Z PUTOVÁNÍ DO HLUBOKÝCH MAŠŮVEK

Z PUTOVÁNÍ DO HLUBOKÝCH MAŠŮVEK Zalistuješ-li v obecních kronikách, tak tam často najdeš jen strohý ale výstižný popis událostí, které se staly. Detailní popis událostí, hlubší myšlenky nebo úvahy tam s velkou pravděpodobností nenajdeš, do kronik se totiž nepíší. To se také týká události, která se odehrála nedávno. Tou byla pěší pouť do Hlubokých Mašůvek. O té by ses v kronice dočetl například toto: „V sobotu 4. července roku 2004 v 8.50 hodin se tři morašičtí poutníci připojili ke třem poutníkům z Hostěradic, aby s nimi pěšky doputovali do Hlubokých Mašůvek. Obnovili tak přetrženou tradici kdysi každoročních pěších poutí do tohoto známého poutního místa, kterou podnikali již jejich dědové. Po 6. hodinách putování ve 14.50 došli do cíle své cesty. Poutníci se tam pak zúčastnili sobotního odpoledního duchovního programu. Návrat poutníků zpět do Morašic byl zajištěn autobusem“. Mimo obecní kroniku, do které již čtrnáctým rokem zapisuji historii obce Morašice, také píši „DENÍK PĚŠÍHO POUTNÍKA“. Je v něm zaznamenáno mnoho zajímavých postřehů, a zamyšlení a je v něm také zachycena i atmosféra, která vládne před pěší poutí i během ní. Na internetových stránkách vám dnes z tohoto deníku předkládám několik zajímavých odstavců. Z DENÍKU PĚŠÍHO POUTNÍKA

*** PŘÍPRAVA NA POUŤ Zajisté znáš ten krásný a příjemný pocit, kdy se na něco moc a moc těšíš a nemůžeš se dočkat. Dny a týdny pravidelně a ustavičně plynou a ty odpočítáváš další a další, až se jednou probudíš do dne, na který ses celý rok, tak nedočkavě těšil. Ano dnes zas s partou nadšených poutníků půjdeme pěšky do Hlubokých Mašůvek. Po roce je tu tedy opět ta chvíle, kdy šupneš do pohodlných bot, ve kterých jsi toho nachodil již stovky kilometrů, na sebe si navlékneš pohodlný oblek a na krk si zavěsíš starodávný křížek po prababičce. Neopomeneš si také vzít modlitební knížku, na záda pak malý batoh, ve kterém máš nabaleno vše potřebné na jednodenní pěší pouť, do ruky uchopíš svou poutnickou hůl a vykročíš do dálavy. Obsah batohu je velice skromný. Jen skýva chleba s máslem a několik plátků suchého salámu na zasycení, voda v lahvi na občerstvení, a přibalená pláštěnka. Ta ti poslouží, když se náhodou z nebe spustí déšť a nebudeš se mít zrovna kam schovat. ***

NĚCO Z HISTORIE PĚŠÍCH POUTÍ DO MAŠŮVEK Tradice pěších poutí do Mariánského poutního místa Hluboké Mašůvky, poblíž Znojma, na jihu Moravy měla v Morašicích a blízkém okolí hluboké kořeny. Bylo to ještě za dob našich babiček, které říkávaly: „Dnes pudem za Panenkó Marió do Maršůvek na póť, pomodlet se za boható hórodo.“ Tak se ještě po I. světové válce říkávalo Hlubokým Mašůvkám, když tam stával nejmenší farní kostelík na jižní Moravě. V období mezi dvěma světovými válkami k němu v hojném počtu putovaly pěšky velké zástupy věřících a mezi tou spoustou poutníků bylo každoročně také početné procesí našich dědů a babiček. V čele průvodu šel mládenec nesoucí křížek. Důležitá role na pěších poutích náležela celfótrům. Z morašických poutníků tuto důležitou roli v procesí každoročně zastávali Ondřej NOVÁK č. 36 a jeho pomocník Josef BLAHA z č. 95. Tak se říkalo osobám z řad poutníků, kteří ze zpěvníků či modlitebních knížek předříkávali ostatním poutníkům to, co pak všichni opakovali, nebo zpívali. Morašičtí s sebou také nosívali dvě korouhve. Podle nich pak každý poznal z které farnosti či církevní obce procházející procesí poutníků je. Byly to prapory na žerdi, jež byla zakončena ozdobným mosazným křížem. Ráhno praporu mělo zas na koncích tvarované mosazné koule a uprostřed pak háček na zavěšení. Korouhve po celý rok zdobily vnitřek kostela a používaly se jen při