Vývoj šumperského textilnictví na přikladu podnikatelské rodiny Seidlů

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA Katedra historie

Bc. Pavla Dubská

Vývoj šumperského textilnictví na přikladu podnikatelské rodiny Seidlů

Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: prof. PhDr. Jana Burešová, CSc.

Obor: Historie

Olomouc 2012

Čestně prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně na základě uvedené literatury a pramenů. V Olomouci dne 16. května 2012.

Bc. Pavla Dubská 2

Obsah ÚVOD

5

1 NAD PRAMENY A LITERATUROU

7

1.1 POHLED HISTORIOGRAFIE NA DĚJINY ŠUMPERSKÉHO TEXTILU

7

1.2 PRAMENY K DĚJINÁM ŠUMPERSKÉHO TEXTILNICTVÍ

10

2 TRADICE TEXTILNÍ VÝROBY NA ŠUMPERSKU

12

2.1 PĚSTOVÁNÍ LNU A VÝROBA PLÁTNA NA ŠUMPERSKU

15

3 ZÁKLADNÍ PODMÍNKY VÝVOJE TEXTILNÍHO PRŮMYSLU OD 2. POLOVINY 19. STOLETÍ DO ROKU 1946

23

3.1 TEXTILNÍ PRŮMYSL V OBDOBÍ HABSBURSKÉ MONARCHIE

23

3.2 TEXTILNÍ PRŮMYSL V PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE

26

3.3 TEXTILNÍ PRŮMYSL JAKO SOUČÁST NĚMECKÉ EKONOMIKY

30

3.3.1 MNICHOVSKÉ UDÁLOSTI A VÁLEČNÁ LÉTA V TEXTILNÍM PRŮMYSLU

31

3.3.1.1

Výchozí situace sudetoněmeckého textilního průmyslu

31

3.3.1.2

První léta války

33

3.3.1.3

Zbrojní výroba

40

3.4 ZMĚNY PO ROCE 1945

41

4 I. SEIDL & COMP. V LETECH 1864‒1946

43

4.1 POČÁTKY RODINNÉHO PODNIKÁNÍ

43

4.2 OBDOBÍ ROZMACHU

46

4.2.1 V ÝVOJ SUDKOVSKÉ PŘÁDELNY OD KONCE 60. LET 19. STOLETÍ DO KONCE PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

47

4.2.2 V EŘEJNÉ AKTIVITY SPOLEČNÍKŮ FIRMY I. SEIDL & COMP.

50

4.3 ZA PRVNÍ REPUBLIKY

59

4.4 I. SEIDL & COMP. ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

65

4.4.1 SITUACE PŘED VÁLKOU

65

3

4.4.2 ARIZACE FIRMY F. SOBOTKA A SYN

67

4.4.3 PRVNÍ VÁLEČNÁ LÉTA

75

4.4.4 ZBROJNÍ VÝROBA

79

4.5 IGNÁC SEIDL A SPOL. V LETECH 1945‒1946

81

4.6 ODSOUZENÁ BERTA CHIARI

84

ZÁVĚR

90

PRAMENY A LITERATURA

92

LITERATURA

92

PRAMENY

95

ARCHIVNÍ PRAMENY

95

TIŠTĚNÉ PRAMENY

95

INTERNETOVÉ ODKAZY

96

RESUMÉ

97

4

Úvod Založení sudkovského podnikání bylo pro mě, stejně jako pro moje sourozence, mým nejmilejším dílem, přestože mě stálo nespočet krušných trápení.“ 1 S těmito slovy se ohlížel podnikatel Ignaz Seidl na své téměř třicetileté působení ve firmě I. Seidl & Comp., kterou založil v roce 1867, aby zajistil existenci své přádelny lnu a bavlny, které vybudoval v obci Sudkov, nacházející se nedaleko Šumperka. Vycházejíc ze staleté tradice pěstování a zpracovávání lnu na venkově, stalo se město Šumperk již v 16. století centrem textilní výroby na severozápadní Moravě. Na přelomu 18. a 19. století tato tradice přilákala celou řadu řemeslníků a obchodníků z blízkého i širokého okolí, kteří zde položili základy průmyslového textilního podnikání, které největší rozmachu zaznamenalo na přelomu 19. a 20. století. Svou vážnost a význam si však textilní výroba na Šumpersku udržela po celé 20. století a i dnes není tato tradice zapomenuta. V průběhu let vznikla na Šumpersku celá řada textilních podniků, menších i rozsáhlejších. Na příklad v roce 1902 se v politickém okrese Šumperk nacházelo 126 podniků, které měly v průměru více jak 50 zaměstnanců. Firma I. Seidl & Comp., která zaměstnávala v průměru okolo 900 dělníků, tvořila významnou součást této skupiny. S ohledem na její ekonomický a sociální význam, který měla v daném regionu, jsem se rozhodla věnovat svou diplomovou práci vývoji tohoto textilního podniku, jemuž se podařilo překonat četné nástrahy hospodářského i politického života a můžeme říci, že svým způsobem tradice tohoto závodu pokračuje do dnešních dnů, neboť v prostorách sudkovské přádelny dodnes sídlí firma Moravolen Trade a. s. věnující se textilní výrobě. Tato diplomová práce navazuje na bakalářskou diplomovou práci, ve které jsem věnovala vývoji šumperské firmy Carl Siegl sen. Již během tohoto výzkumu se mi začaly odkrývat četné vazby rodiny Sieglů na rodinu Seidlů. Důležitou roli sehrála také existence firemního fondu sudkovské přádelny I. Seidl & Comp., což je pro textilní podniky šumperského regionu spíše výjimkou. Cílem moji diplomové práce tedy je

1

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignáz a spol., inv. č. 184, kart. 13.

5

vytvořit sondu do podnikatelských aktivit rodiny Seidlů a pokusit se tak přispět k dějinám textilního průmyslu na Šumpersku. Svou práci opírám téměř výhradně o studium pramenných materiálů, které budou podrobněji rozebrány v kapitole věnující se pramenům a literatuře k dějinám šumperského textilního průmyslu. Pro zasazení firemního podnikání do dobového kontextu jsem využila dostupnou sekundární literaturu. Práce je časově ohraničena druhou polovinou 19. století, kdy firma I. Seidl & Comp. vznikla, a rokem 1946, v němž podnik zanikl. V první části práce jsem se nejprve pokusila nastínit význam textilní tradice pro šumperský region a následně poukázat na hlavní vývojové rysy specifických oblastí textilního průmyslu, lnářství a bavlnářství, na něž se zaměřovala výroba zkoumaného podniku. Vývoj je postupně sledován v období závěrečné fáze existence habsburské monarchie, první Československé republiky, v době začlenění československého pohraničí do velkoněmecké říše a v závěru tohoto teoretického pojednání jsou nastíněny hlavní změny v oblasti průmyslu po skončení druhé světové války. Druhá část práce je již věnována samotnému vývoji firmy I. Seidl & Comp., v obdobích, které svým členěním odpovídají výše nastíněným teoretickým pasážím. V rámci tohoto výkladu není sledován pouze ekonomický vývoj podniku a jeho základní vývojové linie, ale také společenské vazby veřejných společníků firmy, tedy jejich angažmá v komunální politice, zájmových organizacích a spolcích. Závěrečná kapitola je věnována osudu Berty Chiari, která de facto jako jediná z rozvětvené rodiny Seidlů zůstala v poválečném Československu, kde byla nucena čelit své nacistické minulosti.

6

1 Nad prameny a literaturou 1.1 Pohled historiografie na dějiny šumperského textilu První skrovnější práce o dějinách textilní výroby na Šumpersku vznikaly již ve 20. letech minulého století, především z pera šumperského archiváře a muzejníka Franze Harrera. 2 Ten až do roku 1945 zveřejňoval na stránkách regionálního tisku celou řadu článků týkajících se obecně historie města, význačných měšťanských rodin a také počátků textilní výroby ve městě, v rámci níž věnoval největší pozornost zdejšímu tkalcovskému cechu. Avšak většinu svých poznatků shrnul už v roce 1923 do svého největšího díla Geschichte der Stadt Mährisch Schönberg (Mähr. Schönberg 1923). Výraznější badatelský zájem o tuto problematiku však s sebou přinesly až 50. léta 20. století v souvislosti s novou orientací československé historiografie, která se začala větší měrou zabývat dějinami jednotlivých průmyslových odvětví, textilní průmysl nevyjímaje. Do popředí zájmu se dostalo především téma průmyslové revoluce a s tím spojený vznik a vývoj dělnického hnutí. Jedním z prvních autorů, kteří zaměřili v tomto období svou pozornost na šumperský region, byl František Mainuš, jenž se místní textilní výrobou zabýval zejména v rámci svých prací Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století (Ostrava 1959) a Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století (Praha 1960). Podstatně podrobněji psal o šumperském textilnictví ve svých četných článcích a statích Miloň Dohnal, který se zaměřoval především na vývoj plátenictví v období vzniku prvních manufaktur a následně v období průmyslové revoluce. Klíčové jsou v tomto ohledu jeho publikace Původní akumulace a vznik manufaktur v severomoravské plátenické oblasti (Ostrava 1960) a Průmyslová revoluce a počátky dělnického hnutí v severomoravské plátenické oblasti (Ostrava 1973). 2

Fran z Harrer (1869-1951) byl s text iln ictvím ú zce spjat. Pocházel s prastaré šumperské soukenické a plátenické rodiny. V profesní oblasti se držel rodinné trad ice, když nastoupil jako v zorkař do firmy Carl Siegl sen. Zde setrval až do svého odchodu do důchodů v roce 1933, od roku 1925 ve firmě působil na postu prokuristy. Po roce 1933 se již naplno věnoval své archivářské a mu zejní činnosti. Jako aktivn í německý nacionalista byl však nucen po 2. světové válce opustit území Československa. Zemřel 16. září 1951 v bavorském Weissenburgu. Blíže k jeho osobnosti a odborné činnosti Filip, Z. : Šumperské portréty. In.: Melzer, M. a kol.: Šumperk, město a jeho obyvatelé. Šumperk 1996, s. 216-217 nebo Spurný, F.: Sto let od narození historika města Šumperka. In: Severn í Morava. Sv. 18. Šu mperk 1969, s. 73-76.

7

Oba tito autoři čerpali především z archivních fondů, které vznikly z činnosti dřívějších státních orgánů, zejména moravského místodržitelství a moravskoslezského gubernia, na nižší úrovni patrimoniálních úřadů a místní samosprávy. Oba také vycházeli z dobových statistik a prací Christiana d’Elverta. 3 Miloň Dohnal také pracoval s materiály olomoucké obchodní a živnostenské komory. Ve svém výkladu oba soustředí svou pozornost zejména na ekonomickou, resp. výrobně technickou stránku dané problematiky. Zabývají- li se dopadem hospodářských změn na společnost, věnují se především změnám životních podmínek a postavení nižších společenských vrstev, tedy hlavně venkovských přadláků a tkalců či nově se vytvářející skupině dělníků. Mimo okruh jejich zájmu tak zcela stojí životní osudy těch, kteří stáli za rozvojem a úspěchem textilní výroby šumperského regionu. Pozornost tak nebyla téměř vůbec věnována majitelům jednotlivých podniků, jejich vzájemnému propojením a rodinným vazbám, angažovanosti v místní samosprávě či dalších hospodářských, politických nebo kulturních institucích. Tuto situaci se snažil alespoň částečně napravit Jan Janák ve svém pojednání o vzniku první mechanické přádelny lnu na Moravě Ke vzniku první mechanické přádelny lnu na Moravě v Šumperku. (Lnářský průmysl. č. 4. Trutnov 1981, s. 185-222), kde se mj. zabývá jednotlivými osobnostmi iniciátorů celého projektu přádelny. V 70. a 80. letech minulého století byla také věnována jistá pozornost znárodňování textilního průmyslu po roce 1945 a v souvislosti s tím též počátkům tehdy existujícího národního podniku Moravolen. Tomuto tématu se na stránkách Severní Moravy a Lnářského průmyslu věnoval především František Spurný. V této době vznikla také základní publikace k dějinám Šumperska, a sice Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960 (okresy Šumperk, Zábřeh, Rýmařov). IV. svazek (Ostrava 1974), kterou vytvořili pracovníci olomoucké katedry historie pod vedením prof. Josefa Bartoše a která poskytuje celou řadu cenných faktografických informací mj. i k šumperským textilním podnikům. 3

Christian d’Elvert (1803-1896) byl b rněnským historikem, mecenášem, pohyboval se ve státní správě a později také zastával post brněnského starosty. Mainuš i Dohnal nejv íce čerpali z jeho díla Zur Cultur Geschichte Mährens und Oest. Schlesiens, dritte Teil. Schriften der h istoriích – statistischen Sektion der k. k. m. schl. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, sv. 19. Brno 1870. D‘Elvert ve svých pracích publikoval řadu informací, které získal z dnes již nedochovaných pramenů, avšak nepokoušel se je nějaký m způsobem více zpracovat či vyhodnotit. Mainuš, F.: Platenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVII. století. Ostrava 1959, s. 5, 205.

8

Po roce 1989 zájem o dějiny průmyslu obecně poklesl. Krátká pasáž shrnující v podstatě již známé poznatky o dějinách šumperského textilnictví se objevila v knize Miloše Melzera, Jindřicha Schulze a kolektivu Vlastivěda šumperského okresu (Šumperk 1993, s. 133-138), obdobně shrnující charakter má i práce Zdeňka Doubravského a Prokopa Šmirouse Lnářství na Šumpersku (Šumperk 2002), která byla vydána u příležitosti 60. výročí lnářského výzkumu v Šumperku, jemuž je v této publikaci také věnována značná pozornost. Novější informace, především o dějinách šumperského hedvábnictví, kterému starší literatura té měř nevěnovala pozornost, až na obecnější publikaci Jindřicha Jeřábka Historie a současnost hedvábnického průmyslu v Čechách a na Moravě. (Moravská Třebová 1993), přinesl Jan Janák ve své monografii věnující se hospodářskému vývoji Moravy Dějiny Moravy. Díl 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740 -1918. (Brno 1999, s. 113-114). Nové poznatky k šumperskému textilu přinesla v roce 2003 studentka FF Ostravské univerzity Hana Nováková. Ve své bakalářské práci Objekty a areály textilního průmyslu na území města Šumperka věnovala pozornost především stavebnímu vývoji, technickému vybavení i současnému využití objektů jednotlivých šumperských továren, avšak ve stručnosti se také zabývala vývojem jednotlivých podniků. Pro svou práci využívala především fondy uložené v Okresním archivu Šumperk Archiv města Šumperka, Okresní úřad Šumperk, Okresní národní výbor Šumperk, nahlédla však také do firemních spisů, jež jsou součástí fondu Krajský soud Olomouc, který je uložen v olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Velkou část své práce následně publikovala ve formě několika příspěvků na stránkách regionálního periodika Kulturní život Šumperka. V současnosti je také již možné vyhledat si základní údaje o osobnostech nejdůležitější podnikatelů šumperského regionu ve dvousvazkové publikaci Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století (Ostrava 2003), kterou vytvářel kolektiv autorů vedený Milanem Myškou. 4

4

Obdobné informace je také mo žné nalézt v Biografickém slovníku Slezska a severní Moravy, který čítá hned několik sešitů a který taktéž vznikal na půdě Ostravské univerzity.

9

1.2 Prameny k dějinám šumperského textilnictví Chceme- li se zabývat dějinami šumperské textilní výroby do jejího znárodnění po roce 1945, zejména vývojem jednotlivých podniků, angažovaností jejich majitelů v životě města i obecně širšího regionu či vztahem, působením a vzájemným propojením místních podnikatelských rodin, musíme věnovat pozornost hned několika základním archivním fondům. Základní prameny využitelné ke studiu námi sledovaného tématu se nachází v Zemském archivu v Opavě, pobočka Olomouc. Při bádání jsem konkrétně využila firemní fondy tří navzájem propojených podniků Seidl Ignác a spol., přádelna lnu a bavlny, Sudkov; Siegl Carl senior, tkalcovna, bělidlo, úpravna lněného a bavlněného zboží, Šumperk a Norbert Langer a synové, továrna na lněné, bavlněné a hedvábné zboží, Horní Libina. Ačkoliv je fond Seidl Ignác a spol. dochován pouze torzovitě, nachází se v něm cenné písemnosti týkající se správy a vedení podniku. K těm nejvýznamnějším patří společenské smlouvy, protokoly ze zasedání valných hromad, písemnosti majetkových a obchodních záležitostí (např. četné kupní smlouvy, ceníky zboží, ocenění strojního vybavení, stavební dokumentace k továrním budovám, obchodní korespondence, dokumenty o angažovanosti vedení podniku v dalších firmách). Součástí firemního fondu byl také účetní materiál, především bilance a hlavní knihy, ze kterých je možné získat alespoň částečný přehled o prosperitě daného podniku. Zahrnuty byly také písemnosti týkající se osob samotných majitelů, zejména poslední vůle a písemnosti k soukromému majetku. Nejvíce je pramenně zastoupeno období let 1938‒1945. Fond Norbert Langer a synové obsahuje navíc četné doplňující materiály vztahující se k problému arizace firmy F. Sobotka a syn a ke zbrojní výrobě za druhé světové války. K doplnění personálního obsazení podniku jsem využila také firemní spis uložený ve fondu Krajský soud Olomouc. V neposlední řadě byly součástí toho spisu také dokumenty o uvalení národní správy a o pláno vaném začlenění do národního podniku Moravsko-slezkské lnářské závody. V neposlední řadě jsem využila písemnosti fondu Obchodní a živnostenská komora v Olomouci, jejichž prostřednictvím se mi podařilo přiblížit angažování některých veřejných společníků firmy v zájmových organizacích a o majetkoprávních 10

záležitostech firmy. V rámci archivu je možné pracovat též s fondem Živnostenský inspektorát Olomouc uchovávající písemnosti vážící se k zaměstnancům podniku. Tento fond však obsahuje o firmy I. Seidl & Comp. pouze materiály k období let 1946‒1947, tedy mimo mnou sledované období. Chybějící informace k zaměstnancům podniku, zejména pro období 30. let, jsem nalezla ve Státním okresním archivu Šumperk, fond Okresní úřad Zábřeh. V závěrečné kapitole této diplomové práce zabývající se osudy Berty Chiari jsem rovněž pracovala s fondem Mimořádný lidový soud Olomouc. Státní okresní archiv Šumperk nabízí rovněž řadu dalších pramenů, jež ukrývají nemalý informační potenciál vážící se k problematice angažování v komunální politice, ve spolcích a k některým stavebně technickým záležitostem firmy, které jsou součástí fondů jmenovaných v závěrečném seznamu. Cennou se také ukázala kronika Německé národní školy, kterou firma založila a která je uložena ve stejnojmenném fondu. K doplnění některých životních dat některých méně známých společníků firmy jsem také využila dobový denní tisk, konkrétně Grenzbote des nordwestlichen Mährens, které od roku 1919 vycházely pod názvem Nordmähricher Grenzbote.

11

2 Tradice textilní výroby na Šumpersku Území severní Moravy patřilo již od pradávna k oblastem, v nichž měla textilní výroba silné zastoupení a bohatou tradici. Látky se zde zpočátku vyráběly především ze surovin, které byli místní zemědělci schopni sami obstarat, tedy především ze lnu a vlny. 5 S postupným rozvojem textilnictví na území habsburské monarchie sem však pronikaly i suroviny další, zejména bavlna a hedvábí. Všechny nalezly na severní Moravě své uplatnění. Nejinak tomu bylo i na Šumpersku. Šumperk představoval ekonomické centrum textilní oblasti, kterou M. Dohnal geograficky určil jakožto jihozápadní oblast Jeseníků, kterou tvořilo území panství vízmberského, losinského a bludovského, 6 respektive příslušná území bývalých soudních

okresů

šumperského,

vízmberského,

zábřežského,

šilperského

a staroměstského. 7 Zpočátku místní tkalci zhotovovali své výrobky výhradně z jedné suroviny, tedy buďto pouze ze lnu, nebo pouze z vlny, avšak od 16. století se začala šířit a prosazovat výroba pololněných a polovlněných textilií. 8 Zhotovování těchto smíšených tkanin se uchytilo především v Šumperku, Šilperku (dnešních Štítech) a v Rýmařově, 9 např. Šumperk se v průběhu 2. poloviny 17. století proslavil výrobou tripu, tj. smíšené textilie, které se využívalo na potahování nábytku. 10 V polovině 18. století se na Moravu rozšířila znalost zpracování bavlny a výroby bavlněných látek. Jedním z prvních moravských měst, kde se bavlna začala zpracovávat, byl Šumperk, ze kterého se tak postupně stávalo jedno z nejvýznamnějších textilních měst severní Moravy. Již koncem 50. let se zde objevily první snahy o zavedení výroby plyše a sametu. První manufakturu na tyto textilie založil jistý Monsé již v roce 1760.

5

Janák, J.: Dějiny Moravy. Díl 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740 -1918. Brno 1999, s. 133. Dohnal, M.: Původní akumulace a vznik manufaktur v severomoravské plátenické oblasti. Praha 1966, s. 3-4. 7 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce a počátky dělnického hnutí v severomoravské plátenické oblasti. Ostrava 1973, s. 7-8. 8 Doubravský, Z. - Šmirous, P.: Lnářství na Šumpersku. Šumperk 2002, s. 13. 9 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 105. 10 Doubravský, Z. - Šmirous, P.: c. d., s. 14-15. Vý roba šumperského tripu doznala ro zkvětu ještě v 1. polovině 18. století. Trip se prodával nejen na trzích habsburské monarchie, ale vyvážel se kupř. také do Pruska, Saska či Bavorska, avšak v 60. letech přišla odbytová krize, která způsobila úpadek výroby tripu v Šumperku. 6

12

Ten se však potýkal s nedostatkem finančních prostředků a manufaktura tak nedosáhla výraznějších výsledků. 11 Podstatně úspěšnější byl vídeňský velkoobchodník Johann Ernst Klapperoth, který roku 1785 požádal císaře o povolení založit si v Šumperku továrnu na výrobu manšestru a dušestru. Klapperoth, jenž se Šumperkem udržoval již delší dobu obchodní styky prostřednictvím svého angažmá ve vídeňském velkoobchodu Klapperoth a Herdegen, si vybral Šumperk, jakožto sídlo svého nového podniku, hned z několika důvodů. Především se ve městě nacházela kvalitní a momentálně velmi levná pracovní síla, 12 zároveň také svou pomoc při zřízení podniku nabízel stát, jenž v této době usiloval o urychlení rozvoje výroby a obchodního podnikání, především v souvislosti se ztrátou většiny Slezska 13 a který se podílel již na budování Monsého manufaktury v 60. letech. 14 Již roku 1786 Klapperoth nakoupil pozemky a pustil se do výstavby a zařizování svého podniku, který fungoval především na bázi soustředěné manufaktury. Nebylo mu však již dopřáno těšit se z úspěchů svého díla, neboť zemřel krátce po jeho vybudování roku 1789. Klapperothovi dědicové podnik dále úspěšně rozvíjeli. Obdobím největšího rozkvětu byla 90. léta 18. století a počátek století 19., kdy manufaktura představovala stále jediné místo v monarchii, kde se manšestr vyráběl. Již v této době byly do provozu zaváděny spřádací stroje, které sestrojil po řadě pokusů podnikový mechanik Engelbert Heinisch. Počátek 19. století s sebou přinesl napoleonské války a v souvislosti s nimi kontinentální blokádu. Ta představovala pro Klapperothovu manufakturu dvousečnou zbraň. Na jedné straně byla z rakouského trhu odstraněna konkurence v podobě anglických výrobků, na straně druhé se však zvyšovala na území monarchie poptávka

11

Mainuš, F.: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století. Praha 1960, s. 158-159. Levná především z toho důvodu, že plátenictví na severní Moravě bylo v 80. letech sužováno odbytovou krizí, tedy byl zde přebytek pracovní síly. Zároveň ale bylo potřeba do výroby získat velmi kvalifikované výrobce, které v Šu mperku p ředstavovali především v této době již zchudlí t ripaři. 13 Dohnal, M.: První menšestrová manufaktura v Šumperku. [online]. Vlastivědný sborník Severní Morava, sv. 5, Šu mperk 1960 [cit. 2011-11-25]. Dostupné na WWW: http://www.mu zeu msumperk.cz/ index.php?item=cinnost/publikacn i-cinnost/vlastivedny-sbornik-severnimorava/obsah/&larticle=109. 14 Mainuš, F.: Vlnařství a bavlnářství, s. 158. 12

13

po manšestru, která povzbuzovala další podnikatele k zakládání jeho nových výroben. Klapperothovým dědicům tak začala růst domácí konkurence. Po skončení kontinentální blokády byla výroba manšestru těžce zasažena nástupem zahraniční, především anglické konkurence. Klapperothova manufaktura reagovala na nepříznivou situaci na trhu změnou své výrobní orientace, když se postupně začala zaměřovat na výrobu plátna a roku 1822 definitivně ukončila výrobu manšestru. Byť v Šumperku vznikl v podobě Klapperothovy manufaktury jeden z prvních bavlnářských podniků na Moravě, výroba bavlněných látek se v této době na Šumpersku ještě příliš neuchytila. Bavlna jakožto dovážená surovina byla poměrně drahá a místní výrobci tkanin si nemohli její nákup povětšinou dovolit. 15 Později však uvidíme, že i bavlněné výrobky si nakonec našly na Šumpersku své pevné místo. Severomoravská textilní tradice a také zručnost místních výrobců přilákala do těchto končin v 2. polovině 19. století další textilní odvětví, a sice hedvábnictví. Výroba hedvábných produktů se do této doby soustřeďovala v rámci habsburské monarchie především do Vídně a jejího blízkého okolí. V polovině 19. století se hedvábnictví dostalo ve svém vývoji do krizové fáze, jenž byla vyvolána zejména dvěma faktory, drahou pracovní silou a silnou zahraniční konkurencí, která svými kvalitnějšími výrobky zaplavovala rakouský trh. Vídeňští podnikatelé usilovně hledali východisko z této krize a brzy jej také nalezli, když začali přemisťovat své závody do českých zemí, kde se v důsledku stagnace plátenictví nacházela levná, nicméně velmi kvalifikovaná pracovní síla. K přesunu hedvábnických podniků na naše území docházelo především v 50. letech, nicméně ani léta následující nebyla chudá na zakládání nových filiálek. 16 Na Šumpersku zakotvila řada vídeňských firem přímo v centru dění, tedy v Šumperku. Již roku 1858 zde začala působit firma Trebisch a syn, která nejprve fungovala na bázi rozptýlené a soustředěné manufaktury, ale v roce 1872 si vybudovala

15

Dohnal, M.: Menšestrová manufaktura. Stejnému tématu se také více věnoval František Mainuš ve své práci Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století, konkrétně na s. 159-163. 16 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 113-114.

14

novou moderní tovární budovu, kde na přelomu 80. a 90. let zaměstnávala okolo 800 lidí. 17 Pravděpodobně nejvýznamnějším šumperským hedvábnickým podnikem byla firma Franze Bujjatiho, která vznikla ve Vídni již roku 1770. Na počátku 60. let si vytvořila pobočku v Šumperku, kam definitivně přesunula své sídlo roku 1887. 18 Bujjati začínal s 600 ručními stavy v Šumperku, Bludově, Novém Malíně a Libině, 19 ale během tří let výrobu značně rozšířil a dokonce se mu dostalo uznání od samotného císaře, který roku 1863 osobně jeho továrnu navštívil. 20 Hedvábnictví zaujalo v Šumperku a jeho blízkém okolí své pevné místo. Jestliže se

v letech 1880‒1890

nacházelo

v olomouckém komorním obvodu

na

13

hedvábnických továren, tak v samotném Šumperku jich pracovalo celých 6, a ty pak poskytovali zaměstnání asi 1 500 dělníků. 21 Roku 1902 dokonce Šumpersko stálo na prvním místě pomyslného žebříčku tkalcoven hedvábí v českých zemích. 22 Řada zdejších podniků zasáhla i do statistiky hedvábnického průmyslu první republiky, ty nejsilnější pak překonaly i druhou světovou válku a po roce 1945 byly znárodněny. 23

2.1 Pěstování lnu a výroba plátna na Šumpersku Byť jsme mohli vidět, že se na Šumpersku dařilo většině textilních odvětví, je tento region již tradičně spojován především s lnářskou výrobou. Chceme- li pochopit význam šumperského lnářství, je třeba zodpovědět si otázku, jaké podmínky či faktory zde působily, že umožnily zařadit se šumperskému regionu mezi významné textilní oblasti českých zemí.

17

Nováková, H.: Ob jekty a areály textilního průmyslu na území města Šumperka. FF Ostravská univerzita v Ostravě, bakalářská diplo mová práce, Ostrava 2003, s. 266-268. 18 Tamtéž, s. 245-246. 19 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 114. 20 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 67. 21 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 114. 22 Jakubec, J. - Jindra, Z.: Dějiny hospodářství českých zemí. Od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006, s. 212. 23 Bližší informace k jednotlivý m podniků m jsou uvedeny v citované práci Hany Novákové. Autorka sice věnuje pozornost převážně strojovému parku a stavbě a současnému využití továrních budov, ale nabízí také základní informace k vývoji těchto podniků.

