2. bfezna slaví český národ památku jedné ze zářných postať svých dějin, BLAHOSLAVENÉ ANEŽKY PŘEMYSLOVNY. Anežka se narodila 20. ledna 1208 na královském hradě v Praze. Jejím otcem by král Přemysl Otakar I. Matka Konstancie, druhá manželka Otakara /., pocházela z Uher. Několikrát se otec pokoušel zasnoubit Anežku mocným vladařům, ale pokaždé ze sňatku sešlo. 25. března 1235 mohla splnit Anežka své nejvroucnější přání a vstoupit do kláštera klarisek na Františku. Ani v klášteře však nezapomínala na svůj lid a pomáhala všem potřebným, od těch nejnuznějších až po členy své vlastni královské rodiny.
Z obrazu
M.
Zemřela 2. března 1282. Následující příběh zachycuje jednu z dramatických chvílí českého národa:
Floriana
B O U Ř E Nebe nad Prahou zešedlo, oblohou se valily těžké mraky, bouře byla na spadnutí. Den se nachýlil k večeru. Zeny v sednicích zažíhaly louče, dříve však dobře dveře zanikly na petlice, neboť dnes se nikomu neotvírá, nevíš, zdali i v příteli není zakuklen nepřítel. U žen v domech zůstali jen starci a děti, neboť muži a jinoši si stelou ve vojenských stanech. Ten v královském, onen v odbojnickém pluku. Mají proč ženy doma Boha vzývat - syn stojí proti otci, otec proti synu; i v tom kmitavém plameni louče jako by se už předem rděla krev, jež bude v hodině příští prolévána.
Kralevic Přemysl Otakar II. postavil odbojné vojsko proti otci. Král Václav II. spěchá ztrestat odbojného syna. Má tedy proč být zachmuřena česká obloha, mají proč kvílet ženy při zavřených dveřích. Jen jedna z nich se nezalekla blesku, který ohnivým bičem švihl oblohu právě nad klášterem na Františku - hrom zaburácel, až se chrámové stěny chvějí. Ale Anežka, druhdy Přemyslovna, nyní starší sestra chudých panen sv. Kláry, pevným krokem přešla ambity, rázně si otevřela bránu a vyšla do uliček. Dobře zná cestu, kterou naposledy prošla tehdy před léty, když ještě byla mladou princeznou, kterou ve slavném průvodu vedli na František k Ženichovi. Léty nic neubylo nohám na hbitosti, nikterak nepřibylo bázně v jejím srdci. Chce-li Bůh, Anežka ví, že zmůže všechno. A dnes má velký úkol před sebou. Usmířit svého bratra Václava se svým synovcem a jeho synem, a tak zachránit stovky duší, jež by náhlou smrtí v boji mohly snadno s životem pozemským ztratit i život věčný. Několikrát potkala vojenské stráže. Přešla však svobodně. Vždyť všichni dobře znali tuto štíhlou řeholnici a pohled jejích teskných očí jim připomenul náhle domov; i ten nejtvrdší žoldnéř teskně za ní stočil hlavu, jako by její vznosná postava odnášela s sebou jejich lepší půli srdce. Došla na hrad právě, když bouře vypukla v plné síle. V proudech lijáku kráčela lehce jako zjevení vyšších světů. Klášterní plášť jí vlál větrem, závoj na hlavě byl všecek smáčen deštěm. Ale tím jasněji vynikaly výrazné rysy obličeje, jemně zahrocený nos, sladce vykrojená ústa a velké, propastně černé oči po matce Konstancii, uherské princezně, která v očích mívala smutek uherských pustin i oheň opojných vín. U dcery Anežky se smutek v očích změnil v tajemný stesk po věčných luzích a oheň v jejích zracích hořel svatou září. To vŠe prolétlo hlavou královou, když jeho sestra před ním náhle stanula. »Ty, Anežko, zde? V takový nečas vážilas cestu?