Workshop on biodiversity, Jevany

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA AGROBIOLOGIE, POTRAVINOVÝCH A PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ

Workshop on biodiversity, Jevany Štěpán Kubík and Miroslav Barták (editors)

2012

ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA AGROBIOLOGIE, POTRAVINOVÝCH A PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ

Workshop on biodiversity, Jevany Štěpán Kubík and Miroslav Barták (editors)

© Štěpán Kubík & Miroslav Barták Reviewer: Doc. RNDr. Jan Minář, Dr.Sc. Proceedings of the „Workshop on biodiversity”, Jevany, 3.-4.th July, 2012

ISBN: 978-80-213-2343-8

Andruchovičová L., & Hlava J.: Společenstva žížal (Lumbricidae) v biotopech zasažených lidskou činností.............................................. Brožová A., Jankovská I., Langrová I., Bejček V. & Matějů Z.: Výskyt tasemnic Echinococcus multilocularis na území ČR.................................. Bubová T., Břečková K. & Vrabec V.: Migrace motýlů Phengaris teleius a Phengaris nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae) na Dolním Labi v roce 2011........................................................................ Bulín P. & Jankovská I.: Napadení přežvýkavců v Podkrušnohorském zooparku střevními a plicními parazity..................................................... Cudlín O.: Drobní zemní savci na Sokolovsku a Třeboňsku.............. Čadková Z. & Válek P.: Who colonize reclaimed spoil heaps more successfully: geohelmiths vs. biohelmints............................................ Hlava J., Barták M. & Kubík Š.: Muscidae of Vráž nr. Písek............. Jankovská I., Langrová I., Vadlejch J., Scháňková Š., Knížková I. & Kunc P.: Linear distribution of the genus Trichostrongylus in the gastrointestinal tract of sheep in the Czech Repub............................. Ježek J., Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Tabanidae (Diptera) of Vráž nr. Písek.................................................................. Kočová P., Kubík Š., Barták M. & Krupauerová A.: Chloropinae (Diptera, Chloropidae) of Vráž nr. Písek........................................... Kopecký O. & Šmahel J.: Oplození ani kondice neovlivňují výběr místa v nádrži u samic čolka horského (Mesotriton alpestris) chovaných v zajetí.................................................................................. Kopecký O. & Vrabec V.: Malý doplněk faunistiky denních motýlů (Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae) okresů Šumperk a Jeseník v České republice...................................................................... Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Asilidae (Diptera) of Vráž nr. Písek................................................................................................. Krupauerová A., Barták M., Kubík Š. & Rozkošný R.: Xylomyidae and Xylophagidae of Vráž nr. Písek................................................... Krupauerová A., Barták M., Kubík Š. & Rozkošný R.: Stratiomyidae (Diptera) of Vráž nr. Písek.................................................................. Krupauerová A., Krídlová K., Kubík Š. & Barták M.: Diverzita zelenušek (Diptera, Chloropidae) v agroekosystémech s různým managementem..................................................................................... Kudrnáčová M., Langrová I., Bartošová A. & Jankovská I.: Dynamics of gastro-intestinal parasites in sheep.................................................. Patoka J., Petrtýl M. & Kalous L.: Raci v České republice: přehled komerčně využívaných druhů...............................................................

5 15 21 29 37 49 57 70 74 81 85 94 99 104 108 115 126 133

Petrtýl M., Kalous L. & Patoka J.: Česká a vědecká jména významných druhů chovaných a lovených ryb v České republice a analýza současného stavu názvosloví ryb z některých dokumentů dotčených institucí............................................................. Rozkošný R., Krupauerová A., Barták M. & Kubík Š.: Sciomyzidae and Phaeomyiidae (Diptera) of Vráž nr. Písek.................................... Rylková K. & Kalous L.: Nález karase stříbřitého (Carassius gibelio) v severní Itálii......................................................................................... Scháňková Š.: Výskyt zástupců podčeledi Cyathostominae v ČR...... Truněčková J.: Sezónní výskyt pancířníků (Acari: Oribatida) vyskytující se na vybraných pastvinách koní ČR............................... Vadlejch J. & Slavík P.: Účinnost fenbendazolu a moxidektinu proti malým strongylidům v podmínkách malochovu koní v České republice.................................................................................................. Vrabec V. & Farkač J.: Fauna vodních měkkýšů Přírodní památky Královská obora v Praze v letech 2001 až 2012..................................

143 149 161 165 172 177 186

Společenstva žížal (Lumbricidae) v biotopech zasažených lidskou činností Lucie Andruchovičová & Jakub Hlava Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol e-mail: [email protected] Abstrakt Práce se zaměřuje na výskyt žížal v oblasti Kladenska. Pro odběr vzorků byly zvoleny lokality s dlouhodobou antropogenní zátěží, které byly ovlivněny zejména dopravou, zemědělskou činností a zpracováním oceli. Tři odběrová místa byla zvolena v areálu Poldi Kladno a tři místa na území obce Doksy. Z výskytu některých druhů a druhové diverzity na stanovišti můžeme nepřímo odhadnout kvalitu půdy i některé pedologické charakteristiky. Z hlediska kvality a prosperity půd je v našem zájmu zachovat co největší druhovou rozmanitost půdních organismů. Odebrané vzorky zahrnují 173 zástupců žížal, kteří byli zařazeni do 10 druhů. Na lokalitách v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno nedošlo k žádným rekultivacím, přesto zde bylo nalezeno 87 jedinců patřících do 10 druhů. Nejhojněji je zde zastoupena Octolasion lacteum. Lokality v okolí obce Doksy u Kladna jsou silně ovlivňovány dopravou a zemědělskou činností, Bylo zde nalezeno 86 jedinců patřících k 6 druhům. Nejhojněji ze všech druhů žížal se zde vyskytovala Allolobophora chlorotica. Výsledky práce potvrzují, že druhové a početní složení společenstev žížal je silně ovlivněno podmínkami prostředí. Klíčová slova: půdní fauna, Lumbricidae, ekosystém, antropogenní půda, diverzita

5   

1. Úvod Rozloha půd vážně zasažených lidskou činností neustále roste, zatímco druhová diverzita veškerého pozemského života klesá. Půda je jednou z hlavních složek krajiny, je to nejsvrchnější část zemského povrchu. V půdě žije mnoho organismů vstupujících do různých procesů, a i když mnohé z nich nelze spatřit pouhým okem, zásadně ovlivňují svět kolem nás (Frouz, 2010). Společenstva půdních organismů jsou velmi různorodá a jsou tvořena tisíci druhy. Většinou se jedná o mikroorganismy (Jeffery, 2010). Přeměna organické hmoty v půdě je závislá na vzájemných vztazích mezi půdními organismy různé velikosti (Frouz, 2010). Žížaly vstupují do důležitých půdotvorných procesů, jako je provzdušňování půdy nebo zlepšování její infiltrační schopnosti, apod. (Vašků, 1994). Půdy narušené lidskou činností mohou být v druhové rozmanitosti chudší. Dostupné vědecké práce se zabývají spíše vazbou půdního edafonu zejména žížal - a různého typu hospodaření na zemědělsky využívaných a obdělávaných půdách (např. Errouissi et al., 2011; Hurisso et al., 2011; House and Parmelee, 1985). Setkáme se však i s pracemi, které si kladou za cíl zjistit, které půdní typy jsou z hlediska společenstev žížal nejbohatší. Tyto práce mají však pouze popisný charakter a lze je najít spíše v knihách, které se věnují biologii a ekologii žížal v celé šíři. Výskyt žížal v kontaminovaných půdách je předmětem studia, protože díky využití výsledků budeme moci přispět k ekologické obnově poničených biotopů. Významem žížal pro člověka se zabýval již Charles R. Darwin (Vašků, 1994). Žížaly se využívají jako bioindikátoři prostředí a jejich nepřítomnost v půdě může znamenat, že došlo ke zhoršení půdních podmínek pro jejich život (Eisenhauer, 2010). Hlavními požadavky žížal jsou kvalitní potrava, vlhkost, teplota, pH a pórovitost půdy (Pižl, 2002). Mezi hlavní složky potravy žížal patří rozkládající se rostliny i živočichové. Potrava se liší fyzikálním nebo chemickým složením a výživovou hodnotou. Žížaly žijí v blízkosti potravinových zdrojů, jelikož mají omezenou schopnost přemístit se na delší vzdálenost (Lee, 1985). Žížaly dokážou vybudovat chodbičky do hloubky téměř jednoho metru, ale byly objeveny i ve hloubce 2 metry pod povrchem půdy. Přítomnost chodbiček příznivě ovlivňuje podmínky pro kořenový růst a biologické procesy organismů (Pommeresche et al., 2010). Žížaly z velké části ovlivňují skladbu půdního profilu. Rostlinné zbytky jsou některými druhy žížal (např. Lumbricus terrestris) dopravovány z povrchových do spodních vrstev, jiné druhy žížal provádí opačný postup. Základními rozkladači organické hmoty v zemědělských půdách jsou Lumbricus terrestris a Lumbricus rubellus (Pommeresche et al., 2010).

6   

Území narušená výrobou oceli, zemědělstvím a dopravou jsou výrazně chudší na početnost a druhové složení společenstev žížal. Ustupující druhy žížal však mohou být nahrazeny těmi přizpůsobivějšími. V této situaci ovšem klesá index diverzity (Kula a Švarc, 2011). V těchto územích se často setkáváme s výrazným výskytem tzv. „těžkých kovů“. Kula a Švarc (2011) však také uvádějí, že hlavním faktorem pro množství a pestrost druhů žížal v biotopech není rozhodující znečištění těžkými kovy. Většina druhů se dokáže přizpůsobit vyššímu výskytu těžkých kovů, někdy může být schopnost adaptace i dědičná. 2. Materiál a metody 2.1. Popis lokalit v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno Ocelárna Poldi se nachází v Kladně, v Kladenské tabuli na téměř rovinatém povrchu. Kladnem neprotéká žádná řeka a je obklopeno ze všech stran lesy, z nichž je většina poškozena dřívější těžbou a více jak stoletou průmyslovou činností. Dnes je v provozu pouze část rozsáhlého areálu, jeho velká část je opuštěná a zdevastovaná. V areálu lze nalézt pouze zbytky nebo konstrukce některých budov a rozsáhlé černé skládky odpadu.

2 3

1

Obrázek 1. Mapa Areálu Poldi Kladno (zdroj: www.mapy.cz; upraveno)

7   

Na letecké mapě areálu Poldi Kladno (Obr. 1) jsou šipkami znázorněna 3 místa odběru vzorků žížal, jejich přesná poloha je uvedena v následujícím popisu lokalit. První lokalita (Lokalita 1) se nachází přímo v areálu Poldi Kladno, GPS zaměření 50°8'43.791"N, 14°6'51.420"E. Tato lokalita není nijak udržovaná ani rekultivovaná a samovolně zarůstá vegetací. Jsou zde porosty keřů a zakrslých bříz. Její půdní podklad je nejednotný, jelikož se v něm nachází zbytky stavební sutě a kamenů. Místo bylo znečištěno odpadky, na povrchu půdy byla silná vrstva hrabanky tvořené spadem z listnatých stromů. Druhá lokalita (Lokalita 2) se nachází v části listnatého lesa, GPS zaměření 50°9'28.670"N, 14°8'28.742"E. Porost tvoří buky s mechovým podrostem. Půda byla jemná a sypká, hrabanka tvořila asi 5 cm spadu z buků. Na tomto místě byly nalezeny žížaly převážně v klidovém stádiu. Třetí lokalitou byla louka (Lokalita 3), GPS zaměření 50°9'9.792"N, 14°6'24.156"E. Z jedné strany ohraničena frekventovanou silniční komunikací, z druhé je kryta starou haldou, kam se z oceláren vyvážela struska a suť. Porost tvořily trsnaté trávy s občasným výskytem břízy nebo jiné zakrslé formy stromu. Půda byla velmi jílovitá s vysokým obsahem kamenů a sutě. 2.2. Popis lokalit v okolí obce Doksy Obec Doksy se nachází v jihozápadní části okresu Kladno. Za hlavní zdroj antropogenního znečištění zde považujeme silnici, která byla v minulosti hlavním dopravním tahem mezi Prahou a Karlovými Vary a i po vybudování dálnice, která odklání dopravu z okolních obcí, je stále hodně využívána. Obec je obklopena z větší části lesy. Za hlavní faktory, které půdní prostředí v lokalitě obce ovlivňují, považujeme dopravu na dálnici, zemědělskou výrobu a rozšiřující se zástavbu zemědělské půdy.

8   

6

4 5

Obrázek 2. Letecký snímek obce Doksy s vyznačenými místy odběrů (zdroj: www.obecdoksy.cz/uzemni-plan/; upraveno) Na leteckém snímku (Obr. 2) jsou šipkami znázorněna místa odběru vzorků žížal. Místa budou v následujícím textu označována jako lokalita č.4, lokalita č.5 a lokalita č.6. První vybraná lokalita (Lokalita 4) byla listnatá část smíšeného lesa poblíž rybníka a silnice, GPS zaměření 50°7'7.184"N, 14°2'2.464"E. V této části lesa bylo bohaté mechové patro. Po provedení sběru, hořčičné extrakce a následném vyrytí půdy jsme na této lokalitě nenašli žádného jedince. Druhou vybranou lokalitou (Lokalita 5) byla louka, GPS zaměření 50°6'51.526"N, 14°2'15.770"E. Nedaleko této zvolené louky se nachází dálnice, která je intenzivně využívaná. Z půdního hlediska se jedná o černozem, luční porost tvoří převážně trávy trsnaté. Tato louka roste samovolně a zásahy na ní jsou prováděny výjimečně. Jako třetí lokalita (Lokalita 6) bylo zvoleno pole. GPS zaměření 50°7'0.253"N, 14°2'53.110"E. Zvolené pole se nachází nad cestou, která vede do soukromé stavební společnosti, nad ním se nachází stavební parcely a na jeho konci je Karlovarská silnice (silnice č. 6). Toto pole je z jedné části zarostlé trávou a na jeho druhé části se pěstuje obilí a probíhají zde zemědělské zásahy. Veškerá GPS data jsou uvedena v souřadnicovém formátu WGS-84.

9   

2.3. Metody extrakce žížal Pro stanovení diverzity žížal byly v každé z lokalit vymezeny vyšetřovací čtverce v blízkosti odběrových míst pro půdní mesofaunu, a to tak, že na jednom místě byly vyšetřovány dva čtverce (každý 0,5 m2). Tyto čtverce jsou od sebe vzdáleny 5 – 10 metrů. Žížaly byly ze čtverců získány kombinací metod v následujícím sledu: • očištění povrchu půdy (zastřižení vegetace, odstranění kamenů apod.) • odebrání hrabanky, listí či mechu (31,5 × 31,5 cm) do sáčků k pozdějšímu ručnímu vyšetření (na místě nebo v laboratoři) • extrakce žížal metodou „extrakce hořčičným semínkem“ • odebrání bloku půdy (31,5 cm2 × 20 cm hloubky) ve čtverci k ručnímu vyšetření (probíhá na místě za dobrých světelných podmínek, nebo v laboratoři) Zástupci žížal byli in situ odebíráni pinzetou do označených kelímků s alkoholem (70% etanol), později v laboratoři jsou jedinci převedeni do formalinu (5%) na dobu nejméně dvou týdnů. Později mohou být převedeni opět do alkoholu. 2.4. Metody hodnocení Získaní zástupci žížal byli určeni do druhů na základě vnějších morfologických znaků. K určování byl použit klíč obsažený v práci Sims and Gerard (1999), doplňkově bylo využito klíče Václava Pižla (2002). Pro stanovení čerstvé biomasy byly žížaly zváženy se střevním obsahem. Pro podrobnější hodnocení a pozdější srovnání bylo v práci užito čtyř vybraných indexů diverzity.

10   

3. Výsledky 3.1. Celkové výsledky obou lokalit Tabulka 1: Početní zastoupení jednotlivých druhů ve všech lokalitách. Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Druh 1 2 3 4 5 6 Aporrectodea 1 7 5 5 caliginosa Aporrectodea 6 1 4 7 longa Aporrectodea 1 4 7 rosea Allolobophora 3 3 23 chlorotica Dendrobaena 4 1 octaedra Dendrodrilus 2 rubidus Lumbricus 3 4 castaneus Lumbricus 7 2 2 terrestris Octolasion 5 cyaneum Octolasion 16 5 8 10 lacteum Aporrectodea 3 7 1 7 spec. Lumbricus spec. 8 1 Celkem jedinců 40 18 29 0 27 59 Celkem druhů 7 3 7 0 6 5 Tabulka 1 zachycuje počty jedinců žížal, které byly zaznamenány při terénním výzkumu. Celkově bylo získáno 173 jedinců, kteří patří k 10 druhům. Přiřazení některých jedinců k určitým druhům bylo obtížné vzhledem k nízkému stupni jejich vývoje. Tito jedinci byli zařazeni alespoň do rodu. Nejvyšší výskyt žížal byl zaznamenán v lokalitě 6 v obci Doksy na poli, kde bylo nalezeno 59 jedinců náležících k 5 druhům. Naopak žádný jedinec nebyl nalezen v lokalitě 4 v lese v okolí obce Doksy.

11   

3.2. Výsledky indexů diverzity Tabulka 2: Vypočtené hodnoty vybraných indexů dle lokalit. Lokalita Lokalita Lokalita Lokalita Index 1 2 3 5 Shannon 2,08 0,43 1,86 1,80

Lokalita 6 1,64

Simpson

3,75

1,59

4,10

3,49

2,26

Margalef

0,14

0,80

0,18

0,19

0,23

Menhinick

1,11

0,71

1,30

1,15

0,65

V tabulce 2 je záměrně vynechána lokalita 4, na které nebyl nalezen ani jeden zástupce žížal. Indexy diverzity proto nelze určit ani je porovnávat. 4. Diskuse a závěr Práce se zaměřuje na lokality oblasti Kladenska, které byly ovlivněny dopravou, zemědělskou činností a zpracováním oceli. V bývalé ocelárně Poldi Kladno (lokality 1 až 3) byl po ukončení zpracování oceli areál nechán ladem a nebyla zde provedena žádná rekultivace. V lokalitách 4 až 6 v okolí obce Doksy má neustálý vliv doprava a zemědělství. V práci jsem bylo porovnáno druhové a početní zastoupení žížal v šesti lokalitách s různým vlivem lidské činnosti. Odebrané vzorky zahrnují 87 zástupců žížal z lokalit v okolí Poldi Kladno a 86 jedinců z lokalit v okolí obce Doksy. Zastoupení žížal v jednotlivých lokalitách bylo různé. Luční lokality a lesní lokalita prokázaly vyšší výskyt Octolasion lacteum. Na poli v Doksích byl zaznamenán nejvyšší výskyt Allolobophora chlorotica. Druhově nejrozmanitější byla lokalita v areálu Poldi Kladno a louka v okolí Poldi Kladno se shodným výskytem 7 druhů žížal. Oproti tomu v lese v okolí obce Doksy nebyl nalezen žádný jedinec. Z dosažených výsledků vyplývá, že druhové složení žížal odpovídá místům jejich nejčastějšího výskytu a je závislé na podmínkách daného prostředí. Sledovaná území byla ovlivněna lidskou činností, která jejich původní stav narušuje. Při zpracování údajů o výskytu druhů žížal bylo dobré porovnat počet a druhy žížal na jednotlivých lokalitách. Na vybraných lokalitách postupem času zřejmě došlo k určité adaptaci žížal na nové půdní podmínky (Kula a Švarc, 2011). Na lokalitách v okolí bývalé ocelárny Poldi Kladno nedošlo k žádným rekultivacím, její okolí a areál samovolně zarůstají od roku 1989, kdy došlo k výraznému omezení zpracování oceli. Přesto zde bylo nalezeno 87 jedinců

12   

patřících do 10 druhů. Nejhojněji ze všech druhů žížal je zde zastoupena Octolasion lacteum. Jedná se o endogeický druh, většinou běžně se vyskytujícím na loukách nebo v listnatých částech lesa (Pižl, 2002). Preferuje půdy jílovité až mírně písčité, dává přednost půdám neutrálním. Proto lze usuzovat, že ač se jedná o lokalitu silně antropogenně znečištěnou, půdní reakce nebude příliš kyselá. Lokality v okolí obce Doksy u Kladna jsou pod vlivem dopravy a zemědělské činnosti, i když v posledních letech došlo k jejímu částečnému utlumení. Bylo zde nalezeno 86 jedinců patřících k 6 druhům. Nejhojněji ze všech druhů žížal se zde vyskytovala Allolobophora chlorotica. Žádný jedinec nebyl nalezen v lokalitě lesa. Tento výsledek byl zřejmě ovlivněn tím, že na této zvolené lokalitě je silně jílovitá půda, která není příliš vhodná pro život žížal (Kula a Švarc, 2011). Příčinou mohlo být také to, že přes cestu se nachází jehličnatá část lesa a tak půda i její okolí může být vlivem opadu kyselejší (Pižl, 2002). Nejčastější druh zde nalezený A. chlorotica obývá většinou všechny biotopy, včetně agrosystémů. Nalézáme ho především v nížinách v okolí vod, jedná se o druh spíše hygrofilní, mírně acidotolerantní (Pižl, 2002). Indexy diverzity jsou nejvyšší pro lokalitu areálu ocelárny Poldi, to potvrzuje vyšší druhové zastoupení při téměř stejné početnosti. Naopak nebylo možné hodnotit pomocí indexů lokalitu listnatou část lesa u obce Doksy, neboť zde nebyl zjištěn výskyt zástupců daných druhů. V lokalitách bývalé ocelárny, kde nebyla provedena žádná rekultivace, překvapivě dosahuje vysokých čísel početnost jedinců a druhů i hodnoty ekologických indexů. Vzhledem k těmto výsledkům je často diskutovaný problém rozsáhlých rekultivací a revitalizací antropogenně ovlivněných oblastí tématem k zamyšlení.

13   

5. Použitá literatura Eisenhauer N., 2010: The action of an animal ecosystem engineer: Identification of the main mechanisms of earthworm impacts on soil microarthropods, Pedobiologia 53. pp 343 – 352. Errouissi F., Moussa-Machraoui S.B., Ben-Hammouda M. & Nouira S., 2011: Soil invertebrates in durum wheat (Triticum durum L.) cropping system under Mediterranean semi arid conditions: A comparison between conventional and no-tillage management. Soil and Tillage Research 112: pp 122 – 132. Frouz J., 2010: Půda – živý systém. Vesmír 89 (7): str 490 – 492. House G.J. & Parmelee R.W., 1985: Comparison of soil arthropods and earthworms from conventional and no-tillage agroecosystems. Soil and Tillage Research 5: pp 351 – 360. Hurisso T. T., Davis J. G., Brummer J. E., Stromberger M. E., Stonaker F. H., Kondratieff B. C., Booher M. R. & Goldhamer D. A., 2011: Earthworm abundance and species composition in organic forage production systems of northern Colorado receiving different soil amendments. Applied Soil Ecology 48: pp 219 – 226. Jeffery S., Gardi C., Jones A., Montanarella L., Marmo L., Miko L., Ritz K., Peres G., Römbke J. & Putten W. H. (eds), 2010: European Atlas of Soil Biodiversity. European Commission, Publications Office of the European Union, Luxemburg, 128 pp. Kula E. & Švarc P., 2011: Žížaly lesních ekosystémů narušených imisemi a ovlivněných rekompenzačním vápněním v Krušných horách. Mendelova univerzita v Brně, 99 str. Lee K. E. 1985: Earthworms: their ecology and relationship with soils and land use. Academic press. New York, 411 pp. Pižl V., 2002: Žížaly České republiky (Earthworms of the Czech Republic)Sborník přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, Supplementum 9, Agentura NP v. o. s., Staré Město. 154 str. Pommeresche R., Sissel H. & Loes A. K., 2010: Žížaly a jejich význam pro zlepšování kvality půdy. Bioinstitut. Olomouc, 24 str. Sims R. W. & Gerard B. M., 1999: Earthworms. Field Studies Council, Shewsbury, 168 pp. Spellerberg I. F., 1995: Monitorování ekologických změn. Český ústav ochrany přírody. Výzkumné a monitorovací pracoviště Brno, 187 str. Vašků Z., 1994: Červi a voda. Vesmír 73 (7): 396 str. Elektronické zdroje www.mapy.cz www.obecdoksy.cz/uzemni-plan/

14   

Výskyt tasemnic Echinococcus multilocularis na území ČR Adéla Brožová1, Ivana Jankovská1, Iva Langrová1, Vladimír Bejček2 & Zdeněk Matějů3 1

Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Česká republika; e-mail: [email protected] 2 Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta životního prostředí, Katedra ekologie, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika; e-mail: [email protected] 3 Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská, Katedra ochrany lesa a myslivosti, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika; e-mail: [email protected] Abstrakt V této práci byl sledován výskyt tasemnic rodu Echinococcus u lišek obecných (Vulpes vulpes) v České republice. Celkem bylo vyšetřeno 46 střevních traktů lišek helmintologickou pitvou. Vyšetřované lišky pocházely z oblastí Šumavy, Krušných hor, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy. Nejvyšší prevalence měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) u lišek byla zjištěna v oblasti Karlovarska (6/16; 37,5 %) a Šumavy (2/11; 18,2 %). V ostatních oblastech byl výskyt měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) u lišek obecných (Vulpes vulpes) prozatím negativní. Klíčová slova: Echinococcus, Echinococcus multilocularis, Vulpes vulpes 1. Úvod Dospělá tasemnice měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) je malá tasemnice, jejíž délka těla se pohybuje mezi 1,2 – 4,5 mm. Měchožil bublinatý žije převážně v kaudální třetině tenkého střeva definitivního hostitele. Její tělo je složeno z 2 – 6 článků, poslední článek obsahuje vajíčka, která se buď uvolňují do lumenu střeva, nebo odcházejí s celými články s výkaly do vnějšího prostředí. Vajíčko obsahuje larvu (onkosféru), která se uvolňuje v gastrointestinálním traktu mezihostitele a posléze se penetrací střevní mukózou dostává do krevního oběhu, kterým migruje primárně do jater, kde se vyvíjí. Zdrojem růstu jsou tzv. zárodečné buňky, z nichž vznikají jednak zárodky tasemnic (protoskolexy) a jednak tzv. laminární membrána, která slouží k ochraně parazita (Lenská & Svobodová, 2003; Deplazes & Eckert, 2001).

15   

Životní cyklus měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) zahrnuje divoce žijící zvířata a proto se nazývá sylvatický (Deplazes & Eckert 2001). Tato tasemnice k dokončení svého cyklu potřebuje dva různé hostitele, definitivního hostitele a mezihostitele (Romig 2003). Mezihostitelem měchožila bublinatého jsou hlodavci, především hraboš polní (Microtus arvalis) a hryzec vodní (Arvicola terrestris). Definitivním hostitelem jsou šelmy, především lišky rodu Vulpes a Alopex. V Evropě je hlavním definitivním hostitelem liška obecná (Vulpes vulpes) ale druhotně se mohou nakazit psi a kočky a díky blízkému kontaktu s lidmi mohou hrát klíčovou roli v přenosu na člověka (Deplazes & Eckert 2001; Gottstein et al., 2001; Romig et al., 2006). Onemocnění u člověka, které je způsobené metacestodním larválním stádiem měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis), se nazývá alveolární echinokokóza. Metacestodní larvální stádium měchožila bublinatého se v lidském hostiteli chová a vypadá jako rostoucí nádor, jehož charakteristickým rysem je exogenní růst alveolární struktury. Alveolární echinokokóza má dlouhou inkubační dobu (5 – 15 let). Hlavní symptomy onemocnění jsou cholestatická žloutenka, bolest v oblasti epigastra, abnormální zvětšení jater a ztráta tělesné hmotnosti. Míra úmrtnosti se před rokem 1970, kdy nebyly používány moderní metody léčby, pohybovala kolem 100 %. Léčba se v dnešní době provádí formou operace a chemoterapie (Deplazes & Eckert 2001; Eckert & Deplazes 2004). Cílem této práce bylo zjistit prevalenci výskytu tasemnic rodu Echinococcus na území České republiky. 2. Materiál a metody Vyšetřované lišky byly zastřeleny v období 2006 – 2012 a pocházely z oblastí Šumavy, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy. Z obsahu tenkého střeva pozitivních lišek byly vybírány jednotlivé tasemnice rodu Echinococcus, které byly dále měřeny a foceny pro přesnou diagnostiku daného druhu parazitujícího u lišek na území ČR. Zažívací trakty lišek byly po dobu 1 měsíce uloženy v mrazicím boxu v – 78 °C. Z těchto zažívacích traktů bylo odebráno tenké střevo, které bylo následně helmintologicky vyšetřeno. Tenké střevo bylo rozděleno na tři části a tyto tři části byly podélně rozstřiženy. Vrstva střevní sliznice byla seškrábána do vody, seškrábaný střevní obsah se hodinu sedimentoval a poté byla odsávána přebytečná tekutina, a několikrát doplněna. Dokud nebylo možné střevní obsah prohlížet pod mikroskopem. Z lišek pozitivních na tasemnice rodu Echinococcus byly jednotlivé tasemnice vybírány a podrobeny důkladné mikroskopické analýze pro přesné zařazení do druhu. Pod mikroskopem olympus CX 21 byly jednotlivé tasemnice

16   

měřeny a detailně morfologicky prohlíženy. Pod mikroskopem BX21 s fotoaparátem E410 bylo možné nalezené tasemnice přesně změřit a vyfotit (obr. 1).

Obr. 1. Měchožil bublinatý (Echinococcus multilocularis) 3. Výsledky Z celkového počtu 46 vyšetřených zažívacích traktů lišek bylo pozitivních na výskyt měchožila bublinatého (Echinococcus multiloculari) 8 lišek. Nejvyšší míra prevalence této tasemnice byla zjištěna v oblasti Karlovarska a Šumavy (Tab. 1). Tab. 1: Záchyt měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) u lišek obecných ve sledovaných oblastech Oblast Počet lišek Rok odstřelu Záchyt měchožila bublinatého Krušné hory 16 2006 – 2007 (0/16); 0 % Šumava

11

2008

(2/11); 18,2 %

Karlovy Vary

16

2010 - 2012

(6/16); 37,5 %

Praha-východ

2

2011

(0/2); 0 %

Semilsko

1

2011

(0/1); 0 %

17   

4. Diskuse V Evropě je výskyt dospělců měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) vázán především na lišku obecnou (Vulpes vulpes) jako definitivního hostitele, v některých oblastech může prevalence těchto tasemnic přesahovat i 50 % (Schantz et al., 1995). V této práci jsme doposud vyšetřili 46 kusů trávicích traktů lišek obecných (Vulpes vulpes) zastřelených v rozmezí let 2006 – 2012. Lišky pocházely z oblastí Šumavy, Karlovarska, Semilska a okolí hl. města Prahy. Nejvyšší prevalence měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) u lišek byla zjištěna v oblasti Karlovarska 37,5 % (6/16) a Šumavy 18,2 % (2/11). V ostatních oblastech byl výskyt měchožila bublinatého u lišek obecných prozatím negativní. V České republice, v okrese Klatovy byly opakovaně vyšetřovány lišky obecné (Vulpes vulpes), a to v období od června do září 1997, kdy byla zjištěna 50 % prevalence (5/10) (Martinek et al., 1998), a také v období od června 1997 do dubna 1999, kdy byla u lišek zjištěna prevalence 66,3 % (29/46) (Martinek et al., 2001). Svobodová & Lenská (2002) vyšetřovaly vzorky trusu psů žijících v oblastech s hojným výskytem lišek. Psi byli vybíráni striktně na základě cílené anamnézy potvrzující predátorské sklony a moţnost volného pohybu spojeného s lovem hlodavců. Vzorky trusu psů byly vyšetřeny metodou ELISA k detekci specifických koproantigenů Echinococcus spp. s využitím setu CHEKIT – Echinotest firmy Bommeli, Švýcarsko. Z celkového počtu 186 vzorků trusu psů bylo 15 pozitivních (8,1 %). Ve Státním veterinárním ústavu v Praze v říjnu a listopadu roku 2010 diagnostikovali první dva případy výskytu měchožila bublinatého (Echinococcus multilocularis) u psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides) na území České republiky. Tím se rozšiřuje druhové spektrum možných hostitelů této epidemiologicky velmi závažné parazitózy – původce alveolární echinokokózy člověka (Pavlásek et al., 2011). V Polsku vyšetřili Machnicka-Rowinska et al. (2002) 155 lišek obecných (Vulpes vulpes) a 15 psíků mývalovitých (Nyctereutes procyonoides) s pozitivním nálezem u devíti lišek (5,8 %) a dvou psíků (8 %). Yimam et al. (2002) vyšetřili v Japonsku (v jedné oblasti na ostrově Hokkaidó) během června – září v roce 1999, šedesát sedm lišek obecných (Vulpes vulpes) a třináct psíků mývalovitých (poddruh Nyctereutes procyonoides albus). U třiceti osmi lišek (56,7 %) a u tří psíků (23,1 %) zjistili, že zvířata jsou infikována měchožilem bublinatým (Echinococcus multilocularis). Námi zjištěná prevalence 17,4 % (rozmezí 0 – 37,5 %) se zdá ve srovnání s údaji v ostatních oblastech České republiky a v dalších zemích podobná, ale je

18   

nutné brát úvahu, že u oblastí Semilska a Prahy-východ jsme zatím vyšetřily jen malé množství lišek. S ohledem na současný výskyt měchožila bublinatého u lišek v Evropě je možno v České republice očekávat nárůst počtu nejen importovaných, ale zejména i autochtonních připadů alveolární echinokokózy. Importovaná onemocnění mohou souviset s častým pobytem a turistikou našich občanů v endemických oblastech. I když v současnosti zaznamenáváme narůstající počet případů s alveolární echinokokózou, jejich celkový počet v Evropě je doposud za posledních 50 let poměrně malý. Celkový počet případů do roku 2002 nepřesáhl 600 (Kern et al., 2003). 5. Poděkování Tato práce vznikla za podpory celouniverzitní grantové agentury ČZU (CIGA č. 21260) 6. Použitá literatura Deplazes P. & Eckert J., 2001: Veterinary aspects of alveolar echinococcosis-a zoonosis of public health significance. Veterinary parasitology, 98: pp 65-87. Eckert J. & Deplazes P., 2004: Biological, epidemiological, and clinical aspects of echinococcosis, a zoonosis of increasing concern. Clinical microbiology reviews, 17: pp 107-135. Gottstein B. et al., 2001: Is high prevalence of Echinococcus multilocularis in wild and domestic animals associated with disease incidence in humans? Emerging infectious diseases, 7: pp 408-412. Kern P. et al., 2003: European Echinococcosis registry: human alveolar echinococcosis, Europe, 1982–2000. Emerg Infect Dis, 9: pp 133–139. Lenská B. & Svobodová V., 2003: Detekce koproantigenů tasemnic rodu Echinococcus u psů v České republice. Veterinářství, 53: pp 53 – 57. Machnicka-Rowińska B. et al., 2002: Raccoon dog (Nyctereutes procyonoides)-the new host of Echinococcus multilocularis in Poland. Wiadomości parazytologiczne, 48: pp 65 – 68. Martínek K., Kolářová L. & Červený J., 2001: Echinococcus multilocularis in carnivores from the Klatovy district of the Czech Republic. Journal of helminthology, 75: pp 61-66. Martínek K. et al., 1998: Echinococcus multilocularis (Cestoda: Taeniidae) in the Czech Republic: the first detection of metacestodes in a naturally infected rodent. Folia parasitologica, 45: pp 332-333.

19   

Pavlásek I., Psík mývalovitý – nový hostitel tasemnice měchožila větveného. Romig T., 2003: Epidemiology of echinococcosis. Langenbeck's archives of surgery / Deutsche Gesellschaft fur Chirurgie, 388: pp 209-217. Romig T., Dinkel A. & Mackenstedt U., 2006: The present situation of echinococcosis in Europe. Parasitology international, 55: pp 187-191. Schantz P. M. et al., 1995: Epidemiology and Control of Hydatid Disease. In: Thompson R. C. A and Lymbery A. J. Echinococcus and Hydatid Disease. CAB International, pp 274–291. Svobodová V. & Lenská B., 2002: Echinococcosis in dogs in the Czech Republic (vol 71, pg 348, 2002). Acta Vet Brno, 71: pp 568-568. Yimam A.E. et al., 2002: Prevalence and intensity of Echinococcus multilocularis in red foxes (Vulpes vulpes schrencki) and raccoon dogs (Nyctereutes procyonoides albus) in Otaru City, Hokkaido, Japan. The Japanese journal of veterinary research, 49: pp 287-296.

20   

Migrace motýlů Phengaris teleius a Phengaris nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae) na Dolním Labi v roce 2011 Migration of butterflies Phengaris teleius and Phengaris nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae) in the Lower Elbe in 2011 Terezie Bubová, Klára Břečková & Vladimír Vrabec Česká zemědělská univerzita, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ 165 21, e-mail: [email protected] Abstract The migration of species Phengaris nausithous and P. teleius were demonstrated between different habitats on locality of Lower Elbe in 2011. It confirm the metapopulation organization of systém, but migrated only 7 % of the total number of individuals marked butterflies (compare to the literature data are nearly 25 % of migrants in the population). The average distance that butterflies overflight (without distinction of sex) is 878 m for P. nausithous and 332 m for P. teleius. The longer distance migrated females (average 1,086 m for P. nausithous and 410 m for P. teleius). Record flight captured in 2011 was 3,910 m of P. nausithous. Patch with the highest number of emigrants and immigrants were found to be particularly significant for the whole population system. Key words: Lepidoptera, Lycaenidae, Phengaris nausithous, Phengaris teleius, capture – recapture, migration, overflight distance, Elbe river, Czech Republic 1. Úvod Modrásek očkovaný - Phengaris teleius (Bergsträsser, 1779) a modrásek bahenní - Phengaris nausithous (Bergsträsser, 1779) jsou řazeni mezi zvláště chráněné druhy fauny České republiky, oba figurují i v červeném seznamu (Farkač et al. 2005). Tyto dva druhy se vyznačují podobnou bionomií (Körosi et al. 2011). Ke svému životu vyžadují přítomnost stejné živné rostliny krvavce totenu (Sanguisorba officinalis) a mravenců rodu Myrmica (Śliwińska et al. 2006). Studium migračních schopností u těchto dvou druhů modrásků je významné kvůli ochraně jejich populace. Migrace jsou nutnou podmínkou existence jejich metapopulačních struktur různého typu (Thomas et al. 1998). Níže popsané populace jsou studovány v souvislosti s posuzováním záměru výstavby plavebního stupně Děčín na Labi.

21   

2. Metodika Migrační schopnosti modrásků P. teleius a P. nausithous byly hodnoceny v letové sezóně 2011 na lokalitě Dolní Labe v CHKO Labské Pískovce (souřadnice zhruba na střed území jsou 50°48'56"N/14°13'14"E, čtyřúhelník faunistického mapování 5151, obr. 1). V území je pro monitorování motýlů odlišeno 17 jednotlivých ploch (patch) osídlených motýly. Sběr dat probíhal od 10. 7 do 16. 8. užitím metody zpětného odchytu značených jedinců (Beneš et al., 2002). Motýli byli značeni unikátním kódem lihovou fixou na křídlo (obr. 2) a vypuštěni, zpětnými odchyty byly zaznamenávány přelety mezi jednotlivými plochami. Hodnoceny byly počty migrantů od každého druhu a migrační vzdálenosti, které motýli překonali (vzdálenosti mezi jednotlivými plochami byly měřeny mezi jejich středy). Dále jsme porovnávali počty emigrantů a imigrantů pro jednotlivé sledované plochy.

Obr. 1: Pohled na zkoumané údolí Labe. Zatravněné plochy fungují jako „nášlapné kameny“ pro migrující motýly. Foto: V. Vrabec. Fig. 1: View of the Elbe Valley researched. Grassy areas act as stepping stones for migrating butterflies. Photo: V. Vrabec.

22   

Obr. 2: Způsob značení individuálním kódem. Na snímku je samice druhu Phengaris teleius. Foto: V. Vrabec. Fig. 2: Marking of an individual code. Pictured is the female of species Phengaris teleius. Photo: V. Vrabec. 3. Výsledky V roce 2011 bylo na lokalitě Dolní Labe označeno celkem 193 jedinců Phengaris nausithous a 116 jedinců Phengaris teleius. Celkem bylo zaznamenáno 20 přeletů (16 migrací P. nausithous a 4 migrace u P. teleius). U druhu P. nausithous migrovalo 9 samců a 7 samic. U P. teleius bylo zjištěno po dvou přeletech pro každé pohlaví. Přehledně ukazuje výsledek tabulka 1. Průměrná délka přeletů, které motýli vykonali bez rozdílu pohlaví je u P. nausithous 878 m, u P. teleius pouze 332 m. Nejdelší přelet u P. nausithous byl v roce 2011 zaznamenán na vzdálenost 3 910 m, u P. teleius 640 m. U samic obou druhů byly průměrně zaznamenány delší přelety než u samců (viz. tabulka 2), přehledně to ukazuje i obrázek 3. Obrázek 4 ukazuje rozložení příletů a odletů motýlů mezi jednotlivými sledovanými plochami. Nejvíce odletů a zároveň příletů bylo zaznamenáno pro plochu č. 4 a dále pak pro plochu č. 6. Na plochách č. 7, 10, 12 a 14 nebyly zaznamenány žádné odlety, ani přílety.

23   

Tab. 1: Porovnání celkového počtu odchycených a migrujících jedinců Phengaris nausithous a P. teleius na lokalitě Dolní Labe v roce 2011. Tab. 1: Comparison of the total number of captured individuals and migrant individuals of Phengaris nausithous and P. teleius on the Lower Elbe area in 2011. Celkový počet Počet migrujících jedinců jedinců % migrantů Samci P. nausithous

117

9

8

Samice P. nausithous

76

7

9

Obě pohlaví P. nausithous

193

16

8

Samci P. teleius

66

2

3

Samice P. teleius

50

2

4

Obě pohlaví P. teleius

116

4

4

Tab. 2: Průměrná délka přeletů v roce 2011 na lokalitě Dolní Labe u Phengaris nausithous a P. teleius. Tab. 2: Average length of overflights in 2011 on the lokality of Lower Elbe for Phengaris nausithous and P. teleius. Průměrná délka přeletů (m) Samci P. nausithous

742

Samice P. nausithous

1086

Obě pohlaví P. nausithous

878

Samci P. teleius

253

Samice P. teleius

410

Obě pohlaví P. teleius

332

24   

Obr. 3: Grafické porovnání délek přeletů motýlů Phengaris v roce 2011 na lokalitě Dolní Labe. Fig. 3: Graphical comparison of overflights lengths of Phengaris butterflies in 2011 at the Lower Elbe area.

Obr. 4: Grafické porovnání emigrace a imigrace motýlů P. nausithous a P. teleius v roce 2011 na lokalitě Dolní Labe (obě pohlaví dohromady). Fig. 4: Graphical comparison of emigration and immigration of P. nausithous and P. teleius in 2011 on the Lower Elbe area (both sexes combined).

25   

4. Diskuze V roce 2011 na lokalitě Dolní Labe migrovalo z celkového počtu označených jedinců Phengaris nausithous a Phengaris teleius 7 %, avšak dle Nowického et al. (2005) průměrně migruje až 25 % jedinců. Příčinu nízkého počtu migrací je obtížné odhadnout, může souviset s malým počtem zaznamenaných motýlů nebo nízkou proloveností stanovišť. Vyšší procento migrantů bylo zaznamenáno u P. nausithous a to 8 % na rozdíl od P. teleius, kdy migrovala pouze 4 % jedinců tohoto druhu z celkem označeného množství. Vzhledem ke statisticky málo průkazným výsledkům studia z roku 2011 (malý počet zachycených přeletů) nejde s určitostí konstatovat potvrzení větší migrační schopnosti u P. nausithous, nicméně tato je známa a podložena řadou studií (např. Vrabec et al. 2008; Nowicki et Vrabec 2011). U P. nausithous na Dolním Labi migrovali častěji samice. U druhu P. teleius migroval stejný počet samců i samic, ale zde byl zachycen jen velmi malý statistický vzorek. Uváděná průměrná délka přeletů u jedinců rodu Phengaris je 500 metrů (Hovestadt et al. 2005; Nowicki et al. 2005), naším výzkumem v roce 2011 byla pro oba druhy dohromady zjištěna průměrná vzdálenost přeletu 575 metrů. U obou druhů na větší vzdálenosti migrovali samice. Settele et al (1996) uvádí konkrétní doletové hodnoty pro P. telejus 2500 m, pro P. nausithous 3740 m a dle sdělení Binzenhöfer (rovněž in Settele et al. 1996) dokonce 5100 m. V našem případě vzdálenost přes 3 000 m v roce 2011 překonali pouze dva jedinci druhu P. nausithous. Při migracích mezi jednotlivými plochami záleží na jejich kvalitě, velikosti a tvaru. Izolované a menší plochy nejsou motýly vyhledávány (Nowicki et al. 2007). Také záleží na přítomnosti živné rostliny Sanguisorba officinalis, která je nezbytná pro vývoj modrásků (Figurny et Woyciechowski 1998) a na přítomnosti mravenců rodu Myrmica (Thomas et al. 1998; van Dyck et al. 2000; Witek et al. 2010). V neposlední řadě záleží na managementu, který je na ploše uplatňován (Novák et al. 2007) a na přítomnosti různých překážek při průletu, či propojeném systému letových koridorů, který je důležitý hlavně pro druh P. teleius (Johst et al. 2008). Vzhledem k tomu, že nejvíce emigrací i imigrací pozorovaných v roce 2011 bylo zjištěno pro plochu označenou jako 4, jeví se toto stanoviště být zvláště významným z hlediska metapopulační dynamiky obou druhů motýlů a je třeba mu věnovat zvláštní pozornost při plánování managementu stanovišť a ochraně uvedených druhů modrásků. 5. Závěr Na lokalitě Dolní Labe byly v roce 2011 prokázány migrace druhů Phengaris nausithous a P. teleius mezi stanovišti. Potvrzujeme metapopulační

26   

charakter systému. Oproti literárním údajům (až 25 % migrantů v populaci) však migrovalo pouze 7 % jedinců z celkového počtu označených motýlů. Průměrné vzdálenosti, které motýli přeletěli, jsou bez rozdílu pohlaví 878 m pro P. nausithous a 332 m pro P. teleius. Na větší vzdálenost migrovaly samice (průměrně 1086 m u P. nausithous a 410 m u P. teleius). Rekordní zachycený přelet v roce 2011 byl 3910 m u druhu P. nausithous. Stanoviště s nejvyšším počtem příletů a odletů bylo vyhodnoceno jako zvláště významné pro celý populační systém. 6. Poděkování Dovolujeme si poděkovat Správě CHKO Labské pískovce za udělení výjimky z ochranných podmínek, která nám umožňuje uvedené druhy studovat. Dále velice děkujeme kolegyním (bez titulů) Veronice Černé, Haně Potočkové a Evě Prokopové za pomoc při práci v terénu. 7. Literatura Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V. & Weidenhoffer, Z. (eds), 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I., II., SOM. Praha, 857 str. Dyck van H., Oostermeijer J. G. B., Talloen W., Feenstra V., Hidde van der A. & Wynhoff I., 2000: Does the presence of ant nests matter for oviposition to a specialized myrmecophilous Maculinea butterfly? Proc. R. Soc. Lond. B, 267: pp 861-866. Farkač J., Král D., Škorpík M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha. 760 str. Figurny E. & Woyciechowski M., 1998: Flowerhead Selection for Oviposition by Females of the Sympatric Butterfly Species Maculinea teleius and M. nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae). Entomol. Gener., 23(3): pp 215-222. Hovestadt T., Binzenhöfer B. & Settele J., 2005: Analysis of inter-patch dispersal data forMaculinea nausithous and M. telejus in a fragmented landscape in northern Bavaria, Germany. P. 124. In: Settele J., Kühn E. & Thomas J. A. (Eds.), 2005: Studies on theEcology and Conservation of Butterflies in Europe. Vol. 2: Species Ecology along aEuropean Gradient: Maculinea Butterflies as a Model, Pensoft Publishers, Sofia – Moscow, 289 pp. Johst K., Drechsler M., Thomas J. A., Settele, J., 2006: Influence of mowing on the persistence of two endangered large blue butterfly species. Journal of Applied Ecology, 43: pp 333-342.

27   

Kőrösi A., Örvössy N., Batáry P., Harnos A. & Peregovitis L., 2011: Different habitat selection by two sympatric Maculinea butterflies at small spatial scale. Inscet Conservation and Diversity, doi: 10.1111/j.17524598.2011.00138. Novák J., Skalický M., Hakl J. & Dvořáková E. 2007: Habitat management for the protected Maculinea Butterflies: The effect of mowing. Cereral Research Communications, 35(2): pp 857-860. Nowicki P., Witek M., Skórka P., Settele J. & Woyciechowski M. 2005: Population ecology of the endangered butterflies Maculinea teleius and M. nausithous and its implications for conservation. Popul. Ecol., 47: pp 193-202. Nowicki P., Pepkowska A., Kudlek J., Skórka P., Witek M., Settele J. & Woyciechowski M., 2007: From metapopulation theory to conservation recommendations: Lessons from spatial occurrence and abundance patterns of Maculinea butterflies. Biol. Conserv., doi: 10.1016/j.biocon.2007.08.001. Nowicki P. & Vrabec V. 2011: Evidence for positive density-dependent emigration in butterfly metapopulations. Oecologia, 167: pp 657–665. Settele J., Henle K. & Bender C., 1996: Metapopulation und Biotopverbund: Theorie und Praxis am Beispiel von Tagfaltern und Reptilien. Z. Ökologie u. Naturschutz, 5: pp 187-206. Śliwińska E. B., Nowicki P., Nash D. R., Witek M., Settele J. & Woyciechowski M., 2006: Morphology of caterpillars and pupae of European Maculinea species (Lepidoptera: Lycaenidae) with an identification table, Entomologica fennica, 17: pp 351 - 358. Thomas J. A., Clarke R. T., Elmes G. W. & Hochberg M. E., 1998: Population dynamics in the genus Maculinea (Lepidoptera: Lycaenidae). p. 261 – 290. In: Dempster J. P. & McLean I. F. G. (eds.) 1998: Insect Populations In theory and in practice. 19th Symposium of the Royal Entomological Society 10 - 11 September 1997, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, Boston, London, 486 pp. Vrabec V., Nowicki P., Bouberlová J., Rychlíková H., Veselá H., Antošová P., Hanousková H., Spalová M. & Lálová H., 2008: Rozdíly v migračních schopnostech Maculinea telejus a M. nausithous (Lepidoptera: Lycaenidae) v okolí Přelouče. In: Laštůvka Z. & Šefrová H. (eds): III. Lepidopterologické kolokvium. Program, sborník referátů a abstraktů. AF MZLU v Brně, s 27. Witek M., Nowicki P., Ślivińska E. B., Skórka P., Settele J., Schönrogge K. & Woyciechowski M., 2010: Local host ant specificity of Phengaris (Maculinea) teleius butterfly, an obligatory social parasite of Myrmica ants. Ecological Entomology, 35: pp 557-564.