15

Na prvním místě hrály důležitou roli přírodní podmínky. Pěstováním lnu nebylo Šumpersko nějak specifické či výjimečné. V dřívějších dobách se len pěstoval doslova na každé vesnici jako součást běžné zemědělské produkce. Takovýto len se pak využíval především na pokrytí spotřeby daného hospodářství, tedy na výrobu základního šatstva či prádla nebo se ze lnu získával olej, jenž se využíval v kuchyni či jako lék. Nicméně v oblastech vhodných pro pěstování rozličných druhů obilo vin se lnem osívala pouze plocha nezbytně nutná. Jinak tomu bylo ve výše položených hornatých oblastech s méně úrodnou, spíše kamenitou půdou, mezi které právě patří i Šumpersko, kde již některé druhy obilovin neměly vhodné podmínky, a proto zde nebylo ekonomicky výhodné pěstovat je ve větším rozsahu. 24 Oblast Jeseníků byla pro pěstování lnu zvlášť vhodná také proto, že zde často prší a obecně se jedná o krajinu s vysokou atmosférickou vlhkostí, která lnu zvlášť vyhovuje. 25 Zároveň nedostatek vhodné orné půdy pro pěstování obilovin způsoboval, že zde obyvatelé měli více času věnovat se poměrně náročnému zpracování lnu 26 a vytvářet tak podstatně kvalitnější produkty, které se mohly uplatnit nejen na místních, ale především později na vzdálenějších a náročnějších trzích. 27 Výrobou lněné příze a tkanin se zabývalo obyvatelstvo jak na venkově, kde se vyrábělo jednak pro svou vlastní potřebu, jednak pro vrchnost, tak také v nově

24

Mainuš, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959, s. 7. Doubravský, Z. - Šmirous, P.: c. d., s. 5. 26 Len se zpravid la sklízel v srpnu nebo září. Bylo nutné jej vytrhat a následně nechat proschnout na poli či louce, kam se klad l po tenkých vrstvách. Když byl len suchý, bylo nutné jej protáhnout drhleny, nástrojem, který připomíná větší vidlici, kde v mezerách zůstávaly tobolky s lněnými semeny, z n ichž se lisoval olej. Následně byl znovu kladen v tenkých vrstvách na louku a to na dobu tří a více týdnů, kde se tzv. močil rosou. Tato procedura byla nutná proto, aby došlo k oddělení dřevnaté části lodyh od vláken. Na přelo mu 18. a 19. století se tento proces urychloval tím, že se len namáčel p ouze na několik dní do vody, do potoka či rybníka, popř. do již pro tuto činnost zvlášť vybudovaných nádrží. Poté putoval len do tzv. pazderen, kde se sušil na peccích, aby se dřevnatá část lodyh stala křehkou a dala se následně rozdrtit na lamačce a poté odstranit na tzv. potěračce. Následně se vlákna pročesávala na vochlích, speciálních kartáčích z hřebíků, kde se oddělovala koudel, tedy krátká a poškozená vlákna, která se využívala zejména na výrobu velmi hrubé příze. Zbylá vlákna se pak třídila podle kv ality na krátká, střední a dlouhá, svazovala se do svazků a byla tak již připravena k předení. S takto získaný m lnem se prakticky neobchodovalo, pro daného pěstitele bylo výhodnější, aby len sám se svou rodinou spředl, neboť výslednou přízi pak mohl prodat s větším ziskem. 27 Mainuš, F.: Plátenictví, s. 7-8. 25

16

vznikajících městech. Zde se řemeslníci organizovali v ceších, které zpočátku produkovaly zboží pro vnitřní trh. 28 Období 16. a 17. století s sebou přineslo rozvoj světového obchodu, v důsledku čehož se také zvedla poptávka po plátenickém zboží. Šumperští tkalci začali vyrábět nové druhy tkanin, především smíšené, čímž rozšířili svůj sortiment a jejich výrobky se tak stávaly atraktivnější pro širší skupinu zákazníků, to jim umožnilo zapojit se ve větší míře do stále více se rozvíjejícího obchodu se vzdálenějšími oblastmi a překročit tak hranice lokálních trhů. 29 Severomoravská příze a plátna obecně putovaly v této době na trhy po celé Moravě, ale také do Rakouska, Slezska či Uher. 30 A právě v souvislosti s rozvojem tohoto obchodu začala se v průběhu 17. a 18. století prosazovat na panstvích místní šlechty nová forma organizace výroby, a sice vrchnostenská rozptýlená manufaktura, která se postupně rodila z vrchnostenského režijního podnikání. 31 Již v 2. polovině 16. století si šlechta na místních panstvích začínala stále více uvědomovat význam lnářské produkce, která jí mohla přinést vysoké zisky. Proto se již záhy začala výrazněji soustředit na přírodní bohatství vlastních panství. 32 Tyto tendence se však projevily v jejich aktivitách spíše až v 2. polovině 17. století, kdy se šlechta již výrazně orientovala především na obchod s lněnou přízí. Vrchnostenská podoba rozptýlené manufaktury představovala jakýsi přechod mezi starou a novou formou výroby. Na jedné straně existoval na panstvích vrchnostenský přízový úřad, který rozděloval práci a kontroloval kvalitu jejího provedení. Na straně druhé vrchnost zajišťovala svou lnářskou výrobu prostřednictvím robot, nucených námezdních prací a nuceného výkupu. Tato forma podnikání se udržela až do 2. poloviny 18. století, kdy došlo k velkým změnám v souvislosti se ztrátou většiny Slezska. 33 Tou nakonec nebyla jednotlivá panství v oblasti odbytu zase tak výrazně dotčena, jak by mohl předcházející vývoj napovídat, neboť našla za Slezsko náhradu především v oblasti severních Čech.34 Vrchnostenské lnářské podnikání bylo spíše poznamenáno změnou hospodářské politiky 28

Kupř. šu mperský cech tkalců v znikl pravděpodobně již na přelo mu 14. a 15. století. Dohnal, M.: Menšestrová manufaktura. 30 Doubravský, Z. - Šmirous, P.: c. d.; s. 15. 31 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 10-11. 32 Dohnal, M.: Akumulace, s. 38-39. 33 Tamtéž, s. 109-110. 34 Doubravský, Z. - Šmirous, P.: c. d., s. 16. 29

17

rakouského státu, který po ztrátě Slezska začal usilovat o urychlení rozvoje a růstu průmyslové výroby, v důsledku čehož také započal s podporou textilního průmyslu v českých zemích. Vrchnostenský způsob podnikání, jenž nebyl založen na investování získaného kapitálu do další výroby, který by vedl k jejímu rozšiřování či zvelebování, působil jako brzdný prvek dalšího rozvoje. Vláda se z toho důvodu snažila řadou svých patentů oslabovat závislost poddaných na své vrchnosti, čímž mj. umožnila, aby se do organizace lnářské výroby vložil domácí kapitál překupníků, který postupně umožnil vznik rozptýlené plátenické manufaktury v tom pravém slova smyslu. 35 Tato forma podnikání a výroby se následně stala pro celé Šumpersko typickou a také se zde dlouho udržela. Rozptýlená manufaktura představovala vhodnou formu pro místní organizátory výroby hned z několika důvodů. Především nevyžadovala příliš velký počáteční a později pak ani provozní kapitál a její majitel tak byl zatížen snesitelným rizikem. Velká část výroby, především předení a tkaní, se odehrávala v domácích dílnách přadláků a tkalců, 36 samotný podnikatel se tak nemusel trápit s nákupem a udržováním většího množství výrobních prostor. Stejně tak přišlo- li období stagnace, stačilo pouze snížit zaměstnancům množství zadané práce. 37 První takovouto významnou manufakturu v šumperském regionu založili bratří Karel a Franz Wagnerové na přelomu 18. a 19. století přímo v Šumperku. Stejně tak jako řada jiných zakladatelů plátenických manufaktur byli vyučeni v oboru, oba pracovali původně jako tkalci v otcovské domácí dílně nejprve v Nedvězí a později v Rohli. Brzy však využili slibně se rýsující situace v obchodu s plátnem. Stali se překupníky, zpočátku zprostředkovávali prodej plátna svých kolegů z Nedvězí a Rohle, záhy však díky této činnosti nashromáždili dostatečný kapitál, aby si roku 1802 mohli založit vlastní obchod plátnem a přízí. 35

Dohnal, M.: Akumulace, s. 110-111. Poněkud odlišná byla situace v konečné fázi výroby plátna, a sice v jeho bělení a následné konečné úpravě, která nejv íce ovlivňovala jeho výslednou kvalitu a t ím také schopnost uspět na trhu. V oblasti bělení v znikala na Šu mpersku specializovaná bělidla již v 16. století. Proto se tato fáze výroby velice často organizovala spíše formou soustředěné manufaktury, ne však výlučně. 37 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 24. 36

18

Krátce nato se spojili s losinskou vrchností a společně založili bělidlo příze a plátna v nedalekém Rapotíně. Již roku 1804 pro ně pracovalo 275 tkalců a na 1000 přadláků. Výrobky byly žádány na trzích v Brně, Vídni i Pešti a těšili se velmi dobrému jménu, čemuž důkazem může být i udělení zemského továrního privilegia roku 1805, které Wagnery opravňovalo užívat pro svou manufakturu označení K. k. privilegierte Fabrik.38 Na počátku 19. století Wagnerové naplno využili příležitostí, které do plátenictví přinesla

Napoleonova

kontinentální

blokáda.

Roku

1812

si

v Rejhoticích

na vízmberském panství vybudovali nové modernější bělidlo. Podnik se úspěšně rozvíjel i po smrti obou bratří, Karel zemřel roku 1810, Franz o 8 let později. Firma zanikla až ve 30. letech, kdy se jí, stejně jako řadě dalších, nepodařilo překonat tehdy probíhající krizi v plátenictví. 39 Na zakladatelskou činnost bratří Wagnerů navázala ve 20. letech a 30. letech 19. století celá řada dalších podnikatelů, mezi nimi např. Eduard Oberleithner, Fridrich Ulrich40 či bratři Sieglové. 41 Zdejší výrobci začínali v této době ve větší míře pronikat na zahraniční trhy. Zboží se vyváželo do Itálie, Ruska, na Balkán či na americký kontinent. 42 Na sklonku 30. let však vývoj zdejší lnářské výroby začal stagnovat. Na vině byla zejména zde uplatňovaná organizace textilní výroby, která stále ještě fungovala, jak jsme již mohli poznat, na bázi rozptýlené manufaktury. Tento typ výrobní organizace byl pro podnikatele sice výhodný v oblasti nákladů, na druhou stranu ale postupně způsoboval ztrátu schopnosti konkurovat zahraničním výrobcům, zejména anglickým a německým, kteří již přešli k modernějším postupům výroby i organizace a vyráběli tak podstatně kvalitnější zboží. 43 Zároveň si ale musíme uvědomit, že byť měla textilní

38

Zemské tovární privilegiu m, od roku 1813 zemské tovární oprávnění, představovalo jedno z důležitých právních aktů habsburského státu, jejich ž cílem bylo přispět k ro zvoji hospodářství monarchie po ztrátě ekonomicky důležitého Slezska. Praxe udělování továrních oprávnění se však udržela pouze do roku 1860. Blíže Smutný, B.: Zemská tovární oprávnění (privilegia). In.: Myška, M. - Zářický, A. a kol.: Prameny k hospodářským a sociálním dějinám novověku 2. Ostrava 2010, s. 26-36. 39 Dohnal, M.: Akumulace, s. 94-95. 40 Tamtéž, s. 15. 41 Dubská, P.: Carl Siegl sen. Sonda do šumperského textilnictví druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. FF UP Olo mouc, d iplo mová práce, Olo mouc 2010, s. 13. 42 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 101. 43 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 24-26.

19

výroba v tomto kraji vždy silnou tradici, postupně se pro ni stával charakteristický nedostatek kapitálu, který neumožňoval razantně tento stav změnit. 44 I přesto však museli místní výrobci textilu vložit úsilí a finance do mechanizace výroby. Protože nejvíce ovlivňovalo kvalitu příze bělení a úprava, směřovaly první investice do budování bělidel a úpraven. Jedno z prvních bělidel s úpravnou na Šumpersku vůbec založil v roce 1827 Eduard Oberleithner. 45 Období 40. let s sebou přineslo snahy o mechanizaci samotného předení. V roce 1839 se spojilo několik moravských podnikatelů, kteří žádali u moravskoslezského gubernia o povolení zřídit v Šumperku mechanickou přádelnu lnu a to formou akciové společnosti, která tehdy představovala v rakouské monarchii velkou novinku. Cílem bylo především zajistit domácí lnářské výrobě dostatek vlastní kvalitní příze a snížit tak závislost moravského lnářství na dovozu příze pruské. Kromě řady význačných šumperských podnikatelů, k nimž patřili zejména Eduard Oberleithner a Karl Adolf Wagner, byl do tohoto podniku zapojen např. také olomoucký obchodník Paul Primavesi nebo bratři Steinbecherové, majitelé privilegované továrny v Moravské Třebové. Po celé řadě peripetií gubernium žádosti nakonec vyhovělo a v půlce roku 1842 mohla zahájit svou činnost první mechanická přádelna lnu na Moravě. 46 Navzdory tomuto úspěchu však v průběhu 40. let i nadále docházelo ke ztrátě pozic na zahraničních trzích. 47 Druhá polovina 19. století představovala pro severomoravskou lnářskou výrobu období největší slávy, kterou odstartovala nová hospodářská politika rakouského státu po roce 1848. Na přelomu 40. a 50. let zde začaly moderní technologie pronikat také do oblasti úpravy lněného vlákna, když v této době byla založena močírna a přípravna lnu ve Velkých Losinách a krátce na to také v samotném Šumperku. Tento trend umožnil zpřetrhat příliš pevné vazby mezi textilní výrobou a zemědělstvím, což umožnilo zkrátit přípravu lněného vlákna, zkvalitnit a zlevnit strojovou přízi.

44

J. Matějček viděl příčinu tohoto jevu především v jisté omezenosti místních trhů, kterou vyvolala ztráta Slezska, tradiční obchodní partner severomoravské plátenické oblasti. Svou roli zde sehrály také vysoké finanční nároky na mechanizaci lnářské výroby a podstatně rychleji se rozvíjející a modernizující bavlnářství. Matějček, J.: Jesenická průmyslová oblast. Ekonomický vývoj. In.: Gawrecki, D. a ko l.: Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780‒1945). Svazek I. 1780‒1918. Opava 1987, s. 231. 45 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 27‒ 34. 46 Janák, J.: Ke vzniku první mechanické přádelny lnu na Moravě v Šumperku. In.: Lnářský průmysl., č. 4. Trutnov 1981, s. 185-222. 47 Janák, J.: Dějiny Moravy, 102.

20

Všechny tyto faktory následně vedly také ke zlevnění plátenických výrobků a zvedaly jejich konkurenceschopnost na zahraničních trzích. 48 V této době vznikala na Šumpersku celá řada nových textliních podniků, za všechny jmenuje firmu Carl Siegl sen. 49 Období 50. a 60. let bylo spojeno zejména s rozvojem mechanického předení, k němuž výrazně přispěla tehdejší konjunktura lnářské výroby, která byla vyvolána zejména krizí v konkurenčním bavlnářství. To bylo ochromeno občanskou válkou v USA. Svou roli zde jistě sehrála také skutečnost, že jako jeden z hlavních odběratelů lnářské produkce vystupoval rakouský stát, který lnářské zboží nakupoval především pro potřeby armády. 50 Zde je jistě na místě zmínit založení Oberleithnerovy přádelny v Hanušovicích a Holbě a sudkovské přádelny Ignáze Seidla. 51 V roce 1863 se v okolí Šumperka nacházelo již pět mechanických přádelen, které pracovaly s kapacitou 26 800 vřeten. 52 Po překonání hospodářské krize v 70. letech se zde rozvíjelo zejména mechanické tkalcovství, které představovalo další krok ze zkvalitnění lnářské produkce. Vlastní mechanickou tkalcovnu, s kapacitou sto stavů, uvedla v roce 1889 do provozu firma Carl Siegl sen. 53 Veškerá modernizace výroby nakonec zdárně vedla k vytouženému cíly, tedy ke zvýšení kvality zdejších plátenických výrobků. Řada šumperských podniků sbírala ocenění za své zboží na světových výstavách, zde jako příklad opět uveďme firmu Carl Siegl sen, která získala ocenění na výstavách ve Vídni, Philadelphi či v Chicagu. 54 Po vzniku samostatného Československa se řada místních firem dostala do odbytových potíží, s nimiž se potýkala po celá 20 i 30. léta. 55 Situaci také značně zhoršovala skutečnost, že většina severomoravských textilních podnikatelů byla německé národnosti, což jim v novém československém státě v mnohém stěžovalo situaci. Období hospodářské krize 30. let způsobilo zánik celé řady firem. Udržely se pouze největší závody, které ale v druhé polovině 30. let musely přistoupit k racionalizaci své

výroby,

v důsledku čehož docházelo ke snižování počtu

48

Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 40‒ 41. Dubská, P.: c. d., s. 13. 50 Dohnal, M.: Průmyslová revoluce, s. 68. 51 Tamtéž, s. 44‒ 45. 52 Tamtéž, s. 68. 53 Dubská, P. c. d., 21. 54 Tamtéž, s. 22. 55 Doubravký, Z. – Šmirous, P.: c. d., 37. 49

21

zaměstnanců. Jako příklad může opět využít již několikrát zmiňovanou firmu Carl Siegl sen., která ještě na počátku 20. let zaměstnávala okolo 1 000 zaměstnanců, ale v důsledku provedené racionalizace snížila jejich počet v roce 1938 na pouhých 328.56 Většina zdejších továren zažila alespoň krátké období rozmachu na počátku druhé světové války, avšak v jejím průběhu docházelo stále více k omezování jejich výroby. Na sklonku války byly také prostory celé řady z nich využívány pro z hlediska války důležitější výrobu. Po roce 1945 byla většina těchto firem znárodněna a stala se součástí národního podniku Moravsko-slezské lnářské závody, od roku 1948 podnik fungoval pod názvem Moravolen. Po roce 1989 došlo k jeho privatizaci. 57 Jeho jedinými dnešními pozůstatky v šumperském regionu jsou firmy Moravolen Trade a. s., která sídlí v bývalé Seidlově přádelně v Sudkově, a firma Sumtex, která sídlí v prostorách bývalé firmy Oberleithner.

56

ZA v Opavě, pob. Olomouc, fond Obchodní a živnostenská komora Olo mouc, sign. XIV, inv. č. 17042, kart. 2040. 57 Doubravský, Z. – Šmirous, P.: s. 45.

22

3 Základní

podmínky

vývoje

textilního

průmyslu

od 2. poloviny 19. století do roku 1946 3.1 Textilní průmysl v období habsburské monarchie Druhá polovina 19. století s sebou přinesla výraznou změnu v oblasti hospodářské politiky habsburské monarchie, která představovala jistý kompromis po porážce politických požadavků spojených s revolucí let 1848‒1849. Nosnou myšlenkou se nyní stal ekonomický liberalismus, který prosazovali zejména představitelé liberální velkoburžoazie, v jejichž čele stál Karl Ludwig Bruck, jenž řídil nově zřízené ministerstvo obchodu. 58 Tito byli přesvědčení o nutnosti změnit těžkopádný rakouský hospodářský systém a vytvořit příznivé podmínky pro rozvoj svobodného podnikání. 59 Ve snaze naplnit tyto snahy bylo podniknuto hned několik kroků, k nimž zejména patřilo vydání provizorního zákona ze dne 18. března 1850, na jehož základě byly zřízeny obchodní a živnostenské komory. Ty byly oprávněny vyjadřovat se k nejrůznějším hospodářským otázkám a podávat k nim svá dobrozdání. Postupem doby na ně byla přenášena další agenda, k níž můžeme zařadit např. sestavování hospodářských statistik či vedení registru ochranných obchodních známek. K jejich aktivitám také patřilo pořádání nejrůznějších akcí, jejichž cílem bylo podpořit technický pokrok a nové formy podnikání. Hlavním smyslem jejich existence tedy bylo hájit zájmy obchodníků a živnostníků. 60 Výraznou změnu do živnostenského podnikání přinesl roku 1859, kdy byl dne 20. prosince přijat živnostenský řád, který de facto rušil veškerá nařízení platící v oblasti živností a zaváděl živnostenskou svobodu, která měla teoreticky umožnit všem občanům monarchie přístup ke všem živnostem. Na tento řád pak v roce 1862 navázalo vydání obchodního zákoníku. 61 Takto nastavené podmínky umožnily rozvoj rakouského hospodá řství až do roku 1873, který s sebou po krachu vídeňské burzy přinesl nejhlubší hospodářskou krizi 19. 58

Jakubec, I. – Jindra, Z.: c. d., s. 62-63. Urban, O.: Československé dějiny 1848‒1914. I. Hospodářský a sociální vývoj. Praha 1988, s. 43. 60 Geršlová, J. – Sekanina, M.: Lexikon našich hospodářských dějin. Praha 2003, s. 247. 61 Tamtéž, s. 451-452. 59

23

století, s jejímiž následky se musela ekonomika habsburské monarchie potýkat ještě několik dalších let. Nejkritičtější byl rok 1875, po jeho překlenutí již docházelo k pomalému oživení hospodářského života. Podstatně lépe než lehkému spotřebnímu průmyslu se v tomto ohledu dařilo odvětvím těžkého průmyslu, což mělo úzkou souvislost s tzv. druhou průmyslovou revolucí. 62 Koncem 70. let se v souvislosti s nástupem Taaffeho konzervativní vlády poněkud proměnila hospodářská politika státu, který se od nynějška snažil více zasahovat do chodu hospodářského života a chránit tak tradiční vrstvu středních a drobných výrobců. 63 K výraznějšímu překonání hospodářské krize došlo na přelomu století, kdy je již možné dokonce hovořit o období hospodářské konjunktury, která byla zastavena až první světovou válkou. Docházelo k stále většímu nárůstu kapitálu a investic, zvyšoval se objem výroby a také vnitřního a zahraničního obchodu. 64 Podívejme se nyní krátce, jakým způsobem se v tomto období vyvíjela textilní výroba. Na přelomu 18. a 19. století se v rámci rakouského hospodářství začala prosazovat nová výrobní forma, a sice strojní tovární výroba. Prvním odvětvím, ve kterém se prosadila, bylo textilnictví, které v této době představovalo dominantní výrobní odvětví. Pro ilustraci uveďme, že na konci 18. století bylo v Čechách v textilní výrobě zaměstnáno na 85% všech pracovníků a na hodnotě výroby se textil podílel celými 76%. Zastoupení jednotlivých odvětví textilního výroby se na počátku 19. století výrazně měnilo. Do té doby dominující lnářská výroba začala ustupovat do pozadí.65 Na vině byla zejména ztráta zahraničních trhů v období napoleonských válek a vznik nových investičních možností, které s sebou přinesla válečná konjunktura. Lnářská výroba byla dlouho dobu organizována na bázi rozptýlené manufaktury, která žádnou ze zainteresovaných stran nemotivovala k investicím do výroby. Rychle tak začala zaostávat za modernější anglickou konkurencí a upadla do fáze stagnace. 66 Lnářská výroba také začala být upozaďována bavlnářstvím, které naopak zažívalo období rozmachu. Na jeho rozvoji se podílela celá řada faktorů. Význačnou roli 62

Jakubec, I. – Jindra, Z.: c. d., s. 107. Urban, O.: c. d., s. 45. 64 Tamtéž, s. 41. 65 Jakubec, J. – Jindra, Z.: c. d., s. 185. 66 Tamtéž, inv. č. 191. 63

24

v zájmu spotřebitelů o bavlněné tkaniny hrála jejich praktičnost, cenová dostupnost a také určitá módnost. Případné investory zase lákala možnost rychlého zisku a obratu investic, ale také nezávislost tohoto odvětví na cechovní organizaci a na surovinách produkovaných na vrchnostenských velkostatcích. Bylo to tedy bavlnářství, ve kterém se nejdříve začala prosazovat mechanizace výroby. Jako příklad můžeme uvést, že na konci 18. století činil v Čechách počet domácích přadláků bavlny zhruba 40 tisíc, ve 30. letech 19. století se domácímu předení věnovávalo pouhých 2 tisíce osob. 67 Jestliže na počátku 19. století se bavlnářství na celkové textilní výrobě podílelo pouze jednou desetinou, v polovině 19. století to již byla jedna čtvrtina. 68 Počátek 60. let však s sebou přinesl stagnaci, kterou vyvolala občanská válka v USA. Této situace dokázali využít lnářští podnikatelé, kteří nově nabyté finanční prostředky ze zlepšujícího se odbytu využili k mechanizaci své výroby, nejprve výrobní fáze předení a v 80. letech pak také tkaní. Nutné je však podotknout, že mechanizace lnářské výroby si vyžadovala podstatně větší finanční náklady, než tomu bylo u bavlnářství. 69 To byl také jeden z důvodů, proč již lnářská výroba nikdy nedosáhla v rámci textilní výroby dominantního postavení. Vývoj obou těchto textilních odvětví byl výrazně poznamenán až válečným hospodářství habsburské monarchie, podstatně větší dopady však měl na bavlnářskou výrobu, která byla v důsledku kontinentální blokády zcela odříznuta od dodávek surovin. 70

67

Tamtéž, s. 187. Tamtéž, s. 186. 69 Pávek, M.: Textilní výroba. In.: Jílek, F. a kol.: Studie o technice v českých zemích 1800‒1918 IV. Praha 1986, s. 48. 70 Tamtéž, s. 16. 68

25

3.2 Textilní průmysl v první Československé republice Výsledek první světové války výrazně proměnil politickou i hospodářskou tvář střední Evropy. Rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem jeho nástupnických států došlo k zcela novému politickému uspořádání střední Evropy, ale také k hospodářské dezintegraci této oblasti. V rámci habsburské monarchie totiž fungovalo jednotné celní území, které mělo společnou měnu, ministerstvo financí a společnou RakouskoUherskou banku. Nově vzniklé nástupnické státy však ve snaze chránit si svou nově nabytou svobodu usilovaly o vybudování vlastní samostatné národní ekonomiky, jejíž existence měla být mimo jiné zajištěna nastolením vysokých celních bariér. Nastala tak éra ekonomického

nacionalismu, jehož myšlenky se drželo

i nově vzniklé

Československo. 71 Habsburská monarchie se na přelomu 19. a 20. století nacházela ve stádiu přechodu od agrárního k průmyslovému státu, avšak charakter ekonomiky českých zemí byl již tehdy průmyslově-agrární, neboť zejména od 90. let 20. století se zde začala výrazněji rozvíjet odvětví těžkého průmyslu. České země se tehdy podílely na tvorbě národního důchodu Předlitavska zhruba jednou polovinou a není proto divu, že se staly ekonomickým jádrem habsburské monarchie. 72 Z dědictví Rakouska-Uherska si nově vzniklý československý stát odnesl 21% jeho území, 26% obyvatelstva, ale zvláště 60-75% celkové průmyslové kapacity, přičemž v oblasti textilního průmyslu se jednalo o horní hranici tohoto procentuálního vyjádření, tedy o 75%. 73 Z ekonomického hlediska vyzníval rozpad rozsáhlého trhu habsburské monarchie pro český průmysl spíše negativně. Existoval proto předpoklad, že se nová československá vláda a podnikatelské kruhy budou snažit o blízkou hospodářskou spolupráci či dokonce o vytvoření celní unie v prostrou bývalého Rakouska-Uherska. Tyto úvahy však zůstaly nenaplněny. Československá republika, jakožto národní stát

71

Kubů, E. – Pátek, J.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha 2000, s. 9-10. 72 Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918‒1992. I. díl. Období 1918‒1945. Brno 2004, s. 40. 73 Jakubec, I. a kol.: Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848‒1998. Praha 2008, s. 119.

26

Čechů a Slováků, respektive Čechoslováků, usilovala stejně jako ostatní nástupnické státy o vytvoření vlastní samostatné národní ekonomiky. 74 Hospodářskou odluku od Vídně a Budapešti zahájila československá vláda dne 20. února 1919, kdy bylo Československo prohlášeno za samostatné celní území. Na toto opatření následně navázala celá řada dalších, jednalo se zejména o měnovou odluku a vytvoření nové měny, nostrifikaci a repatriaci či pozemkovou reformu. 75 Zásady ekonomického nacionalismu, které v poválečných letech prosazovaly nejen nástupnické státy Rakouska-Uherska, ale také řada dalších zemí, způsobovaly textilnímu průmyslu, jakožto odvětví převážně exportnímu, nemalé potíže. Do nové hospodářské éry navíc vstupoval textilní průmysl negativně poznamenán válečným hospodářstvím. Značná část textilních továren totiž zpracovávala v průběhu války ve velkém míře statní zakázky, které se po jejím skončení přeměnily v břemeno nevymahatelných pohledávek. Zároveň také velké procento textilních podnikatelů investovalo své finanční prostředky do válečných půjček rakouské monarchie. K odpovědnosti za tyto půjčky se však nový československý stát stavěl odmítavě, v důsledku čehož tito podnikatelé přišli o značnou část v poválečných letech tolik potřebného kapitálu. 76 Na tomto místě je třeba připomenout, že svůj vliv na neutěšenou situaci textilního průmyslu mělo i politické klima v nově vzniklém Československu. Velká část textilního průmyslu se koncentrovala do severních pohraničních oblastí, kde zejména větší závody vlastnili podnikatelé německé národnosti. 77 Němci se však v nově utvořeném státě dostali na pozici národnostní menšiny. Československá vláda a podnikatelské kruhy si rozhodně nepřály, aby československou ekonomiku nadále ovládal německý kapitál, symbol zaniklého rakouského soustátí. 78 Začala se tedy 74

Kubů, E. – Pátek, J.: c. d., s. 11. Tamtéž, s. 11-17. 76 Lacina, V. – Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Sv. III. Období první Československé republiky a německé okupace. Praha 1995, s. 85. V roce 1924 československý stát přeci jen k této otázce zaujal určitě stanovisko a nabízel výměnu válečných dluhopisů za d luhopisy státní, nicméně jejich úročení bylo sníženo z původních 5% na 3%. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Sieg l Carl senior, inv. č. 57, kart. č. 2. 77 Egrt, F.: Textilní technologie. In.: Studie o technice v českých zemích V. 1918‒1945. 1. část. Praha 1995, s. 543. 78 Karník, Z.: České země v éře První republiky (1918-1939). I. díl: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000, s. 207. 75

27

prosazovat tendence omezování postavení Němců v hospodářství státu a posilování československého zastoupení. 79 Vraťme se však k problémům, se kterými se obecně museli výrobci textilu v průběhu 20. a 30. let vypořádat. Již jsme naznačili, že nemalé potíže jim přinášel ekonomický nacionalismus. Ztráta rozsáhlého domácího trhu habsburské monarchie zvyšovala závislost československého textilního průmyslu na exportu. Ten však narážel na ochranářskou celní politiku ostatních států. Hlavním ekonomickým partnerem tak i nadále zůstávaly zejména balkánské státy, zdejší odběratelé se ale velice často dostávali do platební neschopnosti. 80 Snaha vyvážet na lukrativnější, především západní trhy narážela na nízkou kvalitu československých textilních výrobků. Tu vyvolávala zejména skutečnost, že velké procento domácího strojového parku bylo zastaralé, poničené zpracováváním nevhodného

materiálu v době války a nedostatečnou údržbou.81

Nedostatek kapitálu umocňovaný ještě vysokými cly uvalenými na dovoz strojního zařízení však neumožňoval textilním podnikatelům tuto situaci uspokojivě řešit. 82 Nesmíme také opomenout zmínit závislost textilního průmyslu na dovozu surovin a to i takových, které bylo možno obstarat v domácím prostředí, neboť domácí vlna byla velmi málo kvalitní a len příliš drahý. 83 Výrazné zlepšení nepřinesla ani hospodářská konjunktura v druhé polovině 20. let, která následovala po překonání krize let 1922‒1923. 84 Naopak podíl textilního průmyslu na celkové struktuře průmyslové výroby v tomto období neustále klesal. V roce 1924 se textilní průmysl podílel na celkovém objemu lehkého průmyslu 23,9% , v roce 1929 to bylo již jen 21%. 85 Z textilních odvětví mělo stále dominantní postavení bavlnářství, která zaměstnávalo 54,5% 86 veškerých pracovníků v textilním průmyslu. Za ním stálo vlnařství se 26,1%, lnářství s 13% 87 a výroba hedvábí s 6,4%. 88 79

Slezák, L.: Sudetští Němci a hospodářství první republiky. In. Moderní dějiny 2. Praha 1994, s. 128. Blíže k to muto tématu také viz. Kubů, E. – Jančík, D.: Nacionalismus zvaný hospodářský. Střety a zápasy o nacionální emancipaci/převahu v českých zemích (1859‒1945). Praha 2011, s. 209‒230. 80 Lacina, V. – Pátek, J.: c. d., s. 85. 81 Eg rt, F.: c. d., s. 543. 82 Kubů, E. – Pátek, J.: c. d., s. 12. 83 Egert, F.: c. d., s. 543. 84 Lacina, V. – Pátek, J.: c. d., s. 29. 85 Kubů, E. – Pátek, J.: c. d., s. 98. 86 Bavlnářský prů mysl zajišťoval asi jednu šestinu celkové průmyslové produkce. Celkově byly v Československu registrovány 4 miliony spřádacích vřeten. V roce 1930 zde působilo 145 přádelen s průměrnou kapacitou 30-40 000 vřeten. Tkalcoven zde působilo cca 500, v n ichž p racovalo na 140 000

28

Nepříznivou situaci ještě více prohloubila hospodářská krize 30.

let,

která do Československa dorazila na počátku roku 1930 a svého vrcholu dosáhla o tři roky později, kdy se průmyslová výroba nacházela na 40% svého stavu v roce 1929.89 Řada textilních závodů byla v této době nucena propouštět, omezovat či úplně zastavovat výrobu. Situace se začala vylepšovat až po roce 1934 a výraznějšího zlepšení dosáhla v roce 1937. Novým jevem, který se v této době začal v textilním průmyslu uplatňovat, byla snaha podnikatelů realizovat ve svých závodech alespoň základní racionalizační opatření, která by jim pomohla snížit náklady na výrobu. 90 Pokusíme- li se závěrem stručně charakterizovat textilní výrobu období první republiky, dospějeme k poznatku, že jejím typickým rysem byla roztříštěnost a roztroušenost výrobních kapacit. Navíc řada závodů se ve snaze udržet se na trhu realizovala univerzální výrobu, prostřednictvím níž se snažila čelit odbytovým potížím. 91

stavů mechanických a automatických, k nimž ještě musíme přičíst přibližně 30 000 do mácích ručních stavů. Egrt, F.: c. d., s. 564. 87 Vý znam lnářství neustále klesal zejména díky rostoucím nákladů m na suroviny, v roce 1920 byl celkový počet spřádacích vřeten stanoven na 285 000, v roce 1928 se jejich počet snížil na 230 000 a v roce 1937 se jich na území Československa nacházelo jen 166 550 vřeten. Obdobně klesal i počet tkalcovských stavů z počtu 15 000 v roce 1920 na 11 500 v roce 1928. Eg rt, F.: c. d., s. 566. 88 Kubů, E. – Pátek, J.: c. d., s. 128. 89 Lacina, V. – Pátek, J.: c. d., s. 31. 90 Tamtéž, s. 86. 91 Eg rt, F.: c. d., s. 563.

