ROZOHOVOR SE ŠKOLNÍM INSPEKTOREM PAVLEM PROCHÁZKOU
První novoroční vydání školního časopisu s sebou nese i malé změny. Jednak přibralo nového člena, objevila se další rubrika a konečně i netradiční rozhovor. Několik dní po Novém roce nás navštívila inspekce. Sestávala se ze čtyř členů. Komisi předsedala paní Ing. Eva Žižková, dále nás navštívili Mgr. Iva Kvízová, Ing. Milena Bornová a Ing. Pavel Procházka. Měli za úkol zhodnotit podmínky, průběh a výsledky vzdělávání. Nám se podařilo udělat rozhovor s velice vstřícným panem Procházkou, který dříve také působil jako kantor na průmyslové škole, později na gymnáziu. Jaké máte dojmy z prostředí této školy? Já jsem tu podruhé, a tak vím že se jedná o malé město, malé gymnázium a tomu odpovídá i prostředí školy. Myslím si že za čtyři roky se něco změnilo a také si myslím, že současná sestava pedagogického sboru dává naději na to, že změny budou stále radikálnější. Věnoval jste se někdy výuce aktivně, učil jste jako kantor? Pouze 29 let (smích), 13 let na průmyslové škole, 16 let na gymnáziu. A co jste učil? Většinou informatiku a výpočetní techniku, programování. Co vás vedlo k tomu stát se školním inspektorem? Nikdy jsem na to nepomyslel, ale byla to shoda okolností ve vedení školy, kde jsem učil. Situace se změnila a bylo mi nabídnuto učit fyziku, kterou jsem v životě neučil, proto jsem využil nabídky výběrového řízení na inspektora a již šestým rokem jako školní inspektor působím. Co všechno obnáší dělat inspektora? Tak jednak jezdění v podstatě po celém libereckém kraji. Příprava na inspekci nebo na státní kontrolu obnáší, že se musíme seznámit s dokumentací školy nebo školského zařízení, kde jsme a pak, po vykonané inspekci nebo kontrole, napsání inspekční zprávy či protokolu. A kolik za rok navštívíte škol? No my to máme nastaveno docela přísně, takže za měsíc máme povinnost udělat tři výkony, čili buď ty školy navštívit jako inspektoři na inspekci a nebo na státní kontrolu. Luisa Pavlíková & Kateřina Mauerová
Leden a únor ve znamení zimních sportů a plesů. Novoroční přechod Jizerek. Přesto, že jsem byl v Jizerkách běžkovat poprvé, pro GF se tato akce stává tradicí. Letos to padlo
na 3. ledna. Bylo nás z gymplu dost, ale autobus vyjížděl z Frýdlantu poloprázdný. To jsem ale netušil, že zažiju doby dávno minulé.... V Hejnicích už nebylo kam nastupovat a stojící se vrhly (dívky) na sedící (chlapce) a uvolnily tak další místa. Pomohlo to. Na Smědavu jsme dorazili s hlavou přimáčklou na skle a s půlhodinovým spožděním. Hned si všichni začali nazouvat běžky. Sluníčko krásně svítilo a stopa a sníh – no prostě špica. Celodenní výlet byl před námi. Bílá stopa nás vedla na Jizerku a pak zase na Předěl. Zde se naše početná skupina rozdělila na dvě. Hejničáci do Hejnic a frýdlanťáci přes Nebeský žebřík do Nového Města pod Smrkem. V Novém Městě jsme ještě stihli česnečku a pak hurá na vlak do Frýdlantu a Raspenavy. Akce to byla zdařilá a těšíme se na příští rok. To už budeme muset objednat autobus jen pro nás – GF. :-) misch
Lyžák (instruktorský) V lednu bývá každoročně ve školách nabitý program. Téměř všichni se snaží získat hodnocení, které zaručuje klid na duši. A do tohoto shonu nás navštívila inspekce. Mne a sekundu stačil pan inspektor navštívit ve fyzice. Pak rychle pobrat věci a s milou koleginí Lucií Šímovou vyrazit do Pece. Tam vám byla kosa! A chata až na samém vrchu... Noční cesta byla vykoupena ranní scenérií – okno přímo na Sněžku! Její čepička osvětlena vycházejícím Sluncem dávala zapomenout na světské povinnosti. Navíc vám kuchaři připraví snídani! Po ní nás čekalo rozřazení do družstev. Jaké milé překvapení bylo, že jsme se ocitli s paní profesorkou ve stejném skvělém družstvu! Instruktorský kurz začal. Dopoledne a odpoledne na svahu a večer teorie. I z činnosti horské služby jsme se dozvěděli mnoho. Mimo jiné i to, že na čísle 155 vás stále přepojí na horskou službu. Týden utekl jako sníh. Vše završil závěrečný test a praktické zkoušky. Po jejich úspěšném absolvování jsme získali průkaz lyžařského instruktora a škola tak získala další pedagogy, kteří mohou vést lyžařské kurzy. (mish)
