Archivy | Texty | Ukázky | Vidiadhar Surajprasad Naipaul: Dům pana Biswase
Vidiadhar Surajprasad Naipaul: Dům pana Biswase l PASTORÁLA
Krátce před tím, než se narodil, propukla další hádka mezi Bipti, matkou pana Biswase, a jeho otcem Raghuem. Bipti vzala své tři děti a šla pod žhavým sluncem pěšky celou cestu až do vesnice, kde žila její matka Bissoondaye. Tam se Bipti dala do pláče a vyprávěla starou historku o Raghuově lakomství. Jak sleduje každý cenf, který jí dá, jak počítá každý suchar v plechovce a jak raději jde patnáct kilometrů pěšky, než by dal kočímu pětník.
Záduchou soužený Biptin otec se podepřel na žíněném loži a pravil jako vždy, když šlo o něco nešťastného : „Osud. S tím se nedá nic dělat."
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Osud ho zavedl z Indie na třtinovou plantáž, způsobil, že rychle zestárl, a nechal ho umírat v rozpadávající se hliněné chýši uprostřed bažin. Přesto však hovořil o Osudu často a vřele, jako kdyby se mu dostalo mimořádné přízně již tím, že zůstal naživu.
Zatímco stařec vykládal dál, Bissoondaye poslala pro porodní bábu, udělala vnoučatům jídlo a ustlala jim. Když přišla porodní bába, děti už ispaly. O něco později je probudil křik pana Biswase a pištění porodní báby.
„Co je to?" zeptal se stařec. „Chlapec nebo děvče?"
„Chlapec, chlapec," křičela porodní bába, „ale jaký chlapec! Má šest prstů a přišel nesprávnou cestou."
Stařec zasténal a Bissoondaye řekla: „Já to věděla. Nemám štěstí." Přestože byla noc a cesta byla pustá, ihned se vydala z chýše do nejbližší vesnice, u které rostl živý plot z kaktusů. Vrátila se s kaktusovými listy, nakrájela je na nudličky a rozvěsila nad každé dveře, nad každé okno, nad každý otvor, kudy by mohl zlý duch vkročit do chýše.
Ale porodní bába jí řekla: „Dělej co dělej, tenhle chlapec sní vlastní matku i otce."
Druhý den ráno, když se v jasném světle zdálo, že všichni zlí duchové jistě opustili zemi, přišel pandit, malý, tenký mužík s ostře řezanou, jízlivou tváří a ledabylým chováním. Bissoondaye ho usadila na žíněném loži, odkud vyhnala starého, a pak panditovi pověděla, co se přihodilo.
„Hm. Přišel nesprávnou cestou. A o půlnoci, říkalas."
Bissoondaye neměla možnost stanovit dobu, ale ona i porodní bába měly za to, že byla půlnoc, nepříznivá hodina.
Bissoondaye před panditem seděla se schýlenou a zakrytou hlavou, a on náhle ožil: „To nic. Na tom nesejde. Vždycky se najdou způsoby a prostředky, jak se s těmihle nešťastnými záležitostmi vyrovnat." Rozvázal svůj červený uzlík, vytáhl astrologický kalendář, svazek vol¬ných tuhých, dlouhých a úzkých listů v deskách. Listy stářím zhnědly a jejich zatuchlý piach se mísil s čpěním červeno okrové pasty ze santálového dřeva, jíž byly umazány. Fandit zvedl list, chviličku četl, navlhčil jazykem ukazováček a zvedl jiný list.
Konečně pravil: „Nejdříve rysy toho nešťastného chlapečka. Bude mít dobré zuby, ale budou dosti široké, s mezerami mezi sebou. Myslím, že víte, co to znamená. Bude z něho smilník a marnotratník. A nejspíš taky lhář. S těmi mezerami mezi zuby si člověk nemůže být docela jist. Mohou znamenat jen jednu z těch vlastností a mohou také znamenat všechny tři."