29

3.3 Textilní průmysl jako součást německé ekonomiky Mnichovské události překreslily ze dne na den geografickou, politickou i sociokulturní mapu českých zemí, když po pouhých dvaceti letech trvání ukončily existenci první Československé republiky. S obsazováním československého pohraničí začaly první německé jednotky 1. října 1938 v pošumavské oblasti a k 10. říjnu již byly obsazeny i zbývající tři územní pásma v Čechách a na severní a jižní Moravě. 92 Jihočeské a jihomoravské pohraniční se stalo součástí rakouských žup Horní Podunají a Dolní Podunají, část území byla také přičleněna k Bavorsku. Oblast Hlučínska pak byla připojena k pruskému Slezsku. Z nejrozsáhlejšího zabraného území, které bylo tvořeno severním pohraničím a sahalo od Chodska až po Ostravu, byl vytvořen nový správní celek, Říšská župa Sudety. 93 Po ukončení krátkého období vojenské správy 20. října 1938 započali Němci se správní reorganizací sudetské oblasti. 94 Nedílnou součástí německé říše se toto území stalo na základě zákona vydaného 21. listopadu 1938, který mimo jiné prohlašoval zdejší starousedlíky za říšské státní příslušníky. Územně správní uspořádání sudetské župy vycházelo ze zákona z dne 25. března 1939, který vstoupil v platnost po několika drobných úpravách spojených s okupací zbylého českého území, 15. dubna 1939. 95 V čele Říšské župy Sudety stál říšský místodržící, který sídlil v Liberci. 96 Celé území sudetské župy bylo rozčleněno do tří vládních obvodů - chebského, ústeckého a opavského, 97 který byl tvořen oblastí severní Moravy, opavského Slezska až ke Svinovu u Ostravy, Svitavskem, Orlickými horami a částí severovýchodních Čech. Nižší správní jednotku představovaly okresy, jež se členily na městské a venkovské, jichž byla naprostá většina. Tyto venkovské okresy byly spravovány úřady landrátů, které v námi sledované oblasti sídlily v Šumperku a Zábřehu. 98

92

Gebhart, J. – Ku klík, J.: Druhá republika 1938-1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha – Lito myšl 2004, s. 15. 93 Bartoš, J. – Trap l, M.: Dějiny Moravy. Díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004, s. 172. 94 Gebhart, J. – Ku klík, J.: c. d., s. 27. 95 Gebhart, J. – Ku klík, J.: c. d., s. 30. 96 Bartoš, J. – Trap l, M.: c. d., s. 173. 97 Gebhart, J. – Ku klík, J.: c. d., s. 30. 98 Bartoš, J. – Trap l, M.: c. d., s. 174.

30

3.3.1 Mnichovské události a válečná léta v textilním průmyslu 3.3.1.1 Výchozí situace sudetoněmecké ho textilního průmyslu Německé obyvatelstvo, které v sudetské župě tvořilo většinu, přijímalo povětšinou mnichovské události a s nimi spojené přičlenění k německé říši, s nadšením. 99 Nejinak tomu bylo v řadách zdejších výrobců textilu. Když v červenci 1939 přednášel Fritz Lorenz na zasedání valné hromady firmy I. Seidl & Comp. svou zprávu o stavu podniku za obchodní rok 1938, neopomněl okomentovat události z října tohoto

roku.

Hovořil

o

nich

jako

o „Befreiung

des

Sudetenlands“,

jako o „osvobození Sudet“, čímž vyjadřoval pocity řady místních podnikatelů.

100

tedy Ti si

od začlenění do velkoněmecké ekonomiky slibovali zejména vyřešení dlouhodobých výrobních a odbytových problémů. „Rázem bude ukončena stagnace v podnikání,“ prorokoval Lorenz. 101 Počáteční vývoj mu dával za pravdu, i přesto že se začlenění Sudet do německého hospodářského systému, jak ještě uvidíme, neobešlo bez potíží. Z hlediska

potřeb

německého

válečného

průmyslu

nebyla

struktura

sudetoněmecké ekonomiky tak výhodná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sudety sice představovaly oblast převážně průmyslovou, avšak jejich zemědělská výroba nebyla schopna pokrýt potřeby obyvatelstva. Nepříznivá byla také skladba pracovních sil, v níž byli nejsilněji zastoupeni muži střední generace, u nichž bylo možné předpokládat, že budou odvedeni do armády nebo na práci do „staré říše“. 102 Přínosem pro německé hospodářství byly zejména zdejší zásoby nerostných surovin, především hnědého uhlí, cínu, kaolinu, křemičitých písků, vápence či žuly. Nemůžeme opomenout ani rozsáhlé lesní porosty, které představovaly základnu pro dřevozpracující a papírenský průmysl. V oblasti se rozvíjelo jak hornictví, tak také těžký průmysl, zejména chemický. 103

99

Gebhart, J. – Ku klík, J.: c. d., s. 35. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., přádelna lnu a bavlny Sudkov, inv. č. 8, kart. č. 1. 101 Tamtéž. 102 Průcha, V. a ko l.: c. d., s. 512. 103 Lacina, V. – Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Sv. III. Období první Československé republiky a německé okupace. Praha 1995, s. 214-215. 100

31

Dominantním zde však byl lehký průmysl, především textilní, který zaměstnával na 36% průmyslově činných osob 104 a který byl výrazně orientován na export. 105 Ten byl pro německou ekonomiku důležitý především z hlediska obstarávání tolik potřebných devizových prostředků, které umožňovaly krýt dovoz řady surovin, ale také potravin. Nicméně tato přílišná orientace na vývoz se postupem doby stávala stále více problematickou. 106 Na druhé straně však v rámci textilního průmyslu pracovaly roztříštěně převážně menší závody se zastaralým technickým vybavením. 107 Sčítání textilních provozních jednotek k 17. květnu 1939 ukázalo, že závody s počtem 1-5 zaměstnanců představují celých 91,5% celkového počtu textilních závodů. Pouhé 2% tvořily podniky, které zaměstnávaly 51-200 zaměstnanců, závodů s vyšším počtem činných osob bylo pouhých 1,2%. Elektrického pohonu v té době používala zhruba jedna třetina veškerých textilních podniků v Sudetech. Problematická byla také přílišná závislost textilní výroby na dovozu potřebných surovin, na domácí surovinovou základu se totiž mohli spoléhat pouze výrobci používající len a umělé hedvábí. Takováto struktura ukazovala spíše na firmy s omezenými kapitálovými prostředky, často zadlužené, u nichž bylo na první pohled jasné, že zavádění jakýchkoli racionalizačních opatření bude velice obtížné. 108 Reorganizace sudetoněmeckého hospodářství byla spuštěna ihned po 20. říjnu 1938 ustanovením komisaře Alberta Hoffmana, do jehož kompetence spadaly pravomoci

týkající

se

rozpuštění,

převedení

a

sjednocení

hospodářských

a společenských organizací. Vzhledem k tomu, že se Sudety staly přímou součástí třetí říše, byla na jejich území rozšířena působnost říšských hospodářských orgánů. Celá řada orgánů zde již existujících byla přebudovávána podle říšského vzoru, případně rušena a nahrazena zcela novými. 109 Typickým příkladem bylo zrušení obchodních a živnostenských komor, které byly přeměněny na průmyslové a obchodní komory. Odděleno bylo řemeslo, pro nějž byly vytvořeny samostatné řemeslnické komory. Tyto instituce spolu 104

Průcha, V. a ko l.: c. d. I. s. 512. Gebhart, J. – Ku klík, J.: c. d., s. 36. 106 Hoffman, J.: „Mnichov“ a sudetoněmecký textilní průmysl. Ústí nad Labem 1996, s. 59. 107 Lacina, V. – Pátek, J.: c. d., s. 215. 108 Hoffman, J.: c. d., s. 15-16. 109 Jančík, D. – Kubů, E. (eds.): Nacionalismus zvaný hospodářský. Střety a zápasy o nacionální emancipaci/převahu v českých zemích (1859-1945). Praha 2011, s. 505-506. 105

32

s odděleními pro průmysl, obchod, bankovnictví, pojišťovnictví, dopravu a hospodaření s energií, které sdružovaly podnikatele podle jednotlivých oborů, se staly součástí v únoru 1939 vytvořené Hospodářské komory Sudety, jejímž ustanovením byl de facto ukončen proces přestavby sudetoněmeckého živnostenského podnikání. 110

3.3.1.2 První léta války Očekávání sudetoněmeckých textilních podnikatelů spojená se zapojením hospodářství sudetské župy do velkoněmecké ekonomiky byla velká. Od nového státu si slibovali zejména materiální a organizační pomoc, která měla vyřešit vleklé odbytové potíže, s nimiž se potýkali prakticky po celé období první Československé republiky. 111 Počítali nejen s rozšířením domácího trhu a podporou exportu, ale také s výraznou pomocí při modernizaci zastaralého technického vybavení a při celkové racionalizaci výroby. Předpokládali, že nový stát jim pro tyto účely poskytne bezúročné úvěry, daňové a cenové zvýhodnění či přednostní dodávání moderních textilních strojů. 112 Počáteční vývoj je velkou měrou utvrzoval, že jejich očekávání budou postupem času naplněna. Problémy s odbytem braly rychle zase své. Již říjen a listopad roku 1938 s sebou přinesl velkou vlnu veřejných zakázek, zejména armádních. 113 Přeměna německého, dosud zahraničního trhu, na trh domácí otvírala textilnímu podnikání do té doby nevídané možnosti. Většina odvětví sudetoněmecké textilní výroby se, s výjimkou tkaní umělého hedvábí, na trhu „staré říše“ nemusela příliš obávat zdejší technicky, kapitálově i organizačně silnější konkurence. Německý trh se spotřebním zbožím totiž trpěl v důsledku programové orientace zdejší ekonomiky na válečnou výrobu značnými nedostatky, tedy větší poptávkou než nabídkou. 114 Velký zájem říšských Němců, kteří po Mnichovu doslova skupovali sudetské spotřební zboží, textil nevyjímaje, 115 zajišťoval sudetoněmeckým textilním závodům dostatečný odbyt jejich výrobků a to

110

Hoffman, J.: c. d., s. 8. Tamtéž, s. 44. 112 Tamtéž, s. 156-157. 113 Tamtéž, s. 47. 114 Hedvábnický průmysl byl v Německu již před rokem 1938 asi z jedné třetiny závislý na exportu. Hoffman, J.: c. d., s. 47. 115 Průcha, V. a ko l.: c. d. I., s. 514. 111

33

i poté, když vlna zájmu říšských spotřebitelů na jaře a v létě 1939 poněkud opadla.116 Navíc trh „staré říše“ byl perspektivní také z hlediska cen, umožňoval totiž prodávat textilní zboží za vyšší ceny, než bylo možné na území samotných Sudet. 117 Očekávání spojená se splynutím českého pohraničí s velkoněmeckou říší byla oboustranná. Německá válečná ekonomika si od sudetoněmeckého textilního průmyslu slibovala zejména navýšení objemu exportovaného zboží. Samotnému exportu věnovaly úřady a příslušné instituce značnou podporu, mj. prostřednictvím přidělování mimořádných surovinových kontingentů určených na výrobu pro export, udělováním prémií za exportní dodávky, pořádáním a obesíláním mezinárodních výstav a veletrhů. Úřady se snažily jednotlivé firmy podnítit k vzájemné spolupráci a výměně zkušeností s exportem, zejména podporovaly vznik nejrůznějších exportních společenstev. 118 Zatímco sudetoněmečtí podnikatelé často vnímali tuto podporu jako ocenění významu sudetské župy pro zahraniční obchod celého Německa, realita byla mnohem prostší. Pointou celého procesu podpory byla snaha získat prostřednictvím exportních výnosů devizové prostředky, které by Německu umožnily nákup surovin, nejen pro textilní průmysl, ale také celé řady dalšího zboží, potraviny nevyjímaje. 119 Nadšení z odstranění odbytových potíží však čím dál více kalila skutečnost, že velkoněmecká ekonomika byla centrálně řízena, což byla pro sudetoněmecké podnikatele poměrně nová zkušenost, která u nich často vzbuzovala rozporuplné reakce.

116

Hoffman, J.: c. d., s. 47. Vo lná tvorba cen na základě nabídky a poptávky, na kterou byli sudetoněmečtí podnikatelé zvyklí z první Československé republiky, vzala za své 18. října 1938, kdy byla na území Sudet rozšířena pravomoc ko misaře pro tvorbu cen. Na území Sudet tak začal být budován systém státem řízených cen. Již 22. říjen se stal tzv. rozhodujícím dnem, od kterého se mohly ceny zboží zvyšovat jen na základě podané žádosti, která však musela prokazatelně dokládat zvýšení výrobních nákladů. Další zvyšování cen mělo být napříště plošně povolováno s ohledem na vývoj mezd. Na základě nařízen í o cenovém vyrovnání ze dne 5. listopadu 1938 si s měli sudetoněmečtí dodavatelé na území „staré říše“ a ve Východní marce účtovat za srovnatelné zboží ceny, které odpovídaly maximálně přípustným cenám podle tamějších cenových nařízení. V případě text iln ího zboží to jistě bylo výhodné, neboť jeho cenová hladina byla na území Sudet nižší. Toto pravidlo fungovalo i naopak, tedy i pro dodavatele ze „staré říše“ a Východní marky, což v Sudetech velice zneklidňovalo podnikatele v chemickém, papírenském prů myslu, elektroprů myslu a průmyslu porcelánu, kteří takto byli ještě více ohrožování konkurencí. Naopak výrobci text ilu se této konkurence bát nemuseli, neboť když u ž se některé výrobky text iln ího prů myslu ze „staré říše“ do Sudet dováželi, tak byly dražší, při stanovení cen bylo totiž také využito její maximáln í hodnoty, kdežto zdejší výrobci byli schopni prodávat levněji. Toto pro textiln í prů mysl výhodné nařízení však začalo ztrácet na účinnosti po vydání nařízen í o absolutním zákazu zvedání cen z 22. května 1939 a definit ivně bylo zrušeno12. března 1940. Hoffman, J.: c. d., s. 48-52. 118 Tamtéž, s. 59. 119 Tamtéž, s. 61. 117

34

S nelibostí přijímali již první pomnichovská nařízení, podle nichž byli povinni nechat si úředně schválit jakékoliv výraznější změny, které zamýšleli provést ve svých závodech, ať už se jednalo o rozšíření výroby, její modernizaci či obnovu. 120 S podobným přijetím se setkala nevýhodná výměna korun za marky, ke které došlo hned v říjnu roku 1938, či již výše zmiňovaná regulace cen. 121 Stále častěji se ozývaly kritické hlasy, které nesouhlasily s obecnou cenovou a daňovou politikou státu, která podle nich zamezovala hromadění finančních prostředků a jejich následné investování do výroby. Záporně byly hodnoceny příliš malé kontingenty dodávaných strojů a obecně příliš dlouhé čekací lhůty na jejich dodání. 122 Nespojenost také panovala s úpravami hospodářských

vztahů

mezi

Protektorátem Čechy a Morava.

oblastí

Sudet

a

Česko-Slovenskem,

respektive

123

Problematická byla i situace v exportu. Vzhledem k začlenění sudetského hospodářství do

velkoněmecké ekonomiky bylo sudetoněmecké textilní zboží

na zahraničních trzích napříště označováno jako německé. Výhodou byla tato skutečnost zejména na trzích jihovýchodní Evropy, v jižní Americe a severských státech, kde mohl sudetoněmecký textil prostřednictvím německých kontaktů výrazně posílit své pozice. Na druhou stranu zde však musel počítat se silnou, technicky i kapitálově, konkurencí výrobců ze „staré říše“. Nepříznivě naopak působilo označení „made in Germany“ na trzích severní Ameriky, ale také např. v Anglii, Holandsku, Švýcarsku a v řadě dalších zemí, kde již od 30. let probíhal bojkot německého zboží. 124

120

Tamtéž, s. 45. Kurz byl úředně stanoven na 8, 33 Kč za 1 RM, ale reálný kurz se pohyboval kolem 6,50 Kč za 1 RM. Průcha, V. a kol.: c. d. I., s. 514. 122 Hoffman, J.: c. d., s. 157. 123 Odtržení pohraničních oblastí od zbytku českého území mělo mj. za následek zpřetrhání trad ičních hospodářských vazeb, narušení dlouholetých kontaktů i dělby práce. Podnikatelské kruhy jak v pohraničí, tak také v českém vnitrozemí vnímaly tento jev značně negativně. Proto se již krátce po Mnichovu objevily snahy hospodářské propojení obou částí alespoň v rámci polit icky daných možností obnovit. První kro k představovalo zavedení bezceln ího režimu mezi od trženým pohraničím a Česko-Slovenskem. Veškerý pohyb přes hranice, stejně tak jako dovoz a vývoz však byl i nadále zatížen značnou administrativou, což přinášelo podnikatelů m nemalé potíže. Po vzniku protektorátu a zrušení celní hranice mezi ním a zbytkem říšského území si řada sudetoněmeckých podnikatelů také nejednou posteskla nad nepříjemnou konkurencí říšských Němců na protektorátním trhu, s níž se jen obtížně vyrovnávala. Tamtéž, s. 52-56. 124 Tamtéž, s. 57-58. 121

35

Ještě méně příznivou se situace stala po vypuknutí války. Hned dne 4. září 1939 bylo vydáno vládní nařízení o válečném hospodářství. 125 Podle jeho ustanovení stát napříště direktivně určoval veškeré konkrétní úkoly pro jed notlivá hospodářská odvětví a v důsledku toho i pro jednotlivé podniky, které měly plnit pro zajištění válečných úspěchů Německa. 126 Německé textilní výrobě byly takto vytyčeny tři hlavní povinnosti: zabezpečit potřeby armády a dalších veřejných institucí, k nimž se řadila zejména policie, pošta, železnice, jednotlivé organizace NSDAP apod., zásobovat civilní obyvatelstvo základními textilními výrobky a na posledním místě udržet stávající objem exportu. 127 Prvořadá úloha, která byla sudetoněmeckému textilnímu průmyslu určena německými státními úřady ihned po Mnichovu, tak v důsledku válečných operací ustupovala do pozadí. Zpočátku sice podpora exportu ze strany státu neklesla, protože nadále existovala potřeba obstarat si devizové prostředky, nicméně exportní možnosti se vyhlášením války výrazně omezily. Ztraceny byly především trhy anglické, francouzské, kanadské, jihoafrické a australské. Po zahájení anglické námořní blokády byly zpřetrhány vazby se zámořím. Samotná ztráta trhů nepřátelských zemí znamenala nejen ztrátu odběratelů, ale způsobila obecně podnikatelům v Německu finanční ztráty v podobě nyní již nevymahatelných dluhů a pohledávek. 128 S vývojem válečných událostí a stále se zvyšujícím se válečným nasazením německé ekonomiky však postupně docházelo k poklesu významu exportu a čím dál většímu snižování povolených kontingentů pro vývoz. 129 Dominantní se stala orientace na státní zakázky, která byla dána hned dvojí nutností. Tou první byla pochopitelně direktiva státních orgánů, tou druhou změna situace na zahraničním a domácím trhu. V oblasti exportu docházelo, jak jsme již mohli poznat, ke značným omezením a poptávka na domácím trhu byla svazována regulací spotřeby civilního obyvatelstva prostřednictvím poukázek na koupi textilního zboží. 130

125

Tamtéž, s. 63. Geršlová, J. – Sekanina, M.: c. d., Praha 2003, s. 406-407. 127 Hoffaman, J.: c. d., s. 63. 128 Tamtéž, c. d., s. 86-87. 129 Tamtéž, s. 101. 130 Tamtéž, s. 65. 126

36

Zadávání veřejných zakázek se však potýkalo s celou řadou administrativních a organizačních problémů. K těm nejzásadnějším patřily opožděné dodávky surovin 131 a nevyhovující klíč pro výpočet jejich přídělů, udělování nevhodných zakázek a pozdní vyplácení za jejich vyhotovení. 132 Postupem času podnikatelé poukazovali zejména na jejich malou rentabilitu, tedy na příliš nízké ceny, které čím dál více kontrastovaly s rostoucími provozními náklady, jež byly navyšovány především rostoucím podílem nekvalifikovaných sil v textilním průmyslu. 133 Státním zakázkám profilově nejlépe odpovídal lnářský průmysl, jehož význam na poli textilní výroby v průběhu války neustále rostl. 134 Jeho nespornou výhodou oproti ostatním textilním odvětvím byla totiž možnost využívat domácí surovinové základny. 135 Německé úřady měly proto eminentní zájem na rozšiřování osevních ploch lnu a také navyšování jejich hektarových výnosů. Proto se již před válkou nejrůznějšími opatřeními, zejména cenovými, snažily podpořit zájem o pěstování lnu. Dlužno však dodat, že domácí len častokrát nedosahoval takové kvality jako třeba len ruský či belgický. 136 Obdobným způsobem bylo podporováno také pěstování konopí a chov bource morušového. 137 Naopak do svízelné situace se během války dostávaly do té doby dominantní odvětví sudetoněmeckého textilu, vlnařský a především bavlnářský průmysl. Existenční nutnost získávat veřejné zakázky přiměla řadu podnikatelů těchto dvou odvětví změnit výrobní program svých závodů. 138 Nevyhnutelně tak museli učinit zejména výrobci luxusnějšího zboží, k němuž se řadily např. nábytkové látky a koberce, samet, stuhy, výšivky, krajky, záclonoviny apod., protože takovýto sortiment neměl pro potřeby válečného průmyslu příliš velké využití. Navzdory vynaloženým snahám přizpůsobit se

131

Tamtéž, s. 77. Tamtéž, s. 122-124. 133 Tamtéž, s. 77. 134 Tamtéž, s. 69. 135 Tamtéž, s. 116. 136 Tamtéž, s. 133. 137 Tamtéž, s. 118. 138 Nový výrobní program se zaměřoval na produkci vybavení pro armádu a dalších uniformovaných složek státního i stranického aparátu. Nově se vyráběly látky na stejnokroje, podšívky, pokrývky, obvazové materiály, lůžkoviny, ručníky, prostěradla, plachtoviny, slamníkoviny, pytle, letecké plátno, černé plátno na zatemnění, látky na vojenské batohy, brašny pro plynové masky apod. Tamtéž, s. 66. 132

37

nové situaci význam těchto dvou odvětví v průběhu války výrazně klesal. Jejich hlavním handicapem bylo totiž problematické obstarávání základních surovin. 139 Celou situací bylo nejvýrazněji postihnuto bavlnářství, zvláště po útoku na Sovětský svaz, který byl do té doby hlavním dodavatel bavlny do velkoněmecké říše. 140 Bavlna měla být nahrazována, nebo alespoň míšena s buničitou vlnou, kterou však bylo třeba do sudetské župy dovážet ze „staré říše“. Navíc zdejší příliš zastaralý strojový park nebyl pro zpracování této suroviny vůbec vhodný. Zpracování buničité vlny si tak vyžadovalo finančně nákladný nákup nových strojů nebo alespoň úpravu těch stávajících. 141 Obecně lze říci, že se textilní průmysl jako celek musel vyrovnávat se stále narůstajícími potížemi se základními výrobními surovinami. Musíme si totiž uvědomit, že byť měl textilní průmysl pro potřeby armády i celého válečného průmyslu značnou váhu, rozhodně nemohl dosahovat takového významu jako zbrojní výroba a některá odvětví těžkého průmyslu. Z tohoto úhlu pohledu bylo k jeho problémům a potřebám ze strany státu přistupováno. Odpovědné úřady se snažily zmírňovat surovinové problémy nařízeními o míšení přírodních a syntetických vláken či zpracovávání nejrůznějších náhražek, čímž byla pochopitelně snižována kvalita výsledných produktů. 142 Postupem času začaly citelně chybět také další suroviny, jejichž nedostatek ztěžoval výrobu i přepravu zboží. Od jara 1941 panoval nedostatek pomocných látek jako mazacích olejů, petroleje, škrobu, barviv a řady dalších chemikálií. Chybělo železo, ocel a dřevo na nutné opravy strojů a výrobních budov. 143 Nedostatkovým artiklem byly také pohonné hmoty pro nákladní automobily. Taktéž využívat k přepravě surovin a zboží veřejnou dopravu bylo značně problematické vzhledem ke skutečnosti, že a priori pracovala pro důležitější válečnou výrobu. V důsledku špatné dopravy značně vázlo i zásobování uhlím, na němž byly sudetoněmecké textilky, stále ještě převážně pracující na parní pohon, existenčně závislé. 144 139

Tamtéž, s. 67. Tamtéž, s. 69. 141 Tamtéž, s. 114. 142 Průcha, V. a ko l.: c. d. I., s. 512. 143 Hoffman, J.: c. d., s. 132-133. 144 Tamtéž, s. 127. 140

38

Zcela novým problémem, se kterým se sudetoněmečtí textilní podnikatelé minimálně v posledních dvaceti letech nemuseli potýkat, byl nedostatek pracovních sil. Krátce

po

Mnichovu

docházelo

v souvislosti

s oživením

textilního

výroby

k zaměstnávání dříve propuštěných nebo jen dočasně vyřazených dělníků a hledání nové pracovní síly. Textilní průmysl začal pomalu ale jistě pociťovat nedostatek kvalifikovaných, a později v podstatě jakýchkoli, dělníků. 145 Ti ještě před válkou často dobrovolně odcházeli s podporou státních i stranických orgánů za prací do „staré říše“, zejména do zbrojního průmyslu, na stavební práce, stavbu silnic apod. Po vypuknutí války se z dobrovolnosti stala povinnost. 146 Situace se pro textilní výrobu komplikovala ještě tím, že odcházely povětšinou ročníky v nejproduktivnějším věku, tedy mezi 18-45 lety. 147 Svou roli sehrál také odliv českých dělníků a zaměstnanců, kteří po záboru pohraničí prchali do vnitrozemí. 148 Nalákat nové dělníky, ale také udržet si ty stávající stěžovaly nízké mzdy, které zdejší textilní podnikatelé nabízeli. Jejich výše byla ve srovnání s řadou jiných odvětví, např. sklářstvím, hutnictvím či stavebnictvím, podstatně nižší. Lépe placená byla také místa v oblasti správy, která se navíc uvolňovala po odchodu Čechů. Do „staré říše“, státních služeb, armády, stranických formací apod. odcházeli zejména muži, což způsobilo, že mezi textilními dělníky začaly plně dominovat ženy. Nedostatek pracovních sil tedy podnikatelé řešili také zaměstnáváním důchodců, přeškolováním pomocných sil na odborné, přeučováním domácích tkalců na práci s moderními tkalcovskými stavy. Německé válečné úspěchy s sebou přinesly také možnost využít jako pracovní sílu válečné zajatce či totálně nasazené civilní obyvatelstvo z jiných okupovaných území. Ti byli do textilních závodů, přes značné snahy a urgence zdejších výrobců, přidělování vzhledem k postavení a významu textilního průmyslu ve válečné mašinérii spíše v zimních měsících, tedy v době kdy se nepracovalo na stavbách, polích a lesích. 149

145

Tamtéž, s. 34-135. Tamtéž, s. 139. 147 Tamtéž, s. 143. 148 Tamtéž, s. 145. 149 Tamtéž, s. 151-153. 146

39

3.3.1.3 Zbrojní výroba Všechny uvedené těžkosti sudetoněmeckého textilu byly ještě zvýrazňovány neúspěchy německé armády na východní frontě, které vyústily na začátku roku 1943, po neúspěšné bitvě u Stalingradu, k vyhlášení totální hospodářské mobilizace. 150 Již v průběhu roku 1942 se objevovaly tendence využít prostory zdejších textilních továren a jejich pracovní sílu efektivněji, tedy pro zbrojní výrobu. 151 Hlavním podnětem k tomuto kroku bylo bombardování zbrojních závodů na území Německa, která vedlo k přirozeným snahám přesunout zbrojní výrobu do bezpečnějších lokalit. Na síle tyto tendence nabraly právě od roku 1943, kdy v sudetoněmeckých textilních závodech docházelo k omezování či úplnému zastavování vlastní výroby a přechodu na zbrojní produkci. Následkem těchto opatření sudetoněmecká ekonomika věnovala přímé válečné výrobě celých 70% své kapacity. 152 Na Šumpersku

byla

takovýmto

způsobem omezena

výroba

především

v tkalcovně firmy Carl Siegl sen. a v bělidle Oberleithnerových závodů, do nichž byla přemístěna část výroby berlínského koncernu Telefunken. 153 Obdobný osud potkal také firmu Norbert Langer a synové v Německé Libině, do jejichž prostor byla přesunuta válečná výroba taktéž berlínské firmy Fritz Werner. 154

150

Geršlová, J. – Sekanina, M.: c. d., s. 385-386. Hoffman, J.: c. d., s. 83 152 Průcha, V. a ko l.: c. d. I., s. 517. 153 Spurný, F. a kol.: 700 let města Šumperka. Šumperk 1976, s. 99. 154 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Norbert Langer a synové, továrna na lněné, bavlněné a hedvábné zboží, Horn í Libina, inv. č. 18, kart. 2. 151

40

3.4 Změny po roce 1945 Po osvobození republiky stála před novou československou vládou celá řada velmi složitých úkolů. V oblasti ekonomické bylo nutné vypořádat se s válečnými škodami a znovu uvést do chodu válkou značně narušené hospodářství, které však již mělo být na příště postaveno na odlišných základech, než tomu bylo v období první Československé republiky.

