SLOVO OTCE BISKUPA. Ladislav

OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 ROK SVATÉHO PAVLA ............................................................................................... 6 MODLITBA NA ZAČÁTEK ROKU SV. PAVLA ............................................................... 7 NOVÝ POMOCNÝ BISKUP VE STRYJSKÉ EPARCHII ...................................................... 7 DOPIS ŘEDITELE ŘECKOKATOLICKÉ CHARITY........................................................... 8 DO TŘÍ LET BYCHOM MOHLI UŽ SVATOU LITURGII SLAVIT VE VLASTNÍM CHRÁMU ... 9 PŘIPRAVOVANÉ VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY .............................................................. 10 RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST ČTVRTÁ ................................................................. 11 DĚJINY SV. UNIE: VLADIMÍR SOLOVJEV A ÚNIA ..................................................... 13 SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: BERTA GREGORY ......................... 14 HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. VÁCLAVA NA PROSEKU ....................................... 16 ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК ВОЗДВИЖЕННЯ ЧЕСНОГО ХРЕСТА ....................... 17 НАША ВІРА: БОГ СОТВОРИТЕЛЬ ............................................................................ 18 NA VEČNOSŤ ODIŠLA SR. VERONIKA MÁRIA ZBIHLEJOVÁ SNPM .......................... 19 V PÁNOVI ZOSNUL GRÉCKOKATOLÍCKY KŇAZ ELIÁŠ BALÁŽ, TITULÁRNY KANONIK . 20 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. VÁCLAV (28. ZÁŘÍ) ........................................................ 21

EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, po skončení dovolených a prázdnin opět přinášíme nejnovější informace ze života našeho exarchátu. V tomto čísle naleznete rozhovor s administrátorem naší farnosti v Hradci Králové, o. Adriánem Kostilníkem. Tato farnost se připravuje na stavbu svého vlastního chrámu, proto Vás budeme i v budoucnu informovat o této důležité události. Rádi bychom upozornili také na životopis nejvýznamnějšího českého světce, sv. Václava. K jeho od-

kazu se hlásí také východní katolíci, což bývá někdy opomíjeno. V rámci oslav roku sv. Václava přinášíme také stručnou historii trojlodní románské baziliky sv. Václava na pražském Proseku. Jde o nejstarší chrám na světě zasvěcený právě sv. Václavovi. Právě v tomto chrámě se u příležitosti svatováclavských oslav bude 28. září 2008 v 10.00 hodin sloužit slavnostní řeckokatolická bohoslužba. Další informace o jejím průběhu budete mít k dispozici v nejbližším čísle. Už teď se těšíme za dva měsíce na shledanou! Redakce

3

SLOVO OTCE BISKUPA Drazí čtenáři Exarchátu, rok svatého Pavla, který svatý otec Benedikt XVI. vyhlásil pro celou katolickou církev, je bezesporu něčím, co není v dějinách Církve běžné. Zaměřit celou Církev na jednoho svatého – i když mimořádného apoštola národů – svědčí nejen o tom, že tato osobnost byla něčím význačná, ale i o tom – a o tom s ještě větší naléhavostí – že ho dnes velmi potřebujeme, že jeho inspirované myšlenky jsou výsostně aktuální právě v dnešní době. Máme si je připomínat a hledět je aplikovat. Musíme se vždycky vracet k pramenům a nerozmělňovat původní zásady křesťanského chování, křesťanské nauky, jak se to nejednou v průběhu staletí mohlo stát. Když se s bolestí konstatuje, hlavně na Západě, ale ani Východ na tom není o moc lépe, výrazný úbytek věřících, úbytek povolání ke kněžství, tak krokem k jeho nápravě nemá a nemůže být uvolňování morálních zásad, přizpůsobování se světu nebo jenom hledání nových a lepších vnějších způsobů hlásání evangelia (televize, internet, noviny a časopisy). Na prvním místě je třeba uskutečnit návrat k původnímu učení prvotních křesťanů prohloubenému zkušenostmi posledních staletí. Proto například nikdy jako dnes není tak aktuální výzva svatého Pavla k tomu, aby ve všem, co konáme, byla láska, abychom se ne-

4

spoléhali pouze na lidské prostředky, na lidskou moc, ale především na moc kříže, na sílu naší slabosti. Láska a slabost se u Pavla proměňuje v Boží moc, která koná v dějinách. A my, řeckokatolíci, především v Čechách a na Moravě, můžeme dnes o tom také svědčit. Nejsme moc silní, je nás poměrně málo, nevlastníme dostatek prostředků, ani sebevědomím příliš nehýříme, a nejednou máme pocit, že jsme i podceňováni … Ale Boží milost je s námi. O tom se můžeme dennodenně přesvědčovat, pokud dokážeme na skutečnost hledět duchovníma očima. Není proto na místě stěžovat si na druhé, a tím si vytvářet alibi pro svou nečinnost, ale my sami musíme přiložit ruce k dílu. Jedním z nejlepších způsobů je začít znovu rozjímat, studovat, přemýšlet v modlitbě o tom, co nám zanechal ve svých listech svatý Pavel a usilovat se tím řídit ve všech oblastech našeho života. On ať se nám stane oblíbeným učitelem. Když nás bude vést, budeme stále více evangelizováni, a dokážeme vydat před světem autentické svědectví o své víře, která pak nemůže zůstat bez ozvěny v mnoha srdcích.
Ladislav

INFORMACE A AKTUALITY Z exarchátu • Dne 11. května 2008 odešel na věčnost ve věku nedožitých 69 let doc. ThDr. František Janhuba, osobnost církevního i akademického života v Čechách a na Slovensku. Rozloučení se zesnulým proběhlo 17. května v kostele sv. Bartoloměje v Zábřehu. O. Janhuba přednášel od roku 1990 církevní dějiny, patrologii a studia křesťanského východu na Řeckokatolické bohoslovecké fakultě v Prešově. V letech 1995-2003 byl děkanem této fakulty. • V brněnském nakladatelství Cesta vyšla již sedmnáctá publikace autora Maxe Kašparů, premonstrátského jáhna, nazvaná "Zápisník potulného kazatele". Jde o sbírku dvaceti úvah, kterou autor dle svých slov věnoval "mým řeckokatolickým spolubratrům". Předmluvu ke knize napsal apoštolský exarcha ThDr. Ladislav Hučko. • Každoroční pouť katolíků na moravský Velehrad proběhla letos 5. července 2008. Dopoledne byla sloužena bohoslužba v latinském obřadu, kterou celebroval kardinál Giovanni Coppa a ostatní biskupové Čech a Moravy. Odpoledne v 15.00 hodin byla ve velehradské bazilice slavena liturgie sv. Jana Zlatoústého. Hlavním celebrantem byl apoštolský exarcha Ladislav Hučko, spolu s ním sloužili další kněží Apoštolského exarchátu. • Na setkání ActIv8 slovenské a české mládeže na Velehradě dne 19. července 2008 byla ráno v 7.30 hodin slavena liturgie sv. Jana Zlatoústého pro všech pět tisíc účastníků akce. Hlavním ce-

lebrantem byl opět biskup Ladislav Hučko, homilii přednesl bratislavský eparcha Peter Rusnák. Koncelebrovali brněnský biskup Vojtěch Cikrle a pomocný spišský biskup Štefan Sečka. • V sobotu 23. srpna 2008 se konala v bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí řeckokatolická pouť. Svatou liturgii sloužil Mons. Ján Eugen Kočiš. Ze života církve • Rok sv. Pavla, který začal 29. června 2008, při příležitosti pravděpodobného 2000. výročí narození Apoštola národů, vyhlásil papež Benedikt XVI. v předvečer slavnosti sv. Petra a Pavla 28. června 2008 v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě. Rok sv. Pavla skončí 29. června 2009 a bude probíhat ve všech diecézích, poutních místech, chrámech a institucích, které nesou jméno sv. Pavla a jsou inspirovány jeho postavou a učením. • XXIII. Světové dny mládeže, které proběhly ve dnech 15. - 20. července 2008 v australském Sydney, vyvrcholily mší svatou s papežem Benediktem XVI. Po jejím skončení papež oznámil, že příští XXIV. Světové dny mládeže se budou konat v roce 2011 v Madridu. • Dne 17. srpna se účastnili Apoštolský exarcha Ladislav Hučko a vladyka Ján Eugen Kočiš tradiční mariánské pouti na řeckokatolickém poutním místě Ľutina na Slovensku. Hlavním celebrantem byl metropolita Ján Babjak. Koncelebroval a kázal apoštolský nuncius na Slovensku Mons. Mario Giordana. Dalšími koncelebranty byli řeckokatoličtí hierarchové a kněží. vf

5

ROK SVATÉHO PAVLA Rok svatého Pavla vyhlásil papež Benedikt XVI. u příležitosti dvoutisícího výročí narození svatého apoštola Pavla. Byl zahájen 29. 6. 2008 a potrvá do 29. 6. 2009 (svátek sv. Petra a Pavla). Benedikt XVI. v promluvě před jeho vyhlášením zdůraznil, že Kristus i dnes potřebuje apoštoly ochotné obětovat se. Potřebuje svědky a mučedníky, jako byl svatý Pavel. „Nejdřív horlivý pronásledovatel křesťanů; poté co na cestě do Damašku padl na zem oslepen božským světlem, přešel bez váhání na stranu Ukřižovaného a následoval ho bez dalšího rozvažování. Žil a pracoval pro Krista, pro něho trpěl a zemřel. Jak aktuální je dnes jeho příklad!“ zdůraznil papež. Oslavy Roku sv. Pavla začaly v sobotu v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě. Rok svatého Pavla bude výsadním způsobem probíhat v Římě v papežské bazilice, ve které jsou uchovány relikvie světce. Různé akce v rámci Roku svatého Pavla se organizují také mimo Řím, a to v diecézích, na poutních místech, v chrámech a v náboženských, vzdělávacích a sociálních institucích, které nesou jméno svatého Pavla a jsou inspirovány jeho osobností a učením. Existují i různé internetové stránky věnované velké osobnosti křesťanského života, kde jsou uvedeny informace o těchto oslavách. Proč se slaví rok sv. Pavla nyní? Svatý Pavel pocházel z Tarsu (území dnešního Turecka). Přesné datum jeho narození není známé. Uvádí se, že se narodil mezi rokem 5 – 10 n.l., rok 2008 je tedy logickým rokem pro oslavu 2000. výročí narození. Jak se k tomu došlo: V nejkratším listu apoštola Pavla – listu Filemonovi – se Pavel představuje jako „stařec“, „presbytes“. Tímto slovem byly v antice označovány osoby, které překročily 50. rok života. Také není známo, kdy byl list napsán. Dnes se nejčastěji uvádí, že to bylo v polovině 50. let, starší teorie uvádí rok 62. Odečteme-li oněch 50 let, dostaneme se přibližně do let 5 – 10 n.l. Kde všude a jakým způsobem je možno získat odpustky Roku sv. Pavla? Dle dekretu Apoštolské Penitenciárie a podle ustanovení biskupa – apoštolského exarchy Mons. ThDr. Ladislava Hučka je možno na území Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve získat plnomocné odpustky v kterýkoli den Roku sv. Pavla: v katedrále sv. Klimenta v Praze a dále ve všech římskokatolických chrámech určených jednotlivými diecézními biskupy (viz internetové stránky ČBK a římskokatolických diecézí). Získání plnomocných odpustků je možné jen jednou za den a mohou je získat věřící katoličtí křesťané za obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce), s vyloučením jakékoliv dobrovolné náklonnosti ke hříchu, když se zúčastní bohoslužby nebo veřejné pobožnosti ke svatému Pavlovi. -mh-

6

MODLITBA NA ZAČÁTEK ROKU SV. PAVLA Modlitba arcikněze Baziliky sv. Pavla Andrea kardinála di Montezemolo Bože, který jsi na cestě do Damašku povolal Šavla z Tarsu, aby se stal Pavlem apoštolem národů a tak osvítil celý svět silou svého slova, daruj nám – kteří s radostí slavíme dvoutisícileté jubileum jeho narození – poznávat stále lépe jeho učení, být věrnými svědky tvé pravdy v našich životech a kráčet vždy po cestě tvého evangelia, v modlitbě i v díle usilovat o jednotu všech křesťanů v jediné církvi. O to tě žádáme skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.

NOVÝ POMOCNÝ BISKUP VE STRYJSKÉ EPARCHII Svatý otec Benedikt XVI. jmenoval dne 22. května 2008 pomocným biskupem ve Stryji na Ukrajině otce mitráta Tarase Seňkiva. Otec biskup Taras se narodil 3. července 1960 v městě Čortkiv v Ternopolské oblasti na Ukrajině. V sedmnácti letech začal se svou přípravou na kněžství v podzemním řeckokatolickém semináři a zároveň pracoval v různých zaměstnáních. 28. května 1982 přijal kněžské svěcení z rukou vladyky Pavla (Vasylyka). V letech 1982 – 1989 о. Таras Seňkiv jako tajný kněz pracoval na území Ivano-frankivské eparchie. Byl aktivním členem Komitetu za legalizaci ukrajinské Řeckokatolické církve. V letech 1989 až 1992 byl duchovním správcem ve městě Čortkiv, v obcích Zališčyky a Černivci a zároveň vedl čortkivský děkanát. Kompletní teologická studia absolvoval otec Taras během svého pobytu v Arcibiskupském semináři v Olomouci na Teologické fakultě Palackého univerzity. Zde dosáhl také licenciátu z teologie. Potom (2000-2002) působil jako spirituál Ivanofrankivské bohoslovecké akademie a také jako syncel pro pastoraci a formaci kněží. 15. února roku 2002 о. Таras Seňkiv vstoupil do řádu Nejmenších bratří svatého Františka z Pauly. Do roku 2004 pobýval v sídle vedení řádu v Itálii. Od roku 2006 vyučoval pastorální teologii na Ivano-frankivské bohoslovecké akademii. Biskupskou chirotonii přijal ve Stryjské katedrále dne 20. července 2008 z rukou Jeho Blaženosti Lubomyra kardinála Huzara a zároveň byl uveden v úřad. -mh-

