Wichterlovo gymnázium, Ostrava-Poruba příspěvková organizace, Čs. exilu 669. Almanach prací žáků dramatického kroužku

Wichterlovo gymnázium, Ostrava-Poruba příspěvková organizace, Čs. exilu 669

Almanach prací žáků dramatického kroužku

2006/2007

Název: Almanach prací žáků dramatického kroužku Editor: PhDr. Lukáš Průša Rozsah: 112 stran Vydání: první, 2007 Tisk: Repronis Formální úprava: Miroslav Raška Vydavatel: Wichterlovo gymnázium, Ostrava - Poruba, příspěvková organizace ISBN 80-87058-05-4

2

Ostrava 2007

Almanach vznikl za finančního přispění statutárního města Ostravy.

3

4

Obsah Úvod..............................................................................................................................9 Jan Ámos Komenský......................................................................................................13 Balliu Ina.............................................................................................................15 Beránková Šárka.................................................................................................16 Fiala Adam..........................................................................................................17 Kaniová Markéta................................................................................................18 Klar Vít................................................................................................................19 Kolibová Kristína.................................................................................................20 Kořená Jaroslava.................................................................................................21 Lazecký David.....................................................................................................23 Marszálková Šárka..............................................................................................24 Místecký Michal.................................................................................................25 Orlík Tomáš.........................................................................................................27 Místecký Michal.................................................................................................28 Otipka Jan...........................................................................................................38 Palkovská Iva......................................................................................................39 Parmová Silvie....................................................................................................40 Polášková Ria......................................................................................................42 Raška Miroslav...................................................................................................43 Stehlík Matěj......................................................................................................44 Střelec Karel.......................................................................................................46 Stroupková Veronika..........................................................................................47 Svidrová Soňa.....................................................................................................48 Švehlíková Barbora.............................................................................................49 Švidrnochová Hana............................................................................................51 Vodička Vojtěch..................................................................................................52 Vogl Lukáš...........................................................................................................54 Zikán Michal.......................................................................................................56 Karel Hynek Mácha........................................................................................................59 Baranková Petra.................................................................................................61 Benešová Klára...................................................................................................62 Beránková Šárka.................................................................................................63 Čížková Lucie......................................................................................................66 Kaniová Markéta................................................................................................67 Kolibová Kristína.................................................................................................69 Krska Lukáš.........................................................................................................71 Parmová Silvie....................................................................................................72

5

Prouzová Petra...................................................................................................74 Svidrová Soňa.....................................................................................................76 Švidrnochová Hana............................................................................................77 Zemanová Adéla.................................................................................................79 Zikán Michal.......................................................................................................82 Psychologický portrét Boženy Němcové v její korespondenci.......................................85 Předmluva..........................................................................................................90 Analýza rodinné korespondence Boženy Němcové............................................92 Dopisy dětem..........................................................................................92 Dopisy záhaňské rodině..........................................................................94 Josef Němec............................................................................................95 Analýza korespondence B. N. přátelům.............................................................98 Antonie Reissová-Čelakovská (Bohumila Rajská)....................................98 Johanna Rottová-Mužáková a Žofie Rottová-Podlipská...........................99 Václav Čeněk Bendl.................................................................................100 Závěr a vyhodnocení..........................................................................................102 Komentář k rodinné korespondenci Boženy Němcové...........................102 Analýza korespondence s přáteli.............................................................105 Závěrečné zamyšlení...............................................................................106 Obrazová příloha...........................................................................................................108

6

7

8

Úvod Předkládaný almanach prací žáků Wichterlova gymnázia, nejen členů dramatického kroužku ve šk. roce 2006/2007, je pracovně rozčleněn do třech částí. První část je věnována osobnosti Jana Amose Komenského. Vlastní tvorbě žáků předcházela literární exkurze pod názvem Po stopách J. A. Komenského. Žáci navštívili moravská místa spjata s životními osudy a dílem posledního biskupa jednoty bratrské a Učitele národů J. A. Komenského. Zastavili se ve Fulneku, Přerově, Uherském Brodě, Nivnici a Komni. V historických prostorách muzeí a památníků vystoupili žáci v roli samotného J. A. Komenského, který se četbou úryvků ze svého díla obracel k přítomným a především věrným posluchačům. Žákovské komeniologické příspěvky vycházejí z dobré znalosti pohnutých životních osudů a tvorby J. A. Komenského, vyznačují se žánrovou pestrostí. Čtenář má tak možnost přečíst si básnické texty, v případě Michala Místeckého básnickou poemu Jan Amos v česko – anglické mutaci, fiktivní dopisy J. A. Komenského Karlu staršímu ze Žerotína, fiktivnímu adresátovi Josefovi nebo žákovské dopisy adresované přímo Učiteli národů, jindy jsou to stránky z deníků J. A. Komenského nebo jeho manželky Magdalény Vizovské, popřípadě jde o úvahy nad autorovým odkazem dnešní generaci či fejeton s názvem Patří Komenský do starého železa? Autory portrétů J. A. Komenského jsou rovněž žáci Wichterlova gymnázia – Ondřej Dvořák, Šárka Marszálková a Miroslav Raška. Na základě žákovských příspěvků zařazených v almanachu můžeme konstatovat, že odkaz J. A. Komenského je stále aktuální i mezi mladými lidmi a že se současně naplňuje prorocká vize německého filozofa G. W. Leibnitze z roku 1671 o tom, že Komenského myšlenky a názory najdou někdy v budoucnosti svého naplnění. Druhá část almanachu věnuje pozornost klíčové osobnosti české romantické literatury, Karlu Hynku Máchovi. Žákovské příspěvky se i v tomto bloku vyznačují žánrovou pestrostí (báseň, dopis, povídka aj.). Poznávání životních osudů a tvorby K. H. Máchy prošlo dvěma fázemi. První se odehrávala ve výuce a souvisela s vlastní četbou a recitací Máchova díla. Druhá byla spojena s návštěvou Máchova kraje (Doksy, Bezděz, Houska aj.), s dramatizací Máchova Máje na autentických místech, která inspirovala básníka k napsání pozoruhodné romantické lyrickoepické skladby. Součástí druhé fáze byla rovněž spolupráce s Českou televizí při natáčení dokumentu o Karlu Hynku Máchovi. Dokladem této exkurze a fascinace tajuplného kraje Hynka, Viléma a Jarmily jsou některé reportáže zařazené v almanachu. V poslední, třetí části almanachu je ponechán prostor Boženě Němcové. Člen dramatického kroužku Wichterlova gymnázia, Michal Místecký, je autorem rozsáhlé studie Psychologický portrét Boženy Němcové v její korespondenci, kterou vypracoval v rámci SOČ a se svou studií postoupil do republikového kola Středoškolské odborné činnosti. Ostatní členové dramatického kroužku pak v rámci tematicky zaměřené literární exkurze v červnu 2007 měli možnost blíže poznat kraj dětství a mládí Boženy Němcové (Ratibořice, Česká Skalice, Červený Kostelec) Práce Michala Místeckého je logicky rozčleněna do čtyř části. V úvodu si pisatel vytýčil dva klíčové úkoly, které se snaží na základě dílčích analýz přivést k logické závěrečné syntéze. Těžiště Místeckého práce je položeno v první a druhé části jeho textu. Je zaměřeno na důkladnou analýzu dopisů Boženy Němcové, které adresovala svým nejbližším – svému manželovi Josefu Němcovi, synům Karlovi a Jaroslavovi, svým sourozencům žijícím v Zaháni. Ve druhé části práce autor rozebírá dopisy Boženy Němcové svým literárním přátelům – Karolině Světlé, Žofii Podlipské a Václavu Čeňku Bendlovi. Michal Místecký sleduje genezi, existenci, popřípadě i rozpad vzájemného korespondenčního dialogu mezi Boženou Němcovou a autorem vybranými osobnostmi a vše dokládá patřičnými citacemi. Na základě vlastní analýzy dopisů Boženy Němcové pronikáme nejen do nitra samotné spisovatelky, ale i do duše jejich korespondenčních partnerů.

9

V poslední době jsme svědky velkých diskusí o korespondenci Boženy Němcové, která se stává předmětem odborných dialogů mezi literárními historik a editory. Ti ji chápou v kontextu jejího díla nikoli jako marginální záležitost, ale jako rovnocennou součást literárního odkazu spisovatelky. Místeckého text svým zaměřením a posláním organicky aktuálně vstupuje do těchto dialogů.

PhDr. Lukáš Průša

10

11

12

JAN ÁMOS KOMENSKÝ

14

Ina Balliu

Poslední odkaz lidstvu Amsterodam, 15.11.1670 Možná již skoro mrtev, ale stále vám mám co říct. Neboť prý vinen jsem, že Boha jsem miloval víc než člověka - ale jak mohu milovat Boha a přitom nemilovat to dětinské a pošetilé lidské pokolení? Ach, ani netušíte, co vás ještě čeká! Povyšujete se, domníváte se, jak jste chytří a že máte moc nad životy jiných, ba i nad přírodou, ale víte, proč jste se jí tak oddálili? Protože se bojíte zodpovědnosti. Obraz samotného Boha předurčen pečovat o svět se zalekl své úlohy a začal se Matce Zemi vyhýbat. Četl jsem mnoho spisů a knih starých mudrců a všechny pojí ta samá myšlenka: nářek nad hloupostí, pohodlností a neschopností se obětovat pro druhé. Ale i to jsou jenom slova! Namáhal se snad některých z těch velkých, bohabojných mužů na situaci něco měnit? Dodržoval snad některý z nich své zásady a šel těm ostatním příkladem? Pokusy tu snad i byly. Nicotné a marné, ale ne víc než to. A pokud některý byl schopen za Vás položit život, s klidem v duši jste mu jej skutečně vzali. Nikdy jste si moudrých nevážili, sklízeli jen posměch, teprve po jejich smrti jste zjistili, jak nepostradatelní jsou. A ti, jež si vysloužili úctu, nás odjakživa krmili jen dočasnými úniky. Jedním z nich byla filosofie. Láskou k moudrosti jsme ji nazývali, ale šlo o pouhopouhou snahu pomáhat lidem dobrými radami a ukojit nevyzpytatelnou a (zejména) neukojitelnou lidskou zvědavost. Jen málo však pro nás ve skutečnosti znamenala a vmžiku jsme ji dokázali opustit. Pěkná to láska! Dalším krokem se staly zákony, aby se lidé naučili chovat se, konat a žít alespoň podle předepsaného. Lidská duše ale touží po svobodě, a proto se brání jakékoliv překážce. I přesto, že nastoupily tresty pro porušitele, tlumí pouze vnější násilí, ale proti vnitřnímu nesouladu jsou bezmocné. Někteří pak věří ve svou vlastní pravdu a když jsou pak v mocenském postavení, stěží se ubrání lákavé možnosti si vydobýt další a další území k šíření svých myšlenek či víry. A opět násilím- válkami, boji, expanzemi si podrobují ostatní národy a snaží se je převychovat k obrazu svému. I kdyby ta myšlenka (nebo víra) byla uvnitř správná, tohle nevydrží. Výrok, že účel světí prostředky, tu totiž neplatí. Lidé vždy budou toužit po svobodě a nepřestanou za ni bojovat. A jedna válka plodí další... Pamatujte na má slova. Už tady nebudu, abych vám připomněl, že jsem vás varoval! A pak jsou tu ti, kteří před nevědomostí lidstva utečou do pustin, klášterů a lesů, ale ani tenhle počin není blízký mně, jakožto vznešená věc, ale spíše jako zbabělý únik pramenící z egoismu. Pomůžete možná sobě, ale co ti druzí? A věda? Je užitečná, ale ani tak nemůže vymazat či prosvětlit temnotu a prázdnotu v našich duších. Ale považte, jak by bylo krásně, kdyby se lék na nevědomost skutečně našel, kdybychom si pomáhali a nebáli se křížit životy bohatých s nuzností chudých. Pak teprve by se stal život životem pohyblivým, prodchnut láskou a světlem- přesně tak, jak si to přeje náš Bůh. A začít s tím musíme již u svých dětí- naučit je hledat odpovědi, pansofii, žít spořádaný život, pomáhat ostatním, něco světu dát- nevadí, že tím darem je jenom láska Vždyť ta je přece darem největším, ze kterého pramení ty další. Promlouvám k vám, ke všem lidem, nejen k národu českému, ale i ke všem jiným. Již brzy opustím tento svět a nebudu se podílet na osudu našeho světa, ale VY jste budoucností a elitou Matky Země. Je ve Vaší moci, pouze VY můžete rozhodnout, zda bude civilizace vzkvétat, nebo zda bude žehnat úpadku. A proto tedy USILUJTE S BDĚLOSTÍ. Navěky váš Johannes Amos Comenius

15

Šárka Beránková

Fiktivní dopis Komenského svému příteli Karlu staršímu ze Žerotína Listové do nebe pro přítele velikého, jenž slul za pozemského života svého jménem Karel starší ze Žerotína Drahý příteli, píši Vám před Bohem tento list ku poděkování Vám. Vaši pomocnou ruku, snad skoro pravici Všemohoucího, jež podána mi byla v těžkých chvílích, budu i v soudný den před Bohem donekonečna opěvovati. Snad sám Vševědoucí poslal mi Vás onoho osudného roku. Roku, kdy ti prohnaní, zlem skrz naskrz nasátí Španělé, vpadli do Fulneku. Zřejmě nemyslíce na poslední soud, kdy Bůh všechny živé tvory před sebou bude mít, spálili i knihovnu mou s nedopsanými spisy, jenž mým úmyslem v bezpečí na radnici uchovati je bylo. I musel jsem, nešťasten velice, opustiti rodinu svou, nechtěje položit ku radosti těch psů bídných život svůj. Až v domově Vašem, v kraji na nějž se Bůh okem svým mile dívá, našel jsem svou hlubinu bezpečnosti. Zde mohl jsem, pod ochranou požehnané pravice Vaší, pokračovati v činnosti, jež byla mi od Boha tak milá. Možnost napsati zde oblíbené dílo své měl jsem. Proto také věnovati Vám a nikomu jinému je rozhodl jsem se. Labyrint světa a ráj srdce, jenž stal se útěchou všem pronásledovaným nekatolíkům. Ve Vaší náruči ochranné zastihla mne zpráva, kterážto tak velice s duchem mým zatřásla. List oznamující úmrtí milované manželky mé i maličkých dítek mých. Pán je k sobě povolal skrz epidemii morovou, jež ve Fulneku tak krutě řádila. I ptal jsem se Boha, proč nejbližší bytosti lidské vyrvala mi smrt přímo z náručí. Z náručí, jež bylo tak daleko, když poslední chvíle nastala jim. Umlčel Bůh mi ústa, jež ani požehnání dáti jim nemohla. Ve chvílích truchlivých však Vy nenechal jste mne setrvati, vnukaje mi myšlenku, jež zdála se býti možností. Hlavní podpěrou její bylo to, že Bůh přeje si úplnou odevzdanost práci jeho oku lahodící, nezaměstnávajíc mysl mou myšlenkami na bytosti mému srdci nejmilejší. Ze spárů myšlenek zhoubných, ježto nedaly myšlení prostor ku mé práci, Vy, pouze Vy sám, jste mne vyrval. Díky Vaší pomoci jsem opět usednouti mohl ke stolu, na němž prostřednictvím papíru ožívaly sny a touhy mé. Doba temna, jejíž konec se nezdál nikdy nastat, ta doba stala se noční můrou všech živých tvorů. Ale vy stále pln víry jste byl. Nenechal jste mě, ni koho jiného do tmy upadnouti. Když jsem se pak pro neustávající úklady, protivenství a pronásledování musel vzdáti ochrany Vaší, hořce zaplakal jsem. Nejen pro ztrátu bezpečného útulku, jenž jste mi poskytl, ale především pro opuštění velkého přítele. Kdesi v koutku mysli jsem věděl, že už nikdy na tomto světě nebudu míti možnost spatřiti Vás. Zkormoucený po opuštění Vašeho příbytku, vděčně jsem přijal možnost pobývat na statcích bývalého hejtmana hradeckého kraje, zbaveného většiny majetku pro účast na povstání. Nezapomněl jsem však na Vás. Nikdy příteli. Věřím, že nekonečně v nebeském blahu se s Pánem Bohem radujete. Věřím a ta víra mi dává sílu. Sílu věřit také v to, že se jednou s Vámi opět setkám. Budeme spolu vést nekonečné rozhovory, což dělával jste tak rád. S věčnou vzpomínkou poklekaje před Bohem, dávám mu pro Vás tento list. Nechť žijete blaze, Karle. Náhradou za újmy, které pozemský život Vám tak zatemnily. Mám Vás rád, příteli. Jan Amos Komenský

16

Adam Fiala

Odkaz J. A. Komenského Při vyslovení jména Jan Ámos Komenský se většina lidem vybaví přízvisko Učitel národů, či slavný citát „Škola hrou“. Tento člověk byl bezpochyby průkopník a jeden z osvícenců novověku a jeho metodika a školský systém jsou používány dodnes. Způsob rozdělení výchovy do čtyř stupňů po šesti letech, které Komenský rozvedl ve svém díle Velká didaktika (Didactica magna) je sice pro dnešní dobu značně upraven, ale čtyřúrovňové jádro zůstalo zachováno. Také další zásady, na jejichž shrnutí do přehledných příruček Jan Ámos pracoval část svého života, jsou základními stavebními kameny současného školství. Možná nám to přijde směšné, ale samozřejmosti, se kterými se denně setkáváme ve škole, jako jsou například praktické ukázky učiva, neustálé opakování nebo názorné vyučování, to jsou původní myšlenky Komenského. V dnešní době to každý shledá přirozeným, ale v sedmnáctém století se tato idea rovnala revolučnímu vynálezu. I přesto, že, jak jsem již řekl, školství v mnohém z Komenského myšlenek čerpalo, nejeden student či žák ví, že vzdělání nám kantoři nepodávají tak úplně přesně podle Komenského modelu. Dennodenně slýchávám ve škole poznámky nespokojených spolužáků o tom, jak je učitelé nutí se nazpaměť „biflovat“ učivo, které jim podají častokrát nudným, bezduchým výkladem, který s jakoukoli hravostí nemá nic společného. Ano, je to pravda, v mnohých předmětech mě učitelé přistihují, že klimbám, uspáván jejich monotónním hlasem, který nenabídne nic jiného, než nudnou snůšku nesouvisejících fakt. Přitom by stačilo tak málo – doprovodný obrázek, nějaké pojítko s probíraným tématem v podobě vtipné historky z vlastní zkušenosti, či prostě jen zajímavost související s tématem a hned si student zapamatuje probíranou věc lépe. Je ale pravda, že učitelé jsou mnohdy v nevděčné situaci. Ve velmi omezeném čase (zejména na obecných školách či gymnáziích je předmětů hodně a prostoru pro ně málo) je třeba probrat kvantum učiva a jediné, co může vyučující udělat, je od začátku do konce hodiny diktovat poznámky. Pokud by chtěl každou tematickou oblast doprovodit praktickými ukázkami, dostal by se do skluzu a nebyl by schopen splnit osnovy. Na toto téma jsem rovněž diskutoval s mou bývalou třídní, která se stala dobrým přítelem celé naší třídy a často se s námi dělila o zkušenosti z učitelského života. Popsala nám životní cestu kantora a jeho morální (pravda, trochu silné slovo) proměnu v průběhu své kariéry. Na školu přijde čerstvě vystudovaný profesor – idealista se záměrem změnit systém, ano, ten systém, který sám jako mladý nenáviděl. Proto se tento učitel – idealista dal na studia pedagogiky, přesvědčen, že bude chopen zaběhaný stereotyp, navzdory jeho dlouholetému praktikování, změnit. Je odhodlán ukázat svým budoucím žákům, že školu lze chápat i jinak, než trpěnou nutnost. Jenomže již krátce po začátku praxe začne zjišťovat, že v lavicích nesedí lidé, kteří dokáží pochopit jeho záměr a aktivně se do práce zapojit, ale jen znudění drzí nedospělci, se kterými nelze nalézt společnou řeč, natož konstruktivně pracovat. A proto tento učitel – idealista projde transformací v učitele. Tento učitel bez přívlastku je typickým zástupcem drmolících automatů, chrlících fakta, jedno za druhým, doufaje, že si výuku brzy odbude stejně jako studenti. Je fakt, že je tahle teorie velmi skeptická, avšak v části případů zajisté pravdivá. Co se týče zmiňované ztráty ideálů, myslím si, že jde o proces, kterým si nemálo kantorů prošlo. K výše naznačené úvaze musím doplnit pár věcí. Je jasné, že pokud má žák o danou věc skutečně zájem, najde si své i v nezábavném výkladu a s učitelem si porozumí, už proto že mají zálibu ve stejném předmětu. Naopak žáka, který předmět shledává nudným a nebaví ho odjakživa, výuka nikdy nezaujme, ať už je sebevíc zábavnějším a praktičtější. To přece nejde, aby všichni našli zálibu ve všem, co je jim předkládáno. A o to se možná Jan Ámos Komenský snažil. Je vůbec něco takového možné? Každý člověk je individualita, a proto je v ideálním případě nutné přistupovat k jeho výuce individuálně. To je ale z praktického hlediska nemožné. Nebo se mnou nesouhlasíte? Můžete to být právě Vy, kteří se stanete učitely – idealisty a už jimi navždy zůstanete. Nezměněni krutou zkušeností a nezdoláni silou stereotypu. Z celého srdce Vám přeji, aby Vás bylo co nejvíc a abyste měli úspěch. Možná vás někdy mé děti ve škole potkají a bude je škola bavit.

17

Markéta Kaniová

Jan Ámos Komenský: Dopis V Sedmihradsku 10. března 1652 Milý Josefe, příteli můj z nejdražších, píši Ti tento dopis jako důkaz, že na Tebe myslím a nezapomínám Tě informovat o novinkách v mém životě a hlavně v mé práci. Předem však, než se rozepíšu o svém úkolu, kterému jsem velmi rád a který mě převelice těší, Ti chci poděkovat za blahopřání ke svým narozeninám. Původně jsem nehodlal je nějak zvlášť oslavovat, ale když jste mi napsali vy, mí věrní přátelé, zajdu se alespoň dobře najíst, což bude doufám v pravou chvíli, abych se potkal s velice důležitými lidmi a navázal známosti, které by mohly prospět mému snažení zde. Pokouším se o to stále a skutečně se mi občas poštěstí poznat někoho, kdo by nám později mohl pomoci. Nyní bych se chtěl ještě poptat, jak se daří vám? Zdali se syn dobře učí a chodí poctivě do kostela a jestli je Tvá manželka zdravá a dítě, které nedávno čekala, jestli už šťastně a zdárně povila? A jak Ty jsi spokojen ve svém úřadu, který zastáváš? Doufám, že se v oné věci vše zdárně vyvíjí a že to bude brzy vše vyřešeno. Minule jsem byl velmi roztržitý a zapomněl jsem se Ti zmínit o tom, že jsem byl poctěn a mohl jsem vést obřad při knížecí svatbě. Seznámil jsem se s tolika milými, vzdělanými a důležitými lidmi, až jsem tomu téměř nemohl uvěřit. Ten den byl pro mě i ostatní velmi důležitý. Sužuje mě však jeden problém. Doslechl jsem se o zhoubné a nebezpečné epidemii zlých neštovic, která je sice od nás zde ještě daleko, ale pokud by přišla, moc bych se o všechny bál. Však víš, jak reaguji na tyto hrozby. Pramení to z mých zkušeností s milou ženou a syny, kteří při podobné epidemii moru zemřeli a já byl velmi nešťastný, až se mi málem srdce žalem zastavilo. Bůh mě v tu chvíli podržel a dodával mi sílu, abych vše překonal a mohl jít dál za svým cílem. Snad zde nepřijde a nebude mě a občany této země trápit. A nyní se už konečně dostanu ke své práci, k mému štěstí, kvůli něhož mě sem povolali. Není to sice úplně přesně to, co bych si přál sepisovat, ale školské práce jsou také velmi důležité. Však znáš mé plány velkého díla prospěšného všemu lidstvu. Doufám, že brzy budu mít čas se k němu vrátit. Jinak se práce zde odvíjí vcelku dobře. Až na některé odpůrce, kteří mi nevěří a haní ji. Snad jejich pochybnosti překonám a budou mě uznávat jako rozumného a moudrého člověka, který věří tomu, co dělá a dovede jejich děti k lepšímu a zábavnějšímu učení a poznávání věcí. Mrzí mě jen, že zanedbávám své kněžské povinnosti, tak rád bych zase stanul v kazatelně a promlouval k lidem. Ale i to, co teď dělám, mě naplňuje a navíc vím, že také dělám něco pro své krajany a bratry. Když vše půjde dobře, mohl bych vyjednat pro všechny mé bratry a sestry z jednoty bratrské nějaká práva, která nám byla odepřena a lepší zacházení a postavení. Mám teď rozepsáno spoustu pedagogických spisů, ale nejvíce se nyní věnuji divadelním hrám pro děti. Zřejmě Ti budu muset osvětlit, oč se jedná, protože si nepamatuji, že bych Ti o tom povídal a chci, abys znal mé kroky, zhodnotil mé snažení a měl ze všeho takovou radost jako já. Po mých dlouholetých zkušenostech s výukou na školách a s tím, že vím, jak se těžko děti něco učí nazpaměť, jsem se rozhodl uskutečnit moje nápady, které vyplývají z mého přesvědčení. Vytřídil jsem to nejdůležitější z vědomostí, které by měl každý člověk bezpodmínečně znát a sepsal jsem chytré a zábavné divadelní hry pro školáky. Nyní nacvičujeme jednu z prvních a všichni se při tom velice dobře baví. Děti navíc dostávají do hlavy potřebné vědomosti, ne mechanicky, ale tak, že je užívají. Tím si je mnohem lépe zapamatují a zažijí. Doufám v úspěch svého snažení. Snad se Ti můj nápad líbí a shledáváš ho tak jako já velmi pokrokovým, účinným a účelným. Velmi nerad, ale přece, jsem nyní nucen skončit tento dopis a jít se opět věnovat svým svěřencům. Velice se těším na Tvou odpověď. Loučím se a zároveň zdravím Tebe i Tvé milé. Ať vás Bůh ochraňuje a ať se ve zdraví opět shledáme. S úctou Tvůj Jan Ámos

18

Vít Klar

Po stopách Jana Amose Komenského Bylo květnové ráno, slunce už svítilo, a my, naše třída společně s kvintou B, jsme čekali před DK Poklad na náš autobus. A kam nás vezl? Jeli jsme na literární exkurzi po stopách Jana Amose Komenského. Plán naší výpravy byl jasný, první zastávka byla ve Fulneku, dále v Přerově, Uherském Brodě, Nivnici a Komni. Každé z těchto míst má s J. A. Komenským něco společného, studoval zde, žil, kázal. Ve Fulneku začalo naše poznávání této osobnosti, konkrétně to bylo v Památníku J. A. Komenského. Dostalo se nám vyčerpávajícího výkladu vstřícné paní průvodkyně. Na druhou stranu si myslím, že byla docela ráda, když jsme odešli. Autobus čekal a my jsme se vydali dál. Další pozastavení se u Učitele národů nás čekalo v Přerově. V místním muzeu jsme se však dozvěděli i mnoho zajímavých informací, např. o životě pravěkých lidí. Myslím si, že se nám právě zde líbilo nejvíce. Blížilo se poledne a mnoha z nás zabylo hladově. Řešení bylo jediné. Navštívili jsme oblíbený motorest, kde si většina zaplnila žaludky a spokojeně jsme pak mohli pokračovat ve výpravě. Třetí zastávkou byl Uherský Brod. Zde jsme absolvovali prohlídku bez průvodce, ale náš velmi věci znalý pan profesor vše zvládl na jedničku. Největší zážitek odtud byl však lunapark. Ne jeden z nás se šel povozit na kolotoči. Celá skupina znechucená horkem v autobuse a neustálým přemisťováním, dorazila do Nivnice, předposlední místo výletu týkající se J. A. Komenského. Jedna z místních obyvatelek podala opět vyčerpávající výklad, již po několikáté a pořád to stejné. Komňa, jedno z možných rodišť Komenského, se stala naší předposlední zastávkou. Ve velmi malebném muzeu, které bylo vybudováno z příspěvků obyvatel obce, jsme si osvěžili informace z minulých míst, paní průvodkyně opět velmi dopodrobna popsala Komenského život, studia apod. Muzeum však bylo opravdu pěkné. A konečně, poslední zastavení před cestou domů do Ostravy. V Luhačovicích, lázeňském městě, jsme měli asi hodinový rozchod. Někteří se šli projít, někteří šli do restaurace na nějaké jídlo a další si jen tak povídali na lavičce v parku. Každopádně to byla velmi příjemná hodinka na konci dne. Cesta zpět byla pro každého různá. Někteří spali, další zpívali, jiní dojídali zásoby, které jim rodiče nachystali. Po příjezdu před DK Poklad se všichni rychle rozešli a mířili směr domov, směr postel. Další den jsme totiž museli do náročné školy. Myslím si, že putování po stopách Jana Amose Komenského bylo úspěšné, obohatili jsme si informace o tomto velikánu a na některá z navštívených míst se budeme velmi rádi vracet.

19

Kristína Kolibová

Dopis 20.9.2006 ve Vřesině Dobrý den pane Komenský, dlouhé chvíle se zamýšlím nad tím, jaké by to asi bylo žít s Vámi ve Vaší době. Byla bych jako cizinka z jiné planety. Tolik se za těch pár set let změnilo. Mravy, výchova, společnost… Také si často kladu otázky a přemýšlím, co byste mi na ně odpověděl právě Vy? Jednou z mých otázek je : „Co je smyslem života ?“ Já osobně smysl života ještě neznám. Je to snad bohatství, kariéra, životní láska? Nebo je opravdu jediným smyslem života smrt? Člověk se narodí, celý život se vzdělává, pak založí rodinu a pošle dál svůj genetický kód. A pak? Čeká na smrt? Na světě žije asi 6 miliard lidí a každý je jedinečný a neopakovatelný. Každý z nich má jiné starosti, jiné nemoci a jiné životní hodnoty. Každý z nás má smysl života jiný a to taky podle toho, jaké má problémy. Nemyslím teď problémy typu : „Jakou barvu šatů si mám koupit ? “, ale doopravdické starosti. Co dám najíst svým milovaným dětem? Kde budeme dnes v noci spát? 6 miliard lidí se dá rozdělit do několika skupin, ale ten základní rozdíl bude mezi lidmi chudými a bohatými. Převážná většina jsou chudí lidé, někteří žijí dokonce ve špíně a hladoví. Ti mají ty pravé a velké starosti. Ta menší část našeho světa si naopak žije v přepychu a bohatství. Ti mají ty hloupé a bezvýznamné starosti, jako je: „Mám jet dneska do práce Porsche nebo Ferrari?“ Je to spravedlivé? Chudí lidé by si nikdy tak hloupou otázku nepoložili. Proč to tak je? Čím jsme si zasloužili takové kategorické rozdělení? Víte to, pane Komenský? Můžete mi odpovědět? Pak tady máme ještě další otázku. Smrt či život? Na světě jsou lidé, pro které by smrt byla úlevou a vysvobozením, ale nemohou zemřít. Na druhou stranu tu máme lidi, kteří touží žít, poznávat svět, bavit se s přáteli, užívat si naplno života. Nemohou. Proč? Někteří jsou připoutáni na celý život k lůžku, jiní na invalidní vozík. Další nevidí nebo neslyší. Je to strašné zjištění, že život někomu bere a někomu bezdůvodně dává. A hned nám navazuje další otázka: „Kdo to všechno řídí a ovlivňuje? Život? Osud? Či snad Bůh?“ Zajímalo by mě, jestli jste někdy uvažoval nad těmito otázkami i Vy, pane Komenský. Vy, který jste se zapsal do světové pedagogiky jako Učitel národů a vstoupil jste do mnoha oborů, například: biologie, astronomie, historie, literatury a dokonce filozofie. Určitě jste si je pokládal také. Jaký jste na to měl názor Vy? Jistě jste byl ovlivněn kulturou a náboženstvím Vaší současné doby. Vrátím se zpět k otázce.Tak jako tak na každém konci čeká smrt. Ne málo lidí odsuzuje sebevrahy. Přitom nikdo z těchto lidí očividně nepoznal, jaké to je celý život se trápit či strádat. A nikdo neví, co člověk zrovna prožívá a co ho dohnalo k takovému činu. Neodsuzuji tuto skupinu lidí, ale já osobně beru život jako obrovský dar a nemám právo svůj život ukončit. Někdo mi dal příležitost tady být a já i kdybych sebe více chtěla odejít, nemohu. Nemohu si vzít, co mi nepatří. Každý z nás má určitě chvíle, kdy mu je smutno a všechno vidí černě, myslí si, že už nikdy nevysvitne sluníčko a nezazpívají ptáčci. A pak přijdou zase chvíle, kdy je člověk na vrcholu blaha a život hltá plnými doušky. Jsou to nálady. Psychologické vlastnosti člověka, které jsou součástí našeho života. A právě proto je tak důležité mít rodinu, přátele, partnery, aby nám byli nablízku, když potřebujeme utěšit, vyplakat se či slyšet jejich radu. Další otázkou často bývá, co se stane potom? Co na nás čeká? Nebe, peklo? Či snad nic? Opravdu nic? Tak ráda bych se dozvěděla odpovědi na všechny tyto otázky.Vy už je nyní nejspíše znáte. Mám se snad smrti bát? Bude to bolet? Ne! Já se smrti nebojím. Já věřím, a to mi dává naději. Naději a sílu žít dál a prožívat život naplno. Tolik toužím se s Vámi setkat, podat Vám ruku a podívat se Vám do očí. Myslím, že kdybychom našli společný jazyk, kterému bychom oba rozuměli, dlouhé hodiny bychom debatovali nad mými otázkami. Snad se jednou setkáme.Věřím. S pozdravem Kristína Kolibová

20

Jaroslava Kořená

Co by tomu řekl Komenský? Když si pročítám hlavní myšlenky Komenského Velké didaktiky, říkám si: „Ten chlapík byl naprosto geniální….“ Faktem je, že dnes už jeho myšlenky nejsou nic zas tak nového, ale já ať se ze své školní lavice dívám, jak se dívám, téměř žádné z těchto myšlenek nevidím. Mám pocit, že se jejich uplatnění ztratilo někde v nekonečnu. Je to rozdíl mezi tím, jak všichni vnitřně tušíme, že by to mělo být a mezi tím, jak to je. Mnoha lidem to tak nepřijde, někdy je ale třeba sundat si růžové „brýle mámení“… Komenského zásada číslo 1: „Je třeba postupovat od jednoduchého ke složitějšímu.“ My ve škole nikam nepostupujeme, všechno se učíme rovnou složitě, i když jednoduchost je strašně důležitá. Bohužel v poslední době se na to dost často zapomíná, což si nejlépe uvědomím, když píšu do sešitu spletité definice, které absolutně nechápu, ani když si je čtu po dvacáté páté. „Copak to nejde říct jednodušeji?!“ lamentuji. Není mi to nic platné, přitom spolužák, kterému to vysvětlili rodiče, mi to jednoduše objasní jedinou větou. Proč si musíme hrát na vědce?! Vždyť v jednoduchosti je krása. Komenského zásada číslo 2: „Učit všemu příkladem a praxí, od konkrétního příkladu k obecným pravidlům, ne naopak.“ Tak tato zásada se vytratila téměř úplně, protože klasickým pořadím je výklad a poté názorné příklady. Nejdříve se dozvíme, jak zní daný fyzikální zákon a až nakonec, kde všude se využívá. Nejdřív známe všechny vlastnosti daného brouka a až vzápětí vidíme jeho obrázek, dříve se musíme naučit 5 stránek o určitých chemických reakcích a až následně je vidíme na vlastní oči v praxi. (pokud vůbec) Nebylo by to logičtější naopak, z příkladů odvozovat teorii?! Komenský věděl, proč tvrdil to, co tvrdil… Komenského zásada číslo 3: „Vyučování má být názorné, je třeba opírat se o smysly.“ Smysly jsou hodně důležité a čím víc se jich zapojí, tím lépe. To znamená, že když se bavíme o nějaké osobnosti, bylo by dobré vidět před sebou její portrét, abychom věděli, jak vypadala nebo vypadá. Když se řeší nějaká oblast, země nebo město, vždycky si ukázat na mapě, kde leží. Neučit se tupě 20 Mozartových děl nazpaměť, ale naučit se jenom ta podstatná a ta si poslechnout. „Nedrtit“ se nejdřív zpaměti veškeré vlastnosti daného minerálu (že je černý, má kovový lesk, je těžký atd.) a až poté se přesunout ke kamenům a podle předem naučených vlastností je poznávat. Místo toho si vzít na začátku kámen do ruky a z toho potom odvozovat jeho vlastnosti. Komenského zásada číslo 4 (citace z Velké didaktiky): „Žák musí vidět, že to, čemu se učí, není z Utopie nebo z Platónových idejí, nýbrž že jsou to věci opravdu nás obklopující, jejichž pravé poznání přinese pravý užitek pro život.“ Bohužel realita je taková, že student musí vědět, co je to „trog“, „pingo“ či „tanger“, co jsou to „holometabola“ a co je „amfiblastula“, co znamená „apanastrofa“ či „epizeuxis“. Není potom divu, že neví, co je to za květinu, která roste před jeho domem, jak přesně se vyrábí zmrzlina nebo jak se vytvoří bílá stopa za letadlem. Přitom toto jsou věci, se kterými se potkáváme každý den, jak často se ovšem setkáme s „pingem“ či „amfiblastulou“? Komenského zásada číslo 5: „Nenutit studenty učit se vše zpaměti, aniž by to úplně pochopili.“ Musím uznat, že učitelé se celkem snaží vše nám vysvětlit, ale často to dělají natolik složitě a informací je tolik, že se to potom člověk musí pokoušet pochopit doma, což se z vědeckého zápisu, pravda, moc nedaří. Skončí to tedy stejně nakonec tak, že se učivo studenti často učí hloupě zpaměti. Pravdou je, že když jsou potom zkoušeni a „odříkávají“ přesně stránku po stránce, bere se to většinou jako plus. To, že daný student pořádně neví, o čem mluví, nikomu nevadí.

