ZA OBZOREM ČEKÁ SVĚT

2

3

M. Z. THOMAS

ZA OBZOREM ČEKÁ SVĚT

P RA HA

ALBATROS 4

© F ra nz S ch n ei d e r V er lag , M ü n c he n, 1 9 5 7 T ra ns la tio n © F ra n ti š e k Ge l, l9 6 9 Ill u s t ra ti o ns © J a n J a vo rs k ý, 1 9 6 9

5

Přítele tak věrného a odvážného nikdy nenajdu. Alexandr Humboldt

6

I Jméno jednoho dobyvatele - a objevitele světa Bylo mu deset let a neměl rád: učebnice, holčičky v nedělní parádě, ryby k obědu - kvůli tomu, že jsou samé kosti - a nablýskané boty. Seděl na bobečku v písčité zátočině jezera a všemi desíti prohrabával rachotící a šelestící oblázky, které severozápadní vichřice spolu s vlnami přinesla na břeh. Dlouhé, rozcuchané pačesy mu visely do čela a jeho ruce vypadaly jako tlapky jezevce, jenž si právě hloubí noru. Pečlivě prohlížel kameny a nejpěknější si nechával. Za ledové doby připutovaly ze Švédska a z Norska s ledovci až sem, před brány Berlína, a jejich cesta měla jediný účel: aby teď mohly zmizet v bezedných kapsách jakéhosi kluka. Ještě před několika málo lety by byl mohl kameny ukázat svému otci. Táta měl pochopení pro to, že člověk přináší domů kamení a kytky nebo motýly a mloky, a také člověku řekl, jak se jmenují a odkud se zde vzaly. Ale tatínek umřel a teď už tu - kromě toho chlapce - nebyl nikdo, kdo se zajímá o kameny, o stromy a o zvířata. Táta věděl prostě všecko na světě! Po celé večery jsi mohl poslouchat, až ti nadšením rudly uši, když tatínek vyprávěl o tom, jak se Kolumbus vydal za moře a objevil Nový svět, kterak Španěl jménem Vasco Nuñez de Balboa, provázený svým chytrým psem Leoncillem, pochodoval přes Panamskou šíji a objevil nové moře, dnešní Tichý oceán -nebo když otec mluvil o kapitánu Cookovi, jenž jako první člověk obeplul na plachetnici celý svět. Panečku, to byly zkazky! A když byly u konce, říkával: „Synku, tak teď bys už zas mohl zavřít pusu!" Potom se vždycky oba smávali. Málo naplat, byl to táta k pohledání, a druhý takový se ve světě už nenajde.

7

Hoch vzdychl. Škoda, pomyslel si, ještě na tolik věcí jsem se mohl tatínka zeptat. Tak rád bych... Ve vrboví za ním zapraskala větev. Hoch se lekl a trhl sebou, neměl však už čas zmizet v rákosí. Pan Kunth, jeho domácí učitel, seskočil z hráze, až mu dlouhé šosy černého kabátu zaplandaly. Oči se mu hněvivě blýskaly, když popadl chlapce pevně za paži. „Tak tady se potloukáš! Chodím sadem a volám, div si plíce nevykřičím, a ty prostě nepovažuješ za nutné odpovědět! Co tu děláš?" Jeho hlas zněl ostře a vztekle. Drozdi se tak lekli, že jim veselé trylky uvízly v hrdle. „Odpověz!" „Kvá, kváá, kváá!" zaštěbetal na jezeře kačer, jako by chtěl pana Kuntha uklidnit, ale s dopáleným domácím učitelem nic nepořídil. Jeho ruka tiskla chlapci paži jako železný svěrák. Bolelo to. 8

Hoch zvedl hlavu. Modré oči se udiveně zahleděly na pana Kuntha. Tatínek ho takovým způsobem nikdy nedržel. Tiše řekl: „Sbíral jsem kameny!" Učiteli zrudla tvář. „Tak! Místo abys byl doma, když máš mít hodinu vyučování, bloumáš u jezera a sbíráš kamení! Zato když máš odříkat báseň, jsi němý jak ryba! Počítat neumíš! Latina ti nejde! Svou mateřštinu ovládáš tak mizerně, že člověk pochybuje, jestli vůbec nějakou mateřštinu máš. Ale sbírat kamení, tajně hltat Robinsona, na to tě užije! Jsi nejhorší budižkničemu, nejhroznější nekňuba, jaký mi kdy přeběhl přes cestu. Kde máš ty kameny? Sem s nimi!" Chlapec se pomalu hrabal v kapse kalhot. Trvalo hodnou chvíli, než vytáhl hrst křemenů. Byly to nádherné kameny, růžové a bělostné. Některé byly stříbrně žilkované, jiné měly okraje kaštanově hnědé nebo zelené jak rákosí. Domácí učitel se na ty poklady ani nepodíval. Vzal je a hodil je velkým obloukem do jezera. Kačer koukal, aby byl co nejdřív pryč. Šlapal vodu, a pomáhaje si křídly, až to plácalo, ujížděl odsud. Bylo mu to zde příliš nebezpečné. „Kameny sbírat!" Učitelova dlaň pleskla do chlapcova obličeje. „Já ti dám chodit za školu!" Druhá dlaň dopadla s pleskotem na hochův spánek, na ucho a oko. „Hned půjdeme k tvé matce!" Chlapec vyšplhal na hráz. V parku zpívali slavíci, ačkoli byl bílý den a chlapci se zdálo, že ho chtějí utěšovat. Zřetelně slyšel, jak lítostí a zklamáním vzlykají. Zhluboka si povzdechl. Na oči pro slzy neviděl. Ale neplakal. To ne! Slzy tekly jen proto, že druhá rána zasáhla oko. Díval se totiž na kačera, jak vstává nad hladinu, a nedbal, kam míří učitelova ruka. Starý zámek dřímal v žáru slunce. Chlapec otevřel velikánské zámecké dveře a chtěl vklouznout do domu. V posledním okamžiku se však zarazil. Člověk přece - i když byl bit - musí zůstat zdvořilý. Nechal napřed vstoupit domácího učitele. V tmavé hale si hoch hřbetem ruky rychle přetřel oči. Pan Kunth ostře zaklepal na dveře matčina obývacího pokoje. Matka seděla jako vždycky v křesle u okna. Na pohovce ležel starý honicí pes Belcastel a chrápal jako fořt po namáhavé kruhové leči. 9

„Co se děje, Kunthe?" „Alexandr zanedbává učení! Potlouká se kolem jezera a sbírá oblázky!" Matčina bledá tvář se ustaraně obrátila k chlapci. „Oblázky?" tázala se. „Na to jsi přece už příliš veliký! Co by tomu řekl tvůj otec, kdyby zde byl? Neslyším na tebe nic jiného než stížnosti. U pana Kuntha se neučíš ani franštinu, ani latinu. U pana dvorního rady Heima ti nejde ani rostlinopis. Nechápeš, že za takových okolností to s tebou špatně dopadne?" Odmlčela se, aby chlapci poskytla možnost omluvit se. Hoch však mlčel, slyšel, jak venku zpívají slavíci, jeden seděl v listí dubu, který otec zasadil těsně před okno; a jen se divil, jak Belcastel, ta buchta, dokáže neprobudit se a dokonce chrápat dál, když je v pokoji takový rámus. „Jak to vypadají tvé ruce?" zeptala se matka zděšeně. Hoch je opatrně uklidil z dohledu tím, že je schoval za záda. „Nestydíš se běhat po světě s takovýma rukama? Chlapče, chlapče, co z tebe bude?" To byla otázka vskutku zapeklitá. Chlapec sám už o tom často přemýšlel. Ale ještě se pro nic určitého nerozhodl. Nejraději by se byl stal Robinsonem. Nebo mužem jako Kolumbus, který objevil Ameriku. Nebo jako byl Balboa, jenž prvý pronikl k novému moři. V tu chvíli vrazil do pokoje Vilík. „Král je v Tegelu!" vykřikl, otočil se na podpatku a byl zase tentam. Král? Ještě než stačily rachotivě cvaknout dveře, zmizel z pokoje i Alexandr. „S takovýma rukama přece...," řekla matka přísně, ale už bylo pozdě. „Je nepolepšitelný!" Do běla rozhořčený pan Kunth přistoupil k otevřenému oknu. Dole vyrazili ze zámeckých dveří, jak když je vystřelí, napřed Vilík, pak Alexandr. „Za trest se naučíš dvě stránky Ovidia zpaměti! Máš domácí vězení!" Slavík leknutím málem spadl z větve dubu. Nepřestal sice zpívat, ale schoval se v červených květech oleandrového keře. Domácí učitel se obrátil k paní domu. „Přivodí hanbu na ctihodné 10

jméno Humboldtů!" zvolal, vzteky bez sebe. „Jeho otec se měl stát ministrem. Jeho praděd byl starostou Královce v Nové marce. Mezi všemi jeho předky ani jediný neselhal tak jako on. Obávám se nejhoršího!" „Je podivné," odpověděla matka svým tichým, klidným hlasem, „že si z vyučování nepamatuje vůbec nic. Někdy si už myslím, že nemá všech pět pohromadě." „Učiním všechno, co je v mé moci, abych mu ty hlouposti vyhnal z hlavy," ujišťoval pan Kunth. „Je třeba připomínat mu energicky povinnosti, které má vůči sobě a svému jménu!" Chlapec, nad kterým se oba dospělí rozhořčovali, zatím svištěl za svým bratrem napříč loukou jako lasička. „Prima, Vilíku, žes mě odtamtud vytáhl," řekl v běhu. „Přece tě nenechám v louži, Křemínku!" Přezdívku Křemínek vynesla mladšímu z bratří jeho vášeň pro křemeny, které tak horlivě sbíral. Udýchaní doběhli na silnici, po které přijížděl pomalu na koni starý muž, provázený třemi důstojníky. Na hlavě měl třírohý klobouk. Oblečen byl v modrý vojenský kabát, značně ošumělý a flekatý. Dna nachýlila a pokřivila útlou postavu. Kolem pravého zápěstí měl koženou smyčku, v níž visela vycházková hůl s prohnutou rukojetí. Oba chlapci se před jezdcem hluboce uklonili. Starý muž přitáhl otěže svého bělouše a zajel přes silnici k chlapcům. Přitom sáhl do kapsy, vytáhl stříbrnou tabatěrku a posloužil si špetkou šňupavého tabáku. Část hnědého prášku mu protekla mezi prsty a snesla se na kabát. Křemínek, jenž právě ještě leštil své ruce o kalhoty, se znova podíval na králův kabát a okřál. Bělouš se zastavil před Vilíkem. Starý král se na něho podíval očima modrýma a zářivýma jak májové nebe: „Jak se jmenuješ?" „Vilém, šlechtic Humboldt, Vaše Veličenstvo." „Proč nejsi v kadetce? Nechceš se stát vojákem?"

11

„Ne, Vaše Veličenstvo. Raději bych studoval." „Hm!" Oči modře blýskly po Křemínkovi. „A ty, mladý muži?" „Alexandr, šlechtic Humboldt, Vaše Veličenstvo." „Alexandr? To je slavné jméno. Tak se ve starověku jmenoval hrdina, jenž dobyl svět. Chtěl bys také dobýt svět?" Křemínek se podíval králi přímo do očí. Potom jeho pohled zabloudil ke kordu, jenž visel podle sedla. Rošťácky se usmál na 12

starého muže a řekl: „Ano, Vaše Veličenstvo, ale bez šavle." Tu se král halasně zasmál, vytáhl z kabátu tabatěrku, nacpal si do nosních dírek šňupec a jel dál. A pořád se smál. Chlapci se za ním ještě dlouho dívali. „Představoval sis takhle krále?" zeptal se Vilík. „Krále ne! Ale Bedřicha Velikého jsem si představoval zrovna tak!" Křemínkův hlas byl prodchnut opravdovým obdivem. Ale obdiv platil hlavně kabátu, který měl pruský král na sobě. Zelený střevlík pospíchal napříč silnicí. Křemínek se sehnul, vzal ho opatrně do ruky a prohlédl si ho. „Ale takové už mám tři," prohlásil nakonec a brouka zase pustil.

Rozbřesk

Křemínek zůstával ve svých klukovských letech tím, co pan Kunth nazýval střídavě budižkničemu a nekňuba. Křemínek znal všechny motýly, brouky, ptáky a stromy, co jich v parku bylo, ale bohužel neznal žádná latinská nepravidelná slovesa. Dokázal vzpomnět si na kdejaký kámen, který kdy ležel na břehu Tegelského jezera - což byla jeho výzkumná oblast - ale nikdy si nedokázal vzpomenout na matematický vzorec, ani na ten, který právě potřeboval, ani na žádný jiný. Křemínek vydržel hodiny a hodiny koukat zbožně na obrázek ukazující indickou řeku Gangu nebo jinou dálnou krajinu, ale stačilo mu mrknout na francouzskou mluvnici - a už ho rozbolela hlava. Křemínek byl pro svou maminku ustavičným trápením a pro svého učitele ustavičným postrachem. Každé pololetí proležel několik týdnů v posteli. V Berlíně ani v Tegelu nebylo jedinké dětské nemoci, kterou by si nebyl uhnal nebo sehnal a velmi litoval dospělé lidi svého okolí, že s ním mají v jednom kuse starosti. On sám nacházel v nemocech mnoho světlých stránek. Tak například nemohl pan Kunth nic namítat, když pacient četl cestopisy a dobrodružné knížky. S planoucíma očima hltal zprávy přírodopisců, 13

kteří jako první vkročili do neznámé země, a srdce mu hlasitě bušilo, kdykoli se dočítal o novém objevu, který se odvážným lidem podařil v nějakém zastrčeném cípku světa. Když byla knížka u konce, ležel Křemínek ještě mnoho, mnoho hodin s očima dokořán a hlavou mu táhly tisíce otázek. Tolik toho ještě chtěl vědět... Ale nikdo mu nemohl říct, jak prales vypadá doopravdy, jak jasně září Jižní kříž, to souhvězdí, které tak dychtivě vyhlížejí námořníci, když obeplouvají jižní cíp Jižní Ameriky. Nikdo mu nemohl povědět, jak veliký je Tichý oceán a do jaké výšky chrlila plameny dunící sopka ostrova Tenerife, když tudy na cestě do Ameriky plul Kryštof Kolumbus. Chlapec se zajímal o všechno živé a jeho vědychtivost po každé knize ještě zesílila. S kostnatým lešením mluvnic, s nehybnými poučkami a s mrtvými vzorci si nevěděl rady. „Chci se stát přírodopiscem " řekl své matce. Pohladila ho po rozcuchaných pačesech. „Měl bys se dát ostříhat, synku," odpověděla. „Myslím to docela vážně," ujišťoval matku slavnostně. Usmála se. „Tvůj otec byl úředníkem a důstojníkem. V naší rodině nikdo ničím jiným nebyl. Pusť z hlavy ty divoké nápady." Hoch mlčel. Odporovat matce - to bylo nemyslitelné. Vzdorovitě odmlouvat - to by byl považoval za nezdvořilé. A ostatně by to nemělo žádný smysl. Byl tedy zticha. Ale místo aby naříkal na nepochopení, začal si hledat práci. „Když ti suchopárné školní předměty nejdou a když tě nudí, uč se třebas kreslit," navrhla maminka. „Nadání máš a hodiny kreslení budu ráda platit." Nápad to nebyl špatný! Alexandr navštívil vynikajícího malíře a mědirytce Daniela Chodowieckého a zeptal se ho, zda by byl ochoten ho vyučovat. Chodowiecki si prohlédl náčrtky, které chlapec přinesl, a byl svolný. Alexandr se učil kreslit. Bylo mu patnáct let. Při některých úkolech, které mu Mistr dal - když šlo například o kresby květin - uvědomoval si chlapec, jak hrozně málo rostlin umí pojmenovat, on, budoucí přírodovědec. Dovedl podle předlohy 14

vykouzlit na papíře mechy a traviny, ale co to je a jak se jmenují, o tom neměl potuchy. Moc ho to dopalovalo. Předtím mu to ani nepřišlo. Ale od té doby začal ve volných chvílích docházet k botaniku Willdenowovi a od něho se učil určovat rostliny a zakládat herbáře. Ale k tomu potřeboval latinu, protože každá rostlina měla vědecké jméno jednou provždy stanovené, a to jméno bylo latinské. Jenom podle toho pojmenování bylo možné rozlišit bezpečně jednu rostlinu od druhé. Latina byla kdysi pro Alexandra tím, čím je poušť Sahara pro zajíce: bezmezná pustina bez jediného blatoušku, bez jediné šťavnaté louky jetele. Nyní začal Křemínek chápat, že latina přece jenom není tak docela mrtvá, jak si vždycky myslel. Mělo smysl učit se latinským slovíčkům. Přitom s velkým překvapením zvěděl, že mnohá slova dávných Římanů jsou řeckého původu, pročež jim člověk spíš porozumí, umí-li také řecky. Polehoučku pomaloučku, krok za krůčkem, začal se Alexandr přátelit s latinou a řečtinou. Věčná, nezmarná zvídavost mu však nedala. Nespokojoval se tím, že už uměl rostliny rozpoznat a pojmenovat. Chtěl také vědět, kde ta která bylina roste a čím to je, že se jí nejlépe daří na určitém místě a v určité půdě. Při pátrání po příčinách tohoto jevu obeznamoval se poznenáhlu s vědou o složení a o vzniku zemské kůry a s mineralogií. Tam slavil shledání s dávnými přáteli, s nádherně pestrými křemeny od Tegelského jezera. A když se Alexandr zajímal o to, co člověk dokáže z rostlin vyrobit, otevřel se mu svět chemie a jejího praktického uplatnění v průmyslu. Křemínek byl na sebe přísný a nepokoušel se nabývat vědomostí snadno, rychle a pohodlně. Cokoli mu lidé řekli, vždycky si to sám ověřoval. Čeho se dočetl v knihách, sám prošetřoval, je-li to opravdu tak. Přímo ho bolelo, nevěděl-li něco. Po mnoho let se lopotil, aby pronikl do přírodních věd. Pan Kunth lomil rukama. Teď bědoval: „Pracuješ příliš mnoho!" A huboval: „Honíš příliš mnoho zajíců najednou!" Někdejší nekňuba se však v některých oborech už vyznal lépe než jeho učitel. Na stonání už vůbec neměl kdy. „Rád bych podnikl výzkumnou cestu do zámoří," řekl jednoho dne 15

své matce. „Chtěl bych jít do pralesů." Maminka se lekla. „Dítě, dítě, cožpak chceš, abych o tebe umírala strachy? Fernão Magalhães byl zabit na filipínském ostrově Matanu. Kapitán Cook byl zavražděn na kterémsi ostrově havajském. Mysli na to množství cestovatelů, kteří zmizeli v neznámu. Nesnesla bych to pomyšlení!" „Všude se mi může něco stát. I tady!" „Ale v tom případě bych byla v tvé blízkosti." „Ve světě je tolik věcí, které musejí být prozkoumány, maminko. Je tam tolik práce..." „... a tisíce nebezpečenství!" „Tisíce objevů, maminko." Pokývla hlavou. „Chceš říci, že tam za obzorem čeká svět. Ano, ale ten tvůj ,svěť je plný nebezpečí." Pevně se na chlapce zadívala. „Nepůjdeš! Slib mi to! ... Slib mi, že nepůjdeš, alespoň pokud budu živa! Když tvůj otec umíral, musela jsem mu slíbit, že se naučíš řádnému povolání. Přírodovědectví není žádné povolání!" „Maminko!" Unaveně zavřela oči. Byla se silami u konce. „Tak zavolejme Kuntha," řekla. „Uvidíme, jak o tom smýšlí. Kunth požíval plné důvěry tvého otce. Byl tvým vychovatelem od raného dětství. Jeho rozhodnutí bude správné." Kunth přispěchal. Nebylo třeba dlouhého vysvětlování. „Major šlechtic Humboldt," prohlásil pan Kunth, „by nikdy - říkám nikdy nebyl strpěl, aby se některý z jeho synů vrhl do zbytečného, daremného a životu nebezpečného podnikání, z něhož nekyne ani čest, ani sláva. Každý si o tom může myslet, co mu je libo, jedno však je jisté: vláda, která vyznamenává každého statečného vojáka a každého věrného úředníka, neviděla dosud důvod, proč vyznamenat nějakého přírodopisce. Generálové zastávají nejvyšší státní funkce. Požívají všude svrchované úcty. Ale slyšel snad někdo něco takového o nějakém přírodopisci?" Alexandr ho příkře přerušil: „Poprosím státního ministra Heinitze, aby mě přijal na Hornické učiliště a zaměstnal mě později jako státního úředníka." Alexandr se otočil a ráznými kroky opustil pokoj. 16

Matka si oddechla. Kunth spokojeně kýval hlavou. Jak to vždycky říká: Je pouze třeba mladým lidem včas a důrazně připomenout, čím jsou povinni sobě a svému jménu. Jen co Alexandr bude úředníkem, brzo zapomene na ty své sny o Tichém oceánu a o palmách, o sněžných velehorách nad tropy a o Jižním kříži. Pan Kunth si byl jist, že postupem času bude z Alexandra docela obstojný úředník. Stiskl paní Humboldtové ruku. Jen co je pravda, rodina si k takovému domácímu učiteli mohla věru blahopřát. Pan Kunth měl štěstí, že se nikdy nedozvěděl, jak o něm ve skutečnosti ti dva Humboldtovic chlapci smýšlejí. Vilík o něm napsal své snoubence:

I k dyž je no m z asl e chnu j eho j mé no , vš e chno ve m ně vře, že s i to a ni pře ds ta vi t ne do ve deš. Z no va pro ží vá m výst upy, kt e ré jso u o t řes né i v po uhé vz po mí nce. Alexandr se stal horníkem. Denně fáral do dolů. Dík svým mnohostranným vědomostem a dík nezměrné trpělivosti, kterou vynakládal na každou práci, dostal po skončení studií diplom báňského asistenta. Nedlouho nato převzal správu dolů ve Smrčinách.

Matka Vilík, jenž se oženil s půvabnou dívkou jménem Karolína, byl už delší dobu šťastným manželem, když se jednoho dne zeptal svého bratra: „Křemínku, kdypak ty nás pozveš na svatbu?" Alexandr se zasmál: „To si budete muset počkat. Copak bych mohl vzít s sebou ženu do pralesa, kam ještě nikdy nevkročil žádný Evropan?" „A ty ještě stále pomýšlíš na cestu do tropů?" Alexandr přisvědčil kývnutím hlavy a zářil. „To tedy celé tvé studium a všechna tvá dosavadní práce..." „... byla jen pečlivou přípravou pro moji výpravu," vysvětlil Alexandr. „Jsem matce velmi povděčný, že mě tenkrát nepustila do 17

světa. Zatím jsem vydal několik vědeckých knih a uveřejnil řadu článků, a odborníci mě uznávají." „A tvé úřednické místo?" „Toho se vzdám. Heinitz mě povýšil na báňského radu. Nabídl mi místo ředitele slezských hutí a vestfálských dolů, uhelných i solných. Nepřijmu ani jedno, ani druhé." „Kunth padne do mdlob!" „Doufám, že si přitom moc nenabije, ale nemohu si pomoci." „A maminka?" „Nemusí mít strach, Vilíku. Podle jejího přání jsem se naučil řádnému povolání. Dokud bude maminka naživu, nepojedu bez jejího svolení nikam do zámoří. To jsem jí přece rukoudáním slíbil." „A když přesto nesvolí?" Alexandr vesele potřásl hlavou. „ Když to vezmeš kolem a kolem, Vilíku, nakonec si vždycky dala říct. Ale dřív než se jí zeptám, podniknu studijní cestu do Alp. Tam se musím obeznámit s novými vědeckými přístroji a vyzkoušet své zrcadlové sextanty, chronometry, kompasy, délková měřidla a barometry." Vilík svraštil obočí. „Křemínku, Křemínku, dívám se na svět černě," řekl. „Matka ti svolení nikdy nedá. Jsi příliš velký optimista. Maminka na tobě velmi lpí. Posbírala všechny tvé kresby a připíchla si je nad postel. Myslím, že se na cestu nevypravíš a pan Kunth, jen co se probere ze mdlob, si bude mnout ruce." „Jednoho dne spatřím Jižní kříž," odpověděl Alexandr, „na to se můžeš spolehnout. A uvidím Tichý oceán a pralesy Ameriky a budu prvním člověkem, který v Novém světě pronikne do říše rostlinné a živočišné i do všech ostatních přírodních říší Nového světa vůbec!" „Jsi zatraceně paličatý kluk, Křemínku." „Příroda mě přesvědčila tisíci důkazů, že každá žeň zraje pomalu a že každý strom musí hezkou chvíli počkat, než; mu naroste koruna. Ale že mu naroste, to je jisté!" Alexandr jel do Alp. Zkoumal horniny a jejich vrstvení. Zkoušel své přístroje. Trénoval dlouhé pochody a obtížné horolezecké výstupy. Navázal spojení s četnými vědci. Nyní,. po desíti letech tvrdého studia a příprav cítil, že je připraven vyrazit na dalekou cestu. 18

Ještě si nebyl jist, co asi řekne maminka. Ale místo matky odpověděl sám osud. Maminka, jež byla už dlouhou dobu upoutána nemocí na lůžko, zavřela oči navždy - zemřela tak tiše a nenápadně, jak po celý život žila. V rukou držela malý vybledlý obrázek, Alexandrův portrét, který její syn kdysi nakreslil před zrcadlem nejistou chlapeckou rukou. Paní Marie Alžběta Humboldtová se za svobodna jmenovala Colombová. Pocházela ze staré francouzské rodiny hugenotů, kteří koncem sedmnáctého století z náboženských důvodů opustili svou vlast, Burgundsko, a usadili se v Prusku. V mnohých a nekonečných hodinách nemoci paní Humboldtová často myslela na to, jak podobná si jsou příjmení Colomb a Colombo. Což sám otec Kryštofa Kolumba, objevitele Ameriky, není v matrikách města Janova zapsán jakoColombo? Colomb - Colomb: je to náhoda? Či skrývá se za zvláštní podobou těch dvou příjmení tajemství prastarých souvislostí? Není snad podivné, že v Alexandrovi hárá týž neklid, táž neuhasitelná objevitelská vášeň, která kdysi planula v synu janovského tkalce, v Christoforu Colombovi? Po dvacet let svého života čekal ten Colombo na chvíli, kdy se bude moci vydat po neznámých mořích. Rodina Humboldtů byla již dávno usedlá. Odkud se tedy v nejmladším synu už za jeho dětství vzala ta touha spatřit dálný, cizí svět? Po celou dobu svého mládí, léta letoucí, chlapec trápil matku, aby mu dovolila cestovat. Matka vždycky odmítla. Přitom byla ve svém nitru přesvědčená, že její syn se jednoho dne za to moře vydá, a chvěla se obavou, že by tu cestu mohl nastoupit příliš brzo. Aniž to hoch tušil, dávala mu neustále nové a nové úkoly. Všechny je plnil a splnil. Z hloupého a neduživého budižkničemu se stal muž všestranně vyzbrojený pro nejobtížnější tažení svého života. Nyní směl doufat, že pronikne k nádherným objevům trvalé hodnoty, protože teprve nyní se jeho oči naučily vidět víc, než viděl kdokoli před ním. Mohla matka pro své dítě udělat víc? V posledních hodinách života se za něho modlila. Myslela na Kryštofa Kolumba a věděla, jaké boje a kolik obtíží na Alexandra čeká. Teď už záleželo jenom na něm, zda se velký start podaří. 19

Žádná matka by mu teď už nemohla pomáhat. S touto myšlenkou tiše zesnula, šťastna, že může odejít v pokoji. Cesta do světa se Alexandrovi otevřela.

20

II Setkání v Paříži Listopad byl v Berlíně šedivý a studený. Krákorající hejna vran táhla nad nízkými střechami. Alexandr šel navštívit svého přítele Willdenowa. „Slyšel jsem, že se z tebe po smrti tvé matky stal boháč," řekl botanik a uvolnil pro hosta židli tím, že z ní sundal stoh papírů, na nichž byly nalepeny lisované květiny. Alexandr se zadíval na jeden z listů. „Všeho všudy mi připadne pětaosmdesát tisíc tolarů," odpověděl. „Máš tedy vystaráno a můžeš si žít nadosmrti bez práce!" „Doufám, že to nemíníš vážně," zasmál se Alexandr, „a že si opravdu nemyslíš, že bych měl takový úmysl. Kdybych tě mohl přemluvit, aby ses účastnil mé plavby do Ameriky, ochotně bych na tu cestu věnoval část svého jmění." Willdenow potřásl hlavou. „Víš, že jsem si vytkl za úkol shromáždit ve svých herbářích všechnu květenu Berlína. A to je úkol na celý život..." „... A tebe jako botanika vůbec neláká poznat tropické pralesy a stepi?" „Nemohu svou zdejší práci jen tak opustit, Alexandře." Bylo to jasné odmítnutí. Pro Willdenowa nebyla věda žádným dobrodružstvím. Pro něho byly borovicové lesy Pruska, sedmikrásky a suché traviny Srnčích vrchů stejně důležité jako orchideje jihoamerického pralesa; a prozkoumání potoka jménem Panke považoval za stejně významné jako prostudování veletoku zvaného Amazonka. „Uznávám, že cestu nemůžeš vykonat sám," řekl Willdenow nakonec. „Pro jedince je příliš nebezpečná. Potřebuješ přítele, na kterého se můžeš spolehnout. Nejel by s tebou například Freiesleben?" 21

Karel Freiesleben byl Alexandrovým spolužákem na Hornickém učilišti. Studovali tam spolu geologii a mineralogii. Byl o pět let mladší než Alexandr. Ale i on odmítl. „Dostat se do Jižní Ameriky je zhola nemožné," prohlásil Freiesleben. „Španělé*) nedají žádnému cizinci povolení ke vstupu do svých kolonií. Alexandr myslel na Robinsona. Freiesleben se snažil přesvědčit Alexandra rozumovými důvody, že cesta je za dané mezinárodní situace předem odsouzena k nezdaru. Španělé se obávají povstání v jihoamerických koloniích. Angličané blokují oceán. Ve Francii chystá Napoleon válku. Národy jsou neklidné a vyděšené. Každý cestující je v nebezpečí, že bude považován za vy-zvědače. „Kdyby lidé byli bývali vždycky takoví... takoví rozumní, jako jsi ty," odpověděl Alexandr příkře, „to bychom do dnešního dne ještě nevěděli, že je na světě nějaká Amerika. U všech všudy! Pojedu, i kdyby celý svět byl proti tomu!" „Ale výprava, jakou máš na mysli, se přece neobejde bez četných průvodců, bez vědců, střelců a pomocných sil. Vždyť už jenom kontrola měřicích přístrojů vyžaduje větší počet odborníků!" Alexandr nevrle svraštil brvy. „Jediné, co mi chybí, je věrný přítel, s nímž bych se dělil o všechnu práci." Alexandr Humboldt sjezdil celé Německo, hledaje takového přítele, ba zajel až do Vídně. Tak minul rok, a Alexandr byl stále ještě sám. V Solnohradě potkal bohatého Angličana, lorda Bristola, který se chystal plout na své jachtě do Egypta. Pozval Alexandra, aby jel s ním. Alexandr Humboldt pozvání přijal s nadšením. Dosud se však nikdy nezabýval egytskou kulturou. Aby vyplnil tuto mezeru ve svých vědomostech, odjel ze Solnohradu do Paříže. Tam se v muzeích a knihovnách města nad Seinou připravoval na budoucí archeologické průzkumy v poříčí Nilu.

*) V době tohoto příběhu byly země Jižní Ameriky španělskými koloniemi. Podrobnosti viz v poznámkách na konci knihy! (Pozn. red.). 22

Neštěstí tomu chtělo, že si právě v té době Napoleon umanul dobýt Egypta a rozdrtit anglickou vládu nad moři. Francouzské loďstvo s pětatřiceti tisíci muži vyplulo z Toulonu. Lorda Bristola zatkly francouzské úřady v Miláně co Angličana, a tudíž nepřítele. Alexandr viděl, že po jeho plánu je veta. Cesta do Egypta se nemohla konat. Vypadalo to, že se Freieslebenovy ponuré předpovědi splňují. Nebylo pro prostého vědeckého cestovatele vskutku nijak jednoduché odlepit se od evropské pevniny. Alexandr začal navštěvovat francouzské učence, z nichž někteří znali jeho vědecké práce. Učenci Alexandra přijímali s pravou pařížskou pohostinností. Když promluvil o svých úmyslech, dozvěděl se, že francouzská vláda hodlá vyslat skupinu vědců na cestu kolem světa a že technické přípravy jsou v plném proudu. Alexandr se ihned rozhodl, že se cesty zúčastní. Aby upevnil svou vědeckou pověst, .proslovil v Akademii věd několik přednášek o podstatě dusičnanu sodného ve skupenství plynném a o možnosti podrobnějšího chemického rozboru atmosféry. Teď už ani úřady neměly námitek proti Alexandrově účasti na výpravě. Ale i tentokrát mu Napoleon udělal škrt přes důmyslný rozpočet. Francouzský stát, jenž potřeboval, vem kde vem, peníze na zbrojení, zabavil fondy vědecké výpravy. Tvrdilo se sice, že výprava nebyla odvolána, nýbrž jenom odložena, ale mladý Humboldt se neoddával iluzím, neboť už sdostatek věděl, jak to na tom světě chodí. Zdrcen novým zklamáním opustil budovu Akademie věd, kde mu smutnou novinu oznámili, a vydal se na cestu do svého hotelu. V Paříži byly tenkrát jenom tři ulice vroubené chodníky. K této trojici nepatřila ulice Holubníková - totiž po francouzsku rue Colombier, v níž Alexandr bydlel. Byla ve čtvrti Saint Germain a jméno dostala po věžičce, ve které si mniši saintgermainského opatství kdysi pěstovali své skrovné nedělní pečínky. Zdálo se, že čas tudy prošel, aniž zanechal valné stopy. Při pohledu na křivolaké dřevěné domky, které hleděly malými okny do sametově šedé oblohy, si člověk mohl myslet, že zabloudil do středověku. Kanalizace tu ještě žádná nebyla. Středem ulice tekl potůček, který 23

splachoval a odnášel prach a všeliké jiné neřádstvo. Když pršelo, změnila se ta strouha v dravou, vířící bystřinu. Proto zde za deštivých dnů postávali chudí hoši s prkny, po kterých se chodci mohli jakžtak dostat na druhou stranu ulice. Saint Germain byla čtvrť studentů, kteří to odsud neměli daleko k chudinské nemocnici, kde se medici učili léčit, a ke klášterům, kde medici a také jiní studenti mohli dostat zdarma polévku; Saint Germain byla čtvrt zamilovaných holubů, kteří tam našli dostatek vikýřů a zákoutí, kde mohli nerušené cukrovat; Saint Germain byla čtvrť snílků, kteří spřádali smělé sny o svobodě. Svoboda! Alexandr se hlasitě a trpce zasmál. Jak barvitě si představoval svobodu! Jak bujné byly jeho sny o výzkumných cestách, jak velkolepé bylo všechno v jeho obrazotvornosti. A nyní mu osud hází pod nohy jeden klacek za druhým. A žádná předtucha ho nevarovala, když se vydal do Paříže. S možností nezdaru vůbec nepočítal! Není snad blázen, není snad malým donkichotkem vědy, nechá-li se i nadále vodit za nos nepřejícným osudem? Nadarmo mrhá penězi, kupuje knížky a vědecké přístroje, studuje staroegyptskou kulturu, místo aby pěkně seděl doma jako úředník a vykonával řádné a užitečné povolání. Neměla snad nakonec pravdu jeho švagrová Karolína, když řekla: „Vrtá se v tolika věcech, až se člověk bojí, že z něho bude vrták a že mu jednoho dne v hlavě přeskočí." A neťukl snad bratr Vilém hřebík na hlavičku, když prohlásil: „Když se to vezme kolem a kolem, něco opravdu velikého jsem v Alexandrovi nenašel." Nebo neměl by se člověk zamyslet nad posudkem Friedricha Schillera: „Všechno Alexandrovo počínání je ovládáno příliš malou, neklidnou ješitností. Nemohl jsem v Alexandrovi rozpoznat ani jiskřičku nějakého ryze objektivního zájmu." Déle než rok už táhl od města k městu a přes všechnu přičinlivost nezískal nic, ale zhola nic. Jak dlouho to ještě má provozovat? Dlouhými kroky pospíchal k hotelu. Soumrak se snášel na špičaté vikýře domů. Alexandr prudce otevřel dveře. V šeru haly se srazil s nějakým mladým mužem, který tam čekal. Zadrmolil stručnou 24

omluvu. Vrátný mu podal klíč od pokoje a svícen se svíčkou. Alexandr poděkoval a obrátil se ke schodišti. Teď ve svitu svíce zpozoroval, že mladý muž před ním má pod paží podlouhlou plechovou krabici notně potlučenou, ale velmi povědomou. Krabici, do jaké sběratelé rostlin ukládají svou kořist. „Jste botanik?" zeptal se Alexandr překvapeně. 25

Mladý muž se usmál. Byl chudobně oblečený. Člověk ho mohl považovat za nemajetného studenta, jakými se Paříž jen hemžila. „Jmenuji se Bonpland," odpověděl tázaný zdvořile. „Povoláním lékař." A pak dodal, dělaje si legraci sám ze sebe: „Ale radil bych vám, abyste raději vyhledal jiného doktora, kdybyste někdy potřeboval léčení!" Přitom si Alexandra zkoumavě prohlížel. Alexandrův oděv odpovídal módě: nebesky modrý frak, sněhobílá vázanka s velkým uzlem, vesta žlutá jak tulipán; proužkované kalhoty mizely pod koleny v elegantních jakoby jezdeckých botách, jejichž holínky byly nahoře pře-hrnuté a podšité kůží žlutou jak vesta (nebo tulipán). „Lékař, jenž se zabývá botanikou!" řekl Alexandr uznale a přešel mlčením mladíkovu poznámku o jeho doktorských schopnostech. „Mezi vašimi kolegy je bohužel málo těch, kdo chápou, jak důležité je pro lékaře, aby vlastním studiem poznal rostliny a jejich léčebnou moc." Bonpland se malinko ušklíbl. „Získal jsem doktorský diplom teprve loni," vysvětloval. „Jediný předmět, ve kterém jsem to při zkoušce dotáhl na dvojku, byl rostlinopis. Věnuji se mu tedy spíše z vděčnosti než z lékařského zájmu." Alexandr se zasmál. Tento mladý muž má zřejmě smysl pro humor. „Rozumím," odpověděl, „chcete tím říct, že jste spíš botanik než lékař?" „Pakliže si tím u vás nepošramotím reputaci, jsem ochoten přiznat, že jste uhodl," opáčil Bonpland vesele. Společně stoupali po vrzajících schodech. V Alexandrově pokoji sedli za stůl. Oba začali současně mluvit, oba se současně zarazili a mlčeli. Nato se dali do smíchu. Potom Bonpland vyprávěl o své rodině, o svém dětství a o studiích. Hovořil s otevřeností chlapce vychovávaného k upřímnosti - v duchu zásad, které hlásal Jean Jacques Rousseau. „Chválabohu, pěkná odnož!" zvolal profesor Goujaud, královský chirurg a ředitel nemocnice v La Rochelle, když mu oznámili narození čtvrtého dítěte. Profesor Goujaud byl právě na své vinici, kde mladými odnožemi vyplňoval mezery, které v řadách révy natropila nemoc. Zvoláním „pěkná odnož" nemínil pan profesor jenom révu, kterou právě držel v ruce, ale i novorozeného kloučka. Pokřtili ho jménem 26

Aimé. Celé město se smálo, když vešlo ve známost, že profesor Goujaud označil svého nového syna slovy pěkná odnož. Řekl to ovšem po francouzsku: Bonpland. A tak lidé nic nedali na to, že se ten pohledný chlapec jmenuje Aimé Goujaud, ale říkali mu Aimé Bonpland - - a celé rodině nakonec říkali Bonplandovi. Původní příjmení upadlo v zapomenutí a netrvalo dlouho, než se jméno Bonpland dostalo i do matrik a nabylo tím úřední platnosti. Aimé studoval medicínu a pak sloužil rok jako lékař na válečné lodi. Potom dokončil studium a složil závěrečné zkoušky. Spíš než k hnisavým boulím a podebraným šrámům pacientů tíhlo však jeho srdce ke květinám a rostlinám. Líbezně voněly a byly také trpělivější než lidé. Otec ho netrpělivě čekal v La Rochelle, kde Aimé měl převzít lékařskou praxi. Ale otcové míní a synové mění, neboť děti mají vlastní hlavu a občas si ji postaví a nic nedají na to, že tím trápí své rodiče. Aimé neměl žádnou, ale pražádnou chuť vrátit se do La Rochelle a kurýrovat nežity v týle sedláků a bércové vředy stařen. Co vlastně chce, to Aimé sám ještě dobře nevěděl, a proto pozorně naslouchal, kdy Alexandr začal mluvit. Třpytivé sny všech kluků a chlapců ožívaly v Alexandrově vyprávění, pralesy zpívaly, sopky chrlily oheň a zaplavovaly nebe leskem plamenů, zlatitě zelené nezkrotné řeky tajemně šuměly. Robinson, Balboa, Kolumbus - nikdo nechyběl oné noci, a ještě mnozí přibyli v nocích dalších. Mladému Bonplandovi připomínali jeho předky, kteří byli lékaři, botaniky - a kapitány dálné plavby. A tak se stalo, co se muselo stát: Aimé přijal a stiskl ruku, kterou mu Alexandr podával, a řekl „Pojedu s vámi, Alexandře!"

Hledá se loď „Budeme-li dva," řekl Alexandr, „najdeme snáze loď, která nás odveze do Ameriky. Ve dvou se všechno lépe daří." 27

„Proto také měl Don Quijote vždycky s sebou svého Sancha Panzu," špičkoval Bonpland. Smáli se. Byli plni neotřesitelného optimismu. Věřili ve sny o velkých objevech a Alexandrovi se zdálo, že ho osud schválně vodil tak dlouho sem a tam, aby se mohl setkat s Aimém Bonplandem, s tou nejpoctivější duší pod sluncem -s mladým člověkem, jenž se uměl vždy tak bezmezně nadchnout. Jediné, co jim chybělo, byla loď. Protože se však lidé v Německu, ve Francii a v Itálii chystali do nových válek, neměl se nikdo k tomu, uvázat si na krk ještě další starost a vzít s sebou dva chasníky a jejich krabice na kytky, sítě na motýly a Hadleyovy sextanty na měření zeměpisných šířek a délek. Když se v Paříži kdekoho vyptávali, svitla jim nová a slibná naděje ze Švédska. Alexandr se přihnal k Bonplandovi: „Aimé, máme loď! Sbalte své saky paky! Odjíždíme do Marseille, a hned! Švédský konzul Sköldebrand nás vezme na své fregatě do Afriky. V Tripolisu se přidáme ke karavaně, která má namířeno do Mekky. Odtamtud se vydáme k Perskému zálivu a pak do Indie." Bonpland vyvalil oči. „Afrika? Karavana do Mekky? Indie?" Hlava mu šla kolem. „Tak nač jste se u svého bratra Viléma učil španělštině, vážený vrstevníku?" „Cožpak jsem mohl tušit, že pojedeme do Asie místo do Ameriky?" odpověděl Alexandr, a tím byla tato podřadná „maličkost" pro něho vyřízená. Aimé sáhl po kufru. „Dobrá, tak pojedeme do země Tisíce a jedné noci! Práce najdeme všude dostatek!" Kalendář ukazoval datum 20. říjen 1798, byla nádherná slunná sobota, když oba mladí lidé s veškerou vědeckou výstrojí a výzbrojí opustili Paříž. Udivení holubi Holubníkové ulice je kousek cesty vyprovodili, ale pak je přenechali jejich nejistému osudu. Aimé byl odhodlán objevit všechny neznámé rostliny, které se dosud schovávají v nepřístupných údolích a propastech pohoří Atlasu. Byl to úkol nemalý, neboť Bonplandův učitel Desfontaine, neúnavný rostlinopisec, byl přesvědčen, že tam na objevitele čeká víc než čtyři sta takových zatím neznámých rostlin. Potom se budou věnovat py28

ramidám. Kdo může tušit, co všechno se dá vyhrabat z prachu staletí, jenž přikrývá Afriku! Vyhlídka na hory práce popoháněla jejich kroky. V Marseille se chtěli rovnou usídlit na palubě fregaty. Ale marně a čím dál tím smutněji jí hledali po celém přístavu. Švédský konzul je utěšoval: jeho loď musí přijet každým dnem. Ty dny míjely. Byly z nich týdny. „Považoval jsem Švédy vždycky za spolehlivé lidí," řekl Bonpland ustaraně, když se pořád nic nedělo. „Však oni přijedou!" odpověděl Alexandr a podíval se na kalendář. Půl prosince už bylo pryč. Společně zašli k švédskému konzulovi. Zastihli ho smutného, krajně zkrušeného. „Pánové," řekl jim, „právě jsem dostal zprávu, že naše loď za bouře nedaleko portugalského břehu ztroskotala a potopila se s celou posádkou." „Co si teď počneme v Marseille?" tázal se Aimé, když oba opustili konzulův byt jako zmoklé slepice. „Budeme v přístavu hledat jinou loď," rozhodl Alexandr. Za několik dní našli plavidlo, připravené k cestě do Tunisu. S kapitánem, zamračeným Dalmatincem, se dohodli o jízdném a hned odnesli na palubu zásobu potravin. Teď potřebovali už jenom výjezdní povolení francouzských úřadů. Ale velitel přístavu jim povolení odepřel. „V Tunisu vypuklo povstání proti Francouzům," varoval je. „Já nejsem Francouz," křičel Alexandr hněvivě. Nic to nepomohlo. Odkázali je na příští den. Za svítání Dalmatinec odplul bez nich. Jejich potraviny vzal s sebou. Bonpland a Alexandr stáli na molu a div nepukli vzteky. Od západu se blížily bouřkové mraky. Hřebeny vln byly bíle zpěněné. „Kdoví," řekl nakonec Alexandr, „kdoví, k čemu to není dobré, že jsme s ním nejeli!" Do týdne to věděli. Rozběsněné vlny vrhly na břeh trosky mnoha lodí. Loď dalmatského kapitána však zmizela beze stopy. Voda se nad ní zavřela navždy. 29

„Čekejme dál," navrhl Aimé. „Na co?" otázal se Alexandr. „Napoleonovo loďstvo zničil lord Nelson u egyptských břehů. A my jsme zde jako myš v pasti: také se odsud nemůžeme dostat ven." „Nikdy bych si nebyl pomyslel," odpověděl Aimé a podrbal se pod nosem, „jak zapeklitá fuška to je, být vědcem. Kam se teď vrtneme?" Alexandr chvíli dumal. „Zkusme to ve Španělsku," řekl nakonec.

Don Quijote a Sancho Panza Ještě téhož týdne se do toho Španělska vydali. Šli pěšky, s mezkem, jenž jim nesl vědecké přístroje a zavazadla. Silnice, táhnoucí se podle Středozemního moře, je zavedla napřed do francouzského Perpignanu a odtamtud do španělského města Barcelony. Navštívili slavný klášter Montserrat, vestavěný do stráně hory téhož jména, vystoupili na rozeklané žulové vrcholky Montserratu. Alexandr vyměřoval nadmořskou výšku katalánské roviny, zatímco Aimé sbíral protěž a vřes. Další cesta vedla na jih. Až do Valencie byla vroubena palmami, 30

datlovníky a rohovníky, jejichž sušené lusky známe pod jménem svatojánský chléb. Mezi Valencií a Murciou rostly podle silnice olivovníky a keře pomerančovníku. Z Murcie se cestovatelé dali na sever a prošli napříč, ve směru na Madrid, vyprahlou, málem liduprázdnou planinu La Manchu. V hostinci požádali o chléb. Žádný tam neměli. Ani drobínek. „Tak tohle byla desátá hospoda, ve které nemají chléb," vrčel Aimé. „Víš, moje máma pekla chléb, který voněl jak pleť děvčete, načisto mladého děvčete. Ještě tu vůni cítím v nose a na jazyku. Jestlipak sis už někdy přivoněl k pleti ..." „Ne!" prohlásil Alexandr hrubě a rozepjal si límec, do kterého mu zatékaly potůčky potu. „Škoda že jsi neměl sestru," politoval ho Aimé. A zase se oddal zasněným vidinám. „Byl to nejbělejší chléb v celé Francii!" a sám si to dosvědčil přikývnutím hlavy.

31

„Pojď, podrž kompas!" odpověděl Alexandr. „Chci určit souřadnice místa, kde jsme. Domnívám se, že někde v těchto místech překročíme třicátý devátý stupeň zeměpisné šířky." „A k tomu jsme měli krůtí maso," pokračoval Aimé. Vzal do ruky kompas a přitom si jazykem vlhčil vyprahlé rty. „To maso snad bylo ještě bělejší než chléb. A šťavnaté jako jablko. Alžběta - tedy má sestra, co si pořád popěvovala - skočila do sklepa pro chladné víno, které otec každého podzimu vlastnoručně lisoval. Když člověk to víno pil se zavřenýma očima, slyšel zpívat kůry nebeské." „Co slyšíš zpívat zde, je kalandra zpěvná, Melanocorypha calandra," odvětil s úsměvem Alexandr a pozorně zaměřoval výšku slunce nad obzorem. „Ano, také slyším cvrčky. Ale ti zdejší nezpívají ani zdaleka tak hezky jako cvrčci v La Rochelle, za "pecí u nás doma." Na vzdáleném poli nějaká selka okopávala kvetoucí hrách. Velmi nedůvěřivě pozorovala oba cizince, za nimiž se pásl mezek s vrchovatým nákladem na hřbetě. „Pedro," šeptala svému muži, který ležel v příkopu a podřimoval, „tamhle jsou dva muži, kteří asi ještě nikdy neviděli slunce. Pořád se po něm koukají." Rozespalý sedlák se posadil. Zhlédl obě postavy na nekonečné rovině a dokořán otevřel ústa, když jeden z těch mužů najednou vyskočil do vzduchu a pak poskakoval cik-cak po poli. Byl to Aimé, který honil motýla. Sedlákovi byli ti dva jaksi povědomí. Vedro zkreslovalo jejich postavy a Pedro se najednou dal do halasného smíchu. Hned však ztichl a jakoby v bezmezném údivu si rukou přetřel čelo. „Víš, kdo to je?" zeptal se své ženy a potutelně přimhouřil oči. Nevěděla to, neboť pocházela z hor a Manchu a její obyvatele znala teprve od dob, kdy se sem provdala. Krom toho byla velmi prostoduchá. „Kdo to je?" tázala se zvědavě. „Tak mi to přece pověz!" „Je to Don Quijote a Sancho Panza!" řekl sedlák a lišácky pohodil hlavou.

32

33

„Panenko Maria! Já myslela, že oba jsou už dávno mrtví!" „Tak se na ně přece podívej," kázal jí a smál se. Skokan se mezitím vrátil ke svému druhu a radostně poklepával na směšnou plechovou krabici, zatímco jeho společník vytaženou rourou pilně koukal po rovině, ačkoli daleko široko nebylo nač koukat. „Už to tak bude," řekla selka a zarazila motyku do prachu, „jestli myslíš, že Don Quijote a Sancho Panza jsou ještě naživu, tak to musejí být oni!" a pozvedla hlas a zahalekala na ně: „Hej, páni, hledáte něco?" Alexandr a Aimé k nim došli. „Hledáme něco k jídlu," odpověděl Alexandr. „... a k pití," dodal Aimé. „A jídlo a pití hledáte tím že se koukáte trubičkou a jako blázni poskakujete kolem kvetoucího hrachu?" tázala se selka celá tumpachová a hleděla z jednoho na druhého. „Nikoli, dobrá ženo," odvětil Alexandr, „já jsem právě vyměřoval rovinu La Manchu a můj přítel chytal motýla." „Ale cožpak se pánové živí motýly?" Selka vyvalila oči a otevřela ústa. Sedlák vstal a podal Alexandrovi láhev vína. „Nechť slouží k duhu Vaší Milosti." „Děkuji," řekl Alexandr a napil se. „Ráčejí být opravdu Sancho Panza?" zašeptala selka Bonplandovi. Aimé Bonpland se na ni ohromeně podíval. Pak se mu tvář rozsvítila spikleneckým úsměvem: „O," zvolal, „tak vy jste nás poznala. Jste první, kdo nás poznal. Don Quijote a Sancho Panza, ano, správně to jsme my! Byli jsme dlouho pryč, ale vrátili jsme se. 'Zde, můj vznešený pán," ukázal na Alexandra, „se vzdal svých statků, svého zámku, svého dědictví i postavení, aby mohl měřit, jak vysoké jsou kopce a jak horká jsou poledne v této zemi. Já pak, jeho věrný sluha sbírám listí, květy a traviny. Potom je suším mezi listy sacího papíru. Také chytám motýly, ještěrky a brouky." „A proč to všechno děláte?" Sedlák se vzrušeně díval na mluvčího. „Protože sloužíme velmi ctnosté a nepřístupné dámě," odpověděl Aimé. „Och, já vím," řekl sedlák lstivě a přimhouřil jedno oko. „Dulcinea!" 34

Aimé vzal Alexandrovi láhev z ruky. Ale dříve než její hrdlo přiložil ke rtům, potřásl hlavou. „Už se nejmenuje Dulcinea. Jmenuje se věda!" „Vě-da? Podivné jméno," žasl sedlák. „Ale my ji milujeme" potvrdil Alexandr a zadíval se na proutěný koš, jenž ležel v chladném stínu příkopu. Selka pohledu porozuměla, vzala z košíku dva krajíce chleba a hroudu kozího sýra a podala mu je. „A kampak máte namířeno?" vyzvídal sedlák. „Ke králi!" „Ke králi do Madridu?" křižoval se sedlák. „Copak po něm chcete?" „Loď." „Říkáte... loď?" Alexandr a Aimé přikývli. Pak vzali mezka za otěže a táhli dál. Sedlák se za nimi dlouho díval. „Jsou ještě mnohem bláznivější, než jsem si myslel," řekl. „Ale vypadali nádherně " odpověděla selka zbožně, „takoví mladí! A oči jim svítily jak hvězdy." „Proto jsi jim ještě nemusela darovat celou hroudu našeho dobrého kozího sýra!" „Jak to tak vypadá - dáma, kterou milují, je příliš nehýčká," omlouvala selka svou dobrosrdečnost. Don Quijote z Berlína a Sancho Panza z La Rochelle měli vskutku namířeno na žulovou fasádu královského zámku v Madridu. „A ty chceš opravdu ke králi?" zeptal se opatrně Francouz. „Nezapomeň, že nejsi žádný hidalgo, žádný španělský šlechtic!" Jeho přítel zvedl vzdorovitě hlavu. „Zato jsem pruský hidalgo " prohlásil hrdě a usmál se. „Cožpak nejsme v zemi, která dala loď i neznámému janovskému nemanicovi, jako byl Kolumbus? Cožpak se zde nestaly skutečností všechny velké sny, i sny jistého Dona Quijota?" „Ale uvědom si, že přicházíme z Paříže, kde lid pro své potěšení usekl králi i královně hlavu. Budou nás podezírat z revolučních spádů. Jejich Veličenstva se roztřesou strachy, jakmile nás spatří na obzoru!" „To nech na mně," odpověděl hidalgo velkolepě a zadíval se na své holínky, pokryté prachem Manchy. „Nejdůležitější bude, dát si vycídit boty! Pak požádám Jeho nejkatoličtější Veličenstvo, aby nám dalo vystavit cestovní pasy do jihoamerických zemí." 35

Sanchovi Panzovi z La Rochelle to na okamžik vyrazilo dech. Pak se dal do hlasitého smíchu: „Zrovna tobě je dá," zvolal, „tobě, který přicházíš ode dvora největšího kacířského krále Západu, zrovna tobě, Prusovi z Postupimi!" Lhostejným mávnutím ruky Alexandr smetl námitky, které mohly vzbudit hromadu pochybností i v srdci jinak odolném. „Chceme sloužit jen pravdě, pokroku a vědě!"

Jaro v Aranjuezu Odvlekli své rance do hostince na břehu Manzanaresu, o němž velký Cervantes napsal: „Manzanares - arroyo con honores de rio, potok s hodností a důstojenstvím řeky." Čeledín odvedl jejich mezka do stáje. Oba přátelé si dali vyčistit boty. „Byl jednou jeden chlapeček," vyprávěl hidalgo svému průvodci, zatímco malí čističi dodávali laku obuvi lesk jako blesk, „a ten chlapeček se vydal do světa se škatulí plnou oblázků a sušených brouků - a chtěl se proslavit v hlavním městě své vlasti." „Mám nemilý dojem, jako bych ho měl znát," bručel Sancho Panza. „A proslavil se?" Hidalgo přikývl hlavou. „Ano. Na výstavě Královské akademie pověsili jeho obraz!" „Ouvej," zvolal jeho druh zděšeně. „Tentokrát pověsí jeho samotného!" Cidiči bot se pokřižovali. Nerozuměli sice slovům cizinců, ale podle výrazu jejich tváří a z jejich posuňků seznali, že chystají něco děsného. O chvíli později se hostincem začaly rozléhat hromové rány. Někdo se oháněl kladivem - v pokoji, kde se ubytovali ti dva cizinci. Teď se křižoval i čeledín, jenž byl tak lehkomyslný, že přijal pod střechu hostince ty dva zbojníky a jejich mezka. „Hned jsem ti říkala, že to jsou jakobíni," prohlásila služebná. „Už se dali do rozbíjení hotelu. Všichni jakobíni jsou vrahové." Teď zavládlo ticho a už nebylo slyšet vůbec nic. Služebná se 36

modlila. Zatím seděl hidalgo za svým stolem a psal dopis jistému panu Willdenowovi, botaniku, Berlín, Alemania.

I když jsem Ti, příteli můj, jenž mi jsi jako bratr, nenapsal ani řádek od chvíle, kdy jsem opustil Marseille, přece jen jsem neustále pracoval pro Tebe a pro Tvou radost. Právě jsem množstvím hřebů zatloukl bednu, určenou pro Tebe. Obsahuje čtyři sta rostlin. Až se jimi budeš probírat, přesvědčíš se, že sotva minul jediný den, kdy bych v lesích, na lukách a na mořském břehu nebyl myslel na Tebe. Všude jsem sbíral, a to výhradně pro Tebe, jelikož já sám chci s vlastním herbářem začít až za oceánem. Poslední větu při psaní četl polohlasem. Jeho společník se významně zachechtal. Hidalgo mu hodil na hlavu kus uschlého kaktusu. Nazítří se oděl do plné parády. Oblékl uniformu pruského Hornického učiliště: švestkově modrý frak s klopami z žlutého hedvábí, vysoký stojatý límec, ozdobné šňůry, splývající z ramene; k tomu elegantní kalhoty z bílého atlasu. Oholil se ještě pečlivěji než jindy, vrkoče rozčísl malebně po čele a dal se ohlásit svým oficiálním titulem jako báňský rada šlechtic Humboldt u saského vyslance na španělském dvoru, u svobodného pána z Forellů. Pan z Forellů ho přijal se zdvořilostí muže, jenž je přetížen prací a má recept na to, jak se rychle zbavit krajanů, kteří projíždějí Madridem: popřeje jim příjemný pobyt ve Španělsku a pak se neprodleně omluví naléhavými úkoly. Čímž návštěva skončí. Báňský rada však předem vyzvěděl, jakého koníčka pan vyslanec pěstuje. Byl nemálo překvapen, když zjistil, že pan von Forell holduje mineralogii. Proto mu přinesl několik krásných kamenů, které posbíral v Pyrenejích. Vyslanec, okouzlený takovou pozorností, vyslechl trpělivě přání svého hosta. Hovor se stočil na kameny. Vyslanec ukázal svou sbírku, báňský rada ji pochválil. A nakonec bylo samozřejmé, že tak vynikající znalec mineralogie dostane doporučení k španělskému ministru 37

zahraničních věcí. Ministr zahraničních věcí uvítal cizince s příslovečnou španělskou zdvořilostí. Důvodem toho, že nezůstalo při pouhém formálním představení a při blahovolném stisku ruky, bylo, že muž v uniformě báňského inženýra včas utrousil poznámku, že má velké zkušenosti v těžbě rudy zlaté, stříbrné a měděné. Slovo „zlato" a „stříbro" - to byly kouzelné proutky, které dokázaly rázem probudit zájem španělského ministra. Požádal báňského radu, aby se posadil a pověděl, jakých úspěchů dosáhl ve Smrčinách. Byly to překvapivé a vzrušující číslice, jež ministr slyšel, následkem čehož dal přinést likér a kávu. Španělsko vlastnilo v Americe nesčíslné doly. V Bolívii byly slavné „stříbrné hory" Potosí i velké doly na rtuť a na měď. Kolumbie byla ze všech zemí světa nejbohatší na zlato. V Muze byla nepřeberná naleziště smaragdů. Měď se těžila ve Venezuele, zlato a stříbro v Mexiku. A nyní tento přívětivý, uhlazený pán, jenž sebe skromně nazývá přírodozpytcem, a přitom je i báňským odborníkem, chce podniknout studijní cestu do Ameriky? Není snad myslitelné, že se vrátí s cennými poznatky a s důležitými informacemi, jak zlepšit těžební metody? Není snad docela možné, že objeví nová rentabilní naleziště drahokamů a rud? Ale nejpovedenější na celé záležitosti bylo: ten potrhlý cestovatel trval na tom, že náklady veškerého cestování bude hradit z vlastní kapsy, aby - jak se vyjádřil - mohl provozovat svá studia načisto nezávisle a samostatně. Ministr pelášil ke králi do Aranjuezu. Král, jehož pokladna byla vyschlá jako řečiště Manzanaresu, naslouchal ministrově referátu s rostoucím zájmem. Nakonec poručil, aby mu toho Humboldta představili. Pro báňského radu přijel k hostinci královský kočár. Páně radovy holínky se leskly, z očí mu koukal týž rošťák, jenž u břehů Tegelského jezera juchával radostí, když našel obzvlášť krásný oblázek. Za neumytým oknem jejich společného pokoje stál malý Bonpland, vzrušením a napětím skoro bez sebe, a potřásal hlavou. Při pohledu na královský erb, jenž zdobil parádní kočár, se hostinský rozhodl, že těm 38

cizincům kapánek zvýší účet za byt a stravu, a služebná zašeptala: „Teď odpraví krále, jako odpravuje květiny, které rozmačkává v tom svém lisu." V zahradách Aranjuezu právě zavládlo jaro. V růžových keřích klokotali první slavíci a slavné vodopády šuměly kolem nádherných paláců. Král byl překvapen, když před ním stanul dokonalý kavalír, jenž se společenskému vystupování zřejmě učil už v povijanu. Ten cizinec se vůbec nezmínil o kytkách, jedinkého slova neřekl o nutnosti výzkumné cesty do Jižní Ameriky ani o významu, který mají pro vědu jisté druhy opic dosud neobjevených. Báňský rada se osvědčil jako zasvěcený znalec evropské politiky, která krále zajímala víc než určování zeměpisných souřadnic pomocí sextantů. Král měl svých starostí nad hlavu. Jen si například vezměte toho podivného Korsičana, generála Bonaparta... Myslíte, že nám může být nebezpečný? Tvrdí se, že je ctižádostivý a že se chce zmocnit vlády nad Francií. Ovšem, ovšem — tenhle generál Bonaparte! Dámy pařížské společnosti byly z kraje pohoršeny tím, že nosil vlasy učesané do „psích uší", to znamená, že mu prameny vlasů splývaly se spánků kolem uší až na ramena. Ale většina těch, kdo se s ním blíže seznámili, mu ty „psí uši" už dávno odpustili a teď generál Bonaparte ztělesňuje naději všech, kteří doufají v konec francouzské revoluce. Generál Bonaparte porazil u pyramid Mameluky a dá se čekat, že se nespokojí podmaněním Egypta. Nepřipadne mu asi příliš zatěžko, aby se svou armádou stejným způsobem porazil jakobíny.

39

Za oněch dnů prostě nebylo možné říkat nějakému králi příjemnější věci, než že bude dána do šrotu gilotina, vynález, kterému absolutističtí panovníci v Evropě za poslední léta vděčili za bezesné noci a za bolení krku. Pruský šlechtic, jenž dokázal spojovat tak kouzelným způsobem anekdotu s historickou skutečností, byl v zahradách 40

Aranjuezu zahrnován projevy královské přízně. Když se vracel do Madridu, šla mu hlava kolem. Vyhrál rozhodující bitvu svého života. Trhnutím otevřel dveře hotelového pokoje. „Aimé! Jedeme pod přímou záštitou španělské vlády do Ameriky! Smíme do libosti sbírat zvířata, rostliny a kameny! Smíme používat všech fyzikálních i hvězdářských přístrojů. Ty i já - každý dostaneme neomezené povolení!" „Jak to? Já také?" „Tak jest, velevážený! Máš právo sbírat rostliny na vlastní pěst v případě, že se mnou nebudeš spokojený. Dostaneme na cestu listiny, jimiž vláda nařizuje všem zámořským úřadům, aby nám při naší práci byly nápomocné. Každá loď Jeho katolického Veličenstva je povinna nás svézt!" Aimé začal koktat: „Ale... tolika ústupků přece ještě žádný cizinec u španělského dvora nedosáhl!" „Stačí ti, doufám, že nám to vyšlo!" „Jak jsi to, u všech všudy, jenom dokázal?" „Mám-li říct pravdu, Aimé: jsi první člověk, který mi bezvýhradně důvěřoval. Tvé přátelství mi dodalo odvahy pokusit se o získání Španělska - a pokus se zdařil." „Musím se okamžitě dát do učení španělštiny," prohlásil Bonpland nadšeně. „Tak začněme: Más hace el que quiere que no el que puede! To znamená: Kdo něco chce, dokáže víc než ten, kdo to jen umí!"

