Základy Buddhova učení v kostce Buddhismus1 sám sebe nepovažuje za náboženství, filosofii, ideologii ani za způsob života, nýbrž za vznešenou Pravdu. Buddha svůj návod na cestu k Pravdě velmi jednoduše shrnul slovy: „Vystříhat se zlého, být naplněn dobrem, očistit mysl. Toto je rada pro všechny buddhy.“ (Dharmapada, 183)
Siddhárta Gautama - Buddha Siddhárta Gautama byl skutečnou historickou postavou, žil v 5. stol. př. n. l. v Indii. Narodil se jako syn místního vládce, žil pohodovým životem v dostatku všeho, starostmi se nemusel zatěžovat, dospěl, oženil se, měl syna. Podle legendy ve svých 29 letech opustil královský palác a vyšel do ulic města, čímž učinil zkušenost, která mu navždy změnila život: potkal tři lidi, starce, nemocného a umírajícího. Setkáním s tímto trojím utrpením a pomíjivostí byl natolik šokován, že opustil královský palác a uchýlil se do ústraní, kde se 6 let podroboval velmi přísné askezi, snaže se díky nejrůznějším technikám a cvičením dosáhnout osvobození z koloběhu utrpení, života a umírání. Po 6 letech zjistil, že askeze k ničemu nevede, jakož žádný extrém, a začal praktikovat střední cestu, která se vyhýbá krajnostem. Ve svých 35 letech dosáhl osvobození = buddhovství (Buddha je tedy titul, nikoliv jméno, znamená Probuzený, Osvícený či Osvobozený. Psáno s malým b je to titul pro všechny, kdo dosáhnou osvobození – a takoví byli před Siddhártou i po něm). Záhy se k němu přidala spousta následovníků, které vyučoval. Založili spolu mnišský řád (sanghu), později Buddha povolil i ženské mnišské řády, ačkoliv zpočátku nebyl příliš touto myšlenkou nadšen. Zemřel spokojen, stár 80 let, obklopen svými věrnými mnichy a tisícovkami dalších přívrženců. Jeho tělo bylo zpopelněno a popel rozdělen mezi osm indických království, každý král vybudoval pagodu k uložení Buddhových ostatků. Svého nástupce coby nového vedoucího sanghy Buddha neurčil. Jeho žáci sepsali Mistrovo učení v jazyce pali ve sbírce známé pod názvem Tri-Pitaka (event. Tipitaka). Později se buddhismus začal štěpit do různých škol a odvětví a mísit se s místními náboženstvími, ale to nyní ponechme stranou. Buddha tedy nebyl ani Syn Boží, ani Boží posel, Mesiáš, Spasitel či Vyvolený. Byl člověkem, který dosáhl osvobození a ukázal cestu k osvobození druhým – každý ale touto cestou musí jít sám a nikdo to za něj nemůže udělat.2
Co je potřeba vědět o hinduismu, než začneme s popisem buddhismu Siddhárta se narodil v Indii, což ho determinovalo: vzešel z hinduistického prostředí a na hinduistickou víru reagoval, ať už si z ní kus vzal, kus reinterpretoval, či kus odmítnul. Mezi nejzákladnější hindustické názory na svět (které jsou nutné k pochopení buddhismu) patří tyto: To, jak se nám svět jeví, je iluze, nevidíme jeho podstatu, dokud si z očí nesundáme závoj, který nás oslepuje. Hinduistický pojem Dharma nejde v češtině postihnout jedním slovem. Opisem: znamená univerzální Zákon, či spíše způsob bytí v souladu s božským či tvořivým principem činným v člověku i v přírodě. Představuje vnitřní zákon, který musí být následován, jestliže život člověka má být v souladu s přírodními zákony a univerzální podstatou bytí. V buddhismu pak pojem Dharma znamená Pravdu, původní Buddhovo učení, Buddhova slova. 1