28   

Napadení přežvýkavců v Podkrušnohorském zooparku střevními a plicními parazity Pavel Bulín1 & Ivana Jankovská2 1)

Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Ústecký kraj, Sebuzínská 38, 403 21 Ústí nad labem 2) Katedra zoologie a rybářství, Fakulta Agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, e-mail: [email protected] Abstract

The endoparasites of ruminants from the Podkrušnohorský Zoopark Chomutov were monitored in the year 2011 (from March to December). There were taken in total 125 faecal samples from 21 ruminants. 97.6% (122/125) faecal samples were parasitologicaly positive. Among the animals that were most parasitized, was Bukhara deer (Cervus elaphus bactrianus), European elk (Alces alces), musk Greenland (Ovibos wardi moschautus), sheep steppe - arkal (Ovis vignei arkal) and reindeer (Rangifer tarandus). Eggs of parasitic helminths were not found in Pere David's deer (Elaphurus davidianus), aurochs (Bos primigenius) and domestic yak (Bos grunniens). Samples were sent for coprological examination to State Veterinary Institute in Prague at the Department of Pathology and Parasitological. Based on the results of these tests, there were found presence and intensity of infection with endoparasites. There were determined following endoparasite eggs (oocysts): the most prevalent was coccidian infection with Eimeria, those oocysts were detected in 65.6 % (82/125) of the monitored animals, followed Ostertagia eggs of 29.6 % (37/125), 25.6 % (32/125) of Trichocephalus, 18.4 % (23/125) % of Haemonchus, Capillaria in 15.2 % (19/125), 12 % (15/125) of Trichostrongylus, 10.4 % (13/125) of Muellerius, Nematodirus in 8.8 % (11/125), Chabertia in 5.6 % (7/125), Varestrongylus (syn. Bicaulus) detected in 3.2 % (4/125) as 3.2 % (4/125) for Oesophagostomum, 2.4% were Giardia cysts (3/125) and only one faeces sample was positive for Cooperia eggs 0.8 % (1/125) as Dictyocaulus eggs were in 0.8 % (1/125) and tapeworm Moniezia also in 0.8 % (1/125). Eggs of others gastrointestinal nematodes (GIN), where the exact differentiation was difficult, was found in 24,8 % (31/125) of the monitored animals. Key words: ruminant, parasite, helminths, coccidia, Podkrušnohorský Zoopark

29   

1. Úvod Střevní a plicní paraziti, zejména hlístice řádu Strongylida patří k nejrozšířenějším cizopasníkům obratlovců vůbec. Zvláště druhy lokalizované v trávicím traktu a dýchacím ústrojí jsou velmi běžné, a to nejen u volně žijícíh hostitelů, ale i u řady hospodářských zvířat, kde každoročně způsobují velké hospodářské ztráty. Dodnes, a to přes existenci vysoce účinných širokospektrálních anthelmintik, je většina chovů přežvýkavců nakažena hlísticemi z řádu Strongylida. Ti představují nebezpečí klinického onemocnění mladých a slabších jedinců, a dále výrazně snižují užitkovost prostřednictvím sublinických infekcí. Zavádění účinných preventivních opatření znemožňují neúplné znalosti biologie a epidemiologie těchto hlístic. Jedním z epidemiologických faktorů, který významně ovlivňuje masivní rozšíření hlístic nadčeleedi Trichostrongyloidea v chovech přežvýkavců je hypobióza („arrested development“). Jedná se o fenomén, kdy hlístice v larválním stádiu může podstopupit fázi zadržení svého vývoje v hostiteli a vyhne se tak dosažení dospělosti v době, kdy podmínky vnějšího prostředí jsou nepříznivé pro následný vývoj exogenních stádií nové generace. Pro prevenci všech parazitárních onemocnění je nutné dodžovat především základní zoohygienická pravidla, zvláště při vyšší koncentraci zvířat. Zvířata nestresovaná, dobře a kvalitně krmená mají podstatně vyšší šanci odolat jakýmkoliv nákazám, nejen parazitům. Cílem této práce bylo zjistit druhové spektrum a prevalenci jednotlivých střevních a plicních parazitů u přežvýkavců chovaných v Podkrušnohorském Zooparku, díky čemuž by bylo možné navrhnout účinná preventivní opatření vedoucí k částečné eliminaci zjištěných parazitů. 2. Materiál a metodika 2.1. Podkrušnohorský zoopark Chomutov Rozsáhlý přírodní areál Podkrušnohorského zooparku se nachází v severočeském městě Chomutov v těsné blízkosti Kamencového jezera. Zoopark byl založen v roce 1975 a je specializován na chov zvířat pocházejících z oblasti palearktu, zahrnující území Eurasie, ze které pochází převážná část chovaných zvířat, a území severní Afriky. Pozorovat zde lze více než 160 druhů zvířat o 1.000 jedincích, mezi kterými je 14 ohrožených druhů zařazených do Evropských záchranných programů. Rozlohou 112 ha je zoopark Chomutov největší z 25 zooparků, akvarii a zoologických zahrad v České republice. 2.2. Koprologické vyšetření vzorků Ve sledovaném období od března 2011 do prosince 2011 bylo odebráno od 21 přežvýkavců 125 vzorků trusu a zasláno ke koprologickému vyšetření do

30   

Státního veterinárního ústavu Praha na oddělení patologie a parazitologie. Vzorky tam byly vyšetřeny standardní koncentrační, flotačně-centrifugační metodou podle Brezy (1957). 3. Výsledky U každého sledovaného zvířete bylo zjištěno, jakým parazitem bylo napadeno a následně prevalenci tohoto parazita u daného zvířete (Tab. I-III). Celkovou prevalenci jednotlivých parazitů u všech sledovaných zvířat znázorňuje tab. IV. Tab. I: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%) Parazit

Los evr.

Kozorožec Takin alpský zlatý

Jelen milu

Bicaulus 

Ovce ouessant.

100

50

16,6 3,7

Dictyocaulus  Giardia 

Ovce vřes.

100

Capillaria  Cooperia 

Jelen evrop.

50 11,11

Eimeria  

25

Haemonchus 

7,4

Chabertia 

3,7

83,3

100

16,6

Muellerius  Moniezia  Nematodirus 

33,33

Oesophagostomum  Ostertagia 

50 33

Trichocephalus 

62

Trichostrongylus 

3,7

Trichuris 

3,7

Vajíčka GIN 

33

33

66,6

31   

50 100

Tab. II: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%) Parazit

Koza kamerun.

Arkal

Skotský Muflon Jak náhorní Sob dom. skot polární

Pižmoň grónský

Bicaulus Capillaria

29,4

33,33

15,33

Cooperia Dictyocaulus Giardia Eimeria

50

17,64

25

100

Haemonchus Chabertia

35,29

100

Muellerius

23,07

11,11

Moniezia

11,11

Nematodirus

11,11

7,69

Oesophagostomum

58,82

22,22

Ostertagia

35,29

33,33

7,1

Trichocephalus

47,05

22,22

7,69

23,52

33,33

53,84

50

15,34

Trichostrongylus Trichuris Vajíčka GIN

32   

Tab. III: Prevalence napadení jednotlivými parazity u sledovaných zvířat (%) Parazit

Velbloud Jelen Koza dvouhrb. bucharský wallis

Bicaulus

Zubr evrop.

Pratur

Ovce cápová

Ovce jákobova

14,28

Capillaria

100

28,57

29,4

Cooperia Dictyocaulus Giardia Eimeria

64,28

Haemonchus

35,71

Chabertia

33,33

50

66,66

50

Muellerius Moniezia

50

Nematodirus

7,14

Oesophagostomum Ostertagia

14,28 50

Trichocephalus

33,33

14,28

33,33 16,66

21,42

Trichostrongylus Trichuris

50

21,42

33,33

16,66

100

100

Vajíčka GIN

Tab. IV: Prevalence(%) jednotlivých vyšetřených vzorků trusu (125 ks) Eimeria Ostertagia Trichocephalus Haemonchus Capillaria Trichostrongylus Muellerius Nematodirus Trichuris Chabertia Oesophagostomum Vareostrongylus (syn. Bicaulus) Giardia Moniezia Cooperia Dictyocaulus Vajíčka GIN

v celkovém

65,6% 29,6% 25,6% 18,4% 15,2% 12,0% 10,4% 8,8% 5,6% 5,6% 3,2% 3,2% 2,4% 0,8% 0,8% 0,8% 24,8%

33   

parazitů

82/125 37/125 32/125 23/125 19/125 15/125 13/125 11/125 7/125 7/125 4/125 4/125 3/125 1/125 1/125 1/125 31/125

počtu

4. Závěry a diskuse Gastrointestinální a plicní hlístice jsou běžní paraziti volně žijících přežvýkavců a jejich diverzita byla sledována v mnoha zemích Evropy (Hovorka et al., 1988; Drozdz et al., 1994; Santin-Durán et al., 2004; Burlinski et al. 2011; Craeye et al., 2011). V našem sledování jsme zjišťovali parazitární zatížení přežvýkavců chovaných v Podkrušnohorském zooparku v Chomutově, kde 97,6% (122/125) vzorků trusu přežvýkavců obsahovalo vývojová stádia parazitů. Nejvíce zvířat (65,6%; 82/125) bylo napadeno kokcidiemi rodu Eimeria, následovaly hlístice rodu Ostertagia 29,6% (37/125), Trichocephalus 25,6% (32/125), Haemonchus 18.4 % (23/125) %, Capillaria 15.2 % (19/125), Trichostrongylus 12 % (15/125), Muellerius 10,4 % (13/125), Nematodirus 8,8 % (11/125), Chabertia 5,6 % (7/125), Varestrongylus (syn. Bicaulus) 3,2 % (4/125) stejně jako Oesophagostomum 3,2 % (4/125); 2,4% (3/125) vzorků trusu bylo pozitivní na cysty prvoků rodu Giardia a pouze jeden vzorek trusu (losa evropského-Alces alces) obsahoval vajíčka hlístic rodu Cooperia (0,8 %, 1/125); vajíčka plicnivek rodu Dictyocaulus (0,8 %, 1/125) byla zjištěna pouze u jelena evropského (Cervus elaphus). Vajíčka tasemnice rodu Moniezia byla také přítomna pouze v jednom vzorku 0,8 % (1/125) u ovce stepní-arkala (Ovis vignei arkal). Vajíčka ostatních gastrointestinálních nematod (GIN), jejichž přesná diagnostika byla obtížná, byla zjištěna v 24,8 % (31/125) vzorcích trusu sledovaných přežvýkavců. Vajíčka motolic nebyla zjištěna v žádném vzorku. Burlinski et al. (2011) sledovali od ledna 2008 do ledna 2009 druhy a prevalenci GI parazitů u srnce obecného (Capreolus capreolus), jelena evropského (Cervus elaphus) a daňka skvrnitého (Dama dama) v severním Polsku. Vajíčka a oocysty parazitů byly zjištěny ve 42,09% vzorků trusu. Nejčastěji se vyskytující parazit byly hlístice rodu Chabertia sp., Ostertagia sp. a Trichostrongylus sp. Pozitivní na hlístice rodu Chabertia bylo 13,79% vzorků od srnců; 12,07% jelenů a 11,36% daňků. V naší práci byla vajíčka hlístic rodu Chabertia zjištěna (tab. IIII) u losa evropského (Alces alces), u kozorožce alpského (Capra ibex) a hlavně u jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus). Burlinski et al. (2011) v trusu sledovaných zvířat také nalezly vysoké počty vajíček hlístic Ostertagia sp.; 11,55% srnců, 6,03% jelenů a 13,18% daňků bylo napadeno touto hlísticí. V naší práci byla vajíčka hlístic rodu Ostertagia zjištěna v trusu losa evropského (Alces alces), ovce ouessantské (Ovis aries), ovce stepní - arkala (Ovis vignei arkal), soba polárního (Rangifer tarandus), pižmoně grónského (Ovibos moschautus wardi), jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus), kozy domácí walliské (Capra hircus) a zubra evropského (Bison bonasus). Hlísticemi rodu Trichostrongylus bylo v práci Burlinski et al. (2011) napadeno 10,69% srnců, téměř stejně (10,68%) daňků a pouze 2,93% jelenů. Vajíčka hlístic rodu Trichostrongylus jsme zjistili opět v trusu losa evropského (Alces alces), ovce

34   

stepní - arkala (Ovis vignei arkal), soba polárního (Rangifer tarandus), pižmoně grónského (Ovibos moschautus wardi) a jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus). U jelena evropského (Cervus elaphus) v Podkrušnohorském zooparku nebyla zjištěna vajíčka hlístic rodu Chabertia sp., Ostertagia sp. a Trichostrongylus sp., jak uvádí Burlinski et al. (2011), ale pouze slabá infekce plicnivkami rodu Bicaulus a Dictyocaulus a z gastrointestinálních hlístic to byl pouze ojedinělý nález vajíček hlístic rodu Oesophagostomum. Santin-Durán et al. (2004) publikovali výsledky průzkumu žaludečních hlístic u volně žijících jelenovitých přežvýkavců: jelena evropského (Cervus elaphus) a daňka skvrnitého (Dama dama) na území středního a západního Španělska ve vztahu hustoty hostitele a vedení parku. Autoři zjistili napadení běžně se vykytujícími helminty jelenovitých z čeledi Ostertagiinae: Spiculopteragia asymmetrica, S. quadrispiculata, Ostertagia leptospicularis, O. kolchida, O. drozdzi, O. ryjikovi. Trichostrongylus axei byl nalezen ve velmi málo případech. Druhy hlístic charakterických pro přežvýkavce nebyli zjištěny. Prevalence infekce zažívacího traktu parazity u jelenovitých byla ve sledovaných oblastech vysoká a pohybovala se od 97,5 do 100%. Intezita napadení a množství nalezených parazitů jsou přímo úměrné populační hustotě jelení zvěře. Parazitární zatížení bylo větší u daňků než u jelenů, což může odrážet společenské sociální struktury a různé pastevní vzory u daňků. Craeye et al. (2011) sledovali zatížení kokcidiemi Toxoplasma gondi a Neosporum caninum u lišek a jelenovitých (Cervidae) v Belgii. Autoři zjistili tyto hodnoty: seroprevalence Toxoplasma gondi byla 52 % u srnce obecného (Capreolus capreolus), 0 % u daňka skvrnitého (Dama dama) a 0 % u jelena lesního (Cervus elaphus). Také v naší práci uvedené kokcidie nebyly zjištěny. Pouze kokcidie rodu Eimeria byly zjištěny u kozorožce alpského (Capra ibex), u takina zlatého (Budorcas taxicolor taxicolor), skotského náhorního skotu (Bos taurus), kozy domácí walliské (Capra hircus), muflona (Ovis musimos), ovce stepní - arkala (Ovis vignei arkal), u ovce domácí cápové (Ovis ammon f. aries), u ovce domácí jákobové (Ovis orientalis aries) a u ovce vřesovištní (Ovis aries) byly eimerie zjištěny ve všech vyšetřených vzorcích, u jelena bucharského (Cervus elaphus bactrianus) ve 78,57 %, u pižmoně grónského (Ovibos moschautus wardi) 69,23 %, u velblouda dvouhrbého (Camelus bactrianus), u zubra evropského (Bison bonasus, ovce ouessantské (Ovis aries) a kozy domácí kamerunské (Capra aegagrus f. hilus) v 50 % vzorků, u soba polárního (Rangifer tarandus) v 33,33 % vzorků; u losa evropského (Alces alces) v 25 % vzorků trusu. U jelena evropského (Cervus elaphus) v Podkrušnohorském zooparku oocysty kokcidií nebyly zjištěny vůbec. Höglund et al. (2003) studovali plicnivky rodu Dictyocaulus (Trichostrongyloidea). Plicnivky zjistili u skotu V naší práci byli plicnivky rodu Dictyocaulus zjištěny pouze u jelena

35   

evropského (Cervus elaphus), plicnivky rodu Mullerius však byly zjištěny u muflona, ovce jákobovy, ovce arkal, pižmoně a kozy domácí-walliské. Z uvedených výsledků vyplývá, že nejvíce náchylnými k parazitární infekci jsou v Podkrušnohorském zooparku jelen bucharský (Cervus elaphus bactrianus), los evropský (Alces alces), pižmoň grónský (Ovibos moschautus wardi), ovce stepní - arkal (Ovis vignei arkal) a sob polární (Rangifer tarandus). Naopak jelen milu (Elaphurus davidianus), pratur (Bos primigenius) a jak domácí (Bos grunniens) neměli v trusu vývojová stádia žádných parazitů. 5. Seznam literatury Breza

M., 1957: Niekoľko praktických poznatkov a námetov k helmintokoprologickej diagnostike. Helmintológia, 1: pp 57-63. Burlinski P., Janiszewski P., Kroll A., Gonkowski S., 2011: Parasitofauna in the gastrointestinal tract of the cervids (cervidae) in Northern Poland. Acta Veterinaria (Boeograd) 61, 2-3: pp 269-282 Craeye S., Speybroeck N., Ajzenberg D., Dardé M.L., Collinet F., Tavernier P., Van Gucht S., Dorny P., Dierick K.D., 2011: Toxoplasma gondii and Neospora caninum in wildlife: common parasites in Belgian foxes and Cervidae? Veterinary Parasitology 178, pp 64-69 Drozdz J., Demiaszkiewicz A.W., Lachowicz J., 1994: The effect of curling red deer (Cervus elaphus) on their helminth fauna in the Slowinski National Park (Poland). Acta Parasitologica 39:pp 92-94 Hoglund J., Morrison D.A., Divina B.P., 2003: Phylogeny of Dictyocaulus (lungworms) from eight species of ruminants based on analyses of ribosomal RNA data. Parasitology 127: pp 179-187 Hovorka I., Maklakova L.P., Metukh I., Pelgunov A. N. et al., 1988: Gelminty dikuh kopytnyh vostochnoi evropy. Akademia nauk SSSR, Moskva, Russia, 280 pp. Santin-Durán M., Alunda J. M., Hoberg E. P., 2004: Abomasal parasites in wild sympatric cervix, red deer, Cervus elaphus and fallow deer, Dama dama, from free localities Gross central and western Spain: relationship to host density and park management. J. Parasitol. 90(6): pp 1378-1386.

36   

Drobní zemní savci na Sokolovsku a Třeboňsku Ondřej Cudlín Česká Zemědělská Univerzita v Praze, Fakulta Životního prostředí, Katedra aplikované ekologie, 165 21 Praha 6 - Suchdol, e-mail: [email protected] Abstrakt V letech 2009-2011 byly provedeny odchyty drobných zemních savců do živochytných pastí na čtyřech lučních plochách na Třeboňsku a pěti odlišně rekultivovaných plochách (louka, mokřad, les) na Velké podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku. Cílem výzkumu bylo porovnat diverzitu drobných zemních savců ve dvou rozdílných typech krajiny s odlišným typem managementu a vodním režimem. Diverzita drobných zemních savců v relativně stabilních biotopech na Třeboňsku a v nově vznikajících biotopech starých 10 – 20 let na Velké podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku byla téměř shodná. Byl zjištěn stejný počet druhů drobných zemních savců v lučních a mokřadních biotopech v obou sledovaných území. Vyšší početnost byla zjištěna na Třeboňsku, kde pravděpodobně na většině sledovaných ploch proběhl v roce 2011 gradační cyklus hrabošovitých. Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za všechny tři roky byl 15 % na Třeboňsku a 31 % na Sokolovsku. Dvojnásobně vyšší procento zpětně odchycených jedinců bylo pravděpodobně způsobeno výrazně menšími rekultivovanými plochami jednotlivých biotopů na Sokolovsku na rozdíl od relativně rozsáhlých lučních porostů na Třeboňsku. Pro podrobnější popis a pochopení příčin změn ve společenstvech drobných zemních savců v obou území by bylo zapotřebí založit více ploch od stejného typu biotopu, což bylo vzhledem k náročnosti metody odchytů do živochytných pastí nemožné a provádět odchyty pod delší období. Klíčová slova: drobní zemní savci, výsypky po těžbě hnědého uhlí, Mokré louky u Třeboně 1. Úvod Pro výzkum drobných zemních savců byla zvolena dvě území, Třeboňsko a Sokolovsko. Třeboňsko bylo vybráno jako relativně stabilní kulturní krajina, ve kterém je vodní režim narušen jen částečně. Na Třeboňsku byly vybrány čtyři plochy s odlišným vodním režimem, přirozeností stanoviště a typem managementu. Ve sledování drobných savců na Mokrých loukách

37   

Třeboně jsem navázal na studie, které byly provedeny dříve (např. Hanák a kol., 1983). Druhým územím byla Velká podkrušnohorská výsypka v Sokolovské hnědouhelné pánvi (3 km severovýchodně od města Sokolov). Na této výsypce bylo vybráno několik odlišně rekultivovaných ploch (louka, mokřad, les). Biodiverzita drobných savců na sukcesně vznikajících biotopech po těžbě není ještě zcela prostudována vzhledem k velké odlišnosti jednotlivých výsypek po těžbě odlišných nerostů. Na obou vybraných územích, na Třeboňsku i na výsypkách v Sokolovské hnědouhelné pánvi, byla již biodiverzita drobných savců v minulosti sledována. Společenstvy drobných zemních savců na Mokrých loukách u Třeboně se zabývali Hanák a kol. (1983), Bejček a Šťastný (2002), Cudlín a kol. (2010) a Komendová (2012). Jednotliví autoři odchytávali drobné zemní savce na plochách s odlišným typem vegetace a managementu. Vybrané plochy postihovaly kulturní sečené louky a nesečené porosty vysokostébelných travin a vegetaci roztroušených vrb. Ve všech studiích bylo zjištěno nejpestřejší společenstvo drobných savců na plochách s nesekaným porostem ostřic a roztroušenými vrbami. Ke stejným závěrům dospěli také Bejček a Šťastný (2003) při sledování společenstva drobných zemních savců v odlišných biotopech nivy řeky Lužnice u Halámek. Sledováním drobných zemní savců na hrázích rybníků na Třeboňsku se zabýval Šťastný (1985) a zopakování odchytů po 38 letech na podobných hrázích provedla Fiedlerová (2010), která zjistila drobnou změnu v druhovém složení drobných zemních savců. Odchyty drobných zemních savců v Mostecké pánvi, tedy v území po povrchové těžbě hnědého uhlí, provedl jako první Bejček (1982). Odchyty prováděl na nasypaných výsypkách ponechaných sukcesi s odlišným stářím od 2 do 20 let a na lesnicky rekultivovaných výsypkách starých 10-20 let. Prvním invazním druhem byla myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), ve třetím roce přibyl hraboš polní (Microtus arvalis) a ve čtvrtém rejsek obecný (Sorex araneus). Početnost hraboše polního se v pozdějších stádiích sukcese díky většímu zastoupení bylinných společenstev zvětšovala až do stáří výsypky 19 – 21 let. V oblasti Sokolovské hnědouhelné pánve, na Velké podrušnohorské výsypce, sledovali Pecharová a Hanák (1997), Slábová a kol. (2008) Miklas (2010), Cudlín a kol. (2010) a Charvátová (2011) rozdíly mezi jednotlivými typy rekultivací pomocí odchytu drobných zemních savců do sklapovacích pastí a živochytných pastí. Nejvyšší diverzita byla zjištěna na rekultivacích hydrických (mokřady), nižší na lesnických a nejnižší na zemědělských.

38   

2. Materiál a Metody 2. 1 Popis výzkumných ploch na Třeboňsku 1. Mokrá louka nekosená (ML nekosená); nachází se zde přeplavovaný porost vysokostébelných travin, nekosený, tvořený mozaikou s převládajícími druhy ostřicí štíhlou (Carex gracilis) a ostřicí měchýřkatou (Carex vesicaria), třtinou šedavou (Calamagrostis canescens), zblochanem vodním (Glyceria maxima), rdesnem menším (Persicaria minor); GPS: 49°1'28.015"N, 14°46'13.701"E. 2. Mokrá louka nepravidelně kosená a hnojená a méně často přeplavovaná (ML kosená); v porostu převládají ostřice štíhlá (Carex gracilis), zblochan vodní (Glyceria maxima), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), rdesno menší (Persicaria minor); GPS: 49°1'24.743"N, 14°46'12.829"E. 3. Intenzivně obhospodařovaná louka (Louka Cirkvičný); intenzivně kosená a hnojená louka s převahou lipnice luční (Poa pratensis), bojínku lučního (Phleum pratense), srhy laločnaté (Dactylis glomerata), jetele lučního (Trifolium pratense); ve prostřed výzkumné plochy se vyskytuje terénní deprese, ve které převládají zblochan vodní (Glyceria maxima), psárka plavá (Alopecurus aequalis), bahnička bahenní (Eleocharis paustris), ); GPS: 48°58'50.377"N 14°44'59.789"E. 4. Pastvina se střídáním pastvy a kosením v letech 2009-2010, v roce 2011 sečená louka, v roce 2012 opět větší část pastvina (Pastvina); porost tvoří psárka luční (Alopecurus pratensis), kostřava luční (Festuca pratense), lipnice obecná (Poa trivialis), jetel luční (Trifolium pratense), smetanka lékařská (Taraxacum sect. Ruderaria); GPS: 48°58'23.638"N 14°45'8.642"E. 2. 2 Popis výzkumných ploch na Sokolovsku 1. Zemědělská rekultivace na Panském povodí (Panské louka); kulturní louka s převažujícím jetelem lučním (Trifolium pratense), jetelem zvrhlým (T. hybridum), smetánkou lékařskou (Taraxacum sect. Ruderaria) a jílkem vytrvalým (Lolium perenne), stáří 10 let; GPS: 50°14'21.551"N 12°41'25.798"E. 2. Lesnická rekultivace, vysazený porost olše lepkavé (Alnus glutinosa) (Olšina); z dalších dřevin se zde vyskytují dub letní (Quercus robur), javor klen (Acer pseudoplatanus), bříza bílá (Betula pendula), vegetační patro zastupuje ostružiník ježiník (Rubus caesius), maliník obecný (Rubus ideus), třtina křovištní (Calamagrostis arundinacea), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), stáří 20 let; GPS: 50°14'21.480"N 12°42'3.780"E.

39   

3. Borový porost (Bor); skládá se z dominující borovice lesní (Pinus sylvestris), vegetační patro je řídce zastoupeno, převládá třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), pcháč oset (Cirsium arvensis), jahodník obecný (Fragaria vesca) a významnou část tvoří opad, stáří 20 let; GPS: 50°14'20.040"N 12°41'56.159"E. 4. Řízená lesní sukcese (Sukcesní les); porost vzniklý řízenou sukcesí je tvořen břízou bílou (Betula pendula), krušinou olšovou (Frangula alnus), topolem osikou (Populus tremula) a smrkem ztepilým (Picea abies), bylinné patro je reprezentováno jetelem lučním (Trifolium pratense), komonicí bílou (Melilotus albus), komonicí lékařskou (M. officinale) a vlčím bobem mnoholistým (Lupinus polyphyllus). Proces řízené sukcese proběhl úpravou terénu, stáří 20 let; GPS: 50°13'26.159"N 12°39'25.082"E. 5. Hydrická rekultivace, umělý mokřad (Mokřad); převládají společenstva ostřic (Carex sp.), orobince (Typna sp.) a rákosu obecného (Phragmites australis); na mokřad z jedné strany navazuje porost třtiny šedé (Calamagrostis canescens) a třtiny křovištní (C. epigejos) a z druhé strany lesní porost, který je tvořen topolem osikou (Populus tremula), břízou bílou (Betula pendula) a smrkem ztepilým (Picea abies); stáří je 10; GPS: 50°13'20.640"N 12°38'45.718"E. 2.3 Data odchytů drobných zemních savců na Třeboňsku Odchyty drobných savců byly provedeny na čtyřech plochách po dobu dvou až tří nocí v letech 2009 - 2011 v následujících termínech: rok 2009 (11.- 13. 6., 17.- 20. 8., 22.- 25. 10.) rok 2010 (8.- 11. 6., 6.- 9. 8., 24.- 27. 9.) rok 2011 (27.- 30. 6., 1.- 4. 8., 30. 9.- 4. 10.) 2.4 Data odchytů drobných zemních savců na Sokolovsku V letech 2009-2011 byly provedeny na pěti lokalitách tři terénní odchyty drobných savců po dobu tří nocí, a to v následujících termínech: rok 2009 (1.- 5.6., 10.- 14.8., 12.- 15.10.) rok 2010 (28.6.- 1.7., 2.- 5.8., 12.- 15.10.) rok 2011 (20.- 23.6., 8.- 11.8., 18.- 21.9.)

40   

2.5 Způsob odchytů a vyhodnocení drobných zemních savců na Třeboňsku a Sokolovsku Na každé výzkumné ploše (čtyři na Třeboňsku, pět na Sokolovsku) byl umístěn kvadrát 7 x 7 živochytných pastí po 5 m. Na Třeboňsku byl v roce 2012 zvětšen spon mezi pastmi z 5 na 10 m z důvodu vychytání větší plochy a objektivnějšího přepočtu odchycených savců na standardní plochu 1 ha., protože vzhledem k běžnému pohybu drobných savců 5 až 10 m lze využívat spon mez pastmi 5 i 10 m (Pelikán, 1971). Byly použity živochytné pasti typu Chmela a jako návnada sloužily rybičky z konzervy a ovesné vločky (Anděra a Horáček, 2005). Během jednoho odchytu bylo provedeno 5 až 7 kontrol. Z důvodů použití různého množství pastí během odchytů bylo nutné přepočítat odchycené jedince pro srovnání na 100 „pasťokontrol“ (počet pastí x počet kontrol v rámci jedné série odchytů x počet jednotlivých sérií odchytů za rok) na každé ploše. Na Sokolovsku bylo provedeno na každé ploše 2205 pasťokontrol. Na Třeboňsku bylo provedeno na plochách Mokrá louka kosená, Mokrá louka nekosená a Pastvina 2401 pasťokontrol, na ploše Louka Cirkvičný 1960 pasťokontrol. Na louce Cirkvičný bylo provedeno méně pasťokontrol, protože zde v roce 2009 proběhly až podzimní odchyty. V roce 2009 byl zkrácen odchyt drobných zemních savců na Třeboňsku v červnu pouze na dva odchyty z důvodů malého množství drobných savců a poruchy některých pastí, v roce 2010 bylo také provedeno méně kontrol při letních odchytech z důvodů záplav většiny ploch. Diverzita drobných savců byla vyhodnocena pomocí Simpsonova indexu diverzity (Simpson, 1949). Odchycení jedinci byli určeni do druhu a byla u nich zaznamenaná váha, věk a pohlaví. Poté byli jedinci označeni ušními značkami a opět puštěni. Jednalo se o standardně používanou metodiku zpětných odchytů „capture-mark-release method (CMR)“ (Wilson a kol., 1996). U pastí, kde byl odchycen alespoň jeden jedinec, bylo popsáno mikrostanoviště pasti do 0,5 m pomocí dominantních rostlinných druhů. Na všech lokalitách byly během vegetační sezóny provedeny fytocenologické snímky. 3. Výsledky 3.1. Odchyty drobných zemních savců na Třeboňsku V letech 2009-2011 bylo do živochytných pastí odchyceno celkem 544 jedinců drobných zemních savců 9 druhů a z tohoto počtu bylo zpětně odchyceno 90 jedinců. Z celkového počtu poprvé odchycených jedinců byly 4 druhy hlodavců a 5 druhů hmyzožravců (Tab. 1). Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za všechny tři roky byl 15 %. Nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (24 %) bylo

41   

zjištěno na ploše Mokrá louka kosená v roce 2009 a 2011. Na ploše Mokrá louka nekosená bylo zjištěno nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (19 %) v roce 2011, v ostatních letech se procento zpětných odchytů pohybovalo na této ploše i na plochách ostatních do 12 %. Nejvyšší diverzita a početnost drobných savců byly během let střídavě zjištěny na plochách Mokrá louka nekosená a Mokrá louka kosená. Na ploše Mokrá louka nekosená byl v roce 2012 zjištěn nejvyšší počet druhů (7), ale přesto o něco vyšší diverzita byla zjištěna na ploše Mokrá louka kosená. Na plochách Louka Cirkvičný a Pastvina významně převažoval hraboš polní (Microtus arvalis). Nejnižší početnost byla zjištěna právě na ploše Pastvina. 3.2. Odchyty drobných savců na Sokolovsku Celkem bylo do živochytných pastí odchyceno 524 jedinců drobných zemních savců 9 druhů a z tohoto počtu bylo zpětně odchyceno 178 jedinců. Z celkového počtu poprvé odchycených jedinců bylo 6 druhů hlodavců a 3 druhy hmyzožravců (Tab. 2). Průměr zpětně odchycených jedinců na všech plochách za všechny tři roky byl 31 %. Nejvyšší procento zpětně odchycených jedinců (30 - 40 %) bylo zjištěno na ploše Olšina v průběhu všech tří let. Na plochách Mokřad a Sukcesní les se procento zpětně odchycených jedinců pohybovalo v průběhu všech tří let okolo 25 %. Na zbylých plochách, Bor a Panské louka, se procenta úspěšnosti zpětných odchytů pohybovaly v průběhu všech tří let mezi 5 - 8 %. Nejvyšší diverzita drobných zemních savců (7 druhů) byla zjištěna na hydricky rekultivované ploše Mokřad. Vysoká diverzita na této ploše byla způsobena především výskytem několika typů biotopů (mokřadní společenstva, lesní společenstvo, travinná a bylinná společenstva). Nejvyšší početnost, ale relativně nízká diverzita, byla zjištěna na ploše Olšina. Větší počet druhů (4 druhy) byl odchycen na ploše Sukcesní les, vzniklý řízenou sukcesí. Na této ploše ještě nebyl lesní porost plně zapojen a vyskytovaly se zde i sukcesní travinná a bylinná společenstva. Na ploše Panské louka, založené zemědělskou rekultivací, byla diverzita nejnižší a vyskytoval se zde pouze hraboš polní (Microtus arvalis). Na ploše Bor, založené lesnickou výsadbou borovice lesní, bylo odchyceno pouze 5 jedinců 2 druhů. 4. Diskuse Výsledky vyplývající z odchytů drobných savců na Třeboňsku a Sokolovsku odpovídají předpokladu, že nejvyšší biodiverzita drobných savců je v mokřadních biotopech, protože drobní zemní savci vyhledávají v rámci svého

42   

biotopu vlhčí stanoviště (Anděra a Horáček, 2005) a nejnižší na plochách lesních monokultur (plocha Bor) a na plochách intenzivně zemědělsky využívaných (louky a pastviny). Na vybraných mokřadních plochách se navíc vyskytovalo několik typů biotopů. Zjištěné výsledky se shodují i s výsledky předchozích studií, a to jak na Třeboňsku, tak i na Sokolovsku. Na ploše Mokrá louka nekosená bylo v roce 2011 zjištěno 7 druhů drobných zemních savců, avšak významně byly zastoupeny pouze tři druhy. Na sousední ploše Mokrá louka kosená byly zjištěny pouze tři druhy avšak ve větším počtu. Proto byla vyšší hodnota Simpsonova indexu diverzity zjištěna na ploše Mokrá louka kosená, kde se vyskytovaly pouze tři druhy. Důvodem výskytu menšího počtu drobných savců na ploše Mokrá louka nekosená byla pravděpodobně vyšší hladina spodní vody a záplavy v předchozím roce 2010, které se na této ploše projevily silněji než na ploše Mokrá louka kosená. To odpovídá i výsledkům Wijnhovena a kol. (2006) a Pachingera a Haferkorna (1998), kteří zjistili velmi pomalý návrat drobných savců do území po jeho zaplavení, podobně jako Jacob (2003). Velmi nízká diverzita s převahou druhu hraboše polního (Microtus arvalis) byla pravděpodobně způsobena na ploše Louka Cirkvičný intenzivním managementem a na ploše Pastvina především pastvou hovězího dobytka. Počet odchycených drobných savců na Třeboňsku (454) byl vyšší ve srovnání s počtem odchycených drobných savců na Sokolovsku na Velké podkuršnohorské výsypce (346), přestože se na Třeboňsku uskutečnilo méně, pouze 9 163 pasťokontrol, zatímco na Sokolovsku 11 025 pasťokontrol. Hlavním důvodem byl pravděpodobně gradační rok hraboše mokřadního (Microtus arestis) na obou plochách Mokré louky, kde bylo na těchto plochách takto vysoké množství jedinců převážně tohoto druhu (234 jedinců) odchyceno pouze v roce 2011 . Náznak gradačního roku se projevil i u druhu hraboš polní (M. arvalis), protože v roce 2011 bylo na ploše louka Cirkvičný odchyceno dvojnásobné množství jedinců (64) než v předchozím roce. Průměr zpětně odchycených jedinců vyjádřených v procentech na všech plochách za všechny tři roky byl na Třeboňsku 15 % a na Sokolovsku 31 %. Důvodem dvojnásobně vyššího procenta zpětných odchytů na Sokolovsku byly pravděpodobně relativně malé biotopy, na kterých byly pasti umístěny. Tyto biotopy byly navíc výrazně ohraničeny jinými typy biotopů, vzniklých při častém střídání různých typů rekultivací. Na Třeboňsku byly jednotlivé plochy zastoupeny relativně velkými lučními porosty. Co se týče druhové diverzity, na Třeboňsku i na Sokolovsku byl zjištěn stejný počet druhů (9). To bylo pravděpodobně způsobeno relativně stabilním společenstvem drobných zemních savců na Třeboňsku na plochách Mokrá louka kosená a Mokrá louka nekosená a přítomností lesních společenstev na Sokolovsku. Druhy rejsek malý (Sorex minutus) a rejsec černý (Neomys

43   

anomalus) se vyskytovaly pouze na Třeboňsku na ploše Mokrá louka nekosená. Na Sokolovsku se oproti Třeboňsku vyskytovaly lesní druhy na lesních plochách a plochách s blízkostí lesa. Jednalo se o druhy myšice lesní (Apodemus flavicollis) a norník rudý (Myodes glareolus). Počet odchycených druhů drobných savců při porovnání obdobných lučních biotopů na Třeboňsku s nelesními biotopy na Sokolovsku byl velmi podobný. Na ploše Cirkvičný louka a Pastvina na Třeboňsku a na ploše Panské louka převažoval pouze 1 druh, a to hraboš polní (M. arvalis). Na Třeboňsku bylo sice, výpočtem průměru početností z obou ploch, zjištěno zhruba dvakrát více odchycených hrabošů polních (Tab. 1), ale to bylo zřejmě způsobeno gradačním rokem v roce 2011 na Třeboňsku a také dvěmi plochami luk ve srovnání s jednou plochou na Sokolovsku. Na dvou mokřadních plochách na Mokrých loukách na Třeboňsku a na ploše Mokřad na Sokolovsku byl zjištěn stejný počet druhů drobných zemních savců (7). Na Třeboňsku bylo zjištěno více druhů hmyzožravců (5), na Sokolovsku se vyskytovaly i lesní druhy hlodavců. Zastoupení většího počtu hmyzožravců naznačuje větší stabilitu a více vyvinutou strukturu společenstva drobných zemních savců na Třeboňsku na rozdíl od Sokolovska. Na Třeboňsku byla také zjištěna téměř dvojnásobná početnost drobných zemních savců oproti plochám na Sokolovsku, způsobená gradačním rokem hraboše mokřadního (M. agrestis). 5. Závěr Sledování diverzity drobných zemních savců v relativně stabilních biotopech na Třeboňsku a v nově vznikajících biotopech starých 10 – 20 let na Velké podkrušnohorské výsypce na Sokolovsku, bylo provedeno v letech 2009 – 2011. Z výsledků lze usoudit, že diverzita společenstev drobných zemních savců byla v lučních a mokřadních biotopech velmi podobná. Rozdílná byla početnost drobných zemních savců, která se odvíjí od gradačních cyklu a závisí na mnoho faktorech (Vlasák, 1985). Pro podrobnější popis změn ve společenstvech v obou území by bylo zapotřebí založit více ploch od stejného typu biotopu, což nebylo vzhledem k náročnosti metody odchytů do živochytných pastí možné. Také by bylo potřeba pokračovat v odchytech další roky. 6. Poděkování Práce byla podpořena projektem NPV2 - 2B08006 „Nové přístupy umožňující výzkum efektivních postupů pro rekultivaci a asanaci devastovaných oblastí“ a NAZV - QH-82106 „Rekultivace jako nástroj obnovy funkce vodního režimu krajiny po povrchové těžbě hnědého uhlí“ a Celouniverzitní Grantovou

44   

agenturou ČZU – CIGA č. 20112034. Rád bych poděkoval všem, kteří se podíleli na odchytech drobných zemních savců, především pak Markétě Slábové, Barboře Komendová, Bořkovi Miklasovi a Pavle Charvátové. 7. Literatura Anděra M. & Horáček I., 2005: Poznáváme naše savce, Praha, 327 str. Bejček V., 1982: Společenstva drobných zemních savců na nerekultivovaných a lesnicky rekultivovaných výsypkách v Mostecké pánvi. Kandidátská disertační práce, Ústav krajinné ekologie Československé akademie věd, 163 str. Bejček, V. & Šťastný, K., 2002: Communities of small mammals. In: Květ, J., Jeník, J. & Soukupová L. (eds), Freshwater Wetlands and Their Sustainable Future, A case study of Třeboň Basin Biosphere Reserve, Czech Republic. Man and the Biosphere Series, Vol. 28. UNESCO Paris and The Parthenon Publishing Group, Boca Raton, pp. 323-333. Bejček, V. & Šťastný, K., 2003: Význam říčních niv z hlediska suchozemských obratlovců. In: Prach, K., Pithart, D. & Francírková, T., (eds), Ekologické funkce a hospodaření v říčních nivách. Botanický ústav AV ČR, str 30-36. Cudlín, O., Haisová, M., Miklas, B. & Pecharová, E., 2010: Comparison of different types of spoil dump reclamation from the small mammal biodiversity perspective – preliminary results. In: Sklenička, P., Singhal, R. & Kašparová, I., (eds), 12th International Symposium on Environmental Issues and Waste Management in Energy and Mineral Production SWEMP 2010. Proceedings of conference during 24-26.5. 2010, Czech University of Life Sciences Prague, Czech Republic, pp.57-68. Fiedlerová, M., 2010: Společenstva drobných zemních savců na rybničních hrázích v CHKO Třeboňsko. Diplomová práce, Česká zemědělská univerzita v Praze, fakulta životního prostředí, 55 str. Hanák, P., Vošta, J., Rebanová, V., 1983: Drobní zemní savci a jejich parazitace na mokrých loukách, pp. 78-87. In: Jeník, J., Květ, J. (eds.): Studie zaplavovaných ekosystémů u Třeboně. Academia, Praha, 147 pp. Charvátová, P., 2011: Biodiverzita a populační dynamika drobných zemních savců na několika typech rekultivací na Velké Podkrušnohorské výsypce. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, zemědělská fakulta, 59 str. Jacob, J., 2003: The response of small mammal populations to flooding. Mammalian Biology, 68: pp 102-111.

45   

Komendová, B., 2012: Biodiverzita drobných zemních savců na loukách s odlišným typem managementu a vodního režimu na Třeboňsku. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, 75 str. Miklas., B., 2011: Vliv způsobu a stáří rekultivace ploch po povrchové těžbě na biodiverzitu drobných zemních savců. Diplomová práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, 55 str. Pachinger, K. & Haferkorn, J., 1998: Comparisons of the small mammal communities in floodplain forests at the Danube and Elbe Rivers. Ekologia, 17: pp 11-19. Pelikán, J., 1971: Quadrat size and density estimates of small mammals. Zoologické listy 20: pp 139-152. Pecharová E. & Hanák P., 1997: Obnova funkce krajiny v oblastech narušených povrchovou těžbou. In: Sborník referátů z mezinárodní vědecké konference Agroregion 97 - Problematika současného zemědělství a případové studie. České Budějovice 3. - 4. 9. 1997, pp. 103-110. Simpson, E.H., 1949: Measurements of species diversity. Nature 163: 688. Slábová, M., Broumová H. & Pecharová E., 2008: Communities of small mammals as indicators of biodiversity changes in reclaimed areas after coal mining. 10th International Mine Water Association Congress, Karlovy Vary, Czech Republic. June 2-5. 2008. pp 179-182. Šťastný, K., 1985: Ptáci a savci rybničních hrází Třeboňska: využití z hlediska krajinné ekologie. Jihočeské muzeum, České Budějovice, 64 str. Tsukada H., Imura T., Sutoh, M., Kosako T. & Fukasawa M., 2004: Small mammal fauna of public pastures in northern Tochigi, Japan. Grassland Science 50: pp 329-335. Vlasák, P., 1985: Ekologie savců. Academia, Praha, 291 str. Wilson, D. E., Cole, F. R., Nichols, J. D., Rudran, R. & Foster, M. S., 1996: Measuring and monitoring biological diversity. Standard methods for mammals. Smithsonian institution press, Washington and London, 409 pp.

46   

Tab.1. Počet odchycených drobných zemních savců na Třeboňsku v letech 2009 - 2011.  druhy/plochy

ML_nekosená

ML_kosená

Louka Cirkvičný

rok odchytů

2009

2010

2011

2009

2010

2011

A. sylvaticus

4

7

1

4

4

10

M. agrestis

12

12

100

20

5

81

3

M. minutus 1

15

7

3

1

6

2010

2011

Pastvina 2009

2010

Celkem 2011

1

31

1 17

M. arvalis

S. araneus

2009

231 34

64

8

6

129 13

21

44

C.suaveolens

1

1

N.anomalus

3

3

N.fodiens

1

1

S. minutus

1

1

počet druhů

3

3

7

4

4

3

2

2

1

1

0

1

9

počet jedinců

17

22

122

32

18

112

18

35

64

8

0

6

454

počet jedinců na 100 pasťokontrol

2,5

3,2

11,9

4,7

2,6

10,9

7,3

5,1

6,2

1,2

0,0

0,6

5,0

Simpsonův index

1,79

2,4

1,45

2,19

3,78

1,76

1,11

1,05

1

1

0

1

1,5

Tab.2. Počet odchycených drobných zemních savců na Sokolovsku v letech 2009 - 2011. druhy/plochy

Olšina

Bor

rok odchytů

2009

2010

2011

A. flavicollis

17

57

14

Sukcesní les

2009 2010 2011 1

3

2011

2010

10

23

Mokřad

2011 2009 2010 3

11

A. sylvaticus M.glareolus

3

3

25

2

8

12 6

M.agrestis 2

M.arvalis

5

M.minutus 1

S.araneus

1

2

2011

2009

Celkem

2010 2011

21

3

163

7

11

18

2

4

59

8

1

15

11

31

1

26

76

1

1

6

10

1

C.suaveolens

Panské louka

N.fodiens

1

2

2

2

počet druhů

2

2

2

1

2

0

2

4

4

3

7

7

1

0

1

9

počet jedinců

20

60

39

1

4

0

12

34

21

19

56

53

1

0

26

346

počet jedinců na 100 pasťokontrol

2,7

8,2

5,3

0,2

0,6

0

1,6

4,6

2,9

2,6

7,6

7,2

0,14

0

3,5

3,1

Simpsonův index

1,3

1,1

1,9

1

1,6

0

1,4

2

2,5

2,2

4,4

2,4

1

0

1

1,6

Who colonize reclaimed spoil heaps more successfully: geohelmiths vs. biohelmints Zuzana Čadková & Petr Válek Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 957,16521, Praha 6 – Suchdol; e-mail:[email protected], [email protected] Abstract In June 2012, two outwardly same localities were inspected for the presence of small terrestrial mammals (Rodents, Insectivores) and their gastrointestinal helminths. Both sites have similar vegetation characteristics (meadows) but different way of development and level of anthropogenic disturbance. A total of 90 specimens were captured. Forty three individuals originated from the reclaimed locality (A): Sokolov-spoil heap (10 years after reclamation, well-developed meadow), and forty seven from the control locality (B): former pasture near the city of Třeboň. Higher host diversity was detected on the reclaimed plots. The total gastrointestinal helminths prevalence in Sokolov and Třeboň was 79% and 65%, respectively. Using chi-squared test the dependence of total prevalence on the locality was found to be significant. In Třeboň, 74% of examined animals were positive for Nematoda and 28% for Cestoda. Level of mixed infection reached 23%. In Sokolov, Cestoda and Nematoda prevalence was 37% and 47%, respectively. Mixed infection was detected in 19% of all hosts examined. Significant (chi-squared test) relationship between Nematoda prevalence and locality was detected; whereas Cestoda or mixed infection levels were independent on the site type. Our results indicate, reclaimed spoil heap with well-developed grassland biotopes provide suitable condition for gastrointestinal helmints invasion (especially for biohelmints). Key words: Gastrointestinal helminths, reclaimed area, spoil heap, prevalence, 1. Introduction Parasites, including gastrointestinal helminths (GIH), represent common members of the natural zoocenosis. Parasite distribution is determined primarily by the occurrence of suitable hosts, who form entire part of parasite life cycles. In some GIH (biohelminths), the presence of intermediated host is required for successful parasite habitation. Various orders of arthropods (e.g. mites, insect etc.) are most frequent intermediate host of biohelminths. Therefore, the biohelminths occurrence can be expected only at localities, where

49   

final hosts co-exist along with the intermediate hosts. This situation would be probably more frequent in well-developed biotopes managing adequate animal diversity and stabile feeding chain. Environmental disturbances (by either anthropogenic or natural origin) of those natural structures in parasites live cycles, perhaps even the extinction of particular host species, necessitate to the loss of GI fauna representatives. Next development of GIH cenoses by succeeds after regeneration or even after genesis of new biotopes (e.g. reclamation of post-mining areas). Therefore, the GIH can be used for evaluation of anthropogenic influences upon the environment (Tenora & Staněk 1995; Vidal-Martínez et al. 2009). There are two basic approaches in this topic: a) two areas of interest with different characteristics (control vs. affected) are compared with one another; b) the same locality is repeatedly evaluated before and after particular impact (Lafferty 1997). GIH of small terrestrial mammals (e.g. rodents and insectivores) represents favorable model, as these host species are able to spread out very quickly and to colonize new areas, are quite abundant, easily trapped and their helmintho-fauna is well described. Several studies have been carried out focused on the differences in small mammals GIH cenoses from various type of natural and anthropogenic affected localities e.g. areas before and after intensive agricultural amelioration (Tenora & Staněk 1995), post-mining areas (Jirouš 1981; Shimalov 2001, 2002), burned areas (Fuentes et al. 2007) or areas affected by man-made pollution (Wisser at al. 2001; Jankovská et al. 2005). Post-mining localities and spoil heaps are unique environments, where the original host-parasite structures were completely destroyed. These sites are in successive steps re-colonized by various host species, therefore, we are able to watch the GIH fauna succession from the very beginning till the biotopes reach its ecological stability. The aim of this study was to determine the prevalence of GIH on two localities with similar vegetation characteristics but with different way of development and the level of anthropogenic impact. Different GIH groups prevalence were evaluated on both types of areas to check hypothesis stating differences in colonization success between geohelminths (Nematoda) and biohelminths (Cestoda). 2. Materials and methods In June 2012, GIH prevalence was compared between 2 grassland biotopes with different way of development and succession status (Figure 1). Using common snap traps all the hosts (small terrestrial mammals) were captured during 3 day/night period. Subsequently, host species, sex and age group were determined. In the course of parasitological dissection helminths were obtained from the host gastrointestinal tract. All biological material was fixed by 70% ethyl alcohol and stored for further processing. Helminths were

50   

identified according to standard guide for determination and classified into 2 basic groups: Cestoda, Nematoda. Total GIH prevalence, particular group bio(Cestoda), geo- (Nematoda) helminths prevalence and prevalence of mixed infection (Cestoda + Nematoda) were calculated. The basic statistics were carried out for host species diversity, sex and age group evaluation in both localities (see Table 1). The relationship among GIH prevalence and type of locality was checked using standard chi-squared test (χ2). Statistical significance was established at p 0.05. Statistical analyses were performed by statistical software STATISTICA CZ version 9. 2.1. Description of studied localities A

B

Sokolov: Reclaimed locality. Post-mining area near the city of Sokolov, West Bohemia. Velká podkrušnohorská spoil heap, 10 and more years after agricultural reclamation. Today well-developed meadows biotopes with dominance of Fabaceae and Poaceae. Třeboň: Control locality. Grassland area near the city of Třeboň, South Bohemia. Former pasture with grazing/mowing rotations, biotope with dominance of Alopecurus pratensis, Dactylis glomerata, Taraxacum sect. Ruderaria) in vegetation cover (Cudlín 2010).

Figure 1: Location of monitored sites 3. Results In total, 90 specimens of small terrestrial mammals were inspected for the presence of gastrointestinal helminths. Forty three and forty seven from reclaimed and control area, respectively. Higher host diversity was detected on the reclaimed plots, where Microtus arvalis, Sorex araneus and Arvicola

51   

terrestris were captured. In Treboň, host spectrum was strictly uniform, consisting of Microtus arvalis only. Moreover, females and young animals dominated on this locality. In Sokolov, M/F and J/A ratios were more equable (Tab 1). Tab. 1: Host details Locality

No.

Host species Microtus arvalis

Sorex araneu s 4

A: Sokolov spoilheap

43

37

B: Třeboň – pasture

47

47

Sex Arvicol a terrestr is 2

Age group

Female

Male

Juvenil e

Adul t

19 (44%)

24 (56%)

22 (51%)

31 (66%)

16 (34%)

31 (66%)

21 (49 %) 16 (34 %)

Higher total GIH prevalence were detected in control (Třeboň) area (79%), whereas only 65% of captured host were GIH positive on reclaimed spoil heap. Total GIH prevalence significantly depends on the locality (χ2 = 4.86, df = 1, p = 0.0275). In Třeboň, Nematoda (geohelminths) form the majority of GIH (74%), with lower Cestoda (biohelminths) prevalence (28%). Almost all (11/13) Cestoda positive hosts were co-infected with Nematoda, as the level of mixed infection reached 23%. Different prevalence of particular GIH group was detected in reclaimed spoil heap. Compared to control area Cestoda prevalence was higher (37%) and closer to Nematoda prevalence (47%). Mixed infection was detected in 19% of all hosts examined. Significant relationship between Nematoda prevalence and locality was detected (χ2 = 15.25, df = 1, p = 0.001) whereas Cestoda or mixed infection levels were found to be independent on the site type.

