OBSAH: * Aktuální, i když netradiční zamyšlení * Malý průvodce náboženstvími - závěr * 1. a 2. kolo Stezky písmáků 2013 * Karamboly na řece - pokračování * Úcta ke státní vlajce - dokončení * Junák a WAGGGS * 100 roků skautingu na Slovensku (z časopisu MÉDIUM 2013) * Junáctví v Kalendáři Junáka 1947 * Některé otázky 1. kola Stezky písmáků 2013
____________________________________________________ Junáci anebo skauti? Psal se rok 1947 a Náčelnictvo Československého Junáka vydalo brožurku, jejíž první stranu zde reprodukuji. Brožurka patří k mému skautskému pokladu, i když jsem ji získal podstatně později od „opravdového skauta“ – vždyť v roce 1947 jsem byl pouhým vlčetem a o pravý prožitek vlčáctví jsem brzo vinou bolševického režimu komunistů přišel. Ocituji, jak tehdy samo náčelnictvo Junáka informovalo veřejnost: Československý skauting Československo je zemí junáků a skautek. Každý desátý chlapec nebo děvče ve věku od 8 do 16 let je junákem nebo skautkou. Je málo států na světě, kde na 10 milionů obyvatel by připadalo 250 000 skautské mládeže. Naše skautské hnutí se nazývá Československý JUNÁK a má dvě větve, českou a slovenskou. Je to hnutí, které má už více než 35 let práce mládeže a pro mládež za sebou. Náš zakladatel prof. A. B. Svojsík navštívil už roku 1911 Baden-Powella a jeho anglické skauty a ještě téhož roku přinesl radostné poselství skautingu české mládeži. Tenkráte oba naše národy žily v nesvobodě pod útlakem rakousko-uherské monarchie. Skautské hnutí českých zemí nebylo rádo viděno a na Slovensku byly poměry takové, že vůbec nemohlo vzniknout. Porážka rakousko-uherské monarchie r. 1918 znamená rozmach hnutí. Na stromě československého skautingu vyrazila nová větev slovenská, hnutí dostává název „Svaz junáků a skautek republiky Československé“, v něm nacházejí vlídné přijetí a svobodný vývoj i skautské 1
organizace národnostních menšin. Před německou okupací dosahuje počtu 60 000. Hnutí nese od počátku r. 1939 název „JUNÁK“. Bolestnou, avšak slavnou kapitolou v historii československého junáctví je doba okupace. Bezměrné ponížení a utrpení národa je doprovozeno persekucí junáckého hnutí. 600 junáků a skautek platí neohroženou lásku a oddanost k národu a státu smrtí v německých mučírnách. Už roku 1941 je JUNÁK Němci rozpuštěn. Němci sice mohli rozpustit organizaci, ale nezničili naše junáctví. Oddíly tajně pracují dále, trpí, avšak neumdlévají v práci proti sveřepému nepříteli. Za hranicemi, zejména v Anglii se mladí Čechoslováci sdružují v nové junácké oddíly. Rok osvobození 1945 znamená mocný rozvoj československého Junáctví. Počet mládeže hlásící se do hnutí se zdesateronásobuje, roku 1946 na čtvrt milionu mladých Čechů a Slováků pochoduje pod junáckými prapory. Československé junáctví zůstalo věrno „Mezinárodnímu bratrstvu skautskému“, jehož členem jest přes 35 let. Dnes sdružuje Československý JUNÁK až na nepatrné výjimky veškerou mládež v Československu. Našli v něm útulek skauti a skautky všech náboženských a sociálních vrstev. Vláda republiky a československý lid má k junáckému hnutí důvěru a očekává od něho, že vychová státu oddané občany a neohrožené obránce vlasti. Československý JUNÁK není organizací v pravém smyslu. Je víc, je hnutím mládeže, vyrůstající z úsilí a práce mládeže. Naše junáctví je symbolem a projevem zdravého jádra našeho národa, jež odolalo všem těžkým dobám pohnuté naší minulosti, Jsme Bohu vděčni, že máme zdravou mládež, naději a příslib lepších dob. Nebudu citovat dál z brožurky, která má spolu s grafickou výpravou celkem 16 stran. Jen se v mých 74 letech zamýšlím nad tím, kam s podělo to VNITŘNÍ SMĚŘOVÁNÍ junáků a skautek junáckého hnutí, prožívajícího skautské ideály za všech těžkých dob – kde jsme dnes, kdy už je jakoby „po všech strastech“. Zbyla nám v Junáku opravdu jen