Z ČSSR za Janem Pavlem II Červen 1983
Moje rozhodnutí, zda jet do Polska, nebylo z počátku tak jasné. Prožívají tam přece těžké chvíle – je to delikátní záležitost – soukromá, tak jako v rodině. Ale přece jedu za papežem, za Slovanem, jehož jazyku rozumím, který vyrostl v podmínkách nám dobře známých. Jeho chci vidět, jeho chci slyšet, kde bych mu mohl lépe rozumět? A připomněla se mi jeho první návštěva, a tím více jsem tam chtě být. Připomněla se mi podoba Krista – a velmi jsem toužil být u něho. Měl jsem jistotu, že mám jet. To jsem ale ještě nevěděl, co mne čeká. Šel jsem měnit peníze. Úředník v Čedoku dostal pozvání potvrzené notářem. Vykřikuje: „Gmina, gmina! Musí dát potvrzení.“ Jakoby se mu nelíbilo, že se odvažuji jet. (Gmina – to je Národní výbor) „Proč?“ ptám se. „Neurazte se,“ hovoří, „ale gmina nejlépe ví, co je to za člověka, který vás zve. Nejvíc ale na mne dělá dojem to slovo „gmina“. Odkud je vzal? Zní to hodnověrně. „A peníze mi nedáte?“ „Vy chcete peníze“ – „Ano.“ –„Ale mojí povinností je vám oznámit, že vás mohou vrátit od hranic.“ – „Dejte mi peníze, pošlu ještě telegram o potvrzení od gminy.“ – Dostal jsem peníze, ale také pochybnosti a zmatek. Telefonuji do banky – potvrzení od notáře postačí. Telefonuji do druhé banky – mohou jet jen nejbližší příbuzní. Platí to od nového roku. Jdu osobně a ptám se jiné směny – jen nejbližší příbuzní, platí to týden. „Ukažte mi předpis!“ – „Bylo nám to sděleno ústně.“ Totéž oznamují na úřadu pasů a víz. Advokát potvrzuje, že nejbližší příbuzní – to je otec, matka, bratr, sestra. Takových „povzbuzení“ byla celá řada. Uvedu ještě některé z nich, které si dobře pamatuji. „Mohu jet do Polska?“ – Ptala se moje maminka na oddělení pasů a víz. „Co
byste tam dělala?“ – „Mám tam sestry, bratra...“ – „Přineste potvrzení od národního výboru.“ Deset let mám rádio, stanici Hvězda neposlouchám. Nyní ji zapínám a jako naschvál se ozvalo: „Naše posluchačka má dotaz, jak je to s cestami do PLR? Nabízíme mnoho dobrých rekreačních míst, které zajišťuje Orbis – u moře, v horách...“ A poslední věta zní stroze: „Co se týká individuálních cest, mohou na pozvání jet jen nejbližší příbuzní.“ Kamarádka, která je pro mne vzorem víry, hovoří: „Ty chceš jet do Polska, když tam bude papež? To jsem zvědava, zda tě tam pustí.“ „Jeďte se mnou,“ provokuji kněze, o kterém vím, že je velmi dbalý o čistotu katolické víry. „To tam budou tanky na hranicích – nikoho nepustí.“ – „Ale Svatý Otec je výjimečná osobnost, je to zástupce Krista.“ – „Byl jeden papež, přijde další papež.“ Byla to lekce, jistotu v Bohu jsem zaměnil v hledání jistoty v lidech. Již jsem nikoho neodsuzoval. Bojoval jsem sám se sebou, protože ta touha, která narůstala s překážkami, se proměňovala ve strach, že tam nebudu. Pomalu jsem vše odevzdával Bohu. Udělal jsem všechno, co jsem mohl. Ať se již stará On sám. Ale nebyla to rezignace taková, že když mne vrátí, tak to bude boží vůle. Přijmul jsem situaci, že mne vrátí, ale měl jsem ještě plán, že udělám vše, co bude v mých silách. Prostudoval jsem všechny hraniční přechody. Jak mne vrátí z jednoho, pojedu druhým... atd. Měl jsem připravena dvě celní prohlášení. Jedno nové, na které jsem dostal peníze a jedno staré, na které jsem před dvěma lety nevycestoval. Náhodou na něm bylo datum 16. Června, a to bez udání roku. Kdyby mne nepustili a celní prohlášení znehodnotili, použil bych to staré. 9. června byl den mého odletu. Slyšel jsem, že letadlem nevracejí. V Brně je mezinárodní rezervace letenek. Všechno bylo již den
