Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
Začal jste po příbězích písní pátrat ještě před internetovou érou.
Začal jsem s tím asi před patnácti lety. Táta dělal něco podobného s literárními náměty, tu zvědavost mám po něm. Internet už v té době existoval, ale zdaleka tam nebylo tolik informací jako dneska. Na převedení do internetové podoby ještě čekala spousta archivů. Čerpal jsem hlavně z knížek, napřed z těch českých. Zajímalo mě všechno, co bylo spojené se jmény Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky: Tvář jazzu, Jazzová inspirace, Antologie americké lidové poezie , Od folklóru k Semaforu .Iv televizi se něco našlo, například Revue pro banjo , k níž kdysi napsal scénář právě Škvorecký.
Internet mi ohromně pomohl, ale primární prameny jsou knižní. Mám štěstí, že jsem těch prvotních zdrojů nasbíral docela dost. Prolézal jsem obchody s knížkami v angličtině, něco mi přivezli nebo poslali známí z ciziny.
Dneska už jde na internetu knihami dokonce listovat.
Když jsem zkoumal osud lodi John B., potřeboval jsem si projít knihy vydané přímo na místě činu, tedy na Bahamách. Přes servery jako Google Books se dostanete jak k tamním vydavatelstvím, tak i ke knihám o bahamské historii, z nichž jsou zde uveřejněny dlouhé pasáže. Pak ale ještě musíte číst mezi řádky ve spoustě dalších odkazů. Tohle může dělat v zásadě kdokoli, jedinou zásluhu mám snad v tom, že jsem v určitém momentě neztratil stopu,
1/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
nenechal se zmást.
Jaké zdroje jsou nejvděčnější?
Užitečné jsou například webovky malých městeček, tam se o své hrdiny jaksepatří starají. Casey Jones má aspoň tři muzea - tam, kde se narodil, kde žil, kde se zabil... Lidé, kteří s těmito památníky spolupracují, posbírali, co kde našli, a dali to na internet. Zrovna u Jonese je leccos nejasné, musíte přečíst stovky stran protichůdných verzí. Ani oficiální zpráva o nehodě Caseyho vlaku není věrohodný pramen, byla nejspíš zfalšována tak, aby nepoškodila železniční společnost.
Pokud ovšem máte písničku jako That Lucky Old Sun, o které jsem psal nedávno a jejíž příběh se objeví v druhém dílu mé knížky, pak vám internet moc nepomůže. Autor textu Haven Gillespie je tak zapomenutý, že nikde nenajdete jeho podrobnější životopis. V takovém případě se stává zajímavým zdrojem třeba dizertační práce z menší regionální univerzity. Škola v tomto případě Univerzita Severní Karolíny ve Wilmingtonu - vám ji za určitý poplatek pošle.
Opravujete některé omyly amerických folkloristů. Jak ověřujete informace vy?
Nevím, jestli je opravuju. Mým cílem bylo porovnat všechny věrohodné zdroje a udělat si úsudek nebo spíš nechat čtenáře, aby si úsudek udělal sám. Když jsem v nějakém příběhu s rozumem v koncích, otevřeně to přiznám. Ale už mám načtených a nasbíraných tolik informací a znám tolik souvislostí, že většinou poznám, jestli jdu správným směrem. Dokážu už rozlišit, co je nepravděpodobné, od toho, co se pravdě blíží. Občas se to potvrdí - zrovna teď mi známý z Ameriky poslal ex post knížku, která je celá věnovaná písni The House Of The Rising Sun . A její autor dospěl ke stejným závěrům jako já. Ale možná se někdo dostane ještě dál a třeba i leccos vyvrátí. Je mi jasné, že nejsem první ani poslední, kdo se o příběhy starých písní zajímá.
2/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
Prošel jste spoustu materiálů, narazil na spoustu autorů. Objevil jste si pro sebe nějakého pozoruhodného zapomenutého textaře či skladatele? Zmiňujete třeba Stephena Fostera...
Fostera bych k zapomenutým neřadil, v USA je pořád dost slavný a hraný. Mimo jiné je uváděn jako jeden z amerických vlivů Antonína Dvořáka. Ale skutečně jsem narazil na spoustu zajímavých jmen, obzvlášť z Fosterovy doby před občanskou válkou, která písním a písničkářům nebývale přála. Tehdy se v Americe i Evropě vyrojila spousta vaudevillových společností, a toto období kupletů trvalo až do první světové války. Také přímo americká občanská válka zplodila velké množství kvalitní muziky. Těch pozoruhodných zapomenutých autorů dobových popěvků jsou stovky. Až mě překvapilo, jak moc jich bylo.
