Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Vzestup a pád evropské měny Diplomová práce
Autor:
Bc. Petr Sytař Finance
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Zdeňka Suchomelová
Červen 2015
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihově BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích, dne 30. 6. 2015
Bc. Sytař Petr
Poděkování
Touto cestou bych rád poděkoval všem, kteří mi pomohli při vzniku diplomové práce. Zvláště pak Ing. Zdeňce Suchomelové, vedoucí práce, za pomoc, cenné rady a věnovaný čas při zpracování této práce.
Anotace Cílem diplomové práce je popsat a zmapovat historii, současnost a nastínit budoucí vývoj evropské měny v současné dluhové krizi v eurozóně. Práce je rozdělena do pěti hlavních částí. V první kapitole je popsána cesta, která vedla k přijetí jednotné evropské měny. Druhá část práce se snaží zmapovat historii evropské měny v datech. Třetí kapitola je věnována dluhové krizi v eurozóně. V následující kapitole jsou popsány příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu. Poslední kapitola obsahuje možné scénáře k úspěšnému překonání dluhové krize.
Klíčová slova: Euro, evropská měna, dluhová krize, eurozóna.
Annotation The aim of this thesis is to describe and map the history, present and outline the future development of the European currency in the current debt crisis in the eurozone. The work is divided into five main parts. The first chapter describes the process that led to the adoption of the single European currency. The second part tries to understand the history of the European currency in the data. The third chapter is devoted to the debt crisis in the eurozone. The next chapter describes the causes and consequences of the debt crisis and its impact on the European currency. The last chapter contains possible scenarios to successfully overcome the debt crisis.
Key words: Euro, european currency, debt crisis, eurozone.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.
Cesta, která předcházela k přijetí jednotné evropské měny .................................... 9 1.1 Římské smlouvy ............................................................................................................. 10 1.1.1 Formování celní unie v rámci EHS ......................................................................... 11 1.2 Wernerova zpráva .......................................................................................................... 12 1.2.1 Had v tunelu ............................................................................................................ 13 1.3 Evropský měnový systém............................................................................................... 15 1.3.1 Evropská měnová jednotka ..................................................................................... 15 1.3.2 Mechanismus směnných kurzů ............................................................................... 17 1.3.3 Úvěrový mechanismus ............................................................................................ 18 1.4 Delorsova zpráva ............................................................................................................ 20 1.5 Maastrichtská dohoda ..................................................................................................... 21 1.5.1 Maastrichtská konvergenční kritéria ....................................................................... 22 1.6 Instituce Hospodářské a měnové unie ............................................................................ 23 1.7 Realizace hospodářské a měnové unie ........................................................................... 24 1.7.1 První a druhá etapa Hospodářské a měnové unie .................................................... 25 1.7.1.2 Zelená kniha ......................................................................................................... 25 1.7.2 Pakt stability a růstu ................................................................................................ 26 1.8 Třetí etapa Hospodářské a měnové unie ........................................................................ 28 1.8.1 Země vně třetí etapy ................................................................................................ 30 1.8.2 Dovršení hospodářské a měnové unie ..................................................................... 31
2 Vývoj konceptu evropské měny v letech 1999 až 2015 .................................................... 34 3 Dluhová krize v eurozóně ................................................................................................... 42 3.1 Situace ve vybraných zemích eurozóny ......................................................................... 44 3.1.1 Řecko ....................................................................................................................... 44 3.1.2 Irsko ......................................................................................................................... 48
5
3.1.3 Portugalsko .............................................................................................................. 52 Portugalsko je v pořadí třetí zemí, s kterou byla uzavřena v roce 2011 dohoda o finanční pomoci s finančním krytím 78 mld. eur. .......................................................................... 52 Graf č. 9: Vývoj deficitu Portugalska............................................................................... 52 4 Příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu .................................... 57 4.1 Příčiny dluhové krize ..................................................................................................... 57 4.1.1 Strukturální nesourodost zemí eurozóny ................................................................. 57 4.1.2 Nedostatečný institucionální rámec ........................................................................ 59 4.1.3 Fiskální vývoj .......................................................................................................... 60 4.2. Následky dluhové krize ................................................................................................. 61 4.2.1 Reakce Evropské unie na dluhovou krizi ................................................................ 61 4.2.1.1 Okamžitá reakce ................................................................................................... 62 4.2.1.2 Reakce s dlouhodobým účinkem.......................................................................... 63 4.3 Vliv dluhové krize na euro ............................................................................................. 65 5 Možná řešení a opatření ..................................................................................................... 67 5.1 Scénáře možného budoucího vývoje eurozóny .............................................................. 67 Závěr ........................................................................................................................................ 70 Seznam literatury ................................................................................................................... 72 Seznam tabulek ....................................................................................................................... 75 Seznam obrázků ..................................................................................................................... 75 Seznam grafů .......................................................................................................................... 76
6
Úvod Tato diplomová práce se zabývá vzestupem a pádem evropské měny. Pro toto téma jsem se rozhodl, protože si myslím, že se bezprostředně dotýká nejen každého občana eurozóny, ale i celé Evropské unie, tudíž i České republiky.
Vznik jednotné evropské měny je jedním z největších a nejambicióznějších projektů. Od svého počátku tento projekt zaznamenal mezi ekonomy vášnivou debatu. Bude jednotná evropská měna fungovat? Dosavadní zkušenosti s jednotnou evropskou měnou ukázaly, že během prvních let své existence získalo euro pověst zdravé měny, opírající se o solidní institucionální rámec a solidní měnovou politiku Evropské centrální banky. V současnosti se eurozóna potýká z perzistencí a divergencí, namísto očekávané konvergence. Euro si získalo v nejedné zemi nálepku měny, jejichž zavádění přináší zdražování. Současná dluhová krize je vnímána jako důsledek zjevných a skrytých vad projektu jednotné evropské měny. Tohle je také jeden z hlavních důvodů proč jsem si dané téma vybral a chtěl jsem se mu hlouběji věnovat.
Při zpracování diplomové práce jsem vycházel především z výkladu, který publikoval národní koordinátor pro zavedení eura v České republice prof. Ing. Oldřich Dědek CSc. v publikacích Doba eura – úspěchy a nezdary společné evropské měny (2014) a Historie evropské měnové integrace – od národních měn k euru (2008). Dále jsem čerpal z monografií českých autorů jako například Antonína Brůžka (2001, 2007), Petra Fialy a Markéty Pitrové (2003), Zdeňka Sychry (2009) a z mnoha dalších, z monografií zahraničních autorů Philippa Baguse (2011), Roberta Raymonda (1995), Richarda Baldwina a Charlese Wyplosze (2008) aj. Tyto publikace se zaměřují na oblast evropské ekonomicko-měnové integrace a institucionální vývoj Evropské unie.
Cílem diplomové práce je popsat a zmapovat historii, současnost a nastínit budoucí vývoj evropské měny v současné dluhové krizi v eurozóně.
Práce je rozdělena do pěti kapitol, ve kterých se podrobně věnuji dané problematice. V rámci první kapitoly je popsána cesta, která předcházela k přijetí jednotné evropské měny od podpisu Římských smluv do roku 2002, kdy bylo euro zavedeno v podobě bankovek a mincí.
7
V druhé kapitole se snažím zmapovat historii evropské měny v datech od roku 1999 do ledna 2015. Třetí kapitola je věnována dluhové krizi v eurozóně. V následující čtvrté kapitole jsou popsány příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu. Poslední kapitola obsahuje možná řešení a opatření k úspěšnému překonání dluhové krize.
8
1. Cesta,
která
předcházela
k přijetí
jednotné
evropské měny Myšlenky o jednotné Evropě provázejí její obyvatele již od středověku. Nejvýznamnějším impulsem pro hospodářskou a měnovou integraci byly tragédie první a druhé světové války, které postihly evropský kontinent způsobem do té doby nevídaným. Víra v nutnost zabránit opakování takových tragédií se stala živnou půdou pro myšlenkové proudy, v nichž se začaly stále častěji objevovat hlasy po integraci všech evropských států. (Schelle a kolektiv, 2009, s. 5-6)
V roce 1951 zástupci šesti států (Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Francie, Německa a Itálie) podepsali smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli. Hlavními cíli tohoto společenství bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, k růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států. Těchto šest států se snažilo o prohloubení spolupráce a nepřímo k další mezinárodní kontrole. Tomuto prohloubení měl sloužit projekt o Evropském obranném společenství, podepsán v Paříži v roce 1952, který však byl odmítnut francouzským parlamentem v roce 1954. Úlohu projektu částečně převzala Západoevropská unie, která existovala již v předchozí organizaci. Do konce devadesátých let existovala Unie pouze formálně.
Po neúspěchu projektu se rozšířily obavy o další osud integrace. V roce 1955 na jednání v Messině bylo rozhodnuto vytvořit Výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Tento Výbor shrnul výsledky do zprávy, jež byla schválena na benátském setkání v roce 1956. Tam bylo rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, jež vyústilo k přijetí dvou smluv. Tyto smlouvy byly podepsány 25. března 1957: jedna se týkala Evropského společenství pro atomovou energii a druhá vytvářela Evropské hospodářské společenství. (Had, Urban, 2000, s. 11-20)
9
1.1 Římské smlouvy V roce 1955 se sešli v Messině ministři zahraničních věcí šesti západoevropských zemí (Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Německa, Francie a Itálie), aby se zabývali posílením resp. dalším pokračováním evropského sjednocení. (Raymond, 1995, s. 39)
Na základě Messinského jednání byl stanoven Výbor vládních zástupců k vypracování návrhů na další postup. Výsledky jednání byly shrnuty do tzv. Spaakovy zprávy, jež byla schválena v květnu 1956 na benátském setkání. Tam bylo zároveň rozhodnuto zahájit mezivládní jednání, které nakonec vyústilo k přijetí dvou samostatných smluv. (Balla, 2000, s. 7)
Římské smlouvy byly podepsány 25. března 1957 a v platnost vstoupily 1. ledna 1958. První smlouva se týkala Evropského společenství pro atomovou energii a druhá představovala začátek hluboké transformace západoevropských zemí, neboť vytvářela Evropské hospodářské společenství. (Raymond, 1995, s. 39-40)
Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii upravovala pouze určitou výseč společných zájmů, totiž oblast využívání atomového průmyslu pro mírové účely. Zatímco smlouva o Evropském hospodářském společenství řešila závažnější problémy. Stanovila si ve svém úvodu poměrně široké a dalekosáhlé cíle. (Keřkovský, Keřkovská, 1999, s. 14)
Tyto cíle, lze shrnout do několika klíčových bodů –
-
Především, šlo o harmonický rozvoj hospodářské činnosti – nové instituce měly za úkol ochraňovat hospodářskou soutěž v celém Společenství, aby bylo zabráněno velkým výkyvům v této činnosti a aby přispívaly k vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými zeměmi i oblastmi, zasadit se měly o stále stoupající stupeň koordinace v různých oblastech hospodářského života.
-
Druhým cílem byl nepřetržitý a vyrovnaný hospodářský růst – poukazovalo se na to, že je zárukou pokroku i v dalších sférách života, zejména v sociální, a hlavně že integrace umožňuje vyrábět za nižší náklady.
10
-
Třetím cílem je dosažení větší stability, a to stability cen i míry inflace, a vyrovnanost platební bilance.
-
Čtvrtým (posledním) cílem byla permanentní snaha o zvyšování životní úrovně, nepochybovalo se o tom, že hospodářský růst, stabilita, společný trh apod. vytvoří dobré předpoklady pro vyšší úroveň života všeho obyvatelstva.
První část smlouvy formulovala tyto cíle v jedné obsažné větě. Cílem Společenství je podporovat zřízením společného trhu a postupným sblížením hospodářské politiky členských států harmonický rozvoj hospodářského života ve Společenství jako celku, nepřetržitý a vyrovnaný růst, větší stabilitu, urychlené zvyšování životní úrovně, jakož i těsnější vztahy mezi státy, které tvoří Společenství. (Veber, 2004, s. 248)
Členské země Společenství předpokládaly postupné prohlubování základních svobod společného trhu, totiž volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. (Tomášek, 1999, s. 14)
Smlouva o Evropském hospodářském společenství byla poměrně skoupá na nastínění žádoucího tvaru měnového a kurzového uspořádání. Integrační úsilí bylo zaměřeno na zformování celní unie a společné zemědělské politiky, ve srovnání s tím se otázky měnové integrace omezovaly pouze na obecné výzvy ke koordinaci hospodářských politik a k chápání kurzových záležitostí jako věci společného zájmu. (Dědek, 2008, s. 1)
1.1.1 Formování celní unie v rámci EHS Cílem šesti západoevropských zemí se stalo vytvoření celní unie umožňující pohyb průmyslového zboží. Text smlouvy byl v pasážích soustředěných na odstranění cel a kvantitativních omezení koncipován velice přesně a díky všeobecné shodě obsahoval také časový harmonogram budování celní unie. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 69) V souladu se smlouvou bylo odstranění vnitřních cel naplánováno postupně během dvanáctiletého přechodného období do tří čtyřletých etap –
11
-
leden 1958 – prosinec 1961,
-
leden 1962 – prosinec 1965,
-
leden 1966 – prosinec 1969.
V roce 1961 byly odstraněny vnitřní dovozní kvóty Evropského hospodářského společenství a v roce 1968 byla odstraněna cla. K odstranění cel došlo o rok a půl dříve než bylo zamýšleno. Důvodem bylo utváření celní unie v období ekonomické prosperity, a to mělo za následek minimalizaci politických a ekonomických nákladů. (Baldwin, Wyplosz, 2008, s. 39)
1.2 Wernerova zpráva Dokument z 8 října 1970, adresovaný Radě a Komisi Evropského společenství o realizaci hospodářské a měnové unie. Na jeho vypracování se podílel tým expertů pod vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera. Kořeny tohoto dokumentu sahají do roku 1969, kdy se uskutečnila konference v Haagu, jejímž hlavním cílem bylo odblokovat politickou situaci v Evropském společenství po období integrační krize. (Pečinková, 2002, s. 151-152)
Wernerova skupina pracovala v součinnosti s Komisí Evropského společenství, která zveřejnila v březnu 1970 tzv. stupňovitý plán pro vytvoření hospodářské a měnové unie. Plán předpokládal vytvoření měnové unie do roku 1980.
V zásadě šlo o to najít kompromis ve dvou protikladných názorových směrech, a to v ekonomistickém a monetaristickém.
-
Ekonomistický směr – zastánci (Německo, Nizozemsko) obhajovali pozici, že vzniku měnové unie musí předcházet dlouhé přípravné období nezbytné ke konvergenci národních ekonomik a využité pro stále těsnější koordinaci hospodářských politik. Až po tomto sblížení zastánci ekonomistického směru považovali za možné provést neodvolatelné zafixování kurzů a centralizovat měnovou politiku. Dále bylo požadováno rychlé uvolňování restrikcí na pohyb kapitálu. Nikoli náhodou ekonomistická argumentace zaznívala ze zemí s vyšším sklonem k makroekonomické disciplíně, v nichž panovaly obavy, že sdílení jednotné měny se zeměmi s nižší tradicí makroekonomické stability by mohla produkovat ohniska trvalého pnutí.
