Zahájení Emma Barnes. Velmi si vážím toho, že můžu být dnes tady s vámi, abychom zahájili den věnovaný jednotě a vizi Evropy

“ Společně pro Evropu” – 12. květen 2007

Zahájení – Emma Barnes Velmi si vážím toho, že můžu být dnes tady s vámi, abychom zahájili den věnovaný jednotě a vizi Evropy. Na úvod - osobní svědectví o tom, jak jsem se zapojila do kurzů Alfa a do setkání „Společně pro Evropu“. Jednou jsem slyšela, že existují dva způsoby, jak být. To, co křesťané potřebují, je být sjednoceni v bratrské lásce: jen tehdy můžeme očekávat, že něčeho dosáhnou. Členové 170 komunit a organizací s mnoha rozdíly a různými pohledy. To ale, na čem záleží, není to, co nás rozděluje, ale to co nás spojuje. Ježíšova láska je jediným prostředkem skrze nějž tak různorodý kontinent – různorodý co do ras, jazyků, víry, denominací, ekonomie atd. – může dojít společné vize. Výzkum na téma, jak lidé v Anglii tráví svůj čas ve sdělovacích prostředcích: STATISTIKY. Mezi těmito čísly – je ale čas na rodinu? Kam investujeme náš čas? Pro chudé a na okraji společnosti? Abychom pro naši společnost zajistili mír a spravedlnost? Každý z nás má různý přístup k času, k práci – ale dáváme svůj čas Bohu? Během celého dne budeme hovořit o konkrétních a významných tématech, týkajících se Evropy: je to: rodina, práce, naše ekonomie, při práci s chudými a znevýhodněnými, mír a spravedlnost, život našich měst. Organizace, které jsou tu zastoupené, se vyznačují nadšením a velkou zkušeností v dnešní době! Když spojíme naše nezávislé vize, můžeme dojít k nové evangelizaci národů a k přeměně celé společnosti v Evropě. Společně s našimi přáteli bude úroda veliká (Lukáš 5)

Úvod Stuttgart II

Eminence, excelence, dámy a pánové, drazí bratři a drahé sestry!

I já vás srdečně zdraví jménem organizačního výboru. Na zahájení tohoto setkání předkládám několik myšlenek o významu dnešního dne. Ze setkání zodpovědných v Německu a setkání církevní hnutí na vigílii Letnic v roce 1998 v Římě se zrodily nové vztahy – společenství, které vedlo až k uzavření paktu vzájemné lásky v roce 2001, 8. prosince v Mnichově. Vyústilo dále v kongresu a setkání „Společně pro Evropu“ v květnu roku 2004.

Prožili jsme tam velké věci. Bůh shromažďuje svůj lid. - Shromažďuje nás již z východu a západu, ze severu a jihu - My jsme tu malým, ale viditelným znamením jeho úmyslů - Bůh shromažďuje jediný Boží lid ze všech jazyků a národů - Jediný Boží lid každého vyznání a každé denominace Dovolím si – hned na začátku tohoto setkání – říci to trochu naléhavěji: Bůh nás svolal a shromáždil. Tak jsme to zakusili my, zodpovědní. Bůh shromažďuje a sjednocuje, ale neporovnává Zakusili jsme znovu v těchto dvou dnech tady ve Stuttgartu během kongresu pod názvem „Společně na cestě“. Bůh se raduje z různosti – a my také: - Nebojíme se toho, co je pro nás neobvyklé a jiné - Nesmíme se nijak vymezovat a posuzovat - Když objevím dary druhých, obdržíme tak mnohé - Zůstávejme v úžasu nad krásnou duchovní různorodostí, ve které Bůh stvořil svůj lid. Bylo a je tu ještě mnoho dalšího: vytyčení, propasti, hradby a sváry. Právě proto tato počáteční zkušenost našeho společenství se vyznačovala velkým smyslem pro pokání a usmíření. Vnímáme, že jsme povoláni na cestu smířené různosti. Již objevujeme v Božím působení mezi námi budoucí obraz Božího lidu - Celek v různosti a v jednotě - Celek zodpovědných za církve a hnutí - Celek kněží, laiků, mužů a že, starých lidí a mladých. V knize Apokalypsy 5,9 čteme: „A zpívali novou píseň“. Měli svůj rodný jazyk, a přece byli schopni zpívat společně novou píseň k Boží chvále: především k Boží chvále! Ale toto bohatství nezůstane uzavřené do stěn kostelů a komunit! Společně vnímáme zodpovědnost za naši společnost, společnou odpovědnost za Evropu. V době, kdy se v Evropě šíří paralýza, temnota a skutečná „kultura“ smrti, chceme znovu přinést jasné světlo evangelia do různých oblastí společnosti a volat Evropu k životu. V dopoledních projevech se o tom bude hovořit. -

Jsme připraveni zúročit dary a naše schopnosti v naší společnosti Jsme připraveni dát náš příspěvek, často v místech slabosti, krizí našich měst – ve prospěch chudých, starých, slabých nebo mladých.

Něco z toho uslyšíme také během dnešního dne, jako znamení – ještě ne dokonalé, ale jako viditelné znamení naděje. Bůh nás povolal, proto tu jsme. Bůh nás povolal, proto jsme zodpovědni za hodnoty, které dal lidem pro jejich dobro a jejich požehnání.

2

Dnes nás Bůh volá: „Vstaň, lide Boží! Vstaň a přines světlo evangelia se všemi jeho účinky do evropských zemí.“ Společně pro Evropu! Vstaňme - pro naději evangelia, Vstaňme – pro pravdu a hodnoty evangelia! Dejme tomuto dni znamení naděje! K Boží slávě a pro dobro a požehnání lidí. Chtěli bychom proto dnešní den začít chvalozpěvem Boha – spolu s Albertem a Andreou Freyovými a jejich hudební skupinou a modlitbou, kterou vysloví naším jménem Christophe D´Aloisio. Gerhard Pross.

VIDEORETROSPEKTIVA - 9000 účastníků - 180 hnutí z různých církví - satelitní přenos do celého světa Andreas: (německy) „Sním o Evropě, kde křesťané odpovídají na výzvu žít naplno s přesvědčením a upřímností právě tam, kde jsou.“ Maia: (slovensky) „Jsem přesvědčená – protože jsem to zažila – že odlišnosti kultur a myšlení se často stanou bohatstvím, pokud se navzájem respektujeme, nediskriminujeme.“ Titulky (německy a anglicky): - Evropa ducha - výzvy a návrhy Chiara: (italsky) Tato hnutí, komunity, sdružení a skupiny následují vlastní charisma a žijí tak lásku v mnoha formách užitečných, dokonce nezbytných k vytvoření „Evropy ducha“. Andrea: (italsky) Evropa ducha začíná tehdy, když se srdce otevře pro evangelium, tehdy znovu nalezneme srdce. Přestáváme tak žít jen sami pro sebe. Gerhard: (německy) V této jednotě se vlastní identita neztrácí, naopak: znovu ji zřetelně nacházíme právě při setkání s druhým. Vede nás společná vize. Ulrich Parzany: (německy) Vidím toto srůstání Evropy jako velikou šanci a výzvu pro Boží lid. Chiara: (italsky) Nástroj, který nám Ježíš nabídl k uskutečnění tohoto všeobecného bratrství je láska, velká láska, nová láska (...): „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (...)

3

K této vzájemné lásce nejsou povoláni pouze jednotlivci, ale i skupiny, hnutí, města, oblasti, státy. (...) Je více než jindy naléhavé a potřebné, abychom milovali vlast toho druhého jako svoji vlastní. Kitty: (anglicky) My, kteří jsme se sešli ve Stuttgartu, (...) chceme spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle, aby Evropa byla místem lásky a bratrství, aby si byla vědomá své zodpovědnosti a otevřela se tak pro celý svět. Helmut: (německy) „Neslyšíme výzvu pokračovat na této cestě společně? Na cestě vzájemné důvěry, přátelství, respektu, úcty; pakt vzájemné lásky (...), dávat a dostávat, vzájemné obohacení, pomáhat si žít jeden pro druhého. Necítíme se k tomuto všemu povoláni?“ Vox: Benjamin Romer: (německy) Myslím, že to byl den, který zůstane na významným bodem v historii. Marilisa: (italsky) Doufám, že se podaří zrealizovat tento velký projekt. Já jsem pro!

„Ohlédnutí“ Herbert:

To byly záběry z 8. května 2004, natočené přímo zde, v Hanns-MartinSchleyer-Halle. S touto realitou v srdci jsme začali – hnutí a komunity – společnou cestu. My na cestě s Ním, Zmrtvýchvstalým uprostřed nás. Byla a je to výzva k probuzení křesťanů, Božího lidu, shromážděného ve své různorodosti – v Evropě a pro Evropu.

Sarina:

Svědectví o této společné cestě se stalo více „sborové“ a tedy více „evropské“. Zapojila se anglikánská a ortodoxní hnutí, křesťané přicházející z různých evropských zemí, z více než 50 komunit z: Albánie, Běloruska, Rakouska, Holandska, Lucemburska, Španělska, Švýcarska, Slovenska. V evropském ovzduší všeobecné skepse vyjádřili novým hlasem své nadšení pro Evropu.

Herbert:

Tato společná cesta není idylická. Prošli jsme různými etapami, abychom se poznali. Setkání vyžadovalo ochotu – někdy i riskantní – setkat se s druhým, vytvořit prostor a stát se znovu vnímavým pro setkání s Bohem a vlastním charismatem. To jsem prožil v Budapešti, v Bruselu a nezapomenutelným způsobem ve Versailles s přáteli z „Fondacio“. Zakoušíme to v různých městech – v Německu i v Evropě: žít pohostinnost, abychom sídleli vlastní život s Bohem. Vidíme pak, že jsme bratři a sestry, právě i s naší veškerou odlišností, když se přeneseme přes jakékoli vzájemné nepochopení. Díky těmto setkáním uzrává tvořivý a plodný celek; celek, který začíná mít vliv na různé oblasti společnosti, například na rodinu a město.

Sarina:

Tato zkušenost přitáhla i nás, mladé. Začali jsme dělat kroky k sobě navzájem. Například mladí lidé z Freie Christliche Jugend Gemeinde Lüdenscheid jeli do

4

Schönstattu. Překonali jsme tak předsudky a obavy, začali jsme se navzájem poznávat a prožívat moc pěkné chvíle. Především jsme si uvědomili, že existují nejrůznější, někdy i neuvěřitelné cesty k Ježíši a ke společenství. Herbert:

Za poslední tři roky postupně vznikala mezi hnutími v Evropě stále hustší síť. Změnilo se tak ovzduší podezíravosti a nedůvěry. Řekněme si alespoň něco o středoevropských zemích: při několika setkáních v Polsku, Maďarsku a Slovensku jsem si uvědomil, s jakou vnímavostí je vzhledem k současnému evropskému dění přijímáno společenství křesťanských hnutí: Mnozí na této cestě vidí křesťanské komunity jako znamení naděje, nové oživení jednoho „lidu“. Zdá se, že nacházíme návaznost na svobodu a rovnost, kterými se vyznačovaly mírové revoluce roku 1989/90 v srdci tohoto kontinentu.

Sarina:

Od začátku se naše zkušenost společenství zakládala na paktu vzájemné lásky, což znamená: Nezůstávat uzavření do sebe, ale dávat prostor, otevírat se přítomnosti Ježíše mezi námi. Toto „ano“, které řekneme Ježíši, toto „ano“ společenství mezi námi, nám umožnilo, abychom řekli „ano“ Evropě. Toto „ano“ bychom tady a teď chtěli říci zcela nově. „Ano“ společenství s Bohem přítomným mezi námi, „ano“ našemu společnému svědectví v Evropě a pro Evropu.

