S T U D I E m oo ON
ö
HUME
P A T R O N O V É EVROPY
SKALICKÝ
KŘESŤANSTVÍ A EVROPSKÁ CIVILIZACE
KOLACEK
ČLOVĚK, A T O H O SI VÁŽIT?
VLADISLAV
V Z P O M Í N K A NA F. L A Z E C K É H O
KRATOCHVIL
Ž I D O V S K É N Á B O Ž E N S K É OBCE V CSSR
BOUZ
Z Á Z R A Č N Á U Z D R A V E N I JEŽÍŠOVA
K SITUACI Ř E H O L Í V Č E S K O S L O V E N S K U
>w
KATOLÍCI V Z E M Í C H R E Á L N É H O SOCIALISMU O K O L O SVATOMETODEJSKÉHO V Ý R O Č Í
>
NAVRÁTIL
OTEVŘENÝ DOPIS
PŘÍPAD LADISLAVA LISE
a
KRATOCHVIL
M E L A N C H O L I E JOSEFA K O S T O H R Y Z E
PODIVÍNSKÝ
VÁCLAV Č E R N Ý A ŠTĚPÁN TROCHTA
s PQ
>H co
ČÍSLO
98-99
OBSAH Studie BASIL KAREL
HUME
PATRONOVÉ
SKALICKÝ
JOSEF KOLÁCEK
EVROPY
101
KŘESŤANSTVÍ A EVROPSKÁ CIVILIZACE
105
ČLOVĚK,
147
A TOHO
SI
VÁŽIT?
Články J A N VLADISLAV
VZPOMÍNKA
ANTONÍN
ŽIDOVSKÉ
KRATOCHVIL
BOUZ
NEKROLOGU
NÁBOŽENSKÉ
ZRCADLE JAROSLAV
MÍSTO
ZÁZRAČNÁ
REŽIMNÍ
OBCE
V
POLITIKY
UZDRAVENÍ
170
JEŽÍŠOVA
174 178
Dokumentace K SITUACI OBČANÉ
ŘEHOLÍ V
DRUHÉHO
183
ČESKOSLOVENSKU
ŘÁDU
- KATOLÍCI
REÁLNÉHO
V
ZEMÍCH
SOCIALISMU
194
(Pokračuje na 3. straně obálky)
STUDIE •
Vydává Křesťanská akademie v Ř í m ě jako dvouměsíčník.
•
Redakce a administrace: Accademia Cristiana, Via Concordia 1, 00183 R o m a , Italia.
•
Redaktor: Dr. Karel Skalický. Spoluredaktoři: Dr. A n t o n í n Kratochvil, P. Václav Steiner.
•
Finanční příspěvky posílejte na: Accademia Cristiana, Administrace Studií, Via Concordia 1, 00183 R o m a , Italia. T a m t é ž hlaste z m ě n y bydliště.
•
Rukopisy a ostatní redakční poštu přijímá: D r . Karel Skalický, Piazza C h a m p a g n a t 2, 00144 R o m a , Italia.
•
Nevyžádané rukopisy se nevracejí.
•
Redakce si vyhrazuje právo zkracovat a upravovat příspěvky.
•
Podepsané příspěvky nevyjadřují n u t n ě stanovisko jednotlivých redaktorů členů redakční rady.
•
Vytiskla tiskárna PRO - R o m a (Itálie).
•
S T U D I E . - Periodico bimensile. Autorizzazione Tribunale di R o m a N . 249/85 del 7.5.1985. Direttore responsablle: Carlo Skalický.
Printed
in
Italy
nebo
STUDIE
"Pravda
vás
osvobodí"
(Jan 8, 32)
II-III/1985
Studie BASIL Kard. HUME PATRONOVÉ Homilie
pronesená koncelebraci
27. února
EVROPY
1985 ve Westminsterské
k 1.100 výročí úmrtí svatého
katedrále
při
Metoděje
Jeden m u ž nás tu shromáždil dnes večer, nás biskupy, kněze, lid a zástupce jiných církví našeho světadílu, abychom společně vydali svědectví, sdíleli svou víru a společně se modlili. K d o j e ten m u ž a jaký význam m á naše slavnost? V roce 885, před 1.100 léty, zemřel na Velehradě v nynějším Československu řecký m n i c h , j e h o ž působení m e z i slovanskými národy m ě l o velkou důležitost pro rozšíření křesťanství n a našem světadíle a pro j e h o rozvoj. Svatý Metoděj se narodil v Soluni, kde žil a kázal i svatý Pavel. Se svým bratrem Cyrilem, který byl také misionářem a později m n i c h e m jako on, kázal evangelium nejprve na Krymu, avšak svou hlavní misijní činnost rozvinuli na Velké Moravě. Tito bratři představují ještě nerozdělené křesťanství. Stali se apoštoly Slovanů a položili základy jejich kultury a jejich literatury. Ačkoliv Cyril zemřel v Ř í m ě roku 869 a byl pochován v t a m n í m kostele sv. Klementa, j e h o bratr Metoděj byl papežem Hadrián e m II. posvěcen na arcibiskupa starobylého metropolitního sídla ve Srěmu a vrátil se n a Moravu, kde neúnavně apoštolsky pracoval dalších 16 let až do své smrti 6. d u b n a 885. Svatí Cyril a Metoděj byli prohlášeni J a n e m Pavlem II. za spolupatrony Evropy koncem roku 1980. Připojují se k svatému Benediktovi, kterého papež Pavel VI. dal Evropě za prvního svatého ochránce. Všichni tři vydávají svědectví o celé řadě pravd o církvi 101
a o Evropě. Např. n á m připomínají, že Evropa se duchovně a kulturně utvářela p ů s o b e n í m dvou p r o u d ů křesťanské tradice a d v ě m a rozdílnými, avšak vzájemně se doplňujícími kulturami. Svatý Benedikt j e klíčová postava tradice, j e ž vytryskla z Ř í m a . Svatí Cyril a Metoděj představují kulturní přínos Řecka a cařihradské církve. Všichni tři jsou ochránci celé Evropy, vydávající svědectví křesťanství, j e ž ovlivnilo dějiny našeho světadílu, utvářelo j e h o správní formy a formovalo j e h o hodnoty. N á š světadíl j e dnes s m u t n ě a krutě rozdělen. Politická propast se rozevírá napříč srdcem Evropy. Žijeme uprostřed napětí, nepřátelství, střetání. A nadto církev v některých zemích prodělává u ž p o celou generaci m n o h á protivenství a j e zbavena náboženské svobody. A přece všechny evropské národy mají stejnou křesťanskou minulost. M n o h é z nich jsou spojeny společnou vírou. A l e všechny si přejí, aby skončily rozbroje a útlak. T o u ž í p o smíření a pokoji. Evropa m ů ž e být politicky rozdělená, avšak její katoličtí biskupové a Boží lid nejsou rozděleni. Jsme j e d e n B o ž í lid a j s m e přesvědčeni, že B ů h chce, aby se v Kristu uskutečnila j e d n o t a všech následovníků j e h o vtěleného Syna. Svatí Cyril a Metoděj jsou zvláště p o d n ě t n ý m i vzory evropského ekum e n i s m u . K d y ž j e Jan Pavel II. prohlásil za patrony Evropy, spojoval to s tím, co sám nazval » r o z h o d n é kroky k p l n é m u společenství« m e z i pravoslavnou a katolickou církví, a s dialogem, který začal téhož roku n a ostrově Patmos. Odstranění schismatu mezi V ý c h o d e m a Z á p a d e m by byla pro B o ž í lid milost nad všechno pomyšlení. Dialog mezi anglikány a katolíky by dostal téměř nezadržitelný spád a vzniklo by svěží nadšení pro spojení západního křesťanství. Všichni tři svatí patronové Evropy u ž svou různorodostí dávají jasně najevo, že sjednocení křesťanů n e m u s í zahrnovat zavedení uniformity, nýbrž m ů ž e a m á zahrnovat patřičnou úctu k j i n ý m tradicím a liturgickým f o r m á m . M o d l i t b a našeho P á n a při poslední večeři m á v ý z n a m n á slova: » A ť jsou všichni j e d n o , j a k o ty, Otče, ve m n ě a j á v tobě, tak i oni ať jsou jedn o v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi m ě poslal« (Jan 17, 21). Nejednotnost křesťanů ve víře p o d e m í l á věrohodnost našeho svědectví evangeliu. Naše sjednocení dává n o v o u m o c našemu kázání. V časech nevěry Evropa potřebuje evangelium Ježíše Krista a všude j e třeba ještě razit nové cesty evangelisace Evropy j a k o nikdy předtím. N y n í tedy se z Boží prozřetelnosti stala R a d a evropských biskupských konferencí j e d n í m ze současných nástrojů evangelisace našeho světadílu. Jejích 25 členů zastupuje biskupské konference Evropy od Atlantiku p o Ural, od Skandinavie p o Středozemní moře. Staráme se o koordinaci pa102
storačních akcí biskupů, kněží a B o ž í h o l i d u v celé Evropě. J s m e odpovědni za to, a b y c h o m ve spojení s p a p e ž e m pozvedli své oči n a d n á r o d n í starosti své konference a odpovídali n a naléhavé potřeby celého světadílu. A nejnaléhavější j e hlásat Boží poselství. K a ž d á místní církev, každá diecése m á od B o h a svěřené posláni být církví křesťanů v té krajině n e b o n a t o m místě. K a ž d á místní církev je povolána, aby se starala o evangelisaci. Avšak místní církve očekávají j e d n a o d druhé podporu, spolupráci, podněty. R a d a Evropských biskupských konferencí tu m á důležitou úlohu. Myslíme-li n a úkol, který stojí před n á m i , pak u z n á v á m e , že j e zapotřebí m n o h o věcí pro ú č i n n é hlásání evangelia. R á d bych p ř i p o m n ě l dvě: Předně potřebujeme silná křesťanská společenství, k a m by m o h l i chodit ti, k d o hledají B o h a a m o d l i t se t a m a objevovat tajemství křesťanského života a činnosti. Takovými středisky m o h o u být řeholní dom y , farní společenství n e b o nějaké skupiny křesťanů, které se shromáždily ve j m é n u Krista. D á l e potřebujeme ženy a m u ž e silné víry a odvahy, kteří by šli hlásat evangelium tam, kde j e n e z n á m é , n e b o kde b o h u ž e l bylo z n á m o , ale dnes j e z a p o m e n u t o . Dovolte m i upozornit vás na dva úryvky Písma, j e ž hovoří o výzvě a příkazu. K d y ž dva Janovi učedníci šli za Ježíšem, zeptal se jich, co chtějí. Řekli m u : » R a b b i , kde bydlíš?« A o n j e vyzval: »Pojďte a vizte« ( J a n 1, 38). Svatý M a t o u š zaznamenává příkaz daný apoštolům: »Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte j e ve j m é n u Otce i Syna. i D u c h a svatého« (Mt 28, 19). Tyto dvě pravdy, výzva vytrhnout se z každodenní rutiny a být s Kristem na m o d l i t b á c h a příkaz jít a kázat, j s o u výrazným způsobem symbolisovány svatými patrony Evropy. Svatý Benedikt, zakladatel z á p a d n í h o mnišství, shromáždil k o l e m sebe m u ž e , kteří by žili ve společenství m o d l i t b y a víry. D e n n í chvály a bohoslužba dávaly smysl a v ý z n a m jejich m n i š s k é m u životu. O d t u d vyvěrala jakákoliv jejich další činnost. Starost o B o ž í o s l a v u j e činila v n í m a v ý m i pro jejich povinnosti k b l i ž n í m u a jejich službu celému stvoření. N a u č i l a je laskavosti vůči všemu, co j e dobré, ušlechtilé a krásné v lidském úsilí. Ačkoliv odešli ze světa, vytvořili ostrovy ryzí lidskosti v m o ř i temnoty a bouří. Svým současníkům m o h l i říkat: »Pojďte a vizte.« Svatí Cyril a M e t o d ě j , ačkoliv byli m n i š i j a k o Benedikt, vyšli ven z kláštera, k l i d e m své doby. Z a t í m c o Benedikt byl v podstatě tvůrce společenství, oni dva byli novátoři, misionáři, kteří se museli potýkat s odpor e m a h r o z b a m i nepřátel j a k m i m o církev, tak i v církvi, toužili p o t o m , aby m o h l i všemi prostředky hlásat l i d e m poselství Ježíše Krista. Přeložili 103
Písmo svaté do jejich jazyka: Museli vymyslet abecedu, aby m o h l i zaznam e n a t dosud j e n m l u v e n ý jazyk. Zavedli do bohoslužby lidový jazyk. »Jděte tedy a učte všechny národy.« Jako Benedikt m u s í m e zasadit B o h a do svého života, do své činnosti, do svého myšlení. M u s í m e stále hledat transcendenci, nořit se hlouběji d o tajemství, j í m ž j e B ů h , a m n o h e m důstojněji h o uctívat. Jako o n musím e vytvořit a prohloubit k o m u n i t n í život. Jako Cyril a Metoděj m u s í m e se neohroženě postavit proti zastrašování, omezování či útlaku. M u s í m e hledat všechny prostředky svobodné výměny názorů s d n e š n í m i l i d m i , ať u ž žijí v j a k é m k o l i v politickém systému, neboť hladoví p o slově pravdy a p o chlebě života. M ě l i b y c h o m být n e o h r o ž e n ý m i novátory, kteří m l u v í současným jazykem a snaží se p o m o c í h r o m a d n ý c h sdělovacích prostředků dostat k l i d e m a hlásat j i m radostnou zvěst, kterou j e evangel i u m Ježíše Krista. M u s í m e hovořit zvláště s m l a d ý m i , kteří drží budoucnost našeho světadílu ve svých r u k o u a kteří jsou církví dneška a nadějí zítřka. Dívají-li se dnešní m l a d í na Evropu a n a církev, co vidí a co si asi myslí? Nevidí j e n stárnoucí rozčarovaný světadíl, nevidí církev, o n í ž si myslí, že n e m á co říci m o d e r n í m u životu, d n e š n í m m u ž ů m a ž e n á m ? Evropa znovu objeví svou životnost a církev své poslání, bude-li hlásat a žít evangelium radikálně a přesvědčivě. Prorok Joel hovořil o době, kdy »vaši jinoši b u d o u m í t prorocká vidění a vaši starci b u d o u m í t sny«. Pod ě l m e se s m l a d ý m i o své sny, neboť sníme o Evropě, j e ž znovu objeví svou víru a svou j e d n o t u ; o Evropě, jejíž národy b u d o u svobodně dědit svou historii a svou totožnost, jež b u d o u věrny svému náboženství, své řeči a své kultuře; o Evropě ochotné žít v m í r u a svornosti, připravené řešit vzájemné spory j e d n á n í m a ne vojenskou m o c í ; o Evropě, jež b u d e chránit každý lidský život, j e ž b u d e respektovat lidskou důstojnost a zaručovat lidská práva; o Evropě, v n í ž b u d e podporován rodinný život a hájeny svobody jednotlivce; o Evropě, kde hladoví b u d o u nasycováni a kde b u d e postaráno o slabé a o ty, co nemají střechu n a d hlavou; o světadílu, j e h o ž národy podají ruce hladovějícím a vykořisťovaným. S n í m e o církvi, j e ž se b u d e stále zabývat b á d á n í m o tajemství, j í m ž j e B ů h ; o církvi, jež se b u d e snažit vybudovat B o ž í království v současném světě; o církvi, j e ž se b u d e vytrvale modlit, s velkou ú c t o u konat bohoslužbu, vážit Boží slovo a b u d e usilovat přinášet j e světu; o církvi, j e ž se zasvětila věci pravdy a h l u b š í m u pochopení toho, č e m u učí Písmo a tradice; o církvi, j e ž b u d e věrná svému P á n u , j e ž b u d e usilovat o j e d n o t u a smíření. Církev j e totiž d ů m otevřený celému lidstvu, kde m o h o u najít 104
d o m o v a přístřeší c h u d í , hříšníci, slabí a trpící. S n í m e o církvi, která j e věrná své m i n u l o s t i , která se staví o d p o v ě d n ě ke své p ř í t o m n o s t i a která j e p l n a víry a naděje d o b u d o u c n o s t i . T a k o v o u p o d o b u církve a Evropy b y poznali a p o ž e h n a l i svatý Benedikt a svatí Cyril a Metoděj. M ů ž e m e j i tak vidět i m y a dát se j í inspirovat.
KAREL SKALICKÝ ( Ř í m ) K Ř E S Ť A N S T V Í A E V R O P S K Á C I V I L I Z A C E (*)
C o představuje křesťanství v evropské kultuře a civilizaci? Č í m bylo, č í m j e , č í m by m o h l o n e b o m ě l o být? Je » J e d e m z J u d e y « , j a k to kdysi napsal M a c h a r a j a k to p o t o m vzali za své i nacisté? N e b o je, j a k o prý každ é náboženství, j e n o p i e m l i d u , j a k řekl M a r x a Engels a j a k to až d o d n e s nepřestává opakovat sovětská ideologie? P o d í v e j m e se tedy nejprve n a to, č í m křesťanství bylo. TĚŽKÉ ZAČÁTKY Křesťanství j a k o n á b o ž e n s k ý j e v patří d o kategorie náboženství historických, to z n a m e n á těch, která m a j í svého určitého zakladatele, a tedy i (*) Tato studie je výsledkem tří konferencí, které jsem napsal na toto téma pro rozhlasovou universitu Svobodné Evropy. Z d e uveřejněné z n ě n í je oproti p ů v o d n í m u poněkud rozšířen é a opatřené p o z n á m k o v ý m a p a r á t e m j e n ž naznačuje, co m i bylo při jejich vypracovávání k podstatnému užitku a co by mohlo zájemci o hlubší studium některého n á m ě t u posloužit jako první informace. Pokud jde o styl čí »literární druh«, je dán požadavkem, který organizátor rozhlasové university Karol Berger-Belák napsal: » P r o b l é m o m m ó ž e byť ... živé, přitažlivé podanie. Populárnost, ale kvalita ... Samozrejme nesmieme ani zabúdať, že m n o h í poslucháči, ktorí b u d u inak horieť po poznaní, neovládajú neraz ani základní fakty, ani vedeckú terminológiu.« D o jaké míry se m i povedlo vyjít t o m u t o požadavku vstříc, posuďte sami. K r o m ě této instance m i pak při psaní stále tanula na mysli slova preláta Rabase ve Studiích (93-94): »Další cílovou skupinou zesílenější ateistické propagandy bude podle Cinoldra masa nerozhodných. ...Tyto snahy o získání velkého počtu nerozhodných postaví však i církvi, jejím d u c h o v n í m správcům a j e j í m u jádru důležitý ú k o l J i m všem b u d e muset jít o to, aby zvěstovali náboženská tvrzení a křesťanské životní hodnoty lidem, kteří propadli sekularizovanému pojetí života, a to tak, aby to pochopili« (str. 228). Věc tedy nebyla psána pro tzv. »zbožné« křesťany. Nicméně, mám-li být upřímný, m u s í m říci, že jsem se nenutil d o nějakého stylu, který by m i nebyl vlastní, protože jsem to psal nejen pro jiné, ale vlastně též - a nakonec m o ž n á především - pro sebe: abych si sám ujasnil, a to znamená, řekl, vyslovil sám sobě a sám pro sebe ... Vyjádření j e často zkratkovité, a to je nebezpečné, protože zkratka se m ů ž e stát někdy krátkým spojením. Budiž. Něco u ž se m u s í riskovat. C o tady podávám, je jakási bilance prvního tisíciletí křesťanství. A jsem si v ě d o m , že by nyní měla následovat bilance toho d r u h é h o tísícíletí, které je m n o h e m komplikovanější. N á m sice bližší, ale tím i daleko ožehavější a zapeklitější. Zatím se t o h o bojím. Ale právě to, čeho se bojím, m ě přitahuje. Naše p o m o c je ve j m é n u Páně!
105
více m é n ě dobře datovatelnou dobu vzniku - to na rozdíl od náboženství, jejichž vznik nelze dobře datovat, jako například hinduismus nebo etnická náboženství černé Afriky. Zakladatelem křesťanství j e Žid zvaný Ježíš (Jehošua) z galilejského Nazareta, jenž se narodil, jak dnes obecně soudí historici, tak asi čtyři až sedm let před naším letopočtem a byl ukřižován v Jeruzalémě tak asi roku 30. Z toho, co o n ě m m ů ž e m e číst v evangeliích, se nezdá, že by byl býval měl v úmyslu zakládat nějaké nové náboženství. Jasně prohlašuje, že nechce zrušit Mojžíšův zákon, ale naplnit. V tom smyslu se n á m Ježíš jeví jako pravověrný žid, syn svého národa a jeho náboženských tradic (l).
Východ zmohutní a mužové z Judeje se uchopí moci (2) Avšak doba, v níž Ježíš žije, je zlá. Země, jež byla nejdříve přivtělena k makedonské říši Alexandrem Velikým (332) a po jeho smrti se dostávala střídavě pod panství různých jeho generálů a dynastií, které založili, je roku 63 okupována Pompejovými vojsky a spadá tak pod nadvládu Řím a n ů , kteří ponechávají zemi v osobě Idumejce Heroda jakousi loutkovou vládu a ovšem, pro jistotu, dosazují i svého »Reichsprotektora« a příslušnou posádku. Tehdejší židovstvo je však po výtce neklidný element; a co do počtu jich není právě málo. Tak asi šest milionů na 60 milionů obyvatelstva celäio impéria. A co víc, tak asi tři čtvrtiny celkového počtu Ž i d ů žije m i m o Palestinu, ve všech důležitých centrech říše. A ti se nikterak neasimilují. Je to především jejich monoteismus, který je odlišuje od polyteistického okolí. A tito Židé mají svou literaturu. Říkají jí Písma. A z nich čtou v synagogách každý Sabat. Čtou v nich o své slavné historii; ale především o tom J a k je B ů h vyvolil a jak je dějinami vedl a jak j i m dal zaslíbení a ujistil je, že on je B ů h věrný, který svá zaslíbení neruší. Jejich spisovatelé a básníci, j i m ž oni říkají nabťím, to je »vidoucí« či proroci J i m to připomínají a živě j i m líčí velikou budoucnost, která je čeká. Před siónským pahrbkem se skloní největší hory světa, protože ze Siónu vyjde zákon a z Jeruzaléma vyjde Boží slovo. Všechny národy k n ě m u připutují a budou sloužit Hospodinu jedněmi rty a pod jedním j h e m . A to se uskuteční (1) JULES ISAAK, Jesus et Israel, Fasquelle Éditeurs, Paris 1970. (2) KARL PRÜMM, Religionsgeschichtliches Handbuch für den Raum der altchristlichen Umwelt, Päpstliche Bibelinstitut, R o m a 1954; E. M . SMALL WOOD, The Jews under Roman rule, Leiden 1976; MARTIN NOTH, Geschichte Israels, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1966; GEORG FOHRER. Geschichte der israelitischen Religion, Walter de Gruyter & C o . , Berlin 1969; ROLAND DE VAUX, Histoire ancienne d'Israel, J. Gabalda & Cie, Paris 1971; SIEGFRIED HERRMANN, Geschichte Israels in Alttestamentlicher Zeit, Chr. Kaiser Verlag, M ü n chen 1973; J. ALBERTO SOGGIN, Storia d'Israeie, Paideia, Brescia 1984.
106
skrze jedinečného vůdce, Hospodinova Pomazaného (hebrejsky Mašíah, řecky Christos), potomka Davidova, j e n ž přijde v pravý čas, a co je k provedení, provede, a co j e k napravení, napraví. Řeknete, že jsou to chiméry p o d o b n é naší legendě o Blanických rytířích. A l e pozor. Když m o h l i takovou j e d n u světovou říši uskutečnit Asyřané pod vedením Tiglat-Pileserovým a Babyloňané pod vedením Nabuchodonosorovým a Peršané pod vedením Kyrovým a Makedonci pod vedením Alexandrovým, když dokonce i takoví sedláci jako Ř í m a n é v této veleříšné činnosti nad j i n é uspěli, proč by n e m o h l i uspět i Židé, a to tím spíš, že to mají jakoby zaručeno ve svých posvátných knihách? Konečně, vždyť v minulosti - zvláště za Davida a Šalamouna - k t o m u měli docela slušný náběh. Sama královna ze Sáby přišla tenkrát shlédnout Šal a m o u n o v u slávu. A pak ještě třeba uvážit, že boj za národní, kulturní a náboženskou svrchovanost vedený před n e m n o h a lety bratry Machabejci proti utlačovatelskému režimu seleukovce Antiocha dosáhl docela pozoruhodných úspěchů. Pravda, j e n dočasných, ale rozhodně ne marných. Proč by se tedy n e m o h l a opakovat doba slavných Machabejských vítězství? Neříkejte tedy, že jsou to sny a legendy. Je to dobře opodstatněná naděje. A právě tato naděje vře a víří v židovské duši. Sám římský historik Tacitus na ni poukazuje, když píše: »většina jich byla přesvědčena, že podle starobylých kněžských písem Východ z m o h u t n í a m u ž o v é z Judeje že se uchopí moci« (Historiae, V, 13,2). A tutéž myšlenku téměř stejnými slovy opakuje římský historik Svetonius. N u a když Vergilius ve své čtvrté ekloze zpívá o »novém světovém řádu, j e n ž nastává«, poněvadž panna přivede na svět dítě, pak podobnost s Isaiášovými slovy: »Hie, panna počne,... narodí se n á m dítě, bude n á m dán syn, na jeho rameni spočine vláda« (7,14; 9,6), je taková, že se vtírá myšlenka o literární výpůjčce. Mezi proudy (3) Byla to tedy bouřlivá doba, dnes bychom řekli revoluční, do níž se narodil Ježíš. O různé ty mesiáše, o tyto revoluční vůdce lidu z lidu, nebylo tehdy nouze. Před Ježíšem to byl Juda z Gamaly, řečený galilejský, pak jakýsi Theuda, kteří se zapsali do dějin. A pak, po Ježíšovi, vypuklo v roce 66 povstání zelotů tvrdě potlačené roku 70 Titem. A pak, o půl století (3) DANIEL ROPS, Jésus en son temps, Librairie Arthěme Fayard, Paris 1945; EDUARD LOHSE, Umwelt des Neuen Testaments, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1977; MARCEL SIMON, Les sectes juives au temps de Jésus, Presse Universitaires de France, Paris 1960; WERNER DOMMERHAUSEN, Die Umwelt Jesu. Politik und Kultur in Neutestamentlicher Zeit, Herder, Freiburg-Basel-Wien 1978; STANISLAV SEGERT, Synově světla a synově tmy, Orbis, Praha 1970.
107
později nové povstání, vedené Bar K o c h b o u , ktarého R a b b i A k i v a představí lidu j a k o o n o h o očekávaného mesiáše. A l e i toto povstání bylo potlačeno, možno-li, ještě hrozněji. N a místě Jeruzaléma byla zbudována Aelia Capitolina. K d e stál chrám, tam se vztyčila svatyně k poctě velikéh o D i a a na golgotském pahorku stanula socha vnadné b o h y n ě Afrodity. Avšak k r o m ě těchto výrazně politických h n u t í tu byla různá h n u t í náboženská. Byli to předně Esejci či Eséni, j i ž představují jakési mnišské h n u t í uvnitř j u d a i s m u , a ti se soustřeďovali kolem osoby zvané Učitel spravedlnosti a asketickým životem, studiem Z á k o n a a m o d l i t b o u se připravovali n a konečné, eschatologické střetnutí synů světla se syny temnoty. A pak tu bylo h n u t í Jana Křtitele se svým výrazně mravně-náboženským poselstvím, j e ž naléhá na mravně-náboženskou obrodu každého roduvěrného Žida, N e revolučně osvobozenecký boj, ale mravní obroda každého z nás je zárukou lepší budoucnosti, hlásá Jan. N e b o ť bude-li každý Ž i d z křemene, b u d e celý národ z kvádru. Jak víme, Ježíš stál t o m u t o hnutí velice blízko. Vřelo to tedy v tehdejším židovstvu nejrůznějším z p ů s o b e m n a všech stranách. Jako by zvláštní energie provívala duší o n o h o národa. K d y ž Ježíš začíná svou veřejnou činnost, n e m á to snadné. M u s í neustále balancovat mezi Saduceji a herodiány, kteří představují - řečeno dnešní terminologií - konservativní pravici s lojalistickým postojem vůči římské okupantské m o c i na j e d n é straně a mezi fariseji, představujícími nábožensky horlivou, národnostně u v ě d o m ě l o u , politicky angažovanou, protiokupantskou pokrokovou levici na straně druhé. A pak j e tu ovšem i prostý lid se svým srdečným odporem k o k u p a n t ů m a jejich ekonomickém u vydírání, k loutkové vládě nenáviděného I d u m e j c e Heroda, k vysoké kněžské kastě saducejů, kteří se s vládnoucí m o c í bratříčkují, až to hezké není, a ovšem i s m a l ý m p o c h o p e n í m pro horlivý moralismus některých farisejů, kteří neustále předpisují až d o posledního puntíku, jak by se všichni m ě l i chovat. Nazaretský
Rabbi (4)
V t o m t o napjatém silovém poli začíná tedy Ježíš své kázání o t o m , že Boží království se přiblížilo, že j e téměř u ž m e z i n á m i , téměř na dosah (4) GÜNTER BORNKAMM, Jesus von Nazareth, W. Kohlhammer G m b H , Stuttgart 1975, Zehnte, neubearbeitete u n d ergänzte Auflage; VLADIMÍR BOUBLÍK, Setkání s Ježíšem, Křesťanská Akademie, Ř í m 1970; RUDOLF BULTMANN, Jesus, J.C.B. M o h r (Paul Siebeck), Tübingen 1964; CHARLES GUIGNEBERT, Jesus, Albin Michel, Paris 1933; MIRCEA ELIADE, Storia delle credenze e delle idee religiose, Sansoni, svazek IL, R o m a 1980, hlavně kapitola X X V I I I , La nascita del cristianesimo; ARMANDO GUIDETTI, Conoscenza storica di Gesü di
108
ruky, a že j e vlastně j e n na nás, zda se m u otevřeme, zda se obrátíme, zda vyjdeme vstříc B o ž í lásce anebo zda zůstaneme zabedněni v sobě samých. Jeho p o d i v u h o d n ě m o c n é slovo, které p o d m a ň u j e , j e provázeno i neslýchanými činy, hlavně zázračným uzdravováním fysických i psychických nemocí. To j e především důvod, proč kdekoliv se tento rabbi objeví, t a m se h r n o u zástupy se svými neduživými. Tento rabbi byl svého času v poušti a vedl asketický život, ale teď j e hlavně m e z i lidmi, s kruh e m svých učedníků, ač ani tehdy nepřestává uchylovat se občas sám do ústraní. I j e h o kázání m á především mravní ráz jako kázání Janovo. A l e zatímco Křtitel bouřil spíš proti t o m u , co by lidé dělat neměli, Ježíš ukazuje spíš, co by lidé dělat měli. Jeho chování se vyznačuje velikou svobodou. N e n e c h á se vtěsnat do přehrad a přihrádek, které vztyčila lidská roz u m n o s t a opatrnost. To se projevuje jak v j e h o chování vůči rozkolným Samaritánům, s n i m i ž příležitostně m l u v í jakoby nic, což by správně dělat neměl, tak vůči kolaborantským p u b l i k á n ů m , s n i m i ž j í a pije, což by taky dělat neměl, tak vůči některým příliš rigorosním předpisům o sob o t n í m klidu, což ospravedlňuje tím, že prý Sabat j e pro člověka a nikoliv člověk pro Sabat, tak dokonce i vůči chrámu, o n ě m ž klidně prohlašuje, že z n ě h o nezůstane k á m e n n a kameni, a někde se dal i slyšet, že chrám j e vlastně j e h o tělo, které prý p o třech dnech znova zbuduje, tak nakonec i vůči s a m o t n é m u B o h u , protože m l u v í a jedná, jako by netoliko Izrael byl B o ž í m synem, jak to o n ě m stojí psáno v Písmu, ale jako by o n sám byl nějakým ještě synovštějším synem B o ž í m , než je j e h o národ, jako by m ě l nějaké zcela zvláštní spojení s B o h e m , kterému si klidně říká Otec. Jen o svém mesiášství nemluví tak jasně, a to právě znervózňuje fariseje, neboť oni se považují za povolané strážce a udržovatele mesiášské naděje. Proto h o tu a t a m zvou n a obědy a zapřádají rozhovory, aby m o h l i posoudit, zda j e či není t í m očekávaným Mesiášem. Věc se však nakonec rozřeší sama od sebe. Stane se, že Ježíš j d e do pouště a s n í m obrovský zástup lidu: několik tisíc m u ž ů , nepočítaje ženy a děti. Tedy typicky mesiášský podnik. Tak začínal i J u d a i T h e u d a i pozdější mesiášové. M u s í se začít z pouště. Jen tam se m o h o u zorganizovat osvobozenecké voje. Správná revoluční strategie postupuje z periferie do centra. A právě tam, Nazareth, Rusconi, Milano 1981; JOACHIM JEREMIAS, Neutestamentliche Theologie, Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1973; RENÉ LATOURELLE, L'acces ä Jesus par les évangiles. Histoire et herméneutique, Desclée, Touraai-Bellarmin, Montréal 1978; XAVIĚR LÉON-DUFOUR, Les évangiles et Vhistoire de Jěsus, Éditions du Seuil, Paris 1963; JAMES M . ROBINSON, Kerygma und historischer Jesus, Zwingli Verlag, Zürich-Stuttgart 1967; ALBERT SCHWEIZER, Geschichte der Leben-Jesu Forschung, Siebenstern Taschenbuch Verlag, M ü n c h e n u n d Hamburg 1966; HEINZ ZAHRNT, ES begann mit Jesus von Nazareth. Die Frage nach historischen Jesus, Kreuz-Verlag, Stuttgart-Berlin 1964.
109
v poušti, h o chtějí prohlásit králem, zvlášť, k d y ž j a k ý m s i p o d i v n ý m říz e n í m nechybí ani chléb, ani ryby. A l e Ježíš se n e d á strhnout k n ě č e m u t a k o v é m u . M á j i n o u představu o p r a v é m d o b r u svého národa. Stahuje se a celý nadšený zástup se z k l a m a n ě rozchází j a k o ovce bez pastýře. J e n m á l o j i c h zůstává s Ježíšem i nadále. A l e pak u ž to j d e ráz n a ráz. P o s t u p n ý ú p a d e k popularity v revol u č n í c h kruzích, rostoucí nervosita vysokých kněžských k r u h ů p r o sympatie, které m u u prostého l i d u získává j e h o zázračné uzdravování a nak o n e c neslavný k o n e c za h r a d b a m i J e r u z a l é m a s n a d p i s e m viny n a d hlav o u : král židovský. Všecko se skončilo? N i k o l i v . Všecko právě t e ď začíná. V k r u h u j e h o přátel, kteří se rozutekli a poschovávali, vzniká záhy p o d d o j m e m p o d i v n ý c h zážitků, které o n i popisují j a k o setkání s ž i v ý m , zmrtvýchvstalým Ježíšem, přesvědčení, že u k ř i ž o v a n ý Ježíš žije, že n e n í mrtev, ž e j e h o tělo vstalo z mrtvých a žije j a k ý m s i n o v ý m produchovněl ý m oslaveným ž i v o t e m a ž e skrze n ě h o , skrze křest v j e h o j m é n u se otevírá netoliko Ž i d ů m , ale všem l i d e m spása a přístup k B o h u (5). T o t o přesvědčení, j e ž o n i z a č n o u n e o h r o ž e n ě hlásat, se začne šířit a získávat vyznavače, a to netoliko v Jeruzalémě, ale i v j i n ý c h městech a krajích jako v Samaří, v A n t i o c h i i , D a m a š k u a dalších. A k n o v é víře z a č n o u přistupovat netoliko palestinští Ž i d é , ale i Ž i d é žijící v emigraci, neboli, j a k se t o m u tenkrát říkalo, v diaspoře, ba d o k o n c e i Ř e k o v é a j i n é neobřezan é národnosti. Pravda, oficiální židovská ortodoxie reaguje nepřátelsky, takže dojde k u k a m e n o v á n í Štěpána a k popravě apoštola Jakuba, ale vcelku se n o v á víra šíří bez překážek, a to t í m snáze a t í m rychleji, protože využívá z a b ě h a n é linky židovské diaspory. Cesty judaismu
a křesťanství
se rozbíhají {6)
A l e t o u ž se n a d J e r u z a l é m e m začínají stahovat c h m u r n á m r a č n a . Rok u 66 vzplane povstání proti Ř í m u . Z a č í n á židovská válka, která se skončí (5) F. X . DURRWELL, La resurrection de Jésus, mystére de salut, Editions X . M a p p u s , Le PuyLyon 1963; XAVIĚR LÉON-DUFOUR, Resurrection de Jesus et message pascal, Editions du Seuil, Paris 1971; BEDA RIGAUX, Dieu I'a ressuscité. Exegese et theologie biblique, Duculot, G e m b l o u x 1973; JACOB KREMER, Die Osterevangelien. Geschichten und Geschichte, Verlag Katholisches Bibelwerk, Stuttgart, Österreichisches Katholisches Bibelwerk, Klosterneuburg 1977; PINCAS LAPIDE, Auferstehung. Ein jüdisches Glaubenserlebnis, Calwer Verlag - Kösel Verlag, Stuttgart-München 1977; GERALD O'COLLINS, The Easter Jesus, Darton, L o n g m a n & Todd Ltd., L o n d o n 1980; KAREL SKALICKÝ, Teologia fondamentale, Centro U t U n u m sint, R o m a 1980, kapitola 6: La risurrezione di Cristo. (6) ANDRÉ CÄQUOT, II Giudaismo dalla cattivitá babilonese alia rivolta di Bar-Koheba, ve Storia delle religioni (Henri-Charles Puech), svazek II/L, str. 161-286; ALFONSO DI NOLA, Giudaismo, v Enciclopedia delle religioni, svazek III., Vallecchi editore, Firenze 1971; LEA SESTIERI, Gli Ebrei nella storia di tre millenni, Carucci Editore, R o m a 1980.
110
za čtyři roky hrozným krveprolitím a zničením Jeruzaléma. Křesťané zmizeli z Jeruzaléma včas a uchýlili se na sever do Pelly. R a b b i Jochanan ben Zakkay upláchne až v posledním okamžiku, a to proti bezvýhradném u zákazu revoluční vlády zelotů. D á se vynést v rakvi, předstíraje mrtvého. Jen úcta, které se těšil pro svou učenost i u zběsilých zelotů, h o zachránila před kontrolním probodením, j e m u ž byli podrobeni všichni mrtví vynášení z města. O d toho okamžiku se cesty j u d a i s m u a křesťanství rozcházejí. R a b b i Jochanan p o zhroucení politických nadějí židovstva se zaměřuje na náboženství a kulturu. V Javne zakládá akademii, která se stane díln o u dalšího náboženského rozvoje judaismu, j e n ž vyústí v sepsání Mišny a později palestinského a babylonského Talmudu. Tyto spisy vytvoří jakousi ochrannou hráz kolem Mojžíšova Z á k o n a a přispějí tak rozhodujícím způsobem k zachování náboženské a kulturní páteře národa, a to i přes všecku slotu a psotu, která se židovstvu zavěsí na paty. Jako by jakási tajemná dějinná schválnost systematicky znemožňovala Ž i d ů m uskutečnit se politicky, a tím j e vlivem zákona kompenzace tlačila k náboženské tvorbě. Naopak Ž i d é věřící v Ježíše jako B o h e m vzkříšeného a j í m ustanoven é h o Spasitele se orientují na duchovní misijní výboj. Podle starobylé tradice apoštol T o m á š se dostane až d o Indie, J u d a d o Persie, Filip do Frigie, M a t o u š do Etiopie a Petr a Jan vyráží též na misijní cesty. A l e především je to nový apoštol Pavel, farisej z farisejů, původně žák velkého Gamaliela, který p o svém p o d i v u h o d n é m obrácení u D a m a š k u se stává nejúčinnějším šiřitelem nové víry. M l a d é křesťanství jako by ztratilo pádem Jeruzaléma své přirozené centrum a bylo vymrštěno do celého světa. Jak Petr, tak Pavel nakonec j d o u do samého centra nepřátelské okupantské moci, do Ř í m a , a přinášejí tam kvas, který se v necelých třech stoletích z m o c n í celého impéria. Jako by jakási tajemná Nemesis se tu mstila za zničení Jeruzaléma. Když se tak n a tento vývoj podíváme z historického nadhledu, tedy to vypadá, jako by tu došlo k jakési tajné dohodě, k jakési dělbě práce či rozdělení úkolů. Ortodoxní židovstvo si vyhradí péči o tradici a její neposkvrněné zachování. Sklání se nad svým Z á k o n e m a proroky a udržuje tento posvátný kořen, aby nepotuchl. Křesťanské židovstvo se naopak dává na výboj. Stonásobnými d l o u h ý m i výhonky vyráží navenek a rozpíná se po celé říši a nese s sebou posvátná židovská Písma obohacovaná postupně o nové spisy, j e ž pak b u d o u sebrány a přičleněny k židovskému Písmu jako Nový zákon. A ž m n o h e m později, ve středověku, židovský lil
básník a mystik Jehuda Halevi napíše, že křesťanství se m á k j u d a i s m u jako koruna stromu vyplňujícího prostor světa ke kořeni tkvějícímu hluboko v zemi. S o b d o b n ý m podobenstvím se ostatně shledáme i u svatého Pavla. Třeba ovšem dodat, že přesně historicky m l u v e n o k ž á d n é dohodě nikdy nedošlo. Krev mučedníků
je semenem křesťanů (7)
S šířením křesťanství však dochází i k j e h o pronásledování. Pravda, zpočátku se římští vládní úředníci chovají ke křesťanům docela shovívavě. Stačí vzpomenout na velice korektní postup Senekova bratra Galia, když tento byl v letech 52-54 místodržitelem v Achaji, vůči Pavlovi. Řím a n é tehdy, jak se zdá, nerozlišovali ještě dobře mezi židy a křesťany a považovali jejich polemiky za vnitřní záležitost židovského náboženství. A ž počátkem šedesátých let za Nerona se rozpoutává první velké krvavé pronásledování, omezené ovšem jen na Ř í m . Právní zdůvodnění zní: nepřípustná pověra (superstitio illicita). O pravém d ů v o d u pronásledování však byly různé šuškandy, jejichž opodstatněnost není snadné dnes ověřit. N i c m é n ě , co se m o h l o zdát na první pohled jako hysterický záchvat pomatence na císařském trůně, to se ukázalo jako cosi daleko hlubšího. Pronásledování totiž nepřestalo s Neronovým ú m r t í m . Pravda, není nepřetržité a n e m á stejnou ani tvářnost, ani rozsah, ba ani zdůvodnění. N e n í to ani výlučně státní moc, která je provádí. K r o m ě státně nadekretováného pronásledování jsou tu prostě lidové pogromy. Lůza zvětřila odlišnost křesťanů a zareagovala agresivně. Křesťané prý holdují kanibalismu, oddávají se krvesmilství, smaží děti v m o u c e a pojídají je a vůbec chovají nenávist k lidskému pokolení. Prefekti často nevědí, jak se mají v takových situacích zachovat. Plinius mladší píše proto císaři Trajanovi z odlehlé Bitinie, která byla svěřena j e h o správě, a prosí h o o radu, zda m á po křesťanech policejně pátrat jako p o zločincích či nikoliv. O d p o v ě ď je lakonická: pátrat ne, ale když ti b u d o u předvedeni, tak j e potrestej (8)! Pronásledování, založená na takovémhle principu, jsou ovšem nedůsledná, (7) DANIEL ROPS, Storia della Chiesa del Cristo, svazek I., La Chiesa degli Apostoli e dei Martin, Marietti, Roma-Torino 1957; MARTA SORDI, I cristiani e ťimpero romano, Jaca Book, Milano 1984; GABRIO LOMBARDI, L'Editto diMilano del313 e la laicitä dello Stato, dosud nepublikovaná přednáška pronesená na Papežské Lateránské universitě 8. března 1984. (8) TERTULIÁN ve svém Apologeticu (II, 7) pak tuto císařskou směrnici tvrdě napadne: »O sententiam necessitate confusam. Negat inquirendos ut innocentes et mandat puniendos ut nocentes« (Ó výnos z nutnosti zmatený. Zakazuje po nich pátrat, jako by byli nevinní, a přikazuje je trestat, jako by byli vinní.)
112
byť často až bestiálně krutá. Jsou spíše pronásledováním křesťanů j a k o jednotlivců n e ž pronásledováním církve. A nařčení v této druhé fási zní: ateismus. O p r a v d u systematické pronásledování začíná až za Septim i a Severa. J a k o by konflikt m e z i křesťanstvím a i m p e r i e m se přiostřoval v míře, v n í ž imperiální m o c nabývala stáíe výrazněji orientálních faraónských rysů s k u l t e m císaře j a k o boha. I v této třetí fási m á pronásledování své přílivy a odlivy. J e h o hlavní vlny představují především pronásledování Deciovo, které u ž nabývá povážlivě totalitární povahy, pak Valeriánovo a nakonec, poslední a nejhorší, Diokleciánovo, v n ě m ž pak n a vlastní pěst pokračovali ve východní části impéria Galerius a Maxim i a n u s Daia, j e n ž j e ještě zdokonalil o protikřesťanskou ideologickou propagandu. Avšak všecko toto úsilí j e k n i č e m u . Jako by krev mučedník ů se stávala s e m e n e m křesťanů, jak to lapidárně vyjádřil Tertulián. Viděn o historicky, neexistuje náboženství, které by bývalo m ě l o tak těžké, tak krvavé začátky. Lze opravdu říci, že křesťanství stojí n a nesčíslném počtu m u č e d n í k ů . S K o n s t a n t i n e m však nastává radikální obrat. P o své vítězné bitvě u Milviova m o s t u nedaleko od Ř í m a , Konstantin se prohlašuje za křesťana a vzápětí, p o poradách s L i c i n i e m v M i l á n ě , oba císaři vydávají roku 313 prohlášení, v n ě m ž se říká: » C h c e m e , aby každý, k d o chce žít podle křesťanského náboženství, m ě l m o ž n o s t to uskutečnit bez obavy, že by byl za to nějak poškozen. Křesťané m a j í p l n o u svobodu žít podle svého náboženství.« Z á r o v e ň však dodávají: » C o povolujeme křesťanům, p o v o l u j e m e i ostatním. K a ž d ý m á právo řídit se podle náboženství, jem u ž dává přednost« (9). T o t o prohlášení vstoupilo d o dějin p o d j m é n e m edikt Milánský a j í m - j a k lze bez nadsázky říci - se otevírá nová kapitola nejen v dějinách křesťanství, ale i v dějinách celé evropské civilizace. D l u ž n o ovšem dodat, že j e n o 60 let později císař Teodosius 28. ú n o r a 380 vyhlásí, že všechny národy římské říše se m a j í sjednotit ve víře apoštola Petra. V l e d n u 381 vyhlašuje křesťanskou víru, tak j a k byla definován a roku 325 n a nicejském koncilu, za státní zákon. R o k u 382 dává ze senátorské kurie v R i m ě odstranit oltář Viktorie, staletý symbol římského náboženství. R o k u 392 j e zakázáno každé j i n é náboženství, s č í m ž dochází i k p r v n í m projevům nesnášenlivosti a dokonce i brutálního násilí vůči nekřesťanům. Alexandrijská filosofka a vzácná žena Hipazie j e ubita k smrti davem »křesťanských« m n i c h ů (10). M ů ž e m e říci, že křesťanství (9) Citováno z EUSEBIO DL CESAREA, Storia ecclesiastica (řecký text s italským překladem, jejž pořídil G . DEL TON), Desclée, Roma-Tournai-Paris-New York 1964, str. 770, kde se nachází ú p l n é znění Milánského ediktu. (10) Sr. MIRCEA ELIADE, Storia delle credenze e delle idee religiose, svazek II., str. 412.
113
zvítězilo? R e n a n řekne, že se křesťanství ve svém vítězství utopilo. Dovolil bych si tuto formulaci poopravit a říci: Neutopilo se. Křesťanství d o svého vítězství j e n zabředlo. N e b o ť stát, který pronásleduje, j e jistě nebezpečný. A l e stát, který protěžuje, j e daleko nebezpečnější.
Řek chce především vidět (ll) Souběžně s tímto procesem sociálně-politickým probíhal však ještě j i n ý proces, skrytý a nekrvavý, ale o nic m é n ě dramatický: proces kulturně-náboženského střetávání a prolínání různých religiosit a mentalit. Když křesťanství, nesoucí si v uzlíčku své židovské dědictví, vstupuje d o řecko-římského kulturního prostoru, dochází k setkání dvou mentalit, dvou postojů, jež nejsou snadno slučitelné. Řecká duše j e totiž převážně visuální. Řek chce především vidět; odtud j e h o příslovečná zvědavost. Zrak, říká Heraklitus, n á m poskytuje jistější poznatky než sluch. Člověk se m é n ě spoléhá na sluch než n a zrak, dodává Herodot. Empedokles tvrdí, že zrak a h m a t j s o u hlavní prostředky, j i m i ž lidské srdce dospívá jistoty. Platon považuje zrak za nejmocnější ze všech smyslů a Aristoteles ve své Metafysice říká: »Zraku dáváme přednost takřka přede všemi ostatními smysly ...« (12). N e n í proto divu, když Plotin definuje krásno jako »to, co se líbí zraku«. Tato »zrakovost« ovlivní i řeckou představu r o z u m o v é h o poznání, j e ž j e tak chápáno n a způsob jakéhosi duchovního koukání. A n o , samo řecké slovo » p o z n á n í « - eidenai - je vlastně odvozeno z aoristu slova viděti. Proto i předmětu rozumového poznání se dostane názvu »idea« či »eidos«, což znamená: to, co j e nazřeno čili »nazřenina« (promiňte tento patvar!). N u a jelikož j e n o m to, co j e takto r o z u m o v ě nazřeno J e pravá skutečnost, tedy pravou skutečností nejsou jednotliviny v n í m a n é okem tělesným, ale obecniny postihované o k e m d u c h o v n í m , to j e r o z u m e m . Nikoliv tedy Pepík, Frantík, H o n z í k jsou vpravdě skuteční a (11) THOMAS ŠPIDLÍK, Grégoire de Nazianze. Introduction á 1'ětude de sa doctrine spirituelle, Orientalia Christiana Analecta 189, R o m a 1971; TÝŽ, La sophiologie deS. Basil, O . C h . A . 162, R o m a 1961; TÝŽ, La spiritualitě de VOrient chrétien, O . C h A . 206, R o m a 1978 (český překlad Spiritualita křesťanského Východu, Kř. A k a d e m i e , Ř í m 1983); CLAUDE TRESMONTANT, La métaphysique du christianisme et la naissance de la philosophie chrétienne, Editions du Seuil, Paris 1961; JEAN DANIÉLOU, Message évangelique et culture hellenistique aux IIe et IIF siěcles, Desclée, Tournai 1961; RENÉ ARNOU, La contemplation chez les Anciens philosophes du monde gréco-romain, v Dictionnaire de spiritualitě, sv. II., Beauchesne, Paris 1953, sl. 1716-1742; KAREL SKALICKÝ, Otázka teorie a praxe. Tomáš Špidlík o Řehoři Naziánském, v Studie2>\-3>2 (III-IV/1972), str. 905-909; sr. též recensi ALFONSO DI NOLA, Thomas Špidlík ve Stud i Francescani 69 (1972), č. 3-4, str. 369370; F. X . ŠALDA, Genius řecký a genius židovský, v Šaldův zápisník IV/1931-1932, str. 259-267. (12) C i t o v á n o z českého překladu A n t o n í n a Kříže, ARISTOTELES, Metafysika, J. Leichter, Praha 1946, str. 33 ( k n i h a L, čl. 1).
114
důležití. Skutečná a důležitá j e j e n idea člověka. Lidští jedinci jsou jen odvozeniny, stíny a odlesky universální ideje člověka. Poznání chápané jako rozumové dívání (kontemplace, theorese) se tak stává cílem samo sobě, neboť, jak dovozuje Aristoteles, tak jako se díváme prostě j e n proto, abychom viděli, tak i r o z u m e m poznáváme j e n proto, abychom znali. Tudíž: poznání pro poznání. A ovšem, třeba dodat: poznání nikoliv jen tak čehokoliv, ale poznání toho nejvyššího, co stojí za to poznat: to znam e n á , samo Jsoucno, to nejvyšší Jsoucno, jež v sobě nejplněji uskutečňuje ideu dobra, ideu jednojedina naprosto sjednoceného se sebou sam ý m a ideu nejdokonalejší činnosti, jež všecko uvádí do pohybu, aniž sam a podléhá proměně, to z n a m e n á ideu Myšlení, naprosto čistého Myšlení, jež myslí samo sebe, Myšlení, jež je samo sobě naprosto průzračné, neboli noesis noeseos, jak říká Aristoteles. Takové svrchovaně dokonalé Myšlení n e m ů ž e být než dokonale spokojené se sebou samým, samo v ^obě dokonale blažené, a tudíž p o ničem m i m o sebe netoužící, nic m i m o sebe nemilující. N e b o ť taková svrchovaná dokonalost je jako slunce. Všecky květy se k n ě m u neustále točí a po j e h o paprscích dychtí, ale ono, ač na všechny svítí, je ke všem naprosto lhostejné. Proto řecký milovník moudrosti n e m ů ž e usilovat o nic j i n é h o než o to, aby se nějak zapojil svou r o z u m o v o u nazírací schopností do tohoto nekonečného sebeshlížení božského R o z u m u v sobě samém, aby se svým nazíráním začlenil do božského sebenazírání. To j e ovšem úsilí, jež řeckého mudrce tak zaměstnává, že se n e m ů ž e věnovat k a ž d o d e n n í m u podělkování. Pročež zdánlivě zahálí. J i n ý m i slovy: pěstuje scholé, jak t o m u říkali Řekové, či otium, jak říkali latiníci. Jen lidé druhé kategorie, kteří nemají talent ke kontemplaci, se musejí chtěj nechtěj věnovat techné neboli provozovat negotium, zkrátka, musejí pracovat, dřít. M o h l o by se sice na první pohled zdát, že tato řecká religiosita j e striktně monoteistická a naprosto neslučitelná s příslovečným řeckým polyteismem. A l e chyba lávky. Tento jednojediný božský R o z u m , j e n ž není nic j i n é h o než sám hromovládný Zeus, je vlastně všeprostupující kosmická zákonitost spravující netoliko lidi, ale i bohy. Proto z n á m ý Kleantův h y m n u s n a D i a končí zjištěním, že jak pro smrtelníky, tak pro bohy »není větší cti než slavit bez konce světový zákon« (13). N u a těchto b o h ů , alespoň těch olympských, o nichž zpíval H o m é r , j e dvanáct S jejich viditelnou p o d o b o u se setkáváme v hellénských městech na k a ž d é m kroku: nahatí urostlí svalnatci s kadeřavým vousem jsou bohové a ztepilé krásky půvabných rysů jsou bohyně. (13) Citováno z českého překladu Ferdinanda Stiebitze, Řecká Lyrika, Melantrich, Praha 1945, str. 150.
115
Poslouchej,
Izraeli (14)
D u š e židovská j e však p o z o r u h o d n ě odlišná od řecké. Byla-li řecká duše především zraková, pak židovská j e převážně sluchová. M o j ž í š , Sam u e l , proroci B o ž í slovo především slyší. A když pak ve j m é n u Hospodina apelují n a lid, tedy vždy s výzvou: Izraeli, slyš! Proto každý pravověrný Ž i d se dvakrát d e n n ě m o d l í m o d l i t b u : Šema Izrael - poslouchej, Izraeli. A nejhorší výtka, s kterou se proroci obracejí proti vlastnímu n á r o d u , je, že Izrael neposlouchá. P o z n á n í j e tu proto c h á p á n o nikoliv podle m o d e l u vidění, nýbrž p o d l e m o d e l u slyšení. M o u d r ý m i se staneme nikoliv kouk á n í m , i kdyby to bylo k o u k á n í n e v í m jak duchovní. M o u d r ý m i se stanem e j e n n a s l o u c h á n í m B o ž í m u slovu. Toto Boží slovo n e m ů ž e m e vidět, protože příroda, kosmos, ač sebekrásnější a sebeharmoničtější, n e m a j í ústa a n e m o h o u mluvit. S B o ž í m slovem se setkáváme v Písmech, to j e v Mojžíšově z á k o n ě , prorocích a jiných božsky inspirovaných spisech. Ba, i když B ů h se zjevuje, tak při t o m vlastně není ani m o c k vidění. Pravda, jsou tu jakési p r ů v o d n í jevy j a k o mračna, h r o m a blesk a zemětřesení, ale to jsou právě j e n p r ů v o d n í jevy. O n sám zůstává neviditelný. V ž d y ť ani Mojžíš, který s n í m prý m l u v i l tváří v tvář, h o vlastně ani p o ř á d n ě neviděl. Proto B ů h j e nezobrazitelný. N e u d ě l á š si ž á d n é h o obrazu ... přikazuje M o j ž í š ů v zákon. B ů h proto nezjevuje svůj obraz, n ý b r ž své j m é n o . P o k u d j d e o obraz, tedy B o ž í m obrazem j e každý člověk, protože byl stvořen k obrazu a podobenství B o ž í m u . Avšak, co j e podstatné, b a svaté, j e j e h o jméno. A p o k u d j d e o j m é n o vůbec, pak to není j e n o m zvuk, který označuje obecný p o j e m , ideu, ale vždycky nějakou jednotlivinu, osobu. K d y ž B ů h povolává A b r a h á m a a volá: A b r a h á m e , A b r a h á m e , tak nevolá člověka j a k o rodovou bytost či ideální podstatu, ale volá právě tohoto m u ž e , který se j m e n u j e A b r a h á m . A ten odpovídá: hinneni - tady j s e m ! A toto »tady j s e m « ovšem n e z n a m e n á p o u h é zeměpisné určení místa, ale spíše: »hie, j s e m připraven naslouchat t v é m u hlasu a podle t o h o se zařídit, ať m ě to b u d e stát cokoliv« (15). Tedy výraz p o výtce existenciální. Takové volání, j e ž nepoužívá slovo j a k o obecný p o j e m , ale (14) MARTIN BUBER, Der Glaube der Propheten, ve Werke II: Schriften zur Bibel, Verlag Lambert Schneider, Heidelberg - Kösel Verlag, M ü n c h e n 1964; ANDRÉ NEHER, L'essence du prophétisme, Calmann-Lévy, Paris 1983; ABRAHAM J. HESCHEL, The Sabbath. Its meaning for modern man, Fanar, Strauss & Giroux Inc., New York 1952; GERHARD VON RAD, Theologie des Alten Testaments, dva svazky, Chr. Kaiser Verlag, M ü n c h e n 1962; GERSHOM SHOLEM, Les grands courants de la mystique juive, Payot, Paris 1950; DANTE LATTES, Aspetti e problemi dell'Ebraismo, Carucci editore, R o m a 1980. (15) Sr. ERICH AUERBACH, Mimesis.^ Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách (překlad z němčiny pořídili M . Žilina, R. Preisner, VI. Kafka), M l a d á fronta, Praha 1968, str. 13.
116
j a k o osobní j m é n o , j e zároveň i p o v o l á n í m a v y v o l e n í m a o v š e m i zaslíb e n í m , protože j e p o v o l á n í m a v y v o l e n í m k n ě č e m u , co se uskuteční a ž v b u d o u c n u . Takový člověk zasažený t a k o v ý m p o v o l á n í m , a t u d í ž proniklý t a k o v ý m v ě d o m í m vyvolenosti, j e j a k o b y vržen d o b u d o u c n o s t i a tuto vrženost žije j a k o očekávání n a p l n ě n í B o ž í h o zaslíbení ve víře v B o ž í věrnost. B o h a prožívá tedy především j a k o věrnost j e h o zaslíbením. B ů h Ř e k ů j e J s o u c n o , Pravda a D o b r o - vesměs p o j m y statické nadčasovosti. B ů h H e b r e ů j e V e d e n í d ě j i n a m i , Věrnost d a n é m u zaslíbení a Spravedlnost, která b u d e n a k o n e c přece j e n z j e d n a n á - tedy p o j m y p o výtce dynam i c k é dějinnosti. B ů h Ř e k ů j e svrchovanost sama, které se n e m ů ž e přih o d i t ž á d n á nepříjemnost. B ů h H e b r e ů se dostává často d o trapné situace m a n ž e l a , j e m u ž j e h o vyvolená nasadila parohy. Z a t í m c o Ř e k h l e d á B o h a v k o n t e m p l a c i a rozděluje lidi d o d v o u kategorií podle t o h o , j a k j s o u schopni věnovat se scholé, Ž i d h l e d á B o h a především skrze svá Písm a ; a všichni Ž i d é bez rozdílu zachovají p o šesti d n e c h pracovní dřiny sobotní klid, aby se věnovali B o ž í m u slovu, n e b o ť i B ů h všecko udělal v šesti d n e c h a sedmý d e n o d p o č i n u l . Sabat proto n e n í d n e m v í k e n d ů , ale d n e m četby Z á k o n a a m o d l i t b y , a to naprosto pro všechny, o d p á n a až p o otroka, b a i p o tažné dobytče. Z a t í m c o řecká religiosita vidí B o h a v ř á d u přírody a v ú c h v a t n é k o s m i c k é h a r m o n i i , kterou m ů ž e m e d e n n ě nazírat, židovská religiosita se soustřeďuje n a j e d n u d ě j i n n o u událost, n a j e d n u převratnou d ě j i n n o u iniciativu, kdy skupina otroků p o d M o j ž í š o v ý m ved e n í m vychází z faraónské p o r o b y a j e při t o m ve svrchované n o u z i zázračně zachráněna H o s p o d i n e m B o h e m zástupů, kterýžto H o s p o d i n ů v m o c n ý čin j e n u t n o opět a opět p ř i p o m í n a t , z p o k o l e n í d o pokolení, a chválit za to j e h o svaté J m é n o , v naději, že ještě větší osvobození n á m m ů ž e zjednat j e h o pravice, a ž přijde čas. A ten pro křesťany přišel, když B ů h A b r a h á m ů v , I z á k ů v a J a k u b ů v ospravedlnil svého služebníka Ježíše a vzkřísil h o svým D u c h e m z mrtvých a takto oslaveného h o postavil p o své pravici a ustanovil h o P á n e m a P o m a z a n ý m , v j e h o ž j m é n u m á být hlásáno o d p u š t ě n í h ř í c h ů , d o k u d nepřijde ve slávě a n e d o k o n á o n o osvobození, které začal a které m á dokonat. Ž e toto vkříšení těla, s n í m ž křesťanství přichází, bylo velikým p o h o r š e n í m pro řecké filosofy, kteří byli ve své většině přesvědčeni o t o m , ž e podstatné v člověku n e n í tělo, ale duše, protože duše je nesmrtelná a ž e tedy vzkříšení těla j e naprosto zbytečná komplikace, j e nabíledni. Vsak to dali také Pavlovi v A t h é n á c h náležitě pocítit.
117
Proces akulturace křesťanské víry Můžeme se nyní zeptat, zda tyto dvě religiosity, jež jsme tu ve zkratce a ve značném zjednodušení načrtli Jsou slučitelné, zdaje možná mezi nimi syntéza. Nicméně mám za to, že už jen ptát se tímto způsobem prozrazuje doktrinářskou mentalitu, která si už předem znemožňuje správnou odpověď. Neboť život si nedá předpisovat, co je či co není možné podle té či oné logiky. Fakt je, že tyto dvě religiosity se začaly mísit, prostupovat, svářet i doplňovat. Zajisté nechyběli lidé, kteří to pociťovali z různých důvodů jako nějakou nepřístojnost. Tak například Tertulián odmítá řeckou filosofii a hrdě a tvrdě prohlašuje: co společného může mít Jeruzalém s Athénami? {De praescriptione, VII, 9). Markion zase naopak odmítá celý židovský Starý zákon a z Nového zákona přijímá jen to, co neuráží jeho hellénskou duši. Avšak tehdejší církev ve své směrodatné většině se nedala strhnout tímto alternativním způsobem myšlení a vyhmatává si cestu věrna svým židovským kořenům, ale zároveň otevřena všemu, co je dobré, pravdivé, ušlechtilé, krásné, ať to přichází odkudkoli. Tento postoj začne prosazovat Irenej, Justin řekne, že semena Božího slova jsou i v řecké filosofii, Klement Alexandrijský prohlásí, že Platon byl jakýmsi řeckým Mojžíšem, zkrátka tito mužové začnou uskutečňovat proces, jemuž dnes říkáme proces akulturace křesťanské víry v hellénském prostředí. Popsat zde tento proces není možné. Bylo by zapotřebí mnoha stránek. Ale uveďme alespoň jména nejhlavnějších protagonistů tohoto úchvatně napínavého procesu. Je to především geniální Origenes, tak geniální, že mu to vyneslo od některých biskupů nelichotivý přísudek »impius«; prorocký Atanáš, který jde pro svou víru v soupodstatnost Božího Syna s Otcem z exilu do exilu, moudrý Basil, který dává mnichům užitečná pravidla společného života, básničtí a mystičtí Řehořové, Nysský a Naziánský, výmluvný Jan, jemuž ne nadarmo říkají Chrysostomos, což znamená zlatoústý, a pak na Západě je to praktický Ambrož, hluboký Augustin, učený Jeroným, věroučný papež Lev a tolik jiných. Působením těchto mužů zapustilo křesťanství hluboké kořeny v řecké a latinské kultuře a rozložilo se jako strom mohutnou korunou po celém římském impériu. Pravda, netrvalo dlouho a přihnala se smršť v podobě barbarských vpádů. Hunové, Alani, Švábové, Visigoti, Vandalové, Ostrogoti, Longobardi jak vlny příboje rozmetali římský limes a převalovali se krajinami zanechávajíce za sebou jen zpustošení a zkázu. Struktura impéria tento nápor nesnesla a tak se polámala, že z ní zbyla jen její východní část. Kdo naopak tuto bouři poměrně dobře přestál, byl strom křesťanství se svou solidní církevní organizací. A tak, co se zdálo jako konec světa, 118
byl k o n e c j e n jednoho světa. N o v ý svět středověkého křesťanstva se začín a l v d ý m u spálenišť, d o n i c h ž se nezadržitelně sesouvala kdysi slavná veleříše Kapitolské vlčice.
V Ý V O J K Ř E S Ť A N S T V Í N A Z Á P A D Ě (16)
Barbarské
vpády (17)
Křesťanství, j e ž p o třech stoletích pronásledování n a k o n e c o p a n o v a l o Ř í m s k o u říši, bylo barbarskými vpády vystaveno n o v é a tvrdé zkoušce. Tyto barbarské vpády si ovšem n e s m í m e představovat j a k o n ě j a k o u dobře sehranou invazi spojených a r m á d barbarského paktu. Ž á d n ý pakt neexistoval. Tyto r ů z n é barbarské k m e n y , ač všechny - s v ý j i m k o u Hun ů , což j e však kapitola s a m a p r o sebe - germánské rasy, n e m ě l y právě vyvinuté p o v ě d o m í rasové sounáležitosti. N e š l o tedy o n ě j a k o u prom y š l e n o u společnou akci, ale spíše o to, co bývá nazýváno » s t ě h o v á n í m n á r o d ů « . N a j e d n o u prostě z h l u b i n euroasijského k o n t i n e n t u se začínají vynořovat větší a m e n š í skupiny vojensky organizované s ž e n a m i a dětm i , které vesměs p u z e n é h l a d e m či h n a n é j i n ý m i k m e n y , j d o u c í m i j i m v patách, t á h n o u s m ě r e m n a západ a n a j i h . O z b r o j e n é síly Ř í m s k é h o impéria dokázaly tento p o h y b n a čas zadržet. Později začaly těchto barbarských skupin d o k o n c e i využívat a n a j í m a t j e d o vlastního vojska, takže nezřídka se stalo, že barbaři v římských službách se utkávali v krvavých p o h r a n i č n í c h šarvátkách s barbary o h r o ž u j í c í m i římský limes a j e h o stabilitu. A l e pak u ž n e p o m á h a l o ani to a hráze se prolomily. První p r ů l o m byl u č i n ě n v n o c i 31. prosince roku 406 nedaleko M o g u n t i a c a (dnešní M a i n z ) , kde n a m é n ě střeženém místě se přeplavily přes R ý n oddíly Vandalů, Š v á b ů a A l a n ů . Katastrofa se začala. V krátké d o b ě zaplavili celou G a l l i i a nejen j i . K d y ž svatý A g u s t i n v srpnu r o k u 430 p o m a l u dodýchává ve své m i l o v a n é H i p p o n ě , p o d m o h u t n ý m i h r a d b a m i t o h o t o k o u z e l n é h o f é n i c k é h o přístavu se připravují n a r o z h o d u j í c í zteč oddíly V a n d a l ů . Jej i c h h o r d y prolétly střední a z á p a d n í E v r o p o u , pak Španělskem a lákány bohatstvím p ř í m o ř s k é Afriky překročily Gibraltar a rozlily se p o celém
(16) Storia della Chiesa, vyd. HUBERT JEDIN, svazek III., La Chiesa tra Oriente e Occidente; svazek IV., II primo medioevo, Jaca Book, M i l a n o 1983; Storia della Chiesa, vyd. A . FLICHE-V. MARTIN, svazky IV., V., VI., Editrice S.A.I.E., Torino; Nu ova storia della Chiesa, 5 svazků, Marietti, Torino 1980. (17) DANIEL ROPS, Storia della Chiesa del Cristo, svazek IL, La Chiesa del tempo dei barbari, Marietti, Roma-Torino 1957; ROBERT FOSSIER, Le Moyen Age, I. Les mondes nouveaux (350-950), A r m a n d C o l i n Editeur, Paris 1982; PIERRE RICHÉ, Les invasions barbares, Paris 1968.
119
severoafrickém pobřeží. A h r ů z a j a k o černý m r a k j e předcházela: čtvrtí děti, utínají ruce, vytrhávají jazyky z úst ... Třeba ovšem dodat, že ne všechny barbarské k m e n y se chovaly j a k o Vandalové. Visigoti, kteří obsadili Španělsko a j i ž n í Francii, byli mírnější a Ostrogoti, kteří ovládli Pan o n i i , též. V š u d e se však vytvořila p o d i v n á situace: p ů v o d n í d o m o r o d é obyvatelstvo, m n o h e m početnější a kulturně vyspělejší, tvořilo třídu ovládaných, zatímco p o m ě r n ě nečetná vrstva vojensky organizovaných zarostlých h r o m o t l u c k ý c h b l o n ď á k ů , často n e p ř í j e m n ě p á c h n o u c í c h , kteří ovšem m ě l i m o c a diktovali zákony, tvořila třídu vládnoucích. Ariánské
křesťanství
(18)
Tato nepřirozená situace byla pak z k o m p l i k o v á n a ještě j e d n o u okolností. K d y b y byli bývali tito visigotští a ostrogotští okupanti p o u z í a čistí p o h a n é , tedy celá situace by snad nebyla bývala ani tak zlá. N e b o ť obrátit n a křesťanskou víru čisté p o h a n y n e n í - j a k v á m dosvědčí misionáři - tak těžké. Z l é bylo, že tyto barbarské k m e n y byly u ž vlastně svým z p ů s o b e m křesťanské. N e b y l o to však křesťanství pravověrné, neboli, j a k se tenkrát říkalo, nicejské, ale bylo to křesťanství ariánské. Tento rozdíl m u s í m e trochu lépe objasnit. K d y ž císař Konstantin, b l a h é p a m ě t i , dal m i l á n s k ý m ediktem (313) církvi svobodu, tak křesťané j a k o by se svobodou dostali zároveň i roupy. B u d i ž jasno, n e nějaké špatné roupy, ale takové velice intelektuální, filosofické. J e d i n e č n ý m m í s t e m pro takové roupy byla tehdy egyptská Alexandrie, m ě s t o u m ě n í a věd, kde byla p o prvé přeložena d o řečtiny hebrejská Bible, kde kdysi p ů s o b i l veliký Filon, j e n ž chtěl smířit Platona s M o j ž í š e m , kde vyučoval A m m o n i u s Saccas, u j e h o ž n o h o u seděli j a k o studentíci platonik Plotin a křesťan Origenes, j e n ž pak t a m založil svou vynikající teologickou školu; město, kde byla veliká k n i h o v n a , m u s e u m , r ů z n á j i n á učiliště a vůbec všecko, čeho si m o h l a tenkrát nejvyšší intelektuální kultura přát; d o k o n c e i zoologická zahrada. V t o m t o městě t u d í ž začal něco m á l o p o roce 313 působit j e d e n křesťanský k n ě z j m é n e m A r i u s pocházející z Libye. Byl výborný řečník, ještě lepší p o l e m i k , nad jin é sčetlý, logicky přesně m u to myslelo, takže nebylo divu, když brzy se začaly p o d j e h o kazatelnou h r o m a d i t davy především m l a d ý c h studentů. Ú s t ř e d n í m b o d e m j e h o n a u k y byla otázka, k d o to vlastně j e Ježíš Kristus.
(18) JOSEPH LORTZ, Geschichte der Kirche in ideengeschichtlicher Betrachtung, Verlag ř Aschendorf, M ü n c h e n 1962; XAVIER BACHELET, Arianism, v Dictionnaire de theologie catholique, svazek I., Letouzey et A n é Éditeurs, Paris 1903, sl. 1779-1863.
