YC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA

ROZHOVOR

DOMINIK NEKOLNÝ FLATLAND BMX ZSV

VALENTINO UMĚNÍ STOLOVAT SOUTĚŽ

FRESHLABELS.CZ HERSCHEL SUPPLY CELOSTÁTNÍ ŠKOLNÍ ČASOPIS ČÍSLO 6, 2015 | ROČNÍK VII | ZDARMA | WWW.REDWAYMAG.CZ

YC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA

editorial /

Ahoj holky, čau kluci, co je na obálce? Jedna z ilustrací mladé české výtvarnice Elišky Podzimkové, která se přes noc stala světovou senzací. Její práce otiskly přední americké i evropské deníky a časopisy a ze slavných a vlivných blogů, jako je například Huffington Post, nebo velkých komunitních webů jako Bored Panda si je na své FB profily a vlastní blogy nasdílely tisíce lidí. Eliška pochází z Dobřichovic, vystudovala animaci na Filmové akademii v Písku a po bakalářské zkoušce odjela do New Yorku, kde pracuje v marketingovém oddělení jedné filmové školy. Je tak vytížená, že absolutně nestíhá, což je dobré znamení – v NYC ji potřebují, a tak si už vyřizuje vízum k trvalému pobytu. Držíme palce, aby to vyšlo. New York je město, co nikdy nespí, jeho panorama tvoří víc než 5600 mrakodrapů, mluví se v něm sto sedmdesáti jazyky a stále si udržuje pozici světového centra kultury a obchodu. Není ale pro každého, někoho prý semele a vysaje: „Dokáže ve vás vzbudit pocit méněcennosti. Na turistické vízum jsem tam pobyla šest měsíců. Bylo to tvrdých šest měsíců – bez povolení neseženete pořádnou práci, člověk musí ledacos překousnout a peněz dostane málo. Bydlela jsem v levných podnájmech, často jsem se stěhovala. Když jsem nebyla v práci, prožívala jsem nejosamělejší chvíle svého života. Připadala jsem si jako druhořadý člověk, to město člověka ničí,“ píše na svém blogu Lenka Studničková, dnes už paní Rubenstein (ironií osudu si nakonec vzala Američana, ale žijí spolu v Česku). Do někoho jiného zase z New Yorku teče síla: „Má charisma, uvěříte mu každé bouchnutí dveří, zahoukání klaksonu a zaskřípění kolejnic v metru, jako by to byla skrytá řeč, která k vám promlouvá: poslouchej, všechno teprve začíná. Možná časem k člověku hovoří i jinak, už ne tak pěkně, ale já v něm byl vždycky jen na pár dní nebo týdnů a neměli jsme čas si to spolu zkazit. A vždycky mezi náma došlo k něčemu na hranici mírnějšího zázraku.“ To napsal Ondřej Formánek, novinář, překladatel a dobrý kamarád, a my se s jeho slovy maximálně ztotožňujeme.

Martina Overstreet, šéfredaktorka

RedWay Celostátní školní časopis měsíčník číslo 6, ročník 7 zdarma toto číslo vyšlo v únoru 2015 titulní strana: Eliška Podzimková, @animateny adresa redakce RedWay Jaroslava Foglara 2 155 00 Praha 5 www.redwaymag.cz e-mail redakce [email protected] zakladatel a duchovní otec projektu prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., FESC [email protected] šéfredaktorka Martina Overstreet [email protected] zástupce šéfredaktorky a produkce Zdeněk Řanda [email protected] artdirector Pasta Oner [email protected] editorka, korektorka Petra Rabová spolupracovníci Kay Buriánek, Zdeněk Bělohlávek, Dominik Zezula, Honza Kistanov a studenti: Pepe Švejda, K8 Písačková, Seda Dzholdosheva, Radim Lisa, David Dolenský, Iva Antošová, David Dolenský, Johana Mustacová, Bára Růžičková, Max Máslo, Kristina Fekete, Yasmina Overstreet, Honza Klofáč marketing a inzerce Václav Miškovský [email protected] 607 609 420 Martin Neumahr [email protected] 608 572 626 Nevyžádané rukopisy a obrazové materiály se nevracejí. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit publikované materiály na www.redwaymag.cz.

PŘIDEJTE SI NÁS NA FACEBOOKU! www.facebook.com/redwaymag

vydavatel

Zdravé srdce, o. s. Milady Horákové 63 170 00 Praha 7 toto číslo vyšlo za podpory

registrační číslo MK ČR E 18246 ISSN 1803-2850 RedWay je celostátní školní časopis zaměřený především na prevenci vzniku kardiovaskulárních onemocnění. Protože koncepčně vychází z definice WHO, která uvádí, že zdraví není jen absence nemoci, ale celková fyzická, psychická a sociální pohoda, zabývá se též prevencí sociálně patologických jevů.

W W W.REDWAY M AG.C Z

REDD WAYY ČÍ SLL O 6, 200 155 | R O Č NÍK N Í K V II

8–9 MAILBOX Milujeme kreslení při hodině powered by Stabilo Výsledky soutěže Skicuj svoje jméno 10 –16

14

POP

Metalové problémy III Hudební akademie Vysokoškolská pohádka/Jak se léčí princezny Smysly/Zvuk hluku, Marťan křížovka

20

17– 2 7 SMARTBOX Studoval jsem v Kostarice Kreativní učebnice hindštiny Z deníku vědce/Jak jsem měřil most Kyberšikana Taháky k maturitě/Obraz Doriana Graye Nové oživovací triky Snídaně z celého světa/Japonsko 2 8 – 41

TÉMA

Humans of New York 42–46

ROZHOVOR

Dominik Nekolný, flatland BMX 47

SOUTĚŽ

42

Herschel Supply od Freshlabels.cz 48–49

EKO

Ekologický zeměpis/Vyhřívané chodníky na Islandu 50–55

ZSV

Valentino/Umění stolovat Hejtomat 56 Nikkarin

KOMIKS

50

26

mailbox /

SKICUJ SVOJE JMÉNO výsledky soutěže CE VÝHER CE VÝHER

David Černý Tavi Tolenski

CE VÝHER

Jakub Kochman

Petra Švecová

CE VÝHER

CE VÝHER

Oliver Heller

Zuzka Kiss

Dochtor Plz

Robin Veselý Anna Malsa

ČÍSLO 6, 2015 | ROČNÍK VII

8

kreslení /

Pošlete nám svoji tvorbu na e-mail [email protected] nebo vložte na naši FB stránku. Každý měsíc několik kreseb otiskneme, třem vybraným autorům pošleme produkty STABILO. Aby bylo čím dělat. STABILO point 88 je jemný fix ve třiceti odstínech (z toho pěti neonových) s pevným hrotem, který jen tak neodděláte. Navíc nevyschne, ani když ho necháte 24 hodin bez víčka. Proč má bílé proužky: Kdysi dávno došlo v továrně k malé chybě. Ve stroji na barvení povrchu tužek bylo málo barvy a várka vyšla ven s nedobarvenými hranami. Vypadalo to tak hezky, že si STABILO tento nový desing nechalo v roce 1929 patentovat. STABILO je zřejmě jediným výrobcem psacích potřeb na světě, který se může pochlubit tím, že se po něm pojmenovávají cool kapely až z Kanady.

CE VÝHER Bambi 99

CE VÝHER Václav Ksandr Alena Spálenská


9

CE VÝHER

pop /

zdroj: thinkexist.com, foto: profimedia.cz

Co je na New Yorku nejlepší?

Michel Gondry, filmový režisér

Noel Gallagher, Oasis

Le Corbusier, architekt

Že když tam hodiny ukazují tři odpoledne, v Paříži je ještě rok 1981.

Nejlepší by bylo, kdyby ho už dodělali. New York je nedokončený americký národní park mrakodrapů.

Stokrát jsem si říkal, že New York je katastrofa, a stokrát jsem se přesvědčil, že krásná katastrofa.

#74 Když tě nenávidí úplně všichni, protože posloucháš Marilyna Mansona. #75 Když ti nesluší dlouhé vlasy. #76 Když si lidi v tvém okolí myslí, že „Velká čtyřka“ je název kapely. #77 Když tě matka nutí jíst k obědu špenát a nechápe, že ty už máš v sobě železa dost. #78 Když si lidi v tvém okolí myslí, že trička s kapelami jsou módní trend. #79 Když se bojíš pavouků, kostlivců a tmy. #80 Když si musíš koupit Velký lékařský slovník, abys pochopil, o čem některé kapely zpívají. #81 Když je koncert v sále s místy k sezení. #82 Když tvoje oblíbená kapela prodává jediné tričko a to vypadá, jako by se na něj vyzvracelo dvouleté dítě. #83 Když ti vlasy rostou nahoru místo dolů. #84 Když lidi v tvém okolí říkají, že to, co posloucháš, není true metal. #85 Když utratíš peníze za nové boty a z kotle se vrátíš v ponožkách.

#86 Když přijde řeč na to, co je true. #87 Když si kapela myslí, že pět různých přechodů je to, co dělá písničku metalovou. #88 Když ti vlasy konečně narostou po ramena, ale pro tebe jsou stále příliš krátké. #89 Když si chceš zazpívat se svou oblíbenou kapelou, ale neumíš norsky. #90 Když popová kapela předělá tvou oblíbenou metalovou pecku. #91 Když popová kapela předělá tvou oblíbenou metalovou pecku a tobě se to potají líbí. #92 Když si musíš vybrat, jestli dnes buď zemřeš vedrem, nebo si nevezmeš koženou bundu. #93 Když posloucháš metal a nedokážeš říct, jestli výkřik zazněl z přehrávače, nebo soused vraždí manželku.

text: M. Overstreet, foto: archiv

Metalové problémy #64 Když si v obchodě s cédéčky poslechneš kapelu, která je skvělá, ale nemůžeš rozluštit její název na obalu. #65 Když tvoje nové pyramidové náramky brání krevnímu oběhu. #66 Když holce, kterou balíš, řekne její nejlepší kamarádka, aby se sbalit nenechala, protože ji chceš určitě zabít. #67 Když máš tak dlouhé vlasy, že zakrývají ten skvělý pentagram na zadní straně trička. #68 Pozéři. #69 Když tvoje domácí úkoly nejsou tak snadné jako zapamatovat si kompletní diskografii Iron Maiden. #70 Když odcházíš z koncertu zmáčený potem, pivem a krví, a nic z toho není tvoje. #71 Když zjistíš, že tvoje holka je pozérka. (Nebo tvůj kluk pozér.) #72 Když lidi říkají „metalová hudba“ místo „metal“. #73 Když se názvy kapel skládají z více než čtyř slov.


10

HINDS (fka Deers)

Gallows

Trippy Gum

Bonfi re Season

Už chci zase léto! ONDŘEJ PODZIMEK, 19 LET, KOLÍN NAD RÝNEM

A Place To Bury Stranger

Gallows jsou ostrá parta, ale na nový desce se nechali inspirovat back katalogem a skladba Bonfire Season je toho esencí. Jako by ji natočili Banshees, akorát s nima nezpívala Siouxie. Retro frčí a zrovna v tomhle případě dává smysl. KAY

Everything Always Goes Wrong Noise rock, co byl v soundtracku nějakého dokumentu o messengerech, a nakonec se z toho vyklubala pro mě fajn kapela. Ne moc sluníčková, ale ztratila jsem mobil a best frienda, tak mám právo mít trochu dark náladu. TEREZA, 19 LET, OSTRAVA

Jamie T

Smack Králové Kuba Janeček aka Smack dokázal přenýst anglický verbální štěkání do českýho kontextu. Jeho deska P’S a love, která vyšla ke konci loňskýho roku, nádherně popisuje životní příběhy tohodle krále Strašnic. P’S a love a velký props

Zombie HAZNO

Prej druhej Alex Turner, pro mě teda spíš klasický indie, a ne to divný hekání, co se všude ozývá posledních pár let.

Mandarinka Darinka Michaela Paštéková Jeden pomaranč se zaľubil raz do Darinky mandarinky, vedel o tom už celý strom, že už je na svadbu čas. Ultimátní pařba song u nás na libereckých kolejích.

ADEL SMRADEL, 20 LET, PRAHA

Kyklos Galaktikos Nemehlo

Město je prytššššš Holiny, smrad hnoje, traktory a taková ta country pohodička je novej in. Teda u nás, ve světě už to nějakou dobu jede, souvisí to s kdysi probíraným normcorem a oficiální prohlášení vyšlo i v The Guardian. Jdi tedy pochystat outfit do nejbližšího Hospodáře (tak se jmenujou rurální obchody) a bal kufry. Stejně jako dřív „cesta štrýtu“ je i venkovská romantika plná příběhů!

Chtělo se, aby se vytáhlo co se chtělo, a smetlo, co se muselo… Mezi lovci mezer je česká deska roku hned zkraje. Listování WWW, prostředník Death Grips, zvednuté ruce strašpytlům. Šílenství!

IVA

Drake Energy Název nejnovější desky torontského rapera žijícího v Kaliforniii Drakea If Youre Reading This Its Too Late mluví za vše. Další sebevědomej baller nedá

WAGHISS, 22 LET FUCKING LITTLE TOWN (BÍLOVEC)

Screwty Kapitola YouTube Disstrack na YT. Vzpomínky na počátky serveru a shrnutí toho, co se tam děje v poslední době (petarda v autobuse, komerční akce…).

PASTA ONER POŠLI NÁM I TY SVŮJ HUDEBNÍ TIP. UKAŽ, JAKÝ MÁŠ VKUS. POCHLUB SE SVOU OBLÍBENOU PARTOU. PČEKÁME NA [email protected]. +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ +++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Fagi najdeš na Facebooku.

ONDŘEJ PETR, 17 LET, VARNSDORF

spát spoustě lidem.


11

Pop /

TEXT A FOTO: JAN KRČMÁŘ, KYTARY.CZ

í n b e Hud emie akad

K

Z C . Y R YTA

VSTUPTE MEZI HVĚZDY Sledujete klipy svých oblíbených kapel a říkáte si „takhle chci taky jednou hrát“ nebo „na pódiu tohohle fesťáku to musí být boží, tam chci stát taky“? Máte prostě spoustu snů a chcete se stát hvězdou? Tak pro to něco udělejte, tady je jedna možnost. Kytary.cz od tohoto března startují nový projekt určený pro všechny začínající i pokročilé hudebníky, kteří jsou odhodlaní jednoho dne diktovat trendy na české hudební scéně. Projekt se jmenuje H. A. K. (Hudební akademie Kytary.cz) a pro vás se stane jedinečnou příležitostí, jak nastartovat hudební kariéru. Zapomeňte na ZUŠ Hudební akademie nebude patřit mezi tradiční hudební školy, které obecně znáte jako „zušky“. Nebude vás tady peskovat žádná paní učitelka za to, že jste málo cvičili nebo že jste cvičili něco jiného. Nebudete se stresovat z předepsaných osnov, povinných přehrávek a známkování. Naopak. Heslem hudební akademie je tvůrčí svoboda a individualita žáků. Nemusíte se ani bát, že po vás někdo bude chtít hrát klasiku. Nic proti ní, klasiku je určitě dobré poslouchat a inspirovat se jí. Ale mělo by to jít přirozeně. Pokud právě teď chcete hrát na bicí v hiphopové skupině, zajímají vás hlavně asi hiphopové rytmy. A v hudební akademii pro to mají pochopení. Od jazzu po metal Forma výuky je výhradně individuální a vzdělávat se můžete v několika oborech jako kytara (akustická i elektrická), basová kytara, bicí, klávesy a zpěv. Se


12

všemi těmito nástroji se můžete pustit do žánru svého srdce. K dispozici máte pop, rock, metal, jazz, blues, funky, hip hop nebo latin. Kromě svobody je důležitá i osobnost učitele. Musí vás umět motivovat, inspirovat a ukázat vám nové možnosti, které vás obohatí. Pak třeba zjistíte, že znalost jazzových postupů posouvá vaši hru v metalové kapele na úplně jiný level. A přesně takové učitele můžete v hudební akademii očekávat. Všichni jsou aktivní hudebníci, vědí toho hodně o teorii, ale taky se umějí postavit na pódium a pohlédnout do tváře publiku. Věřte, že to samé se bude hodit i vám. Nejlepší hudební výbava Hraní na hudební nástroj je o to větší radostí, když máte k dispozici tu nejlepší možnou výbavu. Díky tomu, že zázemí poskytuje hudební akademii největší český prodejce hudebních nástrojů Kytary.cz, se vám i tohle splní. Učit se na něco starého a „vychrastěného“ totiž žádná paráda není. Kytary.cz nabídnou studentům akademie i slevy na nákupy a servis nástrojů nebo workshopy s dalšími známými hudebníky a lidmi z oboru.

smysly /

TEXT: JIŘÍ BEJČEK FOTO: ARCHIV

FILM

Sloupek Ivy Antošové

Zvuk hluku REŽIE: OLA SIMONSSON A JOHANNES STJÄRNE NILSSON 2010

Absurdní komedie, šílená kriminálka, nebo prostě podivnost jen pro oči a uši hudebníků? Těžko říct. Švédští tvůrci se rozhodli všechny tyhle složky smíchat. Z jejich experimentu ale vzešel koktejl, který nejen dobře chutná, ale i sakra dobře vypadá. Pseudoteroristická organizace složená z šesti extravagantních bubeníků využívá vše k tomu, aby rozehrála svět kolem sebe. Jejich protipólem a současně úhlavním nepřítelem se stává Amadeus – policista bez hudebního sluchu. Zezačátku není jednoduché rozeznat, o co se fi lm snaží. Moderní dadaismus, surrealismus? Možná chce prostě jen diváky pobavit. A to se daří. (Pro každého muzikanta naprostá povinnost!)

