VÝVOJ VZTAHU K TRADICI Z HLEDISKA HERMENEUTIKY T. Sigmund
PH.D., Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, Česká republika
Summary. In my article I trace the ways of dealing with tradition in the area of hermeneutics. From understanding texts hermeneutics developed into existentially relevant relationship between the interpreter and the text or between two the participants of a dialogue. Tradition should be respected and if it is proven ideological and manipulating it should be abandoned. However the process of learning from tradition and surpassing it is a never ending process because of the finite character of man and never-ending richness of reality. Keywords: hermeneutics; tradition; pre-understanding; interpretation.
Úvod Filosofové mají k tradici různý přístup, často minulost kritizují, ale ještě častěji kritizují současnost nebo budoucnost. Kritika současnosti nebo budoucnosti je častější proto, že se s nimi dá ještě něco dělat. Velkým tématem je také vztah k minulosti, neboť představuje něco, s čím se musíme vyrovnat a z čeho se můžeme poučit. Nerespektování minulosti kritizujeme hlavně v přítomnosti nebo budoucnosti, neboť je v případě současnosti přímo patrné a v případě budoucnosti hrozí. Minulost se již udála, nedá se s ní mnoho dělat, nebo jsme si na ni již zvykli. Přítomnost nás pálí a s budoucností můžeme ještě něco dělat. Dějiny ale nutně postupují tak, že něco musí potlačit, zanedbat, opustit, aby daly prostor něčemu jinému. Co je na všech kritikách přítomnosti a budoucnosti příznačné, je fakt, že se odhadovatelé jejich důsledků málokdy přesně trefí a změny přinesou důsledky, které nikdo nečekal a nepředpovídal. Takový je nakonec i charakter budoucnosti, že není přesně předpověditelná. Pokud se tedy vztahujeme k minulosti, je to hlavně kvůli přítomnosti a budoucnosti. Otázkou ovšem zůstává, jak se k minulosti vztahovat a co takové vztahování vlastně znamená. Ve svém článku se chci věnovat přístupům k historickým textům v rámci oboru hermeneutika. Postoj k tomu, jak se k tradici chovat a jak ji rozvíjet, se v čase měnil a měnil se i význam, který tento postoj měl. Nejdříve se autoři snažili najít metodu, jak textu porozumět a jak správně rekonstruovat záměr autora, později získával vztah k tradici existenciální význam a nakonec se zdůrazňuje metoda dosažení dohody a tradici lze v zájmu osvobození 238
individua v rámci dialogu zcela odmítnout. Chtěl bych sledovat, jak se vztah k tradici vyvíjel v disciplině zkoumající naše rozumění světu, v hermeneutice, a vyvodit z něj závěry pro náš vztah k minulosti. Hermeneutika Původní význam hermeneutiky Hermeneutika je latinská podoba řeckého hermēneuein, které znamená něco prohlásit, vyhlásit, vyjasnit a také přeložit (Ramberg, Gjesdal, 2010). Znamená, že něco je učiněno srozumitelným, nebo pochopitelným. Sloveso bylo pravděpodobně odvozeno od jména boha Herma, posla, kterému Řekové přisuzovali původ jazyka a písma. Tento termín původně znamenal pochopení a vyložení temné a enigmatické věty boha nebo věštce, které bylo třeba vysvětlit. Jiný výklad dává hermeneutiku do souvislosti se školou ustavenou v Egyptě, která nesla jméno svého zakladatele Herma Tremegista – Herma třikrát požehnaného. Tento bůh byl kombinací řeckého boha a egyptského Thotha, boha moudrosti. V této škole se vyučovala tajná nauka využívající pseudografické písmo, která hledala významy skryté za slovy. Termín hermeneutika používá v mnoha dialozích Platón (např. 1993, 1994, 2010), když porovnává hermeneutické poznání a sofii (moudrost). Náboženské vědění je vědění o něčem, co bylo zjeveno nebo řečeno a neobsahuje vědění o pravdivosti tvrzení. Aristoteles posunul význam termínu modernějším směrem, když nazval svůj spis o interpretaci Peri hermeneias (1959). K problematice pochopení textu se Aristoteles