původního odjezdu obsazeno. Čtvrtek 9. Června – týden před příletem Svatého Otce, bylo jedno místo volné. Vzal jsem je. Tím však deset dní pobytu napsané na celním prohlášení, již neodpovídalo celému pobytu Svatého Otce v Polsku. Důležité ale bylo se tam dostat. Kdybych dostal možnost jet na Západ, nedal bych přednost. Za situace, jaká byla, to byly překážky horší než na Západ. Jen se dostat a pak ať si mne třeba zavřou. Teta z Krakova na telegram odepsala. „Byla jsem na gmině, milici a úřadu pasů a víz, není žádná dohoda mezi Polskem a Československem ohledně přechodu hranic. Vyjeď! Říkali mně, že když ti dají razítko do pasu, pak to znamená, že tě pouští. Když nedají, tak tě nepouští.“ V zaměstnání jsem před kolegy vše důkladně tajil. Pro všechny případy jsem si vzal tři týdny dovolené s tím, ať se nikdo nediví, že se třeba za týden vrátím. To jsem ještě nevěděl, že se vrátím o dva dny později. Práci končím jako obvykle o půl čtvrté. Mám čas, autobus do Prahy jede až za padesát minut. Pro jistotu si ještě kontroluji cestovní doklady. Pas, letenku, celní prohlášení... Nemohu tomu uvěřit! Celní prohlášení je staré a vůbec nemám ponětí, kde hledat nové. Vyhazuji věci ze zásuvky – nic. Nemám čas hledat. Snad doma, ale to není možné stihnout. Jsem na chodbě – křičím: „Potřebuji auto!“ – Ozve se: „Macháček má.“ – A po malé pauze: „Ale už odešel, zkus to u vedoucího.“ Běžím o patro výš. Je již na odchodu. „Máš tu auto?“ – „Mám.“ – Letí mi letadlo, nemám celní prohlášení, autobus 16.20, jedeme domů, ke mně, všechno ti vysvětlím.“ Vybíhám z podniku, v rukou dvě zavazadla a rovnou do auta. U domu probíhá situace opačně. Vybíhám z auta se zavazadly v rukou do druhého patra. Za chvíli sbíhám dolů a prosím majitele auta o pomoc. Rozděluji práci. „Ty hledej v mých zavazadlech, já budu hledat po
bytě.“ Člověk je tvor zvědavý, a tak si myslím, že jsem tu práci nerozdělil špatně. Jestli ovšem ta zvědavost nepřekážela v hledání. Ale měl jsem jiné starosti. Každou vteřinu bylo cítit. V takovém napětí nelze meditovat. Z posledních sil se ve mně ozvala prosba k sv. Antonínovi. Skočil jsem do komory. Otvírá tašky a držím v ruce nalezený předmět. Vybíháme stejným způsobem z domu, sbírám po chodbě utroušené věci a jedeme. Stihli jsme to. Kolega, který mi chodil zalévat květiny se mi pak svěřil, že ho napadla myšlenka o domovní prohlídce. Mně také. V Praze mne čekají přátelé. Nocuji u nich a jsem jim velmi vděčný za slova povzbuzení. Ráno čekám na autobus, který mne odveze na letiště. Jsme vlastně dva. Vedle mne stojí turista a vypadá jako vysoký Vietnamec. Upoutala mne jeho nálepka lastury na jeho kufru. Je z Thajska, pracuje u firmy Shell. Jeho letadlo do Bukurešti letí právě ve stejnou dobu jako mé do Varšavy. Jdeme společně ke kontrole dokladů i do letištní haly. Rozhovor s ním je pro mne jakousi modlitbou o pomoc. Je budhista, ale má přítele katolíka, čínského původu – kardinála Bangkoku. „Je to dobrý člověk“, říká. Nechávám ho pozdravovat od jednoho českého chlapce, který se pokouší dostat do Polska za Janem Pavlem II. Od té doby již necestuji sám. Seznamuji se s novými a novými lidmi. Let Iljušinem do Varšavy trval právě jednu modlitbu růžence. V letadle jsem zvláštním způsobem vděčný za všechno, za všechny lidi, kteří se podíleli na jeho konstrukci. K tomu mne povzbuzuje i ilustrovaný návod, který je pro případ nouze u každého sedadla…“sundejte si boty, brýle a předkloňte se…“ Z okna je nádherný výhled na přechod hranic, hřebeny hor. A pak začíná mozaika polí. – To je Polonia! Vedle mne sedí Polák, ráno přiletěl z Bejrútu. Ještě jsem zapomněl říci, že celý ten den odjezdu jsem se postil, nic jsem nejedl. Prosili
