Terra Libera P
Vězňovo dilema na Západočeské univerzitě Aleš Rod o prodloužení akreditace Právnické fakultě ZČÚ jsme mohli zaznamenat celou řadu podivných reakcí. Jedna z nich však zcela přvyšuje ostatní a potvrzuje pravidlo známé stupnice nekooperativního jednání v politice: přítel – nepřítel – koaliční partner soukmenovec. Největší hrozbou pro Právnickou fakultu ZČU se totiž staly ostatní fakulty ZČU.
Iracionalita v Plzni Nelogické? Ale přesně to se momentálně děje. Ať se tváří jak chce, kolegium rektorky ZČU, které tvoří také děkani fakult, se svým doporučením nepřijímat nové studenty práv fakticky postavilo proti samotnému udělení akreditace, tedy proti snaze nového děkana Právnické fakulty ZČU Jana Paulyho napravit poškozené renomé školy tím nejrychlejším a nejefektivnějším možným způsobem: řešením problému a systematickou prací. Nemožnost nabírat nové studenty pro fakultu znamená stejně ničivé důsledky jako neudělení akreditace, jenom proces institucionálního umírání bude delší a bolestivější. Jaká je možnost udržet ve škole kvalitní akademický sbor bez toho aniž by měl v budoucnu koho učit? A z čeho bude fakulta s klesajícími pedagogickými výkony financována? Má pracoviště, které zná dopředu den svého zániku, motivaci poskytovat kvalitní vzdělání? To jsou všechno relevantní otázky, na které není těžké odpovědět. Nad nimi ale stojí jeden daleko důležitější dotaz: Proč vlastně zakázat přijímat nové studenty někomu, komu bylo prodloužením akreditace deklarováno, že může vykonávat akademickou činnost, tedy že může vyučovat studenty? Vždyť to dává stejný smysl, jako když úspěšně pacientovi transplantujete srdce, a pak mu zavřete přívod kyslíku!
Vděk za možnost napravit jméno? Být studentem plzeňské univerzity, momentálně jásám. Prodloužení akreditace Právnické fakultě ZČU je tím nejlepším, co mohlo univerzitu jako celek potkat. Proč? To, že celá škola (nikoliv jen PF) bude mít zavrženíhodný skandál s rychlostudenty z řad prominentů, nekvalitními kvalifikačními pracemi či podezřelými nostrifikacemi titulů ze zahraničních univerzit, na talíři ještě hodně dlouho, je zkrátka fakt. Cesta zpátky na výsluní je pouze jedna – skrz velké nasazení nového děkana a jeho akademického sboru pokračovat v reformě a vrátit Právnické fakultě, potažmo celé univerzitě, pošramocenou důvěru veřejnosti. Pro toto své úsilí musí samozřejmě získat podporu studentů vlastní fakulty, což se mu však překvapivě dobře daří! Myslet si, že se problém ZČU vyřeší zrušením jedné fakulty, je stejně naivní jako si myslet, že zrušením komunistické strany přispěji ke zlepšení politické kultury v ČR.
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
březen–duben 2012 / ročník 13
Je bankovní účet lidské právo? Ivo Strejček ml. V alchymistické laboratoři s názvem „Evropská komise“ bublá nový legislativní elixír. Tentokrát se byrokraté překvapivě nesnaží o záchranu zákazníka před divně zakřiveným ovocem a zeleninou, ani se úředníci nehoní za zeleným světem s motýly poletujícími mezi solárními panely. Nyní se bijí o fundamentální „lidská práva“ občanů EU. Aspoň tak totiž byrokraté v Bruselu kvalifikují obsah materiálu „Doporučení komise o přístupu k základnímu bankovnímu účtu“, který dala Komise k diskuzi Hospodářskému výboru Evropského parlamentu. Celý návrh spočívá v tom, že v rámci aktivního využívání jednotného trhu si bude moci každý, kdo dosáhl věku 18 let, otevřít v jakémkoli státu EU bankovní účet nehledě na svoji finanční situaci. Stát by měl pravomoc vybrat jednoho, více, nebo všechny poskytovatele bankovních a finančních služeb, které by měly povinnosti základní účty zřizovat. Každý občan Evropské unie by si pak mohl základní účet otevřít v každém členském státě EU, pokud už bankovní účet nemá (odhaduje se, že bankovní účet vůbec nemá přes 30 milionů občanů států EU). Logika argumentace Evropské komise pro podporu tohoto opatření je postavená hlavně na „aktivním a rovném přístupu k využívání výhod jednotného trhu“, boji s diskriminací „kočovných skupin obyvatelstva“ a sociálně slabých, což při projednávání potvrdil komunistický zpravodaj návrhu Klute (Linke – německá mutace české KSČM). Ultimátně (pokračování na straně 2)
Levné letenky vs. drahé vlaky Tomáš Mlčoch
Vězňovo dilema Nechce se mi věřit, že by děkani ostatních sedmi fakult ZČU nevěděli, že univerzita je organický celek, jehož jednotlivé části jsou závislé na kooperaci a elementární loajalitě. Zato se potvrdilo, že dosud pravděpodobně nesetkali se standardní učebnicí ekonomie. Daná situace je totiž jako vystřižený příklad vězňova dilematu. Fakulty univerzity jsou vězni, kteří nemohou jen tak odejít. Ve vězňově dilematu existují
Každý z nás čas od času někam cestuje. S propojováním světa a „zkracování vzdáleností“ dochází ke změnám v ekonomice dopravy. Před několika lety skončila v Evropě éra drahých letenek a na scéně se začali objevovat provozovatelé nízkonákladových letů, jejichž hlavním zástupcem je cestovateli dobře známý RyanAir. Letadla začala vytlačovat do té doby velmi rozšířenou dopravu vlakem. Proč se vlaky stávají dražšími a dražšími v porovnání s lety? Jaké jsou pro a proti obou typů dopravy? V tomto článku bych rád vyzdvihl několik zajímavostí a postřehů zejména z českého a italského prostředí. Počínaje 19. stoletím se železnice stala motorem rozvoje ve většině zemí světa. Její schopnost přepravovat velké množství nákladu a stejně tak mnoho lidí zejména na delší vzdálenosti je její hlavní předností. Kvůli této důležitosti mnoho vlád i dnes zachází se železnicí či železničním odvětvím jako s něčím nedotknutelným a obvykle v tomto odvětví povolí jen jednu společnost – státní monopol (ačkoli v České republice se s povolením přístupu Student Agency na dráhu situace změnila a v Itálii se debatuje o privatizaci státních drah Trenitalia). Již od dob Adama Smithe je velmi dobře známé, že konkurence přináší nižší cenu a incentivy (pobídky) k inovacím za účelem nabídky lepších služeb než nabízí ostatní konkurenti. A právě o tomto „zakletém“ slovu – konkurence - nemůže být v mnoha evropských zemích řeč.
(pokračování na straně 2)
(pokračování na straně 2)
Vězňovo dilema na Západočeské univerzitě (pokračování ze strany 1)
dva základní postoje, které může zúčastněný zaujmout – SPOLUPRACOVAT nebo NESPOLUPRACOVAT. Rozhodnutí NESPOLUPRACOVAT, v tomto případě hodit druhého přes palubu a čekat, že mi to něco přinese, může fungovat jen do té doby, než se druhý subjekt přizpůsobí této situaci. To znamená, že se začne chovat stejně. Děkani ostatních fakult si jako jeden muž zvolili nekooperativní hru „urvat co se dá“ a problém rozmést pod koberec ostatních právnických fakult v České republice. Jenže je chimérické domnívat se, že jméno Západočeské univerzity lze očistit snadněji než rychlou reformou Právnické fakulty, bez níž je každá tradiční univerzita nekompletní.
