OBSAH: EDITORIAL ..................................................................................................... 3 SLOVO OTCE BISKUPA .................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY.............................................................................. 5 SOCIÁLNÍ ENCYKLIKA PAPEŽE BENEDIKTA XVI. CARITAS IN VERITATE ........ 6 JDE NÁM PŘEDEVŠÍM O JEDNOTU V PRAVDĚ .................................................. 8 BENEDIKT ZNAMENÁ POŽEHNANÝ ...............................................................10 RECENZE: JSME ZOTROČENI OSOBNÍMI HŘÍCHY NAŠICH PŘEDKŮ? .................14 IV., V. A IX. KÁNON ČTVRTÉHO LATERÁNSKÉHO KONCILU ..........................15 LITURGICKÝ SLOVNÍK: B..............................................................................16 SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: O KŘESŤANSKÉ MODLITBĚ II. ................................18 RECENZE: MUSÍME ČÍST VŠECHNO, CO ČTE CELÝ SVĚT?................................20 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. BENEDIKT Z NURSIE (14.3.)................................20
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, 23. číslo našeho časopisu je z valné části tématicky zaměřeno na návštěvu Svatého otce Benedikta XVI. v ČR. Struktura tohoto čísla je tedy specifická a vynechává i některé pravidelné rubriky, které ustoupily aktuálnímu tématu.
Nachází se v něm úvod k nové encyklice Caritas in Veritate, aktuální rozhovor s apoštolským exarchou u příležitosti návštěvy Svatého otce, přehled všech předchůdců současného papeže, kteří měli jméno Benedikt a také krátký životopis jejich patrona sv. Benedikta. Redakce 3
SLOVO OTCE BISKUPA Blíží se návštěva Svatého otce papeže Benedikta XVI. Je to velmi významná návštěva, která určitě přitáhne pozornost celého světa, a to nejen toho katolického. I když se občas objevují na veřejnosti i některé útoky na papežství jako takové a vytahují se částečně pravdivé ale většinou historicky nesprávně interpretované události spojované s dvoutisíciletou historii papežství, přece nikdo nemůže popřít, že představitel této úctyhodné instituce se těší nesmírné světové popularitě vyplývající z jeho nepopíratelné autority minimálně ve věcech etiky, morálky a mezilidských vztahů. Demokratické režimy (nemluvě vůbec o totalitárních režimech) nedokázaly v posledních stoletích vyprodukovat žádnou porovnatelnou stabilní a obecně uznávanou morální autoritu, jakou bylo minimálně posledních deset papežů. Kristova Církev je budovaná na osobních vztazích lásky, ne na vztazích institucionálních a už velmi málo na nějakých vztazích skupinových. Papež přijde k nám jako zástupce Krista na zemi, jako hlava jeho Církve. Kristus není instituce, ale osoba, Božská osoba. Lásku může 4
projevit jenom osoba, což by instituce jako taková nedokázala. A když, tak je to vždy prostřednictvím nějaké osoby. Proto v Církvi by neměl nikdy převažovat aspekt instituce, ale vždycky aspekt osobní Boží přítomnosti prostřednictvím hierarchie a na ní navázaného učitelského úřadu a služby udílení jednotlivých svátostí, na prvním místě Eucharistie. Protože Církev dává Eucharistii a Eucharistie vytváří Církev. Jsme šťastní, že jako věřící východního obřadu, patříme do Katolické církve, která je jednoznačnou zárukou pravdy a pravověrnosti. To, že i v dnešní době (jak to bylo i v minulosti) jsou největší útoky vedeny proti nauce Katolické církve, zvláště v oblasti morální a v oblasti ochrany života, na její jednotu, na její instituce, jenom dokazuje, kde se nachází pravda. Přijměme Svatého Otce s láskou a s otevřeným srdcem, abychom dokázali pozorně naslouchat jeho slovům, vštěpili je hluboko do paměti, a pak je horlivě uskutečňovali v životě. Čtenářům Exarchátu žehná Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY LVOV Ve dnech 9. – 13. července 2009 proběhlo setkání generálních sekretářů evropských biskupských konferencí, které se letos konalo v exercičním a rekreačním středisku řeckokatolické archieparchie ve Lvově. Centrálním bodem tohoto setkání, kterého se účastnil i náš apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko, byly úvahy nad novou encyklikou papeže Benedikta XVI. „Caritas in veritate“. V roce kněží vyhlášwëném papežem bylo jedním z dalších stěžejních témat i povolání kněze, jeho život a poslání. Setkání začalo představením Katolické církve na Ukrajině. Úvodní jednání svou návštěvou poctili také kardinál Lubomír Huzar a apoštolský nuncius Ivan Jurkovič. V pátek 10. července se slavila latinská liturgie v katedrálním chrámě Nanebevzetí Panny Marie. V neděli 12. července se slavila liturgie byzantského obřadu v katedrálním chrámě svatého Jiří, při níž kázal apoštolský exarcha Ladislav Hučko. KÚTY Ve dnech 25. a 26. července se ve slovenské pohraniční obci Kúty konaly dvacáté, slavnosti svatého Gorazda. Začaly v sobotu 25. června svatou liturgií sv. Jana Zlatoústého, kterou sloužil apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. Při liturgii účinkoval Chrámový zbor z Velkých Bílovic. Odpoledne na kolokviu přednesl referát s názvem „K otázkám úcty a kultu svatých s důrazem na kult sv. Klimenta při prvopočátcích křesťanství v Čechách, na Moravě a na Slovensku“. Svatý Gorazd se narodil v devátém století a je považován za nástupce svatého Metoda. Pocházel z vyšší společenské
vrstvy, co mu umožnilo získat vzdělání. Své schopnosti uplatnil jako pomocník soluňských věrozvěstů a stál u zrodu byzantské misie. „Jednou z nejznámějších kapitol našich dejín je príchod a pôsobenie Cyrila a Metoda. Priniesli ľuďom vzdelanie a nový rozhľad. Počas tohto obdobia vyrástli u nás výnimočné osobnosti - medzi nimi aj svätý Gorazd“, řekl předseda Společnosti svatého Gorazda Miroslav Holečko. KYJEV Patriarcha ruské pravoslavné církve, Kirill, přijel 27. července na desetidenní návštěvu Ukrajiny. Hned na začátku své návštěvy prezidentu Juščenkovi připomněl, že jedinou správnou církví je ta samosprávná Ukrajinská pravoslavná církev, fakticky autonomní, ale podřízená Moskvě, ten však, stejně jako západní, proevropská, část Ukrajiny, se k tomuto plánu nekloní. ĽUTINA 15. a 16. srpna 2009 se vladyka Ján Eugen Kočiš účastnil poutní slavnosti na největším poutnickém místě Prešovské řeckokatolické archieparchie, na kterou připutovalo více než 20 tisíc poutníků. Hlavním celebrantem slavnostní nedělní liturgie byl otec arcibiskup Cyril Vasiľ. Ľutina se stala vyhledávaným poutním místem po zjevení sv. Mikuláše, který se na hoře zjevil jedné místní obyvatelce a daroval jí mariánskou ikonu. Bylo to 19. srpna 1851. Poutní dekret pro Ľutinu vydal papež Pius IX. v květnu 1855. Pouť se zde každoročně koná jak na hoře, tak i v obci, ve farním chrámě Zesnutí Přesvaté Bohorodičky, který v roce 1988 Svatý Otec Ján Pavel II. vyhlásil za Baziliku Minor. JánKO 5
