XXII. kongres EACMFS v Praze

číslo

144–145

9–11/2014

Časopis Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni

Lékařská fakulta v Plzni slavnostně otevřela UniMeC Foto V. Dlouhý

str.: 2–3

První čeští kandidáti Nobelovky za medicínu

XXII. kongres EACMFS v Praze

Neporažený vojevůdce Jan Žížka

str.: 36

str.: 6

str.: 48

Lékařská fakulta v Plzni slavnostně otevřela univerzitní medicínské centrum (UniMeC) Po dvouleté výstavbě fakultního minikampusu a po letním stěhování proběhlo v pátek 17. října 2014 za účasti významných hostů slavnostní otevření nových budov univerzitního medicínského centra Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Pásku před vstupem do UniMeC společně přestřihli rektor UK prof. Tomáš Zima, děkan fakulty prof. Boris Kreuzberg, ředitel Fakultní nemocnice v Plzni MUDr. Václav Šimánek a náměstek ministra školství pro vysoké školy a výzkum prof. Jaromír Veber. Kampus, stojící v těsném sousedství areálu Fakultní nemocnice Plzeň na Lochotíně, zahrnuje budovu teoretických ústavů, určenou převážně pro výuku studentů, a Biomedicínské centrum – ústav zaměřený na výzkum a vývoj.

2

Do nových moderních výukových prostor se přestěhovalo pět z dvaceti teoretických ústavů fakulty (biofyzika, biologie, farmakologie a toxikologie, fyziologie a patologická fyziologie). Po mnoha letech, kdy fakulta sídlila ve starých a mnohdy nevyhovujících prostorách, je to první významný posun v kvalitě přístrojového

vybavení i prostředí pro akademické pracovníky a pro studenty. Druhou součástí nového areálu Lékařské fakulty v Plzni je Biomedicínské centrum. Na rozdíl od jiných ústavů fakulty se bude věnovat výhradně výzkumu a vývoji, a to v oblasti náhrady a regenerace orgánů. „ I když nám počasí nepřeje, scházíme se při radostném okamžiku, a to při uvedení první části lékařského kampusu Lékařské fakulty UK v Plzni do života tak, aby sloužil vědě, poznávání, vzdělávání a dalším ušlechtilým cílům. Věřím, že toto centrum bude přitahovat špičkové kolegy a studenty ze zahraničí, kteří budou společně s našimi předními odborníky přinášet poznání naší společnosti. Věřím tomu, že spolupráce mezi univerzitou a nemocnicí bude úspěšná a dočkáme se nových poznatků v biomedicíně. A věřím též, že se brzy setkáme u výstavby 2. etapy, aby se Lékařská fakulta v Plzni dočkala ještě důstojnějšího prostředí pro vědu, výzkum i studium. Nepochybně si to zaslouží“, uvedl při slavnostním otevření rektor Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA. Děkan Lékařské fakulty v Plzni, prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., zavzpomínal na počátek stavby a vyjádřil naději, že se podaří úspěšně realizovat veškeré záměry a požadavky smluvního výzkumu na komercionalizaci výsledků. Hlavním aplikačním pracovištěm a nejbližším partnerem fakulty je Fakultní nemocnice Plzeň. Její ředitel, MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., při otevření fakultního kampusu uvedl, že centrum UniMeC významným způsobem navýší kvalitu základního výzkumu nejen na západě Čech. „Díky úzké spolupráci výzkumného centra s naší nemocnicí budou mít prospěch z výsledků výzkumu i naši pacienti“. Výstavba vzdělávacího a vědeckého centra započala v roce 2012 poté, co se Univerzitě Karlově podařilo získat na vybudování areálu v Plzni dotaci z Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Celkové náklady na stavbu činí 569 milionů korun, z toho je 15 % hrazeno z rozpočtu univerzity a zbytek z evropských fondů.

„Za šest desítek let existence naší fakulty jsme na další rozvoj žádné peníze od nikoho nedostali. Teoretické obory pracovaly ve starých ústavech, v budovách památkově chráněných, které šlo dosti těžko rozvíjet, rekonstruovat, a přesto se v nich muselo učit. Toto je obrovský pokrok,“ zdůraznil děkan naší fakulty prof. Kreuzberg. Areál je navíc vhodně umístěn v sousedství plzeňské Fakultní nemocnice, což její ředitel MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., vítá. „Otevřením Biomedicínského centra se nabízí univerzitě, fakultám a zejména zdravotnickým pracovníkům obrovská šance posunout metu poznání o další velký krok dopředu“. O budoucnost výzkumného centra nemá vedení fakulty obavy. „Máme dva pěkné příklady, které mi dávají naději uprostřed starostí o udržitelnosti projektu. Jedním z nich je, že se nám do týmu podařilo získat pana doktora Karla Ježka, který sedm let působil ve výzkumné skupině rodiny Moserových, což jsou norští vědci, již letos získali Nobelovu cenu za výzkum mozku. Včera jsem se navíc dozvěděl, že náš mikrobiolog, pan docent Jaroslav Hrabák, získal patent v oblasti výzkumu rezistence mikrobů vůči antibiotikům. Činíme tedy kroky, které ukazují, že bychom parametry udržitelnosti mohli splnit,“ podotkl děkan Lékařské fakulty prof. Kreuzberg. Aplikovaný výzkum prováděný v Biomedicínském centru je v souladu s celkovým zaměřením centra orientován tak, aby jeho výsledky mohly mimo jiné přispět ke zvýšení úspěšnosti a rozšíření možností transplantace ledvin, k optimalizaci dialyzační léčby nebo k identifikaci biomarkerů orgánových poškození. Pracuje se zde také na zdokonalení techniky umělého oplodnění nebo na vývoji a zdokonalení metod pro práci s kmenovými buňkami a jejich využití pro regeneraci srdce nebo jater.

Novou budovu teoretických ústavů, sedmipodlažní objekt o ploše cca 5 000 m2, využijí při výuce všichni studenti naší fakulty, kterých je okolo 2000. V Biomedicínském centru, které zahrnuje dvě budovy laboratoří a pracoven o celkové ploše více než 4 000 m2, bude pracovat kolem 110 výzkumných pracovníků, z nichž přibližně čtvrtinu budou tvořit studenti doktorských programů. Formou studentské vědecké a odborné činnosti se do výzkumné činnosti centra budou moci zapojit i studenti magisterských programů. Otevřením nových univerzitních pracovišť se výrazným způsobem zvýšila atraktivita Lékařské fakulty v Plzni jak pro české, tak pro zahraniční studenty. Ti tvoří zhruba pětinu počtu všech našich studentů a přijíždějí sem studovat nejen z evropských zemí (Řecko, Portugalsko,

Švédsko), ale i ze zemí vzdálených (Jordánsko, Saúdská Arábie, Keňa, Nová Guinea). -jakFoto V Dlouhý

19. srpen – Světový den humanitárních pracovníků Od roku 2008 se na počest humanitárních pracovníků, aktivistů a dobrovolníků, kteří obětovali svůj život při výkonu své práce, slaví 19. srpen jako Světový humanitární den. Světový humanitární den byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na památku obětí bombového útoku na hotel Canal v Bagdádu dne 19. srpna 2003, při němž bylo zabito 22 lidí včetně 18 pracovníků OSN a řada dalších byla zraněna. Světový humanitární den chce rovněž upozornit na současné humanitární potřeby a problémy na celém světě, jako jsou výhrůžky bojujících stran pracovníkům humanitárních organizací, problémy s dosažením lidí, kterým se snažíme pomoci, a rostoucí náročnost humanitární práce v prostředí skokového růstu cen potravin, nejistoty na světových trzích, nedostatku vody a změny klimatu.  V rámci oslav Světového humanitárního dne kanceláře UNHCR ve střední Evropě organizují celou řadu akcí s cílem upoutat pozornost veřejnosti k úsilí těch, kdo se podílejí na poskytování bezprostřední a život zachraňující pomoci potřebným mužům, ženám a dětem na celém světě i v jejich vlastní zemi.  Den humanitárních pracovníků je příležitostí vyzdvihnout jejich úsilí, profesionalitu, odvahu i zaujetí pro pomoc druhým. Je to náročná a často nebezpečná práce, za niž mnozí zaplatili i vlastním životem. Rostoucí počet i rozsah krizí v současném světě klade na humanitární pracovníky OSN a dalších organizací zvýšené nároky. Ve světě se pohybuje rekordní počet uprchlíků a vnitřních přesídlenců od 2. světové války, lidé na mnoha místech planety čelí nejen konfliktům, ale i přírodním živlům. 19. srpen je příležitostí poděkovat organizacím UNICEF, WHO, UNHCR, WFP a všem českým, zahraničním i mezinárodním humanitárním agenturám a jejich pracovníkům.

Utečenecký tábor ve východním Čadu pro uprchlíky ze súdánského Dárfúru. Podobných táborů je v Čadu dvanáct. „Humanitární pracovníci jsou skromní. Jejich činy však nikoliv: každý z nich může prospět stovkám lidí a jejich pomoc je mnohdy životně důležitá, zachraňuje před hladomorem a strádáním, je příslibem a přináší naději na soběstačnost,“ uvedla

Kristalina Georgijevová, první komisařka EU pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a řešení krizí. Evropská unie jako celek je největším dárcem na světě – od počátku tohoto roku poskytla 37 % z celosvětového financování humanitární pomoci. Komise aktivně usiluje o to, aby vedoucí pozice Evropy v humanitární sféře přinášela konkrétní výsledky. V rámci jejího Generálního ředitelství pro humanitární pomoc a civilní ochranu (ECHO) pracuje více než 400 lidí ve 47 místních kancelářích rozesetých po celém světě všude tam, kde je humanitární pomoci zapotřebí. Komise spolupracuje s více než 200 humanitárních organizací. Mezi její humanitární partnery patří 14 agentur OSN, 191 nevládních organizací a tři mezinárodní organizace (Mezinárodní výbor Červeného kříže a Červeného půlměsíce, Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce a Mezinárodní organizace pro migraci). V roce 2010 Komise věnovala na práci nejefektivnějších aktérů působících v humanitární oblasti 1,115 miliardy EUR. Tato podpora přinesla pomoc a naději 151 milionům trpících lidí v 80 zemích. „Světový humanitární den je vzpomínkou a vyjádřením lítosti. Zároveň také odráží odhodlání pokračovat v pomoci potřebným, a to bez ohledu na nebezpečí,“ uvedla komisařka Georgijevová. Humanitární pracovníci často za svůj závazek platí vysokou cenu. Únosy, střelba a výhružky zabitím jsou součástí popisu jejich práce v Afghánistánu a Somálsku, v Dárfúru, na Srí Lance i na dalších místech. Podle OSN je poskytování pomoci potřebným pro pracovníky pomoci stále více nebezpečné. Počet útoků na poskytovatele humanitární pomoci se ztrojnásobil a ročně dochází zhruba ke stovce úmrtí. V r. 2000 bylo evidováno 91 raněných, unesených či zabitých humanitárních pracovníků, v r. 2010 došlo ke 129 bezpečnostním incidentům, jejichž cílem byli humanitární pracovníci: 69 z nich bylo zabito, 86 utrpělo zranění a 87 bylo uneseno, v roce 2013 bylo při 251 incidentech postiženo již 460 pracovníků (155 zabito, 171 zraněno a 134 uneseno). Statistika eviduje 1107 zabitých humanitárních pracovníků od r. 2000 do r. 2013. Otřesné jsou nedávné vraždy unesených humanitárních pracovníků džihádisty z tzv. Islámského státu. Evropská unie je odhodlána pokračovat v pomoci humanitárním pracovníkům, kteří bojují proti utrpení, a bude i nadále usilovat o dodržování humanitárních zásad. Pomáhá i Česká republika, hodnota pomoci poskytnuté ministerstvem zahraničí v r. 2013 byla 73 milionů Kč, v r. 2014 63 milionů korun. Že té pomoci bude třeba ještě dlouho, a spíše možná stále více zapotřebí, svědčí skutečnost, ze počet lidí na útěku z domova stále roste. Agentura OSN pro uprchlíky (UNHCR) vydala nový globální přehled o situaci lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy – uprchlíků, vnitřně přesídlených, žadatelů o azyl a lidí bez státní příslušnosti. V roce 2013 jejich počet poprvé od druhé světové války přesáhl 50 milionů a zvýšil se oproti roku 2012 o 6 milionů.  (r)

Den srdce 29. 9. 2014 29. září 2014 proběhla v šesti krajských městech České republiky preventivní akce Den srdce. Tuto preventivní akci organizuje Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, zapojily se však i další fakultní nemocnice v šesti krajských městech ČR včetně naší plzeňské (a také Brno, Hradec Králové, Olomouc a Ostrava). Cílem akce, která má tradici již od r. 2000, je upozornit veřejnost na problematiku kardiovaskulárních nemocí a důležitost prevence těchto onemocnění. Záštitu nad akcí převzal ministr zdravotnictví České republiky MUDr. Svatopluk Němeček, MBA. „Lidé v České republice umírají velmi často na nemoci oběhové soustavy. Pokuste se proto co nejvíce své srdce chránit a nechte si ho zkontrolovat v rámci Dne srdce,“ vyzval veřejnost ministr Němeček. V rámci Dne srdce měli návštěvníci možnost nechat si změřit základní hodnoty rizikových faktorů srdečně-cévních onemocnění. Mohli si nechat zkontrolovat krevní tlak, tepovou frekvenci, výšku, hmotnost, obvod pasu a vypočítat body mass index (BMI). Ve všech městech měli zájemci možnost podstoupit i laboratorní vyšetření se stanovením glykémie, hladiny cholesterolu a triglyceridů. V Plzni přebrala záštitu nad Dnem srdce prof. MUDr. H. Rosolová, DrSc., z II. interní kliniky. Stan k vyšetřování a edukaci návštěvníků akce byl postaven na náměstí Míru a až do pozdního odpoledne v něm byly k dispozici sestry Bc. M. Kožíšková a Bc. P. Aubrechtová a lékaři II. interní kliniky MUDr. P. König a  MUDr. B. Nussbaumerová, Ph.D. Výsledky byly návštěvníkům předávány lékaři spolu s doporučeními týkajícími se zdravého životního stylu nebo s doporučením časné návštěvy svého praktického či odborného lékaře. Každý návštěvník obdržel též edukační leták. Několik návštěvníků bylo dokonce nutné odeslat k vyšetření na příjmovou ambulanci II. interní kliniky a někteří zůstali hospitalizováni. Plzeňský Den srdce navštívilo cca 250 osob. (r)

19. listopad – Světový den CHOPN CHOPN neboli chronická obstrukční plicní nemoc je častá komplikace vznikající při dlouhodobém kouření. Vleklé zánětlivé onemocnění průdušek vede k postupnému zužování dýchacích cest až k zániku plicní tkáně. Odborníci odhadují, že tímto onemocněním trpí 5–10 % světové populace. V České republice je zhruba 700 až 800 tisíc dospělých pacientů s CHOPN. Chorobě přitom ročně podlehne kolem 2000 našich občanů. Není tedy divu, že světové organizace vyhlásily Světový den CHOPN, jenž má za úkol připomínat lidem závažnost této

3

choroby. Významná událost se koná každoročně druhou nebo třetí středu v listopadu. V roce 2014 připadl Světový den CHOPN na 19. listopadu, tedy přesně den před Mezinárodním nekuřáckým dnem. V USA je čtvrtou nejběžnější příčinou smrti ve středním až starším věku po ICHS, rakovině plic a cerebrovaskulárních onemocněních. V Evropě je pátou nejčastější příčinou úmrtí a v roce 2020 se předpokládá, že jí bude patřit třetí příčka. Srovnatelnost prevalence CHOPN je mezi zeměmi obtížně srovnatelná. Podle hlášení různých zdravotnických statistických institucí byla prevalence v letech 2005–2008: ČR 2,4 %, Nizozemsko 2 %, Portugalsko 4,6 %, Srbsko 6,0 %, Francie 6–8 %; v celé populaci: Finsko 5 %, Itálie 4,5 %; v populaci nad 40 let ve Velké Británii: 1,5 % (údaj z r. 2000). Číslo 2,4 % v ČR neznamená prevalenci, ale počet dispenzarizovaných (registrovaných) CHOPN uváděných pneumology ČR v ročním výkazu činnosti zdravotnických zařízeni. Podobně tomu je zřejmě i v jiných zemích, což vede k podhodnocení prevalence. S využitím řady metod odhaduje WHO celosvětovou prevalenci CHOPN na 9,34/1000 u mužů a 7,33/1000 u žen. V roce 1997 bylo na Zemi 600 milionů nemocných s CHOPN. Prevalence chronické bronchitidy v ČR je 14–16 %, propočtená prevalence CHOPN se pohybuje kolem 7–8 % u populace starší 40 let. Dominující příčinou vzniku CHOPN v ČR i v EU zůstává kouření cigaret vedoucí k rychlejšímu stárnutí plic. Plíce jedinců postižených CHOPN stárnou o 10–20 let rychleji. Nejvýraznější riziko představuje kouření cigaret zahájené před 18. rokem věku. V rozvojových i rozvinutých zemích se však CHOPN nevyhýbá ani celoživotním nekuřákům. Sofistikované odhady popisuji u 15–20 % osob postižených CHOPN celoživotní absenci nikotinizmu. Mezi prokázaná rizika patří inhalace tabákového kouře z okolí, profesní inhalační expozice a jakékoli vdechování drobných (2,5–5 μm) částic z dopravy a z průmyslových exhalací, inhalace obdobných škodlivin během práce v zemědělství či při domácím spalování fosilních paliv a dřeva. Většina „necigaretových“ rizik se více uplatňuje ve vyšším věku, a to zejména u žen s nižší úrovní vzdělání. Světový den CHOPN se poprvé konal v r. 2002. Jeho současným cílem je zvýšit povědomí o chronické obstrukční plicní nemoci a zlepšit péči o lidi trpící touto chorobou. Letošní téma Světového dne CHOPN je podpořit včasné odhalení a léčbu CHOPN.  (r)

20. listopad - Mezinárodní nekuřácký den „Kouření zakázáno“, nebo „Kouření povoleno“ - samolepku s tímto nápisem a přeškrtnutou, nebo nepřeškrtnutou cigaretou musí mít na dveřích každá restaurace, bar či kavárna. Třetí variantou je pak nálepka, která zákazníkovi

4

říká, že uvnitř pohostinského zařízení jsou stavebně oddělené části pro kuřáky a nekuřáky.  Iniciativa stopkoureni.cz už dva roky bojuje za to, aby popelníky ze stolů v barech a kavárnách zmizely nadobro. „Tenhle zákon je samozřejmě naprosto nedostatečný. Nikde v Evropě a na světě nic takového neplatí. U nás je boj proti kouření o tom, že si všichni nalepí samolepku ‘kouření povoleno‘ nebo ‘stavebně oddělené prostory‘, a přitom víme, že stavebně oddělené prostory jsou jeden stůl vedle druhého, jeden je nekuřácký a druhý kuřácký. To je prostě výsměch,“ říká Lukáš Nádvorník z iniciativy stopkoureni.cz.  V  petici požadující zákaz kouření, kterou v r. 2007 podepsalo přes 120 tisíc lidí, se praví: Chceme však chránit většinu, která nekouří, a která si sama ze svého rozhodnutí zdraví neničí. Nechceme, aby menšina obtěžovala většinu a způsobovala jí zdravotní obtíže, někdy až s následkem smrti. Pokud někdo kouří, je to jeho výsostné právo. Ale pouze do chvíle, než svým počínáním začne ohrožovat své okolí. A v tomto případě se o ohrožování zcela prokazatelně jedná, pasivní kouření podle lékařů způsobuje závažná onemocnění a ročně na něj v České republice umírá přes 1000 lidí. V demokratických systémech platí, že by menšina měla respektovat zájem většiny. Chceme dosáhnout toho, aby zmizely zakouřené prostory, kde menšina předepisuje většině, jaký vzduch bude dýchat, jaký pach pohltí její oblečení atd. Chceme se připojit k dnes již mnoha vyspělým zemím, kde svoboda dýchat čistý vzduch na veřejných místech zvítězila. Proto požadujeme po vzoru Británie, Francie, Itálie, Belgie, Irska, Švédska, Norska, Malty, Litvy, části Švýcarska a nejnověji i Německa, zákaz kouření ve všech veřejných prostorách včetně restaurací. Proti úplnému zákazu se ale staví někteří majitelé kaváren a barů. Obvyklým argumentem je tvrzení, že nelze nadřadit právo zákazníka nad právo majitele podniku.  Mezinárodní nekuřácký den vždy připadá na 3. čtvrtek v listopadu. V roce 2014 se dnem boje proti kouření stal 20. listopad. Vyhlásila jej již v r. 1977 Americká společnost pro boj s rakovinou. Srpnové projednávání návrhu zákona úplně zakazujícího kouření v restauračních zařízeních ve vládě ČR ukázalo, že jeho přijetí nebude jednoduché. Kladné stanovisko neprošlo o jeden hlas. Vláda se nakonec nedokázala shodnout na žádném - dokonce ani na neutrálním návrhu k tomuto poslaneckému návrhu. Při jednání vlády však zároveň zaznělo, že i tak mohou poslanci o úplném zákazu kouření v restauracích hlasovat, i když jinak je k projednávání návrhů zákonů od poslanců nutné stanovisko vlády. To, že se vláda neshodla na žádném stanovisku, ironicky komentoval jeden z bývalých poslanců, který v minulosti marně usiloval o úplný zákaz kouření. „Tehdy ještě byla vláda proti, dnes nemá názor. Následovat bude rozpliznutí projednávání bez jakéhokoli výsledku, totální vypreparování zákona, anebo, a na to tentokrát sázím já, rovnou rychle přesvědčí předkladatele, aby to stáhli. Tabákový průmysl tady prostě dlouhodobě vítězí. Bez jakéhokoli ohledu na zdraví lidí.“ V ČR se tak možná bude kouřit bez podstatného omezení do doby, než přijde striktní zákaz kouření

v restauracích z Bruselu. Pak se nebudou mít příznivci kouření mezi zastupiteli na co vymluvit.  (jn)

35th World Medical and Health Games and Symposium Wels (Rakousko) 21. - 28. 6. 2014

Jako každoročně se již po pětatřicáté sjeli lékaři, farmaceuti a další zdravotníci k celosvětové sportovní akci, kterou bezesporu jsou Světové hry lékařů – World Medical Games. Tentokrát se téměř dva tisíce zdravotnických pracovníků z téměř půl sta zemí všech kontinentů sjelo do hornorakouského Welsu. Soutěže ve 24 sportovních odvětvích zde probíhaly ve dnech 21. - 28. 6. 2014. Zatímco některé výpravy berou účast v těchto sportovních kláních velmi prestižně a pečlivě sčítají dosažené medaile v každém sportu a v každé ze šesti věkových kategoriích (např. Alžírsko či Polsko), z jiných zemí je účast spíše jen symbolická a podíl na téměř tisíci rozdělovaných medailích jen nepatrný. Přestože se v posledních letech stále více ukazuje, že i zde získává soutěžní pojetí na vyšší prestiži, jako již málokde v celosvětových sportovních kláních však nadále platí ono coubertinovské, že „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“.

Zleva: Předsedající prof. Trieb a prof. Monroche Nedílnou součástí her je také třídenní vědecké sympozium, každý den probíhající v jiném jazyku. Ve Welsu byla jednacím jazykem francouzština,angličtina a němčina. Sympoziu předsedali prof. André Monroche (Francie) a prof. Klement Trieb (Rakousko). Program anglické části sympozia 25. 6. zahrnoval deset přednášek, pro zajímavost uvádím autory a názvy: A. Correia (Portugalsko): Treatment of meniscal lesions in athletes. P. Heaton (Velká Británie): In vitro analysis of the effect of acetabular cup orientations on strain distribution at the bone-cement interface. B. Kalke (Německo): International Perspectives on Spinal Cord Injury. H. Hassing

(Holandsko): Le sommeil chez les athletes de haut niveau. J. Novák a spol. (ČR): Vitamin D and athletic activity. A. Alibegovič (Slovinsko): Physical, mental, and social deterioration of an anabolic steroid abuser could lead to the fatal outcome. P. Henriques (Portugalsko): Exercise in elderly, benefits vs risks: the GP advice. J. Novák et al. (ČR): Changes of some cytokines in ultra—marathon runners. A. Correia (Portugalsko): Low back pain in athletes. B. Kalke (Německo): Osteoporosis. P. Henriques: Pregnancy and physical exercises: role of a family doctor. G. Tatu-Chitoiu et al. (Rumunsko): “Let’s run for your heart !”

Večerní ceremoniál Pořadatelé všem účastníkům umožnili ve volných chvílích sledovat na velkoplošné obrazovce přímo na náměstí zápasy mistrovství světa v kopané v Brazílii. To samozřejmě zejména účastníci fotbalové části šampionátu přijali s velkým povděkem. Bylo s podivem jak kvalitní sportoviště připravili pořadatelé v poměrně malém městě s necelými 60 tisíci obyvatel. Všem účastníkům tak určitě umožnili podat optimální výkony, navíc byla zajištěna i regenerační a fyzioterapeutická péče pro případy, že bylo třeba obnovit síly před dalším startem. Trvalou vzpomínkou na účast ve Welsu mi budou tři medaile, dvě bronzové z plaveckých soutěží a jedna stříbrná z triatlonu. Příští 36. ročník těchto Jeux Mondiaux de la Médecine et de la Santé se v r. 2015 bude konat v irském Limericku.  J. Novák

Konference MORPHOLOGY Brno, 7.–9. 9. 2014 Pod záštitou České anatomické společnosti a Lojdovy společnosti histo- a cytochemické se konala v Brně 7. - 9. 9. 2014 konference MORPHOLOGY 2014. Při této příležitosti se scházejí jak příznivci morfologických oborů na straně jedné, tak i přírodovědci a klinicky orientovaní odborníci na straně druhé. Ozdobou letošního setkání byla přítomnost odborníka a spolupracovníka profesora Lojdy – profesora Conelise J. F. Van Noordena z Univerzity v Amsterodamu a jeho týmu a také vedoucí týmu zabývající se problematikou středouší z King´s College v Londýně Abigail Saffron Tuckerová. První z uvedených výzkumníků přednesl zajímavé sdělení pojednávající o mapování enzymové aktivity, tedy o takzvaném metabolickém mapování – zde v souvislosti se zkoumáním mutace isocitrát dehydrogenázy IDH1 v gli-

oblastomech. Londýnská skupina se zabývá pod vedením odbornice, doktorky Tuckerové, problémem středouší, konkrétně objasněním mechanizmů stojícími za zánětem středouší a cholesteatomem. V obou případech se jedná o postižení, která mohou mít bolestivý průběh, v některých případech vedoucí až ke ztrátě sluchu. Na speciálních myších modelech sledují postižení středouší spolu s projevy a mechanizmy s tímto spojené. Již tradičně byla na konferenci zastoupená skupina odborníků zabývající se kancerogenezí, dále odborníci na neuroanatomii i aplikovaný výzkum využívající morfologické znalosti a také stereologii. Další část výzkumníků se zabývala problematikou kmenových buněk či různých vybraných části embryogeneze. Součástí konference byla i sekce věnovaná výuce morfologických oborů. Za naši LF zazněla dvě odborná sdělení: doc. MUDr. Mgr. Zbyněk Tonar, Ph.D., ve sdělení: Z. Tonar, E. Prosecká, M. Rampichová, A. Litvinec, M. Králíčková, L. Vojtová, M. Plencner, M. Buzgo, A. Míčková, E. Amler: Quantitative histology of bone defect regeneration in vivo referoval o užití stereologických technik ve studii regenerace kostního defektu (femorálních kondyl) na králičím modelu, konkrétně se jednalo o určení objemového podílu nově formované kosti v rámci celého defektu a i jednotlivých předem určených kompartmentů. Další přednesené sdělení autorů: V. Křížková, L. Eberlová, L. Nedorost: Development and morphology of the sensory organs: the organs of vision, hearing, and equilibrium. Zde autorka přiblížila výukové moduly zaměřené na orgány zraku, sluchu a rovnováhy vzniklé v rámci projektu MODIM. Další plzeňští autoři pak diskutovali své příspěvky v posterové sekci. V neposlední řadě byla zařazena speciální sekce s příspěvky věnovanými historii a osobnostem anatomie v souvislosti s výročím 500 let od narození Andrease Vesalia. Kniha představená poprvé zde na konferenci „Anatomie od Vesalia po současnost“ popisuje jednotlivá morfologická pracoviště, odborníky zde působící a hlavní směry výzkumu v Čechách i na Slovensku v průběhu času. Celé setkání proběhlo v přátelské atmosféře, v příjemném a lesy obklopeném brněnském hotelu Myslivna. Nebylo by to setkání na Moravě, aby proběhlo bez dobrého vína. Se sklenkou dobrého moravského vína tak bylo možné v kuloárech probrat to, na co nezbyl během oficiálních diskusí čas a získat inspiraci pro další práci. Organizátorům patří naše Díky.  –vek-

XX. Plzeňské dny v hygieně práce Žinkovy 16.-18. 9. 2014 Ve dnech 16.–18. 9. 2014 proběhly ve Sportcentru Žinkovy již XX. Plzeňské dny hygieny práce. Odborné setkání tradičně pořádala KHS Plzeňského kraje, účastníci setkání byli jak z Ministerstva zdravotnictví České republiky, tak i z pracovišť krajských hygienických stanic, a klinika a oddělení pracovního lékařství z různých

regionů naší republiky. Program byl zahájen v odpoledních hodinách 16. září 2014, kdy vystoupil ředitel KHS Plzeňského kraje MUDr. Tomašuk s přednáškou zabývající se problematikou dalšího směřování hygienické služby v oblasti hygieny práce a pracovního lékařství. Zástupci ministerstva zdravotnictví JUDr. Krýsová, MUDr. Sixtová, MUDr. Šmerhovský ve svých sděleních hovořili o zdravotnické legislativě a jejím dopadu do oblasti ochrany veřejného zdraví, o hodnocení zdravotních rizik s ohledem na materiály (azbest, nanomateriály), a seznámili posluchače s činností orgánů ochrany veřejného zdraví v r. 2013. V dalších  přednesených sděleních byla diskutována problematika ověřování podmínek vzniku nemocí z povolání na pracovištích firem ( MUDr. Vorderwinkler, KHS Ústí nad Labem), ale i problematika užívání ochranných pracovních pomůcek ( Ing. Tůma, Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem). Druhý den setkání byl věnován problematice hygieny práce – nová legislativa v oboru (MUDr. Tomašuk, ředitel KHS Plzeňského kraje), šetření nemoci z povolání z hlediska podmínek na pracovišti z pohledu právníka ( JUDr. Krýsa, ředitel KHS Středočeského kraje). V dalších sděleních byla přednesena problematika kontaminace dotřiďovacích linek bioaerosolem (Bc. Steklá, KHS Středočeského kraje), intoxikace arzénem v provozu Kovohutí Příbram (ing. Prokůpková, KHS Středočeského kraje), rizika při práci s cytostatiky a cytogenetická vyšetření (MUDr. Čechová, Dis. Vodička, Klinika pracovního lékařství LF UK a FN Plzeň, dále KPL) (Z. Vodička DiS. : Rizika spojená s ředěním a aplikací cytostatik ve FN Plzeň.; MUDr. Hana Čechová : Přehled výsledků cytogenetických vyšetření u zaměstnanců FN Plzeň v letech 2006 – 2013), zdravotní rizika při práci s nebezpečnými materiály (MUDr. Sojka, KHS Plzeňského kraje) a přehled hodnocení rizikových faktorů pracovního prostředí ( RNDr. Marek, Brno). Poslední den setkání byl věnován problematice nemocí z povolání a posuzování pracovišť z hlediska hygieny práce a BOZP. Hovořilo se o přezkumných řízeních zaměřených na hygienická šetření u suspektních nemocí z povolání ( RNDr. Urbanec, KHS Moravskoslezského kraje), posouzení exogenní alergické alveolitidy, u které byl prokázán původ onemocnění v domácím prostředí při špatné instalaci vířivky v domácnosti (MUDr. H. Bejčková, KPL: Exogenní alergická alveolitida – hot tub lung), o novinkách v platném Seznamu nemocí z povolání – NV 169/2014 Sb. rozšířilo seznam onemocnění, která je v naší republice možno označit za nemoc z  povolání (MUDr. Machartová, Ph.D., KPL), byly diskutovány podmínky na pracovištích při změnách výroby automobilů ( Lelek, Smrčková, Kardia s.r.o. Praha) i problematika etylenoxidové desinfekční jednotky v intravilánu obce ( MUDr. Vytlačil, Kardia). Zástupci bezpečnostních techniků uvedli své zkušenosti z práce v podnicích střední velikosti (Bohm Daikin Plzeň, Hopfner - TS Plzeň). Toto setkání přineslo řadu nových informa-

5

cí, podnětů a zamyšlení nad dosavadní prací v oboru pracovní lékařství i nad dalšími perspektivami oboru. Těšíme se na další pravidelná setkání. MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D.

Prague European Days of Internal Medicine (PEDIM) 18.–20. 9. 2014

6

Ve dnech 18. – 20. září 2014 se v pražském hotelu Diplomat uskutečnil 1. ročník Pražských evropských dnů interní medicíny (PEDIM). Hlavním organizátorem tohoto mezinárodního internistického kongresu byla Česká internistická společnost ve spolupráci s řadou společností mezinárodních, mezi kterými lze jmenovat International Atherosclerosis Society, American College of Physicians a Residual Risk Reduction Initiative. Motivací k organizaci PEDIM byl úspěch loňského kongresu Evropské federace interní medicíny (EFIM), který v Praze organizovala Česká internistická společnost spolu s EFIM. Pozvání na kongres přijali špičkoví odborníci z jednotlivých oblastí vnitřního lékařství, kterými jsou např. Philip Barter, předseda International Atherosclerosis Society, Antonio M. Gotto Jr., bývalý prezident American Heart Association, v oblasti hypertenze Peter M. Nielsson, sekretář Evropské společnosti pro hypertenzi, v oblasti endokrinologie Klaus Parhofer z Mnichova, v oblasti onkologie Florian Lordick a mnoho dalších. Nesmíme opomenout ani významné české a slovenské řečníky. Kongresu se zúčastnilo téměř 350 delegátů ze 40 zemí světa. Odborná část programu probíhala paralelně ve dvou přednáškových sálech. Tematicky byl kongres velmi atraktivní a dotkl se většiny podoborů interní medicíny. Hlavní program se skládal z 15 bloků a z úst významných řečníků, kterých letos přijelo 38, zaznělo celkem 44 přednášek. Přijato bylo přes 140 odborných sdělení. Po krátkém úvodu, o který se postaral prezident kongresu a předseda České internistické společnosti prof.  Richard Češka, otevřel odborný program blok akutní kardiologie. Poté se v bloku hypertenze ujal slova Peter M. Nilsson ze Švédska spolu s Jiřím Widimským Jr. a dalšími českými lékaři. Odpolední část tvořily bloky preventivní kardiologie, novinky z vnitřního lékařství a diabetologie. Ve druhé konferenční místnosti probíhala současně „free communication“ sekce, kde byly probírány kazuistiky konkrétních pacientů. V této části promluvilo dalších 35 řečníků. V programu nechyběl ani blok mladých internistů. Během druhého kongresového dne zazněla zajímavá sdělení z oblasti nefrologie, vzácných onemocnění, aterosklerózy, endokrinologie a gastroenterologie. Nefrologové, Mårten Segelmark a Zdeňka Hrušková, hovořili o glomerulárních onemocněních, gastroenterologové o screeningu kolorektálního karcinomu a novinkách v terapii různých patologických stavů.

V endokrinologickém bloku vystoupila předsedkyně Slovenské internistické společnosti, Ivica Lazúrová a významný host Wilmar M. Wiersinga z Holandska. V bloku vzácných onemocnění, která se v posledních letech dostávají do popředí zájmu oboru vnitřního lékařství, zazněly přednášky o Fabryho a Gaucherově nemoci. Více prostoru v rámci PEDIM dostala i familiární hypercholesterolémie (FH), o níž hovořil Philip Barter z Austrálie, o léčbě hovořil Antonio M. Gotto Jr. z USA. Zdůrazněn byl význam mezinárodního projektu MedPed (Make early diagnosis to Prevent early deaths in Medical Pedigrees), který umožňuje včas diagnostikovat a léčit FH pacienty a jejich rodiny a tím dramaticky snížit počet předčasných úmrtí a na němž participují mimo jiné i pracoviště naší fakultní nemocnice. Součástí pátečního programu byl i workshop s názvem stejnojmenného projektu „ScreenPro FH“, jehož cílem je mezinárodní spolupráce v oblasti screeningu a diagnostiky familiarní hypercholesterolémie. V posledním dni zazněly přednášky z onkologie z úst Robert Gürlicha z ČR a Floriana Lordicka z Německa. Nechyběla ani témata z revmatologie přednesená českými a slovenskými lékaři. Z plzeňských aktivních účastníků úvodnímu bloku kongresu věnovanému akutním koronárním syndromům předsedal primář Kardiologického oddělení FN a LF v Plzni prof. Richard Rokyta a přednesl sdělení „Acute heart failure and cardiogenic shock“. V dalším bloku s tématem arteriální hypertenze proslovil přednosta II. interní kliniky FN a LF v Plzni prof. Jan Filipovský přednášku „Pharmacological treatment of resistant hypertension“ . Ve výsledkových sděleních bylo na kongresu prezentováno sdělení plzeňských autorů Barbora Nussbaumerová*, Hana Rosolová*, Otto Mayer Jr.*, Jan Filipovský*, Renata Cífková, Jan Bruthans (Centrum preventivní kardiologie, II. interní klinika, Univerzita Karlova Praha-Lékařská fakulta v Plzni, Centrum preventivní kardiologie I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Praha a Thomayerovy nemocnice) „Reziduální kardiovaskulární riziko nemocných se stabilní ischemickou chorobou srdeční v české části studií EuroAspire I-IV (16leté období)“. U mnoha správně léčených nemocných se stabilní ischemickou chorobou srdeční (ICHS) recidivují aterotrombotické příhody. Reziduální vaskulární riziko (RVR) tvoří nedostatečná léčba standardních rizikových faktorů (RF) a další metabolické RF. V rámci studií EUROASPIRE (EA) I-IV bylo vyšetřeno 1484 nemocných - 1152 mužů (78 %) a 332 žen (22 %) se stabilní ICHS; RVR identifikují dostupné markery: aterogenní dyslipiémie (triglyceridy [TG] ≥ 2,0 mmol/l a HDL-cholesterol [HDL-C] ≤ 1,0 mmol/l u mužů, ≤ 1,2 mmol/l u žen), hypertriglyceridemický pas (TG ≥ 2,0 mmol/l a obvod pasu ≥ 90 cm u mužů a 85 ≥ u žen), aterogenní index plazmy (AIP = log [TG/HDL-C]) a non-HDL cholesterol (non-HDL-C= celkový cholesterol – HDL-C). Jejich vývoj jsme srovnali v16letém období. Prevalence aterogenní dyslipidémie a non-HDL-C se snižovaly u obou pohlaví (p pro trend 0,004 a 0,001). Výskyt hypertriglyceridemického pasu (30 % u mužů, 24 % u žen) byl

stabilní, přestože obvod pasu a BMI významně stoupaly. Vysoký AIP > 0,24 (u 40 % mužů, 30 % žen) se neměnil. Významně stoupal výskyt diabetes mellitus 2. typu (DM2T) (23 % v EAI, 48 % v EA IV, p pro trend 0,0001). Všechny sledované markery RVR byly významně častější u osob s porušeným metabolismem glukózy oproti osobám s normoglykémií. V 16letém období studií EA I - EA IV u nemocných se stabilní ICHS stoupala prevalence DM2T a obezity včetně obvodu pasu. Častěji indikované statiny, inhibitory ACE atd. modifikovaly LDL-C i markery RVR (non-HDL-C a aterogení dyslipidémie). Prevalence hypertriglyceridemického pasu a vysokého AIP se neměnila. Sledované markery RVR se významně častěji vyskytovaly u osob s poruchami metabolismu glukózy. Součástí odborného programu byla dvě firemní sympozia. Mezi přednáškami bylo možné zhlédnout 74 posterů. Další ročník kongresu PEDIM se uskuteční v roce 2016. B. Nussbaumerová

XXII. kongres EACMFS v Praze 23. – 26. 9. 2014 Ve dnech 23. – 26. září 2014 se poprvé, 44 let poté, kdy mezi zakladateli této organizace zastupoval českou maxilofaciální chirurgii profesor Jaroslav Toman, konal v Praze XXII. European Congress of the Association for Cranio-Maxillo-Facial Surgery (EACMFS). Nad kongresem přijali záštitu rektor UK prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., a ministr zdravotnictví ČR MUDr. Svatopluk Němeček, MBA.

Slavnostní zahájení kongresu 23. září 2014 bylo příležitostí připomenout celému světu profesory Buriana, Kufnera, Kostečku a Tomana, naše velké české předchůdce. Předkongresové aktivity začaly již nedělí 21. září, kdy odstartovaly některé prekurzy a pokračovaly v pondělí 22. září dalšími vzdělávacími sekcemi a paralelními sympozii. První kongresový den přivítal účastníky kongresu v pěti již plně připravených sálech kongresového centra a instalovaných foyer s prezentacemi vystavovatelů. Na slavnostním zahájení kongresu 23. září 2014 převzal zakladatel asociace profesor Hugo Obwegeser ocenění za celoživotní zásluhy o obor maxilofaciální chirurgie a zároveň jsme v bloku prezidentských přednášek nechali vzpomenout celý svět na profesory Bu-

riana, Kufnera, Kostečku a Tomana, naše velké české předchůdce. V průběhu následujících 4 dnů tohoto vrcholného setkání evropských a světových specialistů kraniomaxilofaciální chirurgie s více než 1700 účastníky ze 66 zemí celého světa bylo předneseno 323 ústních sdělení v  35 sekcích. V moderních interaktivních posterových kioscích bylo 695 sdělení, z nichž každý v průměru přečetlo 20 účastníků (nejlepší až 200). Jedinečným obohacením odborného programu bylo 22 paralelních sympozií hostujících asociací, kterých se účastnilo 13 evropských, 4 mimoevropské a 5 nejvýznamnějších mimoevropských asociací. (IAOMS,AAOMS, IAOO, AOCMF, IBRA). Každé ráno probíhající vzdělávací praktické kursy – „Masterclases“ - představovaly skvělou příležitost k diskusi a méně formálnímu kontaktu se špičkovými světovými odborníky. Prezidentské přednášky čtyř bývalých prezidentů EACMFS (Guillermo Raspall 2006, Luigi C. Clauser – 2008, Maurice Mommaerts 2010 a Mišo Virag 2012) spolu s  diskusními panely byly každodenním završením odborného programu. Bez nadsázky lze konstatovat, že se v Praze setkala historie a současnost maxilofaciální chirurgie. Byli zde zakladatelé a průkopníci evropské MFCH (Obwegeser, Steinhauser, McIntosh) spolu se světovou špičkou současné kraniomaxilofaciální chirurgie, zastoupenou např. vedoucími představiteli světových týmů transplantací obličeje (Bernard Devauchelle, Eduardo Rodriguez, Jean-Paul Meningeaud) a řadou dalších. Není v mých silách v této krátké zprávě obsáhnout všechna témata přednášek, mastercoursů a diskusních stolů, ani vyčerpávajícím způsobem popsat program v celé jeho mnohotvárnosti. Obsahem sdělení byla nejen onkologická problematika (indikace obličejových resekcí rekonstrukcí s použitím volných štěpů, aktinoterapie, biologická léčba, metody využívající fotodynamickou a laserovou terapi), ale řada sdělení se zabývala i otázkami kvality života nemocných a etiky. Nechyběla témata z ortognátní a estetické chirurgie hlavy a krku, pokročilé zubní implantologie, počítačového plánování výkonů a navigací, využití minimálně invazivních výkonů, přednášející se zabývali chirurgickými extrakcemi zubů moudrosti, problematikou onemocnění temporomandibulárního kloubu, a významným tématem byla i mezioborová spolupráce. Byla to vzácná příležitost pro všechny účastníky nalézt pro sebe racionální postup v unikátně pestrém spektru odborných sdělení, i šance k diskusi svých případů a přístupů. Věřím, že zejména mladší kolegové budou profitovat z této šance, a že tento kongres byl a bude i do budoucna příspěvkem k dalšímu odbornému rozvoji české maxilofaciální chirurgie. K neformálním setkáním přispěly obě všemi účastníky v superlativech hodnocené společenské události, prezidentská recepce v překrásném prostředí Obecního domu v Praze a tradiční Galadiner na Žofíně. Podrobnosti k odbornému programu včetně kongresových abstrakt stejně jako alba kongresových fotografií lze nalézt na stránkách www. eacmfs2014.com. Je mou milou povinností poděkovat všem, kte-

ří nezištně pracovali v přípravných výborech (kolegové Andrle, Bolek, Hájek, Hauer, Hostička, Hrbek, Hubáček, Jambura, Kozák, Machoň, Mazánek, Pazdera, Michl, Nátek, Pošta, Stránský, Střihavka, Šmucler, Štembírek) a všem dalším, kteří se v přípravě a realizaci kongresu chopili mnoha důležitých povinností. Ti všichni mají zásluhy na tom, že se Česká MF chirurgie ukázala světu v tom nejlepším světle. Velmi hezké shrnutí našich pocitů od začátku příprav až po závěrečný projev udělal kolega Roman Šmucler v článku LKS 11/2014: „Taková šance přijde jednou za generaci a ne každou. Vlastně jsme měli jen pocit, že to dlužíme kolegům v naší zemi a našim učitelům, kteří takovou příležitost neměli, a možná i trochu sami sobě… Nemohlo se nás v tom okamžiku v Kongresovém centru Praha nezmocnit dojetí, že se to povedlo…“ Přípravy XXII.kongresu EACMFS zabraly šest let pilné práce, ale konečný výsledek určitě stál za to. Z plzeňské Stomatologické kliniky FN se kongresu účastnil celý kolektiv oddělení ÚČOCH v přípravném výboru a mimo to i aktivně se 3 postery: 1. P. Pošta, D. Hrušák, L. Hostička, P. Andrle, L. Hauer, J. Jambura: Oral and maxillofacial surgery in patiens treated by a new peroral anticoagulants, 2. J. Jambura¹, D. Hrušák¹, P. Andrle¹, L. Hostička¹, L. Hauer¹, P. Pošta¹, O. Daum²: Tumor Metastases In The Orofacial Region As The First Symptom Of Advanced Malignant Disease - Two Case Reports, 3. Hauer L.¹, Andrle P.¹, Hrušák D.¹, Hostička L.¹, Skálová A.², Sebera O.³, Jambura J.¹, Pošta P.¹ (1= Stomatologická klinika, 2=Šiklův ústav patologie, 3=Klinika ORL): Adenoid Cystic Carcinoma Of Salivary Glands – A Case Series Of 23 Patients With Long-term Follow-up prim. MUDr. Daniel Hrušák, Ph.D., Past president EACMFS 2012-2014, předseda Společnosti maxillofaciální chirurgie ČLS JEP K fotu na str. 1: Zakladatel EACMFS profesor Hugo Obwegeser (vpravo) obdržel při zahájení XX. Kongresu EACMFS v Praze z rukou prezidenta EACMFS 2012–2014 Daniela Hrušáka ocenění za celoživotní zásluhy o obor.

XXXI. konference České společnosti pro hypertenzi, XXIII. konference pracovní skupiny Preventivní kardiologie ČKS, XIX. konference pracovní skupiny Srdeční selhání ČKS Mariánské Lázně, 2.–4. 10. 2014 Ve dnech 2.-4. října 2014 se v prostorách společenského domu Casino v krásném prostředí Mariánských Lázní již potřetí konal další ročník významné konference České společnosti pro hypertenzi (ČSH), Pracovní skupiny Preventivní kardiologie České kardiologické společnosti (ČKS) a Pracovní skupiny Srdeční selhání

ČKS. Předsedou organizačního výboru byl prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc., předseda ČSH a přednosta II. interní kliniky LF a FN v Plzni. Odborný program konference zahájili ráno 2. října prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc., prof. MUDr. Jiří Widimský, CSc., místopředseda České společnosti pro hypertenzi, prof. MUDr. Helena Vaverková, CSc., předsedkyně pracovní skupiny Preventivní kardiologie ČKS, prof. MUDr. Jaromír Hradec, CSc., předseda pracovní skupiny Srdeční selhání ČKS a Ing. Leo Novobilský, generální ředitel Léčebných lázní Mariánské Lázně a.s. První blok s názvem „Kontrola hypertenze v populaci, těžká a rezistentní hypertenze“ byl předsedán H. Rosolovou (Plzeň) a J. Špinarem (Brno). V tomto bloku byly prezentovány zejména výsledky studií EUROASPIRE I-IV, kde byla opakovaně prokázána neuspokojivá kontrola arteriální hypertenze a ostatních rizikových faktorů kardiovaskulárních chorob u osob s anamnézou ischemické choroby srdeční nebo cévní mozkové příhody. Další blok přednesený J. Widimským jr. (Praha) a J. Ceralem (Hradec Králové) byl věnován adherenci k léčbě arteriální hypertenze a možnostem jejího sledování. V bloku věnovaném aktuálnímu tématu renální denervace (předsedající: V. Monhart, Praha a J. Widimský jr.) byly prezentovány výsledky studií zabývajících se touto zajímavou metodou včetně české studie Prague 15, jež ale neskončily s pozitivními výsledky ve prospěch této původně nadějné metody a odsunují ji mezi experimentální metody. V bloku PS Preventivní kardiologie „Možnosti zlepšení stratifikace rizika u pacientů s intermediárním rizikem: personalizace léčby aterosklerózy“, předsedající H. Vaverková (Olomouc), A. Linhart (Praha), přednesl J. Filipovský sdělení „Měření tepenné tuhosti“. V bloku „Neobvyklé nálezy u nemocných s hypertenzí – kazuistiky“, předsedající V. Monhart, A. Linhart, zazněla přednáška J. Mlíkové Seidlerové „Wilmsův tumor jako příčina hypertenze u 49leté nemocné“. Bloku „Měření krevního tlaku“ předsedali J. Filipovský a J. Widimský a bloku „Hypertenze v těhotenství“ J. Mlíková Seidlerová a T. Zelinka (Praha). V dalším bloku PS Preventivní kardiologie, předsedající R. Cífková (Praha) a H. Rosolová, byly bohatě zastoupeny práce autorů z plzeňského pracoviště. H. Rosolová přednesla sdělení „Porucha glukózového metabolismu a kardiovaskulární riziko“, J. Bruthans za kolektiv autorů M. Zvolský, V. Lánská, R. Cífková, M. O’Flaherty, S. Capewell sdělení „ Recentní trendy morbidity a mortality na ischemickou chorobu srdeční v České republice a predikce dalšího vývoje“. O. Mayer jr. a J. Mlíková Seidlerová vystoupili se sdělením „Desfosfo-dekarboxylovaná isoforma matrix gla-proteinu predikuje mortalitní riziko u pacientů s chronickou

7

8

stabilizovanou vaskulární chorobou“. Vitamin K je esenciálním kofaktorem  aktivace matrix Gla-proteinu (MGP), přirozeného inhibitoru tkáňové kalcifikace. Biologicky inaktivní defosfo-dekalcifikovaná isoforma tohoto enzymu (dp-ucMGP) je ukazatelem biologické dostupnosti vitaminu K v organismu a byla nalezena v asociaci s mortalitou u pacientů se srdečním selháním a aortální stenózou. Autoři si položili otázku, zdali zvýšená dp-ucMGP bude predikovat celkovou mortalitu i u pacientů s klinicky stabilní chronickou aterovaskulární chorobou. 799 pacientů (prům. věk 65.1±9.3) po infarktu myokardu, koronární revaskularizaci či první ischemické cévní mozkové příhodě (spojené české soubory EUROASPIRE III a EUROASPIRE-stroke survey) bylo prospektivně sledováno v kohortové studii. Pětiletá mortalita byla určena k pevnému datu na základě database UZIS včetně deklarované příčiny úmrtí. Cirkulující hladiny dp-ucMGP byly stanoveny pomocí experimentální ELISA assaye (VitaK, Maastricht) v sérii. Během střední doby sledování 5.6 let 159 pacientů zemřelo. Po komplexní adjustaci pomocí Coxova modelu pacienti v nejvyšším kvartilu vykazovali signifikantně nezávisle zvýšené riziko celkové i kardiovaskulární 5leté mortality U pacientů s manifestní vaskulární chorobou tedy cirkulující hladiny dp-ucMGP nezávisle predikovaly celkovou i kardiovaskulární mortalitu a mohly by tak tedy sloužit jako biomarker reziduálního rizika v sekundární prevenci. B. Nussbaumerová přednesla za kolektiv autorů H. Rosolová, O. Mayer jr., J. Filipovský, R. Cífková, J. Bruthans sdělení „Reziduální kardiovaskulární riziko nemocných se stabilní ischemickou chorobou srdeční v české části studií EuroAspire I-IV (16leté období)“. U mnoha správně léčených nemocných se stabilní ischemickou chorobou srdeční (ICHS) recidivují aterotrombotické příhody. Reziduální vaskulární riziko (RVR) tvoří nedostatečná léčba standardních rizikových faktorů (RF) a další metabolické RF. V rámci studií EUROASPIRE (EA) I-IV bylo vyšetřeno 1484 nemocných - 1152 mužů (78 %) a 332 žen (22 %) se stabilní ICHS; RVR identifikují dostupné markery: aterogenní dyslipidémie (triglyceridy [TG] ≥ 2,0 mmol/l a HDL-cholesterol [HDL-C] ≤ 1,0 mmol/l u mužů, ≤ 1,2 mmol/l u žen), hypertriglyceridemický pas (TG ≥ 2,0 mmol/l a obvod pasu ≥ 90 cm u mužů a 85 ≥ u žen), aterogenní index plazmy (AIP = log [TG/HDL-C]) a non-HDL cholesterol (non-HDL-C= celkový cholesterol – HDL-C). Jejich vývoj jsme srovnali v16letém období. Prevalence aterogenní dyslipidémie a non-HDL-C se snižovaly u obou pohlaví (p pro trend 0,004 a 0,001). Výskyt hypertriglyceridemického pasu (30 % u mužů, 24 % u žen) byl stabilní, přestože obvod pasu a BMI významně stoupaly. Vysoký AIP > 0,24 (u 40 % mužů, 30 % žen) se neměnil. Významně stoupal výskyt diabetes mellitus 2. typu (DM2T) (23 % v EAI, 48 % v EA IV, p pro trend 0,0001). Všechny sledované markery RVR byly významně častější u porušeného metabolismu glukózy oproti normoglykémii. Lze shrnout, že v 16letém období studií EA I - EA IV u nemocných se stabilní ICHS stoupala prevalence DM2T a obezity včetně obvodu pasu.

Častěji indikované statiny, inhibitory ACE atd. modifikovaly LDL-C i markery RVR (non-HDL-C a aterogení dyslipidémie). Prevalence hypertriglyceridemického pasu a vysokého AIP se neměnila. Sledované markery RVR se významně častěji vyskytovaly u poruch metabolismu glukózy. V sekci „Cévní mozkové příhody“, předsedající A. Linhart, K. Horký (Praha), přednesl J. Vaněk za autorský kolektiv J. Vaněk, O. Mayer, P. Wohlfahrt, A. Krajčoviechová, R. Cífková sdělení „Změny úrovně sekundární prevence ischemických cévních mozkových příhod mezi roky 2007 a 2013 u českých pacientů“. Důsledné dodržování doporučených cílových hodnot je jedním z pilířů sekundární prevence všech vaskulárních chorob bez rozdílu, včetně ischemických cévních mozkových příhod (iCMP). Pokusili jsme se objektivizovat, jak jsou tyto principy dodržovány v klinické praxi a nakolik se situace změnila mezi lety 2007 a 2013. Předkládaná analýza srovnala dva nezávislé vzorky (česká data EuroAspire III stroke survey a ESH stroke survey) vyšetřené v letech 2007 a 2012/13. V rámci každé fáze byli vždy retrospektivně identifikováni pacienti po prokázané první iCMP mladší 81 let a vyšetření v období 6 měsíců až 2 roky po prodělané příhodě. Respondenti byli vyšetřeni podle standardního protokolu zaměřeného na základní parametry sekundární prevence. V průběhu sledovaného období došlo evidentně k zlepšení organizace léčby v akutní fázi choroby, výrazně stoupla proporce hospitalizace na iktové jednotce, užívání trombolýzy a pacientům je nyní předepisován do chronické léčby clopidogrel. Naopak žádné zlepšení však nelze pozorovat v intervenci konvenčních rizikových faktorů.  Cílovou hodnotu  krevního tlaku  dosahovalo méně než 40 %, stejná situace byla u dyslipidémie. Navíc pokud bychom použili recentní cílovou hodnotu LDL, splňovalo toto kritérium pouze méně než 5 % pacientů. Podobně jako v obecné populaci i v sekundární prevenci ICHS explozivně narůstá prevalence poruchy glukozového metabolismu. Rovněž preskribce základní medikace je suboptimální, včetně statinů. Přes pozitivní vývoj v akutním managementu CMP zůstává v oblasti sekundární prevence značný nevyužitý potenciál.

Slavnostnímu bloku České společnosti pro hypertenzi předsedali J. Filipovský (Plzeň), R. Cífková a J. Widimský jr. (Praha). Byly předány ceny za nejlepší publikace mladých autorů (viz další článek v tomto čísle). Vyzvanými přednáškami tohoto bloku byly „Příspěvek plzeňského pracoviště k preventivní kardiologii“ H. Rosolové (Plzeň) a „Sport a hypertenze“ A. Linharta (Praha). Program byl zpestřen vystoupením významných zahraničních hostů.

V prvním sdělení hovořil prof. Stéphane Laurent, bývalý prezident Evropské společnosti pro hypertenzi, významný farmakolog a hypertenziolog, na téma „Large artery remodelling and stiffness in hypertension: measurements and drugs“. Dalším hostem byl prof. Gérard London, přední světový nefrolog českého původu a jeden z průkopníků studia tepenných vlastností u hypertenze a ledvinného selhání, se sdělením „Hypertenze a chronické onemocnění ledvin“. Třetím hostem byl prof. Jan A. Staessen z Belgie, autor mnoha zásadních publikací, např. z oblasti měření krevního tlaku, prognózy a populačních aspektů hypertenze, s přednáškou „Salt reduction in the general population – recommendation to be taken “cum grano salis”. Interdisciplinární pojetí problematiky spánkové apnoe z pohledu pneumologa a otorhinolaryngologa představili za předsednictví M. Součka (Brno) a  J. Mlíkové Seidlerové (Plzeň) kolegové z Kliniky pneumologie a ftizeologie a Otorhinolaryngologické kliniky FN a LF v Plzni K. Plicková a D. Slouka. Autoři shrnuli 15leté zkušenosti s chirugickou péčí o pacienty se syndromem spánkové apnoe. Podali souhrnný přehled vývoje chirurgického přístupu, současných možností a souhrn managementu spolupráce v „centru pro dýchání a spánek“ při FN Plzeň. Personalizovanou medicínou v oblasti kardiovaskulární léčby se zabýval O. Mayer sr. (Oddělení klinické farmakologie FN a LF v Plzni). Konference byla zakončena atraktivní sekcí „Žhavé novinky v terapii – HOTLINES“. Sekce Hotlines byla připravena ve spolupráci ČSH a Pracovních skupin ČKS Srdeční selhání, Kardiovaskulární farmakoterapie a Preventivní kardiologie a byla předsedána H. Rosolovou, J. Špinarem a P. Janským (Praha). Prezentována byla následující sdělení: Hypolipidemická léčba u hypertenze (J. Piťha, J. Widimský, Praha); Nová léčba dyslipidémií (inhibitory PCSK9) (H. Rosolová, Plzeň); Současné přístupy v léčbě hypertenze u diabetes mellitus (J. Widimský jr., Praha); Blokátory kalciového kanálu ve studii ADVANCE (R. Cífková, Praha) Nové poznatky o inhibitorech dipeptidylpeptidázy 4 (J. Špinar, Brno); Použití nových antikoagulancií před kardioverzí (O. Mayer jr., Plzeň); Studie PARADIGM HF (J. Bělohlávek, Praha); Studie STABILITY a SOLID (A. Linhart, Praha);

Studie POISE-2 (P. Janský, Praha); Nové analýzy studie HYVET: subanalýza randomizované fáze a výsledky otevřené fáze (J. Filipovský, Plzeň); Výsledky Projektu Györgyi: ovlivnění 24 hod. TK fixní kombinací amlodipin/lisinopril (J. Widimský jr., Praha); Současný pohled na léčbu renovaskulární hypertenze: výsledky studií CORAL a ASTRAL (V. Monhart, Praha) Součástí konference byla také sekce pro nelékařské pracovníky, jíž se zúčastnily všeobecné sestry, nutriční terapeutky, fyzioterapeuti, laborantky a další. Tito pracovníci hrají důležitou roli v péči o nemocné s chronickým kardiovaskulárním onemocněním a také v prevenci těchto nemocí. Tématy pro nelékařské pracovníky byly metody měření krevního tlaku, vyšetřovací metody u nemocného s hypertenzí, edukace nemocného a role výživy při kardiovaskulárním onemocnění, diabetes mellitus a onemocnění ledvin ve vztahu ke kardiovaskulárním chorobám a péče o nemocné s chronickým srdečním selháním. Přednášející z Plzně byly bohatě zastoupeny: Měření krevního tlaku – aneb trocha historie nikoho nezabije (J. Nováková); Vysoký krevní tlak v ordinaci = bojíme se lékaře? (L. Bezpalcová); Příznaky a projevy arteriální hypertenze (M. Šmatláková); Moderní trendy v léčbě hypertenze (A. Kavinová, Š. Borovcová); Edukace pacientů s hypertenzí na II. interní klinice (M. Kožíšková, P. Aubrechtová); Image sestry a nikotinismus (I. Ticháčková); Sestra jako zářný vzor při edukaci pacienta s hypertenzí (J. Kreuzbergová); Příjem pacienta na JIP v plicním edému z pohledu sestry (P. Bochníčková); Ošetřovatelská péče u pacienta v terminálním stadiu chronického srdečního selhávání (L. Karasová, I. Bohmová).

V průběhu konference byly též prezentovány postery a proběhla valná hromada ČSH a valná hromada PS Preventivní kardiologie ĆKS. Další ročník této akce se bude konat ve dnech 1.–3. 10. 2015 v Mikulově. Barbora Nussbaumerová, foto JN

MEDICÍNA PRO PRAXI Kongres praktických lékařů a sester Plzeň, 10.–11. 10. 2014 V plzeňském Parkhotelu se ve dnech 10.–11. října 2014 konal kongres Medicína pro praxi, zaměřený na praktické lékaře a současně jejich sestry. Prezidentkou akce byla

prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., z II. interní kliniky LF a FN v Plzni. Garantem bloku kardiologie byla prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., která zahájila blok přednáškou „Primární a sekundární prevence kardiovaskulárních onemocnění je stále nedostatečná“. I když se velmi zlepšila intenzivní péče o akutní aterotrombotické příhody (především o akutní koronární syndromy), kardiovaskulární (KV) nemoci na podkladě aterosklerózy jsou stále nejčastější příčinou úmrti v celém civilizovaném světě včetně naší republiky. Bez účinné primární prevence nelze snížit prevalenci těchto nemocí a bez sekundární prevence nelze snížit recidivy těchto chorob; bez komplexní prevence nelze dále snižovat KV úmrtnost, která tč. začala stagnovat. Výsledky epidemiologických studií post-MONIKA potvrzují, že zlepšení dietních návyků (především snížení konzumace živočišných tuků) vedlo k významnému snížení průměrného cholesterolu v české populaci i ke snížení průměrného krevního tlaku – dvou nejdůležitějších rizikových faktorů pro KV nemoci. Návyk ke kouření cigaret začal klesat především u mužů, ale zvyšuje se u žen a mladistvých. V celé populaci stoupá prevalence diabetes mellitus 2. typu, důsledek nedostatků ve stravovacích návycích i pohybové aktivitě. Nepříznivou kontrolu KV rizikových faktorů v sekundární prevenci prokázala studie EUROASPIRE.

