www.BiblickaKnihovna.cz
Základní studijní osnovy pro život křesťana Porter Barrington
Studijní osnovy pro růst v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Stručné, hutné studium 15 základních témat: 1) Bible. 2) Bůh. 3) Ježíš Kristus. 4) Duch svatý. 5) Hřích. 6) Soud. 7) Odměny. 8) Církev. 9) Modlitba. 10) Víra. 11) Život v plnosti. 12) Pokání. 13) Znovuzrození. 14) Boží plán spásy. 15) Vydávání svědectví.
Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citace převzaty z Českého ekumenického překladu. Název: Základní studijní osnovy pro život křesťana. Původně: Master Study Outlines; Christian Life Outlines and Notes. Porter Barrington. Použito se svolením. Překlad: Jan Janča, M.Ed., ©2012 Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Je nutné vždy uvádět veškeré zdrojové údaje (původního autora, český web www.BiblickaKnihovna.cz, překladatele, korektory, další spolupracovníky atd.).
OBSAH Úvod ........................................................................................................................................................ 5 1. Bible – Slovo Boží.............................................................................................................................. 7 1.1 Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím................................................................. 7 1.2 Bible je obtížná kniha .................................................................................................................... 7 1.3 Bible je jednotná ............................................................................................................................ 8 1.4 Bible má zvláštní moc.................................................................................................................... 8 1.5 Bible věřícím přikazuje Písmo studovat ........................................................................................ 8 2. Bůh .................................................................................................................................................... 10 2.1 Boží existence ............................................................................................................................. 10 2.2 Boží osobnost .............................................................................................................................. 10 2.3 Boží podstata............................................................................................................................... 11 2.4 Boží milost ................................................................................................................................... 11 2.5 Trojice Boží.................................................................................................................................. 11 3. Ježíš Kristus, Syn Boží ................................................................................................................... 13 3.1 Božská přirozenost Ježíše Krista ................................................................................................ 13 3.2 Lidská přirozenost Ježíše Krista.................................................................................................. 14 3.3 Ježíšovo narození z panny.......................................................................................................... 14 3.4 Smrt Ježíše Krista ....................................................................................................................... 14 3.5 Vzkříšení Ježíše Krista ................................................................................................................ 15 3.6 Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod................................................................. 16 4. Duch svatý ........................................................................................................................................ 17 4.1 Božství Ducha svatého ................................................................................................................ 17 4.2 Symboly Ducha svatého.............................................................................................................. 18 4.3 Hříchy proti Duchu svatému ........................................................................................................ 18 4.4 Dílo Ducha svatého ..................................................................................................................... 18 4.5 Ovoce Ducha svatého ................................................................................................................. 19 5. Hřích .................................................................................................................................................. 20 5.1 Původ hříchu ............................................................................................................................... 20 5.2 Co je hřích ................................................................................................................................... 21 5.3 Jak hřích vstoupil do světa .......................................................................................................... 21 5.4 Důsledek hříchu........................................................................................................................... 21 5.5 Boží řešení hříchu ....................................................................................................................... 22 6. Soud .................................................................................................................................................. 23 6.1 Soud hříchů věřícího ................................................................................................................... 23 6.2 Soud věřícího .............................................................................................................................. 24 6.3 Soud skutků věřícího ................................................................................................................... 24 6.4 Soud nad národy ......................................................................................................................... 24 6.5 Soud ničemných .......................................................................................................................... 25 7. Odměny............................................................................................................................................. 26 7.1 Vavřín života ................................................................................................................................ 27 7.2 Nepomíjitelný věnec .................................................................................................................... 27 7.3 Vavřín chlouby ............................................................................................................................. 27 7.4 Vavřín spravedlnosti .................................................................................................................... 28 7.5 Vavřín slávy ................................................................................................................................. 28 8. Církev ................................................................................................................................................ 29 8.1 Základ církve ............................................................................................................................... 29 8.2 Hlava církve ................................................................................................................................. 30 8.3 Organizace, uspořádání církve ................................................................................................... 30 8.4 Ukázňování v rámci církve .......................................................................................................... 31 8.5 Uctívání v církvi a dílo církve....................................................................................................... 32 8.6 V čem spočívá moc církve .......................................................................................................... 33 8.7 Budoucnost církve ....................................................................................................................... 33
9. Modlitba ............................................................................................................................................ 35 9.1 Co je modlitba?............................................................................................................................ 35 9.2 Proč se modlit .............................................................................................................................. 36 9.3 Jak se modlit................................................................................................................................ 36 9.4 Kde se modlit ............................................................................................................................... 36 9.5 Co modlitbě brání ........................................................................................................................ 37 9.6 Vyslyší Bůh každou modlitbu? .................................................................................................... 37 10. Víra .................................................................................................................................................. 38 10.1 Co je víra? ................................................................................................................................. 38 10.2 Důležitost víry ............................................................................................................................ 39 10.3 Malověrnost ............................................................................................................................... 39 10.4 Tři druhy víry.............................................................................................................................. 40 10.5 Síň lidí víry ................................................................................................................................. 40 11. Život v plnosti................................................................................................................................. 42 11.1 Život v plnosti je poddajným životem......................................................................................... 42 11.2 Život v plnosti je životem služby ................................................................................................ 43 11.3 Život v plnosti je životem v oddělenosti ..................................................................................... 43 11.4 Život v plnosti je životem plným Ducha svatého ....................................................................... 43 11.5 Život v plnosti je životem ve zralosti .......................................................................................... 44 12. Pokání ............................................................................................................................................. 45 12.1 Definice pokání .......................................................................................................................... 45 12.2 Kázání o pokání......................................................................................................................... 46 12.3 Pokání z mrtvých skutků............................................................................................................ 47 12.4 Pokání a Bůh ............................................................................................................................. 48 12.5 Pokání – znovu není možné ...................................................................................................... 48 12.6 Důležitost pokání ....................................................................................................................... 48 12.7 Doklady pokání .......................................................................................................................... 49 13. Znovuzrození .................................................................................................................................. 50 13.1 Ježíš a dvojí zrození .................................................................................................................. 50 13.2 Znovuzrození vede k nové bezhříšné přirozenosti.................................................................... 51 13.3 Znovuzrození je nepomíjející .................................................................................................... 51 13.4 Co je prostředkem znovuzrození............................................................................................... 52 13.5 Znovuzrození – trojí důkaz ........................................................................................................ 52 14. Boží plán spásy .............................................................................................................................. 54 14.1 Je skutečností, že Bůh tě miluje ................................................................................................ 54 14.2 Je skutečností, že jsi hříšník ..................................................................................................... 55 14.3 Je skutečností, že jsi nyní mrtvý v hříchu .................................................................................. 55 14.4 Je skutečností, že Kristus za tebe zemřel ................................................................................. 55 14.5 Je skutečností, že můžeš být spasen vírou v Pána Ježíše Krista ............................................ 55 14.6 Je skutečností, že můžeš být spasen a že to můžeš vědět ...................................................... 56 14.7 Je skutečností, že jsi nyní dítětem Božím a že máš Boha poslouchat ..................................... 56 15. Jak účinně vydávat svědectví ...................................................................................................... 58 15.1 Důležitost vydávání svědectví ................................................................................................... 59 15.2 Způsobilost k vydávání svědectví.............................................................................................. 59 15.3 Přístup ....................................................................................................................................... 60 15.4 Co má následovat...................................................................................................................... 61 15.5 Jak předkládat Boží plán spásy................................................................................................. 61 15.6 Jak předkládat pozvání.............................................................................................................. 62 15.7 Co dělat dále ............................................................................................................................. 62
Úvod Základní studijní osnovy pro život křesťana od Portera Barringtona se zaměřují na nejdůležitější biblické doktríny. Tyto osnovy jsou sice jednoduché, ale rozhodně ne fádní; jsou krátké, ale přesto nejsou povrchní; jsou stručné, ale ne na úkor obsažnosti; jsou pozitivní, ale ne afektované; jsou komplexní, ale nikoli komplikované. Byly vytvořeny, aby vyplnily potřebu v životě běžného křesťana, aby křesťana vedly k tomu, že bude chtít lépe znát Boží svaté slovo. Budeš-li je studovat svědomitě, pomohou ti upevnit tě ve víře a dají ti duchovní jistotu. Nejlépe je tyto osnovy studovat v daném pořadí, a to po dobu patnácti dnů jednu osnovu denně. A po patnácti dnech toho budeš z Nového zákona vědět více, než by sis kdy myslel, že by bylo možné se za tak krátký čas dozvědět. Toto stručné, hutné studium je přibližně na úrovni pokročilejšího seminárního kurzu v oblasti systematické teologie. Pokud se následně budeš k těmto lekcím často vracet, budeš nadále růst v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Chceš-li začít se studiem Bible s pomocí těchto základních studijních osnov, přejdi rovnou do obsahu, kde najdeš patnáct osnov zaměřených na nejdůležitější doktríny Nového zákona. Z těchto námětů získáš nejvíce, pokud je budeš probírat v uvedeném pořadí a vyhradíš si dostatek času, aby sis mohl v Bibli vyhledat a přečíst každý biblický odkaz uvedený u příslušného námětu. Jak studovat s pomocí těchto osnov, si nyní stručně ukážeme u prvního námětu: „Bible – Slovo Boží“. Každý námět začíná úvodem, za nímž je pak stručný obsah, který přehledně ukazuje základní body, na něž se daná studie zaměřuje. Po úvodu začni se studiem u prvního bodu:
1.1 Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16–17 Vyhledej si v Bibli 2. Timoteovi 3:16–17 (2. Timoteovi, 3. kapitola, 16. až 17. verš) a ve studijní osnově si přečti vysvětlení k tomuto textu u bodu 1.1. U bodu číslo 1.2 („Bible je obtížná kniha“) si laskavě vyhledej a přečti 1. Korintským 2:14–16 (1. Korintským, 2. kapitola, verše 14–16). Pak se opět vrať ke studijní osnově, kde najdeš příslušné vysvětlení k bodu 1.2, atd. U každého bodu je tímto způsobem uvedena určitá biblická pasáž a určité vysvětlení. Stejným způsobem postupuj až ke čtrnáctému námětu „Boží plán spásy“. Patnáctý námět by se měl studovat, až je daný věřící pevně zakotven ve víře. Rozhodně neopomeň tento důležitý námět. Při různých příležitostech pak totiž budeš připraven účinným způsobem se dělit o svou víru. Nyní přejdi k prvnímu námětu a vydej se na cestu plného křesťanského života!
Zkratky B21 Bible, překlad 21. století ČEP Český ekumenický překlad ČSP Český studijní překlad Bible KB Kralická bible SZ Starý zákon Není-li uvedeno jinak, jsou biblické citace převzaty z Českého ekumenického překladu.
5
Tato strana je záměrně ponechána prázdná
6
1. Bible - Slovo Boží
1. Bible – Slovo Boží Úvod k osnově č. 1: Bible – Slovo Boží Je velmi důležité, aby nový křesťan začal správně, a proto ti první lekce má pomoci upevnit tvou víru v Bibli, neboť Bible je Slovo Boží. Měj na mysli, že Bible není učebnice filozofie, ačkoli někdy zní filozoficky. Od Bible neočekávej žádná vědecká pojednání, i když mezi ověřenými vědeckými skutečnostmi a Biblí nejsou žádné rozpory. Bible není ani učebnicí historie, i když je ve svém záznamu historických událostí velmi přesná. Bible je darem od Boha a od našeho jediného Spasitele (Jan 14:6). On je jejím ústředním bodem. Od Genesis až po Zjevení totiž Bible pojednává o Kristu (Jan 5:39). Bible ční vysoko nade všemi knihami, jako nebesa ční vysoko nad zemí. Kdosi o Bibli řekl: „Čti ji, abys byl moudrý; věř jí, abys byl v bezpečí; a žij podle ní, abys žil správně.“ Obsah osnovy č. 1: Bible – Slovo Boží 1. Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16,17 2. Bible je obtížná kniha Čtení: 1. Korintským 2:14–16 3. Bible je jednotná Čtení: 2. Petra 1:21 4. Bible má zvláštní moc Čtení: Židům 4:12 5. Bible nařizuje věřícímu, že má studovat Písma Čtení: 2. Timoteovi 2:15 1.1 Bible o sobě uvádí, že je inspirovaným Slovem Božím Čtení: 2. Timoteovi 3:16,17 „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha.“ Jiné překlady uvádějí: „Veškeré Písmo je inspirováno (vdechnuto) Bohem.“ Výraz „inspirováno“ znamená, že Duch svatý na pisatele Bible působil nadpřirozeným způsobem. Písmo je proto Božím inspirovaným slovem. Tím máme na mysli, že v původním textu je každé slovo plně inspirováno Bohem. Bible tedy pouze neobsahuje Slovo Boží, ale Bible je Slovo Boží. Pisatelé nepsali Bibli na základě nějaké přirozené inspirace či na základě své vlastní vůle. „Z popudu Ducha svatého mluvili lidé“ (2. Petra 1:21). David řekl „Hospodinův duch skrze mne mluvil, na mém jazyku byla řeč jeho“ (2. Samuelova 23:2 SZ). • Autorem Bible je Duch svatý (2. Petra 1:21). • Člověk je nástrojem, který Duch svatý použil k napsání Bible. • Výsledkem je spolehlivé Slovo Boží. A proto je Bible bezchybná a naprosto důvěryhodná (Žalm 119:89 SZ, viz též Matouše 24:35). 1.2 Bible je obtížná kniha Čtení: 1. Korintským 2:14–16 Bible je obtížná kniha, protože pochází od ničím neomezeného, všemohoucího Boha, ale čtou ji lidé postižení mnoha omezeními. K chápání Bible nelze přistupovat podobně jako například ke spisům Platona či Sokrata. Velké filozofy je možné studovat s pomocí své přirozené mysli a při vynaložení určité snahy je možné hluboký obsah takových spisů pochopit. Pokud by Bibli mohl rozumět pouhý přirozený člověk, byla by to běžná, přirozená kniha, ale nemohla 7
1. Bible - Slovo Boží
by být Slovem Božím. Bible je však od Boha, je to tedy kniha duchovní, a proto je k jejímu pochopení třeba být zrozen Duchem (Jan 3:6) a být naplněn Duchem (Efezským 5:18). K Bibli proto vždy přistupuj s modlitbou, aby ti byl Duch svatý učitelem a aby tě vedl k lepšímu porozumění svého svatého Slova, jinak Bible zůstane zavřenou, obtížnou knihou (Jan 6:12–15).
1.3 Bible je jednotná Čtení: 2. Petra 1:21 Jednota a soulad Bible je zázrakem. Jedná se totiž o knihovnu sestávající ze 66 knih, jež byly napsány více než 35 autory během přibližně 1500 let. Mezi autory jsou nejrůznější lidé, s vysokým vzděláním i bez vzdělání, jsou mezi nimi například králové, rybáři, veřejní úředníci, zemědělci, učitelé i lékaři. A mezi zahrnutými náměty jsou například náboženství, dějiny, právo, věda, poezie, drama, životopis a proroctví. A přesto jsou tyto různé části harmonicky spojeny, podobně jako jednotlivé části lidského těla. Vezmeme-li v úvahu, že Bibli tedy napsalo přibližně 35 autorů, kteří byli velice různorodí a kteří psali o celé řadě námětů, přičemž sepsání této knihy trvalo přibližně 1500 let, a přesto je Bible naprosto jednotná – je to z hlediska pravděpodobnosti cosi naprosto nemožného. Prostě by se to nemohlo stát! Jak tedy mohla Bible vzniknout? Nabízí se jediné vhodné vysvětlení: „Z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2. Petra 1:21). 1.4 Bible má zvláštní moc Čtení: Židům 4:12 „Slovo Boží je živé, mocné…“ • Bible má moc jako meč (Židům 4:12). Buď Bible oddělí člověka od hříchu (Žalm 119:11 SZ), anebo hřích oddělí člověka od Bible (Izajáš 59:2 SZ). • Bible má moc působit jako zrcadlo (Jakub 1:22–25). Díky Bibli se vidíme, jako nás vidí Bůh, ,tedy jako hříšníci (Římanům 3:23). • Bible má moc očišťovat jako voda (Efezským 5:26). David se modlil, aby jej Bůh obmyl od nepravosti a očistil jej od hříchu (Žalm 51:2 SZ). • Bible má moc napomáhat k novému zrození (1. Petra 1:23). Jsme Boží děti, protože jsme se znovu narodili do Boží rodiny, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží. Jedná se o nové zrození či znovuzrození (Jan 3:1–7). • Bible má moc sytit jako potrava (1. Petra 2:2). Bible je duchovní potravou pro naši duši. Křesťan nemůže zůstat silný v Pánu, pokud nebude studovat Slovo Boží. 1.5 Bible věřícím přikazuje Písmo studovat Čtení: 2. Timoteovi 2:15 Bible přikazuje „Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil“ (2. Timoteovi 2:15). Při studiu Bible zjistíš, že neobsahuje pouze Slovo Boží, ale že to je Slovo Boží. Také musíš mít na mysli, že Slovo Boží obsahuje výroky Boží, stejně jako výroky Satana, démonů, andělů i lidí, a to jak dobrých, tak i špatných. Bůh je pravda a nemůže lhát, ale Satan „je lhář a otec lži“ (Jan 8:44). Člověk je veden svou přirozeností a je limitován svými omezeními, takže nemluví vždy pravdu. Je to dobře ilustrováno u Matouše 22:15–46, kde vidíme slova Ježíše, farizeů, herodiánů a saduceů. Farizeové, herodiáni a saduceové se snažili Ježíše při jeho vyučování nachytat, aby jej mohli obvinit z porušování Božího zákona. V této pasáži jsou tedy zaznamenána jejich slova pronášená s ničemným úmyslem, slova, která odhalují myšlení přirozeného člověka. Ve stejné pasáži jsou ale zároveň slova Boží, jak je slyšíme z úst Ježíše.
8
1. Bible - Slovo Boží
Při studiu Bible je tedy důležité klást si následující otázky: • Kdo v dané pasáži promlouvá: Bůh, démon, anděl, člověk? • Ke komu dotyčný promlouvá: k národu Izraele, k pohanům, k církvi, k lidem všeobecně či k nějakému konkrétnímu jednotlivci či nějaké bytosti? • Jak mohu tuto pasáž Písma uplatnit ve svém životě, abych byl lepším křesťanem?
9
2. Bůh
2. Bůh Úvod k osnově č. 2: Bůh Bible zjevuje, že Bůh je jediná, ničím neomezená a věčná bytost, která nemá počátek ani konec. Je to Stvořitel, který všechno udržuje. Disponuje svrchovanou osobní inteligencí a je to spravedlivý vládce vesmíru. Bůh je život, a proto je jediným zdrojem života (Jan 5:26). Člověk je přirozený, proto nemůže Boha poznat svou moudrostí. „Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?“ (Job 11:7 SZ). Bůh je osoba a můžeme jej poznat pouze na základě zjevení. Ve Starém zákoně se zjevil prorokům a skrze proroky. V Novém zákoně se zjevuje skrze svého Syna Ježíše Krista (Židům 1:1–3). Obsah osnovy č. 2: Bůh 1. Boží existence Čtení: Židům 11:5, 6 2. Boží osobnost Čtení: 1. Tesalonickým 1:9 3. Boží přirozenost (podstata) Čtení: 1. Jana 4:8 4. Boží milost Čtení: Efezským 2:8, 9 5. Trojice Boží Čtení: Matouš 3:16, 17 2.1 Boží existence Čtení: Židům 11:5, 6 Bible se nikde nepokouší prokázat existenci Boha. „Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest“ (Židům 11:6). Existence Boha je tedy něco, co pisatelé Starého i Nového zákona berou jako skutečnost. „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Genesis 1:1 SZ). Bible začíná tím, že oznamuje velkolepou skutečnost o Bohu a jeho existenci. Níže jsou určité argumenty ve prospěch existence Boha; nejsou naprosto nevyvratitelné, ale slouží přinejmenším k zamyšlení: • Obecná víra v Boha pramení z našeho nitra. Je pro člověka přirozená a plyne z racionální intuice. • Argument „příčiny a následku“. Vše, co začalo, vděčí za svou existenci nějaké příčině. Hodinky musely mít hodináře. Budova musela mít stavitele. A stvoření tedy musí mít Stvořitele. Toto stvoření nemohlo začít existovat bez inteligentního, osobního Stvořitele, stejně jako by pouhá abeceda nemohla bez autora sama vyprodukovat nějakou knihu. • Argument z antropologie. Člověk má morální a intelektuální podstatu, což poukazuje na morálního a intelektuálního Stvořitele. • Bible a Kristus, který je v Bibli zjeven – jeho narození z panny, jeho bezhříšný život, jeho zástupná smrt za nás hříšníky, jeho vzkříšení v těle – to vše (ale příkladů by mohlo být více) nepřímo poukazuje na existenci Boha. 2.2 Boží osobnost Čtení: 1. Tesalonickým 1:9 Bible zjevuje Boha jako osobu. Je nazýván ,Bůh živý a skutečný‘, který má vědomí a vůli. Jeho osobnost se ukazuje v tom, co činí, například: • Bůh miluje. „Bůh tak miloval svět…“ (Jan 3:16). 10
2. Bůh
• Bůh nenávidí. „Těchto šest věcí Hospodin nenávidí...“ (Přísloví 6:16 SZ). • Bůh o lidi pečuje. Bohu „na vás záleží“ (1. Petra 5:7). • Bůh projevuje lítost. „Litoval... a trápil se ve svém srdci“ (Genesis 6:6 SZ). Pouze osoba může nenávidět, pečovat o druhé a projevovat lítost. Proto Bůh musí být živá, věčná a osobní bytost.
