ZÁKON ze dne ………2016 o náhradním výživném a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o náhradním výživném)
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
ČÁST PRVNÍ Náhradní výživné §1 Předmět úpravy (1) Tento zákon upravuje poskytování náhradního výţivného nezaopatřeným dětem k zajištění jejich výţivy v případě, ţe fyzická osoba, která má k dítěti soudem stanovenou vyţivovací povinnost (dále jen „povinná osoba“), tuto svou povinnost opakovaně řádně neplní. (2) Náhradní výţivné podle tohoto zákona je zvláštní sociální dávkou, kterou poskytuje stát. §2 Oprávněná osoba, příjemce náhradního výživného a žadatel (1) Osobou, která má podle tohoto zákona nárok na náhradní výţivné (dále jen „oprávněná osoba“), je dítě a) které je nezaopatřené; nezaopatřenost dítěte se posuzuje podle předpisů o státní sociální podpoře1), b) ke kterému povinná osoba, jenţ neţije s oprávněnou osobou v domácnosti2), neplní vyţivovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu České republiky, a c) které má trvalý pobyt na území České republiky3). (2) Příjemcem náhradního výţivného je osoba, které se vyplácí výţivné náleţející oprávněné osobě. (3) Ţadatelem o náhradní výţivné je osoba, která podá písemnou ţádost o náhradní výţivné a které se vyplácí výţivné náleţející oprávněné osobě. 1
)
2
)
§ 11 aţ 16 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. § 22 odst. 1) z. č. 89/2012 Sb. - občanský zákoník 3 ) Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů.
§3 Podmínky nároku na náhradní výživné (1) Oprávněná osoba má nárok na náhradní výţivné, pokud a) povinná osoba neplní vůči oprávněné osobě soudem stanovenou, případně potvrzenou vyţivovací povinnost po dobu alespoň tří po sobě jdoucích měsíců, b) podala soudu po uplynutí doby uvedené v písmenu a) návrh na výkon rozhodnutí pro neplacení výţivného, c) do dvou měsíců po podání návrhu uvedeného v písmenu b) povinná osoba nezačala uhrazovat výţivné, a to ani na základě výkonu rozhodnutí, a d) příjem oprávněné osoby spolu s příjmem s ní společně posuzovaných osob nepřesahuje 2,9násobek částky ţivotního minima. (2) Pro účely odstavce 1 písm. d) se a) společně posuzované osoby zjišťují podle zákona o ţivotním a existenčním minimu4), b) okruh příjmů oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných zjišťuje podle zákona o ţivotním a existenčním minimu5); za příjem se však nepovaţuje náhradní výţivné, c) výše příjmu zjišťuje jako průměrný měsíční příjem vyplacený v posledních 6 měsících před podáním ţádosti o náhradní výţivné; pokud však došlo před podáním této ţádosti k podstatnému sníţení příjmu, zjišťuje se výše příjmu ke dni podání této ţádosti, d) ţivotní minimum zjišťuje jako úhrn částek ţivotního minima všech společně posuzovaných osob6). §4 Vznik nároku na náhradní výživné Na náhradní výţivné vzniká nárok při splnění podmínek uvedených v § 3 od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němţ uplynula lhůta uvedená v § 3 odst. 1 písm. c). §5 Výše náhradního výživného (1) Náhradní výţivné se poskytuje ve výši a) výţivného stanoveného soudem, jde-li o oprávněnou osobu do 6 let věku, b) výţivného stanoveného soudem, jde-li o oprávněnou osobu od 6 do 15 let věku, c) výţivného stanoveného soudem, jde-li o oprávněnou osobu od 15 let věku. (2) Náhradní výţivné podle odstavce 1 lze poskytnout nejvýše ve výši 1,2násobku částky ţivotního minima oprávněné osoby stanovené zvláštním právním předpisem7), podle věku pro oprávněnou osobu posuzovanou ve druhém pořadí8).
4
)
5
)
6 7 8
§ 4 zákona č. 110/2006 Sb., zákona o ţivotním a existenčním minimu. § 7 a 8 zákona č. 110/2006 Sb. ) § 3 odst. 4 zákona č. 110/2006 Sb. ) Zákon č. 110/2006 Sb. ) § 3 odst. 3 zákona č. 110/2006 Sb. 2
(3) Plní-li povinná osoba vyţivovací povinnost jen částečně, je výše náhradního výţivného stanovena v částce rozdílu mezi touto částečnou úhradou a soudem schválenou částkou, nejvýše však mezi částkou 1,2násobku ţivotního minima dítěte. (4) Náhradní výţivné se poskytuje vţdy za kalendářní měsíc. §6 Změna výše náhradního výživného (1) V případě změny výše výţivného stanoveného soudem se náhradní výţivné a) zvýší od měsíce, v němţ byla podána ţádost o jeho zvýšení, b) sníţí od měsíce, od kterého bylo výţivné soudem sníţeno. (2) V případě změny částek ţivotního minima se náhradní výţivné zvýší bez ţádosti od měsíce, od něhoţ byly tyto částky zvýšeny. §7 Doba poskytování náhradního výživného (1) Náhradní výţivné se poskytuje po dobu 12 měsíců. (2) Trvají-li důvody pro poskytování náhradního výţivného po uplynutí doby uvedené v odstavci 1 a byla-li do 1 měsíce po uplynutí této doby podána oprávněnou osobou písemná ţádost o prodlouţení poskytování náhradního výţivného, prodlouţí se poskytování náhradního výţivného o dalších 12 měsíců; takto lze postupovat opakovaně. (3) Náhradní výţivné poskytované podle odstavce 2 lze prodlouţit nejdéle do měsíce, který předchází měsíci, v němţ oprávněná osoba dovrší 26. rok věku. (4) Náhradní výţivné se poskytuje nejdříve za měsíc, v němţ byla podána ţádost o poskytování náhradního výţivného. §8 Zánik nároku na náhradní výživné (1) Nárok na náhradní výţivné zanikne, začala-li povinná osoba plnit vůči oprávněné osobě vyţivovací povinnost; za plnění této vyţivovací povinnosti se pro účely náhradního výţivného povaţuje, byla-li tato povinnost splněna za období čtyř měsíců po sobě jdoucích spadajících do doby poskytování náhradního výţivného podle § 7. (2) Nárok na náhradní výţivné zanikne dále, zaplatila-li povinná osoba v době poskytování náhradního výţivného podle § 7 výţivné dluţné za dobu před dobou poskytování náhradního výţivného alespoň ve výši odpovídající čtyřnásobku výţivného stanoveného soudem. (3) Nárok na náhradní výţivné zaniká téţ, přesáhne-li příjem oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných 2,9násobek částky ţivotního minima (§ 3 odst. 1 písm. d/).