52   

Pravalence %

90 80 70 60 50 40 30 20 10 0

Total GIH Cestoda Nematoda Mixed Infection Třeboň ‐ pasture

Sokolov ‐ spoil heap

Locality Figure 2: GIH prevalence in both areas of interest 4. Discussion According to our expectations, higher total GIH prevalence was detected in South Bohemia grassland (Třeboň) biotope with natural origin, way of development and relative stable environmental conditions. The total GIH prevalence of 79% in Microtus arvalis was higher when compared with other part of Czech Republic with heavy anthropogenic impact: e.g. 40% in south Moravia (Tenora 1980) or 67% in North-West Bohemia (Jirouš 1981). Nematoda (geohelmints) represented the majority of GIH cenoses in this former pasture. It could be explained by compact vegetation cover and higher humidity in this area serving suitable condition for survival of Nematoda exogenous development stages. Also the uniformity of examined hosts probably affected the geohelmints/biohelmints ratios, as the Microtus arvalis is herbivore species and its contact with biohelminths intermediate host is just incidental. With increasing age this rodent eats more small insects, mites and annelids (5–8% of feed intake), and therefore, the chance for biohelminths transmission rises. In presented study, young individuals were the most often trapped voles and that is probably why the established biohelminths prevalence stayed at a low level. Interestingly, 2 years earlier, Cudlín (2010) reported only Microtus arvalis in both monitored localities, whereas in the course of our study higher host diversity was detected in reclaimed area (3 species). Different GIH fauna composition was detected on reclaimed spoil heap in Sokolov brown coal mining region. Total GIH, Nematoda and mixed

53   

infection prevalence were lower than those of control sites. Contrary, Jirouš (1981) referred higher GIH prevalence on reclaimed spoil heaps in North-West Bohema, with GIH invasion intensity pattern: older reclamation > control areas > newly reclaimed sites. However, Cestoda positive animals were more frequent in Sokolov “new-born” area. This finding agrees with results of Jirouš (1984) who described increasing Cestoda prevalence and species diversity after hosts (Microtus sp. and Myodes sp.) migration on spoil heap plots near Most, Czech Republic when compared to surrounding control areas. High number of animals infected with Cestoda may indicate sufficient development of feeding structure in successive ecosystem (more than 10 years after agricultural reclamation) with adequate amount of potential intermediate hosts (arthropods etc.). This presumption is confirmed by Frouz et al. (2001), who noted that density and species richness of soil biota increased with increasing succession age and peaked in 20–30 years old reclaimed plots in the Sokolov area. Moreover, Smrž (2000) identified more than 30 Oribatida (mites) species on grassland spoil heaps in North-West Bohemia, with dominance of Scheloribatel laevigatus. This fluctuant mite, common intermediate host of Anoplocephalidae tapeworms, migrates very quickly and is able to colonize new biotope in a short period. Therefore, Cestoda infective larvae can probably spread out along with such soil fauna and mites. Three-fold host diversity in spoil heap can serve other explanation of higher Cestoda prevalence in the Sokolov area. Contrary to strictly herbivorous hosts in Třeboň pasture, several insectivorous hosts (Sorex araneus) were trapped on grassland spoil heap. Due to other feeding preferences, this species has better chance to swallow the prey infected by Cestoda larvae. Similarly, Shimalov (2001, 2002) found much higher tapeworm prevalence (71%) in insectivores - Sorex sp. than that of herbivores - Apodemus sp. (10%) from reclaimed area. Also the total GIH prevalence was higher in insectivores (95%) compared to that of herbivores (67%) in Shimalovs´ studies. Concerning the anthropogenic impact upon the environment Jankovská et al. (2005) noted significantly higher GIH, Cestoda and Nematoda prevalence and GIH diversity in insectivores (Sorex sp.) from industrial imission affected areas, when compared to non-affected control plots. Contrarily, Tenora & Staněk (1995) described reduction of biohelminths, increase of euconstant helminth species and decreas of total GIH prevalence (from 56 to 39%) in ecosystem affected by intensive agrotechnical, agrochemical modification and amelioration. As the herbivorous host (Microtus sp.) dominated in our study, our results are similar to those of Tenora & Staněk (1995) indicating lower level of GIH parasitation in area with massive anthropogenic distribution of original host-parasite structures. On the other hand, great succession of biohelminths in man-degraded ecosystem is partially in compliance with Jankovská et al. (2005).

54   

Reclaimed post-mining spoil heaps represents unique biotopes, where original ecological structures (including host/parasite relationship) were completely destroyed. New creation of those relationships is conditioned by recolonization and succession of stabile habitats. This situation may be similar to regeneration of burned regions as described by Fuentes et al. (2007, 2010). They observed the ability of the GI parasites of Apodemus sylvaticus to tolerate environmental stressors and the effects on their transmission strategies after an environmental disaster (wildfire). Five years post-fire those authors observed higher GIH prevalence (90%) and diversity (15 species) on burned area, with dominance of helminth species transmitted directly host-to –host (84%). This pattern differs partially from result of our study. However, it should be mentioned, that condition of host/GIH parasite cenoses are affected by numerous instrinsic and extrinsic factors (not only) in newly formed areas (for details see Fuentes et al. 2007). Therefore, precise and repeated research on this topic should be done, to observe and determine re-establishing of GIH cenoses on newly reclaimed localities. 5. Conclusions In comparison with the control locality (Třeboň) the reclaimed area (Sokolov) had higher host diversity and biohelminths prevalence. Therefore, we suggest that sites ten or more years after reclamation with well-developed grassland biotopes provide more suitable condition for biohelminths invasion. Furthermore, the anthropogenic disturbances of different origin have different effects on the GIH fauna structure; the biohelminths/geohelminth ratio can be increased as well decreased. 6. Akcnowledgements This study was financially supported by CIGA 20112034. 7. References Cudlín O., 2010: Biodiverzita drobných savců a rostlinných druhů pro plnění ekosystéových funkcí na Sokolovsku a Třeboňsku. In: Maršálek M. & Pecharová E. (eds), Krajina mladýma očima. Lesnická práce, Kostelec nad Černými Lesy, str 205-216. Frouz J., Keplin B., Pižl V., Tajovský K., Starý J., Lukešová A., Nováková A., Balík V., Háněl L., Materna J., Düker Ch., Chalupský J., Rusek J. & Heinkele T., 2001: Soil biota and upper soil layer development in two

55   

contrasting post-mining chronosequences. Ecological Engeneering, 17: pp 275-284. Fuentes M. V., Sainz-Elipe S. & Galán-Puchades, 2007: Ecological study of the wood mouse helminth community in burned Mediterranean ecosystem in regeneration five years after a wildfire. Acta Parasitologica, 52: pp 403-413. Jankovská I., Langrová I., Bejček V., Vadlejch J. & Borovský M., 2005: Comparsion of helminth fauna of shrew (Sorex araneus and Sorex minutes) in ecosystems affected and non-affected by industrial immissions. Helmintologia, 42: pp 77-81. Jirouš J., 1981: Střevní hlísti drobných hlodavců mosteckých výsypek a jejich okolí. Sborník Okresního muzea v Mostě, Řada přírodovědná, Most, 3: str 21-38. Jirouš J., 1984: Sledování vlivu průmyslových imisí a intenzivního zemědělského hospodaření na parazitární invaze u drobných hlodavců a zajíce polního. Mostecko, str 23-32. Lafferty K. D., 1997:Environmental Parasitology: What can parasites tell us about human impact on the environment. Parasitology Today, 13: pp 251-255. Shimalov V. V., 2001: Helminth fauna of the common shrew (Sorex araneus Linnaeus, 1758) in ecosystem of Belorussian Polesie transformed by reclamation. Parasitology Research, 87: pp 792-793. Shimalov V. V., 2002: Helminth fauna of the striped field mouse (Apodemus agrarius Pallas, 1778) in ecosystem of Belorussian Polesie transformed by reclamation. Parasitology Research, 88: pp 1009 – 1010. Smrž J., 2000: Půdní fauna. In: Bejček V. & Šťastný K. (eds), Fauna Bílinska. Grada Publishing, Praha, str 23-33. Tenora F., 1980: Změny helmintofauny drobných hlodavců působené vodohospodářskými úpravami jižní Moravy. Závěrečná zpráva etapy úkolu VI-1-8/6-2, AF VŠZ Brno. Tenora F. & Staněk M., 1995: Changes of the helminthofauna in several Muridae and Arvicolidae at Lednice in Moravia. II. Ecology. Acta Universitatis Agriculturae et Silviculturae Mendelianae Brunensis, 43: pp 57-65. Vidal-Martínez V. M., Pech D., Sures B., Purcker S. T. & Poulin R., 2009: Can parasites really reveal environmental impact? Trends in Parasitology, 26: pp 44-51. Wisser V. J., Christoph B., Tataruch F., Steinbach F., Streich J., Achazi R. & Frolich K., 2001: Characterisatin of health status parameters in roe deer (Capreolus capreolus) from highly polluted areas (cadmium, lead and PCBs) compared with areas of low pollution. II. Parasitation and histopathological findings. Zeitschrift fur Jagdwissenschaft, 47: pp 211-225.

56   

Muscidae of Vráž nr. Písek Jakub Hlava, Miroslav Barták & Štěpán Kubík Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Czech Republic, e – mail: [email protected] Abstract Altogether 115 species of the family Muscidae are reported here from Vráž nr. Písek, representing 41.1 % of all muscids known from the Bohemia (including two species firstly reported here; 38.2 % of the fauna of the Czech Republic). Two species found represent first records from Bohemia: Mydaea lateritia and Helina pubescens. Two species found are listed in national Red list: Hydrotaea ringdahli (EN) and Phaonia exoleta (CR). Other nationally scarce species document high biological quality of the environment of Landa pond nr. Vráž, viz Phaonia gracilis, P. czernyi, Mydaea nubila, Helina maculipennis, H. pertusa, Lispocephala spuria, Pseudocoenosia solitaria. Key words: Diptera, Muscidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction The family Muscidae comprises slender to robust (1.8 – 18.0 mm) calyptrate flies. The larvae develop in decaying organic matter; some are aquatic, often showing facultative or even obligatory carnivorous behaviour in at least the third larval instar. Adults feed on nectar or on decaying liquids, whilst some species are predaceous. Some species are hemisynanthropic or even eusynanthropic. Certain species are blood-suckers and, like several secretophagous species, may transfer various pathogens to animals or to man. Altogether 562 species (572 with subspecies) in 44 genera are known to occur in Europe (Pont 2007) and 301 in the Czech Republic (278 in Bohemia, 260 in Moravia) (Gregor & Rozkošný, 2009). Two species new to Bohemia are added here (Mydaea lateritia, Helina pubescens). The identification of the Central European species is possible using the monograph by Gregor et al. (2002), which also summarises the adult morphology, development and biology, diagnostic characters and distribution of all the Central European species. The classical monograph by Hennig (1955 – 1964) should also be consulted.

57   

2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap Nomenclature and distributional data are chiefly from Gregor et al. (2002).

58   

3. Results Achanthiptera roehrelliformis (Robineau – Desvoidy, 1830). Palaearctic, from Ireland, Great Britain, Fennoscandia to southern France and Italy. Rare and local species. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Azelia aterrima (Meigen, 1826). Euroasian, in Europe from northern Scandinavia to France and Romania, also in Slovakia, eastwards to Mongolia. Dates: 1. – 4. 6. 2001, 20. – 26. 6. 2009, 21. 6. – 19. 7. 2010 (Pyr.Tr), 2. 4. – 10. 5. 2011, 30.4. – 6. 6. 2012. Azelia cilipes (Haliday, 1838). Holarctic, in Europe from Lapland to southern France and the former Yugoslavia. Dates: 1. – 4. 6. 2001, 22. 8. – 7. 10. 2009, 30. 4. – 6. 6. 2012. Azelia gibbera (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Lapland to France, Italy and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Azelia nebulosa Robineau-Desvoidy, 1830. Through Europe from Corsica and the former Yugoslavia to Scandinavia. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011. Azelia triquetra (Wiedemann, 1817). Holarctic, in Europe frequent from Scandinavia to Spain, Italy and Bulgaria. Dates: 2. 6. 1994, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010 (Pyr.Tr). Azelia zetterstedtii Rondani, 1866. Holarctic, common from nothern and Central Europe to Middle Asia, China and Alaska. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011. Coenosia agromyzina (Fallén, 1825). Distributed throughout Europe and Turkey. Very common species. Dates: 1. 6. 1992, 3. 6. 1993, 30. 5. 1994, 2. 6. 1994, 22. – 25. 5. 1995, 27. – 2. 6. 1996 (YP), 3. – 4. 6. 1997, 1. – 4. 6. 2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 20. – 26. 6. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010. Coenosia albicornis Meigen, 1826. Probably throughout the greater part of Europe. Dates: 6/2001, 22. 8. – 7. 10. 2009, 7. 10 – 2. 12. 2009, 10. 8. 14. 9. 2010. Coenosia intermedia (Fallén, 1825). Eurosiberian, throughout Europe. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009. Coenosia means Meigen, 1826. Probably throughout Europe but mainly in mountains. Dates: 21. – 24. 6. 2010. Coenosia pudorosa Collin, 1953. Great Britain, Germany, Switzerland, Norway, NW Russia, Belorus and in the Czech Republic. Dates: 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010, 21. – 24. 6. 2010 (Pyr.Tr), 19 – 25. 6. 2010, 10. 8. – 14. 9. 2010. Coenosia pumila (Fallén, 1825). Holartic, widely distributed and very common throughout Europe. Dates: 1. 6. 1992, 2. 6. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6. 1993, 30. 5. 1994, 1. 6. 1994, 22. 5. 1995, 25. – 26. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 5. 6. 1997, 2. – 4. 6. 1999, 4. – 6. 6. 1999, 30. 5. – 3. 6. 2005, 29. 5 – 2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 25. 6 – 19. 7. 2010.

59   

Coenosia rufipalpis Meigen, 1826. Euroasian, throughout Europe. Dates: 6/2001, 21. – 24. 6. 2010. Coenosia tigrina (Fabricius, 1775). Holarctic, throughout Europe. Dates: 22. 5. 1995, 6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008. Coenosia verralli Collin, 1953. Holarctic, probably throughout Europe. Dates: 25. 5. 1995. Eudasyphora cyanella (Meigen, 1826). West Palaeartic, from Spain, Sicily and Crete to Norway. Dates: 16. – 20. 6. 2008. Eudasyphora cyanicolor (Zetterstedt, 1845). Holarctic (with a separate subspecies in North America), in Europe very common from Norway to Sicily and Crete. Dates: 3. – 7. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 14. 9. – 19. 10. 2010 (Pyr.Tr), 2. 4. – 10. 5. 2011 (Pyr.Tr). Eudasyphora zimini (Hennig, 1963). European, recorded from France and Bulgaria to Fennoscandia, in the Czech Republic recorded only by Gregor et al. (2002), also in the Transcaucasus. Dates: 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Graphomyia maculata (Scopoli, 1763). Palaearctic, Oriental and Australasian, in Europe from Scotland and Fennoscandia to Spain, Corsica and Crete. Dates: 19. 7. – 10. 8. 2010 (Pyr.Tr). Haematobosca stimulans (Meigen, 1824). Euroasian and Oriental, throughout Europe from Spain, Corsica and Sicily to Fennoscandia. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. Hebecnema nigra (Robineau – Desvoidy, 1830). Holarctic, in Europe from Fennoscandia to southernmost parts. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 2. 12. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 24. 5. – 25. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Hebecnema umbratica (Meigen, 1826). Holarctic and Oriental, in Europe Faeroes and Lapland to Spain and Italy. Dates: 21. 6. – 22. 5. 2009. Hebecnema vespertina (Fallén, 1823). Holarctic, in Europe from Lapland to Spain, Corsica and Greece. Dates: 12. 5. 1992, 27. 5. – 2. 6. 1996, 2. – 4. 6. 1999, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 8. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 5. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011. Helina cothurnata (Rondani, 1866). European (Great Britain, Ireland, central and northern parts). Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 20. – 26. 6. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 4 – 24. 6. 2011. Helina deleta (Stein, 1914). Euroasian, in Europe from Spain, Italy and the former Yugoslavia to Germany, Czech Republic and Slovakia, also in Japan. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Helina depuncta (Fallén, 1825). Euroasian, in Europe from Spain and Bulgaria to Fennoscandia, in Asia to the Far East of Russia. Dates: 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. – 25. 6. 2010.

60   

Helina evecta (Harris, 1780). Holarctic but extending to Africa, north India and northern South America, in Europe from southernmost parts to Lapland. Dates: 30. 5. 1994, 18. – 22. 6. 2007. Helina impucta (Fallén, 1825). Euroasian, in Europe from Spain, Bulgaria and Caucasus to Fennoscandia and northern Russia. Dates: 30. 5. 1994, 6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 19. – 25. 6. 2010. Helina lasiophthalma (Macquart, 1835). Euroasian, in Europe from Spain and Greece to Sweden. Dates: 30. 5. 1994. Helina latitarsis Ringdahl, 1924. European though extending to Turkey, from Spain and Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 19. – 25. 6. 2010, 18. – 23. 6. 2011. Helina maculipennis (Zetterstedt, 1845). Holarctic, in Europe from Spain and the former Yugoslavia to Fennoscandia. Dates:2. 4. – 10. 5. 2011. Helina obscurata (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Spain and Bulgaria to Fennoscandia and Kola Peninsula, in Asia to Kamchatka and Japan. Dates: 6/2001. Helina pertusa (Meigen, 1826). Euroasian, in Europe from Spain and Romania to northern Russia, also in Japan. Dates: 16. – 20. 6. 2008. Helina pubescens (Stein, 1893). European, from Spain and Turkey to Sweden and northern Russia. From the Czech Republic recorded only recently from Moravia (Gregor et al., 2005). First record from Bohemia. Vráž nr. Písek, alder wood, 49°24´06´´N, 14°07´08´´E, 10. 8. – 14. 9. 2010, 1 ♀. Helina quadrum (Fabricius, 1805). Holartic, from North Africa to Fennoscandia, eastwards to Japan. Dates: 18. – 23. 6. 2011. Helina reversio (Harris, 1780). Holarctic, in Europe very common, from Spain, Sicily and Crete to Faroes and Kola Peninsula, eastwards to Japan. Dates: 15. 5. 1992, 30. 5. 1994, 22. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 29. 5. – 2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 21. 4. 2009. Helina trivittata (Zetterstedt, 1860). Eurosiberian, in Europe from France and Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 20. – 28. 6. 2009. Hydrotaea armipes (Fallén, 1825). Generally distributed in the Holarctic and northern Oriental Regions, common throughout Europe. Dates: 2. 6. 1994, 22. 5. – 18.6. 2009, 24. 4. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Hydrotaea borrusica Stein, 1899. In Europe and Iran. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 4. – 24. 6. 2011. Hydrotaea cyrtoneurina (Zetterstedt, 1845). Frequent throughout Europe, also in Palaearctic Asia and India. Dates: 27. – 31. 5. 1996, 16. – 20. 6. 2008, 22. 8. – 7. 9. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010. Hydrotaea dentipes (Fabricius, 1805). Common in Europe, Palaearctic Asia to Kamchatka and Japan, northern India, Nepal and North America. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 24. 5. – 24. 6. 2010.

61   

Hydrotaea diabolus (Harris, 1780). Holartic, in Europe from Spain and the former Yugoslavia to Lapland. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 27.5. – 2. 6. 1996, 2. – 4. 6. 1997, 2. – 6. 6. 2003, 19. – 25. 6. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011. Hydrotaea ignava (Harris, 1780). Holarctic and Oriental, in Central Europe common, more synathropic at higher latitudes. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011. Hydrotaea meridionalis Porchinskiy, 1882. Eurosiberian, in Central Europe chiefly in the zone of light beech forests. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. Hydrotaea meteorica (Linnaeus, 1758). Holarctic, also in Pakistan, in Central Europe common up to and above tree-line in mountains. Dates: 2. 6. 1994, 22. 5. 1995, 25. 5. 1995, 31. 5. – 4. 6. 2004, 24. 5. – 24. 6. 2010. Hydrotaea palaestrica (Meigen, 1826). Eurosiberian, in Europe from Scandinavia to Corsica. Dates: 3. 6. 1998. Hydrotaea pandellei Stein, 1899. Euroasian, in Europe from Spain and Turkey to Scandinavia. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 3. – 7. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Hydrotaea pellucens Portschinsky, 1879. Palaearctic, rather common throughout Europe. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1994, 3. 6. 1998, 6/2001, 2. – 7. 6. 2002, 31. 5. – 2. 6. 2004, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011. Hydrotaea pilipes Stein, 1903. Holarctic, in Europe from France and Bulgaria to Scandinavia. Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010. Hydrotaea ringdahli Stein, 1916. Holarctic, in Europe found in the Czech Republic (Gregor & Barták, 2001), Denmark and Fennoscandia. Listed as endangered species in recent Red list (Gregor et al., 2005a). Dates: 30. 4. – 6. 6. 2012. Hydrotaea similis Meade, 1887. Eurasian, throughout Europe from Fennoscandia to Corsica and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Hydrotaea velutina Robineau – Desvoidy, 1830. Palaearctic, from Great Britain, Fennoscandia and NW Russia to North Africa, in Asia through the Near East to Mongolia and eastern Siberia. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009. Limnophora riparia (Fallén, 1824). Palaearctic, from Iceland and Lapland to Canary Is. and North Africa. Dates: 12. 5. 1992, 31. 5. 1993, 2. – 4. 6. 1997, 22. 8. – 7. 10. 2009. Limnophora tigrina (Am Stein, 1860). Palaearctic, from Great Britain and Fennoscandia to North Africa, eastwards to China. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Limnophora triangula (Fallén, 1825). Eurasian, in Europe from Scotland and Lapland to Spain, Corsica and Sicily. Dates: 6/2001, 31. 5. – 4. 6. 2004.

62   

Lispe melaleuca Loew, 1847. Palaearctic, in Europe northwards to Germany, Poland and southern Finland. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Lispe pygmaea Fallén, 1825. Palaearctic, Afrotropical and Oriental, throughout Europe. Very common near water bodies. Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010 (Pyr.Tr.), 25. 6. – 10. 8. 2010. Lispe tentaculata (De Geer, 1776). Holarctic, northern Oriental and Neotropical, widely distributed throughout Europe, common species. Dates: 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009. Lispocephala alma (Meigen, 1826). Holarctic, especially in southern Europe but little known owing to possible confusion with related species (Ackland & Pont, 1966). Dates: 1. 6. 1994, 30. 5. – 3. 6. 2005, 24. 3. – 28. 4. 2010. Lispocephala brachialis (Rondani, 1877). Great Britain, Central and southern Europe, apparently absent in Fennoscandia, also in Morocco. Dates: 24. 5. 1995, 6/2001, 24. 3. – 28. 4. 2010, 4. – 24. 6. 2011. Lispocephala erythrocera (Robineau – Desvoidy, 1830). Holarctic and perhaps also Oriental, in Europe from Fennoscandia to France, Italy and Bulgaria. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 25. 6. – 19. 7. 2010, 18. 6. – 2. 7. 2011. Lispocephala pallipalpis (Zetterstedt, 1845). With limited distribution area from Scandinavia to western and Central Europe, in Switzerland recorded by Merz & Pont (2001), in Slovakia by Gregor et al. (2003). Dates: 22. 5. 1995. Lispocephala spuria (Zetterstedt, 1838). Eurasian, in Europe from Fennoscandia to France and Italy. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 18. 6. – 18. 7. 2009. Macrorchis meditata (Fallén, 1825). Eurosiberian, in Europe from Scandinavia to France, Italy and Bulgaria, eastwards to Siberia. Dates: 4. 6. 1992, 30. 5. 1994, 22. 5. 1995, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011. Morellia hortorum (Fallén, 1817). Palearctic and Northern Oriental, in Europe from Fennoscandia to Spain and Bulgaria. Dates: 3. – 7. 6. 2002, 2. – 6. 6. 2003. Morellia simplex (Loew, 1857). Palaearctic species. Dates: 18.vi. – 18.vii.2009 (Pyr. tr.), 4. –24.vi.2011 (Pyr. Tr.). Muscina levida (Harris, 1780). Holarctic, ranging from Europe to Kamchatka and Japan. Very common species. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 4. – 24. 6. 2011. Muscina stabulans (Fallén, 1817). Cosmopolitan, in Central Europe up to 1500 m. Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010 (Pyr.Tr.). Mydaea corni (Scopoli, 1763). Eurasian, in Europe from Fennoscandia to France and Bulgaria. Common species. Dates: 24. 5. 1995.

63   

Mydaea electa (Zetterstedt, 1860). Holarctic, in Europe from northern Scotland and Lapland to Spain and Greece. Dates: 2. – 6. 6. 2009, 10. 8. – 14. 9. 2010, 18. – 23. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011. Mydaea humeralis Robineau-Desvoidy, 1830. Eurasian, in Europe from Fennoscandia to Spain and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 18 – 20. 6. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 6. 6. – 25. 8. 2012. Mydaea lateritia (Rondani, 1866). Submediterranean in Europe, recorded from Germany, Hungary, France, Spain, Italy, Slovenia, Bulgaria and Greece, also in the Near East and Iraq. From Moravia recorded by Gregor et al. (2005). First record for Bohemia. Vráž nr. Písek, damp meadow, 49°24´12´´N, 14°07´13´´E, 16. – 20. 6. 2008, 1♂, 5♀; Vráž nr. Písek, meadow + wood, 49°24´01´´N, 14°07´02´´E, 20. – 26. 6. 2009, 1♂, 3♀. Mydaea nebulosa (Stein, 1893). Eurasian, in Europe from Sweden to France and Bulgaria. Dates: 31. 5. 1993, 22. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 18. 6. – 18. 7. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011, 6. 6. – 25. 8. 2012. Mydaea nubila Stein, 1916. Holarctic, only in continental Europe from Scandinavia to Switzerland, Austria, Hungary and Bulgaria. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996. Mydaea setifemur Ringdahl, 1924. Eurasian, in Europe from Fennoscandia to France and Italy. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Mydaea urbana (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from northern Scotland and Lapland to Corsica. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 3. 6. 1998, 2. – 6. 6. 2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008, 19. – 25. 6. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia aeneiventris (Zetterstedt, 1845). Eurasian, probably a subboreal species, well known in Fennoscandia and found at Berlin, in France, Poland, Czech Republic, Austria and Switzerland. Dates: 18. 6. – 18. 7. 2009. Phaonia angelicae (Scopoli, 1763). Eurasian, common from lowlands to mountains from Scotland and Lapland to Spain and Bulgaria, eastwards to Mongolia and Korea. Very common species. Dates: 6/2001, 2. – 6. 6. 2003, 22. 5. – 18. 6. 2009. Phaonia atriceps (Loew, 1858). European, from France, Italy and Romania to southern Sweden. Dates: 21. 4. – 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Phaonia canescens Stein, 1916. Eurasian, from Great Britain and Sweden through Central Europe to France and the Far East of Russia. Dates: 19. 7. – 10. 8. 2010 (Pyr.Tr), 10. 8. – 14. 9. 2010. Phaonia czernyi Hennig, 1963. Central and northern Europe. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011 (Pyr.Tr.).

64   

Phaonia errans (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from Iceland and Lapland to Spain, eastwards to Kamchatka and Japan. Dates: 24. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011, 4 – 24. 6. 2011, 4. 2. – 30. 4. 2012, 30. 4. – 6. 6. 2012. Phaonia exoleta (Meigen, 1826). Europe and Tadjikistan, from Ireland, Great Britain and southern Sweden to France and Greece. In the Czech Republic previously known only from Carlsbad (= Karlovy Vary), 11. 7. 1915, 1 ♂, L. Oldenberg leg., Deutsches Entomologisches Institut (Gruhl 1959) and from Podyjí NP 2. 7. – 9. 7. 2003 (Gregor et al., 2005b). Listed as critically endangered species in recent Red list (Gregor et al., 2005a). The third record from the Czech Republic. Dates: 16. – 20. 6. 2008, 1♀. Phaonia fuscata (Fallén, 1825). Eurasian, in Europe from northern Scotland and Lapland to southern France and Cyprus, eastwards to China. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. 1995, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 2. 4. – 10. 5. 2011, 18. – 23. 6. 2011. Phaonia gracilis Stein, 1916. Rare species but widely distributed in West Palaearctis. Dates: 21. – 24. 6. 2010 (PyrTr.) Phaonia gobertii (Mik, 1881). Eurasian, in Europe from southern France and Cyprus to nothern Scotland and Lapland, eastwards to China, Korea and Japan. Dates: 2. 4. – 10. 5. 2011. Phaonia halterata (Stein, 1893). Eurasian, in Europe from Scotland and southern Sweden to southern France and Romania. Dates: 31. 5. 1993, 16. – 20. 6. 2005, 19. – 25. 6. 2010. Phaonia incana (Wiedemann, 1817). Eurasian, in Europe from the Faeroes to southern France, Italy and Bulgaria, eastwards to the Kurils. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009. Phaonia latipalpis Schnabl, 1911. Eurasian, in Europe from Great Britain through Switzerland, Austria, Norway and Belorus to Russia, eastwards to Japan. Dates: 24. 6. – 2. 8. 2011. Phaonia magnicornis (Zetterstedt, 1845). Holarctic, widely disturbed in Europe though apparently absent in southern parts. Dates: 28. 4. – 24. 6. 2010, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia mystica (Meigen, 1826). European, from Scotland, Fennoscandia and vicinity of St. Petersburg to Italy and Romania. Dates: 28. 4. – 24. 5. 2010, 24. 6. – 19. 7. 2010 (PyrTr.), 2. 4. – 10. 5. 2011, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011. Phaonia nymphaearum (Robineau-Desvoidy, 1830). Northern and Central Europe, from Great Britain and France to the Urals. Dates: 18. – 22. 6.

65   

2007, 10. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009. Phaonia pallida (Fabricius, 1787). Palaearctic, from Fennoscandia to Azores, Israel and Iran, also in western Siberia, very common species. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia palpata (Stein, 1897). European, from Fennoscandia to France and Greece, reported also in Taiwan. Dates: 10. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010 (PyrTr), 10. 8. – 14. 9. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011, 6. 6. – 25. 8. 2012. Phaonia perdita (Meigen, 1830). Eurosiberian, in Europe chiefly in central and northern parts. Dates: 22. 5. 1995. Phaonia rufiventris (Scopoli, 1763). Eurasian, in Europe from Scotland and Fennoscandia to Spain and Bulgaria, eastwards to western Siberia. Very common species. Dates: 22. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 3. – 4. 6. 1997, 18.8. – 22. 8. 2008, 14. 9. – 19. 10. 2010 (Pyr.tr), 4 – 24. 6. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia scutellata (Zetterstedt, 1845). Palaearctic, in Europe from Great Britain, Norway and Sweden to Spain and Bulgaria. Dates: 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia serva (Meigen, 1826). Holarctic, in Europe from northern Scotland and Lapland to Spain and Bulgaria, in Asia to Kamchatka and Japan. Very common species. Dates: 3. 6. 1992, 30. 5. 1994, 1. 6. 1994, 22. 5. – 2. 6. 1996, 3. – 4. 6. 1997, 3. 6. 1998, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. – 25. 6. 2010. Phaonia siebecki Schnabl, 1911. European, from France and Bulgaria to northern Europe. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996. Phaonia subventa (Harris, 1780). European, from Fennoscandia to Azores, Spain, Sicily and Crete. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 24. 6. – 2. 8. 2011. Phaonia tiefii (Schnabl, 1888). European, from France and Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 24. 6. – 2. 8. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia trimaculata (Bouché, 1834). West Palaearctic, from Fennoscandia to North Africa, eastwards to Israel. Very common species and variable in appearance. Dates: 27. – 31. 5. 1992, 28. 6. – 24. 5. 2010, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia tuguriorum (Scopoli, 1763). Palaearctic, in Europe from Scotland and Fennoscandia to Portugal and Corsica. Dates: 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 16. – 20. 6. 2006, 19. – 25. 6. 2010, 2. 8. – 27. 10. 2011. Phaonia valida (Harris, 1780). Palaearctic, from central Scotland and Fennoscandia to North Africa, eastwards to Middle Asia. Dates: 22. 8. – 7. 10. 2009, 10. 8. – 14. 9. 2010.

66   

Phaonia villana Robineau-Desvoidy, 1830. European, from France and Bulgaria to Fennoscandia. In the Czech Republic it was found only recently (Barták et al., in press). Dates: 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. – 27. 10. 2011 (Pyr.tr). Phaonia zugmayeriae (Schnabl, 1888). European, from France and Romania to Great Britain and Fennoscandia. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 2. –4. 6.1999, 6/2001. Polietes lardarius (Fabricius, 1781). Eurosiberian, common in Europe from Scandinavia to Spain and Greece. Dates: 7. 10. – 2. 12. 2009, 14. 9. – 19. 10. 2010. Potamia littoralis Robineau-Desvoidy, 1830. Holarctic, also in Myanmar, throughout Europe. Dates: 30. 4. – 6. 6. 2012. Pseudocoenosia solitaria (Zetterstedt, 1838). Holarctic, in Europe chiefly in northern, western and central parts. Dates: 2. 6. 1992. Spilogona carbonella (Zetterstedt, 1845). European (though absent in Great Britain), from Spain, Corsica and Turkey to Fennoscandia, mainly in mountains, adults resting on streamside vegetation. Dates: 24. 5. 1995. Spilogona denigrata (Meigen, 1826). European, from Pyrenees and Bulgaria to Fennoscandia. Dates: 3. 6. 1993, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008. Thricops diaphanus (Wiedemann, 1817). Holarcic, in the Palaearctic from Europe to Japan. Dates: 7. 10. – 2. 12. 2009, 30. 4. – 6. 6. 2012. Thricops nigrifrons (Robineau – Desvoidy, 1830). Eurosiberian, in Europe from Lapland to Spain and Bulgaria. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 3. 6. 1998. Thricops semicinereus (Wiedemann, 1817). Eurosiberian, throughout Europe in Asia to Mongolia. Very common species. Dates: 5. 6. 1997, 1. – 4. 6. 2001, 29. 5. – 2. 6. 2006, 21. – 29. 6. 2010. 4. Conclusions and discussion Altogether 115 species of the family Muscidae are reported from Vráž nr. Písek, representing 41.1 % of all muscids known from the Bohemia (including two species firstly reported here; 38.2 % of the fauna of the Czech Republic). Comparing this number of species with preceding complex researches of flies organized by similar team of specialists (Pálava Biosphere Reserve: 127 species, industrially affected landscape in NW Bohemia: 159 species, Podyjí NP: 149 species; Polana: 47 species; Kohoutová, 1999, Gregor & Barták 2001, Gregor et al., 2005b, Barták & Roháček, 2009, respectivelly), this is small number of species.

67   

Comparing relative representation of Muscidae in the vicinity of Landa pond (41.1 % of Bohemian species) with 70 % found in the same environment in Sciomyzidae, we see some support to the “taxon competition” theory. Whereas Sciomyzidae are snails killers (and in vicinity of Landa pond there are rich populations of snails), Muscidae have much broader feeding strategies and require more diverse habitat portfolio. From this reason, in such a small area as vicinity of Landa pond, the number of species should be much smaller than in larger and more diverse areas of Pálava NP, Podyjí NP and Bílina and Duchcov env. In spite of relatively small number of species found, some records are worth mentioning: two species found represent first records from Bohemia: Mydaea lateritia and Helina pubescens. Two species found are listed in national Red list: Hydrotaea ringdahli (EN) and Phaonia exoleta (CR). Another nationally scarce species document high biological quality of the environment of Landa pond nr. Vráž, viz Phaonia gracilis, P. czernyi, Mydaea nubila, Helina maculipennis, H. pertusa, Lispocephala spuria, Pseudocoenosia solitaria. 5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Ackland, D. M., Pont, A. C. 1966. Lispocephala ungulata, species distinct from L. alma. Stuttgarter Beitrage zur Naturkunde, 161: 1 – 5. Barták, M., Roháček, J. 2009. Muscidae. p. 295 – 298. In: Roháček, J., Ševčík, J. (eds): Diptera of the Poľana Protected Landscape Area – Biosphere Reserve (Central Slovakia). SNC SR, Administration of the PLA – BR Poľana, Zvolen, 340 pp. Barták, M., Vaněk, J., Krupauerová, A., Hlava, J. In press. Mouchovití (Diptera, Muscidae) Krkonoš. Opera concortica. In press. Gregor, F., Barták, M. 2001. Muscidae. In: Barták, M., Vaňhara, J. (eds), Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol. 105: 469 – 478. Gregor, F., Rozkošný, R. 2009. Muscidae Latreille, 1802. In: Jedlička, L., Stloukalová, V., Kúdela, M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. Comenius university

68   

Bratislava. http://zoology.fns.uniba.sk/diptera + CD-ROM (ISBN 80969629-0-6). Gregor, F., Barták, M., Rozkošný, R. 2003. New records of interesting Fanniidae and Muscidae (Diptera) from the Czech Republic and some other European countries. Studia dipterologica, 10: 331 – 337. Gregor F., Rozkošný R. & Barták M., 2005a: Diptera (dvoukřídlí) – Muscidae (mouchovití), pp. 361-362.- In: Farkač J., Král, D.& Škorpík M., [eds.], Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red list of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 760 pp. ISBN: 8086064-96-4. Gregor, F., Rozkošný, R., Barták, M., Kubík, Š. 2005b. Muscidae, pp 378 – 389. In: Barták, M., Kubík, Š. (eds): Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU v Praze, 432 pp. Gregor, F., Rozkošný, R., Barták, M., Vaňhara, J. 2002. The Muscidae (Diptera) of Central Europe. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol., 107: 1 – 280. Gruhl, K. 1959. 8. Dipterenstudien im Sibengebirge. In: Pax, F. (ed.), Siebengebirge und Rodderberg. Beiträge zur Biologie eines rheinischen Naturschutzgebietes. Decheniana, Beihefte 7: 103 – 118. Hennig, W. 1955 – 1964. Muscidae. In: Lindner, E. (ed.), Die Fliegen der palaearktischen Region. Vol. 7 (2). Schweizerbart, Stuttgart, 1110 pp. Kohoutová, M. 1999. Muscidae. In: Rozkošný, R., Vaňhara, J. (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol., 100: 393 – 401. Merz, B., Pont, A. C. 2001. Weitere Muscidae (Diptera) neu für die Fauna der Schweiz. Mitt. Schweiz. Ent. Ges., 51: 25 – 32. Pont A.C. 2007: Fauna Europaea: Muscidae. In Pape T. (ed.): Fauna Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea version 1.3. . Retrieved 07.08.2009.

69   

Linear distribution of the genus Trichostrongylus in the gastrointestinal tract of sheep in the Czech Republic Ivana Jankovská1, Iva Langrová1, Jaroslav Vadlejch1, Štěpánka Scháňková1, Ivana Knížková2 & Petr Kunc2. 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] 2 Institute of Animal Science, Prague, Uhrineves 104 00, Czech Republic Abstract

The aim of the present study was to identify and reported the prevalence, mean intensity and distribution of the Trichostrongylus species of sheep using morphological techniques. Between 2004 – 2007 samples of these endoprasites were collected from sheep. Three different species of trichostrongylus including Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus axei were isolated and identified. T. axei was the most common species occuring in the abomasum (98,7 % of specimens). The highest proportion of T. colubriformes as well as T. vitrinus occured in small intestine (46 % and 76,1 % of specimens, respectively). 1. Introduction Trichostrongylid nematodes (Nematoda: Trichostrongylidae) are parasites that occur in the gastrointestinal tract of many animals. They pose one of the most significant problems in small ruminants (sheep and goats) by causing disease, mortality and production losses. Ruminant gastrointestinal infections with parasitic nematodes are closely associated with rapid weight loss in livestock, inappetence, diarrhoea and even death during heavy infections; at lower levels of infection, poor growth rates, at times accompanied by soft faeces, are the common signs (Abott et al., 2009; Eslami et al., 1979; Steel et al., 1972; Steel et al., 1974). The most common specimens of Trichostrongylus live in the small intestine of small ruminants, and the genus includes species such as Trichostrongylus colubriformis (Giles, 1892), Trichostrongylus rugatus (Monnig, 1952), Trichostrongylus vitrinus (Loos, 1905), Trichostrongylus capricola (Ransom, 1907) and Trichostrongylus probolurus (Railliet, 1896), while Trichostrongylus axel (Cobbold, 1879) is the most common species

70   

occurring in abomasum (Andrews, 1969; Boch and Superrer, 1994; Wooster, 1997). The aim of this study was to detrmine the precise location of the Trichostrongylus species occurring in the gastrointestinal tract of sheep. 2. Materials and methods This study was performed between 2004 and 2007 at an ecological farm in Western Bohemia. A total of 36 sheep were used in the study. The abomasum, duodeum, small intestine (jejunum, ileum), colon and caecum of all sheep were collected during autopsies.From each animal, the entire contents of the digestive system were examined and washed. In general, 10 – 100 % of the abomasal and intestinal contents were examined by microscope (magnification 100 – 450x). 3. Result The target of this study was to determine the linear distribution of the genus Trichostrongylus occurring in the gastrointestinal tract of sheep. A total of 192,992 Trichostrongylus species were collected from sheep in this study Three different species were identified: Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus axel. The prevalence of these gastrointestinal endoparasites found in sheep is presented in Table 1. T. axei was the most prevalent and abundant worm species (83,3 %;77,157), followed by T. colubriformis (72,2; 53,292) and T. vitrinus (58,3; 61,464). The distribution of the Trichostrongylus species recovered from different parts of the gastrointestinal tract of tracer sheep is shown in Table 2. T. axei was mostl commonly found in the abomasum (98,7 %). The highest proportion of T. colubriformes as well as T. vitrinus occurred in the small intestine (46 % and 76,1 %, respectively). Table 1: Results of occurence of the genus Trichostrongylus in sheep Intensity of infection Prevalence Species % Min Max Mean T. colubriformis T. vitrinus T. axei

72,2 58,3 83,3

4 12 23

71   

22 575 30 400 20 610

1480 1707 2143

Table 2 Distribution of nematode species incidence in the gastrointestinal tract of sheep. Species Abomasum Duodenum Small Cecum Colon (%) (%) intestine (%) (%) (%) Trichostrongylus axei 98,7 0 1,2 0 0,1 Trichostrongylus colubriformis 0 46 53,7 0 0,2 Trichostrongylus vitrinus 0,7 22,6 76,1 0,3 0,3 4. Discussion The nematode Trichostrongylus is one of the most common parasites in domestic and wild ruminants, namely in small ruminants from all over the world. In the present study, three different species of Trichostrongylus including Trichostrongylus colubriformis, Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus axei were isolated from slaughtered sheep in the Czech Republic. The most common species was found T. axei (83.3 % prevalence), followed T. colubriformis (72.2 %) and T. vitrinus (58.3 %). Königová et al., (2006) reported that Trichostrongylus colubriformis followed by Trichostrongylus vitrinus are the most numerous Trichostrongylus species in Slovakia. This species, i. e. Trichostrongylus colubriformis, is the most widely species in Southwest Iran (Ghasemikhah et al., 2011). In Armenia, Trichostrongylus probolorus, Trichostrongylus vitrinus and Trichostrongylus colubriformis were reported to be the three most common species (Cengiz et al., 2009). Beveridge et al. (1982) stated that most infections in sheep reported from different areas of South Australia were caused by Trichostrongylus axei and Trichostrongylus coůubriformis. 5. Aknowledgements   This work was supported by project QI 111A199 from National Agency for Agricultural Research.

72   

6. References Abott K. A.; Taylor M. & Stubbings L. A. 2009: Substainable worm control strategies for sheep. 3rd edition. A Technical Manual for Veterinary Surgeons and Advisers April 2009. Scops. 54 pp. Andrews J.R.H., 1969: A Guide to the Identification of Helminth Parasites Recorded from Wild Ruminants in New Zealand. Tuatara, 17 (2): pp 74 –76. Beveridge I. & Ford G.E., 1982: The trichostongyloid parasites of sheep in South Australia and their region distribution. Australian Veterinary Journal, 59: pp 177-179. Boch J. & Supperer, R., 1994: Veterinärmedizinische Parasitologie. Zweite Auflage, Verlag Paul Parey. Berlin und Hamburg, 517 pp. Cengiz Z. T. & Değer M.S., 2009: Sheep trichostrongylidosis in Van Province. Türkiye Parazitoloji Dergisi, 33(3): pp 222-226. Ghasemikhah R., Mirhend H., Kia E. B., Mowlavi G., Sarmadian H., Meshgi B., Golestan B. & Mobedi I., 2011: Morphological and Morphometrical Description of Trichostrongylus species isolated from domestic ruminants in Khuzestan Province, Southwest Iran. Iranian J Parasitol: Vol. 6, No. 3, pp 82-88. Hansen J. & Brian P., 1994: The epidemiology, diagnosis and control of helminth parasites of ruminants. Animal Production and Health Division Food and Agriculture Organization Rome, Italy. ILRAD. Königová A., Várady M. & Čorba, J., 2008: Prieskum výskytu rezistencie v chovoch oviec na celom území Slovenska. In Sborník abstraktů, VIII. české a slovenské parazitologické dny. Sezimovo Ústí. 47 s. Steel J. W., 1972: Effects of the intestinal nematode Trichostrongylus colobriformis on ruminal acetate metabolism in young sheep. Proceedings of the Australian Society of Animal Production, 9: pp 402407. Steel J. W., 1974: Pathophysiology of gastrointestinal nematode infections in the ruminant. Australian Society of Animal Production, 10:pp 139 -147. Wooster M. J., 1997: Interactions Between Trichostrongylus colubriformis and Trichostrongylus vitrinus. University of New England, 272 p.

73   

Tabanidae (Diptera) of Vráž nr. Písek Jan Ježek2, Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1& Štěpán Kubík1 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] 2 Department of Entomology, National Museum, Kunratice 1, CZ-148 00 Praha 4, Czech Republic; e-mail: [email protected] Abstract An account of the family Tabanidae in southern Bohemia (Vráž in a vicinity of Písek, Landa pond) is given with altogether 5 genera and 21 species (incl. two subspecies) of horse flies. Most important records include Hybomitra arpadi (Szilády, 1923) and H. nitidifrons confiformis Chvála & Moucha, 1971, nationally scarce, considered as candidate species not assessed in the red list (Ježek & Barták 2005). Key words: Diptera, Tabanidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction The family Tabanidae is a well-known group of haematophagous insects of great hygienic and economic importance. Females of all the Central European species are blood-sucking flies, males are nectar feeders. Altogether some 3500 species are known throughout the world. Altogether 166 species are known from Europe (Chvála, 1980; Chvála et al., 1972), in the Czech Republic – 57 (50 in Bohemia and 50 in Moravia) (Chvála, 2009; Ježek & Barták, 2005; Ježek & Omelková, 2011). 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

74   

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap Materials collected were identified by means of keys by by Leclercq (1960, 1967), Chvála et al. (1972) and Olsufjev (1977). 3. Results Chrysops caecutiens (Linnaeus, 1758). Very common Eurosiberian species, widely distributed; Far East, Mongolia, China, Iran (Ježek, 1988); from lowlands to mountains. Larvae live usually in mud of rapid flows. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 1. 6. 1993, 30. 5. – 3. 6.2005, 18. – 22. 6. 2007,

75   

16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Chrysops viduatus (Fabricius, 1794). Very common Euro-Westsiberian species, widely distributed, also Turkey; from lowlands to mountains. Larvae live usually in mud of stagnant water. Dates: 24. 5. – 24. 6. 2010. Haematopota crassicornis Wahlberg, 1848. Euro-Westsiberian forest species, from lowlands to small hills, larvae live in mud of banks of water reservoirs. Dates: 31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 18. 6. 2009. Haematopota pluvialis (Linnaeus, 1758). Eurosiberian species, widely distributed (all parts of Europe), especially in Central Europe usually the most common species of the family ranging from lowlands to mountains; East Siberia, Kazakhstan, Middle Asia, Turkey, China. Edaphic larvae live mostly in turfs of pastures, dry steppe localities, more or less damp meadows and foggy biotopes, banks of ponds, brooks, water reservoirs. Dates: 2. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. 7. – 10. 8. 2010, 10. 8. – 14. 9. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011. Haematopota subcylindrica Pandellé, 1883. Eurosiberian species, as well Caucasus, Kazakhstan, Turkey and Iran, locally common, habitats as foregoing species. Dates: 1. – 5. 6. 1992. Heptatoma pellucens pellucens (Fabricius, 1776). Euro-Westsiberian subspecies, distributed up to the boreal forest zone near the Arctic Circle in Russia, only locally common, in high altitudes quite absent. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5. – 25. 6. 2010. Hybomitra arpadi (Szilády, 1923). A Holarctic species of tree line and taiga, present over much of the north-eastern regions of Eurasia (from Scandinavia to Far East, China and Japan) with thw southern limit of the distribution passing through Belgium, Netherlands, , Germany, Czech Republic (peat bogs of the Šumava NP, Bohemian Forest and the Třeboňsko PLA), Poland and Central European Russia (Moscow Region). The Nearctic range is transcontinental and extends into New England States and Minesota (Teskey 1999). Larvae in shaded swamps and peat bogs, and in littoral of small forest water reservoirs (Ježek 1977). Nationally scarce, see as well Dvořák (2011 a,b). Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. Hybomitra auripila (Meigen, 1820). European forest species of hills and mountains (from Iberian Peninsula to Ukraine and from Scandinavia to Apennines and Balkan). Larvae are collected in peatbogs and swampy areas (wet meadows and small shaded water reservoirs). Dates: 1. – 5. 6. 1992, 30. 5. – 3. 6.2005, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 2011.

76   

Hybomitra bimaculata (Macquart, 1826). Very common Palaearctic species, widely distributed; Mongolia, China, Japan; both in lowlands and mountainous regions. Larvae live usually in littoral zones of ponds, lakes, water reservoirs, in mud of forest swamps and damp meadows. Dates: 1. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009. Hybomitra ciureai (Séguy, 1937). One of the most common Hybomitra species in all parts of Europe, Siberia; Turkey, Northern Iran, Northern China and Mongolia; from low to high altitudes. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009. Hybomitra distinguenda (Verrall, 1909). Very common Palaearctic species, widely distributed; Mongolia, China, Japan, penetrates into North Africa (Morocco) - see Ježek (1995); from lowlands to hills and mountains. Larvae live usually in mud of banks of ponds and lakes, water bodies, in forest marshes and shaded wet meadows. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009. Hybomitra lundbecki Lyneborg, 1959. Eurosiberian species, Mongolia, China. Larvae are known from the same biotopes as foregoing species. Dates: 31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 18. 6. 2009. Hybomitra micans (Meigen, 1804). Common European species ranging from lowlands to mountains. In Scandinavia, European part of Russia and southern Balkan missing. Immature stages are known from forest swamps and peatbogs. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Hybomitra muehfeldi (Brauer, 1880). Palaearctic species, however, not continually registerred in this region; as well Caucasus Mts. and Altaj Mts. Immature stages are collected in areas with numerous ponds (Chvála & Ježek 1969). Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. Hybomitra nitidifrons confiformis Chvála & Moucha, 1971. Subboreal European subspecies, very rare taxon of the cold taiga zone. The southern margin of its distribution area passes through the extended Pálava BR (Lednice) to southern Bohemia (Třeboň, Kladská and Jezerní slať peatbogs). Published as endangered taxon by Ježek (1998) in his a very preliminary view, not mentioned by Ježek & Barták (2005). However, nationally scarce, see as well Dvořák (2011b). Dates: 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Hybomitra tropica (Linnaeus, 1758). Very common species, known from many parts of Europe in different altitudes. Some quoted literary data must be verified, the species is often mixed with Hybomitra montana (Meigen, 1820). Larvae and pupae need shaded banks of water reservoirs and swamps. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 22. 5. – 18. 6. 2009. Tabanus autumnalis Linnaeus, 1761. A large Palaearctic species, not rare, ranging from lowlands to hills, absent from northernmost areas; North

77   

Africa, Caucasus, Central Asia, China and Mongolia. Larvae are known from muddy littoral mainly of ponds. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Tabanus bovinus Linnaeus, 1758. Eurosiberian species, Caucasus, Central Asia, North Africa: Algeria, Morocco. Well known large reddish-brown species, ranging from lowlands to hilly areas. Larvae are collected in littoral of water reservoirs. Eclosion often far from water after three years. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. Tabanus bromius Linnaeus, 1758. Euro-Westsiberian species, one of the most common species of the family; Kazakhstan, Iran, Afghanistan, North Africa - see as well the map of Ježek (1980), ranging from lowlands to mountains. Edaphic larvae live mostly in turfs of pastures, steppe localities and more or less damp meadows. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 19. 7. – 10. 8. 2010, 4. – 24. 6. 2011. Tabanus maculicornis Zetterstedt, 1842. A very common Euro-Westsiberian species, at various altitudes; peat-bogs and forest swamps are suitable for development of larvae and pupae. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 30. 5. – 3. 6.2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010. Tabanus sudeticus Zeller, 1842. Euro-Westsiberian, very variable sized forest species. Rare in lowlands, typical boophilous representative of hills and mountains. Development of larvae from one to three years. Dates: 22. 5. – 18. 6. 2009. 4. Discussion Altogether 21 species of the family Tabanidae are reported from Vráž nr. Písek, representing 36.8 % of all tabanids known from the Czech Republic (42.0 % of the total fauna of Bohemia). Comparing species spectrum of the family Tabanidae from Vráž with this from previous complex researches of Diptera (BR Pálava – 29 species, Bílina and Duchcov environs – 17 species, NP Podyjí – 33 species: Ježek, 1998; Ježek & Barták, 2000; Ježek et al., 2005, respectively), it is the small number of species but higher than in industrially affected region of Bílina and Duchcov. Notable findings are those of Hybomitra arpadi (Szilády, 1923) and H. nitidifrons confiformis Chvála &Moucha, 1971, both being rare species in Central Europe, nationally scarce, and they indicate high quality of environment in the studied locality.