Pakt vzájemné lásky Čte: Günther Refle s manželkou: Chceme se snažit žít Ježíšovo nové přikázání, kterým se vyznačuje společná cesta našich hnutí, komunit a skupin už od počátku, jako důležitý základ. Nyní se svobodně rozhodněme, na základě Janova evangelia 13 (4-35), a ve svém nitru řekneme své bezvýhradné „ano“: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." 1) Kardinál Tarcisio Bertone, státní sekretář Benedikta XVI. přináší vřelý pozdrav od papeže Benedikta XVI. a píše: „Svatý otec si přeje, aby setkání „Společně pro Evropu“ utužilo touhu společenství a přispělo ke zmírnění předsudků, překonalo nacionalismy a historické překážky.“ 2) Patriarcha z Konstantinopole, Bartoloměj I., píše: „Je nezbytné, na různé úrovni politické a duchovní, oživit a zaktuálnit tyto věty: „Salve“!, „Pokoj s vámi“,„Mějte odvahu“!, které znamenají určitá znamení Vzkříšení z mrtvých. Přeji si, aby tato znamení obohatila Evropu autentickým smyslem života.“

5

3) Arcibiskup anglikánské církve z Canterbury, Rowan Williams: „Evropa se dnes potýká s množstvím nových otázek – nejzřejmější je ta, jak najít střed zjevení, ze kterého pozorovat Evropu a duchovní stálost. 4) Angela Merkel, kancléřka SRN: „Společně pro Evropu“ – motto tohoto setkání v sobě zahrnuje základ, na kterém spočívá proces sjednocování Evropy. Evropa potřebuje lidi, kteří žijí a předávají různorodost a hodnoty našeho kontinentu: lidi, kteří dokáží nadchnout mnoho Evropanů, abychom mohli všichni společně realizovat tento mimořádný projekt. Vy všichni jste nositeli tohoto poselství. Skrze svá Hnutí dáváte tvář jednotě Evropy. 5) Günther Oettinger – ministerský předseda Bádensko Würtenberska Ať se Stuttgart stane místem setkání pro Evropany. Je to mimořádná událost, že tisíce lidí z různých křesťanských hnutí se scházejí, čímž přispívají k většímu pochopení mezi evropskými národy.“ 9) José Manuel Barroso, předseda Evropské komise Evropa ducha, duše pro Evropu – to je to, co nás v životě drží, co vytváří z EU silný projekt, ke kterému bychom všichni měli přispět. „V nestabilním světě společností, které stále hledají svou identitu, musí Evropa zůstávat v ovzduší změn, otevřenosti a velkodušnosti. Evropa – založená na myšlenkách míru a solidarity, by měla mít odvahu a chce mít odvahu hájit tyto hodnoty v tzv. globální vesnici. Jsme hnací silou této unie, proto platí pro každého z nás „Společně pro Evropu“. Děkuji.

Nicky Gumbel Apoštol Pavel řekl: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.“ (Řím 1,16) Jsem Evropan. Můj otec byl Němec, který se narodil ve Stuttgartu. Moje maminka se narodila ve Velké Británii. Nikdo z rodičů nechodil do kostela. Můj tatínek byl původem Žid, z hlediska víry byl agnostik. Moje maminka, anglikána, nebyla víru nepraktikovala. Vyrostl jsem tedy bez křesťanské formace. Když jsem nastoupil na univerzitu, setkal jsem se ale se skupinou lidí, kteří opravdově věřili v Ježíše. Rozhodl jsem se proto, že podniknu výzkum na téma křesťanství. Náhodně jsem měl v knihovně bibli, zaprášenou… Jednoho večera jsem ji vzal do ruky a začal jsem číst. Přečetl jsem celé evangelium Markovo, Matoušovo, Lukášovo a z poloviny Janovo. Pak jsem usnul. Když jsem se probudil, dokončil jsem četbu evangelia podle Jana a pokračoval jsem Skutky apoštolů, listy Římanům a Korinťanům. To, co jsem četl, mě zcela uchvátilo. Když jsem dočetl Nový zákon, došel jsem k závěru, že to musí být pravda. Hned jsem pocítil velké nadšení pro Ježíše. Když jsme pak ve svém životě zakusil moc evangelia, začal jsem si velmi přát, abych mohl dát Ježíše poznat ostatním; říci jim, že on zemřel za mé hříchy, že povstal

6

k novému životu a že s ním můžeme navázat osobní vztah. Proto jsem byl velmi nadšen, když jsem objevil dar kurzů Alfa. Kurz Alfa je způsob – samozřejmě ne jediný – jak hlásat evangelium dnes. Říkám, když jsem „objevil“, protože jsem to já nevymyslel. Alfa začala již v roce 1977 – zapojili se do ní mnozí lidé – milion lidí na celém světě se ujalo vedení kurzů Alfa. Kurzy se zrodily v našem farním společenství a dnes probíhají asi ve 33.000 kostelech na celém světě. Alfa je způsob, jak zakusit živý vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, v moci Ducha svatého. Nabízí lidem praktické provázení ke křesťanskému životu. Zaměřuje se především na ty, kteří se nepovažují za křesťany a kteří se nehlásí k církvi. Kurzy Alfa probíhají v různých církvích – katolické, pravoslavné, luteránské, baptistické, metodistické a anglikánské. Kurz se soustřeďuje na to, co nás, křesťany spojuje – na Ježíše Krista. To, co nás spojuje, je mnohem větší než to, co nás rozděluje. To je dnes tady velmi stimulující – je krásné moci vidět představitele různých církví shromážděné za jedním cílem; vidět, jak je Ježíše znovu v Evropě uctíván, zvláště mladými lidmi.

350

No. of guests

300 250 200 150 100 50 0 15

20

25

30

35

40

45

50

55

60

65

70

75

80

Age

75 procent lidí, kteří navštěvují kurzy Alfa, jsou ve věku 18-35 let. Mladí lidé z celého světa, včetně Evropy, si kladou otázku „Má můj život ještě nějaký další smysl?“ Hledají něco mimo tento materiální svět: transcendentnost, smysl život a smysl společenství. Toto hledání dovedlo více než 10 milionů lidí k účasti na kurzech Alfa ve 168 národech na celém světě. Pro mě neexistuje nic úžasnějšího než vidět, jak lidé mění svůj život, když zakusí vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Dovolím si jeden příklad: Jeden člověk jménem Paul Cowley měl ve svém životě velké potíže. Vyrostl v náročné čtvrti blízko Manchesteru, měl již spočtený čas ve vězení, měl různé vztahy, které nekončily dobře a měl syna, kterého neviděl už 12 let. Pak přišel na kurz Alfa do našeho kostela. Našel víru v Ježíše Krista a jeho život se úplně změnil. Paul pak přinesl kurzy Alfa do vězení. V současné době probíhají tyto kurzy v 80 procentech věznic ve Velké

7

Británii a v dalších věznicích v Evropě a na celém světě. Paul dal vznik organizaci, která se stará o bývalé vězně ve Spojeném království a na celém světě. Evangelium změnilo Paulův život a skrze něho pak život mnoha dalších lidí. Postupně i další lidé našli vztah k Ježíši Kristu. Paul byl teď v anglikánské církvi vysvěcen na kněze a pracuje pro sociální obnovu Spojeného království; pracuje pro nemocné AIDS, pro bezdomovce v chudých londýnských čtvrtích. Paul se smířil se svým synem, který také vede kurzy Alfa. Ano, člověk v Evropě otevřený evangeliu: evangelní poselství změnil nejen jeho život, ale i život jeho rodiny a společnosti kolem něho. Tento život ovlivnil vězně, bezdomovce, zločince, život rodin. Svatý Pavel řekl v listu Římanům: „Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.“ Spolu s Pavlem tedy věřme, že nás Bůh volá, abychom s ním pracovali na hlásání evangelia, abychom tak mohli vidět novou evangelizaci Evropy a přeměnu společnosti.

Společně pro Evropu – Stuttgart 12. května 2007 2. Schema proslovu pana Ulricha Parzanyho Ke komu půjdeme? Kam půjdeme? To je otázka, kterou si ve svém životě klademe. Je to podstatná otázka, kterou si klademe i cestě Evropy. Je to otázka, kterou si musíme položit, neboť odpověď už není tak jasná. O budoucnost Evropy se často svádějí hádky a boje. Odpověď nás křesťanů na tuto otázku může mít kořeny jen v Ježíši Kristu a může vést jen k němu. Ve chvíli vážných těžkostí, kdy se od něj zástupy odvracely, se Ježíš zeptal svých učedníků: „Chcete i vy odejít?“ Byla to obtížná otázka v období, kdy byla tendence jít pryč od Ježíše. Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Jan 6,67-69) Je to výzva víry – a je třeba říci, že jen když učedníci uváděli s důvěrou do každodenního života Ježíšova slova – pochopili, že On je ta klíčová postava jejich života. On je klíčovou postavou života pro úspěšnost každého jednotlivce, ale i lidského společenství. Úsilí založené na důvěře přivedlo učedníky k jistotě, která nezakolísá ani když většina jde jinými cestami. Ježíšovo evangelium se obrací na každého a zve k osobní odpovědi napodobováním Ježíše Krista. Evangelium je hnací silou, trvalou zárukou nedotknutelnosti lidské důstojnosti, která nemůže být dána všanc žádné „instituci“ - ani národu, straně, či jakoukoli jiné instituci. Ježíš Kristus současně shromažďuje všechny své následovníky prostřednictvím Ducha svatého ve společenství Božího lidu a vytváří z nich své tělo. Pokud církve a křesťanské komunity budou pouze odrazem společnosti drcené individualismem, ztratí své poslání být solí země, poslání, které Ježíš dal svým učedníkům. V mnoha částech Evropy jsou ještě vztahy mezi církvemi různých vyznání charakterizovány předsudky a diskriminacemi. Nemůžeme sloužit Evropě a světu, pokud se každý budeme dívat jen na svou cestu a na své 8

partikulární zájmy. Je naše láska k Ježíši tak silná a společenství s Ním tak velké, silné a důležité, že nám pomůže překonat odlišnosti v nauce a každodenní praxi? Každý z nás ví, že nadšení pro Evropu, pokud nějaké bylo, ustoupilo skepsi a snad i strachu z možných nevýhod. V této kritické situaci bychom si my, křesťané, měli položit otázku, zdali je naše přilnutí ke Kristu skutečně silnější než síly, které nás rozdělují a kterými se obohacují naše konta a zájmy ekonomické, etnické, kulturní a konfesionální. Naše hnutí mohou a měla by přispět k tomu, aby duchovní obnova Evropy byla podporována a nesena Ježíšovým evangeliem, které žijeme a ohlašujeme jak na úrovni osobní, tak i veřejně. Jsem přesvědčen, že coby křesťané můžeme dát největší příspěvek laskavým, věrohodným, jasným a přitažlivým ohlašováním evangelia našeho Pána Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, který přislíbil svůj návrat. My všem Evropanům dlužíme Ježíšovo evangelium. Jde o záchranu a dobro člověka. „Ke komu půjdeme?“ Před osmdesáti lety jeden indický křesťan Sadhu Sundar Singh projížděl Evropou. Když pak vyprávěl o své cestě, s bolestí konstatoval, že v Evropě potkal „křesťany bez Krista“. Křesťany, kteří možná něco vědí o Kristu, i když ani to dnes neplatí zcela, ale kteří ho neznají. Znát ho totiž znamená věřit Jeho slovu a jít každý den s Ním a s Jeho učedníky. Singh napsal: «Christianity is Christ» „křesťanství je Kristus“. Obnova křesťanů, která vychází z osobního vztahu s Ježíšem Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým, je tou největší službou, kterou křesťanství může moderní Evropě dát. Proudy naší doby námi zmítají sem a tam. Jim se můžeme postavit s jasnou a radostnou důvěrou, odpovíme jako učedníci: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." Toho si musí být Evropa vědomá. Andrea Riccardi Děkuji vám především za to, že po roce 2004 se tu znovu a v tak velkém můžeme sejít „Společně pro Evropu“. Za to, že se tu skutečně scházíme znovu, vděčíme také jedné velké ženě, naší přítelkyni Chiaře Lubichové, která po tomto našem setkání vytrvale toužila. Chiara, narozená v De Gasperiho Tridentu, který je v Itálii, ale u bran německého světa, od mládí vnímala drama války obyvatel Evropy. Charisma jejího hnutí, jednota, dozrávala pod bombami jako křesťanská naděje pro kontinent. Děkujeme, Chiaro! Ano, generace Jana Pavla II., tedy Chiařina generace, poznala hrůzu války mezi Evropany, nenávist Francouzů a Němců, bombardování, koncentrační tábory, ničení. Dvakrát ve dvacátém století se válka v Evropě stala válkou světovou, do které byl vtažen celý svět. Evropané uvěřili, že mohou zavést nový řád jedni nad druhými. To je bláznovství nacionalismu. Po válce nastalo období budování. Světová válka ukázala apokalyptickou propast zla: Osvětim…, která pohltila miliony životů dětí, žen, mužů, který se provinili pouze tím, že se jmenovali Levi nebo Coen, že byli Židé, Rómové nebo Slované.

