Vzor citace: VARVAŘOVSKÝ, P. Základy práva. O právu, státě a moci. 3., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, 400 s

Vzor citace: VARVAŘOVSKÝ, P. Základy práva. O právu, státě a moci. 3., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, 400 s.

Právní stav zákonodárství, publikací a judikatury k 31. 12. 2014 © JUDr. Pavel Varvařovský, 2015 ISBN 978-80-7478-669-3 (váz.) ISBN 978-80-7478-670-9 (e-pub)

Já viděl takovou bídu, že každý kriminál je proti tomu zrovna blahobyt; a přece nás ta nejhorší bída tak neurazí jako křivda. Já bych řekl, že je v nás nějaký justiční instinkt, že vina a nevina, právo a spravedlnost jsou stejně prvotní, strašné a hluboké city jako láska nebo hlad.

Karel Čapek: Obyčejná vražda Povídky z druhé kapsy

Předmluva

Ano, právo a spravedlnost jsou pojmy, které nás obklopují celý život. Jako děti jsme pozorně naslouchali pohádkám, kde právo vítězí a zlo je poraženo, později jsme četli detektivky a fandili jsme detektivům, kteří se snažili vypátrat pravdu a dát průchod právu. V kinech a televizi sledujeme se zaujetím scény ze soudních síní, kde soudce řídí proces, ve kterém má být nalezeno právo. Mnozí považují za nejzajímavější rubriky v novinách ty, které pojednávají o soudních procesech, a debaty o některých případech bývají stejně vzrušené a bojovné jako hádky fanoušků různých fotbalových klubů. Slovo právo ale zaznívá i v hovorech zcela obyčejných – „na to nemáš právo“, „nedej se, právo je na tvé straně“, takové bezpráví si nenecháme líbit“, atd. Zdálo by se tedy, že takto často používaný pojem má svůj neměnný obsah a že na otázku, co to tedy „právo“ vlastně je, odpoví každý stejně či alespoň velmi podobně. Nu, tak to tedy zkuste: Právo je… Nejde to? Nic si z toho nedělejte. Na otázku, co skutečně právo je, bylo i lidmi velmi učenými dáno tolik rozličných odpovědí, že dosud neexistuje všeobecně uznávaná definice práva, tedy shoda o tom, co výraz „právo“ opravdu označuje. Ony ostatně všechny pojmy jsou vlastně konvence – záleží v podstatě jen na tom, jak se dohodneme, že budeme to či ono nazývat a budeme-li se toho držet. Tato knížka je pokusem člověka, který v právnickém povolání strávil většinu svého života, popovídat si o právu s neprávníky tak, aby je ochránil před nadbytečnými informacemi (což by měla být povinnost každého moderního učitele), a zároveň tak, aby rozptýlil mnohdy velmi zakořeněné představy o tom, že právo je disciplínou tajemnou, pro normálního smrtelníka nepochopitelnou, bludištěm paragrafů a právních kliček, jimž je lépe se vyhnout a bez jejichž znalosti lze spokojeně žít. Je pokusem o to svízelnějším, že je psán česky, pro obyvatele země, jejíž historie, a tedy nutně i její historie právní, je taková, jaká je. Je historií, ve které bohužel převažují údobí, kdy, řečeno slovy Karla Staršího ze Žerotína „jsme hrubě zašli“. Tato historie se odráží i v právním vědomí obyvatel státu – je povětšinou nevalné a pokleslé. Právní stát, ke kterému jednou chceme dospět, však nelze budovat bez sebevědomých lidí vědomých si svých práv a svobod, na druhé straně však respektujících práva a svobody druhých. Také o to se následující text snaží. Knížka nese název „Základy práva“, tedy název dosti konvenční. U nás se ostatně jaksi nesluší, aby něco, co má sloužit ke studiu či poučení, neslo název příliš odvázaný. Možná

6/27

se Vám ale bude číst lépe, když si řekneme, že je to knížka o právu a o státě (o moci zákonodárné, výkonné a soudní) a o těch odvětvích práva, se kterými nejčastěji může každý člověk přijít do kontaktu. Otázky státu a práva jsou v mnoha bodech natolik propojeny, že patrně nejobtížnější bylo najít takové uspořádání výkladu, které by čtenáři − neprávníkovi bylo srozumitelné a drželo se i pradávné pedagogické zásady, že postupovat se má od obecného ke zvláštnímu, od známého k neznámému. Ačkoli bývá zvykem pohovořit nejprve o státu, neboť ten je onou institucí, která právo ponejvíce vytváří a vymáhá jeho dodržování, našel jsem nakonec dost dobrých důvodů pro to, abychom si nejprve řekli něco o právu, neboť předmětem našeho zájmu je především právo, nikoli stát jako společenský jev. A tak, i když se v následujícím výkladu na mnoha místech objevuje slovo stát, státní či veřejná moc, státní orgány atd., bude to spíše ve smyslu státu jako právní instituce či personifikace toho, čemu říkáme právní řád. Otázkám organizace státní moci se pak budeme věnovat spíše ve vztahu ke státu, ve kterém žijeme. Zbývá už jen dodat, že otevíráte třetí, aktualizované vydání této knížky. V částech I.−III., věnovaných obecným otázkám státu a práva a ústavnímu systému České republiky, se proto promítají nejen některé ohlasy čtenářů na první dvě vydání, ale jsou zde zohledněny i nejčastější dotazy, se kterými jsem se setkával a setkávám při svých přednáškách pro neprávníky. V části IV., zabývající se vybranými otázkami platného práva České republiky, jsou pak zohledněny všechny podstatné změny, ke kterým v těchto oblastech došlo od začátku roku 2009 (tedy od posledního vydání) do konce roku 2014. Především pak legislativní dílo nejzávažnější – nový občanský zákoník. Nu, a poněvadž na začátku každého vzdělávání a každé přednášky má být řečeno, jaký je učitelův cíl, nezbývá mi než učinit totéž – rád bych trochu vylepšil Vaše právní vědomí či Vás k němu alespoň probral. A jste-li skeptičtí k právnickým textům, případně patříte ke generaci, která je přesvědčena, že číst a ukládat informace do své vlastní paměti netřeba, neboť vše si lze v případě potřeby „vygooglit“, pak mějte na paměti rčení (připisované Gaiovi Pliniovi mladšímu), že „není tak špatné knihy, aby alespoň v něčem nebyla prospěšná“.

ČÁST I. O PRÁVU 1. Právní vědomí

Řekli jsme si v úvodu, že právní vědomí naší společnosti je nevalné. Co to však je právní vědomí, resp. chápeme tento pojem všichni stejně? Abychom si rozuměli, přistupme na tuto definici: Právní vědomí každého člověka tvoří dvě roviny – představy o právu a názory na právo. Především tedy představy o tom, co jako právo v daném státě či společnosti platí. Co má být dodržováno, jinak řečeno, co je po právu a co je protiprávní. Tyto představy se však od skutečně platného práva mnohdy odlišují, a to i velmi podstatně. Druhou rovinu pak představují názory na právo, tedy hodnocení platného práva – zda ta či ona úprava je spravedlivá, není-li diskriminační či jinak „neférová“, co by se tedy mělo v budoucnu změnit, upravit jinak apod. Je zřejmé, že tato druhá, hodnotící rovina se pohybuje na tenkém ledě, jsou-li vstupní informace, tedy představy o právu, mylné či neúplné. Pokud si nemyslíte, že Vám ublíží trocha latiny, můžete si pamatovat, že o úvahách o právu, jaké je, se hovoří jako o úvahách de lege lata, úvahy o tom, jak by právo vypadat mělo, jsou pak úvahami de lege ferenda.* Úroveň právního vědomí není určena jen stupněm vzdělanosti. Je určena též životní zkušeností a prostředím, ve kterém právo funguje, tedy právní kulturou té které společnosti. Také na tento pojem existuje řada názorů, pro naše potřeby vystačíme s tím, že jsou to určité vzorce chování, většinou historicky dané a přecházející z jedné generace na druhou. Již z toho je zřejmé, že vyšší stupeň právní kultury existuje tam, kde historie není přerušována revolučními experimenty různého druhu a kde pravidla chování (a řekneme si za chvíli, že právo svou podstatou ničím jiným není) platí po generace. Lidé si totiž vzorce svého chování neosvojují v prvé řadě z knížek či přednášek a kázání, ale ze zkušenosti, mnohdy i ze zkušenosti velmi mladého věku.

Bylo mi asi pět let. Babička mě vedla za ruku a určitě se těšila, až už budeme doma. Byl červenec a bylo vedro. „Hele babi!“ zvedl jsem z kraje chodníku malou ušmudlanou peněženku. Nevím, kolik tam bylo, moc asi ne. Babička vzdychla, pravila, že co se najde, musí se vrátit, otočili jsme se a v tom vedru jsme putovali přes půl města na jakýsi úřad. Nepotřebovala k tomu žádné velké vzdělání, natož právní. Věděla, že to tak je už od Rakouska a že něco takového snad nemohli zrušit ani komunisti. Nemýlila se. Tak má fungovat právo.

8/27

Právní vědomí je strukturováno stejně jako společnost – můžeme tedy mluvit o převažujícím právním vědomí ve společnosti, o právním vědomí určitých skupin i o právním vědomí jednotlivců. V každém však je jakýsi vrozený cit pro právo a spravedlnost – v tom se Karel Čapek nemýlil. Takže, co je to vlastně to právo?

2. Pojem práva

Již z toho, co bylo naznačeno v úvodu, vyplývá, že pojem „právo“ může být chápán a užíván ve dvojím smyslu. Prvním je rovina „mám na něco právo“. Jsem tedy oprávněn konat tak a tak a oprávněn očekávat, že někdo jiný toto mé právo bude respektovat (např. jedu-li po hlavní silnici, mám přednost a jsem oprávněn očekávat, že ten, kdo přijíždí ze silnice vedlejší, mi tuto přednost skutečně dá). V tomto případě hovoříme o právu subjektivním. Toto chápání práva však nebude v této části textu předmětem našeho zájmu. Co nás bude dále zajímat, je právo jako jev objektivní. Otázka tedy nezní, jaké či na co mám právo, ale co je to „právo“. K čemu je dobré, co umí a co neumí, kde se vzalo, z čeho a proč vzniklo. Na otázku, co je právo či kterak právo definovat, neexistuje jednoznačná odpověď. Dá se však říci, že v posledních letech dochází mezi znesvářenými tábory teoretiků práva k jistému smíření, neboť většinou se uznává, že k právu jako jevu lze přistupovat různě a že z různosti přístupu plyne i rozdílná definice či pokus o ni. Nazírání na právo totiž může být zhruba trojího druhu. První chápe právo jako soubor pravidel lidského chování, jejichž dodržování je vynutitelné státní mocí. Tato pravidla jsou sepsána v zákonech a jiných právních předpisech. Právem je tedy jen to, co je předepsaným způsobem vytvořeno státem (zákonodárnou mocí) a dáno na vědomí všem adresátům (občanům, poddaným) určitým, stanoveným způsobem. Třeba říci, že toto chápání práva, které je někdy nazýváno právní dogmatikou, u nás naprosto převažuje. Druhý přístup k nahlížení na právo můžeme označit jako právně-sociologický. Tento směr nepovažuje za klíčové to, jak znějí texty právních předpisů, ale to, jak v běžném životě právo působí – jak se uplatňuje, vynucuje, jak prostě (na rozdíl od mrtvé litery zákona) právo žije. Konečně pak existuje pojímání práva, které lze označit jako přístup psychologický. Právem není jen to, co je napsáno v právních předpisech či v knihách, ani jen to, jak se projevuje ve skutečném životě, ale také (a možná nejvíce) to, co mají lidé ve svém vědomí. Rozhodující jsou ta pravidla, která lidé znají a akceptují, souhlasí s nimi a jednají podle nich, třeba podvědomě.

„Pomůžeš mi natřít náš plot!“ pravila sestra mé babičky, když už se mnou nemohla o prázdninách vydržet. Po mém dotazu, který z těch dvou plotů po obou stranách zahrady je vlastně náš, obrátila oči v sloup. „No přece ten vpravo, ne?“ odvětila nevěřícně.

9/27

O mnoho let později jsem zjistil, že teta vlastně po svém reprodukovala část paragrafu 858 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Ten sice už tehdy neplatil, byl ale stále součástí právního povědomí lidí. Převeden do hovorového jazyka zněl tak, že vlastník nemovitosti je povinen pečovat o plot, který je po pravé ruce osoby vstupující hlavním vchodem. A to dokonce i tehdy, když původní plot postavil soused. Žádná věda − stručné, jasné, zapamatování hodné.

Výše naznačené rozdílné nahlížení na právo neznamená, že mezi zmíněnými třemi skupinami existuje jakási „čínská zeď“. Jde jen o úhel pohledu, zásadnější rozdíly v přístupu k právu, které mohou být pro jednotlivce daleko citelnější, jsou v něčem jiném a bude na ně v dalším výkladu upozorněno. Vyjděme tedy z definice práva u nás a v zemích střední Evropy nejvíce zakořeněné, tedy, že právem v objektivním smyslu rozumíme soubor (systém) obecně závazných pravidel – norem chování. Pokud bychom však tuto definici nerozvedli dále, mohl by pozornější čtenář namítnout – a co morálka, náboženství, obyčeje a zvyky? To jsou přece také ve své podstatě pravidla chování. Má-li být určité pravidlo chování pravidlem právním, musí mít dva znaky – musí být vyjádřeno ve formě uznané v konkrétním společenství (státě) a jeho dodržování musí být vynutitelné i proti vůli osoby, která se jím řídit nechce. Musí tedy existovat moc – většinou státní moc, disponující prostředky k prosazení respektu ke stanovenému pravidlu. Právo je tedy nástrojem, který má stát k regulaci lidského chování k zamýšlenému cíli a účelu, který však také omezuje státní moc samotnou – stanoví meze donucení a vymezuje teritorium, kam donucení nesmí – zejména oblast základních práv a svobod. Oproti tomu morální pravidla jsou pravidly chování danými a existujícími bez jakékoli asistence státu a jeho mocenského aparátu. Zachovávání těchto pravidel chování zabezpečují jiné prostředky – tlak veřejného mínění a vlastního svědomí. Zatímco právní řád je ve státě jen jeden, morálních pravidel je mnohem více a jsou diferencována (podle sociálních a profesních skupin). Morální normy zahrnují širší oblast nežli právo. Někdy je citován Senecův výrok, že „co nezakazuje právo, zakazuje stud“ (Seneca, zvaný filosof, Řím, asi 4 př. n. l. − 65 n. l.). Nepleťme si však morální pravidla se zásadami společenského chování (etikety) či s normami estetickými, které vypovídají spíše o vnějškových projevech činnosti člověka, s morálními kategoriemi dobra a zla však mnoho společného nemají. Z výše uvedeného porovnání právních a morálních pravidel chování se nabízí celkem zřetelně, že regulace lidského chování právem je úspěšná především v těch případech, kdy jednání, které nedovoluje právo, nedovolují ani pravidla morální. Kde to, co odsuzuje právo, odsuzuje i veřejné mínění, a kde to, co právo vyžaduje, je většinou společnosti považováno za dobré a spravedlivé. Tam, kde zákonodárce naopak vyžaduje chování, které se převažujícím morálním kritériím společnosti vzdaluje či jim přímo odporuje, nemůže být úspěšný. Zejména ti, kdo se domnívají, že nejlepší medicínou na řešení jakéhokoliv společenského problému je právo, a že je proto třeba dalších a především

10/27

obsáhlejších a podrobnějších zákonů, by si měli na své poslanecké a úřednické stoly položit tabulku s moudrým zjištěním starověkých římských právníků, že více nežli dobré zákony (všimněte si, prosím, jejich optimismu, že i takové mohou zákony být) zmohou dobré mravy (plus valent boni mores, quam bonae leges). O tom si ale podrobněji povíme až v kapitole věnované tvorbě práva a legislativnímu procesu. Stejně tak jako není shody o tom, co vlastně je právo a jak ho chápat, není jednoznačný ani výklad pojmu s právem nerozlučně spjatého – pojmu spravedlnost. Každý z nás jistě intuitivně cítí, co je spravedlivé a co nikoli. Ze zkušenosti také víme, že zřetelný a výrazný pocit křivdy dokážou dát najevo nejen velmi malé děti, ale i jiní živí tvorové. Přesto se nám však nedaří tento pojem jednoznačně definovat. Zejména asi proto, že spravedlnost ve smyslu právním, ve smyslu mravním či ve smyslu spravedlnosti sociální, se natolik prolínají, že patrně jediné, na čem se lze bez větších výhrad shodnout, je, že existuje jakýsi vrozený pud každého po slušném a rovném zacházení a že spravedlnost je odpradávna jedním ze základních nároků na lidské jednání a na vztahy v lidském společenství.

„Kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce.“ (Platón, Prótagoras)

Teorie rozlišuje spravedlnost jako rovnost (před zákonem), spravedlnost retributivní (neboli opravnou, tedy spravedlnost v tom smyslu, že zločin je nezbytné přiměřeně potrestat, škodu odčinit, resp. dluh uhradit), spravedlnost procesní (jako právo na předvídatelnost soudních rozhodnutí a na jejich slušnost či férovost) a konečně pak (zřejmě nejvíce diskutabilní) spravedlnost distributivní (tedy otázku míry účasti jednotlivce na rozdělování požitků, např. sociálních dávek, ale také břemen). Do pojímání spravedlnosti nepochybně patří i zásada, že ten, kdo naruší pokojný stav, má povinnost jej obnovit (např. odčinit způsobenou škodu, vrátit jinému, co mu patří), jakož i zásada, že rozdělovat se má podle stejného měřítka (což ovšem neznamená, že všem stejně!). Základem spravedlnosti je také důvěra ve stálost a pravdivost toho, co bylo dohodnuto (co se řekne, má se také stát). Pro ty, kteří podléhají dojmu, že doba, ve které žijeme, je stále více vzdálena ideálům práva a spravedlnosti a že společenský marasmus je takový, jaký nikdy nebyl, bych rád připomněl, že se skepsí k hledání práva a spravedlnosti se setkáváme v celé lidské historii. Například již někdy v šestém stolení před naším letopočtem považoval jistý Anacharsis za potřebné sdělit svému příteli Solonovi (autorovi první athénské ústavy), že jeho zákony mu připomínají pavučinu – slabého a nepatrného zadrží, ale mocní a bohatí jí propadnou. Na podobnou notu znějí ostatně i verše největšího světového dramatika o více než tisíc let později:

11/27

„Skrz hadry prosvítá i malý hřích, kožich a talár skryjí všechno. Zlaté dej hříchu brnění a dřevec práva neškodně praskne.“ (W. Shakespeare: Král Lear, v překladu E. A. Saudka)

3. O původu práva

Na první pohled se to zdá být modernímu člověku jasné – právo je to, co stvořil ten, komu říkáme zákonodárce. Může to být absolutistický vládce, vůdce, v moderních státech je to nějaké shromáždění volených zástupců, kterému se většinou říká parlament nebo nějak podobně. Je tedy výsledkem uvědomělé činnosti lidí směřující k dosažení určitého cíle. I z toho mála, co víme o primitivních společenstvích lidí, je však zřejmé, že tomu tak není. Jednotlivci se naučili dodržovat určitá pravidla dávno předtím, než byli schopni je vyjádřit slovy. Činili tak z prostého poznání, že má-li určitá skupina přežít, je nezbytné, aby byl nastolen a udržován určitý řád. Teprve později, tak jak se vyvíjel rozum a jazyk, mohla být tato pravidla sdělována a předávána. Je však výrazem lidské nabubřelosti tvrdit, že celý složitý systém právních a morálních pravidel vytvořil ve své moudrosti člověk. Pravdivá není ani představa, že jen lidské společenství je organizováno a spravováno podle nějakého řádu. Pravdou pouze je, že lidé nepříliš rádi uvažují o podstatě sebe samých, a proto někdy nevidí (či vidět nechtějí), že také v živočišné říši existuje celá řada pravidel chování, jejichž dodržování zabezpečuje „mírové soužití“ a tím i zachování druhu.

Vědním oborem (v rámci zoologie), který se zabývá studiem chování živočichů, rozeznáváním jeho vrozených a naučených složek a vývojem a významem určitých vzorců chování pro přežití daného druhu, je etologie. Tento vědní obor sice vykrystalizoval až na přelomu 19. a 20. století, zevrubné popisy chování zvířat však najdeme ve spisech Hérodotových, u Aristotela (popsal např. tzv. včelí tanec) či v díle Historia naturalis Plinia staršího. Za zakladatele moderní etologie je považován Konrad Lorenz (1903−1989), nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu z roku 1973 (v češtině si můžete přečíst např. jeho knihu Takzvané zlo, Academia. Praha, 2003). Jeho žákem a nejvýznamnějším českým etologem je Zdeněk Veselovský. Můžete si přečíst třeba jeho knihu s názvem: Etologie. Biologie chování zvířat.

Nemusíme ale studovat vědecká díla, stačí se dívat pozorně okolo sebe, abychom dospěli k názoru, že ani chování člověka není vedeno jen naučenými pravidly. A jakkoli se dále budeme především zabývat pravidly naučenými a určitou formou dávanými na vědomí všem členům společnosti, je dobře si uvědomit, že s některými pravidly se člověk rodí − jsou mu dána (záleží jen na Vašem názoru na svět, zda si dosadíte, že od Boha, od přírody nebo se spokojíte s tím, že to nevíte a ani to zřejmě zjistit nejde). U každého jedince lze také od narození vypozorovat sklon k sebeuplatnění či k podřízení se, tedy tendenci dodržovat určitá pravidla, neboť pravidlem není nic jiného nežli sklon jednat či nejednat způsobem, který převažuje, který se očekává. Lidé se nedostávají do konfliktu

12/27

pro nic jiného, než že něco bylo vykonáno jinak, než bylo tím, kdo se brání a protestuje, očekáváno, případně že očekávané nebylo vykonáno vůbec.

Na pískovišti si hrály dvě děti. Občas se po sobě podívaly, ale v zásadě každé obsadilo svůj díl území. Vše probíhalo bez konfliktu. V okamžiku, kdy se dostavily další děti, počaly se věci měnit. V okamžiku, kdy se agresivní klučina začal něžné dívence sápat po její formičce, praštila ho kyblíkem, a ač evidentně ještě příliš nemluvila, vykřikla zcela zřetelně: „Moje!“ Že je něco moje nebo není moje, je však výrazem pocitu vlastnictví, tedy práva k věci. Kde se to tedy v tom prckovi vzalo?

Od dětství se také v naší mysli zakotvují vzorce chování napodobováním chování, zejména chování našich nejbližších. Rodiče, kteří poprvé půjdou se svým potomkem do kostela, mu sice mohou složitě vysvětlovat, jak se tam má chovat, mohou ho ale také jednoduše vyzvat, aby vše dělal tak jako oni. V případě, že mu nesdělí nic, bude dítě většinou vedeno instinktem chovat se tak jako ostatní.

Často si myslíme, že se ve svém chování řídíme nějakou abstraktní vznešenou morální zásadou, zatímco ve skutečnosti jednáme pod vlivem prvotních dojmů z dětství, kterých si už nejsme jasně vědomi, ale které jsou v nás přesto hluboce zakořeněny. (Desmond Morris, Nahá opice)

Rozpoznaná potřeba řádu ve společenství lidí nutně vyvolává potřebu, aby existovala autorita, která tento řád zabezpečí a bude pečovat o jeho trvání. Touto autoritou se stává stát, který k naplnění tohoto úkolu využívá právo. Vzniká tedy právo jako systém vynutitelných pravidel chování. Právo, které není totéž co zákonodárství, je starší nežli zákonodárství a existuje v každém lidském společenství (ubi societas, ibi ius − kde je společnost, tam je právo). Všichni, kdo se zabývají historií práva, se v podstatě shodují, že dávní „zákonodárci“ žádná nová pravidla právní nevytvářeli, pouze chtěli sepsat a vyhlásit to, co právem vždy bylo a je. Kde a jak se taková pravidla vzala, nebylo předmětem jejich bádání. Totéž platí o tzv. právních knihách. Byla to soukromá sepsání práva, která měla velkou autoritu. Objevují se především ve starověku a na počátku novověku v Evropě (v naší právní historii je za nejstarší sepsání práva považována Kniha Rožmberská ze 14. století).