3
§9 Zúčtování a vrácení náhradního výživného (1) Příjemce náhradního výţivného je povinen do 8 dnů po uplynutí doby poskytování náhradního výţivného stanovené podle § 7 písemně oznámit orgánu, který mu vyplácel náhradní výţivné, výši výţivného zaplaceného v této době povinnou osobou, pokud nedošlo k zániku nároku na náhradní výţivné podle § 8. (2) Bylo-li v době poskytování náhradního výţivného stanovené podle § 7 zaplaceno povinnou osobou výţivné, k zániku nároku na náhradní výţivné podle § 8 nedošlo a poskytování náhradního výţivného a) bylo prodlouţeno podle § 7 odst. 2, sníţí se o toto výţivné zaplacené povinnou osobou náhradní výţivné vyplácené po tomto prodlouţení, b) nebylo prodlouţeno podle § 7 odst. 2, je příjemce náhradního výţivného povinen vrátit orgánu uvedenému v odstavci 1 do 15 dnů po podání oznámení podle odstavce 1 náhradní výţivné ve výši výţivného zaplaceného povinnou osobou. (3) Došlo-li k zániku nároku na náhradní výţivné podle § 8 odst. 1, je příjemce náhradního výţivného povinen vrátit orgánu náhradní výţivné, a to ve výši výţivného zaplaceného povinnou osobou. Tuto povinnost musí příjemce splnit ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy oznámil nebo měl oznámit skutečnosti uvedené v § 8 odst. 1. § 10 Přechod nároku na náhradní výživné Nárok na náhradní výţivné nelze započíst, postoupit ani dát do zástavy. § 11 Výplata náhradního výživného (1) Náhradní výţivné se vyplácí měsíčně, a to po uplynutí měsíce, za který náleţí, nejpozději však do konce následujícího měsíce. (2) Náhradní výţivné vyplácí orgán, který o něm rozhoduje. (3) Náhradní výţivné se nevyplácí do ciziny. § 12 Orgány rozhodující o náhradním výživném (1) O přiznání náhradního výţivného, o změně jeho výše, prodlouţení poskytování náhradního výţivného, odnětí náhradního výţivného a o vrácení náhradního výţivného poskytnutého neoprávněně nebo v nesprávné výši nebo nahrazení přeplatku ve věcech náhradního výţivného rozhoduje kontaktní pracoviště krajské pobočky Úřadu práce (dále jen „orgán“). (2) Místní příslušnost orgánu ve věcech náhradního výţivného se řídí místem, kde je oprávněná osoba hlášena k trvalému pobytu3).
4
(3) O odvolání proti rozhodnutí orgánu rozhoduje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Odvolání nemá odkladný účinek. (4) Působnost stanovená tímto zákonem orgánu a Ministerstvu práce a sociálních věcí je výkonem státní správy.
§ 13 Řízení o náhradním výživném (1) Řízení o přiznání náhradního výţivného se zahajuje na základě písemné ţádosti podané ţadatelem. (2) Řízení o změně výše přiznaného náhradního výţivného nebo o jeho odnětí a vrácení se zahajuje na návrh příjemce náhradního výţivného nebo z moci úřední; ustanovení § 6 tím není dotčeno. § 14 Povinnosti žadatele o náhradní výživné (1) Ţadatel o náhradní výţivné je povinen a) prokazovat vymáhání výţivného b) osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na náhradní výţivné a jeho výši, c) dát písemný souhlas k ověření těchto skutečností orgánem, d) osobně se dostavit na výzvu orgánu, nebrání-li mu v tom těţko překonatelné překáţky, zejména jeho zdravotní stav; o takovýchto překáţkách je ţadatel povinen orgán, jímţ byl vyzván, neprodleně vyrozumět. (2) K ţádosti o náhradní výţivné nebo o změnu jeho výše musí být přiloţeny úředně ověřené kopie rozhodnutí soudu o stanovení výţivného a jeho výše. (3) Povinnosti uvedené v odstavci 1 se vztahují téţ na osoby společně posuzované. (4) Ţádost o přiznání náhradního výţivného můţe být zamítnuta, nesplní-li ţadatel o náhradní výţivné nebo společně posuzovaná osoba povinnosti uvedené v odstavci 1 nebo nemá-li ţádost náleţitosti uvedené v odstavci 2. Před zamítnutím ţádosti musí orgán ţadatele písemně upozornit na tyto nedostatky a vyzvat jej k jejich odstranění v přiměřené lhůtě. § 15 Povinnosti příjemce náhradního výživného (1) Příjemce náhradního výţivného je povinen do 8 dnů písemně ohlásit orgánu, který vyplácí náhradní výţivné, výši výţivného zaplaceného povinnou osobou v době trvání nároku na náhradní výţivné s uvedením období, za které toto výţivné bylo zaplaceno, a další změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na náhradní výţivné, jeho výši nebo poskytování. Příjemce náhradního výţivného je zejména povinen ohlásit změnu výše příjmu oprávněné osoby nebo osob s ní společně posuzovaných nebo toho, ţe oprávněná osoba přestala plnit podmínku nezaopatřenosti dítěte.