Loučení s Evropou Všechna plavidla britského válečného loďstva znala a tlumočila rozkaz admirality všem lodím oceánů: „Žádná loď Jeho španělského katolického Veličenstva nesmí opustit žádný španělský přístav v Evropě ani v zámoří a nesmí do žádného přístavu veplout. Všechny přístavy atlantského pobřeží buďtež blokovány. Každá španělská plachetnice směřující ze Španělska k Americe či z Ameriky ke 41

Španělsku budiž zabavena nebo potopena." Výhrůžně mířila děla anglické bitevní lodi a několika fregat na úzký průplav, jenž vedl z přístavu Coruña na širé moře. U mola tohoto přístavu - nejdůležitějšího pro námořní spojení s Amerikou - odpočívala korveta Pizarro. Měla za sebou dlouhou plavbu od Rio de La Platy do Coruñe a cesta proběhla hladce, dík troufalosti nebo chcete-li drzosti - kapitána a dík několika šťastným náhodám. Nyní však se loď houpala v přístavu jako unavený kapr a po očku mžourala po Angličanech, kteří se venku třásli na chvíli, kdy budou moci Pizarrovi vpálit nějakou tu salvu do těla. Britové měli vztek, že jim posledně uklouzl. Kapitán Pizarra si ze zlosti Angličanů nic nedělal; naopak spokojeně se usmíval pod vousy. V La Coruñi jsou hezká děvčata a pod palubou má dostatečnou zásobu rumu, aby to mohl chvíli vydržet pod majákem Torre de Hércules i když světla majáku nejsou valná, protože tu svítí uhlím. Od nábřeží se blížily tři suchozemské krysy, vyšňořené, jako by šly na taneční zábavu. Jednoho znal. Byl to don Rafael Clavigo, velitel přístavu. „Buenos dias, seňores. Hledáte něco?" „Vaše loď je v pořádku, kapitáne?" „Přesně tak jako můj jamajský rum, done Clavigo." „Jeho Veličenstvo král si přeje, aby tito dva pánové byli bezpečně dopraveni do Ameriky." „S největší radostí! Byl bych vám ovšem povděčný, kdybyste toto přání laskavě tlumočil také velitelům anglických fregat a kapitánu té bitevní lodi tamhle před přístavem." Don Clavigo se trochu předklonil a řekl potichu: „Je to královský rozkaz, kapitáne! Cestou přistanete v některém přístavu ostrova Tenerife, tam počkáte, pokud si pánové budou přát, a kromě toho jim dovolíte, aby na moři konali pozorování všeho druhu." Kapitán si s dobromyslným posměchem prohlédl vyštafírované kavalíry od hlavy k patám. „Co si pánové přejí na moři pozorovat?"

42

„Budeme měřit teplotu moře, kapitáne, a budeme zkoumat, jak ubývá tepla v jednotlivých vrstvách vody nad sebou." Kapitán se na mluvčího pochybovačně zadíval. Pak se podrbal za uchem. „Dovolí-li to Angličan, prosím, beze všeho," řekl a zkrabatil čelo. Zřejmě nebyl ve své kůži. „Je tak důležité vědět, v jak teplé vodě se koupou slanečci? Já osobně jsem se o to jakživ nestaral." „Proto jste také ještě nikdy nezpozoroval, že je možné zjistit blízkost písečných mělčin teploměrem dřív než vaším hloubkoměrem, tedy šňůrou s olověným závažím. Ubývá-li vodě mořské hladiny teplota nápadně rychle, znamená to, že se blížíte nebezpečné mělčině." 43

„U sta hromů, pánové! To je dobrá zpráva pro starého mořského vlka. To mi budete muset dokázat! Má loď vám je k dispozici." „Kdy vyplujeme?" „Jakmile se vítr obrátí proti pevnině, budou se Angláni muset odstrčit hodný kus pryč od břehu, sice by je vlny hodily na skaliska a rybáři by z nich udělali fašírku. Budeme-li mít štěstí, můžeme za té situace vzít Angličanům draka." „A nehodí vlny na skaliska nás?" „Doufám, že včas strčíte do vody teploměr o povíte mi, až moře začne chladnout. V tu ránu vezmu jiný kurs a nic se nám nemůže stát!" Zasmáli se a vypili s tím čertovským chlapíkem skleničku rumu na zdar cesty. O dva dny později klesl tlakoměr. „To bychom tedy měli," řekl mořský vlk. „Máte-li zájem o námořní turistiku, dejte si poklusem přinést na palubu svá zavazadla." Vítr sílil. Příboj divoce pleskal o rozeklané pobřeží. Nízké mraky se hnaly od moře nad pevninu. Rackové křičeli a prohledávali útesy, zda jim moře připlavilo nějaké ryby. „Jestlipak víš," tázal se Bonpland s nevinnou tváří, „že z Coruñe vyplula španělská Armada proti Anglii?" „Ano, a také vím, že už uplynulo nějakých dvě stě let od doby, kdy to loďstvo zaniklo v bouři. Jak sis právě teď na to vzpomněl?" „No... to jenom aby ses potom moc nedivil," zubil se Aimé a vlekl na palubu bednu s herbáři, lisy a přístroji. Alexandr v tu chvíli neměl po ruce žádný kaktus, který by mohl Bonplandovi hodit na hlavu. Psal na koleně poslední dopis Willdenowovi: Postačí, když člověk to dobré a

velké jenom chce. To ostatní závisí na osudu! Vichřice se tříštila o zdi Starého Města. Clavigo, oblečený v nepromokavý plášť, pádil do přístavu. Už z dálky mával: „Angličané odplouvají!" „Tak - plachty vzhůru!" zavelel kapitán a s rachotem stoupalo těžké plátno po stožárech. Námořníci odvázali lana a Pizarro ponořil nos hluboko do zpěněného, jakoby vroucího moře. Vichřice směřovala rovnou do průplavu. Žádný Angličan by nebyl považoval za možné, aby nějaký kapitán dostal svou loď za tohoto 44

nečasu pod vlastními plachtami takovou škvírou, jako byl tento kanál. Byly dvě hodiny odpoledne a bylo 5. června roku 1799. Kapitán nařídil kurs naplno doprava. Pizarro se hluboce naklonil. „Naplno levý bok!" Kormidelník prudce otočil kolo a opakoval kapitánův rozkaz. Příď lodě se vzpínala a zase se nořila do vody. V úzkém průplavu měla pramálo manévrovacího prostoru. Ale dobře to dopadlo. „Vyrovnat!" Kormidelník popustil kolo, otáčení pomalu ustalo. „Držet kurs!" Muž u kormidla se snažil rozkaz plnit, ale vichřice byla silnější. Loď se navzdory kormidlu odchylovala doleva. „Kormidlo zvolna pravý bok!" „Záchyt!" Hbitým otočením kola kormidelník rychle zachytil nápor vln - loď se přestala otáčet. Námořníkovi za kormidlem se pot lil z tváře. Pizarro se statečně prodíral těsně proti větru. S dalšími nápory vln se vyrovnal lépe. Zato pod pevnůstkou Sant Amarro málem najel na skaliska. „Chcete pořád ještě do Ameriky?" zeptal se kapitán a utíral si čelo, z něhož se řinul pot. „Pokud nás nepřevrhnete - zajisté!" odpověděl Alexandr, výborně naložený. V šest večer byli konečně pod Herkulovou věží, kde od dob římských císařů udržovali věčný oheň - přikládáním kamenného uhlí. Pizarro se kolem paty věže pomalu sunul dál. Kolem deváté ukázal kapitán palcem dozadu, směrem k pevnině. Tam někde byla vesnice Sisarga a ubohoučké světlo, linoucí se z okna rybářské chalupy, bylo poslední pozdrav, kterým se s nimi loučila Evropa. Potýkali se s vichřicí a vlnami ještě celou noc. Alexandr nepociťoval ani únavu, ani sebemenší příznaky mořské nemoci. Kapitán žasl: „Plavil jste se již častěji po moři, seňor?" „Ještě nikdy!" „Čím to, že vás neschvátila mořská nemoc?" 45

„Na tuto cestu, kapitáne, čekám od svého nejranějšího dětství! Tenerife znamená pro mne to, co pro vás Štědrý den. Patnáct let jsem nepracoval pro nic jiného než pro tuto cestu." Za svítání se ulomila čnělka, nástavec stěžně. Námořníci svinuli horní plachtoví. „To nás stojí přinejmenším dva uzle rychlosti," klnul kapitán. Pizarro nebyl rychlá loď, ale štván touto vichřicí uháněl jako divoká kachna, která má v patách mořského orla. Večer třetího dne volal strážný z „rozhledny" na stěžni: „Loď před námi!" Mířili si to rovnou na anglický konvoj. Kormidelník otočil naplno. Pizarro vzal západní kurs a prchal na širé moře. Noční temno mu zachránilo život. Na lodi se nesmělo svítit. Alexandr mrzutě čvachtal mezi lany a provazy. Jak má člověk potmě přečíst teploměr -a jak má bez teploměru zjišťovat teplotu vody? Kapitán nevycházel z úžasu. Ti dva muži, které mu král hodil na krk, byli to nejroztodivnější, co za svého dlouhého námořnického života spatřil. Místo aby zalezli dolů do svých kajut, jak se patří na suchozemské krysy, byli ve dne v noci na palubě. Člověk by řekl, že vůbec nespí. Pozorovali zemský magnetismus, zkoumali rychlost Golfského proudu, lovili z moře medúzy, elektrizovali je na cínových talířích a radovali se když začaly svítit, jakmile se jich někdo zlehka dotkl. Z hloubky sta metrů vytahovali pomocí hloubkoměru rostliny a objevili při tom chaluhu vědě dosud neznámou, s listy podobnými révě. Když byli na zeměpisné šíři Gibraltaru, vítr polehoučku slábl a nakonec zeslábl tak, že Pizarro měl cestovní rychlost přímo hlemýždí. Kapitán nařídil zdvojení hlídek. Lehká válečná loď je mohla pohodlně lapit. Ani Alexandr, ani Aimé nepropadli obecnému vzrušení. Klidně popisovali sešit za sešitem a chovali se, jako by na celém světě nebylo jediného Anglána, který by je se škodolibou radostí odvlekl včetně lodi do Lisabonu, kdyby je chytil. Šedesát kilometrů východně od ostrova Madeiry dostali návštěvu. 46

Vlaštovka se usadila na ráhnu lodě. Byla tak unavená, že se dala vzít do ruky, když po ní Alexandr sáhl. Mořský proud je unášel směrem k břehům Lanzarote. Měsíc osvětloval vrcholky sopek, které před lety zpustošily celou západní část ostrova. Jednou sopky úplně zničily devět vesnic. Z moře strměly čedičové skály. „Tenhle ostrov," řekl muž z Kanárských ostrovů který s nimi plul na Pizarru, „měl před příchodem Španělů jednu zvláštnost, totiž mnohomužství. Každá žena původního obyvatelstva měla vícero manželů. Při každém novu měsíce měla také nového manžela." „Jak okouzlující mravy a obyčeje!" podotkl Aimé. „Dnes ovšem," poznamenal kapitán, „není z praobyvatel už nikdo naživu. Všichni byli vyhubeni." Pizarro tiše minul ostrov Lanzarote a ostrůvek Montana Clara, proslavený kanárky vesele trylkujícími. Protože se kapitán nemohl nic dozvědět o Angličanech, vedl loď v husté mlze opatrně směrem k Tenerife. Jelikož však nebyl s to přístav najít, dal spustit kotvy na širém moři, protože viditelnost se každou minutou horšila. Dvě hodiny ležel Pizarro v mlze, jejíž hustota připomínala prádelnu, když záře vycházejícího slunce najednou mlhu protrhla a z mraků se majestátně a v nádherném jasu vynořila sopka Pico de Teyde. Alexandr a Aimé pádili na palubu. „Bitevní lodi směr záď!" zahalekal do ticha hlas strážného. Obrátili se, jako by je někdo sídlem píchl. Vskutku - skoro těsně za zádí Pizarra se houpaly čtyři britské válečné lodi se shrnutými plachtami. „Kotvy vzhůru!" zařval kapitán. Teď se ukázalo, že to je mořský vlk - liškou podšitý: když dal předtím spustit kotvy, nenechal shrnout plachty - a ranní vánek se nyní plně opřel do plachtoví. Britové byli ještě ohromenější než Španěl. Nepředpokládali, že by se nějaká loď mohla v jejich bezprostřední blízkosti proplížit mlhou... Než velitelé dostali dělovou obsluhu ke zbraním, byl Pizarro už v mělkých vodách pod pevností Santa Cruz. Z pobřežních baterií této pevnosti měli Angličané poněkud nahnáno. Před dvěma lety, když se pokusili o vylodění a snažili se 47

zatknout do břehu britskou vlajku, byli právě zde krvavě odraženi. Slavný admirál Nelson přišel při tom boji o paži. A tak místo aby se pustili do bezmocného Pizarra, ustoupily všechny čtyři anglické bitevní lodi z dosahu těžkých děl pevnosti Santa Cruz.

Dračí strom Tenerife

Aimé se dlouho nemohl uklidnit. „Jdeš konat mírumilovnou práci," konstatoval, „a vypadá to, že se kdekdo, že se celý svět spikl, aby ti práci znemožnil. Ba - musíš si ještě blahopřát, jestli ti nikdo nevpálí zákeřně pár kulek do hřbetu, ačkoli nechceš nic jiného než vyzkoumat, jak by mohli provozovat své mořeplavectví jistěji a bezpečněji, jak z rostlin, které najdeš, získat léky proti jejich neduhům a jak by zlatem, jež v nějaké hornině objevíš, mohli poplatit dluhy, do kterých bláznivým životem zabředli." „Na to si budeš muset zvyknout," odpověděl Alexandr. „Každý pokus udělat něco dobrého naráží na energickou a neúprosnou nedůvěru lidí, protože kdo už, prosím tě, věří, že v druhém člověku je kus dobra? Jestli tě na Tenerife netrefí kulky Britů, trefí tě snad později otrávené šípy Indiánů nebo se na konci cesty do tebe strefí kritika tvých vlastních spoluobčanů. Tvoji kritikové ti z bezpečí psacího stolu dokáží, co všechno jsi měl udělat lépe. Ale máme si takovými úvahami kazit toto prostředí?"

48

Na nevelké rovině, obklopené zahradami, viděli před sebou Tenerife, hlavní město ostrova téhož jména. Bílí velbloudi jim přicházeli vstříc s pahorku, pokrytého vavříny a myrtami. Na zdech a střechách bohatě bujel netřesk. Prošli Tacorontským údolím a Bonplandův světobol se rozplynul s konečnou platností. Datlové a kokosové palmy vroubily mořskou pláž. Trochu výše 49

rostly banánovníky s metrákovými hrozny zralých plodů. Nad ně se zvedaly dračince, kterým zde říkali „dračí stromy", s kmeny podobajícími se hadům. Kvetoucí pomerančovníky, myrty a cypřiše obklopovaly kapličky, zbudované na osamělých kopcích. Věčné jaro vládlo v této rajské zahradní krajině, nad níž strměla impozantní sopka, skýtající při každém kroku nový pohled. Do hlaholu zvonů se mísil zpěv zelených kanárů a tiché zurčení průzračných studánek. Zbožně vstoupil Alexandr pod korunu „krále dračinců" tohoto ostrova. Byl to majestátní starý obr, kterému zaniklá pokolení někdejších praobyvatel ostrova kdysi prokazovala božské pocty. Liž za dob Kryštofa Kolumba byl kmen stromu dutý a mniši sloužili mše u malého oltáře v jeho nitru. Objem stromu měřil přes čtrnáct metrů. Tento strom byl jedním z nejstarších obyvatel Země. Když změřili tohoto obra rostlinné říše, vydali se Alexandr a Bonpland přemoci obra Kanárského souostroví, sopku Tenerife. Nebezpečným a obtížným výstupem zdolali vrchol sopky. Alexandr sám o tom podává zprávu:

„Jaká to podívaná! Jaký to požitek! Pronikli jsme až na dno kráteru, snad dál, než se kdy podařilo jiným přírodo-piscům. V kráteru nám sirné páry vypalovaly díry do šatů, a přitom nám prsty křehly při dvou stupních nad nulou. V trhlinách kráteru však teploměr ukazoval devadesát stupňů Celsia a více. Panebože, jaký to pocit být v této výšce tří tisíc sedmi set metrů, třikrát tak vysoko než na Vesuvu. Nad námi temně modrá nebeská klenba, u našich nohou staré proudy lávy, kolkolem obraz spouště a zkázy, tři tisíce čtverečných metrů pemzy, věnčených divokými křovisky vavřínu, potom - doleji vinice, mezi nimi trsy banánovníků, táhnoucí se až dolů k mořskému pobřeží; na břehu přívětivé vesničky a pak moře a všech sedm ostrovů, z nichž Palma a Gran Canaria mají každý vysoké sopky; takový obraz leží pod námi jako mapa." Alexandr zachytil do láhve vzduch z okraje kráteru, protože chtěl později udělat chemický rozbor. Oba cestovatelé se klepali zimou a Alexandr se zeptal jednoho z domácích průvodců, kde je víno, které si 50

vzali s sebou na posilnění. Průvodce se smíchem ukázal na svůj krk s poskakujícím ohryzkem. Víno už dávno a tajně tudy poslal do svého žaludku. Aimé i Bonpland a jejich družina se dali na sestup. Po vlezlé zimě jim líbezný jarní vzduch nižších poloh připadal jak úmorné vedro. Aimé hledal láhve s vodou, neboť měli palčivou žízeň. Ale i teď se ukázalo, že lidumilní průvodci byli rychlejší: zatímco oba cestovatelé kladívky otloukali z okrajů kráteru vzorky porfyru a buližníku, průvodci vodu vypili a láhve rozbili. Polomrtví žízní vrátili se po devítihodinovém sestupu dolů. Co však znamenaly všechny tyto útrapy u srovnání s poznáním ostrova! Těsně než vstoupili na loď, napsal Alexandr svému bratru:

„Odjíždím odsud málem plačky. Chtěl bych se zde usadit, a přece jsem sotva opustil půdu Evropy. Kdybys jen mohl spatřit zdejší role a lučiny, ty tisícileté lesy vavřínů, ty hrozny, ty růže! Broskvemi zde krmí vepře!"

Pod jižním křížem

Po šestidenní zastávce, za bouřlivého červnového večera, zvedl

Pizarro kotvy a se zhasnutými světly tajně opustil přístav. Jeho cesta byla táž, po které se před třemi sty lety plavil se svými karavelami Kryštof Kolumbus. Tenkrát za zeleným předhořím číhaly tři portugalské válečné lodi, jež měly zálusk na Španěla. Dnes to byli Angličané. Časy se mění rychleji než zvyky lidí. Na širé moře se dostali bez nesnází. Vítr slábl a ustálil se pak v plachtách jako čerstvý vánek. Po Britech nebylo vidu ani slechu. Velikánské chuchvalce plovoucích chaluh tiše míjely loď. Podle 51

přídě Pizarra zvedaly se z vln do dvoumetrové výše létající ryby a vznášely se ve vzduchu, dokud se na ně bleskově nesnesl racek a nevybral si kořist z třpytivého hejna. V příštích dnech byla obloha zahalena oparem. Alexandr pracoval na lodi jako v laboratoři. V tenkých trubičkách eudiometru zkoumal pomocí ledku vzduch, přinesený z výšin sopečného kráteru. Zkoušel, jak na elektřinu reagují ploutve létajících ryb. Zaznamenával své názory a poznatky, týkající se vegetačních pásem ostrova Tenerife - a založil tím nové odvětví vědy, geobotaniku. Pozoroval zabarvení oblohy i moře - věčné střídání odstínů - a sestavil pevnou škálu odstupňovaných barev. Kromě toho začal s prvními systematickými předpověďmi počasí. Roztrhanými mraky nočního nebe kmitalo z dálky blýskání na časy. Alexandr spustil ze středu lodi do moře teploměry a čekal, až nabudou teploty vody. Nad ním v slábnoucím větru pleskaly a šelestily plachty o stehla a úpony. Noc byla tichá a Pizaro se kolébal jako ve snu. Alexandr seděl u zábradlí horní paluby na hromadě starých lan a viděl, jak se rozestupují znenáhla mračna, v nichž plápolají tiché elektrické výboje. A teď - zvolna a v třpytivém stříbrném jasu vystoupil na nebeské jeviště Jižní kříž. Po mnoho dní už Alexandr čekal na tuto chvíli. Přesto však byl nyní přemožen překvapením a sepjal ruce. Jak často vysedával co chlapec nad břehem Tegelského jezera a díval se do hvězdné oblohy, klenoucí se nad jeho domovem - a v srdci neměl jiného přání než spatřit v životě alespoň jedinkrát toto zářivé souhvězdí, jež ukazovalo cestu všem velkým kapitánům dálných plaveb. Praobyvatelé střední Evropy mohli Jižní kříž rozpoznat ještě každé noci. Tři tisíce let před naším letopočtem bylo toto souhvězdí ještě deset stupňů nad jižním obzorem. Když střední Evropě navždy zmizelo z nebe, bylo Chufévově pyramidě již pět set let. Není divu, že tento uprchlý zatoulaný nebeský posel mocně vzrušoval obrazotvornost chlapce, kterého všechny přírodní úkazy tak silně přitahovaly! Jižní kříž se pro něho stal symbolem touhy po svobodě a nezávislosti a nyní, když před ním zazářil, Alexandr věděl, že boj svého mládí vyhrál. 52

Dvacet pět let trval tento boj, který vedl nejen proti vlastní slabosti, nejen proti vlastnímu strachu a vlastní nevědomosti, ale i proti přesile lidí a předsudků. Aimé vylovil z moře jeden z teploměrů a přinesl ho. Zarazil se, když spatřil Alexandrovu tvář, ale pak pochopil, co se v mysli přítele odehrává. „Myslím," řekl, „že by ti tuto hodinu závidělo mnoho mladých lidí." Alexandr se k němu udiveně obrátil. „Že by mi záviděli?" otázal se nevěřícně. „Jak to?" „Ne každý se v životě setká se svou hvězdou," odvětil Aimé hlasem, jako by příteli blahopřál k narozeninám. „To ovšem nezáleží na těch hvězdách," ujišťoval Alexandr. „Ale snad to je tím, že jsi měl větší dávku štěstí než jiní." „Víc štěstí?" Alexandr svraštil čelo. Jeho tvrdošíjná vůle, která nikdy netrpěla mlhavé pocity ani nejasné pojmy, ho nutila protestovat: „Copak to znamená, mít ,víc štěstí'? Byl jednou jeden nekňuba, nad nímž si zoufali všichni učitelé - a ten kluk se léta letoucí dřel jak mourovatý, aby se stal vědcem. Je to 'štěstí'? Bylo jednou jedno stonavé, neduživé dítě - jen je ofoukl větříček, a už bylo na hromadě. A to dítě cvičilo a otužovalo se a pracovalo, jen aby bylo zdravé a mohlo se odvážit výpravy do neznámého světa. Říkáš tomu 'štěstí'?" „Tomu, žes to dokázal, říkám štěstí!" odpověděl Aimé a zářil. Alexandr vzrušeně potřásal hlavou. „Jestli ten nehorázný nesmysl nehodíš okamžitě přes palubu," prohlásil, „pošlu redakci listu Gazette Nationale dopis a v něm jim napíšu: Lékař doktor Aimé Bonpland označuje svého přítele Humboldta za dobrodruha, jenž se spoléhá na štěstí, a jeho vědecké práce označuje za výsledek roztodivných náhod. Podle názoru doktora Bonplanda nemá věda nic společného s věděním, nýbrž výhradně s notnou dávkou štěstí! - Aimé! Aimé! Počkej, jak ti budou v Paříži a v Berlíně pochvalně tleskat!" Alexandr vyskočil a vzal Bonplandovi z ruky mokrý teploměr. Bonpland se ještě nevzdal. Zatímco se Alexandr marně snažil v přítmí rozpoznat, kam až sahá nitka rtuti, zeptal se: „Tak tedy ani Kolumbus nepotřeboval štěstí, aby objevil Ameriku?" Alexandr výhružně pozvedl teploměr. „Ani v nejmenším!" zvolal. 53

„Co Kolumbus podnikl a čeho dosáhl, to bylo výsledkem jeho práce, jeho studií, jeho odvahy být samostatný a jeho houževnatosti při sledování cíle, který si vytkl. Byly to přesně tytéž předpoklady jako pro naši cestu - ba jsou to předpoklady pro život a úspěch každého člověka. Neboť my všichni, každý z nás, jsme Kryštofy Kolumby! My všichni v mládí sníme o své hvězdě - a kvůli ní nás týrají, bijí, zrazují a kvůli ní se nám vysmívají. Ale Kolumbus je živým důkazem, že žádný z nás se nepotřebuje vzdát splnění svého snu!" „Tak proč jenom tak málo lidí dosáhne svého cíle?" „Protože většina z nich svůj osud raději svěří Štěstěně než vlastní práci a vlastnímu poznatku!" „Zapomínáš na výchovu, Alexandře, na prostředí!" „Kdepak! Ztroskotali někdo, je to snad vina učitelů, rodičů nebo dokonce cizích lidí? Cožpak snad Robinson v trpkých dnech naprostého osamění vinil své rodiče? Nebo připisoval svým učitelům odpovědnost za to, že byl po léta letoucí vězněm na tom svém ostrově? Nikdy se nedal odradit - po katastrofě se učil, rozšiřoval své vědomosti a vůbec se připravoval na další cestu. A jak to bylo s Kolumbem? Obviňoval snad jiné lidi z toho, že mu bylo po desítiletí bráněno vyplout? A že ztratil nejlepší léta svého života tím, že musel jako žebrák čekat na milost a porozumění?" Jižní kříž se skláněl k obzoru a mraky jej zahalily. Vítr šel spát. Moře bylo hladké jak zrcadlo a plachty visely jako dřímající křídla. „Když se Kolumbus," pokračoval Alexandr, „tenkrát právě v těchto místech dostal do pásma bezvětří a noc se mlčky a výhružně snesla na jeho karavelu, začalo mužstvo reptat a vypovídat poslušnost. Většina chtěla admirála přinutit k návratu, když už neviděli jeho hvězdu. Ale Kolumbus se po celý svůj život cvičil, jak se vyrovnat s bezvětřím a s vánky, které neutáhnou loď, a jak si poradit s reptaly. Kdyby za oné osudové noci byl úzkostlivě čekal na své štěstí, byli by námořníci loď obrátili. Kolumbus však nespoléhal na náhodu ani na štěstí, nýbrž jen a jen na své vědomosti. A proto dosáhl cíle!" Alexandr se ještě jednou pokusil přečíst teploměr. Pak rozzlobeně zvedl hlavu a zakončil: „Člověk smí počítat jen s tím, co dokáže vlastní silou a odhodláním!" Pružným krokem přešel dlahy paluby a zmizel za 54

stožáry. Aimé pozvedl obočí. Z mezírky v mracích na něho lišácky mrkala dvojhvězda Alfa Jižního kříže. Alespoň se to Bonplandovi zdálo. „Štěstí zřejmě nemůže vystát," řekl Aimé nahoru, na adresu hvězdy. „Vidím jeho budoucnost černě, pakliže krokodýlové a jaguáři na březích Orinoka nebo kdekoli jinde sdílejí jeho názor, že nemá nic společného s štěstím, jestli si ho jednoho krásného jitra podají k snídani." Hvězda zmizela za putujícími mračny. „Kolumbus sem nebo tam," bručel si Aimé pro sebe, „pokud jde o mne, dám si dobrý pozor, abych neurazil přívětivou paní Štěstěnu. Dosud mi byla nakloněna a vedlo se mi při tom velkolepě. A nemám vůbec nic proti tomu, když mě občas trochu popostrčí. Například teď, když se třesu dostat se konečně do Ameriky." Sotva to dořekl, snesl se prudký nápor větru skoro kolmo na loď. Taketáž se rozezvučela jako varhany divokými akordy. Obrovské plachty královské se vyklenuly. Polekaný Pizarro se rozjel, jak když ho vystřelí, po skleněné hladině, poseté jakoby otisky tlap nesčíslných neviditelných šelem, které se honily kolem lodi. Ráhnové plachty se nad-zvedaly jako křídla labutě, jež se chystá vzlétnout. Vítr zaťal spáry do kosatek a tlačil je dolů, až stěžně skřípaly a vrzaly. Aimé zavrávoral a zachytil se lana. Přitom se halasně smál. „Pojď, ty bláznivá Štěstěno," volal a pořád se smál, „pojď a ukaž mu, že všechno přece jen nezáleží na jeho vědomostech a odhodlání! Vzhůru! Do Ameriky!" A rozpustilá paní Štěstěna mu s chichotem hodila do obličeje dvě náruče mořské pěny.

55

Mrtvý na palubě

Od doby, kdy překročili obratník, ukazoval teploměr pětatřicet stupňů. Nemilosrdně bilo slunce do hladiny moře a vyhánělo Pizarru dehet ze všech spár. Dlahy vedrem praštěly a vzduch v podpalubí se dal krájet. Pot se řinul proudem a cestující, napěchovaní jak ovce v tísnivých prostorách, sténali. Někteří měli horečku. Alexandr seděl v ubohoučkém stínu dolní plachty předního stožáru a preparoval rozličné mořské chaluhy. Na celé korvetě nebylo nad něho spokojenějšího člověka. Sluneční žár pociťoval po věčně zamračených zimách svého rodného kraje jako dobrodiní. Radostí by si byl nejraději hvízdal, nebýt toho, že stará námořnická pověra jakékoli hvízdání na lodi přísně zakazovala. Opatrně rozprostíral stélky chaluh na pijavý papír, strkal je do lisu a poznamenal si, že největší chaluhy překonávají délkou i nejmohutnější obry mezi stromy všech podnebí. Některé chaluhy měly stélky dlouhé tři sta metrů - což je dvojnásobek výšky nejvyšších chrámů v Evropě. Kapitán obcházel palubu a zle se mračil. Bělmo jeho očí bylo trochu narudlé horkem. Ale mohlo to být také rumem. Vedle kapitána klusal rozčileně Aimé Bonpland a energicky do něho hučel. Před Alexandrem se oba zastavili. „Na celé lodi není jedinký grán horečkové kůrky," stěžoval si Aimé. „Nemocní v mezipalubí už mluví z cesty. Včera jsme měli čtyři případy, dnes jich je už devět." Kapitán zaklel. „Hace un calor verdaderamente infernal. Se asa uno vivo! Vedro je opravdu pekelné. Člověk se peče zaživa!" Utřel si mokrý zátylek. „Cožpak můžu za to, že se ti blázni rozstonávají?" „Myslíš, že by to mohlo být nebezpečné?" tázal se Alexandr Bonplanda. „To bych řekl," odpověděl Aimé. „Je to epidemie. Každý nemocný šíří kolem sebe nákazu." „Nemáme v zavazadlech žádnou kůru chinovníku?" 56

Aimé potřásl hlavou. „Když jsme se stěhovali na loď, měli jsme plno starostí s přístroji. Na léky jsme ani nevzpomněli. Ostatně by člověk mohl předpokládat, že na španělském plavidle nebude nouze o peruánskou kůru." „Jsem snad správce nějakého špitálu?" vzkypěl kapitán. „Já ještě jakživ neměl horečku!" „Co dělá s nemocnými lodní lékař?" „Pouští jim žilou," odpověděl Aimé opovržlivě. „A dává jim projímadla. Podle jeho názoru vzniká horečka ze zkažené a příliš ostré krve." Lodní tesař přišel ze zádi pro kapitána. Mladý Astuřan, devatenáctiletý hoch štíhlý a silný jak cedr, se v horečce zhroutil. Odnesli ho do mezipalubí a teď leží mezi ostatními a blouzní. Kapitán se otočil na podpatku. Aimé a tesař šli za ním. Alexandr se sklonil nad rostliny, které se v tom vedru scvrkly. Ale nevnímal je. Myslel na lidi schvácené horečkou. Jejich zmatené řeči a volání bylo slyšet i zde, na přídi. Epidemie na lodi! Nic horšího si člověk nemohl představit. Alexandr cítil, jak mu mráz běhá po zádech. Až dosud pochytil každou nemoc už z dálky. A zde byla tak blízko -a vyhnout se jí bylo nemožné. Což ho má horečka sklátit ještě dřív, než stane na americké půdě? Alexandr se vzdorovitě napřímil. Kdo se poddá takovým myšlenkám, je už napolo ztracen. Nic člověka tak neoslabí jako strach. Strachy může být člověk mrtvý, dřív než je mrtvý doopravdy. Alexandr vybalil měřicí přístroje a začal vypočítávat polohu Pizarra. Práce mu musí pomoci překonat strach a chránit ho před zákeřnou nemocí. Kormidelník Pizarra označil jeho výpočty za nesprávné. Alexandr je ověřoval znova a znova a sériově podle polohy Měsíce na noční obloze. Nakonec sice věděl naprosto přesně, kde se korveta nachází - ale vůbec nevěděl, jak daleko je ještě do Ameriky. Srovnával námořní mapy francouzské, španělské a anglické. Každá ukazovala jinou členitost pobřeží. Kapitán se smál. „Máme ještě tři dni, než budeme mít v dohledu zemi," prohlásil. „Mýlíte se, kapitáne," odporoval Alexandr. „Podle mých výpočtů 57

musíme spatřit pobřeží zítra ráno při východu slunce." Kapitán spláchl hněv nad troufalou odpovědí notným douškem rumu. Pak ukousl špičku doutníku a řekl: „Seňor Humboldt, jste patrně veliký učenec, když vám Jeho Veličenstvo král dovolil, abyste na této lodi dělal, co uznáváte za důležité pro vědu. Já však se ve službách koruny plavím do Ameriky už dvacet let, a dosud jsem se vždycky mohl spolehnout na log. Podle vašich vlastních slov jste dosud nikdy nebyl na moři. Když vám říkám, že uvidíme zemi za tři dny, tak to znamená tři dny a ani o hodinu méně. Bylo by lepší, kdybyste se nepletl do věcí, kterým rozumí jen námořník!" Nenabídl Alexandrovi ani doutník, ani sklenicí rumu. Bylo to znamení velké nemilosti. Alexandr změřil na palubě výšku Slunce nad obzorem. Všechno souhlasilo. Porovnal výsledky svého měření s mapami, vypočetl průměr kartografických údajů a setrval na svém tvrzení. Kapitán zrudl v obličeji a zmizel ve své kajutě. Příštího rána vál velmi silný vítr. Moře bylo neklidné a vlny měly bílé hřebeny. Pršelo ve velkých kapkách. V tom zahalekal z koše na stožáru hlas strážného: „Země v dohledu!" Z dálného obzoru se zvolna nořilo předhoří ostrova Tobaga, zahalené v závoje mlh. Kapitán se musel třikrát podívat dalekohledem, než tomu uvěřil. Pak se zadíval na Alexandra dlouhým, nedůvěřivým pohledem. „Buďto jste spolčen s ďáblem, seňor," zvolal pak vztekle, „nebo plavba do Ameriky nebyla po celých tři sta let nic jiného než hazardní hra se štěstím a náhodou!" „Ďábel nemá nic společného s mými hodinami a sextanty," odpověděl Alexandr smířlivě. „Ale doufám, že uznáte, jak je nutné, abychom se spoléhali méně na štěstí a víc na dokonalé zjišťování souřadnic a na přesné mapy. V budoucnu už nepostačí dostat se jenom přibližně tam nebo onam a přenechat ostatek náhodě. Dnes už je v našich silách zjistit polohu lodi naprosto přesně. Tím jsme dosáhli maxima možné jistoty na mořích." Kapitán mu podržel pod nos tabatěrku. Byly v ní nejlepší doutníky, 58

jaké měl a které sám kouřil jenom v neděli. Tengo que rogarle me perdóne. Musím vás požádat o prominutí." Potom si však znova změřil Alexandra od hlavy k patě a pokračoval: „Za tu práci dostanete jistě hromadu peněz. A největší španělský řád!" . Alexandr se zasmál. Zapálil si doutník a chtěl odpovědět nějakým žertem, když lodní lékař hlásil, že v noci onemocněli další cestující a také několik námořníků. „Přistanu v nejbližším přístavu!" rozhodl kapitán. „Nebo si nakonec bude muset ke kormidlu stoupnout sám seňor Humboldt." „Nejbližší přístav je Cumaná," sdělil kormidelník. „Tam můžeme pozítří vylodit nemocné." „Jak se vede mladému Astuřanovi?" otázal se Alexandr lodního lékaře. „Špatně! Špatně! Vůčihledě schází. Třikrát jsem mu pustil žílou, ale horečka neklesá." Aimé si přišel pro Alexandra, aby šel něco dělat. K večeru vítr zeslábl a hladina moře, už jen mírně zvlněná, pohádkově žhnula světélkující září. Alexandrův pohled neklidně a bez ustání zkoumal hornatý a pustý břeh, na který občas padl z mraků paprsek měsíce. Nebylo slyšet nic než jednotvárný křik několika velkých mořských ptáků. Pizarro plul rychlostí pouhých čtyř uzlů. Dorazí k přístavu včas, dříve než si nemoc najde další oběti? Leknutí vytrhlo Alexandra ze zadumání. Ponuře se na lodi rozezvučel umíráček. Zvěstoval smrt mladého Astuřana, který podlehl horečce. Námořníci na palubě rázem nechali práce, padli na kolena, pokřižovali se a začali se modlit. Plachtář zašil nebožtíka do jeho posledního obleku. V bílém plátně ho položili místo na máry na vysazené dveře. Tak ležel po celou noc na palubě, nohama směrem k zábradlí. Kněz se u něho modlil. Námořníci, kteří měli službu, se mrtvému plaše vyhýbali. Při slunka východu dal kapitán rozkaz natočit plachty k líci stožárů. Když se tak stalo, vítr narážel už jen na hrany plachet, místo na jejich plochu, a loď se zastavila. Vlajka byla pomalu stažena na půl žerdi. Kněz se pomodlil poslední otčenáš. Pak sklouzl mrtvý do hlubokého 59

moře. Na chvíli zavládlo ticho. „Vlajku vztyč!" a „Všechny plachty přivrátit k větru!" zazněly pak povely. Velká ráhna zavrzala, plachty se nadmuly a Pizarro zase tiše brázdil pole plovoucích chaluh, jejichž stélky byly pokryty živočichy, kteří vypadali jako květní koruny a péřové chocholy. Alexandr si vzal Bonplanda stranou. „Myslím," řekl, „že bude lépe, vystoupíme-li v Cumaná." Aimé okamžitě souhlasil. Nevěděli, že jim toto rozhodnutí zachránilo život. Neboť na Kubě, kam měl Pizarro namířeno, řádila onoho času mezi obyvatelstvem děsná nemoc zvaná „černé zvracení". Epidemie zahubila skoro všechny lidi, kteří ještě nebyli zvyklí na tamní podnebí. Dne 16. července se před nimi otevřelo malebné panoráma zeleného pobřeží. Město Cumaná se jim ukázalo mezi skupinami kokosových palem, i cumanáský zámek. V devět hodin ráno, jedenačtyřicet dní poté, co vypluli z Coruñe, spustil Pizarro v přístavu kotvy. Při loučení jim kapitán dlouze potřásal rukama. Oddechli si. Zlá, zákeřná nemoc se jich netkla. Alexandr měl pocit, že obstál v první velké zatěžkávací zkoušce své cesty.

V jeskyni gvacharů Nedozírné kolonie hnědých pelikánů, růžových plameňáků a stříbřitých rajek lemovaly mořský břeh. Kokosové palmy a obrovské tamaryšky zvedaly větve do vzduchu tetelícího se žárem. Slunce planulo jako obrovská výheň a plnilo nebe, vodu i zemi jasem vskutku nepopsatelným. Jižní Amerika je vítala. Zapomenuto bylo všechno, co zakusili. Jako omámení vrávorali první dny krajinou, užasle koukali na nahé Indiány z kmene Athabasků, jimž kusy korálových útesů sloužily za židle a skořápky kokosů za talíře. Žhavé barvy ptáků, ryb a raků je mátly. Při pohledu 60

na květy velké jak dlaň a omamně vonící se Aimé znova a znova zajíkal: „Kde má člověk začít? Propána, s čím má člověk začít?" Zděšeně koukali na indiánské děti, které vytahovaly z půdy stonožky dlouhé jako ruka, zakusovaly se do nich jako do párků a pojídaly je s nadšeným mlaskáním. Všude se setkávali s okamžitým, nejsrdečnějším pohostinstvím. První večery na pevnině nového světadílu strávili v kruhu kterési rodiny. Ti lidé bydleli u řeky a hostili je v záři úplňku ne snad ve světnici nebo v zahradě, nýbrž - ve vodě. Přinesli židle, postavili je do 61

vln, celá společnost si sedla a nechala bosé nohy kinkat v chladivých vlnách. K večeři se podávaly kromě jiného doutníky domácí výroby, jejichž kouř odháněl komáry. Chvílemi si v blízkosti hodujících hráli delfíni a Aimé se pokaždé lekl, když začali z nozder stříkat vodu. Mluvilo se o velkém zemětřesení, které Cumaná - jedno z nejstarších měst, založených Španěly v Jižní Americe - před dvěma lety zpustošilo málem úplně. „Misericordial Tembla! Tembla! Slitování! Chvěje se! Chvěje se!" křičeli Indiáni a pádili ulicemi, které se vzdouvaly jak mořské vlny. Potom se začalo rozléhat hřímání podzemních výbuchů a najednou se celé město nadzvedlo, jako by je někdo vyškubl ze země. Prastaré ústní podání kázalo takové katastrofy slavit - i oslavili Indiáni tuto hroznou noc veselými tanci. Věřili totiž, že nadešel konec dosavadního světa a že bude stvořen svět nový. Alexandr sebral a shromáždil jednotlivé údaje o tomto zemětřesení. Bylo mu souzeno, aby se později zabýval ještě velmi vydatně vulkanickou činností na severu Jižní Ameriky. Za dvacet piastrů měsíčně najal prostorný dům. Aimé okamžitě přecpal všechny místnosti kytkami a jinými rostlinami, jež neúnavně sbíral, a Alexandr instaloval na střeše hvězdářské přístroje. Dvě černošky, temné jak eben, pečovaly o oba cestovatele, a co vařily, bylo chutné a vydatné. Jen mouka a chléb se v jídelníčku nikdy nevyskytly. Ale Aimé byl příliš zabrán do preparování rostlin, než aby černé kuchařky uváděl do rozpaků nějakými narážkami na bílý chléb své matky. Herbáře se plnily. Sloupce číslic - záznamů a pozorování Slunce, Měsíce a Jupitera - pokrývaly stránky zápisníků. Konečně se podařilo opravit kartografické chyby staré tři sta let, totiž správně zmapovat mořský břeh jižně od ostrova Trinidadu. V bednách, určených pro muzea a botanické zahrady v Evropě, se začaly hromadit perly, mušle, vzorky nerostů, brouci, motýli a semena nejrůznějších rostlin. Celé dny prochodili po okolí Cumaná a pokaždé se vraceli s novými poklady. Vedení spolehlivým průvodcem -

62

63

byl to Indián Carlos del Pino z kmene Guayqueriů - pronikli až do hornatého jihu východní Venezuely, kde ve skutečnosti poprvé vstoupili do těch svých vysněných nezměrných pralesů. Prodírali se houštím pod korunami nebetyčných, obrovských stromů, jejichž kmeny se skrývaly za zeleným závěsem lián, orchidejí a pepřovníků. Dvě trpělivé muly jim nesly zásobu potravin, přístroje a papír na sušení rostlin. Viděli láhvovitá hnízda snovačů, stopy kočkovitých šelem a nádherné motýly. V kterési indiánské vesnici se setkali se starým mnichem, jenž káravě koukal na jejich sextanty, kompasy a teploměry i na jejich knihy a herbáře. Řádový misionář slavnostně a naprosto vážně poučoval Bonplanda o marnosti všeho lidského počínání a tvrdil, že ze všech lahod a dobrot toho života je - spánek nevyjímajíc - nejkouzelnější věcí dobrý biftek. Obveseleni tímto výkladem pokračovali v cestě. Prošli horskou krajinou ovládanou jaguáry a obtížnými stezkami dospěli k mohutné jeskyni. Její kamenná brána, vysoká na dvacet metrů, byla ozdobena kvetoucími popínavými rostlinami a bizarními orchidejemi. Z nitra jeskyně vytékal široký bublající potok, vroubený palmami a rostlinami s listy podobnými listům banánovníku. Teprve ve vzdálenosti čtyřiceti kroků od vchodu, v temné hlubině hory, přestala vegetace. Podivný křik se rozléhal ze tmy. Indiáni, kteří provázeli Alexandra a Bonplanda, rozžehli pryskyřičné pochodně. Byli už přes sto kroků od vchodu, když se křik vystupňoval v ohlušující povyk. Strašidelné bytosti se jim začaly míhat nad hlavou. Indiáni přivázali pochodně na dlouhé tyče a osvětlili strop jeskyně, vysoký dvacet metrů. Z tisíců výklenků a děr v kamenném stropu na ně odevšad, až kam oko dohlédlo, civěli ptáci zvíci slepice, namačkáni jeden na druhého. Byli to gvacharové, kteří zde hnízdili. Indiáni věřili, že gvacharové střeží duše jejich předků, bydlící na konci této sluje. Aimé sestřelil párek těch ptáků a způsobil tím nepředstavitelnou vřavu: tisíce, nečítané tisíce těch opeřenců vypadly či se snesly z hnízd a s divokým křikem se začaly třepotavě hemžit kolem vetřelců. Ani prosby, ani vyhrůžky nedokázaly přimět roztřesené Indiány, aby pokračovali v cestě do nitra sluje. 64

Jen jedinkrát do roka, v den letního slunovratu, kdy se u nás pálívaly „svatojánské ohně", troufají si Indiáni do jeskyně - a to ještě pod ochranou čarodějného zaříkávání kmenových kouzelníků. V ten den totiž - tak věří - nemají podzemní duchové nad lidmi žádnou moc. Dlouhými větvemi šťárají Indiáni z výklenků mláďata gvacharů, která jsou tou dobou tlustá jak vykrmené husy. Mláďata, spíš podobná hroudám sádla než ptákům, ještě neumějí létat. Indiáni je zabíjejí, odnášejí ke vchodu jeskyně a tam je na otevřeném ohni škvaří. Tuk je po vychladnutí polotekutý a vydrží, aniž žlukne, i déle než rok a je velmi ceněn. Kdo se podiví, že víra Indiánů spojovala ty podivné ptáky s duchy a umrlci? Nikdy nikdo neviděl gvachara létat ve dne. Žijí v neprostupné temnotě své sluje, ve věčné noci nitra této hory. A tam, kde oko člověka nerozezná vůbec nic, tam se gvacharové vyznají tak dokonale, že si v té spleti visutých krápníků nikdy ani nenabijí hlavu. Ačkoli tam jsou tisíce, tisíce výklenků, jediná matka se nesplete a neomylně najde své hnízdo a svou rodinku - ať je ještě ve skořápkách, nebo už vyklubaná. Teprve v nové době věda vypátrala, že se gvacharové orientují výhradně sluchem. Při každém letu jeskyní vyrážejí kromě těch známých chraptivých výkřiků ještě sérii zvuků, podobných překotně rychlé morseovce. Při kmitočtu čtyř set vibrací za vteřinu zjišťují z ozvěny — jakoby radarem - vzdálenost stěn a všech překážek a s pomocí zvukových vln oblétnou každé nebezpečné úskalí. Alexandr byl první vědec, který tyto ptáky popsal a vědecky pojmenoval. V klášteře poblíž jeskyně, kde strávili několik dní, Alexandr gvachara jeskynního nakreslil podle obou exemplářů, které Aimé ulovil. Večer, když obloha vypadala na déšť, slyšeli strašidelné vytí zrzavých opic, vřešťanů rezavých. Jeden z opičáků vždycky předzpěvoval - domácí obyvatelé mu říkali „kaplan". Kaplan tedy z plna hrdla zanotoval píseň a opičí paničky a opičí děti vpadly do rytmu a doprovázely ho vyššími hlasy. Ten koncert bylo slyšet do vzdálenosti půldruhého kilometru. Alexandr, jenž je pozoroval, řekl udiveně Bonplandovi: „Není to 65

zvláštní, že opice jsou tím trudnomyslnější, čím jsou podobnější člověku? Na čipernosti a mrštnosti jim zřejmě ubývá tím víc, čím víc u nich sílí duševní schopnosti."

Přepadení na pláži Cumaná na ně už čekalo se sérií dalších dobrodružství. Alexandr, který si léta letoucí trpce naříkal na dlouhou chvíli v tegelském zámku, neměl mít nadále příčinu stěžovat si na jednotvárnost svého života. Jednoho večera se na mořské pláži domlouval s Bonplandem o přípravách k další výpravě, a to do neprobádaného divokého povodí Orinoka. Byli tak zabráni do hovoru, že si ani nepovšimli člověka, který se v přítmí vynořil z kaktusové houštiny a tiše se k nim zezadu blížil. 66

Byl to mužský jako hora, učiněný obr, míšenec - jak se později ukázalo - napůl Indián, napůl černoch. Říkalo se jim sambové. V ruce třímal těžký kyj z palmového dřeva. - Tento sambo se před časem pohádal s nějakým bělochem a přišel o zaměstnání. Teď se chystal rozbít hlavu některé z těch nenáviděných „bledých tváří". Zaskřípání písku přimělo Alexandra, aby se rychle otočil. Sambo, nahý až po pás, stál těsně za ním a napřahoval k ráně. Bělmo oka mu žhnulo vzteky. Alexandr s výkřikem uskočil. Těžký kyj se minul cílem. Mírumilovný Aimé si právě vypočítal, že veškeré zásoby pijavého papíru města Cumaná nestačí na vysušení a zabalení botanických pokladů, které najde v povodí Orinoka, a vůbec mu nepřišlo na mysl, že by on -Aimé - mohl nějak souviset se sambovými úmysly as jeho kyjem. Právě chtěl udýchanému, funícímu člověku zdvořile ustoupit z cesty - když mu kyj dopadl na spánkovou kost, až to zapraštělo. Aimé se v bezvědomí složil na písek. Sambo se sehnul, sebral — na znamení svého vítězství - vědcův klobouk a nafoukaně odešel, aniž se o ty dva Evropany dále staral. 67

Jedním skokem byl Alexandr u svého přítele. Chopil ho za ramena, zatřásl jím, v duchu už viděl, že Aimé je mrtev, ale Aimé se rychle probral z omráčení. Galská bojechtivost se smísila s rozhořčením vědce, kterého někdo tak zlomyslně vyrušil z přemýšlení. Vrávoravě vyskočil, spatřil samba před polem opuncií, a dříve než Alexandr pochopil, co se děje, Aimé už pádil za obrem. Alexandr za ním. Sambo vzal nohy na ramena. Mrštný Aimé, jenž ani vteřinku nepomyslil na to, že není vůbec ozbrojený, atentátníka dohnal a podrazil mu nohy. Obr klopýtl a upadl. V příštím okamžiku už na něm Aimé dřepěl a bubnoval mu pěstmi na holou hruď. Jediným trhnutím ho obr setřásl. Nyní dospěl na bojiště i Alexandr. V sambově ruce se zablýskl dlouhý ostrý námořnický nůž. Nebylo pochybností, jak toto střetnutí musí dopadnout. Nůž rozběsnil Bonplanda do běla. Byl vždycky zastáncem fair play a jeho smysl pro spravedlnost se nyní vzbouřil. V poslední vteřině se objevilo několik kupců z Biskajska. Byli na večerní procházce a teď přibíhali s hlasitým voláním. Sambo vzal do zaječích a zmizel mezi kaktusy. „Nech ho běžet," zapřísahal Alexandr přítele, který byl hněvem bez sebe. Jak prosím? Nechat ho běžet? Cožpak věda nemá beztak už dost nepřátel, kteří ji ohrožují a potírají? A teď by měla ještě navíc kapitulovat před nějakým směšným sambem? Toto pomyšlení Bonplandovo statečné srdce nesneslo. Aimé neměl duševní vyrovnanost svého přítele. Alexandrovi stačilo nepřítelem opovrhovat. Aimé však byl přesvědčen, že věda byla uražena nevzdělaným divochem - a byl odhodlán bránit její čest. Jaguářím skokem se Aimé vlomil do kaktusové pevnosti, v níž se sambo zabarikádoval. Bylo vidět, jak botanik v té houšti poskakuje sem a tam. Trny kaktusů se sprostě zabodávaly do masa jeho divoce šermujících paží a - kdykoli ucukl - do jeho nechráněného pozadí. Bojový a bolestný pokřik pronásledovatele samba tak vylekal, že 68

utekl. Domníval se, že má v patách celou armádu, a schoval se v ubohé slepičí posadě vedle palmové chatrče kteréhosi Indiána. Tamodtud ho Aimé vylovil. Spolu s Alexandrem a biskajskými kupci odvedl poraženého nepřítele vědy na policii. Potom Bonplanda přemohla slabost a silná zimnice. Alexandr odvlekl přítele domů a uložil ho do postele. Černošky-kuchařky, které si Bonplanda mateřsky zamilovaly, se nehnuly od lože nemocného. Když druhého dne nastalo zatmění Slunce, obě milosrdné ošetřovatelky hned věděly, že i nebesa jsou spojencem tohoto mladého muže. Napájely ho silnou slepičí polévkou a ananasovou šťávou. Aimé se rychle zotavoval. Sambova rána kyjem způsobila jen lehký otřes mozku a nezanechala u Bonplanda žádné trvalé následky, krom příšerného vzteku na špatnost a ničemnost nepřátel vědy. Za několik dní Aimé, pořád ještě nabručený, už zase seděl nad svými milovanými rostlinami. Ale tu se bílý den změnil v temno, a těžké zemětřesení překvapilo Cumaná prudkým staccatem hřímání. Dva záchvěvy země zacloumaly zdmi domů. Bonplandovy ošetřovatelky klesly k zemi. Teď! už věděly s naprostou jistotou, že ti jejich dva páni s těmi tajemnými přístroji jsou velcí kouzelníci, kterým slouží nejen nebesa, ale i duchové země. Bylo jasné, že chtějí pomstít to sprosté přepadení.

69

III Plachetním člunem do Caracasu

Aimé právě připravoval květ orchideje pro herbář. Byla zlatě žlutá, s černými tygřími skvrnami. Alexandr si přítele zkoumavě prohlížel. „Cítíš-li se už naprosto v pořádku," řekl, „mohli bychom se vydat k Orinoku. Ale nebude to maličkost!" Aimé pinzetou rozprostřel okvětní plátek. „Jsem zdráv jako 'kaplan' všech vřešťanů rezavých," prohlásil a opatrně položil aršík pijavého papíru na květ. „Považ, že přijdeme do krajů, kde ještě předtím nebyl žádný běloch. Prales, zvířata, podnebí - všechno bude proti nám!" „Cožpak jsem si neporadil s tím sambem?" zeptal se uraženě Aimé a na důkaz znovanabytých sil zvedl nad hlavu bednu se semeny, určenou pro španělského ministra zahraničních věcí v Madridu. „Pokud jde o mne, můžeme vyrazit dnes večer!" Když se Alexandr krátce po poledni vrátil, našel Bon-planda připraveného na cestu. Dali odnést zavazadla do přístavu. Indiánský rybář se nabídl, že je ve svém člunu -byla to otevřená loďka zdéli devíti metrů - odveze do La Guairy. Večer kolem osmé hodiny Indián napjal trojúhelníkovou plachtu a člun se dal tiše na cestu. Neslyšně se nesl po proudu řeky. Tisíce světlušek tvořily v křovinách břehů blýskavé girlandy, jež se zrcadlily v čiré vodě a mísily s třpytem hvězd. Hejna delfínů se táhla za loďkou. Kdykoli některý z těch velkých kytovců plácl ploutví na hladinu, začaly vlny blýskavě světélkovat. Občas byla záře tak silná, až se zdálo, že z hlubin řeky tryská oheň. V přístavu města La Guairy přeložil Alexandr zavazadla na mezky a 70

cestou, která mu připomínala silnici svatogotthardského průsmyku, se dostal do hlavního města Venezuely, do Caracasu. Když poprvé spatřil toto město, ležící pod dvěma vrcholy Silly a pod zubatým hřebenem hory Cerro de Avila, domníval se, že je v Harckém pohoří své vlasti, mezi smrkovými lesy. Byl překvapen, když viděl vedle banánovníků, vedle pomerančovníků, vedle keřů kávovníku růst jahody a žito, když spatřil révu a skoro všechny ovocné stromy své vlasti. Zůstali tu dva měsíce a bydleli v nejvýše položené části Caracasu. Jejich velký dům stál skoro osamocen. Přes krásu vyhlídky a okolí nemohl se Alexandr zbavit jakési tísně. Všechno se mu zdálo vážné, ba ponuré. Bylo to, jako by Alexandra pronásledovala zlá předtucha. Několik málo let po jeho pobytu zničilo zemětřesení toto kvetoucí město málem úplně. Dvanáct tisíc lidí zahynulo v troskách kostelů a domů na Zelený čtvrtek roku 1812. Město Caracas muselo být postaveno celé znova.

Bloudění ve stepi

Čtyřicet stupňů ukazoval teploměr. Step se táhla donekonečna. Pod slunečními paprsky, jež dopadaly málem kolmo, se už dávno rozpadly v prach traviny i ostatní vegetace. Rozpukaná a rozervaná země budila před dobou dešťů dojem nekonečné pouště, která se na všech stranách zvedá k nebi. Ani vánek se nehnul. V mrtvém tichu se tu a tam přízračně zvedly jakési postavy, tančící kolem vlastní osy strašidelný rej, načež zase mlčky uléhaly. Byl to zvířený písek. Muly okusovaly nízké palmové keře, pod jejichž vysušené listy zalezli Alexandr a Aimé. Hledali tam ochranu před palbou slunce. Alexandrovi, jenž zpola bděl, zpola spal, se zdálo o sladkém mléku kravského stromu. Před několika málo dny je pil na kterési plantáži čerstvě od čepu, tedy od kmene stromu. 71

Pozdě odpoledne Alexandr vyskočil: „Slyším bučet krávy!" Aimé si povzdechl. „Krávy v poušti? Patrně ti přece jen ublížilo slunce!" Muly zneklidněly. „Vstaň!" řekl Alexandr. „Někde na blízku musí být farma." Sedli na muly a jeli směrem k velikánskému mračnu prachu, které se v dáli tetelilo nad rozpálenou, vedrem přímo bublající rovinou. „Je to fata morgána," tvrdil Aimé. Jazyk měl žízní opuchlý. Stěží se držel v sedle. Prach, jenž mu pokrýval tvář, ho pálil a týral. Muly přidaly do kroku. Alexandr se protáhl. „Sázím se s tebou, že se ještě dnes vykoupeme," řekl sebejistě. Aimé se na něho kose podíval. „Sázím se s tebou," odpověděl, „žes chytil hnusný úžeh. Ale kdyby zde někdy někde náhodou voda přece jenom byla, zůstanu v ní ležet celou noc!" „... někdy někde náhodou byla voda!" opakoval Alexandr jako ozvěna, jenže vznešenější. „Jen trochu namáhej svou obrazotvornost! Ještě čtyři týdny! Nebo šest! Pak zde nadejde doba dešťů! A tato prašná a mrtvá poušť se přes noc změní ve šťavnaté louky!" Aimé polkl. Žvýkal písek. Křupal a praskal mu mezi zuby. „Tráva bleskurychle roste." Alexandrova paže znázornila bleskurychlý růst trávy. „Mimózy kvetou. Na březích bažin se otevírá vlhký jíl a vodní hadi i pancéřovaní krokodýlové vstávají z hrobů, kde v zdánlivé smrti přečkali vyprahlost léta. Řeky se dmou. Zvířata, která ještě včera hynula žízní, musí nyní žít jak obojživelníci. Část stepi se mění v obrovské jezero. Klisny se s hříbaty uchylují na výšiny, které ční z vody jak ostrovy. Každým dnem se suchý prostor zmenšuje. Zvířata tam namačkaná nemají co žrát. Ve velkých houfech sestupují do vody a po mnoho hodin plavou sem a tam a shánějí hubené živobytí tím, že uždibují kvetoucí trávu, pokud její špičky čouhají z vln. Mnoho hříbat tone. Mnoho hříbat padá za oběť krokodýlům, kteří svou kořist zabíjejí ocasem a pak sežerou..." Aimé lapal vzduch. Najednou však vyvalil oči. „Tam!" vykřikl a byl rázem čilý. „Dům ve stepi! Chatrče!" „Co jsem ti říkal!" nafoukl se Alexandr. „Teď každý vypijeme bandasku mléka a pak ti budu povídat dál." 72

„Ne! Chraň mě pánbůh! Chceš mě připravit o zdravý rozum?" Dojeli k farmě. Nad domovními dveřmi hlavního stavení visela nakřivo dřevěná tabule s nápisem: El Cayman. Kajman. „Poetické jméno pro farmu," podotkl Aimé. Odkudsi z nějakého kouta se vyštrachal prastarý černoch, otrok. „Čím posloužím pánům?" Byl na celé usedlosti sám. Farmář byl ve stepi, u svých stád. „Máte mnoho dobytka?" otázal se Alexandr a sklouzl ze sedla. „Moc tisíc kusů," odpověděl stařec s huňatou, ale teď už bílou kšticí černocha. Vítězoslavně se Alexandr podíval na svého přítele. „Přines nám konev mléka!" řekl černochovi. „Ale velikou!" dodal k tomu Aimé a oblízl si rty. „Mléko?" Stařec civěl na neznámé pány jako na cizokrajná zvířata. „Panstvo ještě nikdy nebylo v Llanos?" otázal se zdvořile. „Jak to souvisí s naším přáním?" opáčil stejně zdvořile Alexandr. „Velmi to s tím souvisí," odpověděl stařec. „Protože v údobí sucha žádná kráva v Llanos nedává mléko." Aimé se zachechtal. Ale spíš ze zoufalství než ze škodolibosti. „Tak nám přines čerstvou vodu!" nakázal Alexandr. Stařec se odšoural a cestou si něco mumlal. Alexandr začal s mul sundávat zavazadla. Cekal, že si ho Aimé bude pro to mléko trochu dobírat. Ala Aimé měl příliš velkou žízeň, než aby pomýšlel na špičkování. Stařec přinesl v jakési misce tekutinu, která hrůzostrašně páchla. „Tady máte vodu," řekl a podal misku Bonplandovi. Aimé štítivě ohrnul nos a otřásl se. Alexandr se na tu břečku se zájmem koukal. „To je bahno, dobrý muži," řekl káravě černochovi. „Ó pane, dáváme na to plátno a všichni to pijeme!" Černoch vzal kousek čistého plátna a přikryl jím misku. „Cožpak nemáte studnu?" „Nač studnu?" otázal se stařec s důstojností filosofa. „Brzo přijde velká voda a budeme mít pití dost!" Aimé se podíval na Alexandra. Alexandr vzal misku a odhodlaně se napil. Skrz plátno. Chutnalo to hnusně. Ale člověk se musí 73

přizpůsobovat místním zvyklostem a obyčejům. Netušil, že po mnoho příštích měsíců bude pít tímto způsobem. „V La Rochelle," poznamenal Aimé ponuře a sklesle, „v takový čas má sestra Alžběta vždycky zašla do otcova vinného sklepa a..." „Tu máš! Napij se!" řekl Alexandr a pevně mu vtiskl misku do ruky. Pak se obrátil k bělovlasému chundeláčovi, jenž tu stál a nehnul brvou. „Přines okov pro muly!" „Okov?" Černoch byl načisto tumpachový. „Žádný okov nemáme." „A z čeho pijí vaše zvířata?" „Vyháníme je na savanu. Tam si najdou rybníčky!" Alexandrovi zasvítily oči. „Může se tam člověk koupat?" Teď stařec otevřel dokořán ústa. Rty mu párkrát bezmocně zacukaly, ale slova ze sebe nevypravil. Jakživ ještě neslyšel, že by se někdo chtěl koupat. Aimé mu vrátil prázdnou nádobu. Otřepával se jako jezevčík, který spadl do hnojůvky. „Pojďme s mulami," navrhl. „Jestli opravdu najdou rybník, skočíme do něho!" Odvázali zvířata a dlouhými kroky šli za nimi. Černoch nepřestával kroutit hlavou. Co si myslel, to si moudře nechával pro sebe. Šli už dobrou čtvrthodinu, když spatřili nějaké palmy a objevili stojatý močálový rybník. „Voní to tady," připustil Aimé, „jako by zde Indiáni celé Ameriky topili kočky. Ani naše muly se toho nechtějí dotknout." Alexandr sestoupil po svahu k rybníku. „Patrně našly někde jinou vodu." Strčil ruku do břečky a zašplouchal. „To je nádhera!" zvolal. „Voda je krásně teploučká!" Aimé se hbitě zul, stáhl košili přes hlavu, hodil kalhoty a ponožky na nejbližší keř. Odvážným skokem zmizel v rybníku. Za dvě vteřiny tam s ním byl Alexandr. „Nádhe...!" zavýskl Aimé, ale nedovýskl, neboť za ním na břehu cosi nebezpečně plesklo a v témž okamžiku Alexandr zařval: „Kajmani!" Ještě nikdy nebyli z lázně tak rychle venku jako tentokrát. V běhu chňapli šaty a nazí pádili stepí. Srdce jim divoce bušilo. Zastavili se a naslouchali. Všude kolem bylo ticho. Roztřesenýma rukama se oblékli. „To byl trest za to tvoje povídání 74

o údobí dešťů!" mínil Aimé. Pak se oba rozřehtali jako dva školáci, jimž se podařila nějaká taškařina, a svorně se dali na zpáteční pochod k farmě. „Už ti došlo, proč se ta farma jmenuje El Cayman?" zeptal se Aimé. „Tvá sestra Alžběta tě měla vidět, když jsi metl z rybníka!" opáčil Alexandr. „Byla by určitě pukla smíchy," připustil Aimé. Cesta nebrala konce. Šlí a šli. Setmělo se. Alexandr vytáhl hodinky z kapsy a lekl se. „To přece není možné! Už jdeme přes hodinu! Zabloudili jsme!" Dlouho bloudili. Občas mysleli, že vidí na obzoru oheň. Ale pokaždé, když k němu chvíli běželi, to byla vycházející hvězda, jejíž záře se v nočním oparu zdála větší. „Jestlipak tu jsou jaguáři?" informoval se Aimé obezřele. „Copak o to," uklidňoval ho Alexandr. „Mnohem horší jsou hadi, kterými se tenhle kraj hemží." Od té chvíle Aimé při každém kroku zvedal nohy o kousek výš. „Nemá smysl tady pobíhat," řekl za chvíli Alexandr. „Navrhuji přenocovat tamhle pod tou palmou." Došli k té palmě a zjistili, že půda je suchá a porostlá nízkou trávou. Pořádně podupali vyhlédnuté místo, aby si nesedli na nějaké hady, a pak se tam uvelebili. „Myslíš, že nás někdo z farmy hledá?" zeptal se Aimé. „Kdopak ví, jak jsme daleko! Možná že jsme pochodovali opačným směrem. Máš hlad?" „Ujde to," odpověděl Aimé. „Ale neklame-li mě paměť, jedli jsme naposledy dnes v poledne." „Mně kručí žaludek opravdu žalostně," přiznal Alexandr. „Ta odpolední jízda, to koupání, to leknutí a teď ten pochod... Řeknu ti, že bych skutečně snesl dobrý biftek!" Nad sebou spatřili Jižní kříž. Alexandr kývnutím hlavy pozdravil souhvězdí a zkrabatil nos. „Před půl rokem jsme jej viděli poprvé. Pamatuješ?" Aimé přikývl. „Měli jsme na palubě epidemii." „Dnes ti to už mohu říct," odpověděl Alexandr. „Tenkrát mi vůbec 75

nebylo hej!" „A přece jsi se přede mnou naparoval: Člověk prý všeho dosáhne vlastní silou. A že se spoléháš jen na tu svou vědu!" „Na tom trvám i teď!" Aimé si drbal strniště na bradě. „Síla a věda - nevídáno - oboje bych lacino prodal. Ale trochu štěstí bych určitě nezahodil!" Alexandr prudce zvedl hlavu: „Slyšíš?" „Co mám slyšet? Snad zase krávy?" „Ne, koně!" Alexandr vyskočil. Teď už i Aimé zaslechl z dálky řehtání. Volali, co jim hrdlo stačilo. Tlumený dusot se blížil. Z temna stepi vyrostla postava jezdce. Byl to Indián. V ruce držel napřažený oštěp. Indián zastavil koně několik kroků před zbloudilci. „Kdo tam? Co chcete?" Dlouho trvalo, než jim uvěřil, že zabloudili a že nejsou zloději koní. Byl to gaučo z Kajmaní farmy. Zavedl je zpátky. Jako dva žoky padli do postele - vlastně do kukuřičné slámy. „Pořád si ještě nevážíš štěstí?" zeptal se Aimé, těsně než usnul. Alexandr jenom něco vrčel. Co to bylo, to už Aimé nevnímal.

