Významné ocenění plzeňské monografie

číslo

134–135

Při slavnostním křtu monografie (zleva): doc. T. Skalický, prof. J. Ferda, dr. H. Jan (ředitel nakl. Maxdorf), V. Liška, prof. V. Třeška, prof. J. Šnajdauf, doc. Z. Rygl, H. Mirka, P. Filderová (vedoucí redaktorka nakl. Maxdorf) a děkan LF UK v Plzni prof. B. Kreuzberg

Významné ocenění „plzeňské“ monografie Cenou rektora UK byla dne 5. června 2013 odměněna monografie Hepato-pankreato-biliární chirurgie. Na  publikaci o  614 stranách se autorsky podíleli Tomáš Skalický, Vladislav Třeška, Jiří Šnajdauf, Zdeněk Kala a  kolektiv spolupracovníků. Autoři v  této publikaci navazují na  předchozí monografii Chirurgie jater (Maxdorf, 2004). Oblast jaterní chirurgie je v této knize rozšířena o chirurgii žlučových cest a pankreatu, tedy kapitoly, které jsou úzce spojeny. Původní kapitoly jsou doplněny o  nové postupy a aktualizovány v souladu s nejmodernějšími chirurgickými trendy. Při psaní knihy autoři čerpali z vlastních rozsáhlých zkušeností, ze zkušeností ze zahraničních pobytů a literárních údajů. Text knihy je doplněn o barevné fotogra-

fie, snímky zobrazovacích metod a schematické obrázky. Publikace je určena hlavně chirurgům, ale i gastroenterologům, onkologům, hepatologům, radiologům, praktickým lékařům a široké odborné veřejnosti. Publikace obsahuje následující kapitoly: Chirurgie jater; Historie jaterní chirurgie; Chirurgická anatomie jater; Radiodiagnostika jater, žlučových cest a  pankreatu; Operační technika jaterních resekcí; Primární nádory jater; Sekundární nádory jater; Benigní nádory jater; Ostatní onemocnění jater; Poranění jater a sleziny; Onemocnění jater a žlučových cest v dětském věku; Komplikace v  jaterní chirurgii; Chirurgie žlučníku a  žlučo-

vých cest; Historie operací žlučníku a žlučových cest; Anatomie žlučových cest; Radiodiagnostika onemocnění žlučových cest a žlučníku; Vrozené vady a onemocnění žlučníku a žlučových cest; Cholecystolitiáza a její komplikace; Nádory žlučníku; Nádory žlučových cest; Nenádorové onemocnění žlučových cest; Operace oblasti žlučníku a žlučových cest a jejich komplikace; Chirurgie pankreatu; Historie chirurgie pankreatu; Chirurgická anatomie pankreatu; Endoskopie v  diagnostice onemocnění pankreatu; Akutní pankreatitida; Chronická pankreatitida; Cystoidy pankreatu; Poranění slinivky; Onemocnění slinivky v  dětském věku. Vedoucího autorského kolektivu doc. MUDr. Tomáše Skalického, Ph.D., jsme se dotázali, jak náročná byla práce s  přípravou tak rozsáhlé publikace. Zde je jeho odpověď: „Kniha Hepato-pankreato-biliární chirurgie vznikla na  základě nedostatku české literatury

09–10/2013

Časopis Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni

z  oblasti HPB chirurgie v  naší české literatuře. Kniha navazuje na knihu Chirurgie jater z roku 2004. V  nové publikaci vydané v  roce 2012 však je podán ucelený pohled na chirurgii jater, žlučových cest a pankreatu. Ke spolupráci na publikaci byli přizváni špičkoví odborníci z České republiky prof. Jiří Šnajdauf a kol. z 2. LF UK Motol, kdy autorský kolektiv obohatil knihu o kapitoly zabývající se dětskou chirurgií této oblasti, prof.  Zdeněk Kala a kol. z Brna, který podal ucelený obraz z chirurgie pankreatu. Z  autorského kolektivu z  Plzně bych chtěl připomenout také autorský kolektiv Kliniky zobrazovacích metod a hlavně kolegy prof. Jiřího Ferdu a as. Hynka Mírku za pěkné kapitoly z oblasti zobrazovacích metod hepatopankreatické oblasti. Na závěr bych připomenul kolektiv z naší Chirurgické kliniky, kdy jsme se spoluautory, zejména s prof. Vladislavem Třeškou, podali aktuální obraz o chirurgii jater a žlučových cest. Naše poznatky uvedené v  knize vycházejí z  velké sestavy úspěšně odoperovaných nemocných, největší v ČR, a dále ze zkušeností ze zahraničí, které jsme získávali např. v  Hong Kong Queen Mary Hospital, dále při pobytech a návštěvách v Číně, Tokyu a Louisville v USA. Knihu jsme slavnostně pokřtili v posluchárně Šafránkova pavilonu v Plzni dne 15. 3. 2012. Kniha se dle ředitele nakladatelství Maxdorf velice rychle rozprodává a to jak v Čechách, tak i na Slovensku s velice dobrými ohlasy na publikaci. Jsme rádi, že nebylo sepsáno dílko pro tzv. „čárku“, ale že jsme mohli využít našich zkušeností k  sepsání publikace, která slouží kolegům nejen ve Fakultních nemocnicích, ale i kolegům v menších zdravotnických zařízeních. Pro mne osobně to znamenalo více než 2 roky usilovné práce a v podstatě celoživotní sbírání zajímavých snímků z této mnou zamilované kapitoly. Určitě bych chtěl poděkovat celému autorskému kolektivu a hlavně prof. Třeškovi za vydatnou podporu a pomoc při psaní knihy HPB chirurgie.“  (r)

Evropský týden mobility a Evropský den bez aut Evropský týden mobility je nejrozsáhlejší kampaní zabývající se udržitelnou mobilitou na světě. Koná se každoročně koncem léta, letos od 16. do 22. září. Cílem kampaně je podpořit evropské místní samosprávné orgány při zavádění a podpoře opatření směřujících k udržitelné dopravě a ve snaze přimět občany vyzkoušet i jiné způsoby dopravy než automobil. Kampaň Evropský týden mobility se poprvé konala roku 2002 a od té doby její vliv trvale sílí, a to jak v Evropě, tak i ve světě. V roce 2011 se účastnil rekordní počet měst - 2.268, v nichž žije 156 milionů obyvatel. Podařilo se zavést 6821 trvalých

2

opatření, která se týkala především infrastruktury pro cyklisty a pěší, zklidnění dopravy, zlepšení dostupnosti dopravy a zvyšování povědomí o udržitelných způsobech dopravy. Týden vrcholí akcí „Evropský den bez aut“, při níž na celý jeden den vyhradí zúčastněná města jednu nebo několik oblastí pouze pro pěší, cyklisty a veřejnou dopravu. Evropský týden mobility se každoročně soustředí na jiné téma z oblasti udržitelné mobility. Téma „Pohyb správným směrem“ se zaměřilo na plánování udržitelné městské mobility. Jeho cílem bylo zdůraznit úlohu plánů udržitelné městské mobility. Udržitelný rozvoj měst patří mezi priority na  mezinárodní úrovni. Summit OSN o  udržitelném rozvoji konstatoval, že vyřešení problémů mobility ve  městech patří mezi sedm nejpalčivějších problémů. V  této souvislosti se jeví jako nejdůležitější zvládnout dopravní zácpy a  problémy, které jsou s  nimi spojeny. Evropská města trpí stále více negativními dopady váznoucí mobility na ekonomiku, zdraví a kvalitu života. Nástin cesty vedoucí k  udržitelnému systému mobility v Evropě předkládá Bílá kniha o dopravě vydaná Evropskou komisí. Města v této strategii hrají klíčovou roli. Městská doprava totiž představuje 40 procent veškeré silniční dopravy v EU a je původcem čtvrtiny emisí CO2, které doprava jako celek produkuje. Se stoupajícími nároky na mobilitu a potřebou současně drasticky snížit emise musí města hledat nové přístupy a být otevřená změnám. Města si musí vytvořit vizi takového systému městské dopravy, který splňuje potřebu mobility, chrání životní prostředí a zvyšuje kvalitu městského života. S  trochou strategického myšlení je možné přenést tuto vizi do reálného života. Plány udržitelné městské mobility usilují o vyváženost kvality životního prostředí, ekonomického rozvoje a  sociální spravedlnosti. Jejich cílem je kvalitnější a  atraktivnější městské prostředí, zlepšení dostupnosti pro každého, zvýšení bezpečnosti, snížení znečištění ovzduší a hlukové zátěže, snížení emisí skleníkových plynů a spotřeby energie a úspornější a nákladově účinnější doprava lidí a zboží. Vedení města Plzně v  kontextu s  uvedenými cíli a snahou o zklidnění centra Plzně připravilo návrh na rozšíření pěších zón. Pro auta by se měla výhledově zavřít Riegrova, Dominikánská a  Dřevěná ulice i  západní část náměstí. Pěší zóny kolem náměstí by se měly změnit podobně jako například Martinská ulice, která se autům uzavřela zhruba před rokem. První by měla přijít na  řadu Riegrova ulice. Měla by být bez aut do konce příštího roku. Tato přeměna vyjde na zhruba 16 milionů korun. Dominikánskou nelze zavřít dříve, než bude vybudována na konci ulice lávka přes čtyřproudou silnici a řeku až na Roudnou. V ulicích přilehlých k náměstí by se mělo parkovat obecně nejdéle tři hodiny, pro delší parkování by měli řidiči využívat parkovací dům na Rychtářce. V Sadech pětatřicátníků se plánuje rekonstrukce, dojde zde v budoucnu k omezení dopravy. Podchody zde nevzniknou, ale podmínky pro chodce i cyklisty se po utlumení dopravy zlepší, plánuje Útvar koncepce a rozvoje města Plzně

(ÚKRP). Ke  změnám dojde po  dokončení západního okruhu města na podzim 2014. Část náměstí v Plzni by mohla být pěší zónou. Dopravní zklidnění historického jádra je motivováno oživením nejcennějšího veřejného prostoru ve  městě a  jeho naplnění aktivitami lidí, tedy využití prostoru, který je dnes zabírán parkujícími auty. Současně s  realizací dopravních opatření je nutné vytvářet podmínky pro společenské využití veřejného prostoru. Příkladem je postup města při vytváření podmínek pro předzahrádky. Zklidnění dopravy v  centru Plzně v  uvedeném rozsahu se však zatím konat nebude. Na  zasedání rady města Plzně pro to hlasovali z  devíti členů jen dva. Radní se zatím shodli na změně na pěší zónu jen u Riegrovy ulice. Návrh na zklidnění dopravy sice nyní neprošel, ale není vyloučené, že se to nakonec přece jen podaří. V  roce 2015 bude Plzeň hlavním evropským městem kultury a je tedy jasné, že v tu dobu musí být centrum Plzně bez jakýchkoli výkopů a  stavebních prací. „Já osobně považuji zklidnění centra města za  prioritu a  změna na  pěší zóny i  organizace dopravy by se určitě měla změnit,“ potvrdil primátor Martin Baxa, který je jedním z příznivců projektu. “V řádu měsíců a možná i týdnů se znovu pokusíme kolegy přesvědčit, aby kompromisnější, ale stále smysluplný návrh schválili,” dodal primátor. (r)

1. říjen – Světový den vegetariánství Roku 1977 vyhlásila mezinárodní den vegetariánství Severoamerická vegetariánská společnost (North American Vegetarian Society) a  roku 1978 se přidala i  Mezinárodní vegetariánská unie (International Vegetarian Union). Mnoho vegetariánů po celém světě se snaží v tento den rozšířit povědomí o výživné a zdravé vegetariánské stravě. Ve všech kulturách a civilizacích byli filozofové, lékaři i  kněží, kteří propagovali a  sami přísně dodržovali vegetariánský způsob života. Vegetarismus byl u  kolébky lidského pokolení, jako biologicky nejpřirozenější soustava výživy pro člověka. Nalézáme jej nejvíce u národů východu a jihu. Vegetarismus přišel do Evropy v  antických dobách pravděpodobně z  Asie od  brahmínů, jogínů, buddhistů a  vyznavačů Zoroastra. Již je tomu 5 - 6 tisíc let, kdy kněží v  Egyptě nejídali maso, neboť rozdělovali pokrmy na  čisté a  nečisté. Mrtvoly zvířat byly nečisté, a proto nebylo možné se jich dotýkat. Tacit a  Miletu se zmiňují o  tom, že obyvatelé severní části Řecka - Trákie (čistý kraj) vůbec nejedli maso a byli známí svým zdravím. Ve své současné nové formě se vegetarismus rozvinul v Anglii již v prvé polovině 19. století dovezený z Indie. V roce 1847 vznikla první britská Vege-

tariánská společnost (Vegetarian Society), která propagovala příznivé účinky tohoto životního stylu. Výraz byl odvozen od  slova vegetus (svěží, čilý, živý). Obecně by se dalo vegetariánství definovat jako odmítání konzumace masa a masných výrobků. Motivace přitom může být různá, nejčastěji se setkáváme s  argumenty etickými (ve spojitosti s právy zvířat), zdravotními (vegetariánství jako zdraví prospěšný životní styl), environmentálními (negativní důsledky chovu hospodářských zvířat na ekologii), náboženskými, sociálními atd. Pojem vegetarián označuje řadu směrů, označujících různý rozsah restrikce konzumace masa a živočišných produktů. Semi–vegetariáni nejsou vegetariány v pravém smyslu slova. Semi–vegetariáni se obvykle snaží jen omezit přísun masa a  masných produktů, zejména pak masa tzv. červeného (vepřové, hovězí atd.). Konzumují však v  různé míře i  nadále ryby a drůbež, plody moře atd. Pesco-vegetariáni nejedí maso včetně drůbeže, stále však konzumují ryby a  plody moře, mléčné výrobky, vejce atd. Lakto–ovo–vegetariáni nekonzumují žádný druh masa a  masných výrobků (včetně drůbeže a  ryb). Součástí jejich jídelníčku však zůstávají ostatní živočišné produkty jako mléko a  mléčné výrobky (-lakto-), vejce (-ovo-), med atd. Tato skupina je patrně mezi vegetariány nejpočetnější. Jídelníček lakto-vegetariánů je podobný jako u předchozí skupiny, tj. vyhýbají se všem druhům masa a masných výrobků (včetně drůbeže a ryb), navíc nekonzumují ani vejce. I  nadále jsou součástí jejich jídelníčku mléčné produkty. Ovo-vegetariáni vyřazují ze své stravy jakékoli maso a zároveň se vyhýbají i mléčným výrobkům. Stále však konzumují vejce. Vegani odmítají jakékoli živočišné produkty včetně vajec, mléčných výrobků, medu atd. Živí se tedy výhradně rostlinnou stravou. Někdy bývají označováni jako striktní vegetariáni. Fruitariáni se podobně jako vegani omezují pouze na stravu rostlinného původu. Řídí se ale navíc zásadou, že by přitom neměla být zahubena původní rostlina. Jejich jídelníček se tedy skládá zejména z celozrnných výrobků, ovoce (-fruit-), ořechů, semen a některých druhů zeleniny. Vitariáni konzumují zásadně syrovou, tepelně neupravenou stravu. Slovo je odvozeno od latinského „vita“ – život. Tvrdí, že tepelně upravená strava je pro člověka nepřirozená. Většinou konzumují stravu rostlinnou, někteří vitariáni však mohou jíst i syrové živočišné produkty (například syrové maso), nemusí se tak vždy jednat o vegetariány v pravém smyslu. Mezi vegetariány bývají často řazeni i makrobiotici. Slovo je odvozeno z řeckého „makros“ (velký) a „bios“ (život). Jde o specifickou filosofii stravování, která má kořeny ve východním náboženství a vychází i z principu „jin a jang“. Jejich strava však může obsahovat i maso a masné produkty, zejména ryby. Makrobiotici nekonzumují žádné mléčné výrobky. Základ stravy zpravidla tvoří hnědá rýže, ovoce, zelenina, luštěniny atd. Odhadovaná procentuální zastoupení vegetariánů v  populaci se mohou v  jednotlivých výzkumech v  závislosti na  definici i  způsobu zjišťování výrazně lišit. Podíl vegetariánů samozřejmě může být odlišný v různých zemích, zejména v závislosti na tradici, kultuře, nábožen-

ství atd. Zastoupení vegetariánů v  Indii je odhadováno někdy až na 80 %. Počet vegetariánů dramaticky vzrostl za posledních 50 let. Během druhé světové války se odhadoval na  0,2 %, v roce 1980 to bylo 1,8 % a v roce 2000 se odhady pohybují mezi 3 a 7 %. V Británii je zhruba 7 % vegetariánů. Prevalence vegetariánství v  příměstských oblastech USA se odhaduje na  7 %, z  toho je však jen 1,5 % lakto-ovo-vegetariánů. Podle Americké dietetické asociace a  Dietologů Kanady (2003) zhruba 2,5 % dospělých v USA a 4 % dospělých v Kanadě jsou vegetariáni. V roce 1998 se považovalo 2 až 3 % Čechů za vegetariány. Dle Vegetariánství (2008) se v  roce 2003 v Čechách označila za vegetariány 2 % populace. Celková populace vegetariánů v celosvětovém měřítku se odhaduje na 4 %. Vegetariáni se vyznačují ve srovnání s průměrnou populací výrazně nižší morbiditou metabolickým syndromem, ischemickou chorobou srdeční, obezitou, rakovinou tlustého střeva, konečníku i  jinými nádorovými onemocněními, hypertenzní chorobou a diabetem II. typu. Pozitivním faktorem v  jejich životním stylu je také skutečnost, že většina vegetariánů navíc nekouří, nepije alkohol a méně solí. Dodržování vegetariánství, zejména veganství a  frutariánství v  dětském věku a  v  adolescenci je však spojeno s  určitými výhradami. Tyto způsoby stravování neposkytují dětem a  dospívajícím, zejména pokud se věnují náročným pohybovým aktivitám, dostatečnou úhradu energetického výdaje, bílkovin, vápníku, železa, zinku, jodu, mědi a  selenu, což jsou živiny a  minerální látky  nezbytné pro jejich zdravý vývoj. V  organismu živeném vegetariánskou stravou je také vyšší riziko nedostatku omega 3 nenasycených mastných kyselin a vitaminů B2, B12 a D. Nedostatek těchto složek výživy může u dětí a dospívajících mít za následek podvýživu, opožděný růst a vývoj, nedostatečný vývin kostí, chudokrevnost, větší náchylnost k infekčním nemocem, poruchy nervové soustavy atd. Strava bez mléka a  mléčných výrobků  neposkytuje dostatek vápníku, který je nutný pro zdravý růst kostí. V  menší míře tato rizika hrozí také dospělým sportovcům. Rozhodne-li se tedy sportovec pro vegetariánství, musí současně velmi pečlivě promýšlet svůj jídelníček a  doplňovat potenciální karenci některých složek pomocí doplňků stravy. Obecně však přísnější formy vegetariánství zejména vrcholovým sportovcům nedoporučujeme.  (r) Medřická J.: Psychologické a  sociální aspekty vegetariánství. Praha 2008 Niederle M.: Vegetariánství a sport. Brno 2008

16. říjen – Světový den výživy Na světě je 7 miliard lidí. Podle Světové potravinové organizace (FAO) žilo na  světě v  roce

2010  okolo 925 milionů  lidí trpících hladem a  podvýživou. Největší počet hladovějících se nachází  v  rozvojových zemích. Nejvyšší podíl obyvatel trpících hladem a  podvýživou najdeme v  Africe, nejvyšší absolutní počet pak v jižní a jihovýchodní Asii. Nejvíce jsou hladem ohroženy ženy a  děti.  Přitom právě ženy jsou v rozvojových zemích nejčastější pracovní silou v zemědělství. Hladem nejčastěji trpí ti, kteří  se sami snaží potraviny si vyrobit – drobní zemědělci z rozvojových zemí. Nejchudší lidé za jídlo utratí až 90 % svých příjmů. Pro srovnání: v  České republice tvoří náklady na  potraviny zhruba 20 % spotřebních výdajů domácností. Hlad zabíjí více lidí než malárie, tuberkulóza a AIDS dohromady. Příčinou hladu není nedostatek potravin ve světě, ale to, že si je lidé nemůžou koupit nebo vypěstovat.  V roce 2008 zaujímala pole s biopalivy 1 % světové orné půdy, podle odhadů FAO do  roku 2030 dojde k nárůstu na 3 %. Biopaliva se pěstují na půdě, která by mohla sloužit na pěstování potravin. Průměrný obyvatel Evropy a  Severní Ameriky vyhodí 95 až 115 kg potravin ročně. Ztráty v subsaharské Africe činí 6 až 11 kg na obyvatele. Netřeba připomínat znepokojivý fakt, že v České republice stejně jako v celé Evropě vyvolává obavy zdravotníků opačný jev než nedostatek potravy – tj. její nadbytek a nevhodné složení. Jak tento stav zlepšit je poměrně jednoduché – stačí mít na  paměti Desatero zdravé výživy. Shrňme znění těchto zásad, formulovaných již před deseti léty: 1. Jezte pestrou a  vyváženou stravu, založenou více na  potravinách rostlinného původu. 2. Svou hmotnost a obvod pasu udržujte v doporučeném rozmezí: v  dospělosti obvod pasu u  mužů ne více než 94 cm, u žen ne více než 80 cm. 3. Jezte různé druhy ovoce a zeleniny, alespoň 400 g denně, přednostně čerstvé a místního původu. 4. Kontrolujte příjem tuků, snižte spotřebu potravin s vysokým energetickým obsahem např. uzenin, tučných sýrů, čokolád, chipsů, dávejte přednost rostlinným olejům před živočišnými tuky a denně konzumujte mléko a mléčné výrobky se sníženým obsahem tuku. 5. Několikrát denně jezte chléb, pečivo, těstoviny, rýži nebo další výrobky z obilovin a brambory, upřednostňujte zejména celozrnné druhy, které jsou bohaté na vlákninu a v porovnání s  potravinami z  bílé mouky mají i  vyšší obsah vitaminů a  minerálních látek. 6. Tučné maso a masné výrobky nahrazujte rybami, luštěninami a netučnou drůbeží. 7. Vyvarujte se každodenní konzumaci alkoholických nápojů a nepřekračujte denní dávku alkoholu v hodnotě 20 g. 8. Omezte solení. 9. Omezte spotřebu cukru. Omezujte sladkosti a  sladké nápoje nahrazujte dostatečným množstvím nesladkých, např. vodou. 10. Kojte. Podporujte plné kojení do ukončeného 6. měsíce věku dítěte, poté kojení s  příkrmem do  2 let věku dítěte i déle. Že většina Čechů tyto zásady moc nerespektuje, dokazuje pohled na spotřebu potravin a nápojů v r. 2012 u obyvatel ČR, pravidelně publikovaný Českým statistickým úřadem. Průměrný

3

Čech za  rok „zbaští“ 41 kg vepřového, 25 kg drůbežího a 8 kg hovězího masa, 6 kg ryb, 245 kusů vajec, 69 kg brambor, 75 kg ovoce, 78 kg zeleniny, T kg těstovin, 13 kg sýrů, 35 kg cukru, 7 kg kakaových výrobků včetně čokolády, 57 l mléka, 6 kg soli atd. Připadá u nás také 149 litrů piva na osobu, s dalšími alkoholickými nápoji to dělá v přepočtu téměř 10 litrů čistého alkoholu. (r)

Vzpomínkové setkání na počest prof. MUDr. RNDr. Jaroslava Slípky, DrSc. V  děkanském salónku Šafránkova pavilonu se 25. září 2013 uskutečnilo Vzpomínkové setkání na  počest prof. MUDr. RNDr. Jaroslava Slípky, DrSc. Pozvané uvítala doc.  MUDr.  Milena Králíčková, Ph.D., vedoucí Ústavu histologie a  embryologie LF UK v Plzni, která zhodnotila obrovský vědecký a  pedagogický význam osobnosti prof. Slípky nejen pro samotný obor histologie a embryologie, ale pro celou plzeňskou lékařskou fakultu. Vyzdvihla též jeho vždy přátelský a obecně lidský přístup k jeho spolupracovníkům, studentům a  celému okolí. S  osobními vzpomínkami vystoupili též děkan LF UK v Plzni Spectabilis prof.  MUDr.  Boris Kreuzberg, CSc., doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc., prof. MUDr. Jiří Valenta, DrSc., doc.  MUDr.  Jitka Kočová, CSc., doc.  MUDr.  Mgr.  Zbyněk Tonar, Ph.D., a  další hosté z řad fakultních i mimofakultních spolupracovníků a přátel prof. Slípky. Zazněla i zdravice primátora města Plzně a čtené vzpomínky jeho přátel, kteří se osobně nemohli dostavit.  Fotogalerie na str.:  (r)

Zdravice primátora města Plzně účastníkům vzpomínkového setkání na počest prof. Slípky

4

Vážení účastníci, hosté a přátelé profesora Slípky, je mně velmi líto, že se nemohu zúčastnit vzpomínkového setkání na  počest výjimečné a významné osobnosti města Plzně, profesora Jaroslava Slípky, ale zároveň považuji za čest, že Vám, kteří jste jej osobně znali, kteří jste s ním byli v úzkém a blízkém kontaktu, kteří jste s ním spolupracovali či byli jeho přátelé, mohu poslat zdravici. Profesor Jaroslav Slípka patřil mezi nejuznávanější osobnosti našeho města, patřil mezi

osobnosti, které se zvláště významným způsobem zasloužily o rozvoj města Plzně a které soustavně zvyšovali jeho prestiž. Zásadní podíl profesora Slípky na rozvoji Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v  Plzni, členství v prestižních profesních společnostech, autorství mnoha vědeckých publikací, jeho hostování na mnohých českých a zahraničních univerzitách, dlouhodobě prokazovaná hluboká odbornost i  jeho dlouholetá účast v  odborném, mezinárodním a  úspěšném výzkumu, to vše svědčí o jeho bohatém a naplněném životě. Udělení historické pečetě města Plzně, udělení Ceny města Plzně, i to, že se profesor Slípka stal jednou z ikon projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015, je jasným projevem, jak si město Plzeň jeho rozsáhlé práce cenilo a cení. Jsem velmi hrdý na  to, že profesor Jaroslav Slípka působil v Plzni, o to více mně bylo a je líto jeho náhlého odchodu. Kdybych měl prostě vyjádřit svůj pocit – všem nám schází, ať už jako člověk či uznávaný odborník. Jeho úmrtím je bohužel město Plzeň o něco chudší. Ale zároveň vím, že profesor Jaroslav Slípka a jeho odkaz nebude nikdy zapomenut. O tom svědčí i Vaše setkání. Mgr. M. Baxa, primátor města Plzně

40. československý kongres s mezinárodní účastí a 6. kongres chirurgie jater, žlučových cest a pankreatu 1. – 13. 9. 2013, Parkhotel, Plzeň

telnými onemocněními. Hlavními tématy byl karcinom tlustého střeva a  konečníku, jaterní metastázy, karcinom slinivky břišní, jícnu, žaludku a plic. Diskutovala se rovněž závažná problematika rakoviny prsní žlázy a  možnosti její radikální chirurgické léčby. Kongres zdůraznil nutnost komplexního onkochirurgického přístupu k  nemocnému, důležitost multidisciplinárních týmů v léčbě zhoubných onemocnění. Na  kongresu odezněla řada nových postupů v léčbě zhoubných onemocnění tlustého střeva, jater a možnosti využití kmenových buněk u neřešitelných nádorů jater. Lékaři chirurgické kliniky vystoupili na kongresu s 18 přednáškami, které pokryly celé spektrum onkochirurgické léčby a byly dokladem toho, že chirurgická klinika patří k  předním chirurgickým centrům zabývajících se léčbou závažných zhoubných onemocnění.

Prof. V. Třeška při uvítacím projevu

Čestné předsednictvo kongresu Kongres byl vysoce hodnocen našimi i  zahraničními chirurgy, kteří ocenili výbornou kvalitu odborných sdělení a  úzkou mezioborovou spolupráci v léčbě závažných nádorových onemocnění. V. Třeška

Vystoupení plzeňských autorů Jubilejní chirurgický kongres uspořádala Chirurgická klinika LF UK a  FN v  Plzni pod patronací výboru České chirurgické společnosti, hejtmana Plzeňského kraje, primátora města Plzně, ředitelky FN a děkana LFUK v Plzni v plzeňském Parkhotelu na  Borech. Kongresu se zúčastnilo 450 českých a slovenských chirurgů a  sester. Na  kongresu vystoupili přední chirurgové z Čech a Slovenska a 12 významných zahraničních hostů z Evropy, USA a Jižní Korey. Bylo předneseno celkem 144 lékařských a  39 sesterských přednášek. V posterové sekci bylo prezentováno celkem 13 posterů. Hlavním tématem kongresu byla onkochirurgie představující komplexní diagnostiku, léčbu a sledování nemocných se zhoubnými, chirurgicky řeši-

Uspořádání kongresu na „domácí půdě“ využili plzeňští autoři k  přednesu řady sdělení nejen lékařských, ale také sesterských. Vzhledem k prostorovým možnostem uvádíme jen názvy přednášek, s nimiž plzeňští odborníci vystoupili: Fichtl J. a spol.: Nové možnosti zvýšení operability nemocných s metastatickým postižením jaterního parenchymu kolorektálním karcinomem pomocí aplikace kmenových buněk. Ferda J. a  spol.: Transanteriální radioembolizace jaterních nádorů mikročásticemi s  90Y (TARE), technika výkonu a první zkušenosti. Liška V. a spol.: Ovlivnění regenerace zbytkového jaterního parenchymu postiženého toxickou steatofibrózou monoklonální protilátkou proti Transforming Growth Faktoru Beta 1 – experiment na praseti domácím.

Liška V. a spol.: Analýza mikro- a makro-vascularity jater pomocí korozivních preparátů s využitím jejich zobrazení standardním CT a mikro – CT. Vodička J. a  spol.: Plicní metastazektomie – výsledky let 2000–2012. Šimánek V. a spol.: Castlemanova choroba. Novák P.  a  spol.: Analýza klinicko-patologických faktorů s  ohledem na  prognózu nemocných po radikální operaci kolorektálního karcinomu. Kural T. a  spol.: Chirurgická léčba karcinomu pankreatu – současné trendy. Skalický T.: Komplikace jaterních resekcí ve FN Plzeň. Holubec L.: Cílená léčba metastatického kolorektálního karcinomu. Topolčan O.: Nádorové markery a další laboratorní ukazatele biologické aktivity nádorů zažívacího traktu. Šmíd D. a spol.: Karcinom žaludku – naše zkušenosti. Geiger J. a  spol.: Strategie léčby karcinomu jícnu ve FN Plzeň. Sunar A. a spol.: Adjuvantní onkologická léčba metastáz kolorektálního karcinomu do jater – úskalí pohledem chirurga. Kočík M. a spol.: Resekce nebo transplantace jater pro časný hepatocelulární karcinom? Liška V. a spol.: Srovnání manuální a automatické segmentace CT dat břišní dutiny a následné volumetrie jater. Černá M. a spol.: Problematika druhostranného a oboustranného karcinomu prsu. Svoboda T., Fínek J.: Problematika chemoterapie u karcinomu prsu: Má onkolog něco společného s chirurgem? Zedníková J. a spol.: Estetické výsledky operací prsu. Holubec L., Fínek J.: Časná regrese nádoru jako prediktivní faktor v konverzní léčbě metastatického kolorektálního karcinomu. V postgraduálním kurzu v bloku „Multidisciplinary approach to the treratment of collorectal liver metastase“ vystoupil prof. MUDr. V. Třeška, CSc., s  přednáškou „Staged procedures for increasing resectability of colorectal liver metastases“ a  v  bloku „Pancreatic carcinoma – Current treatment“ doc. MUDr. L. Holubec, Ph.D., s  přednáškou „Benefit of neo­ djuvant and adjuvant therapy“. V  bloku zahraničních přednášek vyslechli přítomní následující sdělení: Kothaj P. (Banská Bystrica): Hraniční resekce u nádorů jater. Nordlinger B. (Bologna – Francie): Improving resectability and survival in patiens with initially unresectable tumors. Schadde E. (Zürich – Švýcarsko): ALPPS technique for primary and secondary liver tumors. Hong-Jin K. (Seoul – Korejská rep.): Transplantation or resection for HCC. Aldrighetti L. (Milano – Itálie): Laparoscopic liver surgery for primary and secondary tumors. V sesterské sekci byly předneseny tyto práce plzeňských autorek: Kratochvílová M., Jankovová J.: Specifické intervence u pacientů s poraněním jater. Drobná R., Dlouhá O.: Benigní tumory jater. Vohrnová L., Urbanová J.: Realizace vybraných rezortních bezpečnostních cílů v provozu

operačních sálů. Škubalová D., Arnoldová V.: Chirurgie jater z pohledu sálové sestry. Paroubková M. a  Cibulková J.: Komplexní monitorace pacienta na JIP po operaci jater. Nová M., Karlová O.: Péče o nemocné se žlučovým leakem. Sabová M., Sovová K.: Použití kmenových buněk v jaterní chirurgii z pohledu sálové sestry. Hrdličková Z., Klasnová A.: Ošetřovatelská péče o pacienta s intraanteriální trombolýzou. Macounová M., Wočadlová M.: Z historie perioperační péče. Fricová V.: Ošetřovatelský proces u  pacienta s komplikacemi diabetes mellitus. Sýkorová J., Kubiasová M.: Použití hemostatických metod a preparátů v plánované a akutní chirurgii parenchymových orgánů. Běláčová O., Tauscheová M.: Péče o  ženy v mykologické poradně. Cingrošová J., Lhotáková Š.: Ošetřovatelská péče u pacientek s karcinomem prsu. Auterská L., Winklerová J.: Psychologické aspekty nádorových onemocnění. Stehlíková R.: Pneumotorax jako možná komplikace při zavádění centrálního žilního katetru. Kuldová K., Veselková I.: Výhody a nevýhody Tegadermu CHG. Boudová S.: Nutriční podpora a její vliv na stav zdraví onkologicky nemocných léčených radio­ terapií. Pospíšilová K.: Nejčastější náhlé příhody břišní na dětském oddělení Chirurgické kliniky FN Plzeň. Čížková L.: Papilární karcinom štítné žlázy u dítěte a jeho léčba. Trykarová S., Dziká R.: Ošetřovatelská péče u pacientů po operaci štítné žlázy. Sedláková M., Černá Š.: Ošetřování nemocných po cévních operacích. Reistspiesová A., Trykarová S.: Ošetřovatelská péče u pacientů po operaci plic. Hajžmanová L., Dudášová I.: Bezpečnost pacienta na operačním sále. Shtork V., Dudáš M.: Septické operace z  pohledu sálové sestry. Pletichová P., Němejcová V.: Možnosti enterální výživy v podmínkách chirurgické JIP. Táborská S.: Povědomí veřejnosti o  prevenci kolorektálního karcinomu. Dvořáková J., Fremrová J.: Ošetřovatelská péče o  nemocného s  kolorektálním karcinomem. Vejskalová Z.: Hojení ran V.A.C. systémem. Komárková M., Šiarik M.: Ošetřovatelská péče o nemocného s atonií. Moulisová G., Čechurová M.: Život s atonií. Formánková P., Ptáková R.: Typy ran na chirurgické JIP. Luxová L., Tabáčková O.: Achalázie jícnu. Olachová Z., Kutáková J.: Hojení onkologických ran. Čadová J.: Extravazace při podávání chemoterapie. V  sekci posterů byla vystavena jediná „plzeňská“ práce: Kocián P. a spol.: Význam imunitního infiltrátu u karcinomu kolon a jeho korelace s K-ras mutacemi pro prognózu onemocnění. (r)

Konference „Applied Electronics 2013 - biomedicínské aplikace“ Plzeň 10. – 12. 9. 2013 Na  Elektrotechnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni se od 10. do 12. září 2013 konal již 18. ročník mezinárodní konference „Applied Electronics 13“. Celkem bylo přijato a předneseno 78 referátů z různých oblastí aplikací elektroniky. V  sekci „Lékařská elektronika“ byly předneseny následující referáty: Štork M., Vančura V.: Electronic Evaluating System for Pacemaker Pulses Optimization (Elektronický vyhodnocovací systém pro optimalizaci pulzů kardiostimulátoru). V tomto příspěvku byl popsán elektronický systém (především pro pacienty s  kardiostimulátory), který umožňuje současné zobrazení EKG signálu a  kontinuální tlakovou křivku snímanou z  prstu Finapressem. Systém se připojuje k osobnímu počítači, kde se zobrazují oba signály a současně se ukládají do paměti. Přístroj umožňuje na  základě vyhodnocení variability srdeční frekvence nastavení vhodné velikosti a časové pozice pulzů kardiostimulátoru a tím jeho delší provoz. Zařízení i programové vybavení bylo vyvinuto na Elektrotechnické fakultě Západočeské univerzity ve spolupráci s Lékařskou fakultou UK v Plzni. Jílek J., Štork M.: Estimation of Hemodynamics from Arm Blood Pressure Cuff Waveforms (Odhad hemodynamických parametrů z  tlakových vln krevního tlaku v  pažní manžetě). Tato práce vznikla ve  spolupráci Elektrotechnické fakulty Západočeské univerzity se specialistou na  automatické měření krevního tlaku z  USA. Jde o  novou metodu auto­matického měření krevního tlaku se dvěma manžetami, která dosahuje podstatně vyšší přesnosti než metody používané u současných přístrojů. Kromě krevního tlaku přístroj automaticky vyhodnocuje také hemodynamické parametry, což umožní lepší diagnostiku příčin hypertenze a tím cílenou léčbu hypertenze. Přístroj byl již realizován a probíhají testy.

Nový způsob měření krevního tlaku a hemodynamických parametrů Kutílek P.  et al: Evaluation of Muscle Length Asymmetry Using OpenSim SW and Bilateral Cyclograms (Vyhodnocení asymetrie svalových vláken užitím programu

5

6

OpenSim a  bilaterálních cyklogramů). Tato práce tří autorů vznikla na Fakultě biomedicínského inženýrství, ČVUT a  Fakulty tělesné kultury Palackého univerzity v Olomouci. Cílem je představení nové metody kvantifikace svalové délky a asymetrie, které mohou být použité při rehabilitaci, ale také pro hodnocení funkčnosti protéz. Programové vybavení umožňuje kvantifikovat délku svalů a případné asymetrie mezi svaly levé a pravé strany těla. Kutílek P.  et al: Model of Myoelectric Arm with Obstacle Detection System Using Fuzzy Logic (Model myoelektricky řízené paže s  detekcí překážek na  principu fuzzy logiky). Příspěvek tří autorů vznikl na  Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. Navržené myoelektricky řízené robotické rameno slouží k testování nového typu senzorů pro zabránění kolizí protézy. Robotické rameno (protéza) má šest pohonů a umožňuje tak simulovat všechny pohyby lidské paže. Dalším krokem vývoje bude testování ramena. Hargaš L. et al: Contactless Parameters Measurement of Moving Objects by Virtual Instrumentation (Bezkontaktní měření pohyblivých objektů pomocí virtuálního přístrojového vybavení). Tato práce šesti autorů vznikla na  Elektrotechnické fakultě univerzity v Žilině. Jde o algoritmy pro měření a záznam pohybujících se objektů v  lékařských aplikacích. V  příspěvku byl uveden příklad pohybu řasinek epiteliálních buněk dýchacího traktu. Krohová J. et al: Interactive Rehabilitation System for Balance Exercises on the Spherical Cap. (Interaktivní rehabilitační systém pro cvičení rovnováhy na  kulovém vrchlíku). Tento příspěvek byl vytvořen celkem pěti autory z Technické univerzity v Ostravě a Univerzitní nemocnice v Ostravě. Je popsán interaktivní systém pro rehabilitaci, tj. cvičení na kulovém vrchlíku. Cvičení jsou používána k obnovení funkce pohybového aparátu po předchozím úrazu nebo nemoci. Během tohoto cvičení pacient provádí několik základních cviků pod neustálým dohledem a  vedením fyzioterapeuta. Navržený systém rehabilitace se používá pro automatické objektivní hodnocení kvality rehabilitace a její progrese. Skládá se z bezdrátového telemetrického kulového vrchlíku a rehabilitačního programového vybavení. Ložek M. et al: Mechanical Model of Cardiovascular System: Determination of Cardiac Output by Thermodilution Method (Mechanický model kardiovaskulárního systému: Stanovení minutového objemu srdečního termodilutační metodou). Tento model tří autorů z  ČVUT v  Praze vznikl především pro účely výuky. Umožňuje simulaci a  měření srdečního výdeje pomocí termodiluce. Model obsahuje řadu hydraulických komponentů včetně mechanických pump a senzorů průtoku. Výsledky simulace jsou porovnávány se skutečnými hodnotami, a parametry modelu jsou adaptovány tak, aby bylo dosaženo nejlepší shody modelu se skutečností. Dvořák J., Havlík J.: Pulse Transition Time in Heamodynamic Measurement (Pulzní přechodový čas při heamodynamickém měření). Tato práce dvou autorů z  ČVUT v  Praze se zabývá pulzním přechodovým časem (PTT)

jako příznaku, který může předvídat některé kardiovaskulární problémy. PTT se vypočítává ze signálů EKG a  pletysmografického signálu, snímaného z  prstu. PTT je parametr, který je závislý především na  délce aorty (alternativně výšce pacienta) a krevním tlaku. Příspěvek je zaměřen na návrh přístrojového vybavení a na realizaci a metodiku měření. Z výsledků vyplývá, že PTT je cenný parametr pro monitorování funkce oběhového systému.

šeno mrkáním vyšetřované osoby. Obvykle je vyžadován speciální detektor pohybu očí (EOG) pro odstranění rušení. V  této práci jsou popsány metody (amplitudová a korelační) pro detekci mrkání a použití korelační metody pro korekci. Metoda je velmi rychlá a  nevyžaduje speciální detektor pohybu očí. Další – již devatenáctá – konference „Applied Electronics 14“ se uskuteční na půdě Západočeské univerzity v  Plzni od  9. do  10. září 2014 (informace pro autory jsou dostupné již nyní na http://www.appel.zcu.cz/) Prof. Ing. Milan Štork, CSc.