pěších poutích a různých procesích. Prapory byly vyvedené v červené barvě, dole pak byly třikrát vykrojené a každé vykrojení bylo zakončené žlutým zdobným střapcem. Uprostřed praporu byl vymalován některý ze světců. Před každou vesnicí se tyto korouhve zavěšovaly na žerď a po projití osadou se zase stočily do roličky a vložily do futrálu. Nést křížek a korouhve se pokládalo za velkou čest Mašůvská pouť se slaví v období přede žněmi a tak se v malém poutním kostelíku také prosívalo i o dobrou sklizeň. Na cestu se vyšlo ještě před úsvitem. To proto, aby se do Mašůvek došlo před velkou slavnou mší. Ještě ten den odpoledne se poutníci vraceli zpět domů a to jak jinak, než zase pěšky. Dojemná pak byla rozlučka s poutníky, konající se před morašickým kostelem. V té době také lidé většinou soukromně hospodařili na svých polnostech. Prvořadým úkolem proto bylo zaopatřit dobytek, který byl častokrát hlavním zdrojem příjmu. V padesátých letech minulého století byla dlouholetá tradice mašůvských pěších poutí našich dědů a otců přerušena nastupujícím komunistickým režimem a ty na téměř půlstoletí ustaly. Zůstaly jen v nostalgických vzpomínkách mnoha pamětníků. Ještě v 60-tých letech minulého století se do Mašůvek jezdívalo autobusy a posléze pak osobními auty. Ale to již nebylo ono. Vytratila se totiž atmosféra, která při těchto putování vládla a o které naši předci tak barvitě dokázali vyprávět. Až po roce 1989 došlo k uvolnění napjaté situace mezi státem a církvi a již nic nebránilo tomu, aby se tradice pěších poutí začaly pozvolna obnovovat. Trvalo však ještě nějaký čas, než se několik občanů Morašic rozhodlo, že tuto kdysi významnou tradici obce znovu zavede a obnoví. Psal se rok 2004, když se tři morašičtí poutníci připojili k hostěradický a míšovickým. Ti putování do Mašůvek obnovili již v roce předešlém. Podle tradice našich dědů a babiček jsme šli pěšky. Poutní zvyklosti zavedené našimi předky jsme se snažili co nejvěrněji zachovávat. Některé polní cesty byly za půlstoletí rozorány, jiné zůstaly naopak nedotčeny. Do Mašůvek v dnešní době putujeme nejkratší možnou cestou, která se z větší části kryje s původní trasou poutě. Pěší pouť měří něco přes 19 km a i s četnými přestávkami se vycházkovým tempem jde necelých šest hodin. Pouť zajisté zvládnou i méně zdatní chodci. Tímto rokem se tedy opět začala psát novodobá historie pěších poutí morašických občanů do Hlubokých Mašůvek a letos jsme tam šli pěšky již počtvrté. ***

ČLOVĚK DNEŠNÍ DOBY JE POHODLNÝ A JIŽ NERAD NĚKAM PUTUJE PĚŠKY Naše generace žije v době, které s pýchou říkáme moderní, oplývající vyspělou technikou. Doprovází ji však často samý spěch a shon. Spousta lidí dnešní doby je nespokojená snad se vším a neustále přitom láteří, že na to či ono nemají čas. Je to paradoxní, neboť jsme ze všech stran obklopeni spoustou „špičkové techniky“ o které se našim předkům ani nesnilo. Tyto „vymoženosti moderní doby“ nám mají uspořit čas, který pak mnozí beztak promrhají u televizních seriálů a zábavných pořadů. Dnešní domácnosti jsou velice dobře a moderně zařízené. Někteří jsou na to dokonce pyšní! Každé technické zařízení však žádá obsluhu, a když se porouchá tak zase opravu. Každá obsluha si zase vyžádá nějaký čas. V důsledku pak zjišťujeme, že nejsme pány svého času, ale otroky všech těch potřebných vymožeností, které beztak budou jednou k nepotřebě a na obtíž. Nejspíš skončí pohozené v morašickém Kauflandu, jak hrdě nazýváme smetiště poblíž Salaše. Naše babičky a dědové neměli ani polovinu toho co dnes máme my, a přesto žili šťastněji. Měli na to velice jednoduchý, životem prověřený recept. Tvrději než my pracovali, ale žili o hodně