« » Bratře předrahý, musela jsem. Co je povětří proti bouřím v lidských duších, Václave? Těch se musíme lekat, ty škodí víc než blesky z oblohy. « » Už tuším, co tě ke mně vede. « » Nemýlíš se. Přicházím naléhavě prosit - nezdvihej meče proti vlastní krvi! « » Chceš snad, abych vzpurné mládě nechal bez trestu porušovat čtvrté přikázání Boží? Syn mne chce připravit o trůn. To schvaluješ?« »Ne, neschvaluji, jak bych mohla? Také jsem Otakaru řekla přímo, že se dopouští těžkého hříchu. « »Jakže, ty jsi s ním mluvila? « »Dnes ráno. Celou noc jsem se modlila, aby mi Bůh vložil na jazyk vhodná slova, jimiž by bylo možno zastavit příval utrpení, který se vaší vinou valí na ubohý lid. Pak jsem šla do tábora odbojníka. « » Ten si asi dal sotva říci. « » Mýlíš se, králi. Kdybych já sama k němu mluvila, snad by má slova byla planá. Já se však radila s Bohem a Bůh pak mluvil za mne. Otakar tě prosí, bratře, abys mu odpustil a smířil se s ním. Opět ti chce být poslušným synem. «
» T o s dokázala, A n e ž k o ? « král j e tak p ř e k v a p e n , že neví, co říci. Ale z v ý r a z u j e h o obličeje Anežka čte, že nepřišla m a r n ě . T a k o v í j s o u , pomyslila si, p o m í r u touží oba, otec i syn, ale n a v e n e k zůstávají tvrdí a žádný z nich b y s á m neřekl p r v n í smírné slovo. » S m í m vzkázat t v é m u kralevici, že h o nebudeš trestat, až rozpustí o d b o j n é vojsko a vrátí se d o m ů ? « » T o b ě , Anežko, n i k d y nelze nic o d ř e k n o u t , « n e z v y k l e m ě k c e král. » Myslím, že ani B ů h t v o u p r o s b u n i k d y n e o d m í t n e . «
odpověděl
N o č n í m r a k y se změnily v ranní červánky, neklid se r o z p l y n u l a v zemi nastal zase p o k o j a mír. M. H.
PRO JANIČKU NAD KRMÍTKEM (Dokončení)
ft^s '
A pak zase přišel podzim a po něm zima. Holčička ráno vybíhala, jen mohla na cestu vidět a vracela se všechna prokřehlá, ptáci pro ni zase létali, jenom kachny a husy a takoví ptáci, co se jedí ne, ti se drželi přece jen opatrně opodál. Jinak sedala ponejvíce v chatrči, uprostřed které se na holé zemi rděl oheň; kouř stoupal ke stropu a dírou v něm ven. Tam vítr nefoukal a teplo tam bylo. A tím více se tam potom zdržovala, že jich v chatrči přibylo. Byl to bratříček a měla ho samozřejmě na starosti ona, celé dny proseděla a houpala ho, mazlila se s ním. Později ho nosila s sebou ven, ke svým ptákům, ale to už bylo jaro, uvazovala si ho na záda, jak to vidíš ve filmu nebo na obrázcích u divochů, a vlékala ho s sebou všude, po sbírce zrn a bobulí a toho všeho. A ptáci ho potom znali tak dobře jako ji samotnou; tak to chodilo celé léto. Na podzim, když přišly první mlhy a po nich plískavice, začalo děcko chřadnout. Dávali mu leccos, hlavně ho ale držívali nad ohniskem v kouři všelijakých kořínků a bylin, až se dítě rozkašlalo do modra. A přece se to nechtělo lepšit.