7

DOPIS ŘEDITELE ŘECKOKATOLICKÉ CHARITY Vážení čtenáři časopisu Exarchát, jak jste se již v předchozích číslech tohoto periodika mohli dočíst, na Ministerstvu kultury byla v květnu tohoto roku zaevidována Řeckokatolická charita (ŘKCH). Založila ji Řeckokatolická církev, v jejímž jméně jedná biskupapoštolský exarcha Mons. ThDr. Ladislav Hučko. ŘKCH je nejmladší z charit sdružených v Charitě České republice. Jako cílovou skupinu uživatelů našich služeb nechceme definovat pouze věřící katolíky byzantského obřadu z okolních států, kteří zde žijí přechodně či trvale, s rodinou nebo sami kvůli práci, ale všechny potřebné, kterým jsme schopni pomoci. V současnosti nabízíme bezplatné sociální a právní poradenství na těchto místech (doporučujeme předem si dohodnout schůzku): Norbertinum, pastor. klinické centrum MUDr. Jaroslav Kašparů Třída Legií 2006 393 01 Pelhřimov tel.: 565 321 232 e-mail: [email protected] Řeckokatolická charita Mexická 4 101 00 Praha 10 – Vršovice tel.: 776 391 887 e-mail: [email protected] Díky mnoha ochotným lidem jsme již mohli sehnat například invalidní vozíky pro nemocné v Indii či zapůjčit vysoušeče pro obyvatele východního Slovenska, postižené povodněmi. I vy můžete dle svých schopností a možností podpořit naši charitu, a to jak finančním darem na číslo účtu 221651835/0300, tak konkrétní pomocí, třeba asistencí starším a nemocným či sebemenším skutkem křesťanské lásky. V budoucnu bychom rádi podpořili také návštěvy dětí z různých oblastí Ukrajiny v Čechách. Tento projekt již probíhá, chceme však realizovat bezstarostný pobyt s bohatým programem, který bude určen více potřebným dětem. Jak můžete pomoci? Můžete některému z dětí koupit jízdenku, oběd či lístek na kolotoč nebo přijít mezi ně jako průvodce. Možností je mnoho. Toto dílo je tedy možné podpořit kteroukoliv formou. Přeji všem, aby nezištnou lásku, jak někdy slovo charita bývá překládáno, bohatě přijímali, ale i nezištně dávali. Zároveň neváhejte obrátit se na nás v jakékoliv potřebě. S přáním všeho dobrého Mgr. Ján Kočerha ředitel Řeckokatolické charity

8

DO TŘÍ LET BYCHOM MOHLI UŽ SVATOU LITURGII SLAVIT VE VLASTNÍM CHRÁMU • Jak byste charakterizoval farnost v Hradci Králové? Když jsem jako novokněz v roce 2005 nastupoval do farnosti, tak se zde svatá liturgie sloužila jen jednou za měsíc v malé kapličce v Novém Adalbertinu. Už to samo vypovídá, že pro růst nějakého společenství nebo vůbec farnosti to bylo velmi málo. Na první svaté liturgii zde bylo asi 5 lidí. Mým prvním úkolem bylo zajistit místo, kde by se naše svatá liturgie mohla sloužit pravidelně a dle našich potřeb. Po třech měsících se nám povedlo domluvit na užívání kaple v chrámu Božského Srdce Páně na Pražském předměstí. Začali jsme pravidelně sloužit každou neděli a svátek a lidé pomalu, ale jistě, začali nalézat cestu na svatou liturgii. Kapli jsme si upravili dle našich potřeb, začali jsme se učit církevní zpěvy a dnes je vybudována pěkná farnost s laskavými a dobrými farníky. Máme radost z každé nové duše, která přijde a zapojí se do života naší farnosti. Musíme sice se vším začínat od úplného začátku, ale když člověk vidí plody práce, tak mu to dodává sílu. Ke Hradecké farnosti patří i filiálka Náchod, kde se bohoslužba slouží jednou za měsíc. Nepovedlo se nám zatím domluvit se na více bohoslužbách, i když zájem o ně by byl. • Jaké je národnostní složení farnosti a v jakém jazyce sloužíte svatou liturgii? Naše farnost asi tak, jako všude jinde, je vícenárodnostní. Jsou zde Ukrajinci, Slováci, Češi, Rusíni a mnohokrát přicházejí i římskokatoličtí věřící, kteří našli zalíbení ve východní svaté liturgii. Bohoslužby sloužíme v církevnoslovanštině s českým čtením a kázáním a každou první neděli v měsíci v češtině. V češtině plánujeme v budoucnu sloužit vícekrát, ale zatím se učíme české nápěvy. Díky Bohu máme kantorky, které o zpěv mají zájem a hlavně umějí zpívat, a tak s tím nemáme velký problém.

9

• V Hradci Králové se připravuje stavba nového řeckokatolického chrámu. Prozradíte nám nějaké bližší informace? V současnosti máme sice k dispozici kapli, kterou jsme si upravili dle svých potřeb, ale není naše a člověk stále cítí, že je v cizím prostředí. Kaple je i docela schovaná – je uvnitř kostela a nejednou se stalo, že lidé ji nemohli najít. Před rokem se zrodil nápad, že bychom mohli v Hradci Králové postavit vlastní chrám. S nápadem přišel místní biskup Mons. Dominik Duka OP, který nám při realizaci tohoto projektu pomáhá. Město nám už tento záměr schválilo a v září dojde i ke změně územního plánu. Pozemek nám zabezpečilo Královéhradecké biskupství a peníze sháníme od různých nadací a sponzorů. Studie projektu je kompletně zpracována a připravuje se vlastní projekt. Máme z této realizace obrovskou radost a věříme, že do tří let bychom mohli už svatou liturgii slavit ve vlastním chrámu. Zvláštností je, že v Hradci Králové je vlastně řeckokatolický chrám, ale nyní v něm slouží pravoslavní, kteří ho mají dlouhodobě pronajatý od města. Jedná se o kostelík v Jiráskových sadech, který sem byl převezen z východního Slovenska, z obce Habura. Haburský dřevěný chrám byl prodán do Malé Poľany a odtud byl v roce 1935 prodán městu Hradec Králové do muzea. Více informací o životě řeckokatolické farnosti v Hradci Králové najdete na internetových stránkách http://www.farnosthk.wbs.cz

PŘIPRAVOVANÉ VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v rámci vzdělávacího programu Univerzita třetího věku a Apoštolský exarchát v rámci Institutu sv. Kosmy a Damiána vyhlašuje kurz:

Základy východní byzantské liturgie III (KU3V013). První setkání se uskuteční 2. října 2008 v sakristii kostela Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici po svaté liturgii cca v 19:00h; v Brně se první setkání uskuteční 7. října 2008 v 10:00h v klášteře minoritů, Orlí 17. Garantem kurzu: o. Tomáš Mrňávek, D.S.E.O., e-mail: [email protected]

