XVII. české církevní dějiny –nová náboţenská a kulturní výstavba – katolická barokní kultura 17. století a první polovina 18.století není jen dobou protireformace, z našeho pohledu někdy násilné. S rekatolizací šla ale ruku v ruce kulturní výstavba velkolepých rozměrů, s níţ se dá srovnat jen doba Karla IV. A to i přes všechny temné stíny – a která doba má jen samé světlo?
Prostředky vnitřní náboţenské obnovy: Všimněme si nejdříve prostředků, jimiţ byl český lid vnitřně získán pro katolickou víru. Kázání: bylo zvláště účinným prostředkem šíření víry a potírání kacířství. Misie, pravidelná duchovní správa,velké církevní slavnosti jako pouti a svěcení kostelů a klášterů a jiné dávaly velkou příleţitost ke kázání a vedly k jejich častějšímu vydávání tiskem. Mnoho vynikajících řečníků vychovaly řehole. Vynikající kazatelé byli i v diecézním kléru. Úroveň vzdělání diecézního kléru byla tehdy pozoruhodná. Farní knihovny z té doby, pokud se zachovaly, jsou toho dokladem. Obsahovaly nejen kazatelské příručky, ale i odbornou teologickou literaturu, encyklopedie, často i cenné kolekce prvotisků. Mezi kazateli řeholními i světskými byli mnozí obránci českého jazyka, kteří svým dílem přispěli k jeho uchování a rozvoji. Dotýkali se také často témat sociálních, hájili také rovnost všech lidí, říkali pánům pravdy nepříjemné, kritizovali zásady státního absolutismu. - „Proklatá ratio status je někdy nad zákon Boží, nade všechna práva, odtud sluší vydírat lidem jejich těžkou práci, vésti vojny, paliti kostely, vylupovati města, hubiti země, mordovati lidi, zabíti mnoho tisíc lidí , k vůli vysokomyslnosti jednoho člověka“. /Bohumír Hynek Bílovský/. Duchovní poezie: Hlavním poutem, kterým bylo moţno připoutat širší vrstvy k hlubší účasti na liturgii a vůbec na náboţenském ţivotě byla píseň. Proto ji misionáři vyuţívali jako důleţitého pastoračního prostředku. Platilo: „Kdo zpívá, dvakrát se modlí.“ Pěstovat duchovní píseň se doporučovalo tím více, ţe lid byl jiţ z doby husitské i reformační zvyklý na duchovní zpěv, tvořící podstatnou sloţku tehdejší bohosluţby. Proto misionáři uţ v době předbělohorské hleděli postavit proti bratrskému kancionálu nejen kritiku, ale i vlastní kvalitní dílo. To vzniklo r. 1601 a nese název „Kancionál, to jest sebrání zpěvů poboţných“. Na tyto počátky navázala doba pobělohorská, jeţ se můţe honosit třemi výraznými osobnostmi: Adamem Václavem Michnou z Otradovic, Felixem Kadlinským a Bedřichem Bridelem. První byl potomek staré vladycké rodiny, usazené v Jindřichově Hradci a zastával tam úřad kostelního varhaníka. Navazuje na starou tradici literátských sborů a ovlivňován barokní kulturou, šířenou z hradecké jezuitské koleje sepsal tři sbírky duchovní lyriky. /Např. Loutna česká/.Všechny básně, v nich obsaţené jsou původní a z nich zvláště zdařilé jsou ty, jeţ oslavují eucharistii, narození Páně /Chtíc aby spal/ a nanebevstoupení Páně. Michna má ţivé národní cítění a rád opěvuje národní patrony. Je misterem hudební formy i rýmu, idylicky něţný a citově zanícený. Felix Kadlinský vstoupil do jezuitského řádu a zastával v něm významné úřady. Jeho literární dílo je většinou překlad. Zvláště si oblíbil jezuitu Fridricha von Spee a uvedl k nám jeho básnické sbírky, např. Trutznachtigal pod názvem „Zdoroslavíček v kratochvilném háječku postavený“. Jeho sloh je plynulý a vyznačuje se smyslem pro zvuk českého slova: „Žádné špice, ostré sice, žádné kopí, jehlice – tak neraní tou svou zbraní mé oudy a mé srdce – jako kopí jež se topí v krvi Ježíše mého – jako trní, které strmí v hlavě a mozku jeho...“
Kadlinského ovšem daleko předčí Bedřich Bridel, který obsáhlostí svého díla, bohatostí forem a krásnou řečí zastiňuje všechny své vrstevníky. Ačkoliv byl tak podivuhodně pastoračně činný, pořídil celou řadu překladů soudobých latinských a německých děl asketických a hagiografických a kromě toho sloţil mnoho prací původních, z nichţ nejcennější, lyrické básně upadly časem nezaslouţeně v zapomenutí a teprve nedávno byly znovu objeveny. Je to rozsáhlý notovaný soubor vánočních písní a koled, dále skladba „Co Bůh? Člověk?“ v níţ se zahloubává nad metafyzickým postavením člověk a ve světě, a mnohé další duchovní skladby. Osobitým květem naší domácí duchovní poezie je cyklus „O čtyřech posledních věcech člověka“. Eschatologické náměty byly tehdy velmi oblíbené v latinské i německé poezii, ale anonymní český básník předčil své vzory uměleckou formou i subjektivním procítěním. Jak horlivě a soustavně církev pečovala o rozvoj a šíření duchovních písní, svědčí řada pobělohorských kancionálů. První vyšel na Moravě r. 1622 /Jiřík Hlohovský „Písně katolické“/. Nejvýznamnější jsou: „Kancionál český“ Matěje Václava Šteyera, „Capella regia musicalis“ Václava Karla Holana Rovenského, a „Slavíček rajský“ Jana Josefa Boţana. Také Antonín Koniáš přispěl k obohacení katolické duchovní písně vydáním zpěvníku „Cytara nového zákona“, který se dočkal celé řady vydání. Poslední barokní kancionál, „Písně na evangelia nedělní celého roku“ vydal r. 1760 Jiří Václav Paroubek.Také epické básnictví bylo horlivě pěstováno. V Bridelově díle najdeme četná zpracování ţivotů českých světců. Modlitební knihy, duchovní literatura: Český národ byl zvyklý po staletí číst náboţenské knihy ve své mateřštině. Proto jich bylo také nyní naléhavě zapotřebí, také, aby bylo čím nahradit kacířské knihy k nám pašované. To bylo také nejpřednějším úkolem Svatováclavského dědictví, aby vydávalo modlitební knihy, bible, a jiné náboţenské knihy. K velkému mnoţství původních českých děl přistupuje mnoţství překladů. – Canisiův katechismus, spisy Fridricha von Spee, Františka Saleského a mnoho jiných. Všechny tyto snahy vyvrcholily v úsilí o českou katolickou bibli podle textu Vulgaty. Tento úkol nakonec provedli jezuité Matěj Šteyer, Jiří Konstac a Jan Barner. Svůj překlad Vulgáty opřeli o bibli Benátskou /1506/, ale přihlíţeli také k textu kralickému. Ţivý styk s lidmi je však uchránil od přílišného archaizování, k němuţ měli sklon autoři Kralické bible. Takţe jejich dílo působí dojmem svěţího, zvučného jazyka. Tak vznikla proslulá bible Svatováclavská. Vycházela postupně od r. 1677 /Nový zákon/, r. 1715 celý starý zákon. Hagiografie: Tridentský koncil posílil kult světců a doporučoval věřícím, aby se utíkali pod jejich ochranu a následovali je v jejich ctnostech. Celá doba vůbec jevila sklon k dějům a obrazům ze ţivota, v nichţ pronikal nadpřirozený prvek. Hagiografická tvorba mohla na české půdě navázat na domácí tradice gotické. Hned po příchodu do Čech oţivili jezuité kult svatováclavský, vlastenecky působivý , oţila i legenda svatoprokopská a vůbec česká legendická podání doby gotické a románské. Ale mocně vzrůstajícím touhám po postiţení nadpřirozena v tomto světě, nemohla jiţ stačit domácí základna. A tak tvorba této doby věnuje značnou pozornost cizím látkám, hlavně španělským a italským. Tento zájem o cizí, často exotické světce neutuchá ani později. České baroko však dokázalo vytvořit i původní legendická vyprávění. Byl to především „slovutný vlastenec český“ sv. Jan Nepomucký, oslavovaný uměním slovesným i výtvarným. Jiţ r. 1630, tedy 100 let před jeho svatořečením, vzpomíná jej Jiří Plachý ve své sbírce „Ţivoty dvanácti apoštolů, dvanácti rytířů a mučedníků, dvanácti učitelů církevních“. Pak následuje řada stále bohatěji se rozvíjejících sepsání, mezi nimi známý Balbínův spis „Ţivot sv. Jana Nepomuckého mučedníka“. Jezuité také velmi dbali o to, aby se památka jejich vynikajících příslušníků zachovala hagiografickým sepsáním. /Autoři: Bohuslav Balbín, Jan Tanner, Matěj Václav Šteyer a další /.
Náboţenská činohra a opera: Muţové, kteří získali český národ zpět katolické církvi byli mistři psychologie. Byli si vědomi, ţe český člověk má přirozený sklon ke hře. Nalezli tu ještě zbytky duchovních her, které tolik kvetly ve středověku a vzkřísili je v nové formě.Vrchol jezuitské dramatiky spadá u nás ještě do předbělohorské doby, ale jezuité je horlivě pěstovali ve svých školách aţ do zrušení svého řádu. Také františkáni pěstovali duchovní činohru, kdeţto piaristé byli organizátory náboţenských oper. Drama slouţilo náboţenskému poučení a mravnímu působení a mělo zároveň pocvičit ţáky v uţívání latiny a dát jim určitou obratnost do ţivota. Zvláštní váha se kladla na velkolepou výpravu předváděných duchovních her, šlo o vyjádření určité ideje, mravní zásady ap. Dramatickým dějem a pomocnými prostředky – výtvarnou výpravou, kostýmy, hudebním doprovodem. Jak skvělá byla asi představení v Klementinu, ukazují dodnes zachované pomalované nástropní trámy. Jezuitská dramata jsou vţdy latinská, jen obsah a mezihry jsou v české řeči. Jezuitské drama mělo nesmírný význam pro náboţenské utváření země. Kaţdoroční představení v jezuitských gymnáziích byla největší společenskou událostí v městě a shromaţďovala v divadle nejen katolíky, nýbrţ za nepřátelských vpádů do země i Sasy a Švédy. Podobný ráz jako školské hry má i divadlo lidové. Vnější rozvoj náboţenského ţivota: Působením mluveného a tištěného slova se český lid z větší části upřímně obrátil ke katolické víře. Projevilo se to mocným vzestupem jeho zboţnosti. Katolická zboţnost připouští nesmírnou rozmanitost. Kaţdá doba si vybírá z bohatého obsahu víry a spiritualit zvláště některou pravdu či směr, jenţ více zdůrazňuje podle potřeby doby, tvoří si své zvláštní nové způsoby a projevy zboţnosti, které jsou pro ni zvláště vhodné. Tak zboţnost doby potridentské, barokní, má svůj zvláštní ráz. Souvislost se ţivotem celé církve od doby apoštolské je tu zachována, ze starého pokladu víry se nic nezamítá, ale zdůrazňují se právě ty pravdy, na něţ reformátoři útočili, jako mariánská úcta a úcta svatých, víra v očistec, potřeba sebezapření a pěstování silné vůle, zavádějí se poboţnosti pro kaţdý stav a pro různé okolnosti ţivota, vznikají zvláštní zboţná bratrstva, nová poutní místa, jsou konány četné pouti a procesí, lidové misie a exercicie. Vše stojí ve sluţbě náboţenství. I kdyţ zboţnost doby barokní není ve všem nadčasovým vzorem a ideálem katolické zboţnosti, přece jen to byla zboţnost opravdová, hluboká a upřímná. Svátosti a liturgie: Duchovní správa protireformační doby si byla vědoma významu eucharistie pro posvěcení člověka. Znovu a znovu vybízela k jejímu přijímání při kaţdé misii, na kaţdém poutním místě zdůrazňovali kněţí význam sv. přijímání. Nikde se však nedočítáme, ţe by vybízeli ke sv. přijímání ve mši sv. To byl jev potridentské zboţnosti, jeţ ve sv.přijímání nespatřovala především obětní hostinu, nýbrţ lék proti hříšnosti. Chápala je spíše v souvislosti se svátostí pokání neţ se mší sv. Pro liturgické dění neměl barokní člověk příliš pochopení. Hlavní věcí mu byl projev oddanosti a klanění. I mši sv. chápal jako jeden ze způsobů, jak se klanět Kristu ve svátosti. Proto takový vzrůst eucharistických poboţností a vystavování Nejsvětější svátosti. Mše se stala jakýmsi dvorním ceremoniálem před nejvyšším Pánem. Proto byla pořizována nádherná paramenta, proto skvělé chrámové prostory a jásavá hudba, která často měnila kostel v koncertní sál.Věřící lid se měl dívat a naslouchat a kromě toho se mohl modlit a zpívat. Touto dramatičností a působením na smysly se v něm měl probudit náboţenský cit, oddanost Bohu. Mariánský kult: Dosáhl velkého rozmachu. Staroboleslavský mariánský obraz, vykoupený od Švédů, byl definitivně umístěn ve St. Boleslavi 7.září 1650 za účasti tisíců lidí. Od toho data se začal mariánský kult rozvíjet do netušených rozměrů. Vedle St.Boleslavi se stala nejoblíbenějším mariánským poutním místem Svatá hora u Příbrami. Vznikla ještě celá
řada dalších poutních míst místního významu. Římov, Chlumek, Bohosudov, Králíky, na Moravě Tuřany, Vranov, Křtiny, Sloup, Sv. Kopeček, Dub, ale všechny tam zastínil sv. Hostýn, který nabyl pro Moravu stejného významu jako St. Boleslav a Sv. Hora pro Čechy. Kromě těchto míst byly budovány i napodobeniny Loretského domku Sv. rodiny /Santa Casa/. Zachování čistoty víry v Českých zemích bylo připisováno především přímluvě P. Marie počaté bez poskvrny dědičného hříchu. Na univerzitě Karlo-Ferdinandově byl kaţdý nově nastupující profesor povinen skládat přísahu, ţe věří v neposkvrněné početí P.Marie. V barokní době se rozšířila modlitba Anděl Páně a modlitba sv. růţence. Úcta svatých: byla významnou sloţkou barokní zboţnosti. Po Lutherově odmítnutí katolická obnova vzbudila nové jaro, které se v uctívání svatých mohlo rovnat se středověkem. Věřící spatřovali ve světcích opět světlé vzory a ve víře v ve společenství svatých se dovolávali ve svých potřebách a zkouškách jejich přímluvy. Veliké úctě se těšil především sv. Josef. R. 1655 jej zařadil zemský sněm mezi české patrony. Také svátek Andělů stráţných je barokního původu. Byly zaváděny svátky světců nové doby, i kult dosud neznámých starokřesťanských světců /V souvislosti se znovuobjevením katakomb/. Z Říma byly rozváţeny ostatky mučedníků do celého světa a ukládány do oltářů, relikviářů, či do tzv. kenotafů – voskových figur ve skleněných rakvích. Největší úcta byla prokazována starým domácím světcům především sv. Václavu. Hned r. 1621 obnovili jezuité dřívější poboţnosti a církevní slavnosti k jeho poctě a průvody k jeho hrobu. Jeho svátek byl rozšířen na celou církev. Projevy svatováclavské úcty z barokní doby jsou nesčíslné. Znovu rozkvetla úcta sv.Vojtěcha, sv. Víta, sv. Lumily, sv. Prokopa a, hlavně na Moravě, sv. Cyrila a Metoděje. Prostě celý barok ţil srdečným obdivem pro české světce. Slavnost svatořečení sv. Jana Nepomuckého: Sv. Jan proţíval pověsti světce bezprostředně po své smrti. Ve stíţnosti, kterou