120
A na tulo otázku Arius odpovídal celkem v duchu neoplatonské filosofie: B ů h je jednojediný a nestvořený. Cokoliv je m i m o něj, je proto nižší než on, a tedy stvořené. Ježíš jako vtělené Boží slovo j e proto stvořený. N e m ů ž e být proto Bohem. M ů ž e být jen prvním Božím stvořením. Alexandrie byla za chvíli tohoto učení plná, takže i lidi na trhu o tom diskutovali. A často nejen akademicky. Někteří namítali, že ono Slovo, o n ě m ž mluví evangelista Jan, není jen » U « Boha, ale » J E « i Bůh, Na což ovšem ariáni odpovídali: jsou tedy dva Bohové? To nelze připustit! Alexandryskému biskupovi, který se náhodou též jmenoval Alexander, se to všecko nezamlouvalo a dal to taky Ariovi na vědomí. Ale to bylo jak píchnout do vosího hnízda. Naštěstí měl k ruce docela mladičkého diákona, jménem Atanáše, který se v těchto nepřehledných tahanicích o slova dobře vyznal. Logiku ovládal stejně dobře jako Arius. M ě l ovšem jednu věc navíc: dovedl jí používat nejenom racionalisticky, a to nakonec rozhodlo. Zatím se však celá záležitost jen stále víc zamotávala. D o věci se zapletli různí biskupové, vznikly nepříjemné vády a sváry, tím nepříjemnější, že se odehrávaly v jedné z ekonomicky nejdůležitějších provincií říše. To pochopitelně zneklidnilo císaře, a tak po různých neúspěšných pokusech věc urovnat v dobrém se nakonec rozhodl svolat do Niceje církevní sněm, kde by se věc rozhodla. Dal biskupům k dispozici - považte, zdarm a - dopravní prostředky říšské pošty, takže se roku 325 sešlo v předoasijském městečku Niceji něco kolem tří set biskupů ze všech končin říše. Jen papež Silvestr chyběl,, anžto si pro stáří netroufal na tak dlouhou cestu. A l e dal se zastupovat dvěma legáty. Nálada byla povznesená, Vždyť někteří biskupové nesli ještě na svých tělech stopy mučení z posledního pronásledování; a teď najednou jsou všichni pohromadě, a to ještě na útraty impéria! Nedějí se zázraky? V této tak trochu sváteční náladě biskupové věc uvážili a nakonec rozhodli proti Ariovi a ve prospěch nauky Atanášovy. Syn Boží j e soupodstatný (homoQusios) s Otcem a nikoliv podobný (hornoiousios) Otci. Zdálo se, že věc se vyřídila. Ale nevyřídila se, protože do věci se začala různě míchat politika. Ariova strana dovedla m i m o vlivných osobních známostí a různých machinací využít í argument politické filosofie, podle níž j e d n o m u císaři na zemi musí odpovídat i jeden B ů h na nebi, pročež nějakou soupodstatnost druhé božské osoby s Otcem nelze připustit už z politických důvodů. A tak A t a n á š j e n ž se po smrti Alexandrově stal biskupem alexandrijským, nemá lehký život. Hledán policií, uniká často jen o vlásek smrti a pětkrát musí jít do exilu. Ale i tyto zmatky by se byly nakonec urovnaly díky Theodosiovi, který rozetnul gordický uzel a nařídil 121
nícejskou víru zákonem, kdyby nebyla vznikla ještě jedna nepředvídaná a nanejvýš vážná komplikace. Jeden z nejhorlivějších Áriových stoupenců, biskup Eusebius z Nikomedie, se seznámil s jedním mladým inteligentním Visígotem, jejž obrátil na svou křesťanskou vím ariánského ražení a vysvětil ho na biskupa (341). Tento m u ž se jmenoval Vulfila (f 383); a ten, jak byl schopný a obeznalý v řečech, vrhl se do apoštolské práce mezi svými soukmenovci s takovou horlivostí, že pro jejich jazyk vytvořil zvláštní gótské písmo a přeložil pak do gótštiny i Písmo svaté. Tedy jakýsi gótský Cyril a Metoděj v jedné osobě. Jeho apoštolská činnost měla takový úspěch, že když za několik desetiletí Visigoti a Ostrogoti obsadí jižní a západní Evropu, přinesou se svou nadvládou i ariánskou víru, vlastní církevní organizaci a i vlastní liturgii v gótském jazyce. Tehdy pronese svatý Jeroným onu památnou větu, že »svět se probudil a zjistil, že je ariánský«. Pochopitelně, že to byla řečnická nadsázka. Ariánský byl svět jen ve své vládnoucí okupantské vrstvě. Domorodé obyvatelstvo bylo buď pohanské, a to zvláště na venkově (odtud slovo paganus, což značí venkovan, se stalo synonymem nekřesťana čili pohana), anebo křesťanskénicejské, zvláště ve městech. Katolické, to je nicejské křesťanství bylo tudíž v tomío období především náboženstvím městským. Ariánské křesťanství se naopak stalo jakýmsi zjednodušeným, zracionalizovaným náboženstvím vojenským, jehož nejvyšší autoritou byl král; a biskupové a kněží byli jen jacísi vojenští kaplani čili feldkurátí. Svatý Ambrož o nich s jemnou ironií utrousí, že používají své harcovní vozy jako kostela. Otázka doby (19) Státy, které tito okupanti vytvořili, byly krajně vratké, protože byly prostoupeny odshora až dolů trhiinou, jež byla zároveň i rasová i kulturní i sociální a nakonec i náboženská. Vytvořila se tím situace krajně anomální, jež si vyžadovala řešení. Ale jaké? To byla otázka doby! Vandalové se rozhodli pro řešení radikální: vytvořit přísně dvojvrstevnou společnost, kde mezi kastou horní a dolní nebudou jiné vztahy než vztah pána a raba. Proto pod trestem smrti byly zakázány sňatky s domorodkami a vůči katolíkům, jak rozhodl jejich král Genserich, se budou uplatňovat přesně stejné zákony a tresty, jaké před časem nadekretovali katoličtí císaři (měl zřejmě na mysli Theodosta) proti ariánům. Jak je (19) ROBI-RTO S. LOPEZ, La nasciia deU'Europa. nmplin(ns Einaudi, Torino 1984 (reprint).
122
Secoli V-XIV, Edizione italiana riveduta e
vidět, nechyběl tomuto kulhavému pidimužovi humor. Toto řešeni však neuspělo. Vandalům brzo došel dech. Daleko prozíravější byl vůdce Ostrogotů Theodorik. Bylo m u jasné, že mezi těmito dvěma světy je nutno vytvořit jakousi novou, vyšší syntézu. Geniální idea! Ale jak sloučit oheň s vodou? Theodorik, j e n ž by si jistě zasloužil přídomek »veliký«, začne tuto ideu provádět a ovšem začne narážet nalevo i napravo, Zatrpkne, stane se podezřívavým, dá popravit Boethia, j e m u ž ne nadarmo se říká poslední Ř í m a n , vsadí do vězení papeže Jana, který tam zemře; a nakonec zemře sám a spočine v kruhovém mausoleu, j e ž si dal zbudovat ve své sídelní Ravenně. Zanedlouho pak přijde nová invaze, nových barbarů, tentokrát Longobardů, kteří zaplaví Itálii, takže jako by celá historie se začínala da capo a! fine. Jenomže Longobardi, i ti poznamenaní arianismem, se nezmohou ani na pořádný stát, natož potom na nějakou syntézu. Rozkouskují Itálii tak důkladně, že ta bude mít zapotřebí více než jedno tisíciletí, aby se z toho vzpamatovala a sjednotila se. Cesta k syntéze se tak zdá definitivně zarubaná. Biskupově se zaměřují
na Franky (20)
A přece přišlo řešení. Ale ze strany, odkud by se ho byl nikdo nenadál: ze Západu, z Gallie, kde tenkrát J a k se říká, dávaly lišky dobrou noc. I tam totiž pronikly ze severovýchodu různé barbarské kmeny: olbřímí, ale dobráčtí Burgundi, pak Frankové, kteří se usadili na území, jež zhruba odpovídá dnešní Belgii, a j i m v patách Alemani, nejgermánštější z Germánů. Tito barbaři nebyli dotčeni křesťanstvím, a to ani nicejským, ani ariánským. Galští biskupové - a už jich byla tenkrát pěkná řádka - byli původem galo-románi, pocházející tedy vesměs z původního domorodého obyvatelstva Gallie, ale zřejmě - a to je pozoruhodné - zcela prostí rasových předsudků, a tudíž vnitřně svobodní. Jejich praktická idea byla prostá a přece svým způsobem geniální a dala by se opsat asi takto; s čistými pohany je někdy lepší pořízení než se svého druhu křesťany. Proto se orientují právě na Franky. Remešský biskup Remigius navazuje korespondenci s vůdcem Franků Chlodvíkem, další biskup, pravděpodobně Avitus, m u dopomáhá k sňatku s burgunďankou Klotildou, která je katolička, a pak u ž jdou věci jako samospádem. Chlodvík se svými Franky táhne do boje proti A l e m a n ů m , v kritickém okamžiku boje, kdy se zdá, (20) JACQUES LE GOFF, // cristianesimo medievale in Occidents dal concilio dl Nicea alla Riforma, ve Storia defle Reiigioni, vyd. H. CH. PUECH, SV. III., Editoři Latcrza, Bari ] 977, str. 1-120; TÝŽ, La civilisation de 1'Occident medieval, B. Arthaud, Paris 1964; ALFRED LEPPLE, Kirchengeschichte, Kösel-Verlag, München 1971.
123
že všechno se chýlí k porážce Franků, Chlodvík začne vzývat Boha své ženy Klotildy a ejhle, průběh bitvy se zvrací, jako když šlehne kouzelným proutkem, a Chlodvíkovi Frankové vítězí. Tak alespoň nám to líčí pozdější kronikář. A ť u ž se však historická pravda k tomuto líčení přimyká jakkoliv, fakt je, že Chlodvík se dává na Vánoce roku 498 či 499 pokřtít a s ním ovšem, jak tenkrát ani jinak být nemohlo, i jeho velmožové, něco kolem tří tisíc, jak tvrdí Řehoř z Toursu. Biskupové m u gratulují a Víennský biskup Avítus vyjádří, co všichni cítí a co je jakoby proroctvím: »Tvá víra je naše vítězství.« A byla. Ale byla i vítězstvím Chlodvíkovým. Od toho okamžiku totiž jako by mu všecko šlo na ruku. Roku 507 poráží u Vouillé ariánské Visigoty a rozšiřuje svou moc od Loiry až po Pyreneje, usazuje se v Paříži jako ve svém sídelním městě, byzantský císař Anastáz ho jmenuje »čestným konsulem«, což má pro něj nesmírný doporučující význam v očích domorodého galorománského obyvatelstva, neboť nyní má, smíme-li to tak vyjádřit, »patent« od samého »pravověrného apoštolského císaře«, a roku 511 svolává do Orleansu koncil galské církve, jehož se zúčastnilo 32 biskupů. Zde tedy po prvé došlo ke spojení dvou zdánlivé nespojitelných veličin, zde poprvé přeskočila jiskra mezi dvěma póly. »Frankové tak vyřešili problém nezbytné syntéze, který nedokázali vyřešit ani brutální Vandalové, ani chytří Ostrogoti,« píše Daniel Rops (21). Právem proto nazývá Řehoř z Toursu, tento první historik Franků, Chlodvíka novým Konstantinem. Přičemž překvapuje, že ač píše sotva sto let po události, dovede přesto tak dobře odhadnout význam Chlodvíkova obrácení. Jím se totiž započal nejen konec arianismu v Evropě, ale i formování nového západního křesťanského impéria. Když se na tento vývoj podíváme z historického nadhledu, tedy jako by tu došlo k podivuhodné dějinné odvetě. Arianismus, poražený na vnitrocírkevním poli, využije pohanských barbarů a přes ně, přes jejich vpád a okupaci opanuje Evropu a z katolicismu udělá náboženství okupovaných, podrobených vrstev. Katolicismus však jako by nespal a poučil se z lekce svých nepřátel, jejichž strategii přebírá: spojí se s pohanskými barbary a přes ně, přes jejich vojenskou sílu a moc vytlačí nakonec Ariány tak dokonale, že z nich nezbude ani jediná, byť sebemenší církvička.
(21) DANIEL ROPS, Storia delta Chiesa del Crista, sv. IL, str. 195-196.
124
Mnišské
hnutí ( 2 2 )
C o jsem ovšem nyní řekl, by mohlo vzbudit dojem, že aliance několika církevních prelátů s jakž, takž pokřtěnou vedoucí vrstvou Franků vyřešila situaci. A n i nápad. To byla právě jen jiskra, právějen jeden předpoklad pozdější syntézy. Nic by se bylo nevyřešilo, kdyby se do věci nevložili ještě dva nepředvídaní činitelé. Prvním bylo mnišské hnutí a druhým byl sám Ř í m - pochopitelně ten papežský. Mnišské hnutí mělo na křesťanském Východě u ž slavnou tradici. Již ve třetím století se začala nehostinná egyptská a syrská poušť osidlovat náboženskými horlivci, kteří b u ď žili osamoceně anebo se sdružovali do různých společenstev. Praotci tohoto východního mnišstv! jsou svatý Antonín (251-356) a svatý Pachomius ( f 346), pokud jde o mnišství poustevnické, a svatý Basil (f 379), pokud jde o mnišství sdružené žijících. Křesťanský Západ však zůstal tímto hnutím poměrně dlouho nedotčen. Nicméně i na Západě povstalo; a to v pravý čas a vzalo na sebe dvě odlišné formy podle dvou různých center, z nichž se začalo šířit: z keltského Irska a z římské Itálie. D o Irska se křesťanství dostalo poměrně brzy s římskými legiemi. Nicméně opravdovým věrozvěstem keltských Irů byl m u ž j m é n e m Patrik. R o k u 432 vychází z lermského opatství na svou irskou misijní cestu, a když roku 461 umírá, j e v Irsku tolik křesťanských komunit a tolik klášterů, že se m o h l o právem zvát »ostrovem svatých«. U b ě h n o u sotva dvě století, v nichž rozhozené semeno v tichu a skrytu zrálo a ejhle, najednou je tu v pravý čas »irská exploze«. Desítky, ba stovky keltských mnichů, dlouhovlasých, vpředu však vyholených, vyrážejí s brašnou a holí na apoštolské cesty, a to bez nějakého zvláštního plánu J e n tak nazdařbů h, kam je D u c h vede. Jsou to asketi, a mnohdy až výstřední asketi. Ktyícnost je pro ně první povinností. Z nikoho si nic nedělají, a kdyžje tak sledujeme v jejich počínání kritickým okem, n e m ů ž e m e se zbavit dojmu, že jsou kapánek potrhlí. A l e tito mniši nejsou ariáni ani v nejmenším. Jsou pravověrní, nicejští až do morku kostí. A kam přijdou, tam zakládají kláštery, takže dochází k jakési klášterní řetězové reakci. Jmenujme tu jen ty nejznámější mnišské apoštoly: je to K o l o m b a ( f 597), pak K o l o m b á n (22) J. GRIBOMONT, V. GELLHAUS, T. ŠPIDLÍK, Monasticism, v New Catholic Encyclopedia, T h e Catholic University o f America, Washington D . C . 1967, sv. 9, str. 1032-1048; J.. RYAN, Monasticism, Early Irish, N.C.E., si. 1048-1049; JEAN GRIBOMONT, Naissance et déveJoppements du monachisme chrětien, v Diet. de spiritualitě, sv. X., sl. 1536-1547; PlERRE MLQUEL, Signification et motivations du monachisme, tamtéž, sl. 1547-1571; Piß RR Ji RLCHĚ, Influence du monachisme sur la vie chrětienne, tamtéž, sl, 1571-1575; OARCIA M . COLOMBAS, II monachesimo defle origini, Jaca Book, MUano 1984.
125
( t 615), který zakládá klášter v Luxeil (590) a v severní Itálii klášter v Bobbiu (614), pak Gallus, jenž zakládá klášter, který dnes nese jeho jméno (610), Kilián, který jde do Wiirzburgu, a Emeram, který jde do Řezná. A mohli bychom vyprávět o apoštolských cestách svatého Brendana a o neuvěřitelných dobrodružstvích, která při tom zažil, a o m n o h a jiných jednotlivcích i skupinách. Avšak kromě irského mnišství, tak trochu divokého a výstředního, vzniká v římské Itálii jiný druh mnišství, které se vyznačuje především latinským smyslem pro rovnováhu a správnou míru. Ničeho příliš! Jeho zakladatelem je m u ž zvaný Benedikt (480-547) pocházející z umbrijské Nursie (dnes Norcia), kde žili lidé pověstní svou houževnatostí. Benedikt je současník Boethiův a Cassiodorův a prožívá tudíž stejný společenskopolítický chaos jako oni. Jenže na něj reaguje jinak. Zatímco Boethius se snaží o politické zprostředkování mezi okupantskými Ostrogoty a okupovanými Římany, zatímco Cassiodorus se dává na kulturu a zakládá v Kalábrii onu oázu kultury a oddechu zvanou Vivarium, Benedikt se úplně stahuje. Tak se alespoň jeho odchod do Sabinských hor na první pohled jeví. Neboť tam žije v jeskyni, nedaleko od bývalé letní vily císaře Nerona, jako poustevník v modlitbách, postech a tělesné práci. A i tam je m u dokonce ukládáno o život. Ale brzy se kolem něho vytvoří skupina věrných učedníků, a tak roku 529 odchází Benedikt s některými svými druhy na jih, kde nedaleko Neapole, na kuželovité hoře zvané Montecassino zakládají první benediktinský klášter. Zde pak Benedikt napíše pro své mnichy slavnou Reguli neboli »pravidlo jak žít«, j e ž je vynikajícím dílem jak náboženského zanícení, tak i zdravého smyslu pro skutečnost. Právě pro tuto svou vyváženost, umírněnost a pružnost vytlačí pomalu příliš strohá pravidla Kolombánova. Život mnicha, jak ho pojímá Benedikt, se nesoustřeďuje v první řadě na heroické kajícnosti a na putování od místa k místu, byť i apoštolské. Jeho první povinností je modlitba, Boží chvála. S ní úzce spojené je studium Písma svatého a jiných duchovních knih a potom, jako důležitá složka benediktinského mnišského života, práce, a zvláště tělesná práce. Ora et labora, modli se a pracuj, vštěpuje Benedikt svým m n i c h ů m . Kdybychom chtěli nějakými viditelnými symboly znázornit jejich život, tedy bychom mohli říci, že je znázorněn křížem (modlitba), knihou (studium) a radlicí (práce). Ta radlice tu m á své dobré zdůvodnění. Kam přijdou tito mniši, tam začne krajina měnit svou tvářnost, neboť odvodňují močály, mýtí lesy, zakládají pole, vinice, zahrady, sady a pastviny. Zavádějí nové způsoby obhospodařování a obohacují dokonce i kulinářské umění. Kolik různých druhů sýrů a likérů vděčí za svůj vznik
126
klášterním kychyním a sklepům. To všecko je civilizační činnost, kterou nelze dostatečně docenit. A pak kniha! Kolik mnichů každodenně několik hodin tráví přepisováním knih. A přepisují především posvátné texty a svaté Otce, ale i antické autory. Každý klášter m á svou knihovnu, jedinou v kraji, a u každého kláštera je škola. C o nám bylo zachráněno z intelektuální kultury předbarbarské doby, je z velké části zásluhou klášterů. Když svatý Benedikt umírá, existují už tri kláštery: Montecassino, Subiaco a Terracina. Ale i zde dochází k jakési řetězové reakci, s kterou se z klášterů rodí další kláštery po celé Evropě, takže se vytváří síť center pravověrného, nicejského křesťanství, ale zároveň i oáz kultury a civilizace.
Papežský Řím (23) Ale byl tu ještě třetí činitel, jenž byl nanejvýš důležitý; a to byl Ř í m . Co však byl Ř í m v této barbarské době? Učiněný Zapadákov! Od okamžiku, kdy Konstantin přenesl hlavní město říše k Bosporu a založil tam »Nový Ř í m « neboli, jak se začalo říkat, Konstanlinopol, šlo to se »starým« Ř í m e m od deseti k pěti. Jedna pohroma stíhala druhou. Roku 410 byl zpustošen Alarikovými Visigoty, roku 453 vydrancován Genserichovými Vandaly, roku 546 byl přepaden Totilovými Ostrogoty, pak neustále ohrožován Longobardy, Tibera zlobila svými záplavami, sýpky zely prázdnotou, začal se hlásit hlad a k tomu ke všemu se přidal ještě mor. Jak nezaštkat nad tímto městem jako kdysi Jeremiáš nad Jeruzalémem: » 0 jak sedí opuštěné město kdysi tak lidnaté!« Obyvatelstvo zredukované na dobrou dvacetinu dřívějšího počtu dosahovalo nyní tak asi 50.000 duší. Senát se prakticky vytratil a nebylo ho. Dobré dvě třetiny města byly v sutinách, vodovody na spadnutí, veliké stavby jako lázně, paláce a cirky byly v rozvalinách, kde sídlily lišky udržující počet římských koček na snesitelném stupni. To byl Ř í m , hledíme-ii na něj jako na město. Nicméně v tomto městě sídlil papež, a to ne ledajaký. Roku 590 hlas římského kléru a lidu povolal na Petrův stolec Řehoře J e n ž pocházel J a k praví starobylá tradice, ze staré římské rodiny Aniciů, z nichž vzešli dva císaři a filosof Boethius. Nuže, tento podivuhodně schopný m u ž , vpravdě »veliký«, jak se m u potom začne říkat, se chápe správy netoliko církve, ale i města, protože v situaci, která v Ř í m ě panuje, prostě nic nefunguje, Řehoř se tak stává jakousi děvečkou pro všecko; a často si na to postěžuje. (23) JEFFREY RICHARDS, JI Console di Dío. La vita e i tempi di Gregorfo Magno, Sanson i, FIrenze 1984; ROBERT GILLET, Grégoire le Grand, v Diet. de spiritualitě, sv. VL, sl. 872-910.
127
O všecko se musí starat. Od správy římských vodovodů až po plynulejší zásobování. Proto o sobě začne říkat, že je »služebník služebníků Božích«. A opravdu jím byl. Ale staral se též o církev a především o evangelizaci barbarů. Pochopil, že misionářské dílo různých biskupů a různých mnišských komunit má zapotřebí podpory a koordinace. Nepřenechávat toto dílo náhodě či osobním libůstkám, ale programovat je, to byla jeho veliká myšlenka. Proto se především stará o obrácení nerudných Longobardů. Naštěstí tak jako kdysi galští biskupové našli dobrého spojence v Klotildě, tak nyní papež nachází takového spojence v bavorské kněžně Theodolindě, jež přiměje svého muže k obrácení. Stará se však též o španělské Visigoty, kde jejich král Rekaredo právě rok před tím, než se Řehoř stal papežem, přestoupil ke katolictví a papež ho v tom musí podpořit. Naštěstí má Španělsko moudrého biskupa, j í m ž je Isidor Sevilský (560-636), tento světec i vědec v jedné osobě, jenž blahodárně působí v intencích papežových. Hlavní jeho starostí však byla Anglie. Roku 596 posílá na britský ostrov převora Augustina se skupinou mnichů a už rok na to, o letnicích, vůdce Anglů a Jutu Etelbert, vévoda Kentský, a jeho velmožové se dávají od Augustina pokřtít. A i zde obdobnou roli jako Klotilda a Theodolínda sehrála Etelbertova manželka Berta, katolička pocházející z Paříže. Řehoř tak vytyčil linii a jeho nástupce Řehoř II. v ní pokračoval. Neboť tak jako první Řehoř poslal do Anglie Augustina, tak druhý Řehoř posílá do Austrasie - čili dnešního Německa - angličana Winfrida, jemuž dá jméno Bonifác. A ten se svými mnichy, nejprve Angly, ale pak i Germány pocházejícími z Austrasie, zakládají kláštery, evangelizují Germány, a to metodami, o nichž dnes můžeme říci, že byly nanejvýš moderní; a Bonifác sám se stává roku 753 biskupem mohučským, takže plným právem je zván apoštolem Německa. Jako Samuel za Davidem (24) Tímto vývojem byla tudíž připravena i hlína i semeno. Bylo zapotřebí jen politického květináče, kam by se hlína se semenem dala vsadit, aby z toho vzešla nějaká utěšenější květena. Tím politickým květináčem se stala francká říše a hrnčířem, který tento květináč dohotovil, byl nový vládnoucí rod Pipinovců, který přebral štafetu po Chodvíkových Merovejcích. Ti totiž zdegenerovali natolik, že z králů se stali králíci a učinění budižkničemu. Jaký div, když Pipin, přičinlivý majordomus nedomrlého krále, se nakonec uchopí moci sám a krále zavře do kláštera, aby tam (24) DANIEL ROPS, Storia (leih
128
Chiesa del Crislo, sv. II., str. 384.
přemítal o nesmrtelnosti chroustů. Jenomže Pipinův otec Karel Kladivo byl nemanželský synek, a to byla nemalá překážka pro politickou kariéru. Podle starobylých germánských tradic král j e z rodu bohů a vládne jedině na základě rodového práva, Geblütsrecht. A to Pipin neměl. Kdokoliv m u m o h l říci: co m i budeš nařizovat, ty bastarde. Naštěstí tu byla církev, která sledovala s neskrývaným zájmem vztestup tohoto nového podnikavého rodu Franků. Svatý Bonifác to zprostředkoval, a tak papež Štěpán II. se vydává roku 754 na dalekou nepohodlnou cestu přes Alpy, aby udělil Pipinovi a jeho dvoum synům posvátné královské pomazáni. Všem, kdo znali Bibli, se musel hned vybavit obraz Samuela jdoucího za Davidem, aby ho pomazal na krále. K tomu pomazání pak došlo v Saint Denis 28. července. Instituce království je tak definitivně začleněna do křesťanské organizace Evropy, A jako by nebylo dost na toni, jmenoval Pipina - považte « římským patricijem! Kdo si nyní troufne připomenout jeho nezákonný původ? Když se papež vracel d o m ů , měl za to od Pipina zaručenou ochranu před nevypočitatelnými Longobardy a kromě toho si vezl sebou Pipinovo obdarování neboli donaci, to j e územní pás J e n ž šel od Ř í m a přes Perugiu až po Ravennu a který od tohoto okamžiku až do roku 1870 bude slout papežským státem; donaci, která v těch rozháraných dobách byla opravdovým požehnáním, protože dávala papeži určitou nezávislost, která se však později změní v osličí žernov. Ale tak to bývá s věcmi tohoto světa. Problematická
korunovace (25)
To největší překvapení však mělo teprve přijít. Pipinův syn Karel, i ten narozený nemanželsky (i když se to později sanovalo) J a k byl schopný vojevůdce a vládce a zároveň i syn Štěstěny, vzmohl se natolik, že říše francká tu najednou stála jako jeden obrovský blok, který se rozprostíral od Labe a Šumavy až po Atlantický oceán a od Baltického moře až po Pyreneje a Středozemní moře. Papežem byl právě Lev III., a ten měl potíže nejen s Longobardy, ale i s některými svými Římany, kteří byli dravější néž několik lvů, Stalo se, že ubohého Lva přeukrutně zostudili a pak zlynčovali tak, že z toho pohmoždění div duši nevypustil. Uchýlil se tedy - sotva se trochu zmátořil - ke Karlovi a ten s n í m a se svými Franky přijel do Říma, aby tam zjednal pořádek. N u a tam, na Vánoce roku 800, (25) HENRI PIRENNE, Mahomet et Charlemagne, Libraire F. AJcan, Paris - Nouvelle Société d'Edition, Bruxelles 1937, Přihlíženo k šestému vydání italského překladu: Maometto e Carlomagno, Laterza, Roma-Bari 1984; R . FOLTZ, Le couronnement Imperial de Charlemagne, Paris 1964.
129
dojde k té mimořádné události. Během mše svaté, kterou Lev celebruje za přítomností Karla, jeho vojáků a římského lidu v basilice svatého Petra, vsadí najednou Karlovi na hlavu císařskou korunu. A lid provolává slávu »Bohem korunovanému« Karlovi, »velkému a mírovému císaři římskému« (magno et pacißco imperatorí). C o se to vlastně stalo? Jaký význam mělo to gesto? Jak je chápal římský lid? Jak Frankové? Co j í m zamýšlel papež? A co sám Karel? Věděl vůbec, že k n ě m u dojde? Kolik otázek, tolik dohadů. Nicméně jedno je jisté, že po právní stránce to bylo vyložené monstrum. Což neexistovalo jediné legitimní římské impérium, jehož hlavním městem byla Konstantinopol, česky Cařihrad, kde vládl jediný legitimní císař římský, který byl v té době sice ženského pohlaví a jmenoval se Irena, ale který byl za to naprosto pravověrný? Ba co víc, bylo to svým způsobem i teologické monstrum. C o ž neměli křesťané v povědomí, ba i v podvědomí, slova svatého Augustina, že »všichni křesťané mají jen jednu republiku« (omnium christianorum una res publica est - De opere monachorum, X X V , 33)? Jak to, že tu jsou nyní dvě křesťanská impéria? Císařovna Irena měla prý tehdy ten obdivuhodný nápad, že nabídne Karlovi sňatek, neboř ten právě jako s uděláním ovdověl, Jiní ovšem tvrdí, že ten nápad měl Karel. Kdo ví. V každém případě jako politická idea se ten sňatek nabízel jako houska na krámě, takže ji mohli mít docela dobře oba najednou. Tím by se obě impéria spojila a zaskvěla by se opět v přibližně původní rozloze a slávě. Dvořané to však prý císařovně rozmluvili, takže zůstaly i nadále dvě římské říše: první byzantská, jež byla legitimní dědičkou staré říše, druhá francká, jejíž původ, podobně jako původ jejího vůdce, nebyl právě kosen Byzantinci se budou pro tuto korunovaci na papeže náramně horšit a budou m u to připisovat téměř jako zradu. Ale už roku 812 basileus Michal pošle Karlovi do Aquisgrany, jeho sídelního města na Rýně, poselstvo s oficiální zdravicí pro »svého bratra basilea Karla«. Rozdělení je legalizováno. Existují nyní dvě křesťanská impéria (26).
(26) Toto rozdělení má ovšem svč kořeny v minulosti a sahá až k právní reformě císaře Díoklccuinn. Ten lotiž, jakmile se chopil roku 284 otěží impéria, vědom si, že tak obrovský komplex nelze dobře spravovat z jednoho centra, vybral si ze svých generálů muže jménem Galerius, nepříliš vzdělaného, ale za to do morku kosti věrného, rozdělil říši na západní a východní a Galeria jmenoval spolucisarem východní části. Od té doby tento dualismus nemizí, ale jen se obměňuje a ovšem čím dál tím víc prohlubuje.
130
Karolinská
renesance (27)
A ť u ž se však toto vzkříšení západního »Římského impéria« po 324 letech posuzuje jakkoliv, fakt je, že pro západní Evropu bylo požehnáním. V jeho rámci se totiž m o h l teprve plně rozvinout onen kulturní fenomén prvořadé důležitosti J e n ž se nazývá karolinská renesance. Ta vtiskla západní Evropě zcela určitou politickou strukturu, která se shlíží v Bibli a především ve Starém zákoně, takže Karel j e často zván »novým Davidem«. Ta zapojila církev do nového feudálního systému právě se vytvářejícího a zakládajícího se především na pozemkovém vlastnictví. Ta vtiskla západní Evropě i onu nábožensko-politickou ideologii, jež bývá nazývána »politickým augustinismem« a jež se dá vyjádřit prostě dvěma slovy: primát duchovna (často ovšem příliš » h m o t n ě « prosazovaný!). Ta jí vtiskla i jeden společný jazyk, latinu, o jejíž očistu Karel pečlivě dbá právě v okamžiku, kdy se začínají vytvářet národní jazyky ohrožující její duchovní jednotu. Ta nakonec vytváří i nové evropské povědomí, což je nejnázorněji vidět právě na o n o m týmu, který si Karel vytvořil a který se skládal z Angličana Alkvina, Longobarda Pavla Diákona, pocházejícího ze severoitalského města Cividale, Visigota Theodulfa, uprchlíka ze Španělska, Irů Klementa a Dungala a Franků Amgilberta a Eginarda, jediného laika mezi tolika kleriky. Je m o ž n é si v té době představit evropštější společnost, než byl tento Karlův brain trusů Přísní kritikové vytýkají Karlovým intelektuálům, že nebyli originální. D e j m e tomu. Byli to spíš sběratelé a uchovatelé, kronikáři a dějepisci, duchové encyklopedičtí, předavatelé kulturního dědictví, kteří však vytvářejí nezbytné pomůcky a metody intelektuální práce. Nové písmo, úhledná a čitelná karolinská m i n u s k u l e j e ž nyní vychází z klášterních p í s á r e n j a k o by symbolizovala tohoto nového metodického d u c h a
Karolinská renesance je jako první sněženka, jež proráží sněhy barbarství a ohlašuje příchod jara. To j e však ještě daleko. Neboť opět se stahují bouřlivá mračna. Karlova říše se po jeho smrti rozpadá, papežství beznadějně zabředá do poťouchlých tahanic několika římských rodin a na obzoru se vynořují noví barbaři: ze severu příbuzní Vichingů Normani, z východu Maďaři a z jihu Saracéni. T o sice nejsou barbaři, ale jsou
(27) ÉTIENNE GLLSON, La philosophic au moyen age, Payot, Paris 1952; CI-SARE V A SOLI, La ßlosoßa medievale, Felírínelli, M l l a n o 1972; ERNST R, CURTIUS, La iiltéralure europeanne et fe moyen age latin, Presse Universitäres de France, Paris 1956; ROBERTO S, LOPEZ, La nascita dell'Europa, kapitola B'tlancio della civiltä carollngia, str, 112-118.
131
tím nebezpečnější. Všechno zase visí na vlásku. Všecko je zase v sázce. Přežije Evropa tuto novou smršť? Od zběsilosti
Normanů,
vysvoboď nás, Pane (28)
Normani, což znamená »severani«, řádili vydatně. Celé severní pobřeží evropského kontinentu žilo v hrůze před jejich nepředvídanými nájezdy. Jejich pohyblivé lodice, dvacet až pětadvacet metrů d l o u h é s malým ponorem pronikaly proti proudu řek hluboko do vnitrozemí a jejich posádka pak tam loupila, kde se co dalo. Tak se stalo, že Paříž byla čtyřikrát obléhaná, třikrát vydrancovaná a dvakrát vypálená. C o je zvlášť přitahovalo, byly kláštery a jejich poklady. Není proto divu, že se tenkrát do prosebných litanií dostala i invokace: »od zběsilosti N o r m a n ů , vysvoboď nás, Pane« (a furore Normanorum, libera nos, Domine). Ale jako by nestačilo, že N o r m a n i ohrožovali Evropu ze severu, stalo se, že oddíly těchto vytáhlých blonďatých seveřanů podivuhodným obchvatem obepluli celé západoevropské pobřeží, pronikli Gibraltarem do Středozemního moře, vypudili ze Sicílie Saracény a usadili se tam na trvalo. Jižní slunce a sicilské víno j i m byly asi přece jen příjemnější než studený severský nečas. Asimilovali křesťanství a jeho kulturu, uklidnili se a založili stát, který sice zkomplikoval mocenské rozložení sil ve středomoří, ale zároveň tím i přispěl k určité stabilizaci poměrů v této oblasti. Maďarská
metla (29)
Téměř současně s normanskou pohromou ze severu se přihnala i maďarská metla z východu, která přeukrutně šlehala rozsáhlé prostory Německa, Francie a Itálie. Jedinou výhodu měly tyto bleskové nájezdy asijských n o m á d ů , že jak rychle na svých konících přicválali, tak rychle, když byli zničili, co se dalo zničit, zase odcválali, takže ti, kdo to přežili, si mohli přece jen trochu vydechnout. Těch přeživších sice nebylo m o c - v Pavii (924) vyvraždili úplně všechny, od biskupa až po kojence - nicméně alespoň záhy vyklidili prostor a táhli dál. A ž teprve Ota I. j i m dal v bitvě u Lechfeldu (955) co proto a dal popravit všecky jejich vůdce, takže zbytek se stáhl do Panonie, usadil se a pražský biskup, Slovan a Slavníkovec Vojtěch, se nadmíru zaslouží o jejich pokřesťanštění. Pokřtí maďarskému
(28) JACK LINDSAY, I Normamti, Rizzoli, Milano 1984. (29) H grande atlante storico, Mortdadori - The Times, Milano-London 1980, oddíl 4.,// moado delle division i, kapitola Le invasio ni de Ii'Europa nel IX eXsecolo: Vichinghi, Magiarit Saracent, sir. 110-111.
132
knížeti Gejzovi syna, j e m u ž dá j m é n o Štěpán a Vojtěchův druh v hlásání evangelia, Čech Astrik, se stane prvním maďarským biskupem. Tím bude položen základ budoucího křesťanského království uherského (30).
VÝVOJ KŘESŤANSTVÍ N A
VÝCHODĚ
Frankové neměli právě vytříbený smysl pro stát. Hleděli na něj jako na jakýsi druh rodinného statku, takže když pantáta zemře, statek se rozdělí na tolik dílů, kolik je synů. Karlova říše se tedy rozdělila na tři. Západní Evropa to však přežila, protože rozdrobení Karlovy říše bylo d o značné míry překonáno vzestupem nového germánského kmene Sasů. Ironií osudu právě ti, co na Karlovu říši doplatili nejhůř, přebírtýí její dědictví a vytvoří třetí formu západořímské říše, o níž se začne říkat, že j e »národa německého«, neboť nejzápadnějši část někdejší Karlovy říše se natrvalo odštěpí a začne se vyvíjet samostatně směrem k francouzskému království. Třetí nebezpečí, pocházející od Saracénů (z arabského sarki východní), bylo však m n o h e m vážnější. Než se však o něm rozhovoříme, musíme nejprve říci něco o vývoji křesťanství ve východní části Římské říše. Pravda, v prvních stoletích nebylo mezi východním a západním křesťanstvím velkých rozdílů. Vždyť západní křesťanství nebylo vlastně nic jiného než východní křesťanství prodloužené na Západ. Teprve rozdílný dějinný vývoj západní a východní části Římské říše vytvořil předpoklady pozdější diferenciace. Západní část říše byla v průběhu pátého století stržena barbarskou smrští a přestala ve skutečnosti existovat, takže lo, co se pak téměř po čtyřech stoletích vynoří jako říše Francká, je úplně odlišný politický útvar, který se sice na Římskou říší odvolává, ale nemá s ní celkem nic společného. Pro povědomí západního Evropana tudíž Římská říše končí rokem 476, kdy barbar Odoakr sesadil posledního západního římského císaře R o m u l a Augustula, sličného, ale nejapného mladíčka a zavřel ho v jedné vile poblíž Neapole. Všechny pozdější »římské říše« budou jen vzpomínkovou záležitostí.
(30) Sr. JOSEF PEKAŘ, Dějiny naši Říše se zviá síním zřetelem ke královstvím a zemím v Říšské radě zastoupeným, Klementinum, Praha 1914, str, 20-21.
133
Povědomí
východňana je souvislejší {31)
Jinak j e t o m u však v povědomí východňana. Pro něj hlavním městem Římské říše nebyl Ř í m na Tibeře, nýbrž, jak rozhodl sám císař Konstantin, Nový Ř í m , který on zcela úmyslně zbudoval na Bosporu, na této nejzazší výspě východní Evropy, na samé hranici s Asií, kde před tím stálo malé, ale strategicky důležité řecké sídliště zvané Bysantium. To se tedy stalo po roce 330, kdy nová metropole byla slavnostně otevřena, pravým středem Římské říše. Nu a toto město a jeho císařové odolováli všem náporům nejrůznějších barbarů, ať to byli Hunové, Ostrogoti, Avaři, Slované, Bulhaři, Rusové či Pečenegové, a odolávali i kulturně vyspělým dobyvatelům, ať to byli Peršané nebo Arabové, po celé jedno tisíciletí. Všechny tyto příboje se o tento Nový Ř í m roztříštily jako o pevné skalisko. A když potom přece jen roku 1453 - ó to osudné datum - Cařihrad u ž neodolá soustředěnému náporu poislamštělých Turků a padne, prohlásí se za legitimní pokračovatelku Římské říše Moskva. A musíme uznat,, že na to bude mít rozhodně větší právo než Karlova říše germánských Franků. U ž ta skutečnost, že princezna Sofie, neteř posledního byzantského císaře Konstantina XI., který hrdinně padl při obraně města, se provdala za ruského cara Ivana III. J e toho dosti výmluvným znamením. N e náhodou se pak Moskvě začne říkat »třetí Ř í m « . Povědomí Východoevropana je proto podstatně souvislejší. Byzanc je m u prostě plynulým pokračováním Římské říše. Proto opravdoví Byzantinci se nikdy takto nenazývali, ale říkali si romaioi a svou říši nazývali Romania a název »byzantinec« pociťovali jako přezdívku. A proto též není snadné stanovit nějaké přesné datum, jež by mohlo sloužit za zřetelný mezník, kde končí Římské impérium a začíná impérium Byzantské. A když se historici dohodnou, že za tento mezník lze považovat datum založení Konstantinopole (324-330), je to mezník spíše konvencionální než reálný, neboť stejně tak dobře by se dala zvolit i jiná data.
(31) DIMITUU OIIOLHNSKY, Byzantium, Kiev, and Moscow, D u m b a r t o n Onks Papers 11 (1957), sir. 21-78; NICHOLAS V. RIASANOVSKY, A History of Russia, Oxford University Press, New York-Oxford 1984; DLMLTRH TSCHLŽEWSKIJ, Storia dello spirito russo, Sansoni, Fironze 1965; AGOST1NO PlIRTUSI, La caduta di CostantinopolL Le testimonialize dei contempomnei, Mondadori, Verona 1976; Storia religiös a della Russia, vyd. LUCIANO VACCARO, LA Ctisa Mntriona, M i Um o 1984; Storia refigiosa dei popoii balcanici, La Casa Mntrionn, Milano 1983.
134
Kulturní zásluhy Byzance (32) Pravda, když dnes průměrný západní vzdělanec zaslechne slovo »byzantinismus«, vybaví se m u téměř automaticky představa panovnické autokracie neboli samoděržaví, tuhého centralismu, rozsáhlé byrokracie, pedantského ceremoniálu při veřejném vystupování, sofistikované rétoriky a vůbec něčeho úpadkového, co sice přežívá, ale co si nezaslouží vážné pozornosti. Proto tomu není vůbec tak dávno, co historici, píšící o tomto dějinném útvaru, se museli v úvodech sáhodlouze omlouvat, že se něčemu tak dekadentnímu věnují. Dnes je však díky Bohu tato mentalita do značné míry překonána. Byzanc není jen tento negativ. Byzanc je i stát, který tenkrát nejlépe odpovídal tomuto pojmu. Byzanc je i nesmírné politické vření: kolik vzpour, povstáni, spiknutí, palácových revolucí, ale i občanských válek otřásalo téměř nepřetržitě touto zdánlivě nehybnou hieratickou strukturou. K Byzanci patří i ona úžasná práce právnická a zákonodárná, jež zachovala právnickou moudrost starých Římanů, prodchnula ji křesťanským duchem a vtělila ji do Theodosiova zákoníku (429439), do kodexu císaře Justiniána (529), do jeho Digestů, Instituci (533) a Novel (534-565), jež jsou úctyhodným dílem právní vědy. K Byzanci náleží i císařská universita a její knihovna, které fungovaly nepřetržitě od dob císaře Konstantina a na níž studoval u velkého humanisty Fotia i věrozvěst Slovanů, mladičký Konstantin zvaný Cyril; a náleží k ni i akademie cařihradských patriarchů, na které pak bude tento Cyril několik let působit, a to v době, kdy na Západě není po universitě nebo akademii ani vidu, ani slechu. Zásluhou Byzance je, že se nám zachovala podstatná část řecké a hellénské literatury a filosofie, bez níž by pak později nebyla na Západě myslitelná italská renesance. Dílem Byzance je i onen div architektury, j í m ž je chrám Hagie Sofie, Boží moudrosti, který císař Justinián dal zbudovat, nešetře penězy, a o němž bylo výstižně řečeno, že jako by zviditelňoval zduchovnění hmoty a transfiguraci vesmíru světlem Boží Moudrosti (33). Chválou Byzance je i onen podivuhodný vojenský výkon, který si jistě zaslouží pozornosti, neboť po celé jedno tisíciletí proti bezpočetným útokům a obléháním všemi možnými pohanskými či nekřesťanskými hordami a vojsky Konstantinopol, dík svým věžím, hradbám a valům a - především - politické a vojenské (32) HANS-GEORG BECK, Das Byzantinische Jahrtausend, C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung (Oscar Beck), München 1978; GEORG OSTROGORSKY, Geschichte des Byzantinischen Staates, C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung (Oscar Beck), München 1963; LUIS BREHIÉR, Les institutions de l'empirebyzantin, A. Michel, Paris 1970; JOHN MBYCNOORP, Byzantin Theology, Fordham University Press, New York 1979. (33) Sr. TOMÁŠ SPIDLIK, Slovanská spiritualita v dnešní době, ve Studie 97 (1-1985), sir. 16.
135
schopnosti svých vůdců, nikdy nepodlehla; kromě jednou jedinkrát, a to když byla vzata ztečí »křesťanskými« křižáky (1204), Ale o této přebolestné historií zatím pomlčme; budeme se muset k ní ještě vrátit. Nestoríánská
krise (34)
Byzanc je však především prostor, v němž došlo k věroučné formulaci základních pravd křesťanské víry. Kdo to je Kristus, jaká je jeho podstata, bytnost, to znepokojovalo a dráždilo celé generace jejích myslitelů, jejichž diskuse, polemiky, spory a sváry krouží okolo tohoto ústředního tajemství křesťanské víry. Zmínili jsme se už o Ariovi a krisi, kterou jeho učení vyvolalo v církvi a v říši, takže bylo zapotřebí dvou koncilů, aby se věc rozhodla. Ariánská krise však nebyla ani zdaleka ta jediná a ani ta nejtěžší. Sotva se jakž takž překonala, vypukla druhá, nestoríánská, nazývající se tak podle svého hlavního původce, cařihradského patriarchy Nestoria. Zatímco Aríus působil v egyptské Alexandrii, Nestorius přicházel ze staroslavné syrské Antiochie, z města, kde vznikla jedna z prvních kvetoucích křesťanských obcí, kde vzniklo samo j m é n o »křesťan«, kde působil Pavel a Barnabáš, odkud pocházel biskup a mučedník Ignác a Nestoriův veliký předchůdce v úřadě cařihradského patriarchy, Jan Chrysostom, kde kvetla svérázná teologická škola,, jež měla v Pavlu Samosatském, Diodoru z Tarsu a Theodoru z Mopsuestie své přední myslitele. A byla-li alexandrijská škola spíše mystická a při výkladu Písma pracovala spíše s alegorií, antiošská škola byla spíše realistická a při výkladu Písma se držela bezprostředního významu posvátného textu. M o h l o by se říci, že alexandrijská škola se inspirovala spíše idealistickým duchem platonismu, kdežto antiošská škola se spíše řídila realistickým duchem aristotelismu, Proto i Nestoriovo učení o Ježíši Kristu bylo poznamenáno tímto konkrétním duchem, takže zatímco Arius viděl v Kristu první a nejvyšší stvořenou emanaci Boha, Nestorius v n ě m viděl především člověka, syna Mariina, jehož vůle ovšem byla zcela jedinečně spojena s Bohem. Podle Nestoria by se proto dalo říci, že Ježíš Kristus jsou jakoby dvě osoby (prosopoi) velmi úzce spojené poutem podřízenosti Ježíšovy lidské vůle vůli Boží. Proto též Maria nemůže být podle něj zvána Boží Matkou, ale jen Matkou Kristovou. Neboť uvažte - dovozoval Nestorius - je to myslitelné, aby věčný a neproměnný Bůh se narodil v čase z ženy? Neznamenalo by to, že tedy může i zemřít? (34) PiriT SMULDERS, Dogmengeschichtliche und lehramtliche Entfaltung der Christologie, v Mysterium Salmis, sv. III., Benziger Verlag, Einsiedeln-Zürich-Köln 1970, str. 389-476; HUBERT JEDIN, Kleine Koiniliengeschichte, Herder-Bücherei Nr. 51, Freiburg i. Br. 1959; FRANCIS DVORNIK, The Ecumenical Councils, Hawthorn Books Inc., New York 1961.
136
Nuže, kdyby bylo toto Nestoriovo učení zůstalo sepsané jenom v knihách, tak by se bylo snad ani tak m o c nestalo. Ale Nestoriovi učedníci začali tuto nauku kázat křesťanskému lidu v kostele a ten, ač se nevyznal v teologických hlavolamech, byl velice citlivý, když šlo o Boží Matku, takže jednoho kněze, který kázal, že Maria není Matka Boží, docela n e š e t r n ě vynesl z kostela. Věc se samozřejmě rozkřikla, alexandrijský biskup a patriarcha Cyril, jemuž někteří uštěpačně říkali egyptský faraón, a ne zcela neprávem, zareagoval a nakonec dosáhl toho, že byl svolán císařem Theodosiem II. opět všeobecný koncil, který se však tentokrát sešel v Efesu (431) a který Nestoriovo učení odsoudil a Nestoria sesadil. Věc se však tím vůbec nevyřešila. V církvi vznikl další rozkol, neboť celá perská církev se přidržela Nestoriova učení, rozvinula intensivní misionářskou činnost směrem do Indie a do Číny a setrvala v rozkolu až dodnes. Monofysitská
krise
A jako by už na tom nebylo dost, záhy došlo k dalšímu schizmatu, neboť někteří stoupenci Nestoriova protivníka Cyrila, kteří byli cyrilštější než Cyril, přehnali některé jeho formulace do té míry, že jako by Ježíšovo lidství se rozplývalo v jeho božství - prý jako kapička sladké vody v moři. Ježíš Kristus prý nemá dvě přirozenosti, lidskou a božskou, což je podle nich právě nestoriánská hereze, ale vlastně jen jednu jedinou, a to božskou. Pro tuto nauku o jedné přirozenosti Jedné/ý.?/.? Kristově, se jim začne říkat monofysité. Cyrilův nástupce na alexandrijském biskupském stolci Dioskorus, vlivný ale bezohledný prelát, dokáže pohnout různými machinacemi a úplatky císaře Theodosia, že svolá nový koncil do Efesu, jehož vedení se on zmocní, neboť je doprovázen nejen početnou bandou zfanatizovaných egyptských mnichů, ale má i k dispozici císařskou policii. Cařihradský patriarcha Flavián, který se nechtěl jeho diktátu podřídit, byl Dioskorovými lidmi tak zřízen, že zanedlouho na to se rozloučil se životem; a zástupcům papeže Lva bylo znemožněno přečíst jeho list adresovaný právě Flaviánovi, v němž papež vymezoval pravověrnou nauku proti monofysitskému bludu. Jakmile se to papež dozvěděl, nazval to zasedání »efezskou lotrovinou« a přičinil se, aby se co nejdříve sešel nový sněm, který by definoval pravověrnou nauku, k čemuž konečně došlo roku 451, kdy se v Chalcedonii poblíž Niceje sešlo něco kolem šestiset biskupů (ze Západu jich přišlo jen pět!). Ti odsoudili hlavního teoretika tohoto bludu Eutycha, sesadili Dioskora, dali veřejné slyšení papežovu dopisu Flaviánovi, a když jej vyslechli, zvolali jako jedněmi ústy: Petr promluvil skrze Lva, takže podle něj pak i definovali pravou nauku o Kri137
stu. Ježíš Kristus je jedna osoba podivuhodně bytující ve dvou přirozenostech, božské a lidské, jež jsou sice naprosto rozdílné, ale zcela neoddělitelné. Monothelistická
krise
Pravá nauka byla definována, ale Egypt a část Sýrie zůstaly i nadále lpět na monoíysismu, takže došlo k novému rozkolu a i ten trvá až po dnešní dny. Pochopitelně, že císař se přičinil, aby se pravověří prosadilo. Ale takové násilné zásahy jen prilévaly olej do ohně. Bylo nebezpečí, že tyto bohaté provincie se pod vlivem nepřátelské Persie odtrhnou od říše, a tak se začaly hledat různé kompromisy a polovičaté formulace, aby se uspokojili jedni a neurazili druzí. Začalo se tedy mluvit o tom, že v Kristu nejsou d vě vůle, lidská a božská, ale j e n o m jedna vůle (mono-thelismus), totiž božská. A dokonce se to i formulovalo v dokumentu, který pak byl předložen papeži Honoriovi, který ho v hrubých rysech schválil. Zamýšlených politických výsledků se však nedosáhlo. Monofysitům i to bylo ještě málo. Naštěstí se však zase objevil m u ž typu Atanášova. Jmenoval se M a x i m , rodák Cařihradský, jeden z největších východních teologů, a ten se postavil na obranu Chalcedonského vyznání a dvou vůlí v Kristu, a tím i jeho plného a neztenčeného lidství. M ě l podporu římského papeže Martina, ale císařská policie si s oběma věděla rady. Papeže zatkla, odvlekla ho do Konstantinopole, řádně ho potloukla, a když ani to nepomáhalo, poslala ho do vyhnanství na Krym, kde záhy zemřel (655). A Maximovi po delších šikanách nakonec usekli pravou ruku a vyřízli jazyk, odvezli ho takto zmrzačeného do Kolchidy, což dnes zhruba odpovídá Gruzínské sovětské socialistické republice a zavřeli ho v pevnosti Schemarion, kde brzo na to podlehl útrapám (13. 8. 662). Nicméně, Maxim zvítězil po smrti. Po 18 letech se sešel v Konstantinopoli šestý ekumenický sněm, který plně rehabilitoval M a x i m a a potvrdil nauku, kterou Maxim hájil až do nejvyšší oběti života. N e nadarmo se potom začne Maximovi říkat Confessory to j e Vyznavač. Ikonoklastická
krise
Ale ani pak nebyl pokoj. Měla přijít ještě jedna krise, a to boj za úctu obrazů proti obrazoborectví. Tento boj, lítý a letitý - trval něco přes sto let - měl též svého hrdinu. Byl j í m Jan Damašský (f 749), který jako předtím Atanáš, Cyril a M a x i m hájil svým učením pravověrné vyznání. Obrazoborci totiž tvrdili, že kdo zobrazuje Krista, m ů ž e zobrazit jen j e h o lidství a nikoliv j e h o božství, a tím vlastně u ž zastává nestoriánskou here138
z i Císař Lev HL proto úctu obrazů zakázal, což s sebou pochopitelně neslo i nesmírné ničení uměleckých hodnot. A ž císařovna Irena se proti tomuto řádění účinně postavila. Podařilo sejí svolat na podzim roku 787 do Niceje sedmý ekumenický koncil, který celý spor díky teologii Jana Damašského naukově vyjasnil a po dalším půlstoletí zápasů, roku 843, se konečně věc definitivně rozhodla ve prospěch úcty obrazů. To pak bude východní církví slaveno až dodnes jako svátek pravoslaví. D l u ž n o ovšem dodat, že tento boj skýtal už smutný pohled, neboť se podobal zápasu kohoutů, kteří se mezi sebou klovou, zatímco řezník už si brousí nůž. Najednou tu totiž vyvstala, jako když ze země vyroste, nová říše, hotový gigant, rozkládající se od Indického oceánu až po oceán Atlantický - říše islámského půlměsíce. Islámská
exploze (35)
Zpočátku to začalo docela nenápadně. Jeden Arab, občan meckánský, zvaný Mohamed, což znamená Chválený, začal mít zjevení archanděla Gabriela; téhož Gabriela, který kdysi židovské dívence Marii zvěstoval, že panensky počne spasitele zvaného Ježíš. Proto asi jak Mohamed, tak i jeho následovníci budou vždycky věřit v panenské početí Ježíšovo. Mohamed zprvu váhá, pochybuje o pravosti těchto zjevení, ba i o svém zdravém rozumu a m á okamžiky, kdy je na okraji nejčernějšího zoufalství. V těchto chvílích je m u oporou jeho žena Chadidža, která mu pom ů ž e překonat nejhorší nejistoty. A pak to najednou začne: jako by m u kdosi v duši přímo diktoval, v čisté arabštině; a Mohamed píše, co v sobě slyší a co pak dostane j m é n o Korán. Zároveň však začne svým soukmenovcům hlásat, že není jiného božstva kromě Boha - tedy čistý, ba nejčistší monoteismus. Toto kázání v polyteistické Mekce pochopitelně narazilo, protože s polyteismem byly spojeny nemalé ekonomické zájmy, takže M o h a m e d je nucen prchnout do Mediny. Tento útěk, který pak bude zván hidžra, se stane počátkem islámského letopočtu a odpovídá našemu 25. září roku 622. Ale už o osm let později Mohamed vjíždí v čele svého vojska do své rodné Mekky jako vítěz. A pak už to jde ráz na ráz. Jako živelná smršť se šíří panství půlměsíce nesené do všech světových
(35) FELIX TAUER, Svět islámu, Vyšehrad, Praha 1984;. IVAN HRBEK-KAREL PETRACEK, Muhammad, Orbis, Praha 1967; Luis GARDET, Conoscere J'Islam, ed. PaoJine, 1961; ALDOBRANDINO MALVEZZI, L'fslamismo e la culíura europea, Sansoní, Firenze 3956; GÍANCARLO FLNAZZO, / Mussulmani e il Crist iancsimo. Alle orlghri delpen stero fslamlco (sec* VII-X), Studium, R o m a 1980; CHERUBINO M . GUZZETTF, II messaggto diAiiah, EUeDiCi, Torino 1979; MAURICE BORRMANS, Orientations pour an dialogue en/re Chretiens et Mussulmans, Les éditions du C e ď , Paris 1981.
139
stran těmito syny pouště. Z a dva roky mají v m o c i celý Arabský poloostrov, rok na to obsazují Persii, za dva roky se zmocňují Sýrie, za další dva roky padá Jeruzalém a Antiochie, rok na to vtrhávají do Egypta a netrvá dlouho a jejich oddíly vstupují do staroslavné Alexandrie. A pak se rozlévají stále dál na východ i na západ. R o k u 664 vpadávají po prvé do Indie, roku 669 začínají obléhat Konstantinopol (která však obstojí, neboť ještě neudeřila její hodina) a koncem století ovládají u ž celé severoafrické pobřeží až k Atlantickému oceánu. R o k u 711 překročí Gibraltar a obsadí celé Španělsko (36) a dokonce překročí i Pyreneje a zavítají d o Gallie. A kdo ví, jestli by se nebyli zmocnili celé francké říše, kdyby je nebyl Karel Kladivo v bitvě u Poitiers (732) nevykázal do příslušných mezí. S pozemským výbojem šel ovšem ruku v ruce i výboj námořní. Podařilo se j i m vybudovat si na Sicílii základny, takže za chvíli nebylo bezpečno pro žádnou jinou l o ď než arabskou plavit se po Středozemním moří. Důsledek toho byl, že celé evropské středomořské pobřeží žilo ve stavu trvalého poplachu před saracenskými nájezdy. Tak se stalo, že roku 846 důkladně vydrancovali basiliku svatého Petra v Ř í m ě , což pro ně byla ze Sicílie maličkost. Tuto bleskovou expansi nutno jistě přičíst především velikému nadšení těchto Alláhových bojovníků. Vždyť svatá válka, džihád, j i m platila jako Boží přikázání, v pořadí šesté a poslední tohoto nového náboženství. Ale nutno též uvážit nesmírnou rozháranost východního křesťanstva v důsledku věroučných rozbrojů. Ne tak pro nic za nic hleděl M o h a m e d na křesťany jako na rozhádané hašteřivce (37). Není proto divu, když jak monofysitští tak nestoriánští křesťané, kteří se cítili utlačovaní oficiální ortodoxií, vítali Alláhovy bojovníky jako osvoboditele. Moslimové totiž v principu nebyli proti křesťanskému nebo židovskému náboženství. Jak Abraháma, tak Mojžíše a proroky a tak i Ježíše považovali za pravé Boží proroky, takže Mojžíšových pět knih, Davidovy žalmy a novozákonní evangelia cenili jako posvátné spisy. Proto zahrnovali jak židy, tak křesťany pod kategorii »lid knihy«, j i m ž vyhražovali povolnější zacházení než takzvaným »pohanům«. N e s m í m e se proto divit, když v (36) Nepředstavujme si to však tak, že by byli bývali měli tím smčrem nčjaké vážné dobyvačné úmysly, Zamýšleli to spíš jako lakový menši kofistný výlet na evropský k o n t i n e n t Ale když najednou zjistili, jak sc před nimi visigotské království poroučelo jako domeček z karet, usadili se ve Spanölsku na někoíik století a založili si v C o r d o b ě kalifát. (37) Příznačná jsou p ro to v Koránu tato slova: »I pravil ß ü h : ...I od těch, kdož říkají 'Jsme křesťany1, jsme přijali ú m l u v u jejich, avšak i oni zapomněli část z toho, co bylo j i m připomenuto, a vyvolali j s m e mezi nimi nepřátelství a nenávist až d o d n e zmrtvýchvstání - a tehdy j i m B ů h o z n á m í , co vlastně provedli« (Súra 5, 17/14). Citováno z překladu i. HRBKA, Korán, O d e o n , Praha 1972, str. 602.
140
moslimském vojsku potkáme křesťany anebo když křesťanští učenci, hlavně monofysité a nestonáni, se účastní na pozvání bagdadských kalifů oné rozsáhlé překladatelské akce nemalého kulturně-politického význam u , jež převedla do arabštiny veškeré dostupné spisy řeckých filosofů, především Aristotela. Podobně i cordobští kalifové svou tolerantní náboženskou politikou nemálo přispěli k tomu, že na kulturní tvorbě se v tehdejším Španělsku budou rovnocenně podílet jak islámští, tak i židovští a křesťanští tvůrci.
Východ a Západ
se odcizuji (38)
Vyrostl tu tedy rozháranému křesťanstvu protivník nadmíru nebezpečný. Celá křesťanská Afrika a Přední Východ, jenž byl vlastně kolébkou křesťanství, byl zaplaven islámskou zátopou. A ta se zdála nezadržitelně rozlévat dál a dál, takže bedliví pozorovatelé se ptali, kde se zastaví. A křesťané jako by nebyli schopni účinně reagovat a spokojovali se jen jakousi politikou containmentu. Ba co víc, jak to u ž v politice bývá, Karel Veliký, j e n ž v křesťanské Byzanci viděl nepohodlného soka své rovněž křesťanské říše, neváhá navázat přátelské styky s bagdadským kalifem Harun-al-Rašidem, j e m u ž je zase solí v očích cordobský kalifát zpěčujíc! se uznat jeho svrchovanost. A tak zatímco bychom očekávali, že křesťanstvo se tváří v tvář moslimskému nebezpečí semkne v jeden nerozborný šik, stane se spíš pravý opak. Je sice pravda, že věroučné spory, jim i ž se obíralo prvních sedm ekumenických koncilů, ustaly; a asi je těžko říci, zda z únavy anebo ze zmoudření. Asi z obojího. Za to však se začalo ve skrytu připravovat něco daleko horšího: rozštěpení mezi církví východní a západní. Toto rozštěpení vlastně nemá důvody věroučné, které by bylo m o ž n o shrnout do jedné krátké a jasné formule, i když polemisté na obou stranách vynaloží všechen svůj u m a vtip na to, aby takové formule vynašli. Filíoque se tak stane vítaným argumentem, j í m ž se začne
(38) FRANCIS D VORN IK, Byzance et la primautě romain, Édítions du C e ď , Pans 3964. Dvomfk tu doplňuje známou tézi belgického historika H, Firemia {Mahomet et Charlemagne) o vlivu Arabské expanse na odcizení Východu a Západu poukazem na Slovanskou a Avarskou okupací Oíyrika (víz hlavně str. 67-69). Tento názor ovšem Dvorntk vyslovil už mnohem dříve. Sr. jeho staí Quomodo tnerementum Influxus Orientalin in fmperw byzantino s. Vlí-lX dissensionem inter ecclesiam Roma nam et O ri en í a lem promoverfl, v Acta conventus Pragensis pro studiís orientalibus, Olomouc 1930, str, 159-172; TÝŽ, Le schísme de Photius. His (o ire et legende, Les édítíons du Cerft Paris 1950; A. PALMIER!, Filioque, v Dictiomwire de Theologie Catholique, sv. V.» Paris 1913 , sl. 2309-2343; J. GILL, Filíoque, v Mew Catholic Encyclopedia, sv. 5., stf. 913-914. 1.41
šermovat (39). Ale zbytečně, protože pravé důvody leží na jiné rovině. Pravda, nedorozumění mezi římskými papeži a cařihradskými patriarchy byla m n o h á a často tvrdá a šla někdy až tak daleko, že se oba biskupové vzájemně exkomunikovali, jak tomu bylo v případě Mikuláše I. a patriarchy Fotia. Ale to byli rozmíšky mezi církevními představiteli, které se křesťanského lidu příliš nedotýkaly. Když proto vypuklo roku 1054 schism a Michala Kerularia, které se v příručkách církevních dějin považuje za definitivní rozchod Východu se Západem, nebylo to současníky bráno vůbec tak tragicky. Neboť ti uvažovali asi takto: není to ani poprvé, ani naposled, co se hlavy obou církví rozkmotřily. Pro to se nemusíme znepokojovat Vždyť k tiché domácnosti dochází i v nejiepších rodinách, aniž se při tom myslí na rozvod. Všecko se zase napraví.
(39) Filioque ( = i Syna) je přídavek, který se dostal do vyznání víry, jak bylo formulováno cařihradským sněmem (381), (vyznání které až dodnes recitujeme či zpíváme při slavné mší svaté), ve Španélsku, aniž se vlastně dobře ví jak. Jisté je jen, že tam, kde se v krédu říká: »Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, s Otcem i Synem je oslavován ,..«, začalo se ve Španělsku zpívat: »„.jenž z Otce i Syna vychází«. Po prvé je tento usus doložen k roku 589. Dlužno ovšem hned dodat, že církevní Otcové jak na Východě, tak na Západů se občas otázkou účasti Syna na vycházení Ducha z Otce zabývali, Souhrnné lze říci, že rozdíl mezí východními a západními Otci není ani tak v tom, že Východ by tuto účast popíral, zatímco Západ by ji tvrdil, ale v tom, že východní Otcové (hlavně Basil, ale na Západě i Tertulíán a Hilarius) mluví o vycházení z Otce skrze Syna, zatímco západní Otcové používají spíše formule »z Otce i Syna«. A co je při tom ještě důležité, je to, že se pro tyto rozdíly ve formulaci neobžalovávají z hereze. Jen Jan Damašský (749) trvá na tom, že Duch vychází jenom z Otce a nikoliv í ze Syna. Nuže, tato čisté teologická otázka, svobodné disputovatelná, najednou zavdává vlivem politických řevnivostí podnét k vzájemnému osočování. Když totiž se stalo, že církevní synod konaný v Gentilly u Paříže (767) se přidržel ve svém vyznání víry řecké formule »Duch Svatý vychází z Otce skrze Syna«, Karel Veliký se pohoršil (jeho řevn ivost vůči Byzanci jsme už pozorovali), dal proti tomu napsat tzv. Librí Caroíini a schválil, aby se při zpívané mši používalo fliioque jsika ve Španělsku. Tento usus se pak rozSířil po celé francké říši i přes to, že se papež Hadríán I. Byzantincú zastal. Stalo se však, že když frančtí mniši, kteří si udělali pouť do Svaté země, zpívali filioque v Jeruzaléme a slyšeli je tam takto hlalolit východní mniši, pohoršili se vúčihledě a nařkli je z hereze. Záležitost přišla k papeži, který, aniž by tvrdil, že ťormuteßlioqite je bludná, jí prosté zakázal, jelikož byla zavedena do liturgického usu bez jeho schválení. Jde tedy o opatření spíše disciplinární než věroučné. Rekové ovšem začli čím dál tím více pociřovatyí//of/i/ejako neoprávněný a neospravedlnitelný přídavek k symbolu víry ekumenického koncilu, takže, když došlo k Foliově aféře, Folios, který byl í teologický genius, dal útoku n a f i l i o q u e teologický základ. A Kerulariovi se pak záIežitost/í//oť/»c stává vítaným ideologickým ospravedlněním rozkolu. Řím J a k se zdá, teprve tehdy $ťý\m&fliiaque do symbol tun romanům. Nicméně profess i o fidei romana byla svým způsobem přijata jako legitimní ze strany Řeků nejprve na druhém koncilu lyonském, na němž se setkali představitelé západní a východní církve a nejenom, že společně zpívali krédo s timlo přídavkem, ale podepsali roku 1267 vyznání víry Michaela Paleologa, kde je zařazeno filioque. Že ovšem i toto zdánlivé smíření bylo diktováno spíše politickými zájmy, je jasné, a to byla jeho slabina. Ke druhé dohodě pak došlo na sněmu florentském (1438-1445), na němž byli přítomni Rekové a jenž opět na chvíli obnovil (bohužel jen nn oko) církevní jednotu. Nuže, tento sněm přijímá výslovně jak řeckou formuli »skrze Syna«, tak i formuli latinskou »i Syna« (filioque).
142
Jenomže tentokrát se u ž nenapravilo. Po vytvořeni dvou křesťanských imperií začalo docházet k postupnému odcizování obou církví jednak z důvodů politické řevnivosti mezi o b é m a státy, jednak ze zlé krve, kterou způsobily spory o církevní pravomoc obou patriarchátů nad Bulharskem a jižní Itálií, jednak pak z důvodů rozdílné politické filosofie, která určovala vztahy mezi mocí světskou (císařtví) a mocí duchovní (kněžství). N a Západě byla tato filosofie dána tím, co Arquilii&r nazval politickým augustinismem (40), to znamená přesvědčením, že moc duchovní m á být nadřazena moci světské. Proto též císař musil být korunován papežem; věc, která Byzantincům prostě nešla do hlavy. Na Východě však byla tato filosofie dána tím, co Dvorník nazval křesťanským hellenismem (4l), podle níž císař samozřejmě není Bůh, jako kdysi třeba Alexander Veliký - to křesťanství nepřipouští - ale j e zástupcem Božím na zemi, ochráncem církve a tedy i dohližitelem nad ní. Proto po několik staletí musel nově zvolený papež žádat byzantského císaře o »státní souhlas« k výkonu papežské funkce. Nuže, toho se papež, díky alianci s Franky, konečně zbavil. A to ovšem v Byzanci nemohli dobře zažít. K tomuto postupnému odcizování z vnitřních příčin pak přistoupilo i odcizování z vnějších příčin, j e ž byly v podstatě tři: Předně saracenská hegemonie ve středomoří, takže styky nového Ř í m a se starým po moři byly stále prekérnější. Za druhé vpád Slovanů a Avarů do Illyrika, který znemožnil styky mezi oběma metropolemi po souši, a nakonec vpád N o r m a n ů do jižní Itálie, která až d o té doby byla byzantská a s níž tak padl poslední styčný bod mezi oběma světy, Jen tímto odcizením se dá vysvětlit onen zdánlivý paradox, že když roku 1204 křesťanští křižáci po čtvrté vytáhnou na křížovou výpravu za osvobození míst posvěcených Ježíšovými šlépějemi od moslimských Turků, místo aby zaútočili na Jeruzalém obsazený mohamedány, oboří se vší silou na křesťanskou Konstantinopol a vydrancují ji způsobem, že nad tím až rozum zůstává stát. Teprve tehdy bude schisma mezi Východem a Západem zpečetěno, protože teprve tehdy se celá záležitost bolestně dotkla křesťanského lidu.
(40) HENRI X . ARQUILLIĚRE, L'augustmisme politique, Paris 1955. (41) FRANCIS DVORNÍK, Early Christian and Byzantin Political Philosophy. ground, Dumbarton Oaks Studies 9, Washington, D.C,, 1966.
Origins and Back-
143
Byzantské misie u Slovanů (42) Než však k tomuto rozdělení došlo, Byzanc si získala ještě jednu obrovskou zásluhu. Jde o pokresťanění Slovanů. Se slovanským problémem byla Byzanc tvrdé konfrontována už od počátků šestého století, když najednou, kde se vzali, tu se vzali, roku 517 se přeplavily přes Dunaj oddíly Slovanů a zaplavily postupné celé Illyrikum, to je přibližně dnešní Jugoslávii a pronikly až do Řecka a na Pelopones a málem by byly dobyly Soluně. A když se pak ke Slovanům přidružili ještě turkotatarští Avaři, nastaJa katastrofa podobná Vandalským vpádům. Illyrikum, jež bylo do té doby kvetoucí křesťanskou zemí s mnoha biskupstvími, kostely a kláštery, kde se snoubilo latinské a řecké křesťanství, se rázem stalo na několik století spouští a misijním územím. Avaři sice, když pobrali, co se pobrat dalo, a spálili, co se pobrat nedalo, stáhli se zase kvapem do rovin Panonie, kde se cítili více doma. Slované však nikoliv. Ti, kam jednou vstoupili, odtud se už nehnuli. Jako zemědělci a chovatelé dobytka měli silný sklon k usedlému způsobu života. Nebyli ani nějací náruživí válečníci, ač, když na to přišlo, dovedli to bít hlava nehlava. Nebyli ani obzvlášť státotvorný element. Obvykle je přiměli k vytvoření státu teprve cizinci. Proto i mnohé slovanské kmeny vstupují do dějin pod jménem svých ovladatelů, které pak asimilovali: turkotatarských Bulharů a sarmatských Srbů a Chorvatů; o jménu Rus se mezi vědci diskutuje. Nicméně Slované museli mít nevšední schopnost učit se a napodobovat cizí vzory. Není se ostatně co divit, vždyť byli nejmladším výhonkem na kmeni indoevropských národů. A tak netrvalo dlouho a Byzanc tu stála před novou říší poslovanštělých Bulharů a dokonce od nich utrpěla i citelnou vojenskou porážku, v níž zahynul sám císař (811). Avšak slovanské nebezpečí přišlo i po moři. Právě 13. června roku 860 stálo najednou pod Konstantinopolí něco kolem dvou set malých lodic, jež přijely ze severu po Černém moři. Tento nečekaný nepřítel - jak píše očitý svědek, patriarcha Folios - »jako divoký kanec požírá trávu, slámu, obili, tak on požíral obyvatele země ... nikoho neušetřil, ... ale zuřivě pobíjel svým
(42) FRANCIS DVORNIK, Les Slaves. Histoire et civilisation de 1'antiquité aux débuts de l'epoi/ue contemporaine, Edilions du Seuil, Paris 1970; FRANTIŠEK DVQRNIK, Byzantské misie ti Slovanů, Vyšehrad, Praha 1970; ZDENĚK VÁŇA, Svět dávných Slovanu, Artia, Praha 1983; FRANC GRIVEC, Santi Cirillo e Metodio, apostoli degliSlavie compatroni ďEuropa, Accndcmin Teologicu Slovena, Urbaniana University Press, Roma 1984, překlad a úpravu zc slovinšliny provedl dr. Franc Husu; VLADIMIR VAVIUNEK, Staroslověnské životopisy Konstantina a Metoděje, Rozpravy Československé akademie věd, Praha 1963; MICHELE LACKO, Cirillo e Metodio. Apostoli degli Slavi, La Casa Matriona, Milano 1981; M l MARIA VLISELÝ, Scrivere suWacqua. Cirillo, Metodio, Europa, Jaca Book, Milano 1982.
144
mečem osoby každého věku i pohlaví« (43). Jen zázrakem se prý stalo, že Konstantinopol tenkrát nepadla. Nuže, tento neznámý útočník byli kyjevští Rusové vedení normanskými Variagy. Po těchto trpkých zkušenostech se Slovany není těžké si představit, jaký rozruch asi zavládl na císařském dvoře, když dva roky na to přišlo do Cařihradu slovanské poselstvo z daleké země zvané Morava od jakéhosi knížete Rostislava a pravilo: »Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy šíří dobrý zákon do všech krajů« (44). P o m i ň m e otázku, jaké úvahy politického rázu vířily v těch okamžicích v hlavách císaře a jeho rádců. Spokojme se s faktem, že císař nakonec poslal na Moravu dva muže, bratry, staršího Metoděje a mladšího Konstantina zvaného Cyril. Pravda, nebyli sice biskupy J a k žádal Rostislav, a to mělo jistě též své politické-pozadí. Metoděj byl tehdy jen j á h n e m , a zda byl Konstantin knězem, není jasné. Byl však vynikajícím učitelem, který se kromě toho osvědčil i v jiných diplomatických posláních. A oba navíc uměli tak dokonale slovansky, že historici se budou asi i nadále přít o to, zda byli Řekové, kteří se naučili skvěle slovansky, nebo zda byli Slované, kteří se plně hellenizovali, anebo zda pocházeli ze smíšeného manželství. To nejdůležitější na celé věci však není tak to, že císař vyslal věrozvěsty. Takových misionářů pobíhalo tehdy po Evropě spousta. Rostislavovo poselstvo samo na to poukázalo, když m i m o jiné též řeklo: »Přišlo k nám m n o h o křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec a ti nás rozličně učili« (45). To nejdůležitější je J a k své věrozvěstné poslání pojali a provedli. Neboť uvažte: co bylo tenkrát přirozenějšího, než že tito dva prvořadí byzantští vzdělanci nabídnou negramotným slovanským primitivům spolu s křesťanstvím i poklady řecké kultury a písemnictví? Bylo by to zajisté k oboustrannému prospěchu: Slované by se tak mohli podílet na bohatství řeckého ducha a Byzantinci by tak rozšířili svůj kulturní vliv a tím i své mocenské pozice. Hellenizace Slovanů by se tak konečně stala žádoucí protiváhou latinizace Germánů, kterou Karel Veliký, sám Germári, tak horlivě prosazoval - jistě ne ze staromilné záliby v antice a
(43) Sr. FRANTIŠEK DVORNIK, Byzantské misiestr. 68; C. MANGO, The Homilies of Phut i us Patriarch of Constantinople Cambridge, Mass., 1958, str. 74-82. (44) JOSEF VASICA, Literární památky epochy velkomoravské, Lidová Demokracie, Praha 1966, Život sv. Konstantina Cyrila, str. 203. (45) JOSEF VASICA, Literární památky Život sv. Metoděje, str. 235.