KNIHA

Z deníčku zkouškovýho Jídlo mě dělá šťastnou. Ráda na jídlo koukám v dokumentech o cestování, v pořadech o vaření, na Instagramu a na talíři, kterej mám před sebou. Teda v misce, z talířů jim zásadně až v případě, že už došlo všechno ostatní čistý nádobí; nedaj se držet pohodlně v ruce a všechno se z nich přes okraj dobývá na moje tričko, kalhoty a postel. Neumím ale vařit, proto mám na pravý ruce mocnej bicák, jak furt drátěnkou ze dna hrnce škrábu spálený mlíko. Na koleji jsem už ale královnou ovesnejch vloček, krupicový kaše a kuskusu s tunou sýra, kterej drátěnkou škrábe z vařečky moje spolubydlící. Pravidelně se střídáme ve škrábání, pucování misek, kupování jaru a nadávání, jak nesnášíme mejt nádobí, protože jsme all about da fair play, bruh. Pravidlo taky je, že člověk nikdy nesmí bejt v kuchyni sám, takže ať nádobí momentálně špiní, nebo čistí, vždycky musí mít parťáka, kterej dokola zapíná digestoř, fotí close-upy rozříznutých kuřecích srdíček a zadává do Spotify cooking music. Ariana Grande dělá jídlo měkký a krémový, s metalem chodí většinou hodně chilli.

Marťan ANDY WEIR KNIŽNÍ KLUB, 2015

Mark Watney, člen první mise na Mars, je novodobým Robinsonem Crusoem. Jeho posádka ho v domnění, že zahynul za prudké prašné bouře, nechává napospas Rudé planetě. Mark tak nemá jak odeslat zprávu o svém přežití na Zem. Jelikož se zásoby tenčí, musí využít všechny své schopnosti a technickou zdatnost k tomu, aby přežil. Každý další den je pro něj vítězstvím. Kniha během několika měsíců sklidila chválu nejen od fanoušků sci-fi, a tak není divu, že si jí začali všímat i přední fi lmoví tvůrci. Prvním, kdo o Marťana projevil zájem, je Ridley Scott (otec legendárního Vetřelce) a do kin ho plánuje uvést ještě letos. V hlavní roli by se měl objevit Matt Damon.

VÝSTAVA Miroslav Machotka: Události míst 23. 1.–5. 4. 2015 LEICA GALLERY PRAGUE

Ať už ale vaříš nebo jíš cokoli, vždycky to chutná líp se srirachou. Nudle se srirachou, toast se srirachou, chipsy se srirachou; dokud mě z každýho sousta nepálí huba jak záda v létě, necejtim se sytá. Nejradši mám mexickou, italskou, asijskou kuchyni. Miluju pepř, kokos, čokoládu a hodinky z lipa. Moje radost z toho, že každý ještě k tomu ukazujou jinej čas, by mohla elektřinou pohánět nějakej menší srub v horách. Stoprocentně u mě platí, že láska prochází žaludkem; když mi někdo uvaří hodně velkou kopu hodně dobrýho jídla, šance, že na žádost o ruku ze žracího kómatu zabrumlám ano, stoupá o 28 %. A pak taky – pizza je moje láska a pizza mým žaludkem prochází často. Musela jsem se svěřit, protože mi kručí v břiše a jsem líná svlíknout pyžamo a jít nakoupit. Takže pravděpodobně umřu hlady a tohle jsou moje poslední slova před smrtí. Jestli si to ale někdo včas přečte, přijď mi udělat palačinky. A vem zmrzlinu. Prosím. Dík. Mír v duši a stay zkouškový. Iva Antošová, Technická univerzita Liberec

Rodák z Roudnice nad Labem fotí už padesát let vše kolem sebe. To, že je mu jeho práce radostí, dokazuje mimo jiné i počtem svých samostatných expozic. Od roku 1974 vystavoval v Čechách i na Slovensku přesně dvaadvacetkrát. Jeho zatím poslední soubor fotografi í je k nahlédnutí v pražské galerii Leica, která sídlí kousek od Václavského náměstí. Ty nejvšednější obrazy z našeho života tam zachycuje výstava s názvem Události míst. Složená je kompletně z černobílých analogových fotografi í a má za úkol vypíchnout autorovy vnitřní pocity s důrazem na materialismus okolního světa, banalitu a každodennost. Takže takový to, co se nám v RedWayi líbí.


13

pop /

TEXT A FOTO: IVANA ANTOŠOVÁ

Moje vysokoškolská pohádka Jak se léčí princezny

Za devatero rouškami a devatero lůžky žila byla marodila jedna princezna, jež usnula stoletým anesteziologickým spánkem. Vypadalo to s ní bledě, dokud nepřijel princ Chirurg z Operačního království a svým skalpelem se chrabře neprosekal houštím škáry a krevních destiček až ke zdroji princezniny trýzně. Princ svedl dvouhodinový vyčerpávající souboj s démonem


14

posedlou Štítnou žlázou, a vysvobodil tak princeznu ze spárů temných sil. Princezna se po pár hodinách probrala a cítila se jako hovězí prohnané mlýnkem na maso. Ale všechno dobře dopadlo a po několika dnech se opět dala do kupy. Šťastnější a zdravější než kdy předtím.

jméno: věk: škola:

Ivana Antošová 19 let Technická univerzita v Liberci, Fakulta umění a architektury obor: vizuální komunikace ročník: první stav: Zdravá jako rybička krmená kvalitním planktonem v nechlorizované čisté čiré vodě

Nemocnice byla na pět dní, což je běžně asi stejná doba, než moje levé a pravé oční víčko naráz zatáhnou žaluzie přes kukadla, horní řasy přikryjí dolní a pláty tenoučké kůže se vrátí do původní pozice, aniž ztratím obraz. Pět dní bez čerstvýho vzduchu, lidí k obejmutí, jídla a wi-fi je ale spíš pět let nebo pět století. Civěla jsem z okna a čekala, kdy zahlédnu auta lítat a roboty ovládat svět. Na pokoji se mnou ležela paní Kulturistka – mistryně Evropy v natírání vyrýsovaných svalů samoopalovacím krémem, učitelka českého jazyka (politické vyznání: grammar nazi) a matka dvou malých roztomilých hostitelů její DNA. Pestrý balíček k celodennímu povídání. A spoluhladovění. Bylo před Vánoci a Pohlreich v televizi smažil řízky na rozpálených slzách našich prázdných žaludků. Den jsme strávily bez jídla, vody, jen na kapačce, následující den operace, a poté už jen jogurty. Když jsem čtvrtý den poprvé dostala piškoty, zářily v mých očích jako zlaťáky z pirátského pokladu a já musela zuby zkusit, jestli jsou pravé. Kobliha bylo naše slunce, pizza náš měsíc a horká čokoláda moře, které šplouchalo o Hranolkové útesy. Slaninu bych si pustila i žilou.


Princeznička na sále Operace probíhala v celkové narkóze, pamatuju si tudíž jen cestu na sál: průjezd na lůžku velkými dveřmi z mléčného skla, zahnutí za roh, chirurgy, kteří v latexových rukavicích chatovali na Facebooku, a pak finiš v místnosti plné lidí, pípání a světel. Zadívala jsem se na lékaře, který ke mně stál nejblíž; překvapilo mě, jak mladý a pohledný byl. Alespoň v úseku mezi čapkou zakrývající čelo a obličejovou rouškou zakrývající nos a ústa. A pak se mi zdál sen, ze kterého mě probudila až hlava, která chtěla, abych řekla Praha. No já nevím. „Praha?“ „Výborně, šikulka!“ Asi měla ta hlava ráda Pražáky. Jiná hlava na mě za nějakou dobu zkoušela „Praha–Brno“, asi nějaká hlava cestovatel, až mi došlo, že je po operaci, ležím na jipce, poslouchám elektronický remix tepu svého srdce a mluvím. Chtěla jsem hned zahlásit „Liberec!“, ale to je od Brna přece jen kus cesty a já jsem dřív opět usnula.

Princezna s jizvou na krku Odtud už to se mnou šlo prudce do kopce. V nemocnici v Ostrově byli všichni hrozně milí, ochotní, usměvaví a nápomocní. Sestřičky jsou tam tak starostlivé, že vás nenechají mít na pokoji ani květiny, neriskovaly by prostě žádné lekníny na plicích. S každým dalším násilným probuzením v šest ráno štiplavou sviňáckou injekcí na ředění krve jsem se měla líp a líp. A s každou další stránkou v „333 švédských křížovek (nejlepší české vtipy v tajenkách!)“ jsem se těšila víc a víc domů. Zůstala mi jen jizva na krku, která mi dodává sex-appeal typu utekla jsem katovi zpod gilotiny. Ale hojí se skvěle a ve výsledku by neměla být ani vidět. Nádor se z histologie vrátil jako zhoubný, takže sorry, rakovino, ale nic nebude. Na princeznu seš moc krátká. Co už není tak krátký, je zkouškový a na zkouškový si nabruste meč a stáhněte přilbu, jelikož ho příště vyzveme na souboj. Na život a na smrt. Na jedničky nebo kariéru ve večerce. Tas!

15

křížovka

AUTOR: ZDENĚK BĚLOHLÁVEK

Pro lepší orientaci v dnešním nepřehledným světě hudby najdete v tajenkách názvy hudebních blogů, který by vám mohly dát směr nebo inspiraci, kde co dobrýho hledat. Jedinej, kterej se mi tam nevešel, je Pitchfork. Další musíte vyluštit.


16

smart box /

TEXT: M. OVERSTREET, SLOUPEK V. PINKAVA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Akta X všedního dne Zajímavosti o oku • Rohovka žraloka je tak podobná lidské, že se v poslední době začala používat k transplantaci. • Když se díváte na člověka, do kterého jste zamilovaní, zvětší se vám zřítelnice o 45 %. • Svaly, které ovládají oko, jsou těmi nejaktivnějšími v těle. • Mrknutí oka (oka mžik) trvá 100 až 150 milisekund. Můžeme mrknout i pětkrát za sekundu. Obvykle ale mrkáme 17krát za minutu, 14 280krát za den a pětapůlmilionkrát za život. Když mluvíme, mrkáme víc, než když čteme knihu nebo sledujeme film.

Kolik informací obsahuje lidská DNA? Jsme složité a snadno poruchové stroje. Do jednoho gramu naší DNA se vejde asi tolik informací jako na 600 miliard cédéček.

Znáte svou budoucí drahou polovičku? Statistika praví, že pokud je vám víc než šestnáct let, na 60 % pravděpodobně znáte a vídáte svého budoucího manžela/manželku. Hodně záleží na tom, jestli jste z malého města (větší pravděpodobnost), nebo velkého (menší pravděpodobnost) a jak často cestujete.

Proč býci útočí na červenou barvu? Útočí spíš na rychle se pohybující objekty, červená barva je jim ukradená, protože ji vůbec nevidí. Zato dobře poutá pozornost diváků v aréně.

Co je Bose-Einsteinův kondenzát? Jedno z přibližně patnácti skupenství hmoty, které věda zatím zná. Bose-Einsteinův kondenzát (bec) vznikne, když ochladíte nějaký prvek na velmi nízkou teplotu, obvykle zlomek stupně nad absolutní nulou (-273 °C), což je teoreticky bod, při kterém ustává veškerý pohyb. V takové situaci se začnou dít podivné věci. Chování, které se běžně vyskytuje jen na úrovni atomu, se náhle děje v měřítku viditelném lidským zrakem. Vložíte-li například bec do kádinky (a zajistíte, aby jeho teplota nestoupala), začne šplhat nahoru po stěně po stěně kádinky, až se dostane na svobodu. Jedná se zřejmě o marný pokus snížit vlastní energii, která je však už na nejnižší možné úrovni.


Vesmírná tělesnost Když mi 9. prosince prosvištěl nad hlavou na Vysočině tzv. bolid a po devíti vteřinách záření a třech minutách temného doletu dopadl rychlostí závodního auta na zem, nic jsem netušil. Vzdušnou čarou to ode mne bylo jen 8,5 km daleko, ale já to neviděl, jen jsem slyšel ránu, jako když někdo vystřelí z pušky. Až později jsem se dočetl, že to byl teprve 23. meteor v dějinách, který byl při pádu sledován přístroji. A čtvrtý vysledovaný na našem území. Sledovat pády shůry, to je prostě naše. Podle již nalezeného úlomku o velikosti kozího bobku jde o horninu 4,56 miliardy let starou. Hlavní kus, odhadem asi 800 g váhy, se stále hledá. Vesmír je vůbec na palici. Apollo 17 – a s ním lidstvo v zastoupení – naposledy dosedlo na Měsíc v prosinci 1972. Celkem jsme tam vytěžili 382 kilogramů vzorků hornin a zanechali 91 tun různého odpadu. Přesněji: • přes 70 kusů techniky, včetně lunárních vozítek, modulů a havarovaných družic • televizní kamery, fotoaparáty a příslušenství, filmové kazety • kladiva, kleště, hrábě a lopaty, několik improvizovaných oštěpů, dva golfové míčky • batohy, izolační přikrývky, užitkové ručníky, prázdné obaly od potravin Ke zvláštnějším artefaktům patří: • Pírko sokola, maskota US Air Force Academy, které posloužilo slavnému experimentu Apollo 15, zda bez atmosféry dopadne na povrch stejně rychle jako kladivo. A dopadlo. • Pamětní cedulka za neúspěšnou misi Apollo 1, jejíž tři astronauti zemřeli, když velitelský modul při cvičení v roce 1967 vyhořel, jakož i medaile na počest sovětských kosmonautů Vladimíra Komarova a Jurije Gagarina a malá hliníková plastika na počest amerických a sovětských „vesmírných padlých“. • Apollo 11 přidalo nosič s poselstvím dobré vůle od 73 papalášů a zlatou olivovou ratolest. • Alan Bean z Apolla 12 tam nechal stříbrnou sponu, Charles Duke z Apolla 16 fotografie rodiny. • Neopomeňme zmínit 12 párů bot, které tam zanechaly značné stopy, dodnes ničím nezvětralé. Mezi relikviemi bylo i šest amerických vlajek, z nichž čtyři stále stojí a vrhají stíny. Vlajky jsou docela vybledlé, bílé. Tyto vlajky z nylonu od firmy Annin z New Jersey nebyly vyrobeny natrvalo. NASA je tehdy koupila za 5,5 dolarů za kus (dnešních $ 33). Už přes 40 let se vlajky potýkají s měsíčními cykly dvou týdnů na slunci ve 100 °C a dvou týdnů ve tmě v -150 °C. Na měsíci jsou však i přízemnější vizitky lidské činnosti. Zpěvák Donovan v roce 1973 složil rozverně filozofickou píseň The Intergalactic Laxative (Mezigalaktické projímadlo) s pamětnou formulací, že je hezky všední a obyčejnému člověku blízké, že i největší hrdinové musejí, zdvořile řečeno, „na velkou i na malou“. Možná byl informován, že na Měsíci zůstaly nejen použité vlhčené ubrousky a soupravy osobní hygieny, ale i 96 sáčků moči, výkalů a zvratků. Možná je to pojistka. Až se lidstvo na Zemi vyhladí, právě tyto zbytky nějaký mimozemšťan použije k DNA rekonstrukci jako v tom filmu Jurský park. Vzorky lidstva budou však náležitě zmutované kosmickým zářením. Snad to bude mutace k lepšímu. Každopádně, pokud nestihneme nic dalšího, mohl by budoucí mimozemský archeolog a znalec lidstva podle bílých vlajek a trusu na Měsíci usoudit, že jsme vesmírné bádání vzdali a natuto jsme se na to vytento. Jako já s tímto sloupkem, pro tentokrát.