Velké

změny se očekávaly

zejména

v charakteru

vlastnických vztahů, v nichž měla být napříště výrazně posílena role státu. 155 Výchozím bodem těchto změn bylo zavádění národních správ, jejichž hlavním úkolem bylo zajistit správu majetku, který byl zabaven Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům či osobám státně nespolehlivým, anebo majetku osob, které se dosud nevrátili z koncentračních táborů či emigrace. Právním podkladem pro toto jednání se stal dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945, který jakékoli majetkové převody či majetkoprávní jednání z doby po 29. září 1938 považoval za neplatné. 156 Samotné ustavení národní správy ale ještě neznamenalo vyvlastnění majetku, nicméně původní vlastník s ním nemohl volně nakládat. 157 Národní správa ale byla pouze prozatímním řešením, bylo tedy potřeba rozhodnout, jak bude s tímto majetkem dál naloženo. Znárodnění s sebou přinesly čtyři dekrety prezidenta republiky z 24. října 1945, z nichž je pro námi sledované téma nejdůležitější dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. 158 Na znárodňovací dekrety bezprostředně navazoval a také s nimi úzce souvisel dekret č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945, na jehož základě byl konfiskován nepřátelský majetek. 159 Celý tento proces směřoval k ustavení národních podniků, jejichž existence vycházela z vládního nařízení č. 6 Sb. ze dne 15. ledna 1946, jímž byl stanoven Statut národních podniků průmyslových. 160 155

Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 -1992. II. díl. Období 19451992. Brno 2009, s. 71. 156 Geršlová, J. – Sekanina, M.: c. d., s 230. 157 Průcha, V. a ko l.: c. d. II. díl, s. 71. 158 Dalšími znárodňovacími dekrety byl dekret č. 101/ 1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, č. 102/ 1945 Sb. o znárodnění akciových bank a č. 103/1945 Sb. o znárodnění soukromých pojišťoven. Geršlová, J. – Sekan ina, M.: c. d., s. 445. 159 Průcha, V. a ko l.: c. d. II. díl, s. 73. 160 Geršlová, J. – Sekanina, M.: c. d., s. 228.

41

Textilní podniky na Šumpersku se staly součástí několika národních podniků. Tím největším byly Moravsko-slezské lnářské závody, n. p., které vznikly na základě vyhlášky ministra průmyslu č. 1098 ze dne 17. dubna 1946 se zpětnou platností od 1. ledna 1946. Sem byly začleněny největší lnářské a bavlnářské závody, které se nacházely v okresu Šumperk, Zábřeh, Bruntál a Šternberk. 161 Některé zdejší továrny hedvábí se staly součástí národního podniku Československé textilní závody, n. p. Praha nebo národního podniku Mona Ústí nad Orlicí, ale většina z nich byla začleněna do národního podniku Tkalcovny hedvábí, n. p. Praha. 162

161

Jeho součástí se staly firmy Carl Sieg l senior, tkalcovna, bělid lo, úpravna lněného a bavlněného zboží, Šumperk; Oberleithner a spol., mechanická přádelna lnu v Hanušovicích a Holbě; I. Seidl a spol., přádelna lnu a bavlny v Sudkově, Emmerich Machold, se sídlem v Malé Štáhli, pobočný závod hlavního závodu v Bruntále; No rbert Langer a synové, se sídlem v Německé Lib ině; Spojené přádelny a text iln í závody G. A. Buhl a syn, se sídlem ve Starém Městě pod Sněžníkem; Továrna na lněné a bavlněné zboží Ed . Oberleithner a synové, Šumperk. Blíže k vývoji n. p. Moravsko-slezské lnářské závody Spurný, F.: Historie národního podniku Moravolen a jeho závodů. In.: Příspěvky k dějinám lnářství na severní Moravě. Šu mperk – Trutnov 1986, s. 7-38. 162 Nováková, H.: c. d., s. 348, 394.

42

4 I. Seidl & Comp. v letech 1864‒1946 4.1 Počátky rodinného podnikání Počátky podnikatelské činnosti rodiny Seidlů na Šumpersku spadají do první poloviny 19. století. V roce 1832 se do Šumperka přistěhoval zakladatel rodinného podnikání Ignaz Seidl (I., *8. 10. 1788, †16. 11. 1863). 163 On i jeho žena Agatha, roz. Zllichmannová (*1794, †1839) 164 , dcera statkáře, pocházeli z Červené Vody. Rodinná tradice líčila Ignaze Seidla jako sběrače příze, který do města přišel pouze s trakařem a spolu s ním pak obcházel venkovské přadláky, vykupoval od nich přízi a svážel ji do své šumperské kanceláře. 165 Pravdou ovšem je, že již v době svého příchodu do Šumperka disponoval dostatečně velkým jměním na to, aby si mohl zakoupit dům v Kostelní ulici č. 62, kde se spolu se svojí rodinou usadil a založil si obchod s přízí. O rok později se již řadil k předním obchodníkům s tímto artiklem na severní Moravě 166

a v roce 1839 jeho

jméno nechybělo mezi již výše zmíněnými moravskými podnikateli, kteří usilovali o vybudování šumperské mechanické přádelny lnu. Nejen onen tradovaný příběh, ale zejména rychlé etablování se ve zdejším obchodu s přízí, poukazují na skutečnost, že již v době svého příchodu do Šumperka musel mít Ignaz Seidl jisté zkušenosti s textilní výrobou. V této době nebylo žádnou výjimkou, že řada měšťanských podnikatelů získávala potřebnou kvalifikaci pro podnikání v oblasti textilu přímo v rodinných kruzích. Velice často se totiž jednalo o děti faktorů, tkalců, běličů apod., kteří tak dobře znali poměry v oboru a dokázali takto získaných znalostí a dovedností využít. 167 V roce 1840 zapojil Ignaz Seidl do rodinného obchodu svého syna Ignaze (II., *8. 4. 1828, †14. 12. 1898), který postupem času otcův podnik převzal a dál jej rozvíjel. Den 8. dubna 1850 uzavřel velmi výhodný sňatek s Marií Oberleithnerovou, dcerou 163

Římské číslice jsou použity pro lepší orientaci mezi jednotlivý mi členy rodin Seid lů, kteří byli nositeli stejného jména. 164 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. 165 Österreich isches biographisches Lexicon 1815‒1950. 12. díl, Wien 20 02, s. 123. 166 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 77, kart. č. 7. 167 Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781-1848. III. díl: Sociální vývoj. Exkurz. Závěr. Opava 1992, s. 437.

43

jednoho z nejvýznamnějších šumperských podnikatelů Eduarda Oberleithnera. 168 Spojením s rodinou Oberleithnerů se Ignazi Seidlovi (II.) otevřela cesta k celé řadě dalších podnikatelských aktivit. V roce 1851 se stal podílníkem ve společnosti bratří Kleinů,

která byla

vytvořena

za

účelem

vybudování strojní přádelny

lnu

na jejich vízmberském panství. 169 Ve svých podnikatelských záměrech se však neomezoval pouze na oblast textilní výroby. Značnou část svého jmění investoval do řady cukrovarů, např. v Bedihošti, Bernaticích, Kelčanech, Pavlovicích či v polském Ottmuchowě. 170 Nově získané zkušenosti a potřebné kontakty, stejně tak jako finanční prostředky ho brzy přiměly uvažovat o založení vlastní továrny, tedy přejít od pouhého obchodování s přízí k její výrobě. Velkou roli v těchto úvahách jistě sehrála i konjunktura lnářské výroby v 50. a 60. letech. 171

Dne 11. května 1863 zakoupil

v dražbě za 23 600 zl. mlýn č. 49 i s přilehlým rybníkem v obci Sudkov, která se nachází přibližně 7 km od Šumperka. 172 Sudkovský mlýn byl situován v jihozápadní části obce nedaleko soutoku řeky Moravy a Desné. 173 Tato lokalita byla výhodná zejména tím, že sem z řeky Desné odbočovala strouha, kterou bylo možno využít pro pohon strojů. 174 168

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. Eduard Oberleithner přišel do Šumperka na počátku 19. století z dolního Rakouska. Původně se sám věnoval tkalcovskému a barvířskému řemeslu, postupně ale začal budovat vlastní manufakturu. V roce 1827 vybudoval bělidlo a apretovnu. V roce 1839 vstoupil do rodinného podniku syn Eduard, od této chvíle firma nesla název Oberleihner & Sohn. Firma se následně rychle rozvíjela, v 50. letech Oberleithnerové vybudovali vlastní strojní přádelnu v Hanušovicích a Holbě, v 90. letech mechanickou tkalcovnu. Na konci 19. století se firma řadila mezi nejvýznamnější text iln í podniky v habsburské monarchii. In.: Myška, M . a ko l.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. I. díl, Ostrava 2003, s. 323-325. 169 Společnost vznikla k 3. únoru 1851, jejími členy byli Franz st. a ml., Albert, Hubert a Eduard Kleinové, Alois Scholz, Eduard Ulrich, Ignaz Seidl (I.), Ignaz Seidl (II.), Johann a Carl Sieglové, Konstantin Zephirescu, Karl a Eduard Oberleithnerové, Alois Geschader. Do provozu byla přádelna uvedena v roce 1851. Celkově byla dimenzována na 10 000 vřeten, ale do roku 1855 jich bylo do provozu uvedeno jen 6000. By lo zde zaměstnáno na 300 dělnic. Krejčiřík, M.:Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 239-240. 170 ÖBL 1815-1950, díl 12, s. 123. 171 Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 101. 172 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 3. 173 Tamtéž, inv. č. 46, kart. č. 4. 174 Ignáz Seid l provedl ihned v roce 1864 potřebné úpravy. Pro zlepšení spádových poměrů vodního díla se rozhodl vybudovat kamenný jez, který u mo žnil zvednout horní hladinu, avšak způsobil zatopení dvou obytných domků, jejich ž majitelé byli firmou odškodněni. Ke snížení spodní odtokové hladiny byl vykopán odpadní kanál, který byl nejkratším mo žný m s měrem zaústěn do řeky Moravy. V důsledku těchto úprav však byla přerušena návaznost sudkovské strouhy na vodní díla pod Sudkovem, jejich ž majitelé tak

44

Stavební práce na nové přádelně byly zahájeny v roce 1864, kdy byl dne 28. května za přítomnosti postřelmovského faráře položen základní kámen hlavní tovární budovy. Přádelna byla dokončena o rok později a 3. října 1865 zde bylo vyrobeno první přadeno koudelové příze. O dva týdny později se Ignaz Seidl mohl radovat z prodeje prvních šesti kop této příze Johannu Holaskovi z Litomyšle. Na počátku roku 1866 bylo v provozu 6 000 vřeten, 175 pracujících částečně na parní a částečně na vodní pohon. Prostory přádelny byly vybaveny vlastním plynovým osvětlením. 176 Brzy však Ignazi Seidlovi začaly docházet finanční prostředky. Ve snaze zajistit další existenci přádelny, rozhodl se přizvat ke společnému podnikání svých šest sester 177 a švagra

Aloise

Scholze.

Společně

založili

veřejnou

obchodní

společnost

178

Společenská

I. Seidl & Comp., mechanická přádelna lnu se sídlem v Šumperku.

smlouva byla uzavřena dne 24. února 1867 a o měsíc později, dne 27. března, byla firma zaprotokolována do obchodního rejstříku vedeného krajským soudem v Olomouci.179 Kmenové jmění činilo 350 000 zl. Největší vklad, 175 000 zl., patřil Ignazi Seidlovi, ostatní společníci vložili každý po 25 000 zl. s tím, že vklad byl úročen 6% ročně. 180 Rozhodující role v nově utvořené firmě tak připadla Ignazi Seidlovi, který rozhodoval o řízení podniku, obchodních záležitostech a zastupoval firmu navenek. Nicméně zapojením svých sester zainteresoval na svém podnikání do určité míry i jejich manžely, kteří patřili v převážné míře k šumperským podnikatelským kruhům. Většina z nich, popř. i jejich synové, působila později ve firmě na pozici prokuristy. Na tomto místě jmenujme zejména Richarda Siegla, veřejného společníka

byli nuceni odebírat vodu pouze z lesnického jezu na řece Moravě. V roce 1873 se majet kem sudkovské přádelny stal také lesnický mlýn č. 11. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 97, kart. č. 8; inv. č. 101, kart. č. 9. 175 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č . 13. 176 Tamtéž, inv. č. 51, kart. č. 4. 177 Josefa Emmer, Franziska Müller, Magdalena Klein, Anna Scholz, Sophie A xmann, Emma Siegl. 178 Veřejná obchodní společnost představovala v podstatě nejjednodušší formu obchodní společnosti, kterou povoloval obchodní zákoník, který na území monarchie platil od 1. července 1863. V praxi ji tvořil často poměrně malý počet společníků, kteří byli mezi sebou propojeni rodinnými vazbami. Novotný, J. – Šouša, J.: Podnikatelské elity v obchodních společnostech českých zemí v 19. století a v první polovině 20. století. In.: Štaif, J. (ed.): Moderní podnikatelské elity. Praha 2007, s. 129-130. 179 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č. 929, kart. č. 45. 180 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 1, kart. č. 1.

45

v rodinné firmě Carl Siegl sen., 181 který se 31. července 1860 oženil s o dva roky mladší Emmou, sestrou Ignaze Seidla (II.) 182 Předního odborníka na provozní a obchodní záležitosti získal Ignaz Seidl v osobě svého švagra Aloise Scholze, který působil od roku 1852 jako horní a hutní ředitel železářských a důlních podniků bratří Kleinů a v roce 1865 byl jmenován vrchním ředitelem Sobotínského a štěpánovského horního a hutního těžířstva. S bratry Kleiny jej spojovala i celá řada dalších podnikatelských aktivit. Za všechny jmenujme alespoň vízmberskou strojní přádelnu či Akciovou společnost pro zemědělství a průmysl ve Ždánicích, která zde provozovala pronajatý cukrovar a na níž se podíleli taktéž Seidlové, jak ještě uvidíme. 183

4.2 Období rozmachu O tom, jakým způsobem se firmě I. Seidl & Comp. dařilo či nedařilo v oblasti finanční, tedy mj. jaké množství příze vyráběla, kam jej vyvážela a zejména jakých zisků dosahovala, od svého založení až do první světové války, mnoho nevíme. Pramenný materiál, zejména zprávy z výročních zasedání, z jednání společníků či účetní knihy, jsou dochovány až pro období první Československé republiky. Nicméně jistý obrázek o tom, jaký byl vývoj společnosti a jaké postavení v oblasti svého podnikání zaujímala, si můžeme udělat alespoň prostřednictvím stavebního a technického rozvoje přádelny, ale také společenského postavení majitelů a jejich zapojení se do politického, společenského a kulturního života.

181

Firmu Carl Siegl sen., c. k. privilegovanou továrnu na výrobu lněného a bavlněného zboží, založil v Šumperku v roce 1852 Carl Siegl. Podnik se postupem doby vypracoval na jeden z nejvýznamnějších v regionu. Jeho majitelé patřili k vážený m šumperský m občanům, angažovali se ve zdejším po lit ickém a spolkovém životě a celé řadě hospodářských organizací, zejména v Obchodní a živnostenské ko moře v Olo mouci. Blíže k vývoji podnikání rodiny Siegl viz. Dubská, P.: Carl Siegl sen. Sonda do šumpersk ého textilnictví 2. poloviny 19. století a 1. poloviny 20. století. Bakalářská diplo mová práce, Olo mouc 2010. 182 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Sbírka matrik severomoravského kraje, sign. Šu I 25, inv. č. 7782. Dostupné na http://matriky.archives.cz/ matriky_lite/pages/zoomify.jsp?page=82&entityRef=%28^n%29%28%28%28l ocalArchiv%2C^n%2C%29%28unidata%29%29%2820574%29%29 [2012-04-13]. 183 Blíže k osobnosti Aloise Scholze viz. Krejčiřík, M.: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009, s. 245.

46

4.2.1 Vývoj sudkovské přádelny od konce 60. let 19. století do konce první světové války Krátce po založení veřejné obchodní společnosti se Ignaz Seidl rozhodl provést v rámci své továrny několik dalších investic, které se mj. týkaly parního pohonu a dostavby dalších továrních budov, jako např. sušárny apod. Především se mu však nákupem nových spřádacích strojů podařilo zvýšit kapacitu přádelny na 9 500 vřeten. Ve snaze zajistit ubytování pro zaměstnance továrny byla v roce 1869 zahájena výstavba dělnické kolonie v Horce, která byla ukončena o rok později a celkem čítala 19 nocleháren a 25 bytů pro dělníky a dozorčí personál.

184

Obdobná výstavba dělnických

domků probíhala v roce 1873 v nedalekém Kolšově 185 a na přelomu století také v samotné obci Sudkov. 186 Slibný vývoj podnikání narušil krach vídeňské burzy v roce 1873, který odstartoval největší hospodářskou krizi 19. století. 187 Seidlova přádelna byla nucena v letech 1874‒1875 postavit mimo provoz na 3 500 vřeten, což představovalo více jak jednu třetinu její celkové kapacity. 188 O rok později muselo vedení firmy propustit 170 dělníků, jejichž počet se tak snížil na 400. 189 Od druhé poloviny 70. let se však situace začala pomalu zlepšovat. V roce 1874 byla otevřena pobočka firmy ve Vídni. 190 Postupně narůstal také počet dělníků, v roce 1877 jich v továrně pracovalo 604.

191

Od počátku 80. let Seidlové věnovali značnou

pozornost rozšiřování svého podniku. V roce 1882 se rozhodli pro vybudování vlastní přádelny bavlny. Stavební práce byly zahájeny v srpnu téhož roku s tím, že kromě stavby několika nových vedlejších továrních budov mě la být hlavní budova navýšena o další dvě patra a výroba v ní dosud probíhající reorganizována. V červnu 1883 bylo

184

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 3. Tamtéž, inv. č. 115, kart. č. 10. 186 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 3. 187 Jakubec, I. - Jindra, Z.: c. d., s. 170. 188 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. 189 SOkA Šu mperk, fond Okresní úřad Zábřeh – presid iáln í spisy, inv. č. 17, kart . č. 1. 190 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 191 Dohnal, M.: c. d., s. 102. 185

47

do provozu uvedeno prvních 5 024 vřeten192 a ihned 1. června zde bylo vyrobeno první přadeno bavlněné příze č. 6. 193 O dva roky později bylo v provozu 16 116 vřeten. 194 Přelom století se nesl v duchu modernizací a inovací. Úprav se dočkaly některé budovy, nakupovány byly nové modernější stroje. V roce 1891 došlo k navýšení počtu vřeten v obou přádelnách. V přádelně lnu pracovalo nyní 11 784 vřeten a v přádelně bavlny byl jejich počet navýšen na 19 860. 195 V roce 1885 byla zřízena soukromá telefonní linka, která spojovala šumperskou obchodní kancelář se sudkovskou továrnou. 196 Součástí závodu se postupně stalo také zámečnictví, kovářství, stolařství, klempířství, železářství, dřevařství, tesařská dílna a dokonce zahradnictví s vytápěným skleníkem. 197 Zlepšovalo se také sociální zázemí pro zaměstnance, když byla roku 1889 postavena jídelna s kantýnou, která byla schopna pojmout až 400 strávníků. 198 V roce 1897 byla v Postřelmově na náklady firmy I. Seidl & Comp. postavena vila č. 136, v níž sídlil závodní lékař. 199 Velká pozornost byla věnována protipožární ochraně, zvláště po ničivém požáru, který zasáhl dne 17. dubna 1884 sklad bavlny a koudele a způsobil škodu vyčíslenou na 200 000 zl. 200 Do opatření proti požáru začali textilní podnikatelé obecně ve větší míře investovat právě před první světovou válkou, kdy se čím dál více prosazovaly centrální hasební zdroje. 201 V souvislosti s vybudováním železniční tratě mezi Zábřehem a Sobotínem v roce 1871 se také výrazně zlepšila dopravní obslužnost přádelny díky tomu, že byla vystavěna železniční stanice v nedalekém Postřelmově, která byla od závodu vzdálena pouhý 1 km. V roce 1893 vedení společnosti získalo potřebná povolení na výstavbu 192

ZA v Opavě, pob. Olo muc, fond Seidl Ignác a spol., inv č. 181, kart. č. 3. Toto přadénko je dodnes součástí firemního fondu a je ulo ženo pod inv. č. 183, kart č.. 13. 194 ZA v Opavě, pob. Olo muc, fond Seidl Ignác a spol., inv č. 181, kart. č. 13. 195 Tamtéž. 196 Tamtéž, inv.č. 123, kart. č. 10. 197 Tamtéž, inv. č. 51, kart. č. 4. 198 SOkA Šu mperk, fond Okresní úřad Zábřeh, inv. č. 906, kart. č. 172. 199 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignáz a spol., inv. č. 120, kart. č. 10. 200 SOkA Šu mperk, fond OÚ Zábřeh – presid iáln í spisy, inv. č. 39, kart. č. 2. 201 Pávek, M.: c. d., s. 11. První dochovaný přesnější popis protipožárních opatření v sudkovském závodě pochází z ro ku 1926. Ve všech prostorách přádelny bylo zakázáno kouřit. By la zde vyškolena hasičská jednotka, dvě velké párou poháněné pumpy, které dodávaly potřebnou energii hydrantovému systému vedenému v prostorách přádelny. Zároveň se venku na dvoře a v zahradě nacházely tři nádrže s vodou, které byly napojeny na tovární rybník. Kro mě toho firma spolupracovala s dobrovolnými hasiči z oko lních obcí. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 46, kart. č. 4. 193

48

úzkokolejné vlečky, která spojovala sudkovský závod s postřelmovským nádražím a výrazně tak usnadňovala zásobování továrny i distribuci hotového zboží. 202 Přelom století však nebyl naplněn pouze inovacemi a rozvojem, ale také rostoucí nespokojeností dělníků, která byla vyvolána zejména nízkým ohodnocením jimi vykonané práce. Nadbytek

pracovní síly totiž umožňoval zdejším textilním

podnikatelům udržovat výše mezd na poměrně nízké hladině.

203

Obecně špatné mzdové

podmínky však panovaly i v řadě jiných průmyslových odvětví a především v letech 1905‒1906 vyvolaly vlnu dělnických stávek a demonstrací, které byly úzce spojeny s bojem za všeobecné hlasovací právo. 204 Nespokojenost panovala i v sudkovské továrně. Dne 24. listopadu 1905 byla vyslána delegace dělníků do kanceláře ředitele přádelny, aby s ním projednala otázku navýšení mezd. O průběhu jednání referovala okresnímu úřadu v Zábřehu sudkovská četnická stanice, „dohody o zlepšení mzdových podmínek k 28. listopadu nebylo dosaženo, neboť ředitel závodu byl v té době na pracovní cestě. Je tedy pravděpodobné, že se dělníci ze sudkovské továrny zúčastní politické demonstrace 28. listopadu 1905. 205 Dopoledne 27. listopadu se většina dělníků shromáždila na dvoře továrny a znovu požadovala navýšení svých mezd po přítomném zástupci vedení Maxi Seidlovi. Jednání ale nebyla úspěšná. O dalším vývoji opět informovala sudkovská četnická stanice okresní úřad v Zábřehu, „dne 28. listopadu 1905 v 9 hodině dopoledne většina dělníků zdejší sudkovské přádelny, s výjimkou 150 osob, přerušila práci a odešla do Šumperka, kde se připojila k tamější demonstraci. Továrník dr. Max Seidl však přinutil zbylé dělníky, aby také přerušili práci, protože nechtěl nechat běžet tak málo strojů. Dne 29. listopadu 1905 dělníci opět zahájili práci. 206 Do slibného vývoje firmy I. Seidl & Comp. výrazněji zasáhla až první světová válka. Do jaké míry a zdali vůbec se podílela na státních zakázkách tak jako firmy s ní spřízněné, např. Carl Siegl sen., která dodávala své zboží armádě a řadě státních úřadů,

202

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 125, kart. č. 11. Dohnal, M.: c. d., s. 84. 204 Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002, s. 423-424. 205 SOkA Šu mperk, fond OÚ Zábřeh – presid iáln í spisy, inv. č. 188, kart. č. 6. 206 Tamtéž, inv. č. 190, kart. č. 6. 203

49

nevíme. 207 Faktem však zůstává, že i v době války Seidlové prováděli některé další inovace, když např. v roce 1915 vystavěli vlastní elektrickou osvětlovací centrálu. Rakouský textilní průmysl se však v průběhu války potýkal se stále většími problémy, nejen omezeným vývozem, ale zejména dovozem potřebných surovin, především bavlny a lnu, na nichž byl značně závislý. 208 V roce 1917 tak sudkovská přádelna musela přejít na výrobu papírové příze. 209 Provoz továrny byl však omezován již od roku 1916, neboť některé části závodu byly zabrány pro potřeby armády. 210

4.2.2 Veřejné aktivity společníků firmy I. Seidl & Comp. Aktivita měšťanských podnikatelů 19. století nebyla omezována pouze na snahu získávat finanční prostředky a následně je znovu investovat do podnikání. Sféra jejich zájmů byla podstatně širší, přičemž měla velice úzkou spojitost se snahou získat prestižní společenské postavení. To bylo určováno nejen odpovídajícím majetkovým zázemím, ale také společenskou reprezentací, účastí na veřejném životě, ať už na úrovni spolků a zájmových organizací, komunální či celoříšské politiky, ale také aktivitami v oblasti sociální. 211 Veřejné angažmá zároveň umožňovalo navazovat klíčové společenské kontakty a získávat potřebné informace, které podnikatelé mohli následně opět využít pro své ekonomické aktivity. 212 Na sklonku 19. století se již Seidlové řadili k váženým šumperským měšťanským rodinám, s nimiž byli také propojeni četnými příbuzenskými vazbami. Promyšlená sňatková politika patřila k charakteristickým rysům podnikatelských kruhů druhé poloviny 19. století. Obecně platilo, že podnikatelské rodiny preferovaly sňatky uzavírané v rámci vlastní vrstvy. V tomto ohledu svou roli sehrávalo nejen identické kulturní prostředí, ze kterého manželé pocházeli a které vyznávalo stejné hodnoty a normy, ale také podnikatelské a obchodní zájmy těchto rodin. Uzavřením výhodného sňatku bylo možné získat nový finanční kapitál, především ale se takto vytvářely nové 207

ZA v Opavě, fond Siegl Carl senior, inv. č. 51, kart. č. 2. Janák, J.: Dějiny Moravy, s. 65. 209 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 3. 210 Tamtéž, inv. č. 136, kart. č. 1. 211 Popelka, P.: Zrod moderního podnikatelstva. Bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace. Ostrava 2011, s. 236. 212 Tamtéž, s. 84-85. 208

50

sociální vazby a obchodní kontakty. 213 V rámci šumperského měšťanského prostředí zmiňme propojení s rodinou Emmerů, Oberleithnerů, Müllerů, ale zejména Sieglů. 214 Touto cestou však Seidlové získali také četné vazby na vídeňské obchodní a podnikatelské kruhy, což se ukázalo jako důležité pro další financování firmy I. Seidl & Comp. Podíváme-li se totiž blíže na seznam firemních společníků z roku 1911, kdy byla uzavřena dodatková společenská smlouva, tak zjistíme, že téměř jedna třetina veškerých tichých společníků pochází z vídeňských měšťanských kruhů.215 V tomto ohledu bylo zřejmě nejvýraznější spojení s lékařskou rodinou Chiari, která pronikla do šumperského měšťanského prostředí prostřednictvím sňatku dr. Carla Chiariho 216 s Paulinou Zephyrescu, dcerou šumperského velkostatkáře a průmyslníka Constantina Zephyrescu. Carlův mladší bratr dr. Ottokar Chiari, taktéž lékař a vídeňský univerzitní profesor, se oženil se sestřenicí Pauliny Zephyrescu Marií, dcerou Ignaze Seidla (II.). 217 Jejich syn Alfred svobodný pán Chiari (*11. 11. 1883, †15. 3. 1942) se stal významnou osobností působící ve firmě I. Seidl & Comp. Do společnosti vstoupil jako prokurista 1. ledna 1911 a o čtyři roky později byl přijat mezi veřejné společníky. 218 Stal se technickým ředitelem přádelny lnu, k čemuž měl náležitou kvalifikaci. 219 Zatímco pro podnikatele-zakladatele, k nimž se řadil i Ignaz Seidl (II.), představovaly typickou kvalifikaci pro podnikání v daném oboru spíše praktické znalosti a dovednosti,

