Vývoj ženské sebeobrany

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra gymnastiky a úpolů

Vývoj ženské sebeobrany Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Mgr. Jitka Čihounková, Ph.D.

Bc. Barbora Hynková Aplikovaná sportovní edukace bezpečnostních složek

Brno, 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v soupisu použité literatury.

V Brně dne

podpis

Děkuji vedoucí práce doktorce Mgr. Jitce Čihounkové, Ph.D., za konzultace a odborné vedení, které mi poskytla při zpracování této diplomové práce.

OBSAH Úvod .................................................................................................................... 6 1. Rešerše literatury .......................................................................................... 7 2. Výzkumná otázka, cíle výzkumu, úkoly výzkumu ......................................... 9 2.1. Výzkumná otázka .................................................................................. 9 2.2. Cíle výzkumu ........................................................................................ 9 2.3. Úkoly výzkumu ..................................................................................... 9 3. Výzkumné metody ...................................................................................... 10 3.1. Měřicí procedury ................................................................................. 10 3.2. Analýza informací ............................................................................... 10 3.3. Sběr informací ..................................................................................... 10 4. Co je sebeobrana ......................................................................................... 12 5. Společenské postavení žen v historii ........................................................... 15 5.1. Žena v postavení podžadné bytosti ....................................................... 18 5.2. Změna společenského postavení žen a jejich zrovnoprávnění ............... 20 5.3. Žena a úpolové sporty, bojové umění a sebeobrana .............................. 23 6. Sebeobrana speciálně pro ženy .................................................................... 26 6.1. Důvod vzniku ženské sebeobrany ........................................................ 26 7. Neslučitelnost sebeobrany žen a mužů ........................................................ 28 7.1. Rozdíly mezi muži a ženami v rámci sebeobrany ................................. 28 7.2. Specifické útoky vedené na ženy.......................................................... 29 7.2.1. Vývoj právní úpravy v ČR ............................................................ 29 7.2.2. Typy nejčastějších útoků na ženy .................................................. 32 7.2.3. Profily pachatelů napadajících ženy .............................................. 35 7.3. Doplňující informace o sebeobraně ...................................................... 40 8. Specifika sebeobrany žen ............................................................................ 43 8.1. Kurz a jeho obsah ................................................................................ 44 8.2. Zásady úspěšné obrany ........................................................................ 56 8.3. Obrana a útok ...................................................................................... 58 8.4. Bezpečnostní pravidla .......................................................................... 59 9. Slabé stránky ženské sebeobrany ................................................................ 61 10. Ženské sebeobranné systémy ................................................................... 65 11. Postavení žen dnes .................................................................................. 67 12. Statistiky napadení žen ............................................................................ 69 Závěry ............................................................................................................... 71 Soupis použité literatury .................................................................................... 73 Seznam obrázků ................................................................................................. 79 Resumé .............................................................................................................. 80 Summary ........................................................................................................... 81

Úvod K tématu mé diplomové práce mě přivedla zvědavost a cílevědomost. Problematika ženské sebeobrany mě zajímá již od počátku studia na fakultě sportovních studií. Jsem naprosto fascinovaná vůlí některých žen učit se a jejich odhodláním k boji a k výhře. Je zajímavé, jakou dokáže žena vyvinout zuřivost a sílu, když opravdu chce. Na škole jsem se naučila mnoho technik, dříve pro mě nepředstavitelných. Postupy, které jsou velmi jednoduché a přitom vysoce účinné. Jednou bych sama ráda učila ženskou sebeobranu, jelikož se mi líbí její specifičnost. Již existují knihy, kde se můžeme dočíst o ženské sebeobraně, avšak nebylo sepsáno nic kompletního. Není žádná literatura, v níž bychom se mohli dočíst, jak to vlastně všechno bylo. Proto jsem se rozhodla se tomuto tématu věnovat. Ráda bych získané informace shrnula do jedné ucelené práce a zároveň je předala dál. V neposlední řadě si chci prohloubit své vlastní vědomosti o tomto sofistikovaném tématu. Práce by nám měla vysvětlit, co je to vlastně sebeobrana, seznámit nás s historickým postavením žen ve společnosti a s tím, jak se toto postavení vyvíjelo. Další kapitoly nám řeknou, kdo zavedl ženskou sebeobranu a proč, což byl zásadní krok pro další vývoj. Dozvíme se také, proč se neučí ženská sebeobrana společně s mužskou, jaký je mezi nimi rozdíl. Zaměříme se také na specifické útoky vedené na ženy, právní vývoj těchto napadení a profily pachatelů útoků na ženy. Zajímavá bude následující kapitola specifikace ženské sebeobrany, která nám prozradí také obsah kurzů, a samozřejmě si osvětlíme, jaké jsou slabé stránky sebeobrany žen. Dále se podíváme na to, v jakých sebeobranných systémech se vyskytuje speciálně ženská sebeobrana, a dozvíme se, jak je to s ženskou sebeobranou a postavením žen dnes. V závěru krátce nahlédneme do statistik, abychom měli kompletní přehled.

6

1. Rešerše literatury Na téma samotného vývoje ženské sebeobrany jsem nenašla žádnou odpovídající literaturu. Pokud však práci tématicky rozdělíme na několik částí, potom je literatura už dobře a v dostatečné míře dohledatelná. Nalezneme mnoho textů, které se zabývají pouze ženami z pohledu sebeobrany. Další publikace se pak věnují sebeobraně obecně, ale objevíme v nich vždy nějakou malou část věnovanou ženám. Nebo najdeme práce zabývající se specifickými částmi ženské sebeobrany, jako jsou typologie pachatelů, znásilnění nebo domácí násilí, které je teď na vrcholku společenských problémů, a proto se o něm více mluví. Jsou publikace zabývající se tím, co se děje po sebeobranné situaci, psychikou po napadení a obětmi. Samozřejmě nemůžeme mluvit jen o tištěných publikacích. Mnoho bakalářských a diplomových prací také zpracovává témata dílčích části mé práce. Dosud publikované názory na ženskou sebeobranu, její pojetí a na proces učení sebeobrany se mnohdy liší. Pro mě nejzajímavější knihou, jejíž autor mě svými názory a postojem k této problematice velice zaujal, je: Marrewa, A. (2002). Nenechte si ubližovat. (Vyd. 1., 263 s.) Praha: Portál. Kniha se mi velice dobře četla. Píše ji sám trenér, který vyučuje ženskou sebeobranu, a popisuje osobní zkušenosti jak ze života, tak z kurzů. Text je doplněn o skutečné příběhy jeho klientek či známých, což mu dodává realističnost. Autor se ze začátku věnuje asertivitě a řeči těla. Dále vypráví o stanovení si vlastních priorit pro bezpečí. Učí slovní sebeobranu a velmi ženy motivuje. Mluví o strachu a o důležitosti dýchání. Řekla bych, že na některé věci má autor zcela odlišný názor než ostatní odborníci učící sebeobranu žen a mnohdy odvážně vystupuje proti špatnému a nepatřičnému přístupu jiných trenérů. Publikací je velké množství a proto je zde nebudeme uvádět všechny, ale představíme si pouze některé: Fojtík, I. (1994). Sebeobrana ženy: Psychologické a fyzické formy sebeobrany. (1. vyd., 85 s.) Praha: Olympia.

7

Zajímavý je důraz, který autor klade na výkřik žen při provádění techniky. Nelíbí se mi však konkrétnost této knihy. Nedává možnost výběru, ale učí jen jednu danou obranu na určitý útok. Rýč, B. & Petrů, V. (2010). Sebeobrana pro ženy. (1. vyd., 192 s.) Praha: Grada. Dle mého názoru obsahuje kniha techniky dosti složité, tedy nevyužitelné při stresu, a navíc fyzicky náročné, a proto nevyužitelné pro ženy. Co se týče cizojazyčných publikací, měla bych se určitě zmínit o německy psaných knihách. Jednou z nich je: Häckel, A. (2008). Selbstverteidigung die funktioniert: vermeiden, beschwichtigen, aktiv werden : mit Spezial-Tipps für Frauen. (1. Aufl., 135 s.) Stuttgart: Pietsch. Kniha se zabývá sebeobranou v širším slova smyslu, ale obsahuje i kapitoly a rady, které jsou věnované speciálně ženám. V anglickém jazyce můžeme narazit například na: Smit, S. (1999). The South African woman's guide to self-defence. (160 s.) Cape Town: Struik. Kniha je z roku 1999, ale přesto si myslím, že má stále aktuální názory na ženskou sebeobranu, a na její obsah se dá spolehnout. Zabývá se především tématem znásilnění. Budeme-li mluvit o vývoji, dá se čerpat z knih, které se věnují postavení žen v dějinách světové kultury. Tyto práce se zaměřují celkově na postavení žen, a proto je důležité si v nich najít právě to, co nás zajímá. Takové práce popisují buď dějiny celkově od pravěku do současnosti, nebo se věnují pouze určité části lidských dějin, jako je třeba středověk. Můžeme tedy shrnout, že o vývoji ženské sebeobrany neexistuje ucelený souhrn poznatků. Ale o jednotlivých tématických částech mé práce a o ženské sebeobraně jako takové najdeme informací dostatek.

8

2. Výzkumná otázka, cíle výzkumu, úkoly výzkumu 2.1. Výzkumná otázka 1. Jak se měnilo postavení žen ve společnosti v průběhu času? 2. Kdy začala být žena rovna muži a začala vzrůstat její práva? 3. Jaký je rozdíl mezi ženskou a mužskou sebeobranou? 4. Které sebeobranné systémy se zabývají speciálně ženskou sebeobranou?

2.2. Cíle výzkumu Cílem mé práce je shromáždit dostatečné množství relevantní literatury o vývoji ženské sebeobrany, informace shrnout do jednoho smysluplného celku, a vytvořit tak ucelený text, který bude odpovídat na základní otázky, týkající se tohoto tématu.

2.3. Úkoly výzkumu K tomu, abych mohla splnit cíle práce a odpovědět na výzkumné otázky, jsem si stanovila následující úkoly: 1. rešerše dostupné české a zahraniční literatury, 2. kritický výběr a analýza textů, 3. systematické uspořádání informací do kapitol a subkapitol.

9

3. Výzkumné metody Abych dosáhla svého cíle, budu v práci využívat následující metody: kvalitativní (tedy nenumerický) výzkum, teoretický výzkum (řadící se mezi explanační vědecké metody). Tyto metody náleží mezi obecné vědní metody, konkrétně analyticko-syntetické poznávací procesy.

3.1. Měřicí procedury Budu využívat těchto metod: studium relevantní odborné literatury, studium dokumentů, kategorizace, vytváření trsů, kdy budu uspořádávat data do skupin na základě jejich tematických či časových překryvů. Další metodou, kterou budu používat, je narativní rekonstrukce, jíž se na základě analýzy kvalitativních dat pokusím zrekonstruovat jev ženské sebeobrany v procesu jejího vývoje. V poslední řadě budu využívat primární i sekundární analýzy a syntézy získaných dat čili výstupy masových médií a virtuální data. Dobrého výsledku bude tedy u mé práce dosaženo za použití kombinace několika metod. Samozřejmě u této práce je důležitá validita neboli platnost získaných dat. Z tohoto důvodu se budu snažit zaměřovat na ověřené informace, na publikace, v nichž je uvedený autor a jeho zdroje, a zároveň se budu snažit vyhýbat neseriózním textům či elektronickým zdrojům bez určeného autorství.

3.2. Analýza informací Pomocí sumarizace, klasifikace a kategorizace uspořádám získaná a vybraná data do jednoho logického celku odpovídajícího názvu této práce, který bude odpovídat jejím otázkám a cílům.

3.3. Sběr informací Má práce probíhala v období od října 2014 do dubna 2015. Do konce října jsem vypracovala projekt diplomové práce a metodologii. V průběhu listopadu jsem shromáždila co největší množství informací k tomuto tématu a provedla syntézu poznatků. Od začátku prosince jsem začala třídit literaturu a vybírat zásadní informace k tématu práce. V průběhu od ledna 2015 až do konce března jsem pracovala na správné systematizaci informací a začala jsem vytvářet ucelený 10

text se závěry. Nakonec jsem v dubnu provedla finální úpravy pro dokonalost práce.

11

4. Co je sebeobrana „Přežití záleží spíše na důvěře v přežití než na fyzických schopnostech“ (Graciella Casillas In Marrewa, 2002). A proto jak tvrdí Fojtík (1994), „udělejte, co musíte udělat pro zajištění bezpečnosti vlastní a bezpečnosti svých drahých, a o právní stránku se starejte později. Je lepší být odveden v poutech než odnesen pod prostěradlem.“ Marrewa (2002) používá zase trochu jinou definici: „Sebeobrana je souhrn znalostí a vědomostí určených k předcházení útoku na vlastní osobu, k ochraně před fyzickým a psychickým poškozením během útoku i k odstranění negativních účinků útoku na psychiku napadeného.“. Výcvik sebeobrany ženám pomůže rozhodovat se vědomě, a ne instinktivně. Sebeobrana začíná především změnou našeho vlastního myšlení. Jen ten jedinec, který dokáže nebezpečí předvídat a odhalit jej, může zasáhnout dříve, než k opravdovému útoku dojde. Jen ten se může považovat za vynikajícího. (Fojtík, 1994; Rollová, 2005) Lze také říct, že sebeobrana je „účelová příprava na to, jak přežít život, i když vám to někdo nepřeje“ (Rollová, 2005). Mluvíme-li o obraně, musí zde logicky být přítomen také nějaký útok. Je to tedy situace, kde dojde ke střetu dvou protichůdných zájmů, jde o určitý způsob řešení konfliktů. (Vít, Reguli & Čihounková, 2013) Sebeobrana si zachovala mnoho z charakteru dřívějšího smyslu bojových umění. Společným znakem je zničení protivníka, a to i za cenu újmy na jeho zdraví či dokonce ztráty života. V sebeobraně usilujeme o to, abychom narušili rovnost podmínek ve prospěch bránící se osoby. (Kopřivová, 2010) Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Termín aplikace chápeme tak, že se jedná o otevřený systém, v němž se může úpolová činnost za daných okolností a podle podmínek přizpůsobit a měnit. (Stavěl, 2009) Sebeobrana má za úkol ochraňovat pět základních pilířů, mezi které patří zdraví, majetek, čest, osobní a domovní svoboda. Jsme k ní motivováni vyššími

12

hodnotami. Jedná se o citovou vazbu k sobě samému, k jinému člověku či k majetku. (Langerová, 2013) Každý má právo na sebeobranu, to je všeobecně známo. Je jen na nás, zda se podvolíme, budeme se fyzicky nebo psychicky bránit nebo zda utečeme. Jistý autor jedné německé knihy však říká, že sebeobrana není možností volby, ale je pro nás povinností. Uvádí, že jsme zodpovědní za sebe samé, a proto se musíme bránit. V tomto duchu pak vede své kurzy. (Häckel, 2008) Budeme-li krátce hovořit o rozdělení sebeobrany, můžeme ji rozčlenit na osobní a profesní. Profesní sebeobrana souvisí s výkonem profese či povolání, která potřebují konkrétní úpolové dovednosti, a je proto určitá pro každé povolání. Osobní obrana je určena všem, kdo se chtějí bránit, ale v rámci právních norem. Speciální částí osobní sebeobrany je pak sebeobrana žen. Toto speciální rozdělení je dáno díky rozdílným fyzickým a psychickým předpokladům žen. (Kopřivová, 2010) Součástí sebeobrany nejsou jen samotné techniky odražení útoku, ale zahrnuje i situace, které útoku předchází a které po něm následují. Ve většině případů má napadení určité schéma, podle něhož se situace vyvíjí. Člověk, který se brání, může zamezit tomu, aby se situace vyvíjela podle plánu útočníka právě tím, že včas a efektivně zasáhne. Avšak sebeobrana je tu proto, aby chránila člověka jako lidskou bytost plnou života, nikoli proto, abychom ochránili naše věci, jako kabelku, peněženku atd. Za to nestojí riskovat. Peníze, auto ani šperky se nemohou vyrovnat lidskému životu. Nečekejte tedy, zda si pachatel opravdu troufne uskutečnit při loupeži své výhružky, a dejte mu, co chce. Nemá cenu pokoušet osud. (Fojtík, 1994; Marrewa, 2002; Rollová, 2005) Budeme-li mluvit o útoku vedeném na ženy, je na místě si tento pojem vymezit. Za útok se považuje jak fyzická akce, tak i jakékoli omezování osobní svobody, třeba chycením za ruku či oděv. Nejjednodušeji můžeme útok definovat jako ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Je vyvolán protiprávním jednáním fyzické osoby a je do jisté míry nebezpečný pro společnost. Ženy bývají nejčastěji napadeny jedním útočníkem, a proto se i tato práce bude věnovat 13

této možnosti. Napadení ženy více útočníky je velice málo časté. Chceme-li se vyhnout potencionálně nebezpečné situaci, je potřeba si ji včas uvědomit, a tak jí předejít. Chceme-li komukoli pomoci zdokonalit jeho schopnosti a předcházet tak těmto situacím, měli bychom se zaměřit na následující body: motivy útočníka, místo napadení, osobnost útočníka, náhlý útok a lest, čas, roční období a počasí, způsob a fáze útoku, prevence napadení, psychické odvracení útoku, boj a obranu. (Fojtík, 1994; Onder, 2013) Obecně je známo, že událost, při které se napadený dostane do kontaktu s pachatelem, může s obětí velice otřást. Násilí má na člověka silný vliv a jen potencionální oběť sama může ovlivnit, jak zareaguje právě tím, že se bude věnovat tréninku sebeobrany. Netrénovaný člověk, který doposud byl známý svou agresivní, útočnou povahou, může zmrznout a nic nepodniknout, kdežto submisivní, nenápadná osoba může velice překvapit energickou a aktivní obranou. Účinným tréninkem se každý člověk dokáže dostat do stavu, kdy bude schopen se bránit. (Čírtková, 2014) Samotná sebeobrana tedy spočívá především v prevenci. Civilizovaný způsob života, jakým žije většina z nás, je sice krásný, ale zbavil nás přirozené ostražitosti a obranných reflexů. Že nedáváme pozor, zjistíme zpravidla, až když se něco stane, a to je nežádoucí. (Rollová, 2005) Aby se člověk mohl efektivně bránit, musí poznat opravdovou povahu toho, čemu bude čelit. Dojem z útoků, jak jsou zachyceny ve filmech, nestačí. I vojáci se jako první pravidlo boje učí, „poznej svého nepřítele“. Totéž platí i pro sebeobranu nás samých. (Dougherty, 2013)

14

5. Společenské postavení žen v historii Samci neboli muži jsou agresivnější než samičky neboli ženy nejen v běžném životě, ale také v sexuálním. Znásilnění nebo páření proti vůli partnera je fyziologicky nemožné, pokud mluvíme o zvířatech. Výjimkou je jeden druh pavouků a lidé. Od počátků byla žena brána jako symbol plodnosti a její úlohou, kterou přijímala s nadšením, bylo plodit a vychovávat potomky. Dobově vznikl „kult ženy“, žena byla obdivována. Vyobrazení ženy jako symbolu plodnosti si můžeme povšimnout na obrázcích níže. (viz Obrázek 1, Obrázek 2) Informace o této době jsou však interpretovány muži a je možné, že kdyby byly podány z ženské perspektivy, přinesly by odlišný pohled na dobové postavení ženy. Velká sociální změna nastala, když se změnilo podnebí a Evropa se postupně začala zbavovat ledu. Lidé tehdy považovali potomstvo za nebeské požehnání a velmi o ně stáli. (Morus, 1969)