17

smartbox/jak na školu

TEXT: YASMINA OVERSTREET, MENSA GYMNÁZIUM PRAHA FOTO: ARCHIV KAMIL CHVÁTAL

Jsme mezinárodní vzdělávací organizace, jejíž historie sahá až k 1. světové válce. Vysíláme české středoškoláky do více než dvaceti zemí světa. Kromě ovládnutí jazyka porozumíš i jiné kultuře a poznáš

nové přátele. Získáš mnoho znalostí a dovedností, které pak uplatníš dál v životě. Více informací najdeš na www.afs. cz nebo na telefonu 728 994 908.

Studoval jsem v Kostarice Osmnáctiletý Kamil je z Příbrami, kam chodí i na gympl. Než odletěl na zahraniční studijní pobyt, hrál basket

Přihláška a formality Původně jsem měl jet na rok do Ameriky, ale když jsme se o to pak začali víc zajímat, říkali jsme si s mamkou, proč tam, když anglicky už umim, a jestli by nebylo lepší naučit se něco nového. Třeba španělštinu. Před odletem jsem začal chodit na hodiny k jedné rodilé mluvčí, abych aspoň trochu rozuměl. Než jsme se rozhodli pro Kostariku, uvažovali jsme ještě o Argentině a Chile. Jak jsme sjížděli internet a hledali informace o pobytech, našli jsme web organizace AFS, se kterou jsem nakonec vyjel. Nejdřív jsem musel vyplnit dost rozsáhlý formulář, pak anglicky napsat dopis mé budoucí rodině a vyběhat si zdravotní posudek. Doporučení ze školy mi dal můj třídní profesor. Přípravy na cestu Přestože jsem odjížděl na jedenáct měsíců,


18

a chodil posilovat. Zpátky se vrátil se zcela novými skills, například umí surfovat.

balil jsem až poslední den a pomáhala mi máma. Do té doby jsem byl totiž skoro pořád doma a nikam moc nejezdil. Vlastně jsem ani nevěděl, co si mám s sebou vzít. První dojmy Cesta byla dlouhá. Letěl jsem z Prahy do Německa, odtamtud do Atlanty v Georgii a z ní do San José, kde už na mě čekali z AFS. Představoval jsem si, jak vylezu z toho letiště a bude strašný vedro. Ještě jsem se díval na počasí a v Kostarice bylo stabilně nějakých třicet stupňů. Ale v tu jednu ráno, když jsme přistáli, byla docela zima. Později jsem zjistil, že tak je to právě jenom v San José, které se svými běžnými osmnácti stupni tvoří v jinak tropické oblasti výjimku. Po příletu nás lidi z AFS odvezli na třídenní soustředění. Na seminářích jsme probírali, co nás během pobytu může potkat, jaké krizové

situace by mohly nastat a jak se v nich máme chovat. Taky jsme probírali kulturní rozdíly, protože tam není všechno tak jako u nás. Hned v prvním týdnu po příletu jsem začal chodit do školy. Protože španělsky jsem neuměl, zezačátku mi hodně pomáhal Louis, učitel angličtiny. Byl to první člověk, se kterým jsem se tam víc seznámil, se spolužáky jsem se začal poznávat až potom. Doma jsem jedináček a v Kostarice jsem měl najednou čtyři sourozence – dva bráchy a dvě ségry. V podstatě s námi ale bydleli jen dva, šestnáctiletá ségra a osmiletý brácha. On anglicky neuměl vůbec, ona sice jo, ale stejně na mě často mluvila španělsky a tak strašně rychle, že jsem jí vůbec nerozuměl a většinu času se jenom debilně usmíval. Denní rutina Vstával jsem v půl sedmé, škola byla už

INFO O POBYTU • Škola: Liceo Emiliano Odio Madrigal • Délka pobytu: 11 měsíců • Typ ubytování: v rodině • Cena: 177 000 Kč Rychlé info o Kostarice • Costa Rica znamená v překladu Bohaté pobřeží. • Nejzelenější země planety a jediný stát Latinské Ameriky zařazený na seznam dvaadvaceti nejvyspělejších demokracií světa. • V roce 1949 zde zrušili armádu, kromě policie nemají žádné ozbrojené složky. • Místo armády Kostarika vybudovala tzv. „armádu učitelů“ a za klíč k ekonomické prosperitě vyhlásila vzdělanost. Díky tomu umí 95 % populace číst a psát, což je v oblasti neobvyklé. Sídlo zde mají společnosti Intel, Procter & Gamble, velké farmaceutické korporace atd. • Severozápadně od San José leží jedna z největších motýlích farem na světě.

od sedmi. Naštěstí jsem to měl blízko a mohl chodit pěšky. Přesto jsem se první den cestou domů ztratil a asi hodinu jsem chodil sem a tam, než jsem našel, kde bydlíme. Brzy jsem to ale dával za standardních deset minut. Vyučování končilo v půl jedné, ze začátku jsem chodil rovnou domů, musel jsem se totiž dost učit, abych stíhal, ale postupem času jsem se seznámil se surfařema a začal trávit hodně času na pláži, kam jsem šel rovnou ze školy. Surfování bylo ostatně jedním z důvodů, proč jsem si vybral Kostariku, kde jsou pro něj ideální podmínky. Měl jsem opravdu velké štěstí, protože náš dům byl jak kousek od školy, tak kousek od pláže, díky čemuž jsem toho nasurfoval víc než většina mých spolužáků, kteří většinou bydleli v centru města a na pláž se každý den nedostali. Já jsem surfoval, jak to šlo, o víkendech a prázdninách každý den, vyjížděli jsme už v pět ráno a byli tam do tří do odpoledne, protože slunce zapadá v Kostarice brzo. V šest hodin je najednou tma jak v pytli, a neplatí to jenom pro zimní období, ale celoročně. Proto se tam asi chodí tak brzo


spát, už v devět v deset večer jsou všichni v posteli a o to dřív ráno vstávají. Piráti z Karibiku Protože jsem neuměl španělsky, nemohl jsem se bavit se spolužáky. Vlastně jsem tam měl jenom jednoho kamaráda, jmenoval se Andres. Uměl plynule anglicky, protože byl půl roku ve Státech. Hodně mi pomáhal a seznámil mě právě s lidma, který jezdili na pláž. Ukazoval mi, jak tam všechno funguje. Jednou mě moje rodina vzala stanovat do severní části Kostariky. Byli jsme na výletě u ostrova Tortuga, kde si posádku vybíral sám kapitán Jack Sparrow. Tortuga patří do haitského departmentu Nord-Ouest a v sedmnáctém století opravdu sloužila jako základna pirátů z karibské oblasti. Potom jsem týden bydlel v národním parku, kam připlouvaly mořské želvy. Seznámil jsem se tam s jedním ze strážců, a když mi pak zavolal, jestli nechci přijet, hned jsem byl sbalenej. Hlídal jsem, aby lidi nesvítili telefonama, aby si nepovídali moc nahlas, aby na želvy nesahali

a tak. Pak jsem taky pomáhal měřit krunýře, jedna želva ho měla asi metr a půl. To byl jeden z nejhezčích zážitků, co jsem tam měl. Přeřeky ve španělštině První, co mě spolužáci učili, byly samozřejmě sprostý slova. Říkali mi strašný kraviny, který jsem opakoval, aniž bych věděl, co znamenaj. Takže jsem třeba každýho oslovoval „čau teplouši“, ale vlastně to ani nevadilo, protože to tam říkaj všichni, je to něco jako naše „ty vole“, prostě spíš kamarádské oslovení než nadávka. Co Kostarika dala a co vzala Největší přínos je, že jsem se naučil španělsky. To bylo to, co jsem z pobytu chtěl hlavně vydolovat. Naučil jsem se o sebe starat, zacházet s penězma a surfovat. Přišel jsem o rok doma a na gymplu, ale to mi nevadí, pro tu zkušenost to byl určitě dobře obětovanej rok. Rozhodně mi to víc dalo, než vzalo, bylo to skvělý.

19

smartbox/jazykové okénko/

TEXT: DOMINIK ZEZULA ILUSTRACE: HONZA KLOFÁČ

KREATIVNÍ UCEBNICE V PETI KROCÍCH: Hindština V Indii jsme ještě nebyli, že? Země s miliardou lidí, a přitom když se člověk snaží vzpomenout, jak vlastně Indové mluví, západní popkulturní odkaz mu vyplivne možná tak stereotypy z call center a Raje z Big Bang Theory. Hindština je statisticky jedním z nejrozšířenějších jazyků planety, akorát většina jejích mluvčích prostě bydlí moc daleko a člověk uprostřed Evropy se s ní tolik nesetkává. Na samotném Indickém poloostrově se samozřejmě mluví různě, ale hindština platí (společně s urdštinou, což je prakticky její dialekt) za všeobecný dorozumívací prostředek. Taky je vedle angličtiny od roku 1965 jediným oficiálním jazykem země.

se d u k o #1 Pstáš do Indie, chy bacha, aT E dávej íš na správn doraz… místo u ro zu m ět , řá d ti bu do al aj si e, a po do né št in y M in lk ýc h u do ve e e m ve dl js é ve lid it Je st liž e jš í vr st va a id ně od sk oč ně kl la eš ln í ja zy k) ; dě ůž iá vz m ic že of ří ka li, že si zp rá va je , ko nc ů je to rá ec ob D on . (k ně ky ic is ti ck ou rá ce an ou lin gv ěj í au to m at ta dy je to ob na ap lik ov se vě tš in ou um y e la vn í m ěs to sk kd (h t, nd í ís hi ill m D m ěs te ch m je N ové di i sp ou st a pe t In ti v m je rý nu ob st ra st i; pr o vý le e. D na dr uh ou ok ol ní ob la ra zu ne kl ad ve r ze m ě a je n to lik dů se e , ec ě) př liv u eh vý ch ov ře ší sp ol sl ov ní če k. m y vě tš in ou ib al it da lš í ty hl e pr ob lé ru ču je m e př po do e al i už na jih k m oř

#2 … nebo si

aspoN seže správnE fi N ty lmy Ja sn ě, ch áp em e, že „p ro st ě si ta ra da na sv m za je ď “ je ět ě. To je ně př i uč en í ja co po do bn N aš tě st í zr zy ků ta ne ýh o ja ko „p jb lb ěj ší ov na hi nd št ro st ě si to in a m á v zá za pa m at uj fil m ov á pr od so bě bo ží tr “. uk ce je je dn ik – B ol a ly z ne ja kt iv ně w oo d! In di ta ko ve j do ck á sa h, že se jš íc h na sv fil m y z B ol ět ě a ta m ní sv ět ové šp ly w oo du m tr h m á ič ce . Ab y ta ůž ou ob ra te m ro hl e m et od a sl ed ov at v vn at ši rš í fu ng ov al a, or ig in ál e. D m us íš je sa va ti py : PK v R ad ža st án m oz ře jm ě , př íb ěh m im u a kr ad e pe oz em šťan a, kt ní ze pá rů m sn ím ek o tř er ej zt ro sk so ul ož íc ím ec h id io te ch ot á v au te ch , a z ve jš ky a Ak or át si ne Tř i id io ti , je jic h dě ka no vi za po m eň te , kt er ým u se ud ěl at ho dn tr va j v pr ům ří ká Vi ru s. ě po pc or nu ěr u tř i ho di , pr ot ož e in ny. di ck ý fil m y


20

šit e s j e n a v o k n i #3 Ljlepší pRítel = ne a k E v o l C é „v is í“ na ro vn liv ý pí sm en ka žd ej na šň ůř e. Ka tím , že je dn ot cí e Hi nd sk ý ou uj hn ač zn sc y vy no žk na gá rí – se m á bý t ín at tře ba po d om ku ip po př pí sm o – de va “; e „a ůž m áv á kž e to zd ál ky m at ic ky př id je ce lkem ho rn í lin ce , ta kt er é se au to . So uh lá se k so uh lá sk u, ke lá št ní zn ač ku e zv uj it av sl o st ač it st re ěl ik ed m př ut í by zn ak př á, je po tře ba je jím u zv lá dn m oh lá sk a jin rc ha ný ab ec ed a a k od m há aš uc „z př ip oj en á sa od ty dn y je ak y, a vš ec hn rí je po m ěr ně se ši t. at zá kl ad ní zn si lin ko va ne j 33 . De va na gá je dn a: Po řiď í si za pa m at ov a ač sl st čí ; ia ok ud Kr st l. pá r dn ů dá va t sm ys je dn ou za čn ou sl uc há tk a“ na

#4 Malá ná so

bilka = nejhor š ClovEka í pRítel Jed no u z ne jje dn od uš šíc h vě cí na se po čít at – ale řad ě ciz ích jaz yk sp oň u těc h, kte ů je na uč it rý po už íva jí de sít zvl ád no ut čís la ko vo u so us tav u. do de se ti, k tom Vě tši no u sta čí u ně jak ý -ná ct, ne ch ce te pře klá -ce t, a je ho tov o, da t ma tem ati ck po ku d ted a ý rov nic e. Hin dš tak y, ale ka žd ý tin a de sít ko vo u jed no tliv ý čís lo se sta vu má se tvo ří ne pra vid ov lád nu tí ma lé eln ě – v pra xi to zn ná so bil ky je po tře am en á, že pro ba na uč it se sto růz ne jch po řad í. Kr om ě lin ko va ný ho se šit u slo víč ek , a to v pře sn ým ted a bu de š po tře bo va t i čtvere čk ov an ej.

m, e k R t í #5 Žijlzi nemys ejšek. Nebo r na vCe nE, to je fuk e obrác ta k „z ítr a“. ja k „v če ra “, Hi nd št in a m á e zn am en at t ůž m ý er kt ně cv ič za řa di „k al “ –, nt ex tu . Zk us je dn o sl ov o – hi nd ské ží či st ě na ko le do zá p tu am vs zn na vý t se Sk ut eč ne j o ze pt á, “ a př ip ra vo va vý ra z „v čí tra kd yž se ně kd at po ka žd é, do sl ov ní čk u víd po ja k v In di i od š ti, is de ol : Zj že jím bu bí . Do m ác í úk do ku ltu ry ta k, ná yl um sl ko š ne bo . je st li js i vy ne a, dn es a zít ra ze v fil m u Vč er ná jí da lá ek př


21

smartbox /

TEXT A FOTO: ROMAN FOJTÍK

Ještě to nevím, ale právě se mi y odkrvují noh tak, že se na n ě brzy neposta vím

Jak jsem poprvé měřil most a myslel si, že to půjde samo Kupodivu byl můj první článek přijat, tak se asi budeme setkávat i nadále. Pokud se rozhodnete věnovat vědě, brzy zjistíte, že má jednu zajímavou vlastnost, která ale není vždy výhodná pro toho, kdo výzkum platí. Totiž že i výsledek, co nikam nevede, je taky výsledek. Něco podobného funguje snad už jen v advokátní praxi, kde


22

ať klienta osvobodí, nebo odsoudí, nárok na honorář má advokát v každém případě. Když jako vědec prokážete, že cesta, kterou jste šli, není ta pravá, vaši kolegové budou vědět, čemu se vyhnout, a pokrok může jít dál rychleji.

JMÉNO: Ing. Roman Fojtík, Ph.D.