"
6S
1
"
Jednou seděla opřena zádíčky o stěnu chatrče, dítě na klíně. Ztišilo se; i ona podřimovala. » Byla jsem u báby,« povídala najednou do její dřímoty maminka tatínkovi, který přišel s několika zmrzlými rybami. » Povídala, že jiné pomoci není než slunce.« Klekla si k ohni a foukala do něho, až plamének vyskočil. Tatínek na to nic. » A slunce, to bude ještě trvat, než přijde - Jen aby do té doby vydržel - « Nato uslyšela tatínkův hluboký hlas, ale co povídal, to ona už ani pořádně neslyšela. Všechna tím byla vylekána, co slyšela od maminky, strach jí zalomcoval a slzy ji pálily v očích a venku skučela vichřice a výskala, jako by se vysmívala tomu všemu, a tu jí bylo úzko a už viděla, že bratříčka ztratí, protože cítila, že zima bude ještě dlouho ležet na kraji a zavalovat ho sněhem a ani nepustí slunce sem k nim a to slunce samo, když se tak někdy ukázalo, bylo bledé a neduživé jako ten její bratříček, který oddychoval na jejím klíně. A něco jako vzdor pohnulo celou její dušičkou, rozhodnutí, že musí něco udělat, takhle tady sedět, to že nesmí. A za3
tím ji napadlo jen jedno, to, jak předloni vylezla na strom, když už se jara nemohla dočkat. Druhého dne, jak pro ni ptáci přiletěli, vyběhla s nimi jako obvykle, ale dnes nebylo její první oběhnout krmítka a nasypat do nich; ohlédla se po tom vysokém stromě a začala šplhat do jeho větví, až se tomu ptáci divili, co se to dnes děje, obletovali ji a pokřikovali, ale ona nedbala a lezla výš a výš, už ji nožky i ruce zábly, už pro zimu ani necítila, jak jí je kůra rozdírá, ale ona nepovolila, dokud nebyla až v té docela nejvyšší rozsoše. A tu se dívala v tu stranu jako před dvěma roky, ale kam až dohlédla, bylo bílo a nikde nic než bílo. Možná zítra, řekla si a nakrmila ptáky. Nazítří však byla vánice a pozítří bylo všechno ještě bělejší než předevčírem a ani den potom, ani den po tom dni se neukázalo nic než sníh, kam až dohlédla. Zdálo se jí to už strašně dlouho, co tak na ten strom lezla, a jak tak potom doma chlapečka chovala, přišlo jí najednou, že je ještě vyhublejší a bledší než kdy před tím a že ze spaní dýchá tuze rychle a trhaně; a tu teprve dostala doopravdy strach, že to slunce tady nebude včas a tu jako by jí někdo pošeptal, že když se tatínek dlouho nevrací z lovu, cože ona dělá? » Chodím mu naproti, « odpověděla si hlasitě a tu už věděla, že má jít tomu slunci také naproti, jako chodívá tatínkovi. Neřekla nikomu nic, protože věděla, že by ji nebyli pustili, vyčíhala si ráno okamžik, kdy byla v chýši sama, vzala kožešinu, zabalila do ní dítě, uvázala si je tak teple opatřené na záda, vstrčila k němu jako do tlumoku, co našla jídla, a vykradla se ze vsi, jako by šla ptáky krmit. Však jich tu také všude létalo, jak se jí už nemohli dočkat! A jaký ti spustili křik a jak se poplašili, když viděli, že nejde ke krmítkům, ale zrovna na druhou stranu, na tu, kam chodívá noční vichřice. Rojili se okolo ní a před ní až černo, jako by jí chtěli cestu zahradit. » I jděte mi, vy! « zlobila se na ně. » Ještě mne prozradíte! Bude podle vás vidět, kde jsem, a oni mne dohoní a budu se muset vrátit. A nedojdu ke slunci a bratříček mi umře - « A už nemohla pro slzičky dál ani v řeči ani v cestě. Hned se i oni zastavili; a tu ji něco napadlo: že by bylo veselejší, kdyby s ní 4
ptáci letěli. Řekla to. A oni jí asi opravdu porozuměli, husy a kachny se hned seřadily do šipek, každý druh ptactva se zhoufoval, ukazovali jí tak všichni, že poletí. Jen těm vrabcům se to šikování nedařilo, čimčarovali a hašteřili se, až je ostatní museli okřikovat. »Všichni letět nemůžete,« řekla jim. »Někdo tady musí zůstat; musí se lítat nad krmítky, jako bych tam byla; jídla je tam také ještě několik kabel, byla by to škoda to tady nechat - « . Vrabci byli hned proto, že tady zůstanou, těm se vždycky jednalo jen o to bydlo, chocholouši se k nim přidali po trošce rozmýšlení; a vrány a havrani, ti tedy