21

Málokdo si také např. pod Amerikou představí skutečně Ameriku, typický student si představí listy sešitu či jiné papíry, na kterých má „kvanta“ informací. Studentskou jednotkou se stala „Á-čtyřka“ a vše se točí jenom kolem přesně vypsaných termínů a definic, které jsou samozřejmě naprosto přesně vyžadovány. Poté se z nich napíše jeden test a za měsíc si až na jedince s mimořádně dobrou pamětí nikdo nic nepamatuje. Myslím si, že Komenský by z nás asi moc radost neměl a před českým školstvím by utekl ještě dál než do Holandska. To ale nic nemění na tom, že to byl opravdu génius, protože on všechny tyto své názory šířil již před 350 lety, což je téměř neuvěřitelné. Na závěr dva citáty z Velké didaktiky:

„Bylo tedy pro mládež trápením, když 1) měli každý den šest, sedm, osm hodin veřejných přednášek a cvičení a ještě k tomu několik hodin soukromých, 2) byli zasypávání diktáty, pracováním úloh a velmi mnohým učením zpaměti až do omrzení, ba až k šílenství, jak jsme často viděli. [...] Zcela pošetile si vede, kdo se snaží učit žáky ne kolik chápou, nýbrž kolik si sám přeje.“ „Aristoteles přirovnal ducha lidského k prázdné tabuli, na níž sice není nic napsáno, avšak všechno se může napsat. Jako tedy písař může na prázdnou tabuli napsat a malíř namalovat cokoli chce, je-li znalý umění, právě tak snadno může všechno nakreslit v mysl lidskou ten, kdo dobře zná umění vyučovací. A neděje-li se to, není to jistojistě chybou tabule (kromě že je někdy trochu drsná), nýbrž neumělostí písařovou nebo malířovou. Rozdíl je ten, že na tabuli nelze dělat tahy, leč kam až dovolí okraj, v mysl však, i kdybys psal a vrýval stále a stále, nikde nenajdeš hranici, poněvadž je neohraničitelná.“

22

David Lazecký

Mému národu Lide zemí českých, polovinu svého života jsem byl nucen žíti mimo svůj rodný kraj, neboť králi, vládnoucímu v zemích koruny české, nezamlouvá se jiná víra nežli katolická. Víra nepochopitelná pro běžný český lid, neboť slovo boží je kázáno jazykem latinským, plná odpustků a úplatků. Proto byli bratří spolu se mnou nuceni opustit rodnou zem, aby alespoň za hranicemi mohli slovo boží kázat v jazyce tamějšího lidu. Celý svůj život jsem zasvětil učením prostého lidu počtů, čtení, psaní i jazyků pro něj cizích. Mnoha vladařům radil jsem, jak by měli učitelé jejich národ učiti, že nepomůže jim rákoska ani jiné tresty tělesné. Jejich úkolem mělo by býti probudit v žácích o látku vyučující zájem, sami studenti by měli znalosti nové vyžadovati. Neměli by býti nuceni se učiti pro ně věci a zákonitosti příliš složité či nepotřebné. Jazyku cizímu měli by se žáci učit dle obrázků či názorných vět, ale způsobem nynějším, učením se zpaměti kolikrát i celých textů, které významově ani nechápou. Z těchto důvodů navrhl jsem rozdělení školní docházky podle věku a množství detailů probraného učiva. A to do věku 6 let by děti měli být vzděláváni pouze samotnou hrou. Do 12 let by se měli vzdělávat ve čtení, psaní, počtům, jazykům cizím i jinému podstatnému vědění pouze v jazyce mateřském. Do 18 let je možné žáky vzdělávat již v jazyce cizím, věcem složitým, přičemž toto vzdělávání již není povinné pro každého žáka, je pouze pro ty, kteří jej pro své budoucí řemeslo potřebují. Z tohoto důvodu jsem sepsal mnoho knih, které by mohly být příkladem dobrých učebnic, škol pro žáky do 12 let a byl bych velmi rád, kdyby si je každý národ přeložil do vlastního jazyka a používal je. Krom knih věnujících se otázce nového školství jsem pracoval i na velkém česko-německém slovníku, ten bohužel shořel při požáru a již se mi jej nepodařilo obnovit. Ale napsal jsem i mnoho jiných knih, které (snad) jednou poslouží jako dobrá studnice poznání nynějšího času a možná i smyslu života. V mém osobním životě mi Bůh příliš nedopřál, asi to tak mělo být, když jsem přežil dvě své ženy a část svých dětí, bohudík mi ale potomky zanechal a věřím tedy, že budou šířit mé myšlenky dále. Snad je jednou pochopí a alespoň trochu se jimi bude řídit celý svět. Až jednou tento okamžik nastane a já věřím, že se tak jednou stane, bude se mít lépe každý učitel i žák, tedy každý, jelikož každý je prve žák a postupem času se z něj stává učitel. Cítím již, že se můj pobyt na tomto světě chýlí ke konci, proto věř národe mé vlasti. Byť půl svého života strávil jsem mimo svou milovanou vlast, nezanevřel jsem na tebe. Celý svůj život jsem se snažil tvořit tak, abych pozvedl úroveň výuky, ať již žáků či víry, ve své vlasti. Bůh mi ale uložil jiný úkol, měl jsem pozvednout úroveň učení i v jiných zemích celé Evropy. Jen je mi velmi líto, že nemohu zestárnout a zemřít v kraji odkud pocházím. Jan Ámos Komenský

23

Šárka Marszálková

Labyrint světa a ráj srdce Na rozcestí osudu, na prahu všech cest, rozhodnout se nemohu, kterou dát se vést. Všezvěd moudře poradí, Mámení mě svádí, který z nich však nezradí, pomůže teď a tady? Za Branou života, skrz růžové brýle- usměvavé tváře, zkreslený pohled se naskýtá, vše pokrývá zvláštní záře. Za Bránu života, dívat se srdcem- uplakané tváře, vše pohltí nicota, strach otroky do okovů sváže. Žebráci o holi ze splněných přání, hříšníci žehnající světcům, mocnáři žadonící o teplo lidských dlaní a hlupáci poroučejí vědcům. Naděje v kolébce z trnového proutí, zoufale bloudit Labyrintem světa. Vše okolo mě jenom rmoutí a blázen má zde právo veta. Jen jedno místo kde je klid, jen jedno, kde se naztratím, jen jedno, kde teď mohu žít, mé srdce-tam se navrátím. Na konci tunelu je vždy světlo, kterým dám se vést, jež obavy ze stolu smetlo a v Ráji srdce nechá dobro kvést.

24

Michal Místecký

Jan Amos Komenský - listy z deníku „Přejme si světlo, které by ukázalo všem lidem dobro.“ Jan Amos Komenský 22. srpna A. D. 1623 Ach, ach, tolik škody! Tolik zla a sváru vidím kolem sebe, i zde, v této vesničce, kam jsem se uchýlil, abych k hlubokým křesťanským meditacím opět našel svůj prvotní klid! Jak jen může být takovéto městečko tak neposlušné vůli Pána a takto kráčet jen od hádky k hádce? Snažím se už několik dní cosi jim říct, sdělit jim své poslání vyvoleného; nemám však kde, kostel naší drahé matky jednoty bratrské tu už dávno nestojí, a já přec nebudu na náměstí vykřikovat své pravdy. Tak strašně marné vše připadá mi, jsem zde bez přátel, opuštěný jako sám náš Pán Ježíš Kristus v zahradě Getsemanské při poslední své modlitbě! A jak bych také nebyl, když Evropa se rozpadá v prach, když doba zvoní polnicemi a křičí jekotem vražděných, pověz, jak bych nebyl? Vykloubena z kloubů, doba šílí, stojí v jakési anglické hře. Jak dnes nám pomůžou Ciceronovy vzdechy o mravech? Vždyť kdo dnes se chvástat může, že je spokojen se svým bytím, se svými hmotnými statky, že má ženu sličnou i syna dědice, že stojí stranou bitevní i náboženské vřavy? Já trnu strachem každou chvíli, ne však nad svým již dávno ztraceným bytím, ale nad životy všech nešťastníků kol mne! Je snad na mně, abych stanovil, co pravda, co zlo, co víra, co hřích? Ach Bože, Pane náš, jen k tobě se v poslední době mohu obrátit, ty jediný jsi nám útěchou v časech, kdy silnice lemují stromy s oběšenci jako za Crassa kříže; Veni Domine et violentia et belli dele, já vzývám Tě. Půjdu teď hledat útěchu do lesů, tam oddám se myšlenkám sladkým o věčném míru, tam oddám se pansofickému rozjímání. Snad zítřejšího dne bude lépe. 23. srpna A. D. 1623 Pojal jsem dnes znovu chuť psát. Ach, až teď si říkám, jak dlouho už jsem nepsal! A přitom tolik, tolik papírů ještě musím písmem zaplnit, tolik obalů knih uzavřít, abych mohl být spokojen se svým žitím! Zkrušuje mě myšlenka, že ani za tři životy své rozsáhlé dílo nedokončím; někdy tak ovládá mě strach ze světa, že ani papírům nemohu řádně uchopit; a jindy zas cítím, že bych dne toho celý traktát stvořit mohl. Nuž, nechť toto rozpoložení mysli drží se mě po zbytek celého mého života. Někdy pochybuji. Silně pochybuji, že nemám už sílu dále snášet další hrůzy, pohromy a utrpení; vždyť na počátku celého tohoto věku byla přece myšlenka čistá jak křišťál, přivést svět tam, kde má být, postavit váhy a nebýt ostýchavý stoupnout si na plošku proti Bohu; odvážili jsme se snad příliš a náš Pán nás teď za to tak krutě trestá, neb jen lidská hašteřivost a nenávist je původcem všeho toho zla kolem nás? Což byl Dante rouhačem, když ve svém díle Boha nevzýval? Když postavil před něj svoji sladkou Beatrice, když o pomoc jej neprosil, zatímco četl nápis na pekelné bráně ten strašlivý? Jak moc se tím provinil? A ten florentský floutek, ten Boccaccio, za něj též se na nás Bůh rozhněval? Ne, tomu uvěřit se nedá a nesmí! Což by Bůh ten milostivý takto nemoudře rozčilením zaslepiti se nechal? To všechno, co vidíš kolem, je jen plod shnilý lidského rozkolu; a Bůh nepomůže nikomu, když vidí jejich nabubřelost a zpupnost, jejich neúctu k ničemu svatému! Zanevřel na nás tak hluboce, že ani v dobách, kdy v Římě vzplál slavný to Neronův požár, ho lidé tolik o pomoc nežádali! K čemu však žádat o pomoc, když sami se chovají bezuzdně a zvířecky? Když vraždí se v polích a vypalují města? Těm pomáhat Bůh v běsnění, byť za vírou, nikdy nebude! Ach, jak jen si mohou myslet, že Bůh je s nimi, když boty svoje těžké vláčejí po udusané zemi, řinčí meči, střílejí šípy, sekají sekyrami a lační jsou po krvi a ne po pravdy poznání? Hloupý a hlavně zlý jest každý muž, který v tomto omylu hyne; každý takový zasloužil by pomoc od lidí, nápravu jakousi ve všeobecných věcech jeho povahy; měli by říct mu, jakou cestou je správné se ubírat, jak rozvažovat o lidech, jak žít život krásný a duchem prostoupený… Však oni, teď myslím na ty ostatní, vědí to vůbec? Neb jsou stejní jako on a vojenský stan je jim posvátnější nežli kostel? Které moudro na světě je klíčem k zámku od brány slastí těch nejvyšších, kudy jít, abychom přes podzemí, přes Tartar bludný, došli do zemí, kde věčně blaho kvete k užitku všem?

25

Myšlenky hučí dnes v mé hlavě jako krev v uších; ptám se jen, jestli existuje pravda jedna jediná a samojediná, v níž skryje se věda teologická i vědy ostatní, ergo fysica, astronomia i mathemathica a nakonec i základní poznání o humanismu lidském, bez něhož by tato pravda, tato vědomost, či dokonce celá věda nebyla úplná, nebyla dokonalá. Možná, že právě jest mým úkolem takovou vědu stvořit; avšak jak? Jak lze spojit učení o Bohu s přírodou a zákonitostmi jejími? Nevím, zatím stále jsem v temnu a světlo je pouhý sen úžasný v dáli. 24. srpna, A. D. 1622 Už jen několik málo stran zbývá k tomu, abych dopsal dílo pro mou myšlenku zcela nezbytné k pochopení; já sám se považuji za hlavní postavu. Název jeho asi bude „Labyrint světa a Ráj srdce“, i když nevím to ještě zcela přesně, je to jen taková první myšlenka, která jako vlaštovka snad značí nové jaro. Neb to jest přesně to, co teď nejvíce potřebuji: jaro v srdci se zápalem k tvorbě, k nápravě světa, k přetvoření jedovatého a ve vlastní krvi se topícího hada znovu v lidskou bytost, dát jí opět ruce k dílu, hlavu k úvaze, nohy k chůzi a srdce k citu. A právě k tomuto srdci se musí obrátit veškerá pozornost lidská; hrdina můj též, mnoho útrap překonávaje, mnohokrát zaměstnání si vybíraje, nakonec navrátil se do lůna své duše, kde dlí, života v ní užívaje s Bohem v dobrém souladu. Všezvěd putoval mnoho a mnohokrát po světě, snaže se nalézt trochu lidské krásy, avšak všude viděl jen zlořády trpce panující; Mámení, přítel jeho, snaží se mu pohled na svět vylepšit, avšak toť v přímém rozporu s povahou poutníka; ten radši než by snášel bláhovost, jež mu Mámení nabízí, uzamyká své nitro a klíč pouští do hluboké studnice lidského citu, odkud začíná vyvěrat pramen samoty a odevzdanosti Bohu. Neb co jiného může dělat, byv rozpoložen v chmurnou náladu, která drží se jej přes původní radost z poznání? Což může zachovat se pro sebe lépe a zároveň moudřeji pro celé lidstvo než se uzavřít do světa, který jest jen jeho vlastním? Možná má, leč nechce nic užíti ze světa toho zkaženého, mohl by, ale nechce, bojí se, snad i štítí, hnusí se mu lidská společnost, do jejíž duše je mu popatřeno vidět; tak nakonec unikne. Vím už předem, co budou mi vytýkat: že mluvím si proti sobě, proti myšlenkám svým vzdělávacím, že nevzývám zvídavost dostatečně; však já napsal jen tolik, co udělal jsem sám, když sňaty mi byly brýle mámení. 25. srpna, A. D. 1622 Nemám dnes příliš času psát. Do zítřka vyčkej! 26. srpna, A. D. 1622 Na mysl dnes stále mi přichází Fulnek, to městečko rozmilé, které mi tolik krásné radosti přineslo; a já teď lamentuji nad ním, jak Vergilius nad svou nešťastnou Mantuou! Slast ze všech nejvyšší byla pro mě, když mohl jsem své žáky za kapli vyvést, bychom se učili v přírodě, sedajíce na kamenech či pařezech vetchých! Jak oni byli poznání chtiví, ach: přešel brouček jakýsi po hlíně a oni hned na mě, jak že se jmenuje a kterak se to dí latinsky. Já se snažil být jim ochoten, co nejvíce to šlo; oni však také, při mši svaté o každé neděli, v lavicích seděli, ani nepípajíce. A co teprve má dobrá žena a mé děti, které mi ani všechny dopisy jejich vynahraditi nemohou? Jak já tam byl šťasten! Zde též věru není zle, pan žerotínský chová mě ve vší vážnosti, leč nemám zde nikoho, s kým bych promluvil vlídného slovíčka. Tak nezbývá mi něž doufat, že všechny časy dobré se vrátí jednou zase, byť ještě hodně vody bude muset uplynout. Ach, kéž se vrátí.

26

Tomáš Orlík

Dopis Milý Franzi, letmo tuším, že psaní ode mne je velkým překvapením nejen pro tebe, ale pro všechny tvé žáky a kolegy. Navzdory jejich nadšení Tě musím požádat, abys jim tento dopis nedal k dispozici. Předpokládám, že jsi obálku ani nestačil rozevřít a oni přesto z tvého výrazu ve tváři rozpoznali, že Ti píši právě já. Vím, že mne a mé dílo obdivují a nesmírně si toho cením. Své myšlenky jsem však tentokrát vtiskl papíru pouze pro tvé oko. Chtěl bych se omluvit, že jsem Tě takhle nečekaně zkontaktoval, je jaro a mé dopisy do Vídně obvykle docházejí až na přelomu září. Bylo to však naléhavé. Dnešní ráno je stejné jako všechny jiné… Sluneční paprsek, linoucí se po mé tváři, mne probudil ze snění o Ráji. Je to překrásné místo, na zemi žádného takového není a jestli přeci je, zůstává nám lidem stále skryto. Žádný spis o něm ani vzdáleně nepojednává, žádný div světa nedosahuje lesku byť jen lístečku podléhajícího moci gravitace a snášejícího se k zemi uvnitř mého ráje. Již krátký pobyt kdekoli v širém okolí tohoto místa by naplnil srdce všech porozuměním, slušností, odhodlaností a blahem. Často se přistihnu během dne, že bloudím jeho zákoutími, naprosto omráčen. Fascinuje mě, jak naprosto výmluvně se mi jeví. Nic v sobě neskrývá, nic jej netíží, nemá k ničemu podobnému důvodu. Dovolí mi v něm bádat, mohu se jím volně procházet a snažit se jej pochopit. Byl to pro mne vždy zážitek se zde ocitnout a vždy jsem měl pocit, že mne to obohatilo, posunulo dál. V posledních týdnech jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, zda-li se alespoň nepokusit tento ráj ukázat lidem. Samozřejmě, má díla na něj vždy odkazovala, více či méně. Avšak málo vzdělaných mužů a žen má možnost mne nepatrně pochopit, což mne přirozeně mrzí. Nemohu jim to však mít za zlé, jakkoli jim to vyčítat. Vždyť i já nad svými myšlenkami často dumám a není snadné je poskládat dohromady tak, aby dávaly smysl. Je těžké oddělit emoce, ve všem, co mne napadne, co napíši, se odráží a mají svůj neoddiskutovatelný vliv. Podle mne je však nezbytné se o to třeba jen pokoušet, nenechat se pocity ovlivnit přespříliš. A to by v díle skutečně závratných rozměrů, kterým by se Ráj jistě postupem času stal, nejspíše nebylo možné. Nemohl bych se k ničemu podobnému odhodlat, pokud bych si tím nebyl zcela jistý. Tuto myšlenku jsem proto zavrhl. Mrzelo mne to, na druhou stranu jsem neměl ani ponětí, nakolik by dílo mělo smysl pro tento svět. Je možné, že jsem hlupák, když takhle vůbec uvažuji, přesto by bylo zapotřebí velké odvahy a sebekázně. Zahltilo mne tolik pochyb, že nebylo jiné cesty. Myslím, že jsem se rozhodl správně. Bohužel to ve mně něco zanechalo. Opustil jsem myšlenky o svém vrcholném díle a chtěl se pomocí svého Ráje obohacovat nadále, ale… Bylo to nejspíše příliš dlouhé a náročné i pro mne samotného, když jsem v něm předlouho tápal, než abych toho zanechal a vrátit se do skutečného života. Je však docela pravděpodobné, že jsem si poté začal uvědomovat, že je to jen sen, ne realita, ne jiný rozměr našeho světa. V současnosti je můj život pohlcen zmatkem a stále častěji i beznadějí. Poznal jsem, co jsem poznat neměl. Když o Ráji sním, je to tak reálné, nezáleží na dni, noci. Je to kdekoli kolem mne i uvnitř zároveň. Mám pocit, že já sám jsem tím svým rájem a přitom vím, že se pomalu stávám bláznem, jenž byl zahuben myšlenkami o lepším světě, čestných lidech, blyštivé budoucnosti. Možná… Nesmírně rád teď mé smýšlení brzdí a nevím, co si počít, potřebuji nějakou inspiraci, radu, jak se zachovat a nahlížet na tuto nelehkou situaci a překonat ji. Budu Ti vděčný, můj věrný Franzi, za jakoukoli radu či postřeh. Zamysli se nad vším a pokus se na mé dilema nahlížet z jiného, objektivnějšího úhlu. Jan Ámos Komenský

27

Michal Místecký

Jan Amos (Původně psáno jako hudební text) Musíš se naučit správnou výslovnost: /džon eiməs komi:niəs/ stojíme v kapličce jeho kostela a mluvíme o IKEE naše nitra se zdají být nezměněna díky našim myšlenkám na něj nemůžeme býti pyšní jestliže přesto věnujeme pohled, ten bude ihned zapomenut

Fulnek když autobus jede podél jarních luk žádné stopy po velkém filosofovi jíš svačinu, nemůžeš přemýšlet jestli chceš, jestli přijedeš. Má drahá ženo, z důvodů mého odjezdu, nemohu s tebou fyzicky býti, nýbrž jen ve tvém srdci. Když jsem chodíval Božími stezkami, plnil jsem tak Osud nás, vyvolených, jenž není vždy radostný, ale vždy zachraňuje. Proto jsem se rozhodl, předtím, než budu pokračovati ve své cestě, dlít nějaký čas na tomto přenádherném místě, nechť ti Bůh pomůže nésti tvůj náklad, nyní těžší než kdy jindy. 18. února 1622

Se srdečnými pozdravy, Tvůj manžel Jan Amos



Přerov Muselo to být muzeum, ale nyní je to budova pokrytá lešením lebky v kobkách, Komenský nad nimi

28

Michal Místecký

John Amos (Originally written as the lyrics) You have to try to learn the best pronunciation: /d on eıməs komi:nıəs/, We’re standing in his church’s chapel talking ‘bout IKEA, Is it in fate where is written this excursion? Our minds seemed to be unchanged, Thanks to our ideas we can’t be proud of him, If we though took any notice, it will be immediately forgotten. Foulneck When the bus was riding along spring grasslands, No traces after the great philosopher, Eating your snack you can’t think, If you want, if you arrive. My dear wife, Because of my departing, I can’t be with you in a materialistic way, But only in your heart. When I was going by God’s paths, I was following Fate of us, selected, Which wasn’t always pleasant, But every time it was saving. Therefore I decided, Before I continued in my way, To dwell some time in this brilliant place. Let God help you with carrying your cross, This time when it will be harder that ever was. 18th February 1622

Sincerely, Your husband John Amos

Beforeton It must have been a museum but now it is a building creeped all over with scaffolding, Death’s-heads in the underground graves, Comenius is upon them,

29

jeho socha je silná a působivá jeden by si myslel, že bude obsazena ptáky, ale ona není raketomet míří na jeho tělo ubohý Amos - bez šance na život volební billboardy pokrývají náš stát jejich stíny - morové sloupy rebelové pozvedávají zbraně přehlídka přátel Světa v obrazech tě přemáhá plechovky kolem silnic jsou jen další druhy květin

Cesta do Uherského Brodu horko jídlo horko jídlo horko jídlo horko jídlo žádná zmrzlina, žádný Komenský modrý dům - byl v něm někdy J. A. K.? Malá myška - jsou její šance na přežité větší než jeho? Jak se jeho rodiště blíží, silnice vypadá jako Pansofia, s řadou východů když osoby sledující odhlučňovací zeď začínaly přemýšlet o „hrách s rukama“ nikdo nemůže uhodnout, kam jedeme zarostlá kolejnice, s níž by J. A. K. mohl začít svou práci kdyby žil v dobách železnic mohl by též užít letadla kdyby žil v době konkordů. Všechny tyto doby již pominuly. (Mimochodem: pamatuju časy když jsem vykukoval z autobusových okýnek a hledal k vlastní spokojenosti elektrárny. Strašně rád sleduju elektrické vedení a obdivuju krásu stožárů!)

Uherský Brod mince leží na portrétu Jana Amose vyhozená cizími návštěvníky

30

His statue is strong and impressive, Twas supposed to be pecked by birds but it isn’t, Rocket launcher heads to his body, Poor Amos - has no chance to live Billboards of votes cover our state, Their shadows - columns of the plague, Rebels elevate their arms, Display of friends full of Orbis Pictus make you overwhelmed, Tins along roads only are other kinds of flowers

The route to Hungarian Shadows Heat food heat food heat food heat food, No ice-cream, no Comenius, A blue house - was JAC ever in? A little mouse - are their chances to survive greater then his? As his birthplace is getting nearer, Motorway looks like Pansophia, with lotta exits. When persons watching sound-proofed wall, Started to think about “handgames”, No one can guess where we go. An overgrown rail with which JAC can get to work, If he lived in an age of railroads, He could also use an airport, If he lived in an age of Concords. All these ages has just gone. (By the way: I remember times, When I was looking outta bus windows, Searching power plants to be satisfied. I love watching electric conduit, And adoring beauty of standards.)

Hungarian Shadows A coin lies on the portrait of John Amos, Thrown away by strange visitors,

31

je to ten svět, který chtěl vytvořit? - Posloucháme o něm přednášku: odpověděl pesimisticky na sklonku života: „Nenašel jsem nic.“ - A já se ptám ještě jednou: byl by jako skromný muž spokojen s naší dobou? - Jako kněz ne, jako učitel snad ano. Vysmívali se mu v jeho době, kvůli jeho utopii, smějí se mu dnes, kvůli němu kde je ten člověk? - Já se mu nesměju. Kdyby psal beletrii, možná by se stal slavným s chytrým příběhem obsahujícím osvícenství, mohl otevřít dveře reformám.

Nivnice „Přejme si světlo, které by všem lidem ukázalo Dobro.“ Všichni na velkém jevišti tohoto světa stojíme, a co zde se děje, všech se týče. Světla Evropy, mudrci, zdravím vás! Je nasnadě, co máme udělat, musíme mluvit o Panergersii, obecněji, než se o ní mluvilo od Stvoření. Velká tupost narostla, a vrcholí v našich dnech. Kvůli významu našeho jednání, musíme být opatrní, v činění obecných pravd; nechci nikomu vyčítat, nechci nikoho plísnit, učit znamená vést od známého k neznámému, a nečinit tak krutým způsobem. Když chci někoho vést, nederu se, neutíkám mu, ale vezmu jeho ruku a vyjdu na cestu, zkoušejíc ho přesvědčit, aby mě následoval. J. A. K., Obecná náprava věcí lidských

32

Is it the world he wanted to make? - We are listening to lecture about him: He answered pessimistically in the end of his life, “I found nothing”, - I’m asking once more again: Would he be as a modest man content with our age? - As priest he wouldn’t, as a pedagogue perhaps he would. He was smiled in his age, Because of his utopia, He is smiled in this age, Because of himself. Where’s this man? - I don’t laugh at him. If he had written belles-letters perhaps he would have become more famous, With an ingenious story contenting Enlightenment philosophy, He could open the door for reforms.

Nivnitzbury “Let us wish a light which would show all people the Goodness.” We all are standing at the orchestra of world, And everyone does be concerned about everything what’s going on here. Lights of Europe, Wise men, greetings! It’s evident what we have to do, You have to talk about Panegersia, More common then it has been talking since Genesis. Great bluntness has grown, And culminates nowadays. Because of the significance of this conference, We should be careful, In making of common truths; I don’t want to reproach nobody, I don’t want to criticize nobody. To learn means to lead from the known to the unknown, And not to do so in a brutal way. As I want to lead someone, I don’t hasten or jostle him, But I take his hand and go to a path, Trying to make him follow me. JAC, Common Rectification Of People’s Matters

33

Komenský začal být jablkem sváru mezi dvěma vesnicemi jestli je Nivničan, je to potupa našemu národu? Máme Komenského, v pořádku, Komenského, který je z Nivnice… (omlouvám se, malá vložka: právě jsme vyhráli hokej…) Když naše průvodkyně rudne v tváři „Komenský je náš a my tomu věříme“ jeho světlo bylo zapomenuto v jejím srdci žádný mír, nýbrž červená páska označila její mozek a také konec vesnice

Komňa Tebe, můj národe Čechů a Moravanů, nemůžu zapomenout přes mé úplné rozloučení; byly ti dány poklady, ty budeš mé nejvyšší dědictví; věřím také v Boha, že po všech pohromách, po hříších, vláda tvých věcí bude zas tvá, můj národe. A kvůli této naději, učiním tě dědicem všeho, co máš mít, prostřednictvím práce mých synů a Božího smilování, ti vše odevzdám. J. A. K., Kšaft umírající matky jednoty bratrské

Luhačovice Viděl jsme hloupou krysu v řece, jejíž jméno neznám stál jsem na starém mostě s mým melancholickým přítelem národ mluvil o hokejovém vítězství a Učitel národů je zmenšen v lázeňských pampeliškách ve večeři, v pizzerii v glazurovaných dlaždicích sídliště.

34

Comenius started to be bone of contention, Between two of the villages, If he is Nivnicensis it is discredit of our nation? We have Comenius, OK, COMENIUS who’s from Nivnitzbury… (I’m sorry, little perception: We have just won in hockey match) When our guide grew red in her face, “Comenius is ours and we believe it!”, His light was forgotten in her heart, No peace but red stripe, Marked her brain and the end of village, too

Komnia For you, my nation of Bohemians and Moravians, I can’t forget instead of my perfect saying Good Bye; You were given treasures, You will be my highest heir; I also believe in God, That after the hurricanes, After the sins, Reign of your matters will be your once again, my nation. And because of this hope, I make you heir of all you have to have; Through my sons’ work, through God’s benediction, I give everything to you. JAC, Testament Of Dying Mother Of Unitas Fratrum

Louhacheton I saw a stupid rat in a river of which I don’t know name, I was standing on an old bridge with my melancholic friend, The nation Comenius spoke about was celebrating hockey victory, And “Teacher of nations” is dwindled away in dandelions of spa, In da dinner, in da pizzeria, In the Dutch glazed tiles of developments.