Obrázek 1: Willendorfská Venuše (Morus, 1969)

Obrázek 2: Willendorfská Venuše (Burian, 1905 – 1981)

Původně lidé žili v promiskuitě, a tak se nevědělo, které dítě je čí, a přímé spojení mělo jen s matkou. Zvolna potom vznikala nová forma soužití mezi lidmi, a to monogamie, díky čemuž pak už bylo zřejmé, kdo je otcem potomků, a proto 15

se muž stal vládcem. Čím byl muž „silnější“, tím více se žena dostávala do jeho područí, a to i sexuálně, a musela si nechat vše líbit. Již tedy můžeme mluvit o jakémsi druhu „znásilnění“, i když bylo vnímáno jako legální. Pokud by žena byla nevěrná, zasluhovala si smrt, kdežto muž mohl obcovat, s kým chtěl. (Morus, 1969) Dokonce už v pravěku existovalo něco podobného jako právo první noci. Než žena vstoupila do individuálního manželství, měla povinnost oddat se na svatbě členům kmene, nebo alespoň kněžím či náčelníkům kmene. V této době se tak dopouštěli na ženách největšího násilí. (Kloučková, 2000) V Babyloně se muž nesnažil zcela si ženu podrobit, stála vedle něj jako plnohodnotný člověk. Avšak musela zde jedenkrát za život přijít do chrámu, sednout si před svatyni a čekat. Jejím úkolem bylo souložit s prvním mužem, který jí do klína hodí peníz. V Mezopotámii v polovině 5. stol. př. n. l. zase existovalo právo, které říkalo, že se žena před sňatkem musí oddat v chrámu cizímu muži. Pokud tak žena neučinila, nemohla se vdávat, a proto je to považováno také za formu nechtěného sexu, i když ne zcela za znásilnění. U primitivních národů a pak také u Židů bylo velice rozšířené nucené manželství. Jestliže zemřel starší bratr a nezanechal po sobě syny, musel si mladší bratr vzít jeho vdovu a syny zplodit. Oba noví partneři tedy byli nuceni k pohlavnímu styku. V dalších dobách bylo známé „spalování vdov“, kdy žena měla být celý život sexuálně zavázána svému muži, tudíž když umřel, svázali je dohromady a hodili do ohně. V mnoha kulturách byly také ženy obětovány bohům. (Kloučková, 2000; Morus, 1969) Ve starověkém Římě tomu bylo poněkud opačně. Znásilnění bylo považováno za závažný zločin a Řím chtěl chránit čest svých žen. Dokonce se v minulosti vedly i války kvůli ženám. Avšak kdykoli docházelo k takovému boji, obě válčící strany pak nesly těžké následky. Spousta lidí zaplatila svými životy za malichernost mužů. (Morus, 1969) Ve starém Peru existovala šestidenní slavnost, která začínala dlouhým během na vzdálený pahorek. Na startu byli všichni nazí, a pokud některý muž 16

dostihl jakoukoli ženu, na místě s ní souložil. Takovýchto různých slavností, kde souložil každý s každým, bylo po světě mnoho. Tato problematika je natolik rozsáhlá, že by jí bylo možné věnovat samostatnou publikaci. Ale jelikož téma této práce je jiné, uvádím zde jen ty podle mě nejzajímavější příklady z historie. (Kloučková, 2000) Nejen Mojžíšský zákon vyžadoval od dívek pohlavní čistotu. Již od dávných dob měla být žena až do svatby pannou. Zda je pannou, se zjišťovalo nejrůznějšími způsoby a většina z nich byla velmi nehygienická, bolestná a ponižující. Pokud se zjistilo, že žena již pannou není, následovala řada opatření podle zvyklostí dané doby a kultury. Muž mohl ženu vrátit rodičům, mohl požadovat od rodiny peněžní náhradu, mohl ženu bít a veřejně zesměšňovat až po nejhorší trest, a to smrt. (Morus, 1969) Dokud neexistovalo vlastnické právo na ženu, tak si v mnoha národech ženy půjčovali. Třeba Eskymáci si vyměnili ženy až na několik dní a pak s nimi souložili. V Grónsku se uzavíralo manželství velmi zajímavým způsobem. Bylo to bez jakýchkoli formalit a uzavíralo se pouze formou únosu nebo přepadení. Když se nějaká žena muži líbila, přišel do její chatrče, chytl ji za vlasy a odvlekl si ji domů nebo o to požádal některého kamaráda. Obdobné zvyky byly i v jiných částech světa. Například v okolí Sydney dokonce domorodci realizovali tento únos nevěsty tak, že ji nejdříve uhodili kyjem nebo dřevěným mečem do hlavy či do zad tak, aby se zalila krví a dostala do bezvědomí, a teprve potom ji odtáhli. (Kloučková, 2000) Avšak ne vždy bylo postavení ženy špatné. Dříve než se žena stala majetkem muže a musela ho poslouchat, bylo její tělo svobodné a ona souložila s každým, protože chtěla, ne protože jí to někdo přikázal. V kmenech v Kamerunu si muž vážil ženy tím více, čím více měla milenců. (Kloučková, 2000) Dříve existovala spíše polygamie, ale postupem času vznikaly vztahy monogamní. Vznikaly vlastně z nutnosti a z hospodářských důvodů. Žena se stala pro muže kapitálem. (Kloučková, 2000)

17

5.1. Žena v postavení podžadné bytosti Ve středověku bylo postavení ženy vůči muži dáno církevním a občanským právem. Muž sňatkem převzal opatrovnické právo nad ženou od jejího otce, a tím mu bylo dovoleno na ženu působit výchovně, a to i fyzicky. Bití bylo ve středověku zcela běžnou formou výchovy ženy jejím manželem. Kdybychom tehdejší zvyklosti přenesli do dnešní doby, mohli bychom mluvit o domácím násilí, ale tehdy to záleželo zcela na mužově vůli. Jediná podmínka, aby toto bití bylo zcela zákonné, požadovala, aby žena zůstala na živu. Například Hledíková (2007) uvádí, že ve šlechtické aristokratické rodině „neposlušnou manželku se slušelo přetáhnout kyjem. Muž nemá bít ženu železnými nástroji, ale nicméně tak může činit pro její špatnost prutem, holí nebo ji tahat za vlasy“. (Baráková, 2012; Česneková, 2010) V mnoha kulturách a v různých dobách obchodovali muži s ženou jako s prostitutkou. Ať už šlo o otce, který nabízel svou dceru, nebo o muže, jenž prodával svou manželku. Muž ženu nabízel bohatým cizincům na sex a bral si za to značné sumy. Žena muže samozřejmě musela poslouchat a neuposlechnutí příkazu k sexu s jiným mužem bylo velice přísně fyzicky trestané. (Kloučková, 2000) Manželství nevznikalo z lásky. Jedním z těchto důvodů bylo početí potomků, kteří měli zaplnit Zemi. Pokud se žena bránila aktu početí, byla považována za hříšnici a mohla být potrestána. Od konce 15. stol. byla situace ještě horší. Ženy byly neustále znehodnocovány. S ženou podle tehdejšího učení přišel hřích na svět, jelikož žena sama byla považována za hřích. Postupně se rozšířil názor, že ženin klín je bránou do pekla. Z této doby pochází známé, avšak neblahé události pronásledování čarodějnic i text užívaný při tzv. čarodějnických procesech a to „Kladivo na čarodějnice“. Vyobrazení typických událostí této doby nalezneme na obrázcích níže. (Viz Obrázek 3, Obrázek 4) (Česneková, 2010)

18

Obrázek 3: U upalování čarodějnic na hranici 1555 (Morus, 1969)

Obrázek 4: „Boží soud“ nad čarodějnicemi 16. stol. (Morus, 1969)

Zase o nějakou dobu později, v době renesance, byla žena a její krása vyzdvihována a podle toho vznikala také móda upozorňující na ženské vnady. Znásilňování zde i proto bylo všední věcí, a to především v takzvané dobré společnosti. Rovněž i v devatenáctém století bylo domácí násilí páchané na ženách častým, a nikoli protizákonným jevem. Žena byla povinna vyhovět v čemkoli svému manželovi, a pokud šlo o pohlavní akt, žena neměla být

19

uspokojena, ale důraz byl kladen na její povinnost vůči společnosti zplodit potomka. Tělesné půvaby v té době byly jediným důvodem ženina bytí. (Česneková, 2010; Marrewa, 2002) V době feudalismu existovalo také takzvané právo první noci, které mohl využívat majitel statků v panství. Znamenalo to, že pokud nastal nějaký sňatek mezi mužem a ženou, správce měl právo prožít s nevěstou její první pohlavní akt. (Hledíková, 2007) Filmoví znalci mohou ukázku takového zacházení vidět ve filmu Statečné srdce (Gipson, 1995). Co se týče potomků, v mnoha národech byla dívka v určitém období přítěží. Muž vydělával peníze, muž se lépe postaral o rodinu, žena byla jen přítěží. A tak se děti narozené jako holčičky často usmrcovaly. Vyskytují se také případy, kdy se při narození dívky za ni muselo zaplatit nebo pak byla usmrcena. (Kloučková, 2000)

5.2. Změna společenského postavení žen a jejich zrovnoprávnění Lze vidět, jak se postavení žen postupem času mění a jak vše, co by se dnes soudilo jako vážný trestný čin, bylo tehdy zákony nejen bráno jako dobré, ale zároveň to bylo i povinností žen. Můžeme tedy říci, že dříve muži zacházeli s ženami jako s osobním majetkem, jako s žádaným zbožím. Pomalu však dochází k změně tohoto způsobu myšlení. Vztah mezi mužem a ženou začal mít charakter partnerského vztahu a rozdíly mezi nimi nebyly již tak výrazné. Sice nadále trval respekt vůči partnerovi, který řídí rodinu, ale působením emancipace se tento vliv postupně zeslabil. (Baráková, 2012; Kloučková, 2000; Marrewa, 2002) Ne však v každé epoše lidstva byly ženy v podřadném postavení. Zpočátku byly mnohem „vznešenější a váženější“ než muži. Rozhodovaly o rodině, o osudu muže. V mnoha kmenech se staly stařešinami, hlavou kmene, a rozhodovaly o celé skupině. V této práci jsou však jmenovány hlavně ty negativní postoje k ženám, které by podle dnešního zákona byly považovány za trestné činy a které přímo souvisí se znásilněním či jiným násilím na ženách. Pochopením historie a změnou práv žen pochopíme, jak velký posun v této oblasti nastal a jaká je pozice dnešních žen. Teprve pochopením vývoje těchto práv zjistíme, že každá žena, bez 20

ohledu na její postavení, má nárok na sebeobranu, o kterou v tomto tématu jde. (Kloučková, 2000) V druhé polovině devatenáctého století nastal obrovský skok v módě. Ženám se otevřela cyklistika a zareagovaly tím, že na sebe poprvé oblékly mužskou část oděvu, a to kalhoty. To byl první krok k tomu, že se ženy mohou chovat a oblékat jako muži. V době Velké francouzské revoluce ženy vyšly poprvé do ulic a začaly bojovat za občanskou svobodu a za rovnoprávnost. Hnutí, které nastalo v 50. – 60. letech 19. stol., je nazýváno emancipace a v určitém duchu provází ženy dodnes. K jeho projevům patřily i protesty proti bezpráví v domácnosti. Emancipace zasáhla také oblast sexuality, kdy ženy začaly považovat své tělo za svůj vlastní majetek a samy chtěly rozhodovat o těhotenství, potratech či samotné sexuální volbě. Feministky chtěly zlepšit nejen postavení žen, ale taky vztahy mezi muži a ženami. Po invazi v roku 1914 se začaly objevovat v Británii a Francii zprávy o válečných zločinech páchaných na ženách. Docházelo v obrovské míře ke znásilňování. Koncem šedesátých let se objevila další vlna emancipace související s naším tématem. Ženy chtěly získat podporu federálních a státních institucí, a tak se v krátké době objevilo mnoho center, která se stala základnami přijímajícími týrané ženy, a krizová centra nebo linky důvěry poskytovaly pomoc obětem znásilnění. (Česneková, 2010) Domácí násilí v naší společnosti existuje již dlouhou dobu. Avšak na konflikty mezi partnery se dříve pohlíželo jako na něco velice soukromého a do manželského života se nezasahovalo. Postoje k těmto problémům se začaly měnit až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Násilí na ženách se za posledních čtyřicet let stalo závažným sociálním problémem, který se řeší, kdežto násilí na mužích je bráno jako velice okrajové téma. (Baráková, 2012) Budeme-li mluvit o aktu znásilnění, již víme, že v dřívější době a různých kulturách bylo bráno odlišně. Když muž znásilnil svou ženu, nebylo to bráno jako znásilnění. Žena musela svého manžela ve všem poslouchat, a podrobit se tak všem jeho přáním, i když šlo o sex třeba s hostem. Tato situace se začala pomalu měnit. Bečanová (2007) se vyjadřuje k tomuto tématu následovně: od 13. století začíná být znásilnění stíháno z úřední moci. V době předhusitské se již na 21

znásilnění pohlíží jako na delikt ohrožující lidské zdraví, čest a důstojnost. V 15. – 16. stol. byl tento delikt přísně trestaný. O znásilnění se hovořilo již v Knize rožmberské a v Řádu práva zemského. Za povinnost znásilněné ženě bylo uděleno, aby prokázala, že se bránila. Musela to prokazovat buď křikem nebo příznaky na těle či na šatech. V Rusku bylo za znásilnění požadováno peněžité odškodnění. V Litvě roku 1588 byl stanoven trest smrti za znásilnění, ale jen na přání poškozené. Za Josefa II. se přístup stává liberálnějším a dochází k upuštění od trestu smrti. Trestem za znásilnění byl těžký žalář. Právo se vztahovalo již i na prostitutky, ale násilná manželská soulož trestaná nebyla. V naší zemi patřilo dříve podle zákona do znásilnění pouze spojení pohlavních orgánů, kdežto anální či orální styk byly považovány za omezování osobní svobody či vydírání, za které byla stanovena mnohem nižší trestní sazba než za znásilnění, i když psychická újma oběti byla stejná. Úprava zákona v roce 2001 již znásilnění vymezila v širším pojmu, a smazala tak tyto nedostatky v zákoně. Budeme-li pokračovat dále v popisu změn v postavení žen ve společnosti, zastavíme se u Velké francouzské revoluce, která měla v této oblasti velký význam. Ženy si tehdy poprvé uvědomily, že jejich podřízenost vůči mužům je plodem soustředěné ideologie, a začaly požadovat, aby měly stejné občanství jako muži. Avšak k žádné změně nedocházelo. Všude se o rovnosti mluvilo, ale praxe byla jiná. (Čermáková, 2012) 20. stol přineslo konečně ženám jejich vytouženou svobodu. Díky dalším dvěma vlnám ženského hnutí se žena stala rovna muži, i když se stále setkáváme s kritickými hlasy ze strany některých mužů. (Česneková, 2010) Jednou z podmíněných reakcí, která je dívkám bohužel vštěpována dnes již od dětství, je role bezmocné ženy. Je to pozůstatek z viktoriánské doby, kdy se společnost na tuto vlastnost dívala jako na přitažlivý ženský rys. Pokroku ženy 22

v Americe dosáhly v minulém století. Přestože je tento pokrok úžasný, úplné rovnocennosti mezi muži a ženami není dosaženo ani v současnosti. Dnes naše společnost staví ženy do pozice stále ještě ne zcela rovnocenné mužům. Podle ní by ženy měly být jemné a poskytovat oporu a péči svým blízkým. Co se týče společenského postavení, je opravdu běžné a za slušné považované, že ženy jsou milé na své blízké či hosty. Avšak jde-li o boj, tento postoj ženám znesnadňuje obranu, a proto je od něj třeba upustit. V boji není na slušné chování místo. (Marrewa, 2002) Clarisa Pinkola (n.d. In Smith, 1999) napsala ve své knize s názvem „Women who run with wolves“, že malá děvčátka se do svých pěti let neučí „vidět“ věci, které jsou reálně kolem nás, ale vypadat dobře. Dívky se učí být společenské, mírumilovné, rozumné a tak dále. Jsou chráněny před krutou realitou a vyrůstají do nereálných představ o skutečném životě, lásce, vztazích a speciálně o mužích. To je dělá velmi naivními. Tato brzká, gendrově zaměřená výchova potlačuje jejich intuici. Sebeobrana není jen o umění ubránit sebe samého. Obzvlášť u žen, které mají empatii vůči svým dětem a mají o ně samozřejmě strach. Je třeba neopakovat chyby předchozích generací. Rodiče by se měli zaměřit na správnou výchovu dětí už od malička a vzbuzovat, posilovat ve svých dětech sebedůvěru v jejich vlastní schopnosti. Důvěra je totiž jedna z nejdůležitějších věcí nejen v sebeobraně, ale také v každodenním životě. (Smit, 1999) Postavení žen se tak výrazně změnilo, že v dnešní době se stává již běžné uplatnění ženy v komerční bezpečnosti, tedy jako osobního strážce. Ženy můžeme vidět taky v jiných bezpečnostních složkách, jako je policie či vojsko. Mohou nás také učit různá bojová umění. Lze tak vidět pokrok a změnu směru postavení žen. Stále jsou brány jako křehčí pohlaví, avšak již ne jako naprosto bezmocné. V dnešní době lze vidět, že ženy jsou mnohdy i mnohem nebezpečnější než muži a že nejsou tak snadnou obětí jako dříve. (Brzósková, 2011)