Předsedající zleva: B. Nussbaumerová, G. Štěrbáková, J. Hirmerová a H. Rosolová V přednášce „Úskalí léčby arteriální hypertenze“ hovořila MUDr. Barbora Nussbaumerová, Ph.D., z II. interní kliniky o prevalenci arteriální hypertenze (AH), která se v ČR ve věku 25–64 let pohybuje kolem 40 %. Kontrola AH zůstává i přes rozsáhlé možnosti a dostupnost farmakoterapie nedostatečná. Cílových hodnot krevního tlaku < 140/90 mmHg dosahuje pouze cca 30 % hypertoniků. Častým důvodem nedosažení cílových hodnot u AH je slabá adherence k režimovým opatřením, zejména vysoký příjem soli a nedostatek fyzické aktivity. Je třeba dbát na dostatečné dávkování farmakoterapie a kombinační léčbu s využitím fixních kombinací a neopomínat diuretika v kombinační léčbě. U mladších hypertoniků nebo hypertoniků s náhlým zhoršením hodnot krevního tlaku by měla být provedena vyšetření k vyloučení sekundární hypertenze, jíž trpí cca 10 % nemocných (zejména primární hyperaldosteronismus). Nemocní často neužívají předepsané léky - z důvodů nežádoucích účinků (diuretika) nebo i z důvodů finančních a sociálních. Rezistentní hypertenze znamená přetrvávání systolického krevního tlaku v ordinaci ≥ 140 mm Hg při podávání nejméně troj-

kombinace antihypertenziv (včetně diuretika) v maximálních tolerovaných dávkách. Denervace renálního sympatiku zůstává přes počáteční slibné výsledky ve fázi výzkumu. Doc. MUDr. Jana Hirmerová, Ph.D., z II. interní kliniky LF UK a FN Plzeň představila „Nová antikoagulancia v léčbě žilní tromboembolické nemoci.“ Základem farmakoterapie žilní tromboembolické nemoci je léčba antikoagulačni. Obvykle se zahajuje v iniciální fázi parenterálnim preparátem se současným podáváním warfarinu. Warfarin však má celou řadu nevýhodných vlastností - dlouhý poločas, úzké terapeutické okno a výraznou interindividuální variabilitu účinku. V poslední dekádě nastupují do praxe nová antikoagulancia – přímé inhibitory, cílené na specifický krok v koagulační kaskádě. Jsou určeny pro podávání ve fixních dávkách, bez nutnosti laboratorní monitorace. Jedna se o orální preparáty: dabigatran – inhibitor trombinu; rivaroxaban a apixaban – inhibitory aktivovaného faktoru X. Další přednášku „Novinky v léčbě srdečního selhání“ přednesla MUDr. Gabriela Štěrbáková, Ph.D., z Kardiologického oddělení Fakultní nemocnice Plzeň. Chronické srdeční selhání je nazýváno novodobou epidemií, v evropských zemích se vyskytuje u 0,4–2 % populace. Počet pacientů má díky úspěšné léčbě akutních stavů vzestupný trend. V roce 2012 byla publikována nová doporučení pro diagnostiku a léčbu chronického srdečního selhání. Ta nově upřesňují význam natriuretických peptidů v diagnostice a rozšiřuji spektrum léčebných možností. Základem pro farmakoterapii zůstávají inhibitory angiotenzin konvertujícícho enzymu, betablokátory a diuretika, rozšiřuje se spektrum pacientů vhodných pro léčbu antagonisty mineralokortikoidních receptorů a do léčby se nově zavádí blokátory If kanálu, které mají bradykardizujíci efekt. Nedílnou součástí komplexní léčby je dnes rovněž léčba přístrojová. Jedná se především o srdeční resynchronizační léčbu (biventrikulární stimulaci) a implantaci automatických kardioverterů/defibrilátorů. Bloku otorinolaryngologie předsedal doc. MUDr. Jaroslav Slípka, CSc. (všichni přednášející ORL klinika LF UK a FN Plzeň). V přednášce „Diferenciální diagnostika „tumorů“ krku“ vyzdvihl MUDr. Ondřej Trčka anamnesticky odvoditelné souvislosti, lokální nález dostupný v ambulanci praktického lékaře a některá další fakta, která mohou pomoci se správným zaléčením či nasměrováním pacienta k další diagnosticko-terapeutické péči. V přednášce „Sleep apnoe syndrom – management práce s pacientem z pohledu otolaryngologa“ zdůraznil MUDr. David Slouka správnou koordinaci spolupráce jednotlivých oborů jako naprosto zásadní pro správný efekt léčby pacienta. Autor přiložil algoritmus práce Centra pro dýchání a spánek ve Fakultní nemocnici v Plzni a demonstroval základní pravidla chirurgického přístupu k této problematice. Dalšími přednáškami bloku byly „Metastázy karcinomů neznámého origa do krčních uzlin“ (J. Nasswetter) a „Karcinomy orofaryngu“ (R. Sakař, J. Slípka). Garantem bloku pneumologie byl doc. MUDr. Milan Teřl, Ph.D., (všichni přednášející

9

10

PNE klinika FN a LF UK Plzeň). V přednášce „Záněty plic a průdušek u těhotných a kojících žen“ podala MUDr. Olga Růžičková Kirchnerová přehled o diagnostice a léčbě zánětů plic a průdušek v těhotenství a době kojení. Plicní nemoci v těhotenství mají řadu specifických a ošetřujícímu lékaři přinášejí četné, někdy dokonce nečekané výzvy. Fyziologické změny objevující se v průběhu gravidity mohou mít významné dopady na charakter a průběh plicních onemocnění a zároveň tato onemocnění mohou mít hluboké dopady na osud plodu. Při všech diagnostických a terapeutických rozhodováních u těhotné ženy musíme mít na paměti skutečnost, že vždy se jedná o dva pacienty s mnohými odlišnostmi. Proto pro diagnostiku a léčbu v těhotenství (a do značné míry i v době laktace) platí často odlišná pravidla. Další přednáška „Obstrukce na druhou“ – překryv chronické obstrukční plicní nemoci a obstrukční spánkové apnoe“ (MUDr. Krista Plicková) podala přehled o obstrukční spánkové apnoi (OSA), charakterizované jako zastavení dechu ve spánku s poklesem okysličení a mikroprobuzeními s následnou zvýšenou spavostí a únavou. OSA se může vyskytovat současně i s jinými chorobami. U nemocných CHOPN je častěji než v běžné populaci přítomna OSA, která se s hypoventilací vázánou na spánek při obstrukci dýchacích cest často kombinuje, různými autory je koincidence uváděna až 20 %. Z nedostatku kyslíku během spánku pak mohou nastat další komplikace, zejména kardiovaskulárního aparátu. Těmto komplikacím lze předcházet správně vedenou léčbou obou nemocí. Doc. MUDr. Milan Teřl, Ph.D., představil „Chyby a omyly v inhalační léčbě“. Praktický lékař se setkává s astmatiky vzhledem k častosti této nemoci každodenně. Na rozdíl od minulosti, kdy tito nemocní bývali špatně léčitelným postrachem ordinací, představují dnes astmatici potenciálně dobře léčitelné pacienty – většina jich může být poměrně snadno zbavena veškerých potíží díky dostupnosti vysoce efektivní léčby. Navzdory těmto možnostem v praxi trpí potížemi více než polovina astmatiků a třetina má potíže výrazné. Nejčastějším důvodem, proč antiastmatika v praxi „selhávají“, není dnes vlastní tíže astmatu, ale neznalost základních principů jeho léčby a špatná inhalační technika. Základní praktická doporučení pro léčbu astmatiků vyúsťuji v „Desatero“: Každý astmatik by měl být poučen o chronickém charakteru své nemoci a o zásadním rozdílu mezi lékem preventivním a úlevovým – a tyto léky by měl umět rozlišovat. Preferujeme léčbu inhalační, nástup efektu preventivních léků je pozvolný a zároveň setrvačný. Úlevový lék by měl astmatik užívat jen výjimečně – jeho nadměrné užívání svědčí o nedostatečné léčbě preventivní. Preventivní léčbu by astmatik nikdy neměl (ani v těhotenství) redukovat či dokonce vysazovat bez porady se svým lékařem. Užívání léků a inhalační techniku je vhodné při každé příležitosti kontrolovat. Garantem bloku gerontopsychiatrie byl doc. MUDr. Roman Jirák, CSc. (Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN v Praze). Proslovil přednášku „Demence“. Demence jsou poruchy,

ke kterým dochází po rozvoji kognitivních funkcí, tj. po 4. – 6. roce života. Podstata demencí je ve snížení úrovně poznávacích (kognitivních funkcí) a druhotně i nekognitivních funkcí na takovou úroveň, že to interferuje s pracovními a sociálními aktivitami postiženého. U demencí jsou tedy postiženy kognitivní (a exekutivní – výkonné) funkce, aktivity denního života a dochází k tzv. behaviorálnim a psychologických symptomům demence – poruchy chování, přidružené psychotické příznaky, přidružené emoční příznaky (časté deprese), poruchy spánku a cyklu spánek – bdění. Demence lze dle příčiny dělit na primární – neurodegenerativní demence, a sekundární (symptomatické) demence. Do skupiny neurodegenerativních demencí náleží Alzheimerova choroba, demence s Lewyho tělísky, frontotemporální lobární neurodegenerace, demence při Parkinsonově chorobě, demence na podkladě Huntingtonovy chorey a další. K symptomatickým demencím náleží skupina vaskulárních demencí, dále demence na podkladě neuroinfekcí, prionové demence, metabolické demence, demence na podkladě cerebrálních tumorů a další. Nejrozšířenější ze všech demencí je Alzheimerova choroba, u níž zatím není známa kauzální terapie. V současnosti jsou užívány inhibitory mozkových cholinesteráz a nekompetitivní antagonista glutamatergního ionotropního receptoru NMDA memantin – tyto látky pouze zpomalují průběh demence, vedou k oddálení těžkých stadií demence, k zlepšení kvality života postižených.

Zleva: B. Šestáková, J. Seifertová, V. Gutová a D. Sedláček Přednášku „Poruchy chování u demencí“ proslovila MUDr. Vanda Franková (Psychiatrická nemocnice v Dobřanech). Poruchy chování jsou běžnou součástí klinického obrazu všech typů a stupňů demence a nejčastější příčinou lékařské intervence u pacientů s demencí. Pečující si nejvíce stěžují na neklid a agresivitu. Neklid i agresivita bývají často projevem psychické poruchy, vlivu léků či psychoaktivnich látek, tělesné nemoci, diskomfortu nebo důsledkem nepochopeni situace při kognitivním deficitu. To je třeba si uvědomit a v případě vzniku poruchy chování aktivně pátrat po její příčině a na tu následně cílit léčbu. Doménou prevence i léčby poruch chování u demencí je vždy nefarmakologický postup. Někdy je nutná farmakoterapie. V klinické praxi je v této indikaci nejčastěji užívaným lékem tiaprid. Další přednáškou byly „Depresivní poruchy ve vyšším věku“ autorek MUDr. Jany Nyklesové a MUDr. Vandy Frankové (Psychiatrická nemocnice v Dobřanech´). Deprese ve stáří jsou velmi častým onemocněním. Výrazně snižují

kvalitu života. Na rozdíl od projevů depresivních poruch v mladším věku mohou byt pro odlišný klinický obraz opomíjeny a nediagnostikovány. Nemoc se může projevovat mono- nebo oligosymptomaticky, jako „deprese bez deprese“ s racionalizací pokleslé nálady, nebo má atypicky klinický obraz (např. tělesná onemocnění). Deprese ve stáří může byt chybně považována za normu. Správná a časná diagnostika depresivní či úzkostné poruchy je důležitá pro rychlé zahájení cíleně směřované léčby. Lékem volby jsou selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Dalším blokem byl „Život s astmatem“ předsedaný MUDr. Václavou Gutovou (Ústav imunologie a alergologie, Fakultní nemocnice Plzeň). Sdělení „Bronchiální astma, nemoc mnoha tváří – mysleme na ně“ přednesla MUDr. Ester Seberová (RESPIRAL s.r.o., Plzeň). Bronchiálni astma je onemocněni charakterizované opakovanými stavy obstrukce dýchacích cest, které jsou většinou reverzibilní spontánně nebo po aplikaci bronchodilatačních léků. Ke stanovení správné diagnózy nám velmi napomáhá podrobná anamnéza osobní (hlavně údaj o alergii nebo atopickém habitu, přítomnosti atopického habitu nebo alergické rýmy) a anamnéza rodinná – podezřelá je opět pozitivní alergologická anamnéza. Průkaz astmatu se opírá o stanovení reverzibilní obstrukce. Základem je vyšetření spirometrie metodou průtok-objem, kde hodnotíme hlavně hodnoty FEV1 a PEF, ale pro zkušeného diagnostika má význam i tvar křivky a hodnoty střední výdechové rychlosti. Normální spirometrický nález – dokonce i nadnormální hodnoty, často u sportovců – onemocnění astmatem nevylučují. Je třeba vždy dovést vyšetření do konce, což znamená provést bronchodilatační test, případně některý z testů provokačních. Přednášku „Astma–CHOPN překryvný syndrom (ACOS) v praxi“ připravili MUDr. Olga Růžičková-Kirchnerová a MUDr. Petr Šafránek (PNE klinika LF UK a FN Plzeň). Astma bronchiale a chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) jsou chronická zánětlivá onemocnění průdušek s vysokou prevalencí. Obě nemoci jsou velmi heterogenní syndromy vyznačující se podobnými projevy. Odlišení těchto dvou nemocí není vždy jednoduché. Řada epidemiologických studií naznačuje, že u starších nemocných s CHOPN může být překrývající se diagnóza astma bronchiale a CHOPN neboli ACOS (asthma and COPD overlap syndrom). ACOS je perzistující obstrukce dýchacích cest, která není plně reverzibilní, a je doprovázen projevy zahrnující jak typické příznaky pro astma, tak i pro CHOPN. Přednášku „Mukopolysacharidózy“ uvedl MUDr. RNDr. Pavel Ješina, Ph.D. (Ústav dědičných metabolických poruch 1. lékařská fakulta UK a VFN v Praze). Mukopolysacharidózy (MPS) patří mezi dědičná metabolická onemocnění ze skupiny lysozomálních střádavých nemocí. Jejich příčinou jsou poruchy různých enzymů, které katalyzuji odbourávání glykosaminoglykanů vedoucí k jejich hromadění v lysozomech a následným morfologickým i funkčním změnám v mnoha tkáních. Klinické projevy jsou velice heterogenní a postihují různou měrou

takřka všechny tkáně. Jejich diagnostika je založena na klinickém obraze a laboratorním průkazu zvýšeného množství GAG vylučovaných do moče. Pro pacienty s mukopolysacharidózou I., II., IV. a VI. typu je vyvíjena enzymová substituční terapie, u pacientů s těžší formou se uplatňuje léčba pomocí transplantace hematopoetickými kmenovými buňkami. Bloku infektologie předsedala MUDr. Zuzana Blechová (I. infekční klinika 2. LF UK a NNB Praha), která s MUDr. Václavou Adámkovou (KM ATB ÚKBLD VFN Praha) připravila sdělení „Titritidy trochu jinak“. Serologická vyšetření slouží k průkazu protilátek, tzn. nepřímému průkazu infekčního agens. Pozitivní výsledek jednoho testu ještě definitivně neprokazuje probíhající onemocnění. Je nutné sledovat dynamiku změn protilátkové odpovědi, aby nedošlo ke zbytečnému přecenění nálezu s následnou nevhodnou aplikací antibiotik. Na druhé straně je protilátková odpověď časově opožděna a časně provedené vyšetření může být falešně negativní. Bloku urgentní medicína předsedal MUDr. Jiří Knor, Ph.D. (III. lékařská fakulta UK, Praha), který přednesl přednášku „Potenciální hrozby zdravotnických záchranných služeb“. Počet výjezdů u všech ZZS neustále roste. Jedním z důvodů je stárnutí populace a zřizování domovů pro seniory či chronicky a nevyléčitelně nemocné. To je jistě správné, nicméně zhoršení stavu u chronicky nemocného člověka, který není ohrožen na životě, by nemělo být důvodem k aktivaci ZZS a mělo by patřit do jiné oblasti primární péče. Dalším důvodem je prostý fakt, totiž že ZZS je dobře a rychle každému dostupná a při „správně“ vedeném hovoru na tísňové lince prostě vyjet musí. Proto registrujeme nárůst výjezdů např. v období chřipkových epidemií (dušnost je zaměněna za horečku s kašlem), výjezdů k drobným poraněním či jiným banálním stavům. Zákonitě se totiž dostáváme do stále častějších situací, kdy operátor/ ka tísňové linky ZZS musí řešit tzv. souběh výjezdů (aktuálně na úrovni 18 % všech výjezdů) s rizikem “odkrytí” oblasti pro závažné případy. Tento trend je nezbytné zvrátit, v opačném případě hrozí kolaps systému. Jeho další přednáškou byla „Farmakoterapie urgentních stavů“. Včasné rozpoznání varovných příznaků a okamžité řešení jejich příčiny může předejít přechodu stavu kriticky nemocného do ireverzibilního stadia, kdy již není možné žádným způsobem situaci zvrátit. Okamžitá ofenzivní léčba v podmínkách přednemocniční neodkladné péče (PNP) – se týká např. rozpoznání a vyřešení hypoglykemického kómatu se snahou o předejití sekundárnímu ireverzibilnímu poškození mozku, anafylaktická reakce rozvíjející se v řadu minut a primárně postihující oběhový systém či dýchací cesty, zvládnutí maligní arytmie elektrickým výbojem nebo podáním vhodného antiarytmika. Většina neodkladných stavů řešených dle zásad „evidence based medicine“ (EBM) má jedno společné: vyžadují podání vhodného farmaka takovým způsobem, aby se co nejdříve dostalo na místo svého určení. Další přednáškou byla „Urgentní medicína – mýty a fakta“ MUDr. Jany Šeblové, Ph.D.

(ZZS Středočeského kraje, p.o.). Ta je i ve světovém kontextu poměrně mladou lékařskou specializaci a její vznik můžeme do jisté míry chápat jako reakci na členění medicíny do stále užších specializací. Zabývá se celým věkovým spektrem pacientů, akutními stavy všech lékařských oborů a nediferencovanými obtížemi jak somatickými, tak duševními. Moderní systém urgentní péče má tři pilíře: přednemocniční neodkladnou péči (PNP), urgentní nemocniční péči (oddělení urgentního příjmu) a připravenost na řešení mimořádných událostí (krizová připravenost). Lékař urgentní medicíny musí být schopen vyhodnotit selháváni či ohrožení vitálních funkcí pacienta a zahájit okamžitá opatření na jejich stabilizaci, musí mít potřebné praktické intenzivistické dovednosti. Součástí kongresu bylo Sympozium Takeda Pharmaceuticals Czech Republic: Broncho-vaxom a jeho přínos pro klinickou praxi (E. Seberová), Sympozium TEVA Pharmaceuticals ČR: Roztroušená skleróza – aktuální pohled na diagnostiku a léčbu (J. Fiedler), Sympozium Edukafarm: Intravenózní infuze vysokodávkovaného askorbátu redukuje toxicitu chemoterapie a zvyšuje kvalitu života onkologických pacientů (Z. Procházka) a Sympozium Reckitt Benckiser: Stejný cíl, různé přístupy u bolesti v krku (J. Slíva). B. Nussbaumerová

XXII. Západočeské pneumoonkologické dny 16.-17. 10. 2014, Darová (I) XXII. Západočeské pneumoonkologické dny se uskutečnily ve dnech 16.–17. října 2014 v hotelu Darovanský Dvůr v Darové. Konference probíhala pod záštitou České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS J. E. Purkyně a ředitele Fakultní nemocnice MUDr. Václava Šimánka, Ph.D.  Organizátory konference byli jako tradičně lékaři a sestry Kliniky pneumologie a ftizeologie v Plzni. Organizační výbor pracoval ve složení: prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc., prof. MUDr. Jana Skřičková, CSc., Mgr. Lenka Neklová, Mgr. Václava Zvardoňová-Maříková, MUDr. Gabriela Krákorová, Ph.D., MUDr. Jiří Šourek, Hana Maťašeje a Zdeňka Vosečková. V odborném programu proběhla čtyři sympozia sponzorujících firem (Pfizer, Roche, Eli Lilly, Astra Zeneca a Boehringer Ingelheim), lékařský odborný program sestával z 22 přednášek, jedné kazuistiky a tří posterových sdělení, odborný program nelékařské sekce sestával z 16 přednášek. Uvádíme stručné souhrny sdělení prezentovaných pracovníky Kliniky PNE a blízkých zaměstnanců. Fiala O., Pešek M., Fínek J., Minárik M., Benešová L., Bortlíček Z., Topolčan O.: Prediktivní význam sérových onkomarkerů u pacientů s pokročilým NSCLC léčených EGFR-TKI. Zavedení inhibitorů tyrozinkináz receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR-TKI) do léčby nemalobuněčného

plicního karcinomu (NSCLC) přispělo k prodloužení přežití pacientů s pokročilým stadiem tohoto onemocnění. Aktivační mutace genu EGFR představují spolehlivý prediktor dobrého efektu léčby EGFR-TKI u pacientů s pokročilým NSCLC. Výskyt těchto mutací v evropské populaci je nízký (cca 10 - 15 %), navíc je stále mnoho pacientů, u kterých vyšetření na přítomnost aktivační mutace genu EGFR není možné provést z různých důvodů. Z tohoto důvodu je hledání dalších prediktivních biomarkerů nutné. Cílem práce bylo zjištění významu sérových onkomarkerů CEA, CYFRA 21-1, NSE a TK pro predikci efektu léčby EGFR-TKI. Soubor pacientů, u kterých byl hodnocen význam onkomarkerů CEA a CYFRA 21-1 čítá 144 pacientů a soubor pacientů, u kterých byl hodnocen význam onkomarkerů NSE a TK čítá 163 pacientů s pokročilým stadiem NSCLC (IIIB, IV), kteří byli léčeni EGFR-TKI (erlotinib, gefitinib). U všech pacientů byla před zahájením léčby stanovena sérová hladina zkoumaných onkomarkerů. Přežití pacientů bylo hodnoceno metodikou podle Kaplana-Meiera, srovnání bylo provedeno log-rank testem. Prognostický a prediktivní význam onkomarkerů byl dále verifikován pomocí Coxova vícerozměrného modelu. Výsledky studie prokázaly, že vysoké předléčebné hladiny sérových onkomarkerů CEA, CYFRA 21-1 a NSE představují významný, nezávislý faktor predikující nízký efekt léčby EGFR-TKI a dále potvrdily negativní prognostický význam onkomarkeru CYFRA 21-1. Fiala O., Pešek M., Fínek J., Bortlíček Z., Benešová L., Minárik M.: Léčba statiny v kombinaci s EGFR-TKI u pacientů s pokročilým NSCLC s mutací genu KRAS. Nízkomolekulární tyrozinkinázové inhibitory (TKI), které blokují aktivaci signální dráhy receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR) jsou dnes standardně užívány k léčbě pacientů s lokoregionálně pokročilým nebo metastatickým stadiem nemalobuněčného karcinomu plic (NSCLC). Díky rozvoji molekulární biologie a genetiky byly odhaleny některé biomarkery, které predikují efektivitu léčby EGFR-TKI. Tyto biomarkery představují především aktivační mutace genu EGFR a mutace genu KRAS. Aktivační mutace genu EGFR predikují dobrý efekt léčby EGFR-TKI, na druhou stranu mutace genu KRAS predikují rezistenci k této léčbě (pravděpodobně ne všechny typy této mutace). V nedávné době byly publikovány některé experimentální práce, které prokázaly, že statiny mohou potencovat efekt EGFR-TKI, zejména u buněk s mutací genu KRAS. Ve studii šlo o porovnání efektivity kombinace statin + EGFR-TKI oproti samotnému EGFR-TKI u pacientů s pokročilým NSCLC s mutací genu KRAS. 67 pacientů s pokročilým stadiem NSCLC (IIIB, IV), u kterých byla prokázána mutace genu KRAS bylo léčeno EGFR-TKI (erlotinib, gefitinib). 12 pacientů bylo léčeno EGFR-TKI a současně užívali statiny, 55 pacientů bylo léčeno pouze EGFR-TKI. Genetické vyšetření bylo provedeno metodou denaturační kapilární elektroforézy

11

12

a PCR sekvence. Přežití pacientů bylo hodnoceno metodikou podle Kaplana-Meiera, srovnání bylo provedeno log-rank testem. Výsledky studie ukazují, že léčba statiny může efektivně potencovat léčbu EGFR-TKI u selektované populace pacientů s mutací genu KRAS. Jedná se o první studii zaměřenou na toto téma. Krákorová G., Pešek M., Baum P., Šafránek P., Mukenšnabl P.: Zkušenosti s léčbou radiopeptidy u nemocných s neuroendokrinními tumory plic. Neuroendokrinní tumory představují relativně málo četnou skupinu onemocnění v populacích různých zemí. Jejich roční incidence se pohybuje mezi 2,5 – 5/100 tis. obyvatel, nejčastěji jde o neuroendokrinní tumory gastroenteropatické lokalizace. Prognóza těchto nádorů je relativně dobrá, více než 60 % nemocných přežije 5 let od stanovení diagnózy. Dokonce i nemocní s metastatickým postižením jater mají střední dobu přežití 2 – 4 roky. Nemocní s typickými karcinoidy bronchu bývají obvykle kandidáty úspěšné radikální chirurgické léčby. Nádory se obvykle vyskytují intrabronchiálně či v perihilární lokalizaci, zřídka vyvolávají karcinoidový syndrom a metastazují v méně než 15 % případů. U nádorů léčitelných radikálně chirurgicky se v současnosti doporučuje jako minimální výkon lobektomie s disekcí mediastinálních uzlin. Konzervativní léčba typických karcinoidů bronchu je s ohledem na výše uvedené skutečnosti relativně málo častá. Využívá se zejména chemoterapie, bioterapie somatostatinovými analogy a interferonem, v úvahu přicházejí i paliativní invazivní výkony při léčbě jaterních metastáz a metody radioterapeutické. Posledně zmíněná léčba izotopovými zářiči vázanými na nosiči, s vazbou na somatostatinové receptory, zatím není v České republice dostupná. Ve sdělení byla podána ve formě kazuistik zpráva o pěti nemocných, léčených radiopeptidovou terapií (Peptide Receptor Radionuclide Therapy –PRRT), která se uskutečnila díky spolupráci s německým pracovištěm v nemocnici v Bad Berce. Pešek M., Hilker M., Grossmann P.: Je možné cíleně léčit karcinom plic s přestavbou genu ALK ještě po selhání léčby crizotinibem? Nemocný, 52 letý muž, celoživotní nekuřák, měl v červenci roku 2008 diagnostikován s pomocí VATS adenokarcinom levé plíce s metastázami do obou plic. Pro paramaligní výpotek byla provedena talkáž pleury a nemocný byl postupně léčen kombinací pemetrexed cisplatina, dále při progresi ve stejném roce erlotinibem, na začátku roku 2009 docetaxelem a posléze až do listopadu 2010 vinorelbinem. Jako první v ČR mu byl zjištěn translokovaný gen anaplastické lymfo-

mové kinázy EML 4-ALK, a byl léčen od září 2011 krizotinibem. Došlo k parciální regresi nálezu. V červenci 2013 byla zjištěna progrese plicního nálezu a generalizace do CNS. Nemocný byl léčen ozářením CNS 30 Gy v 10 dávkách, další chemoterapii již netoleroval. Ve spolupráci s německým pracovištěm v Regensburgu byl zařazen do programu časného přístupu léčby ceritinibem (Zykadia), léčba byla zahájena 30. 7. 2014. V současné době je nemocný ve zlepšeném stavu, léčbu po mírných úpravách dobře toleruje. Pešek M., Grossmann P.: Výtěžnost vyšetření translokací genu ALK ve vztahu k indikacím cílené léčby krizotinibem (Sympozium PFIZER). Nemocní s pokročilými NSCLC s translokací genu ALK mohou profitovat z cílené terapie krizotinibem. Tato terapie je hrazena z prostředků ZP ve 2. a v dalších liniích za předpokladu pozitivního výsledku vyšetření FISH. Na našich pracovištích vyšetřujeme translokace genu ALK u nemocných s pokročilými NSCLC od začátku roku 2011. V našem sdělení hodnotíme výsledky vyšetření celého souboru a u nemocných s pozitivními nálezy pak zjišťujeme počet a stav nemocných léčených krizotinibem i důvody, pro které léčba u dalších pacientů nemohla být zahájena. Od začátku ledna 2011 do 9. 9. 2014 byly vyšetřeny vzorky nádorové tkáně od 550 nemocných, metodou FISH nebylo analyzovatelných 104 vzorků, tedy 18,9 %. Z analyzovaných 446 vzorků bylo pozitivních 13, tedy 2,9 % analyzovatelného souboru. Soubor tvoří 13 nemocných, 8 mužů a 5 žen, medián věku 65 let, 11 nemocných mělo adenokarcinomy, dva pacienti karcinomy adenoskvamozní. Hranice pozitivity užité metody FISH byla 10 % pozitivních buněk, rozmezí pozitivit bylo 10 – 72 %. Ze třinácti nemocných byli tři pacienti léčeni krizotinibem, u jedné léčbu právě zahajujeme, další nemocná je t.č. ještě léčena chemoterapií 1. linie. Tři nemocní zemřeli před zahájením programu časného přístupu, další tři pacienti s nízkým stavem výkonnosti zemřeli dříve, než mohla být cílená terapie podána, jeden nemocný je po operaci a radioterapii zatím stabilizován. Dva nemocní z léčby krizotinibem dlouhodobě profitují, jeden je po relapsu nemoci po více než dvouleté léčbě úspěšně léčen dalším inhibitorem ALK. U jedné nemocné došlo v průběhu léčby k rychlé progresi a k úmrtí. Závěr: V uvedeném souboru je patrné relativně vysoké procento FISH nevyšetřitelných vzorků tkáně. Mezi typy nádorů převažují adenokarcinomy. S ohledem na aktuální klasickou dostupnost krizotinibu lze předpokládat cca 50 – 60 % pravděpodobnost, že nemocný s translokací genu ALK bude moci absolvovat cílenou terapii. Perspektivně je nutné se zaměřit především na zvýšení výtěžnosti vyšetřovacích metod a urychlení diagnostického procesu. Pešek M., Krákorová G., Vojtíšek R.: Současné zkušenosti s výběrem pacientů k léčbě bevacizumabem ve FN Plzeň. Autoři popsali způsob indikace léčby bevacizumabem u nemocných s metastazujícími neskvamozními karcinomy plic na svém pracovišti. V letech 2009 – 2010 získali první zkušenosti s touto

léčbou u 12 nemocných, převážně zařazených do klinické studie AVAIL. Tito nemocní neskvamozními karcinomy st. IV měli medián přežití > 18 měsíců. Od roku 2014 zařadili celkem 14 nemocných, léčba pokračuje úspěšně u 9, předčasně ukončena byla z důvodů progrese nemoci u 3 nemocných a z jiných důvodů u 2 pacientů. Kazuistika: Nemocný J. S., 73 letý dlouholetý kuřák, měl prokázaný adenokarcinom pravé plíce, st. IV, v únoru 2010. V 1. linii léčby byl léčen kombinací Paclitaxel-carboplatina-bevacizumab, s doloženou parciální remisí nemoci. V listopadu 2010 byla pro progresi podána chemoterapie 2. linie pemetrexedem, kdy bylo podáno 6 cyklů léčby. V září 2011 byla pro novou progresi nemoci podána cílená léčba Tarcevou, pro progresi nálezu byla léčba ukončena v červnu roku 2012. Nemocný byl léčen ještě monochemoterapií docetaxelem a paliativním ozářením. Po celou dobu sledování měl dobrou kvalitu života, staral se o bezmocnou manželku. Řídící mutace se v nádorové tkáni nepodařilo prokázat. Nemocný po krátkém zhoršení stavu na sklonku dubna 2013 zemřel dne 13. 5. téhož roku. Naše pozorování dosahuje celkem 37měsíční přežití nemocného s generalizovaným NSCLC, u něhož jsme mohli v úvodu podat kombinovanou chemoterapii s bevacizumabem. Havel D.: Závažné komplikace onkologické léčby – význam intenzivní péče. Lékaři jsou často nuceni rozhodovat o smysluplnosti navyšování terapie u nemocných s malignitou. Ve sdělení se jedná o případ pacientky na neoadjuvantní onkologické léčbě pro karcinom prsu, u které došlo k rozvoji septického šoku s ARDS při bakteriální pneumonii v terénu infektu pneumocystis jiroveci. S ohledem na nejasný rozsah onkologického onemocnění byla nemocné poskytnuta plná léčba včetně umělé plicní ventilace. Došlo k rozvoji těžkého syndromu Guillain-Barre s přechodnou kvadruplegií a nutností aplikace vysokých dávek imunoglobulinů. Pneumocysty byly rezistentní na konvenční léčbu, jako terapie 2. linie byla zvolena kombinace klindamicinu s primaquinem. Rozvinuly se další komplikace (fibrilace síní, deprese, nozokomiální infekty, alergická reakce na antibiotika). Pacientka byla na jednotce intenzivní péče hospitalizována cca 2,5 měsíce. Léčba byla úspěšná, následoval překlad na chirurgickou kliniku k operaci prsu. Biopticky byla v místě tumoru pouze jizva, maligní elementy nebyly prokázány. Pacientka byla dimitována v dobrém stavu do domácí péče. Pešek M., Bednářová V., Sedláčková-Turková T., Fremundová L.: Mimojícnová refluxní choroba a bronchogenní karcinom. Mimojícnový reflux je uváděn jako rizikový faktor vzniku karcinomu jícnu, faryngu a laryngu. Uplatňuje se i v patogeneze rozvoje CHOPN, idiopatických plicních fibróz i extrinzických alergických alveolitid. Tyto choroby představují významný rizikový faktor vzniku plicních karcinomů. U ne-

mocných s morfologicky ověřenými karcinomy plic bylo provedeno kromě podrobného klinického vyšetření i vyšetření hladiny pepsinu ve sputu či ve slinách, s využitím diagnostické metody Peptest, Hull, G.B. Byl vyšetřen sekret z dýchacích cest u 47 nemocných s ověřeným karcinomem plic, šlo o 30 mužů a 17 žen. Pozitivní průkaz pepsinu byl zjištěn celkem u 31 nemocných (75,6 %), pozitivní nález v rozmezí 59 - 250 ng/ml mělo 19 nemocných (43,1 %), slabě pozitivní nález v rozmezí 25 - 57 ng/ml byl zjištěn u 12 pacientů (21,6 %), u 10 nemocných (27,2 %) byl nález uzavřen jako negativní, u 3 nemocných se vyšetření nezdařilo pro abnormální viskozitu sekretu. Z hlediska frekvence výskytu EER nebyly zjištěny rozdíly mezi muži a ženami. Průkaz pepsinu v sekretech dýchacích cest dokazuje přítomnost mimojícnových refluxů. Pepsin může působit jakožto karcinogen v oblasti polykacích a dýchacích cest, v případě nádorů laryngu je prokázáno experimenty na zvířeti, že je schopen potencovat účinky jiných chemických karcinogenů. Pepsin a případně i žlučové kyseliny obsažené v refluxátech mohou kromě stimulace nádorového růstu navíc vyvolávat i exacerbace plicních chorob provázejících bronchogenní karcinom (CHOPN, bronchiální astma, intersticiální plicní fibrózy, bronchiektázie) a komplikovat tak průběh a terapii základního onkologického onemocnění. Vyšetření mimojícnového refluxu by podle našich předběžných zkušeností mělo být zvažováno i v rámci předoperačního vyšetření s ohledem na prevenci perioperačních zánětlivých komplikací. Aubrecht J.: Kasuistika. Byl popsán případ 61 leté pacientky s generalizovaným adenokarcinomem levé plíce s aktivační mutací EGFR s recentně zahájenou léčbou gefitinibem, která byla hospitalizována pro masivní tenzní fluidopneumotorax vlevo. Laboratorně byla zjištěna elevace zánětlivých parametrů, pleurální punkcí byl prokázán empyém. Následně byla provedena hrudní drenáž vlevo a zahájeny proplachy pleurální dutiny Persterilem a empirickou ATB terapii (ceftriaxon + klindamycin). Po kultivačním průkazu etiologického agens (Streptococcus intermedius) byla ATB léčba změněna na penicilin, s krátkým časovým odstupem došlo k výraznému poklesu zánětlivých parametrů. Pro metastatické postižení mozku bylo rovněž zahájeno plánované ozařování mozku dle posledních doporučení ESMO. Dle kontrolního low-dose CT plic byla patrná regrese levostranného výpotku, přetrvával ale levostranný PNO. Pacientka tak byla nadále ponechána na aktivním hrudním sání, bronchoskopicky byla vyloučena bronchopleurální píštěl. Další stav pacientky se ovšem zkomplikoval opětovnou recidivou pleuritidy vlevo, kvůli níž byla opětovně nasazena ATB terapie. Pacientka byla nadále hospitalizována na klinice PNE, PNO je řešen ponechanou Heimlichovou chlopní. V kazuisti-

ce je diskutována možná souvislost mezi léčbou inhibitory EGFR a vznikem empyému při narušení fyziologických hojících procesů.  (Pokračování) Prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc., přednosta PNE kl. FN Plzeň

Konference „Závislost na tabáku: léčba, ekonomika“ Brno 16.–17. 10. 2014 V areálu Centra mezinárodního klinického výzkumu ICRC v Brně byla v rámci projektu Kardiovize Brno 2030 uspořádána ve dnech 16. – 17. října 2014 mezinárodní konference „Závislost na tabáku: léčba, ekonomika“, na níž před zaplněným auditoriem vystoupila řada odborníků, zabývajících se problematikou kouření. Přinášíme stručné charakteristiky některých vystoupení. Doc. MUDr. E. Králíková, CSc. (Centrum pro závislé na tabáku III. interní kliniky VFN, Praha): Realita závislosti na tabáku v ČR. V  ČR podle průzkumu Eurobarometr v kouří okolo 2 300 000 lidí. Kouří 26  % populace nad 18 let, zbytek jsou děti a mladiství do 18 let. Za rok se v ČR vykouří cca 21 miliard cigaret. Přímý zisk státu z prodeje cigaret, vybraný ve formě spotřební daně, dělá okolo 45 miliard Kč ročně. Na DPH připadá dalších 4–5 miliard Kč. Daň z jedné cigarety v r. 2012 byla 2,10 Kč. Na nemoci souvisící s kouřením zemře u nás 18 000 osob ročně, tj denně okolo 50 osob. Z celkového počtu 18 000 lidí ročně zemře 8 000 lidí na kardiovaskulární nemoci (nemoci srdce a cév), 7 000 lidí na různé typy rakoviny, 2 000 lidí na respirační onemocnění (CHOPN, emfyzém) a 1 000 lidí na ostatní onemocnění. Dvě třetiny lidí, kteří zemřeli na nemoci z kouření cigaret jsou mladší 65 let. Každá cigareta zkracuje život asi o 5 minut. Průměrně si kuřák svým kouřením zkrátí život o 15–18 let! Devět z deseti kuřáků začne kouřit před 18. rokem věku, a proto je kouření někdy nazýváno dětskou nemocí. Je z toho zřejmé, že většina kuřáků začala se svou závislostí ilegálně a ve věku, kdy se sami ještě nedokázali adekvátně rozhodnout a zhodnotit všechna rizika spojená s kouřením. Průměrný věk při vykouření první cigarety je kolem 10 let. Každý den v ČR začne kouřit 100 dětí. Alarmující je i to, že v současnosti kouří více dívek než chlapců. Osmdesát procent drogových závislostí začíná společnou konzumací drog v partě a je tomu

tak i se začínajícími kuřáky. Pokud kouří oba rodiče, je pravděpodobnost vzniku kuřáctví u dítěte čtyřikrát vyšší než u dítěte z nekuřácké rodiny. Doc. MUDr. E. Králíková, CSc.: Farmakoterapie závislosti na tabáku, a prof. P. Hájek, Ph.D. (Wolfson Institute of Preventive Medicine, Londýn, Velká Británie): Jak zvýšit účinnost léčby. Čím více a čím rychleji se nikotin či obecně droga vstřebá a čím těsnější je vazba „dávka – účinek“, tím silnější závislost vzniká. V případě nikotinu je klíčové mohutné vyplavení dopaminu v nucleus accumbens. Dnes se do tabákových výrobků přidávají stovky aditiv, jež závislost podporují, včetně čpavku, nitrosaminů nebo i látek zvyšujících syntézu inhibitorů monoaminooxidázy. „Odvykání“ a psychobehaviorální intervence zůstává důležitou součástí léčby dodnes – je to jedině sám kuřák, kdo musí změnit denní stereotypy i vlastní myšlení. Závislí mívají po vysazení drogy silné a nepříjemné abstinenční příznaky. Ty zahrnují nutkání kouřit, špatnou náladu či depresi, podrážděnost, zlost, poruchy spánku, nesoustředěnost, neschopnost odpočívat, úzkost a zvýšenou chuť k jídlu včetně růstu hmotnosti. Protože většina kuřáků je na nikotinu závislá, bývá třeba potlačit abstinenční příznaky. Substituční léčba dnes existuje ve formě náplastí, žvýkaček, inhalátorů, mikrotablet, pastilek či nosního spreje. Principem je dodání čistého nikotinu z jiného zdroje než z cigarety, což představuje vždy menší riziko než cigareta. Účinnost všech forem je srovnatelná, zhruba zdvojnásobují úspěšnost odvykání. Další možnosti poskytuje bupropion (Wellbutrin) - blokátor zpětného vychytávání dopaminu a noradrenalinu, a vareniklin (Champix), parciální agonista alfa-4/beta2 acetylcholinnikotinových receptorů. Cigarety mají významné farmakologické interakce zejména v oblasti psychiatrie – snižují účinnost některých léků, zvyšují jejich clearance a mitigují jejich nežádoucí účinky. Ing. H. Rossová, Ph.D.: Emory University, Atlanta,GA, USA): Jak vyvracet ekonomické mýty tabákového průmyslu. Spotřeba cigaret významně souvisí s jejich cenou. Každé zdražení, příp. vyšší zdanění, se promítne do poklesu jejich spotřeby. Ve srovnání s cenami cigaret v r. 1990 je jejich cena dnes výrazně nižší, tehdejší ceně by dnes odpovídalo 160 Kč za balení. Výdaje na léčbu chorob souvisejících s kouřením u nás přijdou ročně na částku přes 200 miliard Kč. Tabák se na Zemi pěstuje na 5,3 milionech hektarů zemědělské půdy, což je rozloha, která by stačila vyprodukovat obživu pro 10 až 20 milionů lidí. V USA je spočteno, že na každé úmrtí kuřáka připadá 6000 USD zisku pro tabákové koncerny.

13

14

MUDr. I. Tomášková, Ph.D. (FN u sv. Anny Brno): Nejčastější komorbidity závislosti na tabáku. Nejrůznější komorbidity ve vztahu ke kouření souvisejí se škodlivinami, vdechovanými s tabákovým kouřem. Jejich účinek se promítá do vyšší produkce katecholaminů, zvýšené citlivosti myokardu ke katecholaminům, vyšší agregační schopnosti destiček, zvýšení rezistence tkání vůči insulinu, vzniku dyslipoproteinémie, hemodynamického stresu se zvýšením tepové frekvence i krevního tlaku, zvýšené koagulační a arytmogenní pohotovosti, díky vlivu CO vyvolává též relativní hypoxii a narušuje cévní endotel. Kuřáci onemocní 3–5krát častěji ICHS, významně častější jsou u nich zhoubné nádory plic, nádory v oblasti ORL, žaludku, močového měchýře, u ženy gynekologické nádory, CHOPN, vředová choroba, nikotin degraduje estrogeny a porušuje membránu ovocytů, u mužů degraduje testosteron, zvýšení koagulačních faktorů ovlivňuje sklon k tvorbě trombů, vzniklá závislost souvisí s psychickými poruchami, zhoršují se imunitní schopnosti, častější je výskyt konjunktivitid, katarakty, makulární degenerace a zeleného zákalu, kuřáci mají karéznější chrup, častější paradentózu, díky horšímu prokrvení kůže se tvoří dříve vrásky, rychleji dochází k osteoporóze. Nebezpečné je i pasivní kouření, dohořívající nedopalky produkují mnohem více karcinogenů než vlastní kouření. Zarážející je, že u kouření setrvává 19 % pacientů po transplantaci plic a 27 % nemocných s CHOPN. N. Movsisjanová, M.D., MPH (American University of Armenia, Jerevan): Program SCOPES v Brně a v Jerevanu. Počty kuřáků v Arménii se od ČR výrazně liší. V Arménii kouří 55 % dospělé mužské populace (snad nejvyšší incidence v Evropě), z žen však jsou jen necelá 4 % kuřaček. Podobné je zastoupení kouřících ve studentské populací (50 % mužů, 8 % žen). V mnohém však jsou prostředky, cíle a problémy prevence kouření podobné jako v ČR. A. Bennett, BA, MSc. (Heart of Mercey, Velká Británie): Tobacco Control ve Velké Británii. Přes dosažený pokrok (pokles o 2 miliony kuřáků za 10 let) stále ještě ve Velké Británii kouří okolo 8 milionů osob, tj. cca 20 % populace. Významně se podařilo snížit počet kuřáků u mládeže, u 11–15letých připadají jen 3 % na kuřáky). Na choroby vyvolané kouřením připadá ročně 1,6 milionu hospitalizací a více než 79 000 úmr-

tí. Do r. 2015 mají za cíl snížit podíl kuřáků v populaci na 18,5 %. V rámci Tobacco Kontrol Policy dochází k zákazu propagace, ke zdražení cigaret, k propagačním kampaním zaměřeným na děti a mládež a k ochraně nekuřáků před pasivním kouřením. L. Gillová-Williamsová (The Roy Castle Lung Cancer Foundation, Velká Británie): Léčba závislosti na tabáku v Liverpoolu a okolí. V oblasti Liverpoolu je významně horší zdravotní stav obyvatelstva, než je průměr Anglie. Délka života mužů je o 21 let kratší, žen o 9 let kratší. Prevalence kuřáků je 24,5 %. Nezaměstnanost dosahuje 19,4 % práceschopných. Cílem centra je dosáhnout snížení podílu kuřáků na 18 %. Kampaň je zaměřena na proškolení lékařů, na informovanost veřejnosti, na poskytnutí odborné péče zájemcům o odvykání a verifikaci účinnosti léčby. Denně poskytují pomoc v úsilí zanechat kouření až 100 kuřákům.

MUDr. Wiesner v závěru napsal: „Dětem mladším 16 let nemá se kouření dovoliti, malé děti nemají v kouři tabákovém ani prodlévati. Choulostivější pohlaví ženské, nehledě ani k ošklivosti, jakou žena kouřící budí, varovati jest co nejdůtklivěji před kouřením. A konečně při vší blahovůli a objektivnosti, s jakou na používání tabáku upozorňujeme, majíce na zřeteli škody jeho na zdraví a přihlížejíce k úžasné národohospodářské ztrátě, jakou kouření působí, klademe na srdce každému: varuj a nezvykej mládež kouřiti, omez sám tu své potřeby a dle možnosti i síly vůle své odvykej a tam, kde lékař zakazuje, bezpodmínečně okamžitě kouření zanechej.“ (jn) Wiesner A.: Kouření tabáku a jeho následky. Lidové Rozpravy Lékařské č. 123, Praha, J. Otto.

Konference „Obezitologie a bariatrie 2014“ 16. – 18. 10. 2014, Olomouc

 Při společenském večeru v historické budově „Palace Hlinky“ si účastníci mohli vedle kulinářského zážitku při příjemné hudbě prohlédnout výstavu plakátu s protikuřáckým zaměřením. Konference ukázala, že v protikuřáckém úsilí má Česká republika ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi hodně co dohánět. (J. Novák)

Co už dávno víme o kouření Významný český neurolog prof. MUDr. Ladislav Haškovec (1866–1944) byl pořadatelem útlých zdravotně výchovných sešitků, které pravidelně od r. 1902 vydávalo pražské nakladatelství J. Otto. V čísle 123 se kriticky ke kuřáckému návyku postavil autor článku (*) MUDr. Antonín Wiesner, praktický lékař v Žižkově, jak je uvedeno na titulní stránce dvacetistránkového pojednání.

Kuřáci tomu nevěří...

Ve dnech 16.–18. října 2014 se v Olomouci uskutečnila konference s mezinárodní účastí „Obezitologie a bariatrie 2014“. Témata konference byla:  Intenzivní péče o obézní, Kardiovaskulární rehabilitace a obezita, Prevence obezity a zdravotně závažné nadváhy, Léčba obezity, Metabolické komplikace obezity, Psychologické aspekty péče o obézní, Výzkum v obezitologii, Varia. První dopoledne bylo věnováno výhradně chirurgickým tématům - Bariatrické sekci. Základní program obsahoval širokou paletu příspěvků k problematice obezity.  Závěrečný den byl věnován Kardiovaskulární rehabilitaci v praxi. Program proběhl pod záštitou České obezitologické společnosti ČLS JEP. Vybíráme z pestrého a bohatého programu konference následující příspěvky: PhDr. Šárka Slabá, Ph.D., se v přednášce „Obezita a body image“ zabývala přiblížením termínu body image a jeho propojením s nadváhou a obezitou. Body Image (BI) se formuje již v dětství. Na základě předsudků společnosti preferující štíhlost, posměšků, hanlivých poznámek často vzniká narušený BI. Krajním příkladem je tzv. phantom fat – přestože jedinec významně zhubne, díky narušenému BI i nadále sám sebe vidí jako obézního. Doc. PhDr. Mária Boledovičová, Ph.D., se v příspěvku „Výživa v kontexte sociálnych determinant zdravia v rodinách s dětmi“ vyjadřovala k vytváření stravovacích návyků. Tyto se konstituují v dětství a v adolescenci a přede-

vším v rodině. Ale sociální funkce jídla mizí, snídaně, oběd ani večeře již často není společnou aktivitou rodiny, už to není rodinu stmelující rituál. Děti nejsou spokojené se stravováním v jídelnách škol. Alarmující je, že cca ½ dětí nejí ovoce ani 1x denně. MUDr. Petra Šrámková přinesla ohlédnutí za 12. světovým obezitologickým kongresem v malajsijském Kuala Lumpuru v příspěvku „Co nového na ICO 2014?“ Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA v přednášce „Dietní zvyklosti naší populace v různých věkových skupinách a při různých stupních obezity“ vyzdvihl významný vliv stoupajícího BMI na zvýšený příjem masa, zpracovaného masa, tučných jídel, a inverzního vztahu k příjmu ovoce a zeleniny. Mladší jedí více sladkostí, zpracovaného masa a tučných jídel. Starší lidé jedí méně ovoce, zeleniny, mléčných výrobků a masa, ale jen v některých částech dne. Kategorie BMI se tedy v dietních zvyklostech naší populace od sebe liší více než kategorie věkové. Příspěvek MUDr. Petra Suchardy, CSc. „Hyperurikémie a metabolické komplikace obezity“ připomněl hypotézu, že hyperurikémie by mohla být i etiologickým faktorem nejčastějších civilizačních chorob – diabetu 2. typu, hypertenze a aterogenní dyslipidémie. Novým podnětem pro studium významu hyperurikémie je enormní konzumace fruktózy, jejíž metabolizmus indukuje tvorbu kyseliny močové. Množství zkonzumované fruktózy roste. Před 150 lety činila průměrná spotřeba 2 kg/osobu/ rok, nyní je to 37 kg/osobu/rok. Vyšší příjem fruktózy se podle některých studií podílí i na nárůstu viscerálního ukládání tuku, zvyšuje také oxidativní stres. MUDr. Martin Matoulek, Ph.D., v příspěvku „Obezita a její léčba a prevence ve 21. století?“ zdůraznil nezbytnost mezirezortní spolupráce v prevenci i léčbě obezity. Uvedl mimo jiné, že internet a internetové aplikace mohou být velmi dobrým pomocníkem, ale nenahradí odbornou péči, ke které se musí pacienti dostat mnohem dříve než dosud.   Doc. MUDr. Marie Kunešová, CSc., přednesla sdělení „Nadváha a obezita u dětí raného školního věku a adolescentů“. Prevalence nadváhy a obezity (dohromady), která byla vyhodnocena podle českých referenčních hodnot, byla u adolescentů: chlapci 29,7 % , dívky 24,0 %, u dětí: chlapci 13,3 %, dívky 15,0 %. Prediktivním faktorem pro BMI SDS byla vyšší porodní váha, negativní vztah byl zjištěn k trvání kojení a délce spánku. Doc. MUDr. Dana Müllerová Ph. D., proděkanka pro rozvoj fakulty a vztahy mezi lékařskou fakultou a fakultní nemocnicí v Plzni, ve svém příspěvku referovala o strategii Zdraví 2020 a východiscích akčních plánů správné výživy a prevence obezity. Vizí evropských i národních akčních plánů je snížení onemocnění (neinfekčních, zejména kardiovaskulárních a nádorových onemocnění), kterým lze předcházet a jejichž výskyt v současném měřítku brání dalšímu socioekonomickému rozvoji. Zde je pro populaci klíčové zastavení nárůstu obezity a diabetu, snížení hypertenze o 25 %, redukce příjmu soli o 30 %, fyzické neaktivity a pokles spotřeby alkoholu o 10 %.

Za naší fakultu dále vystoupila MUDr. Jana Langmajerová (spoluautoři P Sedláček, J. Novák, J. Dvořáková, V. Zeman, D. Müllerová) s příspěvkem vycházejícím z původního výzkumu Ústavu hygieny a preventivní medicíny a Ústavu tělovýchovného lékařství „Zdravotně orientovaná zdatnost žen s nadváhou“. V rámci tohoto projektu primární prevence životním stylem byla vyšetřována zdravotně orientovaná tělesná zdatnost ve 2 intervenovaných skupinách (v 1. skupině intervence pouze pohybovou aktivitou a optimální výživou, ve 2. skupině navíc  denní suplementace n-3 polyenovými mastnými kyselinami) a 1 kontrolní skupině žen s nadváhou. Prokázalo se statisticky významné zlepšení nutričního stavu kardiorespirační kapacity u obou skupin intervenovaných žen oproti kontrolní skupině. Neprokázalo se však statisticky významné zlepšení intervenovaných žen s denní suplementací n-3 PMK oproti intervenovaným bez suplementace. Plzeňští autoři se také podíleli na třech posterových sděleních: L. Bělinová, H. Kahleová, H. Malínská, O. Topolčan, J. Vrzalová, O. Oliyarnyk, L. Kazdová, M. Hill a T. Pelikánová: Metabolická a humorální odpověď na dva izokalorické potravinové podněty s rozdílným složením makronutrientů u zdravých osob a nemocných s diabetem 2. typu; M. Pešta, P. Dvořák, J. Dvořáková, M. Čedíková, V. Kulda, V. Babuška, M. Králíčková, P. Sedláček, J. Langmajerová, D. Müllerová: Příprava a charakterizace adipocytárního modelu pro studium vlivu expozice perzistentními organickými polutanty (POPs) na rozvoj obezity; D. Matějková, D. Müllerová, Š. Svačina, K. Vrbík, J. Pavloušková, M. Malý: Ftaláty jako obezogeny; expozice u zdravých osob hodnocená podle 24hodinové diurézy.