Nechme PF, ať se bojí. Ať dělá, co umí! Podívejme se na problém racionálně. Když pomineme podivné soukromé vysoké školy chlubící se svým klientským přístupem ke studentům, problémy spojené se selháním jednotlivců omámených mocí a vidinou bohatství se mohou objevit kdekoliv. Mnohé o tom ví i práva na Karlově univerzitě, ať již ze skandálů s přijímacím řízením, nebo z diplomové práce o bankovnictví bývalého předsedy vlády, jejíž kvalita tamní profesorský sbor pravděpodobně budí ze snů ještě dnes. I tehdy zavládlo rozčarování, i tehdy padala hodně silná slova, která však nakonec převládla nad silnými činy. A jen proto, že na neuvážené činy nedošlo, nyní o kvalitě vzdělání na právech ne-
jstarší univerzity ve střední Evropě nikdo nepochybuje. Dejme proto novému a odhodlanému vedení šanci poprat se o svou existenci v českém akademickém prostoru a nechme studenty dychtící po kvalitním právnickém vzdělání, ať spolu se zaměstnavateli rozhodnou o validitě „diplomu z Plzně“! Český trh práce dosud studenty plzeňských práv nezačal diskriminovat. Věřme, že se k tomu ani nedojde a že se české vysoké školství bude vyvíjet spíše podle objektivních potřeb zaměstnavatelů než podle subjektivních hodnocení jednotlivců.
Aleš Rod (
[email protected]) je výzkumný pracovník Liberálního institutu
Je bankovní účet lidské právo? (pokračování ze strany 1)
Komise a někteří politici označují vlastnictví bankovního účtu nejen za nárok, ale dokonce za lidské právo. Podle plánů úředníků by měly základní účty nabízet téměř všechny základní služby spojené s normálními komerčními účty – nejen bankovní transfery, ale i internetové bankovnictví, online platby za zboží a používání debetní platební karty. Zřízení a vedení účtu by bylo buď zcela zdarma, nebo by si komerční poskytovatelé mohli účtovat daným státem regulovaný „přiměřený poplatek“. To, co úředníci a politici vidí jako „lidské právo“ není přitom ničím jiným, než zásahem do volné soutěže mezi komerčními poskytovateli finančních služeb. Je přece normální, že si banky konkurují nabízenými službami, poplatky za ně, úroky na účtech i kvalitou služeb. Vymýšlení standardizovaného řešení, kdy navíc bude mít poskytovatel jen velmi omezené právo klienta odmítnout (například po osobním bankrotu), bude zcela zbytečným a nákladným pokusem. Jak jsme si už ale zvykli, v Evropě prostě musí mít všechno „sociální rozměr“.
Jenže evropský sociální rozměr není žádná levná záležitost a většina z nás zaplatí tento bezva projekt hned dvakrát – jako daňový poplatník a jako uživatel komerčních účtů v bankách. Vlády členských států by při přijetí opatření měly povinnost informovat občany EU o výhodách zřízení základního účtu, jeho podmínkách a vlastnostech. Musely by také monitorovat, kolik lidí si účet zřídilo, jak jej využívají, atp. a poté odesílat úhledné reporty na (předpokládám, že nově vzniklé) centrální pracoviště do Bruselu k vyhodnocení. Zároveň by měl vzniknout i tzv. „rizikový fond“, který by z peněz daňových poplatníků hradil „přiměřené“ poplatky těm klientům, kteří je nebudou schopní platit. S přístupností základního bankovního účtu pro všechny občany EU vzniká i zcela praktický problém s jazykovými bariérami mezi státy a etniky. Protože z cizího krev neteče (a z bank už vůbec ne), ke každému základnímu účtu na základě debaty v Evropském parlamentu museli poskytovatelé vydávat i obsáhlý „manuál“ nejen ve všech jazycích Evropské unie, ale taky i v dialektech a jazycích používaných etniky na území EU (jen Londýn má přes 300!! jazyků
a dialektů). Náklady spojené s těmi materiály možná o rozměrech telefonních seznamů nikoho netrápí, protože je zaplatí uživatelé komerčních bankovních účtů na různých poplatcích. Stejně tak můžeme jen spekulovat, jak drahé asi bude zavádět online bankovnictví pro majitele sociálních základních účtů, o nákladech na celkovou administraci ani nemluvě. Místo toho, aby se Evropská unie snažila jít cestou deregulace a rušení mnohdy zcela nesmyslných a drahých nařízení a podpory hospodářského růstu, neustále vymýšlí podobná „vylepšení“ trhu s utkvělou představou, že dělá dobře. Ne nadarmo v institucích EU platí pořekadlo „informace na trhu jsou prý rozptýlené, ale my je máme všechny!“. Špatné ekonomické výsledky, vysoká nezaměstnanost a negativní hospodářský výhled do budoucna spolu s krizí eurozóny a celého konceptu evropského státu blahobytu přitom ukazují, že cesta vytyčená evropskými politickými a úřednickými elitami není tou pravou. Ivo Strejček ml. je student NF VŠE a spolupracovník Liberálního institutu (
[email protected])
Levné letenky vs. drahé vlaky (pokračování ze strany 1)
Místo toho si užíváme drahého, zpožděného a mnohdy ne úplně čistého cestování. Provozovatelé nízkonákladových aerolinek jsou, naproti tomu, živým důkazem konkurence. Za několik let se jim povedlo změnit celý obraz leteckého odvětví a v očích mnoha spotřebitelů přeměnili letenku ze statku luxusního na statek běžný. Je ovšem státní monopol to jediné proč je železniční jízdné drahé? Odpověď na tuto /2
otázku bude zřejmě záporná, protože jsou zde i jiné faktory, které cenu ovlivňují (mimo téměř nulové konkurence). Podívejme se, jak si na tom železnice stojí se současnou leteckou dopravou. Hlavním rozdílem je existence železniční sítě. Ta má oproti leteckým koridorům jednu obrovskou nevýhodu, vylučuje ostatní subjekty z používání pozemku a pokud je potřeba železniční síť rozšířit, je třeba nakoupit půdu,
často za vysokou cenu, protože zájmové skupiny se mnohdy jakousi „náhodou“ dozví v předstihu, kudy přesně nová trať povede. U leteckých koridorů můžeme hovořit pouze o tom, že si letadla překážejí (avšak to i u vlaků), ale různé letové výšky do velké míry tento problém odstraňují. Železniční síť má velmi vysoké náklady na údržbu. U letecké dopravy jsou tyto náklady v podstatě nulové, pokud ovšem nezapočítáme
POKRAČOVÁNÍ – LEVNÉ LETENKY VS. DRAHÉ VLAKY
nepřímo daň z leteckého paliva (novou hrozbou jsou v tomto ohledu emisní povolenky pro letecké společnosti připravované EU). Mohli byste namítnout, že místo kolejí využívají letadla letiště. Ano, na letištích platí letecké společnosti relativně vysoké poplatky za „ustájení“ svých dopravních prostředků. V porovnání s celkovými náklady na údržbu železniční sítě a nádraží jsou ale mnohem nižší. Nicméně i mezi letišti nastala v poslední době konkurence vlivem „znovuzrození“ často zapomenutých letišť nízkonákladovými aerolinkami (London Stansted, Milan Bergamo, Brusel Charleroi, Alicante, Paříž Beauvais či Brno Tuřany a mnoho dalších).
Největším pozitivem železnice jsou bezesporu její stanice často v úplném centru měst, což je u letišť kvůli hluku a nutnosti přistávací dráhy nemožné. Pokud vezmeme v potaz rostoucí oportunitní náklady času kvůli vyšším mzdám, nemusí se ale ani dnes drahé vlaky mnoha lidem nevyplatit. Např. italskému rychlovlaku Freccia Rossa („červený šíp“) tvá cesta z centra Milána do centra Říma bez minuty tři hodiny; v porovnání s nutností být hodinu předem a nutností cestovat za město je letadlo minimálně o dvě hodiny pomalejší. Cena letenky je ovšem přibližně poloviční až třetinová (RyanAir, Trenitalia). Věřme, že konkurence v železničním
odvětví změní cenu a obraz jízdného, podobně jako jej změnila v případě letenek. Kroťme ale svůj optimismus, protože existují i jiné náklady, které pravděpodobně nikdy nebudou tak nízké jako u letadel. Avšak rostoucí cena ropy a připravované emisní povolenky pro letadla mohou situaci značně změnit. Přejme si proto další „žluté vlaky“ a další oddělení železniční sítě od vlakových provozovatelů či privatizaci společností jej provozujících (a to nejen v České republice).
Tomáš Mlčoch je studentem NF VŠE a spolupracovníkem Liberálního institutu (
[email protected])
Obhajoba obchodních řetězců Jan Průša Levicoví intelektuálové odjakživa pohrdají nákupy ve velkých obchodních řetězcích (supermarketech) a honbou za slevami. V poslední době média udělala z hanobení supermarketů svůj denní chleba. Poplašné zprávy se nám pravidelně snaží vnutit pocit, že už při vstupu do supermarketu ohrožujeme sebe a své zdraví. Dokonce se tím snad podílíme na nemorálnosti velkých obchodníků a škodíme tak celé společnosti. Jenže takové obviňování pramení ze dvou příčin: Jednak z ekonomické neznalosti, a jednak z trestuhodného pokrytectví.
Svobodně dohodnuté obchodní podmínky Nepřátelé řetězců svoje pohrdání staví v prvé řadě na argumentu, že řetězce krutě tlačí na dodavatele, aby dodavatelé snížili své ceny. Pro ekonoma je však takový argument zcela absurdní. Pro mě osobně je navíc těžko pochopitelné, že se šíří i v textech ekonomických novinářů. Je základním ekonomickým zákonem, že kupující se snaží vždy dosáhnout ceny co nejnižší a prodávající se snaží dosáhnout ceny co nejvyšší. Každý z nás takové uvažování velmi dobře zná z obou stran. Když prodáváme práci, chceme (na straně prodávajícího) mzdu co nejvyšší. Když jdeme nakoupit chleba, přejeme si, aby bochník byl co nejlevnější. Tento vzájemný tlak, toto vzájemné vyjednávání je podstatou ekonomického systému. Cena, kterou si mezi sebou určí dodavatel a supermarket je zcela dobrovolná. Dodavatel má vždycky možnost zboží nedodat a odběratel má vždycky možnost zboží nekoupit. Obchodní vyjednávání bývají vždy velmi tvrdá – zkuste si sami vzpomenout, když jste se naposledy dohadovali o vlastní mzdě. Pokud však na obchod obě strany přistoupí dobrovolně, je jasné, že oběma tento obchod přinese užitek. Někteří se v médiích dokonce snaží napadat marže, kterou supermarket na prodaném zboží vydělá. Takové útoky jsou opět ekonomicky nesmyslné: Každý z nás velmi dobře chápe princip provizního prodeje. Nikdo si nemůže
myslet, že by supermarket (nebo kdokoliv jiný) mohl zboží nabízet zdarma bez jakékoliv odměny – to by totiž nepokryl své náklady a zkrachoval. Přitom znovu platí, že konkrétní výše marže je vždy zcela dobrovolná a závisí na dvoustranné dohodě dodavatele a supermarketu.
Vykořisťování dodavatelů Zároveň s napadáním supermarketů se v médiích šíří blud o jejich vykořisťovatelských praktikách, podle kterých řetězce na vydírání dodavatelů nemorálně vydělávají. V první řadě je potřeba upozornit, že cílem každé podnikatelské aktivity je zisk. Zisk je zcela oprávněnou odměnou za vykonanou práci, pokud s ní zákazníci byli spokojeni a chtěli ji patřičně ohodnotit. Zisk vyjadřuje, že firma spotřebitelům dobře posloužila a že efektivně (bez zbytečného plýtvání) využila dostupné zdroje. Za druhé, velmi dobře vidíme, že supermarkety samy jsou pod obrovským tlakem spotřebitelů – každého z nás. Jakmile některý řetězec začne zboží nabízet za vyšší ceny, lidé okamžitě začnou nakupovat někde jinde. Několik řetězců působících na českém trhu prodělává velké částky. Proto je představa, že na dodavatelích vydělávají obrovské částky, zcela chybná a neodpovídá skutečnosti. Spíše naopak, supermarkety v českém prostředí musí tvrdě bojovat o své zákazníky a nemají jinou cestu, než zároveň tvrdě vyjednávat se svými dodavateli zboží. Všechny tyto úvahy jsou samy o sobě dobře pochopitelné. Považuji však za nutné zdůraznit důležitý sociální přínos supermarketů, který jejich kritici přehlížejí. Efektivnost supermarketů Supermarkety svým tlakem na cenu nutí dodavatele k vyšší efektivnosti a tím vytváří zásadní úspory v celém ekonomickém systému. Zároveň vzájemnou konkurencí přenáší tyto úspory na své zákazníky a v důsledku proto prospívají všem spotřebitelům. A právě zde se dostávám k pokrytectví,
které jsem zmínil na začátku. Pro člověka s nadprůměrnou mzdou je velmi snadné se posmívat nákupům zlevněných potravin, nebo je dokonce kritizovat. Jenže toto vyjadřuje neschopnost vcítit se do pozice mnoha lidí, kterým jejich peníze nestačí na luxus dopřát si nákupy v honosnějším stylu než výprodejem v nejmenovaných řetězcích. Mzda mnoha lidí nedosahuje ani 15.000 korun. Pokud taková rodina ještě živí děti ve škole, je pochopitelné, že na prvním místě je pro tuto rodinu co nejvýhodněji nakoupit potřebné potraviny. Pro tyto spotřebitele vytváří řetězce obrovskou vyjednávací sílu vůči obrovským potravinářským firmám, kterou by si samotný spotřebitel nikdy nemohl dovolit.
Efekty regulace Tragikomicky v tomto ohledu působí snahy státu, který má potřebu do svobodného obchodu mezi řetězci, dodavateli a zákazníky neustále zasahovat a tím ji násobně komplikovat. V poslední době se státní úřady několikrát postavily na stranu dodavatelů řetězců, například snahou vymýtit splatnost faktur delší než 30 dní (supermarkety hojně využívanou). Jenže pokud by se dodavatelé pokusili ve svých obchodních vyjednáváních postupovat společně a spojit své obchodní síly proti řetězcům, okamžitě by je začal vyšetřovat Úřad pro ochranu hospodářské soutěže za kartelovou dohodu. Jinými slovy, ekonomie neznalý úředník nejprve obchodníkům sebere jejich zcela přirozenou zbraň pro zvýšení své vyjednávací síly vzhledem ke svým velkým partnerům: Tedy zakáže jim postupovat společně. Potom, když se ukáže, že každý jednotlivý malozemědělec je proti velkému řetězci bezbranný, snaží se ho hájit jakýmsi novým předpisem, zcela uměle a proti přirozenosti svobodného obchodování. Nakonec je situace mnohem komplikovanější než na začátku, mnohem méně efektivní (díky dodatečným nákladům na byrokratickou kontrolou) /3
POKRAČOVÁNÍ – OBHAJOBA OBCHODNÍCH ŘETĚZCŮ
a výsledek je nejistý a v mnoha ohledech nakonec opačný. Náklady na vyšší regulaci totiž nakonec vždy v ceně odnese spotřebitel – tedy každý z nás.
Poctivý obchod Na závěr bych chtěl zdůraznit, že zde nechci jednostranně obhajovat obchodní řetězce. Zcela jistě nelze tolerovat podvodné praktiky, například pokud supermarket na etiketě záměrně uvádí lživé informace. Od toho exis-
tuje běžný obchodní zákoník. Je na nás spotřebitelích, abychom si tyto neférové triky nechali líbit. Na druhou stranu nelze přihlížet jednostrannému a mnohdy ekonomicky absurdnímu lynčování supermarketů, které ignoruje svobodnou volbu zákazníka a nesporné úspory, které řetězce v ekonomickém systému vytváří. Ostatně s pokusy o drobné podvody se lze setkat všude, jak v supermarketech, tak v malých prodejnách.
Jak supermarkety, tak jejich dodavatelé jsou na trhu vystaveni obrovskému konkurenčnímu tlaku ze všech stran. Mějme proto uznání pro každého, kdo odvede dobrou práci – ať už je to mlékárna, která vyrobí dobrý jogurt, nebo supermarket, který nám jogurt prodá v místě našeho bydliště v 8 hodin večer.
