: Druh´e mil´enium
1
Druh´e mil´enium Vyznamn´ e osobnosti Z´apadu XI.–XX. stolet´ı ´ Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2001 preklad: Pavel Pˇseja, Tom´asˇ Suchomel
ˇ • XI. stolet´ı – Robert Louis Wilken: Rehoˇ r VII. a politika ducha • 7 (. . .) Mus´ıme se nauˇcit vyuˇz´ıvat daru soudnosti; a pokud n´asˇ zrak nen´ı vyˇskolen tak, aby rozeznal, kde jsme byli a kde jsme, nebude vn´ımavy´ k tomu, co teprve pˇrijde. Kdyˇz se ale ohl´edneme, to, co uvid´ıme, bude nevyhnutelnˇe naz´ır´ano prizmatem naˇs´ı doby. Neexistuje pˇrece minulost, pro niˇz by naˇse pˇr´ıtomnost nebyla budoucnost´ı, stejnˇe jako neexistuje budoucnost, pro niˇz naˇse pˇr´ıtomnost nen´ı minulost´ı. (. . .) • 8 Dnes je na Z´apadˇe rˇ ada lid´ı sˇ okov´ana fanatismem a brutalitou kˇr´ızˇ ovych a radˇeji by na nˇe zapomnˇela, ´ vyprav ´ ´ ı, jeˇz zmˇenilo bˇeh naˇsich dˇejin. nicm´enˇe idea osvobozen´ı Svat´e zemˇe Evropu sjednotila v kolektivn´ım usil´ • 16 ˇ T´ım, zˇ e autoritu kr´ale zbavil jej´ıho posv´atn´eho prvku, oddˇelil Rehoˇ r duchovn´ı svˇet od politick´e vl´ady (alesponˇ teoreticky) a uvedl do pohybu s´ıly, kter´e mˇely zmˇenit nejenom sebepojet´ı c´ırkve, ale t´ezˇ sebepojet´ı st´atu. • 17 ˇ Rehoˇ r vˇedˇel, zˇ e obyˇceje, kter´e v jeho dobˇe pˇrevl´adaly ve spoleˇcnosti i v c´ırkvi, nemaj´ı zˇ a´ dnou oporu ve star´e kˇrest’ansk´e tradici. V jednom ze svych listu˚ rˇ´ık´a: Kristus neˇrekl J´a jsem obyˇcej.‘, nybrˇ ´ ´ z J´a jsem pravda.‘.“. ” ’ ’ ˚ ˚ zeme u jeˇstˇe starˇs´ıch autoru, ˚ Tato slova nejsou puvodn´ ı. Objevuj´ı se jiˇz u svat´eho Augustina a nal´ezt je muˇ ˇ Cypri´ana a Tertulli´ana. Nov´e je ale jejich pouˇzit´ı. To, co bylo povaˇzov´ano za starobylou tradici, Rehoˇ r pojmenoval obyˇcejem – rˇ eˇc je o praktik´ach, kter´e se v nˇekolika posledn´ıch stalet´ıch vyvinuly v severn´ı Evropˇe. Jejich ˇ charakter nebyl apoˇstolsky. e osobnosti v dˇejin´ach c´ırkve, tak´e Rehoˇ r vˇedˇel, zˇ e ´ Stejnˇe jako vˇsechny vyznamn´ ´ ˚ ci bˇezˇ n´e praxi. Vˇernost tradici – v kontrastu k zachov´av´an´ı obyˇceje vˇernost neznamen´a otrockou posluˇsnost vuˇ ˇ – vyˇzadovala, aby byl uprostˇred n´ahodnych vykyv u˚ doby odhalen hlubˇs´ı smysl v´ıry. T´ım, zˇ e zpochybnoval ´ ´ ˇ obyˇceje sv´e doby, d´aval Rehoˇ r najevo, zˇ e chce vybudovat most klenouc´ı se pˇres stalet´ı k autentiˇctˇejˇs´ı pravdˇe, jeˇz povzbuzuje kˇrest’ansky´ zˇ ivot. • 18 ˇ ˚ ˇ ˚ rˇ´ıkal, Rehoˇ r se jakymsi mystickym ztotoˇznoval se svatym ´ ´ zpusobem ´ Petrem. Pokud nˇekdo nedbal jeho dekretu, zˇ e doˇslo k ur´azˇ ce svat´eho Petra; synod´am pˇredsedal z moci svat´eho Petra“; kandid´atu na biskupa zak´azal ” ´ rad z apoˇstolsk´eho povˇerˇ en´ı svat´eho Petra“; a biskupy zˇ a´ dal, aby pˇr´ısahali vˇernost svat´emu Petru“. pˇrijmout uˇ ” ” Jeho ztotoˇznˇen´ı se svatym ´ Petrem bylo tak dokonal´e, zˇ e hovoˇril o Petru, jenˇz fyzicky zˇ ije“. Kdyˇz obhajoval ” sesazen´ı Jindˇricha IV., citoval slova Jeˇz´ısˇ ova: A j´a ti prav´ım, zˇ e ty jsi Petr; a na t´e sk´ale zbuduji svou c´ırkev ” a br´any pekel ji nepˇremohou. D´am ti kl´ıcˇ e kr´alovstv´ı nebesk´eho a co sv´azˇ eˇs na zemi, bude sv´az´ano v nebi, a co rozv´azˇ eˇs na zemi, bude rozv´az´ano v nebi.“ (Mt 16,18). A nato se t´azal: Jsou snad kr´alov´e vyjimkou? Coˇz nepatˇr´ı ´ ” k oveˇck´am, jeˇz Syn Boˇz´ı svˇerˇ il svat´emu Petru?“.