VI. Evropský kongres sportovní medicíny EFSMA, Strasbourg (Francie) 25. – 28. 9. 2013

Mechanický model kardiovaskulárního systému Sedlák J. et al: Segmentation of Surface EMG Signals (Segmentace povrchových EMG signálů). Tato práce šesti autorů z ČVUT v Praze porovnává dva různé přístupy k elektromyografickým signálům (EMG) a jejich segmentaci pro diagnostiku svalové aktivity. Obvykle používaný přístup lineární EMG obálky je porovnáván s  nově navrženou metodou založenou na  detekci markerů ve  videozáznamu. Nově navržený způsob segmentace EMG signálů je tak založen na zpracování videosignálů. Lukáš P., Černý M.: Hardware for Precise in Vivo Pulse Transmit Time CNIBP Tests (Přístrojové vybavení pro přesné invazivní měření pulzních časových intervalů krevního tlaku). Tento příspěvek byl vytvořen dvěma autory z  Technické univerzity v  Ostravě. Sledování změn krevního tlaku je jednou z  nejčastěji používaných lékařských metod. Lze je obvykle provést pouze v nespojitých časových intervalech. Pro diagnostické účely by bylo vhodné sledovat změny krevního tlaku v souvislých časových intervalech. V současné době kontinuální měření krevního tlaku je možné pouze pomocí invazivních metod, které činí měření nepraktické pro lékaře a  nepříjemné pro pacienty. Je popsána metoda měření EKG a pletysmografického signálu pro měření transientního času, vztaženého ke krevnímu tlaku, což lze využít k diagnostice a mělo by nahradit invazivní metodu. Vařeka L.: Single Channel Eye-Blinking Artifacts Detection (Jednokanálová metoda detekce artefaktů způsobených mrkáním). Tato práce tří autorů Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity popisuje odstranění artefaktů při snímání elektroencefalografických signálů (EEG). Snímání EEG signálů je vždy ru-

Na  evropském kongresu Sportovní medicíny ve  Strasbourgu proběhlo denně několik plenárních zasedání a dále řada paralelních sekcí. Plenární zasedání: Physical activity and type 1 and 2 diabetes L. Di Luigi (Řím, Itálie): Exercise as medicine for type II diabetes: hormonal and cellular mechanisms. Metabolická rizika u  lidí jsou nepřímo úměrná pohybové aktivitě a fyzické zdatnosti (VO2max, METs, energetický výdej). Sedavý životní styl hraje důležitou roli v etiologii a  rozvoji metabolických poruch (dyslipidemie, obezita, metabolický syndrom, diabetes (DM) II. typu). Vzestupy interleukinu 6 (IL6) a C reaktivního proteinu jsou spojeny s pohybovou inaktivitou a s rozvojem obezity. Pohybová aktivita (PA) představuje klíčový faktor v primární a  sekundární prevenci léčby mnoha metabolických poruch a je lékem pro DM II. Upravuje hladinu glukózy v séru a lipidový profil (redukce glykémie, HbA1c, LDL cholesterolu a TG) redukuje potřebu farmakologické léčby, redukuje riziko komplikací (KVS, mortalitu atd.) a zvyšuje kvalitu života. PA aerobní i mírná rezistentní: • může pomoci normalizovat koncentraci inzulínu, zvyšuje senzitivitu tkání k  inzulínu a tím snižuje inzulínovou rezistenci. • Zajišťuje normální funkci glukózových transportérů (GLUT 4) • Redukuje tukovou tkáň i viscerální tuk. • Zvyšuje sérový apelin, ghrelin a adiponectin, • Ovlivňuje endothelin–1 a NO • Redukuje zánětlivý stav (IL-6, IL-18, hsCR-protein, TNF-alfa) • Snižuje odezvu IL-6 na akutní zátěž • Snižuje markery oxidativního stresu (8-isoPGF2 alfa) • Zlepšuje mitochondriální funkce a  oxidaci substrátů. M. Duclos (Clermont, Francie): Practical recommendations for type 2 diabetes: how, where and with whom? Ačkoliv pravidelná

PA je integrální součástí léčby DM II, pouze málo pacientů má dostatečnou úroveň PA. PA vede k zlepšení glykemického profilu a redukci komplikací (hypertenze, dyslipidemie a snížení inzulínové rezistence). Otázka není zda PA, ale spíše jak, kde a  s  kým: jak motivovat pacienty delší dobu a  jak zajistit kvalifikované trenéry. V praxi to znamená správnou preskripci a monitorování PA. • Vyhodnocení úrovně PA: dotazníkem nebo lépe pedometrem a  podle toho nastavit cíle, které jsou reálně dosažitelné. Je možná i kombinace se sportesterem. • Výchovné působení na podporu PA: podpůrné faktory a odstranění překážek v motivaci. • Hlavní principy PA: a) zvýšit pohybovou aktivitu, nejlépe na 1-2 hodiny za den. Pokud má pacient zaměstnání v  sedě, potom zařadit opakované přestávky alespoň na  1 minutu. b) Zavést strukturovanou PA, tj. kombinovat vytrvalostní zátěž mírné intenzity 150 min. za  týden, 3 dny v  týdnu a  odporová cvičení alespoň 2x týdně. Alespoň z  počátku je vhodný dohled cvičitele nebo trenéra. Jako doplněk je třeba zařadit protahovací cviky na zvýšení flexibility. • Vhodné je zařadit pacienta do skupiny za pomoci sociální, rodinné, pacientské sítě. To je záruka, že se přizpůsobí pravidelné PA. • Metabolická kontrola většinou formou self monitoringu při sledování glykémie před a  po  PA. Pokud je opakovaně glykémie sledována při daném typu PA, tak následně je možný pouze monitoring příslušné PA. • Spolupráce dalších institucí (klubů, federací, asociací), která může podpořit dobrý vztah k PA. A. Gratas-Delamarche (Bruz, Francie): Physical activity guidelines for type 1 diabetic patients. PA se doporučuje i jako klíčová součást léčby DM I. Ta je významná zvláště v prevenci komplikací. Prospěšná je PA jak aerobní, tak rezistentní (alespoň 150 min. za týden aerobně a  2x týdně lehké posilování). To zlepší kardiorespirační zdatnost, sníží inzulínovou rezistenci, zlepší lipidový profil. Rezistentní trénink je důležitý pro zvýšení tukuprosté svalové hmoty a kostní density. Pacienti by měli být povzbuzováni k PA. Sekce : Physical activity for elderly. A. Wicker (Salzburg, Rakousko): Exercise and sarcopenia prevention. Ztráta svalové síly ve stáří je přibližně stejná u mužů i u žen. Maximum svalové síly v životě je mezi 20.–30. rokem a  potom zvolna klesá. Pokles je výraznější po 65. roku života. Vzhledem k poklesu PA ve stáří a prodloužení délky života je sarcopenie hrozící problém, který vyžaduje pozornost. Redukce PA znamená vždy muskuloskeletární a  kardiovaskulární úbytek zdatnosti. Nedostatek PA způsobuje sarcopenii, osteoporózu a slabost. V prevenci je nutné se zaměřit na zvýšení PA v  denním životě. PA musí být předepsána jako lék: typ cvičení, intenzita, trvání, počet opakování. Kromě zvyšování pohyblivosti kloubů a strečinku je nutné se věnovat i koordinaci pohybů, rovnováze a vytrvalostní PA. Sportovní aktivita je možná hlavně u lidí, kteří ji mají rádi. Z  PA vyplývá i  příznivý psychologický efekt a zlepšení nálady. Při posilování je možné začít

s  izometrickými cviky, ale brzy přejít na  dynamické posilování. Nejdůležitější faktor jak zabrzdit sarcopenii je zařadit více PA do běžného života populace. Sekce: Pain in Sports. P.  Fremont (Québec, Kanada): Evidencebased use of non steroidal anti-inflammatory drugs (NSAID) and analgesia in sports. NSAID se užívají k  redukci bolesti a  funkčních poruch, které vyplývají ze zánětlivých procesů spojených s poraněním. Při dlouhodobém podávání mají nepříznivý vliv na regeneraci svalů a  objevují se vedlejší účinky kardiovaskulární a gastrointestinální (GI). Vhodná je lokální léčba NSAID, která je dostatečně účinná a bez rizika. Kombinace paracetamolu a  NSAID je spojena s většími GI komplikacemi než samotná léčba jednotlivými léky. NSAID by měly být používány pouze po nezbytně dlouhou dobu. K. Placzek, S. Stobbe (Bonn, SRN): Botulinum toxin in lateral epicondylitis and plantar fasciitis. Botulinum toxin A  (BoNT-A) se používá pro léčbu lokální spasticity pro svůj relaxační a  analgetický efekt. Autoři popisují zkušenosti při léčbě chronické laterální epicondylitis (tenisový loket) a  plantární fasciitis. U tenisového lokte k tomu přistupují až po vyčerpání běžných terapeutických možností (fyzikální terapie, imobilizace, injekce kortikosteroidů, akupunktura). Injekce BoNT-A prokázaly v kontrolované studii slibné výsledky. I u chronické plantární fasciitis popisují pozitivní klinický efekt u  80 % pacientů. Ve  srovnání se standardní léčbou lokálními kortikosteroidy jsou u BoNT-A výsledky lepší a vedlejší účinky menší. A. Creuzé et al. (Bordeaux, Francie): Effectiveness of botulinum toxin for treatment of chronic lateral epicondylitis: a double blind randomized controlled trial during one year. Obvyklá chirurgická léčba tohoto onemocnění po vyčerpání konzervativních metod je přerušení m.extensor carpi radialis brevis. Alternativní léčba spočívá v injekci BoNT-A k úponu tohoto svalu. Použili 40 UI BoNT-A v 0,4 ml solného roztoku. Jako placebo bylo použito prostého solného roztoku. Léčba byla kontrolována EMG. Analgetický efekt BoNT-A byl signifikantní (úleva v  50 % případů, u  placeba ve 20 %). Vedlejší efekt léčby bylo oslabení třetího prstu ruky, které trvalo po dobu 3 měsíců. Objevilo se však pouze u 10 % pacientů. M. Bouvard (Francie): PRP (platelet-rich plasma) and muscle injury. Where are we in 2013? Svalová poškození postihnou ročně milion lidí. Svalová vlákna sice regenerují, ale vazivová tkáň vytváří jizvu, což může působit vážné problémy poruchy funkce. Použití PRP – (platelet rich plasma) vedlo k  výraznému zlepšení a  od  r. 2005 počet aplikací každým rokem narůstá. PRP musí být vyhrazeno pouze pro plazmu s  obsahem růstových faktorů větším než v  krvi a  nesmí obsahovat žádné bílé ani červené krvinky. Užití PRP u svalových poranění musí respektovat možné kontraindikace. Aplikace musí být aseptická pod ultrazvukovou kontrolou. Nedoporučuje se použití protizánětlivých látek a  anestetik. Cílem léčby je dosáhnout kvalitního zjizvení a obnovit dobrou funkci, nikoliv však hledat, jak sportovce co nejrychleji vrátit do soutěže.

C. Charousset et al. (Paříž, Francie): Are multiple platelet-rich plasma injections (PRP) useful for treatment of chronic patellar tendinopathy in athletes? A  prospective cohort study. Léčba 32 kolen u 28 sportovců, 17 z nich trpělo chronickou patelární tendinopatií refrakterní na  konzervativní léčbu. Všem byla aplikována PRP do patelárního vazu, a to třikrát s  týdenním odstupem mezi injekcemi. Reparace šlachy byla sledována magnetickou rezonancí (MRI) za 1 a 3 týdny po léčbě. 75 % sportovců se vrátilo během 2 až 6 měsíců k pohybové aktivitě a MRI ukázala zlepšení strukturální integrity šlachy. E. Ergen (Ankara, Turecko): Return to sport after muscle injuries. Svalová poranění patří mezi nejčetnější u sportovců. Většina svalových poranění jsou částečné drobné ruptury. Svalová regenerace začíná záhy po zranění a může být limitována fibrózou, která oddaluje hojení a  predisponuje k  dalším poraněním. Návrat do  plné aktivity obvykle povolujeme, když je pacient bez bolesti, má plný rozsah pohybu a obnovenou svalovou sílu. V opačném případě je velké nebezpečí nového zranění. Nevelké zranění vyžaduje 2–3 týdny do návratu ke sportu, těžší poranění výrazně déle. Základem léčby jsou prostředky farmakologické, biologické a  chirurgické. Funkční rehabilitace je důležitá pro prevenci opakovaných zranění. Sekce: Emergency care in sport H. Löllgen et al. (Remscheid, SRN): Cardiac emergencies and sudden death in sports. Náhlé stavy v  kardiologii jsou sice vzácné, ale tragické. Náhlá smrt na  sportovišti může být následkem strukturálních změn myokardu nebo elektrických abnormalit. Získané srdeční nemoci, zvláště postižení koronárních tepen jsou nejčastější u starších osob. Nejčastější příčinou náhlé smrti bývá maligní komorová arytmie. Prevence: 1. pre-participační screening (PPS) včetně rodinné anamnézy a  klidového EKG. 2. Zaměstnanci sportovní arény by měli být vycvičeni k poskytnutí život zachraňujících výkonů. 3. Všichni sportovci by měli být pravidelně jednou ročně seznámeni s  podporou životních funkcí při náhlé příhodě. 4. Všichni rekreační i výkonnostní sportovci by se měli naučit „naslouchat“ svému tělu. Kolaps, nová nebo nezvyklá dušnost a  bolest na  hrudi by měly být důkladně klinicky vyšetřeny před návratem ke sportovní činnosti. C. Di Mambro et al. (Řím, Itálie): Asymptomatic young athletes with ventricular preexcitation have the same risk of sudden cardiac death of patients with WPW syndrome. WPW syndrom u  dětí a  adolescentů je asymptomatický v  65 – 90 % případů. Nebezpečí spočívá v  komorové tachykardii (AVRT) nebo vzácněji ve  fibrilaci síní (AF). Guidelines pro asymptomatický WPW spočívají v  provedení elektrofyziologické studie katetrizací nebo transesofageálně. Bylo vyšetřeno infuzí isoproterenolu nebo zátěžovým testem 51 symptomatických a 73 asymptomatických dětí s preexcitací. AVRT byla vyvolána u  12 symptomatických a 11 asymptomatických pacientů, AF u 13 a 15 resp. AVRT se snáze vyvolá u symptomatických dětí s WPW. Transesofageální atriální pacing jak v klidu, tak během infuze isoproterenolu nebo

7

8

zátěžového testu je velmi důležité vyšetření v  prevenci náhlé kardiální smrti během sportovní aktivity. Sekce: Sports medicine R. Jallageas et al. (Rennes, Francie): Seasonal variation in plasma 25 (OH) D of professional football players in French league 2. Po  tři sezony, vždy v  červenci a  únoru byla sledována plasmatická koncentrace D3 u francouzských fotbalistů. Pouze 13 % hráčů mělo normální hladinu vitamínu D. Po  jednorázové substituci se hladina normalizovala. Ukazuje se, že ani intenzivní trénink venku nevylučuje možnost hypovitaminózy D, zvláště u fotbalistů afrického původu. Ve  studii budou pokračovat s  ohledem na  možný vztah ke  zranění a snížené výkonnosti. A. Favoriti et al. (Řím, Itálie): Cardiopulmonary response to exercise in overweight and obesity children with asthma. Nadváha a obezita se považuje za rizikový faktor pro rozvoj astmatu, poněvadž jsou spojeny se zhoršením zdatnosti a plicních funkcí. Účelem studie bylo stanovit vliv BMI na  kardiopulmonální odezvu v  zátěži a  plicní funkci u  dětí. Vyšetřili 415 dětí, 304 chlapců a  111 dívek ve  věku 12,5 ± 2,5 let. Ze 197 pacientů, kteří trpěli intermitentní nebo mírnou formou astmatu bylo 67 % s  BMI v  normě, 18 % s  nadváhou a  14 % obézních. U 218 neastmatických dětí bylo 79 % v normě, 12 % s nadváhou a 9 % obézních. Výskyt nadváhy a obezity byl vyšší u astmatických dětí. VO2 max/kg bylo signifikantně nižší u dětí s nadváhou a obezitou, a to jak astmatických, tak neastmatických. Plicní funkce nevykazovaly signifikantní rozdíly mezi skupinami dle BMI. Kardiopulmonální odezva na cvičení se tedy liší podle BMI, nikoliv však mezi astmatickými a neastmatickými dětmi. A. Favoriti et al. (Řím, Itálie): Running races: study of the stress and cardiac biomarkers. Cardiac troponin (cTn) se považuje za nejlepší biomarker pro detekci poškození myokardiálních buněk. Byl měřen vysoce senzitivní metodou (hs) u  maratónských a  ultra maratónských běžců. 28 běželo Maas maratón (klasický) a  33 ultramaratón (67 km). Krevní vzorky byly odebrány před (T0) ihned po (T1) a tři hodiny po ukončení (T3). Signifikantní změny byly zjištěny v koncentraci hsTn mezi T0 a T1 a mezi T0 a T3 nikoliv však mezi T1 a T3. Takovéto výsledky se objevují pouze po velmi intenzivní námaze. HsTn by mohlo pomoci v  budoucnu objevit riziko rozvíjejících se kardiálních problémů a předcházet tak náhlé smrti. B. Lemarchand et al. (Réunion, Francie): Medical problems requiring hospital referrals during le Grand Raid de la Reunion, ultra marathon trail running in 2009. 3756 běžců se zúčastnilo závodů Grand Raid (147,8 km) a  Semi Raid (78 km) na  ostrově Réunion. 44 běžců bylo odvezeno do  nemocnice, z  toho 28 bylo vyšetřeno na emergency a 16 hospitalizováno. 23 mělo muskuloskeletární poranění, 65 % mikrotraumatické a 35 % akutní úrazy. U 9 byla zjištěna kardiovaskulární porucha (1 virová perikarditis a  8 akutních koronárních syndromů). Objevila se 1 ischemická colitis spojená s  rhabdomyolýzou a  akutním renálním selháním. Dále pět syndromů dehydratace, z  nichž

jeden byl spojen s hypoglykémií a 2 s hypotermií. Studie zdůrazňuje možná rizika u účastníků ultra maratónů, především v  metabolické a  kardiální oblasti. Na  základě této studie se u  závodníků před startem vyžaduje specifický lékařský certifikát. S. Bickert et al. (Angers, Francie): A  so-called lazy, finally diseased, school child: report of a  new mitochondrial (TRNA proline A15992T) mutation. Špatná tolerance cvičení u mladého chlapce byla spojena s mitochondriální RNAt prolin mutací (A15992T). Podobná porucha byla zjištěna u jeho matky a dvou tet. Jeho bratr (13 let) nemohl provádět žádný sport pro pocit nedostatku dechu a únavu. Problémy měl i jeho bratranec a sestřenice. U všech byla zjištěna tatáž mitochondriální mutace. Všichni pak podstoupili zátěžový test do maxima. VO2max/ kg u matky byla 20 ml. Výrazně snížené hodnoty byly zjištěny i u ostatních příslušníků rodiny. Účelem této studie bylo popsat novou mitochondriální mutaci. Genetické studie dále pokračují. J. F. Kaux et al. (Liége, Belgie): Exuberant inflammatory reaction after an infiltration of platelet-rich plasma (PRP) to treat tendinopathy. PRP se získává z  centrifugované autologní krve a obsahuje velké množství růstových faktorů, které zlepšují hojivé procesy ve tkáních. Lokální infiltrace představuje novou léčbu tendinopatií. Kasuistika 35letého pacienta s  horní patelární tendinopatií, která byla rezistentní na  konzervativní léčbu přes 6 měsíců. Pacient měl dobře kompenzovaný DM1. Byla aplikována injekce 6 ml PRP, téměř bez erytrocytů a  leukocytů, bez lokální anestézie. Po  injekci byla aplikována lokální kryoterapie 15 minut. NSAID nebyly podávány. Po aplikaci se objevil lokální otok s erytémem a zvýšená lokální teplota. Stav byl zvládán širokospektrými antibiotiky po dobu 3 měsíců. Kasuistika ukazuje možnost vedlejších účinků, které mohou být spojeny s  infiltrací PRP u  tendinopatií, zvláště pokud se jedná o  DM1. Ukazuje to na  důležitost zvážení benefitů a rizik při použití této terapie u diabetiků. Jednání se konala v  moderním kongresovém centru s  řadou sálů. Doprovázela jej také velká expozice firem. Např. PRP již komerčně distribuuje firma Regenlab. Strasbourg má krásné historické centrum, nezničené válkou, s  nádhernou středověkou katedrálou. Kolem se rozlévají ramena Rýna. Velice krásná je čtvrť s historickými domy, mosty a mlýny v místech vodních toků, tzv. malá Francie (La Petite France). Ve  městě se konají také některá zasedání evropského parlamentu. Prof. MUDr. Václav Zeman, CSc.

ku obezity zemí střední Evropy. Aktivní účastnice sjezdu doc. MUDr. Dany Müllerové, Ph.D., jsme se zeptali, k jakým závěrům sjezd dospěl. Doc. Müllerová nám sdělila: „Sjezdu jsem se zúčastnila na  pozvání prof. Gabriely Roman, prezidentky EASO pro střední Evropu, jako členka organizačního výboru, který stál u zrodu prvního kongresu CECON, který se konal v  Praze v  roce 2007. Od  té doby se tyto kongresy konají pravidelně v dvouletých intervalech v různých zemích střední Evropy. Jednalo se hlavně o podobnou problematiku odrazu politické transformace bývalých socialistických zemí v tvorbě obezigenního životního prostředí, rychlému vzniku a prohlubování sociálních nerovností, které ovlivňují životní styl a  spolupodílí se na vzniku obezity. Česká republika má, co se týče léčebné péče o  obézní, ve  srovnání s  ostatními zeměmi řadu výhod, je zde fungující Česká obezitologická společnost, ustavují se mezinárodně srovnatelná Centra excellence v  léčbě obezity, máme specializovaná bariatrická centra, provádějící výkony i  počty operací srovnatelné s  vyspělými   zeměmi západní Evropy, což v  řadě ostatních zemí střední Evropy naprosto chybí. Snad i  v  oblasti primární prevence se zdá, že se nám blýská na lepší časy v podobě realizace programu Zdraví 2020 a  naplňování dlouhodobé koncepce, kde by se antiobezigenní prostředí mělo tvořit aktivní státní politikou, jako je to např. v  Dánsku, Švédsku, Finsku, ale nově již i  ve  Velké Británii, Rakousku a Německu. Významným spoluhráčem je zde SZO, která se snaží identifikovat hlavní determinanty vzniku obezity a  celospolečenským úsilím je ovlivňovat. Také Evropská Komise si uvědomuje, že při pokračujícím trendu nárůstu obezity dětí i  dospělých nebude v  blízké době možné ufinancovat léčebnou zdravotní péči, a snaží se zdůrazňovat jako ve své podstatě jediný zdroj možného řešení primární prevenci obezity a  dalších chronických neinfekčních onemocnění hromadného výskytu.      Na  sjezdu jsem vystoupila zvanou přednáškou Obesity and prenatal and postnatal development, týkající se epigenetických mechanismů, které zhoršují riziko vzniku obezity u potomků jak obézních, tak z druhé strany podvyživených matek, zároveň jsem diskutovala i možnost působení tzv obezogenů, tedy chemických látek ze znečištěného životního prostředí s endokrinně či metabolicky modulujícím účinkem na fyziologické funkce člověka s možností navození adipogeneze a inzulinové rezistence.“ (r)

4th Central European Congress on Obesity, Kluž (Rumunsko)

Purkyňovská tradice na Blatné

9. – 11. 10. 2013

Jihočeská Blatná a její zámek sehrály v životě J. E. Purkyně (1787 – 1869) značně významnou roli, a  to zejména s  ohledem na  jeho lékařská studia. Když po  úspěšném absolvování piaristického gymnázia v Mikulově v r. 1804, na doporučení tamních učitelů, odchází studovat

Ve dnech 9. až 11. 10. 2013 se v Cluj-Napoca v Rumunsku konal 4th Central European Congress on Obesity (CECON 2013). Cílem sjezdu bylo především prodiskutovat společnou problemati-

19. 10. 2013

do  řádového domu v  Dobré Vodě u  Libavy francouzštinu, italštinu, filozofii, teologii a  práva, je mu tam původní tříletý noviciát, díky vynikajícím výsledkům, o  rok zkrácen. Poté krátkou dobu vyučoval jako profesor na nižším gymnáziu ve  Strážnici a  sám si zde v  rozsáhlé knihovně prohluboval své jazykové i  jiné znalosti. Touha po  dalším vědění ho však vedla k rozhodnutí odejít do starobylé Litomyšle, kde v  letech 1806 – 1807 v   piaristickém filozofickém ústavu dále studoval náboženství, matematiku, historii a  řečtinu. V  klášterní knihovně se pak ještě zabýval filologií a historií. Po studiu filozofie mu touha dále se vzdělávat zůstala, ale nechtěl jako piarista zůstat celý život zavřený v  klášteře, protože cítil nutnost být prospěšný lidem. Vystoupil proto z  řádu a  se skromnými úsporami se vydal pěšky do Prahy. Tam vstoupil na podzim roku 1807 do druhého ročníku tříletého studia filozofie na pražské univerzitě. Oba ročníky ukončil s vynikajícím prospěchem, když v tom třetím již projevil velký zájem o přírodní vědy a  medicínu, a  navštěvoval proto každodenně jednohodinové přednášky ze všeobecné přírodovědy určené pro budoucí lékaře. Z finančních důvodů však J. E. Purkyně ve  studiu pokračovat nemohl, a  proto na  doporučení dr. med. Pohla, kterého poznal právě na těchto přednáškách, odešel v roce 1809 do Blatné, aby se tam u barona Hildprandta stal učitelem jeho syna Ferdinanda. Zde ho po krušných dobách přivítalo vlídné přijetí, příjemné a  přátelské prostředí. Osvícený a  prozíravý baron sám se zájmem o  politiku i  ekonomii chtěl směrovat vzdělání syna spíše k přírodním vědám, a proto tak vřele přivítal v  tomto směru tak bohatými vědomostmi obdařeného učitele, jehož výkladům nadšeně sám naslouchal spolu s  dalšími členy rodiny i přáteli. Sám Purkyně velice oceňoval zámeckou knihovnu s bohatou přírodovědeckou i  filozofickou literaturou, ale i  s  díly římských klasiků a  pedagogickými spisy Pestalozziho. Když se po  takřka tříletém působení na Blatné vracel Purkyně v r. 1812 do Prahy, rozhodl se pro tehdy nejvyšší možné přírodovědné vzdělání, a tím byla medicína. Pro tento účel mu baron Hildprandt poskytl významnou finanční podporu. Protože pobyt na Blatné patřil k těm šťastnějším obdobím života J. E. Purkyně, rád se tam vždy o prázdninách po celou dobu svého studia vracel. Kromě krásné přírody zde měl vlídné přátelské prostředí a  především znamenité podmínky pro své studium a první významné objevy. ,,Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti, ale od porušeni chrániti a k vrchu obdivuhodné dokonalosti a krásy přiváděti.“ J. E. Purkyně, 1823 Po  tom, co byl zámek Blatná po  sametové revoluci rodině Hildprandtů navrácen, byla zde učiněna řada úprav, a  zámek - jako vý-

znamná kulturní památka – zpřístupněn veřejnosti. Vedle toho, s  ohledem na  významné působení J. E. Purkyně na  Blatné, rozhodla se spolumajitelka zámku a  prapravnučka již zmíněného mecenáše, paní baronka Jana Germenisová-Hildprandt, pořádat na  zámku slavnostní odborné semináře zaměřené na přínos tohoto velikána naší historie do  oblastí vědy – zejména medicíny a  přírodních věd, kultury i společenského života.

v  oblasti neurověd a  jejich projekce do  současnosti“. 2. doc. MUDr. František Vožeh, CSc., z Ústavu patologické fyziologie LF UK v Plzni s přednáškou „Jan Evangelista Purkyně a  mozeček dříve a dnes“. 3. doc. MUDr. Martin Bojar, CSc., z Neurologické kliniky 2. LF UK a FN v Praze – Motole s přednáškou „Pocta JEP – Purkyněho buňky a poruchy kognice“. Po  ukončení přednášek následovala zajímavá neformální diskuse, po které odborná část odpoledního programu skončila. Poté byli všichni přítomní pozváni k  prohlídce zámecké Purkyňovy expozice i některých dalších historických prostor. Celé, výjimečně příjemné a poučné odpoledne bylo následně zakončeno přátelským posezením s občerstvením v prostorách zámku. Jak paní baronce Janě Germenisové-Hildprandt, za nápad založit tuto záslužnou tradici i všem dalším, kteří se na její realizaci podílejí, patří uznání a upřímné poděkování. Doc. MUDr. František Vožeh, CSc.

Letošní akce Purkyňovské tradice na  Blatné se konala v sobotu 19. října 2013 od 14 hodin a  byla dalším setkáním tohoto druhu, které bylo věnováno odkazu J. E. Purkyně pro současnou vědu v oblasti biomedicíny. Konkrétně byl odborný program zaměřen na  Purkyňovy aktivity v oblasti neurověd a na některá aktuální témata oboru neurologie s výzkumy tohoto vědce a lékaře spojená.

Přednáškový večer Oddělení plastické chirurgie

Slavnostní zasedání zahájila paní baronka, která přivítala všechny přítomné a  seznámila je s programovou náplní celého odpoledne. Poté předala slovo koordinátorovi odborného programu, kterým byl prof.  MUDr. Václav Mandys, CSc., vedoucí ústavu patologie 3. LF UK a FN Královské Vinohrady v Praze. Ten pak ještě jmenovitě přivítal některé významné hosty, mezi nimiž byli stávající rektor Karlovy univerzity prof. RNDr. Václav Hampl, DrSc., necelý týden před svým zvolením nový rektor téže univerzity prof.  MUDr.  Tomáš Zima, DrSc., MBA, rektor Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem prof. RNDr. René Wokoun, CSc., a děkan 1. LF UK v Praze prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc., - všichni s manželkami; dále pak zde byli odborníci z Akademie věd ČR i další ze zdravotnických zařízení zejména Jihočeského kraje. Poté prof.  Mandys zahájil vlastní odborné jednání, ve  kterém se zhruba půlhodinovými přednáškami vystoupili: 1. prof.  MUDr.  Richard Rokyta, DrSc., z  Ústavu normální, patologické a klinické fyziologie 3. LF UK v Praze s přednáškou „Objevy J. E. Purkyně

4. 9. 2013 4. 9. 2013 se uskutečnil přednáškový večer oddělení plastické chirurgie FN Plzeň. Za předsednictví prim. MUDr. J. Šebora bylo předneseno sedm sdělení. MUDr. M. Sviták ve své přednášce prezentoval řešení defektu po  amputaci nosu „ Indickým lalokem“. Jde o  lalok, který je mobilizovaný na  čele, z  čela pak otočen do  defektu v  oblasti nosu. Používá se při rozsáhlejších kožních defektech. Ve sdělení MUDr. M. Průchové byla prezentována problematika maligního melanomu kštice, kdy došlo k zanedbání ze strany pacientky, která se dostavila k  vyšetření s nádorem o průměru několika cm a anamnézou několika let. V návaznosti pak MUDr. I. Třešková informovala ve své přednášce o  problematice diferenciální diagnostiky maligního melanomu. Vzhledem ke zvyšující se četnosti a agresivitě maligního melanomu považujeme toto téma za stále aktuální a je třeba opakovaně laickou veřejnost upozorňovat na nebezpečí tohoto nádoru. MUDr.  M. Dolejš přednášel o možnostech řešení při poranění šlachy dlouhého natahovače palce ruky a možnostech jeho rekonstrukce. Sdělení MUDr.  P.  Richtra

9

a  MUDr.  V. Bursy ukázalo možnosti korekce periferní léze lícního nervu z pohledu plastického chirurga tzv. statickým či dynamickým závěsem. Princip těchto korekcí spočívá ve využití žvýkacích svalů, které jsou inervovány třetí větví trojklanného nervu a nikoliv nervem lícním. MUDr.  T. Kydlíček se ve  své přednášce zabýval reklamou (Public Relations) v  oblasti plastické chirurgie, zda je nutností nebo rozmarem, jejím významem při prezentaci pracoviště plastické chirurgie nebo osobnosti plastického chirurga. V posledním sdělení MUDr. V. Bursa upozornil na  některá úskalí oboru estetické chirurgie, kdy vždy nemusí být zajištěna správná a dostatečná péče o pacienta. Prim. MUDr. Vlastimil Bursa

Přednáškový večer Kliniky pracovního lékařství 11. 9. 2013

10

Ve  středu dne 11. září 2013 proběhl ve  velké posluchárně v Šafránkově pavilonu Večer Spolku lékařů v Plzni, tentokrát v režii Kliniky pracovního lékařství. Večeru předsedal a program řídil odb. asistent MUDr. Jaroslav Novák. V průběhu večera byla přednesena čtyři sdělení, která se týkala problematiky pracovního lékařství. První přednášku na  téma Projekt EU: Pracovní lékařství pro lékaře všech odborností, připravila přednostka kliniky MUDr. Vendulka Machartová, Ph.D. Tato přednáška byla přednesena doktorkou Š. Bartizalovou a  posluchači v  ní byli seznámeni s projektem, který na Klinice pracovního lékařství probíhal od října 2010 a skončil v září 2013. Jednalo se o výukový program, který byl zaměřen především na  praktické a  závodní lékaře. Cílem projektu bylo vytvořit komplexní vzdělávací program v oboru pracovní lékařství pro lékaře všech odborností a  propojit informace z  oboru pracovního lékařství s  informacemi z ostatních medicínských oborů. Další přednášku přednesla doktorka H. Čechová na téma Profesionální kožní nádory. V přednášce zaznělo, že v současnosti hlášené profesionální kožní nádory jsou výhradně u zaměstnanců exponovaných ionizujícímu záření a incidence má stoupající trend. Histologicky jde zejména o bazaliomy a méně často spinaliomy horníků v uranových dolech. Byla zde prezentována tabulka výskytu v Plzeňském a Karlovarském kraji v letech 1996 – 2012. Další možnou příčinou je vznik kožních nádorů (spinaliomu, melanomu) po expozici slunečnímu záření, v  diskuzi byla zvažována možnost profesionality tohoto onemocnění.

Magistra D. Voláková prezentovala přednášku Dopravně psychologické vyšetření. V přednášce zaznělo, že výzkumy v  dopravní psychologii se zabývají otázkami příčin vzniku dopravních nehod. Jako hlavní příčina se ukazuje člověk – řidič. Účelem dopravně - psychologického vyšetření je vyloučit z dopravy řidiče s rizikovým, agresivním a nepřizpůsobivým chováním. Poslední přednáškou bylo téma Profesionální onemocnění pohybového aparátu hlášená v letech 2007 – 2011 a  některé poruchy metabolismu, které přednesla doktorka H. Bejčková. Nejčastějším postižením nervů HK působením vibrací nebo jednostranné dlouhodobé a nadměrné zátěže je postižení n. medianus v  oblasti karpálních tunelů – tedy syndrom karpálního tunelu, na druhém místě jde o postižení n. ulnaris v oblasti lokte. V  uvedených letech bylo uznáno profesionální onemocnění periferních nervů z  expozice vibracím či jednostrannému dlouhodobému zatěžování u 122 pacientů, z toho u 60 mužů a 62 žen. V přednášce byly uvedeny nejčastější profese, ve  kterých onemocnění vznikla, průměrný věk pacientů, BMI, zjištěné poruchy glycidového metabolismu, prokázaný diabetes mellitus, poruchy funkce štítné žlázy a další onemocnění. Š. Bartizalová

Přednáškový večer Psychiatrické kliniky 26. 9. 2012 O specializační průpravě v psychiatrii (doc. MUDr. Jiří Beran, CSc.): Specializační průprava hraje významnou roli v profesním vývoji lékaře. Cílem specializační průpravy je, aby k  atestaci přicházeli kvalitně připravení lékaři a  úroveň oboru se zvyšovala. Požadavky specializační průpravy v  psychiatrii uvádějí vzdělávací programy, v  současné době vedle sebe existují 3 navzájem se lišící vzdělávací programy. Z toho mohou v praxi vznikat nedorozumění. Vzdělávací programy mimo jiné předepisují objem povinné praxe a typ pracoviště, kde má probíhat. Významnou úlohu mají akreditovaná pracoviště. Součástí přípravy v  psychiatrii je psychoterapeutický výcvik. Lékař ve  specializační průpravě má svého školitele. Atestační zkouška se skládá na  lékařských fakultách, v  letošním roce byla pořádáním atestací pověřena lékařská fakulta v Plzni. Ukazuje se, že ne každý lékař má štěstí na dobrého školitele. Třetí vlna KBT v léčbě závislosti (MUDr. Milan Beniš): Mindfulness je stále více uplatnění nacházející terapeutickou technikou, vycházející z  filosofie buddhismu. Stává se součástí mnoha terapeutických přístupů, v  poslední době také v  rámci kognitivně-behaviorální terapie, zejména v jejích modifikacích v rámci tzv. třetí vlny behaviorálních terapií. Dr. Beniš se ve  svém příspěvku věnoval psychoterapeutic-

kým možnostem v léčbě závislostí a novinkám, které v této oblasti jsou, právě s ohledem na využití těchto nových postupů. Virtuální realita v  psychiatrii (MUDr.  Jiří Podlipný, Ph.D.): Podlipný ve  svém sdělení seznámil s potenciálem využití virtuální reality (VR) v psychiatrii. V současné době se VR využívá terapeuticky např. při expoziční psychoterapii u  fobických poruch, dále při nácviku kognitivních funkcí a tréninku exekutivních funkcí u psychotických poruch v remisi. Velký potenciál spatřujeme v  možnosti uplatnění VR při neuropsychologickém testování psychických funkcí např. v  rámci diferenciálně diagnostického procesu nebo při hodnocení účinnosti farmakoterapie. V  další části Podlipný shrnul zkušenosti ze stáže, kterou absolvoval na  Psychiatrické klinice Gangnam Severance Hospital, Yonsei University v Soulu v Korejské republice, které patří ke světové špičce právě při aplikaci VR v  psychiatrii. V  příspěvku byly předvedeny i videoukázky z konkrétních aplikací VR na zmíněném zahraničním pracovišti. Novinky v podpůrných službách u studentů se speciálními potřebami na UK (Mgr. Petra Buňatová): Petra Buňatová ve  svém sdělení hovořila o  novém Opatření rektora č. 9/2013 Standardy podpory poskytované studentům a uchazečům o studium se speciálními potřebami na UK v Praze, které vstoupilo v platnost v polovině letošního roku. Na Opatření navazuje dokument Standardy a  metodika klíčových podpůrných služeb pro studenty se speciálními potřebami, kde jsou rozpracovány konkrétní úkoly, postupy a  kompetence jednotlivých subjektů v systému. Nově je mezi poskytovatele služeb začleněn garant studijního programu, neboť v jeho kompetenci je mimo jiné modifikovat studijní podmínky. Přítomné informovala o  počtech studentů se SP na  jednotlivých fakultách UK a  o  funkční diagnostice, která je jednou z podmínek jejich evidence. Jejím účelem je identifikovat potřeby a případná omezení studenta v průběhu studia a následně navrhnout vhodné mechanismy vedoucí k jejich kompenzaci. V letošním roce Informačně poradenské centrum Kanceláře pro studenty se speciálními potřebami připravilo vzdělávání kurz „Specifika vysokoškolského studia studentů se zdravotním postižením“, který byl určen pro kontaktní osoby a pracovníky studijních oddělení a obsahově podobný kurz byl vytvořen také pro vyučující. Přednáškovému večeru předsedala MUDr.  E. Pohořelá. Mgr. Petra Buňatová

Přednáškový večer Oddělení léčebné rehabilitace 9. 10. 2013 Na programu přednáškového večera Oddělení léčebné rehabilitace 9. října 2013 bylo pět kasuistických sdělení. Večeru předsedal MUDr.  J. Novák. V  prvním přednášce

na téma Rehabilitace u poranění  rotátorové manžety referovala H. Hladová (spoluautor L. Pospíšil) o  léčebném programu u  pacienta s poraněním  rotátorové manžety  ramenního kloubu. Úspěšnost léčby závisí na   stanovení  správné diagnózy a včasné rehabilitaci. Cílem RHC je korekce svalových dysbalancí, optimalizace aference, korekce dechového vzoru, navození správné funkce stabilizačního svalstva lopatky, posílení dynamických stabilizátorů glenohumerálního kloubu, posílení depresorů hlavice pažní kosti, zautomatizování  sagitální a torzní stabilizace, navození  korektivních pohybových vzorů v  zátěžových   situacích a zvýšení  koordinační silové funkční rezervy. Při cvičení je třeba vždy zajistit dynamickou stabilizaci   a  centraci   ramenního kloubu. Pokud efekt konzervativní léčby je nedostatečný, přistupuje se k chirurgické revizi, po níž  se pokračuje v komplexním RHC programu. Při nekomplikovaném průběhu návrat ke sportovním aktivitám je možný s odstupem 6 měsíců. Ve  druhém sdělení V. Roubíčková pojednala o  Cévní mozkové příhodě jako důsledku paradoxní embolie při foramen ovale apertum. Jedná se o méně častou příčinu ischemické cévní mozkové příhody u  nemocné s hormonální antikoncepcí, u níž došlo k ischemii v oblasti mozkového kmene vpravo (pons Varoli) na podkladě paradoxní embolizace při otevřeném foramen ovale, se zdrojem v trombóze svalových žil bérce. Současně s intenzivní medikamentózní léčbou na iktové jednotce byla zahájena časná rehabilitační léčba, která pokračovala během hospitalizace na  rehabilitačním oddělení. Po rehabilitační léčbě se zlepšila hybnost levostranných končetin včetně jemné motoriky levé horní končetiny. K odstranění příčiny paradoxní embolizace a zabránění recidivy embolizace byl proveden uzávěr foramina implantací Amplatzova okludéru.   I. Poustková (spoluautor L. Pospíšil) ve sdělení Polytrauma s  poraněním brachiálního plexu uvedla dokumentaci rozsáhlého poranění mladé sportovkyně včetně kontuze plic, hrudníku a traumatické léze koronární tepny s následným proběhlým IM přední stěny. Práce se zaměřila na postižení brachiálního plexu potvrzenému EMG vyšetřením a MRI, uvedla možnosti a metodiky RHC léčby včetně dalšího postupu - rekonstrukční operace s následnou dlouhodobou komplexní rehabilitací a pobytem v rehabilitačním ústavu. V dalším kazuistickém sdělení hovořila K. Kilianová na téma Rehabilitace u kontuze míšní. Mezinárodní standard pro neurologickou klasifikaci spinálního poranění je ASIA klasifikace. ASIA klasifikace určuje:  1. senzitivní úroveň léze (lehký dotyk, diskriminační citlivost pro ostrý/tupý podnět a   hluboká anální citlivost), 2. motorickou úroveň léze = testování klíčových svalů (klíčové svaly – jsou určeny dohodou vždy pro daný segment jeden klíčový sval - pro HK i DK určuje se stupeň svalové síly). 3. neurologickou

úroveň léze.  Kazuistika: V. H., nar. 1934 – pád při jízdě na kole. Na RHC přijat  s dg. Spastická kvadruparéza s pravostrannou převahou na podkladě traumatu C míchy při stenotickém páteřním kanálu. Obj. dle ASIA: Neurologická úroveň léze C5, rozsah míšní leze : D /nekompletní léze/. Komplexní rehabilitační program: 1. LTV končetin, aktivní, s dopomocí, pasivní. Kondiční a dechová cvičení, LTV v Redcordu.  Postupně bicykl, 2. Cvičení na neurofyziologickém podkladě dle Kabata, Bobath koncept, Vojtova reflexní lokomoce, 3. nácvik jemné motoriky, koordinace, taxe, 4. Nácvik stoje, SSCH (vysoké chodítko, nízké chodítko, FH, vycházková hůl) , elektrický chodník. 5: Ergoterapie – soběstačnost, sebeobsluha. 6. LTV v  bazénu. Závěr: RHC probíhala na  lůžkovém odd. a  následně ambulantně po do dobu 3 měsíců. Při ukončení RHC byl pacient subj. jen s  lehkými dysesteziemi HK, obj. svalová síla končetin  se upravila k normálu. Pacient nastoupil do původního zaměstnání. V posledním sdělení J. Teplá na  téma Léčba bolesti probrala přehled bolestivých stavů, které se léčí na  Oddělení léčebné rehabilitace. Rozebrala příčiny bolesti, mezi něž patří například ne zcela zhojená fraktura, artróza, nerovnováha mezi svalovými skupinami a spasticita. Vysvětlila možnosti zmírnění bolesti u  ortopedických nemocných a  nemocných s revmatickými nemocemi. Zmínila i možnosti analgetického působení zvláštních rehabilitačních technik u  neurologických nemocných – například ovlivnění spasticity u  lidí po  cévní mozkové příhodě nebo s roztroušenou sklerózou. Rehabilitační techniky mohou zmírnit bolestivost i  u  lidí s  popáleninami. Uvedla také přehled fyzikální léčby i medikamentózní léčby, které mají analgetický účinek. H. Hladová

Přednáškový večer Ústavu sociálního lékařství a Dějin lékařství 16. 10. 2013 Přednáškový večer zvláštní kombinace příspěvků byl věnován nedožitým 70. narozeninám doc. MUDr. H. Zavázalové, CSc. Za  předsednictví doc. MUDr. J. Motáně, CSc. pohovořila v úvodní přednášce doc. MUDr. D. Müllerová o  Odkazu doc.  MUDr.  Heleny Zavázalové, CSc., v rozvoji oboru sociálního lékařství.  Docentkou sociálního lékařství se stala v roce 1988. Ve své vědecké kariéře se plně věnovala problematice stárnutí, stala se uznávanou odbornicí na  sociální gerontologii. Pochopila důležitou roli aktivního způsobu života ve stáří pro zdravý plnohodnotný život, a proto veškeré síly zapojila do vybudování a 20letého vedení Univerzity 3. věku, Akademie 3. věku a  Klubu aktivního stáří na  LF UK v  Plzni. Skrze

jejich vysoký standard a  oblibu u  veřejnosti spolupomáhala vytvářet renomé LF UK v Plzni. Doc. Zavázalová se však věnovala všem studentům, nejen těm starším, a to nejen jako pedagog, ale především jako člověk, který je citlivý k problémům druhých, vstřícný kdykoli pomoci. Tyto své vlastnosti zúročila jak v Akademickém senátu, tak ve své funkci proděkanky pro studium. Z  její iniciativy vzniklo Středisko služeb pro studenty, byla zakládající členkou občanského sdružení Soužití 2000. Každoročně organizovala Plzeňské postgraduální lékařské dny. Byla školitelkou řady doktorandů, autorkou skript, monografií i vědeckých článků, vedoucí ústavu sociálního lékařství po  dobu 23 let. Svým 45letým pedagogickým a vědeckým působením se nezapomenutelně zapsala nejen do historie LF UK v Plzni, ale také do srdcí kolegů a studentů této fakulty. Ve druhé přednášce MUDr. J. Kotrba seznámil přítomné s  problematikou „Sociální sítě pro občany vyššího věku“. Ve vyšším věku dochází k  životním změnám, mezi které patří osamostatnění dětí, odchod do důchodu, změna finanční situace, nemoci, či ovdovění. Podporou v tomto životním období může být pro starší občany sociální síť, která je tvořena především rodinou s dětmi a vnuky, ale i přáteli, sousedy a dalšími známými osobami. Sociální síť si každý z nás buduje během celého života. Na rozsahu a velikosti sociální sítě záleží, jak budeme žít ve stáří. V  současnosti dochází v  naší společnosti ke  změnám věkového složení obyvatelstva. Přibývá občanů vyššího věku a  přibývá počet jednočlenných domácností. Dochází ale i  k  ohrožení sociální soudržnosti a  mezigenerační solidarity. Mezi mladší a  střední generací se objevují různé předsudky proti starším občanům jako pokles duševních schopností, neschopnost přijímat nové skutečnosti či neproduktivnost a zbytečnost. Pro občany vyššího věku právě v tomto životním období jsou důležité sociální dovednosti se schopností navazovat a udržet sociální kontakty, umět si pomoci řešit své nastalé životní situace a  nedostávat se tak do  vlastní sociální izolace. Pomoci může posilování dosavadních sociálních kontaktů a  získávání sociálních kontaktů nových. Důležitá je prevence osamělosti starších občanů zejména v  situaci, kdy u  těchto občanů dochází ke zhoršení zdravotního stavu s omezením pohyblivosti nebo ke zhoršení zraku, sluchu či řeči. Nejvýznamnější částí sociální sítě ve  vyšším věku je rodina. Opora poskytovaná partnerem, dětmi a  vnuky poskytuje staršímu občanovi pocit jistoty a  bezpečí. Význam této opory stoupá při zhoršování zdravotního stavu a  při ztrátě soběstačnosti. Potřebná je zejména pomoc při zajišťování provozu domácnosti a  při osobní hygieně, často i doprovod k lékaři nebo pomoc při jednání na úřadech. Součástí sociální sítě ve vyšším věku jsou přátelé a známí. Přátelé často bývají ze sousedství, ze školy, z  vojny nebo z  bývalého pracoviště. S přáteli mohou starší občané hovořit o svých

