Základní škola HOSTIVICE, U Zámecké zdi 1704
Co se děje
Z obsahu
stále hledáme nové redaktory, kteří chtějí přinášet čtenářům reportáže hledáme a obrázky ze života naší školy stále hledáme šikovné ilustrátory a kreslíře komiksů milí žáci, učitelé i vychovatelé, přinášejte své příspěvky do redakce časopisu elektronicky na adresu
[email protected] osobně do školní knihovny nově také do schránky časopisu – umístěné v chodbičce před knihovnou
Úvahu či promluvu tohoto čísla musím začít velkou omluvou. Pravidelní čtenáři si už zvykli, že časopis „ZA ZDÍ“ je dvouměsíčníkem. Tentokrát je ale čtvrté číslo vydáno s měsíčním zpožděním. Předpokládám, že vydáním dalšího čísla skluz napravíme. Milí čtenáři, buďte prosím shovívaví a promiňte nám posun termínu vydání. Bohužel se sešlo několik faktorů, které opoždění zapříčinily. Svým způsobem je ale vidět, že časopis žije a může tedy mít i své „dětské nemoci“. Prvním faktorem je skutečnost, že byl změněn celý koncept připravovaného čísla. Snažíme se mít zhruba dvě čísla dopředu jasnou představu o hlavním tématu i stěžejních reportážích. Na přání ředitele školy byla připravována velká reportáž o školní jídelně, včetně rozhovoru s vedoucí školní kuchyně. Reportáži předcházela anketa mezi žáky školy, která úspěšně proběhla. Nakonec byla reportáž z provozních důvodů přesunuta, čtenáři ji najdou v některém z dalších čísel. Byla tedy nutná kompletní přestavba celého konceptu čísla, což není právě snadný proces. Druhým faktorem je především má osoba. Všemi obávaná chřipka po mnoha letech a se vší parádou zdecimovala nejen mne, ale i některé z mých redaktorů. Jsem živým důkazem varování lékařů, že chřipkové onemocnění se nemá podceňovat a přecházet bez léčení. V mém případě se sečetlo mé několikeré ignorování lehčích příznaků a ve výsledku mě chřipka doslova sestřelila tak, že mi trvalo pár týdnů, než jsem opět našla svou bývalou energii. Dalším z faktorů byly jarní prázdniny, výjezdy na lyžařské kurzy … a měsíční skluz byl na světě. Budeme se snažit, abychom Vám v tomto „posunutém“ čísle, i v číslech následujících vynahradili kvalitou reportáží časový deficit vydání. Věřím, že nám zachováte svou přízeň a dál budete věrnými čtenáři školního časopisu „ZA ZDÍ“. Martina Erbová „ZA ZDÍ“ školní časopis Základní školy v Hostivici
č.4 - 2014/15 2.ročník
vychází 8.4.2015
Vedoucí redakce : Martina Erbová Redaktorky : Veronika Křížová Iveta Šenerová
Obrázky použité k ilustraci stránek časopisu : https://www.google.cz/search fotografie náleží z velké části archivu redakce nebo jsou autorizovány
Tady může být i tvé jméno, zkus se s námi pustit do psaní příštího čísla časopisu.
TURNAJ V HÁZENÉ Turnaj v házené se konal 22.ledna 2015 v Černošicích, v nafukovací sportovní hale u základní školy. Na první zápas jsme nastoupili jako „outsideři“, ale nakonec se nám povedlo probojovat až do finále, ve kterém jsme se utkali s týmy základní školy v Davli a v Řevnicích. Po dlouhém a vyčerpávajícím boji jsme obsadili třetí příčku. Na to, že to byl náš první turnaj a trénujeme jen jednou týdně, jsme si nevedli vůbec špatně. Musíme na sobě ještě makat, ale minimálně jsme získali zkušenosti do dalších zápasů. za tým David Janouch, 8.B
Slovo trenéra … Naši kluci odehráli velmi pěkné zápasy. Jejich výkon byl jistě umocněn chováním všech hráčů a férovým přístupem. Házenou spolu trénujeme jeden rok, vždy jednou týdně. Tohle byla naše první zkušenost s opravdovým utkáním. Týmům pořádajících škol bylo, dle mého názoru, rozhodčími viditelně přilepšováno, kluci ale jejich neférový přístup ustáli. I když poslední dva finálové zápasy prohráli díky „upískávání“ rozhodčích, tak své místo vybojovali se ctí a s maximálním nasazením. Dokázali se vyhnout konfliktům i mimo hřiště a nereagovali na nemístné provokace některých protihráčů. Bylo znát, že nám viditelně roste dobrý tým, který může mít v budoucnosti své šance a že to u ostatních týmů nezůstalo bez povšimnutí. Za sportovní a profesionální přístup klukům velmi děkuji. Bc. Michaela Rosenkranzová
Jistě nezůstalo bez povšimnutí, že z přízemí pavilonů A a B zmizely automaty na slazené nápoje a sladké tyčinky typu Mars. Nejen na přání rodičů dětí prvního stupně, ale především na popud ředitele školy, byly zmíněné automaty odvezeny. Nově bude také brzy platit novela zákona o automatech ve školách, její úpravy finišují. Všichni jsme zaznamenali diskusi v politických kruzích, kde jsou automaty probírány zleva do prava a zhora dolů. Dnešní trend zdravé výživy dětem nedoporučuje konzumaci velkého množství přeslazených nápojů a „mlsek“. Dětem také většinou chybí dostatek pohybu, a proto je tato diskuse na místě.