úloha „hrát si se slovíčky“ tak jak „píská“ úřední šiml či jak „vane“ větřík módy? Jsou návrhy na změny, jež jsou na Křižovatce Junáka podávány jako ty pravé náměty předsněmové diskuse, skutečně ty, které podpoří vše, co junáctví ve skautském duchu tolika generacím dalo? Ano, uznávám, že jsem „staromilec“, ale nemohu uznat takové zdůvodňování, jako že redaktoři neví zda jsme junáci či skauti a proto je třeba změnit historický název hnutí. Cožpak není právě ta historická pestrost obsahu našeho skautingu příležitostí, jak vše lépe vysvětlit – tedy za podmínky, že v tomto duchu opravdu žijeme – a třeba redaktora anebo redaktorku mezi sebe pozvat? Nezbývá mi tedy než doufat spolu se sestrou Hanou Bouzkovou, jejíž text je také v tomto čísle, že delegáti Valného sněmu Junáka v roce 2014 budou moudří a rozvážní, vědomi si toho, že jsme především hnutí a nikoliv jen pouhá organizace poplatná úřednímu pojmenování. Vladislav Jech-Kamzík ______________________________________________________________________________ Z programu jednání odboru duchovní výchovy v listopadu 2013: - zhodnocení říjnového 4kurzu Orlovy 2013 - otázky pro závěr Stezky písmáků 2013
- návrhy dal. odborek se spirituál. rozměrem - příprava ODV na Valný sněm Junáka 2
k připravované odborce „Hledač Pravdy“, na které nyní Odbor duchovní výchovy spolupracuje. V dnešní době lze také vyuţít internetovou Wikipedii, tj. odkazy: http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5 anstv%C3%AD anebo http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5 anstv%C3%AD_v_%C4%8Cesku Tento přetisk uvádíme jako přípravu na zprostředkování studijních zdrojů
KŘESŤANSTVÍ Křesťanství se jako dějinné náboţenství odvíjí od historické osoby Jeţíše Krista (doba narození Krista byla s nepřesností několika let přijata jako začátek datování „našeho letopočtu“). Křesťanství vychází z Kristova učení a jeho díla spásy. Kristus si během svého veřejného působení vybral dvanáct apoštolů. Toto společenství, do jehoţ čela později ustanovil apoštola Petra, pověřil Kristus hlásáním svého učení - radostné zvěsti (evangelia) a sluţbou budoucí rozrůstající se církvi i jejím vedením. Apoštolové šířili Kristovou velmi úspěšně a křtem přijímali do církve mnoho dalších lidí. Vznikala tak stále nová společenství pod vedením apoštolů a jejích nástupců‚ v jednotě se svou hlavou Petrem a později jeho nástupci papeţi. “Křesťany“ se začali nazývat následovníci Krista - “Kristovi“ v jednom z prvních společenství církve‚ a to v Antiochii (Syrské). Křesťanství se i přes četná krutá pronásledování rozšířilo téţ v centru tehdejšího světa - Římě. Ten se časem stal centrem křesťanského světa a trvalým sídlem papeţe - hlavy katolické církve. Původní jednota byla v průběhu dějin vícekrát narušena odtrţením části křesťanů a vytvořením nových církví, s některými odlišnostmi v křesťanském učení a praxi. Vedle původní katolické církve, ke které se dnes hlásí přibliţně 21% lidstva, patří dále mezi nejstarší a největší křesťanské církve církev pravoslavná, vzniklá při rozkolu v 11. st. K pravoslaví se dnes hlásí asi 4,5% lidstva. V 16. st. se vystoupením Martina Luthera začínají formovat různé větve evangelických církví, k nimţ se dnes souhrnně hlásí více neţ 11% lidstva.. Dále bychom mohli jmenovat církev anglikánskou, adventistů sedmého dne a další. 1. Co je hlavním zdrojem našeho poznání křesťanského náboţenství? Nejdůleţitější je Bible, nazývaná téţ Písmem Svatým. Jde o dva soubory tak zvaných “knih“ Starého a Nového Zákona. Starý Zákon byl převzat z ţidovské Bible, i kdyţ se s ní zcela neztotoţňuje, zvláště svým výběrem knih. Nový Zákon byl sepsán aţ po Kristově smrti a zmrtvýchvstání a zachycuje jeho učeni a nejdůleţitější události jeho ţivota a ţivota prvotní církve. 2. Jak chápou křesťané Boha? Křesťané se obracejí k jedinému Bohu ve třech osobách. Jeţíš Kristus je druhá boţská osoba, která přijala také přirozenost lidskou. Je tedy Kristus pravý Bůh i pravý člověk. Křesťanství chápe Boha jako nejvyšší lásku, či spíše jako Lásku samu, jako zdroj a vzor všech ostatních projevů lásky. Podobně je Bůh nejvyšší Pravda, Dobro, Krása, Moc, Dokonalost, Moudrost ... 3