skromněji. Vše dělali s velkou rozvahou. Volný čas dokázali náležitě využít a vážili si ho jako nejcennějšího pokladu. Přiznejme si však také, že většina z nás neumí s časem dobře hospodařit. Neustále kolem sebe slyšíme mnoho stesků a nářků, jako kdybychom byli ti nejubožejší z ubohých, a přitom podle různých statistik patří náš národ mezi 5 % nejbohatších lidí na této planetě. Tuto skutečnost si ale jaksi nechceme připustit. Zvykli jsme si láteřit téměř na všecko. Nářky typu: každý den jsme neustále ve stresu, ráno musíme brzy vstávat, cesta do práce a z práce nám zabere spoustu času a doma již pak nic nestihneme udělat, z práce se navracíme až pozdě večer, ulice jsou věčně ucpané osobními auty, na křižovatkách samá červená a u benzínek jsme museli čekat až se na nás dostala řada, navečer jsme již ze všeho zmožení a k smrti utahaní, v našem je malý sortiment a vše musíme kupovat jinde… , jsou slyšet neustále. Paradoxem všeho je pak následující holá skutečnost. Mnozí z nás si vyjedou na odpočinkovou dovolenou za teplen a koupáním na jih ke Středozemnímu moři, celý rok se uskromňují a šetří korunku ke korunce, aby svůj sen realizovali. Neváhají podniknout strastiplnou cestu, kde je zcela jistě potkají výše uvedené nepříjemnosti a stresové situace při kterých budou opět jen láteřit a nadávat. Když se pak „odpočatí“ vrátí domů, tak si pak zase stěžují, že tam kde byli, měli takové horko, že od 11.oo do 16.oo hodiny u vody stejně v tom vedru a pražícím slunci být nemohli a koupali se jen několik hodin denně. Hektická doba, konzumní způsob života, který jsme přijali po politických změnách na konci minulého století, a honba za ziskem nás neustále stresuje. Na druhé straně je také pravda, že bez mnoha útrap každodennosti bychom ani nedokázali ocenit co je to přepych tekoucí vody, jaké je to pohodlí když máme všude elektrický proud a zemní plyn a mnohé jiné věci, které již pokládáme za samozřejmé a neodmyslitelné a když nám vypoví službu, tak jsme bezradní a zoufalí. Hledíce v televizi na žebrajících a zubožené africké děti, si daleko více dokážeme cenit dostatku až přepychu, ve kterém my žijeme. Hledíce na válkou zmítané oblasti a teroristické počiny hrstky fanatiků, si uvědomíme, jaké to máme velké štěstí, že máme mír a klid v naší zemi. Jak říká jedno přísloví. „Každý svého štěstí strůjce“. Každý z nás přirozeně touží po spokojeném žití, ale málokdo si to dokáže zařídit. Kdo má však sestaven takový žebříček hodnot, v jehož čele nejsou jen samé materiální věci, kdo má určitý cíl, kdo je silný, má pevnou vůli, tak dokáže mnohé ve svém životě změnit k lepšímu. Takový člověk si může snadno říct a realizovat například toto: „Právě dnes chci prožít neopakovatelný pohodový den, na který se jen tak nezapomíná. Nechci nikam spěchat. Chci být pánem svého času, chci být obklopen přírodou, chci se ponořit do myšlenek a duchovna, jít krajinou s partou stejně smýšlejících lidí za určitým cílem a přitom si povídat různé životní příběh a mezi lány zrajícího obilí naslouchat zvukům přírody

a hlavně vlastní silou doputovat tam, kam bych za půl hodiny pohodlně dojel svým osobním autem.