Električtí úhoři útočí

Aimé se obrátil na druhé ucho a chtěl právě načít nejlepší kus spaní, když ucítil na rameni Alexandrovu ruku. „Vstávat, Aimé!" Hra se opakovala každé noci. Rozespalý Aimé se posadil, pokusil se otevřít oči, což se mu podařilo teprve po vynaložení značného a dlouhého úsilí, a zděšeně zakoktal: „Už? Kolikpak je hodin?" „Už jsou dvě, ty ospalčisko!" odpověděl Alexandr a složil dalekohled, který držel v ruce. Právě se totiž vrátil z pozorování měsíců Jupitera. „Pospěš si, chceme přece obědvat v Calabozu!" 76

Aimé si povzdechl. Tak. dlouho už zná Alexandra, a ještě se mu nepodařilo rozřešit záhadu, proč Alexandr nespí déle. Zpočátku Aimé jen tak pro zajímavost - počítával, kolik hodin Alexandr stráví v posteli. Málokdy to bylo víc než čtyři hodiny. Aimé z toho málem dostal komplex méněcennosti, protože on sám si nedovedl představit nic krásnějšího než stočit se večer jako ježek, zabalit se do přikrývek a probudit se po libých snech v nejhorším případě až při východu slunce. Pod hvězdným nebem za jízdy po rovině Aimé v sedle dohnal ještě pár veršíků spánku. Jeho mula byla mírné, něžné zvíře a znala jeho zvyky. Sama také podřimovala, mechanicky šlapala za ostatními soumary a jenom dávala pozor, aby neklopýtla, protože svému jezdci spaní přála. Alexandr jel v čele malé karavany. Příroda tohoto kraje byla štědrá. Místo jednoho slunce vycházela - dík zrcadlení vzduchu - slunce dvě, jedno nad druhým. Rovina zde byla porostlá nízkou trávou a stáda koní a skotu se pásla pod skupinkami palem. Mezi kravami se pokojně živily rodinky srnek. Bonplanda, který se konečně dospal, nejvíce vzrušovalo, že mnoho zvířat nestálo na zemi, ale vznášelo se ve vzduchu, zatímco jiná zvířata, hned vedle nich, stála jaksepatří všema čtyřma na pevné půdě. Jednotlivé vrstvy vzduchu měly rozdílnou teplotu, což se projevovalo groteskním zrcadlením. Vypadalo to, že palmové hájky se odpoutaly od svých kořenů a visí volně nad krajinou. Chvílemi cestovatelé viděli na obzoru věže a hřbitovní rovy. Když se přiblížili, všechno se vždycky rozplynulo vniveč. Takové úkazy, kterým lidé v Asii říkají „antilopí touha", jsou důsledkem lomu světelných paprsků. Žhavý vítr se proháněl stepí a vyháněl teploměr nad čtyřicítku. Alexandr i Aimé si jako ochranu proti slunci nastrkali za klobouky harašící palmové listy. Vzduch byl plný prachu a muly si jen obtížně klestily cestu. Kolem poledne dorazili k cíli. Lidé na haciendě v Calabozu je pohostinně přijali. Cestovatelé měli i možnost dokončit včerejší koupání, tak náhle přerušené. „Buďte rádi," řekl správce statku, „že to byli jenom kajmani." „Děkuju pěkně," odpověděl se smíchem Aimé, „co horšího nás 77

mohlo potkat?" „Električtí úhoři například," řekl Španěl. „Mnohá bahnitá tůň a mnohý rybník na savaně se jimi jen hemží. Říkáme jim tembladores, třaslavci. Takový úhoř umí dát elektrickou ránu, která dokáže omráčit koně. Už nejeden člověk, který se tam koupal, nic zlého netuše, po takové ráně utonul." Aimé se zachvěl. Avšak Alexandr se už vyptával: „Kde bychom takové úhoře našli?" Správce haciendy zavolal Indiána. „Tembladores? Ti jsou v každém rybníku!" tvrdil tázaný. „Tak nám nějakého chyť!" řekl Alexandr. „Dostaneš piastr!" Indián vyvalil oči. Za piastr může člověk v Llanos koupit dvouletého býka. Gaučo okamžitě zmizel. Alexandr vybalil přístroje na měření elektřiny a čekal na úhoře. Večer se Indián vrátil rozpačitě a s nepořízenou. „Je těžké nějakého chytit," vysvětloval. Druhého dne Alexandr zvýšil prémii na dva piastry. Za to šlo koupit cimarrona, neochočeného koně. Šest Indiánů vytáhlo na lov. Nakonec přitáhli polomrtvého úhoře. Alexandr začal s pokusy, ale stejně dobře mohl zkoušet elektrické napětí koštěte. Aimé zatahal zvíře za ploutev a řekl: „Vidíš - mohl ses proslavit a přijít do literatury, a ty se chováš jako marinovaný slaneček. Styď se!" „Zítra tam pojedeme sami!" prohlásil Alexandr. „To bych se podíval, abychom nechytili čerstvý exemplář!" Alexandr a Aimé se nazítří vydali s čtyřčlenným doprovodem do vesnice v okolí Calaboza. Indián je zavedl k potoku, který nyní, v době sucha, tvořil bahnitou tůni, na jejímž břehu rostly kvetoucí tamaryšky a palmy.

78

Aimé zářil. „Nádherné koupaliště!" Nadšeně si mnul ruce. Indián hodil do vody kámen, až to plesklo. Rázem bylo vidět tří, čtyři, šest úhořů, jak se klikatí bahnem. Byli olivově zelení a měřili od oka přes půldruhého metru. Bonplandovi naskočila husí kůže. „Ouha! Do smrti nejdelší se už nebudu koupat!" zapřísahal se a pohledem sledoval úhoře, dokud se pomalu zase nespustili na dno tůně. „Jak víte, zda někde jsou či nejsou tembladoři?" vyptával se Alexandr Indiána. „Čekáme a nasloucháme." Chvíli tu stáli a byli zticha. Pak viděli, jak jeden z elektrických úhořů vystrčil svou kulatou tlamu z vody, hlasitě vsrkl vzduch a zase se potopil. 79

„Prozradí se lapáním vzduchu," vysvětlil Indián a napodobil savý, mlaskavý zvuk. Na nejrůznějších místech hladiny se teď ukazovaly hlavy úhořů. Tembladoři se vždycky nadechli a pak zase zmizeli. „Ale jak takového neřáda lapíme?" přemýšlel Aimé nahlas. „Embascar con cavallos!" volali Indiáni. „Uspat koňmi!" „To je pro mne novinka," divil se Aimé. „Kůň jako uspávací prostředek? Tak se do toho dejte!" Indiáni odklusali do stepi. S pomocí jiných gaučů a za mocného halasu a tartasu sehnali do kupy nějakých třicet neochočených koní a mul a pak je nahnali do rybníka. Sotva první z řehtajících koní skočili do vody, vymrštili se električtí úhoři z bahna jako hadi a začali vzrušeně plavat po hladině. Voda jako by vřela. Další a další muly, noví a noví koně skákali do vody, až to šumělo. Indiáni, ozbrojení harpunami a dlouhými rákoskami, tvořili na břehu hustou řadu. Někteří vylezli na stromy, jejichž větve čněly vodorovně nad hladinu tůně. Přitom křičeli a bili do zvířat, která chtěla utéci zpátky na břeh. Úhoři se tlačili pod břicha koní a vybíjeli své elektrické „baterie". Několik koní se v bezvědomí zhroutilo a zmizelo pod hladinou. Jiní se vzpínali a řičeli. Hřívy se jim ježily. Děsný strach se jim zračil v očích, skelných hrůzou. Někteří koně se dostali na břeh, klopýtali však na každém kroku a k smrti vyčerpaní uléhali do písku. Elektrickými ranami měli ochrnuté nohy. Než uplynulo pět minut, dva koně se utopili. Rybník vřel. Čím déle trvala zoufalá bitva mezi koni a elektrickými úhoři, tím síla úhořů slábla. Muly i koně se pozvolna uklidňovali. Už také projevovali menší strach a cukali sebou jen tehdy, když dostali elektrickou ránu do těla v nejcitlivějších místech. Teď vylézali úhoři na břeh. Zakrátko jich Indiáni pomocí harpun a provazů pět pochytali. Byly to velké, silné exempláře. „Jsou omráčeni. Už nemají žádnou sílu," řekli Indiáni. „Aha, tak tomu říkáte uspávání," odpověděl Aimé. Jeden zvlášť tlustý úhoř se neobyčejně vztekle svíjel v písku. Dva 80

gaučové se pokoušeli hodit mu přes hlavu suchá lana. „Nač tolik okolků?" vrčel Alexandr. „Vždyť se už nic nemůže stát!" a stoupl jednou nohou na rozběsněné, svíjící se zvíře. Dostal ránu, že se málem zhroutil. Bolestí zařval. Indiáni se mohli smíchy potrhat. Ještě za hodinu se Alexandrovi třásla kolena a všechny klouby ho bolely. Ale na to nebral žádný ohled. Po celý den spolu s Bonplandem prohlíželi elektrické orgány těch nebezpečných zvířat. Střídavě nastavovali elektrickým ranám různé části svého těla a pozorovali účinky. Napřed se jim smršťovaly šlachy a pak následovalo bolestivé omráčení. Elektrické orgány úhořů našli po obou stranách jejich páteří. Byly složeny asi z šesti tisíc jednotlivých článků řazených za sebou. Tak tvořily elektrickou baterii velmi podstatné síly. Když Aimé onoho večera ulehl do postele, měl dojem, jako by byl dvanáct hodin štípal dubové pařezy. Slabostí málem nemohl zvednout ani ruku a Alexandr ho nechal spát až do příštího dopoledne. Dva elektrické úhoře preparovali pro sbírku a vzali je s sebou na další pochod. Jejich cílem bylo San Fernando de Apure, odkud chtěli pokračovat ve výzkumné cestě loďmo po řekách. Ještě jednou je obklopila vyprahlá step. Vlastně spíš poušť než step. Palmy zvolna mizely. Potom už rostliny zmizely skoro vůbec. Halily je husté víry prachu. Vyprahlá půda zela hlubokými trhlinami.

Osud se jmenuje jaguár.

Jaguár, přikrčený a připravený skočit, ležel nad břehem1 řeky Apury na vršku porostlém nízkou trávou a pozoroval Alexandra, jenž k němu přicházel - nic zlého netuše. Jaguár byl mocné, majestátní zvíře. Sluneční paprsky, pronikající hustým listím, mu hrály na zlatožluté, černě skvrnité srsti. Černá špička oháňky se nervózně chvěla -neklamné znamení, že jaguár je krajně soustředěný a napjatý. 81

Alexandr si se zájmem prohlížel shluk velkých kajmanů, kteří spali na břehu. Jakživ ještě neviděl tak obrovské ještěry. Někteří z těch plazů byli velcí jak tři dospělí muži dohromady. Malí sněhobílí ptáčci z řádu bahňáků se jim procházeli po bronzových hřbetech a vybírali mouchy a červy z vyschlého bahna, kterým byly pancéřové pláty krokodýlů potaženy. Těm ptáčkům se říká „strážci kajmanů". Alexandr nechtěl probudit ty nebezpečné kajmaní chasníky, a proto je opatrně velkým obloukem obešel. Nespouštěl z nich oka a pořád se blížil k jaguárovi. Písek mu křupal pod podešvemi.

82

Hejno plameňáků nad ním přeletělo, podobalo se oblaku v záři ranních červánků. Divoké včely bzučely. Motýli, pohádkově modří, někteří velcí jako dlaň, kroužili kolem orchidejí. Papoušci a andulky vyváděli v houštinách. Kdesi na břehu seděl Aimé s Indiány a nad otevřeným ohněm pekl šťavnatou kýtu kapybary, což je hlodavec podobný morčeti, jenže v měřítku notně zvětšeném. Když Alexandr odcházel, řekl, že bude do oběda zpátky. Jantarové oči jaguára se blyštily. Jaguár měl dojem, že ten člověk dělá, co může, aby mu vběhl rovnou do tlap. Už ho vlastně měl v dosahu, stačilo několik skoků, ale raději ještě čekal. Nikdy se dosud nesetkal s kořistí tak bezstarostnou, ba lehkomyslnou, a to ho mátlo a mrzelo. Písek se třpytil. Malininké tenounké lupínky z něho svítily. Že by zde bylo zlato? Alexandr se sehnul a několik těch lupínků sebral. Byla to slída, nerost snadno štípatelný. Když tu slídu sbíral, spatřil čerstvou 83

stopu jaguára. Byla větší než jeho pěst. Dolekaně se chtěl podívat, kam stopa vede, zvedl hlavu a - hleděl šelmě rovnou do očí. Srdce mu přestalo bít. Neměl u sebe pušku, ba ani nůž. Jen kompas. Jak má té velké kočce vysvětlit, že nemá v úmyslu nic jiného než vyměřit několik jihoamerických řek? Bleskurychle pracoval jeho mozek. Co říkali Indiáni? Kdo potká jaguára, udělá nejlépe, půjde-li dál. A bude-li dělat, jako by si jaguára vůbec nebyl všiml. Ohromná rada! Ale jak má člověk jít dál, když mu kolena drkotají, když se třese jak osika a když se mu začínají stromy točit před očima? Alexandr sebral všechnu svou srdnatost. Přinutil se pootočit, udělat čtvrtobrat. A šel. Lépe řečeno: mechanicky zvedal střídavě jednu, pak druhou nohu. Byl už u mnoha Veličenstev a jiných velkých pánů, ale s nikým z nich se neloučil tak nešikovně a neohrabaně, jak se nyní poroučí králi pralesů. Dýchat se vůbec neodvážil. Spíš se plížil, než šel. Byl to pravý opak audience v trůnním sále: zde bylo pod trestem smrti zakázáno se ohlédnout. A přitom ho všechno nutilo otočit hlavu pokud možno o sto osmdesát stupňů. Přímo cítil, jak napjatě se jaguár za ním dívá. Jakživ mu žádná kočkovitá šelma nepřipadala tak velká! Bylo to jako v pohádce; podívat se nazpátek znamenalo přijít o hlavu. A Alexandrovi tak velmi záleželo na tom, aby mu hlava zůstala. Měl ještě tolik plánů! Potoky potu se mu řinuly z čela a tekly do očí. Pálilo to jak kyselina solná. Chtěl zvednout ruku a setřít pot. Ale pozor! Nehýbat pažemi, říkali Indiáni výslovně, nehýbat pažemi! A neutíkat, nýbrž jít, jen pěkně pomaloučku jít! Bylo to jako při popravě. Když má člověk štěstí, dostane milost. Ale to člověk předem nikdy neví. Je stejně možné, že kat člověku náhle a bez nejmenšího hluku skočí po hrdle a roztrhne mu krční tepnu. A písek nebral konce. Marně se Alexandr snažil juknout do leva, kde leželi kajmani. Předtím spali. Ale kdo ví, zda se zatím neprobudili a nesunou se pomalu k němu? Slzy a pot v očích mu kalily zrak. Byl napůl slepý. Jeho podešve drtily písek. Krok za krokem. Teď pykal za všechna dětská rošťáctví. Chudák pes Belcastel! Jak často ho tahal za uši! A jak 84

dopaloval pana učitele Kuntha! A maminku! Nebylo snad na světě člověka, kterého by nebyl zklamal. Byl posedlý svobodou, nedal si sahat na svou svobodu. Ano, teď ji má, tu svobodu. Ale leží v dosahu ne-vypočitatelných tlap jedné šelmy kočkovité. Je to snad vždycky tak? Je snad každá svoboda na světě nějak takhle ohrožena? První keře na břehu byly ještě v nekonečné dáli. Jeho smysly, napjaté do krajnosti, vnímaly jakýsi tichý neklid na řece. Stádo kapybar sestoupilo z protějšího břehu do vody a plavalo napříč proudem. Zdalipak by se teď už mohl ohlédnout? Cítil v týle dravci světla. Od okamžiku, kdy jaguára spatřil, ušel snad už deset kroků. Připadaly mu jako pochod trvající mnoho let. Pohnula se ta bestie? Chystá se ke skoku? Jen jít klidně dál! Jen žádný pohyb, který by mohl jaguára podráždit! Neztratit nervy! Neohlížet se dozadu! Tak člověk prochází celým svým životem ve stínu neznámého osudu. Je groteskní, že ho člověk bere uctivě na vědomost teprve tehdy, když osud na sebe vezme podobu jaguára. Jako film odvíjely se v Alexandrově mysli obrazy posledních dnů: Za blesků, hromů a průtrže mračen vstoupili v San Fernandu do indiánského člunu. Údobí dešťů nadešlo. Aimé jásal: „Už žádný prach, Alexandře! Konečně je člověk zase člověkem. Tak zlé jako v té rovině to už vůbec nemůže být!" Záď člunu překlenuli nepromokavou palubou. Z pevného dřeva si vyrobili čtvercové rámy a potáhli je napjatou volskou kůží. Tento „nábytek" jim sloužil jako stoly a lavice. „Bude to zábavní výlet," prorokoval Aimé. Kněz z řádu kapucínů, který jim pomáhal při přípravách, se pokřižoval. „Kéž máte pravdu, señor Bonpland." Napěchoval jim člun kuřaty, vejci, banány, maniokem (což je mouka z hlízovitých kořenů kasavy, s velkým obsahem Škrobu - a lze z ní péci chléb, dal jim s sebou kukuřici, kakao, pomeranče; dohromady to představovalo zásobu potravin na měsíc říční plavby liduprázdným pralesem. „Nechoďte příliš blízko k hranicím," zapřísahal je páter. „Tam vládnou Portugalci, a vaše španělské cestovní pasy by u nich vzbudily krajní podezření!" Nakonec jim páter podal do člunu soudek 85

španělského vína. Alexandr za všechno srdečně poděkoval. Byl opravdu dojat takovou přemírou pohostinství a ujišťoval kněze: „Záleží mi výhradně na tom, zjistit nad veškerou pochybnost, že povodí Orinoka a Amazonky přecházejí jedno do druhého. Pojedeme odsud po Apuře až na Orinoco, potom pronikneme proti proudu Orinoka až k řece Casiquiaře a pokusíme se dostat se po Casiquiaře do Rio Negra, které je přítokem Amazonky. Podaří-li se nám to, přivezeme první přesně vyměřené mapy a hvězdářsky určené zeměpisné souřadnice všech říčních toků." „... a také pár beden s rostlinami, které, doufám, dosud nikdo nezná," dodal Aimé a zářil. Páter jim potřásl ruce. „Dávejte na sebe pozor! Pán Bůh vás opatruj! Kéž by na světě bylo víc lidí, osvícených takovým duchem!" Posádka člunu - čtyři nazí Indiáni - ponořila vesla do vody. Patron (v jedné osobě majitel, kapitán a kormidelník člunu), rovněž Indián, jenž se od svých krajanů lišil jen tím, že měl kalhoty z hrubého plátna a na hlavě prastarý zdrchaný klobouk, zarejdoval do řeky. Mladá doga, kterou si Alexandr bral s sebou, zaštěkala hodnému páterovi poslední Na shledanou! a člun střelhbitě vyrazil po proudu, východním směrem, vstříc Orinoku. Ráno foukal flautero na okarínu. Bílý zvoník vyzváněl z koruny obrovského morušovníku skleněnými zvonky. Oranžově rudý a černý trupiál ho doprovázel na flétnu. Papoušci, nahoře nebesky modří a dole vanilkově žlutí, žvatlali a hlučeli a všude kolem vrkali holubi. Dobráčtí tapíři ryli svými krátkými rypáky v bahně. Houfy rozverných, jakoby mírně trhlých pekariů hledaly mělkou bažinu, kde by se mohly vyválet a trochu ochladit. Kapybary, největší hlodavci na světě, koukaly do proudící vody a tvářily se uraženě. Byl to ráj i pro Alexandra! Až do chvíle, kdy potkal jaguára ... Jestlipak ještě leží pod tím svým stromem? Nebo se plíží za ním? Jen se neohlédnout! Alexandr došel až ke křoviskům. Protáhl se na pěšinku, vyšlapanou zvířaty, která tudy chodila pít, a chtěl si oddýchnout. V tom okamžiku mu na rameno dopadla plnou váhou pádná tlapa. 86

Poklesl v kolenou. Rudá slunce mu zakroužila před očima. „Héééj!" zvolal jakýsi hlas. „Vepřová pečené je hotová!" Alexandr se podíval na své rameno. Nespočívala tam tlapa jaguára, nýbrž tlapa Bonplandova. Aimé se rošťácky chechtal a liboval si, že Alexandra primovně překvapil. Když však spatřil Alexandrovu tvář, bledou jak smrt, chvatně se zeptal: „Co se děje?" Alexandr ukázal hlavou k výšině nad břehem: „Tam! Jaguár!" „Hrome!" Teď zbledl i Aimé. „A ty jsi tam..." „... tamtudy šel!" dopověděl větu Alexandr. „To jsi tedy chlapík! To bych já nedokázal," přiznal se poctivě Aimé. „Honem, skočme pro pušky!" Královské zvíře se zatím zvedlo a majestátně odkráčelo do lesa. Když přišli s puškami, bylo už pozdě. Jaguár neměl pražádnou chuť sloužit některému z těch dvounožců jako předložka u postele. A Alexandr byl natolik spravedlivý, aby mu to nezazlíval.

Pralesní noc

Večer pluli kolem stáda pasoucích se mořských krav. „Tupá zvířata," poznamenal Aimé. „Ale velmi zajímavá!" odvětil Alexandr. „Mají některé znaky kytovců, vzezřením však se podobají tuleňům. Příležitostně provedeme pitvu nějakého exempláře." Teprve mnohem později zoologové zjistili, že mořské krávy jsou nejbližší žijící příbuzní slonů. Alexandr pokračoval: „Ostatně roní slzy, které se prodávají za velké peníze. Kdo nosí u sebe slzy těch nenasytných žroutů, tomu prý neodolá žádná dívka. Každá se prý do něho zamiluje." „Tak si honem pár těch slz nachytej!" pobízel Aimé Alexandra. „Já jich nemám zapotřebí!" dodal a pyšně vyklenul hruď. Alexandr mávl odmítavě rukou a nepřistoupil na Bonplandův žert. 87

„Nedůvěřuji tomu, čemu lidé říkají láska," přiznal. „Viděl jsem, že je s tím spojeno příliš mnoho neštěstí, příliš mnoho slz a příliš mnoho sobectví." Indiáni vynesli člun na břeh pod obrovský strom a rozdělali oheň. Jeho jas přilákal z širého okolí veškeré kaj-maní sousedstvo a kdekterého delfína. Alexandr, kterému dobrodružství s jaguárem pro dnešek stačilo, kázal oheň uhasit. Zabalili se do pokrývek a vyšplhali do svých visutých lůžek, do spacích sítí. Teď se přihnala mračna komárů a podobného pichlavého hmyzu. Mezi těmito trapiči byla i sorta se sosákem obzvlášť dlouhým, který se dokázal provrtat rohožemi, přikrývkami i šatstvem a jehož bodnutí pálilo jak oheň. Několik stovek jich zabili. Ale jiné tisíce se hrnuly z temnot. Odporné bzučení křídel věštilo a provázelo jejich neustálé útoky na sladkou krev. Spát bylo nemožné. Navíc od řeky křičeli pekariové a hvízdal lenochod a opice vřeštěly ze všech světových stran. Po chvíli zaštěkala doga a zároveň bylo slyšet mňoukání koťátka. „Jaguáři!" vykřikl patron. Jako blesk svezl se Alexandr ze sítě. Jaguáři máma přivedla své mládě k řece, aby se napilo. Patron přinesl pušku. Střílet? Ne! Na matku se nestřílí! Patron vztekle krčil rameny. Samozřejmě - běloch je poněkud trhlý. Dokonce poněkud velmi. Jaguářici zahnali. Ale mládě ještě dlouho mňoukalo v podrostu. Zatím už byla půlnoc. K smrti unaven klesl Alexandr do své visuté postele, pevně odhodlán nedat se vyrušit z odpočinku ničím, ani těmi ďábelskými komáry. Vtom zavyl pes ve smrtelné úzkosti. Alexandr i Aimé se současně vyrvali z přikrývek a skočili na zem. A teď se lekli sami. Obrovští netopýři se jim třepotali nad hlavou a vylétali zpod sítí. Jeden z těch netopýrů visel psu napříč přes hlavu a sál mu z čumáku krev. „Tohle má být ráj?" křičel Aimé. „Peklo to je! Peklo!" 88

Krvežíznivý upír se pustil dogy a třepotavě zmizel v temnotě. Při světle svíčky prohlédli naříkajícího psa. Rána byla naštěstí jen malá a nijak nebezpečná. „To přece nemůže bolet!" vyjel si Aimé na dogu, ale pes nepřestal naříkat a přitulil se mu těsně k hrudi. „Fuj!" řekl Alexandr. „Takhle by nikdy nebyl vyváděl Leoncillo, pes Balboy, jenž objevil Jižní moře!" „Snad bychom ho měli pojmenovat Leoncillo," uvažoval Aimé. „To by ho zavazovalo, aby byl statečnější a aby netopýry kousal, místo aby se dal kousat od nich." Téže noci pokřtili dogu jménem Leoncillo a vypili sklenici španělského vína, částečně ze zlosti na neustálé rušení nočního klidu, zčásti na zdraví čtyřnohého kamaráda. Ale zdálo se, že nový Leoncillo není nijak zvlášť ctižádostivý a že nijak nepospíchá dát se po stopě svého slavného jmenovce. Skučel tak dlouho, až ho dopálený Aimé chytil a strčil pod svou přikrývku.

Neštěstí na Orinoku.

Když vpluli do Orinoka, objevila se jim poprvé obrovitost jihoamerických řek. Mysleli, že mají před sebou jezero. Alexandr vypočetl šířku Orinoka a dospěl k cifře málem čtyř kilometrů. A to bylo v době sucha, kdy je vody nejméně. V údobí dešťů mohutnělo na deset kilometrů. A přece bylo Orinoco jen pouhá strouha ve srovnání s Amazonkou, která se valí pralesy jak moře. Kdyby někdo svedl do jednoho řečiště všechny evropské řeky, počínajíc Volhou a končíc Manzanaresem, ještě by neměl pohromadě tolik vody, co jí má Amazonka, gigant mezi veletoky světa, jejíž ústí do moře je široké zhruba dvě stě kilometrů! Leč Alexandrovi a Bonplandovi zatím postačilo Orinoco. Patron napjal plachtu a příznivý vítr je sunul proti proudu směrem k 89

ostrovům. A nebyly to ostrovy ledajaké. Na nich totiž se právě scházely všechny želvy Orinoka, aby zde kladly vajíčka. Bylo to opravdové stěhování národů, želvích národů. Každé zvíře vážilo snad půl metrického centu a Alexandr odhadl jejich počet na milión kusů. A každá z nich v noci snesla a zahrabala do sypkého písku kolem jednoho sta vajec zvíci vajíčka perličky. Kam oko dohlédlo, tam ležela na břehu stejnoměrná vrstva želvích vajec ve skrytých hnízdech. Všechno, co pilné želví maminky v noci snesly a zahrabaly, Indiáni s nemenší píli ráno vyhrabávali. Sbírali vajíčka do košů, nosili je do táborů a tam je sypali do širokých dřevěných necek naplněných vodou. Lopatami pak vajíčka rozbíjeli a rozmačkávali. Žloutek, jenž plaval na povrchu jak smetana, potom sebrali a vařením proměnili v olej. A ačkoli se sběrem těch vajíček zabývaly stovky Indiánů, přece se na pláži kolem Alexandra hemžily nesčíslné miniaturní želvičky, mláďata, jež se vyklubala. Podobala se legračním hračkám a nemotorně ťapala k vodě. Indiánské děti z nich měly švandu a horlivě je lovily. Co nechytily děti, to sklovli supové a sežrali ostatní masožraví ptáci. Na zbytek čekali v řece kajmani. Na staré želvy číhali jaguáři. Výborně uměli obracet želvy naznak a tlapou vyháčkovat šťavnaté maso bezbranné kořisti mezerami mezi jejich hřbetním a břišním pancířem. Na březích řeky vládl tedy velmi čilý ruch a Aimé byl nakonec tím hromadným vražděním tak znechucen, že hvízdl na Leoncilla a šel do člunu spát. Kolem čtvrté hodiny toho měl dost i Alexandr. Svolal mužstvo a kázal připravit se k vyplutí. Indiáni přivlekli do člunu koše sušených želvích vajíček a želvích mláďat jako přilepšení ke stravě. Na břehu se seběhli místní Indiáni a smáli se, když patron začal napínat plachtu. „S tím hadrem se daleko nedostaneš," mínil kterýsi náčelník a koukal opovržlivě na prodřenou, mockrát záplatovanou veteš, kterou patron soukal na stěžeň. Silný vítr vál směrem k ostrovu. „V mžiku jsem uprostřed řeky!" chlubil se patron. „Pamatuj si, že nezáleží na plachtě, ale vždycky na kormidelníkovi!" S těmi slovy otočil člun těsně proti větru. Kocábka se povážlivě naklonila. Patron se vší 90

silou opřel do klacku primitivního kormidla. Vlny se ruče navalily do přídě člunu. Ale jen nepovolit! Patronova čest byla v sázce. Jola sténala a vrávorala, ale provrtala se pár set metrů zpěněnou, dravou vodou. Pak se patron pyšně obrátil k břehu a inkasoval obdivné pohledy svých krajanů. Raději to neměl dělat. Silný nápor větru dolehl na přecpané, přetížené plavidlo a pohroužil člun do řeky. Náraz byl bolestivý. Voda zašuměla, prudce se přelila přes okraj člunu, spláchla Alexandrovy knihy s koženého stolu, rozvířila kupy sušených rostlin, vyrvala malé želvy z košů a probudila Bonplanda z jeho libých snů. Indiáni křičeli. Loď se těžkopádně zvedala. Aimé skočil k Alexandrovi. „Vylévejte vodu, pitomci!" zařval na Indiány. Patron se stoickým klidem držel klacek kormidla. Člun se znova naklonil a nabral celým bokem vodu. Bylo jí v lodi po kolena a pěkně se pěnila. Zel vičky vzrušeně plavaly sem a tam. Leoncillo kňučel strachy. Bylo otázkou vteřin, než se loď pod nimi potopí. Aimé si chladnokrevně vyhrnoval rukávy. „Poplaveme zpátky," řekl Alexandrovi. „Kajmani!" varoval Alexandr. Aimé rychlým pohybem paže smetl námitku. „Vezmu tě na záda!" ... což znamenalo: přijdou-li kajmani, spokojí se s tím člověkem, který je dole, a ten druhý - ten je zachráněn! V tom okamžiku se přetrhlo lano plachty. Člun zaúpěl a napřímil se. Vylévali vodu pomocí skořepin velkých ořechů. Bezvládnou loď unášel zatím proud. S každým chrstnutím vody vyletěla z člunu i nějaká želvička. Patron navazoval lano. Alexandr sbíral promáčené papíry. Z jeho deníku crčela voda jak z hadru na podlahu. Aimé by byl hnusného patrona nejraději uškrtil.

91

„Copak, copak seňores?" divil se pachatel u kormidla, když ho začali hubovat. „Sluníčko přece hřeje dost, aby mohlo papíry seňorů zase usušit!" Při všem vzteku se Aimé musel zasmát. Alexandr mu dal štulec do žeber. Není na světě lepšího člověka než tenhle Aimé! „Vezmu tě na záda!" - to mu Alexandr nikdy nezapomene! Aimé však se v hloubi srdce radoval, že spolu s nateklou vodou se z člunu dostaly i želví děti. 92

Do půl hodiny byl člun zase pojízdný a začal si klestit cestu proti proudu. Pluli do stříbrné měsíční noci a potom přistáli u jakéhosi holého ostrova. Seděli na velkých želvích krunýřích a s chutí večeřeli. Alexandr jedl ještě zamyšleněji než jindy. Byli na Orinoku teprve tři dny a před sebou měli cestu dlouhou tři měsíce. Ale jedno teď alespoň věděl! S Bonplandem se může odvážit všeho! Noc byla dusná. Spacích sítí nemohli použít, protože zde nebyly žádné stromy. Tak si lehli na kožešiny do teplého písku. Táborák planul. Moskyti štípali lépe než kdy jindy. Temný řev je vyplašil z přikrývek. Leoncillo vyl tenkým hláskem. Jaguáři přeplavali řeku a krvelačně obíhali kolem ohně. „V době, kdy želvy snášejí vajíčka," řekl patron, „jsou ty velké kočky nejdrzejší." „Přines pušky!" poručil Alexandr. „Señor bude opravdu střílet?" odpověděl patron zlomyslně a přitáhl flinty. Prohlédli si je. Prach byl mokrý a vláčný jak těsto. „Nedá se nic dělat," podotkl Aimé. „Musíme své noční návštěvníky nechat naživu." Patron se zubil od ucha k uchu a pokyvoval hlavou. „Ty strakaté kočky jistě ocení šlechetnost seňorů." „Vždyť tu máme Leoncilla," odvětil Alexandr. „On nás ohlídá." Jaguáři se zřejmě usnesli, že tábor oblehnou. Odevšad bylo slyšet jejich řev a vrčení. Indiáni přikládali do ohně. „Pojďme spát," navrhl Aimé. A protože se opravdu nic lepšího nedalo dělat, zamotali se do přikrývek, a když se Leoncillo k nim nepřestal tulit, vzali ho mezi sebe. Za chvíli usnuli. Ráno byla doga pryč. Prohledali břeh, volali: „Leoncillo!", ale doga nikde. Nebylo pochyb, že ho odvlekli jaguáři. „Statečný pejsek Leoncillo!" řekl Aimé tiše. „Ty bestie si ho vzaly místo nás. Patrně v noci vstal a šel se podívat, zda je všechno v pořádku. A když procházel táborem, asi ho přepadli." „Často se nám stalo," poznamenal patron, „že starší jaguáři odnesli 93

rovnou z nočního tábora nějaké zvíře. Skousnou mu hrdlo, aby nemohlo křičet. Kdovíco by se bylo stalo, kdyby nebyli chytili toho hodného psa!"

S ptáky a opicemi v kánoi

Před hřímajícími vodopády Orinoka se patron starostlivě podíval na svůj člun. Pak zamířil k břehu. „Señores, dál nemohu jet. Těmito peřejemi se nikdo nedostane." „Netvrdils, že jsi odvážnější než všichni lodníci Jižní Ameriky?" houkl na něho Alexandr. Patron zablýskal očima. „Kdo o tom pochybuje, tomu to dokáže můj nůž!" a sáhl po mačetě, kterou měl zaraženou pěkně po ruce do podlahy joly vedle kormidla. Mačeta, jak víme, je velmi pádná sečná zraň, ostrá, široká a přes čtvrt metru dlouhá. Je to také nářadí. Například si jím člověk může klestit cestu pralesem. Alexandr naléhal: „Musíme dál!" Patron ukázal hlavou k břehu. Objevilo se několik indiánských chatrčí. „Tam bílý señor najde misionáře, s kterým může promluvit." Alexandr se obrátil k Bonplandovi a řekl mu francouzsky: „Není to jako začarované? Přesně na tomto místě, před týmiž vodopády, uvízl také sir Walter Raleigh, který plul čtyřikrát proti proudu Orinoka." „Sir Walter Raleigh?" „Velký anglický kapitán, který chtěl přesvědčit královnu Alžbětu, že je možné dobýt od Orinoka celkem snadno španělské kolonie. Kdyby se mu to bylo podařilo, byl by Shakespeare, jenž žil v jeho době, jistě uvedl na jeviště tragédii o zkáze Inků. A místo Hamleta by asi byl nesmrtelnou otázkou ,Být či nebýt?' vyslovil Huaskar, poslední Inka." „A co zde hledal Hamlet - promiň, chci říct Raleigh?" „Hledal legendární Zemi zlata, El Dorado! Raleigh napsal své královně: Každá hora, každý kámen ve hvozdech při Orinoku se

leskne jako drahý kov. Není-li to zlato, je to jistě zlatonosná ruda!" 94

„Nic takového jsem dosud nezpozoroval," odvětil Aimé. Nevěděl, že sto padesát let po jeho cestě lidé najdou u Orinoka ložiska rudy v ceně desíti miliard dolarů, nejbohatší ložiska na světě. Misionáře našli. Seděl s několika svými bratry pod palmou na zemi a kouřil z dlouhatánské dýmky. Všichni měli modré řádové kutny a úctyhodné plnovousy. „K Rio Negru se chcete dostat?" tázal se a pronikavým pohledem zkoumal Alexandra i Bonplanda. „Před padesáti lety se tam vydala poslední výprava španělské vlády. Tři sta pětadvacet mužů pod velením kapitána Solana chtělo odhalit tajemství pralesů a zjistit, zda vody Orinoka a vody Amazonky jsou spojité. Ze tří set dvaceti pěti mužů se vrátilo třináct. Byli polomrtví hlady, napolo šílení a schvácení horečkou. Přechod k Rio Negru nenašli." „Ale páter Ramon se po řece Casiquiaře k Rio Negru dostal," odpověděl Alexandr živě. „Nestačí vám dvěma, že tam už někdo byl před vámi?" „Nikoli, veledůstojný pane," odporoval Alexandr zdvořile. „Věda vyžaduje přesná měření a nemůže se spokojit tvrzeními." Misionář potřásal hlavou. „A vy opouštíte svou vlast proto, abyste se dali na této řece sežrat moskyty a vyměřovali zemi, která vám nepatří? Pohleďte na naše řádové bratry! Všichni trpí malárií." Nic to nepomohlo. Alexandr pevně setrval na svém úmyslu. Ačkoli s cestovateli nesouhlasil, páter přece jen s nimi zašel na břeh a vybral jim kánoi. „Na jiném člunu se peřejemi živi nedostanete," vysvětlil svým hostům. Kánoe byla vyrobena z kmene stromu, vyhloubeného ohněm a sekerou přitesaného. Měřila na délku dvanáct metrů. Široká nebyla ani celý metr. Aimé koukal na plavidlo s krajní nedůvěrou. Tomuhle okapu, který připomíná spíš napajedlo pro dobytek než loď, těmhle neckám má svěřit své drahocenné herbáře? Své nenahraditelné botanické lisy, ukázky hornin a semen? Kufry s vědeckými přístroji? A jak do té dřevěné nudle vtěsnat ještě proviant? Vždyť se v tom člověk může sotva hnout - a to je to ještě prázdné! A jak se to vrtí! Jestli v tomhle vynálezu nedostanu mořskou nemoc, tak už ji nedostanu do smrti 95

nejdelší. Ale Aimé neměl ani tušení, co ho ještě čeká. „Řekli jste, že jste přírodopisci, že ano?" otázal se páter, když Indiáni stěhovali svršky do kánoe z joly, která v tu chvíli Bonplandovi připadala jako přepychová oceánská veleloď. Alexandr páterovi odpověděl, že opravdu jsou přírodopisci. „V tom případě vám tedy mohu ukázat ledaco zajímavého," řekl páter a zavedl je k misijní usedlosti. Na dvoře spatřili kompletní zvěřinec. Ptáci, které ještě nikdy neviděli živé, v úhledných klíckách, spletených ze stonků palmových listů, byli vzácní zlatí skalňáci. Opičky malpy kapucínské s naříkavými hlásky. Jiné malpy s nevinnými dětskými tvářičkami. A půvabné vdovky. „Nevypadají jak vdovy ve smutku, se závojem, s šátkem na krku a s rukavicemi?" usmíval se páter. „Měl bych tisíc chutí, vzít si jich několik s sebou," přiznal se Alexandr. O Bonplanda se pokoušely mdloby: „Cože?" „Ve člunu bychom měli nejlepší příležitost seznámit se s nimi. Pokud vím, nebyly popsány ještě v žádném vědeckém díle," odpověděl Alexandr. „Nezapomeň, že máme kánoi, a žádnou archu Noemovu!" zaúpěl zoufale Aimé. „O, je tam víc místa, než si myslíte," ujišťoval je páter dobrácky. A Alexandr bez dalších řečí postavil stranou tucet ptačích a opičích klecí, včetně jejich obyvatel. Páter zavolal čtyři Indiány a dal zvířata odnést ke kánoi. Bonplandovi vstaly vlasy na hlavě. Obrátil se a chtěl zmizet. „Kampak?" volal za ním Alexandr. „Jdu jenom pokácet pár neznámých stromů," odpověděl suše, „a naložit je na kánoi!" Příštího rána je probudil řev nějakého Indiána. Byl přivázán ke stromu a jiný Indián ho mlátil karabáčem, upleteným z kůže mořské krávy. Alexandr surovce odstrčil. „Co ten nešťastník provedl?" „Nic," zněla odpověď. „Páter určil, aby jel s vámi, señore, protože zná jazyky všech Indiánů v lesích. Ale on nechce." 96

Běloch, jenž tomu výjevu přihlížel, Alexandra poučil: „Bez přísnosti ničeho nedosáhnete!" Alexandr byl přesvědčen o opaku. „Jak se jmenuješ?" zeptal se spoutaného Indiána. „Zerepe," odpověděl tázaný. „Zerepe, nechtěl bys jet s námi? Rád bych se seznámil s tvými přáteli v lesích. A potom tě zase přivezeme zpátky." Indián přikývl. „Pusťte ho!" poručil Alexandr. Odvázali ho od stromu a Zerepe následoval Alexandra a Bonplanda k člunu. „Donucování a násilí," řekl Alexandr cestou svému příteli, „je stejně nesprávné při výchově národů jako při výchově mládeže. S dětmi i s příslušníky primitivních národů je třeba zacházet s láskou a porozuměním. Nikdo k nim nesmí přistupovat s hrdopyšným pocitem vlastní nadřaděnosti a jejich podřadnosti. Když se lidé, kteří se cítí povolaní vychovávat mládež nebo vládnout národům, uchýlí k donucování a k násilí - jenom tím zdržují rozvoj. Tlak budí protitlak, násilí vyvolává vzpoury. Nikoli jako tyran a utlačovatel — jen vlastním příkladem může člověk vzdělávat lidi." Nad zádí kánoe dal páter udělat střechu. Její kostru tvořily silné větve, položené napříč. Navrch přišla vrstva listí. Tento letohrádek měl oba cestovatele chránit před žárem slunce. Útulek byl arci tak nízký, že člověk v něm mohl přebývat jenom ležmo nebo sedět jako skrčenec. Ani možnost ležení nebyla neomezená. Kdo se natáhl úplně, tomu klimbaly nohy ve vodě. „To je vyložený mučednický rošt," vrčel Aimé, když ten altánek vyzkoušel. „Maminka měla doma peřiny z krásných bílých husích peříček. A tady mně větve vyrážejí plíce z hrudi." Páter se srdečně smál a pročísl si rukou svůj svatomikulášský plnovous. „Kdybyste se, seňore Bonplande, byl držel těch heboučkých peřin, sotva byste byl našel ty tři tisíce neznámých rostlin, o nichž mi včera vyprávěl váš přítel Alexandr!" Rozloučili se. Kánoe se rozkolébala. Aimé zavřel oči. Když je zase otevřel, byli už uprostřed řeky. V přídi kánoe dřepěli 97

Indiáni, nazí od hlavy k patě, a veslovali. Lépe řečeno namáčeli své krátké kopiště do vody jak velké lžíce do polévky. Vstát nebylo možné. V případě, že Alexandr připadl na splašený nápad chtít vzít z kufru nějaký přístroj, bylo nutno zajet k břehu a vystoupit. Moskyti se snášeli na kánoi jak volné závoje. Teď už nebylo kam uhnout. Alexandr i Aimé si museli nechat líbit neustálé bodáni. Obličej i ruce jim začaly otékat. Opičky v klecích měly moc řečí. Ptáčci se šlechtili. Byli zatím z cestujících jediní, komu se výprava alespoň trochu zamlouvala.

V nepřátelském obklíčení

Divoké žulové skály tísnily řeku. Byly černé jak lesklé kamenné uhlí. Všude se z vln nořily útesy a obludné balvany. Zpěněná voda kolem nich hučela a šuměla. Kánoe tančila mezi víry jak stéblo slámy. Ale to byla jenom předehra. Dvanáct hodin bojovali Indiáni proti mocné síle proudu, dokud se jim nepodařilo dostat dlouhou kánoi bezpečně úžinami, které nebyly širší než půldruhého metru. Přitom po celý den nejedli nic jiného než banány a maniok. Tam, kde proud byl příliš silný, Indiáni vyskákali na skaliska, kolem nichž burácela voda, a táhli kánoi na provaze za sebou. Dunivým hřímáním je uvítaly vodopády Aturský a Maypurský. V těchto místech, mezi skalními hrázemi a žulovými bloky, se Orinoco — jedna z největších řek Nového světa - doslova mění v pěnu. Kaskády jsou dlouhé skorem osm kilometrů. Nezbylo než přerušit plavbu. Vyložili obsah člunu na břeh, Indiáni odnesli proti proudu, do míst kde řeka byla zase splavná, napřed těžkou kánoi a pak zavazadla. Alexandr na nejednom místě slyšel běsnit vodu zároveň nad sebou a pod sebou. 98

Stále hlouběji pronikali do liduprázdné divočiny. Prales proti nim vysílal svá vojska. Pumy a černí jaguáři číhavě kroužili kolem jejich tábořišť. Když prováděli zeměpisná měření, vrhali se na jejich stopy kajmani velikosti draků. Tajemné šípy, máčené do vražedných jedů, svištěly listím, když sbírali rostliny. Hadi jim syčeli nad hlavami, připravení uštknout. Písečné blechy se jim nepozorovaně zavrtávaly mezi prsty nohou a pod nehty. Za několik dní nabývaly bleší samičky, plné vajíček, už velikosti hrachu a působily ukrutné bolesti. Pak se udělaly hnisající vředy - a chůze se stala mučivým utrpením. Ale nejhoršími nepřáteli byli moskyti. Bodají jenom samičky, kdežto páni moskytové lidskou krev nebaští, ale živí se sladkými šťávami rostlin. S každým bodnutím samičky se do krevního oběhu cestovatelů dostávali obávaní cizopasníci způsobující malárii. Ještě nyní je tato nemoc na celém světě tak rozšířená, že na ni každý rok umírají tři milióny lidí, někdy i pět miliónů. Ze zoufalství se Alexandr a Aimé na noc zahrabávali do písku až po bradu. Jenom hlavy nechávali venku, protože si museli navzájem líčit své trápení. Kdykoli se Aimé podíval do beden s rostlinami, vždycky tam našel nový a další hmyz, jenž mu ničí herbáře. Kafr, terpentýn, dehet ani desky smůlou natřené — nic nepomáhalo. Nepomohlo ani bedny věšet, aby se nedotýkaly země. Nebylo to nic platné. Aimé vzteky brečel, když zjistil, že z osmi rostlin, které pracně posbíral a za pralesní průtrže mračen preparoval, jich bylo pět zkažených. Celé balíky svých prací musel naházet do řeky. Alexandrovi slézaly vlasy z hlavy. Tak velice, že v Balzacově hře „Komedianti proti své vůli" kadeřník říká: „Dobře jsem načechral těch pár vlasů, které Amerika ponechala slavnému panu Humboldtovi. V tom je věda stejná jako Indiáni. Také své oběti dokonale skalpuje." Zatímco si „skalpovaný" Alexandr a Aimé, peroucí se s termity a s plísněmi o své rostlinné poklady, pomalu a houževnatě klestili cestu k Rio Negru, přijal na královském dvoře v Lisabonu portugalský princ regent k audienci svého ministra kolonií. „Vaše královská Výsosti," začal ministr - a mluvil oním slavnostně důstojným tónem, jenž od počátku dějin dosvědčuje neomylnost 99

ministrů - „svoboda portugalských kolonií v Jižní Americe je ohrožena. Dva přírodopisci jsou na cestě k našim državám u řeky Amazonky. Musíme je dát ihned zatknout." „Jak se ti lidé dostali do Ameriky?" zeptal se princ regent překvapeně. „Cestují s pasy španělské vlády, Vaše královská Výsosti. Má tajná služba v Madridu mi podala spolehlivou informaci, že jeden z těch dvou cestovatelů, Alexandr šlechtic Humboldt, byl vyhlédnut pro vysokou funkci v Indické radě." „Nepřehání vaše tajná služba, Excelence?" „Naopak, královská Výsosti. Oba takzvaní přírodopisci požívají veškeré podpory ze strany španělské koruny. Cestují, jako by to byli panovníci, se vším možným přepychem a pohodlím. Všude jim jsou prokazovány knížecí pocty." „Vy, Excelence, nevěříte, že to jsou skuteční přírodo-pisci? „Považuji přinejmenším za nezvyklé, královská Výsosti, že by nějaká vláda udělila tak dalekosáhlé plné moci obyčejným vědátorům, jak se stalo v případě Humboldta a jeho společníka, když oba přece předstírají, že nechtějí nic jiného než sbírat rostliny a motýly, vykopávat plesnivé kosti a hliněné střepy a měřit výšky hor. Také si vůbec nedovedu představit, co zvláštního by se v Jižní Americe ještě dalo vyzkoumat." „O nějakých pokladech a bohatstvích jsme vskutku už přes sto let nic nezaslechli. Dobrá. Předložte mi zatykač." Ministr se uctivě poklonil a předložil princi regentovi připravenou listinu:

Rozkaz guvernéru portugalské provincie Ceará v Brazílii. Jistý baron Humboldt, rodem z Berlína, prý - jak vysvítá ze stručné zprávy Koloniálních novin - má v úmyslu prozkoumat i na hranicích Brazílie území dosud neznámá veškerým učencům z oboru přírodopisu. ]e možné, že shora jmenovaný pod rouškou zmíněných záminek hodlá šířiti protistátní myšlenky mezi portugalskými 100

poddanými ve shora uvedených krajích. Jeho Jasnost vladař tímto výslovně poroučí, aby protizákonným výzkumům bylo zabráněno zatčením uvedených cestujících. Jeho královská Výsost si výslovně přeje, aby v této věci bylo postupováno s obzvláštní pílí a účinnou pečlivostí a aby mu prostřednictvím Státní kanceláře bylo sdělováno všechno, co se v této záležitosti bude díti, aby Nejjasnější Pán mohl naříditi další potřebná opatření. Princ regent podepsal. „A co bude dál?" chtěl vědět. „Tento rozkaz půjde nejbližším kurýrem do Rio de Janeira a odtamtud bude neprodleně postoupen guvernéru Ceará, Bernardu Manuelu de Vasconcelos. Guvernér oba takzvané učence zajme, podá sem zprávu a Vaše královská Výsost pak rozhodne o dalším postupu." „Ale to znamená, že ti lidé budou přinejmenším rok drženi v okovech, než naše další příkazy dojdou do Brazílie!" „O, budou mít aspoň dosti času přemýšlet o tom, že politika je důležitější než věda." Ministr hrdě vztyčil hlavu. „A v každém případě že je silnější."

V říši Amazonek

Pět týdnů se úzká kánoe houpala kolem neproniknutelných lesů, na něž se snášel neustálý, beznadějný liják. Když slunce proniklo mračny, kouřilo se ze země jako z kotle. K jídlu měli už jenom rýži, mravence, maniok a banány. Aimé si už dávno zvykl pít říční vodu, která byla někdy zelená, někdy tmavomodrá a dále na jihu černá jako káva, ale přitom nádherně čirá. Aimé miloval černé vody, protože tam nebyli žádní moskytí a žádní kajmani. Byl ohromen palmovými lesy kolem Rio Negra. Ze štíhlých, plody 101

obtížených stromů křičeli tukani. Hejna papoušků táhla nad řekou. Na břehu stáli divocí Indiáni a zírali na cestovatele. „Snad nám dají najíst," řekl Alexandr a kázal přitočit kánoi. Zerepe na ty nahé postavy zahalekal. Indiáni zřejmě chtěli utéci, dali si však říct a zůstali. Byli pořád ještě nedůvěřiví, ale zvědavě civěli na Alexandra, jak se hrabe z kánoe nemotorně, protože mu cestou zdřevěněla noha a byl vůbec dlouhým sezením celý křivý. Byl to první běloch, kterého spatřili. Někteří z Indiánů měli náhrdelník z kamenů zelených jak nezralá jablka. Kameny byly broušené do válce a navlečené na palmové vlákno. Zerepe se z kánoe zeptal, zda mají maso. Ale Alexandr, který do této chvíle nemyslel na nic jiného než na šťavnatou pečeni z kapybary, ho chvatně přerušil: „Ať ti řeknou, odkud mají ty zelené kameny, Zerepe!" Divoši odpověděli: „Aikeam benano!" a zakryli kameny dlaněmi, aby je Alexandr neviděl. „Od žen, které žijí bez mužů," přeložil Zerepe. „Zeptej se, co to je za ženy!" Mezi Zerepem a nahými muži se rozpředl dlouhý hovor. Indiáni přitom spustili ruce a dovolili, aby si Alexandr a Aimé prohlédli kameny, do nichž byly vyryté nápisy a kresby. Pak Zerepe řekl: „Aikeam benano je národ žen, které vyrábějí foukačky na střílení šípů a jiné zbraně. Žijí samy, bez mužů. Setkají-li se s loveckou výpravou Indiánů, vyberou si nejstatečnější a nejkrásnější muže a vezmou je s sebou. Muži smějí nějaký čas zůstat u nich. Pak musejí odejít. Na rozloučenou jim ženy darují foukačky s šípy, které se nikdy neminou cíle, a tyhle zelené kameny. Z dětí, které se těm ženám narodí, si nechávají jenom děvčata. Chlapce usmrcují." „A kde ty ženy bydlí?" Indiáni ukázali na lesy. Zerepe požádal Indiána, aby mu půjčil některý z těch kamenů, a podal ho Alexandrovi. Byl to tvrdý drahokam a měl barvu večerní oblohy, než vyjde měsíc; byl průsvitný a neskutečně zelený. „Žádný z těch Indiánů nemá náčiní, kterým by mohl provrtat takový kámen," řekl Alexandr Bonplandovi, „neřkuli, aby do něj mohl vyrýt kresbu. Kdysi zde musela existovat mnohem vyšší kultura. Už 102

Orellana o tom podal zprávu." „Orellana, objevitel Amazonky?" Alexandr přisvědčil. „Byla to jedna z nejdobrodružnějších cest, jakou kdy člověk podnikl." „A skutečně se s těmi bojovnými ženami setkal?" „Tvrdil to. Podle nich pojmenoval veletok, o němž se říká, že jeho řečištěm proudí čtvrtina všech tekoucích vod světa. Dal mu jméno řeka Amazonek." „Co ho pudilo k těm Amazonkám?" „Hlad!" Alexandr se díval na amazonský kámen, jenž jako by zazářil, a řekl: „Francisco de Pizarro dobyl, jak víš, se sto osmdesáti vojáky a se sedmadvaceti koni peruánskou říši Inků. Jeho bratr Gonzalo se stal místodržitelem v Quitu. Tam se dozvěděl o legendární zemi, v níž rostou stromy s vonnými listy a ořechy a v níž prý je převelké množství zlata a stříbra. Dorada, panovníka této země, že každého rána posypávají zlatem, a večer že s něho zlato splachují. Po celý den Dorado vypadá jako socha z leštěného zlata. Ale cesta k tomu králi byla daleká a vedla hustými lesy. Nikdo nemohl Gonzalovi podat zprávu příjemnější. Vydal se východním směrem se dvěma sty španělských rytířů, z nichž mnozí vzali s sebou své koně, se čtyřmi tisíci Indiánů z hor a z náhorních planin a s tisícovkou velkých loveckých psů. Španělé hnali s sebou pět tisíc vepřů a lamy, obrovské stádo lam. Jejich pochod pralesem byl nekonečný. Byli neustále napadáni nepřátelskými kmeny Indiánů a jejich postup byl pomalý. Osm měsíců poté, co vyrazili, už snědli posledního vepře a poslední lamu. V bažinatých houštinách nenacházeli k jídlu nic než červy, trávu a ořechy. Začínali porážet své koně. Pak psy. Ty čtyři tisíce Indiánů zemřely - Indiáni podlehli vražednému podnebí, na něž z těch svých And nebyli zvyklí. Když Španělé dospěli k řece Coca, neměli už vůbec žádné zásoby. Gonzalo poručil hejtmanu Franciskovi de Orellana, aby dal postavit loď a jel po proudu dolů opatřit potraviny. Orellanova loď mohla pojmout padesát mužů. Když v den vánoční opustili Gonzala, nikdo z nich netušil, že svého vojevůdce už nikdy 103

nespatří. Dali se unášet řekou a po devíti dnech skutečně našli potraviny, nedokázali se však vrátit. Loď byla příliš těžká. Síly mužů nestačily překonat vesly dravý proud. Rozhodli se, že poplují dál, do neznáma. Někde na východě přece musí být Atlantský oceán, a tam se chtěli dostat. Postavili druhou loď a pustili se po řece Napo. Konečně spatřili před sebou obrovskou vodní plochu. Je to moře? Nebo není? ptali se jeden druhého a z jejich otázky vzniklo jméno, které má dodnes tato část řeky: Marañon. Moře nebo ne? Měli takový hlad, že vařili své kožené opasky a podešve ve vodě, kořeněné bylinami. Už se slabostí neudrželi na nohou. A když přistáli na břehu, lezli po všech čtyřech do pralesa a hledali jedlé hlízy a kořeny. Indiáni byli natolik soucitní, že jim darovali ryby a maso. A zároveň je varovali před Velkými paními, které bydlí na dolním toku řeky. Znova puzeni hladem přepadli a vykradli pokojnou vesnici. Nato byli přepadeni dvěma tisíci Indiány a museli před nimi ustoupit na loď. Znova a znova museli plenit a bít se o denní dávky jídla. Nakonec se Španělé dostali do země bojovných žen. Tam kosa narazila na kámen. Zeny v čele Indiánů bojovaly tak statečně, že se Španělé museli dát na útěk. Jejich lodi vypadaly jak dikobraz: ježily se indiánskými šípy. Od té doby se Španělé už neodvážili na břehy, ale živili se tím, že chytali zvířata, unášená vodou. V září dosáhli Atlantiku a vrátili se do Španělska. Když vyprávěli o tom, co zažili na řece Amazonce, lidé se jim smáli do očí. Kromě nich sice ještě nikdo nikdy u řeky Amazonky nebyl, ale celé Španělsko svorně usoudilo, že Orellana a jeho druhové prostě lakují. Nikdo jim nevěřil ani slovo o cestě dlouhé čtyři tisíce pět set kilometrů po řece, do které ústí jedenáct set přítoků, z nichž osmnáct je delších než například Rýn." „A jak to dopadlo s Orellanou?" tázal se Aimé. „Jeho kritikové, kteří nikdy nevytáhli paty ze svých čtyř stěn, 104

nepřestali říkat, že Orellana si vymýšlí a vykládá pohádky, že dává k lepšímu mysliveckou latinu a že fantazíruje. Nakonec Orellana už to věčné spílání nevydržel. Sel ke králi a prosil ho o dovolení, aby se směl ještě jednou plavit po řece, kterou objevil, a to od ústí proti jejímu proudu - a dokázat tak pravdivost svých zpráv. Španělský král Karel V. mu to dovolil, pod podmínkou, že Orellana podnikne výpravu na vlastní útraty. Štván neustálým podezíráním a nenávistnými útoky kritiků, Orellana vykonal přípravy překotně. Druhou výpravu k řece Amazonce nastoupil se čtyřmi červotočivými loděmi. Dvě z nich se potopily už cestou přes Atlantik. Ostatní dvě se nedostaly dál než do delty veletoku. Mužstvo se vzbouřilo. Malárie a otrávené šípy připravily výpravě rychlý a hrozný konec. Orellana zemřel vyčerpáním, když na břehu hledal potraviny. Byl pohřben pod prastarým stromem věčně zelených lesů." „A Gonzalo Pizarro - našel zlatého krále?" „Nikoli. Prales ho obrátil na útěk. Mnoho jeho vojáků zemřelo hlady a muži, kterým se podařil návrat do Quita, byli zbědovaní a neměli nic krom horečky a svého meče. Říše zlatého krále pominula beze stopy. Na východ od nevyčerpatelných dolů kamenné soli u Zipaquiry, na východním okrají Kordiller leží posvátné jezero Guatavita. Tam je vidět zbytky schodiště, vytesaného do skály. Ty schody souvisely s bohoslužebným obřadem omývání. Indiáni vyprávějí, že dno jezera je pokryté zlatým nádobím a zlatým prachem. Podle mého názoru bylo toto jezero Guatavita jezerem Zlatého krále a nikoli laguny ani řeky ve Venezuele nebo v Brazílii, na jejichž březích lidé později marně hledali Doradovu říši." Chvíli bylo ticho. Ani Alexandr, ani Aimé nemohli v těchto vteřinách vědět, ba ani tušit, že Alexandrova domněnka bude v příštím století slavně potvrzena. Roku 1912 bylo jezero Guatavita, ležící v nadmořské výši tří tisíc pěti set metrů, vypuštěno. Na jeho dně ležely šperky, zlato a drahokamy ... „Po tom, cos vyprávěl o Orellanovi," řekl Aimé, „mám tisíc chutí plavit se dolů po Amazonce. Koneckonců bychom byli u břehů Brazílie stejně rychle, jako kdybychom pádlovali zpět do Cumaná po Orinoku." Alexandr se zasmál. Pranic proti tomu neměl. I jeho samotného 105

Amazonka lákala. Věděl, že se všechny velké kultury lidstva vyvinuly na březích řek a tam, kde veletoky ústí do moře: babylónsko-asyrská kultura při Eufratu a Tigridu, egyptská u Nilu, indická podle Gangy, čínská u Čchang-ťiangu a na březích řeky Chuang-che. Což to není úžasný sen představit si, jak v dálné budoucnosti vzniká na nedotčeném území při Amazonce velká kulturní říše, která nepředstavitelným bohatstvím nad zemí i pod zemí přitahuje lidi z celého světa? „Promluvme si s velitelem španělské pohraniční pevnosti San Carlos," navrhl Alexandr. „Když se to vezme kolem a kolem, Portugalci nemůžou být horší než Amazonky," mínil Aimé optimisticky. Žvýkajíce para ořechy došli k veliteli. Španělský důstojník se na ně zděšeně podíval a varoval je před překročením hranic. „Ale my jsme přece vědci," namítl Aimé. Po absolvování bojů s hroznýši a kajmany se už ničeho nebál. „Pro vědce by neměly platit žádné hranice." „Bohužel máte jen pasy vystavené španělskou vládou," konstatoval velitel. „Následkem toho jste pro portugalské úřady cizinci. Jelikož španělsko-portugalské vztahy jsou toho času velmi napjaté, jste pro Portugalce dokonce nepřáteli!" Alexandr se zakuckal, neboť spolkl půlku ořechu. Když byl zase mocen slova, řekl: „Nemůžete přece mezistátní vztahy v Evropě přenášet do kolonií!" „Je vidět, že jste vědci," odpověděl velitel s dobráckou ironií. „Vzájemná nenávist evropských národů pronásleduje každého z nás až na konec světa. Jak byste si jinak vysvětlil, proč zde, v této pustině při Rio Negru, je španělská pevnost u hranic portugalské Brazílie?" „Ale naše výzkumy poslouží stejnou měrou všem," namítl Alexandr vztekle. „A koneckonců nejsme Španělé." „Ale podle vašich průkazů pracujete pod ochranou španělské koruny." „Señore, zde můj přítel je Francouz a já jsem Němec — a žádné papíry na tom nic nezmění!" „Mýlíte se, vážený pane. Po vaší osobě se nikdo neptá. Rozhodují 106

jedině osobní průkazy a osvědčení, zkrátka papír. Nikoho nezajímají vaše teoretické úmysly ani vaše práce ve službách vědy. Lidé vás budou podezírat, protože vaše papíry na vás vrhají podezření. Lidé vás budou obvinovat, protože razítka na těchto papírech jsou v jejich očích už sama o sobě důkazem vaší viny." „Uf!" zafuněl Aimé, „teď konečně vím, proč mi v pralese bylo tak blaze." „Vážnost situace," vysvětloval velitel, „vyžaduje bezpečnostní opatření na obou stranách. Můžeme být kdykoli napadeni portugalským vojskem. Spor o hranice se táhne od chvíle, kdy sem přišli běloši. Kdyby došlo k ozbrojenému střetnutí, budete považováni za vyzvědače a budete zastřelení. Proto vás musím požádat, abyste toto pohraniční pásmo co nejrychleji opustili." Odešli z pevnosti, bublajíce vzteky. „Vážnost situace! Bezpečnostní opatření! Možnost napadení!" vrčel Aimé. „Člověk by myslel, že je v džungli a že to mluví jaguáři a kapybary!" Zlobil se mnohem víc než Alexandr. Alexandr totiž ještě neskončil trigonometrické vyměřování oblastí mezi Rio Negrem a Orinokem. Vzdali se tedy nebezpečné cesty portugalským územím k Amazonce spíš z „geometrických" důvodů než z moudrosti. Toto rozhodnutí uspořilo oběma naivním neviňátkům přinejmenším rok vězení v některé z tropických pevností Brazílie. Zatykač nemohl být nikdy proveden. Později, když se beztak stal bezpředmětným, ho nově jmenovaný portugalský ministr odvolal.

