Nostalgia Litera II. VZESTUP A PÁD

Nostalgia Litera

II. VZESTUP A PÁD

Obsah Snílek . . . . . Návrat krále . Dračí jezdci . . Žnec duší . . . Vzestup a pád

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. 3 14 15 38 39

Nostalgia Litera II

Karolína Kryštofová: Snílek

Snílek Karolína Kryštofová

Světlo světel. Tyčila se nad ním na svém trůnu, rozložena v hedvábném objetí podušek, obklopena oblakem omamné vůně, jež stoupal z pestrobarevných květů, v nichž tonul celý sál, oděna v lehounkém stříbřitém rouchu, tak překrásně ladícím s bělostnými peřejemi vlasů a třpytivými perličkami potu, jimž se v onom nezvykle horkém dni neubránila ani její sametová kůže; a když sklopila svůj jasný pohled, tak oslnivý, jako by k němu v tu chvíli snad sama Elune obrátila svou tvář; a když na jejích rtech rozkvetl úsměv; úsměv, v jehož záři dočista zapomněl bezvýznamnost svého postavení, ba i svůj neurozený původ, v jehož záři jako by najednou čněl nade všemi v sále – byl to přeci on, on jediný, komu ten úsměv patřil; a když jeho oči poprvé spatřily onu majestátní krásu, která jej každičkou křivkou a každičkým rysem volala, aby ji navždy zvěčnil v kameni; v onu chvíli se Dalyen do královny šíleně a beznadějně zamiloval. V královnině srdci se nic zvláštního neudálo a svět tak mohl zůstat klidný. Dalyen ostatně nebyl první ani poslední. Přestože v oné době měla ve své říši již více nepřátel než přátel a přestože zvuk jejího jména vyvolával na mnoha tvářích výrazy nesouhlasu a opovržení, probouzel zlovolné řeči o temných stínech, s nimiž se pachtuje a za posvátných nocí smilní v chrámech starých bohů; přes to vše musela si královna podmanit srdce každého, kdo ocitl se v dosahu jejího kouzla, majíc již to sama v úmyslu, či ne. V očích světa, i v očích jejích zůstane Dalyen jen další náhodnou rybkou v síti, jež byla nastražena pro větší kořist. Jeho samého však ono setkání navždy poznamená. ??? „Vezmi si tolik času, kolik jen potřebuješ,“ říká mu teď královnin mluvčí, zatímco ona sama jen blahosklonně pokyne bílou paží a znovu ji nechá padnout mezi polštáře. „Sláva naší královny, dcery měsíce a květu života, jest nesmrtelná a nepočítá dnů. Zachyť ji v její nebeské dokonalosti, ať ustrne každý, kdo spatří její obraz, 3

Nostalgia Litera II


tak jako trneme my, jimž je dáno spatřiti vzor. Dostane se ti štědré odměny a proslulosti tvému jménu.“ Více už neřekli nic, audience skončila. Další ze zástupu šťastlivců zaujal jeho místo a Dalyena vykázali zpět do prostoty všedního dne. Nairah měla zaprášené šaty a špínu za nehty. Ušmudlanější než v jiné dny, kdy vrátila se ze své každodenní dřiny. Či mu tak aspoň připadalo. „To je skvělé, Daly!“ zařízl se mu její hlas do ucha, když jí sdělil svou novinu. Vrhla se mu kolem krku a z jejích vlasů zavanul kouř a hlína a všechna ona přízemnost, kterou ztělesňovala. Jejich příbytek stál na dohled bran královnina paláce, na tomtéž břehu širé Studny v srdci města, a přesto je mohl dělit celý svět. Nebyli vyvolenými, nepatřili k vysoké kastě, oné hrdé nové rase, jež sama sebe zvala Urození, a neuplynul den, který by jim tuto skutečnost nepřipomněl. Naiře však jako by to stále nedocházelo. Dennodenně přála mu krásné ráno s úsměvem na rtech a klidnou září v očích, dennodenně vypravovala se do palácových zahrad, o něž starala se s péčí, jíž jí bylo zatěžko věnovat vlastnímu zevnějšku, a dennodenně se z nich vracela zaprášená, utahaná, přemožená těžkou prací, ale bez jediného slůvka stížnosti na rtech. Dalyen na ni pro to hleděl s opovržením. „Nejsme Urození, Nairo,“ řekl jí jednou, „ale proč bychom se jimi nemohl stát? Vždyť ani oni se Urozenými nenarodili, vždyť i oni žili dříve mezi námi – a přece si teď sedí ve svých palácích a na nás ostatní hledí zvysoka. Tak proč bychom nemohli my. . . ?“ Nairah se tehdy jen zasmála a ta myšlenka opustila její mysl dříve, než se v ní vůbec stačila usadit. Dalyen se se svým postavením však nesmířil. Což mu bylo opravdu dáno prožít svůj nesmrtelný život takhle? Jako mizerný řemeslníček, umělec beze jména, jehož soškami si vznešení za pár perel zdobili své pyšné příbytky? Měl své řemeslo rád, to ano, měl rád ony krásné věci, jež se pod jeho rukama s pozoruhodnou zručností rodily z beztvarého kamene. Každá dokončená práce však probouzela v něm zoufalou naději, že možná tentokrát ko4

Nostalgia Litera II


nečně dojde oné slávy a uznání, po němž prahl celou svou duší. A každá byla mu zklamáním. A tak když jej královna nechala předvolat do svého paláce a pověřila jej, aby vytesal sochu i pro ni, tedy sochu jí samotné, vzplanula jeho naděje nanovo. Odcházel od ní s lehkostí v srdci a iluzí glorioly, jež jako by královniným kouzem ulpěla i na něm samotném. Stačil jediný dotek mozolnatých dlaní jeho družky a Dalyen byl zase oním bezejmenným nuzákem jako tisíce dalších. Kouzlo vyprchalo. Vymanil se z Naiřina objetí a zamířil do dílny. „Dnes na mě nečekej,“ prohodil jen. Vyprovázela jej pohledem rozzářeným tichou radostí, avšak on jej opětovat nedokázal. Dostane se proslulosti tvému jménu, ta slova stále zněla mu v uších. Královnina sláva jistě byla nesmrtelná a na čase jí nezáleželo, uvažoval, na něj jeho vlastní však teprve čekala. A to se pak počítá každý okamžik. S prací začal ještě onoho večera. Téměř se mu vysmáli. Kde by královna našla čas stát mu modelem. . . ? V to přirozeně nedoufal ani on sám. „Nechte mne se na ni jen dívat,“ žádal Dalyen, klopíc zrak k zemi. A tak jej zde nechali, na samém kraji královniny družiny, usazené v lenoškách, vyměňující si lenivá slova nad číšemi vína a stolky s ovocem, zatímco on dřepěl na holé zemi s prázdnou deskou a netknutou kreslířskou křídou v klíně, a jeho oči vpíjely se do královnina zjevu, pečlivě uchovávajíce onu podobu, kterou zamýšlely zachytit jeho prsty. Dav žadatelů, nabízečů, prosebníků i zvědavců trousil se do sálu jeden za druhým, hodinu za hodinou. Čas běžel mimo něj, tváře příchozích zapomněl ve chvíli, kdy zmizeli mu z očí, aniž by byl postřehl důvod jejich příchodu. Přesto však nemohl nevidět jejich pohledy. Mezi Urozenými, jež snažili se na sebe upoutat pozornost pestrostí svých rób a nabubřelým leskem šperků na šíjích, pažích i ve vlasech, byl to právě on, oděn v prosté haleně a s bosými chodidly, kdo přitahoval nejvíce očí; očí zvědavých a 5

Nostalgia Litera II


zkoumavých, očí výsměšných, očí povýšených. Oč odhodlanější byla jeho snaha je nevnímat, tím palčivěji na něj dopadaly. Jindy by to nevydržel. Vzdal by se, odešel, nechal za sebou jejich pohledy, v nichž neviděl nic než posměch a pohrdání. Královnina přítomnost však byla důvodem dosti pádným, aby zůstal. Kdykoliv její zrak čas od času zabloudil i k němu, zapomněl hned na vše, v onu chvíli snesl by i tisícovku pohrdlivých pohledů a ani nepomyslel na odchod. Vlastně sem přišel jen kvůli ní. Potřeba modelu byla pouhou záminkou, její podoba vryla se mu do paměti již prve, provázejíc jej od oné chvíle v bdělých myšlenkách i nočních snech. A přestože hrubý kus masy v jeho dílně měl k ní zatím daleko, jistě by byl schopen sochu dokončit i tak, byť s lehkou pomocí své imaginace. Namísto toho týden za týdnem, ve dny audiencí, vydával se napospas posměchu Urozených, jen aby se mohl vyhřívat v odlesku její slávy. Když tehdy jednou královniny povinnosti končily a on sbíral se k odchodu, vtiskl mu jeden z nich – ze soucitu, či snad aby se pobavil pohledem na jeho rozpaky – do dlaně zlatou perlu. Stačil zachytit jen úšklebný úsměv, než neznámý splynul v duze ostatních dvořanů. Perla pálila jako ponížení samo. Domů ji donést nemohl. Nejprve ji chtěl zahodit, mrštit s ní do Studny, nechat ji spolknout jejími neklidnými vodami – ale pak dostal lepší nápad. Procházeje cestou trhem, koupil ten nejbohatší šat, jejž mu za ni vyměnili, a pár dvorských sandálů. Nedbal na podiv, s nímž na něj trhovci hleděli. Co sejde na jejich mínění? Svůj poklad schoval v dílně a Naiře neřekl ani slovo. Královna se líně protáhla v lenošce. To nekonečné žadonící, škemrající procesí ji ubíjelo. Ještě to ale bude muset vydržet. Ještě pár obratů měsíce jim naslouchat, či aspoň naslouchání předstírat, a stane se konečně královnou toho lidu, na němž jí opravdu záleží. Do té doby ale musí vše zůstat při starém. Ještěže má svého rádce, jenž je ochoten převzít tuhle otročinu za ni! Potlačila zívnutí, deroucí se jí na rty již po tisící 6

Nostalgia Litera II


za dnešní den, a namísto toho věnovala úsměv muži, co před ní zrovna stál. A s potěšením si všimla, jak toužebně se zachvěl. Tohle jí vždy dokáže zvednout náladu. Onen úsměv bude však jediná pozornost, kterou mu věnuje. A málokomu dostane se i tolika. Ze zástupu tváří, které se před ní dnes vystřídaly, utkvělo jí v paměti jen pár. Kreténská dívka pracující v kuchyni. Druid s tváří pomalovanou tak rafinovanými obrazci, až se v nich ztratila, aniž by našla stopy po očích či ústech. A pak ten sochař. Chodil sem týden co týden, sedával na okraji její družiny, oči teskně upíraje na její tvář – mezi všemi očarovanými blázny ten nejbláznivější. A nejzábavnější. Bylo by tak lákavé si s ním pohrát, inu jen se podívejte, jak rozzáří se jeho oči, když usměje se i na něj – co by s ním udělalo jediné slůvko? A pár vět? A kdyby jej vyzvala, ať sedne si vedle ní, a kdyby jej nechala ovinout tu hrubou dlaň kolem svého pasu a kdyby. . . Královna se v duchu zasmála vlastnímu nápadu a potlačila tisící prvé zívnutí. Předchozího muže zatím nahradil jiný, pootevřením dveří blýskla hladina Studny. Povzdychla si. Jak se to dnes nesnesitelně táhne! Kamenná královna dosahovala asi dvojnásobku výšky královny skutečné, stála vzpřímená a hrdá s pažemi ladně svěšenými podél těla v klidné, avšak respekt vzbuzující póze, s bradou vztyčenou a pohledem ztrácejícím se v dálkách, kam dohlédla jen ona. Tedy, přinejmenším tak vypadati měla. Ve skutečnosti se Dalyenova křehká vize skrývala pod těžkými nánosy kamene a stále jej čekalo mnoho dní práce, než ji bude moci představit světu. A především jí. Zbylé zakázky musely jít stranou. Od rána, sotva nad skrovnou snídaní odbyl Naiřiny starosti o jeho propadlé oči a odsekl na její všetečné dotazy, zavíral se v dílně, den trávil v ohlušujícím bušení do kamene a večer uléhal vyčerpán po boku své družky, jen aby ve snách unikl k loži královninu. V audienční dny pak docházel do paláce, využívaje dosyta své jediné vstupenky v urozený svět. Zprvu se pošklebovali, když objevil se mezi nimi ve svém novém oděvu. Vznešení poznají sobě rovné, vznešené neošálí nuzák 7