78   

5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Chvála M., 1980: Tabanidae. In Chvála, M. (ed.): Krevsající mouchy a střečci – Diptera. Fauna ČSSR sv. 22. Academia, Praha, pp 282-390. Chvála M., 2009: Tabanidae Latreille, 1802. In: Jedlička L., Stloukalová V. & Kúdela M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. Comenius university Bratislava. http://zoology.fns.uniba.sk/diptera. Chvála M. & Ježek J., 1969. Immature stages of five European Hybomitra species of the bimaculata- and montana- groups (Diptera, Tabanidae). Folia Parasitol., Praha, 16: pp 329-347. Chvála M., Lyneborg L. & Moucha, J., 1972: The Horse Flies of Europe (Diptera, Tabanidae). Entomological Society of Copenhagen, Copenhagen, 499 pp. + 8 Plates. Dvořák L., 2011a: Some data to horsefly fauna (Diptera: Tabanidae) in south-eastern part of Bohemian Forest, Czech Republic, with notes to Hybomitra arpadi (Szilády, 1923). Silva Gabreta, Vimperk, 17(2-3): pp 73-81. Dvořák L., 2011b: Ovádi (Diptera: Tabanidae) v okolí Kladské (CHKO Slavkovský les). Západočeské ent. listy, 2: pp 44-50 (in Czech, English Abstract). Ježek J., 1977: Larvae and pupae of three European Hybomitra species (Diptera, Tabanidae). Acta Ent. Mus. Nat. Pragae, 39: pp 191-207. Ježek J., 1980: Zoogeography of some Iranian species of horse-flies (Diptera: Tabanidae). Acta Univ. Carolinae - Biologica (1977): pp 317 - 323. Ježek J., 1988: Notes on results of Czechoslovak - Iranian entomological expeditions to Iran - Tabanidae (Diptera). In: Olejníček J. (ed), Medical and Veterinary Dipterology. Proc. Int. Confer., Nov. 30 - Dec. 4, 1987, Inst. of Parasitol. ČSAV, House of Technics ČSVTS, České Budějovice, pp 198 - 201. Ježek J., 1995: Revision of collections of horse flies (Diptera, Tabanidae) – faunistics, additions, grid-mapping, new records (part II). Čas. Nár. Mus., Ř. přírod., 164: pp 124 - 126. Ježek J., 1998: Tabanidae. In: Rozkošný R. V Vaňhara J. (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., 99: pp 131 - 138.

79   

Ježek J. V Barták M., 2000: Tabanidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds), Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs) I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol., 104: pp 133 – 137. Ježek J. & Barták M., 2005: Čeleď: Tabanidae (ovádovití). In: Farkač J., Král D. & Škorpík M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red list of threatened species in the Czech Republic, Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, pp. 276-277. (in Czech and English). Ježek J., Barták M., Gregor T. & Kubík Š., 2005: Tabanidae. In: Barták M. & Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU v Praze, pp 123 - 127. Ježek J. & Omelková M., 2011: Horse flies (Diptera: Tabanidae). In: Malenovský I., Kment P. & Konvička O. (eds), Species inventories of selected arthropod groups in the Bílé Karpaty Protected Landscape Area and Biosphere Reserve. Acta Musei Moraviae, Scientiae biologicae (Brno) 96 (Supplement), submitted. Leclercq M., 1960: Révision systématique et biogéographique des Tabanidae (Diptera) paléarctiques. Vol. 1: Pangoniinae et Chrysopsinae. Mémoirs Institut Royal des Sciences Naturelles de Belgique 63: pp 1–77. Leclercq M., 1967: Révision systématique et biogéographique des Tabanidae (Diptera) paléarctiques. Vol. 2: Tabaninae. Mémoirs Institut Royal des Sciences Naturelles de Belgique 80 (1966): pp 1–237. Olsufjev N. G, 1977: Tabanidae. Fauna USSR. No. 7(2), Leningrad, 434 pp. (in Russian). Teskey H. J., 1990: The Horse Flies and Deer Flies of Canada and Alaska. Diptera: Tabanidae. The Insects and Arachnids of Canada, 16: pp 1-381.

80   

Chloropinae (Diptera, Chloropidae) of Vráž nr. Písek Pavlína Kočová, Štěpán Kubík, Miroslav Barták & Anna Krupauerová 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] Abstract

An account of the subfamily Chloropinae in southern Bohemia (Vráž in a vicinity of Písek, Landa pond) is given with altogether 10 genera and 26 species of frit flies. Most important records include Meromyza mosquensis Fedoseeva, 1960 and Lasiosina cinctipes (Meigen, 1830). Key words: Diptera, Chloropidae, Chloropinae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction Adults are small flies, with body lengths from 1.5-5.0 mm, rarely larger, with reduced bristling. Body colour very variable. The adults occur in various marshy habitats, in deciduous woods, in damp meadows and in fields. The larvae of chloropids have varied feeding habits. Many are phytophagous, with some damaging cereals and other grasses. Others are saprophagous, whilst a few species have been bred from fungi and some are predaceous. The nomeclature and distribution follows Nartshuk (2012) and Kubík (2009). 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

81   

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap Materials collected were identified by means of keys by by Leclercq (1960, 1967), Chvála et al. (1972) and Olsufjev (1977). 3. Results Camarota curvipennis (Latreille, 1805): Westpalaearctic species, common in Europe, sampling dates: v-vi. Cetema cereris (Fallén, 1820): Palaearctic species. A common species in Europe. Larvae in Agrostis stolonifera, Alopecurus pratensis, Avena

82   

sativa, Festuca ovina, Poa nemoralis, Poa pratensis and Secala cereale. Sampling date: v. Cetema elongatum (Meigen, 1830): Westpalaearctic species. Westpalaearctic species. Larvae in Agrostis stolonifera, Avena sativa, Dactylis glomerata, Holcus lanatus, Hordeum sativum, Lolium perenne, Phleum pratense, Poa annua, Poa nemoralis and Poa pratensis. Sampling dates: v-vi. Cetema neglectum Tonnoir, 1921: Westpalaearctic species. Sampling dates: v-vi. Chlorops calceatus Meigen, 1830: Westpalaearctic species. Sampling dates: vvi. Chlorops geminatus Meigen, 1830: Palaearctic species. Sampling date vi. Chlorops gracilis Meigen, 1830: Palaearctic species. Sampling date v. Chlorops hypostigma Meigen, 1830: European species. Larvae in Dactylis glomerata, Festuca rubra and Poa pratensis. Sampling dates: v.-vi. Chlorops meigenii Loew, 1866: Palaearctic species. Sampling date vi. Chlorops pumilionis (Bjerkander, 1778): Palaearctic species. A very common and ubiquitous species in Central Europe. Larvae in Hordeum sativum and Triticum aestivum. Sampling dates v.-ix. Chlorops scalaris Meigen, 1830: Common palaearctic species. Sampling date: vi. Chlorops serenus Loew, 1866: Palaearctic species. Sampling date v. Cryptonevra flavitarsis (Meigen, 1830): Palaearctic species. Sampling date v. Diplotoxa messoria (Fallén, 1820): Westpalaearctic species. Sampling dates: vvi. Lasiosina cinctipes (Meigen, 1830): Palaearctic species, was recorded from Vráž nr. Písek first from Bohemia (Kubík, 2006). L. herpini (Guerin-Meneville, 1843): Common palaearctic species. Sampling date: vi. Meromyza curvinervis (Zetterstedt, 1848): Palaearctic species. Sampling date vi. Meromyza femorata Macquart, 1835: European species. Larvae in Dactylis glomerata. Sampling date: vi. Meromyza laeta Meigen, 1838: Palaearctic species. Sampling date v. Meromyza mosquensis Fedoseeva, 1960: Palaearctic species, was recorded from Vráž nr. Písek first from Bohemia (Kubík, 2006). Meromyza nigriventris Macquart, 1835: Common palaearctic species. Sampling date: vi. Meromyza ornata (Wiedemann 1817): Common palaearctic species. Sampling dates: v.-vi. Meromyza variegata Meigen, 1830: Common palaearctic species. Sampling date: v. Platycephala planifrons (Fabricius, 1798): Common palaearctic species. Sampling dates: iv.-v

83   

Thaumatomyia glabra (Meigen, 1830): Holarctic species. Larvae are predaceous. Sampling dates: iv.-vi. Thaumatomyia notata (Meigen, 1830): Cosmopolitan species. Larvae are predaceous. Samplinf dates v.-vi., ix.-x. 4. Discussion Altogether 26 species of the subfamily Chloropinae are reported from Vráž nr. Písek, representing 30.23 % of all known from the Czech Republic. Two species (Meromyza mosquensis Fedoseeva, 1960 and Lasiosina cinctipes (Meigen, 1830)) were recorded from Vráž nr. Písek first from Bohemia (Kubík, 2006) 5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Kubík Š. 2006: New records of Chloropidae (Diptera) from the Czech and Slovak republics. Entomofauna carpathica 18: pp 31-32. Kubík Š., 2009: Chloropidae Rondani, 1856. In: Jedlička, L., Kúdela, M. & Stloukalová, V., (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. http://zoology.fns. uniba.sk/diptera and on CD. Nartshuk E.P. 2012: Fauna Europaea: Chloropidae. In Pape T. (ed), Fauna Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea version 1.5, http://www.faunaeur.org.

84   

Oplození ani kondice neovlivňují výběr místa v nádrži u samic čolka horského (Mesotriton alpestris) chovaných v zajetí Oldřich Kopecký & Jiří Šmahel Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129,Praha 6 - Suchdol 165 21 e-mail: [email protected] Abstrakt Sledovali jsme preference samic čolka horského (Mesotriton alpestris) pro určitá konkrétní místa (vodní sloupec, úkryt, plovoucí polystyrénový ostrůvek) v adaptovaných faunariích. Ve faunariích byly samice drženy v době mezi pokusy, které byly zaměřeny na otázky spojené s pohlavním výběrem. U každé samice jsme zaznamenali její kondici a stav (oplozená/neoplozená). Procento času stráveného ve vodě ani pobyt v úkrytu nebyly ve vztahu ke stavu ani kondici samice. Část samic, které trávily mimo vodu nejvíce času, pak v následujících experimentech nejevila zájem o páření a většinou pouze plavaly na hladině. Pokud není u chovaných čolků možné zjistit objektivně jejich zdravotní stav, doporučujeme jedince, kteří budou nápadně často využívat terestrickou část chovného zařízení, z následných pokusů vyřadit. Klíčová slova: pohlavní výběr, chov, faunarium, Caudata, Amphibia 1. Úvod Chování zvířat v zajetí je dnes studováno zejména v souvislosti se záchrannými chovy v zoologických zahradách (Balmford et al. 1996) nebo v akvakultuře (Faleiro et al. 2008). Výsledky většinou slouží pro zkvalitnění prostoru, kde se zvířata pohybují tak, aby byl minimalizován jejich stres (Ross & Lukas 2006). Na druhou stranu samo chování zvířat může indikovat přítomnost stresoru, který je jinými prostředky těžko zjistitelný (Schreck 1990). V roce 2012 jsme v batrachologické laboratoři katedry zoologie a rybářství (FAPPZ, ČZU) prováděli sérii etologických experimentů cílících na otázky spojené s pohlavním výběrem čolka horského (Mesotriton alpestris). Čolek horský je diekním, promiskuitním ocasatým obojživelníkem (Urodela) s výrazným sezónním pohlavním dimorfismem (Roček 1992). Sezónní aktivita našich populací začíná v březnu nebo v dubnu příchodem na rozmnožovací stanoviště, po asi 5 měsíců trvající hibernaci, do níž čolci upadají většinou v říjnu (Roček 1992). Čolek horský neklade zvláštní nároky na reprodukční stanoviště (Kopecký & Vojar 2007), typické pro něj je rozmnožování

85   

v zatopených lomech, horských tůních i kalužích trvalejšího charakteru (Mikátová & Vlašín 1998). Má soumračnou aktivitu (Martin et al. 1989). Čolek horský není tak citlivý na podmínky zajetí jako jiné druhy evropských čolků (Denoël, Gvoždík ústní sdělení), kteří v něm poměrně rychle ztrácí jak druhotné sexuální znaky, tak i zájem o páření (Malmgren & Enghag 2008). Vzhledem k omezenému prostoru batrachologické laboratoře jsme mohli pro etologický experiment použít jen určitý počet pokusných jedinců (30 samic, 60 samců), a proto jsme chtěli vyloučit možnost, že do výsledků pokusů zasáhnou i jiné vlivy. Ty by mohly být patrné z chování pokusných jedinců mimo dobu prováděných experimentů. Rozhodli jsme se tedy sledovat preference samic pro určitá konkrétní místa v nádrži a určit zda-li jejich využívání není spojeno s kondicí nebo stavem samice (oplozená/neoplozená). V případě pozitivních výsledků pak upravit design pokusu, příp. vyloučit data, která by mohla být ovlivněna z výsledného souboru. 2. Metodika 2. 1 Lokalita a sběr dat Čolci horští byli nachytáni na lokalitě Čachnov (Krouna, Pardubický kraj). Zde jsme dne 18.3. 2012 instalovali zábranu s padacími pastmi po obvodu historického rezervoáru (8 x 6 m) vytvořeného na místním potoce. Zábrana s pastmi odchytávala čolky v době jejich jarního tahu, tj. před zahájením rozmnožování. Pasti byly vybírány každodenně. Takto získaní jedinci byli následně převezeni do batrachologické laboratoře KZR. Zde byli rozděleni dle pohlaví. Samice (celkem 30 jedinců) byly umístěny samostatně do faunarií PT2255 o rozměrech 230 x 155 x 170 mm. Každé faunarium bylo vybaveno polystyrenem (cca 60 x 60 mm) plovoucím na hladině, na nějž mohl čolek vylézt a odpočívat; plastovou trubkou (průměr 30 mm, délka 100 mm) připevněnou ke dnu faunaria pomocí silikonu, ta tvořila potenciální ukrýt; dvěma delšími stvoly doušky hustolisté (Egeria densa), do jejichž listů mohly samice balit kladená vajíčka a kamenem, pro usnadnění svlékání staré kůže. Velikost úkrytu vycházela z pozorování ve volné přírodě, kde čolci stejně velké úkryty často využívali (Kopecký 2004). Faunaria byla naplněna odstátou vodou z vodovodního řadu cca 2 cm pod okraj. Výměna vody a čištění faunarií probíhalo jednou týdně. Samice byly krmeny mraženými larvami pakomárů dvakrát týdně (20 larev / 1 samice / 1 týden). Teplota vzduchu v laboratoři byla udržována na úrovni 19°C pomocí klimatizační jednotky. Teplota vody ve faunáriích se v průběhu celého období sledování pohybovala mezi 17.1°C – 20.8°C. Skupina 22 samic byla přivezena a umístěna v nádržích 2.4. 2012, následně bylo 6.4. 2012 umístěno 8 samic do zbývajících nádrží. Všechny

86   

samice byly sledovány do 2.5. Před umístěním do nádrže byla každá ze samic změřena (SVL, od špičky čenichu, po zadní okraj kloaky) posuvným měřidlem s přesností na 0.1 mm a zvážena na digitální váze Kern PFB s přesností na 0.01g. Při návštěvách batrachologické laboratoře souvisejících se zde probíhajícími etologickými pokusy byla vždy zaznamenána pozice každé ze samic ve faunariu. Sledovali jsme zda-li je samice na polystyrenu (tedy mimo vodu), v úkrytu (plastové trubce) nebo volně ve vodním sloupci (Obr. 1). Záznam pozice probíhal většinou mezi 9,00 – 11,00 h. Zároveň jsme kontrolovali vodní rostliny, pro zjištění zda-li na ně samice nekladou vejce. V době odchytu čolků totiž díky silnému tání sněhu a srážkám došlo k zaplavení některých pastí a čolci se zde mohli pářit. U každé ze samic přivezených dne 2.4. byla jejich pozice v nádži zaznamenána 15krát, u samic umístěných 6.4. pak byla jejich pozice zaznamenána 11krát.

170

155

230 Obr. 1: Schéma znázorňující rozměry (v mm) a vybavení faunárií PT-2255, včetně polystyrenu a plastové trubky, která sloužila jako potenciální úkryt zde umístěným samicím čolka horského. 2. 2 Statistické vyhodnocení Z celkového počtu samic bylo u 4 zjištěno kladení vajíček. Pro ověření, zda-li samice, které kladou vejce budou spíše zaznamenávány v úkrytu, bylo použito čtyřpolní tabulky s Yatesovou korekcí. Proměnná procent času ve vodě byla získána jako poměr záznamů samice ve vodě (ve vodním sloupci + v úkrytu) proti všem záznamům. Následně

87   

bylo procento času ve vodě použito jako vysvětlující proměnná proti binárním proměnným kladení vajec a přítomnost úkrytu. Počet záznamů byl u obou těchto proměnných nevyrovnaný, a tak bylo pro jejich vyhodnocení použito neparametrického Mann-Whitney U-testu. Z údajů o procentu času tráveného ve vodě byl vytvořen histogram, z něhož vyplynulo, že pět hodnot v rozsahu 0 % – 87 % stojí mimo ostatní. Kondice samic, které vykazovaly pobyt ve vodě rovný a menší 87 %, byla Mann-Whitney U-testem porovnána s kondicí samic ostatních. Za kondici jedince byla dosazena hodnota reziduálu z linerání regrese vztahu hmotnost vs. SVL. Vzhledem k nízkému počtu sledovaných samic nešlo použít generalizovaný lineární model a tak kondice jako vysvětlující proměná byla použita ve třech samostatných testech (Mann-Whitney U-test, lineární regrese). Data o kondici samic měla normální distribuci (χ² = 0.61, P = 0.43). Veškeré výpočty byly prováděny v programu STATISTICA ver. 9.1 na hladině významnoti α = 0.05. 3. Výsledky Celkem bylo učiněno 418 záznamů o pozici samic ve faunariích. Nejčastěji byly samice ve vodním sloupci (86.8 %), poté na polystyrénu (11.7 %) a nejméně často v úkrytu (1.5 %). Samice, které kladly vejce byly v úkrytu zaznamenány stejně jako samice, které vejce nekladly (Yates corrected χ² = 0.06, P = 0.81). Samice, které kladly vejce, také netrávily více času ve vodě (Mann-Whitney U-test: U = 37.5, Z = - 0.85, P = 0.39) (Obr. 2). Přítomnost samic v úkrytu nebyla ovlivněna procentem času, které trávily ve vodě (MannWhitney U-test: U = 50, Z = 1.11, P = 0.26) (Obr. 3), ani jejich kondicí (MannWhitney U-test: U = 64, Z = - 0.39, P = 0.70) (Obr. 4). Kondice také neovlivňovala procento času tráveného ve vodě (lineární regrese, F = 1.72, P = 0.20), i když graficky je zde patrný určitý trend (Obr. 5). Při zařazení většího souboru jedinců do sledování by tento vztah vyšel zřejmě průkazně. Vysvětlivky k box-plot grafům (Obr. 2 – 4): čtverec = medián, box = horní a dolní kvartil všech hodnot, plot = soubor všech přilehlých hodnot, kolečko = odlehlá hodnota, hvězda = extrémní hodnota.

88   

100

procenta casu ve vode

80

60

40

20

0 NE

ANO

kladla

Obr. 2: Porovnání času tráveného ve vodě u dvou skupin samic (oplozená/neoplozená). 100

procenta casu ve vode

80

60

40

20

0 ANO

NE

pritomnost v ukrytu

 

Obr. 3: Porovnání času tráveného ve vodě u samic, které alespoň jednou využily úkryt ve faunarium a samic, které úkryt nevyužily.

89   

0.20 0.15 0.10

kondice

0.05 0.00 -0.05 -0.10 -0.15 -0.20 ANO

NE

pritomnost v ukrytu

 

Obr. 4: Porovnání kondice samic, které alespoň jednou využily úkryt ve faunarium a samic, které úkryt nevyužily. 100

procenta casu ve vode

80

60

40

20

0 -0.20

-0.15

-0.10

-0.05

0.00

0.05

0.10

0.15

0.20

kondice

 

Obr. 5: Vliv kondice na procento času tráveného ve vodě u všech samic zařazených v našem sledování.

90   

Samice, které ve vodě trávily méně než 87 % času (což byla hodnota, kterou vynesení do histogramu označilo jako hraniční), se svou kondicí od samic ostatních nelišily (Mann-Whitney U-test: U = 47, Z = - 0.83, P = 0.40). 4. Diskuse Rozdíly ve využívání mikrohabitatů v nádrži byla potvrzena pro syntopicky žijící pedomorfní/metamorfované jedince studovaného druhu (Denoël & Joly 2001; Denoël & Andreone 2003). Pohybová aktivita pohlaví se významně v době rozmnožování neliší (Martin et al. 1989). Vliv pohlaví na výběr mikrohabitatu u čolka horského ve volné přírodě zatím studován nebyl, i když výsledky analýzy potravního spektra naznačují možnost rozdílného využívání mikrohabitatů, během tohoto, pro čolky energeticky náročného, období (Kopecký et al. 2012). Kondice neovlivňovala přítomnost samic v úkrytu. Je možné, že její vliv se projevuje na chování čolků v jiných situacích, např. při migraci (Kopecký & Šusta 2006) nebo při lovu potravy (Aragon 2009). Nemůže ovšem vyloučit ani vliv umělých podmínek, kdy samice měly pravidelný přísun potravy. Také sluneční záření, které inhibuje pohybovou aktivitu čolků (Hearty et al. 2007,) bylo díky zastínění faunárií v laboratoři nižší proti přirozeným podmínkám a mohlo tak redukovat anitpredační chování všech samic. Trojice z pěti samic (6, 18, 20, 21, 22), které trávily ve vodě nejméně času (0 % – 87 %), v následných experimentech nejevila o samce zájem a většinou v době pokusu pouze pasivně plavaly na hladině. Toto chování je u čolků zřejmě spojeno se suboptimálním zdravotním stavem, který nedovoluje čolkům vyplouvat opakovaně ke hladině za účelem nádechu. Ve volné přírodě vede k rychlé predaci (Kopecký vlastní pozorování). V našem případě nebyl tento stav manifestován zhoršením kondice. Samice, které byly nejčastěji zaznamenávány na polystyrénu, se svou kondicí od ostatních nelišily. Příčinou častějšího využívání polystyrenu ovšem může být také fyziologická nepřipravenost organismu na vlastní reprodukční fázi. Což se v přírodě projevuje opakovanými migracemi ven z reprodukční nádrže (Weddeling et al. 2004). Stav (oplozená/neoplozená) neměl vliv na využívání úkrytu samicemi čolka horského, přitom obecně u obratlovců ovlivňuje habitatové preference samic, když upřednostňovány jsou místa s vyšším množstvím úkrytů a pro predátory méně přehledná (Ciuti et al. 2006; Shannon et al. 2006). U ocasatých obojživelníků má stav samice vliv na rychlost jejího metabolismu (Finkler & Cullum 2002), stejně jako na teplotní preference (Gvoždík 2005). Ovšem stavem samice nebyl ovlivněn ani čas, který trávily ve vodě. Samice, které kladly vejce, ale trávily ve vodě 93 % a více času. Zde tak zřejmě narážíme na limity dat

91   

sbíraných pro tuto práci. Preferenci samic zastupuje totiž pouze údaj získaný v jediném momentu dne (bezprostředně po příchodu jednoho z autorů do laboratoře, kde byli čolci chováni). Ideálním přístupem by bylo zaznamenávat chování samic nepřetržitě, k čemuž jsme ovšem neměli potřebné vybavení. Zároveň oplozených samic bylo výrazně méně (pouze 13 %) než samic neoplozených a tento nepoměr snižuje vypovídací hodnotu dat. Pokud budou čolci chováni v zajetí za účelem dalších pokusů a není možné zjistit objektivně jejich zdravotní stav, doporučujeme jedince, kteří budou v chovném zařízení využívat nápadně často jeho terestrickou část, z následných pokusů vyřadit. 5. Poděkování Za jazykovou korekturu děkujeme Ing. Magdaléně Kopecké. 6. Použitá literatura Aragon P., 2009: Sex-dependent use of information on conspecific feeding activities in an amphibian urodelian. Functional Ecology 23: pp 380-388. Balmford A., Mace G.M. & Leaderwilliams N.,1996: Designing the ark: Setting priorities for captive breeding. Conservation Biology 10: pp 719-727. Ciuti S., Bongi P., Vassale S. & Apollonio M., 2006: Influence of fawning on the spatial behaviour and habitat selection of female fallow deer (Dama dama) during late pregnancy and early lactation. Journal of Zoology 268: pp 97-107. Denoël M. & Joly P., 2001: Adaptive significance of facultative paedomorphosis in Triturus alpestris (Amphibia, Caudata): resource partitioning in an alpine lake. Freshwater Biology 46: pp 1387-1396. Denoël M. & Andreone M., 2003: Trophic habits and aquatic microhabitat use in gilled immature, paedomorphic and metamorphic Alpine newts (Triturus alpestris apuanus) in a pond in central Italy. Belgian Journal of Zoology 133: pp 95-102. Faleiro F., Narciso L. & Vicente L., 2008: Seahorse behaviour and aquaculture: How to improve Hippocampus guttulatus husbandry and reproduction? Aquaculture 282: pp 33-40. Finkler M.S. & Cullum K.A., 2002: Sex-related differences in metabolic rates and energy reserves in spring-breeding small-mouthed salamanders (Ambystoma texanum). Copeia 2002: pp 824 – 829. Gvoždík L., 2005: Does reproduction influence temperature preferences in newts? Canadian Journal of Zoology 83: pp 1038-1044.

92   

Hearty W., Gentilhomme E. & Secondi J., 2007: Female preference for a male sexual trait uncorrelated with male body size in the Palmate newt (Triturus helveticus). Behaviour 144: pp 797-814. Kopecký O., 2004: Migrace čolka horského ve vodní fázi, věrnost rozmnožovacímu stanovišti a základní morfometrie druhu. Bakalářská práce, Přír. fak., UP Olomouc: pp 45. Kopecký O. & Šusta F., 2006: Vliv kondice na vstup do vodní fáze u čolka horského (Triturus alpestris, Laurenti 1768). Vč. Sb.Přír. – Práce a studie 13: str 211-217. Kopecký O. & Vojar J., 2007: Které vlastnosti vodních biotopů ovlivňují početnost čolků horských (Mesotriton alpestris) za nestálých podmínek prostředí? Sborník severočeského muzea, Přírodní vědy, Liberec 25: str 131-139. Kopecký O., Vojar J., Šusta F. & Rehák I., 2012: Composition and scaling of male and female Alpine newt (Mesotriton alpestris) prey, with related site and seasonal effects. Annales Zoologici Fennici 49: pp 231-239. Malmgren J. C. & Enghag M., 2008: Female preference for male dorsal crests in great crested newts (Triturus cristatus), Ethology Ecology and Evolution 20: pp 71-80. Martin E., Joly P. & Bovet P., 1989: Diel patern of activity in the alpine newt (Triturus alpestris, Amphibia Urodela) during the aquatic phase. Biological Behviour 14: pp 116-131. Mikátová B. & Vlašín M., 1998: Ochrana obojživelníků. Ekocentrum Brno: pp 94. Roček Z., 1992: Triturus alpestris (Laurenti, 1768) - Čolek horský. In Baruš V. & Oliva O.: Obojživelníci – Amphibia. Fauna ČSFR, sv. 25. Academia, Praha, str 127- 132. Ross S.R. & Lukas K.E., 2006: Use of space in a non-naturalistic environment by chimpanzees (Pan troglodytes) and lowland gorillas (Gorilla gorilla gorilla). Applied Animal Behaviour Science 96: pp 143-152. Schreck C.B., 1990: Physiological, behavioral, and performance indicators of stress. Am. Fish. Soc. Symp. 8: pp 29-37. Shannon G., Page B.R. & Duffy K.J., 2006: The role of foraging behaviour in the sexual segregation of the African elephant. Oecologia 150: pp 344-354. Weddeling K., Hachtel M., Sander U. & Tarkhnishvili D., 2004: Bias estimation of newt population size: Afield study at five ponds using drift fence, pitfalls and funnel traps. Herpetological Journal 14: pp 1-7.

93   

Malý doplněk faunistiky denních motýlů (Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae) okresů Šumperk a Jeseník v České republice Small add of butterfly faunistics (Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae) from districts Šumperk and Jeseník in the Czech Republic Oldřich Kopecký & Vladimír Vrabec Katedra zoologie a rybářství FAPPZ, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected] Abstract Data on the occurrence of 20 species of butterflies (Lepidoptera: Rhopalocera, Hesperiidae) from little explored field of network maps (Šumperk and Jeseník districts) are listed. For mapping quadrangle 5967 profess 10 species, for 5867 a total of 12 species, for 5768 a total of 6 species and for 5668 7 species. The observed species are abundant and common. Only one protected species were recorded: Apatura iris. Key words: Lepidoptera, Rhopalocera, Hesperiidae, faunistics, Šumperk and Jeseník districts, Czech Republic 1. Úvod V České republice probíhá intenzivní mapování rozšíření denních motýlů, které organizuje Společnost pro ochranu motýlů, Agentura ochrany přírody a krajiny a Entomologický ústav v Českých Budějovicích. Zatím poslední publikovaný atlas (Beneš et al. 2002), jakož i Nálezová databáze ochrany přírody (NDOP) však stale vykazují některá pole síťového mapování s velmi malým pokrytím. Mezi poměrně málo prozkoumané patří okresy Šumperk a Jeseník, odkud není k dispozici mnoho faunistických údajů, ani soubornějších zpracování jednotlivých lokalit (nicméně existují starší studie z regionu např. Gregor et Povolný 1947 nebo Komárek 1949). Kvůli kompletaci map rozšíření zveřejňujeme v tomto příspěvku naše náhodná i záměrná pozorování běžných druhů motýlů z několika málo lokalit uvedených okresů.

94   

2. Metodika 2.1 Přehled lokalit Je uveden název locality, velmi stručná charakteristika, zeměpisné souřadnice zhruba na střed lokality a kód čtyřúhelníku faunistického mapování dle Pruner et Míka (1996). Okres Šumperk: 1. Malá Morava, okolí rekreační chaty, 50°5'20.094"N, 16°50'15.641"E (5967) 2. Sklené, okolí lesní cesty, 50°7'47.815"N, 16°51'10.689"E (5867) Okres Jeseník: 3. Vápenná, vápencový lom, 50°16'57.804"N, 17°5'25.266"E (5768) 4. Horní Lipová, vápencový lom, 50°14'17.416"N, 17°7'28.659"E (5768) 5. Žulová, žulový lom fa Petrov, 50°18'37.143"N, 17°7'26.983"E (5668) 6. Černá Voda, žulový lom (Nový), 50°17'54.342"N, 17°7'51.363"E (5668) 7. Žulová, žulový lom (Boží hora), 50°18'30.631"N, 17°6'53.423"E (5668)

Obr. 1: Opuštěný vápencový lom u Vápenné by zasloužil mnohem podrobnější průzkum, zejména nočních motýlů. Foto: V. Vrabec. Fig. 1: An abandoned limestone quarry at Vápenná would merit more detailed research, especially moths. Photo: V. Vrabec.

95   

Obr. 2: Aktivní lomy v okolí Žulové jsou na motýlí faunu chudé. Foto: V. Vrabec. Fig. 2: Active granite quarries around Žulová are poor for the butterfly fauna. Photo: V. Vrabec. 2.2. Způsob získání faunistických dat Faunistické údaje o motýlech byly získány a zaznamenány náhodně při pochůzkách na uvedených lokalitách v průběhu celého roku 2011 a části 2012 (lokality 1, 2; O. Kopecký observ. a det.) nebo cíleně při terénním šetření pozorováním či zachycením do žlutých misek na lokalitách vzniklých činností člověka v roce 2010 a 2011 (lokality 3 – 7; V. Vrabec observ., J. Straka lgt., vše V. Vrabec det.). Nomenklatura motýlů užívaná v této zprávě je dle Beneš et al. (2002).

96   

3. Výsledky Naše pozorování shrnujeme do tabulky 1. Tab. 1: Seznam druhů motýlů zaznamenaných na jednotlivých lokalitách. Čísla sloupců odpovídají číslům lokalit v přehledu výše v textu. Tab. 1: List of butterfly species recorded at each site. Column numbers correspond to those sites in the list above in the text. Lokalita Druh

1

2

Apatura iris (batolec duhový)

X

X

Aglais urticae (babočka kopřivová)

X

X

Aphantopus hyperantus (okáč prosíčkový) Araschnia levana (babočka síťkovaná)

3 4 5 6 7 X X X

X

Argynnis aglaja (perleťovec velký)

X

X X

Argynnis paphia (perleťovec stříbropásek)

X

Gonepteryx rhamni (žluťásek řešetlákový)

X

Inachis io (babočka paví oko)

X

X

Lassiomata maera (okáč ječmínkový)

X

X

X

Lasiommata megera (okáč zední)

X

Lycaena virgaureae (ohniváček celíkový)

X

Maniola jurtina (okáč luční)

X X

Nymphalis antiopa (babočka osiková)

X

Ochlodes sylvanus (soumračník rezavý)

X

X X

Pieris napi (bělásek řepkový)

X

Pieris rapae (bělásek řepový)

X

Polygonia c-album (babočka bílé c)

X

Polyommatus icarus (modrásek jehlicový)

X

X X

X X

Vanessa atalanta (babočka admirál)

X

Vanessa cardui (babočka bodláková)

X

Celkový počet druhů pro jednotlivé lokality

10 12 4 3 3 3 2

97   

X

4. Závěr a diskuse Celkem uvádíme údaje o výskytu 20 druhů denních motýlů. Pro mapovací čtyřúhelník 5967 hlásíme 10 druhů, pro 5867 celkem 12 druhů, pro 5768 celkem 6 druhů a pro 5668 7 druhů. Pozorované druhy patří vesměs mezi hojné a obecné. Za zmínku stojí pouze záznam zvláště chráněného druhu Apatura iris. 5. Poděkování Údaje z okresu Jeseník byly získány v rámci řešení projektu VaV SP/2d1/141/07 „Rekultivace a management nepřírodních biotopů v České republice“. 6. Literatura

  Beneš J., Konvička M., Dvořák J., Fric Z., Havelda Z., Pavlíčko A., Vrabec V. & Weidenhoffer Z. (eds), 2002: Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana I., II. SOM, Praha, 857 str. Gregor F. & Povolný D., 1947: Příspěvky k poznání Lepidopter Jeseníků. Entomologické listy 10: str 87 – 93. Komárek O., 1949: Několik zajímavějších denních motýlů v okolí Králického Sněžníku. Časopis Československé Společnosti entomologické, 46: str 77. Pruner L. & Míka P., 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice s čísly mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana, 32(Suppl.): str 1-175.

98   

Asilidae (Diptera) of Vráž nr. Písek Anna Krupauerová, Miroslav Barták & Štěpán Kubík Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] Abstract Altogether 17 species of the family Asilidae was found in the environment of Landa pond in Vráž near Písek in South Bohemia. This represents only 26.2 % of all known Bohemian species (20 % of all species known from the Czech Republic). Key words: Diptera, Asilidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction Asilidae are small to very large (3.0-50.0 mm) flies. All species are very good fliers with long legs which are used for catching prey. Altogether 6500 species are known, out of 524 European species (Geller-Grimm 2007), 85 species have beeen recorded from the Czech Republic (Bohemia 65, Moravia 81) (Bosák, 2009). 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

99   

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap 3. Results Cyrtopogon lateralis (Fallén, 1814). The species is distributed almost within the entire Palaearctic. The species is common within the Czech Republic, mainly at the edges and woodland clearings of spruce monocultures from mountain areas to lowlands. Dates: 1. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008. Cyrtopogon maculipennis (Macquart, 1834). Holarctic species, in Europe distributed in southern and temperate parts. Dates: 1. 6. 1992.

100   

Didysmachus picipes (Meigen, 1820). The species is distributed almost within the entire Palaearctic. The occurrence is connected to grass growths. Dates: 1. 6. 1992, 6/2001, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007. Dioctria atricapilla Meigen, 1804. The species is documented from several European countries and reaches the Near East. Represents one of the most common robber fly species. The species can be observed on wet meadows and at forest margins. Dates: 1. 6. 1992, 30. 5. 1994, 2. 6. 1994, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008. Dioctria hyalipennis (Fabricius, 1794). European, widely distributed species, documented also from northern Africa. It is one of the most common representatives of the family. Dates: 1. 6. 1994, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007. Dioctria linearis (Fabricius, 1787). The species occurs in many European countries. In the Czech Republic it can be observed especially at the margins of deciduous forests. Dates: 6/2001. Dioctria oelandica (Linnaeus, 1758). European species, remarkable for its size and the dark colouring of wings. Occurs locally within the Czech Republic. Dates: 2. 6. 1993, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008. Dioctria rufipes (De Geer, 1776). The species is distributed within the majority of the Palaearctic Region. It is one of the most common species of Dioctria. Dates: 1. 6. 1993. Dioctria sudetica Duda, 1940. The species is known from Central Europe. The occurrence within the Czech Republic was documented from higher altitudes, especially mountain regions. Dates: 16. – 20. 6. 2008 Choerades marginata (Linnaeus, 1758). The species is distributed almost within the entire Palaearctic. The occurrence is connected to spruce stands. The species is common within the Czech Republic, mainly at the edges and woodland clearings of spruce monocultures from mountain areas to lowlands. Dates: 31. 5. 1994, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008. Laphria flava (Linnaeus, 1761). The species occurs in forests of the entire Palaearctic. Its distribution reaches Oriental Arwas (India) (Joseph & Parui 1998). Within the Czech Republic it is very common in spruce monocultures from lowlands to mountain areas. Dates: 1. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008. Leptarthrus brevirostris (Meigen, 1804). A Palaeartic, altitude-tolerant species but general infrequent in Central Europe. Dates: 2. 6. 1994. Leptogaster cylindrica (De Geer, 1776). The species occurs as several subspecies in large areas of the Palaearctic. Its environment is typical by grass growths. It is a widely distributed species within the entire Czech Republic. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008.

101   

Neoitamus cyanurus (loew, 1849). Palaearctic species. Dates: 3. – 7. 6. 2002, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008. Neoitamus socius (Loew, 1871). Widely distributed species documented from lowlands to mountain regions, especially along forest edges. Dates: 1. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008. Neomochtherus geniculatus (Meigen, 1820). Species is extending from Europe to the Near East. Widely distributed species documented from lowlands to mountain regions, especially along forest edges. Dates: 18. – 22. 8. 2008. Tolmerus atricapillus (Fallén, 1814). Entire Palaearctic. It is the most common representative of the entire family. The species is distributed from lowlands to mountain areas. A species with a very wide ecological tolerance. Dates: 18. – 22. 8. 2008. 4. Conclusions and discussion Altogether 17 species of the family Asilidae was found in the environment of Landa pond in Vráž near Písek in South Bohemia. This represents only 26.2 % of all known Bohemian species (20 % of all species known from the Czech Republic). This is low number comparing it with other large-scale studies (40 species in Podyjí NP; 32 species in Pálava BR; Bosák et al., 2005, Bosák, 1998, respectively), but slightly more than in Bílina and Duchcov environs (15 species, Bosák & Barták, 2000). However, the large number of species documented from Podyjí resulted from not just the methodology used, but also from almost 49 years of continuous research. In spite of the small number of species found, some are notable because of nationally scarce, e.g. Dioctria sudetica or Leptarthrus brevirostris. 5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Bosák J., 1998: Asilidae. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, I Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol., 99: pp 155-159. Bosák J., 2009: Asilidae Samouele, 1819. In: Jedlička L., Stloukalová V. & Kúdela M. (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and

102   

Slovakia. Electronic version 2. Comenius university Bratislava. http://zoology.fns.uniba.sk/diptera. Bosák J. & Barták M., 2000: Asilidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds), Diptera in an Industrially Affected Region (North – Western Bohemia, Bílina and Duchcov Environs), I. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol., 104: pp 167-173. Bosák J., Gregor T., Barták M. & Kubík Š., 2005: Asilidae. In: Barták M. & Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU v Praze, pp 144-150. Geller-Grimm F., 2007: Asilidae. In Pape T. (ed), Fauna Europaea: Diptera, Brachycera. Fauna Europaea version 1.3. . Retrieved 29.09.2009. Joseph A. N. T. & Parui P., 1998: The Fauna of India and the Adjacent Countries. Diptera (Asilidae), Part I, General introduction and Tribes Leptogasterini, Laphriini, Atomosini, Stichopogonini and Ommatini. Calcutta, 278 pp.

103   

Xylomyidae and Xylophagidae of Vráž nr. Písek Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 Štěpán Kubík1 & Rudolf Rozkošný2, 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] 2 Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: rozk.sc.muni.cz Abstract Results of a long-term investigation of Xylomyidae and Xylophagidae on the locality of Vráž near Písek are presented. Each family is represented by one fairly common species, Xylomyidae by Solva marginata (Meigen, 1820) and Xylophagidae by Xylophagus ater Meigen, 1803. Key words: Diptera, Xylophagidae, Xylomyidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction Xylomyidae This family of orthorrhaphous Brachycera is closely related to the Stratiomyidae. The body of the adults is slender and mostly medium-sized to long (5.0 – 20.0 mm). The larvae are apparently saproxylic and micropantophagous, and have been reared from beneath loose bark and the rotten wood of deciduous trees. The European fauna includes eight species in two genera (Rozkošný, 2012), and only three of them are known from the Czech Republic (Rozkošný, 2009). The Central European species were keyed by Dušek & Rozkošný (1963). Earlier data from the Czech Republic were summarised by Rozkošný & Barták (2000) and the world catalog of the family was published recently by Woodley (2011a). Xylophagidae The Xylophagidae are slender flies reaching lengths of 6.6 – 19.0 mm, with short hairs and without bristles. The larvae live as saproxylic predators of other insect larvae under bark and in decaying wood. The adults are therefore not too rare in deciduous forests and along their margins. Five species are known from Europe (Rozkošný, 2012), four of them occur in the Czech Republic. Identification keys to the adults of Central European species are

104   

included in studies by Trojan (1956) and Krivosheina and Mamaev (1972). The recent synonymy is discussed by Rozkošný (2005, 2009) and Woodley (2011b). 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, first year students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap

105   

3. Results Xylophagidae: Xylophagus ater Meigen, 1804. Eurasian, in Europe from Ireland, Great Britain, Fennoscandia and NW Russia to France, Switzerland and Hungary, also in Asia (to eastern Siberia). Dates: 1. – 5. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1993, 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 2. – 16. 6. 1999, 1. – 3. 6. 2002, 21. 4. – 22. 5. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010, 24. 5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011, 4. – 24. 6. 2011, 4.2. – 30.4. 2012, 30.4. – 8.VI.2012. Xylomyiidae: Solva marginata (Meigen, 1820). Euroasian, in Europe from Great Britain and Sweden to Spain, Corsica, Italy and Bulgaria, also in the Near East and through western Siberia to Mongolia and China. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 25. 6. – 19. 7. 2010. 4. Conclusions and discussion Xylophagus ater is apparently the most common taxon from our four species being distributed througout the Czech Republic. In the European literature it is known mainly as X. compeditus Wiedemann in Meigen, 1820. Chandler (1998) designated lectotype of X. ater and proved that this species was misinterpreted by the most of European authors. According to our data this species occurs regularly in May and June. Also Solva marginata is generally known from Bohemia and all the Czech Republic, and likewise confined to decaying wood during its development. The rest two species of Xylomyidae are included in the regional red list as critically endangered species in the Czech Republic (Rozkošný, 2005). Xylomya maculata (Meigen, 1804) of them was known only from two localities in Moravia and only recently was reared from larvae found in the open cavity of a dead beech at Rožmitál near Broumov as the first record in Bohemia (Mocek, 2010).

106   

5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Dušek J. & Rozkošný R., 1963: Revision mitteleuropäischer Arten der Familie Stratiomyidae (Diptera) mit besonderer Berücksichtigung der Fauna der ČSSR I. Časopis České společnosti entomologické 60: pp 202-231. Krivosheina N. M. & Mamaev B. M., 1972: A review of the Palaearctic species of the genus Xylophagus Meig. (Diptera, Xylophagidae). Entomologicheskoye Obozrenie 51: pp 430-444. (In Russian). Mocek B., 2010: Faunistic records from the Czech Republic – 295. Diptera: Xylomyidae. Klapalekiana 46: p 141. Rozkošný R., 2009: Xylomyidae and Xylophagidae. In: Jedlička L., Kúdela M. & Stloukalová V. (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. http//zoology.fns.uniba.sk/diptera. Rozkošný R., 2012: Fauna Europaea: Xylomyidae, Xylophagidae. In: Beuk P. & Pape T. (eds), Fauna Europaea: Diptera. Fauna Europaea version 1.3. . Rozkošný R. & Barták M., 2000: Xylomyidae. In: Barták M. & Vaňhara M. (eds), Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs). Vol. 1. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis. Biologia 104: pp 139-140. Trojan P., 1956: Erinnidae. In: Klucze do oznaczania owadów Polski. Vol. 28. PAN, Warszawa, 21 pp. Woodley N. E., 2011a: A catalog of the world Xylomyidae (Insecta: Diptera). Myia, 12: 455-500. Myia 12: pp 417-453. Woodley N. E., 2011b: A catalog of the world Xylophagidae (Insecta: Diptera). Myia 12: pp 455-500.

107   

Stratiomyidae (Diptera) of Vráž nr. Písek Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 Štěpán Kubík1 & Rudolf Rozkošný2 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected] 2 Department of Bortany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: rozk.sc.muni.,cz Abstract Altogether 26 species of the family Stratiomyidae are reported from Vráž nr. Písek, representing 44.6 % of all stratiomyids known from Bohemia. Four species found are listed in recent Red List (Rozkošný, 2005), viz Berkshiria hungarica (critically endangered), Odontomyia argentata (endangered), Stratiomys potamida (vulnerable), and Stratiomys singularior (vulnerable). Berkshiria hungarica is a new species to Bohemia and further notable findings are also Clitellaria ephippium and Neopachygaster meromelas, all being rare species in Central Europe and indicating high quality of environment in the studied locality. Key words: Diptera, Stratiomyidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction The Stratiomyidae are a basal brachyceran family belonging to the Orthorrhapha and Tabanomorpha. European members of this family are diverse, ranging from 2.0 to 20.0 mm in length. Their colour is often striking, dark with a yellow, white or greenish pattern, with metallic reflections known in some species. Some species are quite slender, whilst others are stout or conspicuously flattened. The integument of the larvae is rough and strongly sclerotised, having a honeycomb or mosaic appearance. Two morphological types of larvae reflect the two main larval habitats, terrestrial and aquatic. All larvae are saprophages, living as micropantophagous scavengers. Adults, as typical nectar feeders, are found on a wide range of flowering plants, especially umbels alongside water margins but also in open sunny places. In Europe the family includes 141 species in 27 genera (Rozkošný, 2012), 66 of them are known from the Czech Republic, (56 from Bohemia and 62 from Moravia) (Rozkošný, 2009a). An additional species to Bohemia (Berkshiria hungarica) is recorded here.

108   

The monograph of the European species by Rozkošný (1982 – 1983) summarises all known data on adult and larval morphology, biology, distribution, systematics, and economic and hygienic importance, including keys to the species. A key to the Palaearctic genera (both larvae and adults) was compiled by Rozkošný (1997a); the same author also published a monograph of the aquatic species of Central Europe (Rozkošný, 2000). The nomenclature and classification used here follow the world catalogue by Woodley (2001, 2011). Stratiomyidae represent a relict family of the basal Brachycera and include relatively highly specialised and therefore rare species. In the last decades a decreasing occurrence of many species has been noticed, especially those confined with their development to small natural water reservoirs, springs, marshes and salinas. The second group of the endangered species develop in decaying wood under the bark of trees and their breeding places are still more and more confined to the Natural Reserves of the primeval forest type. 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp. and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow)

109   

2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water traps c) Malaise trap d) Emergence trap e) Pyramidal trap 3. Results List of species Actina chalybea Meigen, 1804. This species is known to occur in a limited area of central and southern Europe and in the Transcaucasus. It is apparently absent in Fennoscandia, Ireland, Great Britain, Denmark, Belgium and the Netherlands. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005. Beris chalybata (Forster, 1771). A European species ranging from northern Scandinavia to Spain, France, Italy and Bulgaria, eastwards to the vicinity of Kharkov in Ukraine. Dates: 6. 6. 1997, 30. 5. – 3. 6. 2005, 29. 5. – 2. 6. 2006, 22. 5. – 18. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 30.4. – 8.6.2012. Beris clavipes (Linnaeus, 1767). A typical European species ranging from northern Scandinavia to Spain, Italy, Bulgaria and Georgia. Dates: 1. 6. 1992, 31. 5. 1993, 4. – 24. 6. 2011. Beris fuscipes Meigen, 1820. A Holarctic species, known from western Europe through Central Asia and China to Kamchatka, Sakhalin, Kuril Islands and Japan, in North America from Alaska to Newfoundland, southward to Arizona and Tennessee. Dates: 20.-26. 6. 2009. Beris hauseri Stuke, 2004. Recently described from the Netherlands, Germany, Czech Republic and Sweden, also recorded from Slovakia. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005. Beris morrisii Dale, 1841. A European species known from England and southern Sweden to Spain, Balearic Is. and Bulgaria. Dates: 18. – 22. 6. 2007. Beris strobli Dušek & Rozkošný, 1968. A Holarctic species, in Europe distributed in temperate and northern parts. Dates: 22. 5. 1995, 2. – 4. 6. 1999. Beris vallata (Forster, 1771). Found in most of Europe but apparently absent in eastern Fennoscandia. Dates: 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011.

110   

Berkshiria hungarica (Kertész, 1921). This mostly local species is known in continental Europe from Fennoscandia, central Europe (Poland, Czech Republic, Slovakia, Hungary) through Serbia, Romania and Ukraine to the vast area of the European part of Russia. From the Czech Republic recorded only recently from Moravia (Rozkošný, 1997b). Listed as critically endangered species in the national Red List (Rozkošný, 2005) and as a new species to Bohemia it is recorded here. Vráž nr. Písek, damp meadow, 400 m, 49°24´13´´N, 14°07´15´´E, 30.v.-3.vi.2005, 1♀; Vráž nr. Písek, 49°24´12´´N, 14°06´57´´E, pyramidal trap with wood, 10.v.-4.vi.2011, 1♀. Chloromyia formosa (Scopoli, 1763). A Palaearctic species extending from central Scandinavia to North Africa and eastwards to eastern Siberia; introduced to North America. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007. Chloromyia speciosa (Macquart, 1834). In Europe restricted to central and southern areas, in Asia extending as far east as the Pacific coast. Dates: 6/2001. Clitellaria ephippium (Fabricius, 1775). Throughout Europe but only rare in the north and apparently extinct in Great Britain (Chandler, 1998). Larvae were found in nests of the ant Lasius fuliginosus, earlier data were summed up by Rozkošný (1982-83). Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 19. – 25. 6. 2010. Microchrysa cyaneiventris (Zetterstedt, 1842). A European species ranging from central Scandinavia to Spain and Bulgaria; in the east reaching the vicinity of Moscow in Russia. Dates: 1. 6. 1992, 31. 5. – 2. 6. 1994, 18. 6. -18. 7. 2009, 24. 6. – 19. 7. 2010. Microchrysa polita (Linnaeus, 1758). The most common species of the genus which is known to occur throughout Europe and Palaearctic Asia, and introduced into North America. Dates: 2. 6. 1994. Nemotelus nigrinus Fallén, 1817. A Holarctic species, in Europe from Lapland to the Caucasus. Dates: 1. 6. 1994, 5. 6. 1997, 2. – 6. 6. 2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 29. 5. – 2. 6. 2006, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20.- 26. 6. 2009. Nemotelus pantherinus (Linnaeus, 1758). A Palaearctic species ranging as east as Central Asia and southern Siberia; in Europe from Swedish Uppland to the southernmost islands of the Mediterranean Sea, also in North Africa. Dates: 1. 6. 1994, 5. 6. 1997, 4. – 8. 6. 2001, 2. – 3. 6. 2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 29. 5. – 2. 6. 2006, 16. – 20. 6. 2008, 18. – 25. 6. 2010. Neopachygaster meromelas (Dufour, 1841). A European species, known to occur from Fennoscandia to Spain, North Caucasus and Near East. Larvae develop in rotten wood beneath the bark of deciduous trees (Rozkošný, 1983). Dates: 24. 6. – 19. 7. 2010.

111   

Odontomyia argentata (Fabricius, 1794). A Euroasian species, in Europe known from southern Sweden and Finland to France, Italy and Croatia, eastwards to the Russian Far East. Listed as endangered species in Red List (Rozkošný, 2005). Aquatic larvae develop in marshes with deciduous trees and the occurrence of this species is apparently decreasing thanks a lost of suitable breeding places. Dates: 12. 5. 1992, 21. 4. 2009, 2. 4. - 10. 5. – 2011. Odontomyia tigrina (Fabricius, 1775). A Euroasian species known from Scotland to southern Sweden to the Pyrenees, Italy and Bulgaria, eastwards through Central Asia to the Russian Far East. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 24. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 5. – 7. 6. 1997, 18. – 22. 6. 2007. Oplodontha viridula (Fabricius, 1775). A widely distributed and locally common Eurasian species. Dates: 2. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008. Pachygaster atra (Panzer, 1798). The commonest species of the subfamily Pachygastrinae in Europe but absent in Norway, Finland and Denmark. Dates: 6.6. –25.8.2012. Sargus cuprarius (Linnaeus, 1758). A Holarctic species, known from the whole of Europe and extending eastwards to Mongolia; probably introduced to North America. Dates: 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007. Sargus iridatus (Scopoli 1763). A Palaearctic species, in Europe distributed in temperate and southern parts up to extreme South (Sicily). Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 1998, 1. – 3. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005. Stratiomys potamida Meigen, 1822. A chiefly European species which is absent in Fennoscandia except for the extreme south of Sweden. From Spain recorded only recently (Carles-Tolrá, 2002). Listed as a vulnerable species in the Red List (Rozkošný, 2005). The larvae live in the littoral zone of standing waters and in the marshes near springs and streams (Rozkošný, 1982) and the species is vulnerable as the other large species of Stratiomys by the loss of small water reservoirs and springs in the nature. Dates: 6/2001, 18. – 22. 6. 2007. Stratiomys singularior (Harris, 1776). A Eurasian species occurring from northern Scandinavia to Spain, Sicily and Bulgaria, in Asia from the Transcaucasus through Central Asia and Siberia to the Russian Far East. Listed as vulnerable species in Red List (Rozkošný, 2005). The larvae develop in standing waters and often occur in rest of inland salinas (Rozkošný, 1982). Dates: 16. – 20. 6. 2008. Zabrachia minutissima (Zetterstedt, 1838). Known to occur throughout Europe though rare in southern parts (Spain, Greece), also in Palaearctic Asia to Near East and eastwards to Japan. Dates: 18. – 22. 6. 2007.

112   

4. Conclusions and discussion Altogether 26 species of the family Stratiomyidae are reported from Vráž nr. Písek, representing 44.6 % of stratiomyids known from Bohemia now and 39.4 % of the fauna of the Czech Republic (cf. Rozkošný, 2009a). Comparing species spectrum of the family Stratiomyidae from Vráž with this from previous complex researches of Diptera organized by similar team of specialists (BR Pálava – 40 species, Bílina and Duchcov environs – 37 species, NP Podyjí – 37 species, Polana – 17 species: Rozkošný, 1998; Rozkošný & Barták, 2000; Rozkošný et al., 2005; Rozkošný, 2009b; respectively), it is small number of species. Four species found are listed in recent “Red list” (Rozkošný, 2005), viz Berkshiria hungarica (critically endangered), Odontomyia argentata (endangered), Stratiomys potamida (vulnerable), and Stratiomys singularior (vulnerable). The finding of Berkshiria hungarica represents first record of this species in Bohemia. Notable findings are also those of Clitellaria ephippium and Neopachygaster meromelas, both being rare species in Central Europe and they indicate high quality of the environment of the studied locality. 5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Chandler P., 1998: Stratiomyidae. In: Chandler P. (ed): Checklist of Insects of the British Isles (New Series). Part 1. Diptera (Incorporating a List of Irish Diptera). Handbooks for the Identification of British Insects, Vol. 12. Royal Entomological Society, London, pp 74 – 76. Rozkošný R., 1982 – 1983. A biosystematic study of the European Stratiomyidae (Diptera).Vols 1-2. W. Junk, The Hague-Boston-London, pp 401 – 431. Rozkošný R., 1997ª: Family Stratiomyidae. In: Papp, L., Darvas, B. (eds): Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special reference to flies of economic importance). Vol. 2. Nematocera and Lower Brachycera. Science Herald, Budapest, pp 388 – 411. Rozkošný R., 1997b: Faunistic records from the Czech and Slovak Republics: Diptera, Stratiomyidae, Sciomyzidae. Folia Facultatis Scientiarum

113   

Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 95 (Dipterologica bohemoslovaca, Vol. 8): p 215. Rozkošný R: 1998: Xylomyidae, Stratiomyidae. In: Rozkošný R. & Vaňhara J. (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO I. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 99: pp 139-144. Rozkošný R., 2000: Insecta: Diptera: Stratiomyidae. In Schwoerbel J. & Zwick, P. (eds), Süβwasserfauna von Mitteleuropa. Vol. 21/18. Spektrum, Heidelberg-Berlin, 110 pp. Rozkošný R., 2005: Stratiomyidae. In: Farkač J., Král D. & Škorpík M., (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red List of Threatened Species in the Czech Republic. Evertebrates. Příroda (AOPK ČR), Praha, pp 279 – 280. Rozkošný R., 2009a: Phaeomyidae and Sciomyzidae. In: Jedlička L., Kúdela M. & Stloukalová V., (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. http//zoology.fns.uniba.sk/diptera. Rozkošný R., 2009b: Stratiomyidae. In: Roháček J. & Ševčík J. (eds), Diptera of the Poľana Protected Landscape Area – Biosphere Reserve (Central Slovakia). SNC SR, Administration of the PLA – BR Poľana, Zvolen, pp 114 – 116. Rozkošný R., 2012: Phaeomyiidae, Stratiomyidae. In: Beuk P. & Pape T. (eds), Fauna Europaea: Diptera Brachycera. Version 2.5, http//www.faunaeur.org Rozkošný R.  & Barták M., 2000: Stratiomyidae. In: Barták M. & Vaňhara M. (eds), Diptera in an industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs). Vol. 1. Folia Facultatis Scientiarum Naturalium Universitatis Masarykianae Brunensis, Biologia, 104: pp 141 – 146. Rozkošný R., Kubík Š. & Barták M., 2005: Stratiomyidae. In: Barták M. & Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU v Praze, pp 129 – 135. Stuke J. H., 2004: Eine neue Art der Gattung Beris Latreille, 1802 aus Mitteleuropa. Beiträge zur Entomologie, 54: pp 333 – 342. Woodley N. E., 2001: A World Catalog of the Stratiomyidae (Insecta. Diptera). Backhuys Publishers, Leiden, 473 pp. Woodley N. E., 2011: A World Catalog of the Stratiomyidae (Insecta. Diptera). A Supplement with Revisionary Notes and Errata. Myia, 12: pp 379 – 415.

114   

Diverzita zelenušek (Diptera, Chloropidae) v agroekosystémech s různým managementem Anna Krupauerová, Kateřina Krídlová, Štěpán Kubík & Miroslav Barták Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol Abstrakt Po dobu tří let (2008 – 2010) byla sledována diverzita zelenušek na pěti lokalitách obhospodařovaných různými zemědělskými systémy (konvenční zemědělství, minimální orba, klasická orba, mulčovaná louka a spontánní úhor). Celkem bylo sebráno a určeno 2 502 jedinců čeledi zelenuškovitých (Diptera, Chloropidae). Odchyt hmyzu byl prováděn pomocí emergentních lapáků instalovaných na stanovištích vždy od dubna do září. Cílem práce bylo zjistit, zda se diverzita zelenušek výrazně mění s uplatňováním různých způsobů obhospodařování porostů v agroekosystémech. Podle použité ordinační analýzy (PCA) vysvětluje metoda zpracování půdy téměř 23 % variability výskytu jednotlivých druhů zelenušek. Klíčová slova: Chloropidae, diverzita, biomonitoring, managament hospodaření, ordinační analýza 1. Úvod Diverzita je základní vlastnost systémů, vyjadřující rozrůzněnost jejich elementů. Zároveň je často vnímána jako míra stability systému, protože uniformní systém v případě krize většinou kolabuje celý, kdežto v systému diverzním prochází krizí jednotlivé jeho části, ale celek zůstává funkční (Secretariat of the Convention on Biological Diversity, 2005). V nezasažených ekosystémech lidskou činností tvoří druhová rozmanitost prostředí přirozenou bariéru proti erozi půdy, obohacuje podzemní vodu, reguluje záplavy zvýšeným vsakováním a snížením odtoku vody. Zprostředkovává recyklaci živin, kontrolu místního mikroklimatu i regulaci lokálních hydrologických procesů (Alison, 2010). Přirozeně se vyskytující a rozvíjející ekosystémy jsou však v současné době vzácností, většina původních ekosystémů byla přeměněna lidskou činností na agroekosystémy. Tyto přeměněné systémy vykazují nestabilitu, postrádají schopnost autoregulace a jsou závislé na vnějších vstupech, což vede k vyšší náchylnosti agroekosystémů k chorobám, k napadení hmyzími škůdci a obvykle zde dochází k výraznému snižování biologické rozmanitosti.

115   

Biologické a ekologické monitorování druhů hraje významnou roli v ochraně druhů, společenstev i krajiny. Biomonitoring hmyzu poskytuje informace o vyrovnanosti ekosystému, často je využíván v agroekosystémech k zjištění přítomnosti škůdců zemědělských plodin (Spellerberg, 1995). Konvenční (intenzivní) zemědělství využívá velké množství nepřirozených regulací v podobě používání pesticidů a herbicidů, což neumožňuje přirozené kontrolování populace plevelů, patogenů a hmyzu. Ovlivňováno je i obohacování půdy o živiny, rostliny jsou sklízeny celé, tím pádem nemají možnost přirozeného rozkladu a živiny nemají možnost přecházet do půdy přirozenou cestou. Tento fakt vede k častější aplikaci průmyslově vyrobených hnojiv (Altieri and Nicholls, 2005). Podle Shennana (2008) je hlavním rysem intenzivního zemědělství pěstování velmi omezeného počtu plodin. Pěstování monokultur snižuje výrobní náklady. Obrovské polní plochy, na kterých je pěstovaná jen jedna plodina, mají samozřejmě vliv na faunistické složení. Ve velké míře jsou zde přítomni škůdci a pro jejich vyhubení je zapotřebí velkých dávek biocidů. V důsledku pěstování stejné plodiny každý rok je půda vyčerpaná, což zvyšuje potřebu používání průmyslových hnojiv. Orba je základním opatřením tradičního zpracování půdy, které půdu drobí, kypří, obrací a mísí. To ovlivňuje fyzikální, chemické a biologické vlastnosti půdy. Hloubka orby je obvykle 18–22 cm (Pulkrábek a kol., 2003). Intenzita zpracování půdy má velký vliv na její úrodnost a zralost. Jako úrodnost půdy je chápána její dlouhodobá schopnost plodit, zatímco zralost půdy je měřítkem struktury půdy podporující právě úrodnost. Rozhodujícími ukazateli úrodnosti půdy jsou agregace půdních částic, pórovitost a obsah vody a živin v půdě. Tyto faktory podporuje snižování intenzity obdělávání půdy, půdoochranný systém a přímé setí znamenají podstatný přínos pro úrodnost půdy (Köller and Linke, 2006). Mulčování je agrotechnická metoda, která se používá nejvíce v ovocnářství a v zelinářství. Tato metoda je založena na nastýlání půdy organickým materiálem do výšky 3 – 5 cm (Tachibana et al., 2009). Hlavním úkolem mulčování je ochrana půdy před věrnostními podmínkami, které mohou způsobovat erozi. Mulč také chrání půdu před vysycháním a tvorbou půdního škraloupu, udržuje správnou drobtovitou strukturu půdy a vyrovnanou teplotu. Mulč zajišťuje neustálý přísun živin a zároveň zabraňuje jejich nadměrnému vyplavování. V neposlední řadě má významný vliv na potlačení výskytu plevelů a rozvoj organismů žijících v půdě. Nevýhoda tohoto agrotechnického opatření je vysoká potřeba ruční práce a poskytování úkrytu pro hlodavce a slimáky (Hobbs, 2008). Barták et al. (2010) zjistili pod mulčovanými systémy větší počet členovců než pod nemulčovanými. Spontánní úhory jsou v podstatě opuštěná pole, která již nejsou vhodná k pěstování dalších plodin. Tato opuštěná pole představují důležitý stabilizační prvek v krajině. Velký ekologický význam mají především pole starší, která

116   

mají již vyvinuté keřové a stromové patro, nebo mají souvislý porost z vytrvalých bylin. Nejčastěji sledovanou skupinou živočichů při porovnávání vlivu jednotlivých zemědělských systémů na biodiverzitu jsou jednoznačně brouci (Kromp, 1989; 1990; Carcamo et al., 1995; Reddersen, 1997; O’Sullivan and Gormally, 2002; Irmler, 2003; Weibull et al. 2003) spolu s žížalami či pavouky. Miñarro et al. (2009) zkoumal vliv různých způsobů řízení jabloňových sadů na společenstvo členovců. V mulčovaném sadu zjistil nižší množství predátorů. Soustředil se především na brouky a konstatoval, že mulčování snížilo hojnost výskytu střevlíků, ale svědčilo drabčíkům. Čeleď zelenuškovití (Choropidae) nebývá k biomonitoringu standardně užívána z důvodu obtížnější klasifikace do druhů a ne zcela známým ekologickým nárokům jednotlivých druhů. Je to však skupina s velikým potenciálem využití pro hodnocení dopadu antropogenních zásahů do krajiny. Zelenuškovití (Diptera, Chloropidae) jsou totiž poměrně velkou čeledí, která je součástí akalyptárních dvoukřídlých s celosvětovým výskytem, nacházejí se prakticky na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a téměř ve všech suchozemských biotopech. Popsáno bylo na 2000 druhů ve více než 160 rodech. Pro faunu Evropy je známo celkem 394 druhů v 64 rodech (Ismay and Nartshuk, 2000). V České republice bylo doposud nalezeno celkem 205 druhů (Kubík, 2009). Zelenuškovití mají zástupce z řad fytofágů, saprofágů, opylovačů rostlin i bioregulátorů. Nezanedbatelný je jejich hospodářský význam vzhledem k tomu, že velká část druhů patří mezi škůdce kulturních plodin (Kubík, 2006). Mezi nejvýznamnější škůdce kulturních plodin z čeledi zelenuškovitých patří rod Oscinella, který škodí obilovinám. V agroekosystémech se špatně řízeným hospodařením (nevhodné osevní postupy, zaplevelení porostu atd.) dochází k přemnožení jedinců z rodů Chlorops, Camarota a Meromyza. Tato čeleď má ovšem i významné a užitečné zástupce ze skupiny bioregulátorů (zejména mšic), patří sem druhy rodu Thaumatomyia. 2. Materiál a metodika 2. 1 Charakteristika lokalit 1. Hustopeče - konvenční zemědělství Přesná poloha lokality je: 48°5 7´39“ s. z. š., 16°41´49“ v. z. d., nachází se v nadmořské výšce 240 m n. m v mírném svahu. Klimatické podmínky: dlouhodobá průměrná roční teplota: 9,2 °C, průměrná teplota za vegetační období: 17,9 °C, dlouhodobý roční úhrn srážek: 545 mm, úhrn srážek za vegetační období: 346 mm. Jedná se o oblast suchou kukuřičnou s typickým vnitrozemským klimatem, půdní druh: hlinitý, půdní typ: černozem, pH: 7,52.

117   

Podíl humusu: 2,2 %, hloubka ornice je 45 cm, obsah základních živin Ca 63,35 mg/kg, K 305 mg/kg, P 64 mg/kg, Mg 453 mg/kg. Jedná se o monokulturu vojtěšky zasetou v roce 2007, jde o velmi dobře zapojený porost s minimálním zaplevelením, v klasickém zemědělství za použití insekticidů. Jako předplodina byla na pozemku pěstována kukuřice s podsevem vojtěšky. V roce 2005 se zde pěstovala kukuřice a slunečnice, 2004 cukrovka, 2003 jarní ječmen a v roce 2002 kukuřice. Porost bývá ošetřován přípravky: Pulsar (úč. 1. Imazamox), Calypso 240 OD v dávce 0,25 l/ha, Vaztak 10 SC v dávce 0,2 l/ha. 2. Žabčice – zpracování půdy minimalizací (minimální orba) Pozemek pokusné stanice se nachází na rovině ve výšce 179 m n. m. upřesněná poloha pomocí souřadnic: 49°01´ s. z. š. a 16°16´ v. z. d. Klimatické podmínky: dlouhodobá průměrná roční teplota: 9,2 °C, průměrná teplota za vegetační období: 15,2 °C, dlouhodobý roční úhrn srážek: 480 mm, úhrn srážek za vegetační období: 322 mm. Jedná se suchou kukuřičnou oblast, podoblast K2 s typickým vnitrozemským klimatem. Suchost klimatu zvyšují větry, které způsobují velký výpar půdní vláhy. Na pozemku se nachází monokultura vojtěšky. Porost byl velmi řídký s relativně vysokým stupněm zaplevelení. Z plevelných druhů převažovaly: pcháč oset (Cirsium arvense), laskavec (Amaranthus spp.), ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli) a merlíky (Chenopodium spp.) s pokryvností do 5 %. Porost byl mírně poškozen hrabošem polním. Půdní druh stanoviště je jílovitohlinitý, půdní typ je glejová fluvizem. Podíl humusu na stanovišti je 2,5 %, pH bylo naměreno 6,7. Ornice je hluboká 25 cm. Obsah základních živin je hodnocen jako dobrý. Na sledované části pozemku je založen porost vojtěšky seté, rozteč řádků je 12,5 cm. Využíván je sedmihonný osevní postup. Je zde využívána minimalizace zpracování půdy, což představuje přímé setí secí kombinací seřízenou na hloubku setí. Před zásevem vojtěšky bylo použito 20 kg LAV na 1 ha, předplodiny byly hnojeny standardními dávkami hnojiv. 3. Stanoviště klasického zpracování půdy (orba) – lokalita Žabčice Topografické, klimatické i půdní podmínky jsou stejné jako u předchozí lokality. Na pozemku se nachází monokultura vojtěšky. Porost byl velmi dobře zapojený s minimálním zaplevelením. Z plevelů se vyskytují pouze sporadicky ježatka kuří noha (Echinochloa crus-galli), starček (Sonchus spp.) a laskavce (Amaranthus spp.). Porost byl mírně poškozen hrabošem polním. Na sledované části pozemku je založen porost vojtěšky seté (Medicago sativa), rozteč řádků je 12,5 cm. Využíván je sedmihonný osevní postup. Jsou zde aplikována klasická agrotechnická opatření, podmítka se provádí dlátovým podmítačem, orba je středně hluboká (20 – 24 cm), setí je prováděno secí

118   

kombinací. Před zásevem vojtěšky bylo použito 20 kg LAV na 1 ha, předplodiny byly hnojeny standardními dávkami hnojiv. 4. Střítež nad Bečvou – mulčovaná louka Tato lokalita se nachází ve Stříteži nad Bečvou. Topografické souřadnice lokality: 49°27´14,7“ s.z.š a 18°02´43,5“ v.z.d, nadmořská výška: 407 m n. m, severní svah. Klimatické podmínky: dlouhodobá průměrná roční teplota: 7,6 °C, průměrná teplota za vegetační období: 12,1 °C, dlouhodobý roční úhrn srážek: 903 mm, úhrn srážek za vegetační období: 303 mm. Půdní podmínky jsou charakterizovány těmito údaji: typ lokality podle vlhkostních podmínek: vysušená, pH: 5,3. Hloubka ornice je 15 cm, obsah základních živin: P 14 mg/kg, K 75 mg/kg, Mg 180 mg/kg, Ca 2,030 mg/kg. Trvalý travní porost je na okraji lesa, pozemek je značně svahovitý (nad 10°). Lokalita je ve svahu zamokřená a vyznačuje se terénními nerovnostmi. Z toho to důvodu nelze louku sklízet klasickým způsobem na senáž běžnou mechanizací. Nepoužívají se pesticidy ani hnojiva. Na pozemku se provádí mulčování dvakrát ročně, v červnu a v srpnu. Travní hmota se ponechává na stanovišti. Tento systém hospodaření převládá na lokalitě více jak tři roky. 5. Zubří – spontánní úhor Lokalita Nad Kuřínem má souřadnice 49°28´43,3“ s.z.š a 18°04´54,7“ v.z.d, vybraná lokalita leží v nadmořské výšce 403 m n. m. na jižním svahu (viz obr.). Klimatické podmínky udávají dlouhodobou průměrnou roční teplotu: 7.6 °C, průměrnou teplotu za vegetační období: 12,1 °C. Úhrny srážek jsou následující: dlouhodobý roční úhrn: 903 mm, úhrn srážek za vegetační období: 303 mm. Podle vlhkostních podmínek je lokalita vysušená, další údaje k půdní charakteristice nejsou k dispozici. V současnosti se jedná o spontánní úhor na dřívější využívané louce pro sklizeň sena. Louka se rozkládá na okraji lesa se svahovitostí nad 12°. Z důvodu nedostupnosti terénu pro mechanizaci byla louka vyřazena z užívání. Na tomto spontánním úhoru se neprovádí žádné ošetřování, tento systém zde převládá více jak pět let. 2.2 Odběrová metoda K odběru členovců, ze kterých byli následně vybráni příslušníci zkoumané čeledi (Diptera, Chloropidae), byly využívány emergentní lapáky. Pyramidový tvar pasti se základnou 1 m2 vyrobený z jemné polyamidové tkaniny (oka menší než 0,1 mm) vede členovce do hlavy lapáku = plastová láhev (2 l) naplněna 70% etylalkoholem. Spodní část pasti je zahrabána do země, což zabraňuje přístupu allochtonním druhům. Odchytová metoda je zaměřena na fotofilní druhy (vývojová stadia) členovců edafických a hemiedafických skupin. Lapáky se umístí na stanovišti tak, aby hlava vždy směřovala k jihozápadu a aby stanoviště reprezentoval náhodně vybraný čtverec pod nimi. Dbáme přitom na dostatečnou vzdálenost od okraje pozemku. Pasti byly na pozemku umístěny

119   

v jednotlivých letech od konce dubna do konce září. Odběry materiálu byly prováděny pravidelně v měsíčních intervalech.

Obr. 1: Emergentní lapák 2.3 Zpracování výsledků Ze získaných členovců byli vybráni jedinci z čeledi zelenuškovití (Diptera, Chloropidae) a určeni do druhů pomocí klíče (Zuska, 1977) Jako nejvhodnější statistické zpracování byla zvolena ordinační analýza programu Canoco for Windows 4.5. Byla provedena nepřímá lineární analýza. Zvolena byla analýza hlavních komponent (PCA), která odhaluje hlavní trendy v celkové variabilitě dat. Projekce vzorků do nových os je prováděna tak, že je maximalizována vysvětlená variabilita podél první osy. Metoda promítání je založena na vzájemných korelacích výskytu druhů jednotlivých vzorků. Rok byl považován za kovariátu, data byla logaritmicky transformována (mají totiž poissonovo rozdělení – jedná se o počty jedinců) a byla použita standardizace přes druhy. Hlavním výstupem provedené analýzy je grafické vyjádření ordinační analýzy. 3. Výsledky Celkem bylo během tří let (2008 – 2010) experimentu nalezeno 2 502 jedinců náležících k čeledi zelenuškovitých (Diptera, chloropidae). Nejvíce jedinců této čeledi bylo odchyceno v průběhu tří let na lokalitě v Žabčicích (787 jedinců), kde je půda zpracovávána minimální orbou a na lokalitě v Hustopečích (701 jedinců) v konvenčním zemědělství na monokultuře vojtěšky. Naopak nejméně jedinců bylo zjištěno na lokalitě Střítež nad Bečvou (139 jedinců), jedná se o lokalitu, kde se užívá mulčovací systém údržby svažité louky. V Žabčicích na oraném stanovišti bylo sebráno celkem 617 jedinců a na lokalitě Zubří - Spontánní úhor 258 zástupců čeledi zelenuškovití.

120   

Počet druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách během tří let pozorování byl velmi vyrovnaný. Nejméně druhů (14) bylo nalezeno na lokalitě s druhým nejvyšším počtem jedinců (Hustopeče, konvenční zemědělství). Nejvíce druhů zelenušek (18) bylo odebráno pod minimální orbou v Žabčicích, tedy na lokalitě s nejvyšším zaznamenaným počtem jedinců. Na ostatních pokusných parcelách bylo nalezeno shodně 17 druhů příslušných k dané čeledi. Počet jedinců v jednotlivých letech značně kolísal (tab. 1). Tab. 1: Počet jedinců zelenuškovitých v jednotlivých letech. Chloropidae - počty jedinců systém hospodaření

2008

2009

2010

konvenční s.

591

66

44

spontánní úhor

117

125

16

83

40

28

klasická orba

227

47

328

min. orba

451

26

310

mulč. louka

Podle provedené ordinační analýzy (PCA) se podařilo prokázat na hladině významnosti α < 0,05, že 22,9 % variability výskytu jednotlivých druhů zelenušek (Diptera, Chloropidae) lze vysvětlit použitou metodou zpracování půdy, první osa vysvětluje 18,7 % variability druhového složení. V grafické projekci analýzy PCA (graf č. 1) je znázorněn každý druh pomocí šipky, která je orientována ve směru nejstrmějšího nárůstu početnosti. Úhly mezi šipkami jednotlivých druhů pak ukazují korelace mezi druhy, tedy čím je úhel mezi druhy ostřejší, tím podobnější ekologické nároky tyto druhy pravděpodobně mají. Vzdálenost mezi symboly znázorňujícími systém obdělávání půdy se blíží průměrné odlišnosti druhových složení systémů. Jako vzájemně nejpodobnější si systémy vyšly klasická orba a minimalizační technologie.

121   

0.6

Las_her Tha_gla min.orba

Aph_fas

Tri_lin Ela_tub Cet_cer Tha_hal

klas.orb

Inc_alb

konven.

Tha_not

Osc_fri

Sip_osc

Chlo_pum Osc_min Chlo_hyp Osc_mau Ela_cor Mer_var Cet_elo mulc Osc_vin Tri_alb Tri_cin Aph_nig Con_sor uhor Cam_cur Con_zet Tra_scu Las_cox

-1.0

Aph_tril

-1.0

1.0

Graf č. 1: Ordinační analýza PCA Canoco for Windows 4.5. Preference jednotlivých druhů zelenušek (Diptera, Chloropidae) ke zkoumaným systémům zpracování půdy. 4. Závěr a diskuse Celkem bylo během tří let (2008 – 2010) experimentu nalezeno 2 502 jedinců zelenuškovitých (Diptera, chloropidae). Nejvíce jedinců této čeledi bylo odchyceno za dobu tří let na lokalitě v Žabčicích (787 jedinců), kde je půda zpracovávána minimální orbou a na lokalitě v Hustopečích (701 jedinců) v konvenčním zemědělství na monokultuře vojtěšky. Naopak nejméně jedinců bylo zjištěno na lokalitě Střítež nad Bečvou (139 jedinců), jedná se o lokalitu, kde se užívá mulčovací systém údržby svažité louky. V Žabčicích na oraném stanovišti bylo sebráno celkem 617 jedinců a na lokalitě Zubří - Spontánní úhor 258 zástupců čeledi zelenuškovití. Počet druhů vyskytujících se na jednotlivých lokalitách během tří let pozorování byl velmi vyrovnaný. Nejméně druhů (14) bylo nalezeno na lokalitě s druhým nejvyšším počtem jedinců (Hustopeče, konvenční zemědělství), což značí nižší druhovou pestrost. Nejvíce druhů zelenušek (18) bylo objeveno pod minimální orbou v Žabčicích, tedy na lokalitě s nejvyšším zaznamenaným počtem jedinců. Na ostatních pokusných parcelách bylo nalezeno shodně 17 druhů příslušných k dané čeledi. Na mulčovaném pozemku byla zjištěna

122   

nejvyšší druhová pestrost (17 druhů zastoupeno 139 jedinci). Rozdílné složení společenstva hmyzu pod mulčovanými systémy potvrzují i předchozí práce orientované spíše na skupinu brouků (Miñarro et al., 2009; Barták et al., 2010). Srovnávat výsledky tohoto experimentu s dřívějšími pracemi je obtížné, v této studii byla totiž využita nová metodika. Dřívější výzkumy využívaly jiné indikátory změn prostředí, z půdní fauny pro snadnější identifikaci nejčastěji brouky (Reddersen, 1997; O’Sullivan and Gormally, 2002; Irmler, 2003; Weibull et al. 2003). Kromě toho byly v předchozích studiích pro sběr používány klasické zemní pasti, které mohou zachytit i migranty a také mají menší úspěšnost při odchytu malých druhů, jež jsou na polích časté. Počet jedinců v jednotlivých letech značně kolísal (tab. 1), což bylo zřejmě způsobeno rozdílnými klimatickými podmínkami, proto bylo nutné zvolit vhodnou statistickou metodu. V ordinační analýze byl rok označen za kovariátu, čímž byl vyloučen vliv této proměnné na konečný výsledek statistického hodnocení. Provedená ordinační analýza vysvětlila pomocí první osy 18,7 % variability druhového složení, podle analýzy hlavních komponent (PCA) použitá metoda zpracování půdy vysvětluje 22,9 % variability výskytu zelenušek. V grafické projekci analýzy PCA (graf č. 1) je znázorněn každý druh pomocí šipky, která je orientována ve směru nejstrmějšího nárůstu početnosti. Úhly mezi šipkami jednotlivých druhů pak ukazují korelace mezi druhy, tedy čím je úhel mezi druhy ostřejší, tím podobnější ekologické nároky tyto druhy pravděpodobně mají. Poměrně velký úhel (ekologickou vzdálenost) ukázala analýza mezi druhy Oscinella frit (škůdce) a Thaumatomyia halandica (bioregulátor). Vzdálenost mezi symboly znázorňujícími systém obdělávání půdy se blíží průměrné odlišnosti druhových složení systémů. Jako vzájemně nejpodobnější si systémy vyšly klasická orba a minimalizační technologie. Tento fakt naznačuje, že orba nemá na diverzitu zelenušek významný vliv. Zatímco mulčované pozemky a spontánní úhor vykázaly oproti konvenčnímu zemědělství značně jiné druhové složení. Variabilita výskytu jednotlivých druhů zelenušek na zkoumaných plochách může být z části ovlivňována také mírně rozdílnými půdněklimatickými podmínkami. Tento aspekt je však při provádění polních pokusů jen velmi obtížně odbouratelný. 5. Poděkování Tento výzkum byl podpořen projekty IRP MSM 6046070901 a NAZV QH72151 (MZe).

123   

6. Seznam literatury Alison G., 2010: Ecosystem services and agriculture: tradeoffs and synergies, Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci. 27; pp 2959–2971. Altieri M. & A. Nicholls I., 2005: Biodiversity and Pest Managementin Agroecosystems, Food Products Press®An Imprint of The Haworth Press, Inc.New York, London, Oxford, 253 pp. Barták M., Krupauerová A., Frydrych J., Cagaš B., Rotrekl J. & Kolařík P., 2010: Comparison of arthropod diversity in mulched and conventionally managed grassland agroecosystems. Workshop on animal biodiversity, Jevany. ČZU Praha Power Print, pp 14–24. Carcamo H. A., Niemala J. K. & Spence J. R., 1995: Farming and ground beatles – effects of agronomic practice on populations and commuity structure. Canadian Entomologist, 127: pp 123–140. Hobbs P., Sayre K. & Gupta R. 2008: The role of conservation agriculture in sustainable agriculture, Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci. 12: pp 543–555. Irmler U., 2003: The spatial and temporal pattern of carabid beetles on arable fields in northern Germany and their value as ecological indicators. Agriculture, Ecosystems & Environment, 98: pp 141–151. Ismay J. W. & Nartshuk E. P. 2000: Family Chloropidae. In: Papp L. & Darvas B. (eds). Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special reference to fllies of economic importance). Appendix. Science Herald, Budapest. pp 387-429. Köller K. & Linke Ch. 2006: Úspěch bez pluhu, Vydavatelství ZT, Praha, 192 str. Kromp B. 1989: Carabid beetle communities (Carabidae, Coleoptera) in biologically and conventinally farmed agroecosystems. Agriculture, Ecosystems & Environment, 27: pp 241–251. Kromp B., 1990: Carabid beetles (Carabidae, Coleoptera) as bioindicators in biological and conventional farming in Austrian potatoes fields. Biology and Fertility of Soils, 9: pp 182–187. Kubík Š., 2006: Zelenuškovití (Diptera, Chloropidae) jako bioindikátoři antropogenní zátěže prostředí. Disertační práce. Masarykova Univerzita. Brno. 145 str. Kubík Š., 2009: Chloropidae Rondani, 1856. In: Jedlička, L., Kúdela, M. & Stloukalová, V., (eds), Checklist of Diptera of the Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. http://zoology.fns. uniba.sk/diptera and on CD. Miñarro M., Espadaler X. & Melero V. X., 2009: Organic versus conventional management in an apple orchard: effects of fertilization and tree-row

124   

management on ground-dwelling predaceous arthropods. Agricultural and Forest Entomology, Vol. 11(2): pp. 133–142. O’Sullivan C. M. & Gormally M. J., 2002: A comparison of ground beetle (Carabidae: Coleoptera) communities in an organic and conventional potato crop. Biological Argiculture & Horticulture, 20: pp 99–110. Pulkrábek J., Capouchová I. & Hamouz K., 2003: Speciální fytotechnika, ČZU v Praze, 190 str. Reddersen J., 1997: The arthropod fauna of organic versus conventional cereal fields in Denmark. Biological Argiculture & Horticulture, 15: pp 61– 71. Secretariat of the Convention on Biological Diversity. 2005. Biologická rozmanitost na Zemi: stav a perspektivy. Scientia. Praha. 261 str. Shennan C., 2008: Biotic interactions, ecological knowledge and agriculture, Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci., 27: 717–739. Spellerberg I. F., 1995: Monitorování ekologických změn. Český ústav ochrany přírody. Brno. 187 str. Tachibana Y., Maeda T., Ito O., Maeda Y. & Kunioka M., 2009: Utilization of a Biodegradable Mulch Sheet Produced from Poly(Lactic Acid)/Ecoflex®/Modified Starch in Mandarin Orange Groves. International Journal of Molecular Sciences, 10: pp 3599-3615. Weibull A. C., Ostman O. & Granqvist A., 2003: Species richness in agroecosystems: the effect of landscape, habitat and farm management. Biodiversity and Conservation, 12: pp 1335–1355. Zuska J., 1977: Chloropidae. In: Doskočil J. (ed), Klíč zvířeny ČSSR, Díl V. Dvoukřídlí, Academia. str 276–281.

125   

Dynamics of gastro-intestinal parasites in sheep Marie Kudrnáčová, Iva Langrová, Alžběta Bartošová & Ivana Jankovská Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; email: [email protected] Abstract The aim of this study was to detect a dynamics of gastro-intestinal parasites in sheep and efficacy of anthelmintic treatment on these parasites. In two years (2010, 2011) were examined three groups of Romanov sheep in the north of Czech Republic. Groups were treated with anthelmintic treatment by Ivomec (Biomectin / ivermectin) in 2010 and by anthelmintic substance moxidectin or Aldifal (albendazol) in 2011. The samples of feces were examined by McMaster egg counting technique according to Permin and Hansen, 1998. The highest prevalence of strongylida was in the spring and Eimeria spp. had evenly distribution all year long. Treatments by ivermectin and albendazol were effective on reduction of Strongylida only one month after application. Subsequently, counts of these nematodes were again high in following month. Moxidectin was slightly more effective, reduction of Strongylida was recorded two months after application. There were any influence of these treatments on Eimeria spp.. Key words: Strongylida, Romanov sheep, anthelmintic treatment, Czech Republic 1. Introduction Gastrointestinal parasite (GIP) infections are a worldwide problem for small ruminants. The most common and important GIP in small ruminants are nematodes and coccidian (Richard and Zimmerman, 1992). Economic losses are caused by GIP in a variety of ways: they cause losses through lowered fertility, reduced work capacity, involuntary culling, a reduction in food intake, and lower weight gains, lower milk production, treatment costs, and mortality in heavily parasitized animals (Lebbie et al., 1994). Aim of our study was to detect a fluctuation of gastro-intestinal parasites in sheep and influence of anthelmintic treatment on occurrence of these parasites.

126   

2. Materials and methods In two years (2010, 2011) were examined three groups of Romanov sheep in the north of Czech Republic. Examples were collected every month from March to November. Groups were made up of sheep with anthelmintic treatment by Ivomec (Biomectin / ivermectin) in February 2010 (group A), sheep with anthelmintic treatment by same active substance in May 2010 (group B) and rams (group C), which were treated by same substance and at the same time as group B. In 2011 group A was treated by anthelmintic substance moxidectin in February. In this year group B and C were given anthelmintic treatment Aldifal (albendazol) in April. Anticoccidial treat didn´t use in all groups. The samples of feces were examined by McMaster egg counting technique according to Permin and Hansen, 1998 with using flotation medium (saturated NaCl + 500 g of glucose per 1 liter of NaCl). Results were processed in program Microsoft Excel. We counted prevalence of Eimeria spp. and prevalence of nematodes (Strongylida) for every group of sheep. 3. Results

group

EIMERIA SPP. 2010 min

%

max

%

A

March

20

April

73,3

B

May

13,3

March

86,7

ivermectin in February ivermectin in May

C

April, August

53,3

March

100

ivermectin in May de-worming

de-worming

2011 min

%

max

%

A

July

6,7

April, November

73,3

B C

July September

6,7 33,3

October April

93,3 66,7

127   

moxidectin in February albendazol in April albendazol in April

group

STRONGYLIDA 2010 min

%

max

%

de-worming

A B

May June, September

6,7 6,7

July, August July

80 93,3

ivermectin in February ivermectin in May

C

June, September

6,7

March

100

ivermectin in May

2011 min

%

max

%

A

March, April

0

October

80

B C

May April

33,3 0

March October

100 86,7

de-worming moxidectin in February albendazol in April albendazol in April

4. Conclusions and discussion Dynamics of parasites In our study the highest prevalence of strongylids was in spring, summer and in autumn. Similar results we can find in Slovakia (Cernanska et al., 2005), Canada (Mederosa et al., 2010) and in Sweden. Infections of trichostrongylid nematodes progressively increased during summer in lambs in Sweden (Lindqvist et al., 2001) and in Canada rams had the highest prevalence of genus Trichostrongylus in spring (Mederosa et al., 2010). Outside mild climate were recorded similar results, too. The highest mean values for sheep were recorded during March in South Africa (Bakunzi et al., 2010); in Pakistan a higher trend of pasture contamination was found in February to April (Iqbal et al., 2005) and the highest prevalence of Trichostrongylid nematodes was recorded in summer and trend of higher prevalence was recorded in young animals and in females (Lateef et al., 2005); in Chile lambs showed the greatest egg output of gastrointestinal worms during the summer. Ewes, the greatest output of Ostertagia spp. and Trichostrongylus spp. were produced in spring (November) (Sievers et al., 2002). In our research Eimeria spp. had evenly distribution all year long. Reason of this reality can be that rams were young animals. This finding builds on the already established results, for example: during spring, most of the animals were positive to Eimeria spp., but the lambs were the ones with more oocyst output in Chile (Sievers et al., 2002); in Iran were found more Eimeria

128   

outbreaks in young sheep, than in older animals, too (Yakhchali et Zarei, 2008); the most count of genus Eimeria had young animals in spring and autumn in Canada (Mederosa et al., 2010) and universally gastro-intestinal infection in male lambs were more susceptible to infection than females in Germany (Idris et al., 2012). Influence of anthelmintic treatment on prevalence of GI parasites in sheep Treatments by ivermectin and albendazol were effective on reduction of Strongylida only one month after application. Subsequently, counts of these nematodes were again high in following month. Moxidectin was slightly more effective, reduction of Strongylida was recorded two months after application. There were any influence of these treatments on Eimeria spp.. For treatment of genus Eimeria were found the good efficacy of toltrazuril in lambs (Sueur et al., 2009) and amprolium can be an effective treatment for pathogenic Eimeria species in goat kids, however higher doses should be used (Young et al., 2011). From other efficient substances monenpantel has proven to treat major nematode species (Kaminsky et al., 2009) as safe and effective anthelmintic in lambs from six weeks of age (Stein et al., 2012). There are finding that moxidectin was 100% effective against the gastrointestinal nematodes (Ragbetli et al., 2009), but in other research were found 96.6% of flocks resistant to moxidectin (Veríssimo et al., 2012). The high prevalence of anthelmintic-resistant gastrointestinal nematodes (GINs) throughout the world has led to the need for alternative worm control strategies (Saddigi et al., 2012). One of the options is combination of active substances (Buzzulini et al., 2007; Martínez-Valladares et al., 2010; Miller et al., 2012). Next way can be de-worming efficacy of different plants or fungus, for example: Cocos nucifera fruit (Oliviera et al., 2009); Duddingtonia flagrans (Sagues et al., 2011); tannins (Oliviera et al., 2011) or Eucalyptus citriodora essential oil (Macedo et al., 2011). In conclusion the seasonal fluctuation of parasitic infections (Eimeria spp., intestinal nematodes) is correlated with climatic changes, forage availability, dry matter intake and body weight. The environmental factors, when associated with poor management of the flocks, reduce the tolerance of sheep to the different parasitoses (Nahel-Toral et al., 2003). In addition to this fact, it is necessary to select anthelmintic for use without parasitic resistance to the product and carry out preventive examinations of feces. Only healthy and contented animals can achieve high production and thereby positively affect the economy of our farms.

129   

5. Aknowledgements This work was supported by project QI111A199 from National Agency for Agricultural Research (Národní agentura pro zemědělský výzkum). 6. References Bakunzi F. R., Thwane S. N., Motsei L. E. & Dzoma B. M., 2010: Diversity and seasonal occurrence of Eimeria species in a mixed flock of communally reared sheep and goats in Mafikeng in the North West Province, South Africa. Journal of the South African veterinary association, 81 (3): pp 148-150. Buzzulini C., Sobrinho A. G. D., da Costa A. J., dos Santos T. R., Borges F. D. & Soares V. E., 2007: Comparative anthelmintic efficacy of the association albendazol, levamisol and ivermectin to moxidectin in sheep. Pesquisa agropecuaria brasileira, 42 (6): pp 891-895. Cernanska D., Varady M. & Corba J., 2005: The occurrence of sheep gastrointestinal parasites in the Slovak Republic. Helmintologia, 42 (4): pp 205-209. Idris A., Moors E., Sohnrey B. & Gauly M., 2012: Gastrointestinal nematode infections in German sheep. Parasitoogyl Research, 110: pp 1453– 1459. Iqbal Z., Lateef M., Khan M. N., Muhammad G. & Jabbar A., 2005: Temporal density of trichostrongylid larvae on a communal pasture in a subtropical region of Pakistan. Pakistan Veterinary Journal, 25 (2): pp 8791. Kaminsky R., Bapst B., Stein P. A., Strehlau G. A., Allan B. A., Hosking B. C., Rolfe P. F. & Sager H., 2011: Differences in efficacy of monepantel, derquantel and abamectin against multi-resistant nematodes of sheep. Parasitology Research, 109: pp 19–23. Lateef M., Iqbal Z., Jabbar A., Khan M. N. & Akhtar M. S., 2005: Epidemiology of Trichostrongylid Nematode Infections in Sheep under Traditional Husbandry System in Pakistan. International Journal of Agriculture and Biology, 7 (4): pp 596-600. Lebbie S. H. B., Rey B. & Irungu E. K., 1994: Small ruminant research and development in Africa. In: Proceedings of the Second Biennial Conference of the African Small Ruminant Research Network, ILCA, pp 1-5. Lindqvist A., Ljungström B. L., Nilsson O. & Waller P. J., 2001: The Dynamics, Prevalence and Impact of Nematode Infections in Organically Raised Sheep in Sweden. Acta Veterinaria Scandinavica, 42: pp 377-389.

130   

Richard L. G. & Zimmerman G. L., 1992: The epidemiology of gastrointestinal nematodes of cattle in selected areas of Oregon. Veterinary Parasitology, 43: pp 271 –291. Mederosa A., Fernández S., Vanleeuwen J., Peregrine A. S., Kelton D., Menzies P., Leboeuf A. & Martin R., 2010: Prevalence and distribution of gastrointestinal nematodes on 32 organic and conventional commercial sheep farms in Ontario and Quebec, Canada (2006 –2008). Veterinary Parasitology, 170 (3 – 4): pp 244 – 252. Macedo I. T. F., Bevilaqua C. M. L., de Oliveira L. M. B., CamurcaVasconcelos A. L. F., Vieira L. D. & Amora S. D. A., 2011: Evaluation of Eucalyptus citriodora essential oil on goat gastrointestinal nematodes. Revista brasileira de parasitologia veterinaria, 20 (3): pp 223-227. Martínez-Valladares M., Cordero-Pérez C., Castanón-Ordónez L., Famularo M. R., Fernández-Pato N. & Rojo-Vázquez F. A., 2010: Efficacy of a moxidectin/triclabendazole oral formulation against mixed infections of Fasciola hepatica and gastrointestinal nematodes in sheep. Veterinary Parasitology, 174: pp 166 –169. Miller C. M., Waghorn T. S., Leathwick D. M., Candy P. M., Oliver A. M. B. & Watson T. G., 2012: The production cost of anthelmintic resistance in lambs. Veterinary Parasitology, 186: pp 376 – 381. Nahed-Toral J., López-Tirado Q., Mendoza-Martýnez G., Aluja-Schunemann A. & Trigo-Tavera F. J., 2003: Epidemiology of parasitosis in the Tzotzil sheep production system. Small Ruminant Research, 49: pp 199–206. Oliveira L. M. B., Bevilaqua C. M. L., Costa C. T. C., Macedo I. T. F., Barros R. S., Rodrigues A. C. M., Camurc-Vasconcelos A. L. F, Morais S. M., Lima Y. C., Vieira L. S. & Navarro A. M., C. 2009 : Anthelmintic activity of Cocos nucifera L.against sheep gastrointestinal nematodes. Veterinary Parasitology, 159: pp 55–59. Oliveira L. M. B, Bevilaqua C. M. L., de Morais S. M., Camurca-Vasconcelos A. L. F. & Macedo I. T. F., 2011: Tanniferous plants and control of gastrointestinal nematodes of small ruminants. Ciencia rural, 41 (11): pp 1967-1974. Ragbetli C., Ceylan E. & Tanritanir P., 2009: The Efficacy of moxidectin against gastrointestinal nematode infections in goats. Asian journal of animal and veterinary advances, 4 (3): pp 134-138. Saddiqi H. A., Sarwar M., Iqbal Z., Nisa M. & Shahzad M. A., 2012: Markers/parameters for the evaluation of natural resistance status of small ruminants against gastrointestinal nematodes. Animal, 6 (6): pp 994-1004. Sagüés M. F., Fusé L. A., Fernández A. S., Iglesias L. E., Moreno F. C. & Saumell C. A., 2011: Efficacy of an energy block containing

131   

Duddingtonia flagrans in the control of gastrointestinal nematodes of sheep. Parasitology Research, 109: pp 707–713. Sievers G., Jara M., Cardenas C. & Nunez J., 2002: Annual study of the of egg and oocyst outputs of gastrointestinal parasites and lungworm larvae in a sheep station of Magallanes, Chile. Archivos de medicina veterinaria, 34 (1): pp 37-47. Stein P. A., George S. D., Rolfe P. F. & Hosking B. C., 2012: Safety and efficacy against fourth-stage gastrointestinal nematode larvae of monepantel in 6week old lambs. Veterinary Parasitology, 185: pp 339 – 342. Sueur C., Mage C. & Mundt H. C., 2009: Efficacy of toltrazuril (Baycox® 5% suspension) in natural infections with pathogenic Eimeria spp. in housed lambs. Parasitology Research, 104: pp 1157–1162. Veríssimo C. J., Niciura S. C. M., Alberti A. L. L., Rodrigues C. F. C., Barbosa C. M. P.,Chiebao D. P., Cardoso D., Silva G. S., Pereira J. S., Margatho L. F. F., Dias da Costa R. L., Nardon R. F., Ueno T. E. H., Curci V. C. L. M. & Molento M. B., 2012: Multidrug and multispecies resistance in sheep flocks from São Paulo state, Brazil. Veterinary Parasitology, 187: pp 209 – 216. Yakhchali M. & Zarei M. R., 2008: Prevalence of Eimeria infection in sheep of Tabriz suburb, Iran. Iranian Journal of Veterinary Research, 9 (3): pp 277-280. Young G., Alley M. L., Foster D. M. & Smith G. W., 2011: Efficacy of amprolium for the treatment of pathogenic Eimeria species in Boer goat kids. Veterinary Parasitology, 178: pp 346 –349.