107

Vražedný jed Rákosové flétny kvílely a kvikaly. Na pasece, pod palmami se zpeřenými stříbřitými listy tančili Indiáni. Za keři vysoko planuly praskající ohně. „Slaví svátek juvie ztepilé," řekl Zerepe, „dožínky para ořechů." Indiáni si vyrábějí hudební nástroje z rákosu. Nestejně dlouhé kusy svazují jeden vedle druhého a umějí z těchto spojených píšťal loudit melodie strašidelně teskné i vzrušující a rytmické. Za doprovodu takových nástrojů tančili nyní staří i mladí muži. S tváří smrtelně vážnou se mlčky točili v kruhu. Kánoe klouzala pobřežním bahnem. Nahá Indiánka s korunou hladkých černých vlasů jim přinesla na uvítanou koš jídla. „Zdvořilí a roztomilí lidé," řekl pochvalně Aimé a věnoval Indiánce ohnivý pohled. Ale hned nato zděšeně obrátil oči v sloup. Neboť spatřil obsah koše: byly to - pečené ruce!

108

Zerepe ho utěšoval: „Ó ne, señor, to není z lidí, to je z opic." Starý Indián to potvrdil: „Jejich maso je jenom černější než lidské, ale chutná stejně dobře." Zerepe to svědomitě přeložil. Oběma přátelům se rázem zvedl žaludek. U Alexandra výzkumnická zvědavost rychle zvítězila nad štítivostí. „Zeptej se ho, zda jedí i lidské maso!" nakázal Zerepovi. Odpověď zněla: „Pod zvonem," - Indián tím mínil misionářskou usedlost - „jíme jen to, co jedí páteři. Ale naši příbuzní," - tím mínil své soukmenovce v pralese - „jedí z člověka, z medvěda a z opice nejraději dlaně." Zerepe k tomu dodal: „Kdybychom byli jeli dál po černých vodách Rio Negra, místo abychom se obrátili zpátky k bílým vodám Casiquiary, byli bychom za obcí jménem San Carlos spatřili vysokou skálu, obklopenou planými pomerančovníky. Tam v jeskynním hradu žil pohlavár kmene Manitivanů, slavný Cocuy. Měl mnoho žen, nejkrásnějších z celého lesa. Dával jim jíst, kolik jenom chtěly, a ženy k potěše jeho očí tloustly, až byly jak mořské krávy. Nejkrásnější a nejtlustější ženy dal potom vždycky upéci. Pak je s chutí snědl. Byl to nejslavnější pohlavár u Rio Negra. Jeho sestra dnes žije na maypurské misii a jeho syn je hejtmanem Indiánů v pevnosti San Carlos." „Jak to řekl orientální básník?" otázal se Alexandr a hned si sám odpověděl. „Nejdivnější, pokud jde o mravy, nejvýstřednější, pokud jde o sklony, je mezi všemi zvířaty člověk." „Nicméně do těch rukou nekousnu," prohlásil Aimé energicky a otřásl se. Tak tedy odnesli koš a přinesli jím palmové zelí, které chutnalo jako kapusta, a knedlíky z ryb. Naříkavá hudba rákosových fléten doprovázela Bonplandův boj s kůstkami a kostmi, které indiánské kuchařky k velkému jeho žalu nechaly v knedlících. Dožínkové tance mužů pokračovaly. Mezi jednotlivými tanečky Indiáni konzumovali příšerná množství čizy, což je kořalka získaná kvašením maniokových hlíz, a přiměřené vrávorali; přitom si však zachovali tu divnou, dřevěnou vážnost připomínající pimprlata. Velmi důstojný pán, méně opilý než jeho soukmenovci, občas 109

tajuplně mizel v palmové chatrči, z níž stoupaly bílé páry. „To je mistr jedů, "zašeptal Zerepe, „zdejší amo del curare." Alexandr okamžitě nechal zelí zelím. Kur are, to je jeden z nejsilnějších jedů světa. Indiáni jej nazývali „ten-ke-komu-přijde-musípadnout". Kurare okamžitě ochromuje a neomylně usmrcuje. Podle zpráv evropských badatelů vyrábějí kurare jen nejstarší ženy indiánských kmenů, a to v přítmí pralesů, daleko od obydlí kmene. Když je kurare hotové, leží stařeny mrtvé kolem pánve, v níž je vařily. Jedovaté výpary je usmrtily. A zde Alexandr viděl „mistra jedů", jak vchází do své dýmající kuchyně, a zase z ní vychází živ a zdráv. Vaří opravdu kurare? Alexandr šel za ním, vstoupil do husté páry palmové chatrče a dal se s ním do řeči. Vůbec nepomyslel na smrtelné nebezpečí, kterému se tím - podle zpráv uznávaných badatelů - přímo vystavuje. Jako po celý svůj život, tak i nyní chtěl Alexandr vidět fakta na vlastní oči. A stal se tedy prvním vědcem, který poznal, jak se kurare připravuje. „Mistr jedů" mu obřadnými a pedantickými pohyby připomínal staré berlínské lékárníky. Proto Alexandr pojal trochu důvěry k titěrnému staříkovi s vrásčitou tváří. „Vím," řekl „mistr jedů", „že bílí mužové znají umění vyrábět mýdlo a černý prach, který má tu nevýhodu, že svým rámusem zaplaší každé zvíře, které netrefí první ranou." Stařík se tiše pochechtával. „Kurare je lepší než všechno, co vy tam za mořem dokážete vyrobit. Zabíjí tiše a zabíjí vždycky. A léčí bolesti." „Mistr jedů" vzal větve nějakého keře. Alexandr viděl, že to je kulčiba. Stařec ostrouhal nožem kůru. Pečlivě ji drtil, až z ní byla vlákna tenounká jako vlasy. Klubko těch vláken pak hodil do listu banánovníku, stočeného do podoby kornoutu. Stařík byl na vynález trychtýře, zřejmě velmi pyšný, a Alexandr ho musel hlasitě obdivovat, než stařec byl ochoten přistoupit k další proceduře. „Mistr jedů" potom vsadil kornout do kruhu z palmových stonků a nalil do kornoutu vodu. Pomalu odkapávala žlutá tekutina. Tu pak zahušťoval ve velkých hliněných pánvích nad otevřeným ohněm. „Musí se ochutnat!" řekl starý „mistr jedů". Duchařsky se zatvářil, ponořil prst do lektvaru a oblízl ho. 110

Alexandr bez rozmýšlení následoval jeho příkladu. Ale než mohl strčit prst do úst, obemkla mu starcova ruka zápěstí. Alexandr měl dojem, že se jeho paže ocitla v železném svěráku. „Jen když žádná rána v ústech! Sic umřít!" hrozil stařec a pustil Alexandrovo zápěstí. Přitom ho upřeně a s napětím pozoroval. Alexandr přemýšlel, má-li v ústech nějaké otevřené místo. Jed působí smrtelně jen tehdy, dostane-li se do krevního oběhu. Alexandr si uvědomil: jestliže neochutná, ztratí v očích starce všechnu vážnost „mistr jedů" ho nebude uznávat za zasvěcence ani za důležitého hodnostáře. Zmužile strčil prst do úst. Chutnalo to hořce jako žluč a Alexandr se ušklíbl. „Mistr jedů" uznale pokýval hlavou. Po této zkoušce považoval neohroženého Alexandra za bílého kolegu. „Čím hořčejší šťáva, tím lepší jed," zasvěcoval ho do tajů výroby kurare. Alexandr čekal, zda se mu udělá zle nebo se mu začne točit hlava. Ale cítil se tak bujaře jako papoušek na větvi gumovníku. Nemůže to tedy být tak zlé a to, co o tom četl, byly báchorky. Šťáva sice už houstla, ale nebyla ještě dost lepkavá, aby přilnula k šípům. Proto se k ní přidal hustý bylinný odvar. Teď se kurare zbarvilo do černa a bylo husté jak dehet. „Nebezpečné?" otázal se „mistr jedů" a ještě jednou zamíchal směs. Alexandr se zasmál. Těsto vypadalo docela neškodně. O nějakém umírání nemohla být řeč. „Mistr jedu" se zatvářil lišácky. Vzal palcem a ukazováčkem malinký ždibeček černého těsta a natřel jím hroty dvou šípů. Pak vystrčil Alexandra před chatrč. Vzal foukačku, kterou měl opřenou o zeď, strčil do trubice šíp a rozhlížel se po korunách stromů. Na velmi vysoké větvi obrovského bavlníku za girlandou orchidejí seděl hoko, pták podobný slepici, ale velký jak páv, a vykřikoval to své hu, hu, hu. „Mistr jedu" nasadil foukačku k ústům, zvedl ji šikmo vzhůru a krátce, ale prudce do ní dechl. Alexandr neviděl šíp, tak byl rychlý. Hoko najednou zamával křídly, kousek třepetavě letěl a pak padal dolů listím jako kámen. Alexandr k němu přiskočil. Hoko byl ochrnutý. Neuplynuly ani dvě minuty a bylo po něm. 111

„Mistr jedu" se usmál: „Nebezpečné?" a vystřelil druhý šíp směrem k břehu, kde se v bahně rochnil vepř. Zvíře sebou trhlo Vstalo a klusem se rozběhlo k lesu. Najednou vepři selhaly běhy. Složil se k zemi a zakrátko zdechl. Teď tedy Alexandr na vlastní oči viděl děsný účinek jedu. Kolik bělochů už asi podlehlo těmto přízračným, neslyšným střelám! Tři Indiáni začali mrtvého vepře stahovat a vyvrhovat. „Dnes ho budeme mít k večeři," řekl „mistr jedu". „A jed nikomu neuškodí?" tázal se starostlivě Aimé. „li Orinoka," odpověděl stařec, „se jí mnoho kuřat, ale není mezi nimi jediné, které nebylo zabito otráveným šípem. A ještě nikdo na to neumřel. Kurare je jedem jenom pro krev, jinak to je dobrý lék. Indiáni polykají kurare, když je bolí žaludek. V tom případě pomáhá stejně rychle, jako jindy zabíjí." Alexandr si vyžádal kuličku kurare zvíci fazole a začal je zkoumat. Zerepe mu nosil žáby a Aimé přinesl elektrické přístroje. Pralesní paseka se proměnila v chemickolékařskou laboratoř a Alexandr svědomitě zaznamenával výsledky pozorování, aby je mohl později uveřejnit. Aimé plnil do skleněných lahviček vzorky tohoto jedu. Chtěl je po návratu do Evropy dát k dispozici výzkumným ústavům. Alexandr zaplňoval svým kudrlinkovým rukopisem jeden lístek notesu za druhým. Psal, jako vždycky, na koleně a nakonec připsal: 112

V Evropě bude prozkoumání vlastností tohoto jedu krásným úkolem pro chemii, a obzvlášť pro lékařství. Evropa tento krásný úkol přehlédla. Musela vést války. Alexandrova pozorování a jeho odkazy vypadaly nudně ve srovnání se strašidelnými báchorkami o babkách, které v pralesích klesaly mrtvé k zemi, když se nadýchaly kurarových par. Jen málo vědců bralo kurare vážně. Jako lék upadlo v zapomenutí, až si na ně roku 1944 vzpomněli Američané a objevili v něm prostředek, jenž umí vydatně pomáhat při operacích. A když se pak ještě ukázalo, že s kurare lze dosáhnout úspěchů i při léčení dětské obrny, věnovala americká Národní nadace pro léčení poliomyelitidy na další výzkum jedu kurare částku dvou set devadesáti tisíc dolarů. Dvě stě devadesát tisíc dolarů! Alexandr, jenž jako první rozpoznal význam kurare a dal podnět k tomu, aby bylo vědecky zkoumáno platil své výzkumy do posledního haléře z vlastní kapsy... „Señores, jídlo je hotové!" volal Zerepe a otevřel a podržel jim dveře do velké chatrče, jež Indiánům sloužila za slavnostní shromaždiště. Alexandr i Aimé najednou pocítili, že mají hlad. Dosud, za těch dlouhých hodin pokusů a pozorování, si toho jaksi nevšimli. Zamávali Zerepovi, že přijdou. Napřed došli k řece, umyli si ruce a pak s kručícími žaludky vešli do pralesní jídelny. Opilí Indiáni seděli na zemi. Neměli tam ani stoly, ani židle. Kolkolem se o stěny chatrče opíraly nehybné, strašidelné, temné postavy. Vypadaly jako umučené. Byly to velké pečené opice, zčernalé sazemi a kouřem. Kulaté mrtvé hlavy jim dodávaly příšernou podobnost s umrlými lidmi. Indiáni třímali v rukách a v prstech pečené paže, tiskli si je k hrudi a ostrým chrupem z nich rvali kusy masa, až to praštělo, a s hlasitým mlaskáním je pojídali. Bonplandovi stačil jedinký pohled na hrůznou scénu a už koukal, kde indiánský tesař nechal díru. Slavnostní oběd lidožroutů nemohl vypadat jinak. Za chatrčí slyšel praskat oheň. Ale když se tam utekl, pozbyl i poslední špetky chuti k jídlu. 113

Stažená malpa kapucínská seděla schouleně na roštu z jakéhosi ohnivzdorného dřeva. Aby nespadla, opřeli ji o její dlouhé hubené paže, které natáhli dopředu. Pod roštem vesele prskal světlý oheň. Plameny olizovaly ubohé nahé tělíčko a nad hlavou mu splýval kouř. V první vteřině se Aimé domníval, že v ohni sedí dítě, které se v tom žáru ještě hýbe. Potom však poznal, že to je mrtvá opice. Na výzkumných cestách měl Aimé dostatek příležitostí studovat jídelníčky indiánských kmenů a koukat jim v kuchyni - obrazně řečeno - pod pokličky. Bylo to už doma, v La Rochelle, jeho zvykem. Něžná maminka tomu říkala zlozvyk a kárala ho pro to často, ale marně. Na březích amerických řek viděl, jak Indiáni smaží vykrmené mravence, viděl je jíst stonožky včetně noh, jako by to byly vuřty, viděl je pojídat papoušky, ještěrky i kajmany. Pozoroval Indiány, jak se labužnicky cpou mastným jílem a oblízují se po něm jako my u nás doma po jahodové marmeládě. Ale opékat a hltat opice s dětskými hlavami, to považoval přece jen za nejhroznější z jihoamerických libůstek. A jen proto, aby posloužil vědě, dal si Aimé zabalit pečenou opičí paži a dlaň. Chtěl to předvést svým učeným přátelům v Paříži.

114

Indiánova pomsta

Písek, skály a ostré drsné kořeny pilovaly a hoblovaly dnes a denně dno jejich kánoi. „Co nevidět nám kajmani budou olizovat chodidla," prorokoval Zerepe, když zkoumavě poklepával dřevo. „Dno už je tenčí než můj prst." Opice tomu klepání rozčileně naslouchaly a vyjeveně se dívaly mřížemi klecí. Opice, zvaná přiléhavě lvíček, naježila svou žlutou hřívu, malpa cvakala chrupem. Aimé, jenž připravoval kupu listů a květů pro lis, potichu brblal: „Máme příliš velký ponor. Všude se dřeme o dno. Je nás v člunu příliš moc." Přitom jeho ponurý pohled kroužil po vydatném živém inventáři spolucestujících. Měli teď na palubě osm opic, sedm vřeštících papoušků, dva skalňáky oranžové, kteří uměli skládat své hřebínky, dvě pipulky, ptáčky zvíci špačků (ale umějí bučet jak skot!), medvídka nosála, malého pásovce a bláznivého tukana s legračně velikým zobákem. Tukan se před napitím vždycky pokřižoval, a říkali mu proto „pan pánbuzaplať". Ve chvíli, kdy Aimé skončil inventuru zvěřince, vynořil se z lesa Alexandr. Zářil. „Aimé! Zerepe! Podívejte se! Není nádherný?" Na paži mu seděl ara skoro metrový. Papouškovo nachové peří svítilo v slunečním světle jako obrovský rubín. „Snad ho nechceš vzít také s sebou?" protestoval Aimé. „A proč ne?" „Už nemáme místo!" „Jak to? Pro potomka ptáků, kteří pomohli objevit Ameriku, že by nebylo místo?" Alexandr se svým arou přistoupil ke kánoi. Když usazoval papouška na kožený kufr s potravinami, připadal Bonplandovi opálený, v rozedraných šatech jako Robinson Crusoe. „Pinzon, Kolumbův průvodce," informoval Alexandr přítele, „viděl jednoho večera hejno papoušků, jak letí na jihozápad. Došel za svým 115

admirálem: ,Měli bychom změnit kurs,' prosil. ,Přišlo mi to jako vnuknutí, že musíme plout jiným směrem!' Za toto vnuknutí Pinzon vděčil papouškům. Správně předpokládal, že letí směrem k pevnině, kde budou moci přespat. Nikdy neměl ptačí let důležitější následky. Protože se Kolumbus plavil za nimi, objevil napřed Bahamské ostrovy, Kubu a Haiti. Několik málo let potom mohli Španělé dobýt říši Aztéků. Co by se bylo stalo, kdyby Kolumbus byl přistál napřed u severoamerické pevniny? Kdyby byl stanul v místech dejme tomu nynější Virgínie nebo někde tam, kde je teď New York? Můžeme tedy říct, že papoušci rozhodli o původním rozdělení románských a anglosaských národů v Novém světě." Aimé musel uznat, že není možno odmítnout ptáka tak důležitého pro světové dějiny. Ara směl jet s nimi. Širokánskou řeku Casiquiaru měli za sebou. Projeli místem slavným v dějinách zeměpisu (a zeměpisců), totiž místem, kde se Orinoco štěpí a jedním ramenem sahá do povodí Amazonky. Alexandr zakreslil do svých map přesný průběh toků. Dvě z osmi opiček mu pomáhaly tím, že ho nerušily: spaly mu, stočené do klubíčka, na klíně. A jelikož se dno člunu proti Zerepovu očekávání neprodřelo, dostali se rychlou plavbou ke kilometrovým peřejím Maypurským, u nichž před padesáti dny přesedli do kánoe. Čím víc se blížili k přístavišti, tím byl Zerepe neposednější a rozčilenější. A když konečně zarejdovali do zálivu, vyprosil si na Alexandrovi dovolenou. Očí mu zářily štěstím, když klusal k misijní usedlosti. Neuplynulo ani půl hodiny - a vrátil se skleslý a mátožný. „Co je ti, Zerepe?" otázal se Aimé, který ho měl rád, protože Zerepe uměl dobře lézt na stromy a přinesl mu z pralesa mnoho cenných květů. „Velká bolest," řekl Zerepe ponuře. „Moje děvče mi uteklo." „Najdeš jinou!" utěšoval ho Aimé a snažil se zachovat vážnou tvář. Zerepe potřásl hlavou. „Ne takovou!" Jeho žal byl bezmezný. Zerepe se narodil a byl pokřtěn na misii a přivezl si děvče z pralesů. Dívka měla úzké čelo, přistřižené vlasy černé jako manakiní křídla a zuby, které se blyštily jak slída v písku Orinoka. Chtěl si jí vzít za 116

manželku, když tu se zčistajasna objevil Alexandr a potřeboval tlumočníka. Alexandr mu slíbil, že ho přiveze zpátky. Ale Indiáni na misii dívce říkali: „Zerepe se už nevrátí. Půjde s bílými muži do země Portugalců a ti si ho tam nechají." Zerepova dívka čekala šest neděl. Potom ukradla kánoi. Spolu s jinou dívkou uprchla. Prodrala se peřejemi a došla pěšky přes hory zpět ke svému kmeni. Bylo jí dvanáct let a to je pro indiánské děvče nejlepší věk na vdávání. „Neber si to tak k srdci," radil Aimé. „Sám jsi viděl, kolik hezkých děvčat je v pralese." Zerepe si povzdechl. „Ale ona byla houževnatá jak had a měla letoru černého jaguára." „Aha," zasmál se Aimé, „měla za tebe zastat všechnu práci, že ano? No, nic si z toho nedělej. Já také nemám žádnou ženu!" Taková útěcha nebyla nic platná. Zerepe snil o tom, že si bude žít jako pravý Indián: že bude chodit na lov, na rybolov nebo na plantáže a domů že bude chodit jen jíst nebo se povalovat ve spací síti. Jelikož byl křtěný, směl mít jen jednu manželku. Jiní muži jeho kmene, co žili svobodně v lese, měli dvě nebo tři. Ale na ně Zerepe shlížel spatra. Podle jeho názoru to byli divoši. Zabíjeli své děti, když byly neduživé nebo když je uhranul okřídlený démon Tikitiki. Zabíjeli také dvojčata, protože podle jejich názoru dvě děti, narozené ve stejnou dobu, nemohly pocházet od jednoho otce. A někdy také jedli své nepřátele. Ale o tom páteři v misii nesměli vědět. A k těmhle divochům v lesích utekla zpátky jeho dívka. Nečekala na něho, ačkoli na světě už nebylo druhého takového fešáka jako Zerepe. Indiáni ve vesnici se opovržlivě a výsměšně zubili, když se vrátil. Copak je do mužského, kterému uteče děvče?! V očích mu blýskaly plaménky. Cítil, jak se v něm vzmáhá nenávist proti tomu děvčeti. Zesměšnila ho - jeho, který zná všechny jazyky kmenů mezi vodopády Orinoka a Rio Negrem, jenž sbírá rostliny pro bílé muže a dokáže provést kánoi bezpečně bludištěm řek! Viděl Alexandra, jak u člunu krmí opice. Což není vším vinen tento člověk? Kvůli němu byl bit karabáčem, kvůli němu děvče uteklo. Do smrti nejdelší se Indiáni budou Zerepovi vysmívat. Pro ně je a bude pouhým tlučhubou, který si v lese chytil panteří kočku, ale nedovedl si s ní poradit. Dát se zesměšnit ženou! Nebylo větší potupy 117

ve společnosti, kde ženy jsou otrokyněmi mužů. Zerepe musí ty bělochy zabít! Pak už se nikdo neodváží vysmívat se mu. Ale musí je zabít tak, aby při tom netekla krev — protože prolitá krev by ho mohla obžalovat. „Aimé!" volal Alexandr od člunu. „Pojď, půjdeme se vykoupat!" „Výborný nápad! Už se třesu na chvíli, kdy budu moci obléct čisté prádlo!" odpověděl Aimé. Alexandr se zasmál. „A já si zase z prstů nohou vyoperuji písečné blechy. Z míst mezi prsty mi teče červená, až to není hezké! Zerepe! Dohlédni, abychom dostali něco dobrého k večeři!"

118

„Ano, pane!" Alexandr a Aimé se dali kus po proudu řeky, až přišli tam, kde šumící voda přepadá přes skály. Balancujíce skoro jak provazolezci, došli po balvanech k místu, kde ve skalnatém dnu byly trychtýře metrové hloubky. Vyvrtaly je čisťounce tvrdé kusy kamene, jež vířící voda točila dokolečka dokola. Alexandr vzal do ruky pár oblázků. Byl to křemen. „Dovedeš si představit kloučka, kterému kdekdo říkal Křemínek?" zeptal se vesele. „Křemínek?" Aimé naklonil hlavu. „Připadá mi to legrační jméno pro chlapce." „Sbíral pestré kameny všeho druhu," vysvětlil Alexandr. A přitom ze starého zvyku stopil všechny oblázky do kapsy. „Aha," ušklíbl se Aimé. „On taky sbíral zvířata, viď?" „Ano! Motýly a brouky..." „Mám dojem, že ho znám," odpověděl Aimé. „Dnes sbírá papoušky 119

a opice, nemýlím-li se." „Není to zvláštní," uvažoval Alexandr, „jak málo se měníme, když dospíváme? Jako děti si horlivě na něco hrajeme - a když jsme dospělí, tak v tom pokračujeme..." „... jenže většina lidí při tom zapomíná, čím jako děti okouzlovali své okolí - zapomínají na radost a na smích. Ze šťastné hry se pro mnohé stává smrtelně vážné zaměstnání. Mají pocit, že byli odsouzeni k tomu být člověkem, dospělým člověkem, a skoro se zdá, že považují ten rozsudek za příliš tvrdý. Pozbývají něžnosti, ztrácejí shovívavost k cizím i vlastním slabůstkám a nenávidí, místo aby milovali, potlačují, místo aby pozvedali, a ničí, místo aby život obohacovali. Považuju za nádherné, žes nezapomněl na kloučka Křemínka." „Člověk se musí pořád držet mládí," odpověděl Alexandr a začal odhazovat šaty. „Svého vlastního, i toho mládí, které všude dorůstá. To mládí kolem nás je důvodem, pro který si člověk nikdy nemusí zoufat nad žádnou přítomností." Koupali se za hřmění vodopádu v malém zálivu, který se utvořil při horním okraji hráze. Voda zde byla tichá a čirá, žádný kajman je tu nerušil a komáři byli snesitelnější než v bažinatých houštinách u Casiquiary. Indiáni zatím pod Zerepovým velením upravovali tábořiště. Doprostřed přišla kožená bedna s potravinami. Sloužila zároveň jako sůl. Vedle naskládali přístroje a klece se zvířaty. Nad bedny s herbáři a sbírkami zavěsili vedle sebe mezi stromy spací sítě obou cestovatelů. Kolem tábora si Indiáni naskládali své rohožky a všechno obehnali kruhem roští. Oheň měl být v noci ochranou před jaguáry. V jednom z kufrů, který obsahoval zvlášť cenné nerosty a nejvzácnější semena bylo Alexandrovo prádlo. A načisto u dna byly uloženy láhve s kurare. Zerepe odklopil víko. Chtěl Alexandrovi připravit čistou košili a vyprané ponožky, jak to na cestě vždycky dělával. Když z kufru vybíral ponožky, zarazil se. Neříkal Alexandr, že mu krvácejí nohy? Zerepe se rozhlédl. Indiáni sbírali na kraji lesa suché dříví. U řeky nebylo nikoho vidět. Šmátral v kufru, až našel jednu z tlustostěnných lahví. Opatrně ji vytáhl. 120

Kurare se vedrem a vlhkostí změnilo ve vláčnou, hustou kaši. Zerepe opatrně vytáhl zátku. Vedle něho jako by někdo rozlouskl ořech. Zerepe sebou trhl. Ale byla to jenom pipulka, z jejíhož vousatého hrdla se linuly zvuky, jaké by nikdo nečekal od tak drobného ptáčka. Po mlasknutí, které znělo, jako když puká ořech, se ozvalo vrzání, jako by někdo otevíral dveře od chléva, a pak zaznělo hluboké bučení; dvacetimetrákový býk by to nedokázal krásněji. I nejstaršímu Indiánovi přeběhl v džungli mráz po těle, když se těsně vedle něho ozvala pipulka. Zerepe obrátil jednu ponožku naruby a pokapal její vnitřek slizkou mazlavinou. Papoušci najednou pronikavě zavřeštěli. Zerepe se vztekle obrátil a zavadil přitom ponožkou o okraj láhve. Opice stály přitisknuté k mřížím klecí, povykovaly a mektaly, zvedaly hlavu a cvakaly vyceněnými zuby. Kurare kapalo do kufru a na prádlo. Zerepe nacpal otevřenou láhev zpátky do kufru, třesoucíma se rukama zastrčil ušpiněnou košili ke dnu, obrátil ponožku správnou stranou ven a hodil ji s druhou na prádlo. Potom přibouchl víko kufru. „Jdu na misii," řekl Indiánům, kteří skládali roští do hromad, proložených velkými kusy silných větví a kořenů. „Snad tam seženu podsvinče, které bychom mohli upéct." Když se Alexandr vracel s Bonplandem, trochu pokulhával. Vydoloval zpod nehtů poslední písečné blechy. Otevřené rány pálily jak oheň a každé šlápnutí bolelo. Ponožky měl ztuhlé zaschlou krví. Otevřel kufr a vzal ponožky, které ležely nahoře na prádle. Hekal, opřel se o koženou bednu, sehnul se a strčil nohu opatrně do ponožky. Pak vzal druhou a roztáhl ji, aby se dala snáze přetáhnout přes bolavé prsty. Měkká vlna se mu přilepila na palec ruky. Podíval se na lepkavou ponožku a zeptal se kolemjdoucího Indiána: „Proč jste mi nevyprali ponožky?" „Vyprali, vyprali! Všechno čisté, señor," dušoval se tázaný. Alexandr potřásl hlavou. Nevídáno - na troše pryskyřice nebo kaučuku nesejde! Hlavně že dostane na nohy čerstvé ponožky. Sehnul 121

se ještě jednou, aby co nejrychleji vklouzl do ponožky. Ale palec ruky lpěl na vlně jako přilepený smolou. A najednou Alexandrovi bylo, jako by jím projel elektrický výboj. V kufru úplně dole byly láhve s kurare! Prudkým pohybem odhodil ponožku do trávy a začal prohrabávat kufr. Jedna z lahví byla otevřená! Část jedu umazala jednu košili a jeden ze zápisníků. Alexandr prudce vdechl. Srdce se mu rozbušilo a cítil, jak zbledl. Ponožka byla uvnitř plná kurare. Nebýt toho, že okraj byl lepkavý, ležel by Alexandr do několika minut jako mrtvola pod nehnutými třicetimetrovými palmami. Dovedl si představit jen jedno vysvětlení: korek láhve vypadl sám od sebe při věčném nakládání a vykládání kufru nebo při postrkování na večerních tábořištích. A hned vzápětí si umínil varovat ve svých spisech ostatní cestovatele a připomenout jim, aby byli krajně opatrní při dopravování kurare a jiných jedů. Myslel vždycky mnohem víc na jiné než na sebe. Pak začal přemýšlet, jak by se láhve daly lépe uzavřít. Zerepe, jenž se z misie vracel s pěkným pašíkem na rameni, viděl z dálky, jak Alexandr na břehu sám pere své prádlo. Tentokrát to zřejmě nesvěřil žádnému Indiánovi. Napřed chtěl Zerepe utéci, potom však slyšel, jak Bonpland říká: „To tedy bylo bláznivé štěstí! Štěstí přímo nepředstavitelné!" A Zerepe se zastavil a naslouchal. „Tak už konečně s tím svým štěstím přestaň!" odpověděl Alexandr. „Kdybych se nebyl o kurare tak důkladně poučil, byl bych přece do té ponožky vlezl. A žádné štěstí na světě by mně v tom nebylo zabránilo!" „Já nevím, co pořád máš proti štěstí," zvolal Aimé zoufale. „Copak snad nebylo štěstí, že vršek ponožky byl plný toho neřádstva?" „A kudy jinudy se to tam mělo dostat než vrchem?" dopálil se Alexandr a máchal ponožku a košili, aby voda vyplavila lepkavý jed. „Pro vědce není jiného štěstí než jeho vědění! To čemu ty říkáš štěstí, je jen démonický duch, kterému Indiáni kolem Orinoka říkají Kačimana. Od Kačimany si slibují všechny výhody pro své sobectví, kdežto zlý duch Cholokiamo jim podráží nohy a bledým tvářím ze zlomyslnosti dokonce otevírá láhve s kurare. Přenechej Indiánům víru v duchy, strašidla a démony a drž se raději skutečností!" 122

Zerepe naslouchal jako zkamenělý. Byl sice vychován v křesťanské víře, ale to mu nebránilo věřit skálopevně v moc duchů Kačimany a Cholokiama. Příliš často slyšel v temnu lesů posvátné rohy z pálené hlíny. Jejich hlas prosil dobrého ducha Kačimanu, aby dal na palmách narůst více ořechů. A nesmazatelně se mu do paměti vryla podívaná, kterak stařešinové kmene uškrtili dívku, protože se podívala na ony posvěcené bohoslužebné rohy, což bylo indiánským ženám zakázáno pod trestem smrti. Veliká byla moc duchů v pralesech. Rozhodovali o životě a smrti lidí. Bílí muži v ně nevěřili. Zerepe však má víc rozumu. Ví, že duchové jsou. Chtěl bílé muže usmrtit. Běloši však byli prohnanější než on, Zerepe. Kurare včas objevili. A objeví jistě i v budoucnosti všechno, co by na ně nalíčil. Když bílý muž, kterého jeho přítel nazývá jménem Alexandr, promluvil tak opovržlivě o velkém duchu Cholokiamovi, Zerepe zděšeně couvl. Co kdyby Zerepe ty bělochy vydal pomstě zlého ducha? Bylo by jen třeba přimět oba bílé muže, aby se Cholokiamovi nějakým způsobem rouhali. Pak by je pronásledoval sám Cholokiamo, duch předků jeho národa, stíhal by je, kamkoli by se obrátil a neustal by, dokud je neusmrtí. Zatímco otáčel pašíka na rožni, neustále přemýšlel o svém plánu - a když Alexandrovi nesl kus pečené kýty, už věděl, co má udělat. „V horách za řekou," začal, „je jeskyně s mnoha mrtvými. Celý národ tam je pohřben v koších. Kromě páterů misie je ještě žádný běloch nespatřil." „Máš na mysli kostry v Ataruipské jeskyni, že ano?" odpověděl Alexandr. „Ty, které přinesly tolik trápení páteru Zeovi z misie?" „Jak mohou mrtví trápit misionáře?" ptal se Aimé a začal jíst. „Někdo viděl pátera Zeu u těch mrtvých a udal ho v Angosture," vysvětlil Alexandr. „Tvrdilo se, že pod ty kostry schoval velký kostelní poklad. Je to samozřejmě nesmysl, protože páter Zea je stejně chudý jako jeho farníci, které učí modlit se a zpívat. Ale celé orinocké údolí se bojí ataruipských mrtvých. Kdekdo věří, že každého, kdo poruší jejich klid, stihne kletba. Mám dojem, že soud v Angosture na základě té směšné pověry nabyl přesvědčení, že člověk, který vyhledal tak 123

zlopověstné místo, tam chtěl něco ukrýt. Dokud páter Zea ty mrtvé neviděl, žil zde v míru a pokoji. Od té doby však je pořád podezírán a nekonečné výslechy mu hrozným způsobem ztrpčují život v misii." „Zajímavá jeskyně," mínil Aimé. „Mám dojem, že z ní kouká dobrodružství." Zerepe se dychtivě vmísil do hovoru. „Znám bezpečnou cestu," řekl živě. „Stačí projet prvními dvěma peřejemi. Pak to je už jenom kousek pěšky." Alexandr si ho upřeně prohlížel. „Já jsem myslel," řekl nedůvěřivě, „že se všichni Indiáni té jeskyně bojí?" Zerepe se rozpačitě ušklíbl. „Bojí se jí jenom divocí Indiáni," zalhal pak. „Dobrá. Když nás povedeš," rozhodl Alexandr, „můžeme ráno vyrazit." Zerepovy oči žhnuly triumfem nenávisti. Zažene bělochy jako mouchy do pavučiny velkého ducha Cholokiama a bude se kochat pohledem na to, jak je duch pomalu zabíjí. Zerepe vychutná pomstu, pomstu za to, že ho zesměšnila dívka. A nikdo na jeho rukou nenajde krev.

124

Návštěvou u ataruipských mrtvých Následujícího jitra pluli kolem zeleného ostrova s vysokánskými palmami, jejich lesklé listy čněly jak péřové chocholy strmě do oslnivého světla oblohy. Vodopády hřměly jako mořský příboj a kánoe s nákladem povykujících papoušků a zděšených opic se houpala a seskakovala po obrovském stříbrném schodišti peřejí. Pestré duhy se klenuly jako mosty přes lesklou pěnu, z níž stoupala pára. Zerepe zarejdoval k žulové stěně a kázal nahým veslařům, aby člun vytáhli na písek. „A tudy máme nahoru?" zeptal se nevěřícně Aimé a pátravě hleděl na černé holé skály, jež se strmě zvedaly nad běsnící řeku. „Mrtví si zvolili bezpečný úkryt," potvrdil Alexandr. Ze stěny vyčnívaly velké krystaly živce jako kulaté, do skály zatlučené hřeby. Po nich šplhali nahoru. Aimé nezvyklou námahou hekal. Pot mu vyrážel po celém těle. Na skalním výčnělku se zastavili. Chtěli si po krkolomném výstupu oddechnout. „Vědec," řekl Alexandr a sušil si kapesníkem čelo a zátylek, „bez trénovaných svalů, bez gymnastické mrštnosti, bez odvahy a bez vytrvalosti by v našem případě byl bezmocný a v koncích. Z toho je vidět, že nestačí, když naše školy cvičí takřka výhradně intelekt a zanedbávají výchovu charakteru a zdravého těla. Kdyby neduživý a bojácný vědec stanul před těmito skálami, nač by mu byla sebevyšší inteligence?" „Takový vědec," uvažoval nahlas Aimé, „by asi zůstal dole; a vrcholy, na které se neumí dostat, by prohlásil za díla ďábelská." „Je to nejjednodušší metoda," přisvědčil Alexandr, „jak se v životě vyhnout každému skutečně lidskému úkolu." Sáhl po dalším krystalu a vytáhl se kus výš. „Bohužel," dodal, „je to metoda velmi oblíbená a rozšířená." Když dosáhli vrcholu kopce a ohlédli se, málem nebyli s to dýchat. 125

Jednak únavou, ale spíš proto, že jim nádhera tropického panorámatu vyrazila dech. Hluboko pod nimi leželo ostrovní moře Orinoka, zelené smaragdy, zasazené do širokých pásů stříbra. Za nimi se prostírala kvetoucí savana až do nekonečnosti oparem zahalených obzorů. Husím pochodem došli po úzké kamenité pěšině k jakémusi svahu. Tam se klenul kamenný baldachýn nad vchodem do jeskyně. Alexandr poznal, že tuto sluj musela před dávnými časy vymlít ve skále mocná řeka. Listnatý les mohutných stromů pronikl z údolí až sem nahoru. Kamennou bránu zdobily vonná vanilka a girlandy bignonií. Vstoupili se zatajeným dechem. Zerepe a další Indián, který je provázel, zůstali venku a čekali. Občas sebou bojácně trhli, protože z jeskyně tu a tam neslyšně jako stín vyletěl gvacharo. Alexandr a Aimé spatřili stovky čtverhranných košů jemně spletených z řapíků palmových listů. Počítali je a zjistili, že jich je víc než šest set, rozličných velikostí. V koších našli skrčené a dokonale zachovalé kostry, jimž nechybělo ani žebro, ani jediná kůstka prstu. Kosti byly potažené jakousi červenou barvou. Jiní mrtví vypadali jako-mumie. Byli napěchováni do vonných pryskyřic a obaleni listy banánovníku. Mezi koši s mrtvými stály urny přes metr vysoké. Byly z šedozeleného, napůl páleného jílu a ucha měla tvar kajmanů a hadů. Alexandr měl dojem, že v každé urně je společně pohřbena jedna celá rodina. Od doby pohřbů nemohlo uplynout víc než sto let. Byly to poslední zbytky velkého bojovného kmene Aturů. Ustoupili svého času do skalisté samoty před Karaiby, kteří je pronásledovali. Postupem doby národ Aturů, kdysi tak veliký, zanikl a o jeho existencí už nesvědčilo nic než tato tichá hrobka a prastarý papoušek, chovaný na maypurské misii. Mluvil hromadu slov, jimž nikdo nerozuměl, protože - tak ujišťovali Indiáni - to jsou slova aturská. Alexandr vzal z košů několik lebek a vynesl je na světlo před sluj, aby si je mohl dobře prohlédnout.

126

Zerepe se nevyzpytatelně usmíval, když spatřil Alexandra s lebkami. Druhý Indián se na Alexandra rozkřikl: „Zanes je zpátky! Nebo jsi synem smrti!" A zděšeně se dal na útěk. Běžel vzhůru po stezce, kterou přišli, a nepřestal křičet: „Duch mrtvých se pomstí! Nedotýkejte se mrtvých! Jste ztraceni!" Alexandr se divokým křikem nedal vyrušit ani na okamžik a zkoumal lebky. Až na dvě to byly typické indiánské hlavy. Ty dvě, jejichž tvar se od ostatních lišil, mohly patřit mesticům, kteří se oženili s aturskými ženami a až do smrti sdíleli osud Aturů. „Zerepe!" zvolal Alexandr. „Ano, pane?" „Vezmeme pár košů s sebou! Pojď sem!" Zerepe stál jako přikovaný. Výsměšný, škodolibý úsměv, jenž mu 127

do této chvíle hrál v obličeji, rázem zmizel. Jeho tvář zkameněla v masku hrůzy. To, co Alexandr chtěl, by znamenalo i jeho smrt! „Ne," zvolal, „pane, to přináší neštěstí!" „Já myslel, že se nebojíš. Nejsi snad křesťan? Máš špatné svědomí?" Zerepe koktal. „Nikdo se jich nesmí dotknout! Ani křesťan!" „Jsme vědci," opáčil mrzutě Alexandr. „Je důležité zachovat pro vědu alespoň několik koster tohoto vyhynulého národa." „Ne! Ne! Ne!" Zděšený Zerepe vzal nohy na ramena a pádil za svým uprchlým soukmenovcem. Alexandrovi nezbylo než naložit koše Bonplandovi a sobě. Vzali s sebou několik lebek, kostru dítěte asi sedmiletého a kostry dvou dospělých. S tímto nákladem se vydali na nebezpečnou zpáteční cestu. Obrovské mraky hmyzu se vznášely jak narudlá fosforeskující mlha nad temnými svahy. Hustě porostlá půda žhnula ohněm světlušek, jako by se hvězdná obloha byla snesla na zem. Cestou řekl Alexandr: „Tak umírají pokolení lidská. Tak zaniká zvěst o národech. Květy kultury zvadnou, umělecká díla rozpráší vichřice času. Ale věčně klíčí nový život v klínu země. Neúnavně vydává plodná příroda nová poupata a nic nedbá, zda se člověk, tvor věčně rozháraný, dopouští polního pychu a rozdupává zrající plod." Když se vrátili do tábora, nebylo po Indiánech ani vidu, ani slechu. Všichni zmizeli. „Rychle!" řekl Alexandr. „Zabalíme koše do nových rohoží a nikdo nebude vědět, co v nich je. Indiáni jsou tou svou bláznivou pověrou tak posedlí, že by byli s to nechat nás jet do Angostury samotné!" „Ty nevěříš v kletbu mrtvých?" otázal se Aimé, když balil koše do pokrývek z pletené palmové slámy. „Nesmysl," odpověděl Alexandr. „Badatel, jenž věří v kletby, přestal být vědcem!"

128

Vražedná malárie Alexandr korunoval den ukázkou mistrné diplomacie. Přesvědčil rozčilené Indiány, že jim nehrozí žádné nebezpečí, pojedou-li s ním a s Bonplandem, neboť kostry z jeskyně vynesl on a Bonpland - a nikoli oni. „Mrtví přivolají kajmany a potopí člun!" hrozili rozhněvaní naháči. „Jsou-li ti nebožtíci opravdu tak mocní, jak tvrdíte," odporoval Alexandr, „dokáží také spravedlivě rozeznat, kdo je vinen a kdo je nevinný. Poručí tedy kajmanům, aby sežrali jenom mě a mého bílého bratra! Protože vy nemůžete za to, co my ve vaší zemi děláme!" Přesvědčování trvalo až do půlnoci. Ráno Indiáni dopravili člun na řeku a na palubu kánoe odnosili ptačí klece a opičí posady, zatímco Alexandr a Aimé dopravili do člunu nevinně vypadající, v rohožích zabalené „koše nebožtíků" spolu s bednami a kufry, s herbáři a jinými poklady. Když byli připraveni k odplutí, chyběl Zerepe. Alexandrovi bylo v mžiku jasné, že utekl ze strachu před mrtvými. Nedůvěra Indiánů zase ožila a znova se zdráhali plout s nimi. Alexandr přiostřující se situaci zachránil žertem: „Chcete snad běžet za zamilovaným mladíkem, který po lesích hledá svou upláchlou dívku? Zerepe slyšel křičet papouška a myslel, že se děvče jenom schovalo a teď si z něho dělá dobrý den." Indiáni se dali do smíchu a řekli: „Opravdu, není oč stát. Zerepe se na člun nehodí. Není to muž, ale blázen!" Ponořili pádla do hrnoucích se vln a kánoe byla za chvíli uprostřed proudu. U kormidla seděl starý Indián s vrásčitou, deštěm a větrem ošlehanou tváří. Alexandrovi velmi záleželo na tom, dostat se co nejrychleji z oblasti ataruipských mrtvých. Bylo by Zerepoví podobné, kdyby na ně poštval divoké pobřežní kmeny, pro něž pohřebiště ve skálách znamenalo nedotknutelnou svatyni. „Troufáš si," otázal se kormidelníka, „proplout peřejemi?"

129

130

Stařec se podíval na klece, na kufry, na rance zabalené do rohoží; potom se zahleděl na tenké dno, kterým už začínala prosakovat voda; pak chvíli upřeně zíral do tváře Alexandrovi, jako by přemýšlel, proč ten běloch najednou tak pospíchá. Nakonec lhostejně přikývl. Člun mu nepatřil, a když si ta bledá tvář chce v peřejích zlomit vaz, není to jeho starost. Hnali se vstříc hřímajícím kataraktům, které na délku mnoha kilometrů měnily řeku v peklo vírů a dravých vodopádů, v peklo vylepšené zákeřnými skalnatými mělčinami, vyvrácenými stromy, příkrými útesy a žulovými balvany s ostrými hranami. Vrávorající kánoe se vrhla do peřejí. Byla to jízda na život a na smrt. Když byli uprostřed hukotu vroucí a dunící vody, přihnala se tropická bouře s průtrží mračen. Blesky bily před nimi a za nimi. Opičky v posadách pronikavě ječely a vedle drkotajícího člunu se nořily z hlubin prastaré hlavy obrovských kajmanů. Aimé si vzpomněl na mrtvé a mrazilo ho, ačkoli bylo dusné vedro. Kdykoli blesk osvětlil tvář starého muže v zádi člunu, vždycky se mu zdálo, že u kormidla sedí smrt. Pak si uvědomil, že má horečku. Sáhl si na zápěstí a napočítal sto šedesát tepů za minutu. Když nadešla noc, měli peřeje za sebou. Bouře se rozplynula a pod jasným hvězdným nebem se jejich hodná kánoe nechala unášet proudem. Aimé tomu záchvatu horečky nepřikládal žádnou důležitost. Příštího dne už zase sbíral rostliny v deltě řeky ústící do Orinoka a pitval třímetrovou mořskou krávu bez ohledu na to, že leje jak z konve. Z tropické konve. Alexandr pokračoval ve vyměřování Orinoka. Jeho deník se plnil dalšími sloupci číslic. Řeka byla široká pět kilometrů. Sedmadvacet stupňů činila teplota vody, podle jejíchž břehů stáli plameňáci a čejky jako vojáci na stráži. Provázeni mraky rojících se moskytů, kteří jim ve dne v noci pili krev, přibyli po sedmdesáti pěti dnech dobrodružné říční plavby do přístavu města Angostury, jež se dnes jmenuje Ciudad Bolívar. Město Bolívar. Vyplatili Indiánům mzdu a dali odnést zavazadla do města. 131

Tajemník místodržitele provincie Guayany je ubytoval ve svém domě. Úplně vyčerpaní klesli do postelí. Po desíti týdnech nocování mezi hroznýši, vampýry, kajmany a jaguáry měli poprvé zase pocit bezpečí. Teď teprve cítili, co mají za sebou. Spali dlouho do bílého dne. Bonplanda probudilo drkotání jeho vlastních zubů. Měl vysokou horečku a blouznil o ataruipských mrtvých, kteří ho pronásledují. Že by se jejich kletba přece jen naplnila? Alexandr přecházel neklidně sem a tam. Dělal si trpké výčitky. Místo aby zůstali v mírném podnebí Sierry Nevady u Meridy, trval na tom, že se pojede proti proudu Orinoka. Bude jenom jeho vina, staneli se něco Bonplandovi. Znova a znova musel myslet na to, že jiný botanik, Linnéův žák Loffling, padl nedaleko Angostury za oběť nebezpečně malárii. Aimé vůčihledně scházel. Alexandr se nehnul od jeho lůžka. Napájel ho chladnou citrónovou a ananasovou šťávou. „Jestli umřu," šeptal Aimé, „napiš mé mamince, že jsem na ni vždycky myslel, Křemínku!" Ani jednomu, ani druhému nebylo divné, že oslovil Alexandra jménem, kterým ho volali v dávném dětství. „Neumřeš, Aimé," řekl Alexandr. „Měl jsi vždycky štěstí!" Nemocný odmítavě mávl malátnou rukou. Snažil se usmát, ale výsledek snahy budil spíš dojem zoufalství. „Často jsme se, Křemínku, přeli," odpověděl ztěžklým jazykem, „zda je lepší štěstí, nebo vědění. Ty jsi vždycky štěstí odmítal. Pamatuješ, cos říkával: 'Člověk může počítat jen s tím, co dokáže vlastní silou.' Teď bych byl moc rád, kdybych jako lékař věděl aspoň něco o té zákeřné horečce, a nemusel se spoléhat na štěstí!" „Věda jednoho dne zjistí, odkud se ta horečka bere, na to se můžeš spolehnout!" utěšoval ho Alexandr a dal mu napít odvaru z kůry chinovníku, kterou Aimé svého času sám nasbíral a vzal s sebou. Ještě sto let mělo uplynout, než vědci záhadu malárie rozřešili. Do té doby nikdo nedovedl nemoci předejít - a z léků pomáhal jen jediný, totiž kůra stromu, kterému říkáme chinovník. Jméno je odvozeno od indiánského slova „kinu", což ovšem znamená stromovou kůru vůbec. Alexandr se otázkou malárie vydatně zabýval. Ale na stopu původce a šiřitele nemoci nepřišel. I on sám malárií onemocněl, dávka silného 132

výtažku chinovníkové kůry, smíšeného s medem, ho však ochránila před dalšími záchvaty horečky. Aimé, jenž zároveň trpěl také úplavicí, si sám ordinoval léčivé byliny a lektvary. Alexandr ty medicíny osobně připravoval a ošetřoval ho dnem i nocí jako bratra. Spojenými silami chorobu přemohli. Po týdny byl Aimé v nebezpečí smrti, ale pak byl zachráněn. Po nocích mučivých horeček platila jeho první myšlenka herbářům. „Musíme zpátky do Cumaná!" řekl. „Zůstaneme-li zde ještě déle, všechny rostliny propadnou zkáze. Nebudu mít klid, dokud naše sbírky nebudou na cestě do Evropy!" „Prohlédl jsem tvoje herbáře, Aimé," odpověděl Alexandr, „Víš, kolik rostlin jsi určil?" Aimé potřásl hlavou. V počtech nebyl nikdy honěný. „Včetně duplikátů jsi uspořádal dvanáct tisíc exemplářů," řekl Alexandr. „Z toho je tři tisíce pět set druhů vědě dosud neznámých. Dovedeš si představit, co to znamená?" Aimé pokrčil rameny. „Nebýt plísní, všekazů a vlhkosti," povzdechl si, „měl bych jich třikrát tolik!" „Až do poloviny století, vážený příteli, bylo vědecky podchyceno všeho všudy jen osm tisíc druhů. Svou prací jsi se stal jedním z čelných botaniků světa!" „Teď chápu," zvolal Aimé, „proč jsi mě tak houževnatě ošetřoval! Chceš se účastnit mého triumfálního vjezdu do Paříže!" „Přesně tak!" smál se Alexandr. „Ale na Orinoco tě už nepustím!" Aimé souhlasil. „Tak pojedeme přes savanu!"

V zajetí pirátů

Dlouhá karavana soumarů se sunula tichým krajem. Byla to rovina, i když se zdálo, že je zvlněná, ba že se houpe. Zrcadlení vzduchu předvádělo svá kouzla. 133

Na zavazadlech, nesených soumary, seděly opice a snažily se trhat červené, jedlovým šiškám podobné plody místních palem, které karavana míjela. Třetího dne dorazili - uprostřed nekonečné savany - ke karaibské misii. Indiánské ženy neměly na sobě nic než pás široký na dva prsty, jejich muži však byli oblečeni ve šmolkově modré kusy látky, které jim splývaly od boků. Atletická těla měli pomalovaná červeným barvivem. Alexandrovi připomínali sochy dávných Řeků a Římanů. Zeny obklopily karavanu a škádlily opice. Když viděly, že Aimé má špendlíky - potřeboval je k připevňování rostlin na papír, aby rostlina potom i pod tlakem lisu zachovala určenou podobu - začaly o ně slovy i posuňky škemrat. Sestra Alžběta bratříčka včas vycvičila, že se neříká ne, po-žádá-li o něco žena. Aimé tedy špendlíky štědře rozdával. Mladším i zralejším dámám divočiny chyběly však jakékoli kapsy, neboť na sobě neměly ani nit. Byly jenom červeně pomalované a křiklavá barva podle indiánských módních předpisů dokonale nahražovala večerní šaty. Z nedostatku jiných možností použily indiánské dámy jako jehelníčku svých úst, přesněji: dolního rtu; jednou rukou ret natáhly, druhá ruka ret špendlíkem propíchla tak, že hlavička špendlíku zůstala uvnitř. Když Aimé rozdal všechny špendlíky, které mohl postrádat, obdarované ženy se rozutekly. Vesele se smály a byly velmi pyšné na to, jak pěkně jim sluší ježatý knírek špičky špendlíků, čnějící z dolního rtu. V následujících hodinách se Aimé velmi často přistihl při tom, že si jezdí jazykem po vnitřní straně dolního rtu. Když si představil, že by tam mohl mít zabodnuté špendlíky, vždycky se bolestně zašklebil. Potom dospěl k úvaze, že zvyk vzájemného líbání do této cudné krajiny ještě asi nepronikl. Jinak by byl toho večera jistě občas zaslechl místní mládence křičet. Jeho rozmarné úvahy a pozorování vzaly příštího rána nemilosrdný konec. Alexandr, jenž vstal dřív než Aimé, se prudce hádal s Indiány, s honci soumarů čili mezkaři. Jeden křičel a rámusil přes druhého a Aimé se nemálo zděsil, když zjistil, oč jde: Indiáni nějakým způsobem přišli na to, že jeden ze soumarů nese kostry, pocházející z Ataruipské jeskyně. Mrtví nedali pokoj! 134

Alexandr Indiánům tvrdil, že v rancích zabalených do rohoží jsou kaj maní kůže a kosti mořských krav. Nevěřili mu. „Čicháme pryskyřici, do které jsou balzamováni mrtví!" křičeli. Alexandr musel dojít pro mnichy misie, aby upokojili Indiány, kteří se na něho už málem sápali. „Naši příbuzní," prorokovali, než se dali na pochod, „nepůjdou tam, kam mají jít!" Po třináct dní neviděli nic než rovné, beznadějné plochy savany. Byli pouhých osm stupňů nad rovníkem a Alexandr přemýšlel, jak by se tyto obrovské prostory daly zúrodnit: vysadit pásy stromů a keřů, hloubit studny, vybudovat zavlažovací průplavy... „Jsem přesvědčen," prohlásil nakonec, „že velká část této roviny bude jednoho dne úrodnou, kvetoucí zemí - až se najde energická vláda." „Od okamžiku, kdy Evropané tuto zemi dobyli a ovládali," odpověděl Aimé zamyšleně, „pudilo je sem jediné přání: zbohatnout rychle a pohodlně. Proč jsme našli Ataruipskou hrobku naprosto netknutou? Protože mrtví neměli u sebe pranic cenného! Prozkoumat kostry jen proto, aby se zjistilo, kdy se zde Indiáni usadili a kde je jejich pravlast - to se většině Evropanů zdá zbytečným mařením času. Stejně zbytečné jako hloubení studní, zřizování zavlažovacích průplavů, založení zdravého zemědělství a plánovité zalesňování." „Ale zásoby zlata nejsou nevyčerpatelné," odvětil Alexandr. „V šestnáctém století Španělé dobývali v Peru zlato po způsobu hornickém, jenže nekutali v dolech, nýbrž v hrobkách. Pátrali po nich, jako se jinde pátrá po nerostných ložiskách, a vytahali z hrobů spousty zlata v miliónových hodnotách. Pohřebiště jsou zpustošená, staré kultury zničené. Ptám se sám sebe, zda snad jednoho dne pluh a motyka nedobudou tyto obrovské prostory pro zemědělství a pro novou kulturu. Věřím, že teprve potom bude možno mluvit o opravdovém dobytí Jižní Ameriky!" „Byl by to krásný úkol pro botanika," uvažoval Aimé nahlas, „usadit se někde na tomto kontinentě a začít jako průkopník se systematickým zakládáním plantáží." Čím déle o tom mluvil, tím víc se pro tuto myšlenku rozohňoval. Líčil budoucnost tak živě že Alexandr v duchu 135

viděl, jak z pečlivě vybraných semen vyrážejí užitkové rostliny, jak se zelenají plantáže pomerančovníků, citroníků, ananasů a banánů, jak rostou keře čajovníku a lesy kokosových palem. Hudba budoucnosti zaplašila poslední zbytky malárie, a když vjížděli do jihoamerické Barcelony na severním břehu Venezuely, byl Aimé tak zdravý a silný jako za oněch časů, kdy ještě v La Rochelle jedl sladký chléb z maminčiny pece. Z Barcelony do Cumaná bylo už jen, co by kamenem dohodil. Aimé již začal počítat hodiny, které je dělí od chvíle, kdy budou moci svěřit sbírky některé ze španělských pravidelných poštovních lodí, která dopraví drahocenný výtěžek jejich práce do Evropy. Ale něco neklapalo. Neštěstí se jim lepilo na paty. liž v den příjezdu do Cumaná se Alexandr složil. Musel do postele, protože to vypadalo na tyfus. Na další cestu zatím nebylo pomyšlení. Sotva se Alexandr trochu zotavil, odvážili se vyjet koňmo k horkým sirným pramenům na úpatí hor. V řece Naricualu kajmani strhli do hlubin a rozsápali překrásného koně, kterého Alexandr vedl za otěže. Příhoda Alexandrem otřásla. Začal být nesvůj a s obavami myslel na Bonplandovy i na své vědecké sbírky - nejbohatší, jaké vědecká výprava vůbec kdy v Jižní Americe shromáždila. Zmocnil se ho neurčitý strach. Už ani jediný den nechtěl zůstat v Barceloně. Najali otevřený plachetní člun, jenž měl právě vyplout s nákladem kakaových bobů do Cumaná, a dopravili na ně) bedny a koše, nástroje, ptactvo i opice. Za nádherného počasí opustili večer ústí Ria Neveri. „Málem bych už začal věřit, že se ataruipští mrtví na nás opravdu zlobí," řekl Aimé a mrkl na koše s lebkami a kostrami. Alexandr odpověděl: „Když vědec pracuje, milý příteli, je na tom stejně jak voják za bitvy. Vždycky musí počítat s tím, že na bojišti padne. Proto jedná moudře, stará-li se o to. aby výsledky jeho práce byly včas v bezpečí. Výzkum si žádá oběti. Ale většině mužů a žen, kteří padnou za vědu v té nehlučné, tiché bitvě, se nedostane ani pomníčku. Lidstvo se více zajímá o hrdiny hlučných válek, jako by jen v nich byla sláva a velikost lidského pokolení." Sotva domluvil, když se ze zálivu ostrova Borrachy vynořil dvoustěžňový koráb a hnal se s plnými plachtami proti nim. Rány z 136

pušek se začaly rozléhat. Kulky pěnily vodu vlevo a vpravo od jejich člunu. „Piráti!" vykřikl kormidelník vyděšený k smrti a strhl plachtu ze stožáru. „Jsme ztraceni!" Loďka pirátů se přitočila k jejich člunu. „Jako vědec protestuji proti tomuto zákeřnému přepadení!" rozhořčil se Alexandr. Námořníci si ho vůbec nevšímali. S napřaženými puškami skočili na člun. „Co je v těch bednách? Co máte v těch koších?" křičeli na kormidelníka. Pak našli žoky s kakaovými boby. „Kontraband! Půjdete s námi!" Ústí pušek se obrátila proti Alexandrovi. „Náklad je zabaven! Marš ke kapitánovi!" Alexandra i Bonplanda dopravili na dvoustěžník. Alexandr soptil vzteky — tím víc, čím jasněji si uvědomoval svou bezmocnost a zoufalství. Kapitán seděl ve své kajutě a vyslechl Alexandrův protest s klidným úsměvem. Potom řekl -už bez úsměvu, ba s jízlivým výsměchem: „Jste-li vědci, nač potřebujete metráky kakaových bobů? Je mojí povinností zatknout vás, zabavit náklad člunu a odvézt vás do Kanady." „Do Kanady?" Alexandr div neotloukl své průkazy kapitánovi o hlavu. „Je zajímavé, že jste pod ochranou španělské vlády, barone Humboldte. Jelikož jste Němec, jste tedy dvojnásob podezřelý. Politika právě ve vašem případě nepřipouští žádných výjimek!" Teď ztratil Alexandr zbytek sebeovládání. Nikdy ještě ho Aimé neviděl tak hořet vzrušením. Bylo to, jako by Alexandr vznášel obžalobu proti celému světu, když volal: „Ze všech surovostí, kterých jsou lidé schopni, je nejodpornější a nejpodlejší ta, která potlačuje svobodu vědeckého bádání a myšlení. A stejně odporná je tyranie páchaná pod pláštíkem politiky. Dvojnásobně odporná však je pomstychtivost, vy-stupuje-li pod pokryteckou záminkou nějaké vyšší povinnosti!" Aimé smrtelně zbledl. Kapitán nevypadal na to, že by si nechal líbit takový tón a takové řeči. Teď už asi každou vteřinu dá rozkaz 137

uvrhnout oba cestovatele do želez. Denní světlo spatří znova patrně až v Kanadě nebo bůhvíkde jinde. A do té doby budou všechny herbáře už dávno zplesnivělé. Aimé si vzpomněl na kletbu ataruipských mrtvých. Na stole před kapitánem ležela jeho pistole s nataženým kohoutkem. „Obávám se, pane barone," řekl kapitán mrazivě a sáhl jakoby bezděčně po zbrani, „že mi na mé vlastní lodi míníte dělat nepříjemnosti. Bylo by to mrzuté - pro vás!" Odmlčel se, podíval se ke stropu a naslouchal. Nahoře na palubě totiž najednou zavládl jakýsi rozruch. Dveře kajuty se rozletěly. Námořník přiskočil ke kapitánovi a zašeptal mu něco do ucha. V téže chvíli zaduněla odkudsi z moře mocná dělová rána. Kapitán se upřeně podíval na Alexandra. „Počkáte zde, dokud se nevrátím!" poručil. Pak rychle vyběhl po schodech vedoucích na palubu. Po čtvrthodině, která byla mučivější než pralesní noc s moskyty, se kapitán vrátil s cizím námořním důstojníkem. Britská válečná korveta Hawk stopla pirátskou loď. Anglický důstojník žádal vydání zajatců i venezuelského nákladního člunu. Alexandr i Aimé nastoupili druhou jízdu veslařským člunem, tentokrát k anglické válečné lodi. „Já už se nedivím vůbec ničemu," prohlásil Aimé. „Ale hůř než u těch všivých pirátů se nám vést nemůže." Vyšplhali na palubu korvety Hawk. Kapitán jim vyšel vstříc. Alexandr řekl své jméno. Kapitán zpozorněl. Pak se představil: „Garnier," řekl, a otázal se: „Vy jste ten přírodovědec Alexandr Humboldt?" Alexandr přisvědčil a oplatil otázku otázkou: „Nejste vy snad ten kapitán John Garnier, který doprovázel Jiřího Vancouvera na jeho velké objevitelské cestě v severním Pacifiku?" „Ano, to jsem já," odpověděl a zasmál se. Pak si oba potřásli ruce jako staří kamarádi, kteří sloužili každý na jiné frontě boje o poznání neznámé země. Garnier přijal Alexandra i Bonplanda jako dobré známé. Představil jim své důstojníky. Někteří z nich pronikli svého času s poselstvím hraběte Macartneyho hluboko do nitra Číny. 138

Netrvalo dlouho a Alexandr a Aimé kouřili doutníky, popíjeli visku a vyměňovali zkušenosti i poznatky s muži, kteří se potloukali a protloukli všemi nejnebezpečnějšími kouty světa. Při loučení daroval kapitán Garnier Alexandrovi na památku stoh papíru. Byly to takzvané efemeridy, přehledné tabulky udávající souřadnice planet - souřadnice předem vypočítané. Takové „hvězdné mapy" Alexandr kdysi marně sháněl ve Francii a ve Španělsku. Teď je tedy má a umožní mu důležitá hvězdářská pozorování... Alexandr byl radostí bez sebe. Místo aby byli ve tmě podpalubí vlečeni do Kanady, Alexandr i Aimé pluli - včetně kakaových bobů - v záři červánků do Cumaná. Papoušci pleskali křídly, opice tleskaly rukama. Aimé se drbal za uchem a povzdechl si: „Až budu v La Rochelle vyprávět, co všechno jsme zažili, má hodná maminka bude povážlivě potřásat hlavou a řekne: Aimé, Aimé, člověk by řekl, že ses narodil v kraji tourainském, odkud pocházejí největší baroni Prášilové celé Francie. Nikdo by neřekl, že ses narodil v líbezném kraji vinic, v La Rochelle, v domově tvého ctihodného otce, který toho za celý život nenalhal tolik, co ty za tři minuty!"

Každý z nás je Kolumbus ...

