Česko-lužický věstník Ročník XIII Číslo 10 / říjen 2003
Wiérztë RÓMAN DRZÉŻDŻÓN ***
***
***
Jô sedzã w mòjim ògrodze Midzë bómama Ë żdajã jaż jaczis sen sã zjawi W mòji głowie Ë te jô bdã wiedzôł Cëż Cë rzec móm Żebë nalezc sã w Twòjim Swiece
Sedím ve svojí zahradě Mezi stromy A čekám až se vynoří nějaký sen V mojí hlavě A tehdy budu vědět Co Ti mám říct Abych se našel ve Tvém Světě
Wiersz o tym, o czym jest
Wiérzt ò tim, ò czim je
Báseň o tom, o čem je
Chciałem jeszcze coś napisać A przyszedł Dziad z Babą I poprosili o kawałek chleba Ja się tego spodziewałem Bo zawsze do mnie przychodzili Miałem przygotowany cały bochenek
Jô chcôl jesz co napisac Le przëszlë Strëch z Babą Ë rzeklë ò sztëczkù chleba Jô sã tegò spòdzôl Bò wiedno do miã przëchòdzëlë Miôl jem przërëchtowóni cali brót
Chtěl jsem ještě něco napsat Ale přišli Stařec a Stařenka A požádali o kousek chleba Očekával jsem to Protože ke mně chodili vždycky Míval jsem připravený celý bochník
Kiedy zjedli to poszli dalej Spojrzeć w oczy Boga A mnie było żal Świata I wiedziałem teraz już Co to chciałem napisać
O jídle A mně schází Domácí chleba Se sádlem Šťouchané brambory S kyselým mlékem Klobásy Zelí A Chuť Země
Jak zjôdlë to pòszlë dali Zdrzec w òczë Bòga A mie bëlo żôl Swiata Le wiedzôl jem terô Cëż jô chcôl napisac
O jedzeniu A mnie brakuje Swojskiego chleba Ze smalcem Tłuczonych kartofli Z kwaśnym mlekiem Kiełbasy Kapusty I Smaku Ziemi
Siedzę w moim ogrodzie Między drzewami I czekam aż zjawi się jakiś sen W mojej głowie I wtedy będę wiedział Co Ci mam powiedzieć Żeby siebie znaleźć w Twoim Świecie
Když ho snědli šli dál Dívat se do očí Bohu A mně bylo líto Světa Ale rázem jsem věděl Co jsem to chtěl napsat
Ò jedzenim A mie braknie Swòjsczégò chleba Ze szmùltã Bùlew sztampónëch Z kwasnim mlekã Wòrsztë Kapùstë Ë Szmakù Zemi
Z almanachu ZYMK 2001 - Zéńdzenié Młodëch Ùtwórców Kaszëbsczëch (Mùzeum Mùzyczi ë Pismieniznë Kaszëbskò-Pòmòrsczi we Wejrowie, Wëdôwizna Òdroda, Gdùnsk-Wejrowò 2001) přeložil Radek Čermák a Kinga Kijo. Básně obsahují prvky bylackého (severního) nářečí kašubštiny.
Letní škola kašubské kultury Vladislav Knoll
Ve dnech 11. - 19. července byla uspořádána Letní škola kašubské kultury, která byla zorganizována především Společností Rémus (Stowôra Rémus) se sídlem v Gdaňsku, jež se snaží o propagaci kašubského jazyka a kultury nejen v kašubskojazyčném regionu. Společnost byla založena začátkem tohoto roku členy redakční rady časopisu Odroda, který je od roku 1999 jediným periodikem, psaným pouze v kašubském jazyce. Odroda je distribuována zdarma ve stáncích, obchodech a úřadech kašubských obcí a od konce minulého roku si jej zájemci mohou prohlédnout i ve Slovanské knihovně v Praze. Letní školu podpořila rovněž Gdaňská univerzita, okresní úřad ve Wejherowě a studentský klub Pomoranijô. Do propagace akce na české straně se pustila Kašubsko-polabská sekce Společnosti přátel Lužice, která má již na svém kontě únorovou vstupní přednášku o kašubské kultuře a květnovou výstavu o dějinách kašubské literatury ve Slovanské knihovně. Úkolem celé akce bylo představit skupině Čechů kašubskou kulturu v jejím přirozeném prostředí a získat základní představu o jazyce a jeho sociolingvistické situaci. Letní škola byla rovněž výbornou příležitostí pro seznámení se s několika místními kulturními činiteli, s nimiž je možno nadále udržovat kontakty pro další rozvoj česko-kašubských vztahů. Během daného týdne jsme procestovali část kašubské oblasti. Ubytování a strava byla díky sponzorům zajištěna. Celý program začínal v Trojměstí (Trójgard) prohlídkou Gdyně a zejména historických památek města Gdaňsku. V samotném Gdaňsku je Kašubů mizivé procento, sídlí zde však Kašubsko-pomořské sdružení (Kaszëbsko-pomorsczé zrzeszenié - KPZ), založené roku 1956 (od 1964 pod stávajícím názvem). Stejně jako v jiných kašubských místech je zde i specializovaný obchod s knihami a dalšími artefakty kašubské kultury. Setkání kašubských autorů a jiné podobné akce se často konají v taverně Mestwin ve Straganiarské ulici, kam jsme byli pozváni na oběd. Při něm dostal každý z účastníků Letní školy nová čísla literárního sborníku Zymk a časopisu Odroda. Prvním seminářem bylo setkání s panem Markem Cybulským, který je mj. spoluautorem učebnice kašubštiny. Mluvilo se zejména o počátcích literární kašubštiny - úloze F. Ceynowy a H. Derdowského. Dotazy však nasměrovaly seminář spíše k lingvistickým záležitostem. Jednou ze záminek ke konání Letní školy bylo konání 5. kašubského sjezdu ve Słupsku (Słëpsk nebo Stôłpsk). Tento sjezd se koná každý rok v jednom z kašubských měst a je jakousi národní manifestací Kašubů s přehlídkou jejich krojů, hudby a umění. Minulý sjezd se konal v Kartuzách. Neodmyslitelnou součástí sjezdu je jízda vlakem Transcassubia, najatým KPZ. Letos vyjížděl vlak brzy ráno z města Puck. Vlak dlouho čeká v každé stanici, aby mohl být vítán nadšeným davem lidí za zvuků dechových nástrojů lidových kapel. Z oken vlaku vlají kašubské černožluté prapory. Po příjezdu na místo konání sjezdu se všichni cestující vyhrnou z nádraží a celý průvod se dává na pochod ověnčeným městem k mariánskému kostelu ze XIV.
století. Zde se koná slavnostní mše asi z poloviny v kašubském jazyce za účasti kněží z několika okresů. Předčítalo se z Nového zákona, přeloženého do kašubštiny E. Gołąbkem. Lidé však odpovídali polsky, jelikož sami neznají kašubské znění modliteb ani jiných součástí mše. Po mši se průvod přesunul na hlavní náměstí, kde byl předsedou KPZ, panem B. Synakem, pronesen slavnostní projev. Celé náměstí bylo lemováno stánky, v nichž byly nabízeny hmotné předměty kašubského lidového umění, kašubské knihy a informace o kašubských obcích. Po celý den se pak na pódiu před radnicí prezentovaly kašubské taneční a hudební soubory včetně dvou skupin, provozujících moderní hudbu. Zájemci si mohli prohlédnout samotné město s knížecím zámkem, odkud se vládlo do roku 1735.