Nostalgia Litera II


ani v zlatě a hedvábí. A cožpak nevidí ty mozolnaté pracky, co mu z látek čouhají? Čas ale u dvora táhl se jako med na jazyku. Nakonec, proč nevyužít rozptýlení, jež se tak ochotně nabízí? A tak se s ním dali do řeči. Mezi jejich slovy nesl se žertovný tón, někteří nešetřili pochvalami na jeho dnešní zjev, jiní snad vzpomněli si na sošku, co jim kdysi dávno prodal, a ptali se jej na práci – a Dalyen odpovídal, nevšímaje si jejich postranních úsměvů, líčil ohnivě své řemeslo, hrdý na úkol, jenž mu byl královnou svěřen, a vlastní slova byla mu balzámem na ukřivděnou duši. A když si jej jednou nechala zavolat i Ona sama, aby se zeptala, jak jeho práce pokračuje, divže se nerozplynul pýchou. Ve své nabubřelosti již začínal považovat jejich svět za svůj. A tak unikl mu šepot prostého lidu, a tak neslyšel předtuch a varování, která rozletěla se po jejich rtech. Vody Studny šuměly svá výhružná tajemství. Jemu však v uších zvonil kámen. Dny uplynuly v horečnatém sledu. Beztvarý blok stal se nejasnou siluetou, silueta nabyla ženské podoby a ta každým zatnutím dláta blížila se ideálu. V předvečer dne, jenž měl jej vynést na výsluní slávy, již jen zarovnával drobné nedokonalosti, hladě ono chladné tělo, jehož živý model tak toužil sevřít ve svém náručí. Nazítří! znělo každým zazvoněním dláta – a pak už jej nebylo potřeba. Dílo bylo dokonáno. Stál vprostřed dílny a hleděl na ni. Jeho vlastní výtvor vyrazil mu dech, co teprve těm, jenž spatří jej poprvé! Co teprve Jí! Zde stál vrchol jeho umění, zde stála socha krásná jako královna sama – a inu, snad i krásnější, ale to už je výsadou umělců uhlazovat neúprosnou strohost reality. Zde stálo zářící ztělesnění Dalyenovy naděje. A nazítří. . . „Je nádherná,“ hleslo cosi tiše. Poplašeně se ohlédl. A to, co spatřil, téměř poděsilo jej podruhé. Poslední dobou se Naiře vyhýbal. V královnině záři jako by ještě zevšedněla její tuctová tvář, jako by se ještě pokřivila její nesouměrnost a všechny drobné chybky, jimž dříve nevěnoval pozornost, najednou přitahovaly jeho oči, jen aby je donutily zase spěšně odvrátit. Ten hranatý nos, ty široké lícní kosti a docela hezké oči, avšak jaksi nehodící se k divokému obočí. . . skutečně 8

Nostalgia Litera II


prožil tolik let po boku téhle ženy, aniž by si všiml, jak ošklivá vlastně je? „Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit,“ připomněl jí podrážděně. Na bezbarvých rtech jeho družky se zastyděl plachý úsměv. „Bylo tady ticho. Myslela jsem, že už nepracuješ. . . Chtěla jsem se na ni jen podívat.“ „Nepracuji,“ odtušil. „Ale mohl jsem. A pozval bych tě sám.“ „Opravdu. . . ?“ Přistoupila blíž a položila mu dlaň na rameno. Byl v pokušení ji ze sebe shodit, ovládl se však. „Nezlob se na mne, Daly. Ale poslední dobou tě vůbec nevídám, víš? Měla jsem o tebe starost. A pořád jsi chodil do paláce a říkají se různé věci –“ „Jaké věci?“ přerušil ji. Nairah sklopila oči. „Říkají, že provádí démonská kouzla. . . “ „Královna?“ Dalyenův pohled ztvrdl. Prudce se odtáhl a nechal její dlaň padnout do prázdna. Přišla, aby mu ji zošklivila? Aby mu zkalila všechnu radost, aby mu zničila všechny naděje? Žárlí, ano, žárlí na něj, hlupačka jedna! „Říkají, že chodí do Studny a mluví tam s démony,“ stála si Nairah na svém. „Hlouposti!“ vybuchl. Sevřel dlaně kolem jejích ramenou a postrčil ji ke dveřím. „Říkají, že je chce přivést i sem,“ naléhala dál a dál opakovala ty své nesmysly, dokud za ní nepřirazil dveře. Oné noci zavířily vody jezera, jež zvali Studnou, a vzduch naplnil se očekáváním. Měsíční kotouč plul po nebi a zkáza táhla mu v patách. Toho rána se Dalyen probudil s podivným neklidem, k němuž neměl nejmenší důvod. Ještě včera upínala se všechna jeho naděje k tomuto dni, jako plamen rozjasňovala jeho nitro – a přesto, když dnešek konečně nastal, jaksi se nemohl přimět k veselí. Zatracená Nairah! vrčel si pro sebe ubíraje se k paláci. Musela mu překazit jeho triumf, nána jedna. S každým dalším krokem však jeho neklid ještě vrůstal. Ruch před palácem nijak zvláště nevymykal se ruchu obvyklému v audienční den, davu nebylo více ani méně než jindy a i mezi 9

Nostalgia Litera II


jeho záležitostmi bys jen ztěží našel něco hodného tvé pozornosti. Něco se ale změnilo. Nad netrpělivostí strážných, nad podrážděností lůzy, nad počtem těch, jež byli odmítnuti u samých bran, aniž by jim bylo dopřáno sluchu; nad tím vším jakoby viselo podivné napětí. Dalyen tu myšlenku zaplašil. Hlouposti. V duchu Nairu stokrát proklel a vstoupil do sálu. „Naše vládkyně ti děkuje,“ přikývl královnin mluvčí. „Do příštího zatmění zastaví se u tebe někdo ode dvora a bude ti vyplacena odměna náležící tvé práci.“ Královna obrátila tvář k němu a on musel znovu tajit dech při pohledu na její krásu. Ona jej však neopětovala. Čekal marně na okamžik, kdy zalije jej záře jejích očí, ty však byly upřeny na cosi, na kohosi za jeho zády – a možná vůbec na nic. Mluvčí si odkašlal. „Máš ještě něco na srdci?“ zamrazil ten tón. Dalyenovo srdce přetékalo touhou vrhnout se královně k nohám, vyznat se jí ze svého citu, ze svého přání, žádat ji, prosit, škemrat, aby jej dál nechala trávit čas u svého dvoru, aby pohlédla na něj a s úsměvem pravila, že je zde vždy vítán – tak jako pokaždé, když přehrával si tuto chvíli ve své mysli. Nic z toho se však nestalo. „Ne,“ hlesl jen. V předsálí střetl se s královninou družinou. Spěchali kamsi, zahaleni v duze svých rób, a téměř by jej byli minuli bez povšimnutí, kdyby jim nezastoupil cestu. „Elune s vámi,“ vztáhl k nim dlaně. Měl je již téměř za přátele, při všech těch příjemných chvílích, které spolu strávili; když k nim však přistoupil, jen kratičce pohlédli jeho směrem a prošli kolem něj, zabráni v hovoru, jemuž Dalyen nerozuměl. Jako děti, které s novou hračkou starou zahodí, i jim zevšedněl sochař se svou nadutostí, jsa vyměněn za svěžejší rozptýlení. Hedvábí šustilo mu kolem nohou a trepky na chodidlech měl za chvíli plny kamínků. Kolemjdoucí otáčeli se za ním s podivem, snad si stále nezvykli vídat chudého sochaře v jeho zdobeném šatu. Najednou se v něm cítil celý nesvůj. Přidal do kroku a k domovu se přihnal téměř bez dechu. 10

Nostalgia Litera II


Následující týden strávil v netrpělivém čekání, až si přijdou sochu vyzvednout. Plamínek jeho naděje stále houževnatě plál, stále odmítal se Dalyen vzdát svého snu. Třeba přijde sama královna, kdo ví! Musí ji přeci zajímat, jak se její podobizna vydařila – či snad ne? A možná pak, konečně dostane se mu onoho pozvání mezi vyvolené. Den za dnem vzduch houstl očekáváním. Jednou jedinkrát zaťukala Nairah na dveře dílny a on se vrhl k ní v bláhové naději, že to přichází sama královna – a když místo ní spatřil onu usmolenou tvář, s klením ji odehnal. Od té doby se mu vyhýbala a on nijak nevyhledával ji. Koncem týdne přišla k němu skupina dělníků, sňala sochu z podstavce a odvezla ji. Navoněný účetní vyplatil mu štědrou odměnu a pak zmizel i on. Bylo po všem. A tehdy mu to došlo. Může se šatit jako oni, může mluvit jejich vznešenou řečí, může se tisíckrát přetrhnout, aby vyrovnal se důstojnosti jejich chování. Nikdy však nebude jedním z nich. Snad si někdo vzpomene na jeho jméno, když pohlédne do oné kamenné tváře, tak dokonale podobné královnině. Snad jej někdo osloví, bude-li chtít využít jeho umu. Mezi sebe jej ale nevezmou nikdy. Ach, jaký to jen démon nechal jej doufat, že je to možné! Koupil pár lahví toho nejdražšího vína a v dílně celou jednu vypil, upíraje skelný zrak na podstavec, odkud sochu odnesli. Snad jiný teď těší se pohledem na její chladnou krásu. Jemu zůstane jen prázdno. Nicota a prach. Víno mu rychle zatemnilo mysl. Nairah jej našla zápolícího s druhou lahví. „Daly? Jsi v pořádku, drahý?“ oslovila jej starostlivě a přistoupila se k němu, chtějíc mu láhev vypáčit z neohrabaných pracek. Vztek posedl jeho omámenou mysl. Tahle, jak se ještě opovažuje chodit mu na oči! Ohnal se po ní, uhodil onu nehezkou tvář, až skácela se k zemi. „Ne!“ vykřikla – ale pozdě. Popadl ji za koudel vlasů a táhl ji ven. Její hlava narazila do rámu dveří, když ji vyhazoval. Usnul stulen na podstavci namísto své kamenné královny. Oné noci otevřela se hladina Studny a v mračnu popela a síry vyřvala do světa své hrůzné tajemství. Oblak zkázy pohltil měsíční svit a v nastalé tmě síly pekelné zmocnily se země. 11

Nostalgia Litera II


Snad není nutno líčit mnoha slovy zoufalství, jež zaplavilo svět. Legie démonů rozletěla se do všech stran, ničíce vše, co jí přišlo do cesty. Prastaré mlčenlivé lesy rozpadaly se v prach v jejím plameni. Drobná městečka byla vyrvána ze svých nevinných snů v noční můru neštěstí a zhouby. Rozpoutala se válka, aniž věřilo se ve vítězství. Nesmrtelný lid umíral. Královna sledovala to s úsměvem na půvabných rtech. Její vlastní město bylo ostatně ušetřeno, ochraňujíc onen pekelný národ, který tak toužila zváti svým. A kdesi v jeho hlubinách choulil se Dalyen opilý vínem a zklamáním. Nevěděl nic. Hrůzy války jej nezasáhly, jeho vlastní neštěstí zatemnilo mu zrak; slova, jež se k němu donesla, promlouvala k jeho uším, nikoliv však mysli. Zůstane zavřený ve své dílně, bez účasti na událostech za jejími dveřmi. Měsíc na nebi několikrát změní svou tvář a démoni na své zkázonosné cestě narazí na první odpor. A ať již jej rozdrtí či ne, nebude poslední. Děti hvězd nedají se zahnat stínem, nedají vzít si svou zem. Z popela znovu zasadí své lesy, postaví tábory a útočiště a odrazí planoucí meč, co padl na jejich hlavy. Dalyen se probudil v kaluži vody. Jeho první myšlenka byla, že se pomočil. Když ale zvedl hlavu – šlo to jen s námahou a uvnitř se mu v mžiku rozezněly pronikavé zvonce – spatřil, že zatopena je celá dílna. To bylo podivné. Ignoruje pronikavou bolest v hlavě, vyškrábal se na nohy. Přes dvorek, taktéž zatopený, přešel do stavení, v němž žila jeho družka a dříve i on. Voda stála všude. Vlastně. . . ne, nestála. Když vstával, sahala mu její hladina lehce pod kotníky, čím déle však prolézal tichým domem, tím výše stoupala po jeho holé kůži. „Nairo!“ zavolal do prázdného domu. Nic. Ticho. Jeho družka byla pryč. Musela odejít už dávno, nezbylo zde po ní nic než pár maličkostí a i ty byly zapadány prachem. Dokud je voda nespolkla. Zachvátila jej panika. Jak rychle hladina stoupá! Zde zůstat nemůže, nechce-li utonout. Musí ven, pryč! Zvířecí instinkt přežití vybičoval jeho zubožené síly. Na ulici střetl se Dalyenův děs s děsem davu a oba byly strženy v jediný proud. K paláci! Ano, ke královně, vždyť kam 12

