Z prázdninového skicáre V. Ilberga: Fjord u Storsandu

Z prázdninového skicáre V . Ilberga: Fjord u Storsandu

Léto je za námi a s ním i letní tábory, na které nám zbývají jen krásné vzpomínky. Kolik těch táborů letos vlastně bylo? Neznám jejich přesný počet, ale bylo jich hodně. San Martino, Storsand, Fulpmes, Pitztal, Zátoka dobré naděje, Kostival, Kandersteg, Severka, Stubaital, Kalifornie, Kanada atd. O některých píšeme v tomto čísle, zprávy o dalších ještě přineseme bud my, anebo jiné české časopisy. Hlavní je, že dobře proběhly a že splnily svůj účel, že se co nejvíc dětí dostalo aspoň na krátký čas do českého prostředí radosti a porozumění. Ať tedy tyto vzpomínky ve vás zůstanou dlouho živé spolu s osvěženou mateřskou českou řečí a rozhodnutím nezapomenout na svou vlast, která dnes trpí a čeká i na vaši pomoc!

u m í t e

c i s t

k n i h y ?

» T o je ale hloupá otázka, k smíchu. T o se ví, že umíme. « » Četl jsi, Jirko, » Babičku « od Boženy Němcové ? « » A b y ne, tu čte přeci každý. « » M o h l bys m n ě tedy povědět, co sis zapamatoval ? « » No, já to bylo o j e d n ý babičce já už se moc n e p a m a t u j u, ono je to už dávno « » T a k vidíš, že to nebyla tak docela zbytečná otázka. Když si člověk z knížky nic nezapamatuje, tak jako by ji vůbec nečetl. Zbytečně utrácel čas. Knížky se mají číst pozorně a čtenář si z nich má odnést náměty k přemýšlení. M á si říkat: tohle bych chtěl také udělat nebo něco podobného bych nikdy neudělal. Nejlépe je číst s tužkou v ruce a označovat ona místa, která se n á m zalíbila. T o proto, abychom se k nim — až knížku přečteme - znovu vrátili a ještě j e d n o u se nad nimi zamysleli. Jen tak si obsah zapamatujeme. N a střední škole nás učil spisovatel Jaromír John. Z každé knížky, kterou j s m e přečtli, j s m e si museli dělat výpisky a připsat stručně vlastní posudek. T a k j s m e se hravě a natrvalo naučili české literatuře. Nechtěli byste se ted po prázdninách trochu pocvičit ve čtení knih s tužkou v ruce na » Babičce « od Boženy N ě m c o v é ? Vybrali j s m e tři krátké odstavce, hledejte, kam patří a v jaké souvislosti byly napsány: 1) a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čistá a zdravá zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty hodila ohni, aby neškodil. 2) Ach babičko, já mám někdy takový strach, vidte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznešena? » Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyt se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít ? « » Křičeli bychom a plakali, « ozvali se chlapci a Adélka. « To bychom jí museli pomáhat, vidte, babičko ? « řekla Barunka a oko jí zahořelo. 3) Babička začala diktovat: » Pochválen bud Ježíš Kristus. « » Ale babičko, « namítala Barunka, »to se tak nezačíná psaní« » Nic, má děvečko, tvůj pradědeček i tvůj dědeček vždycky tak psávali a já dětem jinak nepsala. Pňjdeš-li k někomu do dveří, tak dáš nejdřív pozdravení. Tedy jen začni: Pochválen bud Ježíš Kristus. Nastokrát tě pozdravuju a líbám milá dcero «. Když ona místa najdete, napište n á m stručně do Radaru, co si o nich myslíte. Marie

Hájková

Mnozí z vás už ho mají od loňska, ale neuškodí, když si připomeneme, že máme pro vás na skladě BETLÉM NA VYMALOVÁNÍ A VYSTŘIHOVÁNÍ Cena celé slpžky (14 archů čtvrtkového formátu s černobílým tiskem k vymalování a vystřihování) zůstává 900 lir (1,50 dol., 4,00 DM, 30 rak. šil., 5 šv. fr. apod.). Může to být i vhodný dárek pro děti při mikulášských a předvánočních nadílkách našich krajanských organizací! O b j e d n á v k y v y ř i z u j e : R A D A R , Via Concordia

i, 00183 R O M A ,

Italia

S 8 .

