Kijevské tažení. 1 Budiž prokleta tato vzpomínka! Nebylo stránky v historii našeho vojska bez Kijeva. V Kijevě sformoval se první batallion československých hrdinů, v Kijevě přísahala Stará Družina na věčnou nenávist nepříteli, na vítězství nebo smrt svému praporu, nesenému starým Heydukem. Zde sídlo svazu, naší prozatímní vlády, zde odehrály s naše první politické i osobní boje domácí i s tupou a nevlasteneckou ruskou vládou. Zde v Kyrillovské nemocnici trpěli a umírali naši první ranění. Zde byl Dürich, zde byl Masaryk, zde bylo hlavní město, Jerusalem, československého vojska. A na toto město, naše město, my, bez domova a bez budoucnosti, vytáhli jsme svá děla, pulemety a nabíjeli své vintovky… Bylo to nedlouho po návratu staré trojice – mne, Mikeše a Beranovského – z důstojnické školy do roty. V několika dnech byli jsme jmenováni důstojnickými zástupci (ispolňjajuščij dolžnosť mljad. oficera) a zaňali se cvičením. Už v Žitomiru zlomili jsme hůl nad gosudarstvennou silou Ruska. Tažení Kornilova na Petrohrad bylo zmařeno nadutostí Kerenského, který obětoval záhubným levým stranám, vojáka i patriota, aby se později dal zahubit sám Nadešel tak zvaný okťaberský perevorot. Bolševici, strana v theorii tenkrát Leninova, v praksi obshující všecko, co směřovalo k opuštění frontu a k útěku domů, vystoupili ozbrojenou silou současně v Petrohradě, Moskvě, Kijevě i druhých velkých ruských gorodech. K nám docházely tehdy zprávy opozděně a nepřesně. Netušili jsme, že vystoupení bolševiků je tak grandiozního rázu a neměli jsme ani dostatečného ponětí o jejich nebezpečnosti. Pokládali jsme je prostě za fanatické avanturisty druhu Leninova, zavánějící germánským vzduchem a za pobudy, otrhance, hotové k převratům kvůli loupeži. 26. října (nepamatuji starého, či nového stylu) z čista jasna byl vydán rozkaz: Všechny bojové části pluku sbor v 8 hod. večer u štábu pluku v Nové Čartoryji. Jde o potlačení nepokojů v Kijevě. Nebylo času k rozsuzování. Kvapně se ukládalo rotné hospodářství, vylučovali zbyteční nestrojoví a boje neschopní k zůstavení posádky v rayonu rot. K sedmé hodině 9. a 10. rota vykročily s velitelem batalionu podporučíkem Pijálkem od zámečku. Nálada byla dobrá. Rýpal untěr Líbal zabručel jen: „Když bylo řečíno, že se nemáme míchat do nich, tak odkud tady to?“ „Nežvaň! Rozkaz je rozkaz!“, řekl jsem mu a byl pokoj. V reservné koloně na Čartoryjské ploščadi postavil se pluk s bojovými komandami, pulemetnou a bombometnou. V rayonech rot zanechány posádky při 1 pulemetu k ochraně zanechaného majetku, v Čartoryji ponechán štáb a jemu k ochraně učebná komanda pluku. Praporčík Elner naříkal, že ho ustanovili velitelem posádky v korosteckém zámečku. „Buď rád“, konejšili ho druzí, nestójiť. „No jo, člověče, ale ten honr!“ odpovídal smutně Elner. Na muniční vozy nakládaly se patrony a bednami udržoval se oheň. Byla studená noc a dlouho se stálo za pyramidami. Ke 12. hodině vystrojila se pochodná kolona a táhlo se na nádraží do Pečánovky. Zahříval nás zpěv, široce se rozlévající tichou nocí. Pečanovské nádraží představovalo celý následující den vojenský tábor. Dvanáct rot a 2 komandy s baterií polních děl nakládaly se celý den 27. října. S nebe jen lilo a ukrýt se nebylo kam. Ruští vojáci, ujíždějící z fronty na nás škaredě hleděli, místy utvořily se hloučky našich i ruských rozčileně se hádajících. Velitel divise, plukovník Mamontov, pronesl k nám krátkou řeč lámanou češtinou: „Jdete do Kijeva udělat pořádek. Bolševici tam ustrojili bunt. Bojujte tak, jak jste bojovali pod Zborovem, u Pohajczyk a Velkých Hájů. Bijte, zabijte, žádného neživte. Bude-li potřebí, pošlu vám na pomoc první pluk a třeba přijdu sám s celou divisí.“ 1
Rukopis z pozůstalosti.