Nostalgia Litera II


jinam je ještě možné jít? Odtrženi od světa, ženou se vzhůru k paláci, zakopávají, umdlévají a tonou ve vlnách, jež valí se rychleji než jejich kroky. Když se hnal branami paláce, rozvrácenými dokořán, stála voda už i zde. A pak ji spatřil. Stála v srdci nádvoří, oslnivá a hrdá a na rtech hrál jí lehký úsměv, když vzpínala k němu své bělostné paže. A v onu chvíli zapomněl Dalyen na útěk, zapomněl na vody, jež hrozily spolknout i jej, zapomněl na všechno to zklamání, které mu uštědřila. Zemře zde, to je jisté. Co jiného, než smrt s ní by si však mohl přát? Přistoupil k ní a hlavu složil jí na chodidla. Silná vlna přehnala se přes ně a přerazila kamennou královnu ve dví. Úlomky sochy zasypaly svého tvůrce, polekaně zvedl zrak – uhnout však již nestačil. Kamenné objetí zlomilo mu hřbet. Ještě pár okamžiků zůstane Dalyen mezi živými. Svět pod jeho tělem bude se propadat každým zabušením srdce, každým marným nádechem hlouběji – a on s ním. Poslední zalapání po dechu. A v jednu chvíli, s hrudí již sžíranou palčivou bolestí, s pařáty smrti ovinutými kolem jeho hrdla, přežene se nad ním stín. Klamná naděje. Pozvedne kalný zrak ke třpytu hladiny v nekonečné dálce – a ustrne. Vodou vznáší se stvoření, jehož hrůznost je jen těžko popsati slovy. Jeho oblé tvary připomínají ženu, nohy však srostly v jednu jedinou, slizkou a šupinatou jako rybí ocas, a stejně slizká je i její kůže; kroužíce nad jeho hlavou, čeří proud blánami na rukou a z jejích prstů ční ohyzdné drápy; a když k němu otočí tvář, zkroucenou vztekem, šílenstvím. . . ach, běda. . . v těch rysech, zohyzdněných démonem v jejím nitru, jako by bylo cosi tak důvěrně známého. . . ach, běda!. . . v té úděsné tváři poznává tvář královninu. Její oči zabodnou se do jeho a to bude to poslední, co spatří.

13

Nostalgia Litera II

Jaroslav Ďásek: Návrat krále

Návrat krále Jaroslav Ďásek

To jaro ve své kráse rozplývá se. Paprsky slunce hřejí, pálí tváře. Dělám jen to, co mi srdce káže. A třebaže ta snaha marná zdá se. Lepší než čekat, kdo čeká – nedočká se. Na cestu s mečem, luk hodím přes rameno. Do země stínu, mi bylo přisouzeno. Do země stínu, až všechna světla zhasnou. Ve smutku, splínu, vzpomínat laň krásnou. Opustit domov, teplo, bezpečí. Ač malý tělem, chci být ten největší. I malé kroky k velikosti vedou. Když držíš směr i pod oblohou šedou. V mrazivém vzduchu horká hlava chladne. Vůle jít dál pohasíná, chřadne, Cesta je dlouhá, můj krok příliš krátký. Jeden krok kupředu, dva velké skoky zpátky. Musím jít dál, už není proč se vracet. Vytvořit to, co začíná se ztrácet. Vzešel jsem z naděje a se mnou žije dále. Naděje, čest a víra v návrat krále.

14

Nostalgia Litera II

Zuzana Komprdová: Dračí jezdci

Dračí jezdci Zuzana Komprdová

Moc se jí tu nelíbilo. Ale ať už si o ní mysleli cokoli, ona rozkazy plnila. Pokud nebyly hloupé, nesmyslné nebo sebevražedné. A tento rozhodně nebyl ani jedno z těch prvních dvou. O sebevražednosti by se sice nejspíš daly rozvádět sáhodlouhé dialogy, ale ona tu byla zcela osamocená a popovídat si mohla možná tak se svým cestovním batohem nebo podrážkou boty. A to by byla dosti jednostranná konverzace. Bellatrix si po chvíli přemýšlení dovolila malý ohníček, který ji měl udržet v teple a umožnit jí přihřát si něco ze zásob, které dostala na cestu. Usoudila, že je nepravděpodobné, aby ji oheň jakkoli prozradil – jednak byla poměrně dobře skrytá mezi stromy, a jednak, nu. . . celá krajina tu byla zahalená do mystického rudého přísvitu, jako by sama byla v jednom plameni. Bellatrix to nijak neznervózňovalo. Koneckonců vyrůstala obklopená magií, která prosakovala ze samotné země, vody i rostlin. Byla pro ni stejně přirozená jako vzduch, který dýchala (a který byl koneckonců také plný magie). Takže rudé krystaly prorůstající z lesní půdy a přízračné světlo, které kolem sebe šířily, byly vlastně docela zajímavé na pohled. A obloha s přicházejícím soumrakem naštěstí černala stejně jako kdekoli jinde na světě. Snad jen rudý vodopád, u něhož rozbila svůj skromný tábor, a jehož karmínové vlny se v gejzírech bělostné pěny valily do zrudlé zátoky, jí vnášel do duše mírný neklid. Elfka přiložila na oheň několik silnějších větví a slabá záře mírně pohasla. Bellatrix se přisunula blíž a přitáhla si k tělu teplý vlněný plášť. Zima ji netrápila, jen z toho měla lepší pocit. To, že se i v nehostinném prostředí cítila téměř jako doma, z něj ještě domov nedělalo. Ostrov krvavých mlh. Příhodné jméno, nepříhodné místo. Co chtěli Kael’thasovi lidé dokázat tady, na samém okraji světa, to jí nebylo moc jasné, ale spekulovat koneckonců nebyl její úkol. A stejně tak tu nebyl nikdo, komu by mohla své letmé úvahy svěřit. Na čelo jí usedla nějaká drobná muška, přilákaná světlem ohně a teplem jejího těla. Bellatrix pohodila rusovlasou hlavou 15

Nostalgia Litera II


a skrz temně zelené stromy na okamžik prosvitl bílý mramor, v hustých smyčkách porostlý břečťanem. Bílé sloupy se v jeho sevření téměř topily. Když dorazila na ostrov a vytáhla na břeh svou malou loďku, na okamžik považovala zbytky budov jen za mechem zdušené kamení. Pak však rozložila svoji mapu, aby se zorientovala, a drobný název Loreth’Aran jí napověděl, že ve věčném objetí zeleně tu skutečně poklidně spí trosky kdysi slavného elfího města. Těch druhých elfů, napadlo ji vzápětí. Žádnou zvláštní sounáležitost s tou hromadou suti a prachu necítila. Severní Kalimdor byl plný trosek bývalé slávy Kaldorei a ona jim nikdy nevěnovala více než letmé zaznačení do mapy. Možná se zde psala historie; ale ta byla pro historiky a badatele. A ona jim ji mileráda přenechá. Zrovna přemýšlela, jestli bude bezpečné oddat se na chvíli spánku, když se chladný závan vzduchu jakoby odnikud opřel do skomírajících plamínků a chladnokrevně je zdusil. Bellatrix zrovna hleděla do koruny nedalekého stromu; jeho větve se ani nepohnuly. A její magický amulet se ve stejnou chvíli rozechvěl tak silně, až měla pocit, že jí jeho šňůrka stahuje hrdlo. Elfka se vrhla pryč od ohniště a vztáhla před sebe levou ruku. Vzduch kolem ní zavibroval protékající magií. Bellatrix ztuhla a v nehybné tichosti vyčkávala. Neodvažovala se ani vydechnout a plíce ji po několika chvílích začaly bolestivě pálit, ale kolem ní se rozprostíralo nic než tajuplné ticho, jen občas přerušované vzdálenými skřeky a hlasy zvířat. Bellatrix pomalu, kontrolovaně vydechla. V duchu začala počítat. Když se dostala k číslu sto, pomalu spustila ruce kolem těla, ale zpět na zem se usednout neodvažovala. Možná si vybrala špatné místo. Kdo ví, co v těch ruinách přebývalo. A to doufala, že se utábořila dostatečně daleko od nich, aby ji teskné přízraky minulosti nechaly na pokoji. . . „Vyděsil jsem tě. Omlouvám se.“ Zvuk hlasu přišel z místa přímo před ní, ale ať se snažila sebevíc, nedokázala zahlédnout nic než stromy a několik neduživých keřů, bázlivě se krčících v jejich stínu. Její temně zelené oči zářily do temnoty a temnota jí mlčky oplácela pohled svým nevyzpytatelným zrakem. 16

Nostalgia Litera II


„Nemusíš se bát. Nepřišel jsem ti ublížit.“ „Kdo jsi?“ zeptala se, třebaže správná otázka by měla znít Kde jsi. Nehodlala však přiznat, že ji její elfí zrak zklamal. „Jsem přízrak. Vzpomínka na civilizaci, která již dávno pominula.“ Bohové, jen to ne. „Ukaž se mi,“ zkusila to po chvíli. Hlas se odmlčel. Bellatrix trpělivě čekala. A pak se několik metrů před ní začaly zvolna, jakoby váhavě objevovat mlhavé obrysy vysokého elfského muže, jehož fialová průsvitná pokožka ve světle měsíce připomínala krvavou řeku proudící kolem nich. Připadalo jí zvláštní, když mu lehký noční vánek rozevlál dlouhé purpurové vlasy a ty se mu roztančily kolem hlavy jako vějíř. Nakolik je asi ještě skutečný. . . ? Elf si položil paži křížem přes smaragdově zbarvený hrudní pancíř a poklonil se. „Jsem princ Toreth.“ Skrz jeho přízračné tělo prosvítaly bledé ruiny Loreth’Aranu. Elfka přinutila své oči, aby neklouzaly z Torethovy mlžné formy. Třeba to duchové považovali za nezdvořilé, když se někdo díval skrz ně; nechtěla nic riskovat. „Ehm. . . Těší mě?“ Elf si ji zpytavě prohlédl a Bellatrix zjistila, že jediné, skrz co neprosvítala krajina za ním, byly jeho stříbrné oči. Trochu ji zamrazilo. „Ty jsi jedna z nich.“ Tón, kterým elf vyřkl poslední slovo, nenechal Bellatrix ani v nejmenším na pochybách, koho má přízrak na mysli. Možná byl vázán na toto místo, ale těžko mohl přehlížet, co se na jeho ostrově děje. . . Elfka zvedla smířlivě ruce a nenápadně přitom začala v levé dlani splétat vlákna kouzla, kterým by v případě nutnosti vztyčila magický štít. Z její zkušenosti se podobné přízraky stávaly obvykle z lidí, kterým strašilo ve věži už před smrtí; a pokud ne, dlouhé odloučení od živých či samotné nepochopení smrti je častokrát srazilo do ještě hlubších propastí šílenství a beznaděje. „Jestli máš na mysli krvavé elfy z ostrova, tak ne, nejsem jedna z nich.“ „Vypadáš jako oni,“ uzemnil ji elf nesmiřitelnou logikou. „Jistě, když jsme stejného rodu,“ odfrkla si. „Ale sloužíme rozdílným pánům.“ 17

