OBSAH. ÚVOD DO SEBEOBRANY 7 Dělení sebeobrany 10. EMOCE V SEBEOBRANĚ 13 Mozek 13 Emoce vs. myšlení 14 Rychlost reakce 15

sebeobrana zlom 2_Sestava 1 6/16/15 1:38 PM Stránka 5

OBSAH ÚVOD DO SEBEOBRANY Dělení sebeobrany

7 10

EMOCE V SEBEOBRANĚ Mozek Emoce vs. myšlení Rychlost reakce

13 13 14 15

STRES V SEBEOBRANĚ Konflikt Co se děje během konfliktu Faktory stresu v sebeobranné situaci

18 19 21 23

PSYCHOLOGIE A TAKTIKA Temperament Aktivační úroveň Zásady konfliktu Principy sebeobrany

26 27 28 29 31

SEBEOBRANA JAKO PROCES ADAPTACE Vnitřní faktory Vnější faktory

35 35 36

OBĚŤ A PACHATEL Pachatel Jak poznat potenciálního agresora

38 39 39

PREVENCE Rozeznáte nebezpečí?

41 45

CYKLUS KONFLIKTU

47

PREKONFLIKTNÍ FÁZE SEBEOBRANY Verbální sebeobrana Neverbální komunikace

48 49 50

5


6

KONFLIKTNÍ FÁZE SEBEOBRANY Způsoby boje Zbraně v sebeobraně

52 52 61

TECHNICKÉ PROSTŘEDKY SEBEOBRANY Úderové plochy Zásahová místa

66 67 70

TECHNIKY SEBEOBRANY Facka Úchop za oděv zepředu Úchop za oděv zezadu Obejmutí zezadu Rdoušení vestoje Kravata Držení za vlasy zepředu Držení za vlasy zezadu Využití mikiny Pokus o rdoušení Rdoušení na zemi Pokus o znásilnění

74 74 76 78 80 82 83 85 87 89 90 92 94

POSTKONFLIKTNÍ FÁZE SEBEOBRANY Způsoby vyřešení konfliktu Následky konfliktu

96 96 97

SEBEOBRANA ŽEN A DÍVEK Útoky na ženy Sexuální nátlak a znásilnění Sexuálně motivované zločiny

99 100 100 105

OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST

107

BIBLIOGRAFIE

111


ÚVOD DO SEBEOBRANY Z lingvistického hlediska je termín sebeobrana spojením slov „sebe“ znamenající v kontextu člověka jako subjekt, který zodpovídá sám za své činy, a „obrana“ znamenající ochrannou činnost při odvracení útoku. Sebeobrana tedy doslova znamená obranu sebe sama. Nejedná se však pouze o obranu či ochranu osobní integrity napadeného jedince, ale i o obranu jeho majetku apod. proti nezákonnému, protiprávnímu jednání útočníka. Násilí je přirozeností člověka, stejně jako je boj o zachování života vrozeným pudem živého organismu. Každý napadený člověk se nějakým způsobem brání, přestože neovládá umění sebeobrany nebo nějaký bojový sport. Každý jedinec je vývojově geneticky vybaven schopnostmi, které mu umožňují bránit sebe nebo své blízké. Úroveň těchto schopností je do značné míry ovlivněna psychologickými a socio-kulturními podmínkami (výchovou, prostředím, náboženským vyznáním apod.). Toto lze vidět, například když oběť není schopna fyzicky ublížit útočníkovi z důvodu morálního či náboženského přesvědčení. Jako empirický důkaz přirozené schopnosti se bránit lze považovat příklady skutečných sebeobranných situací, v nichž oběť reaguje silně pudově (kousáním, škrábáním apod.) až v krajních případech ohrožení života. Tento vrozený reflex se v angličtině popisuje jako „killer instinct“. Každý jedinec je tedy schopný se bránit, avšak úroveň této schopnosti je závislá na mnoha proměnných (včetně tréninku). Jejich vzájemný poměr není prokázaný. Mnoho autorů se snažilo charakterizovat sebeobranu různými definicemi, z nichž ta nejzákladnější je, že sebeobrana znamená systém prostředků určených k obraně zájmů chráněných zákonem. Soudní znalec v oblasti kriminalistiky Zdeněk Náchodský, autor několika publikací o sebeobraně, definuje sebeobranu jako účelovou disciplínu a nedílnou součást skutečného střetného boje, která ve své podstatě využívá specifických pohybových technik některých úpolových sportovních disciplín (např. juda, zápasu, boxu, aikida a karate). Ačkoliv některé východoasijské sporty v historii vznikly právě jako umění se bránit a neměly jiný cíl než jediným úderem zneškodnit soupeře (např. karate), dnes je mylné si myslet, že je sebeobrana součástí výuky těchto sportů a že cvičenci bojových sportů mají k sebeobranné průpravě nejblíže. Některé uvedené bojové sporty nejsou na ulici v sebeobranné situaci vůbec praktické, jak by si mnozí z vás mysleli. K rychlému a bezpečnému vyřešení konfliktu není vhodný úder pěstí, vysoké kopy na hlavu, techniky škrcení či nějaké přehozy, při nichž se dostáváme do nebezpečné blízkosti útočníka. Ani provedení některých pák není na ulici v reálu proveditelné. Ve sportovním tréninku je příprava zaměřena tak, aby sportovec podal optimální výkon v soutěži dle schválených pravidel. Zápasníci jsou většinou vybaveni nejrůznějšími ochrannými pomůckami, které mají zajistit minimalizaci zranění účastníků. Vítězství je dáno prohrou soupeře, nikoliv jeho závažným fyzickým

7


SEBEOBRANA poškozením. V sebeobraně, která není sportem, je tomu právě naopak. Cílem sebeobrany je možnému konfliktu primárně předejít a vyhnout se mu. Jedná se tedy o výcvik něčeho, co nechcete, aby se stalo, a co se pravděpodobně ani nenastane. Žádná rada trenéra, výcvik ani přítomnost zbraně nemohou zaručit, že sebeobrannou situaci zvládnete. Existuje několik proměnlivých faktorů, které na nás v danou chvíli působí. Optimální příprava v sebeobraně tedy směřuje k prevenci, snaží se konfliktům předcházet a nejlépe se jim zcela vyhnout. Ovšem ne vždy se to povede. V tom případě je na místě, dle docenta Miroslava Ďurecha – odborníka na úpolové sporty, vyřadit útočníka z boje za použití jakýchkoