Singularis contr a pestem patronus Několik poznámek ke kultu a ikonografii svatého Šebestiána jakožto ochránce před morem v pozdní antice a raném středověku Petr Kitzler (Praha) Svatý Šebestián byl jedním z nejpopulárnějších světců středověku i raného novověku, čemuž odpovídá i četnost dochovaných uměleckých děl s jeho vyobrazením či se scénami jeho umučení. Šebestiánova obliba přitom pramenila největší měrou z toho, že byl vedle sv. Rocha považován za hlavního ochránce před morem.3 Jakkoli je tato Šebestiánova ochranná funkce hluboce zakořeněná v širším kulturním povědomí a rovněž samo vyobrazení Šebestiánova těla prostříleného šípy lze dnes považovat za obecně sdílený kulturní symbol téměř ikonické povahy, původ Šebestiánova sepětí s ochranou před morovou nákazou byl po mnoho let předmětem debat, sporů a protichůdných interpretací. Následujících několik poznámek se proto pokouší Tento příspěvek vznikl v rámci projektu Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při CMTF UP v Olomouci, MSM 6989590, v souvislosti s přípravou publikace Příběhy raně křesťanských mučedníků II. Výbor z latinské a řecké martyrologické literatury 4. a 5. století, (vyd.) Petr Kitzler, Praha, Vyšehrad 0 (v tisku), která bude obsahovat i český komentovaný překlad latinských Akt Šebestiánových. Srov. např. Peter Assion, Sebastian, in: Lexikon der christlichen Ikonographie, (Hrsg.) Wolfgang Braunfels, VIII, Roma – Freiburg – Basel – Wien 976, sl. 38–3, s. v. 3 K oblibě svatého Šebestiána (včetně rozšíření jeho ostatků ve středověku) srov. např. Dekan Josef Reiter, St. Sebastian. Eine kulturgeschichtliche Studie, Rottenburg 96. Z nejzásadnějších příspěvků zmiňme např. Sheila Barker, he Making of a Plague Saint. Saint Sebastian’s Imagery and Cult before Counter-Reformation, in: Piety and Plague. From Byzantium to the Baroque, (eds.) Franco Mormando – Thomas Worcester, Kirksville, Missouri 007, s. 90–3; Armand P. Gelpi, Saint Sebastian and the Black Death, in: Vesalius IV, , 998, s. 3–30; Maria Lau-
373
shrnout odbornou debatu na toto téma a přinést odpověď na zdánlivě prostou otázku: kdy a především na základě čeho se ze Šebestiána stal singularis contra pestem patronus?5 První zmínku o existenci mučedníka tohoto jména a o jeho vznikajícím kultu nacházíme v tzv. Depositio martyrum, jež je součástí seznamu římských papežů do papeže Liberia († 366) v kodexu označovaném jako Chronograf z roku 354. Zde je Šebestiánovo umučení datováno k 0. lednu a za místo jeho posledního odpočinku je označen hřbitov „U Katakomb“ (in catacumbas) na Via Appia v oblasti za římskými hradbami.6 Další podrobnosti o Šebestiánovi, to, že pocházel z Milána a zemřel mučednickou smrtí v Římě, přidává v letech 395–396 Ambrosius z Milána.7 Za pontiikátu papeže Sixta III. (3–0) pak Arnobius Mladší, píšící v Římě, skládá rozsáhlá epická acta věnovaná svatému Šebestiánovi, v nichž mučedníkovu svatost dokládá odpovídající legendou.8 Vyprávění, jehož struktura je značně komplikovaná ra Marchiori, Art and Reform in Tenth-Century Rome – he Paintings of S. Maria in Pallara, Queens University, Kingston, Ontario 007 (nepublikovaná dizertace); Louise Marshall, Manipulating the Sacred: Image and Plague in Renaissance Italy, in: Renaissance Quarterly 7, 3, 99, s. 85–53. 5 Tento titul jsem si vypůjčil z frontispisu populárního (a několikrát přetiskovaného) barokního textu P. F. Isaac von Ochsenfurth, Vita, & Gesta Sancti & Gloriosi Martyris Sebastiani, singularis contra pestem patroni … Leben und haten Deß Heiligen und Glorwürdigen Martyrers Sebastiani…, Augspurg, gedruct durch Sebastian Hauser 69. 