Ř Í J E N

je pro každého Čecha památný. Toho dne, 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Jako svobodný a nezávislý stát mělo Československo i svůj státní znak, ve kterém byly zastoupeny všechny země, které dohromady tvořily Československou republiku. Dovedete nám napsat, co znamenají a které země představují jednotlivé části znaku ? Pomoc rodičů je vítaná ! 3

PROČ S E LEV STAL KRÁLEM ZVÍŘAT Slyšel jsem všelijaké historky o t o m hle tématu, ale nic se mi nezdálo dost věrohodné, a tak jsem si usmyslel, že se to musím dozvědět přímo od pramene. M á m známého pána a ten má známého a j e h o bratr krmí v zoo pštrosy, a ti všichni tři zapracovali na tom, že mi skutečně jednoho dne byla dovolena audience přímo v kleci Jeho Královské Milosti Lva Berberského. Samozřejmě, po velikých přípravách, pečlivém oholení a ustrojen do nej lepších šatů, jsem nakonec usedl na bobek před Jeho Královskou Milost. Jat reportérskou horlivostí jsem vychrlil svoji otázku: »Proč jste se stal králem zvířat ?« J. K. M. Lev Berberský nic. Otevřel jen maličko hubu, olízl se a nic Opakoval jsem proto svoji otázku jinak. » Pane králi, jak to, že jste se stal králem zvířat?« Lev nic ... nic a nic ... Dotázal jsem se tedy po třetí. J. K. M. se na mě šikmo podíval, strašlivě zívl ... a nic ... Až teprve po chvíli prohlásil zvučným baryton e m : » Tak už chápete? « Dovolil jsem si co nejponíženěji zavrtět hlavou. O n opět hrozitánsky zívl a dodal: »> N i c ? « » Prosím, nic «, špitl jsem já. » Skoda, vypadáte docela inteligentně «, pravil lev. »Ale abych v á m ušetřil spaní, poslechněte si tu histor-

4

ku... Jistě víte, že dříve všechna zvířata pořád mluvila lidskou řečí. T o bylo povídání, schůzí, jednaček a hádek. Nakonec začala zvířata i lhát, vymýšlela různé kličky, fígly a habadůry... a vůbec se pak už nemohla domluvit. Dokonce přestala i pracovat, a jen se mluvilo. Nikdo nevěděl jak z toho. Až při jedné schůzi to přišlo zcela samo. Opičák Vřešťan si vzal slovo a plácal nesmysly jako obvykle, a dlouho. - Já sedával vždycky pod řečnickým pultem, poněvadž špatně slyším. Opičák pořád mlel a já už to nemohl vydržet. Zívl jsem. Opičák když uviděl tu díru tady za chřtánem, ztratil rovnováhu a spadnul mi rovnou do tlamy, a já jen polkl. Všichni na chvíli zkoprněli, ztratili lidskou řeč. Ale pak jako jeden začali tleskat. Havran, který spal na větvi, se tím hlukem probudil a vydal už jen skřek: Kráá, kráá. Ostatní v t o m slyšeli »král« ! Já vyskočil na pultík, chtěl jsem se omluvit, ale jen jsem zařval. Všichni ztichli a rozešli se po svých. Začali zase normálně pracovat, já byl považován od té doby za krále.« Lev domluvil.

Uctivě jsem poděkoval, a vytratil se z klece... Zajímavé? Zajímavé .... od té doby když mluvím, tak se snažím říci všechno stručně a jasně. A pro jistotu se ještě vždy rozhlédnu, není-li v blízkosti Jeho Královské Veličenstvo - Lev Berbcrský, abych náhodou neskončil jako ten Vřešťan. Milan

ADOLF F . J . KARLOVSKÝ,

Křesadlo

člen-korespondent Mezinárodní heraldické akademie

JAK SE RAKOUSKY A MEXICKY OREL SEŠLI V ČESKEM ZNAKU Je tomu něco přes sto let, co v Mexiku skončila vláda císaře Maxmiliána Habsburského (*) a nám se jistě zdá, že je to událost našemu národu svou podstatou i časem příliš vzdálená, než aby u nás zanechala nějaký ohlas. A přece se chlubí naše Národní museum jedinečnou sbírkou, která je s Mexickým císařstvím nerozlučně spjata. Obsahuje mimo jiné nejen skoro úplnou kolekci řádů a vyznamenání Maxmiliánem založených nebo udělovaných, ale i osobní řády císaře samého. Museu ji věnoval před svou smrtí bývalý Maxmiliánův dvorní lékárník dr. František svobodný pán Kaska. Tento horaždovický rodák sloužil od roku 1859 jako kadet v c. k. 49. pěším pluku, ale nespokojil se jenom s vyhlídkou vojenské kariéry. Studoval externě farmacii a už v roce 1863 získal na vídeňské universitě tehdy poměrně vzácný doktorát chemie. Hned příštího roku je přijat jako lékárník do mexického dobrovolnického sboru formovaného v RakouskoUhersku a tím nastává jeho velké životní dobrodružství. Vzhledem ke své vysoké odborné kvalifikaci stává se vojenským farmaceutem I. třídy a brzy i členem poměrně úzkého kroužku osobních přátel panovníka, známého milovníka přírod*) Bratr rakouského císafe Františka Josefa I. Maxmilián byl z podnětu Napoleona III. jmenován mexickým císafem. Jeho vojsko však bylo poraženo a Maxmilián roku 1867 zajat a zastfelen.