5
(2) Byl-li příjemce náhradního výţivného vyzván orgánem, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na náhradní výţivné, jeho výši nebo poskytování, anebo aby se osobně dostavil k orgánu, je povinen této výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení výzvy, není-li stanovena lhůta delší; neučiní-li tak v určené lhůtě, bude poskytování náhradního výţivného zastaveno nebo náhradní výţivné můţe být odejmuto, jestliţe příjemce náhradního výţivného byl ve výzvě na tento důsledek upozorněn. Pro povinnost osobně se dostavit k orgánu, který vyplácí náhradní výţivné, platí § 14 odst. 1 obdobně. (3) Příjemce náhradního výţivného, který nesplnil povinnost uloţenou mu tímto zákonem nebo přijal náhradní výţivné, ačkoliv musel z okolností předpokládat, ţe bylo vyplaceno neprávem nebo ve vyšší částce, neţ náleţelo, nebo jinak způsobil, ţe náhradní výţivné bylo vyplaceno neoprávněně nebo v nesprávné výši, je povinen vrátit částky náhradního výţivného přijaté neoprávněně, a to orgánu do 30 dnů. (4) Nárok na vrácení neoprávněně přijatých částek náhradního výţivného zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy bylo náhradní výţivné vyplaceno; tato lhůta neplyne po dobu řízení o opravném prostředku nebo o ţalobě. (5) Ustanovení odstavců 2 aţ 4 se vztahuje obdobně téţ na společně posuzované osoby. § 16 Povinnosti správních úřadů a dalších osob (1) Správní úřady a právnické a fyzické osoby jsou povinny na písemnou výzvu orgánu rozhodujícího o náhradním výţivném sdělit bezplatně údaje rozhodné podle tohoto zákona pro vznik nároku na náhradní výţivné, jeho výši, poskytování a vrácení neprávem přijatých částek nebo náhradu přeplatku. (2) Orgán státní správy má právo přezkoumat správnost údajů sdělených podle odst. 1. (3) Mohou-li správní úřady a osoby uvedené v odst. 1 sdělit údaje rozhodné podle tohoto zákona jen za podmínky, ţe byly pro jejich sdělení zbaveny mlčenlivosti, a doloţí-li orgán písemný souhlas podle § 14 odst. 1 nebo odst. 3, má se za to, ţe jsou mlčenlivosti zbaveny. (4) Ministerstvo vnitra pro účely tohoto zákona poskytuje příslušnému orgánu údaje z informačního systému evidence obyvatel3) potřebné k ověření skutečností o trvalém pobytu podle § 2 odst. 1 písm. b) a c). § 17 Povinnosti orgánů rozhodujících o náhradním výživném a Ministerstva práce a sociálních věcí (1) Dozor nad výkonem orgánu v oblasti náhradního výţivného vykonává Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“). (2) Ministerstvo a příslušné orgány státní správy jsou oprávněny zpracovávat údaje potřebné pro rozhodování o náhradním výţivném a jeho výplatě, a to včetně osobních údajů.
6
(3) Ministerstvo vede statistické údaje o náhradním výţivném a nákladech na jeho výplatu; k vedení těchto statistických údajů jsou orgány státní správy povinny sdělovat ministerstvu potřebné údaje. § 18 Náklady řízení Orgány rozhodující o náhradním výţivném nemají nárok na náhradu nákladů vzniklých v řízení o náhradním výţivném. § 19 Vztah ke správnímu řádu V řízení podle tohoto zákona se postupuje podle správního řádu 1, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. § 20 Náklady na náhradní výživné Náklady na náhradní výţivné hradí stát. ČÁST DRUHÁ Změna občanského zákoníku § 21 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se mění takto: 1. V § 910 se doplňuje odstavec 5, který zní: „(5) Jestliţe orgán stanovený zákonem o náhradním výţivném poskytl náhradní výţivné za výţivné určené soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenţ je z rozhodnutí oprávněn, a to aţ do výše poskytnutého náhradního výţivného.“ 2. V § 956 se doplňuje odstavec 3, který zní: „(3) Na ţádost orgánu rozhodujícímu podle zákona o náhradním výţivném sděluje soud tomuto orgánu údaje potřebné ke stanovení náhradního výţivného, ověření nebo změně jeho výše a další údaje potřebné k provádění zákona o náhradním výţivném.“ ČÁST TŘETÍ Změna zákona o životním a existenčním minimu § 22 V § 7 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění zákona 261/2007 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 401/2012 Sb., 1
zákon č. 500/2004 Sb. v platném znění 7
zákona č. 44/2013 Sb., zákona č. 344/2013 Sb., zákona č. 252/2014 Sb. a zákona č. 332/2014 Sb., se doplňuje nové písmeno h), které zní: „h) náhradní výţivné podle zákona o náhradním výţivném,“. Dosavadní písmena h) aţ m) se označují jako písmena i) aţ n).
ČÁST ČTVRTÁ Změna zákona o daních z příjmů § 23 V § 4 odst. 1 písmeno h) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 157/1993 Sb., zákona č. 149/1995 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 669/2004 Sb., zákona č. 357/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 428/2011 Sb. a zákona č. 344/2013 Sb., se za slova „příjem získaný ve formě“ vkládají slova „náhradního výţivného podle zákona upravujícího náhradní výţivné“. § 24 Přechodné ustanovení Ustanovení § 24 se pouţije i pro zdaňovací období, které započalo v roce, v němţ nabyl účinnosti zákon o náhradním výţivném. ČÁST PÁTÁ Změna zákona o státní sociální podpoře § 25 V § 5 odst. 1 písm. b) bodě 1. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb., zákona č. 271/2001 Sb., zákona č. 362/2003 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 346/2010 Sb., zákona č. 344/2013 Sb. a zákona č. 252/2014 Sb., se na konci textu vkládají slova „příjem přijatý v rámci plnění dle zákona o náhradním výţivném,“. ČÁST ŠESTÁ ÚČINNOST § 26 Tento zákon nabývá účinnosti 1. ledna 2017.