5.3. Žena a úpolové sporty, bojové umění a sebeobrana V různých kulturách, například indiánské, začali lovci napodobovat 23

pohyby zvířat, které zvířata provádí při boji. Tímto způsobem se naučili bojovat. I v Číně můžeme říci, že se bojová umění vyvinula ze starého umění lovu a dodnes nazývají bojové styly podle zvířat: styl jeřába, tygra, leoparda, draka, hada, opice nebo kudlanky. Ve starověku a ve středověku sloužila pak bojová umění k tomu, aby se muži bránili či útočili především ve válečném střetu. Bojové umění lze také trénovat, abychom zlepšili své zdraví a fyzickou kondici. Lze využít za účelem osobního i duchovního rozvoje nebo jako formu zábavy, či dokonce formu sportu. Toto umění může sloužit i k sebeobraně. V průběhu mnoha staletí bylo toto umění pouze mužskou výsadou. V novější době jsou v bojových uměních i úpolových sportech stále častější i ženy. Ženy se dnes mohou bez starostí naučit obranným technikám, aby se v případě nutnosti mohly ubránit potencionálním útočníkům. (Crudelli, 2011; Weinmann, 2010) Nejvíce se k tomuto tématu vyjadřuje Weinmann (2010). O ženě a úpolových sportech, bojovém umění či sebeobraně píše následující: například v Súdánu jsou pořádány ceremoniální zápasy při dožínkách. Těchto zápasů se společně účastní chlapci i dívky a nosí pásky ozdobené peřím. Ve východní Africe je oblíbené i rohování a šermování. V Africe je známé, že zápasů se účastní i ženy. Co se týče Jižní Ameriky, v oblasti Gran Chaco se také provozuje rohování a souboje dvojic s holemi, kde se soutěží účastní ženy. V Austrálii se v rámci kultovních rituálů, kdy se uctívali mrtví, pořádaly zápasnické a boxerské souboje mezi praobyvateli tohoto kontinentu. Zápasy se odehrávaly i mezi ženami a někdy proti sobě bojovala celá družstva. Na Zélandu bylo známé, že dvě ženy bojovaly v zápase proti jednomu muži, aby tak byl smazán rozdíl v silovém vybavení. Na ostrovech v Tichém oceánu se dokonce konaly i boxerské zápasy mezi muži a ženami, stejně jako turnaje v šermu tyčemi a kyjem. Na ostrovech Tonga se při příležitosti svátku Tautau konaly také boxerské turnaje, kterých se mohly účastnit i ženy. Budeme-li mluvit o evropském kontinentu, můžeme zmínit Grónsko a Aljašku, kde byly rozšířené zápasy, kterých se účastnily i ženy. Také v Římské říši byl rozšířen zápas mezi Etrusky. Existovaly zde soutěže, kde byli proti sobě postaveni muži a ženy. 24

V Číně můžeme mluvit o bojovém stylu „opilého muže“. Tento styl se vyznačuje tím, že bojovník neustále padá, ale přesto uděluje cílené údery. Má tím ukázat, že hlava řídí pohyby, i když je tělo z boje vyřazeno. Podle tohoto pak sestavila účinné šaolinské techniky jeptiška Ng Mui. Její žákyně Yim Wing Tsun z nich pak vytvořila systém sebeobrany, který byl založen na co nejrychlejším překonání vzdálenosti k partnerovi, což mu znemožnilo volný pohyb paží a nohou. Navíc se zde přednost dává intuici. Toto bojové umění umožňovalo bránit se i lidem bez velké tělesné síly a s větší kloubní pohyblivostí, čili ženám. V některých částech světa mohly ženy bojovat již od dávných dob. Mohly se účastnit slavností nebo ceremoniálů, kde bojovaly proti sobě, proti muži nebo kde jen předváděly boj v tanci. V jiných zemích a kulturách žena naopak bojovat nemohla, jelikož její partner požadoval naprostou poslušnost. Všichni lidé museli projít určitým vývojem této části svého bytí, aby se dostali až tam, kde jsou dnes. Někdy to zdaleka nebylo jednoduché. Avšak dnes je již v mnoha zemích rovnoprávnost mezi muži a ženami, a tak se i dnešní ženy mohou učit aktivity, původně spíše mužské, a mohou je využít k výcviku sebeobrany. Každá žena má totiž právo se bránit a nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné.

25

6. Sebeobrana speciálně pro ženy V roce 1971 došlo k přepadení jedné ženy. Tato žena měla černý pásek v karate a dosahovala obdivuhodných výsledků při cvičení. Přesto však byla brutálně napadena a znásilněna. V čem spočívá problém? Tato žena měla projevy stresu jako každý jiný, i když uměla perfektně karate. Kompletně ztuhla a nebyla schopná naprosto žádné reakce. Byla napadena zezadu, povalena na zem a následně znásilněna. Její pokusy o sebeobranu byly velmi chabé a bez jakéhokoli výsledku. Pokus této ženy se ubránit vyprovokoval útočníka ještě více, a o to byl útok drastičtější. (Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013)

6.1. Důvod vzniku ženské sebeobrany Tato situace donutila jejího přítele Matta Thomase, kterého můžete vidět na fotografii níže, aby začal případ více zkoumat. (viz

Obrázek 6) Proč žena,

držitelka černého pásku, nebyla schopná ubránit svou osobu? Začal studovat policejní spisy a hledal důvody možného neúspěchu. Chtěl zjistit, jaké signály a vzorce se nachází v jednotlivých napadeních. Chtěl vytvořit metodologii výuky tak, aby co nejvěrněji opisovala reálnou situaci, a objevil několik faktorů. (Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013) Zjistil, že bojujeme vždy přesně tak, jak jsme se to naučili v tréninku. To byl problém i této ženy. V karate bojovala na lehký kontakt, což znamená, že byla zvyklá úder či kop zastavit těsně před tím, než zasáhla soupeře. Byla sice ohromně rychlá a přesná, ale její úder vůbec nezasáhl násilníka. Prostě údery „sázela do vzduchu“. Navíc v karate se nebojuje na zemi, a tak ani tato žena nevěděla, jak se má na zemi chovat. (Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013) Druhým faktorem, na který Matt Thomas přišel, je, že vyhraje vždy ten „šílenější“. Napadená musí umět přepnout z nuly na sto. Stát se v okamžiku z mírumilovného člověka běsnící bestií. Musí využít veškerý adrenalin, strach a sílu protivníka a nasměrovat je proti němu. (Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013) 26

Obrázek 5: The Bulletman (Beck, 2008)

Obrázek 6: Matt Thomas (Vít, Reguli, Čihounková,

Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013)

Díky tomuto zjištění zavedl v Bostonu nové kurzy sebeobrany využívající modelových situací a ochranného obleku, který se nazýval „padded assailant“ a můžeme ho vidět na obrázku výše. (viz Obrázek 5). Avšak než vymyslel ochranný oblek, používal neprůstřelnou vestu, masku a chrániče na hokej. Na konci každé hodiny vždy napadl své studentky a zjistil, že ne každá se dokáže ubránit. Proto prodloužil výcvikový kurz o šest týdnů, než jeho studentky byly schopné skutečné účinné sebeobrany. Úspěch takto vedeného výcviku potvrdila situace, kdy jej při cvičném napadení na konci kurzu jedna studentka kopla do hlavy a on skončil v bezvědomí. Od té doby ho studentky knockoutovaly ještě 17x. Kromě toho mu při výcviku dokázaly zlomit i nějaká žebra a obratle. (Freeman & Wilhelm, 1988; Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013) Jeho teorie se mu jen potvrdily, a tak začal trénovat za stresových situací. Svůj sebeobranný systém nazval v konečné fázi Model Mugging, protože v tomto kurzu pro ženy dělali figuranty muži. (Vít, Reguli, Čihounková, Malčík, Novák, Kolcun & Matoušek, 2013)

27

7. Neslučitelnost sebeobrany žen a mužů 7.1. Rozdíly mezi muži a ženami v rámci sebeobrany Jak většina z nás asi předpokládá, anatomické rozdíly mezi muži a ženami jsou značně viditelné. Z těch potom můžeme odvodit i některé fyziologické rozdíly a nakonec jsou to rozdíly v samotném myšlení a uvažování těchto dvou pohlaví. Budeme-li hovořit právě o těch viditelných rozdílech, měli bychom začít výškou, které si každý všimne. Také hmotnost se dá lehce odhadnout. Žena je většinou menší a má i nižší hmotnost. Od toho se pak odvíjí i kratší délka končetin, což je nevýhodou. Ženy díky tomu mají kratší dosah a horší úchopovou schopnost. Naopak větší sílu a ohebnost pak mají ženy na rozdíl od mužů v kyčlích a středu těla. Muži mají více síly v horní části těla. (Mazurek, 2013; Wright-Martell, c2011) Z postavení jednotlivých částí těla, jejich délek a hmotnosti pak můžeme odvodit, že ženy mají položené těžiště o něco níže než muži. To je pro ně ale výhodou, jelikož mají díky tomu lepší stabilitu celého těla. (Mazurek, 2013) Když mluvíme o psychických rozdílech mezi muži a ženami, měli bychom se zmínit v prvé řadě o intuici. Většina lidí je vychovávána, aby myslela racionálně a používala analytické myšlení. Avšak ženy, které zažily znásilnění či napadení, měly stejnou zkušenost. Zmínily se, že před samotným útokem měly varovný pocit. Smith (1999) uvádí, že jejich intuice neboli „vnitřní hlas“ je varoval před hrozícím nebezpečím. Ženy mají úžasný dar, kterého se mnoha mužům nedostalo, a měly by se jej naučit používat. Měly by se tento dar naučit rozvíjet a trénovat, nikoli se jej bát a potlačovat jej. (Marrewa, 2002; Smit, 1999) Také napadení vedená proti mužům a proti ženám jsou zcela jiná. Stává se jen ve výjimečných případech, že je muž napaden ze sexuálních pohnutek. Právě naopak u žen je toto napadení typické. Muži a ženy by se měli tedy připravovat na jiný druh napadení, stejně tak můžeme hovořit o tom, že každý typ napadení má zcela jiný průběh. 28

Fojtík (1994) říká, že ve světě, ale i u nás, stále narůstá počet napadení žen. V několika státech se provádí výzkumy zjišťující vlastní obranu žen a její nejúčinnější techniky. Podobná zkoumání se již párkrát uskutečnila i u nás a zjistilo se, že je nutné se více věnovat obranám proti útokům zezadu. Tuto teorii potvrzuje i Náchodský (2006), který uvádí, že celých 40% žen je útočníkem atakováno právě zezadu. Nejlepší ženskou zbraní je inteligence a taky psychická odolnost. Někdy nejvíce získá právě ten motivovanější, neboli ten, kdo je ochoten bojovat a vytrvat. Ženy jsou, co se týče psychiky, obecně nadanější než muži, jelikož dokážou snadněji kontrolovat samy sebe a své emoce. To jim dává výhodu, tak proč ji nevyužít? (Vít, Reguli, Čihounková & Bugala, 2013) Pokud chtějí ženy být dobře psychicky připraveny, musí svou psychiku samozřejmě trénovat. Jeff Cooper sestavil sedm principů psychické připravenosti a mezi ně patří ostražitost, rozhodnost, agresivita, rychlost, rozvážnost, nemilosrdnost a překvapení. Budou-li se ženy těmito principy řídit a budou-li je umět dobře ovládat, tak jejich psychika bude na nejlepší možné úrovni připravenosti. (Vít, Reguli, Čihounková & Bugala, 2013) Žena je také odolnější vůči bolesti než muž, což jí umožňuje určitou výhodu. Za nevýhodu pak můžeme považovat její vzhled, který málokdy budí v mužích pocit hrůzy. Kdežto muži dokážou být dost hroziví jen svým vzhledem a neverbální komunikací či svými zvuky. Žena má také lepší periferní vidění, což jí umožňuje rychle střídat pásma útoku a tím vyvést pachatele ze soustředění či mu zmařit jeho plán. (Langerová, 2013)

7.2. Specifické útoky vedené na ženy 7.2.1. Vývoj právní úpravy v ČR ZNÁSILNĚNÍ: K nejstaršímu vývoji práva nejsou samozřejmě uchované žádné záznamy, jelikož šlo o právo obyčejové čili nepsané. Avšak ve středověku i v raně novověké společnosti neexistovala rovnost před zákonem. Ženy byly v právu značně 29

znevýhodněny. Znásilnění byla ale v právu věnovaná velká pozornost. Trestem za znásilnění bylo stětí, nebo i vpletení do kola. Znásilnění muselo být dokázáno, například tím, že žena křičela nebo na jejím oděvu či těle byly známky násilí. Pak už stačila jen přísaha ženy, že k takovému činu došlo. (Holá, 2014) V době Rakousko-Uherska se lidé řídili zákonem z roku 1852, který uvádí následující definici: „Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila, a v stavu tomto jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.“. (Holá, 2014) Již v roce 1961 bylo přijato zákonem č. 140/1961 Sb. ustanovení § 241. Toto ustanovení bylo umístěno ve zvláštní části trestního zákona, a to ve druhém oddílu hlavy osmé pod názvem „Trestné činy proti lidské důstojnosti“. Trestný čin znásilnění byl mezi léty 1961 a 2001 jen velice málo novelizován. (Bečková, 2009/2010) „Ustanovení § 241 v zákoně č.1961 Sb. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. vypadalo následovně: kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí ženu k souloži, nebo kdo k takovému činu zneužije její bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let“(Bečková, 2009/2010). První změna byla v roce 1991 a byla ve prospěch pachatele. Došlo ke snížení dolní hranice základní trestní sazby ze tří let na dva roky. Tento zákon dnes umožňuje trestat již i manželské znásilnění a ukončuje tak dlouhou éru, kdy sňatek automaticky dával souhlas k pohlavnímu styku. (Bečková, 2009/2010; Holá, 2014) Bečková (2009/2010) píše, že v roce 2000 se konal seminář, který byl věnovaný problematice znásilnění. Přišlo se na dva nedostatky. Skutková podstata tohoto ustanovení byla příliš speciální a kvůli tomu neumožňovala postihovat jiná jednání pachatele, která byla svou závažností srovnatelná s činem znásilnění. Jak jsme již výše četli, za znásilnění byla považována jenom soulož, tedy spojení pohlavních orgánů. Orální, anální styk či jiné sexuální praktiky patřily pod trestný

30

čin vydírání. Postih pachatelů byl mnohem mírnější, kdežto psychická újma pro oběti nikoli. Druhým nedostatkem bylo, že předmětem útoku se může stát pouze žena. (Bečková, 2009/2010) A proto došlo v roce 2001 k novelizaci ustanovení § 241 zákonem č. 144/2001 Sb. ve znění: „Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě až osm let.“. (Bečková, 2009/2010) Současná právní úprava trestného činu znásilnění je v zákoně č. 40/2009 ve znění zákona č. 306/2009, která je účinná od 1. 1. 2010 a který zní následovně: „Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.“ (Bečková, 2009/2010). Obětí znásilnění se podle tohoto zákona může stát žena, muž či hermafrodit. Nezáleží ani na tom, jaký je mezi pachatelem a obětí vzájemný vztah. Může tedy jít i o osoby žijící ve společné domácnosti. Pachatelem může být opět muž i žena. Subjektivní stránka trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění pachatelem. (Bečková, 2009/2010) Podíváme-li se na právní úpravy znásilnění za posledních deset let, můžeme je hodnotit velmi kladně. Avšak je také zřejmé, že právní úprava znásilnění byla vždy ovlivněna danou kulturou a společností, což v minulosti pro ženy znamenalo bohužel značné znevýhodnění. (Holá, 2014) DOMÁCÍ NÁSILÍ: Dlouho bylo domácí násilí nejen v českém právu, ale i jinde ve světě vnímáno jako soukromá záležitost. Společnost postupně přiznala skutečnost, že domácí násilí je jev, který má celospolečenský dopad a musí se začít řešit. Do roku 2007 nebyl v českém právu pojem domácí násilí uveden. (IDT, 2013)

31

Prvním zákonem tedy byl zákon, který Parlament přijal v březnu 2006 a byl to zákon č. 135/2006 Sb., který je známý jako „Zákon na ochranu před domácím násilím“. Účinný je od ledna 2007. Zahrnuje ochranu teritoriální a o vykázání rozhoduje policista až ve správním řízení. (IC, 2000) Budeme se setkávat s pojmem vykázání, což je opatření, které se může na určitou dobu udělit násilné osobě. Jeho cílem je zakázat přístup do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí a také zakázat navazování kontaktu s ohroženou osobou. Vykázání je ukládáno bez ohledu na následnou trestněprávní kvalifikaci daného násilí. (IDT, 2013; PČR, 2011) V České republice je s platností od ledna 2009 nově upraveno vykázání, a to v zákoně č. 273/2008 Sb. A to konkrétně v § 44 a § 47. Policie ČR poskytuje obětem domácího násilí personální i teritoriální ochranu. Lhůta vykázání je deset dní a jde o preventivní opatření. Znění zákona je následující: „Lze-li na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví, a nebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti, je policista oprávněn vykázat tuto osobu z bytu nebo domu společně obývaného s útokem ohroženou osobou, jakož i z bezprostředního okolí společného obydlí. Policista je oprávněn tuto osobu vykázat i v její nepřítomnosti.“. (Vitoušová, 2007) Současný právní rámec tedy zahrnuje jak dostatečnou ochranu pro oběti domácího násilí, tak spravedlivý postih pro pachatele a zaručení ukončení násilného jednání. (IDT, 2013) K domácímu násilí se vztahuje § 199 tr. zákoníku, týrání osoby žijící ve společném obydlí, který zní: „Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na čtyři léta.“. (Vitoušová, 2007) 7.2.2. Typy nejčastějších útoků na ženy Každý pachatel má určitý motiv, proč trestný čin páchá. Sám si zdůvodňuje, proč něco takového musí udělat. Motiv je vlastně pohnutka útočníka, která jej vede 32

k vykonání daného agresivního činu. Ženy bývají nejčastěji napadány ze sexuálních pohnutek mužů, přičemž věk není ani tak rozhodující. Dalším motivem při napadení žen je loupežný motiv. Loupež je krádež určitého předmětu pod pohrůžkou násilí, zranění nebo smrti. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. definuje v § 173 co je to loupež: „Kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě až deset let.“. Loupež je mnohdy prováděna se zbraní. Posledním motivem, nejméně častým, je motiv msty. Mstivé napadení je často vedeno u párů, v nichž je manžel žárlivý. Odhaduje se, že případy sexuálního napadení, které jsou evidované, tvoří pouze část skutečného počtu násilně napadených žen. Představa je taková, že skutečné číslo je mnohem vyšší. Odhaduje se, že pouze 8% případů znásilnění řeší policie a to jen se souhlasem napadené. Znásilnění je pro ženu obrovským traumatem především v psychické oblasti. Nejde jen o psychické či fyzické ublížení na zdraví, ale může dojít také k otěhotnění či nákaze některou z pohlavních nemocí. (Fojtík, 199; Vostal, 2013) Fojtík (1994) tvrdí, že nejčastěji jsou ženy napadány zezadu. Jeho teorii potvrzuje také například Wright-Martell (c2011) a další autoři. Tyto útoky jsou nejnebezpečnější a hůře se jim čelí. Za napadení, která jsou považována za nejčastější u žen, a na které by se tudíž ženy měly připravit, jsou objetí zezadu přes paže, objetí zezadu kolem pasu a škrcení předloktím, objetí zezadu pod pažemi, škrcení zezadu předloktím, úchop za vlasy zezadu, úchop zezadu za obě zápěstí. Další jsou pak útoky vedené zepředu, kde jde o úder pěstí, objetí zepředu přes paže, úchop zepředu za zápěstí a úchop zepředu za vlasy. Další častý druh napadení může být objetí ze strany přes paže a blokování vleže na zádech. U většiny případů sexuálního napadení se muž snaží ženu po prvním útoku strhnout nebo hodit na zem. (Fojtík, 1994) Rozlišují se tři varianty, jak může pachatel získat oběť do své moci. Prvním je lest, při níž pachatel využívá klamu či nějaké inscenace. Další je bleskový útok,

kdy pachatel okamžitě

zaútočí přímým

násilím

nebo

vyhrožováním. A v poslední variantě pachatel využívá překvapivého momentu, na oběť někde čeká či číhá, následně využije lest a pak teprve násilí. (Čírtková, 2014) 33

Marrewa (2002) se vyjadřuje k tématu nejčastějších útoků vedených na ženy následovně: u žen dochází také mnohem častěji k obtěžování než u mužů. Ať už jde o sexuální obtěžování, nebo nepřátelské prostředí v práci či o obtěžování na ulici. Ženy si musí uvědomit, že za své pohodlí a spokojenost zodpovídá každý sám. Většina žen sepíše v práci stížnost, pokud šlo o obtěžování, ale tím veškerou zodpovědnost přenese na druhou osobu. Lepším postupem je, když si obtěžovaná žena ponechá iniciativu ve vlastních rukou a pomocí asertivity konflikt řeší sama. Pokud se jí to nepovede, stále jí zbývá možnost řešení úřední cestou. Pokud budeme mluvit o obtěžování na ulici, je důležité být silná. Nevracet urážky, nezastavovat se, nezačínat diskuzi. Obtěžovaná žena může použít třeba frázi: „Chovej se dospěle“ nebo „Ztrať se“. Nejlepší reakce je ignorování. Další možnou variantou je podívat se obtěžovateli zpříma do očí a jinak nikterak neměnit svou aktivitu. Takový pohled je plný sebedůvěry a síly a přitom vyjádří, že ženu ten člověk absolutně nezajímá. Zvláštní kapitolou je domácí násilí a každá žena by o tomto tématu měla něco znát. Je to další druh násilí páchaného na ženách. Týrání není jen fyzické, ale také verbální či psychologické. „Domácí násilí je velmi rozšířený a současně nejméně kontrolovaný druh násilí. Zahrnuje v sobě všechny projevy fyzického, sexuálního a psychického násilí páchaného mezi jednotlivými členy rodiny“ Dřínková (2014). Může být prováděno v několika formách. Třeba formou určitého donucení, hrozeb, zastrašování, citového týrání či ponižování. Pachatel může také oběť sociálně izolovat od rodiny a přátel prostřednictvím žárlivých scén a neustálé kontroly nad pohybem partnerky.