]45
stalých jazycích. Avšak nic takového se nestalo. Cyril a Metoděj pojali svou evangelizaci naprosto jinak, než bylo v té době u ž dobře zaběhnutým zvykem: nikoliv jako vývoz už zformulovaného křesťanství ve všem všudy, ale jako jeho přetlumočení do jiného jazyka, a to dokonce i do jazyka, který dosud nedosáhl ani té nejprimitivnější úrovně literárního projevu, protože m u dosud chyběl sám jeho předpoklad: písmo. Proto Cyril, j e n ž je i vynikajícím filologem, sestrojí pro tento jazyk i písmo, kterému se začne říkat hlaholice. Tato metoda, která evangelizací nesleduje hellenizaci Slovanů, ale spíše jejich ještě hlubší poslovanštění, tato metoda, která j e tudíž prosta jakéhokoliv kulturního imperialismu, se jeví současníkům něčím tak neslýchaným a pohoršlivým, že vyvolá ostré kritiky, Hospodina prý sluší chválit toliko hebrejsky, řecky a latinsky, neboř kam by to přišlo, kdyby každá hatmatilka se mohla stát bohoslužebným jazykem. Ale soluňstí bratři se nedají tak snadno. Začnou poukazovat na to, že v Písmu stojí výslovně psáno, že Hospodina mají chválit »všecky jazykové«, a proto nazvou názor svých protivníků »trojjazyčnou herezí« a je samé »pilátníky«, protože právě Pilát dal na Ježíšův kříž zhotovit trojjazyčný nápis. N e m ů ž e m e zde sledovat celý klikatý průběh cyrilometodějské misie. Je to historie pohnutá a mnohdy napínavá, a pokud jde o vlastní působení obou bratří na Moravě, poměrně krátká. Cyril čtyřicet měsíců a Metoděj tak asi 18 let. A j e n zavře oči, Svatopluk vykáže z Moravy jeho nástupce Gorazda a všecky Metodějovy žáky, takže onen zlověstný Metodějův stín Wiching, zosobnění druhého francko-latinského pólu tehdejšího křesťanstva, dosáhne přece jen svého; téměř jako by se všecko odehrávalo v nějaké shakespearovské tragedii. A přece i přes tuto relativní krátkost dílo soluňských bratří se hluboko vrylo do povědomí veškerého Slovanstva. Neboř onen zdánlivý zmar cyrilometodějského díla na Moravě se stal paradoxně jeho největším rozmachem. Vypovězeno z Moravy ve prospěch západního latinského křesťanství, rozběhlo se prostřednictvím Metodějových žáků do všech slovanských krajů, především však do Bulharska a do Kyjevské Rusi, takže oba bratři se pak stanou v povědomí Slovanů jejich slovanskými věrozvěsty po výtce, a to bez ohledu i na ono rozpolcení, které ve Slovanstvu způsobí bipolární rozdělení tehdejšího křesťanstva. Neboř Slovanstvo, které se vklínilo mezi Starý a Nový Ř í m , mezi francké a byzantské impérium a stalo se dokonce i jablkem sváru mezi oběma centry, bylo hluboce poznamenáno dvojstředností tehdejšího křesťanstva až po dnešní časy. Dvě rozdílné abecedy slovanských národů jsou toho nejmarkantnějším znamením.
146
N i c m é n ě pokřtěním Slovanů se uzavírá epocha kristianizace barbarů, epocha j e ž položila základ k evropské civilizaci. Křesťanství sehrálo v procesu ustavování tohoto základu jedinečnou roli sice zneklidňujícího, ale za to vrcholně tvůrčího kvasu. K d o v n ě m vidí jen o p i u m lidu anebo jen jed z. Judey, ten prostě n e m ů ž e být práv evropské historické skutečnosti. Pravda, historie nikdy nebyla a není mravoučne-výchovným čtením, a to ani historie církevní. Ale právě tím více vyniká na t e m n é m pozadí všech možných bojů o moc, že v historii přece j e n o m běží, musí běžet o něco víc než o to, kdo koho jak podrobí a potře.
JOSEF KOLÁČEK ( Ř í m ) Č L O V Ě K , A T O H O SI V Á Ž I T ?
Ještě to není dávná minulost, kdy pošťáci denně čítávali na dopisech stokrát a tisíckrát »Vážený pán« nebo »Vážená paní«, ba i přátelé a zamilovaní nešetřili na obálkách nějakou tou přehršlí váženosti. Vždyf i »vážená slečna« se cítila polichocena a hned si upravila neposlušný pramen vlasů na čele, aby snad nečetla po druhé onen titul »vážená slečno« nějak rozcuchaná. Já sám byl celý u vytržení, když mi k narozeninám na počátku školního roku (já se totiž narodil 1. září) napsal pan vrchní poštovní tajemník Peček z dovolené na Lago di Garda. Byla to j e n o m pohlednice, ale, počítejte se m n o u , až Itálie, a zde by vám měl uklouznout povzdech úžasu, jako m n ě tenkrát, protože to bylo pro žáka obecné školy něco jako z j i n é planety, pak na pohlednici bylo obrovské jezero, a já znal jenom dobrodružství na řece Svratce, kterou jsem tehdy už hravě přeplaval sem i tam bez odpočinutí, a také tam bylo vidět vrcholky Alp, zatímco j á se denně díval na smrčiny na Holedné, my j s m e sice jinak neřekli než Holétňa, ale pan učitel n á m vtloukal do hlavy, že to není spisovné, a hned jsme museli vysypat, kolik metrů nad mořem je její vrcholek. Dostal jsem za to jedničku, když jsem bez hlášení vyhrkl 436m, pak si dovedete představit, jak se m i údivem stahovalo hrdlo a jak m ě opouštěla klukovská vychloubačnost, když jsem na pohlednici z Rivy četl ta čtyřmístná čísla u takových cizokrajně znějících j m e n : M o n t e Cadria 2254m, M o n t e Caré Alto 3462m. Ale to všechno by m i asi tak dlouho neutkvělo v paměti Jako že pan vrchní tajemník Peček, a to byl tatínkův šéf na poštovním
147
úřadě Brno-1, m n ě , osmiletému žáku obecné školy v Bystrci napsal »Vážený pán«. Když jsem to čítal na dopisech adresovaných tatínkovi, nehnula se ve m n ě ani žilka, ale když jsem si to nevěřícíma očima znovu a znovu slabikoval, zda jsem se snad nepřehlédl, a že to opravdu patří m n ě a že si m ě tedy ten učený pán, který zná německy, italsky i madarsky a ještě fůru jiných věcí, váží, m n ě malého blonďatého, baculatého kluka ze Zámostí, to dokázalo pozlatit i m o u náladu pod psa, jaká m ě držela v prvních dnech každého školního roku. V současné době u ž se nějak neplýtvá na obálkách přídavným jménem »vážený«. To by ještě nebylo tak tragické, kdyby z toho nekoukalo jako sídlo z pytle něco povážlivějšího. Roste v nás schopnost vážit sí druhého člověka nebo odumírá? Slyším vaši námitku, že ono titulování na obálkách a v dopisech byla více konvence, jen jakási fasáda, za kterou se skrývalo »také pěkné svinstvo«. Takhle či nějak podobně odsouváme nastavené zrcadlo otázky: Roste v nás schopnost vážit si druhého člověka nebo slábne a mizí? Je to ponecháno naší náladě, citům, či prostě libovůli, zda si budeme lidí vážit nebo ne? Spíše tušíme, jaké katastrofální následky to má, když se chce člověk obejít bez úcty k d r u h é m u , jaké olbřímí zátarasy nakácí na stezku ke d r u h é m u , který žije vedle a m á být j e h o cestou k Bohu. Jaké spodní vody dodávají trvalou vláhu kořenům našeho sobectví, že tak nezmarovitě bují a trhá celistvost naší osobnosti? Je sobectví pravda, po níž touží naše srdce, nebo jen zhoubné obelhávání? K čemu jsou lidé kolem nás? Abychom je milovali nebo nenáviděli, abychom j i m prokazovali dobro a sloužili j i m , nebo abychom si dali od nich sloužit, používali je jako nástrojů k dosažení svých cílů a vykořisťovali je? Kdo je měřítkem: já? oni? Bůh? C o je zákonem? Zááč, lhostejnost nebo láska? Pokusím se nejprve zmapovat stinnou stránku lidské povahy; o tom každý mluví snadněji a také rychleji chápe i vzdálený náznak. Vždyť zde zkušenost, a často zadírající se a pelyňkovitě hořká, je bohatší než vyciselovaná paleta filosofických pojmů. V našem srdci převládá v drtivé většině případů pohrdání, těžko definovatelný, ale přesto hluboko zažraný, tvrdošíjný odpor. N a tomto podhoubí velmi rychle vyroste zhnusení, ano stačí jedna teplá, vlahá noc jako u hříbků; to však nezůstane jen u vyvalujícího se hlubinného kalu temných pocitů. K člověku, který j e m i odporný, j í m ž pohrdám, na n ě m ž vidím ty nejhnusnější stránky, dokáži být krutý, opojně krutý, a také nesmiřitelně. Kdyby se někde v koutku svěd o m í ozvalo, že nespravedlivě, zakřiknu to na sto h o n ů dopředu. Č í m živěji si promítám minulý život, t í m ostřeji vystupují ve v ě d o m í kontuiy 148
událostí, malých i velkých, v nichž rozpoznávám, jak často jsem vnitrně v příboj i jakéhosi záhadného instinktivního hnutí odmítl člověka, s n í m ž jsem se setkal, k n ě m u ž jsem třeba i laskavě mluvil. Jak velké množství lidí jsem tahkle nechal stát před svým prahem a vůbec m i nevadilo, ž e pocítili, jak jsem j i m divoce přibouchl dvéře před nosem. Nedávno jsem se setkal s dvěma charaktery jako vydlabanými z dubového či ebenového dřeva, jejichž ohniska však byla od sebe vzdálena na světelné roky milosti. První m ě ohromil svou rozčísnutou upřímností: »Často začínám svou modlitbu asi takto: Pane, opravdu tě nezavaluje hnus, když se m n o u mluvíš? Nejsem ti propastně odporný, když na mne hledíš? Není to pro tebe další Kalvarie, když vstupuješ do m é h o srdce?« A přitom to nebyl nějaký zlotřilý typ z velkoměstského podsvětí, nýbrž docela slušný křesťan, o n ě m ž mnozí říkali, že je dobrým otcem rodiny, a m n o h ý m ve farnosti by mohl být příkladem. Objev takové vyžíhané pokory byl pro mne náplastí, neboť asi tak dva, tři měsíce před tím jsem dostal daleko tvrdší oříšek na rozlousknutí. Byl jsem pozván na oslavu jedněch »kulatých narozenin«. Hostitelka se překonávala, její děti, hudebně nadané, předvedly ukázky svého umění, po přípitcích se i začalo zpívat V jedné přestávce, když každý usrkával ze šálečku výbornou kávu, se na celkem nevinné poznámce zažehla sžíravá ironie jednoho z pozvaných, velmi váženého a vzdělaného muže. Pět, šest neúprosných šlehů, ano jen slovy, ale na tvářích postižených bylo vidět, že je urazil, že se jich bolestně dotkl. Atmosféra celého večera se jako mávnutím proutku proměnila na výměnu konvenčních zdvořilostí, takže to autor těch ironických šlehů nevydržel a poroučel se. Já vstal také, protože bez jeho auta bych se nedostal před půlnocí domů. Snažil jsem se aspoň do loučení vložit co nejvíc srdečnosti, ale všechny pokusy vylákat pohodu na větvičku úsměvu mi padaly k nohám jako hrách házený na stěnu. D l o u h o jsme jeli po dálnici mlčky, houstnoucí tmu provrtávaly jen kužele reflektorů protijedoucích aut. Najednou vybuchl: »Proč jsem takový? Proč v n í m á m na druhých jen zlé úmysly, přetvářku, podlost a neřest? Proč je urážím? Proč není ve m n ě ani kapka soucitu k nejlepším přátelům? Proč mi působí rozkoš, když je zraňuji? Copak m ě Bůh tak stvořil? Je-li Bůh a je-li svrchovaně dobrý a všemohoucí, jak m ů ž e připustit, že se něco takového zrodí a bují v lidském srdci, že se lidé tak chladně mezi sebou nenávidí, že si dělají naschvál to nejhorší, že svět je plný úděsných křivd, mučení, násilí, hrůz, před nimiž člověk musí zavírat oči a nepřipouštět si je, aby se z toho nezbláznil. Existuje vůbec Bůh? Kdyby existoval, pak bych nemohl mít v sobě takové klubko zmijí.«
149
A n i chrlic na svatovítské katedrále za velké bouřky nechrlí tolik vody, jako na m n e padalo z jeho rozjitřeného nitra mračno otázek. Bylo jich daleko víc s konkrétními jmény a událostmi; j á tu jen shrnuji. Když však vyslovil poslední, vyburcovala m ě síla jeho pokušení aspoň k zažehnutí malého světýlka. »Vyslovils důležitou myšlenku. Obrať j i a budeš mít jako na dlani to, co máš jako křesťan dělat.« A pak jsme zase mlčeli. Když jsem vystupoval z jeho auta, podal mi ruku. Toto podání zase ve m n ě spustilo lavinu odpovědí na jeho proč, ale jeho auto už zmizelo ve vedlejší ulici. Při dalším setkání po několika dnech jsem apeloval nejvíce na jeho odpovědnost. Vidíš-li všude jen špatné úmysly, přetvářku, podlost a neřest, pak je tvé oko nemocné a v tobě je temnota. Ironie, bezcitnost, krutost je nevyléčí. Způsobí jen, že lidé kolem tebe, zvláště ti zranění tvou zlobou, upadají do pokušení. Jejich ponížení, jejich pronikavá bolest a hmatatelný důkaz tvé krutosti jim vhání na rty tvrzení, že žádný Bůh není. Jejich život, směřující k dobru, kráse, pravdě, to je k Bohu, ztroskotává na tvé existenci, vždyť každá nepravost či podlost, j í ž se dopustíme na člověku, mu dokazuje: Bůh neexistuje. Tak se stáváš závratně účinným apoštolem ateismu. Pranýř, kamenný sloup na náměstí, ošlehaný posměšnými pohledy kolemjdoucích. Stát na pranýři, byť i jediné výtky, jediného odhalení skrývané podlosti řeřavě pálí ve všech koutech nitra. S šermířskou lehkoslí přešel na úroveň problému, i když každou větou prosvítalo spáleniště jeho snů a plánů. Dokázal jsem jet dvě hodiny vlakem a pak ještě šlapat polní cestou daleko do polí, kde rostl zemědým lékařský, fumaría officinalis, potřeboval se blýsknout svými znalostmi; nevím proč mi ta bylina přirostla tak k srdci. Její nafialovělé svícínky, křehké jak z taveného skla, otevíraly dokořán okna m é dobré nálady. Ta chvíle vždy tak zkrásněla, že jsem si říkal, tak nějak musí být člověku, když vnímá blízkost Boha. Nebo se někde za šera vyvrbí z listí u pařezu zlatohlávek. To dojdu d o m ů určitě za tmy, protože se nemohu vynadívat. Opět jako bych vdechoval jinou atmosféru než v blízkosti lidí. Vyrážené skřeky mladých káňat jsou s to přišít můj pohled nadlouho k jejich kroužení nad chomáči oparu, sbírám všechny odstíny oblohy jako trofeje, a když šije zavěšuji na stěnu svého mlčení, září na nich rosa jejich tvůrce. Při setkání s lidmi mne něco takového ani zdálky neovane, snad kromě nějakého ještě hodně malého mrněte. Ale to je příliš prchavý dojem. Nerad se rozněžňuji. To zůstanu raději někde na útesu, kam se za mnou nikdo neodváží. 150
Spíše jsem vytušil než viděl, že za jeho okázalým vychvalováním samoty je ztráta někoho, na němž záviselo, zda se jeho srdce otevře nebo zabarikáduje, ba zazdí do úplného osamění. Čiší z něj pusto a prázdno hladomorny, protože m u v rozhodujícím okamžiku chyběla jediná bytost, jediný úsměv. Z jeho pastelového líčení přírodních krás sálal strach setkat se s dalším odmítnutím, nebo že by mu nějaká nová krutost znovu otevřela sotva se zacelující rány. Setkám-li se s člověkem, který vidí všechno černě, bobtná pesimismem, který se nijak netají tím, že se mu zošklivil svět, pak mne polije horko jako na lavici obžalovaných. Nepomůže mi vědomí, že tam nejsem sám, že nás tam sedí víc. A n o chybíme mu my, nesálala z nás dobrota, i když jsme dobře věděli, že Bůh chce vstoupit do světa v nás a skrze nás, chce být dobrotivý našimi pohledy, naší něhou, naší ochotou k pomoci, ano i k oběti. Všemohoucí přistoupil na toto neslýchané risiko. Vždyť stačí naše jediné »ne« a jeho dobrota nedojde k člověku, k němuž jsme byli nejkratši cestou. Boží láska je krví lidské existence. Tak jako tělesné tkáně bez dobrého prokrvení odumírají, tak i osobnost člověka odříznutého od Boží dobroty je stále víc vydána na pospas skepsi, propadá lhostejnosti, nihilismu; nepřizná si, že ztrácí smysl svého života, to raději se stane přívržencem existencialísmu, aby mohl tvrdit, že lidský život žádný smysl nemá. Je to rozhodně pohodlnější a snazší než úkol křesťana - být Boží dobrotou, aby právě tito skeptičtí, lhostejní, a na první dojem velmi povrchní lidé uznali, že dobrota a laskavost vůbec existují, že bytí je dobré, ba nezměrně víc - »maxima similitudo divinae bonitatis
pohrdání druhými? Je n á m z toho všem úzko. Při naší nečinnosti či málo mysl ném odkládání se na obzoru vyvalují stále černější mraky. A b y v nás vytryskla veškerá sympatie k bytí, j e ž se nejvíce podobá Boží dobrotě, abychom ji vyburcovali z jejího klímání, aby se naše existence stala pro druhé důkazem, že B ů h existuje a že j e náš dobrý Otec, pak m u s í m e zničit ve svém srdci pohrdání. Kde se v nás bere? Hrozně rádi to svádíme na druhé a m á m e p o ruce i přesvědčivé argumenty. V blízkosti některých lidí v nás cosi tuhne. Každý pohled nás utvrzuje, že j s m e v právu. A slova a činy těch lidí nasazují pečeť na náš rozsudek. N e u všech! Bráníme se. Někteří lidé jsou n á m sympatičtí. Vůči těm si dovolíme jen škádlení, to n e m á s pohrdáním nic společného. Škádlení, ironie, palčivá chuť zraňovat, pomlouvání v jejich nepřítomnosti, intriky ... a pak u ž jsou jen mravenčí krůčky k cestě za mocí, za slávou, za bohatstvím, a to přes mrtvoly. Kde se v člověku bere takové bezedné pohrdání druhými? Je pozoruhodné, že i jinak nenápadný plevel mívá mocné a rozvětvené kořeny. Vytrhávali jste někdy na poli pýr, oset nebo koukol? I pohrdání m á své kořeny a pořádně hluboko v našem charakteru. Nakolik se dají zachytit, tedy čtyři. M u s í m e jít pod povrch svého jednání. T a m objevíme první sveřepý kořen: sobectví. Nedejte se mýlit tím, že j e nenajdete v j e h o hrubé formě, totiž vykrystalisovanou schopnost ničit cílevěd o m ě život druhého, jen abych z toho měl nějaké výhody, anebo za každou cenu a ve všem hrát první housle, jen proto, že nesnesu, aby byl někdo lepší. Toto sobectví, jež je živnou půdou pohrdání, m á nevtíravou podobu, něco jako podhoubí. Takový člověk pouze všechno, co koná, co myslí a cítí, vztahuje k sobě. To je konstanta kdejakého přání či plánů, čiší to z j e h o nálad, z úsměvů i mračení. Jen zřídka se dokáže vyprostit z této svěrací kazajky, jen uchvátí-li ho veíká láska nebo hluboké přátelství. Pak se m u podaří, a ještě j e n tu a tam, být zde čistě pro druhého. O d t u d také pramení pocit, že je j i n ý m člověkem. Povětšinou j s m e však vydáni napospas sami sobě, a to i v takové činnosti, za kterou sklízíme od druhých vavříny nezištnosti. M u s í m e se hodně znát anebo bolestivě zahledět do sebe, abychom odhalili, že jsme zajatci smogovitého sebezalíbení. Je vzduchem, který vdechuje naše duše. Dýchá se n á m stále tíž, krok za krokem otravuje naši vnímavost, rozlézá se jako plíseň a posunuje stále dál hranici bezcitnosti. Je otřesné vidět, ba i jen se dočítat, jak lidé, kteří usilovali o nejčistší lidskou ryzost, totiž světci, museli den co den bojovat proti tomuto sobectví J í m ž je protkáno, ba prokrveno celé jejich bytí, a jak m u přesto stále podléhali. O n i ovšem do152
kázali stokrát a tisíckrát povstat a pouštět se do urputného zápasu, kdežto většina, které na takové lidské ryzosti nesejde, to leckdy nepovažuje ani za porážku. Ve své podvědomé touze po uplatnění ničí anebo aspoň důkladně ztěžují život lidem, kteří je dráždí, kteří se j i m nelíbí, aniž vědí proč. O m l o u v á m e to malými nervositami v rámci návalu práce či odpovědnosti nebo se jen ctnostně rozhořčujeme, či usadíme druhého stereotypním - j á to přece musím vědět! - tedy: lépe než ty. A ještě se náramně divíme, že se někdo cítí dotčen, když jsme m u ukřivdili; vždyť to nic nebylo! Ale takových malých křivd rozséváme nalevo napravo jako rozsévač, a to m á m e v rozsívce ještě všelijak j e m n ě nabroušená ponížení. Jenomže tyto uhrančivě černé, lesklé bobule rulíku zlomocného hojně bujícího po obou stranách našich každodenních cest jsou plody daleko hlubších kořenů. Je to jakási divná neschopnost člověka víc dávat než přijímat, dávat to nejlepší, co má, k ustrnutí divná neschopnost milovat. Který upřímný člověk narazí ve svém nitru na tuhle vrstvu, ten se těžko ubrání závalu malých, ale bolestivých případů, které m u dosvědčují, jak stále zrazuje ty, které m á vlastně nejvíce rád a j i m ž to slavnostně přísahal a které o tom bez nucení ujišťuje, i když s narůstající dávkou konvence. Ano, zadírá se to. Chceme se proti tomu vzepřít. Snad každý z nás m ů ž e uvést, že v jeho životě nastala chvíle či nadešel den, kdy vystoupil na vrchol oddanosti, kdy m u žádná oběť nebyla či se aspoň nezdála velká, kdy byl schopen upřímně slíbit »věčnou lásku«. Ještě nyní, když o tom mluvíme, se n á m vybavuje hřejivá ozvěna onoho pocitu štěstí, o n ě m ž jsme byli přesvědčeni, že nemá hranic. Střízlivý pohled na jednotlivé roky a dny až ke dnešnímu strhá všechny růžové závoje a zůstane holý fakt, že jsme po celou tu dobu nedělali nic j iného, než že jsme si brali zpět, sice po troškách, ale za to všechno, co jsme v té chvíli duchovní statečnosti a lásky dokázali bezvýhradně dát. Bezvýhradná oddanost, onen vrchol ušlechtilosti srdce, na n ě m ž se před námi rozevírají obzory štěstí, nelze zdolat jednou provždy. Jako každou ctnost je ji nutno zdolávat každý den v nesčetných drobných příležitostech; to však vyžaduje nasazení všech sil a houževnatou vytrvalost. Připomíná to náramně výstup po prudkém svahu pokrytém štěrkem. Neschopnost milovat... kamenná suť. Každý krok vzhůru je podťat unavujícím sesuvem. N a tomto příměru snad trochu vysvitne, kolik to stojí, aby člověk dosáhl malé části požadované oddanosti. Popadá ho malomyslnost, pomyslí-li na bezvýhradnou oddanost. Přitom ho nezmarovitá touha po štěstí bičuje právě jí. Jsme stvořeni pro lásku, a přitom zjišťujeme, že nejsme schopni nezištně milovat. Každý pokus sdílet se s druhým o to nejlepší, co m á m , 153
sloužit m u , být pro něho výsluním dobroty, to všechno, po čem ve své žízni být milováni toužíme,, každý takový pokus rozděluje naše srdce. Jakou závratnou hodnotou byla pro nás, pro naše hledání štěstí ryzí oddanost, na to vždycky přijdeme až pozdě. Je to jako stín prokletí v patách našich všedních setkání a gest. M o h l by se nazývat »příliš pozdě«. Přijdem e na to až příliš pozdě, že někoho n á m drahého něco trápí či drtí a naše lhostejnost m u bere poslední kapky odvahy. Příliš pozdě si uvědomíme, že o naše přátelství stál člověk velkého vnitřního bohatství, avšak naše oči byly drženy kouřovou clonou sebezalíbení. A pak zoufalství naší žízně po lásce, když příliš pozdě zjistíme, že nás měl někdo opravdu rád. A právě toto přiznané či nepřiznané zoufalství hledí do hlubin jakoby očarováno jejích bezedností. Ode dna našeho jednání se vyvaluje jako kal hluboký, téměř vrozený odpor. Je to zastřené popírání bytí druhého, jedním slovem: zášť. Je-li nám to servírováno takhle vyloupnuté, ohrnujeme nad tím nos, ohražujeme se, ba jsme ochotni se urazit, vždyť přece něco takového nemá v našem nitru domovské právo. Jenomže náš hlubinný odpor k lidem se umí maskovat, připlíží se kamkoliv do našich slov, úsudků i hnutí právě houštím podvědomí, kam jsme jej zahnali. N a denní světlo vystupuje pod cizími j m é n y jako antipatie, lhostejnost či slabé nervy a jejich netykavková podrážděnost. A kolik m á odstínů, hran a hranek, hrotů a trnů! I náš vztah k osobě, kterou ujišťujeme o své lásce, je nasáklý jakýmsi odporem. Láska opírající se pouze o erotické podněty nebo přátelství rozdmychané jen fysickými přednostmi nebo očekávanými výhodami v oblasti dobrého bydla nebo mocenské posice zakrývá značně ledabyle dravou chuť ničit: snažíme se k sobě připoutat člověka, u něhož nějakým šestým smyslem vyciťujeme, že ho budeme tím více trápit a že si to dá líbit. Takhle se vyhraňuje ono úděsné N E k druhému. Ať si to přikrášlujeme jakkoli, ať to vysvětlujeme sebeumnějšími teoriemi, je to stále radikální odmítnutí, přibouchnutí dveří. Zabarikádujeme se, ba zazdíme dvéře vedoucí ke druhému, protože m á m e strach z námahy, jakou vyžaduje láska. Žasneme, jakou živelnou sílu m á v nás nutkání zotročovat si ty kolem sebe, přivlastňovat si je jako nějakou věc. M l u v í m e sice o lásce, ale je to v podstatě nedočkavá chuť vlastnit toho druhého, který touží po oddanosti, po vzájemném nezištném sdílení všeho dobrého, co m á m e , a my z něho děláme věc. Žádná věc však lidskou lásku nemůže uspokojit, protože ta nese pečeť nezrněrnosti. Proto se taková láska promění v nenávist. Ze všech hlubin a výšin našeho nitra i mysli se vyvaluje skutečnost, že onen »předmět« naší lásky zklamal, »věc« nepřinesla ani ne154
mohla přinést očekávané uspokojení. Vztek zalévá naši soudnost stále mocnějším nutkáním dokázat své maj etnické právo a zničit. Srdce nevnímá, po čem ten druhý touží, oč prosí, po čem volá. Strnulo, zatvrdilo se v idolatrickém postoji zbožňovaného Já. A to nemůže tvrdit - nikoho jsem nezabilo, nikoho jsem neokradlo - jak se vymlouvají lhostejní tváří v tvář B o ž í m u zákonu. Kolik naléhavě, ale i zoufale prosících vydalo záhubě právě svým odmítnutím, svým řezavým N E . Je to dobrý svět, v n ě m ž vládne sobectví, neschopnost milovat, odpor k člověku a ono polární N E ? N e b u ď m e však jako ty houfy a smečky revolucionářů všech odstínů a barev, kteří chtějí zničit starý a vybudovat zbrusu nový svět, aniž by přiznali, že život člověka, jejich, náš život je prolezlý sobectvím, nakažlivou neschopností milovat, odporem ke všem, kteří z jakýchkoliv důvodů nelahodí našim smyslům a neschvalují naše plány. Svět, v n ě m ž by byl dobrý člověk také šťastný, v n ě m ž by se vnitřní smýšlení projevilo požehnaným dílem, v n ě m ž by bylo krásné to, co je čisté, ryzí, v němž by člověk zlatého srdce uviděl plody svých skrytých obětí a nezištnosti, ale i naopak svět, v n ě m ž by člověk nízkého smýšlení byl zjevně odporný, v n ě m ž by křivda přinášela neštěstí a každé provinění by se mstilo na těch, kdo je spáchali, a nikdy na nevinném, takový svět nosíme ve své touze po spravedlnosti. Úsilí vytvořit jej se nazývá ctnost vážit si druhých. Jsem schopen sí vážit nějakého člověka, když k n ě m u cítím hlubokou úctu. Naše životní zkušenost se však načepýří, ba až vztekle vybuchne: »Ale kde ji vzít v dnešním zbarbarštělém světě s jeho zvrácenými hod notami?« Tímto výbuchem či těžce potlačovanou nedůtklivostí jen prozrazujeme, že nejsme schopni vidět ono velké, jež je v člověku, že jsme ztratili vnímavost pro Boží obraz, který v sobě nosí, ale také, že už jsme si příliš zvykli druhé jen využívat pro své cíle, považovat je za svůj majetek či nástroje svých leckdy nekalých plánů. A přitom jen tam, kde člověk dokáže ustupovat do pozadí, respektovat svobodu až do krajnosti a nestrhávat k sobě, se vytváří ryzí, až opojně krásný vztah lidský. Uznat velikost druhého člověka - to je hlavní předpoklad schopnosti vážit si druhého. A ž se to stane samozřejmostí jako tep našeho srdce, pak lze mluvit o ctnosti. Bylo by scestné domnívat se, že jde o nějaký jednostranný asketický »výkon« při výstupu na vrchol lidské dokonalosti, mít k někomu hlubokou úctu, vážit si ho, to znamená otevírat se dobru, jež je v něm skryto, ba víc otevírat se dobru, které n á m chce B ů h udělit právě skrze tohoto člověka, s n í m ž se naše cesta skřížiia. Každý člověk je jeho 155
nástrojem, každý člověk j e poslem jeho milosrdenství nebo spravedlnosti, i ti špatní, í nepřátelé všeho božského. C o zbystřuje naši vnímavost, takže j s m e s to rozpoznat velikost i v m a l é m , ano, právě tam, ba dokonce v tom, čím lidé pohrdají, p o čem šlapou, především však ve všem bezbranném, jež se nedokáže samo prosadit? » D u c h pravdy, kterého svět n e m ů ž e přijmout, protože h o nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás« ( J a n 14,17). O n je v člověku světlem, v němž n á m neujde žádná ryzí velikost, ať je sebenepatrnější, aí je sebevíc přehlížena nebo pošlapána. Člověk plný hluboké úcty vnímá i v tom nejnepatrnějším přítomnost této božské tvůrčí síly, Ducha pravdy. Zakouší, že vytváří veledílo z jakékoliv látky, že přetváří všechno, kde j e otevřeno svobodným »ano« k jeho božskému působení. Kolikrát současné události popírají velikost v člověku, kolikrát veřejné mínění se staví na stranu těch, kteří sejí vysmívají nebo po ní šlapou, kolikrát i m y sami v záchvatu jakéhosi nevysvětlitelného vzteku jsme ochotni přísahat, že j e to jen výmysl či chiméra. Písmo svaté to vyvrací tímto tajemným výrokem: »Kdo se tedy udělá malým jako toto dítě, ten bude největší v nebeském království« (Mí 18, 4). Velikost onoho »stát se malým« j e skryta v tajemství. A je to trojí tajemství. To první roztíná oponu našich horizontů, abychom mohli zahlédnout nejmocnější bytosti stvořených světů, anděly: »Dejte pozor, abyste nepohrdali ani j e d n í m z těchto maličkých: Jejich andělé v nebi hledí na tvář m é h o nebeského Otce« (Mí 18,10). Za druhé velikost malých v sobě skrývá božsky úchvatnou jistotu: Boží Syn, který se stal člověkem, se ztotožňuje s každým, kd o je nepatrný, bezvýznam ný, malý. A za třetí skrze Ježíše, který je pravý Bůh a pravý člověk, jsou všichni malí, nepatrní a bezvýznamní místem setkání s všemohoucím Otcem: » K d o přijme jedno takové dítě v m é m j m é n u , přijímá mne, a kdo m ě přijme, nepřijímá mne, ale Toho, který m ě poslal« ( M k 9, 37), A n o , známe tahJa slova evangelia, mnohokrát jsme je slyšeli, ale asi jsme si neuvědomili, jak nedozírné skutečnosti vyjadřují, Bezmocnost a bezbrannost, to j e něco tak posvátného, že stojí pod přímou ochranou těch nejmocnějších bytostí stvoření, andělů, ba pod bezprostřední ochranou Trojjediného. Ta jednotvárná až únavná scéna každodenního života se najednou posouvá do ohniska závratného dramatu. Dítě jako symbol všech malých, přehlížených, odstrkovaných je klíčem k tajemství. Přijmout tuto někdy až obtížnou nepatrnost ve j m é n u Ježíše, to znamená dnes a v tomto okamžiku přymout Krista, Božího Syna, ba víc, nejenom být hoden pohledět na Boha, který sídlí ve světle nepřístupném, nejenom se dotknout 156
lemu roucha jeho velebnosti, nýbrž ho přijmout. Kdyby naše ubohá tělesnost měla přijmout řeřavý žár jeho velebností, musela by zemřít, jak dokazuje starozákonní tradice. Je to vynález jeho nezměrné lásky k nám, že se ztotožňuje s malými, aby vyšel naší malosti vstříc J a k daleko jen lze - až po naše váhavé »ano«. Proč váháme bezvýhradně souhlasit s tak závratným darem? Co n á m brání otevřít svá srdce, aby mohla být napájena z pramene všeho Bytí, z Boha? Jdeme-li po stopách tohoto divného ochrnutí, objeví se nejprve jako příznak »něco, co v nás dusí život«. Jsme-li dost upřímní, pak si přiznáme, že to nemíníme dobře se životem. A ž pak jsme s to vyloupnout vlastní jádra onoho ochrnutí naší lásky i odvahy. Je to chuť či snaha ovládat zášť a závist. A člověk, který si váži druhých upřímně, který se ke každému chová se zdrženlivou úctou a z něhož vyzařuje prosté - jsem ochoten ti pomoci - musí stále přemáhat tyto tři zhoubné sklony, protože jinak se nepropracuje na výsluní dobroty, laskavosti a ochoty pomáhat druhému, aby se uplatnil. Bezpečným barometrem jsou jeho první vnitřní hnutí: snadno odhaluje dobré rysy na lidech kolem i v jejich jednání, nepropadá nikdy lacinému škarohlídství, je imunní pro chorobnou nedůvěru vůči všem a j e téměř proti jeho přirozenosti, má-li někoho kritisovat »Být člověkem zlatého srdce« to je něco jako opojná ba neodolatelná vůně pro naši touhu, avšak hned se vynoří kdesi v předtuše, jaké nebezpečí j e skryto v takové bezbranné dobrotivosti. Takový člověk j e otevřen na všechny strany pro utrpení, které volá o pomoc, prosí o soucit, o pochopení. Na úrovni čirého humanismu j e to drtivě unavující, sysifovské vypětí sil, i když to znamená třeba jen v této chvíli najít pro trpícího ona slova, která budou balsámem na jeho momentální bolest či nouzi. Nevidí-li v trpícím Krista, nemá-li ve své víre jistotu, že se Ježíš ztotožňuje právě s tímto člověkem, jak se propracuje k nezbytné trpělivosti, kde na ni vezme sílu, aby dokázal naslouchat, co toho člověka trápí. Většinou po prvních slovech u ž ví, jaké banální věci bude líčit, jako by to bylo něco nebývalého. Trápení druhého obtěžuje naši dobrou náladu, škrtí naši bezstarostnost. Je to břemeno J e m u ž bychom se nejraději velkým obloukem vyhnuli, přestože v podvědomí cítíme, že zde je rozvodí úcty ke člověku a sobecké lhostejnosti. Právě proto apoštol Pavel tak kategoricky zdůrazňuje: »Alter alterius onera portale et sic adimplebitis legem Christi« (Gal 6, 2). Volně přeloženo: Pomáhejte nosit jeden druhému, co koho tíží, tak naplníte zákon Kristův. Často stačí jen mlčky být s tím, kdo trpí, to strnulé v něm rozehřívat tichým vnitrním úsměvem či jemnocitným gestem. K tomu je zapotřebí mít vnitřní klid a nevyčerpatelnou
157
dávku mírností. Ano, nevyčerpatelnou; pramení-lí z důvěrného vztahu ke Kristu, pak m á tuhle bezednost. V ní m á své kořeny laskavé pochopení. Chápat druhého, to znamená vytříbit v sobě jemnocit a schopnost být s ostatními na stejné vlně; tyto vlastnosti jsou s to překlenout propast cizoty mezí lidmi. Tak se vytváří atmosféra laskavosti, jež působí jako paprsky jarního slunce na ještě umrzlou zem. Ve strnulém citu nastává obleva, pohled dosud spíše škarohlídný, se rozjasňuje, nové a nové rysy, události nebo věcí přitahují pozornost dechem jakési divné krásy, mají neodolatelnost nevtíravé dobroty. To však j e m o ž n é jen tehdy, přestaneli člověk rozdělovat lidí na sympatické a antipatické a snaží-li se druhého přijímat, jaký je. A tak se m u snaží pomáhat nést jeho břemeno. Nezvedá obočí nad tím, jaký ten druhý je. Z jeho pochopení sálá jediné: »Máš právo být takový, jaký jsi.« Takový tichý, dobrotivý postoj vůči druhému, plný pochopení, j e zároveň pokora. František z Assisi nazývá vodu sestrou a dává jí tituly - velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá, Být jako tahle Františkova sestra voda, nedělat život horší, než je, nevylévat na něj špínu, nýbrž jako ta voda omývat, vracet čisotu. Č í m lépe se kdo vyzná v lidském srdci, tím hlouběji chápe, že každé zlé slovo, které pronese, otravuje vzduch pro celé lidstvo, že každá lež a každé násilí uvádějí vnitřní rovnováhu lidí kolem nás do ještě většího zmatku. Milost, z níž vyvěrá schopnost vážit si druhého, nepročišťuje pouze pohled na ty kolem nás, blízké či vzdálené, známé nebo neznáme, nýbrž odstraňuje šedý zákal, či spíše bych měl napsat růžový zákal sebeklamu. Jsme pak natolik plní upřímnosti, že říkáme T o m u , který nás zná až do morku kostí: »Pane, stvořils svět nezměrných krás, neobsáhlých dober a nezbadatelné pravdy, do mého nitra vložils palčivou touhu po nedozírném dobru a já přesto u ž napáchal m n o h o zlého v tomto Božím světě, i já klestil cestu pýše, nenávisti, zvůli, leckterý rys všedních d n ů je potřísněn mikroby mé špatnosti. Někdy se hrozím J a k se ta epidemie šíří. Zbývá mi jen trpělivost snášet, jací jsou druzí. Snášet to, jako jsi to snášel ty. Unést i to, jaký jsem já sám. Dej mi jemnocit a vynalézavost, abych mohl přispět aspoň něčím k tomu, aby se zlepšil život v prostředí, do kterého mě postavíš.« Upřímně prosícímu Pán dává sílu naplnit i další požadavek, j í m ž je orosen úsvit naděje v horském kázání: »Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni a mírou, jakou měříte, bude naměřeno i vám« {Mt 7, 1-2). A přitom není žádným tajemstvím, že většina lidských úsudků o někom druhém není v podstatě 158
nic jiného než snaha, ne příliš chvályhodná, uplatnit sám sebe: Stínem lichotivého: »Ty jsi mi sympatický, tamten ne!« - je nevyslovené - tebe mohu potřebovat, toho ne. Probereme-11 byť i jen zběžně své myšlenky, pohlédneme-li na společného jmenovatele každodenních rozhovorů, na nichž jsme se podíleli i které jsme jen vyslechli, padá na nás lavina malomyslnosti, že Ježíšův příkaz z Horského kázání - Nesuďte! - je nad síly obyčejného člověka. Vždyť jaké nedozírné zlo dokáže napáchat lidský jazyk! A to nemluvím o myšlenkách J e ž téměř nesvlékají soudcovskou tógu a bez ortelů i hrdelních se neobejdou ani jeden den, ba ani hodinu. A lidský jazyk provádí svou katovskou práci s obratností, jež má v sobě cosi ďábelského. Apoštol Jakub m u strhává i tartuffovskou masku: »Když si někdo myslí, že je nábožný, ale přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, je na omylu a jeho nábožnost nemá cenu« ( J a k 1, 26). Se závidění hodnou bohatostí obrazů a přirovnání se pak ve třetí kapitole téhož listu vrací k tomuto palčivému tématu: »Jestliže někdo nechybuje slovem, to už je člověk dokonalý, schopný udržet na uzdě sebe celého. Nasadíme-li koňům uzdu do huby, abychom je přiměli k poslušnosti, tím je úplně ovládneme. A podívejte se na lodi: jsou tak velké a bývají hnány prudkými větry, a přece se dají řídit maličkým kormidlem tam, kam chce kromidelnik. Tak i jazyk: je to sice malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Hleďte, jak malý oheň a jak velký les zapálí. I jazyk je oheň, dovede způsobit kdejakou špatnost. Právě jazyk mezi našimi údy může poskvrnit celého člověka, zapaluje náš celý život, protože sám je zapalován peklem. Všechny druhy šelem, ptáků, plazů a mořských zvířat mohou být a jsou zkroceny lidmi, avšak žádný člověk nestačí na to, aby zkrotil svůj jazyk. Je to nástroj špatnosti, který nedá pokoje, plný smrtonosného jedu. Jím velebíme Pána a Otce a j í m zlořečíme lidem stvořeným k Božímu obrazu. Z jedněch a týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být. Což vydává pramen z téhož otvoru sladkou i hořkou vodu? M ů ž e dávat fíkovník olivy anebo réva fíky? Ani slané zřídlo nemůže dávat sladkou vodu« ( J a k 3, 2-12). Jazyk je o h e ň j e zapalován peklem, je to nástroj špatnosti, plný smrtonosného jedu - vidí apoštol přesně diagnosu tohoto temného rysu padlé lidské přirozenosti, neboje to jen apokalyptická nadsázka rozhorleného mravokárce? Jak rádi bychom trvdili, že je to pouze nadsázka, jak rádi bychom utišili své svědomí nálepkou: to je přehnané, ale každodenní zkušenosti jezdí mráz po zádech, jak to otřesně odpovídá tomu, co stokrát, ba tisíckrát prožíváme. A přesto božská výzva z hory blahoslavenství není nad naše možnosti. Pán nevyzývá k něčemu, k čemu nedává sílu. 159
Dokáže-li se jí člověk otevřít, vyraší v něm jako nové listí nový pohled, nová atmosféra, v níž se m u odhaluje svatost bytí. Jeho pohled pak v nás objevuje, co ještě nejsme, ale co jsme měli být, probouzí v nás možnosti a naděje, které v nás dosud jen dřímaly. Na výsluní takového pochopení se učíme poznávat, že my sami, navzdory své obyčejnosti a malosti, jsme opravdu velcí. Začínáme si uvědomovat svou vlastní svatost. V tomto procesu je skryta jakási neodbytná bolest, musíme překonávat až zarezavěle nepohnuté zábrany, každé vzepětí myšlenky, touhy, odpuštění či lásky prolamuje další horizonty. Člověk je čím dál tím víc schopen brát svou existenci jako svatou, to je jako nedotknutelnou a hodnou úcty. Plodem takového úsilí, jež má mnoho rysů přetavování, radikální změny dosavadních měřítek J e osvobození. Především, a to je téměř pro každého kopernikovský objev, dochází k osvobození od vlastního »Já« s jeho malou či bezbřehou tyranskou svévolí. Magnetkou své čestností rozpozná, že tohoto »Já«, jež plodí tisíceré formy domýšlivosti, směšnosti a které dokáže unavujícím způsobem selhávat, si nelze vážit. Přitom však chápe, že právě jím proniká něco tajemně jinačího. Člověk zakouší, že má v sobě hranici, na které se dotýká Absolutna. Lidské pojmy selhávají. Dere se mu na rty chuť mluvit o vstupu do nekonečna, do něčeho, co přesahuje všechno, co by dokázal o tom říci. Zakouší však podivnou jistotu, že je nekonečně víc, že je s to poznat nezměrně víc, že tuší závratně víc a že touží po nezměrně větším, než kdy dokáže uskutečnit. Taková chvíle obyčejně doputuje na křižovatku milosti, kdy přítmí jeho tápání protne záblesk poznání, že toto nekonečné a nevýslovné je mu bližší než jeho vlastní »Já«, že vlastním jádrem jeho existence je Láska, jíž se nic z existujících věcí ani vzdáleně nepodobá, Jen na vrcholcích klanění se odvažuje rozechvěle vydechnout - Bůh. Člověk je hoden úcty právě v tom, co není, co však přesto patří k jeho existenci. Boží obraz v něm, Boží působení v něm, Boží přítomnost v něm, to je ono nevýslovně posvátné, jehož si u sebe musí vážit, a to navzdory svému, jak často připouští, nemožnému charakteru, své úděsné průměrnosti či bezradnosti, navzdory životním poměrům J e ž se pohybují na okraji únosnosti. Vždyť právě tam dává své »Ano« Nevýslovnému a Nekonečnému. Bere na sebe úkol vydávat věrohodné svědectví o tom, že jako pomíjivý člověk je na cestě do nekonečnosti. Dokáže být sám sebou tím, že se oprostí od svého »Já«. Kdyby se nás někdo zeptal, zda jsme svobodní ve všech oblastech své existence, odpovíme bez váhání, že ano? Bleskurychle se m u postaví do cesty všelijaké železné návyky, moudře se tvářící předsudky, tyransky 160
jemnocitné ohledy, jako neprostupná mlha se před námi vyvalí moc všednosti, nevyzpytatelné podhoubí našich pudů, závěje bezmyšlenkovitě přejímaných hesel. V jasných chvílích to cítíme jako ochromující nevolnost, jíž je marné se bránit, ačkoliv víme, že vlastní jádro naší existence, prostě duše, ční vysoko nad to všechno. Krátce si to shrnujeme pod pojem »svět«, který nás drží v sladce neúprosném sevření téhle tisícivrstevné svěrací kazajky. Oprostí-li se člověk od svého »Já«, povolí sevření, ba přetne tím jeho hlavní žílu, a tím se vymaní z područí světa. Dokáže pak vnímat překvapující a nové, celou svou bytostí zůstává otevřen vůči netušenému naplnění. Tak nabude svatou bezstarostnost, nic se m u nezdá těžké, žádný cíl nedosažitelný, odvaha je pravidelným tepem jeho srdce. Ticho už není proklínanou mříží jeho stálého útěku před sebou, stává se nerušenou vlnou, na níž vnímá hlas toho, který je nezměrně "Větší. Vážit si sama sebe znamená být otevřený vůči Absolutnímu, vůči Bohu, který v nás přebývá. Takový život, v němž naše vlastní »Já« i to vše, co se tváří jako neodolatelný svět, je odsouzeno k roli outsidera, tedy život člověka, který si bezvýhradně váží druhých, je příliš náročný úkol. Všichni víme, jak je to tíživé a někdy nesnesitelné přijímat život druhých i svůj vlastní takový, jaký je. Ale právě to od nás Bůh požaduje. Hlavní přikázání evangelia tu nesleví ani čárku. Zdá se nám, že to nelze uskutečnit lidskými silami, že je to nadlidské. V tomtéž přikázání je vyjádřena přímá závislost. Vážit si druhého a vážit si sám sebe, to předpokládá vážit si nade vše Boha. Odtud pramení pak síla k onomu téměř nadlidskému. Všechny ostatní pokusy a jiné humanismy selhaly. Musí selhat. V současném stavu lidské přirozenosti není člověku dáno (jako např. pud sebezáchovy), aby si nade vše vážil Boha. Musí se propracovat k poznání, že O n je jeho životním cílem, souhrnem všeho dobra, po němž touží, a pramenem síly pro jeho slabost, pramenem pravdy pro jeho tápání a pramenem krásy pro jeho neuhasitelnou žízeň po ní. Aby zakusil, že Bůh není jen nějaká vnější drtivá moc, neúprosný soudce, nýbrž že je osou přítomného okamžiku, nejhlubší hlubinou jeho bytí, jak říká svatá Terezie z Avily, že přebývá v člověku, k tomu je zapotřebí zvláštního úsilí, totiž naučit se modlit, či přesněji řečeno přijmout dar modlitby, to znamená růst, rozkvétat a přinášet plody na výsluní Boží blízkosti. Čím důvěrnější je jeho vztah k Bohu, tím více v něm vyzrává ryze lidské; vnější »Já«, ono sobecké, tyransky chtivé všechno vztahovat k sobě bledne a lidskou existenci prozařuje její vlastní jádro. Neujde to ani pozornosti lidí kolem, mluví o oduševnělém výrazu či o zduchovnělé tváři. 161
Takové důkladné oproštění člověka od sebe samého tváří v tvář Bohu se nazývá klanění (adorace). To znamená otevřít se dokořán absolutnímu Dobru, uznat bezvýhradně absolutní Pravdu, vidět v jeho světle v sobě ona zrníčka dobra či poprašek pravdy proti haldám, ba celým horským masivům špatnosti a závějím či lavinám zvrácené pravdy v lež. Takové klanění působí jako vichr očistného světla, jako vpád čistého vzduchu. Vyvěrá z něj neotřesitelná důvěra, vědomí, že je navzdory všem stinným stránkám a navzdory všem zhoubným silám, jež v něm působí, v bezpečí a chráněn Boží všemohoucností. Jen se zablýskne rapír posměšného skepticismu: »Nic tak neodporuje modernímu člověku jako představa, že by se měl klanět. Ne, současný člověk se nikomu neklaní.« Asi ani netuší tihle skeptikové, že tohle tvrzení má tutéž krevní skupinu jako »Nebudu sloužit. Nebudu se klanět!« absolutně prvního kořene všeho zla v dějinách stvoření a že snížená či odumřelá vnímavost současného člověka pro Boha přítomného ve světě a v něm je příznakem téže nemoci, téže vzpoury. Ano, jsme denně zavalováni dojmy, požadavky, informacemi, hrozbami i lákadly, povinnostmi i touhami po útěku, takže jsme stále v nebezpečí, že opustíme cestu klanění, že nebudeme směřovat k absolutnímu ohnisku smyslu bytí, že před Ním nedokážeme v čiré nezištnosti stát, neklábosit, nejvýš vyslovit to podstatné své vlastní existence: Ty. Denní shon se nám vnucuje jako alfa i omega celé naší existence, vyžaduje, abychom mu vše obětovali, abychom pro něj žili i umírali. Vynucuje si, abychom mu ve svém vědomí vyhradili místo, jež patřilo Bohu. Cesta z této slepé uličky idolatrie shonu, pachtění, pohybu pro pohyb vede jen přes adoraci. Musíme se prolámat, prodrat k živé adoraci či přesněji k životu, který je adorací. Bez ní si totiž nedokážeme vážit sebe ani svých bližních. Klanění, adorace jako lék proti všežravé skepsi? Důvěrně známá, ba až ohmataná měřítka a »životní zásady« jsou postaveny na hlavu. Ve veřejném míněni člověk nenachází opěrné body. Ve tvářích či osobnostech kolem sebe nevidí jediný rys, který by ho povzbuzoval. Jak chce Bůh, abych se mu klaněl? Snad by nám přineslo úlevu, kdyby Bůh přebýval jen v nepřístupném světle. Mohli bychom se na to vymlouvat, i když jen trochu. On nám však klanění usnadnil. V Ježíši Kristu odložil svou nedostupnost a nedotknutelnost. Proroku Isaiášovi je dáno vyslovit je jménem Mesiáše Immanuel, to znamená Bůh s námi, na dosah ruky, hmatatelný; apoštol Jan právě tímto argumentem drtí malověrnost a smutek těch, kteří se nemohou vymanit z uhrančivého ochromení skepse, jakou je nakazil okolní svět. »To, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, 162
bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života - Život se gevil a my jsme ho viděli, svědčíme a zvěstujeme vám Život věčný, který byl u Otce a zjevil se n á m « (1 Jan 1, 1-2). Bůh, který se v Kristu vydává na pospas lidské svobodě a tím i zvůli, zranitelný slovem i skutkem. Proč n á m tak vychází vstříc, proč j e tak nezměrně »velkodušný«? Bylo jistě tisíc jiných způsobů jak nás vyvést ze zajetí naší malosti. Zvolil právě tento skrz naskrz otevřený ušlechtilosti a něze. Vždyť kolik úcty k člověku j e v tom, že ho Všemohoucí vyvolal z nicoty k bytí, k účasti na svém životě. V Písmě čteme: »I řekl Bůh, b u ď . . . a bylo.« A ž pohladí představa, že nás stvořil tichým sotva slyšitelným slovem ... »bud«! Stejně vánkově tiše vyslovil svět, všechen život, celé lidstvo. Co bije u Všemohoucího při stvoření nejvíce do očí, je zdrženlivost. Bůh nehromuje, neburácí, neroztřásá, když tvoří z ničeho. Vytváří prostor pro bytí, vtiskuje m u svou podobu, dává mu k disposici sílu svého života, ale zároveň stahuje do pozadí svou všemohoucnost, tlumí svou velebnost, která vše naplňuje, abychom mohli vůbec existovat. Dokážeme-li stanout v údivu nad žloutnoucím listem, nad korálky slz řinoucími se z dětského oka, nad vějířkem vrásek na tváři nějaké stařenky, stejně jako nad stržemi a rozeklanými puklinami skal někde pod orlími pařáty rozšlehaných mraků, začne svítat v poznání, že všechno stvořené je nekonečně něžný a jemný dotyk Boží ruky. Nač pohlédneme, z toho k n á m vane úcta, která houstne v bytí. Krása stvoření, která je neklamným projevem Boží něhy k člověku, v Kristu, dá-li se to říci, ještě více zněžněla, stala se ještě zdrženlivější. V Kristu dokázal Bůh, jak si váží každého člověka i celého lidstva. Apoštol Pavel v listu Titovi uprostřed rad a příkazů pro každodenní život dává najednou vyšlehnout jistotě svého poznání: »Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem« (Tit 2, 11). A to nejen jako odlesk tušení, symbol. Ježíš vytýká právě apoštolu Filipovi tuhle zakořeněnou představu, tento zamlžený obzor: »Tak dlouho jsem u ž s vámi a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš, Filipe, říci, ukaž n á m Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?« (Jan 14, 9-10). A týž Ježíš stojí u mých dveří a klepe, rád by u m n e přebýval, abych já mohl žít v N ě m , rád by u m n e jedl, abych já mohl jíst u něho, vždyť tolikrát mluvil o nebeském království jako o hostině, o královské hostině. U dveří m é h o srdce stojí Ten, jem už je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18) - obraz absolutní zdrženlivosti a úcty k m é svobodě. Ježíš nikdy nikoho neponížil, nikdy nebojoval proti člověku. Z jeho bytosti sálala úcta k všemu stvořenému, ano i k těm, kteří jako hříšníci 163
jsou nejodpornější Svatému svatých, nezhášel doutnající knot lidské naděje ani nalomenou třtinu lidské věrnosti. Vyzařoval z něho nezměrný pokoj, jak hojivý balsám na rány těch, kteří se m u otvírali. Závratné moci tohoto pokoje neodolala ani divoká zvěř. Hluboký vhled do Ježíšova nitra nám umožňuje nenápadná věta z Mk 1, 13: »Byl na poušti čtyřicet dní a ... žil tam mezí divokými zvířaty.« D o lidských dějin vstoupila moc pokoje, uvádějící v soulad nepřátelství mezi člověkem a člověkem, mezi člověkem a zvířaty, mezi člověkem a neživou přírodou. Někde v hlubinách touhy lidstva dřímalo, že musí přijít změna, vysvobození, nové jaro, že však přijde sám Bůh v lidském těle, že přijde Ježíš, to bylo zjeveno jen prorokům. Trpící Job vytušil, že tato Boží něha se stane člověkem: »Vysměješ se zhoubě, hladomoru a neboj se zemské zvěře, vždyf budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou« (Job 5, 22-23). A prorok Isaiáš vidí řád, který vytvoří tento Kníže pokoje. Při jeho líčení se Boží pravda ostře střetává s malomyslností současného člověka, který promrhal poslední groš vnitřního pokoje, a proto nezná radost, a proto neví, co je to jásot pronikající celou bytost: »Veselte se ajásejte stále a stále nad tím, co stvořím... Dříve než zavolají, já odpovím, budou ještě mluvit a já už je vyslyším« (Is 65, 18. 24). Boží něha, úchvatná moc pokoje, lidumilnost a láskyplnost nebeského Otce, jak se nám zjevila v Ježíšovi, se nedá odradit ani zastavit malichernými překážkami »spravedlivých«. »Jak to, že jíte a pijete s celníky a hříšníky? ležíš jim odpověděl: Nepotřebuji lékaře zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky« (Lk 5,30-32). Pro jeho dobrotu není nikdo ztracený, nikdo navždy odepsaný, hájí jeho právo na setkání s odpuštěním, nedovolí, aby se někomu zatarasila cesta k milosrdenství, byt i jediným pohrdlivým gestem: »Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost z jednoho hříšníka, který se obrátí, než z devětadevadesáti spravedlivých, kteří obrácení nepotřebují« {Lk 15, 7). Pratouha lidského srdce poznat dobré i zlé bez těžiště absolutního dobra v lidské existenci vedla k užívání dobrého i zlého, přičemž kriteriem se stal sám člověk. Dobrý je jen on, dobré je, co m u prospívá, zlí jsou ostatní, zlé je, co jej ohrožuje. Svět se mu rozpadá na čisté a nečisté, vyvolené a zavržené, spolehlivé a nespolehlivé. Pohrdání, hnus vůči druhým, odpor a jejich radikální odmítání, jež neváhá sáhnout i k jejich fysické likvidaci, jsou jen další vývojové stupně oné pratouhy. Po nich sestupuje člověk do údolí stínů smrti své domnělé velikosti a přitom je sžírán dychtivostí po léku na svou nepatrnost a pomíjivost. Klamná per164
spektiva poznání dobrého a zlého, táhnoucí se dějinami lidského rodu, m u dává jediné východisko: povyšovat se na úkor druhých. Temnota lidského ducha dosahuje zenitu. Ježíš se během své veřejné činnosti nejen setkával s těmi, kteří si na sobě zakládali a ostáními pohrdali, nýbrž byli to i jeho úhlavní protivníci a jsou dodnes. Pohrdat druhými tak zaslepuje, že to znemožní člověkovi otevřít se pravdě a přijmout ji, a to i v sálající výhni opravdovosti, kdy lidský duch stojí tváří v tvář Pravdivému, který jej zná dokonale a jehož podstata m u není utajena, totiž v modlitbě. Kristus j i m staví před oči a ještě naléhavěji před svědomí dvojí ovoce: »Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé ...« a ti druzí jsou pro dotyčného lupiči, podvodníci, cizoložníci, prostě tam, za hranicemi mého já už existuje pouze výlupek všech neřestí. Druhý postoj řeřaví ryzostí: »Bože, buď milostiv mě hříšnému.« A n i n á m není příliš nesnadné vycítit, kde je víc lidsky hřejivého, kde je víc strhující opravdovosti. Náš Pán nenechává nikoho na pochybách o Boží logice: »Říkám vám: Tento se vrátil domů ospravedlněn, onen však nikoliv. Neboí každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen« (Lk 18, 9-14). Všichni nosíme v sobě elegantně maskovanou nebo také neobratně skrývanou touhu být něco víc než ti druzí. Samo o sobě by na tom nebylo tolik zlého, kdybychom toho nechtěli dosáhnout na úkor bližních. A tímto zkratem, který ponoří do tmy Boží tvář ve světě, je pohrdání druhými. Je to zhoubný dědický rys nevykoupeného člověka, který se bláhově domnívá, že jen sžíravost jeho pohrdání je s to ho povýšit. To je však slepá ulička, jež vede k pádu ilusí, na spáleniště marných nadějí. Nedokážeme-li odhalit v druhém člověku, zvláště však v malém a bezbranném, jeho velikost a nedokážeme-li ji plně uznat a být jí obdarováni, obohaceni, pak se osudně m(jírne s cílem, který jen přibližně vyjadřuje příměr - člověk zlatého srdce. D o všech koutů myšlenek a pocitů se vkrádá nejistota, tápeme jako lidé s pokročilým šedým zákalem. Víme nějak podivně hluboko, že jsme si to zavinili sami, i když stébla ze záplav slov, záblesky názorů z prachu hadích cest pronášejí osvobozující rozsudek. Naše nedůvěřivost hledí jako uhranuta. Velikost v bezbranném a malém? Apoštolové měli stejná kriteria, a právě tím se hluboce dotkli Ježíše. Nebylo nic samozřejmějšího pro ně než odhánět lidi, kteří obtěžují Mistra se svými caparty. A když to nešlo po dobrém, tak spustili na ně pěknou bandurskou. Evangelista jedním výrazem vyhmátl jemnocit Krista, kterému to neušlo - »rozrnrzelo ho to« - ale i výtku apoštolům vyjadřuje spíše jako zjevení závratné pravdy: »Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte j i m , neboť takovým 165
patři Boží království.« O n vidí jejich velikost, která je apoštolům skryta. V dětech není pohrdání, ještě ne. Jejich srdce je jako kapka rosy, do níž se schoulí i slunce. Nemíří právě sem další Kristova slova: »Kdo nepřij m e Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde« (Mk 10, 13-16). Taťána Goričeva m á ve své knize O Bohu mluvit je nebezpečné tuhle mistrnou skizzu jedné z moderních herezí. »Ve škole od nás požadovali jen vnější bojovné vlastnosti. Chválili toho, kdo lépe vyřešil úlohu či výše vyskočil, prostě, kdo se nějak vyznamenal. Tak se také upevnila a rozkvetla má hrdost. Být chytřejší, schopnější, silnější než druhé dívky - to byl můj cíl. Nikdo mi nikdy neřekl, že to nejvyšší v životě není zvítězit a předehnat druhé, nýbrž milovat. Milovat až k smrti jako Syn člověka, kterého jsme tehdy neznali. Mnoho mých přátel se stalo obětí té strašlivé prázdnoty a spáchali sebevraždu nebo se dali na pití či sedi v blázinci. Zdálo se, že není naděje k životu.« V asketice je lapidárně vyjádřena termínem »hereze činnosti« nebo z jiného hlediska »hereze výkonu«, fysického, měřitelného a zachyceného do všelijakých statistik. Že to není hereze teprve posledních století, označovaných s pomýlenou hrdostí jako »průmyslová revoluce«, dosvědčuje Ježíšova návštěva v Martině domě, jak ji zaznamenává evangelista Lukáš 10, 38-42. Tento úryvek a pak hlavně Ježíšova závěrečná obrana Martiny sestry Marie se staly jedním z hlavních opěrných bodů kontemplativního způsobu života v dějinách církve. Nás však bude více zajímat Ježíšova jemnocitnost jak vůči agilní Martě, tak i jeho nevtíravé upozornění na nebezpečí vyplývající ze sklonu k herezi činnosti, ale hlavně poukaz na to, co je nejlepší: »Marto, Marto! Děláš si mnoho starostí a znepokojuješ se o mnoho věcí. Jen málo je zapotřebí nebo jen jednoho. Marie si totiž vybrala nejlepší úděl, a ten jí nebude odňat.« Člověk v zajetí výkonu, plánů, statistik, procent, zisku snadno ztratí ze svého horizontu jiné hodnoty a jeho činnost se stále víc mění v otroctví tomuto jedinému idolu. Jako kapka vody na rozpálenou plotnu padá pak do jeho svědomí věta Ježíšova: »Jen málo je zapotřebí nebo jen jednoho.« Za ta léta své horečné činnosti, v nekončícím řetězci tělesného vypětí a potu a únavy a zdolávání překážek a duševního úsilí vyřešit složité problémy se v něm zakořenilo přesvědčení, že právě tohle je to nejlepší, co může konat. Avšak Ježíš, který jediný na této zemi může s božskou svrchovaností říci: »Já jsem Pravda«, při obraně té, která chtěla být jen u jeho nohou a poslouchat jeho řeč, ukazuje všem, kteří mají uši k slyšení, co je nejlepší. »Maria si totiž vybrala nejlepši úděl a ten jí nebude odňat.« Ano, k tomu, co je nejlepší, patří i nepomíjivost. Vždyť hereze činnosti 166
vede k frustraci, k drtivému pocitu »prázdných rukou«. A to pak nepomohou ani veřejné pocty, ani nahromaděné bohatství. Kristus je na straně nezištných a veikodušných. Lazarovu sestru Marii háji proti výtkám pragmatického Jidáše. Chybí už jen několik dní do velikonoc. Ježíš ví, co ho čeká, a přece přijme pozvání na hostinu. Lazar je s aim u stolu kromě dalších hostů, Marta obsluhuje. Konejšivou atmosféru podvečera rozčísne záhadný nápad Marie. Bere libru drahocenného oleje z pravého nardu, maže j í m Ježíšovy nohy; jen jako vánek je lehce potírá, celým domem se line opojná vůně. Nakonec mu je utírá svými dlouhými vlasy. Dovedeme si lehce představit, jaké myšlenky napadaly zaraženým hostům: ... bláznivá holka ... hysterka ... takový skandál ... marnotratnice ... nemá to v hlavě v pořádku vnímá to Marie, vnímá to i Ježíš. Příboj nevysloveného bije do útesů jejich jmen. K pohrdání, ke štítivému odporu se přidá ještě podezřívání... kdo ví, co za tím vězí ...jen tak kvůli ničemu by se takhle neznemožňovala. Jen Jidáš vyslovil, co mu hlodalo v srdci: »Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?« Jidáš myslí na peníze, chudí jsou m u jen záminkou pro neskrývané rozhořčení. Ježíš myslí na svou smrt na kříži a celé utrpení. Marie chápe srdcem něco z těchto závratných tajemství, a protože je to pro ni nevýslovné, sahá k symbolickému úkonu. Jak muselo být trapné Jidášovo předstírané rozhořčení, vyplývá z následující vysvětlivky přítomného apoštola lana: »To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale protože to byl zloděj: spravoval společnou pokladnu a z příjmů si část nechával pro sebe.« Potvrzuje to nepřímo i jeho přesný odhad ceny oleje vylitého na Ježíšovy nohy a cinkavá představa stříbrných denárů. Ani člověka s takovými sklony Ježíš neuráží, jen se staví na obranu nespravedlivě napadené: »Nech ji. A f jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyt chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte« (Jan 12, 1-8). V Kristu se mezi námi zjevil Bůh, který se zřekl toho, aby nějaké bytosti způsobil utrpení. Plní jediné poslání - »být vůdcem k životu« (Slet 3, 15). Slíbil nám, že vnitřně svobodným u ž nyní patří nebeské království, že svojí útěchou setře slzy těm, kteří kvůli němu trpělivě snášejí různá protivenství. Slíbil nám, že nasytí ty, kteří byli třeba celý život trápeni hladem a žízní po spravedlnosti, ale neztratili naději navzdory všudypřítomnému a zdánlivě všemocnému bezpráví. Slíbil nám, že budeme vidět Boha, udržíme-li si čisté srdce, a tichým, nenápadným, mírným lidem slíbil, že vstoupí do zaslíbené země, kde j i m svěří vládu J e j í bohatství i slávu. A tou zaslíbenou zemí není jen ta, kterou Hospodin ukázal Abrahámovi, nýbrž skrze tento předobraz daleko víc: Boží království, které nemá konce. 167
Lidská slova jsme otupili či spíše ubili bohaprázdností. Zbyl jen lomoz, kejklení s efekty. Život z nich vymizel. N a Boží zdrženlivost odpovídáme zabedněnou drzostí, s jakou si vyřizujeme účty s nějakým nesrovnatelně slabším protivníkem. Boží úcta k našemu svobodnému rozhodnutí se nám zdá jako vyklízení posic. A ohleduplnosti Božího milosrdenství stavíme do cesty propastné nepochopení. Proto nás také dráždí až k vzteku, co řekl Ježíš Petrovi: »Zastrč svůj meč do pochvy!« (Jan 18, 11). C o to je za Mesiáše, který se dá zatknout, spoutat, odvést jako zločinec. C o to je za krále, který se nebrání, když m u jde o život, a ještě zakřikuje toho, který je ochoten nasadit i svůj život! Opět je u vesla pohrdání, neschopnost milovat, odpor. Cítíme, jak přesně to platí i nám všem. Naše malomyslnost m á zase jednou sólo. Vytrubuje do všech stran: Copak je to možné v druhém člověku a zvláště v malém a bezbranném a bezýznamném odhalit jeho velikost? Copak je možné nikoho neodsuzovat, mít stále pro druhé jen pochopení a nikdy nevyčerpat svou trpělivost? Ještě tak nejvýš teoreticky chápeme, že právě to by bylo s to v nás vytříbit vnitřní ryzost a oprostit nás od tyranie vlastního »Já«, snad se i odněkud vyvrbí zážitek, jak nějaký člověk zlatého srdce dokázal mít usměvavý odstup od pachtění jepicích denních starostí a že z něho sálalo, jak je volný pro klanění, jak samozřejmě kráčí v Boží přítomnosti, jenomže nám se to zdá nad naše síly. A ono j e to opravdu tak těžké, ba téměř nemožné, že se sám Bůh »musel« stát člověkem, abychom vytušili, abychom na vlastní oči viděli a zakusili, že je to m o ž n é a že je to svrchovaně zapotřebí žít v tomto světě takovou něžnou, tichou a laskavou nezištnost, v níž je dost místa pro úctu k druhým, pro úctu k Božímu obrazu, kterým je jejich existence. Ryzost charakteru, být člověkem zlatého srdce, to lze jen na základě Krista. Ale i naopak, kdekoliv se stává skutečností ryzí člověk, tam je vždycky již Kristus. Tak i v té nejvšednejší existenci prosvítá, někdy i září jeden ze zákonů Boží ekonomie, jak ji vyjádřil sám Ježíš: »Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve m n ě a já v něm, ten nese m n o h o ovoce, neboť odděleni ode m n e nemůžete dělat nic« {Jan 15, 5). Obyčejně se na důkaz uvádějí životní osudy těch, kteří právě toho dosáhli. Sahá se pochopitelně do minulosti a nejvíce vyhraněné jsou tyhle rysy na postavách světců. O stejně velkých osobnostech a Bohu velmi milých lidech současné doby se toho ví málo. Díky letos vydané knize Taťány Goričevy 0 Bohu mluvit je nebezpečně m i sládne na jazyku rčení finis opus coronal neboť přiznávám, že takové vyznání dokáže rozhýbat i pořádný krunýř profesionální netečnosti. Taťána píše: »Duch svatý, vítr, 168
který vane, k a m chce, dává život a křísí z mrtvých. Znovu jsem se narodila. Ale pěkně po pořádku ... Bez chuti a unavená jsem konala svá cvičení yogy. D o s u d jsem se nikdy nemodlila ani jsem žádnou modlitbu neslyšela. V knize yogy však byl jako cvičení uveden Otčenáš. Právě tato modlitba, které nás naučil Pán. Začala jsem ji bezvýrazně a automaticky odříkávat. Opakovala jsem ji asi šestkrát a pak ... pak jsem se náhle úplně obrátila. Pochopila jsem - ne svým u b o h ý m rozumem, nýbrž celou svou bytostí, že O n existuje. Živý, osobní Bůh, živý ve svém stvoření, Stvořitel světa, který se stal z lásky k nám člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých. Tak jsem se zmocnila tajemství křesťanství, nového, pravého života. Byla to skutečná záchrana! V té chvíli se ve m n ě vše změnilo. Starý člověk zemřel. Vzdala jsem se svého dřívějšího hodnocení věcí, svých ideálů, ale i starých zvyků. Bylo zasaženo i m é srdce. Začala jsem milovat Lidi. Pochopila jsem jejich utrpení i jejich vysokou hodnotu, jejich podobnost Bohu. H n e d po m é m obrácení mi připadali lidé jako podivuhodní nebešťané a nemohla jsem se dočkat toho, abych konala dobro a sloužila lidem i Bohu. Jaká radost! Jak zářivý jas v srdci! Ale nejen v nitru; celý svět, každý kámen, každý keř byl ponořen do j e m n é h o světla. Svět se pro mne stal královským oděvem Páně. Jak je možné, že jsem si toho dosud nevšimnula? Nechápu, jak jsem to mohla přehlížet. Začala jsem žít. M á záchrana byla konkrétní a skutečná. Přišla překvapivě, a přece jsem tak dlouho po ní prahla. Jen D u c h svatý ji m o h l ve m n ě dokonat, protože jen O n m ů ž e stvořit nově bytosti a smířit je s věčností. Jen skrze N ě h o a Jeho milostí se m o h l vyřešit ústřední problém lidské osobnosti, konflikt mezi svobodou a poslušností.«
169
Články
JAN VLADISLAV (Paříž) VZPOMÍNKA MÍSTO N E K R O L O G U K nedožitým osmdesátiriám Františka Lazeckěho
A nyní tvá se připojila k těm mnoha jiným, dřívějším, z nichž každá patou řežavou nám v srdce píše velkost toho, co smrt jen může vyslovit. Tvá neliší se od jiných, však jako ty jsi stoupal po svém, tak jinak pálí její písmo, že mezi všemi poznám je. Skrz ně tak mnohé pochopil jsem, co léta v slupkách mlčení jsme skrývali pod studem slova při víně čí při noční chůzi městem, jež od hvězd obhlížíš. To zbylo nám jak vzpomínka ... Na nekrolog je už pozdě, nebo vůbec ne a v novinách jméno pouze mihne. A tak tiše, po špičkách, a přesto
smuteční oznámení docházejí z Čech pozdě se o jistých lidech taky nepíše nebo se jejich umlčení básníci odcházejí, jak po léta žili: tak, že si polohlasem opakujeme:
Tvá smrt ...! Tak velce vytesána, ač mnohým byla překvapením, v nás vešla živá, rostoucí, jak sestra nebo přítelkyně či pozdrav druha z dětských let. A přec ... Každý básník si svými verši někde napíše svůj vlastní nekrolog. Verše, lcreré jste slyšeli, se týkají Karla Schulze,, aurora michelangelovské fresky Kámen a bolest, ale dají se číst i jako poslední pozdrav za jejich autorem, básníkem Františkem Lazeckým, kterému by bylo letos osmdesát let. Nedožil se jich: zemřel loni v listopadu. Čeští čtenáři jej ovšem jako básníka už skoro neznají, vědí o něm nanejvýš jako o spisovateli dětských knížek, Jedna z nich z r. 1979 se jmenovala Malinový chodníček, 170
druhá z r. 1983 iněla název Dukátová stařenka a obě přinášely mladým čtenářům v citlivém přebásnění lidové písně, říkadla a pohádky z básníkova rodného Slezska. Jako tolik jiných i František Lazecký byl po válce odsunut do oné šedé zóny mezi povoleným a zakázaným a po dlouhých letech mlčení se směl přihlásit polohlasem jedině v oblasti dětské literatury. Jeho vlastní poezie se dostala ke slovu nanejvýš v drobných příležitostných tiscích a na jednom večeru v pražské Viole. A přitom to byl osobitý básník, který na sebe upozornil už svou první knihou Krutá chemie, vydanou před pětapadesáti lety. Dnes to je už součást historie, i když ovšem historie, která je zatím dost málo známá, pokud není vůbec zfalšovaná. Zvědavý čtenář by například jméno Františka Lazeckého marně hledal v oficiálním a údajně už liberálním Slovníku českých spisovatelů z r. 1964. Je v měm sice řada tzv. básníků, kteří měli tehdy za sebou sotva jedinou knížečku, a ještě chatrnou, ale patrně právě proto se na mnohé nepopiratelné básníky, jako třeba Františka Lazeckého, už nedostalo ... A tak se náš zvědavý čtenář bude musit patrně ještě dlouho spokojit s tím, co se dočte například v Stručných dějinách české literatury od Arne Nováka. Pokud ovšem tu knihu někde najde: bojím se totiž, že i ona patří k těm, které byly po r. 1948 z veřejných knihoven systematicky vyřazovány. V přehledné kapitole Básnictví české od světové války tam Arne Novák mimo jiné píše: »Nejen katolicky pravověrným názorem, ale i výrazovou metodou symbolickou se přimyká k Zahradníčkovi několik lyriků různého odstínu generačního. Vášnivý zápas o Boha a spasení s temnými mocnostmi života, promítající se také křečovitostí tvrdého výrazu osobitě metaforického, charakterizuje Bohuslava Reynka (* 1892), autora sbírek Žízně (1921), Smutek země (1924), Setba samot (1936), a Pieta (1940) a j., i Františka Lazeckého (* 1905), jehož veršové knihy Krutá chemie (1930), Odění královské (1937) a ohnivý esej Pro mou zemi (1936) spojují temnou opravdovost vášnivého Slezana s touhami mystickými ...« Novákova portrétní skica Františka Lazeckého je pochopitelně zběžná a bere v úvahu pouze první básníkovy knížky, publikované v letech 1930 až 1936. V následujících letech se k n i m připojily ještě další svazky, jmenovitě působivé lyricko-epické prózy Studna v selském dvoře, dále dvě delší meditativní básně, vydané r. 1940 pod názvem Vězeň, a konečně Malé rekviem z května 1944, soubor básnických nekrologů, věnovaných památce přátel, mezi jinými také Josefa Floriana a Karla Schulze, kterého jsme už připomněli. Kdybych měl mluvit za sebe, připomněl bych zejména báseň Vězeň, ve které jsem se s Františkem Lazeckým setkal po prvé, tehdy teprv na dálku. Čtenáře upoutá na první čtení už její naléhavá melodie, která má cosi z melodie Poeova Havrana, ale zároveň i cosi z některých barokních básnických skladeb. Podobně jako Havran, ale také některé pasáže z Máchova Máje, je to meditace o marnosti. Na 171
rozdíl od Poea a Máchy a ve shodě s připomenutými barokními texty je to ovšem báseň o vysvobození, vykoupení vězně. Je to především báseň o duchovním přerodu; ale v době, kdy jsem ji četl po prvé, uprostřed války, dostávala také chtíc nechtíc přídech mrazivé aktuality. Byla noc jak žalář němá, noc temná, jež hvězdy nemá ani klíče u svých bran. Byly dveře uzavřeny, tma kolem a holé stěny svíraly mne ze všech stran. Kdyby aspoň vrzly schody, kdyby jenom kapka vody spadla časem s klenutí! Kdyby aspoň noční motýl na mé okno zašramotil nebo potkan pode zdí! Všude ticho. Nepřichází utěšit mě ani sen. Ticho bezdné. A v něm vzchází černou hvězdou marnost jen ... Je třeba připomenout, že báseň Vězeň byla napsána na jaře pohnutého roku 1938; a že její závěr znovu naznačuje, že autor neměl na mysli jen duchovní drama jedince: obrodné drama jedince mu splývalo v konečné vizi s dramatem a vykoupením všech. Rozlétly se brány noci, ulehla si moře dmoucí k patám hvězdy denice, která jako anděl bílý horou šla. Pak ještě chvíli svoje hlavy stříbroplavé nechaly spát zvonice. Tu ve vzduchu zelenavém, svěžím jako lesní mech, po paprscích ranní duhou kráčeli jsme. Jasnou stuhou mír vlál všude. Blahý dech růže stoupal nad krajiny, na nichž prsty průsvitnými vlasy země vískal sen a v něm smutní národové v spánku pluli v kraje nové, kde je božská radost jen.