12
-
Monetaristický směr – zastánci (Belgie, Francie, Itálie) kladli důraz na rychlé zafixování kurzů, přičemž argumentovali tím, že v prostředí pevných kurzů jsou členské země více motivovány a tlačeny ke konvergenci a harmonizaci hospodářských politik. Proto naléhali na bezodkladné ustanovení kapitálově silného fondu, jehož prostředky by byly využívány k podpoře fixních kurzů a platebních bilancí. Naopak liberalizace kapitálových toků měla proběhnout až v závěrečné fázi, po upevnění vnitřních vazeb kurzového prostředí. Není náhoda, že monetaristický přístup měl oporu v zemích, jejichž měny vykazovaly vyšší sklon ke kurzové nestabilitě a jimž vstup do měnové unie poskytoval příležitost k posílení ekonomistických fundamentů. (Dědek, 2008, s. 18)
Wernerova zpráva byla výsledkem křehkého kompromisu, jenž vznikl na základě debaty dvou názorových směrů o konkrétních formách další integrace v měnové oblasti. Zpráva byla od počátku pojímána jako předstupeň politické unie, jíž mělo být dosaženo v dalším sledu. (Pečinková, 2012, s. 153)
Zpráva předpokládala, že k ustavení měnové unie dojde ve třech etapách, přičemž přijetí dalších rozhodnutí a legislativy bude záviset na zkušenostech s fungováním předchozích opatření. Detailně analyzovala první dvě etapy a třetí etapa popisovala reformy v obecnější rovině.
Na základě doporučení Wernerovy zprávy a připomínek Komise přijala Rada
ministrů v březnu 1971 usnesení o vytvoření hospodářské a měnové unie. Ta měla být vytvořena ve třech etapách v průběhu deseti let. Nakonec byla realizována pouze část, jelikož nebylo jasné, jak v praxi realizovat přechod z první etapy do třetí. (Bagus, 2011, s. 40)
1.2.1 Had v tunelu Dodatek Wernerovy zprávy, který zkoumal otázku, jakým způsobem lze snižovat kurzové fluktuace mezi členskými zeměmi Společenství, aniž by byla omezována povolená kolísavost evropských měn vůči americkému dolaru. (Dědek, 2008, s. 20)
Dohoda o zúžení kurzového rozpětí mezi měnami členských zemí Společenství vstoupila v platnost 24. dubna 1972 pod názvem had v tunelu. Evropské měny navázané na sebe
13
představovaly hada (minimální rozpětí 2,25%), tunel potom rozpětí vůči americkému dolaru (4,5%), ve kterém se pohybovaly. pohybovaly. (Marková, 2006,, s. 149) 149
Obrázek 1: Tunel: evropské měny se mohou pohybovat 4,5 % od základní parity
Zdroj:
Dědek,
O.:
Měnová
integrace
a
euro,
online,
dostupný
přes:
(http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/European%20Economic%20Inte http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/European%20Economic%20Integration/pc04%20M%C4%9 http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/European%20Economic%20Integration/pc04%20M%C4%9 Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf )
Obrázek 2: Had: evropské měny navázané na sebe mohou oscilovat v maximálním rozpětí 2,25 %
Zdroj:
Dědek,
O.:
Měnová
integrace
a
euro,
online,
dostupný
přes:
(http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/European%20Economic%20Integration/pc04%20M%C4%9 http://samba.fsv.cuni.cz/~dedek/European%20Economic%20Integration/pc04%20M%C4%9 Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf Bnov%C3%A1%20integrace%20a%20euro.pdf)
14
Tento měnový systém nezůstal ve své podobě. V roce 1973 se projevila tendence k znehodnocení amerického dolaru tak silně, že prakticky přestala platit brettonwoodská konstrukce pevných směnných kurzů. Za těchto podmínek zmizel tunel, vytvářený maximálním fluktuačním rozpětím vůči americkému dolaru. (Raymond, 1995, s. 56)
1.3 Evropský měnový systém Evropský měnový systém lze považovat po „hadu v tunelu“ za druhý pokus o vytvoření vlastního měnového systému v rámci Společenství.
Evropský měnový systém oficiálně zahájil svou činnost v březnu 1979. Jeho členy se staly všechny země Společenství – Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo a Velká Británie. Vstupem dalších zemí do Společenství se počet následně zvýšil na 15, ale ne všechny země byly po celou dobu jeho existence trvalým členem (Řecko, Itálie a Velká Británie). Příčinou vzniku Evropského měnového systému bylo zamezit negativnímu působení labilního amerického dolaru na členské země Společenství, jež narušovalo a brzdilo ekonomickou integraci zvenčí, a nastolit pevné měnové kurzy mezi členskými zeměmi jako nezbytnou podmínku dalších ekonomických a měnových integračních procesů. Struktura Evropského měnového systému zahrnovala tři základní prvky –
-
evropskou měnovou jednotku,
-
mechanismus směnných kurzů,
-
úvěrové mechanismy. (Brůžek, 2001, s. 51-52)
1.3.1 Evropská měnová jednotka Představovala košovou jednotku všech zúčastněných měn a měla pevnou hodnotu složenou z jejich podílů. Národní měny byly v Evropské měnové jednotce zastoupeny úměrně ke své ekonomické síle, jejich podíl měl být pravidelně přezkoumáván a měněn každých pět let a měl odpovídat podílu, který měl HDP členské země na celkovém HDP Společenství. Ve skutečnosti se tak stalo pouze dvakrát, a to v roce 1984 začleněním řecké drachmy a v roce 1989 zapojením španělské pesety a portugalského escuda. Složení měnového koše Evropské měnové jednotky a jeho pozdější úpravy přibližuje Tabulka 1.
15
Evropská měnová jednotka byla zavedena pouze v bezhotovostní podobě. Byla využívána jako rezervní měna pro vypořádání pohledávek a závazků vzniklých z intervenční aktivity členských centrálních bank dle pravidel Evropského měnového systému. Dále měla sloužit jako nástroj transakcí uvnitř celého Evropského měnového systému. Evropská měnová jednotka se rozlišovala na tzv. –
-
oficiální – požívána v rámci Evropského měnového systému,
-
soukromou – požívána pro bankovní operace,
-
zelenou – určena pro zemědělské platby. (Sychra, 2009, s. 58-59)
Tabulka č. 1: Složení měnového koše Evropské měnové jednotky Počet jednotek národní měny v 1 Měna
ECU
Podíl národní měny v 1 ECU v %
13.3.1979 21.9.1989 13.3.1979 21.9.1989 Německá
0,828
0,6242
33,0
30,53
1,15
1,332
19,8
20,79
0,286
0,2198
10,5
10,21
3,80
3,301
9,5
8,91
109,00
151,8
9,5
7,21
0,217
0,1976
3,0
2,71
Irská libra
0,00759
0,008552
1,1
1,08
Britská libra
0,0885
0,08784
13,6
11,17
Řecká
-
1,44
-
0,49
marka Francouzský frank Nizozemský gulden Belgický a lucemburský frank Italská lira Dánská koruna
16
drachma Španělská peseta Portugalské escudo
-
6,885
-
4,24
-
1,393
-
0,71
Zdroj: (Sychra, 2009, s. 59)
1.3.2 Mechanismus směnných kurzů Nejdůležitější prvek Evropského měnového systému. Cílem mechanismu bylo dosáhnout stability v kurzových relacích mezi jednotlivými zeměmi Evropského měnového systému a mezi všemi zeměmi Evropské unie. Tohoto cíle má být v rámci daného mechanismu dosahováno nákupy a prodeji národních měn členských zemí centrálními bankami na jejich národních devizových trzích. Ke stabilitě měnových kurzů jsou používány i úvěrové a fiskální nástroje hospodářské politiky. Základním prvkem tohoto systému byly centrální kurzy Evropské měnové jednotky stanovené Evropskou komisí Evropské unie v jednotlivých měnách členských zemí. Centrální kurzy měly stanoveny všechny měny členských států Evropského měnového systému, včetně měn, které se kurzového mechanismu neúčastnily, ale podílely se na výpočtu Evropské měnové jednotky (např. v roce 1995 z 12- ti členských zemí to byla Velká Británie, Řecko a Itálie). Změna centrálních i bilaterálních sazeb na základě revize koše měn prováděné každých pět let, začleněním nových měn do koše a prováděnými devalvacemi a revalvacemi členských zemí byly dosti časté. Centrální sazby byly od vzniku Evropského měnového systému do roku 1995 změněny nejméně 25 krát, a to i několikrát za rok. (Brůžek, 2001, s. 57)
Mechanismus směnných kurzů byl založen na intervencích centrálních bank, jejichž cílem byla stabilita měnových kurzů. Intervence byly dvojího druhu –
-
intervence na udržení vzájemných kurzů národních měn – centrální banky udržovaly pomocí intervence tržní kurzy svých měn v předem vymezeném pásmu. Členské země Evropského měnového systému měly stanovený střední kurz k Evropské měnové jednotce, a to v závislosti na váhovém zastoupení měny v měnovém koši a měnové
17
účasti, která byla odvozena z průměrného kurzu dané měny k zvláštnímu právu čerpání za poslední tři měsíce. Ze středních kurzů národních měn k Evropské měnové jednotce byly odvozeny bilaterální střední kurzy národních měn. Centrální banky zemí zapojených do kurzového mechanismu, měly povinnost udržovat stanovené pásmo oscilace ve výši +-2,25% (od roku 1993 +-15%) od bilaterálních středních kurzů. Centrální banky členských zemí byly povinny intervenovat na devizových trzích, aby tržní kurzy daných měn se udržely v rámci stanoveného rozpětí.
-
intervence na udržení kurzů národních měn k Evropské měnové jednotce – přispívaly ke stabilizaci kurzů národních měn. Tyto intervence probíhaly za pomoci tzv. ukazatele divergence. Ukazatel divergence měl preventivní úlohu. Signalizoval, že se určitá národní měna vyvíjí delší dobu odlišným způsobem ve srovnání s ostatními národními měnami. Cílem ukazatele bylo vyhnutí se intervence. Preventivní úloha však nebyla plněna vždy spolehlivě. Důvodem byla specifická konstrukce ukazatele, která nezaručovala, že potřebný signál zazní před dosažením intervenčních bodů. Ukazatel také nemusel signalizovat kurzovou odchylku v případě, že bylo v pohybu více měn najednou. Tento intervenční mechanismus plnil pouze psychologický význam, zejména pro Francii, která prosadila vazbu národních měn na Evropskou měnovou jednotku. Tímto mechanismem chtěla Francie demonstrovat větší stabilitu a symetričnost mechanismu směnných kurzů oproti předchozímu systému „hada v tunelu“. (Marková, 2006, s. 159-164)
1.3.3 Úvěrový mechanismus Byl připraven financovat možné deficity platebních bilancí členských zemí v případě jejich neschopnosti hradit je z vlastních zdrojů. Úvěrové služby pro tyto operace poskytoval Evropský fond měnové spolupráce. Členové Společenství mohli využívat následující úvěrové služby –
-
Velmi krátkodobé financování – bylo poskytováno ne devizové operace těm členským zemím, kterým nedostačovaly jejich devizové rezervy. Zdrojem financování byly swapové operace mezi centrálními bankami a byly poskytované na dobu 45 dnů,
18
s možností prolongace o tři měsíce. Splácení bylo prováděno prostřednictvím účtů v Evropské měnové jednotce vedených Evropským fondem pro měnovou spolupráci.
-
Krátkodobá finanční podpora – se poskytovala na tři měsíce, s možností dvojí prolongace o tři měsíce. Tato finanční podpora existovala ještě před vznikem Evropského měnového systému na bázi dohody mezi centrálními bankami zemí Společenství. Tento typ podpory byl určen ke krytí nepředvídatelných a náhodných deficitů platebních bilancí. Použití těchto zdrojů bylo omezeno kvótami dlužnickými a věřitelskými, přitom věřitelská kvóta byla dvakrát větší než kvóta dlužnická. Tato podpora byla poskytována na základě tržních úrokových sazeb.
-
Střednědobá finanční pomoc – vycházela ze smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, která zahrnovala princip vzájemné pomoci v případech, jestliže by vývoj platební bilance mohl ohrozit fungování Společenství. Na rozdíl od předchozích forem financování nešlo o dohodu mezi centrálními bankami, ale o dohodu mezi jednotlivými zeměmi. Finanční pomoc se poskytovala na dobu dvou až pěti let.
Tabulka č. 2: Přehled úvěrových nástrojů Evropského měnového systému Název facility Velmi krátkodobá finanční pomoc
Krátkodobá finanční podpora
Střednědobá finanční pomoc
Vlastnosti Velikost: neomezená. Splatnost: 45 dní, B-N dohodou prodlouženo na 75 dní od konce měsíce intervencí. Možnost prodloužení dvakrát o 3 měsíce. Kondicionality: žádné. Velikost: 7,9 mld. ECU celková dlužnická kvóta, 15,8 mld. ECU celková věřitelská kvóta. Nástavce 4,4 mld. ECU. Splatnost: 3 měsíce s možností dvou prodloužení o 3 měsíce. Kondicionality: žádné. Velikost: Postupné navýšení na 16 mld. ECU. Splatnost: 2 až 5 let. Kondicionlity: stanoveny a monitorovány Radou Ecofin.
