3 Vzestup a pád celopalestinské vlády v Gaze
Vytvoření celopalestinské vlády v září 1948 v Gaze bylo sice nešťastné a mělo jen krátkého tvrání, ale bylo jedním z nejzajímavějších a nejpoučnějších politických experimentů v historii palestinského národního hnutí. Jakýkoliv návrh ohledně nezávislosti palestinského státu nevyhnutelně vyvolává otázky ohledně možné formy jeho vlády. V tomto ohledu není celopalestinská vláda jen pouhou historickou kuriozitou, ale i předmětem značného a neutuchajícího politického významu, neboť poukazuje na některá základní dilemata palestinského nacionalismu a především na otázku palestinské závislosti na arabských státech. Po druhé světové válce, když boj o Palestinu dosahoval svého vrcholu, se Palestinci ocitli ve slabé a zranitelné pozici. Toto postavení se jasně odráželo v jejich závislosti na arabských státech a na nově vzniklé Lize arabských států. Když byla v roce 1946, po devítileté přestávce, znovuobnovena Vysoká arabská komise (VAK), nestalo se tak z iniciativy různých palestinských stran samotných, jak tomu bylo při jejím založení v roce 1936, ale z rozhodnutí Arabské ligy. Nově vzniklá VAK, vnitřně rozdělená a jen s několika málo vlastními politickými prostředky, nebyla schopna vykonávat nezávislou politiku ani rázně jednat. V důsledku toho se
64
IZRAEL A PALESTINA.indd 64
25.2.2016 13:00:37
Arabská liga stala hlavním tribunálem pro určování veškeré arabské politiky v oblasti politického uspořádání v Palestině. Avšak ani uvnitř Ligy arabských států nepanoval ohledně budoucnosti Palestiny konsenzus. Většina jejích členů, přinejmenším na deklarativní úrovni, podporovala nekompromisní politiku boje proti sionistům a plán OSN na rozdělení Palestiny z 29. listopadu 1947 odsoudila jako protiprávní, neproveditelný a nespravedlivý. Stejně tak učinila i VAK. Svým odmítavým postojem k dělení Palestiny dala Liga arabských států plně najevo, že za Palestinci stojí. Od dob svého založení v březnu 1945 do podzimu 1947, kdy Británie potvrdila své rozhodnutí stáhnout se z Palestiny, vyjadřovala Arabská liga konzistentní podporu plánu na vytvoření jednotného a nezávislého palestinského státu. Nicméně posléze se objevily protichůdné postoje vůči přijetí jednoznačné politiky týkající se budoucnosti Palestiny. Na straně jedné stál jeruzalémský muftí Hádži Amín al-Husajní prosazující maximalistický program nezávislého a suverénního státu na celém území Palestiny.1 Na straně druhé stál zajordánský král Abdulláh, jehož nevyhlášeným cílem bylo rozdělit si se sionisty Palestinu a připojit arabskou část ke svému království.2 Poté, co v září 1947 ohlásila Británie svůj záměr z Palestiny se stáhnout, zažádala Vysoká arabská komise Ligu arabských států o podporu při zřizování palestinské vlády. Tím měla vyplnit případné mocenské vakuum.3 Většina členů Ligy se ale zdráhala rozšířit aktivní podporu vládě vedené muftím nebo jej pověřit vedením arabských válečných záležitostí v Palestině. Na zasedání Ligy arabských států konaném v říjnu 1947 1 K revizionistické biografii muftího, která zdůrazňuje jeho zásadní zdrženlivost v ob-
dobí do roku 1937, viz Mattar, P.: The Mufti of Jerusalem: Al-Hajj Amin al-Husayni and the Palestinian National Movement. Columbia University Press, New York 1988. 2 Viz dvě nedávné studie Wilson, C. M.: King Abdullah, Britain and the Making of Jor-
dan. Cambridge University Press, Cambridge 1987.; a Shlaim, A.: Collusion Across the Jordan: King Abdullah, the Zionist Movement, and the Partition of Palestine. Columbia University Press, New York 1988. 3 Al-Husayni, M. A.: Fakta o palestinské otázce [v arabštině]. Dar al-Kitab al-Arabi,
Káhira 1956. s. 22–23. Pro komplexní a dobře zdokumentovaný přehled diskusí Ligy arabských států o palestinské otázce viz Khalidi, W.: The Arab Perspective. In: Louis Wm. R.- Stookey, W. R. (ed.): The End of the Palestine Mandate. I.B. Tauris, London 1986. s. 104–136.