Nostalgia Litera II


„Tak proč jsi tady, elfko se zelenýma očima?“ Bellatrix se ušklíbla. Tahle přezdívka byla rozhodně z těch lichotivějších, které kdy za život dostala. „Na rozkaz svého pána.“ Princ Toreth si ji dál podezíravě měřil, zatímco chladný noční vítr čechral jeho dlouhé vlasy a elfovo tělo oblečené do smaragdového brnění se měkce vlnilo jako pod proudy horkého vzduchu. Mlčel. „Nechceš vědět, kdo je můj pán?“ To bylo nejspíš dobře. Stejně by mu to neřekla. Pomalu zavrtěl hlavou. „Neznám vaše pány a vládce. Jsem příliš starý. Jen vím, že to, co tvoji lidé dělají na ostrově, je špatné. Země umírá.“ „Ano, takové věci jim jdou extrémně dobře,“ zabručela polohlasem elfka a lehce se otřásla, když jí tělem prošel náhlý záchvěv chladu. Elf uhnul očima k jejímu vyhaslému ohništi. „Tvůj oheň vyhasl.“ Znělo to zpola lítostivě, zpola jako prosté konstatování. Rozhodla se pro to první. „Omluva přijata.“ Bellatrix usoudila, že tenhle smutný elfský přízrak pro ni žádné bezprostřední nebezpečí neznamená, a opatrně zhasila rozdmýchané kouzlo. Pak se vrátila k ohništi a pohybem ruky vdechla vychládajícím uhlíkům nový život. Cítila, jak se na ni elf dívá, ale nevěnovala mu pozornost, dokud nepřišel blíž. Chvíli na sebe mlčky hleděli, elf nevyzpytatelně a nepřístupně, Bellatrix s pozvednutým obočím. „Posaď se, jestli chceš,“ řekla nakonec. Podle toho, co věděla o duších, co se nedokázaly vzdát pozemského života, většina jich prý toužila po obyčejných činnostech, které dělávaly zaživa a které jim byly se smrtí odepřeny. Nejspíš mu mohla poskytnout alespoň tohle. Elf se sklopenou hlavou usedl naproti ní. Zajímalo by ji, jestli dokázal opravdu sedět na pevném povrchu, nebo jestli se zkrátka jenom vznášel pár milimetrů nad zemí, ale připadalo jí netaktní se na to ptát. Ne že by si potrpěla na zdvořilosti, ale vážně nechtěla rozhněvat ducha, který mohl vládnout všelijakými netušenými schopnostmi. „Řekni mi něco o vašem rodu.“ 18

Nostalgia Litera II


Zaskočilo ji to. Nevěděla, co má na to říct. Jak definovat Sin’dorei někomu, kdo o nich nejspíš nikdy neslyšel? Děti slunce? Děti krve, které se nechaly oklamat sladkými slovy o svobodě, která ve skutečnosti znamenala mnohem horší otroctví? Zrádci vaší rasy? „To by bylo na delší dobu,“ zamumlala nakonec. „A nebylo by to ani moc poutavé. Spíš mi řekni – kdo jsi ty?“ „Princ Toreth,“ odpověděl elf nepřítomně. „Vzpomínka. . . “ „Ano, ano, já vím,“ přerušila ho Bellatrix netrpělivě. „Vzpomínka na zaniklou civilizaci. Rozhlédl ses někdy v poslední době kolem sebe? Vaše civilizace nezanikla. Jen se trochu. . . zmenšila.“ Pomalu na ni přenesl svůj zrak. Jeho upřený stříbřitý pohled ji zneklidňoval, ale neucouvla. Elf nakonec s povzdechem sklonil hlavu. „Nikdo si už nepamatuje,“ pronesl dutě. Rozhodla se to vzít za jiný konec. „Co je tohle za místo? Loreth’Aran? Pocházíš odsud?“ Trhl sebou. Jeho mlžná forma se zavlnila jako neklidná říční hladina a chvíli to vypadalo, že se elf rozplyne. Nakonec se však jeho průsvitný obraz znovu ustálil a Bellatrix by přísahala, že mdlé barvy jeho zbroje, pokožky i vlasů získaly daleko sytější odstín. „Ty. . . Odkud znáš to jméno?“ Elf vypadal překvapeně. „Z mapy.“ Pokrčila rameny. „Ale víc nevím. Stálo tu město?“ „Ano, to vskutku stálo.“ Elfův hlas zašuměl v melodické shodě s větvemi nedaleké borovice. Přetékal zármutkem. „Předpokládám, že zaniklo při Rozdělení světa. Mám pravdu?“ Elf se teď díval někam skrz ni a Bellatrix si všimla, že se jeho hruď přestala zdvihat. Byl zřejmě příliš rozrušený na to, než aby dál vědomě lpěl na zažitých zvycích ze života, jakými bylo třeba dýchání. Připadalo jí to pozoruhodné. „Ano i. . . ne,“ řekl neurčitě. „Pověz mi svůj příběh,“ vybídla ho dříve, než stihla zvážit, co vlastně říká. Ale co, vezmi to čert, stejně se nechystala spát. . . A náhle se znovu topila v těch stříbřitých studnicích jeho očí. Mlčel tak dlouho, až si začala myslet, že je jeho duše už dávno pryč a zůstal jen jakýsi efemérní neživý odraz přetrvávající vzpomínky. Nakonec se však elfovy bledé rty konečně pootevřely. 19

Nostalgia Litera II


„Opravdu tě to zajímá?“ zeptal se s jistou ostražitostí, která jí připomněla samu sebe. Ušklíbla se. „Kdyby mě to nezajímalo, neptám se.“ „Budiž tedy.“ ??? Seděl na dračím hřbetu a pod ním ubíhala pestrá krajina jako vlnící se záhyby saténového šatu, který na sobě měla královna Azshara na poslední oslavě Stříbrného měsíce. Smaragdové závany jako by otevíraly další a další nepoznané obzory, které vnímal spíše vlastním srdcem než očima, které musel přivírat před bičujícím větrem. Ani ty nejskvělejší šaty nikdy nemohly učinit jeho královnu nádhernější, než jak oslnivě krásná byla země rozevírající se pod ním, jako nefritová kolébka vší existence. Husté lesy, hřejivé palouky, azurové stužky řek a stříbrná města, která byla i z této závratné výšky oslnivě živá. . . A v srdci toho všeho studnice tryskající moci, samotná esence života a všeho, čím byli, Studna věčnosti, která však z této výšky nebyla větší než mince roztékajícího se kovu. Toreth odvrátil zrak a sevřel nohama šupinatý dračí hřbet pod sebou. . . ??? „Nepřeslechla jsem se? Vy jste létali na dracích?“ „Vskutku,“ přisvědčil elf, aniž by hnul brvou. V jeho očích však vířily nevyřčené sny. Nikdy nemohl vypovědět vše, co pamatoval, to Bellatrix věděla; přesto jí však těch pouhých pár slov a prchavých zprostředkovaných dojmů rozbušilo srdce. „Jak jste je dokázali ovládat?“ zeptala se dychtivě. Jeho pohled ztvrdl. „Neměla by mě překvapovat taková slova z tvých úst,“ řekl s despektem. „My jsme je neovládali. Bylo nám to dovoleno. Smaragdová královna, Ysera Ze Sna, Ochránkyně přírody. . . To ona a její draci se uvolili, že nás budou nosit na svých hřbetech. Nebyli to naši oři, jak je chápeš ty. . . Byli to naši druhové. Rovnocenní a v mnohém daleko významnější. Větší čest nemohou tvorové jako já nebo ty nikdy poznat.“ 20

Nostalgia Litera II


Viděla, jak je to pro něj důležité, a proto poslušně přikývla. „Chápu.“ Probodl ji pohledem, jako by zkoumal, zda jí může věřit. „Prosím, pokračuj,“ vyzvala ho pokorně. Stroze přikývl, pak však jeho tvrdý pohled opět roztál. „Byli jsme požehnáni. Obdařeni větším darem, než byla magie Urozených. Byli jsme Dračí jezdci z Loreth’Aranu.“ ??? Toreth dovedně přistál. Iocaste okamžitě sklonila mohutnou hlavu, ohnula končetiny a opřela svůj silný ostnatý krk o zem. Nepotřebovala už rozkazy. Věděla vše; někdy snad dříve, než on sám. Toreth vyprostil nohy ze třmenů. Kožnaté křídlo se pod ním rozevřelo jako smaragdový baldachýn. Elfí princ natáhl nohy a hladce sklouzl po křídle dolů. Iocaste slabě zamručela a otočila k němu hlavu. Usmál se na ni. „Děkuji ti.“ Dračice vycenila zuby. Málokdy spolu mluvili, ale Torethovi to tak vyhovovalo. Paradoxně mu připadala tím vznešenější, než kdyby s ním vedla dlouhé intelektuální debaty. Pro určité situace slova zkrátka nebyla důležitá. „Princi?“ „Vaerane.“ Šlachovitý modrovlasý elf se mu trochu prkenně uklonil a Toreth mávl rukou na znamení toho, že po dlouhé a únavné cestě na dračím hřbetu nestojí o zdvořilosti. Ne že by o ně stál kdykoli jindy, třebaže byly v jistém ohledu příjemné. Měl však pocit, že díky nim ztrácí ostražitost vůči svému okolí. Všechno bylo klamavě jednoduché, když se vám lidé klaněli, otevírali vám dveře a nosili jídlo na váš stůl. Svět by tak jednoduchý neměl být ani pro ty mocné. „Bylo mi řečeno, že vás mám vyhledat.“ Vaeran upíral skelný pohled kamsi na volné tkanice jeho tuniky. „Nepočká to?“ Toreth nebyl žádné zhýčkané princátko, ale pro tuto chvíli by si opravdu rád alespoň chvíli odpočinul. Cítil však, že je ho někde třeba. Nebyl si nicméně jist, jak moc špatná předzvěst to byla. 21

Nostalgia Litera II


„Prosím za prominutí, princi, ale věřím, že nikoli.“ Toreth si povzdechl a odevzdaným gestem mu naznačil, ať ho tedy vede. K jeho překvapení Vaeran vykročil po mramorovém klenutém mostě k jeho vlastnímu sídlu. Srdce mu sevřelo neblahé tušení. Existovalo jen velmi málo lidí, kteří by se odvážili bez pozvání vstoupit do věže prince z Loreth’Aranu. . . A ještě méně by jich tam bylo skutečně vpuštěno. Brána se otevřela. Vaeran jako správný majordomus okamžitě uctivě odstoupil a postavil se ke zdi vedle dveří. Toreth vešel dovnitř. „Ráda vás opět vidím, princi,“ pozdravil ho medový hlas, hebký jako krví nasáklé hedvábí. Ale já tebe ne, pomyslel si princ. „Astaio.“ Oslnivě krásná noční elfka s dlouhými vlnitými vlasy a těžkými zlatými náušnicemi v uších s grácií sklonila hlavu. Spíše jako by tím prokazovala čest ona jemu, že měl při tom možnost nahlédnout do hlubokého dekoltu jejích azurově modrých šatů. Toreth však jen upřeně hleděl na pěšinku v jejích stříbřitých vlasech, dokud se opět nenarovnala. „Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ otázal se, aniž by se jakkoli obtěžoval skrývat svou netrpělivost. Ona sice byla jedna z nejbližších služebných královny, která měla dost možná více privilegií, než on sám, ale on byl pořád princ. A ona stála na jeho půdě. Kdyby chtěl, mohl by ji nechat vyhodit. Něco mu však říkalo, že takové potěšení si bude muset nechat ujít. Astaia se na něj trochu posměšně usmívala a bylo vidět, že se jí jeho strohý tón ani v nejmenším nedotkl, jako ji spíš ještě více pobavil. „Ano, vypadáš, že se vděčností celý roztékáš,“ vrátila mu zdvořilost a její jízlivý úsměv se ještě rozšířil. „A jistě budeš ještě raději, když ti řeknu, že jsi pozván do hlavního města.“ Toreth na královském dvoře vyrůstal. Žil na něm do doby, než usoudil, že už nebude příliš nevhodné, aby mu dal rychlé sbohem, ale do té doby se naučil orientovat v ošidných zákoutích konverzace více než dobře. Jsi pozván v tomhle případě znamenalo přikazuji ti, aby ses dostavil. „To je od královny nesmírně laskavé. Smím znát důvod takové cti?“ 22