mne o to jako o duchovní pomoc jedni lidé. Tak jsme si navzájem pomáhali. Já jim a oni nevědomě i mně. – Tu vidím hladové oči, směřující na mé chlebíčky. „Nebudete jíst?“ Odpovídám: „Nebudu.“ – „Mohu si vzít?“ A tu jsem si vzpomněl, že v češtině tomu nemusel rozumět. Prosil jsem předtím stevardku, aby je přišla zabalit. – No, šťastně jsme přistáli, podali jsme si ruce. Ale v Polsku ještě nejsem. Tedy s platnými doklady. Čeká mne ještě kontrola na varšavském letišti. Vydechl jsem si teprve, až jsem prošel všemi přepážkami. Vzpomínám na jednu řádovou sestru, kterou jsem potkal na cestě za Janem Pavlem II před čtyřmi lety. Tehdy jsme přijeli do Katovic a čekali na přípoj do Krakova. Dlouho ještě nemohla uvěřit, že je v Polsku. Pořád se ohlížela, jakoby ji někdo chtěl stáhnout zpět. Varšava. Pamatuji si dvě adresy. Dostávám se na jednu z nich. Je to rodina se dvěma dětmi. Později otec s dcerou budou cestovat se mnou. Jsou překvapeni, že jsem proletěl hranicemi. Nevěřili, že mne pustí. Tohle překvapení spontánně sdělují svým přátelům po telefonu. „Víš, kdo přijel?“ … hádej! – Jarek z Brna. Z Československa.“ Pak se dovídám, kde to vlastně bydlím. Celý dům patří UB. (Tajná policie). Byt dostala žena pracující v nemocnici jako zdravotní sestra pro významné zasloužilé pracovníky. – Bydlím v posledním patře věžáku s pěkným výhledem na okolí. V pátek je slavnost Nejsvětějšího srdce Pána Ježíše. Jsme na náměstí. Před kostelem je postaven oltář. Bude sloužena mše svatá. Je zde i primas kardinál Glemp. Promluva k lidem je vyučování a evangelizace zároveň. – Předtím jsme ale pořádně zmokli. Je to zajímavá shoda okolností. Jakoby ten déšť musel přijít. Při promluvě ani kapka. Po promluvě nádherná duha klenoucí se nad oltářem. Jakoby potvrzovala ta slova, která k nám promlouvala: „…zůstaňte věrni biskupům, věrni Římu, nástupci svatého Petra – římskému biskupu.“
V neděli navštěvujeme Niepokalanov – basiliku a klášter. Provází nás bratr františkán, pamětník otce Maximiliána Kolbeho. Již jsou zde připraveny sektory pro papežskou mši. Za hřbitovem je oltář a vedle něho obrovský stan. To UB hlídá prostor kolem oltáře. Náš průvodce v hábitu zaručuje ochranu naší zvědavosti. Vedle basiliky je Panorama. Jsme v hledišti a před námi se odehrává historie Polska – dějiny církve. Ústředním bodem je Panna Maria Čenstochovská. Před ní defilují historické postavy až k současnosti. To vše je doprovázeno hudbou a slovem. Za kardinálem Wyszynským vidíme Jana Pavla II. Pak byl Walesa. Ale toho nevidím. Slyším jen, že tam byl. – Někdo ho odstranil. Polsko má hodně kněží, ale také 85 biskupů. – Jsme v jednom duchovním semináři. Dva tenisové kurty, hřiště, plavecký bazén – pro hosty požární nádrž…zahrada. „Vůbec se nedivím, že máte tolik kněží“, říkám svému hostiteli a láká mne to zahrát si tenis. Jdeme však do knihovny a zavazadla se mi začínají nebezpečně naplňovat. – Pallotini mají v Paříži pěkné tiskařské středisko. Říkám pěkné – vydávají totiž pěkné knihy. Nejenom obsahem. Například kniha žalmů přeložená Czeslawem Miloszem je na dobrém papíře a má velmi pěknou obálku. Dostávám také velké množství obrázků. Rozum mi říká: „…neber! Dostat se sem bylo velmi těžké. Ale jak teď nazpět? Jak to převezeš? Byla by toho velká škoda.“ Dárce je z toho nešťastný. Beru si trošku. Přikládá… a zase přikládá. To ho již zastavuji. Beru dvě mince. Děláme dohodu. „Dva orli – beru všechno, dvě hlavy – neberu nic, hlava a orel je bez odpovědi.“… Padli dva orli. – Dobře, že padli. V úterý jdeme do divadla na drama Karola Wojtyly „Promieniowanie Ojcowstwa.“ Je to mysterium. O postoji člověka před jinými lidmi a před Bohem. Za příklad si bere otcovství a mateřství. Mysterium – to je tajemství. Působí na nás tak, že se stáváme jeho účastníky. Nedovídáme se nic nového, ale jsme jaksi proměněni. Jak na modlitbě. Večer ještě vidím v televizi závěr