Zdroj: (Dědek, 2008, s. 81)
19
1.4 Delorsova zpráva Na jednání nejvyšších představitelů států a předsedů vlád v červnu 1988 v Hannoveru učinila Evropská rada zásadní krok pro další rozvoj měnové integrace. Evropská rada udělila skupině expertů vysoké úrovně pod vedením tehdejšího předsedy Komise Společenství Jacquesa Delorse mandát k tomu, aby během jednoho roku prozkoumali a předložili zprávu s návrhem konkrétních etap k uskutečnění HMU. Cílem zadání bylo, jak dospět k vytvoření hospodářské a měnové unie. (Sychra, 2009, s. 68)
V dubnu 1989 byla podepsána všemi členy Výboru zpráva o hospodářské a měnové unii, která později vešla ve známost jako Delorsova zpráva. Evropská rada oficiálně zprávu přijala na jednání v Madridu v červnu 1989. Zpráva obsahovala trojstupňový plán zavedení hospodářské a měnové unie. (Bagus, 2011, s. 41)
Z důvodu nejednotného postoje členských zemí k otázce náplně a cílů jednotlivých etap byla odsouhlasena pouze opatření pro první etapu a bylo stanoveno závazné datum pro její zahájení, a to na červenec 1990. Současně s opatřením pro první etapu bylo dohodnuto uspořádání mezivládní konference, která měla časově a obsahově specifikovat následující dvě etapy vytváření hospodářské a měnové unie. (Marková, 2006, s. 180-181)
Je příznačné a současně přirozené, že zpráva ideově vycházela z Wernerovy zprávy, a to ve své příloze označené „The Werner report revisited“. (Raymond, 1995, s. 87)
Zpráva rozlišovala hospodářskou unii na straně jedné a měnovou unii na straně druhé. Hlavními předpoklady pro fungování hospodářské unie podle Delorsovy zprávy byla existence jednotného trhu se společnými pravidly hospodářské soutěže, regionální a strukturální politika a koordinace hospodářských politik. Měnová unie měla zahrnovat úplnou liberalizaci pohybu kapitálu, integraci finančních trhů, volnou směnitelnost měn, neodvolatelnou fixaci měnných kurzů a možné nahrazení národních měn jednotnou měn. (Sychra, 2009, s. 69)
Na zasedání Rady ministrů v Římě v říjnu 1990 bylo stanoveno ukončení první etapy vytváření hospodářské a měnové unie na prosinec 1993 za předpokladu, že do té doby dojde
20
k vytvoření jednotného vnitřního trhu a že bude podepsána nová smlouva o Evropské unii. (Marková, 2006, s. 181)
Delorsova zpráva si zaslouží vysoké ocenění, jelikož oproti Wernerově zprávě, řada jejich navržených doporučení se dostalo do Smlouvy o Evropské unii. Delorsova zpráva lze označit za jakýsi cestovní řád, který následně začal určovat další směr prohlubování evropské integrace. (Dědek, 2008, s. 146)
1.5 Maastrichtská dohoda V prosinci 1991 byla členskými zeměmi Společenství na summitu v nizozemském Maastrichtu odsouhlasena Smlouva o Evropské unii (podepsána byla v únoru 1992), která blíže specifikuje další postup členských zemí Společenství k hospodářské a měnové unii. Smlouva vešla v platnost 1. listopadu 1993. Po nabytí její platnosti bylo označení Společenství nahrazeno pojmem Evropská unie. Smlouvu můžeme charakterizovat jako významný krok směrem k federaci. Jde o posun, který lze vymezit takto –
-
zakotvila požadavek budoucí společné měny,
-
přiznala právo na přidružení postkomunistickým zemím, které se vrátily k demokracii,
-
nastolila možnost zavedení evropského občanství,
-
přijala Sociální chartu (bez účasti Velké Británie),
-
značně rozšířila pole působnosti pro hlasování kvalifikovanou většinou v Radě, podstatně posílila roli a pravomoci Evropského parlamentu a
-
byl vytvořen nový Výbor pro regiony s konzultativním charakterem. (Veber, 2004. S. 353-354)
Smlouva o Evropské unii podstatně mění a doplňuje Římské smlouvy z roku 1957 o založení Evropského hospodářského společenství, navrhuje zcela nové agendy, týkajících se společné zahraniční a vnitřní bezpečnostní politiky, spolupráce v oblasti justice a vnitra a společného evropského občanství. (Marková, 2006, s. 182)
Smlouva má 250 stran, 7 hlav, 17 protokolů a 33 deklarací, které rozvádějí dílčí problémy, především výjimky ze Smlouvy pro jednotlivé státy. Výjimky ze závazků, vyplývajících ze
21
Smlouvy, se vztahovaly především na Velkou Británii a také na Dánsko. Vznik Evropské unie je výraz nové identity Společenství. Nejvýznamnějším činem Smlouvy o Evropské unii je cesta k jednotné měně, kterou Smlouva načrtla na základě Delorsovy zprávy. Uskutečnění hospodářské a měnové unie bylo podle tohoto plánu rozděleno do tří etap, které lze charakterizovat jako vytvoření základů, instalaci nástrojů a završení programu vytvořením Evropské centrální banky a jednotné měny. V první etapě šlo o zabezpečení volného pohybu kapitálu, stále pevnější koordinaci národních hospodářských a měnových politik a zajištění účasti všech národních měn členských států v Evropském měnovém systému. Druhá etapa měla za úkol vytvořit účinný nástroj k realizaci nových opatření a tím měl být Evropský měnový institut, jenž dostal za úkol posilovat koordinaci měnových politik členských zemí s cílem zajistit cenovou stabilitu, sledovat fungování Evropského měnového systému a usnadňovat zavádění Evropské měnové jednotky a konečně připravit vše potřebné pro vznik Evropského systému centrálních bank a jednotné měny. Ve třetí, poslední etapě, která nejdříve mohla začít v lednu 1996 a nejpozději v lednu 1999, šlo o finální realizaci Evropského systému centrálních bank a o výběr států, které odpovídají podmínkám pro přijetí jednotné měny. Podmínky, tzv. maastrichtská konvergenční kritéria, byly poměrně přísné a jednotlivé členské státy si s nimi dokázaly jen se značnými obtížemi poradit. (Veber, 2004, s. 353-355)
1.5.1 Maastrichtská konvergenční kritéria Smyslem konvergenčních kritérií bylo zajistit, aby členské země Evropské měnové unie dosáhli v jednotlivých základních makroekonomických aspektech přibližně stejné úrovně. Pokud by tomu tak nebylo, pak by zavedení měnové unie bylo velmi obtížné a riskantní. Konvergenční kritéria byla následující – (Keřkovský, Keřkovská, 1999, s. 24)
Cenová stabilita – míra inflace členského státu – měřeno podle spotřebitelských cen – nesmí přesáhnout během jednoho roku před rozhodnutím o jeho vstupu do hospodářské a měnové unie 1,5 procentního bodu průměrné inflace tří zemí s nejnižší inflací.
Zdravé veřejné finance – rozpočtový deficit veřejného sektoru – měřeno dle vládního schodku jako % z HDP – nesmí dlouhodobě překročit 3% hrubého domácího produktu. Kritérium se nepovažuje za porušené, zda je povolená hranice výjimečně a přechodně
22
překročena, nebo když se rozpočtový deficit neustále a výrazně snižuje a přibližuje se stanovené hodnotě 3%.
Udržitelné veřejné finance – celkový dluh veřejného sektoru – měřeno dle vládního dluhu jako % z HDP – nesmí dlouhodobě překročit 60 % HDP. Kritérium se nepovažuje za porušené, pokud se vládní dluh dostatečně rychle přibližuje zpět ke stanovené hranici.
Stálost konvergence – dlouhodobá cenová konvergence – měřeno dle dlouhodobé úrokové sazby – nesmí překročit během jednoho roku před rozhodnutím o vstupu o více než 2 procentní body nad průměrem tří členských států s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.
Stabilita směnného kurzu – měřeno dle odchylky od centrální parity - měnový kurz se musí udržovat v povoleném fluktuačním pásmu ERM Evropského měnového systému bez devalvace vůči jiným měnám po dobu dvou let před rozhodnutím o vstupu. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 516)
1.6 Instituce Hospodářské a měnové unie Hospodářská a měnová unie je navržena jako forma nadstátní integrace. Projekt evropské měnové unie od svého vzniku předpokládal vytvoření odpovídajících institucí, které by zabezpečily bezproblémový přechod vybraných členských zemí Evropské unie k jednotné měně a ke společné měnové politice, i následný efektivní chod měnové a hospodářské unie. Mezi instituce zásadního významu pro vznik a fungování Evropské měnové unie patří Evropský měnový institut, Evropský systém centrálních bank a Evropská centrální banka.
-
Evropský měnový institut – zahájil svojí činnost k 1. lednu 1994 jako přechodná instituce, jež v druhé etapě vytváření Evropské měnové unie zanikla. Evropský měnový institut byl předchůdce Evropské centrální banky. Členy institutu se staly centrální banky členských zemí Evropské unie. V souladu se Smlouvou o Evropské unii měl Evropský měnový institut plnit následující úkoly, jejichž realizace byla nezbytným předpokladem pro přechod ke třetí etapě vytváření hospodářské a měnové unie – dohlížel na fungování Evropského měnového systému, připravoval nástroje a opatření k zahájení poslední etapy přechodu k měnové unii, v případě ohrožení
23
měnové stability dával doporučení vládám členských zemí, Radě Evropské unie a centrálním bankám, Rada Evropské unie a členské země musely s Evropským měnovým institutem konzultovat legislativní opatření v měnové oblasti, předkládal každoročně Radě Evropské unie zprávu o stavu zavádění Evropské měnové unie a stanovoval pravidla, na jejichž základě funguje Evropský systém centrálních bank.
-
Evropský systém centrálních bank – se skládá z Evropské centrální banky a jednotlivých národních centrálních bank členských zemí Evropské unie, členů i nečlenů eurozóny. Hlavním cílem systému je provádět takovou politiku, která vede k zajištění, co největší cenové stability a podpoře celkové hospodářské politiky Evropské unie. Evropský systém centrálních bank má za úkol – definovat a realizovat měnovou politiku Evropské unie, provádět devizové operace za účelem realizace své měnové politiky, držet a spravovat příslušnou část měnových rezerv zemí účastnících se měnové unie, podporovat fungování platebních systémů a bankovní dohled v členských zemích.
-
Evropská centrální banka – zahájila svou činnost 1. ledna 1999. Vznikla jako právní nástupce Evropského měnového institutu. Její sídlo je ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejím úkolem je řídit měnovou politiku Evropské unie a zabezpečovat stabilitu cen v členských zemích, které jednotnou měnu používají. Evropská centrální banka výhradně povoluje vydávání eurobankovek a euromincí. Pracuje jako plně nezávislý subjekt, jenž zajišťuje plnění úkolů Evropského systému centrálních bank, a to vlastní činností či prostřednictvím národních centrálních bank.
1.7 Realizace hospodářské a měnové unie Smlouva o Evropské unii předpokládala realizaci hospodářské a měnové unie postupně v průběhu několika let. Byly vymezeny tři etapy, které měly umožnit orgánům Evropské unie i jednotlivým národním ekonomikám přizpůsobit se nezbytným integračním krokům. (Tuleja, 2007, s. 171-173)
24
1.7.1 První a druhá etapa Hospodářské a měnové unie Projekt hospodářské a měnové unie probíhal ve třech etapách. Do první etapy spadal podpis Smlouvy o Evropské unii a následně období ratifikace. Druhá etapa byla zahájena 1. ledna 1994. Vstup do této etapy znamenal pro členské země soustředit se na splnění nezbytných podmínek pro přijetí jednotné měny pod dohledem a za asistence Evropského měnového institutu. Především se jednalo o splnění maastrichtských konvergenčních kritérií, která Evropský měnový institut hodnotil v ročních zprávách.
Evropský měnový institut v březnu 1995 konstatoval v první publikované zprávě, že členské země realizují kritéria inflace a úrokové míry, ale úspěšnost hospodářské a měnové unie je ohrožena růstem rozpočtového deficitu. Uspokojivé hodnoty z hlediska konvergenčních kritérií vykazuje pouze Lucembursko a Irsko. Z důvodů neuspokojivých výsledků se zdálo velmi nepravděpodobné, že státy budou schopny dosáhnout dostatečné ekonomické konvergence a zahájit třetí etapu hospodářské a měnové unie již v roce 1997. Převládajícím tématem tohoto období proto byla schopnost členských zemí dodržovat harmonogram hospodářské a měnové unie. Na zasedání Rady Evropské unie v dubnu 1995 bylo diskutováno o alternativě prodloužení druhé etapy. Na tomto zasedání byl také projednán název budoucí jednotné měny. Rada se dále zabývala technickými otázkami posledního stádia hospodářské a měnové unie. V souvislosti s předpokládaným prodloužením druhé etapy bylo Komisí požadováno vytvoření detailního scénáře klíčové třetí etapy ještě před tím, než bude zřejmý konečný počet podílejících se členských zemí. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 518)
1.7.1.2 Zelená kniha Komise jakožto klíčový orgán v procesu realizace měnové unie publikovala v květnu 1995 dokument s názvem Zelená kniha o vytvoření hospodářské a měnové unie, který obsahoval podrobné fáze k zavedení jednotné měny. Podrobné fáze ve stručnosti uvádí Tabulka 2. (Sychra, 2009, s. 75-76)
25
Tabulka č. 3: Fáze zavádění jednotné měny podle Zelené knihy
Fáze A – 1998
V průběhu fáze
leden 1999 Fáze B – 1999 - 2001
V průběhu fáze
Rozhodnutí o zúčastněných zemích hospodářské a měnové unie. Zřízení Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky. Zajištění kompatibility národních legislativ. Tisk bankovek a ražba mincí. Plán pro přizpůsobení bankovního a finančního sektoru. Pevná fixace směnných kurzů zúčastněných měn vůči euru. Zavedení bezhotovostního oběhu eura. Odpovědnost za měnovou politiku přechází na Evropský systém centrálních bank. Mezibankovní, měnové, kapitálové a burzovní trhy obchodující v euru. Velkoobchodní platební systémy fungují v euru. Bankovní a finanční instituce pokračují v přizpůsobování se jednotné měně. Přechod na euro podle vůle, ochoty a připravenosti jednotlivých ekonomických subjektů. Zavedení eurobankovek a euromincí
leden 2002 Fáze C – 1.1.2002 – 30.6.2002 V průběhu fáze
Dokončení přechodu bankovního sektoru na jednotnou měnu. Převedení všech finančních operací na euro. Stažení bankovek a mincí denominovaných v národních měnách. Dokončení přechodu veřejného a soukromého sektoru na jednotnou měnu.
Zdroj: (Sychra, 2009, s. 76)
1.7.2 Pakt stability a růstu V roce 1996 byla Evropská unie po formální stránce téměř kompletně připravena na zahájení třetí etapy hospodářské a měnové unie. Otevřený zůstal jen německý požadavek na posílení hodnocení maastrichtských konvergenčních kritérií. Tento problém byl vyřešen členskými státy přijetím dlouhodobé strategie hospodářské stability v podobě vypracování tzv. Paktu stability a růstu. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 521)
Pakt stability a růstu je tvořen souborem evropských právních norem, jejichž první podobu schválila 16.-17. června 1997 Evropská rada formou rezoluce na svém summitu v Amsterodamu. Za přijetím Paktu stály obavy Německa, zda stávající podoba procedury při
26
nadměrném schodku je dostatečně způsobilá k tomu, aby vedla vlády k zodpovědné rozpočtové politice nejen v období příprav na měnovou unii, ale i trvale poté, co měnová unie bude již existovat. (Dědek, 2008, s. 168)
Pravidla Paktu prošla od svého schválení již několika revizemi. Nemalou újmu na důvěryhodnosti Pakt utrpěl při reformě v roce 2005, které předcházela snaha Komise navrhnout penalizace Německu a Francii za nadměrné schodky. Tehdejší situace postavila proti sobě evropské instituce a vyvolala rozvrat mezi členy eurozóny. Projevený přístup k dohodnutým pravidlům fiskální disciplíny následně přispěl k délce i hloubce krizového období v eurozóně. Nepříjemné zkušenosti s nedostatečně sjednocenými veřejnými financemi na úrovni členských států dopomáhají k výraznému zpřísnění Paktu a k posílení koordinace fiskálních politik. V prosinci 2011 nabyl účinnosti tzv. šestibalíček - soubor šesti právních norem, které Komise představila v reakci na dluhovou krizi v Řecku a na zhoršující se stav veřejných financí v dalších zemích Evropské unie. V květnu 2013 nabyl účinnosti tzv. dvojbalíček, který byl jako šestibalíček navrhnut za účelem posílení koordinace a dohledu nad rozpočtovými politikami členských zemí eurozóny. Pravidla Paktu se člení na dvě části – preventivní a nápravnou.
Preventivní část – dbá na to, zda členské země sledují udržitelnou fiskální politiku a předchází vzniku nadměrných deficitů. Následující opatření napomáhají k plnění těchto cílů –
-
Každá členská země Evropské unie má stanoven střednědobý rozpočtový cíl pro cyklicky očištěný podíl deficitu na HDP. Pokud je země mimo tento cíl, je její povinností k tomuto cíli směřovat jistou stanovenou úrovní.