Nálada byla opravdu bojovná. Jeli jsme noc z 27. na 28. v pohotovosti. V Berdičevě byl malý incident. Náš vlak už vyjížděl a tlupa ruských soldátů chtěla zabít děžurného feldvebla, který se opozdil a doháněl vlak. V čas otevřela se jedna těpluška a feldvebla vtáhli do vozu. soldáti zmizeli v tmě. Dojeli jsme na kijevské nádraží ráno. Dlouho nás zadrželo skládání pulemetů a baterie. Na nádraží běhaly bárišny, známé oficírů i vojáků, podporučík Hrdina guljal mezi kolejemi se svou bárišnou krasavicí, veselý a zdravím kypící. Rána od ústupu tarnopolského byla dávno zahojena. Teprve po poledni bylo možno vyjít z nádraží. Bylo rozhodnuto demonstrativně projít plukem s pulemety a artilerií celým městem. Před nádražím roty v rozvinutém frontě na společný povel zarjadily vintovky. Mírné obyvatelstvo poplašeně hledělo na nás. Hudba zahrála a pluk vykročil. Za hudbou krásným, ruskému oku nezvyklým tempem šly roty, v zadu hrčely povozky se strojními puškami a rachotila děla. Ulice plny národa, udiveného, vzrušeného. Nikdy dosud Kijev neviděl pohromadě tak silnou, v polní výzbroji českou část. Zde poprvé shromáždil se druhý Jiřího z Poděbrad pluk. Prošli jsme Kreščatik a vystupovali vzhůru k Pečersku ke štábu okruga. Jaká je situace, zda a kde je nepřítel nebylo vůbec známo. Ani našemu vedení. Na příkré ulici k štábu okruga pojednou trevoga. Komanda. Roty, stoj! Praporčík Beneš, velitel jízdní hlídky, vyjel po straně kolonny s povelem: „Odinastaja rota v avantgard. Šagom marš!“ Před námi na vrcholu ulice ukázaly se barikády a drátěné překážky. Hnuli jsme se dále. Na barikádách stála hrstka junkerů a oficerů. Přešli jsme druhé, třetí barikády. V levo i v pravo v ústích všech ulic na ploščaď u štábu okruga byly postaveny barikády se strojními puškami. U domu „s drakonami“ před štábem jsme zastavili. Vedly se dohovory a zjišťovalo položení. V Kijevě 26. a 27. šly boje. Bolševici zmocnili se arsenálu na Pečerské a obsadili štab okruga. Proti nim vystoupili pouze junkeři nikolajevského učiliště, artilerijského učiliště, rota oficerská a georgievská. Tito 27. postupom [?] vzali štáb okruga a chrání ho. Položeni u arsenálu není vyjasněno, protože není sil k offensivě. Proto ty barikády s pulemety a vyčerpanými do krajnosti junkery. Nespali tři dny a tři noci a sotva se drželi na nohách. Vystoupením 2. českoslováckého pluku zdálo se, že situace se zlepšila. Počítalo se, že bude dostatečno morálního dojmu. Proto druhý pluk mohl být stažen do kadětského korpusu za nádražím a naznačena pouze dežurná část a patruly po městě. V kadetském korpuse, kam jsme došli za tmy, umístnili nás po celé budově, 3. batalion vmáčkli do prostorné auly. Baterie obsadila artilerijské učiliště. Usínali jsme. Ke 12. hod. nás náhle vzbudili. 3. batalion v štáb okruga! Nemedlenno! Prošli jsme znova tmavými ulicemi, kterými projížděly bronirované automobily, k štábu okruga. Bylo třeba směnit na smrt znavené junkery. 