8
9
Důvodová zpráva Obecná část Zhodnocení současného stavu v oblasti vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem Strany současné vládní koalice se v koaliční smlouvě (v bodě 5.4 “Podpora rodin s dětmi”) zavázaly, ţe v aktuálním volebním období připraví zákon o zálohovaném (náhradním) výţivném, který by měl ulevit rodičům samoţivitelům v případě, kdy druhý rodič neplatí řádně stanovené výţivné. Koncem roku 2014 byl ministerstvem práce a sociálních věcí zveřejněn věcný záměr zmíněného zákona, vlastní zákon v paragrafovaném znění však dosud předloţen nebyl. Situace neúplných rodin se v posledních třech letech podle dostupných statistických dat mírně zlepšila. Jedním z důvodů jsou pozitivní změny v sociální sféře – od roku 2012 stoupla sleva na dani na vyţivované dítě a současně byly zvýšeny částky ţivotního minima, v důsledku čehoţ vzrostl počet domácností, které mají nárok na některou ze sociálních dávek. Roste také počet částečných pracovních úvazků a úvazků na dobu určitou, coţ opět můţe pomáhat domácnostem samoţivitelů, stejně jako jejich vyšší zapojení na trhu práce prostřednictvím vlastního podnikání. I přes tyto relativně příznivé údaje patří neúplné rodiny, tedy ty, v nichž je pouze jeden dospělý člen starající se o děti, které jsou na něm závislé - v našich podmínkách se jedná převáţně o domácnosti ţen - samoţivitelek -, k rizikovým skupinám nejvíce ohroženým chudobou a sociálním vyloučením. Na tuto skutečnost poukazuje, mimo jiné, analýza Českého statistického úřadu, vydaná počátkem roku 2015, jež se zaměřuje na život, ekonomickou situaci a finanční zázemí samoživitelek. Podle zde vyuţitých evropských dat mapujících peněţní příjmy a vydání domácností za rok 2012 v jednotlivých zemích osmadvacítky je v České republice ohrožena příjmovou chudobou či sociálním vyloučením přibližně třetina domácností samoživitelek. Úplnost rodiny tak podle zjištění ČSÚ ovlivňuje materiální a sociální podmínky dětí výrazněji než například počet dětí v rodině. Míra ohroţení osob příjmovou chudobou dosahuje v úplných rodinách se třemi a více dětmi hodnoty dvakrát vyšší, neţ je tomu u celkové populace, a osoby v neúplných rodinách se dvěma a více dětmi jsou ohroženy dokonce až čtyřikrát častěji než celková populace. Podobně je tomu také s ukazatelem sociálního vyloučení. Z těchto údajů je zřejmé, že v českém právním řádu institut náhradního výživného chybí. Mimo jiné, i z důvodu všeobecně nízké úrovně vymahatelnosti práva v České republice. V této souvislosti je nutné zdůraznit, ţe v případě nezaopatřených dětí představuje neplnění vyţivovací povinnosti a její nedobytnost váţný problém spočívající v ohroţení zabezpečení jejich základních ţivotních potřeb, ale i správného vývoje, a to jak pro finanční nedostupnost vzdělávacích, sportovních a kulturních aktivit, tak nezřídka pro maximální pracovní vytíţenost pečujícího rodiče. (Podle zjištění ČSÚ nemůţe například kaţdá 14. rodina zajistit dětem týdenní prázdniny mimo domov nebo jim hradit pravidelné volnočasové aktivity; téměř kaţdá 17. domácnost pak nemůţe svým dětem zabezpečit vhodné podmínky k učení, případně zaplatit školní akce – plavecké a lyţařské kurzy, pobyt na školách v přírodě, výlety apod. Roste také počet rodin, které nemohou zaplatit dětem ani školní obědy!)
1 0
Příjmy ze zaměstnání jsou zejména v případě žen-samoživitelek velmi nízké – podle posledních dat z roku 2012 připadalo v čistém na osobu v jejich domácnostech v průměru 5 215 Kč měsíčně. V domácnostech s dětmi, kde jsou oba rodiče, to bylo o dva tisíce více (přesněji 7 289 Kč). Dluţné výţivné tedy chybí nejen k uhrazování jiţ zmiňovaných základních potřeb dítěte, ale i dalších aktivit prospěšných k jeho všestrannému fyzickému, sociálnímu a psychickému rozvoji. Nehledě na skutečnost, ţe nezletilé dítě má právo na srovnatelnou ţivotní úroveň jako jeho rodiče. Má tedy současně nárok na odpovídající výţivné. Neplacení výţivného ze strany povinného rodiče je podle policejních statistik (za rok 2015) druhým nejčastějším trestným činem v České republice. Podle těchto údajů nerespektuje vyživovací povinnost zhruba 40 % rodičů! Podle Asociace neúplných rodin dosahuje výše celorepublikového dluhu na výživném téměř 16 miliard korun. V průměru se jedná o 80 tisíc korun na dítě. Průměrná délka vymáhání dluhu exekutorem je pak dva roky. Častým problémem je také placení výţivného v neúplné výši, mnohdy se jedná o minimální částky – např. 100 Kč měsíčně, kdy povinný argumentuje snahou platit. Obtíţně se vymáhá výţivné také z rodičů ţijících dlouhodobě v zahraničí, exekucí v případě zanedbání povinné výţivy můţe být zatíţen pouze majetek v České republice. Demografické údaje Struktura českých domácností Podle výsledků posledního “Sčítání lidu, domů a bytů” (dále jen SLDB), které se uskutečnilo před pěti lety, tedy v roce 2011, bylo v České republice 4 375 122 hospodařících domácností, z nichž téměř polovinu (49 %) tvořily domácnosti úplných rodin. Následovaly domácnosti jednotlivců (32,5 %) a domácnosti neúplných rodin, kterých bylo 13,5 %. Zbývající část připadla na domácnosti tvořené dvěma a více rodinami hospodařícími v domácnosti a vícečlenné nerodinné domácnosti. Poslední aktualizované údaje ČSÚ mapují skutečnost za rok 2014, kdy tvořily neúplné rodiny s dětmi 10,9 % všech rodinných domácností. Složení hospodařících domácností při SLDB 2011 Hospodařící domácnosti celkem 4 375 122 v tom: 1 úplná rodina 2 097 031 - manţelské páry (vč. Registrovaných 1 858 629 partnerství) - faktická manţelství (vč. faktických 238 402 partnerství) 1 neúplná rodina 570 836 - v čele muž 107 084 - v čele žena 463 752 2 a více rodin v hospodařící domácností 69 694 domácnost jednotlivce 1 422 147 domácnost nerodinná vícečlenná 15 414 Zdroj: ČSÚ TK Jaké je sloţení domácností (7. 3. 2013) Většinu neúplných rodin, tedy rodin, v nichţ ţije jeden rodič s alespoň jedním dítětem, tvoří matky s dětmi (81 %; podle zjištění z roku 2013 to bylo dokonce celých 90 % z celkového počtu těchto domácností, jichž bylo více než 165 tisíc). V neúplných rodinách pak žilo 400 tisíc závislých dětí, tedy zhruba 22 % všech závislých dětí. 1 1
