Tělocvična školy jako shromaždiště Židů 25. června si připomeneme na shromaždišti Židů deportovaných do Terezína, v tělocvičně školy v Hálkově ulici, 70. výročí prvního transportu. V noci z 25. na 26. června odjelo z Olomouce prvních 900 Židů. Zpráv o tom, co se ve škole dělo, není mnoho. Vzpomínky přeživších na olomoucké shromaždiště překryly útrapy spojené s pobytem v Terezíně a lágrech. Několik svědectví však existuje a pohled z druhé strany poskytují zápisy ve dvou kronikách školy 1 (v dalším textu Kronika 1 a Kronika 2). Transporty v roce 1942 AAf Prvním transportem AAf odjel z Olomouce do Terezína sedmnáctiletý Jiří Schreiber z Lipníka s rodiči. V jeho rukopisných vzpomínkách Jak život šel aneb souboj s pamětí čteme: "Naše dny v Lipníku byly sečteny. V rodině se dělaly přípravy na transport, přešívaly se peřiny na deky, šily se lodní pytle na těch povolených 50 kg zavazadel. Svolávací lístky zněly na 22. června do hodolanské školy v Olomouci. Transport měl označení AAf, moje číslo bylo, nemýlím-li se, 766. To už jsem byl z nemocnice doma a pomáhal, jak to jen bylo možné. Ale ta pravá ruka v sádře mi moc a moc chyběla. O tátovi jsme dostali zprávu, že se z vězení vrátí den před odjezdem, že tedy pojedeme všichni spolu. Běželi jsme s maminkou na nádraží a za chvíli jsme se všichni tři s naším statným tátou drželi v náručí. Druhý den následovala těžká, přetěžká cesta s našimi zavazadly na lipenské nádraží a cesta do Olomouce. Té Olomouce, v níž jsem jako hošík trávíval kus prázdnin s babičkou, nejdřív v Kateřinské ulici, pak na nábřeží Přemyslovců a konečně v Komenského ulici. Nastoupili jsme první etapu těch nekonečných tří let. V hodolanské škole začalo peklo. Řvaní SS, bloudění a hledání záchodů, ztráta veškerého soukromí a lidské identity. Doteď jsem byl Georg Israel Schreiber, nyní už jen číslo AAf 766. Před odjezdem se dozvídáme, že jedni z našich přátel, rodina Wolfova z Tršic, tatínek, maminka, dcera Lici (Felicitas) a mladší Otík (starší bratr Kurt uprchl již dříve do Ruska) nenastoupili do transportu. ... Z olomouckého, mně tak blízkého a milého nádraží jsme odjížděli osobními vagóny za asistence Schupo (Schutzpolizei), jejíž příslušníci před vlakem ostentativně nabíjeli zbraně, aby nenechali nikoho z nás na pochybách, o co jim jde." Vzpomínku Jiřího Schreibera potvrzuje z druhé strany zápis v Kronice 2, kde najdeme retrospektivní popis válečných událostí: "Budova zevně střežena byla v té době protektorátní policií, uvnitř gestapem, jehož obytné místnosti museli sami židé opatřiti nábytkem a koberci." AAg
1
Kronika 1 - Obecná a měšťanská škola smíšená Olomouc, Nové Hodolany, inv. č. 1 – školní kronika z let 19131959, retrospektivní popis válečných událostí (SOkA Olomouc, fond M 5-94) Kronika 2 - Střední (měšťanská) škola Olomouc, Nové Hodolany, inv. č. 1 - školní kronika z let 1940-1945, zápis o průběhu školního roku 1941/1942 (SOkA Olomouc, fond M5-96)