„A co těch šest prstů, pandite?"
„To je samozřejmě strašné znamení. Mohu poradit jen to, abyste ho drželi stranou stromů a vody. Hlavně vody."
„A nikdy ho nekoupat?"
„To jsem neřekl." Zvedl pravou ruku, stále prsty k sobě, naklonil hlavu na stranu a pomalu prohlásil: „Člověk musí to, co praví kniha, správně vykládat." Levou rukou zaťukal na kalendář. „A když kniha praví voda, myslím, že to znamená vodu v přírodní formě."
„V přírodní formě?"
„V přírodní formě," opakoval trochu nejistě pandit. „Tím chci říct," řekl rychle a trochu nerudně, „abyste ho drželi stranou řek a rybníků. A pochopitelně moře. A ještě něco," dodal už spokojeněji, „bude mít nešťastné kýchání." Začal skládat dlouhé listy svého kalendáře. „Mnoho zla, které tento chlapeček nepochybně přinese, se zmírní, bude-li jeho otci jedenadvacet dní zakázáno, aby se na něj podíval."
„To bude snadné," řekla Bissoondaye, poprvé vkládajíc do řeči cit.
„Jednadvacátého dne otec chlapce musí vidět. Ale ne ve skutečnosti."
„V zrcadle, pandite?"
„To bych nepokládal za správnou radu. Použijte mosazný talíř a dobře jej vyleštěte."
„Jistě."
„Ten mosazný talíř musíte natřít kokosovým olejem, který — mimochodem — musíte sama udělat z kokosových ořechů nasbíraných vlastníma rukama, a v odraze olejového lesku musí otec vidět tvář svého syna." Svázal astrologický kalendář, zabalil jej do uzlíku z červené bavlněné látky, potřísněného rovněž pastou ze santálového dřeva. „Doufám, že to je všechno."
„Na jedno jsme zapomněli, pandite. Na jméno."
„V tom vám tak úplně nemohu pomoci. Zdá se mi však, že zcela bezpečná předpona by byla Mo. Záleží na vás, abyste si vymysleli něco, co by se k ní dalo přidat."
„Ach, pandite, musíte mi pomoci. Nenapadá mě nic než hun."
Pandit se podivil a měl nelíčenou radost. „Ale to je výtečné. Výtečné. Mohun. Sám bych nebyl schopen vybrat lepší jméno. Protože jak víte, Mohun znamená milovaný, a právě to jméno daly dojičky Pánu Krišnovi." Při vzpomínce na legendu mu změkl výraz v očích a zdálo se, že na okamžik zapomněl na Bissoondaye a na pana Biswase.
Bissoondaye vytáhla z uzlíku na konci svého přehozu stříbrný florin a nabídla jej panditovi a přitom mumlala omluvu, že nemůže dát víc. Ve skutečnosti byl potěšen; očekával míň.
Ještě než mu bylo devět dní, pan Biswas ztratil šestý prst. Jednoduše mu v noci upadl. Pro Bipti to nebylo zrovna příjemné, když ráno natřásala prostěradlo a viděla, jak na zem padá ten prstíček. Bissoondaye v tom spatřovala skvělé znamení a pochovala prstíček za dobytčí ohradou vzadu za domem, nedaleko od místa, kde zahrabala i pupeční šňůru pana Biswase.
V následujících dnech zacházely s panem Biswasem pozorně a uctivě. Když bratři a sestry rušili jeho spánek, dostali pohlavek. Ohebnost jeho údů byla pokládána za důležitou věc. Ráno i večer byl masírován kokosovým olejem. Všechny klouby byly procvičovány, ručičky a nožičky se šikmo překládaly na červeně svítícím trupu. Pravý paleček se mu dotýkal levého ramínka, levý paleček pravého ramínka a oba palečky nosánku. A potom .se všechny jeho končetiny spojovaly na bříšku a se smíchem a tlesknutím se zase pouštěly.