“ Když se opět morašičtí poutníci po mnoha letech vydali pěšky do Mašůvek byli tři. Jednou z poutnic byla také starostka obce. Doufali jsme, že se k nám postupně přidají další morašičtí občané, potomci těch, kteří nespočetněkrát kráčeli polními cestami za svým každoročním cílem. Mnozí nám slíbili, že za rok s námi půjdou také, ale dosud tak neučinili. Někteří se vyslovené nabídce jen pousmáli, jiní ji kategoricky odmítli se slovy: “Jít tak daleko se mi nechce“. Letos se píše rok 2007 a my se rozhodli, že morašické občany oslovíme vymožeností doby, internetem. Vyzvali jsme je, aby se k nám připojili a šli s námi. Ze strany morašických však o pěší pouť do Mašůvek nebyl projeven pražádný zájem a tak jsme tam po vzoru našich předků opět putovali zase jen ve třech. Z hostěradickými a míšovickými poutníky již tvoříme sehranou partu a letos nás bylo celkem 9. Hlavně míšovičtí poutníci citelně omladili. S Jiřím LUDVÍKEM šli i jeho dva zvídaví a energií čišící kluci. *** POUČNÉ SETKÁNÍ S JEDNÍM POUTNÍKEM PO MNOHA LETECH Ve svých rodných Morašicích jsem prožil již více jak půlstoletí života. Znal jsem všechny Morašické, kteří tu žili, co mi jen paměť sahá. Znám i současné osadníky. Bohatý a plodný život se tu kdysi odvíjel a odvíjí se i nadále. Jen přijde člověku tak trochu líto když slyší, jak mnozí z žijících pamětníků s radostí a živě vyprávějí, jak v dobách jejich mládí bylo a konalo se to, či ono a jak mašůvské pěší poutě byly okořeněny mnohými zajímavými a nezapomenutelnými zážitky. Jejich synové a vnuci dnes naopak v této souvislosti, nemají, o čem by svým potomkům vyprávěli. Doba se za těch padesát let výrazně změnila to je jisté. Člověk však také zpohodlněl. Odvykl si chodit pěšky. Spoléhá jen na to, že ho všude tam kam jen chce, doveze jeho osobní auto. Napadl mě jeden postřeh z jednoho nečekaného setkání. Není to tak dávno, co jsem po mnoha letech potkal jednoho svého známého. Člověka moudrého, který si nikdy nestěžoval a měl vždy dobrou náladu. Kdysi také chodíval na různé pěší poutě. Později pak s partou lidí do přírody, aby se tam odreagoval. Vídával jsem ho chodit svižným tempem. Nyní mu již táhlo na osmdesátku. I v tomto věku sršel životními moudrostmi jako před léty. A přece byl trošku jiný. Poprvé jsem u něho zaslechl, jak si postěžoval a to když jsem mu dovyprávěl příběhy a zážitky z cest a svých putování. On mi na to tesklivým tónem odpověděl toto: „Milý příteli, ještě před pár léty jsem v pohodě a rád ušel přes 25 kilometrů. Dnes je vše jiné a já bych tak chtěl, ale nejde mi to!“ Bylo mi ho líto. Chtěl jsem ho trochu povzbudit, a proto jsem mu vzápětí odpověděl: „Však Vy na tom ještě nejste zas tak špatně. Já znám téměř o půl století mladší lidi, než jste Vy, kteří by 25 kilometrů jistě hravě ušli, ale nechce se jim. Ti jsou na tom ještě hůř než Vy! Věřte mi.“ On se mé odpovědi s chutí a hlasitě zasmál. Tím mi dal očividně najevo, že jsem ho potěšil a již radostným tónem mi odpověděl: „Ty máš plnou pravdu. Hůř je na tom člověk, který nechce, jak ten co nemůže.“ Rozloučili jsme se a já se za ním ještě několikrát ohlédl, než mi pomalým, ale přesto ještě jistým krokem zmizel za rohem domu. Inu věk nedokážeme zastavit a na každém z nás se jednou nějak podepíše, toho si můžeme být jisti. S přibývajícím věkem pomalu ale jistě ztrácíme svobodu pohybu. ***

JAK PUTUJEME DO HLUBOKÝCH MAŠŮVEK DNES Cestou do Mašůvek se modlí všechny růžence. Tak to po cestě činili naši předci a tak to po jejich vzoru tradujeme i my, poutníci současní. Mezi jednotlivými růženci zbývá mnoho času na povídání a pozorování okolí. Když tak poutním tempem, majícím daleko do spěchu, procházíš tou krajinou, kterou důvěrně znáš již od svého útlého dětství, tak je ti dobře a máš hřejivý pocit na duši. Myslíš si, že ji znáš dokonale, že znáš každý detail v ní. Když za zpěvu ptáků kráčíme polní cestou k dunajovickým vinohradům, nebo procházíme mikulovickým ovocným sadem zrajících třešní, či dojdeme k lesu, kde začíná mašůvský katastr a rozhlédneš se po krajině, tak ji vidíš úplně z jiného úhlu, než jsi ji zvyklý vídat. Najednou zjistíš, že ten svůj rodný kraj vlastně zas tak dobře neznáš, jak sis myslel. Zjistíš také, že na všechno máš o hodně více