nich věd. V době, kdy výstřely popravčí čety v Queretaru ukončily krátkou Maxmiliánovu vládu i život, byl dr. Kaska pravděpodobně u hlavní armády v obleženém hlavním městě Mexiku. I tak se mu ale podařilo dnes neznámým způsobem zachránit řadu památek z osobního majetku císařova a mezi nimi především jeho osobní řády a vyznamenání, tedy právě ty předměty, kterých si každý voják nadevše cení. Je jisté, že život osoby tak úzce spjaté s poraženou monarchií, dr. Kaska byl mimo jiné vyznamenán důstojnickou třídou Císařského řádu Quadalupského, nebyl v prvních letech právě snadný, ale tomuto českému rodáku se v Mexiku zalíbilo a rozhodl se tam zůstat. Potíže se mu brzy podařilo překonat a svou vědeckou kvalifikací se brzy uplatnil i v republice, která byla v zemi prohlášena. A protože se stal i přítelem presidenta Diaze, s nímž se poznal již v době občanské války kdy generál upadl do zajetí císařské armády, získal přímo neuvěřitelný vliv v nejvyšších vládních kruzích. Presidentova posice nebyla právě záviděníhodnou, protože z hospodářských důvodů měl zájem o navázání diplomatických a hlavně obchodních styků s Rakousko-Uherskem, přerušených po popravě císaře Maxmiliána, ale musel brát ohled na poměrně mocné ultrarepublikány, kteří stáli v tvrdé oposici. Tak se v této přechodné době stává dr. Kaska 5

jakýmsi neoficiálním prostředníkem mezi oběma vládami. A když, díky jeho taktnímu úsilí, došlo konečně po letech přece k obnovení normálních vztahů mezi oběma státy, odjíždí dr. Kaska na návštěvu do Vídně, je přijat v osobní audienci Františkem Josefem I., bratrem nešťastného Maxmiliána a 6. srpna 1901 je povýšen do stavu svobodných pánů. Erb, který mu byl při tom podle diplomu zachovaného dnes v archivu Národního musea v Praze udělen, je opravdu výstižný. Je to štít půlený modrým šikmým břevnem se sedmi stříbrnými hvězdami a v jeho horní zlaté půli je černý rakouský, ale nekorunovaný orel, zatím co ve spodní půli stříbrné je černý orel mexický, který ve spárech a zobáku drtí hnědého hada. A tak je ve znaku tohoto českého vlastence, který celý život posílal cenné exponáty do musea v Plzni a v Praze, a který Národnímu museu odkázal i celou svou nesmírně cennou pozůstalost, symbolicky vyjádřeno konečné sblížení dvou států, o něž po celý život usiloval.

NÁBOŽENSKÉ OKÉNKO® Milé děti! Petr má velmi dobrého otce, kterého má velmi rád. Nejraději by s ním stále byl, stále s ním mluvil, stále se ho na něco ptal, stále ho poslouchal a také sám mu všechno vyprávěl, zkrátka, nejraději by se s ním stále bavil. Tak podobně má to být s námi, Božími dětmi, při modlitbě. Modlitba čili rozmluva s Bohem je pro nás velmi důležitá. Proto Ježíš Kristus učil lidi se modlit a doporučoval jim, aby se často modlili. On sám se často modlil ke svému nebeskému Otci, že pro něj na zemi nebylo nic krásnějšího, než rozmlouvat s Otcem. Podívejme se do Písma sv., jak se Ježíš modlil a vezměme si z něho příklad: 6