Nostalgia Litera II


Elfčin úsměv zmizel jako sfouknutý plamen svíčky. „Jsi žádán ve městě,“ ucedila mezi svými dokonalými bílými zoubky. „Ty i tvoji dračí jezdci.“ Ještě, než stihl otevřít ústa k odpovědi, mu stačilo dojít, co je na té větě špatně. „Jen jezdci?“ Astainy úzké rty se zvlnily v nepěkném úsměšku. „Samozřejmě. Snad nečekáš, že by královna nechala činit nějaké přípravy kvůli těm zvířatům.“ Toreth téměř obdivoval sám sebe, že se mu podařilo udržet nehybnou tvář. Cítil však, jak mu planou tváře. „Tomu samozřejmě rozumím. Spíše mě zajímá důvod. Nevím o tom, že by se chystala nějaká slavnost. A kvůli jiným událostem jsem z Loreth’Aranu nikdy odvoláván nebyl.“ Astaia se opět bohorovně usmála a přiblížila se k němu tak blízko, až si zprvu myslel, že se ho chystá políbit. Ona se k němu však místo toho jen lehce naklonila a přiblížila své ladně krojené rty k jeho uchu. „Chystají se velké věci, princi Torethe,“ zašeptala smyslně, „a ty budeš chtít být u nich.“ Toreth nehybně vyčkával, dokud se od něj opět neoddálila. Pak jí chladně pohlédl do očí. „Čemu chci nebo nechci být přítomen,“ prohlásil s tak pečlivou výslovností, až měl pocit, že mu z toho těžkne jazyk, „to s dovolením posoudím já sám. Takže o co jde?“ Astaia nakrčila nosík a on už teď věděl, že bude ta děvka nakonec odcházet s nepořízenou. „Nemohu o tom zde hovořit,“ prohlásila povýšeně. „Je to záležitostí královny a jejích nejbližších. Budeš očekáván.“ Se zašustěním hedvábí prošla kolem něj a vydala se směrem k východu. „Astaio.“ Otočila se. Moc rychle na to, aby mezitím stihla skrýt zlostný výraz, který jí zrůznil pohlednou tvář. „Nikam nejdu.“ K jeho nesmírnému překvapení se jenom přezíravě ušklíbla. „Pak přijdeš o počátek nového věku, princi. Doufám, že tě za to tví lidé proklejí.“ A pak byla pryč. Toreth zachytil Vaeranův nesouhlasný výraz a nedokázal se zdržet zapochybování. 23

Nostalgia Litera II


??? „Nelituji toho, ačkoli mnoho věcí nejspíš mohlo být jinak, kdybych tehdy souhlasil.“ Elf dlouho mlčel a Bellatrix se ho neodvážila vyrušit z jeho zamyšlení. Setrvali tak dlouho, až elfka nakonec sama upadla do područí těžkých myšlenek. Žádný národ není nikdy jednotný. Mohlo to snad vůbec kdy být jinak. . . ? Je možné, že to není ničí vina, jen. . . osud? Trvalo několik chvil, než si vůbec uvědomila, že se elf opět rozhovořil. „Nevím, k čemu mě má královna potřebovala. Zda jsem měl jen přihlížet majestátu, který chtěla všem předvést, počátku nového věku a příchodu boha, který se neprotivil lidskému zření. . . Zda jsem jí měl dokonce pomoci, nebo mě jen chtěla mít pod kontrolou, abych se nemohl připojit k povstalcům. . . Přesně to bych udělal, kdybych dostal šanci. Mnoho věcí nejspíš mohlo být jinak,“ zopakoval teskně. ??? Přišla k němu neslyšně, jako vždy dovedně proklouzla kolem jeho stráží a jako prchavý přízrak noci stanula v jeho komnatě. Koutkem oka postřehl, že má na sobě jakési vzdušné šaty v barvě potemnělého ametystu, ale on se dokázal dívat jen na její tvář, kterou jí měkký měsíční svit zdobil stříbřitým tetováním. Vypadala nezvykle vážně, ale on ji přesto přitáhl k sobě a dlouze políbil na rty. Cítil, jak mu odpovídá, ale zároveň se schoulila do jeho náruče, jako by žádala o ochranu. Vzal ji tedy něžně za ramena a podíval se jí do očí. Prýštily z nich proudy fialové půlnoci a strach hluboký jako sama Studna věčnosti. Říkalo se, že pod stříbrnými vodami spí jejich bohyně, když odpočívá, znavená těžkostmi světa. Ale z Dahliyiných očí jako by se veškerá víra vytratila. „Co se děje, lásko?“ Místo odpovědi se znovu přisála k jeho ústům, jako by neměla nikdy přestat. Právě ve chvíli, kdy se začal bezmyšlenkovitě topit v její náručí, se od něj opět odtáhla. „Viděla jsem zlé věci,“ hlesla. 24

Nostalgia Litera II


Toreth stejně jako většina měsíčních kněžek věřil, že její vize jsou darem od bohyně; jejich interpretace však byla často velmi ošidná. Naučil se proto dívat se na ně s odstupem. „Víš, že to nemusí nic znamenat,“ pravil proto klidně. „Co jsi viděla?“ „Smrt.“ Připadal si provinile, že ho to nedokázalo znepokojit tak jako ji. Bylo to až příliš nekonkrétní. Bylo to. . . téměř zbytečně melodramatické. „Co. . . konkrétně?“ zeptal se opatrně. „Čí smrt?“ Pohlédla na něj. „Nás všech, Torethe. To samotná země zemřela a my s ní.“ „Tomu nerozumím.“ Povzdechla si. Ramena se jí zachvěla jako křídla umírajícího motýla. Přitiskl ji k sobě. Dahliya sevřela mezi prsty lem jeho rozhalené tuniky a položila mu na rameno hlavu ztěžklou starostmi. Toreth ucítil, jak mu chladný noční vánek hladí nahou hruď. „Nenechávej mně na tomto světě samotnou. . . “ šeptla Dahliya tak tiše, že to snad bylo jen její srdce, kdo vyřkl tu prosbu. „Nikdy.“ „Nenechám,“ slíbil. „Neboj se. Nesmíš se bát.“ Pro tentokrát nechtěl vědět víc. Chtěl jenom ji. Byla jeho a on byl její a indigová noční obloha mezitím potemněla stíny černých křídel. ??? „Ona skutečně viděla budoucnost?“ Toreth zamyšleně hleděl do praskajícího ohně. „Já nevím. Nevím, co viděla. Jen vím, že toho viděla mnoho. Nikdy nenalezla klid. Smrt pro ni byla vlastně vysvobození.“ „To nejspíš ano.“ Věděla, že si to nemyslí. Že chce jen slyšet, jak mu to potvrdí. To mu mohla poskytnout. Milosrdnou lež, které možná časem dokáže sám uvěřit. Možná za dalších deset tisíc let. ??? Bílá paní v tuto noc oblékla smuteční háv a město Loreth’Aran spalo, ponořené do temnoty. Jen lehkonohé stráže tiše obcházely 25

Nostalgia Litera II


po hradbách a proti noční obloze se občas vyrýsoval okřídlený stín. A pokud snad někdo mohl tušit, co přijde, mlčel stejně jako celý zbytek světa, který zadržoval dech, očekávaje příchod bouře. A když se pak z prodlévajících stínů snesla smrt a bílé hradby Loreth’Aranu zrudly prolitou krví, ticho se ještě prohloubilo. Někde v povzdálí tesklivě zahoukala sova. Bílý měsíc krátce vysvitl nad oblaky a rozhodil třpytivé paprsky po několika postavách, které se kradly přes nádvoří. Zvuk jejich tichého našlapování zanikl v letmém svistu křídel. „Můj pane! Moje paní!“ Toreth se s trhnutím probudil. Dozvuky snu se poplašeně stáhly z jeho mysli. Dahliya se prudce vztyčila vedle něj. „Cyridane, co se děje?“ Vysoký elf s protáhlýma kočičíma očima, kapitán stráží, měl na sobě místo své obvyklé naleštěné zbroje volný noční oděv, na který si zřejmě v rychlosti stihl připnout pouze hrudní pancíř. Několik nezapnutých řemínků mu povlávalo kolem těla při každém pohybu. „Město je pod útokem, princi!“ Toreth se zmohl jenom na to, že beze slova vstal z postele, zatímco Dahliya si se sklopenou hlavou přitiskla prostěradlo na nahá ňadra. Kapitán jí však nevěnoval nejmenší pozornost. „Muži v černém brnění a draci, pane. . . “ Toreth nic nechápal. Veškeré boje a války měl téměř bezvýhradně spojené s těmi mrzkými lesními stvořeními, trolly. Kdo jiný mohl. . . ? „Draci?“ zmohl se nakonec na šokovanou otázku. Koutkem oka si všiml, že Dahliya zmizela za lakovanou dřevěnou zástěnou a že se ve spěchu obléká. „Nevím, jak je to možné, můj princi, ale ano. . . Všichni strážci, co byli na hradbách, jsou mrtví.“ „Povolej všechny do zbraně.“ Cyridanova tvář byla bílá jako mléko. „Chtěl jsem. Ale neměl jsem koho. Ve dvou strážních věžích. . . všichni jsou po smrti. Všichni. A nikdo nevyhlásil poplach, až já. Máme asi dvacet 26

Nostalgia Litera II


mužů, kteří už se připravují na obranu města. Zbytek. . . “ Bezmocně zakroutil hlavou. Rty se mu chvěly. Toreth byl jako omráčený. Ale v jeho mysli jako by náhle vyrostla zeď – ocitl se zcela odříznutý od jakéhokoli jiného pocitu, než byl ledový chlad, který se mu rozlézal útrobami. Musel konat. Na otázky bude čas později. Pokud vůbec kdy. „Ať se rozezní všechny rohy ve městě,“ poručil se staženým hrdlem. „Ať se chopí meče každý, kdo rozezná ostrý konec. A Nyree pošli se zprávou do hlavního města. Právě teď velíš všemu lidu Loreth’Aranu. Ať se každý, kdo bude připraven, postaví na jeho obranu. Běž.“ „A vy, pane?“ Dahliya stanula vedle něho. Byla oděná do svého purpurového kouzelnického roucha, temného jako ohnivé víno, a přes něj měla natažený hrudní plát z tepaného mithrilu. Zároveň mu přinesla jeho vlastní brnění a položila je na postel. Toreth si s ní mlčky vyměnil pohled. Odhodlání v jejích očích před ním skrylo pravdu. Samotná země zemřela a my s ní. . . Toreth obrátil pohled zpět k Cyridanovi. „Přidáme se k vám. A teď už běž.“ Když vyběhli ven, měl Toreth na okamžik pocit, že se k němu snáší Iocaste, ale to mu jenom zrádná noc zastřela smysly. Drak, který před nimi přistál, měl šupiny temné jako boží trest a rozšklebenou tlamu rozevřenou. Přiblížila se k nim smrt v podobě zubů ostrých jako obrovské jehly. Dahliya varovně vykřikla a Toreth ucítil poryv větru spolu s ostrou vůní magie, když kolem nich jeho družka vyčarovala blyštivý arkánový štít. Drakovy spáry zaškrábaly po jeho povrchu a Dahliyi přeběhl přes tvář bolestivý záchvěv. Štít zablikal, ale vydržel. „Draku!“ vzkřikl Toreth. Černý drak na něj upřel krvavě rudé oči. „Co má znamenat tohle šílenství?“ Neltharione, Strážce země. . . Co jsi to poslal svoje děti vykonat? Elfský princ se odpovědi nedočkal. Drak místo toho vyrazil šupinatou tlamou proti jejich štítu a Toreth věděl, že tohle už 27