Prostory školní tělocvičny naplnilo ve dnech 22. - 26. června 900 Židů. Hned následujícího dne po jejich odjezdu do Terezína, 27. června, začaly školní tělocvičnu postupně plnit další stovky Židů povolaných do druhého transportu. Mezi nimi byla také Edith Baneth, roz. Fuchsová, tehdy patnáctiletá. Na cestu z Prostějova do Olomouce a na tělocvičnu v novohodolanské škole vzpomínala v interview pro USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education: "Lidé z našeho města obdrželi papíry, že ve čtyři hodiny ráno mají být na prostějovském nádraží se dvěma zavazadly na osobu. Jeli jsme přes půl hodiny osobním vlakem do asi 30 kilometrů vzdálené Olomouce. Když jsme přijeli, bylo k páté hodině ráno, město ještě spalo. Z nádraží nás vzali do tělocvičny ve velké budově. Gestapo tam už bylo, seděli za stolem, kontrolovali, kdo přišel, kdo se nedostavil, odebírali klíče a dokumenty. Pak jsme si museli sednout na podlahu na svá zavazadla. To trvalo až do večera. Za celý den jsme dostali nějakou polévku, to bylo to jediné, co jsme jedli. Pozdě večer nám řekli, že už půjdeme. Pak to odvolali, že vlak není ještě připravený, že zůstaneme přes noc. Tak jsme spali na podlaze s parketami, na nichž se cvičívalo, nebyly tam matrace, nebylo tam vůbec nic připraveno k přenocování. Po celou dobu s námi nikdo nemluvil, jenom, když nám odebrali dokumenty a klíče, řekli, ať čekáme. To bylo vše. Příští den, ve dvě hodiny ráno, bylo to 30. června 1942, bylo velmi brzy světlo, celé město spalo, nám řekli, ať vstaneme. Pochodovali jsme v pětistupu se svými zavazadly. Bylo to poprvé, co jsem šla v pětistupu. Velmi dobře si na to pamatuji. Kolem krku jsme dostali tabulku s označením transportu a osobním číslem. Náš transport byl AAg a moje číslo bylo 298. Tehdy poprvé jsem zažila pocit, že nejsem člověk – vnímala jsem kolem sebe spící město a nás tady, v pětistupu – všichni lidi jdou a jdou, mladí staří se svými zavazadly. Kufry byly těžké, nabalili jsme samozřejmě, co se dalo. Bylo to ponižující." AAm Druhý olomoucký transport, AAg, odjel 30. června, a opět hned od následujícího dne, 1. července, začali do tělocvičny ve škole na Hálkově ulici proudit Židé z Olomouce a z širokého okolí, povolaní do třetího transportu AAm. Mezi nimi byla tehdy třináctiletá prostějovská rodačka Maud Michal Beerová, roz. Stecklmacherová. Na olomoucké shromaždiště vzpomíná v knize Co oheň nespálil: "V červnu a červenci opouštějí Olomouc čtyři transporty - jsme posláni do Terezína. Dne 2. 7. jsme i my a paní Wolfová opustili domov v Sádkách č. 9. Každému z nás je povoleno vzít s sebou 50 kg. Moje malá sestřička (osmiletá) s baťůžkem, na něm přivázaná panenka Olinka a nočník - tak šla do transportu většina malých židovských dětí. My všichni s čísly na krku. Je léto - doba školních prázdnin, máme na sobě tři čtyři vrstvy oblečení, vysoké boty. Co myslíte, že se vejde do 50 kg, když víte, že bude hlad? Berete s sebou potraviny a na zimu peřiny. Tak navlečení a nabalení jdeme na prostějovské nádraží, cesta je dlouhá, mezi námi jsou staří, nemocní a invalidé. Jedeme vlakem do Olomouce. Tam nás napěchovali do školy – byly prázdniny, dostali jsme místa na podlaze hustě vedle sebe. Ještě jsme nebyli zvyklí, bylo to zlé! My děti jsme loupaly brambory, myslím stále na Hermana, stýská se mi a nevím, zda se v Terezíně setkáme. Seznámím se s děvčaty mého věku z Olomouce, dodnes jsem ve styku s Evou Mayerovou. Přijíždějí Židé z Přerova a ze sousedních městeček a vsí. Zvykáme si spát na podlaze se spoustou lidí, jeden vedle druhého. Němci mlátí, řvou... Po dvou dnech, časně zrána, vlastně v noci – aby nás obyvatelé neviděli – nás Němci ženou k nádraží, vlečeme zavazadla, SS křičí, bijí, kopou.