2.3 Boží podstata Čtení: 1. Jana 4:8 V Bibli jsou čtyři definice Boha. Vzhledem k tomu, že Boha nemůžeme definovat lidskými pojmy, jsou tyto definice neúplné. Přesto určitým způsobem osvětlují, jaká je Boží podstata. • „Bůh je láska“ (1. Jana 4:8). Láska je podstatou Boha, pokud jde o jeho slitování. • „Bůh je světlo“ (1. Jana 1:5). Světlo je podstatou Boha, pokud jde o jeho povahu; není v něm žádná tma. • „Bůh je stravující oheň“ (Židům 12:29). Oheň je podstatou Boha, pokud jde o jeho svatost. • „Bůh je duch“ (Jan 4:24). Duch je podstatou Boha, pokud jde o jeho božskou přirozenost. V Božích atributech se zjevuje podstata Boha. O Božích vlastnostech bychom neměli smýšlet jako o čemsi abstraktním, ale jako o zásadních prostředcích, skrze něž je nám odhalována Boží svatá podstata. Bohu jsou připisovány například následující atributy: • Život (Jan 5:26). • Veškeré poznání (Žalm 147:5 SZ). • Veškerá moc (Zjevení 19:6). • Bůh naplňuje vesmír svou přítomností (Žalm 139:1–10 SZ). Bůh je přítomen všude, ale není ve všem. Pokud by totiž Bůh byl ve všem, mohl by člověk uctívat jakýkoli předmět a uctíval by tím Boha. Bůh je ale duchovní bytost. „Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (Jan 4:24). 2.4 Boží milost Čtení: Efezským 2:8, 9 Milost je projevem Boží lásky a Božího milosrdenství. Milosrdenství se projevuje v nepříznivé situaci, láska se projevuje i v situaci příznivé; obě tyto vlastnosti společně jsou pak milost. Milost je milosrdenství projevované spolu s láskou. Bůh projevil milosrdenství a lásku, když poslal svého Syna, aby nesl naše hříchy na svém těle na kříži (Jan 3:16). • Boží milost vede k věčné spáse (Římanům 8:38, 39). • Boží milost je bezpodmínečná; spásy se nám tedy nedostává na základě podmínky, že „vytrváme do konce“ nebo že „neselžeme“ nebo že se budeme co nejvíce „snažit“. Jsme spaseni Boží milostí, a to bez jakýchkoli svých skutků. • Boží milost je dostačující (2. Korintským 12:9). • Boží milost nečiní rozdíly (Zjevení 22:17). • Boží milost ospravedlňuje (Římanům 3:23, 24). • Boží milostí se každý věřící stává dědicem (Titovi 3:7). • Boží milost vyučuje věřícího, jak žít (Titovi 2:11, 12). Boží milost je nezměrná, je to bezmezná Boží láska vyjádřená v daru jeho Syna, našeho Spasitele. Je to nezasloužená láska Boha vůči hříšníkům. 2.5 Trojice Boží Čtení: Matouš 3:16, 17
11
2. Bůh
Trojicí Boží máme na mysli, že Bůh existuje ve třech osobách jakožto Otec, Syn a Duch svatý a tyto tři osoby jsou v jednom Bohu. • Otec je Bůh (1. Petra 1:2) a je veškerou plností neviditelného Boha (Jan 1:18). • Syn je Bůh (Židům 1:8) a je veškerou plností Boha, který se projevil v těle (Jan 1:14). • Duch svatý je Bůh (Skutky 5:3, 4) a je veškerou plností Boha, který jedná s člověkem, usvědčuje jej z hříchu (Jan 16:7–11) a vede věřícího do veškeré pravdy (Jan 16:12–15). • Učení o Trojici není ve Starém zákoně vyjádřeno přímo, ale mluví se zde o ní nepřímo: „Řekl Bůh: Učiňme člověka…“ (Genesis 1:26 SZ). • Učení o Trojici je zjeveno v Novém zákoně. V pasáži u Matouše 3:16, 17 je Kristus pokřtěn ve vodě, Otec mluví z nebes a Duch svatý sestupuje v podobě holubice. Máme křtít „ve jméno (nikoli ve jménech) Otce i Syna i Ducha svatého“ (Matouš 28:19). • Učení o Trojici nepřímo vidíme i v samotném stvoření. Je zde prostor, hmota a čas. V prostoru pak máme délku, šířku a výšku. Pokud jde o hmotu, existuje energie, pohyb a jev. Pokud jde o čas, máme minulost, přítomnost a budoucnost. A pokud jde o člověka, mluvíme o tělu, duši a duchu (1. Tesalonickým 5:23). • A v jednom Bohu, ve svaté Trojici, je Otec, Syn a Duch svatý.
12
3. Ježíš Kristus, Syn Boží
3. Ježíš Kristus, Syn Boží Úvod k osnově č. 3: Ježíš Kristus, Syn Boží Křesťanství se liší od všech náboženství, protože zde jde o více než o náboženství. Křesťanství je život Syna Božího, který žije v člověku. Kristus je křesťanství a křesťanství je Kristus. Kristus je naprosto hlavním a nejvyšším námětem každé knihy Nového zákona a je naplněním veškerých Božích zaslíbení Starého zákona, od svého vtělení až do svého druhého příchodu jako „Pán pánů a Král králů“ (Zjevení 17:14). Ježíš Kristus je Bůh, který se stal člověkem, a je vyvýšen nade všechny tvory. Ježíš řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Matouš 28:18). Kristus se během své pozemské služby ukazoval jako vtělený Bůh. Buď je vším, co o sobě uváděl, anebo je nejmenším z těch nejmenších (Zjevení 1:8). Než odmítneme, co o něm říká Písmo, je třeba vzít v potaz určité skutečnosti: • Jeho narození z panny. • Jeho svatý život, zcela bez hříchu. • Jeho mnohé zázraky. • Jeho zástupnou smrt za hříchy a jeho vzkříšení v těle. Obsah osnovy č. 3: Ježíš Kristus, Syn Boží 1. Božská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Jan 1:1 2. Lidská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Římanům 1:3, 4 3. Ježíšovo narození z panny Čtení: Lukáš 1:26–35 4. Smrt Ježíše Krista Čtení: Filipanům 2:8 5. Vzkříšení Ježíše Krista Čtení: Matouš 28:1–20 6. Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod Čtení: Skutky 1:9–11 3.1 Božská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Jan 1:1 Božská přirozenost (Božství či Božská podstata) Ježíše Krista je v Novém zákoně prokázanou skutečností. Níže jsou uvedeny některé jednotlivosti: • Apoštol Jan o Ježíši mluví jako o Bohu (Jan 1:1). • Apoštol Tomáš o Ježíši mluví jako o Bohu (Jan 20:28). • Bůh Otec o Ježíši mluví jako o Bohu (Židům 1:8). • Ježíš o sobě mluvil jako o Bohu, když uváděl, že byl s Otcem před stvořením (Jan 17:5). • Ježíš o sobě mluvil jako o Bohu, když uváděl, že byl ještě před Abrahamem. „Abraham zajásal, že spatří můj den…“ (Jan 8:51–59). • Ježíš přijímal uctívání, přičemž uctíván má být pouze Bůh (Matouš 14:22). Andělé však uctívání odmítali (Zjevení 22:8, 9). I lidé odmítali uctívání (Sk 10:25, 26). • Ježíš odpouští hříchy (Marek 2:5–11), přičemž hříchy může odpouštět pouze Bůh. • Ježíš je Stvořitel a Tvůrce všeho (Kol 1:16). 13
3. Ježíš Kristus, Syn Boží
• Ježíš všechno udržuje svým slovem (Židům 1:3). Pouze Bůh může udržovat vesmír. • Ježíš uváděl, že má „veškerou moc na nebi i na zemi“ (Matouš 28:18). Jenom Bůh má veškerou moc. • Ježíš kráčel po vodě v Galileji. Vítr a vlny poslouchaly jeho příkazy. Uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. Dával zrak slepým a sluch hluchým. Vyháněl démony. Uzdravil chromé, takže mohli chodit. Přeměnil vodu ve víno a z malého množství pokrmu nasytil pět tisíc.
3.2 Lidská přirozenost Ježíše Krista Čtení: Římanům 1:3, 4 Lidská přirozenost Ježíše Krista je vidět v tom, že měl lidské rodiče. • Vyrůstal jako běžný člověk (Lukáš 2:52). • Byl vystaven všem skutečnostem lidské podstaty: o Poznal hlad (Matouš 4:2). o Měl žízeň (Jan 19:28). o Pociťoval únavu (Jan 4:6). o Plakal (Jan 11:35). o Byl pokoušen (Židům 4:15). Ježíš je člověk, a přesto je více než člověk. Není Bůh a člověk, ale je Bohočlověk. Ježíš je Bůh v lidském těle. Jeho dvě podstaty jsou spojeny takovým způsobem, že se stávají v lidském těle jednou; je zde jedno vědomí a jedna vůle. 3.3 Ježíšovo narození z panny Čtení: Lukáš 1:26–35 Ježíšovo narození z panny nemá v lidských dějinách obdoby. Narozením z panny se Bůh stal člověkem, jednou dokonalou osobou se dvěma podstatami; s podstatou všemohoucího Boha a s podstatou člověka, který je naprosto bez hříchu (Židům 4:15). Spojením těchto dvou podstat je zde Bohočlověk Ježíš Kristus. • První náznak o o narození z panny se nachází v Genesis 3:15 (SZ). Ten, kdo má rozdrtit Satana, se má narodit ze „semene“ ženy. Z biologického hlediska se jedná o zázrak, protože žena nemá žádné semeno. Z toho tedy chápeme, že ten, kdo se má narodit z ženy, se tak narodí bez lidského otce (Lukáš 1:26–35). • Izajáš prorokoval, že „panna počne, a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel (Bůh je s námi)“ (Izajáš 7:14 SZ KB). • A Izajáš dále prorokoval, že „se nám narodí dítě, bude nám dán syn“ (Izajáš 9:5, 7). To znamená, že Bůh dal svého jediného Syna, který s ním byl od věčnosti, a tento Syn se narodil z panny. Bůh dal tohoto Syna „nám“. • Podle proroctví se měl narodit v Betlémě (Micheáš 5:2 SZ). Josef šel s Marií do Betléma kvůli nařízenému sčítání lidu, čímž se toto proroctví naplnilo (Lukáš 2:1–7). 3.4 Smrt Ježíše Krista Čtení: Filipanům 2:8 V Novém zákoně se o smrti Ježíše Krista mluví více než 120krát a mnohokrát o ní mluví i proroci Starého zákona. • Smrt Ježíše Krista byla zástupná a působí jako výkupné (Matouš 20:28). Ježíš zemřel za hříšníky (2. Korintským 5:21). Vzal na sebe na kříži hřích každého hříšníka. Vírou v něj je hříšník ospravedlněn před spravedlivým Bohem. o Pozn.: Výkupné (řecky: lytron) je cena za vykoupení (placená za otroky, zajatce, za vykoupení jejich života) z jejich údělu a za trest za jejich hříchy. Výkupné je náhrada za něco, náhrada za zprostředkování něčeho. 14
3. Ježíš Kristus, Syn Boží
• Smrt Ježíše Krista byla přirozenou smrtí, tedy jako u každého jiného člověka (Jan 19:31– 37). Přirozenou smrtí máme na mysli, že jeho duch a duše se oddělily od jeho těla. • Smrt Ježíše Krista byla zároveň nepřirozenou smrtí (Římanům 6:23). Nepřirozenou smrtí máme na mysli, že Ježíš byl bez hříchu, „hříchu neučinil“ (1. Petra 2:22) čili „v něm žádný hřích není“ (1. Jana 3:5), „nepoznal hřích“ (2. Korintským 5:21), takže než zemřel, musel se „za nás stát hříchem“. A proto jeho smrt byla nepřirozená. • Smrt Ježíše Krista byla předem plánována (Zjevení 13:8). Máme tím na mysli, že smrt Ježíše Krista nebyla z hlediska Boha nějakým dodatečným krokem, ale došlo k ní na základě Božího předem připraveného plánu. • Smrt Ježíše Krista byla nadpřirozená (Jan 10:17, 18). Ježíš řekl: „Nikdo mi [život] nebere, ale já jej dávám sám od sebe (nadpřirozeně).“ „A mám moc jej opět (nadpřirozeně) přijmout.“ Právě to učinil na kříži a o tři dny později opět život přijal, když vstal z mrtvých. Pouze Bůh v podobě člověka mohl zemřít zástupnou smrtí, a to zároveň smrtí přirozenou, nepřirozenou, předem plánovanou a nadpřirozenou.
3.5 Vzkříšení Ježíše Krista Čtení: Matouš 28:1–20 Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život“ (Jan 11:25). Vzkříšení Ježíše Krista je základní doktrínou každého učedníka, vírou každého pravého věřícího, odvahou každého mučedníka, tématem každého kázání a mocí každého evangelisty. Lukáš uvádí, že máme „mnoho jistých důkazů“ jeho vzkříšení (Skutky 1:3 B21). Podívejme se tedy na některé z těchto „jistých důkazů“ od očitých svědků: • Ježíš se po svém vzkříšení nejprve zjevil Marii Magdalské (Jan 20:11–18). • Zjevil se ženám, které se vracely od hrobu (Matouš 28:5–10). • Pak se zjevil Petrovi (Lukáš 24:34). • Učedníkům v městečku Emausy (Lukáš 24: 13–31). • Apoštolům bez Tomáše (Lukáš 24:36–43). • Znovu apoštolům včetně Tomáše (Jan 20:24–29). • Sedmi učedníkům u Tiberiadského moře (Jan 21:1–23; též Lukáš 22:61). • Více než pěti stům bratří (1. Korintským 15:6). • Pak se ukázal Jakubovi (1. Korintským 15:7). • Opět se ukázal jedenácti apoštolům (Matouš 28:16–20 a Skutky 1:3–12). • Ukázal se mučedníku Štěpánovi (Skutky 7:55). • Ukázal se Pavlovi na jeho cestě do Damašku (Skutky 9:3–6 a 1. Korintským 15:8). Mnozí z těchto očitých svědků zemřeli mučednickou smrtí právě proto, že kázali o vzkříšení Ježíše Krista. Považovali za čest zemřít pro živého Krista. Měli totiž „jisté důkazy“. Když byl Ježíš zatčen v Getsemanské zahradě, všichni jeho učedníci ho „opustili a utekli“ (Matouš 26:56). Až do vzkříšení pak učedníci žili ve strachu. Nevěřili, že by mohl vstát z mrtvých (Jan 20:9). Pokud by Ježíš nevstal z mrtvých, znamenal by kříž i úplný konec křesťanství. Po smrti Ježíše jsou učedníci sklíčeni, zbaveni odvahy a cítí se poraženi. Ježíšova smrt pro ně znamenala jediné: konec. Jak si pak vysvětlit onu obrovskou změnu, která v jejich životě nastala o tři dny a tři noci později? Jediným logickým vysvětlením je, že měli „jisté důkazy“, že Kristus vstal z mrtvých a že nyní navždy žije. Ježíše viděli, mluvili s ním, dotýkali se ho a jedli s ním.
15
3. Ježíš Kristus, Syn Boží
Nyní se podívejme na některé „jisté důkazy“, i když se bude jednat o důkazy nepřímé: • Změna, která po vzkříšení nastala v životě učedníků – místo strachu nyní projevují neomezenou odvahu. Radovali se při pronásledování (Skutky 5:40–42). Raději, než by zapřeli svou víru a získali tak svobodu, si volili smrt – s vírou ve vzkříšeného Krista (Židům 11:35). • Raná církev začala uctívat Boha první den v týdnu, tedy v den vzkříšení. Nejednalo so o žádný zákon, začali to dělat naprosto spontánně (Skutky 20:7). Po dobu téměř dvou tisíc let uctívá církev Boha první den v týdnu. Křesťané berou každou neděli jako Velikonoce, tedy jako připomínku Kristova vzkříšení. • Raní křesťané šli do různých částí země a všude mluvili o vzkříšení (Skutky 8:1–4). • Prázdný hrob – pokud totiž není Ježíš živý, co se stalo s jeho tělem? Vojáci z římské stráže dostali zaplaceno, aby říkali, že „jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když [oni] spali“ (Matouš 28:12, 13). 1. Za prvé, učedníci nejprve neměli žádnou odvahu. Pokud by právě oni ukradli Ježíšovo tělo, jak si vysvětlit skutečnosti, že všichni pak byli ochotni tolik trpět a většina z nich zemřela mučednickou smrtí? Tváří v tvář smrti by alespoň někdo z nich nakonec uvedl, kde je údajně „ukradené tělo“ schováno, aby si tak zachránil svůj život. 2. Za druhé, nikdo nebyl zatčen ani pohnán před soud za to, že by ukradl Ježíšovo tělo. Je tedy zřejmé, že vládní úředníci vysvětlení vojáků ze stráže nevěřili. 3. Za třetí, strážní mohli být za to, že během stráže usnuli, potrestáni smrtí. 4. Za čtvrté, pokud strážní skutečně spali, jak tedy mohli vědět, že tělo „ukradli“ právě učedníci? 5. Za páté, jestliže Ježíšovo tělo odnesli nepřátelé, mohli by jej snadno ukázat, čímž by učinili křesťanství rychlý konec. • Důkazem vzkříšení jsou lněná plátna, která byla zanechána v prázdném hrobě (Jan 20:1– 10). Ať by tělo ukradl přítel či nepřítel, rozhodně by z těla nesnímal lněná plátna, protože mrtvé tělo již bylo v hrobě tři dny a tři noci. Když lněná plátna viděl Jan, který si povšiml, že byla složena stejným způsobem, jako když byla omotána kolem těla, věděl, že došlo k zázraku. Ježíš z těchto pláten vystoupil tak, že se pouze propadla, aniž by se nějak narušily jednotlivé záhyby. Plátna tedy byla v hrobě zanechána jako „jisté důkazy“, a když je Jan viděl a vše pochopil, uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých.
3.6 Nanebevstoupení Ježíše Krista a jeho druhý příchod Čtení: Skutky 1:9–11 Ježíš po dobu čtyřiceti dní dále vyučoval své učedníky a pak vystoupil na nebesa a posadil se po Otcově pravici (Židům 10:12). Dva muži pak apoštolům sdělili poselství o Kristově druhém příchodu: „Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ Poselství o Ježíšově druhém příchodu je natolik důležité, že se o něm v Novém zákoně mluví více než třistakrát. • Ježíš přijde a vezme svou církev, aby byla s ním (1Tes 4:16, 17; též Jan 14:1, 6). • Přijde, aby soudil národy (Matouš 25:31–46). • Přijde, aby zachránil Izrael (Římanům 11:25, 26). • Přijde, aby usedl na trůnu Davidově (Lukáš 1: 31–33; Izajáš 9:6, 7 SZ). • Přijde, aby na zemi přivodil spravedlnost (Židům 1:8). Ježíš Kristus skutečně opět přijde na tuto zemi. „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zjevení 22:20).
16
4. Duch svatý
4. Duch svatý Úvod k osnově č. 4: Duch svatý Duch svatý je Bůh, stejně jako Otec a jako Syn. Nemluvte o něm nikdy jako o čemsi neosobním, jako například o neosobní síle či vlivu. Duch svatý je Bůh, přičemž podle Bible je odlišný od Otce i od Syna. Ve zprávě o stvoření v knize Genesis vidíme, jak se aktivně podílí na díle stvoření, a to společně s Otcem a Synem. Ve Starém zákoně zmocňoval lidi ke službě, ale když projevovali neposlušnost, opustil je. Když David zhřešil proti Hospodinu, modlil se: „Ducha svého svatého mi neber!“ (Žalm 51:13 SZ). V Novém zákoně, po Letnicích vidíme, že Duch svatý přebývá ve věřících, nikdy je neopouští, naplňuje je a zmocňuje je ke službě. Studium osoby a díla Ducha svatého je proto nesmírně důležité. Biblické porozumění ohledně toho, kdo je Bůh Duch svatý, ti pomůže, abys byl lepším křesťanem a Božím služebníkem. Stručný obsah osnovy č. 4: Duch svatý 1. Božství Ducha svatého Čtení: Skutky 5:3, 4 2. Symboly Ducha svatého Čtení: Lukáš 3:16 3. Hříchy proti Duchu svatému Čtení: Matouš 12:31, 32 4. Dílo Ducha svatého Čtení: Jan 16:7–14 5. Ovoce Ducha svatého Čtení: Galatským 5:22, 23 4.1 Božství Ducha svatého Čtení: Skutky 5:3, 4 Když Petr jednal s Ananiášem, poukázal přitom na božství Ducha svatého: „Ananiáši, proč Satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému … Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Z této pasáže Písma je naprosto jasné, že Duch svatý je Bůh, je věčný, je rovný Otci a Synu a existuje s nimi společně. Jeho božství se ukazuje i v tom, že Duch svatý má veškeré božské atributy či vlastnosti: • Je přítomen všude ve vesmíru (Žalm 139:7–10 SZ). • Má veškerou moc (Lukáš 1:35). • Má veškeré poznání (1. Korintským 2:10, 11). • Je věčný (Židům 9:14). Božství Ducha svatého je zjeveno v tom, že jeho jméno je rovnocenně spojováno se jménem Otce a Syna. • Ve křtu věřícího (Matouš 28:19). • V apoštolském požehnání (2. Korintským 13:14). Božství Ducha svatého je vidět ve vztahu k životu a službě Ježíše Krista. • Ježíš byl počat Duchem svatým (Lukáš 1:35). • Byl ke službě pomazán Duchem svatým (Skutky 10:38). • Byl veden Duchem svatým (Matouš 4:1). • Byl ukřižován v moci Ducha svatého (Židům 9:14). • Byl vzkříšen z mrtvých mocí Ducha svatého (Římanům 8:11). 17
4. Duch svatý
• Ježíš dal v Duchu svatém příkazy apoštolům a církvi (Skutky 1:2). Pakliže Ježíš byl během svého života a služby zde na zemi závislý výhradně na Duchu svatém, můžeme si my dovolit žít nezávisle?
4.2 Symboly Ducha svatého Čtení: Lukáš 3:16 Často je obtížné sdělovat pravdu s použitím slov. Slovy často vyjádříme jen polovinu, přičemž další polovina zůstane skryta. Pisatelé Bible používali při odkrývání tajemství Ducha svatého určité symboly, protože o něm názorně dokládají více, než by bylo možné vypovědět bezpočtem slov. Jedná se například o následující symboly: • Oheň (Lukáš 3:16). Oheň vypovídá o stravující, očišťující moci Ducha svatého v životě věřícího (Skutky 2:3, též Izajáš 6:1–7 SZ). • Vítr (Jan 3:8). Vítr vypovídá o skryté hloubce a nesmírné moci Ducha svatého, pokud jde o obnovu. • Voda (Jan 7:37–39). Voda vypovídá o moci Ducha svatého naplňovat věřícího duchovním životem. • Pečeť (Efezským 1:13). Pečeť vypovídá o vlastnickém vztahu Ducha svatého vzhledem k věřícímu; ukazuje, že zde došlo k finální, věčné smlouvě. • Olej (Skutky 10:38). Olej vypovídá o moci Ducha svatého pomazávat ke službě. • Holubice (Marek 1:10). Holubice vypovídá o jemné, něžné, pokojné podstatě Ducha svatého. „Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení“ (Filipanům 4:7) můžeme zakoušet pouze tehdy, když se plně odevzdáme Bohu. 4.3 Hříchy proti Duchu svatému Čtení: Matouš 12:31, 32 Jedná se o závažný studijní námět, protože Duch svatý je Bůh, proti němuž mohou hřešit věřící i nevěřící. Kéž ti uvažování o následujících skutečnostech pomůže při zkoumání tvého srdce: • Hřích, kdy se rouháme Duchu svatému (Matouš 12:31, 32). Tohoto hříchu se dopouštějí nevěřící. Často je označován jako „neodpustitelný hřích“, protože takové rouhání nebude odpuštěno. Dopouštěli se jej Ježíšovi nepřátelé, když jej obviňovali, že vyhání démony mocí Satana (Matouš 12:24), přestože Ježíš jasně uváděl, že je vyhání „Duchem Božím“ (Matouš 12:28). • Hřích, kdy odporujeme Duchu svatému (Skutky 7:51). Tohoto hříchu se dopouštějí nevěřící, když odmítají Ježíše Krista jako Spasitele a Pána. • Hřích, kdy zarmucujeme Ducha svatého (Efezským 4:30–32). Tohoto hříchu se dopouštějí věřící. Zarmucuje jej, jestliže se vzpíráme tomu, aby řídil náš život ke slávě Ježíše Krista. • Hřích, kdy uhašujeme Ducha svatého (1. Tesalonickým 5:19). Tohoto hříchu se dopouští křesťan, který o svém hříchu ví, a nevyznává jej (1. Jana 1:9; též Izajáš 59:1, 2 SZ). • Hřích, kdy lžeme Duchu svatému (Skutky 5:1–11). Hřích Ananiáše a Safiry spočíval v podvodu, k němuž vedla žárlivost. Vlastně se Bohu posmívali (Galatským 6:7). Proti Duchu svatému je tedy možné hřešit, protože Duch svatý je Bůh. 4.4 Dílo Ducha svatého Čtení: Jan 16:7–14 Když Ježíš zpravoval své učedníky o příchodu Ducha svatého, řekl jim: „Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a… • Usvědčí lidi z hříchu nevíry (Jan 16:9). 18
4. Duch svatý
• Prokáže lidem, že Ježíš je spravedlnost Boží (Jan 16:10; též Římanům 10:3, 4). • Ukáže lidem, že moc Satana již byla zlomena (Jan 16:11). • Přivodí věřícímu nové zrození (Jan 3:5; též Titovi 3:5). • Bude ve věřícím přebývat (1. Korintským 6:19, 20). • Vtiskne věřícímu svou pečeť (Efezským 1:13, 14). • Pokřtí věřícího (Skutky 1:5; též 1. Korintským 12:13). • Naplní věřícího (Efezským 5:18). • Dá věřícímu svou moc (Skutky 1:8). • Povede věřícího (Galatským 5:16–18). • Dá věřícímu duchovní dary (1. Korintským 12:1–11). Duch svatý přišel ve dni Letnic a zůstane s církví, dokud nebude úplná a dokud nebude představena Pánu Ježíši při jeho příchodu. Jako Ježíš Kristus završil dílo, jež přišel vykonat v těle, stejně tak i Duch svatý završí dílo, jež přišel vykonat v církvi.