Hospodařící domácnosti s 1 neúplnou rodinou lze podrobněji členit podle pohlaví osamělého rodiče a jeho rodinného stavu: Hospodařící v tom domácnosti z toho Počet tvořené muţi 1 neúplnou celkem svobodní ţenatí rozvedení ovdovělí Nezjištěn o rodinou celkem v tom domácnosti bez závislých dětí domácnosti s 1 závislým dítětem domácnosti se 2 závislými dětmi domácnosti se 3 závislými dětmi domácnosti se 4 a více závislými dětmi Zdroj: ČSÚ Hospodařící domácnosti tvořené 1 neúplnou rodinou celkem v tom domácnosti bez závislých dětí domácnosti s 1 závislým dítětem domácnosti se 2 závislými dětmi domácnosti se 3 závislými dětmi domácnosti se 4 a více závislými dětmi Zdroj: ČSÚ
570 836 107 084
16 912 29 324
40 469
20 303
73
271 859
57 593
4 486 13 009
22 980
17 094
22
209 145
37 374
9 726 11 467
13 834
2 304
42
76 702
10 517
2 200
4 209
3 283
818
7
10 968
1 231
344
514
299
72
2
2 162
369
156
125
73
15
-
v tom Počet
ţeny celkem
z toho
570 836 463 752
71 728
271 859 214 266
8 595
209 145 171 771
50 296
76 702
66 185
10 968
9 737
2 162
1 793
ovdovělé
Nezjištěn o
211 617
108 778
97
89 003
95 470
39
80 772
9 326
53
36 025
3 323
5
5 057
557
-
760
102
-
svobodné vdané rozvedené
10 639
71 497 21 157 31 297 16 189
1 711 2 410 487
444
Rozvodovost v České republice Intenzita rozvodovosti rostla v České republice podle údajů ČSÚ jiţ v období před rokem 1989, a to v důsledku liberalizace rozvodové legislativy a větší toleranci společnosti k rozvodům. Vzrůstající trend pokračoval i v 90. letech minulého století a v následujících letech 1 2
století současného. V období let 2005 aţ 2010 rozvodovost v ČR stagnovala na úrovni 47– 50 %. Historické maximum, 50 % manţelství končících rozvodem, bylo zaznamenáno právě v roce 2010. V roce 2012 pak došlo k určitému poklesu – tedy na 44 %. Avšak o rok později zaznamenali demografové ČSÚ opět nárůst počtu rozvedených manželství - v průběhu roku 2013 jich soudy ČR rozvedly 27 895, přičemţ se dotkly 24 335 nezletilých dětí, coţ je o 1 362 dětí více neţ v předcházejícím roce. Podíl rozvodů s nezletilými dětmi na celkovém počtu rozvodů se ale sniţuje, v letech 2003 - 2013 poklesl z 63,1 % na 57,1 %. Podíl na tomto sestupném trendu má jednak nízká plodnost párů, která se projevuje zejména v posledních letech, tak stále vyšší zastoupení rozvodů déletrvajících manţelských svazků, v nichţ jiţ potomci manţelů dosáhli dospělého věku (aktuálně se jedná o 3 z 10 rozvodů). Počty rozvodů v dělení podle pohlaví osoby podávající návrh na rozvod a podle počtu nezletilých dětí v posledních pěti letech uvádí následující přehled: Rozvedená podle počtu nezletilých dětí
Rozvody Rok Celkem 2003 32 824 2004 33 060 2005 31 288 2006 31 415 2007 31 129 2008 31 300 2009 29 133 2010 30 783 2011 28 113 2012 26 402 2013 27 895 Zdroj.: ČSÚ
Na návrh ţeny 20 543 20 348 18 842 20 130 18 167 16 998 18 045
Celkem
1
2
20 705 20 805 19 210 19 003 18 408 18 196 16 851 17 640 15 831 15 189 15 921
11 748 11 802 10 872 11 004 10 345 10 358 9 533 9 853 8 948 8 292 8 591
7 929 7 993 7 376 7 085 7 189 6 989 6 538 6 903 6 074 6 146 6 436
manţelství Počet nezletilých dětí při 3+ rozvodu 1 028 30 927 1 010 31 008 962 28 732 914 28 117 874 27 546 849 27 034 780 25 094 884 26 483 809 23 716 751 22 983 894 24 335
Děti narozené mimo manželství V České republice roste současně počet dětí narozených mimo manželství - v roce 2014 byla vdaná pouze o něco více než polovina rodiček (konkrétně 53,3 %). Přitom ještě v roce 2001 to bylo 76,5 %. V revolučním roce 1989 bylo vdaných dokonce 92,1 % rodiček. Růst podílu dětí narozených mimo manželství je podle ČŠÚ jedním z nejvýznamnějších trendů demografického vývoje České republiky posledních tří desetiletí. Přestoţe se v roce 2014 ţivě narodilo o 18,5 tisíc dětí méně neţ v roce 1989, dětí narozených nevdaným ţenám bylo pětkrát více (51,3 tisíc proti 10,1 tisícům). Popis současné právní úpravy v oblasti výživného V České republice upravoval problematiku výţivného do roku 2014 zákon o rodině (Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině), který byl zrušen nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Konkrétní úprava vyţivovací povinnosti se ale touto změnou právního předpisu nijak výrazně nezměnila. V novém občanském zákoníku jsou vyživovací povinnosti věnovány § 910-923. V roce 2008 připravilo ministerstvo spravedlnosti dokument “Doporučená výchozí rozmezí pro stanovení výše výţivného za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů 1 3
v otázkách výţivného na nezaopatřené děti” s cílem sjednotit rozhodování soudů při určování výše výţivného. Jedná se však pouze o nezávazné doporučení. Výše výživného je tak v České republice závislá předně na individuálním posouzení situace ze strany soudce opatrovnického soudu. Ten můţe schválit dohodu rodičů o plnění vyţivovací povinnosti nebo vydá vlastní rozhodnutí a stanoví výši výţivného na základě potřeb dítěte a příjmu rodičů. V § 913 jsou uvedeny aspekty, které mají vliv na výši výţivného: “(1) Pro určení rozsahu výţivného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakoţ i schopnosti, moţnosti a majetkové poměry povinného. (2) Při hodnocení schopností, moţností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důleţitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, ţe povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.” Soudce, který