9

Po této propasti – bylo možné vrátit se k tomu, co bylo dříve – znovu se pobíjet jako předtím? Prorok Izajáš říká: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha… (Iz 59,2). Bylo třeba překonat propast! Z propasti Osvětimi vyšel proces budování, který vedl k Římským smlouvám v roce 1957 a následnými kroky až k Evropské unii. Středo-východní Evropa byla však odříznuta od ostatní části, byla uzavřena do komunistického systému. Mnozí rezignovali. Až v roce 1978 jeden polský biskup, Jan Pavel II., výraz katolické a evropské geniality, silně zvolal, že Evropa nemůže dýchat jen jednou částí plic. Byla by nemocná a nepřirozená. Přišel rok 1989, jedna z největších revolucí, která díky lidské inteligenci a darem Božím proběhla bez prolití krve. Tato neprolitá krev požaduje, aby ani dnes, ani nikdy jindy nevládl duch pomsty, i když lidé byli slabí, i když by se to mohlo zdát spravedlivé. Tak výjimečná revoluce je pro celou Evropu darem míru. V několika dnech se Evropa změnila. Vzpomínám si na Albánii Envera Hoxhy, kde bylo nebe uzavřené policií a bylo zakázáno se modlit. Nelze opomenout duchovní obrodu, kterou přinesl velký biskup Anastasius, arcibiskup albánské pravoslavné církve. Jsem poctěn, že ho mohu považovat za svého přítele. Anasatasius, který je tu mezi námi, představuje genialitu ortodoxního světa, založeného na liturgii, odvážného při setkání s lidmi. Jestliže východ Evropy potřebuje západ, pak náš východ potřebuje západ – katolický, ale i geniálního ducha ortodoxie – řecké, ruské, slovanské, rumunské. Neukazuje to snad šíření ikony směrem na západ, v našich domech a kostelech? Kladu si otázku: my, Evropané, děti země, kde jsou křesťané rozděleni mezi Římem a Konstantinopolí, na začátku druhého tisíciletí a pak v 16. století…, můžeme se vzdát hlásání snu o jednotě mezi těmi, za které Ježíš prosil: aby všichni byli jedno? Bylo mi čtrnáct, bylo to v roce 1964, a vzpomínám si na radost ze setkání Pavla VI. a patriarchy Athenagory. Otočil se nový list. Obrátil ho snad vítr dějin zase zpět? Kardinál Kasper, velký iniciátor ekumenických setkání, vzpomíná s hlubokým dojmem na Augsburk. Vzpomíná na něj i biskup Huber. Kam vane vítr? Jestliže naše komunity budou více sesterské, pak evropské národy budou více bratrské. Jednota křesťanů se má stát matkou každodenní spolupráce, která nás spojuje a společnou modlitbou, která nás shromažďuje. To je nový cement pro sjednocenou Evropu. Jsme ve 25 zemích: to je velký horizont sjednocených a odlišných národů. Máme mír, ekonomické zásoby, svobodně sníme o krásné budoucnosti pro naše země, pro mladé generace. Můžeme snít! Máme svobodu. Svoboda je velkým darem. Svoboda, kterou jsme protrpěli. Pastor de Clérmont vzpomíná spolu s reformovanou církví a se svou rodinou na složitou historii evangelických menšin v katolické zemi: jde o vzácné svědectví primátu Božího slova a svobody. Myslím také na pastora Paula Schneidera, který byl zavražděn v Buchenwaldu, na Bonhoefferovu lásku ke svobodě, na tisíce a tisíce křesťanů, katolíků i evangelíků, kteří byli zavražděni na sovětském území a na Východě. Svoboda a dědictví, které je třeba se zodpovědností přijmout, je více než skutečností, na kterou můžeme být hrdi, nebo ji můžeme promarnit. Vzpomínáte na slova Pavla? „Vy, bratři, byli jste zajisté povoláni k svobodě. Ale nezneužívejte svobody k službě tělu, nýbrž služte jeden druhému v lásce. (Gal 5,13)“ Tak to píše velký apoštol Evropanů a Středomoří v prvním století.

10

Co ale dělat se svobodou, které se těšíme? Někdo si naříká, že v této naší době chybí vize, pro které se vyplatí dát všechno. Chybějí velké vize a proroci. Není to ale pravda. Možná je nevidíme, protože kráčejí se sklopenýma očima. V evangeliu se hovoří o sehnuté ženě, která se nemohla nijak narovnat. Ježíš ji uviděl a uzdravil ji: narovnala se a oslavovala Boha (Lk 13,10). Mnohdy tyto vize nevnímáme, protože jsme ohnutí ke každodennímu životu, k sobě samým, ke svým blízkým. Nechme se uzdravit a narovnejme se, abychom konečně viděli! To je vize, když tu před sebou vidím lidi, lidi Evropy, – sjednocené. Vizí je sjednocená Evropa: tedy evropský způsob jak být Němci, Francouzi, Italy, Španěly, Rakušany, Poláky, Rumuny, Brity… a omlouvám se všem, které jsem nejmenoval. Jsou-li instituce strnulé, jsou-li procesy opožděné, politici váhaví, jestliže jedna skupina hází zodpovědnost za zpoždění na druhou, my, evropští křesťané, musíme mít odvahu přinášet společného evropského ducha, který je schopen přebývat v srdcích a myslích. Říkáme: chybějí proroci. Nemáme být ale my prorockým národem? Budeme proroky, jestliže budeme čerpat ze slova Božího, a ne z tlachání prázdných a ukřičených debat. Kdo naslouchá Slovu, může žít jako prorok. Drazí přátelé, být evropskými křesťany - společně pro Evropu – to je prorocký duch. Prorocký lid znamená také být schopni dát zazářit smyslu pro společné, sjednocující, které se stává životodárným pramenem mezi našimi evropskými spoluobčany, křesťany i lidmi jiného přesvědčení, věřícími i nevěřícími. Neměli bychom naším úlohám a službě našich hnutí přidat toto rozhodné evropské proroctví? Nemáme se cítit prorocky „evropskými křesťany“? Proroky jsme měli. Roger Schutz neúnavně procházel Evropou a vedl mladé lidi z východní a západní Evropy k modlitbě a setkáním: švýcarský evangelík, kterého milovali katolíci, byl přítelem ortodoxních, bratr Roger, položil modlitbu za základ jednoty. Kdo zvedne jeho prorocký plášť? Možná, že naše sny jsou skromnější. Uzavíráme se do našich jistých obydlí, do naší identity, do naší skupiny. Jsou to krásné identity, jsou mé. Je třeba, abychom se v nich prohlubovali a uchovávali je. Máme se ale také postavit pod prorocký plášť, být jediným národem evropských křesťanů: prorockým skrze tradice, charismata, spiritualitu, různorodé církve, ale všichni máme být schopni nasměrovat a zapojit Evropany do jediného cíle. Máme společný záměr. Je to něco, co je třeba sdělit naším spoluobčanům jako přesvědčení, vizi a navíc nadšení. Bez společného evropského záměru, ve velkém setkání s budoucností – s budoucností z velké části vytvořené z kultury a z asijských mas – my Němci, Belgičané, Holanďané, Maďaři, Portugalci… a další Evropané, jakou budeme mít budoucnost? Evropa není střed světa a v budoucnu budou tvořit historii velké světy, jiné než ty naše. Neříkám to proto, abych se oddával střetu civilizací. Budoucnost světa však nemáme v kapse. Je třeba, abychom v něm žili coby Evropané. Máme vzácné hodnoty jako svobodu, víru, solidaritu, kulturu, humanismus, důležité pro budoucnost světa. Nemůžeme se rozptýlit, protože by se rozptýlila důležitá část humanismu našeho současného světa. Budeme-li ale rozdělení, pak se rozptýlíme a ztratíme, když přijdeme o vše, čeho jsme nositeli. Strach ze ztráty našeho národního světa zpomaluje sjednocování. Postupně ale ztratíme i bohatství našeho národního světa - ten se stane provincií a stísněným ghettem. Budeme-li sjednoceni v rozlišnosti, budeme v současném světě lidskou, laskavou pevnou silou: zdrojem humanismu.

11

Je třeba aby evropské nadšení vzrostlo, sjednocující síla mezi našimi evropskými spoluobčany. Není to nějaké všeobecné nadšení. Být Evropany ve světě se stává povoláním. V tomto našem světě, i malé množství lidí (a nás není tak málo) může určovat budoucnost. Jestliže jen několik lidí 11. září 2001 skrze terorismus rozrušilo celý svět a přivedlo ke smrti…., malé množství nebo mnozí budou moci skrze sen o sjednocené Evropě, předložit mír a ideály mnoha Evropanů. To je evropský humanismus schopný budovat mír. Křesťané mohou být srdcem tohoto lidskosti. Kdo miluje evangelium, miluje člověka. Starodávný křesťanský text říká: „Nikdy se neradujte než z toho, že hledíte na své bratry s láskou.“ Radost a síla z křesťanské lidskosti, znamená dívat se na bratra s láskou. Musíme proto požadovat, aby v Evropě rostla spravedlnost: skandální, hrozná chudoba musí skončit. Musíme požadovat spravedlnost pro život, kde je slabý: pro život, který se rodí, pro život dětí, nemocných, starých. Evropský humanismus neznamená jen mít se dobře co do zdraví a peněz. Sjednocená Evropa znamená také Evropu, která se nerozdělí, která se neoddálí od svých malých, od slabého a rodícího se života, od starých lidí, od svých chudých. Máme hledět s láskou na tváře slabých. Pro nás to neznamená jen, že máme vyžadovat, ale je snaha o lásku v každodenním životě. Jak se ale můžeme radovat, když se našemu velkému sousedovi nedaří dobře? Naším sousedem je Afrika, velká subsaharská Afrika. Od roku 2004 nevzrostla, spíše se zmenšila evropská angažovanost ve prospěch Afriky. Jde politika opačným směrem? Nám, křesťanům nemůže stačit, aby Evropa žila sama pro sebe. Máme velkého souseda: Afrika, plná válek (ještě mnoha živých konfliktů, jako například v Darfuru), 30 milionů HIV pozitivních (z celkového počtu 42 milionů na světě), více než dvě třetiny vyloučeny z dobrých poměrů. V Evropě budeme moc být sjednoceni a radostní tehdy, pokud uvidíme nasazení pro Afriku. Afrika má s námi společný osud: budeme společně žít nebo společně zemřeme. Po Druhé světové válce velký Afričan, velký křesťan, Senegalec Senghor, předložil horizont Euroafriky: Evropa a Afrika společně. Evropa se sjednotí o to více, o co více dokáže žít s Afrikou. Společně pro Evropu se po tomto setkání musí stát pohybem myslí, nápadů v evropských zemích, aby se Evropa dívala na Afriku, aby živila svou duši humanismem, aby proud nadšení pro jednotu zbořil strnulost a hranice. Společně pro Evropu, milí přátelé, není nějakým krásným shromážděním, ale výraz osudu, který vnímáme jako povolání pro nás, křesťany, jako šanci pro naše spoluobčany, jako dar celému světu. Je to hluboký pramen historie. Tento pramen bude nakonec strhující a unášející.

Stuttgart 12. května 2007 PRO KULTURU SPOLEČENSTVÍ Drazí přátelé, bratři a sestry název tématu je strhující. Téma zvlášť vhodné pro nás, kteří se setkáváme se stále novými problémy. Když uvažujeme o tom, jaký je tento dnešní svět, vidíme, že vypadá opravdu tak, jak to popsal - ještě jako kardinál - papež Benedikt XVI.

12

Říká toto: “Jaké množství nauk a učení jsme poznali během několika posledních desetiletí (...) Od marxismu k liberalismu a libertinismu; od kolektivismu k radikálnímu individualismu, od ateismu k prázdnému ezoterickému mysticismu, od agnosticismu 1 k synkretismu, atd. ” Zvláště u nás v Evropě se zdá, že Bůh již není ten, ke komu se obracíme s řešením problémů a otázek, které máme na srdci. S obavami konstatujeme, že křesťanské hodnoty stále více ztrácejí ve společnosti svůj vliv a váhu a již zřídka se někdo veřejně ke křesťanství přihlásí. Žijeme tedy ve světě, ve kterém jako by Bůh byl nepřítomný a evangelium již není považováno za důležité východisko. Také hlavní křesťanské svátky, i když nesou ještě svůj název, jsou stále méně prožívané ve svém původním, náboženském významu. Rozmach vědeckých a technologických vynálezů, postupující velkou rychlostí a bez jakýchkoliv omezení, je tak obrovský, že etika s ním nestačí držet krok. Rozevírá se hluboká propast mezi vědou a moudrostí, mezi mozkem a srdcem, tak jako u vynálezu atomové bomby nebo u genetických manipulací, kdy lidstvo riskuje ztrátu kontroly. Proto je stále bolestně pravdivý povzdech španělské filosofky minulého století Marie 2 Zambranové: “Prožíváme jednu z nejtemnějších nocí, jaké kdy tento svět viděl”. Bůh ale z historie nevymizel. Existuje mnoho zárodků nového života, který se rodí v celém světě, zárodků nové kultury, kultury společenství. Vidíme, že Duch svatý byl právě v této době nesmírně štědrý a pronikl do lidské rodiny s mnohým charismaty, z nichž vznikla různá hnutí, duchovní proudy, nové komunity a nová díla. Každé hnutí, každá komunita, každé dílo je odpovědí na kolektivní noc, která ve světě panuje. Vrhá proud světla, které pramení z Ducha svatého, rozhání temnotu, vytváří sítě bratrství. Více než kdy jindy je dnes třeba tyto sítě rozšiřovat a láskou mezi nimi vytvořit jednu jedinou síť univerzálního bratrství. 3