Zprava: MUDr. P. Sedláček, doc. MUDr. D. Müllerová, Ph.D., MUDr. J. Langmajerová, Mgr. J. Dvořáková, MUDr. J. Novák V průběhu celé konference i závěrečné kardiovaskulární sekce zazněly příspěvky jednoznačně potvrzující vliv pohybové aktivity na zdraví nejen pacientů s vyšší hmotností, ale i metabolickými a kardiovaskulárními onemocněními. Pohyb však má pozitivní vliv i u depresí, stresu. Pohybová aktivita tak představuje ničím nenahraditelnou esenci zdraví.       J. Langmajerová a P. Sedláček, foto JN 

VII. Kongres nemocí z povolání s mezinárodní účastí 16.–17. 10. 2014, Luhačovice Ve dnech 16.–17. října 2014 se konal v Luhačovicích již VII. ročník kongresu společnosti nemocí z povolání s mezinárodní účastí. Kongres je pořádán 1x za 2 roky vždy v krásném prostředí moravských lázní – Luhačovic. Naše plzeňská lékařská fakulta, prostřednictvím lékařů kliniky pracovního lékařství, již tradičně spolupracuje při organizaci tohoto kongresu. Členkou vědeckého programového výboru, který připravoval odborný program a také hodnotil přednesené práce byla MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D. Kongres se uskutečnil opět za podpory společnosti Lázně Luhačovice a.s. Bylo registrováno 133 účastníků, v lékařské sekci bylo 39 sdělení, v nelékařské sekci 11 sdělení, bylo představeno 11 posterů. Pracovníci Kliniky pracovního lékařství v Plzni připravili 6 sdělení do lékařské sekce a 3 sdělení do nelékařské sekce. V úvodním bloku přednášek se MUDr. V. Machartová, Ph.D., ve svém sdělení Onemocnění měkkých tkání – jak dále postupovat v případě objektivizace nemoci z povolání? zaměřila na současné diagnostické možnosti u onemocnění měkkých tkání pohybového aparátu - především využití magnetické rezonance pro diagnostiku chronických změn. Rovněž sonografické vyšetření může být přínosné, je však nutné mít odpovídající přístrojové vybavení a je zde i nutnost zdokumentovat vyšetření nejen popisem, ale i zdokumentovat sonografické vyšetření – pro případ pozdějších sporů. MUDr. H. Bejčková s MUDr. I. Malkusovou v práci Exogenní alergická alveolitida popsali případ onemocnění exogenní alergickou alveolitidou při nesprávné instalaci vířivky v domácím prostředí. V tomto případě nešlo o posuzování nemoci z povolání. S exogenní alergickou alveolitidou se setkáváme u pracovníků v zemědělství (podle vyvolávající noxy je užíván název např. farmářská plíce, plíce chovatelů ptáků), potravinářství (plíce pěstitelů hub, sladovnická plíce), chemickém průmyslu (izokyanátová plíce), ale šlo o onemocnění vzniklé v prostředí horkých koupelí, wellness zařízení – hot tub lung. Toto onemocnění by bylo možno považovat za nemoc z povolání, pokud by postižená osoba v tomto prostředí pracovala. MUDr. H. Čechová s s. M. Matouškovou v práci Přehled výsledků cytogenetických vyšetření zaměstnanců pracujících s cytostatiky ve FN Plzeň zdokumentovaly výhody z hlediska ochrany zdraví pracovníků při ředění cytostatik – tato práce byla ve FN Plzeň převedena pod úsek lékárny a ředění cytostatik již neprobíhá na jednotlivých klinikách a odděleních FN. Problematice posuzování zdravotní způsobilosti k práci se věnovaly 2 práce: MUDr. M. Burešová (Kolářová) ve své práci Prevence chorob z povolání – Uvažované změny ve Vyhlášce 79/2013 Sb. se zamýšlela nad platnou legisla-

15

16

tivou z hlediska dostupnosti zdravotnické dokumentace. MUDr. V. Machartová, Ph.D., v práci Posuzování zdravotní způsobilosti k práci dle vyhlášky 79/2013 Sb.? upozornila na nutnost respektovat při posuzování způsobilosti k práci i další legislativní předpisy (např. vyhláška 271/2012 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí stavů a vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost pracovníků ve zdravotnictví, vyhláška 277/2004 Sb., vyhláška o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, apod.). MUDr. V. Machartová, Ph.D., ve své práci Infekční nemoci z povolání v západočeském regionu v letech 1994 – 2013 seznámila posluchače s vývojem počtu nemocí z povolání a infekčních nemocí z povolání v posledních 20 letech v České republice a v západočeském regionu. Nejčastěji zjišťovaným onemocněním bylo onemocnění svrabem, které shodně činilo v dlouhodobém průměru téměř polovinu všech nově zjištěných nemocí z povolání jak v České republice, tak i západočeském regionu. Následovala onemocnění hepatitidou B a C (10 %), tuberkulózou (5 %). Z onemocnění přenosných ze zvířat na člověka byla nejčastější onemocnění trichofyciemi (15 %). V západočeském regionu bylo v posledních 20 letech pouze 22 onemocnění lymeskou boreliózou označeno za nemoc z povolání, u klíšťové meningoencefalitidy bylo zjištěno za 20 let pouze 8 onemocnění – tato čísla jsou zřejmě podhodnocena, v Epidatu je v našem regionu významně vyšší počet těchto onemocnění přenášených klíšťaty. V nelékařské sekci Dis. Z. Vodička ve své práci Rizika spojená s ředěním a aplikací cytostatik ve FN Plzeň upozornil na nově vzniklá rizika v prostorách laboratoře pro centrální ředění cytostatik. Mgr. R. Ulčová v práci Radiační zátěž ve FN Plzeň analyzovala možná rizika v jednotlivých úsecích péče o nemocné. S. A. Bučková a s. M. Matoušková v práci Rozvoj kliniky pracovního lékařství popsaly ošetřovatelskou péči o pacienty s podezřením na nemoc z povolání a pacienty (klienty), kteří jsou na klinice vyšetřování v rámci pracovnělékařských služeb (s ohledem na platnost „nových“ zdravotnických předpisů – zákon 372/2011 Sb., 373/2011 Sb. a vyhlášku 79/2013 Sb.). Kongres byl setkáním odborníků řešících komplexní problematiku pracovního lékařství, tj. nejen problematiku nemocí z povolání, ale i pracovnělékařské služby a hygieny práce. Stejně tak, jako i v minulosti byly ohodnoceny nejlepší přednesené práce, v nelékařské sekci jako jedna ze tří nejlepších prací byla ohodnocena práce Mgr. Radky Ulčové Radiační zátěž ve FN Plzeň. Program kongresu je dostupný na internetových stránkách Společnosti nemocí z povolání ČLS JEP (http://spolecnostnemocizpovolani. cz/), nebo na stránkách projektu naší kliniky řešeného v rámci projektů EU a Plzeňského kraje – název projektu Pracovní lékařství pro lékaře všech odborností (www.pracovnilekarstvi.eu) v sekci Aktuality. Abstrakta všech přednesených prací jsou uvedena v časopise Pracovní lékařství ze září 2014, číslo 2–3, ročník 66. Poděkování patří všem organizátorům, přede-

vším pak kolegům z Lázní Luhačovice a.s. p. řediteli MUDr. Eduardu Bláhovi, Ing. Jiřímu Dědkovi, výkonnému řediteli a prim. MUDr. Jiřímu Hnátkovi. Nesmíme zapomenout ani na prim. MUDr. Rostislava Gromnicu, Ph.D., neúnavného organizátora z naší odborné společnosti. Těšíme se na další odborná setkání. MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D., přednostka Kliniky pracovního lékařství

Den celoživotního vzdělávání na UK 11. 10. 2014 V sobotu 11. října 2014 se od 9 hodin až do odpoledne uskutečnil v prostorách Karolina Den celoživotního vzdělávání. V jeho rámci se návštěvníci seznámili se širokou nabídkou vzdělávacích programů zájmových i profesních (pro učitele, lékaře, právníky a další), určených pro občany ČR i pro cizince, i s možnostmi vzdělávání prostřednictvím internetu. Připraven byl i bohatý doprovodný program – a to jak pro dospělé, tak pro děti, tedy od 3 do 99 let věku. Svou nabídku programů celoživotního vzdělávání (CŽV) představilo v křížové chodbě Karolina a přilehlých prostorách všech 17 fakult a některé další součásti Univerzity Karlovy. V Modré posluchárně Karolina probíhala přednášková část Dne celoživotního vzdělávání. Úvodní slovo přednesla v 10 hodin doc. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D., prorektorka pro studijní záležitosti. Auditoriu nejdříve přiblížila Univerzitu Karlovu jako nejstarší univerzitu severně od Alp a východně od Rýna, která má v současnosti 7800 zaměstnanců, z nichž je 4300 akademických pracovníků. Na univerzitě studuje 52 tisíc studentů, z nich je více než 7000 zahraničních a 8000 postgraduálních doktorandů. UK nabízí přes 300 akreditovaných studijních programů, a její absolventi se vyznačují nejnižší možnou mírou nezaměstnanosti. V r. 2013 nabídla přes 460 kurzů celoživotního vzdělávání, jichž se zúčastnilo 19 tisíc zájemců. Využívají se i moderní formy distanční a e-learningové. Návštěvníky upozornila i na některá atraktivní témata, kde se sami mohli zapojit, např. „Svět buňky“ (nabídla Přírodovědecká fakulta UK), „Jak se šije rána“ (Lékařská fakulta UK v Plzni) a „Jak zachránit lidský život“ (záchranáři). V závěru svého vystoupení doc. Králíčková uvedla: „Míra mojí nervozity před zahájením této akce byla větší, než když jsem jela do porodnice. Je to proto, že takovou událost zažívám poprvé, poprvé také vystupuji v této posluchárně. Budeme mít radost, když uvidíme radost a spokojenost na Vaší straně. Albert Einstein kdysi řekl: „V ten okamžik, kdy se přestaneme učit, začneme umírat.“ Myslím, že to jsou pravdivá slova. Pevně věřím, že nalákáme ty z Vás, kteří už se třeba učit nechtěli, aby se učit opět začali, a ty, které učení už nebaví, aby je bavit začalo. Doufám, že Vás bude celý dnešní den bavit.“ Zájemci si pak mohli vybrat z 11 půlhodinových vystoupení k různým tématům celoživotního vzdělávání na jednotlivých fakultách. MUDr. Daniel Rajdl, Ph.D., z Lékařské fakulty

v Plzni zvolil téma „Učení hrou: tradiční přístup s využitím nových technologií“. Uvedl, že základní vzdělání lékařů je dlouhodobým procesem, po šesti letech studia následuje pět let postgraduální specializace a dále je třeba každých pět let nastřádat 150 kreditů při vzdělávacích akcích České lékařské komory. Upozornil na úskalí používání „dr. Google“, na vzdělávací program CEVA, na možnosti „webinářů“ a další nové technologie. Posluchači si sami tlačítkovou metodou vyzkoušeli odpovědi na některé otázky, s nimiž se mohou v médiích setkat, a vesměs zaujali většinově správné stanovisko (např. při interpretaci obsahu stopových prvků ve vlasech ve vztahu k doplňkům výživy – jde o marketinkový tah, nebo proč se hubne po víně – správně znějící stanovisko je „po víně se nehubne“). Návštěvníci si mohli nechat zhodnotit složení těla se zaměřením na podíl tukové tkáně pomoc í bioelektrické impedanční analýzy (zajišťoval MUDr. P. Sedláček z Ústavu hygieny a preventivní medicíny LF UK v Plzni) či otestovat logické myšlení a paměť (zajišťovala Studijní knihovna UK). Garantem celé akce bylo Informační, poradenské a sociální centrum Univerzity Karlovy. Den celoživotního vzdělávání se bude v prostorách Karolina odehrávat i v roce 2015. Bude se snažit oslovit nejen ty zájemce, kteří sami mají již s tímto způsobem vzdělávání nějaké zkušenosti, ale zejména ty, kteří zatím žádný vážný zájem neprojevili.  (r)

Odborné semináře Výzkumného programu 2 Biomedicínského centra 7. a 21. 10. 2014 V rámci Odborného semináře Výzkumného programu 2 Biomedicínského centra se ve dvou říjnových útercích představili odborníci z Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Jejich seminář se uskutečnil v Pavlovově pavilonu LF UK v Plzni. V prvním semináři 7. října 2014 přednesl Derek Wilkinson, Ph.D., svůj příspěvek s názvem: Proteázy a buněčná smrt u organismů z říše hub. Programovaná buněčná smrt je u metazoí regulována aspartátovými proteázami nazývanými kaspázy. Strukturními homology kaspáz u hub, rostlin a protozoí jsou metakaspázy a programovaná buněčná smrt, někdy zprostředkovaná proteolytickou aktivitou podobnou kaspázám, byla pozorována u všech tří skupin organismů. Metakaspázy byly proto určeny jako možné cíle působení antifungálních léčiv a léčiv proti parazitickým protozoím. Metakaspázy štěpí proteiny za argininem nebo lysinem, neštěpí za aspartátem. Z toho důvodu byl použit syntetický substrát pro aspartázu, kmeny kvasinky Saccharomyces cerevisiae exprimující proteiny ve fúzi s fluorescenčním

proteinem nebo kmeny s delecí genů pro proteázy a metodu hmotnostní spektrometrie pro identifikaci proteáz, které regulují programovanou buněčnou smrt u hub. Byl připraven také kmen s delecí genu MCA1, kódujícího jedinou známou metakaspázu, v kvasince Candida albicans, která je nejběžnějším lidským houbovým patogenem. V centru pozornosti byl vliv delece genu MCA1 na programovanou buněčnou smrt způsobenou kyselinou octovou, peroxidem vodíku nebo antifungálním léčivem, amfotericinem B, a způsob, jak delece genu MCA1 ovlivňuje virulenci kvasinky Candida albicans. Z auditoria padl také dotaz na podobnost kaspáz hub a lidských a možný dopad prezentovaného výzkumu na léčbu kvasinkových onemocnění. Druhým navazujícím řečníkem v rámci zmíněného semináře byla Andreea Csilla Pataki, Ph.D., která poreferovala o Metodě pro studium molekulárních interakcí –FRET (Försterův rezonanční přenos energie). Jedná se o metodu používanou pro studium konformačních změn a aktivačního stavu molekul. Autorka se zaměřila na metody měření FRET použitelné jak in vitro, na živých nebo fixovaných vzorcích, tak i in vivo. Mimo jiné představila metody mikroskopického měření FRET, jako jsou “acceptor photobleaching, ratiometric FRET, sensitized emission“ a metody využívajících měření poločasu fluorescence (FLIM), tj. měření FLIM pomocí časové nebo frekvenční domény. Metody měření FRET byly prezentovány jak po teoretické linii, tak i na příkladu reálných experimentů dokumentovaných z literatury, ale i experimentů prováděných přednášející v Laboratoři invazivity nádorových buněk na Přírodovědecké fakultě UK. V dalším říjnovém úterku 21.10. 2014 pak navázali další odborníci z PřF UK. První svoji studii prezentovala RNDr. Lenka Horníková, Ph.D., na téma Polyomaviry a Papilomaviry: od genové terapie k imunoterapii. Tato přednáška byla zaměřena na využití viru podobných částic pro medicínské účely. V rámci přednášky byly představeny dvě čeledi ds DNA virů: Polyomaviry a Papilomaviry a jejich potenciál pro využití v moderních medicínských přístupech. Autorka sledovala možnosti jejich využití jako přepravních molekul pro terapii a diagnostiku a také jejich možné využití v rámci imunoterapie. V rámci proběhlé diskuse byla zodpovězena i otázka významu a přínosu vakcinace proti změnám způsobeným uvedenými viry. Druhý z jmenovaných odborníků: Ivo Florin Scheiber, Ph.D., zmínil problematiku prvku důležitého pro lidský organizmus - Železo: vliv nedostatku a přebytku. Železo je esenciální stopový prvek, který u lidí hraje mnoho důležitých fyziologických rolí, jako je transport kyslíku, energetický metabolismus a syntéza neurotransmiterů. Avšak kvůli jeho redoxní aktivitě se může železo podílet na tvorbě reaktivních kyslíkových radikálů, které poškozují buňky a tkáně. Udržování vhodné hladiny železa je tedy kritické pro zamezení nepříznivých fyziologických následků nízké nebo naopak vysoké koncentrace železa, ke kterým dochází u sideropenické anémie a hereditární hemochromatóze. Přednáška shrnula současné poznatky o důležitosti

železa pro buněčné procesy a o mechanizmy buněčného příjmu, skladování a exportu železa. Dále objasnila přehled poruch homeostázy železa projevujících se nedostatkem nebo přebytkem tohoto prvku. -vek-

Kardioden 6. 11. 2014 Dne 6. 11. 2014 se v aule chirurgických oborů ve FN Plzeň-Lochotín uskutečnil Kardioden pořádaný Kardiologickým oddělením Komplexního kardiovaskulárního centra FN Plzeň. Kardioden zahájil ředitel FN Plzeň MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., a úvodní sdělení měl primář Kardiologického odd. prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D.

Zprava: P. Mokrejšová, R. Rokyta, V. Šimánek   Odborný program zahrnoval 4 programové přednáškové bloky, obohacené několika videopřenosy vyšetření a výkonů (live boxy) prováděných na Kardiologickém oddělení. Po skončení přednášek zájemci rovněž navštívili některá pracoviště Kardiologického odd. FN Plzeň-Lochotín. Kardiodne se zúčastnilo více než 90 kardiologů, internistů a praktických lékařů z Plzeňského i Karlovarského kraje.  (r)

12. konference pracovní skupiny Akutní kardiologie ČKS 7.–9. 12. 2014, Karlovy Vary Ve dnech 7.–9. 12. 2014 se uskutečnila v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp 12. konference pracovní skupiny Akutní kardiologie České kardiologické společnosti. Kongresu se zúčastnilo celkem 347 delegátů včetně hostů ze Slovenska. Odborný program konference se týkal řady oblastí akutní kardiologické péče, včetně přednemocniční péče, kardiopulmonální resuscitace a intenzivní péče v kardiologii. Před vlastním kongresem se uskutečnil 2. ročník kursu „Echokardiografie v akutní kardiologii“ pod patronací GE Ultrasound. Organizace echokursu byla v režii lékařů Kardiologického odd. FN Plzeň a zúčastnilo se ho 23 lékařů. Současně probíhal workshop „Umělá plicní ventilace“, který měl část přednáškovou a část praktickou (praktické vyzkoušení neinvazivní ventilace i při zátěži na bicyklovém ergometru – viz foto) a účastnilo se ho 27 lékařů. V lékařské části kongresu bylo zařazeno cel-

kem 10 přednáškových programových bloků. Slavnostní Janouškovu přednášku „Postavení trombolýzy v léčbě STEMI v r. 2014“ proslovil prim. MUDr. Ladislav Groch z FN U svaté Anny v Brně. Na odborném programu se nemalou měrou podíleli lékaři a sestry Kardiologického oddělení Komplexního kardiovaskulárního centra FN Plzeň a LFUK Plzeň. Prof. Richard Rokyta měl přednášku „Guidelines ESC pro plicní embolii“ v bloku „Guidelines” a dále přednášku „Kardiologická intenzivní péče v ČR v roce 2014“. MUDr. Milan Hromádka, Ph.D., měl v bloku o monitoraci hemodynamiky přednášku „Ultrazvuk“. První den kongresu se také uskutečnil interaktivní blok „Akutní koronární syndrom“ formou kazuistik a hlasováním publika (blok byl podpořen nezávislým grantem Astra Zeneca). Součástí druhého pracovního dne kongresu byl blok „Srdeční zástava“, na němž se podílela i Společnost urgentní medicíny a katastrof a Česká společnost intenzivní medicíny. V tomto bloku také proslovil přednášku ředitel Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje MUDr. Roman Sviták. Tradičně byl také do programu zařazen interaktivní EKG kvíz. Poslední den kongresu ve volných sděleních přednášel o traumatické disekci koronární tepny jako příčině infarktu MUDr. Jakub Čech. Součástí programu byla i posterová sekce (celkem 16 posterů), ve které MUDr. J. Čech prezentoval poster „Takotsubo kardiomyopatie jako komplikace generalizovaného epileptického záchvatu u pacientky s nediagnostikovaným tumorem mozku“. Aktivní účast měly rovněž sestry Kardiologického oddělení FN Plzeň. Vrchní sestra Mgr. Pavlína Mokrejšová předsedala sesterské sekci a Mgr. Petra Fujanová měla přednášku s názvem „Časné snímání TR bandu u nemocných s akutním infarktem myokardu“. Součástí sesterské sekce byl i workshop Intraoseální přístup připravený ZZS Karlovarského kraje. Na závěr konference byly vyhlášeny nejlepší prezentace. V kategorii původních lékařských ústních sdělení byla na děleném prvním místě přednáška J. Pařenici (FN Brno Bohunice) „Infekce a zánětlivá reakce u pacientů v kardiogenním šoku, observační prospektivní studie“ a sdělení D. Vondrákové (Nemocnice Na Homolce, Praha) „Využití neuron-specifické enolázy pro stanovení prognózy u nemocných po srdeční zástavě léčených endovaskulární hypotermií“. V kategorii lékařských posterů zvítězil J. Kaňovský (FN Brno Bohunice) s posterem „ST rezoluce u pacientů se STEMI dolní stěny a pravé komory léčených primární PCI – simultánní bilaterální záznam, pilotní data“. V kategorii sesterských sdělení byla na prvním místě přednáška I. Lálové (VFN Praha) „Prudce se šířící epidemie Burkholderia multivorans na kardiologické jednotce intenzivní péče. Důraz na razantní hygienicko-epidemilogická opatření“. Letošní konference konaná na tradičním místě opět komplexně pokryla řadu oblastí kardiologické intenzivní péče včetně prolnutí s výsledky experimentálního výzkumu a prezentacemi

17

intenzivistů a lékařů zdravotnické záchranné služby. Stejně jako v r. 2013 byl součástí kongresu echokurs, moderované postery a premiéru měl workshop „Umělá plicní ventilace“. Prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D., FESC, prezident kongresu

Přednáškový večer Ústavu mikrobiologie a Ústavu epidemiologie 4. 6. 2014

18

Dne 4. června 2014 se konal v přednáškovém sále Šafránkova pavilonu večer Ústavu mikrobiologie a Ústavu epidemiologie, kterému předsedal doc. MUDr. Dalibor Sedláček, CSc. Přednáškový blok zahájila MUDr. Hana Jelínková se sdělením kolektivu autorů Pazdiora, Jelínková, Švecová, Eiselt, Malánová - Zkušenosti s očkováním proti chřipce v sezóně 2013/2014. Předvakcinační a postvakcinační vyšetření protilátek proti kmenům obsaženým ve vakcínách pro sezónu 2013/2014 bylo zajištěno u 95 pacientů dialyzačních středisek. Používány byly registrované vakcíny IDflu (Sanofi Pasteur) a Vaxigrip (Sanofi Pasteur). Průměrný věk celého souboru 95 osob byl 65,2 let (38–85). Ze 45 lidí (33 mužů a 12 žen) očkovaných vakcínou IDflu bylo v předchozí sezóně 2012/2013 očkováno sezónní chřipkovou vakcínou 36 osob (80,0 %); jejich věk byl v průměru 66,9 let (38–85). Z 50 očkovaných Vaxigripem (33 mužů a 17 žen) bylo v předchozí sezóně 2012/2013 očkováno sezónní chřipkovou vakcínou 40 osob (80,0 %); jejich věk byl v průměru 63,7 let (38–84). I v letošní sezóně se potvrdilo, že registrované vakcíny vesměs dosahují požadovaných hodnot z hlediska imunogenity. Vzhledem k tomu, že se složení chřipkových vakcín každoročně obměňuje, je vhodné opakovat obdobné studie i v budoucnosti a s jejich výsledky seznamovat příslušné odborníky co nejdříve. Druhé sdělení bylo opět s epidemiologickou tematikou - Základní epidemiologické charakteristiky u hlášených onemocnění TBC v Plzeňském kraji v období 2002–2013. Za kolektiv autorů Aišmanová, Pazdiora, Velkoborská, Šrámková přednášela MUDr. Andrea Aišmanová. Ve sledovaném období bylo v Plzeňském kraji hlášeno 630 onemocnění TBC, z toho 373 mužů (59,3 %) a 257 (40,7 %) žen. Nejvyšší nemocnost byla zaznamenána ve věkové skupině 80 a více let (42,9/100 000 obyvatel), dále ve věkové skupině 70–79 let (30,7/100 000). Výskyt TBC byl nejvyšší v okrese Plzeň-město (13,9/100 000), následují Rokycany (12,8/100 000), Plzeň-sever a Plzeň-jih (12,6/100 000). Na onemocnění TBC se nejvíce podíleli občané České republiky 525 (83,3 %), dále ze Slovenska 23 (3,7 %), Ukrajiny 20 (3,2 %) a Vietnamu 19 (3,0 %). Nejčastějším rizikovým faktorem pro vznik TBC bylo chronické onemocnění plic a průdušek u 149 osob (17,4 %) a diabetes mellitus u 93 osob (10,9 %). Na TBC zemřelo 119 osob (18,9 %). V období 2002–2013 postupně docházelo

k  poklesu nemocnosti na tuberkulózu v Plzeňském kraji, v roce 2002 byla 15,1/100 000 obyvatel a v roce 2013 4,4/100 000 obyvatel. Zrušení očkování proti TBC zatím nezpůsobilo vyšší nárůst mykobakterióz. Poté následovaly dvě přednášky pracovníků Ústavu mikrobiologie. Vystoupení začala primářka MUDr. Tamara Bergerová se sdělením Strategie mikrobiologa při průkazu legionelóz.  Úspěšná diagnostika legionelových pneumonií je závislá na úzké spolupráci klinika a mikrobiologa. Podstatná je znalost specifických vlastností legionelových pneumonií – typických klinických známek, laboratorních parametrů, epidemiologických souvislostí a rizikových faktorů. V přednášce byla představena kritéria, podle kterých lze na legionelovou pneumonii pomyslet a na jejichž základě pak požadovat mikrobiologickou diagnostiku, která není zcela rutinní. Snadno dostupný doporučovaný test na průkaz močového antigenu Legionella pneumophila sg.1 bohužel neodhalí legionely jiných sérovarů a druhů. Proto je třeba využít všechny dostupné metody k cílené diagnostice – kultivační metody, event. PCR. Ozřejmění etiologie a izolace legionel přispívá nejen k cílené antibiotické terapii, ale je podkladem pro povinná epidemiologická hlášení a následná šetření. Byly prezentovány 2 závažné případy s etiologií Legionella pneumophila sg. 6 a Legionella micdadei, které by za použití standardních mikrobiologických metod nebyly objasněny.   Legionelové infekce jsou díky zkvalitňování diagnostiky prokazovány častěji, mnohdy v souvislosti s lázeňským pobytem, rehabilitací, cestováním. Společný večer těchto dvou ústavů zakončil doc. Ing. Jaroslav Hrabák, Ph.D., sdělením Antibiotická rezistence, problém nejen humánní medicíny. Ve své přednášce představil komplexní pohled na problematiku antibiotické rezistence. Antibiotika jsou ve stejné míře používána i ve veterinární medicíně. Rezistentní mikrobi tak jsou problémem i ve farmových chovech, ale i u domácích mazlíčků. Velmi často pronikají do odpadních vod. Boj s rezistencí na antibiotika je proto závažným problémem, kterému je potřeba věnovat pozornost. Karel Feifrlík (Pozn.red.: Zpráva je doplněním neúplné informace v minulém čísle Fac. nostra. Redakce ji obdržela až po odevzdání rukopisu do tisku)

Přednáškový večer oddělení plastické chirurgie 3. 9. 2014 Dne 3. září 2014 se uskutečnil přednáškový večer oddělení plastické chirurgie v přednáškovém sále Šafránkova pavilonu. Večeru předsedal prof. MUDr. J. Pizinger, CSc. Bylo předneseno celkem sedm přednášek. Témata byla rozdělena do čtyř skupin:

1. kožní nádory – maligní melanom (přednesena sdělení: Dolejš M., Bursa V.: Maligní melanom a sentinelová uzlina;  Průchová M.: Je maligní melanom vždy maligní?) 2. operace prsů – možnosti rekonstrukce prsu (Třešková I.), vpáčené bradavky, pozdní krvácivé komplikace u  kosmetické operace prsů (Kydlíček I.) 3. rozvoj mikrochirurgie na plastické chirurgii v Plzni (autoři: Richtr P., Bursa V., Sviták M., Dolejš M., Třešková I.) 4. korekční operace hřbetu nosu Skoogovou recyklací (Kydlíček I.) Témata přednášek byla zvolena tak, aby byla mezioborová. Každé sdělení bylo doplněno obrazovou dokumentací. Věříme, že zvolená témata i přednesené prezentace byly přínosné pro všechny účastníky tohoto odborného večera. V roce 2015 je plánován večer společný s kožní klinikou, s kterou máme velmi dobrou spolupráci při řadě problematik našeho oboru. Věříme, že tento společný večer rozšíří možnosti mezioborové spolupráce. V. Bursa

Přednáškový večer Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje 10. 9. 2014 V rámci akcí spolku lékařů v Plzni proběhl 10. září 2014 Večer zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje, který byl uspořádán při příležitosti životního jubilea MUDr. Karla Lysého, vedoucího lékaře výjezdové oblasti ZZS Plzeňského kraje Tachov. V úvodním sdělení Využití laboratorní monitorace myokardiálních enzymů v PNP MUDr. Kristýna Junková seznámila přítomné s  možností stanovení myokardiálních markerů přímo u pacienta v terénu metodou POCT (point of care testing). Metoda může pomoci ve stratifikaci rizika a stanovení dalšího terapeutického postupu v případě, že klinický nález a výsledky dostupných vyšetření neposkytnou potřebné informace. MUDr. Roman Sviták (spoluautor MUDr. Roman Bosman) potvrdil ve své přednášce mechanická srdeční masáž přístrojem LUCAS II v běžné praxi lékařů ZZSPK několik benefitů přístroje Lucas 2: 1) snižuje fyzickou námahu; 2) nestřídají se zachránci – minimalizují se jakákoliv přerušení při kompresi hrudníku; 3) uvolní se jeden pár rukou – stěžejní zejména v případě dvoučlenného záchranného týmu; 4) zajišťuje účinnou masáž bez přerušení při transportu nemocného do zdravotnického zařízení – např.: k provedení PCI. Problematikou zavedení přístrojů pro nepřímou masáž srdeční do přednemocniční neodkladné péče se tedy má smysl zabývat. MUDr. Jiří Chvojka, Ph.D., se ve své kazuistice Intoxikace oxidem uhelnatým v rodině zabýval hromadnou otravou oxidem uhelnatým. Moderní monitorace ve vozech ZZSPK umožňuje již v přednemocniční péči tuto diagnózu stanovit. Stručně je vysvětlena patofyziologie a principy léčby této nadále vysoce aktuální a časté intoxikace. Z pohledu medicíny zalo-

žené na důkazech je zásadní léčbou podání maximální frakce kyslíku formou normobarické oxygenoterapie. Zásadní je prevence úniku a hromadění oxidu uhelnatého. MUDr. Zdeněk Hess, Ph.D., představil auditoriu ve sdělení Praktické využití sonografické diagnostiky v přednemocniční péči metodu diagnostického ultrazvuku, vhodnou i pro použití v péči o nemocného v první linii. Umístění bed-side USG na urgentních příjmech je již běžné, jejich využití v sanitních vozech u zdravotnických záchranných služeb v ČR je zatím minimální. Přesto je možné očekávat trend rozšíření. V závěrečném sdělení 6 zásad, které bych neměl u nemocného s krvácením v PNP opomenout seznámil MUDr. Roman Sviták (spoluautor MUDr. Roman Bosman) přítomné s protokolem léčebného postupu pro pacienty s traumaty a závažným krvácením u ZZS Plzeňského kraje. Velmi důležité zásady: 1. Zajištění žilního vstupu. 2. Využití turniketu. 3. Podání kyseliny tranexamové. 4. Nastavení adekvátní ventilace na dýchacím přístroji. 5. Zahřátí nemocného. 6. Udržování permisivní hypotenze. Večery Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje patří již tradičně k hojně vyhledávaným akcím Spolku lékařů, tohoto setkání bylo přítomno na šest desítek posluchačů. Večeru předsedala MUDr. E. Pohořelá. MUDr. Roman Sviták

Přednáškový večer Psychiatrické kliniky 24. 9. 2014 Na programu přednáškového večera Psychiatrické kliniky LF UK v Plzni bylo 24. září 2014 pět přednášek. Večeru předsedal MUDr. J. Novák. Přinášíme stručné souhrny jednotlivých sdělení. J. Podlipný, M. Beniš, P. Hořejší: Virtuální realita v léčbě závislostí a vývoj vlastního postupu na psychiatrické klinice (PK) v Plzni. Expoziční terapie (cue - exposure therapy, CET) je jednou ze základních metod kognitivně behaviorální psychoterapie (KBT). Jako alternativu obvyklých terapeutických technik při KBT je možné využít prostředí virtuální reality (VR). Využití prostředí VR se jako způsob léčby již osvědčilo v léčbě fobií. Našim hlavním cílem je rozšíření možností pro CET u klientů v programu krátkodobé režimové léčby závislosti za hospitalizace (KRL). Dalším cílem je ověření účinnosti expozice v prostředí VR v redukci bažení během KRL a dále v redukci návykového chování v období po léčbě. Vycházíme z dokladů účinnosti expoziční terapie, ať už v rámci kognitivně behaviorální psychoterapie či CET, a z dokladů toho, že podněty podávané v prostředí VR jsou schopny u osob se závislostí vyvolat bažení po návykové látce. CET ve VR bude k dispozici pro všechny klienty absolvující krátkodobou režimovou léčbu na našem

specializovaném oddělení pro léčbu závislostí. Prostředí VR je vytvářeno podle reálné předlohy. Přítomnost bažení či jiných nepříjemných (i příjemných) pocitů ve vztahu k návykovému chování bude sledováno pomocí jednoduchých dotazníků a vizuálně-analogových škál. Rovněž budou sledovány ekvivalenty návykového chování. Expozice se bude opakovat. Po dokončení léčby je plánováno po 3 a 6 měsících zhodnotit abstinenci od alkoholu a parametry kvality života. Projekt je podpořen Interní grantovou agenturou ZČU v Plzni v rámci projektu SGS – 2012063 „Integrovaný návrh výrobního systému jako metaproduktu s multidisciplinárním přístupem a využitím prvků virtuální reality“. M. Beniš, J. Beran: Deliria u pacientů FN Plzeň. Delirium je symptomatickou duševní poruchou, často se vyskytující u pacientů na somatických odděleních. Jedná se o vážný stav, ohrožující život, s rizikem četných komplikací, prodlužující a prodražující péči. V letech 2009 – 2013 bylo celkem při 539 ambulantních vyšetřeních zjištěno delirium, z toho ve 132 případech se jednalo o delirium vyvolané účinky psychoaktivních látek, zejména alkoholu, ostatní deliria (407 případů) nebyla vyvolána účinky psychoaktivních látek. Vyšetření pro podezření na delirium byla ve sledovaném období vyžádána jako konziliární vyšetření v 281 případech, 258 vyšetření bylo provedeno ambulantně. Četnost delirií nevyvolaných účinky návykových látek byla zkoumána podrobněji, co do ročních období se vyskytovala častěji v létě, při porovnání výskytu po měsících vyšší četnost delirií byla v srpnu a v prosinci, při porovnání po dnech v týdnu byla vyšetření žádána nejčastěji v pátek. Výskyt delirií nevyvolaných účinky návykových látek byl také zkoumán v souvislosti s fázemi měsíce. V době úplňku a jemu nejbližších dnech je četnost těchto delirií vyšší, avšak pouze v zimním období. J. Beran: V jaké realitě vlastně žijeme? Autor sdělení se formou eseje zamýšlí nad tím, kde se v našem životě setkáváme s virtuální realitou. Člověk se rád pokládá za bytost racionální, tedy řídící se jen tím, co jest, co existuje v reálné podobě, nebo co se událo, k čemu určitým způsobem došlo, jak mohou v případě potřeby dosvědčit i očití svědkové. Existuje řada příkladů, které vypovídají o tom, že ve svém životě bereme vážně i to, co ve fyzické podobě neexistuje, neexistovalo a existovat nebude, avšak existuje pouze v představě jednoho člověka, různě velkých skupin lidí, národů, případně lidstva jako celku. Svět reálný a svět virtuální není jeden od druhé oddělen, oba na sebe navazují a dohromady

tvoří funkční celek. Možná se náš život odehrává ve větší části ve světě reality virtuální než ve světě reálném, případně významnost jevů virtuálního světa je v našem životě větší než významnost jevů světa reálného. D. Vávrová: Relaxační techniky v léčbě neurotických poruch. Přednáška seznamovala se základními typy relaxačních technik využívaných v rámci terapie na denním stacionáři a s výsledky výzkumu, který byl zaměřen na zjištění zájmu o relaxační techniky ze strany pacienta a zjištění vlivu relaxace na kvalitu života úzkostného pacienta. Pomocí kombinace dvou dotazníkových šetření, měření fyziologických funkcí a za využití statistických metod bylo zjištěno, že vlivem relaxace a psychoterapeutické léčby dojde u pacientů ke snížení tlaku a pulsu a ke snížení projevů úzkosti. Motivace pacientů pokračovat v relaxaci i po ukončení léčby je závislá na výskytu nežádoucích účinků během relaxace a na pravidelnosti docházky během nácviku relaxačních technik v denním stacionáři. Potvrdil se předpoklad, že využití relaxačních technik je široké a vede ke zvýšení kvality života úzkostného pacienta. Pacienti lépe zvládali zátěžové situace a snížil se jejich pocit nervozity a úzkosti, došlo u nich ke snížení somatizace a zlepšení subjektivního vnímání zdravotních potíží. A. Čermáková, J. Duršpek: Hodnotová orientace adolescentů s hyperkinetickou poruchou chování. K zjištění životních hodnot adolescentů s hyperkinetickou poruchou jsme použili Rokeachův dotazník. Dotazníkové šetření jsme prováděli v období březen 2013 až únor 2014. Děti s hyperkinetickou poruchou oproti běžné populaci výrazně preferují cílové hodnoty „společenské uznání“, „pocit osobní jistoty“, „potěšení“. Více než ve zdravé populaci je preferována hodnota „shovívavý“. Získané informace nám umožní přesnější určení ošetřovatelských a výchovných cílů se zaměřením na zdravý vývoj hodnot dětí a zlepšení perspektivy jejich budoucího života. Doc. MUDr. Jiří Beran, CSc. (foto JN)

Přednáškový večer Otorinolaryngologické kliniky 1. 10. 2014 Ve středu 1. října 2014 patřil večer Spolku lékařů v Plzni Otorinolaryngologické klinice. Za hojné účasti obecenstva zazněly čtyři přednášky na aktuální témata. Nejprve vystoupil MUDr. Robert Sakař se

19

svým sdělením zabývajícím se trendem nárůstu případů orofaryngeálního karcinomu asociovaného s HPV infekcí. Výsledky jeho retrospektivní analýzy mírně upozaďují klasické rizikové faktory tohoto typu rakoviny, tedy kouření a alkoholismus, a současně vyjadřují opatrný optimismus vzhledem k o něco lepší prognóze takto nemocných pacientů. Přednáškou na téma „Vzácné malignity v ORL, prognostické faktory sarkomů hlavy a krku“ navázal MUDr. Ondřej Trčka. Podstatou jeho sdělení bylo shrnutí známých a v literatuře dostupných poznatků o tomto typu malignit a určení klíčových rizikových faktorů s přihlédnutím k možnostem léčby a jejích výsledků. Na svém souboru 14 pacientů retrospektivně prokázal dr. Trčka veliký význam zejména nádorové diferenciace, kdy velmi dobře diferencované sarkomy vykazovaly vynikající prognózu. Další zajímavé sdělení přednesl MUDr. R. Nasswetter. Jeho práce „Metastázy karcinomů neznámého origa do krčních uzlin“ nás obsáhle seznámila s touto problematikou. Autor analýzou zpětně sesbíraných dat srovnával diagnostické postupy, jejich efektivitu, lokality postižených uzlin, lokalizaci zjištěných primárních tumorů a prognózu takto nemocných pacientů. Poslední přednášku s velmi bohatou a zajímavou obrazovou dokumentací přednesl MUDr. K. Sláma z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Jeho sdělení nazvané „Transorální robotická chirurgie“ nastínilo posluchačům jednu z cest moderní medicíny, která se snaží léčit co nejšetrněji při zachování maximální radikality a tedy co nejlepší prognózy onkologicky nemocných ORL pacientů. Přednáškovému večeru předsedala doc. MUDr. R. Říčařová, CSc. MUDr. Ondřej Trčka

Přednáškový večer Kliniky pneumologie a ftizeologie 8. 10. 2014

20

Ve sdělení „Kamenitá cesta ke správné diagnóze“ MUDr. Marek Langmajer seznámil posluchače s kazuistikou 82leté nemocné přijaté na PNE kliniku pro oboustranné ložiskové infiltráty na skgm hrudníku i CT plic podezřelé z tuberkulózní etiologie. Zároveň bylo nutné léčit protrahovanou akutní exacerbaci bronchiálního astmatu v.s. v kombinaci s CHOPN. TBC plic byla potvrzena vyšetřením sputa na MTB (posléze i cílených výplachů z bronchu) i pozitivitou Quantiferonu. Pro přetrvávající spastický poslechový nález bylo indikováno bronchoskopické vyš. s nálezem oboustranného broncholitu, ze spojného bronchu bylo možno broncholit extrahovat, vlevo

broncholit ponechán pro riziko poranění bronchu. Během hospitalizace probíhala AT léčba a indikováno ATB přeléčení pneumonie způsobené stafylokoky. Nemocná byla k dokončení AT terapie přeložena do LTRN Janov. Na konci přednášky byly shrnuty příčiny vzniku broncholitu, příznaky a možnosti jeho léčení. MUDr. David Havel, MUDr. Jan Zeman: Léčba maligního fluidothoraxu: naše zkušenosti, nové poznatky, kontroverze. V práci se autoři zaměřili na doporučení týkající se léčby maligního výpotku a na jejich porovnání se zkušenostmi našeho pracoviště. Punkce maligního fluidothoraxu by měla mít především diagnostický význam, opakovaně by měly být pleurální punkce indikovány jen při očekávaném přežití do 1 měsíce. Riziko pneumotoraxu po pleurálních punkcích na našem pracovišti je ve srovnání s literaturou velmi nízké (0,3%). Opakované punkce ale kromě možnosti bezprostředních (krvácení, pneumotorax) či infekčních komplikací přinášejí také riziko progrese malignity v pleurálním prostoru s následnou neefektivitou pleurodézy při syndromu uvězněné plíce či při nedostatečné ploše zachovaných mezotelií, které hrají významnou roli v produkci mediátorů zánětu a v aktivaci koagulační kaskády. Ve sdělení se autoři také zabývali optimálním postupem při sonograficky navigované hrudní drenáži a při pleurodéze, kdy se věnují některým novějším alternativám (tunelizovaný katetr, pleurodéza přes tenké dreny). Krákorová G., Pešek M., Baum P., Šafránek P., Mukenšnabl P.: Zkušenosti s léčbou radiopeptidy u nemocných s neuroendokrinními tumory plic. Prim. MUDr. Gabriela Krákorová, Ph.D., se spolupracovníky referovala o zkušenostech a výsledcích radiopeptidové léčby, která byla indikována zatím u čtyřech nemocných s neuroendokrinními nádory. Jde o druh specificky cílené léčby, její indikace je vázána na průkaz somatostatinových receptorů na povrchu buněk zmíněných nádorů, zpravidla po vyčerpání jiných léčebných možností. Léčba je hrazena z prostředků zdravotního pojištění a dosavadní zkušenosti se spoluprací s německou klinikou Bad Berka a jejím ředitelem prof. Dr. Med. Richardem Baumem jsou velmi příznivé. Pešek M., Bittenglová R., Fremundová L., Turková-Sedláčková T.: Průkaz pepsinu v sekretech dýchacích cest u intersticiálních plicních procesů. Prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc., se

spolupracovníky vyhodnotili výsledky vyšetřování přítomnosti pepsinu v sekretech dýchacích cest u intersticiálních plicních procesů. Z výsledků jejich presentace vyplývá, že přítomnost mimojícnové refluxní choroby je u těchto onemocnění vysoká a pravděpodobně se významnou měrou podílí na zhoršování obtíží nemocných i na progresi uvedených onemocnění. Autoři uvedli i korelaci výsledků vyšetření pepsinu s výsledky 24hodinové jícnové pH metrie s impedancí. Uvedli příklady časných plicních změn vyvolaných mimojícnovým refluxem. Z léčebných možností přicházejí v úvahu především režimová a dietní opatření, medikamentózní léčba a fyzioterapie. Ve sdělení Současné možnosti systémové terapie nemalobuněčných karcinomů plic vzpomenul prof. MUDr. M. Pešek, CSc., činnosti a zásluh prof. MUDr. et PhMr. Cyrila Šimečka, DrSc., bývalého přednosty a zakladatele Kliniky tuberkulózy a respiračních onemocnění v Plzni. Profesor Šimeček byl jedním ze čtyř nejvýznamnějších odborníků našeho oboru, jako jeden z prvních se orientoval na pneumologii v jejím celém rozsahu a za zásluhy v kancerologii byl jmenován v Belgii Čestným rytířem. Za svůj život napsal přes 300 odborných sdělení, čtyři významné monografie, byl autorem 12 patentů a členem řady zahraničních i československých profesních sdružení. V další části přednášky zmínil prof. Pešek aktuální stav doporučení celkové léčby – chemoterapie a biologicky cílené terapie – které nově vypracovala ESMO (Evropská společnost pro medicínskou onkologii). Uvedená doporučení jsou zde zároveň dokládána, pokud jde o úroveň důkazů a stupňů doporučení příslušné terapie u morfologicky i geneticky definovaných podskupin nádorových onemocnění. Další vývoj cílené léčby je určován především morfologií a genetikou nádorů na jedné straně, znalostí příslušných prediktorů účinnosti léčby a také stále se rozšiřujícím spektrem biologicky cílených preparátů. Přednáškovému večeru předsedal prim. MUDr. Stanislav Kos, Ph.D. Prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc.

Přednáškový večer Onkologické a radioterapeutické kliniky 5. 10. 2014 Dne 5. 10. 2014 se uskutečnil tradiční přednáškový večer Onkologické a radioterapeutické kliniky (ORAK). Programu předsedal doc. MUDr. J. Motáň, CSc. a celkem zaznělo 5 sdělení. Potěšující byla hojná účast posluchačů a přínosem byla bohatá diskuse ke každému sdělení.

Přednáškový večer zahájil přednosta ORAK prof. MUDr. Jindřich Fínek, který přednesl sdělení autorů: Fínek J., Holubec L. jun, Votavová M.: Léčba hormonálně refrakterního karcinomu prostaty – možnosti a limitace. Přednášející stručně charakterizoval současné možnosti léčby kastračně rezistentního karcinomu prostaty. Zatímco před 5 lety jsme nemocným mohli nabídnout po selhání hormonální léčby pouze chemoterapii docetaxelem, dnes jsou možnosti léčby po selhání docetaxelu poměrně široké. Prof. Fínek podrobně charakterizoval možnosti chemoterapie druhé linie a linií dalších, zároveň auditorium seznámil s novými možnosti hormonální léčby. Závěrem zdůraznil možnosti delšího celkového přežití nemocných s kastračně rezistentním karcinomem prostaty při použití nových terapeutických postupů. Na tuto přednášku navázal MUDr. Radovan Vojtíšek, který přednesl sdělení na téma: Vojtíšek R., Ferda J.:  Využití PET/CT vyšetření s 18F-fluorothymidinem při plánování radioterapie dlaždicobuněčných nádorů hlavy a krku. Radioterapie hraje významnou úlohu v léčbě lokálně a lokoregionálně pokročilých nádorů hlavy a krku, a to buď v kombinaci s konkomitantně podávanou chemoterapií, nebo bez ní. Použitím radioterapie s modulovanou intenzitou svazku, která je stále více v praxi využívána, lze dosáhnout mnohem lepší konformity dávkové distribuce než pomocí standardní 3D konformní radioterapie. S ohledem na vysokou konformitu dávkové distribuce a strmý dávkový gradient, které vznikají při použití techniky IMRT, je velmi důležitá precizní znalost lokalizace a přesných hranic primárního tumoru a metastaticky postižených lymfatických uzlin. Pozitronová emisní tomografie (PET) poskytuje biologickou informaci o nádoru, která je komplementární k anatomické informaci, získané pomocí CT vyšetření. Kombinace PET a CT vyšetření může tedy výrazně usnadnit konturaci primárního nádoru a definici metastaticky postižených lymfatických uzlin při plánování radioterapie nádorů hlavy a krku. Hlavní limitací použití PET/CT s 18FDG jsou falešně pozitivní nálezy způsobené akumulací tohoto radiofarmaka v zánětlivě změněných tkáních nebo v reaktivně změněných lymfatických uzlinách. Naproti tomu 3´-deoxy-3´-18F-fluorothymidin (18FLT) je radiofarmakum, které odráží syntézu DNA a není tak ovlivňováno peritumorózními zánětlivými změnami. Vzhledem k tomu, že dlaždicobuněčné nádory hlavy a krku vykazují relativně intenzivní akumulaci 18FLT, začali jsme využívat PET/CT vyšetření s 18FLT pro plánování radioterapie těchto nádorů. V přednášce byly prezentovány výsledky studie porovnávající staging onemocnění deklarovaný před zahájením onkologické léčby se stagingem zjištěným po provedeném plánovacím PET/CT vyšetření s  18FLT a také vliv eventuální změny stagingu na léčebný záměr. Další přednášku přednesl MUDr. Ondřej Fiala, Ph.D., který auditorium seznámil s konceptem léčby nemocných s nádory plic. Jednalo se o příspěvek: Fiala O., Pešek M., Fínek J., Benešová L., Bortlíček Z., Minárik M.: Koncept sekvenční léčby u pacientů s adenokarcinomem plic. Cílem práce bylo porovnání efekti-

vity sekvence pemetrexed ve 2. linii, erlotinib ve 3. linii (P-E) oproti sekvenci erlotinib ve 2. linii, pemetrexed ve 3. linii (E-P). Byla analyzována data celkem 57 pacientů s pokročilým stadiem (IIIB/IV) adenokarcinomu plic, 31 pacientů léčených sekvencí P-E a 26 pacientů léčených sekvencí E-P. K analýze byli vybráni pouze pacienti s wild-type EGFR genotypem. Pacienti byli léčeni erlotinibem (150 mg/d) i pemetrexedem (500 mg/m2, á 21 dnů) ve standardní dávce, léčba v každé linii byla ukončena při progresi onemocnění, nebo intoleranci. Léčba 2. i 3. linie byla zahájena po zjištění progrese na léčbě předchozí linie. Medián přežití bez progrese (PFS) u pacientů léčených sekvencí P-E byl 3,6 měsíce vs. 7,8 měsíce u pacientů léčených sekvencí E-P (p=0,029). Medián celkového přežití (OS) u pacientů léčených sekvencí P-E byl 7,9 měsíce vs. 26,3 měsíce u pacientů léčených sekvencí E-P (p=0,006). Výsledky této studie prokázaly významné prodloužení přežití (PFS i OS) u pacientů léčených sekvencí E-P. Jde o první studii poukazující na potenciální význam sekvenční léčby u NSCLC, který se opírá o molekulární mechanismy popsané v několika in vitro experimentech. Na tuto práci navázal doc. MUDr. Luboš Holubec, Ph.D., na téma: Holubec L. jun., Fiala O., Matějka V. M., Fínek J.: Význam časné nádorové regrese (ETS) a hloubky léčebné odpovědi (DoR) při hodnocení účinnosti systémové léčby metastazujícího kolorektálního karcinomu. Účinnost protinádorové terapie se standardně hodnotí pomocí následujících ukazatelů: objektivní léčebnou odpovědí (ORR), dobou bezpříznakového přežití (PFS) a dobou celkového přežití (OS). Změna rozsahu nádorového postižení se posuzuje podle souhrnné změny velikosti cílových nádorových lézí pomocí zobrazovacích metod. Zde se nejčastěji uplatňují WHO či RECIST kritéria, zřídka se v rámci klinických studií posuzuje cílová léze ve třech (3D) rozměrech. Základním problémem těchto kritérií je, že vychází z různé definice vyhodnocení léčebných odpovědí. Obecně lze konstatovat, že existující výsledky těchto vyhodnocení nepotvrzují přímou korelaci mezi četností léčebných odpovědí (ORR)a dobou přežití (PFS či OS). Dalším problémem těchto metod je, že výsledky vyhodnocení nekorelují s biologickou aktivitou nádorového růstu, protože se jedná o statické vyhodnocení klinického stavu. Autoři v přehledovém článku charakterizují nové možnosti vyhodnocení účinnosti protinádorové terapie pomocí konceptu „hloubky léčebné odpovědi“ (DoR) a konceptu „časné regrese nádoru“ (ETS) u nemocných s metastazujícím kolorektálním karcinomem. Výsledky četných post-hoc a explorativních analýz klinických studií konzistentně naznačují, že ETS a DoR jsou významné veličiny při hodnocení účinnosti systémové protinádorové léčby. Posledním příspěvkem byla klinická kazuistika týkající se nových možností léčby pokročilého karcinomu prsu. Korunková H., Fínek J.: Režim „bevacizumab plus paclitaxel weekly“ u nemocné s metastatickým karcinomem prsu - klinická kazuistika. Klinická kazuistika popisovala případ mladé nemocné, která začala stonat pokročilým HER negativním, hormonálně závislým ca prsu

III.a stadia v roce 2010. Léčena byla neadjuvantní CHT dle schématu TAC s podporou pegfilgrastimem. V listopadu 2010 následovala radikální operace, pozitivních je 5 uzlin z 22, 3 jsou v interpektorální oblasti – pooperační klasifikace ypT1bN3c (5/22)M0, ER 80%, PR 0, HER negativní. Poté bylo provedeno ozáření hrudní stěny a svodné lymfaticky a posléze hormonální léčba. Kompletní remise trvala do léta 2013, kdy byl diagnostikován tumor v kontralaterálním prsu, meta v mediastinu a kostech. Tumor je histologicky verifikován jako duktální invazivní karcinom s nízkou hormonální závislostí, HER negativní. Zahájena byla paliativní CHT weekly paclitaxelem s Avastinem, která byla dobře tolerována a dle průběžně prováděných vyšetření docházelo k postupné regresi nálezu, až bylo v 5/2014 dosaženo kompletní remise dle graf. vyš., klinického i laboratorního nálezu. V monoterapii Avastinem jsme nepokračovali pro nedomluvu na této léčbě s pojišťovnou. Nyní má nemocná projevy neuropatie G2, kompletní remise trvá. Dále pokračuje v léčbě hormonální Anastrozolem a jako prevenci kostní příhody má denosumab. Na závěr předsedající doc. MUDr. J. Motáň, CSc., kladně zhodnotil úroveň přednášek a výběr zajímavých témat, která byla podnětem k závěrečné diskusi. Doc. MUDr. L. Holubec, Ph.D.

Přednáškový večer Oční kliniky dne 22. 10. 2014 Dne 22. října 2014 se konal v posluchárně Šafránkova pavilonu večer Oční kliniky, kterému již tradičně předsedal MUDr. Milan Choc, CSc. V průběhu večera bylo předneseno šest odborných sdělení s různou tematikou. Jako první zazněla přednáška autorů Velechovská J., Rusňák Š. „Nd YAG laser evakuace premakulární subhyaloidní hemoragie.“ Autoři představili sérii 5 očí pěti pacientů s akutně vzniklým premakulárním krvácením různé etiologie, které bylo řešeno Nd YAG laserovým ošetřením. Jednalo se o tři ženy a dva muže. Retrohyaloidní krvácení bylo u první pacientky způsobeno leukemickou pancytopenií a subarachnoidálním krvácením, u další pacientky zvracením v těhotenství a u třetí pacientky šlo o krvácení u věkem podmíněné makulární degenerace. U pacienta s diabetes mellitus bylo retrohyaloidní krvácení způsobeno proliferativní diabetickou retinopatií a u posledního mladého muže jako traumatický následek skoku šipky do bazénu. Celková sledovací doba pacientů byla 6 měsíců až 6 let. Pomocí Nd YAG laseru byla přes Goldmannovu čočku provedena punkturace zadní sklivcové membrány v místě nejvyšší prominence, a tak indukována evakuace premakulární hemoragie do sklivce. U všech pěti pacientů byla provedena Nd YAG laserová evakuace preretinální hemoragie do týdne od vzniku krvácení a vždy došlo k rychlému zlepšení zrakové ostrosti. U pacientů s leukemickou pancytopenií a subarachnoidálním krvácením a zvracením v těhotenství se zraková ostrost zlepšila na hodnoty 6/9-6/6, u pacientů

21

22

s krvácením při proliferativní diabetické retinopatii a věkem podmíněné makulární degeneraci bylo zlepšení zrakové ostrosti limitováno základním onemocněním makuly a výsledná zraková ostrost se pohybovala v rozmezí 6/60-6/12. U pacienta s krvácením po skoku do bazénu předpokládáme dobrou výslednou zrakovou ostrost, na kontrolu po ošetření se však již nedostavil. Nebyly zaznamenány žádné laserem indukované nežádoucí změny na sítnici. Včasná Nd YAG laserová punkturace zadní sklivcové membrány při subhyaloidním krvácení před makulou je tedy účinná metoda, která vede k rychlé obnově zrakových funkcí a v indikovaných případech může nahradit rozsáhlý vitreoretinální chirurgický zákrok. Jako druhá zazněla přednáška autorů Marešková S., Choc M., Jurčuková M. ,,Osteitis deformans (Morbus Paget) očnice u 13leté dívky - kazuistika“. Autory byla prezentována kazuistika 13 leté dívky, která byla od roku 2010 vyšetřována na Oční klinice LF UK a FN v Plzni pro 3 roky pozorovanou asymetrii obličeje s protruzí a depresí levého bulbu bez poruchy zrakových funkcí a s normálním objektivním nitroočním nálezem. V kazuistice byl prezentován diagnostický a léčebný neurochirurgický postup, který byl indikován pro útlak orgánů levé očnice a zúžení optického kanálu expanzivním kostním procesem, vyžadujícím i nekonvenční rekonstrukci orbity. Výskyt Morbus Paget je u pacientky ve druhé věkové dekádě zcela neobvyklý. Třetí byla na řadě přednáška autorů Jurčuková M., Marková A., Hostička L. „Chirurgické řešení traumatického šilhání, naše zkušenosti“. Příčina traumatického šilhání může být mechanická, myogenní nebo neurogenní. Ve svém sdělení autoři hodnotili výsledky léčby souboru 32 pacientů (27 mužů a 5 žen). Izolované zlomeniny očnice typu blow-out byly nejčastější příčinou vzniku vertikálního (restriktivního) šilhání. Na druhém místě se vyskytovaly fraktury stěn očnice typu Le Fort II. Kontuze očnice a lacerace okohybných svalů byly  důvodem myogenního šilhání. Traumata CNS  způsobila paretická šilhání neurogenního původu. Častým mechanismem úrazu u pacientů bylo cizí zavinění, dopravní nehody, pády a poranění při sportu. Rekonstrukce spodiny očnice s implantátem byla provedena u 16 pacientů, operaci na okohybných svalech  podstoupilo 10 pacientů, ve 4 případech byla provedena rekonstrukce zlomenin stěn očnice typu Le Fort II (repozice, dentální fixace, Adamsův závěs). U všech  pacientů souboru bylo dosaženo dobrého kosmetického efektu, výrazného zlepšení oční tortikolis a odstranění diplopie (30krát).  U dvou pacientů  byla reziduální  diplopie korigována prizmatickými brýlemi. Přednáška byla doplněna kazuistikami některých pacientů. V dalším sdělení „Lymfom ?“ autora Z. Kasla byla referována kazuistika s velmi neobvyklým případem 36leté ženy, u níž byl v roce 1999  diagnostikován lymfoblastický difuzní B

lymfom v proximální části femuru levé dolní  končetiny. Pacientka prodělala relaps tohoto onemocnění s infiltrací míšních kořenů L3-S1 v roce 2009 a Th1 v roce 2012. Na Oční kliniku LF UK a FN Plzeň se poprvé dostavila s náhle vzniklou diplopií pro paresu VI. hlavového nervu vpravo při suspektní infiltraci sinus cavernosus dalším relapsem  lymfomu dle magnetické rezonance v roce 2013. Tento nález byl potvrzen na pozitronové emisní tomografii. Diplopie odezněla několik týdnů po zaléčení pacientky chemoterapií na hematologicko-onkologickém oddělení naší nemocnice. K další recidivě došlo v létě roku 2014. Tentokrát  byl tumorem infiltrován  zrakový nerv vpravo těsně před chiasmatem a pacientce způsobil poruchu centrální zrakové ostrosti, poruchu barvocitu a výpad v zorném poli. Po opětném nasazení chemoterapie došlo k restituci zrakových funkcí během několika dní. Následoval však další relaps obtíží a objektivního zhoršení zrakových funkcí. Po dohodě s ošetřujícími lékaři hematoonkologického oddělení byla indikována léčba bolusem intravenosních steroidů,  která přinesla další remisi onemocnění. Tento typ lymfomů někdy reaguje dobře na kortikoidní terapii, což se potvrdilo v případě naší pacientky. Kazuistika poukazuje na pestrou a složitou problematiku lymfomu v tomto případě s vysokou afinitou tumoru k nervové tkáni a poukazuje na nezbytnou mezioborovou spolupráci v péči o tyto pacienty. Jako další zazněla přednáška autorek Frdlíková D., Říčařová R., Fidranská H. ,,Sympatická oftalmie“. Sympatická oftalmie je vzácná oboustranná chronická granulomatózní panuveitida, jejímž vyvolávajícím faktorem je penetrující poranění oka nebo nitrooční operace. Příčina onemocnění není zcela objasněna. Předpokládá se, že jde o autoimunitní reakci způsobenou Tlymfocyty proti retinálním a uveálním antigenům. Diagnóza je stanovena na základě anamnézy, klinického obrazu a speciálních laboratorních vyšetření. K léčbě se používají vysoké dávky imunosupresivních látek, nejčastěji kortikosteroidy v monoterapii nebo v kombinaci s inhibitory kalcineurinu či antimetabolity. I přes rozvoj imunosupresivní terapie, která redukuje chronický zánět, a léků podávaných intravitreálně, které jsou účinné v léčbě komplikací, jako je makulární edém a chorioidální neovaskularizace, může dojít k těžkému poklesu centrální zrakové ostrosti (CZO) sympatizujícího oka na 0,1 a horší až v 25 % případů. Autorky hodnotily  vlastní zkušenosti s diagnostikou a léčbou tohoto vzácného onemocnění. Retrospektivně vyhodnotily data dvou pacientů léčených na Oční klinice LF UK a FN Plzeň v posledních letech. Šlo o dva muže průměrného věku 53,3 roku, kteří byli sledováni a léčeni s diagnózou sympatické oftalmie 18 let a 3 roky. Spouštěcím mechanismem bylo u prvního pacienta penetrující poranění oka, u druhého byla příčinou nitrooční operace. Oba dva

byli léčeni kombinovanou celkovou terapií kortikosteroidy s cyklosporinem A. Sympatizované oči (oči po poranění či operaci) mají CZO pohyb – 0, druhé (sympatizující) oči mají výslednou CZO 0,5 - 1,0 s korekcí. Závěrem autorky konstatovaly, že pro stabilitu sympatické oftalmie a zachování uspokojivé centrální zrakové ostrosti je, kromě nových metod v diagnostice a léčbě, nutná dlouhodobá dispenzarizace a dobrá spolupráce pacienta. Jako poslední prezentovali přednášku „Léčba arteriální retinální okluze na Oční klinice LF UK a FN Plzeň“ autoři Navrátilová P., Kasl Z. Okluze arteria centralis retinae patří mezi náhlé stavy v oftalmologii a velmi často vede k trvalé těžké poruše vidění postiženého oka. Klinickým projevem okluze je náhlá nebolestivá monokulární ztráta zraku. Z důvodu monokulárního projevu onemocnění vyhledává pacient lékařskou pomoc mnohdy až s velkým časovým odstupem. Uzávěr retinální arterie je projevem systémového kardiovaskulárního onemocnění organismu. Etiologicky tvoří většinu případů embolus (cholesterolový či kalciový), trombotická etiologie je méně častá. Léčebné metody okluze a. centralis retinae spočívají ve snaze posunout embolus/trombus do periferie a zmenšit tím rozsah nonperfuze, ischemie a následné ztráty funkce retinálních buněk. V posledních letech se stala terapeutickou možností volby u některých pacientů též intravenózní aplikace trombolytického preparátu. Cílem této terapie je dosažení rekanalizace okludované arterie a rychlého obnovení krevního průtoku v kritickém časovém rozmezí, kdy lze dosáhnout funkční reparace retinálních buněk. V přednášce byl dále diskutován možný přínos, omezení a rizika indikace trombolytické terapie v léčbě arteriální retinální okluze. V závěrečném slově prim. MUDr. M. Choc, CSc., poděkoval všem přednášejícím za kvalitní přednášky, které demonstrovaly širokou problematiku oftalmologie Doc. MUDr. Renata Říčařová, CSc., FEBO Foto JN

Poznámky posluchače –seniora ke způsobu prezentace přednášek na schůzích SL v Plzni Schůze se konají každou středu od 18 hodin s výjimkou letních a vánočních prázdnin, což vyjde v ročním průměru asi na 35 přednáškových večerů. Pořádají je jednotlivé kliniky a teoretické ústavy fakulty, nemocnice Rokycany a PL Dobřany a Záchranná služba. Volí si svá témata i počet a trvání jednotlivých přednášek. Tématem bývají novinky v oboru, výsledky vlastní výzkumné práce, zajímavé kazuistiky i různé organizační problémy. Některé slouží jako vzpomínkové akce nebo na oslavu

životních výročí. Účelem je seznámit posluchače s problematikou jednotlivých pracovišť a po formální stránce naučit mladé pracovníky vystupovat před publikem, hlavně pro jiná fóra než v Plzni, zejména v zahraničí. Členové Spolku lékařů se o přednáškách dozvídají na tištěném programu, jinak je program k dispozici na internetu. V roce 2014 proběhlo 35 takových večerů se 152 přednáškami a pro příští rok jich vyjde stejný počet. Večery velice oceňujeme, ale máme k nim tyto připomínky: Přednášky by měly být voleny a upravovány tak, aby byly po odborné stránce srozumitelné i lékařům pracujícím mimo přednášený obor, a to ve správné češtině. Je-li víc spoluautorů, měl by předseda uvádět jména přednášejícího. Posluchačům, zejména starším, by mělo být také umožněno dobré smyslové vnímání přednášky. Pro dobrou slyšitelnost je třeba, aby řečník zřetelně vyslovoval. Pokud síla jeho hlasu neobsáhne přednáškový prostor, měl by používat mikrofon a skutečně do něho mluvit. K dobré slyšitelnosti je důležité také určité tempo řeči. To je pomalejší, říká-li přednášející přednášku z hlavy, než když ji čte; má mluvit volně ve směru k posluchačům, nikoli do přednáškového pultu. Výhodu mají v tomto ohledu osoby vyšší postavy. I diskuse z pléna by měla být vedena do mikrofonu a neměla by být samostatným referátem. Většina přednášek je doprovázena promítáním obrázků nebo číselných přehledů. Nálezy by měly být ukazovány na plátně šipkou. V tabulkách by mělo být použito jen úměrné množství údajů, neměly by být psány hustě a drobným písmem, které buď nelze přečíst, nebo se to v promítané době nestačí. Také používání zkratek je pro pracovníka mimo obor mnohdy nesrozumitelné. Počet přednášek pro jednotlivý večer je většinou pět, výjimečně až devět. Přitom je zamýšlená doba trvání večera včetně diskuse asi 1,5 hodiny. Některá pracoviště uvedou na programu pro trvání jednotlivých přednášek stejnou délku, která se mezi jednotlivými přednáškami nakonec celkově vyrovná. Při rozdílném údaji o trvání by si měli jednotliví přednášející délku přednášky předem vyzkoušet nanečisto. Tím by odpadlo zrychlování konce přednášky, což také vede ke zhoršení slyšitelnosti. Domníváme se, že není správné nechat takovou přetahovanou přednášku odeznít a potrestat zkrácením následujícího přednášejícího, případně poslední přednášku zrušit. V zahraničí je přetahovaná přednáška předčasně ukončena. Přetahování by nemělo být trpěno ani starším zasloužilým pracovníkem. Přetažení přednáškového večera přes dvacátou hodinu může být pro posluchače únavné, může rušit plány pro zbytek večera a je špatné hlavně pro starší posluchače v zimních měsících, kdy je venku tma a kluzko. Takový posluchač má sice možnost předčasně odejít, ale připravuje se tak o zbytek přednášek, o které by měl třeba právě zájem. Závěrem vzpomínám, jak jsme v minulosti připravovali přednášky na večery pořádané Šiklovým ústavem. Věnovali jsme tomu celé jedno odpoledne. Profesor Vaněk vysledoval každou přednášku s hodinkami v ruce a někdy radil

k vypuštění některých vět, aby přednes mohl být pomalý, s tím, že něco může zbýt do diskuse nebo kuloárové diskuse. Prof. MUDr. Alena Linhartová, DrSc.