Ve zmíněných pavilonech A a B jsou v patrech umístěny automaty na mléko a zdravé svačinky firmy COME, známější pod logem „Happy snack“. Ano, i tady najdete přislazená a ochucená mléka, ale množství použitých sladidel je pečlivě sledováno a propočítáváno nutričními specialisty. Další výhodou automatů Happy snack je, že děti nemusí mít u sebe finanční hotovost. Každý žák má „kreditku“, na kterou mu rodiče poukáží částku dle svého uvážení. Mohou v klientském účtu dítěti nastavit tzv. „denní limit“. To v praxi znamená, že dítě nemůže z automatu vybrat více zboží, než si rodiče přejí. Také mohou sledovat, jak s kreditkou dítě hospodaří a jakou svačinku ten který den mělo.
V případě ztráty karty u denního limitu případný „nepoctivý“ nálezce, který by chtěl kartu využít ve svůj prospěch, nemůže z automatu vybrat více, než denní limit dovolí. Ztracenou kartu je potřeba hned nahlásit a zablokovat. Rodiče tedy mají možnost sledovat na internetu pohyb na kartě, mají přehled co dítě svačilo a mohou (například v případě alergií) i některý z produktů dítěti „zakázat“ = automat daný výrobek dítěti vůbec nevydá. To jsou nepochybně některé z výhod automatů Happy snack.
Firma COME kromě mléka a zdravých svačinek do školy pravidelně jedenkrát za čtrnáct dní vozí zdarma, v rámci dotovaného projektu Ovoce a zelenina do škol, dětem čerstvé ovoce a zeleninu. Děti ovoce dostávají formou ovocných fresh šťáv, salátů nebo jednotlivých kusů ovoce a zeleniny. Nyní pro děti firma připravila bonusový program „Ovoce a zelenina v barvách duhy“. Co to znamená? Všichni žáci 1.stupně dostali katalog – deníček. V katalogu děti naleznou spoustu rad, informací, receptů, nápadů, kvízů, her a třeba i básniček, vše s ovocnou tématikou. S každou další dodávkou ovoce budou děti dostávat informační kartičky, které si budou zakládat do desek katalogu. Na kartičce je znázorněn určitý druh ovoce nebo zeleniny a informace o něm. Například jablko - co obsahuje, kde roste, jak vypadá strom, list, květ i plod, jak se jablko řekne anglicky, německy a italsky nebo také, že plod jabloně patří mezi malvice. Cílem projektu je seznámit děti s různými druhy ovoce, naučit je v čem je ovoce našemu tělu prospěšné a především naučit děti jeho větší konzumaci. Katalog mohou učitelé zařadit i do výuky prvouky a pracovat s ním ve škole. Na konci školního roku by měly mít děti ucelenou sbírku deseti kartiček a měly by být bohatší o mnoho zajímavých informací. Firma COME dále připravuje různé soutěže a besedy na katalog navazující. Projekt se jistě bude dětem líbit a pomůže k lepším stravovacím návykům. Martina Erbová
Jak již zaznělo v úvodním slově vedoucí redakce, koncept čísla byl neočekávaně změněn a bylo nutné změnit také rozhovor. Najít hned osobnost, kterou naše redaktorky vyzpovídají není tak jednoduché a proto jsem souhlasila s návrhem, představit blíže právě zmíněné redaktorky. Obě děvčata, která časopis od prvopočátku spoluvytvářejí, se s námi v tomto školním roce rozloučí a odejdou na střední školu. Je tedy nejvyšší čas představit je našim čtenářům. Nebylo snadné holky „ukecat“, jako správní teenageři se bránily sdělovat podrobnosti ze svého života, ale něco málo nakonec prozradily.
Odkud pocházíš a řekneš nám něco o své rodině? S rodiči od svého narození žiju tady v Hostivici, mám jednoho staršího bratra. Do téhle školy chodím od 1.třídy, teď už do třídy 9.A. Jaké máš záliby, koníčky? Ráda lezu po skalách, snažím se hrát na kytaru, maluju, ráda čtu knížky a tak různě.
Jseš už v 9.třídě, na jakou školu míříš dál? Chtěla bych jít na pedagogické lyceum, podle toho kam se dostanu, buď do Berouna, nebo do Prahy Čeho bys chtěla v životě dosáhnout? Máš nějaký sen nebo cíl? Chtěla bych jít na vysokou školu a být jednou učitelka. Ale to je daleká budoucnost. Máš nějaké krédo, kterým se snažíš řídit? Napadá mě, „co tě nezabije, to tě posílí“, na tom se asi s Ivetou shodneme.
Odkud pocházíš a řekneš nám něco o své rodině? Také já pocházím z Hostivice, mám staršího bratra a sestru. S Verčou jsme od 1.třídy spolužačky. Jaké máš záliby, koníčky? Hodně mě baví tanec, chodím na street dance, ráda poslouchám hudbu, čtu knížky. V poslední době mě chytla jízda na koni. Baví mě se ale o koně i postarat, je velký zážitek, když koně člověk vyčistí, vyhřebelcuje a pak se může „za odměnu“ svézt. V létě mě bavilo lezení po skalách. Vůbec mám ráda cestování a poznávání nových věcí. A co dál po 9.třídě? Hlásím se na pedagogické lyceum v Praze, na Evropské. Jednou bych se chtěla stát psycholožkou a tohle je jedna z cest, jak toho dosáhnout. Každopádně bych se ráda věnovala dětské psychologii. Děti někdy musí řešit dost velké problémy. S těmi bych jim ráda pomáhala. Dětí v tísni není právě málo a mě láká nejen zkoumání lidské duše, ale právě především ta pomoc. Máš nějaké krédo, kterým se snažíš řídit? Shodneme se s Verčou, „co tě nezabije, to tě posílí“. V těch slovech je velká pravda. I ne příliš dobré zážitky člověku můžou pomoci, přinejmenším tím, aby neopakoval stejné chyby. Moc děkujeme redaktorkám za rozhovor a přejeme jim do dalšího života, studijního i osobního, hodně úspěchů. Čekají je přijímací zkoušky na zmíněné školy, takže držíme palce. M.E.