Ježíš se modlil na různých místech: doma v Nazaretě, při putování do Jeruzaléma, v chrámě, na poušti, na hoře, ve člunu na jezeře, v domech jiných lidí, při poslední večeři a dokonce i na kříži. Ježíš se modlil sám: na hoře, na osamělých místech, stranou od učedníku na Olivetské hoře, často celou noc. Zde o samotě a v klidu nebyl nikým vyrušován a mohl se zcela věnovat rozhovoru s Otcem. Ježíš se modlil společné s ostatními lidmi: při putování do Jeruzaléma, s věřícími v chrámě, s lidmi na poušti, se svými učedníky, když ho prosili » nauč nás se m o d l i t č a s t o během dne, když chodil se svými učedníky palestinskými krajinami a uzdravoval nemocné. Ježíš se modlil s naprostou důvěrou: On věděl, že jeho nebeský Otec je všemohoucí, že jeho, Ježíše, miluje a že pro něj chce to nejlepší. Proto Ježíš mluvil o všem se svým nebeským Otcem. Ježíš byl zcela poslušný svého nebeského Otce a modlil se: »Ne má vůle, ale tvá vůle se staň « - » Otče, když je to tvá vůle, ať se tak stane «.

Ježíš chválil svého nebeského Otce, neboť Otec je dobrý, mocný a plný slávy. Děkoval mu, např. při zázraku rozmnožení chlebu a zvláště při poslední večeři. Ježíš se modlil za jiné lidi: za své učedníky, za Židy, za pohany, za věřící i nevěřící, za dobré i za hříšníky, za nemocné, zkrátka za všechny lidi. Tím Ježíš nám dal příklad, jak se i my máme modlit, abychom i my rádi a často rozmlouvali s nebeským Otcem. Ted si opět řekneme příklady a vy, děti, nám napište, co je na nich správné a co špatné. 1. Skauti byli na výletě a dělali těžší horský výstup. Vůdce jim vysvětloval, že teď mají před sebou nejtěžší úsek, aby tedy byli zvláště pozorní a ukáznění. T u Vláda, který měl trochu strach, vyslovil nahlas své myšlenky: »Pane Bože, pomoz nám, abychom to zvládli «. Vašek mu však říká: » Ty modlitbičky si nech do kostela, tady jsme v horách. « Kdo má pravdu ? 2. Při náboženství pan kaplan vysvětloval dětem modlitbu »Otče náš«. Potom vyvolal Toníka, aby mu řekl, o co všechno prosíme v modlitbě » Otče náš «? Napište nám kolik je proseb v » Otčenáši« a které to jsou ? 3. Jitka je velmi nadšená novým panem kaplanem, který si dovede hrát s dětmi, hraje na kytaru a je velmi veselý. Při náboženství sedí Jitka v první lavici a když se modlí, dělá velmi zbožný obličej, aby si pan kaplan všiml, jak je zbožná. Je to tak správné ?

Gertrud&GG

24. srpna si udělili v českém kostele na Rennwegu ve Vídni svátost manželství Pavla Novotná a R e n a t o C a r m i g n a t o Pavlu známe velmi dobře ať už z letních táborů v Casies, anebo z mnohotvárné činnosti vídeňské mládeže. Vždy pohotová, nápadůplná, obětavá, praktická, odvážná, milá, trpělivá, starostlivá atd., atd. Pavla se tedy už jmenuje paní Pavla Carmignato. Novomanželům přejeme hodně štěstí v dalším životě a doufáme, že 11a děti a mládež ve Vídni tak docela nezapomenou!

P ř e d r o k e m j s m e byli na p o u t i milénia v Castelgandolfu.

7

ČERNOHŘBETOVO PRVNÍ DOBRODRUŽSTVÍ V Knihovničce čs. dálkové školy (Postfach 1134, D-7 STUTTGART) vyšly v poslední době v novém wdání dvě pěkné knihy povídek z pfírodv od ]. K. Babvho: PŘÍHODY NAŠICH ZPĚVÁČKŮ a ČERNOHŘBET. Z této poslední pro vás vybíráme následující kapitolu:

Černohřbetovi vyrazily malé růžky. O p r a v d u růžky, d r o b n é sice a ještě komicky malé, ale přece již skutečné a trvalé. Ano, b u d o u již dlouhá léta krýt Cernohřbetova bedra, b u d e stále ještě mít náš muflon na konci svých silných rohů ty hroty, které právě vyrazily na kučeravé hlavince. S růžky rostlo i Cernohřbetovo sebevědomí. T ř e b a ž e ještě byl dalek jakékoliv představy, že by mohl někdy žít bez matky Baryny a její rozvážné ochrany, ba že j e d n o u dokonce on sám b u d e ochranou a oporou celého stáda a postrachem těch, kdož by se m u postavili, pouštěl se nyní již dál a dál od své matky a s velkou důležitostí pásl se jaksi samostatně, m n o h d y i stranou celého stáda. V t o m ohledu předčil všechna ostatní mláďata, která se držela většinou těsně u matek a přihlížela, čím se matky živí, aby pak sama totéž okusovala matce p ř í m o pod h u b o u . Č e r n o h ř b e t pohrdal takovými jelimánky. Jednou byl svědkem toho, jak Bělík, malé muflonče velmi n e m o t o r n é a připomínající spíše nedochůdče, zapletlo se při okusování malení do hustého křoví a pak se nemohlo rychle vymotat, aby sledovalo vzdalující se matku. T e h d y se dal Bělík do takového bekotu, jak by jej někdo vraždil, že celé stádo tím bylo poplašeno. M u f l o n čata tlačila se k matkám, ty větřily kol sebe a celé stádo se shluklo, jak 8