6 Srov. Monumenta Germaniae Historica, Auctores Antiquissimi, IX, Chronica minora, I, (ed.) Theodor Mommsen, Berlin 89, s. 7: …Sebastiani in catacumbas. K Šebestiánově kultu ve starověku a středověku srov. nejobsáhleji Benedetto Pesci, Il culto di san Sebastiano a Roma nell’antichità e nel medioevo, in: Antonianum 0, 95, s. 77–00. 7 Ambrosius, Expositio psalmi CXVIII, 0, (CSEL 6,66). K dataci Ambrosiových homilií viz Cécile Lanéry, Ambroise de Milan hagiographe, Paris 008, s. 66. 8 Text Acta Sebastiani (BHL 753) je vydán v PL 7 [879],3–50. K atribuci Arnobiovi Mladšímu srov. Cécile Lanéry, Arnobe le Jeune et la Passion de Sébastien (BHL 7543), in: Revue des études augustiniennes et patristiques 53, 007, s. 67–93; k textu obecně viz nejnověji Táž, Hagiographie d’Italie (300–550) – I. Les Passions latines composées en Italie, in: Hagiographies. Histoire internationale de la littérature hagiographique latine et vernaculaire en Occident des origines à 1550, V, (éd.) Guy Philippart, Turnhout 00, s. 68–80. Viz též Petr Kitzler, Habeo cubiculum holovitreum. A Note on the Interpretation and Genealogy of Two Astrological Passages in the Acta Sebastiani martyris, in: Journal of the Warburg and Courtauld Institutes 73, 00, s. 37–33, zde zejm. s. 37–39, a Týž, Acta Sebastiani a astrologie. Pokus o interpretaci a genealogii, in: Ad honorem Eva Stehlíková, (vyd.) Pavlína Šípová – Marcela Spívalová – Jan Jiřík, Praha 0, s. 3–, z něhož při následujícím popisu textu čerpám.
37
až nepřehledná (se svými třiceti postavami, jež jsou jmenovitě uvedeny na scénu, muselo klást zvýšené nároky na pozornost a paměť čtenářů),9 se hlásí do dob Diocletianova „velkého pronásledování“ křesťanů na počátku . století. Hlavní důraz je položen nikoli na svatého Šebestiána, jak bychom mohli předpokládat, ale na celou řadu hromadných konverzí nejrůznějších pohanských úředníků i s jejich domácnostmi, jež jsou důsledkem Šebestiánových kázání doprovozených zázraky.0 Šebestián zde vystupuje jako vojenský důstojník, přítel císařů a zároveň křesťan a jeho vlastnímu umučení je věnováno pouze šest paragrafů z celkových devadesáti (3,85–90): Diocletianus odsoudí Šebestiána k smrti a popravu mají vykonat císařovi lučištníci; ti ho sice zasypou „takovým množstvím šípů, až mu z těla trčí jako ježčí bodliny“, ale Šebestián se s pomocí křesťanky Ireny zázračně uzdraví a znovu vystoupí proti císaři. Tentokrát ho císař nechá ubít holemi v hippodromu a jeho mrtvé tělo vhodit do Velké stoky (Cloaca Maxima), odkud je vyzvedne zbožná křesťanská matrona Lucina a pohřbí je – podle přání samotného Šebestiána, který se jí zjeví ve snu, – u hrobu apoštolů na Via Appia. Arnobiova Acta Sebastiani martyris, tradovaná až do 7. století pod jménem Ambrosiovým, se stala skutečným bestsellerem pozdně antického či raně středověkého světa. Svědčí o tom nejen bezmála pět set zachovaných rukopisů,3 ale i jejich druhotné rozšíření ve středověku, kdy z nich byl excerpoSrov. Walter Berschin, Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, I: Von der Passio Perpetuae zu den Dialogi Gregors des Großen, Stuttgart 986, s. 78; Timothy David Barnes, Early Christian Hagiography and Roman History, Tübingen 00, s. 39, text dokonce považuje za spojení dvou původně samostatných vyprávění. 