ZÁKLADY ČESKÉ MORFOLOGIE

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY

ZÁKLADY ČESKÉ MORFOLOGIE Základní teze, terminologie a kategorie tématu

Stručný úvod do studia českého jazyka Čeština - národní jazyk Čechů Se vznikem lidské společnosti vznikla potřeba vzájemně si sdělovat myšlenky, pocity a představy. Výhradně lidským nástrojem dorozumívání je řeč. Základním a nejdokonalejším prostředkem lidského dorozumívání je přirozený jazyk (hláskového typu). Existují i jiné soustavy dorozumívacích prostředků (např. znaky hluchoněmých, vlajkové signály), ale ty nedovedou ani zdaleka vyjádřit bohaté a různorodé myšlenky. Členové každého národa se vyjadřují společným jazykem. Ten pak nazýváme jazykem národním. Jazyk, který poznáváme zpravidla z úst své matky, nazýváme jazyk mateřský. V názvu je již obsažen citový vztah k tomuto jazyku. Pojem národní jazyk zahrnuje nejen jazyk spisovný, ale i útvary nespisovné. Národní jazyk je vnitřně diferencován. Spisovný jazyk s variantou hovorovou, obecná čeština, obecná hanáčtina, obecná laština (interdialekty), nářečí (dialekty) se označují jako útvary strukturní. Strukturní útvary mají vlastní strukturu (stavbu) ve všech jazykových plánech a rovinách (v rovině fonematické, morfologické, lexikální, syntaktické, sémantické). Stručně řečeno mají svou mluvnici. Slang, profesní mluva, argot, generační mluva, příp. i typická městská mluva (např.v Brně) se označují jako útvary nestrukturní. Nestrukturní útvary nemají svou mluvnici, liší se jen slovní zásobou, mluvnici přejímají např. z obecné češtiny. Sociolingvistika (zkoumá závislost jazykových struktur na strukturách sociálních) mluví o jazyku prestižním. Jazykem prestižním rozumíme takový jazyk, kterým se mluvčí vyjadřuje v situaci oficiální, více či méně připravené nebo promyšlené (např. v přednášce), zatímco jazyk neprestižní je takový jazyk, který je charakteristický pro situace nepřipravené, spontánní. Ale nelze ztotožnit jazyk prestižní - jazyk spisovný. Pokud by někdo neovládal spisovný jazyk, může být jeho prestižním jazykem např. nářečí. Prestižním jazykem lidí působících na veřejnosti, tj. učitelů na všech stupních škol a všech oborů, rozhlasových a televizních hlasatelů a moderátorů, veřejných pracovníků, by měla být spisovná čeština.

Naše projevy mohou být velmi různorodé z hlediska využití jazykových útvarů a jejich prostředků. V jistých situacích se od nás očekává jistá reakce. Jazykové projevy jednotlivých mluvčích označujeme jako idiolekty. Prestižním jazykem učitele při vystupování ve škole před žáky je spisovný jazyk. Spisovná čeština psaná i mluvená (mluvená podoba spis. jazyka se nazývá hovorová čeština) je celonárodní dorozumívací útvar. Užívá se ho ve všech oblastech veřejného, ale i soukromého styku mezi lidmi. Ve školách, úřadech, masových sdělovacích prostředcích, v literatuře. Plní nejrozmanitější funkce, a proto musí být nejpropracovanější. Spisovný jazyk je bohatě rozvrstven stylisticky (vrstva prostředků odborných, publicistických, uměleckých, běžně dorozumívacích), má bohatou synonymitu lexikální, varianty slovotvorné, tvaroslovné, zvukové i grafické. Je normován (norma stabilní, ale dynamická) a kodifikován. Problematika hovorové češtiny je velmi složitá. Mluvnice češtiny (akademická) přináší hodnocení hovorových prostředků gramatických, SSČ lexikálních, někde i gramatických. (Např. slovo obývák lze hodnotit jako hovorové, slovo děcák je ale obecně české.) Objevuje se i termín běžně mluvený jazyk, jeho pojetí však není jednotné. (Nově se zavádí pojem standard.) Velmi důležitou oblastí synchronního bádání o jazyce (= bádání o jazyce v jeho daném stavu, ne historické bádání) je teorie normy, kodifikace a úzu. Úzus - pouhé častější užívání, obvyklejší výskyt jazykového jevu. Uzuální je to, co je časté, obvyklé, bez ohledu na to, zda je to žádoucí nebo ne, zda je to správné nebo chybné, vhodné nebo nevhodné. Norma spisovného jazyka (i jiné útvary národního jazyka mají též své specifické normy) je komplex objektivně existujících, v dorozumívacím styku vzniklých pravidel, která se v kolektivu nositelů daného jazyka pociťují a přijímají jako závazná. Možnost vytvořit mluvnici daného jazyka či útvaru je důkazem existence normy, např. substantiva určitého typu se skloňují podle určitého vzoru, existence výjimek nepopírá existenci normy. Normován je jazyk ve všech svých složkách, výslovnost se řídí normami ortoepickými, skloňování, časování, správná stavba věty normami mluvnickými, existuje i norma stylistická a pravopisná. Kodifikace je zaznamenání a uzákonění normy ve směrodatných příručkách (gramatikách, slovnících). Kodifikace pomáhá zároveň normu sjednocovat, stabilizovat, zajišťuje její plynulý vývoj nutný pro spisovný jazyk.

Úkoly pro seminář a samostatné studium: 1.Co jsou tzv. nestrukturní útvary národního jazyka? Pojednejte o nich na základě učebnice Hubáček, J. a kol., Český jazyk pro studující učitelství v 1. - 4. ročníku základní školy, SPN, Praha 1990, s. 20-21. 2.Seznamte se s knihou Patrika Ouředníka Šmírbuch jazyka českého, nakl. Ivo Železný, Praha 1992. Uveďte příklady užití „nekonvenční češtiny“ v umělecké literatuře. 3.Která česká a moravská nářečí znáte? Pokuste se naznačit jejich základní znaky. 4.Srovnejte některé výrazy studentské mluvy s výrazy spisovnými. Použijte např. práce A. Jaklové Mluva mládeže v jižních Čechách, PF v Českých Budějovicích 1984. 5.Vyjmenujte základní normativní příručky pro český jazyk, pojednejte o jejich použití při posuzování jazykové správnosti. 6.Formou referátu zpracujte kapitolu Úzus, norma, kodifikace. Použijte příručky O češtině pro Čechy, Orbis, Praha 1963 a článku I. Nebeské Dvojí poloha pojmu jazyková norma (Naše řeč č. 1, 1992, s. 22-27). 7.V učebnici Jaroslava Hubáčka a kol. Český jazyk pro studující učitelství v 1. - 4. roč. základní školy, SPN 1990 si všimněte mapky nářečí (s.18) a grafu rozvrstvení národního jazyka (s.19). 8.Vyjmenujte české výkladové slovníky, časově je zařaďte. 9.Vysvětlete termíny dialekt, idiolekt, sociolekt.

Slovní druhy Tvarosloví neboli morfologie je nauka o slovních druzích, o jejich tvarech, jakož i o významech tvarů slov. Současná spisovná čeština má více než čtvrt milionu slov; mezi nimi existuje značná formální, věcněobsahová a mluvnická rozmanitost a nesourodost. Z toho pak vyplývá nutnost jejich uspořádání a začlenění do určitého přehledného systému. Proto třídíme slova slovní zásoby na menší skupiny, jež nazýváme slovními druhy (SD). Funkční tvarosloví podává výklad funkcí slov a slovních tvarů v soustavě jazykových prostředků spisovného jazyka českého v procesu sdělování. Při výkladu funkčního tvarosloví se tedy vychází z určitých skupin, souborů slov, z tzv. slovních druhů (druhů slov). Pro praktické určování slovních druhů (zejména ve školském pojetí) je třeba uplatňovat komplexní pohled na určované slovo.

Úkol: V přednáškách a odborné literatuře se seznamte s jednotlivými kritérii klasifikace slovních druhů. (Česká mluvnice /vyd. po r. 1980/, MČ II, Hubáček, J., Český jazyk pro studující učitelství v 1. - 4. roč. ZŠ.)

Klasifikační hlediska SD: l. Hledisko logické: Obecně můžeme říci, že každé slovo něco označuje. Označování spočívá v pojmenování předmětů a jevů skutečnosti (jak je tomu u podstatných a příd. jmen, zpodstatnělých a zpřídavnělých číslovek, nezájmenných příslovcí, sloves a citoslovcí) - nebo v naznačování podle vztahu k situaci a kontextu (jak je tomu u zájmen osobních, ukazovacích a neurčitých, zájmenných příslovcí a neurčitých číslovek) - nebo v signalizování vztahů mezi slovy ve větě nebo mezi větami (jak je tomu u předložek, spojek a částic). 2. Hledisko věcněobsahové: SD dělíme na plnovýznamové (s významem věcným i mluvnickým), ke kterým patří jména, slovesa a slova lexikální (příslovce a citoslovce), a neplnovýznamové (s významem gramatickým) zahrnující předložky, spojky, částice a některá slovesa (zejm. pomocná). 3. Hledisko tvaroslovné: SD dělíme na ohebné a neohebné. 4. Hledisko skladebné: SD dělíme podle toho, jakou syntaktickou funkci plní při výstavbě věty. Úlohu větného členu plní jména, slovesa a příslovce; neplní ji předložky, spojky (netýká se spojovacích výrazů) a částice; samostatným větným členem jsou citoslovce.

Tradičně se vymezuje deset slovních druhů. Podle komplexního třídění jsou podstatná jména slova, která 1. pojmenovávají 2. substance (předměty a předmětně chápané jevy) 3. skloňují se 4. ve větě plní základní skladebnou funkci podmětu a předmětu (ostatní syntaktické funkce jsou druhotné); přídavná jména 1. pojmenovávají 2. vlastnosti, 3. skloňují se a 4. ve větě plní funkci přívlastku; zájmena 1. naznačují 2. substance nebo vlastnosti, 3. skloňují se a 4. plní funkci podmětu, předmětu nebo přívlastku; číslovky 1. pojmenovávají nebo naznačují 2. číselné pojmy nebo množství 3. skloňují se, popř. neskloňují, 4. vyjadřují podmět, předmět, přívlastek nebo příslovečné určení; slovesa 1. pojmenovávají, 2. děje, 3. časují se a 4. plní funkci přísudku nebo základního členu věty jednočlenné; příslovce 1. pojmenovávají nebo naznačují 2. okolnosti, 3. neohýbají se a 4. plní základní funkci příslovečného určení; předložky 1. signalizují 2. vztahy mezi slovy a pádem jména, 3. neohýbají se a 4. nejsou větným členem; spojky 1. signalizují 2. vztahy mezi větnými členy a větami, 3. neohýbají se a 4. nejsou větným členem; částice 1. signalizují 2. vztah mluvčího ke skutečnosti a k obsahu výpovědi, 3. neohýbají se a 4. nejsou větným členem; citoslovce 1. pojmenovávají 2. city a projevy volní 3. neohýbají se a 4. mohou být větou jednočlennou nebo větným členem.

Slovnědruhové přechody Jednotlivé SD nejsou navzájem izolované. Proto dochází k jejich určité prostupnosti, a tím i k slovnědruhovým přechodům, jež jsou provázeny změnou slovnědruhové platnosti. Do této oblasti patří: 1. zpodstatnělá přídavná jména, např. hajný, hostinský, hovězí, vstupné aj.; 2. zpodstatnělá adjektivní zájmena, např. naši (příslušníci rodiny) přišli; 3. přechody slov ohebných do druhů neohebných: A. Tvary podstat. jmen přecházejí: a) k příslovcím, např. ráno, trochu; b) k předložkám, např. kolem, místo, během; c) k částicím, např. dokonce, naneštěstí; d) k citoslovcím, např. hrome, čerta starého. B. Tvary příd. jmen přecházejí:

a) k příslovcím, např. možno, radno, bezmála; b) k částicím, např. možná, zajisté. C. Tvary zájmen přecházejí k částicím: to, ono (prší). D. Tvary sloves přecházejí: a) k příslovcím, např. chtě nechtě; b) k předložkám, např. vyjma; c) k citoslovcím, např. hle, vida, hybaj. Při zařazování slova ke slovnímu druhu musíme dané slovo posuzovat komplexně. Složitost učiva o slovních druzích je dána právě tím, že druhy slov jsou vymezeny z hledisek tvarových, významových i syntaktických. I když se s podrobnější charakteristikou jednotlivých slovních druhů budeme seznamovat v dalších kapitolách, můžeme na základě dosavadních znalostí slovní druhy poznávat. Je vhodné si uvědomit algoritmus poznávání slovních druhů.

Úkoly: 1/Seznamte se s algoritmem pro určování slovních druhů, např. na základě Didaktiky českého jazyka a slohu od Karla Svobody, SPN, Praha 1977. 2/Čím je slovo kolem v těchto větách? Uplatněte algoritmus. Šel kolem zahrady. Šel kolem. Najel kolem do vrat. 3/Ve SSČ najděte slovo „a“, pozorujte, jakým slovním druhem může být? Podobně si všimněte slov „aby“, „ale“, „-li“. 4/Určete slovní druhy. Zařaďte slova do skupin podle třídění v pojetí MČ. Která slova patří mezi základní slovní druhy, která mezi nezákladní slovní druhy? U nezákladních slovních druhů rozlište slova, která patří mezi tzv. nástavbové slovní druhy, a slova, která patří mezi tzv. nesamostatné slovní druhy. Letadlo. Nad naší chalupou letí letadlo, drž mu palec, Alenko, aby nespadlo. Vrní-vrčí, vrní-brouká ... Chceš-li dolů k nám, přistaň, kde je naše louka, přistaň jenom tam; jako motýla tě chytí měkká tráva, vonné kvítí. (Fr. Hrubín) 5/Která slova označujeme jako jména (proč)? Která slova z ukázky jsou ohebná, která jsou neohebná? Na pasece. Kdo přeběhne první kládu, ten dostane míč, a ten vzadu a ten vzadu, musí z lesa pryč, a ten, kdo z té klády sletí, nesmí víckrát mezi děti. (Fr. Hrubín) 6/Uveďte všechny možnosti slovnědruhové příslušnosti následujících slov, jež nejsou vždy v základním tvaru:

kosí, mazal, při, vole, tři, okolo, prostřednictvím, tu, je, kopaná, škoda, jej, polep, viz, v oblasti, mezi, během, kol, vinou, žeň, vší, bujní, ano, jí, následkem, se, půlí, sluje, hledí, mela, žeň, jedem, míse, to, ono, lež, uprostřed, jak, ničí, mezi, odraz, odliv, na základě, již, poklop, jím, kopí, prima, dav, tuš, meče 7/Určete slovní druhy. Co víš o svém dědečkovi? Dědeček i oba dědečkovi bratři se zúčastnili první světové války. Děti si oblíbily Jiráskovy spisy, zvláště je zaujali Psohlavci. My jsme svoji babičku velice rozzlobili. Po schodech vystupoval stále výš. 8/Pozorujte slova „víš“ (z 1. věty) a „výš“ (z poslední věty). Jak takovým slovům říkáme? Liší se výslovností? 9/Určujte slovní druhy u vyznačených slov. Říká se někdy právem, že zdravý nemocnému nevěří. Je to zdravý člověk. Nemocnému strýčkovi jsme přinesli dárek. Přišli také strýčkovi přátelé. Tento právník se zabývá mezinárodním právem. Ráno návštěva odjela. U rybníka nás uvítalo krásné ráno. Přijď večer! Celý večer jsem strávil doma. Mně se tu velice líbí. Tu knihu číst nebudu. Ten člověk tam zůstal. Vedle mne sedí Karel Novák. Střelil vedle. Rána šla vedle terče. Když bude hezky, půjdeme ven. Když on nic neumí! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jak nás Brok spatřil, hnal se nám s radostným štěkotem naproti. On mi nic neudělal kvůli. Kvůli vám to rád udělám. V této oblasti se hadi nevyskytují. Pracoval v oblasti kultury. Na střeše seděli holubi. Na, vezmi si šálu! Myl se studenou vodou. Se mnou tam jít nechtěl. Byli jsme si jisti jejich pomocí. Pomocí zdviže zvládli cestu nahoru na věž i nemocní. l0/Určete slovní druhy. Na návsi se páslo husí hejno. Několik husí se za námi rozběhlo. Zdraví lidé by měli o své zdraví pečovat. Slušný člověk své známé zdraví. Potkáš-li známého člověka, slušně ho pozdrav. Na tvůj pozdrav nečekám. Do kupé přistoupili další cestující. Lidé cestující bez zavazadel byli tehdy podezřelí. ll/Užijte slov díky, mé, však, jak, takhle, mezi, bez, níž, škoda, uprostřed, je v různé slovnědruhové platnosti ve větách. l2/Určete slovní druh u vyznačených slov. Měl na sobě khaki košili. Jestřáb kontra Hrdlička. Měl dokonalé alibi. Chová se nóbl. Sparta versus Motorlet. Nedostatek softwaru pro počítače. Co je těmto slovům společné z hlediska jejich původu?

Mluvnické kategorie Na lexikální význam (význam věcný) slovních druhů ohebných se váží mluvnické významy. Jde o významy, jimiž se liší od sebe jednotlivé tvary téhož ohebného slova, např. pán-0, pána; zpívám, zpívají. Gramatický význam je na rozdíl od lexikálního významu abstrakcí vyššího stupně, jeho obsahem jsou různé vztahy mezi slovy, vztahy na úrovni syntagmatu nebo na úrovni věty, např. význam mnohosti a jednotliviny, tedy číslo; významy rodu mužského, ženského a středního, tedy jmenný rod; vztahy mezi mluvčím, adresátem a nezúčastněnou osobou nebo věcí, tedy osoba, atd. Gramatický význam se neprojevuje izolovaně v jediném slově, nýbrž platí jako abstrakce pro celou třídu slov nebo pro celý slovní druh, ba i pro více slovních druhů společně (např. pád pro jména). Gramatický význam se vyjadřuje omezeným souborem určitých prostředků jazyka, a to závazně. Tento soubor prostředků se nazývá gramatická forma. Gramatický význam a gramatická forma tvoří dohromady gramatickou kategorii. Je to tedy jednota obecného kategoriálního významu a odpovídající gramatické formy (gramatických prostředků). Mluvíme-li např. o gramatické kategorii čísla, pak gramatický význam čísla (singularita i pluralita) je vyjadřován gramatickou formou čísla, tj. celým souborem koncovek singulárových i plurálových, a to jen tímto souborem, nikoli jinou další libovolnou koncovkou. Gramatické kategorie se vztahují k ohebným slovním druhům, proto se někdy označují jako kategorie morfologické.

Gramatické kategorie jmenné Jde o kategorie jmenného rodu, čísla a pádu. Vztahují se k podstatným jménům, přídavným jménům, zájmenům a číslovkám, tedy ke jménům. Důležité je umět dokonale poznávat gramatické významy podstatných jmen, gramatické významy přídavných jmen odvozujeme od jmen podstatných, zájmena a číslovky nemohou vždy vyjádřit všechny mluvnické významy, např. zájmeno já je bezrodé, číslovka pět nemá rod (ani číslo). Lze dokonce říci, že jmenné kategorie jsou vlastní jen podst. jménům, ostatní jména je přejímají shodou od jmen podstatných. Kategorie rodu a čísla přísluší těm slovesným tvarům, které mají charakter přídavných jmen (příčestí minulé, příčestí trpné, přechodníky).

Rod (genus): Rod je tvaroslovný prostředek jmen, jehož výrazovou složkou je tvar jména. Gramatická kategorie rodu je záležitostí mluvnickou, gramatický rod se stal záležitostí formální (i když se vyvinul z rodu přirozeného). Formální znak rodu podst. jména je nejvíce patrný ve tvaru 1.p. č.j., proto se povědomí rodu připíná na tento tvar (zákl. tvar, tvar prostě pojmenovávací). Pokud ovšem pro některé formální vlastnosti tvaru 1.p. č.j. není možno jméno zařadit, přesouvá se pozornost na tvar 2.p. č.j., příp. na jiné pády. Podst. jm. děvče je rodu středního; děvče, děvčete, děvčata. Rozlišujeme rod mužský (maskulinum), rod ženský (femininum), rod střední (neutrum). V češtině je součástí rodového principu i mluvnický význam životnosti, který se ale uplatňuje výhradně uvnitř r. mužského s odlišnostmi v soustavě koncovek (např. u životných se shoduje 2. a 4. sg. „pána“, u neživotných je totožný 1. a 4. sg. „hrad“). I kategorie životnosti je v mluvnici záležitostí formy. Je nutno si uvědomit, že v mluvnici nezáleží na tom, zda je něco skutečně živé; slova dobytek, lid, národ jsou rodu mužského neživotného (maskulinum inanimatum), skloňují se podle vzoru hrad; slovo sněhulák je rodu mužského životného (maskulinum animatum), skloňuje se podle vzoru pán. U nesklonných jmen je ukazatelem rodu pouze shoda, např. hotelové menu, stř. rod.

Poznámky: 1.U některých podst. jmen je kolísání v rodě, např. rez (r.m. nebo r. ž.), rukojmí (r.m. nebo r.s.), hřídel (r.m. nebo r.ž.). 2.Vzácná jsou substantiva s dvojím rodem. Mají stejnou podobu pro označení osoby mužské i ženské, ale liší se ve skloňování podle přirozeného rodu (choť - s chotěm, s chotí. Stáňa - Stáně, Stáňovi). Někdy je považujeme za dvě různá slova. 3.Ojediněle je jiný rod v sg. a jiný v pl., např. dítě, oko, ucho (r. s.) - děti, oči, uši (r.ž.). 4.Do tří rodů řadíme jména v množném čísle podle příslušnosti k určitému paradigmatu, např. dveře - dveří - dveřmi (r. ž.), kamna - kamen - kamnům - kamny (r.stř., vzor město).