amerického filmu o papeži. Na otázku novinářů: „Jak se cítíte, když vás všude tak vítají?“ odpovídá s nezapomenutelným gestem: „To nevítají mne, ale nástupce apoštola Petra.“ – Vůbec mne udivují jeho moudré odpovědi. Jsou to otázky na tělo. Když byl ještě kardinál, při cestě na konkláve se ho novináři ptali: „Co si myslíte o komunismu?“ Odpověděl: „Věřící nemůže být nevěřící.“ Podél silnic jsou již bariéry, kudy bude Jan Pavel II projíždět. Kostely jsou plny modliteb. Zdobí se i zvenku. Nejvíce se mi líbí plakát s papežem a nápisem ČEKÁME – takovými písmeny jak SOLIDARITA. Pozadí připomíná polskou vlajku ve smutku. Čekáme. Zítra má přijet. Pro informace chodíme do kiosku. Je to spíš společenská záležitost, noviny ani nekupujeme. Dovídáme se informace z jiné strany. „…Rakušáci nedostali tranzitní vízum přes Československo.“ – Tím více si vážím daru, který jsem dostal. Být svědkem. Fenka Tenka je domácí přítel i strážce. Když je s námi venku vracíme se obvykle později. Kdysi se střetla s autem a vyvázla z toho. Nyní ji za nic nepřinutíme, aby s námi přešla silnici. To se pak honíme. A když se nám ji podaří chytit, přenášíme ji v náruči. Ale spíše se na ni vymlouváme, když na nás čekají s večeří. – při jedné z vycházek si vzpomínám na takový pěkný okamžik. Je normální uliční ruch. Tramvaje jsou plné lidí, vedle chodníku stojí kříž. Je ozdoben, na trávníku hoří svíce. Maminka jde s dětmi. Zastavují se u kříže. Poklekají a po krátké modlitbě pokračují dál. – To patří také k normálnímu životu Varšavy. Čtvrtek 16. Června. Plánovaný přílet Jana Pavla II v 17 hodin. Brzy po poledni jdeme se studenty SGPiS uvítat Svatého Otce ke katedrále. Je to asi dvouhodinová pouť ulicemi Varšavy. Zrovna tak vycházejí skupiny i z jiných farností. Provází nás kytara a zpěv. Navazujeme
kontakt s okolím. S lidmi v oknech, na chodníku. Je to vyznání víry. Modlitba. Zprava je budova Ústředního výboru PSDS. Začínáme písní „My chcemy Boga.“ Hovoří o tom, že potřebujeme Boha v rodině, škole, v knihách. Pěkná melodie. Díváme se nahoru a pozdravujeme postavy za okny. Zacházejí za záclony. Ale někteří zůstávají. Vyměňujeme si pozdrav s jednou ženou. – Mává nám. A tak celá ta pouť ke katedrále je vítání se s lidmi a probouzení víry a naděje. – „Přišli jsme, viděli jsme, Bůh zvítězil.“ – To míjíme z pravé strany transparent, který nelze přehlédnout. – Z věže kostela shora dolů přes silnici k protějším budovám jsou napnuty tři hedvábné pruhy. Žlutobílý, červenobílý a modrobílý. Majestátně zdobí prostor nad našimi hlavami. Je to kostel sv. Kříže. Každou neděli je odtud vysílaná mše na středních a dlouhých vlnách. Slyšel jsem, že lidé v Sovětském Svazu jezdí blíže k hranicím, aby si ji mohli vyslechnout. Vybojovala to Solidarita. Jsme na místě. Náměstí je již zpola zaplněno. U pomníku je nejlepší výhled, ale tam je již obsazeno. Stojíme na druhé straně u zdi paláce. Místo je mírně vyvýšené. Tak máme výhled od kostela svaté Anny až k ulici, která vede ke katedrále. – Zámecké náměstí je vyhrazeno mládeži. Přicházejí stále nové a nové skupiny. Vlna za vlnou. Nejenom z Varšavy. Gdaňsk, Gdyně, Poznaň – to hovoří transparenty. Gdaňsk – to jsou červená písmena na bílém plátně. Nad nápisem – kresba červenobílého praporu. Je zakotven v písmenu N. Tak jako SOLIDARNOSC. Je vítán potleskem. Gdyně – stejným způsobem. U pomníku se objevuje první originál. Vlajka Solidarity. To potlesk sílí. Naše skupina je inspirována. Do bílého pozadí červenobílého praporu kreslí tím známým uměleckým písmem svůj znak: Studenti SGPiS. Naproti nám, na druhé straně bariér je mládež od Dominikánů – z Poznaně. K nim také patří efektní obrazy madon v národních