0 Srov. Kate Cooper, Ventriloquism and the Miraculous: Conversion, Preaching, and the Martyr Exemplum in Late Antiquity, in: Signs, Wonders, Miracles. Representations of Divine Power in the Life of the Church, (eds.) Kate Cooper – Jeremy Gregory, Aldershot 005 (Studies in Church History, vol. ), s. –5, zde např. s. 35–36. Srov. Acta Sebastiani, 3,85 (PL 7,8): … et hinc inde eum ita sagittis repleverunt, ut quasi hericius ita esset hirsutus ictibus sagittarum. Atribuci Ambrosiovi provedl na základě Ambrosiovy zmínky o Šebestiánovi (viz výše, pozn. 7) až v 9. či 0. století mnich Odilo Suessionensis, De translatione reliquiarum sancti Sebastiani martyris et Gregorii papae in suessionense Sancti Medardi monasterium, 0.6 (PL 3,59.6). 3 Za upřesnění počtu existujících rukopisů vděčím Cécile Lanéry (Paris), která pro ediční řadu 9
375
ván materiál pro řadu pasionálů i martyrologií po celé Evropě a v polovině 3. století byla rovněž adaptována Jakubem z Voragine v jeho slavné Zlaté legendě.5 Za zmínku stojí i to, že Akta Šebestiánova byla v 0. století přeložena do řečtiny Symeónem Metafrastem,6 přičemž v nedávné době byla nově vydána delší řecká verze, kterou Metafrastés zkrátil.7 Ze stejné doby pochází i latinské veršované zpracování legendy o umučení svatého Šebestiána, které složil Flodoard z Remeše (89–966),8 a konečně rovněž na konec 0. století lze datovat i první vernakulární adaptaci akt, jež se v hlavních bodech věrně drží původní předlohy: autorem staroanglického textu byl Ælfric z Eynshamu (Alfricus Grammaticus).9 S rostoucí oblibou Šebestiánových akt šel ruku v ruce také postupný rozvoj jeho kultu, jenž je dokumentován rovněž dochovanými vyobrazeními mučedníka. Již před koncem 5. století nacházíme první Šebestiánovo zpodobnění v kryptě svaté Cecílie v Kalixtových katakombách v Římě na Via Appia, kde je – nakolik lze ze špatně dochované fresky soudit – společně s Polycamem a Quirinem zobrazen jako muž s krátkými rovnými vlasy, obleSubsidia Hagiographica připravuje první kritickou edici tohoto textu. Řadu přímých citací z Acta Sebastiani ovšem nacházíme již v anonymním spisu z počátku 6. století Regula Magistri. Srv. dále např. James E. Cross, he Use of a Passio S. Sebastiani in the Old English Martyrology, in: Mediaevalia , 988, s. 39–50; Catherine Saliou, Du légendier au sermonaire: avatars de la Passio Sebastiani, in: Revue des études augustiniennes 36, 990, s. 85–97. 5 Srov. Jacobus a Voragine, Legenda aurea vulgo Historia Lombardica dicta (ed. Johann Gregor Theodor Graesse, Vratislaviae 8903), s. 3. 6 BHG 60 (PG 6,793–86). 7 Editio princeps in: Xavier Lequeux, La Passion métaphrastique inédite de S. Sébastien, martyr à Rome (BHG 1619z) et son abrégé (BHG 1620), in: Analecta Bollandiana 3, 005, s. –88 (společně s novou edicí Metafrastova textu). 8 Flodoardus Remensis, De triumphis Christi apud Italiam libri quatuordecim, VI,7 (PL 35,697–7: De sanctis Marcelliano, et Marco, atque Sebastiano). 9 Staroanglický originál s překladem do moderní angličtiny vydal Walter W. Skeat, Aelfric’s Lives of Saints Being a Set of Sermons on Saints’ Days Formerly Observed by the English Church, London 88, s. 6–7. K Ælfrikově zpracování, jež do značné míry oslabuje původní důrazy na Šebestiánovy často protikladné role (římský voják a zároveň křesťan), viz Damian Fleming, A Demilitarized Saint: Ælfric’s Live of Saint Sebastian, in: Anglia. Zeitschrift für englische Philologie 7, 009, s. –. Srov. však též John Henry Ott, Über die Quellen der Heiligenleben in Aelfrics Lives of the Saints I, Halle 89, s. 7–0.
