Z chorvatského originálu Neobična knjižničarka vydaného v nakladatelství KAŠMIR PROMET, Zagreb, Croatia přeložil Pavel Pilch Vydalo nakladatelství Informatorium, spol. s r.o., Mandova 449/14, 149 00 Praha 11, v roce 2014 jako svou 335. publikaci Tisk Tiskárna 999, s.r.o. Vydání první
Pro děti od 5 let
Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její části nesmějí být rozmnožovány tiskem, fotokopiemi, elektronickými datovými soubory ani jiným způsobem bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Text Kašmir Huseinović, illustrations Andrea Petrlik © KAŠMIR PROMET, Zagreb, 2005 Translation © Pavel Pilch, 2014 Czech edition © Informatorium, spol. s r.o., 2014 ISBN 978-80-7333-114-6 www.deti.informatorium.cz
V největší městské knihovně v největším městě na světě na nejzapadlejší poličce v nejzapadlejší místnosti stály ty nejosamělejší knížky. Knížky, které si z knihovny nikdo nikdy nepůjčil a nepřečetl. V těch knížkách byly nejroztodivnější, nejzajímavější, nejhezčí, ale nejopuštěnější pohádky s nejopuštěnějšími pohádkovými bytostmi, které, tak strašně opuštěné, byly velmi osamělé a smutné. Byly smutné a osamělé, protože nikdo nečetl ty nejosamělejší knihy a neprožíval s nimi jejich pohádková dobrodružství. Jednoho dne se postavy z nejosamělejších knížek na nejzapadlejší polici v nejzapadlejší místnosti největší knihovny rozhodly, že své knížky opustí a vyjdou do světa, aby zjistily, proč si nikdy nikdo ke čtení nepůjčí ty nejopuštěnější pohádky.
6
7
V největší městské knihovně v největším městě na světě pracovala jedna neobyčejná knihovnice. Neobyčejná knihovnice byla skutečně velmi neobyčejná. Byla krásná, trochu buclatá, měla bílou pleť, zrzavé vlasy a zelené oči a často si sama v knihovně četla knížky. A jak je četla? Vždy si vzala knížku a začala ji číst, a když se jí knížka nelíbila, hned ji vrátila na poličku. Pokud se jí však knížka líbila, začetla se do ní tak moc, až zapomněla, kde vůbec je. Často si četla i za chůze. Takto začtená se kolikrát dostala do nejzapadlejší místnosti největší městské knihovny, sedla si k oknu a pokračovala ve čtení, až knihu dočetla do samotinkého konce. Opojená zážitky a nadšením přečtenou knížku vrátila do poličky, kterou měla nejblíž po ruce, a to byla ta nejzapadlejší polička v nejzapadlejší místnosti v knihovně. Poté si sbalila věci a prozpěvujíce si odešla domů. Dalšího dne nejdříve vždy splnila všechny povinnosti, které ji v práci čekaly, a první volnou chvilku využila ke čtení nové knížky, která buď skončila zpátky na svém místě, to když se knihovnici nelíbila, nebo, to když se jí zalíbila, skončila na nejvzdálenější poličce. A tak, když už v knihovně pracovala dlouho, nahromadilo se na nejzapadlejší poličce městské knihovny mnoho hezkých knížek, které přečetla pouze neobyčejná knihovnice. Jak běžel čas, začal si na knížky sedat prach. Uklízečky jen málokdy chodily do nejzapadlejší místnosti městské knihovny, takže se na ty knížky málem zapomnělo. Jenom neobyčejná knihovnice čas od času do nejzapadlejší místnosti přišla a položila další přečtenou knížku na nejzapadlejší poličku.
8
9
Jednoho dne, když šla do knihovny, neobyčejnou knihovnici překvapila bouřka, která se zčistajasna spustila nad městem. Spěchala do knihovny, aby se schovala. Když vešla dovnitř, pospíchala do nejzapadlejší místnosti, kde se posadila na svou oblíbenou židličku. „Bože, to je ale počasí! Co se to na nás přihnalo?“ ptala se. Blesky blýskaly, hromy hřměly, déšť pleskal a vítr silně foukal. V jedné chvíli zafoukal tak silně, až otevřel okno v nejzapadlejší místnosti v knihovně. Rozvířil do vzduchu všechen prach z nejopuštěnějších knih, vtom zablýsknul ten nejjasnější blesk a všechen ten prach ozářil, zatímco hrom jím pořádně zatřásl. Prach se rozsvítil bílou září a stal se z něj kouzelný prášek. Pomalu začal padat zpět na nejopuštěnější knížky. A zrovna v té chvíli se postavičky z knížek rozhodly vyjít do světa a zjistit, proč nikdo nejopuštěnější knížky nečte. Nejosamělejší postavičky začaly pomalu vystupovat ze svých knížek. Nejdřív se objevil Pinocchiův nos, a za nosem i Pinocchio osobně. Pak zlý Loutkař, Liška, Kočička, po nich Dorotka, Plecháč, Dřevorubec, Strašák a Lev, Červená karkulka, Jeníček s Mařenkou, Ježibaba, Popelka, Sněhurka se sedmi trpaslíky, za nimi Cínový vojáček se třemi psy, Šťastný princ i Malý princ, Šípková Růženka a mnoho dalších…
Nejdříve všechny postavičky poletovaly na svých knížkách po nejzapadlejší místnosti městské knihovny, a pak se všechny vydaly k neobyčejné knihovnici, zastavily se před ní a zeptaly se: „Ze které jste pohádky? Nikdy jsme vás ještě neviděli. Neznáme vás, i když jste nám nějak povědomá.“ „Já jsem z městské knihovny,“ odpověděla jim. „O takové pohádce jsem nikdy neslyšel,“ řekl Pinocchio. „Ani my ne,“ řekli jednohlasně ostatní. „Tím chci říct, že jsem odsud, z tohoto místa, z městské knihovny,“ zopakovala neobyčejná knihovnice. „I my jsme odsud, z tohoto místa, z této poličky, z těchto knížek,“ odpověděli ostatní jako jeden muž. „Jsem knihovnice. Pracuju tady v knihovně,“ pokoušela se jim to vysvětlit neobyčejná knihovnice. „Pak tedy určitě víte, proč nikdo nečte knížky z nejvzdálenější poličky,“ zeptali se jí. „Jak to, že je nikdo nečte? Já jsem tyhle knížky všechny přečetla,“ odpověděla jim knihovnice.
Každý z nich poletoval díky kouzelnému prachu na otevřené knížce a ptal se na stejnou otázku: „Proč nás nikdo nečte?“ Neobyčejná knihovnice bez dechu sledovala, co se to před ní odehrává. Kdyby stála na nohou, zcela určitě by si z toho sedla na zadek. Naštěstí ale seděla na židličce. Koukala svýma krásnýma zelenýma a vykulenýma očima a ptala se: „Šmankote, co se to děje?“ Sama také, taková baculatá, s bílou pletí a červenými vlasy, vypadala trochu jako postava z pohádky.
10
11
12
13
