Z K O U Ř E N Á Z E M Ě

Untitled

Page 1 of 106

Z K O U Ř E N Á Z E M Ě Jiří X. Doležal Tuto knihu věnuji své matce s díky, že přijala s naprostou samozřejmostí, kterak její syn kouří marihuanu, místo aby chlastal pivo, jak se v této zemi sluší a patří. Seděl jsem v kině Lucerna mezi diváky, okouzlenými uměleckými kvalitami Jakubiskova filmu Nejasná zpráva o konci světa, a vnímal něco úplně jiného než většina z nich. Viděl jsem totiž, že ten film je - alespoň v jedné ze svých rovin - realistickým dokumentem. Viděl jsem rychtáře, jak vysvětluje apokalyptickému důstojníkovi armády (Či policie? prostě nějaké partičky, která má uniformy a samopaly), že na políčkách jeho horské vesnice nic jiného než konopí a mák neroste. Alespoň nic jiného, co by se dalo prodat a za stržené peníze koupit sůl, tabák a šminky pro ženy. Nevím, zda Juraj Jakubisko vidí nákup tabáku, soli a šminek jako něco špatného, jako kořen zla. Já ne - myslím, že na tom nic špatného není. Ale ti lidé v jeho filmu neměli jinou možnost, jak si pár šestáků na tyhle věci vydělat. A tak pěstovali rostliny, které v jejich kraji rostly od nepaměti, dělali z nich věci, které se od

file://C:\zkourenazeme.htm PDF created with FinePrint pdfFactory trial version http://www.fineprint.com

3.2.2004

Untitled

Page 2 of 106

nepaměti z těch rostlin dělaly. Hašiš a opium. A nakonec, protože kdesi kdosi, koho ti jacísi v uniformách a se samopaly dosadili/poslouchají, rozhodl z moci svého ouřadu, že totedanende pěstovat konopí a mák, přiletěly helikoptéry pilotované těmi v uniformách a oni z nich na ta ubohá horská políčka začali shazovat napalm. Apokalypsa byla dovršena. Úroda shořela. Umělecký záměr byl expresivně vyjádřen, diváci byli spokojeni a dumali o symbolické zkratce, kterou režisér pointoval děj filmu. Vyšel jsem z kina a nedumal o symbolické zkratce, ale o tom, kdy začnou ti jacísi v uniformách ze svých helikoptér shazovat napalm na políčka Narajana, Niky, Small Dinorama a dalších mých přátel. Kteří také chtějí tabák, sůl, šminky pro svoje ženské, slabikáře a míč pro svoje děti. Kteří chtějí jíst rýži - co na jejich ubohých horských políčkách neroste. A kteří - jako jejich otcové, dědové a pradědové od nepaměti - pěstují na svých políčkách konopí a mák. A vyrábějí z nich - jako jejich otcové, dědové a pradědové od nepaměti - hašiš a opium. A kteří možná už letos budou (pokud stihnou utéct do hor a neshoří i se svými ženami a dětmi ve svých chalupách) koukat, jak přilétají helikoptéry a shazují na jejich po generace budovaná políčka napalm, neboť nějací jacísi na vzdáleném kontinentě rozhodli, že nemohou dostatečně vykořisťovat a hamburgerizovat ani "primitivní zaostalé divochy třetího světa", ani svoji vlastní populaci, která se nezhlédla v zrcátku mcoly. A tak, aby ti jacísi mohli lépe manipulovat a zestějňovat, zakázali cosi, co zde bylo od nepaměti, a ve jménu svého


3.2.2004

Untitled

Page 3 of 106

zákazu, svého Boha Legálního Chlastu, napalmem a samopalem válčí s Démonem Ilegálních Drog. Ti v Indii, na které bude - možná už letos, možná až napřesrok - ve jménu Svaté Války Proti Ilegálním Drogám padat napalm, jsou moji přátelé. Ty v Kolumbii, Peru či Bolivii, na jejichž políčka s odnepaměti pěstovaným konopím a kokou napalm už dnes dopadá, vůbec neznám. Ale stejně jako moji přátelé v Indii - nedělají nic špatného. Což chci ukázat v této knize, ve které popisuji, jak jsem v Himálaji mezi těmi "výrobci ilegálních drog" žil. Pokud je někdo líný číst celý text, tedy krátké resumé: Pěstitelé konopí a opia, zemědělci pěstující zakázané plodiny a vyrábějící z nich zakázané opium a zakázaný hašiš, nedělají většinou vůbec nic špatného. Pachatele drogového zla hledejme jinde - jsou jimi ti, kteří výrobu těchto drog zakazují a ti, kteří tento zákaz ohněm a mečem vynucují.

MOJE VESNICE Autobus dokodrcal na konec silnice. Dál už žádná nebyla. Jemně mžilo, byla tma a ve vesnici svítilo jen ohniště v hospodě. Vystoupil jsem a mladý, asi třicetiletý muž postávající na návsi se mě okamžitě zeptal: "Máš kde spát?" Popravdě jsem odpověděl, že nikoliv. "Tak pojď se mnou." V Evropě se tomu říká krátký treck s náročným přechodem horské řeky. Zde to byla normální pěšina do hotelu. Vylezli jsme po žebříku do prvního patra, muž odemkl visací zámek


3.2.2004

Untitled

Page 4 of 106

na dveřích a zapálil svíčku (zrovna nešel proud). V místnosti byla dvoupostel, dvě křesla, na zdi Šiv Gee... Jedna noc stála sedmdesát rupií (2, 3 US $). "A teď si dáme jointa..." Muž vytáhl z kapsy krabičku cigaret, vyklepal jednu do dlaně levé ruky a polovinu tabáku vysypal do popelníku. Pak nad svíčkou nahřál obrovskou hroudu hašiše. Na černém trhu se mu říká černý afgan a je to ten nejlepší. Pak Nika (už jsme si tykali) z hroudy hašiše odrolil do tabáku tak dva či tři gramy drogy a neskutečnou rychlostí vše nacpal zpět do cigaretové dutinky. "Šiv Šiv Bum!", zapálil cigaretu, natáhl a podal mi jí. Dal jsem si šluka a padl na podlahu. "To je teda síla!!!" "Místní!" opáčil Nika hrdě. Pak mě nechal o samotě. Vybalil jsem věci z batohu a chvíli přemýšlel, zda se mohu jít najíst. Byl jsem totiž zkouřený jako opice a žebřík i pěšinka ve mě zanechaly hluboký dojem. Ale risknul jsem to a zjistil, že se ve svém ne zcela střízlivém stavu pohybuji po skále mnohem obratněji než normálně. Strach, že spadnu, zmizel, a tudíž nesvazoval. Vyšplhal jsem do hospody a usedl. Kromě mě by se tam ještě vešli tři lidé, ale mačkali bychom se. Hospoda neměla přední stěnu a místnost byla vysoká asi sto šedesát centimetrů. K účelům pohostinství sloužila pouze část místnosti - v druhé byl sklad místního konzumu a zároveň i konzum sám. Prodávali tam svíčky, sůl, čtyři druhy fazolí, cukr, místní cigarety - beedees - a ještě asi dvacet věcí, které místní potřebují kupovat. Místnost také sloužila jako


3.2.2004

Untitled

Page 5 of 106

cukrárna, dokonce se třemi druhy zákusků. Ale na ty jsem chuť neměl. Měl jsem hlad. Hliněná pícka ve vchodu do hospody byla rozpálená, takže mi jídlo číšník přinesl hned. Měl jsem už základy slušného vychování, tak jsem si nalil ze džbánu vodu do pohárku a vyšel si před hospodu umýt pravou ruku. Vrátil jsem se, usedl na dřevěnou lavici a do kovového talíře s rýží vylil misku radžmy. Fazolí s omáčkou. Hospoda to byla prostá, takže miska byla jen jedna - dva druhy omáčky mají jen ve městech. Zato mi číšník nakrájel cibuli a rajče přímo na stole, takže byly zaručeně čerstvé a neoschlé. Cpal jsem se, vyhladovělý po dni v autobuse i po jointu. Hospodský spolu se svým Přinestaškou (Specifická pracovní funkce, která spočívá ve výkonu drobných nenáročných prací dle pokynů Šéfa. Vlastního Přinestašku má v Indii každý, kdo cokoliv znamená - dokonce i úspěšnější žebráci.) seděli u pícky a spokojeně pokyvovali hlavami. "Ača ča..." zamlaskal Přinestaška. Jím totiž rukama s velmi dobrým vkusem, rýže mi nepadá - a Indové dovedou slušné vychování ocenit. Ača je výraz, který znamená buď ANO, DOBRÝ, nebo NE, STOJÍ TO ZA ... Podle, toho jak to řeknete. Dojedl jsem (hospodský mi dvakrát přidával) a šel si umýt ruku. V tom momentě se objevil Nika. V ruce měl zapáleného jointa. Usedl proti mě a cigaretu mi zcela neskrývaně podal před hospodským, který mi přinášel čaj. "Jak to tady máte s policajtama?" zeptal jsem se Niky. V Indii je za držení jednoho gramu deset let. "On to má tady od vlády hlídat


3.2.2004

Untitled

Page 6 of 106

zdejší prezident. (starosta) Ale on je to můj brácha a taky hodně kouří, tak je to v pohodě." Radši jsem šel spát. Když to Nika viděl, sáhl do kapsy. "Kdybys neměl co kouřit..." Hrouda měla tak pět gramů. Což znamená, že v Praze stojí tisíc korun. Druhý den ráno jsem vylezl z postele a sešplhal po žebříku. Vedle boudičky s koupelnou a záchodem (tureckým, na mísu po cizím člověku by si tam nikdo z místních nesedl) byl bubínek na ohřívání vody. Zapálil jsem oheň, udělal si kýbl horké vody a v koupelně se osprchoval. Když jsem vylezl ven, seděl na hromadě dříví Nika. "Dobrýtro!" podal mi zapáleného jointa. Posnídali jsme spolu, já se oblékl a vydal se do vesnice. Kromě hospody tam ještě měli jeden konzum a dva další obchody. V jednom se daly koupit látky a galanterie, v druhém učebnice, papíry a tabulky na psaní pro děti. Nad hospodou byla pošta a kancelář národního výboru. Za zatáčkou cesty byla ještě druhá hospoda, a za řekou škola. A asi deset domů. Dvakrát denně přijížděl autobus z dvaadvacet kilometrů vzdáleného městečka. Střediskové obec. Pohovořil jsem s místními. Ptali se, odkud jsem. Ti vzdělaní říkali: "Ača ča, Čechoslavie. A jak dlouho už tam válčíte? " Prostším jsem rovnou naznačil, že jsem z Evropy. To znali - před pěti lety projel vesnicí německý horolezec. Obhlédl jsem nejbližší okolí a v údolí nad vesnicí nalezl nesmírně složitý systém vodních mlýnů. Řeka se najednou rozdělila do desítek potůčků putujících v kanálech z malých kamenů postavených na balvanech. Potůčky vtékaly do koryt


3.2.2004

Untitled

Page 7 of 106

vydlabaných ze silných kmenů. Ty vedly do domečků, které byly o několik metrů níž než koryto. Voda padala dovnitř a poháněla dřevěnou turbinu spojenou s plochým mlýnským kamenem. "Jak je to tady dlouho? " zeptal jsem u večerního jointa Niky. "Odjakživa." Tato kultura existovala prakticky ve stejné podobě už v dobách, kdy náš hrdý lid vařil zelí někde v podněsterské stepi. Nad mlýny, u ústí údolíčka. stojí na skalách dvě kapličky či chrámy. Jeden patří Kalí, jiným jménem Uma, čili Parvatí. Šivova manželka. Ten druhý je Šivův. Šiv Gee s Parvatí bydlí asi pět dní chůze odsud, na hoře, která vypadá jako ŠivaLingam. Šivův falus. Součástí komplexu je dvanáctimetrový vodopád, který padá do rokle. V ní je kulatá tůně, na kterou ani v pravé poledne nesvítí slunce. Skály kolem ní jsou porostlé lišejníky a mechem a sešplhat k ní je práce na půl hodiny. Šiv Gee taky bydlí v jeskyních pod horou. Z jejich stropu visí hrozny krystalů horského křišťálu. Kapličky stojí na svazích porostlých obrovskými borovicemi a stromovými rododendrony. Mají kamenný sokl balvan. Na něm jsou nejdříve menší kameny a v novějších vrstvách kusy železa. Zlomený srp. Stará sekera. A kosti lebky beranů. Z toho trčí kůl se stříškou z praporců a na něm podobizny Šiv Gee a Parvatí. Bum! Seděl jsem před kapličkou. Óm Nama Šivája! Óm Nama Šivája! Po stezce od vesnice přišli dva vesničani. "Namaste, baba!" Měli proutěné košíky a starší z nich nesl obrovské kladivo. Uklonili se před chrámem, sepjali ruce,


3.2.2004

Untitled

Page 8 of 106

pak se čtyřikrát dotkli dlaněma tváří - dvakrát "normálně", dvakrát s překříženýma rukama. Usedli vedle mě a jeden z nich vyndal čilum. Hliněný kornout, ze kterého kouší hašiš - čaras. Zatímco jej cpal, zeptal jsem se, co znamenají gesta před chrámem. "Ono je lepší si nafackovat sám, než ti to udělá někdo jinej." Pak zapálil čilum. "Šiv Šiv BUM! " Když jsme dokouřili, zvedli se. Sešplhali na dno údolí a začali palicí rozbíjet kamení na štěrk. Prodávají jej. BUM! Večer jsme si s Nikou povídali. Zajímalo mě, z čeho žije. "Mě toho tady dost patří..." Vida kulaka. Byl oblečený skoro stejně jako ostatní vesničani, jen měl trochu dražší dům a televizi. Občas se na ní směly dívat děti z vesnice. Dospělí také, ale ty to nezajímalo. Nika je na místní poměry hodně bohatý a komunikovat se s ním dalo stejně dobře a o tomtéž jako s asi dvěma přáteli, které v Praze mám. Neměl, na rozdíl od evropského zvyku, potřebu to bohatství předvádět či zvyšovat svou spotřebu. Jeho sociální postavení se poznalo jedině podle toho, že - na rozdíl od chudých lidí - naprosto nic nedělal. Měřítko, kolik kdo pracuje, se mi nakonec osvědčilo jako jediný ukazatel sociálního postavení v celém kraji. Druhý den jsem šel kupovat drahokamy. Bylo pondělí - to máme v redakci poradu. V době, kdy začínala, jsem usedl na stoličku před druhou hospodou. Byla útulnější než ta první, navíc v ní byl hezčí oltář. Stejně jako druhá restaurace, i tady šlo o dřevěnou kůlnu bez dveří - na noc se dávají místo přední stěny prkna, která jsou přes den naskládaná v


3.2.2004

Untitled

Page 9 of 106

lokále a na méně obratné hosty, například na mě, pravidelně padají. Uprostřed místnosti byla nízká hliněná pícka s kouřovodem, který vypadal standardně evropsky. Kolem pícky bylo volno - jenom v rohu se válelo několik sedátek. Prkénko asi třicet centimetrů široké a čtyřicet centimetrů dlouhé, s nožičkami bylo celé sedátko deset centimetrů vysoké. S hospodským jsme dali čilum. Byl chudší než Nika, nekouřil tedy jointy. Pak mi odvážil kilo křišťálu a řekl si o dvě stovky rupií. To je tak patnáct obědů. Nakonec mi tři dal ještě jako pozornost a pak jsme si už jen povídali při čaji. Vytáhl asi patnáct centimetrů dlouhý špalek skutečně nejjemnějšího čarasu, jaký jsem v životě viděl. Krém. Špalek měl průřez asi jako krabička od sirek. Zavírákem uřízl asi centimetr a nacpal. "Bráchu teď chytli, jak prodává v Madrásu. Ača ča... Šedesát tisíc rupií to stálo, aby ho nezavřeli. Když chytnou tebe, je to za třicet. On toho měl moc." Není nad pevně stanovený sazebník úplatků pro policii. Šedesát tisíc rupií je moc peněz. "Ale mě je to jedno. Já mám svou ženu a miluju jí a to je nejdůležitější..." Manželka seděla v koutě a na svém manželovi celou dobu zbožně visela očima. Byli spolu už třicet let. Matně jsem si vzpomněl, že u nás patří k bontonu vykládat po hospodách, jakou má člověk doma krávu. Pak vešel do místnosti mladík, synovec hospodského. Sehnul se a dotkl strýcových nohou. Pak si sedl na lavici. "A co mladí, stěhujou se do města?" "Co by tam dělali, v takovým blázinci... Když potřebujou peníze, tak tam jdou pracovat,


3.2.2004

Untitled

Page 10 of 106

tady chlapec tam už rok je. Ale jak můžou, tak se vrátí a žijou tady." Hospodský seděl na zemi a neustále kouřil čaras. V hospodě pracovali spíš dva přinestaškové - byl to v měřítkách vesnice bohatší člověk. "Šanti...", řekl, jako by mi četl myšlenky. Šanti znamená nejen klid a mír, ale také jistý stav duše. Večer jsem seděl v první hospodě, když přijel autobus. Řidič, který ve vesnici přespával, si sedl se svým přinestaškou ke mě ke stolu. Neustále cosi nahlas vykládal, například že má rád čaj s citronem. Městská nižší střední třída, která se zhlédla v evropském stylu života - lepší proletariát. Pak vytáhl z tašky třetinkovou lahev místní kořalky. Hospodský zrudl jak tele pod ocasem. K alkoholu je v tomto kraji zvláštní vztah, srovnatelný s tím, jak se staví naše společnost k obskurním sexuálním praktikám. Věc trpěná, za kterou se ovšem lidé spíše stydí a ve slušné společnosti nemá co dělat. I obchůdky s alkoholem jsou na periferii a prodávají v nich divní týpci jako v našich sexshopech. Rozhodl jsem se tedy, že změním lokál a budu jíst v druhé restauraci. Na svou pověst dbám. Další den jsem toho hodně stihl. Ráno jsem si byl nechat udělat náramek se třemi krystaly. Kovářská dílna byla dole u řeky - tedy pořád ještě v centru vesnice, ale snad o sto metrů níž. Panoval v ní typický dílenský bordel - onen bordel byl však estetičtější než v dílně automechanika ve Vysočanech, neboť jej nevytvářely polámané fabricky vyráběné kusy železa, ale polámané ruční výkovky, které jsou mnohem hezčí. Kovář


3.2.2004

Untitled

Page 11 of 106

nespěchal. Rozdělal oheň ve výhni, kterou tvořila hliněná pícka. Měchem zozfoukal uhlíky. A začal. "Kdy to bude hotové?" "Zítra nebo pozítří..." Tak jsem mu tam náramek nechal a šel si po svém. Odpoledne jsem vyrazil do vesnice nad mou střediskovou obcí. Šlo se tam po schodech. Sedm kilometrů. Je to poměrně strmý kraj - vesničané dokonce nosí kozy na pastvu. Zdejší klimatické podmínky umožňují pěstování jablek, meruněk, ječmene a konopí - čarasu. Terasová políčka mají třeba šest čtverečních metrů a systém teras vytvořily desítky generací. Půdu nanosili z údolí v nůších. Vesničané jsou soběstační a schopní zde žít jen díky čarasu. Na schodech jsem totiž potkal domorodce, který nacpal čilum. Pohovořili jsme o tom, jak to u nich chodí. Po sklizni sedí celé rodiny pěkně dokola a žmoulají rukama hlavy sklizených rostlin. Za den užmoulají váleček tak patnáct centimetrů dlouhý a centimetr v průměru. Prodává se zde za padesát rupií (1,8 US&) a váží asi deset gramů. Za prodaný čaras (prodávají například Nikovi) nakoupí fazole, koření, tabák, látky na oblečení (něco dělají i z místních surovin) a prostě všechno, co potřebují k chlebovým plackám a zelenině. Nic jiného než čaras se zde nedá pěstovat, nic jiného než hašiš se nevyplatí vyrábět. Muž pak vytáhl z kapsy smotanou igelitku a z ní asi patnáct válečků čarasu. Z jednoho odlomil polovinu a dal mi ho. Přišlo mi tak stydno, že jsem dva válečky koupil. Stály sto rupií. BUM! Když jsem vyšplhal nahoru, seděli na verandách domů celé rodiny a muži pokuřovaly čaras z metr


3.2.2004

Untitled

Page 12 of 106

vysokých vodních dýmek. Siesta. Když jsem odjížděl, měli jsme s Nikou problém. Nevěděli jsme, jak jsem ve vesnici dlouho. Zaplatil jsem nakonec deset dní. Nika totiž tvrdil, že jsem tam osm dní, já že dvanáct. Tak jsme to zprůměrovali. Vyzvedl jsem si náramek od klenotníka. "Hlavně ho nesmíš zapomenout na noc sundat!!! Měl bys zlý sny. To je Šivův kámen. A taky nesmíš ty krystaly na ruce obátit proti sobě." Vesnice mi připadala naprosto idylická - neměl jsem nejmenší představu o tom, jaké v ní panují sociální vztahy, "kdo s kým" a "kdo proti komu". Byl jsem typický naivní turista, který z vnějších znaků, jenom formálně odlišných od toho, na co je zvyklý z domova, usoudí, že všichni jsou andělé, vše je "původní, originální a nezkažené" a že by tu chtěl žít. Jel jsem autobusem, autobusem rozhrkaným jako všechny v Indii, a pozoroval políčka a gigantické borovice. A v tom autobusu mě napadlo, že tady budu žít. Nic v Čechách nebylo tak důležité, abych kvůli tomu obětoval možnost žít v Himálaji, ve vesnici, kde je "to" - tedy čaras, hulení, můj koníček - legální a legitimní. Kde "domorodci žijí v souladu s taem". A podobné nesmysly. Nevěděl jsem tehdy o Indii nic a byl jsem hluboce přesvědčen, že život vesničanů není nutností, ale volbou. Že se prohulili do naprosté moudrosti a smíření, že blbosti Západu, onu nestvůrnou řízenou různorodost prefabrikované produkce koncernů a praktickou omyvatelnost umělých hmot odmítají, protože vědí o kráse dřeva a konopí. Myslel jsem si, že reklamy z televize by je nezaujaly, protože


3.2.2004

Untitled

Page 13 of 106

sebekrásnější umělohmotný tajtrlík, který donáší prášek, co vypere dočista do čista, je přece jen méně přitažlivý než Strašlivý Pán Hadů, který v těch vesnicích je vidět víc než to viditelné. Odjel jsem tedy - neměl jsem čas, šest týdnů je v Indii bolestně krátká doba - a začal vydělávat (na svoje poměry poměrně značné) peníze, abych mohl odjet zpět. Do hor, kde jsou čisté potoky a slunce horké jako oheň, kde voní čaras a karí a kde se po mejdanu zmatlaní lidé nepoperou, ale společně pomeditují. Nevěděl jsem, že buranství a tupost nejsou nešvarem, ale přirozeným stupněm vývoje. Že teprve po jejich překonání, po utišení prvotního hladu břicha a žízně po lesklých, omyvatelných předmětech může u prostých lidí přijít ztracená úcta k předmětům ze dřeva a rákosí. Nevěděl jsem, že indická vláda je v podstatě levicová, zaměřená na vykazování kilometrů postaveného elektrického vedení a ne na to, zda v těch natažených drátech je elektrický proud. Nevěděl jsem, že - přes nekonečnou tradici dharmy, hinduismu a buddhismu, je indické vládě bližší McDonald a D.E.A. než vlastní důstojnost, vlastní kosti. A nevěděl jsem, že je to vláda v podstatě demokratická - totiž že tímhle úchylným směřováním respektuje vůli většiny. Vrátil jsem se tedy. Byl podzim, podzim devadesát pět. Nejel jsem sám - se mnou cestoval můj napůl kamarád, napůl žák, tehdy osmnáctiletý Slovák Kamil. Doletěli jsme do Delhi a ještě ten den seděli v autobuse "nahoru" - do hor.


