ú vo d e m
Tibet, tibetsky zvaný Böjul nebo Bödžong, „Země Bö“, a čínsky Si ‑cang, „Západní pokladnice“, leží v jihozápadní části Čínské lidové republiky na ploše ca 1,22 milionu km2, a zabírá tak zhruba jednu osminu celé Číny. Vlastní Tibet (od roku 1965 Tibetská autonomní oblast ČLR) se tradičně dělí na tzv. Přední Tibet Ü s centrem ve Lhase, Zadní Tibet Cang s centrem v Žikace a Západní Tibet Ngari s centrem v Ruthogu. K tomu dále přistupují území Tibeťany osíd‑ lených čtyř sousedních čínských provincií Kan‑su, Čching‑chaj (his‑ torické Amdo), západní část S’‑čchuanu (historický Kham) a Jün ‑nan. Všechny tyto části představují dohromady přibližně jednu čtvrtinu plochy celé ČLR. Tibetské vysokohorské plató představuje nejrozsáhlejší, nejvyšší a zároveň nejnehostinnější náhorní plošinu světa o zhruba 2,5 mi‑ lionu km2 a s průměrnou nadmořskou výškou 4 500 m, kterou na západě obklopují výběžky Pamíru a Tchien‑šanu; na severu masivy Karakoramu, Altyn‑taghu a Kchun‑lunu; na východě několik vele‑ horských pásem severojižního směru v západním S’‑čchuanu; a na jihu ledová hradba Himálaje, která představuje přirozenou bariéru znemožňující pronikání vlhkého vzduchu z oblasti Indického oce‑ ánu, takže Tibet s výjimkou jihovýchodu má suché, vysokohorské, výrazně vnitrozemské podnebí. Ráz krajiny a její příroda mají rozhodující vliv na utváření cha‑ rakteru a mentality Tibeťanů. Nacházejí se zde hora Kailás – my‑ tická Méru – a jezero Manasaróvar, obě místa posvátná jak pro indické a tibetské buddhisty, tak vyhledávaná hinduisty a mus‑ limy. Na Tibetské náhorní plošině pramení největší asijské řeky Chuang‑che (Žlutá řeka), Čchang‑ťiang (Dlouhá řeka, známá též jako Jang‑c’‑ťiang), obě ústící do Žlutého moře v Tichém oceánu; do Andamanského moře v Indickém oceánu se vlévají řeky Dzačhu (čínsky Lan‑cchang‑ťiang; Mekong) a Ngulčhu (čínsky Nu‑ťiang; Salvin); do Bengálského zálivu odvádí své vody řeka Cangpo (Brahmaputra) a Ganga; a do Arabského moře ústí Indus (Sindhu) s četnými svými přítoky (Satladžem, Čanábem a dalšími). Ve vlastním Tibetu žije podle sčítání lidu k 2. dubnu 2001 přibliž‑ ně 2,62 milionu obyvatel, z čehož Tibeťané tvoří 96,4 %, Chanové 2,8 % (66 tisíc) a 0,8 % (18 tisíc) jsou příslušníci ostatních zde used‑ lých nechanských etnik. K tomu je třeba dále připočíst zhruba 2,4 milionu Tibeťanů žijících ve zmíněných čtyřech sousedních čín‑ ských provinciích a další tisíce tibetských starousedlíků, resp. no‑ vodobých emigrantů v Indii, Nepálu, Bhútánu a dále také v Evropě, 7
USA a jinde. Dalajlamova exilová vláda v Indii udává celkový počet všeho tibetsky mluvícího obyvatelstva zaokrouhlenou, spíše symbo‑ lickou než statisticky podloženou cifrou 6 milionů. Jak je při pohledu na mapu patrné, Tibet se nachází mezi dvěma územními, lidskými, civilizačními a kulturními giganty s dlouhou tradicí vlastního vývoje, zasahujícími svým vlivem do blízkého i vzdálenějšího okolí. Na jihu je to kulturní okruh „Svaté země“ Indie, se kterou spo‑ juje Tibet téměř 4 000 kilometrů dlouhá společná hranice, odkud v minulosti přicházely do Tibetu mohutné podněty duchovní. Ty ovlivnily národní charakter jeho lidu a buddhistická spiritualita opanovala myšlení a konání každého Tibeťana. Od Indů se Tibeťané naučili svému písmu, čímž byly položeny základy jejich písemnictví. Tibetská svatá