: Druh´e mil´enium
2
• 19 ˇ (. . .) T´ım, zˇ e [Rehoˇ r] c´ırkev poj´ımal z instituˇcn´ıho a pr´avn´ıho hlediska – tˇrebaˇze tak cˇ inil s c´ılem duchovenstvo ˇ osvobodit, aby mohlo vykon´avat svou duchovn´ı cˇ innost – Rehoˇ r uvedl do pohybu myˇslenky, kter´e ponˇekud ˚ pozmˇenily zpusob, j´ımˇz byla c´ırkev ch´ap´ana. V n´asleduj´ıc´ıch stalet´ıch se zaˇcalo – z´arovenˇ s t´ım, jak c´ırkevn´ı pr´avn´ıci prob´ırali starˇs´ı prameny s c´ılem nab´ıdnout pr´avn´ı z´aklad papeˇzsk´e moci – na c´ırkev pohl´ızˇ et sp´ısˇ e jako na hierarchick´e a pr´avn´ı sdruˇzen´ı sest´avaj´ıc´ı z duchovn´ıch, biskupu˚ a papeˇze neˇz jako na duchovn´ı spoleˇcenstv´ı. ˇ Rehoˇ r ve svych ´ listech o laic´ıch neˇr´ık´a skoro nic; jeho reformy potom napomohly k vytvoˇren´ı pojet´ı duchoven˚ jimˇz patˇr´ı niˇzsˇ´ı postaven´ı. stva jako sv´ebytn´e vrstvy napojen´e na papeˇze, avˇsak oddˇelen´e od laiku, ˇ Rehoˇrovo zaujet´ı instituc´ı c´ırkve vˇsak nelze jednoduˇse odbyt ´ jako nev´ıtan´e dˇedictv´ı stˇredovˇeku, jeˇz je v osv´ıcenˇejˇs´ı dobˇe tˇreba nahradit duchovn´ım pojet´ım c´ırkve. N´aboˇzenstv´ı – stejnˇe jako kultura – nefunguje bez inˇ ıc´ıho vlivu z´akona a mechanismu institucion´aln´ıho zˇ ivota je naˇse cˇ inorodost promrh´ana stituc´ı. Bez uk´aznuj´ a naˇse zˇ ivoty ochuzeny. At’ uˇz je c´ırkev cˇ ´ımkoli, je pˇredevˇs´ım instituc´ı. Instituce vˇsak nemaj´ı cˇ istˇe instrument´aln´ı charakter. Krot´ı naˇse n´alady a vedou n´as k tomu, abychom pˇrekonali sami sebe. Jak jednou poznamenal kardin´al Newman, potˇrebujeme nˇeco, o co se naˇse vyˇssˇ´ı a sˇ lechetnˇejˇs´ı city mohou opˇr´ıt. . . lidsk´a pˇrirozenost nen´ı repub” lik´ansk´a“. Pˇredstava, zˇ e cˇ ´ım m´enˇe je c´ırkev institucionalizov´ana, t´ım bude duchovnˇejˇs´ı, je jedn´ım z nepom´ıjej´ıc´ıch klamu˚ naˇs´ı doby. • XII. stolet´ı – David Novak: Myˇslen´ı Maimonidovo • 20 Maimonides • Pˇrijmi pravdu, jedno odkud poch´az´ı. • 23 ˚ postul´at [ˇr´ık´a], zˇ e o Bohu muˇ ˚ zeme hovoˇrit pouze negativnˇe, t. j. v tom smyslu, cˇ ´ım (. . .) Slavny´ Maimoniduv nen´ı, a nikoli cˇ ´ım je. • 24 ˚ (. . .) Zat´ımco mnoz´ı z rab´ınu˚ pˇredpokl´adali, zˇ e duvody pochopiteln´e lidsk´emu rozumu maj´ı jen nˇekter´a pˇrik´az´a˚ n´ı, Maimonides byl pˇresvˇedˇcen, zˇ e takov´e duvody maj´ı vˇsechna pˇrik´az´an´ı. Kdybychom pˇredpokl´adali cokoli ˚ nen´ı tak moudry´ jako rozumny´ cˇ lovˇek-z´akonod´arce. menˇs´ıho, znamenalo by to, zˇ e Buh • 25 ˇ um, ˚ (. . .) Tˇrebaˇze Talmud m´a zato, zˇ e striktn´ı zachov´av´an´ı sabatu je nak´az´ano pouze Zid Maimonides vidˇel ˇ vyznamnou lidskou hodnotu v tom, jak sabat lidi uˇc´ı ocenovat boˇzsk´e stvoˇren´ı vˇsehom´ıra a jak lidem dopˇra´ v´a ´ ˇ ˚ skuteˇcny´ oddech, cˇ ´ımˇz jim umoˇznuje se navz´ajem pravidelnˇe stykat zpusobem, ktery´ je sp´ısˇ e neˇz na fyzick´e ´ nerovnosti zaloˇzen na duchovn´ı rovnocennosti. • 25 [Maimonides] je (. . .) pˇresvˇedˇcen, zˇ e vzhledem ke dlouh´e dobˇe, po kterou byl zˇ idovsky´ n´arod vystaven modˇ um ˚ ´ nemohla s naprostym ´ echem Zid ˚ losluˇzebnym na fyzick´e uct´ıv´an´ı, Tora ´ praktik´am s jejich durazem ´ uspˇ ´ nak´azat, aby pˇrijali cˇ istˇe duchovn´ı formu uct´ıv´an´ı spoˇc´ıvaj´ıc´ı vyhradnˇ e ve vzyv´ ´ ´ an´ı transcendentn´ıho Boha. Tora ˇ ˚ v podstatˇe mus´ı uskuteˇcnovat cosi na zpusob kulturn´ıho kompromisu: zachov´av´a formu uct´ıv´an´ı, na niˇz jsou ˚ Zd´a se, zˇ e v tomto duchu se Maimonides drˇzel talmulid´e zvykl´ı, ale zbavuje ji jej´ıch modlosluˇzebnych ´ sklonu. ´ dick´eho principu, zˇ e z´akon mus´ı br´at v uvahu hˇr´ısˇ n´e sklony. • 26 Modlosluˇzebnictv´ı je nevyhladitelny´ probl´em cˇ lovˇeka, protoˇze plyne z nespr´avn´eho uˇzit´ı lidsk´e obrazotvornosti; lid´e vˇsak pˇresto nemohou bez obrazotvornosti plnohodnotnˇe zˇ ´ıt. • 26 Modlosluˇzebnictv´ı, jeˇz je doslovnˇe oznaˇcov´ano jako avoda zara, faleˇsn´e uct´ıv´an´ı“, nabyv´ ´ a v zˇ idovsk´e tradici ” ˚ situace, kdy jedin´e, jedineˇcn´e, nestvoˇren´e Nekodvou forem. Prvn´ı z nich pˇredstavuje uct´ıv´an´ı jinych“ bohu, ´ ” neˇcno je nahrazeno cˇ ´ımsi mnohoˇcetnym, generickym, stvoˇrenym Takov´e modlosluˇzebnictv´ı je ´ ´ ´ a koneˇcnym. ´ pˇr´ıznaˇcn´e pro uct´ıv´an´ı boˇzsk´e s´ıly ze strany tˇech, jimˇz rˇ´ık´ame pohan´e“. Z Maimonidova hlediska se ti, kdo ” ˇ ı absolutizac´ı sil, jeˇz jsou pod naprostou nadvl´adou jedin´eho Boha. V tom tak´e uct´ıvaj´ı nebesk´e tvory, provinuj´ spoˇc´ıv´a hlavn´ı rozd´ıl mezi monoteismem, jehoˇz je judaismus vrcholnym, tˇrebaˇze nikoli jedinym ´ ´ pˇr´ıkladem, a vˇsemi polyteismy minulosti i souˇcasnosti. Druh´a forma modlosluˇzebnictv´ı je nicm´enˇe mnohem rafinovanˇejˇs´ı neˇz jej´ı pohansky´ protˇejˇsek a pro stoupence monoteistickych ´ n´aboˇzenstv´ı pˇredstavuje st´al´e pokuˇsen´ı. Tato forma