3.2.2004

Untitled

Page 14 of 106

Když svítalo, autobus měl za sebou nudnou a ve tmě naštěstí neviditelnou rovinu mainlandu. Před jámi se tyčila hradba Himálaje, horská hradba, svět pro sebe. V indické terminologii "tribal area" - kmenová území. Kraj, ve kterém existovaly desítky drobných knížectví, malých lokálních vládců, kmenových válek. Svítalo a v autobuse byla tma, Kamil navíc spal. Takže jsem se svými slzami neztrapnil. Ale tekly. Pak začal motor řvát, jak šplhal do kopce. Za pár dalších hodin autobus zastavil a řidič i cestující se vyhrnuli ven. Byli jsme u motorestu. Vytáhl jsem kameru a začal si točit brundibára na kytce. Óm nama Šivája! Óm Šivajé namahá! Óm Ganapaté namahá! Jsme tady! Dali jsme si placky a čočku. A jeli dál, severojižním údolí, kudy vede hlavní silnice - podle názvu dokonce dálnice - do turistického centra Manali. Tam končí indická Indie, za Manali už je Ladakh - území obývané ne-arijci, lidmi rasově blízkými Tibeťanům. Vysoupili jsme v Bhuntáru. Městečku, které stojí v ústí bočního údolí Himáchal Parbatí. Nejslavnějšího místa, kam se jezdí hulit. Nevedla nás sem náhoda, ale poslání - můj přítel z Prahy zde už asi rok žil a já mu měl předat poštu a peníze od jeho rodiny. Nevěděli jsme přesně, kde ho najít. Ale čas byl medový. Sladce tekl dolů od Khír Gangy, stavého místa daleko v horách, kde pramení řeka Parbatí a kde sadhúové světí své čilumy. HIMACHAL PARBATI - MÍSTO ÚPADKU Z Bhuntaru jsme dojeli do Jarri - místa, kde měl můj


3.2.2004

Untitled

Page 15 of 106

přítel kontaktní adresu. Vystoupili jsme z autobusu na návsi a najednou bylo všechno jiné, než jsem Kamilovi v Praze sliboval. Byl prach, byli sadhuové, byli osli a ovce. To sedělo. Na druhou stranu však byly cedule. Téměř všude na zdech, kůlech, stromech bodhi... Na cedulích byly jednak hebrajská písmena (která neumím číst a Indové také ne - ale izraelských turistů přijíždí tolik, že se vyplatí někumu šoupnout pár gramů, aby reklamu předkreslil...), jednak písmena anglická. Hotel ŠIVA poskytuje nejlepší, nejlevnější a nejpohodlnější ubytování v celém Jarri!!! Navštivte Guesthouse Shanti!!! Jako jediný hotel v celém Jarri je uveden v průvodci Lonely Planet!!! Vedle autobusové zastávky stály v jedné řadě hospody. Všechny vypadaly, jako hospody v Indii vypadají - neměly přední stěnu, měly dřevěné lavice, hliněné pícky, podával se čaj. Ale v podstatě to nebylo nic jiného než stánky v turistickém centru, kde reklamy na Shell, Camel a CocaCoilu chyběly jen proto, že se zatím nikomu nevyplatí to sem dovážet. Zato reklamy na limonádu Limca jsem zahlédl tak jsem si ji dal. Dopil jsem lahev, s upatlaným indickým potiskem v angličtině řkoucím, že Limca je nejlimonádovitější ze všech limonád. Dojatě jsem si nápis prohlížel, až jsem pod ním našel cudně, droboučkým písmem vytištěnou poznámku, že se Limca dělá under authority - a teď už nevím, jestli Pepsi Cola comp., nebo Coca Cola comp. Koncernům se sem ještě nevyplatí dovážet svoje prefabrikáty rovnou, ale alespoň koupily fabriku, která dělá přece jen o trochu snesitelnější prefabrikát v Indii...


3.2.2004

Untitled

Page 16 of 106

Dopili jsme tedy (mou v životě poslední) Limcu a objednali si čaj. Nevidím důvod, proč platit koncernu... A vytáhli mapu, protože jsme přece byli v srdci Himálají a nevěděli kudy dál. Skutečnost, že orientace v mapě byla v tamním kontextu asi stejně na místě jako hledání v mapě na silnici mezi Chebem a Karlovými Vary, vidím až teď. Formy, image, byly v Jarri dosud indické. Věřím, že to nebude dlouho trvat a... Koneckonců, v Manali už stojí Holliday Inn. V tu chvíli se ke mě přitočil hospodský: "Nechceš koupit Malana Cream?" A už mi strkal váleček haše. Znalecky jsem je prohlédl a shledal, že to jednak Malana Cream není, za druhé že na nás čumí půl hospody. A signálky se rozsvítily a já hospodskému poděkoval, že jako nemám zájem. Strach fungoval. Pak k nám přisedl mladý běloch a lačně se zadíval na můj pytlík tabáku Drum. "Ubal si!" podal jsem mu. Ubalil si a labužnicky zapálil - tabák na balení cigaret se v Indii prakticky nedá koupit a indické cigarety nejsou nic moc. Dal si tři prásky a zeptal se, jestli jsme tam dlouho. "Sice podruhý, ale tentokrát teprve první den." Vytáhl z kapsy kovovou krabičku a otevřel ji. Měl v ní trochu tabáku, nekvalitního a sypkého, papírky a kus čarasu. A kuličku nám dal, ať si jako ten první den můžeme zahulit. Tak mě to dojalo, že jsem mu dal pytlík Drumu, a pak jsme šli hledat mého přítele. Vyšplhali jsme nad vesnici - podle plánku, který mi ten bývalý televizní produkční a majitel velké manželky,


3.2.2004

Untitled

Page 17 of 106

velkého auta a velkých ambicí na velkou kariéru v nějaké velké firmě - kreslil ještě v Praze. Paramešvara Angora Wool Farm. V doslovném překladu Šivova farma na angorskou vlnu. Králíky jsme našli, lidi ne. Stavení bylo opuštěné a jen z kotců se ozývalo frfňání a hryzání, jak se králíci snažili, aby jim vlna hodně rostla. Po chvíli se objevil domorodec - uměl hlavně hindí a kuluve, tak nám pouze naznačil, že ten, koho hledáme, je někde nahoře v údolí. Vrátili jsme se do hospody a cestou ochutnali darovaný hašiš. Darovaným drogám na kvalitu nehleď, praví stará lidová moudrost - ale tenhle byl opravdu skvělý. Seděli jsme tedy v hospodě nad čajem s vytřeštěnýma očima, viděli Šivu i s Ganéšou a Nandinem a čekali na autobus "nahoru". Za hodinu přijel a my vylezli na střechu. Po půl hodině jízdy se přehnala přeháňka. Po další půl hodině jsme si museli lehnout, neboť autobus projížděl pod skalním převisem, který nám téměř učesal pleše. Za převisem autobus zahnul a před námi se objevil Manikaran - městečko, ve kterém končí silnice. Silnice vede po pravém břehu řeky (při pohledu proti proudu). Na druhém břehu hned na začátku městečka leží velká a moderní gurudvarára - chrám punjabské víry, sikhů. Vypadá tak odporně, že nebýt pomalovaná veselými barvami, mohla by stát na Jižním Městě. Myslím, že je z panelů. Ale autobus jí minul a pokračoval ještě několik set metrů dál. Pak zastavil na místy prašném, místy bahnitém plácku autobusovém nádraží. Slezli jsme ze střechy a hned se kolem


3.2.2004

Untitled

Page 18 of 106

nás seběhli hoteloví dohazovači. Odehnali jsme je - byli příliš vlezlí. A vešli po kamenném můstku přes řeku Parbatí do Maníkaranu. Za mostem nás hlavní třída - uzonká ulička obklopená krámy a stánky - vedla doleva. Vyvedla nás na náves? náměstí?, které je z jedné strany uzavřeno velkým chrámem s horkými prameny, ze strany druhé pak obligátními trhoveckými stánky. Za nimi stojí vládní hotel - postavený se stejnou estetikou jako sídliště Černý most. V Indii ještě víc než v Čechách platí, že co je vládní, stojí za..., proto jsme se hotelu obloukem vyhnuli a pokračovali další úzkou uličkou směrem ke gurudváře. Tam se na nás přilepil další hotelový agent a - protože padala tma, bágly byly těžké a nám bylo vcelku jedno, kde budeme spát, následovali jsme ho. Zahnuli jsme doleva do uzonké uličky, jejíž ústí bylo opět tapetováno reklamami na hotely, co se v ní skrývají. Pohled na ně budil dojem, že je v uličce více hotelů než domů - ty byly vidět asi čtyři, zetímco cedulí bylo nejméně deset. Pak se však ukázalo, že vchodem do domů se dá projít i do zadních traktů, dvorů, kde se skrývají další hotely, a nejde tedy o klamavou reklamu. Náš agent nás naštěstí zavedl do toho nejbližšího. Recepční se jmenoval Šišu. Zeptal se nás, jestli se nejdříve zapíšeme do hotelové knihy, nebo zda si nejdřív dáme jointa. Nejdříve jsme se zapsali. Pak jsme se ubytovali - v pokoji, kde byla koupelna s horkou vodou, neboť trubky vedly rovnou do horkého minerálního pramene. Šišů nás nenechal vydechnout. Za tři minuty byl v pokoji se


3.2.2004

Untitled

Page 19 of 106

vzorkovníkem drog, které může dodat. "Kdybyste chtěli kilo nebo dvě, tak to není problém!" Poděkovali jsme a koupili deset gramů. A šli do hospody na jídlo. Byla to dřevěná kůlna pár metrů od hotelu - stejný typ podniku, na jaký jsem byl zvyklý z "mé" vesnice. Hospodský upekl placky a říkal, že jestli si chceme zahulit, tak není problém. Nezahulili jsme - měchýř mě totiž vypudil ven za roh a já zjistil, že kůlna-hospoda je vlastně zadním traktem jiné kůlny, ve které sídlí policejní stanice. Seděli jsme a sledovali cvrkot. Bylo snad děvět hodin večer, v Indii hluboká noc. Po ulici však neustále chodili lidé - a bílí tvořili nejméně polovinu. Většina z nich byla viditelně zhulená do elipsy. Na několika obličejích jsem zahlédl stín kostlivé ruky heroinu. Dojedli jsme a šli spát - v recepci nás však Šišů odchytl a ukecal na ještě jednoho jointa. Nešlo o pozvání přátelské, ale obchodní - když jsme dokouřili, zkoušel nás ukecat, zda bysme od něj přece jen kilo nebo dvě nekoupili. Tak jsme šli spát. Druhý den jsme prošli městečko. Hovoří či píše-li se někdy o drogové turistice, pak je to ten jev, který se zde odehrává v maximálně koncentrované podobě. Manikaran byl ještě nedávno v podstatě bezvýznamným poutním místem. Sikská gurudvára (skromnější než ta dnešní) a hinduistický chrám - obě postavené nad horkými prameny. Pár sadhuú a pár poutníků z Punjabu. Pak se ovšem mezi travellers cestujícími, mladými, většinou dredy a batohem vybavenými bělochy z bohatého Západu, rozkřiklo, že se zde dá hulit mnohem pohodlněni a levněji než v již provařeném Manali


3.2.2004

Untitled

Page 20 of 106

nebo totálně zkomercionalizované Goe - kterou před třiceti lety kolonizovali hippies. Dnes tam létají přímé letecké spoje z Německa a nedivil bych se, kdyby zájezd na Goa (za duchovnem a pravou Indií) bylo možné objednat před síť obchodních domů Neckermann. Jak se tedy rozkřiklo, že v Himáchal Parbatí a především Manikaran jsou drogy , ubytování i strava levnější než jinde, začal "rozkvět" městečka. V současnosti je postaveno prakticky jenom z hotelů, hospod a krámků se šmejdovým zbožím pro turisty. Ne se suvenýry, ale s pseudopůvodními produkty. To vše v křečovité, neumělé, a o to trapnější podobě pokusu o západní styl. Hinduistický chrám vedle gurudváry mohl být před deseti lety zcela exkluzivním místem pro trávení zimi - horké prameny zahřívají skály a při špatném počasí je celý chrám zahalen v oblacích páry, takže i v himalájské zimě je tam příjemně teplo. Nedokážu si představit rozměr a hloubku zimy v tomto chrámu - zimy, kdy dny nemají rozměr, zimy, kdy sadhúové tráví čas výhradně kouřením čilumů a diskusemi o dharmě. Věřím, že ještě před několika lety bylo toto místo svaté. Dnes následovali svatí mužové příkladu obchodníků se suvenýry a hoteliérů. Zkomercionalizovali se. Se zápalem přímo posvátným. Kdykoliv vejde ne-indický turista, je mu okamžitě do ruky vetknut čilum s čarasem. Když si dá dva prásky a vyměkne, je pumpnut o peníze. Může samozřejmě dát, kolik chce - ale většinou dá víc. Sadhuové ve své komerční


3.2.2004

Untitled

Page 21 of 106

verzi jsou mistry světa v somrování. Pokud se s těmi v Manikaran setká člověk, který byl dříve v nějakém skutečně indickém, ne turistickém chrámu, je to podobný rozdíl, jaký je rozdíl mezi chutí bifteku z čerstvě poražené krávy, co se celý život pásla venku na louce, a hamburgerem od McDonalda. Nezapomenutelný pro mě zůstane zážitek jednoho dopoledne, kdy jsem výjimečně neměl chuť na drogy. Usedl jsem v chrámu na vyhřátý kámen nad řekou a hřál se - zubatým sluníčkem, které vykukovalo zpoza mraků, i teplem kamene vyhřátého vodou z hlubin země. Sadhúové mě obklopili jak mouchy čerství lejno. Nejdříve nabízeli čilum po dobrém. Pak mi ho nutili. Pak už křičeli. Smál jsem se - byli až dojemní ve snaze naplnit svou roli definovanou zájmem turistů. Pak se celá skupina sebrala a zmizela. Měl jsem pocit, že budu mít chvíli klid - ale chyba lávky. Svatí muži zřejmě usoudili, že na mě šli špatně, a nechali se pouze vystřídat. Za pár minut mě obklopila jiná svatá partička - a ti začali nejdříve diskutovat o dharmě a Šivovi. A jestli mě to zajímá. Po pár minutách mi objevně sdělili, že Šivu mnohem lépe uvidím, když si s nima zahulím. Tak jsem je poslal do prdele a utekl. Nešlo to. Represe měkkých drog v takzvaně civilizovaném světě žene mladé lidi, kteří si chtějí v klidu zahulit, sem do Indie, do Himálaje, kde je čaras legitimní součástí tradice. Je jich tolik, že se tradiční vztah mnoha a mnoha Indů k této droze mění a stávají se z nich lidé, kteří se chovají přesně jako "západní" dealeři. Změnili emočně neutrální


3.2.2004

Untitled

Page 22 of 106

vztah k čarasu jako součásti tradiční reality na hysterickou posedlost jeho prodejem - vidí v něm pouze nástroj zisku, bouchání kaček (respektive rupek). Represe takto vytvořila i zde podhoubí čehosi zlého, základ vnucování drog, základ tlaku na zvyšování jejich spotřeby. Podobné příhody se v Manikaran odehrávaly ob hodinu. Tak jsme dali sbohem Šušuovi a svatosvatě mu přislíbili, že hned, jak potkáme někoho, kdo by chtěl kilo nebo dvě koupit, tak ho za ním pošleme. A vyrazili jsme nahoru do Pulgy - další vesnice, ve které snad mohl můj přítel Pavel být. Je to dvaadvacet kilometrů - ale asi dvanáct set metrů výš. Já nesl kromě nezbytností typu spacáku a náhradních kalhot ještě dvacet sedm kilogramů techniky - kameru, stativ, fotoaparáty, filmy, kazety, baterie... Tak jsme to šli dva dny. První večer jsme měli několik nečekaných zastávek - pohovory se vstřícnými domorodci. Pohovor měl naprosto standardní průběh. Domorodec nás uviděl a vesele pozdravil. Poté se zeptal, odkud jdeme (z Manikaran - odjinud to nebylo technicky možné), kam jdeme (do Pulgy - z cesty nebylo kam uhnout) a jestli hulíme. Když jsme po pravdě odpověděli, že ano, domorodec si sedl na nejbližší kámen a začal balit jointa nebo cpát čilum. Tato pohostinnost však nebyla nezištná či samoúčelná - když jsme dokouřili, vždy nám nabídl, že má z ochutnávky i na prodej. Za den cesty jsme mohli koupit, pamatuji-li se dobře, dohromady asi tři kila. Z rituálu "setkání s pocestným" příliv drogových turistů, přihnaných represí na


3.2.2004

Untitled

Page 23 of 106

Západě, udělal rituál vnucování drog ke koupi. Z vstřícných, skromných a pohostinných domorodců udělal tento příliv huleníchtivých bělochů vychcánky šmelící s drogami. Podotýkám - všichni, kteří nám nabízeli, tvrdili, že jejich zboží je nejkvalitnější čaras, Malana Cream. Zodpovědně mohu prohlásit, že skutečný Malana Cream jsem si za ten den zakouřil jen jednou - když jsem si ubalil ze svého. Kvečeru jsme došli ke kůlně, ve které místní občan s manželkou provozoval zájezdní hostinec. Kůlna stála nad strmým srázem, pod kterým se několik stovek metrů hluboko klikatila a hřměla řeka Parbati. Stráně byly porostlé plevelem a divoce rostoucím konopím - jungeli. Hospoda měla dvě místnosti - v jedné se vařilo a přespával tam hospodský s manželkou a blíže nespočitatelným počtem dětí. V druhé místnosti sedávali hosté. Před hospodou byl dřevěný stůl a dvě lavice - zahrádka pro případ slunečného počasí. Pár kroků dál, u skály, ze které padal vodopád, bylo parkoviště pro osly a muly. Sotva jsme vešli do místnosti, začali všichni tři tam sedící muži - domorodci - balit jointy. Byli jsme za ten den už úplně hotoví a pohled na takové množství čarasu nás naplnil téměř hrůzou. Když jointy zapálili, došlo k situaci, že jsem v jednom momentu držel jednu hašišovou cigaretu v ruce a z obou stran mi soused podával další. Spát jsme šli na půdu - a zachumlaní ve spacích pytlích jsme si, v mém případě snad poprvé v životě, říkali: "Chvála Bohu, že už s námi dnes nikdo nechce hulit!" Druhý den ráno jsme se probudili zimou. Noc byla chladná


3.2.2004

Untitled

Page 24 of 106

- říjen. Kamil z půdy sešplhal, já spadl, a pak jsme jenom seděli na sluníčku v zahrádce a hřáli se ranním sluncem. Kolem procházeli domorodci - a každý, ať už šel dolů do Manikaran nebo nahoru do Pulgy, s námi chtěl zahulit a prodat. Než jsme se rozehřáli a nasnídali, mohli jsme mít dobrá dvě kila. První, kdo šel kolem a nechtěl od nás nic kupovat, byl úhledný německý páreček. Ona asi padesátiletá, lehce opotřebovaná blondýna s tlustým zlatým řetězem kolem krku. On cca třicetiletý, vychtlý nájemný chlapec s knírkem ala Adolf. Žena měla na sobě džíny, halenku a adidasky. Helmutovi koupila kožené kalhoty, koně a křiváka, takže se chlapec trochu potil. Život gigola je plný utrpení. Přes svůj bizarní vzhled a hrčivou němčinu nám byli sympatičtí, neboť nám nechtěli prodat žádné drogy. V poledne jsme si sbalili věci - že půjdeme dál. "Počkejte! Až za chvíli!" zdržoval nás hospodský. "Až ty lidi..." - ukázal na dva domorodce, kteří v hospodě obědvali - "vypadnou. Nechci vám prodávat před nimi..." Zaplatili jsme za nocleh a uháněli k Pulze. Za chvíli nás dohnali dva froncouzští homosexuálové. Oba měli saka a složené pánské vycházkové deštníky. Vypadali jako přízrak - ale pohled na jejich oči ukázal, že sem patří. Byli zkouření na plech. V Pulze jsme vyšplhali na poslední strmý sráz před vesnicí a padli na zem před prvním stavením. Byl to guesthouse... Domorodec v kroji a domorodé čepičce nám vysvětlil, že je Francouz a že se s námi nebude bavit. Vypadalo to, že už zde žije dlouho. Partička Angličanů nás minula rovněž nevšímavě - ale nebrali jsme si to osobně.