Lyžák (sexta, výprava do města Vysoké nad Jizerou) Sotva jsme stačili rozdat a převzít vysvědčení museli jsme se sbalit a vyrazit s lyžemi a teplým spacákem směr Vysoké nad Jizerou, kde má domeček pan profesor Martin Thelen, který nám nabídl střechu nad hlavou... Již nás očekával. V kuchyni a společenské místnosti a ložnici v jednom se už topilo v kamnech. To bylo třeba, protože stačilo otevřít dveře do předsíně a našli jste lavor se zmrzlou vodou. Pro první vodu na čaj a spláchnutí jsme šli do sklepa. Pak rozmrzly trubky a šlo to i na chodbě. A když ne, stačilo svíčkou nahřát baterii a už to teklo. Večer jsme šli ještě sáňkovat – rychlost, adrenalin a divoká prasata.
Pak jsme dali karty. Kdo prohrál, musel splnit úkol – nejčastěji se ujal tanec kolem smetákové tyče... Majzlík těch úkolů měl!
Ráno, po společné snídani, jsme podnikli výpravu na běžkách směrem na „Prdečku“ a také na svah pro lyžaře kousek za chalupou. Přežili jsme ve zdraví a i Julča to naražené koleno rozchodila, z čehož jsme měli radost. Nejvíc ovšem Honza. Večer nás čekal souboj v bowlingu a utkali jsme se i ve fotbálku. Ráno nás některé (Honzu, Koďuse a mně) čekala cesta do Horního Maxova, centra lyžařského dění pro letošní kvintu!
Lyžák – Kvinta – Horní Maxov V sobotu ráno kolem deváté hodiny bylo u GF živo. Autobus se nakládal věcmi a bezinfekčími lyžaři. Vše řídila paní profesorka Vlasta Wechtrová. Vše klaplo jak mělo, a tak se 19 kvintánů, 2 sextáni a 3 profesoři ještě dopoledne ubytovali v Penzionu Pod Severákem.
Hned odpoledne po dobré svíčkové, od Pepíčka aliaz Panáčka, jsme se šli trošku rozjezdit. Mnozí netrpělivě již nacvičovali první životní kroky na parkovišti u penzionu. Přišli o hůlky, ale přežili ve zdraví.
Druhý den už jezdíme mnohem lépe. Hlavně lyžaři, kteří první den stáli poprvé na běžkách.
Každý přece ví, že základem úspěchu je naučit se dobře padat. To platí nejen pro lyžování...
Takže druhý den jsme nacvičovali hlavně pády. A docela nám to šlo!
Nálada byla skvělá – všichni si zaslouží pochvalu. Správný kontakt se sněhem vylepšovaly Anička a Hanka svým osobitým stylem, a to zejména v závěrečných metrech na Slovanku.
Cestou ze Slovanky jsme nezůstávali pozadu a sněhový kontakt stále trénovali.
Druhý den někteří doslova obětovali i své kalhoty. Takže Fany měla večer práci a založila si „kroužek vyšívání“... Její stehy neměly konkurenci!
Někteří obětovali i své boty a hůlky a lyže... Naštěstí zkušenost pana profesora Dušana Šoltyse nenechala nikoho na pochybách, že jsme ve správných rukou. Vzal s sebou náhradní lyže, hůlky, boty a na každodenní běžkování brával kobercovou pásku, takže se opravovalo i během výpravy na běžkách. Avšak lyžák není jen lyžování, ale i jídlo a ten náš měl také kadeřnické služby,
hrál se „točák“ neboli twister či stolní tenis.
Večer jsme si zatopili v krbu a zpívali písničky.
Také relaxační den – tedy den aktivního odpočinku nám bodnul. Zašli jsme na bobovou dráhu. Jemné koulování po cestě se střídalo s málem až judem. Vyráběli jsme andělíčky čelem do sněhu a zanechávali v něm otisk obličeje. Stačilo by do této formy nalít sádru a měli bychom sádrové klony.