také že zůstanou, třebaže se u krmítek nikdy ani pořádně neukázali. Tak jich zůstalo ještě několik a hned zaletěli nad ostrůvky s krmítky a létali nad nimi a křičeli, krákali a čimčarovali: z těch ostatních zůstali jen ti nejstarší a ti nejmladší a slabí. To všechno ostatní se tedy pustilo s tou holčičkou na cestu k jihu za sluncem. O to, kam půjde, se ani nemusela starat, ptáci jí cestu ukazovali, večer pro ni našli koutek v závětří, dovedli ji tam a posadili se kolem ní pěkně dokola a když vítr fičel, roztáhli všichni křídla, že tam byla pod nimi jako v chýši a ani na ni ani na toho malého ani nezafouklo. A když jí potom došly zásoby, jídlo jí tam nosili; však byla na nich řada. Tak přišli za řadu dní na místo, kde už sníh mokval, potom už šlapali po černé zemi a rzivé trávě, pak se zazelenala; oni šli a letěli pořád k jihu, až už začalo sluníčko doopravdy hřát, a tu se té dívence zdálo po prvé, že bratříčkovi prorůžověly tvářičky. Ale řekla si, že půjde ještě dál, že by tam mohlo být slunce ještě teplejší; a opravdu bylo. T o už byl bratříček tak silný, že už ho ani nemusila nést, už běžel vedle ní a ti ptáci pořád nad nimi a před nimi
a okolo nich, až tak přišli k moři, kde se jim zdálo, že je slunce pořád a léto neustále. Usadili se tam, chýši si vystavěli, chlapeček už byl silný; a ti ptáci řekli, že se zase podívají domů, jak to tam vypadá s mladými a starými, které tam nechali; a že také tatínkovi a mamince řeknou, jak to s nimi dvěma je a kde jsou, a že je sem přivedli. Nezdržovala je tedy, dala jim ještě s sebou košilku, kterou měl její bratříček na sobě, když odcházeli, aby tatínek s maminkou poznali, kdo ty ptáky posílá a že se jim vede dobře. Když tedy ti ptáci byli zase tady, daleko na severu, stýskalo se jim už po chlapečkovi a holčiče, sebrali staré i mladé, i tatínka s maminkou, vypravili se včas a za pěkného počasí a letěli za nimi. To ti bylo radosti, když se zase všichni sešli! A ti ptáci si na to létání tak zvykli a tak se jim to zalíbilo, že tak dělají podnes. A my po nich.
MISEREOR Čteme v evangeliu sv.
Jenže my jezdíme na jih na léto a na zimu na sever; je to hezké, ale ti ptáci to dělají chytřeji. »A pojedeme už zase brzo, tatínku?« » Ještě musíme tu zimu přečkat, Janičko. A potom hned zase pojedeme.« » T o je dobře, tatínku. A podívej se, teď přiletěly dvě sýkorky. Jakpak zobou! A teď kos. Ale - tatínku, o těch jsi nic nepovídal - « B.
Gei-tmeraGG "
- JE MI LÍTO
Marka:
V těch dnech zase byl s ním velký zástup lidí a neměli už co jíst. Zavolal si učedníky a řekl j i m : »Je mi líto lidu, protože tři dny jsou se mnou a nemají už co jíst. Pošlu-li je hladové domů, opustí je cestou síly, vždyť někteří z nich jsou tu z daleka. « (Mk 8, 1-3)
SVATOŠ
LIDU
který pravděpodobně sám nemá, čím by nasytil své vlastní děti. Za měsíc je zásoba prosa u konce. Chlapec začíná pociťovat hlad. Nenaříká si, je na to zvyklý. Ale brzy jsou vidět následky i ve škole. Mnozí začnou školní rok velmi slibně. Týden po týdnu však je prospěch stále slabší... A dost často se stane, že se chlapec přizná:» U ž j s e m dva, tři dny nejedl...«
_\/_
Ředitel školy v Fort Arechambault (Čad, Afrika) ví, co to znamená. Jeho žáci jdou na začátku roku pěšky osmdesát až sto kilometrů do města do školy. Na zádech nesou rohož a na hlavě pytlík prosa, jediný pokrm, který jim musí vystačit na tři měsíce. Přístřeší najdou u nějakého známého,
Postní doba je doba křesťanské lásky. V kostele se pořádají sbírky pro hladovějící. Nemůžeš sám dát velký obnos? Zkus tedy jednou nevečeřet... a uvědom si, že to, co ty děláš jen tak na zkoušku, je pro tisíce a milióny chlapců a děvčat jako jsi ty každodenní bolestná skutečnost! 5
BÍLÁ A ČERVENÁ Obrázky LDC
Ve Zduňské Wole, v polské části carského Ruska, žije rodina tkalce Julia Kolbe. Peněz v domě není nikdy mnoho, ale rádi se mají všichni. Jen chlapci Kolbe, jak to už bývá, dělají občas rodičům starosti.