-
Členské země, které nevstoupí do měnové unie, zpracovávají každoročně konvergenční programy a členské země měnové unie zpracovávají stabilizační programy, v nichž prezentují své střednědobé rozpočtové strategie. Komise a Rada Evropské unie hodnotí slučitelnost těchto programů se závazky vyplývající z Paktu.
-
Země nacházející se mimo svůj střednědobý cíl, musejí uzpůsobit rozpočtové výdaje tak, aby rostly střednědobým tempem potencionálního HDP.
27
-
Odchýlení z dráhy vedoucí ke střednědobému cíli a nereagování na výzvu k nápravě se člen eurozóny vystavuje peněžní sankci v podobě povinnosti vytvoření úročeného vkladu ve výši 0,2% HDP.
-
Země eurozóny musejí předkládat Komisi do 15. října každého roku návrhy svých rozpočtů na následující rok za účelem posouzení jejich slučitelnosti se závazky Paktu. Pokud Komise zjistí vážné porušení pravidel evropské rozpočtové politiky, může požádat o přepracování rozpočtového návrhu.
Nápravná část – soubor postupů pro případ, kdy členská země sleduje neudržitelnou fiskální politiku (dlouhodobě), kvůli čemuž s ní byla zahájena procedura při nadměrném deficitu. Při zahájení procedury s členskou zemí, mohou být aplikována následující nápravná opatření –
-
Při porušení pravidel lze současně se zahájením procedury při nadměrném deficitu uvalit sankce v podobě bezúročného vkladu ve výši 2% HDP.
-
Pokud dotčená země nepřijímá dostatečná účinná opatření k odstranění nadměrného deficitu, sankční depozitum se přemění na pokutu, která nebude vrácena. Pokuta jde dále navyšovat o variabilní složku.
-
Po dobu vedení procedury při nadměrném deficitu je členská země vystavena průběžnému sledování, v jehož rámci pravidelně informuje o přijímaných opatřeních. Zavazuje se také k provedení strukturálních reforem v zájmu trvalého odstranění nadměrných deficitů.
-
Země, které nejsou členy eurozóny, a je s nimi vedena procedura při nadměrném deficitu,
mohou
mít
pozastavené
čerpání
prostředků
z Fondu
soudržnosti.
(http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/eurozona/pakt-stability-a-rustu)
1.8 Třetí etapa Hospodářské a měnové unie Podmínkou vyhlášení třetí etapy hospodářské a měnové unie bylo nutné splnění maastrichtských konvergenčních kritérií. Na základě úspěšného dodržení konvergenčních
28
kritérií měly být stanoveny země, které přijmou jednotnou měnu. Toto rozhodnutí určovala Rada na návrh Komise a na základě hodnotící konvergenční zprávy Evropského měnového institutu z března 1998. Ke vstupu do třetí etapy bylo doporučeno jedenáct členských zemí Evropské unie.
Tabulka č. 4: Stav konvergenčních kritérií členských zemí Evropské unie doporučených ke vstupu do třetí etapy (referenční rok 1997) Deficit (přebytek) rozpočtu k HDP (%)
Celkový Dlouhodobá Roční míra veřejný dluh úroková inflace (%) k HDP (%) sazba (%)
Stabilita kurzu
Stav
1997
1997
Leden 1998
Leden 1998
Březen 1998
Kritérium
-3,0
60,0
2,7
7,8
Účast v EMS za poslední dva roky
Belgie
-2,1
122,2
1,4
5,7
Ano
Německo
-2,7
61,3
1,4
5,6
Ano
Španělsko
-2,6
68,8
1,8
6,3
Ano
Francie
-3,0
58,0
1,2
5,5
Ano
Irsko
0,9
66,3
1,2
6,2
Ano
Itálie
-2,7
121,6
1,8
6,7
od 11/96
Lucembursko
1,7
6,7
1,4
5,6
Ano
Nizozemsko
-1,4
72,1
1,8
5,5
Ano
Rakousko
-2,5
66,1
1,1
5,6
Ano
Portugalsko
-2,5
62,0
1,8
6,2
Ano
Finsko
-0,9
55,8
1,3
5,9
od 10/96
Zdroj: (Fiala, Pitrová, 2003, s. 523)
29
1.8.1 Země vně třetí etapy Od 1. ledna 1999 začala třetí etapa, čímž zahájila hospodářská měnová unie oficiálně svoji činnost. Do třetí etapy vstoupilo jedenáct zemí a čtyři členské země zůstaly mimo oblast eurozóny. Mimo oblast eurozóny zůstaly Velká Británie, Dánsko, Švédsko a Řecko. Situace zemí stojících mimo třetí etapu hospodářské a měnové unie byla v mnohém odlišná. Specifické postavení měla Velká Británie a Dánsko. Tyto dvě země využily své výjimky ve Smlouvě o Evropské unii a svou účast ve třetí etapě odmítly. (Sychra, 2009, s. 79)
Zcela jiný byl případ Švédska a Řecka. Tyto dvě země podle Rady Evropské unie nesplnily konvergenční kritéria. Švédsko sice dosahovalo hospodářské konvergence, ale nesplňovalo podmínku účasti v Evropském měnovém systému a nepřizpůsobilo svou legislativu nezávislému statutu Evropské centrální banky. Tudíž nesplňovalo konvergenční kritéria jako celek. Řecko jako jediná země, která nevstoupila do třetí etapy hospodářské a měnové unie nesplňovala ukazatele hospodářské konvergence. Situace se však změnila v roce 2000, kdy Evropská rada rozhodla, že Řecko již konvergenční kritéria splňuje a je schopno v lednu 2001 přijmout euro. (Fiala, Pitrová, 2003, s. 524)
Tabulka č. 5: Stav konvergenčních kritérií Řecka před vstupem do Hospodářské a měnové unie
Stav
1999
Celkový veřejný Roční míra dluh k HDP inflace (%) (%) 1999 2000
Kritérium
-3,0
60,0
2,4
7,2
Řecko
-1,6
104,4
2,0
6,4
Deficit rozpočtu k HDP (%)
Zdroj: (Fiala, Pitrová, 2003, s. 524)
30
Dlouhodobá Stabilita úroková kurzu sazba (%) 2000
2000 Účast v EMS za poslední dva roky Ano
1.8.2 Dovršení hospodářské a měnové unie V lednu 1999 bylo na světové trhy uvedeno euro, jako jednotná měna pro jedenáct členských zemí Evropské unie (Německo, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rakousko a Finsko). Národní měny těchto zemí byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu podle výsledků devizových trhů k 31. prosinci 1998. Nově stanovené neodvolatelné složení měnového koše Evropské měnové jednotky, jehož skladba je uvedena níže, bylo nahrazeno eurem v lednu 1999 v poměru 1:1. (Balla, 2000, s. 16)
Tabulka č. 6: Přepočítací koeficienty mezi měnami zemí Hospodářské a měnové unie a eurem
Země
Název národní měny
Přepočítací koeficient
1
EURO =
Belgie
frank
40,3399
Finsko
marka
5,94573
Francie
frank
6,55957
Irsko
libra
0,787564
Itálie
lira
1936,27
Lucembursko
frank
40,3399
Německo
marka
1,95583
Nizozemsko
gulden
2,20371
Portugalsko
escudo
200,482
Rakousko
šilink
13,7603
Řecko
drachma
340,750
Španělsko
peseta
166,386
Zdroj: (EURO jednotná měna Evropské unie)
31
Euro, které od ledna 1999 existovalo pouze jako účetní, bezhotovostní měna, bylo od prvního ledna 2002 vydáno i v podobě bankovek a mincí. Národní měny po krátkou dobu obíhaly zároveň s eurem. Aby bylo zabráněno nadměrnému tlaku na výměnu oběživa ve všech dvanácti zemích eurozóny bylo ustanoveno přechodné období. Délka tohoto období je uvedena v následující tabulce.
Tabulka č. 7: Datum ukončení platnosti národní měny v zemích eurozóny Země
Platnost národní měny končí ke dni
Belgie
28. února 2002
Finsko
28. února 2002
Francie
17. února 2002
Irsko
9. února 2002
Itálie
28. února 2002
Lucembursko
28. února 2002
Německo
31. prosince 2001
Nizozemsko
28. ledna 2002
Portugalsko
28. února 2002
Rakousko
28. února 2002
Řecko
28. února 2002
Španělsko
28. února 2002
Zdroj: (EURO jednotná měna Evropské unie)
Národní bankovky a mince se po uplynutí přechodného období stávají neplatnými. Bude však možné vyměňovat národní oběživo po řadu let a v některých zemích dokonce neomezeně v národních centrálních bankách, které oběživo vydaly. V následující tabulce je uveden terminář výměny neplatného oběživa v zemích eurozóny.
32
Tabulka č. 8: Terminář výměny neplatného národního oběživa v zemích eurozóny
Stát
Výměna
Výměna národní měny
národní měny
v centrální bance
v obchodní bance
Bankovky
Mince
Belgie
31. 12. 2002
Neomezeně
31. 12. 2004
Finsko
31. 3. 2002
29. 2. 2012
29. 2. 2012
Francie
30. 6. 2002
17. 2. 2012
17. 2. 2005
Irsko
31. 3. 2002
Neomezeně
Neomezeně
Itálie
31. 3. 2002
29. 2. 2012
29. 2. 2012
Lucembursko
30. 6. 2002
Neomezeně
31. 12. 2004
Německo
31. 3. 2002
Neomezeně
Neomezeně
Nizozemsko
31. 12. 2002
1. 1. 2032
1. 1. 2007
Portugalsko
30. 6. 2002
28. 2. 2022
31. 12. 2002
Rakousko
31. 3. 2002
Neomezeně
Neomezeně
Řecko
31. 3. 2002
29. 2. 2012
29. 2. 2004
Španělsko
30. 6. 2002
neomezeně
Neomezeně
Zdroj: (EURO jednotná evropská měna)
33
2 Vývoj konceptu evropské měny v letech 1999 až 2015 1999
-
Červen – Jednotná evropská měna se stává zákonnou měnou v jedenácti zemích Evropské unie (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělska). Účinnost nabyl Pakt stability a růstu a v rámci Evropského měnového systému byl nahrazen mechanismus směnných kurzů
ERM mechanismem ERM II. Bylo zahájeno tříleté přechodné
období, během něhož euro existovalo jen jako účetní, bezhotovostní měna.
2000
-
Leden – Řecko revalvovalo centrální paritu drachmy v ERM II o 3,5%.
-
Březen – Evropská rada přijala Lisabonskou strategii.
-
Červenec – Činnost zahájila expertní skupina pod vedením Alexandra Lamfalussyho, která měla na starosti proces přípravy a zavádění právních předpisů Evropské unie pro oblast finančního trhu.
-
Září – Evropská centrální banka zvýšila sazbu hlavních refinančních operací na historicky nejvyšší úroveň 4,75%. Dále společně s centrálními bankami Spojených států amerických, Japonska, Velké Británie a Kanady zasáhla devizovými intervencemi proti oslabování eura. Dánsko odmítlo v referendu zavedení eura.
-
Listopad – Evropská centrální banka intervenovala na devizových trzích s cílem stabilizovat kurz eura.
2001
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o dvanáctého člena – Řecko.
34
2002
-
Leden – V členských zemích bylo zahájeno nahrazování národního oběživa eurobankovkami a euromincemi. Ukončeno bylo období duálního oběhu, euro se stalo jediným zákonným platidlem. Vrcholnými představiteli členských států byla podepsána Nicejská smlouva.
2003
-
Únor – Nicejská smlouva vstoupila v platnost.
-
Březen – Statut Evropské centrální banky byl doplněn o rotační systém hlasování v Radě guvernérů.
-
Květen – Evropská centrální banka zpřesnila svou měnovou strategii.
-
Červen – Provedené testy britským ministerstvem financí neprokázaly výhodnost zavedení eura pro Británii.
-
Září – Švédsko v referendu odmítlo euro.
-
Listopad – V čele Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet nahradil Wima Duisenberga. Rada Ecofin zastavila s Německem a Francií proceduru při nadměrném schodku. Maďarská národní banka z důvodu turbulence maďarského forintu zvyšuje základní sazbu na 12,5%. (http://www.zavedenieura.cz/cs/euro/historie-eura/historieeura-v-datech)
2004
-
Květen – Evropská unie se rozšířila o deset nových členů – (Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko).
-
Červen – Estonsko, Litva a Slovinsko vstoupily do kurzového uspořádání ERM II.
-
Červenec – Evropský soudní dvůr zrušil rozhodnutí Rady o zastavení procedury při nadměrném deficitu vůči Německu a Francii.
-
Říjen – Vrcholní představitelé členských států Evropské unie podepsali v Římě Evropskou ústavu.
-
Listopad – Wim Kok zveřejnil zprávu, kde kriticky hodnotí dosavadní průběh Lisabonského procesu.
35
2005
-
Březen – Evropská rada přijala revidovanou Lisabonskou strategii. Rada a Komise dospěly k dohodě o reformě Paktu stability a růstu.
-
Květen – Lotyšsko vstoupilo do kurzového uspořádání ERM II.
-
Červenec – Reformovaný Pakt stability a růstu nabyl účinnosti.
-
Listopad – Angela Merkelová se ujímá funkce kancléřky Spolkové republiky Německo.
2006
-
Duben – Konvergenční zprávy Komise a Evropské centrální banky nedoporučily vstup Litvy do eurozóny.
-
Září – Předsedou Euroskupiny byl opakovaně zvolen Jean-Claude Juncker.
2007
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o třináctého člena – Slovinsko. Evropská unie se rozšířila o dva nové členy – Bulharsko a Rumunsko.
-
Březen – Slovensko revalvovala centrální paritu ERM II o 8,5%.
-
Červen – Evropská rada opouští Evropskou ústavu a uzavírá novou mezivládní smlouvu novelizující stávající smlouvy.
-
Prosinec – Centrální banky pěti hlavních měnových oblastí oznámily opatření ke snížení napětí na peněžních trzích. Vrcholní představitelé členských států EU podepsali Lisabonskou smlouvu. (Dědek, 2008, 241-242)
2008
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o Kypr a Maltu.
-
Únor – Maďarsko opustilo politiku kurzového pásma a přešlo na kurzové plování.
-
Květen – Slovensko revalvuje podruhé centrální paritu ERM II o 17,6%.
-
Září – Americká vláda vyčlenila na pomoc bankovního sektoru 700 mld. USD. Investiční banka Lehman Brothers vyhlásila bankrot.
36
-
Říjen – Ustanovena expertní skupina pod vedením Jacquese de Larosièra, pověřená úkolem navrhnout více účinný, integrovaný a udržitelný systém evropského dohledu nad finančním sektorem.
-
Listopad – Uzavřena byla dohoda mezi Evropskou unií a Maďarskem o finanční pomoci ve výši 6,5 mld. eur jako součást širší mezinárodní pomoci s finančním krytím 20 mld. eur. Evropská komise publikovala protikrizový Evropský plán hospodářského zotavení.
-
Prosinec – Zvýšen strop střednědobé finanční pomoci Evropskou unií z 12 mld. eur na 25 mld. eur.
2009
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o šestnáctého člena – Slovensko. Uzavřena byla dohoda mezi Evropskou unií a Lotyšskem o finanční pomoci ve výši 3,1 mld. eur jako součást širší pomoci s finančním krytím 7,5 mld. eur.
-
Únor – Expertní skupina pod vedením Jacquese de Larosièra prezentovala svá doporučení k nové evropské architektuře dohledových institucí.
-
Březen – Rada guvernérů Evropské centrální banky upřesnila technické parametry rotačního systému hlasování.
-
Květen – Uzavřena byla dohoda mezi Evropskou unií a Rumunskem o finanční pomoci ve výši 5 mld. eur jako součást širší mezinárodní pomoci s finančním krytím 20 mld. eur. Evropská centrální banka snížila sazbu hlavních refinančních operací na doposud historicky nejnižší úroveň 1%.
-
Červenec – Evropská centrální banka zahájila program nákupu krytých obligací. Island podal přihlášku za člena Evropské unie.
-
Září – Za předsedu Evropské komise byl podruhé zvolen José Barroso.
-
Prosinec – Lisabonská smlouva, reformující instituce Evropské unie a její fungování nabyla účinnosti.
2010
-
Březen – Ustanovena expertní skupina pod vedením Van Rompuya, jejím úkolem je navrhnout účinnější systém ekonomického řízení Evropské unie a eurozóny.
37
-
Květen – Evropská centrální banka rozhodla o zahájení programu pro trhy s cennými papíry. Uzavřen byl nápravný program s Řeckem s finančním krytím 110 mld. eur, z čehož 80 mld. eur poskytly formou půjček země eurozóny a částkou 30 mld. eur se podílel Mezinárodní měnový fond. Rada EFOFIN na mimořádném zasedání oznámila částku 750 mld. eur pro země ohrožené dluhovou krizí. Rozhodnuto bylo o zřízení dočasných záchranných mechanismů – Evropského mechanismu finanční stabilizace a Evropského nástroje finanční stability. Zvýšen strop střednědobé finanční pomoci Evropskou unií z 25 mld. eur na 50 mld. eur.
-
Červen – Evropská rada přijala dokument Evropa 2020 – strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění.
-
Září – Evropská komise představila soubor šesti legislativních návrhů na posílení ekonomické správa Evropské unie a eurozóny tzv. šestibalíček.
-
Říjen – Expertní skupina pod vedením Van Rompuya představila dokument Posílení ekonomické správy v Evropské unii.
-
Listopad – Uzavřena byla dohoda o finanční pomoci Irsku s finančním krytím 85 mld. eur
financovaná
Evropského
z prostředků
nástroje
finanční
Evropského stability,
mechanismu
Mezinárodního
finanční měnového
stabilizace, fondu
a
bilaterálními půjčkami od dalších členských zemí Evropské unie. -
Prosinec – Evropská rada odsouhlasila zřízení Evropského stabilizačního mechanismu jako stálého nástroje na ochranu finanční stability eurozóny. Evropská rada pro systémová rizika zahájila činnost. Evropská centrální banka se rozhodla navýšit upsaný kapitál o 5 mld. eur.
2011
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o sedmnáctého člena – Estonsko. Činnost zahájily tři nové evropské dohledové instituce - Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění, Evropský orgán pro cenné papíry a trhy.
-
Březen – Vrcholní představitelé všech zemí eurozóny a šesti dalších členských států Evropské unie přijali Pakt euro plus. Centrální banky eurozóny provedly koordinovanou intervenci na devizových trzích.
-
Duben – Komise předložila náměty na další rozvoj jednotného trhu.
38
-
Květen – Uzavřena byla dohoda o finanční pomoci Portugalsku s finančním krytím 78 mld. eur. Rumunsku byla poskytnuta střednědobá finanční pomoc do výše 1,4 mld. eur.
-
Červen – Evropská rada odsouhlasila navýšení garancí za půjčky z Evropského nástroje finanční stability ze 440 na 780 mld. eur a dospěla k dohodě o konečné podobě Evropského stabilizačního mechanismu.
-
Červenec – Ministři Euroskupiny podepsali Smlouvu o zřízení Evropského stabilizačního mechanismu. Evropská rada se dohodla na posílení flexibility Evropského nástroje finanční stability a budoucího Evropského stabilizačního mechanismu.
-
Srpen – Evropská centrální banka aktivovala program pro trhy s cennými papíry.
-
Říjen – Členské země eurozóny dokončily ratifikační proces k navýšení prostředků Evropského nástroje finanční stability. Na mezivládním jednání Evropské unie byl přijat komplex opatření k vyvedení eurozóny z dluhové krize.
-
Listopad – Prezidentem Evropské centrální banky se stává Mario Draghi. Evropská komise představila konzultační studii o možnosti zavedení společných evropských obligací. Dále představila soubor dvou právních norem zaměřený na posílení fiskálního dohledu v eurozóně tzv. dvoubalíček.
-
Prosinec – Účinnost nabyl soubor šesti právních norem známý pod názvem šestibalíček. Na mezivládním jednání Evropské unie se členské země dohodly na posílení zdrojů Mezinárodního měnového fondu o 200 mld. eur. Evropská centrální banka poskytla bankám eurozóny formou tříleté operace na dodání likvidity 489 mld. eur. Chorvatsko podepsalo smlouvu o vstupu do Evropské unie.
2012
-
Leden – Lotyšsko zakončilo úspěšně nápravný program.
-
Únor – Evropská komise publikovala první Zprávu o varovném mechanismu. Ministři Euroskupiny podepsali druhou verzi Smlouvy o zřízení Evropského stabilizačního mechanismu.
-
Březen – Členské země Evropské unie s výjimkou České republiky a Velké Británie podepsali Fiskální úmluvu (Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii). Řecko se dohodlo se soukromými věřiteli na výměně vládních obligací. Uzavřen byl druhý nápravný program s Řeckem s finančním krytím 130 mld. eur,
39
s podílem Mezinárodního měnového fondu ve výši 28 mld. eur. Maďarsku ministři financí Evropské unie pozastavili čerpání prostředků z Fondu soudržnosti ve výši 495 mil. eur. -
Duben – Na zasedání Mezinárodního měnového fondu členské země přislíbily dodat více než 430 mld. USD na posílení celosvětové finanční stability.
-
Květen – Předseda José Barroso představil na zasedání Evropské rady koncept bankovní unie.
-
Červen – Prezident Evropské rady Van Rompuy představil na mezivládním jednání Evropské unie zprávu Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii. Evropská rada souhlasila s vytvořením jednotného bankovního dohledu umístěného v Evropské centrální bance. Kypr podal oficiální žádost o finanční pomoc. Byla přijata Evropskou radou výzva Paktu pro růst a zaměstnanost.
-
Červenec – Ministři Euroskupiny schválili finanční pomoc na rekapitalizaci španělských bank do výše 100 mld. eur.
-
Září – Evropská centrální banka schválila program intervenčních nákupů vládních obligací s názvem přímé měnové transakce.
-
Říjen – Proběhla inaugurace Evropského stabilizačního systému. Jedenáct členů eurozóny (Belgie, Estonsko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) se rozhodlo pro zavedení daně z finančních transakcí. Evropská unie získala Nobelovu cenu míru.
-
Prosinec – Rada ECOFIN se dohodla na podobě Jednotného mechanismu dohledu.
2013
-
Leden – V platnost vstoupila Fiskální úmluva.
-
Duben – Uzavřen byl nápravný program s Kyprem s finančním krytím 10 mld. eur, včetně příspěvku Mezinárodního měnového fondu v částce 1 mld. eur.
-
Květen – Účinnost nabyl soubor dvou právních norem tzv. dvojbalíček.
-
Červen – Konvergenční zprávy o Lotyšsku dospěly k závěru o splnění podmínek k přijetí eura. Euroskupina se dohodla na podmínkách přímé pomoci bankám z prostředků Evropského stabilizačního mechanismu.
-
Červenec – Evropská unie se rozšířila o osmadvacátého člena – Chorvatsko.
-
Říjen – Právní normy upravující jednotný mechanismus dohledu nabyly účinnosti.
40
-
Prosinec – Španělsko a Irsko ukončily své programy finanční pomoci. Rada ECOFIN dosáhla předběžné dohody o podobě jednotného mechanismu po řešení bankovních problémů.
2014
-
Leden – Eurozóna se rozšířila o osmnáctého člena – Lotyšsko.
-
Květen – Portugalsko ukončilo svůj nápravný program.
-
Listopad – Jeden z pilířů bankovní unie (jednotný mechanismus dohledu) zahájil činnost.
2015 -
Leden – Eurozóna se rozšířila o devatenáctého člena – Litvu. (Dědek, 2014, s. 318323)
41
3 Dluhová krize v eurozóně Dluhová krize v eurozóně začala na přelomu roku 2009 a 2010. Již šestým rokem straší země eurozóny. Vždy, když členské země eurozóny utlumí nějaký problém, který způsobuje vnitřní nestabilitu měnové unie, objeví se po čase problém jiný, který je pro eurozóny ještě větší hrozbou než ten předchozí. Prvotním impulsem ke vzniku dluhové krize bylo oznámení Řecka v posledním čtvrtletí 2009, že jeho rozpočtový schodek v roce 2009 i v následujícím období bude mnohem vyšší, než činily dosavadní odhady, že bude několikanásobně přesahovat limit povolený Paktem stability a růstu. Následně v prvním čtvrtletí 2010 se výnosy řeckých státních dluhopisů zvýšily na neudržitelnou úroveň, Řecko ztratilo možnost půjčovat si na finančních trzích a požádalo o první mezinárodní finanční pomoc. Ta mu také byla v květnu 2010 poskytnuta členskými zeměmi eurozóny a Mezinárodním měnovým fondem. Bohužel toto řešení neznamenalo konec řecké dluhové krize, ale naopak počátek série dalších událostí. Dluhová krize naplno propukla již o půl roku později v Irsku a na jaře 2011 v Portugalsku, i tyto země musely přijmout mezinárodní finanční pomoc. Navíc nedocházelo ke stabilizaci ekonomistické a rozpočtové situace Řecka, naopak řecké rozpočtové deficity zůstávaly na vysoké úrovně, a řecký veřejný dluh proto nadále rychle narůstal. Za příčinu tohoto vývoje lze označit pokračující a prohlubující se hospodářskou recesi Řecka v důsledku zavádění úsporných rozpočtových opatření. Proto byl na jaře 2012 spuštěn další záchranný plán pro Řecko – byla odepsána část řeckého veřejného dluhu a byl přijat druhý balík mezinárodní finanční pomoci pro Řecko, ještě objemnější než ten první. Na podzim 2012, se však ukazuje, že ani druhý balík finanční pomoci Řecku nebyl dostatečný. Řecko oznámilo, že svou dluhovou a ekonomickou krizi nezvládne vyřešit v dohodnutém termínu, tedy ani s druhým záchranným balíkem a po odepsání části veřejného dluhu a žádá o odklad plnění podmínek finanční pomoci, případně o další odpis veřejného dluhu či o dodatečné finanční zdroje. V prosinci 2012 Řecko provedlo další krok ke snížení svého veřejného dluhu, a to částečný zpětný odkup řeckých státních dluhopisů od soukromých investorů. Mezitím se situace výrazně zhoršovala v dalších členských státech eurozóny. (Newton College, 2012, s. 7-13)
Španělsko v prosinci 2012 muselo na podporu svého finančního sektoru přijmout mezinárodní finanční pomoc, na jaře 2013 byl uzavřen nápravný program s Kyprem s finančním krytím 10 mld. eur, včetně příspěvku Mezinárodního měnového fondu v částce 1 mld. eur. Toto turbulentní prostředí má za následek přicházení s opatřeními a iniciativami, které by měly
42
udržet eurozónu v dosavadním složení, jak od orgánů Evropské unie, tak i od členských zemí Evropské unie. Nejdříve byly vytvořeny dva dočasné záchranné mechanismy pro krizí postižené země eurozóny – Evropský nástroj finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace. V říjnu 2012 byl vytvořen stálý záchranný mechanismus eurozóny pro členské země v obtížích – Evropský stabilizační mechanismus. Evropská komise zpřísnila rozpočtový dohled a zavedla makroekonomický dohled pro členské země měnové unie. Členskými státy Evropské unie s výjimkou České republiky a Velké Británie byla podepsána Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě hospodářské a měnové unie, která měla zpřísnit rozpočtovou kázeň a zvýšit koordinaci hospodářských politik členských států Unie a posílit tak hospodářský pilíř hospodářské a měnové unie Evropské unie. Avšak po podpisu této smlouvy Španělsko oznámilo, že podmínky nebude schopna dodržet. Jsou navrhovány kroky k další užší integraci eurozóny, které by měly vést k překonání krize.