Zvláštní místo mezi starověkými právními památkami zaujímá zákoník babylonského panovníka Chammurapiho, který vládl na rozhraní 18. a 17. století před naším letopočtem. Zatímco dřívější zákony byly psány na hliněných tabulkách, byl tento právní dokument napsán klínovým písmem na více než dva metry vysokém čedičovém sloupu (stéle). Zákoník začíná prologem, který poukazuje na božský původ práva. Následuje 282 ustanovení, z nichž část byla sice vyhlazena, ale lze je doplnit podle opisů, které se dochovaly na hliněných tabulkách. Zákoník končí epilogem panovníka, který žehná všem, kdo budou zákoník dodržovat, a proklíná všechny, kdo jeho ustanovení poruší. Chammurapiho zákoník obsahoval předpisy z různých oblastí právního života (především chránil přísnými

13/27

tresty jakýkoliv zásah do vlastnictví), velkou část společenských vztahů však ponechával stranou (zřejmě byly dostatečně řešeny zvykovým právem). Stéla byla nalezena francouzskou expedicí v roce 1902 a je uložena v pařížském Louvru.

Můžeme tedy shrnout, že existence nesouladných a konkurujících si lidských zájmů, která podle některých názorů hrozila permanentní válkou všech proti všem, vedla ke vzniku práva jako nezbytného (ne však jediného ani vždy dostatečného) prostředku k omezení takových rozporů. Můžeme proto právo chápat i jako „vynález“ umožňující lidem žít pospolu přijatelným způsobem, vynález, který funguje na přesvědčení většiny členů společnosti, že dodržovat pravidla (právní normy) se vyplatí.

4. Právní norma, právní předpis, právní řád

Řekli jsme si již, že budeme právo chápat ve smyslu u nás tradičním – tedy jako soubor (systém) právních norem. Normou se rozumí obecně pravidlo, že něco má být a jak to má být. Právní normy tedy nejsou o tom, co je, ale o tom, co je žádoucí, aby bylo. A poněvadž to, co se snaží normovat, je lidské chování, nelze si činit iluze, že se mu to vždy daří. Pokud bychom měli obecnou konstrukci právní normy vyjádřit symboly formální logiky, pak by to vypadalo asi takto: CH! – má býti CH (jako chování), tedy je požadováno určité chování. Toto žádoucí chování může spočívat buď v tom, že se požaduje něco konkrétního konat, či naopak něco nekonat, tedy se určitého jednání zdržet, případně něco strpět (nechat si líbit). Poněvadž jsme si ale řekli, že právo je právem jen tehdy, je-li dodržování stanovených pravidel (norem) chování vynutitelné, pak musíme načaté schéma doplnit takto: CH → S, tedy, nechováš-li se tak, jak norma vyžaduje, následuje sankce (odpovědnost, trest). Výše uvedená schémata právní normy, jakkoli obecně platí, mají však jeden nedostatek, kterého jste si možná již všimli. Otázka totiž zní, zda platí ono CH! vždy, za každé situace a skutečně pro každého. Všichni víme, že spousta pravidel platí jen pro omezený okruh lidí – jsem-li student a nemám žádný příjem, pak mě nezajímají a netýkají se mě pravidla o dani z příjmu. Jako chodec se nějak účastním silničního provozu, ale jistě se mě netýkají pravidla závazná pro řidiče. V jiném případě se určité chování vyžaduje sice od každého, ale pouze za určité situace. Především je třeba říci, že k tomu, aby byla norma normou skutečně právní, musí být obecná. Právní normy by tedy neměly řešit individuální případy, ale musí se vztahovat na blíže neurčený okruh případů stejného druhu. Řečeno jinak, přijal-li Parlament České republiky zákon o výstavbě vzletové a přistávací dráhy O6R-24L letiště Praha Ruzyně (zákon č. 544/2005 Sb.), jednalo se o klasickou ukázku „nezákona“, neboť žádné normy neobsahoval, ale řešil problémy konkrétní stavby, která byla prohlášena za stavbu ve

14/27

veřejném zájmu a byl pro ni stanoven specifický režim. Důvodně byl proto tento „zákon“ zrušen nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 24/08, ve kterém Ústavní soud mj. s politováním konstatoval, že zákonodárce ignoroval dřívější upozornění soudu.

„ … …požadavek všeobecnosti zákona je důležitou součástí principu panství zákona a tím rovněž právního státu. Zvláštním argumentem proti zákonům, týkajícím se jedinečných případů, je princip dělby moci, čili odčlenění zákonodárné, výkonné a soudní moci v demokratickém právním státě. Čl. I oddíl 9 Ústavy USA v této souvislosti stanovil: „Nesmí být vydán žádný zákon, jehož obsahem by byl soudní rozsudek.“ (Z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 12/02)

Právní norma se samozřejmě nemusí vztahovat na každého, ale musí být určena blíže neurčenému okruhu subjektů (adresátů) – tedy např. stanovit povinnost každého majitele domu, který hodlá provést určité stavební práce, požádat o stavební povolení, povinnost každého zaměstnavatele dodržet zákonem stanovenou maximální délku pracovní doby atd. Tím se dostáváme k potřebě vysvětlit si to, čemu se říká struktura právní normy. Za elementární součásti právní normy jsou tradičně považovány − hypotéza, dispozice a sankce. Není to tak složité, jak to na první pohled vypadá, a na konkrétním případě, který si za chvíli uvedeme, to bude jasnější. Na úvod si ale budeme pamatovat, že v této klasické podobě, tedy pospolu či dokonce v jedné větě či souvětí, se s právní normou zpravidla nesetkáme. Zejména sankci nalezneme obvykle na jiném místě právního předpisu, nežli vlastní pravidlo chování, někdy dokonce obsahuje sankci jiný právní předpis. Hypotézou se rozumí podmiňující část normy, tedy ta, která zejména vymezuje adresáty normy, jakož i okolnosti a podmínky, za nichž nastupuje vlastní pravidlo chování. Určení toho, jak si musí adresát normy v takovém případě počínat, tedy vlastní pravidlo chování, představuje dispozici. V případě nesplnění dispozice následuje (měla by následovat) sankce, tedy určitý postih.

Motoristická redakce jedné televize uspořádala kdysi zajímavý pokus. Na kraji frekventované silnice naaranžovala těžkou havárii – převrácené auto, zkrvavení pasažéři uvnitř. Skrytá kamera testovala dodržení právní normy, kterou najdeme ve všech civilizovaných zemích a která zní asi takto: „Každý je povinen poskytnout nezbytnou pomoc každému, kdo je v nebezpečí smrti nebo jeví známky závažné poruchy zdraví či vážného onemocnění, může-li tak učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.“ Nechme pro náš výklad stranou smutný fakt, že těch, co zastavili, bylo žalostně málo, a těch, kteří skutečně chtěli povinnost uloženou právem splnit, bylo ještě méně. Může nám to posloužit jako dobrý příklad pro ilustraci zmíněné struktury právní normy. Takže: Jestliže je vážně ohrožen něčí život nebo zdraví a nehrozí-li nějaké nebezpečí mně nebo jinému – to je hypotéza, je každý, tedy i já, povinen poskytnout nezbytnou (první) pomoc (dispozice). Právní norma mi tedy přikazuje za určité situace konkrétní jednání. Pokud tak nejednám, porušuji právo. Sankci za takové jednání obsahuje obvykle trestní

15/27

zákoník (u nás by se jednalo o trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150, resp. 151 trestního zákoníku).