písma Tripitaka, známá jako Kandžur a Tandžur, uchovává na pět tisíc titulů spisů, překladů původně sanskrtských textů, obsahujících díla o buddhistické filozofii a buddhismu vů‑ bec, dále díla o gramatice, poezii, rétorice, logice, politice a sociální etice, medicíně, astrologii, řemeslech a uměnách a četné biografie buddhistických světců. Většina zmíněných indických písemných pramenů se nám dochovala už jen v těchto tibetských překladech. První buddhistické svatyně se objevovaly v zemi již v 7.–8. století za zbožňovaných králů Songcängampa a Thisongdecäna. Buddhismus také postupně vystřídal dřívější domorodé náboženství bön, i když uchoval v zemi některé jeho tradice a praxe. Na východě a severovýchodě je to kulturní svět Číny, se kterým udržoval Tibet již od 7. století n. l. svazky politické, hospodářské i kulturní. Čína a Mongolsko obohatily Tibeťany o některé vnější rysy jejich kultury a života, mj. například v architektuře, jídle, odí‑ vání, zemědělských pracích, chovatelství dobytka a dalších. Vlivy a podněty vycházející od obou těchto sousedů dokáza‑ li Tibeťané úspěšně vstřebat a přetvořit ke své potřebě a užitku a posléze na jejich základě vytvořit svou vlastní kulturu, duchovní i materiální, která záhy začala sama vyzařovat do okolí. Postupem doby se tak vytvořil svérázný svět tibetské kultury a civilizace, vý‑ razně poznamenaný buddhismem, který zahrnoval vedle vlastní‑ ho etnického Tibetu také sousední země – Ladak na západě, část Nepálu, Sikkim a Bhútán na jihu a Mongolsko a Burjatsko na seve‑ ru. Všude tam je silný vliv Tibetu dodnes patrný. Historie a kultura tibetské země nacházejí v tomto ohledu sotva sobě rovné v kterékoli jiné části současného světa.
8
P o z n á m k a k č e sk é m u přepisu tibetštiny Tibetština se řadí do skupiny tibeto‑barmských jazyků, která patří do velké rodiny jazyků sino‑tibetských, kam vedle majoritního jazy‑ ka Chanů (čínštiny) patří také jazyky mnoha dalších národů a ná‑ rodností čínského jihozápadu (Čchiangové, Ďarongové, Nakhiové aj.). S archaickou čínštinou má tibetština několik společných rysů ve slovníku, v písmu a gramatice nemá však s tímto jazykem nic společného. Z typologického hlediska je tibetština jazyk monosylabický, k je‑ hož slabikám‑slovům se připojuje řada prefixů a postfixů, dnes již z větší části nevyslovovaných a sloužících především k rozlišování homofonních výrazů (viz níže). S rozšířením buddhismu z Indie do Tibetu začala být v této zemi pociťována potřeba překladů buddhistických textů a jejich písem‑ ného zachycení a trvalého uchování. Tyto úvahy nepochybně vedly v 7. století n. l. osvíceného panovníka Tibetské říše, zbožštěného krále ¦ Songcängampa (605–650), k vyslání ministra ¦ Thönmi Sambhóty, „Dobrého Tibeťana z [klanu] Thön“, do Indie, aby se tam naučil severoindickému písmu dévanágarí a podle jeho vzoru vytvo‑ řil písmo Tibeťanům. To dnes reprezentují dva jeho druhy – písmo učän, „s hlavou“, tj. s jakousi horní závěsnou linkou, představující svého druhu tibetské písmo tiskací, a písmo ume, „bez hlavy“, jak se nazývá tibetské písmo psací. Tibetská slabičná abeceda sestává z třiceti základních písmen, řazených podle fonologického principu do osmi řad: ka, kha, ga, nga; ča, čha, dža, ňa; ta, tha, da, na; pa, pha, ba, ma; ca, ccha, dza, wa; ža, za, ’a, ja; ra, la, ša, sa; ha, a. Dále