výši výţivného stanoví, má právo poţadovat listiny dokládající příjem povinných i oprávněných osob. Výše výživného soud vždy stanoví v určité výši měsíčních plateb, tato výše se může měnit jen na návrh jedné či druhé strany a výživné může být jak zvýšeno, tak sníženo. V České republice tak v tuto chvíli neprobíhá automatická valorizace výţivného podle věku dítěte. Princip náhradního (zálohového) výživného vypláceného z veřejných zdrojů v případech, kdy povinná osoba neplatí zcela nebo platí pouze částečně a oprávněný nemá dostatečný příjem, v České republice nefunguje, a to i přesto, ţe návrh o náhradním výţivném byl Parlamentem ČR v minulosti opakovaně projednáván. V roce 2001 návrh zákona společně předloţily poslankyně Jana Volfová (ČSSD) s Květoslavou Čelišovou (KSČM), které jej však v průběhu sněmovního projednávání vzaly zpět. O několik let později – konkrétně v roce 2006 – byl projednáván návrh poslankyně Anny Čurdové (ČSSD). Tento návrh však vetoval prezident Václav Klaus. V roce 2007 předloţila poslankyně Anna Čurdová nový návrh – ten však byl zamítnut Poslaneckou sněmovnou PČR v závěrečném čtení. Výživné a náhradní (zálohované) výživné ve vybraných evropských státech Některé země Evropské unie mají institut náhradního (zálohovaného) výţivného právně zakotvený. Například v belgickém právu je tato problematika upravena především v zákoně z května roku 2014, který se týká „Sluţby vymáhání pohledávek z výţivného“, jehoţ účelem je zajistit efektivní vymáhání těchto pohledávek. Proti tomu ve Francii není zálohové výţivné definováno, existuje zde ale tzv. příspěvek na podporu rodiny, který můţe za přesně daných podmínek fungovat jako záloha na pohledávky na výţivném. V Německu moţnost vyuţít zálohovaných plateb na výţivné od státu, potaţmo od orgánu péče o mládeţ, existuje. Otázky zálohovaného výţivného upravuje zákon o zabezpečení výţivného pro děti svobodných matek a otců pomocí zálohovaného výţivného. Také v Norsku byla varianta zálohovaného výţivného zavedena. Je vypláceno v případě, ţe rodič neplatí vůbec či ne úplně. V Rakousku se zálohované výţivné řídí zákonem o poskytování záloh na výţivné pro děti. Institut náhradního výţivného byl zaveden i na Slovensku. Problematiku výţivného zde upravuje zákon o rodině z roku 2005, náhradní výţivné pak zákon z roku 2008 – zákon o náhradním výţivném. Moţnost získat zálohované výţivné na nezaopatřené dítě je upravena i ve Švýcarsku, a to konkrétně v občanském zákoníku. V souhrnu lze tedy uvést, ţe právním předpisem, v němţ je nejčastěji problematika výţivného upravena, je občanský zákoník (Belgie, Česká republika, Francie, Německo, Rakousko a Švýcarsko). Celkem pět států z osmi srovnávaných má současně speciální zákon,
1 4
který upravuje přímo poskytování zálohovaného výţivného (Belgie, Německo, Norsko, Rakousko a Slovensko). Z pohledu určování výše výţivného je ve všech uvedených státech rozhodováno na základě individuálního posouzení, někde však existují doporučující tabulky (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko). Navrhovaná úprava Předkládané znění návrhu zákona vychází z předlohy, která jiţ byla Poslaneckou sněmovnou schválena ve IV. volebním období (sněmovní tisk č. 964). Po uplatnění veta prezidentem republiky dne 8. června 2006, tj. v době po volbách nového sloţení Poslanecké sněmovny PČR však jiţ o zákonu nemohlo být znovu hlasováno, a proto nebyl přijat. V předloţeném znění se navrhuje poskytovat náhradní výţivné jen v těch případech, kdy neplnění vyţivovací povinnosti ohroţuje ţivotní úroveň dítěte a rodiny, a proto se stanoví 2,9násobek ţivotního minima rodiny jako hranice příjmu, nad níţ se náhradní výţivné jiţ nebude poskytovat. Náhradní výţivné se vyplácí v plné výši výţivného stanoveného soudem u všech oprávněných osob podle stanovených věkových kategorií, nejvýše však v částce 1,2násobku částky ţivotního minima oprávněné osoby stanovené zákonem č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu. Zároveň se v návrhu vymezuje, kdy nejdříve vzniká nárok na náhradní výţivné. Podmínkou pro jeho vyplácení je stav, kdy ani po rozhodnutí soudu povinný rodič nezačne dluţné výţivné uhrazovat, a to nejméně po dobu dvou po sobě jdoucích měsíců. Finanční dopady Nová právní úprava bude mít dopad na státní rozpočet. Rozpočtů krajů, měst a obcí se úprava nedotkne, vzhledem k tomu, ţe náhradní výţivné bude vypláceno ze státního rozpočtu prostřednictvím Úřadu práce ČR. Odhad nákladů vychází z dostupných údajů, z nichţ vyplývá, ţe v roce 2013 bylo vydáno 45 722 rozhodnutí o stanovení vyţivovací povinnosti. V této souvislosti je moţné odhadnout, ţe zhruba 50 % z tohoto počtu nebude dobrovolně hrazeno. Z veřejných zdrojů ministerstva spravedlnosti vyplývá, ţe v 90 % případů se jedná o matky-samoţivitelky, které vymáhají dluţné výţivné. Náklady na výplatu náhradního výţivného nepřesáhnou v prvním roce účinnosti zákona o náhradním výţivném 1 miliardu korun. V letech následujících lze předpokládat, ţe se částka vyplaceného náhradního výţivného sníţí, a to vzhledem k očekávané finanční návratnosti prostředků spojené s úspěšností státu při vymáhání výţivného od dluţníka. S přijetím zákona dojde současně k nárůstu administrativního zatíţení jednotlivých pracovišť Úřadu práce ČR. Náklady na navýšení počtu pracovníků jsou jiţ zahrnuty v uvedené částce. Stejně tak náklady spojené se zabezpečením informačního systému pro náhradní výţivné. Soulad navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem ČR Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s článkem 32 odst. 1, 5 a 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Rodičům, kteří pečují o děti, je zaručeno právo na pomoc státu, přičemţ podrobnosti stanoví zákon.