4.5 Ovoce Ducha svatého Čtení: Galatským 5:22, 23 „Ovoce Božího Ducha … je láska.“ Boží vůli ve svém životě můžeme naplňovat, pouze pokud žijeme v lásce. Věřící musí být veden láskou, která má být jeho pánem a zdrojem jeho pohnutek a motivace (2. Korintským 5:14). Bez ovoce Ducha (bez lásky), jsme jenom náboženským lomozem (1. Korintským 13:1). „Ovoce Božího Ducha … je láska“, jež se projevuje v radosti, pokoji, trpělivosti, laskavosti, dobrotě, věrnosti, tichosti (mírnosti) a sebeovládání: • Radost je silou lásky. • Pokoj je bezpečností lásky. • Trpělivost je vytrvalostí lásky. • Laskavost je chováním lásky. • Dobrota je povahou lásky. • Věrnost je důvěrou lásky. • Tichost či mírnost je vítězstvím lásky. „Proti tomu se zákon neobrací.“ Člověk vedený Duchem svatým nepotřebuje žádný zákon, aby žil spravedlivým životem. Tajemství života pod Duchem svatým spočívá v oddanosti Bohu (Římanům 12:1, 2). Přines Bohu na oltář vše, a Duch svatý naplní tvé srdce Boží láskou (Římanům 5:5).
19
5. Hřích
5. Hřích Úvod k osnově č. 5: Hřích Při úvaze o otázce hříchu je třeba čelit dvěma zarážejícím skutečnostem. Za prvé, lidé si obvykle s hříchy nedělají žádnou hlavu. Pro některé je hřích jen iluzorní představa, náboženský blud, výplod fanatické mysli. Lidé hříchy popírají, vtipkují o nich a smějí se jim. A mnozí, kdo hřích považují za skutečnost, v hříšném jednání pokračují a nedělají si starosti, že by za hřích mohl přijít nějaký následek či postih. Za druhé, Bůh na hřích pohlíží jako na něco velmi závažného. Bůh řekl: „Duše, která hřeší, ta umře“ (Ezechiel 18:20 SZ). „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6:23). Veškeré hříchy jsou Bohu ohavností (Přísloví 5:16–19 SZ), Bůh nenávidí všechny, kdo páchají ničemnosti (Žalm 5:6 SZ). Mojžíš řekl: „Hospodin … má v ohavnosti každého … kdo se dopouští bezpráví“ (Deuteronomium 25:16 SZ). Hřích působí ničivě. Jeho přítomnosti se v tomto životě nemůžeme vyhnout, ale lze jej překonávat v moci Boží. Stručný obsah osnovy č. 5: Hřích 1. Původ hříchu Čtení: Juda 1:6 2. Co je hřích Čtení: 1. Jana 3:4 3. Jak hřích vstoupil do světa Čtení: Římanům 5:12 4. Důsledek hříchu Čtení: Efezským 2:1 5. Boží řešení hříchu Čtení: 2 Korintským 5:21 5.1 Původ hříchu Čtení: Juda 1:6 Původ hříchu je jednou ze záhad Bible. „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu“ (Deuteronomium 29:28 SZ). Původ hříchu je jednou ze „skrytých věcí“, které zůstanou zahaleny tajemstvím. Uvádí se, že hřích se objevil nejprve v srdci Satana, který byl stvořen jako dokonalá bytost, „dokud se v něm nenašla podlost“ (Ezechiel 28:11–19 SZ). Satan přestal být dokonalý, když svou vůli dal nad vůli Boží. Způsob jeho svévolného uvažování je dobře vidět u Izajáše 14:12–17. Své vůli dal přednost před vůlí Boží, a to je hřích. Jedním z názorů je, že Satanovi byla po stvoření svěřena tato země do správy (Genesis 1:1 SZ). Následkem svévole ale Satan zakusil pád a země pak byla „pustá a prázdná“ (Genesis 1:2 SZ). Naproti tomu Izajáš uvádí, že když Bůh stvořil zemi, „nestvořil ji, aby byla pustá“ (Izajáš 45:18 SZ). Nevytvořil ji tedy tak, aby na ní byl chaos. Země byla stvořena dokonalá (Genesis 1:1 SZ). Stalo se cosi, co způsobilo nějakou katastrofu, a země pak byla „pustá a prázdná“ (Genesis 1:2 SZ), ale nebyla tak stvořena. Existují určité náznaky, že někteří andělé společně se Satanem zhřešili tím, že opustili své původní postavení. Tím není řečeno, že Satan je původcem hříchu, ale zdá se, že hřích byl v srdci Satana ještě předtím, než Bůh stvořil člověka.
20
5. Hřích
5.2 Co je hřích Čtení: 1. Jana 3:4 Není možné popírat existenci hříchu, když se v celém světě jasně projevuje konflikt mezi dobrem a zlem. Pokud by hřích nebyl skutečný, neexistovala by zločinnost, nepotřebovali bychom cely ani věznice. Nepotřebovali bychom zámky na dveřích ani trezory pro své cennosti. Pro některé je hřích nepředložené jednání nebo projev slabého těla. Pro jiné je to nedostatek dobra. Vědec považuje za hřích nevědomost, pro zastánce evoluce je hřích přirozenou stránkou zvířete v nás. Poslední teorie uvádějí, že hřích je vlastně nemoc, kterou je třeba údajně léčit prostřednictvím vědy, a člověk tedy není hříšný, nýbrž je pouze nemocný. Pro jiné je hřích určitou formou sobectví. Ale Bůh prohlašuje, že: • Hřích je porušení zákona (1. Jana 3:4). • Hřích je odpadnutí od Boží slávy (Římanům 3:23). • Hřích je vzpoura proti Bohu (Izajáš 1:2 SZ). • Hřích je nevíra; činí z Boha lháře (1. Jana 5:10). • Hřích znamená jít si svou cestou, plánovat si život podle své vůle, aniž by člověk hledal vůli Boží (Izajáš 53:6 SZ). • Hřích je veškerá nespravedlnost (1. Jana 5:17). Pošetilost hříchu člověka ošálí, síla hříchu člověka zničí a skutečnost hříchu člověka odsoudí. Hřích je skutek vůle, neposlušnost vůči zjevené Boží vůli. 5.3 Jak hřích vstoupil do světa Čtení: Římanům 5:12 „Skrze jednoho člověka … vešel do světa hřích“ (Římanům 5:12). Pád tohoto člověka je popsán v Genesis 3:1–24 (SZ). Když Adam zhřešil, začal on i jeho potomci podléhat zkáze (1. Petra 1:23). Jsme hříšníci, protože se rodíme v hříchu (Žalm 51:5 SZ). Děti nemusíme učit chovat se špatně, ale musíme je učit chovat se dobře. Nemusíme je učit lhát, ale musíme je učit, aby mluvily pravdu. „A tak tedy … jediné provinění přineslo odsouzení všem“ (Římanům 5:18). „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23). Hřích vstoupil do světa prostřednictvím našich prvních rodičů v zahradě Eden a „všichni zhřešili“, protože všichni jsou hříšníci. Člověk hřeší na základě své volby, protože je hříšný ze své přirozenosti. Hřích tě tedy ovládá do té míry, do jaké míry v něm nacházíš potěšení. 5.4 Důsledek hříchu Čtení: Efezským 2:1 „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6:23). Důsledkem hříchu je trojí smrt. Mějme na mysli, že smrt neznamená zničení existence, ale pouze separaci, oddělení. V zahradě Eden smrt nejprve oddělila člověka od Boha duchovně; to je tedy duchovní smrt. Při přirozené smrti dochází k oddělení ducha a duše od těla; to je fyzická, tělesná smrt. Při konečné smrti je člověk navždy oddělen od Božího milosrdenství; a to je věčná smrt! • Mzdou hříchu je duchovní smrt. Jako hřích oddělil člověka od Boha duchovně a vyhnal jej od Boží přítomnosti ze zahrady Eden, stejně tak hřích oddělí od Boha i tebe (Izajáš 59:1, 2 SZ). Jedinou cestou zpět k Bohu je vyznat mu své hříchy (1. Jana 1:9) a opustit je (Izajáš 55:7 SZ), aby se obnovil tvůj vztah s Bohem. • Mzdou hříchu je fyzická, tělesná smrt, která je důsledkem hříchu. Smrt neměla nad člověkem moc, dokud nezhřešil. Nyní všichni umíráme, protože všichni jsme v hříchu. Smrt je všeobecný jev; a protože je zde všeobecný dopad, musí existovat i všeobecná příčina – a touto příčinou je všeobecný hřích. Všichni umírají, dobří i zlí, mladí i staří. A budou umí21
5. Hřích
rat i nadále, dokud smrt nadobro neodstraní Pán Ježíš Kristus (1. Korintským 15:26), a smrt pak bude zcela pohlcena (1. Korintským 15:54–57). • Mzdou hříchu je věčná smrt. „Duše, která hřeší, ta umře“ (Ezechiel 18:20 SZ). Dotyčný pak bude navěky oddělen od Boží lásky (Zjevení 20:14). Jakmile duše přejde přes brány Hádu, je dotyčný navždy ztracen. Bude i nadále existovat, ale bez jakékoli naděje. Bude zatracen, na celou věčnost. Věčná smrt je tedy stav, kdy dotyčný je navěky oddělen od Boha (Lukáš 16:19–31).
5.5 Boží řešení hříchu Čtení: 2. Korintským 5:21 Lidé nejsou ochotni přijmout Boží řešení svého padlého stavu a pokoušejí se zajistit si spásu lidskými prostředky. • Člověk usiluje o svou vlastní spravedlnost, přičemž by ale měl usilovat o „Boží spravedlnost“ (2. Korintským 5:21; Izajáš 64:6 SZ). • Člověk usiluje o reformy, ale přitom se musí znovu narodit (Titovi 3:5). • Člověk se snaží jít na věci nějak nově, ale přitom potřebuje nový život (Jan 10:10). • Člověk usiluje o ospravedlnění na základě dodržování zákona a pravidel, ale přitom potřebuje být ospravedlněn vírou v Pána Ježíše Krista (Galatským 2:16). • Člověk se snaží očistit svou starou osobnost, ale přitom se potřebuje stát novým v Kristu (Efezským 4:24). • Člověk usiluje o spásu na základě svých dobrých skutků, ale přitom potřebuje spásu na základě Boží milosti (Efezským 2:8, 9). Jediným řešením padlého stavu člověka je Syn Boží, který se za nás a místo nás stal hříchem na kříži. A toto řešení můžeme přijmout jedině vírou v Krista jakožto našeho Spasitele (Jan 20:30, 31).
22
6. Soud
6. Soud Úvod k osnově č. 6: Soud Písmo nás učí, jak máme ,správně vykládat slovo pravdy‘ (2. Timoteovi 2:15), což je naprosto zásadní při studiu soudu. Neměli bychom si myslet, že všemi různými soudy je označen jeden „poslední soud“. Teorie o jednom „posledním soudu“ je výplodem náboženství, ale nejedná se o učení ze Slova Božího. Bible zjevuje, že existuje pět různých soudů, které se od sebe liší, pokud jde o čas, místo a účel. Ale všechny mají jedno společné: soudcem je Pán Ježíš Kristus (Jan 5:22). Každý, od Adama až po posledního člověka, který se na této zemi narodí, bude stát na soudu před Pánem Ježíšem Kristem. • Pokud jde o první soud, hříchy věřících již Kristus odsoudil na kříži. • Pokud jde o druhý soud, věřící má soudit a posuzovat sám sebe, jinak bude posuzován a souzen Pánem Ježíšem Kristem a bude ukázňován. • Pokud jde o třetí soud, všichni věřící se musí objevit před „soudnou stolicí Kristovou“, kde budou souzeny jejich skutky. • Pokud jde o čtvrtý soud, budou při druhém příchodu Pána Ježíše Krista souzeny všechny národy. • Pokud jde o pátý soud, ničemní mrtví budou souzeni před velkým bělostným trůnem. Stručný obsah osnovy č. 6: Soud 1. Soud hříchů věřícího Čtení: Jan 5:24 2. Soud osoby věřícího Čtení: 1. Korintským 11:31, 32 3. Soud skutků věřícího Čtení: 2. Korintským 5:10 4. Soud nad národy Čtení: Matouš 25:31–46 5. Soud ničemných Čtení: Zjevení 20:11–15 6.1 Soud hříchů věřícího Čtení: Jan 5:24 Pán nám u Jana 5:24 říká, že věřící „nepodléhá soudu“. Naše hříchy totiž byly souzeny v Kristu na Kalvárii a každý věřící „již přešel ze smrti do života“. Spása je tedy přítomnou skutečností. Kristus zaplatil za naše hříchy. Byl souzen namísto věřícího. A věřící tedy nepodléhá soudu, protože: • Ježíš Kristus zaplatil cenu, takže na základě jeho zástupné smrti je věřící navždy oddělen od svých hříchů (Žalm 103:12 SZ). • Hříchy věřícího byly vymazány Bohem, který zaslíbil: „Na tvé hříchy nevzpomenu“ (Izajáš 43:25 SZ). • Náš Pán trpěl za naše hříchy „spravedlivý za nespravedlivé“, abychom byli spaseni a nepřišli před soud jako hříšníci (1. Petra 3:18). • Věřící nebude odsouzen se světem, protože Kristus již byl odsouzen místo něj. Bůh Krista „za nás učinil hříchem“ (2. Korintským 5:21). Kristus byl za nás učiněn kletbou na kříži a vykoupil nás z kletby zákona (Galatským 3:13). „Zjevil [se] …, aby svou obětí sňal 23
6. Soud
hřích“ (Židům 9:26). Věřící nebude souzen, protože již byl očištěn ze svých hříchů (Židům 1:3).
6.2 Soud věřícího Čtení: 1. Korintským 11:31, 32 Pokud jde o vlastní soud věřícího, jedná se o více než souzení skutečností v životě věřícího. Při takovém vlastním posuzování přicházejí na světlo dobré i špatné věci z jeho života a věřící se k tomu špatnému dozná (1. Jana 1:9) a špatnou cestu opustí (Izajáš 55:7 SZ). Ze strany věřícího ale nestačí jen odsoudit daný hřích, dotyčný musí soudit i sám sebe. • Soudit sám sebe znamená vzdát se sama sebe, protože když se věřící vidí tak, jak jej vidí Bůh, zřekne se sebe sama. Namísto svého vlastního života dá život Kristův (Koloským 3:4). Životem věřícího se tedy stane sám Kristus. • Soudit sám sebe znamená zapřít sebe sama, své vlastní já. Jedná se ale o více než sebezapření. Sebezapření znamená upírat si věci vedoucí k tělesnému uspokojení. Pokud praktikujeme sebezapření, zaměřujeme se tím pouze na příznaky, ale nikoli na příčinu. Ale když zapřeme své vlastní já, útočíme tím na samotnou příčinu, protože v nás samotných (tedy v našem těle) „nepřebývá dobro“ (Římanům 7:18). Zapřít sebe sama, své vlastní já, znamená vzít svůj kříž a následovat Krista (Marek 8:34–38). • Soudit sám sebe znamená pozbýt svůj vlastní život a nalézt život v Kristu (Galatským 2:20). • Soudit sám sebe znamená přestat se zaměřovat na sebe a být celým svým bytím plně zaměřen na Krista (Matouš 28:20). • Soudit sám sebe znamená přestat se rozhodovat sám za sebe a nechat se plně vést Kristem (Skutky 9:6). • Soudit sám sebe znamená přestat se pokládat za důležitého a pokládat ostatní za přednější než sebe (Filipským 2:3). Soudit sám sebe znamená přestat se zaměřovat na sebe. 6.3 Soud skutků věřícího Čtení: 2. Korintským 5:10 Skutky věřícího budou souzeny „před soudným stolcem Kristovým“, o čemž se v Bibli mluví několikrát. Při pozorném čtení 2. Korintským 5:10 v daném kontextu je vidět, že „před soudným stolcem Kristovým“ budou stát pouze věřící. Budou souzeny jejich skutky, nikoli jejich hříchy, protože jsme už viděli, že všechny hříchy věřícího byly odsouzeny v Kristu na Kalvárii, a proto již „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Římanům 8:1). • Tento soud se bude odehrávat „v oblacích“ po prvním vzkříšení. „Ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve“ (1. Tesalonickým 4:14–18). Mezi vzkříšením lidí spasených a nespasených bude tisíc let (Zjevení 20:4–5); tisíc let bude mezi „soudným stolcem Kristovým“, před nímž budou stát pouze spasení, a mezi soudem před „velikým bělostným trůnem“ (Zjevení 20:11), kde budou stát pouze lidé nespasení. • Věřící budou před soudným stolcem Kristovým skládat své účty Bohu. Měli bychom se tedy zaměřovat na své vlastní skutky a ne soudit skutky ostatních (Římanům 14:10–13). • Je velice pokořující uvědomit si, že jednoho dne bude věřící postaven před všechny své skutky, „dobré i špatné“. Někteří budou zahanbeni (1. Jana 2:28) a „utrpí škodu“– nikoli ztrátu spásy, ale škodu na své odměně (1. Korintským 3:11–15). Ať tedy děláte cokoli, dělejte to k Boží slávě (Koloským 3:17). 6.4 Soud nad národy Čtení: Matouš 25:31–46 Zde se nejedná o soud před „velikým bělostným trůnem“ (Zjevení 20:11–15). Pečlivým porovnáním mezi těmito dvěma soudy můžeme dojít k následujícím skutečnostem: 24
6. Soud
• K soudu nad národy dojde, „až přijde Syn člověka ve své slávě a … posadí se na trůnu své slávy“ (Matouš 25:31). Bělostný trůn není nikdy označováno jako „trůn jeho slávy“ (Zjevení 20:11–15). • Při tomto soudu budou souzeny stávající národy (Joel 3:11–16 SZ). Při soudu před velikým bělostným trůnem budou souzeni ničemní, kteří již zemřeli. • Při tomto soudu nenastane vzkříšení z mrtvých. Ale při soudu před velikým bělostným trůnem budou všichni mrtví vzkříšeni. „Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše (Hádes) vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů“ (Zjevení 20:13). • Při tomto soudu je soudcem Bůh „Král“, který soudí stávající národy ve svém pozemském království. Ale při soudu před velikým bělostným trůnem je soudcem Bůh, který soudí pouze ničemné mrtvé. • Při tomto soudu nejsou otevřeny žádné knihy. Ale při soudu před velikým bělostným trůnem budou „otevřeny knihy“. • Při tomto soudu jsou souzeny tři třídy: „ovce“, tedy spasení lidé (Zjevení 7:9–17); „kozli“, tedy nespasení lidé (2. Tesalonickým 1:7–10); „kmeny“, tedy vyvolení z Izraele (Zjevení 7:1–8; též Římanům 11:25–28). Ale při soudu před velikým bělostným trůnem je pouze jedna třída: „mrtví“. • Při tomto soudu dává Král království těm, kdo mají věčný život. Ale při soudu před velikým bělostným trůnem není nikdo spasen a není zde království, všichni jsou uvrženi „do hořícího jezera“.
6.5 Soud ničemných Čtení: Zjevení 20:11–15 Soud před velikým bělostným trůnem proběhne po tisícileté vládě Kristově. Bude se jednat o konečný soud, při němž budou souzeni pouze ničemní mrtví. Podle Zjevení 20:5 „ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší“ a jejich skutky budou souzeny „před soudným stolcem Kristovým“ (2. Korintským 5:10). • Při tomto soudu budou ničemní mrtví hledat místo, kde by se schovali před tváří soudce, Pána Ježíše Krista, ale žádné takové místo nebude. • Při tomto soudu budou „mrtví, mocní i prostí,“ stát před Bohem. Ale jejich významnost a moc nebude mít žádnou hodnotu. „Není, kdo by činil dobro, není ani jeden“ (Římanům 3:12). • Při tomto soudu bude otevřena „kniha života“. Proč „kniha života“, když při tomto soudu nebude nikdo zachráněn? Těmto ničemným bude ukázáno, že jim Bůh ve svém milosrdenství poskytl místo v „knize života“, aby byli bez výmluvy (Římanům 1:18–20). • Při tomto soudu budou mrtví souzeni „podle svých skutků“. Bůh je spravedlivý a vzhledem k tomu, že v pekle jsou různé stupně trestu, budou někteří trestání více než jiní (Lukáš 12:42–48). • Při tomto soudu nebude žádná možnost osvobození, nebude možné se odvolat již k žádnému vyššímu soudu. Odsouzení budou zatraceni, na věčnost, bez naděje. Budou v Hádu (Lukáš 16:19–31), kde není naděje, soucit, láska; za brány Hádu totiž nesahá ani Boží láska.