obsahuje šest samohláskových znaků pro vokály i, u, e, o, ai, au. Samohláska a (jiná nežli konsonantické ’a a a) je v každém písmenu inherentní, proto pro ni neexistuje samostatné označení. Zásady české transkripce a transliterace tibetštiny Tibetský pravopis se zformoval v podstatě s vytvořením tibetské‑ ho písma v 7. stol. n. l. a od těch dob již nedoznal podstatnějších změn. Je to tudíž pravopis silně historický, značně se rozcházející se současnou výslovností. Jinak řečeno, v tibetštině existuje vel‑ ký rozdíl mezi tím, jak se slova píší a jak se dnes doopravdy vy‑ slovují, k čemuž navíc při velké rozloze území Tibetu přistupuje 9
Dharmy. Samozřejmě v nich nechybí některé mytologické prvky a projevy Milaräpových paranormálních schopností, jako kráčení po vodě, létání vzduchem, předvádění magických kouzel a triků. Hlavním obsahem myšlenkového bohatství Gurbumu jsou věčné pravdy buddh. víry a základní ideové koncepce a cíle Milaräpovy školy Kagjü: praktická doporučení k vedení buddh. spirituality; karmový zákon příčiny a následku; blaženství, resp. muka šesti stavů sansárové existence; šestice buddh. ctností páramit; základ‑ ní buddh. dogma o prázdnotě (¦tongpaňi); „čtyři vznešené pravdy“, totiž o zrození, stárnutí, nemoci a smrti; buddh. pohled na umírání a smrt; potřeba neustálé připravenosti na smrt atd. Častým téma‑ tem Mistrových rozprav je i básnické opěvování půvabů vznešené tib. krajiny, jejích hor a jezer, líčení života tib. venkovského lidu, jeho zvyků atd. • Lit.: J. Kolmaš (přel.), Gurbum aneb Sto tisíc písní jógina Milaräpy. Praha 2009 (s uvedením další literatury). GURMA (mgur ma) ¦GUR. GURU RINPOČHE (gu ru rin po čhe) ¦PÄMADŽUNGNÄ. GURU TAŠI (gu ru bkra šis) – 19. stol., vlastním jménem NGAWANGLODÖ (ngag dbang blo gros), autor díla nazvaného „Dějiny Nauky [podle] gurua Taši“, Guru Taši čhödžung (gu ru bkra šis čhos ’bjung), představujícího dějiny předreformní školy Ňingma. • Lit.: D. Martin, A Brief Political History of Tibet by Gu ‑ru Bkra‑shis. Wien 1991 (WSTB, 26). GUŠRICHAN – 1636–1656, vůdce západomongolského kme‑ ne Chošúdů, jehož vojsko v roce 1642 obsadilo Tibet, svrh‑ lo dynastii ¦ Cangpa a dopomohlo 5. dalajlamovi ¦ Ngawang Lozanggjamcchovi k moci. Lozanggjamccho se Gušrichanovi od‑ vděčil udělením dědičného titulu ¦bökji gjalpo, „tibetský král“, ze kterého se jeho potomci těšili až do roku 1717.
H
Objevitel. Praha 1930. – I. Hrbek, ABC cestovatelů, mořeplavců, ob‑ jevitelů. Praha 1979, s. 117–118 (autor jk). HILTON, James – 1900–1954, anglický romanopisec proslavený svým fantastickým příběhem ze smyšleného tib. prostředí Lost Horizon (1933), česky s názvem Šangri‑la. Ztracený obzor (1935, 19917), slovensky Stratený obzor, Bratislava 1998. HOR ČHÖDŽUNG (hor čhos ’bjung) – doslova „Původ Nauky u Horů“, dějiny Mongolska od mytologických počátků až do doby čín. císaře ¦ Čchien‑lunga a přijetí buddhismu a jeho rozšíření v zemi, autora ¦Džigme Rigpädordžeho alias Lozangcchenphela z roku 1819. • Lit.: L. Chandra, History of Buddhism in Mongolia (s předmluvou L. Ligetiho). New Delhi 1981 (ŚPS, 271). HULAN DEBTHER (hu lan deb ther) – mongolo‑tibetský název kroniky ¦Debther marpo. • Lit.: I. Shōju – H. Satō, Fūran tepu‑ teru (Hu‑lan deb‑ther). Kyoto 1964. – Š. Bira, Some Remarks on the Hu‑lan Deb‑ther of Kun‑dga’ rdo‑rje. AOH 17 (1964), s. 69–81.