65
IZRAEL A PALESTINA.indd 65
25.2.2016 13:00:37
v libanonském Aley a v prosinci téhož roku v Káhiře muftí naléhavě žádal o vytvoření stínové vlády pod záštitou VAK. Jeho prosby a ani jeho varování před rozmístěním armád sousedních arabských států v Palestině nebyly vyslyšeny. Nejen že v únoru 1948 Liga zamítla muftího požadavky na vytvoření palestinské exilové vlády a jmenování palestinských vojenských guvernérů v zemi, ale dokonce odmítla i poskytnout VAK půjčku k pokrytí jejích administrativních nákladů. Během března, dubna a první poloviny května vyvíjela VAK nátlak na vytvoření vlády spravující záležitosti země, ale Arabská liga vytrvala ve svém negativním postoji. Během této neoficiální, ale kritické fáze boje za Palestinu byli muftí a jeho kolegové postupně marginalizováni. Do vyhlášení státu Izrael 15. května 1948 zůstal v Palestině jen jeden jediný člen VAK – Ahmed Hilmí Abdul Baki.4 Když následujícího dne armády sousedních arabských států napochodovaly do Palestiny a byla zahájena oficiální fáze války, arabští Palestinci – na rozdíl od Izraelců – neměli odpovědnou vládu, administrativní správu, ani sjednocené vojenské velení. Během probíhajících bojů byla palestinská komunita decimována. Postupně byly ze země vyháněny nebo odcházely vlny uprchlíků. 11. června, v době, kdy bylo deklarováno první příměří, ovládala izraelská armáda i oblasti stojící mimo území vymezená židovskému státu v rámci plánu na rozdělení Palestiny. Egyptská armáda si podržela pobřežní pás zhruba 14 mil severně od Gazy; irácké jednotky držely oblast tvořící severní část centrální Palestiny; a jednotky krále Abdulláha ovládaly střední část Palestiny včetně východního Jeruzaléma, pohoří Hebronu a pobřežní planinu Lyddu a Ramle. Když hrabě Bernardotte, mírový vyjednavač OSN, ve svém původním návrhu z 27. června doporučil, aby byly arabské části Palestiny připojeny k Transjordánsku, rozhodli se oponenti krále Abdulláha z řad Ligy arabských států jednat. 8. července 1948 se v Káhiře setkal Politický výbor Ligy arabských států. Dospěl zde k rozhodnutí zřídit v Palestině dočasnou civilní správu, 4 Khalidi, The Arab Perspective, s. 126.; Smith, P. A.: Palestine and the Palestinians,
1876–1983. Croom Helm, London 1984. s. 84–86; Rubin, B.: The Arab States and the Palestine Conflict. Syracuse University Press, New York 1981. Kapitola 11; Allush, N.: Arabský odpor v Palestině, 1917–1948. [v arabštině] Bejrút, 1970. s. 157–162.; a Tannous, I.: The Palestinians: A Detailed Documented Eyewitness History of under British Mandate. IGT Company, New York 1988. s. 507 a 609.