25
7. Odměny
7. Odměny Úvod k osnově č. 7: Odměny Existuje velký rozdíl, co se týče doktríny o spáse zatracených a co se týče doktríny o odměnách pro spasené. Spasení je „Boží dar; není z vašich skutků“ (Efezským 2:8, 9). Spásu obdrží věřící svou vírou v dokončené dílo Pána Ježíše Krista (Jan 3:36). Odměny pak záleží na dílu příslušného věřícího (Matouš 16:27). Pasáž v 1. Korintským 3:8–15 hodně vypovídá o odměnách. • Za prvé, každý věřící obdrží svou odměnu „podle vlastní práce“ (1. Korintským 3:8). Ke spáse naproti tomu není třeba žádná naše práce. • Za druhé, jsme „spolupracovníci na Božím díle“ (1. Korintským 3:9) nikoli s ohledem na spásu, ale s ohledem na svou odměnu. • Za třetí, věřící „nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1. Korintským 3:11). • Za čtvrté, věřící si ke stavbě může zvolit ze dvou druhů materiálu: o Může stavět ze „zlata, stříbra, drahého kamení“ – tedy z trvanlivého materiálu, který vydrží na věky. o Nebo může stavět ze „dřeva, trávy, slámy“ – tedy z materiálů, které na věky nevydrží (1. Korintským 23:12; 2. Korintským 4:18). Věřící, který staví na Kristu s pomocí trvanlivého materiálu, tedy s pomocí „zlata, stříbra, drahého kamení“, obdrží určitou odměnu. Ti, kdo staví na Kristu, ale s použitím dočasného materiálu, „dřeva, trávy, slámy“, neobdrží odměnu. Dílo vytvářené pomocí „dřeva, trávy, slámy“ bude zničeno u „soudného stolce Kristova“, takže příslušný věřící utrpí ztrátu – nikoli ztrátu spasení, ale ztrátu věčné odměny. Někteří věřící budou u soudného stolce Kristova „zahanbeni“ (1. Jana 2:28) kvůli svému dílu ze „dřeva, trávy, slámy“. Níže je osobní zkušenost Portera Barringtona, autora této studie: • Během prvního roku své služby jsem se ocitl u lůžka přítele, který umíral. Mluvili jsme o tom, jak půjde domů, k Pánu, a oči se mu přitom zalily slzami. Nebyl jsem v Pánu ještě tak dlouhoa myslel jsem si tedy, že se bál zemřít, a proto jsem se jej pokoušel utěšit. Ale řekl mi: „Nebojím se zemřít, prostě se stydím zemřít.“ A dále mluvil o tom, že Kristus je sice jeho Spasitel, ale že vlastně žil pro sebe a že se nyní má s Kristem setkat s prázdnýma rukama. Najednou svůj život viděl před sebou jako „dřevo, trávu a slámu“. „Bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ Odměna je v Novém zákoně také popisován jako „věnec“, „vavřín“ či „koruna“. Stručný obsah osnovy č. 7: Odměny 1. Vavřín života Čtení: Jakub 1:12 2. Nepomíjitelný věnec Čtení: 1. Korintským 9:24–27 3. Vavřín chlouby Čtení: 1. Tesalonickým 2:19–20 4. Vavřín spravedlnosti Čtení: 2. Timoteovi 4:5–8 5. Vavřín slávy Čtení: 1. Petra 5:2–4 26
7. Odměny
7.1 Vavřín života Čtení: Jakub 1:12 Tuto odměnu lze nazvat i vavřínem lásky. Při čtení uvedeného verše vidíme, že sílu k překonávání pokušení a zkoušek jako věřící nacházíme prostřednictvím své lásky k Bohu. Pavel řekl: „Chlubíme se i utrpením.“ Je tedy na místě položit si otázku, zda se opravdu chlubíme i utrpením! Budeme to dělat tehdy, jestliže „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého“ (Římanům 5:3–5). Pokud věřící nemá ve svém srdci Boží lásku, může svými zkouškami zahořknout, stát se kritickým, a přijít o tento „vavřín života“. Všichni věřící mají život věčný (Jan 3:15–16), ale ne všichni věřící budou odměněni ,vavřínem života‘. Tento vavřín bude dán těm, kdo budou věrní „až na smrt“ (Zjevení 2:10). Má-li věřící obdržet vavřín života, musí Pána milovat více než svůj vlastní život. „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium (bude tedy za každou cenu žít pro Krista), zachrání jej“ (Marek 8:35). Tato odměna tedy bude dána těm, kdo žijí pro Krista a v moci Boží lásky odolávají pokušení (1. Korintským 10:13). 7.2 Nepomíjitelný věnec Čtení: 1. Korintským 9:24–27 Pavel zde pomocí řeckých sportovních her vykresluje obraz duchovního závodu věřícího. Řečtí atleti podstupovali závod pro „pomíjitelný věnec, my však pro věnec nepomíjitelný“. V řeckých hrách mohl mladý muž zápolit jen tehdy, pokud byl řeckým občanem a pokud se narodil řeckým rodičům. A v Pánově službě může o odměny oprávněně usilovat pouze ten, kdo byl spasen a kdo se narodil z Boha (Jan 3:3). Jako si atlet musí odpírat řadu potěšení pro své tělo, stejně si musí i věřící říkat: „Ranami nutím své tělo ke kázni, abych snad … neselhal.“ Nepřijde o spásu, ale o „nepomíjitelný věnec“. Řecké hry měly pro všechny účastníky velice striktní pravidla. A Nový zákon obsahuje pravidla pro věřící, kteří nastupují do duchovního závodu, aby získali „nepomíjitelný věnec“. • Věřící musí zapřít sám sebe a musí si upřít cokoli a odhodit každou přítěž, která by jej brzdila (Židům 12:1). • Věřící musí nacházet svou sílu v Pánu (Efezským 6:10–18). • Věřící musí dávat na Pánův oltář naprosto vše (Římanům 12:1, 2). • Věřící musí svou vírou odmítat vše, co by brzdilo jeho duchovní pokrok (Židům 11:24– 29). Nebuď v duchovním smyslu pouhým divákem. Nastup do závodu a běž tak, abys získal „nepomíjitelný věnec“. 7.3 Vavřín chlouby Čtení: 1. Tesalonickým 2:19–20 „Vavřín chlouby“ je odměnou pro toho, kdo získává duše pro Pána. Největší výsadou, již můžeš pro Pána vykonávat, je přivádět další k poznání Krista jako osobního Spasitele. Míra tvé radosti v nebi bude určována dušemi, které byly s tvým přispěním přivedeny k Pánu. Pavel říká věřícím v Tesalonice, že jsou jeho ,nadějí, radostí a vavřínem chlouby‘, a to nyní i při příchodu Pána Ježíše Krista. • Přivádět duše ke Kristu je moudré (Přísloví 11:30 SZ). • Získávat duše pro Krista je dílem proti hříchu (Lukáš 15:10). • Každý, kdo získává duše pro Krista, bude navždy zářit jako hvězda (Daniel 12:3 SZ). Jak získávat duše pro Krista: • Přinášej svědectví svým životem, aby ostatní mohli v tobě vidět Krista (2. Korintským 3:2; Galatským 2:20). 27
7. Odměny
• Přinášej svědectví svými ústy a přitom důvěřuj Duchu svatému, že ti dá moc mluveného slova (Skutky 1:8). • Přinášej svědectví svými desátky a oběťmi, aby ostatní mohli kázat Krista, a budeš mít ,zisk, který se připisuje ke tvému dobru‘ (Filipanům 4:15–17; 2. Korintským 9:6). Bůh zaslíbil, že tvoje práce není v Pánu marná (1. Korintským 15:58). Kdo získává duše pro Krista, nebude se radovat jen sám, ale až obdrží „vavřín chlouby“, bude se spolu s ním radovat i celé nebe (Jan 4:36).
7.4 Vavřín spravedlnosti Čtení: 2. Timoteovi 4:5–8 „Vavřín spravedlnosti“ je odměna. Naproti tomu „Boží spravedlnost“ obdrží věřící, když se stane křesťanem – věřící se totiž v té chvíli ,stává v něm Boží spravedlností‘ (2. Korintským 5:21). Tuto spásnou spravedlnost tedy dostávají věřící jako dar. Ale „vavřín spravedlnosti“ je odměna, kterou si spasení věřící mohou zasloužit. Pokud příslušný věřící vyhlíží druhý Kristův příchod, bude to mít dopad na celý jeho život. Jen se podívejme, nakolik tato pravda ovlivňovala život apoštola Pavla, který pak mohl říci: • „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“ (2. Timoteovi 4:7; 1. Korintským 15:32). Po celý svůj křesťanský život vedl duchovní boj, v němž zvítězil. Nikdy se nevzdal nepřátelům spravedlnosti (Efezským 6:12). • „Běh jsem dokončil.“ Měl vytyčenou cestu a neodbočil ani na těžkých místech ani se neotáčel zpátky (Lukáš 9:61, 62). Svůj běh dokončil s očima upřenýma na Krista (Filipanům 1:6). • „Víru [jsem] zachoval.“ „Oznámil celou Boží vůli“ (Skutky 20:24–31). Nikdy se nezpronevěřil žádnému významnému učení Písma. Tento apoštol vyhlížel kupředu k „soudnému stolci Kristovu“, kde „vavřín spravedlnosti“ bude udělen těm, kdo „s láskou vyhlížejí jeho příchod“. Je tedy nesmírně důležité, aby věřící s láskou vyhlížel druhý příchod našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, aby mohl obdržet „vavřín spravedlnosti“ (2. Timoteovi 4:8). 7.5 Vavřín slávy Čtení: 1. Petra 5:2–4 „Vavřín slávy“ je zvláštní odměnou pro věrné, poslušné, Bohem povolané pastýře (pastory), kteří tuto odměnu obdrží, až se „ukáže nejvyšší pastýř“. Jedná se o odměnu věčnou, ,nevadnoucí‘. Účast na pastýřově „vavřínu slávy“ však může mít každý věřící. „Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka“ (Matouš 10:41). Podporuj tedy svého věrného, Bohem povolaného pastýře: • Modli se za něj a povzbuzuj jej v Pánově díle. • Podporuj jeho službu zbožnými desátky a svými oběťmi (Malachiáš 3:10 SZ). • Ve službě Pánu dávej štědře ze svého času. A Bůh tě odmění za tvou podporu jeho pastýře tím, že ti umožní mít účast na odměně tvého pastýře. A pastor si tento „vavřín slávy“ zaslouží, když bude: • Sytit ovce ve sboru, v církvi. Má hlásat Slovo Boží bez bázně a bez činění stranických rozdílů; a v případě potřeby musí ,usvědčovat, domlouvat, napomínat v trpělivém vyučování‘ (2. Timoteovi 4:2–5). • Ujímat se duchovního dohledu v církvi. Pastor je Bohu odpovědný za to, co lidem káže. Pastor nikdy nemá kázat, aby se zalíbil lidem, ale aby se líbil Pánu (Galatským 1:10). • Bude v církvi příkladem. Nemá sloužit kvůli finanční odměně, i když církev nese odpovědnost za starost o jeho hmotné potřeby (1. Timoteovi 5:18). Má být duchovním vůdcem, nikoli diktátorem. Má chodit vírou s Bohem. „Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.“ 28
8. Církev
8. Církev Úvod k osnově č. 8: Církev Ježíš zaslíbil: „Zbuduji svou církev (eklésia)“ (Matouš 16:18). Výraz eklésia v Novém zákoně označuje jakékoli shromáždění lidí, ať politické (Skutky 19:39), křesťanské (Efezským 1:22, 23) či národní (Skutky 7:38), znamená svolané shromáždění či sbor. Bůh povolal Izrael z Egypta a tento lid pak byl shromážděn v pustině; jednalo se vlastně o „církev v pustině“. Dnes Bůh povolává spasené ze světa, aby se shromažďovali při uctívání. Církev je tak ve světě, ale není ze světa, tedy světu nepatří. Církev, kterou buduje Ježíš, na rozdíl od církve v pustině, nikdy nezanikne, protože Ježíš zaslíbil: „Brány pekel (Hádu) ji nepřemohou.“ Ježíšova církev není křesťanstvo. Křesťanstvo totiž sestává z těch, kdo se prohlašují za křesťany, ale přitom neznají Krista jako svého osobního Spasitele (Matouš 7:21–23; též 2. Timoteovi 3:5; Titovi 1:16). Církev jsou pouze ti, kdo byli obmyti Kristovou krví, byli znovuzrozeni a pokřtěni Duchem svatým. Církev je označována jako: • Tajemství (Efezským 3:3–10). • Tělo (1. Korintským 12:12–31). • Stavba (Efezským 2:10–22). • Nevěsta (2. Korintským 11:2). Stručný obsah osnovy č. 8: Církev 1. Základ církve Čtení: Matouš 16:13–18 2. Hlava církve Čtení: Koloským 1:18 3. Organizace, uspořádání církve Čtení: Titovi 1:4, 5 4. Ukázňování v rámci církve Čtení: Matouš 18:15–17 5. Uctívání v církvi a dílo církve Čtení: Matouš 28:16–20 6. V čem spočívá moc církve Čtení: Skutky 1:8 7. Budoucnost církve Čtení: 1. Tesalonickým 4:16,17 8.1 Základ církve Čtení: Matouš 16:13–18 „Na té skále zbuduji svou církev.“ Před tímto prohlášením se Ježíš zeptal svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Učedníci ve své odpovědi uvedli, že lidé jej pokládají za někoho z proroků. Ježíš jim odpověděl: „A za koho mne pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“ (Matouš 16:16). Ve 13. verši o sobě Ježíš mluvil jako o „Synu člověka“. Petr o něm nyní mluví jako o „Synu Boha živého“. Ježíš Petrovi žehná a říká mu, že tato pravda pochází od Boha Otce. A pak říká Petrovi: „Ty jsi Petr (řecky petros – malý kámen); a na té skále (řecky petra – skála) zbuduji svou církev.“ Ježíš tedy neřekl, že církev vybuduje na Petrovi, ale sám na sobě, na skále všech věků.
29
8. Církev
Šimon Petr použil pro Ježíše následující označení: „kámen živý“, „úhelný kámen“, „kámen úrazu“, „skála pádu“. A o všech věřících, včetně sebe, mluvil jako o „živých kamenech“. Základem je tedy Kristus a věřící jsou stavebními kameny (1. Petra 2:1–10). Pavel mluví o Kristu jako o základu pro apoštoly a proroky (Efezským 2:19–22). A říká: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1. Korintským 3:11). Přestože církve byly v dobách Starého zákona ještě tajemstvím, Izajáš již v té době řekl: „Proto praví toto Panovník Hospodin: ,Já to jsem, kdo za základ položil na Sionu kámen, kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější.‘“ (Izajáš 28:16 SZ). Kristus je tedy jistým základem své církve a všichni věřící jsou malé stavební kameny, které jsou v Pánu vybudovány do duchovního chrámu.
8.2 Hlava církve Čtení: Koloským 1:18 Kristus je také „hlavou těla – totiž církve“. Kristus je tedy základem, úhelným kamenem a hlavou své církve. Kristus je hlavou místní církve a je hlavou církve v tom nejširším slova smyslu, včetně všech věřících na zemi, kteří byli znovu zrozeni, obmyti jeho krví a pokřtěni v Duchu svatém. Církev není jen náboženskou organizací, ale je organismem, jehož živou hlavou je Kristus. Žije životem Krista, který žije v každém jednotlivém údu (1. Korintským 12:1–31). Prozkoumejme tedy církev, pokud jde o její roli jako těla Kristova. • Údy tohoto těla dostávají duchovní dary na základě vůle Ducha svatého (1. Korintským 12:1–11). • Jednota tohoto těla je vidět v tom, jak tyto jednotlivé údy různě pracují pod touto jednou Hlavou (1. Korintským 12:12). • Všichni jsou jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo (1. Korintským 12:13). o Je jeden Duch svatý. o Je jeden křest Duchem svatým. o Je jedno tělo (církev). Zde je tedy církev v tom nejširším slova smyslu. Do této církve nemůže člověk nějak vstoupit. Jedinou možností, jak se stát údem tohoto těla, je duchovně se znovu narodit (Jan 3:1–7) a být pokřtěn Duchem svatým. • Jednotlivé údy se navzájem liší, ale podle Boží vůle přesto pracují společně (1. Korintským 12:14–18). • I ten nejmenší a nejslabší úd je zapotřebí ke správné činnosti celého těla (1. Korintským 12:22, 23). • Trpí-li jeden úd, trpí celé tělo; dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním (1. Korintským 12:26). • Jednotlivé údy mají usilovat o vyšší duchovní dary a mají sloužit v lásce (1. Korintským 12:31). Pán Ježíš Kristus nikdy nedelegoval svou autoritu na nikoho, tedy na žádného papeže, pastora, diákona, biskupa, ani na většinu v daném sboru. Kristus je „svrchovanou hlavou církve“ (Efezským 1:22), tedy jedinou absolutní a konečnou autoritou! 8.3 Organizace, uspořádání církve Čtení: Titovi 1:4, 5 V Písmu jsou doklady, že místní církev byla od svého počátku určitým způsobem organizována. Jednalo se o konkrétní, trvalý, organizovaný sbor, nikoli ale v podobě známé dnes. Pavel zanechal Tita na Krétě, aby věřící zorganizoval v místních církvích a „uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší“ (Titovi 1:5). 30
8. Církev
Místní novozákonní církev je jakýmsi mikrokosmem uceleného těla Kristova v nebi a na zemi. Výraz „církev“ se v Novém zákoně vyskytuje více než stokrát, přičemž většinou v kontextu místní, lokální církve. Organizace místní církve je vidět v níže uvedených skutečnostech: • Věřící s jednotlivými funkcemi. o Kristus dal církvi „apoštoly“ (což je označení pro dvanáct apoštolů; dnes v církvi apoštolové nejsou), „proroky“ (od dokončení poslední knihy Nového zákona nemáme v církvi proroky), „zvěstovatele evangelia“ (evangelisté slouží církvi, dokud Ježíš opět nepřijde) a „pastýře a učitele“ (Efezským 4:11, 12). Pastoři a učitelé jsou místními služebníky; apoštolové, proroci a zvěstovatelé evangelia jsou služebníky všeobecně. o Dále jsou v církvi jáhnové. Požadavky na ně jsou vytyčeny v 1. Timoteovi 3:8–13. Jáhnové nejsou v Písmu nikdy označováni jako rada či poradní sbor. Nemají církev řídit; jejich pověřením je napomáhat pastorovi tím, že slouží svatým (Skutky 6:1–7). • Záznamy o jednotlivých údech, členech. o V církvi jistě byly vedeny určité záznamy. Kniha Skutků například uvádí, že v horní místnosti bylo přibližně 120 osob. Zpráva ve Skutcích 1:15–26 vyznívá jako popis pracovního setkání místní církve. Šimon Petr zde vystupuje jako pastor; celé jednání vede a dává pokyny, pokud jde o volbu apoštola, jímž má být nahrazen Jidáš. Pak použili losy a „los padl na Matěje“, který byl tak vyvolen jako apoštol. O Letnicích bylo křtem Ducha svatého (1. Korintským 12:13) a křtem ve vodě (Skutky 2:41) přidáno k tělu Kristovu přibližně 3000 dalších věřících. Následující zpráva pak uvádí, jak bylo přidáno dalších 5000 věřících (Skutky 4:4). Písmo uvádí, že „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Skutky 2:47). • Církevní svátosti. o Křest (původní řecký výraz baptiso znamená ponořit). Podle Pánova příkazu má být věřící pokřtěn. Jedná se o první příležitost, kdy věřící uposlechne svého Pána a Spasitele Ježíše Krista. V rané církvi nikdo nikdy křest ve vodě nezpochybňoval; všichni tento příkaz poslouchali (Matouš 28:18–20; Římanům 6:1–4). Křest není obřad, který někoho spasí, ale je konkrétním projevem tvé víry, tedy že věříš, že Kristus zemřel, byl pohřben a vzkříšen. Člověk je spasen vírou v Krista (Jan 3:36). Svátostí křtu se pak věřící ztotožňuje se vzkříšeným Spasitelem. o Večeře Páně. Večeře Páně nemá spásnou moc. Jedná se o připomínku. Chléb symbolizuje Kristovo zlomené tělo, víno symbolizuje jeho krev prolitou na odpuštění našich hříchů. Křtem se věřící ztotožňuje s Kristem v jeho smrti, pohřbu a vzkříšení; a Pánova večeře je pamětním aktem, jímž věřící zvěstuje „smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1. Korintským 11:23–26).
8.4 Ukázňování v rámci církve Čtení: Matouš 18:15–17 Jedná se o nejobtížnější, velmi potřebou a nesmírně důležitou funkci místní církve. „Nevíte, že trocha kvasu všechno těsto prokvasí?“ (1. Korintským 5:6, 7). Kvas je v Písmu vždy symbolem zla. Církev má ze svého středu odstranit jakékoli zlo. Pohnutkou k ukázňování je láska (1. Jana 4:7–11). A cílem je pomoci přestupníkovi, aby se obnovil jeho vztah s Pánem a církví.
31
8. Církev
„Když tvůj bratr zhřeší…“ • První krok má učinit ten, proti němuž byl spáchán nějaký prohřešek. Má jít sám za svým bratrem nikoli s cílem usilovat o pomstu či o sebeospravedlnění. „Dá-li si říci, získal jsi svého bratra.“ • Pokud přestupník nečiní pokání, následuje druhý krok – jít za oním přestupníkem s jedním nebo dvěma dalšími věřícími. • Nedá-li si říci ani od těchto dalších dvou, následuje třetí krok – je třeba záležitost oznámit církvi. Dobrý příklad ukázňování ze strany církve je vidět v Pavlových dopisech církvi do Korintu. Pavel se zde velmi důrazně dovolává, aby církev ukáznila jistého svého člena kvůli nemravnosti: „Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1. Korintským 5:1–13). Ve druhém dopise do Korintu se dozvídáme, že onen muž projevoval pokání a opět se mohl těšit ze společenství s Božím lidem. Pavel jim nyní píše, aby mu „odpustili a potěšili ho, … [aby] mu dokázali svou lásku“ (2. Korintským 2:3–11). Církev by kajícímu bratrovi vždy měla v duchu lásky odpustit.
8.5 Uctívání v církvi a dílo církve Čtení: Matouš 28:16–20 Uctívání v církvi „Spatřili ho a klaněli se mu“ (dosl. „uctívali ho“; Matouš 28:17). Při uctívání se člověk klaní ve zbožné bázni; v nejvyšší pokoře vzdává Bohu úctu. V uctívání jsou tři zásadní skutečnosti: 1. Víra: „A lid uvěřil … padli na kolena a klaněli se“ (Ex 4:31 SZ). 2. Duch: „Ti, kdo [Boha] uctívají, mají tak činit v Duchu…“ (Jan 4:23, 24). 3. Pravda: „Ti, kdo [Boha] uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě“ (Jan 4:24). Ježíš Kristus je pravda: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 14:6). V pravém uctívání tedy nemůže být přetvářka či pokrytectví. Pravé uctívání je dobře vykresleno v podobenství o farizeovi a celníkovi (Lukáš 18:9–14). Celník uctíval Boha v pravdě a odcházel ospravedlněn. Farizeus prosazoval uctívání založené na náboženské pýše a odcházel zavržen. Dílo církve „Od vás pak se slovo Páně rozeznělo nejen po Makedonii a Acháji, ale o vaší víře v Boha se ví všude“ (1. Tesalonickým 1:8). Církev v Tesalonice se nasazovala pro Pánovo dílo do té míry, že apoštolové nemuseli v Makedonii a Acháji dělat žádnou evangelizaci. Uvedená církev se tedy o svou víru dobře dělila se zbloudilými, což je právě činností církve. „To trvalo dva roky, takže všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané“ (Skutky 19:8–10). Celá Asie se pochopitelně nesjela do Efezu poslechnout si kázání apoštola Pavla. Naopak, je zřejmé, že věřící nesli dobrou zprávu na všechny strany. Církev má na starost zvěstování dobrého poselství: • Církev dostala pověření takto sloužit (Matouš 28:18–20). • Církev má spolupracovat s Kristem (2. Korintským 6:1) a Duchem svatým (Skutky 5:32). • Církev má spolupracovat s Kristem na jeho poli, tedy ve světě (Matouš 13:36–43; Marek 16: 15). • Církev potřebuje hodně pracovníků (Jan 4:35). • Nyní je pro církev příhodný čas ke službě (2. Korintským 6:2). • Církev má pracovat a sloužit, dokud Ježíš nepřijde soudit dílo svatých (2. Korintským 5:5– 10). 32
8. Církev
• Církev bude za své dílo odměněna (1. Korintským 3:9–15). Božím programem pro místní církev je: přicházejte k uctívání, vycházejte ke službě a přinášejte svědectví (Skutky 8:1– 4).