376
čený do bílé tuniky a pallia, který svou pravou ruku svírá na hrudi v gestu „ilozoické promluvy“ (viz obrázek ).0 Z přelomu 5. a 6. století (kolem roku 570) se dochovala mozaika zpodobňující Šebestiána v kostele S. Apollinare Nuovo v Ravenně: Šebestián je zde zobrazen ve slavném „procesí“ mužských mučedníků na jižní stěně chrámové lodi, se šedivými rovnými vlasy, bradkou a v bílé tunice – v rukou drží vavřínovou korunu či věnec symbolizující jeho mučednickou smrt (viz obrázek ). Teritoriální rozšíření Šebestiánova kultu z Říma do byzantské Ravenny a jeho vyobrazení zde lze snad vysvětlit Iustinianovou snahou „přivlastnit“ si světce z různých regionů, na něž si jako strážce křesťanské ortodoxie činil nárok (připomeňme, že S. Apollinare Nuovo sloužilo původně jako ravennská katedrála za heodoricha, který byl arián). Konečně za pontiikátu papeže Řehoře Velikého (590–60) je Šebestián prohlášen za třetího patrona Říma (po sv. Petru a Pavlovi) a v souvislosti s papežem Hadrianem I. se na konci 8. století kronikář zmiňuje o Šebestiánově hrobu v apoštolské bazilice (Basilica Apostolorum) na Via Appia.3 Z výše načrtnutého přehledu je zřejmé, že v zachovaných pramenech i na výtvarných památkách nenalezneme ani jediný náznak, který by Šebestiána od počátku spojoval s morem či ochranou před ním, a že Šebestián je také na nejstarších vyobrazeních portrétován zcela v souladu s tradicí zpodobňování jiných raně křesťanských mučedníků, jakkoli se postupně zvyšuje důraz na jeho vojenský status, který je explicitně rozpracován v Acta Sebastiani. Důvody vysvětlující Šebestiánovu ochrannou roli před morem začaly být tedy hledány sekundárně, protože nejstarší fáze mučedníkova kultu neposkytovaly žádné vodítko. Klíčovou roli při této dodatečně konstruované mytologii Srov. Maria Laura Marchiori, Art and Reform, s. 56–57. Podle nejnovějších pokusů o dataci lze vyobrazení datovat zhruba k roku 500. Viz tamtéž, s. 58nn. Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 9. 3 Srov. he Lives of the Ninth-Century Popes (Liber Pontiicalis), (přel.) Raymond Davis, Liverpool 99, s. 6; viz též Maria Laura Marchiori, Art and Reform, s. 6–65. 0
377
sehrál motiv Šebestiánova zázračného uzdravení z ran císařových lučištníků z Acta Sebastiani, a především sama symbolika šípů, kterou nacházíme jak v oblasti židovsko-křesťanského světa, tak v oblasti řecko-římské antiky. Ve Starém zákoně jsou například šípy několikrát zmíněny jako zbraň trestajícího Hospodina 5 a po celou dobu antického světa zase panovalo široké povědomí o Apollónovi, který za trest sesílá skrze své šípy mor a rovněž před ním chrání.6 Již v roce 97 vyslovil pod vlivem renesanční umělecké tradice, která Šebestiána zpodobňovala téměř výhradně jako christianizovaného Apollóna, H. E. Sigerist hypotézu, že Šebestiána je třeba chápat právě v těchto intencích,7 což je však zcela zjevně zjednodušení nepostihující podstatu věci.8 O tom, že tyto zakořeněné představy o symbolice šípů jistě sehrály svou roli při dalším rozvoji kultu sv. Šebestiána jako ochránce před morem, však svědčí kupříkladu poznámka Řehoře Velikého, jenž ve své zmínce o morové nákaze v Římě v roce 