DĚTSKÁ PŘÍLOHA MĚSÍČNÍKU NOVÝ ŽIVOT. REDAKCE:
RADAR
VIA
CONCORDIA,
00183
ROMA,
i
ITALIA
ČÍSLO 6/73 ČERVEN
1973.
o svatem Janž kaídé kvítko vok: utrhni mé!
ZAČÁTKY KŘESŤANSKÉ VZDĚLANOSTI V ČECHÁCH Když bylo před tisíci léty založeno biskupství v Praze, byla při n ě m po tehdejším způsobu zřízena také škola. V té škole se vybraní k t o m u chlapci učili latinsky číst a p c át, zpívat církevní zpěvy a připravovali se na duchovní úřady. K pražské biskupské škole se časem přidružily v Cechách i na Moravě školy klášterní, ve kterých se také cvičili opisovači knih. Dříve než se začaly v polovině XV. století knihy tisknout, musely se ručně opisovat. T o m u t o umění se věnovali p o nejvíce mniši, psali jednotlivé stránky
na pergamenu a bohatě j e zdobili u m ě leckými malbami, jež dovedně vtěsnávali do zvětšených počátečních písmen každé kapitoly. T ě m d r o b n o m a l b á m se říkalo miniatury. D o u f á m , že jste už nějakou ručně psanou knihu s miniaturami viděli aspoň v reprodukci. K d o z vás má o tyto věci zvláštní zájem, ať se j d e podívat do musea do oddělení r u k o pisů, tam zcela jistě takové ukázky najde. U nás doma v Praze jsme měli také památky toho druhu. Jednou z nich
j e Kodex vyšehradský. Tento slavný korunovační rukopis j e skvělé dílo českého umění iluminátorského kolem roku 1085 z doby vlády prvého českého krále Vratislava II. C o znamená Kodex? Je to výraz latinského p ů v o d u a znamená r u k o pisnou knihu velkých rozměrů. R o v něž výraz iluminovati pochází z latiny a znamená zdobiti rukopis malovan ý m i obrázky (iluminacemi). Ještě na j e d n u vzácnou památku českého p ů v o d u vás chceme upozornit. Je to tak zvaný Remešský evangeliář (podle města R e i m s ve Francii), který j e psán slovanským písmem cyrilicí a hlaholicí. Rukopis kdysi
náležel sázavskému klášteru a dříve se mělo za to, že ho psal sám svatý Prokop. V remešské katedrále j e znám pod názvem korunovačního evangeliáře, protože dva poslední francouzští králové se ho dotýkali při korunovaci. Z tohoto článku si zapamatujeme odborné výrazy:
tyto
Miniatura Kodex Iluminace - iluminátor - iluminátorské umění. M l a d ý m zájemcům o umění, se budou zvlášť hodit. Hana Šklíbová
jfOflfa^tiHflírhg
lí&bD PltDft.') PWIUUWK
ííhBtmtÄUiBIIIH Prh
MIUÍÍMPH3 HWAiAUft
t f t & f t - HWhDUIIT k á SffĎKaUlTJETKEPFí^.r
r h m y a ¡SťffůFHprju UtrapKli. l]p-UUlH/Wh!tí
FTIfKVI Vřyřl /tí ÍK H/Hfíi
"rřllllfiH P'ifíI^rrtiÄÍIIÍH
gpnííh^jptííHo
jya-0íh)
j"rifip]nfKwííWľ/Mľ
iraaufl/liTmiiiiiiífijjJť'ífli
lili; I • M'ifLm i if i 1 -IgHHJI y a U Pih
ih\m\ W Ä w n i m / i n -
mlliyaiuwff
¡•¡m T í f r s m t l i M I KBn P'fíiUííffttPHD^UUKlIJ
SLAVIK
a
VRABCI
Podvečerem slavík zapěl v sadu, hned se vrabci slétli na poradu.