9. rota dostala rozkaz obsadit Levašovskou ulici. Ještě než se batalion rozešel po vykázaných místech objevil se mezi námi poslanec Dürich a mluvil. Byli jsme hotovi splnit všecko, ale jakási záhada visela zde. Dávno nám byly známy ukrajinské pretense, projevující se dosud polemika novinářskými a osobním vystupováním. Oficiálních vystoupení dosud nebylo. Dürich, krátce a neurčitě nám vysvětlil příčinu našeho vystoupení. Podpora pravých ruských vlastenců proti nepřátelům pořádku a gosudarstva. Směňovali jsme ruské junkerské karauly po Levašovské ulici. První na rohu nad příkrou, sráznou ulicí jdoucí dolů ke Kreščatiku, druhý a třetí v zahradách a domech proti ulicím, vcházejícím do Levašovské a čtvrtý na rohu jakési ulice protínající Levašovskou od Pečerské k štábu okruga. Rozestavili se časoví a dozory i svjazi a zbylí zasedli k ohňům. Po celém Kijevě šla na perifériích řídká střelba. Nebylo to nic poplašného, protože tak se střílelo v ty doby všude kde byla zbraň. Jednu chvíli k ránu oheň směrem od nádraží sesílil v krátkou prudkou palbu. Jak se později uznalo, na židovském bazaru junkeři nikolajevského učiliště, vracející se od směny byli přepadeni křížovým ohněm bolševiků, ubito jich 18 s velitelem školy, štabskapitánem, kterého jsem právě já směňoval. Bolševici nenáviděli junkery smrtelně, protože oni byli hlavní vládní silou proti nim v Petrohradě, Moskvě a všude. S námi byli jaksi v pochybnostech, poněvadž dosud jsme přímo proti nim nevystoupili. Ráno četli jsme gazety. Všude po Rusku krvavé boje bolševiků s pravitelstvennými vojsky, která se skládala vlastně jen z junkerů a oficerů. Všecko ostatní, co nepřešlo k bolševikům, bylo indiferentní. Situace se tedy zaostřovala. K ránu trevoga. Bolševici prý od arsenálu nastupují na Levašovskou. Sesíleny stráže, obsazeny domy a kamenné hradby, nadělány střílny. Před našimi rozvědčickými partiemi bolševici se stáhli zpět po prudké přestřelce. Zde jsem seznal jak v lici po kamenné dlažbě a mezi kamennými domy působí vintovočná kule. Poskakuje po dlažbě jak když se
dělá „kača“ na vodě a desetkrát se odrazí než ztratí sílu. Rány od takového rikošetu jsou horší než dum-dum. Ještě dopoledne baterie donských kozáků postavila si u nás v ulici dělo a začala obstřelovat arsenál. Po prvních ranách vysypala se skla v oknech. Současně zahájen byl nástup na Pečerskou. Zavařila se kaše, kulky svištěly jak zběsilé a běda tomu koho se jen dotkly. Melchiorový měkký plášť ruské kulky roztrhá se (on se trhá i třením vzduchu) o dlažbu a cihly jak struhadlo a působí jako granátová střepina. Nastupoval od Lukjanovky Kornilovský slavjanský polk a naše roty k Pečerské. Naše pulemety kosily bolševiky, zasednuvší na střechách domů a arsenálu. Odpoledne byl arsenál obklíčen a po zuřivém obstřelu dáno ultimátum: během noci, nejvýš do rána se vzdát, jinak se arsenál rozboří artillerií, Při posledním posunutí našeho řetězu, velitel 7. roty podporučík Hrdina byl zasažen kulí z berďanky do hlavy a padl. Naše rozvzteklené roty chtěly okamžitě nastupovat a vzít arsenál útokem. Nebylo divu, že zachvátil nás strašný vztek. Podporučík Hrdina, nádherný, krásný, vysoký hoch, starý voják, účastník srbské kampaně v Dobrudži, raněný tam, hrdina nástupu zborovského a ústupu tarnopolského, jenž těžce raněn do nohy, do poslední chvíle zůstával v boji, až s námahou byl unesen Němcům téměř z rukou, zahynul zde, bídnou smrtí v pouličním boji proti luze. Jeho 7. rota prohlásila, že nebude-li dán rozkaz, přejde sama v attaku a pomstí