by očekávalo nějaký náraz. Jen Baryna, statečná vůdkyně stáda, pokročila směrem k bečícímu Bělíkovi. A Černohřbet, věrný syn své matky, následoval Barynu, ba sám vnikl do malinového keře, z něhož s bekotem nyní vylézal Bělík. Černohřbet ukázal velikou odvahu, ba předčil i m n o h é dospělé muflonky. Když ječící Bělík běžel kolem něj, ohnal se Č e r n o h ř b e t po n ě m hlavou. Bělík dostal mocnou ránu do boku, až se převalil a kdyby byl uměl ještě více bečet, vystupňoval by jistě nyní svůj bekot na nejvyšší stupeň. T a k t o však spíše polekaně zmlkl. Asi byl tak překvapen, že zapomněl na své bečení. T u však již sem běžela matka Bělíkova, muflonka Běla. Viděla Černohřbetovo jednání a snad jej i chtěla ztrestat, ale Baryna se postavila před svého zrozence a sledovala chvíli lhostejné počínání Běly, která nyní svého miláčka lízala i hubovala v j e d n o m . Pastva na » Zapražené mýtině « byla výborná a stádo drželo se tu dlouhou dobu. Pohybovalo se ovšem napříč mýtinou. Mýtina svou severní stranou sousedila s lesem, který skrýval bělavá vápencová skaliska Moravského K r a s u ; skály byly jednak holé a pro-

svěcující mezi lesem, jednak porostlé mechy a lišejníky. Jak již to bývá, měly tyto skalnaté hrbolce a hřbety na svém rozbrázděném těle nesčetné prohlubně a škvíry. Kol samotných skal rostlo m n o h o borůvčí i malin. Když stádo došlo na tento okraj mýtiny, rozběhl se Č e r n o h ř b e t až k okraji skal a dal se do okusování malení. Počínal si velmi obratně, neboť i maliny jsou opatřeny proti vetřelcům a mezi malením je vpleteno i četné pichlavé ostruží. T a k se stalo, že nezpozoroval, že stádo se obrátilo a postupovalo šikmo dále po mýtině, kdežto on se mýtině vzdaloval víc a více. Když již pěknou chvíli pohupsával mezi malením, zpozoroval najednou v křoví velkou rezavou skvrnu a ostrý zápach narazil na jeho větrník. Byl to takový nezvyklý zvláštní pach, který mu sice neříkal to ani ono, ale vrozená nedůvěřivost ke všemu neznámému a cizímu, která je vlastností vší plaché zvěře, jej přinutila, že se ohlédl po stádu. Bylo již mimo dohled. Cernohřbeta se zmocnila úzkost. Ale nebude přece bečet jak Bělík! Zvolna a důstojně obrátil své kroky za stádem, ale jeho mládí a jakýsi strach jej nutil, aby poskočil a dal se na útěk. Rezavá skvrna však také nemeškala. Byl to statný lišák Ferina, který zde v blízkosti ve skalách měl svou noru a sám byl překvapen nezvyklou návštěvou muflončete. Poznal však také jeho úmysl a rozhodl se zabrániti muflončeti, aby se vrátilo k stádu, kde by bylo bezpečné i před rezavým loupežníkem. Stádo bylo však blízko - jen opodál na mýtině - a přepadené muflonče by se asi dovolalo ochrany. Proto nutno je zahnat dále od stáda. Lišák kvapným ú p r k e m předběhl obloukem muflonče a postavil se m u opět v cestu. Černohřbet, který opět narazil na neznámé zvíře, byl zmaten a ve svém