Text A.P.-L.D.
Rajmund je hodný, snad hodnější než ti druzí, ale stále živý a plný nepředvídaných nápadů. A maminka se ptá: »Co z tebe, chlapče, jednou bude ?«
Chlapec je ještě příliš malý, aby si sám dovedl na takovou otázku odpovědět. V blízkém kostele však má svou dobrou rádkyni, Pannu Marii. Jí se zeptá.
Ne, není možné nechat si takové tajemství pro sebe. Rajmund je musí pošeptat mamince, jinak by ani neusnul.
» Maminko, dnes jseir viděl v kostele Pannu Marii. Podávala mi dvě koruny z růží. Jedna byla celá bílá, druhá červená. Panna Maria se mě ptala: Kterou chceš ? «
» Co jsi ji odpověděl? «» Vezmu si obě dvě. Vím, že ta bílá znamená čistotu a ta druhá mučednictví. Já chci obojí.«
Přešla léta. Rajmund Kolbe, řeholním jménem P. Maxmilián, píše články a knihy, vydává časopisy, zakládá tiskárny. Je válka, 17. února 1941 obklíčilo celý klášter Gestapo,
» Hledáme Maxmiliána Kolbe.« » To jsem já.« »Jste obžalován ze styku s partyzány. Půj dete s námi.«
Pouhý pohled na řeholní roucho přivádí gestapáky varšavského vězení Pawiaku k šílenství. Rány býkovcem pronikají až do kůže. První krev, první předzvěst mučednictví.
Oswiečim 28. května 1941. Z P. Maxmiliána se stává číslo 16 670. Je slabý, odmítá však pomoc spoluvězňů: »Nechte mě, ještě vás taky budou bít. Panna Maria Neposkvrněná mi pomůže.«
Koncem července na večerním apelu chybí jeden vězeň z bloku č. 14. Přes všechna bezpečnostní opatření se mu podařilo uniknout. (Pokračování)
Milé Víte k čemu slouží okrio? Jistě že ano. Když jsem se takto zeptal ve škole, hned mi jeden bystrý žáček odpověděl: »Okno slouží k tomu, aby do místnosti přišlo světlo. « Zcela správně. » A co kdyby byla místnost bez oken, « ptal jsem se dál. » V místnosti by byla tma a pak bych mohl zakopnout 0 židli a rozbít si nos o stůl, « vyhrkl žáček s velkou obrazotvorností a třída se rozesmála. Všichni ale věděli, že chlapec má v podstatě pravdu. Abychom se mohli v místnosti volně a beze strachu pohybovat, potřebujeme světlo, které přichází právě oknem. Takové okno je nám i jinak prospěšné. Když ho otevřeme, přijde do místnosti čerstvý vzduch 1 slunce. Z okna se též můžeme dívat ven na dvůr nebo na ulici a vidět, co tam děti i dospělí dělají. Takové podobné okénko, děti, budeme mít i v Radaru. T o okénko, jak jste si již jistě přečetli, se nazývá »Náboženské okénko«. Tímto okénkem bude k nám též přicházet světlo a sice takové svět8
lo, abychom v našem životě lépe viděli. Toto » náboženské okénko « bude dávat světlo spíše našemu rozumu, než našim očím. Náš rozum potřebuje vidět a vědět, co je pravda a co není pravda, abychom se v životě mohli volně a beze strachu pohybovat, abychom se tak nepravdě mohli vyhnout a pravdu abychom přijali do našeho života a žili podle ní. Někdy to není lehké poznat, co je pravda a co ne. Proto se člověk ptá a učí se. A tak už malé děti se ptají: Tatí co je to? Mami, nač je to ? Proč je to ? Pejsek, kočička ani kravička ani ostatní zvířátka se nikdy neptají, protože nemají rozum. Ale člověk již od malička se ptá a když vyroste, ptá se dál. I dospělí, velmi moudří lidé, vědci, se ptají stále dál - proč? Každý člověk chce totiž vědět podstatu, účel a cíl všech věcí. Nej důležitější pro člověka je, aby věděl jaký je jeho původ a jaký je účel a cíl jeho života. A na to se podíváme v příštím »Náboženském okénku « Radaru. Váš Johnny P.S.:
9
Protože každý z vás, děti, má rozum a přemýšlí, proto se ptejte rodičů nebo ve škole anebo nám napište do Radaru, čemu nerozumíte, nebo co byste z náboženství chtěli vědět.