ho za každou cenu. A zatím se za našimi zády sehrály jiné věci. Utvořila se Ukrajinská Centrální rada, národní vláda ukrajinská, která prohlašujíc svým centrem Kijev a odvolávajíc se na Masarykovo prohlášení, že my, československá armáda v Rusku jsme proti nepříteli vnějším a nikdy nemůžeme se vmísit do vnitřních záležitostí Ruska, do bojů stran, žádala odvolání 2. pluku z Kijeva. Položení naše bylo kritické. Vystupovat proti ukrajinské vládě bylo principielně nemožným, protože my, bojujíce za svoje sebeurčení, nemohli jsme mít důvodů k potírání sebeurčení druhého národa, třeba tak problematického jak Ukrajinci, a kromě toho celý náš korpus nacházel se na ukrajinském teritoriu, tak že v nejbližší době bylo třeba počítat na modus vivendi s ním. Za druhé nebylo nijaké záruky, jak dopadne vystoupení Ukrajinců i bolševiků. Zprávy z Ruska o bojích starého pravitělstva Kerenského s bolševiky byly nepříznivé. Bolševici drželi Petrohrad, Kreml v Moskvě a bylo jasno, že Kerenský nemá půdy. Za ním, správněji řečeno ne za ním, ale proti levě socialistickým stranám – Leninovi – stáli junkeři, důstojníci, kozáci. Výkvět buržoasních stran. A přítomné časy jim neslibovaly nic dobrého. V Kijevě bolševici a Ukrajinci sjednotili se v jednotnou frontu proti Čechoslovákům a Kornilovcům, kteří byli orientace všeruské a Ukrajincům se stejně ba více než my nehodili. Vyjednávalo se horečně dny a noci. A dny a noci šla divoká střelba ulicemi. 12. rota, doprovázející z kadětského korpusu naše kuchyně, byla obklíčena v ulicích někde na bulvárech u nádraží ukrajinským batalionem, s pulemety a bronirovanými automobily a odzbrojena. Naši hoši ojediněle se vystupující se propadali. Čtvrtý den k večeru bylo docíleno dohody. 2. československý pluk odejde v noci ze štábu okruga a předá ochranu jeho ukrajinskému vojsku. Pod ukrajinským praporem odejde zpět do kadětského korpusu a zdrží se do odjezdu jakéhokoli ozbrojeného vystupování. Byli jsme zdrceni. Vysvětlilo se nám, že naše povolání do Kijeva bylo dílem Dürichova přestoupení Masarykových rozkazů a dílem horkokrevnosti plukovníka Mamontova. A bylo nám něčeho krutě líto. Hrdinných junkerů, hrdinných ruských důstojníků, třeba monarchistů, kteří byli hotovi dát všecko – a na prvním místě života za jednotnost a moc Ruska. Bylo obdivuhodno jak ruští důstojníci mladí i staří v oficerské rotě jako řadoví stáli na strážích, kapitán konal službu řadového vojáka, plukovník byl velitelem čety. Chrabří jak lvi. Na Levašovské v jednom napadení bylo po nás stříleno z bočního křídla domu. Vrhl jsem se tam s dvěma ruskými důstojníky georgievské roty a s revolvery v rukou odzbrojili jsme podezřelý karaul ukrajinských vojáků v jakési bankovní kontoře. S revolverem zavěšeným na krku chodil mezi námi mladý, krásný ruský důstojník o berlích. Levá noha byla mu celá odňata. Oni byli ovšem buržuové a byli dokonce monarchisty. Ale byli to hrdinové, kteří nešetřili života za uhájení Ruska. Oni hájili kulturu proti bezkulturním. Hájili esthetiku života proti zvířecímu řádění vypuštěných otroků. Vina jejich tříd byla velká, ale oni byli hotovi ji odčinit, a právu byli blíž než ti, kteří chtěli zatopit starý svět krví a nestavět ničeho jen lidskou zvůli.