SOCIÁLNÍ ENCYKLIKA PAPEŽE BENEDIKTA XVI. CARITAS IN VERITATE Sociální nauka Církve je naukou, která reaguje na aktuální otázky společenského a ekonomického života lidí a přitom poukazuje na jejich neoddělitelnost od mravních zásad, od etiky ekonomického života. Papežové nepíší encykliky proto, aby rozmnožovali statistiky vydaných encyklik a ani proto, aby nám předkládali nějaké teorie, vlastní subjektivní názory, nebo zájmové názory skupiny lidí. Papežové píšou encykliky proto, aby aplikovali zjevení Boží jak se nachází v Bibli a v tradici církve na aktuální otázky lidské společnosti a zhmotnili zkušenost dvoutisící let. Výraz „sociální nauka“ pochází od papeže Pia XI. a označuje nauku týkající se sociálně významných témat. Toto učení se rozvíjí v Církvi od encykliky Rerum novarum Lva XIII. z roku 1892 až do dnešní doby, tedy už skoro 120 let. Za tu dobu vydali jednotliví papežové jedenáct sociálních encyklik nebo encyklik s výrazným sociálním dopadem (Rerum novarum v roce 1892, Quadragesimo anno v roce 1929, Non abbiamo bisogno v roce 1931 proti fašizmu v Itálii, Mit brennender Sorge v roce 1937 proti nacizmu v Německu, Divini Redemptoris, Mater et Magistra, Pacem in Terris, Populorum progressio, Laborem exercens, Sollicitudo rei socialis, Centesimus annus). Přehled této nauky vyšel v roce 2008 pod názvem Kompendium sociální nauky Církve v Karmelitánském nakladatelství. Je zřejmé, že v současné ekonomické krizi také Církev musí reagovat, musí dávat svým věřícím nové pohledy na to, co se aktuálně děje ve světě, o čemž svědčí i vydání nové sociální encykliky papežem Benediktem XVI. v roce 2009 (podepsaná 29. června 2009) s názvem Caritas in Veritate (Láska v Pravdě). Papež ukazuje především na východiska z krize bez toho, že by zabíhal do přílišné kritiky toho, co se děje. Ale už i z těch několika náznaků je zřejmé, že směřování současného světa, pokud zásadně nezmění svůj pohled na hodnoty, vede do slepé uličky hrozící celosvětovou katastrofou. Církev měla vždy pravdu, když se ozývala v minulosti; její prorocká úloha se vždy naplno uplatnila, ale málokdo se podle toho choval, a pak, samozřejmě, po všech smutných událostech to dodatečně ani příliš neocenil, ale naopak, nezřídka podle pravidla, že nejlepší obrana je útok, útočilo se na Církev 6
(například na papeže Pia XII). Týká se to jak varování před komunizmem tak i před nacizmem, jak byly vyjádřené v encyklikách Rerum novarum proti šířícímu se nebezpečí komunizmu a v encyklikách Non abbiamo bisogno a Mit brenneder Sorge proti fašizmu a nacizmu. Kdyby se byli politici a jejich voliči řídili těmito encyklikami, bylo možné se vyhnout mnoha tragédiím. Encyklika Pacem in Terris (Pokoj na zemi) papeže Jana XXIII. z roku 1963 vyzývající k míru na světě, jak se zdá, už měla větší vliv, i když navenek to třeba není tak patrné. V období horečnatého nukleárního zbrojení se podařilo v posledních padesáti letech vyhnout jakémukoli konfliktu většího rozměru. Encyklika Populorum progressio (Pokrok národů) papeže Pavla VI. z roku 1967 se věnuje aktuální otázce zapojení všech národů do celkového pokroku lidstva, tedy nejen některých. Jde o takzvaný solidární rozvoj lidstva. Apoštolský list Octogesima adveniens Pavla VI. z roku 1971 zdůrazňuje skutečnost, že ideologie nejsou s to na výzvy současnosti odpovídat. V té době to byly problémy urbanizace, život mladých lidí, situace žen, nezaměstnanost, migrace, nárůst počtu obyvatel, vliv hromadných sdělovacích prostředků, životní prostředí. A vidíme, že to byla opět prorocká slova. Papež Jan Pavel II. devadesát let po encyklice Rerum novarum v roce 1981 vydal encykliku Laborem exercens, věnovanou problematice práce, která se odlidštila a stalo se ní jenom zboží. Ztratila svůj pro člověka rozhodující subjektivní rozměr. Ve svých dalších dvou encyklikách Sollicitudo rei socialis (1988) a Centesimus annus (1991) papež dále rozvíjí aktuální církevní sociální učení. Opět se přednostně věnuje problematice solidarity, kterou i naši věřící z Ukrajiny na vlastní kůži mohou dosvědčit, že je i dnes velmi aktuálním tématem. Až když se obeznámíme s historií a celkovou problematikou sociálních encyklik, můžeme pochopit význam nové encykliky, která reaguje na současnou hospodářskou krizi a dále rozvíjí sociální učení Církve. U lidského života jak pro jednotlivce tak pro společenství zdůrazňuje rozměr existenciální a duchovní, kterým hrozí, že technika i současná pragmatická ekonomie úplně zatlačí do pozadí a vytratí se ze života lidí, čím se jejich život nesmírně zploští a zredukuje na pouhou matérii. Odcitujeme si aspoň jeden ze 77 paragrafů této encykliky, která podle našeho názoru dobře vyjadřuje její hlavní smysl. „Absolutismus techniky je náchylný k vytváření neschopnosti vnímat to, co se nedá vysvětlit pouhou matérií. A přece všichni lidé zakoušejí mnoho nemateriálních a duchovních aspektů svého života. Poznávání není jen materiální úkon, protože poznané v sobě skrývá vždy něco, co přesahuje empirický údaj. Každé naše poznání, i to nejjednodušší, je vždycky malý div, protože není nikdy plně srozumitelné pomocí materiálních nástrojů, 7
které užíváme. V každé pravdě je víc, než kolik bychom my sami očekávali, v lásce, které se nám dostává, je vždycky něco, co v nás vzbuzuje úžas. Neměli bychom nikdy přestávat žasnout nad těmito divy. V každém poznání a v každém činu lásky duše člověka zakouší cosi „více“, co se velmi podobá obdrženému daru a výšině, do níž se cítíme povznášeni. Také rozvoj člověka a národů patří do této výšiny, pokud bereme v úvahu duchovní dimenzi, která se nutně musí k tomuto rozvoji pojit, aby mohl být autentický. Rozvoj vyžaduje nové oči a nové srdce schopné překonávat materialistickou vizi lidských událostí a vytušit v rozvoji něco „více“, co technika nemůže dát. Na této cestě bude možné sledovat ten integrální lidský rozvoj, jehož směrujícím kriteriem se nachází v hnací síle lásky v pravdě.“ Svatý otec chce, abychom se při vysvětlování ekonomických vztahů či aplikaci ekonomické vědy nenechali vést jenom materialistickými kriterii, která prakticky tento svět do krize přivedla. Teprvé se uvid, jak dlouhá a jak hluboká bude tato krize. Je více než pravděpodobné, že i po částečném odeznění této krize, nás čekají – pokud si slova Svatého otce nevezmeme k srdci -, ještě vážnější a hlubší krize, které mohou vyústit do vážné celosvětové tragedie. Prorocký úřad papeže, Kristova zástupce na zemi, se nedá popřít. Funguje a záleží jenom na dobré vůli každého člověka, jak se uplatní. Osud světa máme ve vlastních rukách, nemůžeme se na nic vymlouvat! Ladislav Hučko