ápady Nejlepší nve van ě. dostávám himedes! Jako Arc

Už je to dávno, co jsem absolvoval své první samostatné měření na mostě. Nejprve jsem se chodil dívat na odborníky z univerzity v Žilině, kde působily takové kapacity jako prof. Koloušek, jeden ze zakladatelů stavební dynamiky u nás, nebo jeho následovníci prof. Fisher a prof. Pirner. Mezi zajímavosti, kterými se zabývali, patří například zatěžování mostů nebo budov pomocí impulsních raketových motorů. Metoda spočívá v tom, že ke konstrukci mostu připevníte raketový motor a pak jej nastartujete. Tento jednorázový impuls konstrukci rozkmitá a vy sledujete, co se stane dál. Jak jsem poznal, že se bojím výšek Po nějaké době očumování profíků jsem se rozhodl, že to zkusím sám. Posbíral jsem chabé vybavení a ještě s kolegou a jeho doktorandkou jsme vyrazili změřit most. Bylo horké léto, ideální podmínky pro opalování. Jeli jsme do Huštěnovic, kde přes Baťův kanál stojí dvanáctimetrový most. Každý ví, že voda teče vždy z kopce dolů. Jenže na jižní Moravě žádné kopce nemají a voda zde teče chvíli jedním a chvíli zase druhým směrem. Tento jev je způsoben mnoha zdymadly a má jednu velkou výhodu: když vám něco uplave, za chvíli se to vrátí zpět. Náš úkol byl jasný. Opalovat se a něco při tom naměřit. Měřit znamená osadit most čidly. Já jsem se rozhodl, že nebudu osazovat podle pravidla „dám je tam, kam se dostanu“, jak jsem to viděl u starších kolegů, ale stylem „budou tam, kde je potřebuju“. Ideálním místem pro umístění čidla je střed mostu zespoda. Kvůli tomu jsem si právě vypůjčil horolezecké popruhy, i když jsem nikdy nelezl, nerozumím tomu a neznám ani správné názvosloví. Případný čtenář-horolezec mi musí prominout. Podle mě nemohlo být osazení čidel problém. Když jsem se vyzbrojoval lanem (měl jsem jen jedno) a navlékal popruhy (bez polstrování), připadal jsem si jako velký borec. Stoje na zábradlí jsem ale najednou s překvapením zjistil, že se asi bojím výšek. Abych se však neshodil před kolegou a jeho doktorandkou, předstíral jsem, že vím, co dělám, a spustil se dolů. A to nebyl jediný problém Doufal jsem, že samotné umístění čidel bude


VĚK: 32 let ZNAMENÍ: Lev OBOR: statika, dynamika, experimentální měření

hračka, to jsem se ale přepočítal. Zvolil jsem tenzometrické fóliové snímače, které si můžete představit jako tenkou fólii, v níž je tenoulinký drátek. Pokud drátek natáhnete, zúží se, a tím se změní jeho průřezová plocha. Pokud v tu chvíli změříte elektrický odpor, zjistíte změnu, kterou je možné přepočítat například na průhyb konstrukce. Nebo ještě takhle: Je to, jako když zmáčknete hadičku, kterou teče voda. Zmáčknutí zpomalí její průtok a podobně to probíhá i s drátkem a elektřinou. Instalace tohoto snímače vyžaduje vybroušení povrchu, na který má být přilepen, a následné přiletování drátů k čidlu. V laboratorních podmínkách to trvá patnáct minut, když visíte pod mostem, tak to tak dobře nejde. Neměl jsem si kam odložit pájku, jak smíchat lepidlo, a navíc jsem se na laně začal nekontrolovatelně otáčet. Nakonec jsem musel zaujmout vodorovnou polohu a z břicha si udělat odkládací stolek. Instalace čidla trvala asi padesát minut. V tom vedru. Ale když se člověk soustředí na úkol, zapomíná na nepohodlí. Další překvápko Po skončení jsem zvolal hurá a chtěl vylézt zpátky na most, jenže jsem zjistil, že nemůžu hýbat nohama. Netušil jsem, co se děje. Říkám „noho, pohni se“, a ona nic. Už před nějakou chvílí jsem si všiml, že mi zavěšená pájka propálila montérky a já nic necítil. Domníval jsem se, že je to znamení mé chlapské tvrdosti (kapka žhavého kovu mě přece nerozhází), pravda ovšem byla, že se mi nohy v popruzích odkrvily tak, až jsem v nich necítil bolest a přestal je ovládat. S tímto poznatkem jsem seznámil své kolegy na mostě a naznačil jim, že sám zpět nevylezu. Navrhli, že než mě tahat nahoru, raději mě spustí do řeky. S ohledem na to, že jsem se už přes hodinu smažil na prudkém slunci, se mi to zdálo jako dobrý nápad. Jenže co budu dělat uprostřed řeky bez funkčních nohou? Vznesl jsem námitku a oni mě po těžkém úsilí vytáhli zpátky na most. Cit do nohou se mi vrátil asi po deseti minutách.

PRACOVIŠTĚ: VŠB-TU Ostrava, Fakulta stavební, Katedra konstrukcí VŠTE České Budějovice, Katedra stavebnictví STAV: čerstvě rozveden

na hotel nedaleko Velehradu. Při procházce v okolí jsme narazili na vinný sklípek, takže na večeři jsme se vraceli už v náladě. Já, z radosti, že jsem to dneska všechno přežil, jsem si po steaku objednal ještě něco tvrdšího, a co bylo dál, si vybavuji jen z fotek. Před místním skanzenem jsme zřejmě prováděli něco jako skoky na zvěř, a protože jsem do svých sedmnácti dělal gymnastiku, byl jsem jediný, kdo se nezranil, nebo že by to bylo tím alkoholem? A to jsem si k přeskoku vybral to největší zvířátko! Co tě nezabije… Ráno jsme opět odjeli k mostu měřit. Protože jsem byl jediný nezraněný voják, horolezecké činnosti zbyly zase na mě. Zatěžovací zkoušky pomocí dvanáctitunové tatry ale proběhly v pořádku a my se mohli vydat domů. Po příjezdu jsem své problémy konzultoval s profesionálními lezci, kteří mi zapůjčili popruhy. Dozvěděl jsem se, že nejsou vhodné k dlouhodobému použití a už po dvaceti minutách v nich mi hrozila embolie. Za můj hrdinský přístup mi je věnovali a já je používám dodnes. Při té příležitosti mě napadá citát mého moooooc starého stryca aus Deutschland. Zní asi takto: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Myslím, že se jmenoval Friedrich Wilhelm Nietzsche. Je tu ještě jedna varianta: „Co tě nezabije, zabije tě příště.“ Tak si vyberte. A nakonec Pokud se nepletu, rozhodujete se v tomto životním období o výběru vysoké školy. Tato volba změní celý váš život, vybírejte proto uváženě. Jsou obory perspektivní, jako třeba technika, kde už při studiu najdete dobře placenou práci a firmy si vás rezervují, abyste hned po škole nastoupili právě k nim. A pak jsou obory, které produkují především stálé klienty pracovních úřadů. Přeji vám šťastnou ruku.

Skoky na zvěř Člověk se stále učí, učí a učí. Zbytek odpoledne jsem instaloval další tři čidla a na konci byl fyzicky i psychicky tak vyřízen, že jsme to zabalili a odjeli

23

smartbox /

TEXT: MIRKA PAPEŽOVÁ, AK TOMÁŠ RAŠOVSKÝ ILUSTRACE: JAN CHABR, GYMNÁZIUM CHOMUTOV

Právní minimum

Kyberšikana a právo O těch fatálních koncích, kdy se oběť šikany rozhodne skončit všechno sebevraždou, jste už asi slyšeli. Vždycky, když se to stane, probírá se to v novinách, v televizi i ve škole. Co z právního hlediska hrozí Podle zákona může jak „klasická“ šikana, tak kyberšikana naplňovat skutkovou podstatu přestupků či trestných činů – poškozování cizí věci, vydírání, ublížení na zdraví, nebezpečné pronásledování, tzv. stalking, a jiné.

Jak se bránit? Musíte to někomu říct – rodičům, učitelům, nebo aspoň zavolat na Linku bezpečí. Chce to odvahu! Dále doporučujeme vytisknout a uložit či jinak uchovat esemesky, e-maily, videa apod.

jako důkazní materiál pro případné policejní vyšetřování. Agresorovi nikdy neodpovídejte! Je to těžké, ale nereagujte, obvykle ho to jen povzbudí.

Jak kyberšikaně předcházet? Na internetu se pohybujte opatrně, nezveřejňujte svoje osobní údaje, telefon, adresu a podobně. Na sociálních sítích je lepší komunikovat pod nějakou přezdívkou. Také můžete kontaktovat provozovatele webové stránky nebo internetového profilu, ze které pachatel šikanuje, a bloknout mu přístup, dát ho tzv. na black list.

Šikana a škola Na šikanu myslí i školský zákon, který školám


24

tomu, kdo se šikany dopouští? A jak se mu ubránit legální cestou? Víte, že učitel je ze zákona povinen poskytnout oběti šikany pomoc?

a pedagogickým pracovníkům nařizuje šikanování mezi žáky předcházet, jeho projevy neprodleně řešit a každé jeho oběti poskytnout okamžitou pomoc. Ze zákona tedy vyplývá, že pokud se svěříte svému učiteli, je povinen situaci řešit a měl by také vědět, jak vám pomoci.

Trest pro agresora Pachatel mladší patnácti let sice není trestně odpovědný, ale soud pro mládež mu

může uložit některá opatření: výchovnou povinnost, výchovné omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického nebo psychologického výchovného programu ve středisku výchovné péče nebo třeba dohled probačního úředníka. Ten většinou probíhá tak, že děti s rodiči pravidelně docházejí do střediska Probační a mediační služby a probační úředník je může navštěvovat ve škole nebo doma. Jednou za domluvené období, například pololetí školního roku, se všichni sejdou a zhodnotí, zda došlo k nápravě. Pokud ano, může být podán soudu návrh na ukončení dohledu. Mezi výchovné povinnosti náleží i jednorázové nebo splátkové uhrazení

přiměřené peněžité částky, kterou určí soud na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, nebo může soud uložit bezplatné vykonání veřejně prospěšných činností, například úklid veřejného prostranství. Po dovršení osmnácti let jsou osoby plně trestně odpovědné. Například u trestného činu vydírání, kdy útočník nutí svou oběť násilím nebo pod pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k tomu, aby něco konala, opominula nebo strpěla (uděláš, co ti poručím, jinak dostaneš pořádnou

nakládačku), činí základní sazba odnětí svobody šest měsíců až čtyři roky, přičemž v závažnějších případech se postupně zvyšuje až na osm až šestnáct let, a už příprava tohoto trestního činu je trestná! Trestným činem je i nebezpečné pronásledování, tzv. stalking, kdy pachatel oběť vytrvale pronásleduje prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně či jinak kontaktuje (například neustálé pronásledování pomocí SMS či e-mailů). Základní sazba u tohoto trestného činu je až jeden rok odnětí svobody, ve vážnějších případech ale bude trest v rozmezí šest měsíců až tři roky odnětí svobody.

smartbox /

TEXT: BARBORA GENSEROVÁ, GYMNÁZIUM PETRA BEZRUČE VE FRÝDKU-MÍSTKU ILUSTRACE: ADÉLA PŘADKOVÁ, GYMNÁZIUM PETRA BEZRUČE VE FRÝDKU-MÍSTKU

Obraz Doriana Graye Dekadence = úpadek: - 2. polovina 19. století - pohrdání obyčejným životem, provokace, oslava zla a zvrácenosti - tabuizovaná témata – smrt, erotika - nejvíce spojována s prokletými básníky Oscar Wilde - 1845–1900 - irský básník, prozaik, dramatik - dílo: Strašidlo cantervillské, Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel Obraz Doriana Graye hlavní postavy: Dorian Gray, Henry Wotton, Basil Hallward místo a doba děje: Londýn 19. století téma: faustovské (touha po naplnění života i za cenu zaprodání duše) - prvky dekadence, symbolismu a hororu - kontrast morálka x zkaženost (Basil x Henry) - úpadek mladého života pod vlivem okolí

Taháky k maturitě

Rozkvetlá zahrada zkažených květů Obraz Doriana Graye je dekadentně-symbolistickou variací na faustovské téma. Konec cizích slov, znamená to, že hlavní postava se snaží dostat ze života všechno, co jde, a neváhá při tom zaprodat svou duši ďáblu. Pána pekel osobně v téhle knize sice nenajdeš, zato je tam fůra podrobných popisů zahrady a filozofických úvah o důležitosti krásy a mládí. Aby to trochu odsejpalo, přidal Oscar do příběhu prvky hororu. Two faces of Gray Jednoho slunného odpoledne se v zahradě setkají tři povahově naprosto odlišní lidé: Basil Hallward, uzavřený malíř s pevnými mravními zásadami, lord Henry Wotton, cynik s ostrými názory, a Dorian Gray, opravdu pěkný mladík s duší čistou jako čerstvě vyprané ponožky. Basil má chlapce rád, protože je milý, hodný, a navíc se mu dobře kreslí jeho portrét. Henryho naopak uchvátila mladíkova krása. Lord Wotton razí názor, že záleží jen na kráse a mládí, bez nich si člověk může jít rovnou lehnout do rakve, což se Dorianovi zalíbí a při pohledu na hotový portrét svého obličeje jen tak mimoděk řekne, že by bylo super, kdyby stárnul ten obraz a on sám byl pořád stejný štramák. Z Doriana a Henryho se stanou nejlepší přátelé a lord na chlapce přenese svoje postoje a myšlenky. Jednou si Dorian zajde


Anglie byla v 19. století místem plným kontrastů. Průmyslová revoluce přinesla technický rozvoj, literatura si však libovala v úpadku. Lidé byli fascinováni vědou, ale po večerech vyvolávali duchy. Muži středního věku chodili do klubu mezi jiné gentlemany, jen Oscar Wilde a jeho milenec se scházeli v soukromí. Rodiče jezdili s dětmi na výlety, zatímco Wilde seděl ve vězení za homosexualitu. A Dorian Gray s hrůzou hleděl na svůj portrét. do druhořadého divadla, kde se zamiluje do herečky Sibyly Vaneové a rovnou ji požádá o ruku. Sibyla nadšeně souhlasí. Snoubenec tu radostnou zprávu řekne Henrymu i Basilovi a oba pozve do divadla, aby viděli neuvěřitelné schopnosti jeho nastávající. Jenže ta hraje hůř než dubové poleno. A ještě je ze svého výkonu nadšená. Když se s ní jde Dorian do zákulisí pohádat, vysvětluje mu, že to nevadí, protože ona má přece lásku v opravdovém životě: Zatímco divadelní Romeo je jen tlustý plešatý herec, na ni doma čeká krásný mladý milenec. Ale ne nadlouho. Dorian jí řekne, že svým mizerným výkonem jeho lásku zabila, a rozejde se s ní. Sibyla jde a utopí se v řece. Další ráno se Dorian podívá na svůj portrét a ha! Vidí změnu. Jeho prosba se vyplnila! Obraz se mění místo něj. A nejen v závislosti na věku, ale i na stavu jeho duše. Ale to se přece dá zvrátit, pomyslí si mladík. Napíše Sibyle dopis, v němž se jí omlouvá a slibuje, že si ji vezme. Když jí ho chce zanést, přijde lord Henry a oznámí mu, že je mrtvá, ale že to je vlastně dobře, protože se zabila kvůli Dorianovi, což je pro něj čest. Znovu svobodný mládenec je na sebe pyšný a vesele vyrazí do opery. Další roky dělá, co se mu zachce, čímž vyvolá mnoho pomluv. Jednou večer za ním přijde Basil, aby mu domluvil. Dorian se na něj naštve, vždyť Basil namaloval ten obraz, co mu teď

chce vyčítat? V záchvatu vzteku malíře zabije a obličej na obraze se promění v odporný zjev. Panu Grayovi dojde, co provedl, a zbaví se těla i důkazů. Pak se jde po takové fušce vzpamatovat do opiového doupěte. Tam ho jedna žena nazve Princem z pohádky. Zaslechne to vedle Doriana sedící James Vane, bratr mrtvé Sibyly. A protože i Sibyla takto svého milého nazývala, vrhne se na Doriana, aby ho zabil. Dorian ho však duchapřítomně přesvědčí, že v době Sibyliny smrti musel být ještě dítě, nemůže být tedy ten, koho hledá. Jamese nejdřív přesvědčí Dorianova mladá tvář, ale vzápětí se dozví, že tvář klame a ve skutečnosti patří starému muži. Vyráží na venkovské sídlo, aby pomstil smrt nešťastné Sibyly, jenže Dorian ho omylem zastřelí v domnění, že střílí do zajíce. Dorian Gray chce zastavit proměnu obrazu a začne dělat dle svého mínění dobré skutky. Doufá, že tím se vzhled portrétu zlepší. Když se jeho očekávání nenaplní, je toho na něj už moc. Neunese tíhu svého svědomí, chytne další záchvat vzteku a obraz probodne stejně jako Basila. V tom okamžiku zařve a padne k zemi. Když do pokoje vtrhnou sluhové, uvidí na stěně portrét svého pána takového, jakého ho znali: krásného mladíka. Na zemi pod ním leží tělo starého vrásčitého muže. Jen prsteny na ruce prozrazují, že je to Dorian.