Další rozhovor Vám představí Martinu Erbovou, vedoucí školního informačního centra = knihovny a vedoucí redakce školního časopisu. Je to tak trochu naše malá pomsta za předešlé výslechy. Rozhovor není úplně standardní díky faktu, že proběhl mezi dcerou a matkou. To má své výhody i nevýhody. Laskavý čtenář snad bude číst se shovívavostí a odpustí nám fakt, že v rozhovoru upřednostníme tykání. Své mámě opravdu vykat nemůžu, to by vyznělo falešně a nepravdivě. I když přiznávám, že dělat rozhovory s jinými osobnostmi se mi zdálo mnohem jednodušší.
Prozradíš čtenářům něco o sobě a naší rodině? Naše rodina pochází z Hostivice. Chviličku jsem žila také na Kladensku a když jsem se vdala, tak jsem pár let bydlela v Praze. Život mě ale vrátil zpátky do Hostivice. Mám tři děti. Nejstaršímu synovi Lukášovi je 28 let, prostřední dceři Lence je 25 let a pak mám tebe, teď už patnáctiletou redaktorku Ivetu. A strašně se těším, že díky synovi se v květnu stanu babičkou a ty tetičkou.
A co tvoje školní léta? Do školy jsem chodila nejdřív v Hostivici, do 1. a 2.třídy, odtud jsem přestoupila na dva roky do jazykové školy do Prahy. Když jsme se pak přestěhovali na Kladensko, odešla jsem do jazykové školy v Kladně na Sítné, kde jsem v osmém ročníku dokončila základní školní docházku. Možná i díky tomu mám v Hostivici malý handicap, nemám známé a kamarády z řad spolužáků. To jsou docela důležité vazby, které mi tu chybí. Po základce jsem byla přijata na gymnázium v Kladně, které jsem nakonec nedokončila. Maturitní zkoušku jsem udělala na střední škole gastronomické a hotelové.
Co tě přivedlo do knihovny? Do knihovny jsem se dostala oklikou. V životě jsem prošla několika povoláními. Když jsem odešla z gymnázia, začala jsem pracovat v atelieru oprav orientálních koberců a gobelínů, kde jsem zakotvila na docela dlouhou dobu. Ta práce mě moc bavila. Je to krásné, zajímavé a kreativní povolání. Do rukou se nám mnohdy dostaly i velmi vzácné gobelíny, nejen ze soukromých sbírek, ale i koberce z národní galerie, které jsme pomáhaly zachránit. Když jsem končila mateřskou dovolenou s tebou, už jsem nemohla dojíždět do Prahy a hledala jsem jiné zaměstnání. Péče o rodinu se třemi dětmi je přece jen časově náročná. Nikdy jsem se nedokázala smířit jen s tím, že budu chodit na úřad práce a „hledat – nehledat“. Šla jsem tedy na brigádu do zdejšího domova důchodců, kde jsem nastoupila na pozici „univerzální pracovník = holka pro všechno“. Byla jsem moc ráda, že mám co dělat a především v místě bydliště. Z brigády nakonec byl trvalý pracovní poměr a můžu říct, že léta mezi staroušky byla pro mě další velkou životní školou. Jsou to lidé, kteří prožili svůj život, už neřeší zbytečnosti a mají v sobě hodně životní moudrosti. V domově důchodců jsem se postupně propracovala do kuchyně a bylo mi navrženo, abych si zvýšila kvalifikaci. Proto jsem šla znovu studovat, nejdřív výuční list na kuchařku a pak dál hotelovou školu. Po náročné operaci ruky jsem už ale v tomhle povolání pokračovat nemohla a hledala jsem nějakou další alternativu. Mezitím ty už jsi nastoupila do školy a při třídních schůzkách vaše paní učitelka oslovila rodiče, že škola hledá někoho do knihovny. Protože moje maminka je knihovnice a od dětství mám ke knihám velice blízko, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Za zeptání a zkoušku člověk nic nedá. Šla jsem se o místo ucházet a povedlo se.