JDE NÁM PŘEDEVŠÍM O JEDNOTU V PRAVDĚ Otče biskupe, co Vám v řeckokatolické církvi udělalo v poslední době největší radost? Snažím se být biskupem univerzálním, ne jen biskupem řeckokatolické církve. Biskup je nástupcem apoštolů, a ti se nestarali jen o místní církev, ale byli jakoby nad ní. V kodexu církevního práva je napsáno, že se biskup má starat, mimo jiné, o jednotu, o celou církev. Ale pokud mám hovořit specificky o církvi řeckokatolické, prožíváme různé radosti i bolesti, tak jako celá církev v ČR nebo ve světě. Zmínil bych třeba radost z toho, že každý rok roste počet návštěvníků liturgií. I ke svátostem přistupuje více lidí. Tam, kde jich bylo na začátku 5 – 20, začíná chodit i stovka. Nejvíc věřících přijde na Velikonoce, tady v Praze to bylo až několik tisíc. Většina z nich jsou imigranti či přechodně zde pracující z Ukrajiny nebo ze Slovenska, proto se to dost mění. Chvíli tady jsou, za čas odejdou a zase se objeví. Mnoho jich přijde jen jednou za rok, ale ten potenciál tam je. Musíme je oslovovat, formovat a ukazovat, že pravidelný svátostný život je potřebný, ba dokonce nutný k tomu, aby se lidé obrátili a stali se novými lidmi. 8
Jakou vlastnost by podle Vás měli mladí křesťané především pěstovat? Mladí křesťané by měli pěstovat především upřímnost. Přímost a upřímnost vůči Bohu a vůči hlasu Ducha svatého ve svých srdcích. Velkým pokušením může být přizpůsobovat si víru nebo si ji vysvětlovat subjektivně, jak to každému vyhovuje. Není možné vybírat z víry a z křesťanství jen to, co je třešničkou na dortu, ale je nutné brát celé křesťanství s úplností. Mladí jsou rádi, že jsou spolu, že zpívají a dobře se cítí a mají nějaký zážitek. To je v pořádku i to patří ke křesťanství, ale nevyčerpává se tím celé křesťanství. Přicházejí i kříže a oběti a těžké chvíle v životě. Člověk musí být přímý, otevřený a upřímný, připravený vzít kříž, vždyť láska se projevuje v oběti. Co Vám dává liturgie a jak se mají věřící učit co nejúčinněji prožívat bohoslužbu? Východní katolíci si liturgie velmi cení, je pro ně zdrojem zbožnosti. Zapojují se při ní všechny smysly, vede celého člověka. Čas se jakoby zastaví a člověk vstupuje do času Božího. Při přijímání Ježíše v Eucharistii pak zažívá nebe, a to nejen smysly, ale i rozumem a vůlí. Člověk musí chápat, co se tam děje, co se slovem Božím hlásá, je třeba přemýšlet, hledat odpovědi, být otevřený a naslouchat. Závěrem liturgie ale toto nekončí, naopak začíná. Potom je totiž nejdůležitější jít ve jménu Božím do světa a tam o Něm svědčit. Nebe, které člověk zažil, přinášet mezi lidi. Rozdávat lásku, která se v liturgii načerpá. Svatý otec Benedikt XVI. napsal novou encykliku o lásce v pravdě. V čem vidíte její aktuálnost pro lidi dnešní doby? Jedna z častých otázek v dnešní době, kdy se začala projevovat ekonomická a společenská krize, zní: Kde je příčina, proč tato krize vznikla? A Svatý Otec dává důkladnou a důslednou odpověď: Je to naše lidská ubohost neosvícená Kristovým evangeliem, která stojí za tím vším a projevuje se ego9
izmem, bezbřehou chamtivostí vyúsťující do často nesprávných a nespravedlivých rozhodnutí. Papež nehledí na to, jestli to bude někomu vyhovovat nebo ne, jestli si tím získá popularitu nebo ne. Jemu jde především o jednotu v Pravdě. A právě tento postoj mnozí oceňují a nacházejí v něm potvrzení toho, že papežova slova jsou pravdivá. Co byste jako biskup očekával od věřících? V čem by mohli pomoci, aby Vaše služba byla radostná a účinná? Očekával bych větší aktivní účast našich věřících na životě farnosti, kterou by měli považovat za svoje hlavní společenství, do kterého by se rádi vraceli, odkud by čerpali povzbuzení, ale kde by i rozdávali ze svého srdce to nejlepší. Největší radost bych měl z toho, kdyby se naše farnosti a společenství co nejvíce začaly přibližovat a podobat společenství prvních křesťanů. s použitím odpovědí pro časopis "Milujme se"
BENEDIKT ZNAMENÁ POŽEHNANÝ Papež Benedikt XVI. navštíví naši vlast 26. – 28. září. Bude to již po čtvrté, kdy do naší vlasti zavítá některý z papežů. Jméno Benedikt je odvozeno od latinského slova benedictus, což znamená požehnaný, posvěcený, pochválený. Nebeským patronem je sv. Benedikt z Nursie zakladatel církevního řádu benediktinů, první opat kláštera na Monte Cassinu v Itálii. Jméno Benedikt má mezi papeži tisíciletou tradici. Kdo byli předchůdci dnešního Svatého otce a jakou stopu v dějinách církve zanechali? Benedikt I. rodem Říman, papežem 575 – 579. O životě tohoto prvního papeže se jménem Benedikt mnoho nevíme. Jeho doba byla plná zmatků končícího starověku, kdy se do Itálie tlačily barbarské kmeny. Benedikt I. zemřel 30. července 579 během obléhání Říma Langobardy. Byl pohřben v Římě v bazilice sv. Petra. Benedikt II. rodem Říman, papežem 684 – 685. Patřil k málo významným papežům, jeho pontifikát trval necelý rok. Tehdejší papežové museli být potvrzeni byzantským císařem sídlícím v Konstantinopoli (dnešní Istanbul v Turecku) a byli na něm zcela závislí. Benedikt II. zemřel 8. května 685. Benedikt III. rodem Říman, papežem 855 – 858. Římská církev byla tehdy rozdvojena a došlo k současné volbě dvou papežů. Zpočátku zvítězil Anastasius, druhý uchazeč o papežský úřad, kterému se podařilo s pomocí státních úřadů Benedikta zatknout a uvěznit. Avšak zásluhou římského li10