25

smartbox /

TEXT: PROF. MUDR. MICHAEL ASCHERMANN DRSC., DANA RŮŽIČKOVÁ FOTO: ARCHIV

NOVÉ OŽIVOVACÍ TRIKY

Pamatujete ještě, jak jste se učili násobilku? Nebo vyjmenovaná slova? Byl to opruz, ale dneska je člověk rád, že to umí. Stejně tak se hodí umět resuscitovat neboli oživit člověka, kterému se zastavilo srdce. Možná jste slyšeli, že při zástavě srdce musíte provést dýchání z úst do úst a nepřímou srdeční masáž. Jenže to už neplatí.

Nejnovějším hitem moderní medicíny je kardiocerebrální resuscitace, což se dá volně přeložit jako záchrana oživováním srdce a mozku. Z úst do úst se při ní nedýchá. Jak na to? Člověka se srdeční zástavou poznáme podle toho, že je v bezvědomí, nereaguje na vnější podněty jako světlo, zvuk, chlad, štípnutí apod., a buď dýchá nepřirozeně (lapá po dechu), nebo vůbec. Položíme ho na tvrdou podložku, tedy nejčastěji na zem, a zahájíme masáž hrudníku s frekvencí 80 až 100 stlačení za minutu. Hrudník stlačujeme v jeho střední části oběma nataženými pažemi, dlaně jsou přeloženy přes sebe – viz obrázky. Je to dřina, ale musíme vydržet až do doby, než to záchranná služba převezme za nás a bude pokračovat odborným způsobem. Umělé dýchání Při zkoumání úspěšnosti první pomoci poskytované laiky (tedy nelékaři) se zjistilo, že umělé dýchání nehraje při záchraně života takovou roli jako správně provedená srdeční masáž. Výjimku představuje pouze jediná situace – utonutí, kdy postiženému nejdřív vyčistíme ústní dutinu a pak zahájíme dýchání


26

z úst do úst o frekvenci 16 až 20 vdechů za minutu. Současně však musíme provádět i srdeční masáž, takže pokud máme tu smůlu, že jsme s utonulým sami a nemá nás kdo střídat, uvolníme mu dýchací cesty a pak se soustředíme jen na masáž. Don’t panic Při poskytování první pomoci je vaším největším nepřítelem panika. Snažte se zůstat klidní. Pokud je vás u nehody víc, rozdělte si úkoly. Určete, kdo zavolá záchranku (na číslo 112 nebo 155), kdo bude zastavovat auta (když jste blízko silnice) a v jakém pořadí se budete střídat při resuscitaci. Jestliže postižený leží přímo ve vozovce, nehýbejte s ním. Raději asi dvacet kroků od něj položte na silnici bundu nebo batoh, abyste upoutali pozornost projíždějících řidičů. Nezapomeňte, co nedělat Nesnažte se nahmatat puls, to zvládne jenom profík. Pokud se postižený probere a tvrdí, že je v pořádku, nevěřte mu. Musí k lékaři. K případným zlomeninám: Nemučte postiženého výrobou provizorní dlahy, v nemocnici mu udělají lepší.

smartbox /

TEXT A FOTO: JAN CIESLAR

Snídaně z celého světa

Japonsko Výchozí myšlenkou životního stylu Japonců je efektivita. Na snídani jedou přes lehký, většinou studený oběd až k bohatší večeři. Mezitím žádné zbytečné prostoje. Hlavní součástí snídaně je misoshiru, polévka ze sójové pasty a rybího vývaru, obohacená o mořské řasy, jarní cibulku a kousky lahodného tofu. Už ta sama o sobě člověka nakopne na celý den a našinec uvyklý na dva loky kávy a kousnutí do loupáku má co dělat, aby se s ní vypořádal. Následuje kousek ryby, případně něco z darů moře. No řekněte, nezlákal by vás čerstvý smažený losos? Vše doplňují kousky nakládané zeleniny tsukemono. Mým bezkonkurenčním favoritem byla nakládaná okurka nakrájená na tenké nudličky. Pokud byste ale snad chtěli být překvapeni ostrou kyselostí, ochutnejte švestičku ume, stojí opravdu za to! K snídani, stejně jako k většině ostatních japonských jídel, je k dispozici nadýchaná rýže v téměř neomezeném množství. Pokud vše zapijete osvěžujícím čajem sencha, rozhostí se ve vašem nitru pocit blaženosti. U japonské snídaně do sebe vše zapadá a není zde nic navíc. Nikdy se mi nestalo, že by mi bylo po jídle těžko, vždy jsem odcházel z domu dobře naladěn a plný energie. Když mám někdy chvilku času, takovou japonskou snídani si připravím a v hlavě se mi otevřou vzpomínky na můj pobyt v Japonsku. Zkuste to někdy taky, potřebné suroviny pohodlně seženete i u nás.


Představte si svoje tělo jako auto. Pokud do nádrže nenalijete palivo, nerozjede se. To je základ. Snídaně je taky základ. Po nočním spánku je vaše nádrž prázdná a nutit tělo, aby s ní vyjelo do školy, není z dlouhodobého hlediska dobrá strategie. Časem vás začne provázet bolest žaludečních vředů, zvýšená hladina cholesterolu, chronické pálení žáhy a nemoci srdce a cév. Záleží taky na tom, jaké palivo do systému nalijete. Levné a nekvalitní vám brzy zadře motor. Podívejme se, jakou směs prověřenou staletími preferují Japonci. Macuo Bašó (1644–1694) Japonský zenový filozof a básník, zakladatel básnické formy haiku – nejpopulárnější japonské poezie. Zkuste haiku sami, je to taková hipsterská zábava. Báseň má vždy tři řádky a celkem sedmnáct slabik: První řádek má pět slabik a uvozuje námět básně. Druhý řádek má sedm slabik a popisuje činnost, akci. Třetí řádek má pět slabik a tvoří pointu. Staří mistři haiku se tradičně věnovali přírodním námětům, ročním obdobím, meditaci o životě a smrti apod.: Sněm samurajů slova ostrá jak čerstvá ředkev (Bašó) Můžete si ale zvolit i námět současnější: Srkání čaje instalace serveru zdárně proběhne (Pankal) Nebo: Ach, maturito ty zkouško dospělosti buď už Vojtova (Vojta) Nebo: Motýlek si sed na kytku masožravou nebe plakalo (Mourek)

27

téma /


28

ART: ELIŠKA PODZIMKOVÁ, @ANIMATENY (INSTAGRAM)


29

téma /

ZDROJ: THE NEW YORK TIMES, METRO US PŘEKLAD: M. OVERSTREET FOTO: PROFIMEDIA.CZ, ARCHIV

Před čtyřmi lety, to mu bylo šestadvacet, se snažil na chicagské burze prodávat dluhopisy: „Nebyl jsem v tom moc dobrej a nebavilo mě to. Když mě vyhodili, byl jsem bez peněz, bez přátel a bez budoucnosti.“ To se brzy změnilo. Díky projektu Humans of New York, který založil nejdřív jen tak pro zábavu, bez velkých ambicí, Brandon pochází z Atlanty, což je sice velké město, ale stejně tam chcíp pes. Po studiu historie na University of Georgia a chicagské epizodě, kde ve volném čase už sem tam něco vyfotil (vlastně až tisíc fotek za den), se rozhodl procestovat pár dalších amerických měst a pokračovat v tom, co ho sice neživilo, ale o to víc bavilo – focení všeho a všech. Po New Orleans, Pittsburghu a Philadelphii přijel v srpnu 2010 do New Yorku. Neměl v plánu zdržet se zde déle než pár týdnů, pak chtěl pokračovat dál a důkladně prozkoumat západní pobřeží. Jenže New York ho pohltil. Vznikly první fotky, které nahrál na Facebook do alba nazvaného Humans of New York, a začala jeho kariéra fotografa, reportéra, blogera a svého druhu celebrity: V roce 2012 ho na svých stránkách představil časopis Vogue, v roce 2013 dostal pozvání od Marka Zuckerberga, aby přijel do sídla Facebooku a vyfotil jeho zaměstnance. Následovaly televizní reportáže a dokumenty o jeho práci, nabídky do reklamy a kniha Humans of New York, která se stala bestsellerem číslo jedna. Časopis Time ho zařadil do žebříčku třiceti lidí pod třicet let, kteří změnili svět, další ceny získal za „nejlepší nové využití fotografie“ a „novou formu vyprávění příběhu“. V současnosti žije v Brooklynu, živí se jako komerční fotograf na volné noze (nafotil například kampaň pro Amtrak), připravuje novou knihu a pochopitelně stále loví tváře v newyorských ulicích. Jak to dělá Vyhlédne si člověka, přijde k němu a představí se. Pak se zeptá, jestli si ho může vyfotit. Přitom pokládá otázky, při kterých by se červenal i Jan Kraus:


30

má dnes desítky milionů followerů na sociálních sítích, slušně vydělává a lidi na ulici ho poznávají. „Chtějí autogram nebo abych je vyfotil, nebo aby nás někdo vyfotil spolu, ptají se, jestli mě můžou obejmout a kde koupí moje fotky nebo knihy.“ Kdy jste se cítil nejtrapněji? Co byl nejsmutnější okamžik vašeho života? V doprovodu týmu z The New York Times zastavuje Jonathana Cummingse, devětadvacetiletého obyvatele Queensu, který před restaurací v East Village právě skládá z korby pick-upu bedny s pivem. Je úterý, půl druhé odpoledne. Jonathan souhlasí s fotkou a zdá se Brandonovou pozorností polichocen. Upřímně odpoví na otázku, kdy se cítil nejtrapněji – bylo to v Las Vegas, když se opilý pohádal a popral v kasinu a noc strávil v policejní cele. Ne, jméno Brandon Stanton mu nic neříká a o projektu Humans of New York nikdy neslyšel. Profil na Facebooku má, ale moc často tam nechodí. „Vypadá to, že to nic není, ale chce to svoje. Zezačátku mě devět z deseti lidí odmítlo. Newyorčani jsou podezíraví, neradi se zastavují s typy, co vypadají, že je budou otravovat s náboženstvím, politikou, žebrat o peníze nebo se snažit něco prodat,“ vysvětluje oblečen do modrých džínů a seprané šedé mikiny s kapucí, na které se ovšem houpá drahý Canon s impozantním objektivem. Tenisky, na zádech studentský batůžek, na tváři bezelstný úsměv, ruce venku z kapes, žádné prudké pohyby a pečlivě kontrolovaný příjemný hlas „Ahoj, jmenuju se Brandon a rád bych si vás vyfotil, jste zajímavý typ“ – to vše vyjadřuje bezpečí, solidnost, obyčejnost. Tak to lidé spěchající po chodníku mají rádi. „Zezačátku mě jejich odmítání hodně mrzelo, zvlášť když přidali nadávku nebo výhružku, že zavolají policii. Měl jsem vztek a kolikrát jsem to zabalil a šel domů, protože toho na mě bylo moc, ale pak jsem se zamyslel: Co by napadlo mě, kdyby mi na ulici skočil do cesty neoholený vlasatý mladík a

začal drmolit něco o tom, že chce moji fotku? Lekl bych se, nechápal, pojal podezření. Začal jsem věnovat víc pozornosti svému vzhledu a vystupování a věci se hned zlepšily. Dneska mě odmítnou tak tři z deseti, hodně ovšem pomáhá to, že někteří mě poznají. Často i v případě, kdy u sebe nemám foťák a nejsem v práci.“ Pravidla konverzace Brandon má za sebou víc než deset tisíc rozhovorů s neznámými lidmi, z nichž některé trvaly minutu jiné deset a některé hodinu. „Jednou jsem šel do Bryant parku, byla dost zima, nikde nikdo, jen na lavičce seděl chlápek, tak pětašedesát sedmdesát let, na klíně otevřený laptop. Šel jsem k němu a jestli si ho můžu vyfotit. Ptal se, co jsem zač. Říkám, že mám takový projekt, web, stránku na Facebooku a bla, bla, bla a on ke mně natočil monitor, abych viděl, co si prohlíží. Byla to stránka Humans of New York. Sedl jsem si a asi hodinu jsme se bavili. Cool chlapík, pohádal se s manželkou a do parku šel trucovat, rád bych ho ještě někdy potkal. Schválně si ale na lidi, kteří mě zaujmou, neberu kontakt, protože... nemám už pomalu čas ani na přítelkyni a staré kamarády. V New Yorku je osm milionů lidí a každý z nich má příběh s potenciálem oslovit další nevím... tisíce lidí, a to je inspirativní a báječný, ale nemůžu si je všechny pustit do života. Naše setkání má pravidla: navážu kontakt, zprocesuju a končím.“ Příběh, nejstarší forma vyprávění Jsou věci, kterým říkáme univerzální. Jsou všeobecně známé, snadno pochopitelné, všestranně upotřebitelné. Jednou z nich je příběh, nejstarší forma vyprávění. Na ulici není čas něco dlouze vysvětlovat, zabíhat do detailů. Musíte jít rovnou k věci: „Seznámili jsme se v továrně na přízi. Pořád jsem po ní koukal, ale promluvit jsem se neodvážil. Zjistil jsem, kde bydlí a pak jsem jako náhodou chodil okolo. Jednou od nich z dvorku utekl vlčák. Viděl jsem, jak za ním běžela a volala jeho jméno. Druhý den v práci jsem k ní nakráčel a zeptal se, jestli ho našla. Za pět měsíců jsme se brali. Pak byla válka, šel jsem do Vietnamu. Počkala na mě a jsme spolu už padesát dva let.“ Ona má na fotce červenou šálu, on ji drží frajersky kolem ramen. Víc vědět nepotřebujeme.


Příběhy nás někdo musí naučit vyprávět, není to něco, s čím se rodíme. Učí nás to matky a babičky, když nám čtou před spaním pohádky, učíme se to ve škole, když píšeme sloh a od přátel, kterým nasloucháme. Brandona to naučil jeho profesor historie. Vyprávěl dějepis jako příběhy živých lidí, mocných jednotlivců, kteří dělali dobrá nebo špatná rozhodnutí a tím ovlivňovali životy milionů. Brandon začal číst jejich životopisy a tím se opět učil, jak vyprávět. Řekli byste mu svůj příběh? První člověk, který to v New Yorku udělal, byl Ruben Lora, třiačtyřicetiletý uklízeč, který seděl na zemi před barem se čtyřmi velkými baleními prášku na praní: „Hrál jsem basket, první ligu, vydělával jsem prachy, měl hodně kámošů a holek. Pak jsme hráli v Dominikánské republice a já se tam vysekal na motorce. Operovali mi nohu, mám na ní třicet stehů. Zničilo mi to život. Už jsem nemohl hrát a nic jiného jsem neuměl. Začal jsem pít... Nevím ani, proč vám to povídám.“ Štěstí, zklamání, naděje, láska, strach, vítězství, ztráta, to jsou univerzální zkušenosti, které nás spojují i přes rozdíly v kultuře, výchově, životní úrovni nebo politickém smýšlení. A proto mají Humans of New York takový úspěch.

Newyorčani jsou podezíraví,

neradi se zastavují s typy, co vypadají, že budou otravovat s náboženstvím, politikou, žebrat o peníze nebo se snažit něco prodat.

