y jste paní O Keefeová? V William Martyn zaraženě hleděl na drobnou rudovlásku v recepci. Muži ve zlatokopeckých táborech mu Helen O Keefeovou líčili

MAORCINA PISEN 8.11.2010 7:52 Stránka 7

1

V

y jste paní O’Keefeová?“ „ William Martyn zaraženě hleděl na drobnou rudo‐ vlásku v recepci. Muži ve zlatokopeckých táborech mu He‐ len O’Keefeovou líčili jako starší dámu, tak trochu dračici, která s přibývajícím věkem dští víc a víc ohně. Bylo známo, že v jejím penzionu panují přísné mravy. Kouření bylo za‐ kázáno stejně jako alkohol, a co teprve návštěvy opačného pohlaví, pokud se dvojice nemohla prokázat oddacím lis‐ tem. Podle vyprávění zlatokopů se dalo očekávat spíš vě‐ zení než hotel, ovšem s tím podstatným rozdílem, že v pod‐ niku slečny Helen nebyly blechy ani štěnice, zato lázeň. Právě poslední vymoženost Williama s konečnou plat‐ ností přesvědčila, aby hodil varování dobrodruhů za hla‐ vu. Po třech dnech strávených na starých ovčích farmách, které teď sloužily jako noclehárny, byl ochotný podstoupit všechno, jenom aby unikl nepříjemné havěti. Dokonce se nechat sekýrovat semetrikou Helen O’Keefeovou. Nyní ho však nepozdravila žádná dračice, nýbrž nápad‐ ně hezká zelenooká dívka, s tvářičkou lemovanou nezkrot‐ nou zlatorudou hřívou. Ode dne, kdy v Dunedinu vystou‐ pil z lodi na novozélandskou půdu, se mu tak potěšující pohled snad ještě nenaskytl a jeho nálada, která byla něko‐ lik týdnů skoro na bodě mrazu, se výrazně zvedla. Dívka se zasmála. „Ne, já jsem Elaine O’Keefeová. Helen je moje babička.“ William se usmál. Dobře věděl, jaký dojem tím udělá. Doma v Irsku se dívkám na obličeji pokaždé objevil zájem, jakmile se mu šibalsky zalesklo v očích. „To je mi málem líto. Jinak bych měl okamžitě po ruce 7


skvělý obchodnický nápad: Voda z Queenstownu – zázračný pramen mládí!“ Elaine se zahihňala. Měla úzký obličej a malý, možná tro‐ chu moc špičatý nosík posetý pihami. „Měl byste se dát dohromady s mým otcem. Ten neustále vymýšlí hesla jako: Dobrou lopatou k bohatství. Zlatokopové, nakupujte nářadí v obchodě O’Kay!“ „Vezmu si vaši radu k srdci,“ slíbil William a název si skutečně poznamenal. „A co teď? Mohl bych dostat pokoj?“ Dívka zaváhala. „Vy jste zlatokop? Totiž… Několik po‐ kojů je volných, ale jsou dost drahé. Málokterý zlatokop si ubytování u nás může dovolit.“ „Vypadám snad na nuzáka?“ zeptal se s hranou přísností William a svraštil čelo pod hustými světlými vlasy. Elaine si ho teď prohlížela zcela otevřeně. Na první po‐ hled se od chlapů, které denně vídala v Queenstownu, příliš nelišil. Povoskovaný plášť, manšestrové kalhoty i pevné bo‐ ty měl trochu špinavé a ošuntělé. Elaine však byla dcerou obchodníka a při druhém pohledu rozeznala kvalitu jeho oblečení. Pod rozepnutým kabátem měl drahou koženou bundu, na nohou kožené jezdecké návleky, boty byly z nej‐ lepšího materiálu a stuha na stetsonu byla spletená z koň‐ ských žíní. To vše muselo stát menší jmění. Také sedlové brašny, které si napřed nedbale přehodil přes rameno, ale teď je odložil na podlahu mezi nohy, vypadaly na poctivou a drahou práci. Nic z toho nebylo ani trochu typické pro dobrodruhy, kteří proudili do Queenstownu, aby v horských tocích hle‐ dali zlato. Zbohatli jenom málokteří. Dříve nebo později většinou opouštěli město stejně chudí a otrhaní, jako do ně‐ ho přijeli. Jednou z příčin bylo, že nespořili, ale co vydělali, hned zase utratili. K penězům tak přišli pouze přistěhovalci, kteří se ve městě usadili a založili tam podnik. Patřili mezi ně i Elainini rodiče, babička Helen se svým penzionem, Stuart Peter, který měl kovárnu a stáje, poštmistr Ethan, 8