: Druh´e mil´enium
3
˚ se totiˇz nedopouˇst´ı chyby, pokud jde o pˇredmˇet uct´ıv´an´ı, nybrˇ ´ z sp´ısˇ e hˇreˇs´ı tak, zˇ e prav´eho Boha uct´ıv´a zpusobem, ktery´ se nesluˇcuje s t´ım m´alem, co o Bohu a jeho z´ajmech na tomto svˇetˇe v´ıme. ˚ skuteˇcny´ poˇca´ tek v chybn´e monoteistick´e teologii, Podle Maimonida m´a tento druhy´ typ modlosluˇzebnictv´ı svuj kter´a antropomorfn´ı jazyk P´ısma bere doslova. Dobr´a teologie m´a za to, zˇ e jazyk P´ısma, ktery´ Bohu pˇripisuje ´ tˇelesn´e vlastnosti, je pˇrev´azˇ nˇe metaforicky. lidsk´e obrazotvornosti, se kterou se d´ıky ´ Ch´ape, zˇ e je ustupkem sv´emu lidstv´ı, jeˇz maj´ı spoleˇcn´e se vˇsemi ostatn´ımi lidmi, musej´ı potykat dokonce i filozofov´e. To nejlepˇs´ı, co ´ mohou filozofiˇct´ı monoteist´e udˇelat, je, zˇ e budou biblick´e rozpravy o Bohu reinterpretovat tak, zˇ e bud’jde o ima˚ ´ cinku˚ tvoˇriv´eho pusoben´ ˚ ginativnˇe pusob´ ıc´ı popis uˇ ı Boha na zemi, nebo o negaci snah pˇripsat Bohu nˇekter´e ˚ Konstatov´an´ı, zˇ e Buh ˚ je dobry“, ˚ z mez´ı, jeˇz jsou vlastn´ı jeho tvorum. ´ podle Maimonida znamen´a, zˇ e bud’ je Buh ” pˇr´ıcˇ inou vˇseho, co na tomto svˇetˇe povaˇzujeme za dobr´e, nebo prostˇe nen´ı zly. ´ • 27 Teologii, respektive teosofii kabaly, kter´a se zaˇcala objevovat po dobˇe Maimonidovˇe, bylo na tomto pozad´ı moˇzn´e docela dobˇre povaˇzovat za nic menˇs´ıho neˇz n´avrat toho, co bylo pˇredt´ım potlaˇcov´ano. Vˇsak tak´e i dnes je moˇzn´e ˚ ze byt si povˇsimnout, zˇ e v zˇ idovsk´e rozpravˇe o Bohu jsou dvˇe hlavn´ı moˇznosti – bud’ muˇ ´ maimonidovsk´a, nebo kabalistick´a. Zat´ımco kabala m´a za to, zˇ e veˇskery´ jazyk zjeven´ı je pˇresnym ´ popisem vnitˇrn´ıho Boˇz´ıho zˇ ivota, ˇ Maimonides a jeho stoupenci se domn´ıvaj´ı, zˇ e jazyk P´ısma hovoˇr´ı o tomto svˇetˇe, a o Bohu se zminuje jen z hlediska jeho projevu˚ nebo negativnˇe (. . .). • 27 ´ moˇzn´a nen´ı svˇetsk´a svym ˚ Tora i svym ´ puvodem ´ koneˇcnym ´ c´ılem, pˇresto vˇsak patˇr´ı do tohoto svˇeta a je tˇreba ´ je stvoˇrenou entitou – rab´ıni rˇ´ıkaj´ı, zˇ e Tora ´ hovoˇr´ı ji ch´apat podle svˇetskych ´ mˇerˇ´ıtek. Stejnˇe jako svˇet, tak´e Tora ´ re je tedy tˇreba pˇristupovat lidskym ´ jazykem, coˇz je princip, ktery´ Maimonid´es filozoficky rozpracoval. K Toˇ stejnˇe, jako cˇ lovˇek pˇristupuje ke stvoˇren´e pˇr´ırodˇe. Maimonides by tedy – oproti rˇ adˇe tˇech, kdo jdou v Kantovych ´ sˇ l´epˇej´ıch – neakceptoval n´azor, zˇ e mezi svˇetem utv´arˇ enym ´ pˇr´ırodovˇedou a svˇetem, jak ho utv´arˇ ej´ı obory zabyvaj´ ´ ıc´ı se jedn´an´ım cˇ lovˇeka, je absolutn´ı rozd´ıl. Zat´ımco Kant a jeho stoupenci (a mezi kˇrest’any a zˇ idy jich bylo mnoho) mohli vˇerˇ it v pˇrirozeny´ svˇet, kde je vˇse pˇr´ıcˇ innˇe determinov´ano, a ve svˇet mravn´ı, ve kter´em panuje svoboda, a tuto slepou uliˇcku nazyvat antinomi´ı, Maimonides a jeho stoupenci nemohli existenci svo´ body v mravn´ım svˇetˇe akceptovat, pokud determinismus v pˇrirozen´em svˇetˇe nebude m´enˇe absolutn´ı. • 28 Autoritu tradice Maimonides akceptoval pouze ve vˇecech pr´ava. Avˇsak v z´aleˇzitostech vˇedy – a Maimonides ˇ vˇetˇsinu teologie povaˇzoval za vˇedu – zˇ a´ dn´e autority neexistuj´ı. Clovˇ ek se mus´ı d´at pˇresvˇedˇcit t´ım, co je z danych ´ moˇznost´ı racion´alnˇe nejpˇresvˇedˇcivˇejˇs´ı, bez ohledu na to, jak moc by se takovy´ postoj snad protivil tradiˇcnˇe ˚ pˇrij´ımanym Ke zlosti nˇekolika tradicionalistu˚ tud´ızˇ odm´ıtl pˇriznat jakoukoli autoritu pˇr´ırodovˇednym ´ n´azorum. ´ ˚ talmudickych ˚ tˇrebaˇze stoprocentnˇe uzn´aval jejich pr´avnickou autoritu ohlednˇe pravidel a prinn´azorum ´ rab´ınu, cipu˚ nepostradatelnych ´ pro soudob´e utv´arˇ en´ı pr´ava. • 32 ´ Maimonides byl pˇresvˇedˇcen, zˇ e nejvyˇssˇ´ım ukolem cˇ lovˇeka, od