10

HARMONOGRAM PŘEDNÁŠEK V KOSTELE NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Organizuje Institut sv. Kosmy a Damiána Apoštolského exarchátu v ČR a Katolická teologická fakulta UK v Praze: Univerzita třetího věku 2008 Přednášky se konají pod záštitoo a s požehnáním Mons. ThDr. Ladislava Hučka, biskupa – apoštolského exarchy Přednášky budou zahájeny v říjnu 2008. Přednášky z dějin dogmatické teologie v rámci nedělní školy budou probíhat od září každou druhou neděli v měsíci od 15.00h v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Přednášky z liturgiky, kanonického práva a východní spirituality se budou konat vždy ve čtvrtek večer po Svaté liturgii v sakristii kostela Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Přesná doba konání a další náležitosti budou upřesněny při prvním setkání dne 2. října 2008 po svaté liturgii v 19:00h v sakristii. Garant: o. Mgr. Tomáš Mrňávek, D.S.E.O. kontakt: [email protected] Přednášky z dějin dogmatické teologie – Mons. ThDr. Ladislav Hučko, apoštolský exarcha, docent dogmatické teologie TF KU v Ružomberku Základy byzantské liturgie – o. Mgr. Tomáš Mrňávek, D.S.E.O., odborný asistent KTF UK v Praze Kanonické právo v církvích byzantské tradice – Mons. Mgr. Milan Hanuš, protosyncel a kancléř AE Spiritualita východního křesťanství – ThLic. Karel Sládek, Th.D., odborný asistent KTF UK v Praze

RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST ČTVRTÁ II. Třístupňové uskutečňování konciliarity a moci 17. Poukázali-li jsme na základy konciliarity a moci v Církvi a upozornili-li jsme na spletitosti obsahu těchto pojmů, musíme nyní odpovědět na následující otázky: Jak institucionální složky Církve viditelně vyjadřují a slouží tajemství koinonie? Jak kanonické struktury Církve vyjadřují její svátostný život? K tomu konci jsme rozlišili tři úrovně církevních institucí: jednak místní církev kolem svého biskupa; jednak regionální zaujímající několik sousedních místních církví; jednak celá obydlená země (oikumene), která zahrnuje všechny místní církve.

11

1. MÍSTNÍ ÚROVEŇ 18. Církev Boží existuje tam, kde je společenství shromážděno společně s Eucharistií, která předsedá přímo nebo prostřednictvím jejich kněze legitimně vysvěceného biskupem v apoštolské posloupnosti učícím víru přijatou od apoštolů ve společenství s dalšími biskupy a jejich církvemi. Plod Eucharistie a této služby je sbírán v autentickém společenství víry, modlitby, misií, bratrské lásky a vzájemné pomoci všech těch, kteří přijali Kristova Ducha ve křtu. Toto společenství je rámcem, ve kterém se vykonává veškerá církevní moc. Společenství je je kritériem pro její výkon. 19. Každá místní církev má jako své poslání být z milosti Boží místem, kde je Bohu slouženo a je oslavován, kde je hlásáno Evangelium, kde jsou slaveny svátosti, kde se věřící snaží zmírnit bídu světa a kde každý věřící může najít spásu. To je světlo světa (srov. Mt 5,14-16), kvas (srov. Mt 13,33), kněžské společenství v Bohu (srov. 1Pt 2,5 a 9). Kanonické normy, kterými se to řídí, se zaměřují na zajištění tohoto poslání. 20. Účinkem onoho pravého křtu, který učiní jeho nebo ji údem Kristovým, je každá pokřtěná osoba povolána, podle darů jediného Svatého Ducha, aby sloužila ve společenství (srov. 1Kor 12,4-27). Tudíž právě skrze společenství, ve kterém všichni členové jsou ve službě jeden druhému, se místní církev jeví « synodální » nebo « konciliární » ve své struktuře. Tato « synodalita » se neukazuje pouze ve vztazích solidarity, vzájemné pomoci a doplňování, které vysluhovatelé různých svěcení mají mezi sebou. Zajisté kněžstvo je koncilem biskupa (srov. Sv. Ignác Antiochijský, Tralleským, 3) a jáhen je jeho "pravou rukou" (Didascalia Apostolorum, 2,28,6) tak, že podle doporučení sv. Ignáce Antiochijského je všechno konáno v harmonii (srov. Efeským, 6). Nicméně synodalita také zavuzuje všechny členy společenství k poslušnosti biskupovi, který je protos a hlava (kephale) místní církve, požadované církevním společenstvím. V souladu s východní i západní tradicí aktivní účast laiků, obojích mužů i žen, mnichů a zasvěcených osob je uskutečňována v diecézi a ve farnosti mnohými způsoby služeb a poslání. 21. Charismata členů společenství mají svůj původ v jediném Svatém Duchu a jsou zaměřena k dobru všech. Tato skutečnost zastřešuje lehce obojí požadavky i vymezení moci každého jednoho v Církvi. Neměla by být ani pasivita nebo dosazování do funkcí ani nedbalost nebo nadvláda kohokoliv nad někým. Všechna charismata a služby v Církvi se sbíhají do jednoty ve službě biskupa, který slouží společenství místní církve. Všichni jsou povoláni, aby byli obnoveni Duchem Svatým ve svátostech a aby odpověděli neustálým pokáním (metanoia) tak, že jejich společenství je uchováváno v pravdě a v lásce. pokračování

12

DĚJINY SV. UNIE: VLADIMÍR SOLOVJEV A ÚNIA Vynikajúci ruský mysliteľ, teológ a filozof Vladimír Solovjev (1853 – 1900) vo svojom diele Dejiny a budúcnosť teokracie (1887) napísal tieto i dnes aktuálne znejúce slová: „Slobodné zjednocovanie ľudstva v Cirkvi je cieľom kresťanskej politiky. Tento cieľ sa nedá dosiahnuť, pokiaľ samotný predobraz vesmírneho spojenia na zemi – viditeľná cirkev – je rozdelená. Preto prvou úlohou kresťanskej politiky je vytvorenie cirkevnej jednoty. No aby toto dielo - zjednotenie cirkevných spoločenstiev - bolo dielom kresťanskej politiky, musí vychádzať priamo z náboženskomorálnych podnetov a nimi sa riadiť. V každom prípade má tu byť cieľom duchovné spojenie cirkevných spoločenstiev, a všetko ostatné má tomu slúžiť iba ako prostriedok. Pretože v doterajších pokusoch o zjednotenie toto zjednotenie bolo obyčajne iba prostriedkom na dosiahnutie nejakého cieľa svetskej politiky. Je známe, že grécki cisári používali úniu na to, aby podporili svoju upadajúcu ríšu. Zo začiatku mali na mysli prostredníctvom iba nominálneho zjednotenia s Rímskou cirkvou zabezpečiť sa od križiakov, pre ktorých sa schizmatická Byzancia javila ako ľahšia korisť než Jeruzalem. Posledným priamym cieľom únie pre gréckych imperátorov bolo získanie pomoci a spojencov zo strany západných krajín proti tureckému nebezpečenstvu. Ako je známe. dvakrát sa imperátorom podarilo skloniť a prinútiť aj byzantskú hierarchiu k formálnej jednote so Západom (Lyonská únia 1275 a Florentská únia 1439); v oboch prípadoch to bolo vynútené zjednotenie a nemohlo vytrvať dlhšiu dobu. Tak isto nepresvedčivý a dokonca škodlivý pre Cirkev sa ukázal i nasledujúci pokus nasmerovaný k pripojeniu jednotlivých častí Východnej Cirkvi k Západnej Cirkvi. Veľkú škodu pre dielo cirkevného zjednotenia predstavuje pokus latinizovať východné cirkvi. Východná Cirkev, aj keď odhliadneme neprítomnosť životného a praktického spojenia medzi jej jednotlivými časťami a keď nehľadíme na jej nepohyblivosť a nečinnosť, predsa len vlastní svoju vnútornú silu, vďaka ktorej uchováva svoju základnú jednotu a celú svoju cirkevnú osobitosť. Rozobrať kresťanský východ na časti, ako o tom snívajú fanatici latinizácie – nie je možné, pretože v tomto Východe existuje vnútorné spojenie, existuje vlastná cirkevná myšlienka, všeobecný princíp.“ S týmito názormi vyslovenými pred viac ako sto rokmi je však možné za dnešných okolností, teda za situácie, keď sa na tomto poli ekumenizmu odohralo mnoho nových udalostí, úspešne polemizovať. Nechceme Solovjevovi upierať dobrú vôľu, ale dejiny ukázali, že aj také vynikajúce osobnosti sa môžu mýliť, a že idú iným smerom, než akým si to aj oni – pri všetkej dobrej vôli - mysleli. Tá, podľa neho „latinizujúca“ únia, sa naopak ukázala životaschopnou a už vôbec nie latinizujúcou – pokiaľ sa pod latinizáciou nemyslí zavedenie jazyka ľudu do liturgie a niektoré ďalšie praktické úpravy v prospech čírenia evanjelia - a dokázala v tvrdom a neraz i krvavom prenasledovaní úspešne prekonať skúšku presvedčiac o svojej životaschopnosti. Úspešne evanjelizuje vo všetkých krajinách, kde pôsobí. A naopak, vlastná jednotná pravoslávna idea sa príliš nepresadila, a stále musí bojovať s veľkými vnútornými i vonkajšími problémami. Opiera sa skôr o vonkajšie prostriedky než o vnútornú súdržnosť. Žije viac z toho, že je proti Západu, ako z toho, že je za Východ.