172
Jak už jsem řekl, nejde o nekrolog, n a ten už je trochu pozdě. Jde pouze o vzpomínku a snad taky svědectví, protože těch, kteří je mohou a hlavně jsou ochotni vydat, těch už je málo. Po onom prvním setkání na dálku prostřednictvím knihy Vězeň a po několika dopisech došlo i k setkání osobnímu. Bylo to někdy na podzim r. 1942, kdy jsem přijel natrvalo do Prahy a kdy jsem zašel za Františkem Lazeckým do Zemědělské akademie ve Slezské ulici na Vinohradech. Spravoval tam Zemědělskou knihovnu a kromě toho byla jeho kancelář také redakční místností časopisu Řád. Přijal mě tak jako m n o h o jiných stejně mladých se svou bytostnou laskavostí a pochopením, které způsobilo, že se z jeho pracovny stal po dobu války jakýsi diskusní klub. Řád se po válce netěšil právě nejlepší pověsti a tento povšechný, ale nikdy podrobněji nedoložený soud trvá vlastně dodnes. Dodnes platí, co lze číst i ve 4. dílu Pamětí Václava Černého, který cituje usnesení, k němuž dospěl po osvobození výbor Syndikátu spisovatelů. Podle tohoto usnesení patřil Řád k časopisům,, které za 2. republiky a německé okupace »poškozovaly národní a státní zájem«. Tím se Řád dostal do jedné řady s vlajkařskými a aktivistickými časopisy včetně protektorátní Přítomnosti; a přitom pravdě odpovídá spíše pravý opak, aspoň pokud jde o poslední ročníky, které vycházely za války. Jenže právě o tom většina spolupracovníků po osvobození opomněla vydat svědectví. Za války se totiž Řád za vedení Františka Lazeckého otevřel prakticky pro všechny autory, zejména mladé, kteří nemohli publikovat, a to bez ohledu na jejich názory. V Řádu tehdy začínala celá řada mladých básníků, prozaiků a hlavně kritiků, z nichž mnozí se netajili svými sympatiemi k marxismu, a někteří v té době žili na samém pokraji legality či spíše ilegality, jako třeba F. Listopad nebo O. Kryštofek, ale i jiní. Odtud také množství krycích jmen, která se v časopise objevovala. Literární historikové budou mít jednou práci, až se je budou pokoušet dešifrovat. A budou to muset udělat, pokud budou chtít skutečně vědět, kde začínal třeba Jaromír Hořec, Ivan Andrenik, Jan Grosman, Jaroslav Morálc, Vítězslav Kocourek a další. M n o z í z nich později přešli do Mladé fronty a do časopisu Generace; a jejich články, básně, prózy, kritiky z Řádu stoj í dodnes za čtení. Ignorovat to znamená prostě ignorovat pár let z naší literární historie. Ostatně k velmi pilným a naléhavým přispěvatelům tehdejšího Řádu patřil i takový Jan Pilař; a nutno říci ke cti Františka Lazeckého a kroužku mladých autorů, které pozval k redakci časopisu, že tuto horlivou spolupráci příliš nevítali, prostě proto, že se jim už tehdy zdála kvalita Pilařovy poezie řekněme problematická. Dalším pilným dodavatelem byl Jiří Šotola; na jeho tvorbě se u ž tehdy jevil jeho herecký nebo spíš mimický talent, a tak redakce věděla předem, s čím přijde, stačilo sledovat, co právě vydal Vladimír Holan nebo Jaroslav Kolman-Cassius ... Dnes jsou jeho vzory jiné... Významným a nutno říci většinou výborným 173
spolupracovníkem byl divadelní kritik Jan Zach; jeho studie o tehdejším divadelním životě snad jednou vyjdou souborně pod pravým jménem autora, jímž byl A. M. Brousil A tak dál: všechny tyto údaje mají jen ten smysl, aby upozornily na skutečnou podobu časopisu, který byl odsouzen bez hlubšího rozboru,, bez skutečné znalosti věci. Pokoušeli jsme se na to upozornit hned, nakonec se však odhodlali jít za věcí jen dva - Oldřich Kryštofek a já. Vypravili jsme se k Františkovi Halasoví, který pracoval v nedalekém Orbisu, ale neuspěli jsme. Vyslechl nás sice, měl sice prozumění pro naše argumenty, ale rozhodnutí bylo zřejmě definitivní a nebylo otázkou pouhých věcných argumentů. Takových případů bylo tehdy víc. Historikové mají před sebou ještě hodně práce „. D o jedné knížky mí František Lazecký vepsal věnování, ve kterém vyjádřil naději, že naše přátelství projde i stěnou smrti. Asi se takové věci nemají říkat ani psát; naše přátelství kolem r. 1947 ztroskotalo na krutě banální věci. Přestali jsme se vídat, ale mně se o něm dlouho zdávalo, pokaždé týž sen o tom, že se vše vysvětlilo a napravilo. Teď už by se to dalo napravit a vysvětlit jen za tou stěnou.
A N T O N Í N KRATOCHVIL
(Mnichov)
Ž I D O V S K É N Á B O Ž E N S K É O B C E V Z R C A D L E R E Ž I M N Í POLITIKY K současné
situaci
Alexander Chadim, autor výzamné knihy Die toten Gemeinden (1), analyzoval v roce 1966 uměle umrtvovaný život v židovských náboženských obcích ve východní Evropě, především ovšem v Československu. Jeho práce realisticky a objektivně odhalila tehdejší stav: uzavřené a znesvěcené synagogy v českých zemích (mimo Prahu), stejně jako modlitebny, dále zrušené a zneuctěné památné židovské historické hřbitovy. Od vydání Chadimovy knihy se v podstatě změnilo velmi málo - s krátkou výjimkou období Pražského jara a jeho doznívání - útisk náboženského života v ČSSR pokračuje a židovské náboženské obce netvoří výjimku. Živnou půdou v letech 1980 až do dneška je antisemitismus, krytý namnoze rouškou boje proti politickému sionismu a proti státu Izrael. »Sionismus jako ideologie a politika židovské buržoasie prosazoval a prosazuje od svého vzniku především třídní egoismus« (2). (1) Europn-Vcrlag, Wien 1966. (2) PAVEL AUERS!)ERG. Sionismus 174
o jeho organizace.
Práce, 13. března 1981, str. 5.
Tento skrytý a mnohdy i otevřený režimní antisemitismus je v mnohém příbuzný s bojem proti Vatikánu, zdůrazňuje totiž u obou vyznání novou taktiku. U katolicismu je to piý novodobá sociální nauka církve, jak ji kanonizoval II. Vatikánský koncil, a současný sionismus podle ideologa Pavla Auersberga prý ustupuje »navenek poněkud od svých původních ortodoxních koncepcí a modernizuje se a klade důraz na falešné zotožnění zájmu jako: Žid-Izrael-Sionismus. Koncentrovaným výrazem sionismu je v současné době politika Izraele se všemi atributy agresivní nesnášenlivosti a iniciativní oddanosti zájmům imperialismu USA« (3). Auersbergův článek je pouze jedním z dlouhé řady. Židovské náboženské obce trpí pod vlnou současného antisemitismu ve všech jeho uvedených variacích jak ve školství, tak v tisku, rozhlase, ale jen zčásti v televizi. Komunistickým vandalismem byly zničeny historické synagogy jako např. v Bratislavě, kde již dříve umístil režim televizní studia, synagoga byla přes protesty zničena, musela ustoupit hlavní silniční bratislavské tepně, která prochází starým městem. Z pražských synagog dvě byly zachráněny: památná Staronová synagoga a Synagoga v Jeruzalémské ulici . Třetí synagoga v Čechách je v Děčíně (4). V obou pražských je v pátek i v sobotu bohoslužba. Návštěvníků je velmi málo a vedle cizinců tvoří je staří a přestárlí pražští příslušníci židovské náboženské obce. Vyučování náboženství, které se opět v období Pražského jara rozvinulo, prakticky přestalo existovat a celý kdysi tak živý náboženský život stagnuje. Praha po dlouhé
době má opět
rabína
Zvláštní solidaritu věřících téměř všech církví vyvolal promoční akt ve školní synagoze Zemského rabínského ústavu v Budapešti, kde byl promován nový český rabín Daniel Mayer. Prof. Dr. František Kotalík v pražských Katolických novinách (5) k této inauguraci napsal: »Téměř po čtvrt století nastupuje po velkém vrchním rabínu prof. dr. Richardu Federovi nový rabín Daniel Mayer ... Modlíme se společně s Danielem Mayerem, rabínem pražským a celé České socialistické republiky slova poutní písně žalmu 122: Zaradoval jsem se, když mi řekli: půjdeme do Hospodinova domu ... Pro Tvé bratry, pro své druhy vyhlašuji: Budiž v tobě pokoj.« N e n í jistě bez zajímavosti poukázat na opomíjený fakt úzkých vztahů představitelů českého katolického episkopátu s českými rabíny. Tak např. zůstává historickým dokladem moderní náboženské (3) Tamtéž. Auersbergovu linii hlouběji rozpracoval OTA KRÁTKÝ V článku Židé, náboženství, Sionismus, Tribuna č. 9, 3. března 1982, str, 8 a 9. (4) M i m o těchto tři synagog existují ještě modlitebny, kde ovšem nejsou pravidelné bohoslužby. Modlitebny jsou v Karlových Varech, Liberci, Náchodu, Plzn i, Pardubicích, v Ústí a ve Varnsdorfu. Po zrušení brněnské synagogy nemá již Morava žádnou synagogu. Modlitebny jsou jen v Jihlavě, Kyjově, Olomouci a v Ostravě. (5) Katolické noviny č. 23, 10. června 1984, str. 4,
175
snášenlivosti, že to byla Židovská náboženská obec pod vedením vrchního rabína Richarda Federa, která oficiálně pozdravila na nádvoří biskupského petrského dómu v Brně rehabilitovaného brněnského biskupa prof. Dr. Karla Skoupého dne 22. června 1968. Při slavnostním aktu pronesl vrchní rabín projev, který vyvolal u biskupa Skoupého - bývalého politického vězně českého stalinismu - hluboký dojem, který se odrazil ve vřelých slovech díků (6). Nový rabín pro ČSR Daniel Mayer se narodil 12. srpna 1957 v Městci Králové. Gymnazijní studia absolvoval v Praze a od roku 1977 byl řádným posluchačem Zemského rabínského ústavu v Budapešti. Po skončen í studií v květnu 1984 byl pak v červnu v Praze v Synagoze v Jeruzalémské ulici uveden do úřadu oblastního rabína pro ČSR. S. Borůvka k slavnostnímu aktu v Kostnických jiskrách napsal: »Mayer nastupuje, aby pokračoval v započatém díle svých předchůdců, i když si je vědom tíhy úkolu, který na sebe bere« (7). Pozdravné poselství křesťanských církví přednesl patriarcha Miroslav Novák, který také žehnal cestě a činnosti nového rabína. Akt uvedení v úřad nového rabína po čtvrt století čekání byl jistě nejvýznamnější událostí v posledních letech v životě Židovských náboženských obcí v českých zemích. (Slovenská socialistická republika má svého oblastního rabína Samuela Grossmanna.) Počet věřících a život náboženských
obcí
Přes hlubokou víru a usilovnou snahu zachránit židovské náboženství a tradici počet věřících se rok od roku zmenšuje. Mládež téměř již neexistuje. Určitou roli zde sehrál odchod příslušníků mladší generace po roce 1968 do zahraničí. Přesná čísla se pochopitelně nedají zjistit. Malcoln Browne napsal před necelými desíti lety pesimistickou prognosu: »Pražští Židé se domnívají, že asi do 20 let bude judaismus v Praze mrtev a zanechá pouze památky. V ČSSR zůstává pouze 5 tisíc praktikujících Židů a z toho asi 1.200 v Praze samotné ... dva kantoři dělají, co mohou, aby udrželi náboženský život« (8). Počet uváděných věřících je v různých pramench značně rozlišný. V ICJC Newsletter se v roce 1977 píše, že je dnes v ČSSR 6 tisíc příslušníků židovského vyznání. Bezprostředně po 2. světové válce jich bylo ještě 25 tisíc a v roce 1968 ještě 15 tisíc. Počet Židů z Československa žijících nyní na Západě a v Izraeli se odhaduje na 70 až 80 tisíc (9) . V roce 1978 odhadoval Karl Baum počet občanů židovského vyznání na pouhé 4.700. V ČSSR je prý počet občanů židovského původu (nikoli členů (6) (7) (8) (9)
176
Vlstnik židovských náboženských obcí v Československu č. 8, srpen 1968, str. 5. Kostnické jiskry t. 36, 31. řijna 1984, str. 4. Internal. Herald Tribune, 25. srpna 1975. ICJC Newsletter, duben 1978, str. 1.
náboženských obcí) na 30 tisíc. Rozdílnost v údajích ukazuje zpráva agentury Reuter (10), která uvádí, že v ČSSR je 8 tisíc obyvatel židovské víry. V osobních oficiálních dokladech se neuvádí náboženská příslušnost a představitelé režimu se jakékoli otázce o počtu věřících vyhýbají (11). Poslední oficiální dostupná statistika uvádí,, že počet členů židovských náboženských obcí je v českých zemích 5 tisíc a kolem 9 tisíc na Slovensku (12). V roce 1968 a především v roce 1969 odešlo do exilu, respektive se vystěhovali asi 4 tisíce příslušníků náboženských obcí ze Slovenska i z Českých zemí (13). Je však pravděpodobné, že většina těchto údajů pochází ještě z doby před posledním židovským exodem. Veškeré údaje je nutno brát s rezervou. Celá řada antisemitských článků z posledních let dokumentuje, že představitelé Husákova režimu v ČSSR se ani příliš nesnaží - a to jak v Čechách, tak i na Slovensku - tuto novou antisemitskou vlnu zamlčet. Jediným pláštíkem je tvrzení, že jde o akce proti sionismu a nikoli proti židovskému náboženství. Skutečným cílem je integrace, a tím fakticky eliminace židovství v Českých zemích a na Slovensku. Příchod nového mladého rabína do Prahy je určitou nadějí a dovedeme pochopit, co mínil v Kostnických jiskrách Stanislav Borůvka, když zdůraznil, že nový rabín je si dobře vědom tíhy úkolu, který na sebe převzal. Židovská
publikační
činnost
Publikační činnost židovských náboženských obcí ve srovnání s dobou před únorem 1948 je mizivá. Vychází s častým opožděním měsíčník malého formátu a nepatrného nákladu nazvaný Věstník židovských náboženských obcí v Československu. Věstník přináší české i slo venské člán ky a jeho náplň odpovídá zájmům malé čtenářské obce. Je zde mnoho vzpomínkových článků na dobu druhé světové války a časté nekrology, mezi nimi např. i na katolického básníka a překladatele Ottu Prant. Bablera a další, dále vzpomínky na Alfréda Fuchse atd. Právě zde se nejjasněji rýsuje pomalé vymírání náboženských obcí. Velká pozornost ve Věstníku je věnovanána židovským náboženským svátkům a kultovním obřadům. Sloupec »Aktuality« má převážně politický charakter a přináší zprávy o účasti na mírových manifestacích, o složení slibu věrnosti rabína Mayera do rukou ředitele sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury ČSR Josefa Junga atd, Vydavatelem je
(10) (11) (12) (13)
Reuter, 28. ledna 1979. Důvěryhodná zpráva z náboženského samizdatu z Brna, říjen 1984. Československá federace, Praha 1970, Československá tisková kancelář, Díl V, sir. 90, Der Spiegel, 8. února 1971.
177
Rada židovských náboženských obcí v ČSSR v Ústředním církevním nakladatelství v Praze (14). Další významnější pravidelnou publikací je Židovská ročenka. Nová vyšla v září 1984 a je označena židovským letopočtem 5744-45 (19841985), Z letošní ročenky za zvláště cenný považuji příspěvek H a n y Žantovské, která vzpomíná 40. výročí smrti básnířky Elsy Lasker-Schiilerové a jejího přítele velkého romanopisce Franze Werfla. Osvěžením letošní ročenky je výbor z vtipných životodárných příhod a výroků mudrců, jak je podle Talmudu a Midraše připravil Leo Pavlat. Významnou publikací je Judaica Bohemiae (15), kterou vydává Státní židovské museum v Praze. Vedle statí zabývajících se druhou světovou válkou a koncentračními tábory je v tomto nepravidelném periodiku i významný přehled obrazových sbírek židovského muzea, dále dokumentace o starých židovských hřbitovech v Čechách a články z oblasti výtvarného umění. Publikace by si zasloužila většího rozšíření. Současná situace to však nedovoluje. Je to jedna z metod skrytého režimního ateismu a antisemitismu.
JAROSLAV BOUZ (St. Anton a. d. Jessnitz) ZÁZRAČNÁ UZDRAVENÍ JEŽÍŠOVA Poznámky lékaře Pokusme se těmto mocným skutkům - zázrakům - porozumět tak, že se odvážíme pohledu na ně očima člověka z vyvoleného národa v oné době a v oné zemi. Tento člověk byl hluboce věřící a nejen to: víra v Boha otců, věrnost k národu, láska k vlasti, hrdost člena vyvoleného národa a k tomu všechno to, čemu říkáme dnes politika a kultura, to vše splývalo v jediný pojem, který tvořil smysl, náplň a cíl života. Vyvrcholením měl být příchod Vykupitele - Mesiáše. A protože se množily náznaky, že Mesiáš přijde snad již brzy, žili věřící Židé ve z n a m e n í radostného a úzkostného očekávání. Zázračná uzdravení měla být podstatným projevem a znakem božské moci Vykupitele - to pravila ústní i písemná podání. N á h l é uzdravení vůbec spadalo výhradně do božského rozhodnutí a božské moci. Nebylo (14) Časopis rediguje redakční rada. Předsedou je Artur Radvanský a odpovědným redaktorem je Dr. Dcsider Galský. Část nákladu jde do ciziny. (15) Judaica Bohemiae vychází v Praze nákladem Státního židovského muzea v Praze. Jsou to v podstntú nábožensko-historické sborníky řízené kolektivem pracovníků muzea. Začaly vycházet ncpmvidclnč a letos dosáhly X X . ročníku.
178
tak docela jasné, zda nemocný má právo se léčit. Vždyť Druhá kniha Mojžíšova, Exodus praví: »Jestliže opravdu budeš poslouchat! Hospodina, svého Boha, dělat, co je v Jeho očích správné, naslouchat Jeho přikázáním a dbát na všechna Jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt Neboť já jsem Hospodin, já tě uzdravuji.« V překladech do jiných jazyků, např. do němčiny, čteme dokonce: »Ich bin dein Gott und dein Arzt!« Táž kniha zdůrazňuje ovšem i zásadu odvety a odškodnění: oko za oko, zub za zub, život za život, a tak ukládá i tomu, kdo zavinil zranění, nejen odškodnění, ale i povinnost zajistit léčení. A nyní pohled čistě pozemský. O zdravotním stavu obyvatelstva Svaté země v oné době toho m n o h o nevíme, jsme odkázáni na několik zmínek kronikářů - tak Josephus Flavius lící epidemii choroby, kdy »nebožákům hnila střeva zaživa v útrobách«, patrně šlo o epidemii cholery. Občas byla země sužována morem, ale nápadně častý byl výskyt malomocenství. Jedno však víme jistě: stav lékařský ve smyslu Hippokratově se tehdy v celé zemi nevyskytoval. První lékaři byli Egypťané, propuštění z římského otroctví, ale to bylo o něco později - asi ve 2. století po Kr. Ve školách talmudu zakládaných po r. 70 po Kr. se vyučovala jen lékařská (ale i zvěrolékaíská) informace nutná pro náboženské obřady. První hebrejské lékařské dílo, ovlivněné ovšem hlavně Hippokratem a Galenem - Assaph Ha-Yehoudi, Sefer Refuooth - bylo sepsáno až v 7. století po Kr. Za Ježíšovy doby působili jen ranhojiči a různí čarodějníci. Ranhojiči byli vcelku nevzdělaní a více nebo méně zruční. Jejich léčebné postupy však začasté vzbuzovaly větší hrůzu nežli nemoc sama. Kladli důraz na okamžitý očividný úspěch a zákroky prováděli často před diváky. Nemoc »odstraňovali« vypíchnutím trojzubcem, vypalováním nebo vyřezáváním. Tak například výhřez dělohy anebo i vodnatelnost léčili zavěšením nemocného hlavou dolů. Není tedy divu, že nepožívali veliké vážnosti a byli častým terčem zlovolných šprýmů - ve starověkém písemnictví nalézáme mnoho příkladů - u Epidaura, Quinta ze Smyrny a jinde, Zlé duchy vymítat se snažili různí potulní čarodějové. Byli vyhledáváni většinou potají, poněvadž platili za »falešné proroky«. Jejich působení spočívalo hlavně na hypnose a sugesci a své oběti často vydírali - i pohlavně. Vydírání se nabízelo již okolností, že byli vyhledáváni potají, ale i záměrně kladenou otázkou, do koho mají nyní zlé duchy poslat. Není proto divu, že žili na okraji společnosti. Popisy zázračných uzdravení nacházíme ve všech 4 evangeliích, a to všeobecně o nemoci jako trýzni celkem 35x, o postižení zlými duchy 19x, jako popisy jednotlivých případů 9x prohlédnutí nevidomých, 8x vyhojení malomocných, 12x vyléčení ochrnutých, 4x v případě odumřelé ruky, 5x u žen s krvavým výtokem, 3x v horečkách, jednou při padoucnici a jednou při vodnatelnosti. Závažným, nejen zdravotně-lékařským, ale společenským problémem bylo malomocenství, již v prvních řeckých textech evangelií doslo179
va jako lepra označené. A také dle popisu n e n í o diagnose pochyb: »maso mu odehnívá, zatímco stojí n a nohou, očí h n i j í v očních důlcích a jazyk v ústech«. Malomocenství bylo u všech náboženství, dlouho před a dlouho po době Ježíšově, považováno za přímý trest B o ž í a malomocní bez ohledu na dosavadní společenské postavení okamžitě vyobcováni ze společnosti (;interdictio aquae et igni), tedy z rodiny,, z obce a nesměli vejít do chrámů. Ještě Synoda Ankyrská se usnesla: eos, qui leprosi sunt vel fuerunt, iussit saneta synodus hiemantes orarel U Ř í m a n ů spadala lepra do »působnosti« nemravného bůžka Priapa - toho měl římský občan postižený malomocenstvím právo a povinnost se dovolávat (tyto obřady bych nerad líčil podrobně). Když Priapos nepomohl,, tedy po krátké době byl nemocný vyhnán z rodiny, domu a obce. Právě tak tomu bylo i u Židů (bez Priapa). Lepra nebyla léčena - léčení by bylo považováno za protivení vůlí Boží. Diagnosu stanovili k n ě ž í (Cohenim), a tím vynesli tvrdý rozsudek. Ježíš uznal tento zákon a přikázal každému malomocnému, kterého uzdravil, aby se ukázal kněžím - teprve potom se směl uzdravený vrátit do lidské společnosti. Tak na své cestě do Jeruzaléma potkal Ježíš 10 malomocných (Lk 17, 11-19). M a l o m o c n í se nesměli ke zdravým ani přiblížit, proto se zastavili opodál, hlasitě Ježíše oslovili a prosili o smilování. Ježíš jim řekl, jakmile je uzřel: »Jděte se ukázat kněžím!« M a l o m o c n í okamžitě poslechli a šli a byli očištěni, zatímco šli. Dovedeme si představit jejich nespoutanou radost, takže zapomněli dokonce i poděkovat, Jen jeden - a byl to Samaritán - se vrátil a hlasitě velebil Boha. Tvrdost těchto opatření byla jistě spoluurčena odvěkou zkušeností nejen nevyléčitelnosti, ale i nakažlivosti lepry. Již u Galena a Aratea čteme, že se malomocenství přenáší dechem nemocného. V evangeliích najdeme dále zprávu - 9x - o nevidomých, jimž Ježíš zázračně vrátil zrak. Ztráta zraku byla pro člověka antické doby horší než smrt. Dokonce i nelítostní Římané to uznávali a slepí zajatci nebyli přísně střeženi, vždyť uprchnout ani nemohli - Římané jim projevovali »soucit« svým způsobem: umožňovali jim sebevraždu. Antické trestní právo znalo - již u Solona, dále v římském zákoníku 12 desek - oslepení jako trest tam, kde smrt byla »málo«, tj. pro usvědčené zrádce, špehy nebo sesazené samovládce - tyrany. V z p o m e ň m e na zoufalství krále Oiclippa! Nevidomí byli hrubě přehlíženi, vždyť nemohli sami vidět a znamenali pro bezcitné okolí méně než stín v Hádu. Celkem 5x čteme v evangeliích o zázračném uzdravení ochrnutých v řeckém textu označeni jako parafytikos. Dnes označujeme pojmem paralysis progressiva pozdní stadium příjice - lues. M ů ž e m e s jistotou předpokládat, že toto míněno není: jednak nebyla tehdy z n á m a souvislost příjice s progresivní paralysou, jednak nikde n e n í zmínky o duševním chátrání. Spíše mohlo jít o ochrnutí jako následek mozkové mrtvice, tato souvislost již tehdy byla známa. M o h l o též jít o obrny jako následek poranění s přerušením nervových svazků - obšírný popis těch180
to obrn nacházíme m.j. u Galena a ten věděl, o čem píše, vždyť začal svou životní dráhu jako lékař gladiátorů. Stejně tak mohlo jít o pokročilé stavy reumatických onemocnění nebo i dny, právě tak jako o tzv. chorobné zlomeniny (u nádorů jako následků podvýživy) anebo o stavy vrozené. Ať tomu bylo jakkoliv, všechny tyto obrny byly tehdy (a některé jsou dodnes) nevyléčitelné. Všichni tři synoptici líčí podrobně uzdravení »posedlého zlým duchem« - v podání svatého Matouše (Mt 17, 14-20) - »náměsíčného« chlapce. Na základě těchto líčení lze s jistotou usuzovat, že šlo o padoucnici - tzv. grand-mal epilepsie. Padoucnice byla známa již Hippokratovi, píše o n í v Corpus Hippokraticum, že je způsobena poruchou mozku. Vlivem zejména východních náboženství je tato nemoc opředena četnými pověrami, byla označována jako »morbus sacer«. Pojem »náměsíčnost« pochází ze staré Persie, kde byla padoucnice považována za trest bohyně měsíce a postižení byli vysazováni stejně jako malomocní. Toto zázračné uzdravení je ojedinělé tím, že se již předtím učedníci Ježíšovi snažili chlapce uzdravit, a to bez úspěchu a Ježíš jim vytknul nedostatek víry jako příčinu tohoto neúspěchu. Na rozdíl od ostatních uzdravení posedlých zlým duchem, Ježíš prostě zlému duchu pohrozil a nařídil, aby z chlapce vystoupil, u všech ostatních se Ježíš se zlými duchy střetl v rozhovoru. Celý průběh odpovídá přesně průběhu záchvatu padoucnice: dle líčení otce byl chlapec od dětství postihován záchvaty, kdy nemluvil, padal do vody nebo ohně, zmítal se, měl pěnu u úst a nakonec upadl v hluboký spánek. Šlo tedy o postižení zlým duchem, nebo o »obyčejnou« padoucnicí? Jedno nevylučuje druhé, již dávno je znám druh padoucnice na čistě psychickém podkladě, v odborném názvosloví známo jako hystero-epilepsie, což je označení při nejmenším nepřesné. Uzdravení postižených zlým duchem tvoří početně největší skupinu zázračných uzdravení, najdeme je v evangeliích celkem 19x. Jak již dávno napsáno a zjeveno - Syn člověka ukázal svou moc i nad zlými duchy: I zlí duchové v Něho věří a třesou se {Jak 2, 19). Evangelisté uvádějí zlé duchy většinou v množném čísle. Průběh vyhnání zlých duchů je vždy těměř stejný: zlí duchové Ježíše ihned poznají a dojde ke krátkému střetnutí. Tak z posedlého v synagoze v Kafarnaum (Mk 1, 21-26) křičí: »Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský?«, a snaží se škemrat - u posedlého v Gerase prosí Ježíše, aby jim dovolil vejít do stáda vepřů, a O n jim to dovolil. Na otázku Ježíšovu: »Jaké je tvé jméno?«, odpovídají zlí duchové: »Mé jméno je legie, poněvadž je nás mnoho.« Potom následuje vyhnání zlých duchů, které proběhne v okamžiku. Nemyslím, že u těchto postižených šlo o duševní chorobu, endogenní psychosu nebo dokonce o hysterii, proti tomu svědčí popis průběhu. Myslím si, že šlo skutečně o postižení zlým duchem - průběh zázračného uzdravení je vlastně zázračně krátkým popisem exorcismu a nakonec odpovídá i zkušenostem dnešních exorcistů. 181
D v ě m a nemocným stačilo se dotknout roucha Ježíšova a byli uzdravení. A dva nemocné Ježíš uzdravil na dálku, aniž je viděl. První z nich byl sluha onoho setníka, jehož hluboká víra, vyjádřená výrokem: »Pane nejsem hoden,, abys vstoupil pod mou střechu vešla do liturgie. Á druhá byla ona pohanská žena z Tyru, která prosila za svou dcerku (Mk 7, 24-30). Většina zázračných uzdravení je soustředěna na časový úsek neceléh o roku a na malý kousek země - Galileu. Nikdo n e n í doma prorokem, i když je Synem Božím. A tak čteme v p o d á n í svatého Matouše: »Tehdy počal kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných skutků, že nečinila pokání: Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Tyru a Sidonu udály takové mocné skutky jako u vás,, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání. Ale pravím vám: Tyru a Sidonu bude lehčeji v den soudu než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad povýšeno do nebe? A ž do propasti klesneš! Neboť kdyby se byly v Sodomě udály takové mocné skutky, stála by podnes. Ale pravím vám: zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě« (Mí 11, 20-24). Všechna zázračná uzdravení se udála před mnoha svědky, byla dokonalá a trvalá, dokonána během okamžiku a týkala se chorob (tehdy) naprosto nevyléčitelných. Ježíš je největším lékařem všech věků: převratný, ba zázračný je jeho vztah k trpícím. Ujímá se vyvržených, klade ruce na znetvořené - »nečisté«, přijímá je všechny i s jejich utrpením, i s jejich chorobou a s jejich vztahem k bolu. Vyžaduje jen víru, ale tuto jako conditio sine qua non! Díkem uzdravených je dokonce příjemně překvapen. Případnou vinu, která vedla k nemoci, bere na sebe a jako oběť nabízí sám sebe. Nikoho, kdo v Něj věří, neopouští: »A já jsem s vámi po všechny dny, až. do skonání světa.« Ano, byly to mocné skutky, byly to zázraky. Neumím zázrak definovat, vím jenom, že zázrak je dar Lásky Boží.
182
Dokumentace
K SITUACI Ř E H O L Í V Č E S K O S L O V E N S K U Dokument Charty 77 L 21/84 Charta 77 již mnohokrát v různých souvislostech poukázala na nezákonné potlačování náboženských svobod a na pronásledování a diskriminaci věřících. Zvláště drastických forem nabylo a nabývá toto pronásledování vůči řeholníkům: pokládáme proto za naléhavé věnovat problematice řeholních společností bližší pozornost. Okolo málokteré společenské skupiny či problému se podařilo vytvořit takové informační vakuum a současně takový nános předsudků a dezinformací jako okolo řeholních společností. Je proto užitečné, ač nezvyklé, že se námi vyžádaný materiál zabývá historií, rozčleněním, kulturním a společenským významem řádů a že se i příslušnou právní problematiku snaží postihnout v širších vývojových souvislostech. Tento materiál je ovšem dílem skupiny věřících, sympatizujících s řeholními společnostmi. Zvláště ve své obecně informativní části je nepochybně jejich jednostrannou apologetikou. M n o z í z nás hodnotí historický význam řádů zcela odlišně nebo alespoň mnohem kritičtěji. Mnohým z nás jsou cizí jak motivy, které vedly naše spoluobčany k přijetí řeholních slibů, tak způsob života, k němuž se těmito sliby zavázali. V Chartě 77 nás však všechny spojilo přesvědčení, že svoboda je nedělitelná, že nelze mlčet k pošlapávání lidských a občanských práv kteréhokoli našeho spoluobčana. Je nepochybné a stále znovu dotvrzováno, že takové násilí se již po dvě generace děje mnohatisícové skupině čs. řeholníků a řeholnic. Nikoli zákonným opatřením, ale ozbrojenou operací byly v roce 1950 kláštery v Československu uzavřeny a řeholníci doslova odvlečeni do koncentračních klášterů - internačních táborů, kde byli za krutých a ponižujících podmínek nuceni strávit několik let (někteří byli propuštěni až v roce 1968, m n o z í další byli nelidsky vyšetřováni, odsouzeni k vysokým trestům a převezeni do normálních věznic). A n i po jejich propuštění z internace však nedošlo k nápravě nezákonností, pokusy z let 1968-69 byly předčasně zmařeny a v posledních letech se represe viditelně stupňují. Ačkoli podle platných čs. zákonů a vyhlášek (včetně těch nejnovějších) jsou řeholní společnosti plně legální, úřady jim fakticky tuto legalitu trvale upírají. Samozřejmě jsou tím porušována i ustanovení Ústavy ČSSR a zvláště přijatých mezinárodních paktů, zaručující svobodu náboženského života a sdružování k tomuto životu. Ale nejen to: příslušnost k řeholní společnosti s sebou
183
automaticky přináší i ztrátu těch základních práv, která jsou pro ostatní občany docela samozřejmá, a současně trvalou hrozbu trestního postihu - rozsáhlé policejní i justiční represe z posledních let měly demonstrovat, že tato hrozba není nikterak planá. Politickým záměrem, otevřeně a oficiálně proklamovaným ve stanoviscích Úřadu pro věci církevní, v rozsudcích soudů i v tisku, zůstává násilná likvidace řeholních společností v naší zemi. Naléhavě proto žádáme příslušné čs. instituce, aby neprodleně podnikly rozhodné kroky, které by řeholníkům a řeholnicím navrátily jejich základní občanská práva a každému čs. občanu jeho nezadatelné právo rozhodnout se pro řeholní život. Je to o to snazší, že takové rozhodnutí nevyžaduje sebemenší změnu žádného z čs. zákonů, nýbrž jen jejich důsledné uplatnění a dodržování. Dovídáme se, že řádová sestra Tereza z Kalkaty, laureátka Nobelovy ceny míru, požádala během své nedávné návštěvy ČSSR, při které byla nadšeně vítána mnohatisícovými davy věřících, příslušné státní a církevní úřady o povolení zřídit zde pobočný klášter svého řádu. V sousední N D R bylo její obdobné žádosti rychle vyhověno. Domníváme se, že kladný postoj našich úřadů v této věci, provázený zastavením všech policejních a justičních represí, by mohl být vhodným a oboustranně přijatelným prvním krokem k obnově normálních, tj. lidsky spravedlivých poměrů. 12. prosince 1984 dr. Václav Benda mluvčí Charty 77
Jiří Ruml mluvci Charty 77 * * *
Jana Sternová mluvčí Charty 77
Zvláštním kouzlem působí v každé krajině místa, kde jsou anebo byly kláštery. Přetrvává v nich humanistické poselství celých generací lidí inspirovaných vírou v Boha, kteří se zřekli osobních nároků, aby se mohli plně věnovat modlitbě a službě druhým lidem. Katolická církev jim poskytla institucionální rámec ve formě řeholí. M u ž i a ženy, kteří se v dospělosti svobodně rozhodli pro vstup do řehole, složili slib chudoby, čistoty a poslušnosti, obyčejně na celý život. Od té chvíle se vzdávali veškerého osobního majetku ve prospěch řehole, zřekli se založení vlastní rodiny a uznávali dalekosáhlou autoritu řeholních a církevních představených. Takovéhoto rozhodnutí, ostatně ověřeného zkouškou delšího přípravného období, noviciátu, byli schopni převážně jen zralí a hotoví lidé. Řehole se svým specifickým zaměřením umožňovaly takovým lidem co nejlépe využít svých schopností a životní energie ve službě bližním. Společenské zakotvení většiny řeholí bylo umocňováno existencí tzv. třetích řádů a různých dalších přechodných forem, jejichž příslušníci se podíleli na plnění řeholního poslání, přitom se však nezříkali svého 184
světského života a povinností svého stavu. Tak řehole vytvářely trvalé kulturní hodnoty a zanechávaly stopu v krajině i v lidech, mezi kterými působily.
Historické
pozadí
Působení řeholí v dějinách našich národů začalo prakticky souběžně se vstupem křesťanství na tuto půdu. Nejstarší západní misie byly se vší pravděpodobností řeholního původu. Také svatý Metoděj se na svou velkomoravskou misii připravoval v klášteře na Olympu v Řecku a jeho bratr Konstantin vstoupil r. 868 do kláštera v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril a kde také zemřel. Kláštery byly prvními školami, nemocnicemi a sociálními ústavy na našem území stejně jako důležitým civilizačním faktorem v doposud neosídlených oblastech a průkopníkem nových metod hospodaření i techniky. O vzdělanost v raném středověku se zasloužila zvláště řehole benediktinů. M i m o jiné se v jejích klášteřích opisováním uchovaly četné poklady antické kultury. Nejznámějšími benediktinskými kláštery v Cechách byly svatý Jiří (ženský), Břevnov, Broumov, Rajhrad, Sázava a klášter Na Slovanech, na Slovensku Zobor v Nitře, Hronský Svatý Beňadik a Skalka. Velké knihovny budoval řád premonstrátů, založený r. 1120 svatým Norbertem z Xanten. Jeho tělo odpočívá v Praze na Strahově v sousedství kdysi největší knihovny v Čechách - po staletí patřila tomuto řádu, dnes tvoří základ Památníku národního písemnictví, Řád cisterciáků podporoval rozvoj zemědělství a řemesel a v celoevropském měřítku zprostředkoval rychlé zavádění nových metod a technik. K nejznámějším klášterům patřil Velehrad na Moravě a Spišský Štiavnik na Slovensku. Na Slovensku cisterciácké kláštery po staletí zároveň prováděly ověřování právních listin, a proto jsou jejich archívy pokladnicemi historických pramenů. Léčení nemocných se na Slovensku věnoval řád antonitů. V Bratislavě založili už v r. 1096 nemocnici, nejstarší ve střední Evropě. V Čechách začal plnit podobné poslání řád domácího původu: Křížovníků s červenou hvězdou. Později prosluli zejména Milosrdní bratři, kteří měli nemocnice v Praze a v jiných městech. Zvláštní význam měly žebravé řády dominikánů a františkánů. Dominikáni pěstovali vědy a řeholnictví, vyučovali na školách, přednášeli dokonce i na Karlově univerzitě. Františkáni se věnovali zvláště misijní a sociální práci mezi lidem. Svou dobou proslul jejich klášter s nemocnicí založený blahoslavenou Anežkou v Praze. Velmi přísná a čistě kontemplativní řehole kartuziánů odváděla poukazováním na vysoké duchovní hodnoty okolní obyvatelstvo od hmo185
tařství. V Čechách měli kartuziáni kláštery v Praze a ve Valdicřch, na Slovensku to byl např. Červený Kláštor. Rozvoj moderního školství a vědy si není možno představit bez působení jesuitů. U ž v XVI. a X V I I . století zakládali gymnázia, na svou dobu vynikající úrovně. V Čechách a na Moravě vyučovali na dvaceti školách a na univerzitách v Praze (Klementinum) a v Olomouci, na Slovensku na jedenácti místech a na univerzitách v Trnavě a v Košicích. Vyučování se věnoval také řád piaristů, Školští bratři pečovali hlavně o školství nižších stupňů. Značného rozšíření dosáhla kongregace redemptoristů, kteří byli oblíbeni jako lidoví misionáři. O výchovu mládeže v průmyslových centrech se staral řád salesiánů, který mimo jiné vychoval í několik generací vynikajících sportovců. V minulém století vznikla kongregace verbistů, kteří odcházeli jako misionáři do zemí nazývaných dnes třetím světem a vytvářeli tak náboženský a kulturní most mezi národy. Ženské řehole, tradičně mnohem početnější než mužské (byly to povětšině II. řády hlavních řeholí, o některých jejich klášterech jsme se již zmiňovali), působily zejména ve zdravotnictví a ve školství. Řádové sestry tvořily převážnou část zdravotnického personálu, vykonávaly i ty nejtěžší a nejnepříjemnější práce. Tím, že se zřekly rodinného života, mohly se plně oddat službě nemocným, výchově mládeže i dalším posláním. jejich působení se vyznačovalo tichou, drobnou, nenápadnou vytrvalostí. Samy zůstaly anonymní, jejich celkové dílo však vytváří monument. Za staletí řehole dokonale splynuly se společenským organismem našich národů, Těšily se důvěře, úctě a oblibě nejširších lidových vrstev, ze kterých ostatně pocházela valná většina jejich členů. Dodnes se nepodařilo nalézt uspokojivou náhradu ani za řadu čistě světských funkcí, které řehole ve společnosti plnily.
Likvidace Na tomto historickém pozadí vstoupily u nás řehole do období po únoru 1948, kdy komunistická strana absolutně ovládla stát a začala přebudovávat celou společnost. Odhlédneme-li od ateismu v komunistické ideologii, řehole ve svých komunitách v praxi uskutečňovaly hlavní ideje hlásané komunisty: materiální rovnost a práci ve prospěch společnosti. Přesto začala komunistická strana hned po uchopení moci připravovat jejich likvidaci, protože představovaly ostrovy svobody v novém zřízení. Řeholníci se nedali získat ideologicky, jejich osobní nároky byly tak nízké, že je nebylo možné zlikvidovat ekonomicky, a jejich spojení s lidem tak pevné, že je nedovolovalo izolovat společensky. 186
Údaje z konce čtyřicátých let mírně kolísají, zpravidla se však uvádí, že v té době působilo na našem ú z e m í 61 řeholí (25 mužských, 36 ženských), klášterů bylo 393 (148 mužských, 245 ženských), řeholníků celkem 15200 (3000 mužů, 12200 žen). Řehole naháněly režimu strach. Přitom mu nezbývalo nic jiného než zlikvidovat je násilně. V březnu až dubnu 1950 bylo deset vedoucích představitelů mužských řeholí odsouzeno v politickém monstrprocesu za »špionáž ve prospěch Vatikánu« k dlouholetým trestům vězení. Vzápětí, v noci z 13. na 14. dubna 1950 a v další etapě o dva týdny později obklíčily jednotky Lidových milicí a SNB mužské kláštery v celé republice. Řeholníci si směli vzít s sebou jen nejnutnější osobní věci a ještě v noci byli odvezeni do několika internačních táborů. Největší tábory byly zřízeny v klášterních budovách v Želivi, Broumově a v Podolinci. Mladší řeholníci byli zařazeni do trestních vojenských útvarů s prodlouženou dobou služby. O likvidaci klášterů rozhodlo výhradně vedení KSČ; vláda, tím méně pak zákonodárné orgány se touto otázkou nezabývaly ani formálně. Jelikož usnesení stranických orgánů nemají charakter právní normy, byla likvidace klášterů čistě politickým aktem bez jakéhokoliv právního podkladu. Internační tábory nebyly zařazeny do soustavy věznic a nevztahovaly se na ně předpisy upravující - ať již jakkoli - výkon trestu. Postavení internovaných řeholníků bylo proto úplně bezprávné. Nesměli opustit tábor, denní režim byl přísně reglementovaný, bez jakékoliv samosprávy. Při nedostatečné stravě museli řeholníci manuálně pracovat 8-10 hodin denně. Za práci nedostávali žádnou mzdu, nebyli dokonce ani nemocensky pojištěni. Z a disciplinární, často vykonstruované přestupky jednotlivců používala správa táborů kolektivních trestů. Internace v táborech nebyla časově omezena, řeholníkům byla předkládána jako doživotní a pro některé z nich opravdu skončila až bezmála po dvou desetiletích. Tábory střežily ozbrojené oddíly nejprve Lidových milicí, později SNB. Životní podmínky řeholníků v internaci byly často horší než trestanců ve věznicích a politickému vedení nebylo proti mysli, jestliže se jejich vlivem urychlí úmrtnost řeholníků. Toto všechno jsou chrakteristické znaky otroctví v jeho nejdrastičtější formě a současně trestného činu genocidy podle definice VS O S N z 11.12.1946, resp. podle ustanovení § 259 odst. 1, písm. a platného československého trestního zákona. Je třeba uvést, že ve strážních oddílech se našli jednotlivci, kteří v rámci svých možností b u ď sami řeholníkům tajně pomáhali nebo aspoň zavírali oči nad drobnou pomocí okolního obyvatelstva. Ženské kláštery byly podobným způsobem zlikvidovány v červnu až v srpnu 1950. Důsledky byly tím bolestnější, že tisíce řádových sester byly naráz vytrženy z práce ve školství a ve zdravotnictví a že za ně dlouho nebylo možno získat alespoň částečně rovnocennou náhradu. Řeholnice 187
z celé republiky (včetně Slovenska) byly převezeny do menších internačních táborů v Čechách a na Moravě. Pracovaly v okolních továrnách a na státních statcích. V plném rozsahu trvala internace řeholí do roku 1955. V druhé polovině padesátých let byly internační tábory postupně rušeny. Ti řeholníci, kteří nebyli mezitím odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a přemístěni do normálních věznic, byli postupně propuštěni do civilního života, í nadále však zůstávali pod policejním dohledem. Řeholnice byly umísťovány do charitních domů, rozsetých po celé republice. Směly v nich vést řeholní způsob života, byly však pod dozorem státních správců a musely vykonávat nařízenou práci. Dobu věznění a internace řeholníků je možno odhadnout na základě údaje z roku 1968. Tehdy podalo 8264 řeholníků a řeholnic ministerstvu kultury žádost o obnovení klášterů, v níž signatáři uváději, že úhrnem strávili ve vězení a internaci 42763 let.
Po
propuštění
V první polovině šedesátých let, po postupném návratu z internačních táborů se řeholníci vžívali do poměrů, které se v republice zatím vyvinuly. Byla to doba, kdy vedení strany a státu prohlásilo Československo za socialistický stát. Řeholníci zjišťovali, že i za změněných poměrů trvá jejich povolání pro řeholní život. Našlo se jen velmi málo těch, kteří se rozhodli řeholi opustit. Zjišťovali, že trvá i společenská potřeba jejich působení - proklamované vědecké uspořádání společnosti neodstranilo nemocné, opuštěné a chudé, kteří potřebovali jejich pomoc, tím spíše pak ve společnosti neubylo těch, kdo se na ně obraceli se svými duchovními potřebami. A zjišťovali, že i mezi mládeží je mnoho zájemců o řeholní život. Bylo však nezbytné se v jistém smyslu přeorientovat, téměř všechny odvěké komponenty řeholního života bylo možno nadále uskutečňovat v pozměněných formách. Tradiční spolužití početných řeholních komunit v klášterech nebylo možné. Řeholníci se museli na čas vzdát hromadného života, také řeholnice se jedině tímto způsobem mohly vyhnout dozoru státního správce a dalším admistrativním omezením v charitních domech. Žili tedy jako soukromníci, pevně si však uchovávali příslušnost ke své komunitě a způsobem svého života vzbuzovali v okolí nejprve pozornost, později sympatie a nakonec často i touhu po následování. Tiché práci řeholí dodal dramatičtější dimenze rok 1968. Představení jednotlivých řeholí vytvořili Sekretariát řeholních společností a začali vyjednávat s ministerstvem kultury o odstranění protiprávních opatření, omezujících normální život řeholí. Sekretariát se vyhýbal rekriminacím, jeho požadavky směřovaly výlučně k obnovení podmínek pro legální 188
existenci a působení řeholí. I řešení majetkových otázek nechával vědomě stranou. Ministerstvo pod novým vedením se kladně stavělo k žádostem řeholníků podporovaných tiskem a veřejným míněním. D o sprna 1968, respektive do dubna 1969 však zásadní změny neprovedlo a poté se všechno vrátilo do starých kolejí. Odpovědní pracovníci, kteří dosud jednali s řeholními představenými a slibovali jim brzkou nápravu, b u ď sami ztratili svá postavení nebo se naráz stali arogantními a nakonec prohlásili Sekretariát řeholních společností za ilegální, Přesto však rok 1968 znamenal pro řeholníky povzbuzení; zintenzívnily se jejich vzáj emné kontakty, mnozí navštívili svá ústředí v Římě a někteří řeholní kněží se mohli vrátit do legální pastorace. V následujícím tzv. normalizačním období řehole opět prokázaly svou odolnost: liknavý postup úřadů při obnově jejich statutu je dokonce ušetřil prvního náporu normalizace a usnadnil jim navázat na tradici tiché práce ze šedesátých let. Takový způsob řeholního života vyžaduje ovšem větší samostatnost a plnější duchovní život, větší věrnost řeholnímu povolání a hlubší pochopení jeho podstaty. Mnohé záleží na mladých lidech, nezatížených hrůzami padesátých let a přinášejících nové nadšení. K větším či menším administrativním zásahům proti řeholím dochází po roce 1969 prakticky nepřetržitě, úřadům se však brzy přestaly jevit dosti účinné pro zamezení rozvoje a působení řeholí. Přicházejí proto opět na řadu čistě represivní orgány a různě odstupňované metody zastrašování: návštěvy v bytech, otvevřené sledování, výslechy, domovní prohlídky, procesy a věznění pro údajné maření dozoru nad církvemi. Na počátku osmdesátých let tyto akce dvakrát nabyly masové podoby. Po prvé v roce 1981, kdy je trestního stíhání proti dominikánskému knězi užito jako záminky k drastickým raziím ve dvou charitních domech (jeden z nich obývalo devadesát sester-důchodkyň, jejichž průměrný věk byl sedmdesát let). Při nich bylo mimo jiné zabaveno velké množství zcela legálně pořízené náboženské literatury. Zatím nejvěíším pokusem o rozbití řehole byl celostátní zásah proti františkánům v březnu 1983: desítky osob byly obviněny a vzaty do vazby, stovky byly vyslýchány. Pevný postoj řeholníků a rozhořčení, které tato akce vyvolala v naší i mezinárodní veřejnosti, nakonec přiměly represivní orgány ke změně taktiky: všichni obvinění byli bez soudu propuštěni nebo odsouzeni k toliko podmíněným trestům. Moc se však svých záměrů nevzdala, jak ukazuje případ sedmi františkánů z Liberce, proti nimž bylo stejné obvinění vzneseno v listopadu 1984 (tři z nich byli vzati do vazby).
Nezákonnost Je třeba konstatovat, že státní orgány při minulých ani současných perzekucích proti řeholím nikdy neuváděly specifický právní podklad 189
pro různé zásahy a omezení a také se podobný podklad vlastně nikdy nepokusily vytvořit. Spoléhaly na výlučnost svého politického postavení a s řeholníky ani s nikým jiným se nepouštěly do právnických polemik. V některých případech se objevil odkaz na § 14 zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a vyvozovalo se z něho zrušení řeholí. Citované ustanovení uvádí, že se zrušují dosavadní předpisy upravující právní postavení církví a náboženských společností. Vlastní ustanovení o náboženských společnostech - pod nimi se rozumějí i řehole - zákon neobsahuje. Samotné zrušení dosavadních, tedy všech předpisů o právním postavení řeholí však ještě neznamená bezprávnost jejich existence a už vůbec ne zrušení řeholí. Na právní postavení řeholí se vztahuje obecná zásada, že dovoleno je vše, co není zakázáno. Na obranu řeholí lze však užít i pozitivních právních ustanovení. Ústava zabezpečuje všem, tedy i řeholníkům, rovnost před zákonem, právo na vzdělání, svobodu shromažďovací, nedotknutelnost osoby a obydlí, svobodu vyznání, právo na osobní vlastnictví. Konkretizovanou ochranu poskytuje řeholníkům Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.), především v čl. 18 - svoboda smýšlení, svědomí a náboženství a svoboda projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými. Zrušení předcházejících předpisů, upravujících právní postavení řeholí, nemá žádný vliv na platnost citovaných pozitivních předpisů. Chybí systematický přehled předcházejících předpisů, zabývajících se řeholemi. Řehole byly natolik integrované do organismu obou našich národů, jejich působení tak přirozené, že ani ze strany státu, ani ze strany řeholí nebyla pociťována potřeba podrobně právně upravit jejich existenci. Kláštery, řeholní ústavy apod. v minulosti právně vznikaly vydáním zakládací listiny králem nebo nižším nositelem státní moci. Jejich poměry upravovalo za Rakouska nařízení ministerstva kultu z 13. 6. 1858, které však jeti přebíralo starší normy z doby Konkordátu (1855) o způsobu zakládání nových řeholních společností, legalizaci již existujících klášterů a o majetkových dispozicích řeholí. Další zákon č. 50/ 1874 Říšského zákoníku o vnějších poměrech katolické církve má jen odkazující ustanovení o řeholích - jejich poměry měla upravit zvláštní zákonná úprava, ke které však za trvání Rakouska-Uherska již nedošlo. V meziválečné ČSR se problematiky řeholí jen okrajově dotýkala dohoda mezi vládou ČSR a Vatikánem Modus vivendi (1928), která požadovala, aby hranice řeholních provincií byly upraveny shodně se státními hranicemi, dále kongruový zákon, který ukládal řeholním kněžím v pastoraci závazek předkládat výkaz o příjmech jako podmínku pro přiznáni kongruového příplatku, a konečně poplatkový ekvivalent, který stanovil způsob zpoplatnění majetku řeholních společností. 190
To jsou předcházející předpisy, které zrušil § 14 zák. č. 218/1949 Sb., pokud v době jeho vydání ještě vůbec platily. Jejich ustanovení byla v nových společenských a hospodářských poměrech stejně obsolentní, proto jejich zrušení vlastně ani nemohlo ovlivnit právní postavení řeholí. Po vydání zákona č. 218/1949 Sb. nevyšel žádný další předpis, který by blíže upravoval poměry řeholí, V samotném zákoně č. 218/1949 Sb. a v jeho prováděcích vyhláškách, vydávaných až do současnosti, jsou řehole zmiňovány jen okrajově. Z těchto zmínek je zřejmé, že ani sám stát je nepokládá za právně zrušené. Naproti tomu však nepovoluje mužským řeholím žádnou činnost ani veřejnou existenci, ženským pak toliko v naprosto omezené míře. Tento postoj k řeholím se stát ani nepokouší právně zdůvodnit, byť jakkoli deformované. Politické vedení otevřeně přiznává, že mužské řehole jako instituci pokládá za mocensky zlikvidované rokem 1950 a řeholníky jako jednotlivce chce pokládat za zlikvidované nejpozději tehdy, až zemřou poslední z těch, kdo do řehole vstoupili před dubnem 1950. Ženské řehole pokládá za dožívající v tom smyslu, že jim dovoluje vést kolektivní řeholní život v charitních domech, v menších skupinkách případně i na jiných místech, ale znemožňuje jim přijímat nový dorost a počítá s jejich definitivní likvidací cestou vymírání. Oficiálně proklamovaná formulace této politiky zní následovně: »Celkově je proto možno konstatovat, že dosažený stupeň vývoje naší socialistické společnosti nedává předpoklady pro další rozvíjení řeholního života, který je vlastně otázkou postupného dožití dosavadní řeholní generace, protože ani mládež o tento způsob života už dnes nemá zájem« (Nová mysl č. 1/1972, str. 120). Řehole jsou společenskou skupinou, které komunistická strana upírá právo na existenci výlučně s odvoláním na politické, mocenské poměry. Tato politika je v rozporu dokonce i s tím, jak tuto otázku řeší ostatní socialistické státy včetně SSSR, kde všude řehole legálně existují a vyvíjejí činnost, byť v různě omezené míře. Samozřejmě, politická argumentace tohoto druhu je absolutně nevývratná jen potud, pokud jí přeje celková politická situace. V roce 1968 jí na čas přestala přát. Sekretariát řeholních společností se tehdy obrátil na Generální prokuraturu ČSSR s dotazem ve věci legality řeholí. Generální prokuratura odpověděla Sekretariátu dopisem z 29. 11. 1968, č.j. III/2 Cd 2060/68-14, v němž v souladu se skutečností sdělila: »Řády a kongregace, které existovaly před vydáním zákona 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, nebyly zrušeny tímto ani jiným zákonem, existují právně dále a není překážky, aby v mezích platného právního řádu řádový život obnovily anebo v něm pokračovaly.« Řeholníci se odvolávali na citované stanovisko Generální prokuratury při své snaze o obnovení legální činosti řeholí i později, po nástupu normalizace. V nových poměrech však bylo třeba uvedené stanovisko 93
odvolat, k čemuž se nakonec propůjčilo ministerstvo kultury ČSR. V oběžníku biskupům a kapitulním vikářům č.j. 9 628/1971-III z r. 1971 uvádí: »Generální prokuratuře nepřísluší podávat závazný výklad platných právních předpisů, nýbrž dohlížet na jejich dodržování. Uvedený názor však byl vysloven mimo výkon všeobecného dozoru, takže podle právní praxe šlo jen o názor ryze konzultativní povahy, kterým nejsou vázány orgány a organizace, jimž byl adresován nebo jež se o něm dověděly, a tím spíše se jej nemohou účinně dovolávat ani občané nebo skupiny občanů.« Pro oběžník je charakteristické, že nepopírá věcnou správnost stanoviska Generální prokuratury z r. 1968 - to by bylo dost těžko možné ale popírá použitelnost stanoviska v praxi. Ani toto tvrzení oběžníku však neobstojí. Podle zákona o prokuratuře je tato povinna - mimo jiné - vykonávat dozor nad dodržováním zákonů. Je jasné, že aby mohla tento dozor vykonávat, musí si zákony napřed správně vyložit. Navíc stanovisko Generální prokuratury z roku 1968 bylo aktem všeobecného dozoru, protože bylo vydáno v souvislosti s podnětem Sekretariátu řeholních společností, zda a za jakých podmínek mohou řehole obnovit svou činnost. Prokuratura byla povinna zaujmout k podnětu stanovisko a oznámit je autorovi podnětu. Bylo by zbytečné podrobněji rozvádět právní argumentaci, protože státní moc dala dostatečně zřetelně najevo, že otázku řeholí nepokládá za právní otázku. Při zásadně negativním politickém stanovisku k existenci řeholí uskutečňují v této sféře faktické operativní řízení národní ministerstva kultury, a to prostřednictvím svých sekretariátů pro věci církevní a krajských a okresních církevních tajemníků při národních výborech, kteří ovšem administrativně nepodléhají ministerstvu kultury, nýbrž nadřízeným národním výborům, resp. ministerstvu vnitra. Značná část směrnic pro tyto tajemníky není proto publikována. Politické směrnice ostatně nemohou nahradit chybějící všeobecně závaznou právní úpravu. Výsledkem je naprostá právní nejistota řeholnic, jejichž působení je fakticky trpěno, ne však zákonně vymezeno, a všeobecně značné rozdíly v místní praxi, související s větší nebo menší horlivostí nižších funkcionářů.
Současnost Oficiální teze o postoji státu k řeholím z n í tak, že pokud jednotlivé osoby nadále v soukromí dobrovolně dodržují dříve přijaté církevní závazky, související s příslušností k jednotlivým řádům a kongregacím, je to možno považovat za jejich soukromou záležitost a fakticky trpěný stav (viz citovaný článek v Nové mysli). Řeholníci nesmějí společně bydlet ani v soukromých domcích či bytech, a to i když mají civilní zaměstnání, oblékají se do civilních šatů a i 192
když domky či byty jsou jejich vlastnictvím. Pokud tak přesto žijí, vystavují se nebezpečí, že se dříve nebo později nevyhnou policejnímu a administrativnímu šikanování, které často končí i trestním stíháním. Takto postupovaly úřady např. proti libereckým františkánům Bártovi a Trojanovi, kteří byli v roce 1982 za k o n á n í náboženských obřadů v soukromém domě a za údajné vyučování teologii odsouzeni pro trestný čin maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi (§ 178 tr.z.J. Řeholnice mohou v omezené míře vést společný řeholní život ve státem kontrolovaných charitních domech. Pokud se vsak pokusily žít ve větších nebo menších komunitách v rodinných domcích, které si některé z nich koupily, zdědily nebo rekonstruovaly, setkaly se s vážnými obtížemi, praxe je zde značně rozdílná a závislá na postoji místních funkcionářů. Na některých místech v republice se jim podařilo udržet v těchto soukromých domcích, jinde zase národní výbory domky zabavily a řeholnice převezly do charitních domů (např. v r. 1971 v Trnavě). V těchto případech národní výbory prohlašovaly koupi za neplatnou,, protože řeholnice prý i k n í potřebují státní souhlas, o který nepožádaly (jde o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, který se soukromým majetkoprávním aktem vůbec nesouvisí). Zároveň daly najevo, že takovýto souhlas by řeholnice stejně neobdržely. Řeholnice, kterým se podařilo udržet v rodinných domcích, se v nich nemohou účastnit bohoslužeb, ani kdyby si tam zřídily kapli, protože žádný kněz by nedostal státní souhlas ke konání bohoslužeb v takovémto objektu. Řeholnice, které byly v padesátých letech vyvezeny ze Slovenska do Čech,, se doposud nesmějí přestěhovat zpět na Slovensko. Mohly by se vrátit jen za podmínky, že by vystoupily z řehole. Jako řeholnice, v řeholním oděvu, by se totiž mohly ubytovat jen v některém charitním domě: k tomu potřebují souhlas církevního sekretariátu nebo tajemníka, který je jim zásadně a vytrvale odpírán. Některé případy jsou značně drastické, ani velice starým či těžce nemocným řeholnicím nebylo dovoleno vrátit se před smrtí do země, kde se narodily a kde mají své blízké příbuzné. Zdánlivým paradoxem politiky KSČ vůči řeholím je skutečnost, že problematika řeholí by v současnosti vlastně už neměla existovat. Vždyť podle původních představ a cílů této politiky by dnes v našem státě měla zbývat již jen hrstka izolovaných a rychle stárnoucích řeholníků a řeholnic. Tyto představy a cíle se nezměnily, problematika řeholívšak zůstává a její naléhavost se naopak stále zvyšuje. Řehole projevily obdivuhodnou schopnost odolávat snahám o jejich mocenskou likvidaci. V padesátých Letech vydržely internaci, nucené práce a vůbec náhlé vytržení ze způsobu života, který se formoval po staletí. Po návratu z táborů, ale zvláště od konce šedesátých let se většina 193
řeholí dokázala tvořivě přizpůsobit novým podmínkám své existence. Řeholníci se rozdělili do menších skupin, zapojili se do různých civilních zaměstnání, žijí v bytech či rodinných domcích jako jiní občané - a v těchto navenek nenápadných podmínkách pokračují v tradicích řeholního života. Toto přizpůsobení neznamená jen zachování a rozvíjení vlastní existence navzdory všemu pronásledování, ale také hledání nových forem řeholní spirituality i nových možností uplatnění a působení ve změněných společenských podmínkách. Není vinou řeholí, že nemohou působit veřejně, že stálé represe připravují společnost o značnou část prospěchu, který by jí svobodné působení řeholí mohlo přinášet. Jejich trvalé pronásledování ze strany státu je nezákonné a navíc se ukazuje, že snad ještě více než řehole poškozuje celou společnost i sám stát. Existence a rozvoj řeholí jsou jasným důkazem neúspěchu tohoto pronásledování, marnosti snah řehole mocensky zlikvidovat. Podle jejich odůvodnění proto, že nad nimi drží ochrannou ruku Bůh, v sociologickém odůvodnění proto, že se neustále reprodukují společenské podmínky jejich existence. Řehole budou trvat tak dlouho, dokud budou ve společnosti nemocní a slabí, děti a starci, dokud bude umění a věda a dokud bude třeba v samotě kontemplovat základní lidské problémy. Do té doby - i kdyby se podařilo dosavadní formy násilně potlačit či zničit - se vždy znovu budou objevovat jedinci, kteří dají přednost životu v prostotě a chudobě a budou vytvářet užší společenství bratří a sester, aby se mohli účinněji angažovat pro druhé. Posledních 35 roku představuje heroické období v tisíciletých dějinách řádů na našem území. Toto období se uzavře teprve tehdy, až se znovu otevřou brány klášterů. Říjen 1984 - Bratislava
O B Č A N É D R U H É H O ŘÁDU - KATOLÍCI V ZEMÍCH REÁLNÉHO SOCIALISMU Úvod 1. srpna 1975 všichni představitelé států Evropy (kromě Albánie) a také USA a Kanady v Helsinkách podepsali Závěrečný akt Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Tam se všechny podepsané státy zavazují »respektovat lidská práva a základní svobody včetně ... náboženské svobody a svobody přesvědčení pro každého«. Dále prohlašují, že »uznávají a respektují svobodu jednotlivce, aby se sám nebo ve společenství s jinými hlásil k nějakému náboženství a vykonával je«. Kromě toho se všechny podepsané státy výslovně zavázaly dodržovat 194
všechny odpovídající mezinárodní smlouvy. K nim patří Všeobecné prohlášení lidských práv a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. V něm čteme v článku 18: »Každý má právo na svobodu názoru, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje svobodu přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby, právě tak jako svobodu své náboženství nebo víru sám nebo spolu s ostatními vyznávat, ať již veřejně nebo soukromě, vykonáváním náboženských úkonů, zachováváním ritů a učením.« Přes obě následné konference v Bělehradě a v Madridu, kde se měly skládat účty ze zachovávání a plnění Závěrečného aktu Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, se situace věřících v socialistických zemích východní a jižní Evropy nezlepšila. V protikladu k závazkům, jež byly v Helsinkách převzaty, se v některých státech stále: - společensky diskriminují občané pro náboženské přesvědčení a poškozují ve vzdělání a povolání a plánovitě zcela vylučují z volné spolupráce na kulturním životě; - zabraňuje náboženským a církevním společenstvím v činnosti, stále více se omezují nebo dokonce zakazují; - obyvatelstvo a především dorůstající generace ateisticky indoktrinuje držiteli moci všemi prostředky, zatímco ostatní přesvědčení, především náboženská, se tupí a potlačují. Jak se to v jednotlivých případech děje, ukazují krátké zprávy o jednotlivých zemích na následujících stránkách. D a n á situace je vždy ukázána v pěti bodech, aby byla dána možnost srovnání. Stav předkládáme podle následujících pěti bodů: 1. Ústava a náboženské zákonodárství 2. Hierarchie a duchovenstvo 3. Náboženství a škola 4. Náboženství a rodina 5. Laická práce v církvi
ALBÁNIE
1. Ústava a náboženské
zákonodárství
O d roku 1967 je Albánská lidová republika první a dosud jedinou ateistickou zemí světa. Podníceni řečí Envera Hoxhy 6. února 1967 zatloukli žáci a učitelé v Durazzu (Durrěs) prkny všechny náboženské stavby města, kostely a mešity. Podle úřední albánské verse tento příklad rozohnil celou zemi, takže do května téhož roku bylo všech 268 katolických kostelů a skoro 2000 dalších náboženských budov (pravoslavné kostely, kláštery a mešity) zavřeno, znesvěceno a zbořeno. Přitom prý obyvatelstvo jednalo spontánně, ba dokonce i duchovní »dobrovolně vysvlékli své kutny«. Když pak byly 13. listopadu 1967 prohlášeny za 195
neplatné dosud platící náboženské předpisy poválečných let, byl krok k »první ateistické zemi světa« zpečetěn. Nová Ústava z roku 1976 prohlásila proto důsledně každou náboženskou činnost za trestnou. Článek 37 Ústavy prohlašuje: »Stát neuznává žádné náboženství a podporuje a rozvíjí ateistickou propagandu, aby v lidech zakotvil vědecký světový názor.« Článek 55 zní: »Je zakázáno vytvářet jakoukoli organisaci fašistického, antidemokratického, náboženského a antisocialistického charakteru. Je zakázána fašistická, náboženská, válečná a antisocialistická činnost a propaganda stejně jako vzbuzování národní a rasové nenávisti.« Podle posledního sčítání lidu předválečné doby v roce 1938 (při tehdejších 1,1 milionu obyvatel proti dnešním 3 milionům) bylo 69% moslimů, 20,7% pravoslavných a 10,2% katolíků, přičemž moslimové se dělili na sunníty a příslušníky řádu Bektaši (alespoň 15% souhrnného albánského obyvatelstva). 2. Hierarchie a duchovenstvo Vzhledem ke skutečností, že Albánie je první ateistická země, není tam ani žádná církevní hierarchie. Až do roku 1967 měla autokefalní al-
bánská pravoslavná církev 4 diecéze (Tirana, Berat, Korča a Argyrokastron); katolíci měli arcibiskupství Durazzo a Skutari a biskupství Alessio, Pulat, Sape a Opatství nullius Oroš. Po letech nejkrutšfho pronásledování již od roku 1945 - zákaz katolických řádů a zavraždění skoro všech katolických biskupů - se vláda snažila vytvořit albánské národní církve dekrety o náboženských společnostech. 4. května 1950 vyšel dekret »O schválení statut autokefalní pravoslavné církve Albánie«, 30, července 1951 »O schválení statut katolické církve Albánie«. (Zároveň s dekretem o pravoslavné církvi byla schválena i statuta albánské společnosti Bektaši a albánských moslimů.) Národně církevní rys se zřejmě ukazuje v dekretu o schválení statut katolické církve Albánie, o níž se tvrdí, že nemá naprosto žádné organisační nebo jiné styky s Vatikánem. I po těchto dekretech pronásledování pokračovalo. Roku 1959 byli dva katoličtí knězi a pět laiků odsouzeno k smrti pro údajnou spolupráci s jugoslávskou tajnou službou. Roku 1971 byl v koncentračním táboře Lušňa popraven 74-letý kněz Stjefen Kurd, protože pokřtil jedno dítě. Roku 1979 byl k smrti ztlučen biskup Qoba a roku 1980 k smrti odsouzen jesuita Anton Luli, protože pokřtil dva synovce. 3. Náboženství a škola Výuka náboženství je zakázána. Ve školách se učí ateismus. 4. Náboženství a rodina Od roku 1967 však ani v prvním ateistickém státě světa nezmizel veškerý náboženský život. Ve stranickém tisku se čas od času objeví články, 196
jež jsou většinou psány od stranických funkcionářů. Pisatelé těchto článků si často stěžují, že bohužel náboženské přesvědčení v Albánii doposud zůstalo živé. Příležitostně se udávají i příklady, jež ukazují, že i po 15 letech zákazu jakékoli náboženské činnosti jsou v Albánii ještě věřící. Z m í n ě n í popravení k n ě ž í pokřtili děti na žádost matek. V případě Otce Antona Luliho dostala matka pokřtěných dětí trest 8 let koncentračního tábora. 1 stranické noviny připouštějí, »že mnohé normy a nepsané a náboženské rity se ještě i dnes, především od starých, i nadále přenášejí na mladou generaci«. V bytech existují ještě kříže a ikony a slaví se svátky svatých. 5. Laická práce v církvi Laická práce v církvi je v albánských podmínkách nemožná.
BULHARSKO
1. Ústava a náboženské
zákonodárství
Článek 53,1 Ústavy z 18. května 1971 zajišťuje v Bulharsku svobodu přesvědčení a víry. Občané »mohou vykonávat náboženské úkony nebo také šířit protináboženskou propagandu«. Zákon o vyznáních víry z 26. února 1949 určuje působení jednotlivých vyznání v Bulharsku. Článek 3 tohoto zákona říká: »Vyznání víry bulharského lidu je tradiční víra bulharské pravoslavné církve. Ta je spojena s jeho dějinami, a proto může být podle formy, obsahu a podoby lidově demokratickou církví.« Při dnes zhruba 9 milionech obyvatel je též jeden milion moslimů (převážně Turků). Ke katolické církvi náleží jen 60-70 tisíc věřících. V protikladu k pravoslavné církvi je její postavení ztíženo, protože podle článku 22 zákona o vyznáních víry se mohou udržovat styky s cizinou (tedy i s Vatikánem) pouze s předběžným souhlasem ministerstva zahraničí. Katolická církev je těžce postižena i článkem 23 tohoto zákona, podle něhož řády, kongregace a misie, jež mají své sídlo v zahraničí, »nesmí v Bulharské lidové republice vytvářet žádné filiálky, misie, kláštery, dobročinné nebo jiné ústavy«.