8.6 V čem spočívá moc církve Čtení: Skutky 1:8 V den Letnic obdržela církev moc k vykonávání evangelizace ve světě. Když se oněch sto dvacet věřících rozcházelo ze svého setkání v jedné horní místnosti, vycházeli ven s mocí Ducha svatého. Byli plni radosti, vykonávali zázraky, usvědčovali druhé z hříchu a vyzývali další, aby se „obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista“ (Skutky 20:21). Někteří byli zmocněni k určité speciální službě, ale moc k vydávání svědectví obdrželi všichni. Skutečná moc církve nespočívá: • V moderních budovách ani v nějakých unikátních metodách kázání či vyučování. • Ve značeném hmotném bohatství či v tom, jak se takové bohatství používá. • Ve význačnosti či oblíbenosti církve. Církev v Laodikeji se honosila sama sebou (Zjevení 3:14–17) a žel nebyla poslední církví, která stavěla na odiv své bohatství. o Honosí se: „Jsme bohatí.“ Podle Boha jsou ale chudí a ubozí. o Tvrdí o sobě: „Nic nepotřebujeme.“ Ale podle Boha potřebují úplně vše. o Chlubí se: „V naší církvi máme plné ruce práce.“ Ale podle Boha jsou politováníhodní. o Holedbají se: „Máme jasnou vizi.“ Ale podle Boha jsou slepí. o Předvádějí se: „Jsme oblečeni ve skvostných oděvech.“ Ale podle Boha jsou nazí. o Říkají: „Jsme spokojeni.“ Ale Bohu se jejich spokojenost protiví. Církev, za níž stojí moc Ducha svatého, lze snadno poznat. Potřebné doklady jsou totiž jasně patrné, protože taková církev má moc: • Evangelizovat: Věřící v takové církvi se dělí o svou víru se zbloudilými osobami, jež jsou pak vedeny ke spáse. Plný důkaz o službě spočívá právě v evangelizaci (2. Timoteovi 4:5). Jakmile se církev nenasazuje pro to, aby získávala další pro evangelium, zarmucuje tím Ducha svatého a postrádá jeho moc. • Reprodukovat se: Tyto duše se pak narodí do Boží rodiny z „nepomíjitelného“ semene, tedy Slova Božího (1. Petra 1:23). Semeno zasévá věřící, který je plný Ducha svatého; tomu se říká evangelizace. Duch svatý pak tomuto semenu dává vzrůst – zbloudilou duši usvědčuje a vede ji k pokání. Tak dochází k duchovnímu znovuzrození. • Měnit skutečnosti: lidi (Skutky 2:37–41), místa (Skutky 5:28) a věci (Matouš 17:20, 21). • ,Pobouřit celý svět‘ (Skutky 17:6). Právě takovou mocí byli naplněni věřící v oné církvi v horní místnosti ve dni Letnic. Stejná moc je s věřícími i dnes, a to v osobě Ducha svatého. Ano, Duch svatý je mocí církve! 8.7 Budoucnost církve Čtení: 1. Tesalonickým 4:16, 17 Pravá církev Ježíše Krista má slavnou budoucnost ve světě, v oblacích, v království a ve věčnosti; nic ji nepřemůže. „Brány pekel (dosl. „Hádu“) ji nepřemohou“ (Matouš 16:18). • Budoucnost církve ve světě: Ve dni Letnic stanovil Duch svatý církvi jasný směr pro cestu od oné horní místnosti až po vytržení k Pánu. Církev má: o Vést boj (Efezským 6:10–18). o Běžet závod (Židům 12:1, 2). o Pracovat v lásce (1. Korintským 3:9). Církev Ježíše Krista bude nakonec slavit své vítězství, protože „slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“ (Římanům 8:35–39). 33
8. Církev
• Církev nemůže selhat, díky těmto skutečnostem: o Hlavou církve je Kristus. o Mocí církve je Duch svatý. o Vodítkem církve je Slovo Boží. • Budoucnost církve v oblacích: „Budeme … uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu“ (1. Tesalonickým 4:17). Budeme uchváceni: o V nepomíjejícím, oslaveném těle (1. Korintským 15:42–44). o Vzhůru vstříc Pánu v nebesích, přičemž většina členů církve jej poprvé spatří v jeho vzkříšeném těle (1. Jana 3:2). o Aby naše skutky byly souzeny před soudným stolcem Kristovým (2. Korintským 5:10). o Abychom byli odměněni, anebo přišli o svou odměnu (1. Korintským 3:11–15). • Budoucnost církve v království: o Dvanáct apoštolů bude sedět na trůnech a budou soudit dvanáct kmenů Izraele (Matouš 19:28). o Těm, kdo zvítězí nad ničemnostmi křesťanstva (jako v Laodikeji), bude dáno usednout s Kristem na jeho královskému trůnu (Zjevení 3:21). o Budeme s Kristem vládnout tisíc let (Zjevení 20:4–6). • Budoucnost církve ve věčnosti: o Po tisíciletém království zde bude „nové nebe a nová země“ (Zjevení 21:1). o Země bude obnovena do původního stavu, v němž byla stvořena (Genesis 1:1 SZ). o Tuto novou zemi zdědí Boží pozemský Izrael (Ex 32:13 SZ). o Kristova nevěsta, církev, zůstane navždy v Kristově přítomnosti! Ať bude Kristus v lidské podobě, v nebi či na nové zemi, budeme s ním, uvidíme jej, budeme mu sloužit a uctívat jej. Své nevěstě bude nadále udílet bohatství své věčné milosti (Efezským 2:6, 7). I když budeme mít dokonalé, oslavné tělo, nebude ani celá věčnost stačit na to, abychom plně pochopili majestátnost Kristovy milosti!
34
9. Modlitba
9. Modlitba Úvod k osnově č. 9: Modlitba Modlitba existuje stejně dlouho jako lidstvo a je pro nás čímsi naprosto přirozeným – jako dýchání (Genesis 4:26 SZ). V určité podobě ji praktikují lidé všech možných vyznání. Modlitba pramení ze srdce, z potřeby, kterou sám člověk nemůže nijak naplnit. Člověk dává modlitbou najevo, že je zde někdo, kdo jej svou velikostí nezměrně přesahuje. Většina lidí se pokouší nějakým způsobem modlit, ale jen málokdo ví, jak si má vlastně počínat. V zásadě jsou jen dva druhy modlitby: Modlitba, která dosahuje k Bohu, a modlitba, která k Bohu nedosahuje. Dobře to ukazuje náš Pán v příběhu o farizeovi a celníkovi (Lukáš 18:9–14). Oba přišli ve stejnou dobu na totéž místo a za stejným účelem – aby se modlili. Farizeus se modlil plný své nábožné pýchy a očekával, že jej Bůh vyslyší, protože si to podle svého mínění zasloužil. Připomínal Bohu, jak se sám dobře chová a že je lepší než ostatní. Holedbal se svými dobrými skutky: „Postím se a dávám desátky.“ Uvedená modlitba tedy k Bohu nedosahuje, protože je samospravedlivá. Nyní se podívejme na modlitbu onoho celníka. Přichází k Bohu s velkou pokorou, je si vědom své nehodnosti, vyznává své hříchy a prosí o milosrdenství. Taková modlitba k Bohu dosahuje, protože je spravedlivá. Modlitba je vzácná výsada, protože nás přivádí do těsného společenství s Bohem, protože modlitbou vyznáváme, že Boha potřebujeme a že jsme na něm naprosto závislí. Stručný obsah osnovy č. 9: Modlitba 1. Co je modlitba? Čtení: Matouš 7:7–11 2. Proč se modlit? Čtení: Lukáš 18:1 3. Jak se modlit. Čtení: Matouš 6:9–13 4. Kde se modlit. Čtení: Skutky 12:5 5. Co modlitbě brání. Čtení: 1 Petra 3:7 6. Vyslyší Bůh každou modlitbu? Čtení: Jan 15:7 9.1 Co je modlitba? Čtení: Matouš 7:7–11 Prostřednictvím modlitby prosíme a prostřednictvím modlitby dostáváme. Modlitba je rozhovor s Bohem, kdy mu ve víře děkujeme a sdělujeme mu své touhy a potřeby. Výše uvedená pasáž je na první pohled tak jednoduchá, že by nám zde mohla uniknout řada hlubokých skutečností. Pán nás zde nabádá, že máme prosit, hledat a tlouci – protože právě tyto tři výrazy vhodně pokrývají celé spektrum modliteb. • Prostřednictvím modlitby prosíme a prostřednictvím modlitby dostáváme. Pokud známe Boží vůli ohledně své určité potřeby, ať hmotné či duchovní, můžeme prosit a pak můžeme něco obdržet. Toto je pak modlitba ve shodě se zjevenou Boží vůlí (1. Jana 5:14, 15). • Prostřednictvím modlitby hledáme a nalézáme. Pokud neznáme Boží vůli ohledně své určité potřeby, ať hmotné či duchovní, máme prostřednictvím modlitby hledat, co je v dané záležitosti Boží vůlí, dokud to nenalezneme. Toto je pak modlitba, s jejíž pomocí hledáme 35
9. Modlitba
poznání ohledně nezjevené Boží vůle vztahující se k určité konkrétní potřebě (Koloským 3:1; Jer 29:12, 13 SZ). • Prostřednictvím modlitby tlučeme a je nám otevřeno. Pokud známe Boží vůli, ale přesto nacházíme uzavřené dveře, máme neustále tlouci, dokud Bůh ony dveře neotevře. Toto je pak vytrvalá modlitba, modlitba víry, která hory přenáší. Modlitba, kdy jejím prostřednictvím tlučeme, může dosáhnout toho, že nemožné se stane možným. Toto je modlitba, která způsobí zázrak (Matouš 17:14–21). Když prosíme, hledáme a tlučeme, je všechno možné.
9.2 Proč se modlit Čtení: Lukáš 18:1 • Protože Ježíš řekl, že „je třeba stále se modlit“ (Lukáš 18:1). Modlitba je naprosto nezbytná. Máme přikázáno modlit se (Matouš 26:41). • Protože modlitba je jedinou možností, jak od Boha něco obdržet. „Nemáte, protože neprosíte“ (Jakub 4:2). • Protože v modlitbě je „radost plná“ (Jan 16:24). • Protože modlitba je spásou ve všem soužení (Žalm 34:6 SZ). • Protože modlitba nám může otevřít přístup k pokladnici Boží moudrosti (Jakub 1:5). • Protože modlitba je prostředkem moci (Jeremjáš 33:3 SZ). • Protože je hříchem nemodlit se (1. Samuelova 12:23 SZ). • Protože hříšníci mohou být spaseni, když se modlí ve víře (Římanům 10:13, 14). • Protože Ježíš se často modlil ke svému Otci, když zde byl v těle. Pokud se tedy potřeboval modlit Ježíš, Syn Boží, měli bychom se i my modlit, a to bez ustání (1. Tesalonickým 5:17). 9.3 Jak se modlit Čtení: Matouš 6:9–13 „Modlete se takto.“ Náš Pán zde uvádí vzorovou modlitbu, když jej jeden z jeho učedníků požádal: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lukáš 11:1). • Máme se modlit, „Otče náš, jenž jsi na nebesích“, protože Bůh je nanejvýš moudrý, milující a mocný. Také se máme modlit v Ježíšově jménu (Jan 14:13, 14) a máme být závislí na přímluvách Ducha svatého (Římanům 8:26, 27). • Máme se modlit, aby se ve všem děla Boží vůle (Jakub 4:15). • Máme se modlit o příchod království (Matouš 25:31–46). • Máme se modlit o své každodenní potřeby (Lukáš 11:3). • Máme se modlit o odpuštění a sami máme druhým odpouštět (Matouš 18:21, 22). • Máme se modlit o Pánovo vedení a o to, abychom byli vysvobozeni od zlého (Lukáš 22:42). • Máme se modlit ve víře, neboť „bez víry … není možné zalíbit se Bohu“ (Židům 11:6). Tato vzorová modlitba je krátká, věcná, bez zbytečného opakování. Je to dokonalá modlitba. 9.4 Kde se modlit Čtení: Skutky 12:5 V modlitebním životě učedníků nastala pozoruhodná změna po vzkříšení Ježíše Krista a po dni Letnic. Před ukřižováním Ježíše učedníci spali, zatímco se Ježíš modlil v zahradě (Matouš 26:36–46). Ale po Ježíšově smrti a vzkříšení: • Učedníci se shromáždili v jedné horní místnosti, kde čekali na příchod Ducha svatého, a přitom se modlili. Když se shromáždíme s věřícími, měli bychom se vždy modlit (Skutky 1:13, 14). 36
9. Modlitba
• Modlili se při tom, když spolu byli v různých domácnostech (Skutky 2:42–47). • Modlili se v církvi, když byl Petr ve vězení (Skutky 12:5–19). • Pavel a Silas se modlili ve vězení (Skutky 16:25). Zde se tedy křesťané modlili před nevěřícími, ale nestavěli jim své modlitby na odiv. Nikdy se nemáme modlit, abychom nějak zapůsobili na druhé; svou modlitbou se máme chtít zalíbit pouze Bohu. Nejdůležitějším místem k modlitbě je jakékoli místo, kde můžeš být sám s Bohem (Matouš 6:6). • Máme se modlit všude a neustále (1 Timoteovi 2:8). Je velkou radostí moci se obracet k Bohu, kdykoli, kdekoli, za jakýchkoli podmínek či okolností, s vědomím, že Bůh nás slyší a na naši modlitbu nám odpoví!
9.5 Co modlitbě brání Čtení: 1. Petra 3:7 Když naše modlitby nejsou vyslyšeny, měli bychom se zkoumat ve světle Božího slova. Pokud zjistíš cokoli, co se Bohu nelíbí, vyznej to, věř v Boží odpuštění, takže pak tvé modlitby budou moci být vyslyšeny (1. Jana 1:9). • Modlitbě brání narušený vztah mezi manželem a manželkou (1. Petra 3:1–7). • Modlitbě brání sobectví (Jakub 4:3). • Modlitbě brání nesmiřitelný duch (Matouš 5:22–24). Modlitby řady křesťanů nejsou vyslýchány, když ublížili jiným anebo jim samotným bylo nějak ublíženo, ale nepokořili se a neusilovali o usmíření. • Modlitbě brání nevíra (Jakub 1:6, 7; Židům 11:6). • Modlitbě brání hřích v ničemném srdci (Izajáš 59:1, 2; Žalm 66: 18 SZ). Při modlitbě je třeba před Boha předstupovat v pokoře. Pros jej, aby ti ve tvém životě ukázal cokoli, co se mu nelíbí. Pak je třeba takovou skutečnost odsoudit, vyznat, jasně ji pojmenovat a zanechat. Modli se zcela prostě, ale opravdově, s vírou a Bůh tvou modlitbu vyslyší! 9.6 Vyslyší Bůh každou modlitbu? Čtení: Jan 15:7 Bible je od knihy Genesis až po knihu Zjevení plná modliteb, které byly vyslyšeny. Máme přikázáno k Bohu volat a Bůh zaslibuje, že nám odpoví (Jeremjáš 33:3 SZ). U Jana 15:7 jsou uvedeny dva požadavky, aby modlitba byla vyslyšena. 1. Máme zůstat v Kristu; tedy neustále se Krista držet. Znamená to držet se za každou cenu jeho dokonalé vůle (Římanům 12:1, 2). 2. Má v nás přebývat Kristovo slovo; má se stát nepostradatelnou součástí našeho života. Máme být jeho slovem naplněni a nechat se jím vést (Koloským 3:16, 17). Budeš-li splňovat tyto dva požadavky, budou tvé modlitby vyslyšeny. • Odpověď je někdy zcela okamžitá. Když Petr kráčel po vodě k Ježíšovi a začal se přitom topit, modlil se: „Pane, zachraň mne!“ A odpověď přišla okamžitě (Matouš 14:22–31). • Odpověď někdy přijde podle Boží vůle až později (Římanům 8:28). Dobrým příkladem pozdější odpovědi na modlitbu je vzkříšení Lazara, který byl v hrobě čtyři dny. Až pak Ježíš přišel a Lazara vzkřísil z mrtvých. Odpověď tedy přišla později, ale nebyla odepřena (Jan 11:1–44). • Odpověď může být někdy záporná. Když nám Bůh řekne své „ne“, vždy nám spolu s takovou odpovědí dá i svůj pokoj (Filipanům 4:6, 7) a milost (2. Korintským 12:7–10). • Odpověď někdy není podle našeho očekávání. Modlíme se třeba o vytrvalost a Bůh sešle nějaké utrpení, protože „u utrpení roste vytrvalost“ (Římanům 5:3). Bůh vyslyší všechny modlitby, nikoli však podle tvého přání, ale podle své dokonalé vůle.
37
10. Víra
10. Víra Úvod k osnově č. 10: Víra Spravedlivý bude živ pro svou věrnost. Toto prohlášení o principu života křesťana je v Bibli čtyřikrát: u Abakuka 2:1–5 (SZ), v Římanům 1:17, Galatským 3:10, 11 a Židům 10:38. U Abakuka vidíme, jaký rozdíl je mezi životem nespravedlivého a spravedlivého. Nespravedliví jsou nadutí pýchou, v přesvědčení, že jejich život záleží jen na nich samotných. Ale spravedliví žijí vírou. Skládají důvěru v Boha. Víra je pro ně nejen životní filozofií, ale samotným životním principem (Skutky 16:31); vírou jsou opatrováni (1. Petra 1:5); ve víře žijí (Galatským 2:20). Jejich víra bude mnohokrát a mnoha způsoby zkoušena (1. Petra 1:7), ale víra nakonec vždy obstojí. Víra umí čekat na Pána (Izajáš 40:31 SZ) a je vždy vítězná (1. Jana 5:4). Víra se vymyká rozumu; ,přenáší i hory‘ (Matouš 17:14–21). Víra se nikdy nevzdává (Židům 11:32–39). Víra říká: „Bůh v mém životě působí svou dokonalou vůlí, takže mohu čekat, vytrvávat a všechno snášet.“ Víra nečiní cokoli snadným, ale díky víře je vše možné. Stručný obsah osnovy č. 10: Víra 1. Co je víra Čtení: Židům 11:1–3 2. Důležitost víry Čtení: Efezským 6:16 3. Malověrnost Čtení: Matouš 14:29–33 4. Tři druhy víry Čtení: Jan 11:21–44 5. Síň lidí víry Čtení: Židům 11:32–39 10.1 Co je víra? Čtení: Židům 11:1–3 „Víra jest podstata (nabývací listina) věcí, v něž doufáme…“ (Židům 11:1; ČSP). Víra je tedy nabývací listinou k věčnému životu. Nabývací listina je dokladem k nějakému skutečnému nemovitému majetku, ke skutečnému bydlišti a podobně i víra je dokladem ke skutečnému bydlišti u Boha (2. Korintským 4:18). • Víra znamená brát Boha za slovo a nepochybovat (Židům 11:6). • Víra znamená vědět, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Římanům 8:28). Víra tedy neznamená věřit, že vše je dobré. Víra znamená věřit, že vše (dobré i špatné) napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. • Víra má dvě stránky. Jedna stránka se týká intelektu, rozumového přesvědčení, že Ježíš Kristus je Bůh. Druhá stránka se týká vůle. Jedná se o dobrovolné odevzdání se do vůle Ježíše Krista jakožto svého Pána. Vidíme to u Tomáše, který vyznal svou víru, když Ježíši řekl: „Můj Pán a můj Bůh“ (Jan 20:28). Zvoláním „můj Pán“ se Ježíšovi dobrovolně odevzdal; zvoláním „můj Bůh“ vyjádřil své rozumové přesvědčení. Společně se pak jedná o spásnou víru (Jan 20:31). Spásná víra je rozumové přesvědčení, že Ježíš je Bůh; následně se Ježíši odevzdáme jako Pánu svého života. S vírou celou svou myslí důvěřujeme Bohu; srdcem reagujeme na Boží lásku; vůlí se podřizujeme Božím přikázáním; a celým svým životem se podrobujeme poslušnosti ve službě Bohu.
38
10. Víra
• Víra je určitým paradoxem. Vymyká se rozumu. Věří, i když nechápe „proč“. Víra zpívá ve vězení (Skutky 16:25). Chlubí se i utrpením (Římanům 5:3). Raději chce snášet příkoří (Židům 11:25). Přijímá vše jako součást Boží vůle (Filipanům 1:12). Člověk se s takovou vírou nerodí. Taková víra je plodem naslouchání Božímu slovu (Římanům 10:17). Proto máme dle Božího příkazu kázat evangelium naprosto všem lidem, aby slyšeli a uvěřili (Římanům 10:13, 14).
10.2 Důležitost víry Čtení: Efezským 6:16 Zásadní součástí křesťanovy výzbroje je štít víry. Máme si obléci „plnou Boží zbroj“ (Efezským 6:10–18), protože křesťanský život je bojem, duchovní bitvou. Pavel uvádí jednotlivé části výzbroje křesťana a důležitost štítu zdůrazňuje následovně: „Vždycky se štítem víry…“ (Efezským 6:16). Se štítem víry nám totiž nemůže nic ublížit, protože „v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval“ (Římanům 8:37). Důležitost víry je vidět v těchto skutečnostech: • Bez víry nelze dojít ke spáse (Jan 3:36). • Bez víry nemůžeš zvítězit nad světem (1. Jana 5:4). • Bez víry se nemůžeš líbit Bohu (Židům 11:6). • Bez víry se nemůžeš modlit (Jakub 1:6). • Bez víry nemůžeš mít pokoj s Bohem (Římanům 5:1). • Bez víry nemůžeš zakoušet radost (Jakub 1:6). • Jsi ospravedlněn vírou, nikoli skutky (Galatským 2:16). • Máš žít vírou (Galatským 2:20). • Vírou jsi ospravedlněn (Římanům 10:1–4). • Vírou Kristus přebývá ve tvém srdci (Efezským 3:17). • Vírou obdržíš Ducha svatého (Galatským 3:2). • „Cokoli není z víry, je hřích“ (Římanům 14:23). Víra je důležitá, protože přináší čest Bohu, a Bůh poctí ty, kdo věří. 10.3 Malověrnost Čtení: Matouš 14:29–33 Petr byl v tomto stadiu svého duchovního růstu „malověrný“. Avšak po Letnicích se stal duchovním velikánem. Co je tedy „malověrnost“ a jak nám lepší pochopení malověrnosti může pomoci? Ježíš přicházel ke svým učedníkům po vodě, uprostřed bouře. Petr chce jít za Ježíšem po vodě. Musel jistě žasnout nad tím, že koná něco, co by bylo jinak neproveditelné. Ježíš Petrovi říká: „Pojď!“ • Petr učinil, co by bylo jinak nemožné: Díky víře kráčel po vodě. • Následně Petr učinil, co se v dané situaci asi dalo předpokládat: pod vlivem bouře vše najednou viděl jinak a zapochyboval. Na chvíli spustil svůj zrak z Ježíše. Možná se i obrátil, aby se vrátil do lodi. • A nyní Petr udělal, co mu připadalo přirozené: bál se, že utone. Pochybnosti vždy vedou ke strachu. • Následně Petr učinil, co se asi dalo očekávat: selhal a začal se topit. • Ale hned na to udělal to jediné správné – modlil se: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš okamžitě natáhl ruku a zachytil jej. Petr opět s vírou navázal kontakt s Ježíšem. • A opět učinil něco nemožného: spolu s Ježíšem odkráčel po vodě až k lodi. Zde tedy vidíme, jak úspěšná či neúspěšná je „malověrnost“. Shrňme si kroky, které vedly k Petrovu nezdaru. 39
10. Víra
• Pod vlivem bouře Petr vše najednou viděl jinak • a to vedlo k pochybnostem, • které v něm vyvolaly strach, • kvůli němuž se obrátil zpět k lodi, • což pak vedlo k nezdaru. Potřebuješ víru, která převyšuje to, co by tě mohlo strhnout k nezdaru. Takovou velkou víru lze získávat „modlitbou a postem“ (Matouš 17:20, 21) a tím, že ji vyživujeme Slovem Božím (Římanům 10:17). Ano, můžeš mít víru, která hory přenáší!