V řadě případů se však právní norma v klasické struktuře nevyskytuje. Chybí-li hypotéza, jde o právní normu nepodmíněnou (má-li hypotézu, jde o normu podmíněnou). Obdobně je to se sankcí – právní norma, která ji obsahuje, je označována jako perfektní, chybí-li sankce, hovoří se o právní normě imperfektní (otázkou ovšem je, zda to vůbec právní norma je). Podle charakteru hypotézy či dispozice lze právní normy rozčlenit na různé kategorie. Pro běžnou praxi je nejdůležitější si uvědomit toto dělení: Pokud je dispozice jednoznačná (kategorická), jako v případě povinnosti poskytnout nezbytnou pomoc, a nelze se tedy od ní odchýlit, jedná se o právní normu kogentní. Lze se však setkat i s takovými právními normami, jež se označují jako dispozitivní (podpůrné, subsidiární) a samy o sobě nikoho k ničemu nezavazují. Takové normy dávají prostor k tomu, aby bylo sjednáno i něco jiného, a závaznými se stávají teprve tehdy, nebylo-li dojednáno nic, případně to, co bylo sjednáno, je nejasné či neúplné (taková právní norma pak zní např. tak, že „neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned“). Podle charakteru hypotézy je třeba pečlivě rozlišovat, zda podmínky v ní stanovené jsou uvedeny taxativně (tedy pravidlo chování nastupuje za situace x, y, z – a nikdy jindy), nebo zda jde o hypotézu demonstrativní, ve které je výpočet podmínek uveden jen pro ilustraci a konkrétní pravidlo může proto nastoupit i v situacích jiných. Náš občanský zákoník v ustanovení § 1814 vymezuje ujednání, která jsou zejména zakázána v tzv. spotřebitelských smlouvách − např. ujednání, že cena zboží či služby bude určena až v době plnění, či vyloučení nebo omezení práva spotřebitele při uplatnění práv z vadného plnění, resp. na náhradu újmy apod.; za zakázaná mohou proto být považována i ujednání jiná. Můžeme tedy shrnout, že právní norma není totéž co právní předpis (ač mnohdy se tyto dva pojmy užívají, jako by to byla synonyma). Právní předpis (zákon, vyhláška apod. – viz dále) většinou obsahuje celou řadu právních norem. Proto je v teorii označován jako obecně závazný normativní akt. Na druhé straně, i když nějaký akt nese označení právního předpisu, avšak nic nenormuje, ale pouze něco sděluje či proklamuje, nejde vlastně o právní předpis. Právní předpisy vytvářejí (či spíše – měly by vytvářet) vnitřně propojenou a uspořádanou soustavu – právní řád. Jsou v našem právním systému převažující formou (pramenem) práva, nikoli však formou jedinou.

5. Prameny práva

16/27

A. Pojem a druhy pramenů práva

O pramenech (zdrojích) práva lze hovořit ve dvojím smyslu. O tom hlubším chápání (kterému se také říká materiální), tedy o možných odpovědích na klasické otázky typu „kde se právo vzalo“, či „odkud tato pravidla pocházejí“, jsme si již pověděli. Nyní se tedy budeme zabývat pojmem pramen práva ve smyslu formálním – tedy, kde ona pravidla hledat, v jaké formě se projevují. Odpověď na tuto otázku je do jisté míry předurčena tím, ke kterému z tzv. velkých právních systémů daná země náleží. Náš právní systém je součástí tzv. kontinentálního systému, který se v Evropě vytvořil na základech práva římského. Nebude proto od věci malý exkurz:

Římané se zhruba do poloviny 5. století př. n. l. řídili nepsaným obyčejovým právem, které bylo úzce spjato s náboženstvím. Teprve později se objevuje rozdělení na fas (pravidla pro vztahy lidí a bohů) a ius (právo), tedy pravidla vztahů mezi občany navzájem a mezi občany a státem. První kodifikací (sepsáním) římského práva byl tzv. Zákon dvanácti tabulí (Lex XII tabularum), který sehrál v dějinách římského práva mimořádnou roli. Jeho sepsání předcházelo v roce 454 př. n. l. vyslání komise z Říma do řeckých obcí, která měla prozkoumat tamější zákony. Po návratu komise byl zvolen desetičlenný výbor, který právo sepsal původně na deset tabulí, později byly přidány další dvě. Celé dílo pak bylo po dosti dramatických peripetiích schváleno lidovým shromážděním. Tabule s texty byly vystaveny a každý inteligentní Říman je znal zpaměti. Třeba říci, že šlo pouze o sepsání pravidel nejdůležitějších, resp. sporných. Tabule se však nedochovaly a v dnešní době na obsah pravidel, která na nich byla vyhlášena, můžeme usuzovat jen z výroků římských státníků, řečníků a významných právníků. Za období největšího rozkvětu římského práva jsou považována první dvě století našeho letopočtu (a to přesto, že jinak už šlo o dobu úpadku Římské říše). Největšího uznání se v té době dostalo učebnici římského práva, obvykle nazývané „Instituce“, jejímž autorem byl Gaius (o kterém toho mnoho nevíme). Obsah této učebnice je znám ale poměrně přesně, neboť její opis byl objeven ve Veroně v roce 1816. Gaiova práce je rozdělena na 4 knihy – první je věnována osobám, druhá a třetí právům k věcem (zejména právu vlastnickému, dědickému a závazkovému), poslední pak pojednává o právu procesním. V roce 476 zaniká západořímské impérium a na jeho území vzniká řada nových, zejména germánských států. A kupodivu až v této době vzniká největší a nejúplnější kodifikace římského práva, a to ve východní části říše – v Byzanci. Z podnětu císaře Justiniána je v roce 528 zřízena komise a výsledkem její práce je v roce 533 dílo, které dostalo název „Digesta seu Pandectae“ (tj. souborná všezahrnující sbírka). Dílo obsahuje celkem 50 knih, které se dělí na tituly a tituly na tzv. fragmenty, což jsou citáty a úryvky z klasické jurisprudence. Po vzoru Gaiových Institucí pak byla vypracována nová učebnice římského práva – Institutiones seu Elementa. Poté vydává císař Justinián ještě řadu dalších zákonů,

17/27

které však nenahrazovaly předchozí sepsání a vše bylo užíváno jako jeden celek. Od té doby nebylo dovoleno užívat starších citací ani srovnávat texty s jejich původními předlohami, které se ostatně většinou ani nedochovaly. Ve středověku jsou pak již všechny Justiniánovy sbírky označovány souhrnným názvem Corpus iuris civilis (a vžívá se pro ně zkratka CIC, která je používána dodnes). CIC sehrál také nejvýznamnější roli při tvorbě právních systémů v západní a střední Evropě (hovoříme o tzv. recepci římského práva).

Charakteristickým znakem kontinentálního práva je, že jeho základním pramenem (nikoli však, jak si ukážeme později, pramenem výlučným) jsou obecně závazné normativní akty – zejména zákony vytvářené zákonodárnými sbory. Určité podskupiny v tomto velkém právním systému tvoří oblast práva francouzského (jehož základním pramenem je občanský zákoník – Code civil z roku 1804), okruh práva rakouského, které vychází zejména z Obecného zákoníku občanského z roku 1811 (který v českých zemích platil až do roku 1950 a s jistými úpravami platí dosud v Rakousku a Lichtenštejnsku), a okruh práva německého, jehož vývoj určoval občanský zákoník z roku 1896. Z uvedených okruhů se poněkud vymyká právo švýcarské (hlavním pramenem je občanský zákoník z roku 1912) a právní systém skandinávských zemí. Povšimněte si, prosím, uvedených dat – ano, k tomu, aby právo fungovalo, potřebuje čas na zažití, na zakotvení v hlavách a především ve skutečném chování. Právo, které dokáže být dostatečně abstraktní, může přetrvat věky a překotný vývoj ekonomiky ani převratné technické novinky mu kupodivu nijak nevadí. Druhým velkým právním systémem je právo angloamerické. Také v zemích, které tvoří tento právní systém, samozřejmě znají zákonodárství, nemá však takovou váhu jako v našem systému. Angloamerické právo je především právem soudcovským. Toto právo se vytváří rozhodnutími soudů (zejména těch vrcholných), která mají povahu precedentů, tj. právní názor, který je v nich vysloven, se stává závazným pro podobné případy v budoucnu, a tím se vlastně stává pramenem práva. To ale rozhodně neznamená, že by právo spočívající na precedentu bylo méně abstraktní než právo vyjádřené zákonodárným sborem. Tzv. soudcovské právo se totiž neskládá z jednotlivých případů (ač se mu v angličtině říká case law), nýbrž z obecných zásad, které jsou na těchto případech ilustrovány a vysvětleny. Soudce tedy z precedentů, které ho vedou, odvozuje pravidla obecného významu, která mohou být aplikována na další podobné případy.

V roce 1970 dostal Nejvyšší soud USA k posouzení případ ženy ze státu Texas (známý jako kauza Roe versus Wade), která se domáhala určení, že protipotratové zákony tohoto státu jsou v rozporu se 14. dodatkem Ústavy, podle něhož „žádný stát nesmí vydat nebo provádět zákon, který by omezoval svobody nebo výsady občanů USA“. Po bouřlivých diskusích k této problematice, jejíž řešení americkou společnost (ostatně stejně jako společnosti jiné) rozděluje dodnes, vynesl v roce 1973 ctihodný devítičlenný Nejvyšší soud USA (poměrem hlasů 7:2) verdikt, podle něhož „právo na soukromí je široce dostačující, aby obsáhlo i ženino rozhodnutí, zda přerušit či nepřerušit své

18/27

těhotenství… …toto rozhodnutí je ve své podstatě rozhodnutím medicínským, do něhož nepřísluší státu zasahovat.“ Dodejme, že uvedené rozhodnutí nejvyšší soudní instituce Spojených států je dodnes předmětem sporů, které se promítaly a promítají i v každých prezidentských volbách. Diskuse o mravní regulérnosti citovaného precedentu zesílily zejména na počátku 80. let minulého století s příchodem R. Reagana do Bílého domu (jedním z hlasů podporujících udržení liberálního přístupu k těmto otázkám z té doby je např. i známý román J. Irvinga z roku 1985 Pravidla moštárny, resp. film podle tohoto románu natočený).