Odborný seminář Výzkumného programu 2 Biomedicínského centra 7. 10. 2014 V úterý 7. října 2014 se v přednáškovém sále Pavlovova ústavu uskutečnil další Odborný seminář Výzkumného programu 2 Biomedicínského centra. Prvním z přednášejících byl Derek Wilkinson, Ph.D., působící v současnosti na Katedře Genetiky a mikrobiologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Tématem jeho přednášky byly „Proteázy a buněčná smrt u organismů z říše hub“. Programovaná buněčná smrt je u metazoí regulována aspartátovými proteázami nazývanými kaspázy. Strukturními homology kaspáz u hub, rostlin a protozoí jsou metakaspázy a programovaná buněčná smrt, někdy zprostředkovaná proteolytickou aktivitou podobnou kaspázám, byla pozorována u všech tří skupin organismů. Metakaspázy byly proto určeny jako možné cíle působení antifungálních léčiv a léčiv proti parazitickým protozoím. Víme, že metakaspázy štěpí proteiny za argininem nebo lysinem, neštěpí za aspartátem. Z toho důvodu byl použit syntetický substrát pro aspartázu, kmeny kvasinky Saccharomyces cerevisiae exprimující proteiny ve fúzi s fluorescenčním proteinem nebo kmeny s delecí genů pro proteázy a metodu hmotnostní spektrometrie pro identifikaci proteáz, které regulují programovanou buněčnou smrt u hub. Byl také připraven kmen s delecí genu MCA1, kódujícího jedinou známou metakaspázu, v kvasince Candida albicans, která je nejběžnějším lidským houbovým patogenem. Poté byl sledován vliv delece genu MCA1 na programovanou buněčnou smrt způsobenou kyselinou octovou, peroxidem vodíku nebo antifungálním léčivem, amfotericinem B, a jak delece genu MCA1 ovlivňuje virulenci kvasinky Candida albicans. Z auditoria padl také dotaz na podobnost kaspáz hub a lidských a možný dopad prezentovaného výzkumu na léčbu kvasinkových onemocnění. Druhým navazujícím řečníkem v rámci zmíněného semináře byla Andreea Csilla Pataki, Ph.D., v současnosti působící na Katedře buněčné biologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Tématem její přednášky byl „FRET (Försterův rezonanční přenos energie) – metoda pro studi-

um molekulárních interakcí“. Autorka   představila biochemické a mikroskopické metody používané pro studium konformačních změn a aktivačního stavu molekul. Přednáška byla zaměřena na různé metody měření FRET použitelné jak in vitro, na živých nebo fixovaných vzorcích, tak i in vivo. Mimo jiné byly představeny metody mikroskopického měření FRET, jako jsou „acceptor photobleaching, ratiometric FRET, sensitized emission“ a metody využívajících měření poločasu fluorescence (FLIM), tj. měření FLIM pomocí časové nebo frekvenční domény. Metody měření FRET byly představeny jak po teoretické linii, tak i na příkladu reálných experimentů dokumentovaných z literatury, ale i experimentů prováděných přednášející v Laboratoři invazivity nádorových buněk na Přírodovědecké fakultě UK. -vek-

Odborný seminář Výzkumného programu 2 Biomedicínského centra 21. 10. 2014 V dalším říjnovém úterku 21. října 2014 navázali další odborníci z PřF UK na své předchůdce z téže fakulty. První svoji studii prezentovala RNDr. Lenka Horníková, Ph.D., (Katedra Genetiky a mikrobiologie, Přírodovědecká fakulta, UK v Praze) na téma Polyomaviry a Papilomaviry: od genové terapie k imunoterapii. Tato přednáška byla zaměřena na využití viru podobných částic pro medicínské účely. V rámci přednášky byly představeny dvě čeledi ds DNA virů: Polyomaviry a Papilomaviry a jejich potenciál pro využití v moderních medicínských přístupech. Autorka sledovala možnosti jejich využití jako přepravních molekul pro terapii a diagnostiku a také jejich možné využití v rámci imunoterapie. V rámci proběhlé diskuse byla zodpovězena i otázka významu a přínosu vakcinace proti změnám způsobeným uvedenými viry. Druhý z přednášejících Ivo Florin Scheiber, Ph.D., (Katedra parazitologie, Přírodovědecká fakulta, UK v Praze ) zmínil problematiku prvku důležitého pro lidský organizmus – Železo: vliv nedostatku a přebytku. Železo je esenciální stopový prvek, který u lidí hraje mnoho důležitých fyziologických rolí, jako je transport kyslíku, energetický metabolismus a syntéza neurotransmiterů. Avšak kvůli jeho redoxní aktivitě se

23

může železo podílet na tvorbě reaktivních kyslíkových radikálů, které poškozují buňky a tkáně. Udržování vhodné hladiny železa je tedy kritické pro zamezení nepříznivých fyziologických následků nízké nebo naopak vysoké koncentrace železa, ke kterým dochází u sideropenické anémie a hereditární hemochromatóze. Přednáška shrnula současné poznatky o důležitosti železa pro buněčné procesy a o mechanizmy buněčného příjmu, skladování a exportu železa. Dále objasnila přehled poruch homeostázy železa projevujících se nedostatkem nebo přebytkem tohoto prvku. -vek-

Otázky kolem rakoviny (cyklus přednášek) Není žádným tajemstvím, že Česká republika se řadí mezi země s nejvyšší výskytem zhoubných nádorů v celosvětovém měřítku. Česká národní registratura rakoviny, založená v r. 1977, shromažďuje údaje o všech diagnostikovaných onemocněních v české populaci. Z nedávno vydané zprávy, zahrnující období 34 let do roku 2011, vyplývá řada znepokojivých údajů. V r. 2011 byla incidence onemocnění zhoubnými nádory 802 případů na 100 000 mužů a 681 případů na 100 000 žen. V průběhu dekády 2001–2011 se incidence těchto malignit zvýšila o 27,6 %, mortalita však se stabilizovala a spíše mírně klesla o 5 %. Celková prevalence dosáhla v r. 2011 celkem 475 000 případů. Nejčastější jsou malignity kolorektální, plicní, prsů a prostaty. Ačkoliv u některých novotvarů se daří diagnóza v časných stadiích (např. u nádorů prsu v 75 % případů, u kožních melanomů u 84 % případů), počet časně diagnostikovaných onemocnění je stále nedostatečný. Platí to zejména u kolorektálního karcinomu, kde se včasná diagnóza daří jen u 46 % případů. Lze proto jen uvítat, že Onkologická klinika FN v Plzni v rámci cyklu přednášek Otázky kolem rakoviny pozvala všechny zájemce, nemocné i zdravé, ve středu 1. října 2014 do seminární místnosti kliniky ve FN Plzeň-Lochotín. Profesor MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D., přednosta kliniky, a kolektiv jeho spolupracovníků představil posluchačům kliniku a možnosti současné medicíny, jak dokáže mnohá nádorová onemocnění vyléčit, či alespoň člověku prodloužit plnohodnotný život. Onkologická a radioterapeutická klinika je součástí komplexního onkologického centru Fakultní nemocnice v Plzni na Lochotíně, kterému každoročně přibývá více než 3 000 pacientů. Cyklus přednášek bude pokračovat v letním semestru. (r)

24

Lékařská fakulta na Týdnu vědy a techniky V listopadu 2014 se již počtrnácté konal vědecký festival Týden vědy a techniky Akademie věd ČR. Program festivalu nabídl přes 500 akcí po celé ČR – v každém krajském městě a na mnoha dalších místech. Pro veřejnost byly připraveny dny otevřených dveří, výstavy, přednášky, filmy, semináře, workshopy,  prezentace, panelové diskuze, exkurze, on-line přenosy, vědecké experimenty, technické vynálezy, soutěže a kvízy, vědecké kavárny. Ve dnech 3. – 8. 11. 2014 se do festivalu zapojila také naše fakulta. V pondělí program odstartoval p ř e d n á š k o u prof. MUDr. Václava Zemana, CSc., o historii otužování a zimního plavání. Diskutovalo se o jeho výhodách a rizicích i o tom, co už je hazardem. Na téma zdravého životního stylu pokračovala doc. MUDr. Dana Müllerová, Ph.D. s přednáškou o roli výživy a zevního prostředí na rozvoj pandemie obezity.

Následoval zážitkový workshop Dietoterapie a zdravá výživa v praxi – kde se pomocí nových, moderních metod výuky, které kombinují prvky e-learningu, základů vědy a moderní pedagogiky propojuje edukace s kulinářskými a gurmánskými zážitky. Workshop proběhl ve zbrusu nové zážitkové kuchyni, vybudované v roce 2014 na Ústavu hygieny a preventivní medicíny. Došlo na přípravu jídel „v akci“, probraly se technologické postupy při zpracování některých druhů potravin, to vše okomentováno lékařskými radami a korunováno ochutnávkou. V úterý se návštěvníci Týdne vědy mohli setkat s MUDr. Karlem Ježkem, Ph.D., který se před časem vrátil ze svého působení v Kavliho institutu systémové neurovědy na univerzitě v Trondheimu a nyní v Biomedicínském centru naší fakulty vede Laboratoř experimentální neurofyziologie. Dr. Ježek nastínil některá témata, kterými se zabývá ve svém výzkumu: jak náš mo-

zek dokáže ve zlomku vteřiny analyzovat mnoho smyslových vjemů současně? Jak ukládá to podstatné z nich k zapamatování? Jak se potom při vybavování vzpomínek vše související poskládá ve smysluplný celek? Jaké druhy paměti vlastně máme? Dr. Ježek a jeho tým hledají při svém výzkumu mozku odpovědi na tyto a mnoho jiných otázek. Doc. MUDr. Marie Ludvíková, Ph.D., ve své přednášce představila posluchačům základní poznatky o molekulární podstatě nádorů se zaměřením na nejnovější objevy a jejich možné praktické využití v běžné medicínské praxi. Co rozhoduje o tom, zda se zdravá buňka bude transformovat v buňku nádorovou a jak se bude dále chovat? Návštěvníci se dověděli, jako roli při tom sehrávají vybrané molekuly, jejich charakter a interakce. V další přednášce prezentovala prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., co dokázala a nedokázala česká preventivní kardiologie za posledních 25 let. Upozornila, že ačkoli jsme byli svědky velkého pokroku v léčbě jednotlivých rizikových faktorů, v ovlivnění životního stylu se to daří již méně. Zároveň s přednáškami byly v tento den otevřeny veřejnosti laboratoře Ústavu patologické fyziologie v nové budově teoretických ústavů. Při komentované prohlídce měli návštěvníci možnost dovědět se roli mozečku nejen v pohybových funkcích, ale i v učení a řízení chování. K výzkumu změn v mozečku během jeho onemocnění zde slouží myší modely. Středa se nesla ve znamení genetiky a vývoje člověka. RNDr. Martin Pešta, Ph.D., provedl posluchače historií od Johanna Gregora Mendela přes první pokusy s muškami octomilkami až po nejnovější „přečtení“ lidského genomu. Ing. Lucie Vištejnová představila různé druhy kmenových buněk, vysvětlila jejich původ a s ním spojené výhody, potíže či etická omezení. Pohovořila o vývoji v regenerativní medicíně a v potenciálu kmenových buněk změnit medicínu jako takovou. Doc. MUDr. Milena Králíčková, Ph.D., ve své přednášce shrnula 10 základních faktů o vývoji člověka od oplození po porod. Ve druhé části své prezentace se věnovala neplodnosti, která v současné době postihuje 10–15 % párů v reprodukčním věku. Ačkoliv se metody léčby neustále zdokonalují, asistovaná

reprodukce každému 10. páru nepomůže. Přednáška objasnila nejčastější příčiny neplodnosti a popsala moderní metody její léčby. Čtvrtek byl asi nejvíce „akčním“ dnem Týdne vědy na Lékařské fakultě v Plzni, neboť zároveň s popularizačními přednáškami probíhala soutěž středoškoláků v první pomoci. Spolek Life Saving Support v čele s MUDr. Michaelou Miklíkovou proměnil mnohá zákoutí Šafránkova pavilonu ve stanoviště, na nichž došlo k „úrazům“ a „nehodám“. Soutěžní týmy si měly s těmito situacemi co nejlépe poradit – posoudit celkovou situaci, ošetřit realisticky namaskovaná zranění, případně poskytnout další pomoc. Studenti SZŠ Plzeň a Gymnázia L. Pika prokázali, že jsou na podobné situace kvalitně připraveni. V přednáškové části vysvětlila prim. MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D., jaký je rozdíl mezi preventivními prohlídkami u praktického lékaře a preventivními prohlídkami při posuzování zdravotní způsobilosti k práci. Dalším tématem byla vyšetření před získáním řidičského průkazu - jak je to s běžnými řidiči, jak s řidiči profesionály, jaké jsou lhůty kontrolních lékařských vyšetření apod. V pátek si mohli zásady první pomoci opět s MUDr. Miklíkovou přijít zopakovat a vyzkoušet i účastníci z řad široké veřejnosti. Od historicky prvních resuscitačních pokusů se ve výkladu postupně přešlo až k současně platným doporučením pro resuscitaci, které staví na nejnovějších výzkumech. MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D., pohovořila o historii onemocnění a úrazů vznikajících v práci – od egyptských pyramid do současnosti. Navázala popsáním nejčastějších rizikových faktorů na pracovišti. Probrány byly nejčastější nemoci z povolání před 25 lety a nyní a také nejčastější rizikové faktory na pracovišti – hluk, vibrace, stereotypní pohyby, fyzická i psychická zátěž, směnná práce. Zmíněna byla také rizika v domácím prostředí (úklid, péče o bazény, ochrana rostlin před škůdci atd.) a také možnosti ochrany před škodlivými vlivy.

přivítal vědecký ředitel Biomedicínského centra doc. MUDr. Milan Štengl, Ph.D., poté byla rozdělena do několikačlenných skupinek. Ty byly doprovázeny průvodci, zejména z řad laborantů a doktorandů, ode dveří ke dveřím po jednotlivých laboratořích. Osazenstvo laboratoří tak muselo svůj výklad mnohokrát za den zopakovat, nicméně očividný zájem veřejnosti byl povzbuzením i pro unavené hlasivky. Celkem se Dne otevřených dveří zúčastnilo 180 návštěvníků.

 Týden vědy a techniky AV ČR 2014 byl prvním, do něhož se Lékařská fakulta v Plzni v tomto rozsahu zapojila. Zkušenosti z této akce se budou hodit jak v roce 2015, kdy bude fakulta více na očích díky svému 70. výročí, tak v dalších letech, bude-li chtít zůstat v povědomí a v kontaktu s plzeňskou veřejností. Akce jako Týden vědy, na nichž se kdokoli z laiků může přímo setkat a diskutovat s lékaři a výzkumníky fakulty, případně poznat jejich pracoviště, významně přispívají k pozitivnímu veřejnému obrazu fakulty. Přednáška Věda na poli obezity, workshop Dietoterapie a zdravá výživa v praxi a vědecká soutěž Umíš poskytnout první pomoc byly podpořeny projektem OP VK reg. č. CZ.1.07/2.3.00/45.0028. Barbora Černíková Foto T. Ťupa

Představujeme nové profesory plzeňské Lékařské fakulty Prof. MUDr. Petr Pazdiora, CSc. S platností od 1. prosince 2013 byl doc. MUDr. Petr Pazdiora, CSc., vedoucí Ústavu epidemiologie LFUK v Plzni, jmenován profesorem pro obor Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie. Profesor Petr Pazdiora se narodil 28. 1. 1956 v Praze; po maturitě na Gymnáziu J. Fučíka na náměstí Odborářů v Plzni studoval na Lékařské fakultě hygienické v Praze, kde také 1. 7. 1981 promoval.

Tečku za vědeckým festivalem obstaral Den otevřených dveří v Biomedicínském centru, který se konal v sobotu 8. 11. 2014. Návštěvníci zcela využili kapacitu nejen centra, ale hlavně jeho zaměstnanců, kteří byli přítomni v  laboratořích centra a podávali návštěvníkům odborný výklad. DoD byl zorganizován do tří Po promoci pracoval nejprve jako asistent „směn“. Každou z nich vždy nejprve osobně na tehdejším Ústavu mikrobiologie a epide-

miologie LF UK v Plzni, od roku 1992 již jako vedoucí samostatného Ústavu epidemiologie. Od roku 1986 souběžně pracoval i na Protiepidemickém odboru Krajské hygienické stanice v Plzni, od roku 1990 jako jeho vedoucí. V roce 1988 po obhajobě své disertační práce „Metody sledování nosokomiálních nákaz“ získal vědeckou hodnost kandidáta lékařských věd. V roce 1996 po obhajobě své disertace „Epidemiologické studie u rotavirových infekcí“ byl jmenován docentem. Na otázky naší redakce ohledně své práce odpověděl prof. Pazdiora takto: Pane profesore, jak byste charakterizoval své hlavní profesní zaměření a svou pedagogickou činnost ? Mým hlavním profesním zájmem je epidemiologie infekčních nemocí, a ta je i hlavní náplní mé výuky, tj. přednášek a praktických cvičení zejména pro 5. ročník všeobecného směru a 4. ročník stomatologie české i anglické výuky na LF UK v Plzni. Kromě toho jsem vedoucím Oborové rady pro hygienu, epidemiologii a preventivní lékařství při LF UK v Plzni, členem Oborové rady pro epidemiologii při Fakultě vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové, členem akreditační komise pro hygienu a epidemiologii, členem atestační komise, členem Národní komise pro polioeradikaci a konzultantem AIDS centra FN Plzeň v epidemiologii. V této souvislosti spolupracuji se Státním zdravotním ústavem v Praze a s Krajskými hygienickými stanicemi v celé republice, v minulosti existovala těsná spolupráce i s Výzkumným ústavem preventivního lékařství v Bratislavě. Jako pracovník KHS Plzeň jsem koordinoval řešení hlavních úkolů hygienické služby na území bývalého Západočeského kraje, jmenovitě hodnocení podmínek výskytu nosokomiálních nákaz a hodnocení zdravotní závažnosti lymeské borreliózy v ČR. V minulosti jsem také byl vedoucím Oborové rady Interní grantové agentury MZ ČR, od roku 2014 jsem členem panelu 09 Agentury pro zdravotnický výzkum MZ ČR. Součástí Vaší pracovní náplně je patrně i výzkumná činnost ? Ano, od roku 1985 do současnosti jsem se spolupracovníky řešil řadu výzkumných úkolů; uvedu jen jejich názvy - např. Nosokomiální infekce na dětské klinice, Nosokomiální infekce u polytraumat v chirurgické intenzivní péči, Nosokomiální infekce rotavirového původu na dětské a infekční klinice, Nosokomiální infekce rotavirového původu-analýza výskytu, snaha o jejich snížení, Komplexní diagnostika a léčebně preventivní opatření u pohlavně přenosných nákaz, Studium epidemiologického a klinického významu parvoviru B19 v ČR, Přítomnost markerů virové hepatitidy u diabetiků-intervence u vytipované nejrizikovější části této populace, Prevence virové hepatitidy B u kontaktů nosičů HBsAg, Diagnostika a léčba lymeské borreliózy, Sérologický přehled a depistáž ehrlichiózy, Klinické a epidemiologické charakteristiky rotavirových a astrovirových infekcí, Epidemiologický význam arbovirových a ehrlichiových koinfekcí, Epidemiologická studie prevalence infekce Helicobacterem pylori u českých dětí ve věku 1–15 let pomocí stanovení an-

25

tigenu H.pylori ve stolici aj. Jako konsultant jsem v letech 2013–2014 zpracovával Sérologický přehled české populace u příušnic. Patří k Vaši odborné činnosti ještě nějaké další aktivity ? Ve čtyřech volebních obdobích jsem byl zvolen členem výboru Společnosti pro epidemiologii a mikrobiologii ČLS JEP, v současnosti jsem jejím místopředsedou; jsem členem výboru České vakcinologické společnosti, členem Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP, členem Spolku lékařů Plzeň, místopředsedou České společnosti AIDS pomoc. A také členem redakční rady časopisů Epidemiologie, mikrobiologie a imunologie; Vakcinologie. Snad bych měl zmínit i to, že jsem v minulosti recenzoval řadu monografií, oponoval habilitační a doktorandské disertace a byl školitelem v rámci doktorandského studia. Milá je i letitá spolupráce s plzeňskou redakcí Českého rozhlasu. Byla Vaše rozsáhlá výzkumná a publikační činnost také nějak oceněna? Byla, uvedu snad jen některá ocenění: 1997– 1998 Čestné uznání Spolku lékařů v Plzni v soutěži o nejhodnotnější přednášku, stejné Čestné uznání za rok 1999, Maydlova cena České chirurgické společnosti za rok 2000, Kredbova cena Společnosti infekčního lékařství 2002 - 2. místo, stejná Cena za 2. místo v roce 2005, Diplom Spolku lékařů Plzeň 2008–2009 za nejlepší přednesené práce, Raškova cena Společnosti epidemiologie a mikrobiologie za nejlepší publikaci v roce 2008. Co nám ještě můžete na sebe prozradit ? Snad to, že mým koníčkem je moje práce, těší mě, že mám možnost přednášet na odborných fórech v ČR i zahraničí, těší mě neformální uznání nejen mezi českými i slovenskými epidemiology, ale i mezi odborníky dalších oborů. Mám radost z toho, že v roce 2015 vyjdou nové publikace, kterých jsem spoluautorem (100 infekčních nemocí, Klíšťová encefalitis). Mám dceru Hanu a syna Petra, manželka JUDr. Ivana Pazdiorová je právnička. A mezi mé oblíbené činnosti patří péče o zahradu a psy, cestování a turistika. Pane profesore, děkujeme Vám za spolupráci a přejeme Vám do všech dalších let především dobré zdraví a hodně úspěchů ! Redakce Facultas nostra (-jak-)

Představujeme nové docenty LF UK v Plzni Doc. MUDr. Vladimír Přibáň, Ph.D.

26

Dne 1. července 2014 byl jmenován docentem pro obor chirurgie MUDr. Vladimír Přibáň, Ph.D., vedoucí Neurochirurgického oddělení Fakultní nemocnice v Plzni.

V souvislosti s tímto jmenováním požádala redakce Facultas nostra doc. Přibáně, aby se čtenářům blíže představil. Pane docente, kde a jak jste strávil své mládí ? Narodil jsem se v Praze 23. října 1960 a mladá léta jsem strávil na její „periferii“ v městečku Odolena Voda, které je známé výrobou cvičných letounů Delfín a Albatros a také vrcholovým sportem – volejbalem; to formovalo i můj vztah ke sportu, který je stále vřelý. Gymnaziální léta jsem prožil v Mělníku. Po maturitě v roce 1979 jsem nastoupil na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování teoretických oborů jsem začal „fiškusovat“ na Neurochirurgické klinice ve Střešovicích. Mým mentorem byl tehdy profesor MUDr. Lubor Stejskal, DrSc. Výsledky takzvané „SVOČKy“ jsme posléze publikovali v  České a slovenské neurologii a  neurochirurgii. Při docházení na kliniku jsem potkával zakladatele a legendu české neurochirurgie akademika Kunce, prof. Fuska a další vynikající lékaře. Vůbec jsem se tehdy ocitl v dobré společnosti. Dalšími „pomvědy“ byli Oldřich Šubrt, který byl ve své profesní kariéře dlouholetým ředitelem Nemocnice Na Homolce, a Dušan Urgošík, který se ve stejném zařízení věnuje stereotaktické a funkční neurochirurgii. Neurochirurgii jsem od té doby vnímal jako svou jasnou prioritu. Systém postgraduálního vzdělávání té doby byl ale nastaven tak, že neurochirurgie byla nástavbovým oborem chirurgie. Slovy profesora Stejskala: „Vláďo, nauč se uzlit, a pak přijď a můžeš se věnovat neurochirurgii“. Podmínky rozvoje mladých chirurgů na mé Alma Mater, tak jak jsem je měl možnost poznat pohledem medika konkrétně na II. chirurgické klinice, byly neradostné. Jak začala Vaše profesní dráha po promoci ? Promoval jsem v roce 1985 a vzhledem k tomu, že moje manželka pochází z jižních Čech, rozhodli jsme se proto nastoupit do nemocnice v Jindřichově Hradci, žena na internu a já na chirurgii. Díky tomu jsem měl možnost poznat dalšího výborného člověka - primáře Brousila, a zároveň jsem tam našel své životní přátele. Atestaci z chirurgie jsem absolvoval u profesora Hájka na podzim 1988 a ihned poté jsem začal shánět místo na neurochirurgii. Po jistých peripetiích jsem nastoupil v roce 1990 na neurochirurgické oddělení nemocnice České Budějovice k primáři Petru Kozlerovi a dr. Vladimíru Chloubovi jako třetí lékař. Ke cti dr. Kozlera slouží, že mi dokázal při příchodu zajistit velmi dobré sociální podmínky. Pracoviště bylo „mladé“ a podmínky proto složité. Operovali jsme dva dny v týdnu, spektrum bylo pochopitelně relativně úzké. Velkou výhodou bylo nicméně využití operačního mikroskopu. V té době nešlo o samozřejmost. Primář Kozler odešel na podzim roku 1994 na místo zástupce přednosty Neurochirurgické kliniky ÚVN. V dalších letech došlo na pracovišti k personálnímu posílení a k rozšíření spektra výkonů.

Počínaje rokem 1995 jsem absolvoval čtyřletý vzdělávací cyklus Evropské asociace neurochirurgických společností. Každý rok jsme měli týdenní cyklus přednášek a seminářů na různých místech Evropy pod vedením špičkových lektorů. Tehdy vzniklo mé přátelství s rezidentem Uwe Spetzgerem, který je dnes profesorem a přednostou Neurochirurgické kliniky v Karlsruhe, a spolupráce s ním trvá dodnes. Na podzim roku 1996 jsem absolvoval nástavbovou atestaci z neurochirurgie. Poté jsem působil do svého odchodu v roce 2012 na pozici zástupce primáře pracoviště. V té době bylo pro mne určující navázání profesního kontaktu s prof. Benešem, který tehdy působil v Ústí nad Labem. Byl po návratu z Barrow Neurological Institute ve Phoenixu a jeho postřehy a doporučení měly vliv na rozvoj našeho budějovického pracoviště – začali jsme se intenzivně věnovat cerebrovaskulární problematice. Zájem o toto téma mě přivedl v roce 2000 na stáž k prof. Loftusovi do Oklahoma City, specialistovi na problematiku karotické endarterektomie. V prosinci 2000 jsme pak na Akademii věd ČR v Českých Budějovicích zorganizovali mikrovaskulární workshop (Ist CENS Microvascular Workshop). Uvědomoval jsem si, jak je náročná a odlišná technika mikrochirurgické práce a jak je výcvik pro mladé rezidenty téměř nedostupný. Já sám jsem měl to štěstí, že jsem měl prakticky neomezený přístup do laboratoře experimentální chirurgie IKEM díky prim. Láchovi a laborantce Janě Havlíčkové. Ona nás učila základy experimentální mikrochirurgické techniky a dodnes ji s kolegou Fiedlerem vnímáme jako nedostižný vzor. Idea workshopů se ukázala jako velmi vhodná; do roku 2014 proběhlo osm ročníků, které absolvovalo více než 120 rezidentů z 12 zemí světa. V roce 2002 jsem navštívil týdenní kurz u prof. Hernesniemiho v Helsinkách. Během týdne tam bylo provedeno na dvou operačních sálech několik desítek operací mozku a míchy pod vedením Juhy Hernesniemiho a prof. Gazi Yasargila. Ten je oprávněně považován na zakladatele moderní neurochirurgie, a jsem rád, že jsem ho mohl vidět operovat v plné síle. Do Helsinek jsem se pak ještě vrátil několikrát. Vždy se jednalo o intenzivní inspirativní práci na operačním sále a debaty s ní spojené. Z dalších cest bych rád vzpomenul návštěvu neurochirurgie v Little Rocku v Arkansasu u profesora Ali Krishta. V té době pracoviště vedl slavný prof. Ossama Al-Mefty a pracoval na něm již dříve zmíněný prof. Gazi Yasargil. Dále jsem navštívil v Chicagu prof. Fady Charbela, od něhož jsme převzali ideu perioperačního kvantitativního měření průtoku krve v mozkových tepnách. Víme, že jste také členem výboru České neurochirurgické společnosti… Ano, v roce 2002 jsem byl zvolen do výboru České neurochirurgické společnosti JEP a stal se pokladníkem společnosti. Od té doby jsem byl třikrát opětovně zvolen, naposledy na podzim 2014. Strážcem pokladny společnosti jsem tedy i nadále. Kromě toho jsem členem České spondylochirurgické společnosti, Evropské asociace neurochirurgických společností EANS (individuální členství), Světové asociace

neurochirurgických společností WFNS a Americké asociace neurochirurgických společností AANS. V období 2003–2013 jsem se coby externí učitel na pozici odborného asistenta podílel na výuce neurochirurgie na Masarykově Univerzitě v Brně. V roce 2007 jsem obhájil doktorandskou práci na  téma „Experimentální end-to-side bypass“ a získal titul Ph.D. V roce 2010 jsem získal Cenu Aesculap akademie za publikaci monografie Atlas chirurgické léčby mozkové ischemie. Kromě této knihy jsem spoluautorem dvou dalších monografií a autorem nebo spoluautorem 41 článků, z toho 23 v časopisech s impakt faktorem. V lednu 2012 jsem se zúčastnil výběrového řízení na místo primáře Neurochirurgického oddělení FN Plzeň. Dostal jsem důvěru a v této funkci pracuji od 1. 3. 2012. Do té doby jsem prožil 21 let na neurochirurgickém oddělení v Českých Budějovicích. Jedním z klíčových motivů pro mé rozhodnutí ke změně byla šance na zapojení do akademické práce. Předpokládal jsem, že zásadní rozdíl v profilu mezi bývalým a novým pracovištěm bude přítomnost a zázemí fakulty, což se plně potvrdilo. Daní za změnu je, že se mé setkávání s rodinou změnilo na víkendové. Velmi dobře jsem již dříve věděl, jak silnou osobností z hlediska odborného i charakterových vlastností byl a je primář Milan Choc. Bylo mi jasné, že navázat na jeho práci nebude snadné. Mám upřímnou radost, že pracuje stále s námi a předává nám všem své zkušenosti. Stejně tak mě těší, že se nám podařilo zapojit do pravidelných seminářů emeritního přednostu prof. Mračka. Koneckonců nebylo zase tak těžké jej přemluvit; jeho aktivita je stále mimořádná. V současné době je strategickým cílem mým a mých spolupracovníků získání statutu kliniky. Předpoklady jsou pro to dobré. Zároveň cítím podporu ze strany vedení fakulty i Fakultní nemocnice v Plzni. Na pracovišti jsou nyní dva habilitovaní lékaři, šest lékařů s titulem Ph.D. nebo CSc. a tři lékaři v doktorandském studiu. Doufám, že  rok 2015 bude rokem založení neurochirurgické kliniky. Vážený pane docente, děkujeme Vám za interview a přejeme Vám hodně dalších úspěchů ve Vaší práci ! Redakce Facultas nostra (-jak-)

Z jednání Akademického senátu LF UK v Plzni 22. 10. 23014 Jednání zahájil předseda AS prof. MUDr. Filipovský, CSc. K zápisu z minulého jednání AS nebyly vzneseny žádné připomínky. Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc., děkan LFP, informoval členy AS o několika proběhlých událostech. 1) V pátek 17. října 2014 se uskutečnilo za účasti prof. MUDr. Zimy, DrSc., MBA, rektora UK, MUDr. Šimánka, Ph.D., ředitele FN, a dalších hostů slavnostní otevření komplexu Biomedicínského centra a UniMeC. 2) Na základě povolení rektora UK bylo prodlouženo zkouškové období do 20. října 2014. 3) 22. října 2014 proběhla v aule Šafránkova pavilónu slavnostní

imatrikulace nových posluchačů LF. Po odchodu ing. Kunové z funkce ředitelky FN a po abdikaci prof. MUDr. Kobra, Ph.D. požádal prof. MUDr. Kreuzberg, CSc. členy AS o schválení nových členů VR – MUDr. Václava Šimánka, Ph.D., ředitele FN, a prof. MUDr. Josefa Sýkory, Ph.D.  AS schválil jednohlasně nové členy VR MUDr. Šimánka, Ph.D. a prof. MUDr. Sýkoru, Ph.D. Informace o studijních záležitostech přednesl prof. MUDr. Třeška, DrSc. V akademickém roce 2015/2016 nabízí LF UK v Plzni studium v 18 doktorských studijních programech v českém a anglickém jazyce. Standardní doba studia v prezenční formě jsou 4 roky, maximální doba studia v kombinované formě je standardní doba studia navýšená o 5 let. Studium je ukončeno státní zkouškou a obhajobou dizertační práce. Přihláška ke studiu se podává pouze elektronicky, manipulační poplatek 510,- Kč se hradí do 30. 4. 2015. Předpokládaný počet přijímaných do všech oborů je celkem 50. Přijímací pohovor proběhne v červnu 2015 (odborné téma a znalost angličtiny). Maximální počet bodů je 100, hranice přijetí ke studiu je minimálně 70 bodů. AS schválil podmínky přijímacího řízení doktorského studijního programu LF UK v Plzni na rok 2015/2016 Doc. MUDr. Zicha, CSc. seznámil AS s počty studentů LFP: všeobecné lékařství letos přihlášených 1650, přijatých 414, v loňském roce přihlášených 1400, přijatých 410; zubní lékařství letos přihlášených 722, přijatých 54, v loňském roce přihlášených 637, přijatých 55. V angličtině všeobecné lékařství 74, zubní lékařství 11. Limit bez přijímacích zkoušek – všeobecné lékařství 80, zubní lékařství 20. CŽV – zapsáno všeobecné lékařství 31, zubní lékařství 14. Ing Kočí seznámil AS s aktuálním stavem projektů VaVpI. Stavba - v květnu 2014 byla dokončena stavba, v červnu bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. V současné době jsou obě stavby již v užívání, ale za účasti zástupců technického oddělení a vedoucích ústavů probíhají reklamační řízení se zhotovitelem za účelem odstranění zjištěných závad. Vybavení - do konce září 2014 byl dodán nábytek do poslucháren, laboratoří a kanceláří. Vzhledem k opakovanému výběrovému řízení na vybavení operačních sálů by dodávka měla být uskutečněna do konce roku 2014. Nábytek UniMeC byl hrazen přesunem zbývajících prostředků ze stavby (4.6 mil. Kč) a použitím snížení dotace (4,3 mil. Kč), nábytek Biomedicínského centra byl plánován jako způsobilý výdaj (tj. prokazatelně nezbytný pro realizaci projektu a mající přímý vztah k účelu programu resp. podporovaných aktivit). Přístroje – přístrojové vybavení bylo realizováno ve dvou vlnách, do konce září 2014 byly dodány a nainstalovány přístroje za 94 mil. Kč, do konce listopadu bude dodáno a instalováno laboratorní vybavení a příslušenství za 5 mil. Kč. Do konce roku 2014 by tak měly být pořízeny téměř všechny původním projektem plánované přístroje. Ani při opakovaném řízení se ale nepodařilo vysoutěžit „Vybavení biofyzikálních laboratoří“ v předpokládané hodnotě 710 tis.

Kč. Z úspory ze stavby a z pořízení přístrojů (27 mil. Kč) je plánována třetí vlna pořízení přístrojů. IT technika – předpoklad dodávky je do konce roku 2014. Vzhledem k opakování výběrového řízení na IT posunut termín ukončení realizace UniMeC z 30.9.2014 na 31.12.2014. Posluchárna SO 08 – zahájení výběrového řízení na zhotovitele stavby je plánováno na listopad 2014, realizace stavby od jara do konce roku 2015. Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc., děkan LF, zhodnotil výstavbu Biomedicínského centra a UniMeC jako velký úspěch v dnešní složité době a poděkoval celému realizačnímu týmu. Ing. Klečková seznámila členy AS s aktuální ekonomickou situací LFP v číslech. Příjmová stránky se skládá z příspěvků a dotací od MŠMT, vlastních výnosů, doplňkové činnosti a ostatních výnosů. Dalšími zdroji jsou zdroje účelové a prostředky na vědu a výzkum (institucionální podpora, účelová podpora, rámcové programy). Výdaje představují mzdy, odpisy, materiál, energie apod. K 30.9.2014 činí provozní část rozpočtu hospodářský výsledek 30 447 000 (náklady 170 014 000, výnosy 206 461 000 – z toho 6 mil. představuje zúčtované penále stavební firmě GEMO za nedodržení procedurálního postupu, částka bude zúčtována vůči MŠMT a není tak reálnou součástí hospodaření LF). Výnosy ke stejnému datu v roce 2013 - 200 064 mil. V současné době žádná z položek na nákladové ani výnosové straně nevykazuje žádnou neočekávanou změnu oproti předpokládanému vývoji. V posledním čtvrtletí roku 2014 je nutno počítat s pokrytím běžného provozu (mzdy, odpisy, energie, služby, materiál, opravy) a zároveň v hospodaření LF počítat s provozem nově otevřených budov projektů UniMeC (zvěřinec apod.) a Biomedicínského centra (odhadem 8,5 mil. ročně). Jedním z možných zdrojů financování je fond provozních prostředků, který může pokrýt finanční situaci fakulty v případě, že by některý z příjmů vypadl či se obvyklé zdroje vůči potřebám jevily nedostatečné, se zůstatkem 40 mil. Prostředky na pokrytí nákladů provozu BC se předpokládají získat složenou strukturou zdrojů, a to především z institucionálního financování vědy, smluvního výzkumu, národních a mezinárodních grantů, příspěvku na vzdělávací činnost a Národního programu udržitelnosti - projekt, který bude za LF podáván na počátku roku 2015. Pozitivní zprávou hospodaření roku 2015 je, že z Fondu investičního majetku i s pomocí dalších zdrojů financování obnovy investičního majetku se podařilo pokrýt 98% požadovaných položek. Po odchodu 2 členů studentské části Komise pro hodnocení výuky (9 členů pedagogů a 9 členů studentů) byli studenty vybráni Tomáš Rolník (3. roč. zubního lékařství) a Elli Papastamatiou (5. roč. zubního lékařství). AS vzal na vědomí zvolení dvou nových členů studentské části Komise pro hodnocení výuky Prof. MUDr. Filipovský, CSc. informoval AS, že končí volební období našeho člena MUDr. Barcala, Ph.D. v Radě vysokých škol. Nikdo z přítomných členů AS neprojevil o členství zájem.

27

MUDr. Barcal, Ph.D. je ochoten pokračovat ve své funkci v Radě vysokých škol v dalším období. AS schválil MUDr. Barcala, Ph.D. jako delegáta do Rady vysokých škol Ing.Polívka, člen studentské části AS LFP, seznámil členy AS s nutností vyhlásit doplňovací volby do studentské části AS LFP a do studentské části AS UK (student Vondraš předčasně ukončil studium na LF, MUDr. Čedíková ukončila studium Ph.D., MUDr. Miklíková se vzdala nominace). Volby vyhlásí předseda AS prof. MUDr. Filipovský, CSc. Volby se uskuteční 18. a 19. listopadu 2014 od 10:00 do 14:00 v prostorách UniMeC, na II. IK FN Bory, v Pavlovově ústavu a v Šafránkově pavilonu. Volební právo mají všichni pregraduální studenti studující v českém a anglickém jazyce a studenti prezenční i kombinované formy postgraduálního studia. Návrhy kandidátů budou doručeny nejpozději do 10. listopadu 2014 do 12:00. AS zdůraznil nutnost informovanosti studentů českých i zahraničních o volbách (webové stránky, individuální maily, studentské fórum, kontakt se zástupci zahraničních studentů). MUDr. Beneš, Ph.D. informoval členy AS, že AS UK schválil aktualizaci dlouhodobého záměru na rok 2015, opakované uzavření kupní smlouvy s FN Plzeň na přikoupení pozemků (2 800 000 Kč) a záměr o svěření nemovitostí do správy LFP. Za účelem moderní prezentace o životě LFP seznámil MUDr. Rajdl, Ph.D. členy AS s návrhem realizace propagačního videa (byl podán projekt IRP, který problematiku řešil na úrovni you tube kanálu). Jedná se o rozšířený a atraktivní způsob komunikace s uživateli, mnohdy preferovanější než webové stránky. Je zaměřen nejen na zájemce o studium na naší fakultě, ale i na současné studenty, kteří se tak mohou seznámit se studentskými aktivitami, do kterých se mohou zapojit, a také na absolventy. Obsahem videa by byly úspěchy LF (ocenění, odborné akce apod.), studentský život (společenské a sportovní akce) a výuka (kurzy celoživotního vzdělání apod.) Tento nástroj na šíření informací je na fakultách v zahraničí již běžně rozšířen, svůj kanál you tube má i Univerzita Karlova. V diskusi k tomuto bodu prof. MUDr. Kreuzberg, CSc. ideu hodnotil kladně tuto myšlenku a doporučil zařadit také virtuální procházku Biomedicínským centrem. Prof. MUDr. Filipovský, CSc. navrhnul také pořízení anglické mutace a krátké představení města Plzně především pro zahraniční zájemce o studium na naší fakultě. Prof. MUDr. Filipovský, CSc. referoval o přípravě shromáždění Akademické obce. Bude se konat ve středu 3. prosince 2014. (r – podle zápisu J. Novákové)

Ze zasedání Vědecké rady LF UK v Plzni 23. 10. 2015

28

VR LF UK v Plzni schválila zápis ze zasedání 12. 6. 2014 a program zasedání 23. 10. 2014 bez připomínek. Poté VR LF UK v Plzni schválila nově jmenované členy Vědecké rady LF UK v Plz-

ni: MUDr. Václava Šimánka, Ph.D. za Ing. Jaroslavu Kunovou a prof. MUDr. Josefa Sýkoru, Ph.D. za prof. MUDr. Jiřího Kobra, CSc. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., zahájil dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 habilitační řízení MUDr. Jiřího Moláčka, Ph.D., odborného asistenta LF UK v Plzni a FN Plzeň v oboru Chirurgie. Byla předložena habilitační práce Akutní končetinová ischémie a přednesena habilitační přednáška na téma Poranění cévního systému. Průběh habilitačního řízení je podrobně popsán ve Výpisu z protokolu o projednávání, který je nedílnou přílohou zápisu. VR LF UK v Plzni doporučuje ve smyslu § 72 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování MUDr. Jiřího Moláčka, Ph.D., docentem pro obor Chirurgie. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., zahájil dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 habilitační řízení MUDr. Jana Mračka, Ph.D., odborného asistenta Neurochirurgického oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň v oboru Chirurgie. Byla předložena habilitační práce Současné možnosti řešení kranionazálních komunikací a přednesena habilitační přednáška na téma Dekompresivní kraniotomie. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 72 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování MUDr. Jana Mračka, Ph.D., docentem pro obor Chirurgie. VR LF UK v Plzni byl předložen ke schválení návrh na nového člena komise doktorského studijního programu Gynekologie a porodnictví pro státní zkoušky a obhajobu disertačních prací, a to MUDr. Jiřího Matějku, Ph.D., Klinika ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí LF UK v Plzni a FN Plzeň. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila návrh nového člena komise doktorského studijního programu Gynekologie a porodnictví pro státní zkoušky a obhajobu disertačních prací, MUDr. Jiřího Matějku, Ph.D. VR LF UK v Plzni byl předložen ke schválení návrh na složení komise pro habilitační řízení MUDr. Jana Beneše, Ph.D., v oboru Anesteziologie a intenzivní medicína. Název habilitační práce: Užití méně invazivních postupů v monitoraci krevního oběhu v rámci perioperační hemodynamiky. Složení komise: Předseda: prof. MUDr. Roman Gál, Ph.D. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF MU a FN Brno. Členové: doc. MUDr. Milan Adamus, Ph.D. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UK a FN Plzeň, doc. MUDr. Vladimír Šrámek, Ph.D. – Anesteziologicko - resuscitační klinika LF MU a FN u sv. Anny Brno. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila komisi pro habilitační řízení MUDr. Jana Beneše, Ph.D., v navrženém složení. VR LF UK v Plzni byl předložen ke schválení ná-

vrh na složení komise pro habilitační řízení MUDr. Marka Nalose, Ph.D., konzultanta v intenzivní péči a konzultanta v echokardiografii Department of Critical Care Medicine, Intensive Care Unit, Nepean Hospital, Penrith, NSW, Australia a High Dependency Unit, St. George Hospital, Kogarah, NSW, Australia / Visiting Medical Officer. Název habilitační práce: Lactate in critical illness - friend or foe? Předseda komise: prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Ostrava. Členové: doc. MUDr. Milan Adamus, Ph.D. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína LF UP a FN Olomouc, prof. MUDr. Roman Gál, Ph.D., MBA – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF MU a FN Brno, doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. – Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UK a FN Plzeň. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila komisi pro habilitační řízení MUDr. Marka Nalose, Ph.D., v navrženém složení. VR LF UK v Plzni byl předložen ke schválení návrh na akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení oboru Pediatrie. Platnost akreditace skončila 8. června 2014. Na pracovišti aktuálně v akademickém roce 2014/2015 působí 3 profesoři, 1 hostující profesor (UK Londýn) a 11 odborných asistentů v úvazku LF UK. U jednoho z nich se důvodně připravuje v dohledné době zahájení habilitačního řízení a další asistent je těsně před obhajobou v DSP pediatrie. Personální zajištění je dále zajištěno lékaři DK, nelékařskými zdravotnickými pracovníky, klinickými psychology, nižšími a pomocnými zdravotnickými pracovníky a nutričními terapeuty. LF UK v Plzni v případě získání akreditace umožní i uchazečům z jiných institucí konat na LF UK v Plzni habilitační řízení a řízení k jmenování profesorem v oboru Pediatrie. VR LF UK v Plzni jednomyslně schvaluje návrh na akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení oboru Pediatrie. VR LF UK v Plzni byl předložen ke schválení návrh na změny v obsazení Správní rady Biomedicínského centra LF UK v Plzni. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila nového člena Správní rady Biomedicínského centra LF UK v Plzni, MUDr. Václava Šimánka, Ph.D. VR LF UK v Plzni vzala na vědomí informace z vedení fakulty: Slavnostní otevření Biomedicínského centra dne 17. 10. 2014, informaci o výsledcích přijímacích řízení, informaci o setkání LF ČR a SR ve Štrbském Plese a informaci o dokončení zákona o vysokých školách. (r – dle zápisu ze zasedání VR LF UK v Plzni)

Z vedení Spolku lékařů v Plzni 9. 10. 2014 Na první schůzi nově zvoleného vedení Spolku lékařů v Plzni (dále SL) se dostavili doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc., prim. MUDr. Milan Choc, CSc., as. MUDr. Jaroslav Novák, doc. MUDr. Tomáš Skalic-

ký, Ph.D., prof. MUDr. Jaroslav Racek, Dr.Sc., prim. MUDr. Stanislav Kos, CSc., FCCP, doc. MUDr. Ivan Chytra, CSc., doc. MUDr. Dalibor Sedláček, CSc., a prim. MUDr. Tamara Bergerová. Schůzi zahájil a řídil dosavadní předseda SL doc. Motáň. Seznámil přítomné s výsledky korespondenčních voleb do vedení SL (výboru SL a revizní komise SL) pro funkční období 2014 – 2017, jak mu je předal předseda volební komise doc. MUDr. E. Kasal, CSc. Podle počtu obdržených hlasů pak pro další funkční období budou orgány SL v Plzni pracovat v následujícím složení (dále bez titulů): Motáň, Choc, Kos, Šebor, Pizinger, Říčařová, Chytra, Ulčová-Gallová, Racek, Sedláček, Štruncová (stali se členy výboru SL), Skalický, Bergerová, Novák J., Pohořalá (stali se členy revizní komise), Novák I., Pazdiora, Hora, Sýkora, Bludovský, Turek (jsou náhradníky). Následně došlo k volbě funkcionářů SL: předsedou výboru byl zvolen doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc., místopředsedou prim. MUDr. Milan Choc, CSc., vědeckým sekretářem doc. MUDr. Ivan Chytra, CSc., pokladníkem doc. MUDr. Dalibor Sedláček, CSc. Členy výboru dále jsou: prim. MUDr. Jindřich Šebor, prof. MUDr. Karel Pizinger, CSc., doc. MUDr. Renata Říčařová, CSc., prof. MUDr. Zdenka Ulčová-Gallová, DrSc., prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc. a MUDr. Věra Štruncová. - Členové revizní komise zvolili ze svého středu předsedu: stal se jím as. MUDr. Jaroslav Novák. Členy revizní komise dále jsou doc. MUDr. Tomáš Skalický, Ph.D., prim. MUDr. Tamara Bergerová a MUDr. Eva Pohořalá. Následně byla upřesněna předsednictví na Večerech SL zbývajících do konce roku. Nové vedení SL potom zvážilo nejvhodnější témata pro tradiční konferenci „Postgraduální lékařské dny - Plzeň 2015“, která se bude konat ve spolupráci s LF UK v Plzni, FN Plzeň a OS ČLK Plzeň-město ve dnech 10. 2., 11. 2. a 12. 2. 2015 (vždy v odpoledních hodinách). Po přihlédnutí k tématům minulých konferencí se vedení SL rozhodlo pro následující nosná témata: „Kardiovaskulární onemocnění – diagnostika a terapie v současnosti“, „Moderní postupy v traumatologii“ a „Varia“. Tato témata jsou dostatečně široká a v posledních létech nebyly kardiovaskulární nemoci ani traumatologie na pořadu PGLD-Plzeň. V souladu se Stanovami ČLS JEP byl schválen termín konání Plenární schůze členů SL Plzeň, a to před Večerem Infekční kliniky dne 12. 11. 2014 v 18.00 hodin. Zde bude přednesena zpráva předsedy výboru SL a předsedy revizní komise včetně zprávy pokladníka. Na popud písemně dodané připomínky prof. Ulčové-Gallové všichni členové vedení SL (výboru i RK) zašlou své e-mailové adresy a telefonní kontakt předsedovi SL, který pak tyto kontakty postoupí všem členům vedení SL (lze pak využít např. při dojednávání zástupu v předsednictví Večerů SL aj.). Předseda SL informoval o přípravě Sjezdu delegátů ČLS JEP, který se bude konat dne 28. 1. 2015 v Praze. Po diskusi bylo rozhodnuto, že SL Plzeň bude na Sjezdu zastupovat as. MUDr. Jaroslav Novák. Při PGLD – Plzeň 2015 budou odměnění Diplomem SL (jako každoročně) autoři nejlepších prací, přednesených v rámci Večerů SL. Členo-

vé vedení, kteří se podíleli na předsednictvích pracovních Večerů byli vyzváni, aby zvážili, které přednesené práce si zasluhují ocenění Diplomem SL. J. Motáň

Prof. Třeška získal prestižní cenu Dvě stovky chirurgických kapacit z celé České republiky se sjely v říjnu letošního roku do Mikulova na Český chirurgický kongres s mezinárodní účastí. Při slavnostním zahájení tohoto sympózia byla profesoru MUDr. Vladislavu Třeškovi, DrSc., předána Českou chirurgickou společností prestižní cena prof. Júlia Petřivalského - „Cena za rozvoj chirurgie pro rok 2014“. Cena prof. MUDr. Júlia Petřivalského, jednoho ze zakladatelů české chirurgické školy, se uděluje osobnostem, které se významným způsobem zasloužily o rozvoj chirurgie a mezinárodní spolupráce v chirurgii a za mimořádné a významné činy v oblasti chirurgických věd. Cena nese jméno zakladatele moravské chirurgické školy prof. MUDr. Júlia Petřivalského (1873–1945), prvního přednosty chirurgické kliniky LF MU v Brně. Cenou je keramická skulptura akademické sochařky Hany Kňávové na motiv rukou od Augusta Rodina. (r)

Na fotografii předseda České chirurgické společnosti prof. MUDr. Miroslav Ryska,CSc., a prezident kongresu prof. MUDr. Ivan Čapov, CSc., předávají ocenění prof. MUDr. Vladislavu Třeškovi, DrSc., přednostovi Chirurgické kliniky FN Plzeň.

Cena České společnosti pro hypertenzi za nejlepší publikovanou práci v oblasti arteriální hypertenze Výbor České společnosti pro hypertenzi (ČSH) každoročně vypisuje cenu za nejlepší publikovanou originální práci v oblasti arteriální hypertenze. Uchazeč musí být členem ČSH a nesmí přesáhnout věkový limit 40 let. O udělení cen rozhoduje výbor ČSH. Uchazeči umístění na prvních třech místech jsou vyhlašováni na pravidelných výročních

podzimních konferencích, jak bylo učiněno i letos na XXXI. konferenci České společnosti pro hypertenzi dne 2. října 2014 v Mariánských Lázních. Ve slavnostním bloku ČSH předsedaném profesory J. Filipovským, R. Cífkovou a J. Widimským jr. krásné 2. místo obsadila naše milá kolegyně z II. interní kliniky LF a FN v Plzni doc. MUDr. Jitka Mlíková Seidlerová, Ph.D., s níže uvedeným seznamem prací. Není bez zajímavosti, že r. 2009 obsadila též 1.–2. místo v této soutěži. Letos 1. místo obsadil MUDr. Peter Wohlfahrt (Centrum kardiovaskulární prevence 1. LF UK a FTN, Praha, a 3. místo MUDr. Bronislav Štrauch, Ph.D. (III. Interní klinika, 1. LF UK a VFN, Praha). Milá Jitko, moc Ti blahopřejeme a přejeme Ti mnoho dalších, nejen pracovních úspěchů. Za kolektiv II. interní kliniky LF a FN v Plzni MUDr. Barbora Nussbaumerová, Ph.D. Vybraná bibliografie doc. MUDr. J. Mlíkové Seidlerové, Ph.D.: publikace s IF): SEIDLEROVÁ, J., FILIPOVSKÝ, J., DOLEJŠOVÁ, M.: Determinants of aortic stiffening in elderly subjects: results of a nine-year follow-up. Blood Press, 2013, vol. 22, no. 3, p. 173-178. IF: 1.426. SEIDLEROVÁ, J., FILIPOVSKÝ, J., MAYER, O. jr, et al. : Positive effect of antihypertensive treatment on aortic stiffness in the general population. Hypertens Res 2014, vol. 37, no. 1, p.64-68. IF: 2.576. WOHLFAHRT, P., KRAJČOVIECHOVÁ, A., SEIDLEROVÁ, J. et al. : Lower-extremity arterial stiffness vs. aortic stiffness in the general population. Hypertens Res, 2013, vol. 36, no. 8, p. 718-724. IF: 2.576. SALVI, E., KUZNETSOVA, T., THIJS, L., …SEIDLEROVÁ, J. et al. Target sequencing, cell experiments and a cohort study establish eNOS as hypertension susceptibility gene. Hypertension, 2013, vol. 62, no. 5, p. 844-852. IF: 6.207. WOHLFAHRT, P., KRAJČOVIECHOVÁ, A., SEIDLEROVÁ, J. et al.: Arterial stiffness parameters: How do they differ? Atherosclerosis 2013, vol. 231, no. 2, p. 359-364. IF: 3.706. WOHLFAHRT, P., KRAJČOVIECHOVÁ, A., SEIDLEROVÁ, J. et al.: Comparison of noninvasive assessments of central blood pressure using general transfer function and late systolic shoulder of the radial pressure wave. Am J Hypertens, 2014, vol. 27, no. 2, p. 162-168. IF: 3.181. Recenzované časopisy bez IF: MAYER, Otto jr., SEIDLEROVÁ, Jitka, WOHLFAHRT, Peter, et al. Distribuce s lipoproteiny asociované fosfolipázy A2 v české populaci a její interakce s konvenčním kardiovaskulárním rizikem. Vnitř Lék 2013; vol. 59, no. 5, p. 344-351. SEIDLEROVÁ, Jitka, KOZA Jiří, BERNÁT Ivo, et al. Renální denervace pro léčbu arteriální hypertenze - nezodpovězené otázky. Vnitř Lék, v tisku. SEIDLEROVÁ, Jitka. Hypertenze a syndrom spánkové apnoe. Kardiol. Prax 2013; vol. 11, no. 3, p. 122 - 125.

Promoce absolventů postgraduálního studia 28. 11. 2014 V pražském Karolinu byli 28. listopadu 2014 slavnostně promováni následující absolventi postgraduálního studia (uvádíme obor a téma doktorandské práce): MUDr. Petra Brodská (Dermatovenerologie): Srovnání diagnostických metod u imunologicky podmíněných kožních chorob MUDr. Miroslava Čedíková (Anatomie, histologie a embryologie): Morfologie a funkční charakteristiky lidských gamet - možnosti klinického uplatnění MUDr. Ondřej Fiala (Vnitřní nemoci): Možnosti predikce efektu léčby EGFR tyrozinkinázový-

29

mi inhibitory u pacientů s pokročilým nemalobuněčným karcinomem plic MUDr. Lubor Hostička (Stomatologie): Význam endoskopie slinných žláz v prevenci chronického onemocnění MUDr. Thomas Karvunidis (Vnitřní nemoci): Sepse, septický šok a syndrom multiorgánové dysfunkce: vybrané celulární imunitní mechanizmy a metodologické aspekty MUDr. Lukáš Kielberger (Vnitřní nemoci): Infekční komplikace při chronickém selhání ledvin MUDr. Martina Kojanová (Dermatovenerologie): Sexuálně přenosné infekce a souvislosti jejich přenosu u různých skupin venerologických pacientů. Hodnocení pacientů s diagnostikovanou gonoreou MUDr. Martin Liška (Hygiena, preventivní lékařství a epidemiologie): Epidemiologie přecitlivělosti u pacientů s atopickým ekzémem a její klinický význam MUDr. Alice Mocková (Gynekologie a porodnictví): Imunologicky riziková žena a její dítě Mgr. Pavel Pitule (Anatomie, histologie a embryologie): Vztah nádorového genotypu a fenotypu k diagnostice, prognóze a predikci kolorektálního karcinomu MUDr. Martin Salášek (Ortopedie): Miniinvazivní stabilizace poranění zadního pánevního segmentu transiliakálním vnitřním fixátorem a dvěma iliosakrálními šrouby: srovnání funkčních výsledků a biomechaniky MUDr. David Štěpánek (Chirurgie): Cervikální spondylogenní myelopatie: Chirurgická strategie a vývoj klinických projevů MUDr. Jaroslav Zeman (Ortopedie): Nitrokloubní zlomeniny patní kosti - osteosyntéza úhlově stabilní dlahou, příspěvek k výplni defektu v těle patní kosti (r)

Zleva: MUDr. Liška, MUDr. Kojanová, MUDr. Mocková, MUDr. Čedíková, MUDr. Salášek, 1. schod: MUDr. Karvunidis, Mgr. Pitule, MUDr. Fiala,  2. schod: MUDr. Zeman, MUDr. Kielberger, MUDr. Štěpánek

K preventivní medicíně musí lékař dozrát

30

Prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., přední osobnost české preventivní kardiologie, letos oslavila významné životní jubileum. Proto jsme ji požádali, aby se sama ohlédla za svou profesní kariérou, která měla celkem překvapivé začátky: při studiu medicíny se prof. Rosolová totiž zamilovala do chirurgie. Okolnosti tomu ale chtěly, že si nakonec zvolila jiný velký obor, vnitřní lékařství, kde ji fascinovala diagnostika.

Stála u začátků preventivní kardiologie v Česku a v 90. letech z Ameriky „přivezla” koncept metabolického syndromu. Studium medicíny bývá často rodinná tradice, děti jdou ve šlépějích svých rodičů. Jak tomu bylo, paní profesorko, u Vás? U mne to bylo jinak, nikdo z rodiny nebyl lékař, ani se nevěnoval příbuzným zdravotnickým profesím. Mě v zásadě ovlivnily dvě věci - přátelství se spolužačkou Helenou, se kterou jsem seděla na gymnáziu v jedné lavici. Měla oba rodiče lékaře a bylo pro ni logické, že i ona bude pokračovat ve studiu na medicíně. Za druhé to byl fakt, že tenkrát patřila k nejprestižnějším vysokým školám medicína a MATFYZ a já jsem byla ctižádostivá. I když mi matematika docela šla, tíhla jsem více k přírodním vědám, proto jsem si raději než MATFYZ vybrala lékařskou fakultu. Maminka o mne tehdy měla obavy, varovala mne, že to vůbec nebude jednoduché povolání, a abych si uvědomila, že nejde jen o bílý plášť, ale že to bude dřina. A v podstatě měla pravdu. Inklinovala jste už při studiu k nějaké specializaci? Od první návštěvy chirurgie jsem se do tohoto oboru zamilovala. Začala jsem tam chodit jako pomocná vědecká síla k primáři Schückovi a profesoru Podzimkovi, kteří se ke mně chovali moc hezky a umožnili mi si leccos vyzkoušet na lůžkách i operačních sálech. Ženy ale tenkrát nebyly v chirurgických oborech zrovna vítané, což mi dávaly velmi najevo hlavně sálové sestry. Nakonec jsem nedostala místo v obecné chirurgii, nebyla jsem ta vyvolená (smích). Mohla jsem sice nastoupit na ortopedii, kde jsem měla nasbírané zkušenosti z úrazové chirurgie, ale na ortopedii jsem si, vzhledem ke své tělesné konstituci a fyzické náročnosti ortopedické operativy, netroufla. Zvolila jsem si proto jiný velký obor - protože já jsem chtěla velký obor, a to internu, kde je možné věnovat se široké škále onemocnění. Chytila Vás interna, nebo to bylo, jak se říká, z nouze ctnost? Vůbec ne! Vždycky mě hrozně bavila diagnostika a měla jsem štěstí na učitele, kteří diagnostikou žili, konkrétně třeba na profesora Šimona. Zjistila jsem, jak je diagnostika vlastně důležitá a že v chirurgii se většinou navazuje na to, co stanoví právě internista. Ale i v interně jsem tíhla k manuální činnosti a velmi jsem si přála věnovat se invazivní kardiologii. To bylo v době, kdy v celé nemocnici byl jeden echokardiograf, což si dnes asi lze už těžko představit, a primář si zkrátka vybral jiného sekundáře, který na tom přístroji bude pracovat. Takže jsem se bohužel nedostala ani na echo a nakonec ani na invazivní kardiologii jako takovou. Soustředila jsem se proto na preventivní kardiologii, na niž nebylo zapotřebí žádných speciálních přístrojů, a v níž mi nikdo nebránil. Ale to předbíháme. Vaše začátky jsou spojeny s Léčebnou tuberkulózy a respiračních nemocí v Janově u Rokycan. Ano, po mém rozhodnutí nejít na ortopedii jsem nastoupila v Janově na plicní a později interní oddělení, které bylo jediné volné interní pracoviště poblíž Plzně. Byl tam vynikající kolektiv lékařů, umožnili mi učit se od nich. Také tam byli pacienti s celou paletou chorob, což mi dalo průpravu napříč vnitřním lékařstvím. Dostala jsem se i k manuálním výkonům, bronchoskopii a bron-

chografii. Využila jsem i své zkušenosti z úrazovky a chirurgie při drobných výkonech, byla to přece jen léčebna uprostřed lesů. V Janově jsem se naučila velké samostatnosti. Potom jste se, počátkem 80. let, dostala na II. interní kliniku Fakultní nemocnice v Plzni, které jste zůstala věrná dodnes. Jaké máte vzpomínky na profesora Jaroslava Šimona, který Vás významně ovlivnil? Byl to vynikající učitel. Rozdával kolem sebe informace a kdo chtěl naslouchat, mohl. Byla to úžasná výjimka, navíc se k nám choval bez profesní nadřazenosti. Říkali jsme mu Ámosek (smích). Na interní kliniku jsem se původně dostala jako sekretářka celostátního výzkumného úkolu zaměřeného na prevenci nemocí v různých oborech medicíny, který tehdy interní klinika koordinovala. Vyřizovala jsem veškerou agendu a stále více jsem se tak dostávala k preventivní kardiologii. Začala jsem v té době participovat na preventivní epidemiologické longitudinální studii ve Škodových závodech. Ty měly tenkrát na 35 000 zaměstnanců a umožnily nám výzkum u náhodně vybraného vzorku. Co jste zjistili? Nikdo nám tehdy ve světě nevěřil, že na vyšetření se dostavilo více než 80 % pozvaných. Přišli totiž v pracovní době. To už se potom v žádné epidemiologické studii v moderní demokratické zemi nepodařilo, protože práce se stala přednější (smích). Nejprve jsme se, v rámci studie PILS I, soustředili na rizikový profil mužů ve věku 40 - 55 let a na vliv konzumace alkoholu (především u nás oblíbeného plzeňského piva) na kardiovaskulární riziko. Analyzovali jsme 12letou úmrtnost na KVO. Nepotvrdilo se, že by větší pití piva snížilo úmrtnost na infarkt myokardu, pouze se snížil výskyt anginy pectoris. Zjistili jsme také, že kombinace pití alkoholu a kouření vedla k vyššímu výskytu nádorů, konkrétně karcinomu plic. Tato mortalitní studie, která byla publikovaná v Cardiology začátkem 90. let, byla v r. 1995 oceněná Českou angiologickou společností Reinišovou cenou. Pak následovala studie PILS II, ve které jsme vyšetřovali náhodný vzorek mužů i žen a zjistili jsme (dnes již známý fakt), že čím vyšší má někdo vzdělání, tím lepší má rizikový profil pro KVO. Těchto epidemiologických studií, které jsme tenkrát dělali, jak se říká na koleni, bez osobních počítačů za pomoci Výpočetního střediska Škodovky, si ve své vědecké praxi nejvíce cením. V Plzni jste 15 let působila jako vedoucí lůžkového oddělení, mnoho let jste sloužila na koronární jednotce a jednotce intenzivní péče a od začátku se věnovala práci v ambulanci v Centru preventivní kardiologie, které sama vedete od roku 2001. Jaké byly začátky Centra? Centrum preventivní kardiologie založil profesor Jaroslav Šimon při Lékařské fakultě v Plzni a původně sloužilo především jako výzkumné pracoviště. Hlavně zde se prováděly epidemiologické preventivní studie. Byli jsme přivzati do české epidemiologické studie post-MONICA koordinované prof. Cífkovou a začínaly se zde realizovat i mezinárodní studie EUROASPIRE. Později se sem ale přestěhovaly i ambulance, dnes tvoří ambulance preventivní kardiologie jednu z  hlavních náplní našeho pracoviště, ale stále je zde řídící centrum pro probíhající studie a také místo pro výuku stu-

dentů, což je moc dobře. Odpovídá to nakonec i mému profesnímu životu, který jsem vždy dělila mezi pacienty, studenty a výzkum. Za zmínku stojí mírná odbočka: vůbec první koronarografii v Čechách provedl profesor Chudáček na tehdejší Rentgenologické klinice Fakultní nemocnice v Plzni. Asi hlavně proto u nás tyto výkony ze začátku dělali rentgenologové, což je taková atypie. My na II. interní klinice na Borech jsme měli velkou touhu invazivní kardiologii zavést, profesor Šimon měl už na začátku devadesátých let vše připraveno pro vznik kardiocentra, tedy v době, kdy vznikala první pracoviště tohoto druhu v Praze. Nakonec k tomu z vůle vedení nemocnice nedošlo a kardiocentrum vzniklo až o deset let později v nové nemocnici na Lochotíně. Mohla se tenkrát stát naše 2. Interní klinika komplexním kardiologickým centrem. Invazivní metody Vám tedy v životě unikly už podruhé… Vaší ordinací preventivní kardiologie nicméně prošly tisíce pacientů, kterým jste se snažila pomáhat. Změnili se od té doby nějak? Určitě. Pacienti nám jednoznačně stárnou, po zavedení moderní léčby se dožívají vyššího věku, a i když překonají akutní koronární syndrom nebo mozkovou příhodu a stávají se chronickými pacienty, stále k nám docházejí a většinou končí svůj život v důsledku chronického srdečního selhání. Takoví pacienti mi v ambulanci bezpochyby v posledních deseti letech přibývají. Léčíme ale také diabetiky druhého typu na perorálních antidiabeticích, protože mívají hodně kardiovaskulárních problémů. Jak už jste sama naznačila, byla jste a stále zůstáváte velmi činná ve vzdělávání studentů medicíny. Asi v polovině 90. let jste na fakultě založila povinně volitelný předmět Základy preventivní kardiologie. Jak je u studentů oblíbený? V začátcích tam sedělo pět, deset studentů a dnes jsme ve velké posluchárně, kam se jich vejde šedesát. Z toho mám velkou radost. A anglicky mluvící studenti si vyžádali, aby se preventivní kardiologie stala volitelným předmětem i pro ně, v angličtině. Čím to je? Jsou pragmatičtí? Troufnu si říct, že posledních dvacet let je preventivní kardiologie hlavním tématem velkých mezinárodních odborných kongresů. Proto studenti, kteří se zajímají o odbornou literaturu, nebo již na nějakém větším kongresu byli, si nemohli nevšimnout, že preventivní kardiologie tak říkajíc frčí. Dokonce jsem se jich ptala, proč mají takový zájem. Řekli mi, že preventivní kardiologie je přece důležitou a aktuální součástí oboru kardiologie, což mne nesmírně potěšilo. I proto, že jsem při svém působení mnohokrát zažívala pocit, že prevence je pro moje odborné okolí něco na okraji, něco, čemu se nefandí, co není atraktivní obor. Zažíváte dnes satisfakci? Já říkávám, že do prevence musí lékař dozrát. I spousta odborníků z invazivní kardiologie mne v tomto názoru postupně utvrdila. Považovali prevenci za odsunutý podobor kardiologie, ale jak prošli svou invazivní praxí, najednou jako by jim to došlo. Začali prevenci úplně jinak uznávat a doceňovat a někdy až v důchodovém věku se stala jejich prioritou. Důležité pro ně jistě bylo i poznání, že s prevencí je třeba začínat v dětském věku. My jsme už v osmdesátých letech na půdě Fakultní

nemocnice v Plzni praktikovali takzvaný „Rodinný ochranný režim“. Tento fantastický a nijak oficiální program spočíval v tom, že když pediatři zachytili u dítěte vysoký cholesterol, tak nám to hlásili a my jsem zvali na vyšetření jejich rodiče, a naopak, my jsme pediatry informovali, pokud jsme zaznamenali u rodičů infarkty v mladém věku. Díky pediatrům profesoru Šamánkovi a docentce Urbanové z  Prahy se preventivní kardiologie stala součástí vzdělávání pediatrů a prevence KVO se stala oficiálním programem. Profesně Vás významně ovlivnila výzkumná stáž na Stanfordově univerzitě v USA v roce 1993. Co jste se tam naučila? Za tuto zkušenost vděčím profesoru Rudolfovi Polednemu, který mi v rámci svého výzkumného grantu nabídl stáž u prof. Reavena v USA. Znamenala pro mne další velký odborný předěl. Zjistila jsem, že kardiovaskulárními rizikovými faktory jsou nejen cholesterol, hypertenze a kouření, ale že i další poruchy metabolismu lipidů, typické pro nemocné s inzulínovou rezistencí, metabolickým syndromem nebo diabetem 2. typu rezistence, představují velké riziko. To mne velice ovlivnilo a v podstatě stále nepustilo.