Jan Průša (
[email protected]) je doktorand na Institutu ekonomických studií UK a analytik Raiffeisen Investment
Rodit doma? Šílíte? Ladislav Tajovský Na apríla vstoupila v platnost nová úprava sféry zrodu pozemského života. Ne že by se ve veřejné debatě domácí porody jako jedna z upravovaných oblastí v posledních týdnech a měsících nepřetřásaly z různých stran, ale snad nebude od věci zkusit to i trochu odjinud. Když vedle sebe dáme poprask kolem porodních asistentek, nedávný případ tzv. vlčích dětí se zřetelně příliš tvrdým trestem pro jejich rodiče a bohužel dávno utichlou diskusi o extrémně přísné regulaci domácího vyučování, získáme poměrně plastický obraz bojiště, kde se v moderním světě střetávají neslučitelné pohledy na základní životní otázky. Společným jmenovatelem těchto debat je rozpor mezi osobní svobodou a z ní plynoucí zodpovědností na jedné a tzv. veřejným zájmem a jeho projekcí do sféry individuálního a rodinného života na straně druhé. Zde nalézáme zřejmý průnik se sférou vyhrazenou ekonomii. Ta ve svém širším vymezení, tedy jako věda o lidském jednání, staví na tom, že jednotlivec sám nejlépe ví, čím uspokojit své vlastní zájmy. Jestliže je nová úprava porodnictví v něčem symptomatická, tak právě v tom, že si bere jako rukojmí zájem, který takřka nikdo
nezpochybňuje. Málokdy totiž panuje napříč společností tak všeobecná shoda, jako právě v případě porodu – to je chvíle, kdy vše ostatní jde stranou, zdraví novorozeněte a rodičky je absolutní prioritou. Právě proto je zde nová vyhláška, která vymezuje přísné standardy, administrativní, technické i personální, za nichž se u nás smí porod uskutečnit. To, co na první pohled vypadá logicky – podmínky jsou tak tvrdé, protože jde o událost téměř posvátné důležitosti – je přitom vrcholem naprosté absurdity, stavem jakoukoliv deklarovanou logiku naopak zcela postrádajícím. Chceme-li plně pochopit tuto na hlavu postavenou logiku, pak si položme jednoduchou otázku – souhlasíme s tím, aby byla zákonem upravena životospráva rodičky? A není-li to zřejmě, pak zkusme dát této otázce brutální podobu – souhlasíme s tím, aby si rodička mohla krátce před porodem odskočit zakouřit a dát si dva tři panáky na kuráž? Může to dnes udělat? A – mělo by to být zakázané, tedy trestné? Jestliže totiž ve jménu zdraví rodičky a novorozeněte považujeme za nezbytné detailními direktivami nařizovat rodičům, za jakých podmínek smějí dítě na svět přivést, pak zároveň zcela podrýváme jeden ze základ-
ních pilířů svobodné společnosti – tím je totiž respekt k rodičům jako těm, kteří mají největší zájem na šťastném a spokojeném životě svých dětí – ať jde o jejich samotné narození, východu, vzdělání atd. Že někteří rodiče činí při výchově svých dětí chybná rozhodnutí, je věc zcela mimo jakoukoliv diskusi. Ekonomie by nás měla nutit se ptát, zda alternativa, kterou nabízejí vynucované představy o jediném správném modelu přístupu k některým otázkám, nepřináší sporných momentů ještě víc. Pokud považujeme za správné milionové pokuty „ilegálním“ porodním asistentkám, pak zároveň nahlas řekněme, že jsme ochotni strpět namátkové přepadové kontroly domácností ze strany státní moci. Jedině tak totiž můžeme zjistit, zda statisticky a vnějškově „normální“ rodiče nevystavují děti pasivnímu kouření, alkoholu jako běžné součásti každodenního života, životnímu stylu zkracujícímu život o desetiletí atd. Protože chceme-li být důslední, musíme při logice společenské zodpovědnosti za zrod a výchovu dětí k něčemu takovému zákonitě dospět.
Ladislav Tajovský je vyučující na Katedře hospodářských dějin Národohospodářské fakulty VŠE (
[email protected])
Recent economic crisis: Is liberal economics dead, or about to rise up like Phoenix? Aleš Rod The interesting headline written above is not just a key topic of almost all today’s discussions about economics and economic policy but also the issue of Enrico Colombatto’s exciting lecture which was held during an event organised by Liberalni Institut, Prague, on Wednesday 29th 2012. This event was the continuity of a series of seminars during which we try to find an answer to the question: How successful is liberalism today and what is its future? The event picked up from a previous lec/4
ture; “Will Italy follow Greece?” (the same main speaker) that Liberalni Institut with the support of Friedrich Naumann Stiftung organised on December 7th 2011. After some words of welcome and introduction to the topic by Jiří Schwarz (Liberalni Institut, Prague), Professor Enrico Colombatto (ICER, IREF and Università di Torino) presented his view on the shape of free-market thinking and its development in an environment distorted by continuous governmental at-
tempts to take care about millions of taxpayers via the regulation of freedom. Of course, this development has brought many problems for free-market scholars. Pure roots of liberal economics, i.e. exchange and individual freedom to choose, are consistently destroyed by years of intensive misuse of words like liberal, liberalism and free market by the media and policy makers. From this point of view, people are not able to distinguish real causality between “power of exchange on
POKRAČOVÁNÍ – RECENT ECONOMIC CRISIS: IS LIBERAL ECONOMICS DEAD, OR ABOUT TO RISE UP LIKE PHOENIX?
the market” and “governmental interventions”. They think the recent crisis1 is a result of freemarkets, not the result of interventions. Nowadays issues, when big banks are “punished” for their wrong predictions and bad decisions2 with the help of a three year low-interest credit bringing them the possibility for nonrisk profit at an interest margin of about 4 – 5 p.p., has got nothing common with individual responsibility. As Professor Colombatto said, the recent defensive position of the free market (classical liberal) economists began much earlier, 150 years ago, when classical liberals focused their attention to supply, i.e. to the production side, and neglected the demand side and individual behavior arising from the freedom to choose. Policy-makers were in favor of neoclassics, Walrasian economics rather than of Austrian scholars. Why? The view of neoclassical economists gave to politicians strong feelings that they can really manage an economy and human behavior as a whole by regulation and so they can create jobs for millions of voters, so for economists and last but not least for themselves.3 So the main role in explanation of the marginalist revolution was played by the neoclassicists. “Economics became a hard science, rather than a social science, a rationality of people has ruined free-market thinking,” explained Colombatto simply. As Professor Colombatto presented, neoclassical economists were (and still are) clear, easier to understand, whereas Austrian’s world is taken as a dangerous jungle. But that is a mistake. It is not this sort of jungle, it is a structure built by free choice. Due to the fact that liberals focused their attention to advocating essence to the way of thinking, responsibility was forgotten, stand to the sidelines, and the democracy has degenerated into populism. It has “closed free-market” and supported rent-seeking.
On a recent example with obligatory deposit in a banking system Professor Colombatto shown what does “rationality” really mean in today‘s world, or better to be said that rationality and responsibility are not equal. We can characterize people‘s thinking by the sentence: “Rational behaving of the other man is something what seems rational to me.” For technocrats, rationality means behaving in favor of outcomes of econometric models. However, a stand of liberal economist is different. In the liberal world of free choice, individual’s rational behaviour is only the one that is rational for this individual herself or himself. No models, no prejudices. The next important Enrico Colombatto’s point was about World Wars as break-even points. Mainly World War I. was not just a lifechanging experience for the whole society but also a monstrous challenge for all economists – task to be explained. Of course neoclassical economics and its technocratic approach had more tools with how to describe a situation then. Liberal individual responsibility from 18th and 19th century had been replaced by social responsibility4; race for political power, business influence and higher profit had begun. That, logically, meant a strong need for money. Taxpayers‘ money. Unfortunately, people were totally brainwashed by politicians past 50 years old and reassured the system is mutually beneficial and taxpayers are always on the winning side of the system, i.e. gain benefits from welfare state. And, that is why a position of liberal economists is so difficult nowadays. We must “go back” and start to explain to the people that “individual responsibility matters” and that “anyone should take care about her- or himself, not expect it from the state”, despite the fact the temptation to interpret the recent crisis as a crisis of free market approach is very
strong. Professor Enrico Colombatto developed very good proof for this statement. Imagine the situation, you have invested 100.000 € into Greek bonds. In the liberal world of individual freedom and responsibility, you as the owner of the bonds will listen to this: “It is your fault. You have decided to buy the bonds, you will bear the loss.” On the other hand, in the world of social responsibility, the owner will be confused: “It is a market failure, you lost your money however it is not your mistake. Such a bad world! Poor man, you must be compensated.” Which world will you as the owner listen to? By Colombatto, the only way how to solve the problem and efficiently explain the merit of this issue is to privatize the educational system (because nothing is free of charge and education is a basic public good, if you pay taxes and you send your children to private school, you are paying your tuition twice), and also to show the cost of social responsibility. The essences of free-market economics are choice and exchange, its counterparts are methodological individualism, subjectivism and individual responsibility. Without understanding this basement of free thinking, no progress can be made. Enrico Colombatto5 is Professor of Economics at the University of Turin and Director of the International Centre for Economic Research (ICER) in Turin and Prague, Italy. He received his Ph.D. in economics from the London School of Economics, and he is a Member of the Council of Public Policy, Munich and Berlin, and Institut de Recherches Economiques et Fiscales.