Typickou formou je používání dětí jako

„rukojmích“ či odepírání přístupu k finančním zdrojům. (Hrozek, 2010; Marrewa, 2002) Znakem domácího násilí je opakovanost. Domácí násilí má určité fáze, které stále opakuje v cyklu. Intervaly mezi jednotlivými útoky se postupně zkracují a stejně tak se zvyšuje intenzita útoků. V dnešní době se hodně mluví o domácím násilí a její formě stalkingu, která může začít, aniž by dva lidé spolu měli nějaký vztah. Dřínková (2014) tvrdí: „Jedná se o úmyslné, zlovolné

34

pronásledování a obtěžování jiné osoby, které snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její bezpečnost.“. (Dřínková, 2014) V okamžiku, kdy se začne domácí násilí opakovat, žena hledá chybu sama v sobě. Snaží se dělat vše proto, aby její chování nevyvolalo v partnerovi další vlnu agrese. To je však chybné. Žádná žena dnes není majetkem svého partnera a role ve vztazích jsou dnes rovnoprávné. Jakmile si uvědomí, že jde o domácí násilí, musí začít neprodleně jednat. (Dřínková, 2014) Toto je doslovné vyjádření toho, proč je tak velice těžké bránit se domácímu násilí: „Měla jsem z manželství hrůzu. Pochopila jsem, stejně jako dříve nebo později asi pochopí mnoho žen, že jediný člověk, který vám v životě opravdu dokáže ublížit, je manžel. Nikdo jiný vám není natolik blízký. Na nikom jiném není žena v každodenním společenství, v lásce a ve všem, z čeho se skládá manželství, tak závislá. Už nikdy, rozhodla jsem se, že se nikomu nevydám na milost a nemilost“ (Christie, 1999 In Dřínková, 2014). 7.2.3. Profily pachatelů napadajících ženy Psychologický profil sexuálních útočníků bývá podobný. Mají slabou volní kontrolu, jsou silně egoističtí a mají tendence okamžitě uspokojit své potřeby. Někteří potřebují svou oběť hned a nezáleží jim na věku, berou prostě tu, která je zrovna po ruce. Jiní svoji oběť sledují delší dobu. Řada specialistů říká, že tito muži neznásilňují ženy kvůli potřebě uspokojení, ale spíše kvůli potřebě dokázat si svou sílu, vyjádřit vztek, frustraci či nějaké zranění. Tito pachatelé tak dávají volný průchod nahromaděné zlobě či nedávnému pokoření. Dá se říci, že často útočí právě ti jednotlivci, kteří obecně nemají moc rádi lidi. Mnozí z nich nedokážou sami navazovat normální vztahy se ženami. (Fojtík, 1994; Rollová, 2005) Co se týče vzhledu pachatelů, nelze přesně říci, jak takový násilník vypadá. Výzkumy nepotvrdily typický vzhled útočníků, takže může vypadat prakticky jakkoli. Někdy může být otrhaný, jindy zase oblečený jako vysoce postavený úředník. Na první pohled tedy nelze útočníka poznat a odhalit jeho úmysly. Co se týče věku, většina pachatelů trestných činů páchaným na ženách se 35

pohybuje ve věkové hranici patnáct až pětatřicet let. Také jejich výška bývá průměrná, takže předpoklad, že trestné činy budou konat zakomplexovaní muži s podprůměrnou výškou, se nepotvrdil. (Náchodský, 2006; Rollová, 2005) Sannete Smith (1999) mluví o různých způsobech a stylech znásilnění. Nejfrekventovanějším typem znásilnění je to, kdy násilník si věří. Nejedná zbrkle, ale plánovaně a svou oběť si testuje. Testuje ji buď během několika sekund, kdy se zeptá třeba na směr nějaké cesty, nebo několika minut, v nichž s obětí konverzuje. Testovat si může oběť i hodiny během nějaké párty, nebo dokonce několik let, pokud jde třeba o kolegu v práci. Násilníci působí v těchto situacích sebejistě, vystupují slušně, a tudíž budoucí oběť většinou netuší, že jí může něco hrozit. Je to o to obtížnější, že může jít o kolegu, kterého žena zná již několik let a který má třeba manželku a dvě děti. Žena si nedokáže představit, že někdo jí tak známý a podle ní slušný by jí mohl ublížit. Bohužel její intuice v těchto okamžicích obvykle zklame či jí žena nevěnuje pozornost. Tohoto typu útoku se tedy žena může eventuálně vyvarovat správným chováním, tím, že bude důvěřovat především své intuici. Dalším druhem znásilnění je bleskové. Násilník se s obětí nechce bavit. Ta většinou nemá možnost vidět, že se útok blíží. Útočník ženu napadne z boku nebo zezadu a bývá to většinou velmi rychlé a velmi tvrdé. V takovéto situaci se nevyplatí křičet o pomoc, protože útočník může ženu v okamžiku zabít. Takovýto člověk už nepůsobí tak upraveně a slušně, jde většinou o někoho, koho nikdy před tím neviděla a kdo ji nezná. Zde oběti intuice nepomůže, útok je naprosto nečekaný. Může křičet, pokud ví, že nablízku jsou lidé, kteří ji uslyší. Mnohem lepší je ale zaměřit se na svou vlastní obranu. Najít na útočníkovi zranitelná místa a zaútočit na ně některou z technik, kterou napadená umí. Potom utéci co nejdříve, jakmile bude vhodná příležitost. Dalším typem je znásilnění v zuřivosti či hněvu. Tito útočníci používají sexuální napadení jako vyjádření svého hněvu. Mohli ztratit práci, někdo je pokáral, rozhněval či ponížil. Násilník většinou používá mnohem více síly na kontrolu své oběti, než je třeba. Útok je velice impulzivní a není příliš promyšlený. Často na oběť plivou a jsou vulgární. Je potřeba nebrat jeho urážky a 36

chování osobně. Její odpověď na takový útok musí být velmi silná a není zde místo na chyby. Na takovéto osobě už jde předem vidět, že je rozhněvaná či frustrovaná, nesnaží se to skrývat. Oběť se střetu s ní zřejmě nevyhne, ale může mít nachystanou strategii. Můžeme mluvit také o silovém znásilnění, kdy útočník použije jen tolik síly, aby překonal odpor. Násilník používá slovních útoků a často svou oběť zastrašuje pomocí zbraně. Důležité je ženu naučit, aby takovému útočníkovi nikdy nevěřila. Násilník jí totiž ublíží, i když udělá, co agresor chtěl. Fantazírující útočníci si pak většinou vysní svou oběť, sledují ji týdny, ví o každém jejím kroku. Svůj útok plánují. Napadají ženy v jejich obydlí, kam se většinou vloupou v noci, když žena spí, a nedělá jim problém vyšplhat třeba po okapu do pátého patra. Takovýto muž počká, než se jeho oběť vzbudí a pak s ní začne komunikovat. Může stát u její postele nahý. Křik jej jenom rozčílí. Pokud se napadená začne vzpírat, okamžitě ji znásilní. Pokud se tedy rozhodne klást odpor, útok musí být silný a okamžitý, nejlépe překvapivý pro násilníka. Musí zůstat klidná a pak zaútočit nečekaně a znova a znova, dokud násilníka nezneškodní. Potom utíkat někam do bezpečí a zavolat policii. Psychická sebeobrana, kdy napadená bude komunikovat s útočníkem a obdivovat ho, jí může zachránit život. Musí však být v oblasti psychické sebeobrany pro tuto situaci trénovaná a dokázat se udržet naprosto v klidu, jinak jej rozzuří. Je tu však možnost vyhnout se fyzickému kontaktu. Dobrým způsobem je začít se jej ptát, jak se k oběti dokázal dostat. Existují i jiné způsoby a typy znásilnění, například násilník, který s ženou chodí na schůzky a čeká třeba až na čtvrtou, na níž ji znásilní. Ve skupině, v gangu se objevuje akt, kdy musí jeden z členů ženu znásilnit a ostatní se dívají a povzbuzují. Zde napadené může pomoct komunikace ve stylu: „Ty jsi přece hodný kluk, nic takového bys neudělal, já to vím, věřím ti.“. Pokud se oběti tato slovní sebeobrana povede, otočí se často útočníkova role na roli ochránce, který ji chrání před zbytkem skupiny. Existují také znásilnění, která původně nebyla plánovaná. Útočník jde například vykrást dům a majitelka se nečekaně vrátí nebo ji najde spící v posteli, a proto se rozhodne, že ji znásilní. Je mnoho možností, 37

které mohou ženy potkat. Důležité je zachovat si chladnou hlavu, uvažovat racionálně a věřit svému instinktu. Ten napadeným většinou poradí, zda zvolit slovní a psychologickou sebeobranu nebo se bránit fyzicky. Základem pro účinnou sebeobranu je u žen duchapřítomnost, nebojácnost a schopnost nedat na sobě znát strach. Pokud však už dojde k fyzické obraně, měla by být rázná, silná, nečekaná a hlavně účinná. Žena má jen jednu možnost, jak se ubránit. (Levský, 1982; Smit, 1999) Celkově můžeme tedy říci, že znásilnění je akt síly, kontroly, zloby, agrese, násilí, podrobení si druhého a ponížení, které se v tomto případě provádí na ženách a vyjadřuje se pomocí sexuálního činu. Je zvláštní, že ve většině případů není čin znásilnění o sexu, že jej muži nedělají pro uspokojení sexuálních potřeb, ale kompenzují si jeho prostřednictvím úplně jiné frustrace ze svého každodenního života. ( Smit, 1999) Fojtík (1994) uvádí, že tento typ násilníků často pochází z rodin, kde byla opomíjená sexuální výchova a kde byla uplatňována výchova ortodoxního náboženství. Někteří tito jedinci pak nahlíží na pohlavní styk jako na něco nečistého. Základy nepřátelství k ženám mohou pachatelé získávat v období puberty, kdy jsou mladíci schopni mnohem méně komunikovat s druhým pohlavím. Stávají se introvertnějšími. Vadí jim, že si je dívky dobírají a že nemůžou mít právě tu, která se jim líbí. Taky je možné, že první sexuální styk skončí naprostou katastrofou. Podle odborníků má pak mnoho zločinců narušené své vlastní ego, a proto potřebují sami sebe přesvědčit, že jsou „mužní“. (Fojtík, 1994; Rollová, 2005) Marrewa (2002) rozděluje potencionální útočníky na tři typy. Prvním typem je muž, který se chová spíše spontánně než nějak obzvlášť agresivně. Nehrozí zde nebezpečí většího zranění. Ve vztahu k ženám se však chová nevhodně. Druhým typem je agresor, který vidí každou ženu nepřátelsky a své napětí se snaží uvolnit právě sexem. Posledním a velmi nebezpečným typem je psychopat. Tento typ pachatele obvykle ženu nejvíce zraní. Nejedná ukvapeně a 38

svůj plán napadení může spřádat měsíce. Rollová (2005) k tomu dodává, že jejich jednání je výsledkem vnitřní patologie. Některé jejich hormony nefungují, jak by měly, a proto páchají zlé skutky. Když ženě ublíží nebo ji znásilní, cítí se uvolněně, je to pro ně nejlepším prožitkem. Za nejnebezpečnější typ pachatele páchajícího trestný čin znásilnění považují odborníci muže trpící tak zvanou patologickou sexuální agresivitou. Při tomto druhu deviace totiž dosahují pachatelé vzrušení absolutním překonáním odporu oběti. (Bečanová, 2007) Jiné rozdělení provedl odborník z FBI John Douglas, který je specialista na profily pachatelů a rozlišuje pouze dva typy násilníků. Jedni z nich jsou takoví, kteří se ujišťují o své moci, a druzí jsou hněvem se vzrušující. (Fojtík, 1994) Žena je pak často nucena přizpůsobit strategii své sebeobranné situace právě typu násilníka. Pokud jde o typ nejistý, dá se předpokládat, že vyjednávání a slovní sebeobrana by mohla postačit. Pokud jde o typ sadistický, tak by ho tato taktika mohla naopak ještě více rozzuřit. Pachatelé, kteří chtějí svou oběť znásilnit, mají pár společných rysů a projevů. Vybírají si co nejzranitelnější oběť, aby dělala, co chtějí, a používají násilí či hrozbu násilím. Tito pachatelé bývají také ve velké míře pod vlivem alkoholu. (Bečanová, 2007; Fojtík, 1994; Marrewa, 2002) V mnohem větší míře se také setkáváme s tím, že násilník je někdo, koho žena zná, například manžel, přítel, kamarád, soused, šéf či kolega z práce. Ženu může znásilnit i někdo pro ni zcela neznámý, ale je to mnohem méně častý případ. Pachatelé, které jejich oběť zná, věří tomu, že napadená nic neřekne. A pokud se někdy obávají, že znásilněná promluví, začnou ji dokonce třeba i vydírat. Pachatelé to berou jako způsob umlčení oběti. (Marrewa, 2002; Rollová, 2005) Je zde také další informace, kterou většina lidí chápe mylně. Znásilnění je většinou předem naplánovaný čin a dochází k němu klidně i v denních hodinách a v blízkosti bydliště oběti. Nemusí jít vždy vyloženě o noční hodiny a opuštěná

39

místa. Důležité je s tímto počítat. Žena by měla být vždy připravená. (Marrewa, 2002) Problémem je, jak muži chápou odpovědi žen. Co se týče sexuálních aktů, pokud žena řekne „ano“, je považována za lehkou, proto tak většinou neodpoví. Z tohoto důvodu, když řekne žena „ne“, bere to muž jako skrytou odpověď „ano“. Pokud řekne „možná“, znamená to pro muže „ano“, ale „ne teď“. Tato mylná představa zakomponovaná v mužích často způsobuje i špatnou reakci k ženě. Muž je přesvědčen, že když žena říká „ne“, tak to vlastně říká jen proto, aby se necítila hloupě, ale doopravdy myslí „ano“. Samozřejmě ne všichni muži to takto berou, ale může to být jeden z důvodů násilí na ženách, především co se týče společných domácností. (Korn & Besold 2007)

7.3. Doplňující informace o sebeobraně Místa, kde k útokům dochází, jsou různá. Obecně ale můžeme říci, že na vesnicích nejsou napadení tak častá, jelikož je tam nižší hustota obyvatel. Ti se většinou navzájem znají, a proto neznámá osoba okamžitě přitahuje pozornost nežádoucích očí. Naopak ve velkoměstech, kde je i větší hustota obyvatel, je mnohem vyšší míra anonymity, kterou vyhledávají i pachatelé. Proto zde dochází k napadení žen mnohem častěji. I samotné místo nabízí různé možnosti omezení či způsobu útoku a obrany. Bezpečnější je pohybovat se v místech, kde se vyskytuje více lidí. Pokud jde žena sama někde po poli či v lese, je potenciálně mnohem větší pravděpodobnost, že tam bude napadena, jelikož se těžko dovolá pomoci. Útočníci si totiž vybírají odlehlá místa, kde se mohou dobře schovat a kde mohou svoji oběť nepozorovaně sledovat. K řadě napadení také dochází v prostorách domů, kam se pachatel většinou dostane pod smyšlenou záminkou nebo lstí. V domě můžeme narazit na úzkou chodbu, výtah nebo může dojít k boji mezi dveřmi. Každé místo, kde je méně prostoru je potencionálně více nebezpečné a měli bychom si na ně dát pozor. Nejfrekventovanějšími místy, kde dochází k napadení žen, jsou park a ulice. Velmi riskantní je také cestování autostopem. Vliv má samozřejmě i samotný terén. (Fojtík, 1994; Náchodský 2006)

40

Budeme-li jednoduše mluvit o formě a průběhu útoku, objevíme dva zcela základní modely. Jak jsme již uvedli, útočník může buď své plány dlouze spřádat, nebo může být útok veden náhle. Náhlý útok je pro ženu velice překvapivý, žena se může polekat a to snižuje její schopnost reakce. Takový útok se dá velice těžko ustát, jelikož nás může skolit už první rána. Tomu může předejít zvýšenou opatrností v terénu. Naopak útok, který je veden postupně, může nastat při jakékoli běžné, každodenní situaci. Útočník se snaží vybrat si oběť slabou, kterou si pak nějakou dobu testuje, aby se ujistil o správnosti svého výběru. (Dougherty, 2013; Fojtík, 1994) Každý druh chce přežít, a proto je na chvíle útoku lidský organismus vybavený. Lidé mají totiž takzvaný pud sebezáchovy, i když každý v jiné míře. Ve chvílích, kdy se člověk cítí ohrožený, začne jeho tělo reagovat. Tyto reakce organismu způsobí náhlý obrovský nárůst svalové síly, snížení citlivosti na bolest a značné zvýšení fyzické odolnosti. Samozřejmě však záleží i na psychické odolnosti, která mnohdy rozhoduje. Některé ženy se dostanou do stavu tzv. „pohybové bouře“, a některé naopak „zmrznou“. Stresová reakce, která se v sebeobranné situaci spustí, přímo souvisí s některými emocemi, jako je například strach, úzkost, frustrace či agrese. Strach je chápán jako jakýsi obranný mechanismus člověka před poškozením a může být příčinou psychického zhroucení, tedy v našem případě již zmíněného zmrznutí. Naopak využitím pozitivní stránky agrese dojde k redistribuci krve zejména do horních končetin a může nám pomoci ke stavu pohybové bouře. (Fojtík, 1994; Tofel, 2013) Samozřejmě se žena může dostat také do situace, kdy útočník bude mít zbraň. Ale nejen on může být vybaven zbraní. Stejnou možnost má totiž žena jako obránce. Zbraní se rozumí cokoli, co znásobí účinek akce. Mluvit budeme především o zbraních improvizovaných, které byly původně určeny k jiným účelům a které lze využít ve prospěch obránkyně. Musí však vědět, co s nimi dělat. Většinu z těchto zbraní nosí ženy běžně ve svých kabelkách. Jde především o klíče, deštníky, všemožné spreje, tužky či hřebeny. Využití improvizovaných zbraní můžeme demonstrovat na tzv. italské domácnosti. Jednoduše dojde k hádce partnerů, jak je často ztvárněno v různých telenovelách nebo v dnes oblíbeném 41