prvn´ıch lid´ı v rajsk´e zahradˇe aˇz po spravedliv´e na onom svˇetˇe, je hled´an´ı pravdy. Na tomto svˇetˇe mus´ı takov´e hled´an´ı prob´ıhat v r´amci stvoˇren´eho rˇ a´ du, jehoˇz ˚ zitˇejˇs´ı souˇca´ st´ı jsou i historick´a spoleˇcenstv´ı, ve kterych ´ zˇ ijeme a od jejichˇz cˇ lenu˚ jsme se nauˇcili mluvit – a nejduleˇ ˚ na tom je, zˇ e tak´e o Bohu. Tento stvoˇreny´ rˇ a´ d sest´av´a ze z´avˇeru˚ rozumu a z toho, co n´as uˇc´ı zjeven´ı. Zpusob, jak rozum´ıme svˇetu a jak rozum´ıme zjeven´ı, je jeden a tyˇ ´ z. Takovy´ proces porozumˇen´ı nemus´ı pˇrij´ımat zˇ a´ dnou ˚ ze svobodnˇe vzn´asˇ et ve vyˇ z´ahadu poch´azej´ıc´ı od autorit minulosti. Lidsky´ rozum se muˇ ´ sin´ach, pokud ch´ape, ´ ı m´a smˇerˇ ovat k urˇcit´emu c´ıli a zˇ e m´a odpovˇednost vuˇ ˚ ci jinym zˇ e jeho usil´ ´ lidem, kteˇr´ı maj´ı podobny´ z´ajem bez ohledu na to, v jak´e dobˇe a na jak´em m´ıstˇe se nal´ezaj´ı. • 32 ´ V dobˇe, kdy je pro mnoho intelektu´alu˚ modou pop´ırat samotnou existenci pravdy, n´as Maimonides povzbuzuje k hled´an´ı pravdy – to jest k hled´an´ı Boha. Jeho pˇresvˇedˇcen´ı n´aboˇzensk´e i filozofick´e n´as inspiruje, abychom ˚ pˇrivedl na svˇet – a pro nic menˇs´ıho. spolu s n´ım vˇerˇ ili, zˇ e pr´avˇe pro tento c´ıl n´as Buh ´ s Akvinsky´ – myslitel vˇsech vˇek˚ • XIII. stolet´ı – Romanus Cessario: Tomaˇ u • 34 Navzdory nˇekterym ´ tvrzen´ım nebyla evropsk´a kultura v dobˇe pˇred renesanc´ı sˇ estn´act´eho stolet´ı temn´a a zachmuˇren´a. Kˇrest’ansk´a civilizace Z´apadu ve dvan´act´em stolet´ı ve skuteˇcnosti prodˇelala mimoˇra´ dnou renesanci, ´ ı oˇzivit a uspoˇra´ dat vˇedˇen´ı minulosti. pˇri n´ızˇ bylo v rˇ adˇe oboru˚ vyvinuto ohromn´e usil´
: Druh´e mil´enium
4
• 36 ˚ erˇ iv´emu Pˇremyˇ ´ slen´ı o v´ırˇ e je vˇzdy riskantn´ı z´aleˇzitost´ı. Nˇekoho tato perspektiva vydˇes´ı, takˇze se navr´at´ı k duvˇ fideismu, ktery´ kˇrest’anskou nauku vysvˇetluje toliko s odvol´an´ım na kategorie pˇr´ıtomn´e v samotn´em zjeven´ı. ˚ ˚ Na jin´e pusob´ ı opojnˇe, a tak konstruuj´ı cosi na zpusob cenzorsk´eho racionalismu, ktery´ nadpˇrirozeny´ obsah boˇzsk´eho zjeven´ı redukuje tak, aby pasoval do kategori´ı zavedenych ´ lidskym ´ rozumem. Tom´asˇ ova z´asluha tkv´ı v tom, zˇ e nepodlehl ani jednomu z tˇechto pokuˇsen´ı. • 40 Tom´asˇ postupoval na z´akladˇe hypot´ezy, zˇ e veˇsker´e teologick´e texty by mˇely vyjadˇrovat harmonii boˇzsk´e pravdy; rˇ eˇceno jeho slovy: teologieje jako otisk boˇzsk´eho pozn´an´ı ve stvoˇren´e mysli. Vzhledem k tomu by Tom´asˇ odm´ıtl ˚ ych ˚ kde jedin´a harmonie dneˇsn´ı sklon povaˇzovat teologii za urˇcity´ soubor ruzn specializovanych vyzkum u, ´ ´ ´ vych´az´ı ze skuteˇcnosti, zˇ e se nˇejak spojuj´ı s c´ılem podpoˇrit kˇrest’anskou praxi. M´ısto toho mˇel za to, zˇ e teologie je jednotnou, posv´atnou vˇedou o Bohu, jeˇz m´a schopnost vyj´adˇrit jedin´e boˇzsk´e pozn´an´ı, kter´e vl´adne bez vyjimky ´ vˇsemu, co jest. Jinak rˇ eˇceno, Tom´asˇ byl pˇresvˇedˇcen, zˇ e nejlepˇs´ı teologie odr´azˇ ´ı prostotu Boha, jehoˇz pozn´an´ı sebe ˚ av´a jedinym sama zust´ ´ zdrojem veˇsker´e prav´e moudrosti. ´ Do modern´ıch kategori´ı, kterych pˇr´ıliˇs neza´ teologov´e uˇz´ıvaj´ı pro klasifikaci a popis sv´e pr´ace, Tom´asˇ ovy uvahy ´ ˇ padaj´ı. Nahl´ızˇ eno z tohoto uhlu pohledu nebyl ani badatelem, ani myslitelem. Tom´asˇ naopak ocenoval harmonii pravdy, jeˇz plyne z boˇzsk´e prostoty; proto by ho velice odpuzovaly stˇret´avaj´ıc´ı se n´azory na vlastnictv´ı pravdy, s nimiˇz pˇrich´azej´ı teologov´e postuluj´ıc´ı vlastn´ı odbornou kvalifikaci v t´e cˇ i on´e teologick´e discipl´ınˇe. Z´arovenˇ ˚ ych plat´ı, zˇ e jelikoˇz podle Tom´asˇ teologie nem´a stˇra´ dat fakta z mnoha ruzn ´ oblast´ı, nybrˇ ´ z m´a d´ılˇc´ı pravdy upravit tak, aby odpov´ıdaly t´e jedin´e pravdˇe s velkym P“, zˇ a´ dn´e z jeho dˇel nezapad´a do encyklopedick´eho zˇ a´ nru – en´ ” ˇ cyklopedie jsou totiˇz vˇzdy z´avisl´e na nejnovˇejˇs´ım vyzkumu, jenˇz jim umoˇznuje modifikovat to, co bylo aˇz do t´e ´ doby provizornˇe povaˇzov´ano za pravdiv´e. Jinymi slovy rˇ eˇceno, Tom´asˇ uzn´aval form´aln´ı rozd´ıl, ktery´ teologii ´ jakoˇzto posv´atnou vˇedu odliˇsuje od n´aboˇzenskych ´ studi´ı, jeˇz jsou vˇedou lidskou. N´aboˇzensk´a studia jsou vˇzdy limitov´ana