Vycházela jsem z knihy K. Sri Dhammananda: What Buddhists Believe, 1999 Malaysia, ISBN 983-40070-1-9. V mahájánovém buddhismu se mluví o bóddhisátvech, kteří pomáhají druhým bytostem na cestě k osvícení, ale Buddha zdůrazňoval, že každý sám je svého štěstí strůjce. 2
1
Dále je třeba vědět, že v Indii byla a je rozšířená víra v reinkarnaci, převtělování duší (kdo víte o buddhistickém postoji k duši, nerozčilujte se nad užitím tohoto pojmu, pojetí „já“ či „duše“ v buddhismu o kus dál vysvětlím). Život není jen jednou a dost a na jeho základě půjdeš do ráje či do pekla, ale každý má spoustu životů, je to takový koloběh rození a umírání (tento koloběh se nazývá samsára). Ukončení tohoto koloběhu je možné poznáním Pravdy, dosažením osvícení a nirvány (vysvětlím dál). Pro všechny platí karmický zákon, zákon skutkové odplaty: každý čin (slovo, myšlenka) nese své důsledky – dobré plodí dobrou energii, zlé plodí zlou energii. Jednáš-li (myslíš-li, mluvíš-li) dobře, vytváříš si dobrou karmu, hromadí se ti dobrá energie, která ti přinese dobro. V opačném případě zlo. Čili když konáš dobré, dobré se ti vrátí – třeba tím, že se ti daří, máš dostatek, potkáváš dobré lidi, prohlubuje se tvé poznání... Převažuje-li u tebe dobrá karma, narodíš se v příštím životě v dobrých podmínkách. Ne-li, můžeš se narodit třeba jako zvíře a bude ti trvat několik životů, než se zase dopracuješ tam, kde jsi, a ještě dél to bude trvat k osvícení. Negativní karma není dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů Dharmy. Příčinou toho není hřích, ale nevědomost, která má být postupně odstraněna a nahrazena poznáním. Nezáleží na tom, jestli v karmu věříš či ne, prostě to funguje, stejně jako na tebe funguje třeba gravitace, ať v ni věříš či ji popíráš. Pro západního člověka může znít učení o převtělování jako vítané a žádoucí prodloužení si života na této zemi, vězme však, že takto to nezní buddhistům. Cílem není co nejvíce si pobyt na zemi prodloužit, užít si a stihnout v příštím životě rozkoše, které jsme nestihli v současném, ale dostat se odsud, z místa pomíjivosti, nestálosti a utrpení, do nirvány, místa či spíše stavu vyvanutí tužeb, vášní a potřeb, do místa (stavu) nejvyššího požehnání, díky dosažení pravého poznání podstaty a Pravdy. Jak na to? Pracovat na sobě, meditovat, kultivovat a očišťovat mysl, prohlubovat poznání, vysvobodit se z iluze, nelpět, dosáhnout Probuzení.