Co tě přimělo k založení časopisu? Školní časopis – s tou myšlenkou jsem si pohrávala docela dlouho. Když jsem ještě chodila na gymnázium, vždycky jsem si říkala, že nikdy nechci skončit v kanceláři, mezi papírama. Po pravdě, v knihovně je především hodně administrativní práce. Nejen kolem knihovny, ale mám na starosti ještě evidenci majetku školy. Pro mě je dost důležité od té úřednické práce „tak trochu utéct“ a odreagovat se. A děti přinášejí spoustu
inspirace. Myslím si, že ve škole se dělá velké množství zajímavých věcí a jen zlomek se prezentuje v Hostivickém měsíčníku. Navíc takhle velká škola si svůj školní časopis zaslouží. Zaslouží si, aby se nejen vaši spolužáci, ale celá veřejnost dozvěděla, co všechno ve škole „tropíte“. Aby rodiče i příbuzní mohli ještě trochu víc nahlédnout pod pokličku školy. Co původní nadšení? Opadlo nebo tě to pořád baví? Počáteční nadšení musí být, bez toho by to nešlo. A kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělala. Od samého počátku mám oporu v paní zástupkyni Liškové, která se stejnou myšlenkou koketovala už pár let přede mnou a byla mému počínání nakloněná. Spousta lidí mě zrazovala – varovali mě, že časopis nebude mít dlouhé trvání, že je to složitá práce, že je těžké najít spolupracovníky, hlavně z řad dětí, že to zabere hodně osobního času… Nicméně paní zástupkyně Lišková mě naopak od počátku podporovala. Mám v ní velmi objektivního konzultanta. Takže jsem se do tvorby časopisu vrhla takříkajíc „po hlavě“. Někdy sice narazím na to, že je napsaná reportáž, podle mého názoru velice dobrá, pro děti zajímavá i přínosná a pak je mi řečeno, že se do školního časopisu nehodí nebo nepatří do života školy. To pak umím být i otrávená, ale nakonec mě to vždycky přejde. Osobně si myslím, že školní časopis by neměl jen mapovat život školy, ale že by měl dětem taky přinášet inspiraci, nápady jak si život zpestřit a hlavně jak ho prožívat barevně a smysluplně. Podle mého názoru i reportáže „zvenčí“ mohou být pro děti inspirativní, můžou děti nasměrovat, aby dělaly něco zajímavého a „jen se neflákaly po ulicích“. Razím heslo, že když deset dětí sedí na bývalé zámecké zdi a kouří, čtyři z těch deseti si nějakou reportáž přečtou a i třeba jen jeden z nich se začne věnovat něčemu lepšímu, příště už nejde kouřit s partičkou na tu zeď, je to „megaúspěch“.
Co tě vedlo k tomu, že jsi za redaktorky zvolila mě a Verču? To je taková moje malá vychytralost i pohodlnost. Hledat redaktory mezi dětmi je strašně těžké. Je hodně šikovných dětí, ale třeba se stydí nebo bojí projevit. Vás obě znám. Jste šikovné, umíte se vyjadřovat nejen verbálně, ale i písemně. Myslím si, že i pro vás je práce pro časopis přínosná. Určitým způsobem se zbavujete ostychu. To se úžasně ukázalo při vašem rozhovoru se starostou města. Mluvily jste s ním uvolněně a přirozeně, nebyly jste ve stresu. Takže i vám to pomáhá. Navíc jste mi obě blízké. Vím, jakým způsobem pracujete, jak mám s vámi komunikovat. Vím, co vás baví. Ve chvíli, kdy mám s redaktorem spolupracovat, musíme se částečně naladit na stejnou notu a navzájem si musíme důvěřovat. To byl i případ loňských redaktorek z devítky, Terky a Gábiny. Holky to bavilo, nemusela jsem je do ničeho nutit, samy přicházely s nápady na reportáže. Teď mám trochu obavu z toho, že až mi odejdete vy dvě, bude tvorba časopisu mnohem těžší. Mám vytipované mladší děti ze 4. a 5.tříd, pár šikovných dětí je v osmičce. Vždycky je to o domluvě, ale hlavně o chuti těch lidiček dělat něco navíc. Kde bereš inspiraci? Doma i ve škole. Inspirací jsi ty, moje dcera. Jasně, už se šklebíš, ale je to tak. Protože tě mám doma, mám možnost sledovat, co tě baví, nemusím nic složitě vymýšlet. Mám tě pořád na očích. A také stačí jednoduše jít po škole, dívat se a poslouchat.
Pomáhá ti někdo z dospělých? Určitě. Učitelů a vychovatelů, kteří chtějí a pomáhají, není zas tak moc, ale jsou. Vy je dobře znáte a čtenáři, když se podívají do starších čísel zjistí, že některá jména se celkem pravidelně opakují. Mám pomocníky i mimo školu. Mým konzultantem, korektorem a velkým pomocníkem je paní zástupkyně Lišková. Je to podobný nadšenec jako já a časopis je takové naše společné dítě. Vzhledem k tomu, že máme za sebou jeden a půl ročníku, máme snad docela velkou šanci na přežití. Časopis už není novorozeňátko, ale takové naše batolátko, které se spolu snažíme hýčkat.
Jaký má na časopis názor pan ředitel? Pan ředitel je vydávání časopisu od počátku nakloněn, už do druhého čísla nám poskytl rozhovor. Většina reportáží se mu, doufám, líbí. K některým se někdy vyjadřuje ve smyslu, že se netýkají školy. Připomínkuje jejich zařazení, ale ve finále máme celkem volnou ruku. Neřekla bych, že někdy nastal nějaký zásadní problém. Můžeme se rozcházet v názorech, debatujeme, ale i to k tomu patří. Tvorba časopisu je také o diskusi, každý může mít svůj názor. Díky tomu je časopis ve výsledku barevnější a zajímavější. Něco si dokážu prosadit, na druhou stranu, když se něco nehodí nebo není správně načasováno, je dobré, když někdo další člověka přibrzdí. Reportáž pak třeba má šanci i dozrát.