Aleš Rod (
[email protected]) je výzkumný pracovník Liberálního institutu
1 Strongly recommend to read Enrico Colombatto‘s paper THE BIRTH AND FAILURE OF THE EMU PROJECT that was published in 1998 (!!!) in the Journal des Economistes et des Etudes Humaines, volume 8, number 2/3, June-September 1998, pp219-238. 2 E.g. Investments to Greek bonds. 3 There was a sharp difference between neoclassicals and Austrian’s view: “No politician can really influence an economy, all processes in economy come from individuals, their preferences, their freedom of choice and exchange on the market”) 4 The term which (by Colombatto) does not mean anything specific. 5 Source of information:http://www.independent.org/aboutus/person_detail.asp?id=592
Ne až tak „divoký“ divoký kapitalismus aneb špacír několika městy divokého kapitalismu Hynek Řihák Pokud se někdo zeptá, jaká byla sociální péče v dobách tzv. divokého kapitalismu (tj. období zhruba od 1. poloviny 19. století do roku 1914), tak se mu zpravidla dostane odpovědi, že byla nedostatečná, a že existovaly sem tam chudobince, chorobince a sirotčince a žebrota. Jen ti znalejší zaznamenají i existenci nějakých svépomocných aktivit [1]. Skutečnost však by-
la mnohem rozmanitější. Tehdejší pozorovatel - slavný ekonom K. Engliš - uvedl ve své práci "Chudinství v království Českém na počátku XX. století" následující odhad: "Kdybychom mohli určiti chudinská vydání spolků, které čítají dobročinnost ke svým vedlejším úkolům, dospěli bychom dojista k výsledkům, které by postavily chudinství spolkové rovnocenně po
bok péči veřejné." [2]. Dle zjištěných a neúplných dat činily totiž výdaje soukromého chudinství 26,8% celkových výdajů na chudinství v Čechách. Protože od doby K. Engliše výzkumy na téma sociální péče té doby mnoho nepokročily. Částečnou výjimku tvoří soukromé pojištění - pro přehled viz Řihák. Dá se tedy stěží o kvantitativních ukazatelích říci /5
POKRAČOVÁNÍ – NE AŽ TAK „DIVOKÝ“ DIVOKÝ KAPITALISMUS ANEB ŠPACÍR NĚKOLIKA MĚSTY DIVOKÉHO KAPITALISMU
něco bližšího, než řekl zmíněný Engliš (řada dat nebyla ani tehdy zaznamenána, řada jich zřejmě podlehla zkáze anebo leží neobjevena v archivech). Následující článek tady bude spíše pokusem o nástin, který má za cíl alespoň částečně přiblížit rozmanitost sociální péče včetně přístupu ke vzdělání v době tzv. divokého kapitalismu na Moravě. V potaz vezmu i volněji s těmito související aktivity, jako třeba konzumní spolky a stavební družstva, která také měla za úkol zlepšovat sociální postavení jejich členů. A to s přesahem do doby první československé republiky. Sledovat budu jak dobročinné, tak svépomocné aktivity. Protože shromážděných údajů je velké množství, rozhodl jsem se příspěvek pojat jako procházku po několika moravských městech a případně jejich okolí. Je nutné ještě uvést, že Morava na rozdíl od Čech neměla centralizovaný veřejný systém chudinství, ale veřejná péče o chudé zde spočívala na bedrech jednotlivých obcí [3].
Statistika Nejprve však trochu statistiky. Roku 1869 (tj. krátce po vydání spolkových zákonů) na Moravě evidovaly úřady 80 podpůrných spolků v nemoci, 21 dobročinných spolků včetně dobročinných školských spolků, 53 konzumních spolků, 28 vzdělávacích spolků a 134 čtenářských spolků [4]. Roku 1880 a 1890 (v závorce uvedeny údaje pro rok 1890) to bylo, při změně evidovaných kategorií, 337 (482) podpůrných spolků v nemoci, z nichž bylo 205 (303) spolků vysloužilců, dále 7 (8) penzijních spolků, 99 (150) dobročinných spolků včetně dobročinných školských spolků, 68 (68, zde však statistika zřejmě nepracuje se stejnými kategoriemi) konzumních spolků a společenstev a 40 (102) vzdělávacích a 160 (318 čtenářských spolků [5]. V některých případech - například spolky pro podporu v nemoci, penzijní spolky a dobročinné spolky - Morava ve statistikách znatelně zaostává za více průmyslovými Čechami, a to i při zohlednění rozdílného počtu obyvatel. Problémem těchto statistik není jen to, že i jiné spolky se mohly, vedle své hlavní aktivity, věnovat dobročinnosti a svépomoci (viz Engliš výše), a že statistiky jsou neúplné a pracují s různými kategoriemi, ale i to, že řada spolků měla filiálky. Tak například vzdělávací spolky měly roku 1890 1555 filiálek, podpůrné spolky v nemoci 27 filiálek a dobročinné spolky 334 filiálek [6]. Co se týče dobročinných spolků, tak je nutné uvést, že tyto: "...byly určeny do značné míry k podporování chudých žáků a studentů, pro stravování chudých školních dětí aj. ... Patřily sem, ale také různé spolky proti žebrotě, pro zřizování lidových kuchyní, ale rovněž tak spolky pro podporování propuštěných trestanců… azyly pro osoby bez přístřeší ... rovněž ale Červený kříž…." [7]. Pokud by nás zajímali dělnické spolky, tak dělnických nemocenských a pohřebních spolků bylo dle statistiky z roku 1893 na Moravě 62, zaopatřovacích a dobročinných dělnických spolků bylo jen 5, vzdělávacích a čternářských spolků 85 a konzumních spolků 15. V následujících /6
letech pak došlo k boomu v zakládání dělnických spolků. Údaje za filiálky dělnických spolků bohužel chybí [8]. To jsme však vyčerpali převážně svépomoc a jen část dobročinnosti. Co však nadace, odkazy nebo dary? Ty se zřejmě statistickému státnímu šetření nepodrobovaly. Autor si alespoň není vědom existence nějaké takové statistiky. V literatuře se objevují jen dílčí statistky. Tak například ve Fulneku bylo ke konci 19. století asi na 40 nadací v úhrnné sumě 132 tisíc zlatých [9]. Pro Olomouc před 1. světovou válkou se uvádí: "Obecní vydání na sociální péči sice vzrůstalo také, ale nebylo v žádném poměru ani k zámožnosti města, ani k soukromé a spolkové dobročinnosti … Za to přejímá obec dřívější úkol církve a opatruje nadace a fondy svěřené, jichž počet vzrostl na 90 s více než 2 miliony korun fondového jmění (r. 1918)." [10]. Pojďme však od statistik dále. Nejprve však jedno upozornění: na tehdejší společnost je nutné hledět z její perspektivy a nikoliv z naší. To mimo jiné znamená, že na ni musíme hledět i z pozice tehdejšího blahobytu a nikoliv z hlediska dnešního blahobytu.