Jak na koncept metabolického syndromu tehdy reagovala česká odborná veřejnost? Pamatuji si na svoji první přednášku o metabolickém syndromu po návratu ze Stanfordu na půdě preventivních kardiologů a hypertensiologů. Triglyceridy nebyly v kardiovaskulárním riziku považovány za rizikový faktor a pojem metabolický syndrom byl spíše diabetologické téma. Zachránil mne tehdy profesor Pavel Hamet, který byl pozvaným hostem naší konference a který mne podpořil v diskuzi. Ostatní si mysleli, že mluvím o „science-fiction“. Byla jste průkopnicí myšlenky metabolického syndromu v české preventivní kardiologii. Jak se Vám dařilo? Metabolický resp. kardiometabolický syndrom je velice složitá problematika a všechny kritiky jeho významu mají určité opodstatnění. Pořád hledáme jednoduchý marker nebo markery pro riziko dané inzulínovou rezistencí, ale čím je jednodušší, tím méně nemocných se podaří zachytit. Aterogenní dyslipidémie (zvýšené triglyceridy a nízký HDL-cholesterol) je velmi komplikovaná porucha lipidů, a proto také není stále dořešena její léčba. Není to zkrátka tak jednoduché jako léčba LDL-cholesterolu statiny, ta má obrovský efekt. Určitá část lidí má však jinou dyslipidémii, jejich riziko je dáno cholesterolem obsaženým v částicích bohatých na triglyceridy a my na to nemáme ten správný lék, který by tento stav řešil. Máme k dispozici proces, a tím je zdravý životní styl. Přestat kouřit, hýbat se a jíst zdravě, a najednou se všech-

ny rizikové faktory kardiometabolického syndromu upravují a kardiovaskulární riziko i riziko vzniku diabetu 2. typu se snižuje. Ovšem celou dobu, co se věnuji preventivní kardiologii, mě trápí, JAK to zařídit, aby lidé žili zdravě? A na co jste přišla? Ve svém věku jsem si uvědomila, že to lékaři dělat neumí a ani to dělat nemůžou. Lékaři jsou od toho, aby znali význam zdravého životního stylu, ale aby především diagnostikovali a léčili. Zdravý životní styl se musejí lidé naučit úplně odmala, musí jim být vlastní, musí to být něco, co je pro ně „IN“ nebo „COOL“. Měli by si to osvojit již v dětství v rodině, ve škole a jinde. Lékař by měl vědět, co jsou zdravé životní návyky a proč jsou důležité pro udržení zdraví nebo jako součást léčby řady kardiologických i metabolických chorob, ale vést pacienta neboli poskytnout mu dovednost, jak má provádět změny v životním stylu, na to nemá lékař know-how ani prostor ani čas. Zdravý životní styl by měli pomoci realizovat profesionálové, jako jsou výživoví poradci, trenéři nebo fyzioterapeuti, ti vědí, jak na to, aby to fungovalo. Proto jsem také založila obecně prospěšnou společnost, Český institut metabolického syndromu, který má jako jeden z  mnoha svých úkolů za cíl edukaci laické veřejnosti k  ochraně veřejného zdraví. Konkrétním projektem byla edukace učitelů základních škol o zdravých životních návycích; tento projekt byl podpořen  Eurograntem a setkal se s velkým nadšením ze stran učitelů. Jaké osobnostní vlastnosti Vám umožnily profesně obstát? Asi je to moje cílevědomost a vytrvalost. Potom to, že neumím říct NE, čímž jsem si ve svém profesním životě docela zavařila. Dostávala jsem se tak do stále větších a větších povinností, navíc jsem si uměla i sama vymyslet, co bych mohla dělat. Ale možná až teď, když je moje dcera už velká, si uvědomuji, že bez mojí maminky, na kterou jsem se mohla vždycky spolehnout, by tohle všechno nebylo možné. Kdybych ji neměla, tak ačkoli jsem nebyla klasický rodinný typ, dala bych přednost rodině a určitě bych svou profesní kariéru takhle neroztáčela. Vaše dcera Hana také vystudovala medicínu. Byla jste pro ni vzorem? Myslím, že k medicíně tíhla sama. Nikdy jsem ji vědomě nemotivovala, spíše jsem ji sledovala. Byla nadaná na hru na klavír, na jazyky a já jí říkala, ať si vybere to, co ji bude nejvíc bavit. A ona na osmiletém gymnáziu zjistila, že ji, stejně jako mne, nejvíc baví přírodní vědy. Sama usoudila, že nejlepší pro ni bude medicína. Po studiích chtěla dělat dermatologii, ale nakonec našla volné místo na pneumologii a já se musím přiznat, že jsem z toho měla radost. Připomíná mi to moje vlastní začátky a navíc je to interna. Je tam spokojená a baví ji to. Asi má po mně buňky, že jí baví diagnostika (úsměv). Pocítila jste někdy jako negativum, že jste žena mezi většinou mužů? Ano, od studentských let, kdy mne zaujala chirurgie. Jak už jsem zmínila, nejvíc mi to, že na chirurgii jako žena nepatřím, paradoxně dávaly najevo ženy, sálové sestry. Trápilo mne to a byla jsem tenkrát velká bojovnice za emancipaci v oboru. Nakonec jsem ale ustoupila, protože ortopedie byla pro ženu přece jen velmi fyzicky náročná. Jinak jsem se ale snažila, abych se mužům vyrovnala.

31

Později mne to ještě trápilo mnohokrát, třeba když jsem přednášela na kongresech a ti starší muži lékaři měli poznámky hlavně na moje šaty a můj vzhled a ne na to, co jsem řekla odborného. Zlepšilo se to později? Předělem asi byla moje stáž v Americe a příchod nové doby. Amerika k nám přivála ducha rovnoprávnosti a spíše podpory žen než toho, aby zůstala doma s vařečkou u plotny. To bylo hodně znát. Nechtěla jste někdy dělat něco jiného než medicínu? Ne, musím říct, že studia medicíny jsem nikdy nelitovala. Během studia jsem se učila vztahu k pacientům a postupně se pro mne stala prioritou péče o pacienta. Vlastně mě nikdy nepostihlo nic, co se označuje slovy syndrom vyhoření. Nemyslím přechodnou únavu nebo pocit opotřebení, to asi potká někdy v životě každého, ale ztráta smyslu práce, ztráta zájmu učit se nové věci, to se mi nikdy zatím nestalo. Řídíte se nějakou obecnou životní zásadou? Noli nocere, hlavně neuškodit. Ani pacientovi, ani nikomu ze svých blízkých nebo lidem v mém okolí. A musím říci, že jsem nikdy neměla velké konflikty se spolupracovníky a pacienty. Naopak jsem se snažila fungovat jako takový nárazník, snažím se mírnit konflikty a napětí mezi ostatními. Záleží mi na tom, aby se mnou ostatní rádi byli, nemám ráda napnelismus. Jaké koníčky Vás provázejí celý život? Vždycky jsem se ráda hýbala. Jako dítě školou povinné jsem dělala balet. Byla jsem drobná a slabá, proto rodiče hledali takovou aktivitu, kterou bych zvládla. Úplně mne to fascinovalo a u baletu jsem vydržela osm let. Mohla jsem dokonce začít účinkovat v plzeňském divadle, ale rodiče mi nedovolili vést již v dětství „večerní život“. Současně s  baletem jsem navštěvovala i klavírní školu. Zkoušela jsem různé rekreační sporty, dodneška mně zůstalo lyžování (hlavně sjezd) a trochu tenis. Ráda jezdím na kole a trochu hraji golf, ale jen jako rekreační hráčka. Mám ráda filmy, činoherní divadlo a ráda čtu. Co byste se ještě chtěla naučit a co máte ještě profesně v plánu? V  naší profesi se stále učíme, v  mém oboru především o nových vyšetřovacích a léčebných postupech. Předávat zkušenosti mladým, především studentům, to mne teď nejvíc naplňuje. A samozřejmě pokračuji v péči o pacienty, i když jen ambulantně. Výzkumné úkoly už beru jako motivaci pro mladé, nemusím už stát v  popředí. No a samozřejmě bych ráda nadále rozvíjela aktivity naší obecně prospěšné společnosti. Rozhovor vedla Mgr. K. Čillíková

Narozeniny otce biskupa mons. Františka Radkovského

32

3. října 2014 oslavil otec biskup mons. František Radkovský své životní jubileum. Narodil se 3. 10. 1939 v Třešti na Jihlavsku. Po maturitě na Jedenáctileté střední škole v Telči začal v roce 1957 studovat na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializoval se na matematickou statistiku a promoval v roce 1962.

K životnímu jubileu doc. MUDr. Milady Emmerové, CSc.

V letech 1962–-1964 vykonával základní vojenskou službu na východním Slovensku, poté pracoval jako matematický statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu a později v Pedagogickém ústavu ČSAV, kde se podílel na přípravě modernizace výuky matematiky. V roce 1966 nastoupil do kněžského semináře a začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v Praze 27. 6. 1970. Po vysvěcení působil dva roky jako kaplan v Mariánských Lázních a od roku 1972 byl duchovním správcem Římskokatolické farnosti Povýšení sv. Kříže ve Františkových Lázních. Dne 17. března 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem aggarským a světícím biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal v Praze z rukou pražského arcibiskupa kardinála ThDr. Františka Tomáška 7. dubna 1990. Za biskupské heslo si zvolil slova z 1. listu apoštola Jana „Uvěřili jsme v lásku“. Prvním biskupem diecéze plzeňské, nově zřízené papežem Janem Pavlem II., byl jmenován 31. května 1993 a 10. července 1993 se ujal jejího řízení.

Od založení Biskupské konference ČSFR byl jejím generálním sekretářem. Tuto funkci zastával i po rozdělení státu a vzniku České biskupské konference až do 7. 7. 1993. Podle kodexu církevního práva má každý biskup římskokatolické církve povinnost při dovršení 75 let zaslat svou abdikaci papeži. Apoštolský nuncius Giuseppe Leanza v současnosti doručil papežovo rozhodnutí ponechat mons. Radkovského na další rok diecézním biskupem. Mezitím se Apoštolská nunciatura postará o hledání kandidátů vzhledem k posloupnosti a zahájí obvyklý kanonický proces pro určení nového plzeňského biskupa. Úřad biskupa plzeňské diecéze, která je v České republice druhou nejmladší, zastává mons. František Radkovský od jejího vzniku v roce 1993. Až bude vybrán jeho nástupce, chtěl by sloužit v některé z farností. (r)

Plzeňská rodačka doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc., oslavila 4. listopadu 2014 významné životní jubileum. V r. 1967 absolvovala plzeňskou lékařskou fakultu, po promoci nastoupila jako sekundární lékařka na I. interní kliniku FN v Plzni. Po složení atestačních zkoušek a několikaleté práci ve funkci odborné asistentky získala v r. 1989 titul kandidátky lékařských věd, v r. 1993 habilitovala. V letech 1978–1992 byla vedoucí lékařkou metabolické a hyperbarické jednotky intenzívní péče na I. Interní klinice FN v Plzni. Doc. Emmerová patří k těm absolventům a absolventkám lékařských fakult v ČR, které v období samostatné České republiky vnímáme také jako známé politicky činné osobnosti. Při příležitosti životního jubilea jsme paní docentce položili několik otázek zaměřených právě na tuto oblast. V povědomí plzeňské veřejnosti utkvěla Vaše několikaletá práce především ve funkci hejtmanky Plzeňského kraje. Jak jste se vůbec k „vysoké“ politice dostala? V tzv. vysoké politice jsem od parlamentních voleb v r. 1996. Byla jsem několik volebních období poslankyní Parlamentu České republiky za ČSSD, v letech 2004–2005 ministryní zdravotnictví Grossovy a Paroubkovy vlády. V letech 2008– 2010 jsem byla zvolena hejtmankou Plzeňského kraje jako první žena v této funkci v historii ČR. Tento post mě plně zaměstnával, ale dá se říci, že i uspokojoval. Na úrovni kraje se totiž daří mnohé užitečné záměry brzy realizovat, což v  předešlých politických funkcích na úrovni Parlamentu nemůže být dosaženo ani při nejlepší vůli. Podobné je to i na postu nejvyšším, tj.ve funkci ministerské. Jde o náročnou funkci, která se bez politické podpory nedá vykonávat. Časté střídání ministrů tuto funkci dehonestuje, neboť jakákoliv řešení a postupy je třeba vykonávat s dokonalými informacemi, soustředěním a ve spolupráci se spolehlivými kolegy s velmi podobným strategickým zaměřením a odborností. Takové předpoklady však nedokáže nastolit takřka nikdo za jeden kalendářní rok, ba ani za dva až tři. Působení na hejtmanství v letech 2008–2010 následovalo poté, co Krajský úřad Plzeňského kraje osm let ovládala ODS. Brzy jsem získala k plodné spolupráci nejen většinu zvolených zastupitelů, ale i zaměstnance krajského úřadu v čele s panem ředitelem Mgr. Jiřím Leščinským. Kromě běžné, ale přitom náročné práce, včetně účasti na řízení Regionální rady soudržnosti NUTS II. Jihozápad, jsem založila během dvouletého působení několik tradic, o nichž se stručně zmíním. 1. Dvoranu slávy ( 2009), kam jsou každoročně uváděny osobnosti našeho kraje, které se zde narodily, a oslavovaly v daném roce  životní jubileum. Upřímně řečeno jsem tento nápad dostala při příležitosti sedmdesátin pana Karla Gotta. Považovala jsem za nespravedlivé, že do té doby

nezískal ani státní vyznamenání a ani čestné občanství města Plzně. Kupodivu – toho všeho se dočkal právě v r. 2009. 2. Založila jsem každoroční soutěž žáků a středoškolských studentů pod názvem Řemeslo má zlaté dno (2009), kde jsou slavnostně  vyhlášeny nejlepší výrobky nebo umělecké předměty a jejich autor odměněn různými věcnými dárky. 3. Založila jsem soutěž obecních a městských kronikářů (2010) ve dvouletých periodách, kdy nejlepší kroniky jsou veřejně vyhlášeny a odměňováni jejich autoři (povinnost realizovat „kroniku“ je obsažena v zákoně, ale soutěživost jejich úroveň zvyšuje) 4. K 65.výročí ukončení II. světové války jsem vyzvala otevřeným dopisem seniory v našem kraji (2010), aby napsali svoje vzpomínky na tyto historické události. S velkým přispěním pana redaktora Josefa Kejhy došlo k realizaci velmi úspěšné publikace s dobovými fotografiemi pod názvem Svědectví pamětníků II. světové války (2010). 5. Začala jsem podporovat babyboxy, poněvadž jejich význam v době ekonomické krize je nesporný. Ve spolupráci se studenty plzeňských gymnázií a s pí. Mgr. Janou Filípkovou byla vydána publikace na toto téma. Mladí lidé babyboxy podporují takřka bez výhrad… 6. Po návštěvě lucemburského velvyslance v únoru 2010, který nás informoval o hlavní události tohoto kalendářního roku, tj. výročí sňatku Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, jsem zorganizovala poznávací zájezd s převahou pracovníků KÚ PK do německého Špýru, kde se 1. září 1310 svatba konala, a kde jsme byli jako jediní oficiální zástupci ČR !!! Je důležité, že moji následníci udržují zavedené tradice a vždy mě i zvou k účasti v roli jejich zakladatelky. Díky preferenčním hlasům jsem se stala při parlamentních volbách v r. 2010 tzv. „volebním skokanem“, neboť jsem z osmého místa na kandidátce ČSSD poskočila až na místo prvé. Dala jsem pak přednost činnosti v poslanecké sněmovně. Obě tyto náročné funkce totiž dle mého soudu vykonávat nelze. Vyhodnotila jsem vše tak, že si to moji voliči přáli, a tak jsem na funkci hejtmanky ještě v tomtéž roce (v září 2010) rezignovala, i když nerada…. Z této mojí životní etapy jsem začala žertem užívat parafrázi výroku z doby vlády kněžny Libuše : „Běda ženě, která mužům vládne“! Ale jde jen o vtip, vše se dalo s určitou ostražitostí a vlastní pilnou a pestrou prací kladně ovlivňovat… Z letité medicínské praxe jsem si totiž odnesla velmi užitečné návyky i do jakékoliv politické funkce : umění naslouchat, lidem primárně důvěřovat, místo slibů konat a spravedlivě rozhodovat. Ve Vaší současné funkci – jaké má zdravotní výbor Senátu před sebou úkoly? Co právě teď projednáváte? Po vítězství v senátních volbách v roce 2012 jsem se stala členkou, nově i místopředsedkyní, Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu České republiky. Působím ve volebním obvodu č. 8, což obsahuje Rokycansko, severní Plzeňsko a část Berounska. Klíčovým městem tohoto obvodu jsou Rokycany, kde mám i hlavní kancelář. Snažím se pomáhat všude tam, kde je to potřebné. Mnoho občanů mě však kontaktuje i mimo můj volební obvod, a to hlavně v otázkách zdravotní péče a sociální

problematiky. V mojí plzeňské senátní kanceláři už chybí jen elektrokardiogram, jak s oblibou říkám. Z dlouhodobého působení ve vysoké politice mám mnoho osobních kontaktů s lidmi z nejvyšších kruhů, a tak se mi v mnohých případech daří oslovit „toho pravého“ anebo zaklepat na „ty správné dveře“….s prosbou o pomoc. V senátním výboru a plénu Senátu PČR jsou jednak projednávány zákony, které přicházejí po projednání z poslanecké sněmovny, jednak se zabýváme návrhy zákonů z pera samotných senátorů. Jsou předmětem jak některých oprav, tak i smysluplných změn, někdy jsou i odmítnuty. V senátu jsou také konány různé konference, semináře či slyšení, kde se podrobně rozebírají aktuální problémy za účasti odborné i laické veřejnosti. Diskuze jsou zde velmi věcné, neboť senátoři jsou lidé jednak starší 40 let, jednak jde o jedince, za kterými jde určitá profesní nebo politická dráha, ve které se osvědčili. Životní a profesní zkušenosti jsou totiž i zdrojem moudrosti… Během působení v PS PČR, ale hlavně v Senátu PČR, jsem získala mnohé kolegy pro projednávání problémů kolem lázeňské péče po vydání nového indikačního seznamu, ale dlouhodobě s tzv. koordinovanou rehabilitací. Iniciovala jsem i výjezdy několika senátorů na Slovensko a do SRN, kde už taková účinná zařízení existují a měla by se stát vzorem pro řešení v ČR. Zcela nově, teprve v posledním roce, jsem se zabývala tzv. mezigeneračními domy, které bych ráda ve spolupráci se ZČU v Plzni zavedla. Pokud by se projekt podařilo během nedlouhé doby uskutečnit, mohl by i dílem řešit problematiku tzv. sociálního bydlení. To je velmi naléhavý úkol pro současnou koaliční vládu. Jaký máte kontakt se svojí alma mater a s FN Plzeň? Ani na chvíli jsem nepřerušila kontakt jak s Lékařskou fakultou UK v Plzni, tak ani s Fakultní nemocnicí Plzeň. Mám malé pracovní úvazky, ale stále organizačně i odborně vedu pracoviště hyperbarické medicíny na  I. interní klinice na Lochotíně. Jsem zapojena i do postgraduálního vzdělávání v Praze, konkrétně v komisi pro atestace z Hyperbarické a letecké medicíny České lékařské společnosti JEP. V ČLS jsem prosadila, že náš obor byl v roce 2005 oficiálně ustaven… S příchodem nového ředitele FN Plzeň MUDr. Václava Šimánka, Ph.D., jsme spolu s MUDr. Jiřím Růžičkou, Ph.D. z Biofyzikálního ústavu LF UK v Plzni zahájili jednání o umístění nového pracoviště hyperbarické medicíny do plánovaného nového chirurgického pavilonu v lochotínském areálu FN. Chtěli bychom zabezpečit další rozvoj tohoto oboru, kdy základním předpokladem kvalitní a bezpečné léčby je pořízení moderní barokomory, podobně jako existuje např. na ARO Kladno… Problematiku léčby kyslíkem v přetlaku přednáším posluchačům I. ročníku medicíny v rámci výuky biofyziky. Podobnou přednášku pak realizuji v V. ročníku medicíny, v gesci II.interní kliniky FN Bory. Nemohu nezmínit nadšení posluchačů I. ročníku z mojí každoroční jarní přednášky, poněvadž se snažím zdůraznit, jak důležitá je biofyzika pro přednášenou problematiku hyperbaroxie anebo potápění. Myslím si, že to studenti naprosto takto chápou, neboť propojení fyzikálních zákonů a biochemických pochodů je díky výkladu poznatků (s obrazovou dokumentací) z klinické praxe naprosto evidentní. Velmi mě těší, že vždy na závěr zatleskají !!! Medici I. ročníku díky této přednášce chápou, jak je důležitá teorie pro pochopení budoucí klinické praxe, že nic není zby-

tečného ve výuce medicíny na plzeňské Lékařské fakultě UK. V této souvislosti musím zmínit, že na jaře v roce 2014 moji přednášku vyslechla i moje vnučka, tehdy posluchačka I. ročníku, tj. dcera mého syna Jiřího, který plzeňskou medicínu také vystudoval a věnoval se neurologii, ze které i atestoval. O 12 let mladší je dcera Helena, která se odchýlila od rodinné tradice, Vystudovala tzv. Filosofii komunikace a komerční angličtinu na ZČU, a věnuje se velmi pestré činnosti v plzeňské agentuře Dominik. Ta má se svým manželem, Zdeňkem Šnebergrem, již pětiletá dvojčata, Helenku a Zdeňka, kteří jsou i pro mne zdrojem mnohých překvapení… Hyperbarická medicína a intenzívní péče mě jako interdisciplinární, zastřešující obory, motivovaly k soustavnému postgraduálnímu studiu dalších medicínských oborů, a tak ruku v ruce s klinickou praxí mě vyzbrojila cennými zkušenostmi. Toto konstatování potvrzují i četné publikace. Z toho pak možná vyplynula i mezinárodně uznávaná publikace z roku 1998, kdy jsem působila jako parlamentní pozorovatelka při činnosti ministerské komise pro vyšetřování veteránů z Perského zálivu ve vojenské nemocnici ve Střešovicích (Je skutečně záhadou onemocnění veteránů z Perského zálivu? Prakt. Lékař 78, 1998, č. 7, s. 340 – 343). Tato činnost mi poté přinesla nabídku členství v New Yorské Akademii Věd (2000). Vojenští veteráni mi pak v roce 2002 na Ministerstvu obrany udělili „čestnou medaili“ jako výraz vděku, že jsem se zasloužila o objasnění jejich zdravotních potíží po návratu z Iráku…a tím umožnila mj.založit jejich klub. Prozradíte nám ještě něco ze svého osobního života? Z osobního života stručně zmiňuji, že jsem již takřka 33 let rozvedená. Má to nepochybně určité výhody. Moje aktivity, včetně pěstování mých koníčků, by nebylo možné realizovat v rodinném kruhu, kde bych měla hrát roli „pilíře“, ale někdy současně i psychiatra. Nicméně – po dobu studií mých obou dětí jsem se rodině věnovala dostatečně, spolu s vydatnou pomocí mých rodičů. Bez jejich péče, podpory a pomoci bych však asi těžko absolvovala náročné studium lékařské fakulty, ani bych se nemohla intenzívně věnovat klinické praxi, včetně pohotovostních služeb, a to zejména v době, kdy jsem po dobu 12 let působila jako zakladatelka a vedoucí lékařka metabolické jednotky intenzívní péče na interní klinice. Měla jsem ale také štěstí na vynikající učitele a spolupracovníky, počínaje například profesorem Josefem Sovou, a dále profesory Václavem Karlíčkem, Václavem Čepelákem, Karlem Opatrným sen., Jaroslavem Šimonem, a to nejen v době samotného studia medicíny, ale pak i v klinické praxi. Dlouhodobá spolupráce s docentem Rudolfem Barcalem a s docentem Milanem Hadravským, bez kterých by například hyperbarická medicína v Plzni asi nikdy nezakotvila, mi přinesla nejen nezapomenutelné poznatky, vědomosti a kreativní přístupy, ale i opravdový seriózní kolegiální až kamarádský vztah, na který se nikdy nedá zapomenout. V této souvislosti chci uvést i dlouholetou spolupráci s nevidomým Ing. Milanem Krátkým a se zdravotní sestrou Evženií Berkovou, ale i se zástupem mnoha dalších zdravotních sester, jejichž činnosti jsem si vždy velmi vážila… Některé naše společné zážitky i s nádechem humoru jsem před několika málo lety zpracovala s přispěním jiných kolegů do malé knížečky pod názvem Historky hejtmanice z nemocnice… Ve spolupráci mnoha kolegů z celé FN, ale i odborníků z plzeňského pivovaru, byla z mého podnětu vydána i knížka o pivu pod názvem Pivo a zdra-

33

ví, o které její vydavatel, pan Ing. Ota Rubner, tvrdil, že v takové podobě monografie o pivu nikdy nevyšla v celém světě širém…. Iniciovala jsem a i realizovala zpracování příručky pro laickou veřejnost pod názvem Zdravotní rádce ( rovněž nakladatelství NAVA Plzeň). Na závěr si dávám závazek: je nejvyšší čas začít psát „paměti“, dokud si ještě mnohé pamatuji… Je toho totiž mnohonásobně více, co bych mohla případným zájemcům sdělit, například hotový seznam mých prodělaných onemocnění. V této souvislosti chci poděkovat zejména týmu pracovníků na neurochirurgii v Plzni pod vedením pana profesora Mračka a pana primáře Choce, a též paní docentce Schwarzové z plzeňské neurologické kliniky. Docentka Emmerová je autorkou nebo spoluautorkou 130 odborných publikací a více než 120 přednášek převážně na téma intenzívní péče ve vnitřním lékařství a léčby kyslíkem v přetlaku. K významnému jubileu se připojuje i redakční rada Facultas nostra s přáním pevného zdraví, osvícených nápadů při řízení věcí veřejných, a také dostatku času k sepsání a snad i uveřejnění „pamětí“.  (JN)

Co to je „mezigenerační dům“?

34

Mělo by jít o vyšší kvalitativní podobu již 14tileté existence občanského sdružení (nově „spolku“) Soužití 2001, které slouží k mezigeneračnímu propojování především krajních věkových kategorií, tj. dětí a mládeže se seniory. Je přirozené, že se mezi nimi vyskytují i zdravotně postižení anebo příslušníci etnických menšin. „Mezigenerační dům“ v mém pojetí je zatím promýšlen jen teoreticky, ale byla jsem ubezpečena, že nejde o utopii. Vždyť tato aktivita byla z podnětu bavorské ministryně pro rodinu, mládež a seniory v SRN započata právě před 10 lety. A dnes tam už existuje na 400 těchto zařízení! Tak tedy, o čem to je: mělo by jít o budovu, kde by se scházeli ke společné zájmové činnosti děti, mladí lidé a ti dříve narození – senioři. Účast všech zájemců musí být dobrovolná, ale cíle musí být jasné: chtít spolupracovat anebo se aktivně či pasivně podílet na zájmových činnostech. Spojovat nadšení a progresivitu mládí s moudrostí a zkušeností seniorů ve společných záměrech a projektech! Přitom vznikají přirozeně vztahy, podobně jako v pracovním kolektivu. Vždyť to všichni známe: příznivé vzájemné soužití a efektivní spolupráce přináší další kladné stránky, jako je tolerance, solidarita a pomoc jeden druhému. Na věku přece nezáleží! Záleží na „dobré vůli“, kterou někdy v naší společnosti postrádáme. A dokonce explicitně ve vztahu k seniorům… O problematice stárnutí naší populace jsou všichni informovaní, včetně ministryně práce a sociálních věcí, včetně Rady vlády pro seniory, včetně Krajské rady seniorů Plzeňského kraje, kterou jsem před 5 lety zakládala, a všichni jsou tímto nápadem nadšeni. Jeho realizace však je zatím jen v teoretické rovině. Jeho prosazení závisí například na ochotě spolupráce především center, kde je organizován volný čas dětí a mládeže. Jsou však i možnosti jiné. Například

se rýsuje spolupráce s Ústavem pro celoživotní vzdělávání ZČU v Plzni (ředitel Mgr. Zdeněk Weber). Centra pro volný čas dětí a mládeže mají tu výhodu, že jsou už materiálně vybavena pro zájmovou činnost, a tak by se senioři prakticky bezplatně přidružili. To však neznamená, že se časem nezaloží jiná iniciativa, a to tentokrát ze strany seniorů. Mám na mysli například šikovného důchodce, který umí třeba pracovat se dřevem - vyřezávat anebo samotnou truhlařinu….Anebo umí leccos spravovat, třeba zámek. Anebo chce založit ochotnický soubor se zkušeným amatérským režisérem… A tak jsme letos v rámci existence Soužití 2001 zatím jen zopakovali prosincové adventní setkání v malém sále Měšťanské besedy v Plzni, které je vždy příjemnou příležitostí k vzájemnému přátelskému kontaktu, s přispěním různých amatérských i profesionálních umělců. Veřejná informace o chystaném mezigeneračním domu mnoha přítomným rozsvítila oči! Vždyť je přece nutnou podmínkou pro pěstování duševního zdraví a spokojeného života, aby se člověk, především pak osamělý, měl na co těšit! A pokud se toto podaří, pak jde o projev vysoké morální, profesní a mezigenerační kultury. Lze jej hodnotit jako významný příspěvek k mnoha akcím, které organizuje kreativní a odpovědný tým při příležitosti získání titulu Evropského hlavního města kultury, kterým se město Plzeň v roce 2015 oficiálně stává … Doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc., zakladatelka obč. sdružení (spolku) Soužití 2001 t.č. místopředsedkyně Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu České republiky

Doc. MUDr. Vlastimil Habermann, CSc. (11. prosince 1930 – 14. září 2014) V nedožitých 84 letech ukončil svoji životní pouť dlouholetý vedoucí Ústavu lékařské chemie a biochemie plzeňské lékařské fakulty doc. MUDr. Vlastimil Habermann, CSc. Narodil se v Plzni-Skvrňanech, maturoval na Masarykově gymnáziu v roce 1950 a v Plzni absolvoval 1. ročník lékařské fakulty, avšak k dalšímu studiu odešel do Moskvy, kde v r. 1957 absolvoval 1. Medicinský institut. Vedle řádného studia medicíny se zaměřil ještě na biochemii, v níž se zdokonaloval speciálními praktiky na přírodovědecké fakultě Moskevské státní univerzity i soustavnou prací na katedře biochemie 1. Medicinského institutu. Dostal se tam do kontaktu s biochemickými odborníky skutečně světového jména (Braunštejn, Bajev, Zbarskij, Mardašov, aj.). Po návratu do vlasti v roce 1957 měl být promovaný lékař Vlastimil Habermann péčí ministerstva školství umístěn na nějaké pražské pracoviště, tuším že na ÚHKT. Jednání se ale protahovalo a působilo komplikovaně, na což

Vlastimil reagoval svým typickým způsobem. Viděl v plzeňských novinách inzerát, že lékařská fakulta v Plzni hledá asistenty pro ústav lékařské chemie, ohlásil se tam a místo přijal. Bylo to jeho první, a jak se ukázalo, zároveň i poslední pracovní místo v životě, neboť na tomto pracovišti působil až do roku 2013, tj. celkem 56 let.

Při oslavách 30 let LF UK v Plzni (zleva): tehdy as. Ř. Černý, as. S. Habermannová, zakladatel Ústavu biochemie prof. Šula a doc. V. Habermann Nemohl být spokojen s úrovní výzkumné práce, jak zde byla tehdy vedena, a hledal proto svou vlastní cestu. Našel ji díky několikaměsíční stáži v laboratoři Ing. Dr. Jana Škody v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV v Praze, vynikajícího ústavu vedeného F. Šormem. V práci pak pokračoval na plzeňském pracovišti a záhy dosáhl ve velice skromných podmínkách významných výsledků, čehož dokladem jsou publikace z té doby. Mimochodem je autorem dvou článků v časopise Nature (Habermann V., Habermannova S.: Age difference in nicotinamide mononucleotide synthesis by human erythrocytes. Nature 186, 389-390, 1960 a Habermann V.: Participation of purine and pyrimidine nucleotide sequences in the molecule of calf thymus deoxyribonucleic acid. Nature 200, 782, 1963). Současný „impact factor“ časopisu Nature je 34,5 a i tehdy šlo o zcela nejprestižnější časopis. Mám za to, že jde stále o jediné publikace v Nature z naší fakulty. Důsledkem bylo pozvání k přednášce na Cold Spring Harbor Symposium v roce 1964 a k pracovnímu pobytu na California Institute of Technology v roce 1966. Databáze Web of Science vykazuje dnes pod jménem „Habermann V“ 23 publikací s celkovou odezvou 213 citací. Na plzeňské fakultě však nečekala na Vlastimila Habermanna jenom vědecká práce, spíše opak. Tehdejší přednosta doc. Štěpán přinutil k odchodu tři perspektivní učitele ústavu (z nichž dva se stali v Praze profesory – prof. Masopust a prof. Mára) a sám byl nucen odejít z fakulty v roce 1960. Promovaný lékař Vlastimil Habermann byl od září 1960 pověřen výukou předmětů chemie i biochemie i řízením ústavu. Za další tři roky se habilitoval a výuku lékařské chemie vedl do r. 2013. Záhy se stal proděkanem fakulty a v této funkci prožil i pověstný rok 1968. V následujících letech byl pověřen vedením tří pracovišť sdružených do rozsáhlé katedry. Myslím, že na fakultě nejsou dostatečně známy všechny Habermannovy kroky z této doby, jimiž čelil krajně nepříjemným tlakům. Kupříkladu, když se normalizátoři z nadřízených stranických úřadů někdy v roce 1970 pokoušeli vyšetřovat, kdo co dělal na fakultě v srpnu 1968, doc. Habermann vstal a prohlásil tako-

vé vyšetřování za nesmyslné, protože všichni zaměstnanci dělali jen to, co on jim přikázal. On zastupoval hospitalizovaného děkana, on dával pokyny zpravidla tomu, kdo byl po ruce, a všichni zaměstnanci v dané atmosféře jím vydané pokyny plnili. Nemá proto smysl se ptát, kdo a co tehdy dělal, jedinou osobou, které se na takové věci mohou ptát, že je on sám. Normalizátoři poté znechuceně odešli. Mimochodem bylo hlavně jeho zásluhou, že udržel na pracovišti tehdy nepochopitelně politicky proskribovaného doc. Mojmíra Petráně (dnes emeritního profesora) a umožnil mu vědecky pracovat. Svým způsobem bylo možná i štěstím, že prof. Petráň byl tehdy zbaven výukových a dalších organizačních povinností. Výsledkem bylo dokončení projektu konstrukce mikroskopu s dvojitým řádkováním, dnes celosvětově známého a intenzivně využívaného pod jménem konfokální mikroskop. V takto vypjatém pracovním prostředí byl pochopitelný i ústup od výzkumné práce a nastal určitý únik do světa jiných zájmů, neboť doc. Habermann je osobností mnohostranného nadání. Za zmínku stojí jeho jazykové znalosti, neboť kromě obligátní angličtiny, němčiny, ruštiny a latiny se naučil španělsky s cílem navštívit jihoamerickou domovinu většiny kaktusů. Nesplnil se mu sice jeho sen o návštěvě Chile, ale i tak se stal věhlasným odborníkem v oboru sukulentních rostlin. Popsal i dva nové sukulentní druhy – Lophophora frici (Habermann) a Lophophora jourdaniana (Habermann). Jeho přednáška ve kterémkoliv městě republiky byla pro místní kaktusáře skutečným svátkem. Dokázal však stejně poutavě přednášet o Španělsku, Kavkazu, Skotsku, nebo o jiných lokalitách. K tomu mu pomáhala letitá zkušenost průvodce nesčetných zájezdů, čemuž věnoval mnoho let veškerý volný čas. K tomu všemu se s lety přidala i vášeň pro numismatiku i filatelii, ale hlavně pro mineralogii, neboť sebral, vybrousil a zpracoval několik tisíc exemplářů minerálů z naší vlasti i ze zahraničí. Doc. Habermann měl rád kolem sebe lidi, nemiloval však slavnosti a okázalosti včetně tradičního společenského života. Naopak pro něj byla příznačná vitalita a v mladších letech inklinace k mnoha sportům, včetně parašutismu. Ostatně jeho nejlepším portrétem je fotografie od známého alpinisty a fotografa Viléma Heckela publikovaná v knize Hory a lidé, kde je možné spatřit dnešního jubilanta na kajaku ve vodách Belé pod Kriváněm.

Já osobně jsem se setkal s Vlastimilem Habermannem přibližně v roce 1948, kdy mně nebylo ještě 5 let a hrával jsem si se stejně starým děvčátkem v rodině Kratochvílových v přízemí domu, kde jsme bydleli. V té rodině měli také studentku gymnázia a tu někdy navštěvovali spolužáci ze třídy, mezi nimiž byl asi 17letý Vlastimil Habermann. Zapamatoval jsem si jeho jméno, protože byl nejvýraznější osobou celé skupiny a hlavně na mne udělalo obrovský dojem jím zhotovené výtvarné dílo – ozdobným starobylým písmem na dlouhém svitku pergamenu napsaná pohádka s četnými zdobenými iniciálami a barevnými ilustracemi. Šlo asi o vánoční dárek. Vím, že jsem tehdy obtěžoval rodiče požadavky na zakoupení pergamenu, abych na něj mohl také malovat. Velmi pravděpodobně toto setkání s Vlastimilem ve mně prohloubilo zájem o kresbu a malbu. Také jsem si z raného dětství zapamatoval, že zmíněný Vlastimil odešel studovat medicínu, a to do Moskvy. Rodina Kratochvílova se záhy odstěhovala do Prahy a já na celý příběh skoro zapomněl.

Zemřel prim. MUDr. Václav Novák, CSc. Mnoho starších absolventů naší fakulty si nepochybně pamatuje na výrazného učitele hned dvou oborů, anatomie a chirurgie, MUDr. Václava Nováka, CSc., který zemřel 26. října 2014 ve věku 82 let. Václav Novák, rodák z Dubu u Vodňan, vystudoval gymnázium v Prachaticích a v r. 1951 nastoupil na Lékařskou fakultu UK v Plzni. Již na gymnáziu se seznámil se svou pozdější manželkou Evou, která mu byla oporou po celý jeho život. Na lékařské fakultě byl Václav Novák od počátku nejen vynikajícím studentem, ale věnoval se také práci na Anatomickém ústavu, kde již od čtvrtého ročníku studia pracoval jako asistent. Byl výborným, ale také náročným a přísným učitelem, a zároveň se věnoval i výzkumné práci pod vedením prof. Kosa a doc. Heřta. Již jako student publikoval první práce týkající se úpravy cévního řečiště novorozence. Promoval v r. 1957 s vyznamenáním. Na Anatomickém ústavu pak, kromě výuky, nadále pokračoval v řešení problematiky cévního zásobení kosti a chrupavky a publikoval celkem 10 prací. V r. 1962 obhájil svoji kandidátskou disertační práci na téma Cévní zásobení chrupavky.

V. Habermann se slavným psíkem Hadžim Příběh však měl pokračování. V roce 1960 jsem já sám šel studovat medicínu. Hned během prvního týdne výuky se na přednášku lékařské chemie dostavil mladý přednášející v poněkud neupraveném laboratorním plášti, který nás zaujal jasným výkladem a vsugeroval nám, že ta chemie je vlastně velmi jednoduchá. Byl to promovaný lékař Vlastimil Habermann. Příběh se vlastně opakoval. Vlastimil si opět okamžitě získal můj zájem, a když záhy nabídl možnost pracovat na chemickém ústavu v rámci vědeckého kroužku, byl jsem mezi těmi, kdo se přihlásili. Následovaly pak různé laboratorní úkoly a seznamování se s celým oborem, a jak jsem již někde napsal, nikdy jsem později nenašel důvod, abych své původní studentské rozhodnutí nějak měnil. Moje volba oboru a setrvání v něm byla tedy vlastně především Vlastimilova zásluha. Vlastimil Habermann zanechal po sobě nesmazatelnou stopu jako vědec, jako učitel, ale hlavně jako člověk. Dovolte, abych svého učitele a představeného ještě naposledy oslovil: „Milý Vlasto, stojí psáno: De motuis nihil nisi bene – O mrtvých než dobře. To je pro nás, kteří jsme Tě znali, dobrá zpráva. Můžeme o Tobě mluvit a budeme o Tobě mluvit, protože toho dobrého, cos v našich životech zanechal, je tolik, že nám to vystačí na stálé vzpomínání, jistě až do konce našich životů. Čest Tvojí památce!“ Radim Černý

Zprava sedí doc. K. Balej, as. dr. V. Novák, doc. J. Heřt, prof. M. Doskočil, doc. P. Fiala, prof. J. Kos, doc. R. Linc, prof. E. Vlček. Posléze však u něj převládla touha po klinické práci a Václav Novák přešel na plzeňskou chirurgickou kliniku. Díky své anatomické erudici rychle zvládl chirurgickou operační techniku, rozšířil své teoretické i praktické znalosti a jako odborný asistent chirurgie vychovával další generace mediků. Byl nejen výborným chirurgem, ale i neobyčejně dobrým kolegou a přítelem, vždy ochotným pomoci, na jehož slovo bylo naprosté spolehnutí. Své názory hájil racionálně, ale byl otevřen i názorům jiných. V r. 1968 získal jednoroční stipendium na prestižní University of Colorado v Denveru, kde pracoval jako Surgical Research Fellow s vynikajícím a svérázným profesorem Benem Eisemanem. Jeho práce si prof. Eiseman tak cenil, že po čase přijel dokonce navštívit i plzeňské pracoviště. Václav Novák získal v Denveru základy pro výzkum v nově se rozvíjející oblasti transplantací orgánů. Po návratu do Plzně se spolu chirurgem prof. Podzimkem a nefrologem doc. Opatrným významně podílel na založení programu transplantace ledvin, který vedl v r. 1972 k první úspěšné transplantaci ledviny v Plzni. Období normalizace však neposkytovalo dr. Novákovi perspektivy pro další rozvoj. Roz-

35

hodl se tedy v r. 1975 opustit kliniku a nastoupit na uvolněné místo primáře chirurgického oddělení ve Stodu a později, v r. 1983, pak na místo primáře v Domažlicích. Na obou těchto pracovištích uplatňoval nejen své odborné znalosti, ale i organizační schopnosti a systematickou práci vedoucí k výraznému zlepšení úrovně. Zabýval se i zdánlivě malými, ale z hlediska praxe významnými problémy, jako např. operacemi kýl, které na menších pracovištích zaujímají velký podíl na operativě. Se svými pracovišti se identifikoval s důkladností sobě vlastní, takže např. na příchod do Domažlic se připravoval i zvládnutím hry na dudy. Svým důsledným vedením vychoval i řadu výborných chirurgů. Po roce 1989 odmítal nabídky vrátit se na kliniku a zůstal domažlické nemocnici věrný až do svého důchodového věku. Bohužel, v tomto období svého života byl postižen mnoha závažnými zdravotními potížemi, často také komplikovaně probíhajícími. Václav Novák i v tomto období, kdy byl fyzicky značně omezen, se nadále snažil být aktivní, rozvíjel své velké všeobecné znalosti a věnoval se sepisování studií historického zaměření. V této těžké době mu byla velkou oporou jak jeho žena Eva, tak i dva synové a vnuci. Celý život Václava Nováka byl i dokladem toho, jak společenské klima doby může ovlivnit život mimořádně nadaných jednotlivců, kteří by za normálních podmínek mohli daleko významněji prospět společnosti. Jiří Valenta, Pavel Fiala

Z Krajského chirurgického semináře v Domažlicích 1985: první zleva v první řadě je prim. Novák.

První dva čeští kandidáti Nobelovy ceny za medicínu Prof. MUDr. Ivan Jakovič Horbaczewski (1854–1942)

36

Ivan Jakovič Horbaczewski se narodil 15. května 1854 v Zarubincích u Tarnopole, kde navštěvoval gymnázium s německým a polským vyučovacím jazykem. Je příkladem Rakušana ukrajinského původu, dlouhodobě žijícího a působícího v Čechách. Představuje nikoli výjimečnou kombinaci v mnohonárodní habsburské monarchii. V jeho odborných pracích i v korespondenci najdeme později běžně ukrajinštinu, němčinu, češtinu i polštinu. Medicínské studium absolvoval v letech 1872– 1878 na Vídeňské univerzitě a už tady vykazoval vynikající výsledky, když se při studiu věnoval vědecké práci. Jako asistent Ernsta Ludwiga se

zaměřil na lékařskou chemii; nejprve se věnoval studiu albuminoidů, poté elastinů. Ve 28 letech dosáhl prvního věhlasu, když se mu podařilo synteticky vyrobit kyselinu močovou. O rok později (1883) se mu otevřela možnost kariéry v Praze. Zásluhu na tom měl Eduard Albert, český lékař a vlastenec, přednosta I. chirurgické kliniky ve Vídni.

Prof. Horbaczewski ve své laboratoři Na nově ustavené české lékařské fakultě byl Horbaczewski zprvu jmenován profesorem mimořádným, ale již v r. 1884 se stal profesorem řádným. Pracovat začal rovněž v nově zřízeném ústavu, a ač šlo o poměry stísněné, získal dost spolupracovníků, aby mohl pokračovat ve svém výzkumu. Na univerzitě přednášel farmakologii a soudní chemii. Teprve v roce 1900 se mu podařilo prosadit, aby se jeho vlastní obor, lékařská chemie, stal povinným předmětem, zakotveným ve zkušebním řádu. Opakovaně byl pověřen úřadem děkana lékařské fakulty, pro léta 1902/03 byl rektorem Univerzity Karlovy. Ocenění jeho práce se odrazilo v členství v předních vědeckých společnostech – z místních to byla především Královská česká společnost nauk, kde se ale členství v červenci 1918 vzdal. Jinak se jeho zájem orientoval na slovanskou část Rakousko-Uherska, především na ukrajinské instituce; zde je třeba uvést členství ve lvovské Ševčenkově učené společnosti. Horbaczewski zastával řadu funkcí veřejných a politických – v roce 1889 byl povolán do Zdravotní rady Českého království a odtud v roce 1906 do vídeňské Nejvyšší zdravotní rady, roku 1902 se stal dvorním radou a roku 1909 doživotním členem panské sněmovny. Do politického života ho zřejmě přivedla také iniciativa jeho krajanů. Ve čtvrtém roce 1. světové války ho jmenoval císař Karel do vlády, a tak se v roce 1917 stal prvním rakouským ministrem zdravotnictví. Organizace ministerstva mu v těžkých válečných podmínkách zabrala veškerý čas. Snad i proto ještě před koncem války rezignoval. Je však pokládán za vůbec prvního evropského ministra zdravotnictví. Jako austrofil se vznikem Československa nesouhlasil a po převratu zprvu zůstal ve Vídni, kde působil jako profesor tamější ukrajinské univerzity. V roce 1919 se však do Čech vrátil, a když sem byla převedena Ukrajinská svobodná univerzita, působil na ní jako čestný profesor až do roku 1939; ve 20. letech byl také jejím rektorem. Veřejných postů se domohl především díky své vědecké práci.V té byl jeho záběr značný. Publikované práce, v bibliografii sestavené při příležitosti jeho sedmdesáti let, je uvedeno 40 položek zásadních studií, z nichž nemalou část

tvoří monografie, lze rozdělit na syntetické, analytické, fyziologické, klinické, potravinářské, toxikologické, terminologické a učebnicové. Byl první, kdo syntetizoval glycin, rovněž jako jeden z prvních poznal, že základními kameny bílkovin jsou aminokyseliny. Za jeho nejpodstatnější výzkumný přínos se uvádějí práce z oblasti trávení a zažívání, vycházející z rozborů věnovaných kyselině močové, jejímu vzniku a funkci v organismu; obdobně bývá oceňována jeho práce pedagogická, reprezentovaná např. velkou čtyřsvazkovou učebnicí lékařské chemie, vydanou v letech 1904–1908. Je označován za jednoho ze zakladatelů české biochemie a byl učitelem řady významných lékařů a vědců; jmenovat lze Laufbergera, Syllabu, Kukulu, Haškovce, Švagra, Kabrhela, Heverocha či Hamsíka. Návrh na udělení Nobelovy ceny prof. Horba­ czewskému podal v roce 1911 Horbaczewského kolega z fakulty profesor Vítězslav Janovský za jeho syntézu kyseliny močové z r. 1882. V. Janovský považoval objev a důležitost kyseliny močové za tak významné, že svůj návrh detailně nezdůraznil. Návrh zřejmě proto u Nobelova komitétu neprošel. Horbaczewski věnoval mnoho své energie ukrajinským krajanům, s nimiž nikdy neztratil kontakt a pro které toho hodně udělal. Ve studii o výživě venkovského lidu v haličském Podolí, jeho rodném kraji, doporučoval už rakouským úřadům zásadní změny v hospodářských a sociálních poměrech obyvatelstva. Po roce 1918 učil na školách ukrajinské emigrantské komunity, vedle Ukrajinské svobodné univerzity také na Ukrajinské hospodářské akademii, a psal pro ně učebnicové příručky. Pomáhal při tvorbě ukrajinské chemické terminologie. Nepřerušil styky ani s Ukrajinou coby součástí Sovětského svazu; v roce 1925 se stal členem Všeukrajinské akademie věd v Kyjevě. Profesor Horbaczewski se dožil vysokého věku, zemřel 24. května 1942, takřka přesně ve svých 88 letech, a byl pochován na hřbitově u kostelíka sv. Matěje v Praze. Prameny: Barvíková H.: Akad. Bull. 2008, č. 1, Archiv AV ČR (J. Novák)

Prof. MUDr. František Karel Studnička (1870–1955) Prvním nezpochybnitelným českým kandidátem na cenu za rok 1934 se stal František K. Studnička, profesor histologie brněnské univerzity. Návrhy jednotlivě podali profesoři brněnské lékařské fakulty Vilém Laufberger, František Ninger, Rudolf Vanýsek, Václav Neumann, Antonín Trýb a profesor pražské univerzity Antonín Hamzík. Cenu měl podle navrhovatelů dostat za své objevné histologické práce. Posuzovatel pochválil Františka K. Studničku za obohacení

histologie novými fakty, ale Studničkův přístup nepovažoval za jeho vlastní. Na základě vyjádření Nobelova komitétu Nobelovo shromáždění rozhodlo, že Studničkovy práce nemají hodnotu k udělení ceny. F. K. Studničku znovu navrhl v roce 1953 profesor olomoucké univerzity Jan Kabelík, který rozšířil zdůvodnění o nové Studničkovy studie o intramolekulární substanci. Nobelův komitét však i tentokrát návrh vyloučil. František Karel Studnička (1870–1955) byl významný český přírodovědec, histolog, embryolog a cytolog světového jména. První vzdělání získal doma od soukromého učitele, středoškolské vzdělání na vyšším reálném gymnáziu v Praze ve Spálené ulici a na gymnáziu v Žitné ulici; roku 1889 maturoval na akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulicí. Od dětství se zajímal o fyziku, kreslení, historii a přírodní vědy. V roce 1889 začal studovat na lékařské fakultě české univerzity v Praze, kde roku 1895 získal titul doktora všeobecného lékařství. Již v době vysokoškolských studií se zajímal o embryologii a srovnávací anatomii; tehdy začal pracovat jako dobrovolník v nově zřízeném ústavu profesora Vejdovského. V letech 1896–1898 podnikl několik cest do zahraničí. Studoval na univerzitách v Jeně, Berlíně a Vídni, pobýval v zoologické stanici v Neapoli a na biologické stanici v Bergenu. Roku 1898 podal žádost o habilitaci z histologie na pražské lékařské fakultě. Žádost byla odmítnuta díky osobním i odborným sporům profesora Vejdovského a profesora Jánošíka. V září roku 1899 se F. K. Studnička stal praktikantem univerzitní knihovny. V roce 1900 se po řadě problémů habilitoval na pražské filozofické fakultě. Protože však v Praze nezískal vhodné místo, přesídlil do Brna, kde se v roce 1901 stal knihovníkem České vysoké školy technické. O rok později byl na této škole ustanoven soukromým docentem všeobecné zoologie a srovnávací anatomie. V roce 1905 se František Karel Studnička v kostele svatého Tomáše v Brně oženil s Olgou Mísovou (1877–1967), dcerou dvorního rady při moravsko-slezském vrchním zemském soudu. V roce 1906 se jim narodila jediná dcera Olga (1906–1962), která byla profesorkou kreslení; zůstala neprovdána. V roce 1909 byl František Karel jmenován mimořádným profesorem na České vysoké škole technické v Brně. O tři roky později se na této škole stal honorovaným docentem zoologie a nauky o živočišných látkách důležitých pro chemický průmysl. Ihned po vzniku Československé republiky se Studnička zúčastnil práce na zřízení druhé české univerzity. V roce 1919 byl jmenován profesorem histologie a embryologíe na lékařské fakultě Masarykovy univerzity. Zde vybudoval i její histologicko-embryologický ústav. V letech 1919–1921 založil a vedl i histologicko-embryologický ústav Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Na Masarykově univerzitě působil až do roku 1934. V tomto roce se vrátil (po smrti profesora Otakara Srdínka) do Prahy a byl jmenován řádným profesorem histologie a embryologie na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Současně řídil její histologicko-embryologický ústav.

Krátce po příchodu do Prahy těžce onemocněl, následovala operace a s ní spojené pooperační komplikace. V době nacistické okupace byl zbaven možností vědecké práce. Pracoval na systematizaci svých výsledků a připravoval nové učebnice. Po válce opět se vrátil k vědecké práci a publikacím. V této době však již měl problémy se zrakem. Přesto až do smrti psal a pracoval. Rozsáhlá činnost Františka Karla Studničky byla oceněna několika domácími i zahraničními společnostmi. V 28 letech, dne 11. 1. 1899, byl zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk, v roce 1919 se stal jejím přespolním, a po návratu do Prahy v roce 1934 řádným členem. Dne 18. října 1935 byl zvolen řádným členem České akademie věd a umění. Pří vzniku Československé akademie věd byl 12. 11. 1952 jmenován jedním z prvních akademiků. V roce 1951 získal státní cenu I. stupně za celoživotní vědeckou práci a za dílo Úvod do plasmatologie. František Karel Studnička zemřel v Praze 2. srpna 1955. Pochován byl do rodinné hrobky na Olšanech. Během svého života vydal František Karel Studnička téměř 400 vědeckých prací. Svou rozsáhlou činnost zahájil v roce 1888 drobnými pracemi z botaniky. Jeho zájem se brzy soustředil na morfologii živočichů, zejména na cytologii a histologii. Nové poznatky a výsledky svých výzkumů publikoval až do padesátých let samostatně i časopisecky. Františka Karla Studničku charakterizuje ve vzpomínkách jeho žák Jan Wolf takto: Znal jsem a byl jsem v blízkém styku s profesorem Studničkou dosti dlouho ... Jevil se mi vždy jako skromný, konciliantní, pokrokový, spravedlivý a obětavý vědecký pracovník. ,.. V rozporech o vědeckých názorech byl konciliantní nejen z určité osobní ušlechtilosti, nýbrž i v meritu věci. Nestranně a s opravdovou kolegialitou uznával vědecké důvody těch, s nimiž vždy vědecky nesouhlasil, .., Byl pokrokový v tom smyslu, že nikdy neustrnul na starém; žádné dogma, ale věčný vědecký pokrok byl a je jeho zřejmým vyznáním víry. Při líčení ... nelze se nezmíniti o jeho učitelské činnosti. Kladl veliký důraz na visuelní paměť studenta, hojně kreslil a proto učil dobře. Prameny: Němcová M.: František Josef Studnička (1836–1903). Praha: Prometheus, 1998. pp. 9-20. (J. Novák)

Plaketa města Plzně prof. MUDr. Janu Kilianovi, DrSc. Při oslavách Dne české státnosti 28. září 2014 udělil primátor města Plzně Mgr. Martin Baxa „Cenu města Plzně“ bývalému městskému archiváři Ivanu Martinovskému za publikaci „Dějiny města Plzně od počátků osídlení až po současnost“. O držiteli Ceny rozhodli zastupitelé.