Zastánci užší integrace navrhují postupné zavedení bankovní unie, fiskální unie a politické unie, což by vedlo k federalizaci eurozóny. Odpůrci užší integrace však namítají, že federalizace eurozóny jde proti vůli většiny občanů členských zemí, že je to příliš nákladná cesta k řešení krize eurozóny a že lepším řešením by bylo vystoupení nejproblémovějších zemí z měnové unie. (Newton College, 2013, s. 13-14)
Možnosti a limity řešení dluhové krize v eurozóně jsou stále předmětem obsáhlých diskusí. Řeší se otázky, do jaké míry a za jakých předpokladů jsou plány na vytvoření bankovní, fiskální a politické unie v eurozóně realizovatelné. Jaké jsou jejich možné přínosy a náklady, nakolik jsou proveditelné v různých členských zemích, jestli je zavedení bankovní, fiskální a politické unie v eurozóně smysluplné a jestli má potenciál vyřešit dluhovou krizi v eurozóně, když její podstatnou příčinou jsou dlouhodobé makroekonomické rozdíly a nerovnováhy mezi členskými zeměmi měnové unie. Rozsáhle se analyzuje případ Řecka s cílem odhadnout, zda udržení Řecka v eurozóně je více, nebo méně nákladná než cesta alternativní – vystoupení Řecka z měnové unie. Analyzují se rovněž přínosy a náklady různých alternativ vyústění dluhové krize – federalizace eurozóny v současném devatenáctičlenném složení, odchod nejslabších členů měnové unie, či úplný rozpad měnové unie. (Newton College, 2012, s. 14)
43
3.1 Situace ve vybraných zemích eurozóny 3.1.1 Řecko Řecko se stalo vzorovou ukázkou člena eurozóny, kterého na kolena srazilo špatné spravování veřejných financí. Jako první země eurozóny byla nucena v dubnu 2010 požádat o mezinárodní finanční pomoc. V květnu 2010 byl s Řeckem uzavřen první nápravný program s finančním krytím 110 mld. eur, který byl podmíněn celou řadou reforem. Dluhová krize v Řecku se nepodařila zastavit. V roce 2012 je uzavřen druhý nápravný program s finančním krytím 130 mld. eur a podmíněn další celou řadou reforem. Ani těmito reformami se nedaří Řecku vytáhnout své finance z červených čísel. V současnosti eurozóna jedná z Řeckem nad dalšími reformami, které by mohly vést ke zlepšení hospodářského růstu. Graf č. 1: Vývoj deficitu Řecka
Vývoj deficitu Řecka 0 -2 -4 % HDP
-6 -8 -10 -12 -14 -16
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP -3.1 -3.7 -4.5 -4.8 -5.6 -7.5 -5.2 -3.6 -5.1 -7.7 -14 -9.3 -10 -8.7 -12 -3.5
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=teina200) Z grafu 1 je patrné, že Řecko ani v jednom ze sledovaných období nehospodařilo s vyrovnaným či přebytkovým rozpočtem. Ani v jednom roce nebylo dodrženo konvergenční kritérium zdravých veřejných financí. Nejkritičtější období bylo v roce 2009 a 2013, kdy řecký deficit dosáhl alarmujících hodnot. Z grafu 2 lze vyčíst, že další konvergenční kritérium (kritérium udržitelných veřejných financí) Evropské měnové unie nebylo ani v jednom sledovaném roce dodrženo. Průměr
44
celkového vládního dluhu od roku 1999 do roku 2014 činí 123,93% HDP, tzn., jednou tolik než je doporučená šedesátiprocentní hranice. Graf č. 2: Celkový vládní dluh Řecka
Celkový vládní dluh Řecka 200 180 160 % HDP
140 120 100 80 60 40 20 0
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP 94 103 104 102 97.4 98.6 100 106 107 113 130 148 171 157 175 177
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tsdde410 (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tsdde410 http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tsdde410) Z grafu 2 lze vyčíst, že další konvergenční kritérium (kritérium udržitelných veřejných financí) Evropské měnové unie nebylo ani v jednom sledovaném roce dodrženo. Průměr celkového vládního dluhu od roku 1999 do roku 2014 činí 123,93% HDP, tzn., jednou tolik než je doporučená šedesátiprocentní hranice. Obrázek č. 3: Vývoj desetiletých státních dluhopisů
Zdroj: (http://www.tradingeconomics.com/greece/government http://www.tradingeconomics.com/greece/government bond-yield) http://www.tradingeconomics.com/greece/government-bond
45
Jak vidíme na grafu (obr. 3), 3), výše výnosů z desetiletých státních dluhopisů se na přelomu roku 2011 a 2012 dostala k hranici 50%. Od roku 1999 až do roku 2014 dosahovaly výnosy z desetiletých dluhopisů v průměru 7,79%. V současnosti se pohybují výnosy v průměru na hranici 11%. Obrázek 4: Rating Řecka (2001-2012) (2001 2012)
Zdroj:
(http://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did http://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did you-know-sp http://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did-you sp-piigs-
ratings--edition/) Jak je vidět na grafu (Obr. 4), 4), ratingová agentura Standard & Poor's snížila rating od roku 2000 celkem 4 krát. V roce 2012 agentura Standard & Poor's dokonce udělila Řecku ratingovou známku SD (selective default), která značí velmi vysokou pravděpodobnost úpadku státu. V současnosti agentura Řecku přidělila vysoce spekula spekulativní tivní známku B-. B Spekulativní známka se uděluje zemím s vysokým zadlužením, jejichž ekonomika se potýká se
závažnými
problémy
a
celkovou
(http://www.tradingeconomics.com/gre http://www.tradingeconomics.com/greece/rating) http://www.tradingeconomics.com/greece/rating
46
platební
neschopností.
Graf č. 3: Míra růstu reálného HDP Řecka
Míra růstu reálného HDP Řecka 8 6 4 % HDP
2 0 -2 -4 -6 -8 -10
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP 3.1 3.5 4.2 3.4 6.6 5 0.9 5.8 3.5 -0.4 -4.4 -5.4 -8.9 -6.6 -3.9 0.8
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tec00115) Z grafu 3 je zřejmé že od roku 2008 do roku 2013 se řecký hrubý domácí produkt nacházel v hluboké recesi. V roce 2014 hrubý domácí produkt vykázal růst a nacházel se na hodnotě 0,8%. Pozitivní vývoj je momentálně ohrožován nejasnými reformními záměry nynější řecké vlády. Graf č. 4: Míra nezaměstnanosti Řecka
47
Míra nezaměstnanosti Řecka 30 25
v%
20 15 10 5 0
2000
2002
2004
v % 13.6 11.9 10.6 11.5 11.5 11
2006
2008
2010
2012
2014
9.2 8.5 8.2 11.3 17.9 19.9 21.4 24.8 26.1 24.5
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tipsun20)
Míra nezaměstnanosti (graf 4) se do roku 2009 pohybovala pod hranicí 15%. Po roce 2009 začala prudce stoupat, kdy v roce 2013 dosáhla hodnoty 26,1 %. K nárůstu nezaměstnanosti na rekordní maxima přispěla dluhová krize a úsporná opatření výměnou za záchranný program.
3.1.2 Irsko Irsko je druhá země eurozóny, která zažádala o mezinárodní finanční pomoc. V listopadu 2010 byl uzavřen nápravný program s Irskem s finančním krytím 85 mld. eur. Důvody k tomuto kroku však byly zcela odlišné oproti Řecku. Příčinou irské krize není rozhazovačnost vlády ani nízké daně, ale prasknutí úvěrové bubliny. Graf č. 5: Vývoj deficitu Irska
48
Vývoj deficitu Irska 10 5 0 % HDP
-5 -10 -15 -20 -25 -30 -35
2000
% HDP 2.4 4.7 0.9
2002 0
2004
2006
0.8 1.4 1.3 2.8 0.3
2008 -7
2010
2012
2014
-14 -33 -13 -8.1 -5.8 -4.1
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=teina200) Z grafu 5 je patrné, že Irsko před úvěrovou bublinou hospodařilo oproti Řecku s přebytkovými rozpočty. Mohlo tak snižovat svůj celkový vládní dluh, jak uvidíme v následujícím grafu. Ke splaskávání úvěrové bubliny docházelo v nejméně vhodné době, v roce 2008 propuká finanční a hospodářská krize. V roce 2010 rozpočtový deficit dosáhl alarmující hodnoty 33% HDP. V současnosti se rozpočtový deficit pohybuje kolem 4 % HDP. Graf č. 6: Celkový vládní dluh Irska
Celkový vládní dluh Irska 140 120
% HDP
100 80 60 40 20 0
2000
2002
2004
2006
2008
2010
2012
2014
% HDP 46.7 36.3 33.4 30.7 30.1 28.3 26.2 23.8 24 42.6 62.3 87.4 111 122 123 110
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tsdde410)
49
Průměr celkového vládního dluhu (graf 6) od roku 1999 do roku 2008 se pohyboval okolo 30% HDP. Od roku 2008, nástupem finanční krize se situace změnila. V roce 2010 se vládní dluh vyšplhal na 87,4% HDP a o rok později atakoval hranici 100 % HDP. V roce 2014 vládní dluh činil 110% HDP. Obrázek č. 5: Výnos státních desetiletých dluhopisů Irska
Zdroj: (http://www.tradingeconomics.com/ireland/government http://www.tradingeconomics.com/ireland/government bond-yield) http://www.tradingeconomics.com/ireland/government-bond Od roku 1999 do roku 2010 se výnosy desetiletých státních dluhopisů pohybovaly pod úrovní 6%. V roce 2010 výnosy překročily dlouhodobě neudržitelnou úroveň 7%. V roce 2011 dokonce atakovaly úroveň 12%. Z pohledu Irska od roku 2012 nastal pozitivní vývoj, jelikož j v dubnu 2015 výnosy dosáhly historického minima 0,65%. Obrázek ázek č. 6: Rating Irska
50
Zdroj:
(http://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did-you-know-sp-piigs-
ratings-edition/) Z grafu (obr. 6) můžeme vyčíst, že do roku 2009 si irský rating vedl velice dobře. Od listopadu 2010 do roku 2012 snížil Standard & Poor´s ratingovou známku o šest stupňů na současnou známku BBB+. Graf č. 7: Míra růstu reálného HDP Irska
% HDP
Míra růstu reálného HDP Irska 12 10 8 6 4 2 0 -2 -4 -6 -8
2000
2002
% HDP 11 10.7 5.3 5.6
2004 3
2006
2008
2010
2012
2014
4.6 5.7 5.5 4.9 -2.6 -6.4 -0.3 2.8 -0.3 0.2 4.8
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tec00115)
Průměr HDP od roku 1999 do roku 2007 činil 6,25%. Od roku 2008 do roku 2010 kumulovaný propad HDP překročil 10%. V roce 2014 Irsko vykázalo růst 4,8%, což ho pasovalo na nejrychleji rostoucí ekonomiku Evropské unie. Graf č. 8: Míra nezaměstnanosti Irska
51
Míra nezaměstnanosti Irska 16 14 12
v%
10 8 6 4 2 0
2000
2002
2004
2006
2008
v % 5.6 4.2 3.9 4.5 4.6 4.5 4.4 4.5 4.7 6.4
2010
2012
2014
12 13.9 14.7 14.7 13.1 11.3
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tipsun20) Z grafu 8 lze vyčíst, že míra nezaměstnanosti se z předkrizových úrovní kolem 4,5% přimknula k hladině 15%. V roce 2014 činila míra nezaměstnanosti 11,3%, což je průměr eurozóny.
3.1.3 Portugalsko Portugalsko je v pořadí třetí zemí, s kterou byla uzavřena v roce 2011 dohoda o finanční pomoci s finančním krytím 78 mld. eur. Graf č. 9: Vývoj deficitu Portugalska
Vývoj deficitu Portugalska 0 -2
% HDP
-4 -6 -8 -10 -12
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP -2.9 -3.3 -4.8 -3.4 -4.4 -6.2 -6.2 -4.3 -3 -3.8 -9.8 -11 -7.4 -5.6 -4.8 -4.5
52
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=teina200) Z grafu 9 je patrné, že Portugalsko ani v jednom ze sledovaných období nehospodařilo s vyrovnaným nebo přebytkovým rozpočtem. Ani v jednom roce nebylo dodrženo konvergenční kritérium zdravých veřejných financí. Nejkritičtější období bylo v roce 2009 a 2010, kdy portugalský deficit dosahoval alarmujících hodnot, což mělo za následek prudký nárůst celkového vládního dluhu. Graf č. 10: Celkový vládní dluh Portugalska
Celkový vládní dluh Portugalska 140 120
% HDP
100 80 60 40 20 0
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP 51 50.3 53.4 56.2 58.7 62 67.4 69.2 68.4 71.1 83.6 96.2 111 126 130 130
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tsdde410) Celkový vládní dluh se do roku 2010 pohyboval pod hranicí 100% HDP. Tato hranice byla v roce 2011 překonána. V současnosti celkový vládní dluh činí 130% HDP. Obr. č. 7 Výnosy desetiletých vládních dluhopisů Portugalska
53
Zdroj: (http://www.tradingeconomics.com/portugal/government http://www.tradingeconomics.com/portugal/government bond-yield) http://www.tradingeconomics.com/portugal/government-bond Od roku 1999 do roku 2010 se úroky pohybovaly okolo 5% hranice. V roce 2012 dosáhly úroky maxima, přesáhly hranici 17%. V současnosti úroky dosahují 3% hranice. Obr. č. 6 Rating Portugalska
Zdroj: (http://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did ( ttp://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did-you ttp://www.economonitor.com/rebeccawilder/2012/10/11/did you-know-sp--piigsratings edition/) ratings-edition/ Od roku 1999 do roku 2008 se Portugalsko pro agenturu Standard & Poor's jevilo jako spolehlivý dlužník. Udělená ratingová známka byla velmi kvalitní AA. Od roku 2009 200 se postupně ratingová známka snížila na B-. B . V současnosti je agenturou Standard & Poor's Portugalsko hodnoceno známkou BB. Portugalsko zažilo snížení i investičního stupně na spekulativní.
54
Graf č. 11: Míra růstu reálného HDP Portugalska
Míra růstu reálného HDP Portugalska 5 4 3 2 % HDP
1 0 -1 -2 -3 -4 -5
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 % HDP 3.9 3.8 1.9 0.8 -0.9 1.8 0.8 1.6 2.5 0.2 -3 1.9 -1.8 -4 -1.6 0.9
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tec00115) Míra růstu HDP Portugalska dosahovala v letech 1999 až 2008 průměru 1,64% HDP. Od roku 2009 míra růstu HDP zaznamenala pokles. Růst HDP dosahuje průměru -1,26% HDP. Graf č. 12: Míra nezaměstnanosti Portugalska
Míra nezaměstnanosti Portugalska 18 16 14
v%
12 10 8 6 4 2 0
2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012 2014 v % 5.5 5.1 5.1 6.2 7.4 7.8 8.8 8.9 9.1 8.8 10.7 12 12.9 15.8 16.4 14.1
Zdroj: (http://apl.czso.cz/pll/eutab/html.h?ptabkod=tipsun20)
55
Míra nezaměstnanosti se pohybovala od roku 1999 do roku 2008 pod hranicí 10%. V důsledku krize tato hranice byla překonána a v roce 2012 atakovala hodnoty 16%. V současnosti se nezaměstnanost v Portugalsku pohybuje okolo 14%.
56
4 Příčiny a následky dluhové krize a její vliv na evropskou měnu 4.1 Příčiny dluhové krize Vyjmenovat všechny příčiny dluhové krize je velmi těžké. Dluhová krize je zapříčiněna celým komplexem příčin, které působí v různém čase a různou vahou, kdy dochází k jejím častým přeměnám. Podle Miroslava Singera mohou za dluhovou krizi v eurozóně tři příčiny, kterým bych se chtěl následně podrobněji věnovat. Třemi příčinami jsou:
-
strukturální nesourodost zemí eurozóny,
-
nedostatečný institucionální rámec,
-
nepříznivý fiskální vývoj.
(http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference _projevy/vystoupeni_projevy/download/singer_20120517_euro.pdf)
4.1.1 Strukturální nesourodost zemí eurozóny Jak se již mnohokrát ukázalo, Evropa ani eurozóna, není optimální měnovou oblastí. Problém se ukázal v tom, když eurozóna při svém vzniku podporovala vzájemný obchod, ale nepřinášela lepší kapitálová rozhodnutí, spíše naopak. Kapitál začal proudit principiálně z Německa, které bezprostředně po vzniku eurozóny prožívalo takřka deflační periodu, jelikož ztrácelo kapitál ve prospěch zemí, v nichž se nabízelo zdánlivě vyšší zhodnocení. Kapitál začal proudit do ekonomik, které nabízely sice vyšší úrokový výnos, ale pouze za cenu vyššího rizika. Toto riziko věřitelé ignorovali, jelikož očekávali, pokud dojde k chybám v jejich rozhodnutích, že se je někdo pokusí zachránit. Současná situace jim dává za pravdu. V důsledku toho začala eurozóna v mnoha indikátorech se dramaticky rozcházet. V následujícím obrázku lze vidět, že v důsledku mnoha reforem na trhu práce rostla cena práce v Německu dlouhodobě pomaleji než v jiných ekonomikách.
57
Obr. č. 9 – Index mzdových nákladů zaměstnavatelů
(Zdroj: https://thenextrecession.files.wordpress.com/2011/12/image0011.png https://thenextrecession.files.wordpress.com/2011/12/image0011.png))
Dalším indikátorem je reálně efektivní měnový kurz, který přibližně vyjadřuje cenu, za kterou je možné směnit výrobky a služby z jedné země za výrobky a služby z jiných zemí. Svým způsobem tento indikátor odráží totéž. Na obrázku lze vidět všechny země, které dnes mají problémy, v nichž životní úroveň rostla nejrychleji nejrychleji a rostla za cenu přítoku kapitálu, který do nich přitékat neměl, jsou seřazeny vedle sebe.