V angloamerickém právním systému je zajímavá existence jakýchsi právních enkláv s právem odlišným od převládajícího systému. V Evropě, resp. ve Velké Británii, se to týká zejména Skotska, v jehož právu je výrazný vliv římského práva. V Kanadě tvoří takovou enklávu provincie Quebec a v USA stát Louisiana, na jejichž území platí občanské právo vycházející z francouzského občanského zákoníku. Historicky nejmladší je islámský právní systém, pro který je charakteristické úzké sepětí s islámským náboženstvím a prolínání pravidel právních, náboženských a etických. Uvnitř tohoto systému existují dvě relativně samostatné skupiny – právo sunnitské a právo šíitské. Základem je šaria, což je univerzální souhrn pravidel chování každého muslima. Pozornější čtenář může položit otázku, kam zařadit právo, kterému se říká komunitární, tedy právo Evropské unie (droit communautaire, EC law), o kterém se tolik mluví. Odpověď není jednoduchá, neboť Evropská unie je organizací nadstátního charakteru, na kterou členské státy přenesly část své svrchovanosti. Unijní právo proto nemá charakter práva mezinárodního a není ani právem vysloveně vnitrostátním. Je ponejvíce považováno za autonomní systém s nadstátním charakterem. Právo EU tvoří především tzv. primární právo, které sestává ze smluv EU a dalších úmluv (všechny tyto prameny musí být ratifikovány parlamenty členských zemí). Dalším pramenem tohoto práva jsou právní akty Unie (vycházející ze smluv, a proto byly také dříve označované jako sekundární právo). Tyto akty mají buď formu nařízení (která jsou obecně závazná, tedy v členských státech bezprostředně použitelná a vymahatelná) nebo (v daleko větším počtu) se jedná o směrnice (které stanoví toliko cíl a ponechávají členským státům volnost při volbě prostředků k dosažení zamýšleného cíle). Pramenem evropského práva je v neposlední řadě i judikatura (rozsudky Soudního dvora EU a Soudu první instance ve sporech, které jsou jim předloženy Komisí, soudy členských států, organizacemi či jednotlivci). Ač se Evropské právo někdy může zdát, zejména z komentářů politiků či médií, právem „všudypřítomným“, ve skutečnosti zatím pokrývá jen poměrně úzký okruh společenských vztahů. Podrobněji se dotýká zejména právního postavení obchodních společností, hospodářské soutěže, oblasti pracovněprávních vztahů či ochrany spotřebitelů. Kritici tomuto právu někdy oprávněně vytýkají, že je zbytečně popisné a mnohdy připomíná spíše technické normy než abstraktní pravidla chování.

B. Prameny práva a právní teorie

19/27

Základní problém právní regulace lidského chování tkví v tom, že obecnost a abstraktnost práva často neumožňuje zohlednit specifické rysy jednotlivého případu. Co je „po právu“, může se v konkrétním případě jevit jako nadměrně tvrdé a nespravedlivé. Zákonodárce také není schopen domyslet všechny eventuality, které mohou nastat – v právu mohou být (a také často jsou) mezery. Hovoříme-li o těchto problémech (a v souvislosti s definováním pramenů práva se jim nelze dost dobře vyhnout), narazíme vždy na prastarý a nikdy nekončící právně-filozofický spor dvou různých přístupů k právu – právního pozitivismu a teorie přirozenoprávní. Teorie přirozeného práva (ius naturale) vychází z přesvědčení, že právu stanovenému a vytvořenému lidmi (zákonodárcem), tedy právu pozitivnímu, je nadřazeno nepsané a v zásadě neměnné právo, jež odpovídá lidské přirozenosti. Je proto především požadováno, aby právo bylo v souladu s morálkou a respektovalo hodnotový systém společnosti. Do práva pozitivního tedy nutně musí být zahrnuty také věčně platné právní principy spravedlnosti a humanity. Tento právní směr se vyskytoval a vyskytuje v různých variantách. Teologické koncepce připisují neměnným a jednou provždy daným právům božský původ, naturalistický směr spatřuje jejich původ v přírodních zákonech, racionalisté spatřují pramen přirozených práv v poznání, že nutně musí existovat vrozená nezadatelná práva každého člověka, ke kterým řadí zejména právo na život, na rovnost před zákonem, na osobní svobodu, ale také právo na odpor proti moci, která by taková práva potlačovala. Racionalistická teorie přirozeného práva se stala základem liberálního pojetí státu a občanské společnosti. K jejím významným představitelům patří T. Hobbes (Anglie, 1588–1645) a dále H. Grotius (Nizozemí 1583–1645), J. Locke (Anglie 1632–1704), J. J. Rousseau (Francie 1712–1778) a další. Na těchto myšlenkách jsou formulovány takové dokumenty jako Deklarace nezávislosti USA z roku 1776 či Deklarace práv člověka a občana Francouzské republiky z roku 1789. Právní pozitivismus považuje za právo pouze příkazy zákonodárce (přitom je jedno, je-li jím absolutní monarcha či demokraticky zvolený parlament). Zjednodušeně řečeno, právem je pouze to, co je napsáno v právních předpisech, nic jiného neexistuje. Každý jiný přístup k právu je považován za rozporný s právní jistotou. Zastánci tohoto myšlenkového směru oponují přívržencům přirozenoprávních teorií především otázkami typu – „… a kdo bude určovat, co je spravedlivé“? Námitky tohoto druhu, jakož i výhrady proti údajně nepředvídatelnému rozhodování soudů v takovém právním systému vedly k postupnému převážení pozitivistického nazírání na právo. Říká se, že v průběhu 19. století byl kult práva nahrazen kultem zákona. Jediným uznávaným pramenem práva se stal právní předpis, typickým vnějším projevem pozitivistického nazírání na právo pak formalismus, tedy kladení důrazu na vybroušenost textu a jeho systematické uspořádání. Právní pozitivismus konce 18. a celého 19. století měl dvě hlavní větve. Anglický pozitivismus (za jehož hlavní představitele či zakladatele jsou považováni J. Bentham

20/27

1748–1832, J. Austin 1790 –1859) a kontinentální pozitivismus, jehož specifickou větev, zejména v Německu, představovala tzv. historicko-právní škola (v této právní oblasti jsou významná jména K. F. von Savigny 1779−1861, F. Puchta 1798–1846, C. M. Bergbohm 1849–1927, R. von Ihering 1818–1892, G. Jellinek 1851−1911 a řada dalších). Do 20. století přešel pozitivismus v poněkud pozměněné podobě, jako tzv. čistá právní věda čili normativismus (H. Kelsen 1881–1973, F. Weyr 1879−1951) a jako tzv. neopozitivistická právní věda a logický pozitivismus (H. Hart 1907–1992, N. Bobbio 1909–2004). Zásadní odklon od právního pozitivismu přineslo až období po druhé světové válce. Neudržitelnost teze, že právo je právem, ať je jeho obsah jakýkoliv, se ukázala zejména v Norimberských procesech s nacistickými pohlaváry (ale také se soudci nacistické éry). Nelidské rasové zákony byly co do formální stránky právními předpisy se vším všudy. Také se mnozí v tomto duchu obhajovali – nedělali nic špatného, neboť pouze naplňovali řádně schválené zákony. Nikoho vlastní rukou nezabili, o řadě ukrutenství neměli potuchy.