a především Daphne O’Rourkeová, majitelka oblíbené hos‐ pody na hlavní ulici, s nevěstincem v prvním patře. William snášel dívčin pátravý pohled trpělivě, s lehce posměšným úsměvem. Měl chlapecký obličej, a když se usmál, objevily se mu ve tvářích důlky. A byl čerstvě oho‐ lený! I to bylo nezvyklé. Většina zlatokopů vzala do ruky břitvu obyčejně jenom na konci týdne, když se u Daphne tancovalo. Elaine se rozhodla, že si ho bude trochu dobírat. Třeba ho tak vyvede z jeho povzneseného klidu. „Každopádně tak nepáchnete.“ Usmál se. „Jezero zatím poskytuje možnost zadarmo se vykoupat, ale prý to nevydrží dlouho. Bylo mi řečeno, že se ochladí. Kromě toho se zdá, že zlato má pach lidského těla rádo. Chlapi, kteří se nejméně myjí, vyrýžují z řeky nejvíc nuggetů.“ „Z těch byste si ale příklad brát neměl, jinak budete mít potíže s babičkou,“ zasmála se Elaine. „Tady to laskavě vy‐ plňte.“ Přisunula mu přihlašovací formulář. Snažila se ne‐ šilhat na pult příliš zvědavě, ale pokud možno nenápadně vyluštit Williamovo energické písmo. I to bylo nezvyklé, jen málo zlatokopů mělo tak vypsanou ruku. William Martyn… Srdce se jí rozbušilo. Krásné jméno. „Co mám napsat sem?“ ukázal na kolonku bydliště. „Na Nový Zéland jsem přicestoval nedávno. Tohle je moje první adresa.“ Teď už Elaine nedokázala skrýt zájem. „Opravdu? Od‐ kud jste? Ne, nechte mě hádat. Maminka to u nových záka‐ zníků taky vždycky dělá. Podle přízvuku se dá uhodnout, odkud přijeli.“ U většiny přistěhovalců to bylo snadné, i když občas k omylům docházelo. Například pro Elaine mluvili Švédo‐ vé, Holanďané a Němci skoro stejně, zatímco Iry a Skoty od‐ lišila bez problémů. Poznat Londýňany bylo hračkou, od‐ borníci dokázali určit i městskou čtvrť. William byl těžší 9