arcibiskup Jan z Jenštejna poslal tři měsíce po krvavých událostech r. 1393, označil svého bývalého generálního vikáře „martyr sanctus“. Jeho tvrzení opakuje roudnický převor a Jenštejnův důvěrník v jeho ţivotopise. Píše, ţe Jan z Pomuku se stal z Boţí milosti mučedníkem a ţe jiţ byl oslaven skvělými zázraky, o nichţ se nechce šířit, neboť jsou známy po celé vlasti. Podobně píší jiní. Úcta, kterou mu prokazovali patrně jiţ současníci, se soustřeďovala u jeho hrobu v katedrále, kam bylo tělo přeneseno r. 1396. Uţ toto přenesení do první zemské svatyně za ţivota jeho vrahů - krále a jeho rádců, je prvním jejím náznakem. Podle zprávy rukopisu Starých letopisů českých z pol. 15. stol. se děly u Janova hrobu zázraky a proto byl hrob opatřen mříţí. V 80.letech 15. stol. se choval nad svatováclavskou kaplí kalich s nápisem „ ke cti blahoslaveného Jana z Pomuka“. Kol. pol. 16. stol. byl Janův hrob opatřen ozdobnější mříţí a na ní umístěn letopočet s úmrtním datem 1383 převzatým z Hájkovy kroniky. Ten totiţ, sveden nesprávným zápisem děkana metropolitní kapituly Jana z Krumlova udělal totiţ z jednoho mučedníka Jany dva – královnina zpovědníka, umučeného r. 1383 a generálního vikáře, umučeného pro potvrzení kladrubského opata r. 1393. /Viz Pekař tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém/. Neobyčejný rozmach svatojanské úcty nastal po utišení náboţenských bouří. Jiří Plachý, Jan Dlouhoveský a Bohuslav Balbín napsali Janovy ţivotopisy, sochaři vytvořili hned po třicetileté válce stovky Janových soch, které byly stavěny zvláště poblíţ mostů. Arcibiskup Lohelius zasvětil mu jiţ r. 1621u sv. Víta oltář . Pak na sebe nedala dlouho čekat Janova kanonizace. O Janovo blahořečení podala ţádost praţská metropolitní kapitula jiţ r. 1675. Císař Leopold I. přikázal arcibiskupu sbírat doklady o více neţ třísetleté Janově úctě, další pokus byl učiněn v Římě r. 1706, aţ konečně se věci ujal energicky arcibiskup hrabě Ferdinad
Khuenburg. Vyzval r. 1714 k sesbírání dokladů svatojanské úcty a ustanovil komisi, která vyslechla svědky a 17.dubna 1719 otevřela Janův hrob. Při vybírání kostí vypadla z lebky hmota velikosti velké lţíce, kterou přítomní lékařští odborníci prohlásili za jazyk, jehoţ zachování nelze přirozeně vysvětlit. Potom papeţ Inocenc XIII. 1721 prohlásil Jana za blahoslaveného na základě úcty, jeţ mu byla od nepaměti prokazována. České země se však s Janovou beatifikací nespokojily a usilovaly o jeho kanonizaci.V přípravném řízení byl ostatek , povaţovaný za Janův jazyk znovu odborně prozkoumán. Kdyţ byl vyňat z relikviáře, kam byl uloţen r. 1719, naběhl a zčervenal, a to, stejně jako zachování před porušením, bylo uznáno za zázrak. Kromě toho však byla komisi předloţena řada jiných přirozeně nevysvětlitelných událostí, z nichţ dvě byly uznány za prokázané zázraky, totiţ náhlé uzdravení ruky Anny Krebsové z paralýzy a atrofie a zachránění dívky Rozálie Hodánkové ze Strakonic před utonutím, kdyţ spadla pod led a dostala se pod mlýnská kola, odkud byla na světcovu přímluvu vytaţena po dlouhém hledání ţivá a zdravá. Ke kanonizaci by byly postačily poslední dva zázraky. Kdyby se dnes měly přešetřovat kanonizace i velmi známých světců, obstál by Jan lépe neţ mnohý jiný. Za svatého prohlásil Jana Nepomuckého papeţ Benedikt XIII. 19.března 1729 v lateránské bazilice a ve dnech 8.-16. října bylo slaveno jeho svatořečení v Praze. Byla to jedna z nejmohutnějších slavností, jakou kdy Praha proţila. Mnohá města, jako Kutná Hora byla jako po vymření, protoţe většina obyvatel se zúčastnila oslav. Do Prahy přišly ohromné zástupy lidu ze všech stran. U sv.Víta bylo po celý oktáv denně slouţeno 400 mší sv. a podáno přes 200 000 sv. přijímání. Pro uloţení světcových ostatků byl z dobrovolných darů pořízen podle návrhu dvorního stavitele Fischera z Erlachu nádherný náhrobek s oltářem, celý ze stříbra. Od té doby se konala v Praze v májových dnech pravidelná svatojánská pouť /16. května/, která byla aţ do nejnovější doby setkáním poutníků z celé vlasti a mocně posilovala jejich víru i národní vědomí. Četné sochy sv. Jana na mostech a na náměstích pod lipami vtiskly zemi nesmazatelný ráz. Kdyţ byl na jaře v r. 1973 ve svatovítské katedrále opravován náhrobek sv. Jana, byly jeho ostatky podrobeny pečlivému antropologickému zkoumání. Ten ukázal, ţe sv. Jan byl 169 cm. Vysoký, subtilní tělesné stavby a zemřel ve věku 45-50 let. Zjistilo se, ţe zemřel na následky mučení, nikoliv utopením. Na kosterních pozůstatcích jsou patrné stopy krutých metod středověkého mučení. Levá lopatka byla zlomena při tzv. štosování, zlomeniny v obličeji svědčí o opakovaných úderech tupým předmětem, pěstí nebo botou. Toto zranění způsobilo krevní výron do mozku, který byl vlastní příčinou jeho smrti. Do Vltavy bylo svrţeno uţ mrtvé tělo. Proto se také vynořilo aţ po čtyřech týdnech, nikoliv po 14 dnech, jak tomu u utopených bývá. Sv. Jan měl krevní skupinu A. Najdeme ji jak v kostech, tak v organické látce zachované v lebce. Právě této látky se týkal nejzajímavější objev. Zjistilo se, ţe to není jazyk, jak předtím věřilo, nýbrţ o organickou látku, jeţ nejlépe odpovídá mozkové substanci. Náboţenská bratrstva: Jsou pozoruhodným zjevem barokní doby. Jejich úkolem bylo uctívání nějakého světce nebo některého tajemství víry /bratrstvo trpícího Spasitele, Boţího těla, Bolestné P.Marie, svatého růţence, ap./ Bratrstva vedla své členy k horlivé účasti na bohosluţbách a přijímání svátostí církve, za zemřelé členy obstarávala zádušní bohosluţby. Získávala časem majetek, kterého uţívala pro dobročinné účely. Mezi těmito sdruţeními zaujaly přední místo mariánské druţiny. Zakládali je jezuité, pak i jiné řády. Byly organizovány podle stavů. Nejvíce bylo druţin studentských, ale také šlechta, měšťané a rolníci měli své druţiny. Členové druţin patřili k nejhorlivějším průkopníkům katolické obnovy v zemi. Při kostelích vznikly literátské sbory. Pěstovaly církevní zpěvy, byly oporou českého jazyka v Praze i na venkově.