Zpátky ke tvé osobě. Jaké máš zájmy a koníčky? Na koníčky už v podstatě nemám vůbec žádný čas. Všechen mi zabereš ty, rodina a práce. Mám moc ráda naše pejsky, bišonky. Zvířátka vůbec mě obohacují. Se zvířátky jsem vyrostla, hlavně díky bratrovi. Doma jsme měli spoustu papoušků, ještěrek, hadů, kobylek, rybiček, kočky a psa. Asi proto máme zvířátka doma i teď. Vždycky jsem měla ráda ruční práce, na které už ale nemám potřebný čas a na které už taky pomalu přestávám vidět. A moc ráda čtu. Jaký žánr? To se v průběhu života mění. Mám ráda historické romány, s chutí si přečtu dobrou detektivku, baví mě encyklopedie. V poslední době ale čtu i knížky pro váš věk. Pokud mám nějakou knížku někomu doporučit nebo ji komentovat, měla bych vědět o čem je. Takže když pro tebe kupuju knížku, než ji ty dostaneš, už ji mám většinou přečtenou. Co opravdu nemusím, jsou knihy o válce, hlavně o té druhé světové, ta byla moc krutá. Ani dokumenty a filmy s válečnou tématikou mě neberou, ale to asi většinu ženských, jsou pro mě příliš drastické. Když jsme v loňském roce navštívili Osvětim v Polsku, bylo to pro mě velice zajímavé. Jako mámu mě ale strašně zasáhlo nejen prostředí a atmosféra, ale vůbec vědomí, že by něco podobného mohlo hrozit mým dětem a mé rodině. Tématiku 2.světové války tedy nevyhledávám, na druhou stranu ji ale neignoruji. Při četbě dávám přednost odpočinku, proto si pečlivě vybírám to, co budu číst.
Co považuješ v životě za nejhorší? „Srážku s blbcem.“ Lidská hloupost může být nekonečná a velice špatně se s ní bojuje. Ten boj je většinou předem prohraný. Přesto, hloupost a zlé úmysly by se neměly ignorovat.
Podle čeho se budeš v budoucnu řídit při výběru redaktorů? Redaktoři hlavně musí být ochotní spolupracovat, musí mít do práce chuť a musí se umět vyjadřovat. Se správným vedením se to pak dá zvládnout. Když redaktor napíše reportáž, následuje korektura, jak jazyková, tak někdy částečně obsahová. Musí se opravit chyby, slova, která se opakují, se musí nahradit. Nakonec ale každý redaktor dostane práci zpět k autorizaci. Když souhlasí, podepíše ji a můžeme ji do časopisu zařadit. Z každé slohové práce je na první pohled jasné, jaké má dítě vlohy, jak se vyjadřuje, jak skládá věty. Je hodně znát, jestli děti čtou. Dítě, které čte, má bohatou slovní zásobu a dobré vyjadřovací schopnosti. Na některé děti mě upozorní učitel a pak je na mě, jestli dítě správně motivuji, nebo prostě „ukecám“.
Plánuješ do redakce zahrnout nějakého kreslíře? To je další úskalí. V časopise pravidelně vychází inzerát, že hledáme kreslíře komiksů a obrázků vůbec. Je to problém. Dětí, které umí kreslit není málo, ale často se stydí. Když se časopis sestavuje a dolaďuje se po grafické stránce, je potřeba některé reportáže vhodně oddělit, překlenout se pomocí obrázku jinam. Nebo je potřeba doplnit na stránky obrázky tak, aby se dal časopis zalomit. V praxi je to spíš o tom, že když procházím školou, všímám si výzdoby jednotlivých tříd. Pak si práce dětí nafotím a použijeme je v časopise. Vysloveně dostat kreslíře do časopisu je potíž. Ostych jim brání v realizaci a často ani nemají chuť věnovat tomu svůj čas. Dál je potřeba, aby se kreslíř držel tématu daného čísla, a to také není vždycky jednoduché.
Co si myslíš, že se dětem na časopise líbí? Podle toho, jaké mám ohlasy, třeba děti 1.stupně zajímají články o jejich třídě. Mají šanci se vidět a ukázat článek na internetu i rodičům, pochlubit se. Docela oblíbená rubrika jsou rozhovory s učiteli. Je to možnost, jak vám učitele přiblížit z jiné strany, než je běžně znáte. Máte šanci je poznat jinýma očima. Zjistit, že mají své zájmy a sny, zkušenosti, o kterých jste neměli tušení. Každý má mnohdy velmi zajímavé dětství, mládí a koníčky. To není špatná rubrika, ale to musí posoudit čtenáři sami. Mají možnost časopis vidět rodiče? To už tady zaznělo. Kdokoliv může časopis vidět na stránkách školy na internetu. Prohlédnout si i starší čísla, posoudit, jak se časopis vyvíjí. I od rodičů a prarodičů mám ohlasy. Zatím se mi nestalo, že by nějaká reakce byla negativní. Naopak, několikrát jsem byla oslovena, že by maminka nebo babička ráda výtisk časopisu koupila. Já vždycky odpovídám, že časopis není prodejný, ale každý si ho může prohlédnout, stáhnout či vytisknout v PDF podobě ze stránek školy.