Úkoly: 1/Určete mluvnický rod u vyznačených jmen (u r.m. i životnost). Měla vlasy tmavé jako havran. Děvče dostalo zánět středního ucha. Náš Stáňa je velký divoch. Pastevci vyháněli dobytek. Matka nesla v náručí dítě. Děti sledovaly film rozzářenýma očima. V náruči dítě klidně spí. Papíroví draci se vznášeli ve větru. Matka pečuje o svá dítka. Hmyz mu znepříjemňoval pobyt u vody. Luka se třpytila krůpějemi rosy.

Němci vedli s Čechy urputný boj, ale vládu nad Čechami tehdy nezískali. V Jiráskových dramatech jsou zachycena nejslavnější období našich dějin. Ty okapy jsou prožrané rzí. V teplém klimatu jižních zemí se daří pomerančům. Nechtěl opustit svůj lid. Podezřelý marně sháněl alibi. Lidem se často zdají hezké sny. Chtěl jít se svým lidem. Obtížnější případy konfrontujte s platným vydáním Pravidel českého pravopisu (školní vydání), případně se Slovníkem spisovné češtiny. 2/Určete rod u následujících substantiv. Při práci využijte SSČ, platné vydání P: rukojmí, hřídel, kyčel, choť, šindel, příčel, píštěl, rez, kánoe, prestiž, snídaně, snídaní, Zdena, neposeda, září, ozim, nestyda 3/Zopakujte si pravidla o shodě přísudku s podmětem. Které koncovky mají v 1.p.pl. jména rodu mužského životného, které jména r.m. neživotného? Uvědomte si výjimky. 4/Užijte ve větách jako podmětu následující substantiva, pozorujte shodu přísudku (v min. čase) a odůvodněte ji: koráli-korály,-e; beránci-beránky; ukazatelé-ukazatele; oči, uši, děti; dny-dni-dnové; hroby-hrobové; rodiče, lidičky, koně 5/Vysvětlete, proč u podstatných jmen rodu ženského a středního neurčujeme životnost jako mluvnickou subkategorii rodu. 6/Na základě práce L. Pokorného Gramatické kategorie (PF v Českých Budějovicích, 1983) pojednejte o vzniku subkategorie životnosti u podstatných jmen rodu mužského. 7/Určete mluvnický rod u následujících jmen: mluvidla, bradla, útroby, varhany (srovnejte: P, SSČ, SSJČ), housle, nůžky, činely, brýle, akta, dršťky, povidla, Čechy, Budějovice (SSČ), Hradčany, Kukleny, Vánoce, Velikonoce, kleště, játra, žně

Číslo (numerus): Mluvnický prostředek čísla je založen na protikladu jednosti - mnohosti. Číslo jednotné (singulár) označuje jednost předmětu pojmenovávaného jménem; číslo množné (plurál) označuje mnohost předmětů. Tvary, které vyjadřují pády, vyjadřují také číslo. Tvary slov nutno posuzovat v kontextu (tvar „ženy“ může být 2. sg., 1., 4., 5.pl.). Dodnes zůstaly ve spisovné češtině zbytky po starém čísle dvojném (duál), mají však význam čísla množného (např. ruce, rukou, rukama). Gramatické číslo neodráží vždy skutečnou jednost nebo skutečnou mnohost. Některá podstatná jména mají jen číslo jednotné (singularia tantum). Jde o: 1/ vlastní jména osob (Kosmas), zeměpisná jména (Praha), vlastní jména neživ. věcí (Večernice); 2/ jména látková

označující skutečnosti nerozčleněné nebo souvislé (rýže, voda, máslo); 3/ abstrakta pojmenovávající vlastnosti, činnosti, duševní schopnosti a stavy mysli (rozum, bystrost); 4/ jména hromadná označující množství jako ucelenou jednost (žactvo, rostlinstvo). Ve zvláštních případech zde může být i č.mn. (dvě vody). Pomnožná jména (pluralia tantum) mají jen tvary čísla množného, a to i tehdy, když označují jeden předmět nebo jev. Jimi se označují např. části těla (plíce, záda); nemoci (příušnice); nástroje skládající se z několika částí (housle, kleště, nůžky); oděvy (kalhoty, tepláky); časové pojmy (prázdniny); činnosti (námluvy, žně); vlastní jména místní (Čechy, Budějovice). Mohou označovat i soubor jednotlivin (mluvidla). Pomnožná jména tvoří sg. pouze ve zvláštních případech: pravá plíce (lékařsky), levá kalhota (krejčovsky). I mluvnické číslo je tedy záležitostí formy; číslo je jednotné a množné. Pozorujte hesla „hlasivky“, „mluvidla“, „žně“ ve SSČ a ve SSJČ. Prostudujte si ve SSČ kapitolu Gramatická (tvaroslovná a slovnědruhová) charakteristika heslových slov.

Poznámky: 1.U nesklonných jmen je shoda jediným měřítkem pro určení čísla (bohaté menu - bohatá menu). 2.Pouze v ojedinělých případech se jednotné a množné číslo rozlišuje různými podobami jmen (člověk - lidé), nebo může být u každého z čísel různý rod: dítě - děti, oko - oči. 3.Zbytky dvojného čísla (duálových tvarů) se nejúplněji zachovaly u číslovek dva, oba, dvě, obě. Číslovka sto má ve spojení s číslovkou dvě tvar duálový: dvě stě (ale tři sta!). Duálové tvary jsou typické u jmen částí těla, které máme po dvou: oči, uši, ruce, nohy (i u zdrobnělin: ručičkama, nožičkama, očkama); ramena, kolena, prsa mají tyto tvary dosud ve 2. a 6.p. (na kolenou, na ramenou, z prsou, na prsou). V jiných významech mají tato podstatná jména pravidelné plurálové tvary (v ramenech jeřábu). POZOR! Přídavná jména, zájmena a číslovky mají v 7. pádě -ma, vztahují-li se k substantivu v duálovém tvaru, např. mezi oslíma ušima, svýma vlastníma rukama, čtyřma očima. 4.Kategorie čísla je vlastní jménům i slovesům. U podstatných jmen je kategorie čísla nezávislá. Přídavná jména, rodová zájmena, číslovky ve tvaru přídavných jmen, příčestí a přechodníky sloves nabývají čísla shodou s podstatnými jmény: vysoká škola - vysoké školy,

tato zkouška - tyto zkoušky, druhý ročník - druhé ročníky, číslo (je) zapsáno - čísla (jsou) zapsána.

Úkoly: 1/Určete číslo u vyznačených slov. Pyšnila se jejich přátelstvím. Každé dítě dostalo po jablíčku. Horská pole byla samý kámen. Malá ručička ukazuje tři hodiny. Žactvo naší školy se podrobilo očkování. V kamnech se topí uhlím i dřívím, v kotli však topíme plynem. Skotu se nejlépe daří na horách. Obrátil se k mládeži. Po skončení školního roku se rozejdeme do různých zaměstnání. Našla jsem doma krabici plnou kostek mýdla. Připravila pomazánku z kvasnic. Moje sestry bydlely v Kaplici. Do žní musí být sklizeno seno. Do Českých Budějovic vede přímá vlaková linka z Prahy. Jedny dveře byly totiž zazděny. Při praní musela použít zbytku mýdel. Děvče míchá povidla. Vyšla nová Pravidla českého pravopisu. Nohama už dávno neokopává kamení na cestě do školy. Vůní se naplnilo celé kupé. Ze stavení vycházelo mnoho libých vůní. Pozn.: Lze určit zcela jednoznačně číslo u slova stavení v poslední větě? 2/Vyberte podstatná jména pomnožná, hromadná, látková: stromoví, chudina, lidstvo, sáňky, varhany, vesnice, rolnictvo, mouka, dveře, ústa, paže, zrní, Čechy, květy, narozeniny, kamení, stavení, mléko, mládež 3/Určete číslo následujících podstatných jmen: akce, akta, alibi, árie, beztíže, brda, boule, brouzdaliště, česna, číslice, dementi, demarše, depa, derby, dna, dýně, fakt, garde, havěť, hoboje, chrastí, jedlí, jeviště, kamení, kamna, kanavy, kdoule, kóje, koryfeje, kopí, labutí, lsti, lip, loukotě, máry, měřice Při řešení zvažte všechny možnosti. Použijte SSČ, P.

Pád: Pád jména je výrazový prostředek vyjadřující funkční zapojení jména ve větě. Mimo systém pádových funkcí stojí 5. pád, který se nespojuje s jinými slovy jako větný člen. Pády jsou tvarové obměny jména, které vyjadřují různé významové souvislosti a mluvnické vztahy jména k jiným slovům ve větě. Pádů je sedm, latinskou terminologií se nazývají: nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál. Čeština má dva soubory po 7 pádech pro obojí číslo. Jednotlivé skloňovací vzory se od sebe odlišují podobou koncovky alespoň v jednom pádovém tvaru. V češtině existuje tvarová homonymie, v rámci jednoho vzoru patří jedna koncovka několika pádům (u vzoru kost jsou v sg. jen tři koncovky: kost 2x, kosti 4x, kostí 1x, u vzoru

stavení je 14 pádů obsazeno 4 koncovkami: stavení, stavením, staveních, staveními. Homonymita koncovek v rámci jednoho slova se vyrovnává kontextem: bydlet v pěkném stavení, přijít k cizímu stavení ... Jádrem výrazové struktury pádu je pádová koncovka (tedy pádový tvar), funkční pozice jména v gramatických větných vzorcích, případně předložka. Všechny pády kromě 1. a 5. se vyskytují také ve spojení s předložkami (pády předložkové), 6.p. je pouze předložkový, ostatní mohou být i pády prostými (bezpředložkovými), např. cesta bez světla, cesta světla (2.sg.). Vytvořte si algoritmus pro určování pádu. V obtížnějších případech je vhodné použít metody substituce (např. Schůze trvala celý den. - Schůze trvala celou hodinu.)

Úkoly: 1/Určete pád všech jmen (podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen i číslovek): Frčeli rychle po silnici, jen se za nimi prášilo. Mikeš uměl dobře držet rovnováhu. Prosím vás, děti, kocour! Každý z vás snad někdy viděl kocoura, jak jde po uzounké kládě! Copak Mikeš, ale Pašík byl trdlo tvrdohlavé! Držel se Mikeše jako klíště. A když Mikeš na jednu babičku zatroubil, aby se jim vyhnula, Pašík ztratil po úleku rovnováhu a spadl do škarpy. (J. Lada) 2/Určete pád vyznačených jmen: Květiny zaléval bratr. Zeptám se na to otce. Pane správce, proveďte nás zámkem. Mirek se bránil útoku dravce. Za lesy se v tu chvíli ozvalo štěkání psů. Při sázení stromků se musí dbát na jejich vzájemnou vzdálenost. Šel cestou zarostlou travou. Zvědavé oči kovářových synů se leskly dychtivostí. Pojedu do nemocnice k převazu. Slovo synek je ve větě holý podmět. Můj bratr je bytem v Brně. Rybník objevil kamarád až po dlouhém putování lesy v okolí vesnice. Říká se o něm, že je jako za groš kudla. Šli ruku v ruce. Konce té hře nebylo. Výlet trval celý den, ale zážitků bylo na rok. Bude to asi metr dlouhé. Jako politik šel s lidem. Svým lidem rád pomáhal. Celý den se ani nezastavil. Co do podoby je celý strýček. Četli jsme jako raněni vyhlášku z konce září. Obvaziště bylo v osadě Vojslavice. Vezmi s sebou brusle. Ta hanba! Té muziky! Keř byl samý květ. Chodil k nám každý den. Pro šaty si přijdu v úterý. Učil se plavat prsa. Z rákosí se ozývalo klapání ptačích zobáků. 3/Určete všechny pády, které odpovídají uvedeným tvarům jmen: prodavači, programování, chyby, hýřením, sladu, původce, střediska, země, prací, židlí, obruče, spreje, stání, nohou, očima, kopí, nebozezu, dobytek, stupně, růží, slovosledu, úhoři, údobí, vdovci

4/Na základě práce L. Pokorného Gramatické kategorie (PF v Českých Budějovicích 1983) zpracujte přehledně, jaké funkce mají ve větě jednotlivé pády. Případně použijte jiné odborné literatury. 5/Jakými větnými členy mohou být jména v jednotlivých pádech? Vysvětlete zvláštní postavení vokativu. 6/Seznamte s v platných Pravidlech českého pravopisu s kapitolou o shodě přísudku s podmětem podle smyslu. 7/U vyznačených slov určete všechny gramatické významy (u r. m. i životnost): Co víš o svém dědečkovi? Dědeček i oba dědečkovi bratři se zúčastnili první světové války. Koupil jsem odpuzovač hmyzu. Děti si oblíbily Jiráskovy spisy, nejraději četly Psohlavce. Moji rodiče odjeli do Břeclavi. Sídlo českých vládců se přeneslo z Vyšehradu na Hradčany. Starověké chrámy se pyšnily bohatým sloupovím. Jedli knedlíky s povidly. Co znamená slovo brav? Každá žena vyplela po řádku řepy. Na své řádce jsem žádný plevel nenašel. S malým odbytem zboží klesala podílníkům mzda. Spadl z vysokých bradel. Tepláky nejsou pro závodníka nejlepším oblečením. Toho rámusu! Taková hudba! Byl považován za básníka svého lidu. Na umělcových houslích se usadila vrstva prachu. Biologové zkoumají škodlivý hmyz. Vědci byl vyvinut nový odpuzovač hmyzu. Ve zbrojnici jsou meče prožrané rzí. Kvůli rezu musel koupit odrezovač. Bratr odeslal dopis. Za vraty seděl pes. V ústech cítil trpkou příchuť rybí žluči. Čechami vedly solné stezky. Chovatelé mluvili o skotu i o drůbeži. Básníkův život prý visí na vlásku. Cihlovou zeď poškodily vyvrácené kaštany. Ta lať bude asi metr dlouhá. Hanka je veselé děvče. V Čechách tehdy vládla knížata z rodu Přemyslovců. U silnice leželo kamení. Ulice byla dlážděna kamenem. Sestra klopýtala přes kameny.

Gramatické významy sloves Postavení slovesa v morfologickém systému češtiny souvisí s jeho centrálním postavením ve větě. U sloves rozlišujeme tyto gramatické významy: osobu, číslo, čas, způsob, slovesný rod a vid. U příčestí a přechodníků figuruje i jmenný rod - nesl, nesla, neslo ..., nesa, nesouc. Komunikativní kategorie osoby s číslem, způsobu a času se projevují jen v tzv. určitých tvarech sloves (verbum finitum, VF) se syntaktickou funkcí přísudku (predikátu), proto se označují jako kategorie predikační. Strukturní kategorie slovesného rodu a pomezní kategorie

vidu jsou vlastní všem tvarům sloves (jsou charakteristické pro sloveso jako slovní druh), proto se označují jako slovesné kategorie ve vlastním smyslu.

Osoba: Kategorií osoby se vyjadřuje, zda je podmětem věty mluvčí (1. os.), posluchač (2. os.), jiná osoba nebo něco jiného (3. os.). Osoba je trojí v čísle jednotném a množném (nesu, neseš, nese; neseme, nesete, nesou), 1. a 2. os. sg. a pl. je spojitelná jen s odpovídajícími osobními zájmeny, 3. os. s názvy osob i neosob. Některá slovesa nevyjadřují všechny tři osoby, neboť vyjadřují děj sám bez zřetele k nějakému subjektu děje (podmětu), který by mohl být mluvčím nebo adresátem. Mají sice tvar 3.os.sg., ale smyslem jsou to slovesa neosobní (impersonalia). Vyjadřují: 1/ projevy živelných sil: sněží, hřmí, 2/ stavy a procesy lidského organizmu: zebe mě, chutná mi, 3/ stavy psychické: stýská se mi.@BODY = Tato slovesa nevyjadřují, že podmětem je 3. osoba. Formálně lze ovšem vytvořit i jiné tvary, např. v názvu románu Sněžím.

Číslo: Určité tvary jsou v čísle jednotném (sg.) nebo množném (pl.). Číslo u slovesa má jinou povahu než u jmen. Množné číslo nevyjadřuje více dějů, ale skutečnost, že nositel děje je v množném čísle. (Tvary 1. a 2. os. pl. mají navíc význam soubornosti: říkáme = já + (druhý, druzí), říkáte = ty + (druhý, druzí). Mluvnické číslo je velmi těsně spjato s mluvnickou osobou. To se projevuje i v některých zvláštnostech užití slovesných tvarů: 1.Vykání, druhá osoba pl. vyjadřuje adresáta jednoho. V tom případě je ve všech složených tvarech pomocné sloveso v množném čísle, avšak příčestí činné i trpné jsou v č. jednotném (Volal jste nás, pane Nováku!). 2.Onikání (ve starším jazyce), kdy se při oslovení jedné osoby užívalo tvaru 3.os.č.mn. (Co na to říkají, pane Nováku!). 3.Onkání (ve starším jazyce; v kladném i záporném postoji k oslovenému), kdy se 2. osoba sg. vyjadřovala 3.os.sg. (Šel sem, Pepíku!). 4.K posunu v čísle dochází v 1. osobě a projevuje se to i na tvaru příčestí. Při plurálu majestatiku (pl. svrchovanosti) a plurálu modestiae (skromnosti, autorské skromnosti) se tvar 1. os. sg. nahradí 1. os. pl. (My, Zikmund, z boží milosti král český, vzkazujeme ... - Jak jsme již uvedli v předešlé kapitole, je naším cílem osvětlit ...).

Úkoly: 1/Určete osobu a číslo u sloves.

Bratr odešel domů. My, Karel Čtvrtý, udělujeme milost. Anno, šla se projít. Vezmi mě s sebou. Vzali byste mne s sebou? Pane Nováku, vezměte si s sebou doklady. Nejste tak zdráv, pane Nováku, abyste mohl běžet závod. Podél silnice se táhlo husté křoví. Prázdniny rychle uplynuly. Popletli to, pane Nováku! Vraťte se zdrávi. Národ postavil pomník hrdinům. Zvítězili jsme nad nepřítelem. 2/Vysvětlete, co je to tykání, vykání, onikání, onkání, plurál majestaticus, plurál autorský. Popište, kde dochází k posunu v čísle, kde v osobě i čísle. Uveďte příklady.

Čas: Sloveso svými určitými tvary vyjadřuje, v které době se děj uskutečňuje. Čas určujeme podle skutečné doby projevu ze stanoviska mluvčího. Podle toho rozeznáváme čas přítomný (prézens), minulý (préteritum) a budoucí (futurum). Během historického vývoje se časové formy v češtině zjednodušily na čas objektivní: přítomnost, minulost, budoucnost. Nemáme dnes speciální formy pro poměrné časy (souslednost časovou), jak je známe z latiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny. Zdánlivou jednoduchost kategorie času do značné míry rozšiřuje funkce vidu. Přítomný čas vyjadřuje děj, který je současný s projevem, který trvá za projevu. Přítomný čas vyjadřují přítomné (prézentní) tvary slovesa, jsou to systémové jednoduché tvary (např. zpívám, zpíváš). Gramatická kategorie času se tu kříží s gramatickou kategorií vidu. Tvary přítomné vyjadřují přítomný čas sloves nedokonavých (slovesa dokonavá přítomný čas nemají, viz dále). Minulý čas vyjadřuje děj, který proběhl před dobou projevu. Tvoří se u všech sloves tvary složenými z příčestí činného a z přítomných tvarů pomocného slovesa být (chválil jsem, chválil jsi, chválil ...)

Pozn.: Zvláštní pozornost je třeba věnovat tvarům 3.os.č.j. i mn., např. (on) chválil, (oni) chválili. I zde jde o tvary složené, i když se v současné češtině tato forma chová jako nesložená. Ve starší češtině se užívalo pomocného slovesa i v těchto tvarech: Vstalť jest této chvíle. Šel jest Pánbůh, šel do ráje. Viz i v písni: Ten suchdolský rybník, ten je hluboký, letěly jsou přes něj husy divoký. Tvrzení některých příruček, že 3. os. min. času je tvořena příčestím minulým, je značně nepřesné, příč. minulé (činné) je tvar neurčitý.

Ve 2. os. č. j. bývá někdy místo tvaru jsi pouhé -s, které se připojuje k zájmenům osobním, k některým spojovacím výrazům nebo i k tvaru významového slovesa. (Tys to pochválil. Koupil sis to? Už ses přesvědčil. Jsme rádi, žes přišel. Kams to položil? Odpověděls dobře.) Budoucí čas vyjadřuje děj, který nastane až po projevu. U nedokonavých sloves se vyjadřuje budoucí čas tvary složenými z infinitivu významového slovesa a z tvarů budoucího času slovesa být (např. budu chválit, budeš chválit ...). U dokonavých sloves se vyjadřuje budoucí čas „přítomnými“ tvary (zavolám, zavoláš ..., pochválím). Slovesa dokonavá nemají přítomný čas, ale mohou tvořit jednoduché prézentní tvary. U některých sloves nedokonavých převážně s významem pohybu, někdy i stavu se budoucí čas vyjadřuje tvarem jednoduchým s předponou po- (povezu, ponesu, poběžím, pojedu, poletí, poženu, potáhnu, půjdu). Předpona po- zde nemá význam lexikální, ale pouze gramatický (nemění vid, ani lexikální význam slova). Vedle jednoduchých tvarů je někde možno vyjádřit budoucí čas i tvary složenými (ponesu - budu nést, povedu - budu vést, porostu - budu růst). Slovesné časy se úzce váží na významy vidové a lze je určovat jen v souvislosti s významy kategorie vidu. Slovesa nedokonavá vyjadřují svými tvary všechny tři časy (volám, volal jsem, budu volat), slovesa dokonavá jen čas minulý a budoucí (přinesl jsem, přinesu). Pojem času v jazyce se liší jak od filozoficko-fyzikálního času, tak od objektivního času kalendářního. Jazykový čas je vázán na jazykový projev (promluvu) mluvčího. Má svůj výchozí bod a zároveň osu v přítomnosti, která se kryje s okamžikem promluvy. Přítomného času lze užít i při vyjadřování dějů minulých (prézens historický) a budoucích, můžeme jím vyjádřit i děje trvale platné (prézens gnómický). Pro vyjádření dějů současných a předčasných s hlavním dějem užíváme přechodníků (tvarů neurčitých), viz dále.