Bohu vděčí veškeré tvorstvo, a tedy i člověk, za svůj vznik, za svou existenci i za všechna svá dobra. Bůh má přitom k lidstvu i ke kaţdému člověku osobní, láskyplný, otcovský i mateřský vztah a přeje si, aby kaţdý člověk zde na zemi dobře ţil a jednou dosáhl plné blaţenosti v jeho věčném království. Proto se tak Bůh stal člověkem, aby nás naučil správně ţit a svou smrtí na kříţi nás vykoupil z našich provinění a stále s námi zůstává a nabízí nám svou lásku a pomoc. 3. Jak chápou křesťané člověka? Křesťané věří, ţe Bůh stvořil člověka z lásky a pro lásku. Bůh si tedy přeje, aby si jej člověk zamiloval svobodným rozhodnutím, jako zdroj svého štěstí. Jeho přáním je i vzájemná láska lidí – jeho dětí. Návodem k tomu je Boţí zákon, který člověka varuje před zlem a vybízí k dobru. Tento zákon je jednak vepsán ve svědomí kaţdého morálně nedeformovaného člověka, jednak je ve stručnosti zachycen v „Desateru boţích přikázání“. Podrobněji je pak rozveden v Bibli a v učení církve. Křesťanství učí, ţe Bůh stvořil člověka s hmotným tělem a nesmrtelnou duší, která po smrti člověka ţije dále a jednou, při vzkříšení, dostane opět tělo „oslavené“, které ovšem bude podléhat zcela jiným „fysikálním“ zákonům neţ na jaké jsme zvyklí. Přitom lidé „dobré vůle“, to jsou ti kteří se podle svých moţností snaţili ţít dobře podle boţího zákona, se budou těšit z věčné účasti na boţí blaţenosti. Ti však, kteří boţí zákon, a tedy i Boha zavrhli, budou tímto zavrţením věčně trpět, kdyţ se zdroje všeho dobra dobrovolné zřekli. Jak chápou křesťané svět? Podle křesťanského učení pochází celý svět od Boha, včetně zákonitostí světa, jeho vývoje a trvání. Jako svrchovaný Tvůrce a Pán celého světa a téţ všeho ţivého, včetně člověka, má Bůh toto všechno plně ve své moci a je přitom na všem zcela nezávislý. Člověku dal Bůh k uţívání celý jemu dostupný svět, aby ho dále zveleboval a v souladu s tím uţíval k ţivotu a svému rozkvětu. Je tedy nekřesťanský kaţdý vandalský, bezohledný poměr k přírodě, ať uţ v malém nebo ve velkém (poţadavky ekologie). Toto platí i pro mezilidské vztahy. Bůh své dílo - svět i člověka – má v lásce a přeje si, aby si lidé darů světa váţili. To znamená, aby se snaţili těchto darů stále více vyuţívat k zdokonalení vlastnímu i celé lidské společnosti. K tomu má člověk vyuţít rozumu a svobody, které od Boha dostal. 5. Co je pro křesťanský pohled zvlášť důleţité. a) Kristův ţivot, jeho učení, jeho výkupná smrt na kříţi, jeho vzkříšení z mrtvých a jeho budoucí druhý příchod na svět na konci věků. b) Církev, jako společenství ve kterém a kterým Kristus zde na zemi mezi námi dále ţije, vše oţivuje, sjednocuje a nabízí nám veškerou pomoc. c) Bible, zvláště Nový Zákon, jakoţto pramen našeho poznání Boha a jeho plánu spásy. Bible, jako nenahraditelný prostředek komunikace člověka s Bohem. Systematický výklad o křesťanství a církvi je podán v „katechismech“, obsahem rozsahem upravených podle vyspělosti těch, kterým je určen. P. Ing. Josef Kopecký Literatura: C. S. Lewis - Křesťanství Bible - Starý a Nový zákon Mircea Elidae, Ioan P. Cilianu: Slovník náboţenství (Čs. spisovatel, Praha 1993) Ivan Odilo Štampach: Malý přehled náboţenství (Sursum, Tišnov 1993)
___________________Konec Malého průvodce______________________ 4
1. kolo znalostní soutěže Stezka písmáků Svá řešení poslali soutěžící z více než 20 měst a obcí včetně Prahy a celkem jsou v opravě odpovědi na otázky 1. kola od zhruba 200 soutěžících.
2. kolo soutěže ve znalosti Bible „Stezka písmáků” se koná dne 17. listopadu 2013 v Praze 5 – Malvazinkách, Peroutkova 57 ve sboru Církve adventistů s. d. (http://www.malvazinky.zde.cz/). Od 8:30 hod probíhá registrace pro všechny, kdo se do 2. kola kvalifikovali. Soutěž bude zahájena v 9:30 hod a skončí zhruba v 15 hodin téhož dne. Doprava: metrem do stanice Anděl, dále z autobusového nádraží „Na Knížecí” autobusem č. 137, výstup ve 4. zastávce „Urbanova”, budova sboru je přes ulici. Během opravování soutěžních listů proběhne beseda s doprovodnými osobami.
KARAMBOLY NA ŘECE – 7. část F. J. Stropek – Bobr
Jaro se ohlásilo aprílovým počasím, za klubovnou rozkvetly podběly a my opět otevírali řeky. Vodácký oddíl Kotva uţ byl kompletní a čítal čtyřiadvacet plavčíků. Pardon, to bych urazil deset zdatných chlapců, kteří se uţ pyšnili hodností kormidelníka. K plavčíkům se počítali jen háčci, kteří plnili pokyny kormidelníků a byli šťastni, kdyţ jim na chvíli svěřili řízení lodi. My vedoucí jsme to chválili a dokonce i důrazně doporučovali, kdyţ se k tomu některý z kormidelníků neměl. Výcvik háčků na kormidle byl nesmírně důleţitý, protoţe i oni musí v nutném případě kormidelníka zastoupit. Měli jsme před sebou tři měsíce příprav na putovní tábor a posádky Racků, Kormoránů a Delfínů pod vedením vedoucích plnily úkoly, které jim byly svěřeny. V prvním týdnu července nás konečně odváţel autobus s vlekem k Sušici na zlatonosnou Otavu. Mířili jsme však trochu výš proti proudu do tábořiště Annín. Rychle jsme vynosili bágly i oddílové vybavení a vysvobodili z popruhů kanoe v přívěsu. Hoši zamávali šoférovi, který s autobusem zmizel mezi stromy a pustili se do stavby stanů. Na tábořišti se střídaly různé skupiny kanoistů, protoţe většina z nich tam nestanovala a pouze odtud zahajovala plavbu. Dva dny pobytu na annínském tábořišti jsme zvolili proto, abychom chlapce obeznámili
s dlouhým úsekem peřejí, kde vyčnívaly z vody různě velké balvany. Bylo to nejnebezpečnější místo naší cesty po Otavě. O tom jsme se přesvědčili hned první den odpoledne. Postávali jsme na břehu a sledovali odjezd nějaké vodácké skupiny mladíků a dívek. Jejich kanoe se začaly nořit do peřejí a bylo slyšet pokřiky i tlumené zvuky nárazů o balvany. Poslední kanoe, v níţ seděl na kormidle vytáhlý mladík, se stále nehýbala z místa. Hoch uklidňoval dívku, která měla zjevně obavy. Konečně odrazili od břehu a dívka na háčku snaţivě zabírala pádlem. Dojeli k prvním balvanům, kde náhle přirazili k největšímu z nich bokem.
5
Prasklinu jsme pouze zalepili zvláštní lepící páskou, kterou nám půjčil kamarád. Tady tehdy nebyla na trhu a jemu ji poslali příbuzní ze zahraničí. Bez problémů jsme překonali jezy v Sušici, pak jsme podjeli ţelezniční most a zakotvili nad malým jezíkem. Kdyţ jsme se utábořili, mohl jsem vybalit lepicí soupravu a dát se za asistence ochotných pomocníků do záplatování kanoe.