213

Popelka, P.: c. d., s. 83-84. Sieglové často figurovali ve firmě I. Seidl & Co mp. jako tišší společníci, řada z nich zastávala také post prokuristy. Jako příklad tohoto spojení zde můžeme uvést již výše zmíněný sňatek Richarda Sieg la s Emmou, ro z. Seid l, sestrou Ignaze Seidla (II.). Jejich syn Ed gar Siegl, po zději veřejný společník firmy Carl Siegl sen., byl tichým společníkem v sudkovské přádelně a jeho sestra Emma se později provdala za svého bratrance Eduarda Seid la. 215 Počet společníků firmy I. Seid l & Co mp. narůstal zejména v 80. letech 19. století. V roce 1911 se ustálil na čísle 32. Takovéto mno žství společníků však vyžadovalo provést změny ve stávajícím řízen í firmy, aby byla zajištěna jeho větší efektivita. Proto byla dne 9. února 1911 sepsána nová společenská smlouva, která přesněji vy mezovala práva a povinnosti veřejných společníků, ale zejména zaváděla povinnost svolávat alespoň jednou ročně valnou hromadu. ZA v Opavě, pob. Olomouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 2, kart. č. 1. 216 Karl Ch iari (*26. 5. 1849, †11. 5. 1912) - původní profesí lékař, po sňatku s Paulinou Zephyrescu se usadil v Šu mperku a přev zal vedení velkostatku, později se zapojil do řady zdejších podnikatelských aktivit, zejména do firmy Ed. Oberleithner & Söhne. Brzy také vstoupil do komunální polit iky a v roce 1897 byl zvolen poslancem říšské rady. Blíže k jeho osobnosti viz. Myška M. a kol., c. d., s. 191; Spurný, F.: Politik svobodný pán Karl Chiari. In. Historie h istorika, č. 10, r. 2003, s. 115-124. 217 Filipová, M. – Turková, A.: Pavlínin dvůr a rodina Chiari – katalog výstavy. Šumperk 2009, s. 12. 218 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 219 Nord mähricher Gren zbote, 17. b řezna 1942, č. 32, 4-5. 214

51

pro druhou generaci podnikatelů bylo čím dál běžnější studium na odborné či vysoké škole, což pochopitelně souviselo s rostoucí technickou a technologickou náročností výroby. 220 Alfred Chiari po absolvování gymnázia ve Vídni nastoupil na tamější vysokou školu technickou, na níž získal titul inženýr. Po jejím absolvování působil krátkou dobu jako asistent na elektrotechnickém institutu. V roce 1908 odešel na zahraniční stáž do přádelny lnu v Belfastu, na kterou následně navázal i působením v tuzemských přádelnách ve Vízmberku a Hanušovicích. 221 V sudkovské přádelně se později vypracoval až na pozici obchodního ředitele a zástupce ředitele závodu. 222 Vraťme se však zpět k společenskému angažmá veřejných společníků firmy I. Seidl & Comp. Zakladatel sudkovské přádelny Ignaz Seidl (II.) se angažoval zejména na poli komunální politiky. Poprvé se stal členem obecního zastupitelstva města Šumperka již v roce 1861, 223 pravidelně zde pak zasedal v letech 1873-1885. Angažoval se také v podnikatelských záměrech města. Stál u založení městské plynárenské společnosti, jejímž prvním předsedou se stal. Obdobně se v roce 1869 podílel na vzniku městské cihelny. 224 Spolu se svojí ženou Marií založili nadaci na podporu chudých německých studentů ze Šumperka. 225 Od roku 1882 usiloval o založení německé školy pro děti svých zaměstnanců v Sudkově. Sudkov byla česká obec, v roce 1880 zde žilo 809 obyvatel, z čehož bylo 651 Čechů 158 Němců. 226 Rozmach Seidlovy přádelny, kde zejména řídící, dozorčí a administrativní personál tvořili Němci, způsobil navýšení počtu školou povinných německých dětí. V Sudkově v té době fungovala pouze jednotřídní škola. Již ve školním roce 1876/1877 školu navštěvovalo celkem 136 dětí. Takovéto číslo nebyla škola schopna pojmout. Žáci museli být rozděleni do skupin a vyučování se dělo polodenně.

227

V roce 1882 se zemská školní rada rozhodla vyřešit situaci sudkovské školy nařízením, které obci Sudkov ukládalo zřídit dvoutřídní školu s českým vyučovacím 220

Popelka, P.: c. d., s. 58. Nord mährischer Gren zbote, 17. března 1942, č. 32, 4-5. 222 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 223 Harrer, F.: Geschichte der Stadt Mährisch Schönberg. Mähr. Schönberg 1923, s. 334. 224 ÖBL 1815‒1950, díl 12, s. 122. 225 SOkA Šu mperk, fond Archiv města Šu mperka, inv. č. 1342, kart. č. 485. 226 Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: c. d., 180. 227 SOkA, Šu mperk, fond Německá obecní škola Sudkov, inv. č. 1. 221

52

jazykem a k ní ještě paralelní třídu s německým vyučovacím jazykem. Potíž ovšem byla v tom, že kdyby obec Sudkov chtěla tomuto nařízení vyhovět, musela by postavit novou školní budovu, na což ale neměla dostatek finančních prostředků. Řešení nabídl Ignaz Seidl, který navrhoval, že na náklady své firmy zřídí jednotřídní německou obecní školu, pro niž také postaví novou budovu. Na tomto řešení se obě strany dohodly a uzavřely spolu dne 18. května 1883 smlouvu. 228 Povolení ke zřízení vlastní německé školy obdržela firma I. Seidl & Comp. od Zemské školní rady v Brně dne 12. června 1883. 229 Stavba školní budovy byla zahájena na přelomu únoru a března roku 1884. První školní rok byl slavnostně zahájen za přítomnosti Ignaze Seidla dne 9. září 1884. Do školy nastoupilo 64 dětí. 230 Postupem času se ale německá škola stala bodem sváru mezi obcí Sudkov a Seidlovou továrnou. Českému obecnímu zastupitelstvu se nelíbil narůstající počet žáků, zejména českých dětí. Spory vyvrcholily v roce 1889, kdy vedení firmy I. Seidl & Comp. zažádalo u Zemské školní rady v Brně o rozšíření své školy na dvoutřídní, aby starší děti nemusely dojíždět do školy v Zábřehu nebo Šumperku. Vedení obce majitele firmy obviňovalo, že ve své žádosti uměle navýšili počet svých žáků, zejména tím, že započítali kromě dětí ze školního obvodu Sudkov, také děti z přilehlých školních obcí, Kolšova, Postřelmova, Bludova a Lesnice. Navíc bylo poukazováno na to, že vysokého počtu českých dětí v německé škole bylo dosahováno nátlakem na české dělníky v sudkovské přádelně, kteří byli pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceni posílat své děti do německé školy. Zemská školní rada však dala za pravdu firmě I. Seidl & Comp. a potřebná povolení jim vydala. 231 Nejvyšší počet žáků, 109, navštěvoval školu ve školním roce 1897/1898. 232 Po vzniku samostatného Československa však jejich počet neustále klesal. Ve školním roce 1920/1921 školu navštěvovalo pouhých 36 žáků, a proto byla od následujícího školního roku opět jen jednotřídní. Výnosem zemské školní rady ze dne 22. ledna 1925 228

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 119, kart. č. 10. SOkA, Šu mperk, fond Německá obecní škola Sudkov, inv. č. 1. 230 Tamtéž. 231 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 119, kart. č. 10. 232 Z tohoto počtu bylo 54 dětí německých a 55 českých. Do konce první světové války byl po měr mezi českými a německý mi dět mi stále vyrovnaný. Školu navštěvovali nejen žáci ze Sudkova, ale také z Bludova, Postřelmova, Kolšova, Lesnice, Brníčka a Studének. SOkA, Šu mperk, fond Německá obecní škola Sudkov, inv. č. 1. 229

53

byla škola definitivně zrušena. 233 Její budova byla následně přebudována na byty pro zaměstnance továrny. O její obnovení usiloval již od roku 1925 Německý kulturní spolek, jemuž se ale podařilo získat pouze povolení k vyučování dětí v prvním roce jejich školní docházky. Znovuotevřít školu se spolku podařilo až krátce před mnichovskými událostmi, tedy pro školní rok 1938/1939. 234 Ve školním roce 1939/1940 došlo ke spojení německé a české školy pod německou správu. Po roce 1945 byla škola definitivně zrušena. 235 Majitelé továrny se do chodu své školy aktivně zapojovali. Se svými rodinami se účastnili celé řady školních akcí a slavností, především vánočních besídek či slavnostních zakončení školního roku. Zvláště aktivním v tomto ohledu byl ředitel závodu Moritz Emmer. 236 Moritz Emmer (*17. 10. 1841, †16. 6. 1904), byl synem Johanna Emmera, šumperského továrníka a jeho ženy Josefy, roz. Seidlové, která byla sestrou Ignaze Seidla (II.). 237 Studoval na technické škole ve Vídni a Karlsruhe. Po skončení studií v roce 1864 jej jako technického odborníka zaměstnal jeho strýc Ignaz Seidl ve své nově vybudované přádelně. V roce 1886 vstoupil do firmy I. Seidl & Comp. jako tichý společník. Během svého života zastával celou řadu funkcí, ať už v rámci jiných podniků nebo ve veřejné sféře. Od roku 1896 zasedal ve správních radách cukrovarů v Bernaticích a v Ottmuchowě. Od roku 1900 byl členem obecního výboru města Šumperka, zároveň také obce Sudkov. Působil také v siln ičním výboru či jako revizor ve vízmberské přádelně. Zasedal ve výboru Spolku interesentů lnářského průmyslu v Trutnově. 238 Stál u zrodu spolku Deutsches Vereinshaus, jehož předsedou byl zvolen. 239 Svědectví o tom, jak významnou roli ve veřejném životě města Šumperka a jeho okolí Moritz Emmer hrál, nám podává zpráva otištěná v Grenzbote des Nordwestlichen Mährens dne 22. června 1904, „pohřeb pana Moritze Emmera, který se konal minulou 233

Tamtéž. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. 235 SOkA, Šu mperk, fond Německá obecní škola Sudkov, inv. č. 1. 236 Tamtéž. 237 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart č. 45. 238 Šu mperská pobočka tohoto svazu vznikla v roce 1892, jejím předsedou byl Emil Siegl, tchán Ignaze Seidla (IV.). ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Obchodní a živnostenská ko mora Olo mouc, inv. č. 5867, kart. č. 651; SOkA Šu mperk, fond Sbírka evidence obyvatelstva okresu Šumperk. Nezpracován. 239 Gren zbote des nordwestlichen Mährens, 18. června 1904, č. 49, s. 3. 234

54

sobotu

ve

čtyři

hodiny

odpoledne,

byl

impozantním

smutečním

obřadem,

který poukazoval na vážnost nebožtíka, jaké se těšil ve všech společenských kruzích. Pohřbu se účastnili dělníci a dělnice firmy Seidl, školní děti s učitelským sborem, tovární jednotka hasičů, zástupci místních jednotek hasičů ze Sudkova a Kolšova, členové spolku veteránu v Lesnici, úředníci ze sudkovské továrny, členové šumperské střelecké společnosti prapory, členové mužského pěveckého spolku s prapory. Za pohřebním vozem šli zástupci města na čele se starostou, členové spolkového výboru Deutsches Vereinshaus, zástupci c. k. důstojnického sboru, zástupci obce Sudkov, delegace členů Turnverein a členové řady dalších místních i vzdálenějších spolků.240 Aktivní ve veřejné sféře byli také synové Ignaze Seidla (II.) – Ignaz (III.), Eduard a Max. Ignaz Seidl (III., *25. 9. 1851, †4. 5. 1929) studoval na německé reálce v Olomouci a poté pokračoval na chlapeckém vzdělávacím institutu ve Vídni. Nicméně potřebné obchodní a technické znalosti získal na četných zahraničních stážích, zejména v přádelnách v Německu a Irsku. 241 Do rodinné firmy vstoupil v roce 1874 jako veřejný společník. 242 Aktivně se podílel na správě řady dalších podniků, např. byl členem správní rady cukrovaru v Kelčanech, rafinérie cukru v Břeclavi, ve vízmberské přádelně či přádelně v Břidličné. 243 Působil jako předseda správní rady městské cihelny v Šumperku. 244 Stal se také členem permanentní komise obchodních cen při ministerstvu obchodu. Do komunální politiky vstoupil v roce 1885 jako člen šumperského obecního zastupitelstva, v letech 1897‒1906 zasedal v městské radě a byl předsedou stavební komise. 245 Působil také v šumperském okresním silničním výboru. 246 Stál u založení městského hasičského sboru, jehož byl později jmenován čestným členem. Z dalšího spolkového

působení

jmenujme

ještě

funkci

předsedy

šumperské

střelecké

společnosti. 247

240

Tamtéž, 22. červen 2004, č. 50, s. 2. SOkA Šu mperk, fond Okresní úřad Šumperk – presidiální spisy, inv. č. 195, kart. č. 7; inv. č. 402, kart. č. 13. 242 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart č. 45. 243 SOkA Šu mperk, fond OÚ Šu mperk – presidiální spisy, inv. č. 195, kart. č. 7. 244 Chytilův úplný adresář Moravy, s. 929. 245 ÖBL 1815-1950, 12. díl, s. 123. 246 Chytilův úplný adresář Moravy, s. 929. 247 ÖBL 1815-1950, 12. díl, s. 123. 241

55

Ignazův (III.) mladší bratr Eduard Seidl (*7. 2. 1854, † 7. 8. 1934) studoval na technické škole ve Vídni, později obor chemie v Heidelbergu, kde také získal titul doktora filozofie. 248

Jako veřejný společník v rodinné firmě I. Seidl & Comp. byl

do obchodního rejstříku zapsán dne 19. listopadu 1886. 249 Mnohem více se však věnoval vedení vlastního podniku, cukrovaru ve Ždánicích Ed. Seidl & Co., který byl založen v roce 1889. 250 Kromě Seidlů se na ždánické firmě podíleli také členové rodiny Chiari, Siegl i Obereleithner. 251 Eduard se angažoval zejména v četných cukrovarnických organizacích, kde zasedal ve správních radách, jako příklad uveďme Ústřední spolek pro cukrovarnický průmysl Rakouska-Uherska, Společenstvo rakouských cukrovarů či Klub cukrovarníků Moravy a Slezska. Působil v poradním sboru statistického úřadu ministerstva obchodu, v poradním sboru znalců cukerní daně či ve státní železniční radě. 252 Poslední z Ignazových synů Max Seidl (*28. 6. 1862, 20. 1. 1918) vstoupil do firmy I. Seidl & Comp. jako veřejný společník ve stejnou dobu jako jeho starší bratr Eduard. 253 Vystudoval taktéž chemii na technické vysoké škole ve Vídni a doktorát z chemie obdržel v Heidlbergu. Po studiích absolvoval řadu zahraničních stáží, např. v přádelnách v Německu, Irsku nebo Francii. Působil také v řadě správních rad, především těch podniků, do nichž rodina Seidlů již dříve investovala, např. ve vízmberské přádelně. Taktéž se angažoval v četných zájmových organizacích. Byl členem výboru Spolku majitelů přádelen lnu, viceprezidentem celorakouské lnářské centrály ve Vídni či členem Mezinárodního komitétu přádelen lnu. 254 V rámci angažmá ve veřejné sféře můžeme zmínit jeho působení v zábřežském okresním silničním výboru 248

Myška, M. a kol.: c. d., I. díl, s. 320‒321. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart č. 45. 250 Cu krovar ve Ždánicích založil Jan II. Lichtenstein v roce 1862. V roce 1869 byl cukrovar pronajat Akciové společnosti pro zemědělství a průmysl ve Ždánicích, u jejího ž zrodu stál Albert a Franz ml. Kleinové, Alois Scholz a Iganz Seid l (II.). Po zději si k cukrovaru pronajali také velkostatek, lihovar a pivovar. Společnost byla později ro zpuštěna a cukrovar převzala firma Ed . Seidl & Co. Myška, M.: c. d., I. díl, s. 320. 251 Blíže k podnikání Edaurda Seid la ve Ždánicích viz. Kotík, V.: Seidlova rodina, velkostatek a cukrovar ve Ždánicích. In.: Z minulosti Ždánic. Ždánice 2010, s. 122-145. Kotík, V.: 100 let Seidlovy vily ve Ždánicích 1908-2008. In.: Ždánický zpravodaj, č. 7-8, mimořádná příloha, 2008, 8 s. 252 Myška, M. a kol.: c. d., I. díl, s. 320‒321. 253 M. Myška a kol. udává rok 1888 jako rok vstupu do společnosti a rok 1911 jako datum přijetí mezi veřejné společníky. V ÖBL je uváděn rok 1911, avšak zápis do obchodního rejstříku byl proveden již 19. března 1886. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olomouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart č. 45. 254 ÖBL, 12. díl, s. 126. 249

56

či členství v obchodní komisi pro daň z příjmu. Na starosti měl také závodní pokladnu firmy I. Seidl & Comp. 255 V roce 1906 stál u založení sekce Spolku rakouských průmyslníků pro okres Šumperk a Zábřeh a byl členem je jího vedení. Iniciátorem založení sekce byl Emil Siegl, veřejný společník firmy Carl Siegl sen. a mj. viceprezident Obchodní a živnostenské komory v Olomouci. 256 Posledním z rodiny Seidlů, který se stal veřejným společníkem firmy I. Seidl & Comp. ještě před první světovou válkou, byl vnuk zakladatele závodu Ignaz Seidl (IV., *10. 1. 1884, † 24. 2. 1922), syn Ignaze Seidla (III.) a jeho ženy Idy Seidl, roz. Siegl. Jako veřejný společník firmy byl zaprotokolován u krajského soudu v Olomouci dne 23. března 1915. 257 Také on se podílel na správě podniků, do nichž rodina Seidlů investovala své peníze. V rámci svého veřejného působení zastával krátce funkci v šumperské městské spořitelně. 258 Krátce po svých 38. narozeninách ale podlehl rakovině. 259 Jeho syn Ignaz Seidl Hohenveldern (V., *15. 6. 1918, † 25. 7. 2001) působil jako profesor mezinárodního práva na vídeňské univerzitě. 260 K zisku prestižního společenského postavení se také velice často vázala nejrůznější oficiální ocenění, která se také stávala indikátorem společenské vážnosti toho kterého podnikatele. Jedním z možných ocenění bylo čestné občanství. S jeho existencí se můžeme setkat v německém jazykovém prostředí již v 16. století, ale na větším významu začalo nabývat až později. V rámci habsburské monarchie se tak stalo po pádu Bachova absolutismu, kdy bylo udělení čestného občanství doprovázeno také ziskem volebního práva v dané obci. 261 Z výše zmíněných společníků se ziskem čestného občanství mohl pyšnit Ignaz Seidl (I.), který byl čestným občanem své rodné Červené Vody, 262 Moritz

255

Chytilův úplný adresář Moravy, s. 1129-1130. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond OŽK Olo mouc, inv. č. 5863, kart . č. 651. 257 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 258 ÖBL, 12. díl, 2002, s. 123. 259 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 92 9, kart. č. 45. V souvislosti s jeho smrt í se ukázalo, jak složitá byla orientace mezi členy rodiny Seidlů, kteří byli nositelé jména Ignaz. Z obchodního rejstříku nebyl totiž v roce 1922 vymazán Ignaz (IV.), ale jeho otec Ignaz (III.), kterému tato situace přinesla nemalé ko mplikace. 260 ÖBL, 12. díl, s. 123-124. 261 Popelka, P.: c. d., 129-130. 262 ÖBL 1815‒1950, díl 12, s. 122. 256

57

Emmer, jemuž čestné občanství udělila obec Sudkov, 263 Ignaz Seidl (III.), čestný občan města Šumperka 264 a Eduard Seidl, čestný občan Ždánic. 265 Jiným druhem uznání byla ocenění, která uděloval panovník za mimořádné zásluhy o rozvoj a blaho státu. K tomuto typu ocenění patřilo udělení řádu a vyznamenání, čestného titulu či povýšení do šlechtického stavu. Z veřejných společníků firmy I. Seidl & Comp. byl udělen čestný titul „c. k. komerční rada“ Ignazi Seidlovi (III.). 266 Toto ocenění sloužilo zejména k vyznamenání osob, které se zasloužily o rozkvět průmyslu a obchodu. 267 Tentýž Ignaz obdržel v roce 1904 rytířský kříž Řádu Františka Josefa 268 , jehož udělení bylo spojeno s jeho angažmá při stavbě lokální železniční dráhy vedoucí z Petrova nad Desnou do Kout. 269 Totéž ocenění získal u příležitosti vídeňské výstavy v roce 1873 také Ignazův otec Ignaz (II.), který byl ještě krátce před svou smrtí oceněn Řádem železné koruny III. třídy. 270 Svého ocenění se dočkal i Max Seidl, který v roce 1917 obdržel Válečný kříž za civilní zásluhy II. třídy, neboť z jeho iniciativy byla za první světové válk y v Sudkově zřízena kuchyně pro sirotky. 271 S formováním podnikatelstva od druhé poloviny 19. století úzce souvisel i fenomén tzv. aristokratizace, který bychom mohli definovat jako „mechanismus přebírání sociálních vazeb, norem chování a myšlení vlastních tradiční rodové aristokracie.“272 Aristokratizace byla složitým a mnohovrstevnatým procesem, který v sobě zahrnoval nejen povýšení do šlechtického stavu, ale také kupř. získávání

263

Gren zbote des nordwestlichen Mährens, 18. června 1904, č. 49, s. 3. http://www.su mperk.cz/cs/mesto-sumperk/cestni-obcane/ [cit. 2012-04-16]. 265 Myška, M. a kol.: c. d., I. díl, s. 320‒321. 266 SOkA Šu mperk, fond OÚ Šu mperk – presidiální spisy, inv. č. 195, kart. č. 7; inv. č. 402, kart. č. 13. 267 Popelka, P.: c. d., s. 117. 268 Řád Františka Josefa – rakouský císařský řád, který byl zalo žen Františkem Josefem v den jeho prvního výročí nástupu na trůn, tedy 2. prosince 1849. Jednalo se o všeobecný záslužný řád, který neobsahoval žádné nobilitační paragrafy. Měl celkem pět tříd, z nich „rytíř“ byl třídou pátou, tedy nejnižší. Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s. 124. 269 SOkA Šu mperk, fond OÚ Šu mperk – presidiální spisy, inv. č. 195, kart. č. 7; inv. č. 402, kart. č. 13. 270 Myška, M. a kol., c. d. I., s. 320. Tento řád zalo žil, respektive obnovil císař František I. v roce 1816, uděloval se za zásluhy o říši a panovníka, III. třída byla jeho nejnižším stupněm. Koláčný, I.: Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha 2006, s. 111-116. 271 SOkA Šu mperk, fond OÚ Šu mperk – presidiální spisy, inv. č. 785, kart. č. 24. Válečný kříž za civilní zásluhy zalo žil císař František Josef I. v roce 1915. Za první světové války jim měly být „odměňovány osoby projevivší mimořádné nadšení a obětavost při plnění zvláště pro spěšných služeb v zázemí na civilním poli.“ Tento řád čítal čtyři třídy. Koláčný, I.: c. d., s. 285. 272 Popelka, P.: c. d., s. 112. 264

58

půdy, stavbu vil a zámků, nákup luxusních předmětů apod. 273 Z veřejných společníků firmy I. Seidl & Comp. byl nobilitován pouze Eduard Seidl v roce 1906, získal predikát von Hohenveldern. 274 Titul svobodného pána užíval Alfred Chiari, v tomto případě se však jednalo o rodinné dědictví, neboť nobilitován byl v roce 1916 jeho otec Ottokar Chiari. 275

4.3 Za první republiky Dvacetiletá existence první Československé republiky byla pro podnikání rodiny Seidlů již spíše obdobím zašlé slávy, a to i přesto, že se sudkovská přádelna stále řadila mezi nejvýznamnější textilní podniky v šumperském regionu. Prvorepublikový vývoj firmy I. Seidl & Comp. můžeme v podstatě charakterizovat jedním slovem – stagnace, neboť v průběhu 20. i 30. let se vedení společnosti muselo vypořádáva t s neustále se střídajícími obdobími větších i menších úspěchů a minimálních zisků či ztrát. Krátce po skončení první světové války byli Seidlové nuceni potýkat se s následky válečného hospodářství. Jejich snaha ukončit výrobu papírové příze, která znehodnocovala strojní zařízení přádelny, narážela na nedostatečné dodávky surovin, zejména bavlny. 276 Problémy se zásobováním vyvolávaly mezi společníky firmy velmi živou diskuzi, v níž nejednou zaznívaly kritické připomínky směřující na adresu československé vlády. Zvlášť negativně bylo hodnoceno „politické oddělení od Vídně, které probíhá příliš rychle, aniž by poskytlo dostatečný čas také na postupné hospodářské odloučení.“ 277

Rychlost tohoto procesu se jevila vedení podniku

jako zvláště nepřijatelná v situaci, „kdy před válkou i během ní byl veškerý průmysl koncentrován do Vídně.“278 Nepříjemnou skutečností bylo také to, že značná část finančních prostředků firmy i soukromých úspor jejich společníků byla vázána

273

Tamtéž, s. 113. Myška, M. a kol.: c. d., I., s. 320‒321. 275 Filipová, M. – Turková, A.: c. d., s. 12. 276 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. 277 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 278 Tamtéž. 274

59

ve vídeňských finančních ústavech či ve formě rakouských válečných půjček. 279 Tento fakt ještě více prohluboval už tak neutěšenou finanční situaci podniku. Také v průběhu 20. let se firma musela neustále potýkat s řadou potíží, které byly navíc vzájemně provázány. Nedostatek financí neumožňoval příliš velké investice do vybavení přádelny, v důsledku čehož docházelo k zastarávání strojového parku. Vedení společnosti v podstatě investovalo jen do nejnutnějších oprav, údržby či inovací, k jakým patřila např. elektrifikace pohonů v přádelně bavlny, která byla dokončena v roce 1924. 280 Na zastaralých strojích však mohla být vyráběna pouze méně kvalitní příze. Na tuto skutečnost si stěžovala řada tkalcoven lnu a bavlny, jimž sudkovská přádelna svou přízi dodávala. K velkým kritikům patřily zejména šumperské tkalcovny Carl Siegl sen., Willibald Lubich & Sohn, ale také jesenická firma Regenhart & Raymann. 281 Nižší kvalita příze také podstatně snižovala konkurenceschopnost podniku na evropských či zámořských trzích. Zboží, které bylo určené na export, představovalo v průměru pouze 40% celkové produkce závodu. 282 Jeho kvalita výrazně zužovala profil zemí, do kterých jej mohla firma vyvážet. Většina exportované příze směřovala na méně náročné trhy. Nejdůležitějším odbytištěm se v průběhu 20. let stalo Rumunsko, na jehož trh firma I. Seidl & Comp. pronikla v roce 1924 a vydobyla si zde poměrně silné postavení. Sudkovská příze putovala i do dalších balkánských zemí, ale také kupř. do Polska nebo Turecka. 283 Nicméně i přesto vedení společnosti po celé sledované období usilovalo o proniknutí také na západní trhy. V menší množství se vyváželo do Anglie, Holandska a Německa. 284 Odbytové těžkosti podniku přinášely nejistou finanční situaci. Kapacity přádelny lnu i bavlny bylo využíváno v průměru na 50-70% 285 a průměrná výše ročního čistého

279

Tamtéž, inv. č. 142, kart. č. 11. Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 281 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 282 Poměr mezi zbožím vyváženým do zahraničí a dodávaným tuzemský m odběratelů m se podařilo otočit až na sklonku 20. let. Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 283 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 284 Tamtéž. 285 Počet vřeten v přádelně lnu se od roku 1891 prakt icky nezměnil, v roce 1928 jich zde bylo instalováno 12 544 (oproti 11 784 v roce 1891). V přádelně bavlny byl jejich počet průběžnými nákupy strojů na přelo mu 19. a 20. století navýšen na 26 748 (oproti 19 860 v roce 1891). Tamtéž, inv. č. 112, kart. inv. č. 10. 280

60

zisku se pohybovala okolo 250 000 Kč. 286 Mimo to Friedrich Klein, společník firmy, poukazoval ve své zprávě z roku 1927 na celkově špatnou finanční politiku podniku a kritizoval i způsob jejího řízení. „V každé akciové společnosti je běžné, že akcionář má právo nahlédnout do opisů výročních zpráv i bilancí, které jsou předkládány na zasedání valné hromady. Ale u nás, v našem rodinném podniku, ve kterém stále ještě převládají intimní rodinné vazby, jsou ti, kteří stojí mimo tyto nejužší vazby, opomíjeni a musí se spokojit pouze s několika málo slovy pronesenými vedením podniku na zasedání valné hromady. Chtěl bych proto navrhnout nové předpisy naší společnosti, které by lépe odpovídaly moderním poměrům. Je totiž běžné všude ve světě, že pokud člověk vloží své peníze do nějakého podnikání, tak má právo být plně informován o jeho stavu.“287 Obecně lze říci, že mezi společníky, kterých bylo v roce 1928 již 44 a jejichž počet v důsledku dělení podílů mezi dědice neustále narůstal, panovaly časté neshody, které vycházely, jak o tom ostatně referoval Friedrich Klein, z nevyhovujícího těžkopádného způsobu řízení. 288 Na sklonku 20. let se vedení společnosti rozhodlo neutěšenou finanční situaci vyřešit výraznějším zásahem do formy podnikání. V tomto období se již v čele podniku objevilo několik nových tváří. Z nich nejvýznamnější osobností byl ing. Ernst Reuter, který byl jako prokurista firmy zapsán do obchodního rejstříku dne 10. ledna 1921 a o rok později, dne 8. března 1922, byl zanesen mezi veřejné společníky. Postupně se vypracoval na post ředitele závodu, kde setrval až do konce druhé světové války. O jeho osobě toho však mnoho nevíme. Narodil se 18. ledna 1890 v Lipsku. Byl synem Emmy (*7. 5. 1867, † 9. 2. 1943) a Maxe Reuterových. Emma, roz. Seidlová, byla dcerou zakladatele sudkovské přádelny Ignaze Seidla (II.). Do Sudkova přišel Ernst Reuter poté, co dne 25. května 1922 uzavřel sňatek se svojí sestřenicí Irene (*3. 12. 1900), která byla dcerou veřejného společníka firmy Maxe Seidla. 289 Od roku 1926 mezi společníky zaznívaly čím dál častěji hlasy, které volaly po modernizaci a celkové racionalizaci výroby v obou přádelnách, které by do budoucna 286

Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. Tyto průměrné hodnoty je však třeba brát s rezervou. Dochovaný účetní materiál i zprávy z valných hromad totiž naznačují, jak velice pro měn livá situace v této oblasti panovala. Velkou roli zde sehrávaly zejména ceny základních surovin, tedy lnu i bavlny. 287 Tamtéž; Industrie Co mpass. Praha 1930, s. 1640. 288 Tamtéž. 289 SOkA Šu mperk, fond Sbírka evidence obyvatelstva okresu Šumperk, fond nezpracován; ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 26, kart. č. 2.