hádankou. Hovořil sice trochu jako Angličan, ale měkčeji a poněkud protahoval samohlásky. „Vy jste z Walesu!“ zkusila štěstí. Její babička z matčiny strany byla Velšanka a William měl podobnou výslovnost jako ona. Ovšem Gwyneira McKenzieová neměla nijak vý‐ razný akcent, protože pocházela z venkovské šlechty a její vychovatelky vždy dbaly na vytříbenou angličtinu. William zavrtěl hlavou, ale neusmál se, jak doufala. „Jak jste na to přišla? Jsem Ir, z Connemary.“ Elaine zrudla. Na to by nikdy nepřišla. Mezi zlatokopy se sice vyskytovali i Irové, jenže ti vesměs mluvili drsně, za‐ tímco William se vyjadřoval vybraně. Jako by chtěl svůj původ ještě podtrhnout, napsal do ko‐ lonky posledního bydliště tiskacími písmy: MARTYN’S MANOR, CONNEMARA. To nevypadalo na malou farmu, ale spíš na šlechtické sídlo… „Ukážu vám váš pokoj,“ nabídla se. Správně by neměla doprovázet hosty nahoru sama, a muže už vůbec ne. Babič‐ ka Helen jí důrazně přikazovala, aby vždy zavolala někoho z personálu, ale u Williama Martyna Elaine s radostí udělala výjimku. Obešla pult a držela se zpříma jako pravá dáma, jak ji babička naučila: hlavu půvabně vztyčenou, ramena dozadu. A hlavně žádné vyzývavé pohupování v bocích, jaké s oblibou předváděla Daphnina děvčata! Elaine doufala, že vyniknou její ještě ne zcela rozvinutá ňadra a velmi útlý pas, který si teprve nedávno začala sta‐ hovat. Vlastně korzet nenáviděla, ale pokud tak upoutá to‐ hoto muže… William kráčel za ní a byl rád, že na něho nevidí. Nedoká‐ zal se ovládnout, aby se nepásl lačným pohledem na její štíhlé, ale na správných místech měkce zaoblené postavě. Doba strávená ve vězení, potom osmitýdenní plavba a nako‐ nec jízda z Dunedinu k nalezištím zlata u Queenstownu… Skoro čtyři měsíce se musel obejít bez ženské společnosti. 10


Až nesnesitelně dlouho. Bylo na čase zjednat nápravu. Chlapi v táboře přirozeně básnili o Daphnině podniku. Tvrdili, že holky jsou tam hezké a pokoje čisté, ale myš‐ lenka, že by se dvořil rozkošné rudovlásce se mu zamlou‐ vala mnohem víc než představa rychlého ukojení v náručí nějaké prostitutky. Také pokoj, který před ním Elaine otevřela, se mu líbil. Byl vzorně uklizený, zařízený jednoduše, ale útulně nábyt‐ kem ze světlého dřeva, na stěnách visely obrázky, na stolku bylo připravené umyvadlo a džbán s vodou. „Můžete použít i lázeň,“ nabídla mu Elaine a lehce se za‐ červenala. „Ale musíte se objednat předem. Požádejte ba‐ bičku, Mary nebo Laurie.“ „A co vás? Vás bych požádat nemohl?“ zeptal se měkce a upřeně na ni hleděl. Polichoceně se usmála. „Ne. Jsem tady málokdy. Dnes zastupuju babičku. Obyčejně vypomáhám v O’Kay obcho‐ dě. Patří mému otci.“ William přikývl. Byla tedy nejen hezká, navíc pocházela z dobré rodiny. Líbila se mu stále víc. A zlatokopecké ná‐ řadí potřeboval tak jako tak. „Brzy se tam zastavím,“ slíbil.

Když se Elaine vracela do přízemí, doslova se nad schody vznášela, jako by se jich ani nedotýkala nohama. Zdálo se jí, že se jí srdce změnilo v horkovzdušný balon, který ji le‐ hounce přenáší přes všechny pozemské překážky, a že jí vlasy vlají ve větru, přestože se v domě přirozeně nehnul ani vánek. Měla pocit, že stojí na začátku dobrodružství a že je krásná a nepřemožitelná jako hrdinky z indiánek, které tajně čítávala u Ethana na poště. S blaženým výrazem ve tváři tančila po zahradě velkého domu, v němž byl penzion Helen O’Keefeové. Elaine ho dobře znala, vždyť se v něm narodila. Rodiče ho nechali po‐ 11