nezkušeném mládí skutečně obrátil své kroky zpět do lesa, dále od rezavého zvířete, od jeho n e p ř í j e m n é h o zápachu - ano, nyní se m u stal již ten pach n e p ř í j e m n ý m - ale také dále od ochrany stáda. Lišák se ve svém liščím srdci jistě velmi zaradoval. M ě l obavy, že podivné to malé srnče - tak aspoň o tomto tvoru soudil - dá se do bekotu a přivolá ku pomoci matku, ale kdo ví, co v tom tvorečku bylo, že mlčky a hbitě odhupávalo tam, kde jej lišák chtěl mít. Rozběhl se opatrně za muflončetem, a když m u byl blízko, rozhodl se, že je strhne, zakousne. T u se muflonek zastavil a ohlédl. Navětřil ihned rezavého loupežníka a nyní již plně vytušil všechno to nebezpečí, které se na něj hrnulo. P r c h a t ? D á t se v závod se zvířetem, které jej tak vytrvale pronásledovalo? Vždyť je již pozdě. Již je t u ! Č e r n o h ř b e t učinil něco, co ani vychytralý lišák nečekal. Obrátil se a p r u d c e zaútočil. Jeho d r o b n é růžky zahodly své špice pod liščí m o r d u a překvapený lišák bolestně zavyl, když m u roztrhly kůži. Avšak síla nožek Cernohřbetových nebyla tak veliká, aby snesla nápor lišákova těla, a náš muflonek poklesl vedle lišáka. T e n se s krvácející tlamou a krví podlitýma očima chystal oplatit Černohřbetovu odvahu jedi-

U skautské polní kuchyně v je živo.

Kanderstegu

9

n ý m k o n e č n ý m stiskem ostrých z u b ů své m o r d y . A l e nedošlo k t o m u . K d e se vzala, tu se vzala byla t u Baryna. Vrátila se p r o svého synáčka j e n n á h o d o u , a když ucítila p a c h lišky, vytušila v š e c h n o nebezpečí. Z n á lišky již ze svého p r v n í h o sídliště a rodiště. Rozběhla se p o stopách a přišla v p r a v ý čas. Její útok kopýtky i hlavou byl tak p r u d k ý , že lišák vzdal se o k a m žitě svých pytláckých ú m y s l ů a dal se na rychlý ú s t u p .

Baryna pobíhala chvíli vzrušeně kolem, pak se uklidnila a celé stádo jalo pásti se v okolí skalisk, jak by chtělo p ř i p o m e n o u t , že se nebojí ani silných a c h y t r ý c h nepřátel, je-li jedn o t n é a svorné. N a d lesem zakroužil černý havran K r o a h a j e h o krákání chválilo po celém kraji C e r n o h ř b e t a a j e h o odvahu. D o širého okolí rozhlašovalo, jak si počínal Č e r n o h ř b e t , malé muflonče, statečně, když byl pronásledován a p ř e p a d e n lišákem Rezavcem.

Za přispěchavší B a r y n o u p ř i h n a l o se celé stádo m u f l o n ů a lišák změnil svůj ú s t u p v útěk a zmizel v malé chvíli mezi skalisky.

N u , ano, Č e r n o h ř b e t , to b u d e statný m u f l o n , k d o jej kdy předčí odvahou ? J. K. Baby

U

NAS

Kdyby mně někdo v Čechách řekl, že budu bydlet na ostrově ve Skandinávii, představovala bych si to něco jako severní pól. M ů j tatínek mi četl, že v Norsku, když se ukáže slunce, zavřou školy i továrny. Pravděpodobně se to stává v severní části Skandinávie, protože ti, co byli v Dánsku, Švédsku anebo i v jižní části Norska, mohou potvrdit, že tu slunce svítí často. Naopak jsem už často dostala volno, když sněžilo. Já bydlím v Kodani, hlavním městě Dánska a velice se mi tu líbí. Jsme tady už 4 roky. Já, moji dva mladší sourozenci Lucie a David a rodiče. Každý den musíme na procházku, ačkoliv se nám vždy nechce. Zlobíme se, ale nakonec je to docela prima a hlavně, pohyb na zdravém vzduchu prospívá ke zdraví. Někdy jezdíme do Švédska, kde jsme skoro celý den. Nejvíce jezdíme na kolech do Klampenborgu. Je to les asi io km od centra Kodaně. Žijí tam daňci, jeleni, srny a laně zcela volně. Sáhnout se na ně nedá, když se k nim přiblíží člověk na 3-4 metry, utečou. V Klampenborgu je také 300 roků starý zábavní park. Neplatí se täm žádné vstupné a tak se tam kolikrát na konci procházky stavíme. Několikrát za léto jdeme též do Tivoli, o kterém snad každý slyšel. Dětem, které o něm neslyšely, mohu říci, 10

V

DÁNSKU že je to nádherný, obrovský zábavní park uprostřed města, s fantastickou květinovou výzdobou a večer s pestrým osvětlením. Každý týden chodíme tady do kostela a jednou za měsíc je tu česká mše. Po mši nám sestřičky benediktinky umožní krajanské posezení v jejich krásném společenském sále. V létě jezdíváme na český tábor v Norsku. Už jsem tam byla 3X s mojí sestrou ale tentokrát pojede i můj bratr. Charlottě Pisingerová,

Kodaň.