Pouti a procesí: Jsou charakteristickou známkou barokní doby. Pouti na posvátná místa se konaly jednak jako pouti prosebné, jednak jak pouti kající. Pouti také rozmnoţovaly zboţnost, na poutních místech lid čerpal útěchu, radost a sílu a sbliţoval se navzájem ve společném proţívání víry. Pouti byly spojené s promluvami výmluvných kazatelů a přijetím svátostí. Byly pro lid příleţitostí podívat se za obzor svého bydliště a duchovně pookřát. Hojná byla téţ procesí. Konala se na Květnou neděli, o Vzkříšení a na Boţí tělo. Sytila touhu věřících něco slavnostního vidět, zaţít a dávala moţnost spoluúčasti. Byla konána také různá mimořádná procesí. – na odvrácení moru, hladu, války, za příhodné počasí ap. Byly pořádány také kající průvody –s mrskáním a nesením těţkých kříţů. Kláštery: Barok byl dobou velkého rozkvětu klášterů. Jenom v Praze jich vzniklo 40, po celých Čechách 200, úměrně vzrostl jejich počet na Moravě i ve Slezsku. Největšího rozšíření dosáhl jezuitský řád. Do sklonku barokní doby vybudoval u nás 75 kolejí, při nichţ byla zřízena gymnazia s konviktem pro 50-60 méně majetných ţáků. Počet řádových kněţí přesahoval 1000. R. 1653 začali jezuité stavět velkou budovu nynějšího Klementina s nádhernou knihovnou a tiskárnou. Hodně se rozšířil také druhý školský řád – piaristé. Zřídili v Čechách a na Moravě přes dvacet gymnazií. Kapucíni vybudovali hustou síť klášterů v českém pohraničí i ve vnitrozemí. /15 klášterů/. Nové kláštery si zřizovaly i řehole nově k nám uvedené – trinitáři, oratoriáni, theatini /kajetáni/, alţbětinky, anglické panny aj. Pozvedly se i staré feudální řády /benediktini, cisterciáci, premonstráti a augustiniáni/. Řeholní kněţstvo se těšilo velké oblibě u vyšších vrstev.To jim získalo vedle osobního vlivu i značné hmotné prostředky. Venkovský diecézní klérus byl naproti tomu společensky odstrčen a staral se výlučně o poddaný lid. Barokní doba obnovila i poustevnický ţivot. Poustevníci se usazovali v dřevěných srubech v lesních samotách při staré, či nově zbudované kapli, nebo opodál poutnických kostelů, slouţili u venkovských kostelů jako kostelníci a chránili lid před svodem predikantů. R. 1725 dostali pevný řád, kdyţ na ţádost arcibiskupa císař i papeţ potvrdili pro ně zvláštní řád sv. Ivana.
Vědecká činnost: V barokní době se rozvinula na půdě církve různá vědecká odvětví, hlavně teologie, filozofie a historie. Různé vědy se přitom navzájem prolínaly v úsilí o celost, jeţ je vlastní barokní době. Teologie a filozofie: Jezuitům, kteří měli v rukou všechny tři teologické fakulty v našich zemích – praţskou, olomouckou a vratislavskou, záleţelo na tom, aby si udrţeli monopolní postavení. Proto od počátku usilovali o to, aby získali významné učitele. R.1626 byl do Prahy poslán nejslavnější německý teolog Adam Tanner. Delší dobu s v Praze zdrţel španělský teolog Roderigo Arriaga. Říkalo se: „Vidět Prahu a slyšet Arriagu“. Podle vůle sv. Ignáce se jezuité měli drţet sv. Tomáše a Aristotela. Postupně si jezuité vytvořili vlastní verzi scholastiky se značnou mírou samostatnosti a originality. Spisovali systematické učebnice filozofie a teologie. Dostala pojmenování „Curzus“. Arriagova schoalstika má s aristotelismem společnou často jen vnější slupku, pod níţ zaznívají myšlenky moderního empirismu, senzualismu a mechanistické tendence. Oficiální teologie a filozofie se nadále drţely Suareze. /Jezuitský tomista prvního období/. Toho se drţí slezský teolog František Kolbe, silně se opírající o sv. Tomáše, který postupně působil na všech třech fakultách.
Jako samostatný předmět se přednášela „kontroversní teologie“, čili polemika, která se zabývala věroučnými rozdíly mezi katolicismem a protestantismem. Pěstovali ji především teologové českého původu, jako známý obhájce Prahy proti Švédům r. 1648 Jiří Plachý a řada dalších. Proti monopolu v teologickém vzdělání kněţského dorostu se od počátku stavěli dominikáni a františkáni. Jejich pokusy získat katedru dogmatiky však ztroskotaly. Tomismus u nás ostatně nebyl na výši. Měl nejvýznačnější představitele v jiţní Evropě. Mnohem významněji se ve střední Evropě a zvláště v Čechách uplatnil skotismus /františkánská scholastická tradice/ , pro nějţ bylo baroko zlatým věkem. Do Čech jej přinesli irští františkáni /zvaní hybernové/, kteří se po vypuzení v vlasti za královny Alţběty usadili v Praze. Arcibiskup Harrach je získal pro svůj nově zaloţený seminář. Protoţe hybernové přednášeli v arcibiskupském semináři, všechen diecézní i řeholní klérus /mimo jezuity/, prošli skotistickou školou. Jan Caramuel z Lobkovic tedy právem píše, ţe skotisté převyšují počtem všechny ostatní. Caramuel sám byl duch univerzální a svými spisy zasahoval do všech oborů tehdejší vzdělanosti. /matematika, logika ap./. vynikajícím logikem byl jezuita Kašpar Knittel. Jako jeden z prvních postřehl význam kombinatoriky pro logiku a metodologii. Pozoruhodným náboţenským myslitelem a filzofem byl kapucín Valerián Magni. Měl ţivý zájem o přírodní vědy /sympatizoval s Galileem/, sám dělal přírodovědecké pokusy, pokusil se vytvořit svůj filozofický systém. Svéráznou filozofii vytvořil lékař Marcus z Kronlandu. Výsledky jeho fyzikálního bádání pro námořní plavbu byly velmi ceněny. Piaristé se věnovali hlavně přírodním vědám. Např. P. Sackel z Hustopeče se zabýval fyzikou a matematikou. Kolem něho se vytvořila významná matematická škola, která poţívala úcty i za hranicemi. Důleţité místo v českém barokním písemnictví zabírá literatura historická. Nejstarší je „Historické spisování“ Viléma Slavaty z Chlumu. Mladším současníkem Slavatovým byl Bohuslav Balbín /+ 1688/, největší a dosud plně nedoceněný dějepisec 17. stol. Působil nejprve jako horlivý jezuitský misionář na Královéhradecku a Prachaticku, potom jako učitel na řádových školách v různých městech. Od r. 1661 se věnoval pouze historii, pověřen představenými sepsáním dějin české jezuitské provincie. Věnoval se i jiným historickým pracem a zakusil pro ně i nepřátelství. Pracoval aţ do sklonku ţivota. Kdyţ ve stáří oslepl, spisy diktoval. Napsal mj: „Přehled českých dějin“ /který mu způsobil těţké nesnáze pro svůj vlastenecký tón/, soustavnou vlastivědu českou. Jeho ţivotní dílo je „Historie království českého“. Dílo bylo rozvrţeno do 30 knih. Důleţitá je devátá kniha – o českých rukopisech, knihovnách a spisovatelích. Z plánovaného počtu dokončil Balbín jen 11 knih. Ale i tak je to obrovské dílo. Balbín je prvním zástupcem vědeckého českého dějepisu, překonává všechny své předchůdce velkými znalostmi i na svou dobu značnou kritičností. Jeho dílo je proniknuto velkým vlasteneckým duchem. Jeho nejvyšším výrazem je „Disertatio apologetica prolingua slavonica, praecipue bohemica“, která končí úchvatnou českou modlitbou ke sv. Václavu, aby nedal svému národu zahynouti. Kromě Balbína pracovali v českém dějepisectví jeho četní vrstevníci z kněţských řad. Nejvýznačnější z nich byl jeho ţáka přítel Tomáš Pešina z Čechorodu, a mnozí jiní. Všichni stáli na půdě katolické. Ale soustředili své síly k záchraně a obnově národního vědomí. I svatořečení Jana Nepomuckého, jehoţ iniciátorem je právě Balbín, bylo obranným činem a v této souvislosti musí být vnímáno. Jen prací a láskou jeho a muţů s ním stejně smýšlejících si vysvětlíme, jak se stalo, ţe česká hierachie, kterou po Bílé hoře nacházíme v rukou cizinců, se rychle počešťuje v kléru světském i řádovém, a stává se ponenáhlu pevným kamenem národního ţivota. Je téměř jedinou inteligencí, která je na stráţi, aby se později, od dob Josefových, se stala hlavním nositelem tzv. „probuzení“.