NOVÉ Z N Á M K Y vydal Vatikán 22. února na počest Bramanta, stavitele chrámu sv. Petra v Římě. Hodnoty: 25, 90, 13c lir.
S C A R D A N A L u Churu, Švýcarsko: Johnny-Joe-Paul & comp. si dávají dostaveníčko s mládeží nad 15 let od 31. VII. do 12. VIII. Podrobné informace v příštím čísle!
DEKUJI TI ' Naše nejstarší adoptovaná dcerka Eva má zvláštní charakter. Navenek se zdá hrdá, uzavřená, někdy až zatrpklá. Ke svým novým rodičům je už od začátku uctivá, snad až příliš zdvořilá. Nepřipouští však nějaké důvěrnosti, nechá se sice obejmout a políbit, ale sama k tomu nijak nepovzbuzuje. Jak asi smýšlí o svých nových rodičích? Pro nás to bylo dlouho záhadou a marně jsme se pokoušeli najít nějakou odpověd. Škola, do které Eva chodila, pořádala první » Setkání s rodiči«. První třída vystavovala své výkresy a s radostí jsme zjistili, že se naše Eva tuží. Tu jsem uviděl vedle na stěně velký list, popsaný dětskou rukou. Nahoře někdo dospělý (asi paní učitelka) napsal tiskacím písmem: »DĚKUJI TI, BOŽE, ZA...« Pak následovaly řádky dětí: »Děkuji ti za nové šaty«, » Děkuji ti za dobré jídlo ...za školu ...za kolo ...za panenku ... « Najednou jsem mezi tolika řádky našel jeden, kde bylo výrazným dětským písmem napsáno: » Děkuji ti, Bože, za rodiče. Eva. « Konečně Eva promluvila. ' * #
#
Četl jsem tento úryvek v jednom časopise. Hned mne napadla myšlenka: Dovedou i naše děti děkovat Bohu a svým rodičům za všechno dobré, co od nich dostávají ? Nemohl by jim k tomu Radar poskytnout dobrou příležitost? Závěr: VYZÝVÁME
VŠECHNY
ČTENÁŘE
RADARU,
ABY
NÁM
P O M O H L I P O D Ě K O V A T N A Š I M M A M I N K Á M ZA V Š E C H N O , C O P R O NÁS U D Ě L A L Y : Do 10. dubna nejpozději pošlete do redakce svá poděkování: nemusí to být jen obvyklých pár slov, můžete namalovat obrázek, složit malou báseň, vyprávět pěknou příhodu z vašeho života apod. Tyto příspěvky uveřejníme v květnovém Radaru jako váš dárek maminkám k svátku matek. Pod každým takovým projevem lásky a vděčnosti uvedeme jméno autora či autorky. Tři nej lepší odměníme pěknými knihami! Nezapomeňte tedy: 10. dubna m u s í m e m í t vaše p ř í s p ě v k y v redakci Radaru! # #
#
Již předem děkujeme doplňovacím školám, které povzbudí děti, aby se tohoto holdu našim maminkám účastnily v co nej větším počtu! Adresa redakce: RADAR, Via Concordia, 1 - 00183 R O M A , Italia. 9
OMAHA, U S A :
roda. Našla jsem si tam milé kamarádky a jediným a největším mým přáním je, abych mohla chodit do české školy celý týden a nejen v sobotu ! /«
Paní S. Webbová vyučuje v Omaze začátečníky i pokročilé. Píše: » Máme školu pro děti i dospělé. Někteří mají velký zájem o českou řeč, třebas nejsou ani českého původu. Rádi bychom dostali pro úplné začátečníky české slabikáře nebo něco podobného, aby se mohlo lépe vyučovat a byl tak větší zájem. «
Ze srdce bychom ti přáli, Haničko, aby se ti tvé přání splnilo! A blahopřejeme doplňovací škole v Curychu, že dovede vzbudit v dětech takovou chuť do učení!