mezemi, jeˇz plynou ze spolehnut´ı se na cˇ istˇe racion´aln´ı formu vyzkumu. Teolog vˇsak je naproti tomu ´ nad´an cˇ ´ımsi jinym. ´ • 44 ˚ vloˇzil do lidskych Touha poznat pravdu, jiˇz Buh ´ srdc´ı, nezmiz´ı; nezmiz´ı ani v´ıra s rozumem, tato kˇr´ıdla, s jejichˇz pomoc´ı se lidsky´ duch vzn´asˇ´ı k nahl´ızˇ en´ı t´eto pravdy. ´ ık posedly´ experimentovan´ ´ ım • XIV. stolet´ı – Robert Hollander: Dante Alighieri: Basn´ • 57 ˚ (. . .) [Dante] m´a (. . .) schopnost vstoupit do srdce t´emˇerˇ kaˇzd´eho cˇ ten´arˇ e: monarchist´e“ ho cˇ etli svym ´ zpusobem, ” papeˇzenci“ zase po sv´em. ” Pro nˇekter´e konzervativn´ı katol´ıky je Dante autentickym ´ hlasem stˇredovˇek´e c´ırkve, pro mnoh´e liber´aln´ı ateisty zase nem´enˇe autentickym ´ hlasem lidsk´eho utrpen´ı a nadˇeje. Kaˇzdy´ z n´as cˇ te sv´eho vlastn´ıho Danteho a co cˇ te, obdivuje. (. . .) ´ • XV. stolet´ı – Robert Royal: Kolumbus a poˇcatek svˇeta • 58 Harry Lime, postava Orsona Wellesa vo filme Tˇret´ı muˇz • Za Borgiu˚ byla v It´alii tˇricet let v´alka, teror, vraˇzdˇen´ı a krveprol´ev´an´ı, ale dala svˇetu Michelangela, Leonarda ˇ ycarsku da Vinci a renesanci. Ve Sv mˇeli bratrskou l´asku. Mˇeli pˇet set let demokracie a m´ıru – a co dali svˇetu ´ oni? Hodiny s kukaˇckou. • 58 ´ ˚ (. . .) Je (. . .) dˇejinnym pudu pro jeho ´ paradoxem, zˇ e bouˇrliv´e spoleˇcensk´e pomˇery lidstvu cˇ asto skytaj´ ´ ı urodnou ´ echy. uspˇ • 64 ´ ˚ (. . .) Vˇsichni, kdo jsou obezn´ameni s ulohou proroctv´ı v dˇejin´ach, vˇed´ı, zˇ e se cˇ asto projevuj´ı zpusobem, ktery´ jejich autoˇri nikdy nepˇredv´ıdali. • 67 ˚ (. . .) Evropan´e zauj´ımali k novym s nimiˇz se stˇretli, ambivalentn´ı postoj. Na stranˇe jedn´e se t´emˇerˇ ´ n´arodum, okamˇzitˇe vynoˇrily poˇca´ tky mytu uˇslechtil´eho divocha“, jenˇz v rukou autoru˚ jako byli Thomas More, Montaigne ´ ” cˇ i Rousseau nabyl rozd´ılnych kulturami odkryvala existenci ´ podob. Na stranˇe druh´e re´aln´a zkuˇsenost s novymi ´ ´ ˚ u nichˇz se projevovalo velk´e divoˇsstv´ı a obˇcas mal´a uˇslechtilost. n´arodu,
: Druh´e mil´enium
5
• 67 (. . .) Slovo kanibal“ je zkomoleninou m´ıstn´ıho term´ınu pro divok´e Kariby, kteˇr´ı nakonec dali jm´eno cel´emu ” regionu. • 70 Mnoho souˇcasnych ´ vˇerˇ´ıc´ıch si mysl´ı, zˇ e nen´ı pˇr´ıliˇs potˇrebn´e evangelizovat. Tento n´azor obvykle vych´az´ı z premi˚ ˚ ˚ si vˇsak sy, zˇ e m´ıstn´ı n´aboˇzenstv´ı jsou svym opodstatnˇen´a. Vzhledem k antropologickym um ´ zpusobem ´ dukaz ´ s povrchn´ımi premisami, podle nichˇz jsou vˇsechny duchovn´ı praktiky na stejn´e urovni, nevystaˇc´ıme. Prvn´ı ˚ pruzkumn´ ıci, kteˇr´ı se s tˇemito praktikami setkali, si to nemysleli, a nemˇeli bychom si to myslet ani my. Napˇr´ıklad ˚ mexicky´ romanopisec Carlos Fuentes, ktery´ nen´ı zˇ a´ dnym ´ velkym ´ pˇr´ıtelem kˇrest’anstv´ı cˇ i sˇ panˇelskych ´ vyboj ´ u, sice obdivuje bohatstv´ı azt´eck´e kultury, ale jedn´ım dechem charakterizuje azt´eck´e bohy jako cely´ panteon stra” ˚ ˇ ˚ ˚ v teochu“. Fuentes odsuzuje zpusob, jakym pudu domorodcu; ´ si mision´arˇ i cˇ asto nespravedlivˇe pˇrivlastnovali logick´e rovinˇe vˇsak u m´ıstn´ıch kultur registruje epoch´aln´ı posun, k nˇemuˇz doˇslo pod vlivem kˇrest’anstv´ı: Jen ” si pˇredstavme ohromen´ı stovek a tis´ıcu˚ Indi´anu˚ zˇ a´ daj´ıc´ıch o kˇrest pot´e, kdyˇz si uvˇedomili, zˇ e se po nich chce, ˚ aby uct´ıvali Boha, jenˇz se obˇetoval pro lidi, m´ısto aby od nich zˇ a´ dal, aby se obˇetovali bohum, jak to vyˇzadovalo n´aboˇzenstv´ı azt´eck´e.“. • 70 Kdyby byl kdokoli z n´as pˇrenesen do azt´eck´eho hlavn´ıho mˇesta Tenochtitl´anu cˇ i do mnoha jinych ´ m´ıst po cel´em ˚ svˇetˇe pˇredt´ım, neˇz se zde uplatnil vliv kˇrest’anstv´ı, reagoval by stejnˇe jako konkvistadoˇri – s hruzou a vztekem. Pˇr´ıliˇs odliˇsn´e pocity by v n´as asi nevzbuzovaly ani metody, kter´e obˇcas, pˇri evangelizaci meˇcem, v n´apodobˇe isl´amsk´e praxe pouˇz´ıvali Evropan´e, dopouˇstˇej´ıce se hrubych ´ nespravedlnost´ı po cel´em svˇetˇe. Je vˇsak krajnˇe redukcionistick´e povaˇzovat evangelizaci jen za pouhy´ imperialismus. V obvykl´e nekritiˇcnosti, s n´ızˇ jsme nal´ehavˇe vyzyv´ ´ ani, abychom respektovali hodnoty jinych ´ kultur, se skryv´ ´ a miniaturn´ı zrnko pravdy, kolem nˇehoˇz je siln´a vrstva n´aboˇzensk´eho