du a duchovenstva nakonec Benedikt III. zvítězil a ujal se papežského stolce. Zemřel 17. dubna 858. Benedikt IV. rodem Říman, papežem 900 – 903. Jeden z málo významných papežů, žijící v době, kdy papežství jako instituce začalo zažívat jedno ze svých nejtěžších období. Papežové se stali hračkou v rukách římské šlechty, která papeže dosazovala a zase zapuzovala, někteří odešli z tohoto světa násilným způsobem. Benedikt IV. zemřel přirozenou smrtí v létě 903. Benedikt V. rodem Říman, papežem 964. Pro svoje vzdělání – na svou dobu neobvyklé – měl příjmení Grammaticus. Tomuto papeži nebyl přán dlouhý pontifikát: trval jenom jeden měsíc a den. Jeho životní osudy byly truchlivé a dokreslují poměry, v nichž se papežství ocitlo. Německý císař Ota I. Veliký (936 – 973) z dynastie saské Benedikta V. sesadil a poslal jako vězně do vyhnanství v Hamburgu v Německu. Tam trpící papež dokonal svůj život v pověsti svatosti 4. července 966. Benedikt VI. rodem Říman, papežem 973 – 974. Byl zvolen se souhlasem císaře Oty I. Velikého z dynastie saské, ale z císařovy podpory se dlouho netěšil. Jakmile Ota I. vydechl naposled, což bylo v květnu 973, proticísařská strana v Římě Benedikta zatkla a uvěznila v Andělském hradu. Za vlády protiprávně dosazeného papeže Bonifáce VII. byl Benedikt VI. v červnu 974 ve vězení zardoušen. Vzdoropapež Bonifác VII. se ze své hodnosti dlouho netěšil. Musel uprchnout do Konstantinopole a neuplynulo půl roku a byl z církve vyobcován. Benedikt VII. rodem Říman, papežem 974 – 983. Jeho pontifikát probíhal vcelku pokojně. Do českých dějin se Benedikt VII. trvale zapsal tím, že potvrdil pražské biskupství založené roku 973 českým knížetem Boleslavem II. († 999). Benedikt VIII. rodem Ital, papežem 1012 – 1024. Doba začínajícího 11. století byla neklidná, bylo to údobí papežů a protipapežů. Rozhodující silou se ukázala moc německých panovníků. Vnuk Oty I. Velikého sv. Jindřich II. Bavorský (1002 – 1024), který po vymření saské dynastie dosedl na německý královský trůn, se přiklonil na stranu Benedikta VIII. proti jeho sokovi Řehoři VI. Benedikt potom roku 1014 korunoval sv. Jindřicha II. v Římě císařem. A byl to také tento papež, který přijal do Vyznání víry původně španělský přídavek „který z Otce i Syna vychází“ (filioque), který byl a doposud je jednou z překážek při snahách o jednotu s pravoslavnými křesťany. V době Benediktova pontifikátu dosáhli křesťané vítězství nad Saracény (muslimskými Araby) a znovu získali do svých rukou ostrov Sardinii. Benedikt VIII. zemřel 9. ledna 1024. 11
Benedikt IX. rodem Ital, papežem 1032 – 1046. Stal se papežem ve věku třinácti let. Roku 1044 byl v důsledku politického převratu sesazen, ale po dvou měsících se do úřadu zase vrátil. Pod dojmem nepříznivých poměrů se roku 1045 rozhodl rezignovat. Na tom by nebylo nic tak špatného až na to, že svůj post přenechal římskému arciknězi Johannu Gratianovi za odstupné, jakoby papežství bylo jeho soukromým majetkem. Kupčení s papežským úřadem ovšem zavánělo simonií těžkého ražení. Johannes Gratianus tak snad učinil v dobré víře, že církev zbaví nehodného papeže. Chyboval ovšem tím, že se stal papežem sám a přijal jméno Řehoř VI. Ze své transakce se dlouho netěšil. Německý císař Jindřich III. jej na pověstné synodě (shromáždění) v Sutri v Itálii roku 1046 pohnul k rezignaci a poslal do vyhnanství v Kolíně nad Rýnem, kde následujícího roku zemřel. Ale ani Benedikt IX. nedopadl lépe. Týž císař Jindřich dal i jeho formálně sesadit. Benedikt IX. zemřel o dva roky později 17. července 1048. Benedikt X. rodem Ital, papežem 1058 – 1059. Do papežského úřadu jej násilím prosadili jeho vlivní příbuzní. Avšak již po devíti měsících byl sesazen a donucen opustit Řím. Jím končila doba, kdy papeže dosazovaly italské patricijské rody. Nastala epocha reforem, kdy se církev vnitřně obrodila a ukázala opět vnitřní sílu. Benedikt X. bývá někdy počítán mezi vzdoropapeže. Benedikt XI. rodem Ital, člen řádu dominikánů, papežem 1303 – 1304. Patřil k méně významným papežům – jeho pontifikát trval pouhých osm měsíců. Protože se v Římě necítil dosti bezpečný, uchýlil se do Perugie v Itálii Byl to na dlouhou dobu poslední papež, který ještě sídlil v Římě. Jeho nástupci pobývali v Avignonu ve Francii, kde vytrvali po dlouhých sedm desetiletí. Benedikt XI. zemřel náhle 7. července 1304 ve věku 64 let, patrně na úplavici, kterou měl ochořet po požití fíků. Pohřben v dominikánském kostele v Perugii. Benedikt XII. rodem Francouz, člen řádu cisterciáků, papežem 1334 – 1342. Teologicky velmi vzdělaný, zbožný, mravně příkladný, reformní papež. Reformu začal od papežské kurie, když zrušil nadbytečné úřady a prebendy. Měl v úmyslu obrodit duchovenstvo i církevní řády. Jako všichni avignonští papežové byl i on poplatný francouzské státní politice. Stavební památkou jeho pontifikátu je dodnes dochovaný mohutný pozdněgotický papežský palác v Avignonu. Zemřel 25. dubna 1342 v Avignonu a je pohřben v tamní katedrále. Benedikt XIII. rodem Říman, člen řádu dominikánů, papežem 1724 – 1730. Na dalšího papeže se jménem Benedikt si církev musela počkat téměř tři století, až do roku 1724. Správně by to měl být Benedikt XIV., ale protože středověký Benedikt XIII. (Pedro de Luna, roku 1417 sesazený na sněmu v Kostnici, † 1423) byl papež nepravý, zůstalo u Benedikta v pořadí třinác12
tého. Benedikt XIII. byl muž kompromisu, nevýbojný, prostého, mnišského života. Jeho slabinou byla malá politická zkušenost a neznalost lidských povah. Jeho oblíbencem a doslova pravou rukou se stal kardinál Niccolo Coscia, jenž svého postavení zneužil k manipulaci s uvolněným církevními úřady, které bezostyšně prodával. Ač se stal terčem oprávněné kritiky, papež s důvěřivostí sobě vlastní nad ním držel ochrannou ruku až do své smrti. Ta mírného papeže stihla 21. února 1730 v Římě. Bylo mu 81 let. Pohřben je v římském kostele Santa Maria sopra Minerva. Trvalou stavební památkou Benediktova pontifikátu jsou Španělské schody v Římě (1725), snad nejkrásnější římské městské schodiště vůbec. Pro naše dějiny je významné, že roku 1729 byl za svatého prohlášen Jan Nepomucký. Benedikt XIV. rodem Ital, papežem 1740 – 1758. Byl to muž ušlechtilé povahy, mírumilovný a politicky schopný, všestranně vzdělaný, zakladatel dějin církevního práva, vědec na trůnu, nejvýznamnější papež 18. století,. Štědře podporoval vědu a umění; odkazem jeho pontifikátu je průčelí římské baziliky Santa Maria Maggiore. Moudrou politikou dosáhl smíru s evropskými vládami (Piemont, Sicílie, Španělsko, Portugalsko). Pro naše dějiny stojí za zmínku, že Benedikt XIV. uznal nástupnické právo královny Marie Terezie (1740 – 1780) i císařskou hodnost jejího manžela Františka I. Lotrinského a pruskému panovníku přiznal královský titul. Benedikt reorganizoval papežskou kurii, rušil nadbytečné svátky, reformoval liturgii hodin, potvrdil kongregaci redemptoristů založenou sv. Alfonsem z Liguori. K jezuitskému řádu choval nechuť a dopustil, že se v Římě utvořila protijezuitská a jansenistická skupina. Papež definitivně zrušil čínské a malabarské liturgické obřady, do kterých se časem vloudily některé nekatolické prvky. Až papežové 20. stoleti v této věci názor změnili. Benedikt XIV. zemřel 3. května 1758. Bylo mu 83 let. Pohřben je v Římě v bazilice sv. Petra. Benedikt XV. rodem Ital, papežem 1914 – 1922. Papežský stolec zaujal v kritickém okamžiku počínající 1. světové války. K oběma bojujícím stranám zaujal přísnou nestrannost a byl tak neprávem kritizován zprava i zleva, neboť jak Dohoda tak Ústřední mocnosti byly přesvědčeny, že pravda je na jejich straně. Po celou dobu války nabádal k mírovému řešení. 