Alexandrova důvěra ve štěstí byla nyní ještě menší než jindy. „V době, kdy se moře hemží raubířskou sebrankou, v době, která nerespektuje ani neutrální cestovní pasy, ani neutrální lodi, musíme své sbírky rozdělit a poslat je co nejrůznějšími cestami," řekl ve vile, kterou jim pohostinné Cumaná dalo velkoryse k dispozici. A hned začal rozebírat herbáře. „Ty dva a půl tisíce travin a bezkvětých rostlin bych poslal do Londýna," navrhl. 139

Aimé koukal z terasy na moře a přes moře. Hnědí pelikáni velikosti labutě se slétali k rybolovu na pláže a přistávali za lesem šestimetrových kaktusů. Aimé se obrátil k Alexandrovi a zmohl se na námitku: „Nechápu tě! Trháš celou práci. Až dosud všechno šlo hladce a nevidím důvodu..." „Bylo by dobře, kdybys ty své dva botanické tlustospisy konečně opsal!" Aimé nevěřil svému sluchu. „Opakovat ještě jednou ty tisíce systematických popisů?" zvolal zděšeně. „Ale bratr Gonzales nás přece ujistil, že všechny bedny dopraví bezpečně do Evropy! Myslíš si snad, že se na něho nemůžeme spolehnout?" „Měl by ses, Aimé, konečně naučit, že spolehnutí je jen na to, co uděláš sám. Jistěže náš přítel františkán Gonzales je spolehlivý. Ale je spolehlivé i moře? Nebo tvé vroucně milované štěstí?" „I každé jiné lodi se může přihodit neštěstí - nejen té poštovní, na které pojede Juan Gonzales." „Ale čtyři lodi, pane botaniku, se mi zdají bezpečnější než jedna!" poučoval ho Alexandr. „Dávej pozor! Skalňáky, papoušky, manakiny, tukana a opice dáme s sebou generálu Jeannetovi. Pojede francouzskou bitevní lodí a může pověřit dva námořníky, aby zvířata ošetřovali a krmili. Od čeho je generálem? Kdyby se jeho loď dostala do křížku s Angličany, kteří ji honí, zachránili jsme alespoň rostliny, bedny s nerosty, sbírky hmyzu a naše záznamy. A pro případ, že by ses přece jenom rozhodl své knihy opsat, ponecháme si jeden exemplář a druhý dáme s sebou bratru Gonzalesovi." Aimé přistoupil k psacímu stolu. Obřadně a trochu mrzutě přiřízl brk růžového pera plameňáka a namočil pisátko do kalamáře. „Starý pesimisto!" bručel přitom a podíval se na hrůzostrašný balík listů, práci mnoha měsíců, které měl nyní doslova opsat. Generál Jeannet dal dopravit zvěřinec na palubu své válečné lodi. „Vlastně mám jiný úkol," řekl, „ale baron Humboldt do mne tak dlouho hučel, až mi nezbylo nic jiného než svolit. Rád bych viděl člověka, který by dokázal tomu mužskému něco odepřít. Nu, pro pařížské rošťáky bude velké povyražení škádlit ty opice ve zvěřinci botanické zahrady." 140

Bohužel to dopadlo jinak. Opice i vzácní ptáci, kteří se ve společnosti Alexandra a Bonplanda cítili tak dobře, nesnesli těžké prostředí válečné lodi. Zvířata zakrátko uhynula. Z veselé, nádherně pestré chasy se do Paříže nedostal ani jediný exemplář. První zásilka obou přátel byla ztracena. Alexandr zatím čekal na poštovní loď z Coruñe. Aimé psal ve dne v noci. Když udělal závěrečnou tečku, přišel bratr Gonzales. „Angličané zostřili blokádu," řekl. „Není už nejmenší vyhlídka, že bychom se mohli plavit z jihoamerického přístavu rovnou do Španělska. Zkusím dostat se na Kubu. Z Havany prý ještě občas nějaká loď jede do Španělska." „Tak tedy vzhůru na Kubu!" rozhodl Alexandr, kterému se čekání beztak už zdálo příliš dlouhé. „Svět se úplně zbláznil!" hudroval Aimé. „Kamkoli se obrátíš, tam jeden člověk kouká, jak by druhému zakroutil krk a zničil každé mírumilovné dílo. Jsem rád, že mám svůj popis rostlin ve dvou exemplářích." Ťukl špičkou střevíce do košů s kostrami. „Doufejme, že aspoň vy už dáte pokoj a nebudete nám dělat nesnáze!" Za chladné listopadové noci opustili s veškerými svými zavazadly přístav Cumaná. Provázel je bratr Gonzales s nějakým hochem, kterého měl františkán dovézt do Španělska na vychování. Naposledy spatřil Alexandr nad vrcholky kokosových palem, jež vroubily řeku Manzanares, měsíc pomerančové barvy. Jejich loď, plující pod severoamerickou vlajkou, byla nákladní, vrchovatě naložená soleným masem, které páchlo do vzdálenosti tří mil. I proti větru. U Borrachy nespatřili ani své anglické přátele, ani špinavou vlajku nějakého piráta. Zato se dostali do smrště, která hnala před sebou sloupy zvířené vody, vysoké jak kostelní věž. Nákladní loď se divoce houpala podle podélné i podle příčné osy. Plachty se dmuly, div nepukly, a ráhnoví a lanoví pod divokými nápory vichřice vrzalo a sténalo, jako by se každou chvíli chtělo i s nebezpečně nakloněnými stožáry poroučet přes palubu. Vtom se rozlehlo pronikavé volání: „Hoří!" Na horní palubě už proskakovaly a prskaly žluté plaménky. Kuchařovi vypadlo z pece řeřavé dříví. Hovězí, uskladněné v prostorách lodi, jen čekalo na příležitost pěkně se škvařit. V tom bouřlivém božím dopuštění z toho 141

mohl být nádherný požár. Tučné maso hoří se stejným zanícením jako petrolej. Naštěstí hodilo moře v kritickém okamžiku přes zábradlí paluby dostatečné množství vody. Pak už netrvalo dlouho a posádka oheň zvládla. V následujících nocích řádily bouře. Tropické deště a severoseverozápadní prudké nápory vichřice hnaly loď surově rovnou do bílých hřebenů příboje, jenž se tříštil o útesy, dychtící proměnit loď v ubohý vrak. V posledním okamžiku kapitán změnil kurs. Po pětadvacet dní bouřilo moře, hrozili piráti, útesy a mělčiny a páchlo k nebesům maso takovou měrou, že i otužilí námořníci byli živi už jenom rumem a tabákem. Alexandr však měřil teplotu vody, hloubku moře a teplotu vzduchu, a když se ukázal ždibec měsíce, přiložil sextant k oku a snažil se zachytit měsíční duhu v zrcátku úhloměrného nářadí. Promoklí až na kůži vyvrávorali v havanském přístavu na pevninu tak rychle, jak jim to dovolila podlamující se kolena. O několik dní později vzala tu spoustu beden a košů se sbírkami na svou palubu poštovní loď Havana - Cádiz. Františkánský mnich Juan Gonzales strčil opis Bonplandova tlustospisu do své kožené brašny a rozloučil se. „Dobře opatrujte naše poklady," prosil ho Alexandr. „Představují výtěžek neúnavného sbírání a práce v Jižní Americe - výtěžek práce, které jsme věnovali víc než rok." A Aimé dodal žertem: „Jak jste viděl, bratře Gonzalesi, je všechno povídání o kletbě ataruipských mrtvých opravdu jen prázdné tlachání." Smáli se. Stiskli si ruce. Mnich zavolal chlapce, svého svěřence. Lodní zvon zaduněl. Alexandr se lekl. Kdy slyšel naposledy pronikavý hlas lodního zvonu? Dech se mu zatajil. Bylo to na Pizarrovi - a byl to umíráček. Poštovní loď zvolna nabírala rychlost. Ještě zdaleka se přes lesklou hladinu klidné vody neslo rytmické volání mořských vlků, námořnická obdoba suchozemského „Hej rup!", kterým si lodníci udávají takt při zatahování těžkých lan, jimiž byla loď připoutaná k molu. - Na bílých křídlech nesla se plachetnice z hlubokého 142

havanského zálivu Hoja de trébol, ze zálivu Jetelového listu, na širé moře. Nikdy do Cádizu nedoplula. Nikdo už nespatřil mladého mnicha ani jeho svěřence, nikdo už nespatřil Alexandrovy ani Bonplandovy sbírky. Kdesi hluboko v moři mezi Amerikou a Afrikou leží loď, lidé, motýli, rostliny, knihy a kameny. Ataruipští mrtví nešli tam, kam měli jít. Po dlouhém uvažování se Alexandr ještě v poslední chvíli rozhodl nesvěřit bratru Gonzalesovi i své deníky. Jejich zmar by byl znamenal ztrátu na věčné časy nenahraditelnou. Alexandrova rostoucí nedůvěra vůči štěstí tedy zachránila alespoň záznamy o výzkumech ve Venezuele. Mlčky se Alexandr a Aimé vraceli do města. Měli pocit, že se jeden okruh jejich života uzavřel - okruh jehož dávný začátek byl v pařížské Holubníkové ulici, kde se poprvé setkali. Ze dvou chlapců, holdujících odvážným a fantastickým snům, se stali muži. Místo na zříceniny starého kostela svatého Martina, které tam, v té Holubníkové ulici, měli kdysi před očima, hleděli dnes na prosté, důstojné průčelí havanské katedrály. Tentokrát byl Kryštof Kolumbus ideálem těch dvou mladých nadšenců, dychtících po činech - ale byl to ideál mlhavý, neurčitý. Dnes konečně směli stanout před ním samým. Sotva bylo možné představit si důstojnější závěr dlouhé doby společného úsilí a zkoušek, společných zklamání a objevů než navštívit muže, jenž jako prvý vstoupil na zemi jejich bojů a úspěchů. Aimé otevřel těžký portál katedrály. Jejich kroky se rozléhaly po kamenné dlažbě. Zeny v černých závojích klečely v lavicích a modlily se. Kadidlo vonělo. Světlo svíček malovalo na vysoké stěny mihotavé stíny. Zastavili se. V chrámovém šerosvitu četli na bílém kameni jméno: CRISTOFORO COLOMBO. Zvolna přistoupili k jeho hrobu. Alexandrovy vzpomínky putovaly do minulosti. Viděl Tegelské jezero, modré mezi zelenými borovicovými lesy - viděl drobného, neduživého chlapce, který na břehu sbírá oblázky a hází ploché kameny, aby poskakovaly po hladině. Co by se z toho chlapce bylo stalo, kdyby nebyl potkal Kryštofa Kolumba? 143

Tento největší z jeho učitelů mu svým životem dal příklad života, v němž neexistuje žádné „to nejde", žádné „to nikdo nedokáže", žádné „to není možné". Chudý syn janovského tkalce ho nenudil trapnými výčitkami ani zbytečnými kázáními. Pouhým svým činem mu dokázal, co zmůže chlapec, jenž opovrhuje zbabělostí, která se vzdává, ještě než začne boj - co zmohl chlapec, jenž prorazil zdi tupých předsudků své doby a roztrhal hustou mlhu vydumaných teorií, předivo spekulací, utkané ze strachu a zmatku. Kolumbus ukázal, že svět jen čeká na to, aby ho objevila srdnatá odhodlanost; a že svět byl, jest a bude stále plný neznámých zázraků a překvapení. Zároveň však podal přesvědčivý důkaz, že žádný objev není možný bez dlouhé, důkladné a namáhavé přípravy. V kýlové brázdě Kolumbových lodí přišel do Ameriky i Alexandr. A účelem jeho cesty nebylo hledat zlato a bohatství, tu dvojici pomíjivých, záludných darů Štěstěny. Cílem jeho cesty bylo shromažďovat v tvrdých službách vědy nové poznatky a pravdy. Na základě přesně poznaných jednotlivostí pak chtěl dojít k velkému, obecně platnému světovému názoru. Od vědění chtěl dospět k moudrosti. Aimé pomalu obcházel sarkofág a hladil rukou zvadlé věnce, ležící na kamenné desce. Suché palmové listí harašilo. „Každý z nás je Kolumbus," řekl kdysi Alexandr na palubě Pizarra. Tenkrát měl Aimé dojem, že přirovnání je příliš odvážné a notně troufalé, a potichu se tomu usmíval. Zde však odpočívá muž, jenž jako admirál vedl první loď do Nového světa. Vedle něho v olověné rakvi leží železný řetěz, železa, v nichž vlekli Kolumba spoutaného jako zločince na jeho třetí cestě do Evropy. Aimé myslel na to, že on sám zůstal železných pout ušetřen jen čiročirou, slepou náhodou. Řetězy pro něho už byly připraveny - v Brazílii i na pirátské lodi, která chtěla Alexandra i jeho odvézt do Kanady. Snad se za Alexandrovými slovy skrýval ještě hlubší smysl - snad nešlo jen o výzvu: nasadit život, věnovat život. Což neřinčí řetězy v každém lidském osudu - řetězy, které ukovala vlastní slabost, vlastní omyly? Pouta, která na člověka chystají zvůle, moc, závist a zrada, 144

nenávist a tyranie pod pokryteckou maskou spravedlnosti a povinnosti? Alexandr řekl tiše - jako by četl myšlenky z přítelova čela: „Aimé, kdo touží po duchovním klidu v tomto neustálém, nikdy nesmířeném sváru mezi lidmi a národy, ten nechť se zahledí do tichého života rostlin a do vnitřního působení přírody nebo pozvedne zrak k výšinám, ke hvězdám. A vytuší, že hvězdy v nerušené harmonii obíhají po své staré, věčné dráze." Aimé se na něho upřeně zadíval. „Myslím, že to právě začínám chápat, Alexandře," odpověděl. „Štěstí a neštěstí přicházejí a odcházejí jak slunce a déšť. Jediné, co nám zůstává, je poznání." Alexandr položil příteli ruku na rameno. „Vědění a poznávání," řekl vážně, „je vysoká pohledávka, na kterou my všichni bez rozdílu máme nárok. Tvoří radost svobodného lidstva, jež netrpí pod žádným pachtěním, svévolným poručníkováním, pod žádným útiskem. Říší svobody je příroda. V přírodě neexistuje dokonalý rozmach bez svobody. Prozkoumat nerosty, rostliny a živočichy, přezkoumat jevy na nebi a na zemi - to je sice předpoklad, ale ne podstata naší práce. Objevovat, to znamená dávat lidem poznat pravdu, o které už evangelista Jan říká: Osvobodí vás. Co znamená sláva, bohatství, moc? Na činu záleží. Čin je všechno. Kdoví co všechno ještě zažijeme, ale jedno je jisté: umíš-li se dívat všechna naše možná dobrodružství a vítězství, všechny naše boje, objevy a porážky vidíš v podobenství tohoto velkého muže, který ti tu leží u nohou. Nosil knížecí nach i zločinecká pouta. Byl veleben jako největší muž světa, a zemřel v zapomenutí. Lidé mu jásavě provolávali slávu. Lidé mu spílali a odsuzovali ho. Ale co znamená jeho království a jeho pád? Obé pominulo. Jedině jeho čin zůstává pro všechny časy naším vzorem. Obstát před budoucností - k tomu je třeba odvahy. Má odvaha je neotřesitelná." Obrátili se a vyšli před katedrálu. Z jihovýchodu vanul nárazový vítr. Duněl nad zemí jako hlas pozounů a štíhlé palmy královské se kolébaly jako tanečnice. Z dálavy zněly temné sbory černošských otroků, zpívajících v předměstí Chézú-María.

145

IV Výš než kterýkoli člověk... Ledový dóm Chimboraza se skvěl v oslnivém červnovém slunci. Velehora, vysoká jak jeden a půl Montblanku a pokrytá věčným sněhem, strměla přes šest tisíc metrů do temně modré oblohy Jižní Ameriky. Šestnáct ledovců, dlouhých mnoho kilometrů, splývalo z jeho pěti vrcholů do všech světových stran. Žádný člověk ještě nepřemohl tohoto ledového obra. Naši cestovatelé byli ubytováni v městě jménem Riobamba nynějším hlavním městě ecuadorské provincie Chimborazo. Když Aimé ošetřoval Alexandrovi nohy, zvedl hlavu a řekl: „Není možné, abys v tomto stavu šlapal po suti horských svahů. Prsty máš úplně otevřené. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Kůže je sedřená, jakoby ohlodaná. Chodíš po živém mase." Alexandr svraštil obočí. „Dostal jsem se na těch nohách až sem," odpověděl, „nechtěj po mně, abych nechal cestování. Při třetím rozběhu jsme přemohli Pichinchu u Quita. Dostali jsme se na vrchol sopky Antisany. Navštívili jsme dokonce krále Kordiller, nejvyšší činnou sopku na světě Cotopaxi..." „Ale Chimborazo je vyšší než ty tři!" přerušil ho Aimé a podložil Alexandrovy prsty kusem plátna s mastí. „Právě proto, že je nejvyšší, musíme na vrchol! Jsme první, kteří k tomu mají odvahu a sílu, Aimé!" „Odvahu bychom měli," opáčil Aimé a obvazoval chodidlo obinadlem. „Ale pochybuji, že bys měl dostatečnou sílu." Rány na prstech nohou pocházely od písečných blech, které Alexandr svého času vydoloval z kůže pomocí tupé jehly. Po těch „operacích" zůstaly v prstech díry jak hrách. 146

Když se rány začaly hojit, Alexandr vyměřoval část severovenezuelské savany, Llano de Tapia. Bylo to v době sucha a Alexandr se po kotníky brodil v pemzovém prachu. Ostré částice pemzy se usazovaly mezi prsty a za dlouhých pochodů rozjitřily staré rány. Jemná kůžička vzala za své. Navzdory palčivým bolestem a smrtelnému nebezpečí otravy krve Alexandr měření dokončil. „Za uplynulých týdnů sis víc než jedenkrát zahrával se smrtí," varoval Aimé. „Při prvním výstupu na Pichinchu jsi ve výši čtyř tisíc šesti set metrů vyčerpáním omdlel - těsně vedle jezírka žhavé lávy. Při druhém výstupu jsi se v mlze málem zřítil ze skalního výběžku rovnou do kráteru sopky..." „... nebýt toho, že mě varoval plamen, který právě v tu chvíli vyšlehl z hlubin," přerušil ho Alexandr a pokračoval. „Věř mi, Aimé, nemá vůbec žádný smysl vzrušovat se přestálým nebezpečím. Mám-li podlehnout - dobrá. Co na tom? Blaží mě vědomí, že v takovém 147

případě můj život nebude obětován nízkým účelům. A ostatně: tobě se nevede o nic lépe než mně!" „Ale já nemám rozedrané nohy," namítal Aimé. „Opravdu by ses měl šetřit! Tvůj zdravotní stav je povážlivý od doby, kdy jsme se trmáceli přes průsmyk Quindiu. Pamatuješ - bylo to v údobí dešťů, boty nám shnily na nohou a nakonec jsme museli jít do Cartaga bosi!" „Ale přinesli jsme si z té cesty krásnou sbírku nových rostlin," vynesl Alexandr svůj trumf. „A já tam měl pro studium vegetačních pásem jedinečnou možnost srovnávat velehorskou květenu s květenou studených pásem. Nikde jinde by k tomu nebyla lepší příležitost. A právě ten pochod, na kterém nás zul déšť, mi prostředkoval nejhlubší poznatky o geobotanice, o vztahu rostlin k zemskému povrchu." Za řeči si Alexandr obouval nové boty, které mu v Quitu zhotovil indiánský obuvník z lamí kůže. Ačkoli kůže byla měkká a poddajná, měl Alexandr dojem, jako by mu někdo vrážel pod nehty žhavé železné hřeby. Ve snaze přehlušit bolest mluvil energicky a hlasitě. Pak rychle vstal a obrátil se k oknu. Aimé neměl vidět, jak mu cuká tvář. V ledových polích na vrcholech Chimboraza se blýskavě zrcadlilo slunce. „Hej, señores, soumaři jsou osedlaní! Nač ještě čekáme?" volal ze dvora bujarý hlas. Mladý Carlos Montufar mával zdola na Alexandra. Carlos byl bratr vysokého španělského správního úředníka provincie Quito. Přidal se svého času k Alexandrovi a provázel ho na všech horských výpravách. Smělý a odvážný Alexandr mu imponoval, a protože dobrodružná krev jeho předků conquistadorů, kolující v žilách tohoto mladého muže, ještě nebyla zkažena bohatstvím a bařtipánskou zahálkou, nadchl se Carlos pro Alexandrovy velkolepé plány. Hořel touhou účastnit se zteče Chimboraza. Jelikož tehdy ještě nikdo neznal velikány Středních And ani osmitisícové vrcholy Himálaje, platilo Chimborazo za nejvyšší horu světa. „Vpřed!" řekl Alexandr. „Zavolej svou Štěstěnu, Aimé. Dáme se do toho!" Vzal brašnu, ve které měl tlakoměr a teploměr. Aimé popadl plechovou krabici na rostliny. Pak sešli se schodů. „Mám vám vyřídit pozdrav od sestry," řekl Carlos tiše, když podával Alexandrovi otěže jeho soumara. 148

„O, děkuji srdečně! Jaká škoda, že už jsem ženatý!" Alexandr vsunul chodidlo do dřeváku, jenž místo třmenu visel podle sedla, a vyšvihl se na soumara. Carlos Montufar se na Alexandra podíval vyvalenýma očima. „Co říkáte, señor? Že jste už ženatý?" „Ano, vážený. Vzal jsem si za manželku vědu!" Alexandr se usmál, pobídl soumara ostruhami a vyjel ze dvora. Jako hlouček droboulinkých mravenců se skupinka jezdců blížila Chimborazu. Osm mužů, tři běloši, jeden mestic a čtyři Indiáni táhli podle břehů řeky Chibungy písečnou planinou Riobamby. Z náhorní roviny se zvedaly oblé kupy, kopce vychladlé, zvětralé lávy, na níž se usídlily kaktusy. Tisíce pestrých huňatých lam se páslo na olivově zelených stepích. Plachá zvířata nedůvěřivě koukala po jezdcích. Z vrcholů kolmých srázů se snášeli supové. Plachtili a kroužili na křídlech, jejichž rozpětí bylo víc než třímetrové a zrakem prohledávali propasti, naleziště uhynulých zvířat. Nepopsatelně smutná, ponurá a melancholická byla náhorní rovina, klenoucí se mezi horskými řetězy. „Ani holá poušť," přiznal se Aimé, „na mne nepůsobila dojmem tak deprimujícím a zoufalým jako tato pustina. Teď už myslím chápu, proč všechny lamy mají tak smutné oči." Noc strávili v indiánské vesnici Calpi na úpatí hory. Před slunka východem dojeli po stoupajících lávových terasách k hranici věčného sněhu. Až šedesát metrů široké byly zkamenělé proudy vyvřelin. Jako obrovští tlustí hadi se ztuhlé řeky lávy klikatily po kamenné suti a připomínaly, že Chimborazo bylo kdysi obludným drakem, jenž chrlil oheň a zkázu. U posledního horského stavení, u chudičké chatrče, všichni jezdci sesedli. Indiáni zajistili soumary, aby se sice mohli pást, ale nemohli utéct, a muži zahájili výstup. V noci napadal prašan. Mrzlo, až praštělo.

149

150

„Měli jsme se tepleji obléci," řekl Aimé a zimomřivě pohnul lopatkami. „Jen co začneme šplhat, pěkně se zahřejeme," utěšoval ho Carlos Montufar. Alexandr neříkal nic. Čerstvý sníh ležel na suti jak tenká pokrývka. Co chvíli ostrá hrana nějakého kamene pronikla tenkou podešví a zařízla se do otevřené rány prstů. Obrovské skalní zdi, některé rozeklané v neforemné sloupy, jim tarasily cestu. Obešli překážky a dostali se na úzký skalní hřeben, přes který se valily kotouče mlhy. Indiáni se zdráhali pokračovat ve výstupu. „Už nemůžeme dýchat," supěli, „zřítíme se do propasti!" Carlos Montufar láteřil a klnul. Alexandr se raději dal do prosíka, ačkoli věděl, že to nepomůže. „Nesete naše jídlo a pití! Nemůžete nás nechat na holičkách!" Indiáni potřásali hlavami. „Hora nechce, abychom šli nahoru! Vždycky se volně slunila. Dnes se schovává do mračen. Přivolala sníh, abychom nenašli cestu. Tiskne nám hrdlo, abychom nemohli dýchat." „To je přece holý nesmysl! Do oběda je po mlze!" „Ne, ne! Hora pošle mlhu tak hustou, že nebudeme vidět vlastní nohy. A pak, až budeme padat do propasti, pak se nám bude smát!" Alexandr s nosiči vyjednával. Odejdou-li, bude vydán hoře na milost a nemilost. Spíš jenom na nemilost. Jestli se mlha nerozplyne a zabloudí-li ve skálách, je bez proviantu neodvratně ztracen. Ještě Indiánům domlouval, když se mlha na několik vteřin rozptýlila. A bylo to, jako by mu hora chtěla ukázat, v jakém nebezpečí je už Teď.. Po levé ruce měl příkrý sráz, jehož úpatí se ztrácelo v nekonečnu. Byl hladký jak ohoblovaná deska a pokrytý sklovitou polevou zmrzlého' sněhu. Jediný chybný krok musel člověka strhnout na tuto šikmou plochu ledového zrcadla, jež neskýtalo nic, čeho by se mohl zachytit. Po pravici od úzkého hřebene zela propast: kolmá, holá kamenná stěna, jak vytesaná se ztrácela v nedozírnu. Temně a nenávistně strměly z hlubin rozeklané útesy a jehly vysoké jako věže. S výkřiky hrůzy Indiáni utekli. „Zbabělá sebranko!" křičel za nimi mestic. Pak se tázavě podíval na 151

Alexandra a loktem ťukl do krosny, kterou měl na zádech. „Mám pro dnešek dost jídla a pití, señore!" „Chceš zůstat s námi?" „Ano, señore, já se nebojím." „Tak půjdeme dál." Mlha houstla. Vzduch byl nehybný. Sníh jim křupal pod nohama. Ve švech obuvi sníh tál a kůže sála vodu jako houba. Alexandr cítil, že mu voda prosakuje ponožkami i obvazy. Hřeben se zužoval. Nakonec už nebyl širší než sedadlo židle. Při chůzi se nakláněli doprava. Smrtelný skluz po zledovatělé šikmé ploše, která se matně leskla po jejich levici, jim připadal ještě nebezpečnější než pád do bezedné propasti, z níž přes hřeben přetékaly chuchvalce zrádné mlhy. Jako slepci tápali kupředu v mléčném světle. Hřeben stoupal strmě jak cihlová střecha. Lezli po všech čtyřech. Rukama se chytali hran nabroušených jak nůž a pak se vytáhli o kousek výš. Nehty se jim lámaly. Kameny jim rozdíraly zkřehlé ruce. Supěli. Pára dechu se mísila s mlhou. Cekali na slunce. Ale slunce se neukazovalo. Mrazivý chlad jim trhal a drásal rány. Aimé zavřel oči. Točila se mu hlava. Ve spáncích mu bušila krev. V hlavě mu hučelo. Zastavil se. Měl pocit dávení. Horská nemoc, nemoc výšin ho přepadla. V této nadmořské výšce obsahoval vzduch tak málo kyslíku, že ruce a nohy ztěžkly a byly jako z olova. Týravou dusností málem omdlel. Předklonil se a dýchal zhluboka a pomalu. Patro úst měl úplně vyprahlé, v krku sucho. Když polkl, bolestí málem vykřikl. Jakmile se trochu uklidnil, přinutil se s urputnou energií k dalšímu výstupu. Carlosu Montufarovi tekly z koutků úst tenké praménky krve a mrzly mu na bradě. Měl v ústech slanou chuť. Krev mu ve sníženém tlaku vzduchu prýštila z dásní. Měli bychom se vlastně vrátit, uvažoval Alexandr a přetřel si hřbetem ruky pálící oči. Vrátit se a zkusit to znovu za lepšího počasí. Ale pak se dopálil a řekl si: Jsem první, kdo chce zlézt tuto velehoru. A ten první to má vždycky nejtěžší. Nemůže si vybrat počasí. Nemůže 152

využít zkušeností předchůdců. Musí si cestu najít sám. Jako Kolumbus. Alexandr si povzdychl. Kdyby mi jenom nebylo tak bídně, šeptal si v duchu. Sotva udržím hlavu, aby mi neklesla. Před očima se mi míhají červené hvězdy. Snad mi už neteče krev z očí? Snad jsem měl přece jenom počkat, až se mi zahojí nohy. Namáhavě polkl, aby zmírnil tlak na ušní bubínky. Kameny, led a mlha - nic jiného neviděl. Připadalo mu, jako by už vůbec nebyl na Zemi. Jako by klopýtal po jiné, neznámé hvězdě. Děsivě na něm spočívalo ticho. Počkat, až se zahojí nohy, pomyslel si, takový nesmysl! Každý člověk je nějak poraněný, má nějakou slabost, nějaké neduhy. Kdo svou nedokonalost bere vážně, jakživ se na žádnou horu nedostane. Kolumbus byl stejně slabý jako milióny lidí jeho doby. Jeho největší chybou bylo, že neměl peníze, ani zlámanou grešlí. Bylo mu pětačtyřicet, když konečně dostal lodi, a neměl pocit, že je příliš starý, aby se nemohl vydat na cestu. Byl tisíckrát uražen a zraněn, ale nelámal si hlavu otázkou, zda mu stačí síly. Nejvyšší cíl považoval za taktak ucházející naplnění života. Mlha se neustále valila, ačkoli bylo naprosté bezvětří. Jak podivné, uvažoval Alexandr, v Alpách jsem takové bezvětří nikdy nezažil. Zde je vzduch tak nehybný, jako by zmrzl. Jako by hora tajila dech, protože dýchat v takové výšce, to bolí. Jak vysoko nad mořem teď asi jsme? Zachtělo se mu vytáhnout z brašny tlakoměr, ale pak si to rozmyslel. Bál se, že by měřením ztratili příliš mnoho času. Byl to Aimé, kdo najednou vykřikl: „Tam je!" Jeho hlas zněl drsně, krákoravě. Hrdlo se mu sevřelo a začal křečovitě kašlat. Alexandr se zastavil a strnule zíral. Zvolna se rozevírala perlově šedá opona mlhy jakoby tažená neviditelnýma rukama a v bezprostřední blízkosti před Alexandrem se do šmolkově modrého nebe zvedal skvoucí stříbrný dóm Chimboraza. Podívaná byla ohromující. Aimé si stoupl těsně za svého přítele. Mestic a Carlos Montufar následovali jeho příkladu. A tak tu stáli pohromadě ti čtyři a dívali se zbožně a dojatě vzhůru k poslední výšině. Krváceli z dásní, ze rtů a z očí. Ruce měli rozedrané, nohy mokré a 153

zdřevěnělé. Pro řídkost vzduchu jim srdce šíleně bušila jak v horečkách. Dýchali otevřenými ústy a chroptěli při tom, jako by se užuž měli udusit. Měli dojem, že místo jazyka mají v ústech nabobtnalý knedlík, a únavou div nepadli. Ale oči jim zářily. „Vpřed!" řekl Alexandr a začal stoupat. Podívaná na vrchol, nyní očividně blízký, jim dodávala síly. Krátkými chvatnými kroky se hnali vzhůru po skalním hřebenu, i když jim horská závrať klátila hlavou dopředu a k ramenům. Stezka byla teď širší a vedla je obloukem povlovně stoupajícím až bezprostředně k pásmu tmavých skalních stěn, po nichž stékaly strmé ledovce a rozeklané rampouchy obrovských rozměrů. Nad tím se majestátně zvedal - jako trůn bohů - vrchol pokrytý firnem, zledovatělým věčným sněhem. Uprostřed smělého rozběhu skalní hřeben skončil jak uťatý a klesal hladkou stěnou kolmo do propasti. Alexandr zděšením couvl. Carlos Montufar se vrhl na skalnatou zem a vleže se díval přes okraj. „Klesá prudce dolů, do hloubky přes sto metrů!" Udýchaný Aimé se díval doleva. „Musíme propast obejít!" „Je široká přes dvacet metrů!" sípal Alexandr. Výškou, námahou a rozčilením mu selhával hlas. Společně hledali přechod. Možnost někudy vyšplhat. Žádná nebyla. „Je to, jako by bůh Inků byl horu sekerou rozpoltil," šeptal Carlos. Byla jedna hodina odpoledne. Alexandr vytáhl z brašny barometr a opatrně ho postavil. Aimé měřil teplotu vzduchu. Rtuťová nit ukazovala 1,6 stupňů pod nulou. Po žhavém vedru v pralesích Venezuely si připadali jak na severní točně. Alexandr zjišťoval s pomocí tlakoměru a přepočítacích vzorců, v jaké jsou výši. Vyšlo mu pět tisíc devět set metrů nad hladinou moře. „Je to největší výška, jaké kdy člověk dosáhl," řekl Aimé překvapeně. „Do vrcholu nám chybí už jenom čtyři sta metrů," dodal Carlos. Ještě jednou se toužebně podívali vzhůru, ale mlha už zase zahalila návěje věčného sněhu. Ačkoli nedosáhli vytouženého cíle, přece je naplnila prudká pýcha. Ještě žádný člověk před nimi nedokázal zlézt tuto olbřímí horu ledu až 154

do této nepředstavitelné výše. Byli první lidé, kteří bez organizované pomocné výpravy, bez přístrojů a motorů zlezli a systematicky prostudovali jihoamerické nebetyčné sopky při rovníku. Průkopnickými výkony v oboru horolezectví se Alexandr stal velkým vzorem pro muže, kteří až po dnešní dny bojují o vrcholy Země a o himalájské trůny bohů. Vítězstvími nad velehorami Alexandr - jak říká Behrmann - podnítil hlubší pochopení důležitosti, třetí dimenze při všem dění v oblasti fyzikálního zeměpisu. Počasí se kabonilo čím dál tím víc. Alexandr naléhavě vybízel k sestupu. Vzduch voněl sněhem a každá minuta průtahu znamenala rostoucí nebezpečí. Mestic se už sotva vlekl. Dávivý kašel jím lomcoval.-Zimou se třásl na celém těle. Rty a ruce měl modré a opuchlé. S krajní opatrností sestupovali po hřebenu, který nebyl širší než ručník a jejž v mlze spíš tušili, než viděli. A čím byli hlouběji, tím větší byl strach, jenž je zároveň poháněl kupředu a zároveň ochromoval. Něco děsného bylo ve vzduchu. Větřili to jako zvířata a prchali. Mléčné světlo mlhy měnilo barvu. Bylo napřed ocelově šedé a pak žluté jak síra. Supěli a chroptěli jako lidé stížení záduchou a už si nedopřáli oddechu. Srdce jim bušila, div nepukla. Sotva měli za sebou nejnebezpečnější úsek sestupu, když se na ně náhle sneslo těžké krupobití. Kusy ledu je bily do obličeje. Chránili se tím, že si přetáhli kabáty přes hlavu. Přijít o několik minut dřív - vichřice by je byla smetla z hřebenu do propasti. Stmívalo se, tma houstla a po bubnujících kroupách začaly se z nebe těsně nad jejich hlavami snášet vločky sněhu, tiché a strašidelně husté. Alexandra pálily bulvy jak oheň. Strnule hleděl na stezku. Ale sníh mu ji před očima smazával. Cítil, že mu pod nohama roste vrstva křupajícího sněhu. Posledním zbytkem sil se prodírali kupředu. Chata pod hranicí věčného sněhu je přijala. Jako mrtví klesli na lůžka. Průběhem příštího století odrazilo Chimborazo čtyři horolezecké útoky od východu, od jihu a od severu. Teprve 4. ledna roku 1880 se konečně podařilo zvládnout velehoru od jihozápadu. Vítězem byl anglický alpinista Edward Whymper, kterého provázeli slavní švýcarští horolezci z povolání Carrelové. Jako další dosáhli vrcholu roku 1911 155

Francouzi Suzor a Reimburg.

V srdci říše Inků

Když se Aimé probudil, svítilo slunce všemi škvírami horské chalupy. Zlaté jiskérky senného prachu se vznášely v pruzích světla. Aimé v prvním okamžiku nevěděl, kde je. Všechny kosti ho bolely, v hlavě mu hučelo a hrdlo pálilo, jako by se byl napil kyseliny sírové. S mnohým hekáním se zvedl a rozhlížel se. V koutě spal Carlos Montufar. Vedle něho chrápal mestic, jako by se dusil. Alexandr seděl venku před chalupou, slunil se a psal do deníku. Z nebe bez mráčku se na něho smálo Chimborazo. „Vyspáno?" otázal se Alexandr, když se ve dveřích ukázala Bonplandova rozcuchaná hlava. „Ne," zavrčel Aimé. „Všechny klouby mi zrezivěly." „Na to je jenom jeden lék: energický pohyb! Pojď, přisedni si. Snídaně je už dvě hodiny hotová. Za půl hodiny vyrážíme!" „Vyrážíme?" Aimé si odkašlal a sáhl si na krk, v němž to rachotilo. „Cožpak tebe nic nebolí?" otázal se. „Ovšemže bolí," odvětil Alexandr. „Ale ani mi nenapadne o tom dumat. To je přece plýtvání energií." „Tohle já neumím," odpověděl Aimé utýraně. „Už když pohnu kolenem, trhá mě bolest vejpůl!" Alexandr se zasmál a nalil mu šálek maté. „Stačí," řekl a kývl hlavou směrem k Chimborazu, „stačí, když si představíš že tam ten starý hromotluk najednou ožívá, že začíná chrlit oheň a házet kolem sebe balvany. Už mnohé sopky byly považovány za vyhaslé, a najednou..." Aimé se zděšeně podíval po ledovém velikánu. „Jen ať se opováží!" Pil čaj a přitom uvažoval. „Vyhodil by do povětří celou provincii!" 156

šeptal vzrušeně. „Byl by to menší konec světa!" Na veškeré bolesti zapomněl. „... a ty bys vzal nohy na ramena a utíkal bys, jak jsi ještě jakživ neutíkal," dodal Alexandr věcně. „Je neuvěřitelné, jak velice máš pravdu," připustil Aimé. Zabušil pěstí do dřevěné stěny chalupy, až probudil Carlose Montufara i mestice, potom se umyl v mrazivě čiré vodě potoka, vyvěrajícího z tajícího konce ledovce, a poté se s chutí pustil do snídaně. Alexandr studoval mapu. „Snad už zase nehledáš další hory?" tázal se Aimé podezíravě. „Ne," odpověděl Alexandr. „Ale Carlos se včera na Chimborazu zmínil o bozích Inků. Tak mi napadlo, že bychom se mohli podívat ne na ty bohy, ale na říši Inků, pokud z ní ještě něco zbylo." „V tom případě by mělo být naším východiskem město Cajamarca," vmísil se do řeči Carlos Montufar. „Tam se rozhodl osud Peruánců. V Cajamarce porazil Francisco Pizarro armádu Inky Atahualpy. Pizarro měl sto osmdesát vojáků - ale byla to spíš neukázněná horda než vojsko. Měli všeho všudy tři muškety a dvě směšně malá děla. A s touto jednotkou Pizarro porazil Inkovu armádu, čítající pětatřicet tisíc válečníků." „Na jednoho Španěla přišly dva tisíce nepřátel," spočítal mestic a pyšně se rozhlížel. Aimé si nabodl na vidličku sousto masa. „A jak dosáhl Pizarro toho zázraku vojevůdcovského umění?" Carlos Montufar mu případ vylíčil: „Pizarro pozval Inku, kterého nazýval svým bratrem, aby ho navštívil ve španělském ležení. Důvěřivý Inka pozvání přijal a dostavil se s doprovodem několika tisíc dvořanů a jiných mužů. Jelikož Peruánci byli odmalička vedeni ke zdvořilosti, ctili zákony pohostinství a přišli beze zbraní. To bylo jejich neštěstí. Pizarro je zákeřně přepadl, zděšené Peruánce krátkou cestou pozabíjel a Inku zajal. Od tohoto okamžiku byl život této obrovské říše ochromen, protože bez vladařova rozkazu se tam nikdy nic nesmělo dít. Inka uzavřel s Pizarrem smlouvu: Inka dá naplnit zlatem místnost dlouhou sedm a širokou pět metrů tak, že zlato bude sahat do výše dvou metrů. Za to 157

ho ,bílý bratr' propustí ze zajetí. Pizarro tu smlouvu odpřisáhl. Inka slibu dostál. Sešly se poklady v ceně přes tři milióny osm set tisíc zlatých dukátů a na sto třicet metrických centů stříbra. Pizarro všechno shrábl. Pak dal Inku zavraždit." „Ze všeho tohoto nezměrného bohatství zbylo ještě méně než z velkolepé kultury toho nešťastného národa," řekl Alexandr smutně. Mlčky vyjeli. Po několika dnech jízdy spatřili město jménem Loja, obklopené lesem rzivě lesklých chinovníků. Krupobití a sněhové metelice je sužovaly, když putovali napříč ponurými, liduprázdnými náhorními rovinami, kde všechno je šedé a hnědé. Páramos říkají Španělé těmto pustinám. Pak jeli po široké silnici Inků. Když ji svého času poprvé spatřil Hernando Pizarro Franciskův bratr, zvolal ohromeně: „Takových silnic není v celém křesťanstvu!" Dlážděné silnice Inků čítaly tisíce kilometrů, vedly napříč Andami a podle Alexandrova měření dosahovaly výše přes čtyři tisíce metrů. (Montblank nejvyšší hora Evropy, je vysoká 4810 metrů.) Většina těchto silnic byla však po zhroucení říše Inků svévolně zničena. Nejednou Aimé rozhořčením zaťal pěsti, když nad sebou viděl zbytky podezděných silnic, postavených jako podle pravítka vysoko na úbočích skal. Po této cestě by se byli pohodlně a bezpečně dostali do parného údolí horního toku Marañónu, jednoho z pramenů Amazonky. Ale silnice, kdysi dlážděná a opatřená čistými ubytovnami pro pocestné, ležela v troskách. Žádná vláda od dob Inků se o silnice nestarala. Jelikož Alexandrova karavana soumarů nemohla použít staré silnice, musela si s nasazením života sama klestit cestu divokým skalnatým údolím řeky Guancabamby. Sedmadvacetkrát lidé i zvířata přebrodili divokou čtyřicetimetrovou horskou řeku. Znova a znova se soumaři ocitali v nebezpečí, že budou strženi dravým proudem. A soumaři nesli rukopisy, sušené rostliny, semena, kameny a vzorky kovů - všechno, co Alexandr a Aimé nashromáždili za rok těžké vědecké práce v Andách. Karavanu tvořilo dvacet vrchovatě naložených soumarů - a o každého z nich se chvěli strachy, dokud zvíře ve zpěněných vírech 158

hledalo bezpečný přechod. Dále na jihu potkali uprostřed řeky Guancabamby nejroztodivnějšího listonoše světa. Jeho služební okrsek se táhl až na dva dny cesty, hluboko do horního povodí Amazonky. Jelikož nejrychlejší cestu k roztroušeným chatám a farmám tvořily řeky, konal celou cestu po vodě - tak říkajíc plavmo. Lidé v opuštěných lesních údolích nedostávali mnoho korespondence, takže listonoš, mladý Indián, mohl všechny dopisy a lístky zabalit do bavlněného šátku, jejž si pak omotal kolem hlavy jako turban. Pak vzal pod paži krátký trám z lehounkého balzového dřeva Indiáni ho používají ke stavbě vorů - a vydal se na mokrou služební cestu. Občerstvení mu poskytovaly pomerančovníky, jejichž větve se prohýbaly pod tíhou zlatých plodů. A kdekoli doručil dopis, tam dostal bohatě jíst a pít. Jelikož pak ani v Guancabambě, ani na horní Amazonce nejsou kajmani, považoval plavající listonoš svůj doručovací okres za nejkrásnější na světě a nebyl by měnil s žádným ze svých četných kolegů v žádném velkoměstě ani na prašných silnicích Evropy. Čím víc se karavana blížila Amazonské pánvi, tím bylo tepleji. Alexandr okříval. Pro něho nebylo tepla nikdy dost. Zimu sice snášel také, ale byla mu protivná. Aimé nalézal nové a nové rostliny. Bohatá botanická žeň ho vrchovatě odškodňovala za chabou sklizeň, kterou si odnesl z náhorních rovin a z hor. Našel bougainvilleje vysoké šest metrů. Podpůrné listeny nad nenápadnými květy halily celý strom do něžné růžové záře. V tomto kraji Aimé také objevil „proroka povětrnosti", květinu z čeledi kakostovitých: jemně zpeřené listy tohoto keře se smršťují, blíží-li se déšť. Jako kdysi u Orinoka nocovali naši cestovatelé i zde pod širým nebem, na písečném břehu řeky. Strávili sedmnáct dní v pokojném údolí při horním toku Marañónu. Pak se vydali překročit popáté horský řetěz And. Jejich cílem byla Cajamarca. Každým dnem jim přibývalo pokladů. V nadmořské výši tří tisíc devíti set metrů sbírali zkamenělé mušle, pocházející z americké doby 159

křídové, a obdivovali se jejich obrovským rozměrům. Stáda lam je provázela až ke stříbrné hoře Gualgayoc, protkané nesčíslnými stříbrnými žílami. Jako pohádkový zámek strměl Gualgayoc z náhorní roviny. Byl provrtán stovkami štol a na mnoha místech jím prosvítala jako otevřenými okny temně modrá obloha. Na strmých stráních byly, jakoby přilepené po způsobu vlaštovčích hnízd, drobounké domky havířů. Malinké hornické městečko Micuipampa, v němž nocovali, leželo těsně pod rovníkem, a přece tam byla taková zima, že ve všech bytech přes noc zmrzla voda. Nejenom Gualgayoc, ale i okolní náhorní rovina obsahovala nepředstavitelné bohatství. Těsně pod trávníkem, jakoby srostlé s kořínky „alpské trávy", bojínku horského, byla ohromná ložiska pyrargyritu, nerostu složeného ze stříbra, antimonu a síry. A naleziště ryzího stříbra. Zde jednou chlapci našli hroudu zlata velkou jak hlava a kolkolem opředenou nitkami stříbra. Úzká cesta, obtížná i pro soumary, je za šest hodin -a za vichřice a krupobití - dovedla přes pustý horský kraj do úrodného údolí, v němž leží Cajamarca. Do starého španělského města došli vrbovou alejí, vinoucí se mezi závějemi lilkovitých rostlin s decimetrovými květy barvy bílé, žluté a krvavě rudé, mezi obilními lány a pestrými zahradami. Nic už v Cajamarce nezbylo z někdejšího paláce, v němž sídlil Inka Atahualpa, nic z dlouhých kamenných dvoran, jež dříve vroubily trojhranné hlavní náměstí, ani z množství královských budov, postavených za vlády Inků. Veta už bylo po chrámu Slunce i po domech, ve kterých bydlely posvátné Panny Slunce, zvané Akly. O zlatém věku Inků svědčily nyní jen sporé zbytky zdí, na nichž Španělé kdysi postavili své příbytky. „Teď bych potřeboval najít někoho, kdo by mě dokázal zavést na historická místa," řekl Alexandr. „Nebude obtížné splnit vaše přání," odpověděl Carlos Montufar. „Dostanete nejlepšího průvodce, jaký v Cajamarce existuje: povede vás pravnuk z dynastie boha Slunce."

160

Inkův syn Při silnici, vedoucí k horkým pramenům někdejších lázní Inků, stál ubohoučký domek. Vepřovice, uhnětené z jílu a řezanky, vykazovaly vrásky a trhliny úctyhodného stáří. Jako všechny domy tohoto města byla i tato chaloupka přízemní a jediné úzké okno, obrácené k silnici, bylo zavřené okenicí. Z malého stavení už dávno odprýskala sněhobílá vápenná omítka, která i nejskrovnějšímu a nejchudšímu stavení španělského koloniálního města dodává přívětivé vzezření. Carlos Montufar rázně otevřel dveře a vstoupil do přítmí domu. Alexandr a Aimé ho následovali. „Koho hledají pánové?" otázal se muž, jenž vyšel z kterési světnice. „Hledáme kaciku Astorpilka," odpověděl Carlos. „To jsem já!" Dvojice tmavých, mírně šikmých očí nad orlím nosem se zkoumavě dívala na vetřelce. Carlos představil své druhy. „Přišli jsme," řekl Alexandr, „abychom pozdravili jednoho z posledních potomků velkého Inky." Astorpilkova tvář zůstala kamenně nehybná. „Lituji, že nemohu pány pozvat. Jsme chudí." „O, pití jsme přinesli sami!" prohlásil Carlos a vytáhl z kapsy láhev notně baculatou. Teď se Astorpilco usmál a zvedl ruku. „Ale nemám broušené sklenice. Mám jenom obyčejné dýňové číšky." „To vůbec nevadí!" „... a nemám žádné židle, které bych pánům mohl nabídnout." „Nač tolik okolků?" vmísil se Alexandr do hovoru a zasmál se. „My jsme mnoho měsíců sedávali na zemi!" „Buďte mi tedy vítáni!" Peruánec je zavedl do patia, do vnitřního dvora domu. Zdi nevelkého prostranství byly obrostlé jasmínem a pokryté kvetoucími glycíniemi. V nádrži zurčela čirá voda. Střecha nesená sloupy a hluboko protažená rámovala dvůr stinným podloubím. Alexandr a Carlos Montufar se uvelebil na primitivní lavici, Aimé se 161

posadil na kámen. Peruánec zůstal stát a opíral se zády o popraskanou zeď domu. Nějaká paní přinesla tři pohárky a postavila je na stoličku. Žena měla na sobě „ascu", starobylý oděv z doby Inků, šat sahající od klíčních kostí až ke kotníkům. Byl to kus látky ovinutý kolem těla a sepnutý na ramenou dvěma jehlicemi. Jedinou ozdobou ženy byl prostý kožený pás. „Zavolej chlapce," řekl jí Peruánec. Přikývla a tiše zmizela v chodbě domu. „S mým synem," obrátil se Astorpilco k Alexandrovi, „si budete moci popovídat lépe než se mnou." Carlos naplnil číšky. Mladý sedmnáctiletý Peruánec, štíhlý a urostlý, vystoupil ze dveří. Pozdravil hosty a Alexandr si. pomyslel: Přesně tak vyhlíželi princové Inků! Kdyby nebyli přišli Španělé, vládl by tento mladík říši, která by - přeneseno do západních rozměrů - sahala od Hamburku až po Káhiru. Nosil by červenou čelenku s třásněmi, čelenku císaře Inků zvanou ijauta, s chocholem z peří posvátného ptáka corequenqua, a jedl by ze zlatých talířů jídlo, které by mu nosili na zlatých mísách. My však bychom museli v jeho přítomnosti chodit bosí a mít na zádech nějaké břemeno jako důkaz, že jsme méně než on. Ale teď je bosý ten chlapec a stojí, zatímco my sedíme. Místo císařského ornátu z nejjemnější vikuní vlny a měkkých kožek netopýrů má na sobě selské pončo - což je kus nezapošité hrubé látky s otvorem na prostrčení hlavy, a pod tím roztřepené kalhoty. Alexandr se ho zeptal: „Máš kdy ukázat mi Cajamarku a doprovodit mě k lázním Inků?" Hoch se na něho chvíli mlčky díval. Pak odpověděl tichým hlasem: „Vy nejste Španěl?" „Ne," řekl Alexandr. „Dobrá, půjdu s vámi." Zkoumavě si z přivřených víček prohlédl Carlose Montufara, pak se krátce podíval po Bonplandovi. Potom se jeho pohled vrátil k Alexandrovi. Zadíval se na něho a řekl: „Ale jen s vámi samotným!" „To se výborně hodí!" zvolal Carlos. „Jelikož máme jen tři poháry, vypijeme zatím víno bez vás."

162

Alexandr se vydal s hochem po někdejší vojenské silnici dolů do Pultamarky. Už zdaleka viděli, jak z horkých pramenů stoupá žhavý vzduch. Hory kolkolem byly strmé a holé vápencové a pískovcové skály. „Kdysi tu byly lesy," řekl hoch. „Tenkrát to tady nevypadalo tak pustě. A silnice byla hustě vroubená ovocnými stromy. Nikdo nepotřeboval klobouk, aby mohl jít ve stínu. Otec mi to vyprávěl. A jemu to vyprávěl můj dědeček." „To bylo v době, kdy ještě žil Inka Atahualpa, že ano?" tázal se Alexandr. Chlapec přikývl. „Je tomu dávno." „Ale ne tak dávno, aby se to zapomnělo." „Ne, nezapomínáme, i když neumíme psát," odpověděl vážně. „Jeden to říká druhému a já to budu později vyprávět svému synovi." „Bylo mi řečeno, že pocházíš od posledního Inky. Je to pravda?" „Pocházím od Atahualpy, k jehož lázním teď jdeme," přisvědčil hoch. Řekl to s úsměvem, beze slova nářku či výčitky. Snášel svůj osud s klidnou vyrovnaností Indiána a bez sebemenší trpkosti. „Atahualpa měl jednoho syna a jednu dceru. Syn zemřel mladý. Dcera, kterou Španělé pokřtili jménem Angelina, měla s Franciskem Pizarrem syna. Tento chlapec přežil všechny své příbuzné. Přežil svého děda Atahualpu, kterého Pizarro dal v Cajamarce uškrtit katem, přežil svého otce, kterého jeho vlastní španělští krajané o osm let později zavraždili, a přežil i všechny své strýce, Atahualpovy bratry, kteří už neměli žádné syny."

163

U sirných lázní našli již jen nepatrné zbytky někdejšího Inkova letního sídla. Alexandr vytáhl z pouzdra teploměr. Voda vřídla měla teplotu šedesáti devíti stupňů Celsia. Mladý Astorpilco zavedl Alexandra k velké a hluboké nádrži, v jejíž léčivé vodě se vladař koupával. „Do této tůně," šeptal Astorpilco, „prý pohroužili Atahualpův zlatý trůn na zlatých nosítkách. Běloši znova a znova hledali ten drahocenný Inkův dopravní prostředek. Ale dosud 164

ho nikdo nenašel." „Snad je jim ta voda příliš horká!" uvažoval nahlas Alexandr a zasmál se. Hoch se na něho udiveně zahleděl a mlčel, jako by čekal, co přijde. Pak se otázal hlasem, v němž bylo znát něco jako zklamání: „... a vy ten poklad nebudete hledat?" „Na zlatě mi nezáleží," odvětil Alexandr. „Ale něco přece jenom hledáte! Pro nic a za nic jste sem přece nepřijel." „Ovšemže ne! Hledám rostliny a kameny, zvířata a lidi! Měřím výšky hor, rychlost vody v řekách, vzdálenosti měst..." Hoch potřásal hlavou. Tohle nechápal. Alexandr se pokusil mu to vysvětlit: „I já jsem conquistador," řekl, „ale jsem dobyvatel mírumilovný a pokojný, jenž chce trochu přispět k tomu, aby se lidem lépe žilo, aby se lépe obeznámili s přírodou a se sebou navzájem a aby jeden druhému lépe rozuměli." „Běloši, s nimiž jsem se dosud setkal, chtěli jen zlato," odpověděl mladík. „Ale ten zlatý přenosný trůn nikdy nenajdou." „Víš ty snad, kde je?" „Ano!" Ohlédl se, zda ho nikdo jiný neslyší, a pak řekl: „Dovedu vás na to místo. Je tam ukryto mnoho pokladů. Je to tajemství, které zná jen Inkův syn. Ale vy - vy mě jistě neprozradíte, že ne?" Alexandr mu pořád ještě nevěřil. „Neprozradím tě! Ale kde je ta skrýše?" „V hoře, za palácem Inků. Ale napřed se musíme vrátit do města." Obrátili se a opustili zřídla, z nichž stoupala pára. Rozpadlé zdi, v jejichž trhlinách bydlely ještěrky, vroubily toto údolí. Zde přijal Atahualpa, obklopený obrovskou armádou, posly Pizarrovy. Zde přijal pozvání a velkomyslně slíbil, že nazítří navštíví španělského markýze v liduprázdném městě Cajamarce. Toto Inkovo prohlášení rozhodlo nejen o jeho životě, znamenalo zároveň i konec velké, jedinečné kultury. Mladý Peruánec zavedl Alexandra v Cajamarce napřed na náměstí, do budovy naproti klášteru svatého Františka. Byla to Casa del Cabildo, radnice nebo obecní dům, v němž starý Astorpilco měl své 165

chudičké úřadovny. Španělé mu dali čestný titul kaciky a pověřili ho formální funkcí jakéhosi náčelníka domácího obyvatelstva. Musel řešit drobné spory mezi Indiány a vyřizovat běžné záležitosti svých soukmenovců. Místnosti pocházely ještě z doby Inků. Zdi byly z hladce otesaných kvádrů. Některé měřily až metr. A ačkoli dávní peruánští zedníci neznali a tudíž neměli ani cement, ba ani maltu, přiléhaly kvádry k sobě tak dokonale, že Alexandr mezi ně nemohl vpravit ani ostří svého kapesního nože. Mlčky vstoupili do místnosti, kde byl Atahualpa vězněn po devět měsíců. Hoch ukázal Alexandrovi znamení na zdi, kterým nešťastný vladař označil, do jaké výše bude místnost naplněna pruty a deskami zlata a zlatým nádobím, pro-pustí-li ho Pizarro na svobodu. A Alexandr v duchu viděl, jak se do dvorany vlévá a valí zlato, jak stoupá jeho hladina, až ho vysoko převyšuje. Byla to představa natolik fantastická, že vyrážela dech. Hoch šel za ním. „A teď půjdeme do městské věznice," řekl. I tato budova byla postavena na zdivu z dob Inků. Hoch otevřel dveře vězeňské kaple, namočil prsty do svěcené vody a pokřižoval se. Pak došel k oltáři a tam si dřepl. Alexandr viděl na podlaze velmi tenkou, asi čtyřmetrovou desku, patrně z porfyru nebo trachytu. Přesně to nemohl zjistit. „Zde je jeho krev!" zašeptal hoch a ukázal na několik tmavých skvrn na desce. „Na tomto kameni byl uškrcen Inka Atahualpa. Nikdo nedokáže tyto skvrny smazat." Alexandr svraštil čelo. Měl dojem, že temná místa jsou sluky amfibolitu. Chlapec šeptal: „Když bylo pohromadě všechno slíbené zlato, jež dal Inka snést z celé své říše sem do Cajamarky, řekl Pizarrovi, že ho teď musí propustit ze zajetí. Ale Pizarro si myslel, že se Inka bude mstít, jakmile bude na svobodě. Proto uspořádal s Inkou soud a odsoudil ho k smrti upálením. Atahualpa však nechtěl být spálen, neboť řekl lidu, že bůh Slunce, jeho otec, ho vzkřísí z mrtvých a pošle ho znova k Peruáncům. Ale to by se nemohlo stát, kdyby ho Španělé spálili na popel. Nato mu Španělé slíbili, že ho nenechají zemřít v ohni, 166

jestli se stane křesťanem. Tak se dal pokřtít. Bylo to v den svatého Jana, proto mu pří křtu dali jméno Jan Atahualpský. Spoutali ho řetězy na rukou a na nohou, odvedli ho pod širé nebe a ukázali mu velkou zelenou kometu na severní obloze. ,Je to stejné znamení,' řekl slavnostně, ,které zvěstovalo smrt i mému otci Huaynovi Kapakovi!' Pak ho dopravili na popraviště, kde měl zemřít. Všechen lid ležel na zemi a křičel. Kat mu omotal provaz kolem krku a tím provazem ho uškrtil. Když umíral, skanula mu z úst krev na tento kámen. Tak zemřel Atahualpa, poslední vladař říše peruánské." Po těchto slovech se chlapec pokřižoval, vstal a za rukáv vytáhl Alexandra z kaple. Prudké sluneční světlo je oslnilo, ale nemuseli jít daleko. Hoch se zastavil před otevřenou šachtou, vytesanou hluboko do holé skály. „Tudy se jde do podzemních komor," řekl tajemně, „které dal Inka zbudovat ještě za svého života. Tajná stezka vede odsud až k pahorku Santa Polonia." Ukázal rukou směrem k oblému kamennému kopečku, který se povlovně zvedal z roviny. „Teď jsou ty komory a chodby zřícené. Ale tam pod pahorky jsou ještě jiné..." Nedočkavě naléhal, aby šli dál. Alexandr se sehnul a prohlížel skálu. Domníval se hned z kraje, že to je porfyr, a nemýlil se. Musela to být těžká práce, vyhloubit šachtu do tohoto tvrdého kamene. Čím víc Alexandr poznával výkony tohoto národa, tím více ho obdivoval. Jak bylo možné, že peruánští inženýři, kteří neměli železo, neměli vozy ani koně, dokázali takové stavby? Stavěli silnice, před kterými by i dávní Římané byli bledli závistí. Znali umělé zavodňování, hnojení a pěstování zemědělských plodin na terasách. Jejich hrady a pevnosti byly obrovské, chrámy velkolepé. Měli kalendáře, založené na velmi přesných hvězdářských výpočtech. Měli státní starobní pojištění - a Inka věděl přesně, kolik má poddaných, neboť správa státu pořádala pravidelná sčítání lidu. Dávní Peruánci uměli vyrábět bronz, který - podle Alexandrova zjištění obsahoval čtyřiadevadesát procent mědi a šest procent cínu a tvrdostí se bezmála vyrovnal oceli. Byli nejlepšími tkalci na světě a jejich 167

zlatotepecká kultura byla nejbohatší. Zamyšleně se Alexandr díval na chlapce, jenž trpělivě čekal po jeho boku. Ztratila se celá tato kultura opravdu a nadobro? Nebo potřeboval tento národ jen čas? - Nemusí toliko čekat, až nadejde jeho chvíle, aby nová, mladá generace obnovila slávu někdejší velikosti? Hoch pokračoval v cestě. Vedl Alexandra křížem krážem po haldách sutin, které tu zbyly po ničivé válce. Zdálo se, že něco hledá, protože bedlivě vyhlížel nějaká znamení na zemí. Konečně se zastavil. Oči mu plály. „Zde," řekl, ztlumil hlas a jeho natažené paže opsaly slavnostním gestem půlkruh, „zde pod námi je pohřbeno tajemství Inků. Odsud vedou cesty do hlubin..." „Odkud to víš?" Hoch nabral dech, jako by se napřed musel přemoci, aby mohl to velké tajemství vyslovit. Porozuměl snad otázce, kterou Alexandr předtím dal sám sobě? A chtěl na tu nevyslovenou otázku odpovědět? „Můj praděd," začal mladý Astorpilco, „vzal jednoho jitra na toto místo svou ženu. Zavázal jí očí a zavedl jí do hlubin. Dostali se do bludiště chodeb. Ale můj praděd znal správnou cestu a nezabloudil. Nakonec řekl: ,Sejmi šátek s očí. Ale nelekni se!' Učinila, jak jí kázal, a ustrnula z toho, co spatřila. Stáli v Atahualpově zlaté zahradě. Stromy z ryzího zlata se před ní třpytily, stromy s lesklými listy, s umělými květy a s blýskavými plody. Na zlatých větvích se houpali zlatí ptáci a měli oči z drahokamů. Nádherné květiny ze zlata a stříbra kvetly kolkolem a brouci a motýli se k nim jako by slétali na průsvitných křídlech z drahokamů. Zlatou trávou se proplétaly ještěrky se zlatými šupinami. Vysoká mocná stébla kukuřice se stříbrnými listy nesla zlaté palice, obalené listovými pochvami utkanými z nejjemnějších stříbrných vláken. A tam, trochu víc doprava od místa, kde teď stojíte, tam hluboko dole v hoře, široké keře durmanu se zlatými květy a stříbrnými listy kryjí Inkův zlatý přenosný trůn, který běloši dosud marně hledali. 'Ničeho se nedotýkej,' řekl můj praděd své ženě. ,Trůn zde stojí ve skrytu a zůstane tu stát, dokud nenadejde hodina, kdy se vrátí staré 168

časy a Inka bude usazen na trůn Slunce, jak to předpověděl můj otec Atahualpa. Kdo však z těchto pokladů něco dříve vezme, než udeří hodina naplnění, ten ještě téže noci zemře.' A když všechno zhlédli, můj praděd zase své ženě zavázal oči a vrátil se s ní na povrch země. Musela mu přísahat, že o tom všem pomlčí až do konce života. Jen jedinkrát o té zahradě promluví každý muž z rodu Inků, a pak už nikdy. Promluví o tom tehdy, když do tajemství zasvěcuje svého syna. A tak je ta vědomost podávána, od jedné generace k druhé. Vám však jsem to mohl říct, protože nejste Španěl a nikdy se už do této země nevrátíte." Když hoch zmlkl, Alexandr pozvedl hlavu a jeho zrak padl na slavnou Katutu, zvanou „květina Inků". Byla to jen náhoda, že rostla právě zde? „Staří španělští dějepisci," řekl Alexandr, dívaje se zamyšleně na květinu, „se několikrát zmiňují o Inkových zlatých zahradách. Nejkrásnější prý byla v hlavním městě Cuzku, na dvoře chrámu Slunce." Chlapec horlivě přikyvoval. „Když zlatá dvorana chrámu ještě stála, seděly tam podle postranních zdí na zlatých trůnech mumie mrtvých králů. Vypadali jako živí. A nad nimi z východní stěny chrámu zářil obrovský kotouč s tváří boha Slunce. Kotouč byl z ryzího zlata a věnec slunečních paprsků vroubily čiré drahokamy, jež sršely ohnivými blesky. Huilljak Umu, velekněz boha Slunce, pomocí několika věrných zachránil obraz Slunce před Španěly. Španělé hledali zlatý obraz všude. Rozkopávali zem, celé vesnice kvůli němu strhlí. Ve městech nerůstal kámen na kameni, ale obraz nenašli. Zlaté slunce spočívá hluboko v nitru jedné hory, je ukryto za lesklými, mrazivými zdmi ledovců, které nikdy neroztají, je schováno za neproniknutelnými valy věčných lesů. Žádná stezka tam nevede. Žádný most se neklene nad hlubokými propastmi. Hora sama střeží slunce, jež jednoho dne zase vyjde. A jenom kondor, který vzlétá desetkrát výše než mračna, ví, kde je uloženo. Ale kondorův jazyk nemluví." Vraťme se," řekl Alexandr. „Moji přátelé na mne už jistě čekají. Opustili haldu. Nad porfyrovými kupami se tetelil žár jak tekoucí 169

voda. V trávě harašily ještěrky. „Cožpak se vám - míním tebe a tvé rodiče - nikdy nezachtělo prokopat se k podzemním pokladům zlaté zahrady?" otázal se Alexandr. „Slyšel jsem, že jste chudí. Dokonce velmi chudí. A když tak pevně věříte, že ta zahrada existuje - vždyť už pár větviček by z vás udělalo boháče, větší než je nejbohatší majitel stříbrných dolů v Gualgayoku." Hoch rozhořčeně potřásl hlavou. „Taková přání nemáme," odpověděl hrdě. „Otec říká, že by to byl hřích. Kdybychom ty zlaté větve se zlatými listy a plody měli, běloši by nás nenáviděli a znova by nás začali pronásledovat. Máme malé políčko a na něm roste dobrý ječmen. To nám stačí." Zase byli zpátky na velkém náměstí, na němž bíle zářil ve slunečním světle farní kostel. Když Alexandr nepokračoval v hovoru, chlapec přistoupil těsně k němu a otázal se: „Vy mi nevěříte?" „Ne!" - „Předtím jste mluvil o dávných dějepiscích Španělů," připomenul mu hoch. „Cožpak nevíte, co napsal Ciezo de Leon? Jistě ho znáte! León přišel do Peru pět let po Atahualpově smrti. Procestoval celou zem a všechno viděl na vlastní oči. Převor františkánského kláštera mi přečetl kus z jeho knihy." „Který kus máš na mysli?" Chlapec vteřinku přemýšlel a pak odříkal zpaměti závažná slova Cieza de León: Veškeré zlato, které Španělé uloupili, je toliko kapkou

ve sklenici vody u srovnání s množstvím, jež Peruánci potopili a ukryli v jezerech, v bažinách, v řekách a horách. „Leon asi přeháněl!" „Nevěříte-li mi," odpověděl chlapec lhostejně, „a nevěříte-li ani Španělovi, který byl u toho, pak bych byl rád, kdyby vám to řekl sám Inka." Sotva domluvil a od kostela se rozlehly hlasy dvou mužů. Byli to Aimé a Carlos Montufar, kteří jim po náměstí přicházeli vstříc. Hoch se rychle a plaše podíval na Alexandra. Prosím, nic neříkejte! zapřísahaly úpěnlivě chlapcovy tmavé oči a Alexandr to slíbil, rovněž pohledem a beze slov. „Tak co?" volal Aimé. „Objevili jste něco velikého?" 170

„V těch ubohých hromádkách zřícenin by patrně už ani Inka nenašel zlámanou grešli," přisadil si Carlos Montufar a zasmál se. „Proč jste na mě nepočkali u kaciky?" zeptal se Alexandr. „Poradil nám, abychom si zavčas opatřili nové soumary na další cestu," odpověděl Aimé. „Soumaři jsou v Cajamarce tak vzácní jak lamy v Paříži." „Indiáni, kteří nás sem doprovodili od Amazonky, se vracejí domů," vysvětlil Carlos mladému Peruánci. Chlapec se obrátil k Alexandrovi: „Kam půjdete dál?" „Údolím Magdalény a přes nejbližší horský hřbet do Limy u Jižního moře." „Kolik soumarů potřebujete?" „Dvacet až čtyřiadvacet - a k tomu několik spolehlivých průvodců, kteří znají tu cestu." „Podívám se, zda vám mohu pomoci!" Hoch se graciózně uklonil a rychle odešel. „Je znát, že to je syn Inků," řekl Aimé a obdivně hleděl za chlapcem. „Je to snílek," odvětil potom cestou Alexandr. „Z tvého tónu soudím, že to považuješ za nepěknou vlastnost." „Chlapec na mne hluboce zapůsobil. Ale je to fantasta!" Aimé se ohromeně zastavil. „Snílek? Fantasta? Což jsi už načisto zapomněl, jaký jsi byl zamlada ty?" „Já, Aimé, já jsem něco chtěl! Nikdy jsem se nespokojil tím, abych o něčem jenom snil!" „Už se nepamatuješ, jak dlouho trvalo, než se stalo skutečností, co jsi chtěl? Kolik měsíců uplynulo, než jsi sehnal loď, která tě odvezla do tropů? I ty jsi musel čekat, až nadejde tvá doba. Každý z velkých snílků světových dějin musel čekat. Kdo sedí na koni, tomu se to směje - ten může snadno spatra kárat toho, komu se o koni teprve zdá. Jak víš, že nenadejde doba, kdy se vyplní i sny tohoto mladého Indiána?"