vyjadřuje i v jiných spisech, např. (Aristoteles, 1978, 2008). Až stoikové si při reflexi na interpretaci mýtu všimli, že existuje problém pochopení textu, nicméně systematickou teorii interpretace nevytvořili. Moderní pojetí interpretace ovlivnil až Augustin, kterého ocenil Dilthey, Heidegger a Gadamer. Hermeneutika jako pochopení textu Koncem 18. a během 19. století se objevuje snaha oddělit společenské vědy od věd přírodních. Děje se to v období německého romantismu a idealismu. Friedrich Schleiermacher (1993) formuloval jako první intelektuální proudy své doby a sestavil koncepci univerzální hermeneutiky, která se vztahuje ke každému typu jazykového významu. Pochopení druhých vyžaduje podle Schleiermachera kritickou reflexi vlastních předsudků. Hermeneutika není postačující podmínkou pro rozumění, je ale podmínkou nutnou. Pomáhá k tomu, abychom neviděli cizí text nebo promluvu prostřednictvím naší vlastní kultury. Hermeneutika ale slouží také k lepšímu pochopení vlastní kultury. Abychom pochopili text druhého člověka, je podle Schleiermachera nutné zaměřit se jak na společné vlastnosti jazyka jako je gramatika a syn239
tax, tak na jejich individuální použití. Hermeneutik by měl porovnávat zkoumaný text s dalšími texty ze stejného období, od stejného autora, ale neměl by zapomínat na jedinečnost daného textu. Významnou roli ve vývoji hermeneutiky hrál Wilhelm Dilthey (1996). Vědecké vysvětlení přírody by podle něj mělo být doplněno teorií poznání zprostředkovaného symboly. Tuto teorii by měly poskytovat společenské vědy. Dilthey přišel s rozlišením prožitku (Erlebnis) a pochopení (Verstehen). Prožitek je základem sebepochopení a pochopení je základem pochopení druhých. Sebepochopení je získáno tím, že se já vztahuje k druhým a zprostředkovaně získává vztah k sobě. Hermeneutik by měl spojovat intuitivní formulování hypotéz a komparativní metodu, která by zajistila objektivitu celého procesu. Hermeneutika jako existenciální faktor Nejvýznamnější rozkvět ale zažila hermeneutika ve 20. století, kdy M. Heidegger (2002) začal chápat hermeneutiku jako ontologii. Časovost člověka je základní podmínkou jeho bytí ve světě. Člověk žije na světě v hermeneutickém kruhu. V naší souvislosti je důležité, že člověk podle Heideggera se nevztahuje ke světu sbíráním nějakých neutrálních dat o něm, ale jistým základním intuitivním způsobem. Vždy již světu nějak rozumíme. Tuto obeznámenost si uvědomíme až reflexivní interpretací, ke které dochází, když něco přestane fungovat očekávaným způsobem a hermeneutický kruh se jakoby zasekne. Ale tato interpretace je možná jen na pozadí celku světa jako totality všech věcí, lidí a zacházení s nimi. Pravdou je pak otevření a odkrytí světa jako takového. Toto pojetí mění strukturu hermeneutického kruhu. Dříve se hermeneutický kruh chápal jako vztah celku textu a jeho částí nebo jako vztah textu a tradice. U Heideggera má hermeneutický kruh ontologický význam, ukazuje se v něm bytí a přes toto bytí rozumí také člověk sám sobě – jde ovšem o nekonečný proces. Už nejde o metodu vědeckého poznání, ale o existenciální význam. Hermeneutice tím začíná jít o význam lidského života. H. G. Gadamer a hermeneutika jako dialog s tradicí Heidegger sice tento způsob uvažování později opustil a začal vykládat bytí z něho samého, nicméně na jeho myšlenkový odkaz navázal jeho žák Hans-Georg Gadamer, např. v díle Pravda a metoda (2009). V jeho chápání se naše sdílení světa s ostatními lidmi vyjadřuje v jazyce, jazyk je naší druhou přirozeností. Tento jazykově vyjádřený společný svět vytváří netematické předporozumění (podobá se Heideggerovu světu jako totalitě), na kterém je založeno porozumění tematické. Všechna historická díla, která jsou součástí naší tradice, jsou součástí horizontu, v rámci kterého se 240