1. srpna 1917 vydal výzvu k válčícím stranám, v níž navrhoval odzbrojení a vytvoření mezinárodní instituce k ochraně míru. Německo výzvu odmítlo, Francie a Itálie ji ignorovaly. Vatikán rozvinul širokou humanitární činnost pro obyvatelstvo postižené válkou, která směřovala zvláště na Blízký Východ. Sjednával výměnu zajatců, vyhledával pohřešované osoby, organizoval peněžní sbírky. Prestiž papežství tak vzrůstala. Trvalým duchovním pomníkem Benedikta XV. je v roce 1917 vyhlášený Kodex církevního práva obsahující 2414 káno13
nů. V církvi platil až do roku 1983. Katolické církve východního obřadů (řeckokatolická, syrská, maronitská a další) dostaly v témž roce 1917 svůj centrální orgán – Kongregaci pro východní církve. Papež Benedikt XV. se netěšil pevnému zdraví. Zemřel nečekaně 22. ledna 1922 v Římě. Bylo mu 68 let. Je pohřben v Římě v bazilice sv. Petra. Zvláště papežové Benedikt XIV. a XV. byli mužové velkého formátu a vynikajících kvalit, pastýři na výši doby. o. Pavel Vácha
RECENZE: JSME ZOTROČENI OSOBNÍMI HŘÍCHY NAŠICH PŘEDKŮ? V roce 2007 vyšla v Karmelitánském nakladatelství kniha anglikánského psychiatra Kennetha McAlla s názvem Uzdravení rodových kořenů. Poukazuje na to, že mnoho lidí může být pod vlivem zla způsobeného některým z jeho předků, a jak se toho zbavit. Teologicky a odborně se tam však nic neřeší, jenom se předkládají rozličné případy. Daná kniha však vyvolává více otázek než dává odpovědí. Léčení psychiatrických potíží se především (po selhání všech přirozených prostředků) spojuje s modlitbou a se sloužením eucharistie (v anglikánské církvi, kde nedochází transubstanciaci). Předpokládá se nějaká rodová zatíženost, některým z předků, a po odsloužení eucharistie tyto potíže (často nebo vždycky?) mizí. Jsou to mimořádné případy, jsou velmi rozmanité a jejich hodnověrnost se nedá ověřit. Otázky, které spontánně mohou každého napadnout: Jsou všechny těžkosti, které prožíváme, spojené s nějakou „zatížeností“ rodu? A když ne, tak které ano a které ne? Jak to rozeznáme? Jak zjistíme, že nějaká těžkost je spojená s nějakou (mne zatím neznámou) kletbou? Tady na zemi nemáme zaručený bezstarostný a bezproblémový život. Těžkosti má každý a také bude mít. Někdo větší někdo menší. Přenášet je na nějakého minulého předka, o kterém nic nevíme, je velmi amatérské ale i riskantní. Máme nést svůj kříž, který pochází od Boha. Kříž je zkouška. A všichni jsme také hříšní. Nikdo není bez hříchu. Na druhé straně máme udělat všechno, co je v našich silách, abychom se tak hříchů, jako i fyzických chorob a těžkostí zbavili. Z toho důvodu máme sloužit a přijímat svátosti nejen účelově, abychom se nějakých obtíží zbavili, ale především proto, abychom něco získali, abychom se proměňovali na Krista, abychom se naplňovali jeho láskou, spojovali se s ním. Pak se druhotně řeší (nebo i neřeší, to necháváme na Boží vůli) a všechny ostatní problémy. Protože „Ne to, co vchází do člověka, ho znečišťuje, ale to, co z něj vychází.“ LH 14
IV., V. A IX. KÁNON ČTVRTÉHO LATERÁNSKÉHO KONCILU SLAVENÉHO 11. – 30. LISTOPADU 1215 ZA PAPEŽE INOCENCE III. IV. O pýše Řeků vůči Latiníkům Ačkoli Řeky, kteří se za našich dnů vrátili k poslušnosti Apoštolskéhému Stolci, chceme opatrovat a uznat jejich zvyky a obřady, což v Pánu můžeme, nechceme a nemůžeme podporovat ty, kteří vystavují duše v pokušení a nactiutrhají Církvi. Jakmile totiž Řecká církev s některými svými spojenci a příznivci odmítla poslušnost Apoštolskému Stolci, Řekové navíc začali pohrdat Latiníky, čímž je mimo jiné k jejich vypovězení hříšně svádějí; jestliže kdy latinští kněží slavili na jejich oltářích, nechtěli po nich dříve vlastní oběť vykonat, než by je byli obmyli, jako by byly poskvrněné. Dokonce pokřtěné od Latiníků sami Řekové s troufalou nerozvážností se opovažují překřtívat; a ještě pořád, jak slyšíme, se někteří nebojí toto vyvádět. Chtějíce tedy tak veliké pohoršení z Církve Boží odstranit dle doporučení posvátného koncilu přísně nařizujeme, ať takoví od jiné se [učit] neopovažují učíce se jakožto poslušné děti od své Matky svaté Římské církve, ať je "jeden ovčinec a jeden pastýř" (J 10,16). Pokud se někdo něčeho takového odváží, úderem meče exkomunikace bude ze všech úřadů a obročí církevních složen. V. O důstojnosti patriarchů Potvrzujeme obnovení starobylých výsad patriarších stolců dle schválení všeobecného posvátného koncilu, ať po římské církvi, která ustanovením Páně obdržela nad všemi jinými prvenství řádné moci jako Matka a Učitelka jednotlivých Kristových věřících, obdrží konstantinopolská první, alexandrijská druhé, antiošská třetí a jeruzalémská čtvrté místo. IX. O různých obřadech v jedné víře Vzhledem k tomu, že v mnoha krajích, se v rámci jednoho města a biskupství shromáždili lidé různých jazyků, kteří v jedné víře mají různé zvyky a obřady, nařizujeme přísně, aby biskupové těchto měst nebo diecézí jmenovali vhodné lidi, kteří mohou slavit v různých obřadech a jazycích služby Boží, vysluhovat jejich svátosti a učit je slovem i příkladem. Zakazujeme však naprosto, aby jedno a to samé město nebo biskupství mělo různé biskupy, protože tělo s různými hlavami je jako zrůda. Pokud si to tedy z dříve řečených důvodů naléhavá potřeba vyžádala, místní velekněz prozíravým rozhodnutím ustanoví katolického biskupa příslušného onomu národu svým vikářem v řečených [kompetencích], který je mu ve všem poslušný a podřízený. Kteří si budou počínat jinak, podléhají exkomunikaci a pokud se nebudou kát, budou svrženi z každého úřadu v případě potřeby ve spolupráci se světským ramenem, aby byla potrestána tak veliká nestoudnost. -jakl15
LITURGICKÝ SLOVNÍK: B baldachýn je obyčejně kopule nad prestolem – oltářem. Stojí na čtyřech sloupech, které jsou upevněné buď vedle prestolu nebo na něm samotném.