Byl nádherný letní den, nebe modré, sluníčko svítí. V napěchovaných tmavých dobytčácích jedeme do Terezína – uprostřed kýbl místo záchodu." Podle vzpomínky Rosy Hrbkové, která, sama ještě chráněna smíšeným manželstvím, doprovázela svou matku Cecilii Aschkenesovou a sestru Elisabeth Böhmerovou k transportu AAm, byla při ústí Hálkovy ulice na zemi bílá vápenná čára. Byla to hranice hlídaná policií, za niž už nikdo, kdo nebyl povolán do transportu, nesměl. AAo Čtvrtým Olomouckým transportem, označeným AAo, odjela do Terezína Edita Šťastná, roz. Munková. Do školy v Hálkově ulici odešla sedmnáctiletá Edita s rodiči a bratrem 5. července 1942, z bytu u Klášterního Hradiska, kam se Munkovi museli ještě před deportací přestěhovat. Pamatuje si, že 8. července byli všichni odváděni ze školy v časných ranních hodinách. Do vlaku nenastupovali přímo na nádraží, ale přecházeli kolejiště ve větší vzdálenosti od nástupišť. Stejným transportem odjížděl z Olomouce desetiletý Pavel Repper, který v rozhovoru pro Chajejnu (roč. 4, č. 5) vylíčil přípravy na cestu: "Že pojedeme do Terezína, jsme věděli už několik týdnů předem. Jako ve všech židovských rodinách koupili rodiče vulkánfíbrové kufry a ty pomalu zaplňovali. Měli jsme je na skříních v ložnici. Jednou v noci, bylo to po atentátu na Heydricha, k nám vtrhli na domovní prohlídku esesáci nebo policie, byli v uniformách s přílbami. Zajímali se, proč máme ta zavazadla. Tatínek jim řekl, že jsme Židé, že se připravujeme na transport do Terezína. Jejich velitel na to nic neřekl, otočili se a odešli. Dál se o nás nezajímali. U svého kamaráda pana Ericha Paxy, který měl v Hodolanech železářství, nakoupil tatínek ešusy, kapesní nůž a další potřebné věci. Syn pana Paxy byl zase můj kamarád. Maminka nám na esšálky ušila plátěné pytlíky. Ten svůj jsem z piety zachránil, když jsme se vraceli z Terezína, protože mi v něm maminka posílala v Terezíně jako delikatesu sušené kůrky od chleba. Příprava na transport, to bylo hektické období, žili jsme životem běžné rodiny a z ničeho nic jsme měli všecko opustit, všecko odevzdat a vybavit se jako skauti na cestu do neznáma. Já jako kluk jsem to tehdy ale ještě tak neprožíval." Řízením osudu poznal Pavel Repper po válce školu, z níž dojížděl do Terezína, i z jiné stránky. 1. září 1945 tam nastoupil do třetí třídy měšťanské školy. --Škola v době transportů Škola byla před začátkem transportů zcela vytížena. Podle zápisu v Kronice 2 byly do Hálkové ulice 1. dubna 1942 přemístěny čtyři třídy cvičné školy Komenia i s nábytkem. Tak se pod jednou střechou dělily o prostory hlavní škola2 dívčí, hlavní škola chlapecká, dívčí reálné gymnázium, obecná škola, cvičná škola a mateřská škola, celkem 31 tříd: "Frekvence v budově je tedy nesmírná, ruch a život po
2
Výnos MŠANO ze dne 27. srpna 1941, č. 105.179-I o přeměně označení „měšťanská škola“ na označení „hlavní škola“. Věstník MŠANO, 1941, sešit 9, s. 291.