10.4 Tři druhy víry Čtení: Jan 11:21–44 V této kapitole vidíme víru Marty ve spojitosti se vzkříšením jejího bratra Lazara. Lazar vážně onemocněl, a proto Marta a její sestra Marie poslaly pro Ježíše, aby přišel a uzdravil jej. Ježíš ale svůj příchod pozdržel a přišel, teprve když byl Lazar již mrtev a byl čtyři dny v hrobě. Když přišel Lazara vzkřísit z mrtvých, byla zde jedna překážka – Martina omezená, elementární víra. • Víra Marty byla omezená. Řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel“ (Jan 11:21). Smrt Lazara znamenala konec pro Martinu víru. Věřila, že Ježíš měl moc pomoci Lazarovi vstát z lůžka, k němuž byl nemocí upoután, ale nevěřila, že by mu mohl pomoci vstát z mrtvých. Svou omezenou vírou kladla omezení i moci Kristově (Matouš 13:58). Omezená víra je závislá na okolnostech a je ovládána strachem z nezdaru. • Víra Marty byla jen elementární. Ježíš řekl: „Tvůj bratr vstane“ (Jan 11:23). Tato slova měla v Martě zažehnout naději a víru, ale Marta řekla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“ (Jan 11:24). Marta zde dala najevo svou základní víru v tuto vznešenou pravdu, což ale nestačí. Ježíš na to řekl: „Já jsem vzkříšení i život“ (Jan 11:25). Jinými slovy řekl, že má veškerou moc nad životem a smrtí. A pak se zeptal: „Věříš tomu?“ (Jan 11:26). Marta se odpovědi vyhýbá a raději uvádí své základní vyznání víry (Jan 11:27). Nestačí však pouze věřit v určité vyznání víry; víra musí jít mnohem dále, k živému, všemocnému Kristu. Marta věřila pouze v omezenou Kristovu moc (Marek 10:27) a „Ježíšovi vstoupily do očí slzy“ (Jan 11:35). Ježíš plakal, když přišel vzkřísit Lazara z mrtvých, ale přitom zde našel pouze omezenou, elementární víru. • Ale nakonec Marta projevila neomezenou víru, když souhlasila, aby byl od hrobu odstraněn kámen (Jan 11:41). Když Ježíš přikázal kámen odstranit, Marta proti tomu nejprve ve své omezené víře uváděla námitku (Jan 11:39). Ježíš ji pak vyzval k víře: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (Jan 11:40). Marta uvěřila s očekáváním, že uzří Boží slávu, což se také stalo. Lidé říkávají, že „vidět znamená věřit,“ ale není tomu tak. Člověk nejprve věří a teprve pak vidí. Víra je před viděním. Marta tedy ve své víře moc Krista nijak neomezovala. Souhlasila, aby kámen byl od hrobu odstraněn, a Ježíš „zvolal mocným hlasem: ,Lazare, pojď ven!‘“ (Jan 11:43), a Lazar byl vzkříšen. Nespokoj se pouze s omezenou, elementární vírou, když můžeš mít víru neomezenou, která se líbí Bohu a zjevuje jeho slávu. 10.5 Síň lidí víry Čtení: Židům 11:32–39 Této kapitole se někdy říká „Síň lidí víry“. Je dobře tuto kapitolu číst často a zdržet se zde, aby naše víra byla silná v Pánu; vidíme zde totiž dějiny Izraele a církve, psané vírou a krví svatých. • Uctívali s vírou podobně jako Ábel. • Chodili vírou jako Enoch. 40
10. Víra
• Konali na základě víry jako Noe. • Žili vírou jako Abraham. • Nechali se vést vírou jako Izrael. • Vedli boj posilováni vírou jako Jozue. • Vítězili vírou jako Gideon. • Podmaňovali si vírou království jako David. • Vírou zavírali ústa lvům jako Daniel. • Vírou procházeli ohněm jako tři hebrejští mladíci. • S vírou snášeli strádání jako Pavel. • S vírou umírali jako Štěpán, první křesťanský mučedník (Skutky 7:54–60). Vírou byli trpěliví při strádáních, odvážní v boji, silní ve slabosti a vítězní navzdory porážce. Vírou byli vítězové. Pouze vírou ve všemocného Krista můžeš mít navrch navzdory nepříznivým okolnostem a můžeš zvítězit nad všemi zlými silami, které by tě chtěly zničit. To vše je možné „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle“ (Židům 12:2). Víra věrných nás tedy jistě podněcuje, ale svůj pohled máme přitom neustále upřený na Ježíše, náš příklad víry.
41
11. Život v plnosti
11. Život v plnosti Úvod k osnově č. 11: Život v plnosti „Já jsem přišel, aby měly život – život v plnosti“ (Jan 10:10 B21). Jediná cesta k věčnému životu je skrze víru v Ježíše Krista jako osobního Spasitele (Jan 3:15). Ale Bůh nám nabízí ještě více než věčný život. Kristus přišel, abys mohl mít život v plnosti. Všichni věřící mají život, ale ne všichni z nich mají život v plnosti. Pokud se jako věřící netěšíš ze života v plnosti, nevyužíváš veškerých možných výsad. Má-li být život v plnosti, musí mít úplné, hojné zdroje. A jediný neomezený zdroj života je v osobě Ježíše Krista, Syna Božího (Jan 14:6). Má-li mít věřící takový plný život, musí zůstávat v Kristu (Jan 15:1–5). Dynamický život v plnosti není určen jen pro někoho, je Boží normou pro všechny věřící. Jedná se o duchovní život v plné hloubce; život křesťana se bez toho stává úmorným a bezvýznamným. Pokud nemáš život v plnosti, brzy podlehneš tělesnému způsobu života, který je kolem tebe (1. Korintským 3:1–4). Tělesný život je ovládán okolnostmi; život v plnosti je ovládán Duchem svatým. Lidé si myslí, že o životě vědí vše, s výjimkou toho, jak žít život v plnosti. Proto buď od této chvíle rozhodnut, že se nespokojíš s ničím menším, než co ti nabízí Bůh: že budeš usilovat o život v plnosti. Stručný obsah osnovy č. 11: Život v plnosti 1. Život v plnosti je poddajným životem Čtení: Římanům 6:10–13 2. Život v plnosti je životem služby Čtení: Římanům 12:1, 2 3. Život v plnosti je životem v oddělenosti Čtení: Římanům 1:1 4. Život v plnosti je životem plným Ducha svatého Čtení: Efezským 5:18–20 5. Život v plnosti je životem ve zralosti Čtení: 2. Petra 3:18 11.1 Život v plnosti je poddajným životem Čtení: Římanům 6:10–13 Život v plnosti není žádným tajemství, protože nám byl zjeven v našem Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu. „Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu“ (Římanům 6:10). Spásnou vírou se ztotožňuješ s Kristem v jeho smrti – to pak znamená věčný život. Poddajnou vírou se ztotožňuješ s Kristem v jeho vzkříšení – to pak znamená život v plnosti (Koloským 3:1–4). • Jedna věc je mít skrze víru věčný život. Ale je něco naprosto jiného mít skrze víru život v plnosti. • Jedna věc je dosáhnout v Kristu „Boží spravedlnosti“ (2. Korintským 5:21). Ale je něco naprosto jiného, když je Kristův spravedlivý život přímo v tobě (1. Jana 3:7). • Jedna věc je žít v Kristu (2. Korintským 5:17), ale je něco naprosto jiného, když Kristus žije svůj život skrze tebe (Koloským 1:27). Podle výše uvedené pasáže (Římanům 6:13) má před sebou věřící určitou volbu. Může se vírou poddávat Bohu a těšit se ze života v plnosti, anebo se může poddávat hříchu a očekávat drtivou porážku (Zjevení 3:1). Bůh chce, abys poznal moc života v poddajnosti; pozdvihne tě vysoko nad okolnosti, které brání životu v plnosti. Život v plnosti začíná, když se poddáš Kristu jakožto svému Pánu a vírou mu umožníš žít skrze tebe svůj život. 42
11. Život v plnosti
11.2 Život v plnosti je životem služby Čtení: Římanům 12:1, 2 (ČSP) Pro život v plnosti je třeba sloužit Pánu Ježíši Kristu, který je nám příkladem. Sloužil bez ustání až na Kalvárii a i zde „v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Filipanům 2:7, 8). V uvedené pasáži (Římanům 12:12, 2) jsou věřící vybízeni k zásadním krokům pro život v plnosti. • Máš se plně „vydávat“. Na základě své vlastní vůle se máš podřizovat dokonalé Boží vůli, i když třeba přesně nevíš, jaká je Boží dokonalá vůle pro tvůj život; z tvé strany se jedná o projev víry (Jan 7:17). • Máš vydávat „své tělo“. Musíš se Bohu dát k dispozici cele. „A sám Bůh pokoje … celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ Tvá osoba jako celek byla vykoupena na kříži a posvěcena, oddělena ke službě (1. Tesalonickým 5:23). • Máš vydávat „své tělo v oběť živou, svatou“. Vidíme to na životě apoštola Pavla, který byl ,živou obětí‘. o Co se života týče, byl „služebníkem Krista Ježíše“ (Římanům 1:1). o Co se boje týče, byl válečníkem (Efezským 6:10–18). o Co se Boží vůle týče, byl „vězněm Krista“ (Efezským 3:1). Přestože tato slova o sobě uvedl z římského vězení, nikdy o sobě nemluvil jako o římském vězni. Vězení bylo pro apoštola Pavla součástí dokonalé Boží vůle. A s tímto přesvědčením žil život v plnosti (Filipanům 1:12). o Co se týče smrti, byl vítězem (2. Timoteovi 4:7, 8). Došlo u tebe k „proměně“, byl jsi změněn Boží mocí a již se „nepřipodobňuješ tomuto světu“, ale nyní se můžeš proměňovat k „dobré, přijatelné a dokonalé“ Boží vůli a žít životem v plnosti! 11.3 Život v plnosti je životem v oddělenosti Čtení: Římanům 1:1 Oddělenost se týká oblastí kladných i záporných. Máš být „oddělen pro Boží evangelium“ – zde se tedy budeš zaměřovat na kladnou oblast (Římanům 1:1 ČSP). A máš se oddělit od čehokoli, co je v rozporu s dokonalou Boží vůlí (2. Korintským 6:17), zde se tedy budeš příslušným způsobem zaměřovat na určité negativní oblasti. Být oddělen znamená být posvěcen (vyčleněn) ke spáse a službě. • Slovo Boží má moc oddělit věřícího od hříchu (Jan 17:17; Žalm 119:11 SZ). • Bůh Otec má moc oddělit věřícího „až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (1. Tesalonickým 5:23). • Bůh Syn má moc oddělit věřícího ke spáse a službě (2. Tesalonickým 2:13). Nebudeš-li oddělen, můžeš mít s Bohem nějaký vztah, ale nemůžeš s ním mít úzký vztah. Můžeš být s Kristem spojen na Kalvárii, ale budeš od něj oddělen v hříchu (Izajáš 59:1,2 SZ). Nebudeš-li oddělen, můžeš mít určitý vliv, ale bez skutečné moci; můžeš se snažit, ale bez výsledků; můžeš sloužit, ale bez úspěchu; můžeš bojovat, ale bez vítězství. Nebudeš-li od hříchu oddělen pro Boha, bude celý tvůj křesťanský život jen „dřevo, seno, sláma“ (1. Korintským 3:12). Život v plnosti je možný díky tomu, že náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus zemřel, byl pohřben a vzkříšen; život v plnosti se stává skutečností tím, že jsme odděleni pro Krista. 11.4 Život v plnosti je životem plným Ducha svatého Čtení: Efezským 5:18–20 V každém věřícím přebývá Duch svatý. Pokud ses „narodil znovu“ z Ducha (Jan 3:3–7), Duch svatý v tobě přebývá, třebaže jsi ještě nezralý, slabý a nedokonalý (1. Korintským 6:19; 43
11. Život v plnosti
Římanům 8:9). Jedna věc je, že máš Ducha svatého – tedy že v tobě přebývá, ale zcela jiná věc je, zda se dáváš Duchu svatému k dispozici, aby tě mohl naplňovat pro život v plnosti. Život v plnosti nespočívá v určitém prostředí či okolnostech ani ve věcech, které snad vlastníš. Spočívá v tom, že jsi naplněn Duchem svatým. Je nám přikázáno: „Naplňujte se Duchem“ (Efezským 5–18). A můžeš být takto naplněn mnohokrát. Apoštolové byli naplněni Duchem podle zprávy ve 2. kapitole Skutků a opět podle zprávy ve 4. kapitole Skutků (Skutky 2:4; 4:31). Být naplněn Duchem svatým znamená, že tě Duch svatý vlastní, že se tě Duch svatý zmocňuje, že tě Duch svatý vede a že Duch svatý má nad tebou vládu (Skutky 8:26–40). • Jsi naplněn Duchem, abys mohl mít radost (Efezským 5:19, 20). • Jsi naplněn Duchem ke službě (Skutky 6:3; 11:22–24). • Jsi naplněn Duchem, abys byl zmocněn vydávat svědectví (Skutky 1:8; 2:4–7). • Jsi naplněn Duchem k hodině pronásledování (Skutky 7:54–60). • Jsi naplněn Duchem, abys ,žil z moci Božího Ducha‘ (Galatským 5:16–26). • Jsi naplněn Duchem, abys mohl být veden Duchem (Římanům 8:14). Jak můžeš být naplněn Duchem svatým? Nejprve po tom musíš toužit. Za druhé jej musíš požádat, aby tě naplnil. A za třetí musíš věřit, že tě naplní (Jan 4:14; 7:37, 38).
11.5 Život v plnosti je životem ve zralosti Čtení: 2. Petra 3:18 „Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista“ (2. Petra 3:18). Písmo ukazuje, že v životě křesťana existují čtyři stadia duchovního růstu: • Stadium nemluvněte (1. Korintským 3:1–4). Nemluvně myslí pouze na sebe. Pokud mu něco odepřeme, ztropí povyk. Usiluje hlavně o své potěšení; jeho city lze snadno urazit, také často žárlí. Nemluvně žije, aby se mu sloužilo, ale samo nikdy neslouží. Pije mléko, protože pevnou stravu nezvládne. Pláče, ale nezpívá. Snaží se mluvit, ale jeho zvuky nedávají smysl. Charakteristické rysy nemluvněte jsou velmi dobře vidět i v životě řady členů církve. Tito věřící se narodili do Boží rodiny, ale dosud se duchovně nevyvinuli. Takoví tělesní křesťané tedy zůstávají duchovními nemluvňaty. • Stadium dítěte (1. Jana 2:12). Někteří křesťané trochu povyrostou, stanou se z nich duchovní děti, ale pak už dál nijak nerostou. Co je tedy typické pro děti? Často nemluví pravdu, jsou závistivé a necitelné. Pokud je pokáráme, stanou se z nich mučedníci; pokud je něčím dopálíme, cítí se rozhořčeně a často pak ztropí nějakou scénu. Jsou to mluvkové – cokoli někde slyší, musí říci někomu dalšímu (u dospělých se tomu říká tlachání). Nezvládají své citové výbuchy a snadno podlehnou své vlastní namyšlenosti. Milují chválu, kterou přijmou z jakéhokoli zdroje. Usilují pouze o to, co se jim hodí. Jsi takovým duchovním dítětem? • Stadium mládenců (1. Jana 2:13). Duchovní růst do stadia mladého muže se nevidí příliš často. Takový mládenec je silný, mužný a je schopen se postavit nepříteli. Má vizi a víru i odvahu se do věcí pustit. Připravuje se na svůj produktivní život, který má před sebou. Duchovním mládencem můžeš být i ty, pokud zanecháš „dětinských věcí“ (1. Korintským 13:11) a budeš dále růst. • Stadium otce (1. Jana 2:13). Tohoto stadia duchovního růstu mohou dosáhnout všichni, ale dospějí k němu jen málokteří. Duchovní otec zažívá pokoj s Bohem (Římanům 5:1). Zná Boží pokoj (Filipanům 4:7). Raduje se ze svých duchovních dětí (1. Tesalonickým 2:19; 1. Timoteovi 1:2). Naučil se být spokojen za všech okolností (Filipanům 4:11). Ví, kdo je zdrojem pravé síly. (Filipanům 4:13). Nevzdychá si nad minulostí, ale hledí do budoucnosti (Filipanům 3:13, 14). Ví, že vše v jeho životě společně působí k jeho věčnému dobru (Římanům 8:28). Již nyní se těší ze života v plnosti, z něhož se bude těšit i v životě nadcházejícím (Efezským 2:7). 44
12. Pokání
12. Pokání Úvod k osnově č. 12: Pokání „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování“ (Přísloví 28:13 SZ). Bůh má ,zalíbení v opravdovosti‘ (Žalm 51:8 SZ) a nařizuje lidem, aby všichni a všude činili pokání (Skutky 17:30). Hříšník musí činit pokání předtím, než se může stát příjemcem spásy, která je udělována na základě milosti a prostřednictvím víry (Efezským 2:8, 9). Spasený člověk musí činit pokání, má-li se těšit z neporušeného vztahu s Bohem (Job 42:1–6 SZ). Kdosi řekl: „Kál jsem se, ještě než jsem pochopil význam tohoto slova, ale od té doby jsem se pak jako křesťan kál mnohokrát.“ Pokání je udělováno Bohem (Skutky 5:31; Skutky 11:18). Boží laskavost si nemůžeme zasloužit, je darem, a proto je darem i to, k čemu nás Boží laskavost vede – tedy pokání. Darem pokání je vnitřní změna vyvolaná usvědčující mocí Ducha svatého při tom, když je prohlašováno Slovo Boží (Skutky 2:38,38; Jan 16:7,11). To pak vede k „pokání … a … víře v našeho Pána Ježíše Krista“ (Skutky 20:21 ČSP); víře, že Kristus zemřel za naše hříchy a že byl pohřben a vstal z mrtvých (1. Korintským 15:1–4). Pokání člověka uzpůsobuje ke spasení, které však člověk získává teprve vírou v Krista. Pravé pokání je tedy vždy spojeno s vírou. Je nemožné mít spásnou víru a nečinit pokání. ,Pokání k Bohu a víra v našeho Pána Ježíše Krista‘ jsou ke spáse zásadní a nelze je od sebe oddělovat. Víra bez pokání je naprosto pokrytecká a pokání bez víry v to, že Ježíš Kristus zemřel, byl pohřben a vzkříšen, je čirou pošetilostí. Stručný obsah osnovy č. 12: Pokání 1. Definice pokání Čtení: 2. Petra 3:9 2. Kázání o pokání Čtení: Marek 1:1–4 3. Pokání z mrtvých skutků Čtení: Židům 6:1 4. Pokání a Bůh Čtení: Židům 7:21 5. Pokání – znovu není možné Čtení: Židům 6:4–6 6. Důležitost pokání Čtení: Skutky 17:30 7. Doklady pokání Čtení: Skutky 26:19, 20 12.1 Definice pokání Čtení: 2. Petra 3:9 Nejprve se podívejme, co pokání není: • Zármutek. „Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat“ (2. Korintským 7:9, 10 ČSP). Zármutek, který je podle Boha, vyvolává pocit viny, ale tento zármutek ještě není pokáním.
45
12. Pokání
• Kajícný obřad. Kajícný provinilec se snaží svůj hřích nějak odplatit, nějakým svým úsilím se snaží odčinit, čeho se dopustil proti Bohu či nějakému člověku. Bůh ale volá všechny lidi k pokání, nikoli ke kajícným obřadům. o Ježíš neřekl, že máme činit kajícné obřady a věřit evangeliu. Řekl: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Marek 1:15). o Petr neřekl, že máme vykonat určité kajícné obřady a být pokřtěni ve jménu Ježíše Krista, ale řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů“ (Skutky 2:38 ČSP). o Pavel neřekl, že Bůh lidi volá ke kajícným obřadům, ale uvedl: „Když tedy Bůh přehlédl ty doby nevědomosti, nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Skutky 17:30 ČSP). Pakliže nějaký kajícný obřad je pokáním, nemůže být spása darem Božím a nemůžeme být spaseni milostí skrze víru (Efezským 2:8, 9). • Pocit výčitek či lítosti. Takový pocit může vést ke změně, kterou člověk docílí svým vlastním úsilím, ke své vlastní slávě (Matouš 12:43–45). Odvrátí se od hříchu, vzdá se určitého špatného zvyku, pokusí se přeměnit svou osobu, pokusí se začít s něčím nanovo, dá poškozenému určité odškodné. Jidáš pocítil výčitky, což mu ale nepomohlo ke spáse, a nepomůže to ani nikomu dalšímu (Matouš 27:3–5). Za druhé se podívejme, co pokání je: • Změna. O této změně vypovídají tři skutečnosti, a to v oblastech: o Intelektu: změna mysli. o Emoce: změna srdce. o Vůle: změna vůle. • Pokání je velmi dobře vidět v podobenství o marnotratném synu, u něhož nastala změna mysli, srdce i vůle (Lukáš 15:11–32). o Intelekt: „Šel do sebe.“ o Emoce: „Zhřešil jsem.“ o Vůle: „Vstanu, půjdu ke svému otci.“ Pokání je změna. U marnotratného syna nastala změna mysli, která měla dopad na jeho srdce, a jeho změněné srdce vyvolalo změnu v jeho vůli. Pokání je tedy změna mysli, srdce a vůle.
12.2 Kázání o pokání Čtení: Marek 1:1–4 O pokání se kázalo již ve Starém zákoně, tedy před narozením Ježíše Krista, i během Ježíšova života a služby. O pokání se kázalo o dni Letnic, jak je to zaznamenáno v knize Skutků. Pokání je vyučováno v novozákonních epištolách a v knize Zjevení. Pokání tedy patří k všeobecně platným a uplatňovaným doktrínám. • Pokání kázal Jan Křtitel. o Hlásal křest pokání (Lukáš 3:3 ČSP). o Hlásal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 3:2). Jan byl „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ (Matouš 3:3). Jan svým kázáním o pokání vyvyšoval Krista, odsoudil hřích, varoval před soudem – což jej vše nakonec stálo život. • Pokání kázal Ježíš. o Kázal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Marek 1:14, 15). Vykonával mocné skutky a volal hříšníky k pokání a k víře v Boží dobrou zprávu. o Jeho kázání o pokání bylo ultimátem: nebudete-li činit pokání, zahynete (Lukáš 13:1– 5). Spása díky milosti je proto určena těm, kdo činí pokání; a soud bez milosrdenství je určen těm, kdo vzdorují. 46
12. Pokání
• Pokání kázal Petr. o O dni Letnic kázal: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů“ (Skutky 2:38 ČSP). o Ve svém druhém listu kázal: „Pán … má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. Petra 3:9). Každá duše, která jde do pekla, tam jde proti Boží vůli. • Pokání kázal Pavel. o Kázal: „Bůh … nařizuje nyní lidem, aby všichni a všude činili pokání“ (Skutky 17:30 ČSP). Své poselství pronesl na Martově pahorku, kde se právě sešli urození lidé z Athén. Vedlo to k trojímu výsledku: • Někteří se posmívali. • Někteří váhali. • Někteří uvěřili (Skutky 17:32–34).
12.3 Pokání z mrtvých skutků Čtení: Židům 6:1 Co má pisatel listu Židům na mysli, když píše o „pokání z mrtvých skutků“? Pomůže nám, když nejprve uvidíme dvě další kategorie skutků: • Dobré skutky (Matouš 5:16). Pouze spasené duše mohou činit dobré skutky a přinášet potěšení Bohu. Ohledně zbloudilých je řečeno: „Není, kdo by činil dobro“ (Žalm 14:1–3 SZ ČSP). Věřící nemá své dobré skutky zakrývat, ale má je nechat zářit ke slávě svého nebeského Otce. Marie z Betanie pomazala Ježíšovi hlavu a nohy drahým olejem, když seděl u stolu Šimona, který byl předtím malomocný. Podle některých učedníků to bylo zbytečným plýtváním, ale Ježíš řekl: „Vykonala na mě dobrý skutek … učinila, co měla“ (Marek 14:3–9). Jako Marie máme vše podle svých sil konat ke slávě Boha, ne s pohnutkou být spaseni, ale protože jsme spaseni, a tím pádem ani nemáme žádnou jinou pohnutku. Takovým způsobem konáme dobré skutky. • Zlé skutky (Koloským 1:20, 21). Zlé skutky koná neznovuzrozený, přirozený člověk (1. Korintským 2:14). Chodí podle tohoto systému věcí. Je podněcován ,vládcem nadzemských mocí‘, tedy Satanem. V jeho mluvě se odráží jeho tělesné zaměření, žije podle žádostí těla a přirozené mysli; je dítětem zloby a jeho skutky jsou zlé, protože je mrtev ve svých hříších (Efezským 2:1–3). • Mrtvé skutky (Židům 6:1). Mrtvými skutky lze nazvat nábožné skutky. Jsou totiž vykonávány s cílem zasloužit si věčný život. Jedná se o dogmatické úsilí zachovávat mravní a ceremoniální Boží zákony s cílem získat si Boží přízeň a být spasen na základě svých skutků (Efezským 2:8, 9). Pavel ale uvedl: „Ze skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn“ (Římanům 3:20). Mrtvé skutky se snaží konat nábožní lidé. „Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili“ (Římanům 10:1–4). Výborným příkladem pokání z mrtvých skutků je sám apoštol Pavel. Jasně uvedl: „Nespoléháme [se] na sebe.“ A následně uvádí řadu mrtvých skutků, z nichž musel činit pokání (Filipanům 3:1–9). Když pak porovnával spravedlnost na základě mrtvých skutků zákona se spravedlností Kristovou na základě víry, považoval spravedlnost na základě mrtvých skutků za ztrátu (doslova za pouhý „odpad“). Dobře tedy věděl, co znamená činit „pokání z mrtvých skutků“.