českém seriálu Ordinace v růžové zahradě. (Ján, Polišenský, Kleis, Věrčák, Issa, Pecha, … Zemanová-Hojdová, 2005) Partneři se začnou hádat a začínají létat předměty. Nejčastěji to bývá různé nádobí, především talíře, pak třeba květináče, váza či mobily. Co najde žena na dosah, to mrští po svém partnerovi. A pokud by mu opravdu chtěla ublížit, tak mu ublíží. Zde však jde pouze o vypuzení hněvu. Přesto jde o výbornou ukázku použití improvizovaných zbraní. Tyto zbraně jsou všude okolo. Ženy je najdou v domácnosti, v kabelce i venku na ulici. Cokoli, co mohou uchopit a alespoň to po útočníkovi hodit, a tím mu buď ublížit, nebo jej dezorientovat, se dá považovat za improvizovanou zbraň. (Fojtík, 1994; Šebelová, 2009)

42

8. Specifika sebeobrany žen „Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z jeho boku, aby byla blízká jeho srdci“ (Plachetka, 1999, p. 499 In Vonek, 2012). Z tohoto moudrého citátu lze vyčíst, že ženy nejsou určeny k tomu, aby je někdo bil nebo jim ubližoval, či je dokonce znásilnil. Jsou určeny k lásce a k pěknému zacházení ze strany druhých. To je důležité si uvědomit. Štěstí každého z nás leží v našich vlastních rukou a jen my rozhodujeme o tom, jak s ním budeme zacházet. Znovu zde zopakujeme jednu definici sebeobrany, abychom připomněli, oč jde v samotných kurzech. Úspěch sebeobranného aktu závisí na komplexu znalostí a dovedností, které se ženy v kurzu naučí. Tyto dovednosti jsou shrnuty většinou do velmi krátkého časového úseku, kde je třeba dodržet objektivně správné, tedy účinné jednání pro konkrétní bojovou situaci. (Náchodský, 2006) U sebeobrany je důležité znát sám sebe a také povahu a charakter nepřítele. „Když znáš sám sebe a znáš svého nepřítele, nemůžeš být poražen.“ (Dillman & Thomas (2002) Vše závisí především na odpovědnosti a sebejistotě. Když se žena bude bát zranit svého protivníka, skončí s velkou pravděpodobností sama zraněná. Když se bude bát, že její techniky nebudou fungovat, tak nebudou fungovat. Vše je to jen v psychice ženy a v její sebedůvěře. Bude-li si věřit, vyhraje. Jedno čínské přísloví praví: „Ten, kdo přemůže druhé, je silný. Ten, kdo přemůže sebe, je mocný.“. (Dillman & Thomas, 2002) Většině napadení lze mnohdy předejít vhodným chováním a samozřejmě vyhýbáním se nebezpečným místům a situacím. Pokud žena pravidelně cvičí sebeobranu, je mnohem lépe připravena, než kdyby nic nedělala. (Fojtík, 1994) Wright-Martell uvádí, že trocha plánování zabrání spoustě zbytečných problémů.

43

Existuje mylná rada, že každá žena by měla vždy bojovat. Jak jsme se již výše dočetli, Häckel, (2008) říká, že sebeobrana není možností volby, ale je pro nás povinností. Říká, že žena je zodpovědná sama za sebe a proto se musí bránit. To je však mylné sdělení, žena má možnost volby. Cílem je přežít a neexistuje žádné pravidlo, které by jí říkalo, že musí bojovat. Pokud jí její vnitřní hlas radí, aby neodporovala, ať neodporuje. Mnohdy to může být jediná strategie, jak přežít. Ale nikdy se nesmí nechat zatáhnout na jiné místo, kde je třeba méně lidí, které by mohla upozornit na své napadení. (Marrewa, 2002) Pokud žena trénuje sebeobranu, tak musí chápat psychickou rovinu všeho, co se učí a co dělá. (Dougherty, 2013)

8.1. Kurz a jeho obsah Výcvik sebeobrany je komplexní proces působící na jedince, který se učí poznávat sám sebe v kolizních situacích. V průběhu lekcí by měl najít své silné stránky a zdokonalit je, ale také najít ty slabé a posílit je. Výcvik sebeobrany zahrnuje několik komponent, které pak vytvoří zmiňovaný komplexní efekt. Mezi tyto prvky patří příprava teoretická, kondiční, technická, praktická aplikace a konečně řešení modelových situací. (Vít, Reguli & Čihounková, 2013) Kurz by měl být sestaven podle ženiných individuálních potřeb, takže zásadní je položit si nejdříve otázku, čeho chce v kurzu dosáhnout a co od něj očekává. Neznamená, že čím dražší kurz je, tím je lepší. Dobré je zjistit si něco o instruktorovi, nejlépe od účastnic, které již kurzem prošly. Důležité je kurz dokončit, takže pokud žena nemá více času, je lepší, když absolvuje kurz jednodenní, než aby skončila v půlce programu. Také by se ženská sebeobrana měla vyučovat výhradně jen mezi ženskými účastnicemi, jelikož se zaměřuje na jiné části sebeobrany než u mužů. Ženy by měly mít vždy možnost vyzkoušet si útok na muži. Než žena vstoupí do nějakého kurzu, měla by se sama sebe zeptat, zda chce sebeobranu pojmout jako sport, relaxaci nebo jako fyzický a duševní rozvoj. (Marrewa, 2002; Rollová, 2005) Vybrat si správný kurz není jednoduché. Přesto existují určité signály, které zájemkyním pomohou vyhnout se špatným kurzům. Pokud v kurzu boxují 44

jen do vzduchu, a ne do lap či nějakých aparátů, je dobré se mu vyhnout. Pokud jsou techniky moc složité, důraz je kladen na rituálnost, povídá se o smrtelných technikách a tajných úderech dávných mistrů či je sport příliš zaměřen na velké množství stupňů, rovněž je lépe hledat jiný kurz. (Dougherty, 2013) Zásadní je posílit ženu jako individuální a samostatnou bytost, jelikož při 90% napadení je žena sama. (Smit, 1999) Je velmi důležité podporovat každou studentku zcela individuálně podle jejích možností a schopností. Ani dvojčata nejsou úplně stejná. Mají různé přátele, jde jim ve škole každé něco jiného a rodiče se k nim chovají také rozdílně. Proč by se tedy měly učit sebeobranu všechny ženy naprosto stejně? Proto je důležité dívat se, kde instruktoři volí individuální přístup. Trenér by měl umět najít pro každou účastnici kurzu osobní způsob, jak prosadit v sebeobraně svou osobnost a realizovat obranné techniky co nejúčinněji. (Häckel, 2008) Pravdou je, že žena je částečně „křehčí“ pohlaví, a proto je nutné, aby postup a složení výuky, jakož i jednotlivé techniky byly odlišně postavené než při výcviku sebeobrany mužů. To však neznamená, že se bude lišit kvalita této výuky, ta zůstává stále na velmi vysoké úrovni. (Brzósková, 2011) V ženské sebeobraně se zaměřujeme na to, abychom dosáhli maximálního účinku při vynaložení minimální síly. (Matras, 1968) Ženy používají nejčastěji údery otevřenou dlaní, jelikož je to pro ně přirozené. Proto by se podle mého názoru, měly tyto údery učit předně. I přesto tvrdí Smit (1999), že naučit se dát správně ruku v pěst, je jednou ze základních věcí, kterou by se ženy v kurzu měly naučit. V tomto názoru ji podporují i autoři Levský (1982) a Náchodský (2006). Říkají, že ženy nemají povahu pouličních rváčů a asi málokterá se dostala do bitky ve škole. Většina lidí předpokládá, že, „prostě zavře ruku“, ale není tomu tak. I pěst má svá pravidla, aby byl úder efektivní a nedošlo ke zbytečnému zranění sebe sama, i když toho se asi taky nevyvarujeme. Všechny prsty krom palce je třeba mít těsně u sebe a srolovat je. Nejdříve je třeba ohnout první článek prstů a teprve potom ten druhý. Tím je

45

docíleno toho, že prsty budou správně srolované. Poté musí být palec umístěn zevnitř přes ostatní prsty. Palec je pak položený přes ukazováček a prostředníček. Nikdy nesmí zůstat uvnitř pod prsty. Pěst by měla být sevřená dostatečnou silou, ale minimálně tak, aby v ní nebyl vzduch. Samotný úder se pak provádí klouby této sevřené ruky, kdy je paže dostatečně zpevněná v zápěstí. Jak správně sevřít pěst znázorňuje následující obrázek. (viz Obrázek 7)

Obrázek 7: How to make a fist (Smit, 1999)

První, co by se měly ženy v sebeobraně naučit, je bdělost, ostražitost a opatrnost. Bez těchto tří věcí mohou být mistryně v jakémkoli úpolovém sportu se spoustou titulů, a stejně jim to nepomůže. Dalším krokem je se naučit předvídat události a dokázat si představit, co by se mohlo stát tak, aby na to mohly pak adekvátně reagovat. V situaci, kdy se ženy cítí ohrožené či nesvé, se musí naučit udržovat neustálou pozornost. (Rollová, 2005) Když se ženy budou učit sebeobranu, je důležité, aby měly povědomí samy o sobě. Musí se samy nad sebou zamyslet a určit si, jakou mají sílu, slabosti a limity. Během tréninku budou vědomě tyto věci zkoumat a snažit se z nich udělat výhody. Druhým krokem tréninku je, že se účastnice budou soustředit na přítomnost druhých lidí a budou se je učit nenuceně vnímat. Naučí se číst 46

z pohybů jejich těla a předpovídat tak, jaká akce může následovat. Třetím krokem je vnímat současně sebe i protivníka. Když toto ženy zvládnou, mohou se zaměřit na prostředí okolo sebe. Naučí se vidět věci v okolí, které jim můžou ublížit nebo pomoci, anebo které mohou pomoci útočníkovi. Napadení ženy můžeme tedy rozdělit na určité segmenty: vyhlížení, přiblížení, rozhovor, méně důrazná agresivní akce a nakonec velice intenzivní agresivní akce. Když si vyhlíží útočník svou oběť, hledá ve většině případů ženu, u které očekává malý či žádný odpor. Po přiblížení se k vyhlédnuté oběti buď zahájí okamžitý útok, nebo se nejdříve pokusí navázat kontakt rozhovorem. Při rozhovoru jsou jeho dotazy či otázky nepodstatné, sám se soustředí na upřesnění svého plánu útoku. Pokud mu připadá, že si oběť vybral dobře, začíná navazovat kontakt úchopem za ruku či za oděv. Nenarazí-li v tuto chvíli na intenzivní odpor či dokonce protiútok, začne vést svoji akci agresivně. Pokud chce útočník provést pohlavní akt, snaží se omezit ženin odpor a alespoň částečně ji zbavit oblečení. Samozřejmě ne všechna napadení obsahovala každou z těchto fází. Psychicky dobře připravená žena však dokáže reagovat i na tyto ne zcela běžné typy útoků. (Fojtík, 1994) Násilník si volí oběť mnohdy i pomocí neverbálních znaků ženy. Proto by každá žena měla navenek působit velice sebejistě a beze strachu. Zásadní je, dívat se útočníkovi zpříma do očí, čímž ženy dokážou svoji nebojácnost a houževnatost. Aby odrazily útok, jejich těla by měla vyzařovat sebevědomí. Přibližuje-li se k ženě útočník, měla by upoutat pozornost ostatních lidí, dokud je čas. Měla by odmítnout jakýkoli hovor, energicky a fyzicky zasáhnout a vždy se snažit přivolat pomoc. (Fojtík, 1994; Marrewa, 2002) Neexistuje zatím studie, která by řekla, jak přesně se má žena chovat v situaci znásilnění, avšak mnohé studie se shodují na tom, že neenergický či pasivní odpor jsou ve většině případů poměrně nebezpečnou strategií. Bečanová (2007) napsala, že „v poslední době se začíná hovořit o „víře ve vlastní kompetenci“ jako klíčovém momentu obrany napadené osoby.“ Ona totiž víra v přežití je mnohdy mnohem více než schopnosti k přežití. (Bečanová, 2007; Häckel, 2008) 47

Naučit se chodit a vypadat sebevědomě není tak jednoduché, když se žena sama sebevědomě necítí. Určitě by neměla chodit s povislými rameny a očima upřenýma k zemi. Pokud žena nahlas a zhluboka vydechuje, působí to, že je vyčerpaná. Její tělo tak předem říká „vzdávám se“ a pro útočníka se stává snadným cílem. Určitě by žena měla chodit vzpřímeně. Sebevědomí naznačuje i to, že se dívá po okolí a kolemjdoucích, všímá si okolního světa (Wright-Martell, c2011) Jak uvádí Fojtík (1994), jedním z kroků ke skutečnému posílení je naučit se být asertivní, což zvýší ženino osobní bezpečí. Mluvíme-li o asertivitě, zní to jednoduše. Naučit se být asertivní ale vyžaduje tvrdou dřinu. Onder (2013) tvrdí, že asertivním chováním lze předejít stresu a konfliktním situacím. Pomáhá nám převzít iniciativu v nastalé situaci. Nenechá s námi manipulovat a pomůže nám vyřešit situaci přiměřeným a citlivým způsobem tak, abychom si současně zachovali svou důstojnost. Asertivitu tedy definujeme jako: „Soubor pravidel a jednacích

technik

vedoucích

ke

zdravému,

přiměřenému

sebeprosazení

v komunikaci.“ (Onder, 2013). Mezi asertivní chování patří efektivní komunikace, sebeprosazování a ovlivňování druhých. Důvod její obtížné realizace pro ženy je jednoduchý. Rodiče od mala učí své dcery, aby byly poslušné, poddajné a nekonfliktní. Tak jak se mohou naučit být opakem? Fojtík (1994) říká, že pro ženy je nepřirozené být asertivní, protože je to mužská vlastnost. Problém ale je hodně časté zaměňování pojmů agresivita a asertivita. Asertivita není nepřátelské chování, ale jen projev silné sebedůvěry. Jde o vyjádření přesvědčivého sdělení, které je stručné, přímočaré a věcné. Sdělení nesmí být formou otázky a není při něm vhodné vyjadřovat své pocity. Jednoduše řečeno, pouze sděluje informaci, nikoli vybízí k diskuzi. Kdežto agresivita je zcela jiný pojem. Například Žitný (2008) ji definuje takto: „Agresivita je relativně stálá predispozice konat či jednat agresivně v různých situacích.“. Jiná definice nám zase říká, že agresivita, sklon k útočnému jednání vůči věcem, zvířatům a lidem, většinou souvisí s vnitřní nepohodou, s rozpory mezi prožíváním a jednáním“(Šimanovský, 2002 In Žitný, 2008).

48

Mluvíme-li o asertivitě k lidem, které známe, můžeme ji nazvat diplomatickým přístupem. V těchto případech je vhodné doplnit své požadavky ještě něčím pozitivním. Např.: „Jsi můj manžel a já tě miluji, ale takto se mnou nemluv!“. Je to velmi důležité, protože agresoři si své oběti můžou testovat měsíce až roky. Veliké procento žen, které byly napadeny či znásilněny, byly právě obětí domácí agrese. Naučit se být asertivní znamená používat asertivitu v každodenním životě. Ta pak neuvěřitelně zlepší bojové schopnosti ženy. (Marrewa, 2002) Sebeobranu žen můžeme rozdělit na tři části. První je prevence a vyhnutí se nebezpečným situacím. Druhou část tvoří práce s ženskou psychikou a teprve v poslední řadě stojí samotná fyzická obrana. Tyto fáze se navzájem ovlivňují, vyhne-li se žena nebezpečnému místu, nemusí dojít ke komunikaci a střetu s protivníkem. Umí-li ovládat svou psychiku, nemusí dojít k fyzické obraně. Pokud však tyto dvě části nezvládne, je velice pravděpodobné, že k fyzické obraně dojde. (Fojtík, 1994) Je důležité poznat, zda žena upoutala něčí pozornost nebo zda ji někdo sleduje, anebo jestli je to jen její představa. Ne jen ženina řeč těla, ale i řeč těla lidí okolo ní, jí může mnohé prozradit. Útočníci již vědí, že pokud se budou stále dívat na svou oběť, riskují, že pokud si toho žena všimne, může udělat opatření. Proto své obličeje odvrací a pozorují jen, když je ona nevidí. Podstatné je všímat si řeči těla kolemjdoucích. Obličej a pohled ženu může oklamat, ale tělo ne. Pokud je tělo a zejména nohy potencionálního pronásledovatele natočené směrem k ní a obličej jinam, pak ji tento člověk sleduje pohledem a nechce, aby to věděla. Pokud je i tělo natočené jiným směrem než k ženě, byla to její mylná představa. Proto by měla žena sledovat řeč těla lidí okolo sebe. Mnohé jí prozradí a může ji varovat. Typický příklad, kdy muži ženu sledují, ale nechtějí, aby to věděla, je zachycen na obrázku níže. (viz Obrázek 8). (Wright-Martell, c2011)

49

Obrázek 8: Who is Watching? (Wright-Martell, c2011)

Jako preventivní opatření mohou ženy používat své oči. Důležité je neustále sledovat potencionálního útočníka a snažit se s ním udržet oční kontakt. Je to mnohdy lest, kterou na svou oběť útočník použil, a čeká, že se chytne, ale to mu napadená nesmí dovolit. Typická otázka je: „Prosím vás, nevíte kolik je hodin?“ Útočník čeká, že se žena podívá dolů na ruku, na hodinky a tím on získá výhodu a zaútočí. Takový benefit mu nesmí být dopřán. Tázaná žena má spoustu možností, co říct. Například že nemá hodinky, nebo když už se na ně žena podívá, neměla by se k nim sklonit, ale naopak si je dá před obličej. Uvidí tak nejen na hodinky, ale také na potencionálního útočníka a zároveň je její ruka postavena jako štít. Lstí tohoto typu je spousta, třeba když ženu někdo slovním pobídnutím donutí se otočit. Pak je k útočníkovi zády a to je samozřejmě pro ni nevýhodné. Cílem ženy je tyto lsti odhalit a zareagovat tak, aby neztrácela tak důležitý oční kontakt. (Dillman & Thomas, 2002) Dalším faktorem, který můžeme zahrnout do preventivních opatření, je ženská intuice. Intuice je obrovská výhoda, kterou žena má nad útočníkem. Nedá se vysvětlit, jak přesně funguje, ale podle mnohých výpovědí napadených žen se