Čtyři vznešené Pravdy Ačkoliv se nám svět může zdát jako docela dobré místo k životu, kam bychom se i rádi vraceli, je to jen iluze, která pramení z naší nevědomosti. Základ Buddhova učení, čtyři vznešené Pravdy o tomto světě, našem bytí a vůbec všem, co jest, odkrývají podstatu veškerenstva: 1. Existuje utrpení – utrpení spočívá v neustálém pokračování zrození a umírání v tomto světě. Slovo utrpení v jazyce pali (dukkha) má ovšem hlubší význam než jak to vnímáme v češtině, dalšími možnými opisy jsou slova bolest, nedokonalost, nesoulad, rozpor, neklid, nepokoj, vědomí neúplnosti a nedokončenosti... Slovo dukkha se vztahuje jak na materiální, tak mentální část člověka a světa. 2. Utrpení má příčinu – a tou je touha, žádostivost, chtění – ať už je to touha po čemkoliv a ať už je jakkoliv intenzivní. Sebenepatrnější touha je příčinou utrpení. Nenaplněná touha po bytí a smyslových požitcích je pravou příčinou opakujících se znovuzrození a umírání. 3. Utrpení je možné odstranit tím, že odstraníme jeho příčinu – čili tím, že odstraníme touhy, žádostivosti, dychtění. Kořen tužeb leží v naší mysli, tu je třeba očistit a zušlechťovat. Stav, v němž jsou tužby ukončeny, vyhasnuty, se nazývá nirvána. 4. K odstranění příčiny utrpení vede ušlechtilá osmidílná stezka
2
Ušlechtilá osmidílná stezka k osvobození = střední cesta Ušlechtilá osmidílná stezka, která vede ke konečnému vysvobození, tvoří poslední z Čtyř vznešených pravd. Tato Stezka je střední cestou, praktickým návodem pro duchovní život, aniž by člověk chodil z extrému do extrému, aniž by upadal do krajností sebeumrtvování a přísné askeze či naopak podléhal svým nezřízeným vášním. Život ve shodě s Ušlechtilou osmidílnou stezkou je životem podle zákonů dharmy, životem v harmonii. Osmidílná stezka v sobě zahrnuje tři aspekty: rozvoj ctností (morálky, mravnosti), rozvoj mysli a rozvoj moudrosti. Pokud člověk začne s rozvojem morálky (nebude zabíjet, krást, lhát, opíjet se či brát drogy a chovat se sexuálně nezřízeně), bude moci snadněji kontrolovat svou mysl a lépe se soustředit, a tím i postupně vzroste jeho moudrost. Čili nejde o to být hned ve všem dokonalý, ale začít postupně, snažit se a ono to půjde, protože jedno podmiňuje druhé a brzo se též nahromadí dobrá karma, která vše ještě ulehčí. Co tedy tvoří těch osm dílů stezky k osvobození: Rozvoj morálky: 1. Pravá řeč – úcta k pravdě, slova zbavená zla, lži, nenávisti, dvojsmyslů a nesmyslů; slova laskavá, pravdivá, vnášející pokoj a harmonii 2. Pravé jednání – jednat s úctou k životu, vztahům i majetku; nezabíjet, nekrást, nedopouštět se nesprávného sexuálního chování 3. Pravý způsob života – náš život a morální postoje ve společnosti; vyvarovat se obchodování se zbraněmi, lidskými bytostmi, jedy, alkoholickými nápoji, drogami a masem (maso se jíst může – to je na každém, jak si tuto otázku vyřeší, ale buddhista s ním nemá obchodovat) Rozvoj mysli: 4. Pravé úsilí – usilovat o dobré, snažit se ze všech sil žít v souladu s dharmou a jít po osmidílné stezce, ať v soukromém životě, ve studiu či v práci 5. Pravá bdělost – bdělost můžeme rozvíjet tím, že budeme neustále reflektovat čtyři aspekty našeho bytí: na tělo (dýchání, postoje, gesta...), pocity (příjemné, nepříjemné či neutrální), mysl (zda je chtivá či oproštěná, rozptýlená, oklamaná či ne) a objekty mysli (zejm. Čtyři vznešené Pravdy, dále odhalovat to, co nám překáží v soustředění...) 6. Pravé soustředění – je vytrvalým praktikováním zaměření mysli, aniž by byla roztržitá; zaměřovat mysl v jednom okamžiku na jediný objekt, ať už materiální či mentální (třeba když jím, tak jenom jím, když medituju, tak jenom medituju a nemyslím u toho na nic jiného) Rozvoj moudrosti: 7. Pravé pochopení – porozumění čtyřem vznešeným Pravdám, pochopení toho, jak se věci opravdu mají a že vše je iluze a utrpení 8. Pravé myšlení – správné rozhodování, pravé usilování, čisté myšlenky zbavené zla a žádostivostí; myšlenky laskavé, nezraňující, nesobecké, nezaměřené na vlastní ego (které stejně neexistuje), naplněné láskou a soucitem Rozlišení mezi tím, co je dobré a zlé, je jednoduché: veškeré jednání, myšlenky a slova, které mají své kořeny v chamtivosti, nenávisti, klamu, podvádění, které způsobují bolest a utrpení živým bytostem a které pramení ze sobectví, jsou špatné a vedou ke špatné karmě. Co vyrůstá z lásky, štědrosti, soucitu a moudrosti, je dobré a vytváří dobrou karmu.