barvách. Ale ještě se hledají. Madony na sebe pokyvují…až jsou v houfu – u svých. Kolem bariér stojí milice – čelem k lidem. Nevypadá zrovna nadšeně. Nechtěl bych s nimi nic mít. Kdesi z dáli se ozývají protesty – pískot. Snad někde berou transparenty. Tu nad námi se ozvala rána. Za mřížemi v okně stojí postava v uniformě. Vidím poprvé milici v akci. Brutální obličej. Celý se třese. Pokouší se vtáhnout náš prapor do okna. Brání mu v tom žerď, která se zapříčila do mříže. „Seber mu to,“ slyším. Váhám… a okno se zavírá. Mezitím Jan Pavel II již odletěl z Říma. Čekáme na ten zázrak, až ho uvidíme. Napětí se stupňuje, jak se blíží hodina přistání. …Je na polské zemi – to vlna radosti se šíří jako lavina. Těšíme se. Posloucháme radiový přenos. Nepamatuji si již všechno. Vím jen, že zůstal sebou – svědkem pravdy, přes všechny útoky zla a rafinované svody. Hovoří prostě, jakoby nic nového. Ale je to balzám na rány, posílení ve víře a v pravdě. Obnažení lži. Jeho hlas se dobře poslouchá. Kdosi mi řekl, že promluvy Jana Pavla II mu nic nedávají a citoval mi autory různých knih. Odpověděl jsem, že všechny tyhle knihy jistě znal náš kardinál Tomášek… a podívej se, jaký je nyní. Viděl jsem na Vídeňské televizi, jak s ním papež pořádně zatřásl - a jak teďka stojí! Tak je to i s promluvami. Nemusíme dokonce všemu rozumět. Postačí být v jeho stínu. Kolem osmnácté hodiny Jan Pavel II vyjíždí z letiště. Pozorujeme prostor kolem Svaté Anny. Několikrát prolétne davem vlna nadšení. Ale to ještě není on. Přijíždí auto. Je to plošina. Po jejím obvodě stojí postavy v černých baretech a polních kombinézách, čelem k lidem. Míří na nás kamerami. Jsme překvapeni. Co to je? Natáčí nás. Vůbec se nám to nelíbí. Působí to depresivně. Zvlášť když auto přibržďuje a pak se prudce rozjíždí. Kymácí to s nimi. Projíždí velmi rychle. Vidíme otcovskou tvář v zaskleném prostoru. Je jakoby hermeticky uzavřen.
Tím více křičíme. Celé náměstí, hlava na hlavě je jeden KŘIK. Vztyčené ruce s prsty ve znamení vítězství. „SOLIDARNOSC… SOLIDARNOSC… SOLIDARNOSC…“ jako tep jednoho srdce. Tak ho přivítala polská mládež. Katedrála. Na ni jsou napojeny tlampače. V kryptě kostela je hrobka zemřelého primase kardinála Wyszynského. Nekorunovaného krále Polska. … Nebyl by na Petrovým stolci tento papež – Polák, který dnes, plný Boží bázně, ale i plný důvěry, začíná nový pontifikát, kdyby nebylo tvé víry neustupující před vězením a utrpením, tvé heroické naděje, tvého svěření se bezezbytku Matce církve“…to bylo v roce 1978. Tak k němu hovořil papež. Nyní se modlí u jeho hrobu. Po atentátu na Jana Pavla II, čtrnáct dní před svou smrtí, prostřednictvím magnetofonu, promlouvá primas k božímu lidu: „…známe všichni neobvyklou námahu, kterou na sebe bere hlava církve. Jan Pavel II stanul na čele největších heroldů pokoje a lásky. Tato práce tak viditelně žehnaná překáží mocnostem temnoty, když zasadily Svatému Otci tak bolestné rány. Ale čím jsou v porovnání s tou velkou bolestí, kterou prožívá dnes lidská rodina. Vždy ´t celou naději spojuje s požehnanou prací Svatého Otce. Dnes nám zůstává jedno -* všechno utrpení a trápení se snažme připojit k tomuto velkému utrpení světa. Zajisté i Svatý Otec to tak prožívá. Odevzdává svá osobní utrpení do rukou Matky církve, té, které se odevzdal na jasné Hoře. To je jeho největší dílo. V porovnání s tímto velkým dílem se všechna naše utrpení stávají maličkými. A proto nejmilejší i já, nyní postižený nejrozmanitějšími fyzickými neduhy, je musím považovat za prosté a malé ve srovnání s tím, co se stalo hlavě církve…“ Zanechává svůj testament.