Bude se časopis nějak dál vyvíjet? Vyvíjí se od prvního čísla, od počátku neustále. A doufám, že se pořád vyvíjet bude. Ve chvíli, kdy se jeho vývoj na nějaké úrovni zastaví a přestane se posouvat dál, začne asi ztrácet svůj smysl. Od některých rubrik postupně určitě budeme upouštět, jiné naopak znovu oživíme. V 1.ročníku jsem začínala s rubrikou „Ze školních kronik“, nabízelo se to, protože mám kroniku na starosti. V kronikách je řada zajímavých informací a detailů, které stojí za povšimnutí. Ke konci ročníku mi ale přišlo, že už to dětem moc nepřináší, vaše generace se dívá spíš dopředu než dozadu, takže rubrika skončila. Není ale vyloučeno, že časem, nebo v jiné podobě, se ke kronikám budeme vracet. No a na druhou stranu vznikly a stále vznikají nové rubriky. Teď je to třeba rubrika „Zajímavé osobnosti z řad žáků školy“. Moc mě mrzí, že „prozatím“ zanikla rubrika „Otazníky pro život“. Její autorka ji vymyslela na pomoc žákům a podle mého názoru je to rubrika velmi potřebná i zajímavá. Nebudu komentovat to proč zanikla, ale doufám, že se mi podaří autorku přemluvit k pokračování. Od počátku se učíme, snažíme se reagovat na připomínky a nápady, i nestranných pozorovatelů a čtenářů. Myslím si, že se stále zlepšuje grafická podoba časopisu. Takže jak říkám, pořád se máme kam posouvat a já doufám, že budeme postupovat dopředu, ne zpátky. Ve chvíli, kdy spadneme do jakéhosi stereotypu nebo rutiny, bude naše práce ztrácet smysl a bude potřeba buď inovovat, nebo skončit. Škola je ale natolik živý a barevný organismus, že bude pořád o čem psát a co ukazovat.
Na konci rozhovoru bývá přání. Co společně popřejeme školnímu časopisu „ZA ZDÍ“? Zajímavé články, reportáže i výtvarné práce, aby se pořád zlepšoval. Aby, až vy dvě s Verčou odejdete na střední školu, což je za chviličku, aby se našli noví redaktoři, kteří budou mít chuť pokračovat. Když se to podaří, myslím, že časopis bude mít stále co ukazovat, o čem vypovídat. No a především, aby měl své čtenáře, kteří budou časopis se zájmem číst a třeba se formou našich anket a soutěží někdy sami připojí. Iveta Šenerová 9.A
Přestože astronomicky již přišlo JARO, paní ZIMA se ještě nehodlá vzdát své vlády. Děti namalovaly, jak se starají o krmítka pro ptáčky.
V úvodu reportáže ze třetí noci s Andersenem musím poděkovat všem učitelkám a vychovatelkám družin, bez kterých by celá akce vůbec nebyla možná. Nezastupitelnou úlohu mají všechny paní učitelky, které se svými žáčky neváhaly ve svém volnu zůstat ve škole a plně se jim věnovat. Zvláštní obrovské poděkování patří za přípravu jednotlivých bodů programu Jitce Hákové, Míše Rosenkranzové a Valerii Lažo. Tyto tři úžasné dámy připravily pro děti zábavu na vysoce profesionální úrovni. Další zvláštní dík patří družině pomocníků princezny Míši. Díky jejich pomoci všechny děti bezpečně zvládly dobýt hradby naší pomyslné tvrze. Nemenší poděkování patří našim hostům, kteří naprosto nezištně přijeli do naší školy a podělili se s dětmi „nejen“ o své vědomosti z historie. V letošním roce připadla celostátní „Noc s Andersenem“ na pátek 27.března, který je těsně před oslavami dne učitelů. Škola již tradičně pořádá v tento den setkání učitelů stávajících i bývalých, a proto jsme museli naše nocování posunout. Hned následující týden slavíme velikonoční svátky. Nezbylo nám tedy nic jiného, než předběhnout čas a spolu s panem Andersenem přespat ve škole už v pátek 20.března. Náš třetí ročník měl téma „STŘEDOVĚK“. Nocovaly třídy 3.C,D a 4.C,D. Děti dorazily v kostýmech hradních pánů, paní a strašidel. Navštívili nás také hosté z daleké minulosti. Už při páteční dopolední výuce žáčci vyplňovali připravené pracovní listy, ve kterých malovali erby, středověké hrady a pokoušeli se odpovědět na řadu záludných otázek. Odhadovali, jaký význam mají pro ně neznámé pojmy. Například co je to varkoč, tonzura nebo řehole. Své domněnky zapisovali do pracovních listů. Odhadovali, proč středověké ženy nosily pokrývku hlavy nebo jaké jsou tři znaky rytířského stavu. Na prvním stanovišti společně s našimi hosty pak odhalili pravý význam těchto pojmů a dozvěděli se mnoho zajímavého ze života středověkých lidí. Dalším pro děti velmi atraktivním bodem programu bylo dobývání hradu s princeznou Míšou a její družinou „lepých“ dvorních dam. Z reakcí dětí sami uvidíte, že tyto sportovní výkony byly zlatým hřebem večera. Neméně zábavný byl nácvik středověkého tance s Valerií. Pánové se možná přiučili i středověké galantnosti k dámám a děti poznaly, jak odlišný byl hudební vkus středověku. Výtvarnou dílnu měla pod svým dohledem čarodějnice Jitka, která s dětmi vykouzlila krásné jarní obrázky. Po absolvování všech čtyř stanovišť byla společná hostina dětí a středověkých hostů. Po pečených kuřatech se jen zaprášilo. Následovala Zumba s Valerií, v průběhu které se děti po skupinkách vydávaly na stezku odvahy potemnělou školou. Úkolem nebylo jen zvládnutí trasy, ale také odhalení tajenky a nalezení nového pohádkovníku, který dětem věnoval pan ředitel a pojmenoval jej příhodným jménem „ÁMOSKA“.