1 5
Návrh zákona přispívá k naplnění zásad stanovených v čl. 26, 29, 30 a 32 Listiny základních práv a svobod. Soulad navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami a s právem Evropské unie Zvláštní ochranu dětí a mladistvých zabezpečují zejména Úmluva o právech dítěte (zejm. čl. 3 a 27), Evropská sociální charta (čl. 17), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 10) a Doporučení rady Evropy č. R(82)2 o zálohových platbách výţivného na dítě státem, které bylo přijato Výborem ministrů RE 4. února 1982. Navrhovaný zákon je v souladu s těmito mezinárodními dokumenty, které naplňuje. Navrhovaná úprava není v rozporu s právem EU, které v této oblasti poskytuje volnost vnitrostátnímu zákonodárci; je proto slučitelná s právem EU. Dopad na podnikatelské prostředí Navrhovaná úprava nebude mít vliv na podnikatelské prostředí České republiky. Dopad na územní samosprávné celky Navrhovaná právní úprava nemá negativní dopad na činnost územních samosprávných celků. Sociální dopady Navrhovaná právní úprava má pozitivní dopady na děti, jejichţ rodičům se nedaří vymoci soudem stanovené výţivné. Zlepší se tak nejen tíţivá ekonomická situace rodiny, ale také celkové klima dotčené rodiny. Zvláštní část K§1 Vymezuje se předmět úpravy zákona, jímţ je stanovení náhradního výţivného nezaopatřeným dětem. Náhradní výţivné představuje zvláštní sociální dávku poskytovanou státem, jejíţ reţim je upraven navrhovaným zákonem. Vzhledem ke specifičnosti problematiky a podmínkám nároku, které nejsou závislé na sociální potřebnosti, se volí forma samostatného zákona. Náhradní výţivné bude dávkou nárokovou. K§2 Vymezuje se okruh oprávněných osob. Oprávněnou osobou bude nezaopatřené dítě, ke kterému neplní povinná osoba vyţivovací povinnost stanovenou jí rozhodnutím soudu. Jako u ostatních sociálních dávek se také zde stanoví podmínka trvalého pobytu na území České republiky; státní občanství rozhodné nebude. Příjemcem dávky bude buď nezaopatřené dítě, je-li zletilé a výţivné se mu vyplácí, nebo zákonný zástupce nezaopatřeného nezletilého dítěte, jemuţ je výţivné na dítě vypláceno. K§3 Ustanovení stanoví podmínky nároku na náhradní výţivné. Základní podmínkou bude neplacení výţivného povinnou osobou po určitou dobu a neúspěšnost návrhu na výkon rozhodnutí; fakticky se jedná o dobu pěti měsíců, tedy dobu dostatečnou ke zjištění, ţe
1 6
neplnění vyţivovací povinnosti má dlouhodobější charakter a ţe proto můţe dojít k váţnějšímu ohroţení výţivy dítěte. Náhradní výţivné je účelné poskytovat jen v těch případech, kdy neplnění vyţivovací povinnosti ohroţuje ţivotní úroveň dítěte a rodiny, a proto se stanoví 2,9násobek ţivotního minima rodiny jako hranice příjmu, nad níţ se náhradní výţivné jiţ nebude poskytovat. Například, jedná-li se o matku, která má v péči dvě děti, přičemţ jedno bude ve věku do 6 let a druhé ve věku od 6 do 15 let, bude touto hranicí pro tyto tři osoby částka 20 358 Kč. K§4 V ustanovení se vymezuje, kdy nejdříve vzniká nárok na náhradní výţivné. Vzhledem k podmínkám uvedeným v § 3 se jedná o šestý měsíc neplnění vyţivovací povinnosti. Není účelné poskytovat dávku dříve, neboť musí být prokázáno, ţe neplnění vyţivovací povinnosti má dlouhodobější charakter. K§5 Výše náhradního výţivného se stanoví v závislosti na věku nezaopatřeného dítěte; hranicí je zde 6 a 15 let. U starších dětí se předpokládají vyšší náklady. Náhradní výţivné nemá za účel nahrazovat v plném rozsahu stanovené výţivné, které můţe v závislosti na výši příjmu povinného rodiče dosahovat i vysokých částek; plná náhrada neplaceného výţivného by popírala sociální charakter dávky a znamenala by téţ neúměrné náklady. Stanoví se proto horní hranice dávky, která se odvíjí od výše ţivotního minima platného pro ten konkrétní rok, maximálně však do výše 1,2 násobku ţivotního minima dítěte. Náhradní výţivné by se tak podle současné výše ţivotního minima pohybovalo od 2088 do 2940 korun podle věku dítěte. Pokud by se ţivotní minimum zvýšilo, rostlo by i náhradní výţivné. V případě, ţe povinná osoba plní jen částečně, pak je výše náhradního výţivného stanovena v částce rozdílu (opět zde platí hranice 1,2násobku ţivotního minima dítěte). K§6 Upravuje se postup v případě, dojde-li ke změně výše náhradního výţivného. Pokud dojde ke změně výţivného soudem tak, ţe se výţivné zvýší, dojde ke zvýšení náhradního výţivného jen na základě ţádosti příjemce, a to od měsíce, v němţ byla tato ţádost podána; pokud by došlo ke sníţení výţivného, sniţuje se zároveň náhradní výţivné, a to přímo na základě zákona. V případě změny částek ţivotního minima se náhradní výţivné zvýší automaticky, tj. bez ţádosti. K§7 Poskytování náhradního výţivného je vázáno na trvání vyţivovací povinnosti stanovené soudem. V rámci této vyţivovací povinnosti se náhradní výţivné přiznává na dobu 12 kalendářních měsíců s moţností prodluţování vţdy o dalších 12 kalendářních měsíců. O toto prodlouţení je třeba poţádat; při rozhodování o prodlouţení budou zároveň prověřeny důvody trvání nároku na náhradní výţivné. Náhradní výţivné nelze poskytovat zpětně, neboť jeho účelem není řešit dluţné výţivné, ale zajišťovat přiměřenou výţivu dítěte průběţně.