Prostějov Naši procházku zahájíme v jednom z větších moravských měst (kvůli rozsahu příspěvku jsem rezignoval na uvedení Brna, Olomouce a některých dalších měst s velkým rozsahem zkoumaných aktivit), konkrétně v středomoravském Prostějově. Ten byl ve sledovaném období rostoucím průmyslovým městem. Roku 1830 měl 8 tisíc obyvatel, roku 1890 již 20 tisíc obyvatel a roku 1910 dokonce již 30 tisíc obyvatel. Již od roku 1733 ve městě působila nemocnice milosrdných bratří s 20 lůžky, která sloužila zejména méně majetným obyvatelům. Řád zde měl i lékárnu. I když ve městě vznikla později městská nemocnice (z počátku s nevalnou pověstí; pracovaly v ní řádové sestry), působila nemocnice milosrdných bratří i nadále (později za městskou nemocnicí zaostávala – zřejmě myšleno v rozsahu a vybavení). V letech 1896-8 byla rozšířena o 60 lůžek a modernizovalo se i její zařízení. Ve městě existoval městský chudobinec, ten však město zajišťovalo fondem z odkazů několika mecenášů. Když město v letech 1896-1906 budovalo městský sirotčinec, využilo i odkaz jedné zdejší mecenášky. V oblasti sociální otázky se tak město snažilo propojovat veřejné peníze s těmi soukromými. Ve městě bychom dále našli v letech 1902-13 spolek lidové kuchyně, který zajišťoval levnou stravu pro chudé. „Velkou úlohu na tomto poli [je myšleno pole sociální péče, pozn. autora] sehrávaly také aktivity nemocenských a podpůrných spolků (v roce 1907 14 sdružení).“ Pokud bychom navštívili zdejší početnou židovskou komunitu, tak bychom zde zaznamenali dobročinný spolek "Chewra Cadischa" (ten sloužil i jako pohřební spolek) a dobročinný spolek židovských paní. Židovský učenec a lékař v nemocnici milosrdných bratří zde pak založil židovský chorobinec a chudobinec (jinde se píše o starobinci). Autoři dějin
Prostějova soudí, že město se začalo zajímat o sociální otázky ke konci 80. let 19. století, ale: "Celkově však péče spočívala na bázi dobročinnosti a významnou roli hrály charitativní a podpůrné spolky…” [11]. Co se týká školství a přístupu ke vzdělání, tak se v Prostějově angažovalo převážně samo město. I na tomto poli zde však vznikly dobrovolné aktivity. V době kdy bylo město pod německou správou, zde roku 1871 Češi založili soukromou čtyřtřídní reálku. Ta byla nejprve vydržována zdejší záložnou a po jejím zrušení (skrz úřady) "Maticí školskou", která školu vydržovala z příspěvků a soukromých prostředků. Roku 1880 přešla škola do zemské správy [12]. Na stavbu židovské obecní školy zde pak přispěl mecenáš [13]. Vedle toho bychom ve městě našli od roku 1853 čtenářský spolek, který z darů systematicky budoval knihovnu, od roku 1867 konzumní dělnický spolek, od roku 1907 spolky pro stavbu laciných a zdravých dělnických bytů anebo i zřejmě katolickou "Nemocensko-invalidní pokladnu Jana z Boha"[14].
Nový Jičín Pojďme však do menšího města. Tímto městem je v té době průmyslové a rozvíjející se severomoravské město Nový Jičín. Je však o poznání menší než Prostějov. Roku 1869 zde vykazují 8,8 tisíc obyvatel a roku 1900 již 12 tisíc obyvatel. Zdroj ze třicátých let zde uvádí spolek "Okresní péče o mládež", který vydržoval sirotčinec, a který vznikl roku 1913. Tento spolek se staral vedle sirotků také i o vánoční nadílky, obědy pro studenty atd. Zřejmě provozoval i poradny pro matky, které jsou v tomtéž materiálu zmíněny (což bylo právě u těchto spolků velmi obvyklé). Objevili bychom zde špitál u sv. Ducha založený již roku 1534, vdovskou nadaci z roku 1836 a Nadační dům M. Grossmannové [15]. Jiný zdroj uvádí, že zdejší sirotčinec vznikl roku 1894 díky štědrosti jedné mecenášky, která se tak rozhodla učinit na památku svého manžela. Tato dále věnovala 34 tisíc K na rozšíření tohoto sirotčince, zatímco sbírka přinesla na tentýž účel zbylé peníze do částky 150 tis. K. Město vybudovalo vlastní zaopatřovací ústav, ale vzápětí ho odevzdalo nadaci a již na jeho provoz nic nepřispívalo. Výstavbu chorobince město financovalo částečně z odkazu. Na rozšíření téhož zařízení pak věnovali známí velkovýrobci klobouků Hückelové 40 tisíc K [16]. Díky "Ústřední matici školské" zde vznikla česká šestitřídní obecná škola. Na spolkovém základě byly vydržovány na tehdejším soudním okrese Nový Jičín dvě německé mateřské školy a pokračovací škola. Konstatována je zde i řada spolkových knihoven [17].
Frenštát pod Radhoštěm Co však nějaké upadající město? Takovým městem byl jinak docela průmyslový Frenštát pod Radhoštěm. Roku 1869 měl přes 6,5 tisíce obyvatel, ale roku 1900 již jen něco přes 5,7 tisíce obyvatel. Relativní pokles počtu obyvatel
POKRAČOVÁNÍ – NE AŽ TAK „DIVOKÝ“ DIVOKÝ KAPITALISMUS ANEB ŠPACÍR NĚKOLIKA MĚSTY DIVOKÉHO KAPITALISMU
byl pak ještě vyšší, pokud si uvědomíme vysoký populační růst ve sledované době. Co bychom zde našli z charitativních akcí? Roku 1842 zde jistý obchodník odkázal 3 tis. zlatých na postavení nemocnice, 4 tis. zlatých na 4 lůžka pro nemocné a z úroku 1 tisíc zlatých měli být jednou ročně podporováni chudí. Další odkaz ve výši 100 zlatých učinil zdejší farář. Již od 18. století zde působil Horní špitál pro 16 osob, který měl roku 1865 jmění 2 754 zlatých. Soukromé nadace a odkazy ve Frenštátě spravovala obec. Z těch větších jich zdroj připomíná pět, a to včetně nadace na ošacení dětí a nadace z r. 1834 ve výši 4 tisíce zlatých na stipendia. A dále nadace kupce Vávry z roku 1815: na ošacení chudých školáků, na lékaře a léky pro chudé, pro studenty, pro učitele, pro podílení starých mužů atd. Na městském chudobinci se vedle města podílí i zdejší "Občanská záložna", vedle toho jsou zaznamenány dva odkazy, z nichž jeden byl určen na zřízení jednoho lůžka a druhý z roku 1907 ve výši 3 tisíce K na nákup vhodného pozemku. Roku 1864 bylo zdejšímu veřejnému chudinskému fondu odkázáno 2,2 tisíce zlatých. Zdejší sirotčinec pak vznikl kolem roku 1907 jednak díky daru 6 tisíc K a za druhé díky sbírce mezi občany. Dále bychom zde natrefili na "Odbor jubilejní zemské jednoty lidumilů" založený roku 1899. Tento odbor odváděl příspěvky zemské jednotě lidumilů na vydržování útulny pro opuštěné děti [18]. A co školství v upadajícím městě? Vedle již výše uvedených aktivit, byla ve Frenštátě roku 1859 z darů a sbírky rozšířena zdejší zřejmě obecná škola o 4. třídu chlapeckou a 3. třídu dívčí. Jistou dobu zde fungovala soukromá reální škola, jejíž zakladatel byl však pronásledován ze strany úřadů pro národní agitaci a politickou činnost. Neúspěchem skončila v l. 1872-3 vyšší dívčí škola, o kterou nebyl dostatečný zájem. Ujala se zde však výuka ručních ženských prací. Dále zde existoval od roku 1894 spolek sv. Ludmily k podpoře chudé školní mládeže. Ten rozdával v zimě školákům zdarma obědy - například v zimě 1904-5 to bylo 13 798 obědů. Od roku 1887 zde byl místní odbor "Ústřední matice školské", který odvedl do roku 1906 7 576 K. Zdejší Sokol daroval roku 1902 obci vhodný pozemek na výstavbu školy [19]. Jiný zdroj uvádí sbírky a odkazy a dobrovolné příspěvky, jako jeden ze zdrojů stavby budovy zdejší školy. Dále financování školního výletu pro 550 žáků dámským komitétem a sbírkami, spolek na podporu školy, divadelní představení školní mládeže ve prospěch učebních pomůcek a charitu ve prospěch studentů a chudých [20]. Ze svépomocných aktivit bychom našli ve městě od roku 1871 pohřební a podporovací spolek, který měl roku 1902 již 3 217 členů, další podporovací spolek založený roku 1879 (dle materiálu v podstatě svépomocnou nemocenskou pokladnu) a spolek vojenských vysloužilců od roku 1874 (na okrese byly 2 další). A co se týče vzdělávání, narazili bychom zde na spolkovou knihovnu, jež se později stala základem obecní knihovny [21].