13

Tu však nejde iba o nejakú myšlienku, ideu, ani o tú najkrajšiu, ale tu ide aj (alebo predovšetkým) o spásu veriacich, lebo čas beží, ľudia sa rodia a umierajú a iba čakať na čosi sa nedá. Musí sa aj konať. Podľa učenia Katolíckej cirkvi pravoslávne sviatosti sú platné – aj keď existujú významné rozdiely v ich praktickej aplikácii - a môžu ich prijímať aj katolícki veriaci, pokiaľ nemajú inú možnosť. Z pravoslávnej strany to však neplatí, oni spoločne nevydali žiadnu takú inštrukciu a katolíckym veriacim skôr bránia. Na druhej strane však treba tiež dodať, že pravoslávna cirkev na svojich teritóriách mimoriadne účinne neevanjelizuje, svojím prílišným lipnutím na vonkajších formách a neochotou k dialógu niektorých skôr odradzuje. Tu ide teda aj o prax, nielen o nejakú budúcu myšlienku jednoty, ktorej by sme malo podriadiť všetko ostatné. A prax Katolíckej cirkvi, aj tej východnej, to treba pravdivo priznať - je z rozličných objektívnych aj subjektívnych dôvodov oveľa aktívnejšia, účinnejšia a príťažlivejšia než súčasná prax pravoslávnej cirkvi, o ktorej už pred vyše sto rokmi aj V. Solovjev nezaujato povedal, že je nehybná a nečinná, i keď treba priznať, že aj tam sa v súčasnosti čosi hýbe. V ekumenizme by sa teda nemalo hľadieť iba do nejakej ďalekej budúcnosti, v ktorej sa možno dosiahne jednota, ale musí sa žiť aj dnešok so všetkými jeho pastoračnými potrebami a požiadavkami pre jednotlivých kresťanov, ktorí majú v čo najväčšom množstve právo na katechetické poučenie a sviatosti. Ak by Katolícka cirkev čakala a ustúpila v pastorácii a evanjelizácii východných katolíckych kresťanov, ako to požadujú niektorí vplyvní pravoslávni predstavitelia, tak by to bolo na úkor duchovnej starostlivosti o nesmrteľné duše. A to v žiadnom prípade nemôže. Tu nám nejde o moc, vplyv a nadvládu, o nejaké politické záujmy, ale o službu, ku ktorej nás vyzýva a posiela Kristus.

SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: BERTA GREGORY V jednom z Chicagských deníků Herald News místní přispěvatel John Whiteside uveřejnil dva sloupky o paní Bertě Gregory z Joliet, která výrobě a distribuci Zelených škapulířů zasvětila celý svůj život. Z článků které vyšly ve dnech 14. dubna 1998 a 2. února 2003 vybíráme: Berta Gregory, které bylo 5. ledna 2003 již 92 roků, vyrábí Zelené škapulíře přes padesát let a nikdy se touto prací neunavila. Je to práce lásky a odevzdané víry, práce zasvěcená Přesvaté Panně Marii. Někteří ji nazývají Matka Tereza z Joliet či Žena od Zelených škapulířů, ale Berta se prostě usmívá těmto neformálním titulům a říká, že to je její životní práce. V roce 1951, přítelkyně jejího syna přivedla svou matku, aby se podívala na Bertinu vánoční výzdobu. Ta žena dala Bertě Zelený škapulíř. Potom si Berta nechala z Baltimore poslat dalších deset Zelených škapulířů, aby je rozdala svým přátelům. Těchto deset škapulířů, které tehdy rozdala, stály u počátku neobyčejného věhlasu Bertina jména a adresy, které jsou rozšiřovány skoro po každém národě v mnoha městech po světě. Lidé z celého světa jí píší o Zelené škapulíře, které vyrábí v jednom kuse ve svém domku v Joliet. Do roku 1957 rozeslala jeden milion škapulířů a pak je přestala počítat. Miliony a miliony dalších následovaly v příštích letech.