35

Příštího dne Pořád ještě slaví. Hospody stojí v cestě muzeím. „Život je práce; mravenčí hemžení.“ Bylo to správné, za to bojovat? - jestliže svět je jeho, jestliže svět je Pansofia mohla by to být jeho představa dokonalého žití se sportem ve smyslu plné zábavy? pansofia, jeho model ach ano, Jan Amos pansofia, jeho filosofie ach ano, Jan Amos Racionalismus proti teologii, ach ano, Jan Amos mozek proti Bohu ach ano, ano, Jan Amos Descartes proti Nivničanovi ach ano, Jan Amos ach ano, Jan Amos ach, ach, Jan Amos hurá, hurá, Jan Amos ano, on je Jan Amos ach ano, Jan Amos ach ano, Jan Amos ach ano, Jan Amos ach ano, Jan Amos…

36

Next Day They are still celebrating. The pubs stand over the way of museums. “Life is work; Teeming of ants.” Was it right what he fought for? - If this world is his, if this world is Pansophia, Could it be his idea about perfect living, With sport in a meaning, Of full enjoyment? Pansophia, his model, Oh yeah, John Amos, Pansophia, his philosophy, Oh yeah yeah, John Amos, Rationalism against theology, Oh yeah, John Amos, Brain against God, Oh yeah yeah, John Amos, Descartes against Nivnicensis, Oh yeah, John Amos Oh yeah, John Amos, Ah Ah John Amos, Oh yeah, John Amos, Wow wow, John Amos, Yes, he’s John Amos, Oh yeah, John Amos, Oh yeah, John Amos, Oh yeah, John Amos, Oh yeah, John Amos…

37

Jan Otipka

Jan Ámos Komenský a jeho odkaz dnešním generacím Každý z nás ví, jaké to bylo, když chodil do školy. Když musel vstávat brzo ráno, aby stihl první vyučovací hodinu, a jen co zazvonilo, byl nucen sednout si na nepohodlnou židli do mnohdy malé a těsné lavice, do které se lidé, velicí jako já, jen stěží naskládají své dlouhé nohy tak, aby se nezranili. Poté čekal na svého učitele či profesora jen proto, aby si vyslechl poměrně monotónní vyprávění o látce, jíž nerozuměl a neměl zájem jí rozumět. Naštěstí se vyskytují výjimky, kdy se kantor nesnaží nacpat do dané hodiny co nejvíce učiva, ale snaží se přiblížit svůj předmět studentům zábavnou, a pro malé žáčky hodně oblíbenou formou s názvem škola hrou. Tuto výukovou metodu poprvé objevil a prezentoval J.A.Komenský. Podle mého názoru nejvýznamnější z pedagogů a jeden z největších Čechů všech dob. Jeho metoda je unikátní a mnozí o něm smýšlí tak jako já. Nedávno jsem četl názor, se kterým musím plně souhlasit: “Ze všech cest k lepšímu uspořádání světa se Komenský nejvíce zabýval vzděláním. To mělo důležitou všenápravnou úlohu. Tímto chápáním vzdělání se Komenský lišil od některých svých předchůdců, kteří promýšleli jen část vzdělávací soustavy, např. jen didaktiku jazykového vyučování, a nikoli celou soustavu vzdělání a jeho úlohu v životě člověka a lidstva.“ Komenského názory byly také unikátní v tom, že viděl provázanost studia s hlubším lidským poznáním, a proto se snažil působit na takovéto vědění už od malého dítěte. Tímto se také pokoušel o nápravu a zušlechtění člověka. Jeho genialita spočívala v tom, že mistrně spojoval dané učivo s ukázkami možného využití v praxi. Jako důkaz tohoto názoru může posloužit úryvek z díla Nárys školy vševědné: “Bez plného poznání nelze vybírat věci nejlepší; abychom tedy došli svého cíle, štěstí, to dokáže řádné konání, a aby bylo konání řádné, toho dosáhne správný výběr; aby pak byl výběr správný, to bude dáno jasným porozuměním věcem, neboť nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Proto neznalost věcí musí být odstraněna z lidské mysli a je nutno roznítit všeobecné světlo, jímž by lidé, jasně všechno vidouce, dovedli odlučovat zlo od dobra; pak, zlu unikajíce, také mu uniknou, hledajíce dobro, dobra dosáhnout”. Toto všechno se pokoušel skloubit do jedné pansofie, tedy do soustavy učiva, které bychom dnes mohli nazvat jako “vševěda”. Svědčí o tom i jeho díla Pansofie a Věcný pansofický slovník. Tato myšlenka je tak geniální, že ji i v současnosti nejsou schopni mnozí pochopit. Je sice pravda, že ji Komenský nikdy nedokončil, ale provázela Komenského díla od začátku až do konce. Snad se v budoucnu najde někdo, kdo by toto dokázal dokončit. Je neuvěřitelné, jak si tento muž dokázal udržet své myšlenky o lidské dobrotě a nápravě lidí i přes těžký a strastiplný život, kdy byl nucen emigrovat ze své vlasti, kterou nade vše miloval, kdy ztratil všechny své blízké, kdy mu shořela většina jeho prací a kdy byl mnohokrát zrazen svými vlastními lidmi. Jan Ámos Komenský byl člověk pevných morálních zásad, které by nám měly být příkladem. Tento muž byl jeden z nejúžasnějších lidí a jistě ovlivnil naše dějiny všemi směry. Vždyť i naše národní obrození se dle mého názoru odvíjelo z části v duchu idejí J. A. Komenského. Na závěr už bych chtěl jen podotknout, že poznáním života tohoto velkého muže jsem došel k názoru, že každý z nás dokáže být lepší. Komenský byl pravděpodobně nejblíže ze všech autorů k tomu, aby svou výukou dokázal v každém z nás probudit naše lepší já.

38

Iva Palkovská

Nekonečné pouti

Seschlá lípa, poledního slunce žár, pod tím stromem shrbený člověk stál. Trápí jej teď mnohé strasti, neb nemůže zpět do vlasti, což si tolik přál. Do Amsterdamu je stokrát dál než do rodné Nivnice, kam jej srdce táhne nejvíce. Tam, kde má své kořeny a kde chce být pohřbený. Na bedrech nesoucí svazky svých knih, opodál slyší dítěte smích. Vždyť pro něj to dělá, pro jeho dobro, aby i ono studovat mohlo. V nápravě školství vidí svůj cíl, svůj úkol, důvod proč žil. Spousty knih napsal, kantory poučil, co nejlíp činit, aby žáky naučil; do školy mateřštinu vnáší, učení pak děti lépe snáší. Kněžský šat jej tíží a on k nebi vzhlíží, nespatří tam znamení, konec svého trápení?

Staré kosti už jej bolí, bojí se, že mor jej skolí. ten, co rodinu mu vzal, jen do duše beznaděj mu dal. Kdo mu ženu, syny, vrátí? Cítí bolest z této ztráty, cítí se tak prázdný, dutý, proč je život tolik krutý? Bible v rukou těžší se stává, jediná věc, co mu naději dává je vyhlídka na oživení církve bratří, k níž již dlouhá léta patří. Jiná víra v cizí zemi, spoluvěrců mnoho není, moci zas kázat, byl by rád, připadat si opět mlád, jak krásné je si vzpomenout, balzám pro duši zlomenou.

Unavený kmet naslouchá vnitřnímu hlasu, smutné jeho oči hledají v korunách stromů spásu.

Báseň o životě J. A. Komenského popisuje jeho pocity při odchodu z polského Lešna na cestě do Nizozemí, kdy se nemohl vrátit do vlasti.

39

Silvie Parmová

Dopis Ostrava, 26. 5. 2006 Vážený pane Komenský, zrovna včera jsme jeli po Vašich stopách, po stopách Jana Amose Komenského… Jenže… No, žádné Vaše stopy tam nebyly, ať jsme koukala, kam jsme koukala, všude byly jen Vaše sochy, obrazy, knihy… Ale otisk vaší nohy nikde! Žádná Vaše stopa. Ani jedna jediná. Představte si, že se celý den trmácíte a hledáte stopy někoho, koho jste nikdy neviděl a když přijedete pozdě večer domů nemůžete si ani říci, že jste tu stopu viděl! Prostě jedno velké zklamání… A teď vážně! Dokážete si představit, že jste všude známý, kolik muzeí nese Vaše jméno, kolik je všude Vašich soch a obrazů, ze kterých shlížíte na kolemjdoucí, kteří pozorují Vaše oči, Vaše rysy v obličeji a kteří Vás tiše ve svém srdci obdivují… Ale všechno hezky popořádku. Vyjeli jsme brzo ráno, abychom stihli projet co nejvíce měst, ve kterých jste byl, abychom se o Vás co nejvíce dozvěděli. První zastávka na naší pouti, pouti, která byla zasvěcená Vašemu jménu, byla ve Fulneku. Vyskočili jsme z autobusu a šli sbírat informace o Vašem životě. Jo, autobus, víte, co to je? No, tak to je takové velké auto, do kterého se vejde spousta lidí. A auto? Víte, co je to auto? Jak to říct. To je takový pohodlný kočár. Ale pozor, netáhnou ho koně, auto má totiž motor. A víte Vy vůbec, co to ten motor je? Tak jednoduše řečeno, je to přístroj, který auto nebo jiným motorovým vozidlům umožňuje, aby jela (tedy kdyby neměla kola, tak jim bude i ten motor nanic). Další zastávka byla v Přerově, pak v Uherském Brodě, dále v Nivnici a nakonec v Komni. Všude se mluvilo o Vás. Vy jste byl naším hlavním tématem. Četli jsme si ukázky z Vašich děl, navštěvovali muzea a památníky, které nesly Vaše jméno. Mohl jste vůbec tušit, když jste psal své knihy, když jste bojoval za školství a byla jste příkladným učitelem, ze kterého si dodnes mnozí kantoři berou příklad, že i mnoho let po tom, co nebudete mezi námi, Vaše myšlenky se budou stále vznášet nad národem, kterému jste tolik obětoval. Myslíte, že kdybyste žil v dnešní době, že byste byl také tak slavný?? Nevím, ale asi ne. Dnes byste nemusel emigrovat kvůli Vaší víře, jelikož dnes už si může člověk věřit v co chce. Máme svobodu vyznání. Také není jisté, že by tolik lidí četlo Vaše knihy. Nyní se už tolik osob věnuje školství a je tolik autorů a tolik knih, že je stále z čeho vybírat. Zajímá Vás, jestli pedagogika je taková, jakou jste si ji představoval?? No, to těžko říct. Jedna z Vašich základních myšlenek byla, že v centru pozornosti má být žák, nikoliv učitel. Myslíte, že to všichni kantoři dodržují? Ano, někteří ano, jiní ovšem přijdou do třídy, odučí svých pětačtyřicet minut a více je už nezajímá. A rozdělit vzdělání do čtyř stupňů? To by rozděleno bylo, ale je na každém zvlášť, kolik těch stupňů bude absolvovat. Povinná je pouze škola základní. Jestli žák po základní škole ukončí své studium a bude dále pokračovat na gymnáziu, střední škole nebo učilišti, je pouze na něm. Poslední stupeň vzdělání je univerzita, škola vysoká. Na tu se může přihlásit každý, kdo uspěje u závěrečné maturitní zkoušky. To, že má být vzdělání dostupné bez ohledů na pohlaví a sociální rozdíly, to se z velké části stalo. Školu dnes stejně jako chlapci mohou navštěvovat i děvčata. Sociální rozdíly už také netvoří tak velkou bariéru, i když mnoho studentů kvůli jejich sociálnímu postavení nemá tu možnost studovat na vysoké škole, jelikož není schopno si ji hradit. Základní vzdělání se platit nemusí a na školní pomůcky mohou dostat sociální přídavky. Škola má být „dílnou lidskostí“ a má z ní být odstraněno vše, co z ní dělá mučírnu, tak to je další z Vašich myšlenek. A myslím, že i tato se vyplnila. Rákoska už se ve školách dávno neobjevuje a škola je nedílnou součástí každého z nás. Ve výuce se postupuje od nejjednoduššího ke složitějšímu, takže i toto je podle Vašich představ.

40

Výuka má podle vás směřovat ke skutečným a praktickým potřebám života. No nevím, jestli také derivace, integrály, buněčná stavba rostlin, chemické reakce, hmotnost Slunce či podrobná znalost Vašeho života nebo života někoho jiného, v našich dějinách významného, je zrovna skutečná a praktická potřeba života. Avšak dnes už to ke vzdělání patří. A člověka v naší zemi, který by Vás neznal a ani o Vás nikdy neslyšel, lze považovat za nevzdělance. Dnes je totiž důležité, abyste měl všeobecný přehled o světě, o dějinách, abyste si mohl udělat názor na svět a věděl, co od něj můžete očekávat. Abyste věděl, že jsou lidé dobře, ale i lidé zlí. Že každému nelze důvěřovat, ale že potřebujete někoho, komu důvěřovat můžete, že potřebujete přátele. Toto ale jistě víte, to se ani za těch pár století nezměnilo. Tak tedy doufám, že alespoň několik Vašich přání a myšlenek se splnilo. Loučím se a skládám velký dík za to, co jste pro naši vlast učinil.

S úctou Silvie Parmová

41

Ria Polášková

Patří Komenský do starého železa? Byl to pedagog světového významu, teolog, filozof, sociální a náboženský myslitel a spisovatel, kněz a biskup jednoty bratrské. Znáte díla jako Labyrint světa a ráj srdce, Všeobecná porada o nápravě věcí lidských, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské? Jedním z jeho nejznámějších děl byla Velká didaktika a Didaktika, ve kterých se Komenský věnuje výuce žáků. Myšlenky jsou velmi pokrokové, obzvlášť na dobu, ve které žil. Výchovu dělil do čtyř období po šesti letech, a tak zavedl počátky systematizace školství. Snažil se učit názorně, vše převádět do praxe a vyučování podle něj mělo být zábavné. Co bylo na jeho myšlení tak progresivního? Ve Velké didaktice se zmiňuje o Aristotelovu přirovnávání lidské duše k tabuli. Správný učitel ji popsat dokáže. Lidská duše je narozdíl od hmotného předmětu nekonečná, takže může pohltit neomezené množství informací. Jestliže však zůstává prázdná, není chyba v žákovi, ale ve vyučujícím. Patří tato myšlenka snad do starého železa? Mnoho z nás by si určitě řeklo, že nápady, které tento vzdělaný muž sepsal na přelomu šestnáctého století, se dnes berou jako samozřejmost a jeho metody používá téměř každý učitel. Co myslíte, je tomu tak doopravdy? Ve škole se denně dozvídáme spoustu důležitých a pro budoucí život užitečných informací. Na druhou stranu si myslím, že některé věci, právě jedny z nejdůležitějších, nám byly zatajeny. Naučili nás, co je to sex. Ale kdo nám řekl, co je to láska? Jak máme milovat? Také už všichni víme, jaké jsou druhy antikoncepce a do kterého týdne můžeme jít ještě na interrupci. Jenže na kom zůstalo, aby nám pověděl, jaký je zázrak, když miminko vzniká? A kdo nám popsal radost spojenou s jeho narozením? Zůstane pro některé navždy tajemstvím, že potrat je vlastně vražda nevinného člověka, který se brání a chce žít? Tohle už nám totiž zapomněli říct... Komenský bojoval za praktickou výuku. V dnešní době je však vyučování často omezené na nadiktování informací do sešitu a následné „našprtání“. Určitě nejsem jediná, koho mrzí, že dodnes nemáme možnosti si věci, o nichž se učíme, „osahat“, nebo se o nich dozvědět něco zajímavého navíc. Jenže jak to udělat, když ve vyučování není čas a těžko si dokážu představit jásání studentů nad oznámením, že místo jejich sobotního programu pojedou na biologickou exkurzi pozorovat někde do lesa brouky:-). A taky je jasné, že se dost dobře nemůžeme potkat s Homérem. Nemůžeme si zajet do blázince a pozorovat příznaky idiocie na vlastní oči. Ani si nemůžeme sáhnout na trinitrotoluen. Jde to tedy nějak zařídit? I dnes se bohužel můžeme ještě setkat se stylem výuky, ze kterého máme často pocit, že jsme se přenesli do období před narozením Komenského. Situace, kdy je vám do rukou vraženo dvacet stran z velké části zbytečných slovíček s rozkazem naučit se je málem ihned, je sice smutná, leč pravdivá. Naštěstí tomu tak není často. Spousta profesorů se u Jana Ámose poučila a snaží se pro zpestření výuky udělat, co je v jejich silách a možnostech. A navíc - už nejsme trestáni rákoskou:-). Komenského knihy tady stále jsou a čekají, až je někdo otevře. Ponořit se do nich může každý. Patří tedy Jan Ámos Komenský do starého železa? Nepatří tam náhodou ti, kdo jeho názory ignorují?

42

Miroslav Raška

Povzdech za Učitelem Nevíme, kde ses narodil, Učiteli. Komňa! Ne Nivnice! Řveme rudí celí, hádáme se, jako když se nechumelí. Jeden velký labyrint byl pro Tebe život, kterým jsi byl donucen proniknout, lásku jsi našel a neodebral ses do temnot a ráje srdce podařilo se Ti dosáhnout. Měl jsi i těžké okamžiky, tolik utrpení a ztrát, víc než o jednu ženu a děti přišel jsi mlád, má Ti teď život do budoucna vůbec co dát? Přesto nevzdáváš se svých myšlenek na vzdělání mládeže, nevyspělost škol Tě k smrti uhání, proto vtisknuls nám Orbis pictus do dlaní.

Nepodařilo se ho sice za krátkou dobu dokončit, nevadí, všichni víme, že jsi první byl, víc to neřešit, namísto toho spoustu jiných publikací stihls zveřejnit.

Celý život pracoval jsi na rozsáhlém slovníku, ten Ti bohužel shořel v jednom okamžiku, nevbodl sis ale v mžiku nůž do hrudníku, chtěl jsi ho udělat znovu stejný do puntíku.

Ne nadarmo jsi jmenován Učitelem národů, měl jsi pro krásnou českou vlast cit a tisíc důvodů napsat knihy o jazyku a jeho původu, vždyť bez Tebe by byl svět jako strom bez plodů. Nevyprávěls však jen jednomu národu moudrost svou, Tvé učení v mnoha kulturách za dálkou bezednou doznalo svého cíle a nyní tam ctí památku Tvou. Obětoval ses pro budoucí evropské generace, jsme Ti za to velmi vděční a bez legrace, kdybys nežil, kde by teď byla lidská populace? Byl patnáctý listopad, normální den, v starobylém městečku jménem Naarden tam zemřel nám Ten, kdo všem šel příkladem. Na kousku české země v Nizozemí pod drnem teď leží, kdo se nenávratně odebral na svět onen, kéž by byl další jako Ty,Pane můj. Amen.

43

Matěj Stehlík

Comenius inter prophetās aneb Komenský mezi proroky Jan Ámos Komenský – ač se tak nezdá, byl jednou z nejrozporuplnějších osobností českých a evropských dějin. Na jednu stranu byl velmi dobrým, revolučním pedagogem, dá se dokonce říci, že nejlepším. Byl také teologem, filosofem, filologem, částečně řečníkem, zapáleným politikem a mírotvůrcem. Za celou dlouho dobu svého působení a cestování po Evropě si získal mnoho vlivných přátel a známých, jen velmi málo nepřátel. Na druhou stranu ale jeho bohatý život provázela zvláštní záliba. Pojďme si v následujícím zamyšlení přiblížit jeho putování labyrintem světa. Komenského život byl velmi obtížný a je s podivem, že se přes všechny nezdary dokázal přenést a stále tvořit, i když se na celém jeho díle podepsaly životní tragédie. Ať už to bylo osiření v deseti letech, útok nepřátelských vojáků na Strážnici, kam chodil na základní školu, mnohá úmrtí v rodině, později všechny problémy spojené s třicetiletou válkou a vypálením Lešna. Díky všem těmto katastrofám však vznikla mnohá díla, mezi nimi tzv. útěšné spisy, např. Truchlivý (I., II., III.), O sirobě, apod. Tyto události měly také vliv na rozvoj Komenského zvláštní, již zmíněné záliby, kterou byla důvěra různým proroctvím, viděním a věštbám, jež byla v rozporu jak s jeho náboženským smýšlením, tak s racionálním přístupem. Stejně tak ale byl i jeho racionalismus v rozporu se samotnou vírou v Boha a duchovno, což ho také často přivádělo do slovních potyček s René Descartem. Vraťme se zpět k proroctvím. Je správné, aby tak významná a vážená osobnost, kterou Komenský bezpochyby byl, věřila přeludům a bludům od pochybných, prakticky neznámých lidí a také se jimi do značné míry řídila? Ano, za předpokladu, že to vážně neovlivní jeho dílo, nebo pokud se podle nich nebude řídit celý svůj život a když si stále zachová vlastní zdravý rozum. Jan Ámos se jimi celý život neřídil, ale nebyl k nim ani zcela lhostejný. Čím více se jeho životní situace ztěžovala, tím více tíhl k tomu, co kolem sebe slyšel, pokud to alespoň z části říkalo to, co slyšet chtěl. První z těch, jejichž proroctvím důvěřoval, byla šestnáctiletá dívka z Branné u Jilemnice, Kristina Poniatowská. Ta byla během jejich setkání nemocná a ve velmi špatném stavu, který byl také způsoben tím, co viděla. Prvním z jejích vidění byla ohnivá metla, kometa na nebi, dále sen o setkání s Ježíšem, atd. Po vyléčení se jí Komenský ujal jako své dcery. Nejdůležitější proroctví, které pronesla, byl dopis Albrechtu z Valdštejna, který vypovídal o jeho blízkém pádu a následné smrti. Také předpověděla svou vlastní smrt, v onen den také zemřela, ale následně obživla, takže jejím proroctvím nesmíme přikládat moc velký význam. Bohužel je však pravda, že Valdštejn dle předpovědi opravdu zahynul a můžeme se tedy stále dohadovat: Byla Kristina Poniatowská věrohodným zdrojem předpovědí, nebo Komenského celou dobu úspěšně klamala? Druhým, kdo Jana Ámose výrazně ovlivnil, byl Kryštof Kotter, svého času koželuh ve Sprotavě, který předpovídal zlepšení všeobecných poměrů, konec pronásledování evangelíků, jejich vítězství a následný vzestup. Jeho věštby přeložil Komenský do němčiny a věřil jim, avšak okolní společnost a myslitelé o prorockém daru Kryštofa Kottera příliš valné mínění neměli. Třetím a nejzoufalejším, zároveň však nejmazanějším prorokem byl Mikuláš Drábík, Komenského spolužák a také kněz. Jeho proroctví se opět týkala politických poměrů, hlavně předpověděl, že se Sedmihradský kníže Zsigmond Rákoczy stane uherským králem. To vše v době, kdy na jeho dvoře Jan Ámos pobýval, tedy opět proroctví, kterými by se Komenskému zalíbil. Výsledek byl ale zpočátku úplně opačný. Jan Ámos mu příliš nevěřil, ale nakonec si jeho sepsaná tvrzení přečetl a později všechna proroctví, se kterými se kdy setkal, vydal v knize „Světlo z temnot“. Další podivuhodné úkazy se objevily počátkem roku 1648, vypráví o nich spis Theatrum Europaeum: „Na krásném a utěšeném dánském ostrově Schonen v městě Lundenu večer před sv. Třemi králi, tj. 5. ledna asi o sedmé hodině, udělalo se najednou v Široké ulici před branou světlo jako v pravé poledne, když ne-

44

jvíce svítí slunce. Potom bylo lze spatřit na nebi dvě armády, jak táhnou proti sobě; nejdříve to byli kopiníci, které však náhle setřel z oblohy mrak a místo nich nastoupili mušketýři a každá armáda nesla před sebou prapor krve. Za chvíli, když obě vojska v mracích zmizela, vyplula z oblak proti sobě dvě loďstva. a byla tato zjevení hrozná a děsivá napohled. “1 Dále se takto podivné úkazy odehrály opět ve Švédsku („Taktéž došla zpráva z Království švédského, že tam začátkem roku řeka Storgge, která jinak velmi prudce teče, najednou se na několik dní zastavila …“1 ) a v Anglii („Na anglickém ostrově Wightu, právě když tento náš rok počínal, slétl se vel ký počet velkých ptáků, vran, kavek a havranů, kteří se pustili navzájem v nelítostný zápas, takže jich zůstalo několik tisíc mrtvých. K zamezení zápachu museli pak lidé odklízet ptačí těla na mnoha vozech.“1 ), můžeme se tedy opět dohadovat, zda se jedná o skutečná svědectví, nebo o místní pověsti, způsobené již dlouho trvající třicetiletou válkou. I přes veškeré vnitřní rozpory dokázal Jan Ámos Komenský, že je revolučním pedagogem a filosofem, který o několik století předčil svou dobu a čehož dosáhl nejen svými světoznámými spisy, ale i osvícenskými myšlenkami a mnohými politickými agitacemi, a zároveň ukázal, že víra v různá vidění a proroctví nikterak neovlivnila jeho vynikající dílo, díky kterému přetrvávají duch a myšlenky tohoto úžasného myslitele dlouhá staletí v myslích a povědomí nás všech, ba naopak. Budeme, nebo se alespoň pokusíme se jimi řídit i nadále.

1)

Kratochvíl, Miloš V.: Život Jana Ámose. Praha: Československý spisovatel, 1979, s. 143.

45

Karel Střelec

Drahý Učiteli národů, příteli náš i příteli vědění a vzdělanosti, obracíme se k Vám zpátky, tak buďte té laskavosti a vyslechněte, co Vám chci říci za celý lid několika řádky:

Pak prosím o odpuštění: Jako hlupáci jsme museli vypadat; však vězte, nevědomost nás zaslepila, tak Vaší moudrosti jsme se mohli smát, legraci si tropili z Vašeho díla.

Nejprve se ptám: Kde je ta spravedlnost boží? Vyhnán jste byl svým národem; srdce přesto po milované vlasti touží, šťastný život zůstal jen snem. S pevnou myslí a správnou vírou jste všechny, i ty nejtěžší rány přestál, zasažen smrtí, beznadějí a bídou, smířen s údělem, který Vám Bůh seslal. A Vy jste stále putoval a hledal jako hnán divokým větrem, domov nikde nenalézal, jistě již znaven krutým světem.

Rozum nám dát, vzdělávat jste nás chtěl a my bláhově odmítli. Teď už ale víme, pravdu jste měl, však ptáme se: Odpustíte nám? Může vůbec někdo odpustit vlasti, jež pohrdla svým oddaným dítětem? Těm lidem, kteří dali mu samé strasti; té zemi, která si krutě zahrála s jeho osudem? Ne, to nikdo nedokáže. Vlastně - ano, někdo ano - jen velký člověk; takový jako Vy, jen ten, kdo ví, že vlast si jej váží, i když jeví nevděk. A závěrem všechen svůj lid vyzývám:

Tak tomu máme říkat spravedlnost? Vždyť i v cizině přijali Vás lépe; toť spíše byla naše velká nevděčnost, šli jsme nevidouce po cestě slepé. Úcty přidávám vyznání: Zhrda všech Vaší doby, však já chci ze srdce říci: Vaše jméno vlast zdobí, bez něj jsme jen zemí spící. Věřte, že jsme na Vás hrdí, podle Vás se učíme; a každý Čech, Moravan i Slezan tvrdí: Vašeho odkazu si vážíme!

46

Národe, proč tak málo si vážíš těch, kteří ti nejvíc dali, těch, kteří by se pro tvé dobro všeho vzdali? Tak jako vláda věcí tvých se k tobě vrátila, lide český, moravský, slezský, ještě vem ctnost do dlaní a řekni: Děkujeme, Jane Amosi Komenský!

Veronika Stroupková

Po stopách Jana Ámose Komenského Dne 17. května jsme se vydali na školní exkurzi nazvanou „Po stopách J.A. Komenského“. Musím se přiznat, že mé očekávání nenabývalo příliš velkých rozměrů. Domnívala jsem se, že všechny potřebné informace o této významné osobnosti si mohu vyhledat kdekoliv v knížkách. Avšak během mnoha poučných výkladů v jednotlivých místech Komenského působení se začalo projevovat, že má nedávná „teorie“ byla zcela mylná. Vyčerpávající návštěvy měst, neodlučně spjatých s tímto neobyčejným mužem, mě utvrdily v názoru, že zhlédnutí historických artefaktů a jiných pozůstatků z dob „Učitele národů “je pro člověka mnohem přínosnější. Bylo také zajímavé pozorovat, jak se jednotlivá města předháněla v důkazech, které měly svědčit o skutečném místě Komenského narození. To je totiž až dodnes zahaleno jakousi mlhou, skrze níž nelze přesně určit, které z následujících míst bylo jeho skutečným rodištěm. Mezi dvě nejpravděpodobnější patří obec Nivnice na Moravě a Uherský Brod, který je i mimo jiné uveden na hrobu v Naardenu. Naše první zastávka byla ve Fulneku. Zde se tento známý pedagog a filosof stal v letech 1618-1621 správcem sboru. Místní muzeum poskytlo velmi přehledný výklad o životě a dílech Komenského, na jehož základě jsme pak mohli čerpat informace hlubšího charakteru na dalších místech našeho „putování“. V Přerově jsme se pak vydali do ústavu s příznačným názvem „Muzeum Komenského“. Jsou zde i například umělecky hodnotné modely známých sochařů a výtvarníků (např. Igor Kitzberger). Ve sbírkách jsou k nahlédnutí dva Komenského dopisy, přes sto děl a velká ukázka Mistrových map. V letech 1608-1611 zde studoval na bratrské škole a zanedlouho poté se oženil s Magdalenou Vizovskou. Po hrůzostrašné tragédii, při které zde ztratil svou nejbližší rodinu, utekl do exilu. Třetí cílovou stanicí se pro nás stal Uherský Brod. Toto město se může pyšnit svým pomníkem Komenského z roku 1920, který je dílem sochařů Strachoňovského a Šalouna. Hlavním účelem tohoto muzea je shromažďovat dokumenty pojednávající o životě a tvorbě spisovatele. Jsou zde zahrnuta všechna umělecká díla různých žánrů a oborů mající vztah k činnosti této osobnosti. Nejpoutavější částí prohlídky se stalo promítání asi dvacetiminutového snímku, který se pokoušel přiblížit život tohoto velikána. Snažil se zejména poukázat na charakter a myšlení spisovatele, které bylo do značné míry ovlivněno dobou- její nepřízní vůči lidem jiného smýšlení a vyznání. Nivnice je, dle tvrzení místních obyvatel, stoprocentním rodištěm J.A. Komenského. Tvrdí, že tím osudným místem je Bartkův mlýn, kde se měl Mistr narodit v přízemní místnosti roku 1592. Za pozornost také stojí Vychovatelská knihovna J.A. Komenského, jejíž založení spadá do roku 1928. Hlavní podstatou zařízení, dle přání jejího zakladatele- Josefa Kachníka, bylo shromažďování všech spisů a publikací myslitele za účelem propagace osobnosti Komenského. Další z možných rodišť je obec Komňa. Odvozuje se tak na základě předků Komenského, z rodu Segešů, kteří zde dlouhou dobu žili. V malebné vesnici se také nachází památník této významné osobnosti. Po celodenním namáhavém putování po městech a památkách, které jsou spjaty s tímto biskupem jednoty bratrské, filosofem, pedagogem, historikem, překladatelem a spisovatelem v jedné osobě, jsem musela uznat, že osobnost J.A. Komenského musela být velmi neobyčejná, když po sobě dokázala zanechat tak dalekosáhlé a trvalé stopy…

47

Soňa Svidrová

Dopis V Ostravě dne 25. 5 2006 Milá tetičko, s velkým potěšením Ti musím oznámit, že jsem právě dokončil tak dlouho očekávanou knihu o vývoji druhů. Tato kniha ale není důvodem, proč Ti píšu. Před nedávnem se stala jistá událost a já bych se chtěl s Tebou podělit o mé zážitky a pocity z této úchvatné cesty. Pro mne, jako pro biologa, je tato pouť nepřekonatelnou životní zkušeností. A to proto, že jsem až donedávna neuznával jiné obory, než je ten můj. Ale abych tedy začal. Stalo se dne 18.5. Léta Páně 2006, jak by to jistě napsal některý spisovatel. Měl jsem už několik týdnů dopředu u jednoho kolegy zamluveno jedno místo na zájezd, který organizoval. Tento zájezd se jmenoval, nebo jsme mu tak spíše říkali, „Po stopách Jana Amose Komenského“. Obsah této exkurze byl rozdělen do pěti obcí, z nichž jsou tři velmi známá a významná města. Ale nebudu skoupý jen na města a městečka, ale vypovím Ti celý příběh. Den začal tím, že jsme nasedli do auta a vyjeli jsme přes Ostravu na Fulnek, kde byla první naše zastávka. Když myslím my, tak jsem to já, mí dva kamarádi a kolega, který výlet pořádal. Cesta v autě byla velmi zábavná, ale jakmile jsme se blížili k místu, přepadly nás obavy, co vlastně budeme dělat. Naštěstí tyto nepokoje zmizely, hned jak jsme dorazili do Fulneku. Tam začal můj kolega přednášet fakta o Komenském a to nás všechny zaujalo. A to začalo být teprve zajímavé. Ve městě Fulneku jsme navštívili památník, který shrnoval všechna nejdůležitější data a také velice důležité události z jeho života. Naší další zastávkou bylo město Přerov, které jistě také znáš. Zde pokračoval můj kolega s výkladem a v jeho řeči zazněla zmínka o objektu, který nás v tomto městě nejvíce zajímal. Opět národní památník. Ale nebyly tam stejné věci jako předtím, tato budova měla historickou dokumentaci i prameny z jiných dob, než z doby Komenského života. I když to bude znít divně, zde se mi nejvíce líbila expozice o pravěku na našem území a ukázky školních tříd za první republiky a v 50.letech. V následujícím městě jsme pro změnu navštívili muzeum J.A. Komenského a mě (nevím jak ostatní) uchvátila obrovská knihovna, která byla přes celý pokoj. Od stropu až po podlahu. A naší poslední zastávkou byly dvě vesničky, které se neustále přou o to, kde se Komenský narodil. Ano, máš pravdu, byly to Nivnice a Komňa. V Nivnici jsme navštívili školu, ve které byla celá velká místnost plná Komenského. Byly zde různé tabule a obrázky. Měli to nadmíru pěkně udělané. V Komni byla malá chaloupka s prvním patrem s cedulí nade dveřmi „ Sýpka, založeno při příležitosti 400. výročí narození rodáka J. A. Komenského březen 1992“. Ještě jsem zapomněl dodat, že u všeho byl příkladný výklad o životě J. A. Komenského. Možná Tě to již trochu unavuje, ale kdybys tam byla, nevyšla bys z úžasu. Na konec svého obsáhlého dopisu bych se chtěl zeptat, jestli bys příště nejela s námi. Nebude to opět Komenský, ale myslím si, že i jiní spisovatelé stojí za to, abychom si jich všímali. Zatím se měj krásně a pozdravuj strýčka a samozřejmě, že mu přeji všechno nejlepší k jeho 75. narozeninám. S pozdravem tvůj milující synovec Matěj P.S. Jestli budeš chtít, mohl bych ti v příštím dopise poslat fotky z této exkurze.