BIEL, Švýcarsko:
Z DANSKA
» V sobotu jezdím do české školy, kde se učíme správně česky psát, zpíváme naše písničky a paní učitelky nám vyprávějí historii českého ná-
(Od naší dopisovatelky)
Hanička P.
V pondělí 24. ledna 1972 jsem byla v Kodani na pohřbu krále Frederika IX. Bylo to moc krásné. Nejdřív jeli
husaři na koních, pak šla vojska z cizích zemí a nakonec námořníci s rakví. Za rakví šla královna Ingrid, královna-matka Margrethe a princ Henrik. Následovali princ Richard a princezna Benedikte, řecký král Konstantin a královna AnneMarie. Pak teprve ostatní hosté z ciziny. Bylo to opravdu moc hezké. Nedávno jsem se též byla podívat na HOLLIDA Y ON ICE. Bylo to sice pěkné, ale byla jsem trochu zklamaná, protože jsem toho od krasobruslařů očekávala mnohem víc. Jediný, kdo z nich umí bruslit byla Strouke Dikstre. Alena Písecká
» Radar se mi líbí, ale ty povídky a styl psaní je tak trochu pro menší děti, asi tak do 11 let. Nedalo by se tam vytisknout něco pro starší? « Yvetta Mainzerová Yvetta si právem zakládá na tom, že už má něco víc než n let. Souhlasíme s tebou, Yvetto, a vycházíme vstříc tvému přání touto rubrikou. Nadpis bude pro někoho trochu záhadný. Plus minus čtrnáct znamená právě věk, pro který je tato rubrika určena. A hned dodáváme, že ji Jarmila píše:
svěřujeme vám, čtrnáctiletí (plus-minus)! T o znamená, že čekáme na vaše příspěvky, podněty a tak vůbec. Hned dnes začínáme následujícím výňatkem z dopisu, a již se těšíme na vaše odpovědi:
»Pořád mě přepadávají zvláštní nálady. V některých chvílích se nebojím ani smrti. Představuji si, j'aké by to bylo umírat. Zdá se mi to poměrně lehké. Jindy zase mám strach z osamění a ze všeho. Rodičům raději nic neříkám, protože se ve mně stejně nevyznají a nač jim přidělávat starosti...« C o byste jí odpověděli? Cítíte také něco podobného? 10
Casies San Martino 1972 Každý den sleduji bedlivě poštu. Broukám si pod vousy: T o by byla žeň pro mladé filatelisty. Jaké bohatství známek: švýcarské, německé, norské, francouzské, švédské, belgické, anglické, rakouské, dokonce i ze Spojených států amerických. U ž víte, oč se asi jedná. Přicházejí přihlášky na rekreaci mládeže v Colle di Casies a v San Martino od 14. 7. do 11. 8. 1972. Jak vidím už dnes, b u d e to opravdu tábor mezinárodní. Výborná příležitost k navázání známostí, výměně adres, známek, zkušeností a podobně. Dnes jistě není k zahození mít kamaráda či kamarádku téměř ve všech evropských státech a dokonce i za mořem. Začne se výměnou známek, pokračuje se v dopisech, případně i osobní návštěvou. Poznat nové země, jejich zvyky a přírodní krásy, překlenout překážky vyvolané mnohdy jen lidským sobectvím, je přáním a spravedlivým požadavkem mládeže.