Obr. č. 10:: Reálné efektivní měnové kurzy
58
Zdroj: (http://www.southcentre.int/question/the-eurozone-crisis-wrong-diagnosis-harmfulrecipes/)
Členské země eurozóny svým fungováním podnítily přehřívání periferních ekonomik, respektive podněcovaly v nich divergenci, a to i přes neoptimální vztah na začátku. V současnosti pro přežití eurozóny ve stávající podobě jsou nezbytné strukturální reformy v málo konkurenceschopných zemích. Strukturální reformy jsou politicky velmi nákladné a přinášejí výsledky až po několika letech. Pro eurozónu jsou reformy podmínkou nutnou nikoli postačující.
4.1.2 Nedostatečný institucionální rámec Na svém počátku nebyl eurozónou definován žádný postup, jak řešit jakoukoli krizi, ani to, jakým způsobem by mohla nějaká země z eurozóny odejít (přitom institut exitu je základním mechanismem trhu). Problémem je, že v Evropě je těžké nalézt pravidlo, které by nebylo ignorováno v okamžiku, když se to ukáže jako výhodné. Stávající pravidla eurozóny byla opakovaně porušována či nerespektována, ať už jde o nákupy dluhopisů, Pakt stability a růstu, klauzuli o zákazu pomoci s finančními závazky členských států eurozóny apod.
Co se týče politických elit Evropské unie, ty nebyly na krizi nijak připraveny:
-
názorové obraty (princip, že „země se vzájemně nezachraňují“)
-
bagatelizace či zastírání problémů (měkké stress testy bank),
-
příliš časté odsouvání problémů (kupování času místo skutečných řešení),
-
rozhodování pod tlakem (vytváření záchranných mechanismů),
-
ve stavu nouze byla vynucována s hříšníky nepravá solidarita.
Je zapotřebí si uvědomit, že eurozóna se do dluhové krize nedostala sama, první náraz přinesla finanční krize, která postihla téměř celý svět. V roce 2007 jednotlivé privátní instituce, zvláště finanční začaly panikařit a jednotlivé země je musely uklidňovat. V tomto období můžeme říci, že politická aréna byla zdrojem klidu. V současnosti je však tomu naopak. Řada privátních institucí, a to i v Evropě, jsou v pořádku, solventní, mají dostatek aktiv. Nic neohrožuje jejich existenci, peníze mají, pouze čekají, zda mají investovat či
59
utrácet. Veškeré rozhodování v současnosti ztěžuje politické sféra. Víra, že členství v eurozóně povede po vstupu k větší disciplíně, se ukázalo být pouze iluzí.
4.1.3 Fiskální vývoj Evropa má smůlu v tom, že mnohé země udržovaly vysoké strukturální deficity i během období hospodářského růstu a vysokou míru zadlužení, která nebyla dostatečným nárazníkem proti pozdějším fiskálním šokům.
V současnosti tvoří eurozónu devatenáct zemí. V roce 2007 nesplnily konvergenční kritéria dvě země, v roce 2010 byly pouze tři země, které konvergenční kritéria plnila. Toto lze nazvat zásadním zhoršením fiskální situace.
Obrázek 11 mapuje stručně vývoj dluhové krize. Dluhová krize začala na hypotečním trhu, červené šipky mapují přenosy otřesů, černé vědomé akty mající zlepšit situaci. Na začátku máme záchrany bank, podporu poptávky a na konci fiskální konsolidaci, tedy pravý opak. Dluhy se mezitím přenesly – vznikají zpětné vazby mezi finančním sektorem, reálnou ekonomikou a veřejnými financemi. Tyto zpětné vazby jsou příčinou hloubky a vleklosti krize. Obr. 11: Stručná anatomie krize
Zdroj: (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1587/na-krizi-doplati-predevsim-fiskalnesporadane-zeme)
60
Fiskální stimulace ekonomik a hospodářský pokles během roku 2010 rychle zhoršovaly situaci veřejných financí ve většině členských zemí eurozóny.
Ve finančním sektoru
přetrvávala vysoká rizika a nejistota. Některé členské země narazily na dluhovou bariéru. Drahé financování na trzích mělo za následek fiskální konsolidaci v nevhodné fázi cyklu a ta dále vedla k procyklickému působení a zpomalování růstu. Vytváření stabilizačních balíčků a podpůrných fondů nepovažovaly trhy za důvěryhodné a postačující k řešení podstaty problému. Toto mělo za následek v roce 2011 a 2012 prudký vzrůst celkové nejistoty. Finanční a hospodářská krize přechází do krize dluhové, jelikož tlumení následků dostávalo přednost před řešením příčin. (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1587)
4.2. Následky dluhové krize Dluhová krize vznikla jako fáze systematické finanční krize. V tomto kontextu je zásadní problém v tom, že bankovní dluhové břemeno, vzniklé špatnými úvěry firmám a domácnostem, není kam přesunout. Dluhové břemeno je zvýšeno nezdravými úvěry státu. Nejnakažlivějšími se stala ta nejbezpečnější aktiva. Situace poškozených bank se tímto stala neudržitelnou. Veřejné finance již nejsou bezplatným odkladištěm problémů, ale pouze dalším zdrojem napětí. Dluhová krize v rámci měnové unie nemá známé a hlavně neinvazivní řešení. Jelikož nad státy již nikdo není. V této úrovni státy neumí řešit nelikviditu, natož insolvenci. V současnosti neexistuje žádný nadnárodní věřitel poslední instance ani systém řešení na úrovni států. Probíhající dluhovou krizi je zapotřebí chápat jako další fází krize systematické, která probíhá již sedmým rokem. Jelikož blokuje tradiční socializaci soukromého dluhu, není fází poslední.
4.2.1 Reakce Evropské unie na dluhovou krizi V roce 2009 některé země eurozóny začaly mít problémy s financováním svých dluhů. Bylo zapotřebí, aby státy Evropské unie nějakým způsobem zareagovaly a zavedly záchranná opatření budující důvěru, aby dluhy problémových zemí s půjčováním peněz na finančních trzích pomohly financovat. Zároveň se Evropská unie pustila do odstraňování samotné
61
podstaty zdrojů nestability. Postupovalo se na dvou frontách. Byly zavedeny dočasné mechanismy pomoci k řešení urgentní krizové situace a byla přijata dlouhodobá opatření, jejichž úkolem bylo vytvořit trvalé podpůrné nástroje a zabránit opakování krize v budoucnosti. (Dvořák, Pilař, Režná, 2011, s. 66-67)
4.2.1.1 Okamžitá reakce Ve velmi krátkém časovém úseku vytvářený Mechanismus finanční pomoci byl rozdělen do dvou částí: Evropského mechanismu finanční stabilizace a Evropského nástroje finanční stability s celkovou úvěrovou kapacitou 500 mld. eur.
Evropský mechanismus finanční stabilizace opravňoval Evropskou komisi mobilizovat finanční prostředky formou emise dluhopisů, jež jsou kryty rozpočtem Evropské unie. Za platnost dluhopisů ručil rozpočet Evropské unie, tedy členské státy Evropské unie, každý proporcionálně podle klíče, jímž přispíval na úhradu závazků evropského rozpočtu. Pro celkový objem půjček, které bylo možné poskytnout programovým zemím prostřednictvím Evropského mechanismu finanční stabilizace, byl garantován strop 60 miliard eur. V principu by z tohoto zdroje mohli čerpat i nečlenové eurozóny, jelikož i oni ručí za řádné splácení závazků Evropského mechanismu finanční stabilizace. Procesní úkony, jimiž je podmíněno užití prostředků z Evropského mechanismu finanční stabilizace:
-
členské země Evropské unie, které čelí vážným hospodářským a finančním problémům, zažádají Evropskou komisi o finanční pomoc,
-
na základě doporučení Evropská komise rozhodne Evropská rada o poskytnutí pomoci hlasováním kvalifikovanou většinou,
-
mezi Evropskou komisí a členskými zeměmi, za účasti Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky, je dohodnut obsah nápravného programu,
-
Evropská komise emituje dluhopisy na kapitálových trzích a ze získaných fondů uvolňuje první tranši půjčky. Další tranše jsou uvolňovány v návaznosti na dodržování podmínek nápravného programu.
Evropský nástroj finanční stability – byl založen šestnácti členy eurozóny a působil jako samostatná finanční instituce získávající prostředky emisemi obligací a jiných dluhových instrumentů na kapitálovém trhu, jež jsou kryty garancemi členských zemí eurozóny, a to do
62
výše 440 mld. eur. O zřízení Evropského nástroje finanční stability bylo rozhodnuto v květnu 2010. Téhož roku obdržel institucionální tvář založením společnosti se sídlem v Lucembursku. V červnu 2011 Evropská rada odsouhlasila navýšení garancí za půjčky z Evropského nástroje finanční stability ze 440 mld. eur na 780 mld. eur. Evropský nástroj finanční stability byl pouze dočasným řešením, které platilo do roku 2013.
Evropský stabilizační mechanismus – v roce 2013 nahradil Evropský mechanismus finanční stabilizace a Finanční nástroj finanční stability, jenž měly pouze dočasný charakter. Evropský stabilizační mechanismus plní zásadní úlohu v evropském záchranném mechanismu a je nedílnou součástí strategie Evropské unie k zajištění finanční stability v eurozóně. Úvěrová kapacita v Evropském stabilizačním mechanismu je v současnosti 500 mld. eur. Pomoc je přislíbena pouze těm státům, které ratifikovaly Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Evropský stabilizační mechanismus doplňuje systém zesíleného dohledu tím, že může členským zemím eurozóny nabídnout v případě potřeby podmíněnou finanční pomoc. Záchranné mechanismy řeší nejen akutní problémy některých zemích se splácením dluhů, ale rovněž se snaží obnovovat důvěru finančních trhů a zajišťovat finanční stabilitu eurozóny. Evropskou unii mohou o pomoc požádat země, které jsou mimo eurozónu potýkajícími se s vážnými potížemi při získávání finančních prostředků na mezinárodních trzích. Země, které využijí Nástroj na podporu platební bilance, se musí zavázat k provedení reforem nezbytných k odstranění jejich hospodářských problémů.
4.2.1.2 Reakce s dlouhodobým účinkem Evropská unie zavedla nová, přísnější pravidla, aby měla přísnější kontrolu nad veřejným dluhem a deficity, a státy pak neplýtvaly nad své možnosti. Byla podepsána nová fiskální úmluva, jež má dále posílit důvěru a omezit roční strukturální deficity na 0,5% HDP. Dluhová krize ukazuje, že hospodaření na dluh není udržitelné. Evropská komise zajišťuje, aby platila omezení dluhů a deficitů a aby národní rozpočty neohrožovaly jiné evropské ekonomiky.
Zajištění zdravých financí – Euro přináší výhody, ale jen tehdy, kdy hospodářské politiky zúčastněných zemí fungují správně. Tento závazek řádné fiskální politiky je sledován v rámci Paktu o stabilitě a růstu, který v důsledku krize byl výrazně zpřísněn. Vlády jednotlivých zemí musejí předkládat návrhy svých rozpočtů Evropské komisi a ostatním zemím eurozóny
63
k přezkoumání. Dále byly zavedeny kontrolní mechanismy, které ověřují, zda jsou plněny rozpočtové cíle, k nimž se všechny země eurozóny zavázaly. Pokud rozpočtové cíle nebudou dodržovány, je možné uložit sankce.
Zajištění konkurenceschopnosti a podpora růstu – Dluhová krize odhalila potřebu pozměnit regulaci finančních služeb a sledovat pečlivěji vývoj na finančním trhu. Byly zavedeny nové kontrolní nástroje, jimiž se má zajistit, aby se v zemích eurozóny přijímaly hospodářské
politiky
zajišťující
podporu
růstu,
tvorbu
pracovních
míst
a
konkurenceschopnost.
-
na makroekonomické straně – Evropská unie zavedla nový rámec pro dohled a včasnou korekci makroekonomické nerovnováhy. Cílem bylo řešit riskantní vývoj. Evropská komise pravidelně sleduje potencionální makroekonomickou nerovnováhu. Země Evropské unie, které vykazují znepokojivé tendence, jsou podrobeny hloubkové analýze. Dojde-li k odhalení nějaké nerovnováhy, musí země podniknout kroky k nápravě situace. Prosazování pravidel se opírá o sankční mechanismus.
-
v oblasti růstu – Vytvořena desetiletá růstová strategie Evropské unie - Evropa 2020, jejímž cílem je dosáhnout nového růstu. Stanoveno bylo 5 cílů pro rok 2020 – zaměstnanost, výzkum a vývoj, změna klimatu a udržitelné zdroje energie, vzdělávání, boj
proti
chudobě
a
sociálního
vyloučení.
(http://ec.europa.eu/economy_finance/explained/the_financial_and_economic_crisis/r esponding_to_the_debt_crisis/index_cs.htm)
64
4.3 Vliv dluhové krize na euro
Dluhová krize má negativní dopady na atraktivitu eura. Jak lze vidět v grafu, podíl jednotné měny na celosvětových devizových rezervách od roku 2011 stále klesá. Od roku 2011 klesl na podíl 28,3% z 44,04%.
Graf č. 13: Podíl eura na světových devizových rezervách 50 45 40 35 30
2011
25
2012
20
2013
15
2014
10 5 0 EUR
USD
GBP
JPY
AUD
Zdroj: (http://www.swift.com/products_services/renminbi_reports)
Graf č. 14: (Zastoupení měn v devizových rezervách (svět celkem, v %) 80 70 60 50
USD
40
EUR JPY
30
Ostatní měny 20 10 0 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
65
Zdroj: http://www.eu-vyzkum.eu/pdf/seminar_konference_12/Maly_OPVK_12.pdf
Podíl eura ve světových devizových rezervách klesl již třetím rokem za sebou. Nicméně euro zůstává druhou nejvýznamnější světovou rezervní měnou po americkém dolaru, jehož podíl činil 44,64%.