48

Barbora Švehlíková

Deník Magdalény Vizovské 20.10. 1621 Od doby co vtrhli španělští vojáci do Fulneku uplynulo několik týdnů, stále se ukrýváme. Zítra vyrazíme do Přerova, podle Ámose by se mohl stát na nějakou dobu naším útočištěm. Hraje si s chlapci, ale není to jako dřív, v jeho očích vidím starost a obavy. 21.10.1621 Ještě za tmy jsme vyrazili, pršelo, během několika minut jsme byli na kost mokří, chlapci se třásli zimou, ale my museli pokračovat, připadala jsem si jako vězeň. Prchali jsme, aniž bychom něco spáchali, běželi jsme lesem a přes louky, zastávky byly jen krátké. Vyčerpaností se mi podlamovala kolena, ale musela jsem být silná, kvůli rodině. Jsou pro mne tím největším darem v životě. Ámos je silný a dodává nám naději, sám za to ale zaplatil obětí. Téměř všechny své rukopisy zanechal v našem minulém úkrytu, jeho víra nás všechny drží pohromadě. Dnes přespíme v neveliké opuštěné chatrči a ráno se již snad dostaneme do Přerova. Modlím se, aby chlapci neonemocněli. 22.10.1621 V mých představách a vzpomínkách vypadal Přerov poněkud jinak. Hrůzou jsem málem omdlela, na okraji města se na hromadách povalovala mrtvá těla, v ulicích bylo liduprázdno, domy zabarikádované, sem tam vykukoval zpoza okenic nějaký nenávistný a sklíčený obličej. Rychle jsme spěchali vyhledat místo k odpočinku. Navštívili jsme staré známé, kteří nám pohostinně nabídli nocleh. Vyprávěli nám, jak se ve městě znenadání objevil mor, že zde není bezpečno. Chlapci nejsou natolik silní, abychom mohli putovat dál a hledat vhodnější úkryt. Snad zde na nějaký čas budeme moci zůstat. 23.10.1621 Ámos dnes již zase pokračuje v práci, celý den sedí za stolem a píše. Vypadá ustaraně a neklidně. Mám o něj obavy, něco se děje. Doufám, že se mi svěří. Děti si dneska našly nového přítele. Starého psa známých, celý den si poklidně hráli, jsem ráda, že si nejsou vědomy závažnosti naší situace. 15.11.1621 Celý den mne sužuje bolest a zármutek. Ámos se rozhodl nás opustit. Odejde sám, aby nás ochránil. Pořád je v nebezpečí, všichni jeho bratři jsou pronásledováni a někteří opouští vlast. Nemohu mu v jeho rozhodnutí bránit, ale uvnitř jsem zlomená. Mám zlost sama na sebe a chce se mi plakat, ale to nemohu. Musím být silná kvůli dětem. Díky jeho společnosti, víře a naději jsem dokázala přečkat vše, byl mou oporou, a i když zasvětil svůj život učení a psaní, vždy to byl on, kdo vedl rodinu. Teď se rozdělíme, mnohé se změní, mám strach a jsem nešťastná. 5.1.1622 Chlapci už několik dní stonají. Mají vysokou horečku, obklady nestačí, často mají třesavku, bojím se o ně, také mě polévá horko a jdou na mne mdloby. Večer ulehám do postele vyčerpaná, nemohu usnout, mám horečku, co minutu mě obtěžuje dávivý kašel, ale stále mi vyplouvají v mysli krásné vzpomínky na Ámose. Je v nich veselý, plný elánu, hraje si s dětmi v parku. Sním o tom, aby vše bylo zase zpět. Náš starý společný život plný radosti, pokory a lásky, jeho zaběhnuté denní rituály-osamělé procházky a rozjímání v lese, které jej tak dobíjely pozitivní energií a chutí do další práce. Ta jeho pracovitost, kterou jsem vždy obdivovala, byla jeho největší ctnost.

49

8.1.1622 Stav dětí se stále zhoršuje, v noci blouzní, zlá a zákeřná nemoc si vybírá daň. Je to kruté, modlím se za ně, ale ztrácím naději. Pro matku je nejhorší vidět umírat své vlastní děti. Stále ještě může přijít božský zázrak a oni se uzdraví. Prosím Boha, aby si vzal můj život a jejich ušetřil. Jsem čím dál slabší, nemohu již ani pořádně vstát. Ámos mi stále ještě neodpověděl na dopis. V noci mě straší děsivé sny. Mám tušení, že je to předzvěst mého konce. 9.1.1622 Dopis na rozloučenou Drahý můj Ámosi, Ty a naše děti jste mi byli v životě nejdražší, miluji vás nadevše. Cítím, že mi již mnoho času na tomto světě nezbývá, ačkoliv mě to velmi mrzí, nemohu se s Tebou rozloučit jinak než v dopise. Chci ti za vše poděkovat, za krásná léta po tvém boku, i za kruté chvíle. Díky Tobě jsem také mnohé poznala a mnohému se naučila. Prosím neustávej ve své usilovné práci, vytváříš naději pro ostatní. Tvé psaní a učení pomůže mnoha lidem, pokračuj a netrap se mým koncem. Je šťastný, poněvadž v mých myšlenkách jsi stále se mnou. Uteč do bezpečí a modli se za nás. S láskou Magdaléna

Magdaléna Vizovská i obě děti (jejichž jména jsou neznámá) zemřeli počátkem roku 1622 na mor, který se v té době rozšířil na Přerovsku. Pro J.A.Komenského, skrývajícího se v té době na různých místech severní Moravy, to byla velká rána. Jako bratrský duchovní byl neustále vystavený riziku prozrazení a vydání do rukou císařským vojákům. Útočiště našel na panství Karla staršího ze Žerotína, kde po nějakou dobu pobýval.

50

Hana Švidrnochová

J. A. Komenský stále mezi námi Na začátku roku stáli studenti prvních ročníků ostravského gymnázia před nelehkým úkolem. Čekal je rok zasvěcený osudům Učitele národů, filozofa, výborného pedagoga a kněze jednoty bratrské, Jana Ámose Komenského. Studenti se měli seznámit s příběhy z jeho života a následně vypracovat projekt o jeho díle. Většina se úkolu zhostila velice statečně. Mnozí se díky tomuto projektu přihlásili do městské knihovny, aby zde mohli čerpat potřebné informace. Mnohé studenty však čekalo zklamání, když z úst knihovnice uslyšeli, že jimi vybranou knihu nevlastní, že existuje jen malé množství výtisků, a to mimo město Ostravu. Tito si museli následovně vybrat jiné dílo, které pro ně bylo dostupné. Několik studentů pracovalo na jedné z nejslavnějších Komenského knih, a to na Labyrintu světa a ráji srdce. Zde se autor ocitá ve světě plném neřesti, zloby a šalby, objevuje se ve světě neznáma, kde není schopen posoudit, co je pravou skutečností a co pouhým klamem. Nakonec však nalezne Boha a uzavře se do ,,ráje svého srdce“. Vypracováním projektu o díle J. Á. Komenského však úkol pro studenty zdaleka nekončí. Dne 18. května 2006 se pod vedením svého profesora Lukáše Průši vydali na jednodenní exkursi s názvem Po stopách Jana Ámose Komenského. Jejich trasa vedla přes Fulnek, Přerov, Uherský Brod, Nivnici a Komňu. Cílem cesty bylo přiblížit se Komenskému, připomenout si jeho životní osudy, tragické události a projít místa, která navždy budou vzpomínkou na jeho působení v Čechách. Vyjeli brzy ráno, jakmile se všichni sešli, a na cestu jim přálo slunečné počasí. Zhruba po čtyřiceti pěti minutách zastavili na prvním stanovišti, ve Fulneku. Zde studenti navštívili Památník Jana Ámose Komenského, bývalou bratrskou školu, kde Komenský působil v letech 1618-1621 jako duchovní správce. Za dvě hodiny studenti seděli opět ve svém autobuse a mířili do Přerova, kde byl Komenský učitelem. Prošli muzeem a poté, co si vytvořili obrovské množství fotografických dokumentů, opět nasedli a putovali dál. Jelikož bylo dávno po poledni a účastníkům exkurse již pořádně vyhládlo, zastavili se v Babicích na oběd. Někteří si objednali pořádně syté jídlo ve formě smaženého sýru, jiní naopak lehký salát. Za necelé dvě hodiny už však opět pokračovali ve směru své trasy. Třetí zastávkou se stal Uherský Brod. Jakmile studenti vešli do Muzea J. A. Komenského, ujala se jich průvodkyně. Jako první upoutaly jejich zrak dva čtecí válce s hlavními daty života Učitele národů. Mezi nimi byla umístěna obrazovka v podobě oblaku, na kterou byl promítán audiovizuální program Brána věcí, jenž představoval divákům život a dílo Komenského. Studenti přešli přes barvířský mandl přestavěný na ,,kolo štěstěny“ do knihovny a pokračovali do místnosti, kde byla postavena domnělá studna. Na ni byl promítán další film s názvem Studnice poznání na motivy knihy Labyrint světa a ráj srdce. ,,Voda vyschla, studna zůstala, a když se dnes nakloníte přes její okraj, uvidíte na pomyslné hladině obraz doby, v níž ještě sloužila. Svět uvržený do chaosu se mění v labyrint, jímž bloudí na útěku před pronásledováním i náboženský reformátor, filosof a humanista J. A. Komenský. Na panovnických dvorech je přijímán s úctou a poctami, je mu umožněno pracovat na učebnicích i vyučovat. Avšak politika se neřídí voláním osamělého humanisty - a náprava věcí lidských je odsunuta do sféry snu.“1 Následovaly poslední dvě zastávky v Nivnici, nejpravděpodobnějším rodišti Učitele národů a v Komni. V Nivnici navíc navštívili Základní školu, kde se opět nacházela malá výstava věnována J. A. Komenskému. Byl už večer, když se celá výprava vydala směrem domů. Přestože byli všichni unaveni z dlouhého a náročného dne, zastavili se v Luhačovicích. Do Ostravy dorazili kolem půl jedenácté a studenti se rozešli do svých domovů. Závěrem bych chtěla podotknout, že i přes zjevný nezájem některých již unavených studentů, našli se i jedinci, kteří vytrvali v naslouchání až do konce a neustále se udivovali velikosti Jana Ámose Komenského. 1)

http://www.mjakub.cz/expo.htm

51

Vojtěch Vodička

Stránky z deníku Jana Amose Komenského 3.12.1610 Dnešním dnem, začínám si i já, Jan Amos Komenský, vést zápisky o tom, co jsem toho daného božího dne vykonal, či co se chystám vykonat. Neb i tento můj zápisník možná napoví leccos generacím budoucím, jak o mých názorech duchovních, tak i světských. Před dvěma lety jsem přišel do Přerova. Bratři jsou zde velmi vlídní a po příchodu sem ze svého rodiště, se mi konečně dostává vzdělání vyššího, po němž jsem už delší dobu toužil. 7.1.1611 Již dlouhou dobu uvažuji o odchodu do Němec. Jako nejlepší se mi jeví možnost odchodu na univerzitu do města Herbornu, ale jen Pán Bůh ví, kam mne osud opět zanese. Přerov je sice krásné město, ale není dobré zůstávat tak dlouho na jednom místě. Vím, že za svou bezpečnost vděčím, stejně jako ostatní bratři z jednoty, především Karlovi staršímu, pánu ze Žerotína. 15.7.1614 Konečně jsem zpět ve vlasti, již tak velmi miluji a uznávám. Po dlouhém pobytu v Německu na univerzitách, mi Bůh opět dodal sílu k návratu a já jsem se tak navrátil mezi své. Nyní jsem rektorem na škole mně nejmilejší, Přerovské akademii. A opět za to vděčím svému ochránci, pánu ze Žerotína, neb právě na jeho přímluvu jsem zde opět našel domov, který mi v Heidelbergu a především pak v Herbornu, tak dlouho chyběl. 29.3.1616 Dnes ráno jsem se konečně probudil s utříděnými myšlenkami. Pravděpodobně jsem byl svědkem díla Božího ve své vlastní mysli, neb mou zásluhou to býti nemohlo. Dlouho mě totiž trápilo, jak mám koncipovat encyklopedický spis, k jehož napsání má mysl neodvratně směřuje. Pokusím se v něm vše vyložit co nejsrozumitelněji, aby sám dostál svému ideálu knih pro každého, neb pro co nejširší publikum. 29.2.1618 Dnes dopoledne jsem opět mluvil s Karlem starším a nestydím se ho nazvat andělem Páně či poslem dobrých zpráv, vyslaným od samého Boha, aby mi pomáhal v mém nelehkém díle. Byl to totiž opět on, kdo mne a další bratry chránil, před přibývajícími stoupenci českého katolicismu. Ba co více, nabídl mi mnohem větší bezpečí v podobě malého města Fulneku, kde bych podle něj měl co nejlépe vésti jak bratrskou školu, tak i bratrský sbor. 10.6.1618 Zde ve Fulneku je mi velmi dobře, práce zde je soudím velmi prospěšná a bohulibá, o což jsem se celý život snažil. Nedávno mne zde navštívil můj kmotr Mikuláš Drabík a po nedávné nemoci mi chuť k životu opět dodal. Vedli jsme spolu dlouhé hovory a já mu po pár dní poskytl nocleh i všeho ostatního dostatek. Protože tento můj přítel po samotném Bohu nejbližší a nejspřízněnější mne svou učeností velmi ovlivňuje a každé jeho slovo, jako by jen přilévalo myšlenek do mé mysli, jako se dává dřevo do kamen. 13.10.1621 Dlouhá nemoc a porážka mých souvěrců na Bílé hoře, snad z vůle Páně, přesto nepochopena, způsobila, že jsem tak dlouho své zápisky nevedl přísně, jak je u mne jinak zvykem. Tentokrát to ale nebyl Bůh skrze

52

mého drahého kmotra, ale skrze ženu, kdo mi dodal odvahu a vůli do nové práce. Tou ženou jest Magdaléna Vizovská, již jsem minulého roku pojal za ženu. Býti s touto ženou způsobuje mi velikou radost, ale i veliký smutek. Nedychtím totiž po ničem jiném než vychovat své děti, ať už zde, nebo jinde. Poslední dobou však ke mně dochází divné zvěsti od bratrů v jednotě a já jen doufám, že nebudu nucem opustit vlast a v nejhorším případě zanechat zde ženu i děti. 12.2.1622 Již není jiná možnost, musím utéci z Fulneku, asi do ciziny, neb jinde nebude mně, psanci, dovoleno se na dlouhou dobu ukrýti. Tento zápisník zde nechám, aby byl snad později nalezen a také ve víře, že nebude dlouho trvat a vrátím se sem ke svému klenotu po Pánu Bohu nejdražšímu, své drahé ženě a dětem. Již nezbývá než se co nejdůstojněji rozloučit jak s lidmi, tak i s celou zemí českou i moravskou.

53

Lukáš Vogl

Po stopách Jana Ámose Komenského Dne 17. května 2007 se dvě třídy z ostravského Wichterlova gymnázia, konkrétně 5.A a 5.B, zúčastnily exkurze nazvané „Po stopách Jana Ámose Komenského“. Odjezd byl stanoven na sedmou hodinu ranní, předpokládaný návrat měl být v devět až deset hodin večer. Po celou dobu naší exkurze nás převážel jeden autobus a jeden mikrobus. Trasa exkurze byla stanovena takto: Ostrava-Poruba - Fulnek – Přerov – Babice – Uherský Brod – Nivnice – Komňa - Luhačovice – Ostrava-Poruba. Naší první zastávkou byl tedy Fulnek. Už při odjezdu z Ostravy došlo k menšímu, avšak zanedbatelnému zpoždění. Na cestě do Fulneku panoval v autobuse převážně klid, stejně jako na silnicích, a my tak do Fulneku dorazili bez problémů. Po výstupu z autobusu jsme se shromáždili na náměstí a vyslechli si výklad pana profesora. Poté následovala prohlídka „Památníku Jana Amose Komenského“, která se skládá z budovy bývalého bratrského sboru, kde v letech 1618 až 1621 žil Komenský se svou rodinou a renesanční kaple a místnosti připomínající jeho pobyt. Zde jsme mohli vidět například sochu J. A. Komenského, expozici s názvem „Život a dílo J. A. Komenského“, poslechli si povídání o jeho zdejším pobytu a životě a také něco o historii kaple. Ke konci první zastávky nám dva naši spolužáci, kteří byli povoláni, aby se „vžili“ do role J. A. Komenského, přečetli část dopisu, který napsal Komenský své manželce. Tímto končila naše prohlídka ve Fulneku a my vyrazili dále. Další destinací byl Přerov. Po příjezdu nás zasáhl déšť, což bylo pro některé nepříjemné, jelikož ne všichni měli deštníky a my museli k „Muzeu Komenského“ v Přerově dojít od autobusu kus cesty pěšky. Všichni účastníci exkurze to ale zvládli bez problémů a my tak mohli vstoupit do muzea, jehož prohlídka trvala nejdéle ze všech prohlídek naší exkurze. Expozice toho muzea byla opravdu velmi bohatá i zajímavá. Netýkala se ovšem jen osobnosti J. A. Komenského, v tomto muzeu se nachází mnoho sbírek - sbírky starých časopisů, učebnic, archiválií a písemností, různé staré dokumenty k dějinám školství a komeniologie nebo například historická kartografie. Zhlédli jsme také místnosti, které kopírovaly podobu třídy, jak vypadala před několika lety, a to včetně starého nábytku a předmětů, které se používaly od poloviny 19. století. Součástí prohlídky byly mimo jiné i numizmatické, ornitologické či fotografické sbírky. Expozic bylo opravdu mnoho, mnohem více než je zde vyjmenováno. Ke konci prohlídky jsme ještě stihli navštívit i menší rozhlednu, jež je součástí muzea. K poledni jsme vyrazili z Přerova směrem na Uherský Brod. Zastavili jsme se však ještě v Babicích na hodinovou přestávku na oběd. Z původní hodiny se ovšem staly hodiny dvě, a my tak nabrali další zpoždění. Okolo druhé hodiny odpolední jsme vyjeli dále a dorazili do Uherského Brodu, kde jsme navštívili další muzeum, tentokrát s názvem „Muzeum Jana Amose Komenského“ v Uherském Brodě. Velikost byla oproti předchozímu muzeu o něco menší, avšak prohlídka nám zabrala hodně času. Zde se nachází opět mnoho expozic a sbírek, celé muzeum se dělí na pět částí. Po vstupu jsme zhlédli úvodní audiovizuální program a prohlídka následně začala. Mohli jsme například nahlédnout do knihovny plné řad knih a různých výtisků z doby Komenského, zajímavostí byla mapa s vyznačením měst, v nichž se Komenského díla v 17. a 18. století tiskla. Jedna z částí se nazývá „Labyrinty“. Cílem této části je chronologicky zmapovat život a činnost Jana Ámose Komenského po odchodu z vlasti v roce 1628. Zde bylo možno vidět expozice připomínající Komenského život v zahraničí až do jeho smrti v Amsterdamu roku 1670. I v tomto muzeu se stejně jako v muzeu přerovském nachází místnost, tzv. „stará třída“, tj. místnost kopírující podobu školní třídy z 19. až 20. století. Uprostřed jsou seřazeny lavice z 2. poloviny 19. století a z 1. poloviny 20. století, po obou stranách třídy jsou rozmístěny školní pomůcky z různých vědních oborů z druhé poloviny 20. století. Třídu doplňuje nezbytná tabule a katedra, symbolicky i Komenského Mapa Moravy z roku 1627. Další expozicí byl audiovizuální program s názvem „Cesta světla“, což bylo jakýmsi vyvrcholením celé expozice. Program obsahově vychází z Komenského nejvýznamnějšího díla „Obecná porada o nápravě věcí lidských“, jedná se o dramaturgicky zpracovaný dialog dnešního člověka s myšlenkami českého učence 17. století. Ke konci návštěvy tohoto muzea jsme nahlédli do takzvané „Studny poznání“. Jednalo se o další audiovizuální program, který nás provedl po světě uvrženém do chaosu, který se mění v labyrint, jímž bloudí na útěku před

54

pronásledováním i náboženský reformátor a filosof Jan Amos Komenský. Tímto skončila prohlídka uherskobrodského muzea a my vyrazili zase o kus cesty dále. Po cestě z Uherského Brodu do nedaleké Nivnice už byla značná část zúčastněných unavena. Naštěstí naše další zastávka byla od Uherského Brodu vzdálena jen pár kilometrů. V Nivnici jsme navštívili pouze „Vychovatelskou knihovnu J. A. Komenského“. Tato knihovna má obsahovat (mimo jiné) vědecké spisy z oboru výchovy a vyučování, ovšem v roce 1956 byla z knihovny zřízena pouze malá pamětní síň a velká část knih byla přemístěna, zůstala zde pouze část „komenian“. Prohlídka se z většiny části skládala pouze z výkladu zaměstnankyně. Celá zastávka v Nivnici netrvala dlouho a my se zanedlouho posunuli o kousek dále, konkrétně do vesnice Komňa. Tato vesnice dala údajně rodině Komenským jméno. Prohlédli jsme si „Památník J. A. Komenského“, který se skládal ze staré, památkově chráněné sýpky. Jedná se o jednopatrovou budovu z roku 1774, v níž je umístěna stálá expozice historie obce a J. A. Komenského. Před zhlédnutím expozice jsme si ale opět vyslechli výklad zaměstnankyně o historii sýpky, obce a životě J. A. Komenského. Zastávka opět nebyla časově náročná a my už vyrazili směrem domů. Ačkoliv jsme měli velké zpoždění, zastavili jsme i v Luhačovicích, kam jsme dorazili až okolo osmé hodiny večerní. Pár účastníků, kteří potřebovali být dříve doma, odvezl ihned mikrobus, ostatní měli hodinový volný rozchod. Poté se všichni opět sešli a něco málo po deváté hodině večer jsme už definitivně vyjeli domů, do Ostravy, kam jsme přijeli až v nočních hodinách, okolo jedenácté. Tímto skončila naše jednodenní exkurze a účastníci se postupně rozešli do svých domovů. Z mého pohledu se mi exkurze celkem líbila, přestože byla velmi časově náročná. Narozdíl od minulé exkurze naší třídy byla tady tato mírumilovnější a určitě i zábavnější. Celou bych si ji určitě někdy v daleké budoucnosti i velmi rád zopakoval, ovšem myslím si, že teď máme na dlouhou dobu (alespoň většina zúčastněných) o Janu Ámosovi Komenském dostatek informací.

55

Michal Zikán

Jan Ámos Komenský Byl to muž, jenž učil národy, na něj dnes národ český myslí. On nevěříval v nehody, raději fakta nosíval v mysli.

Věděl, že když každého nechá dělat, co ho baví, bude z toho něco pěkného, jen dávat pozor na své zdraví.

Celý svět dnes jeho jméno vysloví a uctíván je jako největší z učitelů, když někdo českou zem si vybaví a největšího z našich myslitelů.

Nikdo při hrách zraniti se nesmí, i ve hře musí být pořádek, však ani on nesmí, studenty své plácat přes zadek.

Věděl toho moc a nic nenechal si pro sebe, jen škoda, že pak přišla noc a on musel odejíti do nebe.

A když svůj výklad vedl, s tak velkým zaujetím, své studenty vždy ze židle zvedl ohromným dojetím.

Však spoustu nám toho tu nechal a ještě více nechat chtěl, však málokdo by dneska nechal bez povšimnutí jakékoli z jeho děl.

Když mluvil o dějinách, děti z jeho tříd, jako by v daném čase byli a doma už nemuseli tolik dřít.

Nebýt našeho miláčka, Jana Ámose, rákoska ještě dnes ruce mačká a studenti mají modřiny na nose.

Vše děti naučil ve škole, doma pak věnovati se mohli dětským hrám a sic v jeho třídách nebylo dětí po mále, on vždy dovedl si poraditi sám.

On studenty své nemučil, on je jen dobrým věcem naučiti chtěl, učitele učit naučil a dobře se při tom měl.

Studenty jeho učiti se bavilo, když někdo s něčím rady si nevěděl, vysvětlovat něco podruhé mu nevadilo i věnoval tomu jedno ze svých děl.

Práce jeho ho bavila velice, on rád si s dětmi hrál, pak spojil tyto činnosti v hodince a stal se z něj učitelů král.

Trpělivý byl to profesor, vždy na vše si našel čas, pracoval neúnavně jak procesor a nikdy nevypověděl mu hlas.

Uměl ve své třídě udržeti si pořádek, i když učil venku, v přírodě, a když byl starý, nikdo mu neřekl “dědek”, každý brával ho v pohodě.

Vydal se cestou svou a po ní neúnavně kráčel, i když v jeho životě překážky jsou, vždy cestu svou opět našel.

56

Jeho myšlenky nešly z mozku, ale rovnou ze srdce, celý život po poznání prahl, moudrý muž byl velice, nikdy na nikoho ruku svou nevztáhl. Mír světový chtěl učiniti tím, že každý učeným se stane, až na všechno budeme moct odpovědět “vím”, pak teprve správnost světa vyvstane. Ten kdo moudrým jest, ten aby dosáhl svého, nepotřebuje použíti lest, stačí poprositi moudrého. A když každý moudrý bude, kohokoli zeptati se může, moudrého totiž nalezne všude, ať už moudrou ženu, či muže. A moudrým stáváme se právě ve škole, proto velký důraz musí se klást na výběr dobrého učitele, který nebude nás mást. Učitel měl by být, ten nejmoudřejší z lidí kolem sebe, děti nesmí učit se bít, ale musí věřit, že z nich také moudrý bude. Učitel musí děti směrovat, musí poznat, co komu jde, nikdo při hodinách nesmí se poflakovat, pro každého se něco najde. Až učení toho, skutečností se stane, pak teprve duch Komenského, v pokoji si odpočine.

57

58

KAREL HYNEK MÁCHA

60

Petra Baranková

Nenaplněný život Člověk si někdy neuvědomí, co dělá, zvláště pokud je mladý. Proto vám povím příběh o dvou lidech, který se odehrává ve státě Kalifornie v Severní Americe. Jsme jen lidé. Každý dělá chyby, ale není dobré se ve stáří ohlédnout po své minulosti a zjistit, že jste nic neprožili a pokud ano, tak jen trápení. O dívce, která obětovala celý svůj život pro nic. Pro nenaplněnou lásku. Pro pocit prázdnoty následující po jejím prozření. Ale ne všechny příběhy mají špatný konec. Jmenovala se Jarmila. Žila se svými rodiči a mladší sestrou v malém rodinném domě. Byla to taková normální holka. Ani součást nějaké sekty, ale ani šedá myš. Prostě normální povaha. Byl to její poslední ročník na střední škole a ona si ho chtěla užít ve velkém. Sice ji všichni učitelé strašili s maturitou, ale ona strach neměla. Byla opravdu dobrá. Všichni jí jen tiše záviděli. Když už se měla rozhodnout, co bude v budoucnosti dělat, bylo to učitelství. Vzhledem k tomu, že povahu měla víc než příjemnou, se na to dokonale hodila. Tak tomuhle se říká dokonalý obrázek. Každý by si přál aspoň s ní promluvit, ale víte, jak to chodí, pokud je někdo až příliš dokonalý, bojíte se, že pro něj nebudete dost dobrý. A proto měla jen kamarády, žádnou opravdovou lásku. Měla ráda společnost. Až jeden den potkala toho krásného kluka. Na první pohled ji zaujal. A zdálo se, že ona jeho taky. Prostě láska na první pohled. Jmenoval se Vilém. Nebyl sice tak dokonalý jako ona, ale jí to vůbec nevadilo, pro ni byl. Byl to takový ten toulavý typ. Měl pochybné kamarádíčky a navíc neměl zrovna čistý trestní rejstřík. Jednou, když to opravdu přehnal a hrozilo mu zatčení, se rozhodl utéct ze země. Vše sdělil Jarmile s prosbou, aby jela s ním. Nejdříve byla rozčilená a pevně rozhodnutá, že není třeba nikam jet a taky, že nikam nepojede. Co škola? A maturita? Co vůbec budou dělat? A jak se uživí? Na všechny otázky samozřejmě měl odpověď. Všechno bylo zajištěno. Říkal, že se o ni postará. Že všechno bude dobré. Její láska zvítězila. Jednoho večera si prostě sbalila věci, vzala nějaké peníze a nepozorovaně se vykradla z domu. Odjeli nečekaně a nepozorovaně. Jen ona nechala na stole dopis, že je vše v pořádku a ať se o ni rodiče nebojí. Jeli dlouho, velmi dlouho. Až nakonec dorazili na místo, které se mělo po zbytek života stát jejich domovem. Zpočátku Jarmila jen třeštila oči na tu špínu a hrůzu kolem sebe. Chtěla se vrátit, ale už to nešlo. Časem se její přítel vypracoval do vysokého postu se stejně vysokým platem. Čím dál tím víc ji nechával samotnou doma. Samota pro ni byla sžírající. Napadaly ji strašné myšlenky. Bála se o něj. Ale častá byla také myšlenka o nevěře. Trápila ji neustále víc a víc. Měla špatné sny. Bylo jí špatně, když pomyslela, co její přítel asi dělá. Strašně si přála být s ním. Když toto přetrvávalo už přes rok, přerostla její úzkostlivá láska v nenávist. V nenávist na samu sebe. Ohlédla se po své minulosti a nic neviděla. Prázdno. Chtěla být zase svobodná. Chtěla volně dýchat. Chtěla pořádně žít, ale už bylo pozdě, doposud žila jen napůl. A proto se rozhodla. Kdoví, jestli špatně, nebo tentokrát už dobře. Po sobě zanechala dva dopisy. Jeden patřil rodině. Druhý Vilémovi. Večer vyšla na balkón jejich teď už krásného bytu. Bylo to jedenácté patro. Přelezla zábradlí a naposledy se podívala na město, kde do této chvíle žila. Uvědomila si, že ho vlastně vůbec nezná. Bylo krásné a v noci se jí světýlka jen míhala před očima. Ale teď už to bylo jedno. Skočila. Konečně byla svobodná. Konečně mohla volně dýchat. Volný pád byl nádherný. Předtím, než dopadla a ukončila svůj život, stačila zvolat jediné jméno. Viléme..!

61

Klára Benešová

Dopis V Ostravě – Svinově dne 9. 1. 2007 Dobrý den, pane Mácho! Nedávno jsme v jazyce českém probírali český romantismus a spisovatele té doby. Spolužáci se to učili někdy na začátku listopadu. Já jsem tehdy ležela se zápalem plic v nemocnici. Zápis z hodiny jsem si samozřejmě zajistila a našla jsem si taky něco na internetu. To byste se divil, kdybyste žil, co všechno se dá na internetových stránkách vyhledat. Nicméně já jsem si vytiskla Váš životopis a zjistila jsem, že jste zemřel na zápal plic, tyfus, nebo choleru. V úmrtním listě máte však napsáno, že příčinou smrti byl zápal plic, který vznikl na následky podchlazení z hašení požáru. Máme možná něco společného. Sama dobře vím, jaké to je mít zápal plic s vysokými horečkami. Můžu být jen ráda, že žiju v jednadvacátém století a že takovou nemoc už umí lékaři vyléčit. K léčbě potřebují většinou antibiotika. To jsou léky ničící nebo zpomalující růst baktérií. Používají se na léčbu infekcí. Díky ním lze vyléčit mnoha infekční onemocnění. A kdybyste žil o pár desítek let později, zachránily by vám určitě život a mohl byste dále psát svá úžasná díla. Avšak první antibiotikum – penicilin - bylo objeveno až 104 let po Vašem úmrtí. Při zápalu plic Vás asi doprovázely veliké bolesti a nejspíš jste ležel v horečkách. Já to znám. Když si vzpomenu, jak jsem nemohla v noci spát, protože jsem měla vysokou teplotu a taky bolesti na hrudi, kvůli kterým jsem nemohla ležet ani na jednom boku nebo se pořádně nadechnout.... Všechny ty strasti skončily až v nemocnici. Tam už mě tak netížilo to, že mi berou krev, dělají všelijaké testy a rentgeny. Byla jsem jen ráda, že už je vše lepší a pomalu se uzdravuji. Spojuje nás také jedna věc – v den Vaší smrti jste se měl ženit, pár dní před tím se Vám narodil syn. Takové velké události. Já jsem měla taky jednu. Vlastně dvě. Díky své nemoci jsem promeškala půlkolonu a závěrečnou v tanečních. Určitě to není tak velká akce jako svatba a narození dítěte. Ale věřte, že pro mě a všechny moje spolužáky to znamenalo hodně. A přesto, že jste zemřel mlád, stihl jste toho spoustu. Za tak krátký život jste napsal mnoho děl. Ať už prόzy, českou poezii, dramata, lyrickoepické povídky či německé verše. Nejznámější ze všeho je však Máj. Jeho verše se učí děti už na základních školách. A každý zná alespoň krátký úryvek z básně, např. Byl pozdní večer – první máj – Večerní máj – byl lásky čas. Každý, každičký Čech ví, kdo je to Karel Hynek Mácha a jeho slavný Máj. Chtěl jste vůbec být tak slavný? Pomyslel jste někdy, že Vaše tvorba bude známá po celém světě? Nebo že si budou lidé znovu a znovu, pořád dokola číst Vaše překrásné verše? A budou si říkat, jakého skvělého spisovatele ta česká země má. Uvědomil jste si, že se studenti budou muset učit Váš životopis, názvy děl a jejich obsah? Taková sláva a popularita! Já vím, napsal jste pár veršů a pak to šlo samo – první verš, druhá, třetí báseň, básnická sbírka. Teď se o Vás píše v novinách, na internetu a v knihách. Škoda, že si to nemůžete přečíst! S úctou Klára Benešová

62

Šárka Beránková

Po stopách Karla Hynka Máchy Co se každému člověku, literatury znalého i neznalého, vybaví při vyslovení jména Karel Hynek Mácha? Někomu snad, že se jedná o romantického básníka, rozervance, ale nejpravděpodobněji se každému vybaví básnická skladba Máj. I po více jak 200 letech toto umělecké dílo oslovuje další a další čtenáře. I nás Máj zaujal natolik, že jsme se rozhodli vypravit do kraje, který inspiroval básníka k sepsání tohoto díla. Vítejte v reportáži o putování po stopách Karla Hynka Máchy, jeho Viléma a Jarmily. Navštívili jsme Máchovy památníky, podnikli cestu na popraviště Viléma, absolvovali výšlap na Bezděz dle básníkova vzoru, který nadšeně podnikal pěší túry a právě tento hrad si velice oblíbil. 1. máje jsme v pozdním večeru na břehu Máchova jezera, na skále, ze které zoufalá Jarmila spáchala sebevraždu, recitovali Máchův Máj. Bylo to přímo magické stát za svitu měsíce na tomto místě a slyšet verše plout po hladině jezera. Ta slova, která se plynule vytrácela kamsi do nitra nás všech. Zdálo se, jako by samotný Mácha byl v tu chvíli s námi, nebo jako bychom snad my byli s ním, když na tomto místě tvořil nesmrtelné dílo. Tyto chvíle se nesmazatelně vryly do mé paměti. Jak mohl člověk, tak nesmírně žárlivý a krutý ke své ženě Lori, vytvořit něco tak krásného? Verše tak nádherné, které nejdou vyhnat z hlavy a nemilosrdně se vynořují zas a zas, aby vám připomněly, jak je život pomíjivý. Takovéto a další myšlenky se mi honily hlavou v tyto chvíle. Dalším zážitkem, který se mi vryl hluboko do duše, je návštěva hradu Houska. Tato zastávka pro nás byla sice poslední, ale mě zasáhla ze všech nejvíce. Již chápu, proč Mácha tak rád podnikal túry právě zde. Jako by nějaká magická síla přitahovala lidské bytosti blíž a blíž. Je to místo tak moc nabité energií, že to každý jedinec vnímá jinak. Citlivější lidé zde mohou mít velice negativní pocity. A jelikož Mácha byl člověk velmi citlivý, musel vnímat tuto skutečnost opravdu intenzívně. Tento původně gotický hrad byl postaven koncem 13. století. Hradní kaple. Toto místo, tato kaple, přitahovala mé myšlenky stále víc a víc po celý čas, který jsme na Housce strávili. Bytosti vyobrazené na stěnách kaple přitahovaly mé oči jako magnet. Jako by je vytvořilo některé z těch vyobrazených stvoření, které chtělo přiblížit svůj svět lidem. Pocity, které se dostavovaly do mé mysli se ani nedají popsat slovy. Bylo to jako by nějaká neznámá síla chtěla unést mou duši pryč. Pryč, daleko od lidského světa, plného marnosti. Snad jako by mi sám Mácha chtěl ukázat jeho svět, který si sám vysnil. Všude, v každém mém kroku, který vedl po tomto hradě, jsem cítila přítomnost této energie. Ještě dlouho po tom, co jsme opustili hrad, ve mně kolovaly zvláštní pocity. Když jsme se vraceli domů, střídaly se mi v myšlenkách obrazy Máchova života, přírodní scenérie Máje, ale hlavně jeho verše. Byl pozdní večer první máj, byl večerní máj, lásky čas… A já mohu prohlásit, že se básnická skladba Máj stala jedním z děl, ke kterým se budu vracet po celý život.