2. Hierarchie a duchovenstvo Zatímco pravoslavná církev měla v komunistickém Bulharsku vždy patriarchu a diecéze obsazené biskupy, byl roku 1952 katolický biskup Bossilkov odsouzen k trestu smrti. Teprve roku 1975 mohly být obě římsko-katolické diecéze Nikopol (se sídlem v Ruse) a Sofie-Plovdiv opět obsazeny. 197
Biskupství Nikopol (pro severní Bulharsko) zahrnuje 20.000 věřících, o něž se stará 14 k n ě ž í v e 12 farnostech. Biskupovi v Plovdivu podléhá 30.000 katolíků, pro něž m á jen ještě 8 k n ě ž í n a 15 farností. Kromě toho existuje ještě exarchát katolíků byzantského obřadu se sídlem v Sofii. Patří m u 24 kostelů a kaplí, o něž se stará 20 kněží. Vzhledem k tomu, že po válce nebyla v zemi ž á d n á možnost výchovy kněží, je veškerý klérus zcela přestárlý. Teprve roku 1982 mohli po prvé dva bulharští katoličtí k n ě ž í přijít na studie do Říma. 3. Náboženství
a škola
V článku 38, 3 zavazuje Ústava rodiče, aby se starali o komunistickou výchovu dětí. »Výchova mládeže v duchu komunismu je povinností celé společnosti« (článek 39, 1). Výuka v celé zemi se zakládá na marxisticko-leninistické ideologii (článek 45,3). Právě tak musí veškerá tvůrčí práce v oblasti vědy, umění a kultury probíhat v duchu komunismu (článek 46, 1). Článek 20 zákona o vyznáních víry říká, že výchova dětí a mládeže »se provádí pod dohledem státu a je vyloučena z okruhu činnosti náboženských společností a jejich duchovních«. O d léta 1982 je zakázána výuka náboženství mladým pod 16 let. Toto opatření je zdůvodněno článkem 20 zákona o vyznáních víry. 4. Náboženství
a rodina
Bulharské rodinné právo z 15. března 1968 určuje kromě již zmíněných výroků Ústavy navíc »rodinné vztahy tímto účelem; ochrana a upevněn í rodiny jako základní buňky socialistické společnosti a výchovy dětí v duchu socialismu a komunismu«. Článek 63 tohoto rodinného práva dává lidovému soudu možnost, aby úředně » nařídil ubytování na odpovídajícím místě«, jestliže rodiče neodpovídají těmto požadavkům. Ateistická propaganda je od 60. let v celém Bulharsku zesílena. V roce 1966 byl zvláště vypracován závěr Ústředního výboru »o intensifikaci ateistické výchovy«. Od té doby se protináboženská propaganda soustřeďuje v rozhlase a televisi, ve filmech a v tisku. Tuto práci podporují zvláštní ateistické kluby. Vláda vyplácí prémie rodičům, kteří nedávají křtít své děti, právě tak jako mladým párům, jež své manželství neuzavírají před knězem, a dokonce i příbuzným, kteří nenechávají své zemřelé církevně pohřbít. 5. Laická práce v církvi V Bulharsku nejsou žádné možnosti pro laickou práci v církvi, protože náboženská společenství pouze »mohou svobodně vykonávat své náboženské úkony v rámci Ústavy a zákonů země«. Jednotlivým vyznáním n e n í povolena ani charitativní činnost 198
ČESKOSLOVENSKO
1. Ústava a náboženské
zákonodárství
V Ústavě (článek 32,1) se tvrdí: »Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to n e n í v rozporu se zákonem.« K tomu prohlásil první tajemník KSČ a president státu, Di\ Gustav Husák: »Věřící občané se u nás mohou svobodně hlásit ke svému náboženství a účastnit se bez omezení na náboženských úkonech.« V ČSSR dnes neexistuje zákonná rozluka církve a státu, avšak také žádná dohoda mezi nimi. Spíše tam je zákony udané a v konkrétní každodenní praxi zcela svévolně státními předpisy upravené ovládání celého církevního života, jež provádějí zvláštní církevní sekretariáty, jež jsou pod vlivem státní bezpečnosti. Při přestupcích dochází k soudnímu postihu. Podle vládního nařízení č. 228/49 z 25. října 1949 přísluší církevním sekretariátům »zvláště normativní, vedoucí a kontrolní činnost ve všech církevních a náboženských záležitostech«.
2. Hierarchie
a
duchovenstvo
Biskupové a knězi v Československu smějí vykonávat svůj úřad a přijmout pověření k církevnímu úřadu jen tehdy, když předtím výslovně dostali povolení příslušného státního církevního sekretariátu; toto povolení je zcela přesně určeno na místo a dobu; platí to i pro jmenování biskupů Svatým stolcem. V současnosti jsou z 13 diecézí pouze 3 obsazeny sídelními biskupy. Kdo vykoná duchovenskou činnost bez tohoto povolení, je trestán podle § 178 trestního zákona pro »maření nebo ztěžování státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi«. Katoličtí kněží bez státního souhlasu jsou pro stranu a stát pouze »bývalí« duchovní. Ve své úřední činnosti jsou biskupové zcela závislí na církevním sekretariátu. Každé jmenování nebo přeložení duchovního jím musí být nejprve schváleno; smějí biřmovat na farách pouze poté, co dostali povolení, všechna oznámení podléhají censuře, dokonce musejí přijmout i škrty v pastýřských listech a musí duchovním sdělovat rozhodnutí církevních sekretariátů. Společné konference českých a slovenských biskupů nejsou povoleny, služební cesty biskupů do Říma musí být schváleny; papežské listy a prohlášení nesmějí biskupové bez svolení zveřejnit ani se podle nich řídit. Naprosto stejné svévolí jsou vydáni i duchovní v pastoraci. Církevní tajemníci jsou vlastně jejich pány. Ti rozhodují i o přijetí do kněžských seminářů. 199
3. Náboženství
a škola
Článek 16,1 Ústavy prohlašuje: »Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu«, to však znamená v duchu ateismu. A tak nejvyšší pražský školský úřad začátkem školního roku 1975/76 prohlásil: »Výchova k vědeckému světovému názoru a k ateismu i nadále zůstává základním úkolem školy a výchovných zařízení.« A všem učitelům bylo jasně dáno najevo: »Opět a znovu říkáme a zdůrazňujeme, že výchova v duchu vědeckého světového názoru patří k základním povinnostem učitelů socialistické školy. Z tohoto hlediska není světový názor učitele soukromou záležitostí« (Vladimír Cirbes, v »Priekopnik« 3 a 4/74). Přesto je však výuka náboženství ve školách zákonně povolena, v každodenní praxi byla však takřka znemožněna, protože provázena všemožným šikanováním a škodlivými důsledky jak pro děti, tak pro jejich rodiče. Počet dětí, jež se hlásí k této výuce náboženství, bude v průměru sotva přesahovat 3-5% všech dětí školou povinných. Uskutečnění této výuky je nesmírně ztěžováno. Čistě církevně náboženské vyučování dětí je zakázáno a soudně stíháno. 4. Náboženství
a rodina
Náboženská situace věřících rodin je ztížena takřka nepředstavitelným způsobem - a přeci takovéto nábožensky nedotčené rodiny existují. Veškerý pracovní i společenský život je ovlivňován komunistickou stranou. Postoj k náboženství, víře a církvi má pro kádrový posudek, avšak i pro postup v povolání a společenské postavení rozhodující význam. Účast na církevním životě, návštěva nedělní bohoslužby, křest dětí, biřmování - to vše se zaznamenává. To je i důvodem pokusů toto vše dělat někde jinde, nakolik to je možné. 5. Laická práce v církvi Aby se laici v ČSSR podíleli na církevní práci v katolických farách a diecézích, není možné; co Druhý vatikánský koncil žádá na poradcích, nelze v současném Československu uskutečnit. I zavedení trvalého jáhenství, byť i vedle povolání, je zakázáno. A vše, co u státní bezpečnosti vzbuzuje podezření laického apoštolátu nebo katolické akce, má za následek vyšetřování státní bezpečnosti a výslechy. Vidí se v tom znamení »politického klerikalismu«.
200
JUGOSLÁVIE
1. Ústava a náboženské
zákonodárství
V socialistické, avšak na blocích nezávislé Jugoslávii určuje od roku 1953 na spolkové úrovni »Základní zákon o právním postavení náboženských společností« vztah zhruba 30 připuštěných a uznávaných vyznání ke komunistickému státu. S několika doplňky a změnami vzhledem ke změně Ústavy v roce 1965 platil tento zákon až do přijetí jugoslávské Ústavy v roce 1974. Sice měla již jeho platnost skončit 31. prosince 1971, protože však na zemské úrovni nebyly žádné nové zákony, podržel svou platnost prakticky až do schválení zákonů jednotlivých republik, jež se událo v době do roku 1978. Spolková ústava z 21. února 1974 zaručuje v článku 154 rovnost občanů »bez ohledu na národnost, rasu, pohlaví, řeč, vyznání víry nebo společenské postavení. Všichni jsou si před zákonem rovni.« Článek 174 zní: »Vyznání víry je svobodné a je soukromou záležitostí člověka. Náboženské společnosti jsou odloučeny od státu a jsou svobodné ve vykonávání svých náboženských úkonů a zvyků. Náboženské společnosti mohou zakládat náboženské školy pouze k výchově duchovních. Zneužití náboženství a náboženské činnosti pro politické účely je protiústavní. Společnost může hmotně podporovat náboženská společenství. Náboženské společnosti mohou mít právo na nemovitý majetek v rámci daných zákonů.« Kromě těchto základních výroků Ústavy určují postavení jednotlivých vyznání zákony na úrovni jednotlivých zemí. Tyto zákony se v jednotlivých šesti republikách silně opírají o základní zákon z roku 1953. Jako dříve v Jugoslávii velmi často i v posledních letech ukázala politika svazu komunistů Jugoslávie církvi dvojí tvář. Tak chorvatský přední politik Vladimír Bakarič počátkem roku 1980 prohlásil v jednom interview v chorvatském deníku »Vjesnik«, že z komunistické strany je třeba nově promyslet vztah k ateismu. Že ateismus není podstatně a nutně spojený s marxismem, že je možná pouze přežitým úkazem 19. století. I výroky jiných politiků naznačují, že vzhledem k afgánské krisi nechtějí uvnitř Jugoslávie znepokojovat věřící a v protikladu k předešlým letům se na nějaký čas vyhnout střetům s církví. 26. července 1980 také tvrdil Todo Kurtovič, který tehdy předsedal federální radě socialistického svazu a dříve byl předsedou státní komise pro náboženské otázky v socialistické republice Bosna-Hercegovina, v rozhovoru pro záhřebský deník »Vjesnik«, že existuje »mnoho nového a positivního v postavení duchovních a církve resp. náboženských společností ... Doufáme, že tato cesta a tento vývoj budou pokračovat co možná nejrychleji ze všech stran.« Kurtovič, který rok před tím zveřejnil svou knihu Církve a socialistická samospráva, dodal, že ani za války, ani v 201
poválečných letech nebyla politika jugoslávské komunistické strany zaměřena na to, aby rozdělovala občany na ty, kteří věří, a n a druhé, kteří nevěří- Tvrzení, že s věřícími se v Jugoslávii jedná Jako s druhořadými občany, nazval klerikalistickým a kontrarevolučním. Je však skutečnost, že i v posledních dvou letech zůstali křesťané v Jugoslávii »proletáři socialismu«, protože politiku určují ne mužové jako Kurtovič a Bakarič, nýbrž praktikové církevního boje, K t o m u přistupuje, že národnostní, kulturní a hospodářské protiklady v Jugoslávii určují i náboženskou politiku, jež může být proti katolickým Chorvatům a Slovincům jiná než vůči pravoslavným Srbům a Makedoncům. 2. Hierarchie
a
duchovenstvo
V Jugoslávii je všech 23 katolických právních oblastí (8 arcidiecézí, 14 diecézí a jedna apoštolská admínistratura) obsazeno řádným vrchním pastýřem. Zrcadlí í národnostní mnohotvárnost země, protože mezi biskupy jsou kromě Chorvatů a Slovinců i Albánci, Maďaři a Rusíni. Podle statistiky z roku 1981 je jim podřízeno 2.741 diecézních a 1.436 řádových knčžf. D u c h o v n í se vychovávají na různých teologických ústavech (2 teologické fakulty a 5 teologických vysokých škol). O přijetí a výchově rozhoduje jedině církev. »Náboženské společnosti ... spravují kněžské semináře samostatně, určují učební látku a volí si vyučující.« Pokusy strany rozdělit duchovenstvo nebo mezi ně zasít nedůvěru pomocí sdružení k n ě ž í měly jen nepatrný úspěch. Úděsný je silný pokles kněžských povolání v posledních 10 letech. Tak jen v lublaňské arcidiecézi poklesl počet kandidátů kněžství ze 121 ve studijním roce 1970/71 na 29 ve studijním roce 1981/82. Ve všech třech slovinských diecézích dohromady (Lublaň, Maribor a Koper) se počet seminaristú v téže době zmenšil z 279 na 63. 3. Náboženství
a škola
Podle článku 174 Ústavy » m o h o u náboženská společenství zakládat školy pouze k výchově duchovních«. Z á k l a d n í zákon o právním postavení náboženských společností z roku 1953 říkal, že výuka náboženství v kostelích, svatyních příp. jiných k tomu určených prostorách je svobodná. Výuka však nesmí být navštěvována žáky běžných škol během školních hodin. Toto dobrovolné vyučování náboženství navštěvovalo v roce 1975 v zemském průměru 59% katolických dětí, jež pro ně přicházely v úvahu. Když si uvědomíme státní kampaň proti vyučování náboženství, tlak, který někteří učitelé na děti vykonávají, a nevýhody, s n i m i ž pro tuto výuku katolíci musí počítat, je 59% pozoruhodně vysoká část, jež je samozřejmě značně rozlišná podle zemí a diecézí. Rozděleno podle z e m í je vlastní Chorvatsko a Slavonie (tedy církevní provincie Záhřeb) se 202
49% pod celozemským průměrem, právě tak jeko chorvatské přímoří (církevní provincie Rijeka-Senj) s 57%. Naproti tomu Dalmácie (61%), Slovinsko (68%) a Bosna-Hercegovina (80%) vykazují nadprůměrnou návštěvu tohoto vyučování náboženství. Avšak i uvnitř těchto oblastí čísla oscilují podle diecézí; tak např. v sufragánských diecézích Djakovo (63%) a Križevci (60%) jsou nad průměrem, zatímco v arcidiecézi Záhřeb s pouze 45% a největším počtem katolíků v církevní provincii je průměr provincie snížen na 49%. V Dalamácii a v chorvatském pobřeží vykazují biskupství Kotor (30%), Dubrovnik (40%) a Porec-Pula (42%) čísla, jež se od ostatních diecézí na pobřeží výrazně odlišují, protože v Zadaru navštěvuje 61%, v Rijece-Senj a Splitu 63%, ve Hvaru 72% a v diecézi Krk dokonce 86% dětí a mládeže náboženskou výuku, Nejvyšší procento dosahuje biskupství Mostar-Trebinje, kde na vyučování náboženství chodí 96% dětí. Státní školy jsou prakticky školami »ateistického vyznání«, kde nemůže být činný žádný aktivně věřící učitel. Žáci jsou vždy znovu silným tlakem učitelů zrazováni od výuky náboženství; náboženství a víru státní učitelé zesměšňují. Biskupové Jugoslávie ve svém »Poselství veřejnosti« si již roku 1973 stěžovali, že se vydávají za vědecké pravdy tvrzení, že náboženství a víra jsou škodlivé pro společnost, že jsou doposud pouze trpěny, že jsou však záporným jevem, dědictvím minulosti a znamením zaostalosti a že jako takové musí v budoucnosti zmizet. 4. Náboženství
a rodina
Útěk z vesnic do měst a vnitřní pohyb obyvatelstva z hospodářských důvodů, otevření Jugoslávie Západu, chození za prací do ciziny a proudy turistů na jaderském pobřeží rozbily mnohem více než marxistický vliv ve škole a ve výchově staré rodinné struktury. Naproti tomu se najdou v nevyvinutých (často moslirnských) oblastech země ještě nedotčené struktury. Zatímco podle údajů jednoho bělehradského institutu se zhruba 70% obyvatel Jugoslávie hlásí k nějakému náboženství, je tento podíl v Bosně-Hercegovině 83,8% a v autonomní oblasti Kosovo ještě 91%. Ve městech a v oblastech hustého zasídlení na severu počet věřících značně klesá. Ve Slovinské socialistické republice bylo v roce 1968 ještě 67,8% obyvatel náboženských, zatímco v roce 1970 již jen 59,1%. Až do roku 1975 měl počet věřících klesnout na 52% a do dneška na méně než 45%. Pro oblast chorvatského hlavního města Záhřebu máme statistiku z roku 1975. Podle n í bylo: 51,2% věřících; 20% nerozhodných; 15,9% nevěřících; 12,2% ateistů a 0,6% neodpovědělo.
203
5. Laická
práce v církvi
Katolická laická práce v západním smyslu n e n í v Jugoslávii m o ž n á . Náboženský z á k o n pro Slovinskou socialistickou republiku zakazuje např. »v rámci společenstvívěřících resp. jejich orgánů organisovatnebo vykonávat činnost, již Ústava nebo zákon označují za činnost důležitého společenského významu anebo zakládat sdružení pro takovou činnost«. Pod to spadá i církevní práce pro mládež nebo z a k l á d á n í katolických spolků. Biskupové Jugoslávie shrnuli na své jarní konferenci v roce 1981 situaci takto: »Ústava a zákon zaručují náboženskou svobodu jako např. svobodný styk se Svatým stolcem, právo na jmenování biskupů a ustanovování k n ě ž í a ostatních církevních pracovníků; svobodu evangelisace a katechísace a svobodu náboženského tisku. Přesto jsou některé z těchto a jiných svobod v praxi citelně narušeny jako např. znevýhodnění věřících ve společností a ve veřejném životě; vykonávání určitého tlaku na rodiče a děti a mladistvé pro jejich účast na vyučování náboženství; vyloučení víry a církve z hromadných sdělovacích prostředků; omezení náboženských práv věřících v některých nemocnicích, společenských domovech, věznicích, jestliže si přejí a žádají pomoc duchovních osob; znemožnění, aby věřící vojáci mohli vyplnit své náboženské povinnosti ...«
MAĎARSKO
1. Ústava a náboženské zákonodárství Ústava Maďarské lidové republiky zaručuje v článku 61 rovnost všech občanů před zákonem. Znevýhodnění obyvatel Maďarska pro jejich vyznání víry je trestné. Článek 63 zaručuje navíc svobodu přesvědčení a právo na volné vykonávání náboženských úkonů. K lepšímu provádění těchto základních práv předepisuje Ústava v článku 63, 2 rozluku církve a státu. 2. Hierarchie a duchovenstvo Porušením ústavní normy rozluky církve a státu byl zákonem vytvořen státní církevní úřad, který má - pod dohledem vlády - za úkol řešit problémy mezi státem a církví. D o oblasti úkolů tohoto úřadu spadají všechny podstatné církevní záležitosti. V této instituci mají katolíci, reformovaní, luteráni a ostatní náboženská společenství vlastní oddělení, jež se u katolické církve dělí podle diecézí. Vedoucí kanceláří těchto diecézních státních úřadů vykonávají v Maďarsku v protikladu k ústavní zásadě rozluky církve a státu funkci generálních vikářů. Biskupové jsou od těchto vedoucích kanceláří stále sledováni a nemohou učinit žádné svobodné rozhodnutí, K provedení každého úředního 204
jednání potřebují schválení státního církevního úřadu a musí se před tímto úřadem ospravedlnit. Navíc jsou v jednotlivých komitátech Maďarska ustaveni ještě církevní tajemníci, kteří jako důstojníci státní bezpečnosti špehují všechny kněze v daném obvodu. Tito zpravují budapešťskou centrálu o jednotlivých duchovních, jejich životě, práci a návštěvách. U všech přeložení duchovních biskupem má státní církevní úřad právo výhrady. I okruh duchovních osob, jejichž jmenování podle kanonického práva přísluší papeži, je vázán na placet státního církevního úřadu. Tak jsou vlastně všichni biskupové, preláti, kanovníci, ba dokonce faráři a děkani a také profesoři teologie a rektorové kněžských seminářů jmenováni státním církevním úřadem. Přestože nedostatek kněžského dorostu dosáhl již katastrofálních rozměrů, omezuje stát skrze numerus clausus u studentů teologie počet kandidátů kněžství tak silně, že ročně může být vysvěceno pouze zhruba 35 novokněží. A tak je klérus značně přestárlý a stále jej ubývá. Studenti, kteří vyjádří záměr, že by chtěli studovat teologii, jsou v protikladu k ostatním studentům povoláni k dvouleté vojenské službě. Během této doby se ze státní strany podniká všechno, aby změnili svůj záměr stát se kněžími. Až na nepatrné zbytky jsou všechna řádová společenství zrušena a zakázána. I těch několik málo klášterů, jež ještě existují, smí ročně přijmout nejvýše dva novice. 3. Náboženství a škola V Ústavě zaručená svoboda náboženství je mocně porušována omezováním náboženské výuky. Povolená nepovinná výuka náboženství na základních školách a gymnasiích se může konat skoro výhradně jen na venkově. Zásadně se jí mohou účastnit pouze žáci ve věku od 7 do 14 let. Na gymnasiích a lyceích v zemi je zapsání k výuce náboženství většinou nemožné. Úředními opatřeními je výuka náboženství na školách ve větších městech znemožněna. Určitým skupinám osob, jako příslušníkům vojska, policie a ostatních ozbrojených složek a také pedagogům a členům strany, je přihlášení dětí k výuce náboženství co nejpřísněji zakázáno. Se zavedením pětidenního týdne ve školní výuce, od školního roku 1982/83, pocítila školní a církevní výuka náboženství další omezení. Výuka náboženství na školách se musela konat během 7. a 8. školní hodiny, protože ostatní hodiny jsou plně obsazené ostatními školními předměty. To lze však po sedmi až čtrnáctiletých dětech sotva požadovat. 4. Náboženství a rodina Rodiče jsou povinni hlásit zaměstnavateli zapsání dětí na výuku náboženství. Kromě toho ředitelé škol oznámí státním zaměstnavatelům jména těch rodičů, kteří si přejí, aby se jejich děti účastnily náboženské 205
výuky, dříve než předají seznam příslušnému farnímu úřadu, aby zaměstnavatel mohl na rodiče vykonávat nátlak. Mimoškolní' výuka náboženství, která se většinou koná v kostele, je pro obsáhlý rozvrh hodin žáků prakticky nemožná. Kněží, kteří vyučují náboženství a již nyní jsou přetíženi, musí svou velkou dávku pracovního zatížení z dosavad 6 dní zhustit na 5 dní. Ze zhruba jednoho milionu mladých katolíků, kteří by byli oprávněni se účastnit výuky náboženství, pouze 2 až 3% se skutečně účastní školní a zhruba stejný počet mimoškolní výuky náboženství. Stát se pak ze své strany snaží, zatímco se možnosti k účasti na výuce náboženství značně omezují, stále mocněji vychovávat mládež v duchu marxismu-leninismu. Podle příslušných zákonů se má výuka na školách provádět tak, aby marxisticko-leninský světový názor byl u žáků vytvářen nebo posilován, aby pak intensivněji spolupracovali na výstavbě socialismu. Veškerá výuka, počínaje dějinami až po kreslení, je založena na principech marxistického světového názoru. 5. Laická práce v církvi Během období silného proticírkevního boje v poválečných letech vznikly základové skupiny, angažované skupiny katolických laiků, o něž se často duchovně starají kaplani. Protože v každodenním životě žijí křesťansky, jsou často pronásledováni státními úřady. Po jejich uznání ze strany státu jako náboženská společenství pověřil státní církevní úřad biskupskou konferenci s odvoláním na dřívější dohody, aby postupovali proti takovým osobám, jež jednají v rozporu se zákonným řádem. V tomto střetnutí mezi biskupy a základovými skupinami je stát třetí, který se směje.
POLSKO
1. Ústava a náboženské zákonodárství § 82 Ústavy Polské lidové republiky říká: »Polská lidová republika zaručuje občanům svobodu přesvědčení a vyznání. Církev a jiné náboženské společnosti mohou volně vykonávat své náboženské úkony. Občané nesmí být nuceni k neúčasti v náboženské činnosti nebo ritech. Nikdo též nesmí být nucen k účasti na náboženské činnosti nebo ritech. Církev je odloučena od státu.« Polská sjednocená dělnická strana, s n í spojené malé strany a prorežimní katolické skupiny laiků se koncem července 1982 dohodly na »prohlášení« k »Vlasteneckému hnutí národní obrody«, jež bylo nově založeno v rámci stanného práva. V něm se říká: »V práci pro Polsko nelze dělit na členy strany a nestraníky, na věřící a nevěřící. Všichni občané mají stejná práva a povinnosti.« 206
Po převzetí moci komunisty prokazovala polská katolická církev vždy znovu dobrou vůli vůči úřadům. V dubnu 1950 uzavřel tehdejší primas Wyszyriski první dohodu v dějinách mezi církví a komunistickým státem, jež měla určovat vztahy mezi oběma. Zkušenosti dokazují, že ze strany komunistů byla tato dohoda ve značné míre zneuznávána - až k uvěznění kardinála Wyszynského. Přes špatné zkušenosti se státem se však polská církev státu neuzavřela, když - v letech 1956, 1970, 1976 a 1980 - šlo o to, aby svým vlivem zamezila národní katastrofě. Její nabídka ke zprostředkování je i dnes zcela zřejmá. V protikladu k církvi v ostatních zemích východního bloku má polská církev za sebou skoro 90% obyvatelstva. Z toho vyplývá její síla. Rozhodnost a pružnost jí umožňují, aby uchovala, případně znovu dosáhla ohraničená pásma náboženské svobody. 2. Hierarchie a duchovenstvo Jejich postavení bylo od roku 1945 vystaveno značným výkyvům. V 50. letech byli někteří biskupové a kněží ve vězení, stát se chtěl zvláštními předpisy vměšovat do obsazování farních míst, snažil se hrozbami a lákáním vtlačit duchovenstvo do organizací nepřátelských hierarchii. Ještě v 60. letech si osoboval kontrolní právo nad kněžskými semináři. Dnes, protože by stát bez pomoci církve upadl do zmatku, usilují úřady o přízeň hierarchié a duchovenstva. Uvolnění oboustranného vztahu se ukazovalo již v 70. letech po té, kdy stát a strana poznali rostoucí význam církve. Skutečnost, že stát je odkázán na pomoc církve, přivedla stát dokonce k tomu, že po vyhlášení stanného práva přiznal církvi některé výsady: povolení ke stavbě kostelů ve velkém počtu a taktéž výsadu, aby rozdělovala veliké dary za Západu. Vedení státu a církve mají zájem na tom, aby zabránili krveprolití. Církev upomíná stát a obyvatelstvo ke smíru. Přestože církev v »tezích«, jež vydala »společenská rada primase«, ukázala cesty k národnímu usmíření, stát jim zatím naprosto nevěnoval pozornost. V posledních dvou letech od vyhlášení stanného práva se církev jednoznačně postavila za nutnost nezávislých samosprávných odborů. Vždy žádala propuštění všech internovaných - v čele s vůdcem »Solidarity« Lechem Walesou - a amnestii pro odsouzené během stanného práva. Obrací se proti stále rostoucí nenávisti. Strana a vláda však odmítají vést s lidem dialog, který navrhuje církev, což je v této době napětí značně nebezpečné stanovisko. 3. Náboženství a škola Oficiálně je škola od církve odloučena. Stát však přesto zneužíval školu k tomu, aby dětem vštípil tzv. »vědecký světový názor«, tj. marxismus-leninismus. 207
Kříže, jež byly od srpna 1980 pod vlivem »Solidarity« ve školách zavěšeny, se dnes opět odstraňují. Jak je slyšet, jsou v rámci »ověřování« kádrů »vyčišťování« i nábožensky č i n n í učitelé. Dohoda z roku 1950 měla zaručit právo církve vzhledem k výuce náboženství na školách. Přesto však byla výuka náboženství stále více ze škol vytlačována. Přes záruky dané roku 1956 - v rámci »polského října« - došlo v roce 1961 zákonem ke konečnému vyloučení výuky náboženství ze škol. Jako náhrada mělo být církvi umožněno, aby zařídila »katechetické body« pro výuku náboženství ve vlastních prostorách. 60, léta přinesla rozsáhlá omezení při provádění této mimoškolní náboženské výuky. I v této oblasti je situace od roku 1980 volnější, zčásti již od 70. let 4. Náboženství a rodina Náboženský život v rodině není omezován. Přesto se i zde projevují vlivy marxisticko-leninské propagandy. Církev a rodiče se snaží účinně čelit těmto vlivům. Všeobecně platí: Kromě vyšších hodnostářů ve straně, ve státní správě, ve vojsku a v policii je dnes bez nebezpečí vyznávat víru. »Pročišťování«, jež právě probíhá, by však mohlo vést k tomu, že i ti, kteří jsou na středních místech, se budou stále více cítit nuceni, aby drželi své děti vzdálené od církve.
5. Laická práce v církvi Strana se vždy znovu snaží vzbudit dojem, že je volný katolický spolkový život. Tak tomu však není. Stát se míchal a mocně míchá do existujících laických spolků a snaží se potlačit nebo znemožnit jakýkoli nezávislý vývoj. V Polsku existují následující laické spolky, jež mají všechny katolickou etiketu: - Společenství PAX. Tento početně největší spolek katolických laiků dělal v 50. a 60. letech polským biskupům a církvi největší potíže. To vedlo k jeho odsouzení episkopátem. Přes některé zásluhy ve vydávání katolické literatury se v rozhodných otázkách postavil za stranu a proti hierarchii. Pokusy, aby se od roku 1980 stali nezávislejší na straně, rychle ztroskotaly tím, že byl sesazen vedoucí Ryszard Reiff, který se postavil proti stannému právu. - Další skupina - křesťanská sociální společnost - má pro ještě užší spolčení s úřady nejhorší pověst ze všech laických organizací. - Pouze a jedině katolickou skupinu Z N A K - právě tak jako po 13. prosinci 1981 taktéž zrušené Kluby katolické inteligence - lze považovat za skutečně katolické zastupitele. Jen bezprostřednímu zákroku biskupů lze děkovat, že tato skupina nebyla již v 70. letech rozpuštěna. Biskupové žádají opětné povolení všech Klubů katolické inteligence. 208
- Od skupiny Z N A K odštěpená skupina O D I S S založila pak Polskou katolicko-sociální unii. Tato unie sleduje v posledních dvou letech značně straně poplatný směr, přesto však některá vyjádření jejich zástupce ]. Zablockého po vyhlášení stanného práva naznačují, že v této skupině, jež ve vládě stanného práva v osobě J. Odzowského měla dokonce ministerského předsedu, je třeba rozlišovat.
RUMUNSKO
1. Ústava a náboženské zákonodárství Podle Ústavy Rumunské socialistické republiky z 2 L srpna 1965 je všem občanům zaručena svoboda vyznání. »Každý je svobodný volně vyznávat svou náboženskou víru anebo být bez vyznání. Svoboda vykon á v á n í náboženských obřadů je zaručena. Náboženské obřady lze svobodně organisovat a provádět. Průběh a organisace náboženských obřadů se řídí zákonem.« Z á k o n o obřadech, který řídí jejich provádění, je již ze 4. srpna 1948. Obsahuje jednoznačné určení v článku 51, že »ministerstvu kultu přísluší neomezená kontrola církevního vyučování a církevní správy«. Článek 22 předepisuje dokonce velikost diecézí, jež musí mít alespoň 750.000 věřících. Článek 40 říká: » Ž á d n á náboženská společnost a žádný z jejích hodnostářů nesmí udržovat styky s náboženskými společnostmi v zahraničí, není-li to s povolením ministerstva kultu a prostřednictvím ministerstva zahraničí.« Roku 1974 rozeslalo oddělení kultu v Bukarešti oběžník č. 21.465/ 1974 na všechna vedoucí církevní místa, v němž »Vám sdělujeme, že každý druh milodarů v cenných věcech, devisách nebo v lei od různých organisací nebo osob z domova nebo z ciziny nesmí být přijat bez předchozího schválení oddělení pro k u l t Zdůrazňujeme, že žádná osoba, jež je ve službě kultu, nesmí přijmout jakýkoli milodar, který by přicházel od nějakých osob nebo organisací ze zahraničí .,.« 2. Hierarchie a duchovenstvo Z více než 21 milionů rumunských státních občanů podle sčítání lidu v roce 1977 je zhruba 16 milionů pravoslavných, takže rumunská pravoslavná církev je po ruské druhá největší pravoslavná národní církev. Tři miliony rumunských státních příslušníků jsou katolíci, z nich se však sotva polovina smí hlásit ke katolictví, protože uniaté byzantského obřadu byli jako na Ukrajině násilně zrušeni a přeřazeni do pravoslavné církve. Protestantů je něco přes milion, z větší části kalvinisté, jsou však i luteránští sedmihorští Sašové. Dále existují unitáři, starověrci, arménští gregoriáni, Ž i d é a moslimové. Množství náboženských společností je pro národnostní rozdělení ještě členitější. Mezi římskými katolíky najdeme vedle R u m u n ů v Moldavě 209
především Maďary, německé podunajské Šváby, chorvatské, bulharské a slovenské věřící. Kalvinisté jsou především Maďaři, luteráni jsou německy mluvící. Arménská církev je zároveň n á r o d n í církví, starověrci a příslušníci sekt v Dobrudži mluví rusky a ukrajinsky, moslimové turecky a tatarsky. Protože je však v jihovýchodní Evropě národnost úzce propletena s náboženstvím, je politika asimilace v Bukarešti, odnárodňování národnostních skupin a národnostních menšin a ve stranické osnově naplánované »vzejití v jedné socialistické národnosti« také jedním z prostředků boje proti národním církvím. Podle Papežské ročenky je v Rumunsku šest latinských diecézí, z nichž však pouze Alba Julia má biskupa. Ostatní diecéze, totiž Jasi, Oradea Mare, Satu Mare, Tímisoara a Bukarešť jsou bez biskupa. Kromě Bukarešti nejsou tyto osiřelé diecéze ani státem uznávané jako takové, protože se aplikuje článek 22 zákona o obřadech: »Náboženské společnosti s diecézním uspořádáním smí mít pouze takový počet diecézí, který je ve vztahu k celkovému počtu věřících. Každé diecézi je třeba položit za základ počet 750.000 věřících.« V Rumunsku dnes již neexistuje žádný katolický klášter od doby, kdy byl vydán výnos č. 810 z 1. srpna 1949, kterým bylo předepsáno zrušení řádů latinské církve. "V článku 1 tohoto výnosu je: »Na celém ú z e m í Rumunské lidové republiky přestávají existovat sloučení a organisace následujících římsko-katolických řádů a kongregací a všechna zařízení, jež jim podléhají, nejsou-li uznány jako právní nebo faktická společenství.« Ve výnosu pak následují jména 15 v Rumunsku rozšířených řádů a kongregací. Výnos je až dodnes platný. »Pro postavení církve v Rumunsku je příznačné, že stát trpí pravoslavné kláštery k péči o staré rumunské kláštery a jejich kostely, avšak potlačuje jakýkoli katolický klášterní společný život. Tak je mladým ženám, jež by k tomu byly ochotny, zabráněno ve vstupu do kláštera. A staré sestry z doby před rokem 1949? Kdo dokáže popsat utrpení, jež tyto sestry prodělaly, nebyly-li ochotny vyučovat v civilu a odděleny od společenství sester. Protože k tomu většina tehdejších sester nebyla ochotna ze strachu, že by musely učit ateismus, šly tvrdou cestou strádání a isolace jako tiché vyznavačlcy a trpitelky pro katolickou víru.« Tak popisuje situaci znalec poměrů, prelát Josef Haltmayer. Tyto staré sestry žijí dnes vc dvou koncentračních klášterech (Sv. Anežky v Bukarešti a v Horním Timisu) internovány, aniž by mohly přijímat dorost Uniatská církev byzantského obřadu, jež roku 1948 měla v 5 diecézích 1,5 milionu věřících v 1.800 farnostech, žije dnes pouze v podzemí. Pouze 38 z 1.810 kněží se podařilo tak vystavit nátlaku, aby 1. října 1948 podepsali dokument, že právě 250 let po unii v Alba Julia tato unie byla zrušena a byl rozhodnut »návrat« do pravoslavné církve. Biskup Hossu z Cluj-Gherla již v předvečer tohoto shromáždění exkomunikoval všechny případné účastníky, navíc nemělo toto komunistickými úřady 210
vynucené shromáždění naprosto žádný právoplatný charakter a již vůbec ne autoritu synodu, jak stále tvrdí komunisté a pravoslavní. V l á d n í nařízení z 1. prosince 1948 zrušilo rumunskou uniatskou církev se všemi institucemi a korporacemi. Až dodnes nesmí v zemi nic připomínat na uniatskou církev. Uvěznění biskupové zemřeli v následné době v žalářích, první tři v Sighetu. Tři, kteří přežili, byli převezeni do Curtea d'Arges, což je dnes vyhledávaný zájezdní cíl všech turistů z Bukarešti. Později přišli rozděleně do tří různých pravoslavných klášterů. Roku 1959 zemřel biskup Balan, roku 1964 biskup Rossu v Gherle, Poslední biskup uniatské hierarchie Rumunska byl Julius Hossu. Roku 1969 byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem in pectore. Teprve roku 1973, tři leta po jeho smrti, bylo vyřčeno jeho jméno v konsistoři z 3. března, »jako symbol a representant víry mnoha biskupů, kněží, mnichů a věřících rumunské církve byzantského obřadu«, jak oznámil »L'Qssematore Romano« z 576. března 1973. Biskupové vysvěcení po roce 1950 byli až do roku 1964 ve vězení a Papežská ročenka nikdy neuvedla jejich jména. 3. Náboženství a škola Jako církevní vyučovací ústavy existují dnes v Rumunsku pouze oba kněžské semináře v Alba Julia a v Jasi. Dobrovolná výuka náboženství se smí konat pouze v církevních prostorách, obvykle na farách, a je podrobena mnoha šikanám. Tak duchovní nesmějí během výuky náboženství používat žádné pomůcky, ba ani Bibli, a dětem je zakázáno, aby si dělaly jakékoli poznámky během věroučné výchovy. Základem pro tato přísná opatření je článek 51 zákona o obřadech, podle něhož státu »přísluší neomezená kontrola církevní výuky a církevní správy«. 4. Náboženství a rodina Život v Rumunsku je poznačen strachem a nedůvěrou před všudypřítomností tajné policie. Jak je známo, je každý rumunský státní občan povinen, aby každý rozhovor a kontakt se západním návštěvníkem do 24 hodin hlásil policii. Vůči věřícím a především kněžím se tento předpis aplikuje obzvlášť přísně. Nedodržení je trestáno. Katolická církev Rumunska žije přesto ve víře a věrnosti, jež nás zahanbují. Návštěvnost nedělní mše svaté je velice dobrá, v Moldavsku plní svou nedělní povinnost ještě více než 80% katolíků. Skoro všechny děti jsou pokřtěné. Bohužel ztěžuje naprostý zákaz náboženských publikací náboženské vzdělávání. Zatímco kalvinisté, luteráni a Židé, kteří jsou početně menší než katolíci, mají alespoň jakýsi omezený tisk, katolíkům je to dodnes zcela odepřeno. 211
5. Laická práce v církvi Pro naprostý dozor a kontrolu státu je laická práce ve smyslu Druhého vatikánského koncilu nemožná. Přesto se odvážní laici zasazují o práva církve. I v Rumunsku prolomili náboženští disidenti zeď mlčení a obracejí se na veřejnost. Díky jejich dokumentům se dovídáme o krvavých letech po roce 1948, o kněžích v úkrytu a v podzemí, o zásazích vojska proti věřícím např. v okolí Bacau, o vraždách kněží a věřících. Autor jednoho dokumentu z Moldavska popisuje hrdinný život biskupa Antonína Durcovici, období, během něhož byla diecéze Jasi bez biskupa, až do roku 1965 a šikany proti semináři v Jasi. Zvláštní kapitolu věnuje kněžím, kterým byla znemožněna činnost i po amnestii v roce 1964. Jsme přesně informováni i o zamezených obnovách kostelů a zákazech církevních staveb, kde jsou udána jména osob a míst, jež lze přezkoumat. Jsou to otřesné skutečnosti, jež pro situaci v Moldavsku opravňují jen k označením drama nebo Kalvárie.
SOVÉTSKÝ SVAZ
1. Ústava a náboženské zákonodárství Článek 124 Ústavy SSSR říká: »Za účelem zajištění svobody vyznání občanů jsou v SSSR církev od státu a škola od církve odloučeny. Svoboda vykonávání náboženských obřadů a svoboda protináboženské propagandy jsou všem občanům zaručeny.« Již ustanovení o náboženských spolcích z 8. dubna 1929 značně omezuje činnost církví a podřizuje je naprosto státní kontrole. Ještě více je to zakotveno ve stanovách sovětu pro náboženské záležitosti u rady ministrů SSSR. Plnomocník sovětu pro náboženské záležitosti má právo: »a) kontrolovat ... činnost místních náboženských organizací; b) od místních sovětských úřadů ... přejímat podklady, jež se týkají náboženství; c) sovětským úřadům v jednotlivých republikách a místech ... dávat vysvětlení k provádění kultovního zákonodárství; d) nadhodit před příslušnými úředními místy v republikách a v jednotlivých místech otázku, jež se týká otevření disciplinárního, administrativního a trestního řízení proti osobám, jež porušily kultovní zákonodárství.« Podle jedné instrukce o provádění kultovního zákonodárství smí věřící stejně jako náboženské společenství pouze: »a) vykonávat náboženské obřady, konat modlitební a jiná shromáždění, jež jsou spojena s vykonáváním kultu; b) určovat nebo volit do služby kultovní služebníky nebo jiné osoby, jež se starají o potřeby kultu; 212
c) užívat modlitbenu nebo jiný majetek určený ke kultu; d) sbírat dobrovolné obětní dary věřících v modlitebních prostorách pro účely, jež jsou spojeny se zajištěním služebníků kultu, budovy kultu a jiných majetků kultu jakož i exekutivních orgánů náboženských společností.« 2. Hierarchie a duchovenstvo Podle Papežské ročenky dnes existuje - doslovně na papíře - uvnitř starého Ruska jediná latinská církevní provincie Mohilev se sufragánními diecézemi Kamieniec, Minsk, Tiraspol a Žytomir. Se Lvovem, který až do roku 1939 patřil k Polsku, dokud nebyl podle dohody mezi Hitlerem a Stalinem obsazen Rudou armádou, je další římsko-katolické metropolitní sídlo v SSSR. Totéž platí pro litevské hlavní město Vilno, jež je s oběma sufragánními diecézemi v Papežské ročence uvedeno ještě pod Polskem. Obsazením a anexí tří baltských států se dostaly do sovětské mocenské sféry apoštolská administratura Estonska, lotyšská církevní provincie Riga se sufragánní diecézí Liepaja a litevská církevní provincie Kaunas s diecézemi Kaišiadorys, Panevěžis, Telšiai, Vilkaviškis a prelaturou Klaipéda. K tomu přišly jurisdikční oblasti byzantského a arménského obřadu jako apoštolský exarchát katolíků byzantského obřadu v Moskvě, uniatská ukrajinská církevní provincie lvovská a arménské uniatské biskupství ve Lvově. Latinské církevní provincii v maďarském Ostřihomu byla dále podřízena řecko-katolická diecéze v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Žádná z těchto zhruba dvaceti diecézí nebo apoštolských administratur nemá dnes řádného pastýře. Katolíci v dnešní sovětské mocenské a správní oblasti náležejí tedy třem obřadům a různým národnostem. Pseudosynodem ve Lvově »se« ukrajinská řecko-katolická církev byzantského obřadu v roce 1946 podle moskevského užívání jazyka »vrátila« k pravoslavné církvi a přestala tím pro KSSS právě tak jako pro pravoslavnou církev moskevského patriarchátu existovat. Podobně se tak stalo i málo katolíkům arménského obřadu ve Lvově. Oficiálně tedy zůstali pouze katolíci latinského obřadu, kteří jsou skoro výlučně neruské národnosti. S těmito věřícími, jejichž národnostní složení uvedeme, je římsko-katolická církev po ruské pravoslavné druhou největší křesťanskou náboženskou společností v Sovětském svazu. V ceikem jedenácti z patnácti svazových republik má úředně registrované církevní obce. Nejsilnější národnostní skupinu mezi katolíky (po zakázaných řeckokatolických Ukrajincích s dříve okolo čtyř milionů) tvoří Litevci, kde podobně jako u Poláků hrála církev důležitou roli jako poklad národnosti, tradice, národní kultury a národního sebevědomí. Následuje více než jeden milion Poláků, kteří až dodnes žijí roztroušeni v SSSR, a 400.000 213
Lotyšů, z nichž ke katolické církvi přísluší především kmen Latgalů, zatímco se ve zbylém Lotyšsku prosadila reformace. Katolíky latinského obřadu najdeme u povolžských Němců a Bělorusů, v menším počtu i u jiných národnostních skupin. Národnostní složení činí katolickou církev v SSS R prvkem, který spojuje národnosti. O d zhruba 60 kněží, kteří jsou činní mimo baltickou oblast, tento stav vyžaduje znalost více řečí a práci navíc. Vzhledem k těmto podmínkám je situace v Lotyšsku a na Litvě ještě nejpříhodnější. Zde také existují v Rize pro Lotyšskou SSR a v Kaunasu pro Litevskou SSR dva jediné římsko-katolické kněžské semináře na území celého Sovětského svazu. V obou seminářích vládne přísný numerus clausus určený komunistickými úřady. Rok od roku se hlásí stále více uchazečů, než jich může studovat. Jako kandidáti ke kněžství jsou nově v Rize připouštěni z 50% Lotyši a z 50% z ostatních sovětských republik, takže se tam připravují ke kněžství Ukrajinci, Poláci, Bělorusové a Němci, Zatímco před druhou světovou válkou mohlo na Litvě působit 14 biskupů, je jich dnes jen šest, z nichž je však jeden omezován ve svém úřadě a nesmí vykonávat biskupskou činnost. Teprve v červenci 1982 byli jmenováni dva administrátoři: Antanas Vaičius pro biskupství Telšiai a pro neobsazenou prelaturu Klaipeda. Vincentas Sladkevičius, jemuž dosud sovětské úřady zamezovaly vykonávání úřadu, se stal apoštolským administrátorem diecéze Kaišiadorys. V roce 1939 bylo na Litvě 1.487 diecézních a 152 řádových kněží, v roce 1979 již jen souhrnně 708 kněží. Jak mocně litevští k n ě ž í přes všechna protivenství zastávají práva církve, ukazuje skutečnost, že se většina z nich připojila ke »Katolickému výboru na obranu práv věřících«. Ze samizdatových časopisů »Kronika litevské katolické cirlcve«, »Aušra« (Svítání), »Dirvas ir Teviné« (Bůh a vlast), »Tiesos Kelias« (Cesta a pravda) a dalších víme o činném odporu litevských katolíků proti vnucované ateisaci a o jejich činnosti pro církev. V Lotyšsku již nejsou žádní řádní diecézní biskupové. Obě diecéze jsou doposud spravovány apoštolským administrátorem, kterým je 88letý Julijans Vaivocls, resp. světícím biskupem V, Zondaksem (74-letý). Biskup Dulbinskas je v domácím vězení. V říjnu 1982 mohl papež Jan Pavel II. jmenovat 56-letého Möns. Janise Cakulse světícím biskupem obou diecézí, a to s právem nástupnictví biskupa Vaivodse. Pro zhruba 400.000 katolíků je ještě otevřeno 178 kostelů, jež spravuje 144 kněží, 28 dalších lotyšských duchovních je činných pro zhruba 200.000 nelotyšských katolíků v ostatních oblastech Sovětského svazu. Situace je katastrofální ve zbylém Sovětském svazu, kde není žádný biskup, žádný seminář, naprosto žádná náboženská literatura. Zde nemá církev - kromě ve formě jednotlivých obcí - žádnou hierarchickou strukturu. V největší svazové republice, v Ruské federativní sovětské re214
publice, jsou pouze dva kostely v Moskvě a v Leningradě. V kavkazské oblasti, kde před říjnovou revolucí bylo 56 farností, jež z větší části spadaly pod diecézi povolžských Němců Tiraspol, existuje dnes jediná obec v Tiflisu se dvěma kněžími. V celé střední Asii pracuje na rozsáhlém území Kazašské, Kirgizské, Tadžické, Turkmenské a Uzbecké republiky pouze šest kněží. Modlitebny existují jen ve městech Karaganda, AlmaAta, Dušanbe, Frunze a v dalších místech, kde většinou žijí v roce 1941 deportovaní povolžští Němci a Poláci. I v Bělorusku a na Ukrajině nemá již římsko-katolická církev žádnou hierarchickou strukturu. Diecéze byly zlikvidovány. Především postavení národnostních menšin (Poláci a Litevci) je pastoračně značně obtížné. Staří k n ě ž í se starají často o duchovní oblast v obvodu 100 kilometrů. Z n á m e případ, že jeden kněz v Bělorusku se musí starat o 26 obcí. Na Ukrajině se o 36 farností stará 17 lotyšských kněží. V Moldavské SSR žije ještě 15.000 katolíků německého, polského a ukrajinského jazyka. Mají jediný kostel, hřbitovní kapli v Kišiněvě. Svépomocí věřících vybudovaný skromný kostelík v Raškovo byl zásahem milice opět rozbořen. Jedinému knězi bylo koncem roku 1979 odňato povolení k duchovní činnosti a on sám byl poslán do vyhnanství do Kazachstanu. Uniatská církev na Ukrajině byla roku 1946 nucené rozpuštěna a existuje pouze v podzemí. 3. Náboženství a škola Článek 18 »Nařízení o náboženských společnostech« z 8. dubna 1925 říká ve znění z 23. června 1975; » N e n í povolena výuka jakékoli náboženské věrouky na školách. Vyučovat v náboženské věrouce lze výlučně na učilištích, jež byly otevřeny podle pevně stanoveného řádu.« Výuka náboženství je pro děti a mládež do 18 let zákonem zakázána, přesto učí mnoho kněží, zvláště na Litvě, děti katechismus a připravují je k prvnímu svatému přijímání. Na školách se systematicky učí ateismus. 4. Náboženství a rodina Článek 1 »Zásad zákonodárství SSSR a spolkových republik o manželství a rodině« ze 27. června 1968 říká: »Komunistická výchova ... je nejdůležitější povinnost rodiny ... Další posílení rodiny se zakládá na principech komunistické mravnosti ... Je třeba usilovat o konečné odstranění škodlivých přežitků a zvyků minulosti v rodinných vztazích ...« V článku 18 je: »Rodiče jsou povinni vychovávat své děti v duchu mravního kodexu budovatelů komunismu.« Článek 19 zní: »Rodičům nebo jednomu z nich lze odebrat rodičovská práva, jestliže se zjistí, že se vyhýbají plnění svých povinností ve výchově dětí ...« 215
Vzhledem k tomuto ustanovení je udivující, že na Litvě je ještě 90% dětí pokřtěno a 70% jích jde k prvnímu svatému přijímání. O katolících v diaspoře ve střední Asii podává zprávu ve svých vzpomínkách polský kněz Wladyslaw Bukowinski, který zemřel roku 1975: »V asijské části Sovětského svazu jsou mezi katolíky na prvém místě ... Němci, na druhém Poláci a na třetím Litevci ... Katolíci předčí pravoslavné, usilují předat vím a zbožnost svým dětem a vnukům. Boj o duší dítěte závisí především na rodině a zvláště na matce .V mnohanárodnostním katolickém obyvatelstvu Sovětského svazu je velice málo přesvědčených ateistů, je více agnostiků, avšak méně než mezi pravoslavnými. U mladší generace je značný počet těch, kteří věří, avšak vůbec anebo jen velmi málo se modlí. Ti se však obvykle večer před spaním pokřižují a dávají vždy své děti pokřtít ...« Aby poněkud zastavily žádosti o vystěhování povolžských Němců do Německa, musely sověty docela připustit nové církevní obce. V Kazachstanu byly případy, kdy tito Němci dokonce dali ultimatum: Buď budeme smět postavit kostel, anebo požádáme o vystěhování do Německa. 5, Laická práce v církvi Jakákoli náboženská práce laiků je zakázána. Směrnice o provádění kultovního zákonodárství, jež byla potvrzena nařízením sovětu pro náboženské kulty u rady ministrů SSSR a nařízením sovětu pro záležitosti ruské pravoslavné církve u rady ministrů SSSR 16. března 1961, říká jasně: »Náboženské společnosti a služebníci kultu se nesmí zabývat žádnou jinou činností než takovou, jež se zaměřuje na uspokojování náboženských potřeb věřících. Nemají právo: a) zakládat pomocné pokladny a konat dobročinnost; b) organisovat sanatoria a péči o nemocné; c) pořádat zájezdy, zařizovat hřiště pro děti, sportovní hřiště, knihovny a čítárny; d) organisovat shromáždění, kroužky a podobné věci jakéhokoli druhu, jež nemají žádný vztah s vykonáváním kultu.« V článku 17 Nařízení o náboženských společnostech je: »Náboženským společnostem je zakázáno: a) zřizovat pomocné pokladny, konsumní nebo výrobní družstva a vůbec majetek, který mají v užívání, užívat k jakýmkoli jiným účelům než k uspokojování náboženských potřeb; b) hmotně pomáhat svým členům; c) organisovat zvláštní dětská, mládežnická, ženská, modlitební a jiná shromáždění, právě tak jako všeobcně biblická, literární, na ruční práce nebo na společnou práci zaměřená, náboženské výuce sloužící nebo podobná shromáždění, skupiny, kroužky, oddíly a právě tak zařizovat výlety a dětská hřiště, otvírat knihovny a čítárny, organisovat sanatoria nebo lékařskou pomoc. V modlitebních domech a prostorách se smí uchovávat pouze takové knihy, jež jsou nutné k vykonávání příslušného kultu.« 216
Tak bylo např. nařízením ministerské rady Litevské SSR ze 16. června 1965 zakázáno tříkrálové zpívání: »Tříkrálové zpívání, jež provádějí služebníci kultu, je spojeno se sbíráním peněz a naturálií. Vyvolává v obyvatelstvu nespokojenost a stálé nářky. Z m í n ě n á činnost služebníků kultu je v rozporu s platným sovětským zákonodárstvím. Rada ministrů Litevské SSR nařizuje: Tříkrálové zpívání je na území Litevské SSR zakázáno.« VÝCHODNÍ NĚMECKO
1. Ústava a náboženské
zákonodárství
Podle článku 39, § 1 Ústavy ze 6. dubna 1968 má každý občan Německé demokratické republiky »právo vyznávat náboženství a vykonávat náboženské úkony«. § 2 téhož článku tvrdí: »Církev a ostatní náboženské společnosti řídí a rozvíjejí svou činnost ve shodě s Ústavou a zákonnými předpisy Německé demokratické republiky. Je možné jednotlivé případy stanovit dohodami.« Podle článku 20, § 1 »každý občan Německé demokratické republiky má tatáž práva a tytéž povinnosti... bez ohledu na svou národnost, rasu, náboženskou víru, ideologii, na svůj původ a své společenské postavení. Svoboda vyznání a náboženství je zaručena.« 2. Hierarchie a
duchovenstvo
Když byla v roce 1949 vyhlášena Německá demokratická republika, pouze míšeňské biskupství (dnes Drážďany-Míšeň), jež bylo nově založeno po první světové válce, bylo celé na území druhého německého státu. Berlínské biskupství, jež bylo založeno teprve roku 1930 po konkordátu s Pruskem, utrpělo nejen rozdělením Berlína, ztratilo však taktéž Štětin a část Pomořan. Část Vratislavského arcibiskupství u Zhořelce se octla na území Německé demokratické republiky, stejně jako meklenburský komisariát, který byl částí osnabriického biskupství. Magdeburský komisariát patřil k Paderbornu, podobně jako komisariáty Erfurt a Meiningen byly částí biskupství Fulda a Würzburg. Pouze Eichsfeld u Heiligenstadt a části srbské Lužice byly katolické. Katolická církev Německé demokratické republiky je menšinová církev, přísluší k n í pouze 8°/o obyvatelstva, což vysvětluje, že se považuje za »malé stádo«. Vatikán vzal v úvahu zvláštní situaci, jež vznikla rodělením Německa a jmenoval ve Zhořelci apoštolského administrátora stejně jako biskupské komisaře a později apoštolské administrátory permanenter constituti pro Erfurt-Meiningen, Magdeburg a Schwerin, kteří jsou členy Berlínské biskupské konference. V Německé demokratické republice je dnes 1014 farností nebo jiných míst sloužících pastoraci. K výchově kněží slouží seminář a filosofická a teologická fakulta v Erfurtu, 217
seminář na Huysburgu u Halberstadt a v Neuzelle stejně jako seminář pro pozdní povolání D í l a svatého Norberta v Magdeburgu. 3. Náboženství
a škola
Kromě jíž zmíněných seminářů m ů ž e katolická církev v Německé demokratické republice udržovat dalších 8 výchovných středisek ve službě církve. Dále jí slouží 16 středisek náboženské formace pro katolíky, kteří chtějí prohloubit svou víru. Jejich postavení je však nicméně obtížné. Ve skutečnosti přes ústavně zaručenou rovnost se s křesťanskými dětmi a mladými zachází jako s občany »druhého řádu«. Je to však především zasvěcení mladých, jež nutí mladé k slavnostní přísaze pro ateistický vědecký názor marxisrnu-leninísmu, které dělá církvi pastorační těžkosti. Přes 96°/o mladých se účastní tohoto zasvěcení; kdyby se totiž neúčastnili, jejích další vzdělání by bylo v sázce. Biskupové protestují ve svých pastýřských listech, že na veřejných školách je křesťanská víra pomlouvána a že děti a mládež jsou vystaveny jednostranné výuce dialektického materialismu. Podle programu Sjednocené socialistické strany Německa (SED) přijatého na 9. kongresu v roce 1976 má výuka »vychovávat a formovat mladé lidi, aby světový názor založený na marxismu-leninismu pronikl jejich osobní přesvědčení a jednání«. Obtíže vycházejí též z kursů vojenské výchovy, jež je povinná na všech školách; v nich se totiž posilují kursy ateismu. 4* Náboženství a rodina Rodinný zákoník z 20. prosince 1965 v článku 3, § 1 říká mimo jiné, že »hlavní povinností rodičů je vychovávat děti tak, aby se staly aktivními budovateli socialismu«. § 2 říká, že naopak »socialistický stát zajišťuje rodičům - svými institucemi a nařízeními - možnost, aby rodiče mohli vykonávat svá práva a povinnosti ve výchově dětí«. Vzhledem k tomuto stavu zdůraznili biskupové úlohu, jež přísluší křesťanským rodičům: ta od nich vyžaduje »vychovávat děti, aby se staly křesťany; mají jim pomáhat k dosažení jejich plného rozvoje jako lidských bytostí tváří v tvář jednostrannosti materialistického myšlení«. Křesťanská výchova má podle biskupů »vést mladé k uvědomělé a odpovědné spolupráci ve společnosti. Mladý křesťan má však kriticky rozeznávat, jaké jsou možnosti a hranice této spolupráce. N e m ů ž e pracovat: - na místech a v činnostech, jež by od něho vyžadovaly odloučení od církve; - tam, kde by mohly vzniknout důsledky, jež by ho oddělily od církve a od křesťanského společenství; - tam3 kde by měl zastávat názory, jež se neshodují s jeho vírou a svědomím; 218
- v těch činnostech, jež od něho žádají, aby porušil bratrskou lásku, a jež vedou k nenávisti vůči bližním. N e n í snadné zachovávat tato omezení. Toto vše může přinášet nevýhody a nebezpečí. To je pak důvod, proč mladý křesťan potřebuje pomoc a příklad věncích, zvláště svých rodičů, kněží a dospělých ve svém společenství. Musí však být přesvědčený, že jeho věrnost víře a svědomí je službou vůči člověku a společnosti, a to i když se zdá, že jeho svědectví nemá úspěch.« 5. Laická práce v církvi Oproti jiným socialistickým zemím spravuje katolická církev v Německé demokratické republice 33 nemocnic s 5197 lůžky, 110 domovů pro staré, 43 jeslí, 108 mateřských škol a 31 ozdravoven nebo letovisek. Vzhledem k tomu, že počet zaměstnanců je omezený, tato práce vyžaduje důležitý závazek ze strany laiků, jejichž příležitostná výpomoc při této práci stále roste. Ustavuje se tak »tvrdé jádro« společenství. Církev se chápe jako »malé stádo«, jak to vyjádřila na pastorální synodě: »Katolická církev v Německé demokratické republice je církev diaspory. Jsme malým stádcem, v čemž je přes nedokonalost a hříšnost bohatství bytí, zárodek jednoty, naděje a spásy. Naše společenství nejsou dostatečně připravena na odpovědnost a možnosti, jež jsou dány tím, že jsme křesťanstvím v diaspoře. Již od svých začátků žila církev v diaspoře. Diaspora byla a zůstává stále možností, jak dát svědectví víře na mnoha místech. Skutečnost, že dnes rozdělené křesťanství je přítomné mezi všemi národy, kulturami a společenskými systémy a že křesťanská vyznání hledají jednotu, je znamením naděje. Prostřednictvím věřících, kteří žijí v diaspoře, je evangelní duch přítomný a působí v nekřesťanských oblastech. Život nekřesťanů dokazuje navíc, že Boží Duch působí též mimo křesťanská společenství.« Zprávu Díla Ostpriesterhilfe - Kirche in Not z roku 1983 přeložil Václav Steiner
219
Svědectví
OKOLO SVATOMETODĚJSKÉHO
Jubilejní
rok svatého
VÝROČÍ
Metoděje
N a L adventní nedělí 1984 j s m e zahájili jubilejní rok svatého Metoděje J e n ž j e spolu se svatým Benediktem a svatým Cyrilem patronem celé Evropy. Přinášíme úryvky ze společného pastýřského listu biskupů a ordinárů: P ř i p o m í n á m e si blaženou M e t o d ě j o v u smrt před 1100 lety, jak n á m ji popisuje jeho žák a životopísec, pravděpodobně svatý KJiment Ochridský: » K d y ž se na K v ě t n o u neděli shromáždil všechen lid, vešel M e t o d ě j d o c h r á m u , a poněvadž byl nemocen* vyslovil p o ž e h n á n í císaři, knížeti i duchovenstvu a lidu a řekl: Opatrujte m ě , dílky, d o třetího dne. Tak se i stalo. K d y ž svítalo na třetí den, řekl naposled: V ruce tvé, Pane, p o r o u č í m svou duši. Zesnul na rukách kněží v šestý den měsíce d u b n a roku 885.« Své arcipastýrské p o ž e h n á n í udělil ná5 světec při loučení našim předkům a skrze ně i n á m všem. S tímto p o ž e h n á n í m n á m nechal i celé své dílo jako vzácné dědictví, jež m á m e věrně uchovávat a horlivým křesťanským životem rozmnožovat. K t o m u t o dědictví patří především slovo Boží, které n á m svatí Cyril a M e t o d ě j ústně hlásali a také písemně zanechali. Přeložili do slovanského jazyka hlavní části Pirna svatého, potřebné pří čtení při bohoslužbě, a nakonec svatý M e t o d ě j sám před smrtí doplnil ještě překlad zbývajících částí. K dědictví cyrilometodějskému patří také slovanská bohoslužba, sloužená v našem n á r o d n í m jazyce. Nešetřili práce, Času ani osobních obětí, aby přeložili b o h o s l u ž e b n é knihy do našeho jazyka, vyškolili stovky kněží pro sl u ž b u v t o m t o jazyce a statečně hájili toto privilegium proti všem nepřátelům. Svatý Metoděj žil v době, kdy jednota církve byla ohrožena spory mezi Cařihradem a Ř í m e m a u nás spory mezi kněžími slovanskými a německými. I v těchto nebezpečných dobách zůstal svatý Metoděj věren j e d n o t ě církve, zůstal ve spojeni s Ř í m e m i Cařihradem J a k dokazují cesty d o Ř í m a i do Cařihradu. V liturgické praxí vycházel z liturgie východní, ale využil také prvků západních a tak vytvořil nový harmonický celek, spojující přednosti Východu a Z á p a d u . T o je také správná m e t o d a pro e k u m e n i c k o u spolupráci v naší době. M u s í m e uznávat kladné hodnoty, které nacházíme u odloučených bratří, a vážit si těchto hodnot. O d k a z svatého Metoděje m ů ž e m e stručně shrnout do tří b o d ů : P í s m o svaté, mše svatá a jednota církve. A to všechno předpokládá a vyžaduje stálé spojeni s Kristem, v n ě m ž j e d i n é m j e naše spása. Kéž tedy tento jubilejní rok z n a m e n á pro nás všechny další krok blíže ke Kristu, k jeho pravdě a lásce a skrze Krista také k pravému a trvalému pokoji a míru na celém světě. K é ž nás v těchto snahách provází a n á m p o m á h á svými p ř í m l u v a m i M a t k a Boži. Její úctu vštípili svatí Cyril a M e t o d ě j d o srdce našeho národa, neboř ona j e bezpečnou vůdkyní ke Kristu. N a její svátek 8. prosince 1985 h o d l á m e také tento jubilejní rok zakončit zasvěcením j e j í m u Neposkvrněnému Srdci. K é ž n á m p o m á h á také stálá přímluva našeho svatého Metoděje, k n ě m u ž se obracíme s úpěnlivou prosbou J e ž vytryskla z horoucího srdce životopisce: »Ty pak, svatý a ctihodný Otče, shlédni s nebe svými p ř í m l u v a m i na nás, kteří t o u ž í m e po tobě, a zbav své
220
učedníky všelikého nebezpečí a rozšiřuj Boži učení, bludy však vyhlaď, abychom zde žili důstojně podle svého povoláni a potom stanuli s tebou jako tvé stádo po pravé straně Krista, Boha našeho, a přijali od něho život věčný.« * * * Vnitřní instrukce strany a vlády ČSSR ke svatometodějskěmu
výročí
N a 19. dubna 1985 připadá 1100. výročí úmrtí Metoděje, jednoho ze dvou předních činitelů mise, která byla na žádost moravského vládce Rostislava vyslána byzantským císařem Michaelem IL v roce 853 nebo 864 na Moravu. V souvislosti s tímto blížícím se výročím se objevují u nás i v zahraničí pokusy o nové hodnocení některých období našich nejstaršich dějin, nehistoricky se zdůrazňuji především náboženské aspekty byzantské mise, která je označována jako »misie«, oživují se různé nevědecké a nepravdivé informace o archeologických nálezech na Velehradě, zejména Metodějově hrobu apod. Jak se ukazuje, toto výročí předpokládá zneužít především Vatikán, j e h o ž propaganda již vyvíjí značnou aktivitu a na pokyn papeže se chystá uspořádat rozsáhlé oslavy v ČSSR i v zahraničí, doprovázené zvýšenou publicistickou činností. Celá akce má navázat na v posledních letech prohlubovaný cyrilometodějský kult, který je v rámci vatikánské východní politiky intenzívně využíván k šíření nové varianty ekumenické spolupráce o současně i nové varianty evropské křesťanské ideologie označované jako »evangelizace Evropy«. Obě jsou výrazně zaměřené vůči ČSSR a ostatním evropským socialistickým zemím. Za účelem posílení významu Cyrila a Metoděje papež Jan Pavel 11. prohlásil v roce 1980 oba soluňské bratry za »spolupatrony Evropy« a v roce 1981 ustavil zvláštní papežský výbor se sídlem ve Vatikánu, jehož posláním je zabývat se v nejširších souvislostech cyrilometodějskou tématikou. Všechny tyto akce Vatikánu, přijímané národními církvemi, jsou vedeny ve snaze »prokázat« dávnou kulturní jednotu zemí »východní Evropy« se Západem na bázi křesťanství a dějinné úlohy katolické církve. Vůči Československu je propagandistická a publicistická činnost církve rozšiřována o teorii, podle niž oba naše národy vděčí nejen za své kulturní bohatství, ale i vznik a rozvoj své státnosti jedině této byzantské misi. Obratně a na podkladě zdánlivé vědeckosti jsou využívány k uskutečňování těchto různých záměrů z kontextu vytržené a zkreslené poznatky marxistické historické vědy. Současně je kalkulováno i s nevšedním zájmem naší veřejnosti o nejstarší dějiny, od niž očekávají, že převezme církevní interpretaci dějin Velké Moravy a následujících epoch našich národů. Vatikánskými organizátory j e b u ď přímo nebo na základě jejich pokynů a ideových námětů připravována řada akci, které by měly dát oslavám mezinárodní a vědecký charakter. Je známo, že papežský cyrilometodějský výbor připravuje na říjen 1985 mezinárodni vědecké sympozium ve Vatikáne k výročí úmrtí Metoděje. Souběžně zde bude instalována výstava, na níž chtějí organizátoři vystavit také předměty z vykopávek v Uherském Hradišti. Na jejich písemný požadavek byla dána negativní odpověď. mezinárodni V 2. polovině dubna 1985 bude uspořádáno v Řezně v NSR sedmidenní sympozium věnované »životu a dílu slovanského apoštola Metoděje«. Organizátorem je univerzita v Řezně a další tri vědecké ústavy. Obdobná konference bude uspořádána ve Vídni Východoevropským institutem a dalšími ústavy. Ve Vídni mají být rovněž zorganizovány veřejné oslavné akce za účasti většího počtu lidí. Je zřejmé, že na těchto akcích se bude podílet značnou měrou i česká a slovenská emigrace. Lze proto předpokládat jejich protičeskoslovenský charakter, případně určité provokace. D o přípravy na »jubilejní rok 1985« vstoupila j i ž i čs. katolická církev. Vzhledem k tom u , že těžiště oslav bude soustředěno na Velehrad, okres U h . Hradiště, byl pověřen ve-
221
děním přípravné komise biskup Vrana. Z dosud zpracovaného návrhu, kteiý byl zaslán k připomínkám d o všech diecézí, vyplývá, že hlavní pozornost je položena na zpevňováni náboženského povědomí a zvyšování náboženské aktivity a to jak v rámci rodiny jako nejmenší náboženské komunity (modlitby, studium literatury a životopisů, návštěvy poutních míst apod.), tak v rámci farnosti ve formě organizovaných kolektivních akcí v kostelích a do poutních míst. Za tím účelem byl zpracován návrh konkrétních akcí a námětů rozložený na každý měsíc po celé období od velikonoc 1984 až do července 1985, kdy m á být organizována centrální, dosud nespecifikovaná akce na Velehradě. Podle návrhu mají být oživovány některé zaniklé formy masové práce s věřícími, uplatňovány nové, orientované zejména na mládež. Ideové se návrh orientuje na posílení náboženské interpretace úlohy »světců« a jejich využití jako vzoru k posílení oddanosti a sebeobětování pro církev. Slovenský sbor ordinářů se k této otázce dosud nevyjádřil, předpokládá však samostatný vlastní program. Současně se ukazuje, že Vatikán, ale i centra církevní emigrace a někteří domácí církevní činitelé udělají vše pro maximální využití možnosti, nejen ke zvýšení náboženské aktivity a posílení náboženského povědomí, ale i oživení politického klerikalismu s jasným zaměřením na oslabení vlivu státu na katolickou církev. Svědčí o tom např. akce s pozváním papeže do ČSSR na vyvrcholení oslav, očekáváni zvláštního papežského vyhlášeni a dopisu papeže čs. věřícím, stejně jako obsahově zaměřeni již vysílaného dlouhodobého seriálu na cyrilometodějské téma ve vatikánském rozhlasu, v n ě m ž si přisvojují celou národní kulturu jako dědictví odkazu věrozvěstů. Stupňuje se rovněž politická aktivita center české a slovenské emigrace, které připravují vlastní akce. Zvláštní pozornost je věnována Velehradu a archeologickým vykopávkám v Uherském Hradišti, kde na základě osobních domněnek, publikovaných před několika lety bez náležitého vědeckého ověřeni vedoucím archeologického výzkumu na této lokalitě prof. V. Ilrubým, byl oznámen nález hrobu Metoděje (bez ostatků) a později i fragmentu jakési desky, na níž byla za pomoci katolického kněze »objevenou hlaholská písmena a čísla dokumentující dobu Metodějovu. Nežádoucí pozornost umožnila objektivní publicita těchto nálezů v denním tisku. Takovéto informace a »fakta« mohou být nyní opět zneužily. Ačkoliv »nálezy« nebyly vědecky potvrzeny, otiskl vatikánský deník Osservatore Romano v roce 1981 článek oznamující nález hrobu Metoděje. Toto má být nyní také hlavní motivaci a organizování masových zahraničních zájezdu do Uherského Hradiště, na Velehrad (známém Jako tradiční centrum politického klerikalismu) a ke zneužiti v oblasti zahraniční publicity za účelem zvyšováni světové pozornosti uvedené lokalitě a posíleni pozic katolické církve v ČSSR. Na základě informací velvyslanectví BLR mělo být na příští rok laké organizováno prostřednictvím kulturních klubů Bulharů žijících v zemích sousedících s Č S S R (včetně Rakouska n N S R ) velké shromáždění v Mikulčicích k uctění památky věrozvěstů. Vzhledem k lomu byl informován Ú V BKS a ministerstvo zahraničních věcí BLR o přípravách na zneužiti výročí k politickým a klcrikalistickým cílům a o našich postojích k nim. Z dosud shromážděných poznatků a rozvíjení počátečních příprav na zneužití oslav 1100. výročí smrti Metoděje k ideologické diverzi, aktivizaci politického klerikalismu a pokusu o manipulaci s myšlením věřících v duchu vatikánské politiky a interpretace dějinné úlohy Cyrila n Metoděje, nevyjlmsýc organizování různých pomlouvačných kampaní, se ukazuje jako nutné realizovat vlastni soubor opatřeni, které by znemožnily, případně omezily dopad akci realizovaných v zahraničí a katolickou církví v ČSSR. Přímá tt otevřená polemika s katolickou vatikánskou propagandou by nebyla nejvhodnějším řešením. Účinnější bude předložit co nejširší veřejnosti důsledně na vědeckém základě koncipovaný výklad nystaršich dějin našich národů, soustředěný k tradicím naši
222
státnosti a její historické kontinuity od prvního společného státu Čechů a Slováků - Velké Moravy až po současnost. J í m přesvědčivě a zároveň poutavě dokumentovat, že počátky našeho národního státního a kulturního života i j e h o další vývoj vyúsťující v současný socialistický stát jsou výsledkem zákonitého historického procesu. Reagovat tedy prezentaci nejnovějších výsledků vědy a umění. Současně j e nezbytné, aby marxistická historická věda v Československu zatkala vůči nežádoucím tendencím jasné a široce publikované stanovisko. Nelze ani vyklízet pole neinformovaným, povrchním, pozitivistickým nebo nevědeckým konstrukcím m á l o zasvěcených publicistů či přímo odpůrců našeho státu o počátcích státotvorného života 11 kultury českého a slovenského národa. I když v obecně historickém povědomí našich národů klerikálně pojaté chápání našich nejstarších dějin téměř neexistuje a j e naopak v souladu s historickými tradicemi ostře protiklerikální. Naší vědeckoateistické propagandě i vědeckým institucím se nabízejí možnosti koncepčně a ofenzivně objasnit a vědecky dokumentovat skutečná fakta o Cyrilu a Metodějovi. Například vyvrátit tvrzení, že přinesli křesťanství, protože v té době ještě v této podobě neexistovalo, o d m í t n o u t interpretaci církví uváděných dat, etapizaci jejich života, ukázat na pokrytectví církve, která j e exkomunikovala a až po dlouhých staletích přijala a »zapsala« do seznamu svatých, ukázat politické příčiny těchto kroků, pravdivě posoudit jejich kulturní přínos apod. Celkově tak navázat na historické tradice a vyvracet uměle vytvořený cyrilometodějský kult, který nemá v našich dějinách opodstatnění. M n o h é z těchto aspektů lze obsahově využít v rámci oslav 40. výročí vyvrcholení národně osvobozeneckého boje českého a slovenského lidu a osvobození naší vlasti Sovětskou armádou, Z uvedených důvodů se doporučuje následující postup a opatřeni: 1. informovat krajské a okresní stranické orgány a národní výbory o přípravách na politické a ideologické zneužiti výročí úmrtí Metoděje. Současně j e seznámit se schváleným vlastním postupem a opatřeními s tím, aby j e zabezpečily podle konkrétní situace a ve vlastních podmínkách. 2. Po linii školství a vědy: - v h o d n o u formou informovat ministerstva školství a posoudit možnost jak reagovat v rámci učiva v období první poloviny roku 1985, zejména na úrovni středních, odborných a vysokých škol; - zabezpečit v rámci Jihomoravského kraje instalaci výstavy (v rámci krajského muzea a stálé expozice v U h . Hradišti a v Mikulčicích), která by vyvracela v centru předpokládané zvýšené pozornosti veřejnosti církevní interpretaci úlohy solttňských bratři a zaujala seriózní stanovisko k některým vědecky neověřeným objevům; - uspořádat v roce 1985 mezinárodni vědeckou konferenci, věnovanou počátkům a tradicím čs. státnosti a významu svébytné slovenské kultury pro evropské dějiny. Termín a místo konání: 14. až 15. května 1985 Nitra, závěr 16. 5.1985 Mikulčice. Pořadatelé konference: Č S A V a S A V ; organizační zajištění: Archeologický ústav S A V Nitra a Archeologický ústav Č S A V Brno. Předpokládané náklady cca 110 tisíc Kčs. Obsahovou a organizační přípravou se od loňského roku zabývá prezidium Č S A V ; - připravit a vydat publikaci se zásadními příspěvky v jazyce českém a slovenském a její cizojazyčnou mutaci, seznamující domácí a zahraniční veřejnost s výsledky čs. marxistické vědy o počátcích československé státnosti a o významu slovenské kultury v evropských dějinách. Návrh publikace byl projednán v oddělení školství a vědy v Ú V K S Č , v prezidiu Č S A V a předběžně přijat nakladatelstvím Academia. V březnu 1984 j i ž byly předloženy rukopisy 8 autorů (5 Č S R , 3 SSR) o rozsahu 350 stran strojopisu. Publikace bude vytištěna d o konce března 1985. Odpovědní redaktoři: J. Poutik, B. Chropovský, M. Richter, ředitelé AÚ ČSAV a SAV.