Jan Pavel II. zdůrazňoval: „Je zapotřebí rozvinout spiritualitu společenství.“ , Ukázal hvězdu, která bude na této cestě zářit, Ježíše na kříži, který je cestou k jednotě. Řekl: „Nikdy zcela nepronikneme hlubinu onoho tajemství.“ To znamená Ježíše, který volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mk 15,24)“ A vysvětluje: „Opuštěný od Otce se zcela svěřuje 4 do Otcových rukou.“ Je to tajemství, o kterém ekumenický patriarcha Bartoloměj I. napsal: „Ježíš, vtělené Slovo Boží, prošel tu největší vzdálenost, kterou ztracené lidstvo může projít. «Bože můj, Bože 5 můj, proč jsi mě opustil? »“

____________________ 1

Homilie kardinála Ratzingera během mše pro eligendo romano pontefice, (před volbou nového papeže), 18.4.2005 Maria Zambrano, Persona e democrazia, (italské vydání., Milano 2000, str. 2) 3 Jan Pavel II, Novo Millennio Ineunte, Nr. 43 4 Jan Pavel II, Novo Millennio Ineunte, Nr. 25 a 26 5 Bartholomeos I, Ekumenický patriarcha, Gloria a Dio per ogni cosa, Ed. Kikajon, Magnano 2001, p. 152. 2

13

Na Ježíšovu opuštěnost obraceli v minulých staletích pozornost křesťanů někteří velcí mystici a v nedávných desetiletích také někteří teologové z různých církví. Evangelický teolog Hermann Bezzel píše: „Tato opuštěnost od Boha (...) přetvořila bídu mé vzdálenosti od Boha v radost, svět se smířil s Bohem, cizina se proměnila ve vlast, poušť v zelené údolí, 6 vzdálenost Boha v jeho blízkost.“ *** Právě tento výkřik opuštěnosti dnes chceme nabídnout všem. Nebyla snad nejčernější temnota, která Ježíše v oné hodině náhle obklopila, nekonečně větší, než každý z našich pocitů temna? Není mu snad podobný ten, kdo je hladový, kdo prožívá úzkost, kdo je smutný, zklamaný...? Není jeho obrazem každé bolestné rozdělení mezi bratry a sestrami, mezi církvemi, mezi různými lidskými světy s protikladnými ideologiemi? A není obrazem opuštěného Ježíše, který se „kvůli nám stal hříchem“, mnohá rána lidstva? Také každý z nás trpí ve svém životě bolestmi alespoň trochu podobnými těm jeho. Vždyť kdo se necítí od Boha odloučen ve chvílích, kdy nějaká temnota zastíní jeho duši? Kdo nezakusil pochybnosti, bezradnost, neklid jako Ježíš, který na kříži pochyboval, ztrácel jistotu, ptal se „proč“? Když prožíváme takové utrpení, takové bolesti, je třeba si vzpomenout na něj, který je vzal na sebe. Jsou skoro jeho přítomností, skrze ně můžeme mít účast na jeho bolesti. Udělejme to jako Ježíš, který nezůstal v této bolesti pasivní, ale hned dodal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha,“ (Luk 23, 46) a znovu se zcela svěřil Otci. Jako On i my máme jít na druhou stranu bolesti, překonat zkoušku a říci: „Miluji v ní tebe Ježíši opuštěný. Miluji tě, bolest mi tě připomíná, stává se pro mne tvým výrazem, tvou tváří.“ Když pak v dalším okamžiku milujeme bratry a sestry a pozorně a s láskou děláme, co Bůh žádá, často zakusíme, že bolest se jakousi Božskou alchymií promění v lásku. Právě skrze naši lásku k Ježíši opuštěnému se v nás rozmnoží dary jeho Ducha. Pak i pro nás bude noc jen přechodem a světlo zmrtvýchvstání nás ozáří. Uvidíme zrod nové kultury, kultury společenství. Platí to i pro malé buňky společnosti, ve kterých žijeme. V rodině, v našich centrech, v úřadě, v podniku nebo ve škole možná zakoušíme různá rozdělení, která nám způsobují bolest. Také tam můžeme vidět jeho tvář, a tak můžeme svou bolest překonat a udělat všechno pro nastolení bratrského vztahu s druhými. Platí to i pro velká rozdělení, například mezi našimi církvemi. Musíme pracovat na obnovení plného a viditelného společenství. Musíme pracovat i na jednotě mezi různými hnutími a seskupeními, všude. Zakusíme, že Ježíš opuštěný, pokud je milován, je vždy klíčem k jednotě. V něm nalezneme motiv i sílu, abychom před tímto zlem neuhýbali, ale přinášeli svůj osobní i kolektivní přínos k nápravě. Cestou a vzorem kultury společenství je Ježíš ukřižovaný a opuštěný. __________ Někdo si myslí, že evangelium přináší Boží království pouze v náboženském smyslu a neřeší každodenní lidské problémy. ____________________ 6

Hermann Bezzel, Die Wort am Kreuz, Verlag Ernst Franz, Metzingen/Württ. 1967.

14

Ale není tomu tak. Každý křesťan jako druhý Kristus, člen jeho mystického těla, může přinést svůj typický přínos ve všech oblastech, ve vědě, umění, politice, sdělovací prostředcích atd. A ještě větší bude jeho přínos, pokud bude spolupracovat s ostatními lidmi sjednocenými v Kristově jménu. Tak se rodí a rozšiřuje do světa kultura, kterou bychom mohli nazvat „kulturou Zmrtvýchvstání“, je to kultura Zmrtvýchvstalého, nového člověka a v něm i nového lidstva. ... Jakým způsobem se tato kultura může rozšířit ve společnosti, ve které žiji? Co já mohu vykonat? Například v ekonomické oblasti je možné mezi těmi, kteří žijí evangelium, spontánně vytvářet společenství hmotných dober podle vzoru prvních křesťanů, o nichž se píše, že „nikdo mezi nimi neměl nedostatek“. (Skutky 4,34). I v podnicích je možné aplikovat přikázání vzájemné lásky na všech úrovních, a tak usilovat o Ježíšovu přítomnost na základě příslibu evangelia: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18, 20) Když Ježíš vezme do rukou otěže světa ekonomikya souběžně, s tím poroste počet těch, kdo mu vědomě dají k dispozici své lidské síly, budeme moci reálně doufat, že uvidíme, jak na zemi rozkvétá spravedlnost, a staneme se svědky rozsáhlého pohybu hmotných dober, která mnohé části světa naléhavě potřebují. „Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (Luk 1, 53). Jsme povoláni, abychom k uskutečnění této sociální revoluce. Dále v oblasti sdělovacích prostředků jsme vždy pokládali aktuální rozvoj velice účinných sdělovacích prostředků, napomáhajících růstu jednoty lidské rodiny, za znamení Boží Prozřetelnosti. V současném rozvoji sdělovacích prostředků a jejich nových účinnějších forem, které napomáhají růstu jednoty lidské rodiny, jsme vždy vnímali znamení Boží prozřetelnosti. Je však očividné, a fakta to dokazují, že tyto prostředky samy o sobě nesjednotí národy a lidi, ani nezlepší životní úroveň. Je potřeba, aby sdělovací prostředky sloužily společnému dobru a ti, kdo s nimi pracují, byli vedeni láskou. Je třeba šířit pravou lásku a skutečný zájem o každého člověka, o všechno, co se týká člověka. Jen jsme-li láskou, jak nás učí evangelium, jsme schopni navázat tvořivé, trvalé a konstruktivní vztahy. Pak budeme lépe zvládat umění komunikace Můžeme se tím naučit umění komunikace, abychom dokázali přijímat nejen každého člověka, ale třeba i světové události tak, že o nich budeme ve vhodný čas a vhodným způsobem hovořit či psát. Takovými postoji a činy poroste komunikace, docení se prostředky, které ji umožňují, ale především uvidíme větší plody dialogu, vzájemného sdílení, účasti, společenství. Kdyby si větší počet odborníků z oblasti sdělovacích prostředků osvojil tyto myšlenky, potom by média ukázala svoji schopnost šířit dobro. Hlas Boží by zazníval silněji a mediální pracovníci by splnili své poslání být nástroji jednoty ve službě celého lidstva. A ještě svět politiky:

15

Není snad úkolem politiky, aby uvedla do celkového souladu množství nejrozmanitějších složek společnosti a všechny jejich oprávněné touhy? Neměl by právě politik, ve funkci prostředníka mezi různými společenskými vrstvami a uskupeními, vynikat v umění dialogu a vcítění se do potřeb všech lidí? Politici, kteří takto žijí, ať už patří k jakékoliv politické straně, se rozhodli postavit vzájemnou lásku na první místo, upřednostňovat ji před různými jinými osobními povinnostmi a zájmy. A když to dělají, vědí, že mohou očekávat - i když ne bez vlastních obětí - přítomnost Ježíše uprostřed nich. A Ježíš, který je světlem světa, sám posoudí, co je v jejich různých pohledech pravdivého, daruje jim potřebné světlo, zdůrazní společné dobro a dodá sílu k jeho uskutečňování. Ale dobro by mohlo být ještě větší, kdyby politici měli odvahu dát svou osobnost a své svěřené pravomoci do služeb nejvyššímu cíli, jímž je Bůh, a skrze něj službě všeobecnému bratrství. Tehdy bude možné doufat, že uvidíme, jak se mezi národy uskutečňuje vzájemná láska, přinášející mír a řešení mnohých problémů a konfliktů, které dodnes lidstvo tíží. To je několik příkladů, které by bylo možné rozšířit i na další oblasti. Ježíš opuštěný, kříž dnešní doby, vyzařuje světlo Zmrtvýchvstalého a umožňuje nám, abychom se velkoryse rozdělili o své dary. V roce 2004 jsme učinili společný krok ve snaze o všeobecné bratrství. Udělejme nyní další krok, do větší hloubky, v lásce k našemu vzoru, ke Kristu ukřižovanému a opuštěnému. Tak budeme moci zachytit výkřik dnešního lidstva a skrze Ježíšův „výkřik“, kterým všechno spasil, vytvořit kolem rodinu, kterou svět očekává. Pak opravdu budeme moci vyznat společně s Vavřincem, mladým jáhnem z 3. století: “Moje noc nezná temnotu, ale všechno září ve světle”. Marco Impagliazzo Prožíváme velký den sdílení. Není ohraničen tímto místem, ale hledí na celou Evropu a odsud na celý svět. Je to společenství, které se utvářelo na dlouhé cestě, která nás vede od Stuttgartu roku 2004 až ke dnešku. Je to cesta, která má svůj počátek v hrdinství evropských křesťanů, kteří na troskách Druhé světové války a nesmírné bolesti šoah uskutečnili sen o míru a jednotě pro náš kontinent. Patří k nim Adenauer, De Gasperi a Schuman – Němec, Ital a Francouz, představitelé tří velkých evropských křesťanských tradic. Touha po míru a jednotě vzešla i z utrpení a mučednictví tisíců křesťanů všech vyznání ve východní a západní Evropě v minulém století. Přicházíme z daleka a díváme se na budoucnost s velkou nadějí. Stuttgart je dědictvím jednoty a míru, které za přispění každého z nás přináší kulturu společenství, ke které nás vybídla Chiara Lubichová. Kořeny této kultury jsou v evangeliu, jak řekl Ulrich Parzany, její větve dosahují mnohých oblastí života našeho kontinentu. Vede nás přesvědčení, které popsal Andrea Riccardi „jestliže naše komunity budou více sesterské, evropské národy budou více bratrské“. Proto se teď zastavme k reflexi nad některými aspekty života Evropanů, ve kterých se vyjadřuje vitalita našich hnutí a našich komunit. Charakterizuje je pět oblastí: rodina,

16

ekonomika a práce, chudí, mír a spravedlnost, města. Jsou to horizonty, ve kterých se každodenně pohybujeme, různě, ale komplementárně, vedeni Božím slovem, které je „Svítilnou mým krokům“ jak říká žalm (118). Nechceme chválit sami sebe, ale vnímáme, že tady je v sázce Evropa více lidská, spravedlivější, otevřenější, solidární. Stuttgart se může stát ukázkou jednoty v různosti, ale i vzájemné závislosti, která má evropskému putování mnoho co říci.