„Zdravý rozum lidstva vyžaduje, aby se zákon neomezoval pouze na trestání drobných lidí za drobné trestné činy. Zákon má postihnout i ty, kteří získali ohromnou moc a využívali ji záměrně k tomu, aby uvedli do pohybu zlo, jež neušetří ani jediného krbu na světě.“ (Z textu obžaloby předložené Mezinárodnímu vojenskému tribunálu v Norimberku, 1945)

„Tou pravou žalující stranou na tomto soudu je civilizace. Ve všech našich zemích ještě bojuje a není dokonalá. Žaloba netvrdí, že Spojené státy nebo kterákoliv jiná země neměly vinu na tom, že německý národ se tak lehko stal obětí lichocení a zastrašování nacistických spiklenců. Upozorňuje však na hroznou řadu útoků a zločinů, které jsem vylíčil, upozorňuje na fyzické rány, vyčerpání zdrojů, na zničení všeho, co bylo na světě krásné nebo užitečné, a na ještě větší možnosti eventuálního ničení v budoucnosti. Útěchou obžalovaných může být jedině naděje, že mezinárodní právo zůstane tak pozadu za morálním vědomím lidstva, že to, co z mravního hlediska je vysloveným zločinem, není nutno z právního hlediska pokládat za vinu. Tuto možnost však odmítáme.“ (Ze zahajovací řeči žalobce Jacksona, tamtéž, 21. 11. 1945)

Tento „norimberský převrat“ vedl k významným změnám v právním myšlení, které však bohužel naši zemi po více jak čtyřicet let nezasáhly a docházejí k nám tedy se zpožděním a navíc dosti pomalu. Zjednodušeně řečeno – dostavilo se vystřízlivění z dokonalosti právního pozitivismu (ne nepodobné vystřízlivění některých ekonomů, přesvědčených, že vše lze naplánovat). I významní teoretici pozitivismu počali připouštět, že tvůrce právního předpisu jednak nemůže předvídat všechny situace, které mohou nastat, a navíc mu v možnosti zcela jednoznačného vyjádření brání nedokonalost normálního (hovorového) jazyka, bez jehož použití není právo srozumitelné těm, kterým je určeno – tedy normálním lidem. Objevuje se tedy „skepse k pravidlům“ (rule scepticism), se kterou po válce přichází původní přední představitel právního pozivitismu H. Hart. Jeho nabídku ke

21/27

smíru však odmítl hlavní představitel naturalistů na Harvardově univerzitě L. Fuller (viz např. jeho knihu Morálka práva, která vyšla i česky), později pak ještě výrazněji Hartův nástupce R. Dworkin (v češtině si lze přečíst např. jeho knihu Když se práva berou vážně). Dworkin především požaduje, aby se mezi prameny práva ve formálním smyslu vrátily a byly rehabilitovány právní principy, které jsou abstraktnější a daleko lépe mohou vyjádřit obecně uznávané cíle a hodnoty. Příznivce a propagátory jeho názorů najdeme i u nás.

„Pokusím se na slavném sporu Riggs versus Palmers objasnit podstatu Dworkinova útoku proti Hartovi. Pan Riggs zavraždil bohatého člověka, který předtím sepsal závěť, v níž panu Riggsovi odkázal svůj veškerý majetek. Na tuto konkrétní situaci platné právo nepamatovalo, neexistovalo žádné pravidlo, které by určovalo, že by tato formálně perfektní závěť byla neplatná. Na druhé straně všichni vidíme, že by bylo absurdní a nespravedlivé, aby vrah dědil po své oběti. Právě v tomto případě se ukázala nedostatečnost Hartových ústupků – ani ta nejvolnější interpretace, ani dotváření práva či analogie nemohla nahradit aplikaci starého uznávaného principu, že nikdo nemůže nabýt majetku vlastním trestným činem.“ (Cepl, V. Prameny práva – principy nebo zájmy? Přednáška pro CEP, Praha, 24. 5. 1999)

C. Prameny práva v našem právním systému

Vraťme se nyní k jednotlivým druhům pramenů práva. V našich, tedy kontinentálních podmínkách se tradičně jako prameny práva uvádějí: – právní předpisy (obecně závazné normativní akty – viz výše), tedy akty vydávané orgány s legislativní pravomocí a publikované stanoveným způsobem (blíže k tomu v části o tvorbě práva a o moci zákonodárné), – mezinárodní smlouvy (zejména smlouvy o lidských právech a základních svobodách), – jiné tzv. normativní smlouvy (např. kolektivní smlouvy v oblasti pracovněprávní). Rozpaky a různé přístupy však panují u dalších možných pramenů práva – u přirozených či obecných právních zásad (právních principů), soudních precedentů, právních obyčejů, právnické literatury a konečně u otázky, zda pramenem práva mohou být také takové hodnoty, jako je slušnost a zdravý rozum. I. Právní předpisy Právní předpisy jsou v našem právním systému dominujícím druhem pramenů práva.

22/27

Lze je členit podle různých hledisek. Za nejdůležitější lze považovat jejich rozčlenění podle stupně právní síly. Z tohoto hlediska tvoří právní předpisy hierarchickou stavbu, kterou si lze představit jako pyramidu, na jejímž vrcholu se většinou nachází základní zákon (Ústava). Hierarchickou výstavbu systému právních předpisů si budeme demonstrovat na systému naší republiky (podrobnější vysvětlení však bude uvedeno až v části věnované tvorbě práva a ústavnímu systému České republiky). Na vrcholu pomyslné pyramidy stojí Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod a další ústavní zákony (souhrnně řečeno ústavní pořádek). O „patro“ níže, pokud jde o právní sílu, stojí „obyčejné“ zákony (resp. tzv. zákonná opatření Senátu) a ještě níže tzv. podzákonné právní předpisy, což jsou u nás nařízení vlády a vyhlášky ministerstev (popřípadě jiných ústředních orgánů) a obecně závazné vyhlášky a nařízení krajů a obcí. Mohla by být vznesena námitka, že ve výčtu se nikde neobjevuje pojem zákoník, ač jsme se již o několika významných zákonících zmínili. Co do právní síly jsou zákoníky normálními zákony. Co do rozsahu a významu společenských vztahů, které upravují, to jsou však právní předpisy nesmírného významu, zejména pokud jde o zákoníky občanské. Jejich význam a dopad podstatně převyšuje význam běžných zákonů, které zpravidla upravují jen dílčí problémy (navíc mnohdy pseudoproblémy, které by vůbec právem být regulovány nemusely). Zákoníky jsou předpisy směřující k úplnosti, a proto jsou zpravidla rozsáhlé a systematicky členěné – jsou vlastně vědeckým dílem, jehož příprava bývá obtížná a dlouhotrvající. V této souvislosti se hovoří o kodifikaci práva (proto též označení občanský či trestní kodex). Hierarchické uspořádání právních předpisů vyžaduje, aby podzákonné předpisy respektovaly zákony a zákony aby byly souladné s ústavou. Zákonodárce by proto neměl svůj výtvor doprovodit komentářem, že si je vědom rozporu s ústavou, že však na změně ústavního textu se rovněž pracuje a rozpor bude zanedlouho odstraněn. II. Mezinárodní smlouvy a jiné normativní smlouvy

Kromě právních předpisů jsou nesporným pramenem práva v našem právním systému také mezinárodní smlouvy. Jejich postavení je však poněkud zvláštní a prošlo dost složitým vývojem. Pokud bychom vyšli jen z obecně uznávané obecné právní zásady, že smlouvy se mají plnit (viz dále), neměl by ve vztahu vnitrostátního a mezinárodního práva vzniknout žádný velký problém, neboť pak by se obsah mezinárodní smlouvy měl stát obsahem „domácího“ práva automaticky a měl by mít před ním přednost (dokonce i ve vztahu k ústavě). Skutečnost je však taková, že parlamenty většiny států přílišnou chutí takto postupovat neoplývají a považují za nezbytné, aby samy rozhodly, zda závazky plynoucí