31

téma /

Jmenuju se Adam Kordač, studuju Mezinárodní teritoriální studia na FSV UK a je mi dvacet tři. Amatérsky fotím a pod pseudonymem Mahler píšu blog jménem Antropologie. Ve zbylým čase prozkoumávám hlubiny kalifornskýho garáž rocku. V Big Apple jsem se cejtil nejvíc doma, když jsem byl, paradoxně, ztracenej. Samozřejmě, ztratit se na Manhattanu, kde jsou všechny ulice udělaný podle jednoho mustru, je přinejmenším vtipný, na druhou stranu to ale symbolizuje, jak mě celý místo pohltilo. Zastavil jsem se na rohu jedný ulice v Chelsea, kousek od High Line a Madison Square Garden, abych se podíval do mapy. Byl to zmačkanej kus papíru, na kterým jsem měl poznamenanou adresu místa, kam jsem mířil (obchod B&H, mekka fotografů), ale než jsem ho stačil vůbec najít, už u mě stál strážník a ptal se, jestli nepotřebuju poradit. Pro mě je tohle letmý setkání s člověkem, kterej mě nezná, nikdy předtim mě nepotkal a pravděpodobně už nikdy nepotká, přičemž ani neměl nic takovýho v popisu práce, symbolem New Yorku. Nebo spíš lidí v New Yorku, protože hned vedle architektury, kterou má Big Apple nejkrásnější na světě, to jsou oni, kdo tvoří tu specifickou atmosféru.

Fotka je z New Jersey, NYC je vidět v dálce přes vodu. Byl jsem si odskočit, a když jsem vycházel ven, uviděl jsem přes výlohu náhodného kolemjdoucího. Zmáčknul jsem to ve chvíli, kdy to vypadalo, že na hlavě nese lampu – jako osvícení. Stíny na mrakodrapech připomínají Buddhovu špičatou čepici a siluetu robota. Rád bych řekl, že to byl taky záměr, ale nebyl, všiml jsem si toho, až když byla fotka hotová. A kdy jsem se v NYC cejtil nejvíc jako doma: Když jsem tam byl poprvé a jel jsem do Brooklynu za jedním Rumunem, u kterého jsem měl domluvený couchsurfing. Hezky mě přivítal a nabídnul mi pizzu a pivo. A to bylo jako doma. Protože v USA jsem správně ještě pít nesměl. Bylo mi teprve devatenáct.


32

V NYC jsem strávil léto roku 2008. Byl jsem docela v euforii, a tak jsem se nebál ani v tomto zákoutí v Brooklynu. Nevím, co se dělo za vraty plechové šopy, ale tehdy mi přišlo zajímavé úplně všechno. Cítil jsem z toho ten smrad města. Troufnul jsem si i na místní borce v jeepu, bleskem hezky přímo do očí. „Co si, kurva, myslíš, že děláš?!“ říkali. Došlo mi to až později. To už jsem byl doma.

Na Manhattanu a celým NYC je nejlepší, že jsi každýmu úplně ukradenej, a i kdybys měl na hlavě lejno, tak to nikomu nepřijde divný. Stejně jako že jedeš uprostřed ulice na skejtu. Auta na tebe sice zatrouběj, ale na skateboarding jsou zvyklý, takže už to bereš spíš jen jako takovej pozdrav. Kéž bychom se toho dočkali i u nás…


33

téma /

Tuhle mám rád. Vystihuje atmosféru města, který nikdy nespí, což jsem na vlastní kůži zažil. Ale pět dní bylo strašně málo. Nejinspirativnější město, co jsem zatím poznal. Takovej pocit jsem neměl v Londýně, v Amstru ani v San Franciscu. NYC je „something special“. Docela dobře si umím představit, že bych tam žil.

V New Yorku se nedá nefotit. To když někdo řekne, že tam není co fotit, je buď slepý, nebo chodí jenom po krámech. Anebo zjistil, že všechny turistické spoty už před ním vyfotilo tisíc lidí a líp. Já jsem fotil na mobil. To má výhodu, že vyfotíte i věci, za které byste s foťákem nejspíš dostali přes hubu. S mobilem, když si najdete správný grif, si vás nikdo nevšimne. I když jsme se snažili vyhýbat turistickým lokalitám, bydleli jsme kousek od Times Square a museli jsme jím několikrát denně procházet. Jak se mi líbilo v Hell’s Kitchen, tak se mi Times Square protivilo. Vůbec si nedovedu představit, že tam jde někdo dobrovolně slavit silvestra. V době naší návštěvy tam probíhala rekonstrukce, což znamenalo ještě více lidí na ještě menším prostoru. Když jsme se jednou odněkud vraceli, zaujal mě dělník korigující dopravu. Cedule Slow, kterou držel, se mi v tom obrovském davu rozběhaných lidí zdála symbolická. Já jsem v něm v tu chvíli viděl skoro demonstranta, ale on nejspíš jen dělal svou práci.


34

Chvilku poté, co veverka sežrala oříšek a zmizela, se moje malá dcera Mia lekla a celá se polila tmavou čokoládou. Bylo to na začátku prosince, takže horká hmota hned ztvrdla. Max Brenner, co má v logu plešatýho chlápka, vaří asi nejlepší čokoládu na celým Manhattanu. Jeho navoněný obchod leží pár kroků od Union Square, což je podle mě to nejkrásnější náměstí v celém New Yorku.

Ze všech jsem nakonec vybrala tuhle fotku s černochem. Protože mě nepřestalo zajímat, co se s ním stalo. První dva roky jsem bydlela na West 10 Street, parádní bydleníčko, v jedné z nejhezčích ulic New Yorku, s úplně bláznivým spolubydlícím. Každý den jsem chodila na metro na West 4 Street, kde pobýval tenhle týpek. Svůj život měl v tomhle jednom bloku. Televizi napíchnul na pouliční lampu a koukal na zprávy. Kousek vedle měl stolek, kde za dolar prodával starší časopisy, co někde našel, taky starý vinyly, pohlednice a další věci. Pod stolkem matraci na spaní. Bylo jasný, že se zajímá o svět kolem, a bůhví, jak se dostal až sem. Byl tam pořád, v létě, v zimě, takový strážce čtvrti. Já se pak odstěhovala, a když jsem pak jela na West 4, těšila jsem se, že ho zase uvidím a zkontroluju mu ten jeho stánek. Ale nebylo po něm ani památky a nikdy potom jsem ho tam už neviděla. I teď po letech by mě zajímalo, kam se poděl. Nevíte někdo?


35

téma /

NYC, prosinec 2013. Celých pět dní byla neskutečná zima, ale atmosféra Vánoc a energie města všechno přebily. Chodit od rána do večera po Manhattanu mi nevadilo. Při procházce z Wall Street ke Ground Zero jsem narazila na Trinity Church, asi nejstarší stavbu ve městě (1697!). Kostel s přilehlým hřbitovem působil mezi mrakodrapy trochu nepatřičně a vevnitř mě pohltilo ticho, které je v New Yorku vzácnou výjimkou.

Do New Yorku jsem se poprvé dostal v srpnu 1990. Ohromení šestnáctiletého kluka, který dosud žil za železnou oponou, těžko popsat. Něco tak barvitého, kulturního, namixovaného, živého, uřvaného a svobodného jsem do té doby nezažil. Město, kde se ztratí jakýkoli rozdíl, jakýkoli výstřelek, jakýkoli člověk. Město, do kterého zapadne kdokoli. No, při pohledu na fotku nemůžu tvrdit, že jsem úplně zapadnul, ale ztracený jsem byl určitě!


36

Výhled z mé vany v hotelu Trump Soho. Naposledy jsem byl v New Yorku na necelých 48 hodin. Tak mám teď tohle město nejraději. Přiletět, vše zažít co nejrychleji, ale o to víc intenzivně, a zas rychle zpátky do Prahy.

New York, you’re perfect, please don’t change a thing. (Amanda Lepore na vernisáži Davida LaChapella)


37

téma /

New York Public Library. Od té doby, co jsem viděla film Ghostbusters, jsem si přála, abych před tou knihovnou jednou stála. No a najednou jsem tam po těch letech stála a nevěřila tomu.

Svoji zatím poslední noc v NYC jsem strávil v obrovském dvoupatrovém bytě v mrakodrapu u břehu East River. Patřil devadesátileté milionářské babičce mého kamaráda. Vedle bydlel Henry Kissinger. Celé patro jsem měl sám pro sebe, pár sálů a komnat se starými obrazy, mezi nimi originál Renoira. Za oknem v mé ložnici svítil Brooklyn a velké placaté lodě vozily po řece tmy uhlí, štěrk a odpadky. Okenní rám byl oprýskaný od velkých bouřek, které občas přicházely z oceánu, a manhattanské mrakodrapy u vody, jako tento, jim stály v cestě. Vichr s masou vody to okno pokaždé vyrazil. Díval jsem se jím v noci na město a byl jsem zároveň rád a zároveň nešťastný, že jsem za sklem nebo že to město je za sklem, že to bude další náš společný okamžik, který mi nepatří a zmizí.


38

Minulý měsíc jsem jel z Brooklynu na Manhattan. Ukazovali si asi nejnovější modely čepiček. Okolo nich Mexičanky a docela na to letěly.

Na snímku je detail domu č. 199 na Kent Ave. Dnes už je ve streetartovém nebi. Deset let oživovali Williamsburg nezávislí umělci a jejich souputníci. Nízké domy a přes sto let stará cihlová industriální architektura dnes ustupují novostavbám, a tak nezbývá než přesunout se jinam. New York mě uchvátil. Nečekal jsem to, a o to je to horší. Chybí mi. Letos to budou čtyři roky.


39

téma /

Rok 1998, Den sv. Patrika. Proč jsem to fotil, si už nepamatuju. Asi mě bavilo, že maj ty kluci při práci dobrou náladu.

Tuhle zajímavou trojku (holky jsou dvojčata) jsem vyfotil během legendární noci Misshapes. Ta se původně konala ve West Village a později se – díky hostujícímu vystoupení Madonny, které party proslavilo –, přesunula do SoHo clubu v Lower Manhattan. Bylo to v roce 2006, bydlel jsem zrovna v kanadském Montrealu a v NYC byl poprvé.


40

Nároží 7th Avenue a W55th Street, pohled na západ. NYC není město pro citlivce, agorafobiky nebo civilizační zpátečníky. Samolepky jako GO VEGAN kontrastují s buzeračními hesly ONE WAY a NO STANDING. To jsou paradoxy, to je New York.

K první fotce ani nevím, co říct – prostě jdeš takhle domů z práce, a co nevidíš… Na druhé je okolí, kde byl doma můj pradědeček. Dům a dílnu se nám nepodařilo vystopovat, protože k trvalému pobytu byl hlášený v Českém domě, kam mu taky chodila pošta.


41

rozhovor /

TEXT: KAREL BURIÁNEK FOTO: DEREK HARD

Dominik Nekolný Rebel s etikou

Dominik Nekolný je plyšový grázl s kolem, co kolem sebe šíří pokojnou auru straight edge. Nepije, nebere drogy, nekouří, a přesto vypadá jako rokenrolová hvězda, ze které se holkám podlamují kolena a kluci pukají vzteky. Jde tohle vůbec dohromady? Čtěte dál a dozvíte se, že jakkoli to působí absurdně, obě polohy je možné elegantně skloubit.


42


43

rozhovor /

Kolik ti je let a jak dlouho děláš fl atland BMX? Je mi dvacet osm a začal jsem před jedenácti lety, tedy asi v sedmnácti.

třeba za některé závody prémie. Někdy musím podle smlouvy dělat exhibice zadarmo, k tomu rozhovory a tak.

Není legrační, že tvoje příjmení je právě Nekolný, když kolo je celý tvůj život? No, spíš je zvláštní, že si toho začali lidi všímat až tak tři roky zpátky na nějaké show, kdy to v podstatě náhodně glosoval moderátor. Do té doby nic. Teď samozřejmě není závod, aby to někdo nekomentoval, vžilo se to.

Musíš hodně cestovat. Cestuješ rád? Cestuju rád, ale taky se hrozně rád vracím domů. Naštěstí nejsou moje cesty nikdy tak dlouhé, protože jsem workoholik. Nebaví mě odletět na čtrnáct dní do Států, odjet závody a pak se tam zbytek času kopat do zadku a kochat se krajinou. Zase na druhou stranu je určitě výhoda, že mám spoustu kámošů po celém světě, a tím pádem vím, jak život v dané zemi vypadá v reálu, protože to díky nim můžu vidět z toho všedního pohledu. Jednou jsem letěl do Japonska na dvacet čtyři hodin, na otočku. Třináct hodin v letadle, jeden den a noc na místě a zase zpátky. Na letišti v Tokiu byla při odbavení zpátky ta samá letuška a říká, nepřiletěl jste s námi náhodou včera? A já na to, no, přiletěl, ale už zase letím zpátky.

Dělal jsi předtím i jiné sporty? Hrál jsem fotbal. Na začátku jsem byl ale super dřevák. Neuměl jsem pomalu ani kopnout do míče. Do prvního týmu mě přivedl kamarád a nikdo se tam se mnou nebavil, protože to byla fakt katastrofa. I ten kámoš se pak se mnou na trénincích přestával bavit, protože se za mě styděl, což mi pochopitelně začalo vadit. Tak jsem si řek, že něco musím dělat. Že buď skončím, ale zase ležet doma na gauči a čumět na telku se mi nechtělo, nebo se musí něco radikálně změnit. A proč sis tedy vybral zrovna fotbal, když ti to tak strašně nešlo? Protože jsem do té doby nic nedělal. A fotbal je to nejsnazší. Vezmeš prostě kopačky a jdeš. Dělá to každý, nepotřebuješ k tomu nic. Po tom počátečním fi asku jsem se prostě uvnitř zařekl a začal na sobě tvrdě makat. Až tak, že si mě začaly kupovat týmy. Dostal jsem se do ligy i do pražského ligového výběru, což byl docela mazec, protože já a další můj kamarád jsme tam byli jediní dva, kteří nepřišli ze Sparty nebo Slávie. A pak jsem skončil. Nesnesl jsem hrát s dalšími deseti lidmi v manšaftu s pocitem, že to někdo kazí a já s tím nemůžu nic dělat. Takže nejsi moc týmový hráč? Moc ne. Dokážu být týmový, ale ten tým musí opravdu pracovat. Ale když deset hráčů neumí nejjednodušší hru na světě a ty se můžeš ulítat a k ničemu to není, tak to mě nebavilo. Co nebavilo, byl jsem pak agresivní, vždycky jsem někoho sejmul, dostal červenou a takhle asi šest zápasů po sobě, až jsem s tím dobrovolně sekl. Jsi cholerik? Pracuju na tom, abych nebyl. Jak ses od fotbalu dostal ke kolu? BMX jsem miloval už od dětství, asi od šesti let. Můj další kamarád na chatě, který byl asi o tři roky mladší než já, už chodil na brigády a za vydělané peníze si koupil svoje první BMX kolo. A já mu ho tak záviděl, že jsem prodal půlku svých věcí, rodiče mi něco přidali a koupil jsem si svůj první BMX speciál. Věděl jsem od začátku, že chci dělat fl atland disciplínu, tak jsem si koupil kolo přímo na to. A začal tvrdě trénovat. Každý den. Jezdíš za nějaký tým? Ne, jezdím sám za sebe. Sám si sháním firmy, které mě sponzorují, a dělám reklamu jen sám svojí osobou. V podstatě se samofinancuju a musím se otáčet. Jezdím za Big Shock Energy, Autumbike, což je německá firma, která vyrábí BMX kola, za Rubenu, která vyrábí pláště na kola, za Lenovo, Nikon a DVS. Jaké ti ze sponzoringu plynou povinnosti? Musím značku propagovat, na druhou stranu mám


44

Jaká byla nejexotičtější destinace, kde jsi doposud měl možnost být? Asi Trinidad. Úplný punk. Nakonec se to celé zvrhlo a ani nám nezaplatili. A to tam bylo původně osmdesát čtyři tisíc dolarů price money, no úlet… Ale zas to byl alespoň exotický zážitek. Na nádhernou pláž jsme jeli asi hodinu hlubokou džunglí a na ní si ve finále dali žraločí burger, snad to nejlepší, co jsem kdy jedl.