Čtvrtého dne v noci byly naše stráže staženy k rotám a roty stáhly se do budov štába okruga. Jako bleskem rozšířilo se mezi junkery a ruskými důstojníky: „Čechi uchďat.“ Hleděli na nás mlčky se zoufalstvím i šíleným rozhodnutím. Pluk postrojen na těsné ploščadce před štábem. Postaveny pyramidy. Založeny hranice, protože bylo chladno. Bylo nám trapně. Nečekali jsme takového obratu. Nevěřili jsme slovu ani ukrajinské rady ani bolševiků o příměří. Na těsném náměstí stál u pyramid celý pluk, děla naší baterie byla vřezána do kolony. Ke dvanácté hodině po dlouhém marném vyjednávání s náčelníkem okruga, aby odešel zároveň s námi byl dán rozkaz nastoupit: Stať za ružjo. Neuspěli jsme zaujat svoje místa za pyramidami, když zatřeskaly vintovky a déšť kulí posypal se na nás. Bylo to umluvené přepadení, neboť v témže okamžiku začali nás z arsenálu obstřelovat šrapnelem. Nastala nepopsatelná panika. Koně zapřažené v děla se plašili, rozházeli kozly a přejížděli lidi. Kdo uspěl schvátit vintovku vrhl se k budovám, aby se odtud bránil. Zčista jasna rozvlněná massa lidí v těsném prostoru a kácející se kozly, způsobily dojem, že jsme napadeni. Puštěno několik salv do ulic a oken z nichž bylo stříleno a rozvědky dobrovolců pronásledovaly hloučky útočníků. Důstojníci naši i ruští s revolvery i šavlemi v rukách obnovovali pořádek. Několik chycených útočníků – mezi nimi ukrajinská patronila – bylo na místě probodnuto. Nyní byla situace nejkritičtější. Bylo jisto, že v případě nových napadení roznesem Kijev na štykách, třeba za cenu ohromných ztrát – ale kde pak bude náš konec…!? Ukrajinský komisař na to upozorněný prosil naléhavě, abychom odešli, že útočníci jsou nezodpovědní a že se strany ukrajinské nebude nejmenšího násilí. Dán povel. Artilerie za přikrytím vyjela ku předu. Za ní následovaly roty. Junkeři, kteří už dříve se rozhodli odejít s námi, strhali pagony, vzali soldatské šiněly a vmísili se do rot. Odcházela i většina ruských důstojníků. Chvílemi – ještě cestou, když pochod se zadržoval za artilerií – dobíhaly nás skupiny junkerů, prosící, abychom je vzali sebou. Bylo nám tak líto a těžko za ty hochy, že bychom nejraději zůstali. Vidím dosud jak přiběhl k našemu rotnému vysoký, černý hoch, junker a prosil přerývaným hlasem: „Gospodin poručik, rozrešitě mně ijti s vami. Nechočetsja tut propadať.“ Nezapomenem nikdy těchto scén. A nezapomenem – 9. rota šla v arriergardě – že za námi hledělo několik důstojníků, junkerů a – několik dam, sester miloserdia, kteří všichni rozhodli zůstat do posledního dechu, protože zůstal i velitel okruga generál Kwiecinskij. Vytáhli pulemety do oken a zabíjeli dvéře… Rychlým pochodem procházeli jsme ulice Kijeva. Proklínali je v duši. Podél zdí ulic po obou stranách