celý den od 3/4 8 do 18 hod. odp. Nedostává se místností, zvláště kabinetů, chodby, kabinety, učírny, dílna a sušárna jsou přeplněny skříněmi a pomůckami." Přitom ve třídách mohlo být až 60 žáků.3 V Kronice 2 najdeme formulaci, která obviňuje Židy z toho, co se ve škole na přelomu června a července 1942 dělo: " Celou budovu zabrali Židé evakuovaní do Terezína." Výuka byla ve škole zrušena, třídy byly přemístěny do Starých Hodolan, do budov škol na Bělidlech a v Běličské ulici (dnes Sokolská), dívčí gymnázium bylo přesunuto do školy na Mořickém náměstí (dnes ulice 23. května). Tělocvična školy sloužila jako shromaždiště deportovaných Židů nepřetržitě po 17 dní, od 22. června do 8. července. Celkem jich za tu dobu prošlo školou 3600. Také za to Židé museli zaplatit: "Z K 20.000, které protokolárně předala náboženská obec židovská pokladníku místní školní rady za přítomnosti zástupců měst. staveb. úřadu, místní šk. rady a zast. řed. hl. škol, se provedly opravy škod způsobené Židy, zvláště malby." (Kronika 2) Po malování přikročilo vedení školy k výzdobě budovy: "Aby výzdoba budovy odpovídala nynějším poměrům, ale nesla se i v uměleckém duchu, dal zast. řed. zarámovati 18 uměleckých obrazů ze sbírky Národní galerie a 20 loyálních obrazů, které vedle jiných, již používaných, dala rozvěsiti odb. uč. J. Slaná po třídách a chodbách. Komise odborníků, vedená akad. malířem odb. uč. L. Uhlářem a odb. uč. L. Slanou, uznala výzdobu budovy za velmi pěknou. I p. zem. insp. Habermannovi se velmi líbila. Kromě normálních obrazů představitelů Říše a Protektorátů zakoupil zast. řed. velký portrét Vůdcův a Háchův. Visí ve sborovně." (Kronika 2) Další transporty Čtyřmi transporty z června a července 1942 deportace Židů z Olomouce do Terezína neskončila. Mimořádným transportem Ez byla 11. ledna 1944 evakuována 1 osoba, bylo by zajímavé zjistit, kdo to byl. Transporty označenými písmeny Ez byli odváženi "Einzelreisende", jednotliví cestující, což mohli být osoby propuštěné z policejní vazby. Poslední transport z Olomouce, AE7, byl vypraven nedlouho před osvobozením, 7. března 1945, po razii pražského gestapa. Do Terezína jím odjelo 53 Židů. Ovšem ne všichni Židé z Olomouce a okolí odjeli z Olomouce. V roce 1943 sice z Olomouce neodjel žádný transport, ale 11 Židů z Olomouce bylo povoláno do Brna, odkud odjeli 1. července do Terezína transportem Dg. Přehlídka Židů? Zápisy v obou školních kronikách nejsou zcela spolehlivé. Tak zápis v Kronice 1, pořízený po válce, uvádí zcela nesprávné datum internace Židů olomoucké oblasti ve školní budově: "Vedle zákopníků "hostila" v květnu a červnu 1941 dva transporty židů..." Zápis v Kronice 2, který je psán ještě v protektorátní době a je tedy spolehlivější, určuje období přítomnosti Židů v roce 1942 sice správně, ale časově ho zužuje: "Ve dnech 25/6 - 11/7 zabrali celou budovu Židé, evakuovaní do Terezína." Tomuto konstatování předchází tvrzení, jehož obsah se zatím nepodařilo ověřit, a není jasné o co šlo.: "Ve dnech 8. - 12. května se konala v přízemí přehlídka Židů před evakuací. Ostatní část budovy byla přísně oddělena."
3
Výnos Ministerstva školství a národní osvěty z 1. července 1941, č. 81.882-I o změnách v organizaci českých obecných a měšťanských škol se zřetelem ke zvýšení počtu žáků ve třídách těchto škol (Věstník MŠANO, 1941, sešit 7, s. 233–234).
Cikáni V obou kronikách se také píše o přítomnosti Cikánů ve škole. Kronika 1: "Po židech přišel transport cikánů, kteří byli dopraveni do sběrného tábora na jižní Moravě. Budova po nich desinfikována." Kronika 2 pobyt cikánů ve škole upřesňuje: "Ve dnech 5. - 8. července se shromáždili v přízemí cikáni před odjezdem do cikánského tábora na jižní Moravě." Víme, že právě v těchto dnech bylo v tělocvičně školy 745 Židů připravujících se na transport AAo. Pokud zápis ve školní kronice odpovídá skutečnosti, pak by cikáni museli být ve škole souběžně v jiných prostorách. Vyloučené to není, ve škole se nevyučovalo. Od roku 1996 připomíná transporty z Olomouce do Terezína pamětní deska umístěná na škole Židovskou obcí Olomouc. Škola je dnes fakultní školou s rozšířenou výukou jazyků a patří mezi prestižní vzdělávací instituce v Olomouci.