Kromě poslední písně o balónu Kysibelce jsou všechny skladby anglofonního původu. Česká písnička je zařazena na konec - naznačujete tím, kam se vydáte v příštím dílu?
Americké a anglické skladby jsem si vybral proto, že jinou cizí řečí nevládnu, což mě strašně mrzí. Českou písničku jsem dal na konec záměrně, jako třešinku na dort. Teprve pak jsem si uvědomil, že jsem si na sebe upletl bič, protože teď už tak musím zakončit i druhý a popřípadě i třetí díl. Rád bych napsal víc příběhů českých písní, ale ono je to s nimi strašně složité po stránce hledání pramenů. Pátrat v amerických dokumentech je mnohem snadnější. Americká historie je mladá, dobře zmapovaná a prameny dostupné, zatímco tady všechno sahá nejméně tři sta let zpátky a ještě je v tom zmatek. O dějiny folkloru se tu skoro nikdo nezajímá, je málo publikací, jak vědeckých, tak laických. A jen zřídka se povede dovést „kauzu" do konce. Miroslav Ivanov krásně rekonstruoval celý příběh lidovky Znám já jeden krásný zámek. Ale to se nestává každý den.
3/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
Jaký byl obecně další vývoj písní, o kterých píšete?
To je různé. Třeba písnička Ó Zuzano měla zprvu nádech nonsensu a lehce rasistický podtext, jelikož vznikla pro minstrelskou show. V době zlaté horečky v Kalifornii si ji vzali za svou zlatokopové a úplně změnili její smysl. Podobnou proměnou prošly Růže z Texasu . Červená řeka , která se objeví v druhém dílu „Příběhů", vznikla zřejmě v Kanadě jako píseň o lásce kanadské míšenky k britskému vojákovi, pak se dostala na Divoký západ a stal se z ní kovbojský song s dost odlišným vyzněním. Koneckonců, jak se může píseň proměnit, je nejlépe vidět na příkladu Lareda , Špitálu u svatého Jakuba a Domu U Vycházejícího slunce , což jsou ve skutečnosti - ač je to k nevíře - tři varianty téže písně.
A jejich další život v Čechách?
České texty se od originálů dost liší. Mnohdy nejde vůbec o překlad, ale o nový text na úplně jiné téma. Třeba píseň Jó, třešně zrály (kterou jsem zatím nezkoumal, ale co není, může být) se původně jmenovala Jailer, Give Me Water - Dej mi pít, žalářníku. Textař Ivo Fischer se prý předtím, než začal psát, podíval z okna a ejhle - právě dozrávaly třešně. Fischer anglickým originálům asi moc nerozuměl, možná mu je někdo převyprávěl, ale to bylo tak všechno. Navíc písničky pro Waldemara Matušku stylizoval do kovbojských songů.
4/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
Jak se k nám tyto písně vůbec dostávaly?
Pomineme-li, že třeba Josef Václav Sládek převedl do češtiny na konci 19. století skotský folklor v úpravách Roberta Burnse, dá se říci, že první angloamerické lidovky u nás zdomácněly díky skautským a trampským překladům. V nich je také největší zmatek a člověk se neobejde se bez svědectví pamětníků, kterých už je hodně málo. Před dvanácti lety zemřel i Jarmil Burghauser, hudební skladatel a sbormistr Národního divadla, ale také zástupce Jaroslava Foglara (Jestřába) v jeho oddílu Hoši od Bobří řeky a autor mnoha skautských textů včetně toho nejslavnějšího o černém muži, který pod bičem otrokáře žil.
Téměř současně s érou skautingu a trampingu vznikají „oficiální" texty swingových textařů, třeba Waltz (Valčík) na rozloučenou, který má jak trampskou, tak swingovou verzi. Ke znovuobjevení těchto písniček došlo v šedesátých letech, i když zprostředkovaně - textaři a interpreti už většinou nevycházeli z tradičních verzí, ale z novějších komerčních nahrávek. Například píseň o lodi John B. se k nám dostala díky tomu, že z ní v roce 1966 udělala hit skupina Beach Boys. K dalšímu přetextovávání starých evergreenů docházelo v letech sedmdesátých. Zde se setkáváme hlavně se jmény Ivo Fischera a Zdeňka Borovce.
Dokáže takovýto soubor příběhů, tyto „malé historie", vypovědět něco důležitého o „velké historii"?