Nesmíme zapomenout na sjezdaře a prknaře. Zkoušeli to na Severáku...
A ještě jsme zvládli celodenní výlet, na kterém se všichni cpali řízky, a přesto padali vysílením...
Samozřejmě nesměl chybět závod. Šlo opravdu do tuhého. O postupová místa do Vesce... Vítěz bral vše! Hlavně největší zmrzlinový pohár.
Káťa umožnila nácvik branných prvků a svolila s odnosem až do penziónu a nosítka vyrobená z lyžařské výstroje tak slavila úspěch.
A to je konec. Závěrečné foto a hned nástup do autobusu směrem na Frýdlant. (misch)
Maturitní ples 7. 2. 2009 Lidové Sady Lbc Z lyžáku jsme přijeli 6. 2. odpoledne a měli tak celých 24 hod. a kousek na přípravu k odchodu na maturitní ples letošní oktávy. Bus z Frýdlantu byl doslova narván a každý už se těšil z přecpaného busu na taneční parket, kde to již hezky šumělo. Oktaváni už netrpělivě očekávali svůj nástup. Třídní profesorky dostali také své šerpy - „Top Banana“ a „Liebe Vera“. Oktáváni zas příhodné:
A očekávaný okamžik nastal. Maturanti vcházejí do sálu. Nádherné šaty a obleky a v nich krásní, opálení, mladí a plni optimismu – studenti oktávy GF! Nebylo jim vidět moc do tváře. Tváře měli ukryté pod maskou.Každý student měl na sebe složený slogan, který předčítali Markéta a Bohouš a provázeli nás tímto slavnostním okamžikem. Vše probíhalo hladce. Kdo byl představen, odhodil masku a prošel se po červeném koberci k „Top Banana“ a Liebe Vera“, a byl slavnostně pasován na maturanta a ošerpován. Cestou ještě dostal pár ran mincemi. A to už je pasován poslední oktáván – Radek. Následuje slavnostní přípitek a pak se naučit ohýbat k zemi – leží tam peníze. Svou chvilku si vybrali i rodiče, kamarádi, známí a s maturanty si zatancovali. Také septimáni se podíleli na atmosféře plesu a starali se o tombolu. Zdálo se, že vše klape, jak má. Kdo chtěl, přišel a viděl a pobavil se s kamarády, které dlouho neviděl. Tak se tančilo, doplňovaly se tekutiny, až čas řekl, že letošní maturitní ples je minulost. Komu se přesto nechtělo domů, mohl navštívit třeba: Hned bych si to zopakoval. Bylo to moc fajn. (misch)
Přebor škol v šachu. Ve čtvrtek 22. ledna se naše škola zúčastnila okresního kola Přeboru škol v šachu, v kategorii střední školy. Jde o oficiální soutěž ŠSČR, která bude mít v červnu i republikové finále. Do Liberce se ten den sjelo 10 čtyřčlenných družstev, přičemž to naše (věkově ještě na ZŠ) bylo určitě nejmladší. Snad každé družstvo mělo ve svých řadách alespoň jednoho závodního hráče, to vítězné hned všechny čtyři. U nás byl jediným „profíkem“ ten nejmladší – Lukáš Václavíček. Bylo tedy samozřejmostí postavit ho na první šachovnici i když bylo předem jasné, že právě tam potká všechny ostatní „profíky“, věkově o čtyři i více let starší. Je proto úspěch, že se bil statečně a uhrál slušných 50%. Podobně složitou úlohu měl Jakub Liška na druhé šachovnici. I on čelil velmi kvalitním soupeřům. Jakub je však „starý mazák“, co hraje šachy, byť ne závodně, několik let. Většinu soupeřů tedy zdolal a připsal si velmi pěkných 4,5 bodu ze sedmi. Na Jakuba musím prozradit, že se v posledním kole postaral o nejnapínavější zážitek dne. S chladnokrevností mafiánského zabijáka ignoroval ubíhající čas a soupeře porazil s jednou jedinou vteřinou na hodinách. Skupinka zpocených přihlížejících celou tu dobu přemýšlela, zda je takový slepec a ignorant, či to má tak ďábelsky přesně spočítáno. Úplnou pravdu nevím doteď. Už cestou do Liberce jsem správně předpokládal, že nejvíce bodů budeme sbírat na posledních dvou deskách. Je pravdou, že soupeři při pohledu na urostlé postavy Tomáše Slámy a Marka Michalka, strachy již předem pokládali figurky. A ty co jim tam přeci jen zbyly, dokázali kluci skvělými operacemi vyřadit ze hry sami. Marek tedy nakonec získal skalp všech sedmi soupeřů, Tomáš měl jen o 1,5 bodu méně. Když kluci porazili již třetí družstvo domácí pořadatelské školy, rád jsem si vyslechl kamarádsky rejpavou poznámku Ivana Kopala „zase tě někdy pozvu“. Ale ano, pozve. A to již 11. února na krajské kolo. Držte nám všichni palce. V ještě větší konkurenci to budeme potřebovat. (Dušan Václavíček)
tabulka výsledků – okresní přebor více na www.deskoliberec.cz Pořadí
1) 2) 3)
Družstvo
Body
Gymnázium Jeronýmova Liberec „A“
23½
19
20½
16
19½
13
Gymnázium Frýdlant SPŠSE Liberec „A“
A jak je vidět z následující tabulky, pěsti pro štěstí jsme drželi. Kluci vyhráli i krajské kolo! v kategorii ZŠ a odpovídajících tříd gymnázií.!