„Ve jménu Nejsvětější Trojice, mého Pána, Ježíše Krista, prostřednictvím Bohorodičky Panny královny Polska a Jasnohorské vítězné pomocnice. Vědom toho, že přišla má hodina, kdy se mám vracet k Otcovi, od něhož jsem dostal život na zemi, podávám toto vyznání plné připravenosti a poslušnosti dítěte božího v podobě svého testamentu… Obdarovaný milostí živé víry jsem nikdy nepodlehl pochybnostem, nikdy jsem nepozvedl hlas proti církvi, Svatému Otci a biskupům. I když jsem měl živý příklad ducha modlitby ve vlastním otci, ne vždy jsem ho následoval. Zdroj mého vnitřního pokoje v boji s mocnostmi temnoty, byla vždy vroucí láska a poslušnost matce Krista, Jasnohorské Paní, u které se považuji za nevolníka lásky. Pracoval jsem pro Kristovu církev a musím vyznat, že vždy jsem nacházel v těžkých situacích církve v Polsku porozumění u Svatého Otce Pia XII, Jana XXIII a Pavla VI. Nikdy jsem od nich neslyšel nejmenší výtky ani kritické hodnocení naší práce. Naopak vždy na mne působila podivuhodná úcta a láska, se kterou se papežové chovali k církvi v Polsku, k biskupům, kněžím – ke mně. Vím, že vždy důvěřovali polské církvi, i když nemohli některé naše požadavky splnit. Píši to proto, neboť vím, že v Polsku existuje celá knihovna politických publikací, které zkreslují pravdivý obraz skutečnosti. Církvi v Polsku jsem sloužil podle svého nejlepšího porozumění její situace a potřeb. Chtěl jsem ubránit církev před naprogramovanou ateizací a před „falešnými bratry,“ kteří na vlastní pěst prováděli nepoctivou církevní politiku ve státní oblasti., před společenskou nenávistí, doktrinálně schvalovanou, před nevázaností, nad kterou byl shora patronát. Považuji za milost, že jsem mohl, s pomocí episkopátu Polska, připravit národ na nové milénium. Velkou novenou, Jasnohorskými sliby, aktem odevzdání národu Bohorodičce do mateřského nevolnictví lásky a Společenskou kruciátou lásky. Velmi toužím, aby polský národ zůstal věrný těmto závazkům.
K mé vlasti si uchovávám plnou úctu a lásku. Pokud to bylo v mé moci, považoval jsem za povinnost bránit její křesťanskou kulturu před přeludy internacionalismu, její morální zdraví a celistvost hranic. Přesvědčen významností společenských přeměn, jsem po mnoho let nezištně sloužil dělnickým vrstvám, zejména kulturně osvětovou prací v duchu společenských papežských encyklik. Jsem toho názoru, že změnami politického systému toto dílo nebylo ještě uskutečněno. Po přemožení kapitalistického nevolnictví se dělnické vrstvy ocitly v nevolnictví totalitně- kolektivistickém, a hrozí jim – jako i všemu lidstvu – nevolnictví technokracie. Doufám však, že zdravý duch lidské osobnosti zvítězí v tomto boji o důstojnost a svobodu člověka. Považuji za milost, že jsem mohl dát svědectví Pravdě jako politický vězeň, tři roky vězněný. Že jsem se uchránil před nenávistí ke svým rodákům vládnoucím ve státě. Jsem si vědom křivd, které mi způsobili. Ze srdce Jim odpouštím všechny pomluvy, kterými mne uctívali…“ Zemřel 28. Května 1981, v den nanebevstoupení páně. Primas tisíciletí. Muž na svém místě. Již jsou podávány žádosti o jeho beatifikaci. První papežská mše na polské zemi je za něho. „Můj KŘIK CELÉ VLASTI, BUDE KŘIKEM.“ – To mluví naše srdce, tak mluví papež. „…Kristus se pro nás stal poslušným až k smrti – proto, abychom měli život, a to v hojnosti (J 10,10) Toužím, aby má pastýřská služba v rodné zemi přispěla k té „hojnosti života,“ kterou všichni lidé mají od Otce v Ježíši Kristu ukřižovaném a zmrtvýchvstalém. Aby přispěla k té hojnosti života, kterou všichni lidé mají v Kristu s přispěním Ducha svatého. Neboť v jeho neviditelném působení – posvěcujícím