3.2.2004

Untitled

Page 25 of 106

Byli tak zhulení, že nás nemohli zaznamenat. Pak jsme si konečně všimli muže, který seděl na bobku před guesthousem, mezi dlaněmi měl palici konopí a žmoulal z ní čaras. Byl to recepční. Ubytovali jsme se a po obligátním dotazu, zda koupíme drogy hned, nebo až za chvíli, jsme se šli najíst. Hospody jsme našli otevřené pouze dvě - bylo mimo sezónu. Jedna místní, druhou provozoval jakýsi Ind z jihu, který sem přišel podnikat. Dlužno podotknout, že před deseti lety nebyla Pulga ani na mapě. Před jídlem nám hostinský nacpal čilum, aby nám lépe chutnalo, a po jídle si přisedl. Vysvětlil, že všechny ostatní hospody rovněž provozují hospodští odjinud, protože se tady teď dá vydělat. Denně přichází do této vesnice asi padesát lidí - všichni kvůli čarasu. A až vláda konečně dodělá silnici, očekává se zvýšení turistického ruchu - to pak teprve půjdou kšefty... Když jsme došli na pokoj, dali jsme si ještě jednoho. Pak jsme zalezli do spacáků a já v matném světle žárovky uviděl obrovského pavouka sedícího v rohu u stropu. "Fuj, haluze hnusná! Musím míň hulit!" prolétlo mi hlavou. Pak jsem usnul. Ráno byl pavouk na svém místě. Zřejmě tam bydlí... Druhý den jsme posnídali v našem hotelu. Hostinský vařil čočku a ve volných chvílích vybíhal před recepci - musel dělat čaras. Vysvětlil, že se toho nyní v Pulze vyhulí tolik, že se sem čaras dováží. A že tedy má napilno. Před recepcí bylo ohniště - kolem něj sedělo asi pět bělochů zkouřených do elipsy a nechávalo se obsluhovat. Hledali jsme mého přítele - a našli truhlárnu. Střecha na trámových nohách, pod ní jednoduché stroje a ponky. Fotil


3.2.2004

Untitled

Page 26 of 106

jsem si uvnitř, dokud mne Kamil nezavolal před stavení. Mlčky ukázal rukou. Na trámu bylo česky napsáno TRUHLÁRNA. Dali jsme si jointa. Pak jsme usoudili, že to nebude těma drogama. Ale vysvětlení se mi dostalo až o dva roky později v Třebíči. Po přednášce - o drogách a Indii - ke mě přisedl mladý muž, student psychologie, který v Indii nějakou dobu žil. A vyprávěl příběh, kterak se v Pulze zkouřili a napsali na truhlárnu česky firemní štít... Z truhlárny jsme šli do "naší" hospody. Z okna bylo vidět svaté políčko vedle místního chrámu, na které vesničané pěstovali zdejší posvátnou rostlinu - konopí. V dobách, kdy nebylo ještě zkomercionalizovaným zbožím, to bylo svaté místo. Dnes už spíš polozapomenutá pověra či atrakce pro turisty - u políčka byl anglický nápis "nevstupovat"... Odpoledne jsme zjistili, že můj přítel ve vesnici není a jít do dalších vesnic nad Pulgou bylo s mou zátěží nad naše síly. Pokusili jsme se najmout nosiče - oslovili jsme místního muže, který nás pozval domů. Jeho děti seděly na dvoře a přetahovaly se o rostliny konopí. A hrály si na to, že dělají čaras. Muž nám zatím vysvětloval: "Nikdo nemá čas - je sklizeň a všichni dělají čaras..." Druhý den jsme se sebrali a šli zpět do Manikaran. Recepční z hotelu nás varoval: "Na cestě občas hlídají policajti a kontrolují, jestli lidi nenesou čaras! Dejte si pozor!" Měli jsme tak patnáct gramů - ale na nepříjemnosti by to stačilo. Tak jsem vše zašrouboval do stativu a vyrazili jsme. Hlídka nás nepotkala - ale několik bílých, které jsme potkali, říkalo, že nad Manikaranem policie


3.2.2004

Untitled

Page 27 of 106

posekala několik polí s konopím. Represe učinila z i na Západě běžné rostliny - konopí cosi nedovoleného a těžko dostupného. Stovky tisíc kuřáků se tedy odjíždí zkouřit do rozvojových zemí. Obrovský nápor koupěchtivých a koupěschopných cizinců místní obyvatelé prostě nejsou schopni snést - a tak se jejich tradiční úcta ke konopí mění ve vztah až nechutný svou konzumností, bezduchostí a komercí. Snaží se vyrobit drog co nejvíc, co nejvíc jich prodat - a jejich tradiční styl života upadá, degeneruje, a z nich se stávají poskokové bílých feťáků. Tím, jak se zvyšuje počet drogových turistů, jak nestoudných forem nabývá i velkoobchod s čarasem, se samozřejmě zvyšuje i zájem policie. Která samozřejmě plní vládní objednávky. Objednávky vlády, která ve snaze nepohněvat Velkého Bratra McAmeričana zase plní zakázky D.E.A. - Drug Enforcement Agency. A represe začíná zuřit i zde. Tím samozřejmě Bratr McBurger znemožní domorodcům, aby zde legitimně žili - protože ve vesnicích Parbatí se nic jiného než konopí pěstovat nedá. Zato jim postaví Holiday Inn, aby zde mohli dělat poskoky a vydělávali mu peníze, které utratí za represi drog. Říká se tomu sansára, koloběh utrpení. V Manikaranu nám pomohl Šiva - potkali jsme mého přítele na návsi. A pak jsme seděli v hotelu a hovořili o tom, kterak andělé umělohmotné apokalypsy, apoštolové Arielu, sající energii z přetavené mrtvé biologické hmoty - ropy, s mozky reklamou rozemletými do dokonalé stejnosti hamburgeru, nemačkaví, omyvatelní, v dokonale nacvičeném


3.2.2004

Untitled

Page 28 of 106

úsměvu neupřímnosti a pokrytectví cenící chrup vyleštěný Thymolinem, zaměnitelní, vzájemně zastupitelní, po žebříčcích programovaných kariér předvidatelně šplhající, DROGY ODMÍTAJÍCÍ hlavně tehdy, když jsou opilí jedem alkoholu, přicházejí i sem. A můj přítel říkal, že sem nikdy nepřijdou, že nemohou, protože strašný Pán Hadů, Tříoký Vládce Tance, Šiva Šankar, Panduranga, Hara, Trilóčana, Mahájogin, je smete úderem meče. A kouřili jsme Malana Cream, prototože můj přítel tu už byl skoro doma a uměl jej sehnat, a jedli jsme opium a zajíjeli jej horským medem. A můj přítel říkal, že v tomto svatém údolí proroci dederonu a vložek s křidélky neuspějí. Že se zde rituál kouření konopí nikdy nepodaří nahradit rituálem chlastu, že "přidávání se na tu správnou stranu Ameriky a konzumu" (a represe konopných drog není ničím jiným než právě takové přidávání se, rituál souhlasu s tupou konzumující většinou) se tady nechytí. A já nesouhlasil a tvrdil, že oni apoštolové už tady vlastně jsou, jenom převlečení za kuřáky trávy, nastrojení do dredlocků a korálků, protože to, co se v Parbatí děje, už konzum JE. Nedohodli jsme se. Když jsme odjížděli z Manikaran, otvírali tam právě English Wine Shop - prodejnu drogy, kterou místní lidé nezvládají, jsou po ní agresivní a padají ze skal. Rok později přijela do vesnice Malana, zvláštní vesnické republiky, kde je konopí nejdůležitějším božstvem, protidrogovka z Delhi. Můj přítel krátce po mé návštěvě zmizel a je dodnes nezvěstný.


3.2.2004

Untitled

Page 29 of 106

NARAJAN - INDIE, KTERÁ ODCHÁZÍ Odjeli jsme z Himáchal Parbati zdecimováni na těle i na duchu. Na duchu turisty, na těle drogami. Čeho je moc, je příliš - přestože jsem v té době slavil čtrnácté výročí svého prvního životního jointa a marihuana mne jako nerozlučný přítel provázela celých těch čtrnáct let, nikdy jsem nebyl zvyklý kouřit tři nebo pět gramů prvotřídního hašiše denně. Až v Parbatí... Dokonce i Kamil - ve věku, kdy tělo vydrží skoro vše - měl tendence zapomínat bágl a uléhat do postele s kulichem na hlavě. Ne že by mu byla taková zima - prostě si ho zapomněl sundat. Jeli jsme tedy do přestupní stanice na hlavní silnici a čekali na lokální autobus, který nás měl zavést do Banaru.


3.2.2004

Untitled

Page 30 of 106

V hospodě u autobusového násraží jsem začuchal - čaras má nezaměnitelnou a pro mlsný nos jako ten můj velmi snadno identifikovatelnou vůni. Rozhlédl jsem se a zjistil, že s největší pravděpodobností hulí poněkud zanedbaný, špinavý a - což je v hladce vyholené Indii mnohem zaznamenatelnější než v Evropě - strništěm obrostlý mladý muž v hadrech a rozbitých keckách. Jinak nehulil nikdo, ostatní hosté popíjeli čaj. Podíval jsem se na hodinky - byly dvě odpoledne - a ulevilo se mi. Už jsme zase byli v normální Indii, kde se přes den pracuje či očumuje a drogy berou jenom stejné modely lidí, jaké se přes den (byť většinou chlastem) sjíždějí i u nás. Pak jsme nasedli na střechu a jelo se. Cesta do Banaru vede pořád stejným údolím - údolí však má dvě tváře. Tu první - předevropskou, himalájskou, či "starou" - jsem popisoval dřív. Na začátku údolí je však vidět, jak vypadají hory v zemi, kde se díky zavedení evripského očkování přemnožili lidé. Evropané totiž zavedli očkování dětí a zdravotní prohlídky ve školách, nezavedli však (ono to ani nejde) změnu myšlení, systém, kdy je na stará kolena zabezpečen jen člověk, který má jistotu, že se o něj postarají jeho děti. A tak se množí, množí a množí. A jeho děti na rozdíl od dřívějších generací neumírají na choleru, neštovice, tyfus a malarii, ale přežívají - takže na stará kolena nemá šťastný otec dva dospělé syna, ale patnáct potomků, kteří nemají práci, co do úst, a kompenzují si to tím, že se množí, množí a množí, a jejich děti nemají atd. Všichni však potřebují střechu nad hlavou


3.2.2004

Untitled

Page 31 of 106

- a ta se dělá ze dřeva. A když někdy seženou rýži, potřebují ji uvařit, k čemuž potřebují dřevo. A v zimě, když se ochladí, se potřebují zahřát u ohně ze dřeva... Takže se kácí, až na stráních nezbude nic. Spodní část údolí, které vede k Banaru, je už čtyřicet nebo padesát let holá, bez stromů. Krajina prodělala naprosto radikální a nevratnou proměnu, došlo ke změně biotopu. V nižších místech, kde ještě není v zimě takový mráz, místy rostou kaktusy keřového nebo dokonce stromového vzrůstu. Pod nimi řídká tráva, která však není dlouhodobě schopná odolat tlamám koz a ovcí ani zpevnit půdu do té míry, aby jí neodplavovala voda monzunů. V trávě tu a tam lze najít těžko specifikovatelný bodlák, který vypadá tak nebezpečně, že se mu asi vyhnou i kozy. Bodláky jsou zcela nevyužitelné, tráva ustupuje, kaktusy se po usušení dají spálit - je to však podobné topivo jako šlahouny černého bezu. Vzplanou, ale nezahřejí. Spodní část banjárského údolí se pomalu, ale jistě a naprosto nezadržitelně mění v poušť. Na vyšších a strmějších místech je už tenká vrtvička půdy pryč, odplavená monzunovými dešti do údolí, a z masa země trčí kosti skal. Ty slunce rozehřívá do takové horkosti, že se na nich neudrží nic a kromě pár druhů pouštních kobylek se na nich ani nic neuživí - nejméně pak člověk. Sledovali jsme ze střechy tu umírajájící krajinu, řeka hluboko pod silnicí jiskřila a ječela píseň beze slov, a já byl šťastný, jako bych se vracel domů. Pak autobus zpomalil - proti nám nesli bohy na pouť do Kullu.


3.2.2004

Untitled

Page 32 of 106

V každé vesnici je svatyně, do které mají přístup jenom místní. Nejde o nějakou diskriminaci bělochů, nesmí do ní ani Indové z vedlejší vesnice, i když polovina z nich jsou bratranci a sestřenice "místních". Jsou to lokální bohové, sice víceméně "zastřešení" stejným názvem - mužský bůh Parašurama a ženská bohyně Deví - což snad je jedna z podob Hromovládného Pána Hadů, Šivy, a jeho družky Parbatí, Kalí, Šakti - ale přece jenom v detailech pro cizince zcela nepostřehnutelných specifičtí a hlavně - domácí. Místní. Vesnice v téhle oblasti totiž nejsou stejné. Dvě sídla pár kilometrů od sebe mají trochu jiné klima (podnebí ve vesnici klíčovým způsobem ovlivňuje nadmořská výška rozdíl padesáti metrů je citelný, poloha vesnice - jestli je na jižním, východním nebo západním svahu, to, jestli je vesnice ve stínu nějakého štítu, a pravděpodobně i v konkrétním místě typické obvyklé proudění větru). Dvě vesnice pár kilometrů od sebe mají trohu jiný jazyk, který je samozřejmě dialektem jazyka kuluve, ale to neznamená, že mezi lidmi hovořícími dvěma typy dialektu nedochází ke komunikačním šumům. Vesnice jsou odlišné i do standardní specializace řemeslníků, výšivek na čepičkách mužů a šálech žen a chuti čarasu. A jsou samozřejmě odlišné i v tom, jak chápou, nazývají, uctívají a vidí své bohy. Dvakrát nebo třikrát za rok toho boha - pozitivistickým popisem dřevěnou konstrukci pokrytou zdobnými, barevnými a blýskavými látkami do tvaru homole. Z ní trčí kůl zastřešený zdobeným slunečníkem ověšeným cingrlátky a pod slunečníkem jsou mosazné, z kusu čtyřhranného plechu


3.2.2004

Untitled

Page 33 of 106

vytepané portréty božského páru. Tuto homoli tedy dvakrát nebo třikrát za rok místní položí na nosítka ze dvou dlouhých kůlů a vynesou ven - ať už na procházku vesnicí, nebo na výlet na pouť do nejbližšího významného místa - do Banaru nebo dokonce do "krajského" Kullu. A tam je právě nesli proti nám. S trubkami mosaznými, tři metry dlouhými, bubínky a klarinety. A my na ně ze střecha koukali a já říkám Kamilovi: "Hele, vole, bozi!" a byli jsme šťastní, protože jsme na ulicích Prahy či Bratislavy nikdy bohy nepotkali. V banjaru jsme slabou hodinku počkali na další místní autobus a - opět na střeše - pokračovali dál. Šofér nám vysvětlil, že nejede až do Šanti, jenom do Karamu, které je na silnici asi deset kilometrů "před" konečnou - Šanti. Ale nám to nevadilo - čas byl z medu a my jeli stejně, protože směr byl dobrý. Ne směr někam - spíš odněkud, od té nesmyslné frašky zvané bílá civilizace, diktatura konformismu, od systému řízené různorodosti a praktické omyvatelnosti. Která se - byť ve formě velmi malebmé a navíc mým milovaným čarasem prodchnuté - vplížila i pár kilometrů vzdáleného Himáchal Parbatí. V Karamu jsme vystoupili a zjistlili, že autobus do našeho cíle jede za dvě hodiny. Optimální čas k tomu, aby člověk poseděl v místní hospodě, popil čaje, seznámil se s cvrkotem na hlavním bazaru (tvořeném v této střediskové obci asi sedmi obchody a dvěma hospodami) a zjistil, že je zde civilizace pořád víc, než je nezbytně nutné. V obchodu u zastávky, kde se autobus otočil a odkud se vracel do


3.2.2004

Untitled

Page 34 of 106

Banaru, nám hned majitel čaj nabídl. Vřele jsme souhlasili - ale mezi paprikami a mrkví nebylo kam si sednout. "Pojďte dozadu na verandu!" spíše gesty než slovy naznačil majitel - byl anglicky mocen pouze pozdravu a moje hindí v té době stačilo zhruba na totéž. Odvedl nás na verandu za domem a zmizel. Za chvíli se vrátil s drátěným udělátkem - nosičem na čtři sklenice čaje. Měl v něm tři dva pro nás a jeden pro sebe - a postavil jej přímo na prohnilá prkna verandy. Byznys s mrkví mu asi moc nevynášel, obchod i dům byly trochu zpustlé. Sedl si a vytáhl z kapsy cigarety a kus čarasu. "Tak jsme zase v tom!" smutně pronesl Kamil. Vzpomněl jsem si, kterak měsíc předtm nadšeně vykládal, že se mu kdesi podařilo sehnat dva jointy mizerné oschlé travky odněkud z Žitného ostrova, a drsně jsem mu vynadal do rozmazlených spratků. Když jsem si dal prvního práska, musel jsem uznat, že měl pravdu - naše rezistence po dvou týdnech v Parbatí povážlivě poklesly, takže už první prásk fungoval jako zničující smršť. "A zase na sračky..." podal jsem mu jointa. Když jsme dokouřili, usoudil náš hostitel, že máme pro tentokrát dost, a nechal nás o samotě. Kamil pak zaznamenal, že přes údolíčko se nechází základní škola, kde právě na dvoře probíhá hodina tělesné výchovy dívčí třídy. Vytáhl jsem tedy teleobjektiv a spokojeně jsme sledovali, kterak roste řezivo. Po půl hodině nás to přestlo bavit, neboť dívky (asi čtrnáctileté) želbohu cvičily kompletně oblečené v tmavomodrých školních uniformách. Tak jsme vyrazili do ulic. Nakoupili jsme základní potřeby pro obyt


3.2.2004

Untitled

Page 35 of 106

v Šanti - svíčky, voňavé tyčinky, a samozřejmě sladkosti. V Šanti není cukrářství, a zkouřený člověk bez sladkostí skomírá jak ryba bez vody. Pak jsme se vrátili na zastávku - za půl hodiny měl přijet autobus. Ale do zelinářství, kde jsme měli schované bágle, jsme si už netroufli. Sedli jsme si na hromadu štěrku kousek od něj. Během pěti minut přisedl mladý domorodec. "Ty jsi tu byl na jaře!" Potěšilo mě to - na sociální vazby si potrpím. "Ty jsi kamarád od Niky. Já jsem jeho bratranec." Projevil jsem radost - i když v údolí jsou si příbuzní prakticky všichni. "Tak to musíme zahulit..." "Tak jsme zase v tom..." Tentokrát jsem Kamilovi nevynadal - ale pozvání prostě nešlo odmítnout. Muž ubalil a když jsme dokouřili, objevil se na ulici před námi policajt. Měl - na rozdíl od většiny indických pochůzkářů, kteří chodí vyzbrojení klackem - pistoli a na košili uniformy přilípnutých několik stužek od vyznamenání. Byl vyžraný, měl nepostradatelný knírek a vypadal jako indický policista z britského komediálního filmu o bývalých koloniích. Potřásl si rukou s naším spolusedícím a přátelsky s ním pohovořil místním dialektem. Myslím, že mladík se živí obchodem s čarasem - ale policajt byl taky místní... Asi by tu jinak nevydržel. Uctivě jsme jej s Kamilem pozdravili a on nám přátelsky zasalutoval. Sice neměl čepici, ale jsme přece na venkově. Pak odešel. Vzápětí nato přiletěl holub a sedl mi na hlavu. Dost bylo Karamu! Naštěstí se v dálce právě ozval autobus, který nás konečně dovezl do cíle.


3.2.2004

Untitled

Page 36 of 106

Bylo osm večer, padala tma, a my vystoupili na známé návsi. V hloučku, který vždy přichází k zastávce očumovat, jsem zahlédl jednoho z nesčetných Nikových bratranců. "Kde je Nika?" "Na Goa!" A bylo vymalováno. S ubytováním samozřejmě problém nebyl - v rodině zůstaly klíče od Nikova hotelu a bratranec nás tam ani nemusel vodit, cestu jsem znal. Prodavač v konzumu pod zastávkou, kolem kterého se do Nikova "hotelu" jde, mi přátelsky kynul. Děti se kolem nás seběhly a ječely na mě. Poznaly mě. Kamínka před hotelem byla na svém místě. Vylezli jsme do patra a odemkli visací zámek na dveřích - pokoj by tentýž jako minule. Padl jsem na postel a díval se na plakát s obrázkem Šivy, který visel uprostřed zdi a byl tak nádherně kýčovitý a upřimný, že se mi o něm v Praze několikrát zdálo. "A jsme doma!" Vybalili jsme, ubalili jsme, zahulili jsme - a já se najednou přistihl, jak těch deset gramů, které jsme s sebou měli, schovávám pod polštář, pak pod postel, a nakonec jej zastrkuji do staniolové ozdoby, které v pokoji visí od stropu. Ten strach Evropy, ten strach z úředníků, prasečích hlav protidrogových fízlů, který provází každého konzumenta "ilegálních drog", jsem díky drogovému velkobyznysu v Himáchal Parbatí měl i tady. Pak jsme šli na jídlo. Do hospody u zastávky nebylo proč chodit - sedí se tam na lavicích, což já nerad, hospodský je z jižní Indie a není původní, a nehulí se tam. Navíc jsem měl v živé paměti onoho opilého šoféra autobusu, který tam minule opruzoval - a tak jsme zamířili rovnou do


3.2.2004

Untitled

Page 37 of 106

hospody na začátku vesnice, k onomu muži s manželkou, kterou i po dvaceti letech manželství pořád miluje. Hospoda vypadala opuštěně - přední stěna byla zakrytá prkny. Ale zpoza prken prosvítal oheň a bylo slyšet kroky. Zaklepali jsme a jedno z prken se odsunulo. Neviděli jsme nic - ale slyšeli jsme pozdravný výkřik. Pak se s hřmotem sesulo několik dalších prken a vrávoravě vystoupil Narajan Singh Thakur, majitel a hospodský v jedné osobě, úplně na sračky. S výkřiky, kterým jsem nerozuměl, ač si Narajan určitě myslel, že jsou anglicky, nás objal, a vlekl dovnitř. Hospoda byla stále stejná. Vlevo hned vedle přední stěny průlez do kuchyňky s pecí. Dál na levé stěně oltář se soškami bohů a nějakými obrázky. Pod oltářem komoda, otřískaná, olezlá, s horní deskou pořezanou a potlučenou, a drátěnými dvířky. V ní blíže neurřitelný bordel. Za komodou v levém zadním rohu cosi mezi schodištěm a žebříkem nahoru do podkroví domku. Uprostřed místnosti na zemi pícka s kouřovodem vedoucím kolmo vzhůru, a vpravo v zadním rohu stůl - dva kůly zaražené do hliněné podlahy s prknem nahoře - a u něj stejně vypadající, jen nižší lavice. Kolem pícky nizonké podložky - židličky, na kterých se dá sedět se zkříženýma nohama. Dvě byly obsazené - na jedné seděla Narajanova žena a na druhé nějaký mladý muž z rodu. Třetí právě opustil sám Narajan. S křikem a hlomozem podal dvě další, položil je na zem vedle pícky a velkým gestem nás zval, abychom usedli. Sedl jsem si, představil Kamila a věnoval se společenským povinnostem, můj společník si zatím prohlížel místnost ozářenou světlem jediné svíčky u pícky a


3.2.2004

Untitled

Page 38 of 106

řežavými polínky v ní. Zatímco jsem se pokoušel víceméně marně komunikovat se zmatlaným Narajanem, Kamila něco upoutalo: "Pojď se podívat!" Zvedl jsem se a došel k domácímu oltáři. Ony obrázky mezi sochy božstev byly mnou pořízené fotografie místního chrámu a kapliček, které jsem dělal při minulé návštěvě a které jsem Narajanovi krátce po návratu poslal poštou. Narajan okamžitě stoupl na žebříčku mých sympatií asi o deset příček a já sám, respektive mé fotografické umění, popolezlo asi třikrát výš než v momentě, kdy jsem bodoval v Czech Press Foto. Moje fotky jsou na oltáři, do prdele!!! Narajan mezitím vyňal z kapsy šišku čarasu zvící mohutné borové šišky a pokoušel se z něj odříznout kus francouzským nožem Oriflame s ulomenou špičkou. "Zlomil jsem si špičku! Zlomil jsem si špičku! A to je nůž od Paula Bossanynyho z Francie, co tu před deseti lety byl a dal mi ho!" "Narajane, až přijedu příště, tak ti dovezu novej!!!" Být na oltáři se za ty tři stovky, co Oriflame v Praze stojí, vyplatí. Narajan ubalil a zařval: "Bum Šankar!" Poté uchopil hořící třísku z ohniště a málem si s ní vypíchl oko. Úslužně jsem mu tedy připálil a mohutný joint koloval po místnosti. Manželka si nedala. My s Kamilem ano. Kdy dohořel, Narajan bez váhání ubalil nový. "Ty budeš vypadat!" sdělil mu Kamil slovensky - jak jsem zaznamenal, hovořil v tu chvíli se záhoráckým přízvukem. Když byl joint u konce, Narajan spiklenecky zamrkal: "A Teď si dáme..." a odplazil se do kuchyňského přístěnku. Vrátil se s lahví


3.2.2004

Untitled

Page 39 of 106

nažloutlého moku. Odšpuntoval a nalil do dvoudecky - po hospodě se začal řinout ohavný puch blízký zápachu denaturovného lihu. Zdvořile, leč zcela nekompromisně jsme odmítli. Narajan vypadal potěšeně, že neubude, a obrátil dvoudecku do sebe. "Whisky bílá hůl!" chápavě pokýval Kamil hlavou. "Tak tak..." souhlasil Narajan, přestože Kamil hovoril po slovensky. "Byli jste na vojně? Ne? No to máte smůlu, protože já se tam naučil psát!" A na důkaz svých slov vyhrnul rukáv. Na předloktí měl vytetováno latinkou N.S.T. "Narajan Singh Thakur!" zvedl vítězně palec. "Nejvyšší kasta! Nejvyšší kasta!" Pak si dal další dvoudecku. Poleno v kamnech prasklo žárem a jiskry vylétly do vzduchu. "Bolebába!" vyjekla Narajanova manželka, a já jasně slyšel, jak se stejným hlasem ozvalo Jemináčku! Z toho jsem usoudil, že je čas jít spát - obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že si Narajan na to leknutí nalil další. Jak jsme se dostali ze srázu dolů k hotelu, nevím. Radši. Ale pamatuji se, jak jsme stáli na můstku přes řeku, která kolem Nikova stavení teče, dívali se na hvězdy a já cosi hovořil o náboženství. A Kamil říkal: "Ty jsi zkouřenej jak sadhů!" Spiklenecky jsem se k němu naklonil: "Já totiž jsem sadhů!" Pak bylo ráno. Asi deset hodin. Co noha nohu mine jsme vyšplhali z Narajanově hospodě. Našli jsme ho, jak sedí ve stínu a tváří se zarputile. Nedivili jsme se. Když nás uviděl, rozjasnilo se mu ve tváři - byli jsme první oficiální záminkou, proč si dát ranního jointa. Ubalil a zapálil právě v momentě, kdy kolem projížděl autobus do