590 píše, že při ní „bylo dokonce i tělesným zrakem vidět, jak z nebe prší šípy a zasahují jednotlivé lidi“.9 V pramenech raného středověku však nacházíme vyprávění, jež má pro další směřování kultu sv. Šebestiána k jeho ochranné funkci před morem zcela zásadní význam. Paulus Diaconus (cca 70–799) totiž ve svých Dějinách Langobardů jako první přisuzuje tuto funkci Šebestiánovi explicitně: vypravuje, že morová epidemie, která v roce 680, za pontiikátu papeže Agathona, Srov. Lester K. Little, Life and Afterlife of the First Plague Pandemic, in: Plague and the End of Antiquity. he Pandemic of 541–750, (ed.) Týž, Cambridge 006, s. 3–3, zde zejm. s. 30–3; Louise Marshall, Manipulating the Sacred, s. 88–500. 5 Srov. např. Dt 3,– („…vykonám nad svými protivníky pomstu … Opojím své šípy krví – můj meč bude požírat maso –, krví skolených a zajatých,…“); Jb 6, („…neboť ve mně vězí střely Všemocného, můj duch se napájí jejich jedem, seřadily se proti mně hrůzy Boží.“); Ž 7,3– („Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje.“) atd. 6 Srov. např. Homéros, Ilias, I,0–68. 7 Henry E. Sigerist, Sebastian-Apollo, in: Archiv für Geschichte der Medizin 9, , 97, s. 30–37. 8 Srov. Louise Marshall, Manipulating the Sacred, s. 9–93; Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 93. 9 Srv. Gregorius Magnus, Dialogi, IV,37,7 (SC 65,8): …in hac pestilentia quae hanc urbem clade vehementissima depopulavit, in qua etiam corporali visu sagittae caelitus venire et singulos quosque ferire videbantur…
378
postihla Řím30 a zejména lombardskou Pavii, skončila až tehdy, kdy byl svatému Šebestiánovi vztyčen oltář v bazilice S. Pietro in Vincoli, a to nejen v té římské, ale i v homonymní bazilice v Pavii, do níž byly Šebestiánovy ostatky přeneseny.3 Důvodem, proč Pavijští hledali ochranu u římského světce, přitom nebyly konkrétní dobové asociace, které by ho s ochranou před morem přímo spojovaly, což je zřejmé i z toho, že Pavijští o ochranu sv. Šebestiána nepožádali spontánně, ale museli k tomu být vybídnuti Božím zjevením.3 Vysvětlení bylo pravděpodobně mnohem pragmatičtější: jak v nedávné studii upozornila S. Barker, v roce morové epidemie (680) uzavřel papež Agatho spojenectví mezi Římem a Lombardií, kde rovněž zavedl katolickou hierarchii. Přenesení části ostatků sv. Šebestiána z Říma, kde Šebestián dokonal svůj život, do Lombardie, v níž podle textu akt prožil mládí (akta explicitně uvádějí Milán jako místo Šebestiánova původu), tedy formálně upevnilo náboženské i světské pouto mezi oběma mocnostmi. Doplňme ještě, že z této doby se v římské bazilice S. Pietro in Vincoli dochovala mozaika, která byla zřejmě původně součástí zmiňovaného oltáře vztyčeného k Šebestiánově poctě (viz obrázek 3)33 – Šebestián je zde zobrazen v bílém vojenském oděvu (chlamys), zdobeném zlatomodrým lemem. Za skutečného „tvůrce“ Šebestiána–ochránce před morem je tedy třeba považovat Paula Diacona a je rovněž více než pravděpodobné, že motivace byly v první řadě pragmaticko-světské, nikoli ideově-náboženské. Skončení 30 Srov. Liber ponticalis, 8 (Monumenta Germaniae Historica, Gesta pontiicum Romanorum, I: Liber pontiicalis, ed. Theodor Mommsen, Berlin 898, s. 93–9); Paulus Diaconus, Historia Langobardorum, VI,5 (Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum, ed. Ludwig Bethmann – Georg Waitz, Hannover 878, s. 66). 