působení – se prodlužuje, až do skonání světa, spasitelský odchod Krista skrze smrt a zmrtvýchvstání. Dnešní evangelium o tomto odchodu podává svědectví. Slyšíme Ježíše, který volá mocným hlasem: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34), to aby vyjádřil nekonečnou hloubku svého vykupitelského utrpení. Jsme svědky toho, jak na kříži „odevzdává ducha“ (v.37). Nakonec po uplynutí sabatu slyšíme to, co uslyšely ženy, které přišly ke hrobu: „Hledáte Ježíše z Nazaretu, ukřižovaného? Byl vzkříšen, tady není. Toto je to místo, kam ho položili.“ (Mk 16,6) Prostřednictvím slov evangelia jsme v kontaktu se samým centrem událostí, kterými se uskutečnilo vykoupení světa. Tyto události vstoupily do dějin, dělí nás od nich 1950 let. Ale vykoupení světa je nevyčerpané – a je stále pro člověka otevřené. Zvláštním způsobem pro toho kdo trpí. (a snad nejvíce trpí, když nemůže najít smysl svého utrpení – a ještě více: smysl své samotné existence). Nechme se unést tajemstvím vykoupení! Třeba tak, jak ten setník pod křížem, který v okamžiku smrti Krista vyznal: „Opravdu ten člověk byl Syn Boží“ (Mk 15,9). Nechme se unést tajemstvím vykoupení. Všichni stojíme pod křížem. Celé lidstvo stále stojí pod křížem. Náš národ již tisíc let stojí pod křížem. Nechme se unést tajemstvím vykoupení: tajemstvím Syna Božího! Jak se v něm cele odhaluje, nejednou tak těžko vysvětlitelné – tajemství člověka. A ukazuje se, skrze všechno utrpení a ponížení – člověka – jeho nejvyšší povolání. Spolu se všemi mými rodáky – zejména s těmi, kteří nejbolestivěji pociťují trpkou chuť zklamání, ponížení, ztráty svobody, křivdy – stojím pod křížem Krista, abych na polské zemi slavil neobvyklé jubileum roku vykoupení.
Stojím – a vím, že jako kdysi na Kalvárii, stojí u tohoto kříže Kristova Matka. První etapa mé jasnohorské pouti, v souvislosti se šesti stoletým výročím obrazu Kristovy matky, vede do varšavské katedrály, ke hrobu primase tisíciletí, kardinála Stefana Wyszynského. Z důvodu spáchaného atentátu na mne dne 13. Května, který způsobil můj několikaměsíční pobyt v nemocnici, jsem nemohl přijet 31. Května 1981 na jeho pohřeb do Varšavy. Když je mi dnes dáno být ve vlasti, první mé kroky směřují k jeho hrobu. A stojím u oltáře katedrály sv. Jana, abych první mši svatou na polské zemi sloužil za něho. Sloužím ji za duši kardinála Stefana, ale spojuji tuto oběť s hlubokým díkuvzdáním. Děkuji boží Prozřetelnosti za to, že v těžkém období našich dějin po druhé světové válce, na přelomu prvního a druhého tisíciletí, nám dala tohoto primase, tohoto božího muže, tohoto milovníka Jasnohorské Bohorodičky, tohoto neustrašeného služebníka církve a vlasti…. …Sloužil člověku a národu. Sloužil církvi a světu – sloužil Kristu prostřednictvím Marie. Ve své službě a oddanosti mu byla vzorem ta, která v okamžiku nejvyššího božského vyvolení se nazvala služebnicí Páně (Lk 1,38). Z této služby a oddanosti učinil zemřelý primas hlavní sílu své pastorace. Byl mocný službou svěřeného poslání od Knížete pastýřů. Byl mocný službou a tou svou primasovskou službou uprostřed dějinných zkoušek a zkušeností, činil církev a národ mocnými… …Byl mocný svou vírou v Boha, který je skrze Ježíše Krista – ukřižovaného a zmrtvýchvstalého – Pánem stvoření a Pánem dějin. Ještě dnes jakoby k nám promlouval slovy žalmisty:
Hospodinova pravice se vyvýšila, Hospodinova pravice koná mocné činy! Nezemřu, budu žít. Budu vypravovat o Hospodinových činech. (Ž 118,117, 16-17)