3.2.2004

Untitled

Page 40 of 106

Šanti. Narajan vstal, pátravě prohlédl cestující (stihl to - vzhledem ke stavu silnice jel autobus rychlostí osla) a usedl zpět. "Dobrý?" Dobrý..." A hulilo se dál. Když jsme byli dostatečně vytuhlí, Naran se zeptal: "Dáte si snídani?" Vřele jsme souhlasili - a tak hospodský povelel přinestaškovi (kterého ještě minule neměl) a za chvíli jsme měli každý parathu - mastnou placku - a kousíček pickles, nakládaného ostrého manga. V Praze by to bylo o žlučník, ale zde to k čarasu sedlo jak máloco. Když jsme dojedli, Narajan oznámil, že oběd bude ve dvě hodiny. Zvedli jsme si a šli do hotelu. Cesta zabrala hodinu - prohlédli jsme si konzum, dali čaj v hospodě u zastávky, abychom neurazili, a chvíli okouněli na verandě Nikova stavení. Pak byl čas - tak jsme se do hospody zase vrátili. Před ní sedělo asi šest mužů a hráli karty. Byli nezvykle hluční a přesto, že se od nich valily oblaky kouře, jsem nezaznamenal žádnou povědomou vůni. Zato ve sklenicích, které měli před sebou, nebyl obligátní čaj, ale žlutavá samohonka, kterou se zkalil předchozí večer Narajan. Ve vesnici se začínalo chlastat... Narajan ubalil jointa a vytáhl dva válečky čarasu. Byl to dobrý čaras - ne snad cream, který se dělá z živých rostlin, bez násilí a bolesti, ale kvalitní, nešizený a neředěný standard. "To je pro vás..." "Vidíš, jak to funguje - stačí poslat fotky!" liboval jsem si směrem ke Kamilovi. "Dvě stě rupií!" dodal Narajan. Dal jsem mu dvě stovky, protože mi to vzhledem k láci pobytu v Indii bylo úplně jedno - ale mé budovatelské nadšení pro prosté


3.2.2004

Untitled

Page 41 of 106

domorodce tím poněkud opadlo. Snědli jsme rýči s dálem a znovu zahulili. A Narajan se začal chlubit: "V English Wine Shopu stojí litr nejlevnější kořalky sedmdesát rupií. A já ho mám za dvacet!!!" Náš obdiv pro kořalku se bez ohledu na cenu blíží k nule, takže jsme jeho nadšení nesdíleli. Narajan to zaznamenal a změnil notu: "A zítra - zítra je neděle. Takže vás zvu na oběd!" Pozvání na jídlo je v Indii velice cenné - v hinduistických zemích je jídlo natolik delikátní a posvátná záležitost, že stačí, aby se někdo z haridžanů netoknutelných - podíval na pokrm připravený pro brahmana a jídlo se musí hodit psům. Vzali jsme si to tedy jako velké vyznamenání a dohodli se, že kolem desáté naklušeme. A předtím samozřejmě přijdeme na večeři. "A já tady budu mít krystaly..." vykládal Narajan. Sice jsme mu o ně neříkali, ale pytel kamenů, kteé jsem od něj za dvě stě rupií kilo koupil minule, udělal v Praze radost desítkám lidí. Tak proč nevzít další... Proflákali jsme zbytek dne do večeře a v sedm byli zase u Narajana - po oběě nám sdělil, že večeře bude nejpozději v sedm, tak že nemáme mít zpoždění. Neměli jsme sice hlad, ale jednak nebylo co dělat, za druhé jsme se těšili na kameny. Sotva jsme usedli, Narajan začal lamentovat. Že krystaly nejsou, docházejí, v horách je jich čím dál míň a hledají se čím dál hůř. A že člověk, který mu je měl přinést, nepřišel, protože žádné nemá. Cpali jsme se dalem a rýží, mlaskali, usrkávali čaj a bylo nám to jedno. Navíc nám byla


3.2.2004

Untitled

Page 42 of 106

zima. Narajan to viděl a začal rozkládat. "Je zima. Je strašná zima. Tahle vesta (zatahal mě za šos - měl jsem na sobě místní vestu ze stloukané vlny, kterou jsem si koupil při své první návštěvě v Kullu) hřeje, ta je teplá, z vlny. Za časů mojí babičky nebyla nikomu zima, všichni měli šaty z téhle vlny. Teď je zima." Na sobě měl tmavomodré montérky fabricky dělané a na nohou gumové galoše. Jeho žena, jak jsem věděl, ale na kšeft dělá vlněné šály a látku, ze které byla vesta, kterou jsem měl na sobě. A tehdy poprvé mě napadlo, jestli prostý a čistý domorodec Narajan Singh Thakur vlastně není prachsprostý buran a blb. Protože ty montérky, které měl na sobě a ve kterých mu byla zima, ve kterých vypadal jako poněkud přičmoudlý bezdomovec a socka, koupil za peníze v Karamu nebo Banaru. Zatímco vestu a kalhoty z vlny, které jsou krásné a teplé, může mít doma zadarmo, může mu je udělat stará. A ty montérky má na sobě vlastně jenom proto, že si myslí, že v nich vypadá evropštěji, západněji, víc nóbl. A jestli vlastně ten prostý a čistý domorodec nepodléhá - byť v poněkud méně rozvinuté formě - stejnému bludu, který nutí prosté chlapce z českého venkova za podvodně získané úvěry nakupovat mobilní telefony, bílé ponožky a sportovní auta, ve kterých se po našich silnicích nedá jezdit. Jestli se prostě nezhlédl v naší zkurvené civilizaci, v rozmělněnosti hamburgeru, a zda pro něj ony montérky nejsou symbolem pokroku a praktické omyvatelnosti - tedy toho, před čím jsem sem za ním a jeho sousedy utekl. Pak jsem se ale podíval na domácí oltář a zjistil, že Narajan nemůže být


3.2.2004

Untitled

Page 43 of 106

blb a buran, protože blb a buran by nemohl mít tak neobyčejně jemný a vybraný vkus, aby si dal moje fotografie na oltář, a zase jsme byli kamarádi. Druhý den nás slunce probudilo brzy, a tak jsme do hospody dorazili v devět. Narajan měl hosty. Dva chlapíci prostého zevnějšku, kteří měli před hospodou položené sekery a pytle s truhlářským náčiním. Prohlíželi si kůlnu sousedící s hospodou a Narajan jim vysvětloval, kterak ji mají vylepšit a zdokonalit. Se zájmem jsme ho pozorovali pokud něco především mpotřebovalo vylepšit, především zacpat díry ve střeše a utěsnit spáry mezi nedoléhajícími prkny, byla hospoda sama. Když investor Singh Thakur vysvětlil řemeslníkům své záměry, sedl si k nám a začal balit. Zapálil a vyfoukl kouř - pak jakoby nic, ale se skrývanou pýchou vysvětlil: "Já tam budu mít taky hotel! Až přijedete příště, budete bydlet tady!" Dokouřili jsme a Narajan nás zavlékl do kůlny, kde se činili truhláři. V jednom rohu už stála postel, v druhém chatrná skříňka s dvířky z jemného drátěného pletiva. Na dvířkách byla zcela bizarně umístěna mohutná petlice s ještě větším visacím zámkem. "Tady budete spát, tady budete mít věci. Můžete si je zamknout, aby vám je nikdo neukrad. Nic se jim nestane, protože klíč mám jenom já!" Poté otevřel okénko v zadní stěně: "A tady můžete chodit na záchod!" Pak jsme se vydali směrem k jeho domu. Chvíli - asi kilometr - jsme kráčeli po silnici směrem dolů, k Karamu a Banaru. Když jsme míjeli kapličku s Šivovým trojzubcem,


3.2.2004

Untitled

Page 44 of 106

Narajan se na mě obrátil: "Teď mě vyfotografuješ!" Přistoupil ke kapličce, nasadil pokorný výraz a jal se modlit. Poslušně jsem ho vyfotografoval a šli jsme dál. O kus níž se Narajan zastavil a ukázal směrem do svahu. Byla tam jakoby rozoraná, zpřeházená půda nezarostlá travou, holá a nahá. "Za deště (měl na mysli monzun) jsem šel jednou večer domů a najedno slyším takový hřmot... Tak se podívám nahoru - a tenhle kámen se sunul dolů! Šest polí tam bylo - všechny vzal. Patřily bratranci..." Balvan, na který ukazoval, byl větší než celá jeho hospoda. Nedovedl jsem si představit ten kolos v pohybu - ale stopy na svahu ukazovaly, že se skutečně pár desítek metrů svalil. Poslední monzun byl podle všech informací mnohem silnější, než obvykle bývá, řeka se rozvodnila tak, jak pamatovali jen nejstarší. Navíc déšť přišel o tři týdny dřív než obvykle. Gaia se asi začíná bránit a připravuje se nás vyvrhnout jako žaludek zkažené jídlo - už jsme toho napáchali příliš. Sto metrů pod balvanem jsme zahnuli úzkou pěšinkou vzhůru do svahu. Po stu metrech jsme toho měli s Kamilem dost Narajan kráčel, jako by se nechumelilo, přestože je o generaci starší než já a hulí třikrát víc. Cestou nám ještě stačil vykládat turistické zajímavosti - například že tyhle jabloně jsou jednoho švagra, tamhleten čaras druhého a tenhleten třetího. Pěšina se totiž vinula mezi políčky. Když už jsme toho měli opravdu dost a doslova padli na zem, abychom se vydýchali, Narajan začal balit. Seděli jsme a do zubožených plic chytali kyslík, a když zapálil, působil na


3.2.2004

Untitled

Page 45 of 106

nás čaras jako rána pěstí. Byli jsme okamžitě na plech. V tom momentě se objevil městsky oblečený Ind se složkou papírů pod paží. Narajan s ním začal brebentit. Pak se na nás obrátil a vysvětlil: "To je zeměměřič. Je od vlády." "Jmenuje se K. a jde telefonovat na Zámek." vysvětlil jsem Kamilovi. "Vole." Po deseti minutách jsme vyrazili dál. Následující trasa se vinula kolem domů jednotlivých Narájanových příbuzných - všude jsme zastavili, ve významnějších složkách Narájanovy rodiny zašli dovnitř, usedli na verandu a popili čaje. Asi po páté takové zastávce jsem si připadal jako cirkusový medvěd na turné po Indii - Narájan nás prostě předváděl širokému příbuzenstvu a naparoval se před nimi, že A/ se s ním baví běloši, B/ je natolik vzdělán, že je schopen se s nimi domluvit anglicky. Jeho rod čítal minimálně několik set lidí - samozřejmě včetně dětí. A nejméně s polovinou jsem se toho dopoledne osobně poznal. Všichni jsou zemědělci a všichni pěstují hlavně konopí. Muži vyrábějí čaras a kouří ho, ženy obstarávají to ostatní - což znamená, že začínají pracovat v pět hodin ráno a před osmou večer se nezastaví. Do toho samozřejmě musí rodit děti. Narájanova rodina jsou čistí Arjové - tak čistí, že ženy vypadají trochu jako kobyly. Dlouhá leb, protáhlý obličej a dlouhé, téměř vyčuhující zuby. Muži nenosí knírek - což je v Indii velmi neobvyklé. Ale je možné, že jsou si vědomi neúnosné délky horního rtu a vědí, že by s knírem vypadali jako vychtlý mrož. Když jsme došli k opravdu výstavnímu, třípodlažnímu domu,


3.2.2004

Untitled

Page 46 of 106

Narajan hrdě ukázal: "Tady bydlím já!" Jak jsem pochopil, je hlavou svého klanu a - jak nám cestou asi šestnáctkrát sdělil - domy vlastní tři. Obývá tenhle, který je v místních měřítkách opravdu exkluzivní. Nemá prosklenou verandu nebo zábradlí, nejsou v něm žádné novoty a cizácké vymoženosti - je však mimořádně velký a je postaven z prken snad metr širokých, které musí pocházet ze stovky let starých stromů. Narajan nás zavedl do druhého podlaží - na terasu - a ubalil. "Nejdřív dáme čaj!" Manželka přinesla čajík a já nyní, poté, co jsem jí viděl skrze osobní setkání s několika desítkami žen Narajanova rodu - musel uznat, že je v jejich rámci opravdu nejhezčí. I zuby měla nejdelší. Narajan, zřejmě v souladu s místním dobrým mravem, pohovořil o letošní špatné úrodě konopí, celkově neutěšené politické situaci a nepěkném počasí. Přitom balil jednoho jointa za druhým. Na jakési terásce pod pavlačí, na které jsme seděli, si hrálo asi patnáct dětí několik Narajanových, většina však ze sousedství. Pozorně jsem studoval terásku - byl to jakýsi umělý pahrbek snad deset krát deset metrů, metr a půl vysoký, s vodorovným hořejškem. Děti se na něm válely, skotačily, předváděly, a mě teprve asi za hodinu došlo, že si drobotina užívá na hnoji. Pak přinesla paní Singhová Thákurová jídlo - a bez ohledu na koňské zuby jsem Narajanovi záviděl. Pokud je jeho paní stejně dobrá v posteli jako v kuchyni, nemůže si dědek stěžovat na nepřízeň osudu. Přidal jsem si


3.2.2004

Untitled

Page 47 of 106

třikrát. Když bylo po jídle, Narajan opět ubalil a že si jako budeme prohlížet fotky. Manželka naklusala s albem - přes všechny kecy o tom, jak ji miluje, se k ní choval jako k vycvičenému dobrmanovi. Vyštěkával povely a ona je vzorně a bez prodlení plnila. Narajan otevřel a začala nekonečná přehlídka vizuálně naprosto stejných dorostenců, nafocených u komunálního fotografa v Mandi před neuměle nakresleným pozadím krajinky. Všichni měli koňské zuby, všichni načesané pěšinky, všichni oblečeni v opravdu pěkné dederonové košile. Suma sumárum vypadali, jako když odvádí na vojnu všechny Romy z Karlína. Když skončila přehlídka synů, synovců a mladších bratranců, přišly na řadu momentky. Nejdříve dvě maličké fotky - bouchnutiny automatem, které s sebou vozívají turisté. Na jedné bylo nezřetelně zachycené celé údolí. Na druhé pak Narajan s jakýmsi mužem, který byl oblečený ve větrovce a pohorkách a vypadal jako turista z východního Německa ve Špindlerově Mlýně. Narajan zdvihl fotografii do vzduchu a teatrálně zvolal: "Paul Bossany!!!", jako by toho chlapíka právě vymyslel. A poté jsme vyslechli krátkou, asi půlhodinovou přednášku o tom, A/ kterak mu Paul Bossany věnoval nůž, který byl vynikající na čaras, ale bohužel se mu zlomila špička, a Narajan by nutně potřeboval nový, B/ kterak mu Paul Bossany věnoval obnošenou bundu, která je teď po těch deseti letech bohužel ještě obnošenější, a Narajan by nutně potřeboval novou, C/ Paul Bossany mu chtěl poslat nejen ty dvě fotky, ale ještě spoustu dalších věcí,


3.2.2004

Untitled

Page 48 of 106

které Narajan dosud neobyčejně nutně potřebuje, ale bohužel ztratil adresu, takže je mu máme poslat my. Pak Narajan vrátil fotku do alba a vytáhl boletně povědomou obálku z tvrdého papíru, na které bylo razítko FOTOPLUS - a z ní vytáhl všechny fotky, které jsem mu poslal. A já dostal obrovskou chuť jej okamžitě nakopat do prdele, protože v balíčku, který jsem z Prahy posílal, jsem poslal asi dvě stě fotek - pro všechny lidi z vesnice. A poslal jsem je na adresu Narajana, protože je hospodský a kolem jeho hospody projdou v průběhu týdne členové všech rodin, které ve vsi bydlí. A on - přestože v balíčku bylo nejméně dvacet fotek jeho a jeho blízkých, určených pro něj, si je prostě nechal všechny. Všechny - fotky lidí, kterým jsem slíbil jejich podobenku, kteří byli tím pitomcem okradeni o tu malou radost a před kterými jsem si teď musel připadat jako kecálek a lump. A Narajanovy byly ty fotky lidí, se kterými (jak jsem se později dozvěděl) většinou vůbec nemluví, respektive oni nemluví s ním, úplně k ničemu - ale nestálo mu za to, aby jim je dal, okradl je o tu radost mít vlastní fotku. A Narajan mi ty fotky radostně ukazoval a dokonce mi ukazoval dopis, který jsem v balíčku s fotkami posílal, a četl z něho, a já mu ho vzal z ruky, protože už paměti nevěřím, a opravdu tam bylo napsáno prosím tě, dej ty fotky, na kterých jsou lidi, někomu z jejich rodin... Rozloučili jsme se a vraceli se do Šanti - Narajan samozřejmě s námi, pravděpodobně abychom se k někomu nezaběhli a on na nás neztratil monopol.


3.2.2004

Untitled

Page 49 of 106

Byl zrovna čas na večeři - a tak jsme šli rovnou do hospody. Nebyl čas probrat nové poznatky, bylo mi trapné (byť česky) o něm před ním mluvit a navíc jsem si jist, že by to na nás byl poznal. Tak jsme seděli a čekali, až jeho přinestaška přinese jídlo - a konečně přišel Narajanův okamžik. Nevěděl jsem vlastně, proč nás zval domů vysvětloval jsem si to tím, že nutně potřebuje novou bundu nebo nůž. Teď se však ukázalo, že sledoval i méně vzdálené ekonomické zájmy. Otevřel svou skříňku s harampádím a vytáhl hadrovou tašku. Tajuplně ji rozbalil a vytáhl igelitku. Rozbalil igelitku - v ní byly, v kouscích novinového papíru zabalené, krystaly. Velmi podřadné kvality - ne že bych byl znalec, ale v Indii jich člověk vidí tolik, že má dost srovnávacího materiálu. A začal vykládat, kterak muž, co mu je donesl, pro ně musel do vesnice, co je za devatero řekami a devatero horami, cestou ho chtěla sežrat saň a protidrogovka, popral se s dvěma himalájskými medvědy a v!bec - takže kilo stojí šest set rupií. Tak jsme si krystaly prohlédli, pochválili je, a že když dalo takovou námahu je sehnat, tak je jich pro nás škoda. Že si koupíme jinde. A Narajan začal vykládat, přesvědčovat, vykřikovat, a já už byl tak naměkko, že jsem věděl, že půl kila si vezmu za dvě stě rupek. Ale on nebyl ochoten slevit ani paisse, což je indický halíř, a tak jsme se najedli a šli spát velice, velice brzy. Seděli jsme před Nikovým stavením a kouřili jointa a diskutovali o tom, že dokonce ani čaras, který otevírá trochu jiný, méně


3.2.2004

Untitled

Page 50 of 106

zlodějsky materialistický pohled na realitu, před blbostí nechrání a že asi pojedeme jinam, protože už toho vola nechceme ani vidět. Druhý den ráno jsme se šli rozloučit a zaplatit. Neplatili jsme jídlo hotově, Narajan nám to psal na futro z minula jsem si pamatoval, že snídani účtuje čtyři rupie, oběd nebo večeři osm a čaj je za rupku. Narajan seděl na bobku před hospodou a tvářil se jak kakabus. Udělal snídani (přinestaška měl náhradní volno nebo dojezd) a přinesl mastné placky. "Pickles došlo!" Sežmoulali jsme placku a požádali o účet. Čaj byl za dvě, hlavní jídlo za dvacet a snídaně za deset. Za ty tři dny to dohromady dělalo tak zanedbatelnou částku, že jsme nesmlouvali a nechali se vzít na hůl jako muži. Když jsem se po půl roce do Šanti vrátil, jel jsem posledním autobusem. A v báglu jsem měl čtyři (původně pět, ale jeden jsem cestou vykouřil) balíčků tabáku Samson pro Niku a - nůž pro Narajana. Už jsem si byl plně vědom, že je to blb - ale nedalo mi to. Párkrát mi u něj bylo dobře a čarasu jsem u něj zadarmo vykouřil (byť v pražských cenách) víc, než by takových nožů stálo pět. Dojel jsem do vesnice, najedl se v hospodě u zastávky a šel do Nikova stavení (byl zase na Goa). Druhý den jsem v Narajanově hospodě nalezl jen přinestašku - Narajan byl pryč, prý v Kullu. Dal jsem si večeři - proti přinestaškovi nic nemám a tahle hospoda je přece jenom příjemnější, sedí se na zemi u ohně. Po půl hodině jsem zaznamenal, že se ve vedlejší místnosti něco děje. Přinestaška tam každou chvíli odbíhal a vracel se


3.2.2004

Untitled

Page 51 of 106

lehce zarudlý. Teprve po půl hodině, kdy se z vedlejší místnosti připotácel namol opilý chlapík a začal prudit, jsem pochopil, že Narajan vedle své ilegální lihopalny vedle otevřel ještě ilegální výčep. Což v Indii znamená, že vedle panovala asi taková atmosféra jako v našich podnicích, kde se jede koks... Odjel jsem za dva dny - byl jsem tam jenom zjistit, kdy je v blízké vesnici, do které nevede silnice, pouť. Vrátil jsem se za dva měsíce - tentokrát na delší dobu. Nůž jsem měl ještě u sebe, tabák jsem (pro jistotu) nechal Nikovi u jednoho z jeho bratranců. V autobuse jsem potkal jednoho z mnoha Narajanových synů. Ubytoval jsem se (Nika byl tentokrát na treku, ale měl se co nevidět vrátit) a padl do postele. Byl jsem unavený a v depresi. Nemohl jsem usnout, nepomáhal ani čaras, ani Rohypnol. Zabral jsem někdy ve tři ráno. V sedm mě vzbudilo hulákání a mlácení na dveře. Bleskurychle jsem zastrčil čaras do připraveného úkrytu a šel policajtům otevřít. Za dveřmi však stál Narajan - a tlemil se od ucha k uchu. Hulákal a předváděl, jak se mě nemohl dočkat. Pozval jsem ho dovnitř a polomrtvý, jen napůl při vědomí, jsem vysypal bágl. Hluboko dole jsem po deseti minutách konečně našel nůž pro Narajana a předal mu jej. Začal se radovat tak hlučně, až drnčely okenní tabulky. Když mu po třech minutách došel dech, nadýchl se a povídá: "A kde mám bundu?!" Dech došel pro změnu mě. Ale byl jsem tak hotový, že jsem se nezmohl ani na to, abych ho vyhodil, a brblal jsem cosi


3.2.2004

Untitled

Page 52 of 106

o tom, že se mi nevešla do báglu. "Nevadí, příště!" chlácholil se Narajan. A ubalil jointa. Zapálil, dal mi ochutnat, a vytáhl z kapsy tři tenké válečky. "Tenhle je pro tebe - jako dárek!" S radostí jsem přijal - neměl jsem čarasu na víc než na dva či tři dny. "A tyhle..." - ukázal zbylé dva, v hodnotě tak třicet rupií - "jsou na prodej. Pro tebe za dvě stovky." Vysvětlil jsem, že nechci nic kupovat, a omluvil se, že musím dál spát. Narajan odešel. Když jsme se za tři dny potkali na návsi, nepozdravili jsme se. Čaras i marihuana jsou psychedelické drogy - a zdálo by se, že jejich konzument musí mít nižší míru tuposti, rigidity myšlení, než je obvyklé. Dostatečnému blbci ale nepomůže ani Malana Cream. Když druhý den přijel Nika, celou story jsem mu vyprávěl. Moc se smál. Pak jsem se dozvěděl, že Narajan je blb vyhlášený až v Banaru - a že jeho hospoda je nejhorší až do Kullu. A že jeho děti se snaží vypadat, jako by byli bílí, oblékají se do tesilek a dederonek a usilují o místo placené vládou. Že Narajan si vlastně svými dětmi vykopal hrob, protože je otázkou času, kdy někdo z jeho synů začne pracovat u protidrogovky. Pak jsem v Šanti strávil ještě několik týdnů a s Nikou se spřátelil do té míry, že mi - po kouskách, vždy, když pršelo a my seděli u kamen a hulili - vyprávěl svůj příběh.