Blahopřejeme a děkujeme za krásnou reprezentaci GF a všem zúčastněným.
Zápasové body
Starý příběh mladých lidí (Kathalleen) Tak moc chtěla být rozumná. Tolik toužila dospět. Čekala jen, až se objeví princ, který jí k tomu pomůže. Měla přítele, to ano, ovšem ani ve snu by ji nenapadlo přemýšlet o něm jako o tom, který by ji vedl k dospělosti. Byl tak mladý, přesto starší než ona, ale přemýšlel jinak. Hlavu měl plnou zábavy, počítačových her a hlavně holek. Patřil mezi ty kluky, kteří mohli mít každou a moc dobře si to uvědomoval. Přesto ho milovala. V očích ostatních byli párem naprosto neschopným dlouhodobější existence. Ona totiž také nebyla zrovna z těch „stálejších“ děvčat. Měla ráda svobodu, měla ráda život, teď ale měla ráda jen jeho. Byla přesvědčená o tom, že jedině s ním může být, a že ten nejparadoxnější vztah z celého okolí bude nakonec tím nejlepším. Mýlila se, neměla pravdu. Počáteční zamilovanost u obou zmizela a poslední týden vztah už jen „udržovali“. Ona si ale přeci vysnila pohádkového prince, proč se tedy zamilovala zrovna do něho? Do toho, který jí mohl nabídnou maximálně měsíc. Nelitovala, měla ho ráda, sice ho skoro nevídala, ale ráda ho měla. Po pár týdnech už si ani nedovedla představit, že by bez něho mohla být. Zamilovala se ale do pocitu, do toho vědomí, že je s ním, ne do něho, ne do času, který spolu trávili. Poté, co se vztah zhroutil, ona nabrala na síle. Ano, většinou to bývá naopak, ale pro ni se nic neměnilo, pořád to byl její nesmyslný a všemi odsuzovaný princ. Doufala, že jednou vyroste a naučí ji milovat. Sám to zatím neovládal ani trochu, byl zvyklý na chvilkové pobavení, proto všechny, i ji, ohromilo jeho veřejné vyznání lásky. Proč tedy vztah skončil, když si oba mysleli, že jsou si souzeni? Protože nebyli? Možná vážně byli, možná toho jen nedovedli využít, možná se opravdu milovali, možná by spolu mohli být i nadále šťastní, kdyby to dál zkoušeli, možná by se jednou vzali a ukázali všem, že počáteční absurdita jejich vztahu zmizela a z nich je šťastná rodina. Často o tom snila, snila o tom, že se hloupoučký mladý žabák stane princem a spolu všem dokážou, jak moc k sobě patří, jak moc jeden druhého podporují, jak si váží jeden druhého, jak jsou šťastní. Byli vážně jedineční, byli zamilovaní do své představy o princi a princezně, měli poblázněné smysly vášní. Byli to oni. On toužil být princem, ona princeznou, šestadvacet dní měli své malé království. Kathalleen
Smrt je jen krůček k němu. (Elču)
"Když člověk ztratí vše, i když třeba ne svou vinou, stejně nemá proč žít. Já ztratila všechno na čem mi záleželo. Můj život se dočista změnil už v mých třech letech. Byla jsem v té době prej velmi usměvavé děcko. A se svými rodiči jsem vytvářela pohodovou, klidnou a šťastnou rodinu. V určité chvíli se však tento fakt změnil jen ve vzpomínku, která pozvolna mizela. V té době se odehrála událost, která ale se mnou nijak zvlášť nepohla. Přesto si na ten okamžik přesně pamatuju. Seděla jsem v pokoji a hrála si jako obvykle s kostkami, když zazvonil zvonek. Máma šla otevřít. Všimla jsem si, že na chodbě stojí tři osoby. Máma, jeden vyšší pán v policejní uniformě a mladší dáma, též v uniformě. Zaslechla jsem jen pár slov. Máma se otočila směrem ke mně, přišla k pokoji a zavřela dveře. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela. Až