Manželství a rodina Moderátor: Mariette Rausch Všechna naše hnutí a komunity podporují různým způsobem manželství a rodinu. Kromě toho jsou hnutí, která jsou speciálně zaměřena na rodinu. Tedy rodina, základní buňka společnosti a církví, je zvlášť podporována. Způsoby podpory jsou různorodé. To, co vede přináší změny k dobrému, je často rozhovor mezi manželi a s dalšími manželskými páry ve skupinách rodin. Začněme zkušeností Marie Carly a Carla Volpiniových z hnutí Équipes Notre Dame. Vzali se před 35 lety: tak dlouhá společná cesta se nemohla obejít bez těžkostí. Maria Carla a Carlo Volpini Bylo tomu právě tak i pro nás. Slova, obsažená v Petrově dopisu: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.“ (1 Petr 3,15), byla vždy vůdčí myšlenkou našeho života. Spolu s okamžiky lásky a nadšení jsme prožili také chvíle zklamání, samoty, utrpení a bolesti. Přesto dnes dokážeme vyslovit „díky“ také za ně, protože právě působení obou - bolesti a radosti, umožňuje, abychom se stále více realizovali jako lidé. Zvláště v prvních letech manželství pro nás bylo náročné vidět odlišnost muže a ženy jako vzájemné doplnění, a ne jako těžkost. Právě ve chvílích snad největší hořkosti a zklamání nám Bůh vyšel vstříc a pomohl nám, abychom se dokázali konfrontovat s partnerem a objevit přitom bohatství jeho odlišnosti. A pak jsme vždy pokládali za dar moci pochopit, že jediná cesta jak se setkat, je postavit se před druhého v pravdě, i s našimi omezeními a neschopnostmi, aniž bychom se utíkali k sebeobraně, beze strachu. Pouze tento postoj naprosté a autentické otevřenosti nám umožňuje setkat se a milovat se pokaždé nově a stále znovu se vydávat na naši společnou cestu. Pokaždé nově s úžasem objevujeme, že Pán na nás čeká a očekává naše nové „ano“ lásce. A toto jeho očekávání je v našich očích stále novým pozváním k tomu, abychom se „obhájili

17

před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje“, přes všechna zklamání, námahu a těžkosti. Moderátor: Arnulf Rausch Mnohá hnutí připravují na manželství nebo pomáhají překonávat různé těžkosti, kterým jsou vystaveny dnešní rodiny. Pořádají kurzy pro snoubence nebo nabízejí formační setkání pro manželské páry, které se již vydaly cestou rodiny a prožívají různé fáze manželského života. Emma a Jez Barnesovi se vzali teprve před pěti měsíci. Proč pro vás byl důležitý kurz Alfa v rámci přípravy na manželství? Emma a Jez Barnesovi Do mysli se nám vrylo zvláště pět bodů. 1) Je dobře, že jsme odlišní. Nejde o to, abychom druhého připodobnili sobě, ale spíše o to, abychom svými silnými stránkami podpořili druhého a nechali si ve svých slabostech od druhého pomoci. 2) Každý týden máme vyhrazený jeden večer, kdy na sebe nebereme žádné jiné závazky, aby mohl růst vztah mezi námi; někdy jdeme na večeři nebo do kina nebo si uděláme odpočinkový večer doma. Důležité je vypnout své mobily a být naplno jeden pro druhého. 3) Naučili jsme se, že odpuštění je jednou z nejúčinnějších léčivých sil. Kurz nám pomohl k tomu, abychom byli ochotní poprosit o odpuštění a odpustit. 4) Abychom zůstávala naše láska živá, je důležité pochopit jazyk lásky druhého, způsob, kterým se druhý cítí být milován. Je to umění, kterému je třeba se naučit: hovořit partnerovým jazykem lásky. 5) Během kurzu jsme se měli zamyslet nad prioritami, které chceme mít v manželství. Tím, že jsme si ujasnili tyto priority, našli jsme linie, podle kterých můžeme budovat náš společný život. Moderátor: Mariette Rausch Na základě iniciativy Schönstattského hnutí byla v r. 1992 ve Vídni založena Akademie rodinné pedagogiky. Takzvané „Coppie di Trainer“ připravují účastníky těchto kurzů na kvalifikovanou činnost v různých oblastech manželství, rodiny a profese, vedení rodinného života a v otázkách výchovy. Eva a Erich Berger, Schönstatt Výrazem „Duc in altum“ („Zajeď na hlubinu“, Lk 5,4) Kristus povzbuzuje nás, křesťanské rodiny, abychom utvářely Evropu tím, že budeme svědčit o Jeho působení a o Jeho přítomnosti v našich rodinách. Každého z dvouletých kurzů pořádaných akademií rodinné pedagogiky se účastní 6 – 10 manželských párů. Doposud touto formací prošlo více než 400 manželských párů z Rakouska,

18

Maďarska, Německa, Švýcarska a Slovinska. Kurzy se opírají o pedagogiku otce Kentenicha, zakladatele a duchovního otce Schönstattského hnutí. Jak žít náš každodenní život v rodině a v manželství, postavený na základech křesťanské víry? Jak v našem domově vytvářet atmosféru, která by umožňovala rozvoj opravdového intenzivního života? To jsou otázky, na něž se snaží dát odpověď během prvního roku. Během druhého roku manželské páry zakoušejí vnitřní růst ve vztahu s partnerem a učí se vyprávět své zkušenosti a povzbuzovat ostatní manželské páry. Plánované založení akademie v Chorvatsku je dalším krokem k cíli, aby kompetentní křesťanské rodiny utvářely Evropu. Moderátor: Arnulf Rausch Poslechněme si nyní zkušenost Judity a Palka Tóthových z Maďarska. Ukáží nám, jaký dopad mohou mít rodiny na společnost i v totalitárním státě.Judit a Palkó Tóth Na začátku 70. let jsme hledali opravdový křesťanský život. V té době v naší zemi, v Maďarsku, nemohla být víra otevřeně prožívána. Jednoho dne jsme se setkali s lidmi z Hnutí fokoláre. Přitáhla nás láska mezi nimi. Jejich síla vycházela z hluboké volby Boha Lásky, což se odráželo v rozhodnutí milovat ho také v bolesti: poznat jeho tvář v utrpení: poznat „Ježíše opuštěného“. Bolest z toho, že jsme se cítili být odtržení od demokratických zemí, bolest z toho, že nemůžeme projevovat svou víru, že jsme neustále hlídaní policií byla tváří Ježíše ukřižovaného a opuštěného. I On se v opuštěnosti cítil „odříznutý“ (odloučený od Otce), i On křičel: „proč?“ Bolest našeho národa bez odpovědi, příčina obav, se proměňovala v příležitost milovat ne bolest, ale různé tváře Ježíše opuštěného, který na sebe vzal i tuto bolest. Poté, co jsme ho uměli poznat a přijmout, naučili jsme se ho milovat tím, že jsme šli za tuto bolest a milovali toho, kdo procházel kolem nás. Viděli jsme, jak se mění život mnohých: nově uspořádaná manželství, svobodná matka, která nalezla přijetí u jedné rodiny, mladý obchodník, který podváděl při vážení svých výrobků, se vydal cestou poctivosti… Tento život se rozšířil uprostřed komunistické společnosti. Pak přišel pád berlínské zdi. Světlo, vycházející z naší lásky a prozařující každodenní bolesti tvář Ježíše opuštěného, nás vede k tomu, abychom milovali všechny. Toto světlo je dnes potřebné více než jindy: dnes – v této „noci“ hodnot – v níž chceme nadále nabízet světlo Boha Lásky. Moderátor: Mariette Rausch

19

I rodiny vyzařují pokoj, solidaritu a bratrství do svých prostředí. Takto se stávají aktéry Evropy, která má svou budoucnost, protože se stává – abychom tak řekli – více „rodinou“. Maria a Gianni Salernovi Vše začalo na jednom setkání naší skupiny rodin v Miláně v roce 2001, po dramatickém 11. září. V první chvíli jsme cítili svou bezmocnost. Ale nechtěli jsme se vzdát. Po intenzivním vzájemném sdílení naší bolesti se nám zdálo jasné, že tato dramatická událost je právě tváří Ježíše ukřižovaného a opuštěného, který nás žádá o to, abychom ho milovali tak, jak se ukázal. Co můžeme dělat my, rodiny s dětmi? Vycházíme z toho, co máme: vůli budovat pokojné vztahy mezi sebou, v našich rodinách a se všemi. Vznikly tak jakési dílny míru - chvíle setkání našich rodin s přáteli, kteří sdílejí naše ideály a hodnoty. Prohlubujeme se tu v Božím slově, pomáháme si sdílením duchovní a hmotných plodů, které přináší život podle slova. Různými iniciativami se snažíme přinášet do našeho města poselství míru a bratrství. Poprvé tehdy sešlo 50, z čehož 20 dětí. Vyrobili jsme vánoční přání, namalovali jsme sádrové odlitky a holubičky s nápisem: Budujeme mír. Pak jsme se rozrostli my i výrobky. Vzrostl duch lásky a solidarity. Mnoho lidí si všimlo našich iniciativ a vyjádřilo svůj souhlas a podporu. Mnozí změnili i svůj rodinný život; láska mezi námi je nyní na prvním místě. K našemu údivu jeden řetězec supermarketů si vybral naše ´holubičky míru´ jako vánoční dárek pro 1.500 zaměstnanců. Z počáteční bolesti vzešlo poselství míru. Vždy je možné něco změnit. Moderátor: Arnulf Rausch Rodiny objevují přítomnost Boží a Kristovu lásku, když žijí jeden pro druhého. Tato láska je zárukou vzájemné důvěry, ochoty jít vstříc potřebám, o kterých vědí. Jsou tak skutečně základem pevné společnosti otevřené budoucnosti, staviteli Evropy, která je více lidská.

Práce a ekonomika Eva Gullo Hnutí a křesťanské komunity mají vliv také na oblast ekonomiky a práce. Poslechněme si prof. Luigina Bruniho, který pohovoří o výzvách v této oblasti, a odpovědi, které prožíváme v jednotlivých hnutích.

20

Luigino Bruni První výzva: v této fázi světové ekonomiky, která je charakterizována nadšením pro trh, stará evropská tradice musí sama sobě a celému světu připomínat, že štěstí, dobrý život jednotlivců a národů je něco víc a odlišného než růst zisků. Dnes Evropa žije průměrně v hojnosti ekonomických dober, ale její občané v této fázi své historie zakoušejí, tak jako nikdy předtím, nové formy chudoby jako je samota, ztráta smyslu života a nedostatek toho nejcennějšího, tj. dober vztahových a duchovních. Umírá se i na nedostatek ryzích vztahů s druhými, nejen na nedostatek jídla. Křesťanská hnutí, mezi jejichž první vztažné body v ekonomice patří zkušenost první křesťanské komunity, mohou nabídnout příspěvky a nasměrování dnešní Evropě, která hledá takovou tržní ekonomiku, která by nezvyšovala pouze množství zboží, ale především štěstí občanů: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši… měli všechno společné… A tak nikdo u nich nežil v nouzi… rozdělovalo se každému, jak kdo potřeboval.“ (Sk 4,32-35) Druhá výzva: Evropa nemůže zapomenout nebo si dostatečně nepřipomínat, že ještě dnes více než miliarda lidí umírá nebo je vystavena riziku, že zemře na nedostatek jídla a neuspokojování základních potřeb (di beni e di diritti fondamentali). Evropa dneška a zítřka bude muset být solidárnější s nejchudšími zeměmi, zvláště s Afrikou, tím, že bude dělat více a jinak, než co dělala doposud pro zmírnění a odstranění celních překážek s rozvojovými zeměmi. Bude se muset vážně zhostit radikálních akcí proti AIDS, vytvářet institucionální podmínky pro to, aby každé dítě mohlo chodit do školy a aby nebyly vykořisťovány našimi západními podniky. Lidštější rozvoj nemůže nezačít od dětí: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40) Eva Gullo V hnutích je mnoho iniciativ podporujících solidární ekonomiku jako je ekonomika společenství Hnutí fokoláre, ke které se hlásí asi 800 podniků. Koen van Reusel řídí podnik pro topná zařízení s 16 zaměstnanci v Belgii. Způsob, kterým vede tuto firmu, je inspirovaný ekonomikou společenství. Koen Podniky ekonomiky společenství se svobodně rozhodují, že použijí své zisky na tři účely: 1. na rozvoj své firmy (udržení nebo zvýšení počtu pracovních míst); 2. na šíření tzv. „kultury dávání“, tj. aby kolem nich rostla kultura Evangelia, pravá a trvalá odpověď na bídu; 3. na pomoc lidem, kteří se v různých částech světa ocitli v krizových situacích. Eva Gullo Co tě vedlo k tomu, aby ses přidal k projektu ekonomiky společenství?