63

Šárka Beránková

Jám 1 Vznesl se luny bledý svit, Hynek bloudí krajinou. Příroda májová tvoří krásny háv, svou lásku volá jedinou.

Bůh Hynkovi spánku nedá. Sedí na břehu jezera, jež skála vůkol objímá. Myslí na svou milou - ach Jarmilo! , svědomí krutě ho sžírá.

Žel, láska nepřichází, již dávno tady není. Kampak jenom šla?? Vilém ví, boří hlavu do dlaní.

Láska... Láska? Měla už někdy šťastný osud?

Mihotavý úsměv luny, hladí vůkol hroby všechny. Zde leží Hynkova milá, jež strašlivou smrtí zhynula. Náhrobek malý má, Vilémova láska tuto skromnost zaplní. Jarmila, slzy skrz hliněný hrob roní. Vilém jí poslední sbohem dá. Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! 2 Jarmila netušíc, čí krk její ruka svírá, by svou čest obhájila, vzala život maceše. Macecha svedla Hynka jejího, oblouznila jeho smysly. Vilém mysle si, do lože s Jarmilou ulehá, ulehnul do lži. Ta strašlivá zvěst, nedala spáti lidem v kraji, než by Jarmilu litovali, do kola vplést ji dali. Smráká se. Až kostelní hodiny odbijí půlnoc, tu pohasne život. Jarmilin život.

64

Proč jen já uvěřil jsem maceše, v jejím náručí spal jsem, netuše, spal jsem se lží. Nemohu však zprostit kvůli lži sebe viny, mou lásku pohladí brzy jen údy hlíny. Ach, jak to bolestná představa! Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! Intermezzo I. Modravé páry z lesů temných, kde stíny tančí valčík. Zde chystá sněm děv sivých, lože čerstvě ustlané. Pro - Jarmilu. Již čekají. Volají ji. By tančit s nimi šla. Až do soudného dne. Kostra kostru mine, volajíce: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! 3 Kapka stéká po kapce. Každá kapka jest částí zbytku života. Jarmilina. Kap - Kap - Kap.

Jarmila polou sedě a kleče půl, hlavu v rukách svírá. Kde spravedlnost všechna ta, ze světa pominula? Tak jako kapka padá do tmy, slza kane po líci. Jarmila pološeptem vnáší do tmy modlitbu. Vlnky tiše šplouchají o černou věž, domov, který Jarmilu naposledy pohostí. Pláč by srdce utrhl. Již brzy nastane půlnoc. Celá se vzlykem otřásla. Již v mdlobách celá kácí se, však modlitba z úst jí stále vane.

Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! 4 Jarmiliny myšlenky již celé pohlceny jsou tmou. K zemi její tělo klesá, by přivítalo spánek útěšný. Však ani teď Jarmile není přáno, drábové již kráčí k ní, pro bezvládné tělo sklánějí se, ona k nim uplakané oči zvedajíc, prosí: Smilování! Smilování!! Smilování!!! Oni však jako kámen k ní chovajíce se, táhnou ji ven, směrem k lesu, kde tančí stíny, čekajíce. Na ni.

Sdílný větřík její pláč donáší k jezeru. Nevzdávat naději. Může však býti ještě naděje? I uslyší Vilém Jarmilu, Marné volání! upadá v bezmocný pláč. Tam v dálce na břehu jakoby před sebou vidí ho. Svého Viléma milého. Tak plná lásky celá byla, však s půlnočním úderem, všechna tato láska zmařena býti měla. Kap - Kap - Kap. Houstne tma, přibývá nicoty. Poslední Jarmilina hodina se blíží, jdi pryč! Smrti! Ty! Viléme! Viléme!! Viléme!!! Intermezzo II. Krajina tak bezútěšná, přece však májovou nocí rozzářená. Kam jen oko dohlédne. Tam, kde sní dávní předkové, tam sny staří dubové střeží jejich. Na skalách, jež objímají jezero tiše šeptající, tam rozlehá se tento májový skvost. Stíny oslavují dnešní radost, přijmou nového člena tohoto temného spolku.

Slza Jarmilina, slza Vilémova. Poslední spojení. Jarmila vstříc osudnému kolu kráčí, drábové ji do zad tlačí, by neupadla v širou zem, jak otřásá se přestálým pláčem. Náhle její oči upírají se směrem ke kostelu. Již se to blíží. Nadešel čas. Čas - Čas -Smrt. Půlnoc odbila. Dalekáť cesta má! Jarmila naposledy vydechla. Vilém ztrácí vůli k žití. Noha nohu mine, čeří se jezerní hladina. Vilém poslední své zvolání vydechne: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!! Marné volání!

65

Lucie Čížková

Jezero Na břehu jezera dívka sedí, na temnou hladinu vody hledí, nad její krásou stromy žasnou, nad jejím smutkem hvězdy pohasnou. Čeká tu dívka celý dlouhý den, chlapce zde není, byl to jen sen. Někdo se blíží, chlapec to však není, je to jen pro ni špatné znamení. Přijíždí muž na bílém člunu, dívá se tam, k jejímu stromu. Špatnou zprávu má pro dívku bledou, ta dávno ztratila svou barvu snědou. Kdyby jen věděla, co jí chce říci, na hrob by přinesla planoucí svíci.

Chlapec, na kterého čekala strachy, zítra má povídat si jenom s duchy. Na nic teď nečeká, pohlédne za sebe, do vody vrhá se s pohledem na nebe. Rybám se zželelo mladého děvčete, rozhodly pomoct jí k životu na světě. Každý den usedá na jezera hladinu, do kraje vyzpívá každičkou tóninu. Noc co noc ulehá s rybami v jezeru, žábra má k dýchání, plíce má k ničemu. Po sedmi letech přichází muž, na hlavě klobouk a v ruce nůž. Jde sbírat houby něco ho však zdrží, zpěv krásné panny za velkou louží. Přistoupí blíž ke břehu jezera, na hladině sedí panna zasněná. Její zpěv nese se po celé krajině, o lásce, o máji, o bledé květině.

66

Markéta Kaniová

Dopis Karlu Hynku Máchovi V Ostravě dne 2.12.2006 Dobré jitro, či jak popřát Vám pěkný, usměvavý a hlavně smysluplný den, když nemám zdání, kdy pošťák zaťuká na dveře Vašeho příbytku, aby předal psaní neznámé dívky? Nevím totiž také, zdali Vám, vážený pane, vůbec dojde, a to z jednoho velmi prostého důvodu, neznám způsob, kterým bych mohla úspěšně adresovat, třeba pouze dvě slova někomu, jehož život je od mého oddělen propastí téměř dvou set let. Mít zdravý rozum zřejmě bych se o to ani nepokoušela a tento list nepsala, ale neopouští mě má důvěra v to, že i když nejste mezi námi fyzicky, Váš silný duch a duše se někde, ať už je to kdekoliv, pohybuje a možná má slova a věty zachytí. Nepíši Vám proto, že bych měla jakousi zvláštní prosbu nebo problém, se kterým byste mi mohl pomoci pouze a jedině Vy. Vlastně to není ani tak důležité, abych mrtvého nutila angažovat se, ale přesto jsem Vám, pane Mácho, chtěla něco sdělit. Mám až neuvěřitelné nutkání ve své neklidné a mladé mysli podělit se s Vámi o dvě věci, dva názory, či jak nazvat mé pohnutky, které by mě tížily, pokud bych se s nimi nesvěřila, a to nejlépe právě Vaší osobě, protože se týkají přímo Vás. Jedna z nich je milá, a dokonce si myslím, že bych Vás, pane Mácho, mohla potěšit, ale ta druhá se Vám zřejmě příliš líbit nebude, jelikož tato stránka Vaší osobnosti , kterou jsem poznala z Vašich dopisů ženě, kterou jste miloval, mě nemile překvapila. Ale nejdříve bych Vám ráda projevila úctu, abyste si nemyslel, že jsem neomalená malá holka, která neví, komu je dopis adresován a jakým způsobem by k Vám měla vzhlížet. Troufám si tvrdit, že taková nejsem. Nechci být nezdvořilá. Nemám v úmyslu kritizovat Vaši povahu, pouze mě jedna věc zaskočila a chtěla jsem Vám povědět, jak jste Vaši budoucí paní musel zraňovat. To je bohužel věc, která mě u tak význačného umělce zklamala, i když jste jako muž určitě nebyl ani první, ani poslední, se kterým se musela jeho vyvolená trápit. Neberte to jako výtku, i když to tak původně bylo myšleno. Ale jak jsem řekla prve, ze všeho nejdříve bych chtěla projevit úctu a uznání Vaší práci, schopnostem a úžasnému dílu jménem Máj. Ty krásné popisy májové krajiny a osudů mladých nerozvážných lidí, nádherná kompozice a jazykové prvky, vše dokonale propracované téměř jako krásná píseň. Vím, že jste byl kritizován za svůj individualismus, za námět, který se naprosto neslučoval s tehdejšími obrozeneckými tendencemi, ale přesto, nikdy Vás nikdo nenařknul za špatné zpracování, za mdlé verše a nepohanil velkou práci, kterou jste toto dílo vytvořil, a kterou jste mu věnoval, tu chuť a radost, jež Vás popoháněla vše dokončit. Dnes Vás, pane Mácho, všichni obdivují, učí se o Vás ve všech školách, jen je smutné, že už u toho nemůžete být. Ale nad tímto se nemá mnoho smyslu trápit, toto je jedna z věcí, kterou žádný, ať sebe silnější člověk, nezmění. Je to Boží vůle, a tu nezpochybní žádný president, král, ba dokonce ani papež, a ten by dle křesťanských zákonitostí měl mít k Bohu nejblíže. Ale i když nemáme Vás tady a teď, máme zde alespoň dílo, které jste vytvořil a dal do něho své myšlenky a kus sebe. Nyní již téměř nemám srdce svěřit se Vám s následujícím problémem, ale přesto to udělám. Je mi líto. Stejně to člověk s Vaším postavením nemusí brát naprosto vážně, můžete si myslet, že to je pouze blábol pubertální a do sebe zahleděné holky, ale i přes to Vám vše vypovím. Když jsme napsali do sešitu jméno Karel Hynek Mácha a začali postupně procházet Vaším životem, byl jste pro mě dokonalým člověkem, který dokázal psát nádherná díla, která ovlivnila všemi způsoby mnoho lidí, ale pak jednou přinesl náš pan profesor na ukázku dopis umělce adresovaný jeho brzy nastávající ženě a já byla zděšena. Musela jsem do obrázku toho skvělého umělce přidat fakt, že Eleonoru Šomkovou, svou nastávající, téměř psychicky vydíral. Možná, že to zní tvrdě, ale dnes bychom to tak nazvali. Pochopila jsem, že jste trpěl chorobnou žárlivostí a měl jste strach, co bude Eleonora doma sama bez Vás dělat, ale přesto jste na tento způsob nátlaku neměl právo. Neměl jste právo vyhrožovat ženě, která Vás milovala, obdivovala a čekala s Vámi syna, hrozit, že ji opustíte a uvrhnete ji tím do hanby a chudoby. V tomto jsem se ve Vás, pane, zklamala.

67

Končím nyní svůj dopis, jelikož jsem Vám sdělila vše, co jsem chtěla. Opravdu nevím, zda můj dopis najde kohokoliv, kdo by si ho přečetl, ale i přesto se cítím lépe, když ho teď vidím před sebou. Mnoho zdaru a všeho nejlepšího přeji Vám, pane Mácho, i Vašemu dílu. Vaše milá i nemilá kritička Markéta Kaniová

68

Kristína Kolibová

Máchův Máj mýma očima Po dlouhých úvahách o tak složitém tématu, které jste nám zadal, jsem se rozhodla, že se pokusím vžít do role Jarmily, která v Máchově Máji sehrála podstatnou roli. Co jsem se však snažila zachovat, byl začátek a konec Máchova příběhu. Nechala jsem volný průchod své fantazii, snad to nebude tak zlé. Byl pozdní večer, první máj, kolem voněly právě kvetoucí šeříky a mé oči se kochaly krásným západem slunce. Kapitán všech loupežníků, Vilém, za mnou přišel. Srdce mi povyskočilo radostí a cítila jsem jemné vzrušení. Vroucně mě objal a já pociťovala tolik lásky a vzájemného souznění. Procházeli jsem se po břehu jezera, dívali se zamilovaně do očí a navzájem se toužili odevzdat jeden druhému. Když slunce zapadlo, něžně mě položil do trávy a nastala ta nejkrásnější noc. Bylo teplo a jasno, v náručí jsme se dívali na nebesa posypaná hvězdami. Cítila jsem se konečně šťastná. Věděla jsem, že se bude blížit půlnoční klekání a musela jít domů, kde na mě čekala matka a dvě sestry. Vilém, má životní láska, mě doprovodil až ke vsi, dál už nesměl. Před 17 lety byl vyhnán otcem a už nikdy se do vsi nevrátil. Na polní cestě jsme se stihli rozloučit dlouhým objetím a smluvili si schůzku na zítřejší odpoledne. Celá rozechvělá z tak krásného zážitku, jsem pospíchala domů. Před dveřmi jsem si upravila vlasy a suknici a usměvavě vešla dovnitř. „Dobrý večír vinšuju! “ pozdravila jsem a s údivem zjistila, že je tu maminka a mlynář z naší vesnice. Jakmile mě spatřil, velice rychle se rozloučil a vyšel ven. Maminka, která před třemi lety ovdověla, by i brala nového ženicha. Pan mlynář se ji zamlouval. Jenomže on přišel požádat o moji ruku, jak jsem se později dověděla. Byl to pro mě šok, protože mlynář je otcem Vilémovým. Já bych mu za nic na světě neodpustila, co provedl mému milému a už vůbec bych s ním nedokázala žít. Srdcervoucně jsem se mamince vyplakala do klína a pověděla jí o své velké lásce. Vtom přišly obě sestry, starší Dorota a mladší Květoslava, z tancovačky a rozjařeně vykládaly své zážitky s mládenci. Dorotka byla krásná a vždy nápomocná, ale také milovala mužskou náruč a hledala bohatého ženicha. Kdežto Květa byla lenivější, ale mnohem chytřejší. Netoužila po velkém majetku, ale po laskavém a vstřícném muži. Matka jim vyprávěla o návštěvě mlynáře a já viděla, jak by Dorotka byla ráda na mém místě. Tak ráda bych ji ho přenechala. Každé ráno jsme se vydávaly na trh s vyšívanými kapesníčky, blůzkami a jinými výrobky, které maminka šila. Během dne jsem se cítila tolik šťastna při myšlence na odpolední setkání s Vilémem. Sluníčko svítilo a všechno kolem se začínalo zelenat, tolik krásy na světě. Po úspěšném prodání všech výrobků jsme přišly s výdělkem domů, kde už na nás čekala matka s obědem. A hned po něm jsem pospíchala za Vilémem. S obrovskou láskou jsem ho políbila a pak náhle zesmutněla. Tázavě se na mě podíval a já se slzami v očích mu vylíčila včerejší návštěvu jeho otce. Vilém byl překvapen , nevěděla jsem, co bude dál. Jestli mám utéct s mojí velkou láskou, nebo zůstat s matkou a sestrami, které mě potřebovaly. Den se chýlil ke konci a já musela jít domů. Když jsme vešla do světnice, matka a sestry vyšívaly. Řekla jsem i sestrám pravdu o mé veliké lásce a v tu chvíli Dorota zpozorněla. Šlo o Viléma, kterého znala z dětství, kdy se jí jako malý chlapec velice líbil. Matka věděla, že si chci vzít Viléma, ale nemohla odmítnout bohatého mlynáře, a proto nařídila, že svatba bude. Byla jsem zoufalá a žádala Dorotu, aby si mé místo se mnou vyměnila, avšak ta o starém mlynáři nechtěla ani slyšet a konec konců mlynář si vybral mě, jak mi s výsměchem později řekla. Jediná Květa mi rozuměla. Nechtěla, abych byla celý život nešťastná. Avšak nic jsme s matčiným rozhodnutím nesvedly. Celou noc jsem probrečela a rozhodla jsem se i přes smutek a bolest nad ztrátou rodiny, že uteču s Vilémem tam, kde budeme spolu šťastně žít. Můj plán jsem pověděla Vilémovi. Mezitím to všechno vyslechla Dorota, která se ukrývala v křoví. Doma to všechno vypověděla matce a ta spolu s ní vymyslela plán, aby mi v mém útěku zabránila. Druhého rána jsem se chystala utéct. Sbalila jsem si nejnutnější věci a byla odhodlána navždy odejít z domova. Vtom přiběhla plačící Dorota a já vytušila, že se něco děje. „ Matka umírá, Jarmilo “, cítila jsem zděšení. Obě jsme vyběhly a utíkaly za matkou až ke kostelu. Před Božím stavením jsem se v duchu pomodlila, ať mi Bůh odpustí mé hříchy, a vběhla dovnitř, kde na mě čekalo obrovské překvapení. Matka byla v pořádku, svátečně oblečená. Vedle ní stály družičky, kněz a v

69

černém svátečním oblečení stál i mlynář. Dveře kostela se zavřely a já pochopila. Byla to past, do které mě zatáhly mé sestry spolu s matkou jen pro nicotné peníze, které jim pomohou k lepšímu živobytí. Již předem připravená družba mě vzala mezi sebe a pomalinku mě odváděla k oltáři. Já plná zděšení z podvodu mé vlastní rodiny úplně znehybněla a nechala se dotlačit pár kroků vpřed. Zanedlouho jsem procitla a vykřikla jméno mého milého: „Viléme“! Vtom se rozrazily dveře, kde stál Vilém a Květa. Vilém se rozběhl proti oltáři, kde čekal jeho otec a můj budoucí ženich, mlynář. Vilém byl odhodlaný ho zabít za zradu, kterou mu otec nevědomky připravil. Jeho nůž se náhle octl v mlynářově hrudi a ten padl mrtvý k zemi. Ženy otřeseně stály, téměř ani nedýchaly. Vilém mě popadl za ruku a vyběhl z kostela směrem k lesům. Rozplakala jsem se a utíkala, co mi nohy stačily. Nebyla jsem schopna se vzpamatovat z podrazu mé rodiny, ze smrti mlynáře. Uvědomila jsem si, že Květoslava přivedla Viléma. Díky ní dokázal přijít Vilém včas, díky ní jsem se neprovdala. Mé tělo se chvělo vzlyky, které jsem nemohla utišit. Pak už si nic nepamatuji, nejspíš jsem usnula. Druhého dne mě probudily až sluneční paprsky. Pomalinku jsem otevřela oči a zjistila, že ležím nedaleko jezera, kde jsme se s Vilémem scházeli. Vtom jsem ho spatřila. Přicházel ke mě. Usmála jsem se a těšila se z jeho přítomnosti až do chvíle, kdy jsem spatřila jeho krvavé oblečení a vzpomněla si, co se minulého dne stalo. Dlouhý útěk, můj nesnesitelný pláč, zradu Doroty a matky, kostel a družbu… Posadil se ke mně do trávy. Něžně mě pohladil po tváři a řekl: „Neboj se, nic se ti nestane, dokud budeš se mnou. Miluji tě, Jarmilo, a chci s tebou strávit celý svůj život “. Pomalu jsme se vydali na dlouhou cestu, protože bylo jasné, že tady zůstat nemůžeme. Našli by nás a Viléma popravili za otcovraždu. Vilém se rozloučil se svými druhy, loupežníky, kteří ho přijali mezi sebe a vychovali. Vydali jsme se lesní cestou a brzy zapomněli na chmurné myšlenky. Čím jsme byli dále od onoho místa, tím jsem se cítila svobodněji. I přes špinavé oblečení a málo jídla jsem byla šťastná, protože jsem byla s ním. S mužem mého života. Netušila jsem, co se asi děje u nás doma. Zda Květa, na kterou budu do konce života vzpomínat, byla potrestána. Za nějaký čas jsme si postavili menší chaloupku, která byla skromně zařízena. Dobře se nám žilo a Pánbůh požehnal naši lásku děťátkem, které se mělo teprve narodit. A proto, že se můj čas pomalinku ale jistě blížil, chtěla jsem jít poprvé do města s Vilémem a vybrat nějaké čisté oblečení pro mě i pro novorozeně. Ve městě bylo rušno. Tak dlouho jsem byla zvyklá jen na klid a ticho lesa a na přítomnost jediného člověka, že jsem si připadala jako z jiného světa. Každá maličkost nás dokázala potěšit, každá drobnost pro nás byla důležitá. Když se znenadání ve městě objevili strážníci a zatkli Viléma, věděla jsem, že to nedopadne dobře. Během pár vteřin mě stihl schovat do obrovského sudu, ze kterého jsem se dostala až druhého dne za pomocí vinaře. Na mé naléhání a prosby mě odvezl do mé rodné vsi, kde se konala poprava. Vilém se naposled podíval do mých uplakaných očí a ostrá gilotina ukončila jeho život. Když spadla jeho hlava na zem a všude se rozlila jeho krev, jako bych zemřela i já. Naše dítě, které bylo zrozeno z čisté lásky, ve mně plakalo a volalo po otci. Nevěděla jsem, co naložit s mým tělem, které žilo, a co s duší, která právě zemřela. Vydala jsem se k místům, kde jsem se s Vilémem seznámila. Slzy mi omývaly tvář, ňadra i mé zaoblené tělo, připravené na mateřství. Vlasy mi vlály ve větru a já s láskou vzpomínala na naše tajné schůzky, na ty vzrušující doteky, které jsem s Vilémem zažívala poprvé. Byl opět pozdní večer, první máj a krásný západ slunce. Dnes to je přesně rok, co jsem čekala u jezera a toužebně se chvěla po jeho dotycích. Neplakala jsem. I nenarozené děťátko se již uklidnilo, jako by to malé, naprosto nevinné stvoření chápalo, co se právě stalo. Seděla jsem na skále, kolem se všechno zelenalo a kvetlo. Cítila jsem prázdnotu a nechtěla už žít dál sama. Po západu slunce jsem byla odhodlána svůj život ukončit. S láskou v srdci k mému milému a k ještě nenarozenému dítěti, jsem se pomodlila. Pomodlila jsem se také k Bohu, který byl všudypřítomný a který přijal Viléma do svého království. Nezkrotná touha se s ním opět setkat byla silnější než chuť k mému mladému životu a smrt byla východiskem pro naše setkání. Pohladila jsem bříško, ve kterém spočívalo dítko, pohladila jsem svou duši poslední vzpomínkou na Viléma, pohladila jsem skálu, na které jsme tolikrát sedávali, pohladila jsem stromy, které vydávaly specifickou vůni lesa. Pohladila jsem i sama sebe tak, jako to dříve dělával Vilém, a skočila do rovné hladiny jezera.

70

Lukáš Krska

Máchův portrét Schyluje se k večeru, poslední lampa se rozžíná, avšak věru, já ve svém pokojíčku usínám. Ve svém snění, myšlenky si spřádám, svůj svět měním a za svým úkolem se vydávám. Prázdný list výkresu přede mnou leží, ostrouhaná tužka je mu oporou, nebude to zřícenina bez věží, ale portrét bude mou omluvou. Přísahám vám, jaké cti je mi dáno, i když se obávám, dokážu to jako předtím, dávno. Nakreslit portrét básníka, se zarostlou tváří a s čistýma očima, to chce odvahu lodníka, jenž se u břehu s milovanou loučívá. Směle dělám tahy tužkou, vítr venku se ozývá, kdybych se stal zlatou muškou, prosil bych, ať máj mě vyzývá. Obdivuji osobu, kterou kreslím, napsal dílo velkolepé, věrně věřím, že v čítance se o něm dozvíte lépe. Má kresba už je u konce, ospalost se projevuje, určitě na krásné louce, si on, Karel Hynek Mácha, prozpěvuje.

71

Silvie Parmová

Máj v roce 2006 Slunce již zapadlo za obzor, stmívá se. Já pomalu kráčím tím pověstným Máchovým krajem. Je pozdní večer první máj. Večerní máj bývá lásky čas. Už je to dávno, co tady zněl hrdliččin hlas a borový zaváněl háj. Od té doby již uplynulo spoustu let, spoustu let od toho, kdy tato zem cítila Máchovy kroky. Dnes tu ovšem kráčím já. S každým nádechem se do mě dostává spoustu energie a lásky, s každým výdechem odchází strach, bolest a žal. Procházím trosky Bezdězu a vzpomínám na Jarmilu. Když tu o kousek dál u jezera spatřím siluetu. Je to dívka, či oční klam? Ne, opravdu stojí tam! Na sobě dlouhý hábit, vlasy rozpuštěné. Vyhlíží někoho, nebo si jen vychutnává teplý jarní vzduch? Sklonivši hlavu, tu slza k zemi padá. Jedna, druhá, třetí… Jako by se jí perly kutálely po tváři. Vtom o kus dál blíží se stín. Kdo je to? Dívka vzhlíží a zamává. Radost zableskla se jí v očích a úsměv rozzářil jí tvář. To ovšem jen na krátký okamžik, teď je vidět jen údiv a trochu i strach. Chápu dobře, že ten muž nese špatnou zprávu? Předává jí bílou látku, to musí být šátek vyšívaný. Tak tohle vždy bývá špatná zvěst, její milý brzo opustí tento svět. I tráva si nyní šeptá o té novině, kterou přinesl záhadný poutník. Prý je její milenec vrah a bude popraven! Dívka si tiskne šátek k obličeji a s tichými vzlyky padá k zemi. O chvíli později, jako by byla jiný člověk, vstává. Už není plachá, ale silná pevným krokem míří přímo vzhůru na skálu. Ani se nerozhlíží a náhle padá, padá tam, odkud není návratu, padá přímo do jezera. Někdo křičí, slyším ten hlas, zní stejně jako můj. Ano, jsem to já a volám: „Jarmilo! Jarmilo! Jarmilo!“ V jiný čas a jiný kraj, tam v kamenné díře, kde krysy dávají dobrou noc, tam ubohý hoch spoután sedí a do prázdna hledí. Je vrah? Odsoudili ho k smrti. Bez soudu a bez advokátů. Žádné polehčující okolnosti. On by svého otce nezabil, chtěl jen ochránit svou lásku před jejími svůdci. Chtěl ji jen pro sebe! Je vinen? Ne, to ne! On ho vyhnal z domova a chtěl mu svést jeho milou. To on je vinen. To jeho by měli popravit. Můj život by neměl skončit a rozplynout se v nicotný dým. Co je za hranicí života? Nic. Co je to nic? Prázdnota? Za chvíli bude svítat a jen zvuk padajících kapek měří plynoucí čas. Za chvíli bude všemu konec. Konec jeho lásky, konec jeho trápení, konec jeho života. Bim. Bam. Bim. Bam. Zvon odbíjí půlnoc a já vylekaně vzhlížím vzhůru. Na pahorku u jezera se něco hnulo. A opět. Šálí mě zrak, nebo už sním? Co se to tam děje? „Cha, cha, cha,“ ozývá se ohlušující smích. Co je to? Mám strach. Něco se tam vznáší nad zemi. Duchové! Ach ne! Oni se radují. Z čeho? Že zítra - vlastně už dnes - bude popraven další člověk… Noc končí, začíná nový den. Slunce se vyhouplo na oblohu a pluje mezi mráčky výš a výš. Jen lehký vánek čechrá trávu a sluneční paprsky suší kapky rosy. Je krásný slunečným májový den. Všechno kvete a roznáší všude kolem radost a lásku. Všechna zvířátka radostně pobíhají a poletují mezi stromy. A vše se na ně usmívá. Tedy skoro vše. Popraviště na mne opravdu radostným dojmem nepůsobí. Z města jde průvod přímo sem. Lidé se se zaujetím sbíhají na toto smutné místo podívat se na popravu, jako by šlo o nějakou úžasnou pouťovou atrakci. Jak absurdní a nelidské! Dívat se jako někomu předčasně ukončí jeho bytí, když jeho svíce, jež měří chvíle mezi živými, ještě nedohořela. Dnes přišla řada na mladého hocha. V jeho tváři je vidět, jak se loučí se vším, co vidí. S každým stromem, květinou, ptáčkem, stéblem trávy. I se sluncem a mraky. V podvědomí slyším jeho slova, jak promlouvá s obláčky a žádá je, aby na své pouti pozdravovaly zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! V tu chvíli nabývá jistoty, jistoty, že ho Matka Země přijme. Vilém je popraven. A stejně jako lovec, když uloví svou kořist, hlavu si vystaví jako trofej. Stejně tak je i hlava Vilémova nabodnuta na kůl, jako by se

72

pyšnili tím, že zabili člověka. Už zase slyším ten křičící hlas, jenž volá: „Viléme! Viléme! Viléme!“ Ano, volám já. Jak může člověk člověku vzít život? Jak? Jako hladová šelma? Jak musí dívce puknout srdce, jak musí milovat, aby kvůli muži vrhla se dolů ze skály? Tak velká láska, že by bez něj nemohla žít? Milovat ho více, nežli život svůj? A pevným krokem vkročit do prázdna a tiše padat dolů? Kolik pevné vůle a lásky potřebuje k tomu? Kolik? Mám také pevnou vůli? Ano! A také miluji. Miluji, ale on nemiluje mne. Ano, ano! Je to snadné! Už padám dolů! Ach ne! „Silvie“ - Viléme!! - Jarmilo!!!“

73

Petra Prouzová

Májová povídka Toho roku přišla krutá zima, mrzlo už od sv. Martina, sněhu bylo, že se lidé nedostali z chalupy a hlad hnal zvěř z lesů do Mladečského údolíčka. Nadešel večer a jak to bývá, v chalupách se zhasly petrolejové lampy a všichni hajdy do postele. Jen v jedné chaloupce, tam pod hradem, se ještě svítilo. Večer co večer se u Jindrů o zimách vyprávěly příběhy. „Babičko, vyprávějte,“ prosily děti a ostatní také přemlouvali babičku, aby vyprávěla nějaký příběh. Babička se nenechala dlouho pobízet, usadila se na dřevěnou stoličku a dala se do vyprávění. Dávno tomu, co se odehrál tento příběh. Byl pozdní večer, první máj. Celá příroda se probouzela a ožívala láskou. Zářivá Luna se zrcadlila v jezeře a tiché vlnky jí houpaly sem a tam. Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. Na vysoké skále nad jezerem pod mohutným dubem seděla mladá dívka. Vlasy v cop spletené, bílou blůzku měla a svého hocha vyhlížela. Vtom, když už nedoufala, zahlédla člun. Rychle se blížil a Jarmila svého milého poznala. Sotva přirazil loďku ke břehu, vrhla se mu do náruče. Co to však? To není Vilém! Má sice stejný klobouk, stejný šat, ale není to on! Je to však jeho přítel. Dívka poznává, že se zmýlila a neblahé tušení sevře její srdce. Vilémův přítel nepřinesl dobrou zprávu. Její milý zítra za svítání bude popraven. Zavraždil svůdce své milenky, netuše, že je jím jeho otec. Ten v mládí Viléma vyhnal z domu, a tak se Vilém dal mezi loupežníky. Znám tehdy jako „strašný lesů pán“, zavraždil svůdce Jarmily. Plavec obvinil Jarmilu, že je Vilém vězněn kvůli ní, a proklel ji. Potom usedl do člunu a nechal tam dívku samotnou. Jarmila ještě naposled viděla mizet člun v dáli. Oči se jí zalily slzami, ruce se jí třásly a hlavou se jí honily stovky otázek. Neví, co činí, šplhá vzhůru na skálu nebi výš. Neštěstí nemá konce. Prosby ani nářky, hvězdy ani Luna, nic už nemůže zvrátit nešťastný osud dvou milenců. Vše je marné. Došla až na okraj skály a spatřila hladinu jezera. Síla hlubin ji začala přitahovat stále více a více. Najednou Jarmila ví jak ukončit své trápení. Zoufalá se vrhá do ledové náruče jezera. Vysoko nad jezerem se tyčil kopec a na jeho vrcholu stál hrad. V odlehlé části pevnosti bylo zabudováno vězení. V temných a chladných celách si odpykávali tresty či čekali na popravu lapkové, zloději a vrahové. Jedním z takových nešťastníků byl i Vilém. Žil nečestně v loupežnickém doupěti, kam ho vyhnal jeho vlastní otec, uprostřed hlubokých českých lesů a byl by tam žil asi do smrti, kdyby se jednoho dne na lesní pěšině nepotkal s roztomilou dívenkou. Z náhodného setkání se vyvinuly schůzky a potom už nebylo daleko k tomu, aby se do sebe ti dva zamilovali. Jarmilu, od pohledu sličnou dívku, si však vyhlídl i starý tkadlec. Byl to starý nepěkný chlap a faleš mu koukala z očí. Jakmile se Vilém dozvěděl, že se mu pokouší vyvolenou

74

přebrat, strašlivě se rozběsnil a ve vzteku svůdce zavraždil. Ve stejný den k večeru jeho tělo odtáhl do lesa a hodlal mrtvolu zakopat. Naneštěstí cestou potkal mlynáře Antona. Ten v mladém loupežníkovi poznal Viléma a všiml si i mrtvého tkalce. Mlynář neztratil duchapřítomnost a než se Vilém vzpamatoval, utíkal co nejrychleji k městu a cestou křičel: „Pomoc, strašlivá vražda! Strašlivý lesů pán zavraždil svého otce!“ Když tato slova uslyšel Vilém, stál jako opařen. Z ruky mu vyklouzla lopata. Už nemohl skrýt svůj hrozný zločin. Pozorně se zadíval na tvář hubeného a pobledlého tkalce. Opravdu. Byl to jeho otec. Zavraždil svého otce! Zatímco takto uvažoval, z dáli byly slyšet pokřiky a spěch vojáků. „Támhle to bylo, tam za stromy, vidíte ho přece!“ Mlynář ukazoval prstem směrem k Vilémovi a celý rozrušený hlasitě dýchal. Vojáci na nic nečekali a svázali bledého Viléma. Do pevnosti ho dovlekli k večeru. Od chvíle, kdy za ním zapadly zamřížované dveře jeho tmavé cely, myslel na svou milou, na svůj bídný osud. Hlavou mu proběhly také vzpomínky na dětství, na domov. Uvědomuje si, že je to jeho poslední noc v životě a s hrůzou očekává následující den. Pevně spoutaný vzhlíží k nebi přes zamřížované okno, kterým prosvítají první sluneční paprsky. Dumá o věčnosti, smrti i posmrtném životě. Chmurné myšlenky ale zahnala vzpomínka na Jarmilu. Poté si vybavuje své mládí a celou minulost. Stále v něm narůstá pocit křivdy. Vždyť vykonal spravedlivou mstu, za to má být sťat? Svým činem oplatil dvě křivdy- své vyhnání z domova a neštěstí svedené Jarmily. Rovněž přemýšlí, co je za prahem smrti. Vilém nevěří na věčné bytí a děsí se toho „nic“, které ho čeká. K nešťastnému vězni přichází strážce vězení. Vyslechne Vilémův životní příběh a je jím dojat. To, co mu Vilém řekl, nikdy nikomu neprozradil a již se nikdy víc neusmál. S rozedněním je smutný vězeň vyveden na popraviště. Okolo něj s novým dnem ožívá celá příroda. Odsouzenec se naposledy rozhlíží po krásném okolí. Loučí se se svou rodnou zemí a s krásnou přírodou. Naposledy vzpomíná též na Jarmilu. Nadešel čas. Muž poklekl a naposled vzhlédl k nebesům. Kat se rozpřáhl a sťal loupežníkovi hlavu. Mrtvému lámali úd po údu, na kůl narazili jeho hlavu. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. Odbila půlnoc. Ponocný ohlásil nový den. Venku se všichni čerti ženili a mrzlo, až praštilo. U Jindrů v chaloupce zhasli lampu a rozhostilo se tíživé ticho rušené jen kvílením větru, který se proháněl údolím. Děti už spaly, ale dospělí ne a ne usnout. Každý z nich cítil sílu toho příběhu. „Život přichystal těm mladým zlý osud,“ pravila maminka do ticha… a všichni jí dali zapravdu.