V pondělí 14. července nás organizace v čele s Pawlem Szczëptou, předsedou Společnosti Rémus, zavezla do vesnice Kluki (Klëczice) na břehu jezera Łebsko. Zde se nachází Muzeum slovinské vsi, skanzen, ukazující architekturu a domácí nástroje kašubské odnože Slovinců. Jejich svérázný dialekt je zpracován zejména v pracích F. Lorentze (např. Slovinzische Grammatik, S. Petersburg 1903). Zatímco německé obyvatelstvo bylo z těchto oblastí po 2. světové válce vyhnáno, zbylí Slovinci měli být zachováni a polonizováni. V každém případě ves asi všechny slovinské rodiny opustily do 70. let 20. století a žijí prý nyní v Hamburku. Zajímavým slovinským vynálezem jsou tzv. klumpy, koňské boty užívané v místní bažinaté krajině. Naše kroky se zastavily rovněž ve vesnici Smołdzino (Smoldzëno). Pastorem místního, původně evangelického kostela z roku 1632, byl mj. Michal Mostnik (Pontanus), autor překladu Lutherova Malého Katechismu (Gdaňsk 1643, 1758) do polštiny s četnými kašubsko-slovinskými rysy. Zde se také ještě do roku 1865 konaly evangelické mše v kašubském jazyce. Stejně jako v Klukách jsme si i zde prohlédli hřbitov, kde jsme objevili zbytky starých německých, popřípadě slovinských náhrobků. Široký výhled na celou oblast nám pak poskytla rozhledna na vrchu Rowokół, opředená mnoha místními pověstmi. K večeru jsme byli odvezeni do vsi Lëzëno (Luzino) nedaleko Wejherowa (Wejrowo). Následující den jsme již strávili v Lëzëně. V místním Gymnáziu kašubsko-pomořských spisovatelů jsem pronesl přednášku o zvláštnostem kašubské fonetiky ve vztahu k češtině, která byla následována lekcí hovorové kašubštiny vedené Pawlem Szczëptou. Mimořádně přínosnou byla přednáška Dariusze Szëmikowského, profesora gymnázia v Brusách. Pan Szëmikowsczi se zamýšlel nad osudy obou ideologických směrů kašubské kultury: národního, představovaného F. Ceynowou a Regionálním kašubským sdružením (založeno 1929, RKZ), a propolského, reprezentovanou H. Derdowským a současným KPZ. Jedná se o stálý zápas Kašubů mezi dvěma identitami, z nichž ta kašubská byla po dlouhou dobou oficiálně ztotožňována s proněmeckou. Dodnes má většina Kašubů strach z mínění polské strany a sama nemá svůj statut vyjasněn. Přednášející předvedl tento rozpor na příkladě cenzury časopisu Zrzesz Kaszëbskô, vydávaném RKZ od roku 1933. Je třeba připomenout, že sám Dariusz Szëmikowsczi byl asi v letech 1989-1992 jednou z vůdčích osobností časopisu Tatczëzna, který se snažil na předválečnou tradici navázat. V Lëzëně jsme navštívili rovněž lidového harmonikáře Bruna Szpicu, z jehož úst jsme mohli vyslechnout autentické svědectví o situaci na Kašubech v závěru 2. světové války. Opět jsme se dostali k onomu rozporu v kašubské identitě, jejíž ilustrací může sloužit fakt, že členové jedné rodiny často bojovali na opačné straně fronty. Přínosná byla rovněž přednáška ředitele Kašubsko-pomořského muzea písemnictví a hudby ve Wejherowě pana B. Brézy. Ten nás seznámil s funkcí muzea, které se snaží sbírat veškerou literaturu a hudbu, týkající se Kašubů. V muzeu se často konají různé tématické výstavy a instituce se zabývá také vydavatelskou činností. V Lëzëně jsme navštívili rovněž místní knihovnu v budově bývalého evangelického kostela, kde jsme měli možnost se dovědět leccos z dějin obce. Zajímal se o nás i Gdaňský rozhlas, který s námi natočil rozhovor do kašubskojazyčného i polskojazyčného vysílání. Z Lëzëna jsme odjeli 17. července do Mirachowa. V této vesnici byly nainstalovány cedule s dvojjazyčnými polsko-kašubskými názvy ulic. Nedaleký les a kopec má v kašubských pověstech podobný zvuk jako náš Blaník, což se odráží i v jedné z pasáží Majkowského Rémuse. Cesta nás dovedla k chaloupce, patřící studentskému klubu Pomoranijô při KPZ nedaleko Reduňského jezera. Zde se konaly na čerstvém vzduchu další lekce kašubštiny. Navíc jsme byli A. Brandtkeovou, sólistkou skupiny Kutin, seznámeni s kašubskou hudební tradicí. Byly nám na ukázku přivezeny ďábelské housle, dílo zručného řezbáře, které nesmí chybět v žádné kašubské kapele, a model burczybasu, dalšího rytmického nástroje. Do tajů řezbářského umění nás zasvětil pan T. Stankowski, který nám přivezl ukázky svých řezeb, které zpodobňují různé motivy z kašubského vesnického života. Při zpáteční cestě do Gdaňsku jsme se zastavili v Żukowě, kde byl ve 13. století založen nejstarší ženský klášter v oblasti. Vrátili jsme se z této cesty plni nových dojmů a mnozí z nás mohli korigovat svůj názor na Kašuby a jejich kulturu, získaný z knih. Mohli jsme vidět zblízka, jak vypadá dnešní situace tohoto západoslovanského jazyka a museli jsme svorně uznat, že není nikterak růžová. Sama hmotná kultura je snad mnohem odolnější než jazyk, poslední z pomořanské větve, kterému hrozí rozpuštění se v polštině. Ve vesnicích lze kašubštinu slyšet běžně, ale sami lidé ji zřejmě nevyužívají např. v obchodech či autobusech.Jazyk je od roku 1996 kodifikován, ovšem málokdo stávající pravopis ovládá a kašubština je navíc značně dialektálně roztříštěna. Jak ukázaly výsledky nedávného sčítání lidu, uvědomělých Kašubů je pouhá hrstka. Proto se domnívám, že naše výprava byla důležitá i pro samotné Kašuby, kteří dostali možnost si uvědomit, že se o nich ví i za hranicemi Polska a jsou i tací, které jejich kultura a jazyk zajímají.
Schröder, Lužice a média Radek Čermák
Osm desítek přátel Lužice s několika Lužickými Srby z Budyšína protestovalo v Praze v pátek 5. září 2003 mezi půl dvanáctou a druhou hodinou proti uzavření chrósćické školy při příležitosti návštěvy německého kancléře Gerharda Schrödera. Nešlo o masivní protest, nýbrž o narychlo zorganizovanou připomínku, demonstraci, tedy ukázku. Vzhledem k tomu, kolik lidí bylo o akci osobně informováno, a ke zvolené hodině šlo o velký úspěch. Demonstrace začala na kraji Malostranského náměstí u Mostecké ulice. Po projevu předsedy SPLužice Leoše Šatavy místopředseda Hanuš Härtel přečetl tiskové prohlášení SPLužice a Měrka Kozelowa z Budyšína přečetla svoji báseň hrobaři jdou. Z prominentních hostů se účastnili poslanci Robert Kopecký, Jaromír Kohlíček, Hajko Kozel a referent Domowiny pro zahraničí Jurij Łušćanski. Průvod demonstrantů vyzbrojen transparenty a lužickými zástavami prošel ulicí Tržiště nahoru k německému velvyslanectví a zpět Mosteckou, kolem Lužického semináře na Nábřeží Dr. Edvarda Beneše k Úřadu vlády. Na obou místech byly předány protestní dopisy. Část demonstrantů (čtyřicet) ještě do 14 hodin čekala u výjezdu z Úřadu vlády na kancléřů v odjezd. Ten skandujícím rozpačitě zamával zpod kouřového skla. Demonstraci zaznamenaly zpravodajské servery a čtenáři o Lužických Srbech diskutovali na fórech u článků (www.novinky.cz, www.lidovky.cz, www.halonoviny.cz, méně www.ceskenoviny.cz, www.idnes.cz a www.ihned.cz). Tito se dělili do čtyř skupin: Odkazy na nutnost ochrany kulturního bohatství, odkazy na přínosy nevyhnutelné asimilace všech národů, odkazy na slovanství a neonacistické výlevy. Lidé však v rozhovoru o problémech v Lužici obvykle dobře rozumějí lužickosrbským požadavkům. V průběhu dne informovaly o demonstraci přinejmenším všechny stanice Českého rozhlasu, BBC a Večerník ČT. Zmínka byla ve hlavní zpravodajské relaci ČT i na Nově (každý podle svého "profilu") a zřejmě na TV Praha (novinář přišel na dem.). V sobotu vyšly zprávy v denících Právo, Haló noviny a Večerníku Praha. Lidové a Hospodářské noviny se zmínily. Mlčela Mladá Fronta Dnes. Není divu, tato připomínka by rušila nadšené články o tom, kterak všichni kancléře nadšeně vítali. V tomto případě není podstatné, jestli byl kancléř vítán nebo ne, ale to, že bezprostřední projev několika německých turistů je pro MF Dnes více, než osmdesát demonstrantů. Nejobjektivnější zprávu přinesla stanice BBC v pořadu Svět o šesté. Největší prostor demonstraci věnovaly Haló noviny, byla to část první a třetí strana. Stejný prostor věnovala vítané Schröderově návštěvě právě MF Dnes. Je nutno zmínit špatnou informaci ČTK, že nás bylo jen třicet, čímž nás ČTK zjevně poškodila. Naše média tento údaj převzala. Je obdivuhodné, že zpráva ČTK vyšla již tři čtvrtě hodiny po začátku demonstrace, tedy hodinu a tři čtvrtě před jejím koncem.
Titulky z novin a serverů:
Lužičtí Srbové v Praze vypískali Schrödera, Protest Lužických Srbů, Přivezou si kancléře z dovolené, Lužičtí Srbové čelí asimilačnímu tlaku, Německo by mělo uznávat práva menšin, Schröder uklidňoval spory, Státníci nešetřili vzájemnými lichotkami, Borovička se pila při obědě na ex, Vztahy jsou dobré. Tedy někdy, Schröder hledí do budoucnosti, Špidla a Schröder si pochválili vztahy, 30 demonstrantů za zachování lužickosrbské školy, V Praze demonstrovalo 30 lidí za zachování lužickosrbské školy, Německý kancléř dostal v Praze medaili, Schröder přiletěl ujasnit vztahy s Čechy, V Praze protestovali Lužičtí Srbové, Lužičtí Srbové kancléři spílali ad.