61

zajistily podniku větší konkurenceschopnost. Otázkou však zůstávalo, kde a jakým způsobem na takovýto projekt získat potřebné finanční prostředky. Na zasedání valné hromady konané dne 11. října 1928 byl projekt modernizace definitivně přijat. 290 Zároveň byla zavrhnuta možnost, že by veškeré náklady na její provedení mohl pokrýt prodej nepotřebných nemovitostí. Bylo tedy rozhodnuto, že stávající veřejná obchodní společnost bude rozpuštěna a nově bude založena společnost akciová. 291 Ve snaze získat akcionáře oslovovalo vedení společnosti tkalcovské firmy v bližším i vzdálenějším okolí, s nimiž firma I. Seidl & Comp. udržovala obchodní kontakty. 292 Po dobu několika měsíců se však toto úsilí nesetkávalo s kladnou odpovědí, neboť většina případných zájemců podmiňovala svou účast na akciové společnosti uzavřením přádelny lnu a investicí veškerých finančních prostředků do přádelny bavlny. Úspěch s sebou přinesl až rok 1929, kdy se podařilo pro projekt akciové společnosti získat

podporu

šumperské

tkalcovny

Carl Siegl sen.,

jesenického

závodu

Regenhart & Raymann a firmy Norbert Langer & Söhne, která měla své sídlo v Německé Libině. 293 Akciové společnost I. Seidl & Comp, A. G. byla ustavena na mimořádném zasedání konaném dne 27. dubna 1929 v šumperské kanceláři firmy Carl Siegl sen. Počítalo se s celkovou emisí akcií v hodnotě 10 milionů Kč.294 Největší podíl akcií, celých 60 %, měly získat výše zmíněné tkalcovské firmy, menšinový podíl připadl na veřejné a tiché společníky původní firmy I. Seidl & Comp. 295 Tímto okamžikem došlo k rozpuštění veřejné obchodní společnosti, která byla dále označována jako I. Seidl & Comp., v likvidaci. 296 Ke stvrzení celého aktu byla ještě o rok později podepsána týmiž účastníky syndikátní smlouva na dobu trvání pěti let. 297 290

Zároveň byl jako odborník získán na pozici ředitele přádelny bavlny Leo Kaupa, do firmy nastoupil v roce 1929 a 21. června 1934 byl zaprotokolován do obchodního rejstříku jako prokurista. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 291 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 8, kart. č. 1. 292 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 293 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 294 Podíl v hodnotě 1 milionu Kč zde měla také Böh mische Union -Bank. Tento podíl se však nezapočítával do kmenového jmění, ale do rezervního fondu. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond OŹK Olo mouc, inv. č. 19073, kart. č. 63. 295 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol, inv. č. 13, kart. č. 2. 296 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 297 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Norbert Langer a synové, inv. č. 5, kart. č. 1.

62

Okolnosti však zřízení akciové společnosti nepřály. V roce 1930 se totiž její společníci rozhodli využít nové legislativní možnosti snížení zákonem stanoveného poplatku, který byl s ustavením akciové společnosti spojen. Vyřizování této žádosti se ale protáhlo na několik let, navzdory četným intervencím olomoucké obchodní a živnostenské komory a šumperského živnostenského inspektorátu. 298 Dvojitá existence firmy I. Seidl & Comp., tedy varianty v likvidaci a v založení, s sebou nesla celou řadů problémů, zejména daňového charakteru, proto bylo na konci roku 1933 rozhodnuto, že k 1. lednu 1934 bude firma I. Seidl & Comp. pokračovat jako veřejná obchodní společnost, přičemž firmy Carl Siegl sen., Regenhart & Raymann a Norbert Langer & Söhne do ní vstoupily jako tišší společnici. 299 Proti připravované racionalizaci podniku, u níž bylo jisté, že povede k propouštění nadbytečných pracovních sil, se v březnu 1929 postavili sudkovští dělníci. 300 Ti byli již delší dobu nespokojeni se svým pracovním ohodnocením, neboť vedení podniku se snažilo prostřednictvím snižování mezd omezit své výrobní náklady. 301 Jejich zástupci se dne 29. března 1929 sešli s Ernstem Reuterem, ředitelem závodu, a požadovali zachování stávajícího počtu pracovních míst. 302 V oficiální zprávě určené společníkům firmy bylo referováno, „ing. Reuter informoval a vysvětloval dělníkům obchodní situaci firmy, která již nyní za daných podmínek nemůže pracovat tak, jak tomu bylo doposud, protože chybí kapitál, pracuje zde příliš mnoho zaměstnanců, více než je běžné v jiných závodech.“303 Ředitel závodu navrhoval další jednání, ale neúspěšně. Celkem 879 dělníků vstoupilo do stávky, která trvala až do 8. června. 304 Stávka skončila neúspěchem a navíc si po jejím ukončení vedení přádelny pečlivě vybíralo zaměstnance, které si hodlalo do budoucna v závodě ponechat. 305

298

Za v Opavě, pob. Olomouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. Na tomto místě připomeň me, že zde bylo hojně využito kontaktů Emila Siegla, jen ž byl viceprezidentem olo moucké obchodní a živnostenské komory. 299 Tamtéž, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 300 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13. 301 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 302 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. V roce 1928 pracovalo v sudkovské přádelně celkem 1023 zaměstnanců, z čeho bylo 976 dělníků. 303 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 304 Tamtéž. 305 Tamtéž, inv. č. 2, kart. č. 12.

63

Veškeré modernizační plány byly výrazně zkomplikovány nástupem hospodářské krize 30. let. Ještě v roce 1930 se majitelé závodu snažily vyřešit inovaci strojového parku alespoň nákupem zařízení likvidující vízmberské přádelny, které bylo ve srovnání se sudkovskými stroji stále modernější. 306 O rok později však již krize podnik plně zasáhla. Výraznější dopad měla na přádelnu bavlny, která byla v letech 1931-1933 úplně mimo provoz a poté pracovala pouze ve mzdě. 307 Obdobným způsobem fungovala i přádelna lnu, která mj. vyráběla ve mzdě pytle pro zemědělské účely. 308 Vzhledem k tomu, že se firmě nedostávalo objednávek, bylo její vedení nuceno propouštět, např. v listopadu 1931 o práci přišlo 190 dělníků a v dalším měsíci ředitelství uvažovalo o propuštění dalších 161 zaměstnanců. 309 Seidlové také prodávali postradatelné budovy, k jakým patřila např. vila závodního lékaře, četné pozemkové parcely i mlýn v nedaleké Lesnici. V květnu 1931 dokonce museli zrušit svou šumperskou kancelář, propustit polovinu jejích úředníků a sídlo firmy přenést do Sudkova. 310 Ve svých úvahách o úsporných opatřeních došel ing. Reuter dokonce tak daleko, že za důležitou již nepovažoval ani interní telefonní linku, jejíž zrušení neúspěšně několikrát prosazoval na poradách pracovního výboru. 311 Za účelem pokrytí ztát bylo vedení společnosti nuceno snižovat kmenové jmění, v roce 1931 na 7 milionů Kč a v roce 1934 na 5 800 000 Kč. 312 Situace se začala výrazněji zlepšovat až v druhé polovině 30. let, kdy bylo konečně možné provést alespoň částečnou racionalizaci výroby. Pravděpodobně největší investice do nového strojového vybavení, mj. i do zařízení na zpracování umělých vláken, byla uskutečněna v roce 1937.313 Součástí racionalizačních opatření bylo také snižování počtu zaměstnanců, v roce 1934 bylo v obou přádelnách zaměstnáno 655 dělníků, v roce 1937 se jejich počet navýšil na 808. 314 Přesto se ale sudkovská přádelna

306

Tamtéž. Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 308 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 309 SOkA Šu mperk, fond Okresní úřad Zábřeh, inv. č. 4956, kart. č. 64. 310 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 181, kart. č. 13; Tamtéž, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 311 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 312 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 313 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 314 SOkA Šu mperk, fond OÚ Zábřeh, inv. č. 906, kart. č. 172. 307

64

stále potýkala s finančními problémy, jejichž vyřešení přinesly, alespoň na nějakou dobu, mnichovské události.

4.4 I. Seidl & Comp. za druhé světové války 4.4.1 Situace před válkou Přičlenění sudetského území k velkoněmecké říši přijímali společníci firmy I. Seidl & Comp., soudě nejen podle již výše zmíněného nadšeného projevu Fritze Lorenze na zasedání valné hromady dne 14. července 1939, ale také četných zmínek z řady protokolů pracovního výboru, kladně a s nadějí v lepší podnikatelské zítřky. 315 V řadách společníků a jejich rodinných příslušníků můžeme již před Mnichovem nalézt aktivní sympatizanty s nacismem. K nim patřila např. i manželka veřejného společníka Alfreda Chiariho Berta Chiari, která vstoupila do řad Sudetoněmecké strany (SdP) v květnu 1938 a za války byla aktivní členkou NSDAP. 316 V tomto ohledu však byl nejvýraznější osobností Robert Siegl, majitel továrny Carl Siegl sen. a předseda pracovního výboru při poradním sboru v sudkovské přádelně. 317 Ještě v éře Rakouska-Uherska vstoupil do německé sociální demokracie. Byl také aktivním členem Deutscher Turnverband a Bund der Deutschen. 318 Po válce se stal členem Německé nacionální strany, která ve své m programu vycházela z ideje velkoněmectví a požadovala národnostní sebeurčení pro Němce žijící na území nově vzniklého Československa. 319 V letech 1929‒1933 působil v jejím okresním výboru v Šumperku. Po rozpuštění strany v říjnu 1933 vstoupil do Sudetoněmecké vlastenecké fronty a v roce 1935 se stal členem okresního vedení SdP v Šumperku. 320 Od roku 1938 zastával funkci předsedy krajské skupiny SdP pro průmysl a hospodářství a propagandou strany byl vyzdvihován „jako německý podnikatel, jenž je vzorem národního uvědomění

315

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. Tamtéž, fond Mimo řádný lidový soud Olomouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 317 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 318 Dokoupil, L.: Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 11. Ostrava 1998, s. 127. 319 Marek, P. a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861‒1998. Olo mouc 2000, s. 271. 320 Dokoupil, L.: c. d., s. 127. 316

65

a současně i příkladem sociálního cítění.“ 321 Spolu s dalšími německými podnikateli v Šumperku a okolí se zasazoval o zaměstnávání nacionálně uvědomělých Němců nejen ve své šumperské továrně, ale i řadě dalších závodů. Tito zaměstnanci měli být členy SdP nebo se při přijetí do práce zavázat ke vstupu do strany. 322 Aktivní byl také v době vystupňovaného napětí na podzim roku 1938. V září tohoto roku se stal dobrovolníkem freikorpsu a po vytvoření Říšské župy Sudety mu byla mj. svěřena úloha radního města Šumperka. 323 Začleněním sudetoněmecké ekonomiky do hospodářství třetí říše se v sudkovské přádelně mnohé změnilo. Zavedení německého obchodního a daňového práva, stejně tak jako přechod na říšskou marku, přinutilo vedení společnosti změnit formu podnikání. K 1. lednu 1939 byla veřejná obchodní společnost I. Seidl & Comp. přeměna na společnost komanditní se základním kapitálem 1 614 900 RM. Jako komplementáři, tedy společníci ručící za závazky společnosti celým svým majetkem, vystupovali Erwin von Seidl, 324 Ernst Reuter a Alfred Chiari. 325 Samotná změna formy podnikání a uzavření nové společenské smlouvy dne 25. května 1940 mimo jiné představovala, po zmařených pokusech o vytvoření akciové společnosti z přelomu 20. a 30. let, vítanou možnost, jak definitivně vyřešit příliš vysoký počet firemních společníků. Nově uzavřená společenská smlouva totiž stanovovala dolní hranici výše podílu komanditisty, tedy společníka, který ručí za závazky společnosti pouze do výše svého nesplaceného vkladu, na částku 10 000 RM. Komanditistů bylo k 1. lednu 1939 pouhých 15, tedy méně než polovina celkového počtu tichých společníků dřívější veřejné obchodní společnosti. Mezi komanditisty pochopitelně patřily firmy Norbert Langer & Söhne, Regenhart & Raymann a Carl Siegl sen. Se zbylými společníky, kteří výší svých podílů na tuto hranici nedosáhli, byla taktéž

321

Dohnal, M. – Filip, Z. – Spurný, F.: Pátá kolona na severní Moravě. Ostrava 1969, s. 57. Tamtéž, s. 62. 323 Dokoupil, L.: c. d., s. 127. 324 Erwin Seid l (* 24. 2. 1881, †10. 10. 1947) byl synem Eduarda Seidla. Do obchodního rejstříku byl zapsán jako veřejný společník firmy I. Seidl & Co mp. dne 15. února 1935. Vystudoval práva ve Vídni, svou podnikatelskou činnost zaměřoval zejména na cukrovar ve Ždánicích, jehož byl ředitelem. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Krajský soud Olo mouc, sign. SPI 92, in v. č. 929, kart. č. 45. 325 Vklady ko mplementářů činily: Ernst Reuter 53 300 RM, Erwin Seid l 46 200 RM a Alfred Chiari 25 800 RM. Po měr mezi vklady komandit istů tzv. Webergruppe zůstával stejný, každá z firem v ložila částku 329 600 RM. 322

66

25. května uzavřena smlouva s tzv. tichými společníky, kteří ale měli podstatně omezenější práva zasahovat do dění ve společnosti. 326 Již krátce po mnichovských událostech se vedení podniku mohlo radovat ze získaných armádních zakázek, které přinesly výrazné oživení zejména do přádelny bavlny, která v prosinci 1938 pracovala na 160% své kapacity. 327 Díky několika investicím do nových spřádacích strojů, které technické vedení závodu prosadilo krátce před válkou, bylo možné v přádelně zpracovávat také buničitou vlnu, což se nyní ukázalo být nespornou výhodou. 328 Obdobně příznivá situace panovala také v přádelně lnu, která v této době pracovala na 80% své kapacity. Tomu, že nadšení ze zlepšující se situace bylo velké, může nasvědčovat i skutečnost, že vedení podniku připravilo na prosinec 1938 po několika letech vyplácení mimořádných vánočních odměn nejen pro úředníky a dozorčí pracovníky, ale také dělníky. 329

4.4.2 Arizace firmy F. Sobotka a syn Na jedné straně si vedení podniku pochvalovalo zvyšující se poptávku a hromadící se objednávky na bavlněnou přízi, na straně druhé však vyvstával palčivý problém, jak vyřízení těchto objednávek technicky zajistit. Přádelna bavlny totiž v dané době nedisponovala zejména kapacitně potřebným technickým zázemím. Nabízejícím se řešením byl nákup nových strojů. Eko nomická situace firmy se sice po začlenění českého pohraničí do říše poněkud zlepšila, ale podnik stále nedisponoval takovým kapitálem, aby bylo možné realizovat nějaký větší nákup nových strojů. 330 Vedení podniku se proto logicky snažilo najít jinou co možná nejefektivnější a hlavně nejlevnější cestu z patové situace.

326

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 5, kart. č. 1. K procentuálnímu využití kapacity je nutno podotknout, že se údaje v jednotlivých firemních materiálech poněkud liší a je tedy třeba brát tyto hodnoty s jistou rezervou. V p rosinci 1938 měla přádelna bavlny zajištěny zakázky na dalších 4-5 měsíců, z n ichž necelou ¼ plánované produkce tvořila zakázka pro Baťovy závody ve Zlíně. Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 328 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 329 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 330 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 8, kart. č. 1. 327

67

Na sklonku roku 1938 se objevila finančně velmi zajímavá nabídka na odkup přádelny bavlny Johann Münzberg & Co. ve Starém Městě u Děčína. 331 Továrnu založil v roce 1828 Johann Josef Münzberg spolu se svým bratrem Josefem. Během několika let vybudoval rozsáhlé impérium, které zahrnovalo hned několik provozoven, a díky němuž si vysloužil označení Spinerkönig von Böhmen. Po vzniku Československa však již podnik procházel krizí a Johannovy dědicové začali jednotlivé závody postupně rozprodávat. 332 O tom, že se staroměstská továrna prodává, se však Seidlové dozvěděli na poslední chvíli a k jednání o prodeji se již nemohli připojit. 333 Situace ohledně kapacity sudkovské přádelny bavlny tak zůstávala nadále otevřená. Dobové okolnosti ale záhy nabídly výhodné řešení. Příležitost získat nové stroje nebo celý závod za velice příznivé kupní ceny s sebou přinesla politika tzv. „odžidovštění“ neboli „arizace“ hospodářského života. Ovládnutí českého prostoru nacistickým Německem s sebou logicky přineslo snahu okupantů o germanizaci českého hospodářství, zejména ve prospěch německých válečných cílů. Tento germanizační koncept se opíra l o tři základní body, a sice o reorganizaci správy hospodářství, která měla vyústit ve vybudování zcela nového ekonomického systému, dále o „arizaci“ a germanizaci domácích podniků a o převod půdy do německého vlastnictví. 334 Výchozím bodem pro germanizaci podnikatelských subjektů se stala tzv. „arizace“, která se zaměřovala nejen na velké průmyslové a zemědělské závody a banky, ale také drobné obchody a živnosti. 335 Samotný pojem „arizace“ v sobě může skrývat mnohé, tak jak na to ve své monografii „Arizace“ arizátoři poukazuje dvojice autorů Drahomír Jančík a Eduard Kůbu. V užším slova smyslu, se kterým zde budeme dále pracovat, je „arizace“ chápána jako převod židovského majetku do rukou árijců. 336 Mašinérie „arizace“ se na území Říšské župy Sudety rozběhla ihned po záboru pohraničí, na území protektorátu pak bezprostředně po okupaci, kdy byl ještě v době

331

Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. ÖBL 1815-1950, 6. díl, Wien 1975, s. 437-438. 333 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 334 Jančík, D. – Kubů, E.: Nacionalismus, s. 503. 335 Tamtéž, s. 519. 336 Jančík, D. – Kubů, E.: „Arizace“ a arizátoři. Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939-1945). Praha 2005, s. 7. 332

68

vojenské správy vydán výnos šéfa civilní správy týkající se židovského majetku, 337 klíčovým se však v tomto ohledu stalo nařízení říšského protektora ze dne 21. června 1939.338 Tato nařízení však byla pouze výchozím bodem poměrně rozsáhlé legislativy upravující tento proces, v němž se navíc angažovala celá řada zájmových skupin a uplatňovaly se nejrůznější metody či jejich kombinace. 339 Seidlové se v tomto ohledu rozhodli na nic nečekat a ihned po zmaření snah o přádelnu Münzberg začali pátrat po snáz získatelném objektu. 340 Hledání jim výrazně usnadňovaly kontakty Roberta Siegla, který nejenže působil jako hospodářský poradce okresního vedení NSDAP v Šumperku, ale jeho angažmá sahalo mnohem dále. Byl členem celé řady dalších význačnějších oborových organizací, zejména zastával funkci poradce pracovní skupiny pro lnářskou výrobu v Berlíně, působil v mezinárodní obchodní komoře tamtéž i v Hospodářské komoře v Liberci. 341 Prvním místem, kam Seidlové upřeli svou pozornost, byly Svitavy, kde Deutsche Agrar – und Industriebank nabízela na přelomu ledna a února 1939 k prodeji přádelnu firmy J. Budig & Söhne za 360 000 RM. Přádelna, která byla momentálně postavena mimo provoz, vznikla v roce 1931, 342 takže se jednalo o poměrně novou továrnu s moderními prstencovými dopřádacími stroji s celkovou kapacitou 28 000 vřeten. 343 Ing.

Reuter ihned zahájil,

ve snaze získat co nejvíce podporovatelů

pro zamýšlenou koupi, jednání se svitavskými tkalci, kteří se rozhodně nebránili tomu, aby byla přádelna Budig znovu uvedena do provozu. Rozhodli se proto podpořit úsilí firmy I. Seidl & Comp. získat pro tuto přádelnu potřebný kontingent, neboť bez něj nebylo možné spustit výrobu. Pro případ, že by se jim tento kontingent nepodařilo získat, měl ing. Reuter připraven záložní plán, „konečně v nepříznivém případě by

337

Jednalo se o nařízen í šéfa civilní správy na Moravě ze dne 20. a 23. března 1939 a šéfa civ ilní správy v Čechách ze dne 29. března 1939. 338 Jančík, D. – Kubů, E.: Nacionalismus, s. 522. Tento výnos mj. stanovoval, že říšský protektor je povolujícím úřadem pro všechny převody židovského majet ku do árijských rukou. 339 Jančík, D – Kubů, E.: „Arizace“, s. 13-26. 340 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv.č 12, kart. č. 2. 341 ÖBL 1815-1945, 12. díl, s. 241. 342 ZA v Opavě, pob. Olo mouc fond Seid l Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 343 ZA v Opavě, pob. Olo mouc fond Norbert Langer a synové, továrna na lněné, bavlněné a hedvábné zboží, Lib ina, inv. č. 11, kart. č. 1.

69

připadalo v úvahu továrnu rozebrat a nejnovější prstencové dopřádací stroje by se převezli do Sudkova a vyměnili za naše selfaktory.344 K velké smůle firmy I. Seidl & Comp. se již záhy ukázalo, že jednání ing. Reutera nebyla zase tak úspěšná. Na pomyslné scéně se totiž objevil další zájemce, svitavská tkalcovna Jul. Pirschl. Pravděpodobně lepší konexe na patřičných místech vedli k tomu, že přádelna Budig byla nakonec prodána tkalcovně Pirschl, 345 neboť firma Seidl byla donucena ze strany Sudetské skupiny textilního průmyslu upustit od svého zájmu o tuto přádelnu. 346 Jako zcela náhradní plán byla vybrána přádelna a tkalcovna bavlny F. Sobotka a syn v Kerharticích nedaleko Ústí nad Orlicí, se sídlem v Praze. 347 Dalo by se říci, že kerhartická přádelna, co se technického stavu týkalo, byla spíše opakem té svitavské. Továrna vznikla v roce 1889, 348 sestávala z ne příliš prostorných budov, které byly v roce 1939 již ve značně špatném dostavu, 349 který výrazně umocnila povodeň v létě předchozího roku. 350 Ani strojový park nepatřil k nejmodernějším, čítal sice 22 028 vřeten, 351 z toho však 8 600 osazených na selfaktorech, 352 a z celkového počtu bylo použitelných pouze 13 340 vřeten. Lépe na tom bylo zařízení tkalcovny, kde ze 710 stavů bylo funkčních 663.353 Franz Sobotka se zaměřoval především na výrobu z americké a egyptské bavlny, k typickým produktům patřilo jemné domácí a stolní prádlo, ubrusy a ručníky. 354 Celá koupě se však neobešla bez problémů. Dne 8. dubna 1939 obdržel Robert Siegl zprávu od ředitele Deutsche Agrar – und Industriebank Viktora Ulbricha, „že údajně již před několika dny uzavřela (firma F. Sobotka, pozn. aut.) kupní smlouvu s koncernem Mautner, ta však nejprve musí být povolena a není úplně jisté, zda bude toto povolení uděleno.“ 355 344

ZA v Opavě, pob. fond Seid l Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. Tamtéž. 346 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Norbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 347 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 348 Tamtéž, inv. č. 182, kart. č. 13. 349 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 92, kart. č. 10. 350 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 84, kart. č. 7. 351 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 352 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 182, kart. č. 13. 353 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 354 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol, inv. č. 182, kart. 13. 355 Tamtéž, inv. č. 160, kart. č. 13. 345

70

Na základě této zprávy rozhodl se Robert Siegl okamžitě odcestovat do Prahy a zjistit zde veškeré další podrobnosti. Ukázalo se, že Franz Sobotka skutečně uzavřel k 1. dubnu smlouvu s Mautnerovými textilními závody356 , které patřili do koncernu Živnobanky. Nevíme, jakých kontaktů či prostředků zainteresované osoby firmy I. Seidl & Comp. využili, jisté však je, že v průběhu června byla úřadem říšského protektora kupní smlouva mezi firmou Mautner a Sobotka prohlášena za neplatnou. Vedení Seidlovy přádelny tak mohlo začít připravovat vlastní kupní smlouvu. Její uzavření bylo naplánováno na 4. srpna 1939. Kupní cena za pozemky, budovy a stroje byla stanovena na 3 miliony K. 357 Jednalo se o částku podstatně nižší, než byla reálná hodnota firemního majetku, které se pohybovala okolo 8 milionů K.358 Prodeje pod cenou byly ovšem běžnou součástí a také základním principem „arizace“. 359 Sám

Sobotka

si

velice

dobře

uvědomoval

nevýhodnost

transakce

a nerovnoměrnost dané situace, přesto se však na poslední chvíli snažil zachránit, co se dalo, jak o tom informoval podílníky firmy I. Seidl & Comp. Ernst Reuter, který se Sobotkou smlouvu na jednání v Praze podepisoval. „Pan architekt Sobotka se několik hodin zdráhal smlouvu podepsat, neboť díky zamítavému rozhodnutí říšského protektora ohledně smlouvy s koncernem Mautner se tu pro něj objevila příležitost prodat závod později a získat tak podíl na ziscích od 1. dubna 1939.360 Jako nejposlednější argument uvedl, že já sám nemohu legitimně smlouvu uzavřít. Po této chabé námitce nadiktoval Dr. Schicketanz (právník firmy Seidl, pozn. aut.) pro nás všechny závazné prohlášení. Nyní se podařilo obchod uzavřít.361 356

Základní ká men Mautnerových textiln ích závodů položil Isaac Mautner v roce 1848 v Náchodě, když zde zalo žil tkalcovnu lnu a bavlny. Spolu se svým synem Isidorem vybudoval rozsáhlé textilní impériu m, které na konci první světové války zahrnovalo 45 továren a zaměstnáv alo na 23 000 lidí. Velké problémy však přinesla hospodářská krize, která způsobila, že Mautneroy závody ovládla zčásti Živnobanka a zčásti rakouská banka Credit-Anstalt. ÖBL, 6. d íl, s. 164-165. 357

ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 86, kart. č. 7. Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 359 Jančík, D. – Kubů, E.: „Arizace“, s. 15. 360 Po zneplatnění kupní smlouvy mezi Sobotkou a koncernem Mautner byla totiž smlouva mezi Sobotkou a Seidli u zavřena zpětně k 1. dubnu 1939. Do 1. září však navzdory tomu zneplatnění spravovala chod firmy F. Sobotka a syn firma Mautner, která se stále zdráhala prostory továrny opustit. Učinila tak teprve poté, co ji to přímo nařídil Úřad říšského protektora. Veškeré zisky, které kerh art ická přádelna zaznamenala v období od 1. dubna do 1. září 1939, byly po následných zdlouhavých jednáních rozděleny mezi I. Seid l & Co mp., Kerhartice a Mautner Textilwerke v po měru 40:60. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 86, kart. č 7. 361 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol, inv. č. 162, kart. č 13. 358

71

Podepsaná kupní smlouva byla předložena ke schválení Úřadu říšského protektora, který odsouhlasil její znění ve svém přípise z 31. srpna 1939, jenž nové majitele opravňoval a zároveň jim také nařizoval propustit veškeré židovské zaměstnance. 362 Na radu právníka Dr. Schicketanze nekupovala kerhartickou přádelnu sudkovská firma I. Seidl & Comp., ale za tímto účelem nově založená komanditní společnost I. Seidl & Comp., K. G. Kerhartice. 363 Důvodem jejího založení, které se později stalo mezi společníky sudkovské přádelny bodem sváru, 364 byla skutečnost, že na území protektorátu platila jiná pravidla zdanění než v říši. Tedy v případě, že by se kerhartická přádelna stala pouhým pobočným závodem té sudkovké, byla by vnímána jako pobočka zahraniční firmy, což by Seidlům pouze přinášelo zbytečné problémy. 365 Nově utvořená společnost byla zanesena do obchodního rejstříku krajského soudu v Chrudimi dne 24. února 1940. 366 Jako komplementáři ve firmě vystupovali Erwin Seidl, Ernst Reuter a Alfred Chiari. 367 Jediný Erwin Seidl vložil do nového podniku částku 100 000 K, zbylí dva komplementáři nabízeli pouze „své úsilí a píli.“368 Komanditistou se stala firma I. Seidl & Comp., Sudkov, která vložila částku 2 900 000 K.369 Formalitu celé kerhartické společnosti podtrhovala i skutečnost, že ing. Reuter dojížděl do Kerhartic každé pondělí, středu a pátek odpoledne a osobně zde vyřizoval potřebné záležitosti. 370 Kupní cena za nemovitý majetek tedy činila 3 miliony K. Na dalších 6 105 235, 22 K však byla vyčíslena hodnota skladu. Tedy celko vá částka se pohybovala okolo 9 milionu K. Pro celé fungování podniku bylo ale nutné počítat ještě s vložením provozního kapitálu. Jak již bylo výše naznačeno, takovýmto množstvím volných 362