75

Soňa Svidrová

Karel Hynek Mácha Na úvod této práce bych asi měla podotknout, že to byl nejvýznamnější básník, a spisovatel vůbec, českého romantismu. Jak všichni víme, měl velmi krátký, ale zato smysluplný život. I když nepocházel zrovna z nejbohatší rodiny, šel studovat na piaristické gymnázium v Praze, kde také bydlel. Jeho otec s tím samozřejmě nesouhlasil, protože chtěl, aby se jeho jediný syn naučil řemeslu, které ho dlouhou dobu živilo. A to bylo řemeslo mlynářské. Ale díky své matce, která se za něj u otce přimluvila, mohl Hynek na školu. Už na gymnáziu mladý Mácha pociťoval touhu psát básně, ale nebyly tak dokonalé jako jeho pozdější práce. Po studiích na gymnáziu absolvoval dvouletý kurz filozofie, kde se seznámil s krásou češtiny. Dalších několik let studoval právnickou fakultu v Praze. Zde taky, ve svých 25 letech, napsal své jedinečné dílo, Máj. Po skončení studia na právech dostal práci v jedné advokátní kanceláři v Litoměřicích. Ovšem zajímavý byl i jeho volný čas. Věnoval se totiž ochotnickému divadlu. Vystupoval v Kajetánském a také ve Stavovském divadle. Zde se potkal se svou doživotní láskou Eleonorou Šomkovou, kterou nazýval Lori. Po ne moc dlouhém vztahu s Lori se Mácha rozhodl, že si ji vezme za ženu, protože s ním byla těhotná. Svatba se měla konat 8. listopadu roku 1836. Jenomže naneštěstí ke konci října propukne požár a Mácha pomáhá s jeho hašením. Toto hašení se mu však stane osudným. Jelikož se při hašení nemohl napít čisté vody, musel použít vodu, se kterou hasili. Po příchodu domů začne být Máchovi zle od žaludku a dlouho trpí silnými průjmy. Nakonec, v noci z 5. na 6. listopadu, umírá. Nikdy se přesně nezjistilo, jestli to bylo na choleru, salmonelu nebo na zápal plic. Jeho slavný pohřeb se konal přesně v den jeho svatby a to 8. listopadu 1836. Jak jsme se teď dozvěděli z jeho života „v kostce“, i krátký život může být zajímavý. Ale také bych asi neměla zapomenout na psychickou stránku tohoto člověka. Ta byla také velice zajímavá. Na jedné straně to byl nesmírný romantik, ale na druhé straně strašně agresivní, panovačný a žárlivý člověk. Mohla bych to dokázat malým úryvkem z jednoho jeho dopisu své milované Lori: “Lori! Proč ses opovážila jednat proti mému příkazu a šla dolů ke svému otci??? Proto jsem Tě vzal k nám nahoru?? Chceš nakonec všechno zkazit??? Pro mne je to lehké! Vezmu si šaty a jdu z Litoměřic! … Rozkazuji Ti, přísně Ti rozkazuji, abys nikdy z našeho domu nevycházela, nikam, za žádnou, vůbec žádnou záminkou.“ Myslím, že i z této krátké ukázky jsme si mohli představit Máchovu povahu. Mohla bych sice pokračovat ve stejném smyslu u jiných jeho dopisů příbuzným, ale asi by to byla ztráta času. Podle mě byl Karel Hynek Mácha romantik neromantik. Velký básník, ale v osobním životě nic moc. Asi bych si nedokázala představit, že takový člověk mohl být milován. Pokusím se popsat osobu tohoto typu v dnešním světě. Vím, že dnešní doba je velice moderní, ženy mají většinou stejná práva jako muži, ale jak víme, dříve tomu tak nebývalo. Ptám se tedy sama sebe, jak by uspěl v dnešní společnosti? Pokud by žil v panelovém domě v Litoměřicích, tak by asi nikoho zvlášť nezajímal, pokud by nebyl slavný. Ale naproti tomu je jeho povaha taková, že by na sebe upozornil. A to svými hádkami se svou přítelkyní, které by byly určitě časté. Ale díky „hodným“ sousedkám by možná měl nějaké opletačky s policií za domácí násilí. Rozhodně by to neměl lehké. Tohle všechno je samozřejmě jenom hypotéza. Mohla bych sice říct, že takový člověk někde existuje, ale určitě není stejný literární génius jako Mácha. Na konec tohoto povídání bych uvedla jednu svou myšlenku: „Nikdy nevíme o určité osobě tolik, abychom nemohli vědět ještě víc!“

76

Hana Švidrnochová

Ohlédnutí za Májem Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Těchto pár slov zná bezpochyby každý z nás. Většina by nejspíš také dokázala odpovědět na otázku, odkud tato slova opěvující květnovou přírodu pochází. Ano, opravdu je to tak! Tyto verše skutečně najdeme v jedné z největších českých básní, a to v básni Máj, napsané Karlem Hynkem Máchou. Je potěšující, že každý Čech by tato slova dokázal správně zařadit. Ale už o něco méně, že by nedokázal říci, o čem vůbec tato báseň vypráví. Epika je zde založena na tragickém příběhu milostné dvojice, kdy Vilém zabije svůdce jeho milované Jarmily, svého neznámého otce. Ale toto jediné souvětí báseň plně nevystihuje. Abychom báseň pochopili, musíme se navrátit k úplnému začátku. Nestačí si ji jen jednou ledabyle přečíst, ale je nutno podruhé se nad ní hlouběji zamyslet. Hlavně nesmíme zapomenout na důležitost lyrické části, na májovou přírodu. Na tu, na kterou Mácha upozorňuje, na tu, o které vypráví celá báseň. Sám autor tvrdil, že účelem jeho díla je opěvovat krásu májové přírody a pouze pro lepší dosažení toho je doba májové přírody postavena proti rozdílným dobám lidského života. Měli bychom se navrátit k Jarmile, která bledá hledí do jezera a marně doufá, že se její milý objeví, ale i k Vilémovi, jenž klečí ve věži, ruce spíná a truchlí nad tím, že svou dívku už vícekrát nespatří. Také k Vilémovi, kterému se v hlavě promítá jeho dětství, jak byl otcem odmítnut a vyhnán do lesa, jak se posléze stal ,,strašlivým lesa pánem“. A měli bychom se navrátit i k Vilémovi, jenž dumá nad hranicí života a smrti a ví, že hned po svítání je nucen ji přejít. Co ho asi za ní čeká? Věčný život, či nic? A co vlastně je to nic? Nekonečná tma v nekonečném prostoru…? Podobné otázky řešil nejspíš sám Mácha, když se v poslední části Máje vydává do té dávné májové přírody a živě před sebou vidí Vilémovy ostatky, když se sám ocitá v ději a ztotožňuje se s ním. Myslím si, že každý vzdělaný člověk, který se chce nazývat Čechem, by měl tento tragický májový příběh znát. Ti tři nešťastníci, Hynek, Vilém a Jarmila, si určitě naši pozornost zaslouží.

77

Hana Švidrnochová

Bezděz Konečnou zastávkou autobusu se stává obyčejná vesnice. Zpočátku se zdá, že se nejedná o nijak výjimečné místo, avšak stačí se jen ohlédnout a poznáme pravý opak. Jakmile se v ranních hodinách otočíme za sluncem, přinutí nás zavřít oči. Když je ale po chvilce zlehka odkryjeme, naskytne se nám nezapomenutelný obraz středověkého hradu zvaného Bezděz. Sluneční paprsky krutě bodají do tváře, přesto zrak nelze odtrhnout od dominanty severočeského regionu. Nuže, vydáváme se na cestu. Úzkou stezkou stoupáme vzhůru a zdá se, že vzdálenosti neubývá. Najednou nás obklopí několik fialových šeříků a bránou z dubových větví vstoupíme do lesa. Z čista jasna se ocitneme v úplně jiném prostředí. V prostředí, kde nám svěží jarní vánek přináší zvěst o dávných událostech. Procházíme kolem bílých barokních kapliček, jenž jsou pozůstatkem křížové cesty. Stále stoupáme výš a výš k nebesům, ale jakoby cesta neměla konce. V tu chvíli si říkám, co asi přimělo Máchu konat tuto náročnou pouť tak často. Vzápětí se mi dostává odpovědi. Nejsou potřeba slova. Stačí se jen pozorně zahledět mezi větve zelenkavých stromů a užívat si pohledu na Máchovo jezero, které obklopují žluté lány polí řepky olejky. Jsme téměř u cíle, když nám cestu zastoupí kamenná, tzv. Velká věž, na jejíž stěně je umístěna malá mramorová deska věnovaná památce českého básníka Karla Hynka Máchy. Stojí na ní nápis: ,,Z piety na paměť našeho pěvce Karla Hynka Máchy a jeho lásky k Bezdězi, která jej v letech 1832 – 35 několikrát přivedla ve zříceniny slavné a dala vyzníti jeho nadšení ve „Večeru na Bezdězu“ a v geniálním „Máji“. V stém dvacátém výročí básníkova narození roku 1930.“ Po kluzkých kamenech pokračujeme směrem vzhůru a směle můžeme zajásat, když konečně dorazíme na vyvýšeninu. Ve výhledu nám již nebrání větve stromů. Naopak, jakoby před námi ustupovaly a chtěly nám ukázat krásu „Máchovy krajiny“. Vstupní brána do hradu se otevírá a vybízí ke vstupu. Neváháme tedy a ženeme se kupředu. Jakmile se však opět vrata uzavřou, ocitáme se v uzavřeném prostoru obklopeném vysokými kamennými zdmi. Nedá se říci, že by se zde člověk cítil zrovna svobodně, spíše začne vzpomínat na malého Václava II. Na něj a jeho matku Kunhutu, kterou zde roku 1279 věznil Přemysl Otakar II. Uprchneme od chmurných myšlenek a raději se vydáváme na prohlídku. Až na samotném konci hradu objevíme tzv. Čertovu věž. Pod ní se můžeme na malý okamžik usadit a zaposlouchat se do výkladu průvodce. Přestože byl Bezděz založen českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1267, podstatná část byla dokončena až roku 1279. V první polovině 17. století se stal součástí panství Albrechta z Valdštejna a od druhé poloviny zde sídlili montserratští benediktíni, kteří hrad upravili podle svých potřeb. Nachází se zde jedna z nejvýznamnějších, raně gotických kaplí vůbec. Při vstupu vás nejprve uchvátí malý kamenný oltář. Pokud vzhlédnete ke stropu, nemůžete přehlédnout tribunu v horní části kaple, odkud mohl panovník sledovat bohoslužbu. Za zmínku také stojí výborná akustika, díky níž jsou zde i v současnosti velice oblíbené hudební koncerty. Stánek Boží byl původně zasvěcen archandělu Michaelovi. Příčina toho tkvěla v symbolice. Archanděl Michael v Apokalypse sv. Jana bojuje s Antikristem a tato skutečnost měla být připomínkou výpravy Přemysla Otakara II. proti pohanským Prusům. Ze sice malé, ale zato půvabné kaple se můžeme přesunout do dalších prostorů hradu. Nestačím se divit, když se dovídám, že původně byl do přízemí vstup pouze z vyšších pater. To mělo zamezit případným dobyvatelům, kteří by překonali už tak dost nesnadnou přístupovou stezku. Posledním cílem prohlídky je zdolání Čertovy věže. Jelikož se tyčí 604 metrů nad mořem, dá se předpokládat, že cesta nebude zrovna snadná. Je možné vystoupat prostorným točitým schodištěm, avšak není radno podcenit rozmarnost přírodních živlů. Hned, když vylezete opět na čerstvý vzduch, do obličeje vás uhodí prudký vítr. Ale co na tom. Pro ten jedinečný pocit, že jste volní jako pták, to opravdu stojí za to. Vztyčená státní vlajka na samotném vrchou hradu má nejspíš znázorňovat, že Bezděz byl symbolem české státnosti nejen v minulosti, ale i dnes.

78

Adéla Zemanová

Máchův kraj Naše třída se vydala letos v květnu na pouť za jednoznačně vymezeným cílem – navštívit Máchův kraj. Téměř každý z nás, troufám si říci valná většina, jela do prostředí zcela neznámého, stejně jako já. Plní informací z hodin literatury jsme měli možnost poznat krásy májové přírody, Máchova kraje, tak vzdáleného od našeho bydliště. Snad není člověk, který by tohoto romantického představitele české literatury neznal. Karel Hynek Mácha! Autor jednoho z klenotů české lyriky – básnické skladby Máj. Je okouzlující navštívit tyto končiny právě v době května, kdy příroda začíná hýřit barvami. Květen – máj… lásky čas. Jak se zmiňuje autor ve svém díle. Kolem Máchova jezera jsme recitovali jednotlivé pasáže Máje. Všem z nás se zcela jistě vryly do paměti a ještě dlouho v ní zůstanou. Každý si ctil svůj úryvek. Za svitu měsíce, jehož zlatavé paprsky se zrcadlily na hladině vody a lehký májový vánek se nám opíral do tváří. Všichni jsme stáli na skalnatém výběžku a nasávali atmosféru večera. V noci jsme se ponořili do snů v krajině tajemné a mlčenlivé. První zpěv, druhý zpěv… provázel naši mysl až do samého konce exkurze. Myšlenky některých z nás možná utíkaly do dávného života Karla Hynka Máchy. Do krutého života člověka, který byl dle jeho slov tak „marnivý“ a „rozervaný“. Hrad Bezděz patří k autorovu životu samozřejmě také. Ovšem spojen s pěšími túrami, které podnikal sám. My jsme vystoupili na vrchol všichni společně. Na vrchol jednoho z nejvýznamnějších gotických hradů v Čechách, který sahá asi šest stovek metrů do výše. Prohlídkou jsme byli naprosto uneseni. Je pochopitelné, že jsme využili veškerých možností, které se nám nabízely. Ani návštěvu původně gotického hradu Houska, chcete-li zámku, jsme nepropásli. Po třech dnech aktivního zájmu, chození, poznávání, seznamování se s novými objekty, ale taky lenošení, nám bylo líto rozloučit se a jet zpátky domů. Věřím, že i příští exkurze nám potvrdí, že v Čechách je mnoho takových krásných míst, které nám mohou poskytnout nezapomenutelné zážitky a dojmy, stejně jako Máchův kraj. Tajuplný kraj Hynka, Viléma, Jarmily…

79

Adéla Zemanová

Máj Snad upřen je můj pohled v dáli, by ostatní věci vzplály. Můj pohled zírá do výše, i lechtá mě až v podbřiše.

Sic nevím další dění, ocitám se v pouhém snění. Vede život dál a stále?? Moje já už nikdo nepromění…

Vánek rozevláv moji loknu, zřím, že každou chvíli žalem puknu. Věřím v naději jedinou, sama proplouvám krajinou.

I donesla se vichrem zpráva, ač netušiv, bolí ho. Cítí na sobě ta nejednotná práva, z úzkosti bys nevysvobodil ho.

Sama a v naději pomáhá mi věřit, i ten, což nechtěl by soupeřit! Věřím také v sílu danou, ať oči nejen mé pak vzplanou.

Tuším, snad skoná svůj život brzy. Zdráv a mlád jest v širý květ, zbaven lásky, což však nejde oželet, sžírají ho smysly vpřed.

Šramot, hukot, šplouch a šplouch?? Strach uchopil mě do svých hřbetů. Nejistota, temnost, strach… ocitá se u mě brach!

Uchopen v ráj utopenců, zdají se mu sny. Jak týrán bude, nespí nocí, uvězněn, hle! Ve velké kleci.

Toť postava identická, v kůži orla hraje, nepřestávám být však sporadická a pohledy v širé kraje.

Hlásku vydá na sblížení, což platné je mu pořízení. I nezalíbil se mu zjev a brání mu tak v rozchodech.

Troufla bych si nepřítomna býti, však on měl jasné tady svoje bytí. Uchopil a vyřkl chtíč, cítím na svém těle bič!

Nic dále říkat není platno, srdce bije snad o plátno. Nevysvětlí žal a skon, je pohlcen temnotou.

Teď zdrcena, v tuto chvíli nemůžu už více býti… Nohy chtějí popoběhnout blíž a najít ke komnatě klíč.

Sok byl, sok nebude! Chtíc nechtíc – odstranit ho všude! Bez této nelibé lásky, možno život dáti v sázky.

V hlubinách modrozeleného světa líbí se mi strašně moc. O dost více než na zemi, nezamhouřit oka na jedinou noc.

To dílo nemělo se dít, teď za něj musí tvrdě zaplatit. Únik snad už nehledá a na dráhu smrti nasedá.

80

Z rána přišla zpráva, že připraven jest kat. Nic platno, nic nenadělá, hlavu donucen k nebi zvedá!

Lámat, kácet, ždímat krev, házet, koulet po schodech… Křičet, řvát a naříkat, není možné povykat!

Po minutě žádná bolest, nic už nyní necítí... Co z duše zmizí v širá pole se kolem země proletí.

Konec! Volám… marně… v duchu… Byť koncem je už povolán. Kráčet dál, snad taky v suchu? Být umrlcem jmenován?

Příprava snad estetická, vůči jiným začla. Však pro NĚJ bude utopická, ta hrůzná v kole mračna.

Ne! Dnes nikdo nepromění tyto chvíle jízlivé. Určeny snad k pobavení zvěře lesní dychtivé.

Řekl bych, že nemám sílu zřít ten drsný obřad dál. Což zaslouží si někdo víru v katy a smrt proklínán?

Hrozivé to myšlenky volají nás k nim. Kdopak by si zasloužil scénář změnit v čin?

Zdálo se mi v noci teď, už to zvládnu nazpaměť. Jak mohou ničit osobu po tak kratičkou to dobu.

81

Michal Zikán

Máj Vybrané práce studentů devátých tříd nejmenované základní školy v Ostravě-Porubě v reakci na přečtené dílo Máj a vybrané osobní korespondence Karla Hynka Máchy. Většibu prací studentů lze jednoduše rozdělit na dvě skupiny. Jedni, kterým život Karla Hynka Máchy přišel romantický a romanticky nešťastný a druzí, kteří v jeho díle vidí příznaky maniodepresivní psychózy, a kteří tvrdí, že se jedná pouze o nemocného člověka. Zde, na prvním místě uvádím několik prací druhé skupiny studentů: Karel Hynek Mácha Karel Hynek Mácha, jen tak hubou tlachá! Svět přec velmi krásný je, proč se on neraduje?!

“Velký” básník Kdo uvadnouti nechá lásky květ, od toho nečekejme nic dobrého, že ale pobouří celý svět, když napíše něco takového?!

Pesimista Ty, kdos napsal Máj, Ty, kdo jsi měl deprese, táhni klidně v háj, to jen tak někdo nesnese!

Co to bylo za člověka, že psal tolik o těch citech, kterých se člověk tak lehce leká a z kterých běhá mu mráz po zádech!

Jsme teď z Tvého díla smutní, o to ti snad přece nešlo?! Nebaví mne tohle smutné čtení, však ono tě to přešlo! Žárlivec Žárlivý byl jsi hlupáček, ženu svou, milovanou jsi týral, nemohl jí zazpívati ani ptáček, doma sis ji zavíral. Jen jedenkrát O lásce nic jsi nevěděl, milovat nedokázals dobře. Napsal jsi jedno z mnoha děl, které nedělají mi dobře! Smutné prostředí, postavy, děj a tak láskyplný čas, jestli mi někdo poradí, ať si tvé dílo přečtu zas-vem ho ďas!

82

O něm udělati si obraz můžem, z jeho díla je to zřejmé velice, měl se opravdu naroditi mužem, nebo se z něj měla státi opice? Korespondence jeho osobní, řekne nám o něm ještě víc, něco mu na jeho ženě nevoní, zlíbal by rád její líc? Nebo ji jen vlastnil rád, a když hladívával její líce nebyl s ní ani kamarád a ihned poté si musel umýt ruce? Či snad to byl tak velký milovník, že všechen jeho cit, odrazil se v jeho básni, dokázal však přestat snít? Nebo snil i když žil? I když měla býti svatba, on se radši k smrti umučil,

na ty kdo ho milovali nedba! Proč nám ho vůbec učitelé zmiňují? Proč se o něm učíme už od školky? Jen proto, že básníci špatně milují a stávají se bláznovskými snílky? On pak je jeden příklad za všechny, jako choroba moderního světa, jako odkaz pro smutné dny, jako marnost lidského bytí!

Jest snad v jeho básních něco víc? Něco co jsem neodhalil? Ať přemíšlím sebevíc, nic jsem neobjevil. Karel Hynek Mácha Pravda, byl bys méně čtený, kdybys psával o světa kráse, teď jsi ale méněcenný, stejně jak to prase!

Zde uvádím za všechny ze skupiny první práci studentky, která se ve své básni do Hynka přímo zamilovala: Zjevení milovaného Hynka Jak já bych ráda žila v Tvé době, i když doba to byla ukrutná, doufám, že jsem se v Tobě nespletla, má láska k Tobě je urputná! Já zamilovala jsem se do Tebe, básníku můj vysněný! Já umřela bych pro Tebe, snad byl by to pak sen splněný! Sen o romantikovi přeněžném... Snad byl bys též tak něžný ke mně, snad nejsem dnes sama ve svém domě, snad stojíš tu dnes večer při mně, jen já Tě tady nevidím...

Hynku!? Hynku!? Jsi tu? Přišel ses mi zjevit? Och, to jsem se bála! Ale k věci - kde jsem to přestala? Aha, už vím... Jak ráda prohodila bych s Tebou jen pár slov! Jak ráda ulehla bych Ti do klína! Jak podniknouti na Tebe z lásky lov, když z kostí Tvých dnes není ani hlína? Navždy na Tebe myslet budu, ale již těším se na Tebe do nebe, a věř mi, že i když vezmu si nějakého pobudu, v srdci svém uchovávati budu jen Tebe!

Jak ráda prohodila bych s Tebou jen pár slov! Jak ráda ulehla bych Ti do klína! Jak podniknouti na Tebe z lásky lov, ...Co to? Proč lampa náhle při psaní mi zhasíná?!!! Práce všech studentů neprocházely ani korekcí, ani cenzurou. Jsou zde uvedeny tak, jak je studenti napsali. Některé příspěvky jsou kratší, ale mnohdy o to víc vyjadřují pocity, a o to mi při zadávání této práce šlo. Zadání uvádím v přesném znění níže: Po přečtení knihy Máj a vybraných dopisů z osobní korespondence Karla Hynka Máchy napište báseň, nejlépe ve verši střídavém (A-B-A-B), kterou vyjádříte své pocity z načtených textů i z autora samotného. Na délce básně nezáleží. Zároveň s odevzdáním své práce mi dáváte právo k zveřejnění vašich prací a souhlas k další prezentaci. Právo na nakládání s pracemi se vztahuje pouze na celé básně, jsem si vědom toho, že manipulace s úryvky je trestná.

83

84

PSYCHOLOGICKÝ PORTRÉT BOŽENY NĚMCOVÉ V JEJÍ KORESPONDENCI

Wichterlovo gymnázium, Čs. exilu 669/16, Ostrava - Poruba Moravskoslezský kraj Příspěvková organizace

15. kategorie: Teorie kultury, umění a umělecké tvorby

MICHAL MÍSTECKÝ, 2. ročník:

PSYCHOLOGICKÝ PORTRÉT BOŽENY NĚMCOVÉ V JEJÍ KORESPONDENCI

Konzultant: PhDr. Lukáš Průša

86

MICHAL MÍSTECKÝ

PSYCHOLOGICKÝ PORTRÉT BOŽENY NĚMCOVÉ V JEJÍ KORESPONDENCI

87

ANOTACE Korespondence zakladatelky novodobé české prózy Boženy Němcové (1820?-1862) tvoří jednu z nejdiskutovanějších složek jejího literárního díla a mnohé její části jsou považovány za skutečné umělecké počiny. Jejich psychologickou hloubku a věrohodnost mimo jiné prokazuje i fakt, že se jimi častokrát zabýval i přední pražský německý spisovatel Franz Kafka. Práce je strukturovaná do čtyř základních oddílů (Předmluva, I. část, II. část, Závěr a vyhodnocení) a klade si za cíl podat co možná nejpřesnější a nejvěrnější obraz spisovatelčina pohnutého života, a to právě prostřednictvím těch nejautentičtějších dokumentů - dopisů. Má přispět k odstranění mytizačních nánosů, které na slavné autorce ulpívaly už za jejího života, zprůhlednit a objasnit složité vztahy jak v její vlastní rodině, tak mezi přáteli a takto se pokusit o přehlednou analýzu její osobnosti. Prostředky, jimiž jsou závěry vyhodnoceny, jsou postaveny na pevných logických konstrukcích a prokazatelných faktech, jež často úzce souvisejí s přiloženými citacemi. Obě části charakterizuje specifické tematické ladění: první je zaměřena na rodinnou korespondenci Němcové, především pak na listy dětem, manželovi a autorčině kmenové rodině do Záhaně, druhá na dopisy přátelům, z nichž jsem jako nejvýznamnější vybral Antonii Reissovou-Čelakovskou (Bohumilu Rajskou), Johannu Rotovou-Mužákovou (Karolinu Světlou), společně s její sestrou Žofií Rottovou-Podlipskou a Václava Čeňka Bendla.

88

OBSAH PŘEDMLUVA..................................................................................................................... 90 1. ČÁST: Analýza rodinné korespondence Boženy Němcové............................................ 92 Dopisy dětem............................................................................................................... 92 Dopisy záhaňské rodině................................................................................................ 94 Josef Němec................................................................................................................. 95 2. ČÁST: Analýza korespondence B. N. přátelům.............................................................. 98 Antonie Reissová-Čelakovská (Bohumila Rajská).......................................................... 98 Johanna Rottová-Mužáková (Karolina Světlá) a Žofie Rottová-Podlipská..................... 99 Václav Čeněk Bendl..................................................................................................... 100 ZÁVĚR A VYHODNOCENÍ................................................................................................. 102 Komentář k rodinné korespondenci Boženy Němcové............................................... 102 Analýza korespondence s přáteli................................................................................ 105 Závěrečné zamyšlení................................................................................................... 106

89

PŘEDMLUVA „Jaké mocné nevyzpytatelné kouzlo - ptám se mnohdy sama sebe - spočívá v jistém člověku, že nás jediný jeho pohled, jediný potisk ruky o všecku sílu připraviti může, že chvění jeho hlasu jako třtinou námi zmítá?“ Dopis V. Č. Bendlovi, 14. 12. 18561 Osobnost Boženy Němcové se pro mne již na základní škole stala symbolem prostě spravedlivého lidského odporu proti sociální nespravedlnosti, barbarskému vykořisťování nikoli jen venkovského člověka, ale člověka vůbec, a to jak vykořisťování materiálního, tak duchovního, jež kreativní lidské duši brání v jakémkoli rozletu, ať už myšlenkovém nebo uměleckém. Později jsem se však začal o Němcovou zajímat i z mnohem zajímavějšího úhlu pohledu: jako o osobu, ženu, bravurně skrytou za závojem mýtů a legend, zanechávající však za sebou zřetelnou stopu v každém ze svých děl. Přemýšlel jsem, jakým způsobem bych mohl proniknout do jejího světa a nalezl jsem vpravdě neznečištěný, zářivý zdroj, jenž přesně splňoval má očekávání - dopis. Dopis byl u Němcové především projevem naléhavosti a potřeby citového vyznání - a právě proto je mnohými odborníky považován za plnohodnotnou součást jejího díla. Soustředil jsem se především na několik tématických okruhů její korespondence, které jsou koncentrovány v těchto bodech: I. Prostřednictvím dopisů ucelit, popřípadě obohatit poznatky o vztahu Boženy Němcové ke své rodině, soustředit se na korespondenci se záhaňskou rodinou druhé poloviny 50. let, syny Karlem a Jaroslavem a na dopisy manželovi; II. Vyhodnotit vztah Boženy Němcové k jejím nejvýznamnějším přátelům, za něž považuji Antonii Reissovou-Čelakovskou (uměleckým jménem Bohuslavu Rajskou), sestry Rottovy a Václava Čeňka Bendla. Dopisy Němcové přitahovaly po celé 19. i 20. století značnou pozornost jak literárních teoretiků a historiků, tak laické veřejnosti, u níž byl zájem podmíněn především touhou po opravdovém poznání spisovatelčiny osobnosti, po její demytizaci a odbožštění. I dnešní společnosti často tápe, a to nejen u Němcové, nevědouce, zda věří faktům nebo jen rádoby „dokázaným“ pravdám nehodnověrné, ale zato líbivé povahy. Má práce si proto klade za cíl co možná nejobjektivnější přesnost v analýze, vyvarování se neplodným spekulacím a při vyhodnocování výsledků přísně logický postup, vycházející z jasně prokazatelných pravd. Jedině takovým způsobem je možné, aby práce byla k užitku společnosti - tedy, jinými slovy, 1

90

OTRUBA, M. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Svobodné nakladatelství, 1962, str. 208

aby podala nezkreslený a čistý obraz člověka-Boženy Němcové. S cíli úzce souvisí i metodologie práce; ve snaze jít ad fontes jsem čerpal převážně ze čtyř knih Listů Boženy Němcové Miloslava Novotného, vycházejících v Praze v letech 1951-61, dále pak ze starší komentované publikace Zdeňka Záhoře Výbor z korespondence Boženy Němcové, jež se stala součástí sbírky Paměti a korespondence. Tyto dvě knihy jsem porovnával s novými literárněvědnými studiemi o Němcové, které vyšly jako sborník k 140. výročí jejího narození v roce 2002. Za všechny bych jmenoval především velmi přehledně sestavený soubor dopisů Josefa a Karla Němcových Jen kdyby ta mama byla jiná…, jehož autorkou je Helena Kokešová, a zvláště také esej Radky Hříbkové Objevování dětství v evropské literatuře 19. století a Babička Božena Němcové, jenž mi pomohl vysvětlit velmi výsadní životní postoj Němcové ke svým dětem. Mezi literaturu, z které jsem čerpal pouze okrajově, lze zařadit svazek Jaroslavy Janáčkové Božena Němcová: Lamentace. Dopisy mužům, dále Odkazy pokrokových osobností české minulosti: Božena Němcová Mojmíra Otruby a v neposlední řadě také dílo kolektivu autorů Jaroslavy Janáčkové, Aleny Macurové, Lucie Římalové, Stanislava Wimmera a Heleny Bakové Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové. Prostřednictvím těchto odborných publikací jsem se seznamoval nejen s vlastní korespondencí Němcové, ale také s nejrůznějšími reakcemi na ně a přínosnými komentáři. Čerpal jsem především z poznámek, kterými své svazky opatřili Zdeněk Záhoř, Radka Hříbková a Helena Kokešováé. Maje k dispozici tedy i komentáře, soustředil jsem se i na jejich pečlivou analýzu; ze všech studií mě nejvíce zaujaly názory Zdeňka Záhoře, jež mě utvrdily v mých vlastních náhledech na dopis Němcové jako na jedinečné umělecké dílo: „Složitá stupnice citů, filosofická i psychologická sebeanalysa, jisté odstíny nálad došly formulace jen v dopisech. Některé z nich, nesené silnou vlnou okamžiku, který účtuje s celým oddílem v životě, zdají se takřka komponovány - tak strhují nevšedním pathosem své výmluvnosti, rytmicky stoupající i klesající.“2 Na závěr úvodu bych se ještě rád zamyslel nad otázkou, jež často tane v mysli laické veřejnosti a lze ji taktéž považovat za kořen mnoha mýtů, totiž jaké jsou vlastně vazby mezi životem Boženy Němcové (potažmo jejími dopisy, které by ho měly nejlépe vystihovat) a jejím literárním dílem, jenž je s ním na prvním pohled v přímém kontrastu. Proto jsem se rozhodl obě roviny co možná nejpozorněji srovnat; dávaje do opozice Babičku a dopisy psané v roce jejím vydání, 1855, shledal jsem mezi nimi zvláštní druh souladu: Němcová, vždy přísně dělíc svůj život na „šťastné“ dětství a „ponurou“ dospělost, se podobně zachovala i ve svém nejznámějším díle, kde své já rozpoltila mezi snící dívku Barunku a z nešťastné lásky poblouzněnou Viktorku, které nepotřebují dalšího představování. Takovýmto nezvyklým, leč brilantním způsobem spisovatelka do svého díla zakomponovala celou svou osobnost a podala tak vedle dopisů pravděpodobně nejvěrnější obraz svého nitra, které přes celý její život zůstávalo nevylíčitelně rozpolcené. A právě tato rozpolcenost, spojená s vleklou fyzickou chorobou a životním neštěstím ji nakonec - jako romantičku a vizionářku - nakonec přivedla k oné panteistické lásce k lidem, kterou ve svých dílech hrdě proklamovala. Dílo - to je však jen zlomek skutečné Boženy Němcové, složitě vystavěné, nevyrovnané, vždy však hrdě čelící ranám osudu. Ona sama byla uměleckým Dílem, život jí samotné by vydal na čtivé prózy - a nejautentičtější z nich jsou právě její dopisy.