171

Nezměrný Tichý oceán

Potřebovali pět dní, než se jim podařilo sehnat potřebné množství soumarů. Nebýt toho chlapce, kdož ví, zda by se vůbec byli dostali z Cajamarky se všemi zavazadly. Opustili náhorní rovinu a vystoupili k porfyrovým sloupům hor Arromy a Conturcagy. Obrovští kondoři koukali z útesů malebných skal na karavanu, táhnoucí husím pochodem. V hlubině dvou tisíc metrů leželo před nimi údolí řeky Magdalény. Po srázné pěšině sestupovala zvířata krkolomným tempem a s elegancí kamzíků. Dole je zasypávaly bavlníky žlutočervenými květy. „Je to nejhlubší údolí, jaké jsem dosud kdy viděl," přiznal se Aimé. Vyvalenýma očima hleděl do ponuré propasti, která zela před nimi. „Je to jaksi nepříjemná krajina." „Může ti být útěchou," odvětil Alexandr, „že musíme hned zase nahoru!" Aimé si povzdechl. Půlčtvrté hodiny šplhali po skalnatém svahu vrstvami ledové mlhy. Byla jim hanebná zima. A stoupání nebralo konce. Cesta byla čím dál tím horší. Pod nimi v propasti burácela řeka. Jeden z indiánských průvodců, muž s koženou nehybnou tváří utěšoval funícího Bonplanda: „Jenom co budeme nahoře, señor, uvidíme moře!" „Jo... jenom co," hekal Aimé a zuby mu drkotaly zimou. Alexandr přidal do kroku, aby se dostal před čelo karavany. Vidět moře! Jak často si malý Křemínek u Tegelského jezera dal vyprávět příběh Vaska Nuñeze de Balboa, prvního Evropana, který spatřil Tichý oceán! Francisco Pizarro přišel až po něm. A teď bude největší vodní plocha světa ležet u jeho vlastních nohou!

172

Nepociťoval žádnou slabost, žádnou zimu, žádný nedostatek dechu. Toto je den, který mu splní další z jeho nejranějších chlapeckých přání. V tichém jásotu mu vyzvánělo srdce. Usmíval se sám sobě, ale nemohl si pomoci - každým krokem v něm rostla radost. Byl vzrušenější než oné chvíle, kdy se u Orinoka ocitl tváří v tvář jaguárovi. U Orinoka! Už tomu jsou dva roky. Přímo neuvěřitelné! Dva roky v pralesích a na hořících sopkách, dva roky neustálého putování po žhavých stepích, zamořenými bažinami a přes hory kterým se právem říká „předpolí pekla". A vždycky byl po jeho boku Aimé. A teď chce běžet napřed, aby se pokochal malým triumfem, že spatří moře jako prvý? Alexandr se zastavil. Přemýšlel, uvažoval: může vůbec existovat vítězství, byť třeba sebenepatrnější, na němž by se nepodílel přítel? Nespočívá tajemství všech životních úspěchů v tom, že vždycky někdo je po našem boku? Že jsme se probojovali spolu s někým? Ze každý z těch dvou byl hotov sdílet s druhým hlad i bolesti? I nebezpečí smrti? Počkal, až ho Aimé s čelem karavany dohoní. „Račiž sebou 173

laskavě hodit, sice zmeškáme Tichý oceán!" volal na něho. „Jako bych slyšel svého otce," konstatoval Aimé. „Hoď sebou! - to bylo jeho věčné heslo. A pak mi vždycky odříkal seznam věcí, které v životě loudáním propasu. Pro pána krále, a přitom to byl tak moudrý člověk, ten můj táta. Šplhal jen po své vinici, která nebyla vyšší než krtčinec. Kdežto já..." Aimé zoufale potřásl hlavou. Potom se zeptal: „Můžeš mi říct, jak vysoko ještě polezeme?" „Musíme se dostat do výšky kolem tří tisíc metrů!" Aimé potřásal hlavou ještě zoufaleji. „Říkáš to, jako by šlo o procházku po Montinartru. Mé ubohé nohy! Je to div, že se vůbec ještě hýbají!" Pojednou vystrčil hlavu a zadíval se na cestu. „Hej - copak je tohle?" Na sešlapaném skalním schodu seděl brouček. Byl tak malý, že ho i Bonplandovy věčně pátrající, vědychtivé oči jen taktak rozpoznaly. Ve chvíli, kdy se Aimé k němu vrhl, brouček se zvedl a bzučivě odletěl. A Aimé za ním. Jeho nohy zřejmě zapomněly, že se už sotva hýbou. Nesly svého pána do kopce tak rychle, až plášť za ním vlál jak prapor. „Hoď sebou, Alexandře!" volal přes rameno. „Musíme ho dostat!" Aimé totiž v Andách nesbíral jen rostliny. Dal dohromady i velkou sbírku hmyzu a byl na ni velmi pyšný. Netrvalo dlouho a shůry se ozval Bonplandův hlas: „Už ho mám!" Pak si Aimé klekl a šacoval se tak dlouho, dokud nenašel v kapsách vhodnou skleněnou nádobku a zápisník, do kterého pečlivě zapsal všechny podrobnosti vzácného úlovku. Když k Bonplandovi přistoupili Alexandr a Carlos Montufar, vlomil se ostrý závan jihozápadního větru do mlhy, halící stráně hor.

174

175

Modř horského nebe, sytá jak barva fialek, se objevila mezi úzkými řadami velmi vysokých, nadýchaných beránků. A teď se západní svahy And začaly jasně rozevírat zrakům poutníků. Úbočí hor, pokrytá haldami obrovských bloků křemene, balvanů čtyřmetrových až pětimetrových, se sunuly hluboko do roviny Cahalu a Molinosu a ještě dál... „Aimé!" zvolal Alexandr. Hlas se mu chvěl. Aimé ulekaně povstal - a teď i on po Alexandrově boku poprvé spatřil Tichý oceán. Nezměrná byla zář, planoucí k nim vzhůru. Světelná výheň, sálající do nepředstavitelných prostorů, zaplavovala obzor a sílila nad ním. Alexandrovi se blýskaly oči. Přátelé si potřásli rukama. Stáli tu přemoženi dojetím a dívali se a dívali a nemohli se vynadívat. Když konečně sestoupili po horském hřebenu, našli soumary, jak se pasou poblíže nějaké farmy. Jejich náklady byly naskládané na dvoře. Indiáni už seděli u jídla. „Válgame Dios!" zvolal Alexandr a ťukal se do čela. „Přisámbůh - já jsem načisto zapomněl otevřít barometr a zjistit výšku!" Aimé se hrabal ve své brašně, vytáhl skleněnou trubičku a řekl: „Taková smůla! Můj brouček je taky v tahu!"

Humboldtův proud Klidně a stejnoměrně posílal oceán své vlny na skalnaté pobřeží. Voda byla temně zelená a kouřilo se z ní. Nedaleko břehu kroužili a křičeli nad hladinou moře kormoráni, racci, kajky a pelikáni. Aimé ponořil ruku do vody a překvapeně ji vytáhl. „Ouha," řekl „z koupání zase nic nebude. Vždyť je přímo ledová." Alexandr ukázal na skupinu veselých tučňáků, kteří tudy horlivě veslovali a občas si na vlnách zatančili. „Myslíš," otázal se, „že by si zde libovali, kdyby voda byla tak vlažná jako káva, kterou nám ráno dali k snídani?"

176

„Pokud vím," přemýšlel Aimé nahlas, „nejsme tu ani celých jedenáct stupňů jižně od rovníku. Vždycky jsem si myslel, že Tichý oceán je teplé moře." „Ano," odvětil Alexandr, „Tichý oceán je opravdu teplý, ale nikoliv v těchto místech u pevniny. Tady také není ,tichý' a slunce mu nemůže zatopit. Široký proud studené vody táhne tudy, před skalnatými útesy, podle kamenného břehu k severu." „Odkud ten proud přichází?" tázal se Aimé. „Z antarktického moře." „Tak proto je voda jak led." „I nejmladší plavčík, který kdy obeplul mys Hoorn, nejjižnější cíp Jižní Ameriky, zná tento studený proud, který se sune jako klín mezi 177

západní břeh Jižní Ameriky a mezi teplou vodu Tichého oceánu. Na hřbetě toho proudu se dávají unášet lvouni, mroži a tučňáci z ledových plání Antarktidy až sem, k těmto liduprázdným břehům. Zde nalézají stůl prostřený bohatěji než kde jinde ve vodách oceánů." Alexandr a Aimé se vydali na dlouhou procházku podle srázných pobřežních svahů. K moři letěla hejna kormoránů, kajek a pelikánů tak ohromná a hustá, až připomínala temná mračna před bouří. Ohlušující byl křik racků, kteří se střelhbitě vrhali do šumějících vln. Milióny mořských ptáků hnízdily na holých kamenech. Aimé se zadíval na bílé, jakoby vápnem omítnuté skály. „Trávení tomu ptactvu slouží požehnaně," mínil. „Toho trusu se zde musely postupem času nahromadit pořádné vrstvy." „Ta vrstva tloustne každých sto let o pětasedmdesát centimetrů," odpověděl Alexandr. „Už za časů Inků zdejší lidé těžili to cenné hnojivo, guáno, a sypali je na pole. Inka dokonce vydal zvláštní zákony na ochranu tohoto ptactva, tak důležitého pro zemědělství říše: v době hnízdění racků a kajek je nikdo nesměl střílet, ba nesměl ani vstoupit do míst, kde hnízdili. Dnes už takových zákonů nikdo nedbá." Ulomil kousek šedého, drolivého guána. „Pošlu několik vzorků do Paříže," řekl. „Proč by i zemědělci mé vlasti a Francie nehnojili svá pole guánem, jak to peruánští zemědělci dělají už od nepamětna?" Dosud se ještě žádný Evropan o toto ptačí hnojivo nezajímal. Nikdo nevěděl, že v hloubce patnácti metrů jsou kulturní vrstvy, nasvědčující vysoké kultuře staré dva tisíce let. Cenu tohoto hnojiva znali již rolníci, kteří při peruánském pobřeží obdělávali pole na počátku našeho letopočtu, tedy o mnoho století dříve, než se Inkové stali pány Peru. Alexandr k zásilce guána přiložil přesný popis, jak guáno vzniká, kde se vyskytuje a jak se ho používá. Rovněž upozornil na užitek, který by z toho měla vyčerpaná zemědělská půda „starého" světadílu. Ale ještě mělo uplynout půl století, než se německému chemiku Liebigovi podařilo vyburcovat své krajany a než Evropě došlo, jak velký dar jí Alexandr věnoval. Alexandr si zjednal veslaře, kteří ho museli každý den vozit na širé moře. Umínil si, že přijde na kloub záhadě studeného proudu. Sestavil tabulky znázorňující teplotu moře. Měřil rychlost přílivu. 178

„Víš přece," řekl Bonplandovi, „jak velký význam má teplý Golfský proud pro podnebí západní a střední Evropy. Golfský proud vzniká v Mexickém zálivu a táhne napříč Atlantickým oceánem. Je jakýmsi ústředním nebo dálkovým topením naší pevniny. V zimě mírní chlad, na jaře a v létě pečuje o vydatné deště, tedy o předpoklad úrody. Golfský proud není poslední v řadě činitelů, kterým západ vděčí za vývoj a rozmach. Ale jaký je význam tohoto peruánského proudu pro západní břeh Jižní Ameriky?" Čím více po tom pátral, tím jasněji se mu jevily klimatické podmínky, jež úzkému pobřežnímu pásu až ke Kordillerám diktuje studená voda proudící podle břehů pevniny. V zimních měsících stoupá z putujícího moře studená mlha. Říkají jí garua. V podobě jemného mrholení se snáší na zem a po celé týdny halí města do neproniknutelné páry, jak ji známe z našich prádelen. V tomto údobí obyvatelé města Limy spatřují slunce jen málokdy. A protože roční doba zimy zde připadá na dobu od června do září, jsou tyto měsíce nejsmutnějším údobím pro Chile a Peru. Alexandr shrnul své poznatky do seriózního vědeckého pojednání. Vyneslo mu v Jižní Americe velkou poctu: na důkaz uznání a na památku jeho výzkumných prací dali studenému proudění v Tichém oceánu známé jméno Humboldtův proud. Aimé pilně sbíral rostliny v okolí Limy, hlavního města země Peru. Společně s Alexandrem pořídil do této chvíle tři tisíce sedm set čtyřiaosmdesát obšírných popisů rostlin. Dvě třetiny tohoto velkého počtu pocházely z pera Bonplandova. Všechny popisy byly napsány v řeči latinské. Latina byla mezinárodním jazykem vědy. Každý vědec, nechť žil v Berlíně, v Paříži nebo v Římě či ve Washingtonu, v Tokiu nebo kdekoliv jinde na světě - každý se nyní mohl o jihoamerické vegetaci přesně informovat z Bonplandových a Alexandrových zápisů. Aimé se do písařiny musel velice nutit, neboť nemiloval práci za psacím stolem. Raději byl venku mezi rostlinami. Praktická práce, sbírání, preparování, pozorování - to byla jeho vášeň. Zatímco Aimé vzdychal za psacím pultem, Alexandr u sousedního stolu pečlivě balil zuby vymřelých jihoamerických slonů. Chtěl je poslat kterémusi francouzskému vědci. Skoro právě v té době objevil Plinius 179

Moody v Severní Americe další prehistorickou senzaci: byly to jakési stopy po pazourech či tlapách, šlépěje vtisknuté do kamene. Severoamerický objevitel je označil za stopy - havranů z archy Noemovy. To, co pobožný znalec bible Plinius Moody považoval za havrany, byli ve skutečnosti ještěři, mezi nimiž byli skuteční obři, každý těžší než tucet slonů dohromady! V noci, když Lima spala a odpočívala, pozoroval Alexandr měsíc. Změřil řadu úseků jeho dráhy, aby podle nich vypočítal přesnou zeměpisnou polohu peruánského hlavního města Limy. Byla sice na španělských mapách vyznačena, Alexandr však pochyboval o správnosti jejích údajů. Raději se spoléhal na vlastní oči. Limu založil na suťových naplaveninách řeky Rimaku Francisco Pizarro. Zakládací listinu si Alexandr dal ukázat na radnici Limy. Lze ji tam spatřit dosud. Francisco Pizarro považoval umění číst a psát za holou zbytečnost a nevěnoval tajům abecedy za svého pohnutého života nejmenší pozornost. Tím se vysvětluje, že mohl pod text zakládací listiny přimalovat jen jakési dvoje můří nohy. Jeho osobní tajemník, jenž uměl číst a psát - ale zato se nikdy neproslavil - vepsal pak jméno svého pána krasopisně mezi ty klikyháky. Určení zeměpisných souřadnic přenechal Pizarro pozdějším pokolením. Alexandr byl první, kdo je konečně - dvě stě sedmašedesát let po založení - v limském přístavu Callau přesně určil. „Dne 9. listopadu," řekl Bonplandovi, „se ocitne Merkur mezi Zemí a Sluncem. Drž palce, aby byla jasná obloha! Merkur je nejmenší planeta a má jen osmnáctinu hmoty Země. S daty, jež získám při průchodu Merkuru slunečním kotoučem, mohu porovnat své výpočty o měsíční dráze. Časová určení srovnám se svými hodinkami. To dá dohromady tři nezvratné a přesné výsledky." „Tak důkladně jako ty," odtušil Aimé, „to určitě ještě nikdo nedělal!" Nebesa, či spíše obloha byla k Alexandrovi milostivá. Ani proužek mlhy se nevznášel nad pobřežím. Garua nemrholila a Slunce strpělo, aby malý Merkurek zřetelně pochodoval před jeho kotoučem. Alexandr stál s Bonplandem v třicetimetrové výši, na strmém hřebenu nad přístavem Callaem. Měli s sebou veškeré své hvězdářské 180

přístroje. Merkur potvrdil Alexandrovy výpočty měsíční dráhy. Španělští zeměpisci se svého času přepočítali. Mapy Jižní Ameriky a Peru mohly být opraveny podle Alexandrových měření. „Tak," řekl Aimé pyšně a spokojeně balil sextanty a dalekohledy. „Teď je zeměpisná délka Callaa a peruánského pobřeží určena neměnně a jednou provždy." Alexandr zavrčel. Nadzvedl pravé obočí. „To ,neměnně a jednou provždy' sis mohl nechat od cesty. Nic na světě není ani neměnné, ani jednou provždy!"

181

Cotopaxi střílí čestné salvy Čím více se blížily vánoce, tím častěji Alexandr vzpomínal na vlast a domov. Kdysi slavíval vánoce se svými horníky v zasněžených Smrčinách, za hlaholu zvonů. I teď je prosinec, ale prochází se mezi zahradami plnými jarně pestrého kvítí, prochází se po limské Promenada de Los Descalzos. Promenáda, upravená po vzoru sevillské Alamedy, byla pojmenována podle kláštera bosáků, jehož mniši pečovali o topoly aleje. „Vlastně jsem chtěl být už letos doma," řekl Alexandr. „Ale máme ještě tolik práce!" „Z celého Tichého oceánu jsme vlastně neviděli dohromady nic víc než ten tvůj proud dálkového chlazení," konstatoval Aimé. „Můj průzkum o studeném proudu není ještě zdaleka dokončen. Rád bych věděl, jak daleko sahá na sever." „Pak by tedy bylo nejlepší sehnat nějakou loď a plout za mroži, tučňáky a lvouny," navrhl Aimé. „Oni by nám ukázali cestu." Alexandr přikývl. „Poprosím místokrále, aby nám dovolil jet na některé z poštovních lodí." Regent Místokrálovství peruánského přijal Alexandra ve svém limském paláci s legendárním přepychem, jenž byl pro Limu příslovečný. Ačkoliv město bylo od dob založení stiženo v každém století čtyřmi až šesti silnými zemětřeseními, držela se Lima houževnatě ctižádostivého titulu, že je nejbohatším městem světa. Roku 1746 obrátilo zemětřesení celou Limu v hromadu trosek. Ze všech obytných domů jich zbylo jen dvacet. Poslední z dosavadních zemětřesení - v květnu 1940, za druhé světové války - zničilo celé přístavní město Callao, zatímco v Limě bylo poškozeno několik čtvrtí. Ale sesterská města se pokaždé vždycky rychle zvedla ze sutin a dnes spojují Limu s Callaem čtyři široké dálnice. Lima dodnes vzpomíná s pýchou na onen den, kdy nový, právě korunovaný místokrál vévoda de La Plata slavil vjezd do své rezidence. K jeho poctě obchodníci tenkrát vydláždili obě hlavní ulice města pruty 182

stříbra, jehož cena činila přes osmdesát miliónů tolarů. Koně, kteří táhli královský kočár, čalouněný hedvábím a brokátem, klusali pyšně na podkovách z ryzího zlata. A v tomto městě prosil Alexandr místokrále skromně o povolení, aby se směl svézt na některé z pravidelných poštovních plachetnic. „Na poštovní lodi?" Místokrál se usmál, jako by byl slyšel výborný vtip. „V rejdě před městem El Callao," řekl potom, „kotví má korveta Castora. Je vám k službám, barone Humboldte, tak dlouho, jak uznáte, že ji ke svým účelům potřebujete." Alexandr se uklonil. „Přeji vám šťastnou plavbu!" Alexandr zářil, když vyšel z paláce. Procházel ulicemi s nízkými domy. Kvůli věčné hrozbě zemětřesení byly střechy ploché a tak tenké, že nikdo na ně nesměl vkročit. Místy byly domy pokryté jen hrubou pytlovinou nebo rohožemi z rákosí. Tím způsobem chtěla Lima zabránit, aby při záchvěvu půdy nikdo nezahynul pod zřícenými střechami. Toto bezpečnostní opatření se nadmíru dobře osvědčovalo. Slavnostní procesí přicházelo Alexandrovi vstříc. Ustoupil mu na okraj cesty. Málem zapomněl, že se dnes oslavuje Seňor de los Milagros, že dnes je svátek Pána zázraků. Tato procesí trvala tři celé dny. Po tu dobu odpočívala ve vnitřním městě veškerá doprava. Padesát černochů, oděných ve fialová roucha, neslo z kostela do kostela velkou sochu Ukřižovaného, stojící jinak po celý rok v Nazaretském chrámu. Socha vážila několik tun a kostelů je v Limě ještě dnes pětašedesát. Nejkrásnější mezi nimi je chrám v klášteře františkánů. Jeho hlavní loď se blyští zlatem a stříbrem. Cenné mozaiky zdobí jeho křížové chodby. V dlouhatánském zástupu kráčeli za sochou obyvatelé města. Vedle čiré bělosti vznešených Španělek, oděných v těžký hedvábný brokát a drahocenné krajkové mantily, viděl Alexandr měděnou hněď Indiánů a černochů s tvářemi jako z ebenu. A mezi tím velké množství pleťových odstínů - míšence všech stupňů. Ke zdem domů se tiskly skupiny venkovských Indiánů. Přišli pěšky z dalekých hor - cesta jim trvala mnoho týdnů a teď tu stáli bosí ve 183

svých vlněných přehozech křiklavých barev, zaražení nádherou nezvyklé podívané. Plaše a vzrušeně jako lamy koukali na oslnivé procesí. Za těchto svátečních dnů uvažovali Alexandr, Aimé a Carlos Montufar o plánu dalších cest. Alexandr věděl, že nemůže odmítnout regentovu nabídku použít královské soukromé korvety. Na druhé straně ovšem vyžadovala zdvořilost, aby si loď neponechával příliš dlouho. „Velkou cestu tedy bohužel nebudeme moci podniknout," řekl Aimé a nemohl potlačit politování. „Pojedeme až do Guayaquilu," uvažoval Alexandr nahlas. „Tím se dostaneme do blízkosti Chimboraza a Cotopaxi a můžeme projít pobřežní oblastí, kterou jsme na horských výpravách nepoznali. A odtamtud ..." „... je to do Mexika už jenom, co by kamenem dohodil," zvolal Aimé, jenž bojovně cestoval tužkou po mapě. „Ukaž!" řekl Alexandr. Položil tužku na mapu. „Z Guayaquilu můžeme plout rovnou jak podle pravítka do Acapulka," nadšeně blouznil Aimé. „Tam najdeš horu jako hrom, Popocatépetl, na kterou můžeš vyšplhat, tam máš nejkrásnější zříceniny z času Aztéků. Budou ti vyprávět ještě lepší historky než ubohé zbytečky z doby Inků. Tam můžeš vyměřovat hory, města a hvězdy..." „...a ty si zase přijdeš na své, pokud jde o další tisíce nových rostlin, že ano? Tak platí: jedeme do Mexika! Sdělím to státnímu tajemníkovi." Krátce nato jim byl do hostince doručen dopis místokrálovy kanceláře:

Všemožným způsobem budiž usnadněna cesta pana barona Humboldta a jeho pomocníka pana A. Bonplanda, kteří hodlají plouti na korvetě Jeho Veličenstva Castoře do Guayaquilu, odkudž míní cestovati do Mexika, aby tam pokračovali v plnění důležitých a namáhavých úkolů. Castora sledovala studený mořský proud podle jihoamerického 184

břehu zhruba až k hranicím dnešní republiky Ecuador. Tam se proud odchýlil od pevniny a zamířil napříč nedohlednou hladinou Tichého oceánu. Hejna ryb, tučňáků a racků, mrožů a kytovců táhla po této chladné vodní cestě, jež se sunula mezi oblastmi teplé vody až k pobřežím Galapážských ostrovů. Jakoby na konci světa leží tyto Želví ostrovy - tisíc kilometrů na západ od Jižní Ameriky, uprostřed Tichého oceánu. Dříve bývaly útočištěm pirátů. Z celkového počtu pěti velkých a sedmi menších ostrovů (a velkého množství ostrůvků trpasličích) jsou dnes obydleny jenom dva. Pod svěží zelení balzamovníků tam tiše ťapají nádherné želvy obrovské, jež dosahují váhy až šesti metrických centů. Ptáci jsou tak krotcí, že před člověkem neulétají. Zde na příchozího čeká jeden z posledních rájů světa. Alexandr se rozloučil se studeným Humboldtovým proudem. Korveta plula podle ostrovů pokrytých neprostupnými houštinami mangovníků a zamířila k břehu dusnému a vlhkému jako pařeniště. Ani sebemenší vánek od moře nemírnil vedro, neoživoval vzduch. Ve skleníkové atmosféře tohoto kraje rostly trávy do výše třiceti metrů. Nad obrovskými palmami se vznášel král ptactva, kondor. Na pobřežních mělčinách unuděně zíval král plazů, sedmimetrový kajman. Tři pevnůstky střežily vjezd do přístavu Guayaquilu. Zde svého času přistáli Španělé, když hledali říši Inků. Odsud vyrazili na pochod do nitra Peru. Guayaquil je jedním z prvních měst, která Španělé založili na půdě tenkrát ještě peruánské. Dnes je to nejdůležitější přístav republiky Ecuador. Alexandr vyměřil zeměpisnou polohu města a pak se s Bonplandem a Carlosem Montufarem vydal do vnitrozemí pobřežního kraje. Prozkoumali pralesní džungli babahoyskou a našli tam obrovské kapoky, stromy, jejichž větve se podobaly sloním chobotům, sahajícím na všechny strany. K obohacování sbírek neměli tentokrát mnoho času. Fregata La Orue, která je měla odvézt do Mexika, už na ně čekala.

185

186

Poslední večer věnovali procházce po hlavní třídě Guayaquilu. Ulice, dlouhá mnoho kilometrů, se táhla podle břehu řeky Guayasu. Trojice cestovatelů si prohlížela obchody a jejich výkladní skříně, plné pestrých hald tropického ovoce, které Středoevropan většinou nezná ani podle jména. Aimé právě opatrně nakousl anonu - plod zvíci jablka s krémovitou, velmi sladkou bílou dužinou, vonící po broskvích - když ho Alexandr uchopil za paži. Z dálky zaznívalo mocné hřímání. Bonplandovi tekla krémovitá šťáva anony po bradě. Naslouchal a pak řekl: „Bouřka!" Ale hřímání neustávalo. Brumlalo v jednom kuse. „Jako by stříleli z těžkých děl," řekl Carlos Montufar. Na třídě El Malecon se sbíhali lidé. Hleděli upřeně na vzdálené hory andského řetězu, nad nimiž se obloha začala barvit do krvava. „Cotopaxi!" vykřikl kdosi. „Sopka řádí!" Cotopaxi, nejvyšší činná sopka světa, král mezi horskými velikány západních Kordiller, chrlilo a vysílalo ke hvězdám obrovské ohnivé sloupy. Třpytivý plášť sněhu, jenž dosud halil jeho ramena jako hermelínový ornát, vůčihledě tál, a černý trup hory se nořil nahý z temnoty, trhané oslnivými plameny. Za jedné z posledních erupcí padal na okolní města popel tak hustý, že si lidé museli v pravé poledne svítit lucernami, když šli na nákup. Bude to i tentokrát tak zlé? Loni v květnu stáli Alexandr, Aimé a Carlos Montufar těsně pod vrcholem sopečného kužele. Nyní, když se chystali opustit Jižní Ameriku, zdravila je hora nepřetržitou čestnou kanonádou. Slyšeli ji po celou noc a nemohli usnout. Alexandr se ani nesnažil zavřít oči. Ležel u okna, paže zkřížené v týlu a naslouchal řevu vzdálené hory. Pojednou se ho Aimé zeptal: „Pamatuješ ještě tu podivnou skálu, kterou jsme tenkrát viděli nahoře na vrcholu Cotopaxi? Byla zpola zakrytá sněhem a z hladké stěny trčely jen její ostré hrany. Vypadalo to, jako by ze sněhu hleděla lidská tvář. Lidé v údolí tu skálu nazývali Inkova hlava." 187

„Jak sis na to vzpomněl zrovna teď?" otázal se oplátkou Alexandr. „Nějaký stařec mi vyprávěl, že se ta hlava objevila za hrozného výbuchu, který se rozlehl právě ve chvíli, kdy byl v Cajamarce uškrcen Inka Atahualpa." Alexandr se na posteli posadil. „Kdo by tomu chtěl uvěřit, musel by vyjít z předpokladu, že Cotopaxi do té doby ještě nikdy nesoptilo," prohlásil velmi energicky. Pak chvíli přemýšlel a potom dodal: „Na druhé straně se vskutku dochovala historická zpráva z dob španělské invaze do Peru, podle níž Cotopaxi tenkrát chrlilo oheň a lávu. Déšť popela Španěly velmi vyděsil." „Kdybys byl jen trošínku lehkověrnější," domlouval Alexandrovi Aimé, „aspoň třebas jen tolik jako já, mohl by sis docela dobře představit, že hlas Inky pod vrcholem sopky platí tobě." „Proč by měl platit zrovna mně?" „Není snad podivné, že Inka začíná mluvit právě v době našeho odjezdu? Mohl přece mluvit a hřímat už dřív, měl na to pokdy léta letoucí, nebo pro mě a za mě se mohl rozpovídat později. Ale kdepak! Nechával si to přesně na dnešní den!" „Obdivuji tvoji obrazotvornost," řekl Alexandr. Ale Aimé se houževnatě držel svého nápadu. „Snad," přemítal nahlas, „snad ti Inka chce něco připomenout!" „Myslíš? A co by to mělo být?" „Já nevím, co sis v Cajamarce povídal s tím mladým Peruáncem ale byl to přece přímý potomek Inky, viď? A tak tě třeba Atahualpa chce teď hlasem hromu a ohně přesvědčit, že slova jeho pravnuka mohou jednoho dne ožít přesně tak, jak nyní ožila hora s jeho hlavou!" Alexandrovi napadla chlapcova poslední slova v Cajamarce: „Nevěříte-li mi, a nevěříte-li ani Španělovi, který byl u toho, byl bych rád, kdyby vám to řekl sám Inka!" Hlas hory duněl. Alexandr si odkašlal a obrátil se na druhý loket, aby lépe viděl na Bonplanda. „Ty jsi měl jet do Peru s básníkem, třeba s Friedrichem Schillerem," řekl. „S takovým námětem byste snad byli přetrumfli i Shakespeara!" Následujícího jitra fregata La Orue vyplula z přístavu. Hora řvala 188

přes moře do dálky mnoha set kilometrů. Černá mračna halila slunce jak smuteční flór. Pevnina pomalu mizela pod obzorem. „Na shledanou, Jižní Ameriko!" řekl Aimé. Alexandr se na něho pochybovačně zadíval. „Zdalipak se sem někdo z nás ještě vrátí?" „Já určitě!" dušoval se Aimé a byl o tom skálopevně přesvědčen.

Pod oblohou Mexika Na koleně psával Alexandr své dopisy. A měl vždycky co psát. Tisíce stránek už čítaly jeho poznámky o cestě a pozorováních. Listy byly pečlivě naskládané ve velkých bednách, které ho nyní na fregatě doprovázely do Mexika. „Teď konečně mohu vyvrátit to pošetilé klábosení, které mě vždycky tolik zlobilo," řekl Alexandr Carlosu Montufarovi. „Poslechněte si, co jsem napsal!" Alexandr vzal s kolena list dopisního papíru a četl:

„Mnozí Evropané přehánějí vliv tropického podnebí na mysl člověka. Tvrdí, že je nemožné konati zde duševní práci. Odkazujeme na pravý opak. Na základě vlastních zkušeností tvrdíme, že jsme se nikdy necítili tak dobře a nikdy nevládli veškerými svými silami tak plně jako při pohledu na krásu a nádheru, kterou zde skýtá příroda. Její velikost a nekonečnost nového, co dovedla vytvořit, nás tak říkajíc elektrizovaly. Dodávaly nám svěžesti a nezmarnosti. V Guayaquilu jsme pracovali za nejprudšího slunečního žáru nepřetržitě po tři dny, aniž jsme pociťovali nějaké podstatnější potíže. Stejně jsme šlapali po zasněžených Andách, brodili se za lijavců po kolena bažinami a nadšeně pochodovali pouštěmi i zledovatělými lesy." „Dobře jsi to vystihl," poznamenal Aimé, jenž seděl u zábradlí a držel rybářský prut. „Ostatně mám dojem, že lidé, kteří si stěžují, že jim v tropech klesá duševní výkonnost, neoplývají dary ducha ani v 189

mírném podnebí." Alexandr se zasmál a pokračoval v psaní. Minula hodina. „Nechápu," řekl Aimé, „jak můžeš za tak nádherného počasí psát dopisy." „Člověk přece musí počítat s tím, že se většina psaní cestou ztratí," odpověděl Alexandr. „Proto píši nejdůležitější věci třem nebo čtyřem lidem v Evropě a doufám, že alespoň jeden z těch dopisů dojde. Kromě toho musím sdělit místokráli v Mexiku, že hodlám procestovat jeho zemi a požádat ho o cestovní pasy. Dopis místokráli podám hned v Acapulku." „Je neuvěřitelné, na co všechno myslíš!" žasl Aimé. „Já bych nepsal žádnému místokráli na světě, protože si myslím, že každý z nich má jiné starosti, než aby mi odpověděl!" „Ty by ses raději spolehl na své štěstí, viď?" Aimé souhlasně přikývl a zářil. Vytáhl z moře rybu a hodil ji k ostatním úlovkům do kádě, naplněné mořskou vodou. Později je chtěl preparovat. „Tichý oceán se mi líbí," prohlásil spokojeně. „To je moře pro lidi, kteří si potrpí na klid a na pohodlíčko." „Proto se také jmenuje Tichý oceán," podotkl suše Carlos Montufar. 190

Byli na zeměpisné šíři Guatemaly a tři sta mil od břehu, když je zčistajasna přepadla vichřice. Bezmocně se fregata zmítala na mnohametrových vlnách. Vlna jako hrom smetla Bonplandovu káď včetně ryb z paluby do moře. Kapitán dal svinout plachty. Přesto se chvílemi zdálo, že vichřice fregatu užuž převrátí. „U všech všudy," láteřil Aimé, „moře mi zase spolklo všechny mé ryby. Rád bych věděl, kdo si usmyslel dát téhle bláznivé vodě přízvisko ,tichá'! Máš ještě ty své dopisy, Alexandře?" „Mám!" zazubil se Alexandr a držel se konce jakéhosi lana. „Nespoléhal jsem se ani na jméno tohoto oceánu, ani na své štěstí, Aimé!" Acapulco leželo před nimi v otevřené, skálami vroubené zátočině pod výběžky pohoří Sierry Madre del Sur. Slunce pralo do žulových svahů, sametově zelených lesními porosty. Kamenné stráně odrážely vedro do města jako výheň. Alexandr odeslal své dopisy. „Zde v Acapulku počkáme na místokrálovu odpověď z Mexika," prohlásil, a nedbaje slunečního žáru, pustil se do astronomických měření. Za několik málo dní přinesl posel královskou odpověď:

Vždy jsem považoval za hodnou obzvláštního uznání a obzvláštní úcty práci mužů, kteří - jako Vaše Vysokoblahorodí - se věnují, v zájmu lidstva a jiných chvalitebných cílů, důležitému bádání přírodovědnému. Jsem milerád ochoten provázeti Vás prostřednictvím svých rozkazů provinciemi mi poddanými a poskytnouti Vám veškerou pomoc, jež by Vám mohla býti užitečná. Z toho důvodu Vám tudíž posílám cestovní pasy a ostatní listiny, o které jste prosil. Bůh nechť Vaše Vysokoblahorodí zachová ještě po dlouhá léta. Iturriqaray, místokrál mexický „Král Iturrigaray mne nikdy neviděl, já jsem s ním nikdy nemluvil, nezná mě, ale důvěřuje, mi, protože jsem přírodovědec," řekl Alexandr. „Hodlám tomu králi věnovat dar, jenž uctí jeho důvěru a 191

bude hoden jeho pohostinství." „Dar?" Aimé přemýšlel, zda bude muset obětovat některý ze svých herbářů nebo část sbírky motýlů. Nedovedl si jaksi představit, že by nějaký král mohl juchat radostí nad usušenými pralesními kytkami. Ale Aimé byl v myšlenkách na falešné stopě. „Ještě neexistuje žádný všestranný popis Mexika," pokračoval Alexandr. „Ještě chybí vědecká práce, která by podala zprávu jak o kultuře, tak o dějinách Mexika, jak o nerostných bohatstvích, tak o pohořích, o lidech, o rozličných národech, o jejich jazycích a jejich práci, stejně jak o podnebí a hospodářství. Pokusím se o takový komplexní popis. Ať lidé z té knihy poznají skutečné Mexiko." Aimé a Carlos se na Alexandra starostlivě zadívali. Věděli sice, že Alexandr dokáže zvládnout ohromné pracovní úkoly, domnívali se však, že pro takové dílo, které nemá obdoby, jež by mohla sloužit za vzor, by bylo třeba velkého štábu vědců. „Obávám se," řekl Aimé ustaraně, „že si umiňuješ trochu příliš mnoho." „To se ukáže," odpověděl Alexandr zvesela. Byl v dobré míře. „Především půjdeme do hlavního města, do Mexika. Odtamtud pak budeme podnikat cesty na všechny strany." A tak se i stalo. Už cestou přes pohoří začal Alexandr sbírat statistický materiál všeho druhu. Černé neštovice, které každých sedmnáct let kosily tisíce Mexičanů, ho zajímaly stejně jako množství rudy, jež na svých zádech vynáší z dolů horník. Alexandr si poznamenal:

Obtížen nákladem bezmála sta liber stoupá Indio šest hodin denně bez odpočinku osmkrát až desetkrát za sebou po schodišti, jež čítá osmnáct set schodů, a to při vražedném vedru třiceti stupňů. Mladiství ve věku, sedmnácti let nosí stolibrové náklady kamene po celý pracovní den o šesti hodinách. Alexandr počítal, kolik banánovníků roste na jednom stu čtverečných metrů, a vyšly mu číslice třicet až čtyřicet. Díval se tak 192

říkajíc pod pokličky hrnců, v nichž Indiánky vaří, a zapisoval, co horalé jedí a pijí. S Bonplandem a s Carlosem postavil vor z dýní, svázaných agávovými provazy. Na tomto vratkém kolébavém vynálezu se trojice cestovatelů přeplavila přes horskou řeku a Alexandr tak nabyl vlastních zkušeností o způsobu, jakým Indiáni cestují po řekách. Za dva týdny dorazili do Mexika a viděli po dvou letech zase první velkoměsto. Všechno v tomto městě mělo obrovské rozměry: hlavní náměstí s největší katedrálou Ameriky, místokrálův palác s kamenným průčelím, dlouhým dvě stě metrů. Viděli nádhernou novostavbu, kterou zedníci právě dokončovali - budoucí Vysokou školu báňského inženýrství. Tato stavba Alexandra ovšem obzvlášť zajímala. Spatřili budovy ctihodné university a míjeli množství zdejších klášterů. Aimé zase žasl nad neuvěřitelným bohatstvím květin, jimiž město přímo hýřilo. Každý stánek na každém z nesčetných tržišť byl ozdoben, ba tak říkajíc obalen záplavou čerstvých květů. Hrušky a hrozny byly pro kupující už naskládány do dřevěných krabic a přikryty kyticemi vonných květin. Tu kytici dostal zákazník přídavkem. I mladé Indiánky se zdobily květinami. Nosily je v účesech. Bosý, v pestrých oděvech kráčely ulicemi a Carlos uznal, že jejich chůze i držení těla jsou vpravdě královské. Lesklé jejich oči byly černější než pralesní noc, jejich ústa se usmívala, bílé zuby se jim blýskaly a dolíčky ve tvářích zavinily, že Carlos sotva vnímal krásu Alexandrových kamenných budov a ještě méně si všímal botanických zázraků, nad nimiž byl obdivem bez sebe Aimé. Večer byli všichni svorní v názoru: Mexiko je jedním z nejkrásnějších měst světa! Vysoko nad městem se zvedalo návrší Chapultepec. Zde Aztékové kdysi pohřbívali své krále. Nyní strměl na skále zámek. Alexandrovi se zdálo, že právě z této Hory kobylek - což je doslovný překlad jména Chapultepec - bude možno nejlépe přehlédnout náhorní rovinu mexickou. Hned příštího jitra tam se svými přáteli vystoupil. Nebe bylo temně modré a čisté jako hedvábí. Prastaré cypřiše, jejichž kmeny měly obvod přes patnáct metrů, zvedaly bezlistá temena nad akácie, nad pepřovníky, palmy a banánovníky. 193

Alexandr si poznamenal:

Z tohoto osamělého místa na vrcholu porfyrové skály obsáhne pohled obrovskou rovinu a nádherně obdělaný světa kraj. Prostírá se až k mohutným pohořím, na nichž leží věčný sníh. Velké aleje jilmů a topolů vedou ze všech stran k městu. Dva vodovody, položené na velmi vysokých zděných obloucích, protínají rovinu. Severním směrem je vidět nádherný klášter Matky boží Guadeloupské, kterak se opírá o pohoří, mezi propastmi, jež hostí datlové palmy a liány podobné stromům. Směrem k jihu je celá země jedinou obrovskou zahradou pomerančovníků, broskvoní, jabloní, třešní a jiných ovocných stromů, podobných evropským. Tato pěstitelská nádhera je v ostrém protikladu s holými pohořími, která lemují údolí a nad nimiž strmí slavné sopky Popocatépetl a Iztaccihuatl. Popocatépetl je obrovský horský kužel, jehož kráter neustále plane a ze středu věčného sněhu chrlí kouř a popel.

Zatímco Alexandr psal, přistoupil k cestovatelům Mexičan a uvítal je. „Je dovoleno prohlédnout si zámek?" otázal se Carlos. Nebyl si tím jist, protože mocné zdi a valy připomínaly pevnost. Mexičan se zasmál. „Můžete si ho dokonce koupit, señor. Vláda se chce zámku zbavit, ale nikdo nemá zájem." Aimé se velkopansky informoval, zač by byl. „Stavba přišla na půl druhého miliónů franků. Ale nemusíte koupit celý zámek. Prodáme vám také okenní rámy nebo sklo - zkrátka všechno, co si přejete!" Alexandr se přesvědčil, že vskutku už chybí četná okna. „To je vandalství," řekl rozhořčeně. „Jak to, pane? Prodat aspoň trochu je vždycky lepší, než mít na krku všecko!" Mexičan se obrátil na Bonplanda a zapřísahal ho, aby si 194

koupil alespoň nějaké dveře. Aimé však nechtěl. Inu arci - kdyby mu byl Mexičan nabídl některou z plovoucích zahrad jezera Xochimilka, kde rostou květiny, jimiž si mexické dívky zdobí účes - kdo ví, zda by Aimé byl odmítl. Plovoucí zahrady byly stará vymoženost. Založili je už dávní Aztékové v době, kdy jejich hlavní město bylo - po způsobu Benátek postaveno na kůlech v jezerní krajině. Španělé změnili staré vodní město, velmi sužované povodněmi, v město pevninové tím, že strhli staré domy a že jezera zčásti zasypali, zčásti odvodnili. - - Bývaly doby, kdy Xochimilco bylo jako městem učiněný sen: bílé chrámy a bílé paláce pod zelenými palmami se zvedaly ze zrcadla temně modrého jezera... Dnes už jenom zahrady, protkané průplavy, připomínaly někdejší nádheru. Zahrady Xochimilka ještě stále plavaly na vodě. Byly to vory spletené z rákosí a z kořenů a větví křovin. Indiáni pokryli vory černou zemí a pěstovali na nich fazole, hrášek, španělský pepř, květák a jinou zeleninu. Okraje vorů byly vroubeny záhony květin, místy i šípkovými růžemi. Odsud vozili Indiáni sklizeň zeleniny a hory květin. Vozili náklady do města na plochých člunech, s nimiž dovedně rejdovali úzkými průplavy. Když se Alexandr se svými přáteli vrátil do hotelu, čekal tam na něho důstojník. Vyřídil vzkaz, že místokrál mexický prosí Alexandra, aby ho navštívil. Alexandr, oblečený v čerstvě vyžehlenou uniformu báňského inženýra, byl v trůnním sále královského paláce přijat s poctami, vzdávanými evropským knížatům. Všude samé stříbro, hedvábí a jas svícnů. K večeři byla vybraná jídla a nejlepší španělská vína. Později místokrál Iturrigaray zavedl svého hosta do zahrady, obklopující palác. Voda kašny zurčela pod spícími stromy. V liduprázdném sadu bylo ticho, vládl mír jak v klášterní zahradě. Alexandr přednesl králi své plány. „Stejnou měrou bych chtěl věnovat pozornost dějinám i kultuře, národnímu hospodářství i dopravě, národopisu a průmyslu Mexika." „Jste tedy nejen přírodovědec, ale i zeměpisec, archeolog, ekonom 195

a inženýr!" zvolal král ohromeně. „Budete tedy také psát o Aztécích?" „Mám to v úmyslu, Sire!" „Pojďte, ukáži vám své sbírky." Alexandr provázel místokrále četnými komnatami do knihovny. „Mám několik rukopisů z doby Aztéků, které vás potěší." Otevřel drahocennou starou skříň a vyňal z ní několik knih, které opatrně rozevřel. Stránky byly složené jako vějíř a vázané do tabulek z lehkého dřeva. Alexandr vzal jednu z knih a roztáhl ji. Byla dlouhá přes šest metrů a pestrými obrázky líčila putování Aztéků od řeky Gily až do údolí Mexika a války se sousedními národy. „Nejkrásnější sbírku rukopisů má don José Antonio Pichardo," řekl místokrál. „Seznámím vás s ním. Bohužel se na naše časy nedochovalo příliš mnoho těchto malovaných knih, ačkoliv Montezuma, poslední vladař Aztéků zaměstnával ve své říši tisíce písařů a kreslířů. Aztékové psali a malovali na papír z listů agáve, na vydělávané jelení kůže a na bavlnu. Z těchto knih se dozvíte mnohé o dějinách Aztéků a jiných národů." Od tohoto okamžiku měl Alexandr volný přístup k místo-královým sbírkám. Státní archívy mu byly k dispozici. Proseděl dny a noci nad historicky důležitými dopisy, nad zprávami a spisy a pořizoval si z nich výpisky. Překládal obrázkové písmo Aztéků, dumal nad původem těchto vysoce kultivovaných národů, dozvídal se o jejich dějinách i zvycích; při studiu zpráv španělských očitých svědků, kteří po Cortezově boku dobyli říši Aztéků, prožíval pád a zánik tohoto císařství a s dojetím četl líčení naprosté zkázy, které propadla kultura kdysi tak bohatá.

196

Notlazomahuizteopixcatatzin Spolu s Bonplandem a Carlosem jel Alexandr koňmo k teotihuacanským pyramidám, postaveným - jak říkala pověst - na místě, odkud Měsíc a Slunce kdysi začaly svou pouť. Na nejvyšších plošinách pyramid stávaly kdysi svatyně. Úděsné množství kněží - bylo jich pět tisíc - konalo tenkrát v tomto mohutném chrámovém okrsku krvavé bohoslužby. Klaněli se Slunci, modlili se ke Slunci a báli se, že jednoho dne přestane svítit a že tím nadejde konec světa. Věřili, že před jejich dobou existovala již čtyři Slunce a čtyři světová údobí: SLUNCE VODNÍ, které uhaslo v potopě, při níž byli všichni lidé proměněni v ryby; SLUNCE JAGUÁŘÍ, při jehož západu se zhroutila klenba nebeská a jaguáři sežrali lidi: SLUNCE OHNIVÉHO DEŠTĚ, při jehož smrti padal z nebe oheň, který spálil lidi; SLUNCE VĚTRNÉ, jež zmizelo z nebe po strašlivém orkánu, přičemž se z lidí staly opice. Po těchto čtyřech vyhaslých Sluncích stvořil bůh vichřic Quetzalcouatl Slunce nynější. Aztéčtí kněží je nazývali Slunce zemětřesné. Jejich náboženské knihy, psané posvátným obrazovým písmem, prorokovaly, že toto Slunce bude zároveň se světem zničeno zemětřesením. Uvažme, že i dnes ještě je náhorní rovina mexická dějištěm větších či menších zemětřesení, která často ničivě zpustoší okolí hlavního města. Jak veliký musel být neustálý strach Aztéků před koncem světa! Což nemohl každý z těch záhadných otřesů a záchvěvů znamenat, že nadešel konec jejich éry, konec světového údobí a konec zemětřesného Slunce?

197

198

Horečně přemýšleli, co by mohli udělat, aby Slunce zůstalo na obloze a nepozbylo síly. Věděli: chceme-li někoho udržet při síle, musíme ho živit a posilovat. Tak to chtěli dělat i se Sluncem a rozhodli se, že jemu i všem ostatním bohům budou přinášet posilující potravy a oběti - oběti dostatečně velké, aby Slunce nikdy nemohlo zestárnout ani zeslábnout. A je snad na světě nějaká oběť větší než lidský život? A tak tedy kněží obětovali lidi. Kladli je na oltáře svých chrámů, kamennými noži jim otvírali hruď, zaživa jim trhali bušící srdce a podávali je na svěcené „orlí míse" Slunci. Krev jejich obětí byla svatá. Kněží věřili, že by znesvětili oběť, kdyby se sebe smyli krev, jíž byli potřísněni od hlavy k patám. Tak se stalo, že Španělé byli zděšeni, když spatřili první aztécké kněze, přicházející z obětišť, zbrocené uschlou krví. Jelikož však jednotlivá oběť nestačila přehlušit jejich ustavičný strach před věčnou hrozbou konce světa, zabíjeli kněží čím dál tím více lidí, dětí a žen, otroků a vojáků. Při svěcení kteréhosi chrámu obětovali ne méně než dvacet tisíc zajatců najednou. Hlavy obětí uchovávali na zvláštních policích a podstavcích. V jednom jediném chrámu našli Španělé takto uloženo sto třicet šest tisíc umrlčích lebek. Alexandr se přespříliš nezdržoval u těchto ponurých vzpomínek. Příběh mu sloužil jen k tomu, aby lépe porozuměl životu své vlastní doby. Když se dostatečně obeznámil s minulostí, vrátil se do přítomnosti. Procestoval jednotlivé provincie Mexického království a popsal přes sedmdesát měst a obcí. Při tomto putování se naučil rozlišovat dvacet různých řečí. Národnostní propletenec této země byl nepopsatelný. Aimé počítal zrna kukuřičných palic. Alexandr vypočítal, že kukuřice v dobrých letech vydá třistanásobný užitek. Kukuřice je hlavní potravou národů a je také důležitým krmivem pro dobytek. Nevydaří-li se úroda kukuřice - bud pro déšť, nebo pro předčasné mrazy - nevede se zle jen lidem, ale také slepicím, krůtám i větším zvířatům. Cestující, jenž přijde do provincie, kde kukuřice zmrzla, nenajde ani vajíčka, ani drůbež; nenajde mouku, aby si mohl připravit atolii, což je výživná a chutná kaše, nebo upéci tortillu, prastarý mexický chléb, který se musí jíst teplý. 199

Alexandr zkoumal, zda banány byly v Americe zdomácnělé už před příchodem Španělů. Přišel na to, že první tři zrna kukuřice zasel do mexické půdy černoch, jenž tam přibyl jako Cortezův otrok. S povzdechem řekl Alexandr Bonplandovi: „Kéž by byla všude zachována jména těch, kteří obohatili země o užitkové rostliny, místo aby je pustošili." Aimé přikývl a dodal, že by v zapomenutí neměla upadnout ani jména pilných kuchařek, které vynalezly pečení tortill, vaření polévek a výrobu všeho toho množství výživných dobrot. Zatímco Alexandr s neúnavnou pílí vědce popisoval potraviny Mexičanů, věnoval se Aimé raději jinému způsobu průzkumu: obcházel tržiště a hostince města a lebedil si pojídáním chutného ovoce a líbezně vonících pokrmů. Měl bohatý program, neboť země nabízela ovoce i jídla v jedinečném množství. Blaženě obracel oči v sloup, když se zakousl do jednoho z těch exotických plodů, podobných — ale jen zevnějškem - našim jablkům. Byl slaďounký jak med. Aimé vrněl blahem, když se mu na jazyku rozpouštěl další výtvor mexické přírody, nazývaný zde zapote negro. Dozvěděl se, že ten (nebo to) zappte se podobá našim mišpulím: také se musí napřed nechat uležet. Potom je jeho dužina vláčná a sladká. Labužnicky si hladil bříško, když našel v polévce knedlíček, vyrobený z místní odrůdy hrušky-máslovky, nebo když jedl chléb s pomazánkou z téže hrušky. Ale ničeho si necenil víc než plodů mangovníku. Mango chutná malininko a velmi pikantně po pryskyřici a žádné ovoce je nepřekoná, pokud jde o aróma. Nicméně si štědře dopřával i dalšího ovoce. Říkali mu zde granadillas, to znamená doslova: malá granátová jablíčka. Ve skutečnosti to nejsou jablíčka ani granátová, ani jiná. Jsou to vejčité plody mučenky čili pasiflory a vnitřek těch „jablíček" mu připomínal angrešt. (Jak často chodil doma se sestrou Alžbětou mamince na srstky!) Teď si horoucně přál, aby Alžběta mohla alespoň jednou ochutnat sladkou zavařeninu z plodů pasiflory. Ale korunou veškeré zahradnické nádhery byla chirimoya - botanicky: anona - jejíž bílá dužina mu připomínala jídlo připravené ze smetany. Bonplandovy chuťové nervy jásaly nad tisíci požitky a jeho jazyk žehnal štědrosti a bohatství mexických zahrad. Když se nasytil sladkostí 200

ovocného trhu, přistoupil ke stánku některého z pouličních kuchařů, kteří hlasitě velebili své zboží. Stánek měl podobu velkého kotle, kotel stál na jakýchsi nosítkách a dva muži pomocí těch nosítek tu pouliční jídelnu stěhovali z místa na místo. Kotle byly plné ostré šťávy, v níž plavaly vařené hlavy hovězí, skopové a vepřové. Aimé si dal vylovit kus masa, urputně smlouval o cenu a pak se do masa chutě zakousl. V mžiku mu z očí vytryskly slzy, neboť maso bylo hrozně kořeněné a pálilo jak oheň pekelný. Aimé uhasil požár sklenkou pulque. Ze začátku nemohl ten mexický národní nápoj, bílý jak mléko, ani cítit. Alexandr tvrdil, že voní po shnilém mase a starém sýru. Ve skutečnosti je pulque šťáva agáve, kvašená, tudíž alkoholická, a trochu pěnivá. (Agáve, bylina z čeledi amarylkovitých, se pěstuje ve velkém na plantážích.) Celé Mexiko pilo pulque a Aimé si na pach místního nápoje rychle zvykl. Na výčepním pultu pulquerie stála mísa plná čerstvě pečených housenek, plovoucích teď ve vlastním tuku. Ve skutečnosti to nebyly housenky, byli to červi zdéli prstu a vypadali jako larvy chroustů. Indiáni a kreolové je pojídali s očividnou chutí. Aimé našel na trhu ještě i jiné pochutiny: hromádky popelavě šedých komářích larev, pochytaných na břehu solných jezer, a žáby. Podávaly se stažené, v tučné omáčce. Na jídelním lístku byli dále mloci z jezera Tezcoco, upravení jako ryby. Dva takové mloky - říkali jim axolotl - koupil Aimé živé a vzal je ve skleněném džbánu s sebou pro Alexandra. „Chceš je upravené po španělsku v octu a s hřebíčky, nebo po způsobu indiánském na španělském pepři?" otázal se ho. „A pečené nebo smažené?" „Fuj!" řekl Alexandr. „Chutnají jak úhoř!" chválil je Aimé. Alexandr se na axolotly díval se soustředěným zájmem. „Na první pohled vypadají skoro jako naši mloci v tegelských rybnících, odmyslíme-li si, že jsou mnohem větší a tlustší. Ale nejsou to ještě hotová zvířata. Jsou to larvy. Kdyby byli dospělí, nesměli by už mít žábry." Divná stvoření, hnědá jak temné bahno, se čile proháněla ve vodě. 201

Za hlavou se jim třepaly husté chomáčky žaber. „Lidé říkají, že ještě nikdo neviděl axolotla bez žaber," konstatoval Aimé. Alexandr přemýšlel. Uvažoval: „Je snad možné, aby zůstávali po celý život ve stadiu larválním? Zajímavá zvířata! Ale v tom případě - jak se množí, když nikdy nedospějí?" Podíval se tázavě na svého přítele. Ale Aimé mu bohužel nemohl poskytnout žádanou informaci. „Vezmeme jich několik s sebou do Paříže," rozhodl Alexandr. „Živé?" „Samozřejmě. Ať si nad nimi láme hlavu profesor Cuvier!" Alexandr netušil, že tímto rozhodnutím rozpoutá bouři, která zaměstná celé generace zoologů. V Evropě ještě nikdo ta zvláštní zvířata nespatřil. Alexandr byl první přírodovědec, jenž vědě axolotly předvedl. Boj mezi vědci planul kolem otázky: Je to larva - nebo to je dospělý mlok, dýchající žábrami? Ani velký Mistr Cuvier se neodvážil ten spor rozhodnout. Alexandr se nedal zviklat v názoru, že jde o larvy. Svět odborných zoologů však hlasoval pro odpověď: Jsou to dospělí mloci. Spor trval přes šedesát let. Nakonec dala věda za pravdu Alexandrovi. Axolotli jsou skutečně larvy. Ale ta paličatá stvoření uložila přírodopiscům ještě mnohou hádanku. Axolotlové byli totiž s to množit se i jako larvy a většina z nich vůbec nepomýšlela na to, skončit život jako mlok dýchající plícemi - ačkoliv k tomu vlastně byli podle vědecké systematiky povinováni. Houby se ohlíželi na vědu a tvrdošíjně se drželi žaber. Nebo lépe řečeno: drželi si žábry. Lstiví vědci je však s vynaložením veliké trpělivosti přiměli přejít na dýchání plícemi a dokonce je naučili špacírovat po zemi. Ba co víc: vědcům se dokonce podařilo změnit suchozemské mloky zase zpátky ve vodní larvy. „Co vlastně znamená slovo axolotl?" tázal se Aimé. „Starý Hernandez, jenž jako první toto problematické zvíře popsal, přeložil jméno axolotl slovy ,vodní hříčka'. Ale stejně dobře bychom mu mohli říkat ,vodní strašidlo'." „Tyhle mexické řeči - míním aztéčtinu, kterou se i dnes ještě všude mluví, ta mi ještě jednou zauzlí jazyk," stěžoval si Aimé. „Víš ostatně, 202

jak Indiáni oslovují svého faráře?" Alexandr to nevěděl. „Počkej," řekl Aimé, „napřed si musím odkašlat." Mocně si odkašlal, pak se zhluboka nadechl, jako by na to chtěl jít s rozběhem, a pak řekl pomalu a slavnostně. „Notlazomahuizteopixcatatzin. Což znamená: 'Ctihodný kněže, kterého miluji jako svého otce!' Potřeboval jsem tři dny, než jsem dokázal našprtat tohle slovo se sedmadvaceti písmenami. Opakuj to po mně!"