Plaketu s městskou pečetí pak obdrželo pět osobností, které se zasloužily o rozvoj města nebo šíří jeho slávu. Mezi oceněnými byli bývalý šéf Divadla J. K. Tyla Jan Burian, prof. Gabriela Basařová, která ovlivnila vědecké myšlení a praxi v pivovarnictví, někdejší ředitelka Knihovny města Plzně Dagmar Svatková, malíř Josef Mištera za vybudování fakulty designu a umění; za dlouholetou pedagogickou, zdravotnickou a výzkumnou činnost udělil primátor Plaketu i členu akademické obce naší fakulty prof. MUDr. Janu Kilianovi, DrSc., bývalému přednostovi Stomatologické kliniky LF UK a FN v Plzni. K četným gratulantům prof. Kilianovi se připojují i jeho spolupracovníci v redakční radě našeho periodika.  (r)

Ceny Česká hlava 2014 uděleny Společnost Česká hlava je spolu s Úřadem vlády České republiky každoročním vyhlašovatelem  stejnojmenných cen - nejprestižnějšího českého ocenění za vědu a výzkum, kterého mohou vědci v naší zemi dosáhnout. Česká hlava je největší projekt pro rozvoj české vědecké a technické inteligence. Projekt vznikl před 13 lety z iniciativy intelektuálů v čele s Arnoštem Lustigem a prof. Antonínem Holým  s jediným cílem – vytvořit projekt pro vědce a techniky, který by jim pomohl získat popularitu a prestiž. Česká hlava však není jen nejvyšší vědecké ocenění, ale řada vzájemně provázaných projektů, jejichž cílem je popularizace vědy, výzkumu a vzdělávání u široké veřejnosti, ale i pomoc při utváření vhodných podmínek pro Laureátům je ocenění Česká hlava za vědu, výzkum a inovace předáváno v několika kategoriích již od roku 2002. Od roku 2006 je vítězná hlavní cena udělována premiérem České republiky na základě usnesení vlády jako „česká nobelovka za vědu, výzkum a inovace“ pod názvem Národní cena vlády Česká hlava. Ocenění Česká hlava pro vědeckou a technickou inteligenci jsou udělována ve spolupráci státu, akademické sféry a soukromých firem. V letošním ročníku se laureátem jedné z cen - Ceny Skupiny ČEZ - stal také lékař - MUDr. Ondřej Gojiš, Ph.D., z Gynekologicko-porodnické kliniky UK Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. MUDr. Gojiš se věnuje výzkumu karcinomu prsu, díky kterému vyhrál společné 1. místo Ceny Skupiny ČEZ. Ve své vědecké práci se zabývá možností ovliv-

37

38

nění biologického chování konkrétního typu karcinomu. Každý rok na diagnózu karcinomu prsu zemře ve světě okolo půl milionu lidí. Přibližně 60 % karcinomů prsu jsou „estrogen pozitivní“, tj. jejich biologické chování lze alespoň částečně ovlivnit pomocí hormonální terapie. Asi 10 % nemocných s touto diagnózou však na tuto terapii nereaguje. „Existuje velká rodina proteinů ovlivňujících funkci a regulační mechanismy nádorových buněk v metastatických procesech. Cílem mého výzkumu bylo objasnit, do jaké míry se tyto konkrétní proteiny podílí na rezistenci na hormonální terapii estrogen pozitivních nádorů a do jaké míry mohou ovlivňovat agresivní chování karcinomu prsu,“ přiblížil zaměření svého výzkumu MUDr. Gojiš. Karcinom mléčné žlázy MUDr. Gojiš zkoumá na Ústavu patologie 3. lékařské fakulty UK. Spolupracuje také s Gynekologickou a Onkologickou klinikou Imperial College v Londýně. Z výsledků výzkumu vyplynuly mimo jiné poznatky, které se dají využít k predikci rizika opětovného objevení nemoci u již léčených pacientek (s adjuvantní chemoterapií). Tyto výsledky by mohly v budoucnosti ovlivňovat charakter hormonální terapie u gynekologických nádorů. MUDr. Gojiš byl za svoji práci odměněn cenou Evropské onkologické společnosti a Evropské onko-chirurgické společnosti. MUDr. Gojiš získal Cenu Skupiny ČEZ, která se uděluje za inovativní přístup, nejvýraznější počin, odbornou nebo vědeckou činnost studenta doktorandského studia, spolu s Mgr. Pavlou Eliášovou, Ph.D. (Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského Akademie věd v Praze), která se věnuje problematice zeolitů. Jedná se o nejdůležitější průmyslové katalyzátory využívané při zpracování ropy v petrochemii, i při přípravě chemických specialit. V laboratořích, kde P. Eliášová pracuje, se zabývají především využitím zeolitů pro zpracování uhlovodíků (např. při výrobě benzínu). Národní cenu vlády Česká hlava 2014 obdržel prof. RNDr. Emil Paleček, DrSc. (Biofyzikální ústav AV ČR v Brně), přední český vědec v oblasti přírodních věd. Svými pracemi položil základ pro obor elektrochemie nukleových kyselin. Tento obor patří v současnosti ke slibně se rozvíjející vědecké oblasti základního výzkumu a nabízí praktické využití v medicíně 21. století i v dalších oborech. V následujících letech ukázal, že dvoušroubovicová struktura DNA se může na negativně nabitém povrchu rozvíjet, navrhl první elektroaktivní značky kovalentně vázané na DNA a první elektrody modifikované DNA. Tyto poznatky jsou v současné době široce využívány v elektrochemii nukleových kyselin a zvláště při konstrukci senzorů DNA. Profesor Paleček se zabývá fyzikální biochemií, strukturou genetického materiálu, molekulární onkologií, chemickou reaktivitou nukleových kyse-

lin, elektrochemií biomakromolekul a interakcí DNA s bílkovinami. Spolupracuje s Regionálním centrem aplikované molekulární onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně, kde pomáhá se založením elektrochemické laboratoře orientované na výzkum a diagnostiku rakoviny. Cenu společnosti Kapsch za technické vědy obdržel Ing. Pavel Izák, Ph.D. (Ústavu chemických procesů AV ČR v Praze), vyvinul se svým týmem jednokrokový postup pro čištění surového bioplynu od nežádoucích složek založený na kondenzující vodní páře na hydrofilní podložce. Z bioplynu tak dokázal vyrobit biomethan, což je látka s obdobnými vlastnostmi jako zemní plyn. Cenu Invence v oblasti přírodních věd získal prof. Ing. Karel Kolomazník, DrSc. (Fakulta aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně) za významné objevy na poli zpracování kůže a využití odpadů z kožedělného, potravinářského a zemědělského průmyslu. Cenou Industrie byla odměněna česká firma MICRORISC s.r.o., zastoupená Ing. Vladimírem Šulcem za komplexní technologické řešení IQRF®, které umožňuje výrobcům elektroniky inovovat jakýkoliv jejich výrobek a poskytnout mu bezdrátovou konektivitu a volitelně i připojení ke zbytku světa přes Internet. (jn)

Prof. MUDr. Pavel Dungl, DrSc., obdržel Medaili Za zásluhy Mezi celkem 33 osobnostmi vyznamenanými u příležitosti letošního státního svátku 28. října byl i jeden lékař – profesor MUDr. Pavel Dungl, DrSc. Obdržel Medaili Za zásluhy, a to s dovětkem za zásluhy o stát v oblasti vědy. Profesor Dungl je přednostou ortopedické kliniky pražské Nemocnice na Bulovce a 1. místopředsedou České společnosti pro ortopedii a traumatologii. Tento přední český ortoped v minulosti pečoval o prezidenta Václava Klause. V roce 2012 operoval i Miloše Zemana (tehdy ještě nebyl prezidentem). První vydání monografie Ortopedie, kterou profesor Dungl a kolektiv vydali v roce 2005, pokřtil prezident Václav Klaus, stejně tak přijel koncem roku pokřtít i její druhé, přepracované vydání. Prof. Dungl se narodil v roce 1948 v Olbramkostele u Znojma. Většinu profesního života strávil na ortopedické klinice Nemocnice Na Bulovce v Praze. V letech 1984 až 1989 absolvoval několikaměsíční zahraniční studijní pobyty v Rakousku, Německu, Švýcarsku a USA. Většinou byly spojeny s přednáškovou činností, v níž prezentoval výsledky léčení dětských ortopedických vad. V letech 1990– 1993 pracoval v ortopedické nemocnici Speising ve Vídni, kde byl v roce 1994 jmenován

profesorem-konzultantem této nemocnice. V letech 2004 a 2005 vykonával funkci prezidenta Evropské dětské ortopedické společnosti (EPOS), je členem výkonné rady Evropské federace národních ortopedických a traumatologických sdružení (EFORT), řádným členem Společnosti německy mluvících dětských ortopedů, korespondujícím členem Pediatrické ortopedické společnosti Severní Ameriky a Argentinské ortopedické společnosti. Je také čestným členem Rakouské, Slovenské, Maďarské a Polské ortopedické společnosti. (r – převzato z www.doktorvlach.cz)

Daruj krev s Univerzitou Karlovou Ve dnech od 2. 5. do 13. 6. 2014 se uskutečnila mezifakultní studentská akce v darování krve v rámci Karlovy univerzity. Akci pořádala Studentská unie Univerzity Karlovy (SUUK) ve spolupráci s TRIMEDem (sdružení studentů 3. LF), v Plzni za pomoci spolku plzeňských mediků Medicus Pilsensis. Celá akce měla připomenout význam dárcovství krve, který je třeba neustále připomínat nejen na lékařských fakultách. Projekt byl zakončen setkáním zúčastněných ve studentském klubu K4 v Praze v den dárcovství krve – 14. června. Projektu se zúčastnilo 84 studentů z 11 fakult UK na 8 transfuzních stanicích, přičemž za naši fakultu to bylo 6 studentů. V první řadě bychom chtěli velice poděkovat všem studentům, kteří se zapojili do dárcovství. Dále velké poděkování patří Transfuznímu oddělení FN Plzeň a vedení Lékařské fakulty v Plzni. Jakub Vondraš, Medicus Pilsensis

Klub Alumni Univerzity Karlovy Hlavním posláním Klubu Alumni UK je poskytovat informační, vzdělávací, kulturní a společenské služby všem svým členům z řad absolventů Univerzity Karlovy. Klub Alumni UK je tedy určen těm, kteří si Univerzitu Karlovu zvolili za svou a strávili na ní několik let náročným studiem oboru, do jehož problematiky toužili proniknout. Úspěšným ukončením studií samozřejmě není nutné vazby s univerzitou zpřetrhat. Naopak. Klub Alumni UK si klade za cíl sounáležitost absolventů s univerzitou udržovat a bývalé studenty i nadále zapojovat do univerzitního dění. Členství v klubu je otevřené všem absolventům

Univerzity Karlovy. Svým členům klub umožňuje účast na odborných přednáškách a seminářích i významných akcích UK. Klub rovněž organizuje mnohé společenské události – například červnovou zahradní slavnost či vánoční setkání – a v neposlední řadě pak v rámci členské karty nabízí i další zajímavé výhody. Bližší informace o členství v Klubu Alumni UK lze získat na Oddělení informačních služeb Informačního, poradenského a sociálního centra UK v Celetné 13 v Praze (tel.: +420 224 491 850) či na Web: http://ipsc.cuni.cz, facebook: www. facebook.com/ipc.uk, e-mail: absolventi@cuni. cz. Vedení klubu uvádí: Velmi nás potěší, pokud se rozhodnete se svou alma mater zůstat i nadále ve vzájemném kontaktu, a pevně věříme, že se na půdě naší – a vaší – Univerzity Karlovy budeme setkávat i nadále. (r)

Mezi události při vstupu do zimního semestru totiž patří i slavnostní mše svatá k zahájení akademického roku, která se letos jako obvykle konala v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici hned první den výuky na Lékařské fakultě v Plzni, a to ve středu 1. 10. 2014. Slavnostní bohoslužbu sloužil otec biskup Mons. František Radkovský za akademickou obec v Plzni, za ZČU a LFP, za studenty a pedagogy.

Děti nadělovaly Viktoriánům Poslední zápas 10. kola fotbalové Synot ligy se odehrál v plzeňské Doosan Aréně 5. října 2014. Na plochu zaplněného stadionu nastoupil proti domácí Viktorii Plzeň tým FK Teplice. Kapitán Viktoriánů Pavel Horvát čtyři dny před zápasem předával malým dětským pacientům na chirurgické klinice dárky, a všechny děti, včetně malých slečen, slíbily, že budou držet palce při nedělním zápasu. Podařilo se, Viktoria Plzeň porazila na domácím hřišti FK Teplice 1:0. K radostné výhře tak možná napomohly i dárky, které na oplátku poslaly nemocné děti FN Plzeň plzeňským fotbalistům.  (r)

Ředitel FN Plzeň MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., předal koláž obrázků od malých dětských pacientů vlastníkovi klubu FC Viktoria Plzeň Tomáši Paclíkovi.

Tato tradiční mše zahajuje nový studijní rok jak na akademické půdě, tak i ve společenství Hora, což je křesťanský vysokoškolský klub v Plzni. Nejenže se podílí na přípravě této tradice, ale po celý rok je tato organizace otevřená všem studentům v Plzni. Studenti na Hoře patří do cechů, což jsou skupiny rozdělené podle druhu studia, ať už je to humanitní směr, technický, nebo náš medicínský. Na začátku si zvolí každý cech svého cechmistra. Medici jsou zastoupeni Marií Klimeckou (4. ročník) a Karlem Kudrnou (3. ročník). Připravujeme společně programy po mši, jako jsou různé duchovní přípravy a semináře s církevními i jinými tématy a modlitbami, tak i zábavné večery plné her, hudby, tvoření a dobrého jídla a pití. Během týdne si studenti z Hory můžou společně zahrát volejbal, vaří večeři, chodí společně na koncerty a jezdí na společné víkendy. (více o Hoře na webových stránkách – hora.signaly.cz)

Slavnostní mše svatá na zahájení akademického roku Když se řekne začátek akademického roku, co si tak student lékařské fakulty představí? Jistě se mu vybaví nový rozvrh s novými předměty, hledání seminárních místností a míst výuky, burza skript, shánění učebních materiálů, setkání se spolužáky a vyučujícími, velká „Welcome“ party, informace o výuce, podepisování řádů a prezence, učení a zase jenom učení, které ho po celý semestr nejspíš čeká. Ale to není všechno!

Vraťme se ale k slavnostnímu aktu. Samotný obřad mše se skládá z modliteb, čtení z bible, vstávání, klečení a sezení, ale hlavně ze setkávání se s lidmi a Bohem. Kostel nebyl naplněn jen studenty, ale mezi nás k naší velké radosti zavítali i paní rektorka ZČU, Doc. PaedDr. Ilona Mauritzová, Ph.D. a pan děkan naší alma mater,

prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., a další pedagogové. Jako srdce nemůže správně fungovat bez převodní soustavy, tak stejně je spjatý kostel s hudbou, udává rytmus celého rituálu. Při tomto slavnostním okamžiku nehrají varhany klasická díla starých hudebních mistrů, ani kostelní písně z Kancionálu, jak byste si mohli mylně myslet, ale hudební doprovod zajišťuje studentská kapela folk – pop – rockovými písněmi a přeloženými worshipy. Největší část kapely tvoří k pýše naší fakulty medici, kteří kromě umění učení ovládají i umění hudby, ale patří mezi ně i hudebně nadaní studenti ZČU, ať už jsou to kytaristi – Jiří Strnad (3. ročník), Martin Dolanský (1. ročník) a Jan Kaňka, houslistky – Martina Nová a Ester Poláčková (4. ročník), externí basista a klavírista Jan Novák a zpěváci – Irena Třebínová (2. ročník) a Vít Zemek. Po doznění poslední písně mše však program nekončí. Všichni studenti a naši milí hosté jsou pozváni nahoru do sálu v přilehlém domě faře. Jen pár schodů dělí zúčastněné od jednohubek, chlebíčků, zákusků a dezertů a dalších pochutin. To všechno připraví studenti k oslavě začátku roku. A aby byla oslava úplná, všichni si připíjí sklenkou vína a z plna hrdla se zpívá Gaudeamus igitur… Slova hymny se stávají skutečností, neb tak žije společně akademie, profesoři a všichni studenti k velkému rozkvětu. Ester Poláčková Foto Josef Balcar

Seznamovací kurz pro studenty budoucích prvních ročníků

Seznamovací kurz pro studenty budoucích prvních ročníků, neboli tzv. adapťák, se po loňských dobrých zkušenostech uskutečnil letos podruhé. I druhý ročník byl plný akce a zábavy! Na začátku září se adapťáku zúčastnilo 90 budoucích prváků. Staralo se o ně 15 organizátorů z vyšších ročníků všeobecného i zubního lékařství. Volba místa padla na prověřené univerzitní středisko v Horním Poříčí u Strakonic, kde se pravidelně koná i letní sportovní kurz pořádaný Ústavem tělesné výchovy LFP. Program třídenního kurzu začal krátce po obědě, kdy studenty uvítali krátkým zahajovacím projevem pan doc. MUDr. Antonín Zicha, CSc., proděkan pro výuku stomatologie a sociální záležitosti studentů, paní Ing. Marie Klečková, tajemnice fakulty, paní Jana Brožková, referentka studijního oddělení a pan Mgr. Martin Červený, vedoucí Ústavu tělesné výchovy LFP. Studenti, již náhodně rozděleni do osmi soutěžních skupin, pak měli možnost se poprvé více poznat v průběhu několika adaptačních

39

her vedených jednotlivými organizátory. Protože kurz byl nejen seznamovací, ale i sportovní, již první den byl na programu také krátký úsek sportovních aktivit, při kterých si jednotlivé skupiny zahrály samostatně nebo proti sobě např. basketbal, volejbal, fotbal a tenis, nechyběla ani krátká vyjížďka na kánoích nebo kruhový fitness trénink.

Po večeři se všichni opět sešli a měli možnost se z krátkých prezentací dozvědět základní informace o předmětech a studiu v 1. ročníku. Protože na fakultě nejde vždy jen o učení, představili se i některé studentské organizace působící na Lékařské fakultě v Plzni: IFMSA CZ, která je zároveň i hlavním organizátorem celého kurzu, SSSČR informovala studenty zubního lékařství ohledně zubařských projektů a akcí, MePi též informovali studenty o tom, že škola není jen o učení a je zde i prostor pro jiné věci, jako je skupinové běhání nebo přednáškové večery s profesory, kteří vypráví o svém životě, a LSS o.s. dala na vědomí studentům informace ohledně urgentní medicíny, medicíny katastrof a mnoho dalších výukových akcí, jako je exkurze do LZS v Líních nebo návštěva Gynekologicko-porodní kliniky ve FN v Plzni. Čtvrteční dopoledne patřilo Medické olympiádě, při které jednotlivé soutěžní skupiny plnily na různých stanovištích zábavné a zajímavé úkoly. Tak si studenti mohli vyzkoušet např. odolnost svého statokinetického čidla, vypít půl litru „moči“ na čas, zkusit si své znalosti z anatomie, otestovat své čichové buňky, nebo si i zopakovat základy první pomoci a zkusit si transport zraněného.

Po nezbytném vyhlášení výsledků Medické olympiády a předání cen všem vítězům  se studenti sami bavili. Mezitím v pozadí tým organizátorů pilně pracoval na premiéře večera. A slavnostním zakončení kurzu – Křtem. Nebudeme prozrazovat žádné podrobnosti a kazit

40

tím tak ojedinělost této události. Kdo tam byl, ví své, můžeme však říci, že jedinečná atmosféra byla velkým zážitkem i pro samotné organizátory. I podle hodnocení účastníků se celý tento večer, který se následně nesl v duchu volné zábavy, velmi vydařil. Ráno již zbývalo jen rozloučit se s novými kamarády a odjet směrem k blížícím se studijním povinnostem… Závěrem bychom rádi poděkovali všem účastníkům, protože je to především jejich zásluha, že mezi sebou dokázali vytvořit přátelskou atmosféru, která vydržela po dobu celého kurzu. Velké poděkování patří také celému organizačnímu týmu děkanátu  a Ústavu tělesné výchovy LFP, který se obrovskou mírou podílel na organizaci a byl organizátorům z řad studentů velkou oporou. Panu proděkanovi doc. MUDr. Antonínu Zichovi, CSc., děkujeme za to, že vážil svou cestu vstříc studentům a uvítal je na fakultě velice přátelským projevem. Děkujeme a doufáme, že se i další ročník Seznamovacího a sportovního kurzu povede. Za tým organizátorů a IFMSA Plzeň Jenda Dinh

Seminář urgentní medicíny Kladno, 20. 9. 2014 Ještě ani nezačal nový akademický rok, nicméně to mi nezabránilo vypravit se spolu s Hankou Kloučkovou a Vaškem Téglem o zářijovém víkendu na výjezdové stanoviště Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. V areálu Kladenské nemocnice se totiž konal seminář Sekce mladých lékařů Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof, jehož uskutečnění perfektně zosnovala v sobotu 20. září 2014 MUDr. Jana Šeblová.

Kroužek první pomoci pro děti LSS o.s. je spolek studentů a mladých lékařů, kteří se ve volném čase scházejí a prohlubují si znalosti v první pomoci, urgentní medicíně a medicíně katastrof. Při tomto tréninku si vytvářejí situace „ze života“ s realisticky namaskovanými zraněnými, které se snaží co nejlépe zvládnout. Spolupracují na akcích s Českým červeným křížem i Policií České republiky. Mimo to chodí učit první pomoc na střední školy.

„V letošním roce jsme se nově rozhodli na půdě naší fakulty otevřít kroužek první pomoci pro mladší děti, protože jsme zjistili, že čím dříve se člověk první pomoc naučí a bude ji trénovat, tím větší je šance, že v krizové situaci zareaguje správně,“ říká MUDr. Michaela Miklíková, členka spolku, a dodává: „V minulých letech, kdy se kroužek odehrával na základní škole, jsme se s dětmi učili, hráli si a získávali úspěchy na soutěži v první pomoci. Nejdůležitější pro nás však je, že se děti naučily nebát se a pomoci, o čemž svědčí i malá slečna, absolventka kroužku, která raněnému lyžaři na sjezdovce zastavila krvácení a zavolala pomoc.“ Kroužek probíhá každé pondělí v 15:30 až 17 hodin v budově Šafránkova pavilonu. Děti ve věku 7 – 15 let se mohou přihlásit e-mailem na adrese [email protected], nebo se přijít podívat přímo v době jeho konání. Kroužek má také stránky na Facebooku.

Během dne jsme se dozvěděli o konceptu oboru Urgentní medicína v podmínkách českého zdravotnictví, s MUDr. Milanou Pokornou jsme si zopakovali základní postupy, co se přístupu k pacientovi a udržení základních životních funkcí týče, a detailně jsme si vyzkoušeli všemožné způsoby zajištění dýchacích cest a nastavení ventilačního přístroje. Velmi zajímavá byla přednáška MUDr. Marka Dvořáka, který se s námi podělil o kazuistiky „ze života“, na kterých nám ukázal, jak je důležité nepodceňovat zdánlivě banální stavy. Také jsme simulovali práci na urgentním příjmu, kdy jsme měli během krátké chvíle přijmout několik pacientů a určit priority k ošetření, operaci, event. propuštění do domácí péče. Nakonec jsme debatovali o etických otázkách a psychologickém přístupu k „neobyčejným“ pacientům. Celý seminář nelze hodnotit jinak než velmi pozitivně. Probírala se známá témata, ale tak nějak jiný způsob výkladu významně rozšířil obzory našeho vědění a praktických zkušeností. Za LSS, o.s. MUC. Lenka Čechurová Foto MUDr. Jana Šeblová

Druhý ročník o Pohár děkana v kopané Dne 8. října 2014 sehráli čeští a zahraniční studenti fotbalový zápas - 2. ročník o Pohár děkana. Utkání se odehrálo za slunečného počasí v areálu 1. základní školy na umělém trávníku. Od začátku utkání byli jasně lepší čeští studenti, ale bohužel se nedokázali gólově prosadit. Nevyužité šance českých studentů mohli potrestat António Serrano a po něm Ze Lius. Ani ti však nebyli úspěšní. Zhruba po 20 minutách čeští studenti zahrávali pokutový kop, který proměnil Tomáš Rolník. Stav 1:0 pro český tým. A ten díky nevyužitým šancím na obou stranách zůstal do konce 1. poločasu beze změny. Do 2. poločasu vstoupili zahraniční studenti mnohem úspěšněji, jak bylo patrné z vývoje vzájemného poměru branek. Po 15 minutách se za trvalého úsilí zahraniční studenti dočkali branky, a tak se měnil stav utkání na 1:1. Za dalších se skóre opět měnilo v jejich prospěch – 1:2. Ke konci 2. poločasu zahraniční studenti přidali další 4 branky, zatímco českému výběru se to podařilo jen jedinkrát. 2. ročník o Pohár děkana tak skončil výsledkem 6:2 pro zahraniční studenty.

Nejlepším hráčem z týmu českých studentů byl vyhlášen Pavel Sekyra a z týmu zahraničních studentů byl jednoznačně nejlepší António Serrano. Týmu zahraničních studentů gratulujeme!! Za družstvo českých studentů nastoupili hráči: Roman Čapek, Jan Dufek, Michael Nehoda, Ludvík Chvál, Michal Jordán, Martin Leška, Kryštof Karásek, Jiri Bejček, Pavel Sekyra, Tomáš Minář, Viktor Ilavskyj a Tomáš Rolník. Družstvo zahraničních studentů bylo složeno z těchto hráčů: Manolis Nervos (c), João Araújo, António Rodrigues de Freitas, António Serrano, José Luís Alves, Christoph Schneider, Hussein Ussene, Alexandros Siokos, Antonio Rufino, Jorge Moleiro, Manolis Pagoulatos (GK), Vahid Hajimirsadeghi a Fotis Bakouros Kouroupakis.

Plzeňský kardioběh 2014 7. ročník Plzeňského kardioběhu, který se uskutečnil v neděli 14. září 2014, byl zmoklý a blátivý. I přes nepřízeň počasí se jej zúčastnilo celkem 219 běžců všech věkových kategorií. Děti soutěžily na tratích 300 m, 1,4 km a 2 km. Vítězi

jednotlivých kategorií se stali Tomáš Nový (TJ Sokol Plzeň-Petřín), Simona Šmídová (Dobřany), Michal Pergler (ŠAK Přeštice), Nadia Schrage (TJ Sokol Plzeň-Petřín), Petr Kučera (TJ Sokol Plzeň-Petřín), Denisa Červenková (Ski Sokol Stachy), Adam Horník (Sport Club Plzeň), Kateřina Křenková (ŠAK Přeštice), Lukáš Krýsl (ŠAK Přeštice), Alexandra DeSousa, Robin Knopf (oba Mílaři Domažlice) a Sára Heroldová (TJ Sokol Plzeň-Petřín). Protože kardioběh byl součástí Běžeckého poháru mládeže Plzeňského kraje, sbírali mladí běžci body do celkové klasifikace poháru.

Do hlavního závodu na 5,8 km nastoupilo celkem 112 běžců. Od začátku byl v čele Tomáš Jaša z Baníku Stříbro, který nakonec zvítězil s náskokem dvou minut před Janem Majerem z TTK Slávia VŠ Plzeň. Na třetím místě doběhl Jaroslav Šmíd z Dobřan. Také o vítězce závodu žen nebylo od začátku pochyb. Pavla Zahálková (Salomon team) zvítězila suverénně před plzeňskou triatlonistkou Evou Potůčkovou (Hisport) a Vendulou Janouškovou (LK Škoda Plzeň). Pavla Zahálková porazila i většinu mužů a doběhla celkově na 5. místě. Ve svých věkových kategoriích zvítězili Tomáš Jaša, Norbert Švarc (Mílaři Domažlice), Ladislav Burda, Vlastimil Kubal (Stod), Pavla Zahálková, Eva Potůčková a Jindra Zahálková (KB Chlumčany). Plzeňský kardioběh je specifický tím, že vyhodnocuje nejlepší běžce - zdravotníky. V této kategorii byli v hlavním závodě na 5,8 km nejlepší Martin Černý (Plzeň) a Dana Holíková (Rokycany). Během programu zahrála kapela Abraxas, pro běžce byl připraven tradičně bohatý raut. Čestným hostem akce byl primátor města Plzně Mgr. Martin Baxa, který předal ceny nejlepším dětem. Výsledky: 5,8 km muži: l. T. Jáša 19:19,5 2. J. Majer 21:20,4 3. J. Šmíd 21:32,7 Zdravotníci: 1. M. Černý 22:31,4 5,8 km ženy: 1. P. Zahálková

21:48,1 2. E. Potůčková 24:28,2 3. V. Janoušková 24:34,7. Zdravotnice: 1. D. Holíková 25:57,9. (JN)

ČEZ Plzeňský půlmaratón 4. 10. 2014 V sobotu 4. října 2014 se v Plzni na Borských polích uskutečnil 7. ročník ČEZ Plzeňského půlmaratonu. V areálu Západočeské univerzity se sešlo 725 příznivců běhu a koloběhu, kteří poměřili své schopnosti s trasou 21,1 km (půlmaratón – 471 běžců na startu), 14 km (Koloběh RAN – 91 koloběžců), 3x7 km (114 běžců Firemních štafet Plzeňské teplárenské) a 1,7 km (49 účastníků Rodinného běhu VZP). Soutěžní program odstartovali účastníci Rodinného běhu Všeobecné zdravotní pojišťovny, určeného pro dětské kategorie s doprovodem rodičů a prarodičů. nejrychleji určenou trať kolem areálu Strojní fakulty ZČU zvládli Simon Deutsch, Jan Prášek a Štěpán Kováčik. Po nich se trať uvolnila pro běžce, startující v hlavních kategoriích.

Organizátoři z agentury Pro-Sport Activities připravili pro běžce novou, rychlou trať na Borských polích. Ta společně s kvalitní mezinárodní konkurencí a příjemným počasím měla pozitivní vliv na vytvoření nejrychlejšího času historie Plzeňského půlmaratónu. Stávající rekord z loňského roku překonali dva nejlepší běžci o 40 sekund. Celkovým vítězem 7. ročníku ČEZ Plzeňského půlmaratónu se ve výborném čase 1:04:25 stal keňský běžec Hillary Kiptum Maiyo Kimaiyo. Ten tak během dvou týdnů získal druhé cenné vítězství v České republice, když o týden dříve zvítězil v tradičním silničním běhu v Běchovicích. Ve stejném čase jako vítěz doběhl i druhý keňský běžec Abel Kibet Rop. Do poloviny závodu se s nejlepší trojicí držel i Silas Kiprono Too, který nakonec doběhl třetí. Nejlepším českým běžcem byl plzeňský Tomáš Eisner, který na celkovém sedmém místě dosáhl času 1:13:53. Mezi ženami zvítězila v čase 1:21:57 maďarská běžkyně Tünde Szaboová. 16 sekund po ní doběhla její maďarská kolegyně Ida Kovacsová, účastnice olympijského maratónu v Aténách. Na třetím místě skončila Svatoslava Kacířová z Lokomotivy Trutnov. Plzeňská triatlonistka Eva Potůčková si doběhla

41

pro čtvrté místo. Vítězi jednotlivých věkových kategorií se stali Václav Jírů, Hillary Kiptum Maiyo Kimaiyo, David Pecina, Vladimír Vacarda, Karel Fait, Veronika Průchová, Tünde Szabo, Ida Kovacs a Jana Zárubová. Zároveň s běžci půlmaratónu vyrazili na trať i první členové závodu Firemních štafet Plzeňské teplárenské. V dobrém čase 1:22:33 zvítězila štafeta Wikov MGI ve složení Vlastimil Kráčmar, Martin Šupich a Jaroslav Mazač. Na dalších místech se umístily štafety O+K+R a Stop PPP o.s. V rámci doprovodného programu bylo pro závodníky i pro diváky připravené Oranžové kolo, charitativní projekt Nadace ČEZ. Každý, kdo chtěl podpořit dva vybrané projekty od Nadace sportující mládeže a od atletického oddílu Mílaři Domažlice, mohl šlapat na stacionárním kole po dobu jedné minuty. Ušlapaná vzdálenost se přepočetla na peníze, které Nadace ČEZ věnuje vybraným organizacím. Lidé tak vyšlapali celkem 103 093 korun.  Do sedla Oranžového kola usedla také mistryně světa Mirka Knapková a hokejisté HC Škody Plzeň – Ryan Hollweg, Michal Dvořák a Jakub Jeřábek. V průběhu akce také nadace předala šest horských kol pro děti z Dětského domova ve Staňkově jeho ředitelce. V areálu ZČU, která startujícím poskytla vynikající zázemí, byla zájemcům k dispozici řada stánků nejen s občerstvením, ale také se sportovní výstrojí a informacemi s nabídkou pohybových aktivit. Stánek Všeobecné zdravotní pojišťovny nabízel zájemcům změření krevního tlaku a také informace o činnosti pojišťovny v uplynulém roce. Není bez zajímavosti, že za průměrného pojištěnce zaplatí v r. 2014 VZP celkem 23 842 Kč (z toho připadá např. na pobyt a ošetření v nemocnici 12 834 Kč, na léky z lékáren 3699 Kč, na ošetření na poliklinice 5830 Kč, na lázně 172 Kč, na domácí péči 178 Kč atd.) Závodu přálo i počasí, takže všichni, kdo se na Bory dostavili, si přišli na své. Další ročník ČEZ Plzeňského půlmaratónu je připravován na 5. 10. 2015.

Druhý ročník volejbalového turnaje LFP a SSSČR Halloween 30. 10. 2014 Ve čtvrtek 30. října 2014 proběhl v tělocvičně na boleveckých kolejích druhý ročník sportovního turnaje pod záštitou Lékařské fakulty v Plzni a Sdružení studentů stomatologie ČR. Za účasti šestatřiceti studentů v šesti týmech došlo k utkání v oblíbeném sportu volejbalu. Turnaj odstartoval v jednu hodinu úvodním slovem organizátorů, kteří vysvětlili základní pravidla turnaje a popřáli soutěžícím hodně štěstí při hře.

Medaile Barbory Procházkové na MS v Inline Alpine Slalomu

Týmy byly rozlosovány do dvou základních skupin, ve kterých mezi sebou zápolily o co nejlepší bodový zisk. Pravidla volejbalu byla zachována až na časové omezení setu.

Výsledky: Muži 21,1 km: 1 Maiyo Kimaiyo Hillary Kiptum 1:04:25 19.65 (rekord závodu) 2. Kibet Rop Abel 01:04:25 3. Kiprono Too Silas (všichni Kenya) 1:06:55 4. Z. Koszár (Maďarsko) 1:07:45 5. V. Jurčuk (Ukrajina) 1:07:53 6. S. Fonyó (Maďarsko) 1:11:56 7. T. Eisner (ČR) 1:13:53. Ženy 21,1 km: 1. T. Szaboová 1:21:57 2. I. Kovacsová (obě Maďarsko) 1:22:13 3. S. Kacířová 1:28:41 4. E. Potůčková 1:30:08 5. I. Fořtová 1:31:43 6. I. Kubrová (všechny ČR) 1:33:51. Firemní štafety: 1. Wikov MGI 01:22:33 Koloběžky: 1. P. Milda 18:05 Text a foto JN

42

Z každé skupiny pak postoupily první dva týmy a vítěz jedné skupiny se utkal s druhým týmem druhé skupiny. Vítězové semifinálových klání postoupili do finále a poražení svedli zápas o třetí místo. Na finálové boje byl opravdu hezký pohled, který mísil odhodlání zvítězit se zdravým duchem fair play doplněné o skvělou atmosféru fandících spolužáků. Třetí místo po napínavém zápase získal tým Hejráci a v boji o první místo nakonec i přes velkou snahu týmu Dýňová smeč zvítězil tým Haters ve složení Eva Marie Radová, Martin Votypka, Denisa Volfová, Michal Švingr, Aneta Kalová a Patrik Kučera. První tři týmy byly odměněny medailemi, putovními poháry a věcnými cenami od sponzorů Listerine, Bowling U papírny a Laser game. Celý sportovní turnaj se z pohledu jak organizátorů, tak účastníků povedl a můžeme se těšit na další, již třetí ročník. Velký dík patří sponzorům, jejichž dary nám umožnily ocenit nejlepší týmy, dále bych chtěl poděkovat všem aktivním členům našeho sdružení, kteří pomohli s organizací a Mgr. M. Červenému za zajištění prostorů a sportovního vybavení. Za tým organizátorů Tomáš Cejnar Foto archiv ÚTV

Mistrovství světa v Inline alpine slalomu (2014 FIRS World Inline Alpine Championships) se konalo ve dnech 11. až 14. září v Oberhundemu v Německu. Na programu byly čtyři disciplíny – obří slalom, paralelní slalom, slalom speciál a týmová soutěž ve slalomu.

V konkurenci nejlepších „inlajnistů“ z celého světa se naši závodníci neztratili. Čtyři z nich pronikli do „top ten“, Petr Brandtner se umístil

v obřím slalomu na 8. místě, Barbora Procházková v „obřáku“ obsadila desátou pozici, desítku brala ve slalomu paralelním také Pavlína Procházková, a Gabriela Kudělásková si ze své disciplíny slalomu odnesla 7. místo. Ve slalomu družstev (dvě ženy, dva muži) vybojovala česká reprezentace překvapivý bronz, rychleji jely pouze týmy domácího Německa a Lotyšska. Členy českého výběru byli Gabriela Kudělásková, Barbora Procházková, Petr Brandtner a Jan Möller. Posluchačka 4. ročníku naší lékařské fakulty Barbora Procházková startovala i v dalších individuálních soutěžích. Vedle zmíněného 10. místa v obřím slalomu dojela v paralelním slalomu sedmnáctá a ve slalomu speciál obsadila 18. místo. Letošní sezóna závodnici startující v barvách LK Jirkov zastihla v dobré formě i při CILA pohárovém seriálu osmi závodů, vrcholné soutěži inlajnistů v České republice. Se ziskem 156 bodů obsadila konečné druhé místo za naší nejlepší závodnicí Kuděláskovou z Brna (222 bodů), kterou jako jediná dokázala ve dvou závodech porazit.  (r)

Návrat sošky plzeňské Madony Gotická socha Plzeňské Madony na hlavním oltáři chrámu sv. Bartoloměje vznikla koncem 14. století. Patří mezi proslulé tzv. krásné madony českého typu. Odborníci ji řadí k nejvzácnějším gotickým památkám v ČR vůbec. Tato vzácná soška vznikla kolem roku 1390. Existuje legenda, která praví, že ji zhotovil mladý mnich podle půvabné dívky, do níž se zamiloval. Socha je vytesána do světlého, lehkého, dobře opracovatelného kamene-opuky. Madona měří 1,34 m a patří mezi symboly města. Její kopie je například i na vrcholu morového sloupu vedle katedrály. Zde však dítě nedrží jablko, jako u originálu, nýbrž lidskou lebku, která má připomínat období moru. Autorem sádrové kopie byl významný plzeňský sochař Otakar Walter. Na konci 50. let ji do Norska převezla tajně Norka Gerd Qvamová. S pozoruhodným osudem této sádrové kopie se Plzeňané seznámili nedávno při příležitosti jejího návratu. Gerd Qvamová měla totiž před mnoha léty v Československu přítelkyni Olgu. S ní si dopisovala od roku 1938, poprvé se osobně setkaly na mezinárodním jamboree skautů v Praze v roce 1947. Poté paní Gerd navštěvovala svoji přítelkyni v Československu každý rok. Při jedné z návštěv obě kamarádky zašly také do katedrály sv. Bartoloměje. Na oltáři byla umístěna kopie sochy Madony s Ježíškem, protože originál byl v té době zapůjčený na Světovou výstavu v Bruselu. „Setkaly jsme se s kně-

zem, který říkal, že má obavy, že by soška mohla být zabavena nebo zničena. Poprosil mě, abych ji vzala s sebou do Norska,“ popsala paní Gerd. Kněz zabalil sošku do obyčejného šedého papíru a ovázal ji hrubým provazem. Obě přítelkyně poté odjely autobusem do Mariánských Lázní, odkud Gerd pokračovala vlakem do Vídně a odtud dále do Norska. Zavazadlo na hranicích nenahlásila z pochopitelné obavy, aby jí celníci sošku nezabavili. Soška se tak dostala bezpečně do Norska a zůstala tam dalších 56 let. Politické události pak zabránily, aby mohla žena do Československa dál jezdit. Po revoluci v roce 1989 už neměla sílu vyřizovat všechna nutná povolení, na sklonku svého života ale cítila potřebu vrátit sošku do Plzně a hledala někoho, kdo by ji odvezl. Pomohli v tom hudebníci z institutu Barratt Due. O návrat plastiky se pak zasadilo norské velvyslanectví. Paní Gerd Qvamová se ale návratu sošky do Plzně nedožila. Zemřela těsně předtím 19. září ve věku 90 let. V úterý 30. září 2014 byla soška slavnostně vrácena do rukou zástupců Římskokatolické farnosti u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni. Sošku převzal od zástupkyně Norského velvyslanectví Moniky Stenslandové Mons. Emil Soukup, farář při katedrále sv. Bartoloměje. V rámci této události se uskutečnil slavnostní koncert komorního orchestru Absolutt Cello norského hudebního institutu Barratt Due. Podle Emila Soukupa tehdy vzniklo zřejmě více kopií. Dle jeho domněnky paní Qvamové farář nedal sochu ani tak ze strachu před jejím zničením, ale spíše ve snaze šířit slávu a povědomí o vzácné plzeňské soše po světě. Avšak o tom, že jedna kopie se nachází v Norsku, neměla farnost do letoška ani ponětí. A asi nikdo z Plzeňanů.  (r)

William Thomson – lord Kelvin (1824–1907) Jeden z nejvlivnějších vědců devatenáctého století William Thomson (později lord Kelvin) se narodil 26. června 1824 v Belfastu v Irsku ve skotsko-irské rodině učitele a profesora matematiky na Royal Belfast Academical Institute. Když mu bylo šest let, zemřela mu matka. O dva roky později se s otcem a dalšími pěti sourozenci odstěhoval do Glasgowa, kde otec James Thomson získal prestižní místo profesora matematiky na Glasgow University. V roce 1834 se William a jeho starší bratr James na tuto universitu zapsali jako studenti. Ve svém prvním ročníku 1838/39 získali 1. a 2. cenu v předmětu Natural Philosophy. V nadcházejícím akademickém roce 1839/40 získal William cenu z astronomie a byl oceněn medailí za esej „On the Figure of the Earth“.

V r. 1841 William Thomson absolvoval přijímací zkoušky na Peterhouse College, University of Cambridge. Během tří let dvanáctkrát publikoval v Cambridge Mathematical Journal. Použil Fourierovy matematické formulace k vysvětlení fenoménů, jako jsou průtok tepla a geometrie elektrického pole. Byl žákem matematika Williama Hopkinse. Během studií našel zálibu ve veslování, a i v něm vynikal, zvítězil dokonce v populárním závodě Colquhoun Cup. oblíbil si též hudbu a byl jedním ze zakladatelů Cambridge University Musical Society. V matematických prověrkách (1845 Mathematics Tripos examinations) byl druhým nejlepším, ale byl z toho velmi zklamán. Očekával totiž, že bude vyhodnocen na prvním místě. Vynahradil si to ziskem Smithovy matematicko-fyzikální ceny. V roce 1845 dokončil s vyznamenáním bakalářské studium a spolu s přítelem Hughem Blackburnem zamířil do Londýna a později do Paříže. Setkal se zde s několika důležitými francouzskými matematiky a vědci včetně Victora Regnaulta a zapojil se do práce jako výzkumný asistent v Regnaultově laboratoři, která zkoumala účinnost parního stroje. Ve stejném roce poprvé četl esej George Greena z roku 1828 „Application of Mathematical Analysis to the Theories of Electricity and Magnetism“. Po návratu do Cambridge byl zvolen členem vědecké společnosti na Peterhouse College. Po smrti profesora Williama Meiklehama byl William Thomson v r. 1846 zvolen profesorem přírodních věd na Glasgowské universitě. Bylo mu pouhých 22 let, když s mladickým nadšením toto místo přijal. Společně s Georgem Stokesem zkoumal hydrodynamiku. Do svých vysokoškolských kurzů zavedl laboratorní práce a zřídil fyzikální laboratoře zvlášť pro tyto účely. Nejlepší studenty se snažil motivovat a povzbuzovat udělováním cen za dobré výsledky. Představil svoji absolutní teplotní stupnici založenou na teorii Sadiho Carnota (Motive Theory of Heat). Jelcinova stupnice je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI. Je charakterizována dvěma hodnotami: 0 K je teplota absolutní nuly, tedy naprosto nejnižší teplota, která je fyzikálně definována, 273,16 K je teplota trojného bodu vody (0,01 °C). Rozdíl teplot jeden stupeň v Celsiově i Kelvinově stupnici je stejný, 1 K  1 °C. Stupnice však mají různé počátky: 0 °C odpovídá 273,15 K. Pokračoval v publikování esejí pojednávajících o dynamické teorii tepla a významnou měrou se podílel na odvození zákonů termodynamiky. V roce 1849 při epidemii cholery v Glasgově zemřel Williamův otec profesor James Thomson. V roce 1850 otevřel výrobce nástrojů James White obchod v Glasgow, kde začal vyrábět Thomsonovy vynálezy. V roce 1851 byl Thomson zvolen členem Royal Society. Ve spolupráci s Prescottem Joulem objevil Joulův-Thomsonův efekt. Ve 28 letech se oženil s Margaret Crumovou, dcerou vedoucího tiskařské firmy Waltera Cruma. V roce 1854 společně se svým bratrem Jamesem a Williamem Rankinem patentovali zdokonalení telegrafické komunikace. Byl to první z mnoha desítek dalších Thomsonových patentů. Významnou měrou se podílel na realizaci le-

43

44

titého snu - atlantického telegrafního kabelu spojujícího Ameriku s Evropou. Jako ředitel nové atlantické telegrafní společnosti profesor Thomson nabídl své služby jako „elektrikář“ na palubě HMS Agamemnon a USS Niagara. První pokus však selhal a nová expedice byla zahájena až v roce 1858. Navzdory mnoha problémům byl podmořský kabel posléze položen a spojil tak Newfoundland s irskou Valencií. Během několika měsíců však došlo k poruše kabelu. Začátek americké občanské války v r. 1861 naděje na obnovu oddálil. Konec americké občanské války v r. 1865 přinesl nový zájem o atlantický telegrafní kabel. William Thomson nastoupil jako konzultant atlantické telegrafní společnosti na největší parník na světě (Great Eastern). I tato expedice však skončila nezdarem. O rok později nová expedice vyrazila z Valencia Bay na položení atlantického kabelu ještě jednou za pomocí parníku Great Eastern. 26. července 1866 bylo položeno poslední spojení v Trinity Bay na Newfoundlandu. Ohlásil se nový věk celosvětové komunikační technologie. Profesoru Williamu Thomsonovi byl za účast v kladení transatlantického telegrafního kabelu a za jeho služby pro vědu v zámku Windsor roku 1866 udělen královnou Viktorií šlechtický titul. V r. 1967 Sir William Thomson ve spolupráci s profesorem přírodních věd na Edinburské univerzitě P. G. Taitem publikoval Treatise on Natural Philosophy. Po 17 let trvající a vysilující nemoci zemřela 17. června 1870 manželka Sira Williama, Lady Margaret Thomsonová. Během těchto let Thomson získal úspěšné patenty pro vylepšení telegrafických přístrojů, námořních kompasů a navigačních zvukových komponent. Koupil rozměrnou jachtu Lalla Rookh, kterou užíval jako plovoucí laboratoř k testování lodních navigačních vynálezů. Byl zvolen prezidentem British Association for the Advancement of Science. V roce 1874 se Sir William oženil s Franciss Ann Bandyovou. Ve stejném roce začal stavět své vesnické sídlo Netherhall v Lars, ve Skotsku. V r. 1884 Sir William Thomson přednesl na Johns Hopkins University sérii 20 přednášek na téma „Molecular Dynamics and the Wave Theory of Light“. Vyvinul a patentoval elektrické přístroje a zařízení, které vyžadoval rychlý pokrok elektrotechnického průmyslu. Sir William Thomson byl v r. 1892 ustanoven členem sněmovny Lordů a byl mu udělen titul Lord Kelvin, Baron of Largs (Kelvin je malá říčka protékající kolem univerzity v Glasgowě). Jako Lord Kelvin dostal velký počet vyznamenání po celém světě. Pokračoval ve vývoji a patentování elektrických měřicích zařízení. V roce 1896 byl oceněn Viktoriánským řádem Rytíře velkého kříže. Známý je jeho citát z této doby: „One thing we may prophesy of the future for certain – it will be unlike the past. Everything is in a state of evolution and progress.“ (Jediná věc, kterou můžeme z budoucnosti prorokovat najisto - bude se lišit od minulosti. Všechno je ve stavu vývoje a pokroku.) Nebyl neomylný, několikrát v životě např. prohlásil, že rádio nemá budoucnost, že předměty těžší než vzduch nebudou nikdy létat, a že se

co nevidět dokáže, že rentgen je jen kouzelnický trik. Na postu profesora přírodních věd na universitě v Glasgow působil Lord Kelvin dlouhých 53 let. Po odchodu do důchodu se soustředil na své patenty a obchod. V roce 1900 byla založena firma „Kelvin and James White Ltd.“, jež vyráběla různé druhy kompasů a podmořských tlakových hloubkoměrů. Lord Kelvin zemřel 17. prosince 1907 ve svém domě v milovaném Largs ve Skotsku. Byl pohřben ve Westminsterském opatství v Londýně vedle ostatků Sira Isaaca Newtona. Byl jedním z nejvlivnějších vědců devatenáctého století, asi tak jako Newton ve století sedmnáctém a Einstein ve dvacátém. Zanechal po sobě neuvěřitelných 661 vědeckých publikací a 70 patentů. Kelvinovo jméno si můžeme připomenout na jeho teplotní stupnici, ve formacích z mračen (Kelvin-Helmholtz Clouds) a ve vlnách vody moří a oceánů (Kelvin Waves).

FN Plzeň postaví nový heliport Plzeňské Traumacentrum je jediným zdravotnickým zařízením svého druhu v celém západočeském regionu (v Plzeňském a Karlovarském kraji a přilehlých částech severočeského a jihočeského regionu), což představuje spádové území s počtem více než jeden milion obyvatel.  V současnosti je při přistávání vrtulníku Letecké záchranné služby ve FN Plzeň přeprava těžce nemocného pacienta z heliportu  na lůžko Emergency zajištěna tak, že v okamžiku přistávání vrtulníku čeká na heliportu sanitka s týmem zdravotníků, kteří pacienta převezmou a převezou ho do  přibližně 200 metrů vzdáleného Emergency.

FN Plzeň má statut Traumacentra, které zajišťuje komplexní a specializovanou péči pro pacienty s mnohačetnými poraněními v urgentním ohrožení života 24 hodin denně po celý rok. Traumacentrum je koncipováno jako mezioborové pracoviště, jehož vstupní branou pro pacienty bývá nejčastěji urgentní příjem – Emergency. V okamžiku bezprostředního ohrožení života jsou pacienti přepravováni do Traumacentra vrtulníkem Letecké záchranné služby. Jeho provoz je spojen nejen s požadavky na vysokou odbornost lékařského personálu, přístrojového vybavení, ale i nezbytné infrastruktury. Ministerstvo zdravotnictví ČR definovalo materiálně technické předpoklady, které musí splňovat zdravotnické zařízení se statutem Traumacentra. Jedním z těchto předpokladů je i to, že Traumacentrum, mimo jiné, disponuje heliportem zkolaudovaným pro noční

příjem pacientů a dalším heliportem záložním. V případě nesplnění požadavků může MZ ČR odebrat statut Traumacentra danému zdravotnickému zařízení, popř. může pozastavit statut traumacentra. S ohledem na tuto skutečnost bylo nutné přistoupit k vybudování nového heliportu ve FN Plzeň. „Výstavba nového heliportu  zajistí podstatné zkrácení doby transportu pacienta, sníží  počet jeho překladů a umožní rychlé převzetí v předávací místnosti. Přesun z heliportu bude tzv. krytou cestou bez nutnosti použití sanitního vozu či výtahu, čímž dojde ke zkrácení doby přesunu, a to až o 5 minut. Heliport je dimenzován na provoz vrtulníků až do hmotnosti 6,4 t. Bude tak zcela univerzální a použitelný i v případě živelných pohrom, kdy jsou využívány vojenské vrtulníky. Konstrukce je koncipována jako monolitická deska podepíraná sloupy, jejichž tuhost bude zajištěna šroubovicovou deskou,“ uvedl MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., ředitel FN Plzeň. Heliport bude umístěn v prostoru snížené rokle, která je ohraničena betonovou opěrnou zdí a areálovými komunikacemi. Jedná se o plochu u objektu s názvem Lůžka západ interního pavilonu (přístavba lékárny – část pro nemocnici, nad kterou jsou lůžková oddělení psychiatrie, chirurgie, ortopedie, kardiochirurgie a HOO JIP) a u vstupu do objektu s názvem komplement, kde se nachází např. ÚKBH, KARIP, JIP Kardiochirurgického oddělení a Kliniky ortopedie a traumatologie. Přístupová cesta z heliportu bude vyústěna v „předávací“ místnosti, která bude vybudována vedle magnetické rezonance. „V rámci Integrovaného operačního programu se FN Plzeň přihlásila do 15. výzvy, která byla  zaměřena na vybudování a modernizaci heliportů. Odhadovaná  cena, která vychází  z architektonického řešení a kalkulace nákladů, je  včetně DPH cca  45 mil. Kč.  Z toho maximální zdroje EU činí 29,75 mil. korun. Dá se předpokládat, že se díky výběrovému řízení výsledná cena ještě sníží,“ sdělil Ing. Bc.Viktor Wendler, MBA,  ekonomický náměstek ředitele FN Plzeň. V současné době na Ministerstvu  zdravotnictví a Centru pro regionální rozvoj ČR probíhá schvalovací proces zadávací dokumentace a v brzké době  bude zahájeno výběrové řízení na zhotovitele stavby. Lhůta pro zhotovení stavby  je 260 kalendářních dnů, předpokládaný termín dokončení výstavby je konec roku 2015. Stávající heliport bude pak tzv. záložní. (r – podle Plzen.cz 1.11.2014)

Jaké to bylo před revolucí V nejrůznější anketách, padne-li otázka na srovnání současného života s obdobím před sametovou revolucí, odpoví nezanedbatelná skupina občanů ve prospěch předrevolučních poměrů. Zejména mladší generaci, která tehdejší dobu nezažila, je proto na místě čas od času přiblížit, jaké to tehdy bylo. Bez komentáře ocitujeme komentář ústředního orgánu ÚV KSČ Rudého práva z doby krátce sametové revoluci předcházející – z 20. ledna 1989 pod titulkem „Republiku si rozvracet ne-

dáme“. Článek se týkal pokojného shromáždění Pražanů, připomínajících si po několik dnů dvacáté výročí tragické smrti Jana Palacha, vyjadřujících narůstající nespokojenost společnosti s tehdejšími poměry: „V tomto týdnu v centru Prahy probíhají výtržnosti. Hesla, která jsou na Václavském náměstí skandována, hesla proti socialistickému státu, proti jeho vládě, proti komunistické straně, objasňují charakter demonstrací jako demonstrací protivládních. Jde o demonstrace, za nimiž stojí političtí ztroskotanci z let 1968–1969, ale i nové protisocialistické skupiny, opírající se o politickou i hmotnou podporu reakčních sil zemí Severoatlantického paktu, především Spojených států. Rudé právo a spolu s ním další denní tisk, rozhlas a televize v uplynulých dnech objasňují pozadí i souvislosti výtržností časově spjatých se závěrem vídeňské schůzky. Záminkou k nedělnímu provokačnímu vystoupení antisocialistických sil na Václavském náměstí by se stal sraz k 20. výročí nesmyslné a tragické smrti studenta Jana Palacha. Byl ze zahraničí dlouhodobě připravovaný, zejména Hlasem Ameriky a Svobodnou Evropou. … Organizátoři protistátní akce nevzali na vědomí ani její zákaz ani žádné jiné rozumné argumenty a pokusili se vyvolat nepokoje. Přivedli na Václavské náměstí i křiklouny a výtržníky, jejichž hlas byl vydáván za veřejné mínění, za nesouhlas s politickou orientací našeho státu…. Již delší dobu se stále zřetelněji prokazuje, že protisocialistickým silám a jejich západním patronům vůbec jde o promyšlenou a záměrně vedenou konfrontaci s československým socialistickým státem, o pokus prosadit formu jakési opozice v socialistickém státě, postupně získat podíl na politické moci a poté i na rozhodování o samotném charakteru zřízení, na uskutečnění odvety za únor 1948.

Pamětní deska na Albertově … Ve čtvrtek se ve všech obvodech hlavního města uskutečnily aktivy Komunistické strany Československa. Z nich vzešel jednomyslný hlas – rázně skoncovat s antisocialistickými akcemi i s jejich organizátory. Z našich továren, z mnoha pracovišť i míst naší vlasti docházejí státním orgánům, ústřednímu výboru Národní fronty i do redakce Rudého práva požadavky mnoha kolektivů: nedovolme nikomu, aby narušoval náš proces přestavby a jej k protisocialistickým cílům. …. Moc v této zemi patří pracujícímu člověku. Vybojoval si ji v těžkých zápasech a socialismus byl jeho volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je pro naši společnost nepřijatelný. Je zcela vyloučen. Zdůrazněme to jednoznačně. Ať se to komukoliv nelíbí. Oprávněně zní v těchto dnech znovu hlas: Republiku si nikým rozvracet nedáme!“ (Vladislav J., Prečan V.: Horký leden 1989 v Československu. VN Novinář, Praha 1990) (JN)

Čtvrt století od Sametové revoluce Koncem 80. let koloval u nás příznačný vtip: Otázka: Jaká bude politická situace v Evropě na začátku 3. tisíciletí? Odpověď: Na Západě budou mít západní kapitalismus, na Východě budou mít východní kapitalismus, u nás v Československu a v sousední NDR bude skanzen komunismu. Tak neotřesitelná se zdála být pozice komunistických režimů v těchto dvou středoevropských zemích. Přece jen však již touto dobou postupné zcela mírné uvolnění poměrů umožňovalo aktivnější vystupování opozice a kritiků režimu. V letech 1988–89 se dokonce uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací, jako např. demonstrace v Praze 21. srpna 1988 k 20. výročí okupace Československa, 28. října k 70. výročí vyhlášení samostatné republiky a 10. prosince ke 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv. Významnou událostí se stalo ukončení rušení zahraničních rozhlasů na území Československa dne 16. prosince 1988. Mezi 15. a 20. lednem 1989 proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Demonstrace byly policií a lidovými milicemi potlačeny s dosud nevídanou brutalitou a čelní představitelé opozice byli uvězněni. Další potlačené demonstrace se konaly 21. srpna a 28. října 1989. V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení STUHA na 17. listopad 1989 pietní akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Akce se měla odehrát na pražském Albertově. Oficiálním účelem mělo být uctění památky Jana Opletala, avšak radikálnější části studentů mínily využít této akce k vyjádření nespokojenosti se současnou společenskou situací a k volání po změně. K organizaci pietní akce se připojila i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Aby mohla být akce oficiálně povolena, museli se organizátoři vzdát původně zamýšleného plánu na pochod do centra města. Místo toho měla demonstrace zamířit opačným směrem, na Vyšehrad. Tato podoba demonstrace byla nakonec ústředním výborem KSČ a následně i obvodním národním výborem schválena. Organizátoři demonstrace zatím vyzývali zúčastněné, aby si na manifestaci přinesli květiny. Na přípravě a průběhu demonstrace se na žádost studentů nepodílely žádné disidentské organizace, aby představitelé moci nedostali důvod k zákazu či potlačení demonstrace. podnikla jakýkoliv konkrétní krok vedoucí ke změně společenského vývoje. Někteří představitelé mocenských složek měli z chystané akce značné obavy. Avšak jelikož se mělo jednat o povolenou pietní akci spoluorganizovanou SSM, nebylo ji možné z politických důvodu zrušit. Bezpečnostní schůzka ministra vnitra Kincla s generálním tajemníkem KSČ Jakešem a s krajským tajemníkem KSČ Štěpánem měla za následek závěr, že pořádkové služby mají udržet klid a pořádek, ale nemají proti demonstrujícím zasahovat silou.

V pátek 17. listopadu 1989 se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. Tato část demonstrace byla v 18:15 oficiálně ukončena. Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Část průvodu pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu. Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu v cestě na Hrad či na Václavské náměstí. Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad. Demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem k Václavskému náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. O čtvrt hodiny později došlo k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.

Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Příslušníci Pohotovostního pluku veřejné bezpečnosti a Odboru zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začali demonstrující bezohledně mlátit obušky. Jediné únikové cesty vedly skrz tzv. „uličky“, kde byli demonstranti dále brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že

45

568 lidí bylo během zásahu zraněno. Poprvé se objevila zpráva o možných mrtvých z řad demonstrujících. 18. listopadu se informace o tvrdém zásahu bezpečnostních složek proti studentům začala šířit, došlo k aktivizaci občanů, kteří vyjadřovali podporu studentům a nesouhlas s tvrdým zásahem. V divadlech a na vysokých školách se začaly organizovat stávkové výbory požadující vyšetření a potrestání osob zodpovědných za tvrdý zásah. Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd. Ačkoliv se jednalo o smyšlenou zprávu, jak se později ukázalo, její zveřejnění za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti. Přes víkend chodili lidé zapalovat svíčky na Národní třídu, aby uctili jeho památku i ostatních lidí, kteří byli během zásahu zraněni. Veřejná bezpečnost nijak nezasahovala. V reakci na odpor, který ve společnosti vyvolal brutální zásah policejních jednotek se na popud Václava Havla sešli v pražském Činoherním klubu představitelé různých skupin opozice, aby se dohodli na společném postupu. Ve večerních hodinách byla založena společná platforma, která dostala název Občanské fórum. Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu. Na Slovensku v Bratislavě vznikla téhož dne Verejnosť proti násiliu v čele s Milanem Kňažkem. Dne 19. listopadu ve večerních hodinách vydala ministryně školství prohlášení, že student Martin Šmíd byl objeven živý. Ministryně se tak snažila dementovat zprávu o jeho údajné smrti. Dementování zprávy o mrtvém studentovi však nikdo nevěřil.

46

Během dne se na Karlově náměstí konala smuteční akce za údajně ubitého studenta Martina Šmída. Na Václavském náměstí se v podvečer sešel dav lidí, který se vydal směrem k Národní třídě a přes most na Hrad. Na mostě 1. máje byl však pořádkovými silami zastaven.[33] Od pondělí 20. listopadu se podařilo na většině pražských vysokých škol vyhlásit stávku. Při tom obě národní vlády i federální vláda ČSSR vyjádřily souhlas s policejním zákrokem na Národní třídě a odmítly vyjednávat s demonstranty za situace, kdy je na ně skrze stávky vytvářen nátlak. Od 20. listopadu tak začaly pokojné demonstrace na mnoha místech republiky. Největší na Václavském náměstí v Praze, kde se již v pondělí 20. listopadu sešlo okolo čtyř hodin odpoledne až 100 000 lidí, ale také v Brně, kde se jich zúčastnilo až 40 000 lidí.