/0U - HÍÍUD ľ'lflLÍIKťtt
,, S tím slavičím zpěvem to jsou čáry!
mifivffljami f r řfřii'KD/m^ jamu-¡Swyotiwuww mj<jmm m i ^ ^ i ^ / r ^ í h i m a j a / i s í r a HH»:I
Umíme to také: Čimčarari!"
s s a
^aB^vam-
jj/BSmnftďvh'KQŤ HPnmT-fíLtti/ííh:) ®ÍÍÍH ÍÍÍÍDPKM n m A - v m i M í m f f f n m f l f i Km/Dat .'J4řFjimr |6&IHÍPH/HI XUÍÍIJDlujlflR-íiíjtfD / f a
WllĚHlllbhlWPffr-Biyn Čimčarali vrabci, sil co měli,
v í t r i'iiimr-]fijli:iKK ! Ili/tíD Wň'.) HVi LwřW/W WIJiííBimi-^pD/I^BuDDIJD í % M H f f D mrhlílUI ®OTI
žei slavičí píseň překřičeli. Ale on pěl dále nočním stínem. Vrabci dávno spali za komínem.
List z druhé části Remešského evangeliáře, psané hlaholicí. niatura wobrazuje sázavského opata svatého Prokopa. 2
Mi-
J. V. Sládek
ADOLF
F. J.
KARLOVSKÝ,
člen-korespondent Mezinárodní heraldické akademie.
0 JEDNOM ŠACHOVÉM UTKÁNÍ, MOUŘENÍNSKÉ PRINCEZNĚ A ÚŘEDNÍM ŠIMLU Památce bratří Dohalských, kteří v minulé válce položili životy za svou vlast. Prostý štít, na němž je jako znamení pouze polovina černozlaté šachovnice, bude se asi zdát náhodnému divákovi málo romantickým a přece se k němu váže pověst o jednom z nej starších zaznamenaných šachových utkání a dokonce na mezinárodní úrovni. Vypráví, že kdesi v blíže neurčené »mouřenínské zemi« žila krásná princezna, která hrála tak dokonale v šachy, že nebyla nikdy nikým poražena. Nesmírně z toho zpychla a tak už jí nestačilo protivníky ve hře pouze porazit, ale házela jim pak pohrdavě celou šachovnici na hlavu, aby si prohru náležitě zapamatovali. Jednoho dne přijel na dvůr princeznina otce mladý rytíř z rodu Bořků Dohalských až z dalekého Českého království a jako všichni dřívější příchozí, byl i on princeznou zanedlouho vyzván k partii šachu. Poutník však už slyšel o princeznině zvyku, a protože se mu nechtělo nechat si rozbít hlavu pro nic a za nic, položil si podmínku: Nezvítězí-li princezna, propustí její otec všechny křesťanské otroky, kteří jsou v jeho království jako váleční zajatci z předchozí křížové výpravy. Mouřenínský panovník s úsměvem souhlasil, neboť si byl předem jist, že jeho dcera bezpečně porazí tohoto cizince, pocházejícího ze země, kde nebyla šachová hra ještě ani pořádně známa. Český rytíř, který se před utkáním zbožně pomodlil, proti všemu očekávání s převahou zvítězil, a mouřenínský král, věren danému slovu, propustil bílé otroky. Aby ale vzpomínka na prohranou partii byla pro jeho dceru i výchovnou lekcí, i když nepříliš galantní a podle bontonu, vzal rytíř Dohalský osudnou šachovnici a poněkud nesportovně ji úderem o princezninu hlavu v polovici přerazil. Vznešená slečna to přestála pravděpodobně ve zdraví a páni z Dohalic pak nosili na pamět tohoto sportovního i morálního vítězství na svém štítě polovinu šachovnice a na přílbě korunovanou zlatovlasou mou-