To bylo špatné, protoţe proud vody se vhrnul do lodi a dvojice z ní vypadla. Drţeli však loď a snaţili se ji dotlačit ke břehu, který byl naštěstí velmi blízko. Kdyţ se kanoe odlehčila, snadněji s ní manévrovali. Přiběhli jsme jim na pomoc a vytáhli jsme trosečníky z vody. Kdyţ je loď zaplněná vodou, musí se nejdříve obrátit břichem nahoru a pak vylít vodu zvednutím z jedné a pak z druhé strany. Násilné vytahování zaplavené lodi by ji mohlo zlomit. Několik našich hochů brzy vyprázdnilo loď a vynesli ji na břeh. Vykoupaní vodáci nám děkovali a vybírali z lodi zbytek vody. Pak oba otevřeli bágly a odběhli se převléct. Zasmáli se svému karambolu, a kdyţ znovu nasedli do lodi, byli uţ klidnější a podařilo se jim šťastně proplout mezi prvními balvany. „Šťastnóóóu cestúúúú!!“ volali na ně chlapci, dokud nám nezmizeli za zákrutem. „Udělat se“, jak říkají vodáci, k vodačině patří a asi kaţdý si tímto křtem musí projít. Druhý den ráno uţ isme měli vše sbaleno a rozloţeno na dna kanoí. Ještě jsme zkontrolovali, zda jsou bágly dobře připevněny, aby při nějaké nehodě neodplavaly. A pak to začalo. Jedna za druhou proplouvaly kanoe peřejemi. Chlapci se opravdu drţeli a jen s nějakým tím ťuknutím nebo otřením o balvany všichni zdárně zdolávali nebezpečnou část řeky. Vedoucí Máša jako obvykle jel vpředu konvoje, uprostřed pádloval Buko a já opět na chvostu vše uzavíral. Uţ jsme s háčkem viděli konec peřejí, kdyţ příď kanoe silněji škrtla přídí o poslední balvan, který jen nepatrně čněl z vody. Ostatní lodě postávaly u břehu a čekalo se jen na nás. Opřeli jsme se do pádel ale najednou jsme zpozorovali, jak se do kanoe valí voda, aţ ji úplně zalila. Nezbylo neţ vyskočit do vody, plavat a strkat loď ke břehu. Vyházeli jsme bágly a několik chlapců nám pomohlo vylít z lodi vodu a vytáhnout ji nahoru. Začali jsme loď prohlíţet a zjišťovat, proč se potopila. Brzy jsme objevili příčinu. Oddíl měl jen deset lodí, proto jsme si dvě na poslední chvíli vypůjčili od kamarádů. A právě ta moje nesla stopy četných oprav. Pod jednou velkou záplatou se nárazem o kámen obnovila nedobře utěsněná prasklina, kudy voda do lodi pronikla. Měli jsme s sebou soupravu na opravu laminátové lodě, ale tady nebyl čas ji pouţít.
Prohlídku města jsme neměli v plánu, jen jsme tam udělali malý nákup, především čerstvého pečiva a ovoce. Hned druhý den jsme zamířili k jezu pod hradem Rabí. Legendární hrad, kde Ţiţka přišel o oko, nás překvapil svou mohutností i zachovalostí. Dlouho jsme se tam však nezdrţovali, protoţe do dalšího tábořiště u Hydčic bylo ještě dost daleko. Dopluli jsme tam pozdě odpoledne a všichni nadšeně jásali nad hezkým místem u dlouhého jezu, který šikmo přetínal řeku. Nebyl nebezpečný, hoši se tam mohli koupat a pod jezem, kde se bělaly nánosy drobného kamení, se čvachtali v průzračné vodě a brodili se aţ na druhý břeh. Všude kolem se rozprostíraly lesy a nebylo ideálnějšího místa k táboření. Pobývali jsme tam dva dny ke spokojenosti všech členů oddílu. V připraveném programu nechyběla návštěva zříceniny hradu Prácheň. Stával na vysokém návrší a býval významným střediskem Prácheňského kraje. Kdyţ jsme dorazili na místo, našli jsme jen malé zbytky kdysi slavného hradu. Hoši je prolezli bez velkého zájmu, ale daleko více je zaujal nedaleký kostelík sv. Klimenta, který byl otevřený. Mohli 6
jsme v něm strávit čtvrthodinku tichého jen málo znatelné valy. Sestoupili jsme boční rozjímání. stěnou k Březovému potoku vlévajícímu se do Krásné tábořiště jsme opouštěli neradi, ale Otavy. Hledali jsme tam zajímavou historickou puťák je puťák, bylo třeba jet dál. Hned pod památku – kamenný Ţiţkův mostek. Byli jsme jezem jsme překonali peřejnatý úsek a voda nás překvapeni, ţe vlastně nikam nevede a potok uţ bystře hnala k Horaţďovicím. Projíţděli jsme pod ním neteče. kolem Střeleckých Hoštic a před Katovicemi Čekala nás ještě dost dlouhá cesta aţ jsme přirazili k levému břehu, abychom se tady k soutoku Otavy s Blanicí, kde jsme tábor utábořili na jednu noc. Stihli jsme vystoupat na ukončili. Všichni na něj dlouho vzpomínali, Kněţí horu, na jejímţ vrcholu stávalo kdysi neboť Otava je opravdu krásná řeka s čistou významné keltské hradiště. Nalezli jsme však vodou a je radost po ní plout. = pokračování příště = „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ (T.G. Masaryk – 14.12.1935) Jiří Čejka – Péguy ŘSV