kolony šla cěp s vintovkami na perevěs a s bombami pod rukou. Obrněné automobily vzaté u štábu okruga jely v kolonně. V případě střelby z oken byli jsme přihotoveni: Pervyje rjady na lěvo, vtoryje na pravo. Roty – pli! Nebylo toho. Kdesi za námi padaly ojedinělé rány, kuliček slyšet nebylo. Za tmy došli jsme vyterlí i zarmoucení zpět do kadětského korpusu. Vystaveny stráže a pulemety a unaveni, nevyspalí po 4 dny a noci usnuli tvrdě. K ránu Kwiecenskij se zbylými důstojníky přece jen opustili štáb. Na druhý den byl pohřeb. Kladli jsme do hrobu za kadětským parkem ubitého podporučíka Hrdinu a pulemetčíka Z. Padal řídký déšť, bylo studeno. Nad otevřeným hrobem promluvil prof. Maxa a ukrajinský komisař Dr, Viničenko. Nikdo jich neslyšel. Hleděli jsme na prosté rakve. Na jedné byla připjata furažka s důstojnickou kokardou. Na násypu hlíny plakala Hrdinova bárišna. I vojáci plakali, i Mikeš. Nebylo nám nikomu v duši tak těžko, nikdy dřív ani později jak nad tímto hrobem. Takový otevřený hrob kynul tehdy všemu, zač jsme žili i chtěli umírat. Všemu zač jsme trpěli a ještě chtěli trpět. Viděli jsme jen otevřený hrob…. V kadětském korpuse pobyli jsme ještě několik dní. Ukrajinci zatím horečně chápali se vlády v Kijevě. S bolševiky na oko šli ruka v ruce a takticky k ničemu jich nedopouštěli. Jen arsenál zůstal tak obsazen jak dřív, s děrami ve zdech, s okny rozstřílenými. Kterýsi den pochovávali bolševici svoje
mrtvé. Očekávali jsme nepokoje, nebylo ničeho. Ukrajinská vláda naléhala na náš odchod, nebylo snadno však poslat ihned vlaky. Na Postu Volyňském stály 2 bataliony ruských úderníků a trebovaly, aby je Ukrajinci pustili do města na bolševiky. 9. prosince konečně zmohli obstarat nám vlaky. Kozáci nabízeli nám jít na Don, kde vedl se boj s bolševiky dále, my jsme ale o sobě nemohli rozhodovat. Junkeři, důstojníci, plukovníci a zubožení generálové s rodinami, všichni k nim odjížděli. My naložili artilerii, pulemety, ukořistěné obrněné automobily a jeli zpět do Pečánovky. Smutni. Ne tak pro nezdar kijevský, ale pro Hrdinu a – pro budoucnost. Nikdy nezdála se nám tak žalostnou jako tehdy. Tyto dny položeno bylo smrtelné nepřátelství mezi námi a ruskými. Neboť kdo nebyl bolševikem? Ukrajinci? Junkeři a hrstka důstojníků – bývalých? A toto nepřátelství, výslovné, kruté, scházelo, abychom nepřáteli byli obklíčeni se všech stran. V Pečanovce se roty rozešly. 9. a 10. daly se polní cestou přímo na folvark a Korostki. Na polích mužici rozváželi panské stohy, pásli si panský dobytek. Za naší nepřítomnosti rozkradli folvark, dosud námi hlídaný. Několik ran padlo z vesnice, když jsme sestupovali od folvarku. Snad se nám jen zdálo, že kuličky svistí někde kolem nás. A dali jsme salvu do vzduchu – na výstrahu.