223
Z vědeckého hlediska jsou garanty výstavy, konference a vydání publikace J. Poulík, B. Chropovský a M. Richter, ředitelé A Ú Č S A V a S A V . Předložené návrhy byly předběžně projednány oddělením školství a védy Ú V K S Č a prezidiem Č S A V . Na úseku církevní
politiky:
Citlivě, v duchu zásad církevní politiky zpracovat vlastní opatření s cílem, aby byly dodrženy zákonné normy náboženského života, ale aby na d r u h é straně nedocházelo k nežádoucí aktivitě uvnitř církví a zvláště k zneužití z hlediska politického kJerikalismu a ze zahraničí. K oslabení Činností předpokládané aktivity katolické církve využít v h o d n o u form u angažovaných ordinářů, duchovních a postojů dalších církví, např. starokatolickou, husitskou a pravoslavnou. Zvýšenou pozornost věnovat poutním místům spojeným s cyrilometodějskou tradicí. Opatření zabezpečovat prostřednictvím předsedů K N V a O N V . Po linii propagandy a agitace: - zabezpečit včasnou přípravu podkladového materiálu pro příslušný stranický aktiv, sdělovací prostředky, masové a společenské organizace, obsahující základní informace a především konkrétní fakta a argumenty k využití v masově politické práci; - zvýšenou pozornost věnovat Socialistické akademii Č S S R , která m á specifické možnosti v rámci své propagandistické a výchovné činnosti; - v rámci propagandy do zahraničí využít tiskové agentury O R B I S a zahraniční vysílání čs, rozhlasu. Jejích prostřednictvím zabezpečit propagaci vědeckých poznatků, naší interpretace cyrilometodějské problematiky v zahraničí a v h o d n o u formou vyvracet církevní, případně nepřátelskou propagandu. Na úseku masových sdělovacích
prostředků:
- seznámit příslušné šéfredaktory masových sdělovacích prostředků se zaměřením a cíli našich opatření k eliminaci nežádoucích vlivů a dopadů plynoucích z oslav výročí úmrtí Metoděje a orientovat j e na aktivní publicitu našich pozic v d u c h u schválené koncepce tak, aby pokryla m i n i m á l n ě první polovinu příštího roku; - zvláště využít v tomto smyslu příslušných redakcí Československé televize, rozhlasu a nejvíce sledovaného tisku. * * * » D o k u m e n t « se dostal mezi obyvatelstvo bez hlavičky a podpisu, ale z j e h o obsahu vyplývá, že vyšel z nejvyššího místa, které m á u nás na starosti kulturu a náboženství. Jeho úroveň mluví sama za sebe. Jeho postoj k pravdě vůbec a historické zvlášť je určen potřebou politických cílů a obav, V t o m t o případě obavou, aby j u b i l e u m svatého Metoděje nad l o u h o nebrzdilo stále neúspěšnější úsilí o konečné řešení náboženství v socialismu. Jestliže někdo vytrhává z kontextu, účelově zkresluje a občas potlačuje historické poznatky, pnk jsou to právě autoři článků J e j i c h ž záplavu mobilizovalo o n o místo. Veřejné kritiky se nemusejí bát, a kdyby nebylo zahraniční vysílání, byli by ještě bezstarostnější. Reagovat na jednotlivosti by bylo těžko m o ž n é a m ě l o by malý smysl, Spíše j e třeba upozornit na základní historický pramen, dosud nepřekonaný spis světoznámého vedoucího byzantologa Františka Dvorníka Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970. Z n ě h o viditelně čerpígí i autoři zmíněných článků fakta, která dodatečně ideologicky zabarvují, více nebo méně. Přístupnější je seriál Katolických novin, který dosud probíhá a rovněž podle D v o m i k a dobře předkládá dobu a dílo svatých bratří. T a m se mydou pozitivní odpovědi na otázky a provokace uvedené kampaně; velmi doporučujeme. * * *
224
Desinformace
k jubileu
svatého Metoděje
- dopis kardinála
Tomáška
Byl j s e m informován o » d o k u m e n t u « , v kterém j e nastíněn soubor opatření proti církevním oslavám jubilea svatého Metoděje. Jsou v n ě m mobilizovány různé veřejné instituce, j a k o napr. K N V , O N V , M N V , vědecké ústavy^ nakladatelství, sdělovací prostředky, tisk a různé instituce agitace a propagandy. Je to volání na poplach, j a k o by šlo o ohrožení republiky. Příprava katolické církve na toto významné j u b i l e u m j e však výslovně náboženská, duchovní, j a k o to připouští i tento d o k u m e n t . Avšak i přes tuto skutečnost se v n ě n i podkládá všemu cíl politický. Tento politický aspekt naprosto odporuje skutečnosti, neboť poslání soluftských bratři bylo výslovně duchovní, náboženské. Svědčí o tom poznámky z doby jejich působení. Jsou to doklady liturgické, biblické, tedy čistě duchovní, a neni zde žádný doklad politický. Proto i program oslav tohoto velkého jubilea svatého Metoděje m á u nás náplň čistě duchovní, náboženskou. Tato naše akce je v duchu naši ústavy, vyhlášené v roce J960. Článek 20: »Všichni občané mají stejná práva a stejné povinnosti. Společnost pracujících z j i š ť u j e rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života společnosti.« Článek 32: »Svoboda vyznání j e zaručena. Každý m ů ž e vyznávat jakoukoli náboženskou viru nebo být bez vyznání i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu sc zákonem.« Článek 38: »Neodlučitelnou spoluobčanů ...«
součástí občanských
povinností je
úcta k
právům
Tato naše akce je v duchu »Všeobecně dek! a race lidských práva, která byla vyhlášena Valným shromážděním Spojených národů d n e 10. prosince 1948. Tato deklarace byla u nás zveřejněna vyhláškou č. 120/1976 o mezinárodním paktu O občanských a lidských právech. Článek 18 této deklarace v odstavci 1 připomíná: »Každý m á právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávnt nebo přij m o u t náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám n e b o společně s j i n ý m i , aí veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských ú k o n ů , bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním Proto » d o k u m e n t « , který se nyní rozšiřuje, se souborem opatření proti církevním oslavám jubilea svatého Metoděje j e protiústavní a proti »Všeobecné deklaraci lidských práv«. Jako představitel katolické církve v Č S S R ve j m é n u uznaných práv a svobod protestuji proti t o m u t o souboru opatření v nyní šířeném » d o k u m e n t u « . Všechny dosavadní církevní akce a slavnosti nikdy neměly protistátní charakter a nikdy neohrožovaly celistvost a bezpečnost naší republiky a neučiní tak ani nyní. Proto bezpečnostní opatření v duchu šířeného »dokumentu« jsou zcela neodůvodněná. V Praze, dne 18. března 1985 František kardinál Tomášek arcibiskup metropolita pražský a primas český Adresováno: 1. Dr. Gustáv Husák, president Československé socialistické republiky, Praha-Hrad 2. Úřad předsednictva vlády Č S S R , nábřeží kpt. Jaroše 4, Praha-Malá Strana 3. Pan inž. Vladimír Janků, vedoucí Sekretariátu pro věci církevní vlády Č S S R , nábřeží kpt. Jaroše 4, Praha 1 - M a l á Strana 4. Sekretariát pro věci církevní při ministerstvu kultury, Valdštejnské n á m , 4, Praha 1 M a l á Strana 5. Q r d i n á ř ů m
ČSSR
* * *
225
Redakci
časopisu
»Tribuna«
- dopis kardinála
Tomáška
J m é n e m věřících občanů naší republiky se m u s í m ohradit proti způsobu, j a k ý m reagujete na letošní 1100. výročí smrtí svatého Metoděje. Je to významné j u b i l e u m pro všechny křesťany a kulturně citlivé lidi u nás i ve světě kolem nás. M á m na myslí čJánek J, Haubelta Dílo bratrů ze Soluně - legenda a skutečnost v »Trib u n ě « č. I , 1985. 1. V tomto článku benediktinské kláštery jsou typovány jako »semeniště tmárství a obskurantismu« a svatý Benedikt jako »nepříliš vyvedený patron«. O svatých Cyrilu a Metoději se píše, že to byli »jenom jako služební ministranti«. O svatém Vojtěchu se píše, že to byJ sluha německého císaře a doslova »anděl smrti pro pobaltské Prusy«. V í m e však, že historická skutečnost je zcela jiná, a navíc: Není vám ke cti, že takové vaše výroky nemají společenskou úroveň, 2. Je však zvlášť zarážející, že v tomto článku je hrubým způsobem opět napadena nejvyšší hlava naší církve, papež Jan Pavel IL, neboť o n ě m píšete takto: »Apoštolský lisl papeže Wojtyly hlásá nepravdy, když míní, že Rostislavovo poselstvo bylo vysláno též k cařihradské církvi: Věrohodné prameny se o tom nezmiňuji.« Avšak logicky uvažující čtenář se podiví tomuto obvinění z nepravdy, neboí když prameny mlčí, pak nic nevyvracejí. Historicky poučený čtenář ví, že při těsném spojení církve a státu byzantský císař sice mohl vyslat duchovní osoby, ale ne bez účastí patriarchy, V této souvislosti pravidelný čtenář » R u d é h o práva« si m ů ž e vzpomenout, že tutéž »nepravdu.« hlásá i akademik Poulík, neboí výslovně píše o vyslání poselstva »k byzantském u císaři Michalu III. a patriarchovi cařihradskému« (»Haló sobota« č. 49, 1985). Je však trapné, že v tomto duchu v poslední době píší i jiné časopisy a noviny. Jedno jc však společné v této tiskové kampani: Vlastní poslání svatých Cyrila a Metoděje, které bylo ve službě křesťanské víry, snaží se přenést na poslání kulturně politické. Avšak naši tehdejší předkové dobře věděli, že v soluňských bratřích měli obětavé duchovní otce křesťanské víry. A když při své duchovní službě založili i naše slovanské písemnictví, i to j e další důvod naší vděčnosti. V Prnze, dne 18. března 1985 František kardinál Tomášek arcibiskup pražský
K C E L O S T Á T N Í M U S J E Z D U » P A C E M IN TERR1S«
Ve dnech 4, a 5. února byl v Praze III. celostátní sjezd kněžského sdružení Pacem in tenis. Delší dobu byl horečně připravován především od činitelů státní správy, kteří jsou pověřeni nejen státním dozorem nad církví, ale také tím, aby se soustavně a důsledně prováděl plán likvidace církve u nás. Dobře vědí, že této likvidaci pomáhá zvláště rozdělení kněží. Proto v těch státech, kde vládne struna komunistická, všemi prostředky usilují o to, aby bylo založeno kněžské sdruženi, které by bylo v jejich rukou. A jc to právě sdružení Pacem in terris, které u nás kněze rozděluje. Dobře vědí, že toto sdružení bylo rozhodnutím kongregace pro klérus z 8. března 1982 zakázáno, takže velká část kněží se začala od tohoto hnutí distancovat.
226
Proto státní orgány horečně a všemi způsoby nyní usiluji o to, aby se toto sdružení aspoň symbolicky udrželo. Jakým způsobem to dělají? Dávají větší finanční přídavky těm, kteří v t o m sdružení zůstávají. Nabízejí tyto finanční přídavky dalším, aby se k t o m u sdružení přidali. M á l o se o t o m vědělo, ale prasklo to, když se úředně zjistilo, že na účet těchto finančních darů se osobně obohacoval jeden z vedoucích funkcionářů Sekretariátu pro věci církevní při Ministerstvu kultury v Praze. N y n í m á čas za m ř í ž e m i nad tím se zamýšlet. K d y ž se neuspěje těmito finančními přídavky, pak se vyhrožuje sankcemi. Někteří z účastníků tohoto sjezdu to řekli svým z n á m ý m v Praze zcela otevřeně: » M u s e l jsem na tento sjezd přijet, poněvadž m i církevní tajemník velmi vážně vyhrožoval, že když tam nepojedu, odebere m i státní souhlas pro práci v duchovní správě.« Proto heslo tohoto sdružení, které se znovu a znovu připomíná v tisku a také v různých projevech: »Sloužit a p o m á h a t « j e velmi výstižné. A n o , tolo sdružení slouží a pom á h á , avšak nikoliv církvi, ale těm o r g á n ů m státní správy, které mí\jí v programu církev likvidovat. Právě v t o m j e o s o b n í tragedie kněží - členů Pacem in terrís - neboť místo aby pracovali pro život církve a věncích, dopouštějí se zrady. A pro kněze a věřící, kteří stále přinášejí velké oběti pro svou věrnost církvi n Svatému otci, j e to veřejná ostuda a p ř í m o otřesné, že tohoto sjezdu se zúčastnili dokonce i dva biskupové: Je to biskup Josef Vrana z O l o m o u c e a biskup Josef Feranec ze slovenské Báňské Bystrice. A další ostuda j e v tom, že děkan Římsko-katolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty a současně generální vikář o l o m o u c k é arcidiecéze Dr. František Vymětal přijal volbu do funkce federálního předsedy církevně zakázaného kněžského sdružení Pacem in íerris. Škoda, že si neudělal závěry z velmi adresné české výzvy Svatého otce Jana Pavla II,, když se v loňském roce zúčastnil zájezdu sdružení Pacem in íerris do Ř í m a : » A í návštěva hrobů sv. Petra a Pavla upevní ve vás věrnost a u p ř í m n o u poslušnost ke Svatému stolci, kterou jste zdědili jako odkaz vašich věrozvěstů svatého Cyrila a Metoděje.« Proto, chcete-li se věrohodně účastnil oslav 1.100. výročí úmrtí svatého Metoděje, který se svým bratrem svatým Cyrilem vynikal věrností Svatému otci v Ř í m ě , musíte z toho vyvodit důsledky! * * * Sdružení katolických kněží Pacem in terrís m á nyní v čele Dr. Frant. Vymčlaln, generálního vikáře o l o m o u c k é arcidiecéze, děkana teologické fakulty v Litoměřicích a poslance České národní rady v Praze. K účastníkům promluvil místopředseda federální vlády Matěj Lúčan a také j e přijal president republiky. Zpráva o sjezdu prošla tiskem, dokonce i » R u d é právo« otisklo p o m ě r n ě obšírný referát o sjezdu. M l u v i l o se o věrnosti církvi a vlasti, že naše socialistická společnost řeší vztah k církvi pozitivně, že spojuje lidi všech národností i osobního přesvědčení i církví a buduje lepší spravedlivý společenský řád a zajišťuje, aby všichni žili v míru. Z d á l o by se, že vztah mezi katolickou církví a naší vládou j e řešen uspokojivě. Něco však při t o m velmi zaráží. Toto kněžské sdružení j e ve smyslu dekretu Kongregace pro klérus z 8. března 1982 církevně zakázané. Výslovně to prohlásil prefekt této kongregace kardinál Silvio Oddi svým přípisem z 18. března 1982. Kardinál Tomášek nebyl přítomen na koncelebrované mši svaté, která byla 4. února pro účastníky sjezdu v katedrále sv. Víta, nebyl přítomen na sjezdu ani při přijetí u presí-
227
denta republiky. Poněvadž j e představitelem církve u nás J e zcela jasné, že zde něco velmi závažného není v pořádku. Všichni věřící si velmi váží papeže Jana X X I I I . a též j e h o encykliky Pacem in tenis. A n i po 22 letech neztratila na časovosti. A s p o ň několik myšlenek z ní: Požaduje právo pro každého na volbu životního stavu, právo následovat vnitřní hlas i k povolání kněžskému a ř e h o l n í m u . Papež j e spravedlivý k o b č a n ů m i ke státní m o c i V částí I I uvádí: » V dnešní d o b ě společné blaho j e především v tom, aby byla dodržena osobní a lidská práva občanů. K d y ž tedy nositel veřejné m o c i neuznává nebo porušuje práva občanů, proviňuje se proti povinnostem svého úřadu a j e h o rozkazy nemají závaznou m o c . « Je to v prohlášení z encykliky Pia X I . z r. 1937 proti d u c h o v n í m u násilí za Hitlera; »Nositel veřejné moci nesmí dávat přednost právům některých skupin, aby nenastalo u vnitř státu výsadní postavení některých nebo výkon tohoto práva byl o m e z e n nebo znemožněn.« T o ukazuje modernost církve a papeže J a n a X X I I I . J e h o požadavek dodržování lidských práv se dostal do požadavků občanských z á k o n ů teprve o 10 lei později v mezinárodním paktu o občanských právech. U nás byl otištěn ve Sbírce z á k o n ů v r. 1976 č. 120. V tomto d u c h u dává podněty k práci v oblastí celé církve zvláštní sekretariát v Ř í m ě pro spravedlnost a mír (Jusíitía et Pax). A n o , nejprve spravedlnost pro všechny občany, ve všech oblastech lidského života, i v oblasti náboženské, a teprve potom bude vytoužený mír, neboť n e b u d e důvod k nespokojenosti a k sebeobraně, Vy, kněží ve sdružení Pacem in terris, proč nejdete cestou, kterou vám ukazuje církev? Proč jdete cestou,, na kterou vás nutí jiní, dokonce ti, kteří mají v programu likvidaci církve? Vzpamatujte se a pochopte, kde j e vaše místo! •
Dopis přítele
*
*
příteli
Bratře, od studentských dob jsme se viděli jen j e d n o u - r. 1968 v katedrále sv. D u c h a v Hradci - ale to setkání bylo poněkud rozpačité. Nyní čtu, že ses stal předsedou PiT. Budí to ve m n ě a v mnohých zármutek a bolest. N e m í n í m ti psát »útoky, urážky a v ý p a d y « J a k praví vc svém projevu s. M i l a n Klusák (RP 3.11.1984, č. 269, str, 3; dále citováno jen M . K J . Chci Ti napsat své osobní m í n ě n í , nakolik j e sdíleno věřícím lid em, nevím; netroufám si však dovolit velkoúslnaté vyhlašování, že m l u v í m j m é n e m »drtivé většiny« (nechci nikoho drtil). První bod se týká PÍT. N e m y s l í m , že by ti bylo n e z n á m é a nejasné Prohlášení Kongregace pro klérus Quidam episcopi z 8. 3. 1982. Aby nebylo o m y l ů , vyšel den nato oficielní komentář v Osservatore Romano, pak i výslovné písemné vyjádření prefekta kongregace S. O d d i h o , Jistě se Ti dostalo d o rukou, protože kard. Tomášek to o z n á m i l všem ordinář ů m . Při slibu kněžské věrnosti na Zelený čtvrtek loni i letos hovořil k n á m jednoznačné. PiT je zakázáno a nedovoleno, zde nelze kolísat, vaše řeč b u d i ž a n o - ano, ne - ne. Nyní posílá dopis, j e n ž obsahuje také stanovisko st. sekretáře Casaroliho (7. 11.). Jak jistě víš, byly snahy o desinformaci našeho kněžstva. Někteří ordináfi tvrdili, že Svatý otec ani kard, O d d i s n i m i při jejich návštěvě v Ř í m ě o PiT nemluvili. Asi mají pravd u , nie to j e přece zřejmý stilus curiae, že se o věcech rozhodnutých u ž nedebatuje (v písemném styku to pěkně vyjadřovala klauzule et amplitts, tj. o té věci dost). Je to tedy jasné t o m u , kdo jasno mít chce. Jistě také víš, že naše státní orgány nejsou příslušnými vykladači této věci. Na j e d n é straně napadej! l a n a Pavla II., m l u v í o »pravicových kruzích ve Vatikáně« ( M X ) , že prý arc. Poggi a kard. Casaroli m l u v í o PiT jinak a t d . . . . Mlmocho-
228
d e m rád bych věděl, kdo jsou ve Vatikáne »levicové kruhy« a k o m u podléhají. Autentický výklad prohlášení není v rukou ani Státního úřadu pro véci církevní, ani v rukou ordinářů - těm j e u l o ž e n o j e h o provedení. Potud jsou tedy věci jasné a j e n složitá sofistika nebo hrubá neposlušnost tu m ů ž e uplatňovat náhled jiný. Proč, z jakých ú m y s l ů ? Úmysly j e d n é strany jsou rovněž jasné, i když někdy více, někdy m é n ě jsou zastírány průhlednými závoji. N i k o h o však nenechávají na pochybách, že straně a vládě nejde o rozkvět církve, či dokonce o »naplňování principů kněžství« ( M . K . ) ! Před lety vyhlásil místopředseda N F T o m á š Trávníček na shromáždění PiT v O l o m o u c i ve svém z n á m é m projevu, že strana a vláda povede trpělivý a neústupný boj proti náboženství - jak jisté víš. N y n í j e řeč opatrnější - socio-politická, ale cíle jsou stejné. »S obzvláštním potěšením V á m vyřizuji osobni pozdrav presidenta Č S S R Gustáva Husáka. Hlava státu a naše volené orgány s velkou pozorností a dobrými přáními sledují celou vaši p r á c i . . . « ( M . K . ) . Z n á m presidenta Č S S R ze situace velmi blízké a pochybuji, že by m ě l zvláštní potěšení z úspěšné, ryze d u c h o v n í činnosti kněží. Pochybuji, že by naše státní orgány vítaly »postupné uspokojování všech (!!) oprávněných potřeb církví« a u m o ž ň o v a l y »nejlepší p o d m í n k y pro práci všech (1) kněží římskokatolické cfrkve v naší vlasti« ( M X ) . Tyto projevy jsou zajisté politické - jak jinak? Ale právě tím vtiskují politickou pečeť PiT a tím n e k l a m n ě stavějí PiT mezi kněžské organizace politické, které jsou k n ě ž í m zakázané. Nejsi politicky naivní, abys to nevěděl; jak m ů ž e š být předsedou takového spolku, nedovedu pochopit. D r u h é m é bolestné překvapení se týká návrhu na Programové prohlášení S K D PIT v Č S S R ( L D 14.11.1984, str. 5). N e v í m , j a k o u máš v t o m účast Ty, ale j e h o úroveň je úděsná po stránce kněžského charakteru i p o stránce teologické. N e n í to doklad c h o r o b n é h o svědomí, či rozpolcené kněžské osobnosti? N a jedné straně ujišťujete hlavu církve o své věrnosti, na d r u h é vykazujete h r u b o u neposlušnost. Na j e d n é straně vyhlašujete věrnost církvi, na d r u h é straně se dáváte vmanipulovat do všech politických cílů, propagačnEch záměrů a protináboženské praxe režimu. Jak by asi strana a vláda posuzovala svého člena, který by m l u v i l takovou dvojakou řečí? C o však v Prohlášení m a r n ě hledám J e duch evangelia. M a m ě se p l á m J a k autoři rozumějí církevnímu právu J a k vykládají celý kánon 278, na který se Prohlášení odvolává. Místo kajícího smýšlení, které m á neustále provázet Kristova učedníka, stálé sebeospravedlňování a sebeujišíování o správné cestě. Vždyť i K S Č občas provádí sebekritiku. N e , žádný kněz h o d n ý tohoto poslání a vědomý si lidské cti n e m ů ž e takové prohlášení pokládat za autentické vyjádření obrazu kněze v socialistické společnosti, j e h o duchovní činnosti. Jaké škody mravní a náboženské působí takový postoj před věřícími i nevěřícimi, n e m u s í m líčit. Jedna osoba bez víry přiběhla ke m n ě celá zděšená, že nějaký farář v televizi sliboval věrnost straně K S Č . Je-li to pravda, »mají Tě tam, kde Tě chtěli m í t « - to jsou Tvá vlastní slova před dvěma roky. Nesouhlas s vaším počínáním se politicky kvalifikuje jako protistátní a protisocialislický postoj. To j e třetí výtka, kterou m á m proti PiT. »Tyto útoky zcela korespondují s úsilím nejreakčnějších sil ve světě. Pramení jednak z nenávisti vůči socialistickému společenském u zřízení, j e d n a k z nepochopení či překrucování podstaty existence a činnosti vašeho sdružení« ( M . K.). M o ž n á , že na takové křivdě vůči těm, kdo se Sdružením nesouhlasí, m á PiT vinu n e p ř í m o u , tj. t í m , že se staví j a k o jediný představitel a mluvčí všeho duchovenstva a všech věřících, že se nikdy nezastalo těch, kdo z dobrých d ů v o d ů nechtějí mít účast v tomto Sdružení, které, jak praví ProhJášení J e »dobrovolně, společenské a zájmové« (!) h n u t í katolických kněží (!) v Č S S R . Je u ž zbytečné opakovat, že kněží a věřící jsou si plně v ě d o m i , že žijí v socialistickém státě, že se církev neváže na žádné formy politické-
229
ho, sociálního a státního života. Kritika se netýká zřízení, týká se j e h o chyb a nedostatků. Týká se i PiT z d ů v o d ů jiných n e ž politických. N e m á m e nenávist ke zřízeni, ale m á m e lásku k pravdě a spravedlnosti: »Ti, kdo se stavějí proti činnosti Sdružení, č i j i ostouzejí, af vezmou na v ě d o m í , že tím m o h o u poškodit j e n zájmy katolické církve« ( M . K J . Ti, kdo se stavějí proti Sdružení, mají n á m i t k y mravní, duchovní a církevně-právní. M a j í pochybnost, že PiT hájí skutečné zájmy církve. Nepamatuji se, že by PiT bojovalo za odstranění občanské diskriminace z náboženských a jiných n e h u m á n n í c h d ů v o d ů , která stále trvá. Nezdá se mí, že by činnost PiT na poli kulturním a d u c h o v n í m nějak zvyšovala » m o h u t n ý duchovní potenciál« ( M . K.). Ediční činnost Katolické charity sotva stačí pokrýt její hanbu. Z ř e j m ě kulturní a duchovní kriteria jsou rozdílná. Naši bratří evangelíci mají bohatší duchovní i kulturní vydavatelskou činnost i bez PiT. A l e mají lidi s úrovní. Po stránce právní nejenže n e m á PiT církevní schválení a je zakázáno, ale n e m á ani stanovy stanovené státem. T í m by se totiž stalo součástí N F a to láska režimu k » f a r á ř ů m « nepřipouští. Další nebezpečná křivka j e prohlášení, že kdo je proti PiT, j e proti míru ve světě. M y s l í m , že není třeba ustavičně hučet d o světa, že j s m e pro mír, že nejsme šílenci, kteří chtějí válku nebo státní převrat. Všechno křesťanstvo v celém světě, ba všichni lidé zdravého r o z u m u a srdce hlásají: »Si vis pacem, para iusrítiam«, a ne ideologický boj jako prostředek míru. K a ž d é m u je jasné, že třídní boj u ž válku vede a že spolu s ideologií je ohniskem nebezpečí světového požáru. O d m í t á m e všechno násilí a teror, af bílý, rudý, černý, žlutý, hnědý, zelený. Všichni křesíané jsou pro absolutní mír a dialog h o d n ý lidstva 20. století, všichni odmítají ničení a smrt jako prostředek spravedlnosti a míru. Takový mír by byl pro mrtvé a li mají mír jiný. Je tedy nesprávné a žene vodu na mlýn nepřátelům církve, když PiT se staví jako jediný ochránce míru. Stále více spoléháte na svou politiku než na Boha. Sami si vymýšlíte na sebe i na j i n é strach, abyste se m o h l i bát, jak říká žalm 53 (v, 6). Vaše víra je tak malá, že m n o z í straníci pokládají většinu z vás za nevěrce. Jste ovoce vaší politiky. Jistě za všechno nemůžeš, ale budeš ze svého titulu krýt toto a ještě m n o h o j i n é h o (např. trvalou lež Katolických novin, že vycházejí s církevním schválením). Je mi Tě velíce líto, lacino prodáváš své dobré j m é n o . Prosím Té, nehledej výmluvy a trapnou apologetiku, ani se neoddávej resígnaci. Čti raději sedm listů maloasijským církvím na počátku Apokalypsy - stojíme také na prahu jakési apokalypsy. T a m jistě najdcž kritéria pro svůj pochybný úřad a proti Programovému prohlášení. Čti evangelia, abys našel lítost nad svou duší. Čti Pavlovy listy, abys našel odvahu n lásku ke Kristu. O d tvého zvolení se za Tebe m o d l í m . Uveřejněno bez v ě d o m í autora Převzato z IOC č. 2/1985
AUGUSTIN NAVRÁTIL (Lutopecny - Zlobíce) (*) O T E V Ř E N Ý DOPIS Č. 2 O vraždách, sebevraždách, různém násilí, ale také o únosech a mučeních v ČSSR a jaký je někdy v této záležitosti postoj orgánů ministerstva vnitra a prokuratury
K d o se snaží poučit, musí u m č t především pochyboval, neboť pochybnosti duchu vedou k zjeveni pravdy.
ARISTOTELES
{*) Vychází bez vědomi autora.
230
K a ž d ý m á právo p o ž á d a l prokurátora o přezkoumání postupu n e b o rozhodn u t i orgánů a organizaci z hlediska dodržení socialistické zákonnosti a o prokurátorské opatřeni k odstranění zjištěného porušeni socialistické zákonnosti. Prokurátor j e povinen takový podnět prozkoumat. Vyřizováni podnětu musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a zajišťovat ochranu práv a z á k o n e m chr&n&ných z á j m ů o b č a n ů a organizaci ve s h o d ě se společenskými zájmy.
Zákon
o prokuratr/ře, § 12
K o n c e m února 1981 vzrušila především bratislavskou veřejnost zpráva o tragickém skonu ing. Přemysla Coufala CSc., vedoucího vývojového pracovníka Půdohospodárskeho projektového ústavu v Bratislavě. Byl nalezen v dopoledních hodinách 26. 2. 1981 ve svém bytě v Bratislavě mrtev. Podle úřední zprávy oddelenia vyšetrovania Z N B v Bratislavě šlo o sebevraždu spáchanou 23.2. 1981 mezi 21-22 hod. Jeho rodiče Leopold a Zdeňka Coufalovi i jiní občané, kteří ho dobře znali, však zásadné sebevraždu vylučuj), protože pro ni není ani podkladu, ani motiv. Kdo byl Přemysl Coufal CSc.l Z j e h o vlastního písemně vypracovaného životopisu a z komplexně politického, m o r á l n í h o a pracovního hodnocení vyplývtyí tyto stručné údtyc: Narodil se 9 . 1 . 1 9 3 2 v Prostějově a a ž do devatenáctého roku žil v Hrubčicfch, typické hanácké vesnici u Prostějova, kde byl jeho otec učitelem, později ředitelem školy. V r. 1951 maturoval na gymnasiu v Prostějově. Po maturitě byl posluchačem lesnické fakulty VŠS v Brně, kterou ukončil v r. 1955 jako absolvent technického sniéru. Současně byl posluchačem jako externista filosofické fakulty J. E. Purkyně v Brně, kde navštěvoval lektorské cvičení jazyka anglického a francouzského. Po absolvováni VŠS v Brně pracoval na Lesostavu n. p. Bratislava jako pomocný stavbyvedoucí a projektant. Později v trojčlenné skupině, která prováděla kaikulační práce pro stavební a rozpočtovou soustavu platnou v Č S S R od r. 1959. O d r. 1958 do r. 1964 pracoval na bývalé Š Ú V T jako vedoucí projektant ve vodohospodářském středisku, kde vypracoval několik projektů rozsáhlých hydromelioračních staveb a úprav toků. O d r. 1956 do r. 1962 studovní při zaměstnáni na lakultě inženýrského stavitelství na V Š T , kde promoval na stavebního inženýra směr inženýrské konstrukce a dopravní stavby. O d r. 1964 do r. 1969 pracoval na generálnoni riaditclstvc Polnohospodárskych stavieb Bratislava jako j e h o projektant, specialista n koordinátor jednotlivých skupin podnikov Polnohospordárskej stavby (35 projektantů). V r. 1964 a 1965 pracoval na dílčích pracích úlohy větrání kravínů a od té doby sc zabýval slnvcbnl fyzikou. Od r. 1964-66 pracoval na publikaci Melioráclc (478 str.) jako vedoucí autorského kolektivu a spoluautor. O d r. 1973 pracoval ve Středisku odborového vývoje jako hlavní specialista pro statiku a stavební fyziku. N a pobočce P P Ú m i m o pracovní náplně řešil v rámci technického rozvoje po stránce statické a konstrukční progresivní konstrukce. Za jedenadvacetileté existence Ústavu jako jediný ukončil řádným, nezkráceným studiem externí aspiranturu a dosáhl vědecké hodnosti CSc. na katedře Vysoké školy technické a dřevařské Zvolen v r. 1975 obhájením několika významných prací. Posléze byl přeřazen do kádrových rezerv min. polnohospodárskych stavieb a výživy SSR pre zahraničnú a expertivní činnost pro obory statiky konstrukcí inženýrských a pozemních staveb stavební fyziky a hydromeliorací. Znal tyto jazyky: anglicky, francouzsky, německy, rusky, španělsky, maďarsky, latinsky, starořecky, hebrejsky. A j e h o hodnocení nadřízenými orgány a institucemi: » Z analýzy výskumných a vedeckých prác ing. P. Coufala CSc. vyplývá, že ide o schopného, húževnatého a význačného vedeckého pracovníka, ktorého práce sú v Č S S R (v odbore pornohospodárskom a lesníckom) známe. Jeho doterajšie práce sú prínosom pře další rozvoj vedy v príslušnom obore a výsledky n í m vyriešených výskumných a vývojových úloh sú cenným príspevkom pri riešení problémov súčasnej praxe svojho oboru.«
231
A další hodnocení: »Menovaný po stránke povahovej a charakterovej patří k typu čestných, pracovitých a zodpovědných rudí, zo zmyslom pře kolektiv a v z á j o m n ú pomoc.« A jaký byl j e h o osobní a soukromý život? Byl svobodný, bezpartijní. Jebo zálibou bylo u m ě n í všeho druhu. Byl velmi skromný a velký dobrák. K a ž d é m u p o m o h l , a to zdarma. Také rád cestoval. Procestoval téměř celou Evropu, a to několikrát. Byl i v přední Asii, v Africe, Alžíru, Tunisu. I širšímu okruhu známých, přátel a spolupracovníků bylo všeobecné z n á m é , že byl upřímným, zásadním věřícím křesťanem, katolíkem. Ti n e m n o z í však také věděli, že je činný v neoficiální církví, že j e řádovým knězem a nejen to, ale že v této neoficiální církvi zastává i určité významné postavení. A lim také m á m e motiv. N e však pro sebevraždu, ale pro vraždu. Konec jeho života se blíží. 30,8. 1980 odcestoval na poslední dovolenou, a to do Francie, Anglie a Belgie. Z ní se vrátil 20, září. Ještě před cílovou stanicí musel vystoupit a podrobit se osobní prohlídce. Pří příchodu d o m ů bylo vidět, že měl prohledaný byt. T o se od té doby občas opakovalo. D n e 9. 12. 1980 byl po prvé vyslýchán Bezpečností, dne 19. 12. po druhé a tak to trvalo až d o konce jeho života. V lednu 1981 soustavně v noci. Obyčejné byl sebrán na ulici a odvezen autem k n o č n í m u výslechu. Postěžoval si na to i íng. Taligovi, který pracuje na Beckovské. Byla po n ě m požadována částka 20.000 Kčs, že přestane být pronásledován (že se to zmrazí). Peníze skládal 14. 2. 1981 v 9 hod. v jedné vinárně blízko Sovětské knihy za přítomnosti Dr. Štefana Trkoně, pracovníka Slovenské akademie věd, který pak do měsíce zemřel. Složeno bylo 14.000 Kčs, zbytek za tři dny. D n e 20. února 1981 byl ing. Coufal u svých rodičů ve svém d o m o v ě naposledy. Byl m i m o ř á d n é vyděšený, Čekal nějaké »ultimatum«. N e ž odjel ze svého bratislavského bytu k rodičům, měl v bytě elektrické osvětlení v pořádku. Když se však dne 22. 2. večer vrátil, osvětlení neměl; elektrický proud m u byl přerušen, žádal proto v pondělí 23. 2. opravu, ale oprava nebyla provedena, takže té osudné noci nesvítil. D n e 23. února odcházel z Ústavu a řekl: » U ž na m n e zase čekají.« Tak jako většinou byl zase sledován dvěma, někdy třemi osobami. V 18.05 hod. jel s j e d n o u učitelkou z nižšího patra do svého bytu. Té noci byl v patře sám, neboí j e h o sousedé odcestovali. Také tam p o několik dní chodíval jeden m u ž - prý z pojišťovny - a říkal, že v 8. patře není nikdo nikdy doma. Bylo to spolubydlícím podezřelé. V úterý, dne 24. 2. 1981 nepřišel ing. Coufal do zaměstnání, ve středu také ne. Ve čtvrtek, dne 26. 2. 1981 telefonovala ze svého bytu paní ing. Kopčová, která s ním na Ústavě pracovala, paní Machovičové, že ing. Coufal nebyl dva dny v zaměstnání a že mají o něho strach. Paní Machoviěová zavolala paní Klíčovou (obě měly klíče od bytu, protože tam uklízely). Šly, ale do bytu se nedostaly. Dveře zavřené, zevnitř zastrčené klíče. Telefonovaly na Bezpečnost. Pryel jeden příslušník Bezpečnosti, ten otevřel, ani to necvaklo. Otisky se nebraly, nikdo nebyl vyslýchán. Pak přijelo postupně 16 členů Bezpečnosti, uniformovaní i v civilu. Přycln s nimi i lékařka M U D r . Oberučová. Jak tam příslušníci Bezpečnosti chodili, tak se ptali j e d n é paní, zda to byl Špion! Odpověděla: » N a to nevyzeral.« Totéž s e j í ptal jeden člen Bezpečnosti v přízemí. O d p o v ě ď byla stejná. Jak
to vypadalo
v bytě.
Kuchyně. Ležel v kuchyni podél kuchyňské linky, noha od kuchyňského stolu a kuchyňská linka celá od krve. Na lince pokrvácená baterka. Rozžíhač na plyn pověšený na futře od krve, kolem vše od krve. V dřezu byla krev a odhozené žiletky, sklo na lince rozbité. Klíč od špížky ohlý. Mrtvý ležel v krvi. Jak h o vzali, tak v té krvi zůstaly vytržené vlasy a otisk jeho těla, kolečko k ů ž e s vlasy odhozené. Bylo tam 14 metrů prádlové šňůry ve třech kusech se zbytky krve a Černidlo z bot J e d n a Šňůrka měla smyčku, což spolu se sedřeným
232
páskem kůže na levé ruce svědčí, že byl pravděpodobně přivázán. Šňůra byla čištěna, ale špatně, zůstalo na n í mýdlo a rýhy vytištěné v mýdle a vytištěný palec, jak mýdlo bylo měkké. Tyto šňůry nikdy před tím v bytě neměl. Také šňůra od stolní lampy byla přetržená. Byly zde ještě pokrvácené kleště, rysovadla a nože až po skřenku. Koupelna. V umyvadle byla ssedlá krev, všechno postříkané krví. Jeden pokrvácený ručník a dvě utěrky byly pošlapané na zemi. Na klozetových dveřích prsty od krve. Pokoj. Dveře od balkonu nešly zavřít, obloženi odtržené, sklo od balkonových dveří rozbité, záclony pochytané od krve, koberec u knihovny pokrvácený, ležely tam rozbité brýle, od knihovny sklo rozbité, rozšlapané, v koberci zapíchané sklo, cigarety na zemi rozšlapané, klíček uražený, ulomený, zbytek klíče, který zůstal v knihovně, se jednou v noci ztratil, knihy přeházené, prádlo rovněž. Všechny kapsy od kalhot převrácené. Židle od krve. Lékařka M U D r . Oberučová, jak uvedeno i v usneseni O S Z N B v Bratislavě Č S V 44/10-04-04-1981, řekla na místě ohledání, že jednoznačná příčina smrti se nedá zjistit. Ve čtvrtek 26. 2. ve 14 hod. dostali jeho rodiče telegram, že jejich syn je mrtev. V pátek 27. 2. jeli do Bratislavy. Vyslýchala je Bezpečnost. Řekli j i m , že jejich syn spáchal sebevraždu. Pak dali klíče od bytu paní Machovičové a Klíčové, aby tam uklidily. Příslušník řekl: Je to tam hrozné, rodiče tam nesmí. Když ženy chodily do bytu uklízet, bylo už osvětlení v pořádku. Po odchodu zhasly světla, ale v noci se tam svítívalo. Paní Machovičové řekli, aby o tom nemluvily, že to byl infarkt. N a jejich námitky pak řekli: Tak to byla sebevražda. V pondělí 2. 3.1981 byli rodiče předvedeni dvěma členy VB na soudní lékařství. Popisují takto: »Otevřely se dveře, syn ležel na nosítkách, byl po bradu přikrytý, krk nebylo vidět. Pravou stranu obličeje měl protáhlou, pravé oko měl vyražené na hlavě jako velký ořech, byla v něm velká hrůza. U oka byla jizva asi 3 cm dlouhá, nos měl malý, rozmáčknutý. Levé oko neměl. Vrchní ret potrhaný, kolem úst začernalé, zuby neměl. Levá strana obličeje zmáčkla do měsíčku, levé ucho natržené, zamodralé, na čele zamodralý otisk podpatku, Na levé straně proražená lebka asi v průměru 3 cm nebo i více, otevřená krvavá díra. Na levé straně krku rozřezaná tepna. Obličej byl červený, modrý, černý - tak vypadal, i když byl umytý. Oddělat n á m ho nechtěli. Z jedné strany stála žena, na druhé m u ž - zřízenci soudního lékařství.« N a 4. 3. 1981 byl nařízen převoz do H rubčic. Tam syna očekávali. Měli ho rádi pro jeho tichou a skromnou povahu. Byl převezen do kaple na hřbitově, zřízenci rakev otevřeli, že h o musí upravit. Hned se tam sešli lidé a všechno viděli, i když u ž byl upravený. Byl něčím natřen. Všechno však svědčilo o velké hrůze a utrpení. Teď si lidé prohlédli j e h o ruce, jak je měl surově pořezané nožem; řezy byly šikmé, rozsáhlé a hluboké, nczacelené, krvavé na obou rukách. V zápěstí a předloktí, na rukách měl podlitiny krve, jak se bránil; na levé ruce sedřený pásek kůže na 2 cm. Prsty měl černé, na pravé ruce konce pořezané žiletkou; články sedřené, krvavé. Nohy měl pod koleny rozřezané. Jeho tělo bylo k nepoznání zhnusené. K soudní pitvě byl předvolán 4. ročník lékařské fakulty U K . Ti se tam pošťuchovali a říkali: To je divná sebevražda. Proto Bezpečnost ihned zatelefonovala a museli hned odejít. Jako soudní znalci byli podepsáni: Prof. M U D r . Milan Kokavec a M U D r . Jaroslav Sochor, kteří uvedli, že bezprostřední příčinou smrti ing. Coufala bylo vykrvácení v oblasti dostatečně hlubokých ran v obou loktových jamách a na obou předloktích. Téměř ve všech odpovědích orgánů prokuratury a ostatních institucí, na něž se rodiče zemřelého obrátili ve svých stížnostech, bylo uvedeno v zásadě vždy toto: Zo zápisnice o súdnej pitvě nevyplývají! žiadne skutočnosti, ktoré by potvrdzovali Vaše tvrdenie, že nebohý mal k nepoznaniu rozbitu tvár. Zo zápisnice o pitvě je zřejmé, že iba na čele sa nachádzala rozsiahla odřenina červeno žltej farby so zaschlým povrchom. Ostatné časti iváre
233
boli neporušené. Iné znaky násilia pri pitvě mrtvého neboli zistené, menovite známky zápasu alebo sebeobrany. Vašu domienku, že v byte došlo k zápasu alebo k násiliu voči neb o h é m u , vzhfadom na stav a v akom sa byt nachádzai, m o ž n o vysvětlit iba šokovým stavom, v ktorom sa nebohý nachádzai po spösobenom poraněni a tomu zodpovedajúcemu spravániu. Z toho pak téměř vždy od orgánů prokuratury nebo Zboru národnej bezpečnosti vychází závěr, že se trestné stíhanie zastavuje, nebo že se podnět jako neodóvodnený odkládá. Výjimkou je jen odpověď Ministerstva vnútra Č . p. /m-27/ St-1982 ze dne 14. 5.1982, ve které je uvedeno: »Na základe Vašej sťažnosti na postup príslušníkov O B S Z N B Bratislava I V vo veci nedostatočného prešetrenia úmrtia Vášho syna V á m oznamujeme, že v postupe príslušníkov OBS Z N B Bratislava boli zistené niektoré nedostatky, súvisiace s vyšetřováním případu. Vzhfadom na uvedené, bola V á m stažnost uzatvorená ako čiastočne oprávněná.« A Generálna prokuratura SSR zn II/16 Pt 293/82 ze dne 13.5.1982 uvádí: Na základe Vašich síažností adresovaných Ministerstvu vnútra Č S S R a S S R z januára 1982 som preskúmal vyšetřovací spis Obvodnej správy Z N B Bratislava IV sp zn. W 44/10-04-04 81 vo veci ing. Coufala. Z o spisu je evidentně, že vyšetřovatel VB nevykonal všetky potřebné úkony pre náležité objasnenie veci a trestné stíhanie zastavil predčasne. Městského prokurátora som upozornil, aby nariadil vyšetřovatelovi VB pokračovat v trestnom stihaní a až po vykonaní dosažitelných úkonov vo veci opätovne meritome rozhodol ... 1 přes toto opětovné pokračování vyšetřování po téměř čtyřech letech podávání žádostí, podnětů a stížností se nic nezměnilo. V posledním dopise Generálne prokuratury SSR ze dne 30.10. 1984 zn. 11/16 Pt 293/ 82 je uvedeno: Generálna prokuratura SSR na základe Vášho opakovaného podnětu opätovne preskúmala zákonnost rozhodnutia vyšetrovatefa VB o zastavení trestného stíhania vo veci smrti Vášho syna ing. Přemysla Coufala CSc. Preskúmala aj zákonnost a úpinosť konania, ktoré tomuto rozhodnutiu predchádzalo. Nakorko sa nezislil dóvod na změnu stanoviska oznámeného Vam listom z 22. novembra 1983 sp. zn. 11/16 Pt 293/82 Váš opakovaný podnět bol odložený ako neodóvodnený. Súčasne Vás informujeme, že Generálna prokuratura SSR připadne Vaše ďalšie podněty v tejto veci, ak nebudú obsahovat nové skutečnosti, bude v súlade s ustanovením § 12 odst. 4 Zákona o prokuratuře bez potvrdenia ich prijatia odkladať. Podepsaný Nánicstník generálneho prokurátora SSR J U D r . Pavol Kis. Vyloučeni sebevraždy opírám
těmito
důvody:
1. Pro jeho hluboké morální a náboženské přesvědčení. 2. Jeho víru v živol a plán práce na nejbližší období. Využití sluneční energie v zemědělství ti příprava na doktorskou práci o zemědělských stavbách. 3. Tak nevypadá byt sebevraha. Noha od stolu ulomená, sklo na lince rozbité, klíč od spížky ohlý, kolečko kůže s viasy odhozené, obiožení na dveřích utržené, sklo od balkónových dveří rozbité, dnlší kliček uražený, ulomený; knihy, prádlo přeházené, všechny kapsy od kalhot převrácené, šňůra od světla utržená, provaz se smyčkou od krve, provaz, který tam nikdy před tím neměl. A že byl z vnitřku kliček, to vůbec nic neznamená, protože dveře z venkovní strany bez kliky se otevírají klíčkem a i mírné pootočení neznamená zamknutí. Případný vrah mohl klidně odejít a dveře jen zavřít. Otevřít se klíčem zvenku diýí jen tehdy, když je klíč povytáhnutý dovnitř. Zevnitř však nebylo zavřeno záporkou, přestože si ji krátce před tím dal přidělat. 4. Rozpor mezi výpovědmi rodičů i ostatních občanů, kteří ho po smrti viděli, se zápisem ze soudní pitvy. Jak je možné, že soudní znalci viděli jen rozsáhlou oděrku červeno žluté
234
barvy se zaschlým povrchem a rodiče i další svědci viděli: Pravou stranu obličeje protáhlou, pravé oko vyražené na hlavě, u oka jizva 3 cm dlouhá, nos rozmačkaný, maličký, levé oko neměl, vrchní ret potrhaný, kolem úst zčernalé, zuby n e m ě l , levá strana obličeje zmáčklá do měsíčku, levé ucho natržené, zamodralé, na čele zamodralý otisk podpatku, na levé straně proražená lebka v průměru asi 3 cm, otevřená krvavá díra, na levé straně krku rozřezaná tepna, obličej červený, modr)', černý, na rukách podlitiny krve, na levé nice sedřený pásek kůže, prsty černé, na pravé ruce konce prstů pořezané žiletkou, články na prstech sedřené, krvavé, nohy pod koleny rozřezané. To je tělo sebevraha? 5. Klíčový význam pro objasnění smrti ing. Coufala však bude zjištění, proč byl od skončení své poslední cesty do zahraničí stále vyslýchán Bezpečností. Proč byl stale iwdávqji hlídán? Co mu bylo kladeno za vinu? Proč na tyto otázky orgány prokuratur}' odpověď?! 6. Je pravděpodobné, ne-li jisté, že přímo nebo nepřímo s těmito výslechy nu Bezpečnosti souvisí i vylákáni 20.000 Kčs (aby se to zmrazilo). O r g á n ů m prokuratury musí přece být z n á m é , kdo z příslušníků Veřejné či Státní bezpečnosti prováděl výslechy ing. Coufala a kdo snad m o h l nebo zneužil státního či úředního výkonu k vlastnímu obohacení, n to takovým způsobem. 7. Další podezřelé a neobjasněné okolnosti se smrti ing. Coufala: a) K d o byl neznámý m u ž vydávající se za zaměstnance pojišťovny, který se před vraždou stále potuloval po osmérp patře? M ě l snad za úkol vyšetřit, jak to večer v d o m ů vypadá? b) Co bylo příčinou náhlého přerušení elektrického proudu jen do j e h o bytu v osudn o u dobu? c) K d o měl zájem a kdo chodil v noci j i ž po zjištění smrti po j e h o bytě? d) Jak je to s druhým nožem, ve zprávě se mlu ví jen o j e d n o m noži, později puk bylo řečeno, že byly dva? e) Jak se d o bytu dostala prádlová šňůra ve třech kusech se smyčkou sc stopami krve, když tam před tím nikdy nebyla? f) Byly brány otisky, především na vražedných nástrojích? g) Proč je o d m í t á n o shlédnutí fotodokumentace bytu a nahlédnutí d o spisů? K tomuto bodu uvádím opis dopisu z advokátní poradny v Bratislavě ze dne 4. 8. 1981: »V predmetnej věci V á m o z n a m u j e m , že ani po viacnásobných pokusoch sn nepodařilo horo uvedenú vec prešludovaí, pretože mi nebolo dovolené do spisu nnhliadnuť. lldiyne bol spis na Ministerstve spravedlivosti, při poslednej návštěvě na VB sa mal nachrtdzaf na StB. Pracovníci VB neboli ochotní zistit v evidenci, kde skutočne spis je, a lo oni po viucero urgenciách. Vašich klientov pracovnici VB dobré poznajú, údajné žiadnli o prešetrenie vcci aj iných orgánov a tito si preto vyžiadali spisy na prešelrenie. Mrzí ma, že Vám v lej vcci n e m ó ž e m vyhovief, nepředpokládám, že by postoj orgánov VB v tomto smere sa změnil, a preto V á m spisy přiložené zasielam.« h) Proč nebyla v tisku žádná zmínka o smrti ing. Coufala? Při této příležitosti nelze nepřipomenout také záhadnou sebevraždu studenta Švandy, který byl nalezen na dně Macochy, při čemž měl šaty pohozené vedle sebe. Těsně před tím ještě plný optimismu a plánů do budoucnosti. Jedno měl s ing. Coufalem společné. Byl aktivní věřící katolík a před simrtí byl také na návštěvě u příbuzného v Římě, také znám é h o , veřejně činného katolíka. Především z padesátých let jsou všeobecně z n á m é , odsouzeníhodné praktiky některé části našeho bezpečnostního aparátu. Jako příklad m ů ž e sloužit případ faráře Toufara j e h o křivé obvinění, uměle vykonstruované, jeho mučení a smrt a další podobné případy. 235
I v poslední době je u nás evidován značný počet násilných m e t o d příslušníků Bezpečnosti při vyšetřování (údery pěstí do břicha, obličeje, kopání, různé vyhrožování). M n o ž í se případy r ů z n é h o násilí a přepadávání » n e z n á m ý m i « pachateli především osob angažujících se v oblasti náboženské nebo zastánců lidských práv, především signatářů Charty 77. Je všeobecně z n á m é , že v každé době i v socialistických státech se našly skupiny n e b o jednotlivci, kteří p o d o b n ě jako nechvalně z n á m é klany působící na Západě, Mafia - Cosa nostra, Ku-Klux-Klan apod., si podle svých vlastních zrůdných představ vzaly do svých rukou »spravedlnost« i s o n ě m i z n á m ý m i výsledky. Jako příklad m ů ž e sloužit vražda kněze Jerzyho Popieluszka v Polsku, j e h o ž bestiální m u č e n í a vraždu také provedli příslušníci polské Bezpečnosti. Je to p o d o b n é jako atentáty, vraždy a únosy na Západě. Například atentát na amerického presidenta J o h n a K e n n e d y h o , j e h o bratra Roberta či z n á m é h o černošského vůdce a bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga stejně jako na papeže Jana Pavla II. Ž e i v socialistickém státě nejsou občané ušetřeni násilí a zvůle ze strany státních orgán ů a institucí, a to ani ty nejmenší, bezbranné děti, svědčí únos a uloupení novorozeného Libora Kořínka rodičům p ř í m o v porodnici. Přestože oba rodiče byli dlouholetí pracovníci ve skautském a mládežnickém h n u t í (nebo m o ž n á právě proto), přesto matce novorozen é h o syna Libora na sedmý den po porodu při odchodu z porodnice prostě, bez jakéhokoli u d á n í d ů v o d u j e n oznámili, že jí syna nedají. Po jejích zoufalých protestech a stížnostech na všechny m o ž n é orgány a instituce jí bylo z Ministerstva spravedlnosti zase j e n pouze o z n á m e n o , že není z n á m o , že by byl vydán nějaký úřední doklad opravňující kohokoliv k odebrání dítěte matce. R o d i č e pak byli dáni na ústavní psychiatrické léčení, omezeni ve způsobilosti k právním ú k o n ů m , a jejich syn d á n do nezrušitelné adopce a ostatní děti m i m o nejstaršího do dětských d o m o v ů . Přes podněty a stížnosti vedené i v současné době jak j e h o rodiči, tak i jejich nejstarším synem i m n o u , není dosud ochota tento případ ukončit. Byl j s e m svými přáteli varován, když j s e m se j i m z m í n i l o svém úmyslu upozornit jak na zneužívání psychiatrie nebo záležitosti petičního práva či tento drastický případ a další aktuální záležitosti, které chci t í m t o způsobem zveřejnit. Připomínali m i , zda m i nestačí, že jsem již j e d n o u byl přejet autem na silnici mezi Kojetínem a Kroměříží a pak převezen do nemocnice s těžkým otřesem m o z k u s krvácením d o m o z k u . Stejně se vedlo i m é m u příteli Janu Pavlíčkovi, kterému na téže silnici o kousek dál se stalo totéž. Uváděli m i další případy u Ivana Medka, Stanislava A d á m k a , Z i n y Freundové a další. Abych si rozmyslel »píchat do vosího hnízda«. Z toho d ů v o d u proto u v á d í m toto: Jsem věřící křesťan, katolík. Proto také nelpím na svém životě za každou cenu, ba ani na nějakém p ř í j e m n é m , blahobytném životě. O t o m t o jistě svědčí i m ů j dosavadní život. Z toho samého d ů v o d u - totiž, že jsem věřící křesťan, katolík - si také nikdy na svůj život nesáhnu. A proto, kdybych snad m ě l být někdy nalezen na d n ě Macochy či s přeřezan ý m i žilami nebo j i n ý m způsobem m ě přičítána sebevražda, pak prohlašuji, že to za žádných okolností nikdy n e u č i n í m . A teď ještě k té m é angažovanosti »píchání d o vosího hnízda«. Zásada věřícího křesťana je: M o d l i se a pracuj! Při t o m pod p o j m e m práce je n u t n o mít na zřeteli i práci pro veřejné blaho. Směrnice pro tuto činnost je n á m dána v encyklice Jana X X I I I . Pacem in terris. V části V. Napomenutí a výzvy věřícím je uvedeno: Povinnost účastnit se veřejného života: »Ještě j e d n o u chceme p ř i p o m e n o u t svým synům a dcerám jejich povinnost účastnit se činně veřejného života a přispívat k uskutečnění obecného blaha celé lidské rodiny i vlastního politického života. Vedeni světlem víry a láskou k b l i ž n í m u ať usilují o to, aby hospodářská, sociální, kulturní a politická zřízení nepřekážela,
236
nýbrž spíše pomáhala lidem v jejich zdokonalování, a to ať už v rádu přirozeném nebo i nadpřirozeném« (str. 56). V této souvislosti bych chtěl poukázat i na některé další zásady uvedené ve z m í n ě n é encyklice Jana X X I I I . Pacem in lerrís, vydané nakladatelstvím Vyšehrad L. P. 1969, kterými se řídím a které téměř nikdy nejsou citovány zvláště organisací, která se názvem této encykliky pojmenovala. »Autorita j e především moc duchovního rázu: ... nikdo n e m á právo dělat vnitřní nátlak na druhého ...« (str. 24). »Veřejná m o c tedy m ů ž e zavazovat ve svědomí pouze tehdy, když její autorita j e ve vnitrním vztahu s autoritou Boží a má-li na ní podíl. M o c vládnout je požadavek řádu duchovního a pochází od Boha. Jestliže tedy vládci států ukládají zákony nebo něco poroučejí, co j e v rozporu s tímto řádem, a tedy i s vůlí Boží, pak jejich zákony a příkazy nemají závaznou sílu pro svědomí občanů, protože více musíme poslouchat Boha než lidi... Lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým rozumem... Je-li zákon v rozporu s příkazem rozumu ... přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným« (str. 25), »V dnešní době společné blaho záleží především v t o m , aby byla zachovávána osobní práva a povinnosti občanů ...« (str. 28). » K d y ž tedy nositelé veřejné moci neuznávají nebo porušují práva občanů, proviňují se proti povinnostem svého úřadu a nejen to: jejich rozkazy nemají závaznou m o c « (str. 29), » Z á k l a d n í m úkolem veřejné moci je řídit a harmonicky upravovat vztahy lidí, sdružených ve společnost, a to tak, aby jedni užívajíce svých práv neomezovali jiné v jejich právech; za druhé, aby někdo obranou svých práv nepřekážel druhým v plnění jejich povinností; a konečně, aby práva všech byla s účinností uchovávána neporušení n, byla-li snad porušena, aby se jich o b č a n ů m znova dostalo. Veřejná m o c se proto musí snažil, aby pokrok na poli hospodářském byl provázen i pokrokem na poli sociálním« {sir, 30), »... aby se lidem, kteří jsou práce schopni, opravdu dostalo zaměstnání shodného s jejich schopnostmi« (str. 30). »Nesmí se dávat přednost právům některých lidí nebo společenských skupin, protože tím by pro ně nastalo uvnitř států výsadní postavení ...« (str. 31). »Osoby pověřené veřejnou mocí mají být vnitřně vyrovnané a mravně bezúhonné, obdařené praktickým smyslem a rozhodnou a pevnou vůlí, aby dovedly rychle u objektivně zachytit konkrétní případ, ale též jednat včas a účinně ...« (str. 33). »Správný řád mezi politickými společenstvími se musí opírat o mravní zákon jnko o neotřesitelnou skálu« (str. 37). »... výrok svatého Augustina: Odstraníme-li spravedlnost, co j i n é h o jsou stály, ne-li loupežení ve velkém« (str. 39). »... aby, pokud j e to m o ž n é , kapitál hledal práci a ruce a ne aby dělníci museli hledat práci« (str. 43). »... pravý mír se dá vybudovat jen na vzájemné důvěře. Nic není ztraceno mírem, Všechno lze ztratit válkou« {str. 46). »... mezi národy vládne bohužel příliš často strach jako nejvyšší zákon« (str. 50). »... státy právem j e n nerady se uvolí poslouchat autority, která j i m byla vnucena z vnějšku nebo k j e j í m u ž vytvoření nepřispěly, nebo kterou samy v ě d o m ě a dobrovolně nepřijaly« (str. 50). »Pokrok se m á dít po stupních ... stupňovitost je základem života ve všech jeho projevech« (str. 62). »Všem lidem dobré vůle připadá nesmírný úkol: obnovit vztahy lidského soužítí na základě pravdy, spravedlnosti, lásky a svobody ... Jistě není m n o h o takových lidí, kteří si to vzali za svůj životní úkol a kteří si tak získávají opravdu velké zásluhy o lidskou společnost. J i m náleží naše veřejná pochvala, ale též se k ním nese naléhavá výzva, aby vytrvali
237
ve své spásonosné práci. Současně nás utěšuje naděje, že jejich počet poroste, a to především z řad katolíků, kteří si jsou v ě d o m i své povinosti a nechají se vést láskou« (str. 64). Tyto zásady uvedené v encyklice papeže Jana X X I I I . Pacem in tenis, j i c h ž se dovoláv á m , jsou t é m ě ř shodné nebo velmi p o d o b n é zásadám, které jsou obsaženy v různých mezinárodních paktech, především v M e z i n á r o d n í m paktu o občanských a politických právech. A není se čemu divit, neboť »jsme všichni dědici křesťanské civilisace, včetně těch, kteří ji zatracují, protože vliv křesťanské morálky působí i v p o d v ě d o m í těch iidí, kteří u ž dávno se s ní rozešli n e b o o ní slyšeli jen jako o exotickém j e v u « (Dr. R a d o m í r Malý, K diskusi o dokumentu Charty 77 č. 11/1984 nazvaném »Právo na dějiny«). Proto také v uvedeném m e z i n á r o d n í m paktu j i ž v j e h o ú v o d u se praví, ž e jednotlivec j e povinen usilovat o rozvíjení a dodržování práv uznaných v t o m t o paktu. P o d o b n ě i v Prohlášení Chraty 77 z 1. 1. 1977 se uvádí: »Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. A l e nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k t o m u zavazuji nejen vlády, ale i všechny občany.« Proto i já jako křesťan, katolík, v ě d o m si toho, že se j e d n o u b u d u odpovídat, jak jsem hospodařil se svěřenými hřivnami, jsem povinen se podílet na nesmírném úkolu: obnovoval vztahy lidského soužití na základech pravdy, spravedlnosti, lásky a svobody. Totéž pokládám za svoji povinnost i jako občan tohoto státu i jako signatář Charty 77. Stejnou odpovědnost však pociťuji i vůči svým devíti dětem, vůči celé b u d o u c í generaci, abych od nich j e d n o u neslyšel slova odsouzení, která by byla oprávněná, kdybychom j i m nešli dobrým příkladem, kdyby se naše slova rozcházela s našimi činy. Upozornění Předem se ohrazuji proti případnému obvinění z nějakého trestního činu, např. podvracení republiky podle § 98 tr.z. nebo pobuřování podle § 100 tr.z. V o b o u případech jde o trestné činy úmyslné, motivované nepřátelstvím k soc. společenskému a státnímu zřízení. Pokud z m é h o dosavadního líčení snad není jasný motiv k napsání tohoto otevřeného dopisu, tak ještě j e d n o u zdůrazňuji, že zveřejněním svých pochybností o způsobech vyšetřování nebo kritiku některých negativních jevů pokládám za svoji povinnost jako neIhostejný přístup k dané věci. M ý m ú m y s l e m proto j e zjednání nápravy takovým způsobem, aby všechny pochybnosti byly odstraněny. Lutopecny, 23. února v den čtvrtého výročí ú m r t í ing. Přemysla Coufala CSc. Presidentu Č S S R Federálnímu shromážděni Č S S R Vládě Č S S R Generální prokuratuře Č S S R Federálnímu ministerstvu vnitra Ústřednímu výboru N F Č S S R Ústřednímu výboru K S Č Ústřednímu výboru Československé strany lidové Ústřednímu výboru Československé strany socialistické
238
VZÁJEMNÁ NOVOROČNÍ BLAHOPŘÁNÍ KARDINÁLA A P R E S I D E N T A H U S Á K A (*)
TOMÁŠKA
Kardinál František Tomášek zaslal presidentu Č S S R Gustávu Husákovi blahopřejný dopis tohoto znění: Pane presidente, dovolte, abych V á m u příležitosti vánočních svátků a k počátku nového roku vyjádřil upřímné přání osobního blaha i plného úspěchu Vašich snah jako hlavy státu na poli domácím a zahraničním, zejména v dalším zabezpečování spokojeného života všech občanů naší vlasti ve stále zabezpečeném míru v celém světě. Při příležitosti Vás ujišťuji svou osobní podporou v tomto úsilí i všech věřících občanů naší vlasti. S projevem úcty František kardinál Tomášek arcibiskup pražský •
*
*
President Č S S R Gustáv Husák odpověděl tímto způsobem: Pane kardinále, děkuji V á m za vánoční a novoroční pozdrav i za Vaše přáni plného úspěchu mým snah á m jako presidenta na poli domácím i zahraničním. Rád přijímám ujištění o Vaší osobní podpoře tomuto úsilí. Cílem naší společnosti vždy bylo a je zabezpečovat spokojený a Šťastný život našich občanů a usilovat o mír ve světě. U p ř í m n ě si vážíme všech, kdo bez rozdílu filosofického přesvědčení i náboženské víry přispívají k rozkvětu naší socialistické vlasti a k zachování míru. V souladu s ústavou a zákony našeho státu budeme i nadále zaručovat svobodu náboženství a jeho vyznávání. Přeji V á m , pane kardinále, do nového roku hodné zdraví u štěstí. Tkr * * Běžná formalita vzájemných novoročních blahopřání kardinála Tomáška a presidenta Husáka vyvolala letos mimořádnou vlnu pozornosti. To proto, že obn texty vyšly v nnScm tisku. Ohlasy na jejich obsah a na fakt uveřejnění byly různé. Činitelé PiTu si to vyložili jako znamení příklonu kardinála ke státní (a tudíž jejich) církevní politice. Jenže slova o »zabezpečování spokojeného života všech občanů« nemohl Otec kardinál - k n ě m u ž nepřestávají přicházet věřící občané se stížnostmi na diskriminaci svou, svých dětí a svých kněží - mínit jako pochvalu, ale spíše jako zdvořile zahalenou připomínku, že by aspoň u hlavy svého státu měli nacházet zastání občané postihovaní pro svou víru. V zahraničních komentářích se objevilo příjemné překvapení a naděje z presidentova příslibu, obsaženého v jeho odpovědi kardinálovi, totiž »nadále zaručovat svobodu náboženství a jeho vyznávání«. To zřejmě chtěla vyvolat čsl. propaganda ve světě, kde lidé státníka berou za slovo. My tady ovšem víme, co v praxi znamená klauzule »v souladu s ústavou a zákony našeho státu«. Ani slovo o Chartě lidských práv, o Helsinských dohodách a o dokumentu O S N proti náboženské diskriminaci. Tím méně o tom, sjakou libovůlí se v praxi aplikují už beztak diskriminačně zaostřené zákony, týkající se církevního života. {*) Převzato z IOC č. 2/1985, str. 6-8.
239
Tak to vidí naše mnohaletá zkušenost. Ale - co kdybychom se pokusili o »lepší křesťanský výkiad«? Proč bychom si nemohli ověřit, zda tentokrát snad nejde o pokus získat sí věřící spravedlivější politikou, aspoň o náznak dobré vůle? Proč nevzít jednou vážně slovo odpovědného činitele, a to nejvyšší úrovně? Je otázka, jak to dělat. Nic snažšího nad to. Stačí na tato slova se odvolat, když nějaká složka aparátu v rozporu s veřejným ujištěním hlavy státu nerespektuje »svobodu náboženství a jeho vyznávání« a porušením ústavy a zákonů našeho státu jakož i mezinárodně platných a také u nás závazných dohod nutně vzbudí oprávněnou nespokojenost nakonec s vedením státu, kterému podle toho neleží příliš na srdcí »spokojený žívot všech občanů«. Zkusme odhlédnout od zlých zkušeností a vžít se v představě do situace, jaká by měla a mohla být. Představme sí, že ředitelka školy, která se pokusí docílit nulový počet přihlášek do výuky náboženství slovním terorem (»Uškodíte svým dětem, nedostanou se na studium,«) - tato soudružka dostane na pokyn z nejvyšsího místa poučení o nezákonnosti a politické škodlivostí svého počínání. Stejně jako církevní tajemník, kterému »se nelíbí« normální, politicky nezávadná, obecně prospěšná výchova a pastorace mladého kněze a pošle ho k lopatě, s pobouřením občanů včetně leckdy i komunistů. Stejně jako vedoucí podniku, který se zbaví kvalifikované a schopné síly bez zákonného podkladu, j e n na pokyn záhadného »shora«. Slejně jako úřední činitel, který svým rozhodnutím obere řeholnicc o těžce zaslouženě společné úspory, za něž si postavily d ů m pro své stáří. Stejně jako orgány Bezpečnosti, které zabaví knězi, postiženému odnětím státního souhlasu k veřejné pastoraci, cenný kalich a paramenty pod záminkou, že doma celebruje s něčí účastí. A tak dále a tak podobně. Jestliže někdo při čtení těchto řádků začne mávat skepticky rukama nebo zuřivě bušit do stolu, neboť ví své, má na to plné právo. Všichni víme své a k tomu m n o h é dalšL Ale nesmíme při svém pesimismu zapomenout na dvě prastaré právní zásady: 1. Kdo ví, ze se mu déje bezpráví, a souhlasí, nemůže si na ně naříkat. 2. Kdo mfči, dává najevo, že souhlasí. (1. Seiend et volenti non ßt Iniuria. 2. Qui tacet, con sen tire videtur.) Takže, kdo sc nehlásí o svá práva, a to důsledně, u všech instancí, příslušnou formou a s příslušnými doklady, s odvoláním na právní normy a výroky odpovědných činitelů, s vylíčením osobn ích i společenských následků, ten dává najevo, že o svá práva nestojí. Kdo by mu je tedy nabízel? Jistě ne ti činitelé, pro které tato lidská a občanská práva tvoří nemilou překážku na cestě b u ď za osobní kariérou nebo za sny o přetvoření lidstva. Proč by si neukazovali z našich práv, když mjyí před sebou měkký tvaroh? Ale jak to dělat, zeptá se leckdo. V podstatě jednoduše: nemlčet. A to nikdy a nikdo. Jedinec se bojí, že situaci, zejména ovšem svým d ě t e m j e š t ě víc zhorší. Talo obávaje podložena hořkými zkušenostmi, i když se vyskytly opačné výjimky. Ale proč j e ten stav možný? Také, ba hlavně proto, že když jedinci ustupují ze strachu o sebe a o své, upevňují vědomí pachatelů, že jednají správně, neboť se nemají čeho obávat. Tím způsobem bázlivý jedinec, který nehodlá uchránit jiné (»Cožpak jsem strážcem svého bratra?«), připravuje další příkoří i sobě a svým, A nezákonná svévole se šíří dál a stává se samozřejmostí. C o tedy prakticky? Ústní obrana, zásadně nutná, leckdy bystrá a statečná, neznamená pro celkovou situaci skoro nic. Písemná odvolání málokdy nekončí v archívu či v koši. Jsou však výjimky, a ty o něčem svědčí. Za prvé: Že se i v mocenské struktuře vyskytují lidé se svědomím a vůlí nedopustit aspoň křiklavé bezpráví. Za druhé: Dějiny učí, že žádný nositel moci si nemůže dovolil přezíral lid tak, že by vzbudil jeho hněv, a tím začal ohrožoval sám sebe. Zkusme si ledy představit například, že to mnohé, co se tak potichu děje dole, třeba není plně známo, popř. správně hodnoceno na vrcholu mocenské pyramidy. Připusťme tu
240
možnost. Třeba se j i m tam náboženské pole jeví zkresleně na jedné straně z hlediska politicky aktivních duchovních, na druhé straně na základě hlášení o ojedinělých kverulantech, kteří to prý stejně nemají v hlavě v pořádku. V tom případě je na nás, abychom posloužili pravdivějším a úplnějším obrazem skutečnosti. Musíme se začít hájit všemi způsoby (s výjimkou lži a násilí, neboť jsme křesťané). Jistě v nových případech nebo pokusech, ale k celkovému obrazu patří také vylíčeni všech příkon za uplynulá léta. Na koho se obracet? Jsou to tedy především příslušné nadřízené úřady (školské, národní výbory, pracovně právní, státně církevní), Bezpečnost, prokuratury, soudy, poslanci aj. K d o se nedomůže práva v první instanci, je oprávněn obrátit se k instanci vyšší, až nejvyšší - hlavě státu. Po poradě se zkušenými a právně fundovanými lidmi, s příslušnými doklady. Zatím je naše důvěra k úřadům velice křehká, aspoň v záležitostech náboženského života. Proto je radno nechat si kopie nejen u sebe, ale poskytnout je také důvěryhodným přátelům, popř. kněžím. Vždycky biskupům a ordinářům diecézí, aby mohli konat pastýřskou povinnost, hájit své věřící. Přirozeně také Otci kardinálovi, který ve svém blahopřání ujistil pana presidenta »svou osobní podporou v tomto úsilí«, nepochybně především ohledně jeho »snah jako hlavy státu ... zejména v dalším zabezpečováni spokojeného života všech občanů«. (Všimli jsme si sice, že když president G. Husák cituje v odpovčdi tuto pasáž z dopisu Otce kardinála, vypadlo mu slovo »všech«, ale doufejme, že jen nedopatřením.) Nadmíru užitečné a docela v mezich zákonnosti je radit se s podobně postiženými o zkušenostech - kladných i záporných - a o způsobech, jak nejlépe pomáhat zákonným a přirozeným lidským právům k uplatnění, a to v úplnosti, natrvalo, ve prospěch všech věřících, a tím i celého občanského společenství. Proč bychom to opravdu nezkusili? Dejme hlavě našeho státu a ostatním, jejichž jménem promluvil (»budeme«), příležitost odstranit bariéry zla, které se stavějí mezi ně a nás. Jen my postihovaní můžeme podat pravdivé informace. Teprve potom bude moci pan president sdělovat světové veřejnosti naši spokojenost věrohodně, když to bude zcela pravda a když to potvrdíme. Jsou-li jeho slova upřímná, jistě nám bude za celou pravdu vděčný. Ale tu upřímnost budeme přísně testovat podle reálných výsledků. Christianus
REŽIM A CÍRKEV
Proces
s třemi slovenskými
katolíky
Předseda senátu Obvodního soudu v Bratislavě dr. Pavol Lešták nařídil na 5, březen 1985 hlavní líčení v trestní věci proti Branislavu Borovskému, Alojzu Gabajovi a Tomáši Koncoví. Líčení má začít v 8.30 hod. v bratislavském Justičním paláci, č. dveří 50. Prokurátor Ladislav Kuruc žaluje jmenované pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou podle § 124/2 tr.z. J e h o ž se měli dopustit tím, že přenesli v prosinci 1983 přes česko-polské hranice náboženskou literaturu. (Viz naše sdělení č. 354, 371 a 386.) Tito tři mladí lidé byli od 12. prosince 1983 do 31. srpna 1984 ve vazbě, nejprve v Polsku, později na Slovensku. Původní obvinění z opuštění republiky bylo překvalifikováno na tento hospodářský trestný čin, za který jím hrozí trest odnětí svobody od jednoho do pěti let. Dříve, než bylo rozhodnuto o jejich vině, byli B. Borovský a T. Konc, oba studenti bratislavské techniky, vyloučeni ze studia.