11

12

starostech i o  společných zájmech a  činnostech. Přátelé často poskytují rady a  informace pro řešení životních situací. Starší občané se setkávají na lavičkách před domem, v obchodech a  nákupních centrech, v  čekárnách u  lékaře, v  zájmových centrech, v  klubech pro seniory, při vycházkách i v hostincích. Sociální síť ve  vyšším věku tvořená rodinou, přáteli a  dalšími osobami je důležitou oporou pro starší občany. Její význam jako podpůrné sociální sítě stoupá v  situaci, kdy starší občan potřebuje pomoc okolí v  důvodu zhoršení zdravotního stavu a ztráty soběstačnosti. Dobře vytvořená sociální síť se tak stává zdrojem jistoty a  bezpečí pro starší občany a  přispívá ke zlepšení kvality jejich života ve stáří…. V dalším programu vystoupil host večera MUDr.  P.  Čech z  Kabinetu dějin lékařství 3. LF UK v  Praze se sdělením „Plzeňan Adalbert Czerny, jeden z otců moderní pediatrie“. Syn plzeňského uměleckého zámečníka Šimona Černého Adalbert (1824–1882) se jako inženýr podílel na stavbě železniční sítě na území dnešního Polska. Jednu ze stanic na  trati Krakov – Bydhošť vybudoval v haličském městečku Szczakowa a tam se mu 25. března 1863 narodil syn téhož jména. Po přestěhování rodiny do Vídně studoval Adalbert Czerny mladší na  gymnáziu ve Vídni-Leopoldstadtu, od  roku 1878 pak ve  městě svých předků  Plzni, kde v roce 1881 maturoval. Poté na pražské KarloFerdinandově univerzitě (po  rozdělení v  roce 1882 německé) vystudoval lékařskou fakultu. Po promoci (1888) zůstal v Praze jako asistent u  profesora Aloise Epsteina v  Zemském nalezinci a  habilitoval se tam z  dětského lékařství (1893). O rok později byl na doporučení berlínského profesora Otto Heubnera povolán do  Vratislavi; jako mimořádný (1894) a  řádný (1906) profesor tam vybudoval moderní dětskou kliniku a vytvořil vlastní pediatrickou školu, zaměřenou na  fyziologii výživy a  patologii látkové přeměny kojenců. Spoluvydával periodikum Jahrbuch für Kinderheilkunde. V  roce 1903 zavedl pojem exsudativní diatézy (Die exsudative Diathese, in: Jahrbuch für Kinderheilkunde, Bd. 61, 1903) a stal se průkopníkem výzkumu konstitučních anomálií. Pochopil významný lékařský problém ve  výchově dítěte a založil obor lékařské dětské psychologie. Jeho opakovaně vydávaný a překládaný spis Der Arzt als Erzieher des Kindes (Leipzig – Wien 1908, 7. vydání 1926) platí za  základní dílo pediatrické literatury. Roku 1910 se Adalbert Czerny stal profesorem ve Štrasburku, odkud byl jako všeobecně uznávaný nejlepší pediatr v  Německu povolán převzít po  prof.  Heubnerovi dětskou kliniku v  berlínské nemocnici Charité (1913). Po 19 letech působení v Berlíně byl emeritován (1932), tři roky nato se ale přes pokročilý věk ještě ujal vedení dětské kliniky na lékařské akademii v  Düsseldorfu (1935–1937). Od  roku 1937 žil na  odpočinku v  Berlíně, kde 3. října 1941 také zemřel; pochován byl však 15. října 1941 do rodinné hrobky na Ústředním hřbitově v Plzni. V  poslední přednášce MUDr.  J. Novák připomněl „190 let od vzniku prvního vodoléčeb-

ného ústavu na  světě: Vincenz Priessnitz (1799 – 1851)“. Rodák z Gräfenberku v r. 1822 přestavěl dřevěný rodinný dům na prostornější kamennou stavbu, do níž umístil místnosti určené výhradně k léčbě nemocných. Tím dal základ prvnímu vodoléčebnému ústavu na světě. Vycházel při tom ze svých vlastních zkušeností, kdy v  16 letech utrpěl těžký úraz (převrátil se na  něj koňský povoz a  přejel mu hrudník). Přivolaný ranhojič prohlásil zranění za  nevyléčitelné s  trvalými následky, ale Vincenc, když překonal nejhorší, po zkušenostech odpozorovaných v přírodě si nechal obkládat a omývat poraněný hrudník studenou vodou a  po  čase se zcela zotavil. Koupele a studenou vodu pak použil úspěšně při „léčení“ děvečky jednoho ze sousedů a stejný postup uplatnil i u dalších svých známých. Ač používal jen zcela primitivního vybavení – studené pramenité vody, houby, zakoupené na trhu a osušky – léčebné úspěchy šířily jeho pověst úspěšného léčitele. Nejdříve nabídl sousedům, aby proti úhradě uvolnili ve svých domech jednu místnost pro hosty a v léčení zájemců mu asistovali, až nakonec založil lázně, které v  r. 1839 navštívilo 1 544 osob. Dodnes původních Priessnitzových metod využívají privatizované Priessnitzovy léčebné lázně Jeseník a.s. V závěrečném slovu předsedající doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc., ocenil výběr a zpracování zajímavých témat a  jmenovitě poděkoval mimoplzeňskému přednášejícímu MUDr.  P.  Čechovi nejen za  ochotu do  Plzně již opakovaně zavítat, ale také za seznámení auditoria s lékařskou osobností, o níž jsme dosud neměli žádné povědomí. (D. Müllerová, J. Kotrba, P. Čech, J. Novák)

Přednáškový večer Kliniky pneumologie a ftizeologie 23. 10. 2013 Ve středu 23. října 2013 se uskutečnil přednáškový večer Kliniky pneumologie a  ftizeologie, kterému předsedal prim. MUDr.  Z. Chudáček, Ph.D. Na programu bylo šest sdělení. Rosolová H., Vodička J., Kuntscherová J., Havel V.: Heterotopie štítné žlázy v  mezihrudí. Bylo prezentováno pozorování 58leté pacientky vyšetřené pro palpitace a  bolesti na  hrudi, léčené pro hypertenzi. Při vyšetření CT angiografií se záměrem vyloučit možnou embolizaci plicnice byla nalezena mediastinální expanze velikosti 45 x 35 x 42 mm. Nález byl verifikován chirurgicky jako vzácně se vyskytující heterotopická tkáň štítnice. Pooperační průběh nemocné byl bez komplikací. Krákorová G., Járová B.: Plicní eozinofilní syndrom. Tato problematika představuje heterogenní skupinu onemocnění, prezentující se postižením plicního parenchymu infiltrací eozinofily a často i periferní eozinofilií. Podle jejich etiologie je lze dělit na primární idiopatické a sekundární, u nichž je příčina většinou známa. Diagnostika vyžaduje kromě velmi podrobné anamnézy někdy i multioborový přístup. Tera-

pie spočívá především v  potlačení proliferace eozinofilů a  zamezení orgánového postižení jejich infiltrací. Speciální případy zahrnují však i antihelmintika, antimykotika či chemoterapii. Svatoň M., Pešek M., Krákorová G., Pešta M., Kulda V., Šafránek J.: Opravné geny – možný prognostický prediktivní faktor u nemalobuněčného plicního karcinomu? V dalším sdělení byla prezentována problematika lepšího cílení chemoterapeutické léčby u pacientů s nemalobuněčným plicním karcinomem (NSCLC). V predikci této léčby je zkoumán vliv řady s nádory spjatých molekul, z nichž některé mohou mít i význam prediktivní. Autoři se ve své prezentaci zabývali expresí opravných genů ERCC1, RRM1 a BRCA1 právě ve vztahu k predikci chemoterapie a prognózy plicních onkologických pacientů. Skupinu tvořili nemocní po  chirurgické resekci tumoru s  následnou adjuvantní chemoterapií.  Tyto molekuly mají schopnost opravy poškozené DNA, což může bránit účinku protinádorové léčby, která se naopak snaží o poškození a tím apoptózu buněk tumoru. Ačkoliv byl v souladu s literaturou prokázán vztah vybraných molekul k prognóze NSCLC, vztah k  predikci užívané  adjuvantní  CHT nebyl prokázán.  Pešek M., Fremundová L., Bittenglová R., Turková-Sedláčková T.: Diagnostika refluxní respirační choroby pomocí detekce pepsinu ve slinách. Prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc., a spoluautoři prezentovali v ČR první výsledky pilotní studie zaměřené na  refluxní respirační postižení nemocných vyšetřovaných na  plicní klinice zejména pro chronický kašel nejasného původu, nestabilní nebo obtížně léčitelné bronchiální astma, progredující a/nebo obtížemi provázené nemoci plicního intersticia, časté exacerbace chronické obstrukční bronchopulmonální nemoci, zánětů průdušek s bronchiektáziemi a s opakovanými záněty plic. Vyšetření pepsinu v sekretech z horních dýchacích cest prokázalo u  76 % vyšetřených pozitivní nález tohoto enzymu. Při porovnání s  jícnovou pH metrií a impedancí byla prokázána u 80 % nemocných jícnová refluxní choroba. Vyšetření má zásadní význam pro další léčení nemocných s výše uvedenými nemocemi i pro přípravu nemocných k transplantaci plic. Havel D.: Neinvazivní ventilace – naše současné možnosti a  nové alternativy. Neinvazivní ventilace je definována jako jakákoliv forma ventilační podpory poskytnutá bez endotracheální intubace. Jedná se o  metodiku, která umožňuje příznivě ovlivnit rozličné formy respiračního selhání a  při správné indikaci, adekvátním nastavení a při využití vhodného typu neinvazivního ventilátoru, okruhu a masky může příznivě ovlivnit řadu parametrů stonání našich pacientů. Na  našem pracovišti využíváme přístroje Vision, Trilogy a V60 – tedy ventilátory určené primárně pro neinvazivní ventilaci (je prokázané, a  i  naše zkušenosti tomu odpovídají, že tyto přístroje umožňují lepší synchronizaci než např. ventilátory určené primárně pro ventilaci invazivní). Naše zkušenosti s  touto metodikou potvrzují platnost některých (v přednášce uvedených) prací zpochybňujících relativní kontraindikace neinvazivní ventilace ve  specifických situacích (např.

porucha vědomí při respirační acidóze). Mezi nové metodiky využívané na našem pracovišti patří bifazická kyrysová ventilace a  Caugh Assist – přistroje určené především k  usnadnění odkašlávání (retence bronchiálního sekretu je jedním ze zásadních parametrů, které mohou mít vliv na případný neúspěch neinvazivní ventilace). Sdělení bylo doplněno o konkrétní případy z naší praxe. Růžičková-Kirchnerová O., Šafránek P., Dubová V.: Specifické komplikace biologické léčby - kazuistická sdělení. Na  závěr večera bylo prezentováno kazuistické sdělení, týkající se problematiky biologické léčby a jejích komplikací. Úvod přednášky byl věnován možnostem a problematice biologické léčby, následně byla přednesena kazuistika pacientky – léčené pro revmatoidní artritidu biologicky cílenou léčbou. Přesto, že nemocná byla před touto léčbou adekvátně vyšetřena, došlo u  ní k  rozvoji plicní tuberkulózy a navíc i nespecifické obrovské pneumonie imunokompromitovaných s  těžkým průběhem. Nemocná byla léčena na jednotce intenzivní péče kliniky a postupně se její těžký stav podařilo zvládnout. Prezentované pozorování upozorňuje na  obtížnost diagnostiky terapie tuberkulózy u imunokompromitovaných nemocných i na možnost vzniku tohoto onemocnění i  v  případech, že jsou nemocní před biologicky cílenou léčbou, která může vést k aktivaci latentní tuberkulózy, adekvátně vyšetřeni. Prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc.

Ze zasedání Vědecké rady LF UK v Plzni 24. 10. 2013 VR projednala abdikaci prof.  RNDr.  Josefa Bergera, CSc., na  členství ve VR LF UK v  Plzni. Prof.  Berger doručil děkanovi fakulty dopis, v němž z pracovních důvodů abdikuje na členství ve VR LF UK v Plzni. Děkan fakulty jeho abdikaci přijal. Nově kooptovaným členem VR LF UK v  Plzni se stal prof.  Dr.  Ing.  Eduard Rohan, DSc., z Fakulty aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., zahájil dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 habilitační řízení MUDr. Jany Hirmerové, Ph.D., odborné asistentky II. interní kliniky, zástupkyně vedoucího lůžkové části kliniky, vedoucí ordinace pro nemoci cév a trombózu LF UK v Plzni a FN Plzeň a  odborné asistentky LF UK v  Plzni v  oboru Vnitřní nemoci. Byla předložena habilitační práce „Prediktory recidivy žilní tromboembolické nemoci a možnost jejich využití v klinické praxi“. VR vyslechla habilitační přednášku na téma „Nová antikoagulancia – změní zavedené postupy u pacientů s tromboembolickou nemocí?“ Průběh habilitačního řízení je podrobně popsán ve Výpisu z  protokolu o projednávání, který je nedílnou přílohou zápisu. V tajném hlasování VR LF UK v Plzni doporučila děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování MUDr. Jany Hirmerové, Ph.D., docentkou pro obor Vnitřní nemoci, k dalšímu řízení.

Prof.  MUDr.  Vladislav Třeška, DrSc., zahájil dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 habilitační řízení MUDr.  Jitky Švíglerové, Ph.D., odborné asistentky Ústavu fyziologie LF UK v  Plzni pro obor Fyziologie, a lektorky a psychoterapeutky Skálova institutu v Praze. Byla předložena habilitační práce „Kontraktilní funkce myokardu a jejich nervová regulace ve zdraví a nemoci“. VR vyslechla habilitační přednášku na téma: „Fyziologie nervosvalového přenosu“. Průběh habilitačního řízení je podrobně popsán ve Výpisu z protokolu o projednávání, který je nedílnou přílohou zápisu. V  tajném hlasování VR LF UK v Plzni doporučila děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování MUDr. Jitky Švíglerové, Ph.D., docentkou pro obor Fyziologie, k dalšímu řízení. VR LF UK v  Plzni byl ke  schválení předložen návrh na  složení komise pro habilitační řízení MUDr.  Jarmila Šafránka, Ph.D., lékaře Chirurgické kliniky LF UK v  Plzni a  FN Plzeň a  odborného asistenta LF UK v  Plzni, v  oboru Chirurgie v  tomto složení: Předseda: prof.  MUDr.  Vladislav Třeška, DrSc. Členové: prof.  MUDr.  Ivan Čapov, CSc., prof.  MUDr.  Robert Lischke, Ph.D., prof. MUDr. Čestmír Neoral, CSc., prof.  MUDr.  Zdeněk Kala, CSc. VR LF UK v  Plzni jednomyslně schválila komisi pro habilitační řízení MUDr.  Jarmila Šafránka, Ph.D., v navrženém složení. VR LF UK v  Plzni byl ke  schválení předložen návrh na  změnu na  pozici předsedy oborové rady doktorského studijního programu Neurologie a psychiatrie. Prof. MUDr. Zdeněk Ambler, DrSc., požádal o ukončení předsednictví OR  ze zdravotních důvodů (v  mezidobí 21/10/2013 po  těžké nemoci zesnul), novým předsedou OR byl navržen doc. MUDr. Jiří Beran, CSc. VR LF UK v  Plzni jednomyslně souhlasila se jmenováním doc. MUDr. Jiřího Berana, CSc., předsedou oborové rady doktorského studijního Neurologie a psychiatrie. Akreditace 3letého doktorského studijního programu Sociální lékařství byla na  základě kontroly akreditační komise prodloužena do roku 2021. VR LF UK v Plzni byl ke schválení předložen návrh na  změnu na  pozici předsedy oborové rady doktorského studijního programu Sociální lékařství. Předsedkyně OR doktorského studijního programu Sociální lékařství doc.  MUDr.  Helena Zavázalová, CSc., zesnula po  těžké nemoci 29/5/2013, novou členkou a  zároveň předsedkyní OR byla navržena doc.  MUDr.  Dana Müllerová, CSc. VR LF UK v  Plzni jednomyslně schválila členství doc. MUDr. Dany Müllerové v oborové radě doktorského studijního programu Sociální lékařství a  současně jednomyslně souhlasila s  jejím jmenováním předsedkyní této oborové rady. VR LF UK v  Plzni byl ke  schválení předložen návrh na jmenování nových členů komise průběžných a státních zkoušek a obhajob dizertačních prací: prim. MUDr. Tomáš Hájek, FN Plzeň, přednosta Kardiochirurgického oddělení, doc. MUDr. David Netuka, Ph.D., ÚVN Praha, Neurochirurgická klinika (místo doc. MUDr. Jiřího Náhlovského, CSc. – dlouholetý člen, nyní v  důchodovém věku) a  doc.  MUDr.  Roman Zachoval, Ph.D., Thomayerova nemocni-

ce, Urologické oddělení (místo zesnulého doc.  MUDr.  Jaroslava Nováka, CSc.). VR LF UK v  Plzni jednomyslně schválila jmenování navržených nových členů komise průběžných a státních zkoušek a obhajob dizertačních prací doktorského studijního programu Chirurgie. MUDr. Jiří Maštálka, doktorský studijní program Sociální lékařství, 7. ročník, kombinovaná forma, požádal o změnu školitelky. Místo původní školitelky doc. MUDr. Helena Zavázalová, CSc., (zesnula) schválit novou školitelku MUDr.  Květoslavu Zikmundovou, CSc. VR LF UK v Plzni žádá předložit podrobnou dokumentaci o průběhu studia MUDr. Jiřího Maštálky a žádost o schválení změny školitele VR LF UK v Plzni projedná po předložení vyžádaných dokumentů. MUDr.  ak. mal. Milena Roušarová, doktorský studijní program Vnitřní nemoci,  5. ročníku, kombinovaná forma, od  roku 1997 studovala doktorský studijní program Sociální lékařství, 8 let, studium nedokončila; od roku 2005 studovala opět doktorský studijní program Sociální lékařství, 3 roky, studium nedokončila. VR LF UK v  Plzni byla předložena žádost předsedy OR a zároveň školitele prof. MUDr. Ondřeje Topolčana, CSc., o  přestup studentky z  DSP Vnitřní nemoci do  DSP Hygiena, preventivní lékařství a  epidemiologie. VR LF UK v  Plzni požádala předsedu OR a  zároveň školitele studentky MUDr.  ak. mal. Mileny Roušarové prof.  MUDr.  Ondřeje Topolčana, CSc., o podrobné vysvětlení předložené žádosti. Žádost o přestup studentky do jiného DSP VR LF UK v  Plzni projedná po  podrobném vysvětlení předložené žádosti. VR LF UK v  Plzni vzala na  vědomí zprávy z  vedení fakulty: a) Návrh novely zákona o  vysokých školách. b) Návrh zákona o  univerzitních nemocnicích (projednávání zákonů v  současnosti pozastaveno). c) Informace o  průběhu realizace projektů OP VaVpI a průběhu realizace a financování staveb: realizace probíhá dle stanoveného harmonogramu, stavební část bude ukončena na  jaře 2014, předpokládaný termín kolaudace v dubnu 2014 (podána žádost o posun doposud závazného termínu kolaudace). d) Zpráva o  chystané volbě kandidáta na  rektora UK v Praze: volba proběhne v Karolinu v pátek 25/10/2013, kandidáti: prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, emeritní děkan 1. LF UK v  Praze, prof.  PhDr.  Stanislav Štech, CSc., prorektor UK v  Praze pro rozvoj, doc.  PhDr.  Michal Stehlík, Ph.D., děkan Filozofické fakulty UK v  Praze. d) Zpráva o  výsledku voleb kandidáta na  děkana 3. lékařské fakulty UK v Praze. Akademický senát 3. LF UK v  Praze zvolil kandidátem na  děkana pro funkční období od 1/ 2/ 2014 do 31/1/2018 prof. MUDr. Michala Anděla, CSc., návrh na jmenování prof. Michala děkanem 3. LF bude předložen rektorovi UK v Praze. e) Agendu Oddělení vědy a  výchovy děkanátu LF UK v  Plzni vede od září 2013 Bc. Daniela Vyzrálová. Kontakty: tel. 377 593 466, [email protected]. Různé: a) Plánovaný termín zasedání VR LF UK v Plzni ve čtvrtek 21. listopadu 2013 byl z organizačního důvodu zrušen. b) VR UK v Praze projednala na svém zasedání 26/9/2013 jmenovací řízení doc. MUDr. Dmirty Kazakova, CSc., s kladným výsledkem. c) VR LF UK v Praze projedná

13

na svém zasedání 31/10/2013 jmenovací řízení doc. MUDr. Petry Cetkovské, Ph.D. d) Na programu příštího zasedání VR LF UK v Plzni budou mj. habilitační řízení: MUDr. Jitky Mlíkové Seidlerové, Ph.D., prim. MUDr. Vladimíra Kališe, Ph.D. (r)

Z jednání AS LF UK v Plzni 24. 9. 2014

14

Po  zahájení jednání přivítal předseda AS prof. MUDr. J. Filipovský, CSc. prof. PhDr. Stanislava Štecha, CSc., kandidáta na  rektora UK. Prof.  PhDr.  Stanislav Štech, CSc., seznámil přítomné členy akademické obce se svojí představou rozvoje Univerzity Karlovy v  příštích čtyřech letech. Zdůraznil nutnost kombinace principu kontinuity a  prvku změny. Základní priority programu: 1. udržení a zachování autonomie vysokých škol; 2. obrat ke kvalitě; 3. otevřenost univerzity – navenek i dovnitř; 4. infrastruktura; 5. řízení a případná změna organizace. V diskuzi vystoupili prof. MUDr. J. Filipovský, CSc., (k otázce financování univerzity, školného, vztahu politiky a vysokých škol), prof. MUDr. M. Matějovič, Ph.D. (ke kvalitě přijímaných studentů), MUDr. L. Bolek, Ph.D., (k výběrovému řízení) a  doc.  MUDr.  A. Zicha, CSc., (dotaz na  osobní profesionální úspěchy kandidáta). Po  kontrole zápisu z  minulé schůze (prof. MUDr. J. Filipovský, CSc.), k němuž nebyly připomínky, došlo na volbu nových členů Disciplinární komise. Ing.  Klečková představila členům AS Mgr. Mičana, interního auditora fakulty. Vzhledem k nesouladu mezi skutečností a předpisy bylo nutné Disciplinární komisi LFP doplnit. AS schválil návrh složení Disciplinární komise v následujícím složení: Akademičtí pracovníci: Doc.  MUDr.  Kuncová, Ph.D.  – předsedkyně, MUDr. Šafránek, Ph.D. – člen komise, MUDr. Hecová – členka komise, MUDr. Mírka, Ph.D. – náhradník , MUDr. Žourek, Ph.D. – náhradník. Studentská část: MUDr.  Čedíková, Miroslav Váňa, Matouš Křikava, Jakub Vondraš – náhradník, Jan Razima – náhradník. Před projednáním nového znění Organizačního řádu LF UK v  Plzni uvedl Mgr.  Mičan několik poznámek. Dosavadní Organizační řád Lékařské fakulty je z  roku 1991, Organizační řád děkanátu z  roku 1997. Od  té doby došlo k řadě změn, které tyto dokumenty nereflektují. Vznikly nové útvary – např. asistenční centrum, útvar specializačního vzdělávání, právník a auditor fakulty. Některé organizační útvary naopak zanikly. Po diskusi, v níž zazněly připomínky zejména ke zřízení a organizačnímu začlenění pracoviště Biomedicínského centra, byl nový Organizační řád LF UK v Plzni schválen. Na žádost prof. MUDr. M. Peška, CSc., AS projednal změnu názvu Kliniky TRN na Kliniku pneumologie a ftizeologie. Změna byla již schválena vedením FN. AS schválil změnu názvu na Kliniku pneumologie a ftizeologie. Prof. MUDr. Fínek, Ph.D., požádal AS o souhlas se zřízením Onkologické a  radioterapeutické kliniky. Stručně shrnul vývoj tohoto oddělení.

Působí zde kvalitní pedagogické síly a  klinika má bohaté publikační výstupy. Pracoviště je druhým největším svého druhu v  republice. Prof.  MUDr.  Kreuzberg, CSc., děkan LF, vznik nové kliniky uvítal. AS vyslovil souhlas se zřízením Onkologické a radioterapeutické kliniky. Prof. MUDr. Filipovský, CSc., zopakoval pravidla vyhlášení volby děkana fakulty. Zásadní je určit termín. Navrhl termín 30. 10. 2013. Omluvili se prof. MUDr. Fínek, Ph.D., a prof. MUDr. Hes, Ph.D. AS schválil zástupce AS na  imatrikulaci studentů LF UK v  Plzni: prof.  MUDr.  Fínek, Ph.D., doc.  MUDr.  Štengl, Ph.D., doc.  MUDr.  Kroužecký, Ph.D., MUDr.  Barcal, Ph.D., případně doc. MUDr. Holubec, Ph.D. Za studentskou část zástupce stanoví studenti a budou informovat předsedu AS. V bodu Různé AS projednal: a) odkup pozemku u Biomedicínského centra a schválení věcného břemena. Záležitost byla předjednána, schvalování proběhne na příštím zasedání. b) TOP 5 publikace 2012: rešerši zpracovala PhDr.  Zdeňková podle zadaných kritérií: rok 2012, první nebo korespondující autor z naší fakulty s uvedenou afiliací, výše IF. Prof. MUDr. Filipovský, CSc., s výsledky seznámil členy AS. c) MUDr. Beneš, Ph.D., vyzval přítomné, aby se na něj, jako na zástupce v AS UK, obrátili s případnou podporou jednotlivých kandidátů na rektora. Dle zápisu z jednání AS LF UK v Plzni PhDr. Dana Zdeňková, prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc.

Slavnostní zasedání Akademického senátu LF UK v Plzni 30. 10. 2013 Akademický senát Lékařské fakulty v  Plzni, Univerzity Karlovy v  Praze, zvolil v tajné volbě na slavnostním zasedání dne 30. října 2013 kandidáta na děkana Lékařské fakulty v Plzni na období 1. 2. 2014 – 31. 1. 2018. Kandidátem na funkci děkana na uvedené období byl zvolen prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., přednosta Kliniky zobrazovacích metod LF UK a FN v Plzni. Návrh na jmenování prof. MUDr. Borise Kreuzberga, CSc., do  funkce děkana předloží Akademický senát rektorovi UK v Praze.   Prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc. předseda AS Lékařské fakulty UK v Plzni

Akademický senát UK zvolil prof. MUDr. Tomáše Zimu, DrSc., kandidátem na funkci rektora Akademický senát UK na  svém zasedání dne 25. října 2013 zvolil profesora MUDr.  Tomá-

še Zimu, DrSc., MBA, kandidátem na  funkci rektora Univerzity Karlovy. Návrh na jmenování rektorem bude prostřednictvím ministra školství předložen prezidentu republiky. Po jmenování, v průběhu února, se nový rektor UK ujme svého úřadu. Délka funkčního období rektora je čtyři roky. Profesor MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA., jako jediný kandidát ve třetím kole, získal celkem 42 platných hlasů. Volby se zúčastnilo všech 70 členů Akademického senátu Univerzity Karlovy v Praze (34 studentů a 36 pedagogů). Akademickému senátu UK byli navrženi tři kandidáti na  funkci rektora: doc.  PhDr.  Michal Stehlík, Ph.D., prof.  PhDr.  Stanislav Štech, CSc., a prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA. Do druhého kola postoupili kandidáti prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc., s 22 hlasy, a prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA., s 26 hlasy. Doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D., získal v prvním kole 20 platných hlasů. Prof.  MUDr.  Tomáš Zima, DrSc., MBA., je přednostou Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice (VFN), proděkanem fakulty pro vnější vztahy (od 2012 dosud). Děkanem 1. lékařské fakulty byl v letech 2005 až 2012. Jeho specializací je klinická biochemie, vnitřní nemoci a nefrologie. (Mgr. Václav Hájek, tiskový mluvčí UK)

Volba kandidáta na funkci rektora 25. 10. 2013 V pátek 25. října 2013 proběhla volba kandidáta na funkci rektora Univerzity Karlovy pro funkční období 2014 - 2018. Kandidát na funkci rektora je volen Akademickým senátem Univerzity Karlovy. Zástupci naší fakulty v Akademickém senátu jsou MUDr. Jiří Beneš, PhD.; doc. MUDr. Luboš Holubec, Ph.D.; MUDr. Miroslava Čedíková a Jakub Vondraš. O post rektora se ucházeli celkem tři kandidáti: doc. Ph.Dr. Michal Stehlík, Ph.D. – děkan Filozofické fakulty UK prof. Ph.Dr. Stanislav Štech, CSc. – prorektor UK v Praze pro rozvoj prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA. – proděkan pro vnější vztahy a rozvoj fakulty 1. lékařské fakulty UK Akademický senát zasedal od 10 hodin ve Vlasteneckém sále Karolina a  jednání po  celou dobu volby řídil předseda Akademického senátu UK prof. Hála. Nejprve byla zvolena pětičlenná volební komise, které předsedal prof.  Royt. Volitelé z jednotlivých fakult se na vyzvání volební komise přemisťovali k  bývalé univerzitní pokladnici, která sloužila jako volební místnost. Tam pak každý volitel samostatně vybíral z kandidátů. Ještě před vlastním hlasováním byl vždy nutný podpis každého z volitelů. Výsledky 1. kola voleb: 70 vydaných lístků, 70 odevzdaných lístků a 68 platných lístků doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. – 20 hlasů prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc. – 22 hlasů prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA. – 26 hlasů Do  druhého kola volby postoupili prof.  Štech a prof. Zima.

Výsledky 2. kola: 70 vydaných lístků, 70 odevzdaných lístků a 60 platných lístků prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc. – 27 hlasů prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,MBA. – 33 hlasů Do třetího kola postoupil prof. Zima. Ve  14 hodin prof.  Royt prohlásil při oznamování výsledků 3. kola: „Habemus rektorem.“ Prof.  MUDr.  Tomáš Zima, DrSc.,MBA. byl zvolen 42 hlasy (ze 70 lístků bylo 42 platných). Následoval projev nově zvoleného kandidáta na  funkci rektora Univerzity Karlovy. Poté členové Akademického senátu UK a  hosté blahopřáli prof. Zimovi ke zvolení. Návrh na jeho jmenování rektorem předkládá ministr školství prezidentu republiky. Nový rektor vystřídá dosavadního rektora prof. Václava Hampla v únoru 2014. Po  celou dobu volby byla přítomna Česká televize, jež přenášela čerstvé informace přímo do vysílání a dělala rozhovory s kandidáty. Nakonec i s nově zvoleným kandidátem na funkci rektora.  Jakub Vondraš

Do Dvorany slávy Plzeňského kraje byl uveden prof. MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Profesor Jiří Valenta, emeritní děkan Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni a  emeritní přednosta Chirurgické kliniky LF UK a  Fakultní nemocnice v  Plzni, rozšířil seznam osobností, které byly uvedeny do  Dvorany slávy Plzeňského kraje. Ocenění si profesor Valenta převzal v pondělí 23. září 2013 z rukou hejtmana Milana Chovance. Uvedení do Dvorany slávy je oceněním osobností, které žijí v  našem kraji a  v  daném roce slaví životní jubileum. Tradici založila senátorka a bývalá hejtmanka doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc. V uplynulém roce vstoupil do Dvorany slávy doc. MUDr. Rudolf Barcal. Profesor MUDr. Jiří Valenta, DrSc., se 22. března letošního roku dožil významného životního jubilea. Celý svůj život pan profesor Valenta zasvětil plzeňské Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, kde již jako medik pracoval na anatomickém ústavu jako demonstrátor a  později jako odborný asistent. Po promoci v roce 1957 nastoupil na  Chirurgickou kliniku v  Plzni, kde od  roku 1964 pracoval jako odborný asistent. Jeho vynikající jazykové znalosti spolu s  cílevědomou touhou po chirurgickém poznání se plně rozvinuly po dobu stáží na chirurgických pracovištích ve Švédsku, kde měl možnost poznat moderní trendy v  cévní a  transplantační chirurgii a v roce 1968 pak na ročním stipendijním pobytu v Johns Hopkins Univerzitě v Bal-

timoru. V  letech 1976 – 1977 byl zástupcem vedoucího Transplantačního centra ve švédské Uppsale. V dalších létech přednášel jako vyzvaný řečník v cévní a transplantační problematice na  řadě prestižních zahraničních pracovišť. V  roce 1968 obhájil kandidátskou dizertační práci. V roce 1970 byla připravena k obhajobě jeho habilitační práce, kterou však mohl obhájit až v  roce 1978. V  roce 1987 pak obhájil doktorskou dizertační práci a  v  roce 1990 byl jmenován profesorem pro obor chirurgie. Téhož roku byl jednomyslně zvolen děkanem Lékařské fakulty v Plzni. Tuto funkci pak zastával s vysokým morálním kreditem až do roku 1997. V roce 1990 byl na základě konkurzního řízení jmenován přednostou Chirurgické kliniky, kde pracoval do roku 1999. Profesor Valenta je členem celé řady významných odborných chirurgických a transplantačních společností, kde za svou vynikající odbornou práci především na poli transplantační a cévní chirurgie obdržel nejvyšší ocenění. Za svou dlouholetou akademickou činnost byl vyznamenán zlatou a jubilejní medailí Univerzity Karlovy v Praze. Pan profesor Valenta vychoval a stále vychovává velký počet studentů medicíny na  Lékařské fakultě v  Plzni. Jeho kvalitně připravené přednášky a  praktická cvičení patří k  nejnavštěvovanějším, protože jsou vedeny nejen na vysoké profesionální úrovni, ale zároveň na  úrovni otevřené diskuse s mediky nad danou problematikou. Profesor Valenta v  celé své působnosti na  Lékařské fakultě UK v  Plzni vychoval mnoho kvalitních lékařů, kteří dnes zastávají nejrůznější místa nejen v  České republice, ale i  v  zahraničí. Díky jeho působení v zahraničí bylo možné na základě jeho osobních kontaktů zajistit pro celou řadu kolegů odborné stáže na renomovaných zahraničních klinikách, což bylo nepochybným přínosem nejen pro ně samotné, ale především pro jejich pracoviště. Profesor Valenta je vzorem vysoce morálního, skromného člověka a špičkového odborníka. Místo ve  Dvoraně slávy Plzeňského kraje mu právem patří.  (kri)

Nobelova cena za fyziologii a medicínu 2013 Letošními nositeli Nobelovy ceny za  fyziologii a medicínu se stali společně James E. Rothman, Randy Schekman a Thomas Südhof za důležitý objev mechanismu transportu látek na buněčné úrovni. James  Rothman, Randy Schekman a Thomas Südhof se každý svým způsobem podíleli na objevu a objasnění toho, jak se bílkoviny a další důležité látky dostávají ve správnou chvíli na  správné místo, a  to jak přímo uvnitř samotných buněk, tak mezi jejich jednotlivými částmi. Jejich objevy se týkaly tzv. vezikulárního transportu. James Edward Rothman James Edward Rothman se narodil 3. listopadu 1950 v  Haverhillu ve  státě Massachusetts

v USA. Bakalářský titul získal v r. 1971 za fyziku na  Yale University, doktorát za  biochemii v  r. 1976 na  Harvard University, kde také studoval medicínu. Zde také získal Ph.D.  v  r. 1976 jako postgraduální asistent nastoupil do  laboratoře významného biochemika Harvey F. Lodishe na  Massachusetts Institute of Technology. Od  r. 1978 zastával místo profesora biochemie na  Stanford University. Tam působil do  r. 1988, dále pak pracoval na Princeton University (1988–91) a  v  Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v  New Yorku (1991–2004). Ve  školním roce 2003/2004 přišel na  Columbia University’s College of Physicians and Surgeons, kde byl profesorem na Oddělení fysiologie a biofyziky a současně ředitelem Columbia Genome Center. V r. 2008 se vrátil na svoji alma mater Yale University. “My life’s work on membrane trafficking in cells was inspired by the discoveries of George Palade, who founded Yale’s cell biology department in 1973, and indeed founded the field of cell biology as we know it today,” prohlásil Rothman v r. 2008 při svém nástupu na prestižní pozici v  ústavu, který založil jeho předchůdce prof. Palade. Zde působí jako profesor buněčné biologie a chemie a současně jako ředitel Nanobiology Institute. K  hlavním výsledkům jeho vědeckého bádání patří objev molekulárních drah zapojených do vesikulárního rašení a membránové fúze v  buňkách. Buněčné vezikulyhrají rozhodující roli při ukládání a  transportu molekul v  buňkách. Jejich chybná funkce může vést k různým chorobám, včetně imunologických, neurologických a metabolických poruch. Ke svým významným poznatkům se propracovával již od r. 1970, kdy začal provádět pokusy s využitím testovací trubice, která nahrazovala buněčné prostředí, do  níž byly přidány molekuly, o  nichž se předpokládalo, že jsou pro transport důležité. Koncem 80tých azačátkem 90tých let Rothman se spolupracovníky identifikovali skupinu molekul, protein nazvaný NSF a  rodinu proteinů známých jako SNAP, které mají klíčovou roli v  membránové signalizaci. Následně objevil, že komplex proteinů SNARE má klíčovou roli při fúzi transportních váčků. Jeho práce významně objasnila i  roli Golgiho aparátu při tvorbě proteinů. Později studoval Rothman biofyzikální procesy, regulaci váčkové fúze a organizaci Golgiho aparátu. Rothman je nositelem řady vědeckých ocenění,získal např. Gairdner Foundation International Award (1996 – spolu s  Schekmanem), Albert Lasker Basic Medical Research Award (2002 – také s  Schekmanem) a  Kavli Prize v  neurovědách (2007 se Südhofem). V  r. 1993 byl přijat do  National Academy of Sciences a následující rok se stal Fellow of the American Academy of Arts and Sciences. K  nejvýznamnějším Rothmanovým publikacím patří: J.E. Rothman: Lasker Basic Medical Research Award. The machinery and principles of vesicle transport in the cell. Nature Med. 2002,

15

8, 1059-1062. J. Shen, D.C. Tareste, F. Paumet, J.E. Rothman, & T.J. Melia: Selective Activation of Cognate SNAREpins by Sec1/Munc18 Proteins. Cell 2007, 128, 183-95. C. G. Giraudo, A. GarciaDiaz, W.S. Eng, Y. Chen, W.A. Hendrickson, T.J. Melia, & J.E. Rothman: Alternative Zippering as an On-Off Switch for SNARE-Mediated Fusion. Science 2009, 323, 512-516.

Profesor Zdeněk Ambler – in memoriam Prof.  MUDr.  Zdeněk Ambler, DrSc., se narodil 2. 12. 1940 v  Plzni, kde prožil celý život. V  roce 1963 ukončil studium všeobecného lékařství na Lékařské fakultě v Plzni Univerzity Karlovy v  Praze. Po  promoci nastoupil na Neurologické oddělení Vojenské nemocnice v Plzni, odkud po II. atestaci z neurologie přešel v  roce 1971 na  Neurologickou kliniku LF UK a tehdejší Státní fakultní nemocnice Plzeň jako asistent. V  roce 1980 obhájil kandidátskou dizertační práci (CSc.), roku 1984 byl habilitován docentem pro obor neurologie, v  roce 1988 obhájil doktorskou dizertační práci (DrSc.) a  v  roce 1990 byl jmenován profesorem pro obor neurologie. V letech 1989 – 2007 byl přednostou Neurologické kliniky Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Plzni. Od roku 1989 do  poslední doby byl členem Výboru České neurologické společnosti JEP, mnoho let byl také členem Výboru Neurofarmakologické a  Neuromuskulární sekce ČNS. Byl zástupcem České republiky v EFNS a WFN. Byl členem České lékařské akademie (FCMA). Profesor Ambler byl jedním z nejvzdělanějších a  nejvýznamnějších odborníků české, moravské i slovenské neurologie. Je za ním bohatá vědecká a publikační aktivita. Je autorem více než 200 odborných publikací, ještě v letošním roce připravil 14 sdělení. Věnoval se především elektromyografii a  problematice nervosvalových onemocnění, ale jeho profesní záběr se týkal celé šíře neurologie, což bohatě zúročil v publikacích, určených pro pregraduální i  postgraduální výuku. Nejznámější jsou jeho Základy neurologie, které vyšly v  nakladatelství Karolinum v mnoha vydáních. Byl jedním z hlavních editorů a také autorem některých kapitol v našich nejvýznamnějších současných odborných knihách – Klinická neurologie 1. část obecná, 2. část speciální. Počet jeho přednášek na odborných sjezdech a  konferencích je enormní. Jeho přednášky byly vždy vysoce ceněny pro přehlednost, logické členění, přesnost, srozumitelnost a kvalitní dokumentaci. Přesnost, logika, podrobná znalost problematiky a evidence-based medicine tvořily hlavní atributy jeho práce. V  odbornosti byl velmi přísný na  sebe a také na ostatní. Výrazně se angažoval v začlenění naší neurologie do  evropských a  světových struktur. Termín „český a moravský folklor v neurologii“ je jeho typickým označením neurologie založené na tradovaných domněnkách, proti které se nebál kdykoli vystoupit. Proto byl obávaným diskutérem na  odborných akcích.

16

Jeho často kritické poznámky však nebyly namířené osobně proti autorům. Vtipně a přesně dovedl vyzdvihnout přínos, ukázat na  slabiny sdělení a cesty k nápravě. Proto jej neurologická obec respektovala a  vážila si jej. Hlavní zásluhou profesora Amblera je právě neúnavná práce na kvalitě a odbornosti v neurologii. Profesor Ambler byl vynikajícím pedagogem. Za svůj život učil neurologii tisíce mediků a podílel se na  postgraduální výuce stovek neurologů. Neméně významná je i jeho práce lékaře. Podílel se na  diagnostice a  léčbě desítek tisíc hospitalizovaných i ambulantních pacientů. Nežil však pouze pro neurologii, i  když jí věnoval nejvíc času. Rád cestoval, s  manželkou každoročně absolvoval minimálně jednu cestu za poznáním a navštívil mnoho zemí několika kontinentů. Byl také vášnivým lyžařem, miloval Šumavu a Jizerské hory a ještě v letošní sezoně brázdil při několika pobytech Alpské sjezdovky. Pracoval na  klinice neúnavně až do  nástupu do pracovní neschopnosti 27. 9. 2013 a po těžké nemoci zemřel 21. 10. 2013. S úctou na něj na klinice i v neurologické obci budeme vzpomínat. Za spolupracovníky a přátele Jiří Polívka

Vzpomínka na kolegyni: MUDr. Elinor Mildeová (1930 – 2013) Po  kratší těžké nemoci zemřela 21. října 2013 ve věku 83 let MUDr. Elinor Mildeová, roz. Trčková, pracovnice Šiklova patologicko-anatomického ústavu v letech 1955 až 1967. Narodila se ve Vídni, absolvovala Dívčí gymnázium v  Plzni, promovala na  Plzeňské lékařské fakultě v r. 1955. Několik měsíců pracovala na interně v Českých Budějovicích a pak přešla do Šiklova ústavu pod vedení prof. MUDr. Vaňka. Rodina, z  níž pocházela, byla velmi kulturní a její kořeny sahají do středověku do aristokratického rodu Trčků. Maminka byla profesorkou hry na  klavír, a  strýc, bratr tatínka, umělecký malíř. Vedle svých profesních zájmů byla Elinor výborná znalkyně botaniky a  uměla několik jazyků. Po krátkém manželství se svým kolegou z ročníku MUDr. Radimem Mikšem se provdala za pana Otakara Mildeho a  stala se maminkou dvojčat Olgy a Brigity a o 7 let později dcery Lucie. V r. 1967 odešla Elinor na pražský Hlavův ústav, kde jako vysoce kvalifikovaná znalkyně odečítala hlavně peroperační biopsie. V  roce 1979 byla operována v Hradci Králové pro vrozenou srdeční vadu. Svůj vztah k Plzni si uchovala až do smrti. Měla zde chatu se zahradou, byt, a zachovala si přátelský vztah k bývalým spoluzaměstnancům. Své tělo věnovala výukovým potřebám pražského anatomického ústavu. Čest její památce. Za spolupracovníky Šiklova ústavu Zdeněk Šoustek a Alena Linhartová

Opustil nás primář MUDr. Jiří Jeschke, CSc. (1926 – 2013) Dne 23. září 2013 zemřel ve věku 87 let dlouholetý primář oddělení tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice v Plzni a bývalý krajský odborník oboru pro Západočeský kraj MUDr.  Jiří Jeschke, CSc. Patřil mezi generaci zakladatelů tělovýchovného lékařství v Československu a s rozvojem oboru spojil celý svůj život. Rodák z Olomouce studoval medicínu v bouřlivém poválečném období na  nově založené Lékařské fakultě UK v  Plzni. Byla to doba, kdy pro nedostatek poslucháren se přednášelo i v různých společenských zařízeních a kdy byl také výrazný nedostatek učebních textů, takže studium kladlo na  posluchače zvýšené nároky. Po promoci roku 1951 nastoupil MUDr. Jeschke na interní kliniku profesora MUDr. Bobka. V  roce 1954 absolvoval specializační kurz tělovýchovného lékařství, kterým byli vyškoleni první odborníci oboru. Roku 1955 založil v Plzni oddělení tělovýchovného lékařství fakultní nemocnice, kde byl primářem do  roku 1990 a  které vybudoval v  moderní a  uznávané diagnostické centrum. Velmi záhy poznal význam oboru pro vyšetřování a sledování nemocných osob, a  tak vedle prohlídek sportovců zavedl začátkem sedmdesátých let zátěžovou funkční diagnostiku především ve vyhledávání a sledování ischemické choroby srdeční a hypertenze. Také proto spolu s námi velice těžce nesl, když v roce 1997 nenadálé a neočekávané rozhodnutí tehdejšího ředitele fakultní nemocnice vedlo k úplnému zrušení tohoto pracoviště.

Prim. Jeschke se svýmí pacienty u Hracholuské přehrady Byl jedním z  prvých, kteří u  nás vědecky zdůvodnili vhodnost pohybové aktivity pro rehabilitaci kardiaků. Ta spočívala ve cvičení jednou týdně v tělocvičně pod vedením fyzioterapeutky a lékaře a dále v rekondičních tréninkových táborech osob po  infarktu myokardu. Každoročně se pod jeho vedením konal letní tábor v  překrásném prostředí Hracholuské přehrady a řadu let též zimní tábory v Krušných horách a na Šumavě. Své zkušenosti publikoval ve více než 80 pracích. Jeho vědecká činnost byla korunována v  roce 1975 úspěšnou obhajobou kandidátské disertační práce na téma: „Tělesná zdatnost nemocných po srdečním infarktu”.