47
12. Pokání
12.4 Pokání a Bůh Čtení: Židům 7:21 „Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval (v jiném kontextu se stejný výraz překládá formulací „činit pokání“)“ (Numeri 23:19 SZ). A přesto Bible ukazuje, že Bůh projevuje lítost (Genesis 6:5–7 SZ). Nejedná se o rozpor. Je to možná paradoxní, ale není to rozpor. Bůh uzavírá s člověkem dvě smlouvy První smlouva je bezpodmínečná. Bůh v tomto případě s člověkem uzavírá bezpodmínečnou smlouvu, nikdy jí nelituje (Žalm 110:4 SZ). Právě takovou smlouvu uzavřel Bůh s Izraelem (Římanům 11:25–36). Druhá smlouva je podmíněná. Hospodin řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let“ (Genesis 6:3 SZ). Ve dnech Noema dal Bůh lidskému pokolení 120 let k pokání, která ale činili pouze Noe a jeho rodina, takže našli „u Hospodina milost“ (Genesis 6:8 SZ). Splnili Boží podmínku, a nebyli tedy odsouzeni se zbytkem lidstva, které odmítlo činit pokání. „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání“ (2. Petra 3:9). Zde je zřejmé, že Bůh si přeje spasit všechny. „Nepřeje [si], aby někdo zahynul“. Ti, kdo zbloudili, ale musí ke spáse splnit jeho podmínku, musí projevovat ,pokání k Bohu a víru v našeho Pána Ježíše Krista‘ (Skutky 20:21 ČSP). Pokud tedy člověk nečiní pokání, neprojevuje lítost a nevěří v Pána Ježíše Krista, bude projevovat lítost a činit pokání Bůh. Bůh bude takového člověka soudit a měnit. Ve své lásce mu udělí svou milost; ale bude-li spása na základě milosti odmítnuta, Bůh svou milost ve své spravedlnosti ukončí. Tímto způsobem Bůh projevuje lítost, činí pokání. 12.5 Pokání – znovu není možné Čtení: Židům 6:4–6 Klíčem k porozumění této obtížné pasáže je formulace „není možno“ v 6. verši. Pisatel vysvětluje, že člověka, který takto hřeší, není možné znovu vést k pokání. Nejprve se podívejme, co tím pisatel nechce říci. Nemluví zde o křesťanovi, který se nějak dostane na scestí. Stalo se to Šimonu Petrovi (Matouš 26:69–75), který pak činil pokání (Jan 21:3–17), a jeho vztah s Pánem byl obnoven. Král David zhřešil (2. Samuelova 11:1–27 SZ), činil pokání (Žalm 51:1–19 SZ) a jeho vztah s Hospodinem byl obnoven (2. Samuelova 12:13 SZ). Křesťan, který se nějak dostane na scestí, tedy může činit pokání a jeho vztah s Bohem bude obnoven. Za druhé se podívejme, co zde pisatel má na mysli. Pasáž v Židům 6:4–6 je důkazem toho, že samotná nábožnost ke spáse nestačí. Lidé v této pasáži se prohlašovali za věřící, ale věčný život neměli. Podle toho, jak se jevili, by je asi mnozí považovali za křesťany. Ale Ježíš řekl: „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane‘, vejde do království nebeského“ (Matouš 7:21–23). Takto zhřešil Ezau, když své právo prvorozeného prodal Jákobovi za mísu čočky (Genesis 25:27–34 SZ). Později se pokoušel činit pokání, ale zjistil, že už to nebylo možné. Písmo uvádí: „Když později chtěl zdědit požehnání … byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání (Židům 12:16, 17 ČSP). U velikého bělostného soudného trůnu budou souzeni pouze ničemní (Zjevení 20:11–15), kteří pak budou chtít činit pokání, ale již to nebude možné. 12.6 Důležitost pokání Čtení: Skutky 17:30 Pokání je natolik důležité, že Bůh nařizuje, aby „všichni a všude činili pokání“ (Skutky 17:30 ČSP).
48
12. Pokání
• Zbloudilí mají činit pokání. Ježíš řekl: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“ (Matouš 9:13). A také: „Nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lukáš 13:3–5). • Pokání mají činit ti, kdo sešli na scestí. Pavel řekl: „Nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání (2. Korintským 7:9). V korintské církvi byli určití tělesní křesťané. Pavel ve svém prvním dopise do Korintu psal o tom, že provinilce je třeba ukázňovat. A ve svém druhém dopise se raduje, protože toto ukázňování vedlo k pokání. • Pokání mají činit místní církve. V knize Zjevení (kapitolách 2–3) posílá náš Pán sedm dopisů do sedmi místních církví, přičemž pět z nich má činit pokání. o Církev v Efezu měla činit pokání, protože věřící zde opustili svou první lásku. o Církev v Pergamu měla činit pokání, protože dovolili, aby se zde vyučovalo učení Balaámovo, aby se zde mohly jíst věci obětované modlám a mohlo se provozovat smilstvo. o Církev v Thyatirech měla činit pokání, protože zde trpěla ženu Jezábel, která svým učením sváděla zdejší služebníky ke smilstvu. o Církev v Sardech měla činit pokání, protože tento sbor už byl na vymření. o Církev v Laodikeji měla činit pokání, protože tvrdila, že je bohatá a nic nepotřebuje. Netušila, že není ani studená, ani horká, ale už jen vlažná, a proto ji Bůh chtěl vyvrhnout ze svých úst. Pán chtěl, aby těchto pět církví činilo pokání, jinak by odňal jejich svícen, takže už by nemohly působit jako světlo v temnotách. Zbloudilí mají činit pokání, nebo zahynou. Kdo sejde na scestí, má činit pokání, nebo má být ukázňován. Místní církev má činit pokání, anebo pozbude svou účinnost ve světě ztraceném v hříchu.
12.7 Doklady pokání Čtení: Skutky 26:19, 20 Doklady o pokání vůči Bohu a o víře v Pána Ježíše Krista jsou vidět. Pokání se jasně projevuje: • Pokání nevěřícího Tomáše (Jan 20:24–29). Tomáš nevěřil, že Kristus byl vzkříšen z mrtvých, dokud vzkříšeného Spasitele sám neviděl a nebyla mu dána příležitost dotknout se jeho probodnutých rukou a dát mu ruku do jeho boku. Tomáš činil pokání, uvěřil a učinil své velké vyznání víry: „Můj Pán a můj Bůh.“ • O dni Letnic tři tisíce lidí změnily svou mysl, srdce i vůli a okamžitě daly najevo své pokání (Skutky 2:41–47). • Saul z Tarsu činil pokání, když se s Ježíšem setkal na cestě do Damašku (Skutky 9:1–22). • Kornélius, jeho rodina a přátelé činili pokání, když od Šimona Petra slyšeli evangelium (Skutky 10:24–48). • Žalářník ve Filipech i jeho domácnost činili pokání, když obdrželi svědectví od Pavla a Silase. Na základě svého pokání pak také jednal (Skutky 16:26–34). Pokání je změna mysli, srdce a vůle. Důkazem pokání je: • Odvrátit se od „nepravosti“ (Ezechiel 18:30 SZ). • Obrátit se k Bohu (Skutky 26:19, 20). • Konat skutky, které svědčí o pokání (Skutky 26:19, 20 ČSP).
49
13. Znovuzrození
13. Znovuzrození Úvod k osnově č. 13: Znovuzrození Je naprosto zásadní, abychom jasně chápali, co měl Ježíš na mysli, když při rozhovoru s Nikodémem řekl: „Musíte se narodit znovu.“ Znovuzrození je duchovní narození. Jedná se o narození podobně jako o u běžného narození; nejde tedy jen o pouhý slovní obraz. První narození je ze semene člověka. Druhé narození je semene Božího (1. Petra 1:23). Nemůžeš se tedy stát dítětem Božím tím, že vstoupíš do církve, stejně jako se například opice nemůže stát člověkem tím, že by začala žít v nějaké rodině. Opice se může snažit chovat jako člověk, oblékat se tak a snažit se podobně žít – ale přesto bude stále opicí. Ale pokud by se opice mohla nějakým zázrakem znovu narodit ze semene člověka – teprve tehdy by mohla být člověkem. Jedinou možností, jak se stát dítětem Božím, je „znovu se narodit“ (Jan 3:3), „nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží“ (1. Petra 1:23). Co je znovuzrození? • Znovuzrození je nové stvoření (2. Korintským 5:17). • Znovuzrození je duchovní vzkříšení (Efezským 2:1–9). • Znovuzrození je obnova (Titovi 3:5). • Znovuzrození je účast na Boží přirozenosti (2. Petra 1:4). • Znovuzrození je přijetí Ježíše Krista jako Spasitele a Pána, a to vírou (Jan 1:12). • Znovuzrození znamená stát se „Boží spravedlností“ (2. Korintským 5:21 ČSP). • Znovuzrození je nezbytné, aby ses stal dítětem Božím: „Musíte se narodit znovu.“ Stručný obsah osnovy č. 13: Znovuzrození 1. Ježíš a dvojí zrození Čtení: Jan 3:1–8 2. Znovuzrození vede k nové bezhříšné přirozenosti Čtení: 1. Jana 3:9 3. Znovuzrození je nepomíjející Čtení: 1. Petra 1:23 4. Co je prostředkem znovuzrození Čtení: Jan 3:14–18 5. Znovuzrození – trojí důkaz Čtení: 1. Jana 5:1, 2 13.1 Ježíš a dvojí zrození Čtení: Jan 3:1–8 U Jana 3:1–8 vidíme společně Ježíše a Nikodéma – Ježíše, Syna Božího, a Nikodéma, syna přirozeného člověka. Nikodém byl velice zbožný člověk, ale nebyl dítětem Božím. Jakým překvapením pro něj muselo být zjištění, že náboženství k tomu nestačí. Náboženství k tomu skutečně nestačí. Nikodém přišel za Ježíšem a oslovil jej: „Jsi učitel, který přišel od Boha.“ Ježíš znal Nikodéma, stejně jako zná všechny lidi (Jan 2:24, 25), a proto věděl, že Nikodém potřebuje někoho, kdo bude více než učitel, že potřebuje Spasitele. Že potřebuje něco většího než náboženství – tedy obrodu, obživení. A že potřebuje něco většího než zákon – tedy život. 50
13. Znovuzrození
Ježíš tedy přešel ihned k tomu zásadnímu a řekl mu: „Musíte se narodit znovu.“ Na což se Nikodém zeptal: „Jak se může člověk narodit, když už je starý?“ Ježíš mu tedy poukázal na rozdíl mezi těmito dvěma narozeními: • „Co se narodilo z těla, je tělo.“ (Tělo se nikdy nemění.) • „Co se narodilo z Ducha, je duch.“ (Duch se nikdy nemění; Jan 3:6) Podívejme se tedy nejprve stručně na tělesné narození. Tělesné narození: • Vede ke staré hříšné přirozenosti (Žalm 51:5 SZ) . • Vede k pomíjející přirozenosti (1. Petra 1:23). • Vede ke staré přirozenosti, která je pod rozsudkem smrti (Římanům 6:23). • Vede ke staré přirozenosti, která činí každého nespaseného člověka dítětem ďáblovým (1. Jana 3:10; Jan 8:44). Za druhé se podívejme na nové narození, tedy znovuzrození. Znovuzrození: • Vede k bezhříšné přirozenosti (1. Jana 3:9). • Vede k přirozenosti, která nemůže hřešit (1. Jana 3:9). • Vede ke spravedlivé přirozenosti (2. Korintským 5:21). • Vede k božské přirozenosti (2. Petra 1:4). Každý znovuzrozený člověk má dvojí přirozenost: • Starou přirozenost ze starého narození, následkem čehož jsme tělesnými dětmi. • Novou přirozenost z nového narození, díky čemuž jsme dětmi Božími. Proto se „musíte … narodit znovu“.
13.2 Znovuzrození vede k nové bezhříšné přirozenosti Čtení: 1. Jana 3:9 Je to jeden z nejobtížnějších veršů v Bibli. A není dobré snažit se jej chápat ve světle osobní zkušenosti. Mějme na mysli, že tento verš mluví o nové přirozenosti, nikoli o té staré, protože stará přirozenost není zrozena z Boha. Stará přirozenost se narodila z padlého člověka a je pokažená a zkažená. Nová přirozenost je zrozena z Boha a je svatá. Nejprve se podívejme, co tento verš uvádí o nové přirozenosti. • Nová přirozenost se nedopouští hříchu, protože je semenem Božím. • Nová přirozenost nemůže hřešit, protože se jedná o božskou přirozenost (2. Petra 1:4). Vzhledem k tomu, že Bůh nemůže hřešit, nemůže hřešit ani nová přirozenost, která je z Božího svatého semene. Za druhé se podívejme, co Bible uvádí o staré přirozenosti: • Stará přirozenost hřeší, kdykoli jí to umožníme (Římanům 6:12). Jako dítě Boží si nad starou přirozeností udržíš převahu (1. Korintským 9:27) tím, že se nebudeš poddávat touhám těla; jinak nad tebou získá převahu tvoje stará přirozenost, takže povedeš život poraženého křesťana (Římanům 6:13). • Ve staré přirozenosti není nic dobrého (Římanům 7:18). Ve staré přirozenosti není žádná moc vést spravedlivý život; tato moc je pouze v nové přirozenosti (Galatským 2:20). Pokud ses „narodil znovu“, máš dvojí přirozenost – starou a novou – a v dané chvíli kráčíš podle jedné z nich. Zkoumej svůj způsob křesťanského života ve světle Božího slova (Římanům 8:5, 6). 13.3 Znovuzrození je nepomíjející Čtení: 1. Petra 1:23 V tomto verši se mluví o dvou semenech, dvojím narození a dvojí přirozenosti. • Pomíjitelné semeno vede k pomíjitelné přirozenosti (Římanům 1:23). Semeno člověka se zkazilo u Adama, když zhřešil v zahradě Edenu (Genesis 3:6–10 SZ). Pomíjitelný člověk 51
13. Znovuzrození
může produkovat pouze pomíjitelné semeno (Matouš 7:18). „Všichni zhřešili“ (Římanům 3:23), protože všichni se zrodili v hříchu (Žalm 51:7 SZ). Nejsi hříšný proto, že hřešíš; hřešíš proto, že jsi hříšný. • Nepomíjitelné semeno vede k nepomíjitelné přirozenosti (2. Petra 1:4). Nelze poškodit, co je nepomíjitelné, a proto nepomíjitelné Boží semeno produkuje novou přirozenost, kterou nelze nikdy a nijak poškodit. Nové narození vede k životu Kristovu, přičemž tento život v člověku žije díky tomu, že v něm přebývá Duch svatý (Římanům 8:8–10). Semeno člověka je pomíjitelné; narození člověka je přirozené. A proto má člověk hříšnou přirozenost. Semeno Boží je nepomíjitelné; nové narození je duchovní. A proto je nová přirozenost bezhříšná.
13.4 Co je prostředkem znovuzrození Čtení: Jan 3:14–18 „Mojžíš vyvýšil hada na poušti“ (Numeri 21:5–9 SZ). Když byl v pustině někdo uštknut hadem, měl na vybranou: mohl se pokořit, s prostým projevem víry pohlédnout na tohoto hada, a žít (Izajáš 45:22 SZ); nebo mohl tento úkon odmítnout a zemřít. „Tak musí být vyvýšen Syn člověka.“ Jako had na poušti byl jediným prostředkem k uzdravení Izraelitů, je i smrt Ježíše Krista jediným prostředkem k novému narození. A oživující Boží moc lze získat jedině vírou v to, že Ježíš Kristus za nás zemřel zástupnou smrtí, byl pohřben a vzkříšen (1. Korintským 15:1–4). Hříšník musí na základě víry přijít ke Kristu a věřit: • Že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem (Izajáš 53:1–12 SZ; Zacharjáš 13:6 SZ). • Že byl pohřben. To je totiž důkaz jeho smrti. Byl v hrobě tři dny a tři noci. • Že podle Písem třetího dne opět vstal. To je spásné evangelium, které však nevykonává svou moc, dokud mu člověk nevěří (Římanům 1:16). Prostředek znovuzrození je v těchto skutečnostech: • „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna,“ aby byl jediným prostředkem k novému narození (Jan 3:16; Skutky 4:12). • Ježíš Kristus ochotně přišel na svět, aby se stal jediným prostředkem nového narození (Jan 12:27; Jan 17:1–5). Duch svatý přišel na svět o dni Letnic, aby lidi přesvědčoval o tom, jak potřebují nové narození (Jan 16:7–11). Jediným prostředkem ke znovuzrození je tedy osobní víra v to, že Ježíš Kristus zemřel, byl pohřben a vzkříšen. 13.5 Znovuzrození – trojí důkaz Čtení: 1. Jana 5:1, 2 Každé „znovuzrozené“ dítě Boží má trojí důkaz o znovuzrození – tedy důkaz, že je dítětem Božím. Tento trojí důkaz je: 1) Vnitřní důkaz. 2) Důkaz spočívající v tom, co z nás vyvěrá, vychází. 3) Vnější důkaz. • „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha“ (1. Jana 5:1). Tvoje víra v Krista – že je Bůh – je tvým osobním důkazem, že jsi dítětem Božím (1. Jana 5:10–13). To je tedy tvůj vnitřní důkaz o znovuzrození. • „Kdo miluje, z Boha se narodil“ (1. Jana 4:7–11). Máme milovat svého bližního láskou Boží. Toho nejsme schopni svou tělesností; musíme nechat Boha, aby miloval druhé skrze nás (Římanům 5:5). Druhý důkaz o znovuzrození spočívá tedy v tom, co z nás vyvěrá, vychází. 52
13. Znovuzrození
• „Každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen“ (1. Jana 2:29). Jsi-li zrozen z Boha, budeš chtít neustále a za každou cenu činit, co je správné (2. Korintským 5:17). To je tedy tvůj vnější důkaz o znovuzrození. Nemáš-li takový trojí důkaz o novém zrození, padni na kolena a přijmi Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele – vírou v to, že za tebe zemřel zástupnou smrtí, že byl pohřben a že vstal z mrtvých!