Úkoly: 1/Vysvětlete na základě přednášky nebo odborné literatury, co je to prézens historický a prézens gnómický. Uveďte příklady na využití času přítomného při vyjádření budoucnosti. 2/Vysvětlete, které časy určujeme u sloves nedokonavých, které u sloves dokonavých. 3/Určete osobu, číslo a čas u sloves. Nastává opět noc, den se schýlil a je čas klekání. „Však vím, že Obořiště vyhořelo.“ Řkouc to, zve selka Markétu do světnice. Rozpačitý sedlák vyšel na zápraží a očekává, že slečna usne. Potom se sedlák vrátí a ulehne při komínu. Druhý den se Markéta probudila, když svítalo. Na stole byla připravena její snídaně. Upila něco mléka, ulomila kousek z krajíce,

zakoušejíc stud, jenž nás přepadá, když prosíme. Hospodář již vyšel po své práci a Markéta nemohla poděkovati leč selce. Jak s ní mluví? Mluví jako malé děvčátko. Ale ta, které děkuje, jí přeuctivě odpovídá a prokazuje jí čest málem vévodskou. Kdož ví? Snad se jí trošičku posmívá. (Vlad. Vančura) 4/Tvořte budoucí čas od sloves jet, nést, běžet, letět, hnát, táhnout, jít, vléct. Řešení si ověřte ve SSČ. U kterých sloves je dvojí možnost tvoření bud. času? 5/Jakou skutečnost vyjadřuje přítomný čas v těchto větách? Starému hraběti svázali ruce. Stál opodál svého syna, který překládá zbraň z pravice do levice a hledá tiché slůvko usmíření. (V. Vančura.) Čtyři na druhou je šestnáct. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Dobře čte a počítá. Zítra jedu do Prahy.

Slovesný způsob (modus): Gramatická kategorie způsobu vyjadřuje subjektivní stanovisko mluvčího k platnosti děje ve výpovědi. MČ 2 (s.166): „Slovesný způsob (modus) je gramatický výrazový prostředek s modální funkcí. Jeho význam se tedy týká způsobu vztahu slovesného děje (tj. slovesem vyjadřovaného dějového nebo nedějového významu) ke skutečnosti.“ V odstínech tedy možno vyjádřit jistotu, nejistotu, možnost, určitou míru ... Slovesa zvláštními tvary vyjadřují trojí způsob: oznamovací (indikativ), rozkazovací (imperativ), podmiňovací (kondicionál). MČ 2 (s. 166): „U tří tradičně rozlišovaných druhů morfologického modu (indikativ, kondicionál, imperativ) se konstatuje tato funkční sémantika: funkce indikativu spočívá v pouhém konstatování, že slovesný význam (děj) je (byl, bude) realizován. Základní funkci kondicionálu je možno označit dosti obecně jako hypotetičnost, funkci imperativu jako apelovost.“ Oznamovací způsob vyjadřuje děj, který se /ne/uskutečnil, /ne/uskutečňuje nebo /ne/uskuteční. Slovesa v oznamovacím způsobu mohou tedy být v čase minulém, přítomném nebo budoucím (čtu ..., četl jsem ..., budu číst ...). Rozkazovací způsob vyjadřuje rozkaz, výzvu, přání (tedy děj, který má podle vůle mluvčího uskutečnit někdo jiný, tedy adresát), podmět je sice předpokládaným vykonavatelem děje, ale vlastní impluz vychází od mluvčího. Rozkazovací způsob má vlastní jednoduché tvary jen pro 2. os. č. j. a mn. a pro 1. os. č. mn. (ta zahrnuje i mluvčího): čti, čtěte, čtěme. U tvarů způsobu rozkazovacího neurčujeme čas.

Pozn: V jiných osobách se rozkaz nebo přání vyjadřují tvary způsobu oznamovacího uvedenými částicemi ať, nechť, kéž. (Ať se vrátí! Nechť odejde! Kéž přijde!.) Důrazný rozkaz se vyjadřuje i tvary oznamovacího způsobu (Mlčíš! Budeš mlčet!), tvary podmiň. zp. (Mlčel bys!) a infinitivem (Mlčet!). Rozkazovacím způsobem je možno vyjádřit i prosbu (Odpusť!), výzvu (Otoč klikou!). Zmírněné přání nebo výzva se vyjadřují kondicionálem (Koupil bys mi knihu? Nepůjčil bys mi sešit?). Podmiňovací způsob vyjadřuje děj možný, podmíněný. Rozlišujeme podmiňovací způsob přítomný (volal bych, byl bych volán) a podmiňovací způsob minulý (byl bych volal, býval bych volal, byl bych býval volal, byl bych býval volán). U tvarů způsobu podmiňovacího neurčujeme čas; dodržujeme terminologii podmiňovací způsob přítomný (kondicionál prézentu), podmiňovací způsob minulý (kondicionál préterita). Kondicionálu se užívá někdy ve funkci zdvořilostní místo obvyklého způsobu oznamovacího (často v ustálených obratech s významem přání, upozornění), např. Chtěl bych vás upozornit ... Prosil bych kávu. Vyjadřuje přání (Jedl bych.), rozpaky (Koho bych se zeptal?), skromné mínění (Radil bych něco jiného.), nejistotu (Bylo by to možné?). Pozn. Kondicionál minulý je v současném mluveném jazyce nahrazován kondicionálem přítomným. Není žádný způsob tázací. V tázacích větách je způsob oznamovací (Kam jdeš?) nebo podmiňovací (Kam bys šel?).

Úkoly: 1/Vyhledejte v uvedených větách slovesa a určete jejich způsob, dále určete osobu a číslo. U tvarů způsobu oznamovacího určete dále čas. Všechny jabloně na naší zahradě rozkvetly jakoby naráz. Přijďte k nám dnes večer na návštěvu. Rád bych šel zítra do divadla. Budou tam pozváni i moji spolužáci. Dávej ve škole dobrý pozor! Málem bychom tomu ani nevěřili. Na letišti jsme byli přivítáni velmi srdečně. Přineste mi kávu. Přinesl byste mi kávu? Přeji si, aby vše dobře skončilo. Kdo ti to povídal? Nezapomeňte na mne. Kdo by ti to povídal? Půjč mi laskavě pero. Draci se pouštějí na podzim. Kdybych to věděl, byl bych přišel. Udělejme si v tom pořádek! Půjdeš tam s námi? O tom jsem vám už jistě vypravoval. 2/Určete slovesný způsob v těchto větách tázacích. Dále určete osobu a případně čas, kde je to možné.

S tím byste se chtěli spokojit? Kdo se vrátil tak pozdě? Kdo by se vracel tak pozdě? Přinesl jsi mi ty knihy? Přinesl bys mi ty knihy? Nechtěli byste mi pomoci? Půjdeme večer do divadla? Mohl bys nám tam večer koupit vstupenky? 3/Všimněte si, jak jsou v následujících větách vyjádřeny rozkazy, zákazy a přání. U určitých slovesných tvarů určete způsob, kde je to možné, určete i čas. Mlč! -Kdybys mlčel! -Mlčíš! -Mlčet! -Mlčení! -Budeš mlčet! -Ticho! -Pst! -Neklepejte! Neklepat! -Pomoz mi! -Pomohl bys mi? -Mohl bys mi pomoci? -Kéž bys mi pomohl! -Číst! Čti /čtěte/. -Můžeš /můžete/ číst. -Tak bych četl! -Ať čte /čtou/! -Kéž čte /čtou/!

Slovesný rod (genus verbi): Slovesný rod je dán poměrem mezi původcem děje a mluvnickým podmětem. Je-li původce děje vyjádřen podmětem, jde o rod činný (aktivum), např. Řidič řídí vozidlo. Není-li původce děje podmětem, jde o rod trpný (pasivum), např. Vozidlo je řízeno řidičem. Děj tedy koná někdo jiný než podmět. - Dopis je psán. - Okna se myjí. Pozn.: Trpný rod neznamená „trpění“, rod trpný je i ve větě „Jsem chválen“. Termíny rod slovesný a rod jmenný spolu nesouvisí. Rod trpný se vyjadřuje dvojími tvary: pasivem složeným (byl potrestán) a pasivem zvratným (přestupek se trestá). Pozn.: „Se“ považujeme v pasivních tvarech za volný morfém: „Určitý tvar slovesný složený z tvaru 3. os. sg. a pl. a volného morfému se - tradičním termínem zvratné (reflexivní) pasivum; např. Dům se staví. Vypráví se o tom. Šlo se tam dlouho. Příznačné pro tuto formu je úplné vyloučení agentu.“ (MČ 2, s.172) Ve větách s přísudkovým slovesem v rodě trpném se přesouvá pozornost z konatele (agens) na cíl děje (patiens). Konatel se buď nevyjadřuje vůbec (u zvratného pasiva: Smetanova Libuše se hrála při otevření Národního divadla.), nebo bývá vyjádřen příslovečným určením původce děje (u opisného pasiva: Nová vlast byla vším lidem nazvána jménem vojvodovým.). Obojí rod tvoří zpravidla slovesa předmětová, a to především slovesa předmětová přechodná (mají vazbu se 4. p.), u nichž cíl děje přechází do postavení podmětu. V tomto případě jde o tzv. pasivum osobní (Dopis byl napsán. Poslanec byl zvolen. - Věty jsou dvojčlenné). Je to pasivum s podmětem, ale bez agentu (Film je natáčen. Film se natáčí). U sloves nepřechodných je pasivum neosobní (Bylo diskutováno o všech možnostech. Diskutovalo se o všech možnostech. - Věta jednočlenná.) Je to pasivum bez podmětu.

Pozn.: 1.Slovesa bezpředmětová, mající v aktivu jen podmět, jímž je označen agens (Časně jsme vstávali a chodili na dlouhé procházky.), mají pasivum neosobní, a to zvratné: Časně se vstávalo a chodilo se na dlouhé procházky. 2.Některá slovesa netvoří trpný rod. Jsou to: a/ slovesa bezpředmětová označující vznik, průběh a zánik existence: vznikat, propukat, vypukat, uplynout .... b/ slovesa neosobní - prší, mrzne, zebe mě, chutná mi, c/ slovesa být a mít (v majetku) a modální slovesa smět, moci, muset, mít (povinnost), chtít. 3.Při užití pasiva zvratného je omezujícím činitelem věcný význam podmětu věty. Trpnost totiž konkuruje se zvratností. Je rozdíl: Okna se myjí. Děti se myjí samy. Zvratnou podobu chápeme jako pasivum jen v těch případech, kdy ji můžeme beze změny významu nahradit pasivem opisným. Ovce se stříhají. - Ovce jsou stříhány. Vyhýbáme se dvojznačnosti, např.: Zákazník se šidí. - Poddůstojníci se propouštěli do zálohy.

Úkoly: 1/Převeďte následující věty do trpného rodu. Posuďte vhodnost užití pasiva opisného a pasiva zvratného Zítra hrají Čapkovu Matku. Nemocného poslali na odborné vyšetření do nemocnice. V naší dílně vyrábíme dřevěné hračky. Učitel chválí žáka. Soused opravil plot školy. Dnes knihy nepůjčujeme. Vyprávěli o prázdninách. Rolníci kosili polehlé obilí. Vyzvali nás k účasti na oslavách výročí školy. Diváci upnuli pozornost na děj hry. 2/Užijte vhodně trpného rodu. Dnes /pořádat/ školní filmové představení. Na okraji města /stavět/ mnoho nových domů. Náš dům /postavit-min.čas/ před pěti lety. Včera /uzavřít-min.čas/ důležitá dohoda. V naší jídelně /vařit/ velmi chutná jídla. Poštovní zásilky /doručovat/ denně. Telegram /doručit/ ihned. Žák /přistihnout/ při nepozornosti. Vedoucím podniku /jmenovat/ Karel Novák. V neděli a ve svátky /neprodávat/. Pachatel /odsoudit-min.čas/ k trestu odnětí svobody. 3/Změňte aktivum v pasivum. Věty podle potřeby přestylizujte. Hráči naladili své nástroje. Už jsi osladil čaj? Soud obžalovaného zprostil viny. Jizvy mu zbrázdily a zohyzdily tvář. Přemohla jej únava. Po zapracování nás přeřadili na jinou práci. Pro kuřáky vyhradili zvláštní prostor. Stáli, jako by je přimrazil. Před použitím barvu přeceďte. 4/Vysvětlete, proč je v některých větách užito pasiva zvratného a v jiných pasiva opisného.

- Častým přehráváním se gramofonová deska poškozuje. - Gramofonová deska byla poškozena mechanicky. - Zásoby potravin v samoobsluze se doplňují každé ráno. - Sbírka pohlednic byla doplněna o další exempláře. - Včera se na zkoušce procvičovaly starší skladby. - Na program koncertu byly zařazeny skladby starších českých mistrů. - Na konci prázdnin se kupují školní potřeby. - Talíř, který visí nad křeslem, byl koupen v malém krámku v Buchaře. 5/Zpracujte referát k problematice zvratného pasiva podle MČ II s. 174-176. Posuďte z tohoto pohledu věty: Děti se koupou v moři. Nemluvňata se koupou jednou denně. Zabil se z nešťastné lásky. Zabil se pádem ze střechy. Zabila se husa a hodovalo se každý den. Jakého původu je volný morfém se? 6/Pro hlubší poznání problematiky slov. rodu si prostudujte kapitolu „Příznakové morfologické prostředky slovesného rodu“ v MČ II, s. 172-174. Z tohoto pohledu posuďte věty: Doprava v naší ulici byla dnes přerušena. Doprava v naší ulici je už dva dny přerušena. 7/Ukažte, jak dochází při vyjádření pomocí pasiva k potlačování agentu. Užijte příkladů z MČ II s. 171. Vyhledejte podobné případy (např. v denním tisku).

Vid: Vid je gramatická kategorie, která charakterizuje děj se zřetelem k jeho průběhu, k jeho vnitřní hranici. Vid je dokonavý a nedokonavý. Slovesa dokonavá vyjadřují jen minulost a budoucnost, např. zazpíval jsem, zazpívám. (Přítomný tvar dokonavého slovesa vyjadřuje budoucnost.) Dokonavá slovesa tedy vyjadřují děj nějak ohraničený (zazpívám, zazpíval jsem). “Vztah kategorie vidu ke kategorii času se v češtině projevuje tím, že dokonavý vid se vylučuje s aktuálním přítomným časem, aktuální prézens je vlastní jen slovesům nedokonavým. Dokonavá slovesa nemohou vyjadřovat děj probíhající v přítomnosti, ale pouze to, že se děj již uskutečnil, nebo ještě nikoli (koupil jsem, koupím knihu). Jejich prézentní tvar ovšem může vyjadřovat děje nezařazené do určitého času (Vrána vráně oči nevyklove. Kdykoli tam přijdu ...) a také minulost transponovanou do přítomnosti (tzv. prézens historický). Proto je soustava časových významů dokonavých sloves neúplná.“ (MČ II. s. 179)

Slovesa nedokonavá vyjadřují přítomnost, minulost i budoucnost (zpívám, zpíval jsem, budu zpívat). Budoucí čas většiny nedokonavých sloves je tvořen z infinitivu významového slovesa a tvaru pomocného slovesa býti (budu zpívat). Jen několik sloves nedokonavých vyjadřuje bud. čas jednoduchým tvarem (jít - půjdu, nést - ponesu i budu nést, vézt - povezu i budu vézt). Pozn.: Vid se chápe jako kategorie gramaticko-lexikální, tedy hraniční, protože svou povahou určuje mluvnický i lexikální význam slova. (Blíže viz MČ II, s. 179n.) Základní vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti se pokládá za protiklad gramatický. Slovesa vytvářejí tzv. vidové dvojice. Slovesa v těchto dvojicích se liší videm, lexikální význam zůstává zachován, téměř se nemění (dát - dávat, kreslit - nakreslit, zpívat - zazpívat).

Praktické poznávání vidu: 1.Vycházíme vždy z kladného infinitivu, např. tančit, zatančit. 2.Zjistíme, zda sloveso může vytvořit opisný budoucí čas (budu tančit). Tuto vlastnost mají slovesa nedokonavá. 3.Spojíme kladný infinitiv slovesa s fázovým slovesem (např. začít, přestat), začnu tančit, nikoli začnu zatančit. Tato praktická pomůcka odpovídá i kapitole Gramatické vlastnosti nedokonavých a dokonavých sloves v MČ II, s. 183-184: „Nedokonavá slovesa můžeme z hlediska paradigmatických a syntaktických (formálně mluvnických) příznaků charakterizovat jako slovesa, která mohou v infinitivu stát po fázových dokonavých i nedokonavých slovesech (začnu zpívat, přestanu naříkat, zůstanu sedět, zůstávám sedět), v opisném futuru po slovese budu (budu zpívat), tvoří přechodník přítomný a také příslušné slovesné adjektivum, např. zpívající chlapec, plačící žena, a netvoří přechodník minulý. Dokonavá slovesa jsou z uvedených hledisek definována negativně.“

Pozn.: 1.Jen zřídka jsou slovesa vidové dvojice rozdílného základu (bere-vezme). 2.Jen malá skupinka českých sloves je obouvidová. V konkrétním textu mají vid dokonavý, nebo nedokonavý; jejich přítomné tvary mohou podle souvislosti vyjadřovat jak děj přítomný, tak děj budoucí (obětovat, věnovat, zprostředkovat). Obouvidová slovesa bývají odvozena od cizích základů (absolvovat, adaptovat, definovat). V projevech běžně

mluvených, zvláště v oblasti profesionální, je zřetelná tendence i v těchto případech tvořit vidovou dvojici (adaptovat - zadaptovat). 3.Vedle obouvidových sloves jsou slovesa, která se užívají jen v jednom vidu. Některá slovesa jsou jen dokonavá, např. dovést něco (ve významu „umět“), dovádět znamená vést si bujně, přimět (přimívat neexistuje). Početnější jsou slovesa jen nedokonavá: a/ způsobová slovesa muset, mít (povinnost), moci, smět, chtít (ale zachce se mi), sluší se; b/ slovesa označující stav: být, mít (v majetku), spočívat, stát, viset, strmět, vězet; c/ slovesa pohybu: brodit se, chvátat, kráčet; d/ slovesa mínění a mluvení: mínit, předpokládat, rozjímat, rozmlouvat, vyprávět; e/ dále i slovesa: náležet, nenávidět, závidět, záviset. Vedle vidových dvojic existují ještě dvojice sloves násobených a nenásobených. Nenásobená slovesa vyjadřují jen jediný průběh děje (dal, řekl, nesl). Vyjadřují tedy děj, který nemá příznak opakovanosti. Násobená slovesa vyjadřují opakování děje (dával, říkával, nosil, nosíval). Slovesa násobená jsou převahou nedokonavá.