V mládí byl vynikajícím sportovcem. Patřil mezi nejlepší plavce Západočeského kraje v  poválečných letech. Startoval za  mužstvo Sokol Plzeň v národní lize basketbalu. Od roku 1947 do 1957 byl členem národního družstva kanoistů Československa. V  této době získal třikrát titul přeborníka republiky. V  roce 1954 na  Mistrovství světa ve  Francii mu jen o  centimetry unikla bronzová medaile, těsně ho minula i účast na olympiádě 1956 v Melbourne. Není možno opomenout ani jeho rozsáhlou dobrovolnou činnost na  poli tělovýchovy. Byl dlouholetým lékařem prvoligového oddílu házené Škody Plzeň a národního družstva Československa (později ČR) v házené mužů. Mnoho let byl členem světového vrcholného orgánu házené - mezinárodní házenkářské federace (IHF), kde byl zodpovědný za oblast dopingu. Byl nejen výborným lékařem, ale i empatickým, chápavým člověkem. Když jsem byl v roce 1973 odejit z  armády a  s  nevyhovujícím politickým hodnocením obcházel se žádostí o místo různá zdravotnická zařízení, neváhal se za  mne postavit a  dokázal, že jsem byl přijat na  jeho odd. ve FN Plzeň. Rád jsem s ním pracoval, byl mi příkladem tolerance a dobrého vztahu k lidem. Byl kamarádský, se smyslem pro humor, nikdy z ničeho nedělal problém. I poté, co jsem přešel na Lékařskou fakultu, jsme zůstali v kontaktu. Pravidelně navštěvoval naše „Purkyňky“, zpravidla s  aktivní účastí. Nikdy si nestěžoval na zdravotní potíže. Udivoval své okolí energií a vitalitou. Bohužel, život každého z nás je limitován, a tak i MUDr. Jiří Jeschke musel odejít. Jirko, budeš nám chybět! Prof. MUDr.Václav Zeman, CSc. se spolupracovníky

Vzpomínka na Jirku Jeschkeho Ještě začátkem září jsem se s  dcerou Jirky Jeschkeho MUDr.  Ivou Poustkovou ve Fakultní nemocnici na  Lochotíně domlouval na  návštěvě. Jirka byl během léta na  své chalupě a do Plzně se chystal až k podzimu. Kolegyně Pousková mne sice nepotěšila informacemi o jeho zdravotních problémech, nicméně by mne ani ve snu nenapadlo, že po návratu z dvoutýdenní cesty do zahraničí se dozvím onu smutnou zprávu. S Jirkou Jeschkem jsem se znal od svých ještě předstudijních let. Jako hráč vodního póla jsem docházel na prohlídky na Oddělení TVL ve Fakultní nemocnici již od  dorostenecké kategorie. Zažil jsem v  praxi opakovaně Letunovovu funkční zkoušku, později Brouhův step-test. Pak, jako medik, jsem jedno z praktik absolvoval na oddělení TVL ve FN. A nakonec již jako asistent Ústavu TVL LF UK v Plzni jsem měl jednou týdně klinickou praxi na Oddělení TVL v rámci malého nadúvazku. Je třeba také připomenout Jirkovy organizační zásluhy o rozvoj TVL v celém tehdy Západočeském kraji. Okresní od-

dělení TVL byla postupně vybudována téměř ve  všech okresech, každoroční krajské semináře v Žinkovech, v Bečově, v Chebu i dalších místech byly příležitostí k  výměně zkušeností všech západočeských tělovýchovných lékařů. Díky Jirkovi nikdy nechybělo ani pohybové vyžití a  nepodceňoval ani společenskou stránku těchto akcí. Oddělení opakovaně obdrželo ocenění za  zajištění zdravotní péče o účastníky významných (tehdy někdy i  politicky) tělovýchovných akcí, jakými byly např. krajské a  celostátní spartakiády, etapy cyklistického Závodu míru, krajská finále Tyršova odznaku zdatnosti, ale také řada vrcholných sportovních soutěží v  Plzni i  jinde na území Západočeského kraje. A co je velmi podstatné – Jirka dokázal pro obor nadchnout mladé kolegy, kteří na oddělení nastoupili záhy po promoci a po základní atestaci z interny či dětského lékařství. Na oddělení tak pracovalo až pět plnoúvazkových lékařů, kteří dodnes, ač již na jiných pracovištích, stále mají k našemu oboru blízko. Uvedu osobní vzpomínky na  někdy úsměvné příhody, které jsme společně zažili při cestách na  různé odborné akce. S  Jirkou jsem měl tu čest čas od času cestovat na odborné lékařské semináře či konference, já jsem obvykle řídil a  Jirka mne navigoval. Ne vždy však zejména můj první vůz Škoda 1000 MB byl v perfektním technickém stavu, takže jsme zažili i  několik s odstupem času humorných příhod. Jednou při večerním návratu z Prahy na tehdy ještě státní silnici jsme již od  najetí na  výpadovku pociťovali mírné vibrace. Ty byly zprvu snesitelné a přikládal jsem je poněkud sjetější nebo možná podhuštěné jedné přední pneu. Mezi Berounem a Dvorem Králové však vibrace natolik zesílily, že to znepokojilo i jinak klidného spolujezdce, takže jsem na jeho doporučení zastavil u krajnice a s baterkou se šel podívat, jaký je stav pneu. Poněkud vyvrácené pravé přední kolo mne vedlo k bližšímu ohledání a poté ke zjištění, že drží na poslední matce (ze čtyř), a i ta již drží na posledních závitech. Tedy za pět minut dvanáct (dá-li se to tak nazvat) ke zjednání nápravy. Zatímco primář coby optimista vykročil s  baterkou kus cesty zpátky hledat poztrácené matky, mně nic jiného nezbylo, než dotáhnout napevno tu jednu zbývající, a pak ze dvou ostatních kol odebrat vždy po jedné matce a přesunout ji na  téměř již ztracené kolo. Když se Jirka samozřejmě s prázdnou vrátil k autu, bylo hotovo a bezpečně jsme dorazili domů. Trochu pozdě jsem si uvědomil, že jako „pečlivý řidič“ jsem na doporučení odborníků před cestou do Prahy přesunul zkřižmo kola tak, aby se pneumatiky rovnoměrně sjížděly, a vpředu vpravo jsem po  této manipulaci zřejmě opominul matky řádně dotáhnout. Druhá příhoda souvisela s naší účastí na odborném semináři v  Mariánských Lázních. Jednalo se tehdy tuším o  problematiku akupunktury, která byla indikována i  u  některých postižení sportovců. Seminář se konal v  lednu v  rekreačním zařízení Socialistického svazu mládeže, které nebylo vzhledem k  off-season svazáky plně vytížené a nabízelo své služby i k takovým účelům. Odjížděli jsme časně ráno, abychom

stihli zahájení, den před tím mi však vypovědělo v  embéčku služby topení. Takže když jsem před odjezdem přijel vyzvednout kolegu primáře, upozornil jsem jej, že mi to moc netopí, aby si do  auta raději jen tak neodkládal. Asi nevěřil tomu, že to vůbec netopí, a neprozřetelně si odložil zimák, já jsem raději zůstal ve své zimní bundě. A pak to začalo. Venku bylo po ránu dobrých minus patnáct, v autě nám šla pára od úst, což by ani tak nevadilo, jako že se na všech sklech okamžitě zevnitř tvořila stále sílící námraza. A tak primář ze sedadla spolujezdce neustále vyškrábával do  námrazy alespoň malý průzor, jímž bych viděl na cestu, při čemž hadřík Clarin mu v jeho úsilí moc platný nebyl. Nejméně desetkrát jsme však cestou museli zastavit, abychom odrhli i námrazu zvenčí, neboť přes primářovo usilovné periodické dýchání na  čelní sklo nezamrzající úzký průzor k  orientaci na  vozovce příliš nestačil. Samozřejmě Jirka, pokud vůbec usedl na  sedadlo, byl již zachumlán do  svého zimáku. O  jeho dobré tělesné kondici a  otužilosti svědčí to, že poté, co jsme ve  svazáckém centru pookřáli, absolvovali dvoudenní seminář a vrátili se v pořádku domů plni dojmů a  poznatků (zpáteční cesta už byla pohodová, druhý den bylo odpoledne jen lehce pod nulou a  skla nezamrzala, navíc jsme si pro jistotu opatřili nemrznoucí sprej) vše ve  zdraví přečkal a  nepotřeboval ani krátkodobou PN. Třetí příhoda ilustruje jeho (a  mohu říci i  náš) vztah k „vědeckému světonázoru“. Při jednom z každoročních krajských seminářů tělovýchovných lékařů se před ukončením primář Jeschke jako garant programu s  přítomnými loučil závěrečnou zdravicí jménem svým i  všech dalších spolupracovníků a  spolupracovnic z  OTL FN KÚNZ ZČK-PHSM, což hned vysvětlil jako zkratku pro Oddělení tělovýchovného lékařství Fakultní nemocnice Krajského ústavu národního zdraví Západočeského kraje – pevné hráze socialismu a míru. Škoda, že o této zkratce nevěděl známý zpěvák a  písničkář Ivan Mládek, mohl ji zakomponovat do svého hitu. A konečně poslední zážitek z jiné služební cesty, na kterou jsme se vydali s kolegy Jeschkem a Zemanem jedno páteční odpoledne na sklonku zimy do Jičína. Tam Vědecko-metodická rada ÚV ČSTV pořádala odborné lékařské zasedání. Baterie mého embéčka tehdy již končila svoji životnost, do  té doby však jsem neměl žádné větší problémy. Problémy však nastaly, když jsme projeli Prahou na výpadovku ve směru na Jičín. Jak se postupně smrákalo, tak také slábnul svit reflektorů. Abych vůbec do  Jičína ještě dorazil, volil jsem maximálně úsporné osvětlení vozu – nezbývalo jinak, než svítit pouze parkovacími světly, a jen v případě, že se v protisměru objevilo jedoucí auto, zapnout tlumená světla (již dost potemnělá), aby nás druhý řidič vůbec vzal na vědomí. Do Jičína jsme nakonec dorazili bez nehody, zaparkoval jsem na mírném svahu, abychom na zpáteční cestu nemuseli moc namáhavě auto roztlačovat, a po dvoudenním semináři jsme za  denního světla (celodenní svícení nebylo povinné) již bez problémů dorazili domů. Problémy vyřešilo buď dobití baterie nebo zakoupení nové, to už není podstatné, podobně přeblikávající vozidlo v noční tmě však loupežník

17

Rumcajs na silnici v lese Řáholec pravděpodobně již od té doby nezažil.   Vzpomínky na  prim. Jeschkeho tak zůstávají živé i  díky podobným společně prožitým příhodám. A to i přesto, že nám díky tomu možná někdy přibyl nějaký ten šedivý vlas. J. Novák

Stanislav Kudrle (1921-2013) – budovatel zařízení pro plzeňské vysokoškoláky Dnešním studentům jméno Stanislava „Ferdy“ Kudrleho již nic neříká, pro tisíce absolventů plzeňských vysokých škol však byl ředitel Kolejí a  menz v Plzni postavou, která se nesmazatelně vryla do jejich paměti. Stanislav Kudrle se narodil 13. června 1921 v Hradci Králové rodině komunistického předáka. Doma mu říkali Slávek. V rámci náborové akce komunistů „Interhelpo“ dokonce otec uvažoval přesídlit na  čas do  Sovětského svazu splnit internacionální povinnost a pomoci budovat v prvních letech Sovětského svazu socialismus. Na štěstí matka se včas dozvěděla, jak to s  mnoha takovými brigádníky v  Sovětském svazu dopadalo a  tak se nakonec cesta na Východ nekonala. Zanedlouho otec „vystřízlivěl“ z  komunistických ideálů, když vycházely najevo Stalinské praktiky. Od dětství chodil do Sokola. Sokolovna je dodnes na nábřeží Labe, tam získával první sportovní dovednosti. Sportem číslo jedna se však pro něj stal lední hokej, sportem číslo dvě byl basketbal v barvách Sokola Pražské předměstí. Základní školu a  poté reálné gymnázium vychodil doma, maturoval v r. 1939. Začal studovat na pražském ČVUT, jenže pak přišly známé události s  připomínkou vzniku ČSR 28. října,  krátce na to manifestační pohřeb medika Jana Opletala. Nechyběl v  průvodu manifestujících vysokoškoláků a  dokonce slíznul  ránu obuškem, když je rozháněla policie. Následovalo uzavření vysokých škol a tím  konec studia. Najít místo nebylo snadné, nakonec skončil v „hučáku“ Východočeských elektráren. Od  r. 1942 následovalo roční totální nasazení v Berlíně. Pak byl přesunut do Boletic u Děčína na výrobu bronzových ložisek do motorů.  Po  válce se vrátil se na  vysokou školu.  Jenže přišel únor 1948, byl mezi protestujícími studenty na  Pražském hradě, a  následoval vyhazov. Hned v dubnu však dostal doporučení jet se podívat na  pár dnů do  Plzně, kde vznikaly nové vysoké školy. Byla akutní potřeba zajistit pro studenty ubytování. Stanislav Kudrle byl ochoten ujmout se tohoto úkolu.  Přijal pozici správce budovaných vysokoškolských kolejí. Na  nějakou novou výstavbu však nebylo pomyšlení, ještě se odstraňovaly pozůstatky války,

18

takže šlo spíše o rekonstrukci starších objektů. Tím prvním byl dům v Perlové ulici (dnes v něm sídlí Česká policie), dalším objektem byl vyhořelý zámeček v Malesicích.  V tomto období již byla zrušená spolupráce s  UNRROU a  zoufale se nedostávaly finance na cokoliv. „Ferdovi“ (to byla jeho obecně užívaná přezdívka) se podařilo přímo na  Úřadu vlády získat prostředky na „údržbu historických památek“, takže téměř hned získal 5 milionů a dalších 7 milionů byly pro rekonstrukci deponovány jako nadlimitní investice. Další peripetie vznikla s  převodem zámečku od  rezortu Ministerstva lesů a  vod k  Ministerstvu školství jako školské zařízení. V Plzni vybudoval i první vysokoškolskou menzu v Kolárově ulici 19, všeobecně známou pod názvem OKO. V tomto objektu byla po nějakou dobu i další VŠ kolej. Ferda se vyrovnal se všemi dalšími problémy, jak je vršily potřeby zajistit ubytovací kapacity pro stále narůstající počty posluchačů plzeňských vysokých škol. A tak stál u zrodu prvních kolejních bloků Máchova 14 a  16, dokončených  v r. 1954, dalších dvou bloků Máchova 20 a Baarova 36, zkolaudovaných v r. 1960, a mezi tím dalších ubytovacích kapacit, např. v  podkroví strojní průmyslovky na Borech, v klášteře Františkánů a jiných lokalitách.  Za jeho ředitelování vznikla druhá menza v Pavlovově ústavu LF, byl vybudován velký komplex nových VŠ kolejích na Lochotíně poblíž teoretických ústavů LFUK. „Ferda“ Kudrle však má obrovskou zásluhu i na vybudování dvou tělovýchovných zařízení – letního v Poříčí u Strakonic a zimního v Perninku v Krušných horách. Když se rušila Universita 17. listopadu pro cizince v r. 1974, uvolnily se prostředky na  výstavbu sportovního zařízení pro letní výcvikové kurzy studentů. Bylo však třeba nalézt vhodnou lokalitu, a to nebylo nijak jednoduché. Nakonec byl vytipován pozemek u Poříčí na Strakonicku. Zde postupně vyrostl areál chatového kempu s  řadou sportovišť, který od  té doby využily tisíce posluchačů v  rámci letních kurzů i zaměstnanců pro svoji rekreaci. S tímto areálem mají i nyní možnost každoročně se seznámit i současní posluchači naší fakulty. Životní pouť nejvýznamnějšího budovatele zařízení pro plzeňské vysokoškoláky Stanislava Kudrleho skončila dne 16.6.2013. Poslední rozhovor jsme s ním otiskli ve Facultas nostra č 111/2011 při příležitosti jeho devadesátin. (JN) 

Před 30 léty nás opustil doc. MUDr. Jiří Matoušek, CSc. Třicet let nás dělí od  21. října 1983, kdy náhle skonal doc.  MUDr.  Jiří Matoušek, CSc. Celý svůj profesní život spojil s pedagogickou a vědeckou prací na  Ústavu lékařské biofyziky. Byl předním odborníkem v oblasti bioklimatologie. Ve spolupráci s doc. M. Přibylem, CSc., z Ústavu tělovýchovného lékařství publikovali desítky prací zabývajících se problematikou adaptace organismu na  tělesnou zátěž a  na  různé vlivy

klimatu, řada prací se týkala vlivu lázně v sauně na lidský organismus, byl také autorem rozsáhlého bioklimatologického slovníku. Mnohé jím publikované poznatky neztrácejí dodnes na aktuálnosti. Ocitujme několik odstavců z  jedné z prací uvedených autorů (*): „Tělesnou zdatnost a  adaptabilitu lze ovlivňovat systematickým dávkováním některého klimatického činitele. Toho příkladem je otužování, které představuje cílené zvyšování přizpůsobivosti vůči nepříznivým výkyvům zevního prostředí. U  některých, zejména nemocných osob, je možno působit na  jejich zdatnost pouze prvky klimatu bez ovlivnění tělesnou aktivitou, jindy je možno využít obou činitelů, což se ukazuje jako optimální. Ovlivňování zdatnosti oběma faktory se nejen sčítá, ale potencuje. V  důsledku současné klimatizace životního prostředí je obyvatel města v průběhu dne vystaven někdy jen několik minut vlivu přírodního prostředí. Klimatizace obydlí a  pracovišť i  dopravních prostředků působí, že člověk není v  dostatečné míře exponován řadě přirozených meteorologických faktorů jako změně teploty, vlhkosti, srážkám, proudění vzduchu, větru a záření. Každý člověk se přizpůsobuje především klimatu, ve  kterém stále žije, a  proto jsou obyvatelé měst adaptováni jen na  relativně vyrovnané klimatické podmínky a  podléhají snadno jejich kolísání. U  lidí, kteří nejsou často vystaveni přirozeným faktorům klimatu, dochází k nevhodnému „šetření“ vegetativních regulací. Ukazuje se, že to nevede jen k  útlumu regulačních dějů v organismu, ale také často k přestřelujícím neekonomickým reakcím na klimatické vlivy. Úkolem častého pobytu a pohybu domestikovaného člověka v přírodě je odstranit nepříznivé reakce organismu a opět se přizpůsobit požadavkům zevního prostředí.“ (JN) (*) Matoušek J., Přibil M.: Využití klimatických činitelů pro zvyšování tělesné výkonnosti. In: Životní prostředí a  bioklimatologie. Sborník referátů. ČsBkS Praha, 1974

POŘÍČÍ 2013 Letní sportovní kurz v počtu 238 účastníků jsme 13. 7. zakončili výkřikem „sportovnímu kurzu NA - ZDAR“, který se jako vlna rozlehl táborem. A  my vám na  našich stránkách www.utvlfp.cz nabízíme pár fotek k načerpání tamní atmosféry, která tak jako tak byla nepopsatelná :-)

Vítězné trio Cross závodu: J. Masarik, K. Brabcová, J. Šafář

„POHODIČKA“: Mirka Břízová, Standa Polanský, Míša Křečková

Tento pozoruhodný projekt více než dvou set sportujících lidí v areálu výcvikového tábora v Poříčí nemá hned tak s něčím srovnání. Všichni účastníci, až na opravdu úplné výjimky, si přijedou zasportovat, a  to přesně jim toto uskupení nabízí hned od rána. Možnost ještě před snídaní se jít proběhnout po proudu řeky k jezu a zpět do tábora. Což jsou cca 2 km a tento fartlek vás určitě probere a zpříjemní celý den.

Po  snídani na  vás čeká první dopolední zaměstnání, které trvá hodinu a čtvrt a poté celé družstvo, do kterého jste na začátku kurzu zařazeni, přechází na jiný sport (druhé dopolední zaměstnání). Po  obědě máte do  dvou hodin volno a opět je pro vás připravena série dvou odpoledních zaměstnání zakončená večeří. Po večeři je volné sportování či relax. Možnost vykoupat se v slunečných dnech v řece Otavě, která táborem protéká, bývá hojně využívána nejen odpoledne, ale i během dne, kdy kolikrát pobyt na  rozpáleném tartanu či asfaltu hrozí zdravotními problémy. Od  poloviny pobytu už jsou vypsané soutěže v  jednotlivých sportech a  asistenti z  ÚTV se snaží o  sehrání sportů, které jim byly svěřeny. Na kurzu si můžete vybrat z těchto sportů: aerobic (v  různých formách), basketbal, volejbal, kopaná, nohejbal, tenis, stolní tenis, speedminton, golf, kanoistika, florbal, badminton, petanque, softbal a nově v příštím roce beach volejbal. Každoročně v  táboře probíhají dvě stěžejní soutěže. A to je softbalový celotáborový turnaj o  „Pohár Josefa Reischiga“ a  krosový závod, který tento rok hattrickem získala pro sebe smíšená trojice Kateřina Brabcová (miss Šumava 2013), Jozef Masarik a Jan Šafář. Letošní ročník ještě vylepšila svým vystoupením rocková kapela Replay v hostinci sousední vesničky Kozlov. Byla to pecka, možná přímo atomovka :-) Již pomalu začínáme splétat plány na  Poříčí, 2014. Takže na Poříčí: „NA……“ Martin Červený

Seminář Fluorescenční a konfokální mikroskopie 21. století 31. 10. 2013 Pro řadu oborů je mikroskopie cenným nástrojem pro diagnostiku, výuku i výzkum. Dne 31. října 2013 se ve  velké posluchárně Šafránkova pavilonu konal poměrně krátký tříhodinový, ale zato informacemi nabitý seminář o již tradičních, ale i nových pokročilých mikroskopických technikách. Ing. Martin Kopecký, Ing.  Jan Maťeásko a  Ing.  Zdeněk Rous, zástupci firmy MIKRO, spol. s r.o., která je výhradním distributorem Leica Microsystems, v něm nejprve v edukativně laděné přednášce představili základní principy, výhody a  nevýhody fluorescenční mikroskopie. V dalším příspěvku byly vedle sebe srovnány technologie používané v současných konfokálních mikroskopech jak na  úrovni samotného optického vybavení těchto přístrojů, tak na úrovni registrace a  zpracování obrazových dat. V  oblasti studia živých buněk byly demonstrovány principy mikroskopických technik umožňujících vyhodnocovat vzájemný pohyb, životnost a prostorové vztahy organel a dalších intracelulárních struktur pomocí cílené deaktivace fluoroforů a  vyhodnocení jejich transportu na dané místo z okolí (technika FRAP), či jejich migrace do  okolních struktur (FLIP), event. studium membránové dynamiky a  interakcí protein-receptor pomocí fluorescenčního rezonančního přenosu energie u těsně kolokalizovaných struktur (FRET). Zmíněna byla i tzv. dvoufotonová mikroskopie, při níž dochází k  excitaci fluoroforů nikoliv v  celém objemu vyšetřovaného vzorku, ale pouze ve  velmi omezeném rozsahu rovin uvnitř vzorku, kde se sčítá excitační energie dvou původně nízkoenergetických zdrojů fotonů. V  odbočce do světa stereomikroskopů s dvěma optickými cestami a  makroskopů s  jednou optickou cestou bylo demonstrováno prolínání pozorování makro- až mikroskopických objektů s fluorescenčním pozorováním pro výzkumné aplikace.

Pracovní stanice s mikroskopem Leica DMI 6000, jehož základní verze byla na semináři předvedena. V  závěrečné části semináře mohli účastníci z  bezprostřední blízkosti sledovat řízení na  místě zprovozněného invertovaného plně motorizovaného a  automatizovaného fluorescenčního mikroskopu. Součástí ukázky bylo snímání sérií fluorescenčních obrázků při postupném proostřování silných preparátů ve více kanálech při použití různých vlnových délek a  pozorovacích metod, či v  časových smyčkách a  s  mapováním a  sešíváním více obrazových polí z  větších preparátů přesahujících zorné pole jednotlivých objektivů. Pro zúročení zobrazovací schopností mikroskopů, která tkví zejména v kvalitě přístrojové techniky a kompetenci obsluhy, byly demonstrovány i  způsoby trojrozměrné vizualizace konfokálních dat. Semináře, jehož pozvánka byla od září 2013 součástí fakultního webového kalendáře, se účastnili pracovníci Ústavu biologie, Ústavu fyziologie, Ústavu patologické fyziologie, Ústavu hygieny a preventivní medicíny, Ústavu histologie a  embryologie LF UK v  Plzni a  Fakulty aplikovaných věd ZČU v Plzni. Zbyněk Tonar Na obr. 1 je vlevo konfokální řez listem blahovičníku, vpravo tentýž preparát zobrazený technikou FLIM (fluorescence-lifetime imaging microscopy, mikroskop Leica TCS SP8 X), která umožňuje barevně odlišit zastoupení molekul s  různou životností fluorescence, čímž lze specificky odlišit topologicky závislou životnost molekul ovlivněnou jejich vazbami na heterogenní prostředí.

Program seminářů U3V ve školním roce 2013/14 Uvádíme přehled přednášek 2. ročníku Univerzity 3. věku školního roku 2013/14. Přednášky se konají v  úterý v  14,45 hod ve  velké posluchárně  Šafránkova pavilonu. 5.11.2013: Doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc.: Umělá ledvina a příbuzné metody užívané v léčení selhání ledvinných funkcí a v dalších indikacích 19.11.2013: Doc. MUDr. Antonín Zicha, CSc.: Stomatologická protetika ve vyšším věku 3.12.2013: Prof.  MUDr.  Jan  Filipovský, CSc.: Novinky v prevenci a léčbě srdečních chorob 17.12.2013: Doc. Ing. Zdeněk Zloch, CSc.: Výživa a zdraví ve vyšším věku 7.1.2014: MUDr. Jan Lejčko: Ovlivnění bolesti v našem životě  21.1.2014: Doc.MUDr. Silvie Lacigová, Ph.D.: Diabetes mellitus  4. 2. 2014: Doc.MUDr. Jitka Kočová,CSc.: Etické problémy v současné embryologii

19

18.2.2014: Doc.  MUDr.  Jaroslav Slípka, CSc.: Problémy ORL ve starším věku 4.3.2014: MUDr. Jiří Polívka, CSc.: Cévní onemocnění mozku – cerebrovaskulární choroby 18.3.2014: MUDr. Olga Dolejšová: Urologické problémy vyššího věku 1.4. 2014: MUDr. Tomáš Malotín: Artróza velkých kloubů a způsoby konzervativního a operačního léčení 15.4.2014: Prof. MUDr. Zdeňka Ulčová - Gallová, DrSc.: Gynekologické problémy žen vyššího věku 29.4.2014: Doc. MUDr. Renata Říčařová, CSc. FEBO: Oční onemocnění ve vyšším věku 13.5.2014: MUDr.  Jiří Moláček, Ph.D.: Transplantace v 21. století 27.5.2014: Prof.  MUDr.  Jan Filipovský, CSc.: Novinky v diagnostice a léčbě vysokého krevního tlaku V červnu dojde na vyhodnocení testů v Šafránkově pavilonu a na slavnostní ukončení studia U3V v Karolinu v Praze. Termíny budou upřesněny později dle pokynů rektorátu Univerzity Karlovy. Bližší informace o  studiu lze získat na Ústavu sociálního lékařství (tel. 377593540, e-mail: [email protected]) (r)

Akademie 3. věku v akademickém roce 2013/14 Přednášky probíhají podle následujícího programu ve  velké posluchárně Šafránkova pavilonu vždy v úterý ve 14.45 hod. 29.10.13 Doc.  MUDr.  Milana Králíčková, Ph.D.: Gynekologické problémy ve  starším věku 12.11.13 MUDr.  Martina Wirthová: Onemocnění štítné žlázy 26.11.13 Ing. Lucie Vištejnová: Kmenové buňky 12.12.13 RNDr.  Karel Fajfrlík, Ph.D.: Cestovní medicína z hlediska parazitologie 14.1.14 MUDr. Ilona Zedníková: Onemocnění prsů, diagnostika a léčba 28.1.14 Doc. Ing. Zdeněk Zloch, CSc.: Chemické jedy kolem nás 11.2.14 Doc.  MUDr.  Dana Müllerová, Ph.D.: Zdravá výživa ve stáří 25.2.14 Doc.  MUDr.  Jaroslav Pazdiora, CSc.: Očkování ve vyšším věku 11.3.14 Prof.  MUDr.  Jaroslav Racek, DrSc.: Otravy 25.3.14 MUDr. Růžena Herynková: Transfúze krve 8.4.14 RNDr.  Karel Fajfrlík, Ph.D.: Cestovní medicína z hlediska parazitologie 22.4.14 MUDr. Květa Zikmundová, Csc.: Úloha rodiny v současné společnosti 6.5.14 MUDr. Jana Langmajerová: Hlavní zásady prevence funkčních posturálních poruch a jejich důsledků 20.5.14 Doc.  MUDr.  Libuše Čeledová, Ph.D.: Posuzování zdravotního stavu seniorů pro účely příspěvku na  péči a  pro účely průkazu osoby zdravotně postižené (V. Stříbrná)

20

Jak motivovat k pohybu

vu) a také na dalších pozitivních změnách, jako je úprava výživy a redukce nadváhy.

(III) Poruchy lipidového metabolismu, dyslipidémie, se řadí k  metabolickým onemocněním. Charakteristické jsou zvýšené plazmatické hodnoty některých lipoproteinů. Frekvence dyslipidémií v populaci je kolem 2–3 %, podle nejnovějších diagnostických kritérií ovšem postihují více než polovinu populace. Jde o  významný rizikový faktor ischemické choroby srdeční s  kouřením a  hypertenzí. Léčba dyslipidémií výrazně snižuje výskyt kardiovaskulárních onemocnění. Poruchy metabolismu lipidů se mohou týkat buď transportu lipidů (hyperlipoproteinemie, hypolipoproteinemie, dyslipoproteinemie), nebo ukládání lipidů v buňkách (sfingolipidózy). Kromě primárních hyperlipoproteinemií, vznikajících na genetickém podkladě jako dědičné poruchy metabolismu, jsou dále častější hyperlipoproteinemie sekundární, vyvolané jinými chorobami, nebo s  nimi spojené, jako je diabetes, hepatopatie, renální selhání, alkoholismus, endokrinopatie. S některými hyperlipoproteinemiemi bývá spojena obezita a ateroskleróza. Častým faktorem při vzniku dyslipidémie je sedavý životní styl s  nedostatkem pohybu a chybná výživa zejména s nadbytkem živočišných tuků v potravě. Mnohé studie prokazují, že pravidelná dlouhodobá pohybová aktivita má příznivý vliv na složení krevních lipidů. Ze srovnání lipidového profilu u  maratónců a  netrénovaných mužů vyplynulo, že vytrvalci měli významně vyšší hladiny HDL cholesterolu, HDL2-cholesterolu a  apolipoproteinu A-I a  naopak významně nižší hladinu triglyceridů. U  trénovaných mužů byly také významně nižší catabolic rates Apo A-I i Apo A-II, svědčících o prodlouženém „přežívání“ transportních proteinů pro HDL (1). K  podobným výsledkům došli i  další autoři. U starších vytrvalců (nad 60 let) našli významně vyšší hladiny HDL-cholesterolu a  nižší poměr TC/HDL-C ve srovnání s netrénovanými stejně starými muži (2). Obdobné byly výsledky u starších veslařů ve srovnání s netrénovanými: měli významně vyšší kardiorespirační kapacitu, nižší poměr LDL-C/HDL-C a TC/HDL-C i nižší hladinu triglyceridů. Podobné rozdíly našli i u mladších veslařů (3). V další studii (4) autoři zjistili u mladých mužů ve  věku 20–24 let pozitivní korelaci mezi výší HDL-cholesterolu a  citlivostí vůči inzulínu (insuline sensitivity-IS) a úrovni pohybové aktivity, pozitivní korelace byla zjištěna i mezi IS a úrovní pohybové aktivity. Naopak negativně korelovala hladina triglyceridů a IS či úroveň pohybové aktivity. Zajímavé je, že podobné korelační závislosti autoři nenašli u stejně starých žen. Významný vliv vytrvalostního tréninku na vyšší hladinu HDL-cholesterolu a  naopak nižší hladinu triglyceridů prokázali i  další autoři (např. 7). Účinek vytrvalostního tréninku na uvedené změny závisí do značné míry na výchozí úrovni těchto parametrů (efekt je výraznější tam, kde se výchozí hodnoty více odlišovaly od normati-

Samozřejmě ne každá forma pohybové aktivity má na  lipidogram člověka stejný vliv. V  řadě amerických studií se doporučuje, kolik kilometrů je třeba naběhat týdně, aby se dosáhlo zvýšení hladiny HDL-cholesterolu. Obvyklou doporučovanou dávkou je 7–10 mil (tj. 11–16 km) týdně po dobu 9-–12 měsíců. Podle některých (6) je důležitější objem, tj. počet naběhaných kilometrů, než intenzita zatížení, zejména u žen. Někteří autoři však s tím nesouhlasí, doporučená intenzita zatížení se zcela určitě odvozuje od  výchozí úrovně kardiorespirační kapacity, věku a zdravotního stavu. Pro „neběžce“ se doporučuje pohybová aktivita dosahující ekvivalentu alespoň 1000 kcal týdně. Osoby nikdy nesportující by měly začínat pohybovou aktivitou zatěžující velké svalové skupiny (plavání, jízda na kole, chůze příp. džogink, bruslení, běžecké lyžování, aerobik apod.) po  dobu 20 minut 3–5x týdně. Plného účinku pak lze dosáhnout tréninkem alespoň hodinovým 6–7krát týdně (6). Takoví jedinci mají naději, že k úpravě svého lipidogramu žádnou terapii potřebovat nebudou. 1. Thompson PD a spol.: High density lipoprotein metabolism in endurance athletes and sedentary men. Circulation 1991 2. Seals DR a  spol.: Elevated high-density lipoprotein cholesterol levels in older endurance ath­ letes. Am. J. Cardiol. 1984 3. Toshiba CC a spol.: Serum lipoprotein cholesterols in older oarsmen. Eur. J. appl. Physiol. 2002 4. Donahue RP a spol.: Physical activity, insulin sensitivity, and the lipoprotein profile in young adults: The Beaver County study. Am. J. Epidemiol. 1988 5. Haskel WL: The influence of exercise on the concentration of triglyceride and cholesterol in human plasma. Exerc. Sport Sci. Rev. 1984 6. Williams PD a  spol.: Relationships of heart disease risk factors to exercise duality and intensity. Arch. int. Med. 1998 7. Vella ChA a spol.: A review of the impact of exercise on cholesterol levels. www.unm.edu (JN)

Stáže 2013 s IFMSA CZ Plzeň V dnešní moderní době je trendem a téměř povinností každého mladého studenta být součástí nejen své fakulty, univerzity a rodné země, ale také držet krok s mezinárodní integrací, učit se cizí jazyky a  čerpat zkušenosti v  zahraničí. Pro studenty lékařských fakult má své výsadní postavení ve  zprostředkování   těchto aktivit studentská organizace IFMSA, čili International Federation of Medical Students’ Associations. Jedná se o  nezávislou apolitickou instituci za-

střešující 102 členských organizací s  více než 1 milionem studentů lékařství z  94 zemí. Byla založena v roce 1951 v Kodani s cílem prohloubení mezinárodní spolupráce mezi studenty medicíny po celém světě.

Misí IFMSA je zprostředkovat co nejširší skupině studentů medicíny možnost poznat způsob poskytování zdravotní péče v různých zemích světa, objevit sociálně-kulturní rozdíly a  zároveň načerpat zkušenosti pro své budoucí povolání. IFMSA se snaží rovněž přispět ke zlepšení místního i  světového zdraví šířením osvěty formou přednášek, školení a cílených komunitních i globálně zaměřených projektů.

Zajištění celého stážového programu na Lékařské fakultě v  Plzni, umístění přijíždějících i  vyjíždějících studentů, veškerá komunikace a přiměřená kvalita stáží je zodpovědností lokálních stážových koordinátorů. V současné době tyto funkce zastávají Bc. Anna Třebová pro klinické stáže a Marek Oršulík pro výzkumné stáže.

Přinášíme vám krátký přehled o  tom, jak probíhaly výměnné pobyty tento rok na  naší fakultě. Již několik let v řadě stabilně do Fakultní nemocnice Plzně během období od července do  září přijímáme kolem třiceti zahraničních studentů na klinické stáže a cca pět na výzkumné stáže. Počet studentů, kteří vyjíždějí z  naší fakulty je srovnatelný. Během akademického roku je také přijímán určitý počet zahraničních studentů, avšak vzhledem k organizační zátěži klinik jich je minimum.

V letošním roce jsme zde na klinické stáže přivítali v červenci i v srpnu po jedenácti stážistech, v září čtyři a v listopadu dva, zpravidla na dobu čtyř týdnů. Náš největší dík patří tutorům, kteří zastřešili praxi pro studenty ve  FN Plzeň, konkrétně doc. MUDr. Jaromír Eiselt, Ph.D. (I. interní klinika), prof.  MUDr.  Hana Rosolová, DrSc., (II. interní klinika), doc.  MUDr.  Josef Vodička, Ph.D., (Chirurgická klinika), prof. MUDr. Jiří Kobr, Ph.D. (Dětská klinika), prim. MUDr. Vladimír Kališ, Ph.D.  (Gynekologicko-porodnická klinika), doc. MUDr. Jiří Dort Ph.D., (Neonatologické oddělení), prof. MUDr. Karel Pizinger, CSc. (Dermatovenerologická klinika) a dalším.

Výzkumné stáže jsou druhou formou našeho výměnného programu. Během dvou měsíců celkem 5 stážistů pracovalo na  následujících třech projektech: Funkční MRI mozku (Klinika zobrazovacích metod pod vedením děkana fakulty prof. MUDr. Borise Kreuzberga, CSc.), Aplikace nových histopatologických metod v  klinické praxi (Urologická klinika – prof. MUDr. Milan Hora, Ph.D.), Podpora a náhrada základních životních funkcí (Dětská klinika - prof. MUDr. Jiří Kobr, Ph.D.)

V  Plzni se po  celou dobu o  zahraniční praktikanty starali rezidenti, neboli dobrovolníci, z řad našich studentů, kteří touto formou sami získali důležité zkušenosti, jaké je to být stážistou v cizí zemi, zdokonalili jazykové dovednosti, navázali přátelské zahraniční kontakty a vedle finanční odměny získali i cenné body, jež jim do  příštích let zlepší postavení při přidělování zahraničních stáží v  národním konkurzu. Studentům bylo zajištěno ubytování na  Boleveckých kolejích nedaleko nemocnice a  dle slov našeho nejaktivnějšího rezidenta „Jendy“ (Thinh Xuân Dinh) byl připraven bohatý „social“ program. V  rámci kulturního bohatství města Plzně například návštěva věže

katedrály svatého Bartoloměje, ZOO, pivovaru, ale také laser game. Nejsnadněji se navazovala nová přátelství a prolamovaly jazykové bariéry v tradičních pivnicích, barech a na koncertech. Víkendové výlety směřovaly do hlavního města Prahy a dalších atraktivních měst České republiky - Karlových Varů, Českého Krumlova apod. Do  sousedních zemí za  návštěvou Mnichova, Vídně či Budapešti studenti cestovali na vlastní pěst.

Národnostní variabilita, s  níž jsme měli možnost se setkat, byla velmi bohatá. Nejdelší cestu k  nám urazili stážisté z  Japonska, Mexika, Brazílie a Indonésie, dále mezi zajímavé destinace patří Izrael, Arménie či Rusko, avšak nejvíce stážistů pocházelo z  Evropy, konkrétně Velká Británie, Německo, Řecko, Portugalsko, Itálie, Slovinsko, Estonsko, Litva, Srbsko, Bosna a Hercegovina. Cizincům se v Čechách celkově velmi líbilo. V  dobrém budou vzpomínat na „genius loci“ města Plzně, praxi i  levné a  dobré pivo. Největším problémem je, všeobecně vzato, jazyková bariéra, jelikož čeština je těžká, a anglicky zdaleka nemluví každý jak v nemocnici, tak v obchodech či na kolejích. Avšak i  naši vyjíždějící studenti měli možnost navštívit velmi atraktivní a  exotické destinace. Jednatřicet studentů na  klinických stážích a čtyři na výzkumných stážích navštívili mezi jinými například Thajsko, Taiwan, Japonsko, Írán, Mexiko, Omán nebo Salvador. Od  letošního roku je inovován systém rozdělování stáží, což slibuje vyjíždějícím studentům výběr z  širšího spektra destinací na celém světě. Touto dobou je již v plném proudu zařizování výměnných pobytů na léto 2014. Autor: Bc. Anna Třebová, lokální koordinátorka pro klinické stáže

Seznamovací a sportovní kurz LFP Seznamovací kurz pro studenty budoucích prvních ročníků, neboli tzv. adapťák. To je něco, co naší fakultě chybělo. Až do roku 2013!

V polovině září se konal historicky první ročník, kterého se zúčastnilo bez jednoho 100 budou-

21

cích prváků. Staralo se o  ně 15 organizátorů z vyšších ročníků všeobecného i zubního lékařství. Volba místa padla na prověřené univerzitní středisko v  Horním Poříčí u  Strakonic, kde se pravidelně koná i letní sportovní kurz pořádaný ústavem tělesné výchovy LFP. Program třídenního kurzu začal krátce po obědě, kdy studenty uvítali krátkým zahajovacím projevem paní prof. MUDr. Alena Skálová, CSc., proděkanka pro výuku všeobecného lékařství, paní Ing.  Marie Klečková, tajemnice fakulty, paní Mgr. Martina Buriánková, vedoucí studijního oddělení a pan Mgr. Martin Červený, vedoucí ústavu tělesné výchovy LFP. Studenti, již náhodně rozděleni do  osmi soutěžních skupin, pak měli možnost se poprvé více poznat v  průběhu několika adaptačních her vedených jednotlivými organizátory. Protože kurz byl nejen seznamovací, ale i sportovní, již první den byl na programu také krátký úsek sportovních aktivit, při kterých si jednotlivé skupiny zahrály samostatně nebo proti sobě např. basketbal, frisbee, fotbal a tenis, nechyběla ani krátká vyjížďka na kanoích. Zde také poprvé zasáhlo do programu nepříznivé počasí, kvůli kterému se později musely některé sporty přerušit. Po večeři se všichni opět sešli a měli možnost se z krátkých prezentací dozvědět základní informace o  předmětech a  studiu v  1. ročníku. Protože na fakultě nejde vždy jen o učení, představila se i  jedna ze studentských organizací působící na  Lékařské fakultě v  Plzni – IFMSA CZ, která je zároveň i  hlavním organizátorem celého kurzu. Poté byl již bez dalších průtahů prostor na volnou zábavu.

členové se taktéž podíleli na organizaci kurzu. S příchodem tmy došlo i na slavnostní zakončení celého kurzu – Křest. Nebudeme prozrazovat žádné podrobnosti a kazit tím tak ojedinělost této události. Kdo tam byl, ví své, můžeme však říci, že jedinečná atmosféra byla velkým zážitkem i  pro samotné organizátory. I  podle hodnocení účastníků se celý tento večer, který se následně nesl v duchu volné zábavy, velmi vydařil. Ráno již zbývalo jen rozloučit se s  novými kamarády a odjet směrem k blížícím se studijním povinnostem… Závěrem bychom rádi poděkovali všem účastníkům, protože je to především jejich zásluha, že mezi sebou dokázali vytvořit přátelskou atmosféru, která vydržela po dobu celého kurzu. Velké poděkování patří také celému organizačnímu týmu děkanátu  a ústavu tělesné výchovy LFP, který se obrovskou mírou podílel na organizaci a byl organizátorům z řad studentů velkou oporou. Paní proděkance prof. MUDr. Aleně Skálové, CSc., děkujeme za to, že vážila svou cestu vstříc studentům a  uvítala je na  fakultě velice přátelským a lidským projevem. Děkujeme a doufáme, že se 2. ročník Seznamovacího a sportovního kurzu povede minimálně stejně jako ten letošní, premiérový. Za organizátory Tomáš Kostlivý a Jenda Dinh

Veletrh vzdělávání GAUDEAMUS 2013

na veletrhu své zastoupení, do Brna jsme přijeli ve  složení dva studenti - Jan Razima a Tomáš Zajíc - a  dvě referentky studijního oddělení Zdeňka Tykalová a Romana Forstová.

Naším úkolem bylo informovat uchazeče o  podmínkách přijímacího řízení, seznámit je ve stručnosti s naší fakultou a s městem Plzeň, přiblížit jim studijní obory, předměty a základní organizaci studia. Středoškoláci si od  našeho pultíku kromě informací odnesli i  propagační materiály, informační letáky a  DVD s  obrazovým materiálem ilustrujícím naše studium.

Brno 5. – 8. 11. 2013 Ve  dnech 5. – 8. listopadu 2013 se na  brněnském výstavišti konal veletrh vzdělání Gaudeamus, na kterém se studenti středních škol seznamují s možnostmi dalšího vzdělávání, které jim umožňují české i zahraniční univerzity.

22

Úterní dopoledne patřilo Medické olympiádě, při které jednotlivé soutěžní skupiny plnily na různých stanovištích zábavné a zajímavé úkoly. Tak si studenti mohli vyzkoušet např. odolnost svého statokinetického čidla, vypít půl litru „moči“ na  čas, otestovat své čichové buňky, nebo si i  zopakovat základy první pomoci. Po krátké odpolední siestě se konal závod smíšených čtveřic, kde bylo kromě běhu potřeba správně zacílit na basketbalový koš, trefit frisbee do  vymezeného prostoru apod. Velké díky patří jak vyučujícím z ústavu tělesné výchovy LFP, kteří celý závod i všechny ostatní sportovní aktivity připravili, tak i  všem zúčastněným, kteří se nezalekli ani poměrně nesportovního počasí. Po  nezbytném vyhlášení výsledků Medické olympiády a běžeckého závodu a předání cen všem vítězům   se představily další studentské spolky naší fakulty – SSSČR a  LSS o.s., jejichž

Náš stánek byl součástí výstavních prostor Univerzity Karlovy, v nichž se  prezentovaly nejen jednotlivé fakulty, ale celou jednu stranu zabírala expozice Věda pro život. Tam se v určitých časových intervalech střídali zástupci jednotlivých fakult se zajímavými vystoupeními, která ukazovala uchazečům vědu v  její nejzábavnější formě, tedy hrou. Naše fakulta také měla

My jsme si pro Vědu pro život připravili ukázky chirurgického šití, kdy jsme oblečeni v operačním oděvu zapůjčeném Chirurgickou klinikou šili rány na modelových fantomech, které nám zapůjčil Ústav patofyziologie. Ukazovali jsme základní chirurgické nástroje, předváděli různé typy stehů i uzlení a odvážní uchazeči si šití mohli samozřejmě vyzkoušet. Nutno říci, že naše prezentace se setkala s  neočekávaným zájmem. Myslím, že na veletrhu se nám podařilo nasytit hlad středoškoláků po informacích, ukázat jim naši fakultu v  dobrém světle a  v  neposlední řadě je i v rámci Vědy pro život vzdělat.  Jan Razima

Prof. MUDr. František Šimer byl také zakladatelem biochemie na Slovensku (70. výročí hrdinské smrti plzeňského internisty) (III) Vlastní ilegální činnost zahájil v r. 1941, kdy byl na doporučení primáře strakonické nemocnice dr.  Hradeckého požádán svým sekundářem dr. Vilémem Hlinkou, aby se ujal léčení plzeňského medika Václava Rusého, hledaného německou státní policií. Během hospitalizace Rusý získal prof. Šimera i dr. Hlinku pro další ilegální práci. Během r. 1941 pak bylo na interním oddělení ukrýváno asi 40 ilegálních pracovníků, mezi nimi i obsluha ilegální vysílačky a londýnský parašutista. Všechny detaily už dnes nikdo nezjistí, ale prof. Šimer je zmiňován opakovaně kupř. v materiálech o odbojové činnosti radiotelegrafisty Františka Peltána, spolubojovníka a pokračovatele činnosti známé trojice Balabán - Mašín – Morávek. Peltán se sám u prof. Šimera skrýval a léčil. Prof. Šimer umisťoval ilegální pracovníky na  malých pokojích II. třídy a  sám za ně platil příslušné poplatky. Činnost skupiny však byla prozrazena a různé osoby postupně zatýkány. 2. srpna 1942 byl prof. Šimer, dr. Hlinka a dalších 60 osob zatčeno, mezi nimi i strakonický primář dr. Hradecký.