3 Srov. Paulus Diaconus, Historia Langobardorum, VI,5 (tamtéž): Tunc cuidam per revelationem dictum est, quod pestis ipsa prius non quiesceret, quam in basilica beati Petri quae ad Vincula dicitur sancti Sebastiani martyris altarium poneretur. Factumque est, et delatis ab urbe Roma beati Sebastiani martyris reliquiis, mox ut in iam dicta basilica altarium constitutum est, pestis ipsa quievit. Viz Benedetto Pesci, Il culto di san Sebastiano, s. 93; Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 9–9. 3 Srov. Louise Marshall, Manipulating the Sacred, s. 89. 33 Srov. však Maria Laura Marchiori, Art and Reform, s. 69–70, která s odvoláním na novější práce zpochybňuje přímou souvislost dochované mozaiky s líčením Paula Diacona a nevylučuje, že mozaika pochází až z 9. století.
379
morové epidemie v roce 680 přineslo potvrzení Šebestiánovy účinné ochrany a Šebestiánův kult se nadále šířil. Na počátku 9. století poskytl papež Eugenius II. Šebestiánovy ostatky (společně s ostatky Řehoře Velikého) opatu ze Saint-Denis Hilduinovi a ten je v roce 86 poslal do opatství St. Médard v Soissons.3 V 0. století byl na římském Palatinu, kde měl být podle textu akt Šebestián prostřílen šípy, postaven chrám S. Maria in Pallara, který nesl rovněž freskovou výzdobu, jejíž součástí byl i cyklus věnovaný svatému Šebestiánovi. Do dnešní doby (dnes je kostel znám převážně pod označením S. Sebastiano al Palatino)35 se dochovala pouze freska v apsidě, znázorňující Krista v nebi spolu s anděly a mučedníky, přičemž jedním z nich je i sv. Šebestián, zpodobněný v barevném vojenském plášti a s korunou symbolizující jeho umučení v rukou (viz obrázek ). Součástí původní výzdoby kostela, zasvěceného Panně Marii, sv. Zotikovi a Šebestiánovi, byly však i freskové cykly, jeden christologický a jeden s výjevy mučednictví sv. Zotika a sv. Šebestiána. Ačkoli se nezachovaly, přesto si o nich můžeme utvořit poměrně jasnou představu: v 7. století během barberiniovské rekonstrukce chrámu pořídil Antonio Ecclisi kresby někdejších fresek a jeho kresby jsou dnes zachovány v rukopisu Vatikánské knihovny v Římě (Cod. Vat. Lat. 907).36 Z těchto kreseb vyplývá, že freskový cyklus zachycoval nejméně devět epizod z Acta Sebastiani, včetně Šebestiánovy (nezdařené) popravy císařovými lučištníky (viz obrázek 5), jeho zázračného uzdravení, ubití v hippodromu i pohřbu.37 Zřejmě první vyobrazení jednotlivých scén ze života a umučení sv. Šebestiána znamenalo po tematické stránce ikonograickou revoluci. Šebestián už nebyl – na rozdíl od nejstarších maleb – vyobrazen ve statickém portré3 K translaci těchto ostatků obecně srov. Felice Lifshitz, he „Exodus of Holy Bodies“ Reconsidered: he Translation of the Relics of St. Gildard of Rouen to Soissons, in: Analecta Bollandiana 0, 99, s. 39–30. 35 Nejpodrobněji ke kostelu S. Maria in Pallara a jeho výzdobě viz Maria Laura Marchiori, Art and Reform, passim. 36 Srov. tamtéž, s. 5nn. 37 Srov. tamtéž, s. 88nn.