Na dobrou noc jsme tentokrát četli příběh, který se začal odehrávat o štědrovečerní noci, léta Páně 1362. Zavedl nás do královského sídelního města Prahy. Příběh pro malé čtenáře napsala spisovatelka Renata Štulcová a kniha se jmenuje „Růže a krokvice“. V sobotu ráno jsme s dětmi zjistili, kolik detailů, drobností a zajímavostí si pamatujeme z besedování s našimi hosty a už jsme běželi posnídat pohádkově dobré výrobky maminek a babiček. V atriu školy se začínali scházet nedočkaví rodiče a nám už zbývalo jen vyhlášení vítězů pekařské soutěže a nejpodařenějších masek. Vítěze letos vybírali naši středověcí hosté, a proto byly výsledky naprosto objektivní. Martina Erbová Prohlédněte si tabulky vítězů : Mistr pekař / pekařka 1.místo maminka Františky Svobodové 4.D 2.místo maminka Sandry Piňákové 4.D 3.místo maminka Báry Volfové 4.D
Vítězná maska 1.místo Martin Drážďanský 3.D 2.místo Lukáš Houžvička 4.D 3.místo Sandra Piňáková 4.D
A tady jsou postřehy a reakce malých nocležníků. „Rytíř nám hodnotil hrady, co jsme namalovali.“ Martin 3.D „Moc jsem si to tady užila, tak že se mi nechtělo vůbec domů. Líbilo se mi úplně všechno, i to, jak jsme poslouchali pohádku o středověku. Rytíři nám dali upečené masíčko.“ Verča 3.D „Noc s Andersenem je noc, kdy všichni spíme ve spacáku v tělocvičně. Moc se mi také líbila bojovka. Hledali jsme písmena na tajenku. Vyšlo slovo krokvice. Měli jsme také najít pohádkovník číslo 3. Jmenuje se ÁMOSKA.“ žák 3.C „Třetí stanoviště bylo nejlepší, tam jsme šplhali a slaňovali. Jako dárek jsme dostali rodokmen.“ Vašík 3.D „Zjistili jsme, že varkoč je oděv, který nosí rytíři. Naše návštěva také jedla. Měli kuře, chléb a ovoce. Každý kdo chtěl, dostal kousek kuřete. A měli jsme bojovku, cestou jsme hledali písmena a vyšla tajenka: krokvice. Pak jsme šli spát. Paní knihovnice četla hodně dlouho.“ Eliška 3.D
„ Šli jsme do tělocvičny a tam na nás čekali páni ze středověku. Byli tři, rytíř, obyčejný člověk a šlechtic. Ptali jsme se jich na otázky, které jsme měli na pracovním listu. Bylo to zajímavé. Pan rytíř nám ukazoval svoji výzbroj. Měl i meč.“ Honza 3.D „Rytíři měli velkou večeři: kuře, ovoce, zeleninu a chleba. Dali i nám.“ Ondra 3.D „Dobytí hradu mě moc bavilo, protože jsem lezl po síti a ze čtyř metrů jsem se spustil dolů.“ Jeremy 3.D „Měli jsme takový sešit, v něm bylo třeba: Víte proč nosily ženy pokrývky hlavy? Měli jsme napsat co si myslíme a šlechtic Martin nám řekl pravdu. Nosily je, aby se poznalo, jestli je žena vdaná.“ Nicol 3.D „Šli jsme spát a paní knihovnice nám četla pohádku o Růži a krokvici. Byla moc hezká, líbila se mi.“ žák 3.C „V pátek 20.3.jsme byli ve škole a spali jsme tam. Všichni byli převlečení do středověkých kostýmů. Paní Háková byla krásná čarodějnice. Paní učitelka Valerie Lažo nás učila středověké tance. Pak jsme šli dobývat hrad, nahoře na nás čekaly princezny. Přišli i rytíři, pan Lukáš, pan Martin a Petr. Všichni tři přišli ze středověku. Neznali nic, vlaky ani televizi. Večer jsme šli na bojovku a hledali jsme písmena, ze kterých jsme měli skládat slovo. Byla to krokvice. Nikdo nevěděl co to je, ale paní knihovnice nám večer o krokvici četla pohádku. Ráno jsme se sbalili a vyhlašovali vítěze kostýmů a pohádkově dobré buchty. Všechny byly pohádkově dobré, ale úplný vítěz byl jen jeden. Pak jsme se rozloučili a jeli domů. Všem se to moc líbilo.“ Johanka 3.C A tady je důvod, proč to všichni děláme. Radost dětí a jejich spontánní reakce jsou naší největší odměnou. Přečtěte si následující věty a pochopíte. „Paní strašidlo nám četlo pohádku.“ „Ráno jsme se probudili a paní učitelka nám řekla. Víte, že jste mě vzbudili, teď uvidíte, jak jsem ráno protivná“ „Ženy ve středověku nosily pokrývku hlavy, protože měly vši.“ Tady vidíte, že se nebavily jen děti.