66
IZRAEL A PALESTINA.indd 66
25.2.2016 13:00:37
která by byla přímo odpovědná Lize. Toto rozhodnutí znamenalo částečný obrat od předchozí politiky Ligy odmítající jakékoliv řešení, které by muftímu přineslo významnější pozici. Zakládalo se na kompromisu, který neuspokojil ani jednu stranu. Bez ohledu na krále Abdulláha rozhodnutí nehovořilo o palestinské vládě, ale o dočasné správě s pravomocí vztahující se pouze na civilní záležitosti. I přesto zůstal král, s podporou Britů, k celé záležitosti naprosto lhostejný. Na straně druhé měla Vysoká arabská komise k návrhu vážné výhrady. Jednak proto, že by byla na Lize arabských států závislá a také kvůli očekávanému ohrožení vlastních pozic.5 Díky silnému odporu krále Abdulláha a jen částečné podpoře VAK nový orgán nikdy nevznikl. Král Abdulláh popudil ostatní členské státy stále zřetelnějším využíváním Arabské legie k tomu, aby se stal pánem arabské Palestiny, a svým tvrzením, že transjordánští delegáti reprezentují uvnitř Arabské ligy Palestince spíše než VAK. Nevoli to vyvolalo zejména u Egypta, Sýrie a Saúdské Arábie. Antagonismus vůči Abdulláhovi uvnitř Arabské ligy přiživovala i britská podpora Abdulláhových požadavků. Arabské státy v čele s Egyptem pak začaly pracovat na vytvoření arabské vlády pro Palestinu. Na začátku programu desetidenního zasedání Politického výboru Ligy arabských států konaného 6. září v Alexandrii byl projednáván červencový návrh na přeměnu „dočasné civilní správy“ v arabskou celopalestinskou vládu. Muftího bratranec a prominentní člen VAK Džamal al-Husajní navštívil několik hlavních měst arabských států, včetně Ammánu, aby pro tento návrh získal podporu. Navzdory pochybnostem delegátů Transjordánska dosáhl Politický výbor po sérii jednání dohody ohledně vytvoření Arabské vlády pro Palestinu se sídlem v Gaze. Formální oznámení tohoto rozhodnutí bylo vydáno 20. září. Aby se předešlo námitkám Transjordánska, že rozhodnutí naznačuje arabské přijetí plánu na rozdělení území a státu Izrael, byl nově vzniklý orgán nazván Vláda celé Palestiny či celopalestinská vláda.6 5 Khalil, M.: The Arab States and the Arab League. Khayats, Beirut 1962. vol. II, s. 566–568;
a Shabib, S.: Introduction to the Official Palestinian Sources, 1948–1950. Shu‘un Filastiniyah, no. 129–131. Srpen – září, 1982. 6 The All-Palestine Government. In: Al-Mawsuah al-Filastiniyah (Encyclopedia Palestina),
67
IZRAEL A PALESTINA.indd 67
25.2.2016 13:00:37
Důvody pro tak zásadní rozhodnutí Ligy arabských států byly různorodé a vzájemně si odporovaly. A v mnoha ohledech byly vůči Transjordánsku i nepřátelské. Jedním z nich byla snaha uklidnit arabské veřejné mínění kritizující vlády za to, že nebyly s to ochránit palestinské obyvatelstvo. Dalším důvodem bylo odhodlání zajistit arabský požadavek svrchovanosti nad celým územím Palestiny poskytnutím alternativy k mezinárodnímu uznání Izraele a zabránit jakékoliv arabské vládě uznat židovský stát. Současně ale rozhodnutí utvořit arabskou vládu v Palestině a pokus vytvořit ozbrojené jednotky pod její kontrolou poskytlo členům Ligy arabských států možnost zbavit se přímé odpovědnosti za pokračující válku a za stahování svých vojsk z Palestiny a zajistit si určitou ochranu proti lidovým protestům.7 Bez ohledu na možné trvání arabské vlády v Palestině, jejím bezprostředním účelem, alespoň jak to vnímali její egyptští patroni, mělo být vytvoření ohniska odporu proti králi Abdulláhovi a zároveň měla sloužit jako nástroj ke zmaření jeho snahy o propojení arabských regionů Palestiny s Transjordánskem. Británie poskytovala plánu krále Abdulláha na vytvoření velkého Transjordánska tajnou podporu. Tím si udržovala nejlepší naděje na ochranu svých strategických zájmů v období po vypršení mandátu nad Palestinou. V roce 1948 bylo konstantním a významným rysem britské politiky nepřátelství vůči muftímu a představa palestinského státu pod jeho vedením. Je proto namístě zde vysvětlit britský postoj vůči iniciativě vedené Egyptem. V očích Britů byl palestinský stát srovnatelný se státem muftího. A k důvodům proti vzniku muftího státu patřily obavy, že by se mohl stát „semeništěm bezvýsledného arabského fanatismu“, a kvůli tomu by se jej nejspíš zmocnil židovský stát.8 Ministerstvo zahraničních věcí proto vyvinulo velký tlak na arabská centra, aby vyhlášení celopalestinské vlády zabránila s odůvodněním, že by takový krok mohl být špatně načasován a mohl by sloužit muftího zájmům. Generální tajemník Ligy arabských států Azzám Paša celou záležitost s muftím bagatelizoval, když sdělil hlavním Damašek 1984. vol. III, s. 342–344; How the All-Palestine Government was Estabilished in Gaza in 1948, Filastin, no. 30, srpen 1963. s. 6–11.; a rozhovor s Akramem Zuaitarem, Al-Quds, 10. listopadu 1982. 7 Evans (Bejrút), 21. září 1948, FO 371/68376, Státní archiv (dále jen SA). 8 Minute, B. A. B. Burrows, 17. srpna 1948, FO 371/68822, SA.