indiferentismu. • 71 ˇ ık´ame (. . .), zˇ e chov´ame stejnou uctu ´ R´ ke vˇsem kultur´am – ovˇsem dokud nenaraz´ıme na n´aboˇzensk´e kasty a sexismus, klitorektomii a c´ılen´e pron´asledov´an´ı. ´ ı • XVI. stolet´ı – Alister McGrath: Kalv´ın a kˇrest’ansk´e povolan´ • 75 (. . .) Ekonomick´e n´azory Martia Luthera byly – stejnˇe jako jeho pohled na spoleˇcnost obecnˇe – silnˇe podm´ınˇen´e soci´aln´ı realitou prostoduch´eho nˇemeck´eho venkova, ktery´ hodlal reformovat. Jeho svˇetem byl svˇet probl´emu˚ pozdnˇe feud´aln´ıho venkovsk´eho zˇ ivota, zejm´ena pnut´ı mezi rolnictv´ım a sˇ lechtou. Tˇrebaˇze si Luther nˇekter´e ˚ covat na urok ´ z hospod´arˇ skych probl´emu˚ sv´e doby – jakym – ´ ´ byla napˇr´ıklad ot´azka, zda se pen´ıze maj´ı pujˇ ˚ kter´e ovl´adaly prostˇred´ı financ´ı ve mˇestech. Luther nemˇel ponˇet´ı oˇcividnˇe uvˇedomoval, nerozumˇel probl´emum, ˇ o hospod´arˇ skych sil´ach, kter´e zaˇc´ınaly Nˇemecko promˇenovat z feud´aln´ıho rolnick´eho n´aroda ve spoleˇcnost, ´ v n´ızˇ vznik´a kapitalistick´e hospod´arˇ stv´ı. Ve sv´em pojedn´an´ı O obchodu a lichvˇe, kter´e sepsal v l´etˇe 1524, Luther ˚ ci tˇem, kdo se angaˇzovali v jak´ekoli formˇe obchodn´ıch aktivit. Skuteˇcnost, zˇ e zaujal ostˇre kriticky´ postoj vuˇ ˚ ci jak´ekoli formˇe kapitalismu, je do velk´e m´ıry odrazem Lutherovo ekonomick´e myˇslen´ı bylo nepˇra´ telsk´e vuˇ jeho neznalosti sloˇzit´eho svˇeta financ´ı, ktery´ se tehdy ve veˇrejn´em zˇ ivotˇe mˇest zaˇcal objevovat. ˇ ˚ Kalv´ın si vˇsak byl finanˇcn´ı reality v Zenevˇ e a jej´ıch dusledk u˚ vˇedom dokonale. Tˇrebaˇze nerozvinul zˇ a´ dnou ´ teorii, jiˇz bychom mohli v upln´ em slova smyslu oznaˇcit jako ekonomickou“, ukazuje se, zˇ e byl zevrubnˇe infor” mov´an o z´akladn´ıch ekonomickych ´ principech a zˇ e uzn´aval produktivn´ı povahu kapit´alu i lidsk´e pr´ace. Dˇelbu ˚ ˇ pr´ace chv´alil za jej´ı ekonomicky´ pˇr´ınos a za to, zˇ e zduraz nuje vz´ajemnou z´avislost mezi lidmi a spoleˇcensky´ rozmˇer jejich zˇ ivota. Pr´avo jednotlivcu˚ vlastnit majetek, kter´e radik´aln´ı kˇr´ıdlo reformace pop´ıralo, Kalv´ın podporoval. Mˇel za to, zˇ e pas´azˇ e v knize Deuteronomium tykaj´ ´ ıc´ı se obchodn´ı etiky patˇr´ı k dobˇe d´avno minul´e; odm´ıtal pˇredstavu, zˇ e by pravidla primitivn´ı zˇ idovsk´e agr´arn´ı spoleˇcnosti mˇela svazovat progresivn´ı, modern´ı ˇ ˚ cov´an´ı penˇez na urok ´ a mˇestskou Zenevu jeho doby. S absolutn´ım z´akazem pujˇ (lichvou) se Kalv´ın napˇr´ıklad ˚ vypoˇra´ dal tvrzen´ım, zˇ e sˇ lo toliko o pˇrizpusoben´ ı specifickym ´ potˇreb´am primitivn´ı spoleˇcnosti. A protoˇze mezi ˇ ´ takovou spoleˇcnost´ı a Zenevou neexistovala zˇ a´ dn´a podobnost – vˇzdyt’ urok je konec koncu˚ jen n´ajem placeny´ za ˚ uˇ ´ ctovat promˇennou urokovou ´ ˚ ci kapit´alu kapit´al – dovoloval vˇerˇ itelum sazbu. Kalv´ın citlivˇe reagoval na tlak vuˇ v r´amci v´ıce cˇ i m´enˇe svobodn´eho trhu a vˇerˇ il, zˇ e etick´e c´ıle stoj´ıc´ı za z´akazem lichvy lze zajistit jinymi ´ prostˇredky. • 77 Pokud jde o duchovn´ı status pr´ace ve stˇredovˇeku, n´azory vˇedcu˚ se dramaticky liˇs´ı. Benediktinsky´ model mniˇs˚ ˚ stv´ı s durazem na pravidlo ora et labora manu´aln´ı pr´aci nepochybnˇe pˇripisoval velkou dustojnost, tˇrebaˇze prvn´ı
: Druh´e mil´enium
6
povinnost´ı mnicha vˇzdy byly hodinky, jeˇz byly oznaˇcov´any jako jeho Opus Dei“. Nˇekteˇr´ı odborn´ıci tvrd´ı, zˇ e ” benediktini ve skuteˇcnosti byli se svou rozs´ahlou s´ıt´ı kl´asˇ tern´ıch podniku˚ prvn´ımi kapitalisty“. At’ uˇz je lomu ” jakkoli, ve stˇredovˇek´em kˇrest’anstv´ı pˇretrv´aval sˇ iroce rozˇs´ırˇ eny´ pocit, zˇ e ti, kdo – na rozd´ıl od rˇ eholn´ıku˚ a kleriku˚ ˚ obecnˇe – pracuj´ı ve svˇetˇe“, se angaˇzuj´ı v m´enˇe hodnotn´em zpusobu zˇ ivota a jsou vlastnˇe druhoˇradymi ´ kˇrest’any. ” ˚ ymi Je nepochybn´e, zˇ e tento pocit ve spojen´ı s ruzn deformacemi mniˇsstv´ı, kter´e tak sˇz´ıravˇe kritizoval Erasmus ´ a jin´ı, vedl reform´atory typu Luthera a Kalv´ına k ostr´emu oddˇelov´an´ı kl´asˇ tern´ıho v´aben´ı od svˇeta“ od au” tenticky kˇrest’ansk´eho povol´an´ı ke svˇetu“. ” • 78 Idea povol´an´ı v prvn´ı rˇ adˇe vyjadˇruje fakt, zˇ e cˇ lovˇek je povol´an Bohem, aby mu ve sv´em svˇetˇe slouˇzil. • 78 ˚ pos´ıl´a cˇ lovˇeka tam, kde