CH CHOGYAM TRUNGPA – narozen 1939 v Khamu, zemřel 1987 v Halifaxu, Nova Scotia. Karmakagjüpovský autor žijící od roku 1959 v exilu. Studoval v Indii a v Oxfordu. V roce 1969 opus‑ til mnišskou dráhu a oženil se se Skotkou Dianou Mukpo. Autor mnoha knih: Born in Tibet (1966, autobiografie); Meditation in Action (1969); Cutting Through Spiritual Materialism (1973); First Thought, Best Thought (1974); The Dawn of Tantra (1975) ad. CHOGYE TRICHEN – narozen 1920 v Žalu (Cang), sakjapovský autor žijící od roku 1959 v Indii a Nepálu a pracující pro dalajlamovu exilovou administrativu. Autor Gateway to the Temple, Kathmandu 1979; The History of the Sakya Tradition, Bristol 1983 ad. CHOTAN – čín. název země Lijul v Čínském Turkestánu (Sin ‑ťiangu). • Lit.: R. E. Emmerick, Tibetan Texts Concering Khotan. London 1967 (LOS, 19). – R. E. Emmerick, A Guide to the Literature of Khotan. Tokyo 1992 (SPB‑OPS, 3).
HEDIN, Sven Anders – 1865–1952, švédský zeměpisec, cestova‑ tel, jeden z největších výzkumných badatelů o Vnitřní Asii a Tibetu. Podnikl výpravy do Vnitřní Asie a Tibetu (1894–97, 1899–1902, 1905–09), jejichž výsledky podstatně rozšířily zeměpisné poznat‑ ky o Tibetu. Hedin je autorem množství vědeckých knih a popu‑ lárních cestopisů, jež byly ve své době hojně překládány do mnoha jazyků. Česky vyšlo např. V srdci Asie, I–II. Praha (s. a.); Tibet. Výzkumy a dobrodružství v neznámé zemi, I–III. Praha 1919–13; Mount Everest a jiné asijské problémy. Praha 1925. • Lit.: S. Hedin,
JA CHAN‑ČANG/YA HANZHANG (Ya Han Krang) – narozen 1916, čín. sociolog, autor „Biografií dalajlamů“, Dalai lama zhuan
72
73
J
(Ta‑laj la‑ma čuan), Beijing 1984. Dílo bylo v roce 1986 přeloženo do tibetštiny: Tálälamä namthar (tá la’i bla ma’i rnam thar), Xining, a v roce 1991 vyšel též jeho angl. překl., The Biographies of the Dalai Lamas, Beijing. JANG (dbjangs) ¦GUR (mgur). JÄSCHKE, Heinrich August – 1817–1883, německý tibetolog moravského původu, příslušník ochranovské Jednoty bratrské, autor Slovníku (1865, 1866, 1871, 1881) a Gramatiky tibetské‑ ho jazyka (1883), překladatel knih Nového zákona do tibetštiny (1883–85). • Lit.: J. Kolmaš, Jäschkeana (A Contribution to the Bibliography of Tibetan and Bible Studies). ArOr 60 (1992), s. 113– 127. – J. Kolmaš, Osobní jména u čtyř evangelistů v Jäschkeho ti‑ betském překladu. SOS 7 (2008), s. 137–156. JEŠECCHOGJAL (je šes mccho rgjal) – asi 757–817, jedna z pěti žen gurua ¦ Pämadžungnäa, jehož nauky přiblížila Tibeťanům v jejich mateřštině. Považována za autorku jednoho z mnoha Pämadžungnäových životopisů a za tu, která zapsala a ukryla text Tibetské knihy mrtvých ¦Bardo thödol. • Lit.: Tarthang Tulku, Mother od Knowledge. (s. l., s. a.) JEŠEDE (je šes sde) – 8. stol., čelný představitel školy ¦Ňingma, z příkazu krále ¦Thisongdecäna vyškolený v Indii na tantrického mistra. Překladatel. JEŠEDOLMA (je šes sgrol ma) – 20. stol., spolu se svým man‑ želem, sikkimským čhögjalem Thutobnamgjalem (mthu stobs rnam rgjal, 1860–1914) autorka dvousvazkových „Dějin Sikkimu“ Dämodžongkji gjalrab (’bras mo ldžongs kji rgjal rabs) z roku 1908. JEŠEPALDŽOR (je šes dpal ’bjor) ¦ SUMPA‑KHÄNPO JEŠEPALDŽOR. JEŠE THUBTÄNGJAMCCHO (je šes thub bstan rgja mccho) – 1786–1839, ze Sertogu (gser tog), v roce 1820 opat kláštera Kumbum. Autor „Posloupnosti opatů Kumbumu“, Kumbum dän rab (sku ’bum gdan rabs) z roku 1832.