Transparenty:
Łužica je dwurěčna, Neničte kulturní unikát!, Národ potřebuje své školy, Srbové bez škol - Lužice bez Srbů, Lužickosrbská škola Chrósćicy musí zůstat, Serbski lutk trjeba pomoc němskeho hobera, Nechte školy Lužici "Mnoho jazyků jeden hlas" - Kdo tu lže? ad. (Výroba transparentů byla na každém účastníku, texty jsme neovlivňovali ani necenzurovali.)
Citujeme Schrödera:
"Já, kancléř v Berlíně, jsem příliš malý pán na to, abych zemským vládám nařizoval, jaké školy mají zachovat." (LN 6. 9.), Český rozhlas 5. 9.: Kancléř demonstrující odkázal na příslušný zemský úřad, protože prý případ jedné školy nemůže ze své funkce ovlivnit., www.lidovky.cz 5. 9.: Kancléř na tiskové konferenci uvedl, že v Německu žije osm milionů cizinců a příslušníků národnostních menšin, pro které jeho vláda dělá hodně. "Pokud jde o konkrétní případ jedné školy, jde o záležitost příslušných zemských úřadů, v tomto případě saských, které kancléř nemůže nijak ovlivnit," řekl.
V diskusi čtenářů se také objevilo:
www.novinky.cz: Od: Raul, Předmět: to Lausitzer, Lužičané (Lausitzer) se musí rozhodnout,co vlastně jsou,jestli Němci (Germanen) nebo Srbové (slawische Zigeuner). Pokud se rozhodnou pro variantu číslo dvě,tak ať žádají subvence od šeské vlády. www.lidovky.cz: Práva menšin musí dodržovat jen ČR, Autor: Honza Datum: 05. 09. 13:04, S menšinami v jiných zemích se nikdo tak nepáře, jak u nás. Lužičtí Srbové jsou násilně asimilováni do velkoněmeckého národa a práva těchto zbytků slovanského národa jsou čím dál tím menší. To akorát my musíme všem národům u nás zabezpečit všechno možné - od jejich škol počínaje, přes překladatele, poradce, dotace apod.; ⌂ Re: Práva menšin musí dodržovat jen ČR, Autor: sam Datum: 05. 09. 13:47, Co to plácáš za kraviny? Mladí Lužičtí Srbové žijí v Německu, pracují v Německu a nechtějí si vytvářet zbytečné bariéry učením svého zanikajícího jazyka. Nikdo je k tomu nenutí tohle je přirozený vývoj. Pokud do místní školy chodí jen pár dítek těch nejskalnějších, není divu, že je Německá vláda odmítá sponzorovat. Relativně brzy na tom bude podobně Čeština, Slovenština nebo Maďarština. Později pravděpodobně i sama Němčina. Tyhle věčné kecy prodchnuté nacionalismem jsou už únavné. Nezačne za chvíli taky někdo brečet nad vyhynutím neandrtálců? ⌂ Re: Práva menšin musí dodržovat jen ČR, Autor: mis Datum: 05. 09. 14:29, tohle nema vubec nic spolecneho s nacionalismem. Rika ti neco pojem kulturni diverzita? Meli bysme se snazit ji co nejvic zachovat a ne zlikvidovat vsechny rozdily. I kdyz nekomu se zrejme libi potkavat na ulici uplne stejny lidi a jist uplne to samy a neljip taky nemit ani jinej nazor.; ⌂ Re: Práva menšin musí dodržovat jen ČR, Autor: Sam Datum: 05. 09. 15:54, No jistě! Musíme, měli bychom, je naší povinností... SHIT! Dejte už s tím mentorováním pokoj! Za koho vlastně mluvíte? Pokud se svobodně rozhodnu mluvit třeba Svahilsky, budu to učit svý děti a děti zas svý děti tak se třeba za nějaký čas bude v celý Evropě mluvit Svahilsky. Dnes většina lidí upřednostňuje Angličtinu. Naprosto svobodně! Pokud to půjde takhle dál většina jazyků v Evropě zanikne. Stanou se tím snad všichni Angláni? Houby! Akorát si všichni budou lépe rozumět čímž snáze překonají nedorozumění či případné konflikty. Buďte demokrati! Respektujte evoluci! (neupravováno)
Jak by mělo být uspořádáno lužickosrbské školství
Školství má pro menšinové jazyky stěžejní význam. Proto se nemůže jeho řízení odvozovat od situace a na základě řízení platného pro většinové obyvatelstvo. My Lužičtí Srbové potřebujeme jiné uspořádání školství, tj. takové, které odpovídá naší jazykové a národní situaci. Následující teze naznačují ve zkratce představu o tom, jaké uspořádání je z lužickosrbského hlediska pro naše školství žádoucí. Saská lužickosrbská rada a Domowina (a její členský spolek SŠT - Serbske šulske towarstwo) ji podaly 9. 7. ministerstvu školství. Hlavní myšlenka tezí je, že se ministerstvo školství postará o právní ustanovení k školskému zákonu. To se má stát východiskem pro vytvoření takových podmínek, aby mohly školy skutečně působit jako prameny lužickosrbské identity. O těchto tezích bude mluvit předseda Domowiny Jan Nuk dnes v předvečer Dne autochtonních menšin před shromážděním, které se bude konat na dvoře chrósćické střední (= 2. stupeň) školy po večerních bohoslužbách. Tam bude i možné darovat peníze rodičům, kteří proti uzavření chrósćické školy protestují:
Teze pro výnos Saského státního ministerstva školství týkající se lužickosrbských škol
Navštěvovat lužickosrbskou školu je zaručeno všem dětem, jejichž rodiče si dvojjazyčné vzdělávání přejí. Nastane-li veřejná potřeba - tj. jestliže si to rodiče budou přát - zřídí svobodný stát další lužickosrbské školy, na nichž se bude pracovat podle koncepce dvojjazyčného vzdělávání. Tak se bude navazovat na předškolní dvojjazyčné vzdělávání projektu WITAJ. O síti lužickosrbských škol rozhodne ministerstvo školství po dohodě s provozovatelem a Domowinou. Mimo všeobecně výukové cíle je těžištěm školního vzdělávání zdokonalit se v lužické srbštině a němčině. Pro zabezpečení dobrých jazykových dovedností má mít lužická srbština jako mateřština nebo jako druhý jazyk na prvním stupni podíl alespoň 75% hodin a na druhém stupni aspoň 50%. Ve výuce a v oblasti mimo vyučování má užívání lužické srbštiny jako menšinového jazyka prioritu. Žákům budou vytvořeny takové podmínky, aby se v lužickosrbské identitě utvrzovali, aby ji rozvíjeli a aby se zúčastňovali lužickosrbského života. Dvojjazyčnost nebo vícejazyčnost zahrnující lužickou srbštinu je podmínkou pro práci v lužickosrbské škole. Učitelé a další zaměstnanci školy lužickou srbštinu ovládají a užívají ji. Ustanovení jazykově a odborně způsobilých učitelů je dlouhodobě zaručeno. Pro učitele s neúplnými jazykovými schopnostmi bude zřízen jednoletý intenzivní kurz lužické srbštiny při povolání. Vyšší nadřízený úřad pověří odborným dohledem nad lužickosrbskými školami referát, v němž pracují lužickosrbští odborníci. Všechny dokumenty týkající se lužickosrbských škol, jsou vypracovány lužickosrbsky a německy. Základem zemského zákonodárství týkajícího se lužickosrbského školství jsou evropské dokumenty o ochraně oblastních a menšinových jazyků, které spolková vláda podepsala. Z tohoto základu vycházejí pro lužickosrbská výchovná zařízení, v nichž se vyučuje lužické srbštině jako mateřskému jazyku, tato opatření: pěstowarnje (mateřské školy): aspoň 5 dětí na skupinu zakładna šula (1. stupeň ZŠ): přinejmenším 7 dětí na skupinu; pro možnost rozdělení třídy 20 dětí; je možná jedna třída téhož ročníku; skupinová výuka srjedźna šula (2. stupeň ZŠ): přinejmenším 7 žáků na třídu; pro možnost rozdělení třídy 20; utvoření hlavní školy resp. reálky je zaručeno i při jedné třídě v ročníku s tím, že se v předmětech lužická srbština, němčina, matematika, první cizí jazyk, fyzika a chemie třída dělí Lužickosrbské gymnázium: na nižším stupni stačí v ročníku jen jedna třída, od 7. ročníku výš mohou být paralelky Společně s provozovatelem zaručuje financování lužickosrbských škol stát. Finanční stav provozovatele nesmí zavinit, že bude lužickosrbská škola zavřena nebo že nebude zřízena. Školy, pro lužickosrbský národ obzvlášť významné, mohou být vedeny jako státní školy se svobodným lužickosrbským provozovatelem. Společný návrh Rady pro lužickosrbské věci Saského zemského sněmu, Domowiny a Lužickosrbského školského spolku, podaný ministerstvu školství dne 9. července 2003 (SN 8. 8. 2003) J-a