Pan Biswas na tyto prostocviky reagoval příznivě a Bissoonidaye byla plná důvěry, takže se rozhodla uspořádat devátého dne oslavu. Sezvala lidi ze vsi a potóstila je. Přišel i pandit a choval se překvapivě mile, dával sice najevo, že nebýt jeho zásahu, by se žádná oslava ne¬byla konala. Holič Džbagru si přinesl buben a Selchan si pomazal celé tělo popelem a v ohradě pro dobytek předvedl Sívův tanec.
Nepříjemná chvíle nastala, když se objevil Raghu, otec pana Biswase. Přišel pěšky, dhoti a kabát měl celý propocený a uprášený. „To je všechno pěkné, že slavíte," řekl, „ale kde máte otce?"
„Hned se mi kliď z domu," řekla mu Bissoondaye, která vyšla z kuchyňky po straně domu. „Otce! To si říkáš otec, když svou ženu vyženeš, kdykoli jí ztěžknou nohy?"
„Do toho ti nic není," odsekl Raghu, „kde mám syna?"
„Jen táhni. Pánbůh ti odplatil za to tvoje vychloubání a sprostotu. Jen se jdi na syna podívat. On tě sní. Má šest prstů a přišel nesprávnou cestou. A taky má nešťastné kýchání."
Raghu se zastavil. „Nešťastné kýchání?"
„Varovala jsem tě. Můžeš ho vidět teprve jednadvacátého dne. Jestli teď provedeš nějakou pitomost, padne všechno na tvou hlavu."
Ze žíněného lože zamručel stařec na Raghua pár nadávek. „Ty nestydatý holomku! Když vidím, jak se tenhle chlap chová, začínám mít pocit, že nastal Černý věk."
Ovzduší projasnila hádka s výhrůžkami, jež následovaly. Raghu přiznal, že nebyl v právu a že už za to vytrpěl dost. Bipti řekla, že je ochotná vrátit se s ním domů. A Raghu slíbil, že jednadvacátého dne zase přijde.
Bissoondaye se na ten den připravovala sbíráním suchých kokosových ořechů. Loupala je, strouhala jádra a lisovala olej, jak poručil pandit. Znamenalo to dlouho vařit, pak sbírat pěnu a zase vařit. Bylo k nevíře, kolik kokosových ořechů bylo zapotřebí k tomu, aby se vylisovalo trochu oleje. Ale přece jen byl olej včas připraven a pak přišel nastrojený Raghu s dokonale ulízanými a lesknoucími se vlasy, s přistřiženým knírkem a způsobným chováním. Vešel se semknutým kloboukem do tmavé vnitřní světnice v chýši, v níž to páchlo horkým olejem a starými došky. Napravo od obličeje si přidržoval klobouk a pohlédl do olejem natřeného mosazného talíře. Pana Biswase, zakrytého před otcovým přímým pohledem kloboukem, zabalily ženy od hlavy až k patě a držely ho proti talíři tvářičkou dolů. Nelíbilo se mu to. Svraštil čelíčko, sevřel očička a dal se do řvaní. Jasně jantarová olejová plocha se rozechvěla, rozmazala odraz tvářičky pana Biswase, jež byla už stejně zlostí zkřivena, a bylo po koukání.
Po několika dnech se Bipti s dětmi vrátila domů. A tam důležitost pana Biswase pomalu, ale jistě klesala. Přišel oas, ikdy se přestalo i s každodenní masáží.