stavit pro rozrůstající se rodinu, když jim obchod začal vyná‐ šet, ale po čase pro ně bylo centrum Queenstownu příliš hlučné a městské. Především Elainině matce Fleur, která po‐ cházela z velké ovčí farmy na Canterburské nížině, se stýskalo po otevřeném prostoru. A tak stavěli znovu, tentokrát na kou‐ zelném pozemku u řeky, jehož jedinou vadou bylo, že tam ne‐ bylo zlato. Elainin otec Ruben O’Keefe ho koupil jako zábor, a dokonce ho i vykolíkoval, ale přestože měl mnoho talentů, jako zlatokop byl ztracený případ. Naštěstí to Fleurette brzy poznala a nevložila své věno do „zlatého dolu“, nýbrž pře‐ svědčila manžela, aby začali do města dovážet různé zboží. Především lopaty a pánve jim zlatokopové doslova rvali z ru‐ kou a časem si O’Keefeovi otevřeli O’Kay obchod. Novému domu u řeky říkala Fleurette Goldnugget. Mys‐ lela to žertem, ale jméno se ujalo. Elaine a její bratři v něm prožili šťastné dětství. Byli tam koně a psi, dokonce pár ovcí jako na Fleurettině rodné farmě. Ruben sakroval, když je musel každý rok stříhat, a ani jeho synové Stephen a George nenašli ve farmaření zálibu. Na rozdíl od Elaine. Litovala, že se malé hospodářství nemůže srovnávat s Kiwardem na Canterburské nížině, který vedla její babička Gwyneira. Taky by moc ráda žila a pracovala na velké farmě a trochu záviděla své sestřenici, že jednou všechno zdědí. Elaine rozhodně nebyla dívkou, která by nad něčím dlou‐ ho hloubala. Pomáhat v obchodě ji bavilo stejně jako zastu‐ povat babičku v penzionu, ale na rozdíl od staršího bratra neměla valnou chuť jít na univerzitu. Stephen studoval v Dunedinu práva, a splnil tak sen jejich otce, který si v mlá‐ dí přál být právníkem. Ruben O’Keefe byl už dvacet let ve Queenstownu smírčím soudcem a neznal nic krásnějšího než diskutovat se Stephenem o právnických otázkách. Elai‐ nin mladší bratr George chodil teprve do školy, ale zdálo se, že bude pokračovat v rodinné obchodnické tradici. Už teď nadšeně pomáhal za pultem a co chvíli přišel s nějakým vylepšením. 12


Helen O’Keefeová, která neměla nejmenší tušení o opojném pocitu své vnučky ani o novém hostu, jenž ho vyvolal, nalé‐ vala elegantním pohybem čaj do šálku Daphne O’Rour‐ keové, která u ní byla na návštěvě. Čajový dýchánek na veřejnosti působil oběma dámám přímo ďábelské potěšení. Věděly, že polovina města si po‐ horšeně šeptá o podivném přátelství mezi dvěma majitel‐ kami „hotelů“. Helen si nedělala starosti s tím, že by to mohlo nějak uškodit jejímu společenskému postavení. Při‐ bližně před čtyřiceti lety se třináctiletá Daphne pod jejím dohledem plavila z Londýna do Lytteltonu. Londýnský si‐ rotčinec se potřeboval zbavit několika svých chovanek a na Novém Zélandu byl nedostatek služebných. Helen se tehdy vydala přes oceán vstříc nejisté budoucnosti s neznámým mužem. Církev ji pověřila dozorem nad děvčátky a plavbu jí uhradila. Helen, bývalá guvernantka v Londýně, využila dlouhou cestu k tomu, aby holčičkám vštípila alespoň základy spole‐ čenského chování, a Daphne z toho, co se od ní naučila, žila dodnes. Její dráha služebné však skončila ﬁaskem – stejně jako po čase Helenino manželství. Obě se ocitly v nesnesitel‐ ných podmínkách, ale obě z nich vytěžily, co mohly. Ohlédly se, když na zadní terase uslyšely Elaininy kroky. Helen zvedla úzkou tvář zbrázděnou nesčetnými vráskami. Špičatý nos prozrazoval příbuzenství s Elaine, tmavě kašta‐ nové vlasy protkané stříbrnými prameny, ale pořád dlouhé a husté, měla jako obvykle stočené na temeni do uzlu, z še‐ dých očí vyzařovala životní moudrost, ale také zvědavost – zvlášť nyní, když si všimla radostného vzrušení na vnuč‐ čině obličeji. „Copak, dítě? Vypadáš, jako bys právě dostala vánoční dárek. Je něco nového?“ Daphne, jejíž tvář s kočičími rysy působila poněkud tvrdě, i když se usmívala, neposoudila Elainin výraz jako dětsky nevinný. Viděla ho u tuctů lehkých dívek, které byly 13