3.2.2004

Untitled

Page 53 of 106

NIKA - INDIE, KTERÁ MŮŽE BÝT Nika se narodil osm let poté, co Indie podepsala mezinárodní dohodu o tom, že do pětadvaceti let postaví výrobu konopných drog mimo zákon. Nika se narodil v pětašedesátém. Ve vesnici, kde žila jeho rodina, bylo vše stejné jako už asi tisíc let. Místní starosta - vládce, thákur - byl sice už dávno pouhým starostou podřízeným zástupci vlády v Kullu a víceméně tím, čím je v naší vesnici starosta. Na druhou stranu to ovšem byl člověk, jehož rodina byla v téhle funkci nebo spíše pozici od doby, kdy tam žádná vesnice ještě nebyla a přišedší lidé - vedení thákurem - ji stavěli. Vše bylo stejné jako těch tisíc let předtím. Když šli vesničané do města - nejbližší je Banar - trvalo to dva dny. Na cestu si brali k jídlu ořechy a pražený ječmen - to jsou jediné potraviny z místních zdrojů, které vydrží a dají se snadno připravovat. Vše ostatní se musí nejdříve dlouho vařit a připravovat, přenášet uvařené jídlo není zvykem. Na cestu do Kullu - to trvalo čtyři dny - bylo třeba vzít praženého obilí víc. Anebo vzít peníze - ty byly ovšem odjakživa ve vesnici nedostatkovou věcí. Ne že by byla tak bídná - ale máte-li nejbližší obchod dva dny pěšky, dáte si práci s tím, abyste toho z něj moc nepotřebovali. A jak se to učíte, stávají se peníze postradatelnější a postradatelnější.


3.2.2004

Untitled

Page 54 of 106

Do města se jezdilo málokdy. Buď prodat plody země čaras (ten se odjakživa prodával tak trochu skrytě), nebo krystaly, co se nacházejí v horách za vesnicí, případně šály. To je asi všechny výrobky, co dělají lidé v Nikově vesnici, který se dá "venku" prodat. Místní jsou samozřejmě schopní udělat, vyrobit mnohem víc výrobků - nejsou však schopní je prodat, protože to samé si jsou schopní vyrobit i všichni ostatní. Takže se s tím neobchoduje. Ve vesnici se pěstoval ječmen, čočka, několik dalších druhů luštěnin, tabák, meruňky, na začátku století zavedli Angličané do celé oblasti pěstování jablek, která se uchytila i v Nikově vesnici. Med, ryby z horské řeky, slepice, ovce, kozy, krávy na mléko a hnůj. Toť vše. A samozřejmě - konopí a mák. Na hašiš a opium. Hašiš se v celé oblasti kouří odjakživa, místní lidé neumí s alkoholem a chtějí-li se zmatlat, zkouří se. Opium se zase od nepaměti používá jako lék - skoro na všechno, čím může člověk onemocnět. Léčí totiž nejen průjmy, bolesti a ucpané dutiny při rýmě - navíc má tu zázračnou vlastnost, že ať je vám co chce, cítíte se po pořádném kusu opia lépe. Když se Nika narodil, chodili všichni muži kolem něj v kalhotách z vlny, které měly střih dnešních mrkváčů s opravdu úzkými lýtky a kotníky. K tomu nosili vesty ze stejné doma na stavu dělané vlněné látky - vesty velmi evropského, západního střihu. A sako, také ze světlé vlny. Na hlavě filcovou čepičku s výšivkou, podle které


3.2.2004

Untitled

Page 55 of 106

orientovaný člověk poznal, kdo odkud pochází. Ženy nosily široké vlněné sukně - respektive do tvaru sukně kolem pasu omotaný šál nebo dva. Vyšívané, zdobené, doma na stavu dělané. A halenku z látky z města - aby byly hezké. Když uhodily mrazy, oblékly ještě jeden šál jako bundu. Když bylo Nikovi sedm let, v dvaasedmdesátém, postavila vláda silnici do deset kilometrů vzdálené vesnice Šanti. Vesnice nebyla nijak významná ani výjimečná - snad jenom tím, že do ní bylo technicky možné onu vesnici postavit. Díky tomu, že do ní po silnici začal jezdit autobus, se však Šanti stal obcí střediskovou. Vyrostly tam dvě nové hospody, v jedné z nich je možné podat dopis. Prostě civilizace se přisunula Nikovi na dosah. A on jí vídal. Jeho rodina sice nepatřila k nejvyšší kastě, ale zato byla bohatá. A to znamenalo čím dál víc pokud měl někdo peníze, pokud mu hospodářství vzkvétalo a obchody vycházely, měl respekt bez ohledu na to, že nebyl thákur. Tedy - respekt všech kromě thákurů samotných. Ti měli spíše vztek. Ale vztek generacemi soužití v malé vesnické komunitě už tak civilizovaný, že měla Nikova rodina klid. Nikdo je moc neprudil a oni v klidu bohatli. Bydleli ve velkém dřevěném domě, ve kterém se v kraji bydlívá. Domy jsou postavené z borového dřeva - z "prken", či spíše fošen, širokých až půl metru. Borovice na okolních stráních jsou obrovské. V době, kdy byl Nika kluk, jich bylo všude dost. Stavěly a staví se z nich domy - trvá to týden. Kostra z trámů se postaví prakticky bez základů a


3.2.2004

Untitled

Page 56 of 106

mezery mezi trámy se vyplní kamením. Pak se "ohodí" prosetou zemí rozmíchanou s vodou - blátem. Tím je hotová hrubá stavba. Podobný základ mají všechny domy ve vesnici bez ohledu na majetek a sociální postavení majitele. Dřevo i hlína jsou z místních zdrojů a poměrně snadno dosažitelné. Bohatší rodiny - jako ta Nikova - samozřejmě staví domy honosnější, ale ona honosnost či vyšší míra investic nijak nezmění vzhled a funkci domu. Dřevěný dům místního typu vznikl zde a je funkcí prostředí - žádný jiný dům nemůže fungovat v místním klimatu lépe. Přízemí domu totiž je bez ohledu na sociální postavení majitele - obydleno zvířaty. Kozy, ovce, občas malá horská kráva. Zvířata ustájená v nízkém přízemí (přes zimu prakticky chlévy neopouštějí) vytvářejí tepelnou izolaci celé stavby. Movitější rodiny se vyřádí až při zařizování horního patra, patra pro lidi. Je-li z čeho, investuje se především do interiérů. Bývají celé z krásného dřeva - vnitřní stěny místností a strop se obloží širokými borovými prkny. V jenom rohu či uprostřed místnosti se položí plochý kámen asi metr na metr a na něm postaví hliněná pícka. Tím je základní zařízení hotovo - ale zůstává otevřená možnost postavit zabudované skříně, opět z borového dřeva a s dvířky opatřenými petlicí na visací zámek. Další prostor pro movitější investory vzniká na verandě, která lemuje celé první patro (leze se do něj po žebříku nebo úzkém schodišti - domy jsou stavěné na základě letité zkušenosti, že čas od času nastává situace, kdy je dobré


3.2.2004

Untitled

Page 57 of 106

bydlet ve stavení, které je možné hájit se zbraní). Nejchudší domy mají onu pavlač úplně jednoduchou - prostě trámy zazděné do obvodových zdí domu ve výši prvního patra, na kterých jsou naskládaná prkna. Střecha o patro výš má prodloužené okraje, takže je prostor krytý a suchýni za slabého deště. Prostor se užívá jednak k rodinnému životu v době, kdy to počasí dovolí, za druhé se na něm při sklizni suší a třídí plody země. Bohatší lidé mají verandu uzavřenou - na vnějším okraji verandy stojí zábradlí asi do výše pasu a střechu podpírají trámy. U nejbohatších je pak veranda uzavřená - nad dřevěným zábradlím jsou drahá skleněná okna. Bohatší mají také pěkný zvyk krásné dřevo napatlat barvou. Nika se narodil v domě s prosklenou verandou natřenou na modro. Jeho vesnice leží dva a půl kilometru vysoko. Sníh napadne v listopadu a drží se do února, někdy do března. V létě je život snadný - je možné být venku nebo na verandě. V zimě, od začátku prosince do konce února, se moc nechodí ven. Rodiny sedí v jedné místnosti - v kuchyni, kolem roztopené pícky - a čekají, až tahle zima zase přejde. Ti, kteří pracují "dole" v údolí, musí na autobus do Šanti pěšky. Stejně tak musejí - i v zimě - do Šanti děti, protože je tam škola. Nika chodil do patnácti do školy a pak na střední zemědělskou školu do Kullu. Je to městečko - v indických poměrech zcela zanedbatelné, ale v kontextu státu Himáchal Pradesh významné. Tam najednou Nika poznal, že svět vypadá úplně jinak než jeho vesnice. Indie je sice chudá, ale


3.2.2004

Untitled

Page 58 of 106

standardní demokratická země. Výdobytky technologií dvacátého století jsou sice zdrcující většině lidí z finančních důvodů nedostupné, ale jsou vidět. A Nika začal chodit na střední školu v osmdesátém roce. A viděl. Auta, telefony, chaos a spěch, cizince - bělochy, banky, hotel Holiday Inn budovaný v Kullu nedalekém turistickém centru Manali. Byl však z dobré, bohaté rodiny - nestalo se mu to, co se stává tolika (nejen indickým) venkovanům. Nezamiloval se do onoho duchaprázdného světa techniky a bakelitu. Bylo mu dobře v tom, v čem žil doma - a v Kullu se jenom naučil jisté podnikavosti a došel poznání, že některé kratochvíle dvacátého století mohou být, pokud jim nezdrženlivě nepropadneme, příjemné a užitečné. Když dostudoval, vrátil se do hor. Bylo ju devatenáct a už věděl. Věděl, že onen způsob života, kterým žili jeho předkové, je v odstatě správný. Že je samozřejmě možné ten tradiční styl vylepšovat, žít komfortněji, míň pracovat. Že je možné vymanit se z dnes už jen překážejících předsudků kastovní společnosti i z předsudků nespecificky indických, ale jaksi všeobecně buranských. Věděl, že odejít do města jak činí víc a víc mladých z horských vesnic - není cesta ke štěstí. A díky tomu, že do turistického centra Manali i do Kullu přijíždějí stovky a tisíce turistů i travellers z celého světa, věděl, že nic dobrého nemůže přinést ani cesta opačná. Totiž přivést si ono město domů do vesnice. Kolem Manali jsou totiž desítky vesnic, v nichž lidé vsadili na turistický ruch a po pár letech intenzivní výstavby hotýlků a hospod pro travellers je jejich život


3.2.2004

Untitled

Page 59 of 106

pozměněn k nepoznání. Zbaven původní důstojnosti a klidu - a oni sami jsou zbaveni původní důstojnosti horalů a mění se v party číšníků a příprcků, kteří okouzleně sledují fetující bělochy a sní o tom, že se sami navléknou do indických tesilek, načešou si vlnu na čela a koupí si černé brýle. Stali se z nich v jejich vlastních domovech druhořadí občané. To vše Nika nechtěl. Ale přesně vlastně nevěděl, co chce. Už od dětství se ale znal s Radjuem. Radju je obvyklé jméno a velmi často jej používají nižší vrstvy. Onen Nikův Radju však ke svému jménu přišel díky přehnané zálibě svého tatínka v demokracii. Jeho otec byl - nyní je v penzi vysokým vládním úředníkem a vlastně spoluzakladatelem státu Himáchal Pradesh. Celý život pracoval v Kullu a dojížděl ze své rodné vesnice - Karamu. To je skutečná středisková obec (ne jako Šanti - v Karamu je deset obchodů a pobočka punjabské banky), která leží asi o deset kilometrů níž v údolí než Šanti. Radjuúv otec je bohatý a - což je v našem kontextu důležitější - kultivovaný. Radju, který je o několik let starší než Nika, si tedy postavil hotýlek spíš penzion - který je komfortem i řemeslným provedením asi o tři patra výš než obvyklé indické hotely. A především je - na rozdíl od většiny Indie - uměřený. V hotelu je místo asi pro patnáct hostů - ale málokdy bývá plný. Navíc - Radju má stálé klienty, které si v průběhu let sehnal, takže mu do hotelu neleze kdejaký nýmand (a když se objeví, obvykle jak na potvoru není volný ani jeden pokoj). Radjova manželka se stará o hosty - vaří a uklízí pokoje, když


3.2.2004

Untitled

Page 60 of 106

někdo odjede. Radju se stará o dům a psa, když se něco urodí na zahradě, jede to prodat do Banaru nebo do Kullu. Radjuúv hotel neruší a neničí - Karam zůstává indickým městečkěm nebo větší vesnicí, lidé žijí jako lidé, a ne jako poskoci pro turisty. Nika tedy měl vzor, Radjua - a chuť žít jako on. Ne změnit sebe sama nebo svůj svět, ale udělat se pro sebe, žít v klidu a v trochu větším komfortu než jeho předkové. Měl v podstatě velmi málo možností. První z nich byla prodat vládě kus lesa z rodinného majetku. To je ovšem jenom další z forem sebeprodeje. Další možnost by byla legálně obchodovat s místními produkty. Jak psáno výše, jsou to šály a krystaly (a ani těch nelze prodávat příliš mnoho - nalézají se ve svatých jeskyních, které nelze zplundrovat. Sušení smrži (další věc, kterou esničané mohou prodat - v lesích kolem rostou kvanta hub) se také nedají vyvážet ve velkém. Zbývá čaras. Nika tedy začal prodávat produkt, který jeho předkové dělali a prodávali od nepaměti. Vždyť konopí je zde základní plodinou - dává semena na olej, vlákno na provazy a boty, a především čaras, hašiš. Ve vysokohorské vesnici ve státě Himáchal Pradesh je legitimnost pěstování a kouření konopí tak zjevná, že prakticky nikoho nenapadne, že by to snad mohlo být zakázané či že by na tom mohlo být něco špatného (také není). Nika začal vozit nejdříve do Kullu. Bylo to někdy v roce osmdesát pět, kdy turismus v celoindickém měřítku existoval jako příjemný zdroj peněz, ne jako dnešní všeničící


3.2.2004

Untitled

Page 61 of 106

záplava. Nebyly silniční kontroly, při kterých hledají policisté drogy. Nikdo nezastavoval autobusy jedoucí z hor, aby prohledal cestujícím tašky a kapsy - jak se děje dnes, kdy se z Indie stala Mekka kuřáků konopných drog. A Nika vozil kilo nebo dvě kila čarasu do Kullu, kde prodával drobným prodejcům. Kupova od vesničanů za tři nebo čtyři tisíce rupií kilo - a prodával za sedm nebo osm. Měl na kile sto nebo sto padesát dolarů. Pomalu se vytvořila partička. Všechno kluci jako Nika kolem dvacítky, Indové hrdí na to, že jsou z Indie, horalé hrdí na to, že jsou z hor. Po roce si otevřeli krámek na Goa - vyhlášené turistické oblasti, kam létají přímé linky z Německa. Kdysi centrum hippies, nyní spíše velkokapacitní rekreovna pro vepře. V krámku prodávali krystaly, šály, sušené smrže a - čaras. Pod pultem. Už dráž než v Kullu. Ale pořád to byl dobrý horský čaras, ne hennou míchané sračky, které prodávají dealeři - v Indii stejní jako kdekoliv jinde. Nika lítal v byznysu rok, když zjistil, že se ve svém údolí stává lidovým hrdinou. Lidé z Himáchal jsou houževnatí, otužilí, skromní - nemají však obchodního ducha. A Nikovo údolí je zapadlé, je do něj daleko odevšad. Tak se Nika postupně stával jakýmsi generálním dodavatelem peněz do celého údolí. Byl totiž pro venkovany jedinou možností, jak získat peníze - sami nebyli svůj čaras schopní prodat. A nechávat se odírat od nějakých emisarů organizovaného zločinu se jim nechtělo. Nika tedy začal vozit čaras ve velkém. Nevím, jestli se


3.2.2004

Untitled

Page 62 of 106

mu dá věřit - ale když je zkouřenej, tvrdí, že ročně prodal i pět set kilo. V údolí začalo přibývat zasklených teras a ženy měly peníze na látky a knoflíky. Postup byl jednoduchý - Nika se domluvil s přáteli a jeden jeho kamarád koupil náklaďák. Na něm začali vozit na Goa a do Delhi jablka. Šlo o běžný, legální a zdaněný obchod - prostě exportovali jablka do subtropických částí Indie, kde jsou jablíčka stejně exotickým ovocem jako v Himáchal Pradesh mango. Jedna nebo dvě bedničky na jablka byla však vždy plná hulení. V Goa byl odbyt jasný - tam byl krámek a kluci z něj dokázali prodat i víc, než jen to, co se prodalo přes pult. Koneckonců - brzy "normální" zákazník v krámku nic ilegálního nekoupil, pro čaras tam z bezpečnostních důvodů chodili jenom známí a brali si víc, na prodej. Pořád to byl pravý, ne ředěný čaras - takže zájemců neubývalo. V Delhi byl stálý odběratel, který vždy koupil vše, co z hor náklaďákem přivezli. Když se začali policajti z Karamu (kteří samozřejmě o všem věděli, ale každý z nich jednak sám hulí, za druhé má alespoň jednoho příbuzného, který se výrobou čarasu živí) zajímat, dostali všimné a byl klid. I policista si rád postaví proskllenou verandu a koupí ženě novou halenku, dva tisíce rupií měsíčně na žádný luxus nestačí (v roce devadesát pět to bylo asi osmnáct set korun). Obchody se dařili a Nika se přestěhoval ze své vesnice do Šanti. Jejich rodina se tam postupně přesouvala celá jeden z bratrů tam má konzum, druhý vlastní (Šanti je


3.2.2004

Untitled

Page 63 of 106

poslední vesnice, do které vede silnice) jediný místní náklaďák, další bratr je tam prezidentem - starostou, přestože není thákur. Nika měl cíl jasný - postavit si podobný hotýlek jako Radju, najít stálé klienty, kteří tam budou jezdit víceméně pravidelně, chodit s nimi na treky a příliš se nehonit. Koupil tedy pozemek, koupil dřevo a za pár neděl byla hotová hrubá stavba. Pak ho chytli. Šli najisto - pravděpodobně na udání. Na půl cestě na Goa, když Nika s kamarádem, který náklaďák řídil, spali v hotelu. Přišlo snad patnáct policajtů a sebrali je. Jakkoliv se vymlouvat nemělo smysl - Nikův parťák byl začátečník a - bez Nikova vědomí - vzal bedničku s čarasem z auta a "bezpečně ji uschoval" pod svou postelí v hotelu, kde nocovali. Nika byl čtyři měsíce ve vězení a rodinu stálo sto tisíc rupií na úplatcích, aby ho pustili. Bylo to třináctého dubna devadesát dva. Nikdy, ani po litru kořalky nevypráví, co ve vězení prožil. Ale každý rok třináctého dubna od té doby jde na parikarma trek kolem štítu Šríkhand Mahadév. Parikarma je rituální modlitba - znamená "obejáít dokola". Trek trvá čtyři dny a je v dubnu tak náročný, že jsem na něj s Nikou nikdy nešel. Nezvládl bych to. I on - přestože v těch horách žije celý život - se vrací ztrhaný jako kůň. Ale chápu ho - indický kriminál je opravdu výživná záležitost. Od té doby, co Niku chytli, s čarasem neobchoduje. Vesničané zase nemají peníze - kromě čarasu nemají nic,


3.2.2004

Untitled

Page 64 of 106

za co by je mohli dostat. Tak mladí odcházejí do měst, kde šlapou rikšu, nebo se snaží úplatky získat nějaké vládní místo v Karamu nebo Banaru. Z hrdých horalů se stávají lokajové nebo ouředníci. Nika si stačil v průběhu těch sedmi let, co dělal v čarasu, vybudovat takové obchodní kontakty, že se uživí i legálním obchodem. Navíc si upravil v jednom domě v Šanti, který patří rodině, pokoj k pronajímání. A rozestavěl svůj vysněný hotel. Žije v Šanti, je svobodný a vytváří v Indii něco, co se dá chápat jako zárodek undergroundu nebo alternativy. Vláda postavila do Šanti v dvaasedmdesátém roce silnici a třikrát denně tam jezdí autobus. Také je tam "pošta" místnost nad hospodou. A to je vše, co za uplynulých pětadvacet let vláda pro údolí udělala (nepočítáme-li několik přepadů policie, která hledala čaras). Před dvěma lety se však centrum začalo o oblast zajímat. Ne snad že by tam chtělo cokoliv vybudovat - naopak. Přestože údolí leží v areálu Velkého himalájského národního parku, přestože odlesňování ohrožuje Himálaje ze všech stran, přestože vesničana mohou za to, když porazí jeden strom, zavřít na rok do vězení, začala vláda před dvěma lety těžit na dvou místech dřevo. Místní jsou natolik chudí (a, až na výjimky jako Nika) neuvědomělí, že mnohdy nechápou, co je a co není únosné. Nechávají se tedy najímat na práci, kácejí stromy a po kladkách, na ocelových lanech natažených přes celé údolí, je pouštějí k silnici. Jednou nebo dvakrát týdně pro dříví přijíždí kamion - jenom z Šanti jich už odjelo asi


3.2.2004

Untitled

Page 65 of 106

dva tisíce... Nika s Radjuem před rokem založili organizaci na ochranu přírody. Radju žije ve svém hotelu a manželka mu vaří krmě vyhlášené v celém okolí, Nika žije v Šanti v místnosti domu, který patří bratrovi - a dohlíží na dostavbu hotelu. Oba hulí - Nika prakticky neustále. S jointem vstává, s jointem uléhá. Kouří speciální, i na místní poměry mimořádně kvalitní čaras, a má ho vždy dostatek. Jednou ráno za mnou přišel do "mého" pokoje v domě, který je od toho jeho asi dvě stě metrů horizontálně a sto metrů vertikálně. Na první pohled jsem viděl, že se něco stalo. Byl povadlý jak růže třetí den ve váze. "Co je?" "Jak jsme se včera večer ožrali, tak jsem si chtěl dát před spaním jointa. Už jsem nic neměl v krabičce, tak jsem vyndal tašku s čarasem a vzal si z ní. A už jsem jí večer neuklízel..." Pořád jsem nechápal, co se stalo. Matně jsem si pamatoval, že skutečně Nika těsně předtím, než jsem odešel, odkudsi vyštrachal igelitku, ve které bylo asi kilo hašiše. Kousek z ní vyndal a udělal jointa, po kterém jsem pravděpodobně odešel domů (nebyl jsem si úplně jist, ale ráno jsem se vzbudil ve vlastní posteli, zutý a dokonce částečně svlečený). Průběh večera byl tedy standardní, jako každý den. "A co se teda stalo?" "No jak jsem se ráno probudil, tak mi bylo blbě. Rozdělal jsem v pícce a vařil si čaj. Ale zapomněl jsem, že jsem za píckou tu tašku nechal. A jak


3.2.2004

Untitled

Page 66 of 106

jsem zatopil, tak jsem vyšel ven, a než jsem se vrátil, tak to shořelo..." Bleskurychle jsem spočítal, že Nikovi (v pouličních cenách v Praze) právě shořelo dvě stě tisíc, a navíc nemáme co hulit. Nika ale vysvělil, že se vlastně nic tak strašného nestalo - z kila se nestřílí - a odešel. Za hodinu se vrátil asi s třiceti gramy místního. "Jsou líní a neumějí to dělat..." brblal nespokojeně, když ubalil prvního. Já jsem sice nepoznal mezi Nikovým a "normálním" čarasem žádný rozdíl, ale pro něj bylo jistě bolestné kouřit průměrný model. K rannímu incidentu se Nika vracel ještě několikrát během celého dne. Večer, když jsme byli zase zkouření na plech, jsem začal vyzvídat, jak to mají v Šanti zařízené s policií. Že bez větších problémů a stressů skladuje doma jen tak, aby se nedostal do stavu nouze - kilo. "Párkrát už sem policie přijela. Ale bratr je tady prezidentem (starostou) a policie smí do domu jenom s jeho souhlasem. Takže musí přijet nejdřív sem - a zeptat se bratra. Ten jim samozřejmě domovní prohlídku u kohokoliv dovolí, ale většinou chvíli trvá, než se obleče, nebo si policajti u něj dají čaj. A za tu dobu někdo stačí dojít k člověku, ke kterému chtějí policajti jít, že bude mít návštěvu. Na podzim sem přijeli k jednomu, co má barák dole u potoka. A když tam přišli, nebylo už v chalupě nic. Akorát si blbec nechal u postele kus - asi půl tola. Ale řekl jim, že to má jako medicínu, a bratr to potvrdil. Tak ho nechali na pokoji..."