3
Pojetí „já“ či „duše“ v buddhismu Z pohledu západního člověka má buddhismus zajímavý postoj k „já“ nebo „duši“. Bylo by velmi nesprávné říct, že buddhisté věří v převtělování duší. Nevěří. Nic takového jako „já“ či „duše“ totiž ve skutečnosti neexistuje. Vše, co existuje, se neustále mění; to, co se nemění, neexistuje. Iluze stálosti a trvalosti, kterou si vytváříme sami ve svých myslích, je zapříčiněna našimi touhami. Život vzniká kombinací mysli a hmoty a je nestálý, měnící se, vznikající a zanikající v každém okamžiku. Osoba, která začala číst tento článek, a osoba, která ho čte nyní, není shodná (protože žádná „osoba“ ve smyslu „osobnosti“ neexistuje). Život teče a mění se jako řeka a vše v něm je řízeno karmickým zákonem, zákonitostí příčin a následků. Nejsme nic víc než kombinace mysli, hmoty a karmické energie, nemáme žádnou duši, žádné já. Když tělo přestane fungovat, tj. zemře, proud mysli či mentální energie, hnaná touhou po další existenci, vyprýští znova jako pramen v novém těle, které právě vzniklo spojením spermie s vajíčkem. Takže nové zrození vzniká hned po smrti. Na základě předchozí nahromaděné karmy se zrodíme buď do dobrých podmínek, nebo do špatných či dokonce se naše mysl může nakombinovat s tělem zvířete. Proud paměti může být procesem smrti a nového narození přerušen, netoliko však působení naší staré, dosud nespotřebované karmy. To, že se nám „já“ jeví jako existující, je pouze naše iluze a nevědomost – vymaníme-li se z této iluze a necháme-li vyhasnout naše touhy po novém bytí jakož i po čemkoliv jiném, zbavíme se tím utrpení a vymaníme se tím ze samsáry, koloběhu zrození a umírání; toto vysvobození se nazývá nirvána (čili nirvána je spíše stav mysli, ne nějaké místo ve smyslu „buddhistického ráje“, který by Osvíceného čekal po jeho smrti; nirvány lze dosáhnout tady a teď.
Osvícení, dosažení buddhovství Dosažení buddhovství (osvícení) je něco, o co by se měly snažit všechny bytosti. Není to nic, co by bylo vyhrazeno pro hrstku extrémně inteligentních, svatých, dobrých či spirituálně založených lidí. Kdokoliv se může stát buddhou, jen to každému bude trvat různě dlouho; zabere to mnoho narození, životů a smrtí, než člověk sebecvičením plně rozvine a očistí svou mysl. Ani princ Siddhárta nedosáhl osvícení tím, že 6 let seděl a meditoval pod stromem – cesta k jeho osvícení trvala spoustu jeho předchozích životů, v nichž pracoval na sobě a poznání Pravdy. K osvícení člověk nepotřebuje Boží zásah shůry ani pomoc druhého člověka, to ani nejde, osud každého leží výhradně v jeho vlastních rukou – jaké si to uděláš, takové to máš. Ačkoliv je velký důraz kladen na poznání, není to ve smyslu kupení dalších a dalších poznatků či důraz jen na racionální nebo intelektuální procesy, ale celkový mentální rozvoj a celkové očištění (mysli, slov i činů). Pravdy a osvobození nikdo nedosáhne teoretizováním a spekulováním, ale praxí, skrze meditaci, sebeovládání, sebekázeň, pěstování ctností, morálky a duchovní rozvoj. Důraz je kladen na vlastní zkušenost, vlastní praxi a vlastní úsilí.