W. Filchner, Kumbum. Lamaismus in Lehre und Leben. Zürich 1954. JEŠEŽÖNNU (je šes gžon nu) – 8. stol., sans. jménem zvaný Džňánakumára, znalec súter a tanter, které spolu s ¦ Päma džungnäem překládal do tibetštiny. JIGCCHANG (jig cchang) – archivní materiály. JONGDÄN (jongs ldan), psán rovněž Yongden – adoptivní syn ¦ A. David‑Néelové, spolupracovník na autorčině knize Mipam, lama s Paterou moudrostí. Zemřel ve Francii v roce 1955. JÖNTÄNGJAMCCHO (jon tan rgja mccho) – podle posloupnosti čtvrtý ¦dalajlama (1589–1617). JÖNTÄNGJAMCCHO (jon tan rgja mccho) – 20. stol., autor „Dějin Tibetu... s důrazem na čínsko‑tibetské politické vztahy“, Bökji gjalrab lurgjü... (bod kji rgjal rabs lo rgjus...), z roku 1988 (Bloomington) a 1990 (Dharamsala). JÖNTÄNGJAMCCHO (jon tan rgja mccho) ¦ KONGTUL LODÖTHAJÄ. JOSEB GERGAN ¦SÖNAMCCHETÄN. JULŽÄ (jul gžas) – doslova „místní, krajové písně“, písně charak‑ teristické svým obsahem podle jednotlivých krajů a lokalit celého Tibetu. JUNG‑ČENG – 1723–1735, třetí císař mandžuské dynastie Čching v Číně. JUTHOG JÖNTÄNGÖNPO (g.ju thog jon tan mgon po), s přízvis‑ kem Sarma, „Mladší“ – 1127–1203, je mu připisován starý medický text Čhalag čobgjä (čha lag bčo brgjad), „Osmnáct dílů [medicí‑ ny]“. • Lit.: M. Taube, Beiträge zur Geschichte der medizinischen Literatur Tibets. Sankt Augustin 1981 (MTH, I/1). – D. B. Dašijev, „Čžud‑ši“. Pamjatnik sredněvekovoj tibetskoj kul’tury. Novosibirsk 1988.
JEŠE THUBTÄNGJAMCCHO (je šes thub bstan rgja mccho) – 1806–1846, převtělenec tulku z Thewo (the bo sprul sku), autor „Dějin opatů kláštera Kumbum Čhampaling“ v Amdu zahrnujících i popis kláštera, Dänsa čhenpo Kumbum Čhampalinggi dän rab (gdan sa čhen po sku ’bum bjams pa gling gi gdan rabs). • Lit.:
KAČHEM KAKHOLMA (bka’ čhems ka khol ma) – doslova „Testament [krále Songcängampa] uložený ve sloupu“, představuje
74
75
K
nejstarší dějiny buddhismu v Tibetu od počátků až do a včetně doby třicátého třetího krále Tibetské říše Songcängampa (605 až 650). Dílo údajně objevil ¦ Atíša v centrálním sloupu lhaského chrámu Džókhang v roce 1048. • Lit.: H. Eimer, Die Auffindung des Bka’ chems ka khol ma. Quellenkritische Überlegungen, in: Contributions on Tibetan Language, History and Culture, I. Wien 1983 (WSTB, 10), s. 45–51. – Mönlam Gjamccho (smon lam rgja mccho) (ed.), Bka’‑čhems Ka‑khol‑ma. Lan‑čou 1989. KADAM (bka’ gdams) – doslova „Ústní pokyny“, v tib. buddhismu první poreformní škola, založená roku 1057 Atíšovým tib. žákem ¦ Domtön Gjalwadžungnäem. Ve 13. stol. se z ní vyvinula škola ¦ Gelug, nazývaná proto někdy „Nový Kadam“, ¦ Kadam sarpa (bka’ gdams gsar pa). KADAM SARPA (bka’ gdams gsar pa) – doslova „Nový Kadam“, alternativní název školy ¦Gelug. KAGJÜ (bka’ brgjud) – doslova „Ústně předávané učení“, škola tib. buddhismu, založená na zděděných tradicích ind. mahásid‑ dhů ¦Tilópy a ¦Nárópy, jejichž nauky přinesl do Tibetu ¦Marpa Čhökjilodö. Kagjü se rozpadá na čtyři hlavní sekty, ty