132   

Raci v České republice: přehled komerčně využívaných druhů Jiří Patoka, Miloslav Petrtýl & Lukáš Kalous Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika, e-mail: [email protected] Abstrakt Česká republika se řadí mezi přední světové producenty, vývozce a dovozce akvarijních organizmů, mezi které patří i desetinozí korýši včetně raků. Nepůvodní druhy raků se ve volné přírodě často projevují invazně a závažně poškozují populace druhů původních a v současné době nad nimi v Evropě dominují v poměru přibližně 2:1. Největším nebezpečím je přenos račího moru, vůči kterému jsou oproti evropským rakům severoameričtí zástupci čeledí Astacidae a Cambaridae imunní. Podrobná analýza trhu a přehled druhů raků prodávaných v ČR nebyla doposud vypracovaná, a proto nebylo ani možné zhodnotit riziko spojené s chovem nepůvodních druhů raků. Cílem této studie je sestavit seznam druhů, se kterými se v ČR obchoduje a díky lidskému faktoru hrozí jejich únik do volné přírody. Dotazníkovou metodou a vyhodnocením dat z velkoobchodů s akvarijními zvířaty bylo zjištěno, že v ČR je v současné době nabízeno 24 druhů raků ze všech tří čeledí a 10 z nich je vektorem račího moru. Klíčová slova: raci, import, račí mor, nepůvodní druhy, akvaristika 1. Úvod Česká republika je významnou pramennou oblastí evropského kontinentu. Nachází se na hlavním evropském rozvodí - patří do úmoří Severního (povodí Labe), Baltského (povodí Odry) a Černého moře (povodí Dunaje) (Dvorak et al., 1997). Díky tomu se zavlečené vodní organizmy mohou šířit velice rychle do mnoha povodí, jako je tomu například u karase stříbřitého (Carassius gibelio Bloch, 1782) (Lusk et al., 1977). Celosvětově patří Česká republika k největším producentům, importérům a exportérům akvarijních organizmů (Livengood & Chapman, 2007; Miller-Morgan, 2009). Jako zástupci velkých vodních bezobratlých makrofágů jsou raci atraktivními živočichy a mnoho druhů je drženo a odchováváno v akvaristických chovech a minoritně i v astacikultuře (Crandall & Buhay, 2008). Raci patří do druhově velmi bohaté skupiny desetinohých korýšů. V současnosti je vědecky popsáno více než 650 druhů řazených do tří čeledí:

133   

Astacidae, Cambaridae a Parastacidae (Holdich, 2002; Crandall & Buhay, 2008). Čeleď Astacidae zahrnuje celkem 6 rodů a 39 druhů (Hobbs, 1989) a patří do ní všech 5 původních evropských druhů raků - rak říční (Astacus astacus L., 1758), rak bahenní (Astacus leptodactylus Eschcholtz, 1823), rak Astacus pachypus (Rathke, 1837), rak bělonohý (Austropotamobius pallipes Lereboullet, 1858) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium Schrank, 1803) (Holdich & Reeve, 1991; Gutierrez-Yurrita et al., 1999; Holdich, 2002). Čeleď je zastoupena i na západě Severní Ameriky rodem Pacifastacus (Bott, 1950). Do tohoto rodu patří druhy endemické a ohrožené (např. Pacifastacus fortis Faxon, 1914) (Eng & Daniels, 1982) i druhy invazní a rozšířené mimo původní areál výskytu - především rak signální (Pacifastacus leniusculus Dana, 1852) (Bubb et al., 2004). Evropští raci čeledi Astacidae jsou velice vnímaví k plísňovému onemocnění zvanému račí mor, jehož původcem je oomyceta afanomyces račí neboli hnileček račí (Aphanomyces astaci Schikora, 1906). Račí mor v minulosti zdecimoval populace původních evropských raků a je pro ně nadále trvalou hrozbou (Kozubíková at al., 2009). Severoameričtí zástupci čeledi jsou vůči račímu moru imunní a jsou jeho přenašeči (Diéguez-Uribeondo & Söderhäll, 2008; Kozubíková et al., 2009). Čeleď Cambaridae je druhově nejbohatší, zahrnuje celkem 12 rodů a 445 druhů, a je rozšířená na východě Severní Ameriky až po Mexiko a jeden endemický rod (Cambaroides Faxon, 1884) se vyskytuje ve východní Asii včetně Japonska (Hobbs, 1989; Crandall & Buhay, 2008). Všichni severoameričtí raci patřící do této čeledi jsou imunní vůči račímu moru a díky introdukci mimo areál původního výskytu jsou jeho nejvýznamnějšími přenašeči (Vogt, 1999; Kozubíková et al., 2009; Chucholl & Pfeiffer, 2010). Do této čeledi patří i rak červený (Procambarus clarkii Girard, 1852), který je nejčatěji využívaným druhem jak v astacikulturních tak i v akvarijních chovech a díky tomu je světově nejrozšířenějším račím druhem (Huner, 2002). Čeleď Parastacidae zahrnuje 15 rodů a více než 175 druhů. Je rozšířená na jižní polokouli. Nejvíce druhů je zastoupeno v Austrálii a okolních ostrovech, několik endemitů obývá Jižní Ameriku a Madagaskar (Crandall & Buhay, 2008). Druhy patřící do této čeledi tvoří dobře definovatelnou monofyletickou skupinu (Shull et al., 2005). Všichni zástupci čeledi Parastacidae jsou podobně jako evropští raci čeledi Astacidae vnímaví k račímu moru (Unestam, 1975). Ačkoliv do této čeledi jsou řazené i málo agresivní druhy náležející k rodům Engaeus (Erichson, 1846) a Engaewa (Horwitz, 1995) (Horwitz & Adams, 2000), většina druhů je velmi agresivní a silně teritoriální. Patří mezi ně hlavně raci rodu Cherax (Erichson, 1846), kteří jsou chováni i v produkční astacikultuře - především Cherax destructor (Clark, 1936), C. quadricarinatus (von Martens, 1868), a C. cainii (Austin & Ryan, 2002) (Staniford & Kuznecovs, 2008; Patullo et al., 2009).

134   

V České republice se v současné době ve volné přírodě vyskytuje 5 druhů raků. Rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) jsou druhy původní. Rak bahenní (Astacus leptodactylus), rak signální (Pacifastacus leniusculus) a rak pruhovaný (Orconectes limosus Rafinesque, 1817) jsou druhy nepůvodní, přesto je rak bahenní jako evropský druh chráněn zákonem stejně jako oba druhy v ČR původní (Kozák et al., 2002; Svobodová, 2002; Kozubíková et al., 2009). Díky importérům a chovatelům akvarijních živočichů se na trhu objevuje i celá řada dalších druhů raků převážně z čeledí Cambaridae a Parastacidae. Kvůli nezodpovědnému chování akvaristů, kteří někdy úmyslně nebo z nedbalosti zaviní únik nepůvodních druhů do volné přírody, je i přes legislativní opatření s dovozem a prodejem raků spojeno riziko, které může vyústit v poškození populací původních druhů (Taugbøl & Skurdal, 1999; Svobodová et al., 2010). Druhové spektrum raků prodávaných nebo nabízených v ČR nebylo dosud zdokumentováno a je cílem této studie. Jelikož některé z těchto nepůvodních druhů představují potenciální nebo reálné nebezpečí pro druhy původní, je tato analýza důležitá pro nastavení správného managementu ochrany přírody a případně i pro úpravu stávající legislativy. 2. Materiál a metody Formou dotazníku byla v září 2012 získána data od osmi předních českých velkoobchodů zabývajících se importem a exportem vodních organizmů včetně desetinohých korýšů. Dotazník byl zaslán emailem, odpovědi byly vypracovány písemně a doplňující informace byly upřesněny telefonicky. Bohužel ne všichni prodejci jsou schopní správně určit prodávaný druh a to samé platí o vývozcích z třetích zemí. Díky tomu se stává, že do České republiky doputují i raci patřící ke zcela odlišnému druhu, než průvodní dokumentace uvádí. Proto bylo nutné zajistit kvalitní fotografie či určit raky přímo v daném velkoobchodu. U prodávaných druhů byly zaznamenány komerční názvy, pod kterými je druh prodáván, věková kategorie nabízených raků a případně i barevná forma. 3. Výsledky Ze získaných dat vyplývá, že v České republice je v současné době nabízeno k prodeji nebo výměně 24 druhů raků. V jednom případě se dokonce jednalo o druh chráněný zákonem, což řešila Česká inspekce životního prostředí. Raci jsou dováženi především ze Singapuru, Indonésie a Thajska. Jednotlivé taxony a jejich nabízené věkové kategorie jsou uvedené v Tabulce 1. Z raků vyskytujících se na našem území se neobchoduje pouze s rakem kamenáčem (Austropotamobius torrentium) a rakem bahenním (Astacus leptodactylus).

135   

Většinu druhů nabízejí velko- a maloobchody se zvířaty nebo chovatelé na burzách a přes inzerci. Živí raci se také prodávají v obchodních řetězcích (např. Makro, Carefour, Tesco). Nejpočetněji jsou v nabídkách velkoobchodů zastoupeni raci Procambarus clarkii, P. fallax f. virginalis (Martin et al., 2010), Cherax peknyi (Lukhaup & Herbert, 2008) a C. quadricarinatus. Zcela výjiomečně se nabízejí druhy Cherax monticola (Obr. 1), C. lorentzi, C. preissi a Pacifastacus leniusculus. Orconectes limosus a Orconectes nana se vyskytují jen v soukromých chovech.

Obr. 1: Z Indonésie dovezení jedinci druhu Cherax monticola Foto Jiří Patoka

136   

Tab. 1: Prodávané druhy raků v České republice, zařazení do čeledi a jejich věkové kategorie (juv – juvenilní, sub – subadultní, ad – adultní). Prodávaná kategorie je označena křížkem věková kategorie Druh čeleď juv sub ad Astacus astacus Cambarellus patzcuarensis Cambarellus schufeldtii Cherax albertisii Cherax boesemani Cherax cainii Cherax destructor Cherax holthuisi Cherax lorentzi Cherax monticola Cherax peknyi Cherax preissii Cherax quadricarinatus Cherax sp. Blue Moon Cherax sp. Hoa Creek Cherax sp. Red Tip Orconectes limosus Orconectes nana Pacifastacus leniusculus Procambarus alleni Procambarus clarkii Procambarus fallax f. virginalis Procambarus milleri Procambarus troglodytes

Astacidae Cambaridae Cambaridae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Parastacidae Cambaridae Cambaridae Astacidae Cambaridae Cambaridae Cambaridae Cambaridae Cambaridae

x x x

x x x x

x x

x x x

x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x

Komerční názvy raků často tvoří angličtina nebo domorodé názvy a raci jsou takto nabízeni v zahraničí (hlavně v USA, Indonésii, Singapuru, Číně a Thajsku). Díky prodejcům, kteří někdy nedokáží jednotlivé druhy správně

137   

určit nebo se o to ani nesnaží, se tyto názvy objevují i při prodeji v ČR. V Tabulce 2 jsou komerční názvy přiřazené k názvům vědeckým. Tab. 2: Seznam vědeckých názvů druhů raků prodávaných v ČR a jejich komerční názvy vědecký název komerční název Astacus astacus (L., 1758) Cambarellus patzcuarensis (Villalobos, 1943) Cambarellus schufeldtii (Fitzpatrick, 1983) Cherax albertisii (Nobili, 1889) Cherax boesemani (Lukhaup & Pekny, 2008) Cherax cainii (Austin & Ryan, 2002) (dříve C. tenuimanus) Cherax destructor (Clark, 1936) Cherax holthuisi (Lukhaup & Pekny, 2006) Cherax lorentzi (Roux, 1911) Cherax monticola (Holthuis, 1950) Cherax peknyi (Lukhaup & Herbert, 2008) Cherax preissii (Erichson, 1846) Cherax quadricarinatus (von Martens, 1868) Cherax sp. Blue Moon Cherax sp. Hoa Creek Cherax sp. Red Tip Orconectes limosus (Rafinesque, 1817) Orconectes nana (Williams, 1952) Pacifastacus leniusculus (Dana, 1852) Procambarus alleni (Faxon, 1884) Procambarus clarkii (Girard, 1852) Procambarus fallax f. virginalis (Martin et al., 2010) Procambarus milleri (Hobbs, 1971) Procambarus troglodytes (Le Conte, 1856)

noble crayfish mexican dwarf crayfish dwarf blue crayfish red brick (chilli) crayfish marron yabby apricot crayfish brown coral crayfish zebra crayfish koonac red claw crayfish blue pearl crayfish

spiny-cheek crayfish midget crayfish signal crayfish electric blue crayfish red swamp crayfish marble crayfish Miami cave crayfish eastern red swamp crayfish

Některé druhy jsou cíleně šlechtěné na barvu. U druhů Cherax cainii, C. destructor, C. quadricarinatus, Procambarus alleni (Faxon, 1884), P. clarkii

138   

a P. troglodytes (Le Conte, 1856) preferují chovatelé modré zbarvení. P. clarkii se dále prodávají i jako celoplošně oranžově, jasně červeně a bíle zbarvení a pod názvem „ghost“ se objevuje skvrnitá červeno-modro-bílá varianta. Pro oranžovou variantu druhu Cambarellus patzcuarensis (Villalobos, 1943) se vžila zkratka CPO. 4. Diskuse a závěr Během devatenáctého a dvacátého století bylo do Evropy zavlečeno několik nepůvodních druhů raků, které hlavně díky přenosu račího moru značně zdecimovaly populace původních raků (Kozubíková et al., 2009). V současné době převyšují nepůvodní druhy početností druhy původní přibližně v poměru 2:1 a je pravděpodobné, že za několik desetiletí budou nepůvodní druhy zcela dominovat (Holdich et al., 2009). Většina evropských států, včetně České republiky, zavedla ve snaze zamezit šíření již etablovaných druhů a introdukcím druhů nových přísná legislativní opatření (Svobodová et al., 2002). Přesto se nedaří obchod s raky v ČR účinně regulovat, jelikož jednotlivé taxony jsou v mnoha případech špatně určené a prodávají se pod nesprávným názvem. V některých případech dochází dokonce k porušení zákona, jako tomu bylo u řetězce Makro, který v roce 2007 nelegálně prodával raky říční, což odhalila Česká televize a případ následně řešila Česká inspekce životního prostředí  [online] Čt24. 29. srpna 2007 [cit. 29. srpna 2007]. Dostupné z . Někteří zákazníci si raky říční nekupovali na jídlo, ale vypouštěli je do volné přírody. Takový zásah ale může mít za následek likvidaci geneticky unikátních divokých populací a je samozřejmě nežádoucí (Svobodová et al., 2002). Další velkou a trvalou hrozbou je nezodpovědné chování laické veřejnosti, kdy lidé přemísťují a vypouštějí do volné přírody nepůvodní raky, případně jim umožní uniknout např. ze zahradních jezírek (Taugbøl & Skurdal, 1999). Ačkoliv klimatické podmínky v ČR znemožňují trvalou adaptaci a přežití zimy tropickým rakům, jsou v nabídce i druhy, které se v sousedních zemích již etablovaly a jejich uchycení se ve vodách ČR je proto pravděpodobně možné. Mezi takové druhy patří především Procambarus fallax f. virginalis, který se v současnosti vyskytuje v Německu, Itálii a Nizozemí (Holdich et al., 2009; Chucholl & Pfeiffer, 2010) a rak červený (Procambarus clarkii), který se rozšířil po celé jižní Evropě a jeho výskyt je potvrzený i v Německu (Troschel & Dehus, 1993). Oba zmíněné druhy jsou velice adaptabilní a přenáší račí mor (Kozubíková et al., 2009). Procambarus fallax f. virginalis se rozmnožuje partenogeneticky, což z něj činí velice nebezpečný druh z hlediska invazního chování (Scholtz et al., 2003). Příležitostně se může partenogeneticky rozmnožovat další přenašeč račího moru, rak pruhovaný (Orconectes limosus) (Buřič et al., 2011), který se v nabídkách objevuje jen u soukromých chovatelů,

139   

zatímco P. fallax f. virginalis je zřejmě nejrozšířenějším druhem chovaným v akváriích v ČR. Dalšími druhy, které přenáší račí mor a prodávají se v ČR, jsou Procambarus alleni, P. milleri (Hobbs, 1971) P. troglodytes, Orconectes nana (Williams, 1952), Pacifastacus leniusculus, Cambarellus patzcuarensis a C. schufeldtii (Fitzpatrick, 1983) (Kozubíková et al., 2009). Z těchto šesti druhů jsou nejběžnějšími C. patzcuarensis a P. alleni. Prodej a chov všech severoamerických zástupců čeledí Astacidae a Cambaridae provází zvýšená míra rizika zavlečení račího moru do volné přírody v ČR. Oproti tomu druhy náležející k čeledi Parastacidae, zastoupené na trhu především rodem Cherax, se v Evropě etablují jen zcela výjimečně, protože jsou vnímavé na račí mor a nejsou schopné přežít v našich klimatických podmínkách zimní období (Holdich, 2002). Svobodová et al. (2010) navrhuje legislativní opatření zakazující dovoz všech živých raků podobně jako je tomu v Irsku, Norsku, Švédsku, Španělsku, Francii a Polsku. Zákaz obchodování se všemi druhy raků se ovšem nejeví jako zcela nutný, jelikož zástupci čeledi Parastacidae, kteří se v ČR prodávají, nepředstavují pro naše původní druhy raků vážné nebezpečí. 5. Poděkování Tato práce vznikla jako součást řešení projektu TAČR TD010045 financovaného Technologickou agenturou České republiky. Rádi bychom poděkovali pracovníkům jednotlivých velkoobchodů za vstřícné jednání. 6. Použitá literatura Bubb D. H., Thom T. J.& Lucas, M., C. 2004: Movement and dispersal of the invasive signal crayfish Pacifastacus leniusculus in upland rivers. Freshwater Biology. 49 (3). pp 357-368. Buřič M., Hulák M., Kouba A., Petrusek A., & Kozák, P., 2011: A successful crayfish invader is capable of facultative parthenogenesis: a novel reproductive mode in Decapod crustaceans. PLoS ONE. 6 (5). e20281. Chucholl C. & Pfeiffer M., 2010: First evidence for an established Marmorkrebs (Decapoda, Astacida, Cambaridae) population in Southwestern Germany, in syntopic occurence with Orconectes limosus (Rafinesque, 1817). Aquatic Invasions. 5 (4): pp 405-412. Crandall K. A. & Buhay J. E., 2008: Global diversity of crayfish (Astacidae, Cambaridae, Paeastacidae – Decapoda) in freshwater. Hydrobiologia. 595:pp 295-301. Diéguez-Uribeondo J. & Söderhäll K., 2008: Procambarus clarkii Girard as a vector for the crayfish plague fungus, Aphanomyces astaci Schikora. Aquaculture Research, 24 (6), pp 761-765.

140   

Dvorak V., Hladny J. & Kasparek L., 1997: Climate change hydrology and water resources impact and adaptation for selected river basins in the Czech Republic. Climatic Change, 36: pp 93-106. Eng L. L. & Daniels R. A., 1982: Life history, distribution, and status of Pacifastacus fortis (Decapoda: Astacidae). California Fish and Game, 68 (4): pp 197-212. Gutierrez-Yurrita P., Martinez J. M., Bravo-Utrera M. A. & Montes C., 1999: The status of crayfish populations in Spain and Portugal. In: Gherardi F. & Holdich D. M., (eds), Crayfish in Europe as alien species — how to make the best of a bad situation? CRC Press. Brookfield, pp 161– 192. Hobbs H. H. Jr., 1989: An illustrated checklist of the American Crayfishes (Decapoda: Astacidae, Cambaridae, and Parastidae). Smithsonian Contributions to Zoology, 480: pp 1-236. Holdich D. M., 2002: Distribution of freshwater crayfish in Europe and some adjoining countries. Bulletin Français de la Pêche et de la

Pisciculture, 367: pp 611-650.  Holdich D. M. & Reeve I. D., 1991: Alien crayfish in British waters. Final report on GR3/6842 for Natural Environment Research Council, 38 pp. Holdich D. M., Reynolds J. D., Souty-Grosset C. & Sibley P. J., 2009: A review of the ever increasing threat to European crayfish from non-indigenous crayfish species. Knowledge and Management of Aquatic Ecosystems, 11: pp 394-395. Horwitz P. & Adams M., 2000: The systematics, biogeography and conservation status of species in the freshwater crayfish genus Engaewa Riek (Decapoda: Parastacidae) from south-western Australia. Invertebrate Taxonomy, 14 (5): pp 655-680. Huner J. V., 2002: Procambarus. In: Holdich D. M., (ed), Biology of freshwater crayfish. Blackwell Science, Oxford, pp 541-584. Kozák P., Ďuriš Z. & Policar T., 2002: The stone crayfish Austropotamobius torrentium (Schrank) in the Czech Republic. Bulletin Français de la Pêche et de la Pisciculture, 367: pp 707-713. Kozubíková E., Filipová L., Kozák P., Ďuriš Z., Martín M. P., Diéguez-Uribeondo J., Oidtmann B. & Petrusek A., 2009: Prevalence of the Crayfish Plague Pathogen Aphanomyces astaci in Invasive American Crayfishes in the Czech Republic. Conservation Biology, 23 (5): pp 1204-1213. Livengood E. J. & Chapman F. A., 2007: The ornamental fish trade: An introduction with perspectives for responsible aquarium fish ownership. University of Florida IFAS Extension, pp 1-8. Lusk S., Baruš V. & Veselý V., 1977: On the occurrence of Carassius auratus in the Morava River drainage area. Folia Zoologica, 26: pp 377-381.

141   

Miller-Morgan T., 2010: A Brief Overview of Ornamental Fish Industry and Hobby. In: Roberts H. E., (ed), Fundamentals of Ornamental Fish Health. Blackwell Publishing, Indianapolis, pp 25-32. Patullo B. W., Baird H. P. & Macmillan, D. L., 2009: Altered aggression in different sized groups of crayfish supports a dynamic social behaviour model. Applied Animal Behaviour Science, 120: pp 231-237. Scholtz G., Braband A., Tolley L., Reimann A., Mittmann B., Lukhaup C., Steuerwald F. & Vogt G., 2003: Parthenogenesis in an outsider crayfish. Nature, 421: p 806. Shull H. C., Pérez-Losada M., Blair D., Sewell K., Sinclair E. A., Lawler S., Ponniah M. & Crandall K. A., 2005: Phylogeny and biogeography of the freshwater crayfish Euastacus (Decapoda: Parastacidae) based on nuclear and mitochondrial DNA. Molecular Phylogenetics and Evolution, 37 (1): pp 249-263. Staniford A. J. & Kuznecovs J., 2008: Aquaculture of the yabbie, Cherax destructor, Clark (Decapoda: Parastacidae): an economic evaluation. Aquaculture Research, 19: pp 325-340. Svobodová J., Vlach P. & Fischer D., 2010: Legislativní ochrana raků v České republice a ostatních státech Evropy. Vodohospodářské technickoekonomické informace, 52 (4): str 1-5. Troschel H. J. & Dehus P., 1993: Distribution of crayfish species in the Federal Republic of Germany, with special reference to Austropotamobius pallipes. University of Southwestern Louisiana. Lafayette. USA, pp 390-398. Taugbøl T. & Skurdal J., 1999: The future of crayfish in Europe: How to make the best of a bad situation? In: Gherardi F. & Holdich D.M., (eds), Crayfish in Europe as alien species – how to make the best of a bad situation? A. A. Balkema, Rotterdam, pp 271–279. Unestam T., 1975: Defence reactions in and susceptibility of Australian and New Guinean freshwater crayfish to European–crayfish–plague fungus. Australian Journal of Experimental Biology and Medical Science, 53: pp 349-359. Vogt G., 1999: Diseases of European freshwater crayfish, with particular emphasis on interspecific transmission of pathogens. In: Gherardi F. & Holdich D. M., (eds), Crayfish in Europe as alien species – how to make the best of a bad situation? A. A. Balkema, Rotterdam, pp 87-103.

142   

Česká a vědecká jména významných druhů chovaných a lovených ryb v České republice a analýza současného stavu názvosloví ryb z některých dokumentů dotčených institucí Miloslav Petrtýl, Lukáš Kalous, & Jiří Patoka Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol e-mail: [email protected] Abstrakt Důležitým předpokladem pro zavádění a dodržování legislativních rámců spojených s managementem, produkcí, obchodem či ochranou konkrétního druhu organizmu, stejně jako srovnávání výsledků vědeckých studií, je používání jednoznačného a platného druhového označení. Cílem tohoto příspěvku je sestavit seznam významných druhů ryb, které jsou v rámci ČR důležité z hlediska akvakultury či sportovního rybolovu a revidovat druhové označení, které používají vybrané instituce (MZe, ČRS, MRS, RS). Pomocí metodiky „desk research“ bylo zjištěno, že z 23 běžně zmiňovaných druhů se u 9 (39%) vyskytuje nekonzistentní označení, kdy jsou používány neplatné vědecké názvy či dokonce dochází k záměně s jiným druhem (rod Carassius). Pro výše zmíněné účely doporučujeme striktní použivání platných vědeckých názvů vycházejících ze současného názvosloví. Klíčová slova: Ministerstvo zemědělství ČR, Český rybářský svaz, Moravský rybářský svaz 1. Úvod Správná identifikace ryb, tedy rozpoznání druhové příslušnosti a přiřazení příslušného jména, je zásadní úkol, na kterém závisí správná interpretace získaných poznatků nebo implementace legislativních opatření. Druhová jména jsou chápána jako konzistentní kotva, ke které jsou všechna taxonomická, ekologická, molekulární, ochranářská a ostatní biologicky relevantní data připojena (Pyle & Michel, 2008). Na základě uvedeného je potřeba zmínit, že jakákoliv diskuze výsledků studia nějakého druhu vždy vychází z triviálního předpokladu, že se jednotlivé porovnávané práce zabývaly opravdu stejným druhem. To samé platí při provnávání statistik rybářských úlovků či akvakulturní produkce. V neposlední řadě veškerá národní a nadnárodní legislativa týkající se ryb je také přímo spojena se jmény jednotlivých taxonů. Konzistentní používání aktuálních vědeckých jmen a jejich českých ekvivalentů na všech úrovních

143   

veřejné správy je neméně důležité a potřebné jako v badatelských kruzích. Je tomu tak i při zavádění veterinárních opatření vztahujíci se k produkci ryb či k obchodu s rybami a výrobky z ryb, kdy je vyžadována jednoznačná identifikaci příslušné taxonomické jednotky, které se případná opatření týkají. Ačkoliv platí předpoklad, že druhová jména jsou stálá v čase a prostorově nezávislá, dochází občas k jejich změnám, které jsou založené na nových vědeckých poznatcích a jsou v souladu s mezinárodním kódem zoologické nomeklatury (ICZN, 1999). V tomto příspěvku prezentujeme seznam platných názvů hospodářsky významných druhů ryb ČR, a konfrontujeme jej s názvy, které uvádí Ministerstvo zemědělství ČR (MZe), Rybářské sdružení ČR (RS), Český rybářský svaz (ČRS) a Moravský rybářský svaz (MRS). 2. Materiál a metodika Druhy zahrnuté do vlastní analýzy byly vybrány podle dostupných materiálů MZe, RS, ČRS, MRS a přihlédnuto bylo k pracem Flajšhans et al., 1999 a Musil et al. 2010. Platná vědecká jména ryb byla získána především z knih Handbook of European Freshwater Fishes (Kottelat & Freyhof, 2007), Fishes of the World (Nelson 2006). Dále pak z databází FishBase (fishbase, 2012) a z Eschmeyerova katalogu (Eschmeyer, 2012). Použita byla i další odborná literatura. České názvy ryb vychází z prací Fauna ČR a SR / Mihulovci a ryby 1 a 2 (Baruš & Oliva, 1995) a České názvy živočichů V/1-V/3 (Hanel L. & Novák J., 2000;2001; 2002). Použita byla i další odborná česky psaná literatura. Případné rozpory v českém názvosloví byly řešeny heuristickou metodou a byl navržen jednoznačný český název. Zhodnocení současného stavu názvosloví ryb bylo provedeno na základě metody „desk research“ z některých disponibilních dokumentů MZe, RS, ČRS a MRS dostupných k 17. 9. 2012. Seznam použitých zdrojů a příslušné webové odkazy jsou uvedeny na konci příspěvku. 3. Výsledky Doporučená česká a platná vědecká jména významných chovaných a lovených ryb v České republice jsou uvedená v tabulce 1. V této tabulce jsou také prezentovány výsledky analýzy současného stavu názvosloví ryb v materiálech dostupných z dotčených institucí (MZe, RS, ČRS a MRS). Označena je neschoda s platnými vědeckými jmény.

144   

Tabulka 1. Názvosloví vybraných druhů ryb a jeho hodnocení v rámci dotčených institucí, Mze – Ministerstvo zemědělství ČR, ČRS – Český rybářský svaz, MRS – Moravský rybářský svaz Doporučené české jméno amur bílý bolen dravý candát obecný cejn velký jelec jesen jelec tloušť kapr obecný karas stříbřitý lín obecný lipan podhorní okoun říční parma obecná plotice obecná pstruh duhový pstruh obecný síh peleď síh maréna siven americký sumec velký štika obecná tolstolobik pestrý tolstolobik bílý úhoř říční

Platné vědecké jméno Ctenopharyngodon idella Aspius aspius Sander lucioperca Abramis brama Leuciscus idus Squalius cephalus Cyprinus carpio Carassius gibelio Tinca tinca Thymallus thymallus Perca fluviatilis Barbus barbus Rutilus rutilus Oncorhynchus mykiss Salmo trutta Coregonus peled Coregonus maraena Salvelinus fontinalis Silurus glanis Esox lucius Hypophthalmichthys nobilis Hypophthalmichthys molitrix Anguilla anguilla

Chybně uvedené v materiálech

MZe; ČRS; MRS

MZe; ČRS; MRS MZe; ČRS; MRS

MZe

MRS MZe MZe; MRS

MZe MRS

4. Závěr a diskuse Z provedné analýzy vyplývá, že institucionální materiály, které uvádí vědecká jména ryb, nejsou průběžně aktualizovány. Jména, která nebyla v posledních přibližně 30 letech změněna, jsou obvykle správně. Novější změny v názvosloví ryb však nejsou reflektovány. Je potřeba zmínit, že všechny dotčené instituce neuvádí veškerá jména ryb, které jsou v tabulce 1. To je situace u Rybářského sdružení, které prezentuje pouze 9 ryb u všech je však vědecké jméno uvedené správně. Nejtristnější situace je u Miniterstva zemědělství, které má z hodnocených 23 názvů 7 špatně. Je zarážející, že MZe má opakovně ve svých výročních zprávách uvedené chyby i u tak stabilních vědeckých jmen jako okoun říční (Perca fluviatilis), toto jméno se od svého zavedení Linném 1758 nezměnilo (Eschmeyer, 2012).

145   

Rybářské svazy (ČRS a MRS) mají chybně uvedená ta vědecká jména, která došla změn poměrně nedávno, resp. nebyla již zahrnuta do česky psané práce práce Mihulovci a Ryby ČR 1 a 2 (Baruš & Oliva, 1995). Z názvosloví uvedené v této knize pak často nekriticky vychází novější práce odborného i populárního charakteru. U samotných českých jmen byla doporučena pouze jedna změna a to používat jméno tolstolobik pestrý, namísto tolstolobec pestrý a to vzhledem k tomu, že oba druhy náleží do jednoho rodu (Hypophthalmichthys) (Nelson, 1994). Problematické však může být přiřazování druhového jména hybridům H. molitrix/ nobilis, kteří jsou v ČR běžní (Musil et al., 2010). Situace u síhů je s ohledem na jejich podobnost ještě komplikovanější, mnoho autorů nesprávně zahrnuje více síhovitých druhů pod taxon Coregonus lavaretus s tím, že je velmi variabilní (Kottelat & Freyhof, 2007). Podle dosupných informací se na území ČR nevyskytují čisté populace síha marény ani síha peledě (Šlechta, 2011 ústní sdělení). Celá taxonomie a nomenklatura síhovitých ryb doznala značných změn (Kottelat & Freyhof, 2007) a vyjasnění druhové příslušnosti produkovaných síhovitých ryb na území ČR by měla být v gesci MZe. Jednoznačně překonané se jeví používání poddruhů ať již u pstruha obecného, nebo karasa stříbřitého (Eschmeyer, 2012). Poddruhy, tak jak jsou uváděné například v materiálech MZe, nereflektují skutečnost. Jako nejproblemovější se jeví druhové jméno karasa stříbřitého. Tento druh je morfologicky velmi podobný ostatním zástupcům rodu karas a jeho identifikace patří k těm obtížnějším (Vasileva, 1990; Vasileva a Vasilev 2000). Pochybnosti o názvosloví tohoto druhu byly diskutovány v nedávné minulosti poměrně často (Szczerbowski, 2002; Kalous et al., 2007; Lusková et al. 2004; Apalikova et al., 2008). V současnosti je nomenklatura tohoto druhu stabilizovaná designovaným neotypem (Kalous et al. 2012) a jeho vědecké jméno je tak Carassius gibelio. Nutno dodat, že materiály zvěřejněné rybářskými svazy čerpají z legislativních norem. Chybné názvosloví tak vychází ze zákona o rybářství č. 99/2004 Sb., respektive z prováděcí vyhlášky č. 197/2004 Sb. 5. Poděkování Tento článek vznikl za podpory grantu TAČR TD010045 „Numerická a funkční analýza sektoru akvakultury, včetně rekreačního rybářství, zaměřená na zvýšení konkurenceschopnosti České republiky a zlepšení stavu vodních ekosystémů“ poskytnutého Technologickou agenturou České republiky.

146   

6. Literatura Apalikova O. V., Eliseikina M. G., Kovalev M. Y. & Brykov V. A., 2008: Collation of data on the ploidy levels and mitochondrial DNA phylogenetic lineages in the silver crucian carp Carassius auratus gibelio from Far Eastern and Central Asian populations. Russian Journal of Genetics, 44: pp 873-880. Baruš V., Oliva O., 1995: Mihulovci a ryby (1 a 2). Fauna ČR a SR. Academia, Praha. Flajšhans M., Linhart O., Šlechtová V., Šlechta V., 1999: Genetic resources of commercially important fish species in the Czech Republic: present state and future strategy Aquaculture, 173: pp 471-483. Hanel L., Novák J., 2000: České názvy živočichů V/1. – Ryby a rybovití obratlovci I. (sliznatky, mihule a paryby). Národní muzeum, Praha, 54 pp. Hanel L., Novák J., 2001: České názvy živočichů V/2. – Ryby a rybovití obratlovci II. (nozdratí, paprskoploutví, chrupavčití, kostnatí, bezostní). Národní muzeum, Praha, 64 pp. Hanel L., Novák J., 2002: České názvy živočichů V/3. – Ryby a rybovití obratlovci III. (máloústí, máloostní). Národní muzeum, Praha, 64 pp. ICZN [International Commission on Zoological Nomenclature], 1999: International code of zoological nomenclature, 4th edn. International Trust for Zoological Nomenclature, London, 306 pp. Kottelat M., Freyhof J., 2007: Handbook of European freshwater fishes. Kottelat, Cornol and Freyhof, Berlin, 646 pp. Kalous L., Šlechtová, V., Bohlen J., Petrtýl M., Švátora M., 2007: First European record of Carassius langsdorfii from the Elbe basin. Journal of Fish Biology, 70 (Supplement A): pp 132-138. Linnaeus, C., 1758: Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. Salvius, Holmiae, pp 824. [in Latin]. Lusková V., Halačka K., Vetešník L., Lusk S., 2004: Changes of ploidy and sexuality status of "Carassius auratus" populations in the drainage area of the River Dyje (Czech Republic). Ecohydrology and Hydrobiology, 4: pp 165-171. Musil J., Jurajda P., Adámek Z., Horký P., Slavík O., 2010: Non-native fish introductions in the Czech Republic – species inventory, facts and future perspectives. Journal of Applied Ichthyology, 26 (Suppl. 2): pp 38-45. Nelson J. S., 1994: Fishes of the world. John Wiley and Sons, Inc. New York. 3rd edition, 600 pp. Pyle R., Michel E., 2008: Zoobank: Developing a nomenclatural tool for unifying 250 years of biological informatik Zootaxa, 1950: pp 39–50.

147   

Szczerbowski J. A., 2002: Cyprinidae 2, Part III: Carassius to Cyprinus, p 305. In: Bǎnǎrescu, P. M., Paepke, H., J. (eds), The freshwater fishes of Europe. Aula, Wiesbaden. Vasileva E. D., 1990: On morphological divergence of gynogenetical and bisexual forms of Carassius auratus (Cyprinidae, Pisces). Zoologicheskii Zhurnal, 69: pp 97-110. [in Russian]. Vasileva E. D., Vasilev V. P., 2000: The origin and taxonomic status of the triploid form of the goldfish, Carassius auratus (Cyprinidae). Journal of Ichthyology, 40: pp 553-563. [in Russian]. Zákon č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství). In: Sbírka zákonů 5. 3. 2004. Vyhláška č. 197/2004 Sb., k provedení zákona č. 99/2004 Sb. (zákon o rybářství). In: Sbírka zákonů 23. 4. 2004. Online zdroje: Český rybářský svaz – rybářský řád http://www.rybsvaz.cz/?page=rybarsky_rad&lang=cz&fromIDS= Eschmeyer W. N., (ed). Catalog of Fishes. California Academy of Sciences http://research.calacademy.org/research/ichthyology/catalog/fishcatmai n.asp Froese R. and Pauly D. Editors., 2012: FishBase. World Wide Web electronic publication. Moravský rybářský svaz: http://www.mrsbrno.cz/statistiky.php Ministerstvo zemědělství (Mze) – situační a výhledové zprávy: http://eagri.cz/public/web/mze/zemedelstvi/publikace-adokumenty/situacni-a-vyhledove-zpravy/zivocisne-komodityhospodarska-zvirata/ryby/ Rybářské združení ČR: http://cz-ryby.cz/fish/

148   

Sciomyzidae and Phaeomyiidae (Diptera) of Vráž nr. Písek Rudolf Rozkošný2, Anna Krupauerová1, Miroslav Barták1 & Štěpán Kubík1 1

Czech University of Life Sciences, Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources, Department of Zoology and Fisheries, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Czech Republic; e-mail: [email protected]

2

Department of Botany and Zoology, Faculty of Science, Masaryk University, Kotlářská 2, 611 37 Brno 2, Czech Republic; e-mail: [email protected] Abstract

Altogether 49 species of Sciomyzidae were found in the environment of Vráž nr. Písek representing 70 % of all species known from Bohemia. Four species found are listed in Red list, viz Anticheta atriseta and Pteromicra oldenbergi (both critically endangered), and Anticheta brevipennis and Tetanocera robusta (endangered). High environmental quality of the vicinity of Landa pond may be documented also by other generally rare species: Anticheta analis, A. brevipennis, Colobaea bifasciella, C. distincta, Pherbellia scutellaris, Ph. sordida, Pteromicra leucopeza, Pt. pectorosa, Renocera striata and Tetanura pallidiventris. Two of three Bohemian species of Phaeomyiidae were found in the target area. Key words: Diptera, Sciomyzidae, Phaeomyiidae, Vráž nr. Písek, faunistics 1. Introduction Sciomyzidae The European Sciomyzidae are small to medium-sized (2.0 – 14.0 mm) acalyptrate flies in the superfamily Sciomyzoidea. They are usually yellowish to brown, rarely black or even metallic blue. Most adult Sciomyzidae occur near the breeding sites of their larvae and are thus not rare along watersides, in marshes, peat bogs and sheltered mesic forests; only some species penetrate to xerothermic habitats. Sciomyzid larvae feed as aquatic predators or terrestrial parasitoids (and/or predators) of pulmonate snails and pea mussels, and a few attack slugs or consume snail eggs. The European fauna comprises 136 species in 24 genera (Rozkošný & Knutson, 2012) and 79 species have been found in the Czech Republic (70 in Bohemia and 75 in Moravia (Rozkošný, 2009). General characteristics of the

149   

family was given by Rozkošný (1998a) and the Central European species may be identified using the keys published by the same author (1966, 1987, 1991) completed by descriptions of the three new species – Pherbellia dentata Merz & Rozkošný, 1995 from Switzerland, Sciomyza pulchra Roller, 1996 from Slovakia and Sepedon hecate Elberg et al., 2009 from Germany. Phaeomyiidae The Phaeomyiidae were treated within the Sciomyzidae as a mere subfamily for a long time. When Vala et al. (1990) proved that the larvae of Pelidnoptera nigripennis (Fabricius, 1794) live as parasitoids of millipedes and differ in several important characters from all known larvae of Sciomyzidae, the separate family rank of Phaeomyiidae appears to be confirmed. General characteristics of the family are given by Rozkošný (1998b) and the species may be identified using the keys published by Rozkošný(1966, 1987). Only three species of this family are known. They are distributed on the greater part of Europe including the Czech Republic. All species of this family appear to be particularly characteristic of mesic woods, with only P. nigripennis penetrating more xerothermic ecosystems. 2. Material and Methods 2. 1. Description of locality The locality is situated near Vráž nr. Písek. The Landa pond, which has a wide littoral zone, is found in the centre of this locality. The west and southwest areas of the pond are home to Carex spp and other types of wetland vegetation. Large areas surrounding the pond are made up of mixed forest and damp meadows containing many species of plants and grass.

150   

Fig. 1: (1-Landa pond, 2-littoral zone with wetland vegetation, 3-mixed wood, 4-damp meadow) 2. 2. Collecting methods Since 1992, students of Faculty of Agrobiology, Food and Natural Resources have been regularly attending the children’s summer camp near Vráž nr. Písek for zoology field training. During the course of their field training, students take samples using various collecting methods: a) Sweeping vegetation b) Yellow pan water trapsc) Malaise trapd) Emergence trap e) Pyramidal trap 3. Results Sciomyzidae Anticheta analis (Meigen, 1830). West Palaeartic species, in Europe from Lapland and Central Europe to the Transcaucasus In addition to Vráž nr. Písek this species was recorded in Bohemia at Praha-Holešovice (Rozkošný, 1989), Bílina and Duchcov environs (Rozkošný & Barták, 2001b) and Jizerské Mts (Rozkošný et al., 2009). Dates: 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996. Anticheta atriseta (Loew, 1849). Palaearctic species. In Europe from Scandinavia to France and Bulgaria. In the Czech Republic known only from 3 localities now (Duchcov environs, Rozkošný & Barták, 2001b;

151   

Rozkošný et al., 2009). From Vráž nr. Písek reported as a new species for Bohemia (Rozkošný, 1997). Listed as critically endangered in Red list (Rozkošný, 2005). Dates: 25. – 26. 5. 1995. 18. 6. – 28. 6. 2009, 2. 4. – 10. 5. 2011. Anticheta brevipennis (Zetterstedt, 1846). Palaearctic species, in Europe from Scandinavia to Central Europe. The second record from Bohemia (Duchcov environs, Barták & Rozkošný, 1999; Rozkošný & Barták, 2001b). Listed as endangered species in Red list (Rozkošný, 2005). Dates: 1. – 3. 6. 2002, 6.6. –25.8.2012. Colobaea bifasciella (Fallén, 1820). Palaearctic species, in Europe from Scandinavia to Spain. Two records from Bohemia (Duchcov env., Rozkošný & Barták, 2001b). From Vráž nr. Písek published already in 1997 as the first record from Bohemia (Rozkošný, 1997). Dates: 2. 6. 1992, 2. 6. 1994, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010. Colobaea distincta (Meigen, 1830). European species, from Scandinavia to Spain, France and Romania. Known only from Vráž nr. Písek (cf. Rozkošný, 1997). Dates: 1. 6. 1993, 31. 5. 1994, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 20. – 26. 6. 2009. Coremacera marginata (Fabricius, 1775). From central Scandinavia to Spain, Greece and Turkey (the pale form pontica Elberg in southern Ukraine, southern Russia, Georgia, Armenia and Azerbaijan). Dates: 18. – 22. 6. 2007, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 2. 8. – 27. 10. 2011. Elgiva cucularia (Linnaeus, 1767). Palaearctic, from Norway to North Africa including Morocco, eastwards to Siberia. Dates: 12. 5. 1992, 1. 6. 1992, 31. 5. 1994, 22. 5. 1995, 6. 6. 1997, 21. 4. – 22. 5. 1999, 4. – 16. 6. 1999, 6. 6. 2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 6. – 18. 7. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Elgiva solicita (Harris, 1780). Holarctic, in Europe from Lapland, Spain and Greece eastward to eastern Siberia, also in Algeria. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009. Euthycera chaerophylli (Fabricius, 1798). Throughout Europe from central Fennoscandia to Spain, Italy, Greece, Ukraine and Turkey. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 2. 8. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 9/2008, 7. 7. – 4. 8. 2009. Hydromya dorsalis (Fabricius, 1775). A widely distributed Palaearctic species living along pond shores, in marshes and in moist forests. Dates: 12. 5. 1992, 3. 6. 1998, 18. 6. – 18. 7. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 28. 4. – 24. 5. 2010, 19. – 25. 6. 2010. Ilione albiseta (Scopoli, 1763). Palaearctic species, also in North Africa. Dates: 2. 6. 1992, 18. – 22. 6. 2007, 22. 8. – 7. 10. 2009.

152   

Limnia paludicola Elberg, 1965. Eurasian, from Ireland and central Fennoscandia to France and Italy, through Turkey and Baykal and Yakutia in Russia. Dates: 3. 6. 1992, 1. 6. 1993, 18. – 22. 6. 2007, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 6. – 2. 8. 2011. Limnia unguicornis (Scopoli, 1763). Eurosiberian, from Lapland to Spain, Italy and Turkey, eastwards to eastern Siberia. Dates: 31. 5. 1993, 30. 5. 1994, 1. 6. 1994, 6. 6. 1997, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007. Pherbellia albocostata (Fallén, 1820). Holarctic, in the Palaearctic from Ireland, Scotland and Lapland to France, Greece and Crimea, eastward to the Russian Far East. Dates: 1. – 3. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6. 1993, 2. 6. 1994, 6/2001, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 25. 6. – 19. 7. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011, 6.6 – 25.8.2012. Pherbellia annulipes (Zetterstedt, 1846). From England and southern Scandinavia to Spain, Corsica, Italy and Bosnia and Hercegovina. In Bohemia recorded only at Františkovy Lázně and Svádov (Rozkošný, 1966) and Chábory (Martinek, 1973). From Moravia recorded relatively late (Rozkošný, 1985). Dates: 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005, 16. – 20. 6. 2008, 18. 6 – 18. 7. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011, 6.6 – 5.8.2012. Pherbellia cinerella (Fallén, 1820). A common Palaearctic species penetrating even to some neighbouring parts of the Oriental region. Dates: 22. 5. 1995, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 19. – 25. 6. 2010. Pherbellia dubia (Fallén, 1820). From Lapland to France, Italy and southern Romania, in Asia through Kazakhstan and Siberia to Kamchatka, the Kurils and Japan. Dates: 3. 6. 1992, 31. 5. 1993, 1. 6. 1993, 31. 5. 1994, 3. 6. 1998, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 4. – 24. 6. 2011, 30.4. – 6.6.2012, 6.6. – 25.8.2012. Pherbellia griseola (Fallén, 1820). Holarctic, in the Palaearctic from Lapland to Morocco and Tunisia, eastward to the Russian Far East. Dates: 31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 22. 5. – 24 5. 1995, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 21. 4. 2009, 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 19. – 25. 6. 2010. Pherbellia dorsata (Zetterstedt, 1846). Eurasian. From central Sweden to Spain and Turkey, eastwards to western Siberia. Dates: 22. 5. – 28. 6. 2009. Pherbellia nana (Fallén, 1820). Holarctic species, also in the Oriental region and North Africa. In Bohemia recorded only from a few localities: Aš, Františkovy Lázně, Soos peatbog (Rozkošný, 1965), Giant Mts (Doskočil, 1973), Chábory (Martinek, 1973). Dates: 16. – 20. 6. 2008. Pherbellia pallidiventris (Fallén, 1820). From Ireland, Scotland and Lapland to Spain, Sicily and Crimea. Dates: 27. – 31. 5. 1968, 3. 6. 1992.

153   

Pherbellia schoenherri (Fallén, 1826). Holarctic, the Palaearctic nominate subspecies occurs from Scotland and northern Fennoscandia to Spain and Ukraine, eastwards to the Russian Far East. Dates: 12. 5. 1992,1 – 2. 6. 1992, 31. 5. 1993, 31. 5. 1994, 25. 5. 1995, 3. 6. 1998, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 2. 4. – 10. 5. 2011, 6.6. – 25.8.2012. Pherbellia scutellaris (von Roser, 1840). Eurasian, from Ireland, northern Scotland and southern Scandinavia to Andorra, Italy and Albania, eastward to Mongolia. In Bohemia recorded only from Chábory (Martinek, 1973) and the Duchcov environs (Rozkošný & Barták, 2001b). Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008. Pherbellia sordida (Hendel, 1902). Temperate and South European species. The second record in Bohemia (cf. Rozkošný et al., 2009). Dates: 6/2001. Pherbellia ventralis (Fallén, 1820). European, from Iceland and central Scandinavia to Spain, Greece and Turkey. Dates: 2. 6. 1992, 31. 5. 1993, 22. – 25. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22.5. – 26. 6. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 28. 4. – 24. 5. 2010, 24. 5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Pherbina coryleti (Scopoli, 1763) A common Palaearctic species. Dates: 18. – 22. 6. 2007, 18. 6. – 18. 7. 2009, 14. 9. – 19. 10. 2010. Pherbina intermedia Verbeke, 1948. Eurasian, from southern Scandinavia to Spain and Sicily, eastward to Mongolia, China and Japan. Dates: 31. 5. 1993, 1. 6. 1994, 2. – 6. 6. 2003, 22. 8. – 7. 10. 2009, 19. – 25. 6. 2010. Psacadina verbekei Rozkošný, 1975. West Palaearctic, from central Sweden and Baltic Republics to Morocco and Tunisia, eastwards to Iran. Dates: 12. 5. 1992, 31. 5. 1994, 2. 6. 1994, 22. – 25. 5. 1995, 6/2001, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010. Psacadina zernyi (Mayer, 1953). West Palaearctic species. In Bohemia recorded from Blatná (Rozkošný, 1966).Dates: 31. 5. 1996. Pteromicra angustipennis (Staeger, 1845). Holarctic, in the Palaearctic from Ireland, Scotland and Lapland to France and Hungary, eastwards to Kamchatka and the Kurils. Dates: 2. 6. 1992, 1. – 2. 6. 1994, 1. – 8. 6. 2001, 2. – 6. 6. 2003, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 5. – 18. 6. 2009, 20. 6. – 18. 7. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010, 25. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 6.6. – 25.8.2012. Pteromicra glabricula (Fallén, 1820). Palaearctic species, in Europe from Iceland to France, eastward to eastern Siberia. Dates: 3. 6. 1993, 18. 7. – 22. 8. 2008. Pteromicra leucopeza (Meigen, 1838). An uncommon Holarctic species of temperate belt living in vegetation along brooks and rivers. In Europe

154   

from southern Fannoscandia to France and Hungary. Known from Bohemia only from a historical record (Františkovy Lázně, cf. Rozkošný, 1965). Dates: 1. 6. 1993, 18. 6. – 18. 7. 2009. Pteromicra oldenbergi (Hendel, 1902). Very rare species known only from several European countries (Czech Republic, Germany, Slovakia, European Russia and Poland). Listed as critically endangered species in Red list (Rozkošný, 2005). Vráž nr. Písek represents the only known locality in the Czech Republic (cf. Barták & Rozkošný, 1999). Dates: 1. 6. 1992, 2. 6. 1994, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010. Pteromicra pectorosa (Hendel, 1902). A rare Holarctic species, in Europe ranging from Great Britain and southern Sweden to Austria and Hungary. The first record from Bohemia. Vráž nr. Písek is only the second locality in the Czech Republic (cf. record at Bzenec in Moravia by Martinek, 1984). Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009. Renocera pallida (Fallén, 1820). Eurasian, from Ireland Scotland and Lapland to Spain, France, Italy and Romania, in Asia to eastern Siberia. Dates: 1. 6. 1992, 31. 5. 1993, 30. 5. 1994, 22. – 24. 5. 1995, 27. 5. – 2. 6. 1996, 6. 6. 1997, 26. – 30. 4. 1998, 24. 6. – 28. 7. 2000, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 31. 5. – 4. 6. 2004, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 25. 6. 2010, 19. 7. – 10. 8. 2010, 10. 8. – 14. 9. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 6.6. –25.8.2012. Renocera striata (Meigen, 1830) A rare Holarctic species in the Palaearctic Region ranging from Lapland to France and from Scotland to the Russian Far East. In Bohemia recorded only from Aš and Františkovy Lázně (Rozkošný, 1965, 1966) and Jizerské Mts (Rozkošný et al., 2009). Dates: 31. 5. – 4. 6. 2004. Sciomyza dryomyzina Zetterstedt, 1846. Holarctic, in the Palaearctic from Ireland, Great Britain and Lapland to France, Czech Republic and Slovakia, eastward to western Siberia. Dates: 1. – 5. 6. 1992, 1. 6. 1993, 6/2001, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 5. 18. 6. 2009, 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009, 24. 5. – 24. 6. 2010, 10. 8. – 14. 9. 2010, 4. – 24. 6. 2011, 24. 6. – 2. 8. 2011. Sciomyza simplex Fallén, 1820. Holarctic species raging from Lapland to the Balkan Peninsula, eastward to Siberia. Dates: 18. 6. – 18. 7. 2009, 22. 8. – 7. 10. 2009. Sepedon sphegea (Fabricius, 1775). Palaearctic, from central Fennoscandia to North Africa. Eastward to Mongolia, the Russian Far East and Japan. Dates: 18. 7. – 22. 8. 2008. Sepedon spinipes (Scopoli, 1763). A well defined Palaearctic species occurring from Ireland and northern Scandinavia to North Africa, Crete and Turkey, eastwards to the Russian Far East. A presumed American

155   

subspecies was recently explained as a valid species (Elberg et al., 2009). Dates: 12. 5. 1992, 22. 5. 1995, 27. – 31. 5. 1996, 5. – 7. 6. 1997, 6/2001, 21. 5. – 19. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 21. 4. – 22. 5. 2009, 18, 6 – 18. 7. 2009, 7. 10. – 2. 12. 2009, 24. 3. – 28. 4. 2010, 24. 5. – 24. 6. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011. Tetanocera arrogans Meigen, 1830. Eurasian, from Ireland and Lapland to Spain, Greece and Turkey, eastward to the Russian Far East, the Kurils and Japan. Dates: 27. 5. 1986, 1. 6. 1992, 2. – 6. 6. 2003, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 18. 7. – 22. 8. 2008, 21. 4. – 22. 5. 2009, 22. 5. – 18. 6. 2009, 4. – 24. 6. 2011, 2. 8. 27. 10. 2011. Tetanocera elata (Fabricius, 1781). Eurasian, from the Orkneys and Lapland to Spain, Italy, Yugoslavia and Turkey, eastwards to Japan. Dates: 2. 6. 1994, 5. 6. 1997, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. – 25. 6. 2010, 18. – 23.6.2011. Tetanocera ferruginea Fallén, 1820. Holarctic, in the Palaearctic from Ireland and Lapland to Spain, Sardinia, Greece and Turkey, eastward to Japan. Dates: 22. – 25. 5. 1995, 6. 6. 1997, 4. – 16. 6. 1999, 6/2001, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 24. 5. – 24. 6. 2010. Tetanocera hyalipennis von Roser, 1840. Eurasian, from the Faeroes, Shetlands and Lapland to Spain, Italy and the Transcaucasus, eastward to eastern Siberia. Dates: 3. – 4. 6. 1997, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 22. 8. – 7. 10. 2009, 10. 8. – 14. 9. 2010, 14. 9. – 19. 10. 2010, 24. 6. – 2. 8. 2011. Tetanocera phyllophora Melander, 1920. Holarctic, in the Palaearctic from Ireland, Scotland and Lapland to Central Europe, eastward to Kamchatka and Japan. Dates: 1. – 3. 6. 1992, 3. – 4. 6. 1997, 6/2001, 25. 6. – 19. 7. 2010, 6.6. –25.8.2012. Tetanocera robusta Loew, 1847. Holarctic species, from Iceland and Lapland to Central Europe, eastward to Kamchatka. Listed as endangered species in Red list (Rozkošný, 2005). In addition to a revised historical record at Hradec Králové, lgt. J. Uzel (Rozkošný, 1965, 1966) found only at Vráž nr. Písek. Dates: 1. 6. 1993. Tetanocera sivatica Meigen, 1830. Holarctic, from Scotland and Lapland to Spain, Italy and Romania, in Asia to Kamchatka and the Kuril Islands. Dates: 12. 5. 1992, 1. – 3. 6. 1992, 3. 6. 1998, 18. – 22. 6. 2007, 18. 7. – 22. 8. 2008, 18. 6. – 18. 7. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 2. 4. – 10. 5. 2011, 4. – 24. 6. 2011. Tetanura pallidiventris Fallén, 1820 A relatively rare Eurasian species, Lapland to the Alps, eastward to the Russian Far East. From Vráž nr. Písek recorded as a new species to Bohemia (Rozkošný, 1997) and later reported only by Rozkošný & Barták (2001b) from the Duchcov environs. Dates: 2. – 4. 6. 1992, 31. 5. – 3. 6. 1993.