14

Berta za škapulíře nic neúčtuje. Její práce je podporována dobrovolnými dary, které se připojují k objednávkám. Někdo třeba objedná sto škapulířů a pošle jenom jeden dolar, jiný zase pošle pět dolarů za jediný škapulíř. Berta si s penězi na pokrytí nákladů za materiál a na poštovné nedělá starosti. Jednou, když si její manžel takové starosti připustil, Berta mu odpověděla, „Je to Boží Matka, nikdy se nedostaneme do finanční tísně.“ A nikdy se do ní skutečně nedostala. Berta přečte každý dopis s objednávkou, který jí přijde. Takové dopisy chodí každý den, přicházejí od nemocných či umírajících lidí, od lidí nešťastně zamilovaných nebo od lidí, kteří se zajímají o všechno možné. V děkovných dopisech se zase vypráví o zázracích, jež se skrze Zelený škapulíř udály. Dopisy jsou frankovány v Británii, v Irsku, v Rusku, v celé Evropě, v Nigerii, v Jižní Americe a v malých i ve velkých městech všude ve Spojených státech amerických. Mnoho pisatelů vysvětluje, proč Zelené škapulíře chtějí. Třeba devadesátiletá paní z pečovatelského domu chtěla dva škapulíře pro své handicapované vnuky nebo mladík z Nigerie právě chtěl náboženský odznak nebo žena nějakého alkoholika hledala naději pro svého muže nebo jeden učitel chtěl škapulíře pro studenty své třídy. „Mám mnoho dopisů, ve kterých mě píší o zázracích na přímluvu Přesvaté Matky“, říká Berta a dodává, že „Tito pisatelé zpravidla podávají pomocnou ruku.“ Berta uchovává dopisy ve dvou velikých skříních se zásuvkami. Každá zásuvka je zcela nacpaná a některé staré dopisy jsou již časem zažloutlé. Berta se podivuje, „Nikdy jsem nevěděla, že je ve světě takové množství měst.“ Bertina rodina jí vděčí za svou silnou náboženskou víru a je skutečným výkvětem Jolietu. Berta říká, že miluje Přesvatou Pannu již od raného dětství. Několikrát během dne se modlí, často když jsou její ruce zaměstnané výrobou škapulířů. „Jsem hluboce zbožný člověk, vím, která strana mého chleba je namazána máslem,“ říká s úsměvem. Každý Zelený škapulíř zalisuje do plastikového pouzdra, do kterého propíchne dírku, jíž provlíkne krátkým zelený provázek. Takový škapulíř pak může být nošen jako náhrdelník, pověšen na zeď nebo vložen do peněženky. Říká, že někteří lidé dávají škapulíř rovnou pod své matrace. Berta stráví alespoň šest hodin denně výrobou škapulířů. „Jednou jsem měla v rukách artritidu,“ říká Berta ohýbajíce všechny své prsty. „Ale nikdy více. Má práce mi pomáhá od artritidy.“ V roce 1984 Berta obdržela zvláštní dárek od jednoho Angličana, který po léta objednával tisíce škapulířů. Poslal jí 150 let starý růženec, který předtím držela v rukou socha Panny Marie v jednom benediktinském opatství. Napsal, že jedna stařičká sestra mu růženec dala s pokynem, aby jej předal dál. „Dal jsem ho osobě, která mne seznámila s Pannou Marií a to jste Vy,“ napsal ten muž. Tento překrásný růženec nyní visí na zdi Bertina obývacího pokoje. Berta si vyprošuje modlitby od nás všech, aby mohla pokračovat v práci, kterou s láskou vykonává již déle než půl století. Tato pokorná prosba je pochopitelně motivována Bertiným úctyhodným věkem. „Mou jedinou starostí je, kdo to po mně převezme, až odejdu. Vím, že dopisy budou přicházet nadále.“ Jan Klobušický, pokračování

15

HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. VÁCLAVA NA PROSEKU Podle starobylé legendy putoval v roce 970 Boleslav Pobožný od hrobu sv. Václava ze Staré Boleslavi přes farní ves Prosek. Na Proseku si dopřál odpočinek, usnul a ve snu se mu zjevil sv. Václav, který jej u Boha poručil do milosti. Na tomto místě dle též legendy Boleslav 13. června 970 položil základy nového kostela. Posvěcení kostela proběhlo za přítomnosti biskupa – sv. Vojtěcha, knížete Boleslava a velkého počtu věřících. Ze stavby samé se však usuzuje, že pochází z pozdější doby a že byla postavena na začátku 12. století. V roce 1421 byla poškozena husity a v roce 1648 vypálena Švédy. V pobělohorské době zanikla prosecká fara, která byla původně založena počátkem 14. století. V roce 1675 byl prosecký kostel obnoven, téhož roku byla znovuzřízena samostatná duchovní správa. V roce 1770, když se oslavovalo domnělé osmisté výročí položení základního kamene kostela, proběhla na budově vnější i vnitřní rekonstrukce a před kostelem byla vybudována slavnostní brána. Velkolepé slavnosti se zúčastnil i zástupce samotné císařovny Marie Terezie, nejvyšší purkrabě, hrabě Filip Krakovský, který farnosti odevzdal dar od císařovny – drahocenný ornát. Při příležitosti oslav 900-letého jubilea založení chrámu v roce 1870 věnovala císařovna Alžběta kostelu slavnostní mešní roucho. Kostel sv. Václava je trojlodní bazilika se čtvercovým presbytářem, věží a třemi apsidami, goticky upravená po roce 1470 a v pozdějších letech barokizovaná. Předsíň je z renesanční doby, z roku 1579, věž pochází ze začátku 18. století. V jižní lodi, nejméně poznamenané pozdějšími přestavbami, se zachovaly zbytky románských maleb. Presbytář chrámu zdobí obraz patrona kostela sv. Václava od jezuitského malíře Ignáce Raaba. Cínová křtitelnice pochází z roku 1622. U kostela se nachází hřbitov a zvonice postavená v sedmdesátých letech 18. století. Chrám v osmdesátých letech minulého století prošel zásluhou současného duchovního správce otce ThDr. Stanislava Prokopa důkladnou rekonstrukcí a citlivou liturgickou obnovou. V rámci Roku sv. Václava se v den jeho svátku 28.9. v tomto nejstarším chrámu zasvěceném ochránci a patronu České země bude slavit v 10,00 hod. sv. liturgie sv. Jana Zlatoústého. redakce

16

ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК ВОЗДВИЖЕННЯ ЧЕСНОГО ХРЕСТА Старовинний празник Воздвиження Чесного і Житєдайного Хреста належить до 12 великих празників нашої Церкви. Мотив для установлення цього празника дали дві події: віднайдення Святого Господнього Хреста в 4му столітті і його повернення з перської неволі в 7-му столітті. Віднайдення Хреста було в 326 році і приписується св. Олені, матері цісаря Костянтина Великого. Повернення Хреста відбулося в 628 році. Перський цар Хозрой у 614 році був здобув Єрусалим і забрав Господній Хрест до своєї столиці в Ктесифоні. Чотирнадцять літ пізніше цісар Іраклій по своїй перемозі над персами відзискав Св. Хрест і приніс його в Єрусалим, де 14 вересня відбулося врочисте воздвиження-піднесення Святого Хреста. Наша Церква так високо цінить почитання Святого Хреста, що в його честь присвятила ще кілька празників в році. Йдеться про ці празники: -Хрестопоклінна неділя. -Дня 7-го травня «Явління знамени Чесного Хреста на небі в Єрусалимі». За св. Кирила Єрусалимського 351 р. в часі П´ятдесятниці був появився Святий Хрест на небі, що сягав від Голготи аж до гори Єлеонської. -А дня 1-го серпня маємо празник «Проісхожденіє Древ Честнаго Хреста», що значить похід з частинкою Хресного Дерева. Його того дня переносили з царської палати в Царгороді до храму св. Софії і тут відбувалося осібне поклоніння Святому Хрестові. В бігу віків витворилися у Східній Церкві різні обряди воздвиження Чесного Хреста. В пам´ятниках нашої Церкви обряд воздвиження згадується в 13-му віці. В давніх часах відбувався цей обряд тільки в єпископських катедрах і великих соборах. Від 1276 року буває обряд піднесення по всіх церквах. Опис обряду подають пам´ятники з 15 і 16 століття. Осібний обряд піднесення є в часі Утренні празника, коли в часі Великого Славослов´я священик виконує п´ять піднесень Святого Хреста при співі народу „Господи помилуй». Піднесення є з кожного боку тетраподу і останній раз ще раз на схід. Обряд кінчиться поклонінням і цілуванням Святого Хреста при співі кондака «Вознесийся на Крест...» і трикратним «Кресту Твоєму...». Богослужба празника Воздвиження є величним гимном у честь Святого Хреста. Безнастанно Святий Хрест величається і славиться як знамено сили, перемоги і спасіння. Празник Воздвиження Чесного і Життєдайного Хреста пригадує нам наш обов´язок Святий Хрест почитати, любити і визнавати. Коли робимо на собі знак хреста, що є одним з найстарших звичаїв християн, ми віддаємо честь Христовій жертві, мукам і смерті. Хрест є вічно живий символ безконечної Божої любові до нас, є символом нашого відкуплення і спасіння. о. Юліян Катрій, ЧСВВ