Úkoly: 1/Seznamte se s definicí vidu, jak ji podává učebnice Jaroslava Hubáčka a kol. Český jazyk pro studující učitelství v 1 .- 4. roč. základní školy, SPN, Praha 1990, s. 160. Porovnejte s definicí vidu v České mluvnici autorů Havránka a Jedličky, vyd. po roce 1980. 2/Vyhledejte slovesa a určete jejich vid. Hmatal kolem sebe a nemohl poznat, kde je. Když vystrčil hlavu ven, svítilo už slunce. Kobylky bzučely, modré a zelené mušky poletovaly, hezcí broučci tancovali, kvítka se smála. Před kamenem se leskl hlemýžďův domek. Hlemýžď ještě spal a chrápal, až se mu okna třásla. Ferdovi se zajiskřilo radostí v očích. „A teď ho potrestám!“ řekl si. Zavolal na pavouka, který měl vedle na keři pavučinu, zašeptal mu něco a za chvíli se objevil věhlasný mistr pavouk s tlustými provazy. Ferda je vzal a rychle přivázal hlemýždě k šípkovému keři, aby mu neutekl. (Podle O. Sekory) 3/Vypište z textu slovesa, utvořte infinitiv a doplňte sloveso vidově opačné. Zvířátka z Tichého údolí snad zmizela! Ale když se Zrzečka pozorněji rozhlédla, viděla všude vykukovat z úkrytů zvědavé hlavičky a všetečné zobáčky. Nikdo však ani nepípl. K večeru prohlásil pan profesor Datel: „Hotovo! Za několik dní se větev zase vzpamatuje.“ A odletěl. Paní Datlová také, jen v letu se ještě ohlédla a zamávala Zrzečce křídlem na

rozloučenou. Zrzečka hlásku nevydala. V hrdélku ji cosi dusilo. Pak se rozplakala vděčností a radostí. Starý dub se uzdravil. (J. Zeman, Dobrodružství veverky Zrzečky) 4/Co to jsou tzv. prostě vidové předpony? Vypište si je z České mluvnice (vyd. po r. 1980). 5/Utvořte zákazy k těmto příkazům. Pozorujte proměny vidu. Kup brambory. Zahoď ty listiny. Vezmi si deštník. Pošli mi dopis. Pověz mu o tom. Teď zavři ústa. Lehni si. Vstaň. Zapal oheň. Zatop v krbu. Skoč do vody. Kopni do míče. 6/Určete vid slovesa. Své řešení konfrontujte se SSČ. Pozorujte, kde je možný dvojí typ budoucího času (např. ponesu - budu nést): běžet, jít, nést, vézt, kvést, růst 7/Jak je ve SSČ označen vid sloves - absolvovat, věnovat, darovat? 8/K daným slovesům uveďte vidová opozita: zpívat, dělat, číst, počítat, psát, jíst, pít, kreslit, malovat, hořet, vidět; spravit, ukázat, přijít, zjistit, dostat, pustit, vystoupit, poručit, dát, vstát; koupit, dívat se, slyšet, otevřít, prosit, péct, klepat, ozvat se, kvést, odejít, slíbit, krmit, činit, utéct, říct, střelit, mizet, dorozumět se 9/Určete vid a čas u sloves v těchto spojeních: posílali pozdravy, poslali pozdravy, kladou opatrně otázky, uvidíme představení, hlídka nás zastaví, usměje se potměšile, vyndavám z kufru, doběhl do cíle, unese hodně, věnuj mi pozornost, zprostředkujeme návštěvu, vhodně argumentují, informoval nás, hodí se nám to, organizujete závod, hodí míčem 10/Změňte vid slovesa. Pozorujte, jak se změní význam vět. Nepřestal se tomu divit. Nic mu to nepomohlo. Hrál nám sonátu. Umožňovali jsme přístup všem. Žádal je o slovo. Do města pronikly divné zprávy. Radovali jsme se jako děti. Prosil nás o pomoc. Teplota klesla pod nulu. Zbytečně jste ho zdržel. Staral se jen o sebe. Vypravila manžela na služební cestu. Políbil ji na čelo. Uskutečňoval svůj plán. V jeden den ženil syna a vdával dceru. Skrýval jsem své tajemství přede všemi. Zapaloval si další cigaretu. Zaslouženě prohráli. Již Plutarchos doporučil půst jako léčbu. Přestávalo pršet. Toho termínu užili málokdy. Schovával se za roh. 11/Určete mluvnické významy sloves. Za dvěma pasekami žila jednou jedna housenka a ta se velmi ráda strojila. Aby se všem líbila, česala si každý den svoje chloupky. Když povyrostla a přiblížil se čas, aby se proměnila v motýla, pletla si kabátek. Ten si dělá každá housenka, než se promění v motýla. Ta naše housenka však měla velké trápení. „Prosím vás, jaký potřebuji kabátek, abych se změnila v

krásného motýla?“ zeptala se. „Podívejte se na mne, paní,“ povídá bělásek, „já jsem celý bílý." A vesele řekl: „Letos bude v módě bílá.“ (Podle O. Sekory)

Jednotlivé slovní druhy Slova ohebná Podstatná jména (substantiva) V morfologickém systému češtiny zaujímají substantiva - jako nejpočetnější a nejfrekventovanější slovní druh - centrální postavení. Podle klasifikace sl. druhů v pojetí MČ patří substantiva k základním slovním druhům. Substantiva pojmenovávají (na otázku kdo? co?) substance, tj. osoby (muž, výpravčí), zvířata (pes) a věci (kniha), ale také vlastnosti (rychlost), děje (běh, kreslení) a stavy (spánek) pojaté jako substance. Jsou to slova ohebná, jejich skloňování vyjadřuje sedm pádů dvojího čísla.

Úkol: Zopakujte si všechny základní vzory podstatných jmen podle České mluvnice, věnujte pozornost variantním tvarům. Akademická mluvnice češtiny II uvádí pro lepší popis tvaroslovné soustavy další tzv. podvzory základních vzorů a stanovuje vzory pro adjektivní typy podstatných jmen. Ke vzoru „pán“ uvádí podvzory soused, dělník, ke vzoru „muž“ podvzory učitel, lovec, ke vzoru „předseda“ podvzory husita, rikša, sluha, ke vzoru „hrad“ podvzor jazyk. U rodu ženského je u vzoru „růže“ uveden podvzor ulice. U rodu středního u vzoru „město“ podvzor středisko, u „moře“ sídliště a u vzoru „kuře“ břímě. MČ zdůrazňuje význam adjektivních typů substantiv a uvádí pro ně vzory: hajný, průvodčí, zlatý; bytná, průvodčí; vstupné, hovězí. Z hlediska současného jazyka je třeba považovat za skutečná substantiva substantivizovaná adjektiva typu vedoucí, rozhodčí. Ztrácí se povědomí původního spojení příd. jména s podstatným jménem, např. ze spojení „vedoucí úředník kanceláře“ zbývá jen „vedoucí“. Pro pochopení odlišnosti pojetí koncovek v tradičním pojetí (ČM) a (MČ) připojujeme ještě následující výklad o struktuře tvaru substantiva. Tvary substantiv jsou vždy jednoduché, syntetické (hrad, hradu, hrady). “Popis formální morfologie substantiv, usilující o postižení jejich paradigmatiky, musí respektovat obě složky slovního tvaru: složku lexikální - tvarotvorný základ, a složku gramatickou - tvarotvorný formant. Zatímco popis tvarotvorného základu je především

záležitostí lexikologie a tvoření slov a pro poznání tvaroslovné struktury vytváří pouze nezbytné předpoklady, pro popis vlastní paradigmatiky substantiv je základní složkou tvarotvorný formant. Protože vyjadřuje kategorie deklinační - gramatický rod, číslo a pád nazývá se deklinační (skloňovací) formant. Pokud je tento deklinační formant jednoduchý, jak je tomu u substantiv většinou, nazýváme jej deklinační (skloňovací) koncovkou, popř. tradičně pádovou koncovkou. Příznačný může ovšem být i nedostatek pádové koncovky - v tom případě mluvíme o pádové koncovce nulové (o deklinačním formantu nulovém), např. v Gpl žen-0, vzhledem k tvarům s pozitivními (tj. zvukově realizovanými) koncovkami: žen-a, žen-ě, žen-ám." MČ II, s. 277 Pozn. Součástí formantu mohou být i hláskové alternace tvarotvorného základu, příp. kmene (viz dále), např. vrány-vran, druh-druzi, hoch-hoši. Tyto alternace se někdy označují jako spoluformant. „Jen v omezené míře bývá u substantiv spoluformantem i kmenotvorná přípona, konektém spojující tvarotvorný základ s vlastní deklinační koncovkou. Je tomu tak např. u substantiv vzoru „kuře“. V tvarech tohoto vzoru můžeme rozlišovat vlastní pojmenovávací a tvarotvorný základ kuř-, dále kmenotvornou příponu -et- (v sg. mimo N, A, V), -at- (v celém pl.) a -0- (v N, A, V sg.) a konečně vlastní pádové koncovky -e, -i atd. Alternativně lze členit tyto tvary na tvarotvorný základ kuř- a složené (komplexní) zakončení -0e, -ete, -eti atd., -ata, -at, -atům atd. Podobně je tomu u substantiv typu břímě, břemene a kámen, kamene s kmenotvornou příponou -0-/-en a -en." MČ II, s. 279. Ne vždy je tedy tvarotvorný základ totožný s tvarotvorným kmenem. Z uvedeného výkladu plyne rozdílná podoba některých paradigmat v České mluvnici a v Mluvnici češtiny. Uveďme ještě příklady vzoru „kuře“: ČM

MČ 1.,4.,5. 2.

kuř-e kuř-e

kuř-et-e

kuř-ete

3.,6.kuř-et-i

kuř-eti

7.

kuř-etem

kuř-et-em

Řazení substantiv ke vzoru Obecně je základní ten tvar slova, který reprezentuje slovo jako lexém (tj. tvar, v němž se slovo uvádí v slovnících). Většinou je třeba pro bezpečnou identifikaci a zařazení slova znát ještě alespoň jeden další tvar daného slova. Tento tvar nazýváme opěrným tvarem slova.

U substantiv bývá opěrným tvarem tradičně pád, který v konvenčním pořadí pádů následuje za N sg. (1. p. č. j.), tedy G sg. (2. p. č. j.). Už opěrný tvar vede k nutnosti vedlejších vzorů (jazyk - jazyka). Aby mohl být tvaroslovný systém substantiv podchycen se všemi svými zvláštnostmi, byly stanoveny podvzory základních vzorů a další vzory pro adjektivní typy podstatných jmen. Podvzory mnohdy odrážejí současné kolísání (/o/ střediskách-střediscích).

Úkoly: 1/Prostudujte si kapitolu o podstatných jménech a jejich skloňování v České mluvnici (vyd.po r. 1980), případně ve SMČ (vyd. po r. 1980). 2/Vyhledejte podstatná jména a určete jejich vzor; u podtržených slov určete mluvnické významy. O přírodopisu Co je to příroda, ví každé dítě. Do přírody se jezdí tramvají, vlakem, autem nebo parníkem. Příroda začíná tam, kde končí město, vyznačuje se trávníkem, květinkami, potoky, říčkami, kopci, lesy, bory, háji, hvozdy, úžlabinami, úbočími a úvaly a v těch se prohání různé tvorstvo. Hloubavá povaha by ovšem záhy musela přijít na to, že i člověk je dílo přírody, a proto všechno, co lidská bytost robí, je také část přírody, zrovna jako mraveniště, myší díra nebo včelí plástev. I město je tudíž příroda, kavárny, dlažba, domy, pomníky, viadukty, mosty, kanály a všechno, co k tomu patří, radiopřijímač nebo vysavač prachu, stejně jako dědova dýmka, hrací hodiny nebo psí dečky. Ujal se však názor, že příroda je kdesi za humny, a vznikla věda, jež se snaží sepsat všechny živočichy, rostlinky i nerosty, pojmenovat je a roztřídit. Tato nauka se nazývá přírodopis. Je trudno pozorovat, jak jsou vzdělanci chatrně honěni ve vědách přírodních. To takovou filologii pěstuje skoro každý. (J. Žák) 3/Vyhledejte podstatná jména pomnožná a určete jejich vzor: ústa, tváře, množství, ramena, necky, vany, příušnice, odřeniny, Vršovice, vrátka, vchody, vidle, vidličky, Hradčany, hrábě, jmeniny, oslavy, Vánoce, svátky, šaty, kabáty 4/Rozlište podstatná jména pomnožná, hromadná a látková: listí, písek, Velikonoce, mák, kamení, tvaroh, narozeniny, voda, žactvo, jehličí, dřevo, sáňky, sůl, housle, železo, lidstvo, dveře, mléko, máslo, loďstvo, papír, sádra, kamna 5/Určete druh podstatných jmen (vlastní, obecná, abstraktní, konkrétní, látková, hromadná, pomnožná):

trní, loubí, Domažlice, necky, Jemnice, Budějovice, Kaplice, drůbež, vojsko, kleště, svornost, láska, nenávist, ruce, uši, mládež, kasárna, činely, loďstvo, uhlí, dudy, neštovice, zarděnky, zlato, křída, nuda, mučidla, jmeniny 6/Uveďte, v kterém případě má podstatné jméno význam konkrétní, v kterém abstraktní. Dobrota jejího srdce byla známa v celém okolí. -Babička nám vždy přichystala nějakou dobrotu. Každý to viděl hned na první pohled. -Z výletu jsme domů poslali pohled. Hudba byla jeho velká láska. -Vláda Karla IV. byla pro naši vlast přímo požehnáním. 7/Určete rod (u maskulin i životnost) následujících substantiv. Ověřte si ve SSČ, zda některá z nich mohou mít dvojí podobu (např. brambor, brambora), pozorujte změny v paradigmatu, všimněte si významové a slohové platnosti: brambor, písmeno, kedluben, líc, obroučka, kánoe, káně, kníže, rukojmí, naivka, děti, děvče, oko, rez, hřídel, svízel, čepel, šlépěj, varianta, choť, fazol, panoráma, tangens, náručí, fazol, ozim, plevel, sleď, nešika, okurka 8/Vysvětlete různé významy následujících jmen jejich užitím ve větě nebo ve slovním spojení; sledujte, zda je se změnou významu slova spojena i změna v některém významu mluvnickém nebo ve skloňování: panák, svízel, jezdec, klín, koníček, špaček, špunt, letoun, rys, lenoch, obrněnec, kozlík, šach, beran, los, drak, rameno, oko, ucho, noha, kohoutek, beránek, korál, nosič, činitel, startér, ukazatel Použijte SSČ, příp. jiné slovníky. Jak jsou ve slovnících rozlišena slova mnohoznačná a homonyma? 9/Uvedené tvary podstatných jmen nejsou zcela jednoznačné. Určete, který různý pád nebo i číslo mohou tyto tvary vyjadřovat: šimpanzi, programování, místnosti, chůze, skývy, pracím, pracích, obruče, nohou, hroznýše, nohou, očima, dobytek, palet (viz SSJČ), koleje, odmocněnce, stupně, růžím, slovosled, úhoři, vdovci, psa, psovi, psy, chrámy, konvi, konví 10/Kdy mluvíme o pádové koncovce nulové (o deklinačním formantu nulovém) vzhledem k tvarům s pozitivními (tj. zvukově realizovanými) koncovkami? 11/Vysvětlete, co jsou hláskové alternace tvarotvorného základu (kmene)? Užijte slov: vrána, vlk, hoch, aj. 12/Pohovořte o polymorfii substantiv na základě přednášky nebo MČ II, s. 284. 13/Pohovořte o skloňování adjektivních typů substantiv na základě přednášky nebo MČ II, s. 289. 14/Pohovořte o homomorfii substantiv na základě přednášky nebo MČ II, s. 258.

Skloňování podstatných jmen Jádrem českého deklinačního systému je skloňování obecných jmen, a to obecných jmen domácích. Jména cizího původu (tzv. jména přejatá) se do tohoto systému buď plně zapojila, nebo se plně nezačlenila a vytvořila si paradigmata, která se více či méně od tohoto centra odlišují; tvoří tak periferii systému české substantivní deklinace.

Podstatná jména rodu mužského - maskulina Úkoly: 1/Jak se liší základní vzory podstatných jmen r.m. a jejich podvzory? Vysvětlete, proč byly zavedeny podvzory. 2/Proč rozlišujeme u rodu mužského mluvnickou životnost a neživotnost? Vysvětlete pomocí paradigmat vzorů pán-hrad; muž-stroj. 3/Charakterizujte vzor předseda. Kterému vzoru r. ž. je blízký? 4/Při studiu problematiky podstatných jmen rodu mužského věnujte pozornost zvláště: a) substantivům na -tel (např. učitel) a subst. na -l, -s, -z, která mají ve 2. p. sg. koncovku e, např. cíl, hřídel /!/, svízel /!/, král, jetel, pytel ..., městys, peníz, vítěz, Francouz, kněz b) substantivům zakončeným na -l s paradigmatem zdvojeným např. chmel, kotel, kužel, plevel, rubl, uhel, artikul ... c) substantivům přítel, manžel, kůň, kněz, bratr, host, duch, den, anděl, obyvatel, člověk d) substantivům rodiče, lidičky, koně (shoda přísudku s podmětem) e) substantivům hřeben, ječmen, kmen, kámen, loket ... f) substantivu pán v postavení předklonném (např. před jménem vlastním) 5/Jak se liší skloňování slov „peníze“ (jednotlivé mince) a „peníze“ (subst. pomnožné) ? 6/Slova v závorce dejte do náležitých tvarů. Zvláštní kapitolu hudební historie tvoří (slavný český houslista) Jan Slavík, Jan Kubelík a Váša Příhoda. (Akrobat) vždy patřili mezi elitu světových (cirkus). (Diplomat) předávají pověřovací listiny (prezident) republiky. Setkali jsme se s (Francouz-pl.) jako s (vítěz-pl.) této hry. V tomto (městys) byl cíl naší cesty. Botanik se vydal do polí za všemi těmi (jetel, jitrocel, svízel, koukol) a vůbec za nejrůznějšími (plevel). S těmito dvěma (uhel) při kreslení nevystačíš. Je to obrazec s dvěma pravými (úhel). 7/Utvořte 5.p. singuláru od následujících substantiv:

anděl, manžel, synek, otec, soudce, bídník, vítěz, Karel, správce, dárce, kněz, poslanec, obhájce, nešťastník, zástupce, sluha, strýc, tkadlec plátna, poctivý nálezce, člověk, bůh, vítr, jazyk, práh 8/Utvořte 1.pád plurálu od následujících substantiv, sledujte možnost variant: den, řečník, Arab, rusofil, Moravan, Američan, Rus, křesťan, technik, komonaut, tác, archeolog, despota, agronom, komunista, venkovan, manžel, pohan, svědek, aristokrat, vlk, táborita, invalida, učitel, dělník, šibal, motýl, přeseda, asketa, chlapeček, husita, kosmonaut, filolog, invalida, jezuita 9/Následující spojení převeďte do 3. a 6. pádu singuláru: Josef Kajetán Tyl, Karel Václav Rais, František Xaver Šalda, předseda Ota Janeba, třídní učitel František Taraba, odborný poradce Ondřej Bláha 10/Doplňte správné koncovky, sledujte možnost variant. Jednou do rok- navštívíme i vzdálené příbuzné. Názvy dn- kromě pátk- nemají v 2.pádkoncovku -u. Změřte nejdelší stranu lichoběžník-. Stavba holubník- byla pro starého dědmaličkostí. Přijela dnes večer z Mělník-. V ohništi plném žhavého popel- děti snadno opekly brambory. Podle pověsti vyjedou rytíři z Blaník-, až bude nejhůře. Sečtěte všechny vnitřní úhl- mnohoúhelník-. Ručičky budík- ukazovaly 12 hodin. Knížka o českém jazyk- nechyběla v jeho knihovně. Koupání v rybník- patřilo k radostem vesnických dětí. 11/Podtržená slova převeďte do množného čísla. V dotazníku nebyly uvedeny správné údaje. V lese nad vesnicí rostly výhradně bedly. Kdo žije v tom domku? Na schůdku před stavením se sešly děti z blízkého okolí. Pohyboval se jak ve snu. (viz SSČ) Ze všech hub si nejvíce pochutnal na hříbku. V novém horském hotelu panoval čilý ruch. V malém balíčku se skrývalo velké překvapení. V kostele byly zahaleny obrazy. Pokračovali v započatém dialogu. 12/Utvořte 6. p. č. mn. následujících spojení: proutěný košíček, tropický prales, podzemní sklep, vratký kajak, dětský maňásek, soukenický cech, marinovaný slaneček, dobrý kolega, neznámý městys, jedovatý plaz, rozžhavený plech, dárkový balíček, roztrhané tepláky, otlučené dřeváky 13/Slova v závorce napište ve správném tvaru. Zpívající (kos) zahájili ranní koncert ptáků. Podél celého pole jsme viděli vysoké (větrolam). Staré stropy byly ohroženy ne- bezpečnými (dřevokaz). Cvičení s (kužel) patřilo k nejkrásnějším. Část úrody byla zničena (červ). Šli jsme na koncert s (učitel). Někteří (sokol) se živili téměř výhradně (holub). Žížaly patří mezi (červ). Žížaly jsou (červ). K románským

národům patří Rumuni s (Ital, Francouz a Španěl). Oba (penězokaz) byli potrestáni. Které (plaz) znáte? Jsou věci, které nelze (peníze) zaplatit. V přetopeném (kotel) praskla pojistka. 14/Převeďte do 2.p.č.j. a užijte ve větě: Slaný, Vraný, jeden zlatý, spolek, zvláštní druh, les, lesíček, luh, dobytek, srpen, listopad, klín, týl, kalich, vnitřek, prostředek, lichoběžník, talián, indiánek (cukroví), hřib, Josef Vašica 15/Doplňte i/y. Zopakujte si pravidlo o shodě přísudku s podmětem v rodě mužském. Uzenáči nám nechutnal-. Sledě se za výlohou zkazil-. Hrobové se prý tehdy otvíral-. Živprý tehdy mrtv-m záviděl-. Hoši se rozběhl- bos- po lese. Byl- stanoveny nové hospodářské ukazatele. Ukazatelé nám ukazoval- směr. Na poradě ředitelů se řešil- důležité problém-. Rodiče se dobře o děti staral-. Lidičky spěchal- na autobus. Dni se už krátil-. Vraní koně vesele skákal-. (Dřevěné koně na kolotoči poutal- pozornost dětí.)

Podstatná jména rodu středního - neutra K podstatným jménům rodu středního náležejí názvy věcí a většina názvů mláďat, tj. nedospělých živých tvorů, a rovněž nečetná substantiva zveličelá (jako chlapisko, chlapiště, psisko, psiště). Vztah gramatického a přirozeného rodu se druhotně promítá i do názvu věcí. Středního rodu jsou především názvy substancí z nějakého hlediska nevyhraněných, nedostatečně vymezených, jako např. názvy abstraktních pojmů (prázdno, zlo, absolutno, lidství), hromadných pojmů (lidstvo, kamení) ap. Řadí se sem převážně i ta jména cizího původu, která jsou z hlediska češtiny v 1. p. č.j. zakončena neobvykle (menu), takže se nesnadno zařazují do domácího deklinačního systému a často se ani neskloňují (to ovšem neznamená, že nemohou vyjádřit pád, např. dobrého menu). Zvláštní výklad je třeba věnovat neutrům typu „kuře“ a „břímě“. Tato jména (s výjimkou N, A, V sg.) rozšiřují základ o specifické kmenotvorné přípony (hádě, kuře: -ě/e/t -, -at- ; břímě; -en-; hádět-e, kuřet-e /háďat-a, kuřat-a; břemen-e, břemen-a). Tyto dvě skupiny jmen nemají vlastní inventář koncovek, představují typ smíšený, v č. j. mají koncovky jako vzor moře, v č. mn. jako vzor město. Pozn. Tvary typu břímě, símě se dnes pociťují jako silně zastaralé, častější je podoba v 1. pádě č. j. břemeno, semeno.