21

Koen Několik let před tím, než jsem se oženil, jsem poznal spolu s mou snoubenkou skupinu mladých, kteří se snažili žít Evangelium. Byli jsme okouzleni především tím, jak nakládají se svým majetkem. Připomínalo nám to první křesťanskou komunitu. Tato zkušenost pak pro nás byla světlem také v životě naší rodiny. Mzdu jsme pokládali za dar od Boha Otce. Z našich peněz šel vždy určitý obnos pro potřebné naší čtvrti nebo v rozvojových zemích. Na oplátku jsme dostali mnoho věcí, které jsme potřebovali. Viděli jsme v tom dar nebeského Otce, který se o nás stará. Současně jsme se cítili povzbuzeni, abychom pokračovali v této zkušenosti: „Dávejte a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou.“ (Lk 6,38) Velmi jsem se tak hned začal zajímat, když v roce 1991 začal projekt ekonomiky společenství. Bylo to právě v době, kdy jsem spolu s jedním přítelem zakládal podnik. Eva Gullo Otázka: A jaké s tím máš zkušenosti? Koen Odpověď: I my sdílíme úděl všech podniků, s těžkostmi všech. Například před časem jsme si všimli, že jedna firma nepatřičně zadržela (aveva trattenuto indebitamente) velký obnos peněz místo aby ho převedla na naše konto. Když jsme požádali zodpovědného o vysvětlení, ospravedlnil se tím, že se nacházel ve vážných finančních těžkostech a že tuto částku potřeboval. Prošetřili jsme tyto těžkosti a snažili jsme se společně nalézt možnost řešení. Poskytli jsme mu tak čas pro finanční ozdravění jeho firmy. Jindy, kvůli nespravedlivému obvinění ze strany jednoho z našich konkurentů, jsme byli podrobeni řadě velmi přísných daňových kontrol, které trvaly několik měsíců a způsobily nám mnoho práce a bezesných nocí. Spolu s manželkou jsem si stále kladl otázku: jak to, že dochází k tomuto všemu? Proč Bůh nezasáhne? Neznali jsme dost dobře postupy, jak dokázat náš poctivý postoj. Pak jsme nečekaně poznali jednoho člověka, který byl kompetentní k tomu, aby tento náš problém vyřešil. Viděli jsme v tom zásah Boží, na který jsme tolik čekali! Ve zkušenosti ekonomiky společenství důvěřujeme v „neviditelného Společníka“, tj. v Boží prozřetelnost v konkrétním počínání naší firmy.

22

Jindy jeden z našich nejlepších zaměstnanců dostal velice lákavou nabídku od jednoho z našich konkurentů. On se tohoto návrhu vzdal, protože – takto se nám později svěřil – by mu chyběl náš typický způsob společné práce. Eva Gullo Již několik let je tvůj podnik silný, stabilní. Jak rozdělujete vaše zisky? Koen Užívání zisků vyžaduje vždy svobodnou a osobní volbu, která není vždy jednoduchá. Zakoušíme však velkou radost, když každý rok znovu děláme rozhodnutí, že použijeme zisky podle myšlenek ekonomiky společenství. Eva Gullo Poslechněme si nyní o dvou iniciativách, které reprezentují mnoho dalších: jedna je z hnutí Obnova v Duchu svatém v evangelické církvi (Rinnovamento dello Spirito nella Chiesa evangelica) a druhá z evangelické komunity Jesus-Bruderschaft (Bratrstvo Ježíšovo). Na pozadí fotografie z kongresu Členové Obnovy v Duchu svatém v evangelické církvi spolu s evangelickou tiskovou agenturou IDEA, firmou TEMPUS a Akademií křesťanských podnikatelů dali do pohybu velice plodnou iniciativu, která našla velké ocenění i krajského úřadu (giunta regionale): tzv. „Kongres pro křesťanské vedoucí pracovníky“. Nabízí podnikatelům nebo lidem, kteří zaujímají zodpovědná místa ve společenském životě nebo kteří mají v úmyslu se angažovat v těchto sektorech, zdokonalovací kurzy jak po stránce profesionální tak duchovní. Kongres se koná každé dva roky. Pátého setkání, které se uskutečnilo v lednu v Lipsku, se zúčastnilo 3500 vedoucích pracovníků. Na pozadí (hlas Ulrike Köhler) a obrazy Volkenrodu Kláštery byly po staletí předchůdci rozvoje Evropy, střediska modlitby, ale také ekonomických a kulturních aktivit. Ve Volkenrodu, v Durynsku, jedna mladá evangelická komunita, „Jesusbruderschaft“ (Bratrstvo Ježíšovo), znovu vybudovala zřícený cisterciácký klášter z 12. století a naplnila ho novým životem: přišli sem bydlet s rodinami a s několika bratřími z komunity. Během několika málo let vzniklo také Formační centrum mladých na evropské úrovni. Každoročně je zde asi 14.000 noclehů a také široká kulturní činnost v „Christuspavillon“. Rekonstrukce kláštera dala nové impulsy ekonomickému rozvoji této oblasti, kde je málo struktur, a zajistila nová pracovní místa. „Bruderschaft“ vytvořila ve Volkenrodu malé podniky a nakonec větší průmyslový podnik, který v současnosti zaměstnává téměř 75 lidí této oblasti.

23

Eva Gullo Evropa se nesmí dívat pouze sama na sebe, ale rozšířit pohled za svůj obzor, aby vyvolala solidaritu na globální úrovni. S tímto cílem se angažují různými způsoby téměř všechna hnutí. Mezi mnohými jsme vybrali příklad YMCy: zkušenost YMCy na Srí Lance během tsunami. Řekne nám o tom Stefan Nicklas. Stefan Nicklas Naši přátelé z YMCy na Srí Lance bezprostředně zorganizovali pomocná opatření. Prosili o pomoc všechny. Vyjádřili tak svou solidaritu a lásku. Této akce se zúčastnilo 800 spolupracovníků YMCy ze Srí Lanky a více než 200 dobrovolníků mezinárodní YMCy. Mnichovská YMCA sledovala na místě pracovní tábor s deseti mladými, aby pomohli při rekonstrukci. Udělali vyklízecí práce a program her pro děti, které byly ubytovány v záchranných táborech. Aby přispěla k trvalému zlepšení životních podmínek mladých, mnichovská YMCA podporuje YMCu z Matary, která se angažuje v budování a správě několika středisek profesionální přípravy na jihu země. Luigino Bruni Historie Evropy je také historií charismat, lidí a hnutí, kteří i ekonomiku prožívali jako agape. Dnešní setkání je vyjádřením toho, že i přítomnost Evropy je ještě plná charismat, darů Ducha, které „obnovují“ vše, i ekonomiku. Eva Gullo Hnutí a komunity říkají: „ano odpovědnosti za druhé a směřují ke spravedlivé ekonomice ve službě každému člověku a celému lidstvu.“ Chudí a znevýhodnění Den ve Stuttgartu v roce 2004 končil velikým pozdravem solidarity, která se rodila v srdcích všech hnutí a povzbuzovala nás, abychom se dívali za hranice, k chudým, zvláště k Africe. V Matoušově evangeliu ve 25. kapitole Ježíš jasně potvrzuje, že v nich jsou vidět trpící obličeje: “Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“. V přátelství a milosrdenství je tajemství setkání s Ním. Ježíš vyjmenovává různé způsoby pro setkání s Ním. Byl jsem hladový, žíznivý, byl jsem cizinec, vězeň, nahý, nemocný. Dnes by možná připojil: byl jsem sám, nezaměstnaný, poškozený … Svědectví hnutí a společenství oživují tato slova z evangelia.

24

Poslechněme si Mariuse Buhlmanna z Vineyard z Bernu… Ano, je pravda, že evangelium otevírá naše oči a ukazuje potřeby druhých, kteří jsou okolo nás. Náš zakladatel, John Wimbel, říkal, že je třeba milovat chudé, abychom se mohli stát členy Vineyard. Ale já jsem si myslel: my žijeme ve Švýcarsku. Tady chudí nejsou. V bibli jsem četl, že zde je několik skupin lidí, které Bůh ochraňuje zvláštním způsobem: vdovy, sirotky, chudé a cizince. Zkusil jsem tedy otevřít oči a viděl jsem: do našeho kostela přicházelo několik mladých afrických uprchlíků. Rozhodl jsem se, že se s nimi seznámím. Stačilo málo: ochota k setkání, otevřené srdce a pozornost k druhému. Otevřeli mi dveře od svého domu. Společně jsme oživili mnoho iniciativ: poskytujeme kurzy šití a němčiny ostatním přistěhovalcům, rozdělujeme potraviny a oblečení. Někteří z nich se přestěhovali do jiných zemí a založili společenství Vineyard. Takhle se tato solidarita rozšiřuje… I vy mladí z „YMCy“ z města Esslingen jste prožili něco podobného jako Markus, řekli byste nám něco? Po 11. září vztah mezi se vztah mezi Němci a muslimy zhoršil; ne kvůli konkrétním zážitkům, které nebyly negativní, ale protože skrze média se šíří strach. V rámci YMCY jsme ale chtěli upevnit přátelství s muslimy, zvláště s některými mladými Turky a jejich rodinami, kteří žijí v Esslingenu. Mají hlubokou víru. Na základě evangelia jim chceme pomoci v jejich těžkostech se začleněním do tohoto města a povědět jim, že se na ně díváme jako na přátele a na bratry. Začali jsme proto za nimi chodit po škole, jednotlivě – pomáhali jsme jim se studiem, abychom jim dali najevo, že jsou přijímáni. Moderátor: Cizinec nachází kamaráda, který ho přijímá, vezme ho za ruku a pomáhá mu jít k opravdovému soužití. Aby byla Evropa skutečně sjednocena, potřebuje pouta, která vytvářejí zkušenosti různých zemí, jak tomu bylo například v Albánii. Klodian Kojashi Někteří mladí lidé emigrují. Ostatní, kteří zůstávají, se stále toulají po ulicích, s chudobou, která se odráží na jejich oblečení, a se ztracenou nadějí v očích. Bez řemesla, bez práce, bez budoucnosti. V této scéně jsem žil jako student práv. Často jsme se potkávali ve městě Scutari, v malém dřevěném kostele. Pro nás mladé „Děti Světla“, hnutí zrozené v roce 1991 pod záštitou biskupa Anastasiose, bylo důležité nepodlehnout lhostejnosti. Spojení a pocit patření k mystickému tělu Kristovou skrze přátelství; růst v poznávání Boha a církve skrze službu – to jsou hodnoty a cíle našeho hnutí. Lásku ke druhému je třeba zkonkrétnit činy každodenního života. Proto s pomocí Sdružení sociálních kooperativ z Pisy jsme vytvořili projekt nazvaný „Dílna“ . Slouží mladým lidem z našeho města k tomu, aby získali řemeslo a našli si práci. Nejvíce nám záleželo na tom, abychom jim pomohli milovat to, co dělají a považovat to za důležité. Zdálo se to nemožné, ale dnes když potkávám tyto kamarády, kteří

25

byli naštvaní na svět a na život, zatímco dnes rozjeli podnikání a mají budoucnost, děkuji Pánu, že jsem mohl uzavřít tuto „sázku“. Moderátor: Pokračujeme v naší cestě v Evropě bolestí, ale také solidarity, setkáváme se s utrpením nemocných. Náš svět blahobytu by mohl oddálit obraz utrpení. Myslíme na smutnou debatu o euthanasii, zahájenou v našich zemích. Nicméně naše víra věří v lásku silnější než smrti. Proto setkání s nemocným člověkem, doprovázení v nejtěžších chvílích jeho života, znamenají pro křesťana společně očekávat vzkříšení. Poslechněme si Claudia Elwerta jak se zrodilo centrum s názvem Zdraví-Terapie-Uzdravení v Karlsruhe. Claudia Elwert Když jsem pracovala v terapeutickém centru ve městě Karlsruhe, měla jsem možnost zblízka poznat zoufalství lidí s nešťastnou diagnózou, nemohoucností a bezradnost těch, kteří byli jejich asistenty. Zeptala jsem se sama sebe: jak se mohou nemocní setkat s Bohem, který je zná, miluje je a uzdraví je? Je vidět rozdíl mezi zdravotní léčbou a uzdravením Krista. Mým snem bylo vytvořit centrum, v němž křesťané různých profesí by se společně starali o nemocné lidi. Tento sen se uskutečnil v roce 1998, kdy jsme otevřeli naše první centrum a začali jsme se modlit s nemocnými. Potom jsem onemocněla také já. Posílilo mě Boží slovo. Když Jozue (1,9) říká: Buď silný a odvážný, neboj se, protože Bůh je s tebou ve všem, co konáš. Opravdu Bůh nám dal sílu. V roce 2002 jsme se rozhodli být ve spojení s Centrem z Uzdravení v Karlsruhe, se kterým jsou dnes spojeny různá centra poradenství a modlitby. Moderátor: Solidarita opravdu nezná hranice. Je jistě jednou z nejdůležitějších hodnot, které Evropa může „vyvážet“. Helge Keil: Je to projekt, který vznik před 13 lety z touhy, aby mladí němečtí křesťané využili tzv. volný společenský rok k tomu, aby rostli ve víře a otevírali se světu: Zhruba 15 mladých lidí od 18 do 27 let zrealizovali společně se 3 nebo 4 spolupracovníky cestu do středu Rumunska. Setkání s cikány ve velkém městě a s různými společenskými podněty. Zasáhlo nás především setkání s chudými, je to pro nás veliká škola života. Kdo se této cesty zúčastnil, vrací se s přesvědčením, že náš blahobyt slouží k tomu, abychom žili solidaritu se znevýhodněnými. Tento prožitek změnil život mladých. Začnou žít jako dobrodinci. Od roku 1992 jsme v Mongolsku, v zemi kde skoro 52% populace je mladší dvaceti let. Mnoho dětí a dospívajících žijí na ulicích, když se potřebují ohřát, ukrývají se v kanálech. My je chodíme navštěvovat a přinášíme jim konkrétní pomoc, ale také přátelství a lásku. V jedné nejchudší oblasti Ulan Bator v Scharhad, jsme vytvořili azyl pro děti od tří do šesti let a internát pro mladé. Bohužel 4. září minulého roku požár zničil jeden z domů. Podařilo se nám zachránit všechny děti, ale naše spolupracovnice zemřela. Tento čin hluboce zasáhl veřejné mínění v zemi. Lidé začali pohlížet s novýma očima na naši práci a osud dětí. Před nedávnem