2

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 14

91

1. ČÁST: Analýza rodinné korespondence Boženy Němcové „Den co den vysedám až do dvou hodin po půlnoci, to je moje hodina, kdy jdu spat; k tomu špatná strava, jenom v poledne, po svačinách ani potuchy, a večer trochu čaje. Divím se jen, že jsem ještě tak zdráva.“ Dopis sestře Adéle, únor 18583

Dopisy dětem Rodinná korespondence Boženy Němcové se týká především několika sfér, z nichž bezpochyby nejdůležitější je dopisování si s dětmi, přičemž největší počet dopisů (celkem třicet osm) je adresován synu Karlovi, menší počet pak Jaroslavovi a z roku 1861 se dochovalo i několik listů dceři Doře. Dopisy dětem jsem shledal jako vůbec nejpozoruhodnější z celé korespondence Němcové, především pro jejich psychologické a myšlenkové bohatství, které nám ukazuje slavnou spisovatelku opět z jiného pohledu jako svědomitou matku, která se v druhé části svého nedlouhého života naplno upíná ke svým dětem a snaží se na ně výchovně působit. Způsob, jakým toto uskutečňuje, je pak téměř učebnicovým příkladem úzkostné výchovy, jež má zjevné kořeny v tragickém úmrtí syna Hynka, které znamená významný mezník v jejím životě, definitivně ukončuje její mládí a transformuje většinu z jejích dosavadních životních názorů. Nejlepším příkladem její snahy o předání vlastních zkušeností jsou dopisy Karlovi. Karel Němec se narodil jako druhorozený syn Němcové roku 1839 v Litomyšli. U pražského zahradnického mistra a rodinného přítele Němcových Josefa Fialy se vyučil zahradníkem a 24. dubna 1856 odjel do Záhaně (tehdy na pruském území), aby zde nějaký čas zdokonaloval svou profesi ve vévodských zahradách. Už v prvních dopisech z tohoto roku, které matka synovi píše, vyzařuje její patetická snaha o formování syna správným směrem: „Měj vážnost a úctu k sobě samému a cti obraz boží v sobě sám, chceš-li, aby jiné si tebe vážili. Ne dobrým se zdáti, nýbrž jím býti hleď! Čiň dobře, miluj pravdu a drž své slovo! Tak se staneš hodným synem své vlasti.“4 Život Karlův byl vždy v myšlenkách Němcové úzce provázán s předčasně zahynuvším Hynkem; Hynek jí vždy byl - jak často tvrdívala - největší oporou, podporoval ji v literárních plánech a vůbec nejvíce ze všech jejích dětí zdědil matčinu citlivou a uměleckou povahu. Po jeho smrti do té doby ve stínu staršího bratra stojící Karel vřele a soucitně matce slíbil, že se bude snažit vzoru Hynka vyrovnat a matka si jeho „přísahu“, jak jeho zavázání se později poněkud pompézně nazývala, hluboce 3 4

92

OTRUBA, M.: Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Svobodné nakladatelství, 1962, str. 181 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 171

zakořenila do srdce a častokrát jí synovi důrazně připomínala, občas i velmi naříkavým tónem: „Ty mi píšeš, abych si šetřila zdraví. Vidíš, hochu, já bych ráda na světě byla, kdybych měla naději, že z vás budou hodní lidé někdy, ale když mě mnohdy tak trápíte, ten Jaroušek je take tvrdohlavec, pak mě všecek život omrzí a nejraději bych umřela hned, abych se nedočkala neštěstí a hanby na vás - a aby mně někdo vinu toho nepřikládal. - Já vím, že máte dobrou vůli, že vám je to líto, když vidíte, že jste mi ublížili, ale co je to platno, když vaše dobré úmysly na obrátku se mění, to je ta bída u vás. - Snad to ale nyní bude jiný u tebe, Karle, viď? Když uznáváš, že není nikdo jako já, musíš uznat take, že já to s tebou nejlepší myslim, a že co ti radím, zajíste jen k tvému dobrému bude.“5 Karel si však mezitím začal uvědomovat, že vyrovnat se Hynkovi je pro něj v matčiných očích čím dál obtížnější; logicky začíná vnímat vlastní osobnost, odchylky od bratrovy povahy. Navíc se u Karla začínaly projevovat problémy dospívání: už během roku 1856 se vášnivě zamiloval do své tety, Adély Panklové, kterýžto cit mu byl později matkou velmi hrubě vytýkán. Vrcholem jeho vzpoury se stal rok 1857, kdy s matkou úplně přerušil korespondenční kontakt, a ozval se jí teprve v prosinci s přáním k svátku. Jen pro ilustraci vážnosti situace zde uvádím výtažek ze dvou zvláště úpěnlivých dopisů Němcové, z 1. března a 31. července: „Milý Karle! Nevím věru, čemu už tu Tvoji netečnost mám přičítat, a nebyla bych si nikdy myslila, že bychom Ti všickni tak brzy mohli z mysle odpadnout. Rok bude co nevidět, co jsi z domu, a já mám od Tebe všeho všudy čtyry listy, a jeden se ztratil, tedy pět! - Vidíš, to je přece nedbalost - abys tolik práce měl, že by Ti chvilka k napsání několika řádků matce a otci nezbyla, tím se nevymlouvej nikdy - protože je to patrná lež.“6 „Tátu znáš, když se rozhněvá, a mě-li neznáš, tedy Ti povídám, že dlouho shovívám, že odpouštím, ale kdo jednou cit můj urazil, ten se mě stane lhostejným. Chraň se, Karle, ať to mezi námi tak daleko nepříjde, pak by marné byly Tvoje výmluvy; láska se nevyprosí ani nevyhrozí… Tobě ale více na mysli daremnosti ležely, takové daremné myšlénky, kterých bys varovat se měl a né jim dávat úplnou svobodu nad tělem i duší.“7 Situaci částečně stabilizuje až Karlova kajícná odpověď z 2. prosince, kde se matce přiznává ke svému pochybení a zároveň i k citu k Adéle; matka v reakci na jeho vstřícný krok zmírní rozčilený tón svých dopisů a snaží se Karla bez výhrůžek oprostit od bezvýchodného vzplanutí. „Co se Aidy týče, to pust, milý hochu, z mysle - a přemůž, jak jen můžeš, - to nevede k ničemu, než že zbytečně mysl trápíš a tím i tělo, kdežto bys myšlénky svoje k jinému obraceti měl. Ona Tě nemiluje, jak Ty snad myslíš, a pochybuju, že by snad Ti to ukazovala, za tak lehkomyslnou ji nedržím; dobrotu její nesmíš brát za více. Já vůbec pozoruju neblahou pro Tebe stránku v povaze Tvé, že se Ti záhy ženská zalíbí; Tys hoch ještě co do let, a zamiloval jsi již dvě osoby, což u muže a mladíka pevné povahy nikdy není… Ty máš jen myslit na Tvoje zdokonalení, na umění Tvoje, abys čím dříve něčím se stal a se smělým čelem děvče o lásku požádat mohl. To jsou nyní jen fantasie ničemné, které Tě odvracují od toho, co je a musí být hlavním směrem Tvého života… Chraň… tělo svoje a drž se čistě, jen tak můžeš někdy hodným se stát hodného děvčete,“8radí synovi, snažíc se mu zajistit lepší osud, než má ona sama. Během roku 1858 se Karel přesouvá do zámku Sanssouci v pruské Postupimi, v říjnu roku 1859 se pak navrací do Prahy. Ještě téhož roku však znovu odjíždí - tentokrát na saské hranice, do městečka Eisenbergu. Z hlediska chronologického i sémantického se tomuto období budu věnovat v oddíle o Josefu Němci, jemuž syn z Eisenbergu velmi často psával. Listy synu Jaroslavovi (1842-1898) mají zcela jiný charakter, jenž je dán rozdílnými podmínkami vzniku. Ve svém nejmladším synovi Němcová vidí svou uměleckou naději, kterážto se po smrti Hynkově ještě zdvojnásobí; zatímco tedy Karel má vystřídat Hynka v jejím srdci z hlediska povahy, být čestný a dobrý jako on, Jaroslav matčinu tužbu uměleckou. A jak podotýká Zdeněk Záhoř, „v té věci přecenila kreslířské jeho vlohy“9. Proto v dubnu 1860 Němcová Jaroslava vypravuje na malířskou akademii do Mnichova, kde se však syn potýká s vážnými existenčními starostmi a nakonec je, právě kvůli nedostatku peněz, vyhozen i z pronajatého bytu. O všech jeho těžkostech vypovídá následující citace jednoho z jeho osmadvaceti dopisů, které se ani ne z ročního pobytu v Mnichově dochovaly: „Co jsem měl dělat? žebrat - k tomu jsem se nemohl odhodlat, a prameny mé byly všecky vyčerpané. Tu potkám Volfa, mého chudého přítele, který spěchal k obědu do kláštera, prosil jsem ho, nemá-li alespoň krejcar; on neměl, povídal mně ale, že mohu 5 6 7 8 9

NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 184-85 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 54 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, str. 110-11 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, str. 244-45 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 373

93

jít s ním, že něco k jídlu dostanu. Co učinit, tu přestává všechna filosofie, hlad vše přemáhá. Žádný mně nemůže říc, že jsem to udělal z lehkomyslnosti, přemáhal jsem, jak mohl, nejedl jsem již čtrnácte dní nic teplého, jen chleba, když jsem ale ani na ten neměl, když jsem od každého se vypůjčil, až se mne všichni báli, pak jsem to musil udělat. O, vy lidé, je Vám lehko křičet a štítit „ten jí v klášteře mezi žebráky“, abyste ale dopomohli člověku, že by si mohl vydělat, to vám nenapadne! Šel jsem tedy s ním. Přišli jsem ke klášteru, on zazvonil a my vejdeme. Jak mě tu bylo, drahá mutrdličko, můžeš si pomyslit, neviděl jsem hanbou žádného. Okolo stolu seděli žebráci, staré baby a děti čekali s hrnci, až přišel fortnýř s mísou, z které se všeobecně jedlo, tu jsem si pomyslil, drahá mutrdličko, jak by tobě bylo, kdyby si viděla mne státi mezi tlupou žebráků, která na mne a mé šaty ukazujíc volala, že toho nezasloužím. Fortnýř se mne ptal, co chci, já ho prosím, nemůžu-li dostat něco k jídlu, nebo v týdnu. Povídal mně, že si mohu zatím k druhým přisednout a každý čtvrtek že mohu přijít. Měli jsem chlebovou polívku z vody, která mně chutnala, ačkoli tam bylo všeličeho, co jsem doma vždy zahodil. K tomu jsme dostali krajíc černého chleba. Utíkal jsem odtud, jak jsem mohl, aby mne žádný neviděl, že jsem tam byl, zdálo se mně, že každý na mne ukazuje, že vidím Palackého, Sybela a všechny, jak se za mne stydí.“10 Po mnoha ústrcích a zažití nejhorší bídy Jaroslav počátkem února konečně dorazil zpět do Prahy, zničený a zubožený. Později se nechal zaměstnat u fotografické firmy Wintrů v PrazePříkopech. Z hlediska dopisové formy lze vypozorovat leccos o rozdílnostech v povahách obou spisovatelčiných synů; zatímco jazyk i styl Jaroslavův je pečlivý, vzletný až básnický, strohý a spíše uzavřený Karel píše méně spisovně, bez citovějších projevů náklonnosti. Jeho vyjadřování je obhroublejší, podobá se slohu Josefa Němce; Jaroslav naproti tomu zcela viditelně potvrzuje, že je synem své matky, umí přesvědčivě zavtipkovat, i když je zrovna v úzkých, vhodně zvolit slova, i když je bez střechy nad hlavou. V těchto sklonech k ironičnosti, ale zároveň k hluboké citovosti, jsou zároveň kořeny jeho konfliktu s otcem, jenž právě často Jaroslavovi onu iluzornost a romantičnost vytýkal a nakonec se s ním proto i názorově rozešel.

Dopisy záhaňské rodině Korespondenční styk s kmenovým rodinným jádrem Boženy Němcové, tedy matkou Terezií a sestrami Adélou a Marií, je úzce provázán s působením jejího syna Karla v Záhani, jenž u spisovatelčiných tamější příbuzných bydlil a mnohdy musel i snášet skryté projevy nepřátelství, které tam byly vůči Němcové projevovány. Jako názorný příklad komunikačních bariér mezi Němcovou a Záhaní může sloužit prosba Němcové na své příbuzné, jejíž odezvu Karel ve dopise z 2. prosince 1857 přetlumočil takto: „Ten list, co jsi Marii psala (nedochoval se), jsem četl a prosil ji, by Tobě nebo Doře tedy něco poslala, což ona přislíbila. Asi ve čtrnáctí dnech jsem dostal od ní pro Tebe modré tybetové šaty, černý pláštík a nějaké pentle… To vše jsem spakoval a čekal, zdali mně tolik peněz zbude, abych mohl porto (celní poplatek) zaplatit; ale ono mi to nechtělo nikdá zbýt… Marii nebo babičce jsem nechtěl nic říci, poněvadž jsem se bál, že by třebas řekly: „Dám jí to, a ještě abych to zaplatila.“ Oni to tak nemyslí, ale přec řeknou, a mě to mrzí. Ten týden to ale dostaneš, a zas než skrze mne tak pozdě. - Proto Tě prosím, Mámo, jestli mně chceš uspořit mrzutosti, tedy jim piš, žes to již dávno obdržela.“11 Podobnému „hašteření“ jsme svědky i dříve, v roce 1856, v ostré odpovědi Němcové na námitku sestry Marie, že neposlala Karla včas (uvádím zde překlad Miloslava Novotného z německého originálu): „Kdo nemá žádné starosti, leda nanejvýš zbytečné, komu přinesou jídlo, pití až k ústům, tomu je snadné odsuzovat jiné lidi, ale kdyby byla na mém místě, pak bych ráda viděla: „jaká je to domácnost!“, jak ona praví o mně.“12 Ze všech svých šesti sourozenců Boženě Němcové, vedle bratra Gustava (1837-1884), nejvíce přirostla k srdci sestra Adéla, přestože i na ni narazila ve svých výčitkách v dopise matce z 19. července 1856 (Je to věru docela bezohledné od mých sester, že jim to nestojí za námahu, aby mě uklidnily, - neboť jsou to již celé dva měsíce, co nevím, jak se Karlovi daří, a jak jsou s ním spokojeni, a na tom mně přece musí záležet.13). 10 11 12 13

94

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 379-80 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 332-33 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 315 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 320

Aida ve svém dopise velmi odvážně sestře vyjevila svá podezření ohledně Karlových citů a Němcová, sice vyděšená, ale po dlouhé synově prodlevě ve psaní již tušící nějakou vážnou potíž, se ihned jala sestru zahrnovat radami co dělat: „Ty tedy myslíš, že K… (Karel) jest zamilován. - Inu, ženské oko je v těchto věcech bystrozraké, ale já bych ho litovala, bylo-li by to s ním opravdu takové, a prosila bych Tě, abys ho z marného soucitu nijak nešetřila. Prozradí-li to v řeči, raději hned mu upřímně říci ne nežli přikládat náplasti anebo soucitně ránu obcházet a nechtíti ji odhalit. Často pokládáme za lásku docela jiné city, nejčastěji to bývá bláhovost, ješitnost mužů a žen. Věř mi, každé ženě lichotí, když ji zbožňuje muž, i kdyby byl sebešerednější, a čím je toto zbožňování vášnivější, čím je vyšší, tím větší účastenství nebo tím větší soucit k němu chová, i kdyby její srdce náleželo jinému… K… (Karel) se mi v svém dopisu o ničem nezmínil, psal jenom všeobecně, jaký dojem v něm všichni vzbudili. Líčí všechny z naší rodiny, jakož jsem mu už napřed řekla, jako dobrosrdečné, přirozené lidi, prosté lži a klamu! Praví dále, že tato přirozenost, upřímnost a vlídnost Vás na první pohled odlišuje od tamních domorodců. Kromě jiného vylíčil mně Tebe a Marii jako dvě roztomilé bytosti, jež v něm vzbudily velmi libý dojem. - Marii vkouzlil mateřský výraz do obličeje a o Adelaidě věří, že city sní ještě v hlubokém dolu jejího srdce, a nepřál by jí, aby teprve později přišel muž, který by byl s to, aby je všechny vyčaroval! - Ujistil mne, že u Vás nalezl svůj domov.“14 Aida se v tomto ohledu ukázala jako vyzrálá žena a velmi mírumilovně, téměř až mateřsky Karlův cit postupně jemně tlumila, až ho z něj úplně vyléčila. Do konce života však - jak podotýká Záhoř - mluvil Karel o své tetě s neskrývaným zalíbením a něhou v hlase.

Josef Němec Dopisy, které se zachovaly z poštovního styku mezi manžely Němcovými, patří bezpochyby k těm nejoblíbenějším a nejčtenějším. Právě v nich spisovatelka totiž vyjevila své názory etické a filosofické, které mohou být podnětnými nejen při dalším studiu její osobnosti, nýbrž i při utváření pohledu na současný svět. Josef Němec (1805-79) si mladou Barunku, která podlehla nejen prosbám matky, ale i tužbám vlastního romantického srdce po muži, vzal v roce 1837, tedy v době, kdy jí mohlo býti maximálně dvacet let. Voják a úředník finanční stráže však pro stále ještě dětskou duši neměl pražádného pochopení, a tak Němcová již v prvních letech manželství začala propadat pocitům beznaděje a zmařeného života. V dopisech několikrát prohlásila, že kdyby tehdy nebylo syna Hynka (narodil se již roku 1838), byla by od manžela bez váhání odešla, nemohouc dále snášet jeho obhroublé a povýšené chování. „Pamatuj si, Adélo, manželství může býti nebem, kde je láska a vzájemná úcta, mění se však v peklo, jakmile klesne ke sprostotě… Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova… Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl!… v mém manželském životě naskytlo se velmi mnoho smutných zlozvuků… Zbyla mi jediná vášeň - láska k mým dětem, a pro tu trpěla jsem výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se otroctví, jež je mnohem horší než otroctví v Americe… Byla to poesie, již neštěstí jako zázračný květ ve mně k životu probudilo! Ta jediná mi oslazuje život a já zasvětila jsem se jí na věky!… Ona také zjednala mi poklid v manželství,“15 píše například v roce 1856 sestře Adéle. A právě v tomto nesmíření se s manželstvím, neukojené touze po muži pak lze vidět opodstatnění jejího dalšího chování, například navázání pravděpodobně několika milostných vztahů (zde jsou nejvýznamější tři - s básníkem Václavem Bolemírem Nebeským v 1. polovině 40. let, jejím ošetřujícím lékařem Vilémem Dušanem Lamblem na počátku let padesátých a literátem z družiny Josefa Václava Friče Hanušem Jurenkou v krátkém období 1854-1855) nebo četná, touhou podbarvená korespondence s muži, kteří ji nepokrytě přitahovali (brněnský lékař Jan Helcelet, bohém a budoucí kněz Václav Čeněk Bendl). Nutno však podotknout, že onen maskulinní, průbojný a ambiciózní typ mužů, který ji vždy přitahoval, jí často v duševních kvalitách nesahal ani po kotníky; přesto však - řečeno s trochou romantického patosu, který byl právě Němcové tak vlastní - jí v kritických chvílích jejího života pomáhali přežít, uspokojujíce ji nejen po stránce erotické, ale též citové. Přesto se i v jejím životě vyskytují typická 14 15

NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 332 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 255-56

95

milostná dobrodružství, která nemají - jak sama přiznává - s netělesným citem nic společného. „…já si jen lonského roku trochu zauličníkovala, - aniž to vše mělo hlubší podstaty, - a dost jsem zkusila jedovatých hub - “16, píše v roce 1856 upřímně Helceletovi. Život v manželství s Josefem Němcem prakticky končí již roku 1850, kdy je manžel po sériích stěhování (1845-46 bydlí v Domažlicích, roku 1847 je Němec přeložen do Neumarku k německým hranicím, 1848-50 zase působí v Nymburku, krátký úsek roku 1850 pak v Liberci) přeložen do uherských Balašských Ďarmot, kam s ním však žena odmítá jet a místo toho zůstává i s dětmi v Praze. Od tohoto roku se také datuje počátek vážných existenčních starostí Němcových. Roku 1855 je Němec úřadem pro politické rejdy degradován a přeložen na nižší místo do korutanského Villachu (Běláku). Období, kdy zde působil (1855-57, poté ještě pracoval nějaký čas v továrně na cukr ve Zdicích u Prahy a později byl penzionován), se vyznačuje nebývale smírným chováním obou manželů, projevujícím se uznáním v dopisech mužových („…ty snad myslíš, že jsem proto na tebe pyšný, pro tvou slávu snad, než mně to ještě nikdy nenapadlo, abych si na tom něco zakládal. Já jsem pyšný na to, že jsi taková, jak bez slávy jsi, poněvadž takových žen je velmi málo na světě, já aspoň tobě podobnou neznám.“17) a až dojemnou upřímností v dopisech Boženiných. Nemůžu zde proto neocitovat snad vůbec nejslavnější pasáž celé její korespondence, která je součástí dopisu z 13. června 1857: „Já bych Tě také ráda viděla, mnohdy, když jdu na procházku sama nebo s dětmi, cítím se tuze osamotnělá a zatoužím po tobě, ale naučila jsem se mnoho postrádat, tak i to. Myslím si zase, kdybys tu byl, že by to přece zase dle starého šlo, že bychom si nerozuměli, a tak se těším, že jsem alespoň paní svou… Neupírám, že jsem kdys neměla před sebou ideál muže, tak jako i ideál manželství. - První byl vzor vší dokonalosti a krásy a druhé představoval jsem si co nebe… Bujná fantasie moje… k Tobě mě zavedla, a Tebe též jen zevnějšek lákal a snad nezkažený cit můj. Kdybys byl ten rozum tehdáž míval, co nyní máš, a mě tak znal, byl bys ze mě jinou ženu udělal. Já Tě měla ráda a na ideály svoje zapomněla. Stalo se jinak, a trpěli jsme oba. V duši moji je vštípen, od mladosti již, pud k vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla, a ošklivost před sprostností a hrubostí… Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jak květině rosy - ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila… Děti byly moje jediná rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. - Já chtěla být lepší, chtěla jít po pravdě, a svět mne nutil lhát. Bože, co mne to náboženství stálo bojů; nyní jsem to vše přestála a duše moje pokojná je v tom ohledu… Chtivost srdce zklamala mne mnohdy; - držela jsem za zlato, co bylo bláto. Tak jsem se učila; a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu. - Měla jsem ctitele nejednoho, - jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozum, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila; muže, před nímž bych se ráda kořila… Touha ta spojena s láskou, láskou opravdivou, né k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl… Kdo se nežene s obecným stádem pouze jen za korytem, toho křížujou; takový každý je mučedníkem.“18 Názory, které zde Němcová muži vyjevila, nejsou pro něj sice nijak nové a neznámé, leč ještě nikdy mu je žena neprojevila tak upřímným, a přesto neurážlivým a nezesměšňujícím tónem; v závěru citace je také poskytnuto vysvětlení o změně pohledu Němcové na svět a její psychologická sublimace. Zdeněk Záhoř připodobnil její úvahový postup k Platonovu Symposiu. Nakonec to tedy byly hlavně pohnutky existenčně-materiální, které stály u konce vztahu obou vpravdě protichůdných povah. Ve své žádosti o rozvod z 30. listopadu 1859, kterou sepsal již po svém penzionování a na žádost své ženy, píše Josef Ně mec velmi rozhorleně: „Jest má vůle, aby moje manželka Barbora (Božena) Němcová z mého bytu odešla a dle své vůle živa byla pod tou podmínkou, že na nějakou sustentaci z mé strany žádný nárok nemá. Příčiny, které mě k tomuto kroku pohnuly, jsou následující: 1. Její k mé osobě po dlouhý čas trvající o s o b n í odpor, a z toho často vzniklé z její strany v á š n i v ě vedoucí hádky a rozepře. 2. Její nedbalost a nevšímavost domácnosti a nerozumné zacházení s penězi. 3. Její pohodlně vedoucí život, n e s p r á v n o s t v ů b e c, a nechuť ke vší domácí práci. 4. Nesrovnalost náhledu při vychování dětí. 5. Já nejsem vstavu z mých příjmů při všem svém namáhání rodinu a ji vyživit, ona ale z její strany již déle než po celý rok se nepřičiňuje, by když ne domácí, tak alespoň literární prací k výživě něčím přispěla, což jen nedostatky ve všem za následek má. A poněvadž se vyjádřila, že od navyklého způsobu 16 17 18

96

NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 201 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 365-66 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, str. 81-83

svého živobytí neupustí, což mě pak jen do větších nesnází přivést musí; tak jsem se na tom ustanovil, k uvarování větších trampot a mého trápení, by ona ode mne odešla a na svou pěst se živila. Ona mě sice předstírá, že mé chování k ní jest příčina, že literárně, jak by chtěla, pracovat nemůže, které námitce ale odporovat musím, neboť nebyl jsem po 5 měsíců v Praze a zaopatřoval jsem ji k živobytí všemožně, že při dobrém rozvrhu a rozumném vynakládání peněz vystačit mohla, ale ona na vzdor tomu, že úplný pokoj měla, nepracovala a nevydělala ničeho, a k tomu ke všemu dluhů nadělala. To vše, co tu udávám, dokážu a potvrzuju svým vlastnoručním podpisem.“19 Plánovaný rozvod také oba rodiče ventilují ve svých dopisech synu Karlovi z let 1859-60. Zatímco Němcová poměrně chladně, bez hysterie a vlastně již i bez zájmu synovi píše o svém rozhodnutí („Co jsem zkusila a jak se táta povždy ke mně choval po těch 23 let, co jsme spolu, to Ti nemusím povídat, tolik úsudku máš, abys to mohl posoudit, kdo měl pravdu a jestli jsem si toho od táty zasloužila. - Abych Ti vše povídala, čím se táta proti mně prohřešil, to není třeba, ale je toho tolik, že bych s tátou nebyla ani rok bývala, kdyby nebylo vás; že jsem si to nechtěla vzít na svědomí, abyste přišli do cizích ruku a na mě někdy naříkali. Trpěla jsem tedy pro vás, co málokterá žena vytrpěla, neboť při mojí povaze je to hrozná věc, býti s hrubým, divým takovým mužem 23 let.“20), otec Karla zase přesvědčuje, že „kdybys ty měl o všem tolik přesvědčení, co já mám, jistě bys tu celou naši záležitost jinák posuzoval než snad posuď. Já tě nechci od mámy s tím odvrácet, zůstaň k ní, jak vždy byls, je to tvá povinnost, ale nedávej jenom mně vinu jedinému. Já jsem arci někdy prudkej, a hned zas dobrej, a v dobrotě se mnou všecko dovede, ale vzdorovat a sebou opovrhovat nedám, dříve býval jsem tak z nouze dobrej, teď mě považuje zrovna jen za ošlapek… Byt posuď máma ještě nemá, neboť i v tom ohledu je nedbalá jak obyčejně. Já zůstanu pro to všecko vždy tvým upřimným otcem, jakož i od tebe doufám, že i ty na tátu nezapomeneš.21 Konflikt mezi Josefem a Boženou neutuchl ani po jejich rozvodu a v roce 1861, po zvláště ostré hádce bývalého manžela s Jaroslavem, odjíždí Němcová do Chlumce nad Cidlinou, později pak přes Nový Bydžov do Litomyšle. Tato cesta, míněná jako definitivní oproštění se od manžela, má však fatální důsledky pro její zdraví; do Prahy ji na přelomu listopadu a prosince muž dováží ve zcela zbídačeném stavu. Zbývají jí dva měsíce života. Rodinné dopisy Boženy Němcové je zcela jistě nejvýznamnějším článkem celé její korespondence a poskytují nám její obrázek bez formalit, zdrženlivosti a zamlčování, které provázely další významný blok jejích listů - korespondenci s přáteli.

JANÁČKOVÁ, J. Božena Němcová: Lamentace. Dopisy mužům. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1995, str. 201 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. IV. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1961, str. 76 21 KOKEŠOVÁ, H. Jen kdyby ta mama byla jiná…, Literární archiv, Božena Němcová, ke 140. výročí úmrtí. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 2002, str. 403-4 19 20

97

2. ČÁST: Analýza korespondence B. N. přátelům „Co se týká toho, že by’s mně byla kdys čím ublížila, to, milá, je přílišná domněnka a nespravedlivá, já alespoň nevím se rozpomenout na jediné takové okamžení, a na mně jest, děkovati Tobě za lásku přátelskou, kterou si mně vždy blažila.“ Dopis Johanně Rottové (Karolině Světlé), září 185222

Antonie Reissová-Čelakovská (Bohumila Rajská) Jednou ze spisovatelčiných nejvěrnějších přítelkyň, s níž se seznámila roku 1843 za období svého prvního pražského pobytu (1842-45), se stala Antonie Reissová, známá tehdy pod uměleckým a vlasteneckým pseudonymem jako Bohumila Rajská (1817-52). Do osudu této citově rozpolcené ženy zasáhla Němcová vskutku rozhodující měrou. Jak praví Záhoř, Kollárova filosofie zosobnění lásky milostné a vlastenecké, nastíněná v Slávě dceři, zásadní měrou ovlivnila smýšlení českého výkvětu 40. let 19. století, do něhož bezpochyby patřila i Němcová, u které bylo toto východisko ještě několikrát zdůrazněno a podrženo neopakovatelně působivou atmosférou Prahy, jež byla samozřejmě baštou národního smýšlení. Naproti tomu Reissová byla ve svém smýšlení značně rozpolcená; její láskou byl mladý slovenský básník Samuel Bohdan Hroboň, usilující o osamostatnění slovenského státu. Cit byl sice opětován, ale značně nevyrovnaně a později pravděpodobně u mladého radikála úplně ochladl; Bohuslava, která mezitím odmítla nabídku svého učitele Karla Slavoje Amerlinga, nyní vděčně přijala dvoření ovdovělého Františka Ladislava Čelakovského (1799-1852). Na tomto rozhodnutí měla lví podíl právě Němcová, jejíž naléhavé dopisy mladou Antonii přiměly, aby se za o mnoho let staršího básníka nakonec provdala. Zde jsem vybral ukázku z listu z 8. května 1844, kterým Němcová na Reissovou apelovala: „Je-li to opravdová láska (tj. ta k Hruboňovi), ta vášeň, pro kterou člověk na vše, co se v cestu klade, zapomene, jemuž předmět milený jedinkým cílem, blahostí jest… Ale je-li to láska, kterou chcete pro vlast, pro naši věc obětovat, ctíte-li v něm jen mučedníka slovenského národu, pro nějž tak velkou ztrátu my Vámi bychom trpěli, ó to, prosím Vás, nečiňte, uchylte se k druhé straně, kde více působiti můžete, kde slávu českého národu udržíte…“23 Zdeněk Záhoř ve svých komentářích vysvětluje pos22 23

98

NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, str. 238 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 25

toj Němcové takto: „I Němcová podlehla v něm imperativu doby, odporučujíc sňatek z důvodů vlasteneckých… Je si vědoma své odpovědnosti, zasáhnuvší v běh událostí, které bylo lépe ponechat vlastnímu vývoji… Němcová vzdala zde daň době, která kázala všechny síly dáti do služeb národa a na jednotlivci žádala se oběť v zájmu celku.“24 Důkazem, že tyto tendence přetrvaly v české umělecké společnosti i hluboko do 50. let, nechť je kupříkladu manželský svazek Johanny Rottové s učitelem kreslení na pražské Reálce Petrem Mužákem, taktéž vlasteneckými důvody vysvětlitelný. Přestože si Antonie od života s Čelakovským slibovala klid a mír, nebylo jejich manželství příliš šťastné, sama Bohuslava Rajská vážně onemocněla („Dostala jsem z Prahy list, v němž se mi také píše, že posud paní Čelakovské není lépe. Správa ta mne ulekla, neboť jsem žila v tom domnění, že je Tonince lépe,“25 píše roku 1850 Němcová do Prahy přítelkyni Karolině Staňkové) a předčasně zemřela - stejně jako její manžel - roku 1852.