Úkoly: 1/Porovnejte tvary podvzorů substantiv rodu středního s tvary základních vzorů. V kterých pádech pozorujeme odlišnosti? 2/Jak se skloňuje substantivum vejce, čím se liší jeho 2. p. č. mn. od ostatních jmen daného typu? 3/Vysvětlete, jak se liší výklad o vzoru „stavení“ a „kuře“ v pojetí ČM a MČ. Podobně pojednejte o jménech typu „břímě“ na základě přednášky, případně MČ II, s. 317n. 4/Vysvětlete, jak se skloňují jména r. středního: a) oko, ucho-oči, uši (a jejich zdrobněliny); ucha, oka b) rameno (rámě), koleno-ramena, kolena, pomn. prsa c) dítě-děti d) lýtko; pomn. dvířka, vrátka, bedra e) nebe-nebesa, hřiště, století f) kasárna, luka 5/Doplňte náležité tvary jmen v závorkách: i stěny mají (ucho-pl.), obě (ucho) hrnce, nesl dítě na (rameno-sg. i pl.), na polévce plavalo několik mastných (oko), lustr o čtyřech (rameno), vyprávět o pytláckých (oko), houpal dítě na (koleno,sg. i pl.), koupil březová (koště) a dvě (bičiště), pohled z různých (hledisko), ve spadlých (jablko), ve zdravotnických (středisko), výšivky na starobylých (roucho), lidé ve (město i městečko,pl.), zanášení (řečiště, pl.), výstavba dalších (letovis-ko, koupaliště a hřiště), dodávka (vejce, pl.), podmítka (strniště, pl.), obrázky na (víko, pl.) krabic, písek zadřený v (ložisko, pl.), éra (kníže, hrabě, pl.), dárky malým (dítko), klíč k (vrátka), stanuli na (temeno) hory, myslivci říkají (oko-pl.) zvěře světla 6/Příslušné tvary neuter spojte s vhodným přívlastkem a napište: ložisko (6. p. sg. i pl.), dvířka (7. pl.), písmeno (2. sg. i pl.), lýtko (3. pl.), Vrchlabí (2. sg.), pole (7. pl.), uhlí (2. p.), jméno (6. sg. a 7. pl.), stanovisko (6. a 7. pl.), semeno (3. sg.), razítko (6. pl.), Strašecí (2.sg.), rameno (2. sg.), vejce (2. pl.), jeviště (2. pl.), nebe (6. pl.), rákosí (2. sg.), zelí (2. sg.) 7/Doplňte i/y a zdůvodněte. Která česká příslov- znáte? Slov- o přátelstv- neplýtváme. Kuřata se ukryla pod křídl- staré kvočny. Cvičení se švihadl- a s kužel- jsme si oblíbili. Vysoké křov- bránilo výhledu do okol-. Česká lidová strava se neobešla bez zdravého podmásl-. Miloval- procházky romantickými údol-m- našeho Podkrkonoší. 8/Utvořte 2. p. č. j. od substantiv:

vepřové, vstupné, školné, zelí, bičiště, bolestné, nájemné, telecí, hovězí, srnčí, kopí, koště, morče, zvíře, tele 9/Vysvětlete problematiku skloňování substantiv hrabě, kníže, dóže, markrabě.

Podstatná jména rodu ženského - feminina Úkoly: 1/Vysvětlete, proč u podstatných jmen rodu ženského (a středního) neurčujeme životnost. 2/Jak skloňujeme podst. jméno práce? Ověřte v Pravidlech. 3/Proč se u vzoru růže vyčleňuje podvzor ulice? 4/Pojednejte o kolísání podstatných jmen mezi vzory píseň a kost. Využijte i přehledné tabulky č.5 v těchto skriptech. 5/Zvládněte důkladně skloňování substantiv ruce, nohy, ručičky, nožičky, ručky, nožky, paže. Konfrontujte v semináři výklad o skloňování subst. ruka, noha v ČM a MČ a v platném vydání P. 6/Pohovořte o substantivech typu: a) Máňa, gejša; b) sója, Trója; c) paní. 7/Které zvláštnosti jsou v deklinaci slov dcera, husa, berla (P, SSČ), studna - studně? 8/Jaké zvláštnosti ve skloňování mají pomnožná jména Vánoce, Velikonoce, dveře. 9/Následující substantiva r. ž. dejte do 2. p. č. mn.: nůše, košile, ovce, existence, ulice, svíce, kratochvíle, lavice, edice, hospodyně, kuchyně, chvíle, neděle (SSČ, P); lžíce, noha, ruka, karta (SSČ); kresba, deska, jachta, hra, kra, mzda, šatna, želva, salva, elipsa, gejša, harfa, deska, žákyně, ministryně, ambice, zmije, komise, lžíce 10/Tvořte krátké věty s následujícími femininy. Určete, kde je možné stylové rozlišení: záře-zář, země-zem, pláně-pláň, báje-báj, tíže-tíž, naděje-naděj, louže-louž, číše-číš, báněbáň, tvrze-tvrz 11/Slova v závorce dejte do náležitého tvaru. Toho roku bylo takové sucho, že mnohé (studna) vyschly. Po úrazu byl odkázán na pomoc dvou (berla), Matka nerada slyšela o své (dcera). Člověk se může naučit i těžkým (práce). Pod (dveře) zahlédl záblesk světla. Rodiče odjeli z (Břeclav) do (Ostrava). V samoobsluze chybělo několik (pokladní). Hejna (husa) na (náves-sg.) se poplašeně rozprchla. Dostal od obou (paní) po jablíčku. Po návratu z loutkového divadla děti stále mluvili o maličkých (lidičky). Z toho nástupiště odjíždějí autobusy do (Příbram). Musel se držet obě (ruce). Stůl s (nohy) s bohatými řezbami. Sestoupili jsme do hlubokých (jeskyně). V diplomových (práce) je mnoho

cenných objevů. Hradby se zavíraly sedmi (brána). Kuřákům hrozí rakovina (plíce). Za (bosé nohy) dětí se jenom prášilo. Dítě vložil matce do (ruce). Podívala se (takové udivené oči). Koník zastříhal (uši). 12/Která neutra mají plurál podle rodu ženského? 13/Vyhledejte feminina kolísající mezi vzory píseň-kost. Sledujte možnost variantních tvarů. Použijte platného vydání Pravidel. Do té země je možno cestovat loďmi. Tento stát vždy patřil k velmocem. Onemocnění kůže se léčí nejčastěji mastmi. Inspektor byl spokojen s žákovými odpovědmi. Ve svých závětích pamatovali vždy na vnuky. Po jezeře pluly lodi. Dopis byl opatřen dvěma pečetěmi. Film vyprávěl o strastech války. Stodola byla zamořena myšmi. Na zdech se objevily nápisy. Jídla ochucoval různými solemi. 14/Doplňte i/y. Děti se shromáždil- před sochami-. Ve staré tvrz- bylo zřízeno muzeum. Do vs- vedla silnice lemovaná břízam-. Otep- slám- ležel- na pol-. Prodej obuv- znamenal změnu prodejní dob-. V krv- měl vysoké procento alkoholu. Četl knihu Step- i pralesem. Prsteny s pravými perlam- a velkými drahokam- tvořil- její bohatstv-. Navštívil svou tetu v Přibyslav15/Jména v závorce dejte do náležitého tvaru množného čísla, kde je to možné, uveďte dvojtvary. „Nezmůžete se už na pořádné (lest)“, pravil komisař. „Vašim (lest) už odzvonilo, Nováku, (past) tohoto druhu se dnes smějeme.“ (Paměť - 7. pl.) slavného rodáka končila kronika města. Odpovídala slavným (hruď - 3. pl.) našich předků, (chuť) jejich dam, (rukověť) slavných mečů, věnovala se (odpověď) císaře na ponížené petice a některými (stať) se nesla i načrtnutá minulost chudého podzámčí. Četli jsme nápisy na (zeď - 6. pl.). Z těchto (edice) nám zůstalo na pultě jen několik knih. Záchranným (práce) se mohli věnovat jen nejstatečnější námořníci.

Přídavná jména (adjektiva) Mluvnice češtiny řadí přídavná jména (adjektiva) k základním slovním druhům. Základní funkcí adjektiv je funkce adjektivního přívlastku shodujícího se se substantivem v rodě, čísle a pádě (dobrý člověk, dobrých žen). Mluvnické významy přejímá adjektivum od substantiva. K adjektivům se zařazují: a) vlastní adjektiva typu malý, hezký, hranatý, kamenný, pracovní, pražský, rybí ap. b) adjektiva přivlastňovací typu otcův, matčin ap.

c) adjektiva deverbativní (z hlediska formálního) nebo tzv. dějová (z hlediska významového) typů kropicí, trvalý, unavený, zaujatý ap. d) nesklonná adjektiva bez odvozovací přípony typu blond, fajn, prima, lila

Skloňování přídavných jmen U přídavných jmen rozlišujeme: 1. Základní adjektivní skloňování (složené) podle vzorů mladý (skloň. tvrdé) a jarní (skloňování měkké). Mluvnice češtiny tu přináší jiné pojetí koncovky než tradiční pojetí České mluvnice. O vzoru „mladý“ se říká: „K tomuto vzoru náležejí adjektiva, jejichž tvary mají tvarotvorný základ zakončen na souhlásku morfonologicky tvrdou nebo obojetnou; k základu se připojují formanty složené z kmenotvorné přípony, která je realizována dlouhou samohláskou v závislosti na jmenném rodu (i životnosti), pádu a čísle, a z vlastních deklinačních koncovek, analogických s koncovkami zájmen.“ (MČ II, s. 380-381)

Uvádíme část paradigmatu vzoru mladý (celé paradigma viz tabulka č. 6). m. sg. N,V A

n.

f.

mlad-ý-0

mlad-á-0

mlad-é-0

mlad-ou-0

mlad-é-ho (živ.) mlad-ý-0 (než.)

G

mlad-é-0

mlad-é-ho

mlad-é-ho

mlad-é-0

MČ II (s. 381) však upozorňuje, že zvolený přístup je jen jedním z možných řešení rozkladů dlouhých tvarů adjektiv. Podobně vysvětluje MČ i dlouhé tvary vzoru jarní. Zde je však kmenotvorná přípona v celém paradigmatu táž - „í“. (tab.č.7).

Uvádíme opět jen ukázku paradigmatu: m.

n.

sg. N,V A

f. jarn-í-0

jarn-í-ho (živ.) jarn-í-0 (než.) jarn-í-0

jarn-í-0

2. Krátké tvary adjektiv (jmenné) Krátké (tzv. jmenné) tvary adjektiv typu „šťasten“ se zachovaly jen v nevelkém rozsahu (jako protějšky k dlouhým tvarům některých kvalitativních adjektiv). Zachovaly se pouze u základů na tvrdou nebo obojetnou souhlásku. Jmenné (krátké) tvary adjektiv se svými koncovkami neliší od substantivních vzorů pán, hrad, město, žena. Jmenné tvary se vyskytují pouze v l. a 4. pádě.

Rekonstrukce dnešního paradigmatu krátkých (jmenných) tvarů adjektiv v maximálním rozsahu je takováto: rod m.

n.

sg. N

šťasten-0

A

f. šťastn-o

šťastn-a

šťastn-o

šťastn-u

šťastn-i (živ.) šťastn-a

šťastn-y

šťastn-a (živ.) šťasten-0 (než.)

pl. N

šťastn-y (než.) A

šťastn-y

šťastn-a

šťastn-y

3. Skloňování adjektiv individálně přivlastňovacích Tradičně tu hovoříme o skloňování smíšeném (kombinovaném). Adjektiva individálně přivlastňovací na -ův, -ova, -ovo a -in, -ina, -ino (vz. „otcův“; „matčin“) se po stránce formální přimykají ke krátkým tvarům adjektiv. V zásadě mají většinu tvarů shodných se substantivy vz. pán, hrad, město, žena, ale vokativ je roven nominativu. Tyto krátké (jmenné) tvary se nedochovaly ve všech pádech; v I sg. m. a n., v G a L pl. a v D, I, pl. jsou tvary dlouhé (složené) jako u vz. mladý (tab. č. 8).

4. Adjektiva nesklonná V češtině existuje malá skupina nesklonných jmen (většinou cizího původu), která označují vlastnost, proto se významově přiřazují k adjektivům. Jsou většinou rázu nespisovného nebo hovorového, např. khaki, lila, prima, fajn; patří sem i ojedinělé výrazy odborné jako brutto, netto.

Úkoly: 1/Do které skupiny slov řadí MČ adjektiva podle kritéria základního významu? Které slovní druhy patří ještě do této skupiny slov? 2/Které gramatické kategorie vyjadřují adjektiva? 3/Které typy adjektiv z hlediska skloňování znáte? Vysvětlete na příkladech: mladý, jarní, matčin, mlád, šťasten, blond 4/Jakým slovním druhem je slovo rád? Vytvořte jeho tvary pro všechny rody v obou číslech, užijte ve větách. 5/Pojednejte o stupňování přídavných jmen. Co je to elativ? 6/Seznamte se s příručkou Praktické kapitoly z českého jazyka, ÚJČ ČAV, Praha 1992. Pojednejte o některých problémech užití stupňovaných tvarů adjektiv v textu. 7.Jak skloňujeme tvary 2. a 3. stupně příd. jmen? Ukažte na spojeních: krásný den - krásnější den - nejkrásnější den 8/Vyhledejte přídavná jména a určete jejich druh. U některých určete i mluvnické významy. Děti a Mikuláš Podobně jako vědci bádají nad záhadou Bermudského trojúhelníku, tak děti v určitém věku zkoumají záhadu mikulášského fenoménu. Zapínají mozky na plné obrátky a bystrým zrakem rády pozorují Mikulášovy boty (stejné, jako má soused), analyzují Mikulášův hlas (stejný, jako má soused) a žasnou nad Mikulášovou štědrostí (která vůbec neodpovídá sousedovi). V dětské hlavě se mísí poetické propadnutí vousáčovu kouzlu s rozumovou touhou po poznání neznámé cizí pohádkové bytosti. Když se rozechvělý badatel záhy dobere odhalení triku, projevuje stejnou radost, s jakou v jedné z ryzích Čapkových pohádek odhalil Jenda, že „Mikuláš má chlupaté pejskovy tlapky a ten druhý anděl má tlapičky jako kočka“. Domnívám se, že ono postupné odhalování Mikuláše je nedílnou součástí dětské radosti z mikulášského večera. V nynější době děti odhalují trik dříve než v dobách dřívějších. Mikulášové se shodují, že děti jsou stále pátravější. Že jsou pořád větší šťouralové. /Podle R. Křesťana/ 9/Určete druh přídavných jmen: holubí vejce, zdraví chlapci, cizí psi, Jitčina kniha, habsburský rod, Habsburkův původ, ryzí kov, babiččin kabát, chutná jablka, malinová šťáva, kozí chlívek, vlčí mlha, vlkův hlas, orlí mláďata, pravý včelí med, známí sportovci, zemřel mlád, zastihli otce nemocna, vylíhlí bažanti, kobylí mléko, blond vlasy 10/Doplňte i/y a převeďte do množného čísla:

trpěliv- člověk, drahý přítel, hus- pochod, drz- chlapec, ryb- kost, škodliv- hryzec, chrabrý voják, čil- žák, ciz- názor, kos- zpěv, motýl- křídlo, slep- muž, ps- pohled, maličký motýl 11/Odlište podstatná jména (ve 3. nebo 6. p. sg.) od přídavných jmen přivlastňovacích a zdůvodněte pravopis. Drahomíra spravovala zemi až do Václavov- dospělosti. Žákov- odpovědi se inspektorovpříliš nezamlouval-. Otcov- spolužáci o dědečkov- často hovořil-, když se otcov- osudy za války tak zamotal-. Bratrov- se velmi líbil- Špálov- obrazy. Tyto knihy jsou moje, ne bratrov-. To byli moji přátelé, ne bratrov-. Manželé Sedlákov- šl- navštívit manžele Novákov-. Pozn. Všimněte si znovu poslední věty. Častěji se vyjadřujeme kratším způsobem: Sedlákovi šli navštívit Novákovy. Vlastní jméno Sedlákovi skloňujeme jako přídavné jméno přivlastňovací (závislé na podstatném jméně životném mužského rodu). 12/Napište ve všech pádech sg. i pl.: čilý bosý hoch, tajemný cizí člověk, strýčkův malý synek, babiččina ryzí povaha, sousedovo velké pole, pravý ryzí kov Pozorujte v paradigmatu koncovky přivl. adjektiva r.m. a stř. ve 3. a 6.p.sg. Kde jsou zde variantní koncovky? 13/Výrazy v závorkách nahraďte jmennými (krátkými) tvary přídavného jména; pokuste se určit, jakým větným členem tyto jmenné tvary jsou. Členové výpravy se vrátili (živý a zdravý). Studentky byly tak (laskavý) a pomohly nám s přípravou vánoční besídky. Děti, jste už (hotový) s prací? Nejsme si (vědomý) žádných přestupků. Hoši se vrátili z výletu (žíznivý a hladový), ale (plný) radosti. Nechte žáky cvičit (bosý)! Malí otužilí táborníci běhali po lese (bosý). Děvčata se necítila s výdělkem (spokojený). 14/Utvořte přídavná jména přivlastňovací z následujících podstatných jmen a užijte jich v krátkých větách: matka, sestra, sestřička, babička, Evička, kapitán, Karel, Smetana, Anička, dělník Vysvětlete: Smetanova hudba - smetanovská hudba 15/Utvořte komparativy a superlativy k následujícím adjektivům: tuhý, tichý, blízký, nízký, úzký, vysoký, snadný, jednoduchý, suchý, hluchý, řídký, krátký, smělý, bílý, raný, tenký, břitký, křehký, křepký, ryzí, zlý, dobrý, malý, velký, dlouhý, mělký, krotký, otrocký, strohý 16/Doplňte i/y.

Děti přinesl- dědečkov- Jiráskov- Psohlavce. Do dědečkov- četby patřil- JiráskovPsohlavci společně s Raisov- Zapadl- vlastenci. Četl jsi Holečkov- Naše? Citoval předchůdce Husov-. Jedl chléb s prav-m hus-m sádlem. Strýčkov- přátelé mnoho cestoval- ciz- krajinam-. 17/Převeďte do nominativu plurálu: malinký králíček, brandýský občan, bílý racek, habešský voják, tuniský představitel, olomoucký arcibiskup, ašský rodák, rožmberský pán, český básník, krkonošský průvodce, slizký had, miloučký medvídek, hradecký básník, plaský mnich, běloveský patriot 18/Seznamte se s různými sbírkami pravopisných cvičení. Připravte pro své kolegy diktát s problematikou substantiv, adjektiv a shody přísudku s podmětem.

Zájmena (pronomina) Tradiční mluvnice (pojetí ČM) definuje zájmena jako slova, která sama neoznačují osobu, věc nebo vlastnost, ale jen zastupují příslušná podstatná a přídavná jména. Naznačují je, odkazují na ně anebo vyjadřují vztah mluvící osoby k nim; teprve ze situace vyplývá, o kterou osobu, věc nebo vlastnost jde. Jednoduchými tvary vyjadřují pády a číslo, zájmena rodová i trojí rod. Mluvnice češtiny přiřazuje k zájmenům další deiktická slova, tedy zájmenná příslovce (např. tam, dokud, pokud) a zájmenné číslovky (např. tolik, kolikátý, nakolik). Deiktická slova, jejichž jádrem jsou právě tradiční zájmena, se v této mluvnici považují za jeden z nástavbových slovních druhů. Deiktická slova (deixe=ukazování) skutečnost nepojmenovávají, nýbrž ji označují právě prostřednictvím ukázání, deixe. Komplexní řešení problematiky slov deiktických přesahuje možnosti i cíle těchto skript. Bližší poučení možno najít v MČ II. Nástavbové jsou v pojetí MČ ty slovní druhy, které svými funkčními vlastnostmi napodobují soustavu základních slovních druhů (neslovesných). Z hlediska formální morfologie se nástavbovost projevuje tak, že zájmena (jakožto jména) jsou v zásadě (kromě čtyř jednotek) slova ohebná, sklonná, zájmenná příslovce (jakožto příslovce) neohebná a zájmenné číslovky (jakožto číslovky) ohebné i neohebné. Zájmena jako tradiční slovní druh jsou v podstatě uzavřenou skupinou slov. Je možné je pamětně zvládnout podle jednotlivých skupin. Klasické pojetí ČM člení zájmena do těchto skupin: 1/ osobní, 2/ přivlastňovací, 3/ ukazovací, 4/ tázací, 5/ vztažná, 6/ neurčitá a 7/ záporná.