Tamtéž, inv. č. 87, kart. č 7. Tamtéž. 364 Rozpory ohledně statutu kerhartické přádelny existovaly mezi Seidlgruppe, která prosazovala existenci dvou společností, a Webergruppe, která se domnívala, že by se kerhart ická přádelna měla stát pobočným závodem sudkovské přádelny. Spory se táhly několik let a do konce války se celou záležitost nepodařilo uspokojivě vyřešit. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Norbert Langer a synové, inv. č. 6, kart. č. 1. 365 Tamtéž. 366 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 23, kart. č. 2. 367 Tamtéž, inv. č. 86, kart. č. 7. 368 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 6, kart. č. 1. 369 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 86, kart. č. 7. 370 Tamtéž, inv. č. 162, kart. č. 13. 363

72

finančních prostředků firma I. Seidl & Comp. rozhodně nedisponovala. V tomto ohledu ale nebyla mezi arizátory výjimkou. Brzy se totiž ukázalo, že arizátorů, kteří by měli požadované profesní znalosti a zároveň dostatek potřebného kapitálu se na území bývalého Československa nacházelo poskrovnu. Řešením bylo těmto osobám či firmám poskytnout tzv. „arizační“ úvěr, který poskytovaly v podstatě všechny typy německých peněžních ústavů. 371 Seidlové se rozhodli pro pokrytí kupní ceny využít svého zisku z předcházejícího roku, 372 ale na ostatní náklady museli sehnat peníze jinde. Rozhodli se tedy obrátit s žádostí o „arizační“ úvěr na Böhmische Union-Bank, která jejich žádosti vyhověla a poskytla potřebný úvěr v hodnotě 10 milionu K. 373 Získáním potřebných financí se celá záležitost ohledně koupě kerhartické přádelny zdála být vyřešena. Bohužel však kupní smlouva v sobě obsahovala záludný §6, kterým si Franz Sobotka pro sebe a svoji ženu Paulinu vymínil doživotní užívací právo na nemovitosti č. 26 a 26a. Jednalo se o budovu bývalého mlýna s dvorem, zahradou a několika vedlejšími budovami, které se nacházely přímo naproti továrny. 374 Je záhadou, jak je možné, že takto formulovaná smlouva prošla přes schvalovací proces Úřadu říšského protektora, jisté ale je, že tato část smlouvy měla Seidlům přinést nemalé problémy do budoucna. Ty přišly v létě roku 1942, kdy 26. srpna odvolal Úřad říšského protektora svůj souhlas s touto kupní smlouvu s odůvodněním, „můj výše uvedený výnos porušuje udělením doživotního užívacího práva ustanovení §4 mého nařízení týkajícího se židovského majetku z 21. června 1938, podle něhož je židům zakázáno nabývat práva na pozemky.375 Úřad říšského protektora následně nařídil vymazat sporný bod smlouvy a nechat znovu přezkoumat věcnou a tržní hodnotu kerhartické přádelny k 1. dubnu 1939 a z následně stanoveného rozdílu mezi těmito dvěma hodnotami vypočítat tzv. „arizační dávku.“ 376 Stanovování výše tzv. „arizační“ neboli vyrovnávací dávky nemělo na území protektorátu žádnou standardizovanou podobu tak jako na území „staré říše“, kde musel 371

Jančík, D. – Kubů, E.: „Arizace“, s. 33. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 373 Tamtéž, inv. č. 85, kart. č. 7. 374 Tamtéž, inv. č. 84, kart. č. 7. 375 Tamtéž, inv. č. 87, kart. č. 7. 376 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 372

73

arizátor odvést státu 70% z tzv. „arizačního“ výnosu, tedy rozdílu mezi věcnou a tržní cenou toho kterého podniku. 377 V protektorátu tedy z toho úhlu pohledu byla situace dosti nejistá a vedení Seidlovy přádelny bylo celou situací velmi znepokojeno. Ing. Reuter odcestoval ihned 2. září do Prahy, aby záležitost osobně projednal. Při jednání s pověřeným úředníkem na Úřadu říšského protektora poukazoval zejména na to, že schválení kupní s mlouvy proběhlo v roce 1939 standardně podle zákona a samotné zneplatnění kupní smlouvy chápal jako protiprávní. Úřad říšského protektora si však stál pevně za svým. Samotný výpočet vyrovnávací dávky se protáhl téměř na dva roky. Během nich se vedení společností dál neúspěšně snažilo proti této dávce protestovat. V nejslabší chvíli se dokonce pokoušeli argumentovat tím, že „v případě naší koupě firmy Sobotka se o arizaci nejednalo, chtěly bychom totiž poukázat na skutečnost, že jsme nemohli závod koupit od firmy Mautner Textilwerke, neboť kupní smlouva mezi ní a Sobotkou nebyla Úřadem říšského protektora povolena. Byli jsme proto nuceni uzavřít smlouvu přímo s židovským majitelem, která byla schválena arizačním oddělením Úřadu říšského protektora. Je tedy možné tento případ chápat jako arizaci, která se však uskutečnila za mimořádných okolností a na přání říšského protektora.“378 V okamžiku, když už bylo jasné, že nebude žádným způsobem možné se zaplacení vyhnout, snažili se alespoň poukázat na skutečnost, že v době koupě se kerhartická přádelna nenacházela v příliš dobrém technickém stavu, což si vyžádalo značné investice, a zajistit si tak snížení celé dávky. V březnu 1944 jim ale byla vyměřena dávka v hodnotě 585 191 K s tím, že se však nejedná o částku konečnou, nicméně další projednávání této otázky bylo, k velkému štěstí firmy I. Seidl & Comp., odloženo na dobu po skončení války. 379

377

Dle nařízení říšského ministra hospodářství ze dne 6. dubna 1939. Jančík, D. – Kubů, E.: „Arizace“, s. 78. 378 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Norbert Langer a synové, inv. č. 11, kart. č. 1. 379 Součástí rozhodnutí o vyměření této částky také bylo několik dalších podmínek. Úřad říšského protektora si vyhradil právo prověřit podnikán í společnosti pět let dozadu, jakékoliv změny v předpisech společnosti, zejména pokud by se týkaly její likv idace nebo přijímání nových společníků, byly na dalších pět let podmíněny souhlasem říšského protektora. ZA v Opavě, pob. Norbert Langer a synové, inv. č. 10, kart. č. 1.

74

4.4.3 První válečná léta Vypuknutí druhé světové války mělo na provoz obou přádelen spíše pozitivní dopady. Přádelna bavlny pracovala na 170% své kapacity a přádelna lnu si také polepšila, její kapacita byla využívána na 90%. 380 Nicméně již na valné hromadě konané 21. června 1940, na níž se uzavíral obchodní rok 1939, neskrývali společníci firmy jisté obavy nad zaváděnými mechanismy válečného hospodářství. 381 Brzy se ukázalo, že tyto obavy nebyly liché. Prvním výraznějším problémem, který se v souvislosti s navyšováním výroby začal objevovat již před válkou, byl nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Jejich počet byl neustále snižován povinnými odvody, které se koneckonců nevyhnuly ani řadám firemních společníků, 382 zvlášť po zahájení útoku na Sovětský svaz. Během něho např. přišli o život Franz Kreuzer a Viktor Appel. 383 V obou přádelnách a také v kerhatickém závodě zajišťovaly práci z větší části ženy nebo starší muži. Nad zaměstnáváním žen si vedení společnosti nejedenkrát postesklo během jednání pracovního výboru, např. jako ing. Reuter na jednom ze zasedání konaném dne 19. března 1942, kde celou situaci lakonicky shrnul, „mnohé přadleny zůstávají doma po porodu nebo kvůli nemocem.“ 384 Vysoká porodnost na začátku války úzce souvisela se zlepšující se hospodářskou a sociální situací v Sudetech, která nastala krátce po mnichovských událostech a zejména v roce 1939 vyvolala vlnu uzavírání sňatků. Těhotenství a péče o děti také pomohly řadě žen vyhnout se případnému pracovnímu nasazení ve „staré říši“ a velké lákadlo zřejmě představovala i podpora pro ženy a rodiny mužů odvedených do armády. 385 Získávání kvalifikované síly, na které velkou měrou stála hodnota výrobních nákladů, věnovalo vedení podniku značnou pozornost, protože s jejich nedostatkem se potýkala prakticky všechna průmyslová odvětví, jež ale velice často nabízela lepší

380

V roce 1942 obdržel závod tzv. Gaudiplo m, který udělovala DAF (Deutsche Arbeitsfront) za mimo řádné pracovní nasazení a výkon v oblasti výroby. Tamtéž, inv. č. 8, kart. 1. 381 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 382 Kerhartická továrna tak např. přišla o svého jediného prokuristu Gustava Künzla, který byl odveden do wehrmachtu v červenci 1940. Tamtéž, inv. č. 24, kart. č. 2. 383 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 384 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 385 Hoffman, J.: c. d., s. 148-149.

75

mzdové podmínky, než jaké panovaly v textilní výrobě. 386 V prvé řadě se majitelé závodu snažili zlepšit sociální zázemí v prostorách přádelny. Nově byla vybudována závodní kuchyně, vylepšena byla kantýna, umývárny, sprchy i toalety. 387 V roce 1941 vedení podniku rozhodlo o rozšíření ordinace závodního lékaře, k níž byla přistavěna čekárna, místnost s rentgenem a součástí ordinace se stalo i vybavení na diatermii. V roce 1942 byla dokonce založena podniková kapela, sestávající z hráčů na dechové nástroje. 388 Německým rodinám byly vypláceny příspěvky na děti. 389 V roce 1943 firemní vedení zvažovalo zřízení speciálního podpůrného fondu pro zaměstnance, dokonce již na jeho vytvoření získalo všechna příslušná povolení, nakonec však bylo od celého projektu z důvodu daňových komplikací upuštěno. 390 Další možností bylo oslovit mladou generaci, tedy žáky základních škol a vytvořit jim vhodné podmínky pro vyučení se v oboru. 391 Za tímto účelem nechalo vedení sudkovské přádelny v roce 1943 přebudovat jeden z dělnických domů v nedaleké Horce. Ve druhém patře této budovy byla přebudována hromadná ložnice pro dělníky a vytvořena obytná místnost, společné ložnice, umývárna a sprcha pro deset učňů. 392 V průběhu války se ale snaha získat kvalifikované dělníky přeměnila spíše na snahu získat jakoukoli pracovní sílu. V roce 1941 v sudkovském závodě pracovalo 920 zaměstnanců, o rok později jich bylo o necelých sto méně, tedy 839. 393 Továrna v Kerharticích měla v roce 1941 430 a v roce 1942 381 zaměstnanců. 394 Zajistit takový počet pracovníků nebyla snadná záležitost. Ve své zprávě z března 1943 týkající se stavu sudetoněmeckých přádelen poukazoval Ernst Reuter na skutečnost, že „ze všech německých přádelen pracovalo v uplynulém roce celých 16, tedy 1/3 z jejich celkového počtu, se ztrátou. Jak vyplývá z hodnotících statistik sudetoněmeckých přádelen lnu, pasivní bilance není způsobena ani tak zhoršující se kvalitou surovin, ale především zaměstnáváním neškolených cizinců a východních dělníků. Protože naše přádelna toto činit nemusí, protože využívá rekvalifikovaných pracovních sil z přádelny bavlny 386

Tamtéž. Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 388 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 389 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 390 Tamtéž. 391 Hoffman, J.: c. d., s. 150-151. 392 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 8, kart. č. 1. 393 Tamtéž, inv. č. 8, kart. č. 1. 394 Tamtéž, 144, kart. č. 11. 387

76

v Sudkově i Kerharticích, jsou naše výrobní náklady relativně uspokojivé.“395 Ředitel Reuter však nemluvil tak úplně pravdu, protože také sudkovská přádelna využívala práci nuceně nasazených cizinců, např. v roce 1941 sem bylo na práci posláno dvacet Belgičanek. Několikrát také vedení žádalo o přidělení pracovníku z Generálního gouvernementu. 396 Ona zmiňovaná rekvalifikace dělníků z přádelny bavlny souvisela s jejím klesajícím významem v průběhu války. Jestliže v roce 1939 pracovala přádelna na 160% své kapacity, tak o rok později to bylo jen na 100% a v roce 1941 na 63%. 397 Na začátku roku 1942 využíval již pouhých 20% své a kapacity a nakonec byla úředním rozhodnutím z 24. února 1942 její činnost úplně zastavena, a to i přesto, že se snažila plně přejít na výrobu kotonínu. 398 Na vině byl nedostatek potřebných surovin. Zvláště kritickou se situace stala po útoku na Sovětský svaz 22. června 1941, který do té doby patřil k hlavním dodavatelům bavlny do velkoněmecké říše. 399 Veškerá uvolněná síla z přádelny bavlny tak byla přesunuta do přádelny lnu, která stále více stoupala na významu. Díky armádním zakázkám a využívání domácí, byť ne nejkvalitnější, suroviny se v roce 1940 pracovalo v přádelně lnu na dvě směny, každá po devíti hodinách a kapacita vřeten tak byla využívána na 130%. Záro veň byly stavy dělníků také doplňovány pracovníky z Kerhartic, jíž výše zmíněnými cizinci a úřadovna práce sem přemístila také několik dělnic z okolních závodů. Rekvalifikovaní pracovníci ale nebyli tak výkonní jako ti kvalifikovaní, v důsledku čehož se samotný výrobní proces prodražoval. 400 Chod obou přádelen byl také negativně ovlivňován nedostatkem uhlí, neboť většina zdejších strojů stále pracovala na parní pohon. V úvahách, jak tyto problémy zdárně vyřešit, se vedení společnosti stále více přiklánělo k myšlence provést alespoň minimální modernizaci vybavení obou přádelen a pokusit se tak alespoň v rámci možnosti racionalizovat proces výroby. 401 Velkým zastáncem racionalizace byl zástupce 395

Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. Tamtéž. 397 Vedení firmy se v srpnu 1942 podařilo získat povolení k jejímu obnovení, přádelna však směla zpracovávat pouze kotonín a pracovala do konce války prů měrně s 10% své kapacity. Tamtéž. 398 Tamtéž, inv. č. 88, kart. č. 7. 399 Hoffman, J.: c. d., s. 133. 400 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 401 Tamtéž. 396

77

ředitele závodu a obchodní ředitel Alfred Chiari, který však 15. března 1942 ve svých 59 letech zemřel. Jeho pohřeb se konal o 4 dny později v Sudkově, ale jeho ostatky byly následně převezeny ke zpopelnění do Olomouce. 402 Na jeho místo byl jmenován dosavadní ředitel přádelny bavlny Leopold Kaupa. 403 Modernizace výroby měla spočívat zejména v nákupu nových spřádacích strojů, především zde byla snaha vyřadit staré selfaktory a nahradit je modernějšími prstencovými dopřádacími stroji, a v přechodu na elektrický pohon. Celá myšlenka racionalizace ale narážela na problémy válečného hospodářství, čekací doba na dodání strojů byla velmi dlouhá, ale především chyběly potřebné peníze. 404 Zakázky pro armádu sice byly jistým zdrojem příjmů, ale postupem času se stávaly stále méně rentabilní. Snižovaly se ceny, rostly náklady a vedení podnik u si častokrát stěžovalo na špatnou platební disciplínu armády. Firma si proto nemohla dovolit nákup nových strojů, kupovaly se tedy povětšinou již stroje starší z přádelen, které momentálně byly mimo provoz. 405 Velké množství finančních prostředků spolykal závod v Kerharticích. 406 Bylo potřeba investovat zejména do opravy budov, ale v rámci projektu racionalizace také nového zařízení, zejména do poloautomatických a automatických stavů, které by již pracovaly na elektrický pohon. Navíc potenciál kerhartické přádelny ani tkalcovny nebylo možné, zejména díky nedostatečným surovinovým přídělům, využít na více jak 50% jejich kapacity. 407 Pro potřeby armády se ve zdejší tkalcovně vyráběla zejména stanovina a kepr a látky na větrovky. 408 Dne 2. května 1942 však byla přádelna bavlny úplně zastavena pro nedostatek uhlí a nařízenou koncentraci výroby. 409 Jí přidělený

402

Nord mährischer Gren zbote, 21. března 1942, č. 34, s. 3. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 8, kart. č. 1. 404 Čisté zisky sudkovského závodu postupně klesaly: 1939 – 413 839,02 RM, 1940 – 445 179,20 RM, 1941 – 301 253,03RM (z toho ale přádelna bavlny pouze 30 188,45 RM oproti přádelně lnu 280 069, 38 RM, 1942 – 302 040,14 RM, 1943 – 287 040,09 RM. Tamtéž. 405 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 406 Čistý zisk z kerhart ického závodu taktéž v p růběhu války klesal: 1939 – 904 443,29K, 1941 – 301 253,03 K, 1942 – 301 253,03 K. Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 109, kart . č. 11. 407 Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 408 Tamtéž, inv. č. 202, kart. č. 14. 409 Udržovat přádelnu v klidu si však také vyžádalo jisté náklady, jako např. na nutnou údržbu budov a strojů, protileteckou obranu, hlídače, dále bylo nutné platit úroky za úvěry, členské příspěvky do oborových organizací apod Pro jejich pokrytí zažádala firma I. Seid l & Co mp. Kerhartice o pomoc z Fondu vzájemné hospodářské pomoci, který fungoval při Ústředním svazu průmyslu pro Čechy a 403

78

kontingent následně zpracovávala ve mzdě firma Bergmann v Chocni. Naopak tkalcovna pracovala ve mzdě pro firmu Lošan ze Zámrsku a firmu Kučera, která sídlila v nedalekém Ústí nad Orlicí. 410

4.4.4 Zbrojní výroba Podmínky pro textilní podnikání se výrazně zhoršily po vyhlášení totální hospodářské mobilizace na začátku roku 1943, v jehož důsledku se stávalo čím dál tím běžnější využívat prostory méně důležitých závodů pro zbrojní výrobu. Ve svém dopise ze dne 5. března 1943 informoval ředitel závodu Ernst Reuter ostatní členy pracovního výboru, „dne 25. února 1943 mě v Kerharticíh nečekaně navštívila komise složená ze tří mužů, které vedl dr. Eifler, a sdělili mi, že na území protektorátu hledají vhodné místo pro svoji zbrojní výrobu…o těžkostech spojených s vyklizením nechtěli nic slyšet, neboť v tomto případě jde v prvé řadě o národní obranu a ani problémy a potíže, ani peníze zde nemohou hrát žádnou roli.“ 411 Zbrojní firma, o které Reuter ve svém dopise psal, byla německá firma Klöckner G. m. b. H. vyrábějící letecké motory, která chtěla do Kerhartic přesunout opravnu motorů BMV 801 ze svého pobočného závodu v Brně. 412 Vedení podniku se tato myšlenka pochopitelně příliš nelíbila, neboť by toto přemístění v prvé řadě znamenalo výrazné omezení provozu kerhartické tkalcovny, a zároveň by zvyšovalo nebezpečí leteckého útoku. 413 Firma I. Seidl & Comp. však nakonec byla nucena k 1. srpnu 1943 vyklidit prostory tkalcovny ve prospěch firmy Klöckner. 414 Zhruba 20 stavů bylo přemístěno do prostor zastavené přádelny a uvedeno do provozu, 415 zbytek byl demontován Moravu. Potřebná částka byla vyčíslena na 231 482, 30 K. Nakonec jim ale byla přiznáno pouze 138 000 K. Tamtéž, inv. č. 144, kart. č. 11; inv. č. 12, kart. č. 2. 410 Tamtéž, inv. č. 203, kart. č. 14. 411 Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 9, kart. č. 1. 412 František Spurný ve svém pojednání Historie národního podniku Moravolen a jeho závodů , pracoval s mylnou informací, že firma Klöckner přemístila svou opravnu motorů do prostor sudkovské přádelny. Tato informace pak byla dále přejímána a objevuje se v celé řadě dalších titulů. Spurný, F.: Historie národního podniku Moravolen a jeho závodů. In.: Příspěvky k dějinám lnářství na severní Moravě. Šumperk – Trutnov1986, s. 7-38. 413 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 12, kart. č. 2. 414 Tamtéž, inv. č. 163, kart. č. 12. 415 Tamtéž.

79

a uskladněn v kerhartickém areálu, ale také u sousední firmy Kadrmann a o pronajmutí potřebných úložních prostor byla vedena jednání také s ústeckoorlickou firmou Kučera. 416 Firma Klöckner přemístila svou opravnu nejen do prostor kerhartické tkalcovny, ale také do nedalekého závodu Johann Hernych & Sohn A. G v Ústí nad Orlicí. Tyto tři firmy spolu uzavřely smlouvu o vytvoření podnikového společenství, která mj. stanovovala, že firmy Seidl a Hernych zajišťovaly pro firmu Klöckner potřebné zaměstnance a výsledný zisk z provozu si mezi sebe rozdělily v poměru 50:50, tedy firma Hernych a Seidl každá obdržela 25% z celkového zisku. 417 Obdobná situace nastala v průběhu roku také v sudkovské přádelně. V důsledku zastavení přádelny bavlny bylo vedení podniku vyzváno Hospodářskou skupinou textilního průmyslu v Liberci, aby se pokud možno samo poohlédlo po vhodné zbrojní výrobě, která by mohla být umístěna do uvolněných prostor této přádelny. Neradi, ale přesto se pod hrozbou nařízení z vyšších míst poohlédli. V srpnu 1943

uzavřeli

smlouvu

s postřelmovskou

elektrotechnickou

továrnou

Metzenauer & Jung, která svou výrobu zaměřovala na oblast radiomechaniky. Zároveň bylo ujednáno, že firma I. Seidl & Comp. bude pro firmu Metzenauer & Jung pracovat ve mzdě, k čemuž získala dne 28. prosince 1943 potřebné živnostenské oprávnění. 418 V důsledku rostoucího významu zbrojní výroby, na níž bylo přesouváno čím dál více dělníků, a snižujících se dodávek surovin se postupně omezovala výroba v přádelně lnu. Snižoval se počet hodin a pracovalo se pouze na jednu směnu, v prosinci 1944 byla kapacita přádelny využívána na 80%. 419 V dubnu 1944 dokonce závodu hrozilo úplné zastavení a zabavení ve prospěch berlínské zbrojní firmy Dreilinden, strojírenské závody Berlín, naštěstí ale vedení tohoto podniku neshledalo prostory sudkovské továrny příliš vhodnými. O měsíc později však přišel rozkaz z Berlína přesunout do Sudkova šumperský výzkumný ústav lýkových vláken Kaiser Wilhelm Insitut. Vedení sudkovské přádelny ústy ing. Reutera opět doufalo, „že prostory pro tyto účely vybrané, nebudou

416

Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 9, kart. č. 1. Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 163, kart. č. 12. 418 Tamtéž, inv. č. 20, kart. č. 2. 419 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 417

80

vyhovovat,“420 bohužel marně. Výzkumný ústav si v jemu uvolněných prostorách zřídil pokusnou přádelnu. 421 Posmutnělé tak bylo 80. výročí založení továrny, které připadlo na květen 1944. Velké oslavy znemožnily válečné události, proto b ylo alespoň na sobotní ráno 27. května vyhlášeno pracovní volno a zaměstnancům nahrazena ušlá mzda. Ve své zprávě k tomuto jubileu doufal ing. Reuter v lepší budoucnost, „že jednou budeme moci hrdě oslavit sté výročí.“422 Toho se však již nedočkal, dne 5. února 1945 byla přádelna lnu v důsledku konfiskace zásob uhlí úplně zastavena a znovu uvedena v provoz až po skončení druhé světové války. 423

4.5 Ignác Seidl a spol. v letech 1945‒1946 V závěrečných dnech války se vedení podniku ujala závodní rada, která sestávala z českých mistrů a závod spravovala až do ustavení národní správy. 424 Dne 8. května 1945 byla budova sudkovské přádelny obsazena Rudou armádou. O jejím pobytu v závodě později národní správci referovali, „náš závod byl obsazen Rudou armádou, která zde hospodařila podle své libosti. Po zhlédnutí zásob přijela ruská jednotka, která měla označení: Trofejní komise IV. Ukrajinské armády a jejím velitelem byl kpt Rapich. Zboží bylo nakládáno a odváženo nákladními auty do vagonů na nádraží v Šumperku. Potvrzení o odebraném zboží nemůžeme přiložiti. Velící důstojník dával každému povozu průvodní lístek s počtem svazků nebo beden, nám však odmítal vydati jakékoliv potvrzení.“425 Rudá armáda si odvezla hotovou přízi v hodnotě 2 110 000 K a k tomu celou řadu dalších předmětů, včetně 3 automobilů, postrojů na koně a dokonce i hudebních nástrojů a stojanů na noty patřících původně závodní kapele. 426

420

Tamtéž, fond No rbert Langer a synové, inv. č. 10, kart. č. 1. Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 149, kart. č. 12. 422 Tamtéž, inv. č. 181, kart. č. 13. 423 Tamtéž, inv. č. 12, kart. č. 2. 424 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 149, kart. č. 12. 425 Tamtéž, inv. č. 137, kart. č. 11. 426 Tamtéž. 421

81

Národní správa byla v podniku ustanovena na základě rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně ze dne 21. července 1945. 427 V souvislosti s tímto aktem bylo nařízeno napříště používat český název podniku I. Seidl a spol., přádelny lnu a bavlny v Sudkově. Národními správci byli jmenování Karel Pavelka z Chromče, který měl za sebou téměř třicetiletou praxi ve zdejší přádelně bavlny, kde pracoval na montážích spřádacích strojů, a spolu s ním František Hoffman a Karel Jáně ze Sudkova. Karel Jáně byl absolventem obchodní školy, po jejímž zdárném ukončení pracoval v šumperském skladu Staroměstského pivovaru. Za války byl zaměstnán jako účetní v nedalekém Bludově v podniku August Habermann, mlýn a pila. 428 Na své jmenování národním správcem později vzpomínal, „dříve býval 29. červen, svátek Petra a Pavla, volný den. Rovněž i po osvobození v roce 1945 jsme se vracely s oběma kluky na kočárku k mlýnu. V dálce jsme viděli proti nám tři cyklisty, a když jsme se setkali, řekli mi, že právě mě hledají. Byli to Bohuslav Čmákal, Metoděj Horníček a František Hoffman ze Sudkova, že by se mnou chtěli mluvit. Sudkovská přádelna je od 5. května 1945

429

mimi provoz, stroje rezivějí a zahálejí, a že hledají

někoho, kdo by se fabriky ujal a uvedl to do provozu…Závodní rada je tedy poslala za mnou. Řekl jsem jim, že znám fabriku z pohledu od silnice, dvou komínů a houkání parní píšťaly, neboť majitelé, mistři a úředníci byli Němci, že má odbornost je ekonomika a že bych nemohl dělat, čemu nerozumím.“ Netrvalo však dlouho a nechal se přesvědčit. „Závod svým rozsahem, velikostí a množstvím strojního zařízení učinil na mne velký dojem, neboť jsem byl mlád 28 let a viděl jsem v tomto velkém závodě možnost využití svých sil.430 Hlavní povinností národních správců bylo uvést podnik do plynulého provozu.431 Úkol to však nebyl vůbec jednoduchý. Naštěstí pro odborné záležitosti měli k ruce

427

Tamtéž, fond Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 31, kart. č. 2. 429 Jáně ve svých vzpomínkách uváděl 5. května, pramenný materiál však hovoří o 5. únoru. 430 Jáně, K.: Jak jsem se stal přadlákem. In.: Severní Morava, sv. 69, Šu mperk 1995, s. 70. 431 Prvním úkolem národních správců bylo zjistit současný stav celého podniku včetně případných finančních rezerv, pořídit inventář jměn í i zásob, tedy zjistit celkový majet kový stav. Následně měli vypracovat podrobnou zprávu, která měla kro mě současného stavu reflektovat také schopn osti a mo žnosti dalšího vývoje a dispozice k eventuálnímu sloučení s jiný mi podniky téhož druhu v okolí. Tato zpráva měla být zaslána ZNV v Brně, kde měla sloužit jako odborný podklad k vypracování celozemského plánu v oblasti průmyslu. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seid l Ignác a spol., inv. č. 30, kart. č. 2. 428

82

bývalého zástupce ředitele a obchodního ředitele závodu Leopolda Kaupeho, o jehož vyjmutí z odsunu požádali. K 31. červenci 1945 byla celková ztráta podniku vyčísle na na 70 816, 19 RM, s tím že udržovací náklad bez výrobní činnosti činil měsíčně 20 000 RM. Celkově byla finanční situace podniku ještě zhoršována uzavřením kont likvidujících německých bank. Na špatné situaci se také podepisovala neschopnost odběratelů p latit za zboží, neboť také oni se často nacházeli v podobné situaci jako sudkovská přádelna. 432 Nové vedení muselo nutně zajistit opravu některých části továrny, které nebyly během osvobozovacích bojů ušetřeny dělostřelecké palby. Také řada demontovaných strojů byla během jejich ukládání poškozena a mnohé jejich součástky ztraceny. 433 Problém byl s nedostatkem surovin, ale také vyučených přadlen, „kvalifikovaní pracovníci – zejména přadleny, to byl zlatý poklad závodu, neboť vyučit přadlenu trvalo 4-6 měsíců. Funkci mistrů zaujali bývalí mazači a údržbáři strojů. Již za měsíc září bylo možné vykázat rentabilní provoz závodu.“434 Onen rentabilní provoz, o kterém Karel Jáně ve svých vzpomínkách hovořil, znamenal především rozběhnutí přádelny lnu na 50% její kapacity a uvedení do chodu přádelny bavlny, která postupně přecházela z předení kotonínu na zpracování bavlny. 435 Postupně se začalo připravovat začlenění závodu do nově vznikajícího národního podniku Moravsko-slezské lnářské závody. Na základě § 1, odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. ze dne 27. října 1945 byl podnik znárodněn zestátněním, neboť se podle §1, odst. 1, č. 20 tohoto dekretu jednalo o podnik s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1938 až 1940. 436 Do národního podniku Moravsko-slezské lnářské závody byla sudkovská továrna začleněna vyhláškou ministerstva průmyslu ze dne 7. března a 24. října 1946, jimiž převedl československý stát k 1. lednu 1946 na základě §§12 a 13 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a §§ 1 a 17 vládního nařízení č. 6/1946 Sb. majetkovou podstatu firmy I. Seidl a spol. na tento národní podnik. 437 432

Tamtéž, inv. č. 149, kart. č. 12. Tamtéž, inv. č. 137, kart. č. 11. 434 Jáně, K.: c. d., s. 71. 435 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 137, kart. č. 11. 436 Tamtéž, inv. č. 177, kart. č. 13. 437 Tamtéž, fond Olo mouc, sign. SPI 92, inv. č 929, kart. č. 45. 433