Johanna Rottová-Mužáková (Karolina Světlá) a Žofie Rottová-Podlipská Přátelství s těmito dvěma význačnými ženami-spisovatelkami je pravděpodobně nejznámější, stejně jako jeho příkrý konec, který je ovšem vykládán nejrůznějšími způsoby, jež jsou mnohdy založeny na příliš přísných soudech. Jisté je jen to, že Johanna Mužáková (1830-99) a Božena Němcová byly ženy dvou rozdílných povah a na jejich rozchodu nesla svůj díl zodpovědnosti každá z nich. Paradoxně, ale na druhou stranu pochopitelně, Boženě nejprve tíhla k srdci spíše mladší a láskyplnější Žofii (1833-97), v jejíž povahových rysech bezpochyby poznávala sebe samu. Jen velmi pomalu si prošlapávala cestičku k navenek velmi chladně až mrazivě vystupující Johanně, která mnohdy až zarážela Němcovou svým chováním, třeba „….když se vtipně usměješ něčemu, co třebas Sofií i mě pohne. Často bych tě pojala v náruč a zlíbala jako tu naši rozmilou Sofinku, ale bojím se, že by Tobě nemilé bylo; ostatně vím, že’s i beztoho přesvědčená o mé srdečné náklonnosti k Tobě.“26. Již z roku 1851 se dochoval dopis Němcové oběma sestrám, ale jejich oboustranná korespondence začíná až roku 1852. Přesně tak, jak šel vývoj vztahu Němcové k oběma sestrám, měnily se i obsah jejích dopisů. Zatímco v roce 1852 jednoznačně převažují dopisy Žofii, překypující vřelostí téměř sesterskou („Ty má rozkošná, rozmilá sestro! Jak bych si přála moci s tebou si promluvit; jestli ty potřebuješ kdy mé útěchy, neméně já i tvé, ach věř mi, tys mnohem lepší, máš víc rozumu a šlechetnosti v sobě, a jestli se kdy čeho naučíš, může to být jen to, nebýt tak pošetilou, já ale kolikráte zastydnu se před tebou a vždy mám čeho od tebe učit. Ano, tak je to, má drahá, a já se za to nestydím před tebou, ani mne to neponížuje, věř mi, láska, jako je mezi námi, nemůže urážet, viď? - „Nám nic nesmí překážet, ani láska!“ - Sofie, já ještě tyto slova jednou více rozpředu, abys viděla, že já znám celou tvou čistou, šlechetnou, tu lásky plnou duši. - Dnes ale nemohu, posud je mi tak pošmúrno v duši, že nevím jak se toho sprostit; psala jsem dnes do třech hodin ráno, a přece ten krátký spánek nebyl pokojný,“27 píše například na sklonku roku), v roce 1853 naopak prožívá svůj vrchol přátelství s Johanou, přičemž v dopisech s ní již Němcová zabředává do hlubokých úvah o svém životě, jež jsou vyvolány mnohonásobným životním utrpením a zklamáním - 13. ledna 1853 umírá Johančina dcera Boženka, 31. března Němcová ukončuje svůj vztah s Lamblem a odjíždí do Balašských Ďarmot, 19. října pak umírá syn Hynek. Avšak zvláště vztah s Lamblem byl pro Johanku trnem v oku a hlavní překážkou v jejich přátelství; když sklíčená Němcová odjela do Ďarmot, přítelkyně jí napsala: „Tvůj odjezd mne bolí, ale Tobě kvůli mne - těší. Odpusť, urazila jsem Tě, ale Ty znáš mé dobré mínění, proto jsem přesvědčena, že mi mou prostořekost nezazlíš. Vůbec nerada pochlebuju a pochlebování v přátelství mám skoro za hřích; proto ještě jednou opakuju: Až dostanu první dopis z Uher, spadne mi přetěžký kámen ze srdce… Raději Tě nevidět, než Tě vidět nešťastnou. - V těch Uhřích budeš jistě spokojená. - Ta krásná příroda, Tvé kvetoucí zdravé dítě (Jaroušek), krásná, nepoškvrněná zpomínka v srdci, upamatování na strašné, těžké, krvavé boje, z kterých 24 25 26 27

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 34 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, str. 142 viz 22 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. I. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, str. 250

99

jsi vyšla co vznešená, velebná vítězka - Ty budeš šťastná, věř! - Johana.“28 Němcová se však nemůže zbavit své trudomyslnosti; proto se v odpovědi Mužákové táže: „Ach Johanko! Není to jen ironie, co se Ti vloudila do péra, když si mi napsala: že jsem vešla z těch bojů co vznešená, velebná vítězka? - Kde je moje vítězství! Ach já jsem slabý otrok svého vášnivého, věčně nespokojeného srdce a nebudu nikdy a nikde šťastná, tak málo zde jako kde jinde! Láska k dětem je mé jediné štěstí… i příroda podá mi vždy útěchy, ale jsou doby, kde mne nic utěšit nemůže, a jestli myslím, že by to dokázala ona plamenná láska muže, jehož jedině jsem si zamilovala (Lambla), takte to není pravda, ani ta by touhu neukrotitelnou, která duši moji trápí, ukojit nemohla. Já jsem k politování, ne k pomilování! - A Ty mne vskutku tak miluješ? - Ach já někdy nevěřím žádnému, myslím, že mne nikdo nemiluje tak vroucně, jako já miluju; já jsem k nevystání někdy, urážím lidé v mé bezsmyslnosti, a pak je mi to líto, dokonce když vidím, že jsou tak dobrotiví jako Ty, moje rozmilá.“29 Přes veškerou úctu, náklonnost a snad i oboustrannou lásku však roku 1854 přátelství Němcové s budoucí slavnou českou romanopiskou ztroskotalo - nikoli však díky drobné zámince, kterou se pro Mužákovou stal nepříjemný výstup, v němž se Němcová před jejíma očima rozdělila o zapůjčené peníze s nepřítelem Johančiným, humoristou Václavem Čeňkem Bendlem, nýbrž pro už delší dobu se vlekoucí spory umělecké, společenské i osobní, které podrobněji rozpracuji v závěru práce.

Václav Čeněk Bendl Tento romantický bohém (1833-70) a představitel literární omladiny Prahy 40. let se stal vedle Vojtěcha Náprstka posledním velkým přítelem Němcové. Přestože se se spisovatelkou se seznámil již jako šestnáctiletý, jejich korespondence se rozvíjí až po jeho vstupu do kněžského semináře roku 1856, kam ho dohnala chudoba a četná milostná zklamání. Zatímco se však jeho cit k Němcové potácel mezi láskou mateřskou a erotickou, spisovatelka - vyznávající v této době již lásku panteistickou - považuje Bendla již pouze za dobrého a přítele a něžně mu vysvětluje, proč jeho vášeň nemůže opětovat: „Kdybych byla alespoň Tobě mohla touhu srdce splnit, byla bych vše podnikla, ale byly to také marné naděje a klam!“30 Okruh zájmů, které spolu Bendl a spisovatelka řešili, byl velmi široký; mnohé z jejich listů mají charakter literárních polemik, v nichž glosují současné umělecké dění. Vedle dopisů s poměrně vyrovnaným až neutrálním obsahem se však vyskytují i takové, v nichž se Němcová Bendlovi velmi otevřeně svěřuje se svými depresivními stavy. „Milý brachu, je to zatracený svět! Už mi z toho vlasy šedivějí, a jestli při tom i mozek zplesniví, bude konec všemu. Cítím předobře, jak to žere na mém, zdraví. - Bývám také často churavá, a někdy přejde mnoho dnů, kde jsem jako tumpachová, čtu a nevím co, a to, co napíšu, musím spálit. Pravím Ti upřimně, že se mnohdy nepřeju než usnout a více nevstat,“31 píše například v roce 1857. Na rozdíl od mnohdy až skeptické upřímnosti Němcové Bendl své pocity a nálady umně zaobaluje do jiskřivého a inteligentního humoru, jenž se mu stává lékem na rány uštědřené osudem. Jeho nadhled se projevuje především k postoji k teologickému studiu: „…dogmatiky je celý houf, a ač je to důležitý předmět, je kantor její trouba troubarum, to jest po česku trouba všech troub. - Jiný předmět, který se jmenuje hermeneutika, a o kterém jste nejspíše jak živa nic neslyšela, je tak fádní, že jsem za celý čas svého učení - a to trvá od mého 5. roku - jak živ nic fádnějšího neposlouchal, a to je co říci…“32 Vypravěčské schopnosti Bendlovy, nabyté zkušenostmi z působení v humoristickém časopisu Rachejtle v letech 1854-55, se naplno projevil i v dalších jeho listech; například ve vynikajícím popisu jeho pěší cesty o Vánocích 1857-58, který jsem se zde pro výjimečnou zdařilost rozhodl ocitovat v plném znění: „Poněvadž mám ale při všem trochu romantiky rád, chtěl jsem si ji též zde zadělat, totiž usmyslili jsme si tři, že ve vší parádě půjdeme do Strakonic 28 29 30 31 32

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 191 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 16 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 271 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, str. 67 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 267-68

100

per pedes apostolorum (pěšky, po apoštolském zvyku). V pondělí před tím byl ještě velmi krásný den, nebe čisté, cesta jako mlat. Ale v úterý ráno, když jsem měli vyjít! Já časně vstanu, jdu se nahoru oblíkat, ale to teplo mi bylo podezřelé; otevru okénku, a ejhle: venku to dělá crrrrr… pršelo jak když práší. Jdu k ostatním a povídám jim: „Chlapci, nemůžeme jít, prší jen se leje.“ Ten jeden mi ale odpoví: „Dělej si, co chceš; jsi-li baba, zůstaň zde, já půjdu.“ Co dělat? Dostavník byl pryč, byl bych musel čekat až na druhý den; zůstat tedy ještě ten den, všichni ostatní by se mi byli famósně vysmáli - a to já nerad. Pomyslil jsem si tedy: „Vašku, snesls už na světě dost, sneseš ještě něco, jeď pěšky.“ Vyšli jsme hladoví a žízniví, protože bylo teprv 5 hodin ráno. Z Budějovic do Strakonic je dobrých 12 hodin cesty při dobrém počasí, což teprv při takové všivotě… Hodinu za Budějovicemi - nota bene pršelo pořád - je hospoda, říká se tam u ruského císaře Alexandra; tam jsme každý vycákl dvě štamprlátka kořalky a šli dál; pršelo dál; přišli jsme do Pištína; pro déšť jsme nemohli, seděli jsme tedy v hospodě, pili pivo a jedli housky; šli půl hodiny, sedli do hospody a pili; tam jsme si umínili, ať třeba šídla padají, že bez zastávky poplavem až na novou hospodu, a taky jsme to dokázali - ale dali jsme si každý dva žejdlíky vína a dva cerbuláty. Po tom ten husar řekl: „Chlapci, dál!“ a chlapci šli dál až do Vodňan… do těch Vodňan jsme tedy přišli o 1 hodině. Milostpaní, jakživ viděl jsme bahna dost a dost, ale tolik bahna, jako toho dne ve Vodňanech, jsem nikdy ještě neviděl a dá Pánbůh ani více neuhlídám… Byly tři hodiny, a my měli ještě dobrých pět hodin cesty před sebou. Vítr foukal jako nemoudrý, zapíral se mi do pláště a respektive do mne, jako bych nebyl ctihodným pánem, nedbal na to, že na každém vršíčku jsem se dal do hrozného řvaní a z plného hrdla a z plných plic jen co možná řval: „Větře přestáááááň!“ Nic platno, vítr pořád proti nám; k tomu déšť se jen lil a botu jsem nemohl z bláta ani vytahovat. Když jsme tak dvě hodiny, jsouce už jak náleží upachtělí, ušli, přišla na nás noc, noc jako tejden před stvořením světa. Zabrousili jsme tedy do hospody, a první slovo bylo: „Dejte nám karty na preferanc, potom jíst a pít!“ Najedli jsme se dobré šunky, pili pivo a hráli preferanc. O sedmé jsme s karbanem hotovi, a tu ten rytíř praví: „Chlapci, pojďte dál.! Já si ale na něj povstal a povídám mu: „Kuš, a máš-li chuť, jdi si, já zde zůstanu, já bych spal.“ A na tom jsem se zas posadil. Ten druhý povídá: „Vašek má pravdu, já se taky už ani nehnu.“ Co měl dělat, musel zůstat taky. Za to nás ráno zburcoval o třech hodinách, klel pořád na mne, že se pomalu strojím, huboval, že kávu pomalu piju, že jsem nimra atd. Konečně jsme se najedli a vyšli před 5. hodinou z hospody. Na štěstí už nepršelo, vítr nefoukal, ale bahna dost a dost. Do šesti hodin přišli jsme zas k hospodě; svítili tam a nám se zachtělo něco pít; jdem tedy nějakými vraty - aby do nich hrom uhodil - tam byl průjezd nebo mlat nebo ký čert; to ale vím jistotně, že tam byla louže, já do té louže vchlamst jak široký tak dlouhý, brejle mi upadly z nosu, taška se naplnila tou nešlechetnou tekutinou, a museli mě vytahovat, potom pucovat, usušit - a zatím jsme si připíjeli rosolku… Konečně tedy druhý den po svém východu z Budějovic o půl 11. hodině držel jsem slavný vchod do Strakonic. Tam ale byla pro mne tak dobrá zábava, tak mi ty hodiny ucházely, že se mi to zdálo jako den, když jsme odcházet měl - a to zrovna na Silvestra. Tu jsem ale více nešel pěšky, nýbrž zaplatil 2 zlatky za dostavník a jel, a poněvadž právě ten den jeli od nás všichni z té strany, bylo nám veselo. Kde je je 15 našich lidí, tam není smutno, také jsme zpívali a křičeli celou cestu; v těch blátivých Vodňanech pobouřili jsme celé město, a konečně, když Nový tok byl teprv půl hodiny stár, totiž dne 1. ledna r. 1858, a půl hodině z rána vjeli jsme do Budějovic, a jelikož lidé slavili Silvestra, slavili jsme ho taky, nešli domů, ale do hospody. Konečně, konečně ale o 5 hodinách ráno dal jsem si otevřít fortnu, ta se za mnou zamkla a já jsem od těch dob v kleci zas…“33 Korespondence s Václavem Čeňkem Bendlem končí roku 1859, samotný Bendl umírá o jedenáct let později jako notorický alkoholik.

33

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 273-76

101

ZÁVĚR A VYHODNOCENÍ „…podala čtenářstvu mistrný obraz své babičky, literatuře památku to vzácnou. Zvěčnila stařenku prostoduchou, z jejížto původní mysli Němcové národní genius byl vssál zdravou potravu.“ Žofie Podlipská při odhalení pomníku Boženy Němcové, 6. června 186934

Komentář k rodinné korespondenci Boženy Němcové Podat věrohodnou a nehypotetickou analýzu velmi komplikovaného vztahu Boženy Němcové ke své rodině je úkol vyžadující vysokou míru zodpovědnosti. Při pokusu o tento rozbor bych nejprve rád alespoň částečně objasnil pro mnohé možná kontroverzní vztah spisovatelčin k jejím dětem. Základ konfliktů s oběma jejími syny lze hledat ve spisovatelčině utkvělé představě (dalo by se dokonce hovořit i o vsugerovaném mýtu) o synu Hynkovi, který splňoval její požadavky na dokonalé dítě. Tento mýtus, jenž vznikl záhy po Hynkově smrti (19. 10. 1853), pak dirigoval rytmus životů všech; při takovéto mytizaci se však nutně musí objevit rozpory a nejinak tomu bylo i u Němcové, jež tedy svůj „hynkovský“ ideál paradoxně mnohdy předhazuje i jako příklad odstrašující: „Kdyby Hynek byl hned z počátku se nezanedbal, kdyby hlavně byl nekouřil a se myl pilně, nebylo by to tak daleko s ním přišlo. - Může ti to být dobrým příkladem.“35, píše Karlovi na počátku jeho záhaňského pobytu. Tak jsme svědky dalšího důkazu idealizační povahy spisovatelčiny, jež však ve své snaze tvořit dokonalé prototypy osob častokrát zanedbávala osobnosti skutečné. Karlova snaha a píle jsou matkou sice oceňováni, ale ponejvíce vlažně („Bylo to hloupé že si poslal ty květiny, já ti psala, že to po té příležitosti dostanu jístě, jen že nevím kdy, - a pak abys nedělal velký balík, aby neměly napoprve velkého štrachání s tím, a ty pošleš čtyry hrnce květin! - Dobrá vůle ovšem, ale nesmysl!“36); Karel je proto demotivován a volí raději cestu úniku, jejímž synonymem je pro něj v jeho věku vzpoura - ovšem v jeho případě se vzpouru víceméně podvědomou, podbarvenou milostnou touhou a pocitem osvobození se od domova. Důkazem může být doslovná citace Karlovy interpretace své roční prodlevy ve spaní, kterou shrnul ve svém dopise z 2. prosince 1857:„Psala jsi mně v posledním listu (ačkoli se Záhoř domnívá, že se jedná o list z 31. července, ve skutečnosti bylo posledním dopisem Němcové Karlovi list z 9. října), že ve mně všechna dětinská láska lichá slova byla - to není pravda. Bylo 34 SECKÁ, M. Americký klub dam a pomník Boženy Němcové, Literární archiv, Božena Němcová, ke 140. výročí úmrtí. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 2002, str. 185 35 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 182 36 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 239

102

to v neděli odpoledne, když mně ho Marie dala. Slzy mně kanuly po tváři, když jsem ho četl, mrzel jsem se sám na sebe, že jsem to tak daleko nechal přijít, a lál jsem na svou nedbalost, na svou odkládavost a sám víc nevím nač. - Šel jsem domů, kdež jsem byl celý večer samoten, tu jsem ho teprv řádně pročetl a mohl se jak náleží vyplakat. Vzpomněl jsem si na domov, na Tebe, kterak jsi byla dobrá ke mně, a já si umínil hned psát. Ten den k tomu nepřišlo, neboť jsem byl velmi rozčilen, a já si předsevzal druhý den psát. Druhý den jsem sice začal, ale nedokončil; v úterý jsem šel večer k babičce, tu viděl jsem zase Adelhaid, a já zapomněl na všechno. A když se mne babička ptala, zdali jsem psal domů?! - odpověděl jsem ano. Tak to šlo den ode dne, a moje psaní zůstalo nedokončeno. Ale často, když jsem lehal do postele, jsem si vzpomněl na Tebe, a tu mně to projelo celým tělem jako elektrika; a já dělal nové předsevzetí, kteréž jsem ale zase nevyplnil.“37 Právě podtržená část textu ilustruje výše zmíněné aspekty Karlova chování. K srovnávání povah obou synů Němcové jsem si prostudoval některé pozoruhodné komentáře Zdeňka Záhoře („Karel byl inteligentní, jemný hoch; jeho dopisy oplývají vášnivou něhou k matce - byl však lehkovážný a těkavý.“38) a porovnával je s vlastními náhledy na tuto skutečnost. Výsledkem je rezoluce, v níž jsem shrnul povahy obou synů v závislosti na jejích rodičích: zatímco Jaroslav je téměř zcela povahově kopií mladé Němcové (je unášen světem idejí, odjíždí do Mnichova studovat malířství, byť je odkázán na nejistou pomoc známých), Karel se stal průnikem protichůdných charakterů obou svých rodičů a má proto mnohem větší problémy s utříděním vlastních myšlenek a sladění povahových vlastností. Odtud pak plyne jeho občasná hrubost k matce, nevyrovnanost během mládí a povrchněji strukturované nitro. Neméně problematické byly vzájemné vztahy mezi Němcovou a její domovskou rodinou; proto bych zde, byť jen ve zkratce, rád nastínil obecné skutečnosti, které mohou být nápomocny hledání řešení krize, která mezi záhaňskými a Němcovou naplno propukla v druhé polovině 50. let. Božena Němcová byla, jak je všeobecně známo, vychovávána v prostředí dobráckého otce Johana Pankla a Terezie Novotné-Panklové, která bývá často charakterizována jako chladná, odtažitá žena, pro niž byl příchod dcery nanejvýš neplánovaný a předčasný, ve svém dítěti spatřovala hmatatelný důkaz svého zkaženého mládí. Na mnohých místech své korespondence spisovatelka vypráví o svém vzpurném postoji k matce; nejcennější jsou v tomto ohledu dopisy z období, kdy se Němcová, v předvečer psaní Babičky, vrací ke svému dětství (1854-55). „Ale byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná - vždy mi všechno zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla… ,“39 píše Hanuši Jurenkovi. Stejně tak i nejznámější životopisec Boženy Němcové, Václav Tille, píše ve své autobiografii: „Když přijela babička, zamilovala si Barunku ze všech dětí nejvroucněji, snad právě proto, že matka ji neměla ráda. Přestěhovala ji do své světničky, zahrnovala ji laskáním, a drobné stvořeníčko přílnulo k ní vášnivě - nalezlo v babiččině náručí poprvé teplo mateřské lásky…“40 Sama Terezie Panklová v průběhu svého života porodila dvanáct dětí, z nichž se však dospělého věku dožilo pouze sedm. I k těmto šesti svým sourozencům měla Barunka velmi různorodé vztahy: zatímco nejmilejší jí byl již zmíněný bratr Gustav, intelektuálně založený, původně hodlaje dokonce studovat na kněze, sestra Marie jí v mnohém připomínala matku, čímž ji značně odpuzovala. Nejvíce ji ovšem Marie popudila svým sňatkem se zámeckým hofmistrem francouzského původu Jacquesem Minechetem, jak je patrné z jejího vyjádření v jednom ze záhaňských dopisů sestře Adéle, kde reaguje na okolnosti samotné svatby: „Cos uvedla o Marii, je smutné a bude to as ještě smutnější, nemůže jinak býti při takových letorách a náruživostech a při tak nepatrném vzdělání na obou stranách.“41 Naproti tomu Adéla si svým mateřským přístupem ke Karlovi a později i pevnou, a přesto smířlivou reakcí na jeho milostné poblouznění vybudovala u Němcové pověst duševně již vyspělé a důvěryhodné ženy, které může bez obav vyjevit vlastní trápení a neočekávat při tom výsměch či ignoraci. Výřečným důkazem její náklonnosti mohou být četná, již citovaná místa v jejích dopisech, jež přetékají přátelskými radami o manželství, rodině i životě samém. 37 38 39 40 41

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 331-32 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 301 SOBKOVÁ, H. Tajemství Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Horizont, 1991, str. 37 viz 39 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.II. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1952, str. 257

103

Nejkomplikovanější a nejošemetnější položkou v rodinné korespondenci Boženy Němcové jsou však zcela jistě dopisy manželovi. Nemyslím, že je třeba zde připomínat všeobecně známé skutečnosti o matkou vynuceném sňatku (1837), krátkém období nevěstina vystřízlivění (1837-42) a jejích milostných poměrech. Nutno však zdůraznit - a to oproti všeobecně zakořeněným legendám a zkazkám - že Němcová se od svých sedmnácti let, ačkoliv si to pravděpodobně neuvědomovala, manželovi mstila za vynucený sňatek, čímž však v sobě nezapřela zřetelné rysy povahy matčiny. Jestliže vzájemný rozkol lidský mezi manželi nastal již těsně po svatbě, názorový rozchod následoval roku 1848. Oba byli sice smýšlením vlastenci, ale, jak velmi přesně zaznamenává Václav Tille, po revolučních událostech se Josef Němec smiřuje s porážkou Čechů a nevěří již v šance svého národa. Jeho žena, ještě stále zmítána fantazijními představami, reaguje přesně opačně: její víra v češství je posílena a prohru chápe jen jako dočasný stav. Nepochybně se v této věci projevil Josef jako větší realista, čímž však proti sobě ženu znovu popudil. Již od roku 1850 byli manželé Němcovým přeložením do Uher přinuceni žít odděleně; v druhé polovině 50. let se pak naplno rozvíjí jejich vzájemná korespondence, v níž se však - až na několik výjimek - ventilují obecná, neosobní témata, navíc velmi příkrým a mnohdy i hrubým jazykem. Avšak i v ne příliš pečlivém vyjadřování Němce lze nalézt pasáže upřímné lásky a úcty k ženě: „Mně se též o tobě často zdá, všelijaké věci, i jednou, že ses vdával a mělas jít s jiným spát a mě pořád chlácholila, abych si z toho nic neďál; já jsem na to ale divně hlavou vrtěl. Milá ženo, těch několik řádků v tvém listě byl balsám pro mne, a nemůžeš si ani pomyslit, jak mne tvé upřímné vyznání potěšilo. Já bych tě za to celou zulíbal, kdybych tě měl… Buď tedy všecko zapomenuto na věky, a počnem, ač už trochu pozdě, jiný život, však nám ho už moc nezbývá. Nač ho tedy si ještě trudit, máme jiného toho dost, a bude nám oběma pak lehčeji.“42 Mnohdy jsou srovnávány dopisy obou manželů; například Zdeněk Záhoř tvrdí, že zatímco „Němcová je v nich krajně upřímná, nezatajuje praničeho - Němec o intimním životě nemluví a ukazuje se jen z lepší stránky.“43 Nepovažuje vůbec za šťastné jejich listy srovnávat, neboť každý z nich reprezentuje zcela jiný druh povahy - zatímco Němcová je v mnohých ohledech živelně účastná, Němec je de facto flegmatik, přičemž tento rys se ještě znásobuje po jeho předčasném penzionování roku 1858. Avšak ani dopisy Němcové nepostrádají útočnosti a obviňování. Na manželovo přání vrátit se znovu do Prahy reaguje v dopise z roku 1857 takto: „Nyní jsi tři čtvrtě léta tam, chceš se vrátit zase s nepořízenou? Co Ti tu ti lidé řeknou, prosím Tě? - Takhle vidí každý, že si pomoct nemůžeme, a tak se přece ustrnou - pak si nemysli, že by mi kdo co dal, kdybys Ty se vrátil. Řekli by, když mají peněz na ježdění, ať nám daj pokoj; já to znám; ještě by mně vinu dávali, že jsem Tě snad sem lákala… Já nevím, co Ti to tak to hlavy přišlo. - Já tu zkusím jako pes - a přece to všecko snáším a doufám: „no, za nějaký tři měsíce se to musí urovnat všecko a pak snad si oddechnem“ - a teď Ty se zbrkneš a zkazíš naposled všecko. - To víš, že se jim podložit musíš, chceš-li co mít, oni nebudou dělat, jak si Ty myslíš. - Ty říkáš: „My máme zákony pro to - já vím, co dělat mohu a né a co musím dostat.“ - Ty vaše zákony jakou tak dobře zaměnitelné jako jiné, a že to nejde podle zákonu, nýbrž podle libovůle, toho máš příliš mnoho zkušení.“44 Jak již bylo zmíněno, paradoxně to nebyly rozpory názorové ani odpor tělesný, ale materiální nedostatky a z toho plynoucí hádky, které stály u definitivního konce manželství Němcových. Ani po rozvodu však neustaly věčné spory mezi manžely, prostřídávané chvilkovým usmiřováním. Přes veškerý odpor, který vůči sobě snad i cítili, zůstávali stále spjati, a to minimálně vztahem k dětem. K jejich jedinému delšímu odloučení došlo v půlročním úseku roku 1861, kdy se Němcová naposledy pokusila vydat se za svým štěstím. Ani tentokrát však neuspěla a nakonec to byl právě manžel, který ji přivezl zpět do Prahy.

Analýza korespondence s přáteli Přátelství Boženy Němcové málokdy končívala dobře. Dokazují to četní zástupci, jednak z řad mužů, kteří často ukončovali přátelství sami, nechtějíce vzbuzovat ve spisovatelce naděje na hlubší cit. Právě 42 43 44

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 356 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 342-43 NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv.III. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, str. 89-91

104

neukojeností v milostné sféře je podmíněna její věčná touha po lásce, která se nakonec realizovala prostřednictvím lásky ke všehomíru. Nejprve bych rád oglosoval osobnost Antonie Rajské-Čelakovské, do jejíhož života Němcová zasáhla rozhodující měrou. Jejich vzájemné přátelství je totiž velice důležité pro pochopení spisovatelčina duševního vývoje ve 40. letech, kdy - řečeno s trochou nadsázky - ze dne na den vystřízliví z dívčích snů a nabude realističtějšího, ale také mnohem skeptičtější náhledu na svět kolem sebe. V tomto duchu se také nesou rady, které tedy již Antonii neudílí mladá dívka, ale dospělá žena, hluboce zklamaná manželstvím. Situaci Reissové připodobňuje k situaci vlastní; ve své touze po klidném životě proto přítelkyni radí rozhodnout se raději pro Čelakovského, jenž v jejích očích znamená jistotu a smír se životem, který vnitřně kolísavá Antonie tolik potřebuje. Vidíc nepochybnou upřímnost v razení přítelkyně, podvoluje se Antonie její radě a vdává se za slavného obrozeneckého básníka. V průběhu let se ale ukazuje, že dobře míněné úmysly spisovatelčiny přece jen viděly situaci pouze z jednoho úhlu pohledu a nezvážily další aspekty, díky nímž vztah nemohl nikdy dobře fungovat (značný věkový rozdíl, upjatá a vědecká povaha Čelakovského oproti vřelému charakteru Antoniinu). Tak se prokázal další typické povahové rysy Němcové, totiž přílišná zbrklost v rozhodování a ne příliš citlivě vyvinutý instinkt pro následky svého jednání, které později stály u zrodu mnoha dalších sporů. Při celkovém zhodnocení korespondence, respektive přátelství, mezi Němcovou a sestrami Rottovými nelze začít jinak než srovnáním dvou pasáží životopisu Boženy Němcové, jehož autorkou je Žofie Podlipská. Zatímco v básnicky laděném popisu jejich prvního setkání („Bylo zářijové odpůldne. Chýlilo se již k večeru. Bydleli jsme v Poštovské ulici v starodávném domě. Ještě ji vidím, kterak vcházela do našeho obývacího pokoje, též starodávně, ale pohodlně zařízeného. Byl již poněkud zatemnělý, ale venku bylo vše ozářeno večerním osvětlením. Též ona byla mému oku jako záře padající v moje nitro. Třicetiletá tehdáž nevypadala jinak než devatenáctiletá svěží dívka… Její nádherné černé vlasy byly podél skrání hladce sčesány a v týle stočeny v řecký uzel. Tak vypadala podobizna její, kterou mé srdce si zachovalo. V té podobě žije v mé paměti neseslabena plynoucím časem.“45) Žofie nešetří komplimenty a netají se svým užaslým obdivem, v předmluvě k témuž dílu velmi stručně praví: „Vinou některých osobností, mé sestře a mně nepříznivých, byla jsem oloupeno o velké štěstí dalšího styku s ní. Přes to však nekalí žádné nedorozumění mou vroucí vzpomínku na tuto velkou a vzácnou ženu.“46 Záhoř k tomuto rozkolí zase píše: „Jak patrno, šlo v tomto případě o delikátní vztahy srdcí, jichž dlužno dotýkati se jen s největší šetrností a zdrženlivostí.“47 Jisté je však jen to, že je v tomto případě bezpodmínečně nutné přísně rozdělovat pohnutky Žofiiny oproti pohnutkám Johančiným. Přátelství Boženy Němcové a Žofie Podlipské stojí často a neprávem ve stínu jejího stýkání se s Johannou; přitom, jak je všeobecně známo, to byla právě Žofie, k níž tíhla Němcová zpočátku nejvíce. Po roztržce s Johannou přestává však s Němcovou komunikovat i její sestra, přičemž příčiny takovéhoto jednání mohou být všehovšudy dvě: zaprvé solidarita k samotné Johance, v jejíž stopách (například i literárně) často Žofie kráčela, zadruhé však to také mohlo být jakési jiskření, které proběhlo mezi ní a doktorem Lamblem ještě před příchodem Němcové. Ačkoliv tuto druhou verzi zdůrazňovala v pokročilejším věku Světlá a uváděla ji i jako svou vlastní příčinu, není pravděpodobné, že by u tiché, nevtíravé a poměrně altruisticky založené Žofie hrála hlavní roli. A navíc, jak správně uvádí Záhoř, Němcová by určitě nepsala z Uher o svém stesku po milenci, kdyby věděla o Žofiině lásce. Okolnosti, ze nichž došlo k rozpadu doposud poměrně harmonicky se vyvíjejícího přátelství mezi Johannou Rottovou-Mužákovou a Boženou Němcovou, byly naproti tomu zcela jiného rázu. Mužákovou od Němcové dělily především neshodné rysy povahové; proto je patřičnější se podivit nad délkou jejich vzájemného soužití, nikoli nad jeho bouřlivým závěrem. Je velmi pravděpodobné, že Světlé se Němcová zprotivovala delší čas; jednak díky vitálním postojům, které byly v rozporu s v jistém ohledu rigidní povahou Světlé, vyznávající ideály ženského „sandovského“ feminismu jen teoreticky, jednak i díky důvodům mnohem prozaičtějším - Světlá jako žena vychovávána v patricijských kruzích zkrátka odmítala přátelství s Němcovou, jež se jí ve své lidovosti jevila jako povrchní a nevzdělaná. Nadto byla Němcová od roku 1853 45 46 47

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 167 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 170 viz 46

105

pod permanentním policejním dohledem a vnitřně konzervativní povaha a vychování Světlé jí zkrátka nedovolovaly se přátelit s natolik kompromitovanou osobou. Nutno také podotknout, že na rozdíl do Žofie se Mužáková s Němcovou už nikdy nesetkaly a i ve svých poznámkách se Světlá o své bývalé přítelkyni zmiňuje s jistým despektem. Srovnávajíc opět své názory na Václava Čeňka Bendla a jeho dopisovou činnost s Němcovou s knihou Zdeňka Záhoře , doznal jsem jistých nesrovnalostí. Na mnoha místech Záhoř proklamuje, neřkuli přímo zdůrazňuje, že „v dopisech není erotického podbarvení - ton jejich je vřelý, ale kamarádský.“48 Leckteré náznaky ve spisovatelčiných listech (například ona již citovaná pasáž, kde Bendla jako muže odmítá) však ukazují, že seminarista se o vyznání lásky nutně musil pokusit, a to s největší pravděpodobností náznaky ve svých dopisech, byť jen v náznacích („Teď jste ale taky znamenitě elegantní - máte Breifpapier (dopisní papír), jakoby z mašiny zrovna vyšel - a ať mě šlak na místě vezme, jestli lhu - ale vždycky k Vašemu psaní přivoním, není-li ten papír naparfumovaný.“49). Bendl měl - lidově řečeno - tu smůlu, že se se spisovatelkou blíže seznámil v tom období jejího života, kdy již po několikerém zklamání odmítá lásku muže a upírá své naděje k lásce všeobjímající, k lásce k veškerenstvu, lásce povýšené nad tělesné tužby. Těžko soudit, zda budoucí kněz chápal tuto vizi Boženy Němcové; na jeho obranu je však nutno říci, že spisovatelku svými starostmi a melancholií nikdy příliš nezatěžoval a snažil se, aby jeho dopisy měly vtipní a pozitivní vyznění.

Závěrečné zamyšlení Několik posledních řádek jsem se rozhodl vyhradit si pro alespoň hrubé načrtnutí cílů a poslání mé práce vůbec. Toto dílko by mělo svou jasnou stylistikou, přehledností a výběrem zvláště významných kapitol z života a korespondence Boženy Němcové znovu probudit zájem veřejnosti o její osobnost, kterou lze bez přídechu čehokoliv nepatřičného nazvat kontroverzní. Cílovou skupinou je protentokrát hlavně mladá generace, která by v Boženě Němcové mohla - třeba právě prostřednictvím této práce - nalézt impozantního a nanejvýš zajímavého člověka, který si i v dnešní době zaslouží naši pozornost.

48 49

ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 235 ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922, str. 251

106

SOUPIS POUŽITÉ LITERATURY Čestně prohlašuji, že v tomto soupisu použité literatury uvádím všechny zdroje, z nichž jsem v průběhu práce na pojednání čerpal. ZÁHOŘ, Z. Výbor z korespondence Boženy Němcové. 2. vyd. Praha: Stanislav Minařík, 1922. OTRUBA, M. Božena Němcová. 1. vyd. Praha: Svobodné nakladatelství, 1962. NOVOTNÝ, M. Listy Boženy Němcové, sv. I., II., III., IV. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1951, 1952, 1960, 1961. JANÁČKOVÁ, J. Božena Němcová: Lamentace. Dopisy mužům. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1995. KOLEKTIV AUTORŮ, Literární archiv, Božena Němcová, ke 140. výročí úmrtí. 1. vyd. Praha: Památník národního písemnictví, 2002. SOBKOVÁ, H. Tajemství Boženy Němcové. 1. vyd. Praha: Horizont, 1991. TILLE, V., NOVOTNÝ, M. Božena Němcová. 7. vyd. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1947.

107

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

109

110

111

ISBN 80-87058-05-4