ÚCTA K VLAJCE Několik poznámek k zamyšlení – závěr. Vybral jsem a předložil k zamyšlení několik základních a zásadních bodů z příslušného zákona, aby bylo možno posoudit, jaké jsou zákonem stanovené předpisy a jaká je skutečnost a praxe, k níž mlčí nejen veřejnost, ale především státní orgány a sdělovací prostředky všeho druhu. Dodnes máme stále ještě možnost místy pozorovat zvyky zavedené v minulosti, totiž používání různých mávátek při slavnostních příležitostech. Taková papírová mávátka jsou často ve formě státní vlaječky nebo praporku. Po slavnosti se pak taková mávátka ocitají na zemi či na smetišti, lidé po nich šlapou a nikoho to nezajímá. Snad si ani neuvědomují, že šlapou po státním symbolu. „Stalo se módou sezóny …“ (jak zpívá Jiří Suchý) sportovního utkání či sportovní soutěže. Nikoho nezajímá, že se to podle zákona nesmí; zům sportovních soutěží (např. lehkoatletických) dodat (často hodit před ně na zem) státní vlajku, do které se oni zahalí a za jásotu diváků třeba obíhají čestné kolo. Vidím-li při sportovních televizních přenosech státní vlajky kteréhokoliv státu (týká se i sportovců z USA, i když víme, že v USA je velká úcta ke státní vlajce) válet se na zemi nebo do nich zahalené upocené sportovce, kladu si otázku, k čemu to všechno je a kam lidstvo spěje? Jakou vazbu mohou mít či mají lidé (sportovci i fanoušci) k životním hodnotám, jakou mají úctu a jaký vztah ke své zemi, chovají-li se takto k jednomu z jejích hlavních státních symbolů? Možná si to ve chvílí určité euforie z vítězství ti sportovci sami ani neuvědomují a docela jim rozumím a snad je i chápu, i když s jejich jednáním nemohu souhlasit; utkání v kopané či v hokeji (a nejen tam) zdobí tváře či čela nebo paže státní vlajkou nebo se dokonce do ní zahalují; ičkový tenista nastoupil v dresu upraveném v podobě naší státní vlajky a říkal jsem si, je-li něco takového vůbec možné; a doklady deformace a narušení úcty k vlajce jako státního symbolu přenášejí do celého světa; proti jehož činnosti jednotlivec či skupina protestuje. Ale toto je možná přece jen o něčem jiném. Mohl bych pokračovat. Jsem si jist, že dnes každý (včetně mě), kdo má k podobným konáním a projevům výhrady, komu se takové jednání nelíbí a kdo současný stav kritizuje, bude většinou za svůj názor kritizován a považován za nenormálního člověka, vymykajícího se současnému chápání společenské zábavy (už starořímská chátra požadovala „panem et circenses“ – chléb a hry) a vymykajícího se a nepatřícího do současné společnosti. Vždyť přece se to děje všude na světě ve všech civilizovaných zemích, proč by to mělo někomu vadit? Tolerují to politici, státní úředníci,
7
právníci, policie, sdělovací prostředky a vět-šinou a s velkou ochotou i současné celebrity (či přesněji spíše jen kvazicelebrity). Téměř všichni z nich využívají i takových příležitostí ke svému zviditelnění. Můžeme se ptát, zda jsme něco ve výchově mladého člověka nezanedbali? Dvacáté století ukázalo na slabiny socialistické společnosti a zřejmě i sociálního státu, abychom po přechodu do jednadvacátého století neustále pociťovali nedostatky a problémy nejen s jistými trvalými potížemi přežívajícího sociálního státu, ale i přetvářené kapitalistické společnosti a liberálně-tržního hospodářství. Špičkoví sportovci, kteří zneuctívají státní vlajku své země tím, že se do ní zahalují a zacházejí s ní jako s kusem hadru nebo s onucí (i když si to neuvědomují a myslí si pravý opak), jsou dnes vzorem pro mládež celého světa. Někteří se v poslední době dokonce přesouvají do jiných zemí a světadílů, zříkají se své původní státní příslušnosti, ve které vyrostli a byli vychováni, a osud jejich původních třeba i hlady trpících spoluobčanů je nezajímá. Je jim zcela lhostejné, kterou státní vlajku nosí, který stát reprezentují a kam vlastně patří. Hlavně, že sami vítězí a jsou hmotně velmi dobře zajištěni. Tytam jsou autority minulosti. Dnes není snad ani není nutné umět dobře a správně