66
5 Možná řešení a opatření Dluhová krize se stala rozbuškou, která odhalila vážné vnitřní problémy eurozóny – její vnitřní choroby, způsobené přílišnou heterogenitou tohoto členství odlišně se vyvíjejících ekonomik. Stejně jako celý proces evropské integrace, také jednotná evropská měna se ocitá na rozcestí, kdy není možné nebo je vysoce rizikové pokračovat prostou setrvačností. Nejpravděpodobnějším scénářem na krizi v eurozóně bude zřejmě posun směrem k zastřené fiskální unii – pokud se dokonce nepodaří vnutit občanům členských zemí fiskální a politickou unii nezastřenou. (Janáčková, 2010, s. 69-70)
5.1 Scénáře možného budoucího vývoje eurozóny -
Scénář 1 – Vystoupení nejvíce problémových zemí, u kterých lze pozorovat nejtvrdší dopad dluhové krize. V této souvislosti je nejčastěji skloňována – Itálie, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Kypr. Tyto státy nejsou vystaveny pouze dopadům dluhové krize, ale postupně také ztrácejí řadu výhod svého členství v měnové unii a tím jsou nízké nominální a reálné úrokové sazby. Finanční trhy tyto státy začaly hodnotit jako velmi rizikové a začaly při poskytování kapitálu pro financování schodků rozpočtu a refinancování dluhu vyžadovat vyšší úrokové sazby. U některých států (Řecka) existuje reálná hrozba vyhlášení státního bankrotu. Tento scénář má dva problémy – Za prvé, neexistence legislativního nástroje, jak „problémové“ členy z eurozóny vyloučit. Za druhé, pravděpodobný destabilizující vliv takového kroku na euro. Pravděpodobnost tohoto scénáře je tedy velmi nízká a zvyšuje se pouze v případě dalšího prohloubení a délky ekonomické krize či v případě, že v kterékoliv z problémových ekonomik bude v důsledku voleb vytvořena koalice vedená populistickými stranami, které se nebudou ohlížet na negativní ekonomické a politické dopady ukončení členství svého státu v eurozóně a případně i v Evropské unii.
-
Scénář
2
–
Rozšíření
eurozóny
bez
nutnosti
plnění
maastrichtských
konvergenčních kritérií se statutem „polovičního členství“ pro nové členy země eurozóny. Eurozónu v současné době tvoří pouze 19 zemí z 28 možných. Plnoprávné
67
členství je umožněno pouze zemím, které plní tzv. maastrichtské konvergenční kritéria. Mezinárodní měnový fond přišel s návrhem, aby stávající členské státy povolily
všem
kandidátským
státům
výjimku
z plnění
maastrichtských
konvergenčních kritérií výměnou za statut tzv. poloviční členství. Státy neplnící kritéria by mohly oficiálně používat jednou evropskou měnu – euro, ale nezískaly by podíl na hlasování o podobě společné měnové politiky. Tento scénář má však jedno významné omezení. Podmínka plnění konvergenčních kritérií je zakotvena v primární legislativě Evropské unie a její změna by vyžadovala jednomyslný souhlas všech členských států Evropské unie. Některé stávající státy eurozóny s nadměrným dluhem by si přijetí států mohly vyložit jako uvolnění fiskálních pravidel i pro státy stojící uvnitř eurozóny. Toho si političtí představitelé Německa jsou jistě vědomi, a proto s tímto scénářem nebudou nikdy souhlasit.
-
Scénář 3 – Jednostranná eurizace – by spočívala v zavedení eura bez předchozí žádosti o členství. Tento scénář je omezen pouze na velmi malé členské státy Evropské unie. Větší státy by totiž měly problém v krátkém časovém období získat dostatečné množství bankovek a mincí pro zajištění všech transakcí a výměnu domácí měny. (Lacina, Rozmahel, 2010, s. 288-290)
-
Scénář 4 – Vytvoření „dvourychlostní“ eurozóny – Ekonomicky silné státy by vytvořily měnovou unii se silným eurem. Ekonomicky slabé státy by byly ponechány svému osudu se slabší variantou jednotné evropské měny – či by byly odkázány zpět k národním měnám. (Pečinková, 2012, s. 34-35)
-
Scénář 5 – Rozpad celé eurozóny a návrat k národním měnám – tento scénář uvažuje nad ukončením projektu měnové integrace a rozpadu eurozóny jako celku. Toto řešení by připadalo v úvahu, kdyby většina nynějších členů eurozóny došla k závěru, že existence jednotné evropské měny a měnové politiky brání překonání následků krize a pro všechny by bylo výhodné se vrátit k národním měnám.
-
Scénář 6 – Zachování eurozóny ve stávajícím složení, ovšem s novými pravidly, které umožňují vzájemné přesouvání dluhů – pomocí záruk a fiskálních transferů i pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou. Jde o další kroky k fiskální unii, s ekonomickou vládou, dohlížející na udržitelnost veřejných financí a
68
oprávněnou v případě potřeby provádět transfery od disciplinovanějších k méně disciplinovaným, od pomaleji rostoucích zemí k těm, které prošly boomem růstu na dluh, od spořivých věřitelských zemí k zemím, kde se zadlužení vlády nebo soukromého sektoru stane neudržitelným. Výhoda pro nedisciplinované země je pouze zdánlivá – i s finanční pomocí je náprava vyhrocených problémů vždy bolestivější než jejich včasné rozpoznání a prevence. Potlačení výstražných signálů, plynoucí z odstranění vzájemných měnových kurzů je tak nakonec nákladem pro všechny. (Pečinková, 2012, s. 35)
69
Závěr Cílem mé diplomové práce bylo popsat a zmapovat historii, současnost a nastínit budoucí vývoj evropské měny v současné dluhové krizi v eurozóně.
Prvním krokem k vytvoření jednotné evropské měny bylo zasedání v Messině roku1955, kdy se šest západoevropských zemí rozhodlo v pokračování evropského sjednocování. Toto zasedání nakonec vyústilo podpisem dvou Římských smluv v roce 1957. V roce 1970 je představen dokument (Wernerův plán), který představuje základní vodítko pro sjednocení v Evropě, i když tento dokument jako takový nebyl nikdy použit. Po neúspěchu Wernerova plánu, Německo s Francií navrhly vytvoření Evropského měnového systému, který zavedl Evropskou měnovou jednotku – ECU, kurzový mechanismus a úvěrový mechanismus. Dalším krokem k evropské integraci byla tzv. Delorsova zpráva, z které se vycházelo při vytváření evropské měnové unie.
Maastrichtská smlouva byla podepsána v únoru 1992. Smlouva definuje unii a dlouhý seznam změn provedených ve dvou Římských smlouvách. Z rozboru smlouvy vyplývají jednak prvky vytvářející politickou unii, jednak prvky završující unii hospodářskou a měnovou. Mimo jiné definovala maastrichtská konvergenční kritéria pro přijetí jednotné evropské měny. V lednu 2002 začala závěrečná fáze přechodu dvanácti národních měn na jednotnou měnu Evropské unie – euro.
V současnosti je členy eurozóny 19 zemí - Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Řecko, Estonsko, Kypr, Malta, Slovensko, Lotyšsko, Slovinsko a Litva. O měnové politice rozhoduje Evropská centrální banka a centrální banky zemí eurozóny, jejich cílem je měnová politika s cenovou stabilitou. Kvůli neukázněnosti některým členům eurozóny v oblasti veřejných financí byl vytvořen soubor právních norem (Pakt stability a růstu) a Fiskální úmluva.
Od roku 2008 se zvýšilo zadlužení u většiny zemí eurozóny. Po vypuknutí celosvětové bankovní krize a následné recese v eurozóně vypuká krize dluhová. První zemí, která je nucena požádat o pomoc je Řecko. Má vysoký nadměrný dluh a zároveň vysoké sociální výdaje. Druhou zemí, která je nucena požádat o finanční pomoc je Irsko.
70
Realitní bublina zatížila bilanci bank v takové míře, že hrozilo vážné riziko úpadku bank. Třetí zemí, která musela požádat o finanční pomoc je Portugalsko.
Z důvodu dluhových potíží jsou v poslední kapitole popsány možné scénáře, které přináší nějaké náklady, ale liší se v míře zasažení jednotlivých účastníků eurozóny.
Diplomovou práci bych rád ukončil slovy Tomáše Bati (1932).
„Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ (cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Baťa)
71
Seznam literatury Bibliografie 1. SCHELLE, K.; VEČEŘA, J.; VESELÁ, R.; VOJÁČEK, L. Podíl českých zemí na integračních a unifikačních snahách v Evropě. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2009. 214s. ISBN 978-80-7418-048-4.
2. HAD, M.; URBAN, L. Elektronické bankovnictví. 2. vyd. Praha: Ústav mezinárodních vztahů pro Asociaci pro studium mezinárodních vztahů, 2000. 165s. ISBN 80-8586488-6.
3. RAYMOND, R. Sjednocení měny v Evropě. 1. vyd. Francie: Presses Universitaires de France, 1995. 143s. ISBN 80-901918-2-7.
4. BALLA, J. Evropská integrace. 1.vyd. Ostrava: Advertis, 2000. 88s. ISBN 80900907-0-2.
5. KEŘKOVSKÝ, M.; KEŘKOVSKÁ, A. Evropská unie – historie, instituce, ekonomika a politiky. 1. vyd. Praha: Computer Press, 1999. 142 s. ISBN 80-7226-196-7.
6. VEBER, V. Dějiny sjednocené Evropy. 1. vyd. Praha: NLN, s.r.o., 2004. 645s. ISBN 80-7106-663-X.
7. TOMÁŠEK, L. Právní základy evropské měnové unie. 1. vyd. Praha: Bankovní institut, a.s., 1999. 165s. ISBN 80-902243-3-4.
8. DĚDEK, O. Historie evropské měnové integrace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 260 s. ISBN 978-80-7400-076-8.
9. FIALA, P.; PITROVÁ, M. Evropská unie. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 743s. ISBN 80-7325-015-2.
72
10. BALDWIN, R.; WYPLOSZ, CH. Ekonomie - Evropské integrace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. 478s. ISBN 978-80-247-1807-1.
11. PEČINKOVÁ, I. Euro versus Koruna. 4. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012. 339s. ISBN 978-80-7325-265-6.
12. BAGUS, P. Tragédia eura. 1. vyd. Bratislava: JAGA GROUP, s.r.o., 2011. 159s. ISBN 978-80-8076-093-9.
13. MARKOVÁ, J. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2006. 270s. ISBN 80-245-1053-7.
14. BRŮŽEK, A. Evropská měnová integrace. 2. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2001. 138s. ISBN 80-245-0158-9.
15. TULEJA, P.; NEZVAL, P.; MAJEROVÁ, I. Světová ekonomika. 1. vyd. Brno: Computer Press, a.s., 2006. 280s. ISBN 978-80-251-1498-8
16. ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA, EURO – jednotná evropská měna. Praha: Česká národní banka, 2001.
17. NEWTON College a.s., Řešení eurokrize: federalizace, nebo rozpad eurozóny?. 1. vyd. Praha: Vzdělávací středisko na podporu demokracie, 2012. 182s. ISBN 978-80904281-9-5.
18. NEWTON College a.s., Krize eurozóny: současný stav a perspektivy?. 1. vyd. Praha: Vzdělávací středisko na podporu demokracie, 2013. 160s. ISBN 978-80-87764-01-5.
19. JANÁČKOVÁ, S. Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa. 1. vyd. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2010. 99s. ISBN 978-80-86547-95-4.
20. DVOŘÁK, P.; PILAŘ, T.; REŽNÁ, I. Fiskální důsledky finanční krize. 1. vyd. Praha: Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2012. 134s. ISBN 978-80-7265-223-5.
73
21. LACINA, L.; ROZMAHEL, P. Euro: ano/ne?. 1. vyd. Praha: Alfa nakladatelství s.r.o., 2010. 319s. ISBN 978-80-87197-26-4.
Použitá literatura na internetu: 22. DĚDEK, O. Pakt stability a růstu. 7.12.2011. [online]. Dostupné na www.
[cit. 1.6.2015]
23. DĚDEK, O. Historie eura v datech. 5.1.2015. [online]. Dostupné na www.
[cit.
1.6.2015]
24. Dědek,
O.:
Měnová
integrace
a
euro,
[online].
Dostupné
na
www.
[cit. 1.6.2015]
25. Ecomonitor:
11.10.2012
[online].
26. EVROPSKÁ KOMISE. 10.4.2014. Reakce na dluhovou krizi. 10.4.2014 [online]. Dostupné
na
www.
[cit. 20.6.2015]
27. SINGER, M. Krize eurozóny očima ČNB. 17.5.2015. [online]. Dostupné na www.
>
[cit.
5.6.2015]
28. SINGER, M. Na krizi doplatí především fiskálně spořádané země. 7.12.2011. [online]. Dostupné
na
www.
predevsim-fiskalne-sporadane-zeme>
74
Webové zdroje databáze Eurostatu databáze Eurostatu databáze Eurostatu statistické údaje
Seznam tabulek Tabulka č. 1 Složení měnového koše Evropské měnové jednotky –
19
Tabulka č. 2 Přehled úvěrových nástrojů Evropského měnového systému –
22
Tabulka č. 3 Fáze zavádění jednotné měny podle Zelené knihy –
28
Tabulka č. 4 Stav konvergenčních kritérií členských zemí Evropské unie doporučených ke vstupu do třetí etapy (referenční rok 1997) –
31
Tabulka č. 5 Stav konvergenčních kritérií Řecka před vstupem do Hospodářské a měnové unie
32
Tabulka č. 6 Přepočítací koeficienty mezi měnami zemí Hospodářské a měnové unie a eurem 33 Tabulka č. 7 Datum ukončení platnosti národní měny v zemích eurozóny
34
Tabulka č. 8 Terminář výměny neplatného národního oběživa v zemích eurozóny
35
Seznam obrázků Obrázek č. 1 Tunel: evropské měny se mohou pohybovat 4,5% od základní parity ......Chyba! Záložka není definována.17
75
Obrázek č. 2 Had: evropské měny navázané na sebe mohou oscilovat v maximálním rozpětí ............................................................................................Chyba! Záložka není definována.7 Obrázek č. 3 Vývoj desetiletých státních dluhopisů Řecka .................................................... 47 Obrázek č. 4 Rating Řecka ....................................................................................................... 48 Obrázek č. 5 Vývoj desetiletých státních dluhopisů Irska ....................................................... 51 Obrázek č. 6 Rating Irska ......................................................................................................... 52 Obrázek č. 7 Vývoj desetiletých státních dluhopisů PortugalskaChyba!
Záložka
není
definována.5 Obrázek č. 8 Rating Portugalska ........................................Chyba! Záložka není definována.6 Obrázek č. 9 Index mzdových nákladů zaměstnavatelů ....Chyba! Záložka není definována.9 Obrázek č. 10 Reálné efektivní měnové kurzy ........................................................................ 59 Obrázek č. 11 Stručná anatomie krize ………………………………………………………. 61
Seznam grafů Graf č. 1 Vývoj deficitu Řecka................................................................................................. 46 Graf č. 2: Celkový vládní dluh Řecka ...................................................................................... 47 Graf č. 3 Míra růstu reálného HDP Řecka ...........................Chyba! Záložka není definována. Graf
č.
4:
Míra
nezaměstnanosti
Řecka…………………………………………………..Chyba! Záložka není definována. Graf č. 5: Vývoj deficitu Irska…………………………………………………………… 50 Graf č. 6: Celkový vládní dluh………………………………………………………….. 51 Graf č. 7: Míra růstu reálného HDP Irska……………………………………………….. 52 Graf č. 8: Míra nezaměstnanosti Irska…………………………………………………
53
Graf č. 9: Vývoj deficitu Portugalska…………………………………………………… 54 Graf č. 10: Celkový vládní dluh Portugalska……………………………………………...55 Graf č. 10: Míra růstu reálného HDP Portugalska……………………………………….. 56 Graf č. 11: Míra nezaměstnanosti Portugalska…………………………………………… 57 Graf č. 13: Podíl eura na světových devizových rezervách……………………………….65 Graf č. 14: (Zastoupení měn v devizových rezervách (svět celkem, v %)………………...65
76