Jakub Brankačk, Tajke rozsudy nam hižo cuze njejsu
Chrósćická škola je zavřena. Ministr školství Mannsfeld považuje takový radikální zásah do struktur, vzniklých historickým vývojem, za potřebný a ospravedlnitelný, co na tom, jestliže bude jedna z tak jako tak už nemnohých lužickosrbských škol ztracena. Vzbuzuje v nás vystřízlivění, když vidíme, s jakou samozřejmostí křesťanská vláda demokratického státu ničí budoucnost málopočetného národa tím, že mu zavírá školy na území, na něž Lužičtí Srbové obzvlášť stavějí naděje na svou další existenci. Taková rozhodnutí však našemu národu nejsou cizí. Ve stovkách případů bylo pro vládce Německa - kteréhokoliv pojmenování, kterékoliv barvy a ideologie - rovněž ospravedlnitelné, když mu v Horní a Dolní Lužici zakazovali a brali základní práva. Lužičtí
Srbové nebyli jenom diskriminováni, ale zároveň se jim vytýkalo, že jsou neužiteční, protože jsou národ bez dějin a bez kultury, protože jsou staří, aniž byli kdy mladí, a že jsou proto zralí jedině pro hrob. A proto bylo zcela samozřejmé a ospravedlnitelné, že jejich jazyk zakázali ve školách, vytlačovali ho z kostelů, vyhnali lužickosrbské učitele, faráře a duchovní z jejich farností, zakázali lužickosrbský jazyk na veřejnosti, ničili naši materiální kulturu, pronásledovali lužickosrbské národní pracovníky a dělali všechno pro to, aby se lužickosrbské děti ve své mateřština nevzdělávaly. To všechno obhajovali. Ale pro Lužické Srby je to nepřijatelné. Jan Skala to považoval za kulturní hanbu. Dosud měli Lužičtí Srbové pořád ještě dost pevnou páteř, aby se proti takové státní aroganci a ignoranci postavili. To své si zachovali přes tlak a pronásledování, přes farizejské pokrytectví, zradu a plánovanou vraždu národa. Kde zůstalo křesťanské svědomí našich politiků, kteří jsou spoluzodpovědní za hrozící národní ztráty lidu, kde zůstává jejich humanistické přesvědčení, jehož mají neustále plná ústa, kde je jejich svědomí pokud, pokud jde o lidská práva, jimiž se holedbají všude, kde to považují za prospěšné, které však doma hrozně ignorují, když jde o prosazení práv menšiny. Co nám jsou platné články v ústavách nebo paragrafy, jestliže nejsou nic jiného než holá slova, která nikoho k ničemu nezavazují, přinejmenším ne v dodržování a prosazování práv našeho národa, který žije jako menšina ve zdánlivě nejdemokratičtějším státě. Nabubřelá slova a takové a jiné fráze nám nepomáhají. Těch jsme se v minulosti naposlouchali dosyta. Sliby jsou chyby. Co má váhu, to jsou činy. A ty Chrósćicy a všichni poctiví Lužičtí Srbové stále ještě od saské vlády očekávají. Dej Bůh, aby nečekali marně. Autor je zástupce ředitele Lužickosrbského gymnázia v Budyšíně v. v., řadu let před Janem Nukem byl předsedou Domowiny. Ze SN 1. 8. 2003 přeložil J-a.
Protikladné postoje německých vědců k Čechům, Lužickým Srbům a slovanské otázce v minulosti a dnes (především polemika s univ. prof. Joachimem Bahlckem)
Josef Lebeda
Již z druhé poloviny 19. stol. je známý pangermánský výrok německého historika Theodora Mommsena (1817-1903), jednoho z prvních německých nositelů Nobelovy ceny, podaný v širším kontextu jeho základního díla Římská říše, že je třeba rozbíjet ty tvrdé české lebky. Vnuk T. Mommsena (narozený 1929), rovněž historik a univerzitní profesor, se nám, českým studentům Právnické a Filozofické fakulty UK, v r. 1967, na společném setkání učitelů a studentů heidelberské a pražské univerzity v Praze za uvedený výrok svého dědečka poměrně velmi obsáhle omluvil. Pochopil velmi dobře, že historie je učitelka života. Dnes je již zřejmě v důchodu, ale jeho bystré a humanistické články i směrem k Slovanům čas od času přináší v kulturní rubrice hodnotnější německý tisk. Poněkud jiný je případ berlínského slavisty, univerzitního profesora Maxmiliana Vasmera (18861962). Na katedře jím vedené ve stínu Göringa i Himmlera za nacizmu v nejhorších dobách pro Lužické Srby obojí větve bylo stále možno pěstovat vědeckou sorabistiku a i studovat lužickosrbský jazyk obojí větve. Nacistům ovšem sorabistika nevadila tolik mimo slovanskou Lužici. Ale že v kolektivu profesora Vasmera a pod jeho vedením v této době vznikne práce O původních místopisných jmenných názvech na území Německa (Berlín 1943), publikované jedním z jeho německých žáků a spolupracovníků, které jsou vesměs slovanské a slovanského původu, znamená, že na tomto slavistickém berlínském pracovišti probíhal svým způsobem protinacistický odboj. Za takový postoj, pokud by byli udáni gestapu, mohli prof. Vasmer a jeho spolupracovníci a žáci skončit v lepším případě v koncentračním táboře. Oba posledně výše uvedení němečtí profesoři patří nepochybně, i když každý jinak, k té lepší stránce německých humanitních věd v jejich tak složitých dějinách. Proto mne v posledních týdnech velmi nepříjemně překvapila četba studie univ. prof. Joachima Bahlckeho, v českém překladu pod názvem Vývojové fáze a problémy hornolužické historiografie od 16. století až do přítomnosti, uveřejněné v regionálním odborném časopisu Neues Lausitzisches Magazin, svazek 5/6, 2002/2003, vydaném ve Zhořelci - Žitavě, s. 37-64. Na stranách 58-61 této studie jsou rozebírány česko-lužickosrbské vztahy v novodobějších dějinách od 70. let 19. století po období Československé první republiky. A jsou hodnoceny jako neoprávněné české zasahování do záležitostí Německa, z lužickosrbské strany případně i jako téměř vlastizrádný postoj (zvláště zmíněno podle publikace Rudolfa Lehmanna v českém překladu Dějiny markrabství Dolní Lužice, Drážďany 1937 a v ní stať Boj o Lužici v proměně staletí, s. 16-29). S ohledem k lužickosrbské straně se nepoukazuje na národ nebo jeho uvědomělé vrstvy, ale jen na některé pro autora výjimečné akce Lužických Srbů sebeurčovacího charakteru nebo uvědomělé jedince. Především však se p. prof. Bahlcke zabývá českou stranou. Objevují se jména velkých českých sorabistů Adolfa Černého, Josefa Páty a Vladimíra Zmeškala, ale i velkého českého právního historika Jana Kaprase. Dějiny česko-lužickosrbských vztahů počínají u p. prof. Bahlckeho v 70. letech 19. stol. Tedy buď nic neví, nebo zamlčuje tisícileté vztahy Čechů s Lužickými Srby. Např. okolnost, že nejstarší česká patronka svatá Ludmila, která se přivdala do přemyslovského rodu panujícího Čechům, byla původem Lužická Srbka a žila od 2. poloviny 9. století. O tom, že vývoj česko-lužickosrbských vztahů v 19. stol. předcházel vznik Lužického semináře v Praze r. 1704, kde studovali lužickosrbští studenti z Horní Lužice katolickou teologii a vytvářely se nejen česko-lužickosrbské, ale i