jej chce m´ıt, coˇz vysvˇetluje Kalv´ınovu kritiku lidsk´e ctiˇza´ dosti jakoˇzto Podle Kalv´ına Buh ˚ pˇridˇelil. Spoleˇcensk´e postaven´ı je bezvyznamn´ neochoty pˇrijmout ten prostor pro jedn´an´ı, ktery´ n´am Buh e, ´ ˇ ˚ zit´a. Clovˇ ˚ lidsk´a vynal´ezavost je z duchovn´ıho hlediska neduleˇ ek nesm´ı dopustit, aby zpusob, j´ımˇz lid´e hod´ not´ı vyznam nˇejak´e profese, byl kladen nad Boˇz´ı usudek, ktery´ cˇ lovˇeku takov´e m´ısto pˇridˇelil. Veˇsker´a pr´ace, ´ ´ kterou cˇ lovˇek vykon´av´a, m´a potenci´al z pohledu Boha vypadat vskutku uctyhodnˇ e a byt ´ povaˇzov´ana za vysoce ” ˇ adn´a profese, zˇ a´ dn´e povol´ ˚ zitou“. Z´ duleˇ an´ı nen´ı natolik opovrˇzen´ıhodn´e cˇ i n´ızk´e, aby nemohlo byt ´ poctˇeno pˇr´ıtomnost´ı Boˇz´ı. M´a se tedy za to, zˇ e pr´ace vˇerˇ´ıc´ıch m´a vyznam, ktery´ daleko pˇrekraˇcuje jej´ı viditeln´e vysledky. Pro Boha je ´ ´ ˚ zit´a osoba pracuj´ıc´ıho cˇ lovˇeka i pr´ace, kterou svou cˇ innost´ı vykonal. Neexistuje zˇ a´ dny´ rozd´ıl mezi prac´ı duleˇ duchovn´ı a cˇ asnou, posv´atnou a svˇetskou. Veˇsker´a lidsk´a pr´ace bez ohledu na to, jak je prost´a, dok´azˇ e oslavovat Boha. Jednoduˇse rˇ eˇceno plat´ı, zˇ e pr´ace je aktem chv´aly – potenci´alnˇe tvoˇriv´ym aktem chv´aly. Pr´ace oslavuje ˚ ze projevit lidsk´a tvoˇrivost. Je ale tˇreba zduraznit, ˚ Boha, slouˇz´ı obecn´emu dobru a jej´ım prostˇrednictv´ım se muˇ ˚ anglicky´ n´asledovn´ık William zˇ e posledn´ı dva z pr´avˇe uvedenych ´ bodu˚ jsou obsaˇzeny i v tom prvn´ım. Kalv´ınuv Perkins k tomu rˇ ekl: Skuteˇcnym ´ c´ılem naˇseho zˇ ivota je slouˇzit Bohu skrze sluˇzbu cˇ lovˇeku.“. ” • 79 Na Kalv´ınovu etiku pr´ace lze v rˇ adˇe ohledu˚ pohl´ızˇ et jako na rozpracov´an´ı Pavlova pˇrik´az´an´ı korintskym ´ kˇrest’a˚ ˚ ˇ num: Kaˇzdy´ at’ zˇ ije v tom postaven´ı, kter´e mˇel od P´ana.“ (1K 7,17). Kalv´ın zduraz noval, zˇ e kaˇzdodenn´ı cˇ innost ” obyˇcejnych ´ kˇrest’anu˚ m´a hluboky´ n´aboˇzensky´ vyznam. ´ • XVII. stolet´ı – Edward T. Oakes: Blaise Pascal: prvn´ı modern´ı kˇrest’an • 85 T´ım, co z (. . .)[Pascala] cˇ in´ı osobu tak vysoce pozoruhodnou, ba dokonce pozoruhodnˇe modern´ı, je skuteˇcnost, zˇ e ´ rozumu a z´arovenˇ bojoval proti se stal prvn´ım kˇrest’anskym ´ apologetou, ktery´ vstˇrebal kartezi´anskou apoteozu ´ cinkum, ˚ jej´ı leptavym a to cˇ asto s vyuˇzit´ım Descartovych ´ uˇ ´ vlastn´ıch z´asad. • 86 ˚ cila pravidla geometrie, aniˇz by si plnˇe uvˇedomila jejich s´ılu“. (. . .) [Pascal] poznamen´av´a, zˇ e logika si asi pujˇ ” Stejnˇe jako Descartes a pozdˇeji Spinoza, tak´e Pascal oznaˇcuje ide´aln´ı racion´aln´ı metodu jako geometrickou“, ” ´ u. ˚ nebot’ uˇz´ıv´a matematickych ´ pravidel dedukce vych´azej´ıc´ı z pˇrijatych ´ nebo samozˇrejmych ´ axiom • 89 Pascal ˚ jehoˇz jsme schopni pozn´avat, • [Kˇrest’ansk´e n´aboˇzenstv´ı] cˇ lovˇeka uˇc´ı obˇema tˇemto pravd´am: zˇ e existuje Buh, ˚ ˚ zit´e, abychom se a zˇ e naˇse poruˇsen´a pˇrirozenost zpusobuje, zˇ e Ho nejsme hodn´ı. Je stejnou mˇerou duleˇ nauˇcili obˇe pravdy; nebot’ je stejnˇe tak nebezpeˇcn´e, jestliˇze cˇ lovˇek pozn´a Boha, aniˇz by poznal vlastn´ı ˚ ze vyl´ecˇ it. Pozn´an´ı n´ızkost, jako kdyˇz pozn´a svou n´ızkost, aniˇz by poznal Vykupitele, ktery´ ho z n´ı muˇ ˚ kteˇr´ı poznali Boha, leˇc nikoli vlastn´ı n´ızkost, jen jedin´e z tˇechto pravd vede bud’ k namyˇslenosti filozofu, ˚ kteˇr´ı znaj´ı svou n´ızkost, leˇc chyb´ı jim pozn´an´ı Vykupitele. nebo k zoufalstv´ı ateistu, • 91 ˚ tvaru lebeˇcn´ıch kost´ı nikdy nedoˇslo k uzavˇren´ı fontanely Po Pascalovˇe smrti se zjistilo, zˇ e v jeho pˇr´ıpadˇe kvuli – mˇekk´eho m´ısta“ na lebce novorozence – takˇze cely´ zˇ ivot zˇ il s otevˇrenou lebkou, coˇz jeho definici cˇ lovˇeka ” ˚ cuje zvl´asˇ tn´ı nal´ehavost. jakoˇzto mysl´ıc´ı tˇrtiny“ dozajista propujˇ ” • 95 Pascal
: Druh´e mil´enium
7