díváme na svět a posuzujeme ho. Nejsou neutrálními objekty, ale působí na nás dřív, než je začneme posuzovat. Nemá smysl snažit se rekonstruovat původní záměr autora díla nebo jeho působení na příjemce. Tradice je stále živá a stále se vyvíjí. K minulosti se dostáváme prostřednictvím complexních a stále se měnících sítí interpretací, které jsou v průběhu času stále složitější. Dějiny na nás stále působí. Historická díla tak na nás působí a odkrývají se v průběhu své interpretace. Naše předsudky, které ukazují náš zájem na světě kolem nás a jisté předběžné porozumění, se střetávají s minulostí v procesu dialogu. Tradice zůstává živá, jen pokud je uznána přítomností. Jak postupně poznáváme text, a platí to i o dialogu s druhým člověkem, dochází ke spojení horizontu díla a interpreta. Tím začneme lépe chápat sebe i text. Původně neznámý text se otevírá a tím ukazuje omezení našeho vlastního přístupu. Tuto metodu pochopení nelze shrnout do nějaké metody nebo teorie, je to spíše praktická dovednost, nelze ji přesně popsat, jde o jistou citlivost ve vztahu k textu, která se realizuje při interpretaci. Gadamerův hermeneutický kruh ukazuje vzájemnou provázanost textu a interpreta. Interpretace není nikdy hotová, probíhá stále. Gadamer tak oceňuje pozitivní přínos předsudků při interpretaci tradice. Gadamer hodnotí tradici pozitivně jako inspirativní pohled na text, který podněcuje sebepoznání interpreta. Tradice a historie vlastně interpreta podmiňují. Podle Gadamera je veškeré chápání interpretací. Interpretace se rozvíjí prostřednictvím jazyka. Nalezení společného jazyka je spojené s aktem pochopení a dosažení shody. Pokud se veškeré chápání odehrává v jazyce, musí být i lidé situováni v jazyce, aby mohli chápat. Ovšem jazyk má v sobě cosi spekulativního. Je uskutečněním významu, událostí řeči, dovršeným procesem vzájemného pochopení. Toto uskutečnění je spekulativní v tom smyslu, že danému smyslu jsou přiřazovány konečné možnosti slova v orientaci na svou nekonečnost. Když chce někdo v každodenní řeči někomu něco říci, musí hledat slova, která ulehčí chápání. Ne všechno, co chceme říci, řekneme, ale všechno, co řekneme, otevírá možnosti nevyřčenému. Jazyk, kterým mluvíme, je otevřený. Jednotlivé výrazy nesou s sebou celý horizont jazyka. Mysl není tabula rasa, tzn., není pouhým pozorovatelem reprodukujícím vnější objektivní realitu. Předporozumění nelze nikdy eliminovat. Význam věty není určen pouze teorií, do které patří, ale širším kontextem lidského jazyka. Proces rozumění je bytostně otevřený. Jeho výsledky jsou závislé na kontextu a mohou být vždy kritizovány z jiných stanovisek. Podobně se vyjadřuje např. také K. Popper. Jeho testování hypotéz pomocí zkušenosti lze považovat za dynamický vztah mezi situací, pochopením a interpretací. 241
Gadamerův postoj k tradici byl poměrně smířlivý, i když nevylučuje její změnu v průběhu dialogu s ní. Nikdy nemůžeme odmítnout celou svou tradici, protože z ní nemůžeme zcela vystoupit, ale částečné odmítnutí a změnu Gadamer nevylučuje. Z pozic Frankfurtské školy byl nicméně za tento smířlivý postoj k tradici kritizován. Hlavním kritikem byl J. Habermas. J. Habermas a hermeneutika osvobozující Habermas (1981) upozorňuje na nedostatek kritického distancovaného posouzení tradice u Gadamera. Snaží se proto navrhnout sadu transcendentálních principů, které by umožnily zhodnocení tradice. Gadamerova hermeneutika se tak jeví jako nedostatečně univerzální. Nechybí ovšem nějaká teoretická metoda, ale transcendentální principy komunikačního jednání. Habermas kritizuje interpretativní model společenských věd, pro které doporučuje emancipatorní zájem na osvobození člověka. Vědec zabývající se společností by měl nejdříve pochopit ideologicky pokřivenou subjektivní situaci individua, pak najít síly, které tuto situaci vyvolaly a nakonec prokázat, že