širší slovanské vztahy, neví p. prof. Bahlcke rovněž vůbec nic. Skutečná činnost Lužickosrbského spolku Adolf Černý v Praze, založeného r. 1907 především z lužickosrbské iniciativy dr. Arnošta Muky a Jana Bryla, je p. prof. Bahlckemu rovněž cizí. Charakter česko-lužickosrbských vztahů od 17. stol. až po 20. stol. jako kulturních (in V. Zmeškal, Patnáct let Česko-lužického spolku Adolf Černý v Praze 1907-1922, s. 5) nechápe vůbec. A buď neví, nebo odmítá pochopit, že uvedení čeští sorabisté věnovali většinu svých odborných sil po celou svoji sorabistickou dráhu pěstování lužickosrbské literatury. Ta byla (její publikace ve slovanské Lužici) nacisty zakázána r. 1937, což je v rámci celé Evropy historicky skandální jev. O tom nic p. prof. Bahlcke ve své studii nepíše. Rovněž neříká nic o tom, že první impulz k právnímu sebeurčení Lužických Srbů již v r. 1915 dal dr. Arnošt Muka (in Jan Kapras, Lužice jako menšina, Praha 1927, s. 8). Co v studii p. prof. Bahlckeho nechybí, jsou výrazy a obraty z citované práce R. Lehmanna např. o tom, že Gero a Konrád II. zastavili slovanské hordy. Od takových a podobných citací se p. prof. Bahlcke, jak by se na humanistického vědce slušelo, nedistancuje. Ostatně asi ani neví, že slovo horda je asijského původu a že právě slovanské národy chránily Evropu po dvě tisíciletí od asijských nájezdů. V oblasti státoprávní mezi Německem (případně Svatou říší římskou národa německého), Horní a Dolní Lužicí a Korunou českou, kterým věnuje p. prof. Bahlcke v této pasáži své studie největší pozornost, užívá citace, které nelze označit za vědecké, ale jak výše uvedeno, za bulvární. Dále uvádí jen díla zmíněných českých sorabistů, ale neuvádí prakticky nic z jejich obsahu. Nejzávažnější jeho právněhistorickou chybou je, že neuvádí skutečné právní argumenty německé strany o jejích právních nárocích na Horní a Dolní Lužici, ani se vůbec zásadněji nezmiňuje o českých nebo československých právních protiargumentech. Největší právněpolitickou odbornou chybou p. prof. Bahlckeho je, že neuvádí nebo vůbec nezná obsáhlou slovanskou prolužickou práci zakladatele československého státu T. G. Masaryka, který se ve své politické a státnické úvaze Nová Evropa (díla přeloženého též do němčiny in V. Zmeškal, T. G. Masaryk a Lužice, Praha 1930, s. 16) předložil Mírové konferenci, konané v Paříži r. 1918-1919, své návrhy, které v podstatě až na otázku Lužice byly konferencí akceptovány (zvláště rozsah hranic obnoveného Polska). Rovněž ve všech svých hlavních politických vystoupeních od r. 1915 ze státoprávního hlediska T. G. Masaryk nikdy nezapomínal na Lužické Srby obojí větve a slovanskou Lužici. O tom samozřejmě p. prof. Bahlcke ani nechce nic vědět podobně jako o výsleších výše uvedených českých vědců (i prof. Kaprase) za tzv. protektorátu gestapem, jejich perzekuci a pronásledování a tragické smrti prof. dr. Josefa Páty, popraveného nacisty za heydrichiády i s úmyslem likvidovat českou sorabistiku. Že osobnost T. G. Masaryka je pro některé německé vědce dodnes těžko přijatelná (ostatně zničil největšího spojence Německa Rakousko-Uhersko), svědčí i skutečnost, že autoru této úvahy vypustili redaktoři sborníku na počest výročí prof. Blaschkeho (ZhořelecŽitava, 2003) z jeho příspěvku kratičkou pasáž o tom, jak v Lipsku v letech 1876-1877 radil Horní Lužický Srb Jan Karl Bohuwěr Pjech T. G. Masarykovi v českém a slovanském vlastenectví. Tato skutečnost je pro německé historiky (viz R. Lehmann) nesnesitelná („protože čeští agitátoři měli štvát Lužické Srby proti Německu“). Závěrem bych proto chtěl ještě říci, že v části své studie na s. 58-61 se p. prof. Bahlcke začíná odchylovat od účelu, pro který byla založena zhořelecká zednářská lóže Karlem Gottlobem Antonem v poslední čtvrtině 18. stol., totiž pro společné dílo na porozumění německého a slovanských národů. A tato lóže je jen neviditelnou částí Hornolužické společnosti věd, pro kterou p. prof. Bahlcke napsal svou dotyčnou studii. Tedy, pane profesore Bahlcke, ve vědě stále platí stará dobrá osvícenská zásada: padni pravda, komu padni.
NOVINY Z domova Lužičtí Srbové na výstavě Ludvíka Kuby
30. 8. 2003 navštívili výstavu, kterou uspořádalo Polabské muzeum v Poděbradech (Mgr. Marie Klára Prchalová, viz ČLV 2003/72-73), PhDr. Franc Šěn z budyšínského Serbského institutu, Jurij Łušćanski, referent Domowiny pro kulturu a styk s cizinou a Marcel Braumann. Podrobný citově zabarvený výklad poskytla ředitelka muzea Mgr. Prchalová (viz ČLV 2003/52-54).* Ta návštěvníkům promítla i film Ludvík Kuba (Československý státní film, režisér Jiří Lehovec), natočený na sklonku umělcova života. Tak diváci mohli sledovat, jak L. Kuba vyhledává náměty k obrazům, jak tvoří a co o své tvorbě vykládá. Zaujal obzvlášť záběr družné besedy L. Kuby s přáteli: výtvarným kritikem Janem Mičkem, malířem Otou Janečkem a básníkem Vítězslavem Nezvalem. - Po prohlídce výstavy Mgr. Prchalová hosty odvedla k malířovu hrobu na hřbitově a tam jim též vyprávěla, jak náhrobek vznikal. Po zastávce u havířské kaple, postavené na místě popravy vůdců vzbouřených havířů v době Vladislava Jagellonkého, se ještě zastavili u pomníku krále Jiřího, na němž si povšimli i znaků Horní a Dolní Lužice. Cestou domů si prohlédli Jabkenice. - Při rozmluvách s lužickosrbskými hosty se čeští přátelé dozvěděli leccos nového o nynějších poměrech ve školství, kultuře, o demografickém vývoji ap. J-a
Zleva: Radek Čermák, Franc Šěn, Marie Klára Prchalová, Ludvík Kuba, Jiří Mudra, Marcel Braumann; fotografoval Jurij Łušćanski * Poznámka Při prohlídce obrazů L. Srbové upozornili, že do označení pod slavným obrazem Lužická nevěsta v kroji ze Slychowa (1922) se vloudila chyba, zaviněná asi mylným zápisem malířovým. Jde nejspíš o obec Šlichow, německy Schlichow (viz M. Starosta, Dolnoserbsko-nimski słownik, LND Budyšyn 1999; Serbski rěčny atlas I, LND Budyšin 1965, s. 23; E. Eichler, Die Ortsnamen der Niederlausitz, LND, Bautzen 1975, s.186).
Z Horní Lužice
Zjawny protest
Hladajo na wohroženu politisku kulturu Serbow žadamy sej:
1. cofnjenje wotwołanja jednaćelki LND Ludmile Budarjoweje 2. znowazapřijeće serbskich towarstwow do towaršnistwa LND 3. diskusiju wo strukturach spěchowanja serbskeje rěče a kultury
Horst Adam, casnikar z Dolneje Łužycy • Eero Balk, slawist z Helsinki • Achim Brankačk, Budyšin • Iris Brankačkowa, molerka a grafikarka z Plusnikec • Horst Hantuš, bywši sobudźěłaćer Noweje doby a Serbskeho muzeja z Düsseldorfa • Clemens Hrjehor, bywši předsyda rady Załožby za serbski lud z Chrósćic • Detlef Kobjela, komponist z Budyšina • Sieghard Kozel, bywši čłon Sakskeho krajneho sejma ze Stróže • Mikławš Krawc, zamołwita redaktor Sokołskich listow z Budyšina • Beno Kućank, Budyšin • Michał Nedo, Lipsk • Měto Pernak, Maśica Serbska • Ulrich Pogoda, komponist z Chośebuza • dr. Hinc Rychtaŕ, Lipsk • dr. Jürgen Wengler, Plusnikecy • prof. dr. Edward Wornar, Lipsk Tento protest přetiskujeme ze Serbských nowin, SN jej otiskly 22. 8. 2003 v nápadné úpravě na čtvrt stránky. Ředitelka (jednaćelka) LND Ludmila Budarjowa byla 25. 7. odvolána ze své funkce k 1. 10. 2003 bez zdůvodnění. Na konci září bylo toto odvolání Nadací lužickosrbského národa potvrzeno. (R 2003/349) red
Chystá se odrýpání další vesnice ve střední Lužici
Jdeme-li ze Slepého do Trjebina, těsně před ním narazíme na jeho část Zagor. A to má být v roce 2017 obětováno povrchovým hnědouhelným dolům. (SN 19. 8. 2003) J-a