Charlottě opravdu v letní škole ve Storsandu byla a spolu s ostatními se činila při úpravě nového hřiště!

SKAUTSKY TABOR N A »ZÁTOCE DOBRE N A D E J E « Zájem o skauting mezi dětmi a mládeží v exilu potěšitelně vzrůstá. Tak před 2 léty tu byl jediný letní skautský tábor v Kosti valu, loni tamtéž už 2 turnusy po sobě a letos se pořádalo po 2 táborech v Německu a ve švýcarsku a jeden v USA. Povíme si tu o největším z nich, o táboře na Zátoce dobré naděje. Tvoří ji jezero Schiffenen u Důdingenu v kantónu Fribourg. Cs. vlajka se zatřepotala nad 3 tábořišti. Hoši, pod vedením Staši, Alana, Bleška a Cookieho se rozložili na poloostrůvku, děvčata s Pirátkou, Hankou a Obeliskem na loučce nadlesem a nej menší světlušky měly pevnou střechu nad hlavou v chatě nad okraji obce. Ujaly se jich sestry Pohádka a Nada. Čeština tu hlaholila po 3 týdny z celkem 90 hrdel. 14 roverů a skautek si o týden přivstalo a pod vedením br. Punti ukázalo své schopnosti v přípravě táborových staveb, tj. kamen, latrín, jídelny apod. Dlouhou chvíli tu jistě nikdo neměl. Povinností je dost: služby v kuchyni, nosení dříví, hlídky. Učit se tu taky musí, vždyť každý chce mít nováčkovskou zkoušku nebo nějaké odborné zkoušky. Ani sport nepřišel zkrátka. Ten vodní mél na starosti admirál Ivan se svou 5 člennou, ať nafukovací či dřevěnou, ba dokonce zčásti motorizovanou flotilou. Na souši zas proháněli skautíky náš býv. sprintérský rekordman Mirek spolu s Mustangem. Zorganizovali třídenní skautskou olympiádu se vší parádou. Nu a na legraci a hry zbyl vždycky čas, ať už to byla celodenní honba za pokladem či dívčí válka včetně zajatého Ctirada. Nejvíce smíchu se rozléhalo u táboráku, kde se družiny i jednotlivci předháněli ve veselých výstupech, říkankách, písničkách. Přijeli mezi nás dp. Eliáš a Šimčík. Sloužili polní mše sv., na které se nacvičily rytmické písně. P. Simčík se též s br. Pakem a rovery vypravil na » puťáček«, dosti náročný, při kterém nechyběl ani výstup do 2000 m. Jednu neděli jsme se též vydali na mši sv. do obce, v útvaru a plné parádě s vlajkami a pochodovými písničkami. Baby stály u silnice a divily se převelice.

Ze skantskéko Kreslila Hanka

tábora v Zátoce dobré Vápeníková-Bodlinka

naděje

Navázala se tu nová přátelství a utužila stará. Někteří se nerozloučili na dlouho. Podnikáme leccos i mezi rokem. V Německu je stálý oddíl ve Frankfurtu a chystá se i družina v Karlsruhe. Ve Švýcarsku se pravidelně schází oddíl bádenský a ostatní 2 oblasti, tj. curyšská a bernská, pořádají občas výlety. Máte-li, děti, zájem o dobrodružství, pobyt v přírodě apod., přijďte mezi nás. Náš časopis T A M - T A M (k objednání u Tschechoslowakische Pfadfinder in der Schweiz, CH-8125 Zollikerberg, Postfach 120) vám poskytne podrobnější informace. _ ,. Cookie

-n-

Novinkou pro naše skautky a skauty byl vysokohorský tábor, který vedl bratr Ghandi v Stubaier Alpen. Ale i tábor v Kanderstegu v mezinárodním skautském stredisku byl vpravdě » na horách «, neboť Kandersteg je 1200 m nad mořem a kolem jsou velikáni pŕes 3000 metrů. Na severu Německa se rozzářila »Severka«, tábor, který vedl bratr Maugli s Danem, Zrzkem, Lídou a dalšími obětavými skautskými činovníky. V Kalifornii měli naši skauti krásný tábor, žel, před koncem táboření se jim přihodila vážná věc: jedovatý had chřestýš napadl skautku Noru a třikrát ji uštknul. Pozor tedy na jedovaté had\< při t á h M l