Rodriguez

Osud si zřejmě zamanul spáchat na Alexandra atentát. Chtěl přes všechny jeho plány udělat nebezpečný škrt. A jak se člověk znova a znova dozvídá, volí osud prostředky často vskutku směšné, ale s účinky dalekosáhlými. Tentokrát si osud vybral jako atentátníka - červce, podobného velké vši. Pravda, nebyla to veš oné sorty, která leze lidem po hlavě nebo se podomácku usazuje v šatech a potom zákeřně, s krvelačností dravé šelmy, tyje z nešťastné oběti. Nikoliv. Za prvé veš, o kterou zde jde, je vegetarián; a za druhé -pod heslem „veš" bychom ve vědeckých dílech zmíněný nástroj osudu, zmíněného „atentátníka" nenašli. Jméno veš, vlastně název nochitzli (což znamená: veš opunciová) dali tomu zvířeti Aztékové. V moderní zoologii slyší živočich na jméno mnohem vznešenější, totiž: nopálovec karmínový. A k vznešenosti se tento 203

červec dostal tímto způsobem: příroda obmyslela tento hmyz podivuhodným darem: opunciová veš - tedy promiňte: červec -, sídlící pokojně na širokých listech opuncií, pije mízu rostliny, mění ji však v těle tak, že z bezbarvé šťávy je nakonec nejnádhernější karmínová červeň. V době, kdy chemikové ještě pranic nevěděli o anilínových barvách, dodával nopálovec karmínový lidem svou žhavou červeň jako nejkrásnější barvivo na šaty, obrazy i rtěnky. Indiáni měli opunciové plantáže, na nichž pěstovali ohromná stáda těch pokojných červců. Jakmile červci dospěli, indiánské ženy je z kaktusových listů smetaly pomocí veverčích chvostů nebo jeleních ocásků na dřevěné lísky. Sluneční žár se postaral, aby červci uschli. Když byli suší jak troud, přišli do pytlů a stali se exportním zbožím. Celý svět za to barvivo výborně platil. Za Alexandrových časů činil podíl červců na mexickém vývozu, pokud procházel přístavem Veracruz, přes deset procent všeho exportu, což znamenalo:- dva milióny čtyři sta tisíc pesos. Se zmíněným vzácným hmyzem se Alexandr setkal především v knihách místokrálovského účetního dvora, když tam studoval bilance zahraničního obchodu. Nabyl dojmu, že by stálo za to přezkoušet, co jiní vědci už dříve napsali o chovu nopálovce karmínového. Umínil si, že navštíví nějakou farmu, ale ještě nevěděl, jak se tam dostat. Alexandr měl velkou výhodu: nebyl učencem školometského typu. Nehrozilo mu tedy nebezpečí, že se přilepí ke svému psacímu stolu. Naopak: přes obsáhlé literární studie si vždycky vyšetřil dost času, aby mohl přijmout pozvání k obědu, k večeři nebo na šálek kávy. A o taková pozvání nebyla nouze, neboť Alexandr se postupem doby spřátelil s velkým počtem mexických rodin. Na nejlepší nápady vždycky přicházel za besedování a za společenské konverzace, a kromě toho se při takových příležitostech dozvídal hromady zajímavých novinek. Mnohostranné styky a známosti mu umožňovaly volný přístup, kamkoli chtěl jít nebo jet - a vždycky našel známé, kteří ho seznámili s dalšími lidmi. Jedna taková beseda nad šálkem kávy měla důsledky zvlášť osudové. Alexandr přijal pozvání do jedné z nejbohatších vil města a za řeči se otázal paní domu, zda by se nemohl podívat na farmu, kde 204

pěstují nopálovce karmínového. Alexandr už předtím zvěděl, že rodina vlastní takový podnik. Alexandr se tedy zeptal - a od okna mu odpověděl velmi živý, nadmíru melodický hlas: „Ale zajisté. Mohla bych tam barona Humboldta zavést, viď, maminko?" Alexandr se na židli prudce obrátil. Ani při vstupu do pokoje, ani za hovoru s paní domu si nepovšiml, že v místnosti je ještě někdo jiný. Jako vždycky, začal i tentokrát povídat už na schodišti a ještě neměl jaksi pokdy rozhlédnout se po světnici. U okna seděla kouzelná dívka. Jestliže bohyně měsíčního srpu a květin kdy sestoupila k lidem, musela to být ona. Co živ Alexandr ještě nespatřil, co by se byť jen podobalo takové kráse. Seděla a šila a sluneční paprsky kouzlily v jejích vlasech, černých jako perutě havrana, záblesky světel safírově modrých a zelených jak amazonit. Její pohádkově velké oči sršely ohněm a temperamentem, až Alexandr vyprskl: „Pánbůh s námi - kdo je ta dívka?" „To je Rodriguez, señor, má dcera." A zasmála se. Alexandr povstal a pozdravil ji. V jejích tmavých očích svítily všechny hvězdy Mexika. Prosil ji za prominutí, že ji neobjevil, když vstoupil do pokoje. „Ale prosím vás," zvolala dívka, „kdybych byla přírodovědcem, určitě bych se také zaměřovala na důležitější objevy, než jsou děvčata." „Je to odvážné tvrzení," konstatoval káravě. „Doufám, že je nebudete zevšeobecňovat." Smála se. Její sněhobílé zuby se leskly jak broušený čirý adular, nazývaný pro kouzelný lesk také měsíční kámen, „Prosím vás - děvče! Co to je za objev? Přísahala bych, barone Humboldte, že ženy pro vás nic neznamenají. Více vás vzrušují orchideje a sopky, jaguáři a opunciové vši, že ano?" „Snad je to tím, že jsem se dosud nesetkal s tak nádherným stvořením, které by se ohněm vyrovnalo sopce, tajemností orchideji a temperamentem jaguárovi," odpověděl opatrně. Ty vši raději vynechal. „Tak se střezte, aby vám takové stvoření nepřeběhlo přes cestu," zvolala. „Sice to s vámi dopadne jako s naším velkým Cortezem. Setkal 205

se s dívkou a ta mu učarovala takovou měrou, že po jejím boku dobyl Mexika, zapomněl na Evropu a byl by v tomto ráji zůstal navždycky, nebýt žárlivosti a poťouchlosti několika jeho krajanů." „Nechcete snad vážně tvrdit, že Cortez vděčil za vítězství nad Aztéky nějakému děvčeti?" „Přesné tak to tvrdím a přesně tak to bylo! Přineste si. sem židli a sedněte si ke mně! Pravda, Cortez měl dost odvahy, aby napadl obrovskou říší Montezumy, vladaře Aztéků. Ale vzpomínáte si, že Cortez neměl více než pět set třiapadesát vojáků? A v tom divokém houfu dobrodruhů a lancknechtů mělo jen dvaatřicet mužů kuše a třináct mužů mělo muškety. Kdo chtěl z takové muškety vystřelit, musel zapálit prach doutnákem a sám uznáte, že to je procedura krajně složitá a zdlouhavá." „Ale Cortez měl děla! A co bylo ještě významnější, měl s sebou koně!" Rodriguez pochvalně přisvědčila a pokračovala: „Měl čtrnáct mrňavých kanónků. Byly to hračky - a silný muž si mohl beze všeho hodit na rameno hlaveň a lafetu a odnést to. Cortez měl dále šestnáct koní - ani o jednoho víc. Troufal byste si napadnout s takovou roztodivnou 'brannou mocí' miliónový národ?" „Jste informována kromobyčejně dobře," řekl Alexandr a na jeho hlase bylo znát, že mu dívka imponuje. „Och, já Corteze zbožňuji," přiznala Rodriguez. „Pro mne je jedním z největších hrdinů dějin ,a jedním z nejušlechtilejších. Nebyl to barbar jako Pizarro, jenž udusil Peru v krvi. Nebylo Cortezovou vinou, že i Mexiko bylo nakonec rozdrceno." „Mluvila jste o dívce..." „Ano! Dávejte pozor! Sedmadvacet let uplynulo od chvíle, kdy Kolumbus vstoupil poprvé na americkou půdu, když se flotila jedenácti malých brigantin a karavel plavila těsně podle břehů poloostrova Yucatánu až k ústí řeky Tabaska. Na Yucatánu byla kdysi říše Mayů. To bylo dávno předtím, než se na mexické náhorní rovině usadili Aztékové. Říše Mayů měla dobu rozkvětu už za sebou, ale na Yucatánu žilo ještě mnoho významných indiánských kmenů. Cortez porazil jejich náčelníky u řeky Tabaska. Poražení mu přinesli jako dary 206

zlato a hezká děvčata. Mezi nimi byla i dívka aztéckého původu. Pocházela dokonce ze vznešeného rodu, ale její matka ji jako dítě prodala Mayům. U Mayů vyrostla jako otrokyně, nikdo si ji nevážil, nikdo ji neměl rád a musela konat nejhrubší práce. Když byli Mayové u Tabaska poraženi, řekli si, že zabijí dvě mouchy jednou ranou: zbaví se nanicovaté holky a ještě k tomu udělají prezent bílým pánům. Děvčata neměla u Mayů vůbec žádnou cenu - natož děvče, kterého se zřekla vlastní matka! Cortez si povšiml krásy, půvabu a přirozené důstojnosti této dívky. Dal si ji předvést a zvěděl o jejím původu a o jejím smutném osudu. Nato rozkázal, aby všichni dívku oslovovali titulem doña. Nikdo ze španělských důstojníků, ani Cortez sám, se nesměl nazývat don, neboť to byla výsada vysoké šlechty. Pro malou Indiánku, která byla ve své vlasti pouhou nevolnicí, pouhou kapičkou rosy, titul doňa představoval důkaz nezměrné vážnosti. Dívku pokřtili. Dostala jméno Marina. Aztékové si jméno přeložili, takže znělo: Malinche. Jako dona Marina se stala Cortezovou ženou. Ctěna všemi jeho druhy doprovodila Corteze do války s Aztéky. Jelikož stejně dokonale ovládala řeč Mayů i Aztéků a rychle se naučila španělštině, stala se tlumočnicí španělské trpasličí armády. Považujeme-li Corteze za hlavu toho malého vojska a vojáky za paže a trup, byla Marina jeho srdcem. Tak velmi, že Aztékové podle ní nazývali samotného Corteze jménem Malinchin, muž Malinchy, nebo ještě kratčeji: Malinche. Cortez věděl o Mexiku, kterého chtěl dobýt, tak málo, jako my víme o Marsu. Marina znala zem i národy, které ji obývají, stejně dobře jako sebe samu. Aztékové dívku zneuctili tím, že ji prodali. Nyní Mexiko vracelo kupní cenu. Žádný národ ještě nikdy nemusel pykat tak trpce za to, že opovrhl jednou jedinou dívkou a odpíral jí lásku, na kterou má nárok každý člověk. Och — na Montezumově císařském dvoře žili velevážení státníci, v Montezumově císařství byli církevní hodnostáři, byla armáda, pyšná na svou slávu i na svá blýskavá brnění, byli tam učenci, soudci a bohatí kupci - jak by se byli smáli, ti mocní a chytří páni, kdyby jim někdo 207

řekl, že stačí dívenka, že dívenka je dokáže všechny srazit k zemi a zhasit jejich lesk. Jedna jediná chvějící se kapička rosy na stéblu slámy, ponižovaná a málem zašlápnutá, přivodila potopu jejich světa." Čím déle Rodriguez mluvila, tím pozorněji Alexandr naslouchal. Bylo to velmi svévolné pojetí velké historické události, která měla vzápětí zkázu aztécké říše a zároveň všech středoamerických kultur. Alexandr vůbec nemínil ztotožnit se s Rodriguezinými názory. Ale způsob její mluvy, oheň jejích očí, účast její tváře, ba celého jejího těla na vyprávění ho strhla. Prožíval boj o Mexiko, jako by probíhal v tuto hodinu. Což se on sám jednou neoznačil za conquistadora, jenž se vydal objevit a dobýt tento nový svět? Jeho zbraněmi jsou pokojné přístroje, sextanty, barometry a hodinky. Dobyvatelským cílem je říše květin, hvězd, hor a zvířat. Ale je snad jeho tažení méně nebezpečné a méně vzrušující než to, co dokázali Cortez a jeho lidé? Byl snad Alexandr chytřejší než Cortez, když přišel do Mexika? Předsevzal si svého času, že touto jedinečnou výpravou dobude této země - nikoliv pro moc mečů ani pro krvavou a nestoudnou slávu násilí, nýbrž pro sloužící vědu a pro vývoj lidské civilizace. Cortez našel Marinu, která ho zasvětila do tajů své země. A on, Alexandr? Což proti němu neseděla Rodriguez? Rodriguez, jež mu vášnivě a s žárem, ve kterém tály všechny pochybnosti, ukazovala srdce Mexika? Zde poprvé slyšel jeho tep... Dosud shromažďoval jen číslice, jen střízlivá jména a chladné statistiky. Pod Rodriguezinýma očima začaly číslice svítit, statistiky se plnily životem a ze jmen se stávali živoucí lidé. Se zatajeným dechem prožíval Alexandr tyto proměny. Odpoledne minulo. Nadešel večer. Omamná vůně růží přicházela otevřenými okny ze zahrady. „Zůstal jsem příliš dlouho," řekl Alexandr nakonec a vstal. Podala mu ruku. „Přijďte zas!" Odvážně se zeptal: „Zítra?" Přikývla a usmála se. „Máte koně? Ne?! Nechám vám osedlat jednoho z našich. Projedeme se!" Věděl, že nemá hudební sluch ani hlas, a to byl jediný důvod, proč 208

na cestě domů nezpíval. Měsíc visel nad horami jak obrovský lampión. Jeho něžné světlo žhnulo barvou pomerančů. Nikdy předtím ještě Alexandrovi nepřipadal tak krásný. Obloha měla barvu Rodrigueziných vlasů a hvězdy na něm byly safírové a amazonitové záblesky, jež dnes obdivoval v dívčině účesu. Alexandr rozevřel paže. Málem by se byl dal přece jen do zpěvu. Když Alexandr vstoupil do světnice, seděl Aimé s Carlosem Montufarem u láhve vína. „Tak co? Našels ty své vši?" otázal se Aimé. „Jaké vši?" Znělo to, jako by Alexandr byl o těch zvířatech slyšel ponejprv v životě. Aimé civěl ohromeně na Carlose, Carlos civěl ohromeně na Bonplanda. Byli s rozumem v koncích. Alexandr vzal Bonplandovu sklenici. „S dovolením," řekl a vypil ji ex. Pak klepl příteli lehce na rameno. „Kamaráde," řekl, „často jsem tě zarmoutil, protože jsem ti nikdy nevěřil, když jsi mi vyprávěl o štěstí. Ale měl jsi pravdu. To, čemu říkáš štěstí, skutečně existuje." „He?!" Aimé se na něho díval přimhouřenýma očima a nedůvěřivě. „Nezavdals sis cestou trochu pulque, co?" „Nebo vám snad tajně přimíchali do vína sinichuichi," tázal se starostlivě Carlos, „aztécký čarodějný nápoj, po kterém člověk na všechno zapomene?" Alexandr se zasmál. „Vysvětlení je mnohem jednodušší," odpověděl. „Potkal jsem nejkrásnější děvče, jaké jsem kdy viděl." Kdyby v tu chvíli byl vyletěl do vzduchu Popocatépetl, nebylo by to Bonplandem otřáslo ani zdaleka takovou měrou. Teď však tu seděl načisto ohromený. Na stole při zdi ležely Alexandrovy rukopisy, pěkně seřazené podle oborů. Bylo vidět nápisy: Složení mexických pohoří. Nemoce

obyvatelstva. Drahota potravin. Indiáni, jejich počet a stěhování. Stastistika provincií. Zemědělské výrobky. Chov dobytka a rybolov. Neminul večer, aby Alexandr nebyl rozšířil tu neb onu kapitolu o nové výsledky zkoumání. Dnes večer si papírů ani nevšiml. 209

Příštího dopoledne jeli Alexandr a Rodriguez na červcovou farmu. Dívka seděla na koni jak mladistvá Amazonka. Sršela vtipem. Věděla nekonečně mnoho. Za těchto hodin po jejím boku se Alexandr dozvěděl o Mexiku víc než za tři měsíce předtím. „Odkud to všechno víte?" zeptal se. „Jste ještě tak mladá. Dívka vašeho věku..." Přerušila ho zvonivým smíchem. „Nelekněte se," odpověděla. „Ta dívka má už dvě děti!" Alexandr sebou v sedle prudce trhl. Jeho hřebec leknutím poskočil. Alexandr ho mechanicky plácal po krku, aby ho uklidnil; přitom se chraptivě zeptal: „Vy jste provdaná?" „Ovšem, a šťastně. U nás se lidé berou velmi mladí." „A já si myslel," řekl Alexandr a zasmál se, „že je ještě možné ucházet se o vaši ruku." „Cožpak byste to byl udělal, kdyby tomu tak bylo?" otázala se rozverně. Nerozmýšlel se ani vteřinu. „Myslím, že jste jediná žena, o kterou bych se byl odvážil ucházet." „... a proč ne o jiné?" Pomalu pokrčil rameny. Jiné? Potřásl hlavou. Žádná jiná nebyla Rodriguez. Žádné sopky, žádné orchideje, žádní jaguáři. Smí se jí to říct? Ne, ovšemže ne! Je to žena a porozumí, i když člověk mlčí. Podíval se na Rodriguez. Čekala na ten pohled. V jejích očích nebyla ani stopa cizosti. Oběma jim bylo, jak by o sobě věděli už od nepamětna; jako by je pojila tajná důvěrnost sourozenců, bratra a sestry; nedovedli si ji vysvětlit, a přece ji pociťovali jako hluboké štěstí. Bylo to otevřené, poctivé kamarádství.

210

Od této hodiny byli nerozluční. Alexandr najal pro sebe a pro své přátele byt v čísle 3 ulice San Augustin. „Obávám se," řekl Aimé a vraštil čelo, „že se zde v Mexiku notně pozdržíme." Jediné, co Bonplanda aspoň trochu uklidňovalo, byla okolnost, že Rodriguez je vdaná. Když byl s Carlosem mezi čtyřma očima, láteřil, že by Alexandr jinak zůstal v Mexiku. „Nadobro?" otázal se Car los. Překvapením zapomněl zavřít ústa. „Nadobro! On by se s ní byl oženil." „A jeho vědecké plány?" Aimé pokrčil rameny. „Snad by je byl v Mexiku pohřbil a dal se do jiných úkolů. Mohl se stát profesorem na báňské akademii. Poradcem místokrále. Ministrem, ba snad dokonce místokrálem, kdož ví! Rodriguez by byla všeho schopná." 211

„A to všecko by bylo pošlo z toho, že hledal vši," řekl Carlos, uchvácený těmito fantastickými možnostmi. Aimé se podrbal na nose. „Chudák Alexandr bohužel nikdy nevěřil v štěstí. Může se divit, že se štěstí teď k němu obrací zády?" „Mně se ale zdá, že je teď přece jenom velmi šťastný," odvážil se Carlos odporovat. Aimé se ve svém názoru nedal zviklat. Znal Alexandra lépe. „Uvidíš, že ho to jednoho dne pustí. Pak bude zase žít jen pro svou vědu." „Ano," zvolal Carlos, „a věřím, že to bude lepší! Miluje Rodriguez, jak miluje květiny a hvězdy, jak miluje všechno živé. Zůstane svobodný, zůstane volný a jednoho dne se Alexandrovo jméno ocitne vedle jména Cortezova - a obě budou zářit stejně jasně." Přátelé zůstali v Mexiku přes rok. Pak byl Alexandrův rukopis hotový. Sám by nebyl dovedl říct, za jak velkou část své knihy vděčí Rodriguezině neúnavné pomoci. Carlos pořídil čistopis díla. Pak je Alexandr předložil místokráli Iturrigarayovi. „Nic podobného, nic toho druhu neexistuje o žádné zemí v žádné řeči," prohlásil Iturrigaray, když práci přečetl. „Rád bych ji věnoval vám, Sire. Z vděčnosti za vaši pohostinnost." „Přijal bych věnování s největším potěšením," odpověděl Iturrigaray. „Ale dovolte, abych vám řekl: Vaše práce je královská," usmál se, „nikoli místokrálovská. Je hodná, aby byla věnována někomu mocnějšímu, než jsem já." „Myslíte, že by ji přijalo Jeho Veličenstvo král?" „Milý barone Humboldte, nemohl byste mu prokázat větší poctu. Tato kniha přečká nás všechny. Králové přicházejí, králové odcházejí. Co po nich zůstává, to jsou toliko jména, o nichž vydávají svědectví velká a významná díla. Vaše kniha je takovým dílem. V něm, tak doufám, přežije i něco z nás. Byť to byla jen oku nepatrná skutečnost, že jsme vám trochu pomohli." Alexandr chtěl něco namítnout, ale místokrál potřásl odmítavě hlavou. „Přítomnosti se králové a státníci snad mohou jevit jako velikáni. Ale přítomnost je pomíjivá jako den. Opravdová velikost však ten den přerůstá. Není vázána na titul a moc, není vázána na úřady a hodnosti. Zde...," položil ruku na Alexandrovu knihu, „zde je bu212

doucnost! Generace se z tohoto díla budou učit. Mexiko na ně bude vždycky pyšné." Iturrigarayova předpověď se splnila. Alexandrova kniha s titulem Studie o politickém stavu království Nového Španělska je i dnes ještě královnou mezi zeměvědnými díly a všem vědcům je trvalým vzorem, jak jasně a vyčerpávajícím způsobem znázornit zemský prostor. Kniha je důkazem na věčné časy nezvratným, že je možné pokojnou prací dobýt svět. Mexiko za to jmenovalo Alexandra čestným občanem.

Tajemný bůh Quetzalcouatl

Kolmo se vrhalo horoucí světlo slunce na město Mexiko. Ulice bublaly hlukem a žhoucí vzduch dýchal vůní tisíců květin a kopců sládnoucího, dozrávajícího ovoce. Davy smějících se, klábosících lidí se sunuly kolem houfů vyvolávačů a prodavačů. „Pojďme do katedrály," řekla před hodinou Rodriguez, když Alexandr přišel vykonat poslední návštěvu v domě její matky. „Zde se s tebou nemohu rozloučit." Mlčky procházeli hemžením ulic, mlčky přešli náměstí. Dunění varhan se linulo z portálů dómu. Rodriguez se zastavila. „Musím se na tebe ještě jednou podívat," řekla s úsměvem. „Nezapomeň na Mexiko, slyšíš?" Podívala se mu do očí, dívala se na jeho čelo, na jeho ústa. Pak skoro neznatelně potřásla hlavou. „Ne, nezapomeneš na ně!" Vzala ho za ruku. „Půjdeme teď dovnitř a já se budu za tebe modlit. A ty pak tiše vstaneš a odejdeš a už se neohlédneš. Slib mi to!" „Žij blaze, pyšná sestřičko Rodriguez." Už neodpověděla. Ale něžně se usmála a pak si zahalila oči černým krajkovým závojem. Z výklenku v průčelí katedrály shlížely dolů 213

mramorové obrazy víry, naděje a lásky. Takové bylo jejich loučení. Rodriguez ještě klečela v lavici, tvář složenou do dlaní, když se Alexandr tiše obrátil k odchodu. Varhany hřímaly. Světlo svěc plápolalo. Venku křičeli prodavači, oslí káry tudy vrzavě projížděly, jezdci se vznášeli na koních nádherně postrojených. Obloha byla vysoká a otevřená. O hodinu později byli Alexandr, Aimé a Carlos Montufar na pochodu do Veracruzu. Aimé si připadal jako člověk vysvobozený ze zajetí. Měl co dělat, aby nejásal. Kvetoucí země se prostírala před ním. Ze samé rozvernosti by byl nejraději cvrnkl do nosu každému kaktusu při cestě. Z hluboka dýchal vzduch svobody. „Myslím," řekl Carlosovi a velmi si při tom liboval, „myslím, že jsem pro městský život nadobro ztracený. Nemohu-li se každý den projet na koni nebo proběhnout pod stromy, propadám trudnomyslnosti." „Ty a trudnomyslný?" bručel Alexandr. „Jakživ jsem neviděl chasníka tak spokojeného, jako jsi ty." „To je jenom tím, že jsem filosof," odvětil Aimé a rošťáctví mu koukalo z očí. „Má trpělivost se poslední dobou stala bezmezná." „Tu trpělivost budeš ještě potřebovat," prorokoval Alexandr, a když Aimé tázavě zvedl hlavu, dodal: „Míním dobu, až budeme v Paříži psát knihy o naší cestě po Americe." „Já už se postarám, aby moje knihy nebyly příliš velké," opáčil Aimé. „A dám do nich co možná nejvíc obrázků, takže uspořím hromadu textu." V dobré náladě projeli hustě obydleným okolím města Puebla a zastavili se až v Cholule, kde si hodlali odpočinout. Aimé žasl nad množstvím kostelů, roztroušených mezi šťavnatě zelenými agavovými plantážemi, mezi žlutými obilními lány a skupinkami stromů.

214

„Těch kostelů je přesně tři sta šedesát pět." Carlos to věděl, neboť si to přečetl v Alexandrových záznamech. „Každý den v roce zde má svůj chrám." „Cholula byla kdysi posvátným městem Aztéků," doplnil Montufarovy informace Alexandr. „Zde bylo víc chrámů a kněží než v hlavním městě. Cortez nadiktoval do zprávy pro císaře Karla V.:

Cholula je krásnější než všechna španělská města!" „Z té krásy bohužel už mnoho nezbylo," konstatoval s politováním Aimé, neboť ho mrzelo šlapat na cestě do hostince kolem nevzhledných domů po hrbolaté dlažbě -pokud to vůbec dlažba byla. „Zato zde mají jeden ze stavitelských zázraků Ameriky, velkou pyramidu!" řekl Alexandr. „Kde je tu nějaká pyramida?" Aimé žádnou neviděl. „Vidíš tam ten zelený pahorek s kostelem na vršku? Byla to kdysi nejmohutnější stavba Ameriky. Indiánská pověst vypráví, že pyramidu postavil jakýsi obr." Aimé potřásl hlavou. Nedalo mu, musel se na tu pyramidu podívat zblízka. Napřed se mu zdálo, že to je pouhý jílový kopec s bujným porostem. Potom však rozpoznal vrstvy nepálených cihel. Každá cihla 215

byla dlouhá půl metru. Alexandr se vydal podle jedné hrany pyramidy a počítal kroky. „Je to přes tři sta metrů," zvolal. „Chufévova pyramida v Egyptě má hrany dlouhé pouhých dvě stě třicet metrů." Byla to stavba vskutku obrovská! Byla prastará už v době, kdy sem přišli Aztékové. A ještě pořád zde strměla, ještě pořád zde odpočívala nedotčená pod hávem keřů, bylin a stromů - pyramida, které Indiáni říkají: Hora, stvořená lidskýma rukama. „Na nejvyšší plošině pyramidy, tam, kde teď stojí kostel," informoval své přátele Alexandr, „tam byl za dob Aztéků oltář tajemného boha Quetzalcouatla. Tento bůh žil v Cholule po dobu dvaceti let. Byl to muž bílé pleti a měl vousy. Naučil obyvatele Choluly tavit kovy a nabádal je k míru. Nedopustil obětovat božstvu nic jiného než první plody pole a první květy zahrad. Když uplynulo dvacet let, rozloučil se se svými přáteli a řekl: ,Půjdu ke svým předkům do dálné země Tlillan Tlapallan, do země Černočervené, odkud přišli. Leč netruchlete, nýbrž žijte podle mých přikázání, neboť jednoho dne se zase vrátím.‘ A odešel z Choluly a šel směrem východním až k moři a odjel. Od té doby čekali Aztékové na jeho návrat. Patrně čekali roztřesení strachy, protože jeho přikázání nezachovávali. Když Montezuma slyšel, že na břehu jeho říše přistáli muži s tvářemi bílými jak vápno, žlutovlasí a vousatí, kteří přijeli od východu, považoval jejich vůdce, Corteze, za vracejícího se Quetzalcouatla. Proto mu po poslech poslal čtvero krojů božstva čtyř světových stran, neboť toto božstvo Quetzalcouatl ztělesňoval. Montezuma považoval Corteze za boha... Dnes víme, že to bylo Montezumovo neštěstí." V tichém zamyšlení vystoupili tři přátelé na vršek kopce a rozhlíželi se po krajině. V dáli se kouřilo ze zasněženého vrcholu Popocatépetlu. Vedle něho leželo tělo Iztaccihuatlu, „Bílé paní". Skutečně hora odsud vypadala jako ležící a zasněžená žena. Obrátili se na opačnou stranu a viděli špičku sopky, strmící nad městem Orizabou. Podrobná vyměřování je v Cholule zdržela několik dní. Pak pokračovali v cestě do Veracruzu. 216

Ciudad de los Muertos, Městem Mrtvých, nazývali Španělé tento přístav, ležící v pusté, zoufalé poušti. Do výše osmi až dvanácti metrů se před zdmi Veracruzu vršily přesypy písku, stěhovavé luny. Vedro bylo příšerné. V celém městě ani kapka pitné vody. Žlutá zimnice řádila mezi obyvatelstvem. Ze střech nízkých domů civěli černí supové zvědavě na cizince, kteří sem sestoupili z věčně zelených lesů východní Sierry Madre. V těch lesích nedávno našli „černou květinu" Indiánů, vanilku. Ale zde dole, na pobřeží, nebylo nic než písek, nic než žízeň, nic než bažiny. Carlos Montufar si zoufale setřel s čela pot. „Město vyhlíží docela orientálně," mínil a ukázal na kupole kostelů. Chrámy byly postavené z cihel barevně glazovaných a ze zdí čněly do nebe špičaté věžičky jako minarety. „Ale nechtěl bych zde být ani pochován." „A přece se ti to může docela lehce stát," odpověděl Aimé a ani sval se mu nepohnul ve tváři. „Přijedeš do města jako host nic zlého netušící, za tři dny máš zčistajasna třasavku, lehneš si s horečkou do postele a pátý den začínáš zvracet jakési černé neřádstvo. Tím pádem víš, žes chytil žlutou zimnici." „Děkuji, nechci!" zvolal Carlos zděšeně. „A jestli navzdory horečce a zvracení budeš mít ještě chuť podívat se do zrcadla, zjistíš, že máš tvář napřed citrónově žlutou a potom bronzově hnědou." „Je znát, že ses tou nemocí důkladně zabýval." „Tu a tam si ještě vzpomenu, že jsem kdysi studoval medicínu," odpověděl Aimé. „Je ta nemoc ve Veracruzu hodně rozšířená?" Aimé přikývl. „Z jednoho sta nemocných jich zemře třicet. Často dokonce osmdesát. Někdy sto. Vyskytly se případy lodí, které vesele vypluly z Veracruzu - a za týden bylo všechno na jejich palubě mrtvé. Černé zvracení. Bezvládné ,lodě mrtvých' plují po moři, kam je vlny nesou." Carlos dloubl Alexandra. „Slyšíte, Alexandře?" „Podívejte se tam na toho supa," řekl Alexandr, „odnáší celé kuře. Bez těch ptáků by zde byl jakýkoliv život nemožný. Všichni bychom už měli mor." 217

Carlos polkl. „Zůstaneme ve Veracruzu dlouho?" Štěstí mu přálo - brzo se mohl uklidnit. Na rejdě záhy našli fregatu, která je dopravila do Havany na Kubě. Zavazadla výpravy už potřebovala vlastní kůlnu. Na stozích herbářů a kreseb stály plechové nádoby, v nichž čile rejdili axolotlové; preparované lebky dřímaly mezi krokodýlími kůžemi a hieroglyfickými písemnostmi Aztéků; bedny plné nerostů připomínaly, že pilnému sběrateli táž vášeň kdysi vynesla přezdívku Křemínek; sloní kly střežily skleněné nádoby s kurare; v pytlících a plátěných sáčcích čekaly tisíce semen na chvíli, kdy okouzlí pařížské, berlínské a londýnské dámy netušenými zázraky nových květin. Všechny ty poklady opatroval Carlos. Krmil axolotly a vzýval všechny svaté, aby je ve zdraví zachovati ráčili. „Škoda," řekl Aimé, „že jsi s námi nebyl už na Orinoku. To bys teď mohl hlídat ještě také tucet opic, krokodýly, papoušky a nějakého toho ploutvonožce." „Děkuju - mně úplně stačí tihle oškliví mloci," odpověděl Carlos. „Budu rád, až budeme v Paříži." „V Paříži?" Aimé se smál, až se natřásal. „To si ještě pár měsíců počkáš. Napřed jedeme do Spojených států. Alexandr," jenž se dosud stýkal jen s králi a místokráli, chce bezpodmínečně potřást rukou také nějakému demokratickému presidentovi." „A co když mu ve Washingtonu přeběhne přes cestu nějaká nová Rodriguez?" tázal se vzrušeně Carlos. „V tom případě se poučíme o veškerých dějinách Severní Ameriky, včetně válek s Indiány." „Ale co bude s axolotly?" „V nejhorším případě je upečeme s hřebíčkem a sníme k večeři." Bonplandova labužnická vidina se nesplnila. Alexandrovi záleželo na tom, mít výtěžek cest po Jižní a Střední Americe v suchu, jak se říká. Už nyní předvídal, že vědecké zpracování poznatků si vyžádá několika let. A tuto práci nesměl ohrozit novými dílčími výzkumy v Severní Americe. Do Spojených států chtěl jet jen proto, aby si ucelil obraz amerického světadílu. President Tomáš Jefferson, vášnivý demokrat, přijal Alexandra v 218

Monticellu s otevřenou náručí. Jefferson byl z největších státníků své doby. Byl autorem amerického Prohlášení nezávislosti a osvědčil se i jako mistr v oboru politiky: dokázal jediným škrtem pera zdvojnásobit rozlohu Spojených států. Několik málo měsíců předtím, než Alexandra uvítal dlouhým a srdečným stiskem ruky, byly z žerdí a stožárů Louisiany staženy francouzské vlajky a nahrazeny hvězdným praporem. Napoleon prodal Louisianu, zemi pětkrát větší než Francie, Spojeným státům za patnáct miliónů dolarů. Prodal ji, protože potřeboval peníze na největší vojenský ohňostroj, jaký kdy Evropa viděla. Prodal druhou nejdelší řeku světa, Mississippi, od pramene až k ústí do moře. Prodal budoucnost Dakoty i s jejími zlatými obilními lány, bohatství Montany i Colorada, obrovská pastviště Wyomingu, naftu Oklahomy, černou zem Arkansasu. Deset hektarů za dolar, hektar po deseti centech. Alexandr mohl presidentovi jen gratulovat. Tři týdny ho Jefferson pozdržel u sebe. Alexandr ho musel dopodrobna informovat o poměrech v Mexiku a v jihoamerických zemích. A nadšenec Jefferson ho zasvěcoval do svých idejí o výstavbě svobodomyslné, demokratické Ameriky, v jejíž budoucnost věřil jako nikdo jiný. President Jefferson seznámil Alexandra s čelnými muži Spojených států. Výsledkem byly dlouhé, vášnivé diskuse. Přírodovědec Alexandr tak našel příležitost předestřít své rozsáhlé vědomosti a poznatky lidem, kteří jsou ochotni přiučit se od každého, kdo prochází světem s otevřenýma očima - a uplatnit to, čemu se přiučili, také v praxi. Zahrnut poctami a projevy uznání opustil Alexandr po dvou měsících americkou pevninu a nastoupil zpáteční cestu. Loď se tentokrát jmenovala Favorite. Axolotlové naráželi plochými nosy na stěny plechových nádob. Aimé se smál a Carlos podesáté počítal bedny. Nechyběla žádná. „Teď už se snad dostaneme živi a zdrávi do Evropy," řekl nakonec. „Pokud se nevynoří nějaká nová překážka," mínil Aimé. „Kdepak vězí Alexandr?" „Patrně píše do deníku," odpověděl Carlos. „Jsem zvědav, jak nás přijmou v Paříži. Pojď, půjdeme za Alexandrem."

219

Pařížské zvony oznamovaly poledne. Tajemník Akademie věd se protáhl ve svém křesle. Byl čas oběda. Vtom se rozletěly dveře. Profesor Gay-Lussac, očividně vzrušený, vešel do místnosti. Mával nějakými novinami. „Už jste to četl?" volal. „Humboldt je mrtev!" Tajemník vyskočil. „Kdo to píše?" „Německé noviny. Hamburger Correspondent." Gay-Lussac podal noviny tajemníkovi. Černě zaškrtnutá zprávička zněla:

Slavný cestovatel baron Humboldt bohužel zemřel v Acapulku na žlutou zimnici. „Těžká rána pro vědu," řekl tajemník. „Došlo už nějaké úřední potvrzení zprávy?" Gay-Lussac zavrtěl hlavou. Zpráva o Alexandrově smrti se během pár hodin roznesla po celé Paříži. Lidé si jeden druhému málem trhali noviny z rukou. A stejně jako v Paříži tomu bylo v Berlíně, ve Výmaru, v Římě. Gottfried Körner se obrátil na Schillera: Napiš mi, prosím Tě,

jakmile se dozvíš něco bližšího o Humboldtovi. Velmi by mě těšilo, kdyby se ukázalo, že pověst o jeho smrti byla lichá. Alexandrův bratr Vilém, starý Bili, jenž byl nyní pruským diplomatickým zástupcem u papežského dvora v Římě, použil všech možností, aby dostal o Alexandrovi nějakou úřední zprávu. Bylo to hrozné. Li musí pomoci, Li, jeho žena. Ale byla v Paříži. Zrovna teď musela být v Paříži! Bili přemýšlel, co by ještě mohl podniknout. Chvatně přistoupil k psacímu stolu a vzal z ozdobné krabice Alexandrovy dopisy. Poslední byl dán na poštu v Mexiku. Vilémův pohled padl na kudrlinkové, málem nečitelné Alexandrovo písmo. Četl:

Nikdy jsem nebyl nemocen, jsem zdravější, silnější a pracovitější, ba veselejší než kdy předtím.

220

Listoval ve starších dopisech a zarazil se při slovech:

Musím brát v úvahu černé zvracení, které už řadí ve Veracruzu a v Havaně, i okolnost, že námořní cesta v říjnu je zlá. Nechci skončit tragicky. Dopisy se tiše chvěly ve Vilémově ruce.

Penze pro Bonplanda Když Alexandr vstoupil do pokoje, Li vykřikla. Byl opálený, tvář se trochu zaoblila, ale nezestárl ani o vlas. „Li!" zvolal. „Jak krásné, že právě ty jsi první, koho potkávám v Paříži!" Podával jí ruku. „Alexandře!" „Proč mi neříkáš Křemínku... jako dřív?" Tu mu padla kolem krku a propukla v pláč. „Říkalo se, že jsi mrtvý," vzlykala. „O kom se říká, že umřel, bude dlouho živ," odpověděl Alexandr a smál se. „Kde je Bill?" „Musíme mu okamžitě napsat do Říma!" Karolína si otřela slzy, ale nebylo to nic platné. Řinuly se nové a nové. Byla nepopsatelně šťastná. „Ráda bych věděla, jak takové hloupé pověsti vznikají?" tázala se, jako by se chtěla omluvit za to, že pláče. „Ale prosím tě, lidé toho namluví a napíší!" Hladil jí ruku jako dítěti, které chceme uklidnit. „Jsem tak rád, Li! Teď, když tě vidím, jsem teprv opravdu doma!" - Přinesla kávu a pečivo. „Po pěti letech mluvím poprvé zase německy," řekl a snažil se uspořádat své myšlenky. Vpravit se pozvolna do nového starého prostředí. Ptal se jí na Berlín, na Tegel, na Goetha a Schillera, na staré přátele. Pět let - to bylo jako věčnost. Pak myslel na budoucnost. Vězel až po uši v nových plánech. „Přes zimu zůstanu u vás. Budu připravovat vydání svých prací o Jižní 221

Americe. Pak pojedu s Aimém Bonplandem do Indie." Karolína potřásla hlavou. „Když jsi předtím vstoupil do pokoje, myslela jsem, že jsi přesně takový, jaký jsi býval. Ale to byl omyl. Jsi teď ještě mnohem neposednější!" „A přesto nestačí šestnáct nebo osmnáct hodin denně, abych udělal všechno, co jsem si umínil. Vědy zatím pokročily. Musím do laboratoří, učit se a navázat zase kontakt. Musím brát hodiny perštiny - je to pro mou příští cestu důležité." „Alexandře, Alexandře, sotva jsi přijel..." „Ano, Li, přijel jsem pracovat. Snad nemyslíš, že bych si teď mohl udělat prázdniny! Musím co nejdříve promluvit s Napoleonem. Aimé je chudý, nemá ani grešli. Akademie věd od něho dostane herbář s více než šesti tisíci rostlinami, z nichž polovina byla dosud neznámá. Ve všech sklenících najdeš květiny a stromy ze semen, které jsme poslali z Ameriky." Karolína přikývla a dotvrdila. „Každá pařížská nevěsta musí mít ve svatební kytici bezpodmínečně pelargónii nebo kamélii!" Alexandr se zasmál. „Už z toho důvodu je Francie povinna přiznat Bonplandovi penzi." „Napoleon má víc porozumění pro vojáky," namítla Karolína opatrně. „Koná nesmírně mnoho pro vědy," odporoval. Pokyvovala zamyšleně hlavou. „... zajisté, když to slouží jeho slávě," připustila. „Pojmenovali jste po císaři alespoň nějakou květinu?" Ušklíbl se. „U Orinoka a u Amazonky jsme měli jiné starostí!" „V tom případě se obávám, že ti bude velmi nesnadné přesvědčit císaře o nutnosti přiznat Bonplandovi penzi!" „No dovol," vzkypěl Alexandr, „jiným vědcům hradila Francie všechny výlohy spojené s výpravami, a po návratu jim ještě povolila roční penzi šesti tisíc franků. V našem případě nemusí stát na výpravy přispívat ani haléřem. To je moje věc. Ale postarám se o to, aby Aimé byl za vědecké výkony honorován." „Nemůže se o to tvůj přítel zasadit sám?" „Aimé je příliš skromný, než aby něco žádal pro sebe. Promluvím s císařem. Uvidíš, že tvé obavy byly liché." 222

Pro audienci u císaře si dal Alexandr ušít od nejlepšího pařížského krejčího vyšívaný sametový kabát. „Po takové cestě člověk nesmí vzbudit dojem, že se z něho stal pobuda," řekl Bonplandovi. I Aimé dostal nové oblečení. Pak čekali na zprávu nejvyššího komořího, kdy budou smět stanout před císařem. Aimé podotkl, že president Jefferson s Alexandrovým přijetím tolik okolků nenadělal. Zatím Alexandra a Bonplanda přijímali s otevřenou náručí vědci. Alexandr uzavřel přátelství s mladým, ale už veleslavným chemikem Gay-Lussacem a s fyzikem Františkem Aragem. Aimé předvedl své rostliny velkému přírodopisci Lamarckovi a botanikům Jussieuovi a Desfontainesovi, načež se rychle stáhl do své světničky v ulici Fossé-Monsieur-le-Prince, aby mohl začít se spisováním prvního svazku Popisu rostlin. Alexandr se pohroužil do laboratoře Polytechniky, kde s GayLussacem mísil vodík a kyslík v různých objemových poměrech a přiváděl pak směsi elektrickou jiskrou k výbuchu. Jejich pokusy tvořily první pevný základ pro zkoumání o struktuře hmoty. Byly to úhelné pokusy, na nichž byla později vybudována mocná říše jaderné fyziky. Členové Akademie věd zkoumali jeho sbírky a rukopisy. Na pracovních zasedáních k nim Alexandr podával doplňující vysvětlení hvězdářská, chemická, botanická a zeměpisná. Jeho vědomosti byly tak obsáhlé a přitom tak přesné, že chemik Berthollet po jednom z Alexandrových delších projevů vyskočil a řekl: „Tento muž v sobě spojuje celou universitu!" Alexandr se zeptal profesora Jussieua, jak to vypadá s penzí pro Bonplanda. Nikdo nevěděl, kde Aimé vězí. „Měl by si dělat trochu reklamy," řekl Jussieu. „Zač má dostat penzi, když nikdo neví, kdo to je a co vykonal!" Aimé se zatím ve vší tichosti přestěhoval. Nyní bydlel v ulici Postes. Alexandr za ním běžel. „Nač vlastně čekáš?" zeptal se ho. „Na cestu do Indie!" odpověděl Aimé a objal Alexandra. „Ale zatím přece musíš vydělat nějaké peníze!" „Peníze budou!" ujišťoval Aimé velkoryse. „Peníze dostanu za knížky o rostlinách. Jen co ty knížky napíšu! Ostatně - promluvíme s 223

císařem, viď?" Alexandr se rozhlédl po světničce. Podlaha, židle, postel, - kam se podíval, všechno bylo pokryto vysokými stohy archů, na nichž byly nalepené květy, stonky a listy andské květeny. „Kde máš svůj herbář?" otázal se Alexandr. „Ještě není načisto úplný. A také ho ještě musím uspořádat!" Alexandr ho chytil za rukáv. „Tak, Aimé, teď dobře poslouchej! Především proslovíš v Akademii přednášku o takzvané voskové palmě, kterou jsi objevil v Andách na hoře Quindiu. Na slavnostním zasedání vyhlásíš objev palmy Ceroxylon andicola. Za druhé okamžitě předložíš botanické zahradě svůj herbář a nabídneš ho jako dar státu. O ostatní se pak postarám já. Pak prokážeš lékařské fakultě nějakou prací, že jsi vědecky způsobilý zastávat funkci docenta." Aimé hleděl kalnými okny světničky trudnomyslně na uschlý keř růží venku na dvorku. Obloha byla šedivá a vypadala, jako by se už měla sesypat. Vzpomínal na zlatitě rudé květy bavlníku, na svítící orchideje a na veselé papoušky ve stromech pralesů. Slíbil Alexandrovi všechno. Potom se však zeptal: „Kdy jedeme do Indie?" „Především musíme dostat pod střechu americkou žeň. A k tomu patří, abys dostal slušnou penzi, titul a pokud možno ještě také nějaký řád. Byl jsi stokrát v nebezpečí života. Jsou lidé, kteří si své řády nevysloužili tak těžce." „Na řády kašlu." „Já také. Ale řády umějí být často velmi užitečné. Pře-nechme to všechno císaři! Dobře umí vyznamenávat statečné, odhodlané vojáky. A my, Aimé, jsme také vojáci. Naše polní tažení trvalo pět let. Kořist idejí a poznatků, kterou přinášíme, má větší cenu než vyhraná válka - než dvě vyhrané války." „Už vidím, jak ti císař propůjčuje maršálskou hůl," řekl Aimé. „Tak dobrá. Kvůli tobě budu naše vítězství vybubnovávat po Paříži." Aimé proslovil před učeným shromážděním francouzských vědců přednášku o „voskové" palmě. Odevzdal svou sbírku rostlin Botanické zahradě. Komise profesorů, která dostala za úkol vypracovat o daru dobré zdání, podala příznivý posudek: Prodchnuta úctou a vděčností k

slavným cestovatelům, pánům Humboldtovi a Bonplandovi, komise 224

nemůže než s uspokojením přijati nabídku. Profesoři si přejí, aby pan Bonpland, jenž od národa nepobíral nižádný plat, byl za své práce odměněn a aby mu byla dána možnost pracovat dále v dosavadním směru. Alexandr přerušil své pokusy v Polytechnice. Navštívil Akademii věd. Aimé by měl konečně dostat tu svou penzi. Vyjednával se správou muzea. Šest tisíc franků ročně pro Bonplanda, prosím. Což italská zpěvačka Grassiniová nedostávala patnáct tisíc franků měsíčně? Obrátil se na ministra. Aimé udělal nesmírně mnoho pro slávu Francie. Obrátil se na císařský dům. Botanická věda vděčí Bonplandovi za poznání tisíců nových rostlin. Kdekdo v Paříži Alexandrovi potvrdil, že bude pro Francii ctí platit Bonplandovi penzi. Konečně došel přípis od nejvyššího komořího Jeho Veličenstva, jenž oběma vědcům nařídil dostavit se k audienci. Alexandr se hodil do parády, navlékl si vyšívaný sametový kabát, setřel Bonplandovi s rukávu čmouhy pylu a v kočáru, čalouněném žlutým hedvábím, jel s přítelem do Tuilerií. Světlo lustrů se zrcadlilo v lesku stejnokrojů a v očích krásných Pařížanek, které byly rovněž pozvané. Aimé viděl především heliotropy, lobélie, kasie a mimózy, jimiž byly ozdobeny stoly. Všechny ty květiny byly vypěstované ze semen, jež Alexandr a on poslali z Antil k břehům Seiny. Právě se chtěl Alexandra zeptat, zda ta výzdoba je míněna jako pocta pro něho, když před nimi stanul císař. Aimé slyšel, jak mocný hlas odříkává jejich jména, a hluboce se uklonil. Napoleonovy modré oči změřily Alexandra. „Tak," řekl Napoleon suše a stručně, „botanikou se zabýváte? To dělá moje žena také!" Otočil se na podpatku a nechal je stát. Bonplanda neuznal za hodna ani pohledu.

225

Stáli tu, jako by je do země zarazil. Alexandr se díval za císařem. Jeho pohled nebyl rozhořčený, ba ani uražený. Byl spíše zádumčivý, dokonce trochu smutný. Alexandrovi napadl Atahualpa. I na jeho dvoře byl stejný lesk, i on měl generály, i on měl stejnou obrovskou moc. Alexandrovi napadl Montezuma. I tam vládl oslnivý přepych, i tam byli generálové ve strhujících uniformách, byla tam moc, jež zároveň lákala i hrozila. Všechno to bylo neodolatelné, neporazitelné. Co v takovém prostředí znamená dvojice mužů, kteří trhají květiny? Alexandr zavřel oči - oči, které viděly, co tam za oceánem zbylo z té nádhery, z uniforem, z moci! Zachvěl se, když si představil osud Evropy. Aimé se k němu přisunul. „A kvůli tomu sis koupil vyšívaný 226

sametový frak za osm set franků," šeptal a pokrčil nos. „Večer ještě není u konce," odpověděl stejně tiše Alexandr. Pobočník se před nimi uklonil s nonšalantní elegancí a řekl: „Baron Humboldt? Bylo mi uloženo, abych vás a pana Bonplanda představil Jejímu Veličenstvu císařovně." Krásná císařovna Josefína jim temperamentně podala ruku. S vrozenou svou grácií poděkovala za Bonplandovy květiny, jež se ujaly a vyrostly v jejích sklenících a které jí připomínají její vlast, Martinique, ostrůvek v Antilách, kde se narodila. Poprosila, aby ji Aimé navštívil. Některým rostlinám se nechce dařit. Aimé slíbil, že přijde. Alexandr císařovnu ujišťoval, že Aimé je jediný, kdo může pomoci. Že nad něho není lepšího znalce americké květeny. Ze obohatil Francii tím, že ozdobil pařížské zahrady květinami Mexika a Peru. Jen sebe samého že Bonpland neobohatil a že žije tak nenáročně jako ty jeho milované květiny. A že se Akademie už snaží zajistit Bonplandovi penzi, kterou on, Alexandr, pro něho navrhl. Již nechybí nic než podpis Jeho Veličenstva. Aimé střídavě bledl a střídavě se červenal, když slyšel Alexandra takhle hovořit. Ale císařovna se usmívala. Několik málo dní poté nařídil císařský dekret, aby botaniku dr. Aimému Bonplandovi byla „ve smyslu výslovného přání barona Humboldta" vyplácena roční penze tří tisíc franků. Alexandr soptil. „Je to polovina toho, co jsem navrhl." Aimé ho chlácholil. „Když si k tomu něco přivydělám, docela slušně s tím vyjdu." Smál se, když viděl, jak se Alexandr mračí. „Kdo ví, jestli tobě nakonec zbude víc!"

Trpké časy

Napoleon vystřílel louisianské milióny na evropských bojištích. Prusko bylo zničeno, Rakousko podlehlo, Rusko bylo poraženo u Friedlandu. 227

Za nejhorších dnů vydal Alexandr v Berlíně svou knihu Obrazů z přírody. Jejími stránkami oslovuje své zoufalé krajany: Tyto listy jsou věnovány především sklíčeným myslím. Kdo se zachránil z bouřlivé vlny života, půjde rád se mnou do houštiny lesů, nepřehlednou stepí a na vysoký hřbet andského řetězu. Alexandr sám nazýval Obrazy svou nejmilejší knížkou. Dočkala se rychle mnoha vydání. Vědecká díla začala zatím vycházet v Paříži. Jednotlivé svazky měly rozměr foliantů a byly ilustrované barevnými měditisky. Čtyři svazky, obsahující přes dvě stě padesát celostránkových barevných obrazů, zpracoval Aimé. Každá z těch barevných příloh znázorňovala jednu rostlinu. Alexandrův Pokus o studii o Mexiku, věnovaný španělskému králi, se rozrostl na pět svazků. Cestopis pořízený podle Alexandrových deníků zaplnil tři svazky. Doplňkem Cestopisu byly dva přepychově vybavené svazky s Alexandrovými kreslenými ilustracemi na devětašedesáti přílohách velkého formátu a s třemi sty padesáti stránkami textu. V dalších dvou svazcích byla popsána zvířata. Zeměpisná a hvězdářská měření byla shrnuta do dalších dvou svazků. Obrovské dílo se nakonec rozrostlo do dvaceti foliantů a deseti kvartových svazků se čtrnácti sty pětadvaceti přílohami a mapami. Vydání těchto děl stálo Alexandra skoro celý zbytek jmění. Zděšeně napsala Karolína Vilémovi: Alexandr je prakticky na mizině. Z první peněžní tísně Alexandra vysvobodili přátelé. Na jeho naléhání mu pruský ministr financí poukázal zálohu dvaceti čtyř tisíc franků. Za to dostal král čtyři nádherně vypravené sady Alexandrových Sebraných spisů. Berlínská Akademie věd povolila Alexandrovi ze svých fondů čestný plat dvou tisíc pěti set tolarů ročně. Alexandr bez ustání pokračoval v přípravách na výpravu do Indie. Velkou část vědeckých prací věnoval otázce, jak zlepšit metody výzkumu. Studoval všechno, co bylo dosud o Indii uveřejněno, a s odjezdem čekal jen na to, až se svět trochu uklidní. Co kolem sebe viděl, to arci neopravňovalo k nadějím na pokojnější časy. V Mexiku byl místokrál Iturrigaray uvězněn a pak odvlečen do Španělska. Jeho nástupce kreolové zastřelili. Španělský král Karel VI. 228

měl sotva kdy poděkovat se Alexandrovi za knihu o Mexiku. Napoleon ho přinutil vzdát se trůnu. Jak to řekl Iturrigaray? „Králové přicházejí, králové odcházejí!" To člověk viděl dnes a denně. Napoleon zapudil Josefínu, aby se mohl oženit s Marií Luisou, dcerou rakouského císaře. Krásná excísařovna zemřela a byla pohřbena v Malmaisonu. Kdysi, za šťastnějších dob, jí Aimé osobně odevzdával své knihy o americké květeně a císařovna Josefína ho jmenovala intendantem císařských zahrad malmaisonských. Podporován svou nadšenou velitelkou, Aimé změnil Malmaison v pozemský ráj s nejvzácnějšími rostlinami ze všech krajů světa. Ve voliérách a na rybnících zámku se hemžila hejna exotických ptáků, jejichž barvy soupeřily s pestrostí květin. Když Josefína skončila svůj lehkomyslný život, položil jí Aimé do náruče několik snítek peruánské květiny pagerie. Byla to kytka pojmenovaná po ní. Neboť její dívčí jméno bylo: Tascher de la Pagerie. Napoleonova kariéra, podobná meteoru, se chýlila ke konci. Rozhořčená Evropa ho srazila k zemi. V Jižní Americe planula vzpoura proti Španělům. Simon Bolívar svého času vyhledal v Paříži Alexandra, nejlepšího znalce jihoamerické pevniny, a měl s ním dlouhé rozhovory. „Je Jižní Amerika zralá pro svobodu?" zeptal se ho tenkrát a Alexandr odpověděl: „Všechny národy jsou rovnou měrou určeny pro svobodu. Bez svobody není rozvoje!" Osmělen Alexandrovými slovy vrátil se Bolívar, provázený Carlosem, do Jižní Ameriky. Vedl povstání Venezuely a vtáhl jako osvoboditeli do Caracasu. Třistaleté panství conquistadorů zaniklo. Španělská koloniální říše se zhroutila v osvobozenecké bouři, rozpoutané národy, které si uvědomily vlastní sílu. „Kdy pojedeme do Indie?" naléhal Aimé. „Jakmile dostaneme svolení a cestovní pasy z Anglie," odpověděl Alexandr. Aimé si vypůjčil od anglického dopisovatele slovník bengálštiny a opsal si z něho jména všech bengálských rostlin. Cesta měla vést pohořím Himálaje, „Vlastí sněhu", až do Tibetu a k pramenům Gangy a Indu. 229

Alexandr počítal, že si výprava vyžádá sedmi až osmi let. „Kde vězí ty cestovní pasy?" tázal se Aimé znova a znova. „Nechápu, proč nás Londýn nechává tak dlouho čekat," přiznal Alexandr. „Princ-regent Velké Británie mi slíbil podporu. Ministr pro Indii je můj osobní přítel. Znám se s ředitelem Východoindické společnosti. Všichni jsou pro to, abychom tam jeli." Jednoho dne se Aimé rozhodl, že sám zajede do Anglie. Zajel tam, vyhledal čelné anglické botaniky a prosil je o pomoc. Ale nic to nepomohlo. V Anglii byli vlivní lidé, kteří se báli toho, co by Alexandrovy bystré oči mohly v Indii spatřit. Plán výpravy byl torpedován z politického zákulisí. Všichni si dávali dobrý pozor, aby neřekli „ne", ale povolení odkládali pod novými a novými záminkami. Nakonec toho měl Aimé plné zuby. „Už mě nebaví," řekl Alexandrovi, „čekat ještě déle na milost Východoindické společnosti. Nabízíš jim schopnosti, nabízíš jim vědomosti, jaké v sobě nespojuje žádný jiný vědec na světě, a tihle pánové dělají drahoty a potíže, místo aby děkovali nebesům a pustili tě do Indie. Dostal jsem nabídku: mohl bych se stát profesorem přírodopisu v Buenos Aires, v hlavním městě Argentiny. Mám to vzít?" Alexandr mu okamžitě poradil, aby nabídku přijal. „Může to pro tebe být životní postavení, Aimé. Ale střež se států na severu. Tam se ještě pořád bojuje. Bolívar je sice osvoboditelem Jižní Ameriky, ale ještě není vítězem." „Nechceš jet se mnou, Alexandře? Tam bychom mohli žít svobodně a nezávisle. Mladé národy potřebují muže, jako jsme my!" Alexandr svraštil obočí. Tak velmi rád by se byl k Evropě otočil zády. Ale po chvíli řekl: „Zůstanu zde, Aimé, pokud ještě mohu doufat ve výpravu do Asie. Dokážu-li dostat se tam, vrátím se s obrovskými výsledky." „O tom nepochybuji," smál se Aimé. „Padesát foliantů dáš dohromady jako nic. Bude to celá indická knihovna. Svět užasne nad tím, co se od tebe dozví o Asii. Marco Pólo bude vedle tebe vypadat jako holobrádek. Ale obávám se, že páni politikové napnou všechny síly, aby ti zabránili v cestě. Vlastně: aby se svět nedozvěděl o Indii víc, než oni považují za žádoucí. Moc je vždycky nepřítelem vědy. Mohl bys 230

vykonat nezměrné dobro, Alexandře, ale moc, která je sobecká, to dobro nechce." „Až budeš tam za vodou, Aimé, nespoléhej se příliš na své štěstí! Přemáhej svou nechvalně známou nechuť k psaní a dávej o sobě vědět!" Dlouze si potřásali rukama. „Shledáme se zase, Alexandře?" „Přenechme odpověď osudu!"

231

V Přepadení Santa Any „Señor Bonpland! Señor Bonpland!" Indián z kmene Guarani se vzrušeně proplétal mezi cesmínami. Doběhl k Bonplandovi, jenž stříhal stromy. Aimé si odsunul slamák s očí. „Co se děje?" „Tam na druhém břehu Paraná moc vojáků! Sto... dvě stě... ne, ještě moc víc!" Aimé se zazubil a přimhouřil oči. „Máme strach, Yerbatero?" Indián hněvivě svraštil čelo. Nelíbilo se mu, že Aimé je tak bezstarostný. „Spouštějí čluny na vodu," řekl doufaje, že to zapůsobí. Aimé odbyl i toto sdělení mávnutím ruky a pokračoval v práci. „Franciasovi vojáci asi mají nějaké cvičení. Raději pojď a pomoz mi!" Indián rozložil na trávu kožený měch a začal tam cpát ostříhané listy. Chvílemi zvedal hlavu a napjatě naslouchal směrem k řece. Ale slyšel jen krákoravý smích několika papoušků na vrcholech araukárií. Proč by mi vojáci ubližovali? myslel si Aimé a divil se, proč má Indián takový strach. Jsem zde, na břehu řeky Paraná, už přes rok. Země je argentinská. Guvernér Ramirez mi tyto pozemky přidělil. Půda je krásná, tučná, úrodná. Zasadil jsem zde všechny evropské ovocné stromy. Kvetou, až se člověku směje srdce v těle. Větve pomerančovníků se málem lámou pod tíhou plodů. Cukrová třtina, vanilka, rýže, ananas, tabák, banány - všechno zde bují jak v pařeništi. Zasadíš výhonek a už se o něj hrubě nemusíš starat. A pak ten čaj! Většina Jižní Ameriky pije cesmínový čaj, yerba maté, jako se v Evropě pije káva, čaj nebo kakao. Yerba maté - nálev jemně rozemletých listů stromu nebo keře Ilex paraguayensis. Nápoj vzpružuje, protože obsahuje kofein. Když jsem přišel do Argentiny, trhali listy toho „čaje" nahodile jen ze stromů, které rostly jak dříví v 232

lese, a nikdo nevěděl, že není Ilex jako Ilex, ale že jsou ho různé druhy. Šest druhů Ilexu jsem našel v lesích a zasadil je na téhle plantáži. Jsou z nich stromy vysoké tři až pět metrů. Zdalipak by měl Alexandr radost, kdyby věděl, že jsem jeden druh pojmenoval Ilex Humboldtiana? Alexandr by měl vidět moji yerbovou plantáž! Bez ustání protékaly lesklé listy Bonplandovými prsty a s šelestem se kupily na zemi. Oč snadnější byla čajová sklizeň v pečlivě ošetřované plantáži než v houštinách lesů, kde skupinky yerbových stromů stály vždycky daleko od sebe. Najednou Indián ostře hvízdl. Aimé viděl, že se rozčileně dívá k nebi. Po obloze táhl světle růžový, svítící oblak - hejno plameňáků, letících od břehu řeky nad les. Pod nimi se nesly klínovité útvary 233

divokých kachen. Jednotliví tukani letěli do vnitrozemí. Volavky namáhavě veslovaly proti zvedajícímu se jižnímu větru. Vzdušný prostor, široký na kilometr, se rozléhal křikem ptáků a vířením křídel. „Vojáci!" řekl Indián. „Asi se plaví po řece dolů," odpověděl Aimé. „Ne dolů!" Indián prudce potřásal hlavou. „Napříč. Sem!" Aimé dopáleně zavrčel. „Jsou to vojáci z Paraguaye," vysvětloval Indiánovi, „a tady je Argentina! Nebudou si přece začínat válku s Argentinou!" Smál se. Indián z kmene Gurani zaťal pěst a hrozil směrem k řece. „Žádnou válku s Argentinou," zvolal. „Ale válku se señorem Bonplandem! Běloši v Paraguyai nechtějí, aby yerba byla sbírána jinde než v Paraguayi. A señor Bonpland má velké plantáže yerbových stromů!" „Jsi hlupák!" řekl Aimé, teď už opravdu rozhněvaný. „Když jsem sem přijel, napsal jsem paraguayskému Supremovi donu Josému da Francia dopis. Ví, že zde mám farmu a že pěstujeme yerbu ve velkém měřítku. Nepotřeboval čekat rok, než mi řekne, že si to nepřeje!" „Nevěřil, že zde zůstaneš! Smál se, když četl tvůj dopis. Profesor, který chce sázet stromy v pralese! Gringo, zelenáč, který popisuje papír a neví, kolik tygrů a hadů žije v bambusových houštinách močálů." „Bez vás, domácích lidí, bych to také nebyl dokázal," přiznal Aimé ochotně. „Indiáni nechtějí mít nic společného s bledými tvářemi. Ale ty jsi k nám byl od prvního dne dobrý jako otec. Když jsme byli nemocní, dával jsi nám medicíny a my se uzdravili. Nikdy jsi na nás nešel s násilím. Vždycky jsi byl přívětivý. Proto jsme vyšli z lesa a nastěhovali se k tobě a žijeme u tebe jako tvoji bratři a synové. Ukázal jsi nám, jak můžeme pracovat, a dal jsi nám koně a krávy. U tebe jsme se najedli dosyta a tvoje země je teď proto tak velká, že nás je mnoho, a pole kvetou, protože už nevíme, co je hádka a strach. Ale vojáci nechtějí, abychom se radovali." „Nikomu jsme nic neudělali!" konstatoval Aimé. „Nikomu jsme nic nevzali. Jsme po všech stránkách všem sousedům dobrými sousedy. 234

Proto nikdo neublíží ani nám. Uvidíš, že yerbové stromy udělají z Argentiny bohatou zemi, že se naše ovocné stromy rozšíří po celém státě a pak budou lidé říkat: Aimé Bonpland a jeho přátelé, Indiáni z kmene Guarani, byli první, kteří zúrodnili tuto divočinu tygrů a hadů a změnili kraj mezi oběma řekami v zahradu. To nám Argentina nikdy nezapomene!" „Je možné, že máš pravdu," řekl Indián vážně, „neboť máš pravdu ve všech věcech, které podnikáš. Ale kdo ví, co se ještě stane, než na tvoje slova dojde! Tam," ukázal nahoru, „tam přilétá stále víc vodních ptáků. Celé nebe je v pohybu. Pojďme se vrátit k domům. Není dobré, abychom zde byli sami pod těmi stromy, kvůli kterým nás Paraguayci nenávidí. Cítím, jak se mi černá země třese strachy pod nohama." Aimé přestal stříhat listy. Indián má ženu a děti. Snad se bojí o ně. „Plné měchy vezmeme s sebou," řekl Aimé a hodil si na rameno kožený pytel naditý jak polštář. V pralese bylo zvykem sušit listy nad ohněm hned na místě a také je tam drtit. Aimé však postavil zvláštní sušárnu, kde mohl postup pražení lépe sledovat. Nesli měchy s yerbovými listy napříč plantáží, řadami stromů, až došli na louku, kde se pásli koně. Naložili jim dnešní žeň, pak se vyšvihli do sedla jezdeckých koní a zvířata s nákladem vedli za uzdy. Jeli ve stínu podle okraje lesa. Provázeli je kolibříci, ne větší než motýli. V paprscích slunce blýskala se jejich křídla hned rudě jak rubín, hned zeleně jako smaragd a zlatě jak topas - ohňostroj živých drahokamů. Aimé obzvlášť miloval tento kus lesa, neboť jeho rostlinné bohatství bylo obrovské. Na jednom stu čtverečných metrů napočítal sto padesát rozličných druhů stromů. Nade všechny vynikaly padesátimetrové štíhlé pně stromů, kterým zde říkali ypé. Byly rovné jak svíce, jejich velké květy byly růžové. V době květu vypadaly stromy ypé jak kostelní věže obalené růžemi. Hejna ptáků se ztratila z oblohy. Aimé to konstatoval s dostiučiněním. Na vojáky už zase zapomněl. Jako už častokrát, mluvil i nyní v duchu s Alexandrem. Při všem, co dělal, se ptal sám sebe, zda by to Alexandr schválil, nebo to udělal lépe. Nebylo snad možné, aby se jednoho dne v lese objevil jezdec na koni, aby to byl Alexandr a řekl: 235

Bonjour, Aimé, pojď, budeme zase pracovat spolu!? Pak by mu Aimé pyšně ukázal indiánskou kolonii, kterou založil při řece Paraná, a Aimé si byl jist, že by Indiáni jeho velkého přítele milovali stejně vroucně jako jeho samého. Aimé byl šťastný, že odešel na sever Argentiny, když ho profesorování v Buenos Aires zklamalo. Do jeho přednášek se přihlásila jen hrstka studentů. Stát neměl peníze na honorování profesora přírodopisu a Aimé byl nucen vykonávat ještě druhé povolání, totiž lékařské. Ale mělo to háček: dobrotivé srdce mu nedovolovalo posílat chudým pacientům účty, a tak byl z převážné části odkázán na penzi z Paříže. (Každého čtvrt roku musel posílat do Francie potvrzení, že je ještě na živu.) Když klusal bavlníkovou plantáží, díval se k pahorkům, na nichž zrály třesně a jablka. Ještě rok, nejvýše dva roky - a bude se moci francouzské státní penze vzdát! Nad zelenými lány kukuřice se vynořila červená pískovcová stavení jeho farmy. Tyto domy našel jako zříceniny v džungli a zrestauroval je. Původními staviteli byli zbožní páteři jezuiti, kteří zde, v srdci Jižní Ameriky, založili „Říši otců Ježíšových". Přes sto let sdružovala tato říše křesťanské lásky k bližnímu všechny Indiány kmene Guarani, ale potom španělské úřady vyhnaly jezuity z celé Jižní Ameriky. Aimé seskočil s koně. „Yerbatero," řekl, „slož pytle. Já se jdu podívat, jak daleko jsou s prací v laboratoři!" Odhodil slamák, že plachtil, až přistál na nejbližší lavici, a otevřel dveře kolny. Na příchozího se vyvalilo žhavé vedro a vířící chomáče vodní páry. Větší počet Indiánů vyvářel ve velkých kádích hory rostlin. V destilačních rourách bublaly inkoustově modré koncentráty barev. Po Alexandrově vzoru se Aimé dal k chemikům a pokoušel se získat z nových rostlin tříslovinu a indigo. Byl už na prahu důležitých objevů. Zatímco zkoumal vzorky barviv, padlo na pastvinách několik výstřelů. Raněný býk žalostně zabučel a zhroutil se. Křičící Indiánky utíkaly bavlníkovou plantáží. Teď bylo kolkolem vidět postupující vojáky. Jejich stejnokroje zářily v slunečním svitu, ale veselé barvy uniforem byly v křiklavém protikladu s děsem a spouští, kterou po sobě zanechávali. 236

Indiánské chatrče vzplanuly jedna po druhé praskajícími plameny. Banánovníky se lámaly pod údery mačet. Nyní už práskaly přes pole salvy a bílé závěje květů pod ovocnými stromy se barvily šarlatem krve. Aimé vyběhl z kolny. Řval jako zvíře. Vojáci vnikali do dvora, pušky na ruce, připravené k palbě. Yerbatero se svíjel na kamenech dlažby. Usmívající se důstojník vydával rozkazy. Aimé po něm skočil. Blýskavá čepel šavle zasvištěla vzduchem. Aimé ucítil, že ho něco mocně udeřilo do hlavy. Rozhodil paže a padl na tvář. Čtyři sta vojáků zatím pobilo skoro všechny Indiány, vyplenilo chatrče, zapíchlo všechen dobytek, zpustošilo pole, zničilo domy a nakonec podpálilo farmu ze všech čtyř stran. Obloha zrudla plameny, zčernala kouřem. Lesy a pole hořely jasným plamenem a potom zuhelnatěly. Aimé ležel v bezvědomí. Vojáci ho spoutali řetězy a odvlekli přes řeku na druhý břeh. Když zase přišel k sobě,, byla jeho první otázka: „Proč...?" „Supremův rozkaz," odpověděl jeden z důstojníků. Ve dne v noci tížily Bonplanda řinčící okovy. Byl státním vězněm. V Santa Marii na paraguayském území mu konečně sňali řetězy. „Čeho jsem se dopustil?" tázal se Aimé. Důstojníci, kteří ho střežili, pokrčili lhostejně rameny. „Co se mnou bude?" Ramena se pokrčila o chlup výš.