řenínku, držící šachovnici před sebou. S tímto erbem chodili pak po staletí do vítězných bojů za česká práva a svobodu. Jenom na jednoho protivníka nestačila nakonec všechna jejich statečnost a vlastenectví a tím byl dvorský byrokrat cválající na úředním šimlu. Když byl totiž za královny Marie Terezie rytíř Jan Kryštof Bořek Dohalský povýšen v roce 1757 do stavu svobodných pánů, zdála se tato » černá ženská « některému ctihodnému ouřadovi nevhodnou, ba co dím, spíše pohoršlivou a vůbec už nepřiměřenou mnoha důstojenstvím, hodnostem a zásluhám Jana Kryštofa. Byla tedy v novém erbovním diplomu pro tohoto pána, který se mezitím stal už dokonce hrabětem, nahražena slušným »mouřenínem s rukama v bok opřenýma a v černém obleku se zlatým vyložením a knoflíky oblečeným «. Naštěstí ale měli páni z Dohalic dostatek vkusu a smyslu pro tradici, než aby se s touto změnou, nadekretovanou od zeleného stolu, smířili a nosili proto dále ve znaku svou mouřenínskou princeznu, jak dokazuje třeba i jejich erb na domě proti pražskému Klementinu. 3
NÁBOŽENSKÉ OKÉNKO i Milé děti! Minule jsme si řekli, že my lidé máme v sobě zařízení neboli schopnost, které říkáme svědomí. To posuzuje naše skutky z hlediska dobra a zla. Když se chystáme něco učinit, hlas svědomí nám říká: to je dobré, to učiň! Anebo: to je zlé, to nedělej! Když poslechneme hlas svědomí a učiníme dobrý skutek, svědomí nás chválí a máme vnitřní klid. Když však svědomí neposlechneme a učiníme něco zlého, svědomí nám vyčítá a jsme vnitřně rozrušení a neklidní. Podobně jako v příběhu Martiny a Petra z minulé úvahy. Jinými slovy můžeme říci, že skrze svědomí slyšíme hlas Boží, který nás vede k dobrému. Pro lepší pochopení si to můžeme přirovnat k anténě a rádiu. Jistě víte, že aby rádio hrálo, musí mít anténu. Rádio, které má jen malou anténu, přijímá jen málo vysílacích stanic, protože malá anténa není schopná přijmout vzdálenější vysílací stanice. Aby rádio mohlo z prostoru přijmout větší množství radiových vln, potřebuje k tomu velké antény. Čím větší a dokonalejší je anténa, tím rádio přijme víc vysílacích stanic a lépe hraje. Tak jako radiové zařízení přijímá vysílání z vysílací stanice, tak podobně i zařízení v nás, svědomí, přijímá pokyny od Boha. Co je anténa pro rádio, to je výchova pro svědomí. Aby svědomí slyšelo hlas Boží v každé situaci, je třeba, aby k tomu bylo vychované. Jistě jste, děti, byly někdy na letišti. Za pěkného počasí letadla hladce přistávají. Ale při špatném počasí, v mlze a v noci, když pilot vůbec nic nevidí, by bylo nemožné dobře přistát. Proto vše řídí zvláštní vysílací stanice. Z letiště, z naváděcí stanice se vysílají určité signály, které pilotovi ukazují, zda 4
se letadlo nachází na správné cestě a zda se nevychýlilo ze směru. Letadlo má anténu, skrze niž právě ty signály přijímá. Když je vše v pořádku a pilot dbá na signály, potom i v mlze i v noci letadlo dobře přistane. Když ale anténa není v pořádku, anebo pilot nedbá na signály, pak se stane velké neštěstí, letadlo havaruje. A tak jako skrze anténu přijímá letadlo signály k dobrému přistání, tak podobně skrze svědomí přijímáme pokyny od Boha, který nás vede k dobru. Nedbáme-li hlasu svědomí, pak duchovně havarujeme, čili hřešíme, což je nebezpečné pro náš věčný život, pro naši věčnou spásu. Důležité je tedy mít dobrou anténu, čili dobře si vychovat svědomí, abychom v každé situaci bezpečně zjistili, co je dobré a co nám prospívá ke spáse. Tak jako pilot musí být stále ve spojení s naváděcí stanicí na letišti, aby dobře přistál, tak také každý člověk má být skrze svědomí stále ve spojení s Bohem, aby dosáhl svého cíle - věčného života. Příště si řekneme o tom, jak si vychováme správné svědomí. Váš Johny