Na lehkou váhu ho však přesto nebrali. Nikdy nezapomínali, že je nešťastné dítě a že má obzvlášť nešťastné kýohání. Pan Biswas se snadno nachladil a v období dešťů ohrožoval svou rodinu chudobou. Jestliže před Raghuovým odchodem na třtinovou plantáž pan Biswas kýchl, Raghu zůstal doma, pracoval
ráno na své zeleninové zahrádce a odpoledne vyřezával dřeváky, vyráběl vycházkové hole a na jejich držadla a rukojeti tesáků ryl ozdobné obrázky. Jeho oblíbeným obrázkem byly holínky. Nikdy je sice neměl, ale viděl je na dozorci. Ať už Raghu dělal cokoli, nikdy neopouštěl domov. Ale i tak po kýchnutí pana Biswase často docházelo k menším nehodám. Při nákupu přišli o pár šesťáků, rozbila se láhev nebo se převrhla mísa s jídlem. Jednou pan Biswas kýchl tři rána po sobě.
„Ten kluk vážně svou rodinu sní," pravil Raghu.
Jednou ráno Raghu zrovna překročil stružku, která tekla mezi cestou a dvorkem a najednou zůstal stát. Pan Biswas kýchl. Bipti vyběhla ven a volala: „To nevadí. Kýchl, až když už jsi byl na cestě."
„Ale já jsem ho slyšel. A úplně jasně."
Bipti ho přemluvila, aby šel do práce. Za hodinu nebo za dvě, když čistila rýži na oběd, zaslechla od cesty křik, a když vyšla ven, viděla, že Raghu leží na volském potahu a pravou nohu má zavázanou ve zkrvavených obvazech. Křičel ne bolestí, ale vzteky. Muž, který ho přivedl, odmítl mu pomoci na dvorek. Každý příliš dobře znal kýchání pana Biswase. Raghu se musel opřít Bipti o rameno a dokulhat dovnitř sám.
„Ten kluk z nás ze všech udělá žebráky," pravil Raghu.
Mluvil z něho zakořeněný strach. Třebaže šetřil a snažil se, aby se s rodinou obešli bez mnoha věcí, nikdy neztratil obavu, že na ně číhá zkáza. Čím více lakotil, tím více cítil, že by měl rozhazovat a ztrácet, a tím opatrnějším se stával.
Každou sobotu si stoupl s ostatními dělníky před plantážní kanceláří do fronty na výplatu. Dozorce seděl u stolku, na kterém ležel jeho korkový klobouk barvy khaki, nadměrné velikosti, ale symbolizující jisté bohatství. Po levici mu sedel indický účetní, důležitý, a nelítostný a přesný, psal úhlednýma ručkama Černým a červeným inkoustem úhledné číslice do hlavní knihy. Účetní psal číslice a vysokým, přesným hlasem vyvolával jména a částky, zatímco dozorce vybíral mince ze sloupečků stříbrňáků a z hromádek měďáků, jež měl před sebou. Ještě promyšleněji lovil bankovky z modrých hald jednodolarovek, červené pyramidky dvoudolarovek a velmi nizoučké kupy pětidolarovek. Pět dolarů týdně vydělával málokterý dělník. Ty pětidolarovky byly pro ty, kdo brali, kromě své, také mzdu svých žen či dětí. Tuhé modré papírové sáčky obklopovaly dozorcův korkový klobouk, jako by jej hlídaly. Měly nahoře dírkování, byly popsány velikými číslicemi a stály zpříma, jen proto, že v sobě měly těžké mince. Čistými okrouhlými dírkami bylo možno zahlédnout, že se tam lesknou a — jak řekli Raghuovi — mohou tam dýchat.
Tyhle sáčky Raghuia fascinovaly. Podařilo se mu jich pár sehnat a po mnoha měsících a drobných uskocích — když třeba proměnil šilink na dvanáct pencí — i naplnit. A potom už se mu nikdy nepodařilo přestat. Nikdo, ani Bipti nevěděla, kam je schoval. Ale povídalo se, že své peníze zakopal a že je nejspíš nejbohatší v celé vesnici. Takové řeči Raghua vyplašily, a aby jim čelil, byl stále obezřetnější.
Vidiadhar Suriaprasad Naipaul