dále pak na řadu podsekt. Kagjüpovci u svých stoupenců zdůrazňují poustev‑ nický způsob života. K nejvýznamnějším příslušníkům školy Kagjü patří ¦Milaräpa Žäpadordže. • Lit.: Li An‑che, The Bkah . ‑brgyud Sect of Lamaism. JAOS 69 (1949), s. 51–59. KALDÄNGJAMCCHO (skal ldan rgja mccho) – 1607–1677, au‑ tor „Stručných dějin rozšíření buddhismu v Amdu“, Amdöčhogsu tänpa darcchulgji lurgjü dordü (a mdo’i phjogs su bstan pa dar cchul gji lo rgjus mdor bsdus), zakladatel ňingmapovského kláštera Rebkong (reb skong) v Amdu. KALU RINPOCHE – 1905–1989, přední učenec ze školy Šangpa‑kagjü (šangs pa bka’ brgjud), autor The Dharma That Illuminates All Beings a The Gem Ornament of Manifold Oral Instructions. – Česky vyšlo Kalu Rinpočhe, Tajný buddhis‑ mus vadžrajánové praxe. Brno 2008. KALZANG (skal bzang) a GJALPO (rgjal po) – 20. stol., autoři „Stručných dějin kláštera Žalu“, Žalu göngji lurgjü dordü (ža lu dgon gji lo rgjus mdor bsdus), Lhasa 1987, s připojenou biografií historika ¦Butön Rinčhenduba.
Bö Sog čhödžung (bod sog čhos ’bjung), Peking 1992. Na 1 041 stranách dílo pojednává nejen o dějinách buddhismu, nýbrž i bönu a obsahuje cenné přehledy klášterů různých škol a sekt, zejména ve východním Tibetu. KALZANG ČHÖKJIGJAMCCHO SÖNAMWANGPÖDE (skal bzang čhos kji rgja mccho bsod nam dbang po’i sde) – 18. stol., autor „Života Buddhy“, Sanggjä čomdändäkji namthar (sangs gjas bčom ldan ’das kji rnam thar). • Lit.: O. Boehtlingks, Rapport sur un mémoire intitulé „Eine Tibetische Lebensbeschreibung Gākjamuni’s, des Begründers von Buddhathums, im Auszuge mit‑ getheilt von Anton Schiefner“. BHP 5 (1848), s. 93–96. KALZANGGJAMCCHO (bskal bzang rgja mccho) – 1708–1757, sedmý dalajlama. KAMALAŠÍLA – 8. stol., ind. mnich‑pandita, představitel směru postupného dosahování osvícení. Účastník buddh. koncilu v Samjä v letech 792–794. KAMBUM (bka’ ’bum) – doslova „sto tisíc slov“, opera omnia, meta‑ forické označení sebraných spisů. Totéž co ¦sungbum, jen v zdvoři‑ lostním, honorifickém jazyce. KAMBUM THORBU (bka’ ’bum thor ’u) – doslova „sto tisíc drob‑ ných slov“, opera minora. Totéž co ¦sung thorbu, jen v zdvo‑ řilostním, honorifickém jazyce. KANDŽUR (bka’ ’gjur), v přesnější výslovnosti Kängjur – doslo‑ va „Překlad slov [Buddhových]“ ¦TIBETSKÝ BUDDHISTICKÝ KÁNON. KANGČHOG (bskang čhog) ¦KANGŠAG (skang bšags). KANGŠAG (skang bšags), též KANGČHOG (bskang čhog) či ŠAG KONG (bšags skong) – rituál a liturgie kajícného vyznání hříchů. KÄNLHO (kan lho) – doslova „Jižní Kan‑su“, označení Tibetského autonomního kraje v čín. provincii Kan‑su. KARCI (skar rcis, též dkar rcis) – doslova „počítání z hvězd“ či „bílé počítání“, ind. astrologie.
KALZANG ČHÖKJIGJALCCHÄN (skal bzang čhos kji rgjal mcchan) – 20. stol., autor „Původu Nauky v Tibetu a Mongolsku“,
KARČHAG (dkar čhag) – 1] Katalog historicko‑bibliografických a historicko‑geografických knih, index knih. 2] Rukověť k posvát‑ ným místům, klášterům, hrobkám apod.
76
77