Břeclav Co však zkusit nahlédnout do nějakého méně průmyslového města? Města s významným podílem zemědělské výroby a služeb? Takovým městem byla rozvíjející se Břeclav, ležící v úrodné nížině na jihu Moravy, která je a i tehdy byla významným železničním uzlem. Roku 1869 vykazuje město 3,6 tisíce obyvatel, ale roku 1890 již 6,4 tisíce obyvatel. Ve městě bychom našli spolek Červeného kříže. Od roku 1923 ženský farní humanitární spolek Ludmila, který prováděl sbírky na chudé děti a zvláště na podpory pro nezaměstnané v době hospodářské krize. O 7 let později vznikla místní skupina "Organizace židovských žen", která mimo jiné pomáhala chudým židovským dětem [22]. V okolí Břeclavi bychom se mohli setkat s pozoruhodnou nadací na věno pro nevěsty a spolkem lidumilů [23]. Pozoruhodný byl v tomto městě rozvoj soukromého školství. Roku 1883 zde byla zřízena česká trojtřídní obecná škola, na niž poskytli peníze dva mecenáši. Roku 1882 zde vznikl odbor německého školského spolku "Schulverein" a jím vydržovaná mateřská škola a o rok později mateřská česká škola "Ústřední matice školské". Od roku 1910 bychom zde při procházce narazili na českou měšťanskou školu "Matice břeclavské" a o dva roky později i na její zbrusu nové budovy za 140 tisíc K, přičemž peníze byly získány ze soukromých zdrojů a úvěru, za který ručili členové matice. Podobně byly soukromě financovány učební pomůcky, vybavení, provoz a péče o mládež (obědy pro přespolní zdarma) [24]. V blízkém Podivíně bychom našli od roku 1899 hospodářskou školu okresního hospodářského spolku. Po roce 1848 tamtéž přispěl značně na stavbu zdejší školy i samotný kníže Lichtenštejn, někdejší majitel panství. Byla zde i nadace pro 2 studenty. Dále bychom našli v Břeclavi od roku 1903 dívčí pokračovací průmyslovou školu, vydržovanou spolky (ovšem s veřejnou dotací) a v l. 1900-9 soukromé německé gymnasium, později převzaté do státní správy [25]. Vysoký počet soukromých aktivit v oblasti školství byl v tomto městě dán vedle zájmu o vzdělání i zápasem mezi Čechy a Němci. Ze svépomocných aktivit jsem zaznamenal, že první podpůrný spolek zde vznikl již roku 1881, později jich zde bylo více, dále zde byly spolky vojenských vysloužilců a spolky pohřební, důsledně rozdělené dle národnosti [26]. Dále čtenářský spolek "Břetislav" s knihovnou a čítárnou a "Ženský vzdělávací spolek Libuše". V Podivíně pak spolek vysloužilců a dva spolky s knihovnami [27].
Žďár nad Sázavou Co však upadající a převážně zemědělské a řemeslnické město skoro bez průmyslu? Takovým městem byl západomoravský Žďár nad Sázavou. Ten měl roku 1870 3,7 tisíce obyvatel a roku 1890 již jen 3,2 tisíce obyvatel (v té době se ovšem skládal Žďár ze dvou samostatných částí Žďár-město a Žďár-zámek).
Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem
KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:
Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?
K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu
[email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).
Co bychom zde tedy našli? Roku 1857 koupil jistý obchodník dům pro městský chudobinec a navrch odkázal ještě 2 tisíce zlatých. Od roku 1912 zde působil sirotčí spolek (pozdější spolek Okresní péče o mládež), který se staral o sirotky. Díky jedné nadaci mohl tento umístit do nadačního domu dětský domov s útulkem pro matky a kojence, mateřskou školu a lékařskou poradnu pro matky. Spolek ročně vydával 7 tisíc Kč na ošacení dětí a 4 tisíce Kč na stravu pro asi 700 dětí. Od roku 1922 zde vznikl odbor "Masarykovy ligy proti tuberkulose", který zdarma léčil chudé tuberkulosní pacienty, vedl dispensář, prováděl preventivní prohlídky a léčbu dětí atp., roku 1934 však pro nedostatek členů zanikl. Od roku 1924 zde vznikl Spolek čsl. červeného kříže, který mimo jiné též konal preventivní prohlídky dětí a podporoval občany postižené neštěstím [28]. Kolem roku 1872 bylo zřízeno několik nadací na podporu zdejší školy nebo chudých /7
POKRAČOVÁNÍ – NE AŽ TAK „DIVOKÝ“ DIVOKÝ KAPITALISMUS ANEB ŠPACÍR NĚKOLIKA MĚSTY DIVOKÉHO KAPITALISMU
žáků. Roku 1899 vznikl polévkový ústav. Od roku 1870 působila ve městě Žďáře nedělní hospodářská škola "Novoměstské hospodářské okresní jednoty" s bezplatným vyučováním [29]. Se vzděláním souvisí i knihovny. Spolkových knihoven existovalo na okrese několik. Navíc veřejná knihovna ve městě byla roku 1907 také založena spolky. Místní odbor Národní jednoty (pro jihozápadní Moravu) provozoval i několik "kočovných" knihovniček [30]. Co svépomocné aktivity? Vedle již výše uvedených bychom zde narazili od roku 1920 na legionářskou jednotu, která se zabývala (jak bylo časté) převážně svépomocí, a to mimo jiné podporováním v nouzi a péčí o sirotky po legionářích. Dalším případem svépomoci byla družstva pro stavbu domků [31].
Litovel Ne všude je však posvícení. Příkladem může být v té době převážně zemědělský Litovel, kde se v literatuře uvádí jen německý pohřební spolek [32]. A dále v letech 1882-5 česká matiční obecná škola, mateřská škola a místní odbor "Ústřední matice školské" [33].
Závěr a několik poznámek Z výše uvedeného je zřejmé, že existovaly v době tzv. divokého kapitalismu a první československé republiky rozsáhlé soukromé aktivity v oblasti sociální péče a sociální otázky vůbec. Tyto byly založeny na dobročinnosti a svépomoci a dotýkaly se také přístupu
[1] Loewenstein, s. 26 [2] Dvořák, s. 45; Království české = Čechy. [3] Janák, s. 74; Pouze od roku 1887 zde existovaly zemské stravovací stanice (Janák, s. 423). Obecně lze říci, že na venkově byly rozdílné formy charity a svépomoci, mnohdy pocházející z předešlé éry. [4] Ibid, s. 143 [5] Ibid, s. 144 [6] Ibid, s. 147; Bohužel tyto údaje se vztahují k Českým zemím a nikoliv jen k Moravě. Do vzdělávacích spolků je také zahrnuta i část školských spolků, které jsou jinak zahrnuty do kategorie dobročinné spolky. [7] Ibid, s. 151 [8] Ibid, s. 156 [9] Turek, s. 194; Na tak malé město je to neuvěřitelné číslo a bude se zřejmě jednat o výjimečnější stav anebo také ne - historie je více či méně nejistá. [10] Nešpor, s. 278; Ne každá nadace a fond byly svěřeny do péče obce. V případě Olomouce tomu tak vždy nebylo, zejména pokud šlo o české aktivity, protože až do roku 1918 ovládali radnici v Olomouci Němci. [11] Bartoš, s. 17, 57, 50, 33 a Bartková, s. 39; Mezi nemocenské a podůrné spolky je započítána i okresní nemocenská pokladna, kterou by jsme správně neměli započítat – tj. spolků bylo 13. [12] Bartoš, s. 30-1 [13] Bartková, s. 39 [14] Bartoš, s. 17, 15, 58 a 84; Doba vzniku pokladny není uvedena [15] Severa, s. 89-90; Spolek "Okresní péče o mládež" byl soukromou aktivitou, nikoliv aktivitou okresních úřadů! Zmíněný Nadační dům spadal pod městský chudobinec. Vedle toho je zde uveden ještě jeden špitál bez uvedení zřizovatele a vydržovatele. [16] Jurok, s. 204-5 [17] Severa, s. 87-9 [18] Felix, s. 115-7, 146, 149 a 151 [19] Ibid, s. 142-3, 149 a 148 [20] Zbavitel, s. 33-4, 25, 11, 32 a 67 [21] Felix, s. 62 a 146 a Zbavitel, s. 49; Spolky vojenských vysloužilců měly i podpůrnou funkci. Některé z nich navíc byly sami podporovány dobrodinci. [22] Kordiovský, s. 516 a 518 [23] Noháč, s. 178
/8
ke vzdělání. Patrné je, že církev měla důležitý, ale ne převládající význam [34]. To zda bylo město prosperující nebo upadající nemělo dle mých zkoumání válný význam pro soukromé aktivity. Patrné také je, že sem tam se některé aktivity neudržely a zanikly, ale jiné působily desítky let. Běžné bylo spojování soukromých aktivit s působením veřejné správy [35]. Velkou výhodou soukromých aktivit byl ten fakt, že nebylo nutné přesvědčovat v politickém procesu příslušné autority, ale že stačilo prostě danou aktivitu provést [36]. Lidé tak nebyly ani závislí na mínění většiny těch, co mohli volit. Na druhou stranu se někteří snažili své soukromé aktivity převést do veřejné správy, a tím na účet daňových poplatníků (to se týká především škol). Za pozornost stojí, že lidé provozující dobročinné a svépomocné aktivity zpravidla pomáhali někomu v jejich okolí (například v daném městě, soudním okresu atp.) – tj. někomu koho znali. Mohli tak lépe posoudit stav potřebnosti a možnost zneužívání pomoci a podpory. Nerozhodovali se tak říkajíc z tepla kanceláře. Navíc některé z aktivit – jmenovitě spolky – znamenaly pro členy další bonus: například vzdělávání, výchovu k šetrnosti a někdy i střídmosti, sportovní aktivity, pořádání kulturních akcí, někdy popíjení (často kritizovanému) atd. Spolky také vytvářely jistý pocit sounáležitosti. Rozhodování prováděné skoro vždy z tepla kanceláře a nevytváření sounáležitosti patří naopak k znakům veřejných systémů sociální péče.