Nepřednáším o tom, jaké to je, být feťákem, ale o tom, jaké to je, žít život bez drog

psychicky to bylo náročné, protože žiješ mezi dvěma světy, pořád musíš přepínat. A dneska, když jsem vlastně full time profesionál, nechápu, jak jsem to takhle mohl dělat. Teď trávím denně tak pět hodin u kompu, pak trénink… vůbec nevím, jak jsem tam dřív mohl vměstnat ještě osm hodin práce v korporátu, jakkoli byl vlastně v pohodě. Jak často a jak intenzivně trénuješ? Každý den minimálně tři hodiny na kole, třikrát týdně čtyřicet minut cvičení v posilovně, do toho třikrát týdně sauna. A dvakrát, někdy třikrát v týdnu jedu dvoufázové tréninky. Což znamená v podstatě to samé, jen dvakrát dokola s, řekněme, tříhodinovým odpočinkem mezi. Když je pak před závody, trénink je samozřejmě obsahově trochu jiný, protože se neučím nové triky, ale víc se věnuji sestavě. Jsi straight edge. Jak dlouho? Co bylo prvním impulzem změnit tak radikálně svůj přístup k životu? Ano, jsem, už osm let. Asi zásadním podnětem byl fakt, že mě vlastně alkohol nikdy nelákal, ani jsem nikdy nekouřil. Žádné drogy, pochopitelně. Jistě že když mi bylo, řekněme, sedmnáct, občas jsem na nějakou party zašel, ale jinak takové to klasické chození do hospody na střední, obrážení barů a opíjení se, to mi nikdy nic neříkalo. Druhá zásadní věc bylo kolo. Když jsem skončil s fotbalem a začal trénovat fl atland, měl jsem okamžitě sen být nejlepší. A to nejde pít, fl ámovat nebo kouřit, natož brát drogy. Prvních pár let jsem na kole strávil každý všední den minimálně čtyři hodiny a o víkendu ještě mnohem víc. Poslední důležitý aspekt je pochopitelně muzika a kapely, které jsem v té době poslouchal. Z jejich poselství o ideologii straight edge mi došlo, že podle stejných zásad už žiju vlastně sám od sebe docela dlouho. Nevadí mi to o sobě veřejně říkat, naopak, líbí se mi, že to o mně lidi vědí. Myslíš, že je to do konce života? Určitě!

Jestli tomu dobře rozumím, tak jsi profesionál, nebo máš ještě nějakou jinou práci? V podstatě jsem profesionál. Ale neznamená to, že se válím celý den doma a pak si jdu jenom navečer zatrénovat. Mám svoje projekty, kterými se živím, musím si obstarávat sponzory a komunikovat s nimi, často jezdím BMX shows na různých reklamních akcích a veletrzích. A taky dělám protidrogové přednášky na školách. A ještě, krom toho všeho, vyrábím součástky na kolo, které pochopitelně prodávám. S Rubenou vyrábíme společně ten zmiňovaný plášť na kolo, který se také snažím prezentovat, co to jde. Nemáš manažera? Proč? Nemám. Je těžké tady někoho důvěryhodného sehnat. A taky už mám svoje jméno a těžko bych poznal, jestli nabídky přicházejí kvůli tomu, co umím, nebo jestli to je práce manažera. Nechce se mi dávat někomu třicet procent z honoráře jen proto, že si mě někdo objednal před třemi lety a dneska si mě díky tomu objednává znova. Takže se o všechno raději starám sám. A zvládáš to? No, ještě do předloňského roku jsem normálně chodil do zaměstnání na plný úvazek. Dělal jsem 3D projektanta. Pak už jsem to přestal dávat. Hlavně

Máš na sobě i nějaké straight edge tetování? Jo, jo. Na kolenou velké SxE kříže, vlastně docela dost věcí s tímhle motivem. Jsi vegetarián nebo vegan? Nejsem ani jedno z toho. Nemám k tomu žádný důvod. Maso mi chutná, i ho svým způsobem potřebuji. Základem straight edge filozofi e není nejíst maso, ale neničit si tělo a mysl, a to podle mě s konzumací masa nemá nic společného. No… a co etická otázka? Ano, samozřejmě, ta tu je vždycky. Mně se taky nelíbí, když se zvířata trápí v extrémních podmínkách velkochovů a na jatkách. Na druhou stranu, s ohledem na moje fyzické vytížení, si myslím, že maso zřejmě potřebuji. Nechci neustále pít proteinové nápoje a de facto se dopovat, protože mi bez masa něco bude chybět. Nebo možná nebude, těžko říct. Mám v Německu kamaráda, který dělá na kole to samé co já, je vegan a zvládá to. Z mého pohledu být straight edge a jít ještě dál a být řekněme vegan už zavání trochu extremismem, protože tenhle životní směr začíná být hodně populární. Znám třeba hodně vegetariánů i veganů, kteří kouří a konzumují alkohol. Sice jim hrozně záleží na neetickém zacházení se zvířaty, ale tím, že kouří a chlastají, omezují a poškozují jak

Byl jsem agresivní, vždycky jsem někoho sejmul, dostal červenou a takhle asi šest zápasů po sobě, až jsem s tím dobrovolně sekl

rozhovor /

sami sebe, tak svoje okolí. A to už jim nevadí. Tohle považuji trochu za pokrytectví. A jak se bavíš ty, když jdeš ven? Ostatní jsou v party módu, a ty přitom nepiješ ani nebereš drogy. Neomezuje tě to? Já ani moc ven nechodím. A když jdu, vydržím to tak do půlnoci. To jsem schopen komunikovat, ale jakmile se to začne zvrhávat, tak po anglicku mizím. Ale zase nikoho nechci soudit. Je to jejich volba, oni jsou zvyklí se takhle bavit a že já nepiju, je zase můj boj. Jsem alergický obzvlášť na alkoholismus u blízkých lidí, protože s tím mám nepříjemnou rodinnou zkušenost. Jakou, jestli se můžu zeptat? Moje máma žila s alkoholikem, který se nakonec upil k smrti. To mě tak poznamenalo, že k tomu mám odpor. Dá se tedy vůbec v tvém případě fungovat v partnerství s někým, kdo pije a kouří, případně i bere drogy? Kouření nepřipadá v úvahu. O drogách ani nemluvě… Takže máš přítelkyni, která si nedá ani skleničku? Nekouří a jednou za čas jde s kamarádkami na drink, to jo. Je blbost něco zakazovat. Bylo by pokrytecké někoho si najít a pak ho omezovat ve věcech, o kterých bych třeba od začátku věděl. To nedává žádný smysl. Takže třetí seznamovací otázka je ta o kouření a pití? No určitě jedna z prvních! A máš teď stálý vztah? U mě je to těžké. Měl jsem, asi dva roky, bydleli jsme spolu. To bylo fajn, protože jsme se vídali doma. Měl jsem předtím vztahy na dálku, jednou v Olomouci, podruhé v Bratislavě a oboje to byla ve finále katastrofa. Protože já jak pořád cestuji, chci mít pak doma klid a ne zase hned za někým jet přes půl republiky nebo jezdit na výlety. Mít aktivní holku, která by chtěla pořád něco podnikat, to prostě nedávám. Jako jeden z hlavních důvodů, proč jsi straight edge, jsi zmiňoval hudbu. Co posloucháš, co tě baví? Já jsem pankáč, bavily mě vždycky veselejší punkové kapely, jako jsou Blink 182, Sum 41 a podobně. Hardcore mi nikdy moc neříkal, snad kromě Sick Of It All a H2O. A máš vůbec čas chodit na koncerty? Hodně zřídka, ale zato s nadšením. To, co mám fakt rád, se tady stejně hraje tak maximálně dvakrát třikrát do roka. Už jsme to téma jednou načali… Jezdíš po školách s antidrogovým programem. Jaké na to jsou obecně reakce? No, já jezdím se svým vlastním protidrogovým programem po základních a středních školách. U takhle mladých lidí je ještě záruka, že se jim dá něco vštípit. Když se to nepovede v tomhle věku, tak už máš potom většinou smůlu. A myslím si, že to funguje velmi dobře. Snažím se to dělat trochu jinak. Dobře si pamatuju, jak nezajímavou protidrogovou prevenci jsem absolvoval ve škole já sám, jak mě to nudilo a absolutně míjelo. Snažím se využívat jak toho, co dělám, tak i svoji image, abych děti vtáhl a zaujal a mohl naplňovat tu edukativní složku


46

bez pocitu, že k nim mluví někdo, kdo je absolutně nezajímá. Mám dva okruhy přednášek. Ten první je čistě protidrogový a obsahuje řekněme deset základních bodů, co by měli o drogách vědět. Druhý je z části protidrogový, ale zároveň silně motivační, kde je mimo jiné podstatná část o filozofii straight edge v praxi. Partnerem projektu je Nikon. A setkává se to s dobrou odezvou? Feedback je super, často mi i zpětně píšou, že o podobné cestě neměli ani potuchy a že jim to dalo impulz zkusit věci podobně a tak. Takže já jsem nadšený. Jak dlouho se tomu věnuješ? Dva roky, což není moc, ale ani ne málo, když budeš brát v úvahu, že to zase celé dělám sám. Objel jsem šedesát škol a přednášel pro čtyři a půl tisíce studentů. Vzhledem k tomu, že hodně závodím, to nejsou zas tak nízká čísla. Mám vysoké cíle. Na následující půlrok už mám nasmlouvaných dalších dvacet přednášek a do konce roku bych jich rád udělal třeba sto. Kdyby měl kdokoli zájem, může se mrknout na moje stránky protidrogoveprednasky. cz a klidně se ozvat. Co konzervativnější klika pedagogů? Nemáš někdy pocit, že se na tebe, kvůli tomu, jak vypadáš, dívají trochu s despektem? Zvláštní je, že vesměs ne. Doba už je někde jinde, předsudků ubývá. Píšou mi nadšeně jak ředitelé škol, tak třeba preventisti, že je tenhle přístup zaujal. Vyléčení narkomani už nikoho moc nezajímají. Moje moto je nepřednášet o tom, jaké to je, být feťákem, ale o tom, jaké to je, žít život bez drog. Vždyť je to jednoduché a logické. Když budeš řidič, který stokrát za život boural, tak přece nebudeš někoho učit, jak bezpečně řídit. Nelze se nezeptat na tvoje tetování. Je to spíš dekorativní záležitost, nebo fi lozofi cká? Asi obojí. Začínal jsem asi před deseti lety. Dneska už veskrze splněno, co jsem si tehdy předsevzal – tedy že budu mít tetování všude. Byl to estetický projekt, s tím ale, že za těch deset let mám samozřejmě na sobě věci, které mapují a dokladují moje nálady, rozpoložení, co se mi kdy stalo a jak mě to poznamenalo. Má to vždycky svůj příběh, pokud tedy nemluvím o vyplňovacích věcech, když už někde není místo a je třeba poslední zbylou část uzavřít. Jak se díváš na nové trendy v tetování? První jde to, co je vidět: krk, obličej, hřbety rukou… Mám pocit, že tetování obecně ztratilo svůj punc výjimečnosti. Má ho každý a přesně, jak říkáš – nejdřív na místech, která jsou na první pohled nejvíc vidět. Já jsem šel do krku, hlavy a hřbetů rukou až v momentě, kdy už jsem nikde jinde neměl místo. Tetování je intimní věc a měla by být důležitá víc pro nositele než pro okolí. Dneska se tetování považuje za art, ale když se podíváš do historie, tenhle aspekt byl až na jednom z posledních míst. Tribal, haha. Pamatuju dobu, kdy frčely ty tribal kérky u holek nad zadkem. Těch mamin, co s tím potkáš v létě na koupalištích a v bazénech… No, mně se třeba ty nadprdelníky líbí, když je holka hezká a má hezkou postavu, haha. A tebe se ptají občas, co budeš dělat, až zestárneš? Pořád ještě ano. A já odpovídám – budu stejně starej a hnusnej jako vy ostatní. Kérky nekérky.

Dominik Nekolný (*1986) Profesionální český flatlandový BMX závodník. Mezi jeho nejvýznamnější úspěchy patří titul světového šampiona BMX 2014 z Kolína nad Rýnem, dvakrát byl vicemistrem světa (2012, 2013), v té samé disciplíně je mistrem Severní Ameriky, sedmkrát mistrem České republiky, třikrát mistrem Slovenské republiky a jednou mistrem Německa. Kromě závodění se věnuje i BMX exhibicím a za jednu z nejdůležitějších mimosportovních aktivit považuje činnost v oblasti protidrogové prevence. Je stoupencem a propagátorem životního stylu straight edge, který odmítá alkohol, drogy a kouření. Žije v Praze.

Když jsem byl malej Nejvíc jsem si přál… BMX kolo. Nejvíc jsem se bál… holek. Vypadal jsem jako… debil. O holkách jsem si myslel, že… jsou divný. Ve škole mě nejvíc bavila… matika. A absolutně nebavilo… odpoledky. Rodiče mi říkali, že… BMX je kravina. Myslel jsem si, že až budu dospělý, tak… se něco změní.

soutěž /

Soutěž o batohy Herschel Supply Kanadská značka, kterou si oblíbili hipsteři a další fashion victims po celém světě, vznikla v roce 2009 v městečku Herschel, kde už po tři generace žije rodina Cormackových. Zástupci té nejmladší z nich, bratři Jamie a Lyndon, si všimli, že většina batohů, které tak rádi nosíme do školy i do města, je příliš sportovního charakteru a nehodí se k šatům nebo ke kabátu. Tak objevili pověstnou díru na trhu, vzácnou jako jednorožec, a navrhli batoh, který tvarově i barevně perfektně splňuje požadavky kategorie urban casual. To znamená, že s ním nevypadáte, jako když jedete spát pod širák do lesa. Hrajeme o dva kousky z nové kolekce!

HRAJEME O DVA KOUSKY Z NOVÉ KOLEKCE! JAK JE ZÍSKAT? 1) 2) 3) 4) 5)

Běž na freshlabels.cz a prohlédni si novou kolekci Herschel Supply. Zaměř se na její barevnost, estetický názor a náladu. Stáhni si z našeho FB (album Herschel Supply) sheet batohu. Nebo jej obresli z monitoru. Navrhni svůj vlastní design tak, aby zapadl do kolekce. Posílej na [email protected] do 4. března. Jednoho výherce vybírá redakce, druhým se stane ten, jehož návrh získá nejvíc lajků na FB. Sleduj album Herschel Supply! NEZAPOMEŇ PŘIPSAT SVOJI ADRESU.


47

eko /

TEXT: DOMINIK ZEZULA FOTO: PROFIMEDIA.CZ

EKOLOGICKÝ ZEMĚPIS: Země vyhřívaných chodníků ČÍSLO 6, 2015 | ROČNÍK VII

48

Cesty na Mars se pořád oddalujou, na Měsíci nikdo nebyl už skoro půl století a k nejbližší známé exoplanetě by zatím nedoletěla ani Enterprise. Nezbývá nám než se naučit žít s tím, co máme – chovat se k Zemi tak, aby ještě chvíli vydržela.