Zázraky a víra Ačkoliv se v buddhismu tradují příběhy o zázračné moci Siddhárty a některých jeho následovníků, sám Buddha zázrakům nepřikládal žádnou duchovní váhu. Nešlo mu o to získat na svou stranu zástupy prostých lidí předváděním ohromujících kouzel, ale ukázat cestu těm,
4
kteří o to stojí, k poznání Pravdy a Osvobození. Jeho vztah k zázrakům ilustruje dochovaný příběh: Jednou Buddha potkal na břehu řeky asketu, který se podroboval přísnému cvičení a umrtvování po celých 25 let. Buddha se ho zeptal, čeho tím už dosáhnul. Asketa odpověděl, že umí překonat řeku tak, že dojde na druhý břeh po hladině vody. Na to Buddha odpověděl, že tento zisk vzhledem k těm rokům práce na sobě je zcela bezvýznamný, protože on dokáže překonat řeku po mostě nebo v loďce, která stojí jen jeden haléř. Kdokoliv, kdo se v tom cvičí, se může naučit dělat zázraky, protože jsou jednoduše vyjádřením převahy mysli, ducha nad hmotou. K osvícení ale nevedou. Jediným zázrakem v pravém slova smyslu je zázrak osvícení. Buddha radil těm, kdo hledají pravdu, aby nepřijímali cokoliv pouze na základě víry, zázraku či autority druhého, nýbrž aby uvažovali a usuzovali sami, zda nějaká věc je správná nebo špatná. Důležitá v buddhismu není víra, nýbrž poznání. Každý má usilovat o snižování své nevědomosti a růst poznání, které ho osvobodí. Rituály, dogmata a slepá víra nemají v buddhismu co pohledávat.
„Ateistické náboženství“ Buddhismus bývá někdy označován jako ateistické (bez-božné) náboženství, ačkoli v mnoha textech vystupuje spousta božstev - bytostí žijících ve vyšších dimenzích existence. Tato božstva jsou však považována za běžné smrtelné a nevědomé bytosti podobně jako lidé nebo zvířata, pouze je převyšují svou krásou, schopnostmi a dlouhověkostí. Představa všemohoucího a vševědoucího Boha, stvořitele světa, je buddhismu cizí. Buddhista se bez bohů docela dobře obejde. Pokud chce, může v ně věřit, může je i uctívat, ale k osvícení a vymanění se ze samsáry mu to nepomůže. Tak jako se musíte sami najíst, napít, vyčurat, dýchat, tak se i sami musíte probudit (v duchovním slova smyslu), musíte se „sami spasit“. Musíte to udělat vy sami, nikdo jiný to za vás udělat nemůže, i kdyby chtěl.
Meditace Ačkoliv se buddhisté často modlí k Buddhovi i různým bohům, sám Mistr nikdy modlitbě nepřikládal velkou důležitost a nikdy nepožadoval, aby se kdokoliv modlil k němu. Bohové jsou stejně nevědomé bytosti jako my, není důvod se k nim modlit, stejně si každý cestu k poznání musí prošlapat sám. Co však pomáhá na cestě k Vysvobození, to je meditace, praktikovaná jako cesta duchovního a mentálního rozvoje. Meditací netrénovaná mysl je náchylná ke zlému a snadno se stává otrokem smyslů, lží a iluzí. Meditací můžeme naši mysl soustředit a očistit od zlého a od nevědomosti. Existují předepsané polohy při meditacích, nejznámější je poloha lotosového květu, kdy meditující sedí s nohama zkříženýma, záda rovná, vzpřímená, ruce položené buď na kolenou, otevřenými dlaněmi nahoru, nebo složené volně v klíně, jedna ruka na druhé (nevím, zda je nějaké pravidlo, která ruka má být nahoře, možná ano). Oči mírně přivřené. Začátečníkům je doporučováno soustředit se na dech, pokročilí umí nezaměřovat svou mysl na žádný objekt a přitom netěkat myšlenkami. Cílem je přivést mysl zpět do přítomného okamžiku, do stavu plně pozorného a probuzeného vědomí, odstraněním všech překážek, které byly vytvořeny buď našimi vlastními zvyky či tradicí. Kdo se naučí ovládat svou mysl, bude umět ovládat všechno.