3.2.2004

Untitled

Page 67 of 106

Druhý den Nika odjel a vypadal důležitě a zaneprázdněně. "Jedu připravovat výstavu!" Nebyl čas vyptávat se, jakou výstavu - Nika nastaroval svého jeepa a prostě zmizel. Od hospodského v hospodě jsem se dozvěděl, že pozítří začíná v Banaru pouť a že tam Nika cosi připravuje, ale že je to něco jaksi mimo obzor hospodského a vesničanů... Vzal jsem kameru a šel do hor. Bylo jasné, že až do pozítří žádná pařba s Nikou nebude. Když bylo pozítří, vzbudil mě Nika neobvykle brzy - v osm hodin ráno. "Jedeme na pouť a na výstavu..." Vlezli jsme do jeepu a Nika při řízení ubalil jointa. Držel volant levou rukou a prsty pravé ruky si do dlaně nažmolil čaras. Do něj pak vysypal jednu filtrovou cigaretu a směs tabáku a hašiše v dlani prožmoulal a promíchal. Pak zastavil v serpentině (jeho jeep je kromě autobusu a trucku, co jezdí pro dřevo, jediným představitelným vozidlem zde - takže zácpa nehrozila) a nacpal směs zpět do dutinky. Pak vytáhl filtr zuby a místo něj zasunul stočený papírek utržený z krabičky cigaret. Zapálil a jointa mi podal. Chvíli jsme koukali na horské pláně zalité ranním sluncem. Na jednom z kopců na protější straně údolí, kde ještě loni byl les, byly i na tu dálku vidět parezy. Nika měl "svůj den" - výstava na pouti pro něj byla hodně důležitá - a tak byl naměkko. "Já když kouřím, tak tu bolest stromů cítím." nebyla to licence nebo metafora když kouřím čaras, cítím i já, proti Nikovi člověk tupý a civilizací zblblý, že tady nejsem sám, ale jako součást nesmírně složité struktury Kosmos. Stejně podstatná - nebo


3.2.2004

Untitled

Page 68 of 106

nepodstatná - část jako libovolná z borovic, které zde indická vláda kácí. Pak nastartoval a jeep šplhal po pětadvacet let neudržované cestě do Karamu. Přejeli jsme most pod městečkem a Nika zastavil. "Musíme se stavit pro Radjua!" Jeho penzion je asi kilometr od centra Karamu - ovšem na druhé staně řeky. Most chybí - místo něj má Radju nataženou přes řeku ocelové lano a na nich kovovou sedačku jako na lanovce. Spolu s ocelovým lanem visí i jedno konopné - a za to se cestující přitahuje na druhý břeh. Pracně jsme se dostali na druhou stranu a přivítal nás Radjuúv pes - sice voříšek, ale velikosti urostlého německého ovčáka. Chvíli jsme zjišťovali, v jaké je náladě, a když nás pustil dovnitř, hledali jsme Radjua. Našli jsme ho v mansardě hotelu - spolu s hostem, který patří k místnímu koloritu, ale kterého jsem viděl na vlastní oči poprvé. Je to asi padesátiletý muž majestátního vzhledu - dlouhé, husté a prošedivělé černé vlasy, dlouhý a prošedivělý mocný vous, orlí nos, černé oči. Oblečený byl v červených lacláčích a červené košili, kolem krku náhrdelník z obrovských modrozelených tibetských tyrkysů. Podívali jsme se na sebe a bylo nám na první pohled jasné, že jsme si nepadli do oka. Z muže po chvíli vylezlo, že je Němec. Žije v Indii sedmnáctz let - šestnáct let žil nad Manali a když ho odtud vyhnal turistický ruch, přesídlil sem. A hledá místo, kde by se usadil natrvalo. Zatím se mu to


3.2.2004

Untitled

Page 69 of 106

nepodařilo - ale zato rozjel s Radjuem kšeft. Prodává do Německa meruňkový olej lisovaný z jader a začíná vyrábět přírodní kosmetiku z konopí. Na chvíli zmizel ve vedlejší místnosti a vrátil se s kostkou mýdla zabaleného do hrubého, velmi eko vypadajícího papíru. Na něm byly natištěny drobné chobotničky konopných lístků a nápis bangee. "To znamená v hindí kuřák trávy!" sdělil Germán hrdě. "A my to normálně legálně prodáváme v Německu, ha ha ha!!!" Radjuova žena udělala kafe a Němec začal debatovat s Radjuem o tom, kterak by bylo dobré přivézt z Německa nějaké stroje, aby mohli zvýšit výrobu - nevím, zda mýdel, nebo oleje. Upadl jsem do meditace a začal si představovat, jak se tu za chvíli budou hemžit Helmuti oblečení od Neckermanna a v Karamu v konzumu budou prodávat gemutlich umělohmotné paroží na zeď. Dopili jsme kafe a přešplhali na druhý břeh řeky. Na plošině, kde parkoval Nikův džíp, stály zaparkované další dvě auta - Radju má totiž indické džípy dva. Nový Gipsy má benzínový motor - takže se s ním nejezdí. Starý, Commander, je na naftu. Tak jsme mu srolovali plátěné stříšky a vyjeli. Do Banaru je to dvanáct kilometrů - za tři čtvrtě hodiny jsme tam byli. Nika byl viditelně nervózní a spěchal - mě zas lákala rozbíhající se pouť. Tak jsme se dohodli, že ho najdu - vysvětlil mi, kde je stan jeho ochranářské organizace. Pak zmizel v davu - na pouť se sjížděli lidé z celého okolí. Radjuúv jeep dorazil těsně za námi a já slyšel, jak


3.2.2004

Untitled

Page 70 of 106

Němec na Radjua řve nadávky. Nevěděl jsem, o co běží ale už při ranní návštěvě jsem si všiml, že se Germán chová, jako kdyby přijel s wermacht, a ukazuje těm negrum, kdo je tady Herrem. Tak jsem zapadl do davu taky - nemám rád chvíle, kdy se stydím za to, že jsem taky bílej. Prohlédl jsem si pouťové stánky - sortiment byl nezajímavý, hadry, bižuterie jak z matějské pouti. Zaujal mě stánek s umělými zuby, ale žádné jsem nekoupil. Vyšplhal jsem po hlavní silnici (Šanti je horské městečko, které má minimálně šest "pater") k místu, kde bylo centrum pouti. A podle popisu našel stan ochránců přírody. Byl to malý cirkusový stan, v jakém by na naší matějské mohla být atrakce typu vrhání žáby do kýble s vodou. Tady ovšem žádné žáby nebyly - ve stanu byl pouze stůl a židle. Na židli seděl Nika a před sebou měl hromadu papírů. Další dva nebo tři kluci z party, co dřív vozila čaras do Goa, seděli na skládacích židličkách před stanem. Vnitřní stěny stanu byly obložené hobrovými panely a na nich byla instalovaná výstava. Dětské kresby - na téma ochrana přírody a kácení lesů. Informace o himalájském národním parku. A informace o tom, kterak vláda - tedy instituce vytvořená mimo jiné proto, aby celky přesahující možnosti jednotlivce chránila - v tom národním parku plundruje přírodu, jak kácí staleté vysokohorské borovice, jak toleruje bezuzdný nárůst turistiky v té nejbrutálnější, panelákové formě. Stan byl prostě plný usvědčujících důkazů


3.2.2004

Untitled

Page 71 of 106

o tom, kterak stát páchá hřích, zlo, křivdu. A uprostřed, na skládací židličce, seděl človíček - človíček, kterému to vlastně mohlo být jedno, protože se dokáže postarat sám o sebe, človíček, který byl už jednou z naprosto absurdních důvodů (zavírat v Indii lidi za to, že vyvážejí z horských vesnic, kde se nic jiného nedá pěstovat, čaras, je absurdní, bizarní a naprosto nelegitimní) označen za vyvrhele a zločince a uvězněn. A ten človíček se pokoušel kolosu indické vlády, tedy kleptokracii nejvyšší úrovně, postavit na odpor a té zkáze, kterou ona brutální a bezohledná, plundrující a rabující sebranka ve vládních křeslech produkuje, čelit. A tak jsem šel ke stolku a věnoval organizaci, která nemá žádné peníze, tři sta rupií. Byl jsem první sponzor ten den - a nejsem si jist, jestli vůbec první. Pak jsem nechal Niku jeho papírům a šel se najíst. Na pouti byly jenom stánky s indickou obdobou opékaných klobás, tak jsem se zase spouštěl dolů, k centru města. A najednou jsem viděl velký stan, reproduktory na něm cosi vášnivě a slibně vykřikovaly hindsky, a dav dětí kolem sliboval, že se vevnitř děje něco HODNĚ ZAJÍMAVÉHO. Tak jsem si koupil za pět rupií lístek a šel dovnitř. A byl jsem ve zvěřinci. Hned u vchodu byl přivázaný koloušek velký asi jako dobrman. Kolem krku měl železný obojek, srst pod ním sedřenou a kůži orvanou ostrým okrajem kovu až do živého masa. Na boku měl ránu velkou jako dlaň - zřejmě po něm někdo něco hodil. Uvázaný byl na asi metr a půl dlouhém řetěze.


3.2.2004

Untitled

Page 72 of 106

Uvnitř stanu nebyly dokonce ani klece - zvířata byla uvězněna v dřevěných bednách s přední stěnou z mohutných mříží. V první bedně - největší, asi dva krát dva metry a metr vysoké - byl tygr. Ležel (ostatně se nemohl se vztyčenou hlavou postavit, bedna byla moc nízká) a nehýbal se. Zeptal jsem se cirkusačky, jestli mohu fotografovat. Kývla hlavou a chopila se příležitosti předvést se jakožto krotitelka. Uchopila asi metr a půl dlouhý železný bodec s železnou rukojetí a bodla tygra do boku. V dalších klecích byl jakýsi pralesní pes (téměř se nehýbal a odhadoval jsem jej na den před smrtí), liška, podivné zvíře, které jsem pracovně nazval nosál, několik hadů a nakonec opičky. Ty stály za mřížemi v přední stěně a držely se lidskýma rukama mříží. Neviděl jsem jasnější důkaz skutečnosti, že Nikova organizace je - i v této chudičké zemi, která má zdánlivě jiné starosti - mimořádně legitimní a potřebná. O několik dní později jsem potřeboval do Banar na nákup. Večer předtím jsem se zmínil Nikovi. "Jedu tam zítra dopoledne taky - odvezu tě..." Cestou z něj vylezlo, že jeho organizace má schůzi. A že mě zve jakožto čestného hosta. "Tak jsem jel do Himálají, abych tady chodil na schůze..." blesklo mi hlavou. Ale nahlas jsem neřekl nic - na rozdíl od pravidelných porad v Reflexu mě tahle schůze lákala. Konala se v garáži. Asi deset lidí - kluci, co vozili hulení do Goa, Radju, Nika a já - si rozložilo na zemi koberečky a pytle. Usedli a Nika ubalil jenom pro zahřátí


3.2.2004

Untitled

Page 73 of 106

jednoho malého. Joint koloval mezi schůzujícími a když dohořel, Radju anglicky zahájil. "Vítám vás na dnešní schůzi a omlouvám se hostu (to jako mě), že dál budu mluvit hindí." Tím pro mě povinná účast skončila - počkal jsem pár zdvořilostních minut a šel do hospody. A přemýšlel jsem. To, co Nika s Radjuem a kluky, kteří vozili hulení na Goa, dělají, je v Indii o hubu či o kriminál. Indická vláda užívá proti svým kritikům některé praktiky, které jsou v Evropě už z módy - například střelba do demonstrantů. To, co organizace začíná dělat, může být nějakému úředníkovi nepříjemné. Nika s Radjuem to samozřejmě vědí - přesto to dělají. A možná jen a jen díky tomu, že kouří čaras. Možná jenom díky tomu dokázali v životě najít i jiné hodnoty, než v Indii nastupující konzumismus. A jak jsem byl zhulený, tak se mi hlavou honilo, zda celá perzekuce marihuany a čarasu není jen promyšleným tahem institucí, jak buzerovat, zavírat a pronásledovat lidi, kteří odmítají vstoupit do konzumního koloběhu či mají dokonce drzé výhrady proti jeho všeničící expanzi. Dlužno přiznat, že nevím dodnes. Není represe konopných drog jenom dobře maskovanou likvidací alternativního myšlení?


3.2.2004

Untitled

Page 74 of 106

MELA - ZKOUŘENÁ VESNICE Bylo čtrnáctého května roku devadesát šest. Probudil jsem se v Nikově stavení a počítal, pokolikáté to vlastně ve vesnici jsem. Nedopočítal jsem se - snad počtvrté? Vylezl jsem z postele, rozepnul spacák, aby vyschnul (v noci jsem se při masturbaci zapotil) a pomalu slezl dolů. Po žebříku, který vedl z prvního poschodí, na verandu přízemí, kde stála koupelnová kamínka. Rozdělal jsem oheň a šel k potoku s kýblem pro vodu. Vedle potoka, pár metrů od stavení, ve kterém jsem bydlel, začali před pár dny stavět dům. Postavili kostru z trámů - trámy nadělali ze stromů, které načerno porazili. Kostru sroubili, a vyplnili balvany - tím vznikly stěny. Zatím sice plné děr. ale (až na ty díry) neprůstřelné. Pak proseli prsť nabranou a prokátrovanou těsně u břehu potoka - a tu teď patlali, promíšenou s vodou a kravskými lejny, do hustého bláta do děr a na kameny, takže vznikalo jakési hrázděné zdivo. Postál jsem u domu a pozdravil se s několika chlapíky. Byl jsem přece místní, všichni mě znali a já znal všechny, kdo ve vesnici něco znamenali. Vrátil jsem se s vodou a nalil ji do kamen. Vrátil jsem se ke stavbě a nasbíral několik odřezků trámů. Hodil je do kamen a za pár minut byl první kýbl vody teplý. Namočil jsem džíny, dvě trika a asi troje ponožky (potřebovaly to). Nechal jsem je deset minut odležet a pak vytáhl. Vyždímal,


3.2.2004

Untitled

Page 75 of 106

rozprostřel na beton a namydlil. Pak jsem je sroloval, položil všechno prádlo na jednu hromadu na beton a začal po nich šlapat a skákat bosýma nohama. Neměl jsem pradlácký tlouk - a prát takhle stejně dalo míň námahy, tak co. Ze školy šlo několik dětí a ani se na mě nepodívaly. Už jsem byl okoukaná atrakce. Když jsem měl první várku hotovou, vymáchal jsem v potoce a přemýšlel, zda se mám pustit do druhé. Po snídani... Vylezl jsem k hospodě u zastávky a zeptal se, kolik je hodin. Dvanáct! Vstával jsem v devět a nesnídal, takže mi kručelo v břiše. Ale nejdřív kafe. Hostinský mi dal vařit vodu a já mu nasypal do skleničky svátost oltářní - mletou kávu, co mi před dvěma měsíci dovezl do Delhi kamarád. Už docházela... Dopil jsem a vstal z lavičky, která stojí před hospodou, na náves. Bylo slyšet přijíždějící autobus (pravidelný příjezd dvanáct nula nula). A já jsem byl natolik aklimatizovaný, že mi přišlo samozřejmé jít se podívat, kdo vlastně přijel. Dělají to u nás ve vesnici všichni... Vystoupilo pár místních, nikdo zajímavý nebo nebezpečný. Vrátil jsem se do hospody a za mnou vešlo několik místních - na čaj. Když jsem dojedl a vracel se ke svému prádlu, zvedl se jeden z Galliardu se mnou a šli jsme spolu. Do Galliardu se jde kolem Nikova stavení, měli jsme společnou cestu. "Peru!" chlubil jsem se. "Ty nejdeš na pouť?" "Jdu. Zítra ve tři?" Kvůli pouti jsem tady byl, chtěl jsem jí točit, v březnu jsem sem přijel jenom proto, abych zjistil, kdy vlastně přesně pouť bude - a dozvěděl jsem se, že


3.2.2004

Untitled

Page 76 of 106

patnáctého května. Bylo čtrnáctého. "Dneska ve tři!" odpověděl vesničan. "Kolik je?" Sáhl do kapsy a vyndal hodinky. "Tři čtvrtě na dvě..." Tak to dneska nedoperu..., blesklo mi hlavou. A už jsem byl na žebříku a cpal do Domke brašny kameru, baterie, stativ, kazety, objektivy, prostě všechen ten bordel, který jsem v téhle vesnici bez zlodějů nechával rozložený po svém pokoji po stolech, podlaze a truhlách. "Jenom nic nezapomeň, ty vole!!!" Ve čtrnáct nola pět jsem měl sbaleno. Přede mnou bylo šest kilometrů cesty - což by se dalo stihnout. Bohužel je však Galiard také o několik set metrů výš než Šanti a já kouřím, hodně kouřím, a nejen tabák. Čekal mě sportovní výkon roku - s dvaceti kilogramy přes rameno. Po deseti minutách jsem potkal houf pubertáků, které jsem neznal - asi z nějaké vesnice níž v údolí. Nenesli nic. Tak se jim šlo... A že si se mnou budou povídat. Bohužel nikdo z nich neuměl ani slovo anglicky. Ten nejvzdělanější neustále opakoval slovo fek, a teprve po drahné chvíli mi došlo, že si se mnou hodlá pohovořit o sexu a myslí fuck. Nemohl najít vhodnější chvíli - s dvaceti kilogramy přes rameno jsem v řídkém vzduchu klusal do prudkého kopce a nevěděl, jestli padnu hned, nebo až za pět metrů. Navíc si mladík myslel, že nejvhodnější bude se mi neustále plést pod nohy. Poslal jsem je tedy do prdele česky. Nezabralo to. Poté anglicky. Reagoval podobně. Tak jsem si sedl - že si odpočinu. A kluci že si odpočinou se mnou. Nezbylo než je předejít.


3.2.2004

Untitled

Page 77 of 106

Po dalších deseti minutách chůze vyměkli. Vykašlával jsem hleny z takových hlubin plic, že jsem si ještě dopoledne myslel, že v těcho místech mám střeva. Ale nestačili mi. Zůstali potupně vzadu - a já za dalších pár minut předběhl další skupinku, tentokrát žen. Trochu mě to mrzelo - dívčí prdelky přede mnou působily jako výborná motivace - ale bylo půl třetí. Za dalších deset minut definitivně skončila legrace. Přestal jsem vnímat cokoliv kromě kamenů stezky přede mnou. Srdce jsem cítil až v uších, hleny létaly každý druhý krok. Když jsem dorazil v Galliardu na náves, nic se ještě nedělo. Z posledních sil jsem postavil kameru na stativ, založil kazetu a padl na zem. Když jsem se konečně rozdýchal, podíval jsem se na její display - bylo za pět tři. Čistá láska k filmovému umění opět zvítězila. Pak se rozezněly bubny a muzikanti, co volně posedávali na návsi a kouřili čilumy i jointy, se začali houfovat do šiku. Stativ jsem tedy zase složil, vzal kameru do ruky a nasadil prsní podpěrku. A muzikanti se dali do pohybu. Prošli kolem starého chrámu na návsi, přes můstek uprostřed vesnice, kolem domu starosty a zastavili se u hlavního, čerstvě na modro natřeného chrámu, který stojí nad vesnicí. Vytvořili kruh a dva, kteří nesli obří, snad tři metry dlouhé pozouny, do nich zaduli cosi jako fanfáry. Z davu (ve vesnici mohlo být tři sta lidí, kteří se kromě stánkařů hlídajících své zboží všichni tísnili kolem) se vyhrnula řádka mladíků ve svátečních krojích a postavili se


3.2.2004

Untitled

Page 78 of 106

před chrám, zády k němu. Starosta, se kterým jsem se znal už z loňského roku, k nim přišel a požehnal? pogratuloval? jmenoval je čímsi? Pak je všechny oběhl jakýsi ceremoniář a každému jim dal čerstvě utrženou, jasně zelenou rostlinku konopí. Mladíci si je vetkli do svátečních čepic a starosta mezitím přinesl dvě rituální, viditelně velmi staré šavle. A položil je před mladíky na zem. V tu chvíli vyběhla druhá řada ve svátečních krojích tentokrát ovšem dívky. První z řady mladíků a první z řady dívek došli k šavlím, s levou rukou v bok se pro ně sehnuli a zvedli. Vše se odehrávalo v tichu až obdivuhodném - tři sta lidí najednou je slušný dav, přesto bylo slyšel, jak mladý pár dýchá. Když se však šavle blýskly ve slunci, hudebníci zafoukali do plechů a udeřili do bubnů. A začal tanec. Byl to tanec, který nevyžadoval vysvětlení ani znalost tradice. Tanec, kterému by nerozuměl snad tiskový mluvčí Chemapolu - ale pro člověka méně zaslepeného byl srozumitelný, i když ten člově já patřil k jiné kultuře, k jiné zemi, měl jiné kořeny a vyrůstal v prostředí až brutálně vzdáleném čemukoliv podobnému. Byl to tanec sexu, tanec oplodnění, tanec souboje a splynutí muže a ženy, Šivy a Šakti. A mladík - urostlý, vysoký, s knírkem a čepičkou frajersky na stranu, tam byl i za mě, za všechny samce našeho živočišného druhu. A dívka, prsatá, tmavá, smyslná, za všechny samice druhu Homo sapiens, člověk moudrý. Který v našich zeměpisných šířkách té původní moudrosti