přesvědčené, že mezi zákazníky našly svého prince z po‐ hádky, a ona je potom pokaždé dlouhé hodiny utěšovala, protože se z prince vyklubala žába, nebo dokonce odporná ropucha. A proto se jí v obličeji odrážela spíš ostražitost, když k nim Elaine rozradostněně spěchala. „Máme nového hosta!“ hlásila. „Zlatokopa z Irska!“ Helen svraštila čelo. Daphne se zasmála a v zelených očích se jí sarkasticky zablesklo. „Nespletl si dveře, Lainie? Irští zlatokopové většinou končí u mých děvčat.“ Elaine zavrtěla hlavou. „On není takový… Promiňte, slečno Daphne, chtěla jsem říct, že je…“ Zamotávala se stále víc. „Je to džentlmen.“ Vrásky na Helenině čele se ještě víc prohloubily. S údaj‐ nými džentlmeny měla své zkušenosti. „Děvenko, irští džentlmeni neexistují,“ poučovala Daph‐ ne pobaveně. „Co je v Irsku urozené, to pochází z Anglie, protože ostrov je od nepaměti pod anglickou nadvládou, což je okolnost, nad kterou Irově, když si dají pár skleniček, dodnes vyjí jako vlci. Většina vůdců irských klanů byla se‐ sazena a vytlačena anglickými šlechtici, kteří pochopitelně od té doby nedělají nic jiného, než se obohacují na úkor Irů. Naposled nechali tisíce svých pachtýřů umřít hlady. Sku‐ teční džentlmeni! Ale k těm bude tvůj zlatokop sotva patřit. Ti lpí na své hroudě!“ „Odkud toho o Irsku tolik víte?“ vyptávala se zvědavě Elaine. Majitelka nevěstince ji fascinovala, ale bohužel měla málokdy příležitost si s ní obšírněji popovídat. Daphne se usmála. „Zlatíčko, já jsem Irka. Přinejmenším na papíře. A když na Iry v mém podniku padne splín, ne‐ výslovně je potěší, že majitelka je jejich krajanka. Dokonce jsem se kvůli tomu naučila jejich dialekt…“ Daphne přešla do široké irské výslovnosti, a rozesmála tím i Helen. Ve sku‐ tečnosti se narodila v londýnské přístavní čtvrti, ale na No‐ vém Zélandu žila pod jménem irské vystěhovalkyně Bridie 14