68
IZRAEL A PALESTINA.indd 68
25.2.2016 13:00:37
britským diplomatům, že pokud by byl celý palestinský problém vyřešen během šesti měsíců, byl by ochoten připojit se k těm, kdo chtějí „muftímu setnout hlavu“. Ale protože celý problém nebude vyřešen ani do deseti let, mohl by muftí být i nadále užitečný. Azzám dodal, že by muftí mohl zůstat v Egyptě a z Káhiry by tak měl nad Palestinou pouze nepřímý vliv.9 Ačkoliv byly obavy Britů o roli muftího v arabských politických kruzích široce sdíleny, ve skutečnosti hrál při formování nové vlády hlavní roli muftí spolu s Vysokou arabskou komisí. Vláda byla vedena Ahmedem Hilmím Abdul Bakim, který krátce předtím VAK opustil. Stalo se tak poté, co přijal nabídku krále Abdulláha na post vojenského guvernéra Jeruzaléma, nyní byl však muftím a Egypťany od krále odlákán.10 Hilmího kabinet sestával převážně z muftího stoupenců, ale zahrnoval i členy jiných frakcí palestinské vládnoucí třídy včetně prominentních Palestinců, kteří dříve Abdulláha podporovali. Ministrem zahraničních věcí se stal Džamal al-Husajní, ministrem obrany se stal Rajai al-Husajní (bývalý šéf Arabského úřadu v Jeruzalémě), ministrem financí se stal Michael Abcarius, vyšší státní úředník britské správy, a bývalý soudce Anwar Nusseibeh se stal vládním tajemníkem. Celkem zde bylo dvanáct ministrů, většina z nich byla současně i členy předchozí červencové „dočasné civilní správy“. Ministři pocházející z mnoha arabských zemí směřovali do Gazy, aby zde převzali své nové pozice. 22. září bylo jménem VAK vydáno úřední sdělení o vzniku celopalestinské vlády. Zatímco prohlášení Arabské ligy o rozhodnutí přeměnit palestinskou civilní správu v palestinskou vládu hovořilo zdrženlivě, VAK prohlásila rezolutně, že „na základě svých přirozených práv na sebeurčení a v souladu s rezolucemi Ligy arabských států se obyvatelé Palestiny rozhodli vyhlásit Palestinu v plném jejím rozsahu … za nezávislý stát pod vládou s názvem celopalestinská vláda, která se zakládá na demokratických principech“.11 Spolu s prohlášením bylo rozšiřováno provolání k palestinským Arabům, které je vyzývalo ke shromáždění kolem národní
9 Pappé, I.: Britain and the Arab-Israeli Conflict, 1948–1951. Macmillan, London 1988.
s. 83. 10 Al-Hawari, N. M.: Tajemství katastrofy [v arabštině]. Nazareth, 1955. s. 271. 11 Al-Ahram, 26. září 1948.