Národní a vlastenecké české uvědomění prostupovaly i tehdejší mluvnické studie, kterých se zachoval větší počet /např od Matěje Václava Šteyera/.
Umění: Výtvarné umění se nejprve vyvíjelo pod cizím, hlavně italským vlivem. Cizí šlechta si volala ze svých zemí stavitele, aby jim zde stavěly paláce. Také jezuité zaměstnávali italské stavitele, kteří k nám uvedli barokní sloh. První barokní kostel začali u nás na Malé Straně v letech 1611-13 budovat luteráni. /Praţské Jezulátko/. Podobný ráz má mariánský kostel ve St. Boleslavi. /1617-27/. Jezuitský stavitele Carlo Lurago barokizoval kostel sv. Salvátora, r.1653 zahájil stavbu klementinské koleje. Z jeho spolupráce s jinými Italy vznikl kostel na sv. Hoře u Příbrami s ambity, jako prototyp poutních míst. Dalším svérázným stavitelem byl Burgunďan Jan Mathei /Srahovský klášter, křiţovnický kostel sv. Františka/. Další architekti: Marc Antonio Canevalle, Ignác Bayer /sv. Ignác podle vzoru Il Gesú/. Ke zvláštnímu spojení baroku s gotickými prvky dospěl Jan Blaţej Santini. Tímto slohem přestavěl četné středověké památky. /Ţeliv, Sedlec, Kladruby,Ţďár n.Sáz. a jinde/ Tito Italové vzbudili svými díly takový zájem, ţe barok byl u nás brzy přijat za vlastní a pěstován pak i nadanými domácími mistry, kteří se ujali díla ve 2. pol. 17. stol. Vysoko nad průměr vynikl Kilián Ignác Diezenhofer, hlavní z tvůrců velkolepého dynamického baroku. Z jeho vrstevníků vynikl Ferdinad Maxmilián Kaňka, který dostavěl Klementinum aj. Sochařství, které počátkem 17. stol. pokleslo na úroveň řemeslnou se pozvedlo opět zásluhou cizích umělců. Z Rakouska pocházel a v Itálii se vyškolil praţský sochař Matyáš Bernard Braun /1684-1738/. Jeho sochy takřka dýchají pohybem, jímţ barok rozvlňoval kaţdý lem šatů, aby uchvátil divákovy smysly. Karlův most, jehoţ výzdoba byla dokončena r. 1714, je lemován po obou stranách vítěznou alejí světců. Karlův most byl tak proměněn ve svatyni. Větší počet soch vytvořil Ferdinand Maxmilián Brokof. Jeho otec Jan je autorem bronzové sochy Jana Nepomuckého, která se stala vzorem všech svatojanských soch, tak rozšířených u nás i v cizině. Právě z Karlova mostu na obě strany jsme uchváceni nesmírně malebným souzvukem gotiky a baroku, slohů, které svědčí o dvou kulturních vrcholech našich dějin, ve kterých byla kultura vedena katolickým křesťanstvím. Stavby, sochy a malby v kostelích jsou toho výmluvnými svědky, přesvědčující kaţdého. Zatímco slavní stavitelé a sochaři k nám přicházeli z ciziny, odcházeli mnozí čeští malíři za hranice. Dva nadaní čeští malíři Karel Škréta a Václav Hollar odešli hned v době třicetileté války. Hollar se uţ nevrátil a působil jako rytec v Anglii. Škréta přišel do vlasti po delším pobytu v Bologni.Vedle mnohých skvělých náboţenských děl pro naše kostely vynikl také jako portrétista. Nejznámnějším českým barokním malířem se stal Petr Brandl /1668-1735/, mistr temnosvitu. Svými obrazy ozdobil oltáře mnohých našich kostelů, jedny z nejlepších jsou v Sedlci. Proslavil se také freskami. Slavný malíř nástropních fresek byl Václav Vavřinec Reiner. Ozdobil klenby mnohých praţských kostelů/ u křiţovníků, sv. Tomáš a mnohé jiné/. Český a hlavně praţský barok má v dějinách umění velmi čestné místo a je největší uměleckou chloubou naší vlasti. Chrámy svým mohutným rozměrem návštěvníka přímo ohromují a oslňují svou malířskou a sochařskou výzdobou. Plochy stěn jsou obloţeny mramorem, štukami, lesknou se zlatem, jsou rozčleněny pilastry. Vedlejší oltáře stojí v bočních kaplích, nad těmi se táhnou ochozy, čili galerie. Klenba je zdobena freskami, které perspektivními průhledy otevírají chrámový prostor směrem vzhůru a vyvrcholují tak architektonický účinek. Napomáhá tomu hojný přívod světla z kopule i bočního, kterým jsou během dne různě modelovány a rozţíhány všechny tvary a barvy. Obrazy a sochy svatých v nejrůznějších postojích, jeví zanícenost a vzrušené pohnutí, dýchají náboţenskou vroucností
a silou. Všechno strhuje návštěvníka a uvádí jej takřka do předsíně nebe. Jsou jakoby školou zboţnosti, formují krásou, povznášejí mysl, stávají se inspirací lidového umění. Církevní hudba: Výtvarný účinek sakrálního prostoru a liturgie doplňuje a dokresluje hudba a zpěv. Zprvu do české církevní hudby zasahují také cizí vlivy, ale mocná národní tradice chránila české barokní skladatele před nepravdivým patosem, jemuţ tehdy podléhali cizí skladatelé. Pozornost zaslouţí především skladby Adama Michny z Otradovic, který byl zároveň vynikajícím hudebníkem i básníkem duchovní poezie. Jeho Svatováclavská mše je přesvědčivým důkazem jeho umění.Velmi plodným skladatelem byl Pavel Josef Vejvanovský, který působil při arcibiskupském zámku v Kroměříţi, a Jan Dismas Zelenka, jehoţ opera „O svatém Václavu“ zahajuje původní českou operní tvorbu. O něco mladší e Šimon Brixi. V té době /poč 18. stol./ byla jiţ hudební kultura českého baroku na vrcholu. Pěstovali ji členové literátských sborů, studenti piaristických a jezuitských gymnazií a hudebníci na biskupských a šlechtických zámcích. Pak začalo napodobovat vyšší vrstvy i měšťanstvo, nespokojené uţ jezuitskými náboţenskými dramaty a touţící po opeře. I na venkově zaznívaly na kůrech skladby stále umělejší. Také mimo zpívané mše se vyskytovaly nové druhy náboţenských skladeb – drobné kantáty, oratoria, pastýřské vánoční zpěvy, a sepolkra – pašijové rozjímání nad Kristovým utrpením.Vynikajícím mistrem této lidové hudby byl Bohuslav Černohorský, ředitel kůru P. Marie před Týnem. Byl slavný i za hranicemi. Jeho ţákem byl Kryštof Vilibald Gluck.