50

vyplatí ji poslouchat. Když se žena cítí být v ohrožení, většinou opravdu v ohrožení je. Ve chvíli, kdy se začne cítit ohrožená, začne její tělo reagovat. Do těla jí proudí adrenalin a tělo se začíná připravovat na boj nebo útěk. Když ohrožená žena chce, dodá jí ohromnou sílu, nicméně to má svá pravidla. Když se nebude hýbat, její tělo ztuhne na místě. Bude se cítit slabá a bude roztřesená. Mimo to jí „zmrzne“ i veškeré racionální uvažování. Takže ve chvíli, kdy se bude cítit v ohrožení, se žena musí hýbat a adrenalin jí pak bude nápomocen. (Dillman & Thomas, 2002) Při psychické obraně mnohé ženy využívají různých lstí, aby protivníka odradily. Psychická připravenost a odolnost ovlivňuje výsledek kolizní situace totiž až z 80%. Někteří autoři přikládají dokonce psychické připravenosti až 90%. (Fojtík, 1994; Vít, Reguli & Čihounková, 2013) Jelikož je psychika ženy tak důležitá, můžeme se na ni více zaměřit. Existuje mnoho způsobů, jak se naučit ovládat a zklidnit svou mysl. Jedním ze základních technik je meditace. Meditaci používá i řada stylů bojových umění, jejichž kombinací vlastně vznikla i samotná sebeobrana. Mnoho mistrů bojových umění tvrdí, že pokud adepti podstoupí přímý výcvik meditace, mohou zcela zkrotit svou mysl a očistit své tělo. (Crudelli, 2011) Je potřeba, aby se žena naučila hluboce se uvolnit. Jde o druh tréninku, který provádí sama. Momentálně se nezmiňuji přímo o sebeobranné situaci. Pokud však tuto individuální část výcviku žena zvládne, výsledek se v akci objeví. Žena se snaží rozvinout silnou koncentraci na sebe samou, usiluje o vhled do své mysli. Jejím cílem je vytvořit si pevný základ vědomého ovládání svých emocí a také svých smyslů. Snaží se najít svou energii a pocítit ji, poté zjistit, jak ji regulovat. Musí také odstranit veškeré blokády a pracovat s intuicí. Zní to možná až příliš filozoficky, ale je to druh psychické přípravy před samotným aktem sebeobrany, který ženě pomůže získat potřebnou koncentraci a energii, a přispěje tak k úspěchu. (Dillman & Thomas, 2002) Většina speciálních jednotek ve světě má za úkol provést danou operaci co nejrychleji a nejefektivněji a toho lze samozřejmě dosáhnout nejlépe bez násilí. 51

Speciální jednotky námořnictva tvrdí: „Ne silou, ale lstí.“ To vyjadřuje, že se snaží úkol provést tak, aby jejich nepřítel dlouhou dobu ani netušil, co se bude dít. A stejné lsti by se měly snažit dosáhnout i bránící se ženy. Jen to, co útočník nečeká, může být tak překvapující, že nebude umět zareagovat, a napadená žena zvítězí. Na vítězství bez boje není nic nového. Již starověký čínský generál Sun-c´ řekl, že „vrcholem dokonalosti je porazit nepřítele bez skutečného boje“. (Dougherty, 2013) Fyzické techniky jsou velice cenné, ale nesou s sebou určitá rizika. Při fyzickém střetu žena riskuje, že bude zraněna. První místo stále tvoří techniky ostatní, které kombinují řeč těla i slova. Jednou z těchto technik je umění zklidňování, spočívající v nalezení polohy mezi pasivním a agresivním jednáním. Je třeba si uvědomit, že k hádce je potřeba minimálně dvou lidí. Pokud se jí žena odmítne zúčastnit, tak protistrana nemá nic, čím by zvyšovala intenzitu. Je to strategie, při níž žena svůj hlas používá jako zbraň. Hlas lze použít mnoha způsoby. Můžeme využít jeho hlasitost, výšku a frekvenci. Nejde o křik, to by agresora pouze ujistilo, že se napadená bojí. Není ani vhodné použít volání „Pomóc“, to akorát vyjádří naši bezbrannost. Je třeba použít jekot. Jekot přímo do agresorova ucha mu může fyzicky ublížit, navíc tím žena ztropí scénu a může přivolat pozornost okolí, o což pachatel nestojí. Napadená by měla ječet „Ne!“ nebo konkrétněji „Zavolejte policii, tento muž se mi snaží ublížit“. Nikdy však nesmí počítat s tím, že pomoc opravdu dorazí, takže jekotu využije jako momentu překvapení, a její vlastní bezpečí je zase jen v jejích vlastních rukou. (Fojtík, 1994) Často se řeší otázka, proč nevolat o pomoc. Když bude pominuto to, jakou reakci to vyvolá u útočníka, je třeba se zabývat kolemjdoucími lidmi. Mohlo by se stát, že napadené ženě někdo přijde na pomoc, ale většina lidí se snaží vyvarovat se nebezpečí. Takže pokud uslyší „Pomoc!“ nejenže nic neudělají, ale ještě se místu obloukem vyhnou. Někdy se doporučuje volat třeba „Hoří!“ nebo jinou frázi, například „Volejte“ 156!“. Ta lidi zaujme, chtějí vědět, co se děje, a často jdou ke zdroji. (Crudelli, 2011)

52

I ve staré Číně používají v umění nazývaném v překladu „osm hraničních pěstí“ výkřiky, které doplňují dupáním. Tvrdí, že pomocí výkřiků chtějí zastrašit protivníka a zároveň vypudit všechnu jeho vnitřní energii. I v karate se učí bojovníci při svém úderu vydat hlasitý zvuk z plných plic, který jim tak dodá sílu a „smrticí energii“. Dalším příkladem je starý tanec Haka, který původně používali Maoři a tančili jej před bitvou. Je spojen s nejrůznějšími děsivými akustickými projevy, výkřiky, gestikulací rukou a podupováním nohama s výraznou mimikou, grimasami a s vyplazováním jazyka. Význam je jasný, tanec slouží k tomu, aby dodal odvahu bojovníkům a zastrašil protivníka. Stejně tak lze i v dnešní době použít nečekanou agresi, odhodlanost spojenou s bojovým jekotem, a zastrašit tak protivníka. Odkaz na video dokumentující tanec Haka se nachází v soupisu literatury. (Bullstar, 2011; Crudelli, 2011) Mezi řeč těla je řazena také mimika. Ač se to nezdá, dobrou zbraní mimiky je úsměv. Obyčejný úsměv obránce může způsobit, že útočníka buď uklidní, nebo znejistí. V jižní Indii vzniklo bojové umění „But marma atti“ jako praktická metoda sebeobrany a jejím cílem je nahlodat psychiku protivníka, jeho odhodlání k boji. Její zastánci se snaží agresora odradit svým projevem. Dohadují se s ním, odrazují ho a také, což je pro tuto část textu užitečné, používají svou mimiku. Ti se na své nepřátele zase naopak mračí. V obličeji napadené ženy nesmí jít vidět strach, ale vztek. Tím útočníka vyvede z míry. Muži umí vztek vyjádřit mnohem jednodušeji než ženy. Žena musí svou mimiku více cvičit. (Brzósková, 2011; Crudelli, 2011) Jak jsme se již zmínili, pohled a stálý oční kontakt hraje svou důležitou roli. Pro dobré upoutání pozornosti nebo spíše odvedení pozornosti se tedy může použít i vizika neboli pohyb a výraz očí. Stačí se očima zaměřit někam úplně jinam mimo útočníka a předstírat soustředěnost na nějakou imaginární věc či osobu. Agresor tak znejistí, protože neví, kam se díváme a co je tam pro něj za hrozbu, a tak má nutkání otočit svůj pohled tím směrem, aby to zjistil. A to je právě příležitost pro napadenou ženu, aby využila útočníkovo rozptýlení. (Brzósková, 2011)

53

Další strategií může být vyjednávání. Ženy mají pro vyjednávání mnohem větší talent než muži. Mohou agresora přesvědčit, hrát o čas či nabídnout výměnný obchod. (Marrewa, 2002) Nakonec je tedy na řadě samotná fyzická obrana. Pro tuto část je dobré alespoň částečně znát anatomii lidského těla, která ženám pomůže správně provést techniky. Povrch lidského těla je citlivý na bolest, ale přesto jsou některá místa značně citlivější než jiná. Tato citlivá místa znázorňují následující fotografie. (viz Obrázek 9, Obrázek 10). Citlivé místo na lidském těle je to, na kterém je při tlaku

nebo po úderu pociťována bolest. Úderem na toto místo může být člověk lehce zraněn, těžce zraněn, může dojít k jeho omdlení nebo až smrti. Díky bolesti pak protivník ztrácí rovnováhu a následně i orientaci. Každá žena by si měla pamatovat tři cíle zásahu na muže, a to oči, krk a varlata. Sebeobranné techniky je třeba využívat tak, aby bránící se žena zasáhla co možná nejcitlivější a nejslabší místa na těle útočníka a zároveň je důležité to udělat takovou částí těla, aby byl účinek co možná nejvyšší. Při ženské sebeobraně se doporučuje vykřiknout při každém rozhodujícím úderu, což napomůže zpevnit svaly trupu a také posílit úder mechanicky. (Levský, 1982; Marrewa, 2002)

54

Obrázek 9: Body target areas: Body from the back (Smit, 1999)

Obrázek 10 Body target areas: Body from the front (Smit, 1999)

Marrewa (2002) popisuje, že u žen se učí techniky upoutání pozornosti, které na chvíli rozptýlí pozornost útočníka a dají ženě možnost buď utéct, nebo zasáhnout životně důležitá místa na jeho těle. Mezi upoutávače pozornosti patří kousání, štípání, nárazy hlavou, koleny, která patří mezi nejsilnější části ženského těla. Dále sem patří lámání prstů, kopání, dupnutí podpatkem, píchnutí do oka, vyškrábání očí, údery do ucha, trhání ucha a samozřejmě útoky na slabiny. Za tři nejlepší terče pro sebeobranu se považují oko, hrdlo a slabiny, jak jsme si již řekli výše. Tato místa jsou nejzranitelnější a způsobují ohromnou bolest. Při útoku na oko musí žena mít dobře postavené těžiště. Útočí palcem jedné ruky, kdy ostatní prsty tlačí do spánku. Druhou rukou si přitahuje útočníka zezadu za krk k hrudi a dolů. Pro tento útok je důležitý blízký kontakt. Útoky na hrdlo mohou způsobit až smrt, jelikož zabraňují v dýchání. Hrdlo žena může udeřit, uchopit či kousnout. Úder se vede otevřenou dlaní, která nemůže minout. O úchop se může žena pokusit, jen když má obě ruce volné. 55

Neměla by se snažit obejmout celý krk, ale pokusit se popadnout hrdlo a prsty zabořit do hlasivek a průdušnice. Účinné je, když druhou rukou chytí útočníka zezadu za krk a přitahuje si jej k sobě. Útoky na slabiny se nemíří na penis, ale na varlata. Doporučuje se útočit kolenem či rukou, nikoli spodní částí nohy. Úkolem je způsobit co největší bolest. Při tomto typu útoku by bránící se žena měla stát vždy na straně, nikdy ne přímo před útočníkem, aby se při jeho instinktivní reakci nenarazili hlavami. Sanete Smit (1999) tvrdí, že na konci výcviku ženské sebeobrany, by si každá žena měla být vědoma tohoto: „Jsi silná, jsi úžasná, zasloužíš si být respektována a milována a nikdo nemá právo s tebou hrubě zacházet nebo tě znásilnit.“. Neustále ženám opakuje a vštěpuje do mysli, aby věřily v sebe samé.

8.2. Zásady úspěšné obrany Ženy se učí takzvaných 6 pilířů boje. Pokud jeden z nich chybí, tak sebeobrana nebude fungovat. Musí věřit svému boji a být o něm přesvědčeny, protože jejich život je neocenitelný. Zásadou je pustit se do boje naplno. Jejich odhodlání se ubránit musí být větší než útočníkovo přání nám ublížit. Musí bojovat o přežití. Nejsou na soutěži, nejsou zde žádná pravidla. Musí bojovat nefér, i když se jim to nelíbí. V opravdovém boji je vše povoleno. Musí mít na paměti, že sebeobrana není aktem násilí, nýbrž aktem lásky – lásky k sobě samým. Mozek je jejich nejmocnějším nástrojem. Musí ho využít a bojovat chytře. Jejich protivník opravdu nebude bojovat fér. Nejde o zápas v ringu, ale o boj o jejich vlastní čest či život. Jejich protivník nehledá rovnocenného soupeře pro fair play boj, ale hledá snadný cíl, nejlépe takový, u kterého cítí, že bojovat vůbec nebude. Nejde o to, aby napadené ženy přemýšlely o boji jako o „fair fight“ nebo „dirty fight“. V sebeobraně jde o to přežít a utéct. (Dillman & Thomas, 2002; Marrewa, 2002) Tělesná síla ženy se až na výjimky nikdy nevyrovná síle muže. To však žena může obejít tím, že agresorovi způsobí silnou bolest, čímž se síly vyrovnají. Konečným cílem je se co nejrychleji dostat do bezpečí, na to oběť napadení nesmí nikdy zapomenout. (Marrewa, 2002) 56

Vyjmenujeme si základní pohybové prvky pro fyzickou obranu. Podstatné je zůstat blízko útočníka, protože oběť je tak blízko terčů útoku a uděluje jí to částečnou ochranu. Je to stejné, jako když v boxu zápasník udělá klinč. Chytit a nepustit je dalším pravidlem, které napadené dodá více stability. Tu také zajistí tím, že vhodně umístí své těžiště. Těžiště je dobré umístit více dolů, a to tím, že rozkročí nohy na šíři ramen a mírně pokrčí kolena. Potom vydechne a myslí na pevnost a sílu. V tomto případě je pro útočníka velmi obtížné zvednout i drobnou ženu. Pravidelné, klidné a plné dýchání umožní plné soustředění a navíc ženám dodává kyslík potřebný pro boj. Posledním pravidlem je být trpělivá. Jelikož, jak všichni víme, „trpělivost růže přináší“. (Marrewa, 2002) V rámci sebeobrany je samozřejmě výhodou dobrá kondice či síla, ale ženy nemusí mít žádné obavy, není to nutností. Pokud zvládnou správné vyhodnocení hrozby a nebezpečným situacím se vyhýbají, pokud mají perfektně zvládnutou komunikaci, tak kondici potřebovat nebudou. Je však dobré se při výcviku zaměřit na zlepšování postřehu, koncentrace, vnímání a orientace, což není omezeno fyzickými predispozicemi. (Brzósková, 2011) Ať se při útoku děje, co se děje, napadená žena by stále měla být v pozoru. Když útočník leží na zemi a má zavřené oči, neznamená to, že je v bezvědomí. Může to hrát, a jakmile oběť ztratí pozornost, znovu na ni zaútočí. Napadená nikdy nesmí zavírat oči a nikdy nesmí podceňovat svého soupeře. To jsou také jedny ze základních pravidel, na která je třeba brát zřetel. Útočníci jsou lstiví a chtějí svým obětem ublížit. Ty jim k tomu nesmí dát příležitost zbytečnou nepozorností. (Smit, 1999) Teď si blíže zaměříme na sedm principů Jeffa Coopera, o kterých jsme se dozvěděli výše. Pokud si ženy uvědomí, že jejich okolí a svět kolem nich je potenciálně nebezpečné místo, a tento fakt přijmou, automaticky zbystří své smysly. Důležité je potom, aby si dávaly pozor už jen na dvě skutečnosti. Musí vědět, co je za nimi, a musí předvídat. Kdo předvídá, vyhraje. Nesmí váhat, ale být rozhodné. Jejich cílem je v okamžiku se z kuřete změnit v jestřába. Jejich vítězství záleží především na rychlosti jejich odpovědi. Budou-li předvídat, budou také rychle jednat. Nejlepší reakcí je silný a agresivní protiútok. Útočník to od 57

ženy nečeká, takže bude zaskočen a to bude její chvíle. Ženy musí zůstat rozvážné. Jestliže musí bojovat, potřebují bojovat přesně a efektivně. Nesmí ztrácet hlavu. Útočníka je nutno zastavit okamžitě a nemilosrdně. Záludně na ženu zaútočil bez adekvátního důvodu, a proto si nezaslouží ohleduplnost. Překvapení je spojeno s agresivitou. Pokud je útočník vyveden z rovnováhy, není schopen naplnit svůj původní záměr. (Vít, Reguli, Čihounková & Bugala, 2013) Vždy je třeba bojovat ofenzivně, a ne defenzivně. U defenzivního boje je mnohem více pravděpodobné, že žena bude zraněna. (Marrewa, 2002)

8.3. Obrana a útok V ženské sebeobraně se učí obrany proti nejčastějším typům útoků. Jedním z nich je obrana proti fackám a ranám pěstí. Tyto útoky totiž směřují na hlavu, centrálu, která řídí všechen další pohyb a reakce, a proto je velice důležité ji za každou cenu ochránit. Další, co se učí, je, jak snadno uniknout z držení, sevření či škrcení. Hlavní je, že napadená žena nesmí zpanikařit. V první řadě se musí uklidnit, zhluboka dýchat a myslet na to, že vše má pod kontrolou. Jakmile se jí povede se uklidnit, teprve potom je schopna racionálně myslet a teprve v tu chvíli může být její obrana efektivní. (Brzósková, 2011; Marrewa, 2002) Každá fyzická obrana ženy musí vždy být naprosto zdrcující a totálně destruktivní, protože v takovém případě nikdo nedostává druhou šanci. (Rollová, 2005) Pokud samozřejmě mluvíme o jednodenním tréninku, nebo i o klasickém kurzu na deset lekcí, pořád to není bojové umění, které se žena učí celý život a na které má spoustu času. Chce-li se sebeobranu učit efektivně, není zde místo na některé techniky. Například techniky úhybů, odklonů apod. se neučí. Jde o to, že když napadená uhne nějakému úderu, útočník stejně může udělat další. Proto by měla oběť raději také zaútočit. Neuhýbat, ale vyřazovat z boje, aby útočník nemohl provést další techniku a zranit ji. Neradíme ženám nebránit se a neuhýbat. Uhýbat je totiž možné, ale zároveň je nutné okamžitě zaútočit. V boji na ulici nejde o střídání útoků a obran, ale o co možná nejrychlejší a nejúčinnější eliminaci odporu. (Dougherty, 2013) 58

Aby žena docílila toho, že úder bude co nejsilnější, měla by si představit cíl zásahu až za danou osobou. Potom síla, kterou dává do úderu, bude v době zásahu ještě stále zrychlená a nikoli zpomalená. (Dougherty, 2013) U žen je také velice oblíbenou technikou tahání za kůži neboli vytažení kůže do řasy. Na citlivých místech chytne napadená muže mezi dva prsty za kůži, a co největší silou zmáčkne a poté trhne některým směrem. Tato technika není zneškodňující, ale způsobuje obrovskou bolest, díky které napadená vyvede protivníka ze soustředění a získá čas dále pokračovat. Nevýhodou je, že technika nefunguje bohužel na každého muže, a tak se může stát, že ho oběť ještě více naštve. V tomto případě musí žena dát zase na svou intuici, která jí řekne, zda tuto techniku bude či nebude dobré použít. (Langerová, 2013) V mnoha publikacích se ženy mohou dočíst, že pokud jsou dobré v boji na zemi, mají dobrovolně jít bojovat na zem. Někteří autoři dokonce boj na zemi popisují jako velmi výhodný pro ženy. Samozřejmě, pokud se napadená dostane na zem, je mnoho šancí, jak může zvítězit. Přesto doporučuji řídit se radou Sanette Smit (1999), která uvádí, že by ženy nikdy neměly chodit dobrovolně do boje na zem, a pokud se na zem dostanou, tak musí co nejrychleji zase vstát.