KAPITOLA O PÍŠŤALCE, KTERÁ MĚLA SRDCE (Dokončení)
Vidlice dopadla, ale zmijí páteře již nezasáhla. Úder šel do prázdna. Zmije se ted týčila přímo proti lovci. Kolébala hlavou sem a tam a zlobně syčela. Co teď? Udeřit znova? To znamená udeřit zespodu nebo zpředu a sevřít hada pod krkem. Podaří se to? Nikdo nikdy neslyšel, aby se na hada útočilo zespodu. Dokonce ne proti tvrdému kameni, do kterého není možno vidlici zarazit... Ale nic jiného nezbývalo. Útok je v takovém případě jediná obrana. Ostrý Šíp bodl znova a hadí hlavu tentokrát zachytil. Ale jak ji zachytil... Jen docela volně. Vidlice sklouzla po kameni a nechala zmiji tolik volnosti, že se s napětím všech sil začala vysouvat. Ostrý Šíp ustoupil na bok, stočil hůl stranou a svezl vidlici po skále až do písku. Pak se celou vahou opřel 'O hůl a teprve si oddychl. Hadí hlava zůstala ve vidlici a už se stěží jen chvěla. Klekl si k ní, stále se o vidlici opíraje, vytáhl levicí kus dřeva, který měl nachystaný za opaskem, a vrazil jej do hadího chřtánu. Vylomil oba jedové zuby. Pak se vztyčil a šlápl plnou vahou na hadí páteř, až praskla. Plaz už ležel mrtvý, neškodný. Ostrý Šíp se otočil. Věděl, koho uvidí. Jeho chlapec tu stál udýchaný, s tomahókem v ruce. U nohou mu ležel jiný had ještě větší než ten, kterého Ostrý Šíp sám právě zabil. Měl rozťatou hlavu. Okamžik se otec se synkem dívali na sebe. Slunce pražilo. Divizny zvědavě přihlížely z mezer mezi skalisky. » Hned jsem přiběhl... Hned jak jsi zapískal,« ujišťoval Modrý Osel. » Přiběhl jsem včas. Zabil jsem tady toho na hezký kousek cesty. Hodil jsem po něm tomahókem - už nezbývalo nic jiného. Ale jak jsi věděl, že tě chce napadnout zezadu! Slyšel jsi jej ? « Drahnou chvíli to trvalo tam na Náčelníkově Holi, než se Ostrý Šíp zmohl na odpověď. A teď už několik drahných chvil uplynulo a pořád ještě otec i syn čekali, až kouzelník Petakú řekne, co si o tom myslí. Když už mlčení trvalo příliš dlouho, Ostrý
Šíp se začal vyptávat na trojici hvězd v pásu Orionu. Proč se nikdy nerozejdou? Ale kouzelníkovi se zřejmě nechtělo vyprávět o hvězdách. Stále ještě přemýšlel o tom, co se stalo na Náčelníkově Holi. » Víš určitě, že jsi nezapískal ? « zeptal se konečně. »Ani jsem na píšťalku v té chvíli nepomyslil,« odpověděl pevně Ostrý Šíp. »Ale já ji slyšel,« vyhrkl Modrý Osel. » Nebýt toho, nebyl bych se za tatínkem rozběhl. Z dálky hada vůbec nebylo vidět ... Vůbec jsem si nemyslil, že jde o hada. Jen jsem si myslil, že mě tatínek volá, protože mě potřebuje.« » Dej mi tu píšťalu ... « Petakú - Huňatý Bobr vzal píšťalu, otáčel ji mezi prsty, díval se do ní proti plamenům. Zvedl ji nad hlavu, do tmy. Ale pak jen bezradně zakroutil hlavou. »Běž, chlapče, spát« řekl. »Už je pozdě. Za chvilku Orion klesne za vršky lesa. Běž...« Ostrý Šíp se díval za odcházejícím synkem, pokud nezmizel mezi stany vesnice. Připadala mu ta chlapecká postava drobná a bezradná. Pomyslil si, že to není poprvé, co dorůstající bojovník bude musit odněkud takto odejít, poslušně, bez vysvětlení, se záhadou v srdci. Ale kdo chce vyrůst v bojovníka, musí vědět, že jsou ve světě věci, kterých nelze vysvětlit. A musí se s tím spokojit. Zase se otočil k ohni a spatřil, že ho kouzelník upřeně pozoruje. » Opravdu jsi nezapískal ? « »Nezapískal... Ale slyšel jsem ji pískat ...