Působení českých misionářů v cizině: Je pozoruhodné, jak rychle dovedly české země splatit cizině dluh za pomoc, kdyţ v nich byl obnoven katolicismus. Čeští misionáři v zámoří: Protoţe bylo potřeba v rekatolizačním díle misionářů především doma, řeholníci z českých zemí se dostali do misijní práce v zámoří poměrně pozdě, v poslední třetině 17.stol. Potom však dosáhla jejich účast na apoštolském díle v Americe, ve východní Asii a v Africe rozmachu a intenzity, které vzbuzují obdiv. Zejména jezuité vyslali do dalekých krajů značný počet svých členů své provincie, Čechů i Němců. S jakou horlivostí plnili svůj úkol, ukazuje mučednická smrt některých z nich. P. František Boryně , který se vypravil do jiţní Ameriky, přivedl ke křesťanství přes sto kmenů, které dosud unikaly pozornosti Evropanů. Zaloţil velký počet misijních stanic a pečoval nejen o duchovní správu, ale i o pevnou organizaci jejich ţivota. Vedl svěřence k intenzivnějšímu těţení přírodního bohatství, zaváděl racionální dobytkaření, řemeslnou výrobu textilií atd. Fr. Šimon Boruhradský, který působil v Mexiku, se zapsal do dějin této země jako budovatel velkých říčních regulací. P. Samuel Fritz rozvinul mnohostrannou činnost v poříčí Maraňonu. Stavěl kostely, maloval obrazy, tesal sochy. Na malé bárce plul po celé délce Amazonky.Vydal první mapu této největší jihoamerické řeky. P. Karel Přikryl sestavil mluvnici indických nářečí v okolí města Goa v přední Indii. Je to první český pokus v Indologii. P. Karel Slavíček pronikl díky svým znalostem z matematiky aţ na dvůr čínského císaře a zanechal kromě jiného jeden z prvních evropských plánů Pekingu. Celkem odešlo v české provincie Tovaryšstva do zámoří 160 misionářů. Asi třetina byli rodilí Češi. Také jiné řehole se podílely na zahraničních misiích. Vedle náboţenské horlivosti projevovali čeští misionáři i značné národní uvědomění. Je pozoruhodné, ţe v místech, kde byli čeští misionáři zastoupeni nejpočetněji – v Mexiku, Paraquai, Ecuadoru, Peru, Chile a v Číně – se setkáváme s nejţivějším kultem sv. Jana Nepomuckého, který byl v té době kusem národního sebevědomí a představitelem českého jména v cizině. Působení na evropském východě: Někteří kněţí z českých zemí působili v té době také v Rusku. V souvislosti s vyjednáváním dvora o společné akci proti Turkům, dostali císařští vyslanci od carské vlády souhlas, aby se mohli v Moskvě zdrţovat dva katoličtí kněţí, a konat
duchovní správu tehdy značné kolonie katolíků, kteří tam byli ve vojenské nebo jiné sluţbě. Nemohli to být Poláci /pro napětí mezi oběma zeměmi/, proto bylo rozhodnuto, ţe to budou dva jezuité z české provincie. Říkalo se jim „císařští misionáři“. Vystřídalo se tam celá řada kněţí, vesměs českého původu. Jezuité, hlavně díky své znamenité škole získali přístup do ruských šlechtických kruhů, i do pravoslavné církve. R 1719 byly ale zmařeny všechny naděje, kdyţ Petr Veliký přerušil styky s Vídní a císařští misionáři museli Moskvu opustit. Ostatní cizina: V Praze a v Olomouci byli v 17. století připravováni kněţí pro Irsko, Anglii, severní Německo a skandinávské země. Především však bylo v Praze pečováno o katolické duchovenstvo v Luţici, která byla r. 1635 odstoupena Sasku. Katolické Čechy také hojně přispívaly na stavbu chrámů v severním Německu. Úzké dynastické svazky mezi Španělskem a rakouskými habsburskými zeměmi, přítomnost španělského vyslance a španělské kolonie v Praze, působení českých šlechticů ve Španělsku a jejich sňatky se španělskými šlechtičnami ap., přivodily značné kulturní sblíţení mezi Španělskem a českými zeměmi. Rozšířila se i úcta španělských světců u nás, také kult Jezulátka /v kostele P. Marie Vítězné na Malé Straně při klášteru karmelitánů/. Soška Praţského Jezulátka byla původně svatební dar španělské choti Vratislava z Pernštejna její dceři Polyxeně z Lobkovic. Ta ji darovala r. 1628 karmelitánům. Karmelitáni a domácí šlechta rozšířili úctu Praţského Jezulátka za hranice Čech. Tento kult je stále ţivý zvláště v Latinské Americe.
Stíny barokní doby: Jako kaţdá doba, má i církevní ţivot barokní doby své neblahé stíny. Tlak státu na církev: Podpora, kterou stát poskytl církvi k dobytí starých pozic, nebyla zadarmo. Stejně jako v protestantských zemích dovedl pobělohorský absolutismus v rakouském mocnářství přes všechnu přízeň okázale projevovanou církvi nebývalou měrou rozšířit a upevnit svou moc nad ní. Uţ Ferdinand II. r. 1624 vyňal ze soudní pravomoci církve pře o duchovní statky. Jeho nástupci v této politice pokračovali a činili si nárok na právo řídit vnější církevní záleţitosti, zasahovali dokonce i do vnitřních církevních záleţitostí a nebyli ochotni snášet přílišné zasahování papeţe a generálních představených řeholí do církevních poměrů svých zemí. Ferdinad III. mimo jiné omezil právo azylu a dokonce zapověděl publikovat papeţské buly bez předchozího souhlasu královského /placet regium/. R. 1653 se kardinálu Harrachovi dostalo velmi nemilé výtky, ţe rozeslal kléru náboţenské patenty, aniţ se předtím dohodl s vládou. Ani svolávání kněţstva podle vikariátů nebylo trpěno bez státního souhlasu. Biskupství a prelatury se mnohdy staly odměnou za dobré sluţby prokázané panovnickému domu, bez ohledu nato, zda to odpovídalo potřebám diecéze nebo kláštera. Císař Karel VI.vydal tři amortizační zákony, které zapovídaly, aby církev získávala další nemovitosti. Týţ panovník přísně zapověděl cizincům sbírat na církevní účely bez zvláštního povolení a zostřil starší zákaz vizitace domácích klášterů cizinci. V dopise praţskému arcibiskupu vyjádřil svůj poměr církve a státu takto: „Máme svou nejvyšší moc a právo bezprostředně od samého Boha, přičemţ nám však zase z druhé strany bude vţdy záleţet na tom, abychom vykonávali officium supremi advocati et protectoris ecclesiae.“ Tato církevní politika, vyznačující se jednak stále větším zasahováním světské moci do církevních poměrů, jednak silným omezováním vlivu papeţského stolce a vůbec zahraničních orgánů na vnitřní církevní poměry v našich zemích, nacházela oporu v soudobých politických a hospodářských teoriích. Např.merkantilismus usiloval o povznesení domácí výroby a zvýšení obchodní bilance státu a v mnohých církevních institucích spatřoval překáţku tohoto úsilí a stavěl se proti nim. Hlasatelé přirozenoprávní