Nostalgia Litera II


nevydrží. Tu se však snesla z oblohy smaragdová bouře a dopadla černému netvorovi na záda. Ten ze sebe vydal naříkavý jek, když se mu drápy zelené dračice zabořily do krunýře, a ohnal se po ní hlavou. Kolem zápěstí se mu sevřela elfčina ruka. „Poběž, má lásko. Musíme ke Snové bráně.“ Přikývl. A zatímco se dvě bytosti, které byly zrozeny jako bratři, za nimi rvaly na kusy, oni běželi vstříc poslední záchraně, v niž mohli v této temné noci nepochopitelných hrůz doufat. Město kolem nich umíralo. Bílé věže a pyšné hradby se hroutily jako dětské hrady z písku, jak je pod sebou drtila mohutná dračí těla. Kouř z mnoha ohňů Toretha štípal v očích, ale on se nemohl rozhlížet. Cítil, jak Dahliya vedle něj tichým pohřebním hlasem šeptá slova kouzla, a modlil se, aby bylo dost silné. Pohybem hole rozrazila dveře chrámu. Byl prázdný; kněžky nejspíš dávno odešly bojovat ven. Zbylo tu jen několik nemocných, ale ti Toretha nezajímali. Po točitém schodišti, které mu nyní připadalo závratné jako cesta do nebes, vyběhli až na samotný vrchol. Blíž k nebi a blíž ke zkáze, která se z něj dnešní noci snášela. Toreth se vrhl k mihotajícímu se nefritovému krystalu, který byl zasazen do stěny chrámové kupole. Rozbíhaly se z něj jemně pulzující smaragdové žilky. Princ si všiml, že několik jich už vyhaslo, zatímco jiné pozbývaly svou zář právě teď. Iocaste. . . Rychle setřásl tu myšlenku. „Pospěš si,“ naléhala Dahliya, která mezitím špičkou hole kreslila do vzduchu oslnivě planoucí runy. „Pospěš, není čas.“ Toreth vložil ruce na krystal. Tělem mu projelo zachvění, od konečků prstů až do srdce. Pevně semkl víčka. „Má paní. . . “ šeptal suchými rty, „má královno. . . Ty, která sníš své smaragdové sny ve svém světě nesmrtelných, slyšíš mne?“ Samotné základy chrámu se otřásly. Zvenku zazněl hlasitý výkřik, následovaný hučením plamenů. Jekot vystoupal do oslepujícího crescenda a Dahliya hmátla po svém měsíčním amuletu. „Matko. . . “ slyšel ji se modlit. „Stříbrná královno, zachraň nás. . . “ 28

Nostalgia Litera II


A on se veškerou silou svých myšlenek upnul ke své vlastní královně. „Smaragdový snílku. . . Má paní Ysero, vyslyš mne. Tvé děti tě potřebují. Tvé děti umírají.“ Výkřiky venku utichly a Toreth teď slyšel jen bušení vlastního srdce. „Ysero. . . Snová královno. . . “ Jeho vládkyně však mlčela. Ysera snila své zelené sny, daleko od všech smrtelných i nesmrtelných bytostí, a on cítil, že jí něco nedovoluje se probudit. . . Bezmocně se obrátil zpět k Dahliyi, když se chrámová klenba nad nimi roztrhla. Toreth strhl Dahliyu k zemi, chráně ji vlastním tělem, a ona nad nimi ve stejnou chvíli zažehla arkánový štít. Toreth ucítil několik slabých otřesů, ale štít utlumil dokonce i zvuk tříštění zdiva, takže si ani nebyl jist, kdy to všechno vlastně náhle skončilo. Štít na nimi modře světélkoval a on vzhlédl k náhle otevřenému nebi. „Torethe, co budeme. . . “ Nestihla doříci ani tu jedinou větu. Její magie se střetla s čímsi cizím kouzlem a Dahliya vykřikla bolestí. Toreth ji za paži vytáhl na nohy. Dahliya druhou třesoucí se rukou svírala hůl a štít se pomalu nadzvedal spolu s nimi. Nakonec spočinul jako mlžný baldachýn několik stop nad jejich hlavami, kde slabě stříbřitě zářil. Toreth tasil oba své meče a čekal na nepřítele. A ten přišel. Z nebe přímo nad nimi se snesl černý stín. „Pozor!“ zařval Toreth a Dahliya vykřikla jediné slovo moci. Štít zaplanul jako půlnoční slunce, ale drak o něj nejevil nejmenší zájem. Graciézně sklonil křídla a usadil se na vrcholu zřícené zdi, odkud dvojici potměšile pozoroval. „Princi Torethe,“ promluvil pak do jejich myslí. Zvuk jeho hlasu bodal jako rozžhavené jehly, a ještě více mrtvolný klid dračích očí. „Přišel jsem ti vyřídit srdečné pozdravy od mého pána.“ „Proč?!“ vykřikl Toreth neovladatelně. „Proč tohle děláš? Ublížili jsme vám snad nějak? Nežijeme snad vzájemně v míru? Čímž jsme si zasloužili tento osud?“ „Nezasloužili,“ protáhl drak líně a jeho tlama se rozevřela v úsměvu. Toreth na jeho zubech spatřil karmínové odlesky krve a cáry něčího šatstva. Žaludek se mu divoce zahoupal. „Ale poz29

Nostalgia Litera II


ději byste byli velmi nepohodlní. Chystají se velké věci, elfský princi. A tvá královna nemá ani netušení, jak velké věci to ve skutečnosti budou. Překážíš novému řádu, dračí jezdče.“ Toreth zaslechl, jak Dahliya za ním tiše šeptá neznámá slova. Drak vyrazil svou smrtonosnou tlamou vpřed. Elfský princ pevně sevřel jílce obou mečů a čekal, až se štít protrhne. Jeho povrch se zavlnil jako neklidná voda a pak se slil v jedinou magickou střelu, která svojí špicí, ostrou, jako mohla být kterákoli střela z balisty, přivítala opancéřovanou dračí hlavu. Hrot vnikl drakovi do otevřeného chřtánu a oba elfy zalila černá krev. Drak se v křečích zazmítal. Jeho řev Toretha ohlušil a mohutný krk, svíjející se v bolestech, ho odmrštil stranou. Princ narazil bokem do smaragdového krystalu a jeho ostré hrany mu rozřízly tuniku, jako když projede horký nůž máslem. V hlavě mu zajiskřilo. Na okamžik se celý jeho svět oděl do nefritového jasu. . . Upřely se na něj nevidoucí oči, překryté tlustými šupinatými víčky. Toreth cítil, jak mu bok vlhne krví. Byla to jen povrchová rána, musí vstát a bojovat. . . Oči se otevřely. Pohled, který se upřel do těch jeho, byl vyděšený téměř k smrti. Má královno. . . Tvé město umírá. . . Oči se zavřely a on cítil, jak jím někdo smýkl po kamenné podlaze. Toreth znovu narazil do stěny, tentokrát hlavou. V ústech ucítil krev od prokousnutého jazyka. Ta bolest ho probrala, ale když vstal, zapotácel se jako opilý. Nebo umírající. Místností pokrytou sutí se plazil špičatý plazí ocas. Krvácející Dahliyi, která se právě chystala k dalšímu kouzlu, podrazil nohy, a ona s výkřikem padla k zemi. Toreth vyrazil vpřed a švihl po ocase mečem. Minul. Vzápětí ho smetlo k zemi černé kožnaté křídlo. Na okamžik se ocitl pod ním spolu s Dahliyí, cítil horečnaté teplo jejího těla, cítil i to, jak z ní magická moc vyprchává, cítil její vůni. . . V tu chvíli ji miloval jako nikdy v životě. Veškerý cit, který jí od té doby už nikdy nemohl dát, se slil do jediného oslepujícího okamžiku, tak čistého, až se jím málem zalkl. Pak se tma rozestřela. . . Toreth naslepo bodl oběma čepelemi vzhůru. Cítil, jak jedna z nich pronikla něčím tuhým. V oka30

Nostalgia Litera II


mžení pustil druhý meč a svíraje ten první oběma rukama, vší silou vyryl do tuhého křídla co nejhlubší brázdu. Vzduch naplnil dračí řev. „Dahliyo, vstávej a utíkej,“ stihl ještě Toreth křiknout přes rameno, když sebou křídlo mocně škublo a on najednou plachtil vzduchem, vzduchem horkým jako vášnivé modlitby, a když pak po nekonečně dlouhé chvíli dopadl, rukou mu projela oslepující bolest a něco v něm se zlomilo. . . Zraněný a krvácející, s roztříštěnou rukou neužitečně visící podél těla, se princ Toreth Lotheronas zvedl na nohy. Výkřiky kolem něj utichaly, zato hukot plamenů nabýval na síle, jako by jej vydechovaly něčí obrovské plíce. Nahoře nad ním krátce zazářil oslnivý stříbrný záblesk – a zhasl jako sfouknutá svíce. Než stihlo do Torethovy zmámené mysli dorazit vysvětlení, uslyšel tichý, přesto však přenádherně blízký hlas. Torethe. . . Jsem tady. . . Na okamžik mu srdce zalila divoká radost, pak k němu však dospělo vystřízlivující zjištění. „Iocaste.“ Ano. Všechno je pryč. Rád by se zeptal, co tím myslela, ale mysl mu vyplnily dozvuky jejího utrpení. Toreth cítil, jak mu po tváři samovolně stékají slzy. Ve zlámané ruce mu cukalo, ale on se vší mocí snažil nevěnovat tomu pozornost. „Kde jsi. . . ?“ Jsem u tebe. Vydrž. Zahalil ho smaragdový opar. Iocaste dosedla vedle něj, její mohutné tlapy zvířily prach. Ten také okamžitě ztmavl krví. „Jsi zraněná.“ Ty též. Dokážeš letět? „Nemůžu je opustit!“ zvolal šokovaně. S každým slovem mu bolestivě škublo v ruce, a to ho naplňovalo ještě větší zlostí. „Io, nemůžu! Musím je. . . “ Ty už nemůžeš nic. Slova zelené dračice mu duněla v hlavě. Je po všem. Podíval se jí divoce do očí. „Neopustím je. Neopustím svůj lid. . . “ 31

Nostalgia Litera II


Někde poblíž zazněl rachot rozpadající se budovy. Zněl až příliš podobně tříštění jeho vlastních kostí, když se po ním jeho ruka zlomila. Pak zemřeš. A příběh Loreth’Aranu bude navždy. . . Výkřik slepé agonie mu kvůli myšlenkovému napojení zazněl přímo v hlavě, když Iocastě vnikla do zad špice padající věže. Dračice rozepjala křídla, jako by se chtěla ještě naposledy pokusit vzlétnout k oblakům, ale pak ji síla nárazu srazila na zem do prachu. Toreth klesl s ní. Drže si spánky, jako by tím mohl zmírnit bolest tepající v hlavě, křičel spolu s ní a tvář mu zalévala teplá krev vytékající z jejího škubajícího se těla. Dračice se pokusila násilím přerušit myšlenkové pouto, ale nenechal ji. Nebylo to správné. Měl trpět. Zasloužil si trpět za ně za všechny. Toreth sevřel zdravou rukou v pěsti směs hlíny a krve. Opouštěly ho síly; tehdy si teprve uvědomil, že několik úlomků zasáhlo i jeho. Na krku cítil vlhké teplo; jako polibek, který mu vtiskla něžná smrt. Tuto milenku však musel odmítnout. „Přísahám při zemi a vodě. . . “ Někdo nad ním se hlasitě, skřípavě smál. Nebo to bylo stále v jeho hlavě? Kdy se mu vůbec z mysli vytratila přítomnost Iocaste. . . ? Byla pryč, jako slunce za soumračného dne. Byla pryč. Vše bylo pryč. Je po všem. Zaťal ruku v pěst. „Přísahám při zemi a vodě,“ opakoval hlasitě, drtil slova mezi zuby a s každým z nich mu z těla unikla jedna kapka jeho života, „přísahám při ohni a větru, že nedám světu zapomenout. Nabízím svou krev na stvrzení přísahy, mou krev za tuto zemi. Neopustí mne a já neopustím ji. Nedovolím. . . “ Slova se mu ztrácela, sotva se dotkla jeho rtů. Hlavu mu plnilo černé prázdno. Ale jeho krev stále tekla. Vytrvale jako řeka, která spěchá na setkání s věčností hlubokého moře. „Nedovolím. . . aby svět zapomněl. . . co se tu dnes stalo. A ty, kdož jsou zodpovědní. . . nechám zaplatit. . . krvavou cenu. Tak jako nyní platím já. . . “ Nad Loreth’Aranem se rozhostilo ticho. Země mlčela. 32