« »Ty jsi ji slyšel ? Ale chlapci jsi to neřekl... A mně také ne ...« » Slyšel jsem ji pískat... Ale to bylo dřív, než jsem se utkal s pátým hadem ... Mnohem dřív. Bylo to hned mezi první a druhou zmijí. Stál jsem a čekal jsem a nic se nedělo. Píšťalka mi ležela bez hnutí za ňadry, kam jsem ji strčil hned, když mi ji Modrý Osel dal. A z ničeho nic dvakrát zapískla. Podíval jsem se k lesu, kde měl chlapec čekat a dávat pozor. Seděl na pařezu a přezouval si 5
mokasíny. Asi si do nich nabral písku. Vůbec nedával pozor ...« Starý, moudrý kouzelník Petakú přihodil do plamenů novou přehršli suchých borových jehlic. Zapraskalo to. Modrý kouř se rozplynul v černou noc, která ležela všude kolem - jakoby v záloze. Tři stříbrné hvězdy Oriona již stály těsně nad vršky jedlí. Potom kouzelník přiložil píšťalku ke rtům a foukl. Nic se neozvalo. Zkusil to znova, ale marně. Vrátil ji Ostrému Šípu. »Tahle píšťalka má srdce, « řekl. »Ale ne pro cizí lidi. Píská jen vám dvěma - když toho jeden nebo druhý máte zapotřebí. Rád bych byl tak mocný kouzelník, abych dovedl takové píšťalky vyrábět.« Tak to řekl moudrý Petakú - Huňatý Bobr. Hvězdy Orionu už zapadaly a kdesi za lesy se přece jen ozvala sova. Martin Nikolovský, Indiánské léto
Bojovali jste statečně o každou pipetu našeho zlata, čili o každé písmenko a bod. Zveme vás dnes na P O S L E D N Í VÝPRAVU ZA POKLADEM ČESKÉ ŘEČI. Máte tu zcela nečekanou příležitost: všechna okénka se mají zaplnit, to znamená stovky a stovky bodů navíc! Poslední úkol soutěže: České křestní jméno Město v ČSSR Hora v ČSSR Řeka v ČSSR Zvíře Rostlina
6
Vaše řešení však musíte odeslat nejpozději do 30. června (datum poštovního razítka). V červencovém čísle přineseme závěrečné vyúčtování banky s přehledem vítězů a ukázkami nejzajímavějších řešení. O d m ě n y za červnový úkol: 1. Za nej vyšší počet bodů v tomto úkolu: Ručně vyšívaný šáteček se slováckým ornamentem. 2. Odměny za první tři nej vyšší bankovní konta: I. Série diapositivů Říma a Vatikánu: celkem 120 obrázků! II. Bohatě ilustrovaná kniha J. F. Coopera, POSLEDNÍ M O H Y K Á N . III. Kniha E. T. Setona, POVÍDKY O D T Á B O R O V É H O OHNĚ. Všichni soutěžící pak mohou dostat jako prémii zpěvníček Zpěvem k srdci, pokud si o něj sami požádají. Pište však co nejdřív, abyste ho ještě do prázdnin dostali! Výsledky dubnového kola: 1. Nej vyšší počet bodů v dubnovém řešení - 592 - dosáhla Jana Štěpánková, která si už osobně vyzvedla v redakci Radaru příslušnou odměnu: vatikánskou sérii známek k Mezinárodnímu eucharistickému kongresu v Melbourne. 2. Nejvyšší celkový vklad - 2.369 bodů - dosáhla Hana Zelbová z Německa a posíláme jí knihu A. Weniga, Staré pověsti pražské. Celkové pořadí vkladů: Hana Zelbová - 2.369, J. Charvát - 2.349, J. Pružinová - 2.314, J. Štěpánková 2.277, V. Lopaurová - 2.269, R. Kollingerová - 2.251, R. Křepelka - 2.135, neznámý účastník z Malmô - 2.135, V. Rihová - 2.086, J. Toman - 2.086, R. Kadlecová - 2.032, J. Mráz - 1.996, L. Fialová - 1.873, M. Reisingerová - 1.822, L. Lavičková - 1.802 a další, jejichž řešení nám teprve docházejí následkem dlouhé stávky italských pošt. V pořadí nejsou uvedeny body za květnová řešení a zvláštní prémie svátku matek, které uvedeme příště.