Učebnice J. Hubáčka a kol. Český jazyk pro studující učitelství v 1. - 4. roč. základní školy (SPN, 1990) uvádí tuto klasifikaci: Podle významu jsou zájmena: -osobní (já, ty, on, my, vy, oni, zvratné se); označují první, druhou nebo třetí mluvnickou osobu; - přivlastňovací (můj, tvůj, svůj, jeho, její, náš, váš, jejich, zvratné svůj); přivlastňujeme jimi první, druhé nebo třetí osobě anebo podmětu v kterékoli osobě; - ukazovací (ten, tento, onen, tenhle, takový); ukazujeme jimi na určitou osobu, věc nebo vlastnost; - tázací (kdo? co? jaký? který? čí?); ptáme se jimi, abychom určili jednu ze souhrnu osob, věcí, vlastností ap. a doplnili tak jazykový projev; - vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž); vyjadřujeme jimi vztah vedlejší věty k některému členu věty řídící; - neurčitá a vymezovací (někdo, některý, kterýsi; týž, tentýž, sám; každý, všechen, nikdo, nic, jiný, mnohý); neurčujeme jimi blíže, o kom nebo o čem je řeč, nebo to naznačujeme jen obecně: zájmeno všechen, všichni vyjadřuje souhrnnost, úplnost; zájmeno každý vymezuje jednotlivou věc nebo osobu jako součást úplného celku, zájmeno týž totožnost; zájmeno sám, samý vytýká platnost podstatného jména nebo zájmena. Pozn. Odlišnost třídění zájmen vychází z pojetí MČ. Není však jednotné u všech autorů novějších prací, Mluvnice češtiny pro střední školy (Fortuna 1992) uvádí zájmena záporná. Považujeme za vhodné zvládnout klasické pojetí ČM ve srovnání s učebnicí Jar. Hubáčka. Učebnice pro základní školy i Přehledná mluvnice češtiny pro základní školy (Fortuna 1992) respektují totiž klasické pojetí ČM.

Upozorňujeme zde na slovnědruhové přechody u zájmen: Zejména v mluvených projevech se u přivlastňovacích zájmen projevuje substantivizace: v sg. znamenají výrazy můj, moje manžel/ka, v pl. naši rodiče, příbuzní, sportovní reprezentanti. Jednotlivě funguje např. svůj jako svérázný, nijaký jako nanicovatý, zájmena ono, to, on jako částice. Jako částice fungují i jiná deiktická slova - copak, kdepak apod.

Skloňování zájmen Zájmena jsou i po tvarové stránce velmi vyhraněnou uzavřenou (neproduktivní) soustavou. Tzv. zájmenné kořeny jsou často neslabičné (kd-, sv-, tv-); často jsou i jednofonémové (c-, č-, j-, k-, m-, n-, s-, t-, v-). Rovněž některé formanty jsou specifické pouze pro zájmena, např. plurálové formanty -ás, -ámi u zájmen my, vy. Rozlišujeme tyto deklinační typy a podtypy zájmen: I. zájmena bezrodá (osobní já, ty, my, vy, zvratné se) - zvláštní skloňování II. zájmena rodová: a) se skloňování zájmenným (zájmenné vzory ten, náš) 1. tvrdým (ten, onen, kdo) 2. měkkým (náš, váš, co, on, jenž) 3. smíšeným - tvrdým i měkkým (všechen) b) se skloňováním adjektivním 1. tvrdým (jaký, každý, který, samý, takový, veškerý, žádný) 2. měkkým (čí, její, jejíž) 3. zvláštním (sám, můj, tvůj, svůj, týž /tentýž/) Zájmena jeho, jejich, jehož, jejichž jsou nesklonná.

Úkoly: 1/Porovnejte klasifikaci zájmen v klasickém pojetí České mluvnice s klasifikací zájmen v učebnici Jaroslava Hubáčka a kol. Český jazyk pro studující učitelství v 1.-4.ročníku základní školy, SPN 1990. 2/Porovnejte skloňování zájmen a má/moje, tvá/tvoje, svá/svoje v České mluvnici a v Mluvnici češtiny II. s. 399. Porovnejte s platným vydáním Pravidel. 3/Porovnejte pojetí 5. p. zájmen u Vladimíra Šmilauera (Nauka o českém jazyce, SPN 1979) s pojetím ČM a MČ. Co bude v praxi platit? 4/Určete typ skloňování u jednotlivých zájmen. 5/Uvědomte si, že slova každý, takový, sám/samý, některý, jiný, mnohý, všechen, žádný jsou zájmena. Porovnejte hodnocení slova jiný se SSČ, SSJČ. Vyhledejte některá z těchto zájmen ve SSJČ a SSČ; seznamte se s celým textem příslušného slovníkového hesla. 6/Na základě MČ II s. 388n. pojednejte o zvláštnostech skloňování zájmen. 7/Vypište si podrobně skloňování zájmena všechen, všecek (úplné paradigma, např. dle tabulky č.9) a pozorujte, ke kterým vzorům patří jednotlivé pády.

8/Rozlište zájmena podle významu a zároveň vysvětlete, jak se skloňují. Milostivý králi, je mi líto, že naši Čechové tak nelítostivě proti glejtu císařskému nespravedlivě byli upáleni. Kdož by tu mohl vesel býti? - Stůj a viz ten zemanský dřevěný dvůr omšelých střech ve stínu stromů. Tu trávil mladý svůj věk největší vojevůdce našeho národa. A tam jeho rodiště! - Vtom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdež zářícím vzduchem plul veliký orel. - Nejeden rytíř,složiv ze sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně. - Když ta zuřivá bitva začala, bylo poledne a dusno, viděli ti, již stáli za valným vojskem v záloze, úžasnou věc. - Brunclík se tuze zarmoutil, a všichni byli na mysli hrubě sklíčeni, vidouce, že již jim souzeno zůstati na tom neblahém ostrově. - Starý rytíř ukázal na koňskou kůži, která u lodi ležela, a řekl Brunclíkovi, aby si do ní lehl, ale aby meč svůj vzal s sebou. - Když se tak jednou hradem zamyšlen procházel, přišel do sklepení, jehož do té chvíle nikdy neviděl. (Podle A. Jiráska) 9/Doplňte tvary zájmena já. Kde je možné, uveďte oba tvary. Všechno na ... padalo. A ze zmatku, který ... zaplavil, se vynořil jeden jasný cit. Strach ... přiměl k útěku, nový, větší nápor strachu ... zahnal zpátky, ohnul ... hřbet. Podal ... ruku, aby ... pomohl vyjít. Podíval se na ... s bolestným úsměvem. Taktně jsem vyprostila ruku, kterou ... tiskl. Brzy o ... zase uslyšeli. 10/Nahrazujte substantiva v závorce zájmenem třetí osoby a číslicí napište pád. Byl jednou jeden sedlák a ten koupil na jarmarce sovu. Donesl /sovu/ domů a posadil /sovu/ na hodiny. Sova kouká na sedláka a sedlák na /sovu/. Přistoupil k /sově/ sedlák a přenesl /sovu/ na pec. Sova s /pece/ kouká na /sedláka/ a sedlák na /sovu/. Sedlák /sovu/ vzal a posadil /sovu/ na postel. Sova kouká po /sedlákovi/ a sedlák po /sově/. Že se /sovy/ sedlák nebojí! Opět šel sedlák k /sově/, vzal /sovu/ a posadil /sovu/ na židli. Sova se na /židli/ pohodlně usadila. Chytil /sovu/ sedlák a posadil /sovu/ na okno. Sova udělala frr- a sedlák zůstal bez /sovy/. (Podle lidové pohádky) 11/Doplňte tvary zájmen můj, tvůj, svůj. Seznámil nás se /svůj/ novou knihou. /Můj/ největší radost je kvetoucí zahrada. Slyšeli jste hrát /můj/ neoblíbenější skladbu. Přiznejme, že jsme byli /tvůj/ dopisem příliš překvapeni. /Můj/ matce se dostalo zasloužené pocty. O /tvůj/ tetě jsem slyšel, jak odjela se /svůj/ rodiči do Ameriky. Bez /tvůj/ poznámek se neobejdu. /Svůj/ radost si nedáme ničím kazit. /Tvůj/ a /můj/ podmínkami se nikdo nezabýval. 12/Doplňte tvary sebou a s sebou, zdůvodněte.

Přineste si ... jídlo na celý den. To se rozumí samo ... . Přivedla ..... i své sourozence. Rodiče nás vzali ... do divadla. Neházejte ..., ať se snímek povede! Jste si jisti sami ... . Leknutím jsme ... trhli. Bratr vzal .... potřebné doklady. 13/Převeďte do 2. a 4. p. sg. a 7. p. pl.: ta naše písnička česká, ten můj milý strýček, onen jejich významný herec 14/Užijte zájmena sám ve správném tvaru. S prací si vždy poradíme ... . Chlapci ... připravili soutěž. Nespoléhejte jen ... na sebe. Viděli jsme naše chlapce ... přecházet přes řeku. Všechny příklady vypočítali děti ... . Děti se necítily mezi ... dospělými dobře. 15/Doplňte správný tvar zájmena jenž. Smělý pak lovec, ... byl Bivoj, zastavil se u schodů, ... vedly pod silné sloupy. Vyjeveně hleděl na ruku, ... mu naráz tuhla a tuhla. Přišla poslední hodina, ... už čekal. Žádný neviděl množství slz, ... královna v hořkém pláči proplakala. Byli uvítáni starostové, ... přišli na soud. 16/Doplňte náležité tvary zájmen. Strýček /já/ vezme /se/ do divadla. Chtěl bych vědět, co si o /já/ myslí /můj/ bratři. Na /naše/ zahradu přiletěl kos. Pečujeme o /ona/, jak nejlépe dovedeme. Máme přátele,/jenž/ si právem vážíme a k /jenž/ máme plnou důvěru. Na zahradě roste ořech, /který, jenž/ zasadil dědeček. Přišli stavitelé, /který, jenž/ nakreslili plány domu. Věděl to od /má, moje/ babičky. Chystal se navštívit /svůj/ rodiče a /jeho/ přátele. Učitel vyvolával žáky a kontroloval ... sešity. Za městem stála továrna a z ... komínů stoupal ošklivý dým. Rád chodil k bystřině a koupal se v ... peřejích, rád chodil k horským potokům a koupal se v ... peřejích. Ve třídě stále zlobili /týž-tentýž/ chlapci. Oba chlapci bydlí v /týž-tentýž/ poschodí. Hlásíme se k /týžtentýž/ ideálům. O /onen/ událostech jsem už slyšel. Na /tento/ otázku odpovíme záporně. /Málokdo/ ten člověk věří. Navštívili ho /jakýsi/ cizí lidé. Před /nikdo a nic/ se nezalekli. Od /nikdo/ nečekejte pomoc tam, kde si můžete pomoci /sám/. Babička nechala oba chlapce /sám/ doma. /Takový/ lidé jsou vzácní. Zápas byl sledován /všechen/ očima. S /čí/ přáteli tam půjdete? Odešel /týž-tentýž/ cestou, /jenž/ přišel.

Číslovky (numeralia) Číslovky jsou v pojetí MČ jedním ze dvou nástavbových slovních druhů. Jejich sémantickým základem je kvantovost, tj. vyjadřování množství (kvanta, kvantity). Již je nám známo, že nástavbové slovní druhy jsou ty, které svými funkčními vlastnostmi napodobují soustavu základních slovních druhů (neslovesných).

MČ mluví u číslovek o bázi kvantovosti /Q/ (určité i neurčité) i o funkčním příznaku typu /s/ (substantivum), /a/ (adjektivum), /c/ (cirkumstantivum, charakter příslovce). Tendence číslovek k „nápodobě“ soustavy základních slovních druhů (neslovesných) vyplývá z grafu: Q/S (sto, milion, pět) Q

Q/A (druhý břeh, dva lidé) Q/C (natřikrát)

Uvnitř obecného významu kvantovosti se v rámci významové báze vydělují třídy slov, jejichž výrazová stránka má charakter podstatných a přídavných jmen a příslovcí. (Podrobnější výklad viz MČ II, s. 22n.) Pozn. Kvantovost mohou vyjadřovat i jiné slovní druhy, např. adverbia trochu, moc, hodně, adjektiva předposlední, poslední. Je třeba počítat i s tím, že týž výraz lze v textu hodnotit jednou jako číslovku, jindy jako substantivum, adjektivum apod. (např. pětka horolezců /pětka=číslovka skupinová/ - pětka =klasifikační stupeň=substantivum). Výrazy mnoho, málo je možno považovat za číslovky, jsou základem tvoření násobných číslovek (mnohonásobný, mnohokrát).

Sémantická klasifikace číslovek Klasické třídění číslovek v ČM rozlišuje číslovky základní, řadové, druhové a násobné. MČ přináší složitější třídění číslovek. V těchto skriptech uvádíme toto třídění v tabulce č.10. Jedním z důvodů přesnějšího rozlišení druhů číslovek je příliš široký rozsah pojmu číslovky druhové v klasickém pojetí. ČM zahrnuje pod pojem číslovky druhové typ dvojí i dvoje, trojí i troje a typ čtvero, patero. MČ tu rozlišuje: číslovky souborové, číslovky druhové a číslovky úhrnné. Číslovky souborové mají v základní podobě (tj. v 1. p.) na konci samohlásku krátkou a na rozdíl od zbývajících dvou skupin existuje souborová číslovka v hodnotě 1. Souborové číslovky udávají počet souborů věcí pojmenovaných podst.jm. (např. počet párů, krabic, svazků): jedny rukavice, troje klíče, čtvery pastelky. U jmen pomn. udávají počet věcí - jedny hodiny, dvoje Vánoce, patery šaty. Číslovky souborové mají zvl. tvary jen v 1. a 4. p. (a to ještě ne v celém rozsahu), ost. pády jsou shodné s čísl. druhovými. Číslovky druhové mají v základní podobě (1.p.) na konci samohlásku dlouhou. Udávají počet druhů osob, věcí nebo jevů, s jejichž pojmenováním jsou spojeny. Druhové číslovky se

většinou spojují s podst. jm. látkovými (dvojí med=tmavý a světlý), hromadnými (dvojí mládež, trojí obecenstvo), s abstrakty a subst. užitými v přenes. významu (dvojí státní občanství, dvojí loket). Číslovky úhrnné mají v současné češtině zakončení na -ero patřily by sem i zastaralé výrazy dvé, tré /holoubátek/). Číslovky úhrnné vyjadřují počet jevů pojatý jako celek: čtvero, patero, sedmero, devatero, desatero (ráz knižnosti).

Skloňování číslovek Číslovky mají po stránce morfologické vlastnosti substantiv, adjektiv a adverbií (tj. tří základních slovních druhů, jejichž nástavbu představují). Malá skupinka číslovek má skloňování zájmenné (jeden). Tvarovou různost číslovek dosvědčuje nejednotný způsob skloňování. Většina základních číslovek má skloňování v různé míře odchylné od skloňování ostatních jmen. Číslovky tři, čtyři mají soubor tvarů blízký plurálovému paradigmatu vzoru „kost“. MČ uvádí ve 2. p. základní tvar tří, čtyř, tvar třech, čtyřech jako hovorový (s tendencí k stylové neutrálnosti). Pravidla českého pravopisu z r. 1993 kodifikují tvary třech, čtyřech jako plně spisovné.

Číslovky dva, dvě a oba, obě mají zvláštní skloňování (původem duálové): m. N, A

n. f. dva, oba

G, L

dvě, obě dvou, obou

D, I

dvěma, oběma

U základních číslovek je nejvíce zastoupen zvláštní typ skloňování, v němž jsou rozlišeny pouze dva pádové tvary: jeden pro N, A - druhý pro ostatní pády. Touto dvoutvarou flexí se vyznačují jednak určité číslovky na -t a -m, jednak některé neurčité číslovky: N, A

pět, sedm

G, D, L, I pět-i

kolik, tolik

mnoho

kolik-a mnoh-a

Spojení s číslovkou sto se mohou skloňovat trojím způsobem: A/ skloňuje se číslovka, jméno poč. věcí je stále ve 2.pl. 1. sto korun

tři sta korun

2. sta korun

tří set korun

3. stu korun

třem stům korun

4. sto korun

tři sta korun

6. /o/ stu korun /o/ třech stech korun 7. stem korun

třemi sty korun

B/ v témž pádě jsou číslovka i jména (kromě 1.,4.) 1. sto korun

tři sta korun

2. sta korun

tří set korun

3. stu korunám třem stům korunám 4. sto korun

tři sta korun

6. /o/ stu korunách 7. -

/o/ třech stech korunách

třemi sty korunami

C/ skloňuje se pouze jméno, nikoli číslovka 1. sto korun

tři sta korun

2. (sto korun)

(tři sta korun)

3. sto korunám tři sta korunám 4. sto korun

tři sta korun

6. /o/ sto korunách

/o/ tři sta korunách

7. sto korunami tři sta korunami Číslovka sto zůstává v čísle jednotném většinou neskloňována, jestliže je složkou tzv. kombinovaných číslovkových výrazů, např. ke sto pěti korunám, o sto patnácti korunách. Stejně tomu může být s číslovkou sto v č.mn., avšak ta může být i skloňována. Je např. možné jak k dvě stě dvaceti korunám, o tři sta padesáti korunách, tak i k dvěma stům dvaceti korunám, o třech stech padesáti korunách. U číslovky tisíc se v jedn.č. uplatňují podoby ze skupiny /A/, např. k tisíci korun, s tisícem korun, a 3. a 6.p. ze skupiny /B/, tj. k tisíci korunám, o tisíci korunách, nikoli podoby ze skupiny /C/. Ty se u číslovky tisíc vyskytnou spíše v č. mn., např. k dva tisíce korunám, avšak i tady jsou nejběžnější podoby ze skupiny /A/ a /B/. U číslovek ze skupiny milion (bilion atd.) naprosto převažují podoby ze skupiny /A/. U číslovek řadových si povšimneme pouze toho, jak se tvoří pro hodnoty 101-199, protože naše mluvnice o tom neposkytují vyčerpávající poučení. Podobu řadové číslovky mívají všechny části, např. stý první, stý desátý, stý padesátý šestý atp. Je možno užít i podoby, v nichž číslovka sto zůstává v podobě sto, např. sto desátý. (Je možno psát i dohoromady, např. stodvacátý, stopadesátý.)

Nesklonné jsou číslovky půl a čtvrt, např. bez půl metru, po půl roce, před půl rokem, s půl metrem (látky); bez čtvrt metru, s čtvrt metrem (látky). V nesklonnou podobu ustrnuje univerbizované třičtvrtě, např. bez třičtvrtě metru, s třičtvrtě metrem, a čísl. typu půldruha, půlčtvrta, půlpáta, např. bez půldruha metru, častěji se ale skloňuje: bez půldruhého metru, před půldruhým rokem.

Úkoly: 1/Vytvořte si přehled skloňování číslovek na základě přednášky, skript a ČM. Věnujte zvláštní pozornost zvláště číslovkám jeden, dva, oba, tři, čtyři, pět; kolik, mnoho; dvoje dvojí, čtvero. 2/Co znamenají výrazy kopa, tucet, veletucet? Vyhledejte je ve slovnících. 3/Vysvětlete dělení číslovek na číslovky určité a neurčité. Uveďte příklady podle jednotlivých druhů číslovek (základní...). 4/Jakým slovním druhem jsou slova půle, půlka, čtvrtka? 5/Pojednejte o pravopise a interpunkci číslovek. 6/Napište slovy číslovky 3 783, 5 439, 12 224. Jak píšeme číslovky při vyplňování složenek? 7/Vyhledejte číslovky. Rozdělte je na určité a neurčité a určete dále podle druhu (základní, řadové ...). Naše slavné kamenné mosty Prvním kamenným mostem u nás byl pražský most Juditin. Dal jej vystavět král Vladislav II. a pojmenoval jej po své manželce. Stavba byla dokončena roku 1171, Juditin most stál přibližně tam, kde je dnes most Karlův, ale byl o pět metrů nižší a byl při povodních několikrát velmi vážně poškozen. Nakonec se roku 1324 spojilo k útoku trojí nebezpečí: velká voda, led a naplavené dříví. Most byl stržen téměř celý. Patnáct let se dívali Pražané na zřícený most. Pak dal Karel IV. vybudovat nový kamenný most. Stavba trvala pětadvacet let. Po obou stranách mostu stojí řada kamenných soch. Most není přímý, má dvakrát lomenou osu, a proto není z jedné brány vidět do druhé. Je dlouhý pět set patnáct metrů a má šestnáctero klenutých oblouků. Mnohokrát jej poškodily povodně, zčásti se i zřítil do Vltavy, ale vždy byl znovu opraven. Patří k několika nejcennějším památkám naší vlasti. (Podle J. Vydry) 8/Rozlište číslovky určité a neurčité a určete jejich druhy; určete typ skloňování:

deset, třikrát, devátý, troje, dva, několik, paterý, čtvero, čtvrtý, tré, několikátý, třetí, dvojí, sto, několikrát, stý, třiadvacátý, trojnásobný, několikerý, několikanásobná, sedmery, pětitisícový, polovina, čtvrt, dvojice 9/Převeďte do 2. a 7. p.: čtyři otcovi spolupracovníci, obě uši, dva světové jazyky, moji tři kamarádi, dva tisíce korun, osm tisíc obyvatel, pět milionů šest set tisíc pět set osmdesát šest knih 10/Následující spojení vyskloňujte: čtyři ruce, mé obě ruce, mé dvě knihy, obě oslí uši, čtyři oči, čtyři děti, dvě děti, všechny čtyři nohy (u zvířete); obě dvě babiččiny bolavé nohy, obě dvě babiččiny malované truhly, oba dva strýčkovi nevlastní bratři, obě dvě matčiny vlastní sestry, obě dvě císařova dobytá města 11/Pozorujte spojení typu „skladba pro čtyři ruce“, „starý kulatý stůl se třemi nohami“. Co se bude skloňovat? Vytvořte věty s těmito spojeními v různých pádech. 12/Přečtěte správně náležité číslovky a určete jejich druh: oba /2/ muži, /2/ dveře, /3/ tepláky, /127/ běžců, /10/ ponožky, /několik/ staré housle, /4/ vyučovací hodiny, /4/ stojací hodiny, přes /2/ opatření, /3/ vzácná pozornost, na /3/ domovních dveřích, poslední /2/ Vánoce, nejdou nám /oba 2/ hodiny, /2/ roztrhané kalhoty, /několik/ strávené Vánoce na horách, Radkovy /3/ modré kalhoty, za /1/ kamny, skladba pro /2/ housle a orchestr, /1968/ rok, rok /1989/, /1/2/ hodiny, před /1/4/ hodinou, mezi /269/ a /271/ kilometrem, /4/ prádlo, /9/ řemeslo 13/Následující spojení užijte ve větách a vysvětlete jejich významové rozdíly: dvojí voda, dvě vody; paterá barva, pět barev; čtverá káva, čtyři kávy; několikerá láska, několik lásek; milion lidí, miliontý člověk, milionový člověk; troje hodiny, tři hodiny, trojí hodiny; patero ponožek, patery ponožky, pět ponožek; tisící bankovka, tisíc bankovek, tisícová bankovka; sedmý krkavec, sedmero krkavců, sedm krkavců; tři holoubátka, troje holoubátka, trojí holoubátka, tré holoubátek; mnohý závazek, mnoho závazků, mnohonásobný závazek; desátý úlovek, desaterý úlovek; dva závodníci, dvojice závodníků; tři boty, troje boty; troje včely, trojí včely, tři včely; čtvery rukavice, čtyři rukavice 14/Čtěte text s číslovkami, výrazy v závorce uveďte do náležitého tvaru, číslovky napište slovy a určete jejich druh. Synchronizace (1. a 2. rychlostní stupeň) usnadňuje řízení. Zápas se konal před (15 000, 18 456 divák). Téměř (550 divák) se hra líbila. Vodojem pojme (12,35 m3 voda). Takové množství ovoce se nevejde do (2 nebo 3 sklenice). Promluvil k (234 účastník). Sál ověsili (82 lampion). Nádoba byla naplněna ze (3/4) vodou.