Pracovní sdružení Etniske mjeńšiny (Etnické menšiny) bylo založeno v Budyšíně z podnětu lužickosrbských členů a sympatizantů strany PDS. Jeho programem je Eroziji njesměło so dopušćeć (erozi by se neměl dát volný průběh). Sdružení bude udržovat styky s národními menšinami (Dány, Frízy, Sinti a Romy) a zároveň ve straně PDS, zejména na území, kde žijí národní menšiny, vystupovat politicky v jejich zájmu. Mluvčími nového sdružení byli zvoleni dr. Renata Harcková (Renate Harcke) a Heiko Kozel, Lužický Srb, právník a historik. (pvl 07-08/2003, s. 20) J-a Lužickosrbské vzdělávací středisko ve Smjerdźací (Smjerdźaca) zahájilo 4. 9. 2003 svůj první několikaměsíční kurz češtiny. Účastní se ho 8 posluchačů a vede ho učitel Jurij Šołta z Nowé Wjesky. Účastníci si osvojí základní znalosti češtiny. Jurij Šołta je výborný zkušený pedagog, ovládající dobře češtinu. Před deseti lety vyučoval české zájemce lužické srbštině v kurzu, který uspořádal na své tvrzi ve Volfarticích náš člen a horlivý pracovník v sorabistice a na poli československo-lužickosrbských styků Bohumil Malotín. (SN 5. 9. 2003) J-a NSLDź (Němsko-serbske ludowe dźiwadło) i s loutkovým divadlem, které tvoří jeho součást, se 12. 9. přestěhovalo do nových prostor v budyšínském hradě. Až do 24. 9. trvaly oslavy této změny. V řadě nových inscenací bylo i několik lužickosrbských. (SN 5. 9. 2003) J-a Orgány Spolkové republiky Německo sníží příspěvek Nadaci lužickosrbského národa (Załožba za serbski lud) na rok 2004 o 181 000 eur, tj. na 8 milionů eur. Ředitel Załožby Marko Suchy se k rozpočtu vyjádřil: Předpokládaným splynutím Serbského ludoweho ansamblu (SLA) a Němsko-serbského ludowého dźiwadła (NSLDź) se ušetří 250 000 eur, které toto snížení nahradí. Proto je důležité, aby ke splynutí skutečně došlo. V opačném případě by bylo nutno snížit příspěvky všem lužickosrbským institucím a spolkům podporovaným Załožbou. (SN 12. 9. 2003) J-a V Małém Wjelkowě nedaleko Budyšína je pro turisty velmi lákavé zařízení - prazwěrjenc se sochami předpotopních ještěrů. U vchodu je velká uvítací tabule s nápisem a poučením ve čtyřech jazycích: Achtung! Attention! Upozornění! Uwaga! Je nepochopitelné, že na území, úředně uznaném za lužickosrbský sídelní prostor, chybí lužickosrbský text. Proč tomu tak je, odpověděl Serbským nowinám ředitel prazvěřince Frank Bejmak: „Chcychmy taflu tak wuhotować, zo wotpowěduje našim hosćom a turistam, wšak je 90 procentow z nich z Němskeje, Čěskeje a Pólskeje. Přemało ludźi z wokolneje kónčiny pak naš park wopytuje. Tuž njewidźimy přičinu za to, zo hosći serbsce witamy.“ (SN 1. 8. 2003) J-a řečniště . V této souvislosti si vzpomínám, že při návštěvě hradu Grabštejna nedaleko Chrastavy v severních Čechách jsem byl mile překvapen velkou informační tabulí o dějinách hradu - je dvojjazyčná, česká a lužickosrbská. Dal ji na svůj náklad zhotovit PharmDr. Lubomír Jaroš z Nového Města pod Smrkem. Dr. Jaroš také založil malou botanickou zahradu, v níž označuje rostliny trojjazyčnými jmenovkami: českými, horholužickosrbskými a dolnolužickosrbskými. - K vysvětlení pana Franka Bejmaka bych dodal toto: Není pochyb o tom, že by lužickosrbští návštěvníci prazvěřince nerozuměli cizojazyčným nápisům. Ale uplatňovat lužickou srbštinu na veřejnosti je také otázka prestiže. Znamená veřejné uznání Lužických Srbů jako samostatného svébytného národa, znamená uznání rovnocennosti lužické srbštiny s jinými jazyky. Uplatňovat lužickou srbštinu všude, kde to je možné, znamená povzbuzovat Srby k národnímu sebevědomí, k uvědomění a k národní hrdosti. K tomu je však zapotřebí dobré vůle. A tu pan Frank Bejmak, jak je vidět, nemá. J-a
Z Dolní Lužice Škola dolnolužickosrbského jazyka a kultury
Šula za dolnoserbsku rěc a kulturu je samostatnou součástí Lidové vysoké školy (Volkshochschule Cottbus) v Chotěbuzi. Je financována společně Nadací pro lužickosrbský národ (Załožba za serbski lud), městem Chotěbuzí a okresem Spréva-Nisa. Spolupracuje s úřady na komunální a zemské úrovni, s lužickosrbskými, německými a polskými institucemi, vysokými školami, vědeckými ústavy, školami, spolky a kulturními skupinami. Zaměřuje se především na lužickosrbský jazyk, a proto působí zejména ve venkovském okolí. Tím posiluje oblastní identitu a podporuje revitalizaci dolní lužické srbštiny. Škola nabízí kurzy a přednášky z těchto tematických okruhů: lužickosrbský jazyk (řada kurzů, také práce s počítačem), polský jazyk (několik kurzů), Evropa jsme my (i výlety po Lužici a do Polska), přednášky Mato Kosyk, Střední Lužice (nářečí ve Slepém, oděv, hudební nástroje, jazyk v minulosti a přitomnosti), Lužickosrbské
kořeny okolo Baršće, Lužickosrbská lidová kultura (předení, Vánoce, nowolětka, ptačí svatba), Lužickosrbský oděv,Výtvarná činnost a tanec. Pro tento zimní semestr (srpen 2003 - leden 2004) je naplánováno 76 kurzů a jiných akcí, některé z nich se konají v Chotěbuzi nebo v jiném městě, některé na vesnici, některé jsou jednorázové, některým je věnován větší nebo menší počet hodin (nejvíce 56 -Serbske rěcne kurse pokšacujuce II intensiv). Poplatek účatníka podle počtu hodin od 2,50 - 58,80 eur. Přihlášky nutno poslat na adresu Šula za dolnoserbsku rěc a kulturu / SG Schule fürNiedersorbische Sprache und Kultur, Žylojska droga / Sielower Straße 37, 03044 Cottbus /Chośebuz. Informace podá Maria Elikowska-Winkler, Sabine Melzig, Birgit Nagel. Telefon: (03 55) 79 28 29, Telefax: (03 55) 7 84 26 33. EMail:
[email protected] Informace také: www.vhs.cottbus.de Viz též ČLV 2003, s. 2-10 (Podle reklamní brožury o 24 s.) J-a
Z ciziny 13. mezinárodního sjezdu slavistů v Lublani se zúčastnili z Lužice prof. dr. D. Šołta, prof. dr. H. Schuster-Šewc a dr. habil. Sonja Wölkowa. Sjezdu se zúčastnilo asi 600 slavistů z 38 zemí. Na sorabistické téma přednášel i prof. dr. Roland Marti, prof. dr. Han Steenwijk, dr. Markus Giger. (SN 29. 8. 2003) J-a
OČIMA P
ETRA PÍŠI
Serbski ludowy ansambl v Liberci
Dne 5. 9. 2003 se na libereckém náměstí Dr.E.Beneše uskutečnilo taneční představení v rámci festivalu Dreiklang. Vystoupily zde Lužickosrbský lidový soubor (Serbski ludowy ansambl) a Folklorní taneční divadlo s novým programem, nazvaným Rytmus tradice. V něm se divákům prezentovaly lidové kroje, melodie, tance a zvyky z celé Lužice. K vidění byl tak například Tanec bičů, stylizované taneční představení z Dolní Lužice nebo pásmo znázorňující všední den ovčáka. Patrně největšího úspěchu se dostalo vystoupení hudebníků na tradiční srbské hudební nástroje (třístrunné housle, dudy a píšťaly tarakawy). Téměř třem stovkám posluchačům se celé vystoupení jistě velmi líbilo. Přesto bych však měl jednu výtku: Soubor je placen z lužickosrbských peněz a jeho hlavním úkolem má být propagace Lužických Srbů a jejich kultury. Je tedy nepochopitelné, že se veškeré proslovy odehrávaly pouze v němčině s českým překladem (respektive čtením letáku, který měla většina posluchačů v rukou). Lužická srbština zazněla pouze při úvodní uvítací větě a několikrát z úst tanečníků během tanců (jako součást programu). Veškeré lužické zeměpisné názvy (kromě Budyšína a Chotěbuze) byly (i v českém překladu) prezentovány pouze v německé podobě – například Spree, Spreewald, Kamenz, Schleife. Je to škoda, podle mého soudu je jednou z hlavních složek propagace Lužických Srbů propagace jejich jazyka a ten byl nyní degradován na pouhou součást folkloru. Po koncertu se mi podařilo na krátkou dobu srbsky pohovořit s několika členy orchestru, kteří se mi ochotně věnovali i přes spoustu práce, co na ně ještě čekala. Zjistil jsem tak mimo jiné, že tento srbský národní soubor tvoří v současné době hudebníci a tanečníci jedenácti různých národností a počet lužickosrbských členů je v současné době přibližně dvacet.