1 7
K§8 Ustanovení upravuje postup v případě, kdy povinná osoba začne plnit svou vyţivovací povinnost. Rozlišují se přitom dvě situace. První situace se týká placení běţného výţivného za období čtyř po sobě jdoucích kalendářních měsíců; druhá situace se týká zaplacení dluhu za období před poskytováním náhradního výţivného ve výši alespoň čtyřnásobku výţivného stanoveného soudem. Není účelem, aby náhradní výţivné bylo poskytováno při platbě výţivného. Pokud by plnění vyţivovací povinnosti bylo jen dočasné, lze podat novou ţádost o náhradní výţivné, budou-li znovu splněny podmínky uvedené v § 3. Nárok na náhradní výţivné zaniká téţ v případě, přesáhne-li příjem oprávněné osoby a osob s ní společně posuzovaných 2,9násobek částky ţivotního minima. K§9 V ustanovení odstavců 1 a 2 se upravuje postup v případech, kdy bylo povinnou osobou zaplaceno výţivné, avšak v částkách, které neznamenají zánik nároku na náhradní výţivné podle § 8. Na základě oznamovací povinnosti podle odstavce 1 se buď provede zúčtování, tj. sníţení náhradního výţivného o zaplacené výţivné v případě prodlouţení poskytování náhradního výţivného, nebo se náhradní výţivné vrátí ve výši zaplaceného výţivného, pokud k prodlouţení poskytování nedošlo. Tímto postupem se zabraňuje dvojímu plnění. V odstavci 3 se upravuje postup při zaplacení výţivného v částkách znamenajících zánik nároku na náhradní výţivné; také zde se zamezuje dvojímu plnění. K § 10 Nárok na náhradní výţivné je vázán na oprávněnou osobu, a proto jej nelze započíst, postoupit ani dát do zástavy; tyto právní úkony by byly v rozporu s účelem dávky. K § 11 Stanoví se měsíční periodicita výplaty dávky s tím, ţe musí být vyplacena nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce. K § 12 V oblasti dávek sociální péče je příslušným orgánem poskytujícím opakující se peněţité dávky, včetně příspěvku na výţivu kontaktní pracoviště krajské pobočky Úřadu práce ČR. Odvolacím orgánem je pak Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. K § 13 Upravuje se zahájení řízení, které bude vţdy v dispozici osoby, která je v případě přiznání dávky povaţována za jejího příjemce. V situacích uvedených v odstavci 2 lze řízení zahájit i z moci úřední. K § 14 až 16 Povinnosti ţadatelů, společně posuzovaných osob, příjemců dávky, správních úřadů a dalších osob jsou obdobné povinnostem stanoveným v jiných sociálních oblastech. K § 17
1 8
Určuje se ústřední orgán, do jehoţ působnosti bude patřit výkon dozoru v oblasti náhradního výţivného; tímto orgánem bude Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ministerstvo práce a sociálních věcí bude také vést potřebnou statistiku v této oblasti, včetně nákladů na dávky, které budou zjišťovány podle jejich výše. K § 18 Jedná se o obdobu ustanovení obsaţených v jiných sociálních předpisech. K § 19 Řízení ve věcech náhradního výţivného je řízením správním a řídí se správním řádem s odchylkami stanovenými v zákoně o náhradním výţivném. K § 20 Náhradní výţivné je sociální dávkou hrazenou ze státního rozpočtu. K § 21 V občanském zákoníku se upravuje přechod nároku na výţivné, které měla platit povinná osoba, v případě poskytnutí náhradního výţivného. Současně se upravuje se součinnost soudů s orgány rozhodujícími o náhradním výţivném; jedná se o sdělování nebo ověřování potřebných údajů, zejména o výţivném a povinných osobách. K § 22 Stanoví se pro účely ţivotního minima, ţe náhradní výţivné se bude, stejně jako výţivné, povaţovat za příjem. K § 23 a 24 Náhradní výţivné se pro daňové účely bude povaţovat za příjem osvobozený od daně z příjmů, stejně jako výţivné. Toto se bude vztahovat pro zdaňovací období, které započalo v roce, v němţ navrhovaný zákon nabude účinnosti. K § 25 Náhradní výţivné se bude započítávat jako příjem pro účely dávek státní sociální podpory. K § 26 Stanoví se dostatečná doba legisvakance k přijetí potřebných organizačních opatření k realizaci zákona.
V Praze dne 13. dubna 2016
1 9
Předkladatelé: Mgr. Marta Semelová v.r. Ing. Hana Aulická Jírovcová v.r. Alena Nohavová v.r. Soňa Marková v.r. Miroslav Opálka v.r. Pavel Kováčik v.r. Zdeněk Ondráček v.r. Leo Luzar v.r.
2 0