241
Všem těmto represím jsou tři mladí katolíci vystaveni jen proto, že se snažili získat náboženskou literaturu, která není v Československu vůbec přístupná nebo j e j í nedostatek 27. února 1985 Sdělení V O N S L 425
Odsouzeni
tří katolíků
v
Bratislavě
Ve dnech 19. až 21. března 1985 se konalo před O b v o d n í m soudem v Bratislavě 1 hlavní líčení v trestní věci proti třem mladým lidem - Alojzu Gabajovi, Branislavu Borovskému a Tomáši Koncoví, obžalovaným ze spáchání trestného činu přerušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124/1, 2 tr.z. Předsedou senátu byl dr. Pavol LešCák, prokurátorem Ladislav Kuruc. D ů k a z n í řízení sestávalo z výslechu obžalovaných a seznámení s písemnými doklady. Tří obžalovaní nepopírali, že šli na polskou hranici s tím, že se tam setkají s polskými občany, kteří přinesou náboženskou literaturu ve slovenském jazyce, a tuto literaturu od nich převezmou. Neviděli v tom však nic závadného, protože nehodlali překročit státní hranicí a dovoz náboženské literatury do Československa není zakázaný. D o k o n c e literatura vůbec je osvobozena od cla podle celního sazebníku. Kdyby bylo m o ž n o běžné dostat náboženskou literaturu v knihkupectvích církevních nakladatelství Charita nebo Spolek sv. Vojtěcha, nešli by pro literaturu na polské hranice. Obžaloba vyčíslila hodnotu literatury,, kterou obžalovaní mě3i přinést, na více než 29.000,- Kčs. Prakticky šlo o údajnou hodnotu obrázků s náboženskými motivy, které byly v ruksacích nalezených u obžalovaných. Obrázky ani další literaturu však soud n e m ě l k dispozici, protože polská policie j e československým orgánům nevydala. H o d n o t u obrázků určil pouze odhadem pracovník slovenského církevního nakladatelství v průběhu přípravného řízení na základě j e d n o h o exempláře od každého druhu (byly 2 druhy), které polské orgány vydaly do Československa. Odhadce nebyl osobně vyslechnut soudem. Obhájci obžalovaných v závěrečné řeči žádali jejich osvobození, protože § 124 tr.z. je m o ž n o použít pouze při dovozu věcí J e j i c h ž dovoz je b u ď zakázán nebo nějakým způsobem regulován a omezován, což se náboženské literatury netýká. O b v o d n í prokurátor žádal uložení nepodmíněných trestů. Obžalovaní v závěrečném slově opakovali, že se necítí vinni a literaturu se pokusili přinést jen proto, že jako věřící měli zájem o náboženskou literaturu A V Československu jí nemohli jiným způsobem sehnat. Senát obvodního soudu uznal obžalované vinnými a odsoudil j e k n e p o d m í n ě n ý m trestům odnětí svobody v první nápravně výchovné skupině, a to Alojze Gabaje a Branislava Borovského každého k 18 měsícům a Tomáše Konce k 16 měsícům. Rozsudek nenabyl právní moct. Po formálnfi stránce bylo líčení vedeno korektně. První a druhý den bylo přítomno v budově soudu asi 50-60 převážně mladých lidí, sympatizujících s obžalovanými. Předseda senátu vpustil do soudní síně asi 50 lidí, pokud se vešli na lavice v soudní síni. Oba prvé dny trvalo líčení asi 4 hodiny, třetí den byl pouze vynesen rozsudek. První den byl přítomen v soudní síni mezi ostatními přítomnými také biskup bez státního souhlasu T h D r Korec, který po skončení jednání vyjádřil chlapcům svoji solidaritu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných se ztotožňuje s obhajobou tří mladých katolíků a považuje jejich drastické odsouzení za bezprecedenční případ útoku na práva věřících a všech občanů, na práva J e ž jsou zaručena či. 19 mezinárodního paktu O občanských a politických právech. 22. března 1985
242
, Sdeleni V O N S č. 432
Obžaloba
katolického
kněze
Adama
Ruckého
Okresní prokurátor ve Frýdku-Místku dr. František Jurečka vypracoval dne 23. listopadu 1984 obžalobu proti katolickému knězi Adamu Ruckému, nar. 8. ledna 1951, bez státního souhlasu, bytem Bukovec č. 62, okres Frýdek-Místek, přechodně Třinec, Hřbitovní 6, okres Frýdek-Místek. V obžalobě se praví, že »v době nejméně od roku 1981 do roku 1984 v Třinci, Střítěii a jinde jako duchovní římsko-katolícké církve bez souhlasu příslušných státních orgánů prováděl v bytech soukromých osob náboženské obřady, čímž mařil státním orgánům dozor nad náboženskými obřady, a tím spáchal trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr. zákona«, Jeho údajná trestná činnost měla spočívat v tom, že kolem sebe vytvořil skupinu mladých lidí, s nimiž se setkával při příležitosti narozenin, svátků a jiných významných událostech v jejich domovech. Zpívaly se při tom světské i náboženské písně. V rámci setkání si přítomní četli úryvek z bible a pomodlili se. A. Rukci vysvětloval přítomným různé pasáže z bible. Hovory se týkaly kromě jiného též církevních otázek, kdy obžalovaný vysvětloval různé náboženské problémy. Většina svědků popírá, že by setkám měla čistě náboženský charakter. Obžaloba sc opírá o výpovědi několika svědků, kteří ve svých výpovědích pouze popsali průběh setkání. Ani jeden neuvedl, že by se konaly obřady či bohoslužby jakéhokoli druhu. Tím více vyniká absurdita obžaloby. Při hodnocení osoby obžalovaného se v obžalobě praví, že »od svého nástupu do funkce se projevoval nepříznivě z hlediska poměru ke sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. Je plně oddán církvi a ke státní správě má vyhraněný postoj.« K tendenčnosti této charakteristiky není třeba dalšího komentáře. Pravým důvodem k obžalobě je skutečnost, že Adam Rucki až do ztráty svého souhlasu v létě 1984 měl velký vliv na včiicí mládež a snažil se s ní navazovat neformální styky, což se příčilo státním orgánům. D n e 14. března 1985 proběhlo u Okresního soudu ve Frýdku-Místku hlitvnl Učeni. Průběh a výsledek soudního jednáni nám není prozatím znám. 19. března 1985 S d č | c n ( V Q N S e_ 4 3 Q
Adam
Rucki
odsouzen
Ve dnech 13. a 14. března 1985 se konalo hlavní líčení v trestní věci proti katolickému knězi Adamu Ruckému (viz naše sdělení č. 430). Senát Okresního soudu ve FrýdkuMístku uznal A. Ruckého vinným ve smyslu obžaloby a odsoudil ho ke třeni měsícům odnětí svobody s podmíněným odkladem na jeden rok. V průběhu hlavního líčení bylo slyšeno 22 svědků. Předseda senátu se dokonce o výchovném působení Adama Ruckého na věřící mládež vyjádřil kladně, nesměla by prý však obsahovat náboženské prvky. Neformální setkání obžalovaného s mladými lidmi, v jejichž rámci se četly a vykládaly úryvky z bible, kvalifikoval soud jako setkání čistě náboženského rázu, tudíž zakládající skutkovou podstatu trestného činu maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr.z. (horní hranice sazby 2 roky). Výměru trestu při dolní hranici sazby odůvodnil předseda senátu paradoxně společensky prospěšnou stránkou výchovné činnosti A. Ruckého. Proces vzbudil živý ohlas ve farnostech Třinec a Střítěž, kde Adam Rucki až do ztráty státního souhlasu v květnu 1984 působil jako duchovní. Po oba dny stálo před soudní místností asi 80 lidí, z nichž první den bylo vpuštěno asi 15, druhý den okolo 60 účastníků. Smyslem odsouzeni Adama Ruckého je ohrozit náboženskou aktivitu kněží i věřících a vyvolat v nich strach z jakéhokoliv neformálního setkávání. 21. března 1985 Sdělení V O N S č. 431
243
Zadržení
Čtyř pražských
katolíků
D n e 11, dubna 1985 vykonaly orgány Státní bezpečnosti se souhlasem generálního prokurátora Č S S R domovní prohlídky v bytech čtyř osob. Postiženi jsou: Michal Holeček, 29, otec čtyř dětí, zaměstnanec podniku Textil-Středočeský kraj; RNDr Vladimír Fučík, 51, vědecký pracovník Mikrobiologického ústavu Č S A V , bytem Praha 7, Schnirchova 33; Adolf Rázek, nar. 30. I I . 1930, otec čtyř dětí, hospodársko-technický vedoucí pracovník v Matematickém ústavu Č S A V , bytem Praha 4-Modřany, Šumavského 16; Květoslava Kuželová, 62, zdravotní sestra v důchodu, bytem Praha 4, Magistrů 7. D o m o v n í prohlídky byly prováděny podle usnesení vyšetřovatele StB majora Jana Trkovského v rámci trestního stíhání z 9. dubna 1985 pro údajný trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr,z. Při prohlídkách byly odňaty různé náboženské publikace samizdatového i zahraničního původu, kancelářský papír, psací stroje, cyklostyl a cyklostylové blány, jakož i větší částky peněz včetně valut a vkladní knížky s úsporami. Všichni čtyři jmenovaní by]i zadrženi, a protože se do 48 hodin nevrátili, je pravděpodobné, že byli obviněni z uvedeného trestného činu a že byl podán návrh na uvalení vazby. Pokládáme tuto akcí, prováděnou federálními orgány, za vystupňování perzekucí proti katolíkům, které je má odstrašit od jakékoli náboženské aktivity a narušit atmosféru cyrilo-metodějských oslav. 13. dubna 1985 Sdělení V O N S č. 436 Pozmámka
(Í4.4.85
v 19
hod.):
Dodatečné bylo zjištěno, že téhož dne, 11. 4., byly provedeny i dvě domovní prohlídky v Bratislavě - u dr, Jána Čarnogurskéiw a jeho otce Pavla (Pavol) Čamogurského. Ján Čarnogurský by 48 hod. vězněn. Prohlídky byly právně zdůvodněny trestním stíháním podle § 178 tr.z. - viz výše. Zdá se, že jde o stejnou akci v Praze i v Bratislavě. J. Čarogurský je bývalý advokát, katolík, signatář Pražské výzvy.
Katoličtí
aktivisté
vzati
do
vazby
D n e 13. dubna jsme vydali sdělení 6. 436 o zadržení čtyř pražských katolíků, o domovních prohlídkách a trestním stíhání ve věci pro trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 tr.z. K tomuto sdělení uvádíme nyní několik doplnění: Květoslava Kuželová, nar. 18.4.1923 J a k o ž i Michal Holeček, nar. 29.10.1956, byli z uvedeného trestného činu obviněni a dne 15.4.1985 propuštěni na svobodu, tedy zřejmě po uplynutí další 48 hodinové lhůty po vznesení obvinění, kdy prokurátor nevyhověl návrhu na vazbu. RNDr Vladimír Fučík, biolog a vedoucí výzkumné skupiny Ústavu molekulární genetiky Č S A V (nikoliv Mikrobiologického ústavu, jak jsme mylně uvedli), o. Adolf Rázek byli vzati clo vazby. O pátém obviněném v této kauze jsme minule nereferovali. Jde o Václava Dvořáka, nnr. 6.1,1943, i n ž e n ý r který pracuje jako ekonom podniku Sempra, svobodného, bytem Sokolovská 150, Praha 8, Stejně jako u čtyř jmenovaných b y l a u něho provedena 11. dubna 1985 domovní prohlídka a byl zadržen. D n e 12. dubna byla provedena prohlídka na jeho pracovišti a dne 13. dubna v obydlí jeho rodičů v Nadějkově u Tábora. Také Václav Dvořák byl vzat do vazby. Dne 11. dubna 1985 byly provedeny v rámci tohoto trestního stíhání dvě domovní prohlídky i v Bratislavě. Obě nařídil, stejně jako i v Praze, Jan Trkovský a dal k nim sou-
244
Mas generální prokurátor. Uživatelé bytů, kde byly prohlídky provedeny, jsou: Pavol Čarnogurský, nar. 1909, bytem Szantova 41, Bratislava-Lamač, a j e h o syn J U D r J á n Čarnogurský, bývalý advokát a nyní podnikový právník, otec čtyř dětí, bytem Karola Adlera 10, Bratistava. J á n Čamogurský byl 48 hod. zadržován v cele předběžného zadržení, ale ani on, ani jeho otec nebyli obviněni. Prohlídku u Pavla Čarnogurského vedl major Hyža, u Jána Čarnogurského major Bělák a prohlídku u Adolfa Rázka kapitán Jozef Blaho. Šlo o celostátně koordinovanou represivní akci, jejíž rozsah n á m není doposud přesně znám. V tentýž den byla např. provedena d o m o v n í prohlídka u katolického kněze pátera Radima Hložánky, který byl před několika lety za vydáváni samizdatové náboženské literatury zbaven státního souhlasu a vězněn. Nelze proto vyloučit, že byly postiženy i další osoby. 19. dubna 1985 Sdělení V O N S Č. 438
Rozsudek
nad
olomouckými
katolíky
potvrzen
Senát krajského soudu v Ostravě za předsednictví J U D r . Bohuslava Staňka projednal dne 27.11.1984 odvolání obžalovaných resp. jejich rodičů proti rozsudku okresního soudu v O l o m o u c i ze dne 3.7.1984, j í m ž byli Tomáš David, Josef Janošík, Jun Jemclku, Pavel Kvapil, Marie Kvapilová provdaná Havranová, Jaroslav Opletal, Ivan Šimáček, T o m á š Vážan, Jana Vážanová a Svatopluk Viktorin odsouzeni pro trestný čin podle § 100, odst. 1 tr. zákona k p o d m í n ě n ý m trestům odnětí svobody od 6 do 18 měsíců (viz naše sdělení č. 349, 379, 380). Soud všechna odvolání zamítl a rozsudek se tím stal pravomocným. 1. d u b n a 1985 Sdělení V O N S E. 433
PRAŽSKÁ Dokument
VÝZVA
Charty 77 i. 5/J985
Zveřejňujeme Pražskou výzvu, kterou ve formě dopisu mírovému kongresu, j e n ž se sejde letos v létě v Amsterodamu, zpracovala skupina signatářů Charty 77 z různých názorových prostředí. Předkládáme tento návrh společného stanoviska jako úvod k diskusi signatářům Charty 77 a všem občanům a institucím, kterým není lhostejným další společný život na našem kontinentu. Uvítáme rovněž každý souhlas, kritiku, individuální či skupinové stanovisko, které tento návrh vyvolá v zahraničí, kdekoliv v dosud rozdělené Evropě, případně i jinde ve světě. Věříme, že z debaty vzejdou podněty a návrhy, které přispějí k překonáni bariér, zatarasujících cestu ke sjednocené, demokratické a svéprávné Evropě svobodných občanů a národů. Jen taková Evropa m ů ž e být účinným partnerem při vytváření pokojného života a přemožení rostoucí krize dnešního světa. 11. března 1985 Jiří Dienstbier mluvčí Charty 77
Eva Kantůrková mluvčí Charty 77 *
*
Petruška Šustrová mluvčí Charty 77
*
245
V Praze, dne 11. března 1985 Vážení přátelé, čtyřicet let nebyla na evropské půdě válka. Přesto není Evropa světadílem míru. Právě naopak: jako hlavní třecí plocha dvou mocenských bloků je místem stálého napětí, z něh o ž vzchází hrozba celému světu. Válka, která by tu vznikla, stala by se nejen světovou, ale pro svět pravděpodobně smrtelnou. Příčinou této zlověstné role Evropy je její rozdělení. Naše společná naděje spočívá v j e h o překonání, které j e m o ž n é jen cílevědomou postupnou a všemi dohodnutou proměnou samotné politické reality, která je způsobuje. Stav bez války trvá čtyřicet let také proto, že obě seskupení respektují situaci, která vznikla, když se v ialté dohodnuté sféry vojenských operací zvrhly ve vojensko-politlcké bloky. Uchovávání, obranu a upevňování tohoto stavu podmiňují rozličné obavy z destabilízace vzniklé rovnováhy. Proměna sí proto vyžaduje zvláštní citlivost. N e m ů ž e ji provázet vyhrožování jakoukoli převahou. Vyžaduje naopak vytváření záruk a jistot, posouzení a skloubení všech dílčích aspektů, uznání současného stavu jako východiska z m ě n a vyloučení obav, že se oživí stará nebezpečí, která u ž dvakrát v tomto století vedla ke katastrofě. Možnosti překročit daný stav však zdaleka nejsou tak nepříznivé J a k by se m o h l o zdát. Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, její Závěrečný akt z Helsinek, následná jednání v jejím rámci či Výsledný akt z Madridu nejsou j e n stvrzením statu quo, ale programem evropské a evropsko-americké spolupráce. V tomto procesu nejednají bloky, ale rovnoprávní partneři. Je j í m potvrzena nezávislost všech zúčastněných stálů a přijaty principy vztahů, jejichž uplatnění otevírá perspektivu sjednocení Evropy. V souladu s tradicemi evropské kultury byla tu zakotvena myšlenka nedělitelnosti míru nejen ve vztazích mezí státy, ale i mezi státem a společností, mezi občanem a mocí. Požadavek, aby vlády plnily závazky, které samy přijaly J e dosud málo využitou možností mírového hnutí. Přitom tento mezinárodně-právně stvrzený systém občanům umožňuje jak veřejnou kontrolu vlád, tak tvořivé překlenutí strnulých postojů. Rozdílné poměry v jednotlivých zemích vedou ke zdůraznění odlišných stránek. Jejich pochopení a respektování j e však podmínkou společného solidárního postupu. Demokratická a svéprávná Evropa n e m ů ž e existovat Je-li kterémukoli občanu, skupině či národu upíráno právo spolurozhodovat o událostech, ovlivňujících nejen j e h o každodenní život, ale samotné přežití. Ve spoluprácí a dialogu se všemi, kdo opravdu chtějí překonat současnou nebezpečnou situaci, je pak m o ž n o vystoupit s vlastními iniciativami k odzbrojení, k vytváření bezatomových pásem a neutrálních zón, podněcovat rozvoj styků mezi jednotlivci, skupinami, státy, podporovat dohody o neútočení, zřeknutí násilí či jaderných zbraní, regionální smlouvy všeho druhu, včetně např. sbližování E H S a R V H P , společně se bránit necitlivému přístupu k životnímu prostředí, brát za slovo vlády, analyzovat jejich návrhy a domýšlet jejich důsledky, Zkrátka: podporovat každou individuální, skupinovou i vládní iniciativu, sloužící ideálu sbližování a svobodného spojení evropských národů a odmítat kroky, které tento cíl oddalují či maří. N e m ů ž e m e se vyhnout ani některým dosavadním tabu. Jedním z nich jo rozdělení Německa. Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upíral právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. Jako žádné jiné, ani toto právo nelze uplatnit na úkor druhých, ani s přehlížením jejich obav. Prohlasme tedy jednoznačně, že východisko není m o ž n é hledat v nějaké další revizi evropských hranic. Hranice by v rámci evropského sbližování měly být stále méně významné, ale ani to nelze vykládal jako příležitost k nacionalistickým recidivám. Přiznejme však otevřeně N ě m c ů m právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých
246
formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích. Po východních smlouvách Bonnu a po Helsinkách by se mohlo uzavření mírové smlouvy s Německem stát jedním z významných nástrojů pozitivní proměny v Evropě. Jinou takovou otázkou je stažení cizích vojsk. Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt a Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednání o rozpuštění svých vojenských organizaci, o stažení a odstraněni všech jaderných zbrani v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek U S A a SSSR z území jejich evropských spojenců. Součásti dohody by mělo být snížení stavů armád všech stran na evropském kontinentu na úroveň, která by vylučovala obavy kohokoli z možného přepadení. Tyto a jiné úkoly by měly být součástí komplexního procesu, který nesmí být zaměřen proti nikomu, nýbrž ke vzájemnému sblížení. Nechceme vytvářet Evropu jako třetí velmoc, ale překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku, demokratickém a samosprávném společenství, žijícím v přátelství s národy celého světa. Jen svobodni a důstojní občané mohou zaručovat svobodu a sebeurčení národů. A jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství rovnoprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války, ale které jc příkladem skutečného mírového soužití. Možná se tento ideál jeví jako sen. Jsme však přesvědčeni, že odpovídá vůli většiny Evropanů. Stojí tedy za to o něj usilovat. Tím spíše, že dnešní svět stěží překoná svou krizi, nevydá-li se také Evropa cestou, odpovídající její vůli. Věříme, že se naše stanovisko setká s vaším porozuměním. Přejeme vašemu jednání úspěch. Jarmila Bělíková, Václav Benda, Tomáš Bísek, Daniela Bísková, Petr Cibulka, Ján Čarnogurský, Albert Černý, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Karel Freund, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Jiřina Hrábková, Oldřich Hromádko, Marie Hromádková, Jozef Jablonícký, Vladimír Kadlec, Eva Kantůrková, Božena Komárková, Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Ladislav Lis, Jaromír Litera, Václav Malý, Anna Marvanová, Jaroslav Mezník, Pavel Muraško, Dana Němcová, Radim PalouS, Miloš Rejchrt, Jakub Ruml, Jiří Ruml, Jan Ruml, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová ml., Annn Šabatová st., Libuše Šilhánová, Jan Šimsa, Petruška Šustrová, Petr Uhl, Věra Vránová, Josef Zvěřina
PŘÍPAD L A D I S L A V A LISE
Oznámeni
o vzdáleni
z místa
pobytu
Náčelník okrsku VB, Trojská, Praha 8 - Kobylisy Věc: Oznámení o vzdálení 25.3. 22.00 hod.
z místa pobytu ve dnech víkendu
dne 23.3. N. 00 hod. do
neděle
Rozsudkem krajského soudu m n ě byl uložen ochranný dohled v rozsahu ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 Sb. § 2 odst. 1 zmíněného zákona mně ukládá tyto povinnosti: 1) sdělovat orgánu vykonávajícímu ochranný dohled potřebné údaje o způsobu a zdrojích obživy a na jeho žádost tyto údaje prokazovat; 2) osobně se hlásit u tohoto orgánu ve lhůtách, které ji stanoví; 3) trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí a 4) předem oznamovat tomuto orgánu vzdálení z místa pobytu.
247
Tylo povinnosti m n ě byly tlumočeny příslušným orgánem v Praze 10 podporuč. Smolíkem a po převedení do místa pobytu v Praze 8 - Kobylisy opět sděleny jako m á povinnost panem Novákem - orgánem SNB odpovědným za stanovení podmínek dohledu, které jsem svým podpisem vzal na vědomí. N a základě bodu 4 oznamuji, že hodlám ve dnech víkendu 23.3. 14.00 hod. do neděle 25.3, 22.00 hod. odjet na svoji chalupu v Sosnové u České Lípy. Toto písemné sdělení podávám na základě včerejšího rozhovoru s V á m i , kdy jste m i sdělil, že podmínkou výjezdu z místa pobytu j e písemné oznámení, které tímto podávám. Ž á d á m Vás o písemné vyjádření k tomuto podání. V Praze, dne 23. 3. 1984
Ladislav Lis Šišková 1228, Praha 8 přech. bydliště
P.S. Současné dávám na vědomí, že i další víkendy, tj. 29. 3. a následující hodlám pravidelné svojí chalupu navštěvovat Lak jako dosud. Co; na vědomí podprap. Bárta S N B Pha 8 - Ul. Rosenbergových p. Novák * * *
Náčelník okrsku VB, Ke stírce, Praha 8 - Kobylisy Věc: Oznámeni
o vzdálení
z místa hlášeného
pobytu
Oznamují Vám ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d zákona 44/73 o ochranném dohledu, že ve dnech pracovního volna 29. 4. - 1. 5. a o víkendu 5. 5. a 6. 5. a v následujících dnech 7., 8. a 9. 5. se budu zdržovat spolu s rodinou na své chalupě v Sosnové č. 84. A ž dosud je m n ě orgány VB vykonávajícími ochranný dohled neodůvodněně, pod různými záminkami, jako že je m n ě zakázáno opouštěl místo ohlášeného pobytu nebo že mohu místo pobytu opustit jen výjimečně anebo s odvoláním na povinnost se denně v 16.30 hod. hlásit v místě přechodného bydliště v Praze 8 aj. znemožňován výjezd a ve skuLečnosLi přikázáno místo pobytu. Takováto rozhodnutí jsou v rozporu se smyslem zákona 44/73 o ochranném dohledu, zvláště s § 2, odst. 1. Trvání na těchto zákazech a svévolném výkladu zákona by bylo možné považovat za svévoli a šikanu ze strany orgánů bezpečnosti se snahou narušit soužití s rodinou (manželka a děti odjíždí každý víkend - především ze zdravotních důvodů - na chalupu m i m o Prahu) a postihnout mě ekonomicky a ohrozit existenční a sociální podmínky rodiny (na chalupě chovám drobná hosp. zvířata, která slouží jako doplněk k zajištění životního a existenčního minima pro m n e a moji rodinu). V tomto období potřebuji zajistit krmnou základnu pro svá hospodářská zvířata, ošetřením zahrady, luk a travních porostů pro sklizeň sena, zajistit střiž ovcí, provést nutné opravy nn chalupě aj, Pravidelný pobyt m i m o Prahu je především odůvodněn mým zdravotním stavem, neboť v posledním roce došlo k podstatnému jeho zhoršení. Dalšímu zhoršení je m o ž n o čelit pouze pobytem m i m o Prahu, jak doporučuje lékařská zpráva, kterou v příloze zasílám. Oznámení (o vzdálení z místa pobytu) odůvodňuji písemně proto, že dosud nebyl brán zřetel na m ů j dopis ze dne 23. 3. 1983, v n ě m ž jsem předem oznámil pravidelné odjezdy na chalupu o víkendech a ústně je odůvodnil.
248
Žádám Vás, abyste vzali m é sdělení na vědomí a upravili dle toho podmínky hlášení v místě m é h o přechodného pobytu v Sosnové 84, okres Č. Lípa, a písemně mi sdělili pokyny pro hlášení v uvedeném místě pobytu. V Praze, dne 26. 4. 1984 Ladislav Lis přech. Šišková 1228, P S Příloha: Doporučení obvodního lékaře Na vědomí:
Dopis
Okresní prokuratura v Praze 8 nstrm. Kosík npor. Novák
prokurátorovi
Obvodní prokuratura pro Prahu 8 k rukám obvodního prokurátora Pobřežní 5, Praha 8 Pane prokurátore! D n e 26. 4. 1984 jsem V á m zašla! k informaci kopii dopisu adresovaného náčelníkovi okrsku VB v Kobylisích, v n ě m ž oznamuji vzdálení z místa ohlášeného přechodného pobytu v Praze 8, Šišková 1228, že ve dnech 29. 4.-1. 5. a dále ve dnech 5. 5., 6. 5., 7. 5., 8. 5. a 9. 5. se budu zdržovat s rodinou na své chalupě v Sosnové 84, okres Česká Lípa, kde jsem ostatně přihlášen k přechodnému pobytu. V dopise jsem uvedl i skutečnosti, které m é rozhodnutí odůvodňují a které není v rozporu s ustanoveními zákona č. 44/73 o ochranném dohledu ani se stanovenými podmínkami sdělenými mi pracovníkem O O V B v Praze 8 p. Novákem. Po osobním předání dopisu na okrsku v Kobylisích mi pan náčelník, prostřednictvím službu konajícího příslušníka, sdělil, aniž by se mnou osobně moji záležitost projednal a své stanovisko odůvodnil, že mi výjezd m i m o Prahu v uvedených dnech zakazuje. D o m n í v á m se, že tento postup náčelníka okrsku VB v Kobylisích je přinejmenším nevhodný, není-li spíše projevem ignorance k mým občanským a lidským potřebám. Jeho svévolné rozhodnutí není ničím odůvodněno a je v rozporu s ustanovením § 2 odsl. 1. písm. d zákona 44/73 a překračuje vymezený rámec jeho kompetence, zváště v m é m případě, kdy, jak vyplývá ze spisu, nejde ani o zvlášť narušenou osobu, ani o nebezpečného recidivistu a pachatele závažné trestné činnosti, ale o občansky a politicky se angažujícího občana. Proto rozhodnutí o ochranném dohledu u m n e je ledy důsledkem násilné aplikace zákona o ochranném dohledu na politicky se angažující občany a projevem nerespektování platných československých právních norem. Nesprávné a zcela svévolné rozhodnutí náčelníka okrsku VB v Kobylisích, j í m ž m ě neodůvodněně zakazuje vzdálit se z Prahy do místa mého přechodného bydliště m ě poškozuje jak morálně tím, že narušuje rodinné vztahy, tak postihuje existenčně mě i moji rodinu a může způsobit vážné škody na majetku a narušit naše sociální postavení a ohrozit životní jistoty. Žádám Vás, pane prokurátore, abyste z titulu své pravomoci a odpovědnosti bdít nad dodržováním zákonů upozornil náčelníka okrsku VB v Kobylisích na jeho nesprávný postup a na povinnost řídit se platnými zákonnými ustanoveními a v závažných otázkách, týkajících se občanského a rodinného života, rozhodovat v rámci vymezené kompetence. Upozorňuji Vás tímto, pane prokurátore, na svůj případ a na to, že s rozhodnutím náčelníka okrsku VB, které mi bylo pouze ústně sděleno, nesouhlasím a nepřijímám je, neboť je nepovažuji za zákonné a právně závazné. Neobdržím-li do soboty tj. 28. 4. do
249
16.30 hod. (kdy m á m povinnost se na okrsku hlásit) stanovisko náčelníka písemně zdůvodněné příslušnými zákonnými ustanoveními se tomuto rozhodnutí nepodřídím a odjedu do místa svého přechodného bydliště a budu se hlásit jako dosud v určenou hodinu na O O V B v České Lípě. Svůj postup nepovažují za porušení podmínek ochranného dohledu. V Praze, dne 27. 4. 1984 u ů i s b v Lis Šišková 1228, Praha 8 Na vědomí:
Usnesení
Generální prokurátor Č S R
orgánů
VB
SNB - Místní oddělení VB Kobylisy 18200 Praha 8, Ke stírce, č, nouz. 41 čj. VB - 110/P-84
V Praze, dne 3. května 1984 USNESEN)
Dle ustanovení § 66 odst. 1, trestního řádu ukládám Ladislav Lis, nar. 24. 4. 1926, trvale bytem Praha 10, Benešovská ulice č. 33, přechodně bytem Praha 8, Šišková č. 1228, zam. jako domácí délník M E T A Z Praha 4, ulice 5. května, pořádkovou pokutu ve výši 500,- Kčs, slovy pět set korun československých.
ODÚVODNENI Jmenovanému Ladislavu Lisovi, nar. 24. 4. 1926, byl rozhodnutím Obvodního soudu v České Lípě ze dne 21. 7. 1983, pod Čj. 1T 342/84 uložen ochranný dohled a stanoveny povinnosti podle $ 2 odst. 1, zákona č. 44/73 Sb., krerými byla stanovena povinnost hlásit se na Místním oddělení VB Kobylisy každý den včetně soboty a neděle vždy v 16.30 hod. a rovněž tak povinnost předem oznamovat orgánu VB vzdálení z místa pobytu v denní době přesahující dobu 8 hodin, a to vždy 14 dnů před vzdálením. Jmenovaný Ladislav Lis dne 26.4.1984 písemně požádal o povolení vzdálení se v době 29.4.1984 až 1.5.1984 na výjezd na víkend do Sosnové č. 84, okres Česká Lípa. Uvedený požadavek byl m u zamítnut z důvodů, že nebyl předložen ve lhůtě 14 dní předem a dále pak z důvodů výkonu O D a jeho kontroly při májových oslavách. Přes uvedený výslovný zákaz Ladislav Lis z místa bydliště odjel u nehlásil se na zdejším oddělení, jak mu bylo stanoveno. Tímto jednáním porušil výkon ochranného dohledu a dopustil se přestupku proti veřejnému pořádku dle ustanovení § 17 odst. 1 plsm. e zákona č. 60/61 Sb. Příloha: 1 složenka 5. 19-1128-081 Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat do tří dnů od jeho doručení nebo vyhlášení stížnost u zdejšího útvaru VB, stížnost nemá odkladný účinek. Náčelník M O VB Kobylisy npor. J U D R Kollár
250
Kulaté razítko SNB-Místní oddělení VB Praha 8 - Kobylisy
Vyhledávací orgán VB: pprop. Kosík Pavel
Stížnost
proti
usneseni
SNB Místní oddělení VB Kobylisy Ke stírce č. nouz. 41, 18200 Praha 8 Věc: Stížnost
proti
usneseni
čj. VB-U0/P-84
ze dne
3.5.19S4
Proti usnesení vyhledávacího orgánu M O VB Kobylisy shora uvedeného čj., které mi bylo doručeno dne 3.5.1984, podávám v otevřené zákonné lhůtě stížnost, kterou zdůvodňuji takto: Napadeným usnesením mi byla uložena »dle ustanovení § 66 odst. 1 trestního řádu« pořádková pokuta ve výši Kčs 500,-, přičemž rozhodnutí je odůvodňováno tím, že jsem ve dnech 29., 30.4. a 1.5.1984 porušil podmínky ochranného dohledu a »dopustil se přestupku proti veřejnému pořádku dle ustanovení § 17 odst. 1, písm. e zákona č. 60/61 Sb.« V poučení se dále uvádí, že event, opravný prostředek nemá odkladný účinek. Uvedené usnesení je vadné po stránce formální i materiální: Podle ust. § 66 odst. 1 tr. řádu lze ukládat pořádkové pokuty pouze pro skutky, ke kterým došlo v průběhu trestního řízeni nebo objasňování osobám, které toto řízení svým chováním ruší. Podle téhož ustanovení navíc nelze vyloučit odkladný účinek stížnosti (viz poslední věta cit. ustanoveni"). V daném případě mělo ke skutku, který založil důvod pro uložení pořádkové pokuty, dojít ve dnech 29. a 30. dubna a 1. května t.r., to jest ve dnech, kdy v souvislosti s mou osobou nebylo žádné trestní řízení ani objasňování vedeno a nebyl proto dán zřetel pro aplikaci ust. § 66, odst. 1 tr. řádu. Pokud je v odůvodnění usnesení mé jednání kvalifikováno jako přestupek ve smyslu § 17 odst. 1, písm. e zákona č. 60/61 Sb., pak nebyla k uložení pokuty vůbec založena pravomoc vyhledávacího orgánu M O VB Kobylisy, neboť podle ust. § 20 citovaného zákona projednávají přestupky a opatření ukládají výlučně národní výbory a pravomoc orgánu M O VB není založena ani v ust. § 31 cit. zákona. Usnesení bylo tedy vydáno v případě § 66 odst. 1 tr. řádu v rozporu s tímto ustanovením a podle zákona £. 60/61 Sb. pak bylo vydáno neoprávněným orgánem. K důvodům vlastního rozhodnutí je však nutno především uvést, že mé jednání nebylo v žádném směru v rozporu s platnou právní úpravou. Rozsudkem Knýského soudu v Ústí nad Labem čj. 1 To 10/83 ze dne 12. září 1983 mi byl uložen ochranný dohled podle § 2 odst. 1 zákona č. 44/73 Sb., jehož výkon právě probíhá. Podle cil. zákona jsem povinen se ve stanovených lhůtách hlásit příslušnému orgánu VB a svůj event, odjezd z místa pobytu tomuto orgánu předem hlásit. V daném případě jsem své rozhodnutí strávil víkend v místě svého přechodného pobytu ohlásil písemně příslušnému orgánu opakovaně, a to dopisy ze dne 23.3.1984 a ze dne 26.4.1984, přičemž jsem o této skutečnosti současně informoval přípisem ze dne 27.4.1984 i obvodního prokurátora v Praze 8. V místě svého přechodného bydliště v obci Sosnová čp. 84 jsem se zdržoval ve dnech 29.4., 30.4. a 1.5.1984 a po všechny tyto dny jsem se v souladu s uloženými podmínkami ochranného dohledu hlásil na příslušném O O VB v České Lípě. Podmínky ochranného dohledu jsem tedy v žádném směru neporušil a pro uložení pořádkové pokuty jsem nezavdal žádnou příčinu. Z těchto důvodů žádám, aby usnesení M O V B Kobylisy čj. VB-110/P-84 ze dne 3.5.1984 bylo jako nezákonné zrušeno. V Praze, dne 4.5.1984
Ladislav Lis Šišková 1228, Praha 8
Co: Obvodní prokurátor pro Prahu 8
251
Prokurátor
navrhuje
potrestáni
Po 309/84-43 Obvodnímu soudu pro Prahu 8
V Praze, dne 14.5.1984 Návrh
na
potrestání
Obvodní prokurátor pro Prahu 8 navrhuje potrestat Ladislava LISE, nar. 24.4.1926 v Mlakách, okres Písek, pomocného dělníka, bytem trvale v Praze 10, Benešovská ul. č. 33, přechodně v Praze 8 - Kobylisích, Šišková ul. 1228/9, tč. zadrženého ve věznici č. 1 v Praze 6 - Ruzyni, neboť ve dnech 5.5.-9.5.1984 vě, v Praze 8-Kobylisích opustil své přechodné bydliště v Šiškově ulici čp. 1228/9 a odejel m i m o Prahu, aniž by si předtím v určené předběžné lhůtě vyžádal potřebný souhlas dohlížejícího orgánu SNB,Jak mu to bylo uloženo na základě podmínek výkonu ochranného dohledu, jenž mu byl uložen pravomocným rozhodnutím okresního soudu v České Lípě ze dne 21.7.1983, sp.zn. 1 T 342/83, tedy mařil a ztěžoval výkon rozhodnutí soudu tím, že se odmítal podrobit ochrannému dohledu. Tím spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c zák. č. 150/ 69 Sb. o přečinech. Navrhují: 1) podle § 179c odst. 2 tr.ř. vzít podezřelého Ladislava Lise do vazby z důvodu § 67 písm. c tr.ř. 2) U hl. Učení: podle § 314b odst. 5 tr.ř číst zprávu o výsledku objasňování M O VB Kobylisy z 11.5.1984 a konstatovat obsah připojeného spisu, zejména pak úřední záznamy M O VB Kobylisy a 0 0 VB Česká Lípa, zprávu o pověsti, zprávu o pracovním hodnocení a opis rejstříku trestů. Obvodní prokurátor pro Prahu 8 JUDr. Jan Matějka, v.r.
Samosoudce
uvaluje
vazbu USNESENI
Samosoudcc obvodního soudu pro Prahu 8 rozhodl dne 14. května 1984 v trestní věci obviněného Ladislava Lise, nar. dne 24.4.1926 v Mlakách, okres Písek, pomocný dělník, bytem trvale Praha 10, Benešovská ul. č. 33, přechodně bytem Praha 8, Šišková ul. č. 1228/9, t.č. zadrženého ve věznici č. 1, Praha 6, Ruzyň, stíhaného pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 7 písm. c zák. 6.150/69 Sb., k návrhu obvodního prokurátora pro Prahu 8 takto: Podle list. § 314 c odst. 4 Ir. řádu z důvodů § 67 písm. c tr. řádu se bere obviněný Ladislav Lis do vazby. Vazba počíná dnem zadržení, tj. dnem 10. května 1984 v 17.25 hod. ODŮVODNĚNI Obvodní prokurátor pro Prahu 8 podal dne 14. května 1984 návrh na potrestání obviněného Ladislava Lise, a to pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 7 písm. c zák. č, 150/69 Sb., kterého se měl obviněný dopustit tím, že ve dnech 5. května až 9. května 1984 v Praze 8, Kobylisích opustil své přechodné bydliště v Šiškově ul. č. 1228/9 a odejel mimo Prahu, aniž by si předtím v určené předběžné lhůtě vyžádal potřebný souhlas dohlížejícího orgánu SNB, jak mu to bylo uloženo na základě podmínek výkonu ochran-
252
ného dohledu, který m u byl uložen pravomocným rozsudkem okresního soudu v České Lípě ze dne 21.7.1983 pod sp.zn. 1 T 342/83. Současně pak předal obvodní prokurátor samosoudci osobu zadrženou s návrhem rozhodnout tak, aby z důvodů § 67 písm. c tr. řádu byl obviněný vzat d o vazby. Samosoudce přezkoumal obsah objasňovaného spisu, tedy předmět trestního stíhání obviněného, přezkoumal dále i návrh prokurátora a dospěl k následujícím závěrům. Ze spisového materiálu je patrno, že obviněný Ladislav Lis byl j i ž jednou orgány S N B v Praze 8 postižen pokutou ve výši 500,- Kčs pro obdobné jednání, obvodní prokurátor pak dovozuje, že při dalším pobytu na svobodě není vyloučena obava, že by obviněný opětovně m o h l pokračovat v podobném jednáni. S tímto názorem se samosoudce ztotožňuje a nic na tomto stanovisku nemůže změnit ani skutečnost, že obviněný si proti rozhodnutí o pokutě podal opravný prostředek. V daném případě je shora uváděná obava zcela důvodná, důvody vazby ve smyslu § 67 písm. c tr. rádu, tedy obava z m o ž n é h o pokračování, jsou dány, a proto samosoudce za splněných podmínek § 314c odst. 4 tr. rádu rozhodl tak, že vzal obviněného do vzaby. Vazba přitom počíná j i ž dnem zadržení, tj. dnem 10. května 1984 v 17.25 hod. Poučení: Proti tomuto usnesení je m o ž n o podat stížnost do tři dnů ode dne jeho doručení k městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. V Praze, dne 14. května 1984 Za správnost vyhotovení: Karel Mazura
Stížnost
proti
uvaleni
vazby
Obvodní soud pro Prahu 8 Praha 8, Pobřežní 5
Věc: Stížnost
do usnesení
samosoudce
Ladislav Lis 24. 4. 1926 Ruzyň-PS 614-69 Praha 6 - Ruzyň o uvaleni
vazby
V zákonné lhůtě podávám stížnost do usnesení samosoudce obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14.5.1984 sp. zn. 1T 95/84, kterým na mne, n:i návrh obv. prokurátoru byla uvalena vazba podle ustanovení § 314c odst. 4 tr. řádu z důvodů § 67 písm. c tr. řádu. Samosoudce vydané usnesení odůvodňuje návrhem prokurátora na m é potrestání pod sp. zn. 1T 95/84 ze dne 14.5.1985, neboť dle mínění prokurátora jsem prý »mařil a ztěžoval výkon rozhodnutí soudu tím, že jsem se odmítl podrobit ochrannému dohledu«, čímž jsem měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7 písm. c zákona č. 150/69 Sb. o přečinech. Přečinu maření úředního rozhodnutí jsem se pak mél dopustit tím, že jsem »ve dnech 5.-9. května 1984 opustil své přechodné bydliště v Praze 8 v Kobylisích a odjel m i m o Prahu, aniž si před tím v určené lhůtě vyžádal potřebný souhlas dohlížejícího orgánu VB, jak mu bylo uloženo na základě podmínek výkonu ochranného dohledu, který m u byl uložen pravomocným rozsudkem okresního soudu v České Lípě ze dne 21.7.1983, pod sp. zn. 1T 342/83.« Návrh prokurátora na potrestání a na uvalení vazby, jakož i usneseni samosoudce odmítám jako nedůvodné a napadám je proto, že se opírají o zveličená a nepodložená tvrzení a v odůvodnění postrádají objektivní přístup, neboť neberou v úvahu ani m n o u uvedená fakta obsažená ve spisovém materiálu, ale ani příčiny, které vedly ke vzniku případu, a okolnosti, které ho vyvolaly. Nemají proto oporu ani v příslušném ustanovení trestního řádu a jsou v rozporu i s ustanovením § 1 odst. 1 a 2 zákona 150/69 i s § 7 téhož zákona.
253
Ze spisového materiálu a z j e h o objektivního z k o u m á n í je patrno (v rozporu s tvrzen í m v usnesení), že jsem neporušil určené podmínky ochranného dohledu, neboí jsem v určené předběžné lhůtě, a to j í ž 23.3.1984 v dopise orgánu vykonávajícímu ochranný dohled sdělil, že hodlám pravidelně každý víkend - jako dosud - zajíždět d o svého přechodného bydliště v Sosnové, Česká Lípa, a v rozhovoru s náčelníkem okrsku v Kobylisích jsem tento záměr odůvodnil. Před každým zamýšleným odjezdem jsem pak oznamoval vzdálení z místa ohlášeného pobytu a žádal odpovědný orgán o písemné vyjádření. Výjezd 5.-9. 5. jsem opět v dopise náčelníkovi okrsku V B oznámil j i ž v dopise z 26.4.1984 a jeho oprávněnost doložil lékařským doporučením. Ochranný dohled m n ě byl uložen soudem v rozsahu § 2 odst. 1 zák, 44/73 Sb. V uvedeném § 2 odst. 1 písm. d j e m i uložena povinnost předem oznamovat orgánu vykonávajícímu ochranný dohled vzdálení z místa pobytu. Tuto povinnost jsem splnil. Není proto pravdou, že jsem porušil podmínky ochranného dohledu uložené m n ě soudem. Neporušil jsem ani podmínky uložené m n ě orgánem výkonu ochranného dohledu, které jsou až na nepatrné výjimky totožné se z n ě n í m § 2 odst. 1 zák. 44/73 Sb. a žádné jiné povinností mí v tomto směru neukládají. Podmínky iniciativy jsem Lípě, kde jisem kontrolován a
ochranného dohledu jsem nemohl porušit dále proto, že sám a z vlastní se každý den ve stanoveném termínu hlásil na příslušném 0 0 VB v České zapsán, a po celou dobu pobytu byl ve svém obydlí orgány V B Česká Lípa vždy zastižen.
Pochybené j e v usnesení i odůvodnění vazby, když se samosoudce odvolává na to, že jsem pro podobné jednání byl postižen pokutou ve výší 500,- Kčs. Samosoudce přehlédl pouze tu skutečnost, že m n ě uložená pokuta je stejně nedůvodná jako návrh na potrestání a uvalení vazby, že k jejímu uložení došlo za obdobného porušení právních norem. Je tedy absurdní odůvodňovat usnesení o vazbě nezákonným aktem, zvláště vychází-li odůvodnění z nesprávného pojetí a výkladu ustanovení § 2 odst. 1 a z jeho nesprávné aplikace na můj případ. Konstatování samosoudce o nutnosti uvalení vazby na m n e z obavy »o m o ž n é m pokračování v podobném jednání, budu-li ponechán na svobodě«, j e zcela nepodstatné a zbytečné. Jak j e z uvedeného patrno, stanovené podmínky ochranného dohledu jsem dosud neporušil a n e m á m v úmyslu je porušovat ani v b u d o u c n u . Posuzovaný případ není totiž vyvolán porušováním podmínek ochranného dohledu »z m é strany«, ale problém spočívá v tom, že podmínky ochranného dohledu uložené m n ě orgány VB vykonávajícími dohled jsou j i m i svévolně »upravovány« a aplikovány na m ů j případ v rozporu se z n ě n í m právní normy. V tomto případě postih a uvalení vazby na m n e jsou absurdní a rozhodnutí prokurátora o potrestání a usnesení samosoudce ztotožňující se s jeho návrhem vzbuzují oprávněné pochybnosti o tom, z jakých asi pohnutek je » m ů j případ« posuzován. Prokurátor i pan samosoudce svým neobjektivním postupem a nesprávným hodnocením události zcela zastírají podstatu případu, když oprávněnou a zcela zákonnou obranu občana proti nezákonnému postupu orgánů státní moci, námitky, výhrady i připomínky a jeho postoj suspendují na úroveň trestných činů a přečinů. Takový postup je v rozporu s právy občana, které jsou zaručeny Ústavou a dalšími zákonnými ustanoveními. N e n í v souladu ani se současnými politickými úkoly, které pro práci prokuratury vytýčil Člen předsednictva Ú V K S Č a přcds. vlády Č S R Josef Korčák na poradě s pracovníky prokuratury Č S R : »Orgány prokuratury mají svoji činnost m i m o jiné zaměřit na upevňování zákonnosti ve státní správě, na ochranu zákonných práv a oprávněných zájmů občanů, j a k o ž i na vyvozování závěrů proti každému, kdo porušuje právní řád.«
254
Rozhodnutí samosoudce o uvalení vazby a její odůvodnění J a k o ž i návrh prokurátora na m é potrestání rozhodně o d m í t á m a žádám, aby řízení proti m n ě pro přečin dle § 7 písm. c bylo jako nedůvodné zastaveno a já byl z vazby propuštěn na svobodu. R u z y ň 17. 5. 1984 Ladislav Lis P.S. Současně opět naléhavě ž á d á m , aby byla u m o ž n ě n a návštěva m é manželky u mne. D ů v o d e m j e zabezpečení pracovních otázek (odevzdání hotové práce a nástrojů - klíče m á m u sebe) a rodinné důvody, otázky sociální a existenční.
Sdělení
o ukončení
hladovky
Náčelník N V Ú Ruzyň
Věc: Sdělení
Ladislav Lis 24. 4. 1926 cela 278
o skončení
hladovky
ze zdravotních
důvodů
Sděluji V á m , že ve čtvrtek, tj. 17.5. končím po pěti dnech hladovku, kterou jsem držel na protest proti nezákonnému postupu orgánů V B při výkonu ochranného dohledu, nedův o d n é m u zadržení a j e h o odůvodnění. Postup orgánů V B považuji za šikanu, politicky motivovanou, pro moji angažovanost v hnutí za občanská práva a v neoficiálním mírovém hnutí. Jde o pokus zabránit m n ě v kontaktu s neofícielním západoevropským mírovým h n u t í m a znemožnit m n ě účast na evropském kongresu » O mírovém uspořádání Evropy« konaném v Heidelbergu v N S R ve dnech 29.5. - 3.6.1984, k a m jsem oficielně pozván. Hladovku přerušuji na doporučení lékaře pro vážné zdravotní potíže. 17. 5. 1984 Ladislav Lis
Žádost
o vydání
písemností
O b v o d n í soud pro Prahu 8 Pobřežní 5, Praha 8 - Karlín Dr. Mazura 1T 95/84 Věc: Žádost
o vydání
Ladislav Lis 27. 4. 1926 R u z y ň Ps 614/69 Praha 6
písemností
Při osobním jednání s V á m i , dne 15.5.1984 jsem Vás upozornil, že v zadržených osobních věcech m á m písemnosti, které dokládají, že m ů j postup v případě výkonu ochranného dohledu byl oprávněný, a požádal jsem Vás, abyste m n ě u m o ž n i l jejich vydání, abych jich m o h l použít jako důkazů ve své obhajobě. M á žádost o jejich vydání je součástí provedeného zápisu. Doporučil jste m i , abych se obrátil na vedení věznice, neboť vyřízení m é žádosti je plně v j e h o kompetenci. N a moji opakovanou žádost m n ě naopak odpovědným pracovníkem bylo sděleno, že vyřízení m é žádosti je ve Vaší kompetenci a rozhodujete o ní Vy. Ž á d á m Vás, abyste na základě Vaší pravomoci dal pokyn k vydání těchto písemností tak, abych jich m o h l použít jako důkazů ve své obhajobě při hlavním líčení dne 23. 5. 1984.
255
Nebude-li tak učiněno, považuji postup, spolu s nezákonně uvalenou vazbou, za snahu zabránit m n ě v účinné obhajobě. 21. 5. 1984 Ladislav Lis P.S.: D n e 17.5. jsem od Vás obdržel dopis, v n ě m ž zamítáte moji žádost o osobni rozhovor s mojí ženou. Proti tomuto rozhodnutí, které není ničím odůvodněno, se ohražuji a považují je za nesprávné, neboí nerespektuje ani m é , ani rodinné potřeby a ohrožuje jeji existenci. Žádám, abyste své rozhodnutí změnil a osobní rozhovor nám umožnil. (Upozorňuji, že tento dopis mi byl vzápětí pracovníkem věznice odebrán, žádám o jeho vydání.)
Rozsudek
nad Ladislavem
Lisem ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Samosoudce obvodního soudu pro Prahu 8 Karel Mazura rozhodl v hlavním líčení konaném dne 23. května 1984 loklo: obžalovaný Ladislav Lis, nar. dne 24.4.1926 v Mlakách, okres Písek, dělník, bytem trvale Praha 10, Benešovská ul. č. 33, přechodné bytem Praha 8, Kobylisy, Šišková ul. č. 1228/9, t.č. ve vazbě obvodního soudu pro Prahu 8 ve věznici č. 1, Praha 6, Ruzyň, je vinen, že ve dnech 5. 5. až 9. 5. 1984 vč. v Praze 8, Kobylisích opustil své přechodné bydliště v Šiškově ul. č. 1228/9 a odejel m i m o Prahu 8, aniž by předtím v určené předběžné lhůlě oznámil své vzdálení dohlížejícímu orgánu SNB, jak mu to bylo uloženo na základě podmínek ochranného dohledu, který mu byl uložen na základě pravomocného rozsudku okresního soudu v České Lípě ze dne 21.7.1983 pod sp. zn. 1 T 342/83 ve znění rozsudku krajského soudu v Ostí nad Labem ze dne 12.9.1983 pod sp.zn. 1 To 10/83, ledy - mařil a ztěžoval výkon rozhodnutí soudu tím, že se odmítal podrobit ochrannému dohledu, čimi spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí dle usl. § 7, písm. c zák. č. 150/69 Sb., a odsuzuje se dle ust. § 7 zák. č. 150/69 Sb. k trestu odnětí svobody v trváni 3 (tří) měsíců, dle usl. § 39a odst. 2 písm. B tr. zákona se pro výkon tohoto trestu zařazuje do druhé nápravně výchovné skupiny.
ODŮVODNĚNI Po provedeném dokazování má samosoudce za prokázaný následující skutkový děj. Obžalovanému Ladislavu Lisovi byl pravomocným rozsudkem okresního soudu v České Lípě ze dne 21.7.1983 pod sp.zn. 1T 342/83 ve znění rozsudku krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.9.1983 sp.zn. I To 10/83 uložen za splněných podmínek § 4 odst. 2 v rozsahu § 3 odst. 1 a § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 Sb. ochranný dohled na dobu tří roků. Těmito rozsudky byl pravomocně uznán vinným trestným činem pobuřováni die § 100 odst, 1,2 tr, zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců se zařazením pro jeho výkon do I. nápravně výchovné skupiny. Obžalovaný Ladislav Lis si tento nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal dnem 3.3.1984. Původně započal vykonávat ochranný dohled při OS SNB v Praze 10, tedy v místě svého trvalého bydliště. Zde si vykonával dohled ode dne 5.3.1984, dnem 10.3.1984 byl dohledový svazek postoupen na obvod Prahy 8, kde měl obžalovaný Ladislav Lis přechodné bydliště. Zde byl opětovně dne 19. března 1984 seznámen s podmínkami ochranného dohledu, na pravidelné kontroly se měl dostavovat každý den v 16.30 hod. Byl rovněž řádně poučen o své povinnosti oznamovat vzdálení se z místa svého přechodného bydliště, tak, jak to stanoví
256
prováděcí předpisy M i n . vnitra Č S S R , přičemž měl tato vzdáleni hlásit v předběžné lhůtě 14 d n ů přede dnem samotného vzdálení. Již ve dnech 29.4.19S4 až 1.5.1984 opustil misto svého přechodného bydliště, aniž by ohlásil, tedy oznámil toto vzdáleni se ve stanovené předběžné lhůtě 14 dnů, protože toto oznámeni vyhotovil písemně a předal na poštu dne 26.4.1984. Za toto jednání bude následně postižen pro přestupek. A n i ž by požádal znovu a znovu a včas oznámil své vzdálení, opustil ve dnech 5.5. až 9.5.1984 opětovně místo svého přechodného bydliště, a to přesto, že byl dne 4.5.19S4 znovu seznámen se svými povinnostmi v rámci výkonu ochranného dohledu, kde m u bylo opětovně sděleno, že své vzdálení se musí oznámit orgánům ochranného dohledu 14 dnů před stanoveným termínem vzdáleni se. Obžalovaný Ladislav Lis od počátku trestního stíháni tvrdí, že žádným způsobem podmínky ochranného dohledu neporušil, že je dodržoval lak, jak mu bylo uloženo při započetí výkonu ochranného dohledu. Dále ve své obhajobě uváděl, že orgány konujfd nad ním ochranný dobled překračovaly svou pravomoc, především tím, že mu měly zakazovat vzdálení se z místa jeho přechodného bydliště, což dle vyjádření obžalovaného Ladislava Lise není přípustné, protože j e m u byl uložen předcházejícím rozsudkem ochranný dohled pouze v rozsahu § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 a nebylo m u tedy uloženo místo přikázaného pobytu, tedy omezení ve smyslu § 2 odst. 2 zák. č. 44/73 Sb., a tudíž tvrdí, že k tomuto postupu neměly orgány dohledu žádnou pravomoc. Dále uvedl, že jinak dodržoval podmínky ochranného dohledu řádným způsobem a nikterak je neporušil. Nicméně připustil, že své vzdálení se z místa přechodného bydliště ve dnech 29.4. až 1.5.1984 a poté ve dnech 5.5. až 9.5.1984 oznámil až dne 26.4.1984. K tomuto bodu pak uvedl, že již podstatně dříve, dopisem ze dne 23.3.1984 orgánům konajícím ochranný dohled oznámil, že sc hodlá vzdalovat z místa svého přechodného pobytu o každé sobotě a neděli. Současně puk uvedl, že se vždy řádně hlásil na oddělení VB v České Lípě v době, kdy se zde zdržoval. Samosoudce měl pak k dispozici jednak samotný rozsudek okresního soudu v České Lípě, jakož i následný rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl jmenovanému uložen ochranný dohled v rozsahu ust. § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 Sb., jakož i podstatnou část dohledového svazku z OS SNB v Praze 8, konkrétně od M O VB Kobylisy, jakož i další důkazy listinného charakteru, které byly b u ď v objasňovacím spise, nebo byly případně předloženy u hlavního líčení. Po řádném zváženi všech zjištěných skutečností a důkazů dospěl samosoudce k následujícím závěrům. Obžalovanému Ladislavu Lisovi byl původním rozsudkem uložen ochranný dohled v obecné formě, tedy v rozsahu § 2 odst. 1 zák. č. 44/73. Dle tohoto usliinovení pak m á m i m o j i n é své povinnosti také povinnost v předběžně určené lhůtě 14 dnů oznamovat orgánům ochranného dohledu své vzdálení z místa přechodného pobytu. Tento postup je upraven prováděcími předpisy navazujícími na zákon č. 44/73 Sb. Jak vyplývá z provedeného dokazování, především pak z předložených dopisů samotným obžalovaným Ladislavem Lisem, je zřejmé, že ani v předchozích případech, tedy v období do 5.5.1984 neoznamoval vesměs své vzdálení v předběžně určené lhůtě orgánům dohledu, tato okolnost, která vyšla najevo až u hlavního líčení, rovněž svědčí v neprospěch obžalovaného. Dále bylo zjištěno, že své vzdálení z přechodného bydliště ve dnech 5.5.1984 do 9.5.1984 rovněž neoznámil včas, prolože k sepsání tohoto oznámení došlo dne 26.4.1984. Tímto přípisem dále oznamoval své vzdálení ve dnech 29.4.1984 do 1.5.1984, přičemž i tento poklesek bude postižen v rámci přestupkového řízení. Samosoudce má za tc, že za použití logického výkladu slovního je pak zřejmé, že osoba, která si vykonává ochranný dohled v rozsahu § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 Sb. a která neoznámí své vzdálení se ve stanovené předběžné lhůtě 14 dnů, vlastně nemá právo místo svého pobytu opustit, existují pouze zcela výjimečné případy, kdy m o h o u takovýto postup orgány dohledu strpět, což však nebyl případ obžalovaného Ladislava Lise. Obhajoba obžalovaného
257
Ladislava Lise v tom, že j í ž dnem 23.3.1984 oznamoval předem svá vzdálení se v době následujících sobot a nedělí, bez konkrétního data určení, rovněž n e m ů ž e obstát, protože takovýto postup je sice dle prováděcího předpisu přípustný, ale pouze v případech, kdy je osoba vykonávající ochranný dohled zaměstnána například ve s m ě n n é m provozu a bylo pro ni i pro orgány dohledu neefektivní, aby každý den j i m oznamoval své vzdálení se z místa pobytu. Tím, že ve dnech 5.5.1984 až 9.5.1984 pak dle názoru samosoudce obžalovaný Ladislav Lis naplnil skutkovou podstatu přeéinu maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 7 písm, c zák. č. 150/69 Sb., protože v této době opustil místo svého přechodnéh o pobytu v Praze 8, aniž by toto vzdálení včas v předběžně určené lhůtě nahlásil orgánům vykonávajícím ochranný dohled na jeho osobu. Nepochybné pak je, že tímto postupem maříf a ztěžoval výkon rozhodnutí soudu. Navíc se z j e h o strany nejednalo o zcela ojedinělé pochybení a porušení podmínek ochranného dohledu. V jediném bodě jeho obhajoby mu lze přisvědčit. V případě, kdy osoba nemá uloženo omezení ve smyslu § 2 odst. 2 zák. č, 44/73 Sb,, tedy přikázané místo pobytu a vykonává si dohled pouze v rozsahu § 2 odst. 1 zák. č. 150/69 Sb. a pokud tedy oznámí své vzdálení se z místa pobytu ve stanovené lhůtě 14 dnů předem, nemůže orgán dohled vykonávající takovéto včas oznámené vzdálení se zakázat. I když samosoudce výrok rozsudku oproti výroku návrhu, na potrestání pozměnil, neměl však důvodu nic měnit na právní kvalifikaci tohoto skutku. Při úvaze o druhu a výši trestu vycházel samosoudce z hledisek § 23 a 31 tr. zákona, přihlédl k předchozímu odsouzení obžalovaného, k charakteru nynější trestné činnosti a ke stupni společenské nebezpečnosti a dospěl k závěru, že obžalovaného je sice nutno potrestat nepodmíněným trestem odnětí svobody, který však postačí uložit v polovině zákonné sazby § 7 zák. č. 150/69 Sb., tedy v trvání 3 měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej pak sam osoudce za splněných podmínek § 39a odst. 2 písm. b tr. zákona zařadil do II. nápravně výchovné skupiny, protože si již odpykal nepodmíněný trest za úmyslnou trestnou činnost. Poučení: Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat odvolání do osmi d n ů ode dne jeho doručení k městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. V Praze, dne 23. května 1984 Z a správnost vyhotovení: Karel Mazura razítko Obvodní soud pro Prahu 8
Britští
míroví
a pokrokoví
činitelé
na podporu
Ladistava
Lise
Z n á m ý představitel britského hnutí za jaderné nukleární odzbrojení ( E N D ) prof. E. P. Thompson spolu s dalšími britskými veřejnými osobnostmi zaslali dne 21. května presidentu Č S S R dr, Gustávu Husákovi (současně i generánímu prokurátorovi Č S S R , Československému mírovému výboru a velvyslanci Č S S R v Londýně) dopis tohoto znění: Pane presidente, píšeme Vám, abychom protestovali proti současné situaci Ladislava Lise, bývalého mluvčího Charty 77 a aktivního příznivce dialogu se západním mírovým hnutím. Ze zpráv, které byly zveřejněny minulý týden po celé západní Evropě se dovídáme, že Ladislav Lis, který byl nedávno propuštěn po 14 měsíčním věznění, byl minulý týden znovu zatčen, Přes svůj špatný zdravotní stav Ladislav Lis zahájil v pondělí 14. května hladovku na protest proti jeho nelegálnímu zatčení. Jak jistě víte, Ladislav Lis byl zatčen v lednu 1983 a obviněn podle § 100 čsl. trestního zákona, který se týká »protistátních aktivit«. Podle novinových zpráv byl postaven před soud po pražském Světovém mírovém shromáždění a 21. července 1983 byl shledán vinným z »pobuřování proti republice«, protože »distribuoval nepřátelské materiály«. Ve
258
stejný den byl odsouzen ke 14 měsícům vězení a ke třem letům »ochranného dohledu« po odpykání trestu. Podle tohoto ochranného dohledu se L. Lis musel po propuštění z vězení hlásit denně na policejní stanici, dovolit policii vniknout do jeho bytu v kteroukoliv hodinu ve dne či v noci i bez povolení k domovní prohlídce, omezit svůj pohyb v Praze v určen é m obvodu a určené době a informovat policii o jeho příjmech i jeho cestách m i m o Prahu. Tato forma perzekuce n á m připomíná zákony, přikazující pobyt na daném místě, které používá Jižní Afrika. Dovídáme se, že tato forma dohledu byla v minulosti používána v Československu jen proti nebezpečným kriminálním provinilcům a to ještě v mírnější formě. Jsme přesvědčeni, že tvrdé potrestání Ladislava Lise za »protistátní aktivity« má přím o u souvislost s jeho účastí na formulování a podepsání otevřených dopisů zaslaných západnímu mírovému hnutí. Tyto dopisy, které byly publikovány ve »Voicesfrom Prague« (Hlasy z Prahy) vydanými v Londýně v r. 1983, byly přjjaty s velkým zájmem a nadšením v této zemí a byly považovány za velmi důležité příspěvky k mezinárodnímu dialogu o míru a odzbrojení - dialogu, který rovněž podporovala Vaše vláda na pražském světovém mírovém shromáždění. M i n u l é a současné zacházení s Lad. Lisem je v otevřeném rozporu s prohlášeními Vaší vlády na tomto shromáždění, neboť Vaše vláda uvalila na Ladislava Lise taková omezení, která mají v podstatě zabránit Ladislavu Lisovi angažovat se jakkoli ve veřejném životě, včetně účasti na výměně názorů na problematiku míru, Nejnovčjší zprávy naznačují, že Ladislav Lis byl nyní obviněn z »prečinu«, což znamená trest až šestiměsíčního věznění. Jsme přesvědčeni, že toto obvinění vyplývá přímo z ochranného dohledu uvaleného na L. Lise. Od svého propuštění v březnu se L. Lis snažil chovat podle nařízení tohoto očividně nespravedlivého zákona. Ovšem perzekuce a totální zvůle, j i m ž ho policie podrobila (dávajíc m u záměrně mylné a rozporuplné příkazy a pokutujíc ho, když se j i m snažil vyhovět), donutily L. Lise se tomu vzepřít, což vedlo k jeho novému zatčení. Vzhledem k závažnosti okolností výše popsaných se domníváme, že je Vaší povinností případ prešetrit, Ladislava Lise okamžitě propustit na svobodu a neprodleně zrušit jeho ochranný dohled. Ocenili bychom Vaši rychlou odpověď. „ , _ „ S pozdravem h. I\ Thompson Spolu podepsali: Paddy Ashdown (poslanec liberální strany), Lord Eric Avsbury (liberál ve Sněmovně lordů), profesor Bernard Crick (ved. katedry politiky a sociologie na londýnské universitě, jeden z poradců Neil Kinnocka), Michael Foot (poslanec labouristické strany a šéf strany v letech 1981-83), Eric HeíTer (poslanec labouristické strany a předseda strany), Neil Kinnock (poslanec labouristické strany a šéf sírany), Jonathan Porritt (šéf Ekologické strany), David Steel (poslanec a šéf liberální strany), Phillip Whitehead (publicista a poslanec labouristické strany v letech 1970-1983), Shirley Williams (prezidentka sociálně-demokratické strany).