času. Není to ten letmý pohled z okna jedoucího auta. Najednou v té krajině objevíš mnoho krásných zákoutí, dříve tvému oku skrytých. Uvidíš ji z pohledu poutníka, který se na chvíli pozastaví, opře se o svou poutnickou hůl s ozdobně tvarovanou dřevěnou rukojetí vykládanou reliéfem kříže z mahagonového dřeva a zakončenou ozdobnou hlavicí ze žlutého kovu. V kovovém ozdobném konci je prohlubeň a v něm kolem dokola si můžeš přečíst tento nápis psaný švabachem: „Poutníci od svaté Anny z Morašic“. Poutnická hůl je ozdobena také znakem obce Morašic. V rukojeti je zasazen medailonek s reliéfem Panny Marie a také jeden perleťový knoflík se středovou prohlubní a čtyřmi dírkami. Dlouhá léta ležel ztracen v půdě před hospodou u Číhalů, než jsem ho objevil při jednom kopání díry pro máji, kterou jsem v dobách svého mládí každoročně se svými vrstevníky v předvečer poutě, či posvícení hloubíval. Takovýto nalezený poklad byl pro většinu mladíku věcí bezcennou. S myšlenkou, že se mi jednou bude k něčemu hodit, jsem ho strčil do kapsy a doma pak dobře uschoval. Knoflík měl zajisté také svou minulost. Kdyby tak jen mohl hovořit. Nejspíš by asi pověděl toto: „Zdobíval jsem košili jednoho morašického mládence, který jednoho léta kopal díru pro máji. Při výkopu díry se trochu více rozmáchl. Nit, kterou jsem byl přišit, se přetrhla a já zapadl někam mezi hlínu a písek. Mládenci přestali kopat, Tenkrát jsem něco znamenal. Perleťový knoflík u košilky jen tak někdo neměl. Dlouho mě pak hledali, ale nenašli. Starostlivá máma pak tomu mládenci místo mě jistě přišila na košili knoflík jiný. To proto, aby se o pouti zalíbil jedné ze sličných morašických děvčat. Pak jsem byl ještě několikrát vykopán a spatřil světlo měnícího se světa. Uviděl jsem také spoustu neznámých tváří morašických mládenců. Po mnoha letech, když opět parta mladíků kopala díru pro máji, jsem v jednom okamžiku zahlédl jednoho mladíka. Jako by z oka vypadl tomu, jehož košili jsem kdysi zdobíval. Byl to zajisté jeho syn. Tak moc jsem si v tu chvíli přál, aby mě spatřil, zvedl mě a oprášil. Vždyť jsem patřil jeho otci! Nechci být opět zašlapán do země! K mé lítosti jsem však opět skončil v jámě. Poté jsem byl ještě mnohokrát vykopán, zase vhozen zpět do jámy a zašlapán. Až zas po mnoha letech mě jeden mladík, kterého jsem vůbec neznal, našel. Zvedl mě, oprášil, strčil do kapsy a uschoval. Nevěděl jsem, co bude se mnou dál. Je jiná doba, říkám si. Takové knoflíky již nikdo nenosí a já bych ještě tak rád byl ozdobou. Vždyť právě pro to mě z perletě zhotovil jeden morašický knoflíkář. Až jednoho dne mě nový majitel vzal a k mé radosti rozhodl, že i když jsem tak starý, tak ozdobou budu a ne ledajakou. Zasadil mě do poutnické hole a já ji Morašickým od té doby s velkou pýchou zdobím.“ Již mnoho poutníků v Mašůvkách a také mnoho kněží tato poutnická hůl, patřící Morašickým, zaujala. Vždy když se nás někdo zeptá, odkud jsme přišli, stačí jim ukázat naši hůl s černým nápisem. Místní farář Miloslav ČAMEK podle této hole naši skupinku poutníků již bezpečně pozná. Právě minulý rok jsme od něho zaslechli tato slova uvítání: „Poutníci z Morašic právě dorazili, vítejte u nás v Mašůvkách“. Opřený o svou poutnickou hůl, se můžeš na chvíli pozorně zahledět do krajiny. Obrys Pálavy s bílými vápencovými skalisky je překrásný při pohledu od dunajovických vinohradů. Od