Sejdeme se tedy z mnoha zemí, všichni však b u d e m e spojeni jednotícím p o u t e m : údolím Casies se rozlehne česká řeč a česká píseň. Poletí přes Alpy směrem k domovu. Spojí se s českou řečí a písní dětí ve vlasti, aby vystoupila k výšinám jako m o h u t n ý chvalozpěv Tvůrci, který je pánem celého světa bez ohledu na hranice, barvu či řeč. T a k se začíná rýsovat příští rekreace české mládeže v Casies a v San Martino. Kroužek vedoucích už je téměř úplný. Pracuje se na programu. Bude rozmanitý a bohatý. T o však si necháme na příště. Ci lépe na ten červenec a srpen, kdy to b u d e m osobně prožívat. P.
Vojtěch.
Někteří z vás se diví, že paní Kvapilová neodpovídá na vaše dopisy. D ů v o d j e velmi prostý a pro nás (a pro ni především, to se rozumí!) velmi bolestný: v automobilové nehodě utrpěla vážné zranění na nohou a bude muset delší dobu ležet. Vybíráme z jejího dopisu: » Bude to vyžadovat času a trpělivosti, než se všechno zahojí. Odvezli mne hned do nemocnice, operovali to, a zdá se, že to bude všechno zase v pořádku. Ale prosím vás, abyste na mne hodně myslili... Moje největší starost byla, jak to bude s prací. Zatím jsem přestěhovala část kanceláře do nemocnice, a moji staří a věrní spolupracovníci se opět osvědčili... Nejdůležitější je příprava letní školy - tábora, a to, doufám, zvládneme bez velkých obtíži. Já jsem si zatím netroufala zeptat se lékaře, jak dlouho zde musím být... « Přejeme paní Kvapilové rychlé a dokonalé uzdravení! (Nemyslíte, že b y ji potěšilo psaníěko od dětí, o které se tak pečlivě stará v letní škole ve Storsandu?)
MÁŠ P O S T Ř E H (a trpělivost)? Ke zhodnocení ti stačí tužka a hodinky. Úkol: postupně vyškrtat všechna čísla tabulky, počínaje od čísla 30, 31, 32 atd. Podle spotřeby času můžeš posoudit svůj postřeh.
00
69 57 72 38 50 43 75 33 78 61 45 67 40 36 73 3i 55 47 64 42
35 4i 60 66 76 32 52 63 46 30 56 74
48 54 71 39 49 59 53 62 70 65 37 44 77 34 68 5i
Zhodnocení: 2 minuty 3 minuty 4 minuty 5 minut 6 minut -
geniální mimořádný výborný dobrý uspokojivý
7 8 9 10 11 12
minut minut minut minut minut minut
-
průměrný snesitelný podprůměrný slabý ubohý špatný
ÚNOROVÉ ODMĚNY JSOU NA CESTĚ K VÁM! V době, kdy čtete toto číslo, již rozhodčí komise soutěže navrhla redakci jména účastníků, kteří si zasloužili únorové odměny, které již také byli odeslány. Jejich jména uveřejníme příště spolu s tím nej lepším řešením. Bohužel, dostali jsme i odpovědi trochu ukvapené, např. hned po zahájení soutěže nám někteří poslali odpovědi na všechny otázky uvedené v lednovém čísle, kdy pochopitelně ještě nemohli složit úplný obraz osobnosti, o kterou se jednalo. Nedejte se však odradit, soutěž pokračuje a březnové ceny jsou na dosah ruky! 1. cena: Kniha: Josef Lada dětem. 2. cena: úplná neorazítkovaná série vatikánských známek z 22. února 1972. 3. cena: figurka vatikánského gardisty ve slavnostním úboru.
1. 2. 3. 4. 5.
Otázky: Čím nám jsou památné Lány? Kde leží Dachau a čím smutně proslulo? V kterém roce byla vyhlášena Deklarace naší národní nezávislosti a kdo se o ni zasloužil? Který český panovník vyvraždil rod Slavníkovců a v kterém století? Co se událo 14. září 1937?
Pokud si účastnici soutěže Radar schovávají a chtějí mít tato čísla neporušená, mohou nám napsat o náhradní výtisky.
Dětská příloha měsíčníku N O V Y Ž I V O T - Březen 1972 - Redakce: R A D A R , Via Concordia, 1 - 00183 Roma, Italia.