83

A jaké byly poválečné osudy přádelny a tkalcovny v Kerharticích? Zdejší národní správa odmítala uznat jakoukoli spojitost mezi svým závodem a sudkovskou továrnou, navzdory četným, zejména finančním, vazbám obou podniků. Později byl závod začleněn do národního podniku Perla, bavlnářské závody n. p., Ústí nad Orlicí. 438

4.6 Odsouzená Berta Chiari Události konce války a s nimi spojené protiněmecké nálady v české společnosti vyvolávají zcela pochopitelnou otázku, jak tyto ovlivnily životy vedoucích osobností sudkovské přádelny. Osudy posledních dvou veřejných společníků, resp. komplementářů firmy I. Seidl & Comp., Erwina Seidla a Ernsta Reutera, jsou si v tomto ohledu v mnohém podobné. V obavách před blížící se frontou opustil Erwin Seidl se svojí rodinou již 8. dubna 1945 svůj zámek i vilu ve Ždánicích a uprchl do Rakouska, 439 kde o dva roky později zemřel. 440 Naproti tomu Ernst Reuter setrval v Šumperku ještě necelé další dva měsíce po konci války. Na počátku července se rozhodl odejít do Německa, jak o tom ve svých vzpomínkách referuje Karel Jáně, „Dne 9. 7. mne volali ze Sudkova, abych tam ihned přijel. Dostavil se tam p. ing. Reuter, že se mu naskytla příležitost odcestovat do Lipska k matce a předání fabriky chce provést ihned. Probrali jsme důležité listiny a složky uložené v trezoru (byly tam i klíče od sarkofágu rodinné hrobky Seidlových na šumperském hřbitově) a během hodiny předání bez zápisu ukončili. K náhlému odchodu p. Reutera přimělo zabrání jeho vily (dnešní kojenecký ústav) osídlenci z vnitrozemí. Přízemí obsadil p. Josef Kopeček, který před válkou pracoval jako pokladní v Okresní nemocenské pojišťovně. První patro obsadil p. dr. Alois Calaš 441 z Pardubic, švagr p. Kopečka. P. Calaš byl osvobozený politický vězeň a přivezl si

438

Tamtéž, fond Seidl Ignác a spol., inv. č. 27, kart. č. 2. Kotík, V.: 100 let Seidlovy vily ve Ždánicích 1908-2008. In.: Ždánický zpravodaj, č. 7-8, mimořádná příloha, 2008, s. 7. 440 Myška, M. a kol.: c. d, s. 321. 441 Alois Calaš byl dne 5. září 1945 jmenován Zemským národním výborem v Brně národním správcem firmy Carl Siegl sen. a od 1. ledna 1946 působil jako ředitel národního podniku Moravsko -slezské lnářské závody se sídlem v Šu mperku. Dubská, P.: c. d., s. 46, 47. 439

84

z ministerstva průmyslu v Praze pověření k organizaci severomoravského lnářského průmyslu. 442 Poněkud odlišný byl osud posledního obchodního ředitele Leopolda Kaupeho. Ten po válce zůstal i nadále v sudkovské přádelně, kde byl zaměstnán jako technický poradce poté, co byl na žádost národních správců vyňat z odsunu. Spolu se svojí ženou a nezletilou dcerou i nadále užíval závodního bytu v bývalé vile Chiari v Sudkově č. 117. Veškerý jeho majetek mu však byl zabaven podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945, který se týkal konfiskace nepřátelského majetku. Veškeré cenné předměty, zejména stříbro, byly předány zemské finanční pokladně v Brně a následně depozitnímu oddělení Fondu národní obnovy (FON) v budově poštovní spořitelny tamtéž. Všechny ostatní předměty, které se také staly majetkem FNO, byly ponechány v domácnosti Leopolda Kaupeho k užívání, zejména z důvodu nedostatku vhodných prostor pro jejich uložení, ale nemohlo s nimi být volně nakládáno. 443 Zřejmě nejdramatičtější byla po válce životní cesta vdovy po Alfredu Chiarim Berty Chiari. Berta Chiari se narodila 15. ledna 1897 v Neunkirchenu v Rakousku. Po absolvování čtyř tříd měšťanské školy začala pracovat jako učitelka předškolních dětí. V roce 1917 přišla do Sudkova a byla zaměstnána jako vychovatelka v domácnosti zdejšího továrníka Alfreda Chiariho a jeho ženy Lotte. Na starosti měla celkem tři děti, Norberta, Hildegardu a Hertu. Bertin život se výrazně změnil v roce 1922, kdy se s ní Albert, po smrti dlouhodobě nemocné Lotty, dne 22. července oženil. Hned o rok později se jim narodila dcera Doris. Rodina žila do roku 1929 v Sudkově, poté přesídlila do Šumperka, ale v červnu 1938 se vrátili zpět do Sudkova do rodinné vily. 444 Sudkovská vila č. 117, původně vila pro ředitele přádelny, byla vystavěna spolu s přádelnou lnu

v roce 1864. 445 Tehdy se jednalo o

jednopatrovou budovu

ve florentském stylu s rozsáhlou ovocnou a zeleninovou zahradou, která se nacházela na křižovatce okresní silnice ze Šumperka do Postřelmova a na Lesnici. V roce 1910 ji od továrny odkoupil Alfred Chiari s chotí Karoline. V roce 1938 se do ní nastěhoval

442

Jáně, K.: c. d., s. 71. SOkA Šu mperk, fond Místní národní výbor Sudkov, inv. č. 47, kart. č. 1. 444 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Mimo řádný lidový soud Olomouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 445 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond Seidl Ignác a spol, inv. č. 181, kart. č. 13. 443

85

další Alfred z rodu Chiari se svou druhou ženou Bertou. Po Alfredově smrti Berta vilu prodala zpět firmě I. Seidl & Comp. za 40 000 RM, s tím, že prodej podmiňovala právem zde přebývat až do konce války. 446 Po válce měla v plánu odstěhovat se zpět do Neunkirchenu, ke své sestře Marii Fertlové a jejímu choti Rudolfovi, zdejšímu vrchnímu inspektorovi finanční správy. V rodinné vile setrvala až do 6. května 1945, 447 konec války ji však přinutil vilu opustit a odejít k šumperským příbuzným. 448 V Šumperku byla v dopoledních hodinách 13. června 1945 zatčena a umístněna do internačního tábora v Postřelmově. Zde se 18. prosince 1945 podrobila výslechu pod vedením vrchního strážmistra SNB, velitelské stanice v Postřelmově, Bohumila Hauka, za přítomnosti strážmistra Františka Čermáka a čekatele Josefa Hrocha. Během tohoto výslechu bylo zjištěno, že již v květnu 1938 vstoupila do SdP, od 1. listopadu 1938 se pak stala členkou NSDAP. Od listopadu 1938 až do června 1944 působila jako Ortsleiterin

Nationalsozialistischen

Frauenschaft

(NSF)

a

od

června

1944

jako Kreisleiterin. Dále bylo zjištěno, že „po svém manželovi zdědila značné jmění, žila v dobrých poměrech v sudkovské vile a přispívala okupantům dary k vedení války. Zúčastňovala se všech kulturních akcí okupantů v Sudkově i okolí, nebylo však zjištěno, že by se dopustila nějakého udavačství vůči Čechům. Legitimace o své příslušnosti k SDP, NSDAP a NSF zřejmě zničila nebo ukryla. Ke členství se však přiznala a omlouvala se tím, že jako Němka do nich musela vstoupit. Při vyšetřování bylo zjištěno, že o Vánocích 1938 byla pořádána sbírka pro české děti mezi českými rodinami. Sbírku pořádala českobratrská církev v Sudkově. Výtěžek této sbírky, a sice 50 RM, měla zabavit Berta Chiari ve prospěch Němců, ale tato záležitost nebyla ještě úplně prošetřena a uzavřena.“449 Na základě tohoto šetření pak navrhl veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu v Olomouci 2. února 1946 stíhání Berty Chiari, neboť jako činovnice složky NSDAP spáchala zločin podle §3 odst. 2 dekretu prezide nta republiky č. 16/1945 Sb. 446

Tamtéž, inv. č. 81, kart. č. 7. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond M LS Olo mouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 448 Jáně, K.: c. d., s. 7. Po znárodnění vila zpočátku sloužila jako ubytovna pro tovární úředníky, později se zde nacházelo např. zdravotní středisko nebo ubytovna dělníků. Na přelo mu tisícilet í byly prostory upraveny na malo metrážní byty, v nichž bydleli zejména sociálně problematičtí nájemn íci. V roce 2005 však byla vila zrekonstruována a v současné době je v soukromých rukou. In.: Kol. autorů: Stavby olomouckého kraje. To nejza jímavější od sametové revoluce. Olo mouc 2009, s. 18. 449 ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond M LS Olo mouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 447

86

ze dne 19. června 1945, 450 podle kterého jí hrozil trest od pěti do dvaceti let těžkého žaláře. 451 Byla na ni uvalena zajišťovací vazba, ale vzhledem k přeplněnosti vazební věznice byla i nadále ponechána v internačním táboře v Postřelmově. 452 Samotná Berta se k obviněním stavěla spíše odmítavě, i když se ke členství v NSAD a NSF přiznala, dne 8. ledna 1946 při výslechu uvedla, nepodporovala jsem velkými dary okupanty, pouze malými částkami, ale jen při příležitostných sbírkách, moje činnost byla povětšinou mezi ženami, pořádala jsem kurzy na vaření, šití, pletení, hračky jsme dělaly, nikdy jsem však na schůzích nepřednášela. Popírám, že bych se zvláště nějak exponovala pro nacismus. S Čechy jsem vycházela dobře. 453 Nejvíce odmítavě se stavěla k obvinění ze zabavení české vánoční sbírky, avšak její jednotlivé výpovědi týkající se této události se od sebe odlišovaly. Dne 18. prosince 1945 k tomu vypověděla, „pokud jde o tvrzení, že jsem zabavila výtěžek sbírky pro české děti církve českobratrské-evangelické v Sudkově v roce 1938 k vánocím, nepamatuji se přesně, kdo dal rozkaz k tomu, aby mi byly peníze odevzdány a ani nevím, o jakou částku tehdy šlo. Též jsem nenechala případ vyšetřovat německým četnictvem. Více nemám co k podotknutí.“ Při výslechu dne 8. ledna 1946 si však již na žádnou takovouto událost nevzpomněla, „nevzpomínám si, že bych převzala nějaké peníze v roce 1938. Je nemožné, že by Frauenschaft mohl zabaviti nějaké peníze, neměl s tím nic společného, to mohla učiniti jen strana nebo NSV.“ 454 Hlavní přelíčení se konalo před Mimořádným lidovým soudem v Olomouci 22. března 1946 v 8. 30 hod. ráno. Berta Chiari zde byla na základě výše zmíněného dekretu odsouzena k trestu těžkého žaláře v trvání dvanácti roků, dále byla odsouzena ke ztrátě občanské cti navždy a celé její jmění propadlo ve prospěch státu. 455 Svůj trest si měla odpykat ve zvláštních nucených pracovních oddílech, které byly zřizovány podle dekretu prezidenta republiky č. 126/1945 Sb. ze dne 27. října 1945 ve věznicích krajských soudů a v trestních ústavech. Takovýchto oddílů mělo být využíváno zejména 450

Tamtéž. Dekret prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Dostupné na http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.ht ml [cit. 2012-04-28]. 452 ZA v Opavě, fond M LS Olo mouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 453 Tamtéž. 454 Tamtéž. 455 Tamtéž. 451

87

k provádění prací směřujících k obnově hospodářského života nebo konaných ve veřejném zájmu, např. k odklízení válečného materiálu a trosek. 456 V době rozsudku bylo Bertě 49 let. Krátce po jeho vynesení byla převezena do trestnice pro ženy v Řepích. Ještě v roce 1946 svitla naděje na propuštění, když veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu v Olomouci ve shodě se zábřežským okresním národním výborem souhlasil s upuštěním od výkonu trestu a odsunutím odsouzené do Rakouska. V Rakousku měla Berta hned několik příbuzných, kromě sestry Marie Fertlové v Neunenkirchnu, to byla zejména její dcera Doris, která ze Sudkova zmizela krátce před koncem války a po ní se objevila ve Vídni. Tam žila také značná část příbuzenstva z manželovy strany, mj. jeho sestra Paula Boltzmann a synovci Karl a Ottokar Chiari. Žádost o prominutí trestu a odsun do Rakouska však nebyla vyslyšena. Berta si odpykávala svůj trest v Řepích do listopadu 1948, kdy byla tato trestnice zrušena. Následně byla přemístěna do krajské věznice v Chrudimi, kde byla přiřazena na práce ve Východočeských cihelnách Stíčany. V roce 1948 zahájili její rakouští příbuzní v součinnosti s jejím nevlastním synem Norbertem, který za války sloužil u wehrmachtu a po ní začal nový život v Lübecku, boj za udělení milosti a vysídlení do Rakouska. S prosbami o pomoc se obraceli na rakouské velvyslanectví i Mezinárodní Červený kříž, ve svých žádostech nejčastěji zdůrazňovali Bertin špatný zdravotní stav zapříčiněný srdeční chorobou. V červnu 1948 zaslali na ministerstvo spravedlnosti žádost o propuštění s odůvodněním, že „před sňatkem s naším otcem, inž. Alfredem Chiarim (zemr. r. 1942) byla rakouskou státní příslušnicí a stala se teprve sňatkem československým státním občanem. Z připojených dokumentů možno poznati, že Rakousko jí znovu přiznalo státní příslušnost a dovoluje návrat do vlasti.“ 457 Žádost byla zamítnuta. Obdobně dopadla i žádost samotné Berty, kterou adresovala v květnu 1951, vzhledem k blížícímu se uplynutí půlky trestu, kanceláři prezidenta republiky. 458 K vyjádření se k této žádosti byl také vyzván Místní národní výbor v Sudkově, který se 456

Dekret prezidenta republiky č. 126/1945 Sb. ze dne 27. října 1945 o zvláštních nucených pracovních oddílech. Dekret byl zrušen 2. srpna 1950. Dostupné na http://www.zakonypreludi.sk/ zz/1945-126 [cit. 2012-04-28]. 457 ZA v Opavě, fond M LS Olo mouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 458 Tamtéž.

88

však na svém plenárním zasedání dne 3. září 1951 shodl na tom, že odsouzená Berta Chiarová je plně zodpovědna za své činy v době okupace a trest jí přiřknutý lidovým soudem je zasloužený, a nedoporučuje se jí poskytnout milost. 459 Ve své žádosti ze srpna 1952 zaslané opět na ministerstvo spravedlnosti již zvolila tón více poplatný době, poslední dva roky jsem skoro denně chodila po práci v cihelně na zemědělské brigády na státní statky. Víc než tři roky nyní pracuji v cihelně v Stíčanech, kde jsem utrpěla dva těžší úrazy na hlavě a v obličeji bez vlastního zavinění, které znatelně zhoršily můj zdravotní stav. Za svého pobytu ve vězení četla jsem mnoho socialistické literatury v německém překladu, zvláště sovětské, proto chci pracovati po svém propuštění nadále kdekoliv toho bude zapotřebí, abych se opět stala platným členem státu s lidově demokratickým zřízením.460 Dne 3. května 1953 sešla se při krajském soudu v Pardubicích komise pro podmíněné propuštění, která zvláštně kladně hodno tila právě zemědělské brigády a kladný vztah k lidově demokratickému zřízení. Komise tedy rozhodla, že odsouzená bude propuštěna na svobodu s pětiletou podmínkou, během níž měla pracovat u Československých státních statků, neboť „odsouzená, která jest sice dělnického původu, po provdání dostala se do kruhů buržoazních a v důsledku toho ocitla se v určité kolísavosti myšlení, ze které pak náchylnost k trestnému činu jí spáchaného pocházela a že vzhledem k tomu její další chování bude nutno po delší zkušební dobu sledovati. Z téhož důvodu vyslovena i podmínka práce u ČSSS v době zkušební.“461 Na svobodu byla Berta Chiari propuštěna 5. května 1953 ve věku 56 let. Nějakou dobu ještě setrvávala na území Československa, ale již 7. září 1954 bylo přípisem krajské správy ministerstva vnitra, správa veřejné bezpečnosti sděleno lidovému soudu v Olomouci, že Berta Chiari odešla v říjnu roku 1953 ke svému synovi do Lübecku v západním Německu.

462

459

SOkA Šu mperk, fond MNV Sudkov, inv. č. 42, kart. č. 1. ZA v Opavě, pob. Olo mouc, fond M LS Olo mouc, inv. č. 441, kart. č. 35. 461 Tamtéž. 462 Tamtéž. 460

89

Závěr Prostřednictvím předkládané diplomové práce jsme mohli nahlédnout do osudů významného textilního podniku šumperského regionu, sudkovské přádelny lnu a bavlny Ignaz Seidl & Comp. Nesledovali jsme však pouze ekonomický vývoj této firmy, ale zaměřili jsme se také na osudy jejích majitelů. Svou pozornost jsme věnovali zejména jejich angažmá v politických, hospodářských či kulturních institucích. Stranou nezůstala ani skutečnost, že podnikatelská rodina Seidlů byla úzce propojena nejen obchodními,

ale především rodinnými vazbami s řadou dalších měšťanských

podnikatelských rodin ze Šumperka, ale také např. i z Vídně. Za všechny zde jmenujme alespoň rodinu Oberleithnerů, Sieglů, Emmerů nebo rodinu Chiari. Ignaz Seidl přišel do Šumperka v první polovině 19. století. Přilákala jej zdejší textilní tradice, která z města učinila již v 16. století centrum lnářské výroby na severozápadní Moravě. V období rozmachu lnářství v 50. a 60. letech 19. století se rozhodl založit si vlastní textilní podnik. V roce 1864 zahájil výstavbu přádelny lnu v nedalekém Sudkově a v roce 1867 založil společnost Ignaz Seidl & Comp. Firma se v následujících desetiletích úspěšně rozvíjela a umožnila tak svým majitelům postup na společenském žebříčku. Seidlové se brzy zařadili mezi významné podnikatelské rodiny šumperského regionu. Jejich rodinní příslušníci byli aktivní v komunální politice, angažovali se v celé řadě dalších firem, byli členy nejrůznějších hospodářských či kulturních institucí. Za všechny jmenujme např. Obchodní a živnostenskou komoru v Olomouci. Příznivý vývoj však narušily události první světové války. Vznik samostatného Československa

s sebou přinesl

změny politické

i

hospodářské.

Na export

orientovanému textilnímu průmyslu přinášela celní politika většiny tehdejších států řadu problémů. Firma se prakticky po celé toto období potýkala s finančními těžkostmi. Negativně k celé situaci přispívala skutečnost, že Seidlové byli německé národnosti, která se v nově utvořeném československém státě dostala na pozici národnostní menšiny. Díky německé národnosti majitelů a celkové stagnaci textilní výroby v období první republiky proto již také mezi majiteli podniku nenajdeme natolik významné a hospodářsky a společensky aktivní osobnosti, jako tomu bylo v 19. století.

90

Velkou ránu rodinnému podnikání zasadila hospodářská krize 30. let. Navzdory velkým potížím však firma I. Seidl & Comp. krizi překonala a v druhé polovině 30. let se jejich ekonomická situace alespoň částečně stabilizovala. Výraznou

změnu

s sebou

přinesly

mnichovské

události.

Připojení

československého pohraničí vítala většina sudetoněmeckých podnikatelů s nadšením. Od spojení s Německem si slibovali zejména vyřešení svých výrobních a odbytových problémů. Zpočátku byly tyto naděje naplňovány, především díky válečné výrobě. Seidlové rozšiřovali svou výrobu, v roce 1939 dokonce koupili přádelnu a tkalcovnu bavlny v Kerharticích, jejíž majitel Franz Sobotka byl židovského původu. Po roce 1943 se však hospodářská situace říše začala zhoršovat. Vedení podniku bylo nuceno omezovat svou výrobu a nevyužité prostory svých továren pronajímat jiným firmám, jejichž výroba byla pro válčící Německo mnohem důležitější. V roce 1945 se firma Ignaz Seidl & Comp. dostala pod národní správu a v roce 1946 byla začleněna do národního podniku Moravsko-slezské lnářské závody. V souvislosti s tímto obdobím vyvstává zejména otázka, jaké byly osudy rodiny po roce 1945. Dnes je nám znám osud Erwina Seidla, veřejného společníka firmy Ignaz Seidl & Comp., který na počátku dubna roku 1945 opustil spolu se svou rodinou Ždánice a odjel do Rakouska. Druhý z veřejných společníků, Ernst Reuter, odešel krátce po válce do svého rodného Lipska. Znám je dnes osud také Berty Chiary, vdovy po za války zesnulém veřejném společníkovi Alfredu Chiarim. Ta byla po válce odsouzena za své aktivní působení v NSDAP a NSF. Tato diplomová práce se zaměřovala zejména na základní vývojovou linii firmy a mapovala osudy nejvýznamnějších společníků. Během jejího zpracování však vyvstala celá řada nových otázek, jejichž zodpovězení by se mohlo stát předmětem dalšího výzkumu. Na jedné straně je možné pramenný materiál, bohatý na technické informace, využít k přiblížení technického zázemí textilní výroby a tedy k odkrytí dosud nepříliš známé kapitoly dějin šumperského textilnictví. Na straně druhé se v průběhu výzkumu odkrývala rovněž nová vrstva vztahů, jež majitelé firmy a její pracovníci navazovali s dalšími šumperskými rodinami a podniky.

91

Prameny a literatura Literatura Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Díl 4. Svobodný stát a okupace. Brno 2004. Dohnal, M. – Filip, Z. – Spurný, F.: Pátá kolona na severní Moravě. Ostrava 1969. Dohnal, M.: Průmyslová revoluce a počátky dělnického hnutí v severomoravské plátenické oblasti. Ostrava 1973. Dohnal, M.: Původní akumulace a vznik manufaktur v severomoravské plátenické oblasti. Praha 1966. Dokoupil, L.: Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 11. Ostrava 1998. Doubravský, Z. - Šmirous, P.: Lnářství na Šumpersku. Šumperk 2002. Dubská, P.: Carl Siegl sen. Sonda do šumperského textilnictví druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. FF UP Olomouc, diplomová práce, Olomouc 2010. Egrt, F.: Textilní technologie. In.: Studie o technice v českých zemích V. 1918‒1945. 1. část. Praha 1995, s. 543-569. Filipová, M. – Turková, A.: Pavlínin dvůr a rodina Chiari – katalog výstavy. Šumperk 2009. Gawrecki, D. a kol.: Průmyslové oblasti českých zemí za kapitalismu (1780‒1945). Svazek I. 1780‒1918. Opava 1987. Gebhart, J. – Kuklík, J.: Druhá republika 1938-1939. Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha – Litomyšl 2004. Geršlová, J. – Sekanina, M.: Lexikon našich hospodářských dějin. Praha 2003. Harrer, F.: Geschichte der Stadt Mährisch Schönberg. Mähr. Schönberg 1923. Hoffman, J.: „Mnichov“ a sudetoněmecký textilní průmysl. Ústí nad Labem 1996. Chytilův úplný adresář Moravy. Brno 1911. Jakubec, I. – Jindra, Z.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006. Jakubec, I. a kol.: Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848‒1998. Praha 2008. Janák, J.: Dějiny Moravy. Díl 3/1. Hospodářský rozmach Moravy 1740 -1918. Brno 1999.

92

Janák, J.: Ke vzniku první mechanické přádelny lnu na Moravě v Šumperku. In.: Lnářský průmysl., č. 4. Trutnov 1981, s. 185-222. Jančík, D. – Kubů, E. (eds.): Nacionalismus zvaný hospodářský. Střety a zápasy o nacionální emancipaci/převahu v českých zemích (1859-1945). Praha 2011. Jančík, D. – Kubů, E.: „Arizace“ a arizátoři. Drobný a střední židovský majetek v úvěrech Kreditanstalt der Deutschen (1939-1945). Praha 2005. Jáně, K.: Jak jsem se stal přadlákem. In.: Severní Morava, sv. 69, Šumperk 1995, s. 7073. Karník, Z.: České země v éře První republiky (1918-1939). I. díl: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2000. Kol. autorů: Stavby olomouckého kraje. To nejzajímavější od sametové revoluce. Olomouc 2009. Koláčný, I.: Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha 2006. Krejčiřík, M.: Kleinové. Historie moravské podnikatelské rodiny. Brno 2009. Kubů, E. – Pátek, J.: Mýtus a realita hospodářské vyspělosti Československa mezi světovými válkami. Praha 2000. Lacina, V. – Pátek, J.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátku industrializace do současnosti. Sv. III. Období první Československé republiky a německé okupace. Praha 1995. Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin vývoje textilní výroby v českých zemích v období 1781-1848. III. díl: Sociální vývoj. Exkurz. Závěr. Mainuš, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959. Mainuš, F.: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století. Praha 1960. Marek, P. a kol.: Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861‒1998. Olomouc 2000. Myška, M. - Zářický, A. a kol.: Prameny k hospodářským a sociálním dějinám novověku 2. Ostrava 2010. Myška, M. a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava 2003.

93

Nováková, H.: Objekty a areály textilního průmyslu na území města Šumperka. FF Ostravská univerzita v Ostravě, bakalářská diplomová práce, Ostrava 2003. Österreichisches Biographisches Lexicon 1815-1950, 6. díl, Wien 1975. Österreichisches biographisches Lexicon 1815‒1950. 12. díl, Wien 2002. Pávek, M.: Textilní výroba. In.: Jílek, F. a kol.: Studie o technice v českých zemích 1800‒1918 IV. Praha 1986, s. 9-62. Popelka, P.: Zrod moderního podnikatelstva. Bratři Kleinové a podnikatelé v českých zemích a Rakouském císařství v éře kapitalistické industrializace. Ostrava 2011. Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. I. díl. Období 1918-1945. Brno 2004. Průcha, V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992. II. díl. Období 1945-1992. Brno 2009. Slezák, L.: Sudetští Němci a hospodářství první republiky. In. Moderní dějiny 2. Praha 1994, s. 128-142. Spurný, F. a kol.: 700 let města Šumperka. Šumperk 1976. Spurný, F.: Historie národního podniku Moravolen a jeho závodů. In.: Příspěvky k dějinám lnářství na severní Moravě. Šumperk – Trutnov 1986, s. 7-38. Spurný, F.: Politik svobodný pán Karl Chiari. In. Historie historika, č. 10, r. 2003, s. 115-124. Štaif, J. (ed.): Moderní podnikatelské elity. Praha 2007. Urban, O.: Československé dějiny 1848‒1914. I. Hospodářský a sociální vývoj. Praha 1988. Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006.

94

Prameny Archivní prameny Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc Fondy: Krajský soud Olomouc, firemní spisy. Mimořádný lidový soud Olomouc. Norbert Langer a synové, továrna na lněné, bavlněné a hedvábné zboží, Horní Libina. Obchodní a živnostenská komora Olomouc. Seidl Ignác a spol., přádelna lnu a bavlny, Sudkov. Siegl Carl senior, tkalcovna, bělidlo, úpravna lněného a bavlněného zboží, Šumperk. Živnostenský inspektorát Olomouc Státní okresní archiv Šumperk Fondy: Archiv města Šumperk. Místní národní výbor Sudkov. Německá obecní škola Sudkov. Okresní úřad Šumperk – presidiální spisy. Okresní úřad Šumperk. Okresní úřad Zábřeh – presidiální spisy. Okresní úřad Zábřeh.

Tištěné prameny Grenzbote des nordwestlichen Mährens, 18. června 1904, č. 49, s. 3. Chytilův úplný adresář Moravy. Brno 1911. Industrie Compass. Praha 1930. Nordmährischer Grenzbote, 17. března 1942, č. 32, 4-5. Nordmährischer Grenzbote, 21. března 1942, č. 34, s. 3.

95

Internetové odkazy http://www.muzeum-sumperk.cz/index.php?item=cinnost/publikacnicinnost/vlastivedny-sbornik-severni- [cit. 2011-11-25]. http://www.sumperk.cz/cs/mesto-sumperk/cestni-obcane/ [cit. 2012-04-16]. http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html [cit. 2012-04-28].

96

Resumé This thesis called “The development of Šumperk’s textile industry illustrated by an example of Seidl’s business family” deals with the fate of the important textile enterprise in Šumperk region – the Sudkov flax and cotton spinning mill Ignaz Seidl & Comp. Its development is followed in the course of almost a century, from the establishment in the second half of the 19th century until its incorporation into the national company Moravian-Silesian Flax Factory that arouse in 1946. Nevertheless, the study does not focus only on the growth of the textile enterprise but also looks at the life stories of its owners who played a significant part in the field of economy, politics and culture. In this period, the proprietors had to contend with a variety of the economic and political changes. The company was founded after 1848, in the time, when the ideas of economic liberalism began to spread in the Habsburg Monarchy. The enterprise was developed especially at the turn of the 19 th and 20th century that enabled its owners to move up the business as well as the social ladder. The First World War and the subsequent establishment of the Czechoslovak Republic meant the downgrade for the company. Moreover, the sales problems sprang up and the situation was also complicated by the fact that the Seidl family was of the German nationality that got into the position of the minority in the newly established Czechoslovak state. The troubles escalated at the beginning of 1930´s as a consequence of the world economic crisis. The change came after the Munich Agreement when the enterprise could join the German economic system. After the defeat of Germany in 1945 the spinning mill got under a sight of the national control.

97

Anotace Autor: Bc. Pavla Dubská Katedra: Historie Fakulta: Filozofická Název diplomové práce: Vývoj šumperského textilnictví na příkladu podnikatelské rodiny Seidlů Vedoucí diplomové práce: prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. Počet znaků: 216 020 Počet příloh: 0 Počet titulů použité literatury: 49 Klíčová slova: 19. století, 20. století, textilní průmysl, lnářství, Š umperk, Ignaz Seidl & Comp. Stručná charakteristika: Na základě dostupných pramenů a literatury bakalářská práce nastiňuje vývoj firmy I. Seidl & Comp., která provozovala přádelnu lnu a bavlny v Sudkově. Dějiny firmy jsou sledovaný od jejich počátků v druhé polovině 19. Století až do jejího zániku v první polovině 20. století. Zaměřuje se na hospodářský vývoj podniku, na personální změny a nastiňuje osudy jejich majitelů. Usiluje o zasazení dějin podniku do p olitického a hospodářského kontextu daného období.

98