nauky zase odvozovali ze svého učení, ţe právo a povinnost panovníka je také pečovat o duchovní blaho svých poddaných , tedy také upravovat církevní poměry v zemi a být poručníkem církve ve své zemi. Zvláště mocné posily se dostalo politice, směřující k podřízení církve pod světskou moc, tedy k její proměně v zemskou a státní církev ze samotných církevních kruhů ve 2.pol. 18.stol. tzv febronianismem. Původcem této církevněpolitické nauky byl trevírský světící biskup Jan Mikuláš z Hontheimu, který o tom vydal spis pod pseudonymem Justin Febronius. Jeho cílem bylo dospět k takovému stavu církve, jaký prý byl v prvních staletích. Papeţi se měla odejmout práva, jenţ na sebe strhl teprve později, naopak se měla obnovit stará práva biskupů nad jejich diecézemi. To by ovšem vedlo k rozdrobení církve a ke zvětšení závislosti místních církví na domácí světské moci, ţe by se ocitly úplně pod správou státu. Jansenismus: V barokní době pronikla do našich zemí ještě jiná rozkladná nauka, jansenismus. Také tento směr snil o obnovení prvotní církve a to v oblasti věrouky a církevní kázně. Jméno dostal po původci, lovaňském profesoru teologie Korneliu Jansenovi, který své dogmatické názory vyloţil v knize pojmenované Augustinus, protoţe podle jeho mínění obsahovala nauku sv. Augustina o dědičném hřích a milosti, ve skutečnosti se blíţila nauce Kalvínově. Dědičným hříchem ztratil prý člověk moţnost svobodné volby mezi dobrem a zlem. Milost Boţí působí na člověka tak neodolatelnou silou, ţe nutně musí přijít do nebe. Ale této milosti se dostane jen menšímu počtu vyvolených, protoţe Bůh nechce spasit všechny lidi, Kristus tedy ani za všechny lidi nezemřel. Janseniovou naukou byl nadšen učený Saint – Cyran. Ten chtěl zase církev přiblíţit starokřesťanské době obnovením přísné disciplíny svátosti pokání. Jeho přítel Antoine Arnauld napsal v jeho duch r. 1643 spis , v němţ vyloţil námitky proti častému sv. přijímání. Prý omezením přijímání svátosti oltářní se dá předejít lehkomyslnosti v náboţenském ţivotě, poţadoval několikaměsíční pokání, po kterém teprve můţe přistoupit ke sv. přijímání. Jansenisté brojili proti bohaté výzdobě kostelů, lesku bohosluţeb a uţívání posvěcených předmětů. O všech těchto otázkách se ţivě diskutovalo. Rozhodnými odpůrci jansenistů byli od počátku jezuité. Kladli proti nim větší důraz na lidskou svobodu, poukazovali na to, ţe člověk je ve svém jednání svobodný a schopný dobra a v morálce se drţeli probabilistického systému, podle něhoţ, v praktické pochybnosti o dovolenosti jednání je přípustné se řídit míněním pro svobodu jednání, jestliţe má rozumný důvod, i kdyţ na druhé straně jsou důvody pro závaznost zákona. Tímto systémem projevovali pochopení pro prostřednost většiny lidí a drţeli se ho hlavně proto, aby co největšímu počtu lidí otevřeli nebe. Jansenisté tento názor neuznávali a obviňovali jezuity z laxnosti. Všichni, jimţ byli jezuité nesympatičtí se sekupovali kolem jansenistů. Proti jansenistickému extrémismu vystoupil opětovně svatý stolec a odsoudil jej r. 1717. Jansenisté potom opustili Francii, usadili se v kalvínském Nizozemí a odtud ovlivňovali i rakouskou část této oblasti. /Belgii/. Protoţe svatý stolec je odsoudil, podporovali snahy omezit papeţskou pravomoc. Proti papalismu stavěli episkopalismus, v čemţ se shodovali s febronianisty. Jansenistická nauka pronikla i do Itálie a přáli jí dokonce někteří vysocí římští hodnostáři. Byly tam rozšířeny Arnauldovy spisy. Tak právě duchovní, kteří studovali v Římě, byli jansenismu nakloněni. Vídeňský kanovník Stock, který řídil teologické vyučování v celém Rakousku, byl přísný jansenista. Od 2. pol.17. stol.proniká jansenismus i do Čech R. 1652 obvinili jezuité z jansenismu flámského kapucínského mnicha Basilia de Aire , poradce kardinála Harracha a hybernského mnicha Malachiá še Fullona. V Paříţi se seznámil s jansenismem také český šlechtic František Antonín Šporck, velký mecenáš barokního umění. Dal větší počet jansenistických spisů přeloţit do němčiny a rozšířil je v bohatě
vypravených vydáních. Také četní jiní šlechtici poznali jansenismus na svých cestách po západní Evropě a přinesli jeho myšlenky do Čech a na Moravu. Národnostní rozpory: V době pobělohorské došlo v českých zemích k velkým změnám z hlediska národnostního. Dřívější panství češtiny ustoupilo zásadně rovnému právu němčiny s češtinou a převaha němčiny nad češtinou stále rostla, aţ nakonec veřejný ţivot Čech i Moravy úplně ovládala němčina. Ta se stala skoro výhradní řečí i na sněmu a ve stavovských úřadech a soudech. Změnila se národnostní povaha šlechty. Po Bílé hoře byl přírůstek Němců, kteří koupili zkonfiskovaný majetek vyváţen úbytkem jiných Němců. Po konfiskaci valdštejnské a trčkovské skoro pětina statků přešla prodejem nebo darováním do rukou cizozemců. Ve městech český ţivel ustupoval německému. V 17. stol. byla české národnosti odňata města Ţatec, Bílina, Lovosice, Úštěk, Horšovský Týn, Č. Budějovice, Č. Krumlov, Prachatice, v pol. 18. stol. se poněmčily Litoměřice a Stříbro. Také na venkově se rozmohl německý ţivel, kdyţ do zpustlých vesnic se nastěhovalo německé obyvatelstvo. Přece však venkovský lid si zachoval tolik síly, ţe někde dokonce vstřebal německý ţivel mezi něj prosáklý. To platí o západní a střední Moravě. Jenom na severu ustoupila německému ţivlu. Poddaný lid však ve veřejném ţivotě znamenal málo. Poddaní uţ těţko mohli dát své syny studovat. Proto byl po celé 17. stol. velký nedostatek českých kněţí, takţe i do ryze českých osada byli posíláni cizinci. Ve smíšených místech nastávaly spory mezi Čechy a Němci o právo jejich jazyka v kostele. V Českém Krumlově hájil velmi energicky a uhájil proti městské radě česká kázání ve farním kostele sv. Víta vlastenecký farář a prelát Jiří Bílek. V jeho zápase s městskou radou jej podporovali kardinál Harrach a jezuitský provinciál Blaţej Slanina. Jezuité vůbec nejdříve a nejvíce projevovali pozornost českému jazyku a chápali potřebu jeho dokonalé znalosti pro misijní působení. Podle příkazu svého zakladatele sv. Ignáce z Loyoly byli povinni osvojit si jazyk provincie, ve které působili. Díky jezuitům tak bylo jejich školství latinsko-české. V jezuitském řádu se brzy po Bílé hoře uplatnili vlastenečtí Čechové jako Bohuslav Balbín. Nedostatky v klášterním ţivotě: Národnostních sporů se neuvarovaly ani kláštery. Mnoho řádů se pozvedlo z úpadku jen díky posile z románských a německých zemí. Kdyţ však přibylo domácího dorostu, stala se tato pomoc obtíţnou, zvláště, kdyţ se cizinci s domácím obyvatelstvem nesblíţili. I kdyţ však zahraniční mniši odešli, zůstalo napětí mezi českými a německými mnichy domácího původu. Často se projevovaly ostré spory mezi jednotlivými řády, jmenovitě mezi jezuity a ostatním řeholemi. Pro klášterní opaty, stejně jako pro vysoké duchovenstvo je příznačná nádherymilovnost, v níţ chtěli drţet krok se soudobou šlechtou. I kdyţ někdy vzešli z malých poměrů, s oblibou stavěli honosná opatství mimo konvent, v nich přijímali časté návštěvy šlechtických pánů a starost o řeholníky přenechávali niţším přestaveným. Příkladem takového neduchovního opata je tepelský opat Trauttmannndorff, který trávil čas v hodování a v jízdárně a do konventu téměř nevstoupil. Proto je pochopitelné, ţe po r. 1700 se ozývají stesky na klesající řeholní kázeň. Vizitace u praţských hybernů r. 1690 a 1773 zjistila jevy velmi pováţlivé. A také v jiných řeholních domech se kázeň uvolnila. Naproti tomu ve velkých jihočeských opatstvích ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a Třeboni byly poměry vzorné. Celkový stav řeholní discipliny nebyl přes určitý pokles znepokojující. Pováţlivé ale bylo, ţe mezi příslušníky některých řádů pronikl jansenistický duch. Jansenisté dovedli obratně uţít pro své účely soupeřství jezuitů s ostatním řády a pokoušeli se pro sebe získat zejména řády s augustiniánskou tradicí. Dosáhli určitého úspěchu mezi premonstráty na Strahově a v Hradisku u Olomouce a ojediněle i mezi příslušníky jiných řeholí.