Do sboru Pueri Gaudentes jsem se dostal přes moji maminku, která chodila do sboru Radost Praha. Ten dirigovala Zdena Součková a Vladislav Souček, který v současné době diriguje dívčí sbor. Zdena založila chlapecký (mužský) sbor, který vede stále a který měl již 22.výročí. Do tohoto sboru chodím již 6 let a prošel jsem všemi přípravnými odděleními chlapeckého sboru: Ťutínci (děti od 4 let), Pueri 1, Pueri 2, Pueri 3 a koncertní sbor, kde zpívám již třetím rokem. Náš sbor je známý po celém světě. Byl již v USA, Japonsku, Austrálii apod. Já sám jsem byl se sborem v Itálii. Sbor také zpívá po České republice, loni jsme zpívali operu v Litomyšli, letos s Václavem Neckářem v Kutné Hoře. Jezdíme také na různé soutěže. Repertoár je ve všech odděleních velmi pestrý - od barokních skladeb přes klasicismus až po současnou hudbu. Náš sbor byl i v televizi - v poslední době např. Klipy s Václavem Neckářem, účinkování při Adventním koncertu. Také účinkujeme ve Státní opeře Praha - konkrétně v operách Carmen, Rusalka, Turandot a nově připravujeme i vystoupení v opeře Mefistofeles, která bude mít premiéru v lednu. Zpívání mě moc baví, i když je to jako každý jiný koníček dost náročné, především časově. Zkoušíme dvakrát týdně, k tomu chodíme na hudební nauku a také hlasovou výchovu. Koncertů je také dost, ale alespoň se podívám do míst, kde jsem před tím nikdy nebyl - třeba zákulisí Národního divadla, nahrávací studio Barrandov. Vojta Soukup, 5.B
V šestém ročníku dostali žáci zadání pololetní slohové práce. Čtenář si udělá sám obrázek o tom, jak se „někteří“ žáci zadání chopili. Mnohokrát zaznělo, jak důležitá je četba, jak napomáhá k obohacování slovní zásoby a jakým způsobem ovlivňuje vyjadřovací schopnosti dětí. U slohových prací jednoznačně odhalíte, zda dítě čte, jakým způsobem je zvyklé komunikovat a také jakým způsobem přistupuje k přípravě na vyučování. Samozřejmě, jsou děti sečtělé, které nemluví příliš, ale volba slov a skladba věty většinou napovídá o autorovi. Slohové práce by měly být lahůdkou hodin českého jazyka, jen je potřebné dodržet zadání práce a řídit se několika jednoduchými pravidly. U žáků šesté třídy by už neměl být problém napsat jak popis pracovního postupu, tak popis osoby. Podívejte se s námi, jak by to vypadat nemělo.
Popis pracovního postupu ( 6.třída ): Jak rozbalit dárky 1.
přijdeme k dárku
2.
roztrhneme obal
3.
udiveně řekneme : WOW!
4.
užijeme si obsah
Popis osoby ( 6.třída ) Osnova: •
Úvod – nejoblíbenější paní učitelka
•
Stať – a) vlastnosti b) obličej, břicho c) nohy
•
Závěr
Paní učitelka je hrozně milá. Nosí ráda stylové oblečení. Řve, jenom když ji někdo naštve, ale jinak je hodná. Má pihatej obličej a z boku hlavy jí visí blonďaté vlasy. Její oči jsou modré a má usměvavou tvář. Má štíhlé břicho a její kůže je světlá. Na rukou jí jsou vidět čtyři žíly. Její ruce jsou do tvaru kostry, jako kdyby neměla na rukách nic než kosti. Její nohy jsou svalnaté při pohybu, ale když sedí, tak se ty nohy rozplácnou na židli a jsou „tlusté“. Avšak její postava není zas tak špatná. Někteří učitelé jsou tlustší.
Na masopust bylo moc jídla a dobrůtek, až jsme se přejedli. Hodně jsme si zatancovali. Strašně jsme se nasmáli, protože Jirka a někteří další si vylosovali legrační převleky a v nich tancovali k pobavení nás všech. Každý měl nějakou masku. Paní vychovatelka byla také převlečená a druhá paní vychovatelka nám pouštěla písničky. Byly to skvělé písničky. Pořádně jsme se vyřádili, až jsme se potili. Také jsme hráli na sochy a na židličkovanou. Hanka Šmídová a Beátka Markusová ŠD 6
Urči větný člen u podtržených slov Náš strýc je strašný sobec. Náš strýc je strašně sobecký.
Doplň správně y/i , ý/í j_skra , č_slo, d_tě, tat_nek, ž_rafa t_gr, r_ba, d_m, sek_ra, ch_trost l_zátko, v_ra, s_r, m_dlo, bab_čka, l_žař, b_k, mam_nka, m_sto, v_ška Doplň správně y/i , ý/í M_val má chuť pořádně um_t Vaškovo auto. B_li b_ Honzu úplně ub_li, kdyby nepřišel král Petr. Doplň správně y/i a koncovky dle shody podmětu a přísudku. M_š_ našl_ v kuch_n_ s_r a celou noc hodoval_. Petr sl_b_l, že se vrát_ brz_ , brz_čko. Dět_ si hrál_ do pozdního odpoledne, jejich koťata se hrou bavil_ až do noci. Doplň správně s/z _hodil jsem křídu _e stolu, paní učitelka sáhla do zásuvky a podala mi _e svého stolu jinou. Doplň správně mě/mně Honza dovezl do květinářství a nejkrásnější kytici koupil . Vytvoř 2. a 3.stupeň přídavného jména dobrý špatný Vytvoř 3.osobu množného čísla chodit ukazovat krájet bruslit vést vézt Utvoř 5.pád strážce umělec lovec kupec zrádce obhájce
Dej do správného tvaru slovo v závorce Poděkovali jsme známým, (jenž) nám při (dva stupně ) Celsia pomohli postavit lávku přes potok. Poděkovali jsme i sousedce, (jenž) nám při (dvacet jeden stupeň) Celsia pomohla lávku zase rozebrat.
Paní ZIMA stále vystrkuje růžky, ale děti ze 3.D už volají JARO.