Nostalgia Litera II


Ztenčující se proud krve po chvíli vyschl. ??? Dlouho mlčeli. Tak dlouho, že měsíc urazil pořádný kus ze své pouti oblohou, ale po takovémto příběhu byla Bellatrix ochotna mlčet třeba celý zbytek noci. Ticho nakonec prolomil sám princ Toreth. „Pobili nás do posledního muže. Já byl poslední, kdo padl mrtev. Ale země mou přísahu přijala. Nic víc jsem od ní nežádal. Stal jsem se jediným ochráncem historie svého lidu. Ale ti, kdož měli zaplatit, stále žijí.“ „Pokud máš na mysli Nelthariona. . . “ Bellatrix mu pro jistotu pohlédla do očí, aby se ujistila, že je vhodné promluvit. Elf ji mlčky pozoroval. Jeho letargií prosakovala dychtivost, rozdmýchaná oživenými vzpomínkami. „Ten je mrtvý. Tedy. . . Měl by být. Je to koneckonců Aspekt, takže co já vím. . . “ Elf pokrčil nehmotnými rameny. „Ať tak nebo tak. . . Věřím, že ten jednou dojde spravedlivého soudu. Má až příliš mnoho nepřátel.“ „Ale?“ „Ale on není jediný. Už tisíce let čekám na smrt toho, který toho dne vykonal jeho rozkazy.“ „Tisíce let?“ Toreth přelétl elfčin pochybovačný výraz pohledem. „Je stále naživu, pokud se ptáš na toto. Jeho tělo sice zemřelo, ale jeho nenávist přežívá. Váže se k tomuto místu, snad jej tu dokonce držím já. Nemine den, abych na něj nepomyslel. Abych si nepřál být stále schopen chopit se zbraně a probodnout tu pekelnou tlamu, která mě připravila o vše, co jsem miloval.“ Toreth sklopil hlavu. „Je to zvláštní. . . “ pokračoval po chvíli tišším hlasem, „jak každá ztráta doléhá na duši jinak. Smrt mého města, mých lidí. . . byla jako oceán. Ten nemusí nutně zabíjet, ale nikdy nepustí člověka ze svého ledového objetí. . . Je věčný. Všudypřítomný.“ Oheň zvolna dohoříval. Bellatrix mátožně přiložila několik uschlých větví, zatímco Toreth pozoroval tančící plamínky, které se mu odrážely v očích. „Dahliya, má láska. . . Neviděl jsem ji umírat. Ani ona mne. Její ztráta byla, jako bych náhle nedokázal dýchat, ale přesto 33

Nostalgia Litera II


jsem stále existoval, stále jsem žil. . . Třebaže v této podobě. Není pravda, že čas zhojí každé zranění, ale každé z nich časem otupí. . . Jen člověk sám si může otevřít staré rány, aby začaly znovu krvácet.“ Oheň byl stále slabý. Bellatrix se už ale nenamáhala přiložit na něj. Podle bledého přísvitu, kterým se zalil temný horizont, bude brzy svítat. Zatímco princ Toreth vyprávěl svůj příběh, za nějž zaplatil krví, minula celá noc. „Ale Iocaste. . . “ Princův hlas zněl jako tklivá píseň, když zpěvák odloží svůj hudební nástroj a dál vypráví jen jeho vlastní ústa. „Její ztráta byla, jako bych přišel o sama sebe. Byl jsem náhle jiný. Byl jsem si cizí. Něco chybělo, téměř jsem se štítil přebývat ve svém vlastním těle. Něco chybělo a neexistovalo nic, co bych mohl udělat, co by kdokoli mohl udělat, abych byl opět celý. Ona byla můj život a byla ještě mnohem víc. Život jsem ztratil, přesto nedokážu najít pokoje.“ „Chceš pomstu,“ řekla elfka tiše. To chápala až příliš dobře. Toreth k ní zvedl pohled, který doteď upíral do skomírající ohně. „Samozřejmě, že chci pomstu. Zaplatil jsem tu nejvyšší cenu, abych jí mohl být svědkem. Vyprosil jsem si ji na samotné smrti. Vykonat ji však nemohu.“ Bellatrix se protáhla. „Už chápu, kam tím míříš,“ pravila. „A odpověď je ne.“ „Chápu.“ To ji zarazilo; tak rychlé složení zbraní nečekala a ani nikdy nezažila. Najednou nevěděla, co říci. Princ se křivě pousmál. „Čekala jsi, že tě budu přesvědčovat? Že budu žadonit? Čekal jsem deset tisíc let. . . Dříve nebo později přijde někdo, kdo moji pomstu vykoná.“ „Udělala bych to,“ slyšela samu sebe, jak odpovídá, „ale nejsem tu na dovolené. Mám zde vlastní úkol, který musím vykonat.“ „I to chápu,“ odvětil mírně. „Každý máme pána, kterému sloužíme.“ „Ty ne,“ vylétlo z ní, než se stihla zarazit. Usmál se. „Ty jsi jen něčí služebník. Já jsem otrokem. Otrokem své vlastní přísahy.“ Bellatrix zaplavily vzpomínky. 34

Nostalgia Litera II


Zlaté věže, hroutící se do prachu. Krev. Plameny. A zrada. Výkřiky o pomoc, chroptění raněných, jekot umírajících. A strašlivé ticho, když poté opět povstali, s polámanými údy, vyhřezlými vnitřnostmi, popelavými tvářemi a děsivou prázdnotou v mrtvých očích. „Každá katastrofa může být vždycky ještě o něco horší. . . “ zamumlala spíš pro sebe. Když zvedla hlavu, zjistila, že ji Toreth pátravě pozoruje. „Co tě potkalo?“ optal se mírným hlasem. Zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží.“ „Mně ano.“ „Nezáleží,“ opakovala tvrdohlavě. „Minulost je minulost. Ty jí možná nedokážeš uniknout, ale já ano.“ „Nikdo nemůže uniknout minulosti,“ prohlásil přízrak. „Pokud jsi žila, je minulost tvou součástí. Je vypálená do každé jizvy, do každé tvé vzpomínky. Utíkat před ní je jako prchat před přílivovou vlnou na mořské dno.“ „A co když ti řeknu, že možná právě proto jsem tady? Že se taky mstím za něčí zradu.“ „Ti druzí elfové na ostrově,“ pochopil to okamžitě Toreth. „Co ti udělali?“ „Nejde o to, co udělali,“ zavrčela elfka. „Jde o to, kým jsou. Oni jsou taky jenom pěšáci, jejich vůdce je daleko odsud. Ale někde se začít musí.“ „Ale ty se nepovažuješ za pěšáka.“ Bellatrix stiskla rty. „Jsi až moc chytrý,“ odsekla. „Nejde ani o to, za co se považuji. Ale mám tu úkol a ten vykonám.“ „O tom nepochybuji. A mé modlitby budou s tebou.“ „Tak teda děkuju,“ ušklíbla se. „Že to schvaluješ.“ Povzdechl si tak neslyšně, že si nebyla jistá, zda to nebyl jenom krátký vzdech větru. „Neřekl jsem, že schvaluji zabíjení rodných. Ale. . . “ Zaváhal. „Dokážu občas opustit město. Vím, co dělají. A vím, jak jejich činy tato země trpí. Rostliny povadly, vody zrudly jako krev, která tudy kdysi tekla. Někdy není třeba schvalovat něčí konání, když zároveň víš, že je jen menším zlem.“ Bellatrix nevěděla, co na to říct. A tak jen obrátila hlavu ke světlajícímu horizontu a maně pozorovala, jak se zpod něj derou první sluneční paprsky. Toreth také otočil hlavu, ale jeho pohled 35

Nostalgia Litera II


směřoval kamsi k severovýchodu, kde se z kalného rozbřesku vynořovaly kontury nějakého ostrova. Když zaostřila zrak, měla Bellatrix pocit, že nad ním vidí kroužit matný dračí stín. Po zádech jí přeběhl mráz. Oheň již vyhasl. „Jejich kosti jsou vše, co po nich zbylo,“ řekl Toreth tesklivě. „Zasloužili by si konečně klidně spočinout.“ „To jistě.“ Elfka vstala. „Děkuji za lekci historie, princi Torethe. Musím jít.“ „Jistě. Rád jsem tě poznal, i když jsi mi nedokázala pomoci. Alespoň sis poslechla můj příběh. Budu doufat, že si z něj odneseš něco víc, než pár vzpomínek starého blázna. Elune tě provázej.“ Stále seděl u ohniště, když odcházela. Několikrát se po něm ohlédla, ale on stále upíral svůj pohled přes moře, kde vytrvale kroužil černý stín. Po několika minutách zjistila, že se dračí silueta usadila i v její mysli. Bellatrix vztekle zaskřípěla zuby. Deset tisíc let, u všech bohů. To se nechá rozházet příběhem starým deset tisíc let? Někdo neustále někoho zrazuje. Lidé umírají. Města hoří. Takové věci se stávají, takový už byl svět, v němž všichni žili. Má královno, tvé město umírá. . . Krátce zauvažovala, jak těžké musí být očekávat pomoc, která nepřichází. My alespoň žádnou pomoc nečekali. Ani by nepřišla, tak rychlý a nečekaný ten útok byl. Suchá země pod jejíma nohama se drolila. Vyschlá, šedá, mrtvá. Elfka si představila, jak kráčí po zpráchnivělých dračích kostech, které se pod jejíma nohama obracejí v jemný prach. Otřásla se. To není fér, posteskla si v duchu. Nic mu nedluží. Možná to dlužíš sama sobě. Bellatrix trhla hlavou a rozhlédla se. Její oči zachytily jen jemné vlnění trávy. Seschlé a zežloutlé, jak si povšimla. Není to fér. Má vlastní bitvy, které musí vybojovat. Nemůže se starat ještě o cizí. Pomáhej a i tobě se dostane pomoci, řekl jí někdo kdysi. Bohužel zjistila, že to tak většinou nefunguje. Ačkoli. . . Má čas. Nikdo jí neřekl, kdy se má vrátit, jak rychle má svůj úkol splnit. A navíc. . . někde se začít musí. I kdyby to mělo 36

Nostalgia Litera II


být u nepřátel někoho jiného. Možná může zbavit tenhle mizerný ostrov dvou různých zel. „Co z toho ale budu mít?“ zeptala se nahlas. A nemohla by tvrdit, že ji příliš překvapilo, když se jí dostalo odpovědi. „Uvažuj, vypočítavá elfko. Černí draci jsou nepřítelem světa. Opravdu myslíš, že se na tvých poutích nikdy neobjeví nikdo, kdo by tvůj čin ocenil? Možná ne více než já. . . ale pro tebe výhodněji? „Jsi až moc chytrý,“ prohlásila Bellatrix. „Ale mám pravdu. A ty to víš.“ Co věděla, bylo, že hlavně potřebuje nějaký důvod, díky kterému si nebude muset připadat jako něčí spasitelka. A ten právě dostala. Jen ji štvalo, že ho nevymyslela sama. „Jdi k čertu.“ Usmíval se na její záda, zatímco odcházela k pobřeží. Ostrov před nimi vyklouzl z mlh a i z tohoto břehu byla patrná strmá stezka, vinoucí se k jeho vrcholu. Byla nedotčená lidskou nohou už příliš dlouho. Ale princ Toreth věděl, že po dnešním dni se do ní otisknou něčí stopy, mířící vzhůru. A modlil se z hloubi veškeré své duše, která mu zbyla, aby stejné stopy později mířily i dolů.

37

Nostalgia Litera II

Zuzana Komprdová: Žnec duší

Žnec duší Zuzana Komprdová

Mnoho jsi ztratil, Temná čepeli noci Málo jsi za to získal; teď toneš v zapomnění Sliby tě k cíli vedly a chtivost ovládala Co získal jsi však s tebou nikdo nesmění Spatřil jsi sféry zmaru očima prokletýma Se šarlatovým sluncem a oceány krve V kostech ti duly větry dechu padlých bohů Bys skončil zpátky tam, kde jsi začal prve V lesích se Stíny kradly a kraj smáčely deště Život ti sílu vzal, svojí hnilobnou snětí Nakazil tvoje žíly, do srdce vsadil děs Když otrokem ses stal Toho, kdo pije světy Otcovrah zbavený cti, psanec starých hříchů Proč ptal ses, aniž bys vyslechl odpověď? Teď raděj’ odlož pýchu a na kolena padni By svatá Matka Noci si vyslechla tvou zpověď Už stydne ti krev v těle, rok běží k svému konci Však raděj’ nežli sloužit si smrt svou rukou přivoď A když v tvém srdci není místo pro pokání či soucit Naplň ho nenávistí, jež nahradí ti život!