237

238

V Asunciónu, hlavním městě Paraguaye, vládl Gran Seňor de Paraguay, don José Gaspar Rodriguez da Francia. Dával si říkat „Nejvyšší", el Supremo. Domníval se, že svoboda malého vnitrozemského státu Paraguaye, svoboda nabytá roku 1811, je ze všech stran ohrožena a s chorobným fanatismem bojoval proti každému domnělému nepříteli, kterého spatřil na hranicích nebo uvnitř státu. Aimé byl jen jednou z jeho nesčíslných obětí. Francia nenávistně pronásledoval usedlé Španěly, kreolskou šlechtu i duchovenstvo. Poté, co objevil spiknutí, namířené proti němu, ho posedla choromyslná představa, že by se nepřátelé mohli skrývat v listoví stromů jeho sídelního města a odtud ho přepadnout. Dal tedy pokácet stromy všech zahrad a ovocných plantáží Asunciónu a strhnout značné části domů v křivolakých uličkách města. Domy dal postavit znova, podle vlastních plánů a tak, že ulice byly rovné jak podle pravítka. Zakázal všechen obchod se zahraničím a izoloval Paraguay hermeticky od okolního světa. A tomuto člověku Aimé svého času poslal dopis. Teď přišla odpověď. Odpověď diktátora. Aimé měl nyní mnoho času na přemýšlení o právu a bezpráví pod diktaturou jedince.

Dvojice přátel „Bonpland odvlečen v řetězech! Jeho botanické a zoologické sbírky zničeny! On sám vězněn v Santa Marii!" Alexandra tato zpráva stihla v Paříži - právě když psal do Anglie další dopis, další žádost o průkazy na cestu do Indie. Ihned jel do Akademie věd a mobilizoval úřady. Akademie vyslala do Paraguaye zvláštního zmocněnce, obchodníka a vědeckého cestovatele z Calais, jménem Richard Grandsire. Vezl s sebou petici, podepsanou největšími vědci Evropy, protestní nótu francouzského ministerstva zahraničních věcí a doporučení a žádosti o pomoc, adresované vládám Brazílie a Argentiny. Richard Grandsire nepořídil vůbec nic a Jižní Amerika neměla pražádnou chuť začít si něco kvůli nějakému botanikovi s Nejvyšším. 239

Aimé zůstal vězněm. Francia prohlásil, že se Bonpland bez jeho svolení usadil na paraguayském území, že pěstoval yerbu, čímž porušil paraguayský státní monopol, a nadto že s pomocí povstaleckého indiánského kmene připravoval vpád do Paraguaye. Alexandr zabalil vícero svazků svého drahocenného díla o Jižní Americe a poslal je Franciovi s osobním dopisem. Prosil diktátora, aby propustil jeho přítele na svobodu. Diktátor Alexandrův dopis roztrhal a knihy si postavil do knihovny. Od té doby se Aimé směl volně pohybovat v okruhu několika kilometrů. „Jestliže se však pokusíte o útěk," varoval důstojník, jenž ho střežil, „budete bez okolků zastřelen." „Nepomýšlím na útěk," ujišťoval ho Aimé. „Sdělte Supremovi, že jsem ochoten pořídit sbírku veškeré paraguayské květeny když mi dovolí cestovat po Paraguayi. Musím přece něco dělat!" „La excelencia el Supremo si nepřeje, abyste vybočil z prostoru kolem Santa Marie. Najděte si jiné zaměstnání." „Cožpak se nikdy nedozvím, proč tu jsem vězněn bez vyšetřování a bez rozsudku?" - Och, Aimé si mohl vyptávání uspořit. Znal odpověď předem. Zněla jako vždycky v diktatuře: „Rozkaz!" A slovo bývalo doprovázeno mechanickým pokrčením ramen. Neměl nic. Neměl zde majetek, neměl peníze, neměl přátele, ale snášel svůj osud klidně a statečně. Spoléhal se na své štěstí, ačkoliv ho Alexandr před tím varoval. A ne jednou. Štěstí ho zklamalo právě v té hodině, kdy začal mít pocit, že je bohatý a mocný. Přišel o všechno, ale nedokázal se proto litovat. Utěšoval se tím, že i Alexandr obětoval první poslední ve službách vědy a že nakonec nemá o nic víc než on, Aimé. Kdo nechce sám sebe označit za poraženého, nesmí mařit čas nářkem, vznášením obžalob či obvinění. Aimé si vyléčil zranění hlavy a stal se zase lékařem. Kurýroval Indiány. Nikdo jiný v Santa Marii nebyl. Ale nemocní Indiáni byli chudí jak pásovci a doktorovy kapsy zůstaly prázdné. Vařil ovocné šťávy a různé léčivé lektvary, které prodával na tržišti města. To vyneslo nějaké peníze. Získal mezi Indiány nové přátele a po nějakém čase si koupil pozemek na Cerritu, což je pahoreček mezi Santa Rosou a Santa Marií. 240

Je-li mi souzeno, řekl si, abych musel strávit život v Paraguayi, chci mít kolem sebe alespoň zahradu s růžemi vlastního chovu a s několika ovocnými stromy, které jsem sám zasadil. Alexandr, který zatím neustále bojoval za Bonplandovo osvobození, se po několika studijních cestách vrátil do Berlína. Ve Výmaru navštívil stařičkého básníka Goetha. Když odešel, řekl Goethe Eckermannovi: „Alexandr Humboldt byl u mne několik hodin dnes ráno. Co je to za člověka! Znám jej tak dlouho, a přesto nad ním vždy znovu žasnu. Nemá sobě rovna ve vědomostech a živém vědění. A v mnohostrannosti, jakou jsem dosud nepoznal. Ať se dotkne čehokoli, všude je doma a zahrne vás duchovními poklady. S pomocí takových mužů se za jeden jediný den dostávám dál, než bych se jinak dostal za léta letoucí v tom, co hledám a co nutně potřebuji vědět!" Netrvalo dlouho a město Berlín si mohlo opakovat obdivná Goethova slova. Alexandr se zděsil, jak zaostalá je jeho stará vlast, pokud jde o skutečné přírodopisné vzdělání. Výzkumné ústavy pracovaly s naprostým vyloučením veřejnosti. Jen několik filosofů, jako Fichte, Schlegel a Steffens, se odvážilo vystoupit před neodborné obecenstvo. Přírodopisci však mlčeli tvrdošíjně. V tomto ohledu se Alexandr stal průkopníkem. Mluvil k mládeži a k lidu o výsledcích svého bádání, proslovil přes sedmdesát přednášek, na něž měl přístup každý. Mohutným rozmachem tak prolomil a smetl zdi, dělící odborníky od veřejnosti. Přírodní vědy, včera ještě vysmívané — chemie, kterou nikdo nebral vážně, botanika, kterou lidé blahosklonně považovali za příjemnou kratochvíli, to všechno rázem nabylo netušeného významu. A co víc: všechen lid se nyní mohl podílet na poznatcích přírodních věd. Máme-li dnes bohaté knihovny plné přírodovědných, obecně srozumitelných knih, máme-li tucty zajímavých, populárně vědeckých časopisů, které nás pravidelně informují o pokroku v laboratořích biologů, fyziků a chemiků, je-li dnes samozřejmé, že hvězdáři a cestovatelé mluví o svých objevech na veřejných přednáškových večerech, měli bychom si uvědomit, že všechny tyto vymoženosti jsou důsledkem energie a odvahy Alexandra Humboldta. 241

Nával v sálech, kde přednášel, byl obrovský. Potlesk nebral konce. Básník Karl von Holtei napsal Goethovi: „Osm set lidí tají dech, aby slyšeli jednoho člověka mluvit." A státník Bunsen prohlásil: „Nikdy předtím jsem neslyšel člověka, který by za půldruhé hodiny dokázal přednést tolik a tak zajímavých a nových názorů a skutečností." Ve velkém sále Pěvecké akademie jen jeden člověk potřásal hlavou. Alexandrův starý domácí učitel Christian Kunth se naklonil k sousedce a pošeptal jí: „Ode mne to věru nepochytil!" Alexandr zvěstoval, že nadešel věk přírodních věd a techniky. Vysvobodil vynálezce a objevitele z jejich týravé izolace. Připravil cestu celým generacím badatelů, chemiků, archeologů, zeměpisců, jejichž práce byly dosud sotva známé, natož veřejně uznané a oceněné. Svými přednáškami zahájil nový úsek v dějinách přírodovědy. Plán Alexandrovy asijské výpravy, jenž v Paříži ztroskotal o tvrdošíjnost Angličanů, se ujal v Berlíně. Rusové nabídli slavnému vědci pomoc při cestě napříč Ruskem a Sibiří až do Cíny. Alexandr si zase jednou ověřil, že všechny plody uzrají, umí-li se člověk přimět k trpělivosti a vyčkat času. Osud inscenoval zvláštní náhodu: skoro v tutéž dobu, kdy se Alexandr vydal na výpravu do Ruska a na Sibiř, dostal Aimé rozkaz opustit do pěti dnů Paraguay. Zpráva stihla Bonplanda naprosto nepřipraveného. Po deset let byl Aimé státním vězněm paraguayského diktátora - po celých těch deset let se o něho nestaral nikdo jiný než vojenský velitel Santa Marie, jenž byl odpovědný za to, aby vězeň nezmizel. Čím se tento vězeň zabývá, to v té divočině nikoho nezajímalo. Živit a šatit se musel sám, sám si musel opatřit střechu nad hlavou. Neměl nic než holé ruce, ale měl obrazotvornost a nezdolný optimismus, a tak se mu podařilo postavit na Cerritu především mrňavou chaloupku. Stavebním materiálem bylo jen to, co dodala příroda. Okolní svět byl nedotčený jako prvotní ráj a Aimé si z počátku připadal jako člověk mladší doby kamenné. Neměl žádné nářadí, když se dal do mýcení pozemku, a neměl žádnou knihu, jíž by po celodenní dřině mohl osvěžit ducha. Jeho jedinými druhy byli polonazí, 242

negramotní Indiáni, kteří mu pomáhali snášet zoufalou osamělost. Už za rok strhl chaloupku. Byla mu malá. Potřeboval nové místnosti, kolny a dílny. Keře a stromy, které v džungli vykopal a pak na svém pozemku pěstoval, se mu za péči odvděčovaly bohatstvím plodů. Aimé úrodu prodával, opatřoval si nářadí a koupil několik koní a pár kusů skotu. Jeho farma rostla, šířila se a zabírala čím dál víc půdy dosud nedotčené. Pilný a inteligentní muž, nadaný houževnatostí a nezviklatelnou vírou v budoucnost, byl s to za deset let ledačeho dosáhnout. Rozkaz o propuštění mu přinesl důstojník Franciova vojska. Aimé byl právě na vinici a palmovým vláknem přivazoval výhonky. „Máte do pěti dnů opustit zemi señore Bonplande!" Aimé cítil, jak bledne. Protestoval. Nic to nepomohlo. Ptal se po odškodném za práci deseti let, za to, co zde má zanechat. Koho se ptal, ten se usmíval. Košile a kalhoty bez šlí, sešlapané sandály a slaměný klobouk s širokou obrubou - to bylo všechno, co směl vzít z Cerrita s sebou. Draze zaplatil Aimé svobodu. Vojáci ho odvedli do vesnice jménem Ytapua při řece Paraná. Aimé už viděl břeh svobodné země Argentiny, když diktátorovi napadlo, že snad byl vůči Bonplandovi příliš milostivý. Dvacet měsíců potřeboval Francia k tomu, aby si rozmyslel, zda má botanika, jenž je zároveň lékařem, farmářem, koželuhem a odborníkem v pěstování yerby, ze své země vyhostit, nebo ve své zemi podržet. Dvacet měsíců musel Aimé čekat na pohraniční kontrole. Střídavě ho podrobovali nejpřísnějším výslechům jako špióna, střídavě ho velebili jako zázračného lékaře, když zachránil Indiána, uštknutého hadem. Potom ho jednoho jitra odvezli člunem přes řeku. Diktátor Francia mu velkoryse prominul pohraniční poplatek. Aby nikdo nemohl říkat, že diktátor nemá srdce v těle. Aimé byl svoboden. Díval se za vojáky, až zmizeli z dohledu. Pak sáhl do kapsy a s úsměvem vytáhl sešit, v němž měl popisy několika set nových a velmi zajímavých rostlin. Sešit unikl pozornosti jeho věznitelů. Pro Bonplanda to znamenalo víc, než kdyby byl zachránil pytel zlatých valounů. 243

V argentinském městysi na břehu řeky Uruguaye, v obci jménem Sao Borja napsal Aimé po deseti letech úplné izolace od světa první dopis Alexandrovi. V krátké, věcné zprávě popsal příteli, oč přišel:

Byl jsem bohatým plantážníkem, když mi diktátor Francia poručil opustit ihned usedlost, na níž jsem zaměstnával pětačtyřicet lidí. Zanechal jsem v Paraguayi zemědělský podnik v plném rozkvětu. Pěstoval jsem tam bavlnu, cukrovou třtinu, podzemnice olejné, pět druhů olejných plodin, několikero druhů batát a yerbové stromy. Založil jsem svého času vinice a plantáže pomerančové, citrónové a gujavové. Také jsem tam zanechal vinopalnu, truhlárnu, zámečnictví a nemocnici o čtyřech místnostech stále obsazených nemocnými. K tomu všemu jsem ještě měl čtyři sta krav a potřebné množství tažných volů, dále klisny a hřebce. Tento živý inventář mi dovoloval provozovat hospodářství s trochou pohodlí. Když odevzdával dopis na poště, překvapil ho úředník skličujícím sdělením, že ho pařížské úřady škrtly ze seznamu státních penzistů: nepořádný monsieur Bonpland bohužel opomenul podávat po dobu deseti let svého věznění pravidelná potvrzení, že je ještě naživu. Teď však se pohnula věda. Aimé, který neměl ani haléř, byl zahrnut poctami a hodnostmi. Berlín mu udělil Řád červeného orla. University ho oslavily honosnými čestnými diplomy a jmenovaly ho čestným doktorem. Císařská Leopoldo-karolinská akademie přírodních věd dala svému, oficiálnímu časopisu pro veškerou botaniku zvučné jméno:

Bonplandia. Jihoamerický tisk přinášel nadšené články o vědci, jenž nyní - ve věku padesáti osmi let - začíná potřetí nový život ve službách vědy.

244

Napříč Sibiří

Drozdi v Tegelu se rozezpívali mezi prvními jarními květy, když Alexandr - v černém fraku s bílou vázankou a kulatým kloboukem — uvítal dva muže, kteří ho měli doprovázet na cestě do Asie. Byli to profesoři Rose a Ehrenberg. Ruský ministr financí Alexandrovi svého času napsal: Rusko

nemůže dopustit, aby cesta způsobila Vašemu Vysokoblahorodí nějaká vydání. Náklady výpravy budou hrazeny ze státní pokladny. Nyní se Alexandr tedy mohl vydat na cestu. Pro sebe a za svou práci nežádal nic. Pro případ - tak napsal ministru financí - že by Rusko bylo s výsledky jeho cesty obzvlášť spokojeno, byl by povděčný, kdyby místo vyznamenání mohl dostat nějaké ruské zoologické dílo, jež není v prodeji. Tři učení cestovatelé se vtísnili do dvou vozů, přeplněných měřícími přístrojí, přírodovědeckými příručkami, bednami a skleněnými nádobami, určenými pro budoucí sbírky. Koně se opřeli do chomoutů a kola vozů začala mlít písek braniborských silnic. Aimé se cesty tentokrát nezúčastnil. Dlouho a ustaraně myslel Alexandr na starého přítele v Jižní Americe, o němž už léta letoucí neslyšel. Jak tak jeli, vzpomněl si na dobu, kdy se Aimé a on vydali do Španělska, a vyprávěl Rosoví a Ehrenbergovi o těch šťastných časech. Neměli dlouhou chvíli. Tři dny potřebovali na cestu z Berlína do Královce (nyní Kaliningrad), tři týdny jeli zimou a sněhovou břečkou do Petrohradu (nynějšího Leningradu). Car si dal Alexandra představit a velký cestovatel dokázal zase jednou vyprávět tak oslnivě, že by si ho car byl nejraději podržel u sebe. Alexandr musel denně jíst s císařskou rodinou v nejužším kruhu. Nikdo se jeho vyprávění nemohl nabažit. Krátce předtím než pokračoval v cestě, slíbil s úsměvem carevně, že se k ní nevrátí bez ruských diamantů. Všichni se zadívali na Alexandra upřeně a nevěřícně. 245

„Ještě nikdy nikdo," řekl car, „v naší říši nenalezl diamanty!" „Veličenstvo," odpověděl Alexandr, „kdo si pozve geologa, jenž procestoval svět, musí počítat s nějakým tím překvapením." „Ale vždyť ještě vůbec neznáte naše pohoří!" odvážil se namítnout car. „Stačí, Veličenstvo, že znám ložiska diamantů v Brazílii a že si mohu utvořit úsudek ze souhlasného společného výskytu zlata a platiny." Car myslel na to, že rozsáhlá těžba má v Rusku tradici vskutku prastarou. Ale jakživ ještě nikdo v žádném z těch stovek uralských rýžovišť zlata a platiny nenašel diamant. Najít diamant, to by byla senzace, neboť podle názoru všech odborníků se diamanty mohou tvořit jen v tropech. A teď přijde Humboldt, který ještě nikdy v Rusku nebyl, a tvrdí, že tu jsou diamanty. Ze zdvořilosti car už nic neříkal. Devatenáct dní pobyl Alexandr v Petrohradě. Pak pokračoval s Rosem a Ehrenbergem v cestě. Vedla přes Moskvu, Nižnij Novgorod (nyní Gorkij), Kazaň a Perm, pak přes Ural do Jekatěrinburku (dnešního Sverdlovska). V Jekatěrinburku si prohlédl brusírny drahokamů, kde zpracovávali uralský achát, protkaný pestrými žilkami; jaspis, připomínající zelený mráček; pohádkově krásný fialový ametyst; zlatoskvoucí topas a zeleně žhoucí smaragd. „Chybí už toliko nejvzácnější z drahokamů, diamant," řekl Alexandr hraběti Polierovi, jenž ho doprovázel. „Vskutku napínáte mou zvědavost! Kdybych jen věděl, nač mám při hledání diamantů dávat pozor, hned bych se vydal na lov těch skvostných kamenů." „Dejte na některém z rýžovišť písek proprat jen tak dalece, aby byly odstraněny lehčí složky a drobný prach. Zbývající větší oblázky zkoumejte pod mikroskopem. Ale nedejte se klamat: diamantový lesk má také zirkon a modravý anatas." Alexandrova slova vrtala ruskému hraběti hlavou a nedala mu pokoje. Zajel do Adolfského na západním svahu Uralu, kde vlastnil velmi vydatná naleziště zlatonosného písku, a začal soustavně hledat. O čtyři dny později mu nějaký čtrnáctiletý chlapec přinesl jakýsi nápadný kámen. „Je to topas," tvrdil dozorce. Hrabě Polier 246

prozkoumal oblázek velmi pečlivě. Byl to ruský diamant. První diamant, který kdy byl v Evropě nalezen. Hrabě Polier si toto zjištění nechal pro sebe. Zabalil kámen do krabičky. Posel musel jet za Alexandrem a krabičku mu doručit. Tento diamant patřil Alexandrovi. Nikdo jiný než on neměl předložit tento první drahokam carovi a carevně. „Je to zázrak," řekl profesor Rose. „Omyl, vážený příteli," odvětil Alexandr. „Je to prakticky uplatněná věda." Diamant provázel Alexandra na celé cestě. Vědci jeli nyní třemi kočáry a na každé poštovní stanici střídali koně. Překročili třiapadesát řek, jen Volhu desetkrát. Profesor Rose o tom svědomitě vedl přesné účetnictví. „Osmačtyřicet tisíc drcnutí při prudkých vjezdech na mosty," řekl mu Alexandr, „a to počítám velmi skromně jen čtyři prudké vjezdy na jeden kilometr - tedy těch osmačtyřicet tisíc drcnutí udělalo spodní části mého trupu velmi dobře!" Na obrovské trati napříč Sibiří až k Číně a zpátky k deltě Volhy museli cestující vystřídat dvanáct tisíc dvě stě čtyřiačtyřicet koní, aby se dostali bezpečně k cíli. Před nimi jel kurýr, jenž ve vyhlédnuté vesnici oznámil jejich příjezd. Nato tam ihned připravili přípřež. Díky tomuto opatření mohli se vědci plně soustředit na plnění svých úkolů a nemuseli se nikde zdržet déle, než sami potřebovali. Toto praktické zařízení mělo arci také stinnou stránku a účinky nezamýšlené: na cestovatele, ohlášené kurýrem, čekali ve všech osadách husté zástupy kozáků, Baškirů, Kirgizů a Tatarů. Velitelé pevností nařizovali slavnostní nástup posádek a - oděni v parádní uniformy - podávali Alexandrovi hlášení o početních stavech a druzích vojsk. Alexandr si připadal jako armádní generál. Když v kterési sibiřské obci střídali koně, protlačil se napěchovaným davem obyvatelstva rozčilený starý Baškir. Přistoupil k Alexandrovi, jenž z trojice vznešených cizinců vypadal nejdůstojněji, slavnostně ho pozdravil po islámském způsobu mnohým „Salem alejkum!" a pak zvýšeným hlasem pronesl dlouhý projev. Alexandr nerozuměl jedinému slovu.

247

Policisté se přihnali a chtěli Baškira, který teď už divoce rozkládal rukama, zatknout a odvléci. Alexandrovi se jen s velkou námahou podařilo tomu zabránit. Poslali pro tlumočníka a Alexandr se dozvěděl, že v noci na dnešek kirgizští lupiči staříkovi ukradli z pastvy koně. A nešťastný stařec v přesvědčení, že dnes sem přijede muž, jenž „všechno ví", se nyní na toho muže obrací s prosbou, aby mu pověděl, kdo ti lupiči byli a co má udělat, aby své koně dostal zpátky. Policisté staříkovi vysvětlili, že „muž, jenž všechno ví", nepřijel na 248

Sibiř proto, aby někomu našel ukradené herky. Alexandr pak dal se smíchem staříkovi nějaký peníz a Baškir mu poděkoval opětovným mnohým „Salem alejkum!". Když Alexandr prováděl vyměřování v altajském pohoří, konstatoval: je nyní přesně tak daleko na východ od Berlína, jako byl na západ od města nad Sprévou, když na jihoamerické cestě dlel v Caracasu. Napsal svému bratru:

V barabinské stepi jsme velmi trpěli vedrem, prachem a žlutými komáry. Trápení u Orinoka bylo sotva větší. Projížděli jsme kraje, kde vypukl sibiřský mor, a jeli jsme dnem a nocí, až jsme se šťastně a ve zdraví dostali k břehu Obu. Přes sedmnáct hodin řádila vichřice od kirgizské stepi. Ob měl vlny jak rozbouřené moře. Na převoz nebylo pomyšlení. Museli jsme se všichni utábořit na břehu a přečkat tam noc. Plameny ohně v lese šlehaly do výše a připomínaly mi Orinoco. Břehy Obu se celkem podobají Havole a Tegelskému jezeru. V jiném dopise napsal:

Sfáral jsem do šachet všech důležitých dolů. Snad v žádném úseku svého neklidného života jsem nemohl v krátké době získat tak velké množství poznatků a idejí. U mongolské pohraniční stanice Baty překročil čínské hranice. Velitel, mladý důstojník v modrém hedvábném kabátu, přijal Alexandra v kirgizském plstěném stanu, jurtě. Když se usadili na nízkých polštářích, nabídl mu čaj. Důstojník měl jako odznak své hodnosti na klobouku větší počet pavích per. Alexandr se ho ptal po jeho domově. Číňan odpověděl: „Ctihodný veliteli, váš mladý služebník sem přichvátal přímo z Pekingu. Cestu vykonal koňmo. Čtyři měsíce jel Nebeskou říší středu až sem na hranice, aby se dík milosti nebes setkal s knížetem všech věd." Jako dar mu Alexandr odevzdal jemné modré sukno na několik 249

obleků. Číňan odmítl dar přijmout, jelikož - jak řekl - je příliš vzácný pro nehodného, nicotného otroka. Odsunul sukno zpátky. Alexandr je se svého polštáře zase šoupl Číňanovi před nohy. Když balík putoval notnou dobu sem a tam, přijal velitel nakonec látku s mnohými hlubokými úklonami. „Nechť je vznešenému veliteli souzeno tisíc podzimů!" zvolal. Pak pokynul sluhovi a dal si přinést čtyři svazky čínského historického románu, neboť si všiml, že Alexandrův první pohled při vstupu do jurty platil těmto knihám. „Smím ctihodnému veliteli položit k nohám nevzhlednou maličkost?" otázal se zdvořile. Alexandrovi poskočilo srdce o deset centimetrů. Nikdo mu nemohl nabídnout větší dar než knihy. Ale částečně se ovládl a energicky odmítl. Pochopitelně musely i knihy chvíli putovat sem a tam, než je přijal, ale Číňan odmítl Alexandrův dík slovy: „Odpusťte, že ledabylý úředník, nepamětlivý svých povinností, přivezl z Pekingu toliko bezvýznamný román, v němž se vypráví o třech říších. Rád by dal zbytek svého života za to, kdyby mohl starému vědci věnovat na znamení úcty několik významnějších děl." Alexandr ho poprosil, aby se do jednoho svazku podepsal, a podal mu tužku. Velitel se na tužku díval s velkým zájmem, než nakreslil své jméno. Alexandr si dal čínské znaky vysvětlit. Zdvořilý mladý muž v modrém kabátě, důstojník z Pekingu, se jmenoval Čin-su. Jelikož tužku předtím ještě nikdy neviděl, směl si ji ponechat. Poděkoval s mnohým tichým van-fu. Uprostřed Sibiře oslavil Alexandr své šedesáté narozeniny. „Je to důležitý úsek života," konstatoval zamyšleně, „je to chvíle, kdy člověk lituje, že toho mnohem víc nevykonal dřív, než vysoký věk ubírá síly." Při tom „vysokém věku" se Rose usmál a zahleděl se na Alexandrovu pružnou postavu. Jak může o úbytku sil mluvit člověk, jenž bez patrné únavy zlézá vysoké kopce a „brodí se" po mnoho hodin v kamenných mořích? „V mém věku," vysvětlil mu Alexandr, „člověk nesmí nic odkládat. Je-li člověk při své práci neustále vystaven za každého počasí a v každém podnebí slunci a povětří a klade-li při tom plnění povinností nad péči o své zdraví, síly rychle chřadnou!" 250

Alexandr navštívil Orenburg, kam každého roku přicházejí karavany s mnoha tisíci velbloudů. Odtud zajel do Povolží, shlédnout úpravné a bohaté vesnice německých kolonistů. V Astracháni přijal delegace všech národností, které se shlukly kolem ústí Volhy; obdivoval fakíra, který už patnáct let ve dne v noci, i za nejtužší zimy, sedí nahý na tomtéž místě na ulici, a jel parníkem po Kaspickém moři, jež je největším vnitrozemským jezerem světa. Když navštívil volžské palisády, viděl rybáře, kterak vytahují z vody jesetery až dvoumetrové. Shlédl továrny na zpracování ryb; z těchto závodů pochází slavný ruský kaviár, jikry jesetera. Vyvážejí se ho nečítané sudy do celého světa. Jednoho jarního večera se Alexandr vydal na cestu. Byla zima, když se vracel. Ohromená carevna — mimochodem řečeno: sestra pruského krále - přijala z Alexandrových rukou slíbený diamant. Car propůjčil Alexandrovi Řád svaté Anny, daroval mu jednu z nejkrásnějších váz carského paláce a drahocenný sobolí kožich. O dva roky později složil Alexandr počet z asijské expedice. Bylo to dílo o dvou svazcích.

Kosmos

Sotva byl Alexandr v Berlíně, ozval se Aimé z Jižní Ameriky. Protloukám se životem docela obstojně, ujišťoval přítele a pečlivě zamlčel jednu „podrobnost": Ze totiž toho času jezdí den co den padesát až šedesát kilometrů na darovaném koni - a většinou bos - po kraji a léčí nemocné nebo raněné Indiány. Lékařská praxe mu měla potřetí v životě pomoci při založení farmy. Alexandr, jenž - jak praví úsloví - znal své Pappenheimské, se obrátil ihned na francouzského ministra školství Guizota. Co nikdo nedokázal, dokázala činorodá přátelská věrnost: Aimé dostal svou penzi se zpětnou platností. Jásal a koupil si v Sao Borji kus půdy. Je-li člověk v duchu 251

spokojený, napsal Alexandrovi, je člověk mladý. Duševní rozčilování ubírají na letech, jsou příčinou nemocí a zabíjejí nás. Mám zato, že jsi velmi Mastný, a musíš vskutku být š'tastný, jsa obklopen velikostí, pokryt nezměrnou slávou, jež den ze dne roste. Musíš žít sto let a pak povedeš druhý život, jenž bude věčný. Alexandr odpověděl: Pracuji teď na nejdůležitějším literárním díle svého života. Pojal jsem bláznivý nápad znázornit v jedné knize celý materiální svět, shrnout všechno, co dnes víme o jevech kosmického prostoru a o životě na Zemi, počínajíc hvězdnými mlhovinami až po drobnohledné mechy na žulových skálách. Má to být dílo, jež živou řečí zároveň podnítí a zároveň oblaží mysl. Původně jsem věc chtěl nazvat Kniha o přírodě. Teď můj titul zní: Kosmos. Nárys fyzikálního popisu světa. Je to největší dílo, jež jsem schopen ze sebe vydat. Alexandr na knize pracoval nepřetržitě, dílem v Postupimi, dílem ve svém berlínském bytě nebo v zámečku Charlottenhof. Zámeček, stojící v postupimských sadech Sanssouci, patřil korunnímu princi. Králevic tam dal pro Alexandra vyklidit dva pokoje. Zašel v dojemné úctě k cestovateli ještě dál: Alexandrovu ložnici dal upravit do podoby stanu, v jakém Alexandr na výpravách bydlel. Stěny pokoje byly vyčalouněné modrobílým plátnem. Po letech práce a pilování, jak se říká konečnému upravování literárního díla, vyšly konečně první dva svazky Kosmu - a lidé brali knihkupectví ztečí. Nakladatel Cotta vydal, co se dnes nazývá bestseller století. Podal o tom Alexandrovi písemnou zprávu: Knihkupec musel

svůj krám změnit v pevnost a vyhlásit pro sebe stav obležení, aby nebyl olupován a aby byl s to balíky knih řádně expedovat. Přesto se stávalo, že balíky určené pro Petrohrad nebo pro Londýn byly doslova vylupovány, aniž tomu kdo mohl zabránit. O svazky této knihy byly sváděny skutečné bitvy. Kosmos byl přeložen do všech kulturních jazyků. Byl hned po bibli nejčtenější knihou své epochy.

252

Dobrou noc, seňore Bonplande! Aimé přál Alexandrovi jeho štěstí z plna srdce. Jemu stačilo vědomí, že alespoň částečně a kamarádsky pomáhal Alexandrovi najít cestu k vrcholu jeho života. Pro sebe samého Aimé pořád ještě věřil ve štěstí. Ve věku šedesáti devíti let se cítil dost mlád na ženění, S Indiánkou přistoupil k oltáři a páter Joao Pedro Gay sezdal statečnou dvojici v kostele obce Sao Borja. Tři děti mu dala jeho žena: dceru Carmen, jež dospěla v překrásnou dívku, a dva syny, jimž dána jména Amado a Anastasio. Otci bylo čtyřiasedmdesát, když se narodila nejmladší ratolest. Kromě dětí vlastnil Aimé vzorový statek s šestnácti sty pomerančovníky a jinými rozsáhlými plantážemi. Měl stáda skotu a herbář, jenž obsahoval přes tři tisíce rostlin. Ten herbář opatroval jako svůj největší poklad. Ještě ve dvaaosmdesáti letech sedal Aimé denně na koně a konal dlouhé, namáhavé pěší pochody. Tobogan osudu, vrtkavost štěstěny, střídání bídy a blahobytu nezlomilo jeho síly. Přežil svou ženu o léta. Stále častěji nyní myslel na Alexandra. Člověk potřebuje opravdového přítele, napsal mu, aby měl komu svěřit tajné city svého srdce. Zanášel se úmyslem jet před smrtí ještě jednou do Evropy. Jak

budu šťastný, milý Humboldte, až Tě zase spatřím a až budu moci obnovovat naše společné vzpomínky. Má cesta do Francie bude jen velmi krátká. Přivezu do Paříže své sbírky a rukopisy, abych je mohl uložit v muzeu. Pak se vrátím na svůj statek, kde žiji klidným, spokojeným životem. Chci zemřít tam, kde má být můj hrob ve stínu stromů, které jsem sám sázel. Nebylo mu však již souzeno cestu vykonat. V posledních dnech říkal své dceři Carmen: „Než zavru oči, chtěl bych ještě jednou něžně obejmout svého velkého přítele Alexandra." S touto touhou zemřel. Byl žhavý květnový den. Guvernér provincie ihned nařídil, aby jeho tělo bylo balzamováno. Chtěli mrtvého převézt do hlavního města Corrientesu. 253

Argentina chtěla svého největšího botanika a jednoho z nejvýznamnějších průkopníků doprovodit na místo věčného odpočinutí slavnostním státním pohřbem. Ale Aimé, jemuž se už zaživa z té duše protivila každá vnější pocta, to nedopustil. Chtěl být pohřben v tichosti, bez rozruchu, pod stromy, s nimiž strávil svůj život. Vystavili ho v otevřené rakvi v malé místnosti. Venku míjeli dům Indiáni. Každý smekl a pokřižoval se. Všichni ho milovali. Nebylo nikoho, komu by někdy nebyl pomohl ten doktůrek z Francie, pro něhož všichni lidé byli jeho bratři a sestry. K večeru, když se už setmělo, přijel po silnici gaučo. Byl poněkud napitý a zastavil koně před domem, kde ležel Aimé. „Buenas tardes, señor Bonpland! Dobrý večer!" zvolal, smál se a s rozmachem smekl sombrero. Bylo ticho. Nikdo se neozval. Gaučo dostal vztek, neboť neodpovědět na pozdrav platí v pampě za smrtelnou urážku. Seskočil s koně. „Hej! Buenas tardes, señor Bonpland!" Naslouchal. Pak vytrhl z opasku mačetu, vrhl se do přítmí světnice a vrazil čepel až po jilec do mrtvé hrudi muže, jenž ho svým mlčením popudil. Vrávoraje vrátil se gaučo ke svému koni, velkopansky se vyšvihl do sedla a zpívaje odejel do noci. Rána nožem zmařila balzamování. Teď, v tom rozkladném vedru, už nebylo možné dopravit mrtvého na vzdálenost přes tři sta kilometrů. A tak byl Aimé, přesně jak si to přál, pohřben ve vší tichosti na hřbitůvku obce Paso de los Libres. Na rtech mu hrál úsměv míru a štěstí. S ostatními jeho listinami byly i Alexandrovy dopisy poslány do Buenos Aires. V archívu tamního muzea je opatrují jako drahocenné upomínky. Německý lékař poslal Alexandrovi zprávu o posledních dnech jeho přítele. Dlouho hleděl Alexandr na hustě popsané listy. S hlubokým povzdechem pak přistoupil k oknu a zadíval se do oblohy. Obrazy z americké cesty se mu nořily ze vzpomínek. Těžce spočívala jeho ruka na závoře okna. Tuto ruku tiskly ruce všech velkých mužů jeho doby: Bedřicha Velikého, Goetha, Schillera, 254

Napoleona, Jeffersona, Beethovena. Řada nebrala konce. „Přežívám celou svou generaci," řekl Alexandr otřeseně.

255

Za hranice času a věčnosti Komorník Seifert zaklepal na dveře. Vlekl plnou náruč pošty, která právě došla. „Excelence," řekl, „takhle to už dál nepůjde. Celý svět vám píše, žádá vás o pomoc, ptá se na radu, posílá knihy a rukopisy k posouzení, prosí o audienci. Vypadá to, jako by vás považovali za nějakého císaře pána!" Alexandr se otočil. Modré oči mu jasně zářily. „Lidé si myslí," odpověděl, „že jsem v devadesáti letech stále ještě mladík. Ale co se musí udělat, to se má udělat. Dejte to sem!" Sedl si na pohovku a začal číst. Králové se mu podepisovali jako oddaní přátelé, královny jako oddané přítelkyně. Posílali mu řády, prosili o suvenýr a zahrnovali ho dary. Bavorský král Max se ho dotázal, jakou formou by mohl velkolepým a trvalým způsobem podporovat vědu. Nějaký velkovévoda nazýval sám sebe oddaným služebníkem a nejvděčnějším žákem. Hezká princezna litovala, že se s ním na dvorním plesu nemohla rozloučit a přeje mu nyní alespoň písemně „bonne nuit", dobrou noc! Pak přišly oslavné básně v řeči německé, hebrejské, řecké:

Humboldtovi, králi věd, jemuž ostatní králové nejsou hodni rozvázat řemínky obuvi. Dantovi kosmu. V horoucí lásce sepsaná slova Alexandru H. Alexandr si odkašlal, trošínku pokrčil nos a listy rychle odložil. Psaní z Nového světa ho slavila jako druhého Kolumba. Cestovatelé ho prosili jen o dva řádky, ale s podpisem jména, jež má v Americe

takovou váhu. Alexandr splnil každé přání, odpověděl na každý dopis. Neměl tajemníka. Všechnu korespondenci psal vlastnoručně. Za psací stůl mu sloužilo - jako kdysi u Orinoka - koleno. Umělci a vědci mu nadšeně děkovali. Za všechno, co se mi zde poštěstilo, psal malíř Hildebrand z Itálie, vděčím jedině Vaší Excelenci. Z ostrova Madeiry hlásil vědec, že mu Alexandrův doporučující dopis otevřel všechny dveře, kamkoli se obrátil. Po Venezuele putoval nějaký 256

spisovatel pod jeho ochranou. Mladý vědec, chystající se do Nové Granady, prosil o jeho rozkazy. Tři bratři Schlagintweitové, kteří v přestrojení překročili pohoří Karákóram a šli do Tibetu, mu napsali z Indie: Zde stejně jako v Anglii každý ví, že Vy jediný jste dal podnět k naší cestě. Chemik Justus von Liebig prohlásil: Rozhovor s Vámi byl

základním kamenem mé budoucnosti. Byl bych zůstal nepovšimnut a snad bych byl zanikl. Vaše důvěra mi proklestila cestu. Pomohl každému, kdo se na něho obrátil, nebo o kom se dozvěděl, že je v nesnázi. Celý svět ho znal a ctil jako největšího žijícího člověka století. Zmáhal denně nepředstavitelné množství úkolů. Pro jeho vlastní vědeckou práci, v níž stále ještě pokračoval, mu zbývaly jen hodiny mezi půlnocí a prvním chladným rozbřeskem dne. Čtyři hodiny spánku mu úplně stačily. Pak nakrmil mouchou chameleóna, kterého mu kdosi poslal darem ze Smyrny, a dal svému nejmilejšímu ptáčkovi pamlsek. Když ptáček měl jednoho jitra naježené peří, svraštil Alexandr čelo: „Nu, kdo z nás dvou zavře oči dříve - ty, nebo já?" A jemně ho pohladil po hlavičce. A jednoho slunného májového dne - skoro přesně rok poté, co se Aimé rozloučil s lesy a pomerančovými háji -vzala smrt devadesátiletému Alexandrovi z ruky neúnavné pero. Pátý svazek Kosmu zůstal nedopsán. A zatímco jeho tělesné pozůstatky vynášeli v den mladého jara do Tegelu po cestách zasněžených květy, špalírem svěc něžně žhoucích na všech borovicích, zatímco jeho tělesné pozůstatky na poslední cestě doprovázel tisícihlasý sbor všeho zpěvného ptactva, vracel se Alexandr pod způsobu nesčíslných přírodních jevů zpět k živým, mezi nimiž dlí dosud. Hory a řeky, kameny a města přijímají jeho jméno. V chladných vlnách Humboldtova proudu se vesele šplouchají čeládky Humboldtových tučňáků. Na Cejlonu rozvíjí Humboldtia laurifolia, druh kasie, své zelené, vavřínu podobné listy. Za třpytivých hvězdných nocí plápolá měkký svit polární záře tajuplně nad Humboldtovým ledovcem severního Grónska. Vlaky tratě ze San Franciska do Chicaga duní podle Humboldtovy řeky a ve výši tří tisíc metrů překonávají Humboldtovo pohoří, jež je 257

páteří pouštní Velké pánve mezi Sierrou Nevadou a Skalistými horami. Podivní noční ptáci v Caripské jeskyni Venezuely, gvacharové, které Alexandr jako první popsal, obývají zatím bezpečně své temné jeskyně. Vláda je chrání - jejich obydlí je přírodní rezervací. Jejich vlast nese dnes hrdé jméno: Humboldtův národní park. V méridské Kordilleře západní Venezuely strmí těsně při sobě dva nebetyční žuloví obři. U nohou se jim pění dravá Chama. Hlavy těchto obrů, vysokých pět tisíc metrů, zdobí démantové koruny věčných ledovců. Když poutník, jenž prochází temnými horskými lesy, v nichž se smějí červení papoušci, pozvedne zrak a zahledí se vzhůru, vidí před sebou dva věrné přátele, kteří bdí nad pestrým tropickým světem, prostírajícím se až ke stříbrným břehům oceánu. Jejich jména jsou: Humboldt a Bonpland. Až staletí zahladí stopu lidských cest, až se knihy rozpadnou v prach - i pak ještě budou stát při sobě tyto hory, dva přátelé, věrni za hranice času a věčnosti.

258

POZNÁMKY

Život obou hrdinů této knihy byl tak mimořádný, ba fantastický, že bude dobře si připomenout: Jde o osoby historické. Humboldt i Bonpland skutečně žili - a vykonali dokonce ještě mnohem víc, než se vešlo do knížky. (A abychom nezapomněli: ta „d" v jejich jménech se nečtou. Říkáme humbolt — říkáme bonplan.) Alexandr Humboldt (humbolt), plným jménem Bedřich Jindřich Alexandr von Humboldt, se narodil 14. září 1769 v Berlíně - a v Berlíně také zemřel o devadesát let později. (Dne 6. května 1859.) Bratr Vilík, plným jménem Karel Vilém von Humboldt, byl o dva roky starší než Alexandr, ale dožil se jen 68 let. I on byl velmi vzdělaný člověk. Jako vysoký státní úředník a diplomat Vilém Humboldt mnoho cestoval, ovšem jen po Evropě. Pobyl (roku 1813) také v Praze. Pokud jde o „našeho" Humboldta, tedy o Alexandra, vykonal mnoho cest, které autor do knihy už nemohl pojmout. Alexandr byl například i v Itálii. Tam se seznámil s profesorem fyziky, jehož jméno nám je velmi povědomé. Byl to Alexandr Volta - po němž je pojmenována jednotka elektrického napětí: volt. Prof. Volta vzbudil v Alexandrovi zájem o elektřinu. Alexandr Volta žil v letech 1745 -1827. Na největší a nejslavnější své cesty se Alexandr Humboldt vydal skutečně až po smrti své matky Marie Alžběty, rodem Colombové. Zemřela v listopadu 1797. Z přístavu La Coruña (lakoruňa) vyplul 5. června 1799, do amerického Cumaná (kumaná) přijel 16. července téhož roku 1799. Do Evropy se vrátil po pěti letech. (Přistál ve Francii 3. srpna 1804.) Na této cestě ho doprovázel dr. Aimé Bonpland (émé bonplan). Narodil se 22. srpna 1773 ve francouzském městě La Rochelle (larošel). Zemřel pětaosmdesátiletý, dne 4. května 1858 v argentinské obci Santa Ana. Přemnohé se na světě změnilo od dob, kdy zemřelí Alexandr i Vilík Humboldtovi a Aimé Bonpland. Ale zanechali nám, žijícím, živé dědictví. Hory, řeky, města, nerost a mořský proud nesou dodnes Alexandrovo příjmení. - Kdo studuje botaniku, setká se často s písmenami Bonpl za

259

latinským jménem rostliny. Zkratka znamená, že rostlinu poprvé vědecky popsal Aimé Bonpland. I Vilíkovo jméno najdeme co chvíli v knihách i novinách: Vilém Humboldt prosadil (roku 1809) založení university v Berlíně. Proto se universita v hlavním městě Německé demokratické republiky jmenuje Humboldtova universita. A nakonec ještě pěknou vzpomínku na Alexandra Humboldta. Znal celou Evropu své doby - od Anglie až po Itálii, od Portugalska až po Ural. A za královnu krásy vnitrozemských měst Evropy označil - Prahu.

7

L e d o v á d o b a . Asi před miliónem let pokryla se skoro celá severní polokoule Země ledovci, které postupovaly od oblasti severního pólu k jihu. V jednu dobu zasáhly ledovce i část Moravy. Před 50 000 lety začalo velké tání. Led se rozplynul a zanechal po sobě kamení, jež kdysi s sebou přinesl.

10 B a l b o a , Vasco Nuñez (vasko nuňez), španělský dobyvatel. Narodil se r. 1475. Roku 1517 byl obviněn ze vzpoury proti španělskému králi a popraven. - L e o n c i l l o (leonsiljo), doslova: lvíček. - C o o k James (kuk džejms, to jest Jakub), anglický mořeplavec, žil v letech 1728-1779. D o m á c í u č i t e l . Děti zámožných rodičů nechodily tenkrát do školy. Učil je tzv. domácí učitel. 11

B e l c a s t e l (belkásl). - K r á l . Prusko bylo onoho času samostatným státem. Králem byl tenkrát Bedřich II., zvaný ve starších dějepisech Bedřich Veliký. Narodil se r. 1712, kraloval od r. 1740 do své smrti r. 1786. Jeho povaha byla složitou směsí protichůdných sklonů a zálib. Chtěl být spisovatelem a hudebníkem, zval ke svému dvoru filosofy - na druhé straně byl chtivý válek. Vedl jich mnoho. Osobně byl nenáročný. Jeho ošumělý kabát, o němž je v knize řeč, byl příslovečný. - O v i d i u s . Publius Ovidius Naso (názo) byl římský básník. Žil v letech 43 před n. 1. do r. 17, našeho letopočtu. - K r á l o v e c , nyní Kaliningrad, město při Baltském moři. Založil je r. 1255 český král Přemysl Otokar II.

13

G a n g a . Veletok v Indii, dlouhý 2700 km. Ústí do Indického oceánu a tvoří spolu s řekou Brahmaputrou největší deltu světa (80 000 km2).

260

14 J i ž n í k ř í ž . Souhvězdí, viditelné nyní toliko z jižní polokoule Země. Pojmenováno bylo podle toho, že pomyslné přímky, spojující čtyři největší hvězdy (Alfa - Gama a Delta - Beta) tvoří kříž. I bez dalekohledu je vidět celkem 29 hvězd Jižního kříže. – Daniel C h o d o w i e c k i byl vynikající malíř a rytec. Žil v letech 1726 až 1801. 16

F e r n ã o d e M a g a l h ã e s (fernau de magaljinš), psaný někdy též Magellan či Magelhaes, portugalský mořeplavec. Narodil se kolem r. 1480, zemřel (zabit domácím obyvatelstvem na Filipínách) r. 1521. Proplavil se jako prvý Evropan průlivem mezi jižním cípem Jižní Ameriky a souostrovím Ohnivá země. Dokázal tak, že je možné dostat se z Atlantského do Tichého oceánu. Průliv, dlouhý 550 km, je místy široký pouhé tři kilometry a tři sta metrů. Hloubka kolísá mezi 31 a 1170 metry. Na počest odvážného kapitána byl průliv nazván Magalhãesův. Hvězdáři nové doby dali jeho jména dvěma galaxiím (hvězdným mlhovinám), viditelným na jižní obloze. Říká se jim Magalhãesova mračna.

18 S e x t a n t . Přístroj na měření úhlu, jejž svírá obzor a například Slunce nebo jiná hvězda. Na základě zjištěného úhlu se pak určuje zeměpisná poloha místa. Přístroj je pojmenován podle toho, že jeho stupnice má rozsah šestiny kruhu. Šest se po latinsku řekne sex. - C h r o n o m e t r je označení pro hodiny jdoucí velmi přesně. 19 H u g e n o t i (ygenoti). Pod vlivem učení Jana Husa a Martina Luthera rozešel se začátkem 16. století švýcarský kněz Jan Kalvín s římskokatolickou církví. Kalvínova protestantská nauka se rozšířila do Francie a tamní Kalvínovi přívrženci si říkali hugenoti (ygenoti). Katoličtí panovníci Francie je pronásledovali a mnoho hugenotů - pokud nebyli zavražděni — se vystěhovalo do protestantského Německa. Původ slova hugenoti není bezpečně znám. Snad pochází od jména ženevského občana Huga, jenž hlásal kalvinismus. 21 T o l a r . Stříbrný peníz, ražený původně v Jáchymově údolí (nynější Jáchymov). Tehdejší němečtí majitelé kraje nazývali město Joachimstal, mince pak Joachimstaler („jáchymovskoúdolní") mince. Později se říkalo jenom Taler, nebo — v americké verzi - dolar. 21 A m a z o n k a , portugalsky Rio de las Amazonas, to jest: řeka Amazonek, je nejmocnější veletok světa. Dálka: 6280 km. Povodí: 7 miliónů km2, což je

261

skorem třetina Jižní Ameriky. Amazonka vlévá do moře až 120 000 m3 vody za vteřinu. - P a n k e , potok, jenž ústí do Sprévy, protékající Berlínem. - N a p o l e o n . Zde je míněn francouzský císař Napoleon I. Jmenoval se původně Napoleon Bonaparte a byl důstojníkem z povolání v revoluční armádě Francouzské republiky. Nosil - jak se později dočteme 'psí uši', to jest: měl vlasy dlouhé, splývající, na rozdíl od vznešených mužů své doby, kteří měli vlasy ondulované, nebo nosili paruku rovněž ondulovanou. Nicméně Napoleon zradil a nakonec potlačil revoluci a stal se císařem. Vládl od roku 1804 do roku 1815. 23

T o u l o n (tulón), velký francouzský přístav při Středozemním moři. M i l á n . Anglického lorda mohli v italském městě Milánu zatknout francouzské úřady proto, že Itálii měli obsazenou v té době Francouzi.

23 S a i n t G e r m a i n (senžermén), doslovně: Svatý Heřman. Městská čtvrt Paříže. - R u e C o l o m b i e r (ry kolombjé). 24 S c h i l l e r (šiler) Friedrich, velký německý básník. Žil v letech 1759-1805. 26

R e p u t a c e je starší výraz pro pověst. - J e a n J a q u e s R o u s s e a u

(žanžak rusó) byl francouzský spisovatel a filosof. Zil v letech 1712-1778. D o n Q u i j o t e d e l a M a n c h a (don kichote de la mama), S a n c h o P a n z a (sančo panza) a D u l c i n e a (dulsinea), hlavní postavy slavného románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Knihu napsal v letech 1605-1615 Španěl Miguel de Cervantes (migel de servantes). 28 M a r s e i l l e (marse)), největší obchodní přístav Francie při Středozemním moři. - T r i p o 1 i s . Hlavní město a největší přístav severoafrické republiky Libye. - M e k k a . Arabské město, rodiště Mohamedovo. Poutní místo muslimů (mohamedánů). — A t l a s y . Označení několika pohoří v severozápadní Africe. — D e s f o n t a i n e s (défontén) René, 1750 —1833, věhlasný francouzský profesor botaniky. 30 N e l s o n . Anglické válečně loďstvo pod velením admirála lorda Nelsona z n i č i l o r. 1798 francouzské loďstvo u egyptského přístavu Abukíru. 30 P e r p i g n a n (perpiňan), město ve Francii. V a l e n c i a (valensja) M u r c i a (mursja), města ve Španělsku.

262

a

35

H i d a l g o (idalgo), šlechtic.

56 N e j k a t o l i č t ě j š í V e l i č e n s t v o . Španělští králové tímto přídomkem zdůrazňovali spojenectví s papežem. - K a c í ř s k ý m králem je míněn pruský Bedřich II„ jenž byl protestantského vyznání. 37 J a k o b í n i . Nejvyhraněnější revolucionáři za Velké francouzské revoluce. Jméno dostali po někdejším jakobínském klášteře, kde se scházeli. A l e m a n i a je španělský název Německa. - S a s k ý v y s l a n e c . Sasko bylo tenkrát samostatné království. 39 ...p o r a z i l M a m e l u k y u p y r a m i d . V Egyptě tenkrát vládla dynastie Mameluků (správněji: Mamlúků). Jejich vojsko porazili Francouzi v bitvě u Káhiry. - G i l o t i n a . Popravčí nástroj, jenž odsouzenci usekne hlavu. 42

B u e n o s d i a s ! Dobrý den!

44 A r m a d a . Kdežto v češtině znamená armáda pozemní vojsko, značí slovo armada (bez čárky na a) ve španělštině válečné loďstvo. Zde je míněno ohromné lodstvo (160 lodí s 2630 děly a s posádkou 30000 mužů), které španělský král Filip II. vyslal roku 1588 proti Anglii. Výprava se nezdařila. Část španělských lodí zničili Angličané, jimž velel Francis Drake (fransís drejk), ostatek ztroskotal v bouři. 47 L i s a b o n . Hlavní město Portugalska, jež bylo spojencem Anglie. L a n z a r o t e jeden ze sedmi větších ostrovů Kanárského souostroví. 48

S a n t a C r u z (santa kruz), doslova: svatý kříž.

51 K a r a v e 1 a . Plachetní loď s větším počtem stěžňů a s nadstavbou na zádi. - E u d i o m e t r , přístroj, kterým se měří jakost vzduchu, zejména jeho obsah kyslíku. - G e o b o t a n i k a . Věda, zkoumající souvislost rostlin a zemského povrchu. 53 G a z e t t e N a t i o n a l e (gazet nasjonal), doslova národní noviny, pařížský list. 56 G r á n . Před zavedením metrické soustavy uváděla se váha zlata, drahokamů a léků v gránech. Grán odpovídal asi 60 miligramům.

263

57 P e r u á n s k á k ů r a . Kůra chinovníku. - P o u š t ě t i ž í l o u . Lékaři se kdysi mylně domnívali, že většina nemocí pochází z toho, že člověk má v těle příliš mnoho krve. Proto protínali žílu v paži a nechali odtéci trochu krve. - A s t u ř a n . Člověk, pocházející ze severošpanělského kraje Asturia. 58 V e s l u ž b á c h k o r u n y (královské), tolik co ve službách krále. - L o g . Přístroj na měření rychlosti lodě. V tehdejší době to byla dřevěná deska s dlouhou šňůrou. Námořník hodil desku do vody a popouštěl šňůru tak dlouho, dokud nedošly přesýpací hodiny. Logové přesýpací hodiny šly 14 vteřin. V té 14. vteřině námořník šňůru přidržel. Délka odmotaného provazu představovala trať, kterou loď urazila za 14 vteřin. Měření šňůry bylo usnadněno tím, že v ní byly v pravidelných odstupech uzly. Rychlost lodí se proto udávala v uzlech. 59

P l a c h t á ř . Řemeslník, jenž šil a opravoval lodní plachty.

64

C a r l o s (karlos) je španělsky Karel. - M u l a (lépe: mul) je míšenec koňské klisny a oslího hřebce. Velikostí a silou se blíží koni, trpělivostí oslu. - Ř á d o v ý m i s i o n á ř . Mnich, který žije v nějaké dálné zemi a snaží se obrátit místní obyvatele na víru své církve.

68

B i s k a j s k o . Kraj v severním Španělsku.

71

S v a t o g o t t h a r d s k ý průsmyk je v Alpách.

73

L l a n o s (Ijanos) znamená doslova roviny.

76

G a u č o je v jihoamerické španělštině čeledín.

78

H a c i e n d a (asjenda), venkovská usedlost.

94 W a l t e r R a l e i g h (vóltr rálí), anglický mořeplavec. Narodil se r. 1522. Po nezdaru zámořské výpravy popraven r. 1618. 100 Portugalské kolonie v Jižní Americe. Nynější Brazílie byla kdysi portugalskou kolonií. R. 1822 vyhlásili Brazilci nezávislost na Portugalsku. Brazílie se stala císařstvím. Od r. 1889 je republikou. Brazílie s rozlohou zhruba 8 50 000 km2 je skoro tak velká jako celá Evropa, jež má okrouhle

264

9 800 000 km2. 100 I n d i c k á r a d a byl sbor hodnostářů, který radil španělskému králi, jak vykořisťovat kolonie. 104 F r a n c i s c o d e O r e l l a n a (fransisko de oreljana), španělský dobyvatel. Narodil se někdy v létech. 1505-1511, zemřel buď r. 1546 nebo 1550. 105 Q u i t o (kito), nyní hlavní město jihoamerické republiky Ecuador

(ekvádor). 131 A n g o s t u r a . Nyní město ve Venezuele, pojmenované Ciudad Bolívar (siudá Bolívar) na počest Simona Bolívara, vůdce jihoamerického osvobozovacího boje proti španělské nadvládě. (Žil v letech 1783-1830.) 138 K o r v e t a H a w k (hók), to jest Sokol. J i ř í V a n c o u v e r (venkuvr), anglický mořeplavec. Zil v letech 1758-1798. Zjistil mimo jiné, že země, považovaná za západní břeh Kanady, je ostrov. Jmenuje se nyní ostrov Vancouver. 142 C á d i z (kadýz), španělský přístav při Atlantském oceánu. 144 S a r k o f á g (v řečtině doslova: pojídač masa), velká kamenná nebo kovová rakev, zpravidla bohatě zdobená. - Ž e l e z n ý ř e t ě z . Zatímco Kolumbus dlel potřetí v Americe, obvinili ho ve Španělsku závístívcí z vymyšlených zločinů. Kolumbus byl na ostrově Haiti zatčen a skutečně v poutech odvezen do Španělska. Podařilo se mu obvinění vyvrátit a odejet počtvrté do Ameriky. Kryštof Kolumbus (narozený patrně r. 1451 v Janově) zemřel 21. května 1506 ve španělském městě Valladolidu. Jeho tělesné pozůstatky byly později převezeny do Sevilly, pak do města Santo Domingo na ostrově Haiti a později do Havany na Kubě, kde sarkofág zhlédli Alexandr a Aimé. Roku 1899 byly tělesné pozůstatky velkého admirála převezeny zpět do Sevilly. - Kolumbus zemřel, nemaje tušení, že objevil nový světadíl. Byl přesvědčen, že toliko našel novou cestu do Indie. Toto nedorozumění nás trápí dosud, neboť se musíme naučit, že Západní Indie není v Indii, ale že to je hromada souostroví na východ od Ameriky a že původnímu obyvatelstvu Ameriky říkáme Indiáni omylem. 147 C h i m b o r a z o (čimborazoj. - C o t o p a x i (kotopachi), nejvyšší

265

(dosud

činná) sopka světa. Vysoká 5943 m. 153 M e s t i c je člověk, jehož otcem byl běloch a matkou Indiánka, nebo otcem Indián a matkou běloška. 155 S r d c e š í l e n ě b u š i l a . . . Vzduch ve velkých výškách obsahuje méně kyslíku. Tělo si pomáhá tím, že srdce prohání plícemi vzduch častěji než za normálních okolností. 156 T ř e t í

d i m e n z e . Třetí rozměr: kromě šířky a délky i výška.

158 C a j a m a r c a

(kachamarka).

166 C o n q u i s t a d o r

(konkistador), dobyvatel.

172 J i ž n í m o ř e . Jde o podobné nedorozumění jako s Indií. To, čemu španělští dobyvatelé říkali Jižní moře, je Tichý oceán. -Mexiko. Nynější republika Spojené státy mexické (rozloha: 1 973 000 km2, 39 miliónů obyvatel) byla za Humboldtových dob španělská kolonie, zvaná Místokrálovství Nové Španělsko. 204 R o d r i g u e z 209

(rodrigéz).

T o m á š J e f f e r s o n (džefrzn), třetí president Spojených států amerických. Narodil se r. 1743, presidentem USA byl v letech 1801-1809. Zemřel r. 1826. - P r o h l á š e n í n e z á v i s l o s t í na Anglii, jejíž kolonií země dosud byla. - L o u i s i a n a (lujziana), nyní jeden ze Spojených států amerických.

221 L u d v í k J o s e f G a y - L u s s a c (gé-lysak), velký francouzský chemik a fyzik. Zil v letech 1778-1850. - J o h a n n W o l f g a n g G o e t h e (géte), nejslavnější německý básník a spisovatel (1749-1832). 224 F r a n t i š e k A r a g o . Velký francouzský fyzik a hvězdář, (1787-1853). J a n L a m a r c k (lamark) se jako první vědec pokusil vystihnout vývoj živočichů. - A n t o n í n J u s s i e u (žysjé). 226

Tuilerie

(tylerije), palác francouzských panovníků v Paříži.

266

230 K r e o 1 . V této souvislosti: běloch narozený v Americe (na rozdíl od přistěhovalého Evropana). - I n t e n d a n t . Tolik co správce. M a l m a i s o n (malmezón). - P a g e r i e (pažrí). 238 J o s é d a F r a n c i a (chozé da fransja). Byl původně profesorem bohosloví, pak advokátem. Když se Paraguay stala samostatným státem, věnoval se dr. Francia politice. Od r. 1814 do své smrti (1840) byl diktátorem. Nenáviděl kněze a mnichy stejně jako osvícence a vědce. Věznil bezdůvodně nejen Bonplanda, ale i desítky jiných cizinců, mezi nimi věhlasného švýcarského zoologa Renggera. Za posledních let života Francia vůbec nevycházel ze svého bytu, protože měl chorobný strach před atentátem. B o n j o u r (bonžúr), dobrý den. H e r m e t i c k y znamená: neprodyšně, neproniknutelně. 242 J a n P e t r E c k e r m a n n (eckerman) byl po devět let Goethovým tajemníkem. Jeho třísvazkové dílo Hovory s Goethem jsou důležitým literárně historickým pramenem. 246 G u s t a v R o s e (ráze) byl profesorem mineralogie, Kristián Ehrenberg férenberg) byl přírodopisec. 253 C h a r l o t t e n h o f (šarlotnhóf). - S a n s s o u c i (sansusi). -Bestseller (doslova: co se nejlépe prodává) je americké označení pro knihu, po které je veliká poptávka. 258 N o v á G r a n a d a . Nynější jihoamerická republika Kolumbie. -B r a t ř i S c h l a g i n t w e i t o v é (šlágintvajtové). Heřman, Robert a Adolf. Heřman a Robert se z cest vrátili, Adolf byl zavražděn v Kašgaru (nyní šufu, západní Čína).

267

OBSAH I

Jméno jednoho dobyvatele - a objevitele světa .............................7 Rozbřesk ......................................................................................13 Matka ...........................................................................................17 II

Setkání v Paříži ............................................................................21 Hledá se loď ................................................................................27 Don Quijote a Sancho Panza .......................................................30 Jaro v Aranjuezu .........................................................................36 Loučení s Evropou ......................................................................41 Dračí strom Tenerife ...................................................................48 Pod jižním křížem .......................................................................51 Mrtvý na palubě ..........................................................................56 V jeskyni gvacharů ......................................................................60 Přepadení na pláži .......................................................................66 III ....................................................................................................70

Plachetním člunem do Caracasu .................................................70 Bloudění ve stepi .........................................................................71 Električtí úhoři útočí ...................................................................76 Osud se jmenuje jaguár...............................................................81 Pralesní noc .................................................................................87 Neštěstí na Orinoku. ...................................................................89 S ptáky a opicemi v kánoi ............................................................94 V nepřátelském obklíčení ............................................................98 V říši Amazonek ........................................................................101 Vražedný jed .............................................................................108 268

Indiánova pomsta ......................................................................115 Návštěvou u ataruipských mrtvých ...........................................125 Vražedná malárie ......................................................................129 V zajetí pirátů ............................................................................133 Každý z nás je Kolumbus ... ......................................................139 IV

Výš než kterýkoli člověk... .........................................................146 V srdci říše Inků ........................................................................156 Inkův syn ...................................................................................161 Nezměrný Tichý oceán .............................................................172 Humboldtův proud ...................................................................176 Cotopaxi střílí čestné salvy ........................................................182 Pod oblohou Mexika .................................................................189 Notlazomahuizteopixcatatzin ....................................................197 Rodriguez ..................................................................................203 Tajemný bůh Quetzalcouatl ......................................................213 Penze pro Bonplanda ................................................................221 Trpké časy .................................................................................227 V

Přepadení Santa Any .................................................................232 Dvojice přátel ............................................................................239 Napříč Sibiří ..............................................................................245 Kosmos ......................................................................................251 Dobrou noc, seňore Bonplande! ...............................................253 Za hranice času a věčnosti .........................................................256 POZNÁMKY..................................................................................259

269

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Ří dí E va Do l ejš o v á

Svazek 114

M. Z. Thomas ZA OBZOREM ČEKÁ SVĚT Z německého originálu Alexander v. Humboldt erforscht die Welt, vydaného nakladatelstvím Franz Schneider, Mnichov 1957, přeložil a poznámkami opatřil František Gel. Ilustroval Jan Javorský. Vydal jako svou 3560 publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1969. Odpovědný redaktor Josef Šubrt a Václav Netušil. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Technický redaktor Karel Krch. Z nové sazby písma Praha vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 4 Přerov. 15,30 AA (text 13,27 ilustrace 2,03), 15,88 VA. 1. vydání. Brožovaný výtisk 18,70 Kčs 13-094-69

14/64

Vázaný výtisk 23,- Kčs

270

305/14/8,6-5