Celkově se zdá, že období tzv. divokého kapitalismu nebylo zdaleka tak divoké. Na rozvoj poměrně rozsáhlých soukromých aktivit v oblasti sociální péče a sociální otázky vůbec, mělo jistě vliv poměrně nízké zdanění (tj. malý vytěsňovací efekt), kdy lidem zbývalo na jejich aktivity více peněz. Dále pak menší či žádná aktivita veřejné správy v těchto otázkách a malá propagace této aktivity. Důvodů pro účast na dobročinných anebo svépomocných aktivitách může být nepřeberné množství. Zatímco svépomoc má pro účastníka přímé výhody, u dobročinnosti tamu tak být může, ale nemusí. Důvody pro účast na dobročinnosti můžou sahat od pouhé radosti z poskytování pomoci až po získání prestiže. A právě příklad prestiže nám umožňuje pochopit schopnost svobodné společnosti "donutit" alespoň část i více sobeckých občanů k provozování dobročinnosti. Jak uvádí autoři citovaných dějin Nového Jičína: "Dobročinnost a charitativní práce byly tehdy společensky velmi ceněny, uznání a zároveň očekávání okolí závislé na míře společenské prestiže motivovaly členy významných rodin ke vstupu do takovýchto organizací… Jména dárců a výše příspěvků uveřejňoval lokální tisk, čímž vlastně dárce motivoval k poskytování štědrých darů, neboť nikdo se nechtěl nechat zhanbit a přijít do řečí pro lakotu či malé cítění s potřebnými.“ [37].
[24] Kordiovský, s. 340-1 [25] Noháč, s. 105, 194, 178 a 131 [26] Kordiovský, s. 516 [27] Noháč, s. 132 a 178 [28] Svoboda, s. 166 a 168; U posledně jmenovaného spolku lze předpokládat nějakou menší veřejnou dotaci. [29] Ibid, s. 170-2; Zdá se, že hospodářská škola působila jen 2 roky (anebo student absolvoval školu za 2 roky ?). [30] Ibid, s. 103 a 167-8 [31] Ibid, s. 168 a 146; Jedno z družstev ovšem obdrželo po 1. světové válce státní záruky. [32] Pinkava, s. 123 [33] Weigel, s. 16; Možná však jen autoři považovali zde probíranou problematiku za nezajímavou anebo neměli dostatečné podklady. Přístup toho kterého autora má pro příspěvky tohoto druhu klíčový význam. [34] Měla však velký význam v případě nemocnic a při vzdělání dívek. [35] U některých z výše uvedených příkladů lze očekávat i nějaké - byť většinou menší - veřejné dotace [36] Někdy však kladly některé převážně lokální úřady těmto aktivitám překážky, a to zejména u zřizování škol. Čeští historici zaznamenávají zpravidla jen překážky kladené německým vedením měst, ale je možné, že podobně se chovala i česká zastupitelstva. Bohužel se také zdá, že německým soukromým aktivitám věnují naši historici často méně prostoru a také více zřejmě preferují psát o školství než o dobročinnosti. [37] Jurok, s. 205
budou pokračovat případné výzkumy. Můžou se také objevit nové skutečnosti. Historie je do určité míry více či méně nejistá.
Poznámky: 1. K = rakouská koruna, platná u nás od roku 1892, kdy nahradila rakouský stříbrný zlatý (platný od roku 1858 s obsahem 11,11 g stříbra). Poměr mezi rakouskou korunou a stříbrným zlatým byl: 2 K=1zlatý. Rakouská koruna byla nahrazena po první světové válce korunou československou (Kč). Do roku platil na našem území zlatý tzv. konvenční měny (11,69 g stříbra). 2. Pro srovnání uveďme, že v roce 1870 stálo kilo masa 59 krejcarů a chleba 12 krejcarů, roku 1890 to bylo 61 krejcarů a 11,3 krejcaru a roku 1910 73 krejcarů (1,46 K) a 15 krejcarů (0,30 K) (údaje jsou pro Prahu) – viz Dvořák, s. 51. 3. Dispensář = výdejna léků. 4. Některé z uvedených údajů mohou časem projít revizí, tak jak
Hynek Řihák (
[email protected]) je projektant
Literatura: 1. Bartková, H. Prostějov. Praha-Litomyšl: Paseka 2007, ISBN 978-80-7185-854-6. 2. Bartoš, J. aj. Prostějov: dějiny města. 2. Prostějov: Město Prostějov 1999, ISBN 80-238-4511-X. 3. Dvořák, L. Institucionálně-historická analýza počátků nemocenského pojištění v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Diplomová práce. Praha: VŠE 2008. 4. Felix, J. Frenštátský okres. Brno: Garn 2008 (původně vydáno roku 1908). 5. Janák, J. Morava v národním a politickém ruchu 19. století. Brno: Matice moravská 2007, ISBN 978-80-86488-03-5. 6. Jurok, J. a Baletka, T. Nový Jičín. Praha: NLN 2011, ISBN 978-80-7422-078-4. 7. Kordiovský, E. aj. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2001, ISBN 80-7275-025-9. 8. Loewenstein, B. Každý svého štěstí strůjcem? Chudoba: evropské percepce a praktiky In: Dějiny a součastnost. Číslo 1, ročník XXXIV. Praha: O. s. pro podporu historické literatury a časopisu Dějiny a současnost – Nakladatelství Lidové noviny 2012, ISSN 0418-5129. 9. Nešpor, V. Dějiny města Olomouce. Brno: Musejní spolek v Brně 1936. 10. Noháč, J. Břeclavský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1911. 11. Pinkava, V. Litovelský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1903. 12. Řihák, H. Potřebujeme povinné pojištění? Aneb jedna historická zkušenost [online, 2012]. Dostupný z (přístup 02/2012): 13. Severa, V. Okres novojičínský. Brno: Musejní spolek v Brně 1933. 14. Svoboda, J. F. Žďárský okres. Brno: Musejní spolek v Brně 1937. 15. Turek, A. Fulnecko. Brno: Musejní spolek v Brně 1940. 16. Weigel, B. a Černý, N. Dějiny města Litovle. Přerov: vlastním nákladem 1937. 17. Zbavitel, A. Z dějin frenštátského školství. Frenštát pod Radhoštěm: vlastním nákladem 1940.