38

Nostalgia Litera II

Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád

Vzestup a pád Jaroslav Ďásek

Existuje vůbec něco jako zlo? A pokud ano, není pouze součástí dobra, tedy jeho nedostatkem? Tyto a další otázky mě už v minulosti vedly ke studiu temných umění. Jmenuji se Lucius, tento zápis píšu v den svých třiatřicátých narozenin. Před dvaadvaceti lety jsem byl vzat od rodiny a vyvolen ke studiu magických umění. Velice brzy jsem si zamiloval pocit, kdy mnou prochází moc a rozechvívá každý ždibec mého těla, od pat až po konečky prstů, od myšlenky k magické formuli až k uvolnění kouzla. Moc! Na světě není ničeho většího. Pošetilec namítá, že láska je nad všechnu moc světa. To proto, že on se moci nedotkl. Nepocítil ten pocit moci, přelévající se z jedné strany na druhou, proudící v krvi každého živého tvora. Ovládnout ji, ovládl bych život. Moji učitelé neměli pro mé výzkumy pochopení. Naučil jsem se dělat to, co po mě chtějí, nic víc, nic méně. Zařadil jsem se mezi průměrné studenty, mezi ty, kteří nemají v těle ani polovinu moci, kterou vládnu já. Tam, mezi nimi, jsem mohl nerušen, přehlížen a podceňován pokračovat ve svém výzkumu. Dvaadvacet let podceňování, dvaadvacet let výčitek, ústrků a ponižování. Ty ale dnešním dnem končí. Dnes moje výzkumy dospěly do zdárného konce a já si zasloužím svoji odměnu. Zavírám deník a vyrážím do sklepení. V hlavě mi plují myšlenky nadcházejícího triumfu. ??? Jak snadné bylo motivovat ty malomocné, stačilo jim přislíbit trochu moci, vyjádřit jim trochu respektu, po kterém prahnou. Zobou mi z ruky jako kuřata, netušíc, že ten kdo je krmí není člověkem, ale hadem, co se je chystá spolknout. Přišli všichni včas, tak jak přislíbili. V hodovní síni zrovna probíhá oslava jara, šest učedníků prvního stupně nebude dnes nikdo postrádat. A zítra? Kdo ví, co bude zítra? Musím se pečlivě připravit, nic nesmí narušit rituál. Vše musí proběhnout přesně podle plánu. 39

Nostalgia Litera II


Přímo doprostřed sklepní místnosti jsem uhlem nakreslil velký pentagram. V jeho vrcholech každý z učedníků načtrl další a posadil se do něj. Já sám se postavil doprostřed. Mladíci jsou netrpěliví, jejich oči svítí směsicí strachu, a očekávání. Očima si vybírám nejslabšího jedince, chlapce, kterým všichni pohrdají a ustrkují ho. Zhypnotizovat ho mi nedělá nejmenší problém. Nemusím ani dávat rozkaz, chlapec jako první pozvedá rituální dýku a řeže si vlastní žíly. Ostatní učedníci jej váhavě napodobují. Jeden z nich vykřikl bolestí. Honem přesouvám svoji pozornost k němu a pomalu se zavřenýma očima se napojuji na mysl všech zúčastněných. Tiše, zazní příkaz v jejich hlavě. Celá místnost je najednou tichá. Je slyšet jen kapky krve tříštící se o mramorovou podlahu. „Krev krvi, život životu, smrt smrti, život ve smrti,“ opakují tichým, stupňujícím se hlasem ústa učedníků. Brzy přijde moje chvíle, už pomalu pociťují ztrátu vlastní krve. Ještě však neodhalili past, ještě chvíli a bude pozdě pro všechny. Teď. Poslední učedník vyčerpal tolik moci, že už se nemůže postavit na odpor. Pozvedám dýku a rychlým pohybem si ji vrážím do břicha. Bolest je v přítomnosti takového množství magie téměř slastí. Skoro se bojím, aby magie obsažená ve vzduchu nebyla cítit přes tři patra, dělící nás od ostatních hodujících mágů. Vyřknu magickou formuli a krev mi vyskočí z úst až na podlahu. Zřetelně vnímám pocit uvědomění v myslích učedníků. Zajímavé je, že ten, který se zdál nejslabším, to pocítil ze všech nejdříve. Jako by se ozvalo hlasité cvak v hlavách mladých naivních mužů. Krev z jejich těla proudí na zem, ale nerozlévá se po okolí. Zůstává v magickém diagramu pěticípé hvězdy. Pět učedníků zoufale bojuje o život. Jejich snaha je marná. Toto je daň za slabost, za hloupost a naivitu. Ano, vaše matka vás zrodila ve vlastní krvi, a vaše krev teď patří mě. Pocítil jsem úbytek sil, příliš mnoho času trávím úvahami. Málem jsem zmeškal moment k uvolnění kouzla. 40

Nostalgia Litera II


Teď. Potůčky krve se vydaly na cestu ke středu diagramu. Učedníci se zmítají na podlaze, nevědí, že takto jen celý rituál urychlí. Krev rychleji opustí jejich tělo. Kdybych mohl, vyrval bych jim z jejich těl i duše. Ale já vlastně mohu, teď už to cítím, ta moc je ještě mnohem větší, než mi potulný prodejce svitku sliboval. Ten blázen ani netušil, čeho se to zbavuje. Cha! Jsem tak nabitý mocí, že začínám ztrácet zrak. Vidím už jen linie pulsující moci, chladný mramor nevyzařující téměř žádnou moc, zato krev na podlaze září jasným žlutooranžovým světlem. Když pohlédnu nahoru, vidím skrze stěny zářit sedící postavy mágů na hostině. Ještě chvíli a všechna krev učedníků bude moje, dva z nich už leží na podlaze, kůže i tvář jsou bledé a scvrklé jako tváře mrtvých starců. Někde za mými zády se ozval zvuk otevírání dveří. Pcha, určitě je to nějaký hlupák, co jde do sklepa pro víno, budu s ním hotov dřív než stačí říct švec. Jen ještě pár sekund, než se všechna krev přesune ke mě. Teď. Postavil jsem se uvnitř kruhu a otáčím se čelem ke dveřím, u mých nohou leží těla mrtvých učedníků. Na podlaze nezůstala ani kapka krve. Předemnou stojí muž v dlouhém plášti a cestovatelském klobouku, ten samý muž, který mi prodal onen svitek. Ještě než stačím cokoliv říci, muž shodí klobouk z hlavy a já se dívám do tváře svého mistra, arcimága Williama Rexe. „Luciusi, Luciusi, Luciusi,“ praví ke mě káravým hlasem, který ve mě vzbuzuje touhu sevřít svoje ruce kolem jeho krku a stisknout. Ale teď mám moc, teď už jej nemusím poslouchat, můžu si dělat, co chci, můžu jej zničit, pokud budu chtít, nikdo a nic mě nedokáže zastavit. „Je mi tě líto chlapče,“ praví klidným hlasem bez emocí, hlasem jako stvořeným pro rozkazování. Pro čarování. Líto? Líto mě? Cha! Vždyť ten hlupák netuší, co jsem tady dnes udělal, netuší, jakou mám moc. Netuší, co pomáhal stvořit. 41

Nostalgia Litera II


V mysli mi vyvstane první magická formule, kterou mě naučil. Bude to jako zapálit svíci, jen bude potřeba trochu více moci. Soustředím mysl na toto prosté kouzlo. Arcimág mávnutím ruky kolem sebe vyčaruje zářivý štít. Je mi k smíchu, vidím linie moci obsažené ve štítu. Kdybych se ho snažil zničit před hodinou, moje kouzlo by nemělo sílu ani ohřát jeho palce u nohou, síla by mi došla ještě dřív, než bych pronikl štítem a padl bych na zem vyčerpáním. Jenže on netuší, že můj rituál už je u konce. Nemůže tušit, jakou teď vládnu mocí. Projdu jeho štítem, hezky pomalu se propálím k jeho chodidlům, nechám ho škemrat o pomoc a změním ho v hořící pochodeň. Bude křičet, dlouho a hlasitě. Uvolňuji svoji moc do kouzla, podlaha u čarodějových nohou hoří. Zatím stojí, ale už se neusmívá. „Hodně jsi zesílil, Luciusi, ale na mě nestačíš.“ Přestávám se ovládat, ten dědek si snad vážně myslí, že se mi teď může smát? Uvolňuji větší množství moci než je třeba, udělám z něj škvarek. Moc proudí mým tělem tak, jako ještě nikdy, začíná mi být příjemně teplo. Teď jsem došel někam k hranici svých sil před rituálem. Nenávistně pohlížím na arcimága stojícího předemnou, vysmívá se mi do obličeje. I přesto, že se kolem něj odehrává hotové peklo, kameny na podlaze pukají a je jen otázkou času, kdy začnou samovolně hořet. Začíná mi být trochu horko, ne z venku, ale zevnitř. Moc proudící mým tělem je ohromná. Měl bych trochu ubrat, nebo mě spálí zaživa. Snažím se zamezit moci v jejím uvolňování. Nejde to, k čertu! Co se to stalo?! Moc proudící skrze mě nedokáži nadále ovládat. Uvolňuje se čím dál více a více a já ji nedokáži zastavit! K čertu! Jakmile moje tělo opustí všechna magie, zemřu. Pokouším se vystoupit z magického kruhu. Nejde to, síla rituálu mě drží uvnitř. Najednou mi to dochází, byla to past, past určená těm, kteří touží po moci. Arcimág na mě hledí unaveným, ale soucitným pohledem. Je vidět, že jej souboj vyčerpává. „Mistře?! Zachraňte mě! Já zemřu,“ volám bezradně k němu. Oči Williama Rexe jsou chladné a bez emocí – oči čaroděje. 42

Nostalgia Litera II


„Ano, Luciusi, ty zemřeš,“ praví hlasem postrádajícím jakoukoliv emoci. „Budiž ti útěchou, že všichni studenti naší akademie jsou teď s tebou a dívají se z hodovního sálu. Umíráš, ale tvá smrt není zbytečná. Budeš výstrahou pro všechny ostatní, co si chtějí zahrávat s temným uměním.“ „Já nechci umřít,“ volám. „Nechci umřít!“ Můj hlas se odráží od kamenných zdí. William Rex za sebou zabouchl dveře od hodovní síně, ve tváři učedníků by se krve nedořezal. ??? „Hej! Doneste mi lavor s vodou a nové boty!“ Několik učedníků se pohnulo a v mžiku obstarávají požadované věci. Usedám k hodovnímu stolu a máčím si popálená chodidla ve vodě. Lucius byl ještě o krapet silnější, než jsem předpokládal. Příště by se mi takový kousek nemusel vydařit, ale ničeho nelituji. Toto by mělo na chvíli učedníky odradit od temných umění. Luciuse je škoda, byl by z něho dobrý čaroděj. Už nemá smysl se tím dále zaobírat, myslím, že dnes se můžu už v klidu najíst. William Rex usedá ke stolu a přijímá číši od žáka sedícího po jeho pravici. Přiloží ji k ústům a napije se. Najednou si v hlavě přehraje celou situaci ještě jednou. Lesk v očích ostatních kantorů, prázdný pohled učedníka, který mu podával číši. William Rex jakoby mimoděk sklouzne rukou do kapsy roucha. Lahvičku s protijedem ovšem nenahmátne. Někdo mu ji musel vzít, když mu přinesli lavor s vodou a nové boty. William přelétne zkoumavým a podivně vyrovnaným pohledem tváře všech zúčastněných. Tak nějak tuší, že dnes se na ně dívá naposledy.

Nostalgia Litera II: Vzestup a pád Text Nostalgia a jednotliví autoři uvedení u příspěvků Obálka Karolína Kryštofová Sazba David Knap Vydání Vydání první, Praha 2015 © 2015 Nostalgia. www.pk-nostalgia.cz Publikace Nostalgia Litera II: Vzestup a pád je zdarma ke stažení a podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní. Licence je k dispozici na adrese http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.cs.

Nostalgia Litera II. VZESTUP A PÁD

Recommend Documents