380
tu a bez distinktivních rysů, které by ho na první pohled odlišovaly od ostatních světců. Dramatické scény Šebestiánova mučednictví (především jeho nezdařené popravy šípy Diocletianových lučištníků), jež byly v S. Maria in Pallara poprvé vymalovány, se staly precedentem: můžeme jen spekulovat, zda už tehdejší zadavatelé malířské výzdoby i její diváci chápali díky přetrvávajícím asociacím, o nichž jsme se zmínili výše, šípy, jimiž bylo Šebestiánovo tělo prostříleno, jako symbol moru, který Šebestián svou mučednickou smrtí překonal. Faktem ovšem zůstává, že právě tato klíčová scéna začala být od 0. století stále častěji zpodobňována, až zcela převládla,38 a Šebestián začal být zobrazován téměř výhradně v okamžiku své „popravy“ lučištníky, s tělem prostříleným šípy. Tento „ikonograický obrat“ dokumentuje například malba z . století v oratoři pod Scala Santa v Římě (zřejmě vybudované mezi .–3. stoletím; viz obrázek 6),39 další dochovaná freska v oratoři Honoria III. pod římským chrámem S. Sebastiano fuori le mura pochází zřejmě z první poloviny 3. století0 a v polovině 3. století se scéna Šebestiánova umučení objevuje na freskách katedrály v Anagni (poblíž Říma; viz obrázek 7). Šípy se stávají Šebestiánovým atributem (raným dokladem je freska z poloviny 3. století v kostele San Barnaba v Pratu, na níž Šebestián v bílé tunice nese v ruce šíp), jako by právě skrze ně dosáhl své mučednické smrti, a ovlivnění cyklem v S. Maria in Pallara můžeme konstatovat ještě ve . a 5. století na freskových cyklech s výjevy z Acta Sebastiani v kaplích zasvěcených svatému Šebestiánovi ve francouzském Venanson či Lanslevillard (viz obrázek 8).3 Srov. Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 95. Srov. Maria Laura Marchiori, Art and Reform, s. 03n. 0 Tamtéž, s. 0–05. Tamtéž, s. 05nn. Srov. Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 95. Freska se dnes nachází v Ospedale della Misericordia e Dolce v Pratu. 3 K těmto freskám srov. detailně Marguerite Roques, Les peintures murales du sud-est de la France, Paris 96 (i s černobílými překresleními fresek) a recentně například též Marie-Pierre Leandri Morin, Représentations provençales et piémontaises de la vie de saint Sébastien: procédés narratifs et sources textuelles, in: Mélanges de l’Ecole française de Rome. Moyen-Age, Temps modernes 09, , 997, s. 569 až 38
39
38
Skutečný rozkvět kultu svatého Šebestiána tedy přichází až od 3. století a je pevně spjat se jménem již v úvodu zmiňovaného Jakuba z Voragine. Právě on totiž do své Zlaté legendy, vzniklé kolem roku 60, zakomponoval stručnou parafrázi někdejších mučedníkových akt a toto vyprávění rovněž doplnil popisem zázračného ukončení morové epidemie v Římě a Pavii zásahem sv. Šebestiána, který převzal z díla Paula Diacona. Vzhledem k tomu, že Jakub užil pro své dílo právě historické opus Paula Diacona, lze se oprávněně domnívat, že Paulovo vyprávění o zázračném ukončení morové epidemie vlivem svatého Šebestiána leželo po téměř sedm století nepovšimnuto a že jen díky připomenutí Jakuba z Voragine naplno propukla Šebestiánova sláva jako ochránce před morem, která se dále šířila po celé Evropě.5 Jakkoli kult svatého Šebestiána začal po skončení poslední známé morové epidemie v Marseilles roku 70 upadat,6 mučedníkova sláva se zcela nevytratila. Pod vlivem renesanční tradice jeho zobrazování v poloaktu jakožto krásného až zženštilého mladíka v rozkvětu mládí se ze Šebestiána stala v moderní době pop-kulturní ikona, kterou si oblíbily například některé gay komunity, pro něž se jeho šípy prostřílené tělo stalo symbolem vnitřní rozervanosti v souvislosti s homoerotickou touhou.7 Také atributy jeho umučení se v postmoderní společnosti dočkaly „přeznačení“ v souvislosti s příchodem nového „moru“ 0. století, chorobou AIDS, kterou někteří představitelé církve vykládali jako nový Boží trest za hříšný život. Jak poznamenal jeden z moderních komentátorů,8 na rozdíl od víry předcházejících staletí však dnešní lidé už nemají žádného Šebestiána, jenž by tyto nové šípy Božího hněvu dokázal odvrátit.