69
IZRAEL A PALESTINA.indd 69
25.2.2016 13:00:37
vlády a k pomoci při osvobození své domoviny.12 Muftího stoupenci byli vyzváni, aby se shromáždili v Gaze, zatímco do Betléma byly vyslány egyptské jednotky, aby zde protihášimovským povstalcům distribuovaly střelné zbraně. Většina Palestinců, a především pak uprchlíků, přijala zprávy s velkým nadšením. Vůbec poprvé ve svém životě slyšeli o palestinské vládě, což v nich uprostřed beznaděje a zkázy předchozích let zažehlo jiskru naděje. Když se muftí – žijící v té době v Káhiře, nejposlednější zastávce jeho jedenáct let trvajícího exilu – vzepřel egyptským úřadům a objevil se v Gaze, byl místními obyvateli přivítán s velkými ovacemi a nadšením. Muftí a jeho kolegové se sporadickými projevy lidové podpory nenechali zaslepit. Věděli, že je nutné zaměřit se na legitimizační opatření a prostředky pro novou vládu. Během prvních týdnů svého působení v Gaze obnovila celopalestinská vláda muftího nepravidelné vojsko – Armádu svaté války (Džajš al-džihád al- muqaddas), která hrála hlavní roli v neoficiální fázi palestinské války. Armáda začala mobilizovat s cílem osvobodit Palestinu. Na diplomatické frontě usilovala nová vláda o mezinárodní uznání. Jmenovala dokonce delegaci, která ji měla zastupovat v OSN, ačkoliv světovým společenstvím nebyla uznána. A konečně všichni Palestinci byli shledáni způsobilími k získání palestinského pasu. Během krátké doby bylo vydáno na 14 000 těchto dokumentů, především však prominentům a obchodníkům z pásma Gazy. Vzhledem ke stále nejasnější pozici Ligy arabských států a opakujícím se tvrzením krále Abdulláha, že celopalestinská vláda byla zřízena proti vůli palestinského lidu, rozhodla nová vláda o svolání ústavodárného shromáždění. Jeho cílem bylo zajistit všestraněji založený a legitimní zdroj autority a vyvrátit Abdulláhova tvrzení. V souladu s tím byla zaslána pozvání palestinským představitelům ze všech částí země, včetně členů VAK, starostům a předsedům místních zastupitelstev v Palestině, vedoucím obchodních komor a odborových svazů, palestinským členům národních výborů, lídrům politických stran a vojenským představitelům.13 30. září 1948 byla pod předsednictvím muftího svolána do polorozpadlé 12 Darwaza, M. I.: Palestinský problém [v arabštině]. al-Maktaba al-Assriya, n.d., ??? Si-
don, vol. II, s. 211–212. 13 Filastin, no. 30. srpen 1963.
70
IZRAEL A PALESTINA.indd 70
25.2.2016 13:00:38
školní budovy v Gaze Palestinská národní rada, přičemž ze 150 pozvaných delegátů se pouze polovina do Gazy dostala. Jedním z důvodů byla cestovní omezení zavedená transjordánskými a iráckými armádami ovládajícími střední Palestinu. Jednání Rady však prostupovala radostná nálada a euforie. Za prvé proto, že Hadži Amín al-Husajní byl jednomyslně zvolen prezidentem Rady. A za druhé proto, že Rada přijala hlasování o důvěře vlády v čele s Ahmedem Hilmím a potvrdila plány na osvobození Palestiny. Poté byla přijata dlouhá řada usnesení, včetně přijetí prozatímní ústavy, původní vlajky arabského povstání roku 1916 a určení Jeruzaléma za hlavní město. A konečně byla delegáty podepsána deklarace nezávislosti a předána k tisku. Prosazovala práva palestinského lidu na svobodný, suverénní a demokratický stát s hranicemi stanovenými následujícím způsobem: „na severu Sýrie a Libanon, na východě Sýrie a Transjordánsko, na západě Středozemní moře a na jihu Egypt.