Tady u nás je to vlastně docela jednoduchý – žijeme v mírným pásmu, netopíme se v odpadcích, z kohoutků nám teče pitná voda a večer si nemusíme zapalovat ohníček, abychom neumrzli. To je v podstatě luxus pro většinu světové populace zcela nedosažitelný. Každý měsíc se proto podíváme na jedno místo na světě, kde jsou lidi nuceni vypořádávat se s ekologickými problémy po svým, a řekneme si, co můžem udělat pro to, abychom podobný věci nemuseli brzo řešit sami. „Kdo ti doma platí za elektřinu?“ „Gejzír.“ Klíčová otázka globální ekologické debaty zní: Jak co nejefektivněji, a přitom nejšetrněji vyrábět energii? Pálení uhlí zamořuje ovzduší, po jaderných elektrárnách zůstává toxický odpad a využívat vítr či slunce je minimálně nespolehlivé od doby, kdy jsme jako civilizace ztratili přímý kontakt s antickými božstvy, která tyto živly ovládají. Na Islandu podobný problém nemají – přišli totiž na to, jak využít fakt, že celá jejich populace sedí na obří sopce. Ideálním scénářem je vytvářet energii z čistě obnovitelných zdrojů, a snížit tak zátěž životního prostředí na minimum. Pouze Island však tyto alternativní metody využívá na sto procent. Zaprvé, těch sopek je ve skutečnosti 130; polovina ostrova leží na severoamerické tektonické desce, druhá polovina na eurasijské a prostředkem prochází tektonický zlom. To na jednu stranu znamená, že některá ze sopek může kdykoli začít pokašlávat, a efektivně tak zlikvidovat leteckou dopravu v celé Evropě (viz Eyjafjallajökull aka ta věc, jejíž jméno bez Googlu

nikdy nikdo nenapsal správně), jenže tím pádem má celá země hotovou zásobárnou energie. Zhruba 25 % elektřiny na Islandu pochází z geotermálních elektráren, což jsou vlastně tepelné elektrárny, které však místo spalování uhlí využívají páru přímo ze Země. Zbylých 75 % obstarávají vodní elektrárny, tj. ledovce. Island zaujímá plochu zhruba 100 tisíc kilometrů čtverečních (asi o 20 tisíc víc než Česká republika), ale žije tam méně lidí než v Brně, a to se ještě většina vměstná do hlavního města Reykjavíku a jeho bezprostředního okolí. To znamená, že „volné“ energie je v přepočtu na obyvatele opravdu hodně, dost na to, aby si každý mohl doma postavit saunu a zůstat v ní třeba až do konce svých pozemských dní. Ceny za elektřinu tím pádem ani nestojí za řeč a islandská vláda dokonce levně prodává přebytky soukromníkům. Pokud pro výrobu energie využíváte materiál, který se obnovuje sám, můžete si to dovolit. Islanďané s tímto programem začali už ve čtyřicátých letech, tedy v době, kdy měl zbytek světa moc práce s přežíváním a ekologické otázky nebyly zrovna na pořadu dne. Díky nevyčerpatelné zásobě energie mohl ostrovní národ poměrně bez problémů přežít i ekonomický kolaps v roce 2008. Nevýhoda je, že geotermální elektrárny smrdí sírou. Jako zkažený vejce. To je ale v globálním měřítku nízká daň za komfort.

hromadu dřevěných domků na skále těsně pod polárním kruhem není zrovna sranda. Island si ale za to od svých obyvatel prakticky nic neúčtuje; 87 % teplé vody a funkčního topení zajišťují opět geotermální zdroje. Pokud sečteme poptávku po elektřině, teplu a palivech, dostaneme se k celkovému číslu 81 %. Čtyři pětiny energetických výdajů země pocházejí z obnovitelných zdrojů, a to počítáme i dopravu z bodu A do bodu B. Podle tamní vlády jde o absolutní světový rekord. Gejzíry s horkou vodou jsou poměrně známá turistická atrakce; na Islandu pomáhají vyhřívat dokonce i bazény a koupaliště. Buď přímo (na principu klasických lázní), nebo s pomocí filtru, který přeměňuje podzemní prameny na čistou vodu. Vůbec největší frajeřinou je ale vyhřívání chodníků. Logika je jasná – v zimě je na Islandu… no, zima, a když už musíme žít mezi hromadou sopek, můžou nám aspoň zahřívat nohy. V hlavním městě Reykjavíku a Akureyri, kulturním centru severní části ostrova, tak můžete uprostřed ledna teoreticky chodit v sandálech (i když pozor na vítr, ten fouká pořád). Když přiletíte do Islandu, vylezete na mezinárodním letišti v Keflavíku a okamžitě ucítíte sirný smrad z hlubin pekla. Je načase vydat se do civilizace – 40 kilometrů po silnici do Reykjavíku. Ztratit se nemůžete, protože lampy podél cesty svítí nonstop. Žít v zemi, která se vyhřívá sama, má zkrátka svoje výhody.

Projdi se městem, zahřej si nohy Obnovitelné zdroje se nestarají pouze o produkci elektřiny, ale i tepla – ukazuje se totiž, že vyhřívat

CO MŮŽEŠ PRO ŠETŘENÍ ENERGIE UDĚLAT TY? Česká pobočka organizace Greenpeace na svých stránkách uvádí čtyřicet způsobů, jak nezatěžovat prostředí zbytečným plýtváním energií. Některé z nich – jako používání ekologických zářivek, investice do kvalitních oken nebo výroba vlastního kotle na biomasu – vyžadují relativně hodně práce, spoustu z nich ale můžeš začít používat hned teď. Třeba vytahovat nabíječku ze zdi nebo nezakrývat radiátor. Kompletní seznam najdeš na www.greenpeace.org.


49

základy společenských věd /

TEXT: M. OVERSTREET FOTO: REPRO Z KNIHY AT THE EMPEROR’S TABLE

Valentino Umení stolovat Valentino Clemente Ludovico Garavani, jeden z nejslavnějších módních návrhářů všech dob. Značku, kterou založil, vedl pětačtyřicet let. Mezi jeho obdivovatelky patří Emma Watson, Keira Knightley, Jessica Biel nebo Anne Hathaway, se kterou si zahrál ve filmu Ďábel nosí Pradu. Ona hrála sekretářku, on sám sebe. V roce 2008 –


50

ve svých šestasedmdesáti a pohádkově bohatý – odešel do důchodu, aby si konečně začal užívat života. „ Umím dobře jenom dvě věci. Navrhovat šaty a pořádat večeře. To ostatní nestojí za řeč,“ uvedl v řeči na rozloučenou. O jeho šatech nějakou představu máme, ale co by měl člověk očekávat od takové večeře?

Především pozvánku Ne ledajakou. Velice oficiální pozvánku s RSVP, což je zkratka francouzské fráze „Répondez s’il vous plaît“ a znamená něco jako, že ten, kdo ji posílá, od vás očekává kladnou odpověď. Pokud odpovíte, že děkujete za pozvání, ale nemůžete se dostavit, dopustíte se takového prohřešku proti etiketě, že příště vás už zaručeně nepozve. Tento zvyk staré anglické šlechty si v 18. století osvojili Francouzi a později se rozšířil i do Spojených států. V Beverly Hills nebo na Upper East Side je prý stále „krví společenského života“. Valentino si na něj též potrpí: „Je to jednak praktické, protože se ušetří mnoho zmatků a nedorozumění, a jednak zdvořilé. V době, kdy se vše řeší ve spěchu po mailu, je kartička s ohlášením účasti milou připomínkou civilizovaného chování.“ Valentino věnuje pozvánkám velkou péči. V každé zemi, kde má dům nebo byt (Itálie, Francie, Velká Británie, USA, Rusko, Japonsko, Řecko a dál nevíme), zaměstnává kaligrafa jen pro tyto účely: „Je to nezbytné, neboť každá událost vyžaduje určitý styl, tón a ducha. Když jsem v roce 2012


pořádal na zámku Wideville (kdysi patřil milence Ludvíka XIV., pozn. red.) Ples lásky, jehož tématem byla pohádka, můj kaligraf ručně vyrobil šest set pozvánek z katolických ornátů, které posháněl někde ve starožitnictví. Látkové pozvánky z obřadního roucha vyšívaného zlatem. Každá jiná. Jak nádherně dekadentní! A to písmo! Tolik spirál a vlnovek, velice romantické. K jiným domům a příležitostem se zase hodí něco jiného.“ Nemusíte kvůli pozvánkám na své narozeniny rozstříhat matčiny plesové šaty, ale když si s nimi dáte víc práce, než zabere vytvoření události na Facebooku, lidi přijdou, to se spolehněte. Pozvánka vytváří dojem důležitosti. A koho pozvat? „Nikdy byste neměli zvát lidi, kteří ke stolu nepřinesou nic nového, a to myslím docela doslovně. Já zvu lidi z různých oborů – od hereček přes fotbalové a rockové hvězdy až po spisovatele a bankéře různého věku, národnosti a náboženského vyznání.“ Dokonalé aranžmá „Sbírám porcelán. Je to moje vášeň. Miluju staré,

vzácné a jednoduché kusy. Dřív jsem byl blázen do ruského porcelánu, měl jsem dealera v New Yorku, který ho pro mě sháněl. Pak jsem se zaměřil na čínský porcelán. A irské sklo. Je drahé, ovšem, ale vyzařuje nádherné měkké žluté světlo. Rád ze svých sbírek prostírám na stůl. Co se týče ubrusů, ještě před pár lety jsem si v Itálii držel ateliér, kde mi je vyšívali. Mám jich stovky. Některé vzory a ornamenty jsem dokonce použil ve svých kolekcích. Tak krásné byly. Ubrousky kupuju v Londýně, v obchodě Guinevere. Tam mají nejlepší. Mám rád velké těžké ubrousky v popelavě růžových odstínech.“ Dobře, nemusíte svým zvlčilým kamarádům servírovat dort na památečním servisu po babičce, ale přehodit přes stůl vyžehlený ubrus a zamyslet se nad kompozicí táců s jednohubkami vás nezabije. Rozhodně to bude chtít květiny: „To je vážná věc. Na květinách záleží možná víc než na jídle. I to nejdražší, nejnáročnější menu na stole zanikne, pokud není doplněno pečlivě vybranou květinovou výzdobou. Řeknu to takhle: Možná by si vaši hosté ani nevšimli, že krevety v salátu nebyly

51

základy společenských věd /

právě vylovené z moře, ale s pohledem upřeným na povadlou kytici je to napadne okamžitě. Já osobně kontroluji květinu po květině v každé kytici, a to i v případě, že prostíráme osmdesát stolů.“ Kouření Valentino mluví jasně: „Když vidím hloučky postávající před restaurací, jak se bez kabátů třesou zimou a rychle potahují z cigarety; mno, to je pro mě ten nejdepresivnější pohled na světě. Večeře je obřad s nějakým průběhem a já považuji za naprosto nevhodné odskakovat si od stolu na cigaretu. Nedávno jsem byl na večeři pro dvanáct lidí a nakonec jsme u stolu zbyli jen čtyři, ostatní venku kouřili. Jak smutné a trapné, že se nedokázali ovládnout alespoň do závěrečné kávy.“

Někdo vám vykládá o svém synovi a najednou máte pod nosem vražený mobil, abyste se podíval na jeho fotku. A už to jede, tady máme Instagram, vidíte, tohle je náš pes a tohle můj nový manžel. Bože, nechci se dívat uprostřed vší té nádhery, která nás obklopuje, na poďobanou tvář nějakého teenagera nebo vypelichanou bradku jejího nového manžela! Já osobně používám mobil minimálně. Sem tam někomu odepíšu na esemesku. Instagram nemám. Ne, tyhle technologie jen způsobují, že se hosté nedokážou koncentrovat na tady a teď, pořád by jen fotili nebo si ukazovali, jaké mají nové aplikace. Velice hloupé, odpudivé chování.“ Hehe, no? Co tomu říkáte? Lidé jsou jako opice, neudrží ruce chvíli v klidu…

Check the tech Valentino je přísný: „V mém domě nikomu nedovoluji, aby ke stolu zasedl s mobilem, i kdyby to byl sám papež. Nejde jen o rušivé vyzvánění, máme tady taky prohlížení zpráv, odepisování, focení… Lidé jsou jako opice, neudrží ruce chvíli v klidu.

Welcome drink Nabízejí ho na parties nebo promo akcích, které chtějí vzbudit lepší dojem. Valentino se však domnívá, že rituál uvítacího drinku velice upadl. „Je to takové hotelové, jestli mi rozumíte. V hotelu přikráčíte na recepci, a než najdou vaši rezervaci


52

a seženou někoho ke kufrům, snaží se vás zabavit takzvaným welcome drinkem. Obvykle je to špatně vychlazené šampaňské. Horší variantu představuje koktejl podezřelé barvy namíchaný „podle originálního receptu našeho vrchního barmana“. Nejhorším stupněm pokleslosti je sklenice červeného vína, kterou vám na vernisáži nějakého mazala vnutí hosteska se špatnými zuby. Mám rád klasiku a staromódní způsoby. Při odebírání kabátů vás osloví číšník a zapíše si vaši objednávku. Každý z mých hostů má právo mít chuť na něco jiného. Během jídla je to už jednoduché, nikdy nepodávám nic než minerální vodu a buď červené, nebo bílé víno. Koktejlová hodinka přichází po kávě a obvykle ji pořádám v zahradě.“ Jaké z toho pro nás plyne poučení? Alkohol není hlavním důvodem, proč jsme se sešli, servírujeme jej tedy jako doplněk, ne jako hlavní chod. Koktejlová hodinka trvá šedesát minut a večeře po ní končí. Pokud se kámoši chtějí dorazit a válet se po zbytek noci ve vlastní krvi a hanbě, nechť tak učiní mimo náš dům.

Dress code Možná jste trochu zklamaní a zdá se vám, že ten slavný Valentino je vlastně otravný suchar, ale nic není tak daleko od pravdy. Je to módní návrhář. Gay! A ti mají smysl pro legraci. Pokud na pozvánce není výslovně uvedeno doporučené oblečení, například „black-tie“ (oblek, košile, kravata nebo motýlek), „white-tie“ (smoking plus plná polní: vesta, cylindr, rukavice) nebo prostě „formal“ (asi jako když jdete na svatbu sestřenici), můžete k Valentinovi dorazit třeba ve skotském kiltu nebo převlečeni za mimozemšťana. Ale: „Jsem velký přítel kreativity a extravagance. Jsem vděčný za každého hosta, který v oblečení projeví originalitu a vtip. Nicméně by měl stále vypadat správně. Správně ve smyslu stylově. Ach, můj bože, není nic horšího než lidé, které vídám na dovolené. Chodí do restaurace v kraťasech a tričku, dokonce i ženy, a kolik z nich má opravdu hezké paže, aby si to mohla dovolit? Jedna z tisíce!“ Přeloženo do řeči obyčejného smrtelníka: Klidně se postrojte jak na karneval v Riu. Pokud na to máte postavu. Pokud v tom umíte stát, chodit, sedět,


případně tančit. Pokud ale takový kostým vaší osobnosti a temperamentu neodpovídá, nebudete nikdy vypadat „správně“. Jenom trapně. A trapné je to jediné ne-ne-ne. Oslava povrchnosti Bezstarostnost, hojnost, nadbytek všeho. To je ta pravá atmosféra společné večeře. A nikdo neumí oslavit lehkost bytí tak jako Valentino. „Minulý rok jsem pořádal večeři ve svém domě vysoko v horách. Po jídle jsme vyšli ven a v západu slunce hleděli na ovce z míšeňského porcelánu – v životní velikosti –, které jsem nechal ke stromům přivázat za hedvábné provazy. Jsem králem marnivosti. Jsem Ital! Jsem bohatý Ital! Miluji, když mohu hosty překvapit něčím nečekaným, co je pobaví, rozesměje, ohromí. Jen jídlo to nedokáže, neboť je očekávané.“ Rozkaz zní jasně: Chcete-li se stát králi večírků, chovejte se jako bohatí Italové. Valentinův host snů Kdo jiný než: „Královna Alžběta.

V Buckinghamském paláci jsem na audienci už byl, ale to, o čem sním, je malá soukromá večeře, kde bychom mohli hovořit upřímně.“ U císařova stolu To je titul knihy, ze které zde citujeme. „Mnoho knih už bylo napsáno o mé práci, šatech, taky o domech, mém soukromém životě a dětství, tak jsem si říkal, proč ne o stolování? Samozřejmě to není tak hysterické téma jako móda, to uznávám, na druhou stranu si myslím, že uspořádat večeři pro přátele, vytvořit pro ně okouzlující prostředí, výzdobu, světla, hudbu a dobré jídlo je stejně tvůrčí jako navrhnout jedinečné šaty. Zážitek ze společného jídla je neopakovatelný, prohlubuje vztahy, pozvedá nás na vyšší úroveň a na rozdíl od mých šatů si jej může při troše snahy dovolit každý.“ Upřímně: Ohromit hosty pohádkovou hostinou s rozpočtem, kterým vládne Valentino, by dokázal leckdo z nás. Pokusit se o totéž s mnohem skromnějšími možnostmi je výzva jen pro odvážné a vynalézavé.

53

YC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA: NYC TÉMA

Recommend Documents