'

J. K. Baby 11

CO

PIS ET E

Z prvních prázdninových zápisníků, opravdu velmi zajímavých a pečlivě vyplněných se dovídáme, že např. * Jirka K R A U S ze Švýcarska se chystá sestrojit přístroj na buzení a létající kolo! * Renata K A D L E C O V Á z W i e s badenu kromě svých sportovních výsledků přiložila i diplom osvědčující, že ve Spolkových hrách mládeže získala v trojboji (běh 50 m, skok daleký, vrh míčkem) 210 bodů ! * Liduška B Á R T O V Á ze Singen prohlašuje, že až bude mít milióny, nebude natáčet žádný film, ale postaví si barák a koupí cukrárnu, kde bude ... mlsat, řekli byste asi vy. Kdežto ona v ní bude prodávat a tak dělat radost druhým! * A l e n c e J E N Í Č K O V É ze S y d n e y , Austrálie, je líto, že nemůže napsat něco obsáhlejšího o svých prázdninách. Oni totiž mají v Austrálii dlouhé prázdniny až o vánocích. Kdyby mohla, ráda by vynalezla něco, co by pomáhalo lidem a odstranilo zlobu a závist! * Koníčkem Lucie P I S I N G E R O V É z Kodaně je zahradnictví: »Já se ráda hrabu v hlíně a jsem šťastná, když mi něco vyleze! « Pamětihodnosti Otec Pavel se snaží přivést děti k uvědomělejšímu prožití tábora a ptá se: » Proč jsme vlastně přijeli na tábor ? « Vždy pohotový T o m hned odpovídá: »Abychom si odpočali od roričů i « _«_ Jenda píše z letního tábora rodičům: » Pošlete mi něco k nám dávají jen snídaf! svačinu a večeři! «

M

M

Kdo má rád zvířata, ať zvedne ruku ?! Všichni ? Výborné! Tak pro vás a jen pro vás je film » Digby - největší pes světa «. Jak huňáč Digby vyrostl na nejvétšího psa? Inu, to je taková legrační historie. Pěstitel zvířat chtěl právě objeveného prášku » X«, podporujícího růst, použít na své růže a namíchal z něho mléčné bílou tekutinu, kterou omylem vypil jeho pes. A ten rostl a rostl a rostl. Okolo zázračného růstu je plno veselých episod. Například psa ukradnou lupiči a prodají ho do cirkusu, ale on jim pres noc vyroste tak, že se nevejde ani do stodoly a pořád roste. Málem ho ale ten obrovský vzrůst stojí život. Když totiž Digby za dramatických okolností uteče z cirkusu, celá armáda včetně pancéřových aut se vydá na jeho hon ... a nakonec na něj pošlou bombardéry a to přítulné huňaté stvoření ... Ne, nebojte se, všechno dobře dopadne, i když se o Digbyho budete chvíli bát. A nejen dobře. Všechno skončí náramnou taškařicí ... ale to bych vám prozradil příliš mnoho. . ... Milan Radar vzpomněli, pěkně děkuji, především účastníkům tábora v Pitztalu v Rakousku s Otcem Pavlem, Fialovým z Kanady, Jendovi Vydrovi z Řecka, mládeži z Fulpmesu, Světlance a paní Matoušové ze Španělska, Alence Písecké a Helence Plojharové z Francie atd., atd.

Tak jak se vede po prázdninách ? Doufám, že dobře. Jestli ne, tak tady máte další číslo Radaru, abyste si trochu zlepšily náladu. Že je to opět dvojčíslo? No ano, ale čtiva je v něm dost a snad i zajímavého. V různých městech se už Každý den mi nyní pošta rozbíhají doplňovací školy, přináší další vyplněné zápis- sokolská cvičení, besídky a níky. Do příštích čísel tedy jiné české podniky. Někdy to z nich budeme moci vybrat sice stojí nemalou oběť vás opravdu to nejzajímavější z i rodiče, ale věřím, že ji rády vaší tvorby. A v říjnu je přinesete. Však potom také začneme vracet i se slíbe- dobré výsledky vidíme v létě na táborech! Odvahu tedy nými odměnami. Po návratu z tábora jsem a všem vedoucím těchto kranašel v redakci celou řadu janských akcí náš upřímný pozdravů z těch nejrůznějších obdiv a dík! konců světa. Všem, kdo si na P. Ladislav