Popravčí budova v Plötzeseee

týdně vždy k večeru. Je faktem, že i v nacistickém Německu existoval institut udělení milostí a že většina odsouzených o milost žádala. Žádal i prof. Šimer. Možná nežádal sám a žádal Slovesný štát, nevím, v každém případě Slovenský štát do procesu udělování milosti vstoupil a bylo to pochopitelné, protože prof. Šimer měl na Slovensku řadu přátel a jeho zásluhy o slovenské lékařství byly nesporné. Lze si dobře představit, že i manželka prof. Šimera, sama Slovenka, v té době vyvíjela maximální aktivitu k  záchraně manžela. Slovensko bylo v té době německým spojencem. Většina žádostí o  milost byla v  té době zamítnuta, ale některé milosti byly uděleny. Udělena byla i prof. Šimerovi, ovšem její aplikaci zabránily události, které vstoupily do dějin jako „zářijové krvavé noci v Plötzensee“. V  noci ze 4. na  5. září podniklo spojenecké letectvo velký nálet na  Berlín a  došlo mj. i  k  poškození budov věznice Plötzensee, přičemž asi 4 odsouzení k smrti utekli. Zásah dostala i popravčí budova, kde byla poškozena gilotina. Vedení nacistickéGilotina v Plötzensee – stav po vál- ho státu, jmenovitě ce v květnu 1945 špičky SS, ale chápalo útěk vězňů v  důsledku bombardování jako něco nepřipustitelného, co si vyžaduje odvetu. Byl rychle vypracován seznam odsouzených, kteří mají být urychleně popraveni. Protože seznamy byly předávány telefonicky, došlo i  k  chybám. Na  seznamech byly zastoupeny různé národy, ale převažovali čeští odsouzenci. Otázka probíhajícího právního řízení k možnému udělení milosti vůbec nebyla uvažována. Popravy byly zahájeny 7. září 1943 večer a probíhaly až do rána 8. září. Během této noci bylo popraveno 186 osob. Pokračovalo se ještě několik dalších nocí až do 12. září a celková bilance byla více než 250 popravených. Vzhledem k poškozené gilotině se popravy konaly oběšením na železné traverze s osmi háky, což umožňovalo popravit 8 lidí najednou. Celá tato akce probíhala při nouzovém osvětlení svíčkami, protože elektrická instalace byla náletem poškozena. Odsouzení museli v noci čekat hodiny venku seřazeni po osmi, ale občas byli zahnáni zpět do cel, podle situace z hlediska probíhajících náletů.

Věznice Plötzensee V Berlíně byli prof. Šimer i dr. Hlinka odsouzeni k 15 letům káznice a byli odvezeni do káznice v Kaisheimu v Bavorsku. Prokurátor se ale odvolal a v odvolacím řízení se případu ujal známý fanatický nacistický soudce Roland Freisler. Ten odsoudil prof. Šimera, dr. Hlinku i dr. Hradeckého k  trestu smrti. Všichni tři pak byli umístěni od oddělení pro odsouzené k trestu smrti berlínské věznice Plötzensee, které bylo v  domě III – v tzv. „domě mrtvých“. V té době, tj. v srpnu 1943, tam bylo asi 300 osob odsouzených k smrti. Popravy gilotinou se prováděly dvakrát

Traverza s háky sloužícími k poprvě prof. Šimera a mnoha jiných Svědectví o celé akci vydali dva duchovní, protestantský pastor Harald Poelchau a  katolický kněz Peter Buchholz, kteří odsouzené dopro-

vázeli ke  dveřím popravčího domku. Popravy v  Berlíně běžně vykonával zdejší kat Wilhelm Röttger, nicméně pro tuto akci byl povolán ještě další odborník, a to Ernst Reindel, v té době působící v Magdeburgu. Dochoval se původní seznam prvních 142 popravených (viz fotokopie). Naši úctu a zmínku by si zasloužili všichni, nicméně mohu upozornit jen na některé. Pod č. 15 je Karlrobert Kreiten (27 let), klavírní virtuos, holandsko-francouzského původu, který byl nucen měnit koncertní repertoár po  stalingradské porážce, což doma (!) komentoval a  vyjádřil pochybnosti o  schopnostech vůdce vést válku. Přítelkyně jeho matky to považovala za nutné hlásit gestapu a zbytek již proběhl automaticky. Rodiče vyvíjeli ohromnou aktivitu k  záchraně syna a  byli na  říšském kancléřství ujištěni, že v jeho případě bude aplikována milost. V  ten moment však Kreiten byl již mrtev. Byl to jeden z „omylů“ celé akce. Pod čísly 104 a  105 jsou uvedeni Julius Fučík a  jeho spolupracovník Jaroslav Klecan, odsouzeni za ilegální propagandistickou činnost proti Říši, pod čísly 121 – 123 pak hrdinové našeho příběhu prof.  Šimer, dr.  Hlinka a  dr.  Hradecký, odsouzeni za  činnost proti Říši jako spolupracovníci odbojové organizace československých vojáků Obrana národa. Přibližně 80 členů této organizace, vesměs vyšších důstojníků, bylo popraveno gilotinou již dříve v  průběhu roku 1943. Tím končí příběh tří českých lékařů, skutečných hrdinů protinacistického odboje. Jaký byl osud dalších jmenovaných osob kolem prof. Šimera? Přítel prof.  MUDr.  Ladislav Dérer na  protest opustil bratislavskou univerzitu a  kliniku v  r. 1939 a  pracoval jako primář v  nemocnici „Robotnickej sociálnej poisťovne“. Po  osvobození se vrátil na univerzitu a stal se předním slovenským lékařem, vědcem a organizátorem lékařské vědy. Zemřel předčasně v r. 1960. Dnes je po  něm v  Bratislavě pojmenována univerzitní „Nemocnica akademika Ladislava Dérera“. Manželka prof.  Šimera, paní Ester Šimerová, úspěšná výtvarnice, obdržela od Velkoněmecké říše k  úhradě účet za  věznění a  popravu svého manžela, jak bylo tehdy běžné. OdeEster Martinčeková-Šimerová šla na  Slovensko a po osvobození se plně vrhla do organizování slovenského uměleckého života. Provdala se za JUDr. Martina Martinčeka, vysokého státního úředníka. V  padesátých letech však byl JUDr. Martinček zatčen a žalářován. Po propuštění byli dr. Martinček s manželkou vystěhováni z Bratislavy a žili až do r. 1954 v nedůstojných podmínkách. Teprve po  přestěhování do  Liptovského Mikuláše se situace změnila. Dr. Martinček se již nevrátil k  práci státního úředníka a  věnoval se umělecké fotografii, v  níž dosáhl mezinárodního uznání. Rovněž Ester ŠimerováMartinčeková pokračovala v  umělecké tvorbě a po čase obnovila i své kontakty s Paříží. V roce 1991 udělil prezident Havel Ester ŠimerovéMartinčekové Řád T. G. Masaryka IV. třídy, roku

23

24

2001 přijala nejvyšší francouzské vyznamenání - Zlatý řád za zásluhy v oblasti umění a literatury, a v roce 2002 jí byl udělen Řád Ľudovíta Štúra I. stupně. Kromě malířství se věnovala i scénickému výtvarnictví a sblížila se již koncem 40. let s  jinou významnou umělkyní, která se rovněž provdala za  právníka, později též dlouho žalářovaného. Šlo o režisérku českého původu Magdu Husákovou-Lokvencovou, manželku JUDr.  Augustina Husáka, který se později psal Gustáv Husák. Paní Magda se svým manželem setrvala ve svazku po celou dobu jeho žalářování a rozvedla se s ním až po jeho propuštění. Ester Martinčeková-Šimerová zemřela v r. 2005 v Liptovském Mikuláši. Já osobně velice lituji, že jsem se o  detaily osudu prof.  Šimera nezačal zajímat dříve, abych mohl jeho paní ještě kontaktovat a případně od ní získat další informace. Jaký byl osud těch, kteří se podíleli na zavraždění prof.  Šimera a  jeho kolegů? Soudce Roland Freisler byl zabit v únoru 1945 padajícím trámem při náletu přímo v  soudním sále, kde vynesl tolik rozsudků smrti a kam se vrátil pro soudní spis cestou do krytu. Přivolaný lékař, který již jen konstatoval smrt, byl mimochodem bratr člověka, kterého Freisler odsoudil na smrt. Zaměstnanci soudu si pak šeptali, že jde o trest Boží. Zmíněný soudní spis se týkal Fabiana von Schlabrendorff, jednoho ze spolupracovníků tajné organizace, která zorganizovala neúspěšný atentát na  Hitlera, a  který měl být týž den souzen, přičemž mu hrozil trest smrti. Díky tomu se jeho obžaloba ztratila a on přežil. Později se sám stal soudcem a v šedesátých letech dokonce členem Ústavního soudu SRN. Kat Wilhelm Rötger ihned po obsazení Berlína spojenci utekl do rodného Hannoveru, kdy byl zadržen a uvězněn. Kromě běžných poprav se totiž proslavil iniciativou ve  vymýšlení zvláště krutých způsobů umírání pro popravy těch, kteří připravovali zmíněný atentát na  vůdce. Ve vězení záhy zemřel. Osud druhého kata Ernsta Reindela mi není znám, ale mimochodem pražský kat Weiss se domohl později v Německu důchodu, přestože neměl splněna potřebná léta pro důchod. Co říci závěrem? Období Protektorátu Čechy a Morava v průběhu 2. světové války bylo důležitým obdobím našich dějin. Rozhodovalo se o existenci našeho národa. Forma okupace ve  srovnání s  jinými okupovanými zeměmi (Polsko, Jugoslávie, části Sovětského svazu) byla po formální stránce výrazně civilizovanější a bylo zde většinou dodržováno právo, ovšem to nacistické. Je pravda, že český řidič nákladního auta, které srazilo a zabilo Heydrichova syna v  Panenských Břežanech, nebyl obviněn, když vyšetřování prokázalo, že nemohl kolizi zabránit, ačkoliv vdova po  Heydrichovi využívala všech svých kontaktů, aby se českému řidiči pomstila za  smrt dítěte. Rozdíl v  právním stavu mezi Protektorátem Čechy a  Morava a  tzv. Generálním gouvernementem (Polsko) nejlépe charakterizoval šéf okupovaného Polska Hans Frank na  schůzce se státním sekretářem protektorátu K. H. Frankem, jak informovaly tehdejší noviny Volkischer Beobachter v lednu 1940: „V Praze kupř. vyvěsíte velké červené plakáty, na nichž dáváte na vědomí, že bylo zastřeleno sedm Čechů. Tak si říkám, že kdybych měl pro kaž-

dých sedm zastřelených Poláků vyvěsit podobné plakáty, tak všechny lesy v  Polsku by nestačily na výrobu papíru pro takové plakáty“. Polský nacistický vládce narážel na  sedm zastřelených studentských funkcionářů 17. listopadu 1939. Nacistické právo se ale také pružně přizpůsobovalo situaci různými mimořádnými vyhláškami, včetně vyhlašováním stanného práva, což umožnilo „v  souladu se zákony“ poslat všechny české studenty do  koncentračního tábora, nebo postřílet občany Lidic, nemluvě o aplikaci Norimberských zákonů vůči židovskému obyvatelstvu. Důsledná aplikace práva v protektorátu se projevila kupř. tak, že mezi popravenými na základě soudního rozhodnutí Velkoněmecké Říše zaujímali Češi hned druhé místo za  Němci. Konkrétně ve  věznici Plötzensee bylo v  době nacismu popraveno celkem 2891 osob, z toho 1437 bylo Němců, na  druhém místě je 677 Čechů a na třetím 253 Poláků. Abych ale nevytvořil chybnou představu. V  Berlíně byla další věznice, kde se rovněž dvakrát týdně konaly popravy – Brandenburg-Görden. Celkově v Říši bylo zřízeno 11 okrsků pro výkon trestu smrti, což se během války rozšířilo na 21. Od dubna 1943 bylo takové místo i  v  Praze a  do  konce války zde bylo gilotinou popraveno dle záznamů kata Weisse 1075 osob, převážně Čechů. Skutečný počet musel být vyšší, protože Židé, zběhové a  někteří další se neevidovali. Celkově německé soudy vynesly více než 16,5 tisíce rozsudků smrti, z nichž jen do konce roku 1944 bylo prokazatelně vykonáno 12,5 tisíce poprav. V roce 1945 celková statistika vázne, ale popravy evidentně probíhaly dál. Tím jsou ale míněny jen civilní soudy. Německé vojenské soudy odsoudily k smrti jen za dezerci více než 30 tisíc vlastních vojáků. Celkové lidské ztráty někdejšího Československa v průběhu 2. světové války byly odhadnuty na 360 tisíc osob, v čemž nejsou zahrnuty ztráty sudetských Němců. Sudetoněmecký krajanský spolek zpochybňuje tato celková čísla. Pokud jde ale o počty rozsudků a počty popravených, čerpám výhradně ze současných německých zdrojů, které chápu jako nezpochybnitelné. V  případě našeho národa představovali popravení a  zabití v  koncentračních táborech daleko větší válečné ztráty, nežli byly československé ztráty na bojištích. Soudím, že bychom měli těmto našim obětem vzdávat trvale úctu. K tomu by měl přispět i tento článek o prof. Šimerovi, dr. Hlinkovi a dr. Hradeckém. Osobnosti prof. MUDr. Františka Šimera a MUDr. Karla Hradeckého jsou alespoň přibližně zmapovány, bohužel jsem nenašel nic o životě MUDr. Viléma Hlinky a  dovoluji si vyzvat čtenáře, aby se pokusili něco o  tomto hrdinném lékaři zjistit. Rozhodně by si to zasloužil a vlastně mu to dlužíme. R. Černý

Studijní stáž v Tel Avivu (Izrael) 1. – 31. 7. 2013 Stáž s  organizací IFMSA je skvělá zkušenost a  zážitek, na  který nikdy nezapomenete, tím

spíš, pokud vyrazíte do Izraele. Já jsem strávila měsíc od 1. do 31. července 2013  v Tel Avivu, dopoledne v nemocnici Ichilov Hospital na oddělení Emergency a  odpoledne na  pláži, případně na  procházkách po  městě a  po  trzích. Je trochu problém napsat pouze „krátké“ zhodnocení, protože Izrael je naprosto výjimečná země.

Ichilov Hospital v Tel Avivu Při přihlašování si můžete vybrat z  několika měst. Jeruzalém, ten má svou nepopsatelnou atmosféru, žije tam mnoho ortodoxních židů a  jsou tam poutní místa tří světových náboženství. Tel Aviv je druhé největší město, má asi 12 km krásných pláží a  najdete tam úplně všecko, trhy, hotely, parky, promenády, obchodní centra. Haifa leží severněji a  je to největší přístav. Eilat v nejjižnějším cípu Izraele je oblíbeným letoviskem u  Rudého moře. Beer Sheva je město uprostřed pouště, ale co se týče nemocnice, studenti si ji nemohli vynachválit, získali tam spoustu praktických dovedností a ošetřovali ty nejzajímavější případy (okolo žijí Beduíni). Počasí je samozřejmě horké, ale pokud budete v  Jeruzalémě, nebo se pojedete podívat do  pouště, určitě večer využijete teplý svetr. Tel Aviv je osmé nejdražší město na světě, ceny potravin (i  pronájmy bytů) jsou velmi vysoké, často násobně vyšší než v Čechách. Týká se to zejména alkoholických nápojů - pivo seženete v  supermarketu od  10 šekelů (1šekel = 5,6 Kč), v  baru za  30 šekelů. Izraelci jsou přátelští, na pláži (nebo kdekoliv jinde) si s námi vždycky začal někdo povídat.

Na pláži v Tel Avivu Emergency je příjem a  pohotovost v  jednom, dělí se na  Surgical (chirurgické) a  Medical (interní). Každý pacient, který přichází do nemocnice, tudy projde. Na oddělení to vypadalo trochu jako v amerických seriálech: kruhový pult pro sestry a lékaře a lůžka oddělená plentami, kam jsou umisťování noví pacienti. A  když je plno, je všude kolem spousta pojízdných lůžek či vozíků s  pacienty, záchranáři a  zřízenci klič-

kující s  dalšími lehátky, mezi nimi se prodírají lékaři a sestry, občas někdo pokřikuje a někteří pacienti hlasitě sténají. Mojí pracovní náplní na oddělení Emergency byla většinou kontrola nově přijatých pacientů společně s mladšími lékaři, kteří mi stručně překládali do  angličtiny, o  čem je řeč, a  vysvětlovali vyšetřovací postupy. Nejvíce se mi věnovala mladá lékařka Lauren, která pochází z Londýna a do Izraele se přestěhovala teprve před rokem. Každý den jsme v nemocnici přijímali také pacienty z pásma Gazy, o kterém jste jistě slyšeli v  mediích. Nemocnice v  Gaze si nemohou dovolit dražší léčbu, a tak své pacienty posílají do  izraelských nemocnic. (Palestinské finance totiž jdou na zbrojení a boj proti Izraeli.) Přijímali jsme například pacienta s chronickou myeloidní leukémií, který potřeboval léčbu imatinibem (jde o  částky v  řádech milionů korun). Izraelci léčí všechny pacienty stejně, nehledě na to, jestli to je Palestinec nebo není. A pacient za léčbu samozřejmě nic neplatí.

Negativně bych hodnotila snad jen přístup izraelské pobočky IFMSA. Nečekejte, že by vás při příjezdu vyzdvihli na nádraží v Tel Avivu, kam je třeba po příletu na telavivské letiště dojet vlakem, nebo např. zavedli do nemocnice, či snad s vámi večer vyrazili do města. Kromě tří párty, organizovaných IFMSOU, jsme se s izraelskými studenty téměř nepotkali. Zahraničních studentů v rámci IFMSA pobytů bylo v celém Izraeli okolo čtyřiceti. Místní pro nás zorganizovali několik výletů. Bohužel my z „chudých“ zemí jsme se jich moc neúčastnili kvůli ceně (např. 200 USD za víkend).

Slavnostní mše svatá 2. 10. 2013

U Galilejského jezera

Studenti IFMSA Ubytování jsme měli zajištěné přímo v  areálu nemocnice. V  ubytovně pro studenty a  zaměstnance jsem bydlela s další účastnicí IFMSA stáže Silvií. Pokoj byl vybaven velmi jednoduše: 2 postele, 2 stoly, skříně, lednice, koupelna se záchodem, trochu nám chyběla kuchyňka, nebylo ani žádné nádobí. Na konci stáže jsme si mohly nechat proplatit účtenky z nemocniční jídelny (což nám však předem bohužel nikdo neřekl, takže jsme žádné neměly), jídlo ale bylo také k dispozici zdarma přímo na oddělení.

Jinak tyto výlety určitě lze doporučit  a je pravda, že cena je úměrná nabitému programu a izraelským cenám. Nejen že poznáte spoustu krásných míst v  Izraeli, ale i  ochutnáte různé místní speciality a  užijete si legraci s  novými přáteli z celého světa. První výlet byl do Jeruzaléma. Druhý, na jih Izraele, zahrnoval zastávku u  kráterů v  Negevské poušti, u  Davidova pramenu, oběd v kibucu Ein Gedi a noční výstup na  Masadu, odkud pak sledujete úžasný východ slunce. A samozřejmě koupání v Mrtvém moři, kde díky vysoké salinitě nemusíte vůbec plavat, stačí si sednout nebo lehnout a užívat si to. Poslední organizovaný výlet byl na sever, se zastávkou v Nazaretu, kajakováním na Jordánu, návštěvou drúzské vesnice, Golanských výšin a koupáním se v Galilejském jezeru.

Jeruzalém – u Zdi nářků

Tržiště HaCarmel v Tel Avivu V  nemocnici byla výborná kafeterie, nemá to nic společného s českými nemocničními jídelnami. Pokrmy byly výborné, na výběr z mnoha hlavních jídel, příloh i  salátů, každý si naložil, kolik chtěl. V  restauracích a  fastfoodech můžete ochutnat místní speciality, třeba falafel (smažené kuličky z cizrny v pita chlebu) nebo chummus.

stáže jsme se všichni shodli, že bychom se rádi do této úžasné země opět vrátili. Na závěr bych chtěla zdůraznit, že i přes napjaté vztahy s  okolními státy a  obraz, který nám podávají média, to je bezpečná země. Poznáte to už na  letišti, kdy každý cestující musí projít bezpečnostním pohovorem, a při cestě zpátky vás bude čekat nepříjemně důkladná prohlídka zavazadel. Izrael je jediný vyspělý demokratický stát na Blízkém východě a každý si v něm najde něco, kvůli čemu sem bude chtít přijet znovu. Silvie Rodrová [email protected] (www.podivuhodnazeme.blogspot.com)

Nejhezčím zážitkem pro mě byl víkendový pobyt u  přátel mých přátel v  Tiberias na  břehu Galilejského jezera. Nabídli mi ubytování u nich doma, pozvali mě na tradiční rodinnou šabatovou večeři. Díky nim jsem zažila Izrael i trochu jinak a cítila jsem se opravdu jako doma. Pokud do  Izraele někdy pojedete, rozhodně co nejvíc cestujte! Seznam míst, která „musíte“ navštívit, je téměř nekonečný. Až si budete balit zavazadlo, určitě nezapomeňte na  krém na  opalování, klobouk, plavky, případně boty na běhání, do Jeruzaléma či do pouště i teplejší oblečení (svetr na večerní procházky). Na konci

Stejně jako v  předchozích letech se i  letos v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Františkánské ulici konala slavnostní mše svatá k  zahájení akademického roku. Mši sloužil plzeňský biskup Mons. František Radkovský, který také osobním dopisem na ni pozval širokou akademickou obec, pedagogy a studenty plzeňských vysokých škol. Po bohoslužbě pan biskup pozval účastníky k neformálnímu setkání s malým občerstvením.  (r)

Setkání lékařů – seniorů v Praze 9. 10. 2013 Česká lékařská Společnost J. E. Purkyně uspořádala svéráznou akci - 1. slavnostní setkání kolegů a  kolegyň seniorů, dlouholetých členů Společnosti – dne 9. října 2013 od 11.45 hod. v  přednáškovém sále Lékařského domu v Sokolské 31 v Praze. Pozvání přijalo 70 seniorů. Z Plzně jsme se zúčastnili tři, prof. Dr. Mojmír Petráň, CSc., Dr.  Irena Ulčová, dětská lékařka a autorka referátu prof. Dr. Linhartová. Po uvítání přítomných předsedou Společnosti prof.  Dr.  J. Blahošem promluvil Jeho Eminence kardinál Dominik Duka. Poděkoval lékařům na  všech úrovních za  jejich práci. Uvedl, že člověk je bipolární bytost s tělem a duší a mezi oběma nelze vést určitou hranici. Některé lékařské obory používají při léčení těla sílu (chirurgie, ortopedie, stomatologie). Proti tomu církev reprezentuje duchovno, a to nejen katolická církev; dává člověku bezpečí, podává pomocnou ruku a zachovává člověku důstojnost i při konci života. Prof.  Ing.  R. Zahradník, čestný předseda Akademie věd ČR, mluvil o  neustále vzrůstajících kontaktech mezi medicínou a  přírodními, ale i  humanitními vědami, zvláště v  posledních desetiletích. Jako příklad uváděl léčiva, která jsou produktem přírodních věd, i materiálovou vědu (kontaktní čočky, zubní protézy). Při záplavě nových poznatků v přírodních vědách se zamýšlí nad způsobem výuky nové generace, od níž se očekává slušná znalost fyziky a chemie, psychologie a  etiky. Nevidí smysl v  pouhém malování vzorců, ale ve  výuce, která má „hlavu a patu“. Znalosti nemají být omezovány

25

si veliké množství gólových příležitostí, které však zůstávaly nevyužity. Za  zmínku stojí dvě vyložené šance Jiřího Bejčka, podobně se „dařilo“ i Tomáši Rolníkovi a Michalu Jordánovi. Poločas tedy skončil 0:1 pro zahraniční studenty.

věkem, ale mají trvat do konce života. Prof. MUDr. Blahoš, DrSc., přiznal, že v účasti počítali s menším počtem zájemců. Řekl, že medicína je založena jednak na důkazech, ale druhý pohled je zkušenost. Nemocný přicházející k lékaři čeká přátelský pohovor, nikoli jenom holé výsledky vyšetření od robota. Uvedl, že lékařská společnost má 34 tisíc členů a 120 odborných sekcí. Odborné schůze Společnosti se konají každé pondělí v 17 hodin v Lékařském, domě. Pět mladých trubačů z lékařských rodin zahrálo hudbu starých mistrů. V charakteru pohoštění bylo vidět, že se na sestavě zdravého jídelního lístku podíleli také lékaři, v  nabídce byl hojně zastoupen zeleninový salát se sýrem. Přátelské posezení trvalo přibližně do 15 hodin. Jako dárek jsme si odnesli knižní publikaci Milana Nováka „Nejsem si jist ani rokem 2012 aneb Toulky českým zdravotnictvím“, Mladá fronta 2013, Lékařské listy 08/2013 a Zdravotnické noviny č. 19/2013 s  kalendářem akcí odborných lékařských společností pro říjen 2013. Prof. MUDr. Alena Linhartová, DrSc.

III. Večerní vizita 23. 10. 2013: doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc. V  úterý 23. října 2013 od 19:00 uspořádal Medicus Pilsensis další z  cyklu neformálních besed studentů s  významnou osobností Lékařské fakulty v Plzni. VIZITA se tentokrát konala v  posluchárně Procháskova ústavu, kam si našlo cestu tak velké množství studentů, že v aule byl obsazen doslova každý kousíček místa! A nejen to, každý přítomný dychtivě naslouchal a sledoval více než zajímavý výklad. Tak pozorné studenty a v takovém množství tato posluchárna pravděpodobně zažila poprvé.

26

Naše pozvání tentokrát totiž přijal doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc., proděkan pro paralelní výuku v angličtině a přednosta Ústavu anatomie. Své povídání začal popisem práce anatoma a  pedagoga, a  jelikož je také umělec, kladl důraz na využívání kresby a malby ve výuce. Pokračoval vyprávěním o tom, jak vypadá práce proděkana a vyslechli jsme si řadu veselých i vážných příhod, které se mu staly u  nás i  na  dalekých cestách. Zajímavý byl „rychlokurz kreslení“, při kterém nám pan docent vysvětlil základy ilustrace. Ukázal nám také řadu svých obrazů, které v průběhu let namaloval.

Debata s panem docentem se nesla v příjemném duchu a  pro přítomné jistě přinesla jak poučení, tak pobavení. Po  ukončení byl pan docent odměněn nejen drobným dárkem, ale především obrovským potleskem všech přítomných. Další VEČERNÍ VIZITU uspořádá studentský spolek Medicus Pilsensis ještě v tomto semestru. (L. Křikavová)

První ročník o pohár děkana ve fotbale 8. 10. 2013 Dne 8. října 2013 se konal historicky 1. ročník fotbalového utkání o Pohár děkana LF UK v  Plzni mezi českými a  zahraničními studenty naší fakulty. Utkání se odehrálo na  1. ZŠ na  umělé trávě. Před utkáním pronesl děkan fakulty, pan prof. Boris Kreuzberg, proslov a následně provedl historicky první čestný výkop. Tímto panu děkanovi patří velké díky od všech hráčů. Utkání začalo velmi opatrně z  obou stran. Oba týmy se  povrchu velmi rychle přizpůsobily, což bylo vidět i  na  tempu utkání. První gólová příležitost přišla v 7. minutě na  straně zahraničních studentů. Balón se dostal ze středu hřiště k pravému záložníkovi, ten neváhal a z 30 metrů vyslal krásnou technickou střelu na Martina Vítovce. Ten v té chvíli byl bohužel hodně vysunut a balón tak skončil v  brance. Čeští studenti prohrávali 0:1. Od  tohoto momentu však čeští studenti převzali otěže zápasu do svých rukou. Vytvořili

Do druhého poločasu oba týmy vstoupily velmi opatrně. Po několika minutách začal sílit tlak ze strany českých studentů. A to po pravé a levé straně, kde vlevo řádili Michal Jordán s Michaelem Nehodou a na druhé straně Tomáš Rolník s  Pavlem Sekyrou. Během druhého poločasu měliy vyložené šance oba týmy, ale proměnit je v gól se povedlo pouze Kryštofu Karáskovi. Stav po  75 minutách byl 1:1. Další vyložené šance vychytal skvělý brankář, hájící branku zahraničních studentů.

Utkání po řádné hrací době skončilo 1:1, a tak přišlo desetiminutové prodloužení, ve  kterém již žádný gól nepadl. Na  řadu přišly pokutové kopy. Skvělými zákroky se blýskl brankář hostujícího týmu (International Students), který zlikvidoval dva pokutové kopy soupeřů. Tím významně pomohl svému týmu k historicky prvnímu vítězství nad českými studenty. Na  pokutové kopy vyhráli zahraniční studenti 4:2. Po  utkání byl Tomáš Rolník vyhlášen jako nejlepší hráč utkání. Podobné ocenění by si zasloužili i další hráči - Michal Jordán a z týmu zahraničních studentů Manolis Zervos. Na  zápas se přišlo podívat okolo 60 diváků, mezi kterými nechyběli ani zástupci učitelů. Během utkání se vybralo 1250 Kč, které budou věnovány neziskové organizaci - Středisku pro ranou péči Plzeň, o. p. s.. Středisko je zaměřeno na  pomoc rodinám s  dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením. Velké poděkování za zahájení tradice fakultních fotbalových utkání a pomoc s vlastní organizací patří děkanovi fakulty panu prof. MUDr. B. Kreuzbergovi, CSc., tajemnici fakulty paní Ing.  M. Klečkové, vedoucímu Ústavu tělesné výchovy panu Mgr. M. Červenému,  oddělení AVC fakulty za pořízení bohaté fotodokumentace a iniciátorům z řad studentů, Viktoru Ilavskému a Michalu Nehodovi. Poděkování také

patří i P. Sashi, který se podílel na sestavení fotbalového týmu Internationals Students. Uznání si zaslouží také všichni fanoušci za  vytvoření skvělé atmosféry. Akademické fotbalové týmy LF Plzeň a  Internationals LF, které oficiálně vznikly u příležitosti prvního utkání o Pohár děkana LF UK v Plzni, budou do budoucna  reprezentovat naši fakultu v dalších utkáních.

Sestava LF UK Plzeň: brankář: Martin Vítovec, obrana: Michal Jantač, Roman Čapek, Jan Dufek, Tomáš Minář, záloha: Tomáš Rolník, Kryštof Karásek, Michal Jordán, Pavel Sekyra, útok: Michael Nehoda, Jiří Bejček, náhradníci: Viktor Ilavskyj, Pavel Vilínek, Karel Ingrid. Sestava Internationals Students LF UK: Makis Petropoulos, Joaquim Tinoco, Anibal Costa, Alexandros Siokos, Antonio Serrano, Gustavo Mendes, Hussein Ussene, Joao Araujo, Kourousis Epameinondas, Lukas Kouba, Manolis Zervos, Marcelo Costa, Martim Alcada, Sergio Azevedo, Jose Luis Costa Alves, Pedro Joao Amorim, Poya A. Shahi. (kri) Foto: T. Ťupa

Duchovní služba ve FN Plzeň Už téměř pět let Biskupství plzeňské posílá své zaměstnance do  nemocnic a  zdravotnických zařízení, aby zde ve spolupráci s vedením těchto subjektů vykonávali duchovní službu. Do této služby je nás v Plzni zapojeno v současné době šest osob, z nichž dvě jsou řeholní sestry a  jeden kněz. Navštěvujeme pravidelně nemocné v plzeňské Fakultní nemocnici, v Privamedu, v Domovech seniorů nebo přímo v jejich domácnostech. Naše práce v žádném případě nemá za cíl „obrácení“ na víru, jak si mnozí mohou myslet, ale službu bližnímu, službu lásky, nabídku blízkosti druhého člověka a naslouchání jeho starostem. To vše nabízíme při naprostém respektování jeho životní cesty a  současného zdravotního stavu. Nově vzniklá akutní nemoc, chronické potíže, nejistota, změna obrazu těla, osamělost, strach ze smrti a  budoucnosti, umírání, smrt, sociální problémy jsou velice náročné pro nemocného, ale i  pro jeho rodinu a  všechny ty, kdo o něho pečují. Personál, který hledí a potýká se denně také s  tímto lidským utrpením, které mu může přinášet stres, napětí a vyčerpání, často potřebuje mít možnost se svěřit. Duchovní služba není jen pro nemocné, ale pro všechny v nemocnici, kteří ji potřebují. Služba vyrůstá ze vzájemného vztahu důvěry a  často se stane doprovázením nemocného. Nemoc člověku neustále připomíná jeho omezenost, jeho konečnost, neboť i sebelepší me-

dicína nedokáže zastavit proces stárnutí a umírání. Pozitivní stránka nemoci je ta, že člověka nutí ptát se po  smyslu života, ptát se, kdo je člověk. Právě zde, v těchto mnohdy bouřlivých obdobích nemoci, člověk nejvíce prožívá, že je něco více než tělo, že jeho existence má i duchovní rozměr. Pro naši činnost je důležité mít na nemocného čas, dovolit mu, aby se mohl svěřit se svými těžkostmi a starostmi. Pokud nemocný projeví přání, můžeme se s ním i modlit, přinášet mu posilu ve  svatém přijímání nebo zprostředkovat návštěvu kněze. Pro věřícího člověka, který praktikuje svou víru, je velice důležité, aby mohl uspokojovat své duchovní potřeby i  během nemoci, což přispívá k  obnově jeho celistvosti a  zvýšení kvality života během nemoci. Pro zájemce je také ve Fakultní nemocnici jednou za měsíc sloužena mše svatá. Nelze opominout, jak důležitá je spolupráce s personálem nemocnice i s rodinou, neboť ti jsou nemocnému nejblíže. Ti, kdo poskytují duchovní službu, nemohou stačit oslovit všechny potřebné v nemocnici, a vlastně tedy často nenajdou ty, kteří je nejvíce potřebují. Přáli bychom si, aby byl smysl této služby mnohem více chápán a respektován a zdravotnický personál ji dokázal využít ve prospěch nemocných. Rodina, personál, duchovní služba má přece stejný cíl – pomoci člověku všemi způsoby v jeho nemoci. Pastorační asistentka pro nemocné Lucie Vavrušková

Zlomená srdce mediček Už je to pár měsíců, co mám po škole. Předtím, než nastoupím do  zaměstnání, mám spoustu času na řadu věcí, které jsem dlouho odkládala…a také na  pohled zpátky, na pohled do sebe, na svůj život v uplynulých šesti letech, na životy mých kamarádek, na životy lidí, kteří mě obklopovali, na problémy, které nás provázely. Jedním z mnoha žhavých témat minulých let bylo i téma snadného zamilování se – v  našem případě nejčastěji do odborných asistentů či přednášejících. Jak snadné to je! Lékaři – muži v  bílém: muži inteligentní, vzdělaní, cílevědomí, přirozeně autoritativní, muži s vybraným chováním, gentlemani…obvykle dobře oblečení, hezky vonící. Na ruce mají drahé hodinky, vozí se v pěkných autech. O svých přednostech dobře vědí a umí je „prodat“, umí na  ženy působit…jsou buď soucitní a  laskaví, nebo naopak tvrdí a „nemilosrdní“….a všechno je to sexy! Stačí tak málo a  srdce mladé naivní studentky se zapálí planoucím ohněm, který se jen těžko hasí… A tak přichází pocit utrpení, který je střídán pocitem blaha a extáze. Dívka se utápí ve snech a představách, má pocit, že skutečně miluje... Prožitky mé vlastní i mých blízkých kamarádek mě vedly k tomu se nad tímto problémem zamyslet. Říkám si, že něco musí být špatně… jak je možné, že jsme schopné vzplanout celou

svou bytostí vůči někomu, koho téměř neznáme? Jak je možné, že nám stačí tak málo a jsme ochotné nechat vše dobré, co v životě máme (včetně našich partnerů…) na  pospas vášni a  touze? Zamilovat se je tak lákavé a  krásné a přitom často spojené s bolestí a zklamáním. Robert A. Johnson ve  své knize „Věčný příběh romantické lásky“, s  podtitulem „Psychologie romantické lásky a  její role v  psychologii člověka“ poukazuje na  rozdíl mezi zamilovaností a láskou a vyjadřuje se velice zajímavým způsobem k fenoménu zamilovanosti. Johnson využívá k  vysvětlení mýtus o  Tristanovi a  Izoldě. Ukazuje na  rozdíl mezi trvalým vztahem – láskou a extatickým stavem zamilovaností. Poukazuje na to, že tento jev je velice typický v  naší západní kultuře, ale mnohem méně se objevuje u kultur východních. Ukazuje na pomíjivost zamilovanosti a trvalost skutečné lásky. A láska – to opravdu není to, co se v nás děje, když myslíme na ty „dokonalé“ doktory. Zaujal mě autorův postoj – tvrdí, že naše schopnost snadno se zamilovat vyplývá z  nenaplněné potřeby člověka po  něčem dokonalém, přesahujícím, transcendentním… duchovním. Každý člověk má touhu po něčem, co ho učiní kompletním, co doplní to, co mu chybí. Máme potřebu to, co nám chybí a to, po čem toužíme, vkládat do  představ o „milované“ osobě. Vlastně nám ani nejde o  skutečného člověka, ale spíše o naši představu toho, jaký je. Něčím nás sice zaujal, a  tak se naší potřebě a  představě v  něčem velice podobá, ale skutečným a úplným naplněním naší potřeby není. Nejde nám o jeho osobnost, o jeho duši, ale jde nám vlastně o tu naši. Když se zamilujeme do někoho z těch „velkých“ pánů doktorů, obvykle to zůstává jen v rovině osobních vnitřních prožitků – dotyčný se to často ani nedozví. Nebo dozví, pozvedne to jeho mínění o sobě samém, ale tím to pro dívku končí. Jen málokdy je tomu jinak… Zůstane tedy jen nešťastnice, co neví, jak z toho ven. Jediné, co jí pomůže, je čas a odloučení – což je často problém, protože na řadu aktivit ve škole se chodit prostě musí. Co tedy dělat pro to, aby podobné zkušenosti jednoduše nepřicházely? Jak to udělat, abychom lékaře neměly za  pány bohy, ale viděly v nich jen obyčejné lidi, obyčejné muže? Odpověď neznám, ale Robert A. Johnson je přesvědčen o tom, že cestou k úspěchu je začít žít duchovní život. Najít cestu, která nám vyhovuje – u někoho je to klasické náboženství, v Evropě nejčastěji křesťanství, ale cest je mnoho a  každý sám nejlépe víme, kde se cítíme dobře a co nám je blízké – může to být jóga, meditace, imaginace nebo cokoliv jiného. Je důležité milovat skutečnou lidskou bytost a ne projekci – a v zamilovanosti o skutečného člověka nejde. Pokud dojde na  základě vzplanutí ke  vztahu, může se časem zamilovanost v  lásku proměnit a  tehdy je to krásný vztah, plný důvěry, přátelství, tolerance, trpělivosti, pochopení…tehdy jde o dobro druhého a ne o to vlastní. Láskou ale obvykle školní vzplanutí nekončí… Mysleme tedy na prevenci, zkusme žít své životy i v té rovině duchovní… MUDr. Renata Nejdlová Cachová

27

Plzeňský kardioběh 2013 15. 9. 2013

28

Příjemnou zářijovou neděli přišlo 15. září 2013 oslavit přespolním během 276 běžců. Závod byl již po šesté vypsán jako Pohár mládeže Plzeňského kraje a mistrovství ČR zdravotního personálu. Účastníci si mohli vybrat z  tratí  na 2 km nebo 5 km. První polovina pětikilometrového okruhu vedla tradičně spíše do kopce, po  dosažení nejvyššího bodu nedaleko rozestavěného Biomedicínského centra na Lochotíně pak už následuje ta lehčí polovina trati zpět na  Roudnou a  do  cíle. Start byl tradičně na Roudné v Luční ulici poblíž staré „Viktorky“. Absolutním vítězem závodu na 2 km se stal dorostenec Josef Šimsa z  Rokycan. Mezi ženami na kratší trati vyhrála Veronika Zborníková z PK Slávia VŠ Plzeň. Nejrychlejšími závodníky z  Poháru mládeže v přespolním běhu byli (seřazeni od  nejmladších kategorií) Štěpán Zuna, Lenka Kučerová (oba TJ Sokol Plzeň - Petřín), Jakub Davidík (TJ Baník Stříbro), Zuzana Piknerová (TJ Sokol Plzeň Petřín),  Tomáš Michálek (AKM Viktoria Plzeň), Anna Suráková (TJ Sokol Plzeň Petřín), Lukáš Krýsl (ŠAK Přeštice), Lucie Hřebíková (TJ Sokol Plzeň Petřín), Robin Knopf (Mílaři Domažlice) a Barbora Šambergerová (PSK Olymp Praha).   Hlavní závod na  5 km vyhrál s  náskokem 1 minuty a 8 sekund Tomáš Bystřický z BK Elán Zruč před Janem Majerem (TTK Slávia VŠ Plzeň) a Jaroslavem Šmídem. Nejlepším zdravotníkem, a  tím pádem mistrem ČR zdravotnického personálu se stal Martin Černý z  FN Plzeň, který v  absolutním pořadí doběhl na šestém místě. V kategorii žen zvítězila Martina Janoušková (LK Škoda Plzeň). Další dvě místa obsadily Martina Nováková a  Barbora Šturmová. Mistryní ČR zdravotnického personálu se stala Martina Nováková. Vítězi věkových kategorií se stali Tomáš Bystřický, Norbert Švarc, František Šika, Ján Korytár, Martina Janoušková, Daniela Hlinková a Zlata Lukášková. Za  oblačného počasí s  teplotami okolo 20 °C  přišlo na Roudnou velké množství lidí, kteří se řídí heslem sportem ku zdraví. Všichni závodníci ocenili pohoštění připravené organizátory, koncert kapely Pumpa a  ti nejmenší dětské soutěže, které pro ně připravila ZPMVČR. Vzácným hostem závodu byl primátor města Plzně Martin Baxa, který předával ceny nejlepším závodníkům. Po  závodě čekal účastníky bohatý raut s  mimořádně chutnými a rozměrnými řízky, jimiž každý určitě bohatě doplnil vydané kalorie.  Pivo zajišťova-

lo nezbytné doplnění tekutin, vitamínů a  sacharidů, na  výběr však byly i  nealko nápoje. O zábavu se postaral hardrockový nářez skupiny Pumpa, která to rozjela na plné obrátky. Zakladatel skupiny kytarista Michal Němeček, zpěvák Zdeněk Jakubec a  další tři muzikanti byli často odměněni bouřlivým potleskem relaxujících aktivních i pasivních účastníků závodu. (JN)

Hannibal – geniální válečník starověku (247 – 183) (I) Hannibal Barkas byl kartáginský generál, stratég a taktik, později také politik, který je všeobecně považován za jednoho z nejznamenitějších vojevůdců světových dějin. Žil v období převratných změn ve středomořském světě, během nichž získali Římané převahu nad takovými mocnostmi, jakými byly Kartágo, Makedonie, Syrakusy a  seleukovská říše. Hannibal, jehož jméno lze přeložit jako „přízeň boha Baala“, se narodil v Kartágu v roce 247 př. n. l., tedy před 2260 léty. Jeho matka pocházela z Ibérie. Jeho otec Hamilkar Barkas byl velitelem punských vojsk na  Sicílii během první punské války. Po porážce v tomto konfliktu se Hamilkar uchýlil na své statky v Africe spolu se svými syny Hannibalem, mladším Hasdrubalem a  nejmladším Magónem. Hannibal měl zřejmě ještě dvě sestry, které měly na  rozdíl od svých bratrů strávit větší část života v Kartágu. Hannibal sám jakož i všichni jeho sourozenci byli vzděláváni spartským učitelem a filozofem jménem Sosylos. Ovládal tudíž nejméně dvě řeči: punštinu a řečtinu. Později jako velitel různorodého žoldnéřského vojska se ale podle všeho dokázal dorozumět i  v  jiných jazycích. V této době Kartágo naléhavě potřebovalo služeb jeho otce, neboť v Africe propukla vzpoura žoldnéřů, kterým kartáginský senát odmítl vyplatit dlužnou odměnu. K povstání se připojily také domorodé kmeny, přičemž Hamilkarův úhlavní nepřítel, Hanno Veliký, byl vzbouřenci těžce poražen. I přes převahu žoldnéřů dokázal Hamilkar nakonec vzbouřence krvavě rozdrtit. Římané zatím využili oslabení Kartáginců a obsadili ostrovy Sardinii a  Korsiku, což ještě více podlomilo válkou vyčerpané Kartágo. To navíc muselo platit Římanům vysoké válečné reparace. Kartágo tedy nutně potřebovalo získat nové kolonie, jejichž nabytí by vykompenzovalo ztráty středomořských ostrovů. V roce 237 př. n. l. proto Hamilkar vytáhl do  Ibérie (dnešní Pyrenejský poloostrov), aby tuto rozlehlou a bohatou zemi podrobil kartáginské vládě. Předtím než tak učinil, navštívil prý se svými syny Baalův chrám v Kartágu a nechal je zde odpřísáhnout věčnou nenávist vůči Římanům. Hannibalův slib měl údajně znít: „Přísahám, že jakmile mi to věk dovolí… ohněm a železem určím osud Říma.“ Tato událost je ale zřejmě pouhý mýtus, rozšířený římskými dějepisci. Ve věku devíti let opustil Hannibal a jeho bratři Afriku, kterou měl znovu spatřit až za dalších třicet let.