číst a psát (spisovné řeči a pravopisu se věnuje minimální pozornost, jak dokládají např. některé výstupy českých sdělovacích prostředků všeho druhu) či domluvit se některým světovým jazykem, dnes je důležité vybudovat si osobní image, za který se inkasují velké peníze. Bulvární tisk, reklamy a soukromě televize tomuto obchodu slouží a podporují ho. Bohužel, ostatní sdělovací prostředky se tomu přizpůsobují. Proč by lidé včetně mladé generace měli ctít státní vlajku a státní symboly vůbec, když z toho přece nic nekouká a žádné peníze jim to nepřinese. A přece nebo právě proto se do podobných problematických a často nesmyslných aktivit mnozí mladí lidé ženou. Nechápou, že „povolaných“ jsou statisíce či milióny, ale „vyvolených“ jen jednotlivci či nejvýše desítky. Očekávání jsou velká, zklamání pak ještě mnohem větší. Před druhou světovou válkou a krátce i po ní ještě bylo vzdávat státní vlajce čest samozřejmostí. Státní vlajka se obvykle nosila v čele průvodu a my skauti, pokud jsme stáli na chodníku, jsme stáli v pozoru a zdravili ji skautským pozdravem. Policie a četnictvo, stejně jako vojáci salutovali, muži smekali klobouky nebo čepice. To bylo v době, kdy byly i pohřby organizovány třeba z domu smutku či z kostela. Pohřebnímu vozu s rakví se také vzdávala čest. To už dnes nikdo snad ani netuší. Tak proč stát v pozoru a vzdát čest státní vlajce a proč vůbec s ní slušně zacházet a vážit si jí? Naštěstí vše ještě zcela nepominulo a stále ještě existuje řada slavnostních příležitostí, při nichž se čest státní vlajce vzdává. I to má veřejnost možnost vidět při přímé účasti nebo v televizi. Otázkou je, s jakými pocity takový projev úcty vnímá veřejnost, nejde-li právě o oslavu zisku zlaté olympijské medaile či titulu mistra světa. Počátek všeho toho nedobrého, na co se pokouším zde poukázat, je ve znevážení skutečných autorit – skutečných osobností. Dnes je snadné získání veřejného označení celebrita. Tak se dnes říká těm, kteří jsou veřejností či spíše jen částí veřejnosti považováni za významné osobnosti – VIP jedince. Kdekdo se za ně vydává a je často sdělovacími prostředky všeho druhu podporován. K tomu přispívá nedostatek kvalitní výchovy v rodině a škole a v neposlední řadě právě neúcta a znehodnocení státních symbolů včetně státní vlajky. Samostatnou kapitolou jsou politici a veřejní činitelé. Ale to už je jiná kapitola. Jak jsem naznačil, v podstatě jde o celosvětový problém, jakkoliv probíhající v různých zemích a státech v různém rozsahu a na různé úrovni. Světové skautské hnutí je hnutí, které svými idejemi a svým výchovným programem nabízí pro současnost i budoucnost jedno z možných řešení tohoto celosvětového problému a navrhuje cestu a způsob, jakými by se lidstvo mělo ubírat. Bude tato nabídka využita? Není jediné, které tak ku prospěchu lidstva činí. Roudnice nad Labem, září 2013
8
Holandska, které za nás příspěvky uhradily. Bylo by nevděčné v době, kdy takovou pomoc uţ nepotřebujeme a potřebují jiní, a my máme pomáhat druhým, odcházet s tím, ţe se WAGGGS orientuje na země, kde je pomoci třeba. Výchova dívek potřebuje něco jiného, neţ výchova chlapců. A vést dívky k zodpovědnosti a samostatnému rozhodování není ani u nás přeţitkem. Dívčí specifika se lépe prosazují v organizaci dívčí neţ koedukované. Takţe argument, ţe ve výchově WAGGGS směřuje jinam neţ WOSM bych povaţovala za přednost, ne nedostatek. Otázky násilí na ţenách a nerovnoprávnosti ţen v zaměstnání, politice i mzdách se zdaleka netýkají jen rozvojových zemí. Navíc způsob vedení WAGGGSu se dost liší od formálního a úřednického postoje WOSMu – zaţila jsem oba způsoby. Naše skautky jsou hrdé na to, ţe mají právo pouţívat trojlístek, který jako znak patří WAGGGSu. Historie, tradice, naše významné osobnosti spjaté s dívčím skautingem nejsou minulostí, na ně navazujeme i dnes a bez nich bychom se mohly ocitnout ve vzduchoprázdnu. V Polsku i na Slovensku se řešil stejný problém a vystoupení z WAGGGSu bylo v obou skautských organizacích zamítnuto. Rozhodujte tedy uváţlivě, zvlášť ve věcech, které se nedají v budoucnu zvrátit a napravit. Nerozhodujete jen za sebe, ale i za další generace skautek.