23/27

z mezinárodních smluv do práva svého státu včlení, či nikoli. Hovoří se o recepci mezinárodního práva (v praxi pak jde nejčastěji o recepci závazků z mezinárodních smluv, které jsou v moderní době nejčastějším pramenem mezinárodního práva). Způsoby recepce jsou v jednotlivých zemích rozdílné. Stručně řečeno jde buď o transformaci (doslovný text smlouvy se vyhlásí ve formě vnitrostátního pramenu práva – např. jako zákon), nebo jde o adaptaci (závazky ze smlouvy se přenesou obsahově do textu normálního zákona, právo se harmonizuje, slaďuje) anebo dojde k inkorporaci (mezinárodní smlouva se stane přímo pramenem práva vnitrostátního). Inkorporace se užívá zejména u smluv, které zaručují přímá práva jednotlivcům, a které tudíž i podléhají mezinárodní kontrole – např. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Způsob recepce samozřejmě ještě neřeší otázku, jakou právní sílu bude mít mezinárodní smlouva ve vnitrostátním právu. Také zde jsou mezi jednotlivými státy zřetelné rozdíly. Česká republika nejprve přijala do Ústavy úpravu, podle které byla do právního řádu inkorporována jen úzká skupina smluv o lidských právech a základních svobodách (čl. 10 Ústavy ve znění z roku 1993). K posunu pak došlo na základě tzv. euronovely Ústavy, kterou bylo znění čl. 10 v roce 2002 změněno tak, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je České republika vázána, jsou součástí právního řádu České republiky. V případě, že smlouva stanoví něco jiného než zákon, mají přednost ustanovení smlouvy. Možný konflikt s ústavním pořádkem má být řešen tak, že před přijetím smlouvy se mohou kompetentní subjekty obrátit na Ústavní soud, aby posoudil, zda je přijímaná smlouva v souladu s ústavním pořádkem (viz např. v závěru roku 2008 projednávaný soulad tzv. Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem republiky). Mezi nesporné prameny práva patří též jiné normativní smlouvy, tedy smluvní dokumenty, které nejen zavazují smluvní strany, ale zároveň regulují neurčitý počet vztahů téhož druhu – jsou tedy obecně závazné. V našem právním prostředí se jedná především o kolektivní smlouvy (zejména o smlouvy tzv. vyššího stupně, uzavírané mezi odborovými svazy a svazy zaměstnavatelů), o kterých bude blíže pojednáno v kapitole věnované pracovnímu právu.

Pokud bychom tedy měli nakreslit zmíněnou „pyramidu“ právních předpisů vyjadřující jejich právní sílu včetně mezinárodních smluv a jiných normativních smluv jako pramenů práva, vypadala by takto:

24/27

III. Obecné právní zásady

Přesto, že mnozí právní teoretici stále trvají na stanovisku, že jiné nežli výše uvedené prameny práva nemají v našem právním systému místa, je v moderních demokratických právních státech spíše zastáván názor, že kromě psaného práva a mezinárodních (resp. jiných normativních) smluv je nezbytné při řešení konkrétních věcí přihlížet i k určitým právním principům (zásadám), které se v tisícileté právní historii vytvořily a které jsou civilizovanými národy uznávány. Jinak řečeno, že i kdyby psané právo tyto zásady výslovně či jinak nevyjadřovalo (ač většinou nějakým způsobem do psaného práva vtěleny jsou), musí být respektovány. Možná nejlépe toto nezbytné prozařování obecných právních principů do právního řádu vystihuje Základní zákon (ústava) Spolkové republiky Německo, který stanoví, že „soudce je vázán zákonem a právem“. Hovoříme-li o těchto zásadách jako o pramenech práva, měli bychom se alespoň rámcově shodnout na tom, které to jsou. Za základní je považována především zásada, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Tato zásada je jedním ze základů právního státu a projevem svobody jakožto přirozeného základu právního postavení člověka ve společnosti. Jakkoli se jedná o přirozenou a obecnou právní zásadu, většinou bývá i výslovně vyjádřena v základních zákonech – ústavách jednotlivých států. Z toho tedy vyplývá, že nedostatek zákazu je vlastně dovolením, uděleným mlčky. Neplatí však opak (ačkoliv by se to jistě mnohým vládcům líbilo), že zakázáno je vše, co není výslovně dovoleno. Zdá se tedy, že každé lidské chování lze z hlediska právního hodnotit v rovině „dovoleno – nedovoleno“, jinak řečeno, že každé lidské jednání je právem upraveno.

Na toto téma se prý v c.k. mocnářství vyprávěla anekdota, že v Rakousku je dovoleno vše, co není zakázáno, v Německu je zakázáno všechno, co není dovoleno, a ve Francii že platí, že vše, co je zakázáno, je dovoleno.

Tato stěžejní obecná právní zásada samozřejmě neznamená, že to, co právo nezakazuje, je jednáním žádoucím či bohulibým. V civilizované lidské společnosti vždy kromě jednání zapovězeného právem existuje (a snad i bude existovat) daleko širší škála toho, co slušný člověk, právo − neprávo, prostě nedělá.

25/27

Uvedený princip je vyjádřením svobody jednotlivce, a proto v žádném případě neplatí pro stát a jeho orgány, které naopak mohou činit pouze to, co je jim zákonem výslovně umožněno. Jakákoliv jiná činnost vybočující z mezí jejich pravomoci či působnosti je jim tedy zakázána. Uveďme si ale i některé další obecné právní zásady, které jsou v právních státech respektovány, aniž by se považovalo za nezbytné, aby byly výslovně vyjádřeny a formulovány v právních předpisech (i když, jak již bylo zmíněno, většinou v nich v té či oné podobě obsaženy jsou). Pocházejí vesměs z práva římského, a proto si u většiny uvedeme i jejich latinskou podobu. O řadě z nich si sice ještě povíme v souvislosti s dalším výkladem, pro přehlednost si však uveďme výčet těch nejpodstatnějších a snad i nejznámějších: – smlouvy se mají plnit (pacta sunt servanda). Tato zásada je považována za nejvyšší přirozenou právní normu, na které je postaven celý právní systém; – nikomu neškodit (neminem laedere), tj. každý se má chovat tak, aby nenarušoval práva jiných. Sem patří i zásada, že není spravedlivé obohacovat se na úkor jiného; – každému, co mu patří, či dát každému, co jeho jest (suum cuique), neupírat nikomu jeho práv. Tato zásada spolu s výše zmíněnou zásadou „nikomu neškodit“ a se zásadou „počestně žít“(honeste vivere) byla považována římským právem za jednu ze tří základních složek spravedlnosti; – nehýbat s tím, co je v klidu (quieta non movere), tj., že nikdo nemá svévolně rušit pokojný stav – domnívá-li se, že je mu činěna křivda, má se obrátit na soud či jiný příslušný úřad; – neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris non excusat) – nikdo se nemůže zbavit odpovědnosti námitkou, že neznal právo (neplatí tedy, že nevědomost hříchu nečiní); s touto zásadou souvisí i pravidlo, podle kterého právo je psáno pro bdělé, a proto nechť si každý svá práva střeží především sám (vigilantibus iura); – zákony nepůsobí zpětně – retroaktivně (lex retro non agit). Retroaktivita právních předpisů je v rozporu s principem právní jistoty. Jedná-li někdo v důvěře v právo, nemá být v této své důvěře zklamán. Není ostatně ani v moci právní normy stanovit, že něco nemělo být – jak se říká „co se stalo, nemůže se odestát“. Vesměs se však připouští, že lze se zpětnou platností postavení dotčených subjektů zlepšit; – spravedlnost nesmí být nikomu odepřena (iustitia nemini neganda), každý tedy má právo, aby o jeho (sporné) věci bylo rozhodnuto; – nikdo nesmí být soudcem ve své vlastní věci (nemo iudex in causa sua); – budiž slyšena i druhá strana (audiatur et altera pars) – jde o základní zásadu řešení každého sporu, co tvrdí žalobce je jedna věc, sluchu však je třeba dopřát i žalovanému (musí dostat právo se hájit); – v pochybnostech mírněji (in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate), tedy, je-li ten, kdo rozhoduje, na pochybách, má rozhodnout ve prospěch osoby, o níž rozhoduje. V trestním řízení je tato zásada vyjádřena jako „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ (in dubio pro reo);

– – –

26/27

není zločinu a není viny bez zákona (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege); nikdo není povinen obvinit sám sebe (nemo tenetur seipsum accusare); ne dvakrát o tomtéž (ne bis in idem), o věci pravomocně rozhodnuté zásadně nemá být rozhodováno podruhé, neboť by tím byla narušena právní jistota (existují však výjimky – např. obnova řízení). K obecným zásadám právním patří též požadavek, aby každé vydané rozhodnutí bylo rozumně odůvodněno, aby tresty nebyly nepřiměřené (což souvisí se zásadou, že má být rozhodováno ex aequo et bono, tedy slušně a spravedlivě, a ne přísně na základě pouhého formalistického chápání práva), že dokazovat má zásadně ten, kdo něco tvrdí, že každého je třeba považovat za poctivého, dokud není prokázán opak, a řada dalších.

@Created by PDF to ePub