ODJINUD Sokolske listy č. 3, 2003
(součástí SN 27. 6. 2003) věnují 3 stránky 80. výročí založení Sokola v Ralbicích. Mikławš Krawc vypisuje dějiny jednoty v datech, dále poukazuje na její starost o mládež v době přítomné (hlavně v kopané) a dokládá pronásledování Sokola nacisty (v r. 1933). Na 4. straně M. Krawc připomíná Tyršovo muzeum tělovýchovy a sportu, které se od 1. května 2003 přestěhovalo do budovy Národního muzea na Václavském nám. J-a
Samozrozumliwosć
Serbske nowiny 27. 6. 2003 Benedikt Dyrlich v tomto úvodníku Serbských nowin cituje slova saského ministerského předsedy Georga Milbradta (otištěná v německé příloze Serbských nowin v červnu): „Dźěłaš-li na serbskej šuli abo w serbskej
instituciji, dyrbiš zdobom być zwólniwy, serbsku rěč nawuknyć a nałožować. To wšak sej runjewon kubłanski a kulturny nadawk tutych zarjadnišćow žada.“ Autor úvodníku však poukazuje na to, že tento, zdálo by se samozřejmý, požadavek se v lužickosrbských poměrech ještě ne všude a ne vždy plně uskutečňuje. Naopak, v jistých školách mnozí pedagogové lužickou srbštinu neovládají. Totéž platí o kulturních a vědeckých institucích podporovaných Załožbou za serbski lud. Např. v budyšínském lužickosrbském gymnáziu někteří učitelé nedokážou se svými žáky mluvit lužickosrbsky. A v Serbském ludowém ansamblu nebo v Němsko-serbském ludowém dźiwadłe mnozí vedoucí činitelé nejsou schopni číst díla H. Zejlera nebo M. Witkojc v originále. Následkem těchto poměrů mladí Srbové dnes často němčinu ovládají lépe než svou mateřštinu a také jí užívají raději. B. Dyrlich zdůrazňuje, že k odstranění tohoto stavu je v lužickosrbských zařízeních nutný zásadní obrat k dvojjazyčnosti. Za tohoto stavu působí Milbradtovo prohlášení pozitivně na všechny, jimž leží dvojjazyčnost v lužickosrbských zařízeních na srdci (a ne jen na jazyku). B. Dyrlich v závěru nabádá Lužické Srby, aby si vzali slova ministerského předsedy k srdci a v životě je důrazněji prosazovali. J-a
Předźenak 20. 6. 2003
Na tydźensku wuprawu k susodam je název reportáže z týdenního putování členů SŠT v severním Polsku, kde se seznamovali se zájmem i s Kašuby a jejich kulturou. J-a
Události, komentáře
ČT 1 6. 8. 2003 22:45 V souvislosti knihou esejisty Karla-Markuse Gausse Vymírající Evropané (Vitalis, Praha 2003) věnoval pořad třetí téma národnostním menšinám. Úvodní šot i následující rozhovor byl prostříhán záběry z dolnolužických Blat a záběry z předloňských protestů proti uzavření chrósćické školy. Historik Vladimír Nálevka krátce pohovořil v pesimistickém duchu o vymírání národnostních menšin podobně jako host pořadu Gregor Schusterschitz, diplomat a odborník na národnostní menšiny. Příspěvek byl zaměřen zejména na lužickosrbskou menšinu v Německu. rč
Hornolužičtí Srbové bez školství?
Haló noviny 20. 8. 2003 Novinář Jan Jelínek se zúčastnil setkání novinářů se Stanislawem Tillichem. Na závěr článku na první straně cituje poslance Jaromíra Kohlíčka. Ten se obává, že přístup saské vlády k Lužickým Srbům je v rozporu se směrnicí EU o dodržování menšinových práv. rč
Slovanská výspa trnem v saském oku
Britské listy 22. 8. 2003 Poslanec Jaromír Kohlíček polemizuje se saským státním ministrem Stanislawem Tillichem: Vysoká nezaměstnanost na východě Německa vyhání mladé (se státní podporou na přestěhování) na západ, kde kvalifikovaní pracovníci chybí. Potud jde o věc "mezi Němci". V momentě, kdy takto odcházejí mladí lužičtí Srbové, začíná jít o existenci národa. Při počtu cca 50 dětí na ročník může vystěhování několika desítek mladých rodin znamenat definitivní zlom v obsazení míst ve školách. Dnes jsou to Chrósćice, zítra může jít o Radwor, Pančice-Kukow…. škol je jen šest (vlastně od nového školního roku jen pět). Podle pana státního tajemníka nejsou školy dostatečně atraktivní, jinak by rodiče na jejich udržení sami připláceli, podobně jako v Bretani. Asi si neuvědomuje, že situace v místech s více než 20% nezaměstnaností vypadá jinak, než tam, kde je práce dost. rč
Polské deníky informovaly hojně o zrušení lužickosrbské školy v Chrósćicích, tyto články najdete na www.sorben.com/chroscicy. Český rozhlas 2 Praha 5. 9.
v ranních zprávách v 7 hod. kromě jiného sdělil, že německému kancléři G. Schrödrovi, který toho dne přijede na státní návštěvu do Prahy, bude odevzdáno protestní prohlášení Společnosti přátel Lužice proti zavírání lužickosrbských škol. Téhož dne večer v 18 hod. ve hlavních zprávách se posluchači dozvěděli o průběhu demonstrace před německým velvyslanectvím a před budovou předsednictva vlády. Rozhlas reprodukoval i několik slov ze zahajovacího projevu předsedy SPL doc. Leoše Šatavy na Malostranském náměstí. Ve vysílání byla uvedena i odpověď pana spolkového kancléře G. Schrödra na petici podanou Společností přátel Lužice. Ten upozornil na to, že otázky národních menšin nespadají do kompetence orgánů Spolkové republiky Německa, ale do kompetence jednotlivých zemí, v tomto případě Svobodného státu Sasko. Děkujeme Českému rozhlasu, že veřejnost o demonstraci informoval. J-a
Duchovní hudba
Český rozhlas 3 Vltava 14. 9. 2003 8 hod. Vltava v tomto pořadu vysílala 14. září 2003 Chřibskou mši Carla Ferdinanda Pohla. O hudebním skladateli z lužickosrbsko-českého pomezí promluvila harfistka a sbormistryně Lydie Härtelová. V pořadu dále zazněla ukázka z díla Johanna Christopha Kridela. Řídila Lydie Härtelová a Marek Štryncl. Jana Nováková
Sokołske listy č. 4
(součástí SN 22. 8. 2003) jsou věnovány převážně prázdninovým pobytům lužickosrbských dětí. H. Winarjec-Orsesowa vzpomíná na tábor v Jabkenicích v roce 1931. Na tábor v polském Jarocině 1947 vzpomíná Trudla Krawcowa-Bizoldec. K oběma článkům je otištěno několik fotografií s uvedením jmen účastníků. Kromě toho otiskují Sokołske listy výsledky soutěže o pohár Serbského Sokoła. J-a
Předźenak 15. 8. 2003
Mikławš Krawc hodnotí v Předźenaku zajímavým způsobem kapitolu Lužičtí Srbové a Češi, kterou napsal dr. Timo Meškank do knihy Češi a Němci (vydané nakladatelstím PASEKA v r. 2001). J-a
Měsíčník České listy,
vycházející s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR, dostává pravidelně Domowina do Serbského domu a Ústřední lužickosrbská knihovna v Serbském institutu. Upozorňuje na to a list čtenářům doporučuje Mikławš Krawc. (SN 5. 9. 2003) J-a
Serbske nowiny 5. 9. 2003
Za Serbow demostrowali je nadpis podrobné zprávy o pražské demonstraci 5. 9. proti zrušení lužickosrbské základní školy (srjedźna šula) v Chrósćicích. Počet účastníků se odhaduje na 100 osob. J-a
Polish News
polsko-americký dvojjazyčný měsíčník, vycházející v Chicagu, podrobně informoval o protestech proti zrušení chrósćické lužickosrbské školy (2. stupně). (SN 4. 7. 2003) J-a
Lidé kolem nás, Josef Jiránek
Chlumecké listy 2/2003 V jednom z vydání chlumeckých novin vyšel článek známého autora literatury faktu Karla Richtra o místním občanu Josefu Jiránkovi, který pracoval dlouhá léta jako poštovní úředník a který se zmiňuje o svém válečném setkání s jedním Lužickým Srbem. Nebudeme však přeskakovat časovou posloupnost. Josef Jiránek byl také chrabrým legionářem na italské frontě, kam se dostal až po přesunu ze srbské fronty. Jako většina národně uvědomělých Čechů střílel tak, aby žádného Srba ani nešťastnou náhodou nemohl zasáhnout, a čekal na vhodnou příležitost, aby mohl přejít na druhou stranu fronty. Dočkal se jí až někdy na jaře roku 1916 , kdy byl se svou kumpanií odvelen do boje proti Italům, kteří v květnu vyhlásili válku Rakousko-Uhersku. V nepřehledné bojové situaci se mu poštěstilo dobrovolně padnout do italského zajetí, píše Richter. Po dlouholeté práci na liberecké a později chlumecké poště přišlo obsazení Čech a Moravy německými vojsky a Josef Jiránek vstoupil do odbojové organizace Obrana národa. 15. března v 11 hodin Němci obsadili telefonní ústřednu, informovali o obsazení města, byli zatčení někteří místní komunističtí předáci, rozpuštěna legionářská obec, označeny židovské obchody atd. 1. září 1939 byl spolu s předsedou a místopředsedou legionářské obce, členem městské rady za národní socialisty a starostou Sokola zatčen. Gestapo je odvezlo spolu s takto vybranými lidmi z jiných obcí do Drážďan. Když jsme přejížděli hranice Čech, někdo začal tlumeně zpívat "Čechy krásné, Čechy mé", ale ihned byl gestapáky umlčen. Do Drážďan jsme přijeli v noci, vše ve tmě, vstup do věznice - divný pocit pro nás, kteří jsme si to nedovedli nijak představit. Po odsouhlasení a předání správného počtu zatčených 49, převzal nás velitel věznice. Byli jsme rozděleni po dvou mužích do vězeňských kobek. Se mnou byl Pepík Hrnčíř, kráčíme v polotmě do vyššího poschodí a potkáváme na schodech muže oblečeného v plátěném obleku (trestanecký). Ten nás zastaví a táže se nás česky: "Co se děje v Čechách, že je opět takový přísun?" Byli jsme udiveni touto otázkou v mateřském jazyce. Odpověděli jsme, že jsme zatýkáni a nevíme proč. Odpověděl nám, že takových je zde více. Druhý den při rozdávání jídla se nám nenápadně svěřil, že je Lužický Srb a studoval v Praze. Byl z Budyšína a byl zatčen také pro vlasteneckou činnost. Ve věznici dělal gongaře, tj. prováděl úklid na chodbách a roznášel jídlo od jedné cely ke druhé pro vězně. Vstoupili jsme do vykázané cely. Těžké dveře zabouchly, klíč zarachotil a již jsme byli uvězněni. Než zhaslo světlo, rychle jsme rozložili slamníky, abychom mohli ulehnout, a vzpomínkám nebylo možno se ubránit. Doma také nespí, nevědí nic o nás. Teprve za měsíc máme povolení psát domů. Ráno budíček. Otevřely se dveře cely a Mírčin s kotlem kávy a chlebem rozdává. Teprve se rozhlížíme, jak vypadá věznice a opatření proti útěku. U kobky malé okno zamřížované a ještě zadrátované.