8.4. Bezpečnostní pravidla K tématu

bezpečnostních pravidel

se

vyjadřuje

Šebelová

(2009)

následovně: Existuje mnoho bezpečnostních pravidel, která by ženy měly dodržovat, aby tak předcházely samotnému vzniku potenciálně nebezpečných situací. Takovéto zásady mohou najít v mnoha knihách a na mnohých internetových stránkách. Není to nijak složité. Určitě alespoň polovinu z nich většina žen dodržuje bez toho, abych o tom vůbec věděla nebo se na to nějak více soustředila. Když jde žena přes přechod, tak taky automaticky ví, že se má podívat na jednu a na druhou stranu, než přejde, aby ji nepřejelo auto. A takto stejně automaticky provádí spoustu dalších věcí. Třeba zamyká dům a vozidlo. Vyhýbá se chození pozdě v noci na opuštěných místech.

59

Řadu z těchto pravidel ženám vlastně rodiče vštěpují do hlavy již od malička. Jako třeba zásadu, že chtějí vědět, kam jejich dítě jde, s kým jde a v kolik se vrátí. Dětem to připadá hrozně otravné, když jsou malé. Ale je to jedno ze základních pravidel sebeobrany a mělo by být dodržováno i v dospělosti. Ženy by měly oznámit manželovi, kamarádce nebo někomu blízkému, co mají v plánu dělat a kde, popřípadě jak budou překonávat vzdálenost mezi domovem a určenou lokalitou. Je zde třeba pár pravidel, které by ženy nenapadly, jako zkontrolovat zadní sedačky svého auta a jestli se někdo nepohybuje v přílišné blízkosti, než nasednou. Nebo že mají sledovat prostor okolo sebe, když přichází k domu, a mít klíčky nachystané už v ruce, aby se případně daly použít jako improvizovaná zbraň. „Nejezdi autostopem, nebav se s cizími lidmi, volej mi pravidelně, nechoď sama domů, vyhni se tamtomu místu, neber si od nikoho cizího žádné dárky, nesedej si k nikomu do auta, nikomu cizímu neotvírej!“ Jak důvěrně známé ženám tyto věty jsou. Děvčata v dětství své rodiče nesnáší za to, jak je pořád hlídají, jak je mají za malé nezodpovědné děti. Rodiče to však myslí se svými dětmi po celou dobu dobře. Jen se je snaží připravit na nebezpečí dnešního světa a dát jim vlastně základ pro to, v čem pak ony samy pokračují. Takže rodičům by měl patřit dík za to, že na své děti dávají vždy pozor.

60

9. Slabé stránky ženské sebeobrany Sebeobrana žen je v mnoha ohledech specifická, ale do jisté míry i paradoxní (Fojtík, 1994). Žena by měla být osobností, ne obětí. „Žena, která v sobě odmítá vidět potencionální oběť, se pravděpodobně obětí nestane“ (Marrewa, 2002). Obětí se s mnohem větší pravděpodobností tedy stane žena, která si nevěří. Taková, která je ustrašená, není si ničím jistá a má málo přátel právě proto, že moc nekomunikuje. Proto by žádná žena neměla být ustrašená, ale měla by se naučit být silnou osobností. (Korn & Besold 2007) „Vzdát se znamená zemřít. Vytrvat znamená naději na přežití“ (Dougherty, 2013). Marrewa (2002) uvádí, že jednou z největších chyb, kterou ženy dělají, je závislost na mužské ochraně. Avšak když dojde na osobní bezpečnost, tak jedinou osobou, na kterou se opravdu každá žena může spolehnout, je ona sama, a nikdo jiný. Ostatní lidé jí mohou poskytnout jen oporu. Mohou její bezpečnost zvýšit, ale nemohou ji zcela zaručit. Další slabinou žen je důvěra. Pokud si útočník získá jejich důvěru, jsou pro něj snadnou obětí. Ženy důvěřují často člověku jen proto, že dobře vypadá, má vysoké postavení nebo mluví slušně. To je však klam. Nikdo si nezasluhuje jejich důvěru, dokud ho opravdu nepoznají. Ženám mnohdy zakalují emoce úsudek. Emoce jsou největší překážkou objektivity. Když od emocí získají odstup, budou moci vidět lidi a situace s větší jasností. Musí se naučit posuzovat lidi a situace ne podle dojmů, které vyvolávají, ale podle jejich skutečné podstaty. Takto si ženy budou schopny zachovat objektivitu a uvažovat racionálně. (Marrewa, 2002) Existuje několik omylů, které mají ženy zafixované o fyzické sebeobraně. Těmto omylům pak věří a kvůli nim pak nejsou připraveny na nastalou situaci. Takové mylné informace můžou získat třeba od přátel, z televize či z knih. Jedním z omylů je představa, že kopnutí muže do varlat je nejlepší, co žena může při obraně udělat. Pokud však není cvičená, může se stát, že ztratí rovnováhu nebo že 61

se vůbec netrefí. Kop do rozkroku není vždy nejlepší variantou i proto, že se muži naučili instinktivně chránit si rozkrok již v útlém věku, a proto je kop někdy úplně nemožný. Avšak žena má v nohách obrovskou sílu, takže pokud se kop povede, může mít fatální a zničující účinky. (Dougherty, 2013; Langerová, 2013; Marrewa, 2002; Smit, 1999) Dalším omylem je zafixovaná představa, že muž ženu vždy ochrání, jak jsme si již výše řekli. Problémem ale je, že muž vždy poslouchá spíše své ego než rozum, a naopak se s ním žena může dostat ještě do větších problémů. Třetím omylem je, že by měla žena vždy utéct. Útěk ženy ukazuje její slabost a strach, a pokud ji útočník dohoní, tak zde již není místo na asertivní vyjednávání. Pokud na agresora žena nepoužije všechnu svou sílu, neznamená to, že on bude na ženu taky jemnější, spíše naopak. Mnoho žen si myslí, že dlouhé nehty jsou dobrou zbraní, avšak opak je pravdou. Nehty mohou sice pomoci při obraně škrábáním, ale mohou se zlomit a pak je to velmi bolestivé, a navíc zabraňují v pořádném pevném úchopu. Je pravda, že ženy jsou menší a fyzicky slabší, ale na úrovni intuice, objektivity a chytrosti jsou agresorovi rovnocenným soupeřem, ne-li lepším, když mají výcvik. V neposlední řadě je mylnou představou, že ženám chybí zabijácký instinkt neboli instinkt k boji. Ale je to právě naopak, ženská agresivita je pozitivní a vychází z pudu sebezáchovy, kdežto mužská, která se i považuje za část mužství, vychází z ega. (Langerová, 2013; Smit, 1999) Mezi další mylné představy patří myšlenka, že znásilňovány bývají jen ženy, které jsou mladé a přitažlivé. Ženy také říkají: „Mě se to nikdy nemůže stát.“, což je omyl. Opět další mylnou představou je, že znásilnění probíhá, jen když je tma a večer, což také není pravda, protože nejvíce napadení probíhá právě doma, v prostředí, které žena důvěrně zná a cítí se tam v bezpečí. Častým chybným názorem je, že ženy provokují muže ke znásilnění tím, že se nevhodně oblékají či chodí na nepatřičná místa, a tím pádem si za znásilnění mohou samy. Toto je velký problém. Žena začne obviňovat sama sebe z toho, co se stalo, a proto dochází po útoku k sekundárním psychickým újmám. Žena není schopná vrátit se do normálního života. Důležité je uvědomit si, že za to nemůžeme my, ale plnou odpovědnost nese právě útočník. V jižní Africe je také rozšířen mýtus, že 62

bílou ženu znásilní jen tmavý muž. Mýtem je taky představa, že žena se muži stejně ubránit nemůže, tak proč by se namáhala. Síla a agresivita nejsou v boji to nejpodstatnější, a pokud žena věří sama v sebe, může se ubránit. (Korn & Besold 2007; Langerová, 2013; Smit, 1999) Ženu dokáže muž lehce přesvědčit, že její techniky nefungují, že na to nemá, že je slabá a že se stejně neubrání. Žádná mu to nesmí uvěřit, vždyť nikomu nepotřebuje nic dokazovat, a i když ji při nácviku trenér pevně chytí třeba v sevření a chce, aby se dostala ven, a jí se to nepovede, nesmí ztrácet hlavu. Tato situace je naprosto normální. Pokud žena v hlavě nebude mít nastaveno, že je schopná člověku ublížit nebo ho v krajní možnosti i zabít, nikdy se jí tato technika nemůže povést. To funguje až v opravdovém boji o život. (Marrewa, 2002) Důležité je, aby si žena uměla stanovit své hranice, které bude dodržovat. Ženy mají problém v tom, že pokud tuto hranici překročí někdo blízký či známý, neberou ohrožení na vědomí, protože si toto překročení nepřipouští. Tohoto je potřeba se zbavit. Pokud své hranice nebudou samy dodržovat, někteří lidé s nimi budou zametat o to více. (Dougherty, 2013) Achillovou patou žen je právě to, že si nedokážou představit, že by měly ublížit a způsobit bolest kamarádovi, kolegovi, nebo dokonce příteli či manželovi. A této situace právě násilník využívá. Proto je pro ženy důležité pochopit, že když někdo známý překročí hranice a pokusí se je znásilnit, dostává se do pozice kohokoli cizího a přestává se lišit od neznámého pachatele. Teprve potom budou schopny se ubránit. Žena musí být psychicky připravena ublížit potencionálnímu pachateli. To, čemu se říká u žen mateřský pud, jim zabraňuje druhému člověku ublížit. Naopak, kdyby šlo o život či zdraví jejich dětí, jsou ženy schopny zabíjet. Lidská psychika je zrádná a ženy se musí své pocity naučit zcela kontrolovat, aby zvládly situaci. (Marrewa, 2002; Mazurek, 2013) Pokud už dojde k fyzické obraně ať úspěšné nebo neúspěšné, na „místě činu“ je důležité dodržet určitá pravidla, aby mohl být pachatel co nejdříve dopaden. Jedním z hlavních požadavků je nedělat nic, čím by oběť mohla porušit místo, kde ke zločinu došlo. Není dobré ničit jakékoli předměty, které by mohly 63

pomoci dopadnout pachatele. Ženy mají také tendenci se po znásilnění umýt. To je však potřeba překonat a neudělat to. Nemýt si ruce ani jiná místa na těle, která by mohla pomoci zajistit pachatelovu DNA. Také oblečení, které napadená žena měla na sobě, se má uložit do nějaké tašky. Zajímavá je také poznámka, že pokud potřebuje žena na malou, měla by tak učinit do sklenice, jinak by mohla přijít o důležitý důkaz. Je nezbytné, aby se snažila zapamatovat si co nejvíce podrobností o násilníkovi, pomůže jej to pak dopadnout. (Marrewa, 2002) Problémem byl v minulosti přístup veřejnosti a policie, protože se neuměli k znásilněným ženám chovat. Ženy se pak styděly, cítily se zahanbeny, a tak ani nechtěly vypovídat o tom, co se jim stalo, a proto zůstávaly informace utajeny. Dnešní přístup už je jiný. Dochází k stále větší rovnosti mezi muži a ženami, a proto i přístup a chování policistů k znásilněným ženám je jiný. Policisté jsou pro tyto situace speciálně vycvičeni a existuje stále více poradenských center pro oběti násilných činů. (Smit, 1999)

64

10. Ženské sebeobranné systémy Jedním z příkladů je sebeobranný styl allkampf-jitsu, který patří mezi odnože ju-jitsu a ve kterém v České republice probíhají praktické výcviky. Součástí tréninku speciálně navrženého pro ženy jsou modelové situace probíhající na chodbách domů a v odlehlých ulicích měst. Každá absolventka musí pak v závěru projít testem, při kterém má přesně stanovenou trasu, na níž bude vystavována několika simulovaným útokům, s kterými si musí poradit. (Rollová, 2005) Další speciální systém, který vytvořil Larry Nadeau, je určen na obranu proti znásilnění a agresi. Systém používá zkratku R.A.D. a nazývá se Rape Aggression Defense Systems. Byl založen v roce 1988 v USA a je určen výhradně jen pro ženy. Tento systém se neučí jen na policejních odděleních a na vysokých školách, ale je vyučován také v centrech, které se starají o oběti znásilnění. V Evropě se však můžeme tomuto systému sebeobrany učit pouze ve Velké Británii. Celých 90% času tréninku věnují instruktoři právě vyhýbání se rizikům. Zahrnuje taktickou přípravu, mentální přípravu a učí se stálému udržení obezřetnosti. Využívají techniky defenzivního charakteru z mnohých bojových umění, které se lze snadno naučit. Využívají také speciální tréninkový oblek. (Vít, Reguli, Čihounková & Bugala, 2013) V Číně se můžeme setkat například s jedním uměním, které založila žena po smrti svého otce. Tento styl boje se jmenuje Fuťienský bílý jeřáb, jelikož systém vychází právě z pohybů jeřába, který je znázorněný na následujícím obrázku, jak bojuje s hadem. (viz Obrázek 11) Jelikož je tento systém založen ženou, tak se nespoléhá na hrubou sílu, ale právě naopak se zaměřuje na údery na citlivé části lidského těla, jako jsou například spánky či hrdlo. (Crudelli, 2011)

65

Obrázek 11: Fujian white crane (Reynolds, 2012)

Speciální sebeobranný systém zaměřený na ženy najdeme také v Americe. Jeho název je „Wen-do“. Wendo, jak říkají jeho autoři, čerpá ze všech bojových umění a poskytuje ženám všemožné znalosti, dovednosti a schopnosti se bránit. Systém je založený na přežití a kladení odporu. Systém je podepřený vírou v osobní rozvoj. (Crudelli, 2011) Existuje nepřeberné množství systémů, které jsou zaměřené speciálně na ženy. V této práci najdeme jen malou ukázku těch nejzajímavějších systémů, protože kdybychom se měli zabývat každým systémem zaměřeným na ženy, mohli bychom tomu opět věnovat samostatnou práci. Všechny mají podobné prvky, ale zároveň jsou také velice odlišné. Záleží jen na ženách, co si vyberou. Samozřejmě zásadní je to, kde se zrovna nachází, jelikož každý systém se vyučuje v jiné části světa.

66

11. Postavení žen dnes Znásilňování a ponižování žen se stalo válečnou zbraní srbských vojáků. (Samoëlová, 2007) Po roce 1989 nastal obrovský rozmach v počtu různých sebeobranných systémů. (Stavěl, 2009) Násilí na ženách je bohužel stále nejen součástí běžného rozvojového i civilizovaného světa, ale je stále častějším průvodním jevem ozbrojených konfliktů, a proto je potřeba, aby ženy byly připraveny k sebeobraně I dnes jsou ženy v některých rozvojových zemích omezovány na svých právech. Krom jiného nemohou samostatně rozhodovat, jsou závislé na manželích a jsou na nich páchány různé formy násilí bez toho, aby byli pachatelé potrestáni. (Kubátová, 2012, p. 22) Smit (1999) doporučuje zařadit výuku sebeobrany do kurikula základních a středních škol, aby měly děti nějaké povědomí o nebezpečí násilí ve světě a aby měly možnost rozvíjet odpovídající dovednosti pro sebeobranu. Některé formy násilí na ženách jsou provozovány již tak dlouho, že je společnost považuje za součást dané kultury a místními obyvateli jsou užívány legitimně. Jeví se jako součást náboženských praxí, i když nikde o nich náboženství explicitně nehovoří. Například se jedná o mrzačení ženských genitálií především v afrických zemích, ale také u některých menšin v Asii či uprchlíků v Evropě, Austrálii, USA nebo Kanadě. Takovéto mrzačení má zajistit pohlavní čistotu a cudnost ženy. V zemích s islámskou vírou se objevují také vraždy pro zachování cti rodiny, které nejsou sankcionované či se tamní společností omlouvají. Je to vražda, kdy rodina nechá zabít ženu za její nemorální chování. Čest rodiny může žena poškodit mnohým. Jedním z případů porušení cti rodiny je také to, že je žena znásilněna. Taková žena je pak trestána obvykle krutěji než samotný útočník. Život pro ně je v této víře velice složitý a nerovnoprávný. Taktéž se zde objevuje trest znásilnění ženy, která je podezřelá z předmanželského sexu či cizoložství. (Samoëlová, 2007) 67

Během válečných konfliktů jsou ženy často znásilňovány a mučeny. Tento druh násilí totiž funguje jako jedna z nejlepších forem zastrašování a demoralizačních taktik vůči nepříteli. Ve světě stále probíhají války či nejrůznější boje. Lze jen doufat, že naše země se do nich už nedostane. V mezinárodních pravidlech války je sice znásilnění zapsáno a uznáno jako trestný čin, ale nadřízenými je tolerováno, nebo dokonce i podněcováno. Znásilnění je takzvanou odměnou vítěze a mukami pro poražené. (Samoëlová, 2007)

68

12. Statistiky napadení žen Americké statistiky dokazují, že téměř třetina žen, které dochází na pohotovost se zraněním, se stala obětí domácího násilí. Další statistiky dokazují, že v Americe je jedna třetina všech zabitých žen zavražděna právě svým manželem nebo přítelem. (Marrewa, 2002) Největší počet znásilněných je ve Spojených státech amerických a hned po nich následují země jižní Afriky, kde se odhaduje, že každých 60 sekund jsou znásilněny dvě ženy. Informace pochází z roku 1999, což už je mnoho let zpět, ale přesto se jedná o alarmující počty. (Smit, 1999) Podle statistik z roku 1993 byla v České republice znásilněna každá osmá žena. V pozdějších letech se čísla ještě zvyšovala. Lze poukázat na novelu zákona v roce 2001, kdy do skutkové podstaty trestného činu znásilnění byl zahrnut i jiný obdobný pohlavní styk a obětí znásilnění se mohl stát i muž. Proto v roce 2002 ve statistikách vzrostl počet znásilnění o cca 100 obětí. V roce 2010 už to byla každá sedmá žena. Rýč & Petrů (2010) dokonce uvádí ještě nižší čísla, než jsme si v této práci již říkali. Říkají, že jen necelá 3% žen tento zločin nahlásí na policii, z čehož vyplývá, že celých 94% pachatelů je na svobodě a nebude potrestáno. (Bečanová, 2007; Rýč & Petrů, 2010) Podle dalších statistik je celých 43% nahlášených přepadení žen provedeno právě útokem zezadu, který je velmi rázný, rychlý a hlavně nečekaný. Proto i na tuto variantu musí být každá žena nachystaná a vědět, jaké jsou v takovéto situaci možnosti a co může dělat, aby se ubránila. (Šebelová, 2009) Následující graf zachycuje statistické přehledy kriminality v České republice. Tyto statistiky vytvořila policie ČR, hovoříme tedy o počtu nahlášených činů znásilnění. Za posledních 5 let se počet znásilnění za jeden rok pohybuje v rozmezí 580 – 680. Je to jen malý přehled, aby si ženy udělaly představu, ke kolika činům znásilnění u nás dochází. Každá žena by se měla na tato čísla podívat a zamyslet se, zda ona sama se nemůže stát příští obětí. Čas, který ženy mají, mohou věnovat aktivnímu nácviku sebeobrany, který je opravdu potřebný, ba až nezbytný. Graf počtů znásilnění za jednotlivá léta jsou znázorněn na 69

obrázku níže. (viz Obrázek 12).