26

jsme začali s rekonstrukcí domu, který bude mnohem větší něž předchozí. Naše práce bude pokračovat a růst. Moderátor: To bylo svědectví poskytl Martina Roshmanna. Nyní si poslechneme zkušenost z Komunity Sant´Egidio od. Manuely Brulls. Když jsme zahájili program „DREAM“, v rámci léčby AIDS a podvýživě v Africe, vypadalo to jako sen. Začalo to roku 2002: v mnoha zemích se nemoci neléčily a lidé umírali, zatímco v Evropě AIDS bylo léčitelné. Proč taková nerovnost? Můžeme snad být jako bohatý člověk, který nenasytně jí, a nevidí vedle sebe bratra Lazara, plného bolestí? Mít na dosah ruky léčbu, moci ho uzdravit - a neudělat to? Takto jsme začali, uprostřed mnoha těžkostí a neporozumění, léčit AIDS, nejdříve v Mozambiku, později v dalších zemích Afriky: Malawi, Tanzanii, Keni a v Guinei. „DREAM“ uskutečňuje také sen, který má počátek v Evropské unii: silné pouto s africkým kontinentem, Euroafrica. V našich střediscích se pracuje totiž společně, Evropané a Afričané. DREAM je jako „most“, který spojuje dva kontinenty. Každý rok zdarma nabízíme naši službu ve střediscích DREAM. Je to privilegium pracovat společně pro vzkříšení Afriky. Pro mě toto vzkříšení má obličej Anny Marie, Felicetty, Isaias…..ležely bezvládně na posteli a dnes pracují vedle nás v centru „DREAM“ a povzbuzují ostatní nemocné, aby začali s terapií. V dnešní době se léčí více než 33 000 lidí. Od začátku programu se 300 dětí narodilo díky centru DREAM zdravých. Moderátor: „Blaženější je dávat, než dostávat.“ Tato Ježíšova slova jsou zahrnutá ve Skutcích Apoštolů (20,35), jsou také svědectvím, že hnutí a společenství mohou pomoci Evropě, která je sváděná egoismem a strachem.

Mír a spravedlnost Speaker: Ano, po míru touží mnozí lidé naší doby. Jak říká Andrea Riccardi, válka je matkou veškeré chudoby. Válka nás všechny dělá ještě chudšími, zvláště ty, kdo již chudí jsou. Válka je nepřítomnost jakékoli spravedlnosti, vrhá celé národy do propasti, ze které se lze dostat jen stěží. To vše je otázka na nás, Evropany, kteří žijeme už více než 50 let v pokoji a ve zdaru. Chceme slyšet hlas těch, kdo přicházejí z Afriky, ze země s mnoha válkami a s velkou chudobou? Afrika ale může znovu povstat. Svědčí o tom Beatrice z Komunity Sant´Egidio, která žije v Libérii. (anglicky) Děkuji, jmenuji se Beatrice, jsem z Komunity Sant Egido z Pobřeží slonoviny. Narodila jsem se ale v Libérii, první africké zemi, která získala nezávislost. Je to země, která mnoho vytrpěla a před nedávnem vyšla za 15 let občanské války, která z její svobody udělala otroctví. V letech občanské války i já, jako mnozí spoluobčané, jsem musela odejít ze své země. Přišla jsem do Pobřeží slonoviny. V utečeneckém táboře nás přijali mladí lidé, kteří byli stejně jako

27

my Afričané. Učili nás francouzsky. Poznala jsem tak Komunitu Sant Egido. Stala se pro mě novou rodinou. Co vedlo tyto mladé lidi, aby pomáhali uprchlíkům, aniž by za to něco dostali? Nezištná láska mě naučila věřit v evangelium míru, i v těch nejtěžších chvílích. Začala jsem ho žít se svými sourozenci v Abidžanu. Milovat mír a pracovat pro to, aby se naplnil sen – Afrika bez válek. Mír je jen snem? Ne, je to vzkříšení, které jsme začali prožívat. Začali jsme u sebe a u chudých. Vybudovali jsem tzv. školy pokoje pro děti emigrantů z Burkiny Faso, z Ghany, z Mali – učíme je číst a psát, vyrůstají tak ve škole pokoje, nikoli násilí. V Africe jsou děti, které chtějí žít a vyrůstat v míru: je jich mnoho a mnoho, ale jsou zneužívány pro válku. Mnohé z těchto dětí jsou takzvaně neviditelné: nikdy nebyli ani zapsání na úřadě. Jejich osudem, jejich cestou je válka. Hledáme je tam. Otevřeli jsme jídelny, aby nemusely trpět hladem a nebezpečím takového života. Podařilo se nám, že se jich několik vrátilo do svých rodin. Zahájili jsme teď kampaň, aby mohly být zapsány do matriky, a tak se znovu narodit, aby mohly existovat. Řekly jsme NE pesimismu a rezignaci. I ti, kdo jsou chudí – a je jich mnoho, mohou dělat něco pro druhé. „Nikdo není chudý natolik, aby nemohl pomoci druhému“. Co můžu udělat já? Možná jen málo, ale společně, s evangeliem, se naše síly znásobí a podaří se nám lámat chléb míru mnohým. Jméno Sant´Egidio (sv. Jiljí) je pro nás Afričany znamením míru a naděje pro novou Afriku. Komunita nás nenechala samotné. Tam, kde zklame diplomacie a politika, může zvítězit diplomacie přátelství a modlitby. V roce 1992 v Mozambiku došlo k tomu, že vyhlášení míru – podepsané v Římě – skrze Komunitu, zastavilo dlouhou a krvavou válku. Pak jsou tu ale další obtíže, jak v mé Libérii, tak na Pobřeží slonoviny. 4. března letošního roku, díky pomoci Komunity Sant´Egidio, byla podepsána dohoda, která může zemi znovu sjednotit. Chtěla bych vám všem tedy říci jediné slovo: Děkuji! Dalším slovem je: naděje! Naděje v jiný svět, naděje ve vzkříšení Afriky. Tomu nás učí evangelium, to můžeme žít společně – Evropané, Afričané, mladí lidé, staří: pracovat společně pro budoucnost v míru. Ze solidarity mezi Afričany a Evropany se ve světle evangelia rodí nová síla míru a lidstva, který proměňuje naše kontinenty a může změnit celý svět. Není to jen sen, je to naše naděje. Ať je to i naším úsilím do budoucna!¨ Speaker: Děkujeme tobě, Beatrice! Děkujeme za hlasy naděje, které dnes přicházejí z Afriky. Vnímáme silně, jak se mezi Evropou a Afrikou rodí nové pouto, které přinese plody míru. Je to sen o Euroafrice. Je to sen o míru, který se z Evropy rozprostře na Afriku a odtud do celého světa. My všichni, zde přítomní, děti snu, který se zrodil v Evropě před 50 lety, vnímáme zodpovědnost za to, abychom přinášeli mír do každého koutu země.

Město: Moderátor: Thomas Römer: V posledních desetiletích uprostřed měst vzniky skupiny křesťanských hnutí. Slovo, které mnohé z nás oslovuje a zasahuje, je z proroka Jeremiáše, který říká „Hledejte pokoj tohoto města“ (29,7).

28

Budoucnost Evropy je spjata i s budoucností měst. Je v nich život a různorodost. Jsou to místa umění a kultury, ekonomie a politiky. Máme z toho radost a těšíme se z toho. Nacházejí se v nich ale i velké hrozby, potíže, násilí, napětí; jsme si toho vědomi. Právě tam se chceme zapojit. Chceme, aby města byl obyvatelná, aby byla domovem. Tady vedle mě je Dirk Wahlandt z YMCY z Mnichova a Henriette von Wulffen ze sdružení „Společně pro Berlín“. Paní von Wulffen, spolu s dalšími dala zrod Středisku dobrovolnictví“. O co přesně jde? Henriette von Wulffen Společně pro Berlín je síť skupin, které pracují v rámci ekumenismu pro Berlín. Cílem je hledat společně s křesťany různých církví, hnutí a aktivit to, co je pro město nejlepší. Chceme skrze evangelium přijít do všech oblastí společnosti. Naším mottem pro Berlín je: “Dobrovolníci, dejme se do toho a změňme společně naše město” Thomas Römer: Dirku, řekl bys nám, co děláš ty? Mnichovská YMCA se angažuje různým způsobem ve prospěch dětí a mládeže ve městě. Jsem zodpovědný za centrum mládeže Schwabing západ. Každý rok přijede na 3000 dětí a mládeže z 37 zemí. Pravidelně tu pracuje 50 spolupracovníků – dobrovolníků, kteří přinášejí široké spektrum nabídek pro lidi z této čtvrti. Jsou to i aktivity pro mládež, například možnost her v prostorách, které jsem právě dostavěli, s cílem zrealizovat síť kontaktů ve čtvrti. Jsme jako misijní centrum uprostřed džungle velkého města. Thomas Römer: Co chceš říci pojmem: džungle uprostřed velkého města? Dirk Wahlandt

Džungle je divoká a plná nebezpečí. Člověk v ní může zabloudit, je těžké se v ní orientovat. Myslím si, že potřebujeme centrum, které nám dá orientaci a měřítko. V tomto ohledu mají křesťanské komunity a hnutí zvláštní důležitost, protože svědčí o Ježíši Kristu, který je středem v našem mnohotvarém spolužitím.

Thomas Römer: Na plátnu teď vidíme příspěvek Děvčat a chlapců za jednotu z Hnutí fokoláre.

29

Video Thomas Römer: Děkujeme za silné svědectví solidarity. Je povzbuzující vidět, jak mladí lidé usilují o to, aby zmírnili utrpení svých spoluobčanů. Thomas Römer: Paní Henrietto – i Vy se angažujete v Berlíně. Svou iniciativou dáváte šanci mnoha dobrovolníkům, aby žili pro dobro. Jak to vypadá v praxi konkrétně? Henriette: Před dvěma lety jsme založili křesťanské středisko pro dobrovolníky. Naším přáním je pomáhat tak křesťanům, aby – jak se říká v evangeliu – byli „světlem a solí“, aby čerpali z pramene Boží lásky a žili lásku k bližnímu konkrétně. Zvážíme, jaké dary, přání a možnosti má každý zájemce o volontariát, poradíme jim a obstaráme zprostředkujeme vhodnou oblast, kde mohou působit jako dobrovolníci v sociálních institucích - jde například o návštěvy starých lidí a lidí v nemocnicích až pro práci s bezdomovci a uprchlíky. Zvláště se obracíme na křesťany, ale také na všechny, kdo si váží našeho křesťanského života.