O’Rourkeové, která dlouhou plavbu nepřežila a jejíž pas se přes jednoho anglického námořníka dostal do rukou mla‐ dičké Daphne. „Pojď ke mně, Paddy, a říkej mi Bridie.“ Elaine se zahihňala. „William, ten nový host, tak ale nemluví.“ „William?“ opakovala Helen pohoršeně. „Představil se ti snad křestním jménem?“ Dívka spěšně zavrtěla hlavou, aby mladému muži v ba‐ biččiných očích neuškodila. „Samozřejmě že ne. Přečetla jsem si to v hotelové knize. Jmenuje se Martyn.“ „To není právě irské jméno,“ poznamenala Daphne. „Ne‐ má ani irské jméno, ani přízvuk… To nějak nepasuje dohro‐ mady. Na vašem místě, slečno Helen, bych se mu pořádně podívala na zoubek!“ Elaine po ní střelila nepřátelským pohledem. „Je to sluš‐ ný muž, to vím jistě. Dokonce si chce u nás koupit nářadí.“ Ta myšlenka ji utěšovala. Jestli William přijde do obcho‐ du, znovu ho uvidí, ať si o něm babička myslí, co chce. „To z něho opravdu dělá čestného muže,“ poznamenala jízlivě Daphne. „Dost řečí o něm, bavme se o něčem jiném. Slečno Helen, slyšela jsem, že budeme mít hosty z Kiwardu. Přijede i slečna Gwyn?“ Elaine ještě chvíli poslouchala, ale potom se vzdálila. O návštěvě její druhé babičky a sestřenice se v posledních dnech mluvilo víc než dost. Přitom nešlo o žádnou senzaci. Gwyneira jezdila za svými dětmi a vnoučaty poměrně často a hlavně byla nejlepší přítelkyní Helen O’Keefeové. Pokaž‐ dé se ubytovala v jejím penzionu a nejednou si spolu poví‐ daly až do rána. Neobvyklé bylo, že Gwyn tentokrát přiveze i Elaininu sestřenici Kuru. To se zatím nikdy nestalo a zavá‐ nělo to trochu… skandálem! Elainina matka a babička po‐ každé přešly do šepotu, když o návštěvě začaly mluvit, a také nenechaly dětem přečíst Gwyneiřin dopis. Kura po‐ 15


dle všeho moc ráda necestovala, a k příbuzným do Queen‐ stownu už vůbec ne. Sestřenice se skoro neznaly. Byly zhruba stejně staré, přesněji řečeno, Kura byla o rok mladší, ale když Elaine někdy s rodiči pobývala na Kiwardu, což se stávalo zřídka, neměly si nikdy co říct. Povahově byly prostě příliš odlišné. Jakmile Elaine přijela na Kiward, neměla v hlavě nic jiného než jezdit na koni a shánět se psy ovce. Rozlehlost nekoneč‐ ných luk a stohlavá stáda, která se na nich pásla, ji okouzlo‐ valy. Také matka na rodné farmě pokaždé přímo rozkvetla a působilo jí rozkoš dát si s dcerou závod směrem k zasně‐ ženým vrcholkům Alp, které se přes šílený trysk koní zdán‐ livě nepřiblížily ani o píď. Kura nejraději seděla doma nebo v zahradě a měla myš‐ lenky jenom na nový klavír, který doputoval z Anglie do Christchurchu s dodávkou zboží pro O’Keefeovy. Elaine ji kvůli tomu považovala za hloupou holku, ale tehdy jí bylo teprve dvanáct a svou roli jistě sehrála i závist. Kura byla dědičkou Kiwardu. Všichni koně, ovce i psi budou jednou patřit jí – a ona si toho neuměla ani trochu vážit. Teď bylo Elaine šestnáct a Kuře patnáct. Jistě budou mít víc společného a Elaine bude moct ukázat sestřenici svůj svět! Určitě se jí bude líbit živé městečko u jezera Wakatipu, z něhož bylo do hor mnohem blíž než z Canterburské nížiny, a které nabízelo mnohem víc rozptýlení a vzrušení než osamělé far‐ my. Proudili do něho zlatokopové ze všech koutů světa a stálí obyvatelé nebojovali o holé přežití, ale našli si čas i na zábavu. Vystupovalo v něm amatérské divadlo vedené farářem, mělo taneční kroužky a několik Irů dalo dohromady kapelu, která vyhrávala v hospodě nebo v sále náboženské obce. Elaine napadlo, že to musí bezpodmínečně povědět i Wil‐ liamovi. Třeba bude mít chuť si s ní zatančit! Jakmile nebyla ve společnosti obou skeptických dam, tvář se jí zase rozzá‐ řila. Plná naděje zamířila do recepce. Možná půjde William kolem… 16

y jste paní O Keefeová? V William Martyn zaraženě hleděl na drobnou rudovlásku v recepci. Muži ve zlatokopeckých táborech mu Helen O Keefeovou líčili

Recommend Documents