“14 Jenže rozdíl mezi záměry celopalestinské vlády a jejími skutečnými možnostmi byl značný. Vláda proklamovala své kompetence nad celým územím Palestiny, ačkoliv neměla státní správu, úřednictvo, finance ani vlastní skutečnou armádu. Dokonce i na malém území v okolí města Gazy byla vládní nařízení uskutečňována pouze z milosti egyptských úřadů. Egyptští chlebodárci využili toho, že je na nich nová vláda závislá finančně i bezpečnostně, a dokázali vládou manipulovat tak, aby podkopali Abdulláhovy nároky reprezentovat Palestinu na půdě Ligy arabských států a na mezinárodních fórech. A tak se tento zdánlivý zárodek nezávislého palestinského státu, jaký představovala nová vláda od okamžiku svého založení, redukoval na nešťastnou roli ping-pongového míčku v nastávajícím mocenském boji mezi Káhirou a Ammánem. S novým elánem vedl z Ammánu král Abdulláh proti celopalestinské vládě kampaň. Nejen že ji v době jejího vyhlášení odmítl uznat, ale Ahmedovi Hilmímu a Azzámovi Pašovi zaslal rozhořčené protestní telegramy. Záhy se Abdulláh nechal slyšet, že by celopalestinské vládě nemělo být 14 El-Aref, A.: Katastrofa [v arabštině]. Al-Maktaba al-Assriya, Sidon 1956. vol. III, s. 703
až 704.; Hawari, Tajemství, s. 275–283.; Darwaza, Palestinský problém, s. 211–214.; Khalil, The Arab States, vol. II, s. 579; The Gaza Congress, Al-Mawsuah al-Filastiniyah, s. 398–399.; a Al-Ahram, 3. října 1948.
71
IZRAEL A PALESTINA.indd 71
25.2.2016 13:00:38
umožněno operovat v žádné z oblastí obsazených Arabskou legií. Egyptský premiér Mahmúd Nukráší pak poněkud neomaleně prohlásil, že nemá v úmyslu dovolit slabé palestinské vládě, aby se ujala arabské části Palestiny, když nemá armádu, která by ji ochránila před židovskými útoky.15 V době, kdy král Abdulláh vedl tuto kampaň, učinil rovněž praktické kroky k upevnění moci Transjordánska nad oblastmi západně od řeky Jordán a k organizaci vlastních palestinských stoupenců proti vládě v Gaze.16 30. září 1948, ve stejný den, kdy muftího Palestinská národní rada vydala v Gaze deklaraci nezávislosti, byl do Ammánu svolán konkurenční „první palestinský kongres“, na kterém několik tisíc účastníků přísahalo věrnost hášimovskému panovníkovi. Kongres v Ammánu odsoudil vznik vlády v Gaze, protože byla v rozporu s přáními a zájmy Arabů. Deklaroval, že Transjordánsko a Palestina představují jednotný územní celek, a vydal usnesení, podle kterého by žádná arabská vláda neměla zřizovat Palestinu, dokud celá země nebude osvobozena.17 Lidová podpora věhlasné, ale do značné míry iluzorní, celopalestinské vlády nebyla nikdy závratná a poté, co proběhly dva paralelní kongresy, začala její popularita klesat. Mnoho arabských měst a vesnic v Palestině vyslalo do Ammánu své delegáty, aby zde vyjádřili loajalitu králi a dali mu plnou moc k řešení palestinského problému podle jeho představ. Tyto delegace byly v některých případech výsledkem lokálních politických iniciativ. Jindy to byli transjordánští vojenští guvernéři, kdo pomohli nasbírat podpisy a odeslat delegáty do Ammánu.18 K odvrácení loajality některých příznivců muftího vlády směrem ke králi Abdulláhovi užíval transjordánský režim také korupce. Mimo Palestinu byla vláda v Gaze ve své snaze o dosažení mezinárodního uznání jako zástupce palestinského lidu značně neúspěšná. Londýn neměl pochopitelně v úmyslu uznat „tuto tak zvanou vládu“ a většina ostatních členů Organizace spojených národů následovala britský příklad a vládu ignorovala. 15 Tannous, The Palestinians, s. 658. 16 Nevo, J.: Abdulláh a Arabové z Palestiny [z hebrejštiny]. Shiloah Institute, Tel Aviv
1975. s. 100. 17 Shabib, Introduction, s. 77–79.; a Al-Ahram, 3. října 1948. 18 Nevo, Abdulláh a Arabové, s. 108–110.
72
IZRAEL A PALESTINA.indd 72
25.2.2016 13:00:38