tyto síly mohou být překonány, pokud si je dotyčné individuum nebo skupina uvědomí. Habermasova teorie komunikativního jednání je pragmatická (Bohman, Rehg, 2014). Důležité je, jak subjekt získává a používá vědění. Habermas se pokouší najít praktické vědění nutné pro to, aby byl subjekt informovaným sociálním agentem. Proto Habermas hledá neměnné struktury komunikace. Obě komunikující strany by se měly snažit dosáhnout vzájemného pochopení, které je základem komunikativního jednání. Strany pak koordinují své jednání a sledují vlastní nebo společné cíle na základě sdíleného pochopení, že cíle jsou rozumné a hodnotné. Obě strany by měly souhlasit, že jejich cíle přispívají ke komunikativnímu jednání. Komunikativní jednání je tak konsensuální podoba společenského jednání, jehož cílem je racionálně motivovaná shoda založená na prostoru pro racionalitu obsaženém v jazyce. Podle Habermase rozumíme řečovému aktu, pokud známe způsoby, které ho učiní přijatelným, pokud víme, co a jaké argumenty obsahuje jeho zdůvodnění. Nejde pouze o empirické ověření, ale jde také o argumenty morální, estetické, odvolávající se na autenticitu, upřímnost atd. Habermas nachází tři požadavky platnosti tvrzení: upřímnost (neklamnost) řečového aktu, jeho společenská vhodnost a snaha reprezentovat vnější svět. Tyto charakteristiky obsahuje silný řečový akt. V odůvodněných případech můžeme jejich platnost oslabit. Závěr Hermeneutika nás učí, jak rozumět tradici a historickým dílům, přičemž si musíme uvědomit, že mnoho historických děl v nás žije v podobě předsudků a předporozumění, a tak nás výklad díla zasahuje více, než by se zdálo. Jsme úzce spojeni s historií, ze které pocházíme, a s její změnou měníme i sebe. 242
Pokud bychom si měli něco z vývoje hermeneutiky ve vztahu k historii odnést, bylo by to spojení existenciální důležitosti minulosti a tradice pro člověka (Heidegger), které můžeme porozumět dialogem s textem (Gadamer), ale můžeme ji také zcela odmítnout (Habermas). Inovativní přístupy by měly tradici pochopit a pokud prokáží, že omezuje člověka, měly by ji odmítnout. Tento proces je ale nekonečný, protože čisté a úplné poznání není pro člověka kvůli jeho konečnosti dosažitelné. Bibliografie 1. Aristoteles. O vyjadřování. – Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1959. 2. Aristoteles. O sofistických důkazech. – Praha: Academia, 1978. 3. Aristoteles. Poetika. – Praha: Svoboda, 2008. – ISBN: 978-80-7298-131-1. 4. Bohman J. and Rehg, W. Jürgen Habermas // The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2014 Edition), Edward N. Zalta (ed.), 2014. http://plato.stanford.edu/archives/fall2014/entries/habermas/. 5. Dilthey W. Hermeneutics and the Study of History. Eds. Rudolf A. Makkreel and Frithjof Rodi. – Princeton, New Jersey: Princeton University Press, 1996. 6. Gadamer, H.-G. Pravda a metoda. – Praha: Triáda, 2009. – ISBN: 978-8087256-62-6. 7. Habermas J. 1981. Theorie des kommunikativen Handelns. (Bd.1: Handlungsrationalität und gesellschaftliche Rationalisierung, Bd. 2: Zur Kritik der funktionalistischen Vernunft). – Frankfurt am Main, 1981. – ISBN 3-518-28775-3. 8. Heidegger M. Bytí a čas. – Praha: OIKOYMENH, 2002. – 487 s. – ISBN 807298-048-3. 9. Platón. Ústava. – Praha: Svoboda, 1993. – ISBN: 80-205-0347-1. 10. Platón. Kratylos. – Praha: OIKOYMENH, 1994. – ISBN: 80-85241-44-7. 11. Platón Hippias Větší; Hippias Menší; Ión; Menexenos. 4. vyd. – Praha: OIKOYMENH, 143 str., 2010. – ISBN 978-80-7298-454-1. 12. Ramberg B. and Gjesdal, K. "Hermeneutics", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Summer 2013 Edition), Edward N. Zalta (ed.)., 2010. http://plato.stanford.edu/archives/sum2013/entries/hermeneutics/. 13. Schleiermacher F. Hermeneutik und Kritik. Ed. Manfred Frank. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1993.
243