mašůvského lesa je Pálava vidět také. Když se tam na chvíli zahledíš do malebného kraje, tak v dáli na horizontu zahlédneš ocelový stožár vysílače mobilního telefonu. Ten vysílač je tak malinký, sotva viditelný a stojí na kopci nad obcí Kadov. Tuto skutečnost jsem oznámil oběma klukům LUDVÍKOVÝM, kteří se již několikrát ptali, jak daleko to do Mašůvek ještě je. Kluci zvědavě pohlédli na vysílač. Očividně je potěšilo, jak dobří jsou poutníci a že již ušli takovýto kus cesty. Vždyť právě oni bydlí nejblíže tohoto vysílače. Na severním horizontu od lesa ještě zahlédneš běhařovický kostel s vysokou bílou štíhlou věží. Tento kostel je důležitým orientačním bodem v krajině. Je vidět ze širokého a dalekého okolí. Zahlédli jsme ho po cestě již jednou, když jsme přicházeli k Mikulovicím a za chvíli ho uvidíme znovu, až projdeme mašůvským lesem. Při průchodu mikulovickým sadem se před námi rozprostře velká kotlina, zaleskne se temně modrošedá hladina výrovecké přehrady. Na jižním horizontu jsou vidět panelové domy přímětického sídliště. Také věže blízkého města Znojma na chvilku zahlédneš. Z mikulovického sadu je asi nejkrásnější pohled na tento kraj. Je tu také malý rybníček s rákosím, ve kterém se v klidu prohání rodinka divokých kačen. Naše přítomnost je nijak nevyrušila. Mají tu svůj malý svět a nalezli tu domov. Když je nevyplašíš, tak jen na okamžik zpozorní. Kačer zakejhá a dál si nerušeně pod vodou hledají svůj příděl denní potravy. Severní břeh výrovecké přehrady tvoří hráz porostlá rákosím, která se táhne až k obci Plaveč. Je na ní vyšlapaná pěšinka a po ní naše procesí každoročně chodívá. Naši předci tudy nechodili. Žili v jiné době, měli jiné starosti a radosti a ani nemohli tušit, že tu jednou tato přehrada bude stát. Letos opět kráčíme po této pěšince, kocháme se výhledem na klidnou lesknoucí se hladinu, když v tom jsme nad hlavami zahlédli párek volavek popelavých. Ladně a bez hnutí křídel tito vodní ptáci kroužili vysoko nad vodní hladinou, unášeni vzdušnými proudy. V jednu chvíli jsem v rákosí, necelých 20 metrů před naší jdoucí skupinkou zahlédl další volavku. Byla zaměstnána lovem a právě si hledala potravu. Poutnickou holí jsem klukům ukázal, kdeže ji mají mezi rákosím hledat. Nechtěně jsme ji vyplašili. S křikem vzlétla a hned za ní další. Postupně jsme nad našimi hlavami v oblacích napočítali šest těchto nádherných ptáků. Jak jsme po cestě zjistili, tak oba kluci LUDVÍKOVI jsou i přes své mládí již velmi dobří poutníci. Se svým tátou Jiřím často chodí do přírody a na túry. Když jsme šli spolu do Mašůvek tak cestou spřádali plány na další dny. Hned v pondělí je prý jejich žena zaveze autem do Jaroměřic. Odtud chtějí za dva dny dojít pěšky domů do Míšovic. Kluci byli bystří a také hodně zvídaví a po cestě se nás vyptávali na mnoho věcí. Oba dva nesli na zádech malé batůžky, které si s sebou i přes varování táty Jiřího vzali. Cestou jim začaly být trochu na obtíž. Přemýšleli jak se jich zbavit a tak začali s tátou smlouvat, aby jim je chvíli nesl. Vmísil jsem se do jejich hovoru a klukům naznačil toto: „Kluci, kdysi také poutníci ve svých ranečcích nosívali do poutního místa jednu, nebo dvě cihly na stavbu kapliček a kostelíků a dělali to s radostí“. Jiří nato energicky, ale láskyplně klukům řekl. „Chtěli jste si je ráno vzít, tak si je teď neste, já vám je neponesu“. Byla to rázná otcovská odpověď. Vyřčena však byla s výchovným úmyslem, aby si kluci uvědomili, že nést břemeno nás činí trpělivějšími a vytrvalejšími. Za chvíli zas klukům začaly tlačit boty, a proto si usmyslili, že půjdou bosi. Byl teplý sobotní červencový den. Slunce pálilo, ale foukal poměrně silný vítr, takže nebylo zas tak parno, jako kdyby bylo bezvětří. Země však byla prohřátá až, až. Na chvíli jsme zastavili, kluci se zuli a asi 1,5 kilometru s radostí kráčeli polní cestou bosí a masírovali si chodidla svých nožiček. Každoročně nás po cestě do Mašůvek potká vždy několik zážitků, které stojí za zaznamenání.