Události pak nabraly rychlý spád. 21. listopadu se stávka rozšířila i na většinu zbývajících škol (včetně území Slovenska). Václavské náměstí, kde se na pokračující demonstraci shromáždilo až 200 000 lidí, se stalo současně místem, kde se konala první manifestace Občanského fóra z balkónu Melantrichova nakladatelství. Poprvé před manifestanty promluvil Václav Havel. Symbolem těchto dní se staly klíče a jejich cinkot. Současně na ministerstvu národní obrany ČSSR zasedalo vedení, které se rozhodovalo o nasazení vojska proti demonstrantům. Vláda si uvědomovala závažnost situace, a tak se uskutečnila první schůzka zástupců veřejnosti s premiérem Ladislavem Adamcem. Ten však ještě odmítl jednat s Václavem Havlem a schůzka se tak konala bez jeho přítomnosti. V noci z 21. na 22. listopadu se na území Prahy přesunuly značné pořádkové posily z řad Lidových milic. Mělo se jednat až o 4 000 milicionářů. Kardinál Tomášek po návratu z Říma, kde pobýval okolo svatořečení Anežky České, vydal prohlášení „Všemu lidu Československa“, kterým podpořil revoluci a demokratické změny. Ve většině velkých měst také 22. listopadu pokračovaly demonstrace. Na Václavském náměstí v Praze se sešlo opět přibližně 200 000 lidí. Shromáždění skončilo prvním masovým veřejným vystoupením Marty Kubišové po 20 letech, která zpívala píseň „Modlitba pro Martu“ a následně zazněla státní hymna. Téhož dne zasedalo Federální shromáždění ČSSR, ze kterého zaznělo, že akce 17. listopadu nebyla náhodná a že byla vedena opozičními silami. Armáda se stále připravovala na vojenský zásah proti demonstrujícím. Komunistický poslanec Miroslav Štěpán odjel na mítink dělníků do vysočanské ČKD, kde v průběhu svého projevu nazval protestující studenty „patnáctiletými dětmi“ a poté byl dělníky vypískán. Později se několik tisíc dělníků z ČKD přidalo k demonstraci na Václavském náměstí. Okolo 16:00 se na Václavském náměstí odehrála do té doby největší demonstrace, které se účastnilo přes 300 000 lidí. Z balkónu vydavatelství Melantrich postupně hovořil herec Rudolf Hrušínský starší či Václav Havel. Demonstrace byla zakončena opět zpěvem státní hymny v podání Marty Kubišové a Hany Zagorové. V Brně se protestních akcí účastnilo přibližně 28 000 lidí a v Bratislavě okolo 60 000 lidí. 24. listopadu rezignoval na funkci generálního tajemníka KSČ Milouš Jakeš. O den později udělil prezident Gustáv Husák amnestii sedmi politickým vězňům. Dopoledne v chrámu sv. Víta sloužil kardinál Tomášek mši na počest svatořečení Anežky České, jím podpořený dav (10 tisíc věřících v kostele a 50 tisíc před chrámem) se přidal k manifestaci na Letné, kde od 14:00 demonstrovalo kolem 750 až 800 tisíc lidí, vyjádřujících svoji podporu Občanskému fóru. Československá televize začala dění šířit přímými přenosy a současně vydala prohlášení, že se společně s Československým rozhlasem a pražským metrem chystají podpořit generální stávku. Jednání funkcionářů KSČ pokračovalo také 26. listopadu. Snažili se najít východisko ze vzniklé krize a reagovat na generální stávku, která se

měla konat příštího dne. Pražský primátor vyzval stávkující, aby zachovali provoz veřejné dopravy a služeb. Na Letenské pláni proběhla další masová akce, které se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Mezi řečníky vystoupil jak Václav Havel, tak i Ladislav Adamec, který slíbil pokračování v politickém dialogu, ale současně odrazoval od generální stávky, čímž ztratil přízeň demonstrujících. Na závěr demonstrace byl vytvořen lidský řetěz z Letné až k Pražskému hradu. V dopoledních hodinách v Obecním domě v Praze se vůbec poprvé tváří v tvář setkal Václav Havel v čele delegace Občanského fóra s federálním premiérem Ladislavem Adamcem na prvních politických rozhovorech. V pondělí 27. listopadu proběhla na celém území republiky mezi 12. a 14. hodinou dlouho avizovaná generální stávka, do které se zapojilo na 75 procent občanů, většina podniků, továren a institucí. Provozy, ve kterých musel být nepřetržitý provoz, se ke stávce přidaly manifestačně vyjádřením solidarity. Stávka proběhla pod heslem Konec vlády jedné strany. Toho dne počet demonstrujících na Václavském náměstí dosáhl až 300 000. Pod tlakem demonstrací a rozpadu ostatních komunistických režimů se octla i Komunistická strana Československa. 29. listopadu Federální shromáždění jednomyslně schválilo zrušení ústavních článků, týkajících se vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a výchovy v duchu marxismu-leninismu. Ke dni 30. listopadu došlo ke zrušení výuky marxismu-leninismu na vysokých školách. Ladislav Adamec představil 3. prosince svoji novou vládu, která se skládala z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto krokem opět komunistické vedení ukázalo, že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Proti nové vládě okamžitě vystoupilo Občanské fórum a pohrozilo další generální stávkou na 11. prosince. Nová vláda byla i přesto jmenována prezidentem republiky Gustávem Husákem. 4. prosince se po téměř čtyřiceti letech otevřely pro občany ČSSR hranice. Od půlnoci mohli svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení. Během víkendu navštívilo Rakousko 250 000 lidí. Týž den se konala další masová protivládní demonstrace, na které se sešly desetitisíce lidí. Závěrem demonstrace zazpíval Karel Gott s Karlem Krylem státní hymnu. Karel Kryl se mohl vrátit do republiky po 21 letech nucené emigrace. Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa. Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta.[25] 10. prosince po 13. hodině prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru

1948, ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. Začalo se s odstraňováním „železné opony“ na hranicích se SRN a Rakouskem. S uvolňováním poměrů v republice se do země začali vracet i někteří emigranti, kteří měli po dlouhé roky uzavřený přístup do vlasti. 14. prosince se na návštěvu do ČSSR vydal po 50 letech emigrace významný továrník Tomáš Baťa, 27. prosince se vrátil vydavatel exilového týdeníku Pavel Tigrid. Na mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince je rozhodnuto rozpustit lidové milice. 22. prosince byla zrušena pohotovost armády. Dne 28. prosince byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil Federálnímu shromáždění a národním radám dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb. Téhož dne se čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění. Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky. (r)

Svědectví jedné z účastnic listopadových událostí Byla jsem těhotná a byla jsem cvok, že jsem tam šla. Jenže, kdo si pamatuje atmosféru a všechno od roku 1988, ten ví, jak těžké by bylo zůstat doma. Moje máma mi řekla, že jsem blázen, ale neřekla „nechoď“. Myslím, že proto, že zažila rok 1968. Věděla, jak mi je a věděla i že bych šla. Mám tenhle den hodně v paměti a asi to bude živé stále. Nikdy bych například neřekla, že se může stát, že dáte člověku květinu a on vás uhodí. Viděla jsem to dvakrát během té noci a viděla jsem i hodně jiných věcí v jiných dnech té doby. Měla jsem kamaráda, vyrůstali jsme spolu. Byl u nich. (Pozn.: Pořádkových sil) Věděla jsem to a upřímně, já ho tu noc i hledala. Chtěla jsem mu říct, že tam nemusí stát a byla jsem na to připravená. Nenašla jsem ho, ale došlo mi něco jiného, a to mě dostalo. Když jsem viděla výrazy drtivé většiny těch kluků za plexiskly, došlo mi, že i kdyby mě poznal, i kdybych stála proti němu, kdybych se ho dotkla, uhodil by mě. Jako to udělalo mnoho jiných jiným, vlastně stejným lidem na „druhé straně“. Nikdy jsem se necítila tak strašně špatně. A budu si ten pocit pamatovat. Budu si pamatovat, jak jednoduché je poštvat přítele proti příteli, co dokáže strach a také do jisté míry i zbabělost.

Viděla jsem provokatéry v civilu oblečené jako mladé kluky, kteří bezdůvodně napadali druhé. Viděla jsem policajta povalit starého pána. Viděla jsem neuvěřitelnou spoustu lidí, kteří neměli nejmenší potřebu se prát. A viděla jsem i opak. Viděla jsem pocit smutku i překvapení těch, které bili. A viděla jsem i odhodlání, sílu davu a jedné myšlenky. Viděla jsem, jak druzí pomáhají, když někoho povalili. Jak si lidé chodili na pomoc, kdy jiné vlekli. To se nezapomíná. Čech není špatný člověk. A ještě něco, patřím patrně k mála generacím, které mají možnost srovnat dobu před a po.  (r)

Úvaha k 25. výročí listopadového převratu Proč byl sametový a nekrvavý? Uplynulo 25 let od převratných událostí v celém komunistickém bloku. Výroční oslavy nebývají nejvhodnější dobou pro střízlivé soudy: množství vzpomínek a názorů, různé úhly pohledu i nevyzrálá, emocí ovlivněná, hodnocení. Řádění zbrojnošů 17. listopadu v Praze na Národní třídě vyvolalo nečekaně prudké vzepětí národa proti nenáviděnému zlu samoděržaví komunistické totality. Mnoho dní však nebylo rozhodnuto o dalším průběhu, trval strach z odvetného vládního zásahu: po obvodu Prahy čekaly dovezené lidové milice (např. z Plzně dva autobusy), někteří armádní velitelé nabízeli své jednotky. Považuji za nutné zdůraznit, že je pozoruhodná, v této konfrontaci až nepochopitelná, pasivita vládnoucího režimu. Odpověď vidím v jedné nenápadné, ve všech vzpomínkách stále opomíjené události, v návštěvě sovětského velvyslance u generálního tajemníka KSČ Jakeše. V tisku byla uveřejněna (asi 21. či 22. listopadu) jen nenápadná zpráva, přesto jsem byl tehdy přesvědčen, že pravděpodobně došlo k rozhodnutí, které zásadně ovlivní průběh eskalující revoluční situace. Následující ráno byly nečekaně odeslány milice zpět domů (je známo, že Plzeňským se moc nelíbil ten „zbytečný zájezd“). Při střízlivém hodnocení osmdesátých let vidíme, že k nástupu politických změn bylo nakročeno, když po dlouhé éře vlády rychle se střídajících a umírajících sovětských bolševických starců, se objevil v Kremlu relativně mladý Gorbačov. Zahájil v SSSR kampaň radikálních reforem a nutil své poddané satrapy ve východní Evropě, aby dělali totéž. Dával jim opakovaně najevo, že s vojenskou intervencí, jako byl srpen 1968, nepočítá, že si sami musí dokázat udržet podporu vlastního lidu. Tento svůj názor také prezentoval roku 1988 v projevu v OSN. Gorbačovovo reformní tažení bylo provázeno známými hesly perestrojka a glasnosť. Pro politology a historiky je stále tématem diskuzí, co vedlo nového vládce Moskvy k těmto změnám. Jaký podíl měl tlak

západních demokracií, a jaký byl vliv Gorbačovova svobodného rozhodnutí. Zdá se, že sovětské vedení bylo přesvědčeno o nutnosti určitého stupně demokratické modernizace, které bolševičtí pohlaváři vazalských států dlouho nebyli schopni porozumět, zvláště názorům o nevměšování a nenásilí. Nový ideologický závan však bystře vycítily ujařmené národy východní Evropy, na pozvolna se stupňující neklid však Kreml reagoval umírněně. Cenným dokladem je vzpomínka generála Vorobjova, velitele Střední skupiny vojsk v Československu, na přijetí u prezidenta Gorbačova roku 1987, který prý požadoval především, aby se vojáci chovali slušně a neprovokovali obyvatele; později pak, na podzim 1989, dalo politické a vojenské vedení pokyn, aby se armáda do ničeho nevměšovala. Pozoruhodnou zkušenost učinil i vedoucí Prognostického ústavu Valtr Komárek, který byl v říjnu 1989 pozván na ÚV Komunistické strany Sovětského svazu, kde vedoucí mezinárodního oddělení Alexandrov dal najevo, že jim v posledních týdnech a měsících dělá starost otázka, jaká bude u nás „koncovka“, jestli „bude krveprolití nebo nebude“, že musí usměrnit Střední skupinu vojsk. Komárek s nimi souhlasil, že u nás půjde o mírumilovné řešení, a že nový režim bude demokratický. Vnímavé obyvatelstvo, např. u nás i ve východním Německu, Gorbačova při návštěvách bouřlivě vítalo v očekávání, že zařídí změnu totalitního režimu a na jeho vliv stále spoléhalo. Neuvěřitelným dokladem této důvěry byla vzpomínka Jiřiny Šiklové na skupinu studentů Filozofické fakulty, kteří v kritických listopadových dnech nejistoty a strachu z hrozícího násilného zákroku se rozhodli napsat Gorbačovovi dopis se žádostí, aby dal pokyn sovětským vojskům ochránit naše občany před útokem českých ozbrojených sil. Až absurdní pocit důvěry v cizí okupační armádu, oprávněně však pramenící z obav z fanatických milicí a velitelů domácích vojenských jednotek! Podobné občanské reakce byly pozorovány i v NDR. Názorným důkazem nepochopení Gorbačovova umírněného postoje byl rozhovor s Miloušem Jakešem uveřejněný v Lidových novinách. Podle jeho tvrzení na státním převratu spolupracovala KGB s Gorbačovem. „Oni to chtěli … co jsem ke svému žalu viděl, bylo, že Sovětský svaz nereaguje na konec socialismu ve východní Evropě, a ani reagovat nechce … my jsme nemohli v té chvíli dělat vůbec nic … něco jiného by bylo, kdyby se k tomu odhodlal Sovětský svaz, pak by se druhý den změnilo všechno“. Z těchto jeho slov až mrazí, jak by se tito komunističtí troglodyté dokázali bez skrupulí vypořádat s protestujícím lidem. Rozhovor však nepochybně dokládá, že návštěva sovětského velvyslance přinesla z Moskvy pokyn (radu ? doporučení ? rozkaz ?) násilně nezasahovat. Proto ten nářek nad bezmocí! Tato pozdní polistopadová úvaha nechce přehlížet význam mohutného vzedmutí lidového odporu proti komunistickým vládám ve všech satelitních zemích. Je pokusem přidat k romantice a opojnému nadšení z listopadového převratu trochu kritické reality a střízlivosti připomenutím jednoho opomíjeného faktoru, který

47

ovlivnil listopadové události. Dějinotvorná úloha generálního tajemníka KSSS Gorbačova je neoddiskutovatelná. Jeho obhájci ho charakterizují jako excentrického humanistu a vizionáře. Kritici v něm vidí naivního idealistu, který nedokázal dobře odhadnout důsledky svých vizí. Pro nás je hlavně pozitivní, že výsledkem jeho reforem byla destrukce totalitního komunistického systému jak v SSSR, tak i v zahraničí, a také přesvědčivým důkazem, že komunismus nelze reformovat („demokratický komunismus“ je typické oxymóron, protimluv). Až budou historici hodnotit tento, dle Adama Michnika Annus mirabilis 1989, jistě nezapomenou na jména Reagan a Bush, na vliv připravované konference na Maltě (připomínám bonmot „od Jalty k Maltě“) a na mimořádný morální a politický vliv Karola Wojtyly (papeže Jana Pavla II.) i na svatořečení naší Anežky české. Běh dějin ovlivňuje pestrá směs událostí a faktů nejrůznější váhy. Avšak pozor, jak říká historik Alexej Kelin „Dějiny jsou skvělým učitelem, ale mají nepoučitelné auditorium“. Prof. Zdeněk Mraček první svobodně zvolený primátor města Plzně

Neporažený vojevůdce Jan Žižka (1360-1424)

48

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha byl významný husitský vojevůdce, jenž je pokládán za otce husitské vojenské doktríny a současně za autora či prvního reprezentanta defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest jeho posledních let života, zprávy o Žižkových předchozích osudech vycházejí pouze z kusých zmínek z několika náhodou zachovalých listin. Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan Žižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na jednom ze dvou poplužních dvorců na Trocnově. Z rozmezí let 1360–1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., jenž měl své zprávy od přímých účastníků husitských válek (mimo jiné i od Oldřicha z Rožmberka), v literárním díle Historie česká zmiňuje, že Žižka byl chudý a při královském dvoře od dětství živený. Pokud se zpráva italského humanisty zakládá na reálném základě, je pravděpodobné, že se tak stalo ještě v době panování Karla IV. O tom, kolik let u královského dvora strávil, se lze pouze dohadovat, neboť první autentická zmínka o Žižkově osobě pochází z 3. dubna 1378, tedy z období, kdy se nacházel zpět na jihu Čech a mohlo mu být zhruba 18  let. Tímto prvním dokumentem je úřední listina sepsaná v Krumlově, v níž Mikuláš řečený Plachta z Boršova urovnává majetkové náležitosti po své smrti. Jako druhý jmenova-

ný svědek zde figuruje Johanes dictus (řečený) Zizka de Trucznow. Druhý písemný pramen pochází z 11. července téhož roku. V dlužním úpisu se Jaroslav z Krupé zavazuje splatit dvěma budějovickým Židovkám dluh 3 kopy a 10 grošů (asi 380 zlatých korun) a Žižka je zde uváděn jako „rukojmě sám druhý“, tedy spoludlužník či druhý rukojmí. Ve třetí veřejné listině, sepsané o tři týdny později (1. srpna) opět v Krumlově, figuruje jako třetí svědek při prodeji zboží Matěje z Holkova. V zápisu je uváděn jako Ješek řečený Žižka z Trocnova. Ve čtvrté listině z roku 1381 se jistý Jesco de Trocznow, tedy Ješek z Trocnova, neúspěšně uchází o dědictví po jakémsi Mikešovi, jenž zemřel bez přímých dědiců. V další písemnosti z roku 1384 Johanes dictus Zyzka de Trocznow prodává lán v Čejřově, jenž věnem náležel jeho ženě Kateřině. Událostí, která historikům pomohla alespoň nepatrně nahlédnout do raných let Žižkova života, byl objev čáslavské kalvy (viz dále). Antropologickým ohledáním bylo zjištěno, že na levé očnici je snížen její strop jako následek poranění krajiny levého oka utrpěného pravděpodobně ještě před ukončením růstu individua. Za předpokladu, že kost skutečně náleží husitskému vojevůdci, lze dovodit, že o oko přišel zhruba ve věku 10–12 let úderem sečné zbraně do tváře. Zranění Žižkův obličej zdeformovalo a způsobilo pokles levého oka oproti oku pravému o 3–3,4 mm a vyhnulo jeho orlí nos doleva.[13] Ze zápisů v Popravčí knize pánův z Rožmberka a v Jihlavské popravčí knize, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z první poloviny 15. století, vyplývá, že pravděpodobně v roce 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice a vstoupil do zbojnické roty muže známého jako Matěj vůdce. Z výpovědi jistého Pivce a z doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl vydán právu útrpnému v Českých Budějovicích v roce 1409 je zřejmé, že rota nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala i práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku.[17] Mezi muže, s nimiž se v roli lapky Jan Žižka setkal, patřili kupříkladu Jan Sokol z Lemberka, Hynek z Kunštátu a další. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn a posléze vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, a snad se zúčastnil i bitvy u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě roku 1419, 30. července, byl jedním z předních účastníků události známé jako první pražské defenestrace. V prosinci 1419 Žižka spolu s Břeňkem Švihovským z Dolan, Valkounem z Adlaru a ozbrojeným houfem opustil Prahu a odcestoval do působiště kněze Korandy, tehdejšího centra husitského hnutí, Plzně. Důvodem jejich odchodu byla nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice a potřeba zázemí, které jim mohlo město poskytnout pro vedení kampaně proti královně Žofii a stou-

pencům královského kandidáta Zikmunda Lucemburského, bratra zemřelého krále Václava IV., nechtějíce s nimi nijak ujednati příměří jakožto s nepřáteli Boha a jeho zákona. V Plzni Žižka strávil pět měsíců a je pravděpodobné, že mu zde připadla neformální role autoritativního vojenského vůdce. Poblíž této tehdejší bašty husitství dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace - v bitvě u Nekmíře. Po bitvě u Nekmíře ozbrojence plzeňského landfrýdu posílily oddíly Václava z Dubé, vojenského náměstka krále Zikmunda. Obě královská vojska posléze Plzeň oblehla, a po dobu dalších několika měsíců doJan Vilímek: Jan Žižka z Trocnova cházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Husité se však s postupem času octli ve zjevné izolaci, neboť příslušníci místní katolické a německé opozice proti nim začali opevňovat své domy a město již v polovině března svíralo několik narychlo vybudovaných bašt. Pod tlakem okolností nakonec přistoupili na návrhy Pražanů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu. Žižka se svými příznivci se na pozvání připojil k nově založenému Hradišti na hoře Tábor. Cestou na Tábor se ubránil v bitvě u Sudoměře přesile svých protivníků. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, kterému patrně náležel post vojenského velitele. Jednoho z nejvýznamnějších vojenských úspěchů dosáhl vítězstvím nad mnohonásobnou přesilou 1. křížové výpravy v bitvě na Vítkově před Prahou 14. července 1420. V průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka a s největší pravděpodobností zcela oslepl (při obléhání hradu Rábí v červnu 1421). Ani toto tělesné postižení však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy v prosinci 1421 a v lednu 1422 u Kutné Hory a u Dvorů. Druhá křížová výprava do Čech tak stejně jako ta první skončila ostudnou porážkou. Svoji přesilu nedokázali křižáci využít a pro špatné velení a nefungující koordinaci mezi jednotlivými křižáckými vojsky dokázali husité přesouvat své síly podle potřeby a zasadili intervenčním silám rozhodující údery. Vojenské neúspěchy této kruciáty v kombinaci s příliš vysokými výdaji odradily Zikmunda Lucemburského od osobní účasti na dalších vojenských taženích proti husitům. Král, jehož prestiž v Říši tímto neúspěchem znovu značně utrpěla, se v budoucnu koncentroval na diplomatické řešení situace v Čechách. Porážka druhé křížové výpravy znamenala pro české husity na čas relativní klid od nebezpečí hrozícího ze zahraničí. Avšak absence silného nepřítele, rostoucí neshody v náboženských i politických otázkách a mocenské ambice jednotlivých husitských frakcí vedly mezi kališníky k soupeření a časem dokonce k otevřeným bojům.

Žižka se počátkem roku 1423 za ne zcela jasných okolností rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo (tzv. Nový nebo Menší Tábor). Jeho vzrůstající vliv a úspěchy však brzy narazily na zájmy Pražanů a další měsíce se nesly ve znamení bojů mezi oběma husitskými frakcemi. Situace nakonec eskalovala do té míry, že Žižka českou metropoli oblehl a přinutil Pražany v září 1424 k mírovým rozhovorům. Po urovnání konfliktu oba husitské tábory ujednaly výpravu na Moravu, v jejímž průběhu Žižkova část vojska oblehla hrad v Přibyslavi. Zde husitský vojevůdce 11. října 1424 podlehl hlíznatému onemocnění. Převážná většina historických záznamů hovoří o tom, že slepý vojevůdce zemřel na následky hlízy. Tradičně byl tento symptom spojován s formou moru, při němž se hlízy tvoří zejména v tříslech a podpaží (z lékařského hlediska jde o zduření uzlin, které vzniká při jakémkoliv zánětlivém procesu). Avšak tuto spojitost vyvrací hned několik faktů. Mor byl nemocí s vysokou nakažlivostí a kronikáři příchod epidemie tradičně zaznamenávali. Z roku 1424 neexistuje jediný záznam, jenž by dosvědčoval, že se v té době morová nákaza v Čechách vyskytovala; Staré letopisy ji dokládají až v roce nastávajícím. Písemné prameny dále hovoří o tom, že u lože umírajícího se nacházeli Žižkovi spojenci spolu s významnými osobnostmi té doby a z epidemiologického hlediska není prakticky možné, aby se podobné onemocnění uprostřed celého vojska týkalo pouze jediné osoby, nehledě na skutečnost, že žádný z přítomných u Žižkova skonu později neonemocněl. Další alternativou vojevůdcova úmrtí byla otrava. Hovořilo se především o arseniku, avšak za předpokladu, že při polním tažení všichni jedli totéž, není pravděpodobné, že by se otrava týkala opět pouze jediného člověka. Na základě této teorie byl zjišťován obsah arsenu i v kostní tkáni čáslavské kalvy. Stanovení látky bylo prováděno metodou atomové absorpční fotometrie s generováním hydridů a výsledek vyšetření u tohoto kosterního pozůstatku otravu arsenem vyloučil. Dnes se odborníci z oboru medicíny převážně ztotožňují s výkladem profesora Josefa Thomayera, který označení hlíza interpretoval termínem nežit (furunkl). Pokud se v určité oblasti vytvoří více ložisek, může dosáhnout až velikosti pěsti (karbunkl). Léčení takového zánětlivého procesu vyžaduje chirurgické ošetření a podání antibiotik. Profesor Thomayer svou úvahu uzavřel tím, že Jan Žižka s jistou pravděpodobností zemřel na celkovou sepsi (tedy na otravu krve) po nezvládnutelném karbunklu. Žižkovo tělo bylo pohřbeno v kostele Svatého Ducha v Hradci Králové a později přeneseno do Čáslavi. Od 18. a zejména v 19. století se uskutečnila řada pokusů nalézt Žižkovy kosterní pozůstatky. Teprve až 21. listopadu 1910 byl při rekonstrukčních pracích uvnitř čáslavského chrámu nalezen výklenek, který byl podle architekta Kamila Hilberta vestavěný do zdi kostela při stavbě věže kolem roku 1450. Na dně výklenku byly nalezeny dvě zkřížené stehenní kosti, poškozená kalva a kus kameninové mísy. K zajištění místa byly přizváni experti archeolo-

gické komise při Akademii věd a umění v Praze. O nálezu později referoval profesor Jindřich Matiegka, jenž nalezené kosti prohlásil za pozůstatek po Janu Žižkovi. Svůj závěr učinil na základě morfologických vlastností kostí, zejména jednookosti objevené mozkovny, nálezovým okolnostem a s přihlédnutím k nejstarším vyobrazením husitského vojevůdce. V roce 1962 vyšetřil tzv. čáslavskou kalvu profesor Otakar Hněvkovský a v roce 1966 byla prozkoumána odborníky z Archeologického ústavu ČSAV v Praze v čele s antropologem Emanuelem Vlčkem. Učiněné závěry potvrdily, že jde o kosterní pozůstatek jedince mužského pohlaví, jehož stáří se pohybovalo v rozmezí 40 ± 10 let; tento údaj Emanuel Vlček později pozměnil na 50 ± 10 let. Dále bylo zjištěno, že krajiny obou očnic nesou vyhojená poranění. Antropologickým ohledáním bylo zjištěno, že na levé očnici je snížen její strop jako následek poranění krajiny levého oka utrpěného pravděpodobně ještě před ukončením růstu individua zhruba ve věku 10–12 let úderem sečné zbraně do tváře. Zranění Žižkův obličej zdeformovalo a způsobilo pokles levého oka oproti oku pravému o 3–3,4 mm a vyhnulo jeho orlí nos doleva. Pravý nadočnicový oblouk nese známky procesů probíhajících při hojení opouzdřeného hematomu, který lze vysvětlit tupým násilím vedeným na krajinu pravého oka. Toto hojení probíhalo nedlouho před smrtí jedince a za předpokladu, že kalva skutečně patřila Janu Žižkovi, je pravděpodobné, že jeho příčinou mohlo být poranění u hradu Rábí. V 80. letech 20. století byl z iniciativy historika Miroslava Ivanova čáslavský nález znova detailně prozkoumán odbornými pracovníky z oboru soudního lékařství, geologie, antropologie a makromolekulární chemie. Nejprůkaznější výsledky však přinesla tehdy ojedinělá paleosérologická metoda prováděná v Budapešti Dr. Imre Lengyelem, díky níž bylo prokázáno, že nalezená část pravého žebra, levá stehenní kost a kalva patřily muži, jemuž bylo ve chvíli smrti 61–65 let. Tento výsledek přesně korespondoval s datem Žižkova narození kolem roku 1360 a datem úmrtí v roce 1424. Od úmrtí neporaženého husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova a Kalicha uplynulo letos 590 let.  (J. Novák)

Bitva u Sudoměře 25. 3. 1420 a co jí předcházelo (*) Plzeňské ulice ožívaly nebývalým ruchem. Jan Žižka a Břeněk Švihovský s husitským oddílem opouštěli město. Jejich lidé se připravovali k odchodu, shromažďovali se u bojových a zásobních vozů. Městská chudina se rozhodla jít s nimi. Jí udílel poslední pokyny kněz Václav Koranda, jenž rovněž odcházel na Tábor. Z domu Kateřiny Pabiánkové každou chvilku vyběhl čeledín a vynášel odtud nábytek – pěkné vykládané truhly, stůl, židle, různé šatstvo a nádobí. Lidé se nestačili divit, co toho bylo, celá hromada! Paní Kateřina s neteří Zuzkou došly až k hromadě, čeledín přiložil otýpku slámy a Kateřina mu dala znamení, aby ji zapálil.

V plamenech mizel celý majetek bohaté vdovy. K čemu by jí byl. Nemajetná, jako druzí, počínat na Táboře novou společnost bez pánů a chudáků. Spolu se Zuzkou došly až k husitským vozům u Pražské brány. Ve stejnou dobu vzplál ještě jeden oheň. Pabiánkovic tvrz ve Štěnovicích se ocitla v jednom plameni. Bohatí měšťané poslali do Štěnovic své čeledíny, aby vykonali dílo zkázy. Ať zmizí tvrz Kateřiny Pabiánkové, husitky, pikartky! Usedly na vůz. Kateřina Pabiánková se v ničem nelišila od ostatních husitských žen. Před shromážděnými stanuli Břeněk Švihovský a Jan Žižka. Zarachotila kola vozů, lidé opouštěli bránu města s novými nadějemi…. Již druhý den byl husitský oddíl na cestě z Plzně do Tábora. Všude kolem byl klid. Vojska svazu katolického panstva přece jen musela poslechnout příkazu Čeňka z Vartemberka a nechala husity volně projít Plzeňským krajem. Husitský houfec nocoval poblíž Písku a dalšího dne se znovu vydal na cestu směrem k Milevsku. Ženy jely většinou ve vozech, muži šli pěšky. Náhle zpozorovali poutníci vpředu nějaký šum. Zpozorněli. Viděli dva z hlídky, jak něco vykládají Břeňku Švihovskému a Janu Žižkovi. Žižka otočil koně a objížděl husitský oddíl. „Hlídka přinesla zprávy. Od Strakonic a od Písku táhne proti nám početné panské vojsko Divůčka z Jemnišť a vojsko strakonického mistra. Musíme změnit směr cesty.“ Břeněk Švihovský a Jan Žižka chtěli uchránit slabý husitský houf před střetnutím s nepřítelem. Teď však viděli, že není vyhnutí, že boji neuniknou. Proto spěchali, aby vyhlédli vhodné místo, kde by se mohli ubránit přesile. Uhnuli na jih Památník Jana Žižky na bojišti ke Štěkni a Sudou Sudoměře (od Emanuela Kodeta) měři. Žižkův pohled padl na rybníky za Sudoměří. Jejich hladina se třpytila v mdlém březnovém slunci, které vyhlédlo z mraků. A k nim vedl Žižka husitský oddíl. Stanuli na hrázi nevelkého rybníka Markovce. Žižka si všiml, že je oddělen jen úzkým, protáhlým pruhem suché země od hráze druhého rybníka Škaredého, který byl vypuštěn. Na okamžik se Žižka zamyslel. Pak pobídl koně a vedl oddíl na hráz Škaredého. Tady se zastavili. „Postavte vozovou hradbu!“ zazněl Žižkův povel. Muži tlačili vozy k sobě, postavili kolo na kolo, aby z nich vytvořili souvislý pás. Záda jim kryl rybník Markovec, z druhé strany byli chráněni rybníkem Škaredým. Pouze úzký prostor mezi rybníky poskytoval nepříteli možnost zaútočit po suché zemi proti nevelkému husitskému houfu. Měl asi čtyři sta lidí včetně žen a práčat, dvanáct bojových vozů a devět jízdních koní. V zdánlivě klidné krajině se objevily tmavé body. K husitskému stanovišti se blížila ozbrojená panská jízda. Nepřátelé byli zahaleni od hla-

49

50

vy až k patě do železného odění, zaplavili prostor před rybníky jako mračno. Byly jich tisíce – snad dva, tři, snad pět. Před hrází rybníka se nepřátelé zastavili. Věděli, že na husitský oddíl nemohou útočit v plné síle rozvinutými širokými řadami jízdních bojovníků. Vždyť na ten úzký pruh země mohli vedle sebe vjet nejvýše tři, čtyři jezdci! U vozové hradby bojovníci mlčky a napjatě očekávali, co se bude dít. Pozorovali, jak se na nepřátelské straně vyčleňují malé skupinky obrněných jezdců, jak se připravují k útoku. Vozy postavené napříč hráze zarazily cval koní. Nepřátelští jezdci, celí ukrytí v ocelových plátech brnění, cítili se bezpeční před husity na vozech. Co jim ti v tom hadrářském odění mohou udělat? Rozehnali se po nich kopími, rozmáchli se meči. Avšak dříve, než kopí zasáhlo, zasvištěla ostnatá železná koule na dlouhém řetěze a husitský bojovník rozrazil řemdihem nejen přilbici, ale i lebku protivníka. Jiný prudkým rozmachem háku na dlouhé žerdi stáhl jezdce z koně, cepy se míhaly, nepřátelé padali. Ostatní začali couvat na kraj hráze. Nejvíce rytířů útočilo na vůz, který chránil Žižka a Břeněk Švihovský. Nepřátelé doráželi jako vosy, ale husité statečně odráželi jejich rány. Zlomek vteřiny, chvíle zaváhání či později výpad, kdo ví. Hrot nepřátelského kopí uvízl v prsou Břeňka Švihovského. Prudké rány cepů dopadaly na rytíře, přišly na řadu sudlice i meče. Ranění a mrtví nepřátelé padali pod kopyta koní. Ti, kteří živí vyvázli, obraceli koně a prchali plni zděšení a hrůzy. Z kruhu rytířů se vydělili tři jezdci, velitelé. Radili se patrně, jak dál postupovat. Husité viděli, jak se železní páni opět řadí v mohutné šiky. Hlas trubky dal signál k útoku. Řady rytířů se daly do pohybu směrem k vypuštěnému rybníku Škaredému. Tak to byl tedy jejich nový plán! V širokých bitevních šicích zaútočit přes vypuštěný rybník a v mohutném úderu rozdrtit vozovou hradbu. Sotva však jízda vlétla plným cvalem na dno rybníka, zmocnila se jí hrůza. Bahno, na povrchu sice vyschlé, bylo dole měkké a rozbředlé, Koně, nesoucí těžkooděné jezdce, zapadali do bahna, neschopní pohybu. Rytíři sesedali z koní, chtěli se dostat k vozové hradbě pěšky. Ale i tak se bořili, těžko vytahovali nohy z bahna, byli nemotorní a bezmocní. Pomalu se nad rybníky snášela podvečerní mlha a stále houstla. Rytířům nezbývalo nic jiného než cesta zpět na břeh. K jejich uším zněl vítězný pokřik husitů, kteří vyrazili z vozové hradby. Pod skupinkou stromů leželo na zemi bezvládné tělo muže. Břeněk Švihovský z Dolan podlehl těžkému zranění. Shlukem truchlících se prodral Jan Žižka. „Svou krví vykoupils naše vítězství, Břeňku,“ říkal jakoby pro sebe, „nezapomeneme na tebe, pomstíme tvou smrt.“ Kolemstojící slyšeli tato slova. „Veď nás, bratře Žižko!“ Nebyly to ojedinělé výkřiky. Husitský houf se obracel k muži, který měl na dnešní porážce nepřítele největší zásluhu. „Ať žije náš nový hejtman!“ volaly stovky úst. „Ať žije Jan Žižka z Trocnova!“ (JN) (*) Janusová J.: Kalich a labuť. Zč. nakl., Plzeň 1987

Matyáš Bernard Braun (1684–1738) – nejvýznamnější barokní sochař v Čechách Matyáš Bernard Braun se narodil před 330 léty 24. února 1684 v Sautensu, malé vsi přifařené k obci Oetz v Tyrolsku, na panství cisterciáckého kláštera ve Stamsu u Insbrucku. Právě v dobách Braunova mládí probíhala rozsáhlá barokní přestavba pozdně románského klášterního komplexu, která mohla být mocným impulsem pro rozvoj výtvarné kultury celého kraje. Zřejmě již v mládí si oblíbil řezbářské řemeslo a jako chlapec mohl získávat první zkušenosti u významného sochaře tyrolského raného baroka Andrease Tamasche. Ten byl rovněž poddaným stamského kláštera a vůdčí osobností při sochařském vybavení klášterního kostela. Se souhlasem cisterciáků, kteří zřejmě měli zájem na výchově uměleckých kádrů pro další stavební podnikání, nastoupil Braun roku 1699 tovaryšskou cestu do Itálie. Její sochařské umění, zvláště římské, se stalo rozhodujícím impulsem pro jeho umění. Když se však kolem roku 1704 vrátil do Stamsu, zjistil, že vlivem hospodářských okolností přestavba kláštera nepokračuje a v dohledné době snad ani pokračovat nebude. O Braunově příchodu do Čech panuje domněnka, že jej k tomu měl podnítit hrabě Sporák, který v roce 1704 navštívil severoitalské Bolzano. Tam se zúčastnil řeholních slibů dcery Eleonory. Během pobytu zde poznal Brauna a najal jej k práci na sochách v Lysé nad Labem a v Kuksu.

Vidění sv. Huberta v lesíku Betlém u Kuksu M. B. Braun se v Čechách usadil za ne zcela jasných okolností. V roce 1710 zde vytvořil své první dílo, sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě, které mu hned získalo věhlas. V Praze se usadil a stal se váženým měšťanem na Novém Městě. Založil dílnu, která v následujících třech desetiletích realizovala stovky dřevěných i kamenných soch. Počet tovaryšů v dílně byl různý, bývalo jich šest, někdy zřejmě i více. Mnozí z nich se později stali významnými mistry pozdně barokního sochařství v Čechách. Většinou pracovali podle malých modelů, které

v hlíně nebo dřevě vytvářel sám Braun. Rozpracované sochy pak mistr korigoval, případně dokončoval. Spolupracoval s takovými umělci, jako byli malíř J. K. Liška či architekt a stavitel F. M. Kaňka a J. B. Fischer z Erlachu. Seznámení s hrabětem Sporckem bylo v Braunově životě významnou událostí, bez ohledu na to, jak k němu došlo. Sporck v roce 1712 Braunovi zadal bohatou a složitou sochařskou výzdobu svého nově budovaného sídla Kuksu u Dvora Králové. Zde Braunova dílna v několika etapách vytvořila celé soubory i jednotlivé sochy. V roce 1712 to byla skupina alegorií Blahoslavenství a v následujícím roce 1713 pak čtyřicet pitoreskních postav trpaslíků na tzv. závodišti před špitálem. V letech 1718 a 1719 pak vznikl velký soubor vynikajících děl, alegorií Ctností a Nectností, které byly spolu s velkolepou alegorií Náboženství a dvěma úvodními anděly Blažené a Žalostné smrti umístěny na terasu před budovou špitálu s kostelem Nejsvětější Trojice. Mezi lety 1722 až 1732 pak postupně vznikal soubor soch a reliéfů v tzv. Novém lese u Kuksu, který je podle velkých reliéfů Klanění pastýřů a Příchod tří králů, tesaných do rostlých skal, znám pod jménem Betlém. Právě skutečnost, že většina soch, které zde vznikly, je vytesána přímo do skalních útvarů, jež zde vystupovaly ze země, je ve výtvarném umění unikátní. Braunova dílna na území Kuksu a na různých místech panství Choustníkovo Hradiště, kde byl Kuks vybudován, vytvořila mnoho dalších soch, z nichž se značná část nedochovala. Braun se svojí dílnou pro hraběte Sporcka pracoval také na jeho dalším panství, v Lysé nad Labem i jinde. Aktivity tohoto nesmírně plodného sochaře se ovšem neomezovaly pouze na práce pro hraběte Sporcka. Například mezi lety 1716 až 1721 dodal pro jesuitský kostel sv. Klimenta v Praze postupně 170 řezeb a kamenných soch. Uvažme, že Sousoší sv. Luitgardy na Karlově pouze v roce 1718 mostě v Praze dílna mimo již zmiňované sochy pro Kuks vytvořila ještě kamenný sloup Nejsvětější Trojice v Teplicích, sochařské vybavení varhan a dvou oltářů do výše uvedeného kostela sv. Klimenta, sochařskou výzdobu zámku a kostela v Citolibech a plastiky v interiéru Černínského paláce na Hradčanech v Praze. V západních Čechách vytvořila Braunova dílna krucifix a dvě řezbářské skupiny (Bolest Panny Marie a Radost Panny Marie) z roku 1725 pro refektář v nové klášterní budově v Plasích. Některé z Braunových děl jsou k vidění v Plzni v  Muzeu církevního umění plzeňské diecéze. Ještě bohatší expozicí Braunových děl se může pochlubit klášter v Kladrubech u Stříbra v klášterním chrámu Nanebevzetí Panny Marie (dřevěné plastiky pro hlavní oltář pocházející z roku 1726 – na hlavním oltáři sochy sv. Benedikta, sv. Wolfganga, sv. Maura a Placida, na chórových

lavicích pak sochy sv. Ambrože, sv. Řehoře, sv. Benedikta a benediktinských světic – sv. Hermandolany a sv. Jany z Alois). Další skupinou řadící se k braunovské sochařské výzdobě kladrubského kostela jsou alegorické postavy Víry a Naděje na náhrobku knížete Vladislava I. V posledních letech života M. B. Braun trpěl plicní chorobou, pravděpodobně silikózou, častou nemocí kameníků. Umělecké iniciativy v dílně se pak ujímal jeho synovec Antonín Braun. Ten také dílnu vedl, když Matyáš Bernard Braun 15. února 1738 ve svém domě na Karlově náměstí ve věku 54 let zemřel, šest týdnů před skonem svého největšího zákazníka hraběte F. A. Sporcka. Smrtí synovce Antonína v roce 1742 se pak uzavřela činnost nejplodnější sochařské dílny českého baroka.  (JN) Kaše J., Kotlík P.: Braunův Betlém, Nakl. Paseka, 1999

Plzeňský purkmistr Martin Kopecký (1777–1854) Jako každoročně se blíží datum plesu Lékařské fakulty (6. 3. 2015). Každý z tancechtivých zájemců ví, že se bude konat v plzeňské Besedě, a že ta se nachází v Kopeckého sadech. Již méně je známo, po kom vlastně se Kopeckého sady jmenují. Jen málokdo si přečte nápis na soklu u proti Besedě stojící sochy muže, který v letech 1828 až 1850 vykonával v Plzni funkci purkmistra. Martin Kopecký se narodil 5. března 1777 ve Vysokém Mýtě. Po gymnaziálních studiích v Hradci Králové vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Záhy poté vstoupil do státních služeb a jako výkonný a spolehlivý úředník pracoval postupně v Benešově, Kutné Hoře, Táboře a v Lokti. V roce 1828 dosáhl vrcholu své profesní kariéry – 28. ledna byl jmenován purkmistrem královského města Plzeň. Ačkoliv byl vlastně státem dosazený úředník, po celé své působení v Plzni hájil významně zájmy města. Plzeň v době jeho dvaadvacetiletého působení ztratila svůj pevnostní charakter a zároveň se rozrostla o nová předměstí. Na místě zbořených hradeb a bran i zasypaných vodních příkopů vznikl zelený pás parků, který v zásadě obklopuje vnitřní historické jádro dodnes. Město tak sice ztratilo svůj pozoruhodný fortifikační charakter s hradbami, městskými bránami a bastiony, na druhé straně však došlo k nevídané nové výstavbě. Za Kopeckého purkmistrování bylo postaveno po Praze druhé české stálé „kamenné“ divadlo (na rohu Riegrovy ulice a dnešních sadů Pětatřicátníků) a roku 1842 byl uveden do provozu Měšťanský pivovar. Přičiněním Kopeckého se zásadně zlepšily hygienické podmínky ve městě. Roku 1832 byla založena nová nemocnice. Došlo k vydláždění ulic a výstavbě nových sil-

nic. Začalo se se stavbou Saského mostu a s regulací plzeňských řek. Roku 1837 byla opravena střecha chrámu sv. Bartoloměje, zničená dva roky před tím požárem.

Vzestupnou úroveň zaznamenalo plzeňské školství. Ve 40. letech studoval v Plzni Bedřich Smetana. Z Kopeckého iniciativy vznikla roku 1840 nedělní průmyslová škola, mající poskytovat odborné vzdělání řemeslnickým vrstvám. Plzeň Kopecký propagoval i svým německy psaným pojednáním „O příznivých poměrech krajského města Plzeň“, vydaným v r. 1834. Ke svému působišti se zde vyznává slovy: „Rozlehlá jest rovina v obvodu Plzně. Vše oživují četné řeky, potoky a silnice, které se vinou půvabnou rovinou, lemovány jsouce stromořadím. Příjemný je pro oko symetrický souřad směru ulic a vítána jest pěším poutníkem i jezdcem zvláštní šířka jejich, z nichž největší část končí v zeleni. Krásné jest plzeňské velké náměstí a pohodlná jest pro svou blízkost a rovinatost procházka. S denním střídáním může obyvatel Plzně dýchati v letní dny čerstvý vzduch přírody a přijde-li zima, krátí si dlouhé zimní večery ve svém krásném divadle.“ Jeho dalším významným dílem bylo postavení tří kašen na rozích dnešního náměstí Republiky ve 30. letech 19. století. Tyto kašny byly napojeny na vodárenskou věž v Pražské ulici a zásobovaly vodou střed města. Zatímco většina měšťanských domů měla zdroj vody ve vlastních studních, voda z městských kašen sloužila návštěvníkům města a čtyřnohým tahounům zejména v období trhů na plzeňském náměstí. M. Kopecký se rovněž zasloužil o přivedení vody z pramenů na Roudné do kašny před dnes již neexistující dominikánský klášter v Dominikánské ulici. M. Kopecký rovněž věřil v možnost využití plzeňských lochotínských pramenů pro lázeňství a založil akciovou společnost pro zřízení lázní. Dnes můžeme najít na okraji městské části Lochotín přírodní památku Kopeckého pramen, jenž byl podchycen roku 1833 právě z podnětu purkmistra (psali jsme o něm v minulém čísle Facultas nostra). Když byl 30. června 1850 po šedesátiletém trvání zrušen regulovaný magistrát v Plzni, odešel Kopecký na odpočinek. O sympatiích Kopeckého k Plzeňanům svědčí i následující příhoda. Když se po revolučním roce 1848 chystala perzekuce všech aktivních účastníků protestů proti Bachovu absolutismu a jejich sympatizantům, na dotaz okresního hejtmanství odpověděl Kopecký v dubnu 1850, že v Plzni není nikdo, kdo by se kompromitoval účastí v revolučním hnutí předchozích let. Martin Kopecký zemřel v Plzni před 170 lety 1. června 1854. O dva dny později byl pohřben

na hřbitově U sv. Mikuláše. Socha v Kopeckého sadech byla vděčnými občany města odkryta již sedm let po jeho smrti. Pomník s bustou připomínající působení purkmistra najdeme také v Lochotínském parku před bývalým lázeňským pavilonem přes ulici od Pavlovova pavilonu. Manželkou Martina Kopeckého byla Josefa rozená šlechtična z Weyhrotheru. Zemřela ve věku 75 let na tuberkulózu dne 1.08.1868. Pohřbena byla rovněž na hřbitově U sv. Mikuláše. (JN) (Kumpera J.: Osobnosti a západní Čechy. Nakl. Ševčík, Plzeň 2005)

Jubileum českého hudebního génia Bedřich Smetana (1824–1884) Bedřich Smetana (křtěn jako Fridrich, resp. v česky vedené matrice psáno jako Frydrych) se narodil 2. března 1824 v přízemí pivovaru v Litomyšli do poměrně zámožné rodiny. Jeho otec František (Franz) Smetana se vyučil sládkem. Po praxi si pronajal postupně pivovary ve slezské Nise, Chvalkovicích, Novém Městě nad Metují a od konce roku 1823 pak měl v nájmu panský valdštejnský pivovar ve východočeské Litomyšli. Byl třikrát ženatý a měl celkem 18 dětí, z nichž však sedm zemřelo v raném dětském věku. Bedřich byl třetí dítě z třetího manželství (celkem jedenácté) a první přeživší syn; vedle pěti nevlastních sester z otcova druhého manželství (Anna, Klára, Žofie, Marie a Ludmila) měl vlastní sestry Albínu, Barboru (Betty) a Františku a mladší bratry Antonína a Karla. Oba Smetanovi rodiče měli jisté hudební nadání: jeho matka, Barbora, pocházela ze stejného rodu jako skladatel Jiří Ignác Linek; otec nebyl přímo z muzikantské rodiny, avšak nadšeně amatérsky pěstoval komorní hudbu. Svého syna od útlého věku zasvěcoval do hry na housle a v pěti letech nechal Bedřichovi dávat hodiny hry na klavír od místního učitele a hudebního organizátora Jana Chmelíka. Již tehdy hrál chlapec při domácím provedení Haydnova smyčcového kvartetu part prvních houslí a 4. října 1830 vystoupil poprvé veřejně na hudební akademii litomyšlských filosofů s předehrou k Auberově opeře Němá z Portici. Ještě v Litomyšli začal Bedřich Smetana komponovat i jednoduché kousky, první dochovaná skladba – nedokončený kvapík D dur – však vznikla až v Jindřichově Hradci. Tam se rodina přestěhovala roku 1831, když otec získal výhodnější čtyřletý nájem pivovaru hraběte Černína. Jindřichův Hradec neměl tak bohatý kulturní život jako Litomyšl, Smetana však zde vedle pravidelné školní docházky (hlavní školy a prvního ročníku gymnázia) získával své první pravidelné vyučování hře na housle, violu a klavír od místního regenschoriho Františka Ikavce. Ten jej vyučoval i zpěvu a hoch zpíval soprá-

51

52

nová sóla v proboštském kostele. V Jindřichově Hradci se Smetanova rodina úzce stýkala s rodinou Kolářovou, z níž pocházela jeho pozdější první manželka. V deseti letech Bedřich utrpěl zranění, které zanechalo trvalé následky. Při klukovské hře s vrstevníky jim explodovala láhev se střelným prachem a Bedřicha zasáhly střepiny do pravé tváře. Malý Bedřich se snažil si zranění ošetřit omytím v rybníce, zřejmě i proto, aby se vyhnul potrestání za klukovinu. Následoval však bolestivý zánět postihující horní a dolní čelist a spánkovou kost. Důsledkem byla deformita tváře a přetrvávající bolestivost. Ve vyšším věku maskoval Smetana důsledky zranění plnovousem, který nosil z tohoto důvodu poněkud nesymetrický. V roce 1835 skončil Františku Smetanovi nájem jindřichohradeckého pivovaru a podařilo se mu v dražbě výhodně koupit svobodnický statek Růžkovy Lhotice poblíž Čechtic se zámečkem, pivovarem a hostincem. Přestěhoval se tam i s rodinou, Bedřich zde však trávil jen školní prázdniny. Jeho gymnaziální studium bylo často přerušované a málo úspěšné; začal v Jindřichově Hradci, ale v polovině druhého ročníku měl – možná v důsledku nemoci – samé nedostatečné a školu opustil. Ve školním roce 1835/36 nastoupil do gymnázia v Jihlavě, ale i zde se mu nedařilo a navíc propadal depresím; nakonec uprosil otce, aby jej odtud ještě před koncem školního roku odvedl. Následujícího roku nastoupil na doporučení svého bratrance, premonstráta dr. Josefa Františka Smetany (1801–1861), na řádové gymnázium v Německém Brodě, kde se mu líbilo více a kde se seznámil mj. s Karlem Havlíčkem. Hudební vzdělávání omezoval na hru na klavír u profesora P. Šindeláře a prázdninové lekce u čechtického učitele Jana Syrového. Od podzimního semestru 1839 přecházela řada Smetanových přátel z Německého Brodu na akademické gymnázium v Praze a hoch přemluvil otce, aby mu rovněž zařídil přestup. V Praze, plné kulturních podnětů – z nichž velký význam měla pro Smetanu zejména série koncertů Franze Liszta v březnu 1840 – se však začal brzy zabývat více hudbou než studiem. Oznámil tehdejšímu řediteli Josefu Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá se věnovat hudbě. Smetanův otec, který s tím přirozeně nesouhlasil, jej odvezl z Prahy a od následujícího školního roku ho zapsal na premonstrátské gymnázium v Plzni, na němž působil jako profesor Josef František Smetana. Pod ochranou a dohledem svého o 23 let staršího bratrance tam Bedřich studia přece jen dokončil (6. srpna 1843), byť s nevalným prospěchem. V Plzni se dospívající Smetana pod patronací svého profesora humanitních předmětů, hudbymilovného Gustava Beera, živě zapojil do společenského života, hrál na návštěvách, v salonech k tanci a rovněž sám rád tancoval. Podle svého deníku v té době prožil také několik citových vzplanutí, první ke své sestřenici Aloisii Smetanové ještě o prázdninách před plzeňským pobytem, které trávil u strýce v Novém Městě nad Metují. Aloisii (Louise) také věnoval Louisinu polku (Louisen-Polka), jež je jeho první v úplnosti dochovanou skladbou. Od května

1842 se však datuje dlouhodobý vztah ke Kateřině Kolářové, dceři otcova přítele a talentované pianistce. V Plzni Smetana složil řadu dalších drobných klavírních skladeb většinou tanečních (polky, kvapíky, čtverylky), z nichž zejména Louisina polka, Jiřinková polka (podle jiřinkových slavností v České Skalici) a polka Ze studentského života dosáhly již ve své době značné popularity. Pokoušel se však i o první orchestrální skladby a o náročnější klavírní kusy. Po dokončení studií se vzepřel přání otce, aby se stal úředníkem či pokračoval ve studiích na univerzitě, a odešel do Prahy s úmyslem věnovat se výhradně hudbě. Do deníku si tehdy zapsal: „S pomocí Boží budu jednou v technice Lisztem, v komponování Mozartem.“ Toto předsevzetí se mu během dalších let podařilo úspěšně, nikoliv však bez překážek, naplnit. Stal se učitelem hudby u hraběte Thuna. Vedle studia kompozice pokračoval ve cvičení hry na klavír a po třech letech se rozhodl pokusit se o kariéru koncertního pianisty; ta mu měla sloužit především k získání peněz a proslulosti k tomu, aby se mohl stát kapelníkem, dirigentem nebo učitelem, nebo dokonce sestavit vlastní orchestr. V červnu 1847 ukončil vyučování u Thunů. Jeho plánovaná koncertní cesta po západočeských lázních však skončila fiaskem: plzeňský koncert byl sice slušně navštíven, ale v Chebu se sešli jen čtyři diváci a vystoupení v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Karlových Varech musel Smetana odvolat. Rozhodl se tedy založit v Praze hudební ústav (klavírní školu) a 24. ledna 1848 podal zemskému guberniu žádost o její povolení. V roce 1849 si hudební ústav otevřel. 27. srpna 1849 se oženil s Kateřinou Kolářovou a zkomponoval Svatební scény, další rok složil klavírní cyklus Lístky a črty a polku Našim děvám. S Kateřinou měl čtyři dcery: Bedřišku, Gabrielu, Žofii a Kačenku. Tři z nich však brzy zemřely a zůstala jim jenom Žofie. V zármutku nad skonem svých dětí složil Klavírní trio g moll (1855). Rodina měla dluhy, proto Smetana nejdříve sám, po roce práce i s manželkou odjel do Švédska. Jeho rozhodnutí ovlivnila nemožnost získat v Praze význačnější hudební postavení, snižující se příjmy z hudební školy i politicky tíživá situace přispěly. Nastoupil jako dirigent u Filharmonické společnosti (Harmoniska sällskapet) v Göteborgu. Z tohoto období pochází cyklus čtyř polek nazvaný Souvenirs de Bohême en forme de Polka. Kateřině drsné podnebí nesvědčilo, onemocněla tuberkulózou a ve svých 32 letech na zpáteční cestě do vlasti l9. dubna l859 v Drážďanech zemřela. Léto toho roku trávil Smetana v Chloumku u svého bratra Karla a blíže se seznámil se svou švagrovou Barborou (Betty) Ferdinandovou. Požádal ji o ruku a o rok později, 10. července 1860, se s ní oženil. V mezidobí, v prosinci 1859, vznikla jako dárek pro snoubenku Bettina polka. S Betty měl dvě dcery: Zdenu a Boženu. V roce 1863 otevřel Smetana hudební ústav v paláci Lažanských. Stal se sbormistrem Hlaholu a zkomponoval svou první operu Braniboři v Čechách. Téhož roku koupil od Karla Sabiny text ke komické opeře a 30. 5. l866 došlo

v pražském Prozatímním divadle k prvnímu představení Prodané nevěsty se Smetanou v roli prvního kapelníka. Od roku l867 působil Smetana jako šéf opery Prozatimního divadla. V tomto roce dokončil operu Dalibor. V roce l868 se podílel na slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu a začal pracovat na opeře Libuše. V roce l873 napsal operu Dvě vdovy. Tehdy se výrazněji začaly projevovat jeho zdravotní potíže a ve svých 50 letech v říjnu 1874 zcela ohluchl. V této době začal skládat cyklus šesti symfonických básní Má vlast: Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Dokončil ho v roce 1879. V roce 1876 dokončil operu Hubička, libreto pro něho složila Eliška Krásnohorská. V roce 1878 byla premiéra opery Tajemství a o dva roky později obdržel libreto Čertovy stěny, kterou dokončil v roce 1882. 11. června 1881 se Smetana účastnil prvního otevření Národního divadla, poprvé se hrála jeho Libuše. U příležitosti znovuotevření Národního divadla 18.11.1883 (po zničujícím požáru v srpnu 1881) se opět hrála Libuše. Zdravotní stav Smetany se však rychle zhoršoval a v dubnu 1884 byl převezen do pražského ústavu pro duševně choré. Tam 12. května 1884 zemřel. O tři dny později se konal pohřeb. Jeho rakev byla zakrytá vlajkou, dělnická kapela mu hrála smuteční pochod z Dalibora. Pohřben je na vyšehradském hřbitově. Ten den se v Národním divadle hrála Prodaná nevěsta. K západním Čechám měl Bedřich Smetana přátelský vztah nejen díky studiu v letech 1840– 1943. Tehdy koncertoval sice převážně v Plzni, ale také např. v Rokycanech. Rád vzpomínal na první český ples na Lochotíně i na vyjížďky na loďce po Radbuze do Doudlevec. V r. 1867 navštívil Sušici a Čeňkovu Pilu, kde peřejnatá Otava, vzniklá po soutoku Vydry s Křemelnou, mu byla inspirací při komponování symfonické básně Vltava. V r. 1869 se již jako slavný skladatel zúčastnil v plzeňském divadle představení své Prodané nevěsty, poprvé zde provedené mimo Prahu. Navíc jak zde, tak při pražské premiéře byli zpěváci oblečeni v selských krojích z Plzeňska. V r. 1871 v Plzni navštívil Elišku Krásnohorskou, která pro něj během plzeňského pobytu napsala libreta k operám Tajemství, Hubička a Čertova stěna. (*) Málo známý je Smetanův koníček – kresba. Dochovaly se kresby tužkou s náměty z jeho cest, z lovu, krajinářské fantazie na téma kalendářních měsíců i přímořských měst. Uvádíme jednu z jeho „loveckých“ kreseb. (**)

O vysvětlení zdravotních potíží Bedřicha Smetany se pokusila řada odborníků. Neurolog prof. MUDr. Ivan Lesný se kloní k názoru, že příčinou Smetanových psychických potíží byla postupně se rozvíjející presenilní atrofie Picko-

va typu. Poté, co u něj došlo v r. 1874 ke ztrátě sluchu, se začala objevovat období chmurných nálad a depresí. Od r. 1880 se vyskytly stavy amnézie, zapomnětlivosti, nejdříve v podobě jakési roztržitosti, později v podobě až jakýchsi halucinací či pseudohalucinací. Při tom se vyskytly poruchy řeči v podobě afázie, přechodně i částečné ochrnutí. Při tom v té době byl Smetana ještě schopen komponovat svá vrcholná díla. Na sklonku roku 1883 však se stav po psychické stránce výrazně zhoršil. Dostavilo se otupení společenského taktu, dysgrafie, inkoherentní psaní, stavy zuřivosti a nakonec demence. Ztratil jakýkoliv kontakt s okolím, proto byl v dubnu 1884 přijat do pražského ústavu choromyslných. Zde podle ošetřujícího lékaře se změnil ve „zmítajícího se a žvatlajícího staříka”. Nikoho nepoznával, neměl světlé okamžiky. Vyrážel jen disharmonické zvuky. Byl vetchý, řeč měl huhňavou, zvolna zhasínal. V pitevním nálezu patologa dr. J. Hlavy šlo o chronickou leptomeningitis, nápadně široké claustrum a atrofii obou sluchových nervů. Mozek byl méně rýhován než obvykle, závity byly mohutnější. Kůra mozková byla vesměs zúžená, 3 mm silná a zhnědlá. Vedlejším nálezem byl oboustranný zánět plic, zánět endokardu a neprůchodnost levé a. femoralis. (***) Ačkoliv se hluchota Bedřicha Smetany někdy přičítala luetickému původu, řada lékařských zkoumání tuto domněnku zcela vyloučila. Podle karlovarského otorinolaryngologa prim. MUDr. Otakara Boříka, DrSc. se problémy se sluchem u Smetany začaly projevovat již v 38 letech (jako akustické klamy), ve věku 48 let se objevila nedoslýchavost. Na ní se pravděpodobně podílel zejména výbuch láhve naplněné střelným prachem v jeho těsné blízkosti ve věku 10 let. Tehdy dle Smetanova vyprávění z roku 1880 chlapci zakopali na poli u břehu rybníka Vajgaru láhev naplněnou střelným prachem, ten zapálili a čekali na výbuch. Když se nedostavil, šel se Bedřich přesvědčit, co se stalo, a v tom došlo k explozi nálože, která mu vmetla do obličeje střepy s čerstvě pohnojenou ornicí a prachem. Jeden z chlapců Smetanovi krvácející ránu vymyl vodou z Vajgaru, který byl v té době nejen nádrží, ale i kalištěm města. Tam musela do rány nepochybně vniknout infekce ze směsi střelného prachu, skla, zeminy a rostlinných částeček ornice, hnojené nejspíše chlévskou mrvou. Smetana po úrazu dva dny doma ležel a projevila se u něj i přechodná ztráta sluchu. Matce i babičce bylo jasné, že přísnému otci nemohou sdělit pravou příčinu synova zranění, protože příliš lpěl na prvorozeném synovi, o jehož zdraví mimořádně dbal. A tak mu musely namluvit zástupné onemocnění. Díky třesku mohlo dojít k oboustranné traumatické ruptuře ušních bubínků a hlavně též k poškození ušních labyrintů. Smetana měl později sám říci, že zřejmě právě tato příhoda mohla být začátkem jeho ohluchnutí. Jeho sluch byl také trvale zatížen hlukem hudebních nástrojů a navíc střelbou z pušky při Smetanově nimrodské zálibě. Ohluchnutí v r. 1874 také předcházel recidivující katar horních cest dýchacích. Doc. MUDr. Jiří Rambla, DrSc., prozkoumal exhumovanou lebku Bedřicha Smetany. Ta jevila také známky asymetrie. Došel k závěru, že

na obličejových kostech se daly vypozorovat známky osteomyelitidy. Vznikla přímou nebo přenesenou infekcí. Na RTG byly patrné dva okrsky s neodstraněnými kostními sekvestry. Zánět zřejmě postupoval z dolní na horní čelist, lícní a spánkovou kost a přes pravou očnici na čelo, kde na vrcholu pravého čelního hrbolu byla navíc prohlubenina s převislým valem. To je typické pro krevní výrony, které vzniknou pod okosticí. Ty se buď vstřebají nebo zkostnatí. Podle Smetanových deníků se tato příhoda musela stát v jeho padesáti třech letech, kdy se svěřoval, že „dostal závrať, spadl ze židle na roh stolu, a udělala se mu na čele malá dírka, která dost krvácela‘.“ As. RNDr. Alena Němečková, CSc., z Ústavu histologie a embryologie plzeňské lékařské fakulty UK vyšetřila kůstky skladatelova ucha. Zjistila, že obě vyšetřované ušní kůstky pravé strany lebky jsou prohlodány Socha B. S. od Antonína Sopra chodbičkami – lagu(1978) v Plzni nami - vyplněnými granulační tkání. V těch místech musel probíhat zánět, který přešel do chronického stadia. Při tehdejší neznalosti antibiotik malý Smetana přežil jen zázrakem, přičemž na dva dny přechodně ohluchl. Zánět mohl později přivolat mnoho dalších obtíží - postupnou ztrátu imunity, alergie, krční katary, zvracení, závratě a nejspíš i zánět ušních kůstek, což vedlo v průběhu doby k postupné ztrátě sluchu. K tomu se dostavily i psychické potíže a bolestivý zánět kůže, nežity (furunkly), které byly laicky, ale i některými lékaři, mylně pokládány za příznaky nebolestivých luetických vředů, tedy za projev syfilidy. (+) Přes všechny uvedené životní peripetie se Bedřich Smetana stal jedním z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů, jejichž tvorba je neodmyslitelně spjata s budováním samostatné české hudební kultury. Jeho skladatelský odkaz na poli operním, symfonickém, sborovém i komorním je dodnes vnímán jako poklad české národní hudby. Je pohřben na Vyšehradě, hrob č. 57. (JN) (*) Kumpera J.: Osobnosti a západní Čechy. Nakl. Ševčík, Plzeň 2005 (**) Kresby Bedřicha Smetany. Praha, Uměl. Beseda 1925 (***) Lesný I.: Zpráva o nemocech mocných. Nakl. Víkend, 1991 (+) Kulijevyčová M.: Tajemství Smetanovy nemoci. Harmonie On Line, 16. 10. 2009

Zakladatel dětské neurologie se narodil před 100 lety Prof. MUDr. Ivan Lesný, DrSc. (1914–2002) Vyrůstal v rodině, která ho vedla k vědě i k umění. Jeho otec prof. Vincenc Lesný byl významný indolog, matka Milada Krausová-Lesná pro

změnu spisovatelka a překladatelka ze skandinávských jazyků. Milada byla dcerou profesora germanistiky Arnošta Krause, o němž bylo známo, že mu při přednáškách nečiní nejmenší potíže citovat dlouhé pasáže z klasické německé poezie. Říkalo se o něm dokonce, že zná zpaměti celého Goethova Fausta. Tento brilantní řečník s fenomenální pamětí se stal obětí nacismu – nepřežil věznění v Terezíně. Po maturitě na smíchovském gymnáziu Ivan stihl dokončit medicínu ještě před zavřením vysokých škol nacisty – promoval v roce 1938. Nastoupil na neurologickou kliniku profesora Hennera na pražské lékařské fakultě a tomuto oboru se věnoval po celý život. Jeho zájem se v poválečných letech soustředil na dětskou neurologii. V roce 1950 vybudoval samostatné dětské oddělení pražské neurologické kliniky, o tři roky později založil v Železnici u Jičína první léčebnu pro rehabilitaci neurologicky postižených dětí. V roce 1955 se stal docentem a v roce 1968 již jako profesor přešel do Motola, kde v letech 1970–1981 působil jako přednosta Kliniky dětské neurologie tehdejší Fakulty dětského lékařství UK. Stal se tak zakladatelem první dětské neurologické kliniky u nás a zároveň jednoho z prvních takto zaměřených pracovišť na světě. Profesor Lesný se zasloužil o uznání samostatného oboru dětské neurologie na mezinárodní úrovni. Věnoval se výzkumu především v oblasti elektroencefalografe, klinické neurofyziologie a epilepsie. Mezi priority jeho zájmu patřily otázky související s problematikami spánku, úrazů hlavy, myastenie a roztroušené sklerózy i neurofyziologie. Napsal přes pět set publikací a je autorem 14 monografií. Po dlouhá léta patřil k vedoucím osobnostem celosvětové dětské neurologie. Byl prvním, kdo popsal vývojové aspekty neurologických onemocnění, významnou měrou přispěl k objasnění principu mozečkových onemocnění dětského věku. Jako mezinárodně uznávaný odborník se v zahraničí stal členem mnoha odborných společností: Kanadské společnosti dětské neurologie, Indické pediatrické společnosti, Americké akademie dětské mozkové obrny, Katalánské pediatrické společnosti a dalších. V roce 1970 založil Českou ligu proti epilepsii a byl zvolen jejím prvním předsedou. Jeho působení v dětské léčebně mu přineslo čestné občanství obce Železnice a vyznamenání Jedličkovou medailí. V roce 1994 za své celoživotní dílo obdržel cenu švédského Červeného kříže. Celoživotní velkou zálibou prof. Lesného byla historie, a to česká i světová. Mimořádný zájem o dějiny se přitom prolínal s jeho lékařským vzděláním. Do historie rád zamířil i při vyšetřování pacienta, kdy lékař svými dotazy zjišťuje, zda je nemocný orientován v čase i prostoru a zda přiměřeně odpovídá na otázky informující o jeho psychickém stavu a intelektuální úrovni. Tato libůstka prof. Lesného byla všeobecně

53

velice dobře známa, a tak pacienti na lůžkovém oddělení kliniky poučovali nově příchozí: „Až vás bude pan asistent vyšetřovat, bude se možná ptát i na některé věci z dějepisu. Hlavně na manželky Karla IV., tak to byly Blanka, Alžběta, Anna a zase Alžběta, pak možná na posloupnost českých králů, hlavně posledních Přemyslovců, a pak na to, od kdy do kdy je 19. století. To je od roku 1801 do roku 1900, tak tohle nespleťte.“ Prolnutí vztahu k medicíně a historii posléze u profesora Lesného vyústilo v zájem o paleopatologii, konkrétně o nemoci a život významných českých i světových osobností. Tak vznikly postupně jeho Zpráva o nemocech mocných (1984) a Druhá zpráva o nemocech mocných (1987). Lesný se v nich zamýšlel nad chorobami králů, císařů a dalších osobností a snažil se vysvětlit, jak jejich život a činy ovlivňoval zdravotní stav. Ve Druhé zprávě se zabýval nejen panovníky, ale například i Janou z Arku, zásadními muži Velké francouzské revoluce Maratem a Robespierrem a jinými. Zpráva o nemocech J. V. Stalina vyšla z pochopitelných důvodů až v roce 1991. Posléze prof. Lesný z paleopatologicky zaměřených témat publikoval ještě Zprávu o chorobách slavných (1991) a Druhou zprávu o nemocech slavných (1994), přičemž předmětem jeho zájmu se tentokrát stali významní umělci – hudebníci, malíři, spisovatelé, a jako poslední pak knihu Slavní lékaři (1994). Slavné lékaře napsal pro mladé čtenáře, které seznamuje s hlavními osobnostmi medicíny od starověku po současnost, tedy od starých Egypťanů a Řeků až k lékařům 20. století: Bantingovi, objeviteli inzulinu, Flemingovi, objeviteli penicilinu, či zakladateli kardiochirurgie Barnardovi. Z českých lékařů jsou zastoupeni Janský, Henner, Jirásek a samozřejmě Purkyně. Byl často zván, aby vystoupil se svými přednáškami, na sjezdy, kongresy a konference do celého světa. Znám byl jako pohotový, ale vždy korektní řečník a diskutér, uměl bleskově a vtipně zareagovat v nečekaných situacích. Prof. Ondráček o něm napsal: „Tento elegantní, krásný muž, černovlasý, snědý, vysoké postavy, měl dosti neklidný život, v němž se střídala období šťastná s obdobími přinášejícími vzrušení a obavy.“ Prof. Krejčová ho ve své laudaci publikované v Časopise lékařů českých k Lesného sedmdesátinám charakterizovala jako obětavého a velkorysého muže, překypujícího energií, vitalitou a neutuchající invencí. I jako emeritní profesor 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze se rád vracel na „svou“ kliniku a ještě ve vysokém věku přednášel studentům. Profesor Ivan Lesný zemřel 16. ledna 2002 ve věku 88 let. (r) (Čerpáno z.: Brázda O.: Prof. Ivan Lesný - zakladatel dětské neurologie. 2014)

100 let od vypuknutí 1. světové války Po rusko-turecké válce a pokračujícím drolení Osmanské říše vznikla v r. 1878 na Balkáně řada nových samostatných států – Rumunsko, Srbsko a Černá Hora a také autonomní Bulharsko. Na Berlínském kongresu se v r. 1878 Osmanská

54

říše musela zavázat k dodržování náboženské svobody. Kongres také určil, že Bosna a Hercegovina sice zůstane osmanskou provincií, avšak pod vojenskou správou Rakouska-Uherska. Velká Británie získala Kypr.