156   

Trypetoptera punctulata (Scopoli, 1763). Palaearctic, from Ireland, Scotland and Lapland to North Africa and Turkey, eastward across Siberia to Sakhalin. Dates: 1. 6. 1994, 3.6.2001. Phaeomyiidae Pelidnoptera fuscipennis (Meigen, 1830). European, from southern Fennoscandia and NW Russia to Spain, Italy, Bosnia and Hercegovina, and Ukraine. Dates: 25. 5. 1995, 6/2001, 1. – 3. 6. 2002, 30. 5. – 3. 6. 2005, 18. – 22. 6. 2007, 16. – 20. 6. 2008, 20. – 26. 6. 2009, 19. 6. – 19. 7. 2010, 4. – 24. 6. 2011. Pelidnoptera leptiformis (Schiner, 1864). Western and central continental Europe, from the Netherlands and Belgium to northern Italy and Slovakia. Dates: 27. 5. – 2. 6. 1996, 6/2001, 21. 4. – 22. 5. 2009, 28. 4. – 24. 5. 2010. 4. Conclusions and discussion Altogether 49 species of Sciomyzidae were found in the environment of Vráž nr. Písek representing 70 % of all species known from Bohemia. It is surprisingly high number proving superior conditions of the locality for survival of the members of family. This outnumbers all previously intensively studied areas, viz Pálava Biosphere Reserve (47 species, Rozkošný, 1999) industrial area of NW Bohemia (43 species, Rozkošný & Barták, 2001b), Podyjí NP (34 species, Rozkošný et al., 2005) and Jizerské Mts. (44 species, Rozkošný et al., 2009). Four species found are listed in the national Red list, viz Anticheta atriseta and Pteromicra oldenbergi (both critically endangered), and Anticheta brevipennis and Tetanocera robusta (endangered). High environmental quality of the vicinity of Landa pond may be documented also by other generally rare species: Anticheta analis, Colobaea bifasciella, C. distincta, Pherbellia scutellaris, Ph. sordida, Pteromicra leucopeza, Pt. pectorosa, Renocera striata and Tetanura pallidiventris (see comments in the list of species). Pteromicra oldenbergi was recently recorded from this locality as a new record from the Czech Republic, C. distincta and Pt. pectorosa were recorded as new records for Bohemia, the latter of them for the first time here. From the other rare species A. brevipennis, C. bifasciella, Ph. sordida, Pt. leucopeza, Tetanocera robusta and Tetanura pallidiventris are known in Bohemia only from two localities (including Vráž nr. Písek), A. atriseta and Ph. scutellaris from three localities, and A. analis and R. striata from four localities. Two of three Bohemian species of Phaeomyiidae were found in the target area. This represents mean of both extensively studied localities (in

157   

the Pálava Biosphere Reserve (Rozkošný, 1999), only P. fuscipennis was recorded and in the industrially affected region of north-western Bohemia, P. fuscipennis and P. nigripennis were collected (Rozkošný & Barták, 2001a). 5. Acknowledgements This paper was supported by S grant of MSMT (Ministry of Education, Sports and Youth) and NAZV (National Agency for Agricultural Research) project QH72151 MZe (Ministry of Agriculture). 6. References Barták M. & Rozkošný R., 1999: Faunistic records: Sciomyzidae. In: Jedlička L. (ed), Dipterologica bohemoslovaca. Vol. 9. Entomol. Soc., Bratislava, p. 200. Doskočil J., 1973: Die Zweiflügler (Diptera, Acalyptrata der Pančice-Wiese im Krkonoše Gebirge. Opera Corcontica, 10: pp 211 – 224. Elberg K., Rozkošný R. & Knutson L., 2009: A review of the Holarctic Sepedon fuscipennis and S. spinipes groups with description of a new species (Diptera: Sciomyzidae). Zootaxa, 2288: pp 51 – 60. Martinek V., 1973: Nálezy zajímavějších druhů dvoukřídlých (Diptera) v okolí Dobrušky a v pásmu Orlických hor. Orlické hory – Podorlicko, 5: pp 32 – 58. Martinek V., 1984: A contribution to the knowledge of the DipteraAcalyptrata spring assemblage on the Morava river banks, southern Moravia. Čas. Nár. Mus., ř. Přírod, 153: pp 49 – 54. Rozkošný R., 1965: Die Revision der Sciomyziden (Diptera) aus den Sammlungen des National Museums in Praha. Acta Ent. Mus. Nat. Prague, 38: pp 633 – 649. Rozkošný R., 1966: Československé druhy malakofágní čeledi Sciomyzidae (Diptera). Die tschechoslowakischen Arten der malacophagen Familie Sciomyzidae (Diptera). Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., Biol. 15: pp 1 – 112. Rozkošný R., 1985: Faunistic records from Czechoslovakia. Diptera, Xylophagidae, Sciomyzidae, Fanniidae. Acta Ent. Bohemoslov. 82: pp 63 – 64. Rozkošný R., 1987: A review of the Palaearctic Sciomyzidae (Diptera). Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., Biol. 86: pp 1-100. Rozkošný R., 1989: Faunistic records from Czechoslovakia. Acta Ent. Bohemoslov. 86: p 314.

158   

Rozkošný R., 1991: A key to the Palaearctic species of Pherbellia RobineauDesvoidy, with description of three new species (Diptera, Sciomyzidae). Acta Ent. Bohemoslov, 88: pp 391 – 406. Rozkošný R., 1997: Faunistic records from the Czech and Slovak Republics: Diptera, Stratiomyidae, Sciomyzidae.. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biologia, 95 (Dipterologica bohemoslovaca, Vol. 8): p 215. Rozkošný R., 1998a: Sciomyzidae. In: Papp L. & Darvas B. (eds), Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special reference to flies of economic importance). Vol. 3. Higher Brachycera. Science Herald, Budapest, pp. 358-376. Rozkošný R., 1998b: Phaeomyiidae. In: Papp L. & Darvas B. (eds), Contributions to a Manual of Palaearctic Diptera (with special reference to flies of economic importance). Vol. 3. Higher Brachycera. Science Herald, Budapest, pp. 377-382. Rozkošný R., 1999: Phaeomyiidae, Sciomyzidae. In: Rozkošný R. & Vaňhara J., (eds), Diptera of the Pálava Biosphere Reserve of UNESCO, II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol. 100: pp 281 – 286. Rozkošný R., 2002: Insecta: Diptera: Sciomyzidae. In: Süßwasserfauna von Mitteleuropa, Vol. 21/23. Spektrum. Heidelberg-Berlin, pp 17 – 122. Rozkošný R., 2005: Diptera: Sciomyzidae. In: Farkač J., Král D. & Škorpík, M. (eds), Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. Red List of Threatened Species in the Czech Republic. Evertebrates. Příroda, AOPK ČR, Praha, pp 323-324. Rozkošný R., 2009: Phaeomyidae and Sciomyzidae. In: Jedlička L., Kúdela M. & Stloukalová V. (eds), Checklist of Diptera of Czech Republic and Slovakia. Electronic version 2. http//zoology.fns.uniba.sk/diptera Rozkošný R. & Barták M., 2001a. Sciomyzidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds), Diptera in industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol. 105: pp 323 – 329. Rozkošný R. & Barták M., 2001b: Phaeomyiidae. In: Barták M. & Vaňhara J. (eds), Diptera in industrially affected region (north-western Bohemia, Bílina and Duchcov environs) II. Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Biol. 105: pp 319 – 321. Rozkošný R., Horsáková J., Kubík Š. & Barták M., 2005: Sciomyzidae.. In: Barták M. & Kubík Š. (eds), Diptera of Podyjí National Park and its Environs. ČZU v Praze, pp 272 – 276.

159   

Rozkošný R. & Knutson L., 2012: Sciomyzidae. In: Beuk P. & Pape T. (eds). Fauna Europaea: Diptera Brachycera. Version 2.5, http//www.faunaeur.org Rozkošný R., Preisler J. & Vonička P., 2009: Vláhomilkovití (Diptera: Phaeomyiidae, Sciomyzidae) Jizerských hor a Frýdlandska. Phaeomyiidae and Sciomyzidae (Diptera) of the Jizerské hory Mts and Frýdlant region (northern Bohemia, Czech Republic). Sborník Severočeského Muzea – Přírodní Vědy, Liberec, 27: pp 85 – 96. Vala J. C., Bailey P.T. & Gasc C., 1990: Immature stages of the fly Pelidnoptera nigripennis (Fabricius) (Diptera: Phaeomyiidae), a parasitoid of millipedes, Syst. Ent. 15: pp 391 – 399.

160   

Nález karase stříbřitého (Carassius gibelio) v severní Itálii Kateřina Rylková & Lukáš Kalous Katedra zoologie a rybářství, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol, Česká republika, e-mail: [email protected] Abstrakt Polyploidní gynogenetický karas stříbřitý je invazním biotypem druhu Carassius gibelio, který se v současné době vyskytuje na většině území Evropy. Problémem může být jeho negativní vliv na původní ichtyofaunu v nově osídlených oblastech. Na základě molekulární analýzy mitochondriálního genu pro cytochrom b jsme identifikovali ryby nalovené v oblasti Carmagnola, v severní Itálii. Jedná se o první zaznamenaný nález karase stříbřitého na území Itálie. Nález mimo jiné dokládá, že karas stříbřitý je kvůli morfologickým podobnostem stále zaměňován a směšován s karasem zlatým. Klíčová slova: karas, carassius, introdukce, řeka Pád, severní Itálie 1. Úvod Introdukované druhy ryb představují vážný problém z hlediska ochrany sladkovodní fauny, vzhledem k tomu že ovlivňují původní společenstva ryb, obojživelníků i bezobratlých (Polhemus, 1993; Elvira, 2001; Gillespie, 2001). Tento vliv je zvláště silný v malých povodích nebo v oblastech s vysokou mírou výskytu endemických taxonů (Elvira, 2001). Polyploidní gynogenetické biotypy karase stříbřitého (Carassius gibelio, Bloch 1782) patří mezi ryby, které mohou být pro původní rybí společenstva riziková (Lusk a kol., 2010). Ve stojatých a mírně tekoucích vodách se rychle stává dominantním druhem a může významným způsobem ovlivnit koloběh živin celým vodním ekosystémem (Paulovitz a kol., 1998).

2. Materiál a metodika Obdrželi jsme několik jedinců karasů odchycených v malé říčce Meletta (povodí řeky Pád) poblíž města Carmagnola v severní Itálii (region Piedmont). S ohledem na problematické rozlišování jednotlivých druhů karasů

161   

na základě morfologických znaků, jsme jako doplňkovou metodu determinace, zvolili analýzu molekulárních znaků. Celkovou DNA jsme izolovali ze vzorku tkáně fixované v ethanolu. Izolaci jsme provedli pomocí izolačního kompletu DNeasy Blood and Tissue Kit (Qiagen) přesně podle návodu výrobce. DNA jsme amplifikovali polymerázovou řetězcovou reakcí (PCR) za použití páru primerů Kai_F: GAA GAA CCA CCG TTG TTA TTC a Kai_R: ACC TCC RAY CTY CGG ATT ACA (Šlechtová a kol., 2006). Složení reakční směsi a profil PCR je podrobně popsán v Rylková a kol. (2010). Purifikace a sekvenace PCR produktů byla provedena firmou Macrogen Inc., Amsterodam. Chromatogramy jsme manuálně zkontrolovali proti výskytu případných chyb a následně alignovali v programu BioEdit (Hall, 1999). 3. Výsledky Morfologicky (Kottelat a Freyhof, 2007) byly ryby determinovány jako zástupci rodu karas, nicméně se nepodařilo určit jednoznačný druhový původ. Délka výsledných sekvencí byla 1034 bp. Porovnáním s veřejnou online databází GenBank (NCBI) jsme pomocí programu BLASTn 2.2.27 (Zhang a kol., 2000) identifikovali ryby na úroveň druhu. V případě jedince HM008686 se jednalo o karase stříbřitého.

HM008686

referenční sekvence

překryv úseků

identita úseků

EU663596 EU663595 EU663592 JF496198 GU138989

100% 100% 100% 100% 100%

99% 99% 99% 99% 99%

Reference Rylková a Kalous (2008) Rylková a Kalous (2008) Rylková a Kalous (2008) Wang a Gui (2011) Liang a kol. (2009)

4. Diskuse a závěr Přesto že, podle Kottelata a Freyhofa (2007) zahrnuje arál rozšíření karase stříbřitého i území Itálie, na seznamu původních ani introdukovaných sladkovodních druhů ryb Itálie ho nenajdeme (Gherardi, 2008; Lorenzoni a kol., 2010). Naše potvrzení výskytu tedy podporuje názor Kottelata a Freyhofa (2007), že karas stříbřitý se v Italských vodách vyskytuje, ale je zřejmě chybně považován za karase zlatého (Carassius auratus), který byl v podobě okrasných zlatých rybek introdukován již v průběhu 17. století (Nocita a Zerunian, 2007).

162   

Karas zlatý se v současnosti vyskytuje prakticky na celém území Itálie i přilehlých ostrovech, zmapovat přesné rozšíření karase stříbřitého bude však poměrně složité s ohledem na jejich blízkou morfologickou podobnost. Použití molekulárních dat se jeví jako velmi spolehlivý způsob jednoznačné determinace. 5. Poděkování Rádi bychom touto cestou poděkovali Giovannimu B. Delmastrovi za sběr a věnování vzorkovaného materiálu. 6. Použitá literatura Bloch M.E., 1782: Oeconomische Naturgeschichte der Fische Deutschlands. Erster Theil. Berlin: pp 1-37. Elvira B., 2001: Identification of non-native freshwater fishes established in Europe and assessment of their potential threats to the biological diversity. Convention on the conservation of European wildlife and natural habitats, 21st meeting of the standing committee. Strasbourg: European Council. 35 pp. Gherardi F., Bertolino S., Bodon M., Casellato S., Cianfanelli S., Ferraguti M., Lori E., Mura G., Nocita A., Riccardi N., Rossetti G., Rota E., Scalera R., Zerunian S., Tricarico E., 2008: Animal xenodiversity in Italian inland waters: distribution, modes of arrival, and pathways. Biological Invasions 10 (4): pp 435-454. Gillespie G.R., 2001: The role of introduced trout in the decline of the spotted tree frog (Litoria spenceri) in southeastern Australia. Biol. Conserv. 100: pp 187-198. Hall T.A., 1999: BioEdit: a user-friendly biological sequence alignment editor and analysis program for Windows 95/98/NT. Nucleic Acids Symp. Ser. 41: pp 95-98. Kottelat M. & Freyhof J., 2007: Handbook of European freshwater fishes. Publications Kottelat, Cornol, Switzerland, 646 pp. Liang L., Han Q., Chang Y. & Wang S., 2009: publikováno pouze v on-line databázi GenBank Lorenzoni M., Dolciami R., Ghetti L., Pedicillo G. & Carosi A., 2010: Fishery biology of the goldfish Carassius auratus (Linnaeus, 1758) in Lake Trasimeno (Umbria, Italy). Knowledge and Management of Aquatic Ecosystems 396: pp 1-13 Lusk S., Lusková V. & Hanel L., 2010: Alien fish species in the Czech Republic and their impact on the native fish fauna. Folia Zoologica 59(1): pp 57 – 72.

163   

Nocita A. & Zerunian S., 2007: L´ittiofauna aliena nei fiumi e nei laghi d´Italia (Nepůvodní ichtyofauna řek a jezer Itálie). Biologia Ambientale 21 (2): pp 93-96 (v italštině). Paulovitz G., Tatrai I., Matyas K., Korponai J. & Kovats N., 1998: Role of the Prussian carp (Carassius auratus gibelio Bloch) in the nutrient cycle of the Kis-Balaton Reservoir. Int. Rev. Hydrobiol. 83 Suppl.: pp 467-470. Polhemus D.A., 1993: Damsels in distress – A review of the conservation status of Hawaiian Megalogrion damselflies (Odonata, Coenagrionidae). Aquat. Conserv. 3: pp 343-349. Šlechtová V., Bohlen J., Freyhof J. & Ráb P., 2006: Molecular phylogeny of the Southeast Asian freshwater fish family Botiidae (Teleostei: Cobitoidea) and the origin of polyploidy in their evolution. Mol. Phylogenet. Evol. 39: pp 529-541. Rylková K. & Kalous L., 2008: publikováno pouze v on-line databázi GenBank Rylková K., Kalous L., Šlechtová V. & Bohlen J., 2010: Many branches, one root: First evidence for a monophyly of the morphologically highly diverse goldfish (Carassius auratus). Aquaculture 302 (1-2): pp 36-41. Wang Z. & Gui J., 2011: publikováno pouze v on-line databázi GenBank. Zhang Z., Schwartz S., Wagner L. & Miller W., 2000: A greedy algorithm for aligning DNA sequences. Journal Comput Biol 7 (1-2): pp 203-214.

164   

Výskyt zástupců podčeledi Cyathostominae v ČR Štěpánka Scháňková Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, přírodních a potravinových zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 - Suchdol, Česká republika; e-mail:[email protected] Abstrakt V období od října 2011 do září 2012 byly průběžně shromážďovány a identifikovány vzorky zástupců podčeledi Cyathostominae z obsahu zažívacího traktu poníka. Na základě mikroskopické analýzy vzorků zástupců podčeledi Cyathostomiane byl v hostiteli potvrzen výskyt následujících druhů: Cyathostomum alveatum, C. catinatum, C. pateratum, Cylicocyclus insignie,C. leptosomum, C. nassatus, Cylicostephanus calicatus, C.longibursatus,C. minutus, Coronocyclus coronatus, C. labratus a Gyalocephalus capitatus. Key words: Cyathostominae, Cyathostomum, Cylicocyclus, Cylicostephanus, Coronocyclus, Gyalocephalus 1. Ůvod Hlístice podčeledi Cyathostominae jsou nejčastěji se vyskytujícími endoparazity koní. Vyskytují se takřka u každého koně. Infekce hlísticemi podčeledi Cyathostominae bývá obvykle asymptomatická, avšak může být provázena kolikami, průjmy, ztrátou hmotnosti až po život ohrožujícím onemocněním označovaným jako tzv. syndrom larvální cyathostomózy (Love et al. 1999; Mair et al., 2000). Do podčeledi Cyathostominae (tribus Cyathostomini + Gyalocephalus capitatus) je v současné době řazeno již celkem 13 rodů zahrnujících na 51 druhů (Lichtenfels et al., 1998; Lichtenfels et al., 2008). Nutno ovšem podotknout, že 10 z těchto druhů bylo popsáno pouze u zeber a oslů a několik dalších se vyskytuje pouze výjimečně a zcela vzácně (Lichtenfels et al., 2002). Na základě již mnoha uskutečněných předchozích studií zaměřujících se na rozšíření malých strongylidů v oblasti Evropy, se za nejvíce prevalentní druhy považují: Cyathostomum coronatum, Cylicocyclus nassatus, Cylicocyclus insigne, Cyathostomum catinatum, Cylicostephanus goldi, Poteriostomum imparidentatum, Cyathostomum labiatum, Cylicocyclus ultrajectinus, Cylicostephanus calicatus a Cylicostephanus minutus (Baruš, 1962; Gawor, 1995; Hinney et al., 2011; Lichtenfels et al., 2001; Ogbourne et al., 1976; Ramsey et al., 2004; Traversa et al., 2010). Na území České republiky výzkum v této oblasti uskutečnil prof. Baruš v průběhu 50. a 60. let minulého

165   

století (Baruš, 1958; 1962; 1963). Cílem této práce je identifikovat hlístice podčeledi Cyathistiminae nalezené ve střevech poníka pocházejícího z České republiky. 2. Materiál a metody V období od října 2011 do září 2012 byly průběžně shromážďovány a dentifikovány vzorky zástupců podčeledi Cyathostominae z obsahu zažívacího traktu poníka. Vzorky získávány post – morte z oblastí tlustého střeva – caecum a colon, byly fixovány pomocí solutio Barbagall za účelem pozdější identifikace rodové a druhové příslušnosti pod mikroskopem s využitím předem vytvořených identifikačních klíčů. 3. Výsledky Na základě mikroskopické analýzy vzorků zástupců podčeledi Cyathostomiane byl v hostiteli potvrzen výskyt následujících druhů: Cyathostomum alveatum, C. catinatum, C. pateratum, Cylicocyclus insignie, C. leptosomum, C. nassatus, Cylicostephanus calicatus, C.longibursatus, C. minutus, Coronocyclus coronatus, C. labratus a Gyalocephalus capitatus. Z těchto celkem 12 druhů bylo 7 druhů (Cyathostomum catinatum, C. pateratum, Cylicocyclus leptosomum, C. nassatus, Cylicostephanus calicatus, C. minutus a Gyalocephalus capitatus) zastoupeno v obou sledovaných oblastech tlustého střeva, tj. colon a caecum. Zástupci rodu Coronocyclus (C. coronatus a C. labratus) byli přítomni pouze v oblasti tlustého střeva (colon), zatímco zbývající druhy Cyathostomum alveatum, Cylicocyclus insignie a Cylicostephanus longibursatus se vyskytovali výhradně ve střevě slepém (caecum).

166   

Tab. 1. Počet identifikovaných druhů nalezených v tlustém a slepém střevě Tlusté střevo Slepé střevo (colon) (caecum) Cyathostomum alveatum Cyathostomum catinatum Cyathostomum pateratum Cylicocyclus insigne Cylicocyclus leptosomum Cylicocyclus nassatus Cylicostephanus calicatus Cylicostephanus longibursatus Cylicostephanus minutus Coronocyclus coronatus Coronocyclus labratus Gyalocephalus capitatus

450 230 50 280 260 20 110 10 40

20 340 80 70 60 130 130 30 220 120

Total

1450

1200

Nejpočetnějšími přítomnými druhy jak v tlustém tak slepém střevě byly následující: Cyathostomum catinatum, Cylicocyclus nassatus a Cylicostephanus calicatus. V problematice týkající se poměru pohlaví endoparasitů převládali v obou sledovaných oblastech zažívacího traktu samci. Z celkového počtu 1450 cyatostom přítomných v tlustém střevě (colon) bylo pouze 410 samic, což představuje 28 %, zatímco ve slepém střevě (caecum) tomu bylo již necelých 43 % díky přítomnosti 360 samic připadajících na celkové množství 840 cyathostom.

167   

Tab. 2. Poměr pohlaví identifikovaných druhů v tlustém a slepém střevě Tlusté střevo Slepé střevo (colon) (caecum) F/M

F/M

Cyathostomum alveatum Cyathostomum catinatum Cyathostomum pateratum Cylicocyclus insigne Cylicocyclus leptosomum Cylicocyclus nassatus Cylicostephanus calicatus Cylicostephanus longibursatus Cylicostephanus minutus Coronocyclus coronatus Coronocyclus labratus Gyalocephalus capitatus

0/0 120/330 70/160 0/0 20/30 80/200 60/200 0/0 0/20 60/50 0/10 0/40

10/10 60/280 30/50 20/50 50/10 10/120 50/80 0/30 90/130 0/0 0/0 40/80

Total

410/1040

360/840

4. Diskuse Vzhledem ke skutečnosti, že zástupci podčeledi Cyathostominae se v současné době celosvětově považují za největší patogenní hrozbu u koní, byla již uskutečněna celá řada studií zabývající se identifikací rodového a druhového složení smíšených infekcí těchto těchto gastrointestinálních parasitů. Do dnešních dnů bylo v rámci systematiky ustáleno dělení této podčeledi na 13 rodů a 51 druhů. Celá řada těchto druhů je výhradní záležitostí tropických či subtropických regionů a tudíž se složení početných infekcí mnohdy liší, v závoslosti na oblasti, kde se daná studie provadí. V Jihoafrické republice koncem 90. let jak uvedl Krecek et al. (1989) převládaly druhy C. longíbursatus, C. goldi a C. calicatus, což je obdobné složení jako v jihoamerických státech ovšem s tím rozdílem, že ty postrádají mezi nejvíce rozšířenými druhy C. calicatus. Tento druh je v oblasti Brazílie nahrazen, co se týče prevalence široce rozšířeným C. minutus či pro tento region typickým P. euproctus (Barbosa et al., 2001; Silva et al., 1999). I v dalších mimo evropských zemích jako Austrálie, U. S. A. či Čína jsou nejvíce prevalentními druhy ty, jež se běžně vyskytují i v našich podmínkách pouze s rozdílným pořadím v četnosti. V tropické Austrálii to jsou v sestupném pořadí C. catinatum, C. coronatum a C. pateratum, jež se u

168   

nás vyskytuje spíše výjimečně (Mfitilodze and Hutchinson, 1985; 1990). Ve Spojených státech Amerických převažují C. catinatum, C. nassatus a C. longibursatus (Reinmeyer et al., 1984) a v samotné Číně dle Bu et al. (2004) C. nassatus, C. labratus a C. labiatus. Ve většině evropských zemí, kde byly prováděné obdobné studie, tj. Ukrajina, Polsko, Velká Británie, Německo a Itálie, byly třemi nejčastějšími druhy shodně uváděny C. nassatus, C. longibursatus a C. catinatum (Gawor, 1995; Hinney et al., 2011; Kuzmina et al., 2005; 2007; Ogbourne et al., 1976). Zajímavých výsledků bylo dosaženo např. ve Skotsku, kde nejvíce rozšířeným druhem jak uvedl Lichtenfels et al., (2001) byl C. ashworthi, jež byl zaznamenán ve vyšších počtech rovněž na Ukrajině společně s dalším méně běžným zástupcem podčeledi Cyathostominae Cylicostephanus (Cylicotetrapedon) asymetricus (Kuzmina et al., 2005; 2007). V neposlední řadě zajímavá data zveřejnil Collobert-Laugier et al. (2002) ve Francii, jelikož běžně rozšířenými druhy byly označeny P.imparidentatum a C. ultrajectinu. Přímo v našich podmínkách, tj. v České republice, popř. v Československu, se složením smíšených infekcí Cyathostom v chovech koní zabýval jako jediný v průběhu 50. a 60. let minulého století prof. Baruš, kdy nejvíce prevalentními druhy v sestupném pořadí byly: Cyathostomum catinatum, Cylicocyclus nassatum, Coronocyclus coronatus, Cylicostephanus calicatus a C. minutus (Baruš, 1958; 1962; 1963), což se víceméně v zásadě shoduje s našimi dosavadními výsledky. Co je ovšem pozoruhodné v rámci této studie je jednak vyšší prevalence druhu Gyalocephalus capitatus, jehož přítomnost byla potvrzena jak v tlustém tak slepém střevě v celkovém počtu 160 jedinců, tak i převažující zastoupení samců nad samicemi v obou sledovaných oblastech. Na rozdíl například od studie da Silva Anjos and Rodrigues (2006) realizované v Brazílii, kde samice tvořily 61 %, zatímco samci pouhých 39 % z celkové populace nacházející se v tlustém střevě, v našem výzkumu tyto hodnoty byly opačné. V tlustém střevě bylo zaznamenáno 72 % samců a ve slepém střevě jejich zastoupení odpovídalo 70 %. 5. Použitá literatura Barbosa O. F., Rocha U. F., da Silva G. F., Soares V. E., Veronez A. V., de Oliveira G. P., Landim V. J. C. & da Costa A. J., 2001: A survey on Cyathostominae nematodes (Strongylidea, Strongylidae) in pasture bred horses from São Paulo State, Brazil. Ci. Agrárias, Londrina, v. 22, n.1, pp 21-26. Baruš V., 1958: Vývojové cykly některých cizopasných hlístic našich koní. Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně. 1: 41–52. Baruš V., 1962: Helmintofauna koní v Československu. Československá parazitologie IX., str. 15-93.

169   

Baruš V., 1963: Vývojové cykly některých hlístic z čeledi Trichonematidae Witenberg 1925 v laboratorních a terénních podmínkách. Československá parazitologie X., pp. 23–42. Bu Y., Niu H., Gasser R. B., Beveridge I., Zhang L., 2009: Strongyloid nematodes in the caeca of donkeys in Henan Province, China. Acta Parasitologica, 54(3): pp 263–268. Collobert - Laugier C., Hoste H. Sevin C., Dorchies, P., 2002: Prevalence, abundance and site distribution of equine small strongyles in Normandy, France. Veterinary Parasitology 110: pp 77–83. Da Silva Anjos D. H., Rodrigues M. D. L. A., 2006: Diversity of the infracommunities of strongylid nematodes in the ventral colon of Equus cabalus from Rio de Janeiro state, Brazil. Veterinary parasitology, 136: pp 251–257. Gawor J. J., 1995. The prevalence and abundance of internal parasites in working horses autopsied in Poland. Veterinary parasitology. 58: pp 99-108. Hinney B., Wirtherle N. C., Kyule M., Miethe N., Zessin K. H., Clausen P. H., 2011: Prevalence of helminths in horses in the state of Brandenburg, Germany. Parasitol Res. 108: pp 1083–1091. Krecek R. C., Reinecke R. A., Horak I. G., 1989: Internal Parasites of Horses on Mixed Grassveld and Bushveld in Transvaal, Republic of South Africa. Veterinary Parasitology, 34: pp 135-143. Kuzmina T. A., Kharchenko V. A., Starovir A. I., Dvojnos G. M., 2005: Analysis of the strongylid nematodes (Nematoda: Strongylidae) community after deworming of brood horses in Ukraine. Veterinary Parasitology 131: pp 283–290. Kuzmina T. A., Kharchenko V. A., Zvegintsova N. S., 2007: Comparative study of the intestinal strongylid communities of equidae in the Askania Nova biosphere reserve, Ukraine. Helminthologia, 44 (2): pp 62–69. Lichtenfels J. R., Gibbons L. M., Krecek R. C., 2002: Recommended terminology and advances in the systematics of the Cyathostominea (Nematoda: Strongyloidea) of horses. Veterinary parasitology.107: pp 337–342. Lichtenfels J. R., Kharchenko V. A., Dvojnos G. M., 2008: Illustrated identification keys to strongylid parasites (strongylidae: Nematoda) of horses, zebras and asses (Equidae). Veterinary parasitology. 156: pp 4-161. Lichtenfels J. R., Kharchenko V. A., Krecek R. C., Gibbons L. M., 1998: An annotated by genus and species of 93 species level names for 51 recognized species of small strongyles (Nematoda: Stromgyloidea: Cyathostominea) of horses, asses and zebras sof the Word. Veterinary Parasitology. 79: pp 65–79. Lichtenfels J. R., McDonell A., Love S., Matthews J. B., 2001: Nematodes of the Tribe from Horses in Scotland Cyathostominea (Strongylidae) Collected. Comp. Parasitol. 68 (2): pp 265-269.

170   

Love S., Murphy D., Mellor D., 1999: Pathogenicity of cyathostome infection. Veterinary Parasitoogy. 85: pp 113-121. Mair T. S., Sutton D. G., Love S., 2000: Caecocaecal and caecocolic intussuseptions associated with larval cyathostomosis in for young horses. Equine Veterinary Journal Suppl. 32: pp 77–80. Mfitilodze M. W., Hutchinson G. W. 1985: The site distribution of adult strongyle parasite in the large intestines of horses in tropical Australia. Intenational Journal for Parasitology15 (3): pp 313–319. Mfitilodze M. W., Hutchinson G. W. 1990. Prevalence and abundance of equine strongyles (Nematoda: Strongyloidea) in tropical Australia. IJ. Parasitol. 76 (4): pp 481-494. Ogbourne C. P., 1976: The prevalence, relative abuntlance and site distribution of nematodes of the subfamily Cyathostominae in horses killed in Britain. Journal of helminthology. 50: pp 203-214. Ramsey Y. H., Christley R. M., Matthews R. B., Hodgkinson J. H., McGoldrick J., Love S. 2004: Seasonal development of Cyathostominae larvae on pasture in a northern temperate region of the United Kingdom. Veterinary Parasitology. 119: pp 307–318. Reinemeyer C. R., Smith S. A., Gabel A. A., Herd R, R. 1984: The prevalency and intensity of internal parasite sof horses in the U. S. A. Veterinary Parasitology, 15: pp 75-83. Silva A. V. M., Costa H. M. A., Santos H. A., Carvalho R. O. 1999: Cyathostominae (Nematoda) parasites of Equus caballus in some Brazilian states. Veterinary Parasitology 86: pp 15–21. Traversa D., Milillo P., Barnes H., Samson - Himmelstjerna G., Schurmann S., Demeler J., Otranto D., Lia R., Perrucci S., Regalbono F., Beraldo P., Amodie D., Rohn K., Cobb R., Boeckh A. 2010: Distribution and species-specific occurrence of cyathostomins (Nematoda, Strongylida) in naturally infected horses from Italy, United Kingdom and Germany. Veterinary Parasitology. 168: pp 84–92.

171   

Sezónní výskyt pancířníků (Acari: Oribatida) vyskytující se na vybraných pastvinách koní ČR Jana Truněčková Česká zemědělská univerzita v Praze, fakulata agrobiologie potravinových a přírodních zdrojů, katedra zoologie a rybářství, 165 21 Praha 6 – Suchdol, e-mail: [email protected] Abstract Sezónní dynamika pancířníků byla sledována na několika pastvinách koní nacházejících se v Humpolci, Ptýrově, Noutonicích, Broumově a v okrese Náchod (Starkoč a Provodov – Šonov). Celkem bylo nalezeno 194 druhů pancířníků (Oribatida) z 11 sběrů uskutečněných říjen – listopad 2011 a květen – srpen 2012. Nejvyššího vrcholu výskytu pancířníci dosahovali v listopadu 2011, kdy se teplota pohybovala v průměru okolo 3 °C a průměrný úhrn srážek byl minimální. Naopak v červenci 2012 bylo zaznamenáno průměrného úhrnu srážek okolo 157 mm a teploty 18,1 °C a výskyt pancířníků byl díky zvýšené vlhkosti půdy nulový. Klíčová slova: Oribatida, Acari, Anoplocephala perfoliata, pancířníci, 1. Úvod V poslední době jsou stále významnějšími parazity u koní tasemnice čeledi Anoplocephalidae (Anoplocephala magna, Anoplocephala perfoliata a Paranoplocephala mamillana). Největší význam z těchto tasemnic je přikládán Anoplocephala perfoliata, která je v současnosti považována za jednoho z nejvýznamnějších původců kolikových onemocnění koní (Denegri et al., 1998). O epidemiologii těchto tasemnic je známo velice málo a proto je velmi nesnadné přizpůsobit management chovu tak, aby se zabránilo pozření mezihostitelů, kterými jsou půdní roztoči skupiny Oribatida, tzv. pancířníci, jež představují nejvýznamnější epidemiologický faktor (Denegri et al., 1998). Tito půdní roztoči se vyskytují na pastvinách ve vysokých počtech (až 106 na m2) a jsou významnou složkou detritového potravního řetězce. Podílejí se přímo nebo nepřímo na všech hlavních procesech, probíhajících v půdě. Jsou podstatnými stimulátory a vektory kolonizace půdy půdní mikroflórou a rovněž jsou významnými v koloběhu živin a stimulaci sukcese půdních hub (Luxton, 1981d). Podstatnou roli hrají v koloběhu fosforu v půdní části ekosystému. Byl

172   

dokázán rovněž velký význam pancířníků především v cyklech dusíku a vápníku (Mc. Brayer and Reichle, 1971). Podmínkou jejich výskytu v půdě je minimální obsah organické hmoty. Byli nalezeni i v podmínkách pouští, v lišejnících ve vnitrozemí Antarktidy, v extrémně kyselých iniciálních půdách na výsypkách z hnědouhelných dolů, v ruderálních biotopech, v městském prostředí i podél komunikací (Luxton, 1981 a, b, c, d). Jsou velice vnímaví na změny vlhkosti půdy a půdního vzduchu a mohou přežít i vysychání, ale pouze jen po určitou dobu a pak musí zeminu opustit (Tullgreen,1917). 2. Materiál a metody 2.1. Popis lokalit v rámci studie pancířníků 1. Ptýrov: nachází se v okrese Mladá Boleslav, Středočeský kraj. Rozkládá se asi 12 km severně od Mladé Boleslavi a 3 km jihozápadně od města Mnichovo Hradiště, (50°30'40.1''N 14°56'26.98''E), 590,8 metrů nad mořem. 2. Noutonice: vesnice v okrese Praha-západ, jedna ze dvou částí obce Lichoceves. Nachází se asi 13 km severozápadně od centra hlavního města Prahy a 1½ km na sever od Lichocevsi (50°9'55.54''N 14°16'48.57''E), 590,8 metrů nad mořem. 3. Starkoč: vesnice, část obce Studnice v okrese Náchod. Nachází se asi 1,5 km na jihovýchod od Studnice, při Rovenském potoce (50°24'39.11''N 16°6'2.33''E), 349 m nad mořem. 4. Provodov - Šonov: obě obce se nachází v okrese Náchod, Královéhradecký kraj, v blízkosti vodní nádrže Rozkoš (50°23'15.25''N 16°6'30.1''E), 298 metrů nad mořem. 5. Humpolec: město v okrese Pelhřimov v kraji Vysočina, 23 km severozápadně od Jihlavy (49°32'29.48''N 15°21'33.46''E), 523 metrů nad mořem. 2.2. Odběry vzorků 2011: 28. Říjen, 3. Listopad, 4. Listopad, 10. Listopad 2012: 3. Květen, 17. Květen, 9. Červen, 25. Červen, 7. Červenec, 28. Červenec, 26. Srpen, Z pastvin z různých chovů koní byly odebírány vzorky zeminy v blízkosti výkalu nebo nejlépe přímo pod ním. Jednotlivé vzorky o velikosti 10

173   

x 10 x 10 cm včetně drnů a kořenových částí byly v uzavíratelných igelitových sáčcích dopraveny do 24 hodin do laboratoře. K získání půdních roztočů ze získaných vzorků bylo použito tzv. Tullgrenových extraktorů. Extrakce byla prováděna po dobu 10 dní. Přičemž první 3 dny se vzorkům nesvítilo a zbylých 7 dní se svítilo zhruba při teplotě 30 °C. Třídění a počítání pancířníků bylo prováděno v laboratoři pod binolupou. Vyextrahovaní zástupci mesoedafonu jsou uchováváni v 75 % alkoholu. 3. Výsledky a diskuse Sezónní výskyt pancířníků (Oribatida) v této studii dosáhl maxima na podzim v listopadu 2011, kdy bylo sesbíráno celkem 111 pancířníků (graf č. 1). Dalšího maxima bylo dosaženo během roku 2012 v měsících květen - červen (graf č. 1). Dle Lebruna (1965), pancířníci dosahují v mírném pásu Evropy nejvyššího počtu na jaře a na podzim (květen a říjen) a toto tvrzení potvrdila rovněž i tato studie. Podstatnými faktory pro vývoj pancířníků je zejména teplota a vlhkost prostředí a půdy především. Jak bylo zjištěno, studií sezónního výskytu pancířníku na pastvinách koní, nejvíce se vyskytlo právě v období, kdy byl nejmenší měsíční úhrn srážek a také nejnižší průměrná teplota (graf č. 1). Tyto faktory významně ovlivňuji zejména metabolismus pancířníků (Kunst, 1968). Pancířníci jsou schopni přežít i vysychání, ale pouze jen po určitou dobu a pak musí zeminu opustit (Tullgreen,1917). Toto dokazuje i graf č. 1, kdy během sběru v letním období byl výskyt nízký nebo nulový. Výskyt těchto roztočů, jak je i nadále možno vidět v grafu č. 1, klesá i s relativní vlhkostí vzduchu a se stoupajícím množstvím srážek. Tyto dva faktory jsou dle Butcher et al. (1971) určujícím limitem délky života. Snižuje-li se tedy vlhkost prostředí, snižuje se i průměrná délka života pancířníků. Vcelku snesou spíše vyšší vlhkost, než suché prostředí (Riha, 1951). Madge (1965) uvádí, že pancířníci jsou rovněž odolnější právě k nižším teplotám než k vyšším. To je způsobeno tím, že při vysoké teplotě dochází k větší spotřebě kyslíku než při nižší a tím také dochází k větší spotřebě energie. Kdežto u nižších teplot se metabolismus zpomaluje a pancířníci tak upadají do stavu strnulosti a energie je pomalu a postupně uvolňována a spotřebována. Výskyt na pastvinách závisí především také na způsobu pastvy a počtu zvířat na hektar. Během pastvy mění zvířata různými způsoby vlastnosti půdy jako jsou například pórovitost, objemová hustota a infiltrace. Poškozují i povrch pastvy, ale ne v takové míře jako je tomu u ovcí a koz v důsledku úzkých kopyt (Gitford and Dadkhah, 1980, Di et al. 2001).

174   

Sezónní výskyt oribatid dle  průměrné teploty vzduchu, srážek  a průměrné vlhkosti 200 150 100 50 0 říjen  listopa květen  červen  2011 d 2011 2012 2012

červen srpen  ec  2012 2012

ø teplota vzduchu  (°C)

8,5

3

14,5

16,6

18,1

17,7

ø úhrn srážek (mm)

42

1

64

78

157

88

ø relativní vlhkost  (%)

85

88,5

65,7

66,9

68,5

62

počet oribatid

20

111

25

30

0

8

Graf. 1: Sezónní výskyt pancířníků (Oribatida) 4. Použitá literatura

Butcher J. W., Snider R. & Snider R. J., 1971: Bioecology of edaphic Collembola and Acarina. - Ann. Rev. Ent.16: pp 249-288. Denegri G., Bernadina W., Serrano J. P. & Caabeiro F. R., 1998: Anoplocephalid cestodes of veterinary and medical signifikance a review. Folia parasitologica 45: pp 1-8. Di H. J., Cameron K. C., Milne J., Drewry J. J., Smith N. P., Hendry T., Moore S. & Reinen B., 2001: A mechanical hoof for simulating animal treading under controlled conditions. New Zeal. J. Agr. Res. 44: pp 111.116. Gitford G. R. & Dadkhah M., 1980: Trampling effects on rangeland. Utah Sci. 41: pp 71.73. Kunst M., 1968: Mites of the superorder Oribatei of Czechoslovakia. Second doctorate thesis,Charles University. Prague. Volume 1 – 6, 1548 pp. Lebrun P., 1965: Contribution a ĺ étude éoclůogique des Oribates de la litiere dans une foret de Moyenne-Begique. Mem. Inst. Roy. Sci.Nat. Belg. 153: pp 1-96.

175   

Luxton M., 1981a: Studies on the oribatid fauna of a Danish beech wood soils III. Introduction to field populations. - Pedobiologia, 21: pp 301-311. Luxton, M., 1981b: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wood soils IV. Development biology. - Pedobiologia, 21: pp 312-340. Luxton M., 1981c: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wodd soils V., Vertical distribution. - Pedobiologia, 21: pp 365-386. Luxton M., 1981d: Studies on the oribatid mites of a Danish beech wood soils VI., Seasonal population changes. - Pedobiologia, 21: pp 387-409. Madge D. S., 1965: Leaf fall and litter disappearence in a tropical forest. Pedobiologia. 5: pp 273-288 Mc. Brayer J. F. & Reichle D., 1971: Trophic structure and feeding rates of forest soil invertebrates populations. - Oikos, 22: pp 381-388. Riha G., 1951: Zur Ökologie der Oribatiden in Kalksteinböden. - Zool. Jb. (Syst.), 80. Pp 407-450. Tullgreen A., 1917: En enkel apparat för automatks vittjaide av sallgads. - Ent. Tijdschr., 45. pp 97-100.

176   

Účinnost fenbendazolu a moxidektinu proti malým strongylidům v podmínkách malochovu koní v České republice Jaroslav Vadlejch1 & Petr Slavík2 1

Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra zoologie a rybářství, Kamýcká 957, 165 21 Praha 6 - Suchdol, e-mail: [email protected] 2 Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, Katedra veterinárních disciplín, Kamýcká 957, 165 21 Praha 6 - Suchdol, e-mail: [email protected] Abstrakt Na farmě chovatelky ze Středních Čech, jejíž koně měli několikaleté zdravotní problémy, byla provedena studie zaměřená na účinnost anthelmintické léčby. Koprologickým vyšetřením koní a následnou koprokulturou byla zjištěna přítomnost cyathostomin (tzv. malých strongylidů) a škrkavky Parascaris equorum. Pro nízký počet vajíček ve faeces (EPG) byly škrkavky z pokusu vyřazeny. Do studie bylo zařazeno celkem deset koní, vždy pět koní bylo testováno na konkrétní anthelmintikum. Léčiva zahrnovala dvě nejčastěji aplikované třídy anthelmintik – benzimidazoly (BZ), respektive fenbendazol (FBZ) a makrocyklické laktony (ML), respektive moxidektin (MOX. K detekci anthelmintické rezistence byl použit in vivo test FECRT (Faecal Egg Count Reduction Test). Rezistence cyathostomin vůči anthelmintikům BZ skupiny byla zaznamenána u všech pěti testovaných koní, a to v rozpětí 52,6 – 86,3 %. Účinnost ML byla u všech testovaných koní 100%. Výsledky studie podporují celosvětový trend rezistence gastrointestinálních hlístic koní vůči předkládaným anthelmintikům. Chovatelce bylo doporučeno vyřazení BZ anthelmintik a byly jí navrženy udržitelné kontrolní systémy zpomalující selekci na ML rezistenci. Klíčová slova: anthelmintika, rezistence, kůň, FECRT, fenbendazol, moxidektin 1. Úvod K potlačení výskytu gastrointestinálních (GI) hlístic koní jsou na trhu v současnosti k dispozici tři hlavní skupiny širokospektrálních anthelmintik. V České republice se nejčastěji setkáváme s řadou benzimidazolových (BZ) preparátů a makrocyklickými laktony (ML) – ivermektinem (IVM) a moxidektinem (MOX). Poslední skupinu představují tetrahydropyrimidiny (THP), tyto však nejsou v ČR aktuálně registrovány. Nedodržování zásad aplikace (nadměrné používání, poddávkování, apod.) těchto látek spolu s

177   

absencí ucelených antiparazitárních programů vedlo u GI hlístic k vytvoření anthelmintické rezistence (AR), která se stala celosvětově závažným veterinárním problémem. AR je v chovu přítomna tehdy, když větší množství jedinců v populaci parazita je schopné tolerovat dávky léčiva, které jsou účinné proti běžné populaci stejného druhu. AR je dědičná (Prichard et al., 1980). Nejvýznamnější je tato problematika u malých přežvýkavců. Z důvodu AR na všechna komerčně dostupná anthelmintika již nadále není možný chov ovcí a koz v některých oblastech světa (Sutherland a Scott, 2010; van Wyk et al., 1989). V chovu koní není situace tak závažná, nicméně, AR výrazně ovlivnila výskyt a význam hlavních parazitárních patogenů těchto hostitelů. Kontrolní systémy založené zejména na strategické aplikaci léčiva sice extrémně snížily morbiditu a mortalitu GI hlístic rodu Strongylus (tzv. velcí strongylidi), ale zároveň vyselektovaly rezistetní cyathostominy. Tyto se v současnosti stávají hlavními parazitárními patogeny, které mohou vyvolat larvální cyathostominózu končící ve vážných případech i úhynem koně (Kaplan, 2002). Z výsledků evropské srovnávací studie (Traversa et al., 2009) byl zaznamenán výskyt AR cyathostomin na BZ ve více než 80 % chovů koní ve Velké Británii a v Německu, v Itálii byla AR zjištěna ve 38 % chovů. Populace cyathostomin rezistentních na některé léčivo ze skupiny BZ byly zaznamenány také ze Švýcarska (Meier a Hertzber, 2005), Švédska (Nilsson et al., 1989), Dánska (Bjorn et al., 1991) a Slovenska (Várady et al., 2000). V ČR se danou problemtikou zabývali Chroust (Chroust, 1998; 2000) a Langrová (Langrová et al., 1998; 2002). Tito autoři detekovali AR cyathostomin v různých chovech koní na mebendazol (až 79,4 %) a fenbendazol (až 93,9 %). Cílem této studie bylo zjistit úroveň AR GI hlístic koní na dvě nejčastěji používané třídy anthelmintik (BZ a ML) v podmínkách malochovu. 2. Materiál a metody Studie byla provedena na farmě ve Středních Čechách, v letních měsísích, v roce 2011. Před započetím studie byli všichni koně na farmě individuálně vyšetřeni. Vzorky faeces byly odebírány do plastových vzorkovnic, popsány a převezeny do laboratoře Katedry zoologie a rybářství, FAPPZ, ČZU v Praze, kde byly co nejdříve vyšetřeny Koncentrační McMasterovou metodou (Roepstorff a Nansen, 1998). Pro bližší determinaci vajíček strongylidního typu byla u všech vzorků, na začátku i po ukončení pokusu, provedena koprokultura. Faeces bylo kultivováno v termostatu 5 dní při 28 oC. Infekční larvy (L3) získané Baermanovou metodu byly následně determinovány na základě počtu střevních buněk dle Rommela et al. (2006). Do experimentu byli zařazeni pouze koně s EPG minimálně 100. Zároveň se muselo jednat o jedince, kterým nebylo podáno žádné anthelmintikum minimálně deset týdnů před experimentem. Do vlastní studie

178   

bylo nakonec zařazeno celkem deset koní, stejného plemene, pohlaví a přibližně stejného věku. V celém průběhu pokusu (14 dní) byli koně jednotlivě ustájeni, dostávali stejné krmivo a vodu ad libitum. Ihned po odběru vzorků byla koním podána anthelmintika. Jedincům první skupiny (koně A – E) byl do krmiva přimíchán fenbendazol (Helmigal® 2,5% plv.) v doporučené jednorázové dávce 7,5 mg/kg ž. h. Druhé skupině koní (F – J) byl kalibrovaným aplikátorem perorálně podán moxidektin (Equest Pramox® gel) v doporučené jednorázové dávce 400 µg moxidektinu/kg ž. h. Aby se předešlo nesprávnému dávkování léčiva, byla u každého koně před aplikací anthelmintika odhadnuta váha dle vzorce: (obvod hrudníku2 x délka těla koně)/11 877,4. Od každého koně byl odebrán vzorek faeces před aplikací daného anthelmintika (den 0) a potom 14. den po aplikaci. Vzorky byly ještě sbírány každý den, po dobu jednoho týdne. Celkově tak od každého jedince bylo získáno devět vzorků. Pro stanovení AR byl použit in vivo test FECRT (Faecal Egg Count Reduction Test). Výsledky byly vyhodnoceny podle následujícího vzorce: FECRT = 100 x (1 – EPG po aplikaci anthelmintika/EPG před aplikací anthelmintika). Podle doporučení WAAVP (World Association for the Advancement of Veterinary Parasitology) (Coles et al., 2006), byly hlístice považovány za rezistentní vůči anthelmintiku tehdy, když hodnota FECRT byla <90 %. 3. Výsledky Výsledky koprologického vyšetření všech koní na farmě odhalily přítomnost vajíček strongylidního typu v rozsahu EPG 20 – 1 560 a dále pak vajíčka škrkavek P. equorum (EPG 0 – 80). Do studie nebyli z důvodu nízkého EPG škrkavky zařazeny. L3 získané z koprokultury byly podle morfologie determinovány jako zástupci tribu Cyathostominea, tyto měly 100% prevalenci. Výsledky účinnosti anthelmintik fenbendazolu (FBZ) a moxidektinu (MOX) na výskyt cyathostomin jsou znázorněny v tabulce 1. Z výsledků redukce počtu vajíček před a po aplikaci léčiva je zřejmé, že jednorázová dávka BZ preperátu (fenbendazol) v doporučené dávce měla účinnost pouze 13,7 – 47,4 %. Pokud se použije jako kritérium pro výskyt rezistence FERCT <90 %, je zřejmé, že rezistence na BZ se vyskytla u všech testovaných koní/cyathostomin. Naopak MOX byl 100% účinný u všech sledovaných jedinců. Součástí studie bylo také zjistit dynamiku vylučování vajíček hlístic po aplikaci testovaného anthelminitka. Výsledky EPG cyathostomin v grafu 1 ukazují, že do 3. dne po aplikaci FBZ dochází k určitému poklesu EPG, ale následně počet vylučovaných vajíček narůstá na hodnoty blízké počátečnímu stavu. Ani 14. den po aplikaci se nedá hovořit o výrazném supresivním vlivu léčiva. Zcela oslišná je pak situace u moxidektinu (graf 2), kdy již 2. den po

179   

aplikaci léčiva je zřejmý pokles EPG na téměř nulové hodnoty (EPG 20) a tento trend pokačuje i následující dny. Od 5. dne byly zaznamenány nulové hodnoty počtu vajíček ve faeces všech sledovaných koní a 14. den bylo EPG nulové. Tab. 1: Účinnost dvou skupin léčiv – fenbendazolu (FBZ) a moxidektinu (MOX) na základě hodnot EPG před a po aplikaci daného léčiva, FERCT (Faecal Egg Count Reduction Test) kůň

anthelmintikum

01. 02. 03. 04. 05. 06. 07. 08. 09. 10.