• Lid´e pohrdaj´ı n´aboˇzenstv´ım. Nen´avid´ı ho a boj´ı se, zˇ e by mohlo byt ´ pravdiv´e. Prvn´ım krokem v l´ecˇ bˇe ´ tohoto stavu je uk´azat, zˇ e n´aboˇzenstv´ı se neprotiv´ı rozumu, nybrˇ Dalˇs´ım krokem ´ z je hodno v´azˇ nosti a ucty. je uˇcinit ho pˇritaˇzlivym, ´ pˇriv´est dobr´e lidi k pˇra´ n´ı, aby bylo pravdiv´e, a pak uk´azat, zˇ e takov´e je. Zeje hodno ˇ je pˇritaˇzliv´e, protoˇze slibuje prav´e dobro. ´ ucty, protoˇze skuteˇcnˇe rozum´ı lidsk´e pˇrirozenosti. Ze • 96 Pascal • Kdyby nebylo zˇ a´ dn´e nezn´amo, cˇ lovˇek by nepocit’oval svou poruˇsenost; a kdyby nebylo zˇ a´ dn´e svˇetlo, cˇ lovˇek ˚ byl cˇ a´ steˇcnˇe skryty´ by nemohl doufat ve svou n´apravu. Je tedy nejen spr´avn´e, ale t´ezˇ pˇr´ınosn´e, aby Buh a cˇ a´ steˇcnˇe zjevny; ´ pro cˇ lovˇeka je totiˇz stejnou mˇerou nebezpeˇcn´e, pozn´a-li Boha, aniˇz by poznal svou n´ızkost, jako kdyˇz pozn´a svou n´ızkost bez pozn´an´ı Boha. • 97 Pascal • Pravda je dnes tak zatemnˇena a je tak dobˇre uloˇzena, zˇ e pokud pravdu nemilujeme, nikdy ji nerozpozn´ame. • T. S. Eliot • Neum´ım si pˇredstavit jin´eho kˇrest’ansk´eho autora, dokonce ani Newmana ne, jehoˇz bych v´ıce neˇz Pascala chvalnˇe doporuˇcil tˇem, kteˇr´ı pochybuj´ı, ale kteˇr´ı maj´ı vn´ımavou mysl a jsou dost citliv´ı na to, aby c´ıtili nelad, marnost, nesmyslnost, tajemstv´ı zˇ ivota a utrpen´ı, a kteˇr´ı mohou doj´ıt pokoje jedinˇe uspokojen´ım veˇsker´eho byt´ı. • XVIII. stolet´ı – Mary Ann Glendonov´a: Rousseau a vzpoura proti rozumu • 99 Podle zn´am´e historky z Rousseauovych ´ Vyzn´an´ı bylo vˇsech pˇet dˇet´ı, kter´e ze (. . .) svazku [s Th´er`ese La Vasseurovou] vzeˇsly, kr´atce po narozen´ı odloˇzeno do nalezince. Autor, jehoˇz d´ıla velebila rodinu soustˇredˇenou kolem ˚ trval proto, zˇ e d´ıtˇete, potomstvu vysvˇetloval, zˇ e na tomto rˇ eˇsen´ı“ navzdory Terezinym ´ plaˇctivym ´ protestum ” ˚ tomu, zˇ e by ho ruˇsily ve studiu a pr´aci. byl pˇr´ıliˇs chudy, ´ neˇz aby se o dˇeti dok´azal postarat, a nav´ıc kvuli • 105 Madison • Stejnˇe jako se v lidsk´e pˇrirozenosti nach´az´ı jist´a m´ıra zkaˇzenosti, kter´a vyˇzaduje jistou m´ıru obezˇrelosti ˚ ery, tak v n´ı vid´ıme i jin´e vlastnosti, kter´e n´as opravnuj´ ˇ ı k urˇcit´e d´avce ucty ´ ˚ ery. a duvˇ a neduvˇ • 107 (. . .) Soucit je pˇr´ıliˇs kˇrehkym ´ z´akladem, neˇz abychom na nˇem mohli stavˇet spravedlivy´ st´at. • XIX. stolet´ı – Jean Bethke Elsteinov´a: Abraham Lincoln a posledn´ı skuteˇcna´ nadˇeje • 112 Lincolnovo vzdˇel´av´an´ı, kter´e n´am asi bude pˇripadat nahodil´e, spoˇc´ıvalo pˇrev´azˇ nˇe v tom, zˇ e mu byly do hlavy vtlouk´any z´aklady gramatiky, pravopisu, slohu a poˇc´ıt´an´ı. Donald poznamen´av´a, zˇ e Lincolnovi souˇcasn´ıci mu ˚ pˇrisuzovali z´azraˇcny´ dar umˇen´ı cˇ ´ıst, nicm´enˇe knih byl v pohraniˇc´ı nedostatek, proto musel cˇ ´ıst sp´ısˇ e dukladnˇ e ” neˇz hodnˇe; velkou cˇ a´ st toho, co cˇ etl, se nauˇcil nazpamˇet’“ . Dnes se takov´e memorov´an´ı samozˇrejmˇe bˇezˇ nˇe ˇ odm´ıt´a jako bezmyˇslenkovit´e sˇ prt´an´ı“; m´ısto toho upˇrednostnujeme sebevyj´adˇren´ı“, jeˇz m´a v´est k auten” ” ” ´ ˚ ticitˇe“ a jinym e pˇr´ınosnym Kdyˇz ale cˇ lovˇek pˇrem´ıt´a o Lincolnovˇe zkuˇsenosti (jeˇz je vlastn´ı ´ udajnˇ ´ projevum. ˚ ze ho to v´est i ohromn´emu mnoˇzstv´ı ostatn´ıch, kteˇr´ı byli tak´e vystaveni bezmyˇslenkovit´emu sˇ prt´an´ı“), muˇ ” ´ k uvaze, zˇ e jsou-li nˇecˇ ´ı myˇslenky formov´any t´ım nejlepˇs´ım, co jin´ı lid´e rˇ ekli a o cˇ em uvaˇzovali, je to mnohem lepˇs´ı, neˇz jim nechat prostor pro zcela nespoutany´ projev. Vˇsechny ty hodiny, kdy za slab´eho svˇetla ohnˇe cˇ etl st´ale dokola tut´ezˇ knihu (mal´e dˇeti poˇra´ d jeˇstˇe maj´ı r´ady, kdyˇz se jim nˇeco cˇ te pr´avˇe takto), pˇrispˇely k tomu, zˇ e je Lincoln mezi naˇsimi prezidenty nejlepˇs´ım mistrem prozaick´eho stylu. V celych ´ naˇsich dˇejin´ach m´a opravdu jen m´alo sobˇe rovnych. ´ • XX. stolet´ı – George Weigel: Jan Pavel II. a krize humanismu • 124 Krach komunismu byl – stejnˇe jako vˇsechny impozantn´ı dˇejinn´e okamˇziky – produktem soubˇehu mnoha okolı a stˇredn´ı Evropˇe nastartoval Helsinsky´ nost´ı: nedostateˇcnosti marxistick´e ekonomiky; dynamiky, jiˇz ve vychodn´ ´
: Druh´e mil´enium
8
z´avˇereˇcny´ akt z roku 1975; politiky Ronalda Reagana a Margaret Thatcherov´e; generaˇcn´ı zmˇeny v sovˇetsk´em veden´ı. Pokud ale chceme pochopit, proˇc se komunismus zhroutil pr´avˇe tehdy, kdy k tomu doˇslo (proˇc v roce 1989, a nikoli 1999 nebo 2009 nebo 2019), a tak, jak k tomu doˇslo (vcelku bez krveprolit´ı), pak do t´eto sloˇzit´e rovnice prostˇe mus´ıme zahrnout revoluci svˇedom´ı Jana Pavla II..
Stano Krajˇci, 17.–26. 7. 2010
typeset by LATEX