Odvoláni
Aleny
Lisové
proti
rozsudku
Městský soud v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8 Pobřežní 5, 18600 Praha 8 - Karlín Věc: Odvoláni k čj. i T 95/84 manželky obžalovaného Ladislava vodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23.5.1984
Lise proti rozsudku
Ob-
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 1 T 95/84 ze dne 23.5-1984 podávám podle ust. § 247 odst. 2 tr. řádu odvolání, které zdůvodňuji takto:
259
Napadeným rozsudkem byl m ů j manžel uznán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podíe § 7, písm. c zák. L 150/69 Sb. a byl m u uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Uvedeného přečinu se měl m ů j manžel dopustit tím, že ve dnech 5.5. až 9.5.1984 opustil své přechodné bydliště v Praze 8 a odejel s rodinou na naší venkovskou chalupu v Sosnové čp. 84, aniž by své vzdálení předtím v určené lhůtě oznámil dohlížejícímu orgánu SNB. K uvedenému závěru soud dospěl pouze na základě dohledového svazku z O S SNB v Praze 8 jakož i objasňovacího spisu téže složky. Soud současné změnil oproti návrhu na potrestání skutkové hodnocení, když dospěl k závěru, že pří výkonu ochranného opatření - ochranného dohledu, uloženého pouze v rozsahu § 3 odst. 1 a § 2 odst. 1 zák. č. 44/73 Sb. - není potrestaný povinen žádat o povolení k opuštění místa, kde je dohled vykonáván a postačí pouze oznámení této skutečnosti ve lhůtě 14 dnů. Pro vlastní oznámení pak není stanovena žádná forma, lze je tedy učinit i ústně. Ochranný dohled byl vykonáván v době od 19.3.1984 na M O V B Praha 8 Kobylisy, přičemž m é m u manželu byly sděleny tyto podmínky: - povinnost denně v 16.30 hod. se hlásit - povinnost předkládat doklady o příjmu z pracovního poměru - povinnost strpět v kteroukoliv dobu vstup orgánů V B do obydlí - oznamovat orgánu V B vzdálení z místa pobytu v noční době od 22,00 hod. do 5.00 hod. a v denní době vzdálení přesahující 8 hod., a to 14 dní předem. J když pominu jednoznačně diskriminační charakter rozsahu ochranného dohledu J a k byl orgány M O VB Kobylisy interpretován, n e m o h u se nezmínit o tom, jak byl ochranný dohled ve skutečnosti vykonáván: Orgány M O VB Kobylisy po celou dobu, kdy dohled vykonávaly, soustavně a výslovně zakazovaly m é m u manželovi odjezd s rodinou na chalupu, a to ačkoliv k tomu neměly právo ostatně konstatuje i rozsudek) a ačkoliv byl tento postup v příkrém rozporu s účelem ochranného opatření, když neumožňoval naší rodině stejné právo na rekreaci, jako mají ostatní občané. Manžel bydlí se m n o u , dvěma nezletilými dětmi a oběma mými rodiči v jejích bytě, kde nás je celkem šest na 38 m 2 obytné plochy. Orgány VB přitom prováděly pravidelně nejméně 3x týdně vždy v nočních hodinách (mezi 23.00 a 4.30 hod.) kontrolu našeho bytu, při které vzbudily všechny příslušníky domácnosti, včetně dětí a starých rodičů. Přes tyto skutečnosti se m ů j manžel p o d m í n k á m ochranného dohledu důsledně pod robil a nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by j e porušil. Závěr soudu o tom, že se ze strany m é h o manžela »nejednalo o zcela ojedinělé pochybení a porušení podmínek ochranného dohledu« nemá tedy oporu v provedeném dokazování a je naopak v rozporu sc skutečností. M ů j manžel si byl současně vědom nezákonného postupu orgánů VB, když m u , několikráte i přede m n o u , výslovně zakazovaly opouštět Prahu a doprovázet nás na víkendy. Upozorňoval je na protiprávnost tohoto postupu a současně poukazoval na svůj zdravotní stav (akutní astma), který vyžaduje pobyt na venkově, jakož i na zájmy rodiny, vyžadující společné trávení svátků. Orgány VB Kobylisy za celou dobu od 19.3,1984 » p o v o l i l y « m é m u manželovi odjezd na chalupu pouze jedenkrát, a to na velikonoční svátky, přičemž svůj souhlas k tomuto odjezdu oznámily až v předvečer našeho odjezdu na velikonoční svátky. A ž d o té doby m u sdělovaly - několikráte i za m é přítomnosti - že »náčelník o povolení dosud nerozhodl«, O b d o b n á situace trvala po celou následující dobu, kdy dokonce v několika případech odmítaly převzít písemné žádosti (ohlášení termínu odjezdu) a sdělovaly, že odjezd »nepovolují«. Za této situace m é m u manželovi nezbylo než se obrátit s věcnou žádostí o přezkouzání postupu na obvodního prokurátora pro Prahu 8 přípisem z 27.4. 1984. V tomto přípise informoval prokuraturu o svévolném postupu dohledových orgánů i o svém rozhodnutí opustit s rodinou ve dnech 5. 5. - 9.5.1984 Prahu. Obvodní
260
prokurátor ponechal připiš m é h o manžela, v rozporu se svými povinnostmi, bez odpovědi a místo toho podal 14.5.1984 na mého manžela návrh na potrestání. Tento postup jsem nucena považovat za bezprecedentní případ toho, kdy ten, kdo si oprávněně stěžuje, j e vzápětí za obsah své stížností postižen. D o m n í v á m se, že m ů j manžel se přečinu maření úředního rozhodnutí vůbec nedopustil, nebof svůj úmysl opustit ve dnech 5.5. - 9.5.1984 Prahu ohlásil opakovaně orgánům VB Kobylisy dlouho před počátkem běhu 14 denní lhůty a to několikráte v mé přítomnosti, kdy jsem jej k »dennímu hlášení« doprovázela. Kromě toho svůj úmysl odjet v předmětnou dobu z Prahy ohlásil i písemně, když 23.3.1984 píše: »Současně dávám na vědomí, že i další víkendy, tj. 29.3. a následující hodlám pravidelně svoji chalupu navštěvovat«. Na nezákonný postup zabraňující nám v odjezdu na chalupu upozorňuje též orgány přípisem z 12.4.1984 a žádá o písemné vyjádření. Naposledy píše dne 26.4.1984 n přikládá doporučení obvodního lékaře. Na žádný z těchto připisů se nám nedostalo odpovčdi. Ve světle těchto skutečností se mi jeví rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým je můj manžel odsouzen ke třem měsícům nepodmíněného trestu odnětí svobody ve II. nápravně výchovné skupině pouze za to, že svůj úmysl opustit Prahu písemně oznámil údajně o čtyři dny později, jako zcela absurdní. Závěr soudu je tudíž nepravdivý, neboť 14 denní lhůtu pro hlášeni odjezdu manžel dodržel a svůj odjezd navíc ohlásil jak ústně, tak písemně, a to ačkoliv písemná forma není vůbec předepsána. Ze všech těchto důvodů žádám Městský soud v Praze, aby podle § 257 písm. a tr. řádu napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání s ohledem na ust. § 223 odst. 2 tr. řádu zastavil. V Praze, dne 5. června 1984
Ladislav
Lis pravomocně
, r. Alena Lisová Šišková 1228 Praha 8 18200
odsouzen
D n e 4.7.1984 prohěhlo u městského soudu v Praze odvolací řízení ve věci Ladislavu Lise. Senát městského soudu za předsednictví Veroniky Kavalové zrušil nnpadcný rozsudek obvodního soudu v Praze 8 (viz naše Sdělení č. 374), nicméně Ladislav Lis byl pravomocně odsouzen k témuž trestu odnětí svobody na tři měsíce ve II. nápravně výchovné skupině pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 7, písm. c zákona č, 150/ 69 Sb. D o dnešního dne nerozhodl příslušný národní výbor o přestupku, kterého se Ladislav Lis údajně dopustil tím, že strávil 29. dubna - 1. května na své chalupě u České Lípy, kde se na okrsku VB hlásil. Přesto soud jednal, jako kdyby Ladislav Lis byl v této věci již trestán. Ani odvolací řízení, které místo plánované půlhodiny trvalo dvě a půl hodiny, nevneslo jasno do podmínek, které stanoví ochranný dohled odsouzenému. Odvolací soud se vůbec nevyrovnal se závažnými námitkami obhajoby, které se týkaly jak skutkové podstaty žalovaného tr. činu, tak postupu orgánů trestního a soudního řízení. Soudnímu jednání byli přítomni příbuzní Ladislava Lise - syn a tři sestry a manželka, která podala odvolání proti rozsudku první instance a byla tedy účastníkem řízení. V chodbě soudní budovy bylo přítomno asi patnáct přátel Ladislava Lise, Po šesti týdnech vazby, které uplynuly od jednání u obvodního soudu v Praze 8 {23.5.1984), bylo zjevné, že zdravotní stav L. Lise se opět výrazně zhoršil. Připomínáme, že trpí akutním astmatem (a je trvale závislý na medikaci) a chorobou pátere, která mu působí úporné bolesti hlavy. V minulém výkonu trestu za dobu 14 měsíců zhubl téměř o 20 kg. Senát městského soudu
261
nepříhlédl ani k'témto zdravotním okolnostem, na něž výslovné upozornila manželka Ladislava Lise ve svém odvolání. 6. července 1984 Sdělení V O N S č. 381
Informace
o postupu
orgánů
VB
Okresní oddělení VB k rukám npor. Svobody Česká Lípa Věc: Informace
o postupu
orgánů
VB v Praze
8 -
Kobylisich
Na základě m n ě stanovených podmínek ochranného dohledu jsem V á m včas písemně í ústně oznámil své vzdálení do Prahy ve dnech 5.12. a 6.12.1984. Toto m é ohlášené vzdálení jste vzal na vědomí a zaznamenal je na příslušný evidenční list hlášení O D . Na každé m é oznámené vzdálení, i když bylo zaznamenáno na evidenční list, mi krom ě toho bylo ještě vystavováno písemné »povolení« k takovému vzdálení. V písemném povolení bylo vyznačeno místo a den pobytu mého vzdálení a kromě toho poznámka, že povolení mám nechat potvrdit na okrsku VB v Kobylisich při určeném hlášení, že jsem se ve stanovenou hodinu tj. v 16.15 dostavil k hlášení. Takováto povolení kromě prováděných záznamů do evidenčních listů na 0 0 VB v České Lípě i na okrsku VB v Kobylisich m n ě byla vystavována až do 21.11.1984. Na mé včas ohlášené vzdálení ve dnech 28.11. a 29.11. a na oznámené vzdálení 5.12. a 6.12.1984 m n ě již tato »povolenka« vydána nebyla s tím, že je bezpředmětná. Dle vašeho vyjádření - pořídí se záznam o m é m vzdálení na příslušný formulář. Tento záznam jste podepsal Vy i já. Orgány VB na okrsku v Kobylisich toto Vaše stanovisko neberou na vědomí a zcela je pomíjí. Při svém včas písemně i úslně oznámeném zájezdu do Prahy ve dnech 5. a 6.12.1984 jsem jako dosud postupoval dle m n ě sdělených pokynů a 5.12.1984 v 16.15 jsem se ohlásil na 0 0 VB v Kobylisich a byl jsem zapsán do evidenčního listu službou ve vrátnici. Ve čtvrtek 6.12.1984 jsem se dostavil v 16.00 hod. opět na okrsek VB v Kobylisich, abych se ohlásil a má přítomnost byla zaznamenána. Službu konající příslušník mi oznámil, že m ě nemůže zapsat do příslušného, předem vyplněného evidenčního listu hlášení o ochranném dohledu především proto, že není volná kolonka, protože tam je j i ž předem zaznamenané nié předpokládané vzdálení na středu 12.12.1984 a další a dále proto, že dle písemného pokynu náčelníka okrsku VB v Kobylisich, který je k evidenčnímu listu hlášení připojen, smí orgány okrsku VB zaznamenat mé ohlášení jen v ty dny, které jsou na evidenčním listu předem vyznačeny. Z tohoto důvodu odmítl moji přítomnost i ohlášení na okrsku VB v Kobylisich zaznamenat. Ohradil jsem se proti tomu a žádal, aby m ě zaznamenal alespoň, jak je běžně zvykem, do evidenční knihy návštěv, nebo m n ě vydal potvrzení, že jsem sc ve stanovenou hodinu ohlásil. To odmítl a na moji žádost, aby ve věci rozhodl náčelník nebo jeho zástupce, mi také nebylo vyhověno. Příslušník pprap. Bárta odmítl provést jakýkoliv záznam a vydat potvrzení, že jsem se včas k hlášení dostavil. Místo toho m ě vykázal z místnosti a nechal vyvést z budovy. Celé jednání probíhalo za přítomnosti mojí manželky. Sděluji V á m tuto skutečnost a upozorňuji na zcela nevhodný postup orgánů VB v Kobylisich a žádám Vás, nbyste na příště, tak jak určuje směrnice M V č . 33 z r. 1973 orgánům výkonu O D , vždy předem dálnopisně oznámil m é vzdálení příslušnému okrsku VB v Kobylisich, aby nedocházelo k podobným nedorozuměním, a dále, abyste sdělil náčelníkovi
262
okrsku V B v Praze 8 - Kobylisích, že výkon dohledu vykonávám v České Lípě, a proto se řídím Vašimi pokyny a orgány V B v Kobylisích mají povinnost moji přítomnost pouze evidovat. Postup, který byl zvolen náčelníkem 0 0 VB v Kobylisích pro evidenci mých hlášení je nejen v rozporu se směrnicí a zákonem o ochranném dohledu, ale odporuje i běžným zvyklostem a služebnímu postupu. Dle této uplatňované praxe bych kupříkladu nemohl žádné další vzdálení kromě středy absolvovat, i když j e V á m včas oznámeno a Vámi vzato na vědomí, aniž bych se nevystavil nebezpečí, že této praxe bude některými neinformovanými a horlivými příslušníky zneužilo v m ů j neprospěch. Tento příklad a další potvrzují moji domněnku, že od samého počátku výkon ochranného dohledu j e pro mne, v rozporu s obecně platnými směrnicemi, stanoven obzvlášť tvrdě a že navíc j e svévolně z vlastní iniciativy a v rozporu se smyslem zákona o O D upravován místními orgány VB. Výkon ochranného dohledu j e nii tak ztěžován neodůvodněnými šikanami jak v důsledku chybného pojetí zákona a směrnic, tak snahou některých jednotlivců. V Sosnové, dne 6.12.1984
Ladislav Lis Sosnová 84, Česká Lípa
Na vědomí: Náčelník 0 0 V B Česká Lípa Obvodní prokurátor pro Prahu 8 J U D r M. šipovič - Advokátní poradna
Zhoršeni
podmínek
ochranného
dohledu
Ladislava
Lise
D n e 19.12.1984 byl Ladislav Lis, člen našeho výboru a jeden z předních aktivistů Charty 77, seznámen se změnami podmínek ochranného dohledu, který je na něm vykonáván. Při pobytu v obci Česká Lípa - Sosnová, kde Ladislav Lis tráví většinu času, se sice nebude muset hlásit denně na VB v České Lípě, nýbrž pouze v pondělí, středu, pátek a neděli vždy v 15.30, ale za to při pobytu v jiných místech, např. v Praze, kde Ladislav Lis tráví jeden až dva dny v týdnu, se bude musel hlásit hned po přtfczdu, dále v 10 hod. a ještě v 15.30; dále se bude muset hlásit hned po návratu do České Lípy. Prakticky to znamená, že při jednodenní cestě do Prahy se bude muset hlásit čtyřikrát za den, při dvoudenní každý den třikrát. V důsledku povinnosti hlásit se po návratu do České Lípy nemá možnost autobusového spojení do Sosnové. Nadále zůstává v platnosti nařízení, že každé vzdálení z České Lípy-Sosnové na více než osm hodin v době denní a na sebekratší dobu mezi 22. a 5. hodinou musí oznamovat 14 d n í předem. Tyto změny v podmínkách ochranného dohledu Ladislava Lise jsou jeho zřejmým zpřísněním a Ladislavu Lisovi se jimi mají znesnadnit cesty do Prahy, které koná z důvodů pracovních, zdravotních a rodinných. V této souvislosti připomínáme, že nikomu z nás není znám případ, kdy osoba, nad níž j e vykonáván ochranný dohled, by měla naříženo hlásit se častěji na VB než jednou denně. V případu Ladislava Lise nejde tedy jen o nespravedlivé a nesprávné uložení ochranného dohledu, ale i o další zneužití zákona o ochranném dohledu stanovením přemrštěných podmínek. Tato zpřísněná opatření stanovily policejní orgány krátce poté, co byl Ladislav Lis zvolen místopředsedou Mezinárodní federace pro lidská práva a jmenován zástupcem této organizace u O S N ve Vídni. 7. ledna 1985
, , Sdělení V O N S č, 414
263
V Z Á J M U LIDSKÝCH PRÁV
Policejní
zásah
proti
semináři
Ladislava
Hejdánka
D n e 29.1.1985 ve 20 hod, zmařila Státní bezpečnost přednášku Ladislava Hejdánka, která se konala jako součást přednáškového cyklu o kosmologii v jeho bytě ve Slovenské ulici I I v Praze 2, Příslušníci StB porušili domovní a osobní svobodu tím, že neoprávněné vstoupili do bytu, vyvedli přednášejícího a Čtrnáct jeho posluchačů do přistaveného policejního vozu a zavezli je na oddělení VB na náměstí Míru, Po výsleších byli všichni téže noci propuštěni. M á m e za to, že tento zásah Státní bezpečnosti proti nezávislé přednáškové činnosti j e projevem nelibosti nad cenou Jana Palacha, kterou 17.1. t.r. udělil pařížský Výbor na podporu Charty 77 Ladislavu Hejdánkovi za dlouholeté vedení filozofického semináře. 30. ledna 1985 Sdělení V O N S č. 417
Zásah
proti
nezávislým
historikům
D n e 18. ledna 1985 navštívilo bez ohlášení pracoviště dr. Bohumila Černého v archivu Státní spořitelny na Václavském náměstí v Praze spolu s ředitelem spořitelny pět příslušníků StB a provedlo prohlídku místností archívu. Akci prováděli s odůvodněním, že hledají letáky, které měly být údajně vydány u příležitosti udělení Palachový ceny dr. Ladislavu Hejdánkovi. Žádné letáky pochopitelné nalezeny nebyly, příslušníci StB však zabavili dva tituly Historického sborníku (od každého titulu deset exemplářů), který soustřeďuje práce československých historiků, j i m ž není povoleno oficiálně publikovat. Po provedení prohlídky odvezli příslu&níci StB z místa akce dr. Bohumila Černého a dr. Milana OLáhala, který byl v archívu právě navštívit svého přítele B. Černého. Výslechy trvaly čtyři (v případě Bohumila Černého) a pět hodin (u Milana Otáhala). Bohumil Černý byl vyslýchán výhradně na Historický sborníky otázky kladené Milanu Otáhalovi se týkaly j e n o m letáků. Tnké tato policejní akce, podobně jako nedávný zákrok proti semináři Ladislava Hejdánka, má zastrašit nezávislé vědecké pracovníky a přimět je, aby se vzdali svobodné tvůrčí činnosti. 6. února 1985
K případu
Jana
Sdělení V O N S č. 420
Pukaiíka
Senát Okresního soudu v Blansku za předsednictví dr. Petra Hermana rozhodl dne 28.1.1985 na návrh prokurátora, že Janu Pukalíkovi, nar. 24. 7.1963, se ukládá ambulantní ochranné léčení podle § 72 tr.z, a §§ 178/2 a 239/1 trestního řádu. Jan Pukalík byl trestně stíhán vyšetřovatelem VB v Blansku za to, že v listopadu 1983 sbíral mezi občany v okrese Blansko podpisy proti rozmístění jaderných zbraní v Československu, čímž se měl dopustit trestného činu pobuřování podle § 100/lb tr.z. (viz naše sdělení č. 368 a 378). Nyní vyšlo nf\ievo, že vyšetřovatel toto trestní stíhání již 15.6.1984 zastavil, neboť Jan Pukalík nebyl v době činu pro udqjnou nepříčetnost trestně odpovědný. Jana Pukaiíka však se svým usnesením neseznámil, i když podle trestního řádu tak měl učinit Rozhodnutí Okresního soudu v Blansku nabylo právní moci, a tím tedy definitivně skončilo řízení proti katolíkovi Janu Pukalíkovi, který sbíráním podpisů pod protijademou
264
rezoluci chtěl umožnit svým spoluobčanům, aby svobodně vyjádřili svůj postoj k rozmisťování jaderných raket. K uložení ochranného léčení je československý soud oprávněn m i m o jiné tehdy, jestliže pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný. Protože ve sbírání podpisů pod protijadernou rezoluci žádnou společenskou nebezpečnost nespatřujeme, docházíme k názoru, že rozhodnutí soudu je nesprávné. Je však skutečnosti, že Jana Pukalika poškozuje jen minimálně; proto se také vzdal práva na opravný prostředek. Pokud bude zachována ambulantní forma léčení, považujeme celý případ za uzavřený. 21. února 1985
Lenka
Marečková
Sdělení V O N S č. 423
znovu
před
soudem
Předseda senátu Okresního soudu v Písku dr. Milan Frišman nařídil na 13. březen 1985 na 13 hod. do č. dv. 39 v 1. poschodí budovy Okresního soudu v Písku hlavni líčeni v trestní věci proti Lence Marečkové, jednadvacetileté zaměstnankyni dopravního podniku Metro. Jak jsme j i ž oznámili - viz naše sdělení č. 411 - byla Lenka Marečková dne 8. února 1984 odsouzena Okresním soudem v Písku k trestu odnětí svobody v trváni 1 roku s podmíněným odkladem na 2 roky pro trestné činy hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy a jejího představitele. Takto tehdy soud posuzoval recitaci pásma jejich vlastních veršů na literárním úterku Klubu mladých autorů v Písku. Krajský soud v Českých Budějovicích tento rozsudek potvrdil. Ministr spravedlnosti Antonín Kašpar podal však 5. října 1984 stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud Č S R projednával dne 15.11.1984. V senátě složeném z předsedkyně dr, Marie Dojčárové a přísedících dr. Pavla Jandy a dr. Václava Mrzeny rozhodl, že rozsudkem Okresního soudu v Písku z 8. února 1984 byl porušen zákon ve prospěch obviněné, rozsudek okresního soudu zrušil a okresnímu soudu nařídil, aby ve věci jednal znovu s tím, že obviněná recitací svých básní naplnila skutkovou podstatu trestného činu pobuřování podle § 100, odst. 1, písm. a a c tr.z. Tento právní názor Nejvyššlho soudu je pro okresní soud závazný a Lence Marečkové hrozí nyní trest odnětí svobody od šesti měsíců do tří let. Dlouhodobé pronásledování Lenky Marečkové považujeme za llngrantní porušeni práva na svobodu slova a za útok proti svobodné umělecké tvorbě. 7. března 1985 Sdělení V O N S č. 427
Odsouzeni
Lenky
Marečkově
Senát Okresního soudu v Písku za předsednictví dr. Milana Fryšinana odsoudil dne 13. března 1985 jednadvacetiletou zaměstnankyni dopravního podniku Metro Lenku Marečkovou pro trestný čin pobuřování podle § 100/la, c tr. z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců v první nápravně výchovné skupině. Dva měsíce z toho j i ž Lenka Marečková odpykala ve vazbě. Prokurátor ani obviněná se nevyjádřili, podajíli v zákonné lhůtě odvolání; rozsudek proto nenabyl právní moc. O případu Lenky Marečkové jsme j i ž informovali ve sděleních č. 411 a 427. V hlavním líčení, které právě proběhlo, posuzoval písecký soud přednes básní Lenky Marečkové jako trestný čin pobuřování, zavázán právním názorem Nejvyššího soudu, který zrušil předchozí pravomocný rozsudek v této věci. Prokurátor tentokráte žádal nepodmíněný trest při dolní hranici trestní sazby, která je v daném případě 6 měsíců až 3 roky. Obhájce se domáhal podmíněného trestu s poukazem na to, že z původně stanovené dvouleté zkušební
265
lhůty u ž uplynula polovina, Soudni jednáni bylo vedeno korektně. Absurdila případu, kdy je souzena dívka za přednes svých vlastních básní na oficiálním literárním večírku, byla zvýrazněna skutečností, že autorka básně Smrt diktátora, trestně stíhaná proto, že jí měla hanobit L. Brežněva, byla souzena v den pohřbu K. Č e m ě n k a , přičemž trestní řízení se táhne funkčním obdobím jíž třetího Brežněvova nástupce. Je nepochybné, že v této kauze byla potrestána mladá žena za vyslovení svých politických názorů, které vyjádřila ve svých básních. Je tedy třeba rozhodnutí píseckého soudu a celé trestní řízení s Lenkou Marečkovou odmítnout jako porušení základních občanských svobod a lidských práv. 17, března 1985
Christian
Mellon
zadržen
Sdělení V O N S č. 428
a
vypovězen
Ve středu dne 3. dubna 1985 v 10 hodin byl na Vinohradské třídě v Praze zadržen dvěma příslušníky Státní bezpečnosti dvaačtyřicetiletý francouzský občan, katolický kněz a člen Tovaryšstva Ježíšova Christian Mellon z Paříže, který je jedním z představitelů francouzské mírové organizace C O D E N E - Výboru za jaderné odzbrojení. Jak známo, COD E N E udržuje styky s Chartou 77 a dalšími iniciativami a skupinami, s n i m i ž vede dialog 0 možnostech spolupráce jak v oblasti obrany lidských práv, tak v úsilí o zajištění trvalého míru. V této souvislosti navštívil j Christian Mellon v posledních létech několikrát Československo. Při poslední své návštěvě byl za situace, kdy šel p o ulici, zadržen a přes protesty, že mu za hodinu odjíždí pařížský rychlík, odvezen k výslechu, který trval až do 17.30 hod. Pracovníci StB smazali z j e h o kazet nahrané rozhovory k mírové problematice. V 17,30 vyjel vůz Státní bezpečnosti z Prahy, aby zavezl Christiana Mellona na čs. státní hranici. Pro poruchu vozu se eskorta musela vrátit a při druhém pokusu dorazila na hranici o půlnoci. Omezení osobní svobody a další šikanování francouzského mírového činitele považujeme za porušování zásad mezinárodní spolupráce a rozvoje občanských iniciativ zaměřených k uplatňování lidských práv a zachování míru, tedy oněch zásad, k n i m ž se přihlásila 1 čs. vláda dne 23.9.1984 schválením textu madridského zasedání. Vláda současně uložila všem státním orgánům, aby závěry madridského zasedání plnily; proto nezbývá než konstatovat, že Státní bezpečnost, alespoň v případě Christiana Mellona, toto vládní nařízení porušila. 7. dubna 1985
Zásah
Státní
bezpečnosti
Sdělení V O N S č. 435
proti
nezávislé
kult urn i
činnosti
Jak již oznámila otevřeným dopisem presidentu republiky z 12. března 1985 mluvčí Charty 77 Petruška Šustrová, bylo z vily manželů Václava Ševčíka a Zuzany Novákové v Praze na Babě dne 11. března 1985 kolem 20. hodiny eskortováno policejními auty na Kn\jskou správu SNB do Bartolomějské ulice celkem 48 lidí, kteří ve vile sledovali dokumentární film zjara 1968. Nejméně 13, pravděpodobně však 15 lidí bylo na 48 hodin uvězněno, Z toho bylo 6 signatářů Charty 77, včetně dvou jejích mluvčích. Filmové představení bylo j i ž dlouho předem určeno na 11. březen a okolnost, že toho dne bylo oznámeno úmrtí K. Černěnko, byla zcela náhodná. Četnost forem nezávislé kulturní činnosti i množství míst, kde se v Československu rozv(jí, svědčí o nezdravých kulturních poměrech. Proto se také občané v soukromí seznamují s dramatickou tvorbou, poezií, poslouchají vážnou hudbu, pořádají přednášky nebo
266
si promítají umělecké či dokumentární filmy. O to závažnější je, musíme-li konstatovat, že se StB pokusila jedno z prostředí nezávislé kultur)' likvidovat. Jako obvykle přitom mnohokrát porušila zákon. Především zákon o SNB, podle něhož po 48 hod. věznila - šlo o tzv. zajištění - nejméně 13 předvedených. Zajistit j e totiž m o ž n é jen toho, kdo výtržnostmi nebo jiným nepřístojným chováním narušuje veřejný pořádek, Promítáním filmů v soukromí nelze veřejný pořádek narušit. U většiny zajištěných konali příslušníci StB ryze formální výslechy, jen aby mohli dovodit jediný možný zákonný důvod zjištění, tj. provedení potřebných služebních úkonů. T í m , že několik desítek uniformovaných i neuniformovaných m u ž ů vtrhlo do vily, porušiLi domovní svobodu. Policejní síly byly opravdu mohutné. Odhadují se na 50 m u ž ů a 15 vozů. Osobní svobodu porušili ve 48 případech. Prováděním povšechné domovní prohlíkdy, při níž odňali promítačku, filmy - šlo o filmy o cestě Eduarda Beneše na Slovensko a o jeho návratu do Prahy v roce 1945, které měly být ten večer také promítnuty - psací stroje, plakáty atd., překročili hrubým způsobeni svoji pramovoc, protože domovní prohlídka m ů ž e být prováděna jen způsobem, který stanoví trestní řád, a to jako součást trestního řízení. Protože se j i m při vpádu do vily nepovedlo najít promítaný film z r. 1968, vrátili se s majitelem Václavem Ševčíkem v noci do vily a konstatovali, že mezitím zřejmě někdo z předvedených a již propuštěných film odnesl. Ponižovali pak druhý den pana Ševčíka, když ho nutili, aby v teplácích n trepkách což je povinná »uniforma« zajištěných v cele předběžného zajištění - zvonil u sousedních vil a před nimi se dotazoval sousedů, zda neviděli někoho v noci, kdo by pro film do vily šel. Pod hrozbou trestního stíhání stanovili panu Ševčíkovi ultimatum, že musí v krátké době po propuštění film sehnat. Se stejnou hrozbou zakázali panu Ševčíkovi, šokovanému prvním stykem se Státní bezpečností, aby se stýkal s chartisly. Reprcsálie zasáhly i jeho syna, který byl eskortován ke svému vojenskému útvaru v západních Čechách, kde vykonává vojenskou službu. Mezi předvedenými a vyslýchanými byli lidé, kteří pracují ve vědeckých a výzkumných ústavech, v televizi a ve školství. Je třeba se obávat, že budou postiženi a že o jejich postiženi se veřejnost ani nedoví, protože v obavách z dalších represálií se budou snažit vše utajit. M n o h o n á s o b n é porušení zákona a zneužití pravomoci je prostředkem jak k individuálním postihům, tak k celkovému zastrašení všech těch, kdo se zabývají nezávislou kulturní činností, což zdaleka nejsou jen chartisté. 18. března 1985 Sdělení V O N S č. 429
Zpráva
o vězněni
mluvčího
Charly
77 Rudolfa
Balička
Jak známo, Rudolf Battěk, inženýr a sociolog, mluvčí Charty 77 a člen V O N S , hlásící se k myšlenkám nezávislého socialistického hnutí, byl v červnu 1980 uvězněn a po více než roce odsouzen zprvu k sedmi a půl, u odvolacího soudu k pěti a půl letům odnětí svobody pro trestný čin podvracení republiky, j e h o ž se měl dopustil činnosti ve V O N S , v Chartě 77, psaním dopisů Socialistické internacionále a O. Palmemu atd., a pro trestný čin ublížení na zdraví; obvinění z tohoto tr. činu bylo však pouhou konstrukci. R u d o l f Battěk m á být propuštěn na svobodu 11. nebo 12. prosince 1985. Po léta jeho věznění neochabují intervence v j e h o prospěch. Jeho propuštění požaduje Charta 77, V O N S , četné zahraniční instituce, organizace a také vlády různých zemí a poslanci různých parlamentů. R u d o l f Battěk j e v II. nápravně výchovné skupině; v posledních letech je vězněn ve věznici v Ostravě, kde m á zvlášť upraveny podmínky výkonu trestu v tzv. izolaci. Podmínky v izolacích, kam bývají političtí vězni často umísťováni, jsou dosti různé a situace je závislá hlavně na tom, jaké mají spoluvězně; podle zákona nikdo nesmí být - a s výjimkou
267
kázeňského potrestáni samovazbou také skutečné není - vězněn sám. V tomto ohledu si R u d o l f Battěk nestěžuje; také další podmínky j e h o věznění jsou - o všem v rámci přísných ustanovení - relativně dobré. Je povinen pracovat. Pracovní výkon - jde o drobnou manuální práci - j e normován. Jednou za 14 dní smí napsat dopis příbuzným. Jednou za půl roku je povolena návštěva rodinných příslušníku a předání dvoukilogramového balíčku. Pří poslední návštěvě 9, března byl R. Battěk v dobrém psychickém stavu a v relativně dobrém somatickém stavu. Šedesátiletý R u d o l f Battěk trpí chronickým alergickým astmatem; i když je Ostrava průmyslové město, jeho potíže jsou m i n i m á l n í a podstatně menší než naph v prvním roce j e h o věznění. V poslední době přibral i na váze; vyjádřil se, že množství jídla j e dostačující. Na dotaz manželky, nechce-li podat nějakou žádost či stížnost (mohly by se týkat jak vězeňských poměrů, tak i jiných záležitosti), odpověděl záporně. Po celou dobu svého věznění mohl sledovat některé televizní pořady, číst knihy podle vlastního výběru a ze svého kapesného odebírat noviny a časopisy.
Zprávy a recense ANTONÍN KKATOCHVIL ( M n i c h o v ) N A O K R A J MELANCHOLfE
JOSEFA
KOSTOHRYZE
D n e s již žije jen n ě k o l i k m á l o českých b á s n í k ů , k t e ř í prošli m l č e n í m v ě z n i c č e s k é h o s t a l i n i s m u p a d e s á t ý c h i p o z d ě j š í c h let a d n e s z n o v u p o k r á t k é m o b d o b í P r a ž s k é h o jara a j e h o d o z n í v á n í v letech 1 9 6 8 / 6 9 jsou n a i n d e x u a n e s m ě j í publik o v a t . Jejich lidský o s u d je snesitelnější n e ž v m i n u l o s t i , ale z tzv. o f i c i á l n í c h d ě j i n literatury byli z n o v u v y g u m o v á n i , S tím větší l á s k o u a z á j m e m jsou jejich k n i h y , v ě t š i n o u bez v ě d o m í a u t o r ů , čteny a r o z m n o ž o v á n y v s a m i z d a t č či v y d á v á n y v exilu. Stále p l a t í slova p ř e d s e d y r e h a b i l i t a č n í k o m i s e S v a z u spisovatelů z r o k u 1968 Jaroslava Seiferta o m r a v n í p o v i n n o s t i p o k u s i t sc o d č i n i t z l o č i n y , které byli s t a l i n s k ý m r e ž i m e m n a t ě c h t o básnících spáchány. J e d n o u z n c j k r á s n č j š í c h postav je d n e š n í n e j v ý r a z n č j š í ž i j í c í představitel reflexivní a s p i r i t u á l n í ceske lyriky Josef K o s t o h r y z , o d s o u z e n ý v m o n s t r p r o c e s u v d u b n u 1952 n a d o ž i v o t í za d o m n ě l o u š p i o n á ž ve p r o s p ě c h U S A a V a t i k á n u . Reh a b i l i t a č n í ř í z e n í pak d o k á z a l o , že celý proces byl i n s c e n o v á n o r g á n y tzv. S t á t n í b e z p e č n o s t i . Z t r a c e n ý c h 16 let b á s n í k o v i a české p o e z i i n i k d o již vrátit n e m ů ž e . O d Josefa K o s t o h r y z e vyšla na z a č á t k u l e t o š n í h o r o k u k o u z e l n á k n i h a lyriz u j í c í c h p r ó z n a z v a n á Melancholiet d o p l n ě n á ilustracemi Vlastimila Kemra ~ v z á c n á s y m b i ó z a b á s n í k a a malíře. K n i h a vyšla p ů v o d n ě v Č e s k o s l o v e n s k u j a k o s a m i z d a t a n y n í bez v ě d o m í autora ji v y d a l o m n i c h o v s k é n a k l a d a t e l s t v í D a n i e l a S t r o ž e v t č m č ř b i b l i o f i l s k é m v y d á n í . K n i h a si t o h o o p r a v d u z a s l u h u j e . D v o j í u m l č e n í b á s n í k a z p ů s o b i l o , že p ř e v á ž n á část K o s t o h r y z o v a díla z ů s t á v á stále v r u k o p i s e c h . N a Z á p a d ě se p o prvé objevila větší u k á z k a z j e h o díla v a n t o l o g i i K ř e s ť a n s k é a k a d e m i e v Ř í m ě n a z v a n é Básníci ve stínu šibenice - titul byl ispirov á n ú r y v k e m z K o s t o h r y z o v y sbírky Jednorožec mizí z r o k u 1969. V r. 1981 vyšla K o s t o r h r y z o v a sbírka Eumenidy (Mnichov PmD.)
268
Kniha Melancholie o b s a h u j e 2 2 k r á t k ý c h p r ó z , které jen z n o v u p r o z r a z u j í , s j a k o u b r i l a n t n o s t ř o v l á d á a u t o r estetické z á k o n y lyrické prózy, a l e o d h a l u j e i vys o k o u k u l t u r u č e s k é h o slova, t ě ž k o n a p o d o b i t e l n o u . Tu a tam z a z n í v Kostohryz o v ě větě odezva směru, ke k t e r é m u se hlásil z a p r v n í republiky - odezva ruralism u . O v š e m n e n í to ten i n t e g r á l n í r u r a l i s m u s K n a p ů v a P r o k ů p k ů v , n ý b r ž zduc h o v n ě n ý , zvláště s p ř í z n ě n ý s p r ó z a m i , které vytvořil Jan Č e p zčásti i v exilu. Duc h o v n í s p ř í z n ě n í s Č e p e m je v Melancholii Josefa K o s t o h r y z e zvláště sugestivní. P r o m ě n y d o z n a l i úhel b á s n í k o v a p o h l e d u n a v l a s t n í život i svět, stařec se o t á č í d o m l á d í a d o t ý k á se j e m n ě v ě c í i osob, d á v n o již z e m ř e l ý c h . J e h o p o h l e d je zduc h o v n ě l ý , a n i ž by se d o t k n u l metafyzických spekulací. Z v l a s t n í h o citu, prozářen é h o h l u b o k o u v í r o u , r o z d á v á osobitě radost a mír. V K o s t o h r y z o v ě p o e t i c k é bilanci v p r ó z e o b j e v u j í se i m e l o d i c k é záblesky a s p o n t á n n í lyrismus. O s m a s e d m desátiletý b á s n í k svou k r e a t i v n í v y z r á l o s t í patří vedle Jana Z a h r a d n í č k a , H a l a s e , Seiferta a H o l a n a k t o m u n e j k r á s n ě j š í m u , co estetickou f o r m o u a vytříbeností bylo v české poesii n a p s á n o . Josef K o s t o h r y z se n a r o d i l r o k u 1907 a j e h o b á s n i c k é prvotiny uvítal jak prof. A r n e N o v á k , tak i F. X . Š a l d a a Š a l d ů v n á s l e d o v n í k a vydavatel jeho díla kritik dr. B e d ř i c h F u č í k , se kterým p r o ž i l K o s t o h r y z léta m l č e n í v k o m u n i s t i c k ý c h vězn i c í c h - v místech s t a l i n s k é h o podsvětí, k a m n e b y l o m o ž n o p o h l e d ě t a o d k u d nebylo n i c slyšet. A jistě ne n á h o d o u byl to právě dr. B e d ř i c h Fučík, který na o k r a j samizdatov é h o v y d á n í Melancholií napsal: »Melancholie shrnuje n ě k o l i k p r ó z , v b á s n i c k é praxi K o s t o h r y z o v ě ojedinělých. S v o u v n i t ř n í t e m p e r a t u r o u n e v y b o č u j e práce z celkové linie autorovy ani n á m ě t o v ě , a n i l a d ě n í m . V y z n á n í m lásky k životu a k člověkovi, který je p o z i t i v n ě i z á p o r n ě o b n a ž o v á n , laskán a s o u z e n , z a p ř í s a h á n í m věrnosti r o d n é m u kraji, vsi a o t c o v s k é m u d o m u , lítostí n a d p l y n o u c í m časem a z á v ě r e č n ý m i díky B o h u za štěstí žít.« D r o b n á , ale b r i l a n t n í Melancholie h á m tohoto roku.
NEDOŽITÉ OSMDESÁTINY
b u d e jistě p a t ř i l k n e j v ý z n a m n ě j š í m kni-
B Á S N Í K A J A N A Z A H R A D N Í Č K A (*)
N á š největší m o d e r n í křesťanský b á s n í k , Jan Z a h r a d n í č e k , by se letos d o ž i l 80 let. N a r o d i l se 17. l e d n a 1905 v M a s t n í k u u Třebíče. J e h o b á s n i c k á tvorba se z r o d i l a z radostné a trýznivé potřeby oslavovat svět, ž i v o t a jejich věčný zdroj, B o h a . Svůj b á s n i c k ý ú k o l viděl v c h v á l e a slavení vznešenosti bytí, musel v š a k v y t á h n o u t d o d ě s i v é h o boje na o b r a n u ž i v o t a . P r v n í sbírka veršů, Pokušení smrti (1930), je oslavou vesmíru i b o j e m s j e h o p r o k l e t í m . Návrat (1931) je p a k n á v r a t e m k l í h e z n é z e m i , l i d s k é m u rodu a věcem. Jeřáby (1931) z n a m e n a j í u ž p l n o u zralost Z a h r a d n í č k o v a b á s n i c k é h o u m ě n í . Žíznivé léto (1935) čerpá ze zřídel víry smysl pro n a d ě j i , spravedlnost a krásu. Pozdravení slunci (1937) se z a c h v í v á ú z k o s t n o u p ř e d t u c h o u b u d o u c í h o národního pokoření. (*) Převzato z IOC č. 1/1985, str. 7.
269
V n á s l e d u j í c í c h letech t v o ř í J a n Z a h r a d n í č e k svou v á l e č n o u p o e z i i b o j u j í c í za z á c h r a n u d o m o v a : Korouhve ( 1 9 4 0 ) , j e j i c h ž I I I . díl o b s a h u j e b á s n ě : sv. V o j t ě c h , sv. P r o k o p , sv. J a n N e p o m u c k ý , sv. Cyril a M e t o d ě j ; h y m n i c k y Žalm roku 1942 v y j a d ř u j e p r o t i v š í n a d ě j í , p o u z e l i d s k é n a d ě j i , že z e v s í p r o l i t é n e v i n n é k r v e se z r o d í u s m í ř e n i , ř á d s v o b o d y , sbratření. I k n i h u Pod bičem milostným ( 1 9 4 4 ) lze z a ř a d i t d o této souvislosti, n e b o ť i p r o s t ř e d n i c t v í m m i l o s t n é p o e z i e p r o m l o u v á básník k národu, N a p o d z i m 1944 napsal Z a h r a d n í č e k velkou báseň Svatý Václav, u v e ř e j n ě n o u p o válce; b y l a k o m p o n o v á n a d o d a t e č n ě k e Korouhvím. I Stará zem ( 1 9 4 6 ) vyjadřuje, ž e vše je m i l o s t , kraj, n á r o d , z e m ě , vše m u b y l o d á n o z milosti a úkolu. P o s l e d n í Z a h r a d n í č k o v o d í l o , u v e ř e j n ě n é před z a t č e n í m , La Saletía (1947), o d p o v í d á n a v š e c h n a u t r p e n í , n a d ě j e i vítězství. D o u f a l , ž e p r o u d y k r v e a u t r p e n í d u c h a i těla Člověka ve v á l c e v y ú s t í v ř á d n o v é h o ž i v o t a - a z a t í m se d n e š e k prop a d á dál od j e d n o t y , s v o b o d y , d o c h a o s u . B á s n í k z a p ř í s a h á , aby se č l o v ě k rozpom n ě l n a ráj a ušel z trestající n á r u č e v K r i s t o v o m i l u j í c í objetí. N a d l o u h ý čas b á s n í k u m l k á : 13. 6 . 1 9 5 1 byl Jan Z a h r a d n í č e k z a t č e n a v červenci 1952 o d s o u z e n k 13 l e t ů m v ě z e n í , o d k u d se p o a m n e s t i i 1 2 . 5 . 1 9 6 0 vrátil d o U h ř í n o v a , k a m byla r o d i n a v y s t ě h o v á n a . T a m t a k é 7. ř í j n a 1960 z e m ř e l . Krom ě v ě z n ě n í p o s t i h l a b á s n í k a tragédie r o d i n n á , V z á ř í dostal Z a h r a d n í č e k n a M í r o v z p r á v u , že v n e m o c n i c i u m í r a j í n a o t r a v u h o u b a m i j e h o ž e n a a j e h o tři děti. Byl p r o p u š t ě n n a d o v o l e n o u s t í m , že se n e b u d e u ž m u s e t vracet ( b á s n í k Jaroslav Seifert totiž i n t e r v e n o v a l u p r e s i d e n t a Z á p o t o c k é h o v j e h o p r o s p ě c h a trest m u byl s n í ž e n n a devět let, t a k ž e byla n a d ě j e na p o d m í n ě n é p r o p u š t ě n í ) . D v ě dcerky u ž n e n a l e z l n a ž i v u , jen ž e n a a syn se u z d r a v i l i . B á s n í k se p o 14 d n e c h v š a k m u s e l z n o v u v r á t i t d o v ě z e n í . V letech 1956-1960 n a p s a l b á s n ě , u v e ř e j n ě n é r. 1969 p o d t i t u l e m Čtyři leta a v Ř í m ě Rouška Veroničina, r o z š í ř e n á o Znamení moci. V t o m t o cyklu vytvořil Z a h r a d n í č e k m ý t i c k o u p o s t a v u p a n a N i k o h o , který je j a k ý m s i s o u h r n e m v r a ž e d n é b e z o d p o v ě d n o s t i , v y p r a z d ň u j e n á š ž i v o t , a ž se ocit á m e na d n ě , Proti s p o u t a n o s t i a t u t l á n í z l o č i n ů v y k ř i k u j e b á s n í k své » v e n k u « . Č l o v c k byl k r u t ě p o d v e d e n . Je to tragédie h u m a n i s m u b e z B o h a a b e z Krista. B u ď p ř i j m e m e B o h a , který u m í r á z lásky n a K a l v á r i i , n e b o se celý svět p r o m ě n í v Kalvárii bez Krista, v z o u f a l s t v í , smrt b e z z m r t v ý c h v s t á n í A č k o l i v byl r. 1966 J a n Z a h r a d n í č e k p l n ě r e h a b i l i t o v á n , p o r, 1969 byly j e h o knihy opět odstraněny z veřejných k n i h o v e n a jeho básnické dílo j a k o kdyby z n o v u n e p a t ř i l o k v r c h o l ů m m o d e r n í České p o e z i e ... M o d l i t b o m u ž ů , ž e n , m o d l i t b o dětí, víc n e ž l i p r á c e jc z d e r u k o u s p ě t í vstříc r o z b o u ř e n ý m v l n á m s v ě t o v ý m . Z Ódy
na
modlitbu
MIROSLAV PODIVÍNSKÝ ( M n i c h o v ) PROF. V Á C L A V Č E R N Ý A ŠTĚPÁN K A R D I N Á L
TROCHTA
Ke č t y ř i c á t é m u v ý r o č í p o r á ž k y n a c i s m u a k o n c e d r u h é světové v á l k y se kom u n i s t i c k á p r o p a g a n d a č i n í . J a k o by se její stratégové a i n i c i á t o ř i d o m n í v a l i , že h o r l i v é p ř i p o m í n k y n a c i s t i c k ý c h z l o č i n ů m o h o u n ě c o z a k r ý t či z m ě n i t n a p o n u r é
270
r e a l i t ě z l o č i n ů , p á c h a n ý c h systémy k o m u n i s t i c k ý m i . J a k o by k o n f l i k t m e z i oběm a v e l k ý m i d i k t a t u r a m i t o h o t o s t o l e t í m o h l ještě i d n e s o d v á d ě t p o z o r n o s t o d toh o , co je j i m o b ě m a s p o l e č n é ... S k u t e č n o s t je o v š e m ta, ž e j a k č i n i l n a c i s m u s , tak i k o m u n i s m u s si v y n u c u j e všude kde usurpova! m o c - bezpodmínečný konformismus ovládaných. V e snaze d o s á h n o u t h o m á , j a k z n á m o , j e d e n i d r u h ý systém n a s v ě d o m í m i l i o n y l i d s k ý c h o b ě t í . A n e s t r p í o v š e m n i k o h o , k d o se j i m ve j m é n u vyšších m o r á l n í c h a duc h o v n í c h h o d n o t , ve j m é n u l i d s t v í či l e g i t i m n í c h n á r o d n í c h z á j m ů s t a v í n a odp o r . N e m u s í jít a n i o o d p o r v p o l i t i c k é m a n e b o v n e j v l a s t n ě j š í m b o j o v é m s m y s l u . Jak n a c i s m u s , t a k k o m u n i s m u s v ž d y stíhaly (a k o m u n i s m u s t o č i n í n a d á l e ) i prov i n ě n í m y š l e n k o v é h o a m r a v n í h o n e s o u h l a s u . A n o , často u ž i jistá v ý z n a č n á o s o b n o s t t í m , co v d u c h o v n í m a n á r o d n í m ž i v o t ě r e p r e z e n t u j e , je p r o d e s p o c i e n a t o l i k p r o v o k a c í , ž e ji č i n í t e r č e m p o s t i h u a t v r d ý c h , n e m i l o s r d n ý c h s a n k c í . P r o a n a l o g i e m e z i n a c i s m e m a k o m u n i s m e m je z v l á š t ě p ř í z n a č n é , ž e i v n n š í n e d á v n é h i s t o r i i existuje ř a d a j m e n t ě c h , k t e ř í (jak se o b a r e ž i m y v m o c i vystřídaly) se stali o b ě t í e x i s t e n č n í h o a fyzického p o s t i h u jak v letech n a c i s t i c k é h r ů z o v l á d y , t a k i v éře k o m u n i s t i c k é h o teroru. A t a k jsou d v ě výročí, n a n ě ž z p o c h o p i t e l n ý c h d ů v o d ů n e b u d e v z p o m e n u l o v ž á d n é m r e ž i m n í m h i s t o r i c k é m k a l e n d á ř i . D n e 26. b ř e z n a se d o ž i l o s m d e s á t k y v ý z n a č n ý český l i t e r á r n í k r i t i k a v ě d e c p r o f e s o r V á c l a v Č e r n ý . A t é h o ž d n e by se dožil rovněž osmdesátky litoměřický biskup, kardinál Štěpán Trochta (zemřel v d u b n u 1974). P ř e d čtyřiceti lety b y b y l o p ř i p a d l o z a t ě ž k o h l e d a t m e z i ž i v o t n í cestou o b o u j m e n o v a n ý c h č t y ř i c á t n í k ů , Č e r n é h o a T r o c h t y , n ě j a k é v e l k é a n a l o g i e . Jistá a j a k se t o m o h l o jevit spíše n á h o d n á t o t o ž n o s t se d a l a s n a d o d v o z o v a t jen z jejich p o h n u t é o s o b n í historie p o s l e d n í c h let. P r o f e s o r V á c l a v Č e r n ý byl z u v á l k y nacisty u m l č e n , jako universitní profesor i jako publicista, p o n ě v a d ž m ě l o býl z a b r á n ě n o ú d a j n ě š k o d l i v é m u v l i v u , který v y k o n á v a l n a č e s k o u m l á d e ž . Stal se ú č a s t n í k e m p r o t i n a c i s t i c k é h o o d b o j e , d o s t a l se d o s p á r ů gestapa a v y t r p ě l si t a m své. Š t ě p á n T r o c h t a byl z a n a c i s t i c k é o k u p a c e z a t č e n , p o n ě v a d ž p o m á h a l pron á s l e d o v a n ý m , z v l á š t ě t a k é o h r o ž e n ý m ž i d o v s k ý m s p o l u o b č a n ů m , které skrýval. B y l m u č e n a v ě z n ě n n a P a n k r á c i , v T e r e z í n ě , v M a u t h a u s e n a v D a c h a u . Jen o v l a s ušel t e h d á smrti. Netrvalo d l o u h o po k o m u n i s t i c k é m puči a oba, Černý a Trochta, patřili k t ě m , k t e ř í byli vystaveni n o v é p e r s e k u c i , Jejich p r o t i n a c i s t i c k á m i n u l o s t v á ž i l a p r a m á l o v k á d r o v ý c h m a t e r i á l e c h . V á c l a v Č e r n ý , p ř e s t o ž e se n a p ř í s l u š n ý c h m í s t e c h d o b ř e v ě d ě l o , ž e v letech P r o t e k t o r á t u p o s k y t o v a l m o ž n o s t p u b l i k a c e p r o s k r i b o v a n ý m k o m u n i s t i c k ý m p u b l i c i s t ů m , byl z n o v a p r a k i c k y n a d o ž i v o t í z b a v e n m o ž n o s t i v ě d e c k é a p u b l i c i s t i c k é p r á c e a v letech 52-53 se dostal i d o věz e n í a byl t a m vystaven v š e m o ž n é m u o s o b n í m u p o n í ž e n í . A Š t ě p á n T r o c h t a byl v r o c e 1953 z a t č e n a p o d l o u h é b r u t á l n í v y š e t ř o v a c í v a z b ě o d s o u z e n n a 2 5 let d o ž a l á ř e . I p o a m n e s t i i n á s l e d o v a l a ř a d a let m a r t y r i a n a p r o b l e m a t i c k é s v o b o d ě . A p o n e d l o u h é d o b ě , co m ě l v ů b e c m o ž n o s t v y k o n á v a t b i s k u p s k o u f u n k c i v Litoměřicích, byl prakticky doštván k smrti proticírkevní horlivostí k r a j s k é h o t a j e m n í k a D l a b a l a , s p o l u p r a c o v n í k a S t B . T r o c h t o v ý m k o m u n i s t i c k ý m spoluv ě z ň ů m z nacistických k o n c e n t r á k ů , teď n a výsluní m o c i , zřejmě příliš nevadilo, ž e se stal p r o z m ě n u v ě z n ě m jejich r e ž i m u . Komunistická propaganda připomíná domovu a Z á p a d u někdejší vzájemnosti p r o t i n a c i s t i c k é h o b o j e a o d b o j e , i d n e s o v š e m j e n t a m , k d e se j í to k d y se j í to zrovna h o d í . . .
271
K OSMDESÁTINÁM VÁCLAVA Dokument
Charty
77 č.
ČERNÉHO 8/85
D n e 26. b ř e z n a 1985 se d o ž í v á svých 80. n a r o z e n i n profesor dr. V á c l a v Černý, český l í e r á r n í v ě d e c a spisovatel. V p r v n í r e p u b l i c e se u F. X . Šaldy h a b i l i t o v a l j a k o d o c e n t r o m á n s k ý c h literatur n a filosofické fakultě K a r l o v y university, p o válce se n a u n i v e r s i t ě stává profesorem s r o v n á v a c í a o b e c n é literatury. Z a v á l k y se V á c l a v Č e r n ý z ú č a s t n i l p r o t i n a c i s t i c k é h o o d b o j e , byl v ě z n ě n a za o d b o j vyznam e n á n . Byl Členem Č e s k é n á r o d n í rady. Před v á l k o u a ještě p r v n í roky p o n í založil a redigoval jeden z d o m i n u j í c í c h Časopisů české k u l t u r y Kritický měsíčník. Prof. V á c l a v Č e r n ý je a u t o r e m řady v ě d e c k ý c h s t u d i í z o b o r u literatury a filosofie a r o z l e h l é h o d í l a Pamětí, z a h r n u j í c í h o čtyři desetiletí vývoje s o u č a s n ý c h českých dějin a myšlení. J e h o v ě d e c k á díla d o s á h l a z a h r a n i č n í h o v ě h l a s u a prof. Č e r n ý je čestným d o k t o r e m f r a n c o u z s k ý c h universit. N a p o č á t k u p a d e s á t ý c h let byl Václav Č e r n ý v ě z n ě n a p o p r o p u š t ě n í z vazby byl vtlačen d o ú s t r a n í . Kritický měsíčník byl zastaven, prof. Č e r n ý musel odejít z university a byl též z b a v e n č l e n s t v í v o r g a n i z a c i spisovatelů. N a v z d o r y t ě ž k ý m o m e z e n í m , k l a d e n ý m j e h o v ě d e c k é práci a k u l t u r n í m u vlivu, u č i n i l v šedesátých letech v ý z n a m n ý objev Cald c r o n o v ý c h d r a m a t , za c o ž jej K r á l o v s k á š p a n ě l s k á a k a d e m i e o d m ě n i l a č e s t n ý m č l e n s t v í m , Prof. V á c l a v Č e r n ý je j e d n í m z p r v n í c h s i g n a t á ř ů C h a r t y 77 a je jejím a k t i v n í m č i n i t e l e m . J m é n e m s i g n a t á ř ů C h a r t y 77 p o s í l á m e prof. V á c l a v u Černému pozdravný dopis tohoto znění: D r a h ý p a n e profesore, ze srdce V á m b l a h o p ř e j e m e k 80. n a r o z e n i n á m a c í t í m e radost, že s V á m i můž e m e oslavit tak v z á c n é ž i v o t n í j u b i l e u m . Jsme v š i c h n i v C h a r t ě 77, a byť by se naše n á z o r y i třeba r o z c h á z e l y , V a š i m i o b d i v o v a t e l i a p r o m n o h é z nás by bylo ctí p o v a ž o v a t se za V a š e ž á k y , t ř e b a ž e jste p o s l e d n í desetiletí a a ž na k r á t k o u v ý j i m k u a n i v desetiletích p ř e d c h o z í c h ž á d n o u k a t e d r u k d i s p o z i c i n e m ě l . Síla m y š l e n e k n e m u s í být p o d e p ř e n a silou m o c i , aby m o h l a p ů s o b i t . Jste p r o nás p ř í k l a d e m h r d é h o češství, h l u b o k é vzdělanosti, s v ě t o v é h o r o z h l e d u a n e u t u c h a j í c í h o t í h n u t í ke s v o b o d ě . V a š e díla jsou inspirující nejen myšlenkově, ale i jejich čeština je nevídaně p r o p r a c o v a n á , rozvinutá clo h l o u b k y a krásná, pravý náš rodný jazyk, na n ě j ž díky Vašim k n i h á m n e m ů ž e m e z a p o m e n o u t a o něj nedbat. Vaše díla z poslední doby, esej O povaze naší kultury, o Masarykově dědictví" Knížka o Babičce a z e j m é n a Vaše Paměti patří k t o m u nejvzácn č j š í m u , co d n e š n í česká literatura m á a těší se zejména z á j m u m l a d ý c h lidí. V á š ž i v o t , d r a h ý p a n e profesore, v nás v z b u z u j e n a d ě j i . M ů ž e t e si věru stěžovat n a n e p ř í z e ň m o c i , a to jak v letech nacistické o k u p a c e , tak p o roce 1948 i v letech s e d m d e s á t ý c h , m o c i , která V á s v y l o u č i l a z v e ř e j n é h o p ů s o b e n í . A přece V á š vliv n e z a n i k á , spis n a o p a k : S čím větší » p r o k l e t o s t i « , j í ž V á s stíhá oficialita, p r o m l o u v á t e , tím je V á š hlas slyšitelnější v š u d e t a m , k d e chtějí slyšet p r a v d u a p í d í se p o ní. Ta Vaše n e ú n a v n á v ů l e u c h o v a t si vše, c o t v o ř í e v r o p s k o u k u l t u r u , n á m v d e c h u j e víru, že n i k d o n e ž i j e n a d a r m o , k d o se s á m s v é h o ž i v o t a n e v z d á . Vaše Činnost n V á š vliv n e v ú s t í d o p r á z d n a , jak by si to p ř á l i n e p ř á t e l é pravdy. K u l t u r a trvá v k o n t i n u i t ě g e n e r a c í a m y š l e n e k a Vy jste t é ž j e d n í m z v ý z n a m n ý c h m o s t ů , které s p o j u j í n á r o d n í m i n u l o s t s p ř í t o m n o s t í . M y , k t e ř í se n e h o d l á m e v z d á t V a š e h o d ě d i c t v í a majíce V á s za p ř í k l a d , d o u f á m e , že nic z t o h o , co jsme se od Vás naučili, neupadne v zapomenutí.
272
M á m e vás, p a n e profesore, r á d i , c t í m e V á s a j s m e h r d i n a t o , ž e p a t ř í t e k e s p o l e č e n s t v í C h a r t y 77, jejíž p r o h l á š e n í jste t a k é s i g n o v a l a o jejíž p r á c i jste se n e p ř e s t á v a l z a j í m a t . Z v l á š ť b y c h o m chtěli z d ů r a z n i t , ž e jste se p ř i m k l k C h a r t ě a c h a r t i s t ů m , k d y ž její představitele p o s t i h l o n e j v ě t š í p r o n á s l e d o v á n í . V á š p ř í k l a d , v á ž e n ý p a n e profesore, ř a d ě z n á s u m o ž n i l d o b ř e se o r i e n t o v a t ve s l o ž i t é situaci s p o l e č e n s k é i l i d s k é a s p o l u s j i n ý m i v ý z n a m n ý m i o s o b n o s t m i byl jste p o k a ž d é m e z i p r v n í m i , k t e ř í se n a h l a s , č l á n k e m n e b o p o d p i s e m p o d protest, zastali pronásledovaných. D ě k u j e m e V á m j m é n e m s i g n a t á ř ů C h a r t y 77 za v š e c h n o v e l k é a d o b r é , co jste u č i n i l p r o českou k u l t u r u , p r o český n á r o d a j e h o s e b e v ě d o m é p o v ě d o m í , p r o sep ě t í České k u l t u r y s k u l t u r o u c e l o e v r o p s k o u a p r o n á š j a z y k ; d ě k u j e m e V á m , ž c jste n á m d a l p ř í k l a d svým ž i v o t e m a svou h l u b o k o u v z d ě l a n o s t í , d ě k u j e m e V á m z a v š e c h n o , č í m se m o h l a o b o h a t i t naše znalost, n a š e m r a v n o s t i naše láska k nár o d u , z n ě h o ž p o c h á z í m e . D o u f á m e , ž e i č i n n o s t C h a r t y 77, její s v o b o d o m y s l n é p o s l á n í a vůle k pravdě b u d e j e d n o u h o d n o c e n a s vděčností, jakou cítíme my k V á m . A jestli t o m u tak b u d e , v á ž e n ý p a n e profesore, b u d e t o i V a š í z á s l u h o u . P ř e j e m e V á m , abyste byl z d r á v a abyste se tesil z vlivu a v ý z n a m u , který VáS ž i v o t a V a š e d í l o p r o nás m á . V Praze, d n e 25. b ř e z n a 1985 Jiří Dienstbier m l u v č í C h a r t y 77
Eva Kantůrková m l u v č í C h a r t y 77
Petruška Sustrová m l u v č í C h a r t y 77
ANTONÍN KRATOCHVIL ( M n i c h o v )
Na
BÁSNLK V N A Š E M okraj básnických sbírek
STŘEDU Libora Kovala
L i b o r K o v a l je s l o ž i t á a m n o h o t v á r n á b á s n i c k á o s o b n o s t (o této s k u t e č n o s t i s v ě d č í i v š e c h n y j e h o d o s u d v y d a n é b á s n i c k é sbírky), j e h o tvorba m á jasný, promyšlený p o s t u p a k o n k r é t n í premisy. A n e n í n u t n o p ř e k r a č o v a t s t a n o v e n ý l i m i t b ě ž n ý c h literárních kritérií, abyc h o m p o c h o p i l i , k d e stojí a k a m s m ě ř u j e . Je to z e j m é n a b á s n i c k ý e x p e r i m e n t v jeh o š i r o k é r ů z n o t v á r n o s t i , který K o v a l a zvláště p ř i t a h u j e a který u něj n e p o s t r á d á p ů v a b u hravosti, n e b o ť p o j e t í u m ě n í j a k o hry je p r v o ř a d ý m v ý c h o d i s k e m autorovy estetiky. L i b o r K o v a l roste od sbírky ke sbírce. J e h o exilová » p r v o t i n a « (stará přes 20 let, k d y - s p o l u s j i n ý m i j e h o s b í r k a m i - m u s i l a d o m a ležet v a u t o r o v ě š u p l í k u ) vyšla p o m ě r n ě p o z d ě : n a jaře 1979 v y d á v á v M n i c h o v ě své KonJtraJtexíy. Tato sbírka, sestavená z t o r z d v o u stylově i o b s a h o v ě r ů z n ý c h sbírek, interpolov a n ý c h ještě d a l š í m i d v ě m a stylově o s a m o c e n ý m i a f o r m á l n ě zcela r ů z n o r o d ý m i b á s n ě m i ( o d t u d i n á z e v sbírky), které se ztratily p o s r p n u 1968 - je u k á z k o u již vyzrálé e x p e r i m e n t á l n í poezie. P o u k á z a l jsem na n i u ž ve své r e c e n z i v časopise Nový Život ( Ř í m , č. 12, p r o s i n e c 1979), v l i t e r á r n í m p o ř a d u H l a s u A m e r i k y o s o u č a s n é české p o e z i i (březen 1983) a v n ě k o l i k a dalších časopiseckých statích. N e c h t ě l bych z d e o p a k o v a t , co jsem j i ž d ř í v e n a p s a l o r o z b o r u struktury gradace slov a veršů K o v a l o v ý c h sbírek, o jejich lingvistické a s p e k u l a t i v n í d i m e n z i .
273
N a j d e m e ji i v j e h o dalších d v o u b á s n i c k ý c h s b í r k á c h : Kryliády, s podtitulem Hrst hříček pro Karla ( M n i c h o v 1980) a z e j m é n a v o b s á h l é , graficky v y n i k a j í c í sbírce Lingvorytmomelodie aneb Písně moudrého blázna ( C u r y c h 1 9 8 0 ) , inspirované groteskní p o e z i í Christiana Morgensterna, A t o m i z a c í jazyka d o k á z a l zde K o v a l j e d n u věc: j e h o estetická f o r m a c e je j i n á n e ž u C h r i s t i a n a M o r g e n s t e r n s , ale přesto - a n e b o p r á v ě p r o t o - k d o m i l u j e M o r g e n stern o v u g r o t e s k n í poezii,, m u s í se d v o j n á s o b z a m i l o v a t d o g r o t e s k n ě v á ž n ý c h p a r o d i í L i b o r a K o v a l a . C h t ě l bych v prvé ř a d ě k o r i g o v a t o m y l y , k t e r é se v l o u d i l y d o K o v a l o v ý c h živ o t o p i s ů a z p ů s o b u j í a u t o r u i č t e n á ř i n e j e d n o n e d o r o z u m ě n í . C h y b y se v životop i s n ý c h p u b l i k a c í c h v ž d y vyskytovaly, ale u K o v a l a , který prošel devatery řemesly a a b s o l v o v a l n ě k o l i k u n i v e r s i t a v ě d e c k ý c h i t e c n i c k ý c h z a m ě s t n á n í , přes t o u p i l y tyto n e d o s t a t k y svou h r a n i c i a je n u t n o přivést je n a p r a v o u m í r u . L i b o r K o v a l se n a r o d i l 2. d u b n a 1930 v Praze. R o d i č e se v š a k b r z y odstěhovali zpět d o m o r a v s k o - s l e z s k é h o F r ý d k u , k d e byl j e h o o t e c ú č e t n í m ve válcovn á c h p l e c h ů » K a r l o v a h u ť « v L í s k o v c i u F r ý d k y , o d k u d p o c h á z e l a k d e je též p o h ř b e n . M a t k a byla p ů v o d n ě u č i t e l k a , m u s i l a však brzy t o t o p o v o l á n í p r o těžk o u z r a k o v o u v a d u o p u s t i t (byla p o s l e d n í d v ě desetiletí p ř e d s k o n e m slepá). V roce 1949 a b s o l v o v a l Koval B e z r u č o v o r e á l n é g y m n á z i u m v M í s t k u - v t. 1941 j a k o p r v n í v Č S R n á s i l n ě nacisty u z a v ř e n é - a v t e m ž e roce v s t o u p i l d o aspirantátu s a l e z i á n ů D o n a B o s k á v j i h o m o r a v s k é m O ř e c h o v ě u P o l e š o v i c . Z d e t a k é n a vlastní k ů ž i zažil násilný n o č n í přepad klášterních řeholních k o m u n i t jednotkami S t B v n o c i ze 13. n a 14. d u b e n 1950. Po r o z p u š t ě n í s a l e z í á n s k é h o ústavu se K o v a l p o k u s i l z a p s a t n a f i l o s o f i c k o u f a k u l t u M a s a r y k o v y u n i v e r z i t y v B r n ě , byl však z n á b o ž e n s k ý c h d ů v o d ů o d m í t n u t a p r a c o v a l p a k j a k o valcfr v ž e l e z á r n á c h » S t a l i n g r a d « ve F r ý d k u , k d e byl již k o n c e m v á l k y t o t á l n ě n a s a z e n a k d e t a k é pracoval u ž p ř e d t í m j a k o s t u d e n t o p r á z d n i n á c h . Teprve p o t o m byl přijat n a f i l o s o f i c k o u f a k u l t u P a l a c k é h o u n i v e r z i t y v Olom o u c i , k d e v roce 1955 p r o m o v a l v o b o r u r u š t i n a - s r o v n á v a c í s l o v a n s k ý jazyk o z p y t . P o z d ě j i byl přijat d o j a z y k o v ě d n é h o o d d ě l e n í Č e s k o s l o v e n s k é A k a d e m i e věd v Praze, o d k u d byl p o z a t č e n í r. 1960 a v ě z n ě n í v p o v ě s t n é r u z y ň s k é v ě z n i c i v r, 1961 p r o p u š t ě n . Pak nastala d o b a n o u z e a h l e d á n í místa. T é m ě ř r o k byl prom o v a n ý filolog K o v a l b e z z a m ě s t n á n í , p a k našel m í s t o j a k o o d b y t á f v h l o u b ě t í n ské Tesle, n a č e ž byl tri roky n a p ř e d z á v o z n í k e m a p a k s k l a d n í k e m v N á r o d n í g a lerii v Praze a p o t o m t e c h n i c k ý m d o k u m e n t á t o r e m d v o u p r a ž s k ý c h v ý z k u m n ý c h ústavů; stavebního a d o p r a v n í h o . S o u č a s n ě z p í v a l v n ě k o l i k a p r a ž s k ý c h sborech a v y s t u p o v a l t é ž j a k o flétnista s n ě k o l i k a p r a ž s k ý m i k o m o r n í m i s o u b o r y na k o n c e r t e c h , n a v e r n i s á ž í c h výstav a v p r a ž s k é p o e t i c k é k a v á r n ě V i o l a , 19. s r p n a 1968 j a k o č l e n K ü h n o v a s m í š e n é h o sboru odejel n a m e z i n á r o d n í s b o r o v o u s o u t ě ž d o i t a l s k é h o A r e z z a . P r á v ě v těch d n e c h bylo Č e s k o s l o v e n s k o o b s a z e n o j e d n o t k a m i V a r š a v s k é s m l o u v y a K o v a l se p o k o n c e r t n í m t u r n é p o I t á l i i r o z h o d l zůstat n a Z á p a d ě . N a p ř e d byl s t i p e n d i s t o u S l o v a n s k é h o ú s t a v u v í d e ň s k é u n i v e r z i t y a p ů s o b i l ve V í d n i k r á t c e též j a k o režisér v L i d o v é m d i v a d l e {Volkstheater}, k d e sestavil a i n s c e n o v a l d v o u h o d i n o v ý u m ě l e c k ý p r o g r a m k 50. v ý r o č í Č S R , a byl t a m též č l e n e m u k r a j i n s k é h o a arm é n s k é h o kostelního sboru. Ve V í d n i rovněž p o m á h a l organizovat instalaci ú s p ě š n é výstavy o b r a z ů s v é h o p r á v ě e m i g r o v a v š í h o p r a ž s k é h o přítele m a l í ř e Tomáše Hovorky - spoluautora skleněných vitráží vítězného československého p a v i l o n u n a E x p o 66 v M o n t r é a i u - v I n t e r n a t i o n a l - K ü n s t l e r k l u b u ve v í d e ň s k é m H o f b u r g u , n a jejíž v e r n i s á ž i t é ž s p o l u s P a v l e m S o u č k e m ú č i n k o v a l . V roce 1969 odejel d o Ř í m a n a t e o l o g i c k á s t u d i a , která p o a b s o l v o v á n í P a p e ž s k é u n i v e r z i t y
274
G r e g o r i a n y j a k o a l u m n u s P a p e ž s k é r u s k é koleje u k o n č i l l i c e n c i á t e m n a Papežs k é m v ý c h o d n í m i n s t i t u t u v Ř í m ě r. 1976. N a k n ě z e byl vysvěcen v r. 1975 v Řím ě papežem Pavlem VI. P o tříletém p ů s o b e n í j a k o k a t o l i c k ý d u c h o v n í p r o u n i v e r z i t n í s t u d e n t y při R u h r - U n i v e r s i t ä t v B o c h u n n u , j e d n o l e t é m p o b y t u v Bruselu a na F i l i p í n á c h j a k o v e d o u c í ruských n á b o ž e n s k ý c h p r o g r a m ů p r o oblast S i b i ř e v Radio Veritas Asia v Q u e z o n C i t y u M a n i l y a d a l š í m tříletém p ů s o b e n í n a r ů z n ý c h n ě m e c k ý c h far á c h ( n a p o s l e d v M a n n h e i m u ) je n y n í O t e c L i b o r K o v a l d u c h o v n í m s p r á v c e m k a t o l i c k ý c h U k r a j i n c ů v ý c h o d n í h o o b ř a d u v J i ž n í m B á d e n s k u a stará se t é ž o Čechy a S l o v á k y v e Freiburgu a o k o l í . Je r o v n ě ž a u t o r e m r ů z n ý c h o d b o r n ý c h statí v českých, r u s k ý c h , n ě m e c k ý c h a italských č a s o p i s e c h a je i s p o l u a u t o r e m R u s k o č e s k é h o s l o v n í k u lingvistické t e r m i n o l o g i e ( P r a h a 1960). J e h o h a b i l i t a č n í p r á c e n a U k r a j i n s k é s v o b o d n é u n i v e r z i t ě v M n i c h o v ě je věn o v á n a o t á z k á m c y r i l o m e t o d ě j s k é e t h o l o g i e . Je r o v n ě ž č l e n e m Svobodného suazu německých autorů (Freier Deutscher Autoreiwcrband). B á s n ě a povídky začal p u b l i k o v a t již j a k o ž á k v dětských p ř í l o h á c h místních novin, p o válce j a k o student přispíval pravidelně d o studentského k a t o l i c k é h o časopisu Úsvit (dříve Jitro) i jinam. V prvních d v o u poválečných letech byl i h l a v n í m redaktorem a vydavatelem místního m ě s í č n í k u katolických j u n á k ů . Po k o m u n i s t i c k é m puči 1948 byl nucen se odmlčet; teprve r. 1966 vyšlo v pražském Plameni několik ukázek z cyklu groteskních b á s n í Ligvoiytmomelodie aneb Písně moudrého blázna, které vyšly s o u b o r n ě a ž r. 1980 v exilovém nakladatelství Konfrontace v Curychu. P o s l e d n í K o v a l o v a sbírka Dvanáct listů z kalendáře vyšla p o p r v é Česky v r, 1984 (s p ů v o d n í m v ě n o v á n í m k 50. v ý r o č í ú m r t í O t o k a r a B ř e z i n y s t i t u l e m Měsíce) j a k o v z á c n á sběratelská b i b l i o f i l i e vytištěná r u č n ě n a p e r g a m e n o v é m p a p í ř e ve 100 výtiscích s p o d p i s e m a u t o r a v k n i h t i s k a ř s k é d í l n ě sv. A n t o n í n a E g y p t s k é h o ve farnosti sv. B a ž i l a V e l i k é h o v C o a l p o r t u , P e n n s y l v a n i a ve Spojených státech, v ú p r a v ě a t e c h n i c k é m p r o v e d e n í č e s k é h o p r a v o s l a v n é h o k n ě z e a grafika O t c e Pavla S o u č k a , d a l š í c h 100 s o u k r o m ý c h bibliofilských výtisků ve v l a s t n í ú p r a v ě a s ilustracemi n ě m e c k é h o k a t o l i c k é h o faráře a m a l í ř e U d o Körnera vydal n a p o č á t k u r. 1985 k o b ě m a Z a h r a d n í č k o v ý m j u b i l e j f m ( n e d o ž i t é o s m d e s á t i n y a 25. v ý r o č í smrti) a u t o r s á m . N a závěr bych se chtěl z m í n i t ještě o j e d n é a u t o r o v ě r u k o p i s n é sbírce, která m ě zvláště o k o u z l i l a a o d h a l i l a n o v é d i m e n z e v K o v a l o v ě tvorbě, J m e n u j e se Květy staré Koreje s p o d t i t u l e m Dvanáct parafrází na starou korejskou poezi ve formě sidžo. A ani z d e b y c h n e c h t ě l tvrdit, že se tu K o v a l u č i l u M a t h e s i o v ý c h Zpěvů staré Číny, i k d y ž z d e n e l z e n e v i d ě t i jistý f o r m á l n í vliv N a m G i D o k e m p o prvé d o češtiny p ř e l o ž e n é a O l d ř i c h e m V y h l í d a l e m p ř e b á s n ě n é staré k o r e j s k é poezie, vyšlé k o n c e m p a d e s á t ý c h let v p r a ž s k é m n a k l a d a t e l s t v í S N K L H U v ř a d ě » S v ě t o v á č e t b a « p o d n á z v e m Chrysantémy. Š k o d a , ž e sbírka je - j a k o o s t a t n ě i Kon/tra/texty a d o jisté m í r y i Písně moudrého blázna - p o u h ý m torzem,, n e b o ť p ů v o d n ě o b s a h o v a l a tři částí: p a r a f r á z e k o r e j s k é (sidžo), j a p o n s k é ( h a i k u ) a čínská, se s o u h r n n ý m n á z v e m Nové zpěvy staré Ázie. P o s l e d n í d v ě části - j a p o n ská a č í n s k á - se b o h u ž e l p o s r p n o v ý c h u d á l o s t e c h d o m a ztratily, p o d o b n ě j a k o j j i n é a u t o r o v y b á s n ě . Z a z a c h o v á n í p a r a f r á z i korejských v d ě č í m e již s h o r a z m í n ě n é m u p r v n í m u vydavateli K o v a l o v ý c h Měsíců O t c i Pavlu S o u č k o v i , j e m u ž jejich k o p i e a u t o r v P r a z e p ř e d lety v ě n o v a l a které si p a k přivezl s sebou d o U S A , k d e je p o více n e ž dvaceti letech v l o n i o p ě t o d e v z d a l d o r u k o u a u t o r a při j e h o návštěvě S p o j e n ý c h států. V r u k o p i s e z a t í m z ů s t á v á i d a l š í a u t o r o v a sbírka satirických p a r o d i í n a l i d o v é p í s n ě Špalíček písní (ne)národních.
275
N a k o n e c n e m ů ž e m e s v d ě č n o s t í a u z n á n í m n e v z p o m e n o u t d o c e n t a freiburské univerzity, slavisty a b o h e m i s t y D r a Petra D r e w s e , v n ě m ž a u t o r n a l e z l vynik a j í c í h o překladatele d o n ě m č i n y nejen svých Dvanácti listů z kalendáře, ale i Kon/tra/textů a Květů staré Koreje. P r v n í z j m e n o v a n ý c h sbírek p ř e l o ž i l i d o f r a n c o u z š t i n y C h r i s t i a n L i e n e r t a Pierre M i r i m a n o f f . Stejný n á š d í k a u z n á n í p a t ř í i všem třem i l u s t r á t o r ů m K o v a l o v ý c h sbírek: n ě m e c k é m u faráři a malíři U d o K ö r n e r o v i z M a n n h e i m u z a skvělé a o r i g i n á l n í p r o v e d e n í kreseb k j e d n o t l i v ý m b á s n í m sbírky Dvanáct listů z kalendáře, jejichž jsou n e d í l n o u a k o n g e n i á l n í součástí, stejně j a k o v ý s t i ž n é a v t i p n é kresby ke Kovaiovýin Lingvorytmomelodiím aneb Písním moudrého blázna o d psychologa, kybernetika, r o m a n o p i s c e , b á s n í k a a m a l í ř e D r a V á c l a v a P i n k a v y z a n g l i c k é h o Colchesteru. A u t o r e m z d a ř i l ý c h t i t u l n í c h linorytů k o b ě m a p ř e d c h o z í m Kovalovým b á s n i c k ý m s b í r k á m - Kon/tra/textům a Kryliádám - je z n á m ý skladatel a z p ě v á k protestních písní, b á s n í k a m a l í ř Karel Kryl, ž i j í c í v M n i c h o v ě . Přitom z d e n e n í m o ž n o n e v z p o m e n o u t ani d a l š í h o a u t o r o v a přítele, n e d á v n o z e m ř e l é h o h u d e b n í h o skladatele a k l a v í r n í h o v i r t u ó z a J a n a N o v á k a , který j a k o v y n i k a j í c í latinista p ř e l o ž i l v t i p n ě d o latiny z a u t o r o v ý c h Písní moudrého blázna básně O v e č k a L u n a I a II ( L u n a g n a I a I I ) a d a l š í h o v y n i k a j í c í h o č e s k é h o k l a v í r n í h o v i r t u ó z a a h u d e b n í h o skladatele Ilju H u r n í k a , který j i ž před lety zhud e b n i l některé z b á s n í této K o v a l o v y sbírky. K o v a l o v i s a m é m u pak p a t ř í d í k za to, že s e z n á m i l a p o b í d l k v e l m i p l o d n é a úspěšné - byť i p o m ě r n ě k r á t k é - u m ě l e c k é s p o l u p r á c i J a n a N o v á k a s vynikajícím českým p a n t o m i m e m D u š a n e m P a ř í z k e m v j e h o dnes j i ž p r o s l u l é m Divadle p a n t o m i m y na z á m k u ve š v á b s k é m E l l w a n g e n . I jen letmý p o h l e d n a K o v a l o v u tvorbu n á m d á v á tušit, j a k v e l k é h o b á s n í k a m á m e ve svém středu. Sursum cordai
KRAJANSKÉ KNIHKUPECTVÍ VE
VÍDNI
O d roku 1973 d o s t á v a j í k r a j a n é ve s v o b o d n é m světě k n i h y od z á s i l k o v é služby k r a j a n a Pastrňáka - Bohemia Book Store ve V í d n i , která z a č a l a tak říkajíce prodejem z kufru a výstavek při krajanských akcích. V roce 1982, kdy se k o n a l S o k o l s k ý slet ve V í d n i , bylo o t e v ř e n o k n i h k u p e c t v í s českou a s l o v e n s k o u literaturou ve středu města, 1 5 0 m o d o b c h o d n í h o d o m u H e r z m a n s k ý . N e j e n k r a j a n é z celého světa d o s t á v a j í n a d á l e d u š e v n í p o t r a v u z V í d n ě , ale i návštěvníci z Československa z d e n a j d o u h l e d a n é k n i h y , které d o m a n e d o s t a n o u . V roce 1984 zahájila pobočka v U S A se zasíláním k n i h , pro rychlejší z á s o b o v á n í krajanů na americkém kontinentě. Při návštěvě V í d n ě navštivte toto krajanské knihkupectví, ve kterém najdete nové i a n t i k v á r n í knihy, p o h á d k y , detektivky, n a u č n o u literaturu, slovníky i kuchařky, velký výběr gramofonových desek i kazet. M á t e m o ž n o s t si p r o h l é d n o u t obrazy (Kristofori, Tichý), plakáty (A. M u c h a , J. Zrzavý), reprodukce (M. Aleš, Svengsbír), kalendáře, pohlednice. Stále více se rozšiřující služby k r a j a n ů m , obstarávání k n i h dle p ř á n í z á k a z n í k ů i cizojazyčné, podle r č e n í » n á š z á k a z n í k , náš p á n « je tu na pravém místě. Přesvědčte se sami a napište si o seznamy! K n i h k u p e c t v í Pnstrňák, Lindengasse 5, A - 1 0 7 0 W i e n , Austria (tel. W i e n 9 6 3 7 7 9 je 24 h o d i n p r o Vás v provozu). N a konec snad jen p o p ř á t k n i h k u p e c t v í krajana Pastrňáka d o dalších let m n o h o hezkých k n i h a ještě více spokojených z á k a z n í k ů !
276
Svědectví OKOLO
SVATOMETODĚJSKÉHO
K CELOSTÁTNÍMU
SJEZDU
VÝROČÍ
»PACEM
A U G U S T I N NAVRÁTIL
IN
OTEVŘENÝ
220 TERR1S«
226
DOPIS
230
Č. 2
VZÁJEMNÁ NOVOROČNÍ BLAHOPŘÁNÍ KARDINÁLA A REŽIM
PRESIDENTA
TOMÁŠKA
HUSÁKA
239
A
CÍRKEV
241
PRAŽSKÁ
VÝZVA
245
PŘÍPAD V
LADISLAVA
ZÁJMU
ZPRÁVY
A
ANTONIN
LIDSKÝCH
LISE
247
PRÁV
264
RECENSE
KRATOCHVIL
NA
OKRAJ
JOSEFA NEDOŽITÉ
OSMDESÁTINY
BÁSNÍKA
MIROSLAV PODIVÍNSKÝ
MELANCHOLIE KOSTOHRYZE
JANA
PROF. VÁCLAV KARDINÁL
IC O S M D E S Á T I N Á M ANTONIN
VÁCLAVA
KRATOCHVIL
KRAJANSKÉ
KNIHKUPECTVÍ
268
ZAHRADNÍČKA ČERNÝ
A
TROCHTA
ČERNÉHO
BÁSNÍK VE
V
VÍDNI
NAŠEM
269
ŠTĚPÁN 270 272
STŘEDU
273 276