potom máma vykřikla a rozbrečela se. Policajti zmizeli. Mamka, s vědomím, že zrovna ztratila muže a otce své dcery, se posadila a opřela se o zeď. Tak jsem ji našla poté, co se mi podařilo dveře otevřít. Od té doby to s námi šlo ke dnu. Máma začala chlastat. Já nechodila do školy a byla jsem furt venku. V pěti letech to už nevydržela, nejspíš. Spala jsem zrovna v pokoji. Pak jsem se probudila a šla na záchod. Tam jsem ji uviděla ležet ve vaně. Vůbec se nehýbala. Vedle vany ležela rozbitá sklenička od vína, bílého, které měla ráda. Její tvář se napůl nořila do vody. Nechala jsem to být. Došla si na záchod a zase šla spát. Vůbec jsem nechápala, co se zrovna stalo. A ani jsem se asi nesnažila to pochopit. Zase jsem šla spát, potom jsem slyšela jen ten hnusný jekot babizny, která k nám chodila každej den poté, co zemřel můj táta. Byla na mě fakt hnusná. Ale nikdy jsem se jí nedokázala postavit a ona toho vždy využila. Obviňovala mě ze smrti mých rodičů a odmítala se o mně starat. Ještě, že tu byla ještě jedna. Byla mnohem hodnější. I když nás nenavštěvovala tak často. Jezdila na vozíčku a staral se o ní jen její druhý syn. První byl můj táta. Po smrti mé matky se mě ujala a já s ní žila celých dlouhých deset let. Starala se o mně, milovala mě. Prej jsem jí vždycky připomínala otce. A pak mi najednou umřela. To už mi tekly slzy. Poprvé v životě jsem plakala. Našla jsem ji já. Přišla jsem zrovna ze školy a začala na ni volat." Katka se rozbrečí. Dá si hlavu do dlaní a zase se začne kymácet. Sem a tam. Sem a tam. "Bylo to pro mě těžké a hlavně bolestné. Vidět ji tam jen tak ležet. Bez hnutí. Bez jediné známky života. Vylekané oči dívající se neznámo kam. Otevřená ústa zdůrazňovala její leknutí. Ale čeho se lekla??? To mi vždy vrtalo hlavou. Neváhala jsem a zavolala pomoc. Lékaři konstatovali zástavu srdce ve spánku. Ale co oči??? Člověk přeci nespí s otevřenýma očima. Pravda, pokud to není zrovna Gandalf. Babička mi dala všechno a já ji ztratila. Když byla se mnou, byla jsem tu i já. Pak mě chtěli strčit do děcáku. Chápete to??? Do děcáku!!! Prej nejsem plnoletá, tak prostě musím!! Nebudu se přece flákat někde po ulicích. Radši bych se flákala po ulicích, stejnak by to se mnou dopadlo stejně. A možná i ne. A ještě ten chlap. Říkal si můj strejda." Poslední větu říká s opovržením. "Nechápala jsem, co to bylo. A pak ještě ta škola. Škoda mluvit. Setkala jsem se tam ale s docela dobrými lidmi. Ale kdyby nás to tak nezměnilo. Kašlala jsem doslova na všechno. Měla jsem partu a to bylo pro mě jediné. Kvůli nim jsem začala s kouřením a pak to šlo se mnou od deseti k pěti. Hulení marijánky a různý silnější drogy od dealerů. A život závisláků začal. Pro nás existovalo už jediné. Drogy, párty a chlast. Ale hlavně spousta drog. Ale nepatřili jsme zrovna k bohatým týpkům. No jo no. Život šel však dál. A pak se to zase semlelo. To už přišel on. On si mě chytil. On už mě nepustí. A smrt je jen krůček k němu. A já ten krok nehodlám udělat." (Elču)