3.2.2004

Untitled

Page 79 of 106

beznadějně pozbývá, který ji rozměňuje n drobné mince z umělé hmoty. Mince kryté ne zlatem, ale podvodem, mašinerií peněz - symbolů šedé, rozmělněné stejnosti. Pár protančil vsí - a za nimi tančili všichni. Nejdříve řady okrojovaných mladých. Ti si od prvního, vzorového páru občas půjčili šavle. Za nimi pak všech tři sta lidí, kteř v Galliard ten den byli. Někteří v krojích, jiní už v tesilkách, ale dosud všichni živí, spontánní, neodcizení. Nesvedení dosud omyvatelností lesklé plechovky s colou nebo leasingem, na který mohou velmi výhodně a za příslib dlouholetého otroctví získat exkluzivní zboží, které jim nepřinese užitek ani radost. Když průvod za dnění bubnů dotančil před starý chrám na hlavní náves, muzikanti si dali pauzu a tanec na chvíli utichl. Pak vesničané vytvořili polokruh na prostranství před chrámem a objali každý sousedy po levé i pravé ruce kolem ramen. A začal kolový tanec. Rituální vyjádření sounáležitosti vesnice, soudržnosti proti vnějšímu světu, světu možná nepřátelskému, možná ohrožujícímu. Světu, který je sice svůdný, ale proti kterému jsou vesničané dosud schopní postavit svou vlastní identitu, identitu bohů, kolem kterých půlkruh lidí tančil a opisoval ochranné kružnice. Identitu, kterou jsou dosud ochotni alespoň symbolicky, těmi starodávnými šavlemi, ochotni hájit i se zbraní v ruce, za cenu vlastního života. Protože vlastní život je cenný, ale ona kontinuita vesnica, předávání tradice z otce na syna a z děda na vnuka, je tím, čím utíkáme před strachem z vlastní smrti. Neboť to důležité z


3.2.2004

Untitled

Page 80 of 106

nás je v oné kontinuitě nesmrtelné, přežije naší bědnou tělesnou schránku - a tak, pokud to bude kdosi zvenčí ohrožovat, je vlastně pro naši nesmrtelnost výhodnější za onu kontinuitu zemřít, protože individuální život bez oné kontinuity by stejně byl naplněn strachem a marností vždyť tělo je chatrné a dočasné - zatímco smrt v boji za uchování vlastní vesnice, identity, tradice a kontinuity je smysluplná, neboť ten položený život snad umožní našim synům a bratrům vesnici, bohy uhájit a v nich, v bozích, synech a bratřích, to důležité z nás konec našeho těla přetrvá. Seděl jsem na skále nad návsí a přes hledáček sledoval kruh kolem bohů. A byl to kruh mandaly, kruh kolem středobodu světa, který byl díky kolu těl v bezpečí, chráněný. A nechápal jsem, jak je možné, že jsou toho ti lidé ještě schopní - jak je možné (protože všichni znali lesk plechovek s colou, mihotání televizní obrazovky, praktickou omyvatelnost umělohmotného nádobí i možnost pracovat pro vládu - ať už u protidrogové policie, nebo u vládní firmy, která v údolí kácí stromy), že nezradili, nezběhli, neprodali se a nezblbli. Že dosud tančí kolem svých bohů, místo aby nechali na obrazovkách kolem sebe tančit obrázky bohů cizích, svůdně lesklých a lživých bohů konzumu a zhouby. A pak jsem se teleobjektivem podíval na verandu starého chrámu, v jejímž dřevě jsou rukama pradědů mužů tančících na návsi vyřezáni hadi a slunce, lingamy a vaginy, a viděl jsem, jak starší a váženější vesničané sedí na verandě a


3.2.2004

Untitled

Page 81 of 106

podávají si čilumy, jointy a dýmky s čarasem. Slezl jsem ze skály, sundal kameru ze stativu a šel k nim. První, který si mě všiml, mi vtiskl do ruky čilum - a já, ten den ještě zcela střízlivý, do plic prokrvených šestikilometrovým během vdechl kouř ze spálených vlasů Pána Šivy. A slunce, pálící v tu chvíli na důkaz své plodnosti a síly, a zem pod mýma nohama, a lesy ve stráni, oblaka na nebi, bozi upropstřed návsi i štíty hor nad vesnicí byli skuteční. Tak skuteční, že dospělí muži bílé civilizace, kteří poprvé viděli tak skutečnou skutečnost, změnili své životy a přestali se klanět modle vikslajvantového hamburgeru a šli za tím, co viděli. Šli, přestože na té cestě potkávalo vězení a útlak, nepochopení, odvržení, zlo a teror. A ti z nich, kteří byli schopni psaného slova a abstrakce, nazvali tu skutečnou skutečnost psychedelií, transpersonalitou, psycholýzou a já nevím čím vším. A já pochopil - pozdě, po dlouhých letech kouření té drogy - že THC není jen drogou rekreační, ale také klíčem, který umí potencovanému člověku otevřít petlice mysli uzamčené výchovou ve lži, životem v odcizení, sociálním tlakem komformismu a vrátit mu původní mysl, která je čistá, nepošpinitelná, která je v každém z nás. Pochopil jsem, že vesničané jsou chráněni Pánem Šivou skrze jeho vlasy tak, jako byla chráněna Země, Matka Gaia, když na ní dopadal strašný proud řeky Gangy a chtěl ji rozdrtit. A tehdy Strašný Pán Hadů - stejně jako nad vesničany - nastavil svoje vlasy a v nich zachytil ten mocný proud a Gaia, Země, Šakti přežila.


3.2.2004

Untitled

Page 82 of 106

A pak jsem zase vzal kameru a šel točit tu zprávu pro lidi odjinud, pro lidi ze země, ve které je slyšet víc syčení aerosolů než sykot hadů, tvorů Ženy. A celý den i noc jsme kořili čaras, všichni kromě dětí protože vesničané jsou etičtí lidé a vědí, že dětem drogy do rukou nepatří a nedávají jim je. A za celou pouť, i když tam byli lidé úplně na sračky, zkouření, že padali na zem, se nikdo s nikým nepopral, dokonce ani já nedostal od nikoho přes hubu, a nedokážu si představit, jak by pouť dopadla kdekoliv jinde v kraji, kde není rekreační drogou THC, ale alkohol. Nedokážu si představit, jak by prostí chudí lidé rozchodili, že jim tam pobíhá někdo odjinud, kouká jim po holkách a točí si je na kameru v ceně jednoho jejich domu, kdyby byli opilí. A pak mne starosta pozval na večeři a seděli jsme u něj v komoře a on vytáhl flašku domácí samohonky a nabídl. A já nechtěl a on si dal a pil a povídal, jak se tu začíná chlast rozmáhat, ale jak je to špatně, protože s ním skoro nikdo neumí zacházet. A on sám, který to umí a nepere se, ví, kdy skončit a nezvrací, musí chlastat potají a skrytě, protože nechce, aby ho lidi viděli a mysleli si, že se to může, že je to v pořádku. A mluvili jsme o tom, jak - jako v Šanti - když se to rozjede, tak je konec, konec s bezpečím, konec s klidem, a starosta neuměl číst a psát, nikdy nechodil do školy, nikdy nic nestudoval, neznal filosofy píšící o liberalismu a svobodě. Ale přesto, protože to byl moudrý vesnický muž probuzený skrze Vlasy Pána Šivy, ani ho nenapadlo byť ve


3.2.2004

Untitled

Page 83 of 106

vlastní vesnici alkohol zakázat, trestat ty, kteří se opijí, honit lidi, kteří do vesnice přinesou flašku. Prostě ho to ANI NENAPADLO - i když, na rozdíl od represionistů v bílém světě, on měl prostředky, kterak svůj zákaz vynutit. Měl prostředky ohlídat, aby se v jeho vesnici alkohol vůbec neobjevil - s výjimkou jeho domu, který samozřejmě kromě něho samého nesmí kontrolovat nikdo. Ale nenapadlo ho to, věděl, že o něčem takovém, jako co do sebe láduje za drogy, smí rozhodnout jen člověk sám, a že žádná autorita (byť starosta na rozdíl od západních represionistů autoritou JE) to nemůže za jedince rozhodnout. A mě bylo trapné sednout na bobek s levou rukou za uchem jako tajtrlík a pravou se doktnout starostových nohou. Bylo mi trapné ten místní pozdrav člověku, jehož autoritu a moudrost respektuji, použít. Ale věděl jsem, že ten muž na něj má bez jakékoliv diskuse nárok. A pak přišla jeho manželka a cosi mu říkala a starosta se na mě obrátil a povídá: "Máme návštěvu!" A vešel muž. Vypadal utrápeně - jako ustaraný mrož. Byl obtloustlý, městsky oblečený v rozhalence, tesilkách a uváleném saku, a začal naříkat. Jak je ten život těžký, jaká je bída, jak je zle atd., atp. A starosta mi vysvětlil, že je to zmocněnec vlády pro otázky vojenské a že je tu proto, aby naučil vesničany střílet z pušky. Himáchal Pradesh leží na hranici s Tibetem a Pakistánem, takže jsou zleva komunisté a zprava muslimové, což si člověk nevybere. Tak jsem tesiláčovu misi chápal jako plně legitimní, ale nebylo mi úplně jasné, zda


3.2.2004

Untitled

Page 84 of 106

hodlá vyjmout z kapsy flintu a začít zkouřeného a nalitého starostu učit střílet komunisty nebo muslimy. Starosta mu nalil samohonky, ubalil jointa, a když krátkou půlhodinu nadávali na vládu a poměry (tesiláč byl vysoce kompetentní, jakožto vládní úředník musel o korupci a zvůli vládních úřadů vědět své), začalo se dít cosi, co bych nazval pravou tváří represe. Starosta vyzval svou (výrazně mladší) manželku, aby přinesla klíče a kamsi odkráčel. Po chvíli se vrátil s igelitkou a vybalil z ní kilo hašiše. Válečky uválené dlaněmi vesničanů, černé jak uhel, mastně lesklé, vypadaly v záři svíček jako poselství bohů, temné a tajuplné, skrytá zpráva Pána Hadů. A vládní úředník v tesilu znalecky ohmatával válečky a chválil je a pomlaskával, a starosta nechal přinést váhy a v záři svíček tu krásu převážil. Bylo toho kilo. Načež vládní úředník vytáhl z kapsy svazek bankovek a odpočítal čtyři tisíce rupií a zaplatil. Čtyři rupie za gram. Pak - mě, ne starostovi - vysvětlil, že vláda špatně platí a on má děti, manželku, tchyni, rodiče a spoustu dalších příbuzných, a tak si ke svému vládnímu úřadování musí přivydělávat. Neboť on, jakožto vládní úředník, má skoro jistotu, že jej cestou z hor nebude náhodná hlídka prohlížet, i kdyby zastavili autobus a hledali drogy. Druhý den jsem byl zase v Šanti. Jen na pár dní. Potřeboval jsem do turistického centra Manali a pak dolů, do svatého města Varanasí.


3.2.2004

Untitled

Page 85 of 106

MEDITACE NAD MRTVOLOU Z drogového pekla Manali jsem utekl hned, jak jsem nakoupil. Nakupuje se tam dobře - ostatně celé město je postavené z hotelů, tržišť, krámků, ubytoven, hospod a stánků. Z původní vesnice o několika stovkách obyvatel, která sice byla odnepaměti důležitá (leží na staré obchodní cestě přes Rothang Pass do Ladakhu), ale malá a původní, zbudoval drogový a turistický byznys arteficiální nestvůru, ve které místní lidé pracují jako dealeři, číšníci, turističtí agenti a dohazovači. Už na nádraží je z počtu drbanů, rikšů, žebráků, zlodějů a prodavačů drog zjevné, že k přežití zde jsou potřeba všechny dovednosti osvojené mezi náměstím Republiky a kostelem svatého Jakuba. Přijel jsem, a protože jsem v Manali už několikrát byl, mazal jsem do nejbližšího hotelu. Stál sto padesát rupií -


3.2.2004

Untitled

Page 86 of 106

byl na místní poměry velice levný - a platilo se předem. Vyplázl jsem tedy peníze, umyl si nohy a usnul. Druhý den ráno jsem nakoupil vše, co bylo potřeba - hlavně dárky pro lidi v Praze. Měl jsem v Delhi v úschovně obrovskou plechovou bednu, ve které jsem je chtěl cestou do Varanasi uschovat. Byly to sice přesně stejné věci, jaké se dají sehnat i v Delhi - ale o polovinu levnější. A zkušenost dřívějších cest mě naučila, že nejlépe dárky nakoupit dlouho před odjezdem, protože pár dní před odletem už na ně člověk většinou nemá peníze... Nakoupil jsem, potkal dokonce dvě Češky (nedala ani jedna) a další den spěchal šest kilometrů od Manali do horské vesnice Vašist. Bůh Vašist tam kdysi vystoupil z horkého pramene. Jak mě vezla rikša, hned na začátku vesnice jsem pochopil, že dneska už by to neudělal. První dům vesnice je přízemní novostavba s německou ekologickou kosmetikou. Lahvičky i kelímky jsou opravdu gemutlich, recyklovatelné a schon. Přes ulici jsou v místě, kde prýští horký pramen, lázně . Jsou v naprosto stejném stylu jako protější obchod, ovšem - díky provozovateli anglickému - vypadají spíše really nice. O kus dál začíná historické jádro vesnice - staré, nádherné dřevěné domy s vyřezávanými verandami a trámy. Jsou jako všechny domy v Himáchal Pradech - jednopatrové. Na rozdíl od ostatních vesnic však vypadají jako důstojnické latríny. Kolem prakticky každého domu totiž stojí kruh několika betonopanelových guesthousů s terasami a plochými střechami. Jsou postavené hodně natěsno, třeba


3.2.2004

Untitled

Page 87 of 106

pět nebo šest metrů od historického stavení. Drogoví turisté, kteří tvoří asi devedesát pět procent zdejší klientely, sedí na terasách a hledí domorodcům do jejich soukromí pár metrů pod sebou. Ti pod dozorem zkouřených a heroinem sešlehaných týpků vedou původní život. Hledal jsem člověka, kterému jsem měl předat vzkaz, a seděl v hospodě. Byla postavená z panelů, uvnitř byly umakartové stoly a na nich sklenice od kompotu. V nich natrhané horské kosatce - napočítal jsem v tom jediném pajzlu sto padesát kytek, utržených, aby se tam feťákům líbilo... Hospodský seděl u pultu a z kýblu s vodou tahal lahve coca-coly. Na zdi byl velký nápis: "Kouření čarasu je zde zakázáno!" V místnosti sedělo asi deset omšelých bělochů a všichni kouřili čaras. Vedle mne usedl mladičký Australan s embryonální hlavou. Otevřel si colu a popatřil na hory za oknem: "To je krása, žít zde jak před sto lety!" Zaplatil jsem a prchal. V Manali jsem si sbalil bágl, sedl do autobusu, v Delhi přesedl do vlaku, a za tři dny byl ve svatém městě Varanasi, svatém městě Benáres, kde Šiva zapálil věčný oheň a kde meditoval Buddha Šakjamúní. Na nádraží jsem potkal sice lehce zkouřeného, ale poměrně slušně vypadajícího bílého mladíka. Na tričku měl napsáno: NO RIKŠA, NO CHANGE, NO HOTEL, NO ČARAS, NO PROBLEM. Z toho jsem usoudil, že se ve Varanasi s turisty nepářou. Ale bylo mi to jedno. Po Manali jsem byl ochoten rozchodit cokoliv. Po pár dnech jsem zjistil, že Varanasí sice je plné turistů a travellers, plné feťáků i tupců. Ale že tomu


3.2.2004

Untitled

Page 88 of 106

městu je to úplně jedno. Je věčné, nesmrtelné, v něm žije to nejlepší z Indie, v něm žije sanskrit - prajazyk, v něm žije Ganga, v něm žije dharma. Ubytoval jsem se v hotelu deset minut od řeky a pár set metrů od Dasaawamedh Ghatu - hlavního nábřeží, Po pár dnech jsem se zorientoval, kde jsou nejdůležitější body města. Kde je government bangh shop - vládní obchod s marihuanou. Ve Varanasí je vládní obchod, ve kterém se marihuana - droga s účinnou látkou THC - legálně prodává. Má zelenou barvu a prodává se ve formě vlhkých kuliček (za dvě rupie), suchého prášku (pytlík za pět rupií) či sladkých koláčků (až za dvacet rupií). Pokud vás před vládním obchodem s marihuanou chytnou s gramem čarasu, hnědou drogou s účinnou látkou THC, zavřou vás na deset let... Druhým důležitým bodem pro mě byl stánek s jogurtem kousek od hlavního ghátu, kde prodávali jogurt (lassie) s oním zeleným práškem z vládního obchodu. Miska marihuanového jogurtu o obsahu 0.4 litru a s kusem sýra navrch stála dvacet rupií. Také tam prodávali - rovněž za dvacku - sladké koláčky s opiem. Třetím důležitým bodem byl Manikarnika Ghat, spalovací ghát. Tam spalují mrtvá těla Indů. Čandálové nedotknutelní spalovači mrtvol - nesou tělo na nosítkách úzkými uličkami bazaru a vesele skandují: RÁM RÁM. Prodavači v krámcích a zbožní chodci spínají ruce a odpovídají: RÁM RÁM. Jméno boha Ramy se nemusí překládat. Máme TO - BYTÍ - tak, jak si ho sami zarámujeme, naše meze


3.2.2004

Untitled

Page 89 of 106

jsou tam, kde si je stanovíme sami. Když čandálové tělo donesou k Manikarnika ghatu, uloží je na hranici ze dřeva. Hranice je necelý metr vysoká a dlouhá a široká tak, jak velké je tělo. Dřevo na ni stojí bez ohledu na rozměry těla tři tisíce rupií. Vyplatí se to - kdo je spálen u Gangy, už se znovu do koloběhu utrpení nenarodí. Pod hranicí pak jeden ze zvláštní sekty mnichů zapálí oheň. Třikrát hranici obtančí a zažehne pochodní plamen pod tím, co zbylo z pozemské existence člověka. Pochodni zapálil v chrámu, kde hoří oheň, co zapálil Tříoký Pán Hadů. Za tři až tři a půl hodiny zbude z muže hrudní, ze ženy pánevní kost. A popel. Mnich vhodí zbytek do vody svaté řeky a jde nad ghat zatančit tanec smrti. Pozůstalí vezmou hliněnou nádobu, která byla schovaná pod hranicí a do které v průběhu kremace napadal popel z těla jejich blízkého a jdou domů. Na to celé koukají z oken dvou hospiců nad ghátem umírající. Přijíždějí sem, když cítí blízkost konce, a čekají na smrt. Málokdo tam bydlí déle než tři dny. Na ghát někdy přicházejí agorové - členové tantrické sekty, kteří vytahují z ohně kusy opáleného masa a jedí jej. Příbuzní, kteří někdy přicházejí kremaci sledovat, se jim klaní. Čtvrtým důležitým místem pro mne byl malý Šivův chrám na ghátu asi kilometr "nad" spalovacím ghátem - proti proudu Gangy. Vstável jsem obvykle ve dvě odpoledne. Najedl jsem se v hospodě a prošel kolem řeky, pohovořil s přítelem Šivánandem, který je sadhů a sedí na jednom ghátu už třicet


3.2.2004

Untitled

Page 90 of 106

let. V sedm jsem zasedl k bangh jogurtu. Do půl osmé jej vypil a kolem osmé jsem už seděl na Manikarnika ghatu. Tak blízko některé hranici, jak mi žár ohně dovolil. A viděl jsem, že tělo není pravá podstata, ty nohy či hlava, které z ohně občas vypadly, nejsou pravá podstata, a že v podstatě je prázdno. A často mi některý z mnichů nebo pozůstalých požehnal, nakreslil na čelo třetí oko, popelem ze spáleného těla člověka, spáleném v ohni, který zapálil před třemi a půl tisícem let Pan Šiva. Pak jsem šel k templu a usedl a byla řeka, bylo nebe, byla země. A někdy přicházeli Indové a chtěli mluvit, a já jim vykládal o náboženství, které je jejich, ale oni mě přesto kolikrát poslouchali. A když nepřišli, přicházely bílé dívky a poslouchaly řeči toho divného mnicha odněkud z východní Evropy a nevím, jestli chápaly, co jim říkám. A někdy jsem ve svitu měsíce psal. A bylo mi to jasné, bangh koloval v mém mozku a když nestačil, přikusoval jsem koláčky s opiem. JIN-JAN, muž a žena, světlo a tma, Slunce a Měsíc. Symboly závisí na konkrétní době, ale jejich obsah je starý jako lidstvo samo. Pracují s nimi všechna náboženství. Křesťanství s nimi pracovalo také, má je také ve své symbolice - ale s dovětkem. Kristus na kříži a Panna Maria. Popravený muž, žena nežena. Jakoby principy - princip světla a princip tmy byly vybaveny negujícím dovětkem. Muž, Slunce, Světlo. ALE - mrtvý muž, vyhaslé slunce, zhasnuté světlo. Žena, Tma, Měsíc. ALE - žena panna, tma nehluboká, Měsíc za mraky.