17

НАША ВІРА: БОГ СОТВОРИТЕЛЬ «Великий Бог наш і велика сила Його. Благослови душе моя Господа! Господи Боже мій, великий єси вельми.» (Пс. 104, 1) Господь Бог є Творець світу-вселенної. Причиною сотворення світу була Божа доброта і її метою була слава Божа і блаженість людей. Під словом світ ми розуміємо не лише нашу Землю, яка є маленькою частиною сонячної системи, але увесь світ. Сонячна система не є самостійною цілістю, вона належить до величезної зоряної цілості, званої Галактика, яких є десятки мільйонів. І це все нам говорить про велич, всемогутність і вічність Бога. Господь Бог сотворив цілий світ з нічого. Описує нам цю подію Святе Письмо Старого Завіту в книзі Буття. Сотворення світу пописано простими і зрозумілими словами. Але необхідно тут підкреслити важливі дійсності. - Святе Письмо подає лише релігійні правди. Описує сотворення образово, з метою вказати на Творця. Не описує сотворення науково. Опис є лиш літературною формою свого часу, щоб її зрозуміли тодішні люди. - При описі сотрорення сонця, зірок, світу рослин і тварин, святописець св. Мойсей словами «Бог сказав», «Бог сотворив», «Бог назвав» хоче підкреслити правду, що це все Бог сотворив з нічого, що то не були божеські істоти, якими їх погани вважали. - Святописець освічений Духом Святим описує сотворення не для вчених, але так, щоб тодішні люди добре зрозуміли. Його метою було не лиш передати правду, що Господь сотворив всесвіт, але також хотів ізраїльському народові втлумачити в серце обов´язок, що сьомий день в честь Господа Бога треба святкувати і відпочивати. Дні сотворення не означають наші звичайні дні. Божу діяльність не можна міряти деякою часовою мірою, бо «один день перед Господом, як тисяча літ, і тисяча літ як один день» (2 Пет. 3,8). Чи світ був сотворений протягом шести днів, чи розвивався протягом мільйонів років, це не торкається віри, це нехай досліджує наука. Метою святописьця було подати правди релігійні, що світ не існує сам від себе, але що Бог сотворив увесь світ і все, що в ньому. Про те, що Господь Бог сотворив всесвіт говорять і псалми, прокімен на Вечірні, Послання св. Апостола Павла, Одкровення св. Івана, твори Св. Отців і Апостольський символ віри. Господь Бог сотворив світ сам з нічого, не вжив ніякої матерії. Це значить, що перед тим світ не існував, ані в ніякій праматерії ані в жодній іншій подобі. Людина, щоб щось створити, потребує для того матерію і приладдя. Господь Бог лиш своєю всемогутньою волею покликав усе до буття.

18

Слова Святого Письма «На початку сотворив Бог небо і землю» означають, що ще не було ніщо з того, про що говориться далі. Сотворення є рівночасно початком часу. Все на світі почалося з сотворенням. Сотворення було чином Пресвятої Трійці-трьох осіб, діючих як один Творець. Бог не лиш світ сотворив, але втримує його в існуванні. Про це пише Старий Завіт, але і Ісус цю правду підкреслює словами: «Отець мій творить аж по сю пору, тож і я творю.» ( Ів. 5,17) «Гляньте на птиць небесних: не сіють і не жнуть... а Отець небесний їх годує». (Мт. 6, 26). Але і наш розум нам це говорить. Коли світ не міг без творчої чинності Божої постати, не може також без дальшої чинності Божої тривати. о. Степан Пап

NA VEČNOSŤ ODIŠLA SR. VERONIKA MÁRIA ZBIHLEJOVÁ SNPM V pondelok 16. júna 2008 zomrela posilnená sviatosťami v kruhu svojich spolusestier v Ľutine vo veku 86 rokov rehoľná sestra Veronika Mária Zbihlejová z Kongregácie sestier služobníc Nepoškvrnenej Panny Márie. Pohrebné obrady vykonal vladyka Ján Babjak SJ. Pochovaná bola na mestskom cintoríne v Prešove. Sr. Veronika sa narodila 28. októbra 1921 v Chmeľovej, v okrese Bardejov. 13. novembra toho istého roku prijala sviatosť krstu a myropomazania. Už počas stredoškolského štúdia sa ako 17-ročná prihlásila do kandidatúry Sestier Služobníc Nepoškvrnenej Panny Márie v Prešove. Dňa 19. augusta 1938 prijala rehoľné rúcho a po dvojročnom noviciáte zložila prvé rehoľné sľuby. Po maturite sa stala učiteľkou na meštianskej škole v Prešove a neskôr učila v Materskej škôlke Sestier služobníc v Ľutine. 28. augusta 1946 zložila doživotné rehoľné sľuby. V päťdesiatych rokoch musela odísť z Ľutiny a pracovať v rôznych civilných zamestnaniach. V roku 1958 odišla do Kolešovíc pri Prahe, kde pracovala 11 rokov ako službukonajúca zdravotná sestra už v rehoľnom rúchu. Na Slovensko sa vrátila v roku 1969. V úrade viceprovinciálnej predstavenej pôsobila v rokoch 1966 – 1971. Je to obdobie, kedy sa obnovila Gréckokatolícka cirkev a bolo potrebné konať rýchlo a múdro. Posiela sestry z Čiech, z Kolešovíc, na Slovensko. Jej zásluhou sa sestry starajú o vladyku ThDr. Vasiľa Hopka. Sestry tiež začínajú šiť kňazské rúcha a sú sakristiánkami v katedrálnom chráme sv. Jána Krstiteľa. Sestra Veronika zakúpila dom v Košiciach, v ktorom otvorila tajný noviciát. Po ukončení úradu viceprovinciálnej predstavenej sa stala magistrou tajného noviciátu. Milovala cirkev, svoju kongregáciu, byzantský obrad a staroslovienčinu. Neustále prehlbovala svoj život v prežívaní rehoľných sľubov poslušnosti, čistoty a chudoby. Mala veľkú úctu ku kňazom a biskupom. S veľkou úctou a láskou rozprávala o blažených otcoch biskupoch Pavlovi Petrovi Gojdičovi OSBM a ThDr. Vasiľovi Hopkovi. Od roku 1975 pracovala ako vychovávateľka mentálne postihnutých detí. Po náročnom civilnom zamestnaní odišla v roku 1985 do dôchodku. V dôchodkovom období pôsobila v rehoľných domoch v Petríkovciach, v Ľutine a v Prešove. Posledné roky svojho života prežívala sr. Veronika v ľutinskej komunite sestier.