Když Narození a Zjevení Páně připadnou na na neděli nebo na pondělí, překládá se liturgie sv. Bazila na samotný svátek (6. ledna nebo 25. prosince).
baptisterium 1. Kaple, kde se křtí, 2. Křtitelnice. V počátcích křesťanství se sv. křest uděloval ve zvláštní místnosti, kdy křtěnec sestoupil po schůdkách do bazénu, kde bylo asi po kolena vody. Udělovatel křtu, pak křtěnce polil trochou vody, kterou nabral např. do škeble. Po ukončení pronásledování se křtící kaple stavěly v bezprostřední blízkosti chrámů. Křest ponořením se začal praktikovat ve Východní církvi až později, když byla v naprosté většině případů křtěna nemluvňata ve křtitelnicích tvaru velikého kalicha. Tato praxe povstala z materiálně doslovného výkladu významu slova βαπτίζειν, tj. ponořit.
bilo, bilco (σήμαντρον) Nástroj užívaný ke svolávání na hodinky. Je to dřevěná nebo kovová deska, často i dvojitá dřevěná a železná, zavěšená u vchodu do cerkve.
Bazilova liturgie Liturgie sv. Bazila Velikého, která se v byzantském obřadu slouží desetkrát do roka. Sv. Bazil bývá považován za autora této liturgie. Odlišnosti od běžně sloužené liturgie sv. Jana Zlatoústého jsou v některých modlitbách , hlavně v anafoře, eucharistické modlitbě. Jsou delší a bohatší obsahem. Liturgie sv. Bazila se slouží o pěti nedělích Velkého postu, na Velký čtvrtek, na Velkou sobotu, 24. prosince, 1. a 5. ledna. 16
blahověst Zvon, kterým se svolávají věřící k bohoslužbám před jejich započetím. Blahoviščenije Presvjatoj Bohorodicy (Ευαγγελισμός της Θεοτόκου) Zvěstování Panně Marii (25. března) jeden z dvanácti velkých svátků. Vychází vždy ke konci Velkého postu. Je to jediný svátek během Velkého půstu, který není překládán a je slavena celá sv. liturgie. Výjimečně může připadnout i na Velký pátek, tehdy naopak ruší jeho aliturgickou povahu. blaženstva (μακαρισμοί) Blahoslavenství (Mt 5,3-12), třetí antifona zpívaná během sv. liturgie. blažený muž (Блажeнъ мyжъ) je první žalm první kathizmy ze Žaltáře, který je rozdělen na 20 kathizem. V sobotu na velké večerni se zpívá celá kathizma 8 žalmů. V předvečer velkých svátků typikon předepisuje pouze první antifonu (3 žalmy).
Bohojavlenije (Θεοφάνεια) Epifanie, Zjevení Páně je jeden z dvanácti velkých svátků. Při Bohojavleniji se slaví více skutečností. Křest Páně a Zjevení Nejsv. Trojice (hlas Otce a holubice Ducha). Bohojavlenije je také nazýváno svátek světla, neboť Bůh je Světlo světa. Dalším názvem tohoto svátku je Jordán, protože Křest Páně se udál právě v řece Jordánu a při této příležitosti se také slaví Veliké svěcení vody. V poslední době se objevuje výhradně pro tento den (6. ledna) určený zvláštní křesťanský pozdrav: „Christos chreščajetsja!“ – „V rice Jordani!“ Bohorodička (Θέοτοκος, Богороди1ца) je titul Marie, matky Isusa Christa, jak jej užívají východní obřady. V rozhodující míře se užívá od efezského koncilu (431). Tento koncil definoval, že Maria porodila Isusa Christa, bohočlověka, proto je třeba ji nazývat Bohorodičkou. bohorodičen (θεοτόκιον) Zpěv o Panně Marii, hymnus ke cti Bohorodičky. Následuje po všech troparech kromě velkých svátků Isusa Christa. Dogmatik, dogmatický bohorodičen, obsahuje kromě chvály Panny Marie i dogmatické poučení o Kristu. Krestobohorodičen (σταυροθεοτόκιον) je zpěv připomínající Bohorodičku pod Křížem. bohoslužebné knihy Počet liturgických knih ve Východní církvi je větší než v Západní. Pro každou službu je třeba mít k disozici něko-
lik knih. Při bohoslužbě je jedna část pevná (kánon) a několik částí proměnných (propria). Mezi bohoslužebné knihy patří: Typik, Irmologion, Služebnik, Časoslov, Oktoich, Trebnik, Žaltář, Apoštol, Evangeliář, Minea, Trioď (postnaja a cvitnaja), Akafistnik, Kanonik, Molitvoslov, Žitia svjatych, ad. bohoslužebný rok obsahuje tři cykly. 1.) Denní cyklus, podle kterého se řídí různé služby pro jednotlivé hodinky během dne. 2.) Nedělní cyklus, kterým se jednak určuje, který z osmi hlasů připadá na jednotlivé neděle během roku a jednak se stanovuje zvláštní připomínka pro jednotlivé dny v týdnu (neděle – Vzkříšení, pondělí - andělé, úterý – sv. Jan Předchůdce, středa – Bohorodička, čtvrtek - apoštolé, pátek – Ukřižování, sobota – svatí a věrní zemřelí. 3.) Stanovení pohyblivých svátků v roce se řídí podle temporálu a pevných podle sanktorálu. bulharský nápěv V rámci osmi hlasů jsou to ty nápěvy, jejichž melodie se našly zaznamenané v bulharských liturgických knihách. Zachovaly se při 1., 2., 3., 4. a 5. hlasu. Vyskytuje se při pohřbu (Кaz житeйскаz, ћкw цвётъ ўвzдaетъ). Errata: U hesla antimension bylo chybně uvedeno: „Světí ho biskup na Velký pátek“ namísto správného: „Světí ho biskup na Velký čtvrtek“ sestaveno z různých zdrojů 17
SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: O KŘESŤANSKÉ MODLITBĚ II. Modlitba je bytostným postojem člověka před svým Stvořitelem. Modlitbou se otevírají tajemné hlubiny lidského srdce, ztišuje se mnohdy roztěkaná mysl, dochází k vnitřnímu osvobození od všech vášní a egoistických sklonů, lze zaslechnout tichý a pokojný hlas andělů a nebešťanů, uzdravuje se lidská vůle v nalézání Jeho vůle, obnovuje se zastřený Boží obraz při současném vrůstání do Božího podobenství, které bylo lidem plně zjeveno v boholidské přirozenosti Krista. Modlitba je cestou Ducha svatého, který nás vede k intimnějšímu poznání boholidství Krista, skrze které se navracíme k Bohu Otci. Jakkoliv se na počátku modlitba vyznačuje vytrvalým úsilím, modlící se člověk pozvolna poznává, že je jím vlastně Duch svatý, jemuž dává větší prostor v hlubinách svého bytí. Je jím Duch svatým, který zná nejlépe lidské srdce a mnohdy ví více než