Helmigal (FBZ) Helmigal (FBZ) Helmigal (FBZ) Helmigal (FBZ) Helmigal (FBZ) Equest Pramox (MOX) Equest Pramox (MOX) Equest Pramox (MOX) Equest Pramox (MOX) Equest Pramox (MOX)

EPG den 0 den 14 1000 720 1020 880 380 200 500 300 1560 1160 840 0 600 0 700 0 920 0 520 0

 

180   

FECRT (%) 28 13,7 47,4 40 25,6 100 100 100 100 100

EPG

2000 1500

A

1000

B C

500

D 0 0

1

2

3

4

5

6

7

14

E

dny Graf 1: Dynamika vylučování vajíček cyathostomin po aplikaci fenbendazolu, sloupce A – E představují jednotlivé koně v testované skupině

EPG

2000 1500

F G

1000

H 500

I J

0 0

1

2

3

4

5

6

7

14

dny Graf 2: Dynamika vylučování vajíček cyathostomin po aplikaci moxidektinu, sloupce F – J představují jednotlivé koně v testované skupině

181   

4. Diskuse Test redukce počtu vylučovaných vajíček (FECRT), přes své nedostatky, stále zůstává zlatým standardem při klinické diagnostice AR (Kaplan, 2002; von Samson-Himmelstjerna, 2012). Pomocí tohoto in vivo testu byla na studované farmě detekována populace rezistentních cyathostomin vůči BZ anthelmintikům, a to v rozpětí 52,6 – 86,3 %. Rezistenci na FBZ u koní v ČR popisuje i Chroust (2000), který udává FERCT pro malé strongylidy koní v rozpětí 76 – 84 %. Podobné hodnoty zjistili i Langrová et al. (2002), kteří u pěti farem v ČR stanovili účinnost FBZ v rozpětí 6,1 – 78, 8 %. Různá míra rezistence cyathostomin na BZ preparáty byla dosud popsána z mnoha zemí světa (Kaplan et al., 2004; Kuzmina a Kharchenko, 2008; Traversa et al., 2009; 2012). Důvodů vzniku rezistence cyathostomin na BZ preparáty je hned několik. Protože jsou relativně levná, preferují se pro terapii právě léčiva s touto účinnou látkou. Jejich nadměrné používání (někdy i řadu let) pak vytváří silný selekční tlak na populaci hlístic vedoucí poměrně brzy k vytvoření rezistence. Chroust (2000) píše, že mebendazol (BZ) se u koní v ČR používal jako jediné anthelmintikum déle, než 10 let. Mnoho autorů (Coles et al., 1992; Kaplan, 2002; Uhlinger et al., 1992; von Samson-Himmelstjerna, 2012) doporučuje střídat léčiva s odlišnou účinnou látkou. Jako ideální se jeví pomalá rotace, tedy používání jedné účinné látky jeden rok a druhý rok aplikace anthelmintika jiné třídy. Nejlepších výsledků však bylo dosaženo při léčbě dvěma preparáty současně. V současnosti se již u koní nedoporučuje strategická dehelmintizace. Používání anthelmintika několikrát ročně, pro celou skupinu zvířat a snaha docílit nulových hodnot EPG u všech zvířat vedla pouze ke zvýšení selekčního tlaku na populaci parazita (Kaplan, 2002). Alternativou je tzv. kurativní léčba, při které je podáváno léčivo pouze jedincům, kteří mají EPG >200 (Coles et al., 2003; Kaplan et al., 2004) nebo jedincům s klinickými příznaky onemocnění. Jedinci s nižším EPG nemají velký vliv na kontaminaci pastviny vajíčky hlístic a navíc přispívají do refugií (část populace parazita, která není vystavena anthelmintiku) a pomáhají tak snížit selekční tlak na rezistenci (Traversa et al., 2009). V chovu koní, který byl předmětem této studie, bylo splněno hned několik výše jmenovaných předpokladů pro vytvoření AR dané populace cyathostomin na anthelmintika BZ řady. Koně byly koprologicky vyšetřováni pouze výjimečně a byl jim všem několikrát ročně podán FBZ. Toto léčivo je přimícháváno jako prášek do krmiva a není tedy možné kontrolovat, zda se do organismu jedince dostala doporučená dávka. Na tuto problematiku upozorňuje i Várady et al. (2000), který píše, že prášková formulace léčiva vede z důvodu odlišného příjmu krmiva zvířaty k suboptimálnímu dávkování. U koní nebyla správně odhadnuta hmotnost, takže opět docházelo k podání nižší dávky léčiva,

182   

než je dávka terapeutická. Všechny tyto chyby opakované mnoho let pomohly na dané farmě vyselektovat rezistentní populaci cyathostomin. Vysokou účinnost makrocyklických laktonů (ML) při léčbě cyathostominóz, která byla zjištěna v této studii, podporuje řada autorů. Klei et al. (2001) udávají účinnost ivermektinu (IVM) vůči hlísticím koní 99 – 100 %. Stejně tak Traversa et al. (2009) a von Samson-Himmelstjerna (2012) popisují, že ML jsou nejvíce účinnou látkou proti malým strongylidům, příčemž moxidektin (MOX) je pro léčbu nejefektivnější. Přestože na ML dosud nebyla zjištěna klinická rezistence, byly již zaznamenány případy snížené účinnosti IVM proti malým strongylidům (Langrová et al., 1998; Lyons et al., 2008; Molento et al., 2008). Z výše uvedených důvodů se v současnosti upřednostňují tzv. epizootologické principy kontroly GI hlístic koní (pravidelná koprologická diagnostika, selektivní kurativní terapie, odstraňování výkalů z pastviny, spásání pastviny i jinými druhy zvířat apod.) (Kaplan, 2002; von SamsonHimmelstjerna, 2012). Pokud nebudou dodržovány tyto principy, může za poměrně krátkou dobu dojít ke vzniku AR i na poslední skupinu širokospektrálních anthelmintik (ML), která jsou proti malým strongylidům koní dosud dostatečně účiná a hledání udržitelné kontroly GI hlístic koní bude mnohem těžší. 5. Poděkování Tato práce vznikla na základě výsledků diplomové práce Lucie Hruškové. 6. Použitá literatura Bjorn H., Sommer C., Schougard H., Henriksen S.A. & Nansen, P., 1991: Resistance to benzimidazole anthelmintics in small strongyles (Cyathostominae) of horses in Denmark. Acta Veterinaria Scandinavica, 32: pp 253 – 260. Chroust K., 1998: The first occurence of anthelmintic resistance in strongylid nematodes of sheep and horses in Czech Republic. Parasitology International, 47: 242 p. Chroust K., 2000: Occurence of anthelmintic resistance in strongylid nematodes of sheep and horses in the Czech Republic. Veterinární medicína, 45, pp 233 – 239. Coles G.C., Eysker M., Hodgkinson J., Matthews J.B., Kaplan R.M., Klei T.R. & Sangster N.C., 2003: Anthelmintic resistance and use of anthelmintics in horses. Veterinary Record, 153, p 636.

183   

Coles G.C., Jackson F., Pomroy W.E., Prichard R.K., von SamsonHimmelstjerna G., Silvestre A., Taylor M.A. & Vercruysse J., 2006: The detection of anthelmintic resistance in nematodes of veterinary importance. Veterinary Parasitology, 136, pp 167 – 185. Coles G.C. & Roush R.T., 1992: Slowing the spread of anthelmintic resistant nematodes of sheep and goats in the United Kingdom, Veterinary Record, 130, pp 505 – 510. Kaplan R.M., 2002: Anthelmintic resistance in nematodes of horses. Veterinary Research, 33, pp 491 – 507. Kaplan, R.M., Klei T.R., Lyons E.T., Lester G., Courtney C.H., French D.D., Tolliver S.C., Vidyashankar A.N. & Zhao Y. 2004. Prevalence of anthelmintic resistant cyathostomes on horse farms. Journal of the American Veterinary Medical Association, 225, pp 903 – 910. Klei T.R., Rehbein S., Visser M., Langholff W.K., Chapman M.R., French D.D. & Hanson, P., 2001: Re-evaluation of ivermectin efficacy against equine gastrointestinal parasites. Veterinary Parasitology, 98, pp 315 – 320. Kuzmina T.A. & Kharchenko V.O., 2008: Anthelmintic resistance in cyathostomins of brood horses in Ukraine and influence of anthelmintic treatments on strongylid community structure. Veterinary Parasitology, 154, pp 277 – 288. Langrová I., Borovský M., Jankovská I., Navrátil J. & Slavík V., 2002: The benzimidazole resistance of cyathostomes on five horse farms in the Czech Republic. Helminthologia, 39, pp 211 – 216. Langrová I., Jankovská I. & Fejt, R., 1998: The occurence of anthelmintic resistance in nematodes of Cyathostomiane in the studfarm Xaverov. Helminthologia, 35, pp 159 – 171. Lyons E.T., Tolliver S.C., Ionita M., Lewellen A. & Collins, S.S., 2008: Field studies indicating reduced activity of ivermectin on small strongyles in horses on a farm in Central Kentucky. Parasitology Research, 103, pp 209 – 215. Meier A. & Hertzberg H., 2005: Equine strongyles. II. Occurrence of anthelmintic resistance in Switzerland. Schweizerisches Archiv für Thierheilkunde und Thierheilkunde, 147, pp 389 – 396. Molento M.B., Antunes J., Bentes R.N. & Coles G.C., 2008: Anthelmintic resistance in nematodes in Brazilian horses. Veterinary Record, 168, pp 384 – 385. Nilsson O., Lindholm A. & Christensson D., 1989: A field evaluation of anthelmintics in horses in Sweden. Veterinary Parasitology, 32, pp 163 – 171. Prichard R.K., Hall C.A., Kelly J.D., Martin I.C.A. & Donald A.D., 1980: The problem of anthelmintic resistance in nematodes. Australian Veterinary Journal, 56, pp 239 – 251.

184   

Roepstorff A. & Nansen P., 1998: Epidemiology, diagnosis and control of helminth parasites of swine. FAO Animal Health Manual, Rome, 161 pp. Rommel M., Eckert J., Kutzer E., Boch J. & Supperer R., 2006: Veterinärmedizinische Parasitologie. Parey; Auflage: 5., Berlin, 915 pp. Sutherland I. & Scott I., 2010: Gastrointestinal Nematodes of Sheep and Cattle. Biology and Control. Wiley-BlackWell, West Sussex, 242 pp. Traversa D., Castagna G., von Samson-Himmelstjerna G., Meloni S., Bartolini R., Geurden T., Pearce M.C., Woringer E., Besognet B., Milillo P. & D’Espois M., 2012: Efficacy of major anthelmintics against horse cyathostomins in France. Veterinary Parasitology, 188, pp 294 – 300. Traversa D., von Samson-Himmelstjerna G., Demeler J., Milillo P., Schürmann S., Barnes H.,Otranto D., Perrucci S., di Regalbono A.F., Beraldo P., Boeckh A. & Cobb R., 2009: Anthelmintic resistance in cyathostomin populations from horse yards in Italy, United Kingdom and Germany. Parasites & Vectors, 2 (Suppl 2):S2. Uhlinger C.A. & Kristula M., 1992: Effects of alternation of drug classes on the development of oxibendazole resistance in a herd of horses. Journal of the American Veterinary Medical Association, 201, pp 51 – 55. van Wyk J.A., Malan F.S., Gerber H.M. & Alves R.M.R., 1989: The problem of escalating resistance of Haemonchus contortus to the modern anthelmintics in South Africa. Onderstepoort Journal of Veterinary Research, 56, pp 41 – 49. Várady M., Königová A. & Čorba J., 2000: Benzimidazole resistance in equine cyathostomes in Slovakia. Veterinary Parasitology, 94, pp 67 – 74. von Samson-Himmelstjerna G., 2012: Anthelmintic resistance in equine parasites – detection, potential clinical relevance and implications for control. Veterinary Parasitology, 185, pp 2 – 8.

185   

Fauna vodních měkkýšů Přírodní památky Královská obora v Praze v letech 2001 až 2012 Freshwater Molluscs fauna of Královská obora natural monument in Prague between 2001 - 2012 Vladimír Vrabec1 & Jan Farkač2 1)

Katedra zoologie a rybářství FAPPZ, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected] 2) Katedra ochrany lesa a myslivosti FLD, Česká zemědělská univerzita, Kamýcká 129, Praha 6 – Suchdol, CZ – 165 21, e-mail: [email protected] Abstract

22 species of freshwater Mollusca and 6 species of landsnails were recorded by research during the years 2001 – 2012 on some sites of the game preserve – natural monument Královská Obora (= Stromovka) in Prague (Central Bohemia, 50°06´20´´N/14°24´58´´E). Total 35 species of molluscs are reported from Stromovka including historical data. The influence of the flood of August 2002 was greater in the case of snails that were living on freshwater macrophytes. The bentic fauna (mainly Bivalvia) survived without large changes. All freshwater fauna is similar to the front of the flood ten years after it. The presence of several species known from Stromovka from the first half of the 20th century has been confirmed. Probably for the first time from Prague was recorded species Valvata cristata. Key words: Mollusca, freshwater, changes in the time, flood impact, Central Bohemia, Prague, Natural Monument Královská obora 1. Úvod V souvislosti s výstavbou tunelu Blanka pod Stromovkou byl první autor tohoto textu v roce 2001 požádán o hodnocení stavu měkkýší fauny Stromovky. Vzhledem k tomu, že suchozemští měkkýši se ve Stromovce příliš nevyskytují, především z důvodů údržby parku, která vede k odstraňování jejich stanovišť (např. tlejícího dřeva a listí, rostlinné biomasy), soustředil se průzkum především na hodnocení vodní malakofauny. Ta byla ve spolupráci s druhým autorem intenzivněji studována před a po povodni v letech 2001 a 2002 (Vrabec et Farkač 2002, 2003), dále byla monitorována v letech 2003, 2010 a 2012. Suchozemští měkkýši byli zachyceni jen okrajově. Souhrnné výsledky uvádíme v této zprávě.

186   

2. Historie výzkumu měkkýšů Stromovky Rozlehlý pražský park Stromovka představuje se svými 89 ha bezesporu významnou lokalitu pro řadu živočichů. Díky specifickému historickému využití území (od 13. století královská obora a od 19. století park s kosenými lukami) se zde udržely staré stromy, kterých jinde v Praze zbylo poskrovnu. Jejich kmeny a dutiny hostí řadu vzácných xylofágních brouků, jejich koruny a přízemní křovinné porosty představují hnízdiště pro množství ptáků. Rybníčky, bazénky a vodoteče v parku jsou využívány obojživelníky jako biotopy k rozmnožování, občas bohužel i k jejich škodě v důsledku antropogenního znečištění (srov. Velenský et al. 2002). Skutečností je, že přírodovědnému výzkumu tohoto poměrně hodnotného území je dlouhodobě věnována stále nedostatečná pozornost a naše znalosti o složení fauny jednotlivých skupin živočichů jsou kusé. Poměrně dobře prozkoumanou skupinou na území celé takzvané velké Prahy jsou měkkýši (viz. Juřičková 1995), neplatí to však o Stromovce. Sama Juřičková (1995) podotýká, že „celé území by si zasloužilo podrobného průzkumu“. Měkkýše ve Stromovce sbíralo několik malakozoologů, žádný se ale jejímu průzkumu nevěnoval systematicky. Z různých indicií lze usuzovat, že ve Stromovce působili Svoboda (ten ještě v 19. století) a Petrbok (počátkem 20. stol.), samozřejmě zde sbíral zakladatel moderní české malakozoologie Ložek (zhruba v letech 1936 – 1944) a prakticky v současnosti zde provedla více-méně náhodný sběr i Juřičková (v roce 1991 a 1992). Publikovaných pramenů je k dispozici žalostně málo. Kromě již citované Juřičkové (1995), která excerpuje i nevydané (především Ložkovy) deníky, výzkumné zprávy a jiné manuscripty, existují ještě tři staré a jednotlivé literární zmínky a to: Petrbok (1936, 1938) a Uličný (1895). Celkem veškeré tyto prameny do zahájení zde prezentovaného průzkumu ze Stromovky uvádějí 16 druhů, jejich seznam předkládáme dále. Bylo-li z citovaných pramenů možno dohledat i přesnější údaj o výskytu, uvádím jej též: např. Malá říčka – tj. slepé rameno Vltavy (používáme číslo 1), dále samotná Stromovka obecně, většinou sběr v její západní části (používáme číslo 2), některý z rybníčků a stojatých vodních ploch, většinou rybníček ve východní části (číslo 3), vodní strouha (číslo 4). Juřičková et al. (2001) uvádí ze Stromovky tyto do té doby zjištěné druhy (za každým druhem je naznačeno, ve kterém období byl ve Stromovce zjištěn; používáme vžité členění na < 1950, 1950 – 2000): Gastropoda Čeleď: Viviparidae 1. Viviparus viviparus (Linnaeus, 1758): 1, < 1950; 2. Viviparus contectus (Millet, 1813): 1, < 1950; Čeleď: Bithyniidae

187   

3. Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758): 2, < 1950; Čeleď: Valvatidae 4. Valvata piscinalis (O. F. Müller, 1774): 3, 1950 – 2000; Čeleď: Lymnaeidae 5. Galba truncatula (O. F. Müller, 1774): 3, 1950 – 2000; 6. Stagnicola palustris sensu lato (O. F. Müller, 1774): 1, < 1950; Čeleď: Planorbidae 7. Planorbis carinatus O. F. Müller, 1774: 1, < 1950; 8. Anisus vortex (Linnaeus, 1758): 1, < 1950; 9. Bathyomphalus contortus (Linnaeus, 1758): 4, 1950 – 2000; 10. Planorbarius corneus (Linnaeus, 1758): 1, < 1950; Čeleď: Clausiliidae 11. Alinda biplicata (Montagu, 1803): 2, 1950 – 2000; Čeleď: Succineidae 12. Succinella oblonga (Draparnaud, 1801): 3, 1950 – 2000; Čeleď: Discidae 13. Discus rotundatus (O. F. Müller, 1774): 2, 1950 – 2000; Čeleď: Zonitidae 14. Oxychilus glaber (Rossmässler, 1835): 2, < 1950; Čeleď: Arionidae 15. Arion distinctus Mabille, 1868: 2, 1950 – 2000; Bivalvia Čeleď: Unionidae 16. Unio pictorum (Linnaeus, 1758): 1, 1950 – 2000. 3. Metodika průzkumu a hodnocení výsledků Vlastní průzkum v PP Královská obora byl prováděn ve dnech 3. 10. 2001, 28. 9. 2002, 16. 10. 2003, 23. 9. 2010 a 2. 11. 2012 za použití běžných metod výzkumu mokřadních biotopů (tj. odběr bentosu cedníkem). Koordináty lokality jsou cca: 50°06´20´´ s. š. a 14°24´58´´ v. d., faunistický čtyřúhelník (Pruner et Míka 1996) je to 5852c,d. K určování byly využity běžné klíče a příručky (Beran 2002, Ložek 1956, Vrabec 2003, Vrabec et al. 1998, 1999, 2000). Platí V. Vrabec lgt. a det. není-li výslovně uvedeno jinak; dokladový materiál je in coll. V. Vrabec (depon. in Praha, ČZU). Byl sebrán a dokladován veškerý nalezený materiál měkkýšů, tak aby bylo možno alespoň zhruba posoudit i kvantitativní zastoupení jednotlivých druhů. Dominance druhů je hodnocena v 5 členné stupnici (Losos et al. 1985): eudominantní druh (E) = více než 10 % jedinců ve vzorku, dominantní druh (D) = 5 – 10 % jedinců ve vzorku, subdominantní druh (S) = 2 – 5 % jedinců ve

188   

vzorku, recedentní druh (R) = 1 – 2 % jedinců ve vzorku, subrecedentní druh (SR) = méně než 1 % jedinců ve vzorku. Pro posouzení základních charakteristik společenstva je užit index soustředěné dominance dle Simpsona ve vztahu zapsaném jako: c = ∑Si=1 (Ni/N)2 kde N = počet jedinců i – tého druhu ve vzorku, N = součet všech jedinců ve vzorku, S je počet druhů ve vzorku. Tento index lze doporučit především pro vzorky o velkém množství nasbíraných jedinců, především suchozemských měkkýšů. Není zcela jasné, zda je vhodný i pro hodnocení vzorků vodní malakofauny (zvláště kvůli nestandardní metodice odběrů vzorků měkkýšů ve vodním prostředí), avšak je v ČR pro hodnocení společenstev měkkýšů poměrně často používán (např. Pfleger 1992, 1996; Vrabec 1999a,b). Nomenklatura užitá v této studii je podle Juřičková et al. (2001). 4. Výsledky Seznam zjištěných druhů s komentáři: Gastropoda Viviparidae Viviparus viviparus (Linnaeus, 1758): 16. 10. 2003 [druh ověřen pouze z plavebního kanálu Vltavy pod Stromovkou]; druh byl v minulosti ze Stromovky udáván z tzv. Malé říčky, jde však o údaje starší padesáti let (srovn. Juřičková 1995). Bithyniidae Bithynia tentaculata (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2. 11. 2012 [nalezena nejen ve sledované vodoteči ve Stromovce, ale i v plavebním kanálu Vltavy pod Stromovkou]. Potvrzení údajů ze 40. let 20. století. Jde o hojný a znečištění vody odolný druh, v Praze 23 lokalit (Juřičková 1995). Valvatidae Valvata piscinalis (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2. 11. 2012. Druh je v Praze nehojný, Juřičková (1995) uvádí pouze 9 lokalit. Někdy bývá považován za vzácnější (srov. Beran et Vrabec 1994). Potvrzení nálezu tohoto druhu v 90. letech. Valvata cristata (O. F. Müller, 1774): 16. 10. 2003 (V. Vrabec lgt. et det.); druh nebyl dosud v Praze zjištěn – nový druh pro území tzv. velké Prahy (Juřičková, pers comm.). Nález však nebyl při dalších kontrolách zopakován.

189   

Acroloxidae Acroloxus lacustris (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.); Známo 7 lokalit druhu v Praze, ze Stromovky dosud není člunice uvedena (Juřičková 1995) z Královské obory (Stromovky) uveden díky provedenému průzkumu poprvé (srov. Juřičková 1995, Vrabec et Farkač 2002, 2003). Lymnaeidae Galba truncatula (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010 [v prvém roce sledování pouze na louce ve strouze, v dalších letech i ve sledované vodoteči]. V Praze je velmi hojná - 38 lokalit (Juřičková 1995) je parazitologicky významná jako nejznámější mezihostitel motolice Fasciola hepatica. Potvrzení údajů o výskytu ve Stromovce. Radix auricularia (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2. 11. 2012; v Praze známo 22 lokalit, ze Stromovky ale tento druh dosud uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Radix peregra (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.); z Královské obory (Stromovky) uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). [pouze na louce ve strouze]. Physidae Physella cf. acuta (Draparnaud, 1805): 16. 10. 2003; z Královské obory druh dosud nepublikovaný nález, pro Prahu je známo 9 lokalit (Juřičková 1995). Planorbidae Planorbis planorbis (Linnaeus, 1758): 2. 11. 2012, zachyceny 2 ex. ve vzorku ze struhy pod Šlechtovou restaurací. Z Prahy jej Juřičková (1995) uvádí z 5 stanovišť. Ze Stromovky je druh uveden poprvé. Bathyomphalus contortus (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 2. 11. 2012. V Praze vzácný druh - pouze 3 lokality včetně Stromovky, potvrzení výskytu (Juřičková 1995). Gyraulus albus (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 23. 9. 2010, 2. 11. 2012. V Praze poměrně rozšířený, známo je 20 lokalit v Praze z Královské obory (Stromovky) byl uveden díky zde prezentovanému průzkumu uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Gyraulus [= Armiger] crista (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 2. 11. 2012; z Prahy je tento druh znám 9 lokalit, z Královské obory byl díky průzkumu uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Hippeutis complanatus (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 23. 9. 2010. V Praze

190   

známo 8 lokalit, ze Stromovky byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Planorbarius corneus (Linnaeus, 1758): 23. 9. 2010, 2. 11. 2012, zjištěn ve vodoteči pod chátrající budovou restaurace ve značném množství. Jde o opětovné doložení výskytu ve Stromovce, odkud nebyl hlášen nejméně 60 let (srov. Juřičková 1995). Clausiliidae Alinda biplicata (Montagu, 1803): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.) [na mrtvém ležícím kmeni]. Velmi hojný druh se 150 lokalitami v Praze (Juřičková 1995). Potvrzení výskytu ve Stromovce. Succineidae Succinella oblonga (Draparnaud, 1801): 23. 9. 2010, 2. 11. 2012 [v okolí struhy pod zchátralou restaurací]. Cochlicopidae Cochlicopa lubrica (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 23. 9. 2010. Hojný druh se 126 lokalitami v Praze, z Královské obory (Stromovky) byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). [na mrtvém ležícím kmeni]. Valloniidae Vallonia excentrica Sterki, 1893: 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M. Horsák teste det.); v Praze 6 lokalit, z Královské obory (Stromovky) byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Endodontidae Discus rotundatus (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.) [na mrtvém ležícím kmeni]. Hojný druh se 132 lokalitami v Praze (Juřičková 1995). Potvrzení výskytu ve Stromovce. Gastrodontidae Zonitoides nitidus (O. F. Müller, 1774): 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.) [po povodni byl zachycen ve vzorku vodních měkkýšů z vodoteče]. Pro Stromovku hlášen jako nový druh, celkem v Praze 65 lokalit (Juřičková 1995, Vrabec et Farkač 2003). Bivalvia Unionidae Anodonta anatina (Linnaeus, 1758): 16. 10. 2003 [pouze plavební kanál Vltavy pod Stromovkou]. Z Vltavy je druh znám. Sphaeriidae Sphaerium corneum (Linnaeus, 1758): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010, 2. 11. 2012 [kromě sledované vodoteče ve Stromovce též plavební kanál Vltavy pod Stromovkou]. Z Prahy jej Juřičková (1995) udává z 22 lokalit. Ze Stromovky byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003).

191   

Sphaerium rivicola (Lamarck, 1818): 16. 10. 2003 [pouze plavební kanál Vltavy pod Stromovkou]. Téměř ohrožený druh (NT) v červeném seznamu (Farkač et al. 2005) Musculium lacustre (O. F. Müller, 1774): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt.), 16. 10. 2003, 23. 9. 2010. V Praze vzácnější druh, je uváděn z území Prahy pod rodovým názvem Sphaerium ze 7 lokalit (srov. Juřičková 1995). Pro Stromovku uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Pisidium casertanum Poli, 1791: 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M. Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., J. Hlaváč et V. Vrabec det.), 23. 9. 2010, 2. 11. 2012; [na louce ve strouze]. Ačkoliv jde o nejhojnějšího zástupce rodu Pisidium, je podle Juřičkové (1995) z Prahy známo 16 lokalit, to svědčí o malé pozornosti, která je vodním měkkýšům věnována. Ze Stromovky uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). Pisidium nitidum (Jenyns, 1832): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M. Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., J. Hlaváč et V. Vrabec det.), 2. 11. 2012; druhá lokalita v Praze (srovnej Juřičková 1995, Vrabec et Farkač 2002, 2003). Pisidium subtruncatum (Malm, 1855): 3. 10. 2001 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., M. Horsák det.); 28. 9. 2002 (V. Vrabec et J. Farkač lgt., V. Vrabec et. J. Hlaváč det.); 16. 10. 2003, 2. 11. 2012; z Královské obory (Stromovky) byl druh uveden poprvé (Vrabec et Farkač 2002, 2003). 5. Diskuse 5.1. Srovnání současné a dřívější fauny Stromovky Cíleným průzkumem v období 2001 až 2012 bylo ve Stromovce zjištěno 22 druhů vodních měkkýšů (z toho 18 v kvantitativních vzorcích) a náhodně zachyceno 6 druhů suchozemských. Druhy Acroloxus lacustris, Radix auricularia, Radix peregra, Gyraulus albus, Gyraulus [= Armiger] crista, Hippeutis complanatus, Cochlicopa lubrica, Vallonia excentrica, Sphaerium corneum, Musculium lacustre, Pisidium casertanum, Pisidium subtruncatum a Pisidium nitidum byly díky průzkumu pro Stromovku uvedeny nově (srov. Vrabec et Farkač 2002, 2003). Po zveřejnění citovaných prací byly dále zjištěny ještě vodní druhy Valvata cristata, Physella cf. acuta, Planorbis planorbis a Sphaerium rivicola. Sečteme-li tedy zjištěné druhy s literárními údaji z minulosti je nyní ze Stromovky znám výskyt 35 druhů, ovšem pouze 28 z nich je doloženo v posledním desetiletí (≥ 2001). Žádný z nalezených druhů není vyloženě vzácným druhem. Některé druhy jsou však poměrně vzácné na území

192   

Prahy např. Vallonia excentrica nebo Pisidium nitidum. Valvata cristata byla tímto průzkumem dokonce pro Prahu nalezena poprvé. Druh Sphaerium rivicola je v červeném seznamu a vyskytuje se v přilehlém toku Vltavy. Na druhé straně jsme nezaznamenali některé druhy ze Stromovky dříve v minulosti známé: Viviparus contectus, Stagnicola palustris, Planorbis carinatus, Anisus vortex, Oxychilus glaber, Arion distinctus, Unio pictorum; dlužno ovšem poznamenat, že jsme po nich systematicky nepátrali, takže za druhy, které s největší pravděpodobností ve Stromovce vymřely, doporučujeme považovat pouze ty, které dnes vykazují citelný ústup z řady lokalit ČR, příkladem budiž druh Planorbis carinatus – dnes veden jako ohrožený (EN) (Farkač et al. 2005). V hlavním monitorovaném stanovišti – vodoteči před Šlechtovou restaurací bylo jako vzorek sebráno poměrně značné množství měkkýšů (v roce 2001 celkem 203 ex., v roce 2002 celkem 193 ex., v roce 2003 celkem 106 exemplářů, v roce 2010 celkem 164 ex., v roce 2012 celkem 226 ex.), a to opakovatelnou metodikou. Toto společenstvo bylo hodnoceno i kvantitativně a byl srovnán stav před a po povodních (srov. Vrabec et Farkač 2002, 2003). Můžeme konstatovat, že složení tohoto studovaného společenstva vodních měkkýšů ve Stromovce na podzim roku 2001 zhruba odpovídalo obdobným zkoumaným společenstvům vodních biotopů ČR, kde proti znečištění odolné druhy Bithynia tentaculata, Valvata piscinalis, Bathyomphalus contortus a Sphaerium corneum vystupovaly jako eudominantní co do počtu jedinců a biomasy (i frekvence výskytu v případě hodnocení více stanovišť). Obdobné očekávání splnily i druhy Gyraulus crista a Hippeutis complanatus na druhém konci stupnice, jako přídatné subrecedentní až subdominantní druhy. Složitější je postup při hodnocení společenstev mlžů rodu Pisidium – zde většinou chybí srovnávací literární data o kvantitě jednotlivých druhů ve vzorcích, neboť determinace tohoto rodu je poměrně obtížná, navíc pokud se druhy rodu Pisidium vyskytují, bývají často přítomny masově ve směsi více druhů. Ve vodoteči ve Stromovce byly na stejném stanovišti nalezeny tři hojné druhy, přičemž z nich nejhojnější a v ČR patrně nejrozšířenější druh P. casertanum zde netvořil většinovou populaci (dominantním druhem byl P. subtruncatum). Za pozornost stojí i počty lokalit všech tří druhů rodu Pisidium uváděných z území Prahy, které jsou vzhledem k hojnosti všech tří druhů na ostatním území ČR nízké (Juřičková 1995). Svědčí to velmi pravděpodobně o špatné prozkoumanosti Prahy z hlediska výskytu těchto drobných mlžů. Po srpnových povodních roku 2002, bylo možno očekávat významné změny ve složení suchozemské i vodní malakofauny tohoto rozsáhlého území. Alespoň některé jsme zachytili naším průzkumem. Ve vodním biotopu, který jsme hodnotili na základě odebraných kvantitativních vzorků, byla povodní postižena především měkkýší fauna žijící na vegetaci; bentická fauna (hlavně Bivalvia) byla zasažena podstatně méně. Tak byla po povodni v roce 2002 zjištěna téměř úplná absence okružáků. Oproti roku 2001 chyběly druhy

193   

Bathyomphalus contortus, Gyraulus albus a Gyraulus crista. Stejně postižena jako okružáci byla i člunice Acroloxus lacustris. Jde vesměs o druhy vázané na vodní makrofyta, která byla povodní prakticky beze zbytku odplavena. Tomuto vysvětlení odpovídá i částečný ústup druhu Radix auricularia. Tato plovatka žije na vodních rostlinách jen zčásti, je schopna přežívat i na povrchu holého dna. Obdobnou strategii předpokládáme i u druhu Valvata piscinalis, který si udržel eudominanci. Fauna dna zůstala kupodivu povodní téměř netknuta – druhy Sphaerium corneum i Musculium lacustre byly nalezeny v hojném počtu – v horní polovině stupnice dominance (S. corneum dokonce ve výrazně vyšším počtu než za normálního stavu), nezměnilo se rovněž druhové spektrum Pisidií, pouze se neprůkazně změnila jejich abundance. Mlži rodů Sphaerium a Musculium toto krátkodobé zaplavení přežili prakticky bez ovlivnění, pro rod Pisidium je pravděpodobně vzestup hladiny kritický, pokud trvá déle, řádově několik dnů až týdnů (pozorovánu u druhu P. casertanum – viz. Vrabec 1997). Krátkodobý vzestup hladiny (v řádu dní) během povodní se však projevil pouze výše popsanou málo průkaznou změnou abundance. Lze říci, že díky nízké poloze Stromovky vzhledem k normální hladině vody a šíři, do které se v těchto místech Vltava mohla při povodni rozlít, zde voda spíše pomaleji vystoupala a zase klesla bez výraznějšího rychlého proudění (na rozdíl od jiných území Prahy). Proud stačil k odplavení makrovegetace, ale ne už k úplnému zanesení lokality náplavem nebo naopak k jejímu vypláchnutí. V roce 2003 (16. 9.) stále trval stav, kdy zkoumané společenstvo postrádalo větší zastoupení okružáků – nadále chyběly druhy Gyraulus albus, G. crista; druh Bathyomphalus contortus se oproti stavu těsně po povodni již objevil, ale v minimálním množství, naopak úplně chybí druh po povodni zaznamenaný v minimu Hippeutis complanatus. Nalezeni také nebyli drobní mlži Pisidium casertanum a P. nitidum, to ale mohlo být způsobeno malým objemem odebraného vzorku. Zcela nově byly zaznamenány druhy Valvata cristata a Physella cf. acuta, které se sem zřejmě v souvislosti s povodní rozšířily. Následný kvantitativní odběr po 7 leté pauze v roce 2010 zachytil nově dosti početný výskyt druhu Planorbarius corneus, který ve Stromovce nebyl po dlouhou dobu pozorován, Tři nejhojnější druhy si nadále udržely dominanci (Valvata piscinalis, Radix auricularia a Sphaerium corneum). Velmi citelně se snížilo množství mlžů rodu Pisidium a zmizela Valvata cristata. Je možné, že těmto druhům nevyhovovalo dané stadium sukcese. Vzhledem k tomu, že v roce 2010 probíhaly úpravy vodotečí a vodních ploch ve Stromovce včetně bagrování, bylo možno očekávat další změny ve složení malakofauny. Vzorek odebraný v roce 2012 potvrdil návrat fauny okružáků, stav osídlení vodoteče je téměř stejný jako v roce 2001, ovšem pouze v té části, která nebyla opravena v rámci revitalizace po povodni, kde je zachováno původní dno

194   

a porosty vodních a mokřadních makrofyt při březích. Nově byl ve vzorku z nenarušené části zjištěn druh Planorbis planorbis, potvrzen byl poměrně početný výskyt druhu Gyraulus albus, jednotlivci byli zachyceni od druhů Gyraulus crista a Bathyomphalus contortus. V horní polovině stupnice dominance jsou opět druhy Sphaerium corneum (naprosto dominantní druh), Pisidium subtruncatum, Valvata piscinalis a Radix auricularia. Nebyly však nalezeny očekávané druhy Musculium lacustre, Galba truncatula a Hippeutis complanatus. V místech opravených břehů se záhozem velkými kameny je vodoteč prakticky sterilní (jen Radix auricularia). Tyto opravy proběhly v roce 2010. Srovnání změn dominance pro pět kvantitativně odebraných vzorků ukazuje tabulka 1, nepublikované výsledky odběrů z let 2010 a 2012 tabulka 2. 5.2. Stabilita společenstva a jeho dlouhodobá perspektiva Lze konstatovat, že vodní a mokřadní biotopy Stromovky jsou na měkkýše poměrně bohaté a zdá se, že i v dlouhodobém měřítku z hlediska vyváženosti společenstev poměrně stabilní (index soustředěné dominance pro vzorek vodních měkkýšů dlouhodobě studovaného stanoviště vodoteče pod zchátralou Šlechtovou restaurací v roce 2001 je 0,13; pro rok 2002 po povodni je 0,28, pro rok 2003 je 0,20, pro 2010 je 0,29 a pro 2012 0,32). V případě zpracování prosevů by to bezpochyby svědčilo o druhové bohatosti a vyrovnanosti = stabilitě společenstva (srov. Pfleger 1992), v případě hodnocení početně nepříliš bohatých vzorků o n okolo 200 jedinců lze opatrně konstatovat, že nižší hodnota indexu odpovídá většímu množství druhů, které se dělí o dominanci (Odum 1977, Begon et al. 1997). Může to znamenat, že výpočet je zkreslený, protože vzorek je příliš málo početný, čímž se zvýraznil vliv metodických chyb při jeho odběru, nebo také to, že společenstvo je stabilní a dlouhodobě funkční (tj. s existující přírodě blízkou strukturou), protože vodní biotopy Stromovky hostí i významnější druhy. Jednoznačněji je možno komentovat výsledek z roku 2012, kdy je dominance výrazně vychýlena ve prospěch druhu Sphaerium corneum.

195   

Tab. 1: Výsledky zpracování kvantitativních vzorků vodní malakofauny odebíraných ze stejného stanoviště ve Stromovce (vodoteč pod Šlechtovou restaurací). Stupnice dominance viz. metodika, c = hodnota indexu soustředěné dominance.   Tab. 1: Quantitative results of water malacofauna samples collected from the same habitat in Stromovka (watercourse under Šlechtas restaurant). Scale of dominance: E = eudominant species, D = dominant species, S = subdominant species, R = recessive species, SR = subrecessive species; c = index concentraced dominance according to Simpson. číslo

druh

2001

2002

2003

2010

2012

1

Bithynia tentaculata

E

D

R

R

S

2

Valvata piscinalis

E

E

D

D

D

3

Valvata cristata

4

Acroloxus lacustris

5

Galba truncatula

6

Radix auricularia

7

Physella cf. acuta

8

Planorbis planorbis

9

Bathyomphalus contortus

E

10

Gyraulus albus

D

11

Gyraulus crista

S

12

Hippeutis complanatus

R

13

Planorbarius corneus

14

Sphaerium corneum

E

E

15

Musculium lacustre

S

D

16

Pisidium casertanum

S

SR

17

Pisidium nitidum

R

R

18

Pisidium subtruncatum

D

E

R

R S D

R

R

R

D

E

D

R SR SR

SR R

D SR

SR

SR D

R

E

E

E

SR

SR SR

SR S

R

E

Total ex.

203

193

106

164

226

c

0,13

0,28

0,2

0,29

0,32

196   

SR

Tab. 2: Výsledky kvantitativních odběrů 23. 9. 2010 a 2. 11. 2012. Tab. 2. The results of quantitative sampling 23rd September 2010 and the 2nd November 2012. The columns after the names of species are the numbers of individuals, and the conversion to percentages. počet počet číslo druh jedinců 2010 % jedinců 2012 % 1

Bithynia tentaculata

2

1,2

10

4,4

2

Valvata piscinalis

17

10,4

19

8,4

3

Valvata cristata

0

0

0

0

4

Acroloxus lacustris

0

0

0

0

5

Galba truncatula

3

1,8

0

0

6

Radix auricularia

53

32,3

15

6,6

7

Physella cf. acuta

0

0

0

0

8

Planorbis planorbis

0

0

2

0,8

9

Bathyomphalus contortus

0

0

1

0,4

10

Gyraulus albus

3

1,8

15

6,6

11

Gyraulus crista

0

0

1

0,4

12

Hippeutis complanatus

1

0,6

0

0

13

Planorbarius corneus

13

7,9

4

1,8

14

Sphaerium corneum

68

41,5

121

53,5

15

Musculium lacustre

1

0,6

0

0

16

Pisidium casertanum

1

0,6

2

0,8

17

Pisidium nitidum

0

0

9

4,0

18

Pisidium subtruncatum

2

1,2

27

11,9

164

100

226

100

Total ex.

197   

Obr. 1: V roce 2010 probíhala úprava a čištění vodotečí ve Stromovce. Veškeré foto: V. Vrabec Fig. 1: In 2010 proceeded repair and clean streams in Stromovka. All photo: V. Vrabec

Obr. 2: Odběrové místo kvantitativních vzorků 2001 - 2012 (vodoteč pod zchátralou Šlechtovou restaurací). Pohled 2010. Fig. 2: Sampling location of quantitative samples from 2001 to 2012 (water course under former Šlechta restaurant). View the 2010.

198   

Obr. 3: Obdobný pohled na odběrové místo v roce 2012. Úpravy vodotečí a nádrží se místa nedotkly. Fig. 3: A similar look at the sampling location in 2012. Repairs of streams and reservoirs not touched to the place.

Obr. 4: Provedené úpravy nejsou vhodné pro vodní měkkýší faunu, protože vedly k narušení litorálu a destrukci břehových porostů vodních makrofyt. Fig. 4: Repairs are not suitable for aquatic mollusc fauna, because it led to the disruption of littoral and aquatic macrophytes destruction.

199   

Obr. 5: Stromovka neposkytuje vhodné prostředí pro rozvoj společenstav suchozemských měkkýšů, protože veškerá organická hmota je z parku odklízena. Louky jsou koseny a listový opad (na snímku) bude shrabán a odvezen. Fig. 5: Stromovka does not provide a suitable environment for the development of communities of terrestrial molluscs, because all organic matter is out of the park eliminated. Meadows are mown and leaf litter (pictured) will be raked and removed.

Obr. 6: Výsledkem zahradnické údržby Stromovky jsou pečlivě uklizené pláně. Fig. 6: The result of gardening maintenance of Stromovka is carefully cleaned plain.

200   

6. Závěr Průzkumem zaměřeným převážně na vodní měkkýše bylo v letech 2001 až 2012 ve Stromovce zjištěno 22 druhů vodních a 6 druhů suchozemských měkkýšů. Celkem včetně historických dat je ze Stromovky nyní známo 35 druhů. Lze konstatovat, že alespoň vodní a mokřadní biotopy Stromovky jsou na měkkýše poměrně bohaté, zdá se, že před letní velkou povodní v roce 2002 zde existovalo poměrně vyrovnané a stabilní společenstvo vodních měkkýšů. Povodeň vyvolala ústup druhů vázaných na vodní vegetaci, která byla spláchnuta. To postihlo především okružáky. Několik let po povodni došlo k opětovné stabilizaci společenstva a druhy vázané na vodní vegetaci se navrátily. Po roce 2010 se projevil vliv oprav vodotečí, kdy bohatěji osídleny zůstaly pouze úseky s nenarušeným břehem a dnem. Celkově lze konstatovat, že na změnách stávající druhové diverzity Stromovky se více projevila povodeň než antropogenní vlivy. 7. Poděkování Děkujeme kolegům J. Hlaváčovi a M. Horsákovi za determinaci části materiálu druhů Pisidium nitidum, P. subtruncatum a Vallonia excentrica. 8. Literatura Begon M., Harper J. L. & Townsend C. R., 1997: Ekologie. Jedinci, populace, společenstva. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc, 949 str. Beran L., 2002: Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny, stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, Supplementum, 10, 258 str. Beran L. & Vrabec V., 1995: Vodní měkkýši řeky Cidliny. (Water molluscs of Cidlina river.). Práce muzea v Kolíně – řada přírodovědná, Kolín, 1(1994): str 33-58. Farkač J., Král D., Škorpík M., 2005: Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí. List of threatened species in the Czech Republic. Invertebrates. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha. 760 str. Juřičková L., 1995: Měkkýší fauna velké Prahy a její vývoj pod vlivem urbanizace. Natura Pragensis, Praha, 12: str 1-212. Juřičková L., Horsák M. & Beran L., 2001: Check-list of the molluscs (Mollusca) of the Czech Republic. Acta Societatis Zoologicae Bohemicae, 65: pp 25-40. Losos B., Gulička J., Lellák J. & Pelikán J., 1985: Ekologie živočichů. SPN, Praha, 316 str.

201   

Ložek V., 1956: Klíč československých měkkýšů. Nakl. SAV, Bratislava, 436 str. Odum E., 1977: Základy ekologie. Academia, Praha, 736 str. Petrbok J., 1936: Bahenka živorodá ve Vltavě u Prahy. Časopis Národního Muzea, 110: str 60. Petrbok J., 1938: Měkkýši náplavu Vltavy na Smíchovské louce. Časopis Národního Muzea, 112: str 112. Pfleger V., 1992: Měkkýši (Mollusca) v údolí Zhůřského a Pěnivého potoka u Horské Kvildy (Šumava). Časopis Národního Muzea, Řada přírodovědná, 159(1-4): str 13-25. Pfleger V., 1996: Malakologický výzkum šumavských pralesů. Silva Gabreta, 1: str 175-177. Pruner L. & Míka P., 1996: Seznam obcí a jejich částí v České republice s čísly mapových polí pro síťové mapování fauny. Klapalekiana, 32(Suppl.): str 1-175. Uličný J., 1895: Měkkýši čeští. Klub Přírodovědecký, Praha, 208 str. Velenský P., Velenský M. & Velenský M., 2002: Vývojové postižení skokanů skřehotavých ve Stromovce. Živa, Praha, 50(1): str 32-33. Vrabec V., 1997: Vodní měkkýši (Mollusca) povodí Sobočického potoka u Zásmuk. (Water Molluscs in the Sobočický Brook Area by Zásmuky.). Studie a Zprávy Okresního muzea Praha - východ, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, 12(1996): str 161-175. Vrabec V., 1999a: Příspěvek k poznání fauny měkkýšů (Mollusca) CHKO Bílé Karpaty. (Contribution to the knowledge of the mollusc fauna (Mollusca) of the Protected Landscape Area Bílé Karpaty.). Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, 3: str 12-22. Vrabec V., 1999b: Rozbor měkkýšího společenstva Semické hůry a jeho srovnání s obdobnými společenstvy ve středním Polabí. (An Analysis of the Molluscs Community at Semická hůra Hill and its Comparision with similar Communities in the Middle Elbe River Region.). Studie a Zprávy Okresního muzea Praha - východ, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, 13(1998): str 155-173. Vrabec V., 2003: Nově ohlášené druhy vodních měkkýšů pro ČR – doplňky našich klíčů. str 155-160. In: 19. seminář Aktuální otázky vodárenské biologie, 5.–6. února 2003, Praha, Česká republika, Ambrožová Jana (Edit.), VŠCHT Praha, MZe, ČLS, Vodní zdroje Ekomonitor, s. r. o., 262 str + CD. Vrabec V. & Farkač J., 2002: Poznámky k fauně měkkýšů (Molusca) chráněného území – přírodní památky Kálovská obora v Praze. (Preliminary observations about fauna of Mollusca in the game preserve – Nature Monument Královská obora in Prague). Muzeum a současnost, Ser. Natur., Roztoky, 17: str 3-14.

202   

Vrabec V. & Farkač J., 2003: Influence of the flood of August 2002 on the freshwater mollusc fauna of the game preserve – Natural Monument Královská obora in Prague. Acta Facultatis Ecologiae, 10, Suppl. 1 (Proc. 13th Conference of Slovak Limnol. Soc. & Czech Limnol. Soc., Banska Štiavnica, June 2003): pp 207-211. Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 1998: Plži (Gastropoda) ve vodárenských tocích a nádržích České republiky a jejich individuální saprobní index. Sborník ze 14. semináře Aktuální otázky vodárenské biologie, 4.–5. 2. 1998, Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost, Nár. komitéty IWSA ČR a SR, Ústav technologie vody a prostředí VŠCHT, Česká limnologická společnost, Praha, str 108-118. Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 1999: Plži (Gastropoda) ve vodárenských tocích a nádržích II - klíč k určování. Sborník z 15. semináře Aktuální otázky vodárenské biologie, 3.–4. 2. 1999, Česká vědeckotechechnická vodohospodářská společnost, Praha, str 83-93. Vrabec V., Velecká I. & Sládeček V., 2000: Klíč k určování mlžů (Bivalvia) z vodárenských toků ČR a jejich individuální saprobní index. Sborník z 16. semináře Aktuální otázky vodárenské biologie, 2.–3. 2. 2000, Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost, Praha, str 143-159.

203   

Název: Workshop on biodiversity, Jevany Vydavatel: Česká zemědělská univerzita v Praze Povoleno: děkanátem FAPPZ Tisk: Power Print, Praha- Suchdol Náklad: 50 výtisků Počet stran: 207 Vydání: první Rok vydání: 2012 ISBN: 978-80-213-2343-8