53
14. Boží plán spásy
14. Boží plán spásy Úvod k osnově č. 14: Boží plán spásy V Božím plánu spásy je nám zjeveno sedm skutečností. Až je tedy budeš studovat, měj na mysli, že se jedná o Boží plán a nikoli o plán lidský. Neexistuje žádný jiný plán, který by vedl ke spáse duše a který by tě mohl učinit dítětem Božím (Skutky 4:12). Všechny cesty možná vedou do Říma, ale ne všechna náboženství vedou k Bohu a ke spáse. Je pouze jedna cesta, Boží cesta; a touto Boží cestou je zcela určitá, konkrétní osoba – Boží Syn, Pán Ježíš Kristus (Jan 14:6). Boží spása je patrná ve třech ohledech: 1. Kristus přišel na tuto zemi, aby tě zachránil od trestu za hřích – tvůj hřích odňal tím, že se za tebe obětoval na kříži (Židům 9:26). 2. Kristus po svém vzkříšení vešel do nebe, do Boží přítomnosti, aby tě zachránil z moci hříchu (Židům 9:24; 1. Jana 2:1, 2). 3. Kristus se znovu objeví na této zemi, podruhé jako „Pán pánů a Král králů“, aby tě zachránil z přítomnosti hříchu (Židům 9:28). Přejděme nyní k sedmi skutečnostem spásy. Zachovej si přitom otevřenou mysl a vnímavé srdce, aby Bůh mohl přinést spásu tvé duši! Stručný obsah osnovy č. 14: Boží plán spásy 1. Je skutečností, že Bůh tě miluje Čtení: Jan 3:16 2. Je skutečností, že jsi hříšník Čtení: Římanům 3:23 3. Je skutečností, že jsi nyní mrtvý v hříchu Čtení: Římanům 6:23 4. Je skutečností, že Kristus za tebe zemřel Čtení: Římanům 5:6–8 5. Je skutečností, že můžeš být spasen vírou v Pána Ježíše Krista Čtení: Skutky 16:30, 31 6. Je skutečností, že můžeš být spasen a že to můžeš vědět Čtení: 1. Jana 5:10–13 7. Je skutečností, že jsi nyní dítětem Božím a že máš Boha poslouchat Čtení: Skutky 5:29 14.1 Je skutečností, že Bůh tě miluje Čtení: Jan 3:16 Je věčnou skutečností, že Bůh tě miluje svou věčnou láskou, která je nad naše chápání, která je tak nekonečná, že ji můžeme poznávat jedině vírou. Spojka „neboť“ u Jana 3:16 poukazuje na něco velmi významného – na velikost Boží lásky. Bůh tě miluje natolik, že dal svého jediného Syna, aby se za tebe stal hříchem, abys v Kristu dosáhl Boží spravedlnosti (2. Korintským 5:21). Ježíš Kristus se stal tím, co Bůh nenávidí: hříchem – aby ses mohl stát tím, co Bůh miluje: spravedlností. A protože tě Bůh tolik miluje, můžeš vyměnit své hříchy za jeho spravedlnost. Mohl by člověk požadovat ještě nějaký větší důkaz lásky? Kalvárie je důkazem, že Bůh tě miluje a touží tě spasit. Než přejdeme k dalšímu bodu, přijmi tuto skutečnost: „Bůh mě miluje!“ 54
14. Boží plán spásy
14.2 Je skutečností, že jsi hříšník Čtení: Římanům 3:23s Co je hřích? • Hřích je bezzákonnost (1. Jana 3:4). • Hřích je nevíra; nazývá Boha lhářem (1. Jana 5:10). • Hřích je aktivní vzpoura proti Bohu (1. Samuelova 15:23 SZ). • Hřích je pasivní vzpoura proti Bohu (Izajáš 1:2 SZ). • Veškerá nespravedlnost je hřích (1. Jana 5:17). Bůh, který nemůže lhát, řekl: „Všichni zhřešili.“ Výraz „všichni“ zahrnuje i tebe! Zhřešil jsi proti Bohu myšlenkou, slovem a skutkem. Dopustil ses hříchů, když jsi konal, ale přitom jsi konat neměl; dopustil ses hříchů, když jsi měl konat, ale přitom jsi zůstal nečinně stát. Před Božím zrakem jsi zbloudilým, ztraceným hříšníkem. Než přejdeme k dalšímu bodu, vyznej tuto skutečnost: „Jsem zbloudilý, ztracený hříšník, protože jsem zhřešil.“ 14.3 Je skutečností, že jsi nyní mrtvý v hříchu Čtení: Římanům 6:23 Vyznal jsi tedy, že jsi hříšník. A Bůh nechal zapsat, že „mzdou hříchu je smrt“. Jsi mrtvý v hříchu, dokud nepřijmeš Ježíše Krista jako svého Spasitele. Apoštol Pavel řekl: „I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy“ (Efezským 2:1). Být spasen znamená být duchovně oživen Kristem. Co je smrt? • Smrt je duchovní separace, odloučení, odtržení. Tvé hříchy tě oddělily od Boha; jsi mrtvý ve svých hříších. • Smrt je fyzická separace. Odděluje ducha a duši od těla. • Smrt je věčná separace. Pokud zůstaneš ztracen ve svých hříších, staneš před Bohem, před jeho velkým bělostným trůnem, kde tě tvé hříchy navždy oddělí, odloučí od Božího milosrdenství, což je označeno jako Hádes (Zjevení 20:11–15). Víš, že tě Bůh miluje a že jsi hříšník – že jsi mrtvý ve svých hříších. Než přejdeme k dalšímu bodu, vyznej tuto skutečnost: „Jsem mrtvých v hříších.“ 14.4 Je skutečností, že Kristus za tebe zemřel Čtení: Římanům 5:6–8 Kristus zemřel za ty, kdo nejsou jako Bůh, tedy i za tebe: „Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Římanům 5:8). „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2. Korintským 5:21). „Víte přece, že jste … nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny…“ (1. Petra 1:18, 19). „Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem“ (1. Petra 3:18). To jsou úžasné pasáže! Možná budeš teď chtít poděkovat Bohu za jeho velkou lásku, za to, že poslal svého Syna, aby ve svém těle nesl tvé hříchy na kříži. Proto vyznej: „Kristus zemřel na Kalvárii za mne!“ 14.5 Je skutečností, že můžeš být spasen vírou v Pána Ježíše Krista Čtení: Skutky 16:30, 31 Žalářník se ve Filipech otázal Pavla a Silase: „Co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Následovala stručná a velice pozitivní odpověď: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i všichni, kdo 55
14. Boží plán spásy
jsou v tvém domě.“ Pavel se Silasem kázali evangelium žalářníkovi a jeho domácnosti. Tito lidé uvěřili a byli spaseni. Co je oním evangeliem, které vede věřící ke spáse? • Za prvé: „Kristus zemřel za naše hříchy.“ • Za druhé: „Byl pohřben.“ • Za třetí: „Byl vzkříšen třetího dne“ (1. Korintským 15:3, 4). Ježíš Kristus, Bohočlověk, za tebe zemřel, byl za tebe pohřben a za tebe vstal z mrtvých; a nyní je po Otcově pravici a přimlouvá se za tebe (1. Jana 2:1). „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka“ (Římanům 1:16). Evangelium je moc Boží ke spasení, ale jen když věříš. Tvá víra v Ježíše Krista dává průchod Boží moci, která vede ke spáse tvé duše. Jeden muž, který byl od narození slepý, obdržel zázrakem zrak; ale duchovního zraku se mu dostalo, až když se jej Ježíš otázal: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „Věřím, Pane“ (Jan 9:35–38). Tomášovi se dostalo spásy, když uvěřil a vyznal: „Můj Pán a můj Bůh“ (Jan 20:24– 29). „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Římanům 10:9, 10). Přijmi jej nyní svou vírou a modli se: „Pane Ježíši, vím, že mě miluješ, protože jsi při své smrti na kříži nesl mé hříchy. Děkuji ti, Pane, že jsi mi zjevil můj beznadějný, hříšný stav. Vyznávám, že jsem hříšník, mrtvý v hříších, a že se nemohu sám spasit. Vírou tě nyní radostně přijímám jako svého Spasitele a děkuji ti, Pane, za tvou věčnou spásu. Amen!“
14.6 Je skutečností, že můžeš být spasen a že to můžeš vědět Čtení: 1. Jana 5:10–13 „Abyste věděli, že máte věčný život…“ (1. Jana 5:13). Boží slovo autoritativně uvádí, že můžeš být spasen a že to můžeš vědět. Tvým ujištěním o spáse je tvá víra v Boží neomylné Slovo. „Kdo věří (přítomný čas) v Syna, má život věčný“ (Jan 3:36). Bible je kniha, která přináší jistotu. Posiluje přesvědčení, vede k víře. Bůh ti dává znát: • Že jsi nyní dítětem Božím (1. Jana 3:2). • Že ses v Kristu stal Boží spravedlností (2. Korintským 5:21; Římanům 10:1–4). • Že jsi nyní v Kristu novým stvořením (2. Korintským 5:17). • Že jsi nyní Božím synem a dědicem (Galatským 4:7). Najdeš jinde větší ujištění než to, které se nachází v Božím neomylném Slovu? „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (Matouš 24:35). 14.7 Je skutečností, že jsi nyní dítětem Božím a že máš Boha poslouchat Čtení: Skutky 5:29 „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Skutky 5:29). Nyní patříš Kristu. On je tvůj Pán a „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Matouš 6:24). Rozhodni se právě teď, že budeš ve všem poslouchat svého Pána, Ježíše Krista: • Připoj se k nějaké novozákonní církvi. „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“ (Skutky 2:47). • Následuj Pána, pokud jde o svátost křtu (Skutky 2:41). • Začni navštěvovat nějakou skupinku nedělního vyučování či biblického studia a také probírej Boží slovo se svými dětmi (2. Timoteovi 2:25). • Pravidelně se ve své církvi účastni bohoslužeb (Židům 10:25). Potřebuješ kázání Slova Božího a křesťanské společenství. • Buď věrným správcem (1. Korintským 4:2). Celou svou bytostí a vším, co máš, patříš Bohu. „Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné“ (1. Korintským 6:19, 20). Ja56
14. Boží plán spásy
kožto věrný správce dávej Bohu desátky (Malachiáš 3:10 SZ), tedy desetiny ze svého příjmu, protože patří Bohu (Leviticus 27:30 SZ). • Ve svém každodenním životě si vyhrazuj čas k modlitbě a ke čtení Božího slova, abys mohl růst v milosti a poznání Pána Ježíše Krista.
57
15. Jak účinně vydávat svědectví
15. Jak účinně vydávat svědectví Úvod k osnově č. 15: Jak účinně vydávat svědectví Když Ježíš jednoho dne procházel podél Galilejského moře, uviděl dva muže, Šimona zvaného Petr a jeho bratra Ondřeje, byli to rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“ (Matouš 4:19). Lidé se nerodí s uměním získávat druhé pro Krista, ale mohou se to naučit. Máš-li přinášet účinné svědectví, je třeba, abys byl vyučován, školen a podněcován mocí Ducha svatého. Ježíš své učedníky takto učil a školil tři roky. Po svém vzkříšení jim dal pokyny, aby zůstali v Jeruzalémě a „očekávali Otcovo zaslíbení“ (Skutky 1:4–8). Když se učedníci Ježíše zeptali, zda již nadešel čas, aby obnovil království pro Izrael, odpověděl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky …“ O dni Letnic pak obdrželo moc k vydávání svědectví sto dvacet učedníků. A účinné svědectví může vydávat každý věřící, který k tomu bude příslušně vyučen, s vědomím, že na takovém díle spolupracuje s Duchem svatým. Petr řekl: „My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají“ (Skutky 5:32). Při vydávání svědectví měj tedy na mysli, že tvé „tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá“ (1. Korintským 6:19, 20). Při vydávání svědectví důvěřuj, že Duch svatý vykoná tři skutečnosti: • Osvítí mysl nevěřícího. Všichni zbloudilí jsou v duchovní temnotě (2. Korintským 4:3, 4). • Podnítí srdce nevěřícího. Když Petr kázal o Kristu, jeho posluchači „byli zasaženi v srdci“ (Skutky 2:37). • Pohne vůlí nevěřícího. Marnotratný syn se vrátil domů, když šel do sebe a řekl si: „Vstanu, půjdu ke svému otci“ (Lukáš 15:18). Třeba znáš veškeré moderní techniky i technologie pro vydávání svědectví a možná jsi schopen bezchybně citovat i nezbytné biblické texty, ale pokud neprovádíš evangelizaci v moci Ducha svatého, bude tvé úsilí neúčinné. Proto k této poslední části našeho materiálu (Jak účinně vydávat svědectví) přistupuj s otevřeným srdcem a vnímavou myslí, s ochotou být rybářem lidí. Stručný obsah osnovy č. 15: Jak účinně vydávat svědectví 1. Důležitost vydávání svědectví Čtení: Římanům 10:13–17 2. Způsobilost k vydávání svědectví Čtení: Koloským 2:6, 7 3. Přístup Čtení: Jan 1:40–42 4. Co má následovat Čtení: Matouš 13:3–8; 18–23 5. Jak předkládat Boží plán spásy Čtení: Skutky 4:12 6. Jak předkládat pozvání Čtení: Zjevení 22:17 7. Co dělat dále Čtení: Skutky 2:41–47
58
15. Jak účinně vydávat svědectví
15.1 Důležitost vydávání svědectví Čtení: Římanům 10:13–17 „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“ (Římanům 10:13). Nesmíme ale zapomenout na kontext. Ve 14. verši jsou tři otázky, o nichž je třeba uvažovat v souvislosti s 13. veršem: • První otázka: „Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili?“ Tito zbloudilí, ztracení lidé nemohou vzývat Pána ke spáse, dokud neuvěří: o „Že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, o byl pohřben, o byl vzkříšen třetího dne podle Písem“ (1. Korintským 15:1–4). • Druhá otázka: „A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli?“ Tito zbloudilí lidé nemohou v Krista věřit, dokud neuslyší dobrou zprávu o spasení. o Eunuch ji musel slyšet, aby uvěřil (Skutky 8:26–39). o Pavel ji musel slyšet, aby uvěřil (Skutky 9:1–18). o Kornélius ji musel slyšet, aby uvěřil (Skutky 10:1–48). o Žalářník ve Filipech ji musel slyšet, aby uvěřil (Skutky 16:25–40). • Třetí otázka: „A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?“ Tito zbloudilí lidé nemohou slyšet dobrou zprávu o spasení, pokud zde nebude nějaký svědek. o O dni Letnic byly spaseny tři tisíce lidí, protože 120 věřících vydávalo svědectví. o Eunuch byl spasen, protože mu Filip vydal svědectví. o Pavel byl spasen, protože mu Štěpán vydal své svědectví (Skutky 7:54–60), svědčil mu Ježíš, Bohočlověk, a dále mu svědčil Ananiáš (Skutky 9:1–18). o Kornélius byl spasen spolu se svou domácností, protože mu Petr vydal svědectví. o Žalářník ve Filipech byl spasen spolu se svou domácností, protože mu Pavel se Silasem vydali svědectví. o Ty sám jsi byl spasen, protože ti někdo vydal svědectví! Podle Slova Božího nemohou být zbloudilí, ztracení lidé spaseni bez svědectví. Musí svědectví slyšet, musí mu věřit, následně musí vzývat Pána, a pak budou spaseni. Ale Pána nemohou vzývat, dokud v něj neuvěří; a neuvěří, dokud neuslyší; a neuslyší, dokud jim někdo nevydá svědectví. „Víra (spásná víra) je tedy ze zvěstování“ (Římanům 10:17). Se spásnou vírou se nerodíme; taková víra přichází teprve poté, co slyšíme evangelium. Proto je naprosto zásadní, aby každé znovuzrozené dítě Boží poslouchalo pověření evangelizovat, předávat dobrou zprávu druhým. 15.2 Způsobilost k vydávání svědectví Čtení: Koloským 2:6, 7 Způsobilý svědek: 1. Je zakotven ve víře, která má pevné kořeny v Božím slovu. Petr řekl: „Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí“ (1. Petra 3:15, 16). Patnáct biblických námětů v této publikaci bylo připraveno tak, aby ti pomohlo získat pevné základy ve víře. Studuj je, nos si je společně s Biblí a využívej každé příležitosti, abys uvažoval o určité části některé z těchto významných doktrín. Získáš tak základ, na kterém budeš moci vystavět silnou víru (2. Timoteovi 3:16, 17). 2. Je spasen a je si toho vědom. Vím, že jsem spasen, protože Bůh, který nemůže lhát, mi to říká ve svém Slově. Máme: • Svědectví Ducha (Římanům 8:16). • Svědectví Slova (1. Jana 5:13). 59
15. Jak účinně vydávat svědectví
• Svědectví víry. „Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě“ (1. Jana 5:9, 10). 3. Je oddělen. Pavel řekl, že je „oddělený pro Boží evangelium“ (Římanům 1:1–16 ČSP). Jedná se o oddělenost v pozitivním slova smyslu. Pavel ji pak rozebírá podrobněji. Tato oddělenost je: • Posvátná touha sdílet duchovní dary (verš 11). • Posvátný úmysl či záměr nést ovoce (verš 13). • Posvátný závazek splatit duchovní dluh (verš 14). • Posvátná dychtivost dělit se o evangelium (verš 15). • Posvátná smělost vyvyšovat Kristův kříž (verš 16). Být oddělen pro Boží evangelium znamená dělit se o dobrou zprávu s těmi, kdo jsou ztraceni (viz 3. část u 11. námětu). 4. Je naplněn Duchem svatým. „Naplňujte se Duchem“ (Efezským 5:18). Je nám přikázáno naplňovat se Duchem svatým (viz 4. část u 11. námětu). U raných křesťanů vidíme následující doklady toho, že byli naplněni Duchem svatým: • Směle mluvili Boží slovo (Skutky 4:31). • S velkou mocí vydávali svědectví (Skutky 4:33). • Byla na nich při tom veliká milost (Skutky 4:33). • Dělili se o svůj majetek (Skutky 4:34–37). • Uctívali v jednotě (Skutky 2:42–47). • Snášeli pronásledování (Skutky 8:1–4). • Chlubili se souženími (Římanům 5:3). • Zpívali ve vězení (Skutky 16:25). • Milovali své nepřátele a modlili se za své popravčí (Skutky 7:54–60). • Radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro Kristovo jméno (Skutky 5:41). Byli obviňováni: • Že celý Jeruzalém naplnili evangeliem (Skutky 5:28). • Že pobouřili celý svět (Skutky 17:6). Sto dvacet křesťanů plných Ducha svatého vydávalo svědectví o dni Letnic, takže lidé: o Byli v úžasu (Skutky 2:6). o Byli ohromeni (Skutky 2:7). o Byli v údivu (Skutky 2:7). o Posmívali se (Skutky 2:13). o Dotazovali se (Skutky 2:37). Evangelium vyhlašované v moci Ducha svatého podnítí posluchače, aby něco udělal nebo aby nějak reagoval. O dni Letnic byly k jednání podníceny tři tisíce lidí, což pak doložili svým pokáním a křtem, zatímco mnozí další na to reagovali s posměchem. Ale nikdo, naprosto nikdo neignoroval svědectví těchto věřících, kteří byli plni Ducha svatého!
15.3 Přístup Čtení: Jan 1:40–42 K potencionálnímu konvertitovi lze přistupovat dvěma způsoby. 1) Přímý přístup. Tento přístup lze použít, když svědectví vydáváme: • Příbuznému. Tento přístup použil Ondřej, když ke Kristu přivedl svého bratra Šimona Petra (Jan 1:40–42). 60
15. Jak účinně vydávat svědectví
• Příteli. Apoštol vůči Filipanům tento přístup použil, když ke Kristu přivedl Natanaela (Jan 1:45, 46). • Zainteresovanému člověku. Ježíš tento přístup použil v případě Nikodéma (Jan 3:1–21). • Hledajícímu člověku. Pavel se Silasem použili přímý přístup, když ke Kristu přivedli žalářníka ve Filipech (Skutky 16:19–34). 2) Nepřímý přístup. Tento přístup lze použít, když svědectví vydáváme: • Někomu neznámému. Ježíš použil tento nepřímý přístup při svědectví samařské ženě (Jan 4:7–26). • Někomu, kdo již věří v Boha. Evangelista vůči Filipanům použil tento nepřímý přístup, když ke Kristu vedl etiopského eunucha (Skutky 8:26–39). Příslušná metoda bude záležet na vedení Ducha svatého. Ať již tedy použiješ přímý či nepřímý způsob, předlož celý Boží plán spásy a dotyčného vyzvi, aby přijal Krista jako svého Spasitele.
15.4 Co má následovat Čtení: Matouš 13:3–8, 18–23 Podobenství o rozsévači ukazuje, jak je důležité věci dotáhnout do konce. Pouze čtvrtina z uvedených druhů půdy byla připravena na semeno, takže pouze čtvrtina nakonec přinesla užitek. Z Ježíšova vysvětlení tohoto podobenství (Matouš 13:18–23) se dozvídáme následující skutečnosti: • Rozsévač je svědek. • Semeno je Boží slovo. • Půda je srdce. Také se dozvídáme, že existují čtyři druhy půdy, tedy srdcí: • Tvrdé srdce; půda podél cesty – plodná, ale tvrdá. • Plytké srdce; kamenná půda – plodná, ale mělká. • Světské srdce; trnitá půda – plodná, ale plná něčeho jiného. • Chápavé srdce; dobrá půda – plodná a připravená. Plyne z toho jednoduché ponaučení – má-li semeno, Boží slovo, nést ovoce, musí být srdce připraveno. Tvrdé srdce je třeba obměkčit; mělké srdce musí získat hloubku; světské srdce musí zjistit, že věci tohoto světa jsou pomíjivé (Marek 8:36, 37). A to vše si vyžaduje čas, úsilí a trpělivost. 15.5 Jak předkládat Boží plán spásy Čtení: Skutky 4:12 Je sedm poměrně jednoduchých kroků, pokud jde o předkládání Božího plánu spásy: 1) Poděl se o svou osobní zkušenost, co se týče spásy. Nevyprávěj celý svůj životní příběh. Ke sdělení toho, jak tě Pán spasil, by mělo stačit jen pár minut. V závěru svého svědectví si vezmi Bibli a řekni: „Mohu se nyní s tebou (s vámi) podělit o Boží plán spásy, který naprosto změnil můj život?“ 2) Nyní se poděl o první skutečnost: „Je skutečností, že Bůh tě miluje.“ Přečti Jana 3:16–17 a příslušné poznámky vztahující se k této části. Na závěr této části řekni například: „Uznáváš (nebo přijímáš skutečnost), že tě Bůh miluje?“ Je-li to možné, měl by to dotyčný uznat a přijmout. Bude se pak chtít o Božím plánu spásy dozvědět více. 3) Nyní se poděl o druhou skutečnost: „Je skutečností, že jsi hříšník.“ Přečti Římanům 3:23 a příslušné poznámky vztahující se k této části. Na závěr této části dotyčného vyzvi, aby uznal, že je ztracený hříšník. Jakmile to uzná, řekni: „Bůh tě miluje, i když jsi hříšník! Není to úžasné?“ 61
15. Jak účinně vydávat svědectví
4) Nyní se poděl o třetí skutečnost: „Je skutečností, že jsi nyní mrtvý v hříchu.“ Přečti Římanům 7:23 a příslušné poznámky vztahující se k této části. Na závěr této části dotyčného vyzvi, aby uznal, že je mrtvý v hříchu. Jakmile to uzná, řekni: „Přestože jsi mrtvý v hříchu, Bůh tě miluje! Není to úžasné?“ 5) Nyní se poděl o čtvrtou skutečnost: „Je skutečností, že Kristus za tebe zemřel.“ Přečti Římanům 5:6 a příslušné poznámky vztahující se k této části. Na závěr této části dotyčného vyzvi, aby vyznal, že Kristus za něj zemřel. Jakmile to vyzná, řekni: „Není to úžasné? Bůh tě tak miluje, že za tebe zemřel a nesl tvé hříchy na Kalvárii!“ 6) Nyní se poděl o pátou skutečnost: „Je skutečností, že můžeš být spasen vírou v Pána Ježíše Krista.“ Přečti Skutky 16:30, 31 a příslušné poznámky vztahující se k této části. 7) Nyní se poděl o šestou skutečnost. Veď jej, aby v modlitbě vzýval jméno Pána, protože „každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen“. Přečti Římanům 10:13. Jakmile se dostaneš na závěr svých poznámek, vyzvi dotyčného, aby vírou přijal Krista jako svého Spasitele!
15.6 Jak předkládat pozvání Čtení: Zjevení 22:17 Při pozvání jde o to přizvat člověka, který dostává svědectví, aby vírou přijal Pána Ježíše Krista jako svého Spasitele. Přečti Zjevení 22:17 a pak prostě například řekni: „Poklekneš nyní spolu se mnou před Pánem a já se za tebe pomodlím, aby ti právě teď dal svou spásu?“ Klekni si jako první; nečekej, až si dotyčný sám klekne! • Pokud si s tebou neklene, nevynucuj si to. o Pomodli se krátkou modlitbu, aby ho Pán usvědčil z hříchu a přivedl jej k pokání. o Pak si domluv další setkání, kde budeš ve svém svědectví pokračovat. • Pokud spolu s tebou poklekne, vyzvi jej, aby vírou přijal Krista tím, že se bude modlit společně s tebou (bude se modlit tak, že bude opakovat tvoje slova) následující modlitbu: „Pane Ježíši, vím, že mě miluješ, protože jsi za mě zemřel a nesl za mě na kříži mé hříchy. Děkuji ti, Pane, že jsi mi zjevil, že jsem ztracen, že jsi mi ukázal mou hříšnost. Vyznávám, že jsem hříšník, mrtvý v hříchu a že se nemohu sám spasit. Vírou tě nyní radostně přijímám jako svého Spasitele a děkuji ti, Pane, za tvou věčnou spásu. Amen!“ Po této společné modlitbě oba vstaňte, podej dotyčnému svou ruku anebo jej obejmi a přivítej jej do Boží rodiny: „Srdečně vítej! Na základě autority Božího slova jsi nyní dítětem Božím!“ 15.7 Co dělat dále Čtení: Skutky 2:41–47 Tvá odpovědnost nekončí tím, že někoho přivedeš ke Kristu. Nyní je zde duchovní nemluvně, které bude potřebovat pomoc, aby rostlo v milosti a poznání Pána Ježíše Krista. Novému křesťanu můžeš pomáhat k duchovnímu růstu, a to následujícími způsoby: Pokud nemá celou Bibli, pomoz mu obstarat si ji v nějakém soudobém českém překladu. Velmi praktické je také mít kapesní vydání Nového zákona, které může mít stále s sebou. • Přiveď jej do biblické křesťanské církve: (Můžeš jej pozvat do své církve!) o Pokud půjdete do církve spolu, sedni si vedle dotyčného. o Pokud kazatel či pastor přítomné vyzve ke svědectví, požádej dotyčného, aby šel s tebou a veřejně vyznal svou víru v Krista (Matouš 10:32). o Domluv s kazatelem či pastorem, aby dotyčný byl co nejdříve pokřtěn. • Dej mu pevný začátek: o Ukaž mu, že spaseni jsme již nyní. o Zdůrazni skutečnost, že Pána je třeba poslouchat ve všem. 62
15. Jak účinně vydávat svědectví
o Uč jej, jak se má každodenně modlit. o Uč jej, že si má denně číst a studovat Bibli. • Vysvětli mu praktičnost této publikace: o Ukaž mu, jak se orientovat v těchto základních námětech. o Ukaž mu, jak se při studiu Písma hledají příslušné pasáže. o Pomoz mu při studiu těchto patnácti základních námětů. • U patnácté kapitoly by dotyčný měl být už v určité církvi a měl by mít solidní doktrinální základy pro další duchovní růst. • Povzbuzuj jej, aby evangelizoval a vydával svědectví. „Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni“ (Žalm 107:2). Nyní by tedy takový nový křesťan měl být plně připraven předávat evangelium dalším. Dosáhl jsi něčeho skutečně velikého. Neusni ale na vavřínech a jdi pomáhat dalším, kteří jsou v tomto světě ztraceni jako ovce bez Pastýře!
www.BiblickaKnihovna.cz Bezplatné křesťanské publikace v elektronických formátech, včetně formátů pro čtečky knih Kindle (MOBI) i non-Kindle (ePub).
63