15/Jak se vyjadřuje V. Šmilauer k 5. p. číslovek ve své Nauce o českém jazyku? 16/Uveďte správný tvar počítaného předmětu uvedeného v závorce: promluvit k 500 (účastník), přispět 200 (koruna), před 3000 (rok), údaje o 6500 (zaměstnanec), s 1000 (člověk), zaplatil obě (stokoruna), peněženka s 230 (koruna), olej se mění v motoru po 3500 (kilometr), z 203 (startující) byl - 34 (Čech) 17/Jak je možno přečíst či napsat spojení typu 21 žáků, 36 lidí, 28 čtenářů?

Slovesa (verba) Slovesa jsou základním slovním druhem (v pojetí MČ), svým významem vyjadřují vždy děj, a to buď činnost podmětu (píši, běžím), stav podmětu (sedím, ležím) či změnu jeho stavu (probouzím se, stárnu), anebo děj, který se na podmět neváže (taje, hřmí, prší, jde se). Slovesa jsou mluvnickým i významovým centrem věty, časují se.

Slovesa plnovýznamová a pomocná Slovesa, která mají samostatný věcný (lexikální) význam, se pokládají za slovesa plnovýznamová. Vedle lexikálního významu vyjadřují i významy mluvnické. Proto se řadí mezi slova lexikálně - gramatická. Vedle plnovýznamových sloves existují ještě tzv. pomocná slovesa. Ta mají lexikální význam tak oslabený, že je spojujeme se slovesy plnovýznamovými, která jsou nositeli lexikálního významu slovesného tvaru. Pomocná slovesa vyjadřují mluvnické významy osoby, čísla, způsobu a času; význam slovesného rodu a vidu však vyjadřuje plnovýznamové sloveso v infinitivu či příčestí. Pomocná slovesa jsou: 1. modální (způsobová) slovesa (chtít, mít, moci, muset, smět) Modální slovesa obměňují význam slovesa po stránce způsobové (vyjadřují možnost, vůli, nutnost - Smím vyrušit? Mohu vás navštívit? Chci hovořit. Musím odejít. Mám koupit.) 2. fázová slovesa (začít, přestat, začínat, přestávat, zůstat, nepřestat) Označují různé fáze děje, např. začátek, konec (Dělníci začali pracovat. Žáci přestali cvičit.). 3. vlastní pomocná slovesa (být, bývat, mít, mívat) Vlastní pomocná slovesa jsou součástí složených tvarů slovesných (volal jsem, budu psát, napsal bych, jsem chválen; mám uvařeno, máme uklizeno = nesystémový tvar, tzv. perfektní pasivum).

Za pomocná slovesa se pokládají i slovesa sponová, která spojují jmenný přísudek s podmětem (Ovoce je zralé. Bratr se stal učitelem.). Někdy lze užít pomocných sloves i bez spojení s plnovýznamovými slovesy, tedy samostatně. Pak mají svůj vlastní lexikální význam (Začala výuka. Život po smrti prý je.), jsou plnovýznamová.

Slovesné tvary Zvláštností slovesa je, že jeden jeho tvar může být tvořen i více než jednou výrazovou jednotkou (např. četl jsem). Proto rozlišujeme podle formy tvary jednoduché (syntetické), tj. jednoslovné (např. čtu, píši), a složené (analytické), tj. dvojslovné i víceslovné (např. budu číst, byl bych řekl). Slovesné tvary se dělí tradičně na určité (lze u nich určit mluvnickou osobu) a na tvary neurčité (nelze u nich určit mluvnickou osobu). Pozn. Tvary určité se nazývají finitní, tvary neurčité infinitní. Jako určité tvary slovesné se označují všechny tvary tzv. určitého slovesa (verba finita, VF); neurčité tvary slovesné jsou infinitiv, příčestí (participia) a přechodníky (transgresívy). Podstatné jméno slovesné (verbální substantivum), např. zpívání, a přídavné jméno slovesné (verbální adjektivum), např. zpívající, jsou slovotvorně transponované formy původně slovesné. Sloveso určité (VF) funguje prostřednitvím plně rozvinuté slovesné soustavy gramatických prostředků (osoba, číslo, čas, způsob, rod slovesný, vid). MČ řadí příčestí do blízkosti přídavných jmen slovesných (např. užitý, vynikající). K VA (=verbum adjektivum) přísluší příčestí (participia), tj. příčestí činné (participium aktivní) a příčestí trpné (participium pasivní). Příčestí jsou většinou součástmi komplexních slovesných tvarů a slovesných konstrukcí, méně často se uplatňují samostatně.Viz blíže MČ II, s.131. Infinitiv a přechodníky považuje MČ za tvary, jejichž výrazová soustava je velmi omezená, příp. se omezuje na jeden tvar. Infinitiv (INF, neurčitek) se z hlediska tvaroslovného vyznačuje neohebností, přechodníky (transgresívy, T) pak zřetelnou tendencí k neohebnosti.

Kmen přítomný a minulý (prézentní a infinitivní) Znalost problematiky kmene přítomného a kmene minulého je nezbytná pro pochopení tvoření slovesných tvarů. Kmen přítomný (prézentní) je v klasickém pojetí tou částí slovesa, která zůstává po odtržení zakončení (koncovky) 3. os. č. j. č. přít.- ber-e, tiskn-e, kryj-e, pros-í, děl-á.

V pojetí MČ je základní podoba kmene přítomného shodná s tvarem 3. os. č. j. č. přít., který je charakterizován nulovou koncovkou: nes-e-0. Kmen přítomný tvoří východisko pro tvoření: aktivních tvarů indikativu prézentu (ozn.zp.času přít.), imperativu (rozk.zp.), přechodníku přítomného (tj. přechodníku pro současnost) i řídkého přechodníku budoucího (tj. přechodníku pro předčasnost v budoucnosti, pouze od sloves dokonavých) - a přirozeně i slovesných adjektiv souvztažných s přechodníkem přítomným. Kmen minulý (infinitivní) je ta část slovesa, která zůstane po odtržení zakončení -l, -la, -lo ... od příčestí minulého (činného) - bra-l, minu-l, kry-l, prosi-l, děla-l. Z infinitivního kmene se tvoří tvary: infinitivu, přechodníku minulého (tj. přechodníku pro předčasnost,zvláště v minulosti a přítomnosti), příčestí činného a trpného (a přirozeně i podstatného jména slovesného, formálně souvztažného s příčestím trpným a slovesného adjektiva souvztažného s oběma příčestími a přechodníkem minulým). Pozn. Řešení veškeré problematiky slovesných tvarů v pojetí MČ přesahuje rozsah i cíl tohoto účebního textu.

Slovesné tvary neurčité Infinitiv (neurčitek) - chválit, chváliti; péci/péct Pozn. Termínu neurčitek užívá i Mluvnice češtiny, např. MČ II, s. 418. Infinitiv bývá složkou opisného futura sloves nedokonavých, nevyjadřuje ani čas, ani způsob, ani osobu, ani číslo; vyjadřuje jen vid, dokonavý a nedokonavý, i ostatní odstíny průběhu slovesného děje (hodit, házet, házívat, házívávat) a slovesný rod (býti nesen=inf.trpný).

Příčestí činné (minulé): l-ové, l-ový tvar Tvoří se nekoncovým sufixem -l- a jmennými koncovkami, rozlišujícími jmenný rod, životnost a číslo; tyto koncovky jsou shodné s koncovkami krátkých tvarů příd. jm. (v nom. tvaru sg. a pl.): sg. m. -l-0; f. -l-a; n. -l-o; pl. m.živ. -l-i; m. než. a f. -l-y; n. -l-a. Příčestí činné je součástí složených určitých tvarů času minulého a způsobu podmiňovacího. Samostatně, tj. jinak než jako složka analytických tvarů, se nevyskytuje. Pozn. Jak jsme již ukázali dříve, 3. os. č. j. i mn. č. min. je složený tvar s nulovou podobou (nulovým tvarem) pomocného slovesa - /my/ jsme šli - /oni/ 0 šli.

Příčestí trpné: n-ové a t-ové, n-ový a t-ový tvar Tvoří se z infinitivního kmene sufixy -n- a -t- a jmennými koncovkami, rozlišujícími tytéž jmenné kategorie jako u příčestí činného, např. sg. brá-n-0, -a, -o; brán-i-y; -y, -a. Příčestí trpné se tvoří zpravidla jen od sloves přechodných (mají vazbu se 4.p.), obvykle je nemívají slovesa bezpředmětová a pouze zvratná (jít, růst, smát se). Výjimky: /je/ tázán, obáván. Příčestí trpné je součástí participiálních konstrukcí s významem pasivního děje neboli (tradičně) tzv. participiálního (opisného) pasiva a derivovaných struktur typu je zatopeno, mám zatopeno. Samostatně se užívá jen zřídka, většinou se pak hodnotí jako tvar trpného přechodníku s výpustkou přechodníkových tvarů pomocného slovesa, např. dojat jeho slovy, rozplakal se = jsa dojat, byv dojat; častěji bývá jmennou složkou verbonominálního predikátu (přísudku jmenného se sponou) - obloha je zatažena, zůstal zakryt- a konkuruje tak dlouhému tvaru slovesného adjektiva (obloha je zatažená, zůstal zakrytý). Pozn. Z příčestí činných i trpných se tvoří adjektivizací příslušná adjektiva slovesná. Mají plné adjektivní paradigma: svržen-ý, -á, -é; -í, -é, -á; zvrhl /se/: zvrhl-ý, -á; -í, -é, -á.

Přechodníky (transgresívy) Přechodníky vyjadřují vid a slovesný rod, relativní čas (předčasnost, současnost) a také kongruenční (kongruence=shoda) kategorie jmenné, a to číslo a v sg. i jmenný rod; náležejí k tzv. jmenným tvarům slovesným. Přechodník přítomný (jeho funkci přesněji vyjadřuje termín přechodník pro současnost) se tvoří od kmene prézentního sloves nedokonavých: např. nes-a (r.m.č.jedn.), nes-ouc (r. ž. a stř. v č. jedn.), nes-ouce (všechny rody v č.mn.), dělaje, dělajíc, dělajíce. Přechodníku přítomného se užívá pro vyjádření současných dějů v přítomnosti, minulosti i budoucnosti: Zpívaje veselou píseň, kráčí domů. -Zpívaje veselou píseň, kráčel domů. Zpívaje veselou píseň, bude kráčet domů. Je také trpný: jsa nesen, jsouc nesena, -o, jsouce neseni, -y, -a. Přechodník minulý (podle funkce zvaný přechodník pro před- časnost) se tvoří od kmene infinitivního (minulého) - a to obvykle jen sloves dokonavých, např. přines (m. sg.), přinesši (f. a n. sg.), přinesše (pl.); udělav, udělavši, udělavše. Přechodníku minulého se užívá pro vyjádření děje předčasného, podle Mluvnice češtiny v kterémkoli čase: „T (= transgresív) předčasný, předcházející před dějem VF (verbum finitum; sloveso určité ) v kterémkoli časovém stupni.“ (MČ II. s. 154)

Dřívější kodifikace omezovaly užití přechodníku minulého jen na děje minulé. Předčasnost v budoucnosti vyjadřuje i tzv. přechodník budoucí (nesystémový tvar), který se tvoří od kmene přítomného sloves dokonavých (Vyslechnouce naši obranu, soudci budou soudit spravedlivě.). Přechodník minulý může být i trpný: byv přinesen, byvši přinesena, -o, byvše přineseni, -y, -a. Pozn. Od přechodníků se tvoří adjektiva slovesná, např. beroucí, tisknoucí, pominuvší, vykvetší (keř). Se slovesy souvisí velmi těsně podstatné jméno slovesné (substantivum verbální, substantivum verbale). V pojetí MČ se nepovažuje za tvar odvozený od příčestí trpného; odvozuje se formanty -n/í/ a -t/í/ z infinitivního kmene. Těmito formanty se odvozuje i od sloves, která nemají příčestí trpné (ležení, stání, bání). Patří sem jako zvláštní typ i substantivizovaná trpná příčestí na -n/á/, -t/á/, např. odbíjená, vrtěná; na shledanou, za vyučenou.

Slovesné tvary určité 1. Oznamovací způsob přítomného času (indikativ prézentu) Tvoří se z prézentního kmene, např. nesu, neseš, nese ... Pozn. Z tvarů indikativu prézentu sloves nedokonavých se předponou po- tvoří jednoduché tvary bud. času u sloves jednosměrného pohybu a slovesa trvání nebo změny stavu. Předpona po- má zde význam pouze gramatický, nikoli lexikální: nemění ani lexik. význam, ani nedok. vid slovesa. Např. ponesu, poletím, pojedu, pokvete, povládne; u slovesa jít se objevuje ve variantě pů-: půjdu. Vedle jednoduchých fut. tvarů lze užít i fut. opisného: poletím i budu letět, ponese i bude nést. V rodě trpném: jsem nesen ...

2. Rozkazovací způsob (imperativ) Imperativní tvary se tvoří z prézentního kmene. Základní podoba je ve 2. os. č. j. (tvar bezpříznakový), ostatní tvary - 2. os. č. mn. a 1. os. č. mn. - jsou příznakové. Např. nes, neste, nesme; tanči, tančete, tančeme. Je i trpný: buď nesen ...

3. Oznamovací způsob minulého času (indikativ préterita) Tvoří se spojením příčestí činného (minulého) významového slovesa s tvary indikativu prézentu pomocného slovesa být. Tvary pomocného slovesa jsou nositeli kategorií oznamovacího způsobu, osoby a čísla. Tvarem příčestí činného jsou vyjádřeny kongruenční jmenné kategorie rodu a také čísla (časově je příčestí činné samo o sobě neurčené, význam minulého času lze přičíst až celkovému tvaru). Např. nesl jsem, nesl jsi, nesl, nesli jsme, nesli jste, nesli. Je i trpný: byl jsem nesen ... Pozn. Předminulý čas (antepréteritum) se někdy v současné češtině nepovažuje za systémový tvar. Jde o tvar trojslovný: byl jsem prosil. Např.Přijel do města, kde byl studoval.

4. Podmiňovací způsob (kondicionál) Podmiňovací způsob přítomný (kondicionál prézentu) se tvoří z příčestí činného významového slovesa a nesamostatných podmiňovacích tvarů pomocného slovesa být (bych, bys, by, bychom, byste, by): nesl bych, nesl bys, nesl by, nesli bychom, nesli byste, nesli by.

Podmiňovací způsob minulý (kondicionál préterita) se skládá ze dvou bezprostředních složek: z kondiconálu přítomného významového slovesa a z činného příčestí pomocného slovesa být. Je to tedy tvar trojslovný: byl (-a,-o) bych prosil (-a,-o) atd. Význam vzdálenější minulosti se někdy posiluje připojením činného příčestí slovesa bývat: byl bych býval prosil, řidčeji pouhou záměnou příčestí byl příčestím býval: býval bych prosil. Kond. přít. i kond. minulý je i trpný: byl bych nesen, byl bych býval nesen. Pozn. Kondicionálové morfémy pomocného slovesa být splývají ve větě se spojkami aby, kdyby. Řekl mi, abych odnesl zavazadlo. Kdybych to věděl, nepřišel bych.

5. Oznamovací způsob budoucího času (indikativ futura) Futurum nedokonavých sloves je tvar složený ze zvláštního jednoduchého tvaru budoucího času pomocného slovesa být - budu, budeš, bude, budeme, budete, budou - a infinitivu významového slovesa (mluví se o opisném futuru): budu prosit, budeš prosit, bude prosit, budem/e/ prosit ... Rod trpný: budu nesen ... (Typ bude běžet - poběží, bude kvést - pokvete byl již vysvětlen.)

Pozn. K slovesům dokonavým se analytické futurum netvoří, neboť již jejich prézentní tvary mají základní časový význam budoucí.

Trpný rod (pasivum) Existují dvojí formální prostředky vyjadřování pasiva: konstrukce participiální (opisné), vystupující jako vlastní pasivní tvary slovesa, a reflexivní (zvratné) tvary slovesné, jejichž primární funkcí je zobecnění a anonymizace dějového agentu. Pasivum participiální se tvoří z příčestí trpného významového slovesa a příslušných tvarů pomocného slovesa být, popř. bývat, např. je nesen. (Další tvary viz v tabulce.) Tzv. pasivum reflexivní (zvratné) se tvoří z aktivních tvarů příslušného slovesa významového a volného morfému (původně zvratného zájmena) „se“. Trpný rod lze zvratnými tvary slovesa vyjadřovat zpravidla jen při podmětu věcném, tedy pouze ve 3. os. obou čísel, např. (okno) se myje, (lístky) se vydávají, a s poněkud jiným významovým odstínem - ve větách bezpodmětných, např. bojuje se, bude se tančit, spalo se mi dobře. Přehled určitých tvarů českého slovesa Rod činný (aktivum)

Rod trpný (pasivum)

I.Způsob oznamovací (indikativ) l.Čas přítomný (prézens) vedu, kryji, prosím jsem veden, jsem kryt, jsem prošen 2.Čas minulý (préteritum) vedl jsem, kryl jsem, prosil jsem

byl jsem veden, byl jsem

kryt, byl jsem prošen

3.Čas budoucí (futurum) budu vést (povedu), budu budu veden, budu kryt, krýt, budu prosit

budu prošen

II. Způsob rozkazovací (imperativ) veď, veďme, veďte

buď veden, buďme vedeni,

buďte vedeni (buď kryt..) III. Způsob podmiňovací (kondicionál) l.Kondicionál přítomný kryl bych, kryl bys, kryl by, kryli bychom, kryli byste,

byl bych kryt

kryli by 2.Kondicionál minulý byl bych kryl nebo byl bych

byl bych býval kryt

býval kryl Přehled neurčitých tvarů českého slovesa Infinitiv krýt, nést, péci/péct

být kryt, být nesen,

být pečen Příčestí činné (minulé): nesl, nesla, neslo, nesli, nesly, nesly, nesla Příčestí trpné: nesen, nesena, neseno, neseni, neseny, neseny, nesena; kryt, kryta, kryto, kryti, kryty, kryty, kryta Přechodník přítomný: nesa, nesouc, nesouce (dělaje)

jsa nesen, jsouc nesena,

-o, jsouce neseni,-y,-a

Přechodník minulý přines, přinesši, přinesše byv přinesen, byvši při(nakoupiv)

nesena, -o, byvše přineseni,-y,-a

Soustava slovesných tvarů českého slovesa: I.Tvary jednoduché: 1.od kmene přítomného a) tvary času přítomného b) tvary rozkazovacího způsobu c) přechodník přítomný 2.od kmene minulého a) příčestí minulé b) příčestí trpné c) přechodník minulý d) infinitiv II.Tvary složené: 1. tvary času minulého 2. tvary času budoucího 3. tvary podmiňovacího způsobu

4. opisné tvary trpného rodu

Úkoly: 1/Vytvořte podle tabulky systém slovesných tvarů od slovesa nedokonavého a od slovesa dokonavého podle vlastní volby. Které slovesné tvary se navzájem vylučují ve srovnání tvarů sloves dokonavých a nedokonavých? 2/Vypište slovesa a utvořte od nich všechny tvary určité a všechny tvary neurčité. Všimněte si, které tvary daná slovesa nemají. Maminka volala: „Děti, Zrzečka přišla k snídani!“ A opravdu. Zrzečka seděla v předsíni na okraji stolu jako žebráček a vzala si od Mirka burský oříšek. Od té chvíle se přestala bát a patřila do hájovny zrovna tak jako slípky, krůty, králíci, kráva, kozy a pes. /Podle J. Zemana/ 3/Vyhledejte slovesa a utvořte od nich všechny tvary jednoduché a všechny tvary složené. Všimněte si, které tvary daná slovesa nemají. Jak víte, milé děti, Mikeš ptáčky nikdy nechytal. V žaludku mu už kručelo, proto rychle vyběhl z lesa a bystře si vykračoval dále po silnici, aby se brzy dostal k nějakým dobrým lidem. /Podle J. Lady/ 4/Napište v druhé osobě jednotného čísla. U některých slovesných tvarů určete mluvnické významy. Kdybych byl vytrvalejší, měl bych práci dávno hotovou. Abych dosáhl úspěchu, musel bych mít pevnou vůli. Kdybych se lépe podíval, viděl bych, jak se tu vše změnilo. Abych si lépe vážil dobrého bydla, musel bych poznat nedostatek. Byla bych šla za ním do ohně. Kdybych měl sourozence, necítil bych se tak opuštěný. Umístil bych se lépe, kdybych na počátku sestavy nespadl. 5/Napište v množném čísle. U některých slovesných tvarů určete mluvnické významy. Snaž se, abys přišel včas. Jeď pomalu, abys dojel v pořádku. Chtěl bych, abys nás navštívil. Musel bych se vrátit, abych zastihl rodiče doma. Kdybych si byl vzpomněl v létě, mohl bych mít dnes uhlí ve sklepě. Opakuj si poslední lekce, abys je nezapomněl. Byl bych šťasten, kdybych se mu mohl omluvit. Svou práci naplánuje, aby dosáhl cíle. 6/Utvořte všechny tvary rozkazovacího způsobu od sloves v závorkách. U některých tvarů určete mluvnické významy. /Pomoci/ přátelům ve svízelné situaci. /Povědět/ jim, kde najdou kabinet biologie. /Upéci/ ten moučník. /Uplést/ si svetr. /Stříci/ se lidí se sladkým úsměvem. /Hrát/ ještě chvilku na housle. /Zamhouřit/ oči před prudkým sluncem.