Obrázek 12: Porovnání počtu znásilnění v ČR za pět let, 2010 – 2014 (Policie ČR,

2015)

70

Závěry Otázka ženské sebeobrany je dnes velice aktuálním tématem. Aktuálním, avšak stále ne zcela prozkoumaným. Existuje mnoho publikací věnujících se nějaké části ženské sebeobrany, avšak žádná neshrnuje vývoj sebeobrany žen jako takový. A právě proto jsem se rozhodla toto téma zpracovat. Již víme, že postavení žen ve společnosti v dějinách naší kultury nebylo vždy jednoduché a že si ženy své postavení musely vydobýt. Z původního období pravěku, kdy žena měla velice významnou roli jako dárkyně života pro nové potomky, se její postavení postupně měnilo v pozici otrokyně podřízené svému muži

či

otci.

Ženy

byly

vnímány

jako

bytosti

podřadné,

naprosto

neakceptovatelné mužským pokolením. Období, kdy bylo se ženami zacházeno krutě, včetně jejich pronásledování při tzv. čarodějnických procesech, postupně minula díky hnutí feminismu, které má kořeny v období Velké francouzské revoluce. Práva žen rostla a jejich postavení se lepšilo. Dnes je ve většině národů nastolena téměř absolutní rovnoprávnost žen a mužů, i když v některých sférách stále přetrvává upřednostňování mužů. V době, kdy se ženy učily sebeobranu, byl přístup k ženám i mužům společný. Pak však nastal zlom. Studentka karate, držitelka černého pásku za kata, byla hrubě napadena a znásilněna. Nebyla schopná se ubránit. Její trenér a přítel nechápal proč, a tak začal studovat policejní statistiky napadení žen a vytvořil specializovaný kurz sebeobrany pro ženy, Model Mugging, který hojně využíval modelových situací, plné síly a agrese žen, které cvičily s figuranty muži, oblečenými do speciálních „padded assailant“ obleků. Kurzy se projevily jako úspěšné a hodnotné. Sebeobrana žen a mužů se přirozeně nemůže učit stejně, jelikož existuje mnoho rozdílů mezi muži a ženami. Základními jsou rozdíly anatomické, kterých si může každý všimnout, a z nich pak se odvíjející rozdíly fyziologické. Nehledě na to, že hlavní rozdíly jsou v samotném myšlení a uvažování těchto dvou pohlaví. U žen se tedy výcvik zaměřuje spíše na obranu verbální a na asertivní chování a poslouchání vlastní intuice. Budeme-li ženy učit samotnou fyzickou 71

obranu, bude naším cílem dosáhnout maximálního účinku při vynaložení minimální síly. Existuje nepřeberné množství systémů, které jsou zaměřené speciálně na ženy. Systémy jsou si velice podobné, ale zároveň je každý jiný. Můžeme zmínit allkampf-jitsu, probíhající v České republice, jehož součástí jsou modelové situace odehrávající se na chodbách domů a v odlehlých ulicích měst. Systém R.A.D. je pak určen na obranu proti znásilnění a agresi. Celých 90% času tréninku věnují instruktoři právě vyhýbání se rizikům. V Číně se můžeme setkat s bojovým uměním, které se nazývá Fuťienský bílý jeřáb, a v Americe pak se systémem Wen-do, který je založený na přežití a kladení odporu. I když je ženská sebeobrana ve značně pokročilém stádiu vývoje, stále jsou ještě oblasti, které stojí za to propracovat podrobněji. Mnozí autoři se značně liší v pohledu na ženskou sebeobranu a na obsah kurzů a znalosti, které by měly ženy mít. Velmi zajímavá studie by mohla být věnována otázce, který z přístupů k ženské sebeobraně je nejúčinnější. Já sama doporučuji přístup Ala Marrewa, jehož názory jsou někdy zcela odlišné od ostatních autorů a někdy i velmi odvážně vystupující proti špatnému a nepatřičnému přístupu ostatních trenérů k ženské sebeobraně. Je to však samozřejmě jen věcí mého odborného přesvědčení a citu a teprve výzkum by mohl potvrdit či vyvrátit tuto hypotézu. Myslím si, že má práce shrnuje dostatečné množství informací, aby tak vytvořila smysluplný a ucelený text o problematice vývoje ženské sebeobrany, který nám odpoví na základní otázky týkající se tohoto tématu, a bude tak pozitivním přínosem pro všechny čtenáře.

72

Soupis použité literatury 1. Baráková, P. (2012). Násilí mezi partnery. (master's thesis, Palacký University). Retrived from https://theses.cz/id/ytwzdx/00171674728932830.pdf 2. Bečanová, M. (2007). Trestný čin znásilnění z hlediska juristického. (master's thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/76703/pravf_m/2.pdf 3. Bečková, V. (2009/2010). Trestný čin znásilnění z hlediska juristického a kriminologického. (master's thesis, Masaryk university). Retrived from http://is.muni.cz/th/209800/pravf_b/Bakalarka-konecna_verze.pdf 4. Brzósková, K. (2011). Žena jako osobní strážce v obchodní společnosti. (master's thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/15006/brz%C3%B3skov%C3% A1_2011_dp.pdf?sequence=1 5. Bullstar, M. L. (2011). HAKA & drummers [HD-BS] [Film]. Retrived from: https://www.youtube.com/watch?v=bISVUxMYASo&spfreload=10 6. Crudelli, C. (2011). Cesta bojovníka: bojová umění a bojové techniky z celého světa. (1. vyd., 360 s.) Praha: Mladá fronta. 7. Čermáková, L. (2012). Proměny pohledu na postavení ženy v životě rodinném, profesním a společenském v evropském kontextu od druhé poloviny 19. století do konce první poloviny 20. století. (master's thesis, University of West Bohemia). Retrived from https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/3228/diplomova_prace_Lucie_C ermakova.pdf?sequence=1 8. Česneková, A. (2010). Pojetí ženy v dějinách kultury. (master's thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/203233/pedf_m/Zena_v.pdf

9. Čírtková, L. (2014). Viktimologie pro forenzní praxi. (Vyd. 1., 158 s.) Praha: Portál. 9 10. Dillman, G., & Thomas, C. (2002). Humane pressure point self-defense. (1st ed., 264 s.) Reading: Dillman Karate International. 11. Dougherty, M. (2013). Sebeobrana: boj beze zbraně: rady pro boj zblízka od elitních jednotek: příručka SAS a ozbrojených sil. (1. vyd., 320 s.) Praha: Grada. 12. Dřínková, B. (2014). Problematika domácího násilí ve výuce ZSV a OV. (bachelor thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/386440/pedf_b/bakalarska_prace.pdf 13. Fojtík, I. (1994). Sebeobrana ženy: Psychologické a fyzické formy sebeobrany. (1. vyd., 85 s.) Praha: Olympia. 14. Freeman, P. & Wilhelm, M. (1988). Kicking and Screaming, Women Master Matt Thomas´ Get-Tough Tactics for Self-Defense. People, 30(3), 62 – 65. Retzrwed from: http://www.people.com/people/archive/article/0,,20099455,00.html 15. Gipson, M. (Režisér). (1995). Braveheart [Film]. 16. Häckel, A. (2008). Selbstverteidigung die funktioniert: vermeiden, beschwichtigen, aktiv werden : mit Spezial-Tipps für Frauen. (1. Aufl., 135 s.) Stuttgart: Pietsch. 17. Hledíková, M. (2007). Vybrané aspekty postavení české ženy v historii a dnes. (bachelor thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/152666/pedf_b/HledikovaM.-Bc._prace.pdf 18. Holá, P. (2014). Vývoj právní úpravy znásilnění v ČR. (Czechia). Retrived from http://www.petami.estranky.cz/clanky/zeny--muzi-a-spolecnost/vyvojpravni-upravy-znasilneni-v-cr.html

19. Hrozek, P. (2010). Postoje veřejnosti k domácímu násilí. (bachelor thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/13119/hrozek_2010_bp.pdf?seq uence=1 20. IC. (2000). Domácí násilí: Zákony – vykázání z bytu. (IC, Brno: Czechia.). Retrived from http://www.ic-brno.cz/zakony-vykazani-z-bytu 21. IDT. (2013). Domácí násilí v českém právu. (IDT, Brno: Czechia.). Retrived from http://www.idtbrno.cz/domaci-nasili-vceskem-pravu 22. Kloučková, E. (2000). Žena přírodní. In S. K., Neumann (Ed). Dějiny ženy: Populárně sociologické, etnologické a kulturně historické kapitoly. (pp. 16 – 307). Praha, Czechia: Otakar II. Retrived from http://www.mgo2c.unas.cz/ceska_knih/NEUMANN-Dejiny%20zeny1.pdf 23. Kopřivová, A. (2010). Vhodné prostředky pro obranu ženy. (bachelor thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/13306/kop%C5%99ivov%C3% A1_2010_bp.pdf?sequence=1 24. Korn, M., & Besold, A. (2007). Selbstverteidigung für Frauen und Mädchen. (1. Aufl., 128 s.) Stuttgart: Pietsch. 25. Levský, V. (1982). Základy sebaobrany karate. (2. preprac. vyd., 276 s.) Bratislava: ERPO. 26. Kubátová, J. (2012). Rovnoprávnost mužů a žen (problémy současného genderu). (master's thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/19241/kub%C3%A1tov%C3% A1_2012_dp.pdf?sequence=1 27. Langerová, V. (2013). Technika obrany beze zbraně se zaměřením na ženy. (bachelor thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/24941/langerov%C3%A1_2013 _bp.pdf?sequence=1

28. Marrewa, A. (2002). Nenechte si ubližovat. (Vyd. 1., 263 s.) Praha: Portál. 29. Matras, A. (1968). Sebeobrana ženy. (1. vyd., 141 s.) Praha: Naše vojsko. 30. Mazurek, A. (2013). Specifika ženské sebeobrany. (bachelor thesis, University of West Bohemia). Retrived from https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/7103/BP%20Andrea%20Mazure k.pdf?sequence=1 31. Morus. (1969). Světové dějiny sexuality. (1. vyd., 3 sv.) Praha: Horizont. 32. Náchodský, Z. (2006). Nebojte se bránit. (Vyd. 1., 336 s.) Praha: Armex. 33. Onder, J. (2013). Řešení konfliktů. (IVOL s.r.o., Praha: Czechia). Retrived from http://konfliktyareseni.cz/files/Publikace/asertivita.pdf 34. PČR. (2011). Kriminalita: Domácí násilí – institut vykázání a další informace. (IC, Brno: Czechia.). Retrived from http://www.mvcr.cz/clanek/domaci-nasiliinstitut-vykazani-a-dalsi-informace.aspx 35. Rollová, K. (2005). Staňte se svým bodyguardem. (1. vyd., 153 s.) Praha: Albatros. 36. Rýč, B., & Petrů, V. (2010). Sebeobrana pro ženy. (1. vyd., 192 s.) Praha: Grada. 37. Samoëlová, Š. (2007). Prostituce a násilí na ženách. (bachelor thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/143946/fss_b/Samoelova_Sarka__Prostituce_a_nasili_na_zenach.pdf 38. Sebechlebský, J.; Polišenský, J. ; Kleis, M. ; Věrčák, J. ; Issa, M. ; Pecha, J. … Zemanová-Hojdová, Z. (Režiséři). (2005). Ordinace v růžové zahradě [TV seriál]. 39. Smit, S. (1999). The South African woman's guide to self-defence. (160 s.) Cape Town: Struik.

40. Stavěl, M. (2009). Machiavelli: Zdroje pro taktiku moderní sebeobrany. (master´s thesis, Masaryk University). Retrived from http://is.muni.cz/th/127368/fsps_m/DP_machiavelli_zdroje_pro_taktiku.pdf 41. Šebelová, P. (2009). Problematika reálné techniky v sebeobraně ženy. (master´s thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/9347/%C5%A1ebelov%C3%A 1_2009_dp.pdf?sequence=1 42. Tofel, T. (2013). Příprava na stres v sebeobraně. (bachelor thesis, Masaryk University). Retrived from https://is.muni.cz/auth/th/380837/fsps_b/Priprava_na_stres_v_sebeobrane.pdf 43. Vitoušová, P. (2007). Domácí násilí. (Copyright Bílý kruh bezpečí, o.s.). Retrived from http://www.domacinasili.cz/domaci-nasili/ 44. Vít, M., Reguli, Z. & Čihounková, J. (2013). Sebeobrana. (Masaryk University, Brno, Czechia). Retrived from: http://www.fsps.muni.cz/inovaceSEBS-ASEBS/elearning/sebeobrana 45. Vít, M., Reguli, Z., Čihounková, J., Malčík, V., Novák, M., Kolcun, J. & Matoušek, J. (2013). Modelové situace v sebeobraně. (Masaryk University, Brno, Czechia). Retrived from: http://www.fsps.muni.cz/inovace-SEBSASEBS/elearning/modelove-situace-v-sebeobrane 46. Vít, M., Reguli, Z., Čihounková, J. & Bugala, M. (2013). Teorie sebeobrany. (Masaryk University, Brno, Czechia). Retrived from: http://www.fsps.muni.cz/inovace-SEBS-ASEBS/elearning/teorie-sebeobrany 47. Vonek, M. (2012). Mobbing jako determinanta sociálního klimatu na pracovišti. (bachelor thesis, Tomáš Baťa University). Retrived from http://dspace.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/19810/vone%C5%A1_2012_bp. pdf?sequence=1(47)

48. Vostal, B. (2013). Women's Lobby představilo Barometr znásilnění. [video]. Tereived from http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/231719-ceskonedostatecne-brani-obeti-znasilneni-zni-z-bruselu/ 49. Weinmann, W. (2010). Lexikon bojových sportů: od aikida k zenu. (157 s.) Praha: Naše vojsko. 50. Wright-Martell, C. (c2011). Knack self-defense for women: strategies, moves & everyday tactics to gain confidence & stay safe. (xi, [1], 243, [1] s.) Guilford, Conn.: Knack. 51. Žitný, P. (2008). Agresivita. (bachelor thesis, Masaryk university). Retrived from http://is.muni.cz/th/199874/pedf_b/Bakalarska_prace__Agresivita_Finalova_verze_1.pdf

Seznam obrázků Obrázek 13: Burian. Z (1905 – 1981). Prehistorie: Cesta do Pravěku – Věstonická Venuše. Retrived from: http://burianzdenek.cz/Vestonicka-venuse.html Obrázek 2, 3, 4: Morus. (1969). Světové dějiny sexuality. (1. vyd., 3 sv.) Praha: Horizont. Obrázek 5: Beck, E. J. (2008). The Block of Eric J. Beck: Life on the path of Mastery. Retrived from: http://ericjeffersonbeck.com/2008/12/25/whoisericbeck/ Obrázek 6: Vít, M., Reguli, Z., Čihounková, J., Malčík, V., Novák, M., Kolcun, J. & Matoušek, J. (2013). Modelové situace v sebeobraně. (Masaryk University, Brno,

Czechia).

Retrived

from:

http://www.fsps.muni.cz/inovace-SEBS-

ASEBS/elearning/modelove-situace-v-sebeobrane Obrázek 7, 9, 10: Smit, S. (1999). The South African woman's guide to selfdefence. (160 s.) Cape Town: Struik. Obrázek 8: Wright-Martell, C. (c2011). Knack self-defense for women: strategies, moves & everyday tactics to gain confidence & stay safe. (xi, [1], 243, [1] s.) Guilford, Conn.: Knack. Obrázek 11: Reynolds, J. (2012). The Kwoon: School of Wing Chun & Qigong. Retrived from: http://www.the-kwoon.co.uk/wing-chun/ Obrázek 12, 13, 14, 15, 16: Policie ČR (2015). Policie České republiky: Kriminalita. Retrived from: http://www.policie.cz/statistiky-kriminalita.aspx

Resumé Předmětem diplomové práce „Vývoj ženské sebeobrany“ je souhrn dostatečného množství relevantní literatury s problematikou tohoto dnes velmi aktuálního tématu a vytvoření uceleného textu. Práce má devět hlavních kapitol. Zabývá se obecným popisem sebeobrany a postavením žen ve společnosti z historického hlediska a uvádí zakladatele sebeobrany speciálně pro ženy. Zabývá se otázkou, proč se nemůžou ženy učit sebeobranu společně s muži. Práce vysvětluje také specifikaci ženské sebeobrany z hlediska typických útoků a pachatelů a vývoj právní úpravy v České republice. Obsahuje taktéž slabé stránky ženské sebeobrany. Popisuje sebeobranné systémy pro ženy a postavení žen ve společnosti dnes. Na závěr práce stručně uvádí statistiky napadení žen. Získané a seskupené údaje zachycují komplexní pohled na problematiku ženské sebeobrany v širším kontextu, z pohledu jejího vývoje. Mnozí autoři mají odlišné názory na proces sebeobrany žen, a proto bych navrhovala výzkum právě v oblasti účinnosti jednotlivých přístupů. Výsledky mohou být tedy využity k pochopení specifikace ženské sebeobrany a k sestavení účinných kurzů pro ženy.

Summary The subject of the master thesis “The development of women´s selfdefence“ is to collect a sufficient amount of relevant literature regarding the issues related to this up-to-date topic in order to create a comprehensive summary. The master thesis has nine main chapters. The work describes self-defence and the situation of women in the society from a historical perspective and introduces the founder of women´s self-defence. It deals with the question why men and women cannot learn self-defence together. The thesis explains selfdefence specification in terms of typical assaults and assailants and the development of legal regulation in the Czech Republic. It also addresses the problem of weaknesses of women´s self-defence. It describes systems of women´s self-defence. Finally the statistics of assaults on women are presented. The obtained information depicts the complex view of the issue of women´s selfdefence in a broader context in term of development. The views on the process of women´s self-defence differ, therefore, I would suggest research on the effectiveness of these approaches. The results can be used to deepen our understanding of women´s self-defence specifications and to build effective courses for them.