19

V PÁNOVI ZOSNUL GRÉCKOKATOLÍCKY KŇAZ ELIÁŠ BALÁŽ, TITULÁRNY KANONIK Vo štvrtok 15. mája 2008 v Lučenci si dobrotivý Pán povolal k sebe gréckokatolíckeho kňaza Eliáša Baláža vo veku nedožitých 91 rokov, aby ho vo svojom nekonečnom milosrdenstve pripočítal ku svojim spravodlivým. Pohrebné obrady vykonal prešovský arcibiskup a metropolita Ján Babjak SJ za účasti pražského exarchu ThDr. Ladislava Hučka a emeritného pomocného biskupa Jána Eugena Kočiša v piatok 23. mája 2008 v minoritskom kostole v Levoči. Pochovaný bol na mestskom cintoríne v Eliáš Baláž sa narodil 22. júla 1917 vo Vyšnom Kazimíri (Vranov nad Topľou) v rodine gréckokatolíckeho kňaza. Gymnázium absolvoval v Prešove, teologické štúdiá v rokoch 1937 – 1943 taktiež v Prešove. Sviatosť manželstva prijal 30. októbra 1943 v Mlynárov-ciach s učiteľkou Alžbetou Galajdovou z Levoče. Kňazskú vysviacku prijal vkladaním rúk blahoslaveného vladyku Pavla Petra Gojdiča OSBM 22. novembra 1943 v Chráme Zosnutia Presvätej Bohorodičky v Ľutine. Ako novokňaz začal pôsobiť v Nižnom Tvarožci. V roku 1947 bol preložený do novovzniknutej farnosti v Levoči. Tu ho zastihla násilná likvidácia Gréckokatolíckej cirkvi. Keďže ostal gréckokatolíckej cirkvi verný, bol v rokoch 1950-1968 mimo pastorácie. S rodinou bol vysťahovaný do Duchcova v okrese Teplice, kde pracoval ako robotník v Duchcovských sklárňach. Od roku 1962 pracoval v Energetických závodoch v Spišskej Novej Vsi a až do obnovenia činnosti Gréckokatolíckej cirkvi bol dirigentom cirkevného speváckeho zboru v rímskokatolíckej farnosti v Levoči. Do Levoče sa ako správca gréckokatolíckej farnosti vrátil späť v roku 1968 a účinkoval tam až do roku 1978. Ďalšie dva roky pôsobil ako správca farnosti vo Svidníku. V rokoch 1980-1990 bol správcom farnosti Žakovce v okrese Kežmarok. V roku 1990 odišiel do dôchodku, no i naďalej vypomáhal v Levoči a v Spišskom Podhradí až do roku 1999. Po mozgovej príhode žil u svojho syna v Lučenci. S manželkou Alžbetou vychovali 6 detí, z ktorých najmladší syn Kornel sa stal gréckokatolíckym kňazom. Otec Eliáš Baláž bol horlivým a obľúbeným kňazom. Bol známy svojím optimizmom. Prejavoval zmysel pre cirkevný spev, ktorému sa venoval. Prechovával veľkú úctu ku Svätej rodine. www.grkatpo.sk/spravy

20

ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. VÁCLAV (28. ZÁŘÍ) Narodil se kolem roku 907 jako nejstarší syn českého vévody Vratislava I. a jeho manželky Drahomíry. O jeho výchovu se starala jeho babička, sv. Ludmila, která jej vedla k bázni Boží a učila křesťanským ctnostem. Naučil se slovanskému písmu, ale jako dědic trůnu si osvojil i znalost latinského obřadu a jazyka.

Václav nejenže znal zákon Páně, ale konal i to, co je přikázáno. Rád přisluhoval při sv. liturgii a sám připravoval obětní dary. Od mládí se věnoval skutkům křeťanské lásky. Když Vratislav r. 921 zemřel, byl Václav zvolen vévodou. Protože byl nezletilý, vládla za něho nějaký čas jeho matka Drahomíra. Rozhodující slovo v knížecím do-

mě měla ale Ludmila, a proto ji dala Drahomíra r. 921 na hradě Tetíně zardousit. Tím si však ztížila i své postavení, protože se zemská knížata pokusila o veřejnou vzpouru proti Přemyslovcům. V této situaci se kolem r. 924 ujal vlády Václav. Čechy byly na pokraji záhuby. Radslav Zlický se proti němu spojil s Němci a kníže se musel vypravit do války. U Žitoměře se schylovalo k boji. Václavovi se ale zželelo krve lidu, která se měla prolévat, a před oběma vojsky vyzval Radslava k osobnímu souboji s tím, že vítězi připadne vláda v Čechách. Souboj sotva začatý se skončil Václavovým vítězstvím. Kníže pak zrádci vinu odpustil a poslal jej domů. Ještě větším nebezpečím byl vpád německého krále Jindřicha Ptáčníka do Čech. Německá vojska přitáhla až k Praze a oblehla ji. Václav, aby zabránil zbytečným bojům, se zavázal k ročnímu poplatku pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů, jejž Čechové odváděli již dříve. Hned na začátku svého působení dal kníže přenést do Prahy ostatky sv. Ludmily. Svou matku, která zosnovala její zavraždění, vypověděl z knížecího sídla na zámek Budeč. Od počátku se snažil o kulturní a náboženské povznesení země. Byl nábožný, volal do Čech kněze z okolních zemí, stavěl

21

chrámy a pečoval o to, aby byly v zemi konány Boží služby po všechny dny jako u velkých národů. Vykupoval dlužníky, kteří nemohli zaplatit. Zastával se sirotků a vdov. Zveleboval řemesla a obchod. Dbal také na přísnou kázeň a surovce s pijany dával přivazovat k pranýři a mrskat. Nemlčel k hříchům velmožů a dbal na spravedlnost u soudů. Protože pohanství nebylo v zemi ještě zcela vykořeněno, snažil se odstranit věštectví a modloslužbu. Zbožný život knížete a jeho státnické ústupky nebyly mnohým velmožům po chuti. Reptali proti němu a připravovali jeho odstranění. Do čela opozice se postavil jeho mladší bratr Boleslav. Ten pozval Václava do Staré Boleslavi na oslavu památky posvěcení chrámu sv. Kosmy a Damiána. Kníže věděl, co mu hrozí, ale pozvání přijal. Byl přítomen na bohoslužbách a pak se zúčastnil rytířských her na nádvoří. V noci se sešli spiklenci a domluvili se, že knížete zabijí příštího dne, když půjde na jitřní bo-

hoslužbu. Boleslav přikázal kněžím, aby Václavovi, až ráno přijde, nedovolili vejít do chrámu. A tak ráno kníže přišel k zavřeným chrámovým dveřím. Když jej Boleslav uviděl, spěchal k němu. Václav jej pozdravil a děkoval za pohoštění. Boleslav mu odpověděl: „Včera dle možnosti, dnes však bratr bratru poslouží takto!“ a uhodil knížete mečem do hlavy. Václav ránu odrazil a srazil Boleslava k zemi. Nechtěl se mu ale mstít, vrátil mu meč a pospíchal do chrámu. Tu Boleslav přivolal pomoc a knížete u chrámových vrat zavraždili. Stalo se tak 28. září 929 (nebo 935). Když hluk vrahů utichl, bylo zaneseno mrtvé tělo do chrámu a pochováno. Boleslav se po bratrovraždě zmocnil trůnu. Brzy však svého činu litoval, a když bylo 4. 3. 932 (nebo 936) přeneseno Václavovo tělo do Prahy, čekal na průvod s pláčem a uložil světcovy ostatky v chrámu sv. Víta. Antonín Čížek Synaxár

__________________________________________________________________ Foto na str. 1: Ikona sv. Pavla z Tarsu, str. 2: Setkání slovenské a české mládeže na Velehradě, str. 23: Ilustrativní foto, str. 24: Říjnová minea z Annus Ecclesiasticus

__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.

22