Hamilkar se v Hispánii osvědčil stejně jako dříve na  Sicílii jako výtečný organizátor a  velitel a  v  několika málo letech si podmanil iberské a keltiberské kmeny. Příjmy z nových držav Hamilkar odesílal do  Kartága, které jimi splácelo reparace Římanům. Hannibal a jeho bratři doprovázeli otce na  jeho taženích proti Iberům a pravděpodobně byli přítomni, když se jejich otec v roce 228 př. n. l. během jednoho z nich utopil v dravé řece. Po  Hamilkarově smrti převzal velení v  Ibérii Hasdrubal zvaný „Sličný“, Hamilkarův zeť. Ten se ukázal být důstojným Hamilkarovým nástupcem. V dalších letech rozšířil kartáginskou moc na  poloostrově až k  řece Ebro a  založil město Carthago Nova (dnešní Cartagena). Hannibal se tehdy vyznamenal v obtížných bojích proti iberským kmenům jako Hasdrubalův velitel jízdy. Římané zneklidnění kartáginskou expanzí vyslali do  Nového Kartága delegaci, která v roce 226 př. n. l. uzavřela s Hasdrubalem smlouvu, v  níž byla řeka Ebro stanovena jako hranice mezi kartáginskou a  římskou sférou zájmu v  Hispánii. Tato smlouva je všeobecně pokládána za Hasdrubalův významný diplomatický úspěch, neboť mu v podstatě dala volnou ruku při dobývání bohatého Iberského poloostrova. Hasdrubal pokračoval ve  své prozíravé vládě v Hispánii až do roku 221 př. n. l., kdy byl zavražděn svým iberským otrokem, jehož motivy zůstaly utajeny.

S podporou politických spojenců v Kartágu byl Hannibal potvrzen v hodnosti velitele ozbrojené moci v Hispánii. Poté, co se ujal velení, Hannibal během dvou let završil dobytí Hispánie. V jedné bitvě při řece Tajo přitom prvně porazil početně silnějšího soupeře. Římané, hrozící se rostoucí Kartágincovy síly, uzavřeli alianci s městem Saguntum, které leželo jižně od Ebra a prohlásili je za svůj protektorát. Hannibal chápal tento čin jako porušení dohody a nehledě na  římské protesty město oblehl. Když v  roce 219 př. n. l. Saguntum (dnes Sagunto v provincii Valencia) po osmi měsících padlo a veškeré jeho dospělé obyvatelstvo bylo zmasakrováno, zareagoval římský senát požadavkem na Hannibalovo vydání. Vláda v Kartágu to však odmítla a v roce 218 př. n. l. tak vypuklo mezi oběma městy otevřené nepřátelství. Na jaře roku 218 př. n. l. Hannibal vyrazil z No-

vého Kartága v  doprovodu mocného vojska – přibližně asi 100  000 mužů ho následovalo směrem na  sever. Po  překročení Ebra odeslal 40 000 mužů pod velením svého bratra Hasdrubala zpět do Hispánie, která měla být bráněna před očekávaným římským útokem. Rovněž do Kartága vyslal část svých vojáků. Po zdolání Pyrenejí dorazil Hannibal do Galie, kde se proti němu postavili místní Keltové. Hannibalovi se je ale podařilo přesvědčit, aby mu dovolili v míru projít jejich územím. Zde propustil 7000 méně spolehlivých žoldnéřů, takže v  tomto okamžiku disponoval armádou asi 40 000 pěšáků a  10  000 jezdců, spolu se 37 válečnými slony. Jak bylo u  Kartáginců obvyklé, skládalo se i Hannibalovo vojsko převážně ze žoldnéřů. Pěchotě dominovali Iberové, Libyjci a baleárští prakovníci. Lehká kavalerie sestávala z asi 4000 Numidů, nejlepších jezdců a patrně nejzdatnějších bojovníků celé druhé punské války. Jejich velitel Maharbal náležel k  nejbližším přátelům a  nejschopnějším Hannibalovým podřízeným. Jemu a  jeho jízdě vděčil Hannibal za  většinu svých vítězství. Zbytek jezdectva tvořili Iberové. Vojsko bylo podporováno válečnými slony, kteří však měli především silný psychologický účinek na morálku nepřítele. Svých největších úspěchů navíc Hannibal dosáhl bez jejich pomoci, protože do té doby už všichni pomřeli. V jižní Galii Hannibal upustil od dobývání Římu nakloněné řecké kolonie Massalie (dnešní Marseille). Bez povšimnutí obešel i  proti němu vyslané vojsko konzula Publia Cornelia Scipiona, otce slavného Scipiona Africana, který zanechal pronásledování Hannibala po  jeho překvapivém přechodu přes řeku Rhônu. Zde ale Hannibal narazil na  první větší překážku. Na  druhé straně stojící keltský kmen mu bránil v přebrodění, avšak díky nočnímu jízdnímu manévru si Punové uvolnili cestu. Scipio zatím odplul i s římským vojskem do Předalpské Galie (dnešní severní Itálie), kde hodlal zničit zbytky kartáginského vojska, neboť nevěřil, že by se Hannibalovi mohlo podařit přejít Alpy s  tak mocným vojskem a s těžkopádnými slony.

nější výkony vojenských sil v dobách starověku. Vozatajstvu, v  němž spolu s  vojáky cestovaly také jejich ženy a  děti, dále hudebníci, herci a  obchodníci, Hannibal přikázal vrátit se zpět do Hispánie. Také svoji ženu Imilke s jejich během obléhání Sagunta narozeného syna poslal do  Kartága. O  dalších osudech Hannibalovy rodiny není nic bližšího známo, ale nejspíše je Hannibal již nikdy více nespatřil. Kromě extrémních klimatických podmínek se museli Kartáginci v  Alpách vypořádávat také s  odporem keltských Allobrogů, kteří obsadili důležité horské průsmyky a  zasypávali kartáginskou kolonu kameny, oštěpy a šípy. Teprve po několikadenních bojích byli Keltové odraženi. Po  patnácti nekonečných dnech sestoupili Kartáginci koncem listopadu 218 př. n. l. poblíž dnešního Turína do  údolí řeky Pádu. Hannibalův legendární přechod Alp si však vyžádal obrovské ztráty v řadách jeho vojska. V důsledku lavin, hladu, mrazu, pádů do horských roklí, bojů s Kelty či jiných nesnází zemřelo při tomto podniku více než 20 000 mužů. Hannibal velel nyní 26 000 vojákům, z nichž 12 000 připadalo na africkou pěchotu, dále 6000 pěších Iberů a 8000 jezdců, kteří byli všichni k smrti unavení vražedným pochodem. Při tom na Hannibala a jeho muže čekaly v Předalpské Galii odpočatí a  připravení římští legionáři pod velením konzula Scipiona. Hned na  počátku boje byli římští oštěpaři (velites), rozmístění u  řeky Ticina, přemoženi iberskou jízdou, jíž velel sám Hannibal. Nalomeným Římanům poté poslal do  zad Maharbal jeho Numidy, kteří udolali římskou jízdu. Při ústupu utrpěli Římané citelné ztráty. Scipio byl vážně zraněn a  pouze odvážný zásah jeho stejnojmenného syna ho zachránil před smrtí. Vítězstvím u Ticina započal největší Kartáginec své triumfální tažení Itálií, v němž Římanům přivodil ještě tři další drtivé porážky. Kromě toho zde vybojoval řadu menších vítězných střetnutí a vedl vojenské operace celých patnáct let, aniž by přitom byl poražen. Porážka Římanů se stala signálem pro vzpouru části Galů a Ligurů, kteří se připojili k Hannibalovi a poskytli mu cenné pomocné jednotky. (Pokračování) (jn)

Příchod Cyrila a Metoděje na Moravu – před 1150 léty Trasa Hannibalova postupu přes Alpy zůstává dosud nevyřešenou záhadou. Většina moderních teorií předpokládá, že postupoval údolím řeky Drôme a průsmykem Col de Montgenevre (v n.v. 1854 m), případně že se vydal o něco severnější cestou podél řeky Isery a průsmykem Col du Mont Cenis. Ať tak nebo onak Hannibal překročil Alpy s  početnou armádou, tvořenou vojáky z Ibérie a Afriky zcela nepřivyklými zdejšímu počasí, bez zajištěného zásobování a  ještě k  tomu na  počátku zimy. Hannibalův přechod Alp se tak zařadil mezi nejpamětihod-

Počátkem 9. století se ve  střední Evropě objevují dvě knížectví, která spolu vedla politický boj – Moravské knížectví, pravděpodobně s  centrem v  jihomoravských Mikulčicích, sídle knížete Mojmíra, a Nitranské knížectví se střediskem v  Nitře na  jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina. Pravděpodobně v  roce 831 byl Mojmír spolu „se všemi Moravany“ pokřtěn pasovským biskupem Reginharem.

Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z  Nitry vypudit a  obě knížectví spojit pod svoji vládu. Tento krok je označován za  vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem. Velká Morava představovala první západoslovanský stát, tehdy nejmocnější a  nejsilnější ve  středu Evropy. V době největšího rozmachu zahrnovala území Moravy, Čech a Slovenska, severní část Rakouska, tehdejší Panonii (Maďarsko až po Balaton), tzv. Červenou Rus, část Polska při horní Visle a Odře a Lužické Srbsko. V  roce 846, pravděpodobně po  Mojmírově smrti, byl na  velkomoravský stolec dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem Východofranské říše, kníže Rostislav. Rostislav si uvědomoval, že pokud má být křesťanství plně přijato obyvatelstvem, nemůže být do země uváděno misionáři, kteří kážou v cizím jazyce. Měl také obavy z  politického a  náboženského vlivu německých kmenů, a proto ze země latinsky mluvící kněze vykázal.

Kníže Rostislav vítá věrozvěsty Cyrila a Metoděje (ak. malíř M. Benko) (*) Po  neúspěšné žádosti o  pravé učitele víry u římského papeže se Rostislav rozhodl požádat o  misionáře císaře byzantské říše Michala III. sídlícího v Cařihradě. Císař Michal III. pro misi ve  Velké Moravě vybral dva soluňské bratry Konstantina a Metoděje. Bratři pocházeli z rodiny řeckého vojenského hodnostáře Byzantského císařství. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu. Starší z  bratrů Metoděj se narodil v  roce 815 v  řecké Soluni. Původně se věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě. Brzy po ukončení studia práv v Byzanci byl v r. 835 jmenován archontem, tedy místodržitelem v  byzantské provincii na  řece Strymon (severně od  Soluně), obývané Slovany. Svého povolání se však kolem roku 845 zřekl a  úřad archonta opustil. Rozhodl se skončit se světským životem a  uchýlil se do  oblasti maloasijského Olympu v bithýnském kraji do střediska řeckého mnišstva s množstvím klášterů jižně od Byzance. Mladší Konstantin se narodil kolem roku 826 v Soluni. Po studiu na školách v Soluni vystudoval teologii, filozofii a literaturu na vysoké škole v Konstantinopoli. Studia dokončil kolem roku 847. Kancléř císařovny Theodory II. Theoktistos dal Konstantina vysvětit na  kněze a  jmenoval jej knihovníkem a archivářem patriarchy Ignatia. Konstantin se však tajně uchýlil do  samoty jednoho z  mnoha klášterů na  zalesněném mořském pobřeží. Později přijal nabízené místo profesora filozofie na  dvorní vysoké škole.

29

30

V  roce 851 byl 24letý Konstantin císařovnou Theodorou požádán, aby obhajoval křesťanské učení u  Saracénů. Odebral se do  Samarry severně od  Bagdádu, hlavního města jejich říše. Počínal si natolik moudře a vtipně, že dokonce vyprovokoval Araby k  pokusu, naštěstí neúspěšnému, jej otrávit. V roce 855 se připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Oba bratři před příchodem na Moravu již měli za sebou jednu misijní pouť. Byzantským císařem byli kolem r. 860 vysláni k Černému moři, aby hlásali křesťanství mezi Slovany. Na  své misijní cestě k Chazarům nalezli ostatky papeže Klimenta I. a později je přinesli do Říma, kde jsou dodnes uchovávány v kostele sv. Klimenta. Konstantin a  Metoděj přišli na Velkou Moravu 5. července 863. Po příchodu zavedli do bohoslužby slovanský jazyk - staroslověnštinu. Konstantin k tomu dokonce vytvořil vlastní písmo („glagolici“) na základě řecké kurzívy a částečně arabštiny. Toto písmo pomocí 38 liter (písmen) kodifikovalo staroslověnský jazyk. Oba bratry tak lze pokládat za zakladatele slovanského písemnictví. V  roce 864 napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a  umožnit návrat latinským kněžím. Opět došlo ke svárům dvou koncepcí - latinské a  staroslověnské – které trvaly po celou dobu působení zejména Metoděje na Moravě. Konstantin sám přeložil do  staroslověnštiny evangelia, apoštolář, misál a  žaltář a  napsal ke  čtyřem evangeliím předmluvu, tzv. Proglas. V tomto díle pokračoval i Metoděj, který do staroslověnštiny přeložil životopisy církevních otců a založil překladatelskou školu, která r. 883 za dobu asi 8 měsíců přeložila celou Bibli. Po několikaleté misijní činnosti na Moravě odcestovali bratři do  Říma a  přinesli papeži Hadriánovi II. ostatky papeže Klimenta. Od  Hadriána dostali příslib, že slovanská řeč bude uznána za liturgickou. Bratřím se úspěšně dařilo překonávat pohanské tradice a zvyky. Brzy však proti nim vznikla opozice ze strany německých kněží – rozhodujícím činitelem byl biskup Wiching. Roku 870 byl Rostislav I. zradou synovce Svatopluka zajat a vydán Ludvíku Němcovi, který jej nechal oslepit. Morava se na jeden rok dostala pod správu rakouských markrabí. V tom samém roce byl zajat také Metoděj a  zavlečen do  Němec. Nakonec byl uvězněn i Svatopluk, propuštěn byl za příslib, že povede německá vojska proti vzbouřeným Moravanům. Jak dosáhl moravského území, přešel však Svatopluk na moravskou stranu, a francká vojska porazil. Konstantin po  cestě do  Říma onemocněl, byl vyčerpaný i  neustálými hádkami se západním klérem, který na něho dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce. Západní klerici trvali na  tom, že se bohoslužby smějí konat jen hebrejsky, řecky a  latinsky. Po příchodu do Říma vstoupil do kláštera. Zde

přijal mnišské jméno Cyril (Kyrillos), pod nímž je také často uváděn jako jeden ze dvou bratřívěrozvěstů. Po padesáti dnech podlehl utrpení a 14. února 869 zemřel ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu. Byl pak pochován u sv. Klimenta v  původním kostele, nacházejícím se pod nynějším kostelem téhož jména na Via San Giovanni in Laterano v Římě. Metoděj byl papežem Hadriánem II. jmenován arcibiskupem Panonie, tj. území, které zahrnovalo dnešní východní Rakousko a  západní Maďarsko a Moravu. Salcburský arcibis­kup však pokládal toto území za  své misijní pole a  dal Metoděje na dva a půl roku uvěznit. Papež Jan VIII. jej r. 873 z  vězení vysvobodil, potvrdil ho v úřadě arcibiskupa a schválil mu slovanský církevní jazyk, byť s  jistým omezením. Metoděj pak dalších 10 let působil jako arcibiskup ve  Velkomoravské říši. Před r. 884 přijali od něj křesťanství český přemyslovský kníže Bořivoj s chotí Ludmilou a dalšími českými velmoži. Ve věku 70 let Metoděj 6. dubna 885 zemřel. Ačkoliv se místo jeho smrti nedá s  jistotou určit, je pravděpodobně pohřben ve  svém katedrálním chrámu Panny Marie na Velehradě. Jeho hrob však dosud nebyl lokalizován. Svým nástupcem jmenoval biskupa Gorazda. Na Velkou Moravu však se vrátil z Říma švábský duchovní Wiching a ujal se s velkou brutalitou církevních záležitostí. Nový arcibiskup Gorazd byl spolu s  mnoha jinými uvězněn. Zde se o  něm zprávy nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a  mniši (bylo jich na  dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože se odmítli podřídit papežovu usnesení a nechtěli zradit odkaz svého učitele. Odešli do  Čech, Polska, Chorvatska nebo Bulharska. Vznikající slovanská vzdělanost tak utrpěla velkou ránu. Papež Štěpán VI. r. 896 zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbě.

Socha Cyrila a Metoděje na Pustevnách v Beskydech Velký význam při upevnění samostatného státu – Velké Moravy – mělo i  zákonodárné dílo obou bratří. Nepřevzali jednoduše cizí překlady, ale ve  více bodech je upravili podle místních zvyklostí. Cyrilometodějské zákonodárství bylo zcela svébytným právním řádem, odlišným od zákonů byzantských i římských, bylo uspořádáním, kterým se začala vytvářet a na evropskou scénu vystupovat nová oblast (**). V roce 1980 Cyrila a Metoděje prohlásil papež Jan Pavel II. za spolupatrony Evropy.  Cyril a Metoděj jsou také hlavními patrony Moravy. V roce 2013 jsme si připomněli výročí tisíce a jednoho

sta padesáti let, jež uplynuly od příchodu obou bratří na území Velké Moravy.  (JN) (*) Stanislav J.: Životy slovanských apoštolov Cyrila a Metoda. L. Mazáč, Praha 1933; (**) Piha P.: Čechy a jejich svatí. AVED, Praha 1992

Čím léčil profesor Löw před 300 léty * Jan František Löw (1648 – 1725) se narodil v Plané u Plzně, vystudoval v r. 1672 v Praze lékařství a později v Římě práva. V roce 1682 se na  pražské univerzitě stal mimořádným profesorem anatomie, chirurgie a botaniky, o dva roky později řádným profesorem tzv. institucí (to svým pojetím odpovídalo fyziologii a  farmakologii) a  v  r. 1690 řádným profesorem lékařské praxe. Opakovaně byl děkanem lékařské fakulty a  šestkrát rektorem pražské univerzity. Kromě toho vykonával lékařskou praxi ve šlechtických rodinách i v pražských klášterech (např. u premonstrátů na Strahově). Vlastnil rozsáhlou knihovnu, sám často publikoval na různá medicínská témata. Za své zásluhy byl v r. 1703 nobilitován a získal přídomek z Erlsfeldu. Je považován za zakladatele soudního lékařství. Svým současníkům se však spíš jevil jako úspěšný lékař, který kromě mnoha odborných spisů byl též autorem řady nových léčivých přípravků. Své první vlastní předpisy uvedl Löw v  knížce Via regia sive Modus extemporaneus prescribendi remedia (Královská cesta čili okamžitý způsob, jak se mají předpisovat léky) z roku 1693, věnované studentům lékařství. Je to soupis asi sedmi set léčivých přípravků od  různých autorů, rozdělený podle indikací do  26 kapitol. Od samotného Löwa obsahuje tato knížka pět přípravků: Balzamum meum dentifricum, Pulvis mei anodyni, Pulvis m. catharal. lambic, Rotulae m. cephali compl., Trach. meae analept. První léčivé přípravky označené přímo Löwovým jménem jsou uvedeny v pražské trojjazyčné lékárnické sazbě z roku 1699. Jsou to „lektvař proti zimnici“ (latinsky Electuarium antifebrile D. D. Löw), „P. doktora Löwa z sýrou strojené perlové syrečky“ (Manus christi perlata sulphurata D. Doct. Löw) a ještě tři do češtiny nepřeložené přípravky: Sp. polychrestum D. D. Löw, Sp. Sud. C. h. D. D. Löw a Elixir purgans D. D. Löw. Zkratka Sp. Označuje čajovou směs (species); lektvar (electuarium) bývala oblíbená léková forma kašovité konzistence a  sladké chuti. Uvedený Löwův lektvar proti zimnici obsahoval prášek z  kůry chinovníku a chuťová korigencia, zejména šťovíkový sirup. Tzv. perlové syrečky se sírou patřily mezi rotulky. Rotulky se připravovaly kapáním koncentrovaného roztoku cukru na  zahřátý plech. Po zchladnutí vznikla polokulovitá tělíska. V tomto případě se do roztoku cukru přidala suspenze síry (lac sulphuris) a práškovaná perleť (mater perlarum). Latinský název těchto rotulek Manus Christi byl používán již od  středověku jako výraz zbožnosti. Přípravek Species polychrestum byl všestranně působící čajovou směsí, která obsahovala 22 rostlinných drog a  cukr. Většina ingrediencí byla tuzemského původu (např. natě jahodníku, rozrazilu, řepíku a plicníku, květy fialky, sušené švestky, kořen lékořice, oddenek osladiče aj.). Z dovozu byl pouze cukr

(z  Kanárských ostrovů) a  listy senny (z  Afriky). Sp. Sud. byl zřejmě čaj na vyvolání potu (sudor = pot, sudorifera = léky potopudné) a elixír purgans byl projímavý tekutý přípravek. Nejvíce (přes třicet) léčivých přípravků vlastního složení uvedl Löw ve své knize Universa medicina practica (1723). Celá kniha obsahuje asi tisíc předpisů od více než stovky autorů. U  některých svých léků doplnil jejich složení. Z výše zmíněných přípravků je v této knize připomenut „zubní balzám“ a to léčení zánětu dásní a proti černání zubů. Byla to suspenze rozetřeného bílého korálu, bílého jantaru a prášku ze spáleného jeleního paroží v čerstvém medu, ochucená hřebíčkem. Odvar z  výše uvedené čajové směsi Species polychrestum Löw doporučoval např. při úbytích (phtysis, starší označení pro plicní onemocnění, nejčastěji tuberkulózu). Z  nově uvedených přípravků si zaslouží připomenutí lektvar pro žaludek (Electuarium meum stomachikum). Ten obsahoval pelyněk, skořicovou silici, chinovou kůru a  tzv. Pulvis cachecticus Quercetani. K této směsi se přidával pomerančový sirup až do  vzniku kašovité konzistence. Dávka byla velkosti kaštanu (instar castaneae). Proti průjmu (dysenteria) sloužil rosol (Gelatina mea), obsahující nastrouhanou slonovinu, odvar z  jeleního penisu a mochny nátržníku. Podával se v polévce nebo v  omáčce (in jusculis). Obklad na  žaludek (Cataplasma meum) obsahoval semeno pelyňku v octovém výluhu z bezinkových květů. Tinktura proti horečce (Tincura mea febrifuga) se připravovala vyluhováním chinové kůry a hořcových kořenů a přidáním roztoku chloridu amonného. Voda proti střevním parazitům (Aqua mea vermifuga) obsahovala stopy rtuti. Z  dalších přípravků připomeňme ještě uspávací mast (Unguentum meum somniferum), víno proti horečce (Vinum meum febrifugum), při úbytích podávaný destilát (Destillatum meum antiphtysicum) a posilující pastilky (Morsuli mei resumptivi). Když v roce 1737 vyšla v Praze další lékárnická sazba, bylo v  ní opět zařazeno několik Löwových přípravků (např. Electuarium antifebrile DDL a  Emplastrum ad renes). Také pod novým názvem, ale bez uvedení jména autora, tam byly uvedeny výše zmíněné Rotulae perlatae sulphuratae. Podobně tomu bylo v  dispensatoriu z  roku 1739 (Dispensatorium medicopharmaceutiucum Pragense). Důležitější je uvedení jedenácti Löwových léčivých přípravků ještě v Obnoveném farmaceutickém pražském dispensatoriu z  roku 1750. Některé byly označeny jeho jménem, jiné jen zkratkou D.D.L. Z výše uvedených přípravků to bylo Electuarium antifebrile, Species decocti polychresti (původně Spec. polychrestum) a Emplastrum ad renes. Z  doposud neuvedených přípravků byl nejjednodušším Pulvis pro panatella D.D. Löw, obsahující jen čtyři složky (výše uvedené El. Antifebrile mělo jen tři komponenty). Tento prášek se připravoval z  ječné mouky, práškovaných kořenů dvou antisyfilitik (přestupu čínského a  sarsaparily) a  cukru. Podával se ve  formě polévky nebo omáčky. Nejsložitější přípravu měly často a v mnoha indikacích používané pilulky Pilulae sine custodia D.D. Löw. Nejprve se musely připravit základní pilulkové hmoty na pět druhů pilulek, které se smíchaly dohromady, a  ze vzniklé

směsi se pak zformovaly pilulky hmotnosti dvou gránů (tj. asi 0,15 gramu). Tak se stalo, že v konečném výrobku bylo smícháno 38 druhů různých látek, z nich osm bylo projímavých. Proti krvácení do  tkání byly určeny Pilulae apoplecticae D.D. Löw, obsahující kromě síry a  přírodní rumělky ještě šestnáct složek organického původu. Podobně složitý byl Pulvis viscerallis D.D.L., obsahující čtrnáct ingrediencí, mimo jiné opět rumělku, ale také antimoničan draselný, lidskou lebku, losí kopyto, práškované stonožky, dešťovky i  zmije a  také rostlinné drogy. Na záněty kloubů vymyslel Löw nakuřovací prášek (Pulvis fumalis arthriticus D.D. Löw), v  němž kromě čtrnácti rostlinných drog byly obsaženy i  staré („svlečené“) hadí kůže. V  porovnání s  tím byl prášek proti dětskému kašli (Pulviw contra tussim infantum D.D.L.) velmi jednoduchý; obsahoval totiž jen kořeny pivoňky, kosatce a podražce, šafrán a cukr. Z dosud neuvedených přípravků zbývá doplnit ještě dva čaje podle Löwovy receptury. Species pectorales magistraliter D.D.L. (Mistrovský prsní čaj) obsahoval patnáct rostlinných drog a také piliny z jeleních parohů a ze slonoviny. Čaj pro „jemné povahy“ (Species pro delicatis D.D.L.) obsahoval projímavé drogy (např. sennové listy) a vínan draselný. Z uvedených ukázek vyplývá, že Löwova materia medica byla velice rozmanitá. Většinu tvořily domácí i  dovážené rostlinné drogy. Byly v  ní někdy zastoupeny i  látky živočišného původu (např. korály, slonovina a jelení parohy) a také chemická léčiva (sloučeniny rtuti a  antimonu). Mnohé látky se používají dodnes, jiné se donedávna používaly v lidovém léčitelství. Posuzovat jejich terapeutický přínos z  hlediska dnešních znalostí o  jejich složení a  účinnosti by většinou bylo zavádějící. Některé přípravky, např. Pilulae sine custodia, je možné považovat za placebo. Vliv na působení léků měla bezpochyby i úcta pacientů k postavení a pověsti autora léku. V souhrnu lze konstatovat, že Löwova materia medica se přidržovala zvyklostí doby, odchylky bylo možné hledat spíš v tom, jak Löw tyto látky kombinoval. Pozdější zprávy o Löwových přípravcích nemáme. Rakouská vláda se v rámci sjednocení zákonodárství rozhodla vydat společné předpisy na léky pro celou monarchii. Tyto předpisy byly sepsány vídeňskými odborníky a ti nepřihlíželi k lokálním zvyklostem jednotlivých zemí. * Drábek P.: Léčivé prostředky podle profesora Löva. Dějiny věd a techniky 46, 2013, č.2 (jn)

Franz Kafka (1883 – 1924) Německy píšící pražský židovský spisovatel Narodil se před 130 lety 3. července 1883 na Starém Městě v Praze, kde i později žil, v rodině židovského velkoobchodníka s  galanterií Hermanna Kafky (1852 až 1931) a Julie Kafkové, rozené Löwyové (1856 až 1934).[3] Měl dva bratry, Georga a Heinricha, kteří oba zemřeli v dět-

ském věku, a tři sestry, Elli (1889 až 1941), Valli (1890 až 1942) a Ottlu (1892 až 1943).[3] Všechny jeho sestry se staly později oběťmi nacistického teroru a zemřely v koncentračních táborech. Se svým otcem nevycházel dobře, což ovlivnilo nejen jeho dětství, ale i dílo (Dopis otci). Po Praze se rodina přibližně 14krát stěhovala. Kafkova mateřština byla němčina, ale hovořil také česky a  francouzsky. Ačkoli byl Žid, kvalita výuky hebrejštiny v té době poskytovaná v rámci židovského náboženství na školách byla kolísavá, z čehož se usuzuje, že hebrejsky téměř vůbec neuměl.[4] Moderní hebrejštinu se Kafka později učil spolu s Miriam Singerovou u Jiřího Mordechaje Langera a zvládl ji do té míry, že s Langerem mluvil hebrejsky o prvních letadlech, která se tehdy vznášela nad Prahou. Kafka nejprve navštěvoval Německou chlapeckou obecnou školu v Masné ulici, poté Německé státní gymnázium v  paláci GolzKinských na Staroměstském náměstí. Po maturitě podnikl spolu se svým oblíbeným Fotografie Franze strýcem Siegfriedem za odKafky z roku 1906 měnu výlet na  ostrov Helgoland v Severním moři. V letech 1901 až 1906 studoval práva na  německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity a  navštěvoval také přednášky germanistiky a dějin umění. V roce 1902 se setkal s Maxem Brodem, rovněž studentem Karlo-Ferdinandovy univerzity, a  jejich přátelství trvalo až do Kafkovy smrti. Ještě před promocí pobýval v srpnu 1905 v sanatoriu ve Zlatých Horách ve Slezsku. Promoval v roce 1906 na doktora práv. V  roce 1907 začal pracovat – tři čtvrtě roku byl zaměstnán u  pojišťovny Assicurazioni Generali. Od  srpna 1908 až do  svého předčasného penzionování v  roce 1922 pak pracoval v  Dělnické úrazové pojišťovně (Arbeiter-Unfall-VersicherungsAnstalt für das Königreich Böhmen), nejprve jako koncipient, poté na různých pozicích tajemníka. Byl zde oblíben u spolupracovníků i nadřízených a dosáhl i nesporného kariérního úspěchu. V  roce 1908 publikoval své první texty v  mnichovském časopise Hyperion a v Brodově almanachu Arkadia. Později některé své povídky veřejně četl. Dle jeho přítele Maxe Broda byl Kafka vždy velmi pečlivě, ale nenápadně oblečen. Neměl rád vulgární vtipy, byl vždy usměvavý, laskavý. Jeho snad jedinou chybou bylo, že se velmi podceňoval. V  polovině října roku 1910 cestoval s  Maxem a Ottou Brodovými do Paříže. Tady onemocněl a vrátil se sám do Prahy. V prvních prosincových dnech cestoval do Berlína. Kafkův poměr k ženám byl více než komplikovaný. V červnu roku 1914 se zasnoubil s Felice Bauerovou, ale již v červenci v Berlíně zasnoubení zrušil. Poté nastoupil dvoutýdenní dovolenou v Lübecku a Travemünde, na to pokračoval do  dánského Marielyst. Uvažoval o  odchodu z úřadu a o spisovatelské dráze. V srpnu byl prohlášen za neschopného vojenské služby. Bydlel v  Bílkově ulici v  bytě své sestry Valli, která se po mobilizaci svého muže odstěhovala k jeho rodičům do  Českého Brodu. Začal psát Proces (Der Prozess). V lednu následujícího roku se zno-

31

32

vu sblížil s Felice Bauerovou. Pak se opět na čas odstěhoval do  vlastního bytu v  Dlouhé třídě. Kafka žil jinak téměř stále u rodičů, s výjimkou krátkých zmiňovaných období. V červenci roku 1916 byl s Felice v Mariánských Lázních. Psal zde povídky tvořící součást Venkovského lékaře (Ein Landarzt). Během pobytu v Mnichově veřejně předčítal v kárném táboře. Během roku 1917 v odpoledních a večerních hodinách pracoval ve Zlaté uličce na Pražském hradě, později také v bytě v Schönbornském paláci. V červenci se podruhé zasnoubil s Felice Bauerovou. Když 4. září u  něj byla zjištěna plicní tuberkulóza, Kafka odmítl návrhy přátel na  léčbu v  některém plicním sanatoriu a  rozhodl se odjet za sestrou Ottlou Kafkovou do Siřemi, kde hospodařila na  statku švagra Karla Hermanna. V  téměř Socha Franze Kafky od  Jaroslava zcela německé SiRóny v Dušní ulici v Praze řemi na Podbořansku Kafka pobýval s  několika kratšími přestávkami od  12. září 1917 do  30. dubna 1918. Již v  září 1917 za  ním do  Siřemi přijela z  Berlína jeho snoubenka. Setkání však jen prohloubilo vzájemné odcizení. V lednu Kafku v Siřemi navštívil i přítel Oskar Baum, pražský židovský spisovatel. V Siřemi Kafka bydlel s největší pravděpodobností na  návsi v  domě čp. 35, který byl po 2. světové válce zbořen. Ke Kafkovi má však nepochybně vztah další dům na návsi, a to čp. 6.To byla obytná budova statku, na kterém Ottla hospodařila a kam se Kafka chodil stravovat. Když Kafkovi vypršela zdravotní dovolená, odjel na  konci dubna opět do  Prahy. Během svého siřemského pobytu se Kafka věnoval hlavně procházkám a  četbě. Napsal zde sbírku úvah, vydanou posmrtně pod názvem Aforismy. O Vánocích roku 1917 při krátké zastávce v Praze došlo k definitivnímu rozchodu Kafky a Felice Bauerové. V  Siřemi byl ještě začátkem roku 1918, v  létě pobýval v  Praze, v  září v Turnově, v  listopadu v  Želízech. Navázal vztah s  Julií Wohryzkovou, která pocházela ze skromných poměrů a vůbec se nelíbila jeho otci. V  r. 1919 vyšel Venkovský lékař a V kárném táboře. Prázdniny trávil v Praze. Na podzim opět zrušil své poslední zasnoubení. Zimu prožil s Maxem Brodem v Želízech. V té době napsal Dopis otci (Brief an der Vater). V  r. 1920 trávil zdravotní dovolenou v  Meranu. Korespondendoval s  vídeňskou přítelkyní Milenou Jesenskou. V  létě a  na  podzim se vrátil do  práce v  pražském úřadě. Rozešel se definitivně s  Julií Wohryzkovou. Následující měsíce pobýval v  tatranských Matliarech. Zde se seznámil se studentem medicíny, Robertem Klopstockem. V červenci 1922 při pobytu v  Müritzu u  Baltského moře poznal Doru Diamantovou, s níž žil pak několik měsíců v Berlíně. Sionistka Dora oživila přání usadit se v Palestině. Kafka napsal několik povídek, patřící k jeho nejznámějším - Malá paní (Eine kleine Frau) a Doupě (Der Bau).

V březnu roku 1924 se vrátil z Berlína do Prahy. To již pro pokročilost choroby nemohl mluvit ani polykat. Začátkem dubna odcestoval z Prahy do  sanatoria v  Kierlingu spolu s  přítelem Robertem Klopstockem a Dorou. Zde 3. června 1924 Franz Kafka zemřel. O týden později byly jeho ostatky uloženy do rodinné hrobky na Novém židovském hřbitově na pražském Žižkově. Podle svých přátel byl Kafka zábavný a  citlivý společník. Byl nekuřák, a po značnou část svého života vegetarián. Když ho lékaři přesvědčili, aby kvůli pokročilé tuberkulóze začal jíst maso, jeho vegetariánství na  sebe vzala sestra Ottla. O  svých zvycích napsal Felicii Bauerové: „Samozřejmě nepiju alkohol, kafe a  čaj, a  většinou nejím čokoládu.“ Podle dobových svědectví se již za Rakouska zajímal o českou politiku, značně přispíval na  politické vězně a  byl nejméně jednou předveden. Aby mohl ráno přijít včas do práce, zaplatil kauci za své propuštění. Kafka v závěti (dva neodeslané dopisy Maxu Brodovi) žádal, aby byla zničena veškerá jeho neuveřejněná díla, dopisy a deníky. Dora Diamantová poctivě všechny rukopisy, které měla, zničila (část zničilo berlínské Gestapo), ale jeho přítel Max Brod závěť nerespektoval a jeho dílo vydal. Za  nejdůležitější Kafkovy práce jsou všeobecně považovány romány Proces, Nezvěstný (též zvaný Amerika), Zámek a  povídka Proměna. Stěžejní část Kafkova díla byla za  jeho života téměř neznámá, publikoval jen několik povídek. Proslulým autorem se Kafka stal až po své smrti, zejména po 2. světové válce, a dnes patří ke klasikům literatury 20. století a jedněm z největších inovátorů románové formy vyprávění. V r. 1990 byla založena nevládní nezisková organizace Společnost Franze Kafky. Jejím hlavním cílem je přispět k oživení tradic, z nichž vzešel unikátní fenomén tzv. pražské německé literatury, a  obnovit obecné povědomí o  významu kulturní plurality středoevropského regionu, kde spolu po staletí žili Češi, Němci a Židé. Jméno Franze Kafky je pro ni symbolem zmíněných tradic, věnuje jeho dílu soustavnou pozornost a usiluje o to, aby se stalo přirozenou součástí českého kulturního kontextu. Společnost Franze Kafky má nyní kolem 1000 členů z celkem 23 států světa. (JN)

Po kom měla rentgenologie jméno: Wilhelm Konrad Röntgen (1845-1923) Je jen málo osobností vědy, jejichž jméno by natolik charakterizovalo objev, který učinili, jako v případě Wilhelma Konrada Röntgena. Denně zaznívalo po desítky generací jeho jméno v  podobě „dnes jdu na rentgen“, „čeká mne rentgen“ nebo „rentgenová vizita“ nesčetněkrát po celém světě. Možná, že s rozvojem dalších zobrazovacích

metod tomu dnes již tak není, to však nic neubírá na převratném objevu, spojeným s osobou tohoto německého fyzika. Narodil se 27. března 1845 v  Lennepu (dnes Remscheid) jako jediné dítě v rodině obchodníka Friedricha Röntgena a jeho ženy Charlotte. Když mu byly tři roky, rodina se přestěhovala do nizozemského Apeldoornu. V  šestnácti letech ho rodiče poslali za  dalším vzděláním do  Utrechtu, kde žil ve  spřátelené rodině u  profesora chemie místní univerzity Jana Willema Guninga. Návštěva utrechtské technické školy měla být přípravou na  Röntgenovo povolání. Avšak nebyla tam vyučována latina ani řečtina, u absolventů se tedy nepředpokládalo, že by chtěli později studovat na univerzitě. Chybějící znalosti klasických jazyků působily Röntgenovi v  akademické kariéře nemalé těžkosti. Podle známek na vysvědčení si vedl velmi dobře v technických předmětech, ve francouzštině, angličtině i „hochdeutsch“. Přesto studia nedokončil. Důvodem byla karikatura jednoho z pedagogů, nakreslená křídou na zástěně ke kamnům. Autorem byl někdo jiný, přesto však byl Röntgen ze studií vyloučen. Událost měla rozhodující vliv na celý další Röntgenův osud. Bez maturity se nemohl totiž zapsat na žádnou německou vysokou školu. Nikdo mu však nebránil navštěvovat ze zájmu na utrechtské univerzitě přednášky z matematiky, fyziky, chemie, zoologie a botaniky. Jako absolvent technické školy by se nestal věhlasným fyzikem, ale jen tuctovým podnikatelem. Přestože Röntgen vyloučení ze školy považoval za křivdu, od svého cíle mít maturitu neupustil. Čím promyšleněji lidé jednají, tím účinněji je může postihnout náhoda. To se také stalo. Jeden člen zkušební komise pro privátní maturitní zkoušku náhle onemocněl a náhradní examinátor pocházel ze školy, která Röntgena předtím vyloučila. Maturita dopadla, jak se dalo čekat: uchazeč propadl. Krátce nato se dověděl o Vysoké škole technické v Curychu, která přijímala zájemce i bez maturitního vysvědčení, pouze na základě vstupní vědomostní zkoušky. Přihlásil se a  od  podzimu 1865 byl přijat. Po šesti semestrech studia stavby strojů získal diplom strojního inženýra (1868) a rok nato ještě doktorát filozofie na curyšské univerzitě. I když se později věnoval experimentální fyzice, byla mu inženýrská kvalifikace velmi užitečná. Protože měl znalosti konstruktéra i  technologa, mohl většinu pokusů, které vymyslel, také sám s běžnými prostředky realizovat. Další Röntgenův život ovlivnilo setkání s profesorem fyziky Augustem Kundtem. V roce 1869 se stal jeho asistentem, po  roční spolupráci v Curychu s ním odešel do Würzburgu a o dva roky později (1872) na  nově zřízenou univerzitu ve Štrasburku. Tam podal habilitační práci a začal působit jako soukromý docent univerzitního ústavu (1874). Následující rok (1875) nastoupil na místo profesora matematiky a fyziky na  Vysoké škole zemědělské v  Hehenheimu. Protože mu tam ale chyběla možnost pracovat experimentálně, vrátil se (jako mimořádný profesor matematické fyziky) už za  dva semestry zase k  prof.  Kundtovi do  Štrasburku. Po  třech

letech (1879) byl pak povolán za řádného profesora a  ředitele Fyzikálního ústavu univerzity v Giessenu, tam zůstal až do roku 1888. Dalších dvanáct let působil na  würzburské univerzitě. Řídil nejen její nový fyzikální ústav, ale jedno funkční období (1894) jako rektor dokonce celou školu. Poslední rok devatenáctého století přešel do Mnichova, kde setrval až do své smrti. Zemřel ve skromných podmínkách na rakovinu střev 10. února 1923. Pohřben je v Giessenu. Svou první vědeckou práci, která se týkala plynů, publikoval Röntgen v  roce 1870. Později zveřejnil práce z  oblasti piezoelektrických a pyroelektrických vlastností krystalů. Röntgen mimo jiné popsal jev, kdy rotující dielektrikum v  elektrickém poli má magnetické vlastnosti. Toto zjištění přispělo k formulování Lorentzovy elektronové teorie. Dva hlavní Röntgenovy vědecké úspěchy jsou spojeny s jeho univerzitní kariérou v Giessenu a Würzburgu. Nejvýznamnější prací z giessenského období je důkaz, že při pohybu polarizovaného dielektrika vzniká magnetické pole. Mnozí z  velkých fyziků hodnotili tuto práci stejně vysoko jako objev rentgenových paprsků. Pohybující se polarizované dielektrikum bylo holandským fyzikem Lorentzem nazváno Röntgenův proud. Tím se stalo Röntgenovo jméno nesmrtelným v  teorii elektřiny a  magnetismu. Pro Röntgenův samotářský způsob práce je příznačné, že se jeho tehdejší asistent dověděl o  tomto objevu teprve z  odborného tisku. I když při pokusu pomáhal, netušil, o co vlastně jde. V roce 1894 začal Röntgen ve své würzburské laboratoři systematicky zkoumat katodové paprsky. Snad proto, že se o ně tehdy zajímala většina světových fyzikálních laboratoří, možná z toho důvodu, že předpokládal najít jejich další, dosud neznámé vlastnosti. Röntgen byl neobyčejně důkladný experimentátor. Když se dal do práce v nové oblasti fyziky, nejdříve všechny předešlé pokusy zopakoval. Nešlo o projev nedůvěry, ale o získání konkrétních zkušeností a o návaznost na práci předchůdců. Co bylo skutečným cílem Röntgenova výzkumu večer 8. listopadu 1895, se už nedovíme. Snad experimentoval jen z božské zvědavosti, jak říkal Einstein. Jisté je, že katodovou trubici obalil černým papírem, aby ho při pozorování světelných jevů vyvolaných katodovými paprsky vystupujícími z  trubice tenkým hliníkovým okénkem nerušilo světlo výboje. Pak sehrála svou roli náhoda. Přestože neprůsvitný obal nemohl žádné viditelné ani ultrafialové záření z  výbojky propustit, krystalky platnatokyanidu barnatého, ležící na  experimentátorově stole, se ve tmě laboratoře bledězeleně rozzářily. Nebylo pochyb, že v místě, kam na sklo výbojky dopadalo katodové záření, vznikaly neznámé paprsky, které dokázaly prostupovat neprůhlednými látkami. K  prvním rentgenovým fotografiím patřily stínové obrazy ruky objevitelovy manželky a  část hlavně lovecké pušky. Neviditelné paprsky začaly tak sloužit medicíně a technické defektoskopii už v době, kdy je jejich objevitel označil symbolem X. Již 22. listopadu 1895 vznikají první rentgenové snímky v dějinách. Při zobrazení kostry ruky používá Rentgen dvacetiminutového ozáření.