Světské duchovenstvo: Duchovní správa velmi trpěla tím, ţe farnosti byly velmi rozlehlé a po celé 17. stol. je nebylo moţno ani všechny obsadit. Proto nebylo divu, ţe kněz mnoho času trávil v sedle na koni, matriku v jezdeckých botách /proto jsou matriky z tehdejší doby tak úzké/ na cestách k farníkům, aby jim poslouţil svátostmi. Hmotné postavení světského kléru nebylo nejpříznivější, protoţe šlechtičtí patroni někdy plnili své povinnosti vůči patronátnímu duchovenstvu velmi špatně. Vzdělání kněţstva však bylo na výši. Zachované poslední vůle barokního duchovenstva vydávají krásné svědectví o jeho lásce k odborné literatuře i o jiných vědeckých zálibách. Poměry v laickém světě: V mravním ţivotě lidu bylo nemálo nedostatků. Krutá, třicet let trvající válka působila na jeho mravní stav velmi zhoubně. Generace, která byla r. 1648 v muţném věku, vyrostla namnoze bez náboţenství, bez škol, a po celý ţivot nepoznala neţ loupeţení, krev, pálení, vydírání. Mravní zesurovění se netýkalo jen prostého lidu, ale všech tříd obyvatelstva. Za takových okolností není divu, ţe ubylo také zájmu o společné dobro, ţe kaţdý pamatoval jen na sebe. Nejvyšší úředníci sledovali osobní cíle, vlastní obohacení. Během dob se poměry hodně zlepšily. Ubylo násilností, vraţdy a sebevraţdy byly řídkým jevem. Kazatelé i potom kárají všelijaké nepravosti, hlavně napomínají rodiče. Barokní doba byla daleko pověrčivější neţ středověk. Byla to doba plná tajemnůstkářství a všetečnosti. Pěstovala astrolologii, alchymii a zabíhala snadno do pověr. Většinou to byly pověry naivní, mnohem nevinnější neţ moderní spiritismus. Na jejich vzniku měla podíl náboţenská nevědomost lidu i všechny pohnuté události – válečné pohromy, hlad a bída, morové epidemie a krutost justice. Člověk cítil svou slabost a bezmocnost, jeho ţivot byl ve stálé nejistotě, takţe kolem sebe viděl a cítil působení tajemných sil. Odtud také pramení důvěra ve falešné zázraky, přepjatá , aţ pověrečná úcta ke svatým, obrazům, sochám, a veliká víra v moc náboţenských obřadů, určitých modlitbiček ap. Proti různým druhům pověry horlivě bojovali v kázání misionáři i diecézní kněţí. Pověrčivost se nevyskytovala jen u katolického lidu. I mezi protestanty bujela víra v různá zjevení a klamné zázraky, ve vtělení ďábla ap. Přední členové Jednoty bratrské věřili v různá falešná zjevení. Běţí tedy o jev kulturněhistorický a jako takový je třeba jej hodnotit. Totéţ platí o velikém zlu tehdejší doby, o procesech s čarodějnicemi. Zásadní stanovisko katolíků i protestantů bylo stejné. Obě strany připouštěly moţnost a skutečnost toho, co s čarodějnicvím souviselo, a obě strany čarodějnice vyslýchaly útrpným právem. Z muţů, kteří měli v 17. stol. odvahu vystoupit proti čarodějnickým procesům jedni náleţeli do tábora katolického /Kornelius Loos, Adam Tanner, Friedrich Spee/, druzí do tábora protestantského /Jan Weyer/. Hranic s čarodějnicemi hořelo u nás nejvíce v době třicetileté války a v následujících desetiletích. Této smrti neušel ani mohelnický děkan Kryštof Alois Lautner, kdyţ se odváţil proti věci vystoupit, /1685/ a jeho osudu propadli mnozí jiní přičiněním hrabivého vrchnostenského úředníka Jindřicha Bobliga z Edelstadtu. Časté kázání o smrti a hrůzách pekla, které je dnes tak odsuzováno, bylo také rysem doby. Je zajímavé, ţe tato kázání a literatura nenaháněla posluchačům hrůzu, naopak knihy s tímto obsahem byly velmi oblíbenou četbou. Nelze se také nezmínit o těţkém sociálním postavení poddaných zejména v prvních desetiletích po třicetileté válce. Teprve zvýšený robotní výkon a zdanění selského obyvatelstva umoţňovaly panstvu rozsáhlou a nákladnou stavební činnost a blahobytný ţivot. Zacházení s poddanými na duchovních statcích nebylo zpravidla o mnoho lepší neţli na světských panstvích. Na druhé straně však duchovní velkostatky činily mnoho pro chudé. Klášter osecký hostil např. kaţdoročně na Zelený čtvrtek na 2500 chudých. Církev se také zastávala poddaných v případě, ţe páni neprávem zvyšovali jejich daně, a vůbec připomínala pánům znovu a znovu jejich sociální povinnosti.Mnozí kazatelé jim otevřeně vytýkali jejich nespravedlnost a zdůrazňovali křesťanské učení o rovnosti všech lidí před
Bohem, čímţ nemálo posilovali sebevědomí venkovských vrstev. Kdyţ r. 1658 brabantský jezuita de la Haye se měl stát zpovědníkem hraběte na Hostinném, podal mu pamětní spis o poměrech jeho poddaných, ukázal na nespravedlivé zacházení s nimi a ţádal nápravu: „nestane-li se tak, nebudu se moci nikterak k tomu odhodlati, abych úřad zpovědnický na sebe přijal, i kdybych tím tisíce světů získal“. Přes tvrdý ţivot zachoval si právě venkovský lid silné a zdravé jádro. Ačkoli země byla po několikrát postiţena morem /hlavně r. 1680 a 1713-14/, a mnoho mladých muţů padlo v boji proti Turkům a Francouzům, počet obyvatelstva za sto let po vestfálském míru vzrostl o 100 procent. A nejen to: venkovský lid si zachoval i svou ţivotní radost. Pestrobarevné kroje, které tehdy nosil, písně, které skládal a zpíval, jeho záliba v hudbě a tanci svědčí o tom, ţe na českém venkově nebylo tehdy smutno. Císař Leopold musel dokonce vyhlásit zvláštní oděvní řád, v němţ bylo jasně předepsáno, jaký oděv má ten který stav nosit, aby se jeden nad druhý nevypínal. Tak se nám jeví barok jako doba plná rozporů a protiv, v níţ se střídá oslnivé světlo s hlubokými stíny. Pro další církevní ţivot bylo osudné, ţe přes všechno úsilí misionářů i světské moci se nepodařilo zcela obnovit duchovní jednotu národa. I kdyţ se převáţná většina národa vrátila do katolické církve, udrţel se v zemi zbytek nekatolického obyvatelstva, který nezůstal bez vlivu na další celý vývoj.