60 (i s fotograiemi vybraných fresek), pro mapku míst s dochovaným narativními cykly viz s. 570. Jacobus a Voragine, Legenda aurea vulgo historia Lombardica dicta, 3,5. 5 Srov. Sheila Barker, he Making of a Plague Saint, s. 96–97. 6 Srov. Armand P. Gelpi, Saint Sebastian and the Black Death, s. 7nn. 7 Srov. Maria Laura Marchiori, Art and Reform, s. 53–5; Richard Kaye, Losing His Religion: Saint Sebastian as Contemporary Gay Martyr, in: Outlooks. Lesbian and Gay Sexualities and Visual Cultures, (eds.) Peter Horne – Reina Lewis, London 996, s. 86–05. 8 Srov. Armand P. Gelpi, Saint Sebastian and the Black Death, s. 9.
38
Singularis contr a pestem patronus Some Comments on the Cult and Iconogr aphy of St Sebastian as a Plague Patron in Late Antiquit y and Early Middle Ages his short article reopens the question of how St Sebastian became one of the most important ‘plague patrons’ of the middle ages. It examines the 5th-century textual evidence related to the martyr, the Acta Sebastiani martyris by Arnobius Iunior, and the oldest extant depictions of the saint in the St Callixtus Catacombs in Rome, the mosaics in the S. Apollinare Nuovo in Ravenna and the S. Pietro in Vincoli, and inally the frescoes in the S. Maria in Pallara in Rome. he article shows that the early depictions of Sebastian, as well as the text of the Acta Sebastiani, make no connection between the saint and plague; the irst explicit link was made by Paulus Diaconus in 680, who mentions the miraculous cessation of plague in Rome and Pavia, after erecting altars in honour of St Sebastian in both places. his event was revived in the mid-thirteenth century Legenda Aurea by Jacobus a Voragine, after which Sebastian’s reputation as a singularis contra pestem patronus became irmly established. Depiction of Sebastian’s sagittation, probably connected with traditional association of arrows with plague both within the Graeco-Roman as well as Jewish-Christian cultural milieu, appeared for the irst time on the fresco cycle in S. Maria Pallara in Rome, and become predominant throughout the middle ages.
383
. Šebestián (uprostřed) s Polycamem a Quirinem. Krypta sv. Cecílie, Kalixtovy katakomby, Řím; freska, kolem roku 500.
. Šebestián. Nástěnná mozaika, S. Apollinare Nuovo, Ravenna, kolem roku 570. 3. Šebestián. Mozaika, S. Pietro in Vincoli, Řím, kolem roku 680. . Šebestián (detail). S. Maria in Pallara (dnes S. Sebastiano al Palatino), Řím, 0. století.
5. Umučení sv. Šebestiána. Nedochovaná freska ze S. Maria in Pallara, kresba Antonia Ecclisia. Biblioteca Apostolica Vaticana, Řím, Cod. Vat. Lat. 907, fol. 0 (7. století).
6. Umučení sv. Šebestiána. Freska v oratoři pod Scala Santa, Řím, . století (?).
8. Umučení sv. Šebestiána. Nástěnná freska, La chapelle Saint-Sébastien, Lanslevillard, Francie, konec 5. století.
7. Umučení sv. Šebestiána. Freska v Dómu v Anagni, polovina 3. století.