16. prosince byli odvezeni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Po převzetí přišel velitel tábora se svými pohunky s uvítacím proslovem, že je to výchovný tábor a délku pobytu si určuje každý sám svou prací a kázní. Porušování kázně se trestá mimo jiné 25 ranami holí, trestným sportem, ze kterého měli mnozí smrt - sportovní týrání. Uvítáme, má-li někdo zprávy o tom, který Lužický Srb to mohl být. http://www.chlumec-n-cidlinou.cz/listy/TXT/2003/2_2003.txt
Radek Čermák
SVĚDECTVÍ Přetiskujeme osobitý příspěvek paní Měrky Kozelowé z Budyšína k boji o lužickosrbské školy. Báseň se objevila v červnu 2003 jako přeposílaný dopis na internetu a sama autorka ji přečetla na demonstraci 5. září 2003 v Praze. Překlad Zuzany Sklenářové najdete na našich internetových stránkách www.luzice.cz. (v tomto vydání vložen)
Měrka Kozelowa, Serbja, wotuć ć e Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, jeno wašu wjesku a to je žno wšo.
Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, jeno wašu serbskosć, a to je žno wšo.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, jeno wašu šulu, a to je žno wšo.
Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, jeno waše knihi, a to je žno wšo.
Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, jeno waše spěwy a to je žno wšo.
Serbja, wotućće, tótkojo du, Serbja, wotućće, hižo tu su.
Što chcedźa, što chcedźa? ludźo prašeja so nó, skónčnje was ze swěta, a to je žno wšo.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: jenom vaši vísku, víc už nevezmem.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: jenom vaše srbství, víc už nevezmem.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: jenom vaši školu, víc už nevezmem.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: jenom vaše knihy, víc už nevezmem.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: jenom vaše písně, víc už nevezmem.
Srbové, vzbuďte se, hrobaři jdou – Srbové, vzbuďte se, už tady jsou.
Co chtějí, co chtějí? vrtá hlavou všem – prý: konečně vás ze světa, víc už nevezmem.
LETOPIS Zemřel Josef Suchý Hudba má divukrásná jména pro mnohá tajemství mezi nebem a zemí. Píše je na proud větru a vody pospíchajících od pramene. Srdce je slyší touží však z proudu opřít se o kámen anebo hroudu, na pevném místě zakotvené. Básník Josef Suchý, který za čtvrt roku po své životní osmdesátce 30. května tr. opustil tvůrčí brázdy své jasné lyriky, byl pevně opřen v jistotách, které přijal jako dar. Všech jeho jedenáct sbírek i tři knihy prozaické jsou vyznáním lásky ke krajině jeho zrození - k podhůří Vysočiny a hledáním cesty k vnitřní studánce, která nezamrzá ani za mrazů tříkrálových. Básník však našel cestu i ke krajině sestře - k Lužici, kterou byl osloven. Skutečně nejpravděpodobněji na počátku bylo slovo. Snad mluvené, snad psané. Přednáška etnografa Dr. Blažeje Nawky podnítila zájem, slovo básnické Kita Lorence jej zastihlo už hořícího. Účast na dnech srbské poezie a dojmy z osobního doteku s Lužicí probudily živý zájem o proniknutí do pohnutých dějin malého bratrského národa se zvláštním zaměřením na historii literární. Po překladu Lorencových básní Nový letopis (1972) lahodný doušek probouzí chuť na další. Prvotní zaujetí jej zplnomocňuje k nesnadnému dílu tlumočnickému. V roce 1976 v pražské Světové četbě (nakladatelství Odeon) vychází obsáhlá antologie poezie obou lužických větví. Český současný čtenář přijímá prostřednictvím Josefa Suchého ukázky z tvorby lidové i umělé, lyrické i epické se střídavým laděním romantickým a revoltujícím projevem národním i sociálním počínaje anonymní písní z 11. století až po autory současné. Antologii zasvěceně uvádí obsáhlou předmluvou Stezkami lužické poezie. V následujícím roce (1977) v Sebraných spisech J. Ćišinského v závěru V. dílu nacházíme Suchého obsáhlou odbornou studii Poezija Jakuba Barta-Ćišinskeho. Od zpívání obrací svou pozornost k vyprávění. Skrytý pramen (1982, opět v řadě Světové četby) nabízí našim čtenářům přehled z drobných próz lužických autorů od písmáka Hanza Nepily až opět k autorům současným. A konečně v roce 1995 se objevuje poslední obsáhlá kniha z básníkovy překladatelské žně, překlady z díla Józefa Nowaka Píseň - věrná družka (nakladatelství Sursum, Tišnov). Ve své vlastní básnické tvorbě věnuje Lužici verše ve sbírce Duhové kameny (ČS 1976), pro kterou má právě ono důvěrné oslovení Krajina sestra. Drobné reflexe však nacházíme i v jeho knížkách pro děti. Básník sám se již neprojde tichou melancholickou krajinou, nezaposlouchá se do starobylé mluvy, nezúčastní se jako upřímně věřící křesťan s dojetím lužické mešní bohoslužby doprovázené ukázněným zpěvem kěrlušow, ale přivede tam mnohé, kterým trvale napověděl, že malé národy nemusí mít malou literaturu. Njech wotpočuje w mjenje Božim! Josef Šindar
Za Markem Meškankem (11. 1. 1934 -15. 8. 2003)
V Marku Meškankovi odešel věrný Lužický Srb a nadšený Slovan. Základ národního uvědomění získával od útlého dětství v rodině - oba rodiče byli Lužičtí Srbové, maminka absolvovala klášterní školu v Tišnově na Moravě, otec Jan Meškank, učitel, vězněný v době nacizmu, hned po válce s několika přáteli obnovil Domowinu. Marko studoval kratší dobu na gymnáziu v Praze na Smíchově, potom na Staškově spolkovém lužickosrbském reálném gymnáziu Ústřední matice školské v České Lípě, Varnsdorfu a v Liberci, maturitu vykonal na SRWŠ v Budyšíně v r. 1952. Čtyři roky studoval slavistiku na univerzitě v Lipsku (jako hlavní obor lužickou srbštinu, ale osvojil si i další slovanské jazyky). Povoláním byl pak lektorem slovanských jazyků (polštiny, srbocharvátštiny, češtiny) v sekci teoretické a užité jazykovědy na lipské univerzitě. Zabýval se však i onomastikou, překládal krásnou literaturu ze slovanských jazyků, napsal i několik básní (Viz též ČLV 1994 s. 7). Přestože byl povoláním v Lipsku vázán na německé prostředí, vychoval ze svých tří dětí, uvědomělé Lužické Srby. S Markem jsem se poprvé setkal jako se svým učitelem na prvním prázdninovém vysokoškolském kurzu v Budyšíně. Byl nejen výborný znalec své lužickosrbské mateřštiny, ale i vynikající pedagog. Od něho, o 13 let
mladšího, jsem si leccos osvojil pro svou učitelskou práci. Setkávali jsme se potom občas jak na Lužici, tak v Praze. Vděčně vzpomínám, jak mi ukazoval přehradní jezero nad Budyšínem nebo jak mě vozil po lužickosrbských vesnicích východně od města (Hrodźišćo, Njechorń, Bukecy ...). Čest jeho památce. Jiří Mudra
ZÁPISNÍK
Společnost přátel Lužice a Masarykův ústav AV ČR si vás dovolují pozvat na přednášku:
Polská vláda a lužická otázka v letech 1945-1949 Přednáší:
Mgr.Piotr Pałys
Polsko-lužickosrbská společnost (Opole) Termín: čtvrtek 27. 11. 2003 v 17.00
Místo konání :zasedací sál Akademie věd ČR, č. 206, Národní třída č. 3, Praha 1