Byl silný svou vírou v Krista – v onen úhelný kámen vykoupení člověka, lidstva, národa. Činil všechno, aby tento úhelný kámen nebyl odvržen lidmi naší epochy, ale aby se znovu upevnil v základech duchovního budování současného a budoucího pokolení. Jako apoštol Pavel, tak i zemřelý primas, hlásal Krista ukřižovaného, který uprostřed světa hledajícího v každé epoše jinou moudrost a jinou moc, je boží mocí a boží moudrostí. Nechal nám ve svých zápiscích takovouto modlitbu: (Vězeňské zápisky z roku 1954) „Všechny tvé cesty – jsou milosrdenství a pravda! Utrpení se rozplývá v poznané lásce. Trest přestane být odvetou, neboť je podaným lékem s otcovskou jemností. Smutek trápící duši, je orbou na úhoru k nové setbě. Samota je pohlížení zblízka na Tebe. Lidská zlost je školou mlčení a pokory. Vyřazení z práce je vzorem horlivosti a odevzdání srdce. Vězeňská cela je pravdou, že tu nemáme trvalé bydliště… Aby nikdo o tobě nemyslel zle, Otče, aby Ti nikdo nesměl ukřivdit výčitkou přísnosti – neboť jsi dobrý, neboť navěky trvá Tvé milosrdenství. (18. 01. 1954)“ Děkujeme dnes Nejsvětější Trojici za toto evangelizační velikonoční dědictví kardinála Stefana Wyszynského, který pod křížem Krista stával vždy spolu s Marií. „Všechno jsem postavil na Marii.“
Cítil se u ní jako apoštol Jan, jako přijmutý syn a jako „ nevolník lásky“ uchvácený v Bohorodičce. V tomto absolutním odevzdání nacházel svou duchovní svobodu: Ano, byl svobodným člověkem – a učil nás, své rodáky, pravé svobodě. Byl neúnavným hlasatelem důstojnosti každého člověka, dobrého jména Polska, mezi národy Evropy i světa. Lze ho připodobnit slovy básníka: S pokorou nyní padám na kolena Abych vstal silným Bohem dělníkem. Když vstanu, hlas můj bude hlasem Pána… Můj křik – celé vlasti, bude křikem. (Slowacki) Boží prozřetelnost ho ušetřila bolestných událostí, které se vztahují k datu 13. Prosince 1981. Odešel k Otci ve svátek Nanebevstoupení Páně a jeho pohřeb se uskutečnil ve svátek Navštívení Bohorodičky. Jakoby Jasnohorská Paní chtěla otisknout poslední pozemskou pečeť na životě tohoto primase, který spolu s episkopátem Polska ji pozval k návštěvě všech diecézí a farností v naší vlasti. S poděkováním Nejsvětější Trojici za velikou službu primase tisíciletí, prosíme krále věků, aby se nezničilo nic z tohoto hlubokého základu, jaký mu byl dán – založit ho v duši božího lidu na celé polské zemi.“ Dojmů je hodně … - Křik před homilií, homilie. – Musel nás slyšet již v Římě, ještě předtím, než jsme sem přišli… Mše svatá končí. K přijímání přistupujeme až později v katedrále. Vedle ní je kostel s obrazem Matky Boží Milostné – patronky Varšavy.
Přichází tam Svatý Otec. Děkuje matce boží za ochranu. Hovoří k řádovým sestrám, s humorem, jak dobrý otec – jako svobodný člověk. Dovede i v těch nejvážnějších chvílích žertovat. Ale není to žert pro žert. Vyvolává v nás pocit svobody a bezpečí. Jako u božích dětí. Cítíme se volní – napjatá atmosféra před příjezdem zmizela. Děkuje Matce Boží, že se již několik hodin svobodně pohybuje po polské zemi. Všichni se smějí. – Jenom já ne. „Proč se směješ?“ ptám se sousedky. „Těší se z toho, že ho dosud nezavřeli.“ V promluvě hovoří o biskupech i o hostiteli primasovi. Lidé by v něm chtěli vidět obraz zemřelého primase - jakoby je všechny napomenul. Stmívá se. Je po deváté. Dnešní pouť končí. Jdeme do katedrály, dveře jsou ozdobeny plakátem ČEKÁME. D o č k a l i j s m e s e. Jaroslav Kroupa napsáno L.P. 1983