Thomas Römer: Coby odborníci na tomto poli – radíte pouze jednotlivcům? Henriette von Wulffen: Ne, stále více se jedná o malé komunity, které chtějí pomáhat druhým. Scházejí se v domě tzv. Hauskreise, aby mohli spolupracovat ve skupinách. Zvláště nabízíme poradenství a provázení farnostem a komunitám při realizaci projektů ve prospěch chudých. Thomas Römer: Zdá se mi to jako zajímavý postup, jak podpořit solidaritu ve městě. Henriette von Wulffen Samozřejmě lze najít místo pro volontariát i bez pomoci střediska. Uvědomili jsme si ale, že naše práce dodává lidem odvahu, aby žili pro druhé a pomáhá překonávat výčitky. I po zprostředkování zůstaneme k dispozici, abychom společně řešili otázky a potíže a dávali tak dobrovolníkům jistotu. Pořádáme

30

také formační kurzy, chvíle sdílení a modlitby. Postup skrze středisko se nám zdá být velmi efektivní ve velkých městech, kde je velký chaos. Thomas Römer: Vyšlo tak do popředí, nakolik je třeba probudit smysl pro solidaritu v našich městech. Tato solidarity znamená „říci ano“ všem lidem, se kterými žijeme, stát na jejich straně. Je to „ano“ zodpovědnosti za společnost. Poslechněme si příběh z YMCY v Mnichově. Dirk Wahlandt a Anja Leimkugelová, která je policajtkou v Mnichově-Schwabingu, nám mohou něco říci o své práci pro pokoj a usmíření v jednom centru mládeže. Dirk Wahlandtf: Chceme být posly usmíření podle evangelia, aby naše čtvrť byla stálš více obyvatelná a příjemná. Spolupracujeme proto s mnohým lidmi a v jedné čtvrti jsme vybudovali síť kontaktů mezi rodiči, učiteli, politiky, sociálními asistenty, výchovnými organizacemi, spolupracovníky úřadu pro pomoc nezletilým a policí. Spolu s Anjou Leimkugelovou a dalšími činovníky spolupracujeme intenzivně už více než 15 let – jsou to úžasní lidé pro své velké úsilí a profesionální, mají překvapivé schopnosti. Anja Leinkugel: Ve spolupráci s centrem mládeže YMCA a také se sousedními školami čtvrti ve Schwabingu, nabízíme třídám dvoudenní kurzy. Některé ze škol se účastní našeho programu s několika třídami: učí jak mládež, tak učitele, aby dokázali reagovat s občanskou odvahou. Školí se také v metodách a strategiích proti násilí, na rovině teorie a také konkrétně a s možností realizace. Tento kurz má úspěch, vloni se ho zúčastnilo 1000 studentů a učitelů. Dirk Wahlandt: Některým dětem jednoduše chybějí slova a gesta, aby se dokázali po hádce usmířit. Jiným zase naprosto scházejí kategorie a normy násilí. Mnozí nejsou zvyklí na to, že jsou skutečně důležití a docenění jako součást třídy. Kurz studentům pomáhá budovat atmosféru klidu. To si nelze koupit za peníze, ale vstupuje tu do hry osobní vztah. Síť výchovných míst ve čtvrti tak přinesla ve Schwabingu statisticky nejnižší kriminalitu mládeže v porovnání s ostatními čtvrtěmi v centru Mnichova. Našim cílem je dát mladým lidem formaci, která je uschopní k tomu, aby dokázali žít dobře svůj život. Thomas Römer:

31

Kurzy pro získání občanské odvahy. Naučit se usmíření. Je tu s námi Mary Burns, od roku 1992 provdaná za Gerryho (z Hnutí fokoláre) který zůstal doma se čtyřmi dětmi a nemocnou babičkou. Žijí v severním Irsku ve čtvrti, kde je ostrá hranice mezi katolickou a protestanskou komunitou. Mary Burns: Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí, (Lk 6,26) nás od určitého okamžiku nenechala v klidu. Začali jsme se tedy účastnit místních setkání příslušníků obou vyznání. Byli jsme pozvání na setkání místní komunity, abychom založili sdružení. Já, katolička, jsem byla vybrána, abych byla sekretářkou a jeden Angličan, protestant, předsedou. Uprostřed obrovských nesnází bylo možné dát zrod opravdové komunitě, a to díky duchu evangelia. Den za dnem jsme tak budovali mír. Zrodily se různé iniciativy, které se až do té doby zdály být nerealizovatelné: iniciativy pro děti, staré lidi, pro politickou komunitu, a to i za pomocí vlády. Pozitivní ovzduší dodalo odvahu dvěma politikům z opoziční stran, aby začali pracovat na vzniku Centra pro setkání katolíků a evangelíků. Pustili jsme se do práce s nadšením, ale mnohokrát přicházel obrovský odpor a někdo se snažil tento projekt všemožně zastavit: pumový atentát v katolické škole, požár v úřadu magistrátu a dva rozbourané domy – to vše hovořilo o riziku, že vše skončí. Přes to všechno bylo nové Centrum oficiálně otevřeno. Thomas Römer: Centra setkání: místo, kde se lidé mohou stát přáteli. To jsou místa naděje. V bibli nacházíme významnou spojnici: všechno začíná v zahradě, jak čteme v první Mojžíšově kapitole, a končí ve městě. Cílem je nebeský Jeruzalém, město Boží. Tato budoucnost nám dodává odvahu pracovat již teď pro město, pro kulturu života. Podívejme se, jaké jsou možnosti pro solidaritu. „Řekněme ano“ městu, „ano“ spolužití ve městech, kde žijeme, aby město bylo stále více centrem přátelství, kde jsme doma.

Č. 56 Dříve než se zeptáme církevních osobností na jejich dojem z tohoto dne, chtěli bychom se pozastavit a položit si otázku: Co je pro mě na tomto dni důležité? Rádi bychom si vyměnili dojmy a předsevzetí s těmi, kdo sedí vedle nás. Budeme na to mít 3 minuti Č. 60 Poprosme nyní Gérarda Testarda z Fondacio, člena orientačního výboru, aby nám řekl, jak se dívat na význam dnešního dne pro různá hnutí. 32

Gérard Testard

Závěr Z hloubi srdce bych rád poděkoval. Také já, jako vy, jsem velmi osloven tímto dnem. Den, který jsme právě prožili, je znamením naděje. Ukazuje, že společenství v různorodosti může být realitou. Jsem o tom přesvědčen už dlouho, ale moci to společně zažít, vnímat sílu lásky, která nás vede, vidět rozhodnutí stavět, jít dál – to vše mě naplňuje štěstím. Shromážděná hnutí nejsou pouhým poselstvím, jsou světlem. Jejich vyjádřená jednota ukazuje cestu. Jsou nositeli jistoty, že jednotu, sdílení, spiritualitu můžeme žít tak, abychom byli opravdovým znamením pro Evropu. Evropa, ve své jednotě, je na nás křesťanech. Vydali jsme se na cestu, kterou otevřeli zakladatelé Evropy a všichni lidé, kteří v dějinách odmítali neštěstí konfliktu a usilovali o zboření překážek a rozdělení. Hlavní výzvou pro nás je budoucnost. Dokážeme tento bratrský impulz přeměnit v realitu, která ovlivní budoucnost Evropy? Dokážeme sdílet se všemi lidmi, našimi bratry – ať jsou jakéhokoli náboženství, barvy pleti, přesvědčení – dokážeme s nimi sdílet zápal, touhu po spravedlnosti, po míru, pokoji, lásce, která nás vede? Neznamená to vrátit se ke křesťanství s dominující pozicí. Má přijít Boží království, o to jde. „Přijď království tvé“ – to říkáme v modlitbě, kterou nás Ježíš naučil. Otevřít své srdce evangeliu, Božímu slovu – to znamená dar míru, lásky, úcty, znamená to přijetí cizince. Vždyť žít jako Kristus, znamená obrátit svůj zrak na chudého, bojovat proti všemu nelidskému. Tam se zakládá duchovní Evropa. Evropa více sjednocená má poslání, aby svět byl více sjednocen, více solidární, zvláště k Africe. Křesťané, především komunity a hnutí, mají úlohu nepřestat přispívat k tomu, aby Evropa byla více lidská. Chtít společně žít, to je politický projekt, který se týká všech křesťanů. Vyzařuje ze života založeného na duchu Ježíše Krista, skrze komunity, skrze silnou a současně pokornou víru: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost." Galaťanům 5,22. Evropu tvoří různá křesťanská vyznání. Je to šance. Tato vyznání dostala novou základní roli živné půdy pro budoucnost národů. Ekumenismus je pravděpodobně povolán, aby pohnul s tím, s čím samotná politika nepohne: vzájemné přijetí, posílení antropologických základů, které ovlivňují chování lidí a dávají evropským národům duši. Snít o nerozdělené církvi znamená současně snít o Evropě. Představme si, jak obrovskou silou může být hluboké obracení našeho srdce, naší mysli – které se mohou stát základem pro budování Evropy. Ano, usmíření mezi křesťanskými vyznáními a otevřenost křesťanských denominací vůči velkým náboženstvím, to by bylo při hledání správné podoby Evropy prorocké. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna (Jan 3,16). Tady, ve Stuttgartu se Kristus stává živým. Žije, aby mohl být přítomen ve světě, v tomto světě, který Bůh tak miloval. Proto jsou hnutí, která se tu sešla, ikonou Boží lásky, jsou zobrazením Krista, který skrze ně znovu vidí slepé, kterým je třeba vrátit zrak, němé, kterým je třeba vrátit hlas, postižené, kteří mají znovu chodit.

33

Když se díváme na lidstvo Božíma očima, když stále více lásky koluje mezi našimi hnutími a kolem nich, můžeme přispět ke vzkříšení Ježíše, aby se zrodil a znovu rodil mezi lidmi. Kristus přítomný mezi nám – jeho druhé přislíbení – jsme-li sjednoceni v jeho jménu: to je světlo našim krokům, to zaplaví svět a naši Evropu proudy světla a života, uvede do pohybu duchovní a materiální dobra, aby odpověděl na nejrůznější otázky našeho života. Obraťme se s důvěrou na obyvatele Evropy, na instituce a na vlády zemí, aby přišlo nové probuzení, aby „Společně pro Evropu“ bylo znamením naděje. Poselství „Společně pro Evropu 2007“ Stuttgart 12. května 2007

Shromáždili jsme se zde ve Stuttgartu z celé Evropy jako zástupci více než 240 křesťanských hnutí a komunit, abychom svědčili o neustálém rozvoji nového společenství mezi námi - plod, který může darovat pouze Duch Boží. Ve světle tohoto společenství vidíme jasněji naši zodpovědnost při naplňování výzvy pro dnešní Evropu k silné sociální soudržnosti v kulturní rozmanitosti. Vědomí, že naše odlišnost představuje bohatství, a nikoliv důvod ke strachu nebo rozdělení, se může stát znamením naděje všude tam, kde je soužití ohroženo. Chceme nabídnout příspěvek stále aktuálního a životodárného evangelia. Toužíme po tom, abychom dnes ukázali plody křesťanských kořenů Evropy – minulost, přítomnost a budoucnost její historie – které živě sdíleli i zakladatelé (Evropské unie). Jsme vděční všem, kteří se zasadili o smíření a pokoj mezi evropskými národy. Přejeme si, aby Evropa, která ranila lidstvo kolonialismem, světovými válkami a holokaustem (šoa), odvážněji vyjádřila svoji duši, a dala tak svůj náležitý příspěvek k vytváření světa více bratrského. Charismata, dary Boží, které jsme zdarma dostali, nás vedou na cestu bratrství a společného života, který je hlubokým povoláním Evropy. Naše bratrství vyrůstá z neustále obnovované a sdílené evangelní lásky, která nikoho nevylučuje. Právě díky tomuto poutu, které nás spojuje v Bohu, jsme dnes obnovili pakt vzájemné lásky, jak nám to přikázal Ježíš. Sjednoceni tímto paktem vzájemné lásky, říkáme Ano životu a zavazujeme se, že budeme chránit jeho nedotknutelnou důstojnost ve všech jeho fázích, od početí až po přirozenou smrt. Říkáme Ano rodině sjednocené nerozlučným svazkem lásky mezi mužem a ženou, která je základem solidární společnosti otevřené pro budoucnost. Říkáme Ano stvořenému světu a chráníme přírodu a životní prostředí, Boží dary, které je potřebné ohleduplně chránit pro budoucí generace. Říkáme Ano spravedlivé ekonomice ve službě každému člověku a celému lidstvu.

34

Říkáme Ano solidaritě s chudými a odsunutými na okraj společnosti, blízkými i vzdálenými; jsou to naši bratři a naše sestry. Žádáme naše vlády a Evropskou unii, aby se odhodlaně angažovaly pro chudé lidi a pro rozvoj chudých zemí, zvláště Afriky. Říkáme Ano míru a usilujeme o to, aby v konfliktních situacích bylo možné dosáhnout porozumění a usmíření skrze dialog. Bez míru nemá náš svět budoucnost. Říkáme Ano zodpovědnosti za celou společnost a snažíme se o to, aby se města za účasti všech stávala místem solidarity a přijetí pro lidi odlišného původu a kultury. Pro tato ano chceme společně žít, každé hnutí a komunita podle vlastního charismatu a podle vlastních možností. Pro tato ano chceme spolupracovat se všemi lidmi, institucemi i všemi společenskými a politickými silami. Společně se chceme znovu dát do služeb míru a jednoty, které jsou základem současné Evropy. Společně chceme Evropě a světu přinášet evangelium života a pokoje, které vede naše hnutí a naše komunity.

35