Ano, a to byl i jeden z hlavních cílů. Z některých recenzí na mou knížku jako by vyplývalo, že jsem v podstatě jen vzal pár starých trempíren a zkusil najít jejich autory. Ale to není úplně přesné. Takové ty trampské klasiky jako John Brown, Tom Dooley a John Hardy jsem si v prvním díle „odmazal", protože jsem chtěl mít čistý stůl. Přece jen se jedná o notoricky známá jména, a pokud jsem chtěl prozkoumat dějiny americké lidové písně, těžko jsem je jako určité prototypy mohl obejít. Ovšem pro mě jsou jednotlivé písničky v podstatě jen záminky, abych mohl vykreslit určité dějinné etapy. Povstání skotských jakobitů, zlatá horečka v Kalifornii, boje o Texas, povstání Métisů v kanadské Manitobě v druhé polovině 19. století - o těchto událostech má běžný český čtenář jen velice mlhavý pojem.
5/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
Na druhou stranu máte v prvním dílu písničku od Leonarda Cohena nebo Bobbie Gentryové.
Chápu, že tam působí jako vetřelci. Ale patří mezi impulsy, které mě nasměrovaly. U těch dvou jsem si říkal - ano, takhle vypadá ideální příběh písně. Nosný, obsažný a napínavý. Přestože u Gentryové se vlastně vůbec nedozvíme pointu a můžeme jen spekulovat, případně mít dojem, že jsme obětí mystifikace. Ale její Ode To Billie Joe vyvolala v Americe opravdovou mánii, ten text je úžasný a tajuplný. Takovou věc napíšete jednou za život, ostatně u Gentryové se to potvrdilo. A konečně, i tyto dvě písně jsou už součástí historie - ta Cohenova vzešla ze zajímavého prostředí kanadského beatnictví, o kterém se toho tady také moc neví.
Dá se říci, že mají texty písní ve vašem výboru něco společného?
Řada z nich vznikla v době, kdy se lidová zábava počala zvolna proměňovat v showbyznys. Osobně mě překvapuje, s jakou zručností a lehkostí se tehdy psalo. Řada amerických písniček z 19. století mi připomíná skladby Cole Portera a bratrů Gershwinových. Přestože nejsou tak propracované jako swingové hity, dodnes fungují.
Přitom autoři jakožto přistěhovalci nebo jejich potomci mnohdy pocházeli z literárně i politicky periferních národů - Irové, Švédi, Holanďané, Češi -, navíc z jejich méně vzdělaných společenských vrstev.
Neřekl bych, že byli nevzdělaní. Většina autorů tehdy vycházela z lidové, zejména černošské hudby, sami však bývali mnohem sofistikovanější. Navíc mám dojem, že si tehdy Evropa s Amerikou byly blíž než dnes. A potom - málokterá z těchto skladeb vznikla jako práce amatéra. Většinou se jednalo o produkt oficiální zábavy, až později zlidovělý. Vezměte si
6/7
Michal Bystrov: Nevěřím na lidové autory
minstrelskou show, která přes svou rozporuplnost vyslala do světa řadu popěvků, které dnes už považujeme za dílo „prostého lidu". Odborářský písničkář Joe Hill byl sice samouk, ale v podstatě jen skládal parodie na dobové hity. A mimochodem ani ta známá hudební expanze v období kalifornské Zlaté horečky se neodehrávala na zlatokopeckých claimech, ale spíš v sanfranciských lokálech, kam přijížděli účinkovat profesionální kabaretní umělci.
Odhalováním jmen autorů a jejich příběhů vlastně rušíte pojem „lidová píseň".
Musím říct, že na lidového autora jsem přestal věřit. Lidová tvořivost dotvořuje, ale nevytváří.
MICHAL BYSTROV - Narozen 30. listopadu 1979 v Praze. Absolvoval VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka. Bohemistiku na FF UK nedostudoval. V letech 1999 až 2006 působil jako stálý hudební recenzent Lidových novin. V roce 2007 krátce pracoval v domácím zpravodajství Hospodářských novin. Od roku 2008 je zaměstnán jako hudební redaktor v Pražském deníku. Další spolupráce: Český rozhlas, Respekt, UNI, Reflex, Xantypa atd. Přeložil knihy Beatles Encyklopedie (Volvox Globator 2006) a Pink Floyd 1964-1974 (Volvox Globator 2007). Napsal knihu Příběhy písní (Galén 2009). Je autorem čtyř sbírek básní a asi sto padesáti písňových textů. Skládá hudbu, zpívá, hraje na kytaru a foukací harmoniku - sám i ve folk-blues-rockové skupině Strašidelná loď.
7/7