DAVID COPPERFIELD Již podruhé v roce 2008 náš frýdlantský zámek navštívil filmový štáb. Tentokrát se zde natáčely záběry z italského filmu David Copperfield. Filmaři hledali již dlouhou dobu vhodné místo na natáčení jednotlivých scén, sami se zde před dvěma lety byli podívat, ale pak, jako by jejich zájem upadl. Vypadalo to, že se snad ani celé natáčení neuskuteční. Když tu se letos v létě opět přihlásili. Film David Copperfield se natáčí na motivy stejnojmenné knihy Charlese Dickinse. Děj vypraví o životě malého chlapce z poloviny 19. století. Ostatně sami si knihu můžete přečíst. Měla jsem možnost nahlédnout za kameru. Je to velmi zvláštní, člověk by řekl, že v sychravém a chmurném listopadovém počasí se nedá natáčet, skutečnost je však jiná. Pracovníci štábu postavili před okna místností, ve kterých se natáčelo, světelné věže a obraz v kameře ihned vypadal jinak. Pokoj se proměnil v teplou místnost zalitou sluncem, s hlavním hrdinou uprostřed. Stejně úžasné bylo, když potřebovali zakrýt kachlová kamna, která se jim do záběru nehodila. Vyrobili dřevěný
kryt, který natřeli do barev pokoje a přikryli jím kamna. Počasí filmařům moc nepřálo, první dny bylo zataženo, foukal silný vítr, který shodil světelné věže a postupem času začalo pršet a nakonec i sněžit. Museli se tedy snažit, aby byla jejich iluze co nejdokonalejší. O čtrnáct dní později se přijely dotáčet některé scény ze soudního prostředí na frýdlantskou radnici. Na těchto záběrech se podílelo i několik frýdlantských občanů, kteří byli vybráni v konkurzu. Proběhly zde dva natáčecí dny, které se protáhly až do večera. Každý si tak za tmy na náměstí
mohl prohlédnout nádherně nasvětlenou vitráž radnice.
(LuisaPavlíková)
Anglická olympiáda Toho rána, 10. 2. 2009, se Veronika Schleiderová a Petra Staňková z kvarty v doprovodu paní profesorky Lžičařové vypravily do DDM Větrník Liberec. Proč? Čekalo je totiž okresní kolo anglické olympiády kategorie 2b. Hned po příjezdu nás milým slovem přivítaly organizátorky a sdělily nám, jak bude celá soutěž probíhat. Nejdříve nás čekal test z gramatiky a reálií, poté poněkud strastiplný poslech a nakonec ústní zkoušení. Témata zkoušení byla podobná těm ve školním kole, ale vyskytla se tu i možnost si popovídat např. o vědě, kultuře či turistice. Porota někdy neměla lehké rozhodování, a tak nám nakonec přidělila sedmé (P.S.) a deváté (V.S.) místo. I když se nám nepodařilo získat medailové umístění, získaly jsme mnoho nových zkušeností a věříme, že příští rok bude zase o něco úspěšnější. Za zmínku také stojí účast studentů sexty a septimy. Okresní kolo AO pro jejich kategorii se konalo o něco dříve. Oba účastníci předvedli skvělé výkony. Na desátém místě se umístil Bohouš Koukal a na místě dvanáctém Klára Vojířová. Vydobýt si tak krásné umístění mezi tvrdou konkurencí jistě nebylo jednoduché, a proto oběma náleží velká gratulace.
Na nástěnce v prvním patře se na pomačkaném papíru objevila záhadná báseň. Otiskujeme ji a zároveň vyhlašujeme pátrání po jejím autorovi. Poznal jej někdo? Své tipy zasílejte redakci. Tisíc vět tisíc let Století odletí Přijde nový den a nový sen jejž sním jejž bdím když vzůru jsem a spím Hned jak přejde těch tisíc dlouhých let těch tisíc nevyřčených vět vydám se ti na pospas Už jedenáctá odbyla nočního oběda čas Temnota na mne se zřítila začíná upírský kvas Sají ze mne moje žití moji víru naději Vysáli už moje bytí do očí se vysmějí Lásko milá milovaná už mi zazvonila hrana odcházím ti již Zase spíš? Či mi nevěříš? Jsem ti snad o něco blíž? Nevím nevím již Drobky pro ptáčky semínka cibule letouny pro mráčky rozbité křivule i oslí uši nové mou mysl Možná že milá mou lásku tuší s ní mluvit se stydím Vidím ji ve snu vidím ji Vidím!
Stále můžete přijít mezi mezi nás a tvořit časopis s námi.