samotný člověk, za co je třeba se modlit. Apoštol Pavel se velmi upřímně vyznal o působení Ducha svatého v modlitbě: „Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Řím 8,26-27). V teologii křesťanské modlitby rozlišujeme druhy, formy a způsoby modlitby. Již první křesťané rozlišovali jednotlivé druhy modliteb na „prosby, modlitby, přímluvy, díkuvzdání“ (1Tim 2,1), ke kterým bychom mohli připočíst modlitbu žehnání a klanění. Zastavím se nyní u prosebných modliteb, které jsou jakožto tzv. ektenie hojně přítomny v liturgii byzantského ritu. Prosebná modlitba je podle Katechismu katolické církve odpovědí na Boží hlas: „Úchvatnost modlitby se odhalí právě tam, u pramenů, kam chodíme hledat pro sebe vodu: tam se Kristus přichází setkat s každou lidskou bytostí; sám nás nejprve hledá a prosí, abychom mu dali napít. Ježíš žízní, jeho prosba vyvěrá z hlubin Boha, který po nás touží. Ať to víme nebo ne, modlitba je setkání Boží žízně s naší žízní. Bůh žízní, abychom my žíznili po něm. „Spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4,10). Naše prosebná modlitba je, paradoxně, odpovědí; odpovědí na nářek živého Boha: „Mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané“ (Jer 2,13). Je odpovědí víry na nezasloužený příslib spásy, odpovědí lásky na žízeň jednorozeného Syna.“ Prosebné modlitby jsou mnichy doporučovány v dobách zkoušek a doprovázejí duchovní rozvoj osobnosti. Na počátku člověk orientuje své prosby na hmotné potřeby, jako je ochrana před hladem, nemocí, válkou, jak je známe z proseb Liturgie sv. Jana Zlatoústého, kdy prosíme „za příznivé počasí, hojnost plodů země a za pokojné časy.“ Čím dále člověk po18
kročí na cestě modlitby, začne chápat veškerou bídu v širších souvislostech hříchu a působení zla. Prosby se také zaměří duchovním směrem, převažuje vzývání Božího milosrdenství a intenzivní prosby za spásu. Proto autor svaté liturgie již jako první prosbu zvolil: „Za pokoj z výsosti a za spásu našich duší“, aby tím podtrhl podstatu našich tužeb. Stupnici proseb navrhli mnozí duchovní učitelé. Evagrius doporučoval svým následovníkům posloupnost proseb v tomto pořadí: „Modli se nejdříve, abys byl očištěn od vášní, a druhé, abys byl osvobozen od nevědomosti, za třetí od veškerého pokušení a opuštěnosti.“ Prosebná modlitba očišťuje a osvobozuje nitro člověka pro Boží království. Zároveň ochraňuje duši člověka i celé lidstvo od působení a následků zla. Co jsou to potom formy modlitby? Formy modlitby dělíme na liturgickou, společnou a osobní. O liturgické modlitbě již bylo částečně pojednáno minule, přesto se ještě zmíním o jednom způsobu modlitby, která liturgické slavení božsko-lidského vztahu doprovází. Jde o modlitbu žalmů, jež kromě liturgické formy může mít i formu společnou a osobní. O modlitbě žalmů Katechismus katolické církve píše: „Žaltář je kniha, v níž se Boží slovo stává modlitbou člověka. V jiných knihách Starého zákona „slova hlásají díla“ (Boha pro lidi) a „objasňují tajemství v nich obsažené“. V žaltáři, když žalmista zpívá pro Boha, vyjadřují slova Boží spásná díla. Tentýž Duch inspiruje Boží dílo a odpověď člověka a Kristus oboje navzájem spojí. V něm nás žalmy nepřestávají učit se modlit.“ Starozákonní modlitba žalmů byla vždy neodlučitelně spjata s křesťanskou modlitbou. První církevní otcové neustále vysvětlovali, jak jednotlivé verše osvětlují význam spásy v Ježíši Kristu, načež vyzývali, aby se vnitřně prožitá slova žalmů stávala zásadní zkušeností každého křesťana. Nyní se ptejme, mezi jaké způsoby modlitby považujeme žalmy? Obecně dělíme způsoby modlitby na vnější a vnitřní. Vnější modlitba je potom buď formulovaná nebo spontánní. Modlitba žalmů je pramenem pro vnější formulovanou modlitbu, což ovšem neznamená, že křesťan nemá usilovat o postupné zvnitřnění jejích slov. Žalmy mají vycházet z lidských úst, jakoby je člověk sám vyslovoval, jakoby vyjadřovala jeho vlastní existenciální postoj před Bohem. Jan Kasiánský svoji zkušenost s modlitbou žalmů popsal slovy: „Pronikněme stejnými city, se kterými byl žalm složen, jako bychom se stali jeho autory, a více než následovali jeho myšlenky, předcházejme je. Potvrzujme jeho smysl dříve než poznáme literu.“ Slova žalmů se stávají vlastními slovy modlitby, které spontánně otevírají lidské srdce působení Ducha svatého. Vnější formulovaná modlitba žalmů se tak pozvolna proměňuje v modlitbu vnitřní, o které si povíme příště. Karel Sládek 19
RECENZE: MUSÍME ČÍST VŠECHNO, CO ČTE CELÝ SVĚT? Harry Potter je název řady „fantasy“ knížek o mladém čarodějnickém učni napsaných britskou autorkou J. K. Rowlingovou. Následně bylo podle knížek vytvořeno několik filmů a počítačových her. První díl série byl vydán v roce 1997. Do dnešní doby vyšlo na pokračování sedm dílů. Poslední díl se objevil v roce 2008. Knihy byly přeloženy do 67 jazyků a po celém světě se jich prodalo více než 400 milionů kusů. Vznikla „potterománie“ zasahující doslova celý svět. Je to projekt, který asi ve světovém měřítku nemá obdoby a jejož oběťmi jsou především děti. V čem spočívá přitažlivost těchto knih, a hlavního hrdiny? Především v tom, že si někdo hraje skoro na Boha. Má takové prostředky, kterými bez problémů dokáže druhé ovlivňovat. Nic mu nemůže zásadně uškodit. Takový „nadčlověk“ vždycky lidi – a především ještě nezkušené mladé lidi nebezpečně přitahoval. Lidé do něj promítají své touhy a sny. Právě v tomto bylo tajemství diktátorů. Dalším negativním aspektem této řady knih je její relativizmus hodnot. Rozlišení mezi dobrem a zlem je velmi subjektivistické. Dobré je jenom to, co mi slouží. Lidský svět je ponižovaný a svět čarodějů a kouzelníků je glorifikovaný. Svět pohanství je tady velmi pozitivně prezentovaný. Negativně se k této knize svého času vyjádřil i kardinál J. Ratzinger. Obrátila se na něj totiž Gabriele Kuby, autorka knihy Harry Potter – gut oder böse (Harry Potter – dobrý nebo zlý) ještě v roce 2003 a on jí odpověděl: „Je dobré, že se tou knihou zabýváte, protože se v ní nacházejí velmi subtilní klamy, které právě v důsledku jejich jemnosti, působí velmi hluboko a rozkládají křesťanství v duší těch, v kterých ještě ani nedokázalo pořádně vyrůst.“ Rodiče by se měli zajímat o to, co čtou (sledují na internetu, v televizi, ve filmu) jejich děti. Je třeba nedoporučovat jim některé tituly a vysvětlovat, v čem jsou tyto knihy škodlivé. Bylo by ale dobré, kdyby předtím o tom mluvili s někým, kdo tomu z hlediska katolické nauky rozumí. LH