Od 25. do 31. srpna se pořádá v Římě všekrajanská pouť, kterou oslavíme tisícileté výročí založení pražského biskupství. V chrámě svatého Petra (na obrázku) bude zvláštní pobožnost u oltáře svatého Václava.
7
NASE N Á R O D N Í GALERIE
Toto je symbol jedné sympatické organizace. Kdo nám odpoví na následující otázky, dostane pěknou odměnu: 1) Jak se jmenuj ¿[toto zvíře? 2) Jak se jmenuje organizace, která si zvolila toto zvíře za svůj odznak? 3) Jaký úččl mú tat0 organizace ?
Úplná pohroma ! Dovedete si představit jak to je, když redakce Radaru nedostane po celý měsíc ani lísteček od svých čtenářů a sama jim také nemůže poslat ani řádku ? Minule jsme se vám sice už omluvili, že asi přijde Radar se zpožděním, ale co to pomůže, když mnozí právě to číslo s vysvětlením důvodu ještě nedostali. Teprve nyní nám pozvolna docházejí dopisy, blahopřání, příspěvky, na které budeme hledět co nejrychleji odpovědět. Stávka našich pošt však nebyla bez užitku pro vás. Měli jsme v plánu vydat opět prázdninové trojčíslo. Za dané situace jsme se rozhodli, že vydáme toto červnově ve zmenšeném rozsahu a prázdninové dvojčíslo vám pošleme v červenci. Snad vás ještě zastihne doma. Za velikonoční pozdravy, které jsme už dostali, dě-
f^d/fotyi In.-,5
kujeme Radce z Washingtonu, Evičce Matějkové, Verunce (fotku možná uveřejníme příště), Jitce Pružinové {zdraví nás z Paříže), Yvettě z Lillestrômu, sestřičkám Fialovým, Toníkovi a Markétě Valentovým (píší z » lyžáku «), paní Johnové, paní Dáše a Marcele (ty se také vydaly hledat jaro v Alpách), Evženě z Hollywoodu. Lence děkujeme za pěknou kresbičku, Hanu Zelbovou ujišťujeme, že » vozembouch « je opravdu hudební nástroj. Světlanka Žadkevičová byla začátkem dubna v nemocnici na operaci ruky, snad už je zase všechno v pořádku.
Mnoho ústních pozdravů nám přivezl P. Vojtěch ze své cesty po Skandinávii. I za ty děkujeme! Ve Svatém Martinu se vydatně pracuje, aby byl letos dům ještě útulnější. Do prázdnin má být všechno hotovo. Nakonec jednu výzvu fotoamatérům:
Fotografický kurs je na dobré cestě. Můžete v něm spolupracovat i vy, když pošlete své fotografie k posouzení a případně i k uveřejnění! Další podrobnosti ještě oznámíme v příštím čísle. Dobrý dech do finiše školního roku! P. Ladislav
Šneku 3r)eku vystrč ruzku M y .
krejcar
n a ivarùïky!