Koncem ledna 1896 uveřejnil „Wiener Klinische Wochenschrift“ první vyobrazení rentgenových snímků. Lze to pokládat za startovní čáru nového lékařského oboru – rentgenologie. V  prosinci 1901, při prvním udílení Nobelových cen, se nejvyššího uznání za vynález nebo objev v  oblasti fyziky dostalo právě objeviteli rentgenového záření. Spolu s  medailí a  diplomem mu bylo při slavnostním ceremoniálu ve  Stockholmu předáno i  150  800 švédských korun. Žádnou jinou finanční odměnu Röntgen v souvislosti s objevem nepřijal. Chtěl, aby dílo vykonané na  univerzitní půdě s  pomocí veřejných prostředků sloužilo zdarma úplně všem. Röntgenovy paprsky se staly v uplynulém století nástrojem k výzkumům, za něž bylo fyzikům, chemikům i  biologům uděleno více než 20 dalších Nobelových cen. Díky rentgenovému záření známe nejen stavbu mnoha desítek tisíc anorganických krystalických látek (kovů, slitin, polovodičů, minerálů apod.), ale např. i strukturu globulárních bílkovin, nukleových kyselin, penicilinu, cholesterolu, vitaminu B12 nebo nukleoproteinů. Třebaže dobře chápal praktický význam svého objevu, nikdy nepožádal o  jeho patentování a  neměl zájem ani o  nabídky firem, které mu za spoluúčast při výrobě lékařských diagnostických zařízení slibovaly výhodné podmínky. Byl prý asketicky skromný, odřekl dobře placenou hodnost akademika Berlínské akademie věd stejně jako vedení tzv. Helmholtzovy katedry fyziky na berlínské univerzitě, nebo funkci prezidenta Fyzikálně-technického říšského ústavu. Nepřijal dokonce ani Korunní řád, kterým ho v roce 1896 princ Luitpold, hlava tehdejšího Bavorska, hodlal povýšit do šlechtického stavu. Přesto má seznam medailí, čestných titulů a vyznamenání udělených mu vysokými školami a učenými společnostmi celého světa 89 položek. Je mezi nimi doktorát Lékařské fakulty univerzity ve Würzburgu, čestné občanství rodného města Lennepe, dekret dopisujícího člena Mnichovské akademie, zlatá Rumfordova medaile od  Royal Society v  Londýně, Bernardova medaile z  Kolumbijské univerzity a samozřejmě i první Nobelova cena za fyziku. Röntgen se v roce 1872 oženil s Annou Berthou Ludwigovou z Curychu, dcerou místního kavárníka. Ta byla sestřenicí básníka Otty Ludwiga. Röntgen se svou manželkou neměl vlastní děti, ale v  roce 1887 adoptovali osiřelou šestiletou Josephinu Berthu Ludwigovou, dceru Annina bratra. Letos od  úmrtí Wilhelma Konrada Röntgena uplynulo 90 let.  (r)

Před 100 léty Adalbert Schweitzer přicestoval do Lambaréne Albert Schweitzer se narodil 14. ledna 1875 v  Kaysersbergu v  Horním Alsasku, tehdy začleněném do  Německé říše. Byl synem protestantského - luterán-

ského - faráře v  prostředí, kde luteráni byli menšinou v katolickém prostředí. Otec i dědeček byli výbornými varhaníky. V roce 1893 odmaturoval, vystudoval filozofii – Štrasburk, Paříž, Berlín (doktorát získal v  r. 1899) a  teologii (doktorát získal v r. 1900). Současně i on kráčel v rodinné tradici, stal se z něj vynikající varhaník. S  oblibou interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Začal kázat v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. V  letech 1901-1912 zastával řadu administrativních pozic v Teologické koleji sv. Tomáše. Postupně získal na  své alma mater docentské místo. Stále se věnoval také hudbě, dosáhl virtuozity koncertního mistra. V  r. 1905 napsal francouzsky životopis J.S. Bacha, o  rok později odbornou knihu o  stavbě varhan a  hraní na varhany. V r. 1905 se rozhodl vydat se do Afriky jako lékařský misionář. Zahájil proto lékařská studia na  Univerzitě Štrasburk. Ke  studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončil v roce 1912, opustil své jisté postavení na univerzitě, oženil se a začal žít nový život. Po  promoci se v  r. 1913 rozhodl odcestovat do Afriky. Ve Francouzské Rovníkové Africe založil v  Lambaréne nemocnici. Po  vypuknutí 1. světové války byl spolu se svojí ženou v r. 1917 zatčen a internován v zajateckém táboře v Gasraison v Pyrenejích, kam Francouzská vláda jako válečné zajatce, potenciálně podezřelé ze spolupráce s  nepřítelem, soustřeďovala Alsasany. Po propuštění v r. 1918 strávili manželé dalších 6 let ve  Francii. Opět kázal ve „svém“ dostele ve  Štrasburku, přednášel, koncertoval a  zúčastňoval se lékařských sympozií. V  r. 1919 se Schweitzerovým narodila jediná dcera Rhena. Do  Lambaréne se Schweitzer vrátil v  r. 1924. Kromě krátkých údobí zde prožil zbytek života. Nemocniční areál se postupně rozrostl na několik desítek budov. Schweitzer díky zvyšující se popularitě mohl využít nejen sponzorských příspěvků z celého světa, ale významnou měrou do  nemocničního komplexu investoval i  své vlastní prostředky z  honorářů i  ze vstupného na  svá koncertní či přednášková vystoupení. Jeho současníci i  hosté pralesní nemocnice vždy vysoko hodnotili neumdlévající obětavost, obdivuhodnou trpělivost a  nekonečnou dobrosrdečnost tohoto lékaře uprostřed afrického pralesa. Dokazoval dlouhá léta pracovat za  nejtěžších podmínek, rvát se s  překážkami, léčit za  zoufalého nedostatku léků, za  katastrofálního nedostatku obvazového materiálu, za  potravinové nouze. Co potřeboval, sháněl od obětavých dárců v Evropě. Většinu prostředků však získával sám svými knihami, přednáškami i koncerty, k nimž zajížděl nejen do Evropy, ale i  do  Ameriky. Dvakrát navštívil i  Československo – v r. 1923 a 1928. Mravný je pro Schweitzera člověk jen tehdy, je-li mu každý život – i  život zvířete a  rostliny – posbátný a pomáhá-li každému životu, který

33

je ohrožen nebo v nouzi. Žádný život se nemá ničit zbytečně a svévolně. Lůžková kapacita tak začátkem 60tých let mohla nabídnout léčebnou pomoc 500 nemocným. Schweitzer po  celá desetiletí v  nemocnici působil nejen jako lékař, ale také jako kazatel náboženské kongregace, administrátor přilehlé domorodé vesnice, správce všech budov a  pozemků, autor školních učebnic, komentátor současných dějin, hudebník a  hostitel nesčetných návštěvníků. Dostalo se mu četných poct, mj. obdržel Goethovu cenu a řadu čestných doktorátů. V  r. 1952 obdržel Nobelovu cenu míru. S jejím udělením spojenou odměnu ve výši 44 tisíc dolarů věnoval na výstavbu leprosária v Lambaréne.

34

Schweitzerův život se uzavřel 4. září 1965. Je pohřben v  Lambaréne. Uveďme několik krátkých ukázek z jeho publikace (*). ……Máme přes dvě stě kilometrů za sebou. Asi po  pětihodinové plavbě se v  dálce na  mírném návrší objeví Lambaréné. Parník zapískne, ačkoli tam přistaneme teprve za půl hodiny. Ale je třeba obyvatele daleko roztroušených faktorií zavčas uvědomit, aby si v kánoích připluli pro náklad. Když parník přistál, nemohl být ještě nikdo na místě, aby nás pozdravil. Ale mezi vyloďováním náhle vidím dlouhou, úzkou kánoi, v  níž veslují vesele zpívající chlapci. Je to misionář Christol s  nižší třídou chlapecké školy. Za ním následuje jiný člun s  misionářem Ellenbergrem, řízený vyšší třídou. Chlapci veslovali o závod a mladší sázku vyhráli. Při jízdě v kánoi bylo nám nejdříve poněkud nevolno. Protože jsou tyto čluny vyrobeny z vyhloubeného kmene a jsou velmi ploché a úzké, vychylují se při sebemenším pohybu z  rovnováhy. Veslaři nesedí, nýbrž stojí, což také nijak nezvyšuje stabilitu člunu. Neobratný pohyb jediného veslaře může kánoi převrátit. Od  hlavního proudu pokračujeme po  půlhodině plavby, za veselého zpěvu, do vedlejšího ramena. Několik bílých teček na pahorku, ozářeném zapadajícím sluncem, to jsou budovy stanice. Nejdříve musíme stisknout řadu černých rukou. Tomu jsme už zvyklá. Potom nás vede paní Christolová, učitelka slečna Humbertová a  misionářřemeslník pan Kast do kopce k našemu domku. Sotva jsme vybalili nejnutnější věci, nastala noc, která tu začíná hned po šesté hodině. Zvon svolává děti k večerní pobožnosti do učebny. Množství cvrčků začíná cvrkat a doprovází chorál, který k nám z protějšku doléhá. Než můžeme pomyslit na  odpočinek, musíme ještě podniknout boj s pavouky a létajícími šváby (kakerlaky), kteří považovali dlouho neobydlený dům za své vlastnictví. O  šesté hodině zrána zvoní zvon. Zazní chorál dětí ve škole. Začíná nová činnost v nové domovině…..

……Velkou úlohu tu má nachlazení. Vždycky v  neděli začátkem suchého období bylo v  lambarénském kostele kašlání a  smrkání jako u  nás při službách božích na Silvestra. Mnoho dětí umírá vleklým zánětem pohrudnice. V suchém období jsou noci poněkud svěžejší než jindy. Poněvadž černoši nemají přikrývky, mrznou ve svých chýších, takže nemohou spát. Podle evropských představ je však ještě hodně teplo. Teploměr ukazuje i  ve  studených nocích 18 oC. Ale vlhkost vzduchu působí, že se lidé, kteří velkým pocením za dne zchoulostivěli, chvějí zimou a mrznou. Také běloši stále trpí nachlazením a rýmou. V  učebnici tropického lékařství jsem našel paradoxní větu: „Pod horkým sluncem je nejvíce třeba se chránit před nachlazením.“ Je v  tom mnoho pravdy. Revmatismus je zde více rozšířen než v  Evropě. Také pakostnici nacházím dost často. A přitom se domorodci věru nepřejídají. O  nadbytku masité potravy nemůže být řeč, protože se kromě o  letním rybolovu živí skoro jen banány a maniokovými hlízami. Také se zuby mají domorodci mnoho trápení. Mnozí z  mých pacientů trpí hnisavým uvolněním dásní, které pochází z  toho, že mají mnoho zubního kamene. Časem se pak všechny zuby uvolní a vypadávají. Kupodivu se tyto případy hojí mnohem lépe než v Evropě, kde často nejsložitější postup nevede k cíli. Pravidelným natíráním alkoholickým roztokem tymolu dosahuji dobrých výsledků. Jen nesmí pacient tuto tekutinu polknout, protože je, jak známo, velmi jedovatá. Naděje, že nebudu muset vykonat větší operaci před dohotovením nemocničního baráku, se mi nesplnila. Musel jsem operovat případ uskřinuté kýly, dovezený předchozího večera. Byl nejvyšší čas. Ve spěchu jsme vykládali nástroje z rozličných beden. Má žena dávala narkózu, jeden misionář mi asistoval. Všechno šlo nad očekávání dobře. Mnou však přímo otřásla důvěra, s níž se černoch položil na operační stůl. Nemocniční barák dovoluje konečně mé manželce, aby rozvinula plnou činnost. Pomáhá mi naučit Josefa, jak má čistit nástroje a připravovat operace. Vedle toho má na  starosti prádlo. Dá jí mnoho práce, aby špinavé a  infikované obvazy byly včas vyčištěny a dostatečně vyvařeny. Všichni zaměstnanci, i  nejlepší, jsou tak nespolehliví, že nesmějí být vydáni ani nejmenšímu pokušení. To znamená, že nikdy nemají být sami v domě. Pokud v něm pracují, musí být má žena při tom. Černí sluhové nás sami přidržují k tomu, abychom zachovávali tato pravidla opatrnosti, aby nemohli být voláni k odpovědnosti za případnou krádež….. ….Čtyři a  půl roku jsme pracovali v  Lambaréné. Jaký je konečný výsledek zkušeností těchto čtyř a  půl roku? Ve  všem se mi potvrdily úvahy, které mě přiměly odejít od  vědy a  umění do  pralesa. Tělesná bída je všude v Africe veliká. Máme právo zavírat před ní oči a ignorovat ji, protože evropské noviny o ní nemluví? Jsme zhýčkaní. Je-li u nás někdo nemocen, je lékař hned po ruce. Co učinili běloši všech národů s barevnými lidmi od té doby, co byly objeveny vzdálené země? Kdo se odváží odhadnout, co bídy mezi nimi zavinila kořalka a ošklivé nemoci, které jsme jim přinesli? Nezáleží na  tom, chceme-li konat dobro lidem tam venku či ne, jsme tím prostě povinni. Musí-

me mít lékaře, kteří dobrovolně půjdou mezi barevné a na ztracených místech budou žít těžkým životem v nebezpečném podnebí a snášet vše, co přináší vzdálenost od vlasti a civilizace. Ze zkušenosti mohu říci, že za všechno, co opustili, najdou bohatou odměnu v dobru, které mohou vykonat. Jediný lékař venku, s  nejskrovnějšími prostředky, může pro mnoho lidí mnoho vykonat. Dobro, které může způsobit, stonásobně převyšuje vše, co ze svého života tomu obětuje, i cenu prostředků darovaných k jeho živobytí. Pokroky, k nimž dospělo lékařství za  posledních patnáct let, dávají nám do rukou přímo zázračnou moc nad mnoha útrapami člověka žijícího tak daleko od nás. (Ve Štrasburku, u chrámu sv. Mikuláše, v srpnu 1920.) (J. Novák) * Schweitzer A.: Lidé v pralese. Praha, Orbis 1965

Dvojí dobytí Konstantinopole: poprvé v r. 1204 (I) Město Konstantinopol, nazývané slovansky Cargrad (Cařihrad), bylo postaveno na  místě starověké osady Byzantia. Byzantion založili podle starověkých pramenů dórští Řekové z města Megary v roce 660 př.n.l., i když podle archeologických nálezů korinthské keramiky je existence města doložena až od konce 7. století př.n.l. Byzantion byl v dobách řecko-perských a peloponnéských válek důležitým obchodním přístavem, který zásoboval hlavně Athény různými druhy zboží, hlavně obilím, z oblasti Černého moře. Význam Byzantia poté klesal a k životu ho probudil až římský císař Konstantin I. Veliký (Flavius Valerius Constantinus Magnus, vládnul v letech 306 až 337), který na jeho místě začal od roku 324 stavět nové hlavní město říše Východořímské. 11. května 330 bylo město vysvěceno a  přejmenováno po  svém staviteli na  Konstantinopol. Bylo budováno jako město charakteristicky řecké a  křesťanské. V  době svého největšího rozkvětu v 10. století mělo asi 750  000, podle některých pramenů až jeden milion obyvatel. Počtem obyvatel se mu snad mohla rovnat jen některá města v Číně, ale mohutné opevnění z  něj dělalo nejsilnější město světa a svým bohatstvím a nádhernou výstavbou nemělo sobě rovného. Svojí výhodnou polohou město kontrolovalo bohaté karavanní kupecké cesty spojující bohatý Východ (Čínu, Persii, Indii) se Západem, ale i  severojižní karavanní stezky z Ruska. V roce 476 zanikla Západořímská říše. Za císaře Justiniana I. (527/565) dosáhla Východořímská říše největší rozlohy. Sedmé století znamenalo pro Východořímskou říši uzavření procesu utváření státního útvaru. Její obyvatelé se stále považovali za  Římany (Romaioi) a  pravověrné křesťany (christianos orthodoxos). V 7. století Východořímská říše čelila dosud největšímu ohrožení své existence. Ubránila se sice tlaku ze strany sasánovské Persie, ale vyčerpala se a vojensky zeslábla. Na začátku roku 638 se Byzantinci dostali do  konfliktu s  kočovnými Araby. Císař Herakleios (610/641) proti nim vyslal 50 000 vojáků pod velením Theodora Trithuria. Jeho protivník Chálid ibn-al Valíd měl sice k dispozici pouze poloviční

armádu, avšak 20. srpna 636 uštědřili Arabové Byzantincům zdrcující porážku u řeky Jarmúku u Genezaretského jezera. Byzantská armáda byla pobita téměř do  posledního muže a  říše přišla o  rozsáhlá území v  severní Africe, Sýrii, Egyptě, Palestině a  Mezopotámii, tedy území, která jsou dodnes arabskými. Z  Itálie, kromě malých území na  jihu Apeninského poloostrova, vytlačili Byzantince Germáni. Území říše se tak zmenšilo téměř na  polovinu, stejně tak i počet obyvatel. Stala se však jazykově a do určité míry i  etnicky homogennější. Herakleiovi se nakonec podařilo říši zreformovat natolik, že od  doby jeho vlády lze hovořit nikoli už o  říši Východořímské, ale Byzantské. Tento stát se opíral o dva pilíře, državy na Balkánském poloostrově a  o  území Malé Asie, které úspěšně bránil jak proti Arabům, tak proti slovanským kmenům. Byzantská armáda však měla problémy včas reagovat na  rychle se přesouvající oddíly lehké jízdy kočovných nájezdníků. Na obranu proti nim začala Byzanc zřizovat vojensko-správní celky, tzv. themata, se stálými vojenskými posádkami. Vojáci, kteří v  daném okrsku trávili řadu let, se postupem času asimilovali s místním rolnickým obyvatelstvem, začali se zde usazovat a obdělávat půdu. V  10. století tato organizace nabyla pevného řádu. Státní správa propůjčovala rolníkům vojenské statky (stratiotika ktemata) a tito vojácizemědělci (stratiotai) byli v případě vojenského ohrožení povinni sloužit v armádě. Místo placené námezdní armády se mohla Byzantská říše spoléhat právě na tyto stratiotai, kteří tak vlastně bránili své majetky. Reorganizace umožnila pružně reagovat na lupičské nájezdy a Byzanc se stabilizovala, zesílila, a  znovu získala zpět některá ztracená území. Nevýhodou tohoto systému bylo posílení moci místních velitelů, stratégů, kteří začali ovlivňovat politické dění v říši a někdy ohrožovali postavení samotných císařů. Za vlády císaře Basileia II. (976/1025) dosáhla říše největší rozlohy, kontrolovala celý Balkán, Řecko, Bulharsko, jižní cíp Itálie a pronikla opět až do Mezopotámie.

Volba Bonifáce z Monteferratu za vůdce Čtvrté křížové výpravy (autor Henry Decaisne, 1840) Po smrti císaře Basileia II. došlo k výraznému oslabení vojenské síly Byzance. Výdaje na  armádu byly seškrtány a  říše se znovu musela spoléhat na  nepříliš důvěryhodné žoldnéřské oddíly. K oslabení pozice Byzance došlo i díky náboženským sporům s  římskými papeži. Už v  roce 863 sesadil papež Mikuláš I. konstanti-

nopolského patriarchu Fótia, který reagoval obdobně a  exkomunikoval Mikuláše I. v  roce 867. Rozpory mezi východní, řeckou, a západní, latinskou církví, vyvrcholily v roce 1054 tzv. východním schizmatem. Nedošlo sice k herezi, narušení jednoty víry, ale k  narušení jednoty církve. Nejvyšší představitelé obou církví se vzájemně exkomunikovali. V této době vyvstalo na východě další nebezpečí. V  důsledku nepříznivé změny klimatu se z asijského Turkestánu daly na pochod početné kmeny kočovníků. Nejsilnějším kmenem se stali seldžúčtí Turci. Jejich vůdce Alp Arslan zaměřil své výboje zejména na území egyptských Fátimovců, ale došlo i  k  menším nájezdům na  byzantské území. Císař Romanos Diogenes se proto rozhodl k vojenské akci. V březnu 1071 vytáhl s mohutným stotisícovým vojskem na  východ. Alp Arslan se ze syrského Alepa rychlým pochodem přemístil k  městu Choi a shromáždil 40 000 jezdců. Nabídku ke smíru byzantský císař odmítl. 19. srpna 1071 se obě armády střetly v  bitvě u  Mantzikertu, severovýchodně od  jezera Van. Bitva skončila pro Byzantince katastrofou, částečně i  díky zradě žoldnéřských Uzů, kteří přeběhli k Seldžúkům. Svůj podíl viny na porážce měl i velitel byzantských záloh Andronicos Ducas, který rozšířil fámu o  císařově smrti a  nařídil ústup. Císař Romanos Diogenes byl zajat, Alp Arslan však s ním jednal s úctou a propustil ho na svobodu. Té si poražený císař dlouho neužil. Zrádný Andronicos Ducas jej zajal a  nechal oslepit. Krátce poté císař zemřel. Úrodná Anatólie, srdce Byzantské říše, byla obsazena Turky, kteří se zde natrvalo usadili. Moc Byzance tak byla velmi výrazně podlomena. Byzantinci požádali o pomoc západní mocnosti. Argumentovali především obsazením svatého města Jeruzaléma Seldžúky. Přes Byzanc proto do Svaté země zamířilo několik křížových výprav. V  Levantě vzniklo několik křižáckých států, vojensky však nepoříliš silných, takže k jejich posílení bylo stále třeba dalších výprav. Byzantská říše, přímá dědička antického Římského impéria, byla na konci dvanáctého století jen pouhým stínem své historické slávy. Oslabována vnitřními rozpory, kdy se na císařském trůnu střídal jeden uzurpátor za druhým, již nebyla schopna čelit mocnému, organizovanému nepříteli. Lidové povstání proti císaři Andronikovi I. vyneslo v roce 1185 k moci Izáka II. z rodu Angelovců. Toho však palácovým převratem sesadil o  deset let později jeho vlastní bratr Alexios III. Ten nechal svého bratra oslepit a  uvěznit. Dětem sesazeného panovníka se však podařilo uniknout. Dcera Irena Izákovna se v roce 1197 provdala za  (budoucího) císaře latinského západu Filipa Švábského, který na trůn nastoupil o rok později. Na dvoře tohoto mladého Štaufovce pak našel útočiště i Alexios Izákovec, který tam utekl z byzantského zajetí.  V roce 1198 vyhlásil papež Inocenc III. křížovou výpravu, v  pořadí již čtvrtou, za  znovudobytí Jeruzaléma. Do  jejího čela se tentokrát nepostavil žádný král (v  té době nebyl žádný volný k  dispozici, všichni měli vnitřní problémy a  nemohli si dovolit opustit vlast na  několik let a jet do bojovat do Svaté země), ale hrabě

Theobald III. ze Champagne. Vedení výpravy se rozhodlo, že do  Svaté země nebudou putovat po kontinentu přes Byzanc, ale přímo se nechají přepravit po  moři. Plavbu si objednali u Benátek, kde v té době vládl starý (možná devadesátiletý!), slepý, ale neobyčejně schopný a bezohledný dóže Enrico Dandolo. Benátky se zavázaly na lodní přepravu 4500 rytířů a dalších 9000 jezdců a 20 000 pěšáků, za což měli křižáci Benátčanům zaplatit 85  000 marek ve  stříbře. Na zakázce město obětovalo  státní  rozpočet na (minimálně) jeden rok dopředu. Křižácká výprava se však dostala do obrovských problémů. V roce 1201 náhle zemřel Theobald III. (pravděpodobně na  tyfus) a  na  jeho místo nastoupil  Bonifác I. ze slavné rodiny Montferratů. Bonifác opakovaně prokázal vojevůdcovské schopnosti, když např. ve  službě  císaře Jindřicha VI., bratra Filipa Švábského, zničil obávanou sicilskou flotilu. Větším problémem se však ukázalo, že křižáci nenaplnili předem odhadovaný počet bojovníků. Ve skutečnosti se jich nesešla ani celá třetina očekávaného počtu. Benátky však trvaly na původní objednávce. Musely, v opačném případě by se dostaly do vážných hospodářských problémů.  Žádný stát si nemohl dovolit obětovat roční rozpočet na  jedné zakázce a  nedostat za ní zaplaceno. Výpravě hrozilo zhroucení dříve, než vůbec začala a její krach by stáhl ke dnu i samotnou Benátskou republiku. Křižácká výprava se nato přeměnila na benátské žoldácké vojsko. Cílem výpravy měl být původně Egypt, to se však Benátčanům nezamlouvalo, neboť tam měli obchodní zájmy. Požadovali proto od vůdců výpravy, aby křižáci pro Benátky vybojovali od Uherska město Zadar, za což jim budou odloženy splátky dluhů. Útok na katolický Zadar byl pod trestem exkomunikace papežem zakázán, křižáci přesto nátlaku benátského dóžete ustoupili a v listopadu 1202 dalmátský Zadar dobyli. Tím výprava ztratila morální podporu papeže. Ani to však nestačilo na pokrytí obrovské benátské pohledávky. V této situaci zasáhl císař Filip Švábský. Výpravu požádal o pomoc pro svého švagra, Alexia Angela Izákovce. Ten za vyhnání byzantského uzurpátora Alexiose III. nabídl 200  000 stříbrných marek, uznání papežské autority nad východní ortodoxní církví, zásobování křižáckého vojska a  poskytnutí byzantské armády o  síle 10  000 mužů pro přímou účast na křížové výpravě. I přes nesouhlas papeže, ba i mnohých nižších velitelů, se vedení výpravy rozhodlo přijmout princovu nabídku. Nabídka Alexia Izákovce v podstatě představovala jedinou možnost,  jak zachránit projekt společné akce křižáků a Benátek. Obrovské vojsko se před Konstantinopolí objevilo na  přelomu června a  července 1203. Alexios Třetí si byl vědom, že město neuhájí. Křižáckým rytířům se svými bojovými zkušenostmi mohla rovnat pouze císařova osobní garda složená ze severských vikingů, ta však byla početně mnohem slabší než nepřítel. Ani sám císař se v druhé polovině července 1204 nezachoval nijak příkladně, neboť nejenže těsně před bitvou jej opustila odvaha a  před očima své armády i celého města se utekl schovat za mocné hradby, ale ještě toho večera tajně opustil ohroženou

35

Konstantinopol (a v ní dokonce zanechal i vlastní choť), a vzal si s sebou celou státní pokladnici a polovinu vikingské gardy.

Bitva o  Konstantinopol roku 1204 (autor Palma Le Jeune, 1544– 1620)

36

Byzantská šlechta se po Alexiově útěku rozhodla v  podstatě rezignovat. Propustila starého, zlomeného a slepého Izáka II. z vězení a ten se ujal vlády. Bezprostředně poté přijal podmínky, kterým se křižákům zavázal jeho syn, a jeho samotného přijal za svého spoluvladaře, jenž byl korunován jako císař Alexios IV. Alexios IV. se však ocitl v bezvýchodné situaci. Bez císařského pokladu nemohl dostát svým závazkům. Byl nucen mnohonásobně zvýšit daně a uchýlit se k drancování konstantinopolských méně významných kostelů. Lid povstal a  zvolil si v  chrámu  Hagia Sofia za  nového císaře jakéhosi mladíka jménem Nikolaos Kanabos. V  nouzi se Alexios IV. obrátil o  pomoc ke křižákům, čímž ztratil i zbytky podpory mezi šlechtou. Té se do  čela postavil zapřísáhlý nepřítel křižáků Alexios Dukas,  zvaný Zachmuřený, milenec dcery Alexia Třetího a  do  té chvíle přítel a opora Alexia IV. Tento Zachmuřenec dokázal ovládnout vzbouřený dav a  provedl palácový převrat. Alexios IV. společně s Kanabosem byli na Dukasův příkaz zardoušeni a Izák II. zemřel nedlouho poté.  Dukas se záhy nechal korunovat za císaře Alexia V. Odmítl závazky Angelovců a odmítl závazky vůči křižákům. Ačkoliv byl rozhodně statečnějším a rozhodnějším vojevůdcem než Alexios III., měl však ještě méně možnosti obrany než on. Pokladna zela prázdnotou a stav již tak početně slabé císařské gardy klesl o polovinu. Obyvatelstvo sice planulo nadšením, ale proti profesionálním rytířům nemohlo obstát. Vedení křížové výpravy se opět dostalo do těžké situace. Bez peněz slíbených Alexiem IV. hrozil velký krach. Bonifác v podstatě již neměl na  vybranou, tlačen okolnostmi a  benátským dóžetem, který ze srdce nenáviděl vše byzantské, ještě více než vše muslimské. Křižáci čekali do Velikonoc roku 1204, tedy termínu dojednaného s Alexiem IV., což Dukasovi poskytlo krátký čas k zorganizování obrany. Ani to však nepomohlo a Konstantinopol padla 12. dubna 1204. Nastalo drancování, které nemá v historii obdoby. Křižáci z  města získali částku ve  zlatě desetkrát větší, než slíbil Alexios IV. Jaké byly další osudy „hrdinů“ této kořistnické války, na  jejíchž obou stranách stáli křesťanští

bojovníci? Devadesátiletý dóže Enrico Dandolo se už do vlasti nevrátil. V roce 1207 zahynul i  Bonifác z  Monteferru, novopečený „Soluňský král“. Alexios Pátý se na útěku dostal do rukou Alexiovi Třetímu, který ho dal oslepit, a pak jej ponechal svému osudu. Samozvaný latinský císař Balduin ze Champagne jej pak zatknul a odsoudil k smrti - nechal jej před očima konstantinopolských obyvatel svrhnout z  vysokého sloupu na dláždění. I Alexios Třetí se dostal do křižáckého zajetí a zemřel jako vězeň Viléma z Monteferru, syna Bonifáce. Císař Filip Švábský byl z malicherné příčiny zavražděn v roce 1208 Otou Bavorským, Filipova žena Irena Angelovna po několika měsících z obrovského psychického stresu potratila a poté také zemřela. Papež Inocenc Třetí ještě vyhlásil dvě křížové výpravy: Jednu proti francouzským „kacířům“ albigencům a  katarům a  pátou k  osvobození Božího hrobu, která v  roce 1221 skončila naprostou katastrofou. Konstantinopoli však v dalším století čekal ještě horší úděl. (Pokračování) (JN)

Před 200 léty Napoleonovi docházely síly... Řekne-li se „Bitva národů“, myslí se tímto termínem vždy bitva, která se odehrála na podzim roku 1813 u  Lipska. Předznamenala konečný pád Napoleonova panství nad Evropou. Bitvě národů předcházela řada dílčích střetů, v nichž na jedné straně stály Napoleonovy síly, na straně druhé síly tzv. Šesté koalice, kterou vytvořily Rusko, Prusko, Rakousko, Velká Británie, Švédsko a Španělsko. Na straně této koalice se do bojů velmi aktivně zapojila i tzv. Česká armáda, v níž nemalé zastoupení měli vojáci z českých zemí. Šestá koalice v létě roku 1812 dospěla k závěru, že její spojené síly jsou dostatečně silné, aby Napoleona definitivně rozdrtily. Sám Napoleon však u svých protivníků budil natolik veliký respekt, že se snažili uštědřit francouzským silám porážku v dílčích bitvách, jimž Napoleon nebyl osobně přítomen. Po  neúspěchu svého ruského tažení se Napoleon pokusil co nejrychleji obnovit bojeschopnost francouzské armády z  řad nových odvedenců. Z  jeho Velké armády se vrátil jen zlomek a noví rekruti nemohli nahradit kvalitu zkušených a v boji zocelených vojáků. Rovněž obrovské ztráty jezdectva a  vozatajstva byly v krátkém čase nenahraditelné. Napoleon si však byl vědom toho, že i síly Ruska byly oslabené (ztráty se odhadují na  400 tisíc mužů) a  že je třeba zaútočit dříve, než nově utvořená koalice dokáže spojit svá vojska natolik, že významně přečíslí Francouze. Při první příležitosti tak vytáhl znovu k dalšímu měření sil. V bitvě u Lutzenu 2. 5. 1813 dosáhl nad spojenými silami prusko-ruskými významného vítězství, které zopakoval i v bitvě u Bautzenu ve dnech 20. – 21. 5. 1813. Ač v obou měl na  dosah plné vítězství se zničením protivníka, taktické chyby a  také nedostatek kavalerie

umožnily poražené straně s  rozhodující částí vojska ustoupit. Po bitvě u Bautzenu se obě strany sešly k jednání, z něhož 4. 6. 1813 vzešla v Pleischwitz dohoda o příměří do 20. 7., později prodloužená do  16. 8. 1813. Obě strany doufaly, že příměří využijí k tomu, aby vybudovaly armádu natolik silnou, aby byla schopna protivníka přemoci. Další týdny ukázaly, že příměří bylo větší výhodou pro koalici. Hned po vypršení příměří se Napoleon rozhodl k tažení proti pruskému hlavnímu městu Berlínu. Dobytím metropole doufal vyřadit z koalice Prusko jako možná její nejsilnější článek, a tím si otevřít cestu k  dalším válečným úspěchům. Francouzi pod velením maršála Oudinota však byli v  bitvě u  Grossbeerenu 23. 8. 1813 poraženi. Opakované tažení na  Berlín, tentokráte pod velením maršála Neye, nedopadlo v bitvě u Dennewitzu 6. 9. 1813 lépe a prusko-švédské síly Francouzům odolaly. Uvedená vítězství dodala Šesté koalici natolik sebedůvěry, že se rozhodla napadnout hlavní Napoleonovy síly alokované u  Drážďan (Sasko bylo Napoleonovým spojencem). Velitel města maršál de Saint-Cyr vybudoval důkladné obranné pozice, posílené dělostřelectvem, takže útočící spojenci našli protivníka dobře připraveného. K bitvě došlo ve dnech 26. – 27. 8. 1813. Vojsko spojenců mělo k dispozici okolo 150 tisíc vojáků, na straně protivníka bojovalo 90 tisíc mužů. Když na bojiště dorazil sám Napoleon se svojí elitní gardou, během dvoudenní bitvy se karty obrátily a z oblehatelů se postupně stalo obležení. Na poslední chvíli polní maršál Schwarzenberg, velící spojeneckému vojsku, dal rozkaz k ústupu, takže hlavní síly se z bojiště vytratily dříve, než za rozbřesku třetího dne Napoleon překvapeně zjistil, že už není s kým bojovat. Dal však rozkaz svému zkušenému maršálovi Vandammeovi, aby ustupujícího protivníka pronásledoval a  zničil. Pronásledování vedlo k jedné z největších bitev na našem území. Bitva u Chlumce (1813) Po  porážce spojeneckých vojsk Rakouska, Pruska a  Ruska Napoleonem v  bitvě u  Drážďan, se francouzskému císaři naskytla možnost průniku do  Čech. Vyslal velitele I. francouzského sboru maršála Vandamma s  více než 30  000 muži s  cílem pronásledovat spojeneckou, tzv. Českou armádu, obsadit Teplice a tím přerušit hlavní komunikaci mezi Drážďany a Prahou.

A tak již dva dny po bitvě u Drážďan se v noci z  28. na  29. 8. 1813 bojovalo v  Petrovicích, ráno 29. 8. zahřměla kanonáda v  Nakléřově a  u  Zadní Telnice. Další ústup spojenců přes Chlumec a Přestanov by znamenal riziko ohrožení zbytku České armády, jejíž většina ustupo-

vala přes Kyšperk. S  touto armádou současně ustupovali i ruský car Alexander I. a pruský král Fridrich Vilém III. Spojenecký generál Osterman-Tolstoj jednotkám nařídil zaujmout pozici napříč teplickou silnicí, zhruba na  čáře Unčín, Přestanov, Chabařovice s předsunutým postavením u  Stradova. Protože se obával odtržení svého levého křídla, nařídil toto postavení hájit 1.  gardové divizi generálporučíka Jermolova. Pro pravé křídlo se nedostávalo pěchoty ani dělostřelectva, a  proto bylo vesměs tvořeno jezdectvem. První střety nastaly kolem desáté hodiny u  chlumeckého hřbitova, kdy po  prudkých srážkách Francouzi postupně obsadili celou obec a zejména strategický vrch Horka, na který pak umístili svůj hlavní stan. V  pamětním zápise chlumecké kroniky se praví: „Každý honem utíkal, aby zachránil, co se ještě zachránit dalo. Ženy a  děti, obtěžkány nejrůznějšími věcmi, a  muži ženoucí dobytek prchali do  hor, aby se skryli v  blízkých lesích…” Zatím se už střetly přední francouzské voje se zadním vojem Rusů. Ti se zoufale bránili. Vandamme, jistý si svým vítězstvím, ani nečekal na soustředění všech svých sil, které postupně přicházely z  hor, a  vyslal generála Creuzera, aby obsadil nedaleké Ústí. Druhý útok zahájili Francouzi kolem jedné hodiny, směřoval na  Stradov a  postupně se jim během dne podařilo vytlačit spojence až na pomezí obcí Stradov a Přestanov. V prudkých bojích padlo mnoho mužů na obou stranách. K večeru dorazily k Chlumci zbytky francouzského sboru, a  tak se francouzský generál netajil optimismem. Svým podřízeným důstojníkům sdělil, že ve čtvrtek 2. září již budou společně obědvat v  Praze. Počítal totiž s  příchodem dalších posil v čele s Napoleonem. Napoleona však silně znepokojil postup spojeneckých vojsk v Braniborsku a Lužici a považoval přesun hlavních sil do Čech za riskantní. Ponechal tedy Vandammův sbor vlastnímu osudu. Během noci začala z Krušných hor vycházet Česká armáda, která tak posílila oslabené sbory a mohla se zapojit do dalších bojů. Sám ruský car Alexander I. a pruský král Vilém I. poté sledovali další průběh bitvy z bezpečné vzdálenosti Doubravské hory u nedalekých Teplic. Rakouský císař František I. byl ještě opatrnější a zastavil se až v Lounech. Druhý den 30. 8. časně ráno pravé křídlo Francouzů vytlačilo Rusy ze Stradova a  útočilo na Klöckerův mlýn, situace na levém křídle se již od začátku vyvíjela ve francouzský neprospěch. Údolí mezi Chabařovicemi a Českým Újezdem se zaplnilo ruským lehkým jezdectvem. Rakouská pěší divize generála Colloredo-Mansfelda sestoupila z výšin „Na Běhání“ a rychle se zmocnila Střížovického vrchu. Kolem poledne panoval na  francouzské straně ještě relativní klid. Vandamme stále doufal v příchod Napoleonovy hlavní armády. Namísto ní se však v  Nakléřovském průsmyku objevili Prusové pod velením generála Kleista. Vandamme se rozhodl ponechat na místě veškeré vozatajstvo a  dělostřelectvo, které mělo pozdržet postup Rusů a  Rakušanů. Zbytek pěchoty a  jezdectva provedl v  prostoru mezi Chlumcem a Žandovem obrat čelem vzad, aby

se probil liniemi pruských jednotek. Při ústupu by zajat francouzský velitel Vandamme společně s  dalšími čtyřmi generály. Obklíčená francouzská vojska poté propadla panice a dala se na neorganizovaný úprk. Během bitvy byly zcela zničeny obce Chlumec, Stradov, Žandov, Přestanov, Roudné a  Dolní Varvažov. Zemřelo na 9 300 spojenců, převážně Rusů, a 11 000 Francouzů, další tisíce vojáků byly zraněny. Napoleon se však nehodlal s  porážkou smířit, a proto se již ve dnech 17. a 18. 9. 1813 znovu pokusil o průnik do Čech, opět přes Chlumec. Usídlil se v  Nakléřově, odkud z  místního kostela sv. Josefa pozoroval pokus svých sborů o proniknutí horským průsmykem. Ovšem díky odporu spojeneckých vojsk vedených generálem Karlem Schwarzenbergem, a kvůli rozbláceným horským cestám se mu nepodařilo sejít do údolí a rozvinout vojenské šiky. Proto vydal již 18. 9. 1813 rozkaz k ústupu. Tento den je tak i posledním, kdy noha slavného císaře spočinula na území Čech. Bitva u Lipska 16. – 19. 10. 1983 Bitva u Lipska (známá též jako Bitva národů) byla rozhodující a největší bitva napoleonských válek. Koaličním vojskům velel kníže Karel Filip Schwarzenberg, autorem spojeneckých plánů (v  průběhu bitvy ovšem modifikovaných) byl náčelník jeho štábu Jan Radecký z Radče, oba čeští šlechtici. Bitva u Lipska vešla do historie nejen jako největší a nejkrvavější střetnutí dlouholetých napoleonských válek, ale počtem účastníků šlo o  největší bitvu v  Evropě před 1. světovou válkou. Již první den stálo proti 177  500 francouzským vojákům se 700 děly 257  000 vojáků Šesté koalice s  916 děly pod vrchním velením rakouského polního maršála knížete Karla Schwarzenberga. Třetího dne tyto síly navzdory těžkým ztrátám vzrostly na 203 133 vojáků a 738 děl na straně Francouzů a na 361 942 vojáků se 1456 děly na straně spojenců. Bitva začala 16. října útokem 78 000 spojeneckých vojáků z  jihu a  54  000 ze severu, Napoleon měl větší množství své armády na jihu. Francouzský císař zvolil ústup, k němuž ho kromě nepříznivé situace na bojišti přiměla i zrada bavorského generála Wredeho, jenž se svým vojskem přešel k  Rakušanům. Spojenecký útok přesto nebyl příliš úspěšný a  byl přinucen ustoupit, ale ani Napoleonovy oddíly nebyly schopné prolomit přesilu na protivníkově linii. Výsledkem prvního dne bojů byl pat. Následující den byl vcelku klidný, protože obě strany organizovaly svoje posily. Francouzi posílili o 14 000 mužů, zatímco spojenci o 145 000. 18. října spojenci zahájili masivní ofenzívu na všech frontách, jejímž výsledkem byla devítihodinová řež a těžké oboustranné ztráty. Když Napoleon viděl, že bitva je ztracená, zahájil 19. října ve dvě hodiny ráno ústup přes řeku Elster. Vše šlo dobře, až do  ranních hodin, kdy kvůli chybě sapérů došlo k  předčasnému zničení mostu (jediná volná cesta k úniku). Několik tisíc

mužů bylo odříznuto. Někteří se snažili přeplavat přes rozvodněnou řeku a zaplatili za to životem, mezi nimi byl maršál Francie kníže Poniatowski. Zbytek zachránivší se armády ustupoval směrem k Francii. Francouzi na bojišti zanechali 30 tisíc mrtvých a zraněných, vítězové napočítali 52 tisíc mrtvých a zraněných. Spojené armády protifrancouzské koalice po vítězství u  Lipska pokračovaly ve  svém tažení. Ustupující Napoleon zaznamenal ještě několik dílčích vítězství, úsilí spojenců však skončilo 30. 3. 1814 kapitulací Paříže. O den později vstoupily spojené armády v čele s carem Alexandrem I., pruským králem a  knížetem Schwarzenbergem do  města. 6. dubna 1814 abdikoval císař Napoleon Bonaparte ve  prospěch svého nezletilého syna. Nástupnictví Napoleonova syna bylo však pro nepřátelské země nepřijatelnou podmínkou a  na  trůn byl dosazen král Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. Vítězné země rozhodly, že si Napoleon smí ponechal titul císaře, ale vyhostily jej na ostrov Elbu ve Středozemním moři. Jak u  Chlumce, tak u  Lipska proběhly při příležitosti 200. výročí rekonstrukce obou bitev vzpomínkové akce. Ty se konají pochopitelně ve  zcela smířlivém duchu, s  pocitem radosti nad tím, že v  současné Evropě snad již žádný válečný konflikt nehrozí. Co by za podobný pocit dali mnozí naši předkové.  (jn)

Nedožité devadesátiny MUDr. Miroslava Holuba, DrSc. MUDr. Miroslav Holub, DrSc., se narodil 13. září 1923 v  Plzni. Povoláním lékař-imunolog se ve  světě proslavil jako jeden z  nejznámějších českých básníků. Maturoval roku 1943 a  poté byl totálně nasazen. Po  druhé světové válce vystudoval přírodní vědy a  lékařskou fakultu UK (v r. 1953). Poté nastoupil do Československé akademie věd , kde se zabýval imunologií, v  tomto oboru byl velmi úspěšný, dlouho pracoval v  IKEMu. Literárně debutoval v  roce 1958 sbírkou Denní služba (před tím publikoval jen časopisecky) a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a  výborů. Literárně se angažoval kolem časopisu Květen. Přestože se veřejně (v  deníku Práce, 1973) distancoval od  své předchozí činnosti a  tvorby, další sbírku Naopak mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora časopisu Nová přítomnost. Ke  svému uvedení v  seznamech spolupracovníků StB se vyjádřil v dopise uveřejněném v knize Osočení (68 Publishers, Toronto), kde tuto informaci označil jako nepravdivou. M. Holub zemřel v Praze 14. července 1998. Jeho dílo bylo přeloženo do 16 jazyků, mezi nimiž je např. i turečtina nebo islandština. Ve své eseji „Člověk a  prostor“ (*) napsal: „Ve  vědě jde v  zásadě o  okamžité a  konkrétní seznámení se stavem věcí, které se ve všech dynamických oborech mění od pondělka do pátku a někde i o víken-

37

dech. Není sebejednodušší techniky, jež by se bez ztrát času a energie dala zavést jen podle návodu, vždycky je tu něco málo, co našli ti, co už to dělají nějaký rok nebo nějaký měsíc, a jež je proto úsporné navštívit; úsporné nejen osobně, ale doslova i  z  hlediska celkového hospodaření prostředky, a  lidskými hlavami. … Věda, jakkoli je to zvláštní, dosud silně závisí na  kontaktech konkrétních lidí a  na  vypěstovaných instinktech a  tuchách o  konkrétních lidech, které jsme alespoň jednou viděli. Jedině intenzivním rejděním po  planetě, ne nepodobným obyčejům lesních mravenců – u nichž jsou sice konference a sympózia neznámy, ale to může být nedostatek entomologů, nikoliv mravenců -, jedině čilými dotyky lidských tykadel se zajišťuje, že nervový systém planety, tj. vědecká současnost, funguje a operuje.“ Z  básnické tvorby M. Holuba uvádíme malou ukázku: U mikroskopu I tady jsou krajiny snící, měsíční, opuštěné. I tady jsou zástupy polem pracující. A buňky, bojovníci, pro všechno na světě životy kladou. I tady jsou hřbitovy, sláva a sníh. A slyším hukot, bouření stavů nesmírných. (JN) (*) Holub M.: Maxwellův démon čili o tvořivosti. ČS, Praha 1988

Nezapomínejme na naše hrdiny Jan Kubiš (1913 – 1942)

38

Jan Kubiš se narodil v  Dolních Vilémovicích v  okrese Třebíč v rodině Františka Kubiše a  Kristýny rozené Mikyskové. Jeho otec, chudý obuvník šijící pro třebíčskou továrnu, pocházel z  Horních Radslavic, kde později v  rodném domě žila jeho sestra Aloisie Lišková. Jan Kubiš měl pět vlastních sourozenců, dva však zemřeli. Matka mu zemřela, když mu bylo šest let. Vdovec František se v roce 1920 znovu oženil s vdovou Marií Dusíkovou, rozenou Čechovou, která měla již čtyři děti. Z nového manželství vzešly další čtyři. Po absolvování povinné školní docházky pracoval jako čeledín v  Rudíkově, kde byl aktivním členem tělocvičné jednoty Orla. Později pracoval jako topič v  cihelně. Dne 1. října 1935 byl povolán k výkonu základní vojenské služby. Nastoupil k  31. pěšímu pluku „Arco“ do  Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy dosáhl hodnosti desátníka a  byl převelen do Znojma. Poté, již jako délesloužící, byl převelen do  34. pěšího pluku „Střelce Jana Čapka“ v Opavě, službu vykonával u podřízeného strážního praporu v  Jakartovicích. Zde byl povýšen do hodnosti četaře. Při mobilizaci

sloužil jako zástupce velitele čety v  lehkých opevněních na Opavsku. Po demobilizaci byl 19. října 1938 z  armády propuštěn a  vrátil se zpět do Vilémovic, kde pracoval opět jako topič v cihelně. 16. června 1939 ilegálně přešel státní hranice do Polska, kde se připojil ke vznikající československé vojenské jednotce v  Krakově. Po  krátkém pobytu v táboře v Malých Bronovicích byl 28. července 1939 přepraven s  transportem na  lodi Chrobry do  francouzského Alžíru, kde 2. srpna vstoupil s pětiletým závazkem do Francouzské cizinecké legie a byl přiřazen k výcvikové jednotce 1. pluku v Colomb Bechár a Sidi Bel Abbes. Po vypuknutí 2. světové války byl závazku v legii zbaven. Byl pak v Agde zařazen k 2. pěšímu pluku. V  jeho řadách se účastnil bojů na  Loiře, za  které dostal francouzský válečný kříž. 22. prosince 1939 byl povýšen na rotného. Po  porážce Francie byl 13. července 1940 egyptskou lodí Rod el Farag evakuován do Anglie. Zde byl zařazen k  1. pěšímu praporu čsl. smíšené brigády. V  prosinci 1940 se přihlásil do výcviku pro speciální úkoly . V únoru 1941 absolvoval kurz pro rotmistry pěchoty a v březnu 1941 byl povýšen do  hodnosti rotmistra. Od 15. srpna do 27. prosince 1941 absolvoval parakurz, kurz střelby, kurz pro práci s výbušninami a kurzy sebeobrany a řízení motorových vozidel. Mezitím byl na  žádost rtm. Gabčíka zařazen do  výsadku Anthropoid, kde nahradil zraněného rtm. Svobodu. Dne 29. prosince 1941 byl Kubiš pod krycí identitou Otto Strnad společně s Gabčíkem vysazen v  protektorátu. Vinou navigační chyby to bylo u obce Nehvizdy ve středních Čechách, přičemž plánované místo seskoku byly 100 km vzdálené Ejpovice u  Plzně. Oba se však přemístili na  Plzeňsko, kde se dočkali pomoci na  záchytných adresách. Poté byli s pomocí domácího odboje přesunuti do Prahy. Společně s dalšími parašutisty se zúčastnil operace Cannonburry, při které se britské letectvo pokusilo bombardovat plzeňskou Škodovku. Tato akce skončila nezdarem. Kontaktoval se i se svou rodinou. Jeho bratr mu ušil oblek, ve kterém se účastnil i atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Říšský protektor Heydrich měl být podle původního plánu zabit Gabčíkem střelbou ze samopalu Sten Gun MK FF 209. Zbraň se však zasekla, a proto Kubiš použil modifikovaný protitankový granát vzor 73. Při explozi granátu byl Kubiš zraněn nad levým okem. Heydrich byl zasažen střepinou granátu a později zemřel na následky zranění a celkovou sepsi organismu v libeňské nemocnici Na Bulovce (viz Fac. nostra č. 120-121/2012). Spolu s dalšími atentátníky se Kubiš poté skryl v  podzemních prostorách pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Nacisté však s  pomocí zrádce Čurdy úkryt vypátrali a 18. června 1942 na kostel zaútočili. Během tohoto útoku společně s  dalšími dvěma výsadkáři, A. Opálkou a  J. Bublíkem, bojoval Kubiš na kůru kostela. Po výbuchu granátu upadl do bezvědomí, proto na rozdíl od Opálky a  Bublíka nebyl schopen v  beznadějné situaci použít zbraně proti sobě. Na  následky silného krvácení zemřel v lazaretu SS v Podolí.