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. BENEDIKT Z NURSIE (14.3.) Narodil se kolem r. 480 v Nursii, ve středoitalském kraji Umbrii, v zámožné rodině. Studoval v Římě. Když viděl nemravný život studentů, opustil město a odešel do kopcovitého kraje na východ od Říma, kde se v osadě Affile, v blízkosti Subiaca, připojil ke skupině asketů, kteří se věnovali modlitbě a sebezapírání. 20
Aby se vyhnul obdivu, uchýlil se do jedné jeskyně, kde žil tvrdým poustevnickým životem. Když proti němu silně útočila pokušení, neváhal hodit se do trní a kopřiv, aby tak překonal smyslovou žádostivost. Po třech letech byl vypátrán a začali ho vyhledávat muži, kteří chtěli žít pod jeho vedením. Benedikt jen po dlouhém váhání souhlasil. Brzy se ale ukázalo, že kázeň mnichů upadá. Bratři nebyli zvyklí na tak přísný režim, reptali proti Benediktovi a někteří se rozhodli, že ho otráví. Večer mu podali číši otráveného vína. Benedikt víno požehnal a v té chvíli se číše rozpadla, jakoby kamenem rozbita. On pak řekl ohromeným mnichům: „Bratři, odpusť vám Bůh, že jste mi chtěli učinit něco tak zlého. Což jsem vám neřekl již na začátku, že se vaše a mé mravy nesrovnávají?“ Pak ihned odešel do své samoty. Od té doby se však k němu začalo hrnout ještě větší množství lidí. A tak Benedikt zřídil u Subiaca dvanáct malých řeholních společenství a vypracoval jim pravidla. V klášteřích se střídala práce s modlitbou a Benedikt nade vším bděl jako laskavý otec. Rozkvět asketického života vyvolával obdiv mnoha lidí, ale i žárlivost jistého kněze, který chtěl různými intrikami Benediktovo dílo zničit. Snažil se pomluvami Benedikta a jeho žáky vypudit z krajiny, a když se mu to nezdařilo, poslal do klášterní zahrady, ve které mnichové pracovali, několik nestoudných ženštin, aby dávaly svými posunky bratřím pohoršení. Aby odvrátil od svých žáků úklady, odešel Benedikt s několika mnichy z krajiny, kde sloužil třicet let Bohu, a hledal si nové místo. Po dvou dnech cesty dorazil k Monte Cassinu v neapolském kraji. V krajině se ještě udržovalo pohanství a na úpatí Cassinské hory měli modloslužebníci chrám boha Apolona a Venušin háj. Protože hora patřila otci jednoho Benediktova žáka, ten ji mnichovi daroval. Benedikt ihned rozbil sošku bůžka, vyvrátil pohanský oltář, vyčistil Venušin háj a vyklidil všechny zbytky pohanství. Pak na hoře začali bratři stavět klášter. Stavba, ne ne21
podobná opevněnému městu, byla dokončena roku 532. Opodál založil Benedikt druhý klášter pro ženy. Benediktův ideál mnišského života vylučoval dvě krajnosti: toulavé mnichy, kteří často zapřičiňovali mnohé nepořádky, a na druhé straně izolované askety, kteří usilovali o osobní dokonalost bez ohledu na potřeby ostatních lidí. Řeholní pravidla, která sestavil, se rychle rozšířila po celém západě, a tak se stal otcem západního mnišství. Jeho heslem bylo: „Modli se a pracuj!“ Benedikt se z pokory nedal vysvětit na kněžství, byl jen diakonem. Ve vědách nebyl sice obeznalý, ale měl pravou moudrost. Jistý mnich se chtěl přikovat řetězem , aby se nemohl vrátit do světa. Benedikt mu řekl: „Jsi-li opravdový služebník Kristův, není ti třeba řetězu. Svazek posvátné lásky je dosti silný, aby tě udržel ve tvém předsevzetí.“ Gotský král Totila, zarytý arián, se r. 542 ocitl před Monte Cassinem. Aby Benedikta vyzkoušel, poslal svého důstojníka, převlečeného do královských šatů, k opatovi. Benedikt však zdaleka volal na převlečeného: „Synu, odlož šat, který máš na sobě, vždyť není tvůj!“ Ten se pln strachu vrhl k zemi a pak vypravoval králi, co se stalo. Totila potom přišel k Benediktovi sám, a když viděl jeho velebný zjev, vrhl se také k zemi. Benedikt ho pozdvihl se slovy: „Králi, již jsi spáchal mnoho zlého. Ustaň už konečně! Dobudeš sice Řím, devět roků budeš kralovat, ale pak předstoupíš před boží soud a budeš skládat účet ze svého panování.“ Slova na Totilu zapůsobila a ustal od svých krutostí. Co mu opat předpověděl, to se i stalo. Roku 552 ztratil korunu i život. Kdysi přisluhoval jistý mnich Benediktovi u stolu, drže mu světlo, když večeřel. Tu mu připadla myšlenka: „Kdo je ten, kterému přisluhuji? Já, který pocházím z urozeného rodu, stojím před ním jako služebník.“ Benedikt četl jeho myšlenky a odpověděl mu: „Co ti to připadlo na mysl? Učiň na svém srdci znamení kříže! Nepoznáváš, že tě pokouší duch pýchy?“ Pak jej poslal do ústraní, aby o svém přestupku přemýšlel. Benedikt předpověděl den své smrti. V oznámený den byl zachvácen zimnicí. Nechal se dovést do chrámu, přijal eucharistii a stoje, opřen o své bratry, zemřel 21. března 543. Byl pohřben pod hlavním oltářem montecassinské baziliky. Římský papež Pavel VI. jej 24. října 1964 vyhlásil patronem Evropy. Antonín Čížek, Synaxár EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