3.2.2004

Untitled

Page 91 of 106

Sama symbolika kříže má ono negující adjektivum vertikála, hlavní trám kříže, trčící k nebi. ALE přeškrtnutý břevnem, zakázaný, polapený, přeseknutý, přeťatý. Maximální symbolizace slov "ty k nebi čnící budeš přeseknut, zatípnut, popraven, abys nečněl". Křesťanská symbolika ukazuje jednoznačně malost jedince, který bude vždy a bezpodmínečně něčím přeškrtnut. Nevýznamnost člověka, maximální důraz na ono přeškrtnutí. Panna Maria - symbolický protipól Krista - je zase symbolem nenaplnění jako jediné možnosti (po křesťansku) naplněného bytí. Stará venkovská architektura naší země (tedy křesťanského teritoria) to spolehlivě ukazuje. Mám samozřejmě na mysli jakési "akcentační stavby". V krajině, ve které žijí lidé, se bez ohledu na konkrétní lokalitu objevují v roli "akcentačních staveb" náboženské symboly, ať už se jedná o libovolné náboženství v lokalitě rozšířené. V naší zemi jsou rozcestí, křižovatky a vůbec důležitá místa osazena kříži. Vykřičníky - ALE s oním negujícím příčným břevnem. Na místech jaksi "výrazně útulných" potkáváme zase kapličky. S panenkou Marií. Kapličky nejen jsou situovány na útulných, přívětivých místech, ale dokonce vypadají jako domečky. ALE jsou to (konzistentně s poselstvím symbolu panny Marie) domečky, do kterých se není možné schovat před deštěm. Domečky, které vystačí právě pro sošku, symbol. Ráz této symbolické výstavby i její poselství je tedy opět jednoznačný - zdůrazňující malost, nevýznamnost jedince, akcentující útočiště jenom pro symbol, ne pro


3.2.2004

Untitled

Page 92 of 106

člověka. Kastrující poselství impotence. Šakti je Bohyně, princip ženy, ONA. Šaktikunda je stupňovitá (tři patra) jáma, ve které mají sadhúové oheň. Častěji stejně tvarovaná jáma, která leží u chrámu a je v ní voda. nacházíme jí na místech "útulných", i když to v Indii znamená (vzhledem ke klimatu i geografickým podmínkám) něco jiného než u nás. Lze však říci, že kdyby Indii okupovali křesťané, stavěli by kapličky tam, kde jsou dnes kundy. Tvar jámy asociuje, symbolizuje i JE nekonečná propast, něco, do čeho se dá padnout, uhořet, utopit se, či skončit v chladivé temné vodě. Což je - bez jakékoliv odbočky KUNDA. Ačkoliv je to dnes nadávka, je to zároveň nejvýstižnější symbol principu, síly ŠAKTI. Ženský genitál. Neboť to ŠAKTI je. Slovo KUND sanskritem znamená hořet, KUNDA právě onu spirálu či stupňovitou propast. Něco, do čeho se dá vpadnout a nekonečně dlouho, nekonečně daleko padat, dojít tam pokoje a konce, útočiště. Nejdříve - proč se posvátná jáma ("oltář") nazývá slovem, které je v dnešní (ze sanskritu také, jako většina evropských jazyků, vzniklé) češtině nadávkou, ač označuje totéž (má stejnou anotaci)? Vývoj (změna konotace) slova je snadno vysvětlitelný. Onen princip (ženským genitálem asociovaný i nejlépe symbolizovaný) principem ženského genitálu prostě JE. A ženský genitál, KUNDA, je pro naši (z křesťanského paradigmatu vyrůstající a naprosto impotentní) kulturu a společnost samozřejmě ohrožující. Impotentní mysl v konfrontaci s tímto principem nahlíží do zrcadla a vidí


3.2.2004

Untitled

Page 93 of 106

svou vlastní malost, svrasklost a nedostatečnost. Zesměšnění, poplivání a pomluvení je tradiční zbraní impotenta (ať už impotentního jedince, nebo paradigmatu). Tím, že něco poplive, učiní to ošklivým a všeobecně odmítaným, takže se toho nemusí tolik bát. Dnešní konotace slova KUNDA je vizitkou našeho národa a nic nemění na univerzální svatosti principu Šakti. Onen princip je - podobně jako v české pivní krajině kapličkou, do které se nikdo nevejde a nemůže se v ní schovat před padající vodou - v Indii symbolizován Šaktikundou. Studnou, místem, kde JE možné se napít či umýt. Šaktikunda je obvykle na stinném místě, kde si poutník (což je v Indii k nezaplacení) může na chvíli oddychnout od všeprostupujícího vedra. Kde může - alespoň na chvíli, alespoň trochu - najít útočiště, bezpečné místo. Princip Šakti není Šaktikundou vyjádřen ani symbolizován, Šaktikunda tím principem útočiště a pohlcení JE. Hara, Šiva, Šankara - to jsou všechno jména Šivy Tříokéko. Šivy Ničitele, který zabíjí svým trojzubcem Máju, klamy bludné mysli, zlo - nazvěte si to jak chcete. Šivy, který ve svých vlasech zachytil Gangu, když padal na Zem, a tím Zemi zachránil. Šiva je princip muže, princip přijetí odpovědnosti, princip síly. Jednou z nejčastějších forem zobrazení Šivy Tříokého, Pána Hadů, je Lingam. Šivův falus. Hindů dharma však - na rozdíl od křesťanského paradigmatu - nevidí na potenci a síle nic špatného, proto ji symbolizuje tím nejintenzivnějším způsobem. Šivalingam -


3.2.2004

Untitled

Page 94 of 106

erigovaný falus - je vykřičník, absolutní a absolutně srozumitelný princip muže. Princip odpovědnosti, oplodnění, průniku. V Indii nacházíme šivlingam na stejných místech, na kterých by tam křesťané stavěli kříže. Na místech významných, zaznamenáníhodných, "kruciálních". Na rozdíl od křesťanského kříže však šivalingam není "přeškrtnutý" příčným břevnem, není v něm ono apriorní očekávání zásahu vnější (a silnější) autority. JE to princip sebevědomí. Evropské kapličky - a křesťanské náboženství - nejsou ničím jiným než předstíráním útočiště. Tedy - symbolicky velmi pěkně vyjádřené - odcizení a pokrytectví. Útočištěm totiž nejsou, jenom tak vypadají, tváří se. Kříž zase nese ono optimistické poselství vlastní malosti, nutnosti obracet se k vnější autoritě, zohledňovat ji a chápat ji jako limitní. "Nakonec budeš stejně semlet!" Šaktikunda JE útočiště, voda z ní se dá pít, do stínu stromů kolem kundy lze usednout, omýt obličej a odpočinout před další cestou. Šaktikunda je symbolem sama sebe a její poseltví tomu odpovídá. Zní: BUĎ! Šivalingam nese poselství naprosto stejné. Falus v krajině je tímtéž sdělením, jaké říká základní hinduistická mantra: TAT SAT! Ty jsi TO! Při pohledu na šivalingam je prožitek SÓ HAM! - Já jsem ON - zcela organický a samozřejmý. Stejně jako je samozřejmý prožitek jiné bazální myšlenky dharmy, AHAM BRAHMA! - TVOŘITEL JSEM! Šivalingam a Šaktikunda tvoří dvojici, jejíž jednotou vzniká ONO. To ONO, které různé systémy jmenují různě například mahápradžňápáramitá nebo parabrahma. Nebo také


3.2.2004

Untitled

Page 95 of 106

bodhi. A TO - TO JSI TY! HARE ÓM TAT SAT! Když se člověk v dnešní Evropě pokouší sehnat kovová ucha na pelesť postele, ke kterým lze pohodlně připoutat partnerku, neuspěje. Obchody jsou zaplaveny prefabrikovanými výrobky, jejichž účel byl předem do detailu definovaný a jasný. Nemohou ani při sebevětší snaze sloužit k ničemu jinému než k účelu, který si předem představoval nějaký mě naprosto cizí člověk, který mě vůbec neznal a tím pádem nedokázal odhadnout, k čemu mohu věc potřebovat. Vytvořil si v hlavě konstrukt - k čemu tak může průměrný, a tedy jen v jeho hlavě ve formě představy existující - člověk věc (například úchyty, ucha) potřebovat. Vyšlo mu, že je onen neexistující a abstraktní šedivec - konzument - může potřebovat jako držáky k šuplatům či skříňkám kuchyňské linky, jako ucha k šuplatům komody, či jako ucha k šuplatům skříně. Tím skončil - jeho omezená mysl konstruktéra samozřejmě nemohla vzít v úvahu nejen mou zálibu občas fixovat sexuální partnerku řetězem, ale ani potřeby a záliby zdrcující většiny obyvatel této země. Konstruktér je totiž - stejně jako mě - neznal, nedovedl si je jako konkrétní jednotlivce, cítící bytosti, představit, a díky intelektuálnímu potenciálu technokrata kreativisty si ani nedokázal představit jakoukoliv jinou potřebu než tu nejobyčejnější, nejprůměrnější a nejméně lákavou. Onen konstruktér ovšem dobře věděl, že z konstrukce jednoho ucha k šuplíku příliš nezbohatne, neboť jen část tupců (konzumentů) najde v jím vytvořeném uchu zalíbení a


3.2.2004

Untitled

Page 96 of 106

ozdobí jím svůj útulný byteček v panelovém domě na Jižním Městě. Proto kontruktér - ve své hyperaktivitě hlupáka vytvořil modely, prototypy uch, ve větším množství. Dvacet designových modelů ucha ke kuchyňské lince. Dvacet designových modelů ucha ke skříni v panelové ložnici. Dvacet designových modelů ucha ke komodě v panelovém obýváku. Konzument tedy při příchodu do železářství získá klamný dojem, že si vlastně může vybrat, že rozhoduje a volí sám. Protože si může to samé vybrat v dvaceti jen kosmeticky odlišných variantách. Všechny prodávané varianty jsou však svou podstatou stejné - je v nich předem, jejich konstruktérem, zaprogramovaný účel. Jediná možnost užití. Svoboda užití (a rozhodování) kupce tohoto prefabrikátu je nulová. Pouta k nim přichytit nejdou. Na tom samotném by ještě nebylo nic špatného. Nechť si luza konzumuje ucha ke kuchyňské lince dle libosti. Může k tomu propadat představě o vlastním svobodném rozhodování a alespoň nebude zlobit. Je dokonce pravděpodobné, že se ještě určitou dobu dokonce ani nadprodukci prafabrikovaných uch ke kuchyňským linkám nepodaří totálně zdevastovat tuto planetu a dnešní konzumenti (nastává věk Vodnáře) je postupně přestanou kupovat. Alarmující je však skutečnost, že se nákup a užívání prefabrikovaných a zkáze velmi brzy podléhajících uch (nesmí vydržet dlouho, aby se kola výroby pro konzum a konzumu pro výrobu mohla neustále zrychlovat) stává normou a vlastně jedinou možností. Při procházce po větším počtu železářství zjistíte, že prefabrikované nesmysly, které sice vypadají přesně jako z


3.2.2004

Untitled

Page 97 of 106

reklam v časopisu Elle, ale nedají se použít k žádnému účelu, který je mimo záběr onoho časopisu, jsou jediným nabízeným zbožím. Sortiment prostě nedovoluje, aby člověk zbožím tam zakoupeným vykonával cokoliv jiného, než si představoval jeho konstruktér (inspirovaný reklamami v časopise). Vykonávat činnost, která - ač je záležitostí ryze soukromou a intimní jako například fixace svolné partnerky řetězem - je čím dál těžší. Protože předměty, které je možné (na rozdíl od prefabrikátů) použít kreativně, dle vlastní vůle a uvážení, se pomalu stávají nedostupnými. Hledat nějakého hybatele v pozadí je pubertálněparanoidní blbost. Díky horší a horší dostupnosti čehokoliv ne-prefabrikovaného a použitelného dle vlastní volby se však život většiny stává doslova popřením lidského bytí. Místo denní tvorby něčeho smysluplného a díky novosti situace nepředvídatelného - se život většiny stává spíše naplňováním role, načrtnuté reklamní agenturou. Ona manie prefabrikovanosti totiž postoupila do míry, jakou bych nebyl schopen předpokládat ani v hluboké intoxikaci LSD. Povrchní dojem, který lze získat získat v běžném železářství, je samozřejmě varující: Desítky nejrůznějších (a v podstatě stejných) uch ukazují, kam tato civilizace spěje. Pro lepší pochopení problému však doporučuji navštívit pavilon se stavebními potřebami v Holešovické tržnici. Je tam prefabrikované úplně všechno. Vzpomenu zařízení zvané garnýž - držák závěsu před oknem.


3.2.2004

Untitled

Page 98 of 106

Utkvělo mi v paměti ze všeho nejvíc náhodně, jde o příklad vybraný zcela namátkou. Důležité je, že nejde o zařízení, které jistou míru standardizace a normalizace potřebuje jako například vodovodní baterie. Garnýž je záležitost nekomunikující s ničím zvenčí. Standardizaci je u ní zcela zbytná. Prefabrikovanost i u takto ne-nutně normalizovaného zařízení však dosáhla skutečně zábavné úrovně. Obvykle garnýž vypadá tak, že klacek je svými konci uchycen ke zdi a na něm jsou navlečené kroužky. Na těch pak visí závěs. V Holešovicích si konzument mohl vybrat z následujících možností. Buď klacky ve dřevě lakovaném přírodně, nebo na tmavo, nebo na dalších asi osm odstínů. Celkem deset naprosto stejných, jen kosmetickou úpravou odlišných klacků. Přichytit na zeď je mohl buď objímkou (silný kroužek se třemi dírami na šrouby, k dispozici asi v deseti provedeních), nebo speciálním držákem, který byl samozřejmě k dispozici také v deseti provedeních. V případě volby speciálního držáku bylo samozřejmě možné přikoupit krytky na konce dlouhých nosných tyčí, opět v mnoha variantách. Veškeré díly vzájemně kompatibilní. Vše samozřejmě baleno v igelitu a zaletováno, opatřeno čárkovým kódem. Všechny možné kombinace sestav se podle mých amatérských výpočtů přiblížily otřesnému číslu několika set tisíc. Pro všechny byl společný jeden univerzální rys: Absolutní ne-komunikace s prostředím. Jinak řečeno: Esteticky se tyto garnýže, respektive některá ze sestav, mohly hodit výhradně do domečku postaveného z


3.2.2004

Untitled

Page 99 of 106

Lega, respektive do některé trochu zvětšené (aby se do něj vešli konzumující obyvatelé) varianty. Ve všech dalších představitelných interiérech, vzniklých spontánně a nesériově, by garnýž působila jako pěst na oko, či spíše rekvizita z filmu. Stejný mechanismus, díky kterému je možné používat automatického bubeníka při tvorbě techna, ale v jazzové kapele je naprosto nepřijatelný. Ona bohatost možností a povrchní líbivost garnýží v holešovické megaprodejně však způsobovala tragickou věc: Kromě mě, který má (mimo jiné) díky dlouholeté konzumaci konopných drog na tyto jevy zvýšenou citlivost, to v prodejně nikdo neviděl. Lidé chodili, nakupovali stavebnice a nebyli schopni nahlédnout, že si tím svůj byt zaneřádí k neobyvatelnosti. Místo aby vytvořili garnýž takovou, která právě v jejich interiéru "má být", "je tomu interiéru vlastní", "komunikuje s ním", "je v jeho řádu", "patří tam" domovem, nakupovali cosi zcela cizorodého, vytvořeného podle představ kohosi, kdo jejich byt nikdy neviděl, či dokonce podle představ počítače, který žádné představy nemá. Neuvědomovali si, neviděli pod povrchem líbivosti a řízené různorodosti (která se ostatně nevyskytuje v realitě, ale výhradně v reklamách), že implantace stavebnicové garnýže do jejich obydlí je jen další krok k tomu, že se z jejich domovů stane zcela zaměnitelná noclehárna. Sice líbivá, jako z Elle, ale beze špetky nečeho, co lze nazvat atmosférou domova, útočiště, bezpečného místa. Tato řízená, regulovaná různorodost se zdánlivě týká jen


3.2.2004

Untitled

Page 100 of 106

tupé masy konzumentů, kteří do kolotoče vstupují dobrovolně a nechávají se vést k vlastní nicotnosti, zaměnitelnosti a nulovosti vlastně rádi. A že těm ostatním, kteří si nechtějí kupovat ani garnýže jako z Elle, ani ucha k šuplatům z umělé hmoty, jenom přibyde trochu shánění ocelových úchytů na pouta či bambusové tyče na garnýž. Není to pravda: Progresivní hamburgerizace, ona řízená různorodost, je už nyní bezprostřední hrozbou existence lidského druhu. Totéž, co lze viděl v holešovické hale, existuje i na vyšší úrovni stavebnictví. Prefabrikátem je samozřejmě už cihla. Ovšem dnešní prefabrikace pokročila do té míry, že si lze z jednotlivých kompatibilních dílů složit domeček podle modulového projektu. To jsou vzájemně kompatibilní kusy domů, které se - v nápodobě jedinečnosti - dají složit do obrovského počtu konečných formálně a zdánlivě odlišných, ale absolutně zaměnitelných domečků. Z těch se pak stavějí zdánlivě rozmanitá a zdánlivě jedinečná příměstská městečka. Všechny díly mají základní vlastnost prefabrikátu - to jest vnitřní zabudovaný poločas rozpadu. Je v této souvislosti vedlejší, zda je to výsledkem záměru (mnohé koncerny mají výzkumné týmy, které zkoumají, jak zajistit, aby se výrobek za konstantní a poměrně krátkou dobu rozpadl a konzument tak začal uvažovat o koupi dalšího, samozřejmě technicky vyspělejšího a dražšího). Nebo opět "geneticky zakódované" vlastnosti výrobců prefabrikátů - totiž odfláknout a ošidit svůj produkt, co to dá. Bez ohledu na příčiny je však tato "výstavba" cestou


3.2.2004

Untitled

Page 101 of 106

k ne-lidskému stavu bytí našeho živočišného druhu. Stavby, které se za (předem limitovanou) dobu rozpadají, totiž spolehlivě mažou historickou pamět, zrání, kultivaci společnosti. V Orwellově 1984 existovala instituce, která ničila dokumenty, vytvářela nové a tak měnila minulost podle aktuální potřeby. Svět, do kterého kráčíme prafabrikací, na to nepotřebuje ani instituci. Má vlastnost "mazání minulosti" - a tedy svědomí - zakódovánu v sobě samém. Evropská filosofie a především to, z čeho vychází, evropský způsob života, předsudků a bludů, má v sobě zakotvanu až absurdní externalitu. Za všechno může něco (někdo) zvenčí, někdo, koho můžu označit, případně popravit. Tento dětinský blud se v nižších společenských vrstvách masově udržuje dodnes - odtud pak plyne obliba politických stran typu komunistických, nejrůznějších adjektivně demokratických (např. sociálně) stran a fašizujících seskupení typu Sládkových republikánů. V celkové kontextu evropské populace však naštěstí už patří minulosti. Druhý - a dodnes neobyčejně frekventovaný - omyl Evropy odražený v mých historkách je závažnější. Jde o záměnu podstaty a formy. Forma, jméno, symbol (sanskritem NAMA) a tělo, RUPA, jsou zaměňovány za podstatu. Forma je prázdnota, prázdnota je forma, říká Mahápradžňápáramitá hrdája sútra. Všechny dharmy, jsou-li prázdné, nerodí se, nezaniknou, ne zkažené a ne čisté, nepřibudou, neubudou. Jinými slovy - jakákoliv forma,


3.2.2004

Untitled

Page 102 of 106

NAMARUPA, je v podstatě prázdná. Nemá jakoukoliv definovatelnou "podstatu" nezávislou na kontextu, subjektu, užití, a asi sto deseti tisíci dalších faktorech. Není dobrá ani špatná, bílá ani černá. Věci, jevy, dharmy, jsou prázdné, v podstatě bez čehokoliv zaznamenatelného kromě toho, že v jejich podstatě není ničeho zaznamenatelného. Ani na jejich jménu, ani tělu. Neboť nejen jména, ale dokonce ani těla dharem - věcí, jevů - v tento okamžik BUM! nerodí se, nezanikají, ne zkažené a ne čisté, nepřibývají, neubývají. Jsou jak jsou. BUM! Evropští filosofové na to obvykle nemohli přijít. Když už na to přišli, obvykle jim to nebylo nic platné. Ani existencialistům, kteří rozumně dospěli k závěru, že to zde nemá nějaký (zevní či skrytý) smysl, to nebylo nic platné. Nejen že jim kvůli tomu nechutnala večeře, ale dokonce nesemleli za celý život ani jediný pytel kukuřičné mouky. Je těžko představitelný výmluvnější symbol konzumační apokalypsy v jejích nejsprostších rysech než mladopodnikatel, ležérně telefonující opřen o příď svého sportovního vozu. Telefon je samozřejmě mobilní a podnikatelovy ponožky bílé. Přitom ani mobilní telefon, ani sportovní automobil nejsou ve své podstatě trapné, vulgární a zbytečné. Trapné, vulgární a zbytečné je na celé scénce to, že mladopodnikatel je pologramotný vekslák, který mobilním telefonem telefonuje do dva bloky vzdáleného bordelu. Sportovní automobil je vypůjčený, navíc na našich silnicích zcela nepoužitelný k jízdě rychlostí vyšší než třicet


3.2.2004

Untitled

Page 103 of 106

kilometrů za hodinu. A bílé ponožky jsou z PVC, koupené na tržišti u Vietnamce, neboť tam jsou nejlevnější. Naše civilizace vytvořila stroje, pojmy, termíny... Nyní se tváříme, že kvůli existenci těchto jmen a těl (NAMARUPA) je ta civilizace odsouzena k zániku. Je to nesmysl. Stroje jsou prázdné, mobilní telefony jsou prázdné. sportovní automobily jsou prázdné. To, co z nich dělá cestu do zhouby, to, čím se zdá být naše civilizace totálně v koncích, je jejich užití. A to samozřejmě záleží jen a jen na nás. Odcizení nepramení ze stroje, ale z toho, že člověk dobrovolně přistoupí na následující modus bytí: Býti přívěskem stroje. Podstatou stroje bylo šetřit práci. Tuto podstatu do něj vložil člověk sám. Nevzal za své, nevložil do stroje, že je to nástroj vydělávání peněz, které je třeba vydělávat ze všech sil bez ohledu na vlastní nepohodlí. Nezačal sám sebe skrze vlastnictví stroje chápat jako jeho součást. Tupost veksláka s mobilním telefonem není dána telefonem samým. Premiér Klaus s mobilním telefonem vypadá jako normální premiér, který někam telefonuje. Mobilem, protože se to jaksi vyplatí, aby premiér nemusel běhat k telefonu. Podstatou Klausova mobilního telefonu je to, že se s ním dá odkudkoliv rychle a pohodlně dovolat, což je pro premiéra zcela legitimní požadavek. U veksláka je to naprosto jedno, jak rychle se někam dovolá a jestli kvůli tomu bude muset zvednout zadek ze


3.2.2004

Untitled

Page 104 of 106

židle. Navíc telefonuje za roh. Ten telefon je pro něj nikoliv nezbytností či součástí jistého pohodlí, ale prostředkem předvádění. Podstatou - kterou tam samozřejmě vložil on sám - je u jeho telefonu to, že je to mobilní telefon, který správný mladopodnikatel musí mít. Záměna NAMY, RUPY a podstaty jsou příčinou našeho konce. A nama, rupa a podstata neexistují jaksi o sobě. O sobě, v podstatě, je prázdno. Zbytek vytváříme my. A nesmyslnou represi konopí vytvořili ti, kteří se odvolávají ne na těla, ale na námy. Ti, kteří si neumějí udělat dobře sami, ti, kteří potřebují někoho manipulovat, vládnout mu, omezit, aby necítili vlastní omezenost. Ti, kteří se štítí práce i země, ti, kteří potřebují okrádat a vykořisťovat. Potřebují vykořisťovat druhé - a dnes, v dnešní době "pokročilého humanismu", už to nejde jinak než vykořisťovat Matku Zemi, Gaiu Šakti, přes nestvůrný koloběh konzumu, na kterém cizopasí jako ouředníci státu nebo koncernu. A tak potřebují svést co největší počet lidí k tomu, aby se do konzumního kolotoče zapojili, upadli do závislosti na něm a odevzdali jim kus své práce. A díky té závislosti mohou ti, kteří tvoří koncerny organizovaného zločinu obchodujícími s bílými jedy, více a více, brutálněji a brutálněni vykořisťovat skrze konzumenty Gaiu. A proto zakazují konopí, protože prožitek po marihuaně může mnoha a mnoha lidem ukázat, jak je ten konzum zbytečný a nepotřebný a zbavit je závislosti na něm.


3.2.2004

Untitled

Page 105 of 106

A konopí škodí i těm, kteří se ujali vykořisťování té části populace, která má sklon říkat NE tomu obvyklému, konformnímu, a do konzumu by neupadla. Pro ně ti ouředníci koncernů ilegálních vytvořili chemické bílé drogy, které vedou jen a jen ke zhoubě a závislosti. A díky té závislosti mohou ti, kteří tvoří koncerny organizovaného zločinu obchodujícími s bílými jedy, více a více, brutálněji a brutálněni vykořisťovat ty závislé - a tráva je jim stejně jako ouředníkům koncernů legálních nepřítelem, neboť skrze ni a s její pomocí se dá neupadnou či vybřednout nejen z kolotoče závislosti konzumní, ale neupadnout či vybřednout z kolotoče závislosti drogové. Proto je tráva nepřítelem mafií legálních i ilegálních, proto se jí snaží zakázat. A proto, že s její pomocí může snad padesát procent populace (pětadvaceti nepomůže nic, pětadvacet si ji nebo jiný prostředek, kterak do závislosti neupadnout, nejdou bez ohledu na zákazy) do závislosti neupadnout, proto je ilegální. A proto, že konopí si může pro sebe vypěstovat prakticky každý a ty ouředníky legální i ilegální k tomu, aby si dělal (byť ne-dospěle, zvenčí) dobře, nepotřebovat, proto bude tráva jejich věčným nepřítelem. A přestože v téhle epoše zvané kalijuga, éra tmy, jde vše k horšímu, přestože se někdy může zvát, že Síly Zla, Mára, vítězí, jsem tam na břehu Věčné řeky poznal, že výsledek války konopí s umělou hmotou je jasný:


3.2.2004

Untitled

Page 106 of 106

ŠIVA ZVÍTĚZÍ, NE ÚŘEDNÍCI! Praha, Varanasi, Chan-Šan - mrazivá hora v Krkonoších, jaro 1996 - jaro 1997


3.2.2004

Z K O U Ř E N Á Z E M Ě

Recommend Documents