5
Mnišství V buddhistických zemích je běžné, že se každý chlapec či muž stane alespoň jednou v životě na nějakou dobu mnichem (obvykle je minimální doba tři měsíce, ale je to individuální). Toto dočasné se stažení ze světského života je užitečné v mnoha ohledech, chlapec (muž) získá možnost věnovat se pod vedením zkušenějších mnichů rozvoji morálních, duchovních i intelektuálních kvalit a takto posílen pak jít zpět do rodiny, společnosti, vztahů a konat dobro, pomáhat druhým a povzbuzovat je v poznávání čtyř Pravd a v následování Osmidílné stezky. Buddha nikdy neřekl, že následovat jeho učení lze pouze ve stažení se do ústraní. Být dobrým buddhistou lze být i v „normálním“ životě, v rodinných, kamarádských, společenských i pracovních vztazích. V historickém vývoji buddhismu měly velký úspěch školy nabízející způsob výcviku, který zaručoval možnost duchovního pokroku i laikům, kteří žili rodinným životem. Nicméně přesto Buddha ustanovil mnišský řád, sanghu. Mniši jsou lidé, kteří se jako Buddha vzdali veškerého majetku a vztahů. Mezi charakteristiky mnicha patří čistota, ovládání své mysli, pokora, skromnost, jednoduchost, nesobecká služba, sebeovládání, trpělivost, soucit a neubližování. Sangha nabízí příležitost pro ty, kteří chtějí zasvětit svůj život nejen svému vlastnímu duchovnímu a intelektuálnímu rozvoji, ale také službě druhým. Mniši jsou zodpovědní za vzdělávání mládeže a za duchovní rozvoj celé společnosti (vyučováním Čtyř Pravd). Na oplátku se zase laikové starají o mnichy tak, že jim dávají jídlo, mohou poskytnout přístřeší, léky a ošacení. V buddhistických zemích můžete vidět brzy ráno, hned po rozednění, zástupy mnichů či mnichy-jednotlivce, kterak chodí ulicemi s miskami, do nichž jim věřící dávají jídlo (mniši jí jen dvakrát denně, ráno a v poledne). Sangha je jedním ze tří útočišť věřícího, který to může vyznat následující uklidňující mantrou: Utíkám se k Dharmě, utíkám se k Buddhovi, utíkám se k sangze. (V Dharmě mám útočiště, v Buddhovi mám útočiště, v sangze mám útočiště).
Závěrem Když tak přemýšlím nad tím, co ještě napsat, zjišťuju, že jsem víc toho nenapsala než napsala. Dalo by se ještě více psát o mnišských řádech, o chrámech, sochách Buddhy a jejich „uctívání“, o theravádovém a mahajánovém buddhismu, o zenu, hinajáně a diamantové cestě, o mantrách, bóddhisátvech, arahantech (arhatech), králi Ašókovi atd. atd., ale to by přesáhlo původní záměr, že se má jednat o krátké uvedení do Buddhova učení. Snad se mi to povedlo vystihnout... Pokud ne, klidně mě opravte či doplňte, budu ráda. Měla-li bych vyjádřit buddhismus jednou větou, pak by to byla tato:
„Jako je širý oceán proniknut jen jedinou chutí, chutí soli, je tato nauka proniknuta jen jedinou chutí, chutí vysvobození.“
6