Jeho tělo, stejně jako těla ostatních výsadkářů, bylo později dopraveno do  německého ústavu soudního lékařství pro účely identifikace a  pitvy. Poté skončilo v  hromadném hrobě na hřbitově v Ďáblicích.

Pamětní deska v Plzni v ulici Pod Záhorskem 1 Nacistická odplata byla krutá vůči celému národu, tím více vůči rodinám atentátníků a jejich pomocníků. Z široké Kubišovy rodiny bylo postupně zatčeno 250 lidí, nejvíce z Dolních Vilémovic a Horních Radslavic. Nejbližší rodina byla pak odeslána do koncentračního tábora Mauthausen. Zde z jeho příbuzných bylo popraveno 24. října 1942 společně se spolupracovníky parašutistů a rodinou parašutisty Valčíka třináct osob, mezi nimi jeho otec, dva bratři a  čtyři sestry. Z  vlastní rodiny Františka Kubiše přežili jen jeho druhá manželka Marie a nezletilý syn František (nar. 1928). V  roce 1942 byl Kubiš in memoriam povýšen do  hodnosti kapitána pěchoty, po  skončení války v  roce 1945 byl in memoriam povýšen na  nadporučíka pěchoty. Jeho jméno nese ulice v městské části Praha 8, nedaleko od místa atentátu. Pamětní deska s  jeho jménem je umístěna na  Orlovně v  Rudíkově, jeho jméno se nachází na pamětní desce na pravoslavném kostele v  Resslově ulici a  je též na  pomníku obětem války v  Dolních Vilémovicích. V  rodné obci má také na  obecním úřadě pamětní desku. Pamětní síň a malé muzeum byly letos slavnostně zpřístupněny veřejnosti 22. června v  jeho rodném domku, který prošel celkovou rekonstrukcí. Slavnostní přestřižení pásky provedl vzácný host, pan generál Jaroslav Klemeš, poslední žijící československý parašutista a člen výsadku Platinum-Pewter. V  průběhu rekonstrukce byl v  rodném domě Jana Kubiše nalezen historický poklad. V  pátek 26. dubna 2013 za  přítomnosti starostky Dolních Vilémovic Jitky Boučkové a  ředitele Vojenského historického ústavu plk. Aleše Knížka byly ve foyer Armádního muzea Žižkov poprvé veřejnosti představeny skutečné unikáty, o  jejichž existenci dosud nikdo neměl tušení. Stavební firma, provádějící opravy domku, se rozhodla prověřit stav schodiště. Pod nánosem prachu byl v  prvním schodu ukrytý historický poklad: dokumenty, dopisy a  fotografie, plášťové límcové výložky a nárameníky četaře délesloužícího pěchoty, stříbrný čepicový odznak, stříbrný podbradník a  rukávové označení pro délesloužící poddůstojníky, límcové označení pěšího pluku 34 „Střelce Jana Čapka“, čtyři knoflíky a  poddůstojnický bodák k  pušce Mannlicher M95 ve  vycházkové úpravě. „Gestapo

Kubišův rodný dům obrátilo naruby a  nedalo se předpokládat, že by něco uniklo jejich pozornosti. Je zcela výjimečné, aby se po tak dlouhé době našel soubor předmětů, které patřily tak významné osobnosti českých moderních dějin,“ řekl ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek. Objevené dokumenty, připomínající hrdinnou osobnost našich dějin, tak budou trvale lákat v návštěvě rodného domku muže, jehož sté výročí narození jsme si letos připomněli. (JN)

O co přicházejí dnešní medici Čas od  času – obvykle s  pětiletým odstupem – se setkávají absolventi naší lékařské fakulty promočního ročníku 1964 na  půdě naší alma mater, aby si navzájem zavzpomínali na svá studijní léta a popovídali si o svých životních osudech. Jeden z  našich kolegů – MUDr.  Vernon Hoffman – úspěšný anesteziolog v  Oklahoma City v  USA, naposledy přivezl dvě fotografie, které nám připomněly tu část studia, s  níž se současní posluchači již nemají šanci na vlastní kůži seznámit, a  sice předmět „Vojenská příprava“. Ve  3. a  4. ročníku studia každý mužský posluchač jeden den v týdnu povinně navštěvoval nejen teoretickou, ale také praktickou část tohoto předmětu. Oblečeni do vojenských „mundůrů“ nevalné estetické úrovně jsme se ten den shromažďovali na  stanici trolejbusu na  náměstí Republiky před dnešním Národopisným muzeem a  putovali na  Lochotín, kde teoretická výuka probíhala ve „vojenské posluchárně“, praktická část pak buď na  tehdejším volejbalovém hřišti za Procháskovým ústavem, nebo jinde „v  terénu“ v  okolí Plzně. Při jedné z  takových terénních akcí někdo vzal s  sebou fotoaparát a tak vznikly sice nepříliš kvalitní, ale svojí dokumentační hodnotou zajímavé fotografie, které náš kolega Vernon, od dob studia dosud nazývaný přezdívkou „bejby“ (nevím proč), kdesi ve svém archivu objevil.

Při té příležitosti mne napadlo uvést dvě úsměvné příhody, které jsem v rámci své vojenské činnosti zažil. Ta první se vztahuje ještě k  období studia ve 4. ročníku. Vyjeli jsme tehdy do prostoru Ostré hůrky, což je skalisko, patrné ze silnice vedoucí ze Slovan ke Starému Plzenci. Teoreticky jsme již probrali vše, co k danému úkolu bylo třeba, a nyní jsme si přímo v terénu měli vyzkoušet, jak za  válečné situace by zdravotní služba pracovala. Bylo tehdy poměrně pěkné počasí, takže každý takovéto „hraní na vojáky“, jak jsme těmto cvičením v terénu říkali, uvítal.

Když jsme dorazili na místo, tj. pod skalisko Ostré hůrky, velící podplukovník Tyč nás rozdělil na dvě stejně velké skupiny. Jedna skupina se měla v terénu rozptýlit a sehrát raněné, kterým se již v  bojové situaci dostalo první pomoci a byli umístěni do tzv. „hnízd raněných“, odkud pak měli být postupně dopraveni na plukovní obvaziště k lékařskému ošetření. Ta druhá skupina vytvořila tzv. „zdravotnické hrábě“, jejichž členové procházeli terénem, vyhledávali hnízda raněných a  ty pak přenášeli či je podpírali na shromaždiště, odkud je pak přebírala k dalšímu transportu motorová vozidla. Nepřítel v té době byl již pochopitelně zahnán na úprk, takže zdravotnické hrábě se nemusely v terénu nijak ukrývat. Akce proběhla zdárně, zranění své újmy přežili, podplukovník Tyč vytknul drobné chyby a  po  příjemném dopoledni jsme se chystali k  návratu. Nastoupili jsme do  pochodového útvaru, kolega pověřený velením podal hlášení….. Poté se však čelo pplk. Tyče zachmuřilo. „Přepočítejte četu ještě jednou“ rozkázal. Náš kolega zopakoval číselný údaj. A teď se zjistilo, že jeden z  účastníků terénního cvičení chybí. Nezbylo nic jiného, než znovu rozvinout zdravotnické hrábě a vydat se do terénu – tentokrát celá četa včetně všech „zraněných“, abychom našli postrádaného vojáka….. Dopadlo to dobře. „Zraněný“ kolega totiž na začátku cvičení se ukryl v  jedné terénní prohlubni a  usnul. První hrábě jej neobjevily a on jimi proklouzl. Ty druhé už byly hustší, navíc v  době jeho objevu kolega dost hlasitě chrápal, takže i tímto zvukovým projevem na sebe upozornil.

Druhá příhoda se již týkala období asi pěti let od promoce. Měl jsem za sebou již i jednoroční základní vojenskou službu na plukovní ošetřovně dělostřeleckého útvaru v Plzni na Slovanech a také hodnost četaře-absolventa. Dostal jsem tehdy jako mnoho dalších kolegů povolávací rozkaz ke cvičení ve vojenském prostoru kdesi v jižních Čechách. V té době jsem stále ještě aktivně hrál za plzeňskou Slávii VŠ ligu vodního póla a během asi třítýdenního soustředění, které měly završit důstojnické zkoušky, jsme měli nalosovány dva zápasy v Praze. Před odjezdem na  vojenské cvičení jsem trenérovi Zdeňkovi Vackovi přislíbil, že udělám maximum, abych se na zápasy dostavil, a že by to podle mých informací neměl být problém, protože o víkendech výcvik neprobíhá. Ukázalo se, že to druhé je pravda – výcvik končil v pátek a o víkendu bylo „ticho po pěšině“, to druhé už pravda nebylo – velitel tábora všechny upozornil, aby nikoho ani nenapadlo se vzdalovat z výcvikového prostoru, což by bylo pokládáno za dezerci. Navíc se velitel jistil tím, že všichni na začátku cvičení

odevzdali občanky a vyfasovali jako doklad jen vojenské knížky. Celý týden jsem přemýšlel, jak to udělat, abych se do  Prahy dostal. Jedním z  velitelů a  našich vzdělavatelů byl také vojenský lékař, anesteziolog a chirurg z VN Plzeň MUDr. Korbelář. Ten jako aktivní volejbalista měl pro mé snahy pochopení a u velitele se přimluvil, aby mne odjezd do Prahy povolil. Ten však byl neoblomný – zkrátka něco takového zcela vyloučil. Nezbylo tedy než zariskovat. V  sobotu časně ráno jsem se vydal k  parkovišti – ve  vojenské uniformě (civil byl uschován ve skladu a nebyl k  němu přístup) – zalovil jsem v  kapse kalhot pro klíč od embéčka – a strnul jsem. Klíč v kapse nebyl. Nebyl ani v  jiných kapsách, marně jsem se šacoval na  nejnemožnějších místech oděvu, zkrátka jsem jej den před tím zřejmě při výcviku někde vytrousil a mohl jsem na něj zapomenout. Nezbývalo, než vyzkoušet poslední manévr, který jsem před léty použil poté, co mi při otvírání dveří od  auta před nemocnicí na Borech klíč vypadl z ruky rovnou do kanálu. U  auta bylo totiž poměrně snadné vytrhnout drátky od zapalování a jejich spojením auto nastartovat. Na třetí pokus se mi podařilo drátky propojit tak, že motor běžel, a už jsem ujížděl směr Plzeň. Cestou jsem musel zastavit mimo hlavní silnici na  parkovišti za  Chocenicemi – musel jsem si sundat uniformu a navléci sportovní teplákovou soupravu (tu jsme si během cvičení mohli ponechat), aby to na dálku tolik neřvalo, a  pak už jsem pokračoval non stop přes Plzeň na Prahu. Cestou jsem jen trnul, aby mi v některé nejméně vhodné situaci motor nechcípnul, ten spoj mezi drátky k zapalování byl přece jen improvizovaný, a vjet do nějakého výmolu znamenalo vždy riziko, že se přeruší. Oddechl jsem si po  dosažení Prahy, hrklo ve mně ještě jednou, když k obávanému přerušení spojení došlo při přejíždění tramvajových kolejí právě na  křižovatce. Naštěstí jsem setrvačností dojel k  chodníku a  kontakt obnovil. Pak už dojet na plavecký stadion do Podolí byla hračka, stihl jsem dokonce nejen zápas, ale i taktickou poradu před zápasem. Jak zápas dopadl se mi už z paměti vytratilo, na to, „jak jsem si kradl auto“, však nikdy nezapomenu. Ač jsme na vojnu tehdy žehrali, myslím, že každý z  nás si nakonec odnesl řadu úsměvných příhod, na něž po celý život vzpomíná. Cvičení pro mne skončilo hapyendem. Při zpáteční cestě jsem si doma vyzvedl rezervní klíč, takže podruhé jsem si auto již krást nemusel. Po absolvování cvičení jsem byl jednou pozván na  Městskou vojenskou správu a  do  vojenské knížky mi bylo zapsáno povýšení na podporučíka. O mé dezerci se nikdo (kromě MUDr. Korbeláře) nedozvěděl.  J. Novák

Plzeň se pyšní sgrafity Mikoláše Alše Fasády četných plzeňských domů zdobí vzácná sgrafita českého malíře Mikoláše Alše. Po Praze v  České republice se západočeská metropole může pochlubit největším počtem domů,

39

které jsou vyzdobeny výtvory tohoto klasika malířské tvorby. Umělec v Plzni navrhl mezi léty 1892 až 1904 výzdobu pro fasády devatenácti místních domů. Je však třeba uvést, že mistr byl pouze autorem kartonů, podle nichž pak fresky na  domy pořídili plzeňští malíři. Sám Mikoláš Aleš po  lešení nešplhal, trpěl totiž závratěmi z výšky, takže by to pro něj bylo dost nebezpečné. Nejvíce Aleš spolupracoval se stavitelem Rudolfem Štechem. Od  něj pochází například dům U Červeného srdce na náměstí Republiky, objekty v Solní ulici i blok v Nerudově ulici. Zákazníky byli především bohatí měšťané židovské víry. Výzdobu lze proto nalézt hlavně v centru města a okolo Klatovské třídy. Právě takové lokality si totiž tito lidé pro své domy vybírali. Plzeňské obrazy se vlivem povětrnostních podmínek poměrně brzy začaly nacházet ve špatném stavu a musely být opravovány. To se dělo s větší či menší přesností v porovnání s původní předlohou. V období socialistické éry se na důkladnější péči nedostávalo prostředků, a  tak podstatnou renovací prošly jen některé fasády. Řada dalších však postupně podléhala téměř úplné devastaci. K  zásadnímu zlepšení došlo až v posledním dvacetiletí.

Kurátorka výstavy o Mikoláši Alšovi Ivana Jonáková s jedním z malířových děl. Nelehký osud měly také kartony, podle nichž výzdoba vznikala. Ve své době totiž nebyly považovány za umění. Ve Štechově ateliéru se tak Alšovy návrhy používaly například na zakrývání podlahy při malování. Mnohé z  nich díky tomu zanikly. Později ale začaly přitahovat pozornost sběratelů a dostávaly se do soukromých i státních sbírek. Výstava věnovaná právě Alšovým sgrafitům na  fasádách plzeňských domů probíhala jednak v  Západočeském muzeu, jednak v  galerii Masné krámy ve dnech 6.9. – 3.11.2013  JN

150 let od založení Sokola v Plzni

40

Jak vypadala organizovaná tělesná výchova v  Čechách v 19. století? V Praze byl v r. 1839 založen první ortopedický ústav dr.  Johana Hirsche, zaměřený zejména na  průpravná cvičení ke zlepšení držení těla a odstranění různých ortopedických vad. Cvičilo se v  něm podle švédské Lingovy gymnastické metody. V  r. 1843 vznikl soukromý tělocvičný ústav Rudolfa von Stephanyho na Malé Straně. Cvičení zaujalo širší veřejnost, jejíž zájem vedl k založení dalších dvou tělocvičných ústavů v r. 1845 – vzniká přírodnická nemocnice

MUDr. Jana Spotta a tělocvičný ústav Josefa Seegena. O rok později pak založil asi nejznámější tělocvičný ústav Jan Malypetr. U  něj byl cvičitelem Miroslav Tyrš. Ten spolu s  Jindřichem Fügnerem a Juliem Grégrem vypracoval stanovy připravovaného tělocvičného spolku. Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem a  16. února 1862 byla ustavena Tělocvičná jednota Pražská. Ta již od počátku užívala název „Sokol“, který oficiálně do svého názvu převzala od r. 1865. Založení tohoto českého tělocvičného spolku se setkalo s ohromujícím ohlasem. Koncem listopadu 1862 měl již 1000 členů. Poté, co několik plzeňských mladíků z tzv. „lepších kruhů“ shlédlo v  r. 1862 v  Praze sokolské cvičení, byli jím tak nadšeni, že se rozhodli založit sokolskou organizaci také v Plzni. Po konzultacích se zakladatelem Sokola dr.  Miroslavem Tyršem se příprav ujal zaměstnanec sedleckých železáren a  nadšený Čech František Uman společně s  mladým lékařem Vilémem Šelem. V  německy psaných, ale v  českém duchu redigovaných novinách „Pilsner Bote“ se již 22. 7. 1862 objevila první zpráva o pražském Sokolu. F. Uman tam tehdy popsal jeden z  výletů, organizovaných pražským Sokolem. Další zprávy o  Sokolu přivezlo do  Plzně několik mladých mužů, vesměs příslušníků české inteligence, kteří v  Praze viděli jedno z  veřejných vystoupení Sokola pražského. Způsob a  provedení cvičení se jim velice líbil, sympatická jim byla i velká podpora obecenstva. (*) Propagátoři Sokola pak uveřejnili oznámení, že 25. října 1863 bude založen Plzeňský Sokol. V  říjnu byla jednota založena a  do  jejího čela byl zvolen mladý nadšenec MUDr.  V. Šel, závodní lékař plzeňského Prazdroje. Byl totiž současně již místopředsedou pěveckého sdružení Hlahol, založeného rovněž podle pražského vzoru již o rok dříve. MUDr. Vilém Šel ve svých vzpomínkách uvedl: „Když jsem na  jaře 1863 pojal myšlenku založiti v Plzni tělocvičnou jednotu Sokol, byl jsem ovšem přesvědčen, že to nebude věcí snadnou, ale neměl jsem ani tušení o  obtížích a  překážkách, které se budou stavěti v cestu při založení, a  o  pronásledování a nepřátelství, která budou stíhati malý spolek. Idea sokolská byla tehdáž pro převelikou většinu Plzeňanů věcí neznámou a nepochopitelnou a tělocvik sám byl jim dětinskou zábavou nebo komediantstvím. Proto bylo lze rekrutovati údy jen mezi inteligencí, mezi akademicky vzdělanými a pokrokovými obyvateli. Do července bylo 40 údů získáno a stanovy mnou vypracované politickému úřadu předloženy. Pro nějaké formální závady byly stanovy vráceny a 23. srpna opět u úřadu zadány, načež dne 28. září byly stvrzeny c.k. místodržitelstvím a 8. října mě doručeny...“ MUDr. Šelovi ležel na srdci i osud další organizace, v níž se angažoval. Ve zprávě z činnosti plzeňského Hlaholu uvedl: „Od poloviny roku 1863 začala činnost spolku upadat. Na podzim Hlahol neuspořádat ani jedno vystoupení. Členstvo prakticky přestalo docházet na  schůzky. Proto byla na 11. října svolána mimořádná valná hromada,

na které byl zvolen nový výbor. Starostou spolku se stal MUDr. Vilém Šel, místostarostou Josef Gerlach, ....Kromě různého politického přesvědčení členy spolku rozvracela i špatná práce sbormistrů. Vzniklou situaci se pokusil napravit předseda spolku MUDr.  Vilém Šel. V  červnu 1864 napsal dopis svému dlouholetému příteli, dr.  Jakubovi Škardovi, cvičiteli pražského Sokola. V  dopise ho požádal, aby se v Praze poohlédl po nějakém dobrém cvičiteli nebo hudebníkovi, který byl ochoten odejít na  stálo do  Plzně a  pomoci tam místním vlastencům organizovat práci ve spolcích. Jakub Škarda skutečně pomohl. 3. října 1864 přišel do  Plzně hudební skladatel a  cvičitel pražského Sokola Hynek Palla. Téměř ihned po  svém příchodu zaujal Palla v  české plzeňské společnosti jedno z nejvýznamnější postavení jako učitel zpěvu a tělocviku na reálné škole, cvičitel Sokola a sbormistr Hlaholu.“ V  kronice plzeňského Sokola je zaznamenáno jméno další ho plzeňského lékaře, který se angažoval v nově vzniklé organizaci – MUDr. Františka Kouby: „První porada všech, kteří se k Sokolu hlásili, se konala 18. října 1863. Svolal ji MUDr. Vilém Šel. Na poradě se projednával termín a program první valné hromady. Ta byla svolána na 25. října téhož roku. Valné hromady se zúčastnilo 40 členů. Hned na  začátku valné hromady proběhl slavnostní zápis do  matriky Sokola. Dalším bodem programu byla volba starosty a  výboru. Starostou byl zvolen MUDr.  Vilém Šel a  jeho náměstkem MUDr. František Kouba. Do výboru byli zvoleni: J. Vosyka – profesor na střední škole, Josef Zýka – knihař, Josef Fiala – kupec, Viktor Hanka – obchodník, P. Herold – kaplan, František Částek – ředitel střední školy, A. Utler – správce, Jan Odvárka – učitel. Volba členů byla jednohlasná.“ Zásadním problémem činnosti tělocvičného spolku bylo kde cvičit.Volba nakonec padla na hostinec „U zlatého anděla“ v Dominikánské ulici: „Když byla místnost opatřena tělocvičným nářadím, oslavili to údové společnou hostinou v tělocvičně, při které bylo zpíváno a malý žertovný divadelní kus předveden; a 1.12.1863 bylo první řádné cvičení. Od toho dne cvičeno třikrát týdně. Cvičiteli byli Dr.  Vilém Šel, pan Herold a  profesor Vosyka.“ (ze vzpomínek dr. Šela) Příchod Hynka Pally do Plzně v říjnu 1864 znamenal zlom ve  vývoji plzeňského Sokola. H. Pallu provázela pověst „nadšeného vlastence, se zkušenostmi z práce ve vlasteneckých spolcích v Praze od konce 50. let“

Od počátku však plzeňský Sokol zápolil s řadou obtíží. V prosinci 1864 dostal výpověď z restaurace „U zlatého anděla“, začal se cvičením v nevyhovujícím sále na  Střelnici. Během dalších čtyř měsíců jej čekalo několik dalších stěhování, vznikla takpochopitelně myšlenka na vlastní tělocvičnu. Záhy byl založen stavební fond – prvních 24 členů věnovalo nemalou částku 2300

zlatých. Cena stavby byla odhadnuta na  4348 zlatých, takže názory na stavbu nebyly zdaleka jednotné. Od  25.října 1865 tak probíhalo cvičení v tělocvičně reálné školy (nyní PedF ZČU) ve Veleslavínově ulici. Navíc docházelo i k personálním sporům, jak je líčí dr.  Šel ve  svých vzpomínkách: „Abych ukázal, s  jakými obtížemi bylo bojovati mladému spolku i ve vlastním bratrském kruhu, zmiňuji se jen zběžně o stížnosti, kterou podal okresnímu hejtmanství v prosinci 1865 pro nějaké domnělé formální opomenutí při valné hromadě úd jednoty, jenž náležel k přední intelligenci plzeňské. Úřady nebyly tehdy českým spolkům právě přízniví a  číhaly takřka na  příležitost nebo záminku, aby spolek rozpustily. Tehdy byla taková stížnost nebo žaloba zajisté v nejvyšší míře spolku nebezpečna. Tehdejší přednosta politického úřadu pozval si starostu jednoty a ačkoliv byl to skrz na skrz Němec a nikterak příznivec tehdy se rozmáhajícího spolčování, byl přece tak spravedliv, že se s nelibostí vyslovil o takovém nebratrském počínání a  po  vysvětlení, starostou podaném, stížnost či žalobu zamítl.“ K  1.1.1866 se MUDr.  Vilém Šel starostenství v plzeňském Sokole vzdal v dobré víře, že tím přispěje urovnání sporů. Dále se nezúčastnil ani práce ve  výboru. Novým starostou byl zvolen Hugo Jelínek. K  slavnostnímu otevření nové sokolovny došlo 28.-29.6.1886. Začala se psát nová kapitola plzeňského Sokola. Na  závěr dva citáty. F. Jelínek: „Jak paměť moje sahá byla jednota Sokola plzeňského více nežli matkou všem sokolským jednotám na českém západě. Ona to byla, jež láskou bratrskou a obětavostí svých činovníků i členů cvičících mravně povznášela a posilovala ostatní sokolské jednoty v okruhu svém! A tu povinno vzpomenouti mnohých bratrů z  jednoty plzeňské, kteří nám svá nedělní půldne obětovali a  s  námi cvičili; byli to hlavně MUDr.  V. Mayer, inž. E. Vosyka, MUDr. O. Kutvirt, V. Hora, bratří Brožové, Loos, Trégr, Hanuš a B. Port a jiní.“ K. Vaníček: „ Nechť Sokol plzeňský stále roste, zkvétá i  prospívá ku prospěchu a  cti Sokolstva i  staroslavné české Plzně! A  v  tom symbolickém trojhranu jsa středem, ať od každého z těch mužů práce něco má a pevně drží: od Sedláčka hrdinnost, od  Smetany nadšení a  od  Schwarze práci! Pak státi bude nad skálu pevněji. Na zdar!“ J. Novák (*) Vlacha J., Hůrka Z.: 100 zajímavostí ze staré Plzně. Starý Most, Plzeň 2003

Slavnostní křest skript Experimentální chirurgie a Biomechanika

Od roku 2011 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni probíhá realizace tříletého projektu „Experimentální chirurgie - nové technologie v medicíně“, reg. č. CZ.1.07/2.2.00-15.0049.

Jeho hlavním řešitelem je MUDr. Václav Liška, Ph.D.  Projekt byl podpořen z  operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Tento projekt je řešen ve spolupráci se Západočeskou univerzitou a FN Plzeň.

Cílem projektu je implementace experimentální chirurgie a  medicíny využívající nové technologie do  vzdělávacího systému studentů všeobecného lékařství a  studentů hraničních oborů Fakulty aplikovaných věd, Pedagogické fakulty a  Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni, a v neposlední řadě snaha o  rozvíjení vzdělávání studentů ZČU v  Plzni o  předmět biomechanika. Fakultní nemocnice Plzeň, druhý důležitý partner projektu, je vzhledem k dlouholetému rozvoji softwarového modelování rovnocenným partnerem tohoto projektu, který nabízí také veškerou škálu medicínského zobrazovacího přístrojového vybavení. Studentům je umožněno poznávat nové postupy nejen teoretickou formou přednášek, ale také, a to nově, při praktických cvičeních. Dále je snahou seznámit studenty s možnostmi, které chirurgii nabízejí ostatní vědecké disciplíny (a to nejen teoretické), a předložit jim moderní chirurgickou léčbu jako komplexně pojímaný souhrn znalostí a  postupů vycházející z nejširšího současného poznání. Současně bychom rádi seznámili studenty ZČU v  Plzni s  možnostmi experimentální medicíny a  obohatili je tak o stávající výuku biomechaniky.

Vyvrcholením tříleté projektové spolupráce Lékařské fakulty UK v  Plzni,   Fakultní nemocnice Plzeň a Západočeské univerzity v Plzni je vznik dvoudílných skript s  názvem  Experimentální chirurgie a  Biomechanika, jejichž  slavnostní křest proběhl 12. září 2013 za  účasti hlavních realizátorů projektu MUDr. Václava Lišky, Ph.D., z LF UK v Plzni, MUDr. Hynka Mírky, z FN Plzeň, a  prof.  Ing.  Josefa Rosenberga, DrSc., ze ZČU v  Plzni a  všech dalších členů řešitelského kolektivu, kteří se na přípravě skript podíleli, a to v  rámci  40. česko-slovenského  chirurgického kongresu s  mezinárodní účastí a  6. kongresu chirurgie jater, žlučových cest a  pankreatu. Tato skripta přinášejí nový komplexní pohled na předkládanou problematiku, a to díky širokému spektru odborníků, kteří se na  přípravě skript podíleli.

Skripta budou sloužit na naší fakultě k  výuce volitelných předmětů Experimentální chirurgie (prof.  MUDr.  Vladislav Třeška, DrSc., MUDr. Václav Liška, Ph.D.), Současné trendy a  moderní techniky zobrazovacích metod (MUDr. Hynek Mírka, Ph.D.), Přínos kvantitativní histologie pro výzkum v medicíně (doc. MUDr. Zbyněk Tonar, Ph.D.) a budou k dispozici pro účastníky seminářů pro postgraduanty Úvod do  vědecké práce a publikování (MUDr. Václav Liška, Ph.D.). Pevně věříme, že si najdou své čtenáře nejen mezi studenty naší fakulty, ale i na všech ostatních lékařských fakultách a  fakultách vyučujících tuto problematiku v celé naší zemi.  MUDr.  Václav Liška, Ph.D., Chirurgická klinika LF UK v Plzni

Křest nových publikací chirurgů Autoři dvou nových chirurgických učebnic využili příležitosti konání významného vědeckého kongresu, jakým byl 40. česko-slovenský chirurgický kongres s mezinárodní účastí, a  pokřtili slavnostně svá díla. První „křtěnou“ publikací byla „Traumatologie břicha a retroperitonea“ * kolektivu autorů, vedeného prof.  MUDr.  V. Třeškou, DrSc. (autoři Vladislav Třeška, Eduard Kasal, Petr Stránský, Tomáš Skalický, Václav Šimánek, Petr Novák, Tomáš Kural, Jiří Klečka, Jiří Kouba, Roman Bosman a Jiří Moláček). Druhou pokřtěnou publikací byla „Experimentální chirurgie – technologie v  medicíně“**, kterou pod vedením MUDr. Václava Lišky, Ph.D., a prof. Ing. Josefa Rosenberga, DrSc., zpracoval kolektiv autorů Jan Baxa, Jan Beneš, Marek Brandner, Jan Brůha, Jiří Egermajer, Jiří Ferda, Alena Jonášová, Petra Kochová, Hana Kopincová, Stanislav Kormunda, Milena Králíčková, Jana Křečková, Jiří Křen, Václav Liška, Hynek Mírka, Martin Pešta, Pavel Pitule, Eduard Rohan, Josef Rosenberg, Tomáš Skalický, Pavel Souček, Zbyněk Tonar, Vladislav Třeška, Radek Tupý, Jan Vijme a Ondřej Vyčítal. Křest za přítomnosti autorů provedl proděkan LF UK v Plzni pro paralelní výuku magisterského programu v angličtině doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc.

* Třeska V. a spol.: Traumatologie břicha a retroperitonea. NAVA, Plzeň 2013, 1. vydání, 140 stran ** Liška V., Rosenberg J. a spol.: Experimentální chirurgie – nové technologie v medicíně. I. díl: Experimentální chirurgie. LF UK v Plzni, 2013, 183 stran Foto: T. Ťupa  (r)

41

Nové učebnice pro studující LF UK v Plzni V  nakladatelství Karolinum vyšlo v  letošním roce několik učebních textů pro posluchače naší lékařské fakulty. Většinou šlo o  1. vydání těchto učebnic. Uvádíme jejich přehled: Sobotka P.  a  spol. (Barcal J., Cendelín J., Jelínmklová DE., Markvartová V., Purkartová Z., Voller J., Vožeh F., Žalud V.): Pathophysiology. Laboratory exercises. 80 stran Valenta J., Fiala P.: Topographical Anatomy with Autopsy Guide and Clinical Notes. 170 stran. Švíglerová J., Slavíková J.: Fyziologie trávicího traktu. 114 stran Dort J., Dortová E., Jehlička P.: Neonatologie. 2. vydání. 118 stran Fiala P., Valenta J.: Příručka topografické pitvy. 124 stran

Z věže chrámu zazní nové zvony Nikomu, kdo přechází náměstí Republiky před chrámem sv. Bartoloměje jistě neuniklo, že mezi biskupstvím a morovým sloupem se objevila dřevěná konstrukce k zavěšení tří zvonů. Dva z nich už jsou na konstrukci zavěšeny. Nejedná se pochopitelně o jejich definitivní umístění, to je čeká ve věži chrámu, kde budou pak sloužit svému účelu. Ve  věži chrámu nyní slýcháme pouze jeden zvon. Ty další, které se mají připojit, nejsou žádným novodobým rozmarem, ale po létech doplní stávající jediný zvon na počet, který z věže zněl po celá staletí.

42

Chronologicky se počet zvonů ve věži chrámu sv. Bartoloměje měnil následovně: 1411 – zavěšen zvon Vorel, 1445 – zvon Bartoloměj, 1550 – 5 zvonů. V únoru 1835 se všechny zřítily při požáru věže, ale již v červnu téhož roku zvony

Anna, Prokop, Jan a Marie byly odlity a znovu zavěšeny. V r. 1854 k nim přibyl ten největší – Bárta. V r. 1917 byly zvony až na Prokopa všechny zničeny pro válečné účely. V  r. 1931 byly všechny zničené zvony znovu odlity a zavěšeny. Ne nadlouho, v r. 1942 je potkal stejný osud jako před čtvrtstoletím a nacisté je zabavili pro válečné účely. Až v r. 1994 byl odlit zvon Anna, který nyní můžeme slyšet každou hodinu. Pod patronací Mons. Františka Radkovského, biskupa Plzeňské diecéze, zahájila v  červnu 2012 společnost CrossCafe sbírku pod názvem „Ze srdce zvon“. Jejím cílem je zajištění finančních prostředků na nové čtyři zvony pro plzeňskou katedrálu. Výnos sbírky umožnil zhotovení prvních dvou zvonů, které na provizorním místě na  plzeňském náměstí odhalil primátor M. Baxa spolu s Mons. F. Radkovským v říjnu poté, co zvonařským mistrem Petrem Manouskem byly odlity v holandském Aslenu. Při křtu zvonů zazněl také neobvyklý koncert na pojízdné zvonkohře zvonařského mistra. Sejde-li se dost peněz (cena obou zbývajících zvonů se odhaduje na 8 milionů) a nenastanou-li jiné komplikace, měly by být zvony na svém místě ve věži chrámu sv. Bartoloměje již v r. 2014, aby v lednu příštího roku mohly zaznít na počest titulu Plzně – evropského hlavního města kultury. Tomu však bude ještě předcházet úprava přístupové cesty na věž, která bude obcházet tzv. zvonovou stolici, na  níž budou mnohatunové zvony zavěšeny. Zvonová stolice by se měla dočkat úprav již v březnu 2014 před začátkem turistické sezóny. V březnu se také bude odlévat třetí z nových zvonů, 2,7 tuny vážící Hroznata. (jn)

INFOTOUR pro studenty prvního ročníku 2013 Dne 30. 9. 2013 se uskutečnil již 4. ročník INFOTOUR - důležité informační akce pro nově příchozí studenty 1. ročníku. Jedná se o interaktivní procházku po  Plzni, kterou jako tradičně zorganizoval Medicus Pilsensis ve  spolupráci se Sdružením studentů stomatologie ČR. Noví kolegové se sešli napřed v posluchárně Šafránkova pavilonu, kde byli seznámeni s organizací studia na naší fakultě, dostaly se jim informace o možnostech stravování a  cestování, Akademickém senátu a  o  mnoha dalších podstatných záležitostech. Poté se rozdělili do skupinek a prošli se po budovách lékařské fakulty, po areálu nemocnice a centru Plzně. Všude jim byly opět poskytnuty odpovídající informace. Rádi bychom poděkovali všem účastníkům INFOTOUR, kterých se sešlo rekordních 171, a hlavně ochotným studentským průvodcům, bez kterých by se akce nemohla uskutečnit. Jan Razima

Životní moudra a pranostiky • Domněnka ženy bývá přesnější než jistota muže. (Josef Rudyard Kipling) • Fyziologické vyčerpání je důsledkem omylu, že muž je tak starý, jak se cítí. (Herbert Lembke) • V očích milující ženy je i osel filozofem. (Anton Pavlovič Čechov) • Více než jeho odpovědi vypovídají o člověku jeho otázky. (S. Komenda) • Příliš mnoho líčidel a příliš málo oblečení je u ženy příznakem zoufalství. (Oskar Wilde) • Srdce miluje vše v rozporu s rozumem. (Lucius Apuleius) • Čas léčí rány, které nemůže vyléčit rozum. (Seneca) • Člověk je jediný živočich, který je ochoten věřit každé volovině. (Konrad Lorenz) • Moudřejší ustoupí hloupějšímu, je-li ten mocnější. (Feliks Chwalibóg) • Pouze někteří lidé dovedou snést blahobyt druhých lidí samozřejmě. (Mark Twain) • Hrůza je vždy skutečná. (Graham Greene) • Klid je pomilováníhodná paní a bydlí blízko moudrosti. (Epicharmos) • Nikoli moudrost, ale hloupost je umíněná. (Sofoklés) • Šťastný je člověk, který nevnímá čas. (Stefan Zweig) • Moudrost je poznání věčných pravd upotřebitelných v životě. (Marcus Tullius Cicero) • Krása je ti platná v den svatby, ale moudrost po celý tvůj život. (Turecké přísloví) • Moudrost nepřátel mi nikdy tak neškodila jako hloupost přátel. (George Bernard Shaw) • Všem nejvíce radosti udělal by zákon proti blbosti. (Halina Pawlowská) • Každá ruka dobrá, která dává. (Polské přísloví) • Selský rozum je moudrost, kterou sdílíme všichni. (Jack Trout) • Kdyby mi nabízeli moudrost s tou podmínkou, že ji budu držet v tajnosti a nikomu se o ní nezmíním, odmítnu ji. (Seneca) • Hlupák zvýší hlas, moudrý se usměje. (Bengálské přísloví) • Moudrý muž je pánem svého ducha, blázen otrokem. (Publius Syrus) • Rozum slouží k tomu, aby srdce bylo čím zrazovat. (Theodore de Banville) • Moje žena mě tak miluje, že mi někdy i rozumí. (Blaire Pascal) • Činy moudrých lidí diktuje rozum, méně moudrých zkušenost, nevědoucích nutnost, a zvířat příroda. (Marcus Tullius Cicero) • Co je důležitější pro úspěch – talent nebo pracovitost? A co je důležitější u velocipédu – přední nebo zadní kolo? (George Bernard Shaw) • Za všechno musíme platit – za mládí

hloupostí a za moudrost stářím. (Václav Dušek) • Ženy bez mužů vadnou, muži bez žen blbnou. (Anton Pavlovič Čechov) • Musíš víc umět, když nechceš čumět. (Halina Pawlowská) • Hloupý, když nemluví, podobá se moudrému. (Romské přísloví) • Jsem už ve věku, kdy už nedoufám, že bych se stal největším člověkem. (Miroslav Horníček) • Stáří může být sladké, když je jako mládí. (Cheilón) • Koho v lásce vášeň ohluší, přijde i o srdce i o duši. (Francouzské přísloví) • K čemu je bezhlavému jezdci nejlepší kůň. (Pavel Kosorin) • Nejzábavnější hračkou ženy jsou zajímaví muži. (Georgie Bernard Shaw) • Někdy je docela moudré dělat hlouposti. (Hector Berlioz) • Oko vidí daleko, rozum ještě dál. (Mongolské přísloví) • Snad musí člověk dřív pocítit lásku, aby potom porozuměl přátelství. (Nicolas Chamfort). • Rozum nikdy nepochopí opravdové zájmy srdce. (Luc Clapiers de Vauvenarques) • Kůň dostává uzdu, člověk si musí posloužit sám. (Židovské přísloví) • Kdo v srdci žije, neumírá. (František Hrubín) • Tím, že učí jiné, učí lidé sebe. (Seneca mladší) • Všechna moudrá slova byla napsána pro muže, ženy jen na slova nedají. (Gabriel Laub) • Moudrý člověk zůstává v pozadí, a tím se právě dostává do čela lidí. (Lao-C´) • Žena, která nedokáže být šťastná doma, nedokáže být šťastná nikde. (Lev Nikolajevič Tolstoj)

• Ozve-li se v září hrom, bude v zimě zavát každý strom. • Divoké husy na odletu - konec i babímu létu. • Září víno vaří, říjen mačká hrozen. • Čím déle vlaštovky u nás v říjnu prodlévají, tím déle pěkné a jasné dny potrvají. • Když dlouho listí nespadne, tuhá zima se přikrade. • Čím dříve listí opadne, tím úrodnější příští rok. • Svatý Jiljí jasný, bude podzim krásný. • Jaké počasí o Jiljím panuje, takové celý měsíc se ukazuje. (1. 9.) • Prší-li na svatého Jiljí, budou otavy shnilý. • Na panny Marie narození vlaštovek shromáždění. (8. 9.) • Panny Marie narození, vlaštoviček rozloučení. • Na Ludmily světice obouvej střevíce. (16. 9.) • Svatý Matouš svačinu zakous. (Na pastvě se kvůli krátkým dnům už nesvačí) (21. 9.) • Je-li na svatého Matouše pěkný den, mají vinaři naději na dobrou sklizeň. • Po svatým Matouši (Matúši) čepici na uši. • Na svatého Cypriána chladno bývá často z rána. (26. 9.) • Svatý Václav víno chrání, po něm bude vinobraní. (28. 9.) • Na svatého Václava bývá bláta záplava. • Když mrazy časně před svatým Michalem přicházejí, tedy se po svatém Matěji zdlouha zase navracejí. (29. 9.) • Mokro o Michalu, studeno o Štědrém dnu. • Den svaté Terezičky nebývá bez vlažičky. (3. 10.) • Svatý František zahání lidi do chýšek. (4. 10.) • Po svaté Tereze mráz po střechách leze. (15. 10.) • Svatý Havel - devět počasí za den. (16. 10.) • Na svatého Havla má být všechno ovoce v komoře. • Déšť na Havla, déšť na Vánoce. • Svatá Hedvika pole zamyká a medu do řepy naleje. (17. 10.) • Když na Uršulu větr duje, tuhou zimu ohlašuje. (21. 10.) • Svatá Voršila jíní nasila. • Šimona a Judy - tuhnou na poli hrudy. (28. 10.)

Doc. MUDr. J. Kočová, CSc.

Prof. RNDr. I. Budil, Ph.D., DSc.

Doc. MUDr. F. Lošan, CSc.

Ing. J. Flanderová

Prof. MUDr. B. Kruzberg, CSc., děkan LF UK v Plzni

Vzpomínkové setkání Fotogalerie k článku na str. 4 Foto: T. Ťupa

Doc. MUDr. M. Králíčková, Ph.D.

Pranostiky • Teplé září - dobře se ovoci i vínu daří. • Zářijový déšť polím potrava, zářijové spršky pro víno otrava. • Po hojných deštích v září osení zimní se podaří.

Doc. MUDr. J. Motáň, CSc.

43

K sedmdesátinám prof. O. Topolčan Fotogalerie k článku ve Facultas nostra č. 132-133 Foto: T. Ťupa

Doc. L. Holubec, děkan FZS ZČU

Prof. Z. Ulčová - Gallová

Ing. V. Bartoš a doc. K. Šafarčík

Doc. M. Králíčková

Manželé Slípkovi a prof. RNDr. Z. Roček (PřF UK v Praze)

Doc. J. Kočová a prof. A. Linhartová

Prof. J. Valenta a prof. J. Koudela

Jubilantovi gratuluje prof. MUDr. Tomáš Zima,DrSc., MBA

Jubilantovi gratuluje Ing. Jaroslava Kunová, ředitelka FN Plzeň

Prof. K. Pizinger

Prim. J. Polívka

Doc. J. Kinkorová

Prof. P. Pazdiora

Prof. J. Racek

Doc. D. Müllerová

MUDr. M. Koutenská a doc. J. Koutenský Jubilantovi gratuluje prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc.  

Prof. V. Zeman

Ing. J. Klečková

MUDr. P. Dominik a doc. J. Kotyza Jubilantovi gratuluje prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D.

44

Prof. O. Topolčan a Ing. J. Flanderová

E. Kralovcová

Manželé Topolčanovi

FACULTAS NOSTRA - Zpravodaj LF UK v Plzni · Redakční rada: doc. MUDr. J. Beran, CSc., MUDr. L. Eberlová, prof. MUDr. J. Kilian, DrSc., MUDr. V. Křížková, Ph.D., MUDr. J. Novák, MUDr. B. Nussbaumerová, Ph.D., prof. MUDr. et RNDr. J. Slípka, DrSc. Grafická úprava: Euroverlag s.r.o. - Michal Vondryska · Vydává: LF UK v Plzni pro vnitřní potřebu. Adresa redakce: MUDr. J. Novák, Ústav tělovýchovného lékařství LF UK, Lidická 6, 301 66 Plzeň. ([email protected]). Náklad 1000 ks. Toto číslo neprošlo jazykovou úpravou · http://www.lfp.cuni.cz/FacultasNostra/