K našemu členství ve WAGGGS Především bych chtěla zdůraznit, ţe jsme zakládajícími členkami této světové organizace. Členství v ní nám nikdy nebylo zrušeno, jen přerušeno v dobách zákazu za totalitních reţimů. V roce 1990 na Světové konferenci v Singapuru, kde se za nás účastnila sestra Vlasta Macková, jsme byly uvítány jako zakládající členky. Proto jsme také nemusily měnit slib. Udělaly jsme to dobrovolně, abychom neměly slib odlišný od bratrů. Kdyţ se měl měnit slib světlušek, znovu jsme byly upozorněny, ţe právem a výsadou zakládajících členek slib měnit nemusíme. S přijetím do WAGGGSu jsme tedy nikdy problém neměly. Bylo by velmi neuváţené se této cti a výsady vzdát. Je to něco, co se nedá koupit, ani vynutit a posléze ani znovu získat. A mysleme na další generace, které by nám mohly rozhodnutí odejít z WAGGGSu vyčítat. Také jsme měly tu čest, ţe sestra Vlasta Koseová byla před válkou členkou světového výboru, po válce dokonce místonáčelní. (Náčelní tehdy byla Lady Baden-Powellová.) Po roce 1990 nám WAGGGS velice pomáhal, a to nejen hmotně kdyţ jsme dostali psací stroje, papír na tisk našich příruček, ale i radami a semináři a anglickými jazykovými tábory (Gold, pak Czech Mates v letech 1991 - 2003). V letech, kdy jsme nemohly platit příspěvky do WAGGGSu z devizových důvodů, byly to naše sestry z Lucemburska, Velké Británie a Hana Bouzková ŘST
dřívější místostarostka a zahraniční zpravodajka Junáka, dnes vůdkyně Svojsíkova oddílu Webový zdroj: http://www.wagggs.org/en/home 9
10
VYBRÁNO Z KALENDÁŘE JUNÁKA 1947. 11
Některé otázky 1. kola Stezky písmáků 2013 (řešení viz níže) E1) Podle Jeţíše je správné, aby se člověk a) soustředil na přítomnost a zbytečně se nerozptyloval obavami o zítřek. b) stále upínal k věčnosti, protoţe tenhle ţivot za nic stejně nestojí. c) šetřil se pro tu správnou chvíli. E2) Jeţíš také uzdravoval nemocné lidi. Z evangelií je vidět, ţe a) uzdravovat vlastně nechtěl a dělal to jenom tehdy, kdyţ ho ostatní velmi přemlouvali, nebo kdyţ se jednalo o jeho dobrého známého. b) uzdravením dotyčného člověka vţdycky chtěl jemu i ostatním sdělit ještě něco dalšího. c) uzdravoval, co nejčastěji to šlo, protoţe tím chtěl získat důvěru a popularitu, kterou potřeboval pro uskutečnění svého poslání. D1) Jak často slavili Izraelité léto promíjení dluhu? a) jednou za tři roky b) jednou za sedm let c) jednou za deset let D2) Jak měli Izraelité zacházet s krví poraţeného dobytka? a) Měli ji nalít do vody. b) Mohli ji uvařit a sníst. c) Měli ji vylít do země jako vodu, nesměli ji jíst. P1) Z čeho měl král Šalamoun zhotovena nosítka? a) ze ţeleza a bronzu b) ze stromů libanonských c) z jeruzalémských oliv K1) K tomu, co jíst, apoštol Pavel konstatuje: a) „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ne všechno prospívá.“ b) „Ne všechno je mi dovoleno – jen to, co prospívá.“ c) „Kdyţ je mi vše dovoleno – tak nějak všechno prospívá.“ K2) „Rád bych, abyste si uvědomili,“ říká apoštol Pavel, „ţe … a) „… hlavou kaţdého muţe je Kristus, hlavou ţeny muţ …“ b) „… hlavou ţeny je muţ a hlavou muţe je ţena, …“ c) „… hlavou Krista je Bůh a na tom vše záleţí, …“
______________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1, vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , tel.: 723 963 939) * * Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. * * Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. * ______________________________________________________________________________________
12