7/Určete, v kterých větách mají slovesa v přítomném tvaru platnost mimočasovou nebo označují stálou vlastnost. Sytý hladovému nevěří. Náš dědeček napadá na jednu nohu. Teď se mi nechce učit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Země se otáčí kolem své osy. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Čtu si zajímavou knihu. 8/Slovesa napište v infinitivu a určete jejich vid. Tvary infinitivu ověřte v platném vydání Pravidel, vysvětlete variantní tvary. Pekla vdolky z bílé mouky, sypala je perníkem. Když jsem šel z Domažlic, nesl jsem putnu kvasnic. Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi. Můžeš jít se mnou, pomůžeme babičce sbírat brambory. Teče voda ze skalky do té naší zahrádky. 9/Vyhledejte přechodníky a určete jejich tvary. Uvědomte si „stejnopodmětnost“ konstrukcí. Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů, a rozžehnavše se s otcovskou půdou, obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila útočné šelmy. Povystoupiv s nimi na místo, odkud viděli do kraje, promluvil k nim. Jsa vojvodou, sídlil Krok na Budči. Osaměv, vstoupil do rozlehlé síně velkého srubu na Budči, a modle se tu, obětoval bohům lesním, bohům horním i bohům vodním. /Podle A. Jiráska/ 10/Pohovořte o tvoření a užití přechodníků. Které sady koncovek se vyskytují při tvoření přechodníku přítomného a minulého? Pohovořte o interpunkci ve větách s přechodníky. Na základě ČM pojednejte o přechodnících rodu trpného. 11/Ve větách nahraďte vždy jeden přísudek správným tvarem přechodníku. Chlapec se oblékal a zatínal bolestí zuby. -Vojáci pochodovali ulicemi a zpívali veselé písně. -Vyřídili jsme vaši objednávku a zasíláme vám účet. -Muž zbledl, odhodil lopatu a utíkal k požáru. -Stáli před domem a očekávali návštěvníky. -Žena nakoupila v obchodě, vzala kolo a odjížděla domů. 12/Utvořte příčestí minulé a příčestí trpné od sloves. Obtížnější případy konfrontujte s P a SSČ: trestat, přilnout, dosáhnout, tisknout, dotknout, kupovat, krýt, zatknout, nabodnout, napnout, zmrazit, zatnout, zařadit, přepnout, vypovědět, vyzradit, zpívat, vysedět@VLEVO = 13/Doplňte náležité tvary příčestí trpného. Po několika splátkách byla škoda /nahradit/. Během několika dní budou kuřata /vysedět/. V domácnosti svého přítele byl královsky /pohostit/. Vlak z České Třebové bude asi dvacet

minut /opozit/. Na obraze Švadlenka od Josefa Mánesa je prý /zobrazit/ vdova po malíři Kosárkovi. Ovoce bylo bohužel nedostatečně /zmrazit/. Historiky umění bývá tento obraz /řadit/ do počátků umělcovy tvorby. Váš oblek bude /vyčistit/ za dva týdny. 14/Utvořte od sloves v závorkách podstatná jména slovesná. Kolik by stálo /ohradit/ tohoto pozemku drátěným plotem? Ve stavu největšího /ohrozit/ se objevila posila. /Jezdit/ výtahem dolů není dovoleno. /Mísit/ těsta se v pekárně provádí strojem. Vlak má asi hodinu /zpozdit/. /Kosit/ trávy považoval za zábavu. Měl dobrý hudební sluch, a proto mu /naladět/ nástroje nedělalo potíže. 15/Infinitivy nahraďte vhodnými tvary trpného rodu. Po udělení milosti vězeň /osvobodit - čas min./. Výsledky přijímacích zkoušek /vyvěsit čas min./ na chodbě v přízemí budovy. Postup řešení /vysvětli - bud. čas/ před zadáním písemné práce. Nájemné /platit/ na začátku každého měsíce. Podle pověsti /zazdít - čas minulý/ ve věži zámku zlatý poklad. Pomeranče a banány /dovážet/ z jižních krajin. Na konci školního roku /vyhlásit - bud. čas/ nejlepší žáci školy. Pokladna kina /otevírat/ hodinu před začátkem představení. Někteří žáci /pochválit - čas bud./ za velmi dobrou celoroční práci. Schody v našem domě /mýt/ každý týden. Útočníci /donutit - min. čas/ k ústupu. Jehličnaté stromy /sázet/ na jaře. Draci /pouštět/ na podzim, když vane vítr. 16/Uveďte u daných sloves kmen prézentní a infinitivní, všimněte si hláskových alternací: malovat, plynout, vidět, vzít, chválit, házet, pít, psát, rýt, zdvihnout, pracovat, lít, volat, sbírat, bát se, umět, psát, číst, říkat, tkát, dokázat, hřát, budovat 17/Určete slovesné tvary a uveďte, z kterého slovesného kmene jsou utvořeny: mlč, splní se, vypracován, nakupoval/!/, nezůstávejte, nelhat, zaseto, jezte, napomínajíc, pokryt, rozkročiv se, vykoupíme, vyčkávat, prostudujme, vyleješ, určen, pozoruje/!/ 18/Vyjmenujte všechny neurčité slovesné tvary, uveďte konkrétní příklady a určujte u nich mluvnické významy. 19/Kdy mluvíme o slovesném tvaru určitém? Vyjmenujte všechny slovesné tvary určité, doložte konkrétními příklady. 20/Utvořte od uvedených sloves pasivní tvary (určité i neurčité): potáhnout, dopadnout, sebrat, řídit, přijmout, odmrštit, napnout, začít, zapomenout, zavolat, sekat, svázat 21/Uveďte tyto věty se slovesy ve všech osobách čísla jednotného a množného. Rád bych jim poděkoval. Měl by se tam vrátit. Určitě by se tam uplatnil. Přál by si vyhrát. Chtěl by se té soutěže zúčastnit. Ověřil by si své schopnosti. 22/Utvořte tyto slovesné tvary:

a) 3. os., č. mn., čas min., zp. ozn., rod činný, vid dokonavý slovesa vrátit b) 2. os., č. mn., čas přít., zp. ozn., rod činný, vid nedokonavý slovesa vidět c) 3. os., č. mn., zp. podmiňovací přítomný, rod činný, vid nedokonavý slovesa napomínat d) Zadávejte si podobné úkoly. 23/Jak hodnotí tvar „bysme“ Příruční mluvnice češtiny, LN 1995? Slovesné třídy Pravidelná slovesa třídíme podle tvaru 3. osoby jednotného čísla přítomného času do pěti tříd. Do tříd tedy řadíme slovesa podle kmene přítomného. Do vzorů řadíme slovesa podle kmene minulého. Rozsah tohoto učebního textu neumožňuje, abychom se problematikou podrobně zabývali. Učivo o slovesných třídách je možno nastudovat na základě přednášky a ČM. Připomínáme jen, že MČ uvádí místo vzoru „umře“ v 1. slovesné třídě vzor „tře“.

Úkoly: 1/Vytvořte si přehled slovesných tříd a vzorů, zaznamenejte nejdůležitější případy kolísání. 2/V platném vydání Pravidel sledujte slovesa typu „kryje“ a typu „sází“. Srovnejte jejich tvary s paradigmaty v ČM, příp. i MČ.

Slovesa izolovaná Patří k nim tři tzv. atematická slovesa (tj. slovesa, která od původu nemají kmenotvornou příponu, tzv. téma) být, jíst, vědět a nepravidelné sloveso chtít. Pozn. Někdy bývají všechna tato slovesa označována jako nepravidelná.

Úkoly: 1/Vytvořte si přehled všech tvarů slovesa být. 2/Konfrontujte paradigma futura sloves pobýt, přibýt, dobýt s platným vydáním P. 3/Utvořte všechny tvary imperativu sloves izolovaných a užijte jich ve větách. 4/Zařaďte slovesa do tříd a ke vzorům: moci, zábst, mlít, schnout, říci, párat, česat, vědět, mést, vidět, žít, žhnout, cpát, stát se, chvět se, bát se, chtít, kovat, poslat, válet, rdít se, stonat, načít, lát 5/Od sloves v závorkách utvořte správné tvary přítomného času. Sledujte možnost variantních tvarů, kolísání mezi třídami. Aby rolníci zajistili příští úrodu, /orat/ pole hned po žních. Špatně jsem upletla rukávy u svetru, a tak je /párat/. Špatně snáším cigaretový kouř, hned /kašlat/. Děti, které jsou za neúspěchy ve škole tělesně trestány, často /lhát/. Myslím na zimu už v létě, proto teď /řezat/

dříví. Na koncert si /obléci/ dlouhé večerní šaty. Promiň, že /psát/ tak pozdě, /moci/ si sednout ke psaní až pozdě večer. Tím starým kartáčem se /česat/ nejraději, jsem na něj zvyklá. Spěchej, doma ti /plakat/ děti. /Tázat/ se vás, svědku, trváte-li na své výpovědi. Večer /kousat/ u vody komáři. Na mne se /moci/ spolehnout, /pomoci/ ti. 6/Napište v minulém čase, sledujte varianty. Tatínek jí tiskne ruku, maminka ji objímá. Vítr napne plachty a koráb se dá do pohybu. Pohled na broušený pohár mi připomene obtížný závod. Turista vyjme ze zavazadla doklady. Nikdy nezapomenu na společný výlet do Prahy. Na vrcholu hory si odpočineš. Pronajme si byt v centru města. Dravec rozepne křídla a podoben kluzáku krouží nad krajinou. Odemknu si byt náhradním klíčem. 7/Doplňte 3. osobou množného čísla přít. času. Konfrontujte s platným vydáním P. Chlapci z naší třídy /vymýšlet/ různé žertovné příhody. /Bolet/ ho zuby. Dělníci /přivážet/ cement na stavbu. Moji Pražané mi /rozumět/. Teď v noci ptáci umlkají, jen lesy /šumět/. Jdeš pozdě, všichni už /večeřet/. Proč ti lidé s odpovědí tak /otálet/. Moji přátelé /bydlet/ na novém sídlišti. Ke vzoru dělá /náležet/ slovesa zakončená ve 3. osobě jednotného čísla na -á. Žáci druhého ročníku už /umět/ rozdělení hlásek. V koutě zahrady /bujet/ kopřivy. Stromy se /kácet/ podle plánu těžby. 8/Slovesa v závorkách dejte do náležitých tvarů. Nekatolíci byli /vypovědět/ ze země. Všechny zásoby ze spíže byly /vyjíst/. Její milý byl /odvést/ na vojnu. /Vědět-rozk.zp./, že tohle ti neprojde. Vstup na staveniště je /zapovědět/. Budete si muset určit jiný termín, v pondělí /chtít/ přijít moji spolužáci. Všechny otázky byly spolehlivě /zodpovědět/. To ti lidé /nevědět/. Evo, /nejíst/ nezralé ovoce. Všichni jsme dobře /najíst/. Žáci dobře /vědět/, kdo to udělal. 9/U sloves určete všechny mluvnické významy, třídu i vzor. Přáli bychom si, aby se co nejdříve uzdravil. Lány zlátnoucího žita se ve větru kolébaly. Které dívky se hlásily na zájezd? Při odchodu z domova jsem si uvědomil, co pro mne dědeček znamenal. Kdybych byl jel opatrněji, mohl jsem zabránit havárii. Často můžeme podle rostlin určit geografii místa, kde jsme. Rododendron, který rozložil do šíře své velké listy, potvrzuje, že jsme pravděpodobně zabloudili na jednu z kavkazských hor. Touto zprávou bych byl překvapen. Nevyhýbejte se mu. 10/Vyhledejte slovesa a určete u nich třídu a vzor. Někteří chlapci se často perou. Jirka se hned pro všechno nadchl. Kočka ležela u kamen a tiše předla. V zimě slepice snášejí málo vajec. Dveře jsme pro jistotu zavřeli na dva západy. Pozdravujte od nás všechny sousedy. Prázdniny vždy rychle uplynou. Horské bystřiny tečou

rychleji než říčky v nížině. Ukaž mi svou sbírku známek. Žijeme s babičkou v jedné domácnosti. Co bychom si počali? Kam jste o prázdninách chodili na houby? Všichni budou dávat dobrý pozor.

Souhrnná cvičení 1/Určete slovní druhy u zvýrazněných slov. Během jednání došlo ke změně přesednictva. Je teprve červen. Zdravý nemocnému nevěří. Cítil jsem jakousi úzkost. Přece o tom vědí. Je větší než já. Dokonce se jí omluvil, že ji nepozdravil. Cítil se dokonale zdráv. Kdyby toho nechal! Následkem mrazu obilí vyhynulo. Ani nevíš, čích zájmů se dovoláváš. Krokovy dcery oplývaly větší moudrostí než mnozí muži. Procházka kolem vody mu udělala radost. Bylo to takhle někdy v létě. Kvůli tobě zapomněl přijít včas. Snad šel včera kolem. 2/Určete slovní druhy v následujícím souvětí, u ohebných slov určete mluvnické významy. Snad se otec bojí, zdali neochuzuje malého Jirku, když popírá tajemný svět, po němž děti synova věku touží. 3/Určete, jakou slovnědruhovou platnost mohou mít následující slova. Užijte jich ve větách v různé slovnědruhové platnosti: kleč, kleče, padlí, hledím, hostí, holí, ústí, lila, chrom, bože, jak, jez, supí, popravčí, pouštím, rovnou, tu, ničí, domů, také, tak, suší, večeří, děl, duše, plně, -li, málo, zlom, hlavně, ostří, sytě, kde, odbyt, žil 4/Tvaroslovný rozbor. Úkoly se vztahují k textu. A.Na druhé straně vidíme přístav parníků, kamenné nábřeží, zavřená železná vrata. A mezi dvěma přístavy hýří barvami světelných reklam široká ulice, skvělá a bohatá. /Podle J. J. Paulíka/ a) U slov parníků, nábřeží, kamenné, vidíme určete mluvnické významy. b) Určete rod a číslo u slova vrata. Slovo vrata vyskloňujte ve spojení s číslovkou označující počet dvě. c)

U

slovesa

hýří

určete

třídu

a

vzor.

Utvořte

od

tohoto

slovesa

1.os.č.mn.podmiň.zp.přítomného rodu činného. d) Vyhledejte slova neohebná a určete jejich druh. e) S kterým pádem se pojí předložka mezi v textu? Užijte ji ve spojení s jiným pádem. Spojení - dva přístavy - vyskloňujte a tvary všech pádů použijte ve větách. f) Najděte slova, která mají skloňování složené, určete jejich slovní druh.

B. Tři Turci sedí se zkříženýma nohama, kouříce vodní dýmky, na prachovém koberci tržiště. /J.J.Paulík/ a) Určete slovnědruhovou platnost slov tři, se, kouříce. b) Určete mluvnické významy u slov sedí, /na/ koberci, tržiště, tři. c) Zdůvodněte správnost tvarů ve spojení /se/ zkříženýma nohama. Utvořte věty s tímto spojením ve 2., 3. a 6. pádě. d) Slovesa zařaďte do tříd, určete vzor. C. Když se setmělo, čekali jsme, ležíce na zválené trávě, u statku na kyselé mléko, které nám hospodyně slíbila prodat, zpívali jsme trampské písně a dobytčí vši nás obtěžovaly. A na nebesa vyplul chladný měsíc. /Podle J.J.Paulíka/ a) Vyhledejte neohebná slova, určete jejich druh. b) Vysvětlete správnost užití přechodníku. Které mluvnické významy můžeme určit u přechodníků? c) Určete mluvnické významy všech určitých tvarů sloves. d) Od slovesa zpívat utvořte 3. os. č. j. č. přít. zp. ozn. r. trpného. e) Určete mluvnické významy přídavných jmen. f) Vysvětlete skloňování slova nebesa .

Tabulka č. 5 Tvary nejčastěji používaných feminin, která kolísají mezi vzory píseň a kost 2.p.sg. 1. a 4.p.pl.

3.p.pl. 6.p.pl. 7.p.pl.

mast

i

i

em/ím ech/ích tmi

pěst i

i

em/ím ech/ích tmi

čtvrť

i/ě

i/ě

ím

ích

ěmi

i/ě

i/ě

ím

ích

ěmi

lež i

i

ím

ích

lžemi

loď i/ě

i/ě

ím

ích

ěmi/mi

nemoc

i

i

em/ím ech/ích em

velmoc

i

i

em/ím ech/ích emi

pomoc

i

i

em/ím ech/ích emi

sůl i

i

ím

ích

emi

myš i

i

ím

ích

myšmi

(část města) čtvrť (čtvrtina)

noc i

i

ím

ích

emi

nit i/ě

i/ě

ím

ích

ěmi

odpověď

i

i

ím

ích

stať i/ě

i/ě

ím

ích

ěmi

zeď i

i

em/ím ech/ích mi

ďmi/dmi

Pozn.: tabulka převzata ze skript I. Havlové a J. Hedvičákové „Jazyková cvičení pro studující učitelství 1. stupně ZŠ“, SPN 1989.

Doporučená literatura Ke studiu doporučujeme zvláště: David, M., Základy české morfologie (Učební texty s cvičeními pro studující učitelství na 1. st. ZŠ na pedagogických fakultách). České Budějovice 1993 a další vydání.

Nutná je práce se Stručnou mluvnicí českou (Havránek – Jedlička), nejlépe vydání po r. 1993.

Havránek, B., Jedlička, A., Česká mluvnice. Praha, SPN (vyd. po roce 1993) Havránek, B., Jedlička, A., Stručná mluvnice česká. Praha, SPN (vyd. po roce 1980), zvláště vydání upravené dle Pravidel českého pravopisu z roku 1993, Praha, Fortuna 1996 kol., Mluvnice češtiny /2/. Tvarosloví. Praha, Academia 1986 Čechová, M. a kol., Čeština - řeč a jazyk. Praha, ISV 1996 kol., Příruční mluvnice češtiny. Praha, Lidové noviny 1995 Hubáček, Jar. a kol., Čeština pro učitele. Opava, Optys 1996 Hubáček, Jar. a kol., Český jazyk pro studující učitelství v 1. - 4. ročníku základní školy. Praha, SPN 1990 Novotný, J. a kol., Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha, Fortuna 1992 Pokorný, L., Gramatické kategorie. České Budějovice, PF 1983 Rusínová, Z., Současná česká morfologie. Praha, SPN 1982 Havlová, I., Hedvičáková, J., Jazyková cvičení pro studující učitelství 1. stupně základní školy II. Tvarosloví. Praha, SPN 1987, 2. vydání (1. vydání 1981) Havlová I., Hedvičáková J., Jazyková cvičení pro studující učitelství 1. stupně základní

školy. Praha, SPN 1989 Hauser, P. a kol., Jazyková cvičení a rozbory. Praha, SPN 1986 Bayerová, N., Hubáček Jar., Cvičné texty ke studiu českého jazyka na pedagogické fakultě. Ostrava, PF 1976 Hubáček, Jar., Cvičné texty ke studiu českého jazyka. Ostrava, PF 1989 Kamiš, K. a kol., Mluvnická, pravopisná a lexikální cvičení k Mluvnici češtiny pro střední školy. Praha, Fortuna 1993 Styblík, V., Mluvnická a pravopisná cvičení k Přehledné mluvnici pro základní školy. Praha, Fortuna 1992 Styblík, V., Čechová M., Mluvnická a slohová cvičení ke Stručné mluvnici české. Praha, SPN 1979 Čechová, M. a kol., Komplexní jazykové rozbory. Praha, SPN 1992 Jelínek, J. a kol., Jazykové rozbory. Praha, SPN 1972 Svobodová, J., Řešené jazykové rozbory pro 5. ročník ZŠ. Ostrava, Amosium 1991 Svobodová, J., Řešené jazykové rozbory pro 6. ročník ZŠ. Ostrava, Amosium 1992 Stéblová, M., Řešené jazykové rozbory pro 7. ročník ZŠ. Ostrava, Amosium 1993 Stéblová, M., Řešené jazykové rozbory pro 8. ročník ZŠ. Ostrava, Amosium 1993 Bergerová, R., Cvičení z českého jazyka. Paseka 1994