Zde byl na něj a jeho choť hraběnku Žofii Chotkovou spáchán 28. června 1914 srbským separatistou Gavrilo Principem atentát. Po atentátu dalo Rakousko-Uhersko Srbsku nesplnitelné ultimátum. To vyžadovalo mj. vyšetření a zadržení srbských spiklenců, zlikvidování teroristické infrastruktury, souhlas s tím, že na potlačování podvratných hnutí, namířených proti teritoriální integritě monarchie, budou v Srbsku spolupracovat orgány c. a k. vlády a další. 28. 7. 1914, měsíc po atentátu, kvůli jeho nesplnění vyhlásilo Srbsku válku. Vzápětí mobilizovalo i Rusko, srbský spojenec.

Zákopová válka na Západní frontě V roce 1908 došlo k dlouho připravované a dlouho odkládané anexi Bosny a Hercegoviny. V této nové zemi se nacházela pestrá směsice národností a náboženství. Chorvati anexi přivítali, protože se tak bosenští Chorvati dostali do společné země, zatímco Srbové nikoliv - samostatné Srbsko již za hranicemi habsburské monarchie existovalo. Občané Bosny a Hercegoviny zůstávali v postavení neplnoprávných zemských příslušníků. Přes značné investice do nové země, přes růst vzdělanosti a snahu přiblížit tento orientální svět západním životním standardům, rostlo i zde nacionální napětí. V letech 1912–1913 proběhly dvě tzv. Balkánské války, jimiž se souhrnně označuje série konfliktů, během nichž se nově vzniklé národní státy snažily získat co největší území na úkor Osmanské říše. Proti spojeným útokům armád Srbska, Řecka, Černé Hory a Bulharska neměla Osmanská říše mnoho nadějí a byla postupně donucena vzdát se rozsáhlých území zejména ve prospěch Srbska (např. Kosovo) a Řecka (Kréta, Egejské ostrovy a část Makedonie), vznikla samostatná Albánie. Za deset týdnů, po které oba válečné konflikty trvaly dohromady, padlo přibližně 200 000 vojáků, boje se odehrávaly na rozloze 170 000 km2. Jednou z příčin vypuknutí 1. světové války byl agresivní německý nacionalismus, vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a nadřazenosti vlastního národa. Jakékoliv příkoří, které by se stalo několika příslušníkům národa, bylo pociťováno jako příkoří na celé národní pospolitosti. Už na konci prvního desetiletí 20. století navíc došlo Německo k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se konaly při srbských hranicích. Následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády po skončení manévrů okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.

Světnice lazaretu v Plzni na Hamburku Začátkem roku 1914 na velkou válku nepomýšleli ani ti největší snílci. Ve druhé polovině roku 1914 se sice občas někde slovo válka objevilo, nikdo si však nedovedl představit, že to bude válka úplně nové kvality. Podle dosavadních zkušeností se války v 19. století odbývaly relativně rychle a relativně odděleně od zázemí. Na takovou válku, jaká měla přijít, nepomýšlel nikdo snad ani ještě v prvních dnech války. Německo záhy vyhlásilo válku Francii. Mělo plán tzv. bleskové války – rychlého poražení Srbska a Ruska, a poté vpád do Francie pres neutrální Belgii. Kvůli porušení belgické neutrality vyhlásily Německu válku Velká Británie a Japonsko. Na straně Trojspolku se do války zapojilo Turecko. Postupně se do války včlenilo 34 (28) států, v jejich armádách bylo nasazeno 70 milionů mužů. Vítězství bylo na straně dohodových mocností. Válka měla za důsledek rozpad mnohonárodnostních soustátí a vytvoření mnoha nových států. Rozpadlo se i Rak.-Uh. a na jeho území vzniklo 5 nových nástupnických států. Mezi nimi bylo i 28. 10. 1918 ČSR. Celá řada národů získala dlouho očekávanou svobodu. Z bývalého ruského impéria se v Polabí vytvořily nové samostatné státy: Litva, Lotyšsko, Estonsko. V západní Evropě bylo obnoveno Belgické království. V Paříži byla 18. 1. 1919 zahájena mírová konference ve Versailles. Účastnili se jí všichni spojenci kromě Ruska. ČSR byl přiznán status vítězné země s omezenými zájmy. ČSR na mírové konferenci zastupoval Edvard Beneš. Na konferenci byla mimo jiné na popud USA založena Společnost národů – mezinárodní organizace, která měla napříště takovým konfliktům zabránit. USA do Společnosti národů paradoxně nevstoupily, ale často její činnost značně ovlivňovaly. Jaká byla účast českých vojáků v této válce? Češi tvořili zhruba 15 % rakouské armády. V rakouské armádě byla velící řečí němčina. Jak se projevovali čeští vojáci v rakouské armádě,

o tom se vedly dlouhé spory. Po první světové válce se právem vyzdvihovaly zásluhy legionářů, bojujících na straně Trojdohody. Soudilo se, že kdo nepřeběhl, nebo se dobrovolně nevzdal do zajetí, nebyl pravým českým vlastencem. V chování českých vojáků v rakouské armádě hrálo velkou roli slovanství a pocit sounáležitosti k příbuzným národům. Na výchovní frontě se tak sympatie k Rusům promítly do častých dezercí a vstupu do legií, na jižní frontě však české sbory patřily k oporám rakouské armády až do jejího konce. Přesná čísla, kolik padlo Čechů ve světové válce, nejsou známa. Odhaduje se, že se první světové války zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž padlo nebo zemřelo asi 8–10 milionů příslušníků ozbrojených sil. Válka si vyžádala také 6–7 milionů obětí mezi civilním obyvatelstvem. Samotné Rakousko-Uhersko postavilo do války 9 milionů vojáků, padlo nebo se nevrátilo 1 100 000 mužů. Počet českých vojáků se dá pouze odhadnout na 1,4 milionu, do konce roku 1917 padlo podle nejhrubších odhadů asi 138 000 českých vojáků. Připomínají je stovky pomníků na návsích českých obcí, obvykle se jmenovitým výčtem obětí. Jen výjimečně jsou asi známy konkrétní osudy mladých mužů, kteří jsou na seznamech uvedeni. Ukázku několika takových osudů, jakých byly tisíce, u několika vojáků, pocházejících z obce Rozhraní, uvádíme (*). Mezi svými praprarodiči by takové našlo mnoho současníků:

Krácení dlouhé chvíle v lazaretu Kořístek Josef – narozen 14. července 1892, vypuknutí války ho zastihlo ve vojenské službě, kterou nastoupil 7. října 1913. Sloužil u pěšího pluku č. 8 v Hercegovině. Poté byl odvelen do bojů v Itálii. Zranění utrpěl 20. června 1915. Byl ošetřován v nemocnici v Lublani, kde 27. srpna 1915 zemřel. Před smrtí ho navštívila jeho matka, paní Rosalie Chladilová. Ta ještě přišla o syna Antonína, který spáchal sebevraždu oběšením ze strachu před odvedením na frontu. Kořístek Emil – narozen 2. dubna 1891 v Rozhraní. V r. 1914 byl odveden a vojenskou službu nastoupil 28. srpna 1914. Byl přidělen k c.k. pěšímu pluku č. 8 a po šestitýdenním výcviku odvelen na ruskou frontu, zraněn v boji 25. prosince 1914 u Radomi. Kulka mu vnikla do pravé tváře, vyrazila dva zuby, zničila horní patro a pod levým okem vyšla z těla ven. Byl ošetřován ve vojenské nemocnici v Brně a rekonvalescenci strávil v nemocnici v Letovicích, kde ho mohla navštěvovat jeho rodina a přátelé. Také dostával krátké dovolenky k návštěvě domova v Rozhraní. 4. března 1915 odjel zpět ke svému pluku, kde se zdržel čtyři týdny. Poté byl znovu

odvelen na ruskou frontu. Jeho poslední dopis došel 20. září 1915, už po jeho smrti. V obci se proslýchalo, že o smrti Emila Kořístka napsali jeho kamarádi, tuto smutnou zprávu potvrdil až dopis vojenských úřadů. Padl u města Komarova v Ruském Polsku a tam byl 5. září 1915 pochován na kraji lesa…. Bárta Jan – narodil se jako rolnický syn 8. května 1892. Bojoval v Ruském Polsku. U městečka Dubice byl zraněn do levé ruky. Když zpozoroval, že jeho četa ustupuje, tak pospíchal za nimi. Přitom byl zasažen šrapnelovou střepinou do pravé nohy. Po delší době byl nalezen vojíny Červeného kříže a po prvním ošetření ho převezli do nemocnice v Praze. Než ho stihli v nemocnici navštívit rodiče, vojín Jan Bárta zemřel. Jeho otec, bývalý starosta Rozhraní a dlouholetý předseda školní rady v Bradlenách, nelitoval prostředků a nechal převézt tělo zemřelého syna do rodné vesnice. Jan Bárta tak našel svůj věčný klid na hřbitově v Bradlenách. Bárta František – narozen 4. června 1881, narukoval 10. února 1915 k pěšímu pluku č. 8 v Brně, v armádě měl hodnost vojína. Byl zajat 18. května 1915 v Klementěvě, 26. června 1917 vstoupil do československých legií v Rusku. Sloužil u 6. střeleckého pluku v hodnosti vojína, zahynul v boji mezi 15. – 20. červencem 1918 na stanici Kultuk v Rusku. Chladil Josef – narozen v roce 1880, padl na italské frontě v roce 1918. Kalas Josef – narozen v roce 1880, padl na italské frontě v roce 1914. Kopecký Josef – narozen v roce 1873, padl na italské frontě v roce 1918 Celý svět věřil, že Versailleské mírové smlouvy zaručují navždy světový mír. Bohužel se svět nepoučil. Po dvaceti letech vypukl nový světový konflikt.  (JN) *Bárta S.: Oběti první světové války (webové stránky obce Rozhraní)

Sen horolezců: pokořit 14 osmitisícovek Radek Jaroš to dokázal Na naší Zemi se do výše nad 8000 m nad mořem tyčí 14 vrcholů. Všechny se nacházejí v oblasti Himálaje a pohoří Karákóram. Všech čtrnáct osmitisícovek zdolalo zatím jen patnáct horolezců. Tím posledním se stal 26. července 2014 Čech Radek Jaroš. V odpoledních hodinách dosáhl vrcholu 8 611 metrů vysoké velehory K2 v Karákóramu, mezi horolezci pokládané za jednu z nejobtížnějších. Byl to také Jarošův pátý pokus. Na vrchol vystoupal spolu s Jarošem úspěšně také Plzeňák Trávníček. Po Reinholdu Messnerovi, který završil sérii úspěšných výstupů v r. 1986, se tento výkon podařilo zopakovat horolezcům ze Švýcarska, Španělska, Itálie, USA, Portugalska, Kazachstánu, Japonska, Ekvádoru, Finska, Koreje, a nyní díky Jarošovi i z České republiky. Je třeba však

poznamenat, že do této elity horolezců, nositelů pomyslné „Koruny Himálaje“, se od éry Messnera započítávají pouze výstupy dosažené bez použití pomocného dýchání kyslíku. To se pokládá mezi elitou horolezců za nepovolený doping. Hlavním problémem, s nímž se musí organizmus horolezce při výstupu vyrovnat, je nízký parciální tlak kyslíku. Ve výškách nad 8000 m dosahuje pouhé třetiny úrovně v nížině. Úměrně tomu klesá schopnost lezce zvládat fyzický výkon s výstupem spojený. Kardiorespirační kapacita lezce při překročení úrovně 1500 m n.m. klesá každých 100 m nadmořské výšky o jedno procento. Lezci s nízkou kondicí tak prakticky nemají šanci bez výpomoci kyslíkem výstup dokončit, a pokud se jim přece jen toto podaří, čeká je ještě obtížný sestup, pro mnohé již nezvládnutelný. Výšky nad 8000 m bývají označovány jako „mrtvá zóna“ a také až do prioritních výstupů Messnera a Habelera nikdo nepochyboval o tom, že bez kyslíku se do těchto výšek dostat nelze. Zejména méně zdatným lezcům hrozí již od úrovně 3000 metrů akutní horská nemoc, postupně pak také akutní vysokohorský plicní edém či dokonce akutní vysokohorský edém mozku. V těchto stavech již lezec není schopen vlastního pohybu a záchranou je pouze co nejrychlejší transport do nížiny. Pokud horolezec ve velehorách používá pomocné zařízení, umožňující ventilovat vzduch obohacený kyslíkem, představuje to výrazné ulehčení výstupu a návratu. Experimenty amerického výzkumníka Dr. Thomase Hornbeina, který sám zdolal Mt. Everest a má za sebou řadu dalších obtížných výstupů, prokázaly, že výstupy s kyslíkem na nejvyšší vrcholy odpovídají výškám o 1000 až 2000 m nižším při lezení bez kyslíku. Samozřejmě ten, kdo své síly přecení, nebo mu v kritických fázích sestupu dojde kyslík, je přímo ohrožen na životě. To dokládá také statistika smrtelných nehod, k nimž na himálajských velehorách došlo, a nejen na nich. Smutná statistika, zveřejněná v r. 2008, evidovala na 14 světových osmitisícovkách 711 mrtvých. Vzhledem k frekvenci návštěvníků jich nejvíce bylo na Mt. Everestu (210 úmrtí), nejnebezpečnější však je statisticky Annapurna, na níž smrtí horolezce skončilo více než 30 % pokusů o dosažení vrcholu.

Současnou situaci v oblastech frekventovaných velehorských výstupů ilustruje poměrně výstižně několik autentických svědectví. 1) Na cestě k vrcholu jsem prošel kolem dvou čerstvých mrtvol. Ti nebožtíci si krátce před smrtí uvědomovali, že umírají, ale už neměli síly odplazit se stranou. Zůstávali ležet připoutaní k lanu

55

56

a ostatní horolezci přes ně přešlapovali. Jednoho z dalších ležících na cestě jsem poznal, byl to Aydin Irmak z Turecka, seznámili jsme se v táboře. Byl v bezvědomí, neměl rukavice ani kyslík. Dokonce sundal i helmu. Vzdal to a čekal na konec. Ostatní procházeli kolem něj, ale já jsem si uvědomil, že pokud to udělám také, určitě zemře. Věděl jsem, že se musím pokusit ho zachránit.“ Nejedná se o smyšlený příběh a ani o historku z dávné minulosti. Stalo se to v květnu 2012. 24letý Izraelec jménem Nadav Ben Yehuda  tehdy vzdal vlastní rekord, aby zachránil tureckého horolezce. K vrcholu mu zbývalo pouhých 300 metrů. Kdyby dal přednost osobním ambicím, stal by se nejmladším Izraelcem, který kdy Everest zdolal. Rozhodl se ale zachránit lidský život a stal se tak celosvětově známým hrdinou. Většina horolezců, které potkal během svého devítihodinového sestupu do základního tábora, odmítla jakkoli pomoct. Raději nereagovali, uhýbali pohledem a šli dál svojí cestou. 2) Další „zážitek“ vylíčil Jihoafričan Andre Bredenkamp po svém úspěšném zdolání Everestu v roce 2004: „Byla to moje první osmitisícovka. Nutil jsem se, abych to nevzdal. Na každý můj krok připadalo 10–15 nádechů. Ten den zemřeli tři Korejci. Jeden z nich si zlomil nohu. Kolem něj stálo několik lidí a on je prosil, aby ho opustili. Podívali jsme se na sebe a šli dál. Nikdo ho nemohl odtáhnout dolů či nějak pomoct, neměli jsme na to kapacitu. Sami jsme stěží stáli ve vzpřímené poloze. Byla velká zima a málo kyslíku. Zakryli ho náhradní bundou a zasypali sněhem. Řekli jsme mu, aby usnul a poklidně zemřel.“ 3) Mediálně známým se stal příběh Davida Sharpa, učitele matematiky z britského městečka Gainsborough. Ten si objednal přes společnost Asian Trekking samostatný výstup na Everest. Zaplatil pouhých 6200 USD, cca pětinu obvyklé taxy. Stačilo mu to jen na základní podporu, to znamená na stan a stravu v základním táboře. Neměl dokonce ani vysílačku pro spojení se zástupcem Asian Trekking. Na cestu se vydal s minimální zátěží, místo běžně doporučovaných pěti lahví s kyslíkem nesl pouze dvě. Na vrchol dorazil. Během zpáteční cesty, ve výšce 8500 metrů, anglického horolezce opustily síly. Ukryl se v malé jeskyni. Ostatní procházeli kolem. Údajně si mysleli, že odpočívá. Ten den na své cestě k vrcholu tělo umírajícího Angličana Davida Sharpa postupně překročilo přes 40 horolezců. Jedním z nich byl slavný horolezec Mark Inglis, zdolávající tehdy Everest bez nohou, na protézách z uhlíkového vlákna. Nabídl Davidovi kyslík a šel dál. „David byl téměř mrtvý. Neměl kyslík a ty jeho rukavice… V takových rukavicích není možné přežít na Everestu. Dali jsme mu kyslík, ale bylo příliš pozdě. Šli jsme dál. Přede mnou kolem něj prošlo 39 lidí a nikdo se ani nezastavil, kdežto já jsem se snažil pomoct. V takové výšce mozek bez kyslíku téměř nefunguje. Je to natolik náročné, že na pomoc jiným nezbývají síly. Lidé si myslí, že hlavní je dostat se na vrchol, ale hlavní je přežit. To byl můj cíl. A asi se neshodoval s cílem Davida Sharpa.“ Deset hodin poté k vrcholu dorazila další výprava. Její součástí byl také filmový štáb natáčející dokument pro Discovery Channel. Natočili umírajícího Davida a zkoušeli s ním udělat rozhovor. Ten však byl velmi stručný.„Kdo jsi?“ „Jmenuji se

David Sharp, jsem tu s „Asian Trekking“ a jen se chci trochu vyspat.“Poskytli mu zásobu kyslíku a nechali samotného. David Sharp zemřel. Sir Edmund Percival Hillary (první přemožitel Mt. Everestu se Šerpou Tenzingem v r. 1953) vydal v souvislosti s tímto případem 23. května 2006 prohlášení, ve kterém apeloval na všechny alpinisty, kteří prošli kolem umírajícího Davida Sharpa: „U nás v expedici v roce 1953 bylo naprosto nemyslitelné, abychom nechali umírat někoho, kdo se ocitl v nesnázích. Lidé ztratili ponětí o lidských hodnotách. Náročnost práce ve velké výšce není omluvou. Zdá se mi, že celkový stav expedic na Everestu je hrozivý. Lidé mají jediný cíl – dostat se na vrchol. Nezajímá je nikdo, kdo potřebuje pomoc. Ale lidský život byl, je a bude daleko důležitější, než vrchol hory.“ Vzhledem k velké finanční náročnosti evakuace těla zesnulých většinou zůstávají ležet na svých místech a slouží dokonce jako orientační body pro ostatní alpinisty. Jedním z nejznámějších příkladů je tělo Inda Tsewanga Paljora, který spolu s dalšími dvěma pohraničníky zemřel při sestupu 10. května 1996. Skupina horolezců z japonské univerzity Fukuoka musela tehdy čelit obvinění ze strany Indo-Tibetské pohraniční služby, dle které japonští horolezci na své cestě k vrcholu zcela ignorovali a obloukem obcházeli jejích umírající příslušníky. Americký spisovatel John Krakauer, který ten den Everest úspěšně zdolal, ve své knize „Into Thin Air“ uvádí: „Nebylo řečeno jediné slovo, nepodělili se ani o vodu, ani o jídlo, ani o kyslík. Japonci šli dál…“ Jeden z japonských alpinistů během vyšetřování podotkl: „Výška 8000 metrů není místo, kde si můžete dovolit nějaké morální principy“. Tělo Tsewanga Paljora nyní pro ostatní značí výšku 8500 metrů. Slangově se tomuto bodu s notnou dávkou cynického humoru přezdívá „Green boots“, kvůli jasně zeleným horolezeckým botám, které měl Paljor ten den na sobě. Kolem těla jsou také poházeny prázdné kyslíkové bomby. Vzhledem k tomu, že v dnešní době se na Mount Everestu nachází téměř dvě stě těl či pozůstatků po zesnulých horolezcích, ozývají se stále častěji hlasy žádající jejích vyzvednutí a následný řádný pohřeb. I v současnosti však se lze setkat s případy kamarádství a ochoty pomoci třeba i neznámému bližnímu, jak si představoval sir Hillary. Příkladem je čin českých horolezců Zdeňka Hrubého a Radka Jaroše, kteří byli účastníky expedice na Dhaulágiri, 8167 m vysoký himálajský vrchol. 1. května 2008 úspěšně dosáhli vrcholu bez pomoci výškových nosičů a bez použití umělého kyslíku. Byl to již jejich druhý pokus, ten první skončil předčasně. Když tehdy Z. Hrubý a R. Jaroš vystoupali do výškového tábora číslo 2 (6600 m n.m.) v severovýchodním pilíři Dhaulágiri nastalo zhoršení počasí a oba Češi byli nuceni uchýlit se do stanu. Zároveň ve vedlejším stanu probíhalo drama, když legendární polský horolezec Artur Hajzer začal trpět akutní fází výškové horské nemoci. Jeho stav se rychle zhoršoval, nebyl schopen pohybu, pomalu ztrácel vědomí. Oba čeští horolezci se rozhodli pro záchrannou akci. V táboře v té době bylo cca 20 dalších horolezců z různých zemí. Bohužel, v panující vichřici na pilíři nebyla vůle

pomoci, nikdo z nich nechtěl riskovat vlastní ohrožení (mj. se jednalo o silně lavinézní terén, v němž za podobných okolností v tomto místě před rokem zahynuli dva horolezci) a rovněž nebyla vůle ohrozit vlastní kondici před nastávajícím pokusem o dosažení vrcholu. Ke dvěma českým horolezcům a lékaři polské expedice se v počáteční fázi záchrany připojili pouze jedna polská horolezkyně a jeden španělský horolezec. Skupině se podařilo spustit A. Hajzera o několik set metrů po pilíři. Pak se naštěstí díky nižší nadmořské výšce a podaným lékům začal jeho stav lepšit, takže byl schopen dalšího sestupu. Současně se však dostal do kritického stavu lékař Robert Szymczak, u nějž se objevila dušnost a celkové vyčerpání, trpěl omrzlinami. Horolezci se rozhodli, že R. Jaroš dokončí evakuaci a záchranu A. Hajzera do 1. výškového tábora. Z. Hrubý prostoupil s vyčerpaným R. Szymczakem zpět pilířem do 2. výškového tábora, kde byl polský horolezec ošetřen a resuscitován. Češi byli po několika dnech schopni pokračovat ve výstupu a úspěšně dosáhli vrcholu. Po sestupu strávili velmi vyčerpáni noc v nejvyšším, 3. výškovém táboře. Noc byla velmi obtížná, po předchozím vrcholovém dnu se zhoršilo počasí a bylo nutné přidržovat stan, aby odolal náporům vichřice a nového sněhu. Ráno začali Z. Hrubý a R. Jaroš sestupovat s cílem dostat se co nejrychleji do nižších poloh a do bezpečí. Sto metrů pod táborem narazili na dva zcela vyčerpané španělské horolezce, Rafaela Guillena a Jesuse Moralese. Ačkoliv na místě byla opět silná skupina jiných horolezců několika národností, opět nikdo nepomohl. Všichni zvolili rychlý sestup v obavách o záchranu svých vlastních životů v panujících podmínkách na ledovém pilíři. Opět pouze Z. Hrubý a R. Jaroš sami spouštěli oba horolezce, přes značné vyčerpání z předchozího výstupu, částečné omrzliny a nutnost co nejrychlejšího sestupu vzhledem k nebezpečí hrozícího pádu lavin. Po nadlidském úsilí se podařilo zachránit J. Moralese. R. Guillen se, bohužel, neudržel ve vichřici na hraně pilíře, zřítil se dva tisíce metrů severní stěnou a zahynul. K pádu do hlubin došlo téměř na dosah záchraně, asi 100 metrů nad táborem, kde už by byli horolezci v bezpečí. V r. 2009 obdrželi Zdeněk Hrubý spolu s Radkem Jarošem za tento čin nejvyšší ocenění Českého klubu fair play - Hlavní cenu za čin.

Noha Radka Jaroše po návratu z Annapurny Padesátiletý Radek Jaroš letos dosáhl svého životního cíle – získal Korunu Himálaje. Je malým zázrakem, že ze všech svých dosavadních

velehorských výstupů si odnesl „jen“ amputaci jedenácti článků prstů nohou po omrzlinách, k nimž přišel při výstupu na himálajskou Annapurnu v r. 2012. Takové štěstí neměl jeho parťák Zdeněk Hrubý. Absolvent kybernetiky na ČVUT a později také ekonomie na univerzitách v Německu a v Anglii, od r. 2009 předseda Českého horolezeckého svazu, v srpnu 2013 v Karákorámu během neúspěšné expedice na osmitisícovku Gašerbrum I při sestupu dolů udělal technickou chybu při slaňování a zřítil se dolů ze svahu mnoho stovek metrů. „Špatně se cvaknul do slanění,“ řekl v telefonickém rozhovoru jeho spolulezec Marek Holeček. „Nejspíš špatně použil na slanění expresku.“ P.S. Zpráva z tisku: Při výstupu na druhý nejvyšší vrchol světa K2 v pákistánském pohoří Karákóram zahynulo během uplynulého víkendu celkem 11 horolezců. Další oběti se neočekávají, žádní nezvěstní už nejsou hlášeni. K neštěstí došlo v pátek, kdy se ulomil kus ledu těsně pod vrcholem K2 v oblasti známé jako Bottleneck (Hrdlo) ve výšce 8200 metrů, už v takzvané zóně smrti, a strhl s sebou několik horolezců včetně jistících lan. Poblíž místa neštěstí v té době stoupalo, nebo z něho sestupovalo, 15 horolezců v několika skupinkách. Jako poslední se potvrdila smrt jednoho Francouze a jednoho Pákistánce. Kromě nich zahynuli pod vrcholem 8611 metrů vysoké hory tři Korejci, dva Nepálci, jeden Nor, jeden Srb, jeden Ir a další Pákistánec. Dva Nizozemci, kteří při expedici utrpěli omrzliny, byli vrtulníkem evakuováni již dříve. Hrozí jim amputace nohou. (JN)

Reinhold Messner – nejznámější současný horolezec světa – 70 let Reinhold se narodil 17. září 1944 jako druhé z devíti dětí v rodině venkovského učitele v Brixenu v Jižním Tyrolsku. Tuto oblast získala po první světové válce Itálie na úkor Rakouska, většina obyvatel včetně rodiny Messnerových však je dodnes německé národnosti. Reinhold měl jednoho staršího a šest mladších bratrů a jednu sestru. Mladý Reinhold musel brzy pomáhat s pracemi na farmě, od dětství však také rád lezl po okolních kopcích. Ve dvanácti letech podnikl se svým otcem první obtížnější lezeckou túru ve východní stěně Malé Fermedy (stupeň obtížnosti 3). Později lezl hlavně se svým o dva roky mladším bratrem Güntherem, s nímž od roku 1964 podnikl v Alpách řadu obtížných prvovýstupů. Mezitím studoval stavební průmyslovku. V posledním ročníku zameškal kvůli lezení týden školy. Pro svou tvrdohlavost nebyl sympatický některým svým učitelům, a tak nebylo divu, že napoprvé neuspěl u maturity. To však nebylo na překážku, aby dříve, než se mu podařilo ma-

turitu o rok později v r. 1967 složit, získal místo učitele matematiky a tělesné výchovy v nedalekém Eppanu. Díky vhodnému rozvrhu mohl tři dny v týdnu lézt. V roce 1968 začal studovat stavební inženýrství na univerzitě v Padově. Roku 1969 se na poslední chvíli stal členem tyrolské expedice mířící do And, která zdolala východní stěnu druhé nejvyšší peruánské hory Yerupaja. Následující rok opět učil a navíc pracoval jako horský vůdce, aby si vydělal na expedici na Nanga Parbat. Messnerův první výstup na osmitisícovku – Nanga Parbat (8125 m) v červnu 1970 – však skončil tragicky. Podařilo se mu sice spolu se svým bratrem Güntherem vystoupat na vrchol strmou Rupálskou stěnou, což dosud nikdo nedokázal, na cestě zpět však vyčerpaný Günther zahynul v lavině a sám Reinhold byl na pokraji smrti. Utrpěl takové omrzliny, že mu bylo nutno amputovat šest prstů na nohou. Vedoucí expedice Karl Herrligkoffer, Max von Kienlin i další spolulezci navíc podrobili Messnera kritice za jeho rozhodnutí sestoupit opačnou stranou hory a obviňovali ho, že obětoval bratra svým ambicím uskutečnit první přechod Nanga Parbatu. Tato tragédie však Messnera od Himálaje neodradila. Naopak, protože bez vlastních prstů nemohl tak dobře lézt po skalách, stalo se pro něj výzvou dobývání nejvyšších hor světa. Po půl roce přestal učit a studovat a začal se věnovat horolezectví profesionálně, začal přednášet a psát knihy. V létě roku 1972 se oženil s Uschi Demeterovou, která dříve bývala manželkou jeho spolulezce Maxe von Kienlina. V dubnu 1972 se zúčastnil své druhé himalájské expedice na Manáslu (8156 m). Podnikl úspěšný prvovýstup Jižní stěnou, následující noci však zemřeli ve sněhové bouři jeho dva kolegové – Andi Schlick a Franz Jäger. Po této druhé tragédii se Messner rozhodl, že bude lézt sám nebo jen s malým týmem. Již od šedesátých let prosazoval myšlenku lézt na himálajské vrcholy alpským stylem, tedy nalehko a s minimální pomocí jiných osob. Tento styl byl v kontrastu k tehdejším mohutným expedicím s předem vybudovanými výškovými tábory, mnoha nosiči a s cestami zajištěnými fixními lany. Po několika neúspěšných pokusech o dobytí osmitisícovek zdolal s Peterem Habelerem roku 1975 Severní stěnu vrcholu Gašerbrum I – Hidden Peak (8068 m) alpským stylem během pouhých tří dní (ze základního tábora na vrchol). V květnu 1978 opět s Habelerem jako první na světě vystoupili na Mount Everest (8848 m) bez umělého kyslíku (supplemental oxygen), čímž naprosto šokovali horolezeckou i odbornou lékařskou veřejnost. Několik týdnů po návratu do Evropy se Messner vydal opět do Himálaje a v srpnu 1978 zdolal jako první v historii osmitisícovku sólově (sám ze základního tábora) – Nanga Parbat (8125 m) Diamírskou stěnou. V roce 1979 zdolal s Michaelem Dacherem obávanou K2. Vyvrcholením Messnerovy horolezecké kariéry byl sólový výstup na Mount Everest z tibetské strany v srpnu 1980 (po neúspěšném pokusu z června). V následujících letech se Messnerovi podařilo zdolat i ostatní osmitisícovky. V roce 1984 spolu s Hansem Kammerlanderem jako první přešli dvě osmitisícovky bez přerušení

návratem do základního tábora – Gašerbrum I (8068 m) a Gašerbrum II (8035 m). Po výstupu na Lhotse (8516) se stal v říjnu 1986 prvním člověkem, který zdolal všech čtrnáct světových osmitisícovek. V prosinci téhož roku se mu výstupem na Mount Vinson (4897) v Antarktidě podařilo zkompletovat i Seven Summits, tj. sedm nejvyšších hor všech světadílů, jako teprve čtvrtému člověku (a prvnímu bez použití umělého kyslíku). První manželství s Uschi Demeterovou vydrželo jen do roku 1977. Jeho další partnerkou se stala Kanaďanka Nena Holguinová, která ho doprovázela i do základního tábora Mount Everestu při jeho sólovém výstupu, a s níž má dceru Laylu (1981). Od poloviny 80. let žije se Sabinou Stehleovou, s níž má tři děti. V roce 1983 koupil hrad Juval, který zrekonstruoval, a od roku 1985 v něm přes léto žije. Zbytek roku bydlí v Meranu.

V první polovině 90. let se věnoval především polárním přechodům. V roce 1990 uskutečnil 2800 km dlouhý přechod Antarktidy přes jižní pól, bez použití psů a techniky, o 3 roky později přešel Grónsko (2200 km) a o další 2 roky později se pokusil přejít Arktidu ze Sibiře do Kanady, ale neúspěšně. V létě roku 1995, při přelézání hradní zdi v Juvalu, upadl a těžce si poranil patní kost. Přestože dlouhý čas nemohl ani chodit, v následujících letech podnikl výpravu do Altajského pohoří v Mongolsku a přechody pouští Atacama v Jižní Americe a Thár v Indii. V letech 1999–2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italskou stranu zelených (Federazione dei Verdi), kde prosazoval především ekologický přístup ke krajině a evropské a prounijní myšlení. V roce 2004 přešel 2000 km přes poušť Gobi, čímž navázal na svůj přechod pouště Taklamakan, jejíž jméno znamená Místo bez návratu. Už v roce 2003 začal pracovat na svém projektu „Messner Mountain Museum“. Jedná se o soustavu pěti muzeí zaměřených na hory. V roce 2005 bylo na Diamirské stěně Nanga Parbatu po 35 letech objeveno tělo jeho bratra Günthera. Nález tak vyvrátil kritiku, podle níž nechal Messner svého bratra v roce 1970 sestupovat nebezpečnou Rupálskou stěnou, zatímco sám se v honbě za slávou vydal neprozkoumanou Diamirskou stěnou. V roce 2009 se Messner v 64 letech oženil se svou dlouholetou přítelkyní, módní návrhářkou Sabine Stehleovou. Uvádíme několik odpovědí tohoto horolezce z rozhovoru s novinářkou Danou Emingerovou. Nejméně dvakrát jste byl v Himálaji prohlášen za mrtvého, ztratil jste bratra a spoustu kamarádů. Proč celý život tak riskujete?

57

58

Není šílencem ten, kdo leze na nejvyšší vrcholy planety a uvědomuje si, že při tom může zahynout, ale horolezec, který jede do Himálaje a odmítá si přiznat, že vysoko v horách číhá téměř na každém kroku smrt. Říkám o sobě, že jsem člověk na hraně. Miluji divokou přírodu, kde se pohybuji na pokraji lidských možností a spoléhám se jen na vlastní síly. Vyhledávám nebezpečné situace, ale zároveň dělám vše pro to, abych nepřišel o život. Jaký má podle vás horolezectví smysl? Uvědomuji si, že je to dobývání zbytečného. Horolezectví je ovšem pro mě úchvatným druhem sportu, který je tvůrčí a hravý zároveň. Když se mě někdo ptá, proč to dělám, zda pro vlast, pro snahu ukázat hranice lidských možností, odpovídám zcela otevřeně: Ne, je v tom jen a jen mé sobectví. Potřebuji to. Nebezpečí hor a život v přírodě jsou pro mě nutností. Když se pak vydávám vstříc nebezpečí, prožívám úlevu, která působí jako hluboký nádech pronikající až do konečků prstů. Lidé, kteří se domnívají, že svá dobrodružství podnikám z vypočítavosti, nikdy neprožili tenhle pocit duševní exploze, kdy jdete vstříc dobrodružství. Jaký je rozdíl mezi horolezectvím dnes a dobami, kdy Edmund Hillary s nepálským Šerpou Tenzingem vystoupal na Mt. Everest? Bylo mi osm, když to v květnu 1953 Hillary dokázal. Je velký rozdíl lézt horu jako první a dnes, když už na vrcholu světa před vámi byly 3 000 lidí. Poprvé nikdo nevěděl, jestli je vůbec možné dostat se nahoru. Byla to velká příležitost zdolávat jako první nejvyšší hory planety, ale tahle příležitost byla dána jen jedné generaci. My jsme se pak pokoušeli o prvovýstupy. Mohli jsme jít někam, kde nebyl nikdo před námi. Dnešní horolezci už ani takové štěstí nemají. Ale jsou technicky dokonalí a hlavně mají špičkové vybavení, o jakém se nám nikdy ani nesnilo… Jak se díváte na komerční expedice v Himálaji? Nemám je rád, ale neodsuzuji je. Spousta lidí nemá žádné zkušenosti ani fyzičku na horolezecký výkon, ale řeknou svým průvodcům: „Dám vám hodně peněz a dotlačte mě na Everest.” A horští vůdci zafixují cestu jako zábradlí a na vrchol je opravdu dotlačí jako stádo. Cesta na Everest je dnes skoro jako dálnice. Je to až absurdní. Loni pod vrcholem čekalo několik stovek lidí, až se nahoře uvolní místo. Nakonec se nahoru nedostali v pravý čas, a pak jich několik bohužel při pozdním sestupu zahynulo. To ale pro mě není žádné horolezectví. Právě Vy jste zásadně změnil způsob zdolávání hor. Dobýval jste vrcholy bez doprovodných expedic rychlým alpským způsobem, sám a bez kyslíkových přístrojů. Jenže paradoxně až v Himálaji jsem plně pocítil, jak jsou lidé proti přírodě nicotní a bezbranní. Do osudného roku 1970 jsem prostě jen zlézal hory. S bratrem Güntherem jsme lezli sebevědomě s předsevzetím používat co nejméně technických prostředků a s představou, že překonáme všechny dosud dosažené hranice. Šli jsme přitom svou vlastní cestou. Až po ztrátě Günthera jsem si poprvé uvědomil, jak souvisí horolezectví se smrtí a jak je nebezpečné. Pochopil jsem však také, že té tragédii na Nanga Parbatu jsem nemohl zabránit. V Himálaji totiž platí úplně jiné zákonitosti než v Alpách.  (JN)

4. vydání monografie Otcem zvěčněný lékař Hypertenze MUDr. Karel Peters Dne 1. 10. 2014 vydalo nakladatelství Triton další, již čtvrté, rozšířené a přepracované vydání knihy Hypertenze. Monografie autorského kolektivu vedeného prof. MUDr. Jiřím Widimským mladším a prof. MUDr. Jiřím Widimským starším představuje moderně pojatý a komplexní pohled na celou širokou problematiku vysokého krevního tlaku. Kniha zahrnuje epidemiologické údaje, patogenezi hypertenze, klasifikaci a diagnostiku hypertenze včetně různých metod měření krevního tlaku. Na rozdíl od všech předchozích vydání je pozornost věnována i hypertenzi v dětství a dospívání. Podrobně jsou diskutovány farmakologické léčebné přístupy u hypertenze, často se opírající o existující evidenci o příznivém ovlivnění kardiovaskulární morbidity a mortality. Najdeme zde i kapitoly zahrnující léčebné přístupy k hypertenzi v různých specifických situacích, jako hypertenze u diabetes mellitus, ischemické choroby srdeční či v těhotenství. Samostatná kapitola je věnována i nefarmakologickým přístupům k terapii rezistentní hypertenze. Kniha obsahuje i komplexní shrnutí poznatků o sekundární hypertenzi, její diagnostice a léčbě, především renální a endokrinní hypertenzi.

Pod názvem Zapomenutí malíři z Přešticka připomněla ve dnech 27.11. 2013 až 5. 1. 2014 výstava obrazů v Domě historie Přešticka tři výtvarníky, jimž se jejím prostřednictvím pořadatelé pokusili splatit dluh, který vůči nim vznikl za období posledních zhruba šedesáti let. Všichni pocházeli ze středostavovských rodin a jejich tvůrčí úspěchy souvisely s obdobím tzv. první republiky a krátkým poválečným mezidobím. Díky svému nadání a výtečným učitelům se vypracovali na uznávané umělce své doby, ale po změně režimu zažili strmý umělecký i společenský pád. Časem se jména akademických malířů Otto Peterse (5. 10. 1882 Dolce – 8. 7. 1970 Praha), Františka Hofmana (1. 9. 1891 Přeštice – 3. 3. 1969 Praha) a Vladimíra Pecháčka (3. 4. 1909 Přeštice – 24. 8. 1969 Praha) z výtvarných slovníků téměř vytratila. Přesto, ale spíše právě proto, že Otto Peters, jako skvělý portrétista a figuralista, byl malířem Pražského hradu a zvěčnil celou plejádu osobností politického i kulturního života první republiky. Podobiznám a aktům žen a dívek se věnoval František Hofman, kterého okolnosti po roce 1950 donutily věnovat se přírodním scenériím. (*) Asi nejdramatičtějšími životními peripetiemi si z tohoto trojlístku prošel Vladimír Pecháček, specializací původně krajinář, který se ve válečných letech začal zabývat nadživotními, až mystickými obrazy světců. Ten ještě na své znovuobjevení stále čeká, zatímco obrazy Otto Peterse a Františka Hofmana se už občas vyskytují v nabídce aukčních síní nebo v souborných výstavách našich předních galerií. Jejich díla reprezentují dobu, kdy portréty byly ceněny více než fotografie, a oba to dokazovali mistrovským štětcem.

Snímek zachycuje akt křtu monografie – prof. Widimský právě polévá sektem zvětšenou atrapu monografie, kterou přidržuje prof. Filipovský. Bohužel v momentu, kdy se akt udál, vběhl do prostoru číšník roznášející občerstvení. Je na představivosti čtenářů, aby si celý akt domysleli. Monografie zahrnuje poznatky jak českých, tak i evropských směrnic o diagnostice a léčbě hypertenze vydaných v roce 2012/2013. Kniha je určena nejen specialistům, ale i všem lékařům, kteří se ve své praxi setkávají s problematikou arteriální hypertenze (internisté, kardiologové, praktičtí a dětští lékaři, nefrologové, diabetologové či endokrinologové). Knihu pokřtil 2. října 2014 na XXXI. konferenci České společnosti pro hypertenzi, XXIII. konferenci pracovní skupiny Preventivní kardiologie ČKS, XIX. konferenci pracovní skupiny Srdeční selhání ČKS předseda České společnosti pro hypertenzi a přednosta II. interní kliniky LF a FN v Plzni prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc. Údaje ke knize: vydal Triton 2014, ISBN 978-80-7387-811-5, EAN 9788073878115, počet stran 584. Barbora Nussbaumerová, fFoto JN

 Při sběru podkladů k výstavě „zapomenutých“ malířů se podařilo vypátrat poslední příbuzné a s jejich pomocí zpracovat podrobné životopisy umělců, dohledat místa jejich posledního odpočinku a hlavně vypůjčit z rodinných pozůstalostí ukázky jejich děl. Zastavme se blíže u Otto Peterse. Narodil se na panském dvoře v Dolcích u Přeštic. Jeho otec byl hospodářským správcem na statcích hraběte Schönborna, děd byl v Přešticích notářem. Otto navštěvoval obecnou školu v Horšicích. Po předčasné otcově smrti se matka pocházející z Velké Třebejciny u Švihova odstěhovala s pěti dětmi do Klatov. Otto začal studovat reálné gymnázium, ale díky získané podpoře, kterou mu vymohl jeho poručník u Nadání Jo-

sefa, Marie a Zdenky Hlávkových, přešel v r. 1857 z kvarty na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Zde jeho profesory byli Jakub Schikaneder, E. K. Liška a Felix Jenewein. Otto Peters se specializoval jako vynikající portrétista a figuralista. Byl členem SVU Mánes, mnohokrát vystavoval v Topičově salonu. Především však byl malířem Pražského hradu – portrétoval T. G. Masaryka, manžele Benešovy, Dr. Karla Kramáře, A. Švehlu, knížete B. Schwarzenberga a další osobnosti. Pro město Klatovy vytvořil galerii všech zdejších starostů, vystavenou v r. 1925 v klatovském muzeu. Jeden z jeho portrétů T. G. Masaryka je umístěn i v pražském Karolinu. Po roce 1948 upadl v nemilost a dožíval v nedůstojných podmínkách. Otto Peters neopomněl výtvarně zachytit podobu svého syna Karla jak v dětském věku, tak i jako již odpromovaného absolventa Lékařské fakulty UK v Praze. S oběma obrazy se mohli návštěvníci výstavy v Domu historie Přešticka seznámit. I z nich je patrné vynikající portrétní umění širší veřejnosti neznámého malíře, rodáka z Přešticka.  (JN) (*) Kokošková V.: Zapomenuté malíře z Přešticka připomíná (nejen) výstava. Novinky.CZ, 23.11.2013

MUDr. Ivan Kundrát vystavoval v Plzni své obrazy Vernisáží 5. června 2014 byla v plzeňské galerii VisioArt na Roudné zahájena autorská výstava dvou amatérských výtvarníků – karlovarského lékaře MUDr. Ivana Kundráta a Plzeňana Ing. Petra Uhlíře. Ivan Kundrát se narodil v Chebu, většinu života však prožil v Karlových Varech. Během základní školní docházky navštěvoval výtvarný kroužek na zájmové umělecké škole. Amatérsky se pokoušel o malování i drobné plastiky jak na gymnáziu tak během studia na Lékařské fakultě v Plzni. Po nástupu do zaměstnání se této zálibě věnoval jen sporadicky a to až do doby, než ho jeho švagr – plzeňský ortoped MUDr. Tomáš Kunc přesvědčil k uspořádání této výstavy. Ten také měl lví podíl na její realizaci. MUDr. Ivan Kundrát je i nadále ryzí amatér a do veřejné prezentace jeho tvorby se mu moc nechtělo. Ke zvratu došlo na svatbě autorovy dcery Kláry, kdy, jak uvedl průvodní text k výstavě „pod vlivem mírné konzumace vína došlo na debatu o umění, které se zúčastnil i Petr Uhlíř, a toto je výsledek.“ Jeho partnerem v galerii VisioArt byl plzeňský rodák Ing. Petr Uhlíř, který v Plzni trvale žije. Stejně jako u Ivana Kundráta se i u Petra Uhlíře projevoval zájem o malování již na základní škole, později na střední škole navštěvoval malířský kurz. Jako vysokoškolák při-

spíval obrázky do studentských novin. Běh života pak nadlouho jeho výtvarnou tvorbu zastínil. Až v důchodovém věku znovu vyndal malířské náčiní, aby ztvárnil své fantazie a zážitky. Odvahu k jejich veřejné výstavě mu dodali oba výše uvedení kamarádi.

Výstava na Roudné probíhala od 6. do 27. června 2014.  (r)

Plzeň má Nové divadlo Budova Nového divadla v Plzni je novou scénou a zázemím Divadla Josefa Kajetána Tyla. Moderní komplex budov nahrazuje stávající budovu Komorního divadla v Prokopově ulici. Stěžejním prostorem nové divadelní budovy je hlavní sál pro 461 návštěvníků a navazující prostorné foyer rozvržené do tří podlaží. Nové divadlo umožní inscenovat také na studiové scéně, jejíž prostor pojme přibližně 150 diváků. Studiová scéna disponuje vlastním foyer a je zcela nezávislá na provozu hlavního divadelního sálu. Obě scény divadla jsou architektonicky propojené s provozní budovou, která poskytuje veškeré zázemí pro zaměstnance divadla.

V komplexu budov je k dispozici zkušebna určená baletnímu souboru, další zkušebny slouží souboru činohry, muzikálu a operety, a orchestru. Nová divadelní budova disponuje nejmodernějšími divadelními technologiemi, které otevírají zcela nové scénické možnosti. Jeviště se skládá z posuvné točny o průměru 11 metrů a osmi 12metrovými, počítačem řízenými stoly, ovládanými bezhlučnou hydraulikou.  Výstavba budovy Nového divadla probíhala v letech 2012 – 2014 na základě projektu vypracovaného architektonickou a projekční kanceláří Helika. Projekt vznikl na základě původního návrhu portugalské architektonické kanceláře Contemporânea Lda. Dominantou Nového divadla je průčelí budovy, které tvoří fasáda z litého betonu s nepravidelnými oválnými otvory. Tento výrazný architektonický prvek, který podtrhuje umělecký charakter budovy, je proměnlivý v závislosti na zvoleném nasvícení, které je

nejvíce patrné před začátkem a po skončení večerního představení. Plzeň je prvním městem v zemi, které po roce 1989 postavilo velké kamenné divadlo včetně zázemí. Slavnostní otevření 1. září 2014 bylo spojeno s uvedením Prodané nevěsty, Smetanovu operu v přímém přenosu odvysílala ČT art. Výstavba divadla stála 880 milionů korun. Dominantním architektonickým prvkem objektu je vstupní fasáda. „Oponu“ o rozměrech 21,8krát 13,8krát 0,60 metrů tvoří 40 nepravidelných bublin, z nichž třemi se do budovy vchází. Slavnostní večer si nenechala ujít řada osobností nejen z oblasti kultury. Zahájení byl přítomen i ministr kultury Daniel Herman, který označil za velký dar, že žijeme v době a zemi, kde můžeme otevírat nová divadla. Plzeňskou scénu považuje za jeden z projektů, jež podpoří živé umění v České republice. Daniel Herman, ministr kultury: Když otevíráme divadla, je to známka dobrých časů, vzhledem k tomu, že prostředí a zóna destrukce není od nás geograficky tak daleko, tak si toho musíme vážit. Aleš Briscein, tenorista: Je to počin nejen pro Plzeň, ale pro celou českou kulturní obec, možná inspirace pro další města: stavme dál krásná divadla, nebo rekonstruujme, co nám předkové postavili. Martin Otava, ředitel Divadla J. K. Tyla: Musíme se Nové divadlo teprve naučit znát, protože je nepopsaným prostorem, který pojmenují diváci sami i my sami. Je to dialog a sázka do loterie. Máme svoji koncepci, máme svoji představu, ale je na čase počítat se zkušebním rokem, kdy uvidíme, co bude nejlepší. Petr Zuska, šéf Baletu Národního divadla v Praze: Otevření nového divadla v dnešní době považuji za něco neskutečného, velkolepého, všichni víme, jak na tom kultura v posledních letech je. Chtěl bych popřát všem divadelníkům v Plzni, aby se jim tam líbilo, a divákům, aby měli krásné zážitky v novém prostoru. Takže zlomte vaz! Tomáš Töpfer, ředitel Divadla na Vinohradech: Na tom divadle je krásné, že vůbec existuje. Vždyť je to svátek, nejen pro divadelníky, ale i pro celou Českou republiku, že se po padesáti letech postaví divadlo jako divadelní budova k tomu účelu, je to něco úžasného. Nové divadlo v Plzni je významným mezníkem v historii české divadelní tvorby s nepochybným přesahem do evropského kulturního regionu. (r)

Životní moudra • Každá doba uskuteční nějaký sen doby předešlé. (Jan Neruda) • Dnešní víno pij dnes, zítřejší ale až zítra. (Čínské přísloví) • Člověk není nic jiného, než je jeho život. (Jean Paul Sartre) • Hloupost můžete adresovat komukoli, jen ne tomu, koho se adresně týká. (Jaroslav Dietl) • Sen je nad železo těžší, nad cukr sladší. (Kanadské přísloví) • Hlava bez rozumu je svícen bez svíčky. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

59

• Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic. (Cornell George Hoply-Woolrich) • Stará větev praská, když se má ohnout. (Dánské přísloví) • Kde není rovnosti, přátelství nemá trvání. (Platón) • Síla a slušnost jsou statky mládí, umíněnost je květem stáří. (Demokritos) • Svíce sebe stravuje a jiným svítí. (Arabské přísloví) • Lepší je dosáhnout možného než snít o nemožném. (Alexej Pludek) • Omyly moudrého člověka se podobají zatmění slunce. Když se mýlí, všichni to vidí a vidí i jeho nápravu. (Čínské přísloví) • V očích milující ženy je i hlupák filozofem. (Anton Pavlovič Čechov)

Plzeň, Pražská 5 – fasáda domu

60

• Nikdy si nedělejte starosti s velikostí vánočního stromku. V očích dětí je vždy vysoký přes deset metrů. (Larry Wilde) • Kdyby ryba neotevřela hubu, nebyla by ulovena. (Švýcarské přísloví) • Moudří nebývají učení, učení nebývají moudří. (Lao-C´) • K lásce nepřinutíš ani prosbou ani hrozbou. (F. L. Čelakovský – z Mudrosloví) • Umění přemýšlet není závislé na inteligenci, ale na ochotě zapojit mozek. (Autor neznámý) • Doktríny neopíjejí o nic méně než alkohol. (Henryk Sienkiewicz) • Hlupák má před vzdělaným člověkem velkou výhodu – je sám se sebou vždy spokojený. (Napoleon Bonaparte) • Život je tragédie pro toho, kdo cítí a komedie pro toho, kdo myslí. (Jonathan Swift) • Ženské srdce je právě tehdy nejvíce láskou choré, když nemá koho milovat. (Ernst Moritz Arndt) • Když se duše raduje, ničeho se nestrachuj. Ani smrti. (Ruské přísloví) • Kdo se honí za duchaplností, často dohoní hloupost. (Alexandre Dumas) • Dokud není vše ztraceno, nic není ztraceno. (Igor Greguš) • Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život. (Lucius

Annaeus Seneca) • Kdo hubuje na ženy, míval je kdysi velmi rád. (Francouzské přísloví) • Jediná možnost, jak život snést, je považovat ho za krásný. (John Winston Ono Lennon) • Neodkládejte nejsložitější úkoly, protože se spolehlivě objeví vždy, když budete nejvíce unaveni. (Vincent Peale) • Netrap se kvůli tomu, že nezastáváš ještě vysokou funkci, ale kvůli tomu, že nemáš pro to ještě dostatek vědomostí. (Konfucius) • Moudré je myslet skepticky a konat optimisticky. (Hermann Hesle) • Víno pij z poháru, vědomosti z velké číše. (Čínské přísloví) • Moudrý muž dovede odstranit vlastní vady, hlupákovi ta schopnost není dána. (Sakja Pandita) • Záviď někomu a strhne tě to dolů, obdivuj někoho a posílí tě to. (Elvis Presley) • Čím moudřejší je člověk, tím méně má potřeb. (Diogenés) • Kdyby řeč jeho byla mostem, chodit bych po něm nechtěl. (F. L. Čelakovský: Z mudrosloví…) • Přemoudřelost je jeden z druhů moudrosti hodný největšího opovržení. (Georg Christoph Lichtenberg) • Ars vera et falsa diiudicandi difficillima est. Rozeznat pravdu a lež je velmi těžké umění. (Latinské přísloví) • Hora nuit. Vita brevis, ars longa. Čas kvapí. Život je krátký, umění dlouhé. (Latinské přísloví) • Clara pacta, boni amici. Jasné dohody dělají dobré přátele. (Latinské přísloví)

Hurá na Radyni Klub českých turistů Fakultní nemocnice v Plzni pořádá jako podporu akce Plzeň 2015-Evropské hlavní město kultury ve spolupráci s ÚMO Plzeň 3 v sobotu 28. března 2015 Jarní pochod. Vychází se od Domu hasičů v Černicách mezi 7.30 a 11.00, kde je také do 16 hodin cíl pochodu. Každý si může vybrat z několika tras, které pořadatelé připravují – na 6 km, 10 km, 18 km a 30 km se vydají pěší turisté, 40 km bude měřit cyklotrasa. Všechny nevynechají Raduji, dominantu plzeňského okolí, založenou císařem a králem Karlem IV. Startovné se pohybuje od 5 Kč (děti) po 20 Kč (neregistrovaní dospělí). V. Melounová

Imatrikulace 22. 10. 2014 Foto V. Dlouhý

 Pokračování fotogalerie v příštím čísle FACULTAS NOSTRA - Zpravodaj LF UK v Plzni · Redakční rada: doc. MUDr. J. Beran, CSc., MUDr. L. Eberlová, Ph.D., prof. MUDr. J. Kilian, DrSc., MUDr. V. Křížková, Ph.D., MUDr. J. Novák, MUDr. B. Nussbaumerová, Ph.D., za AVC V. Dlouhý a T. Ťupa Grafická úprava: Euroverlag s.r.o. - Michal Vondryska · Vydává: LF UK v Plzni pro vnitřní potřebu. Adresa redakce: MUDr. J. Novák, Ústav tělovýchovného lékařství LF UK, Lidická 6, 301 66 Plzeň. ([email protected]). Náklad 1000 ks. Toto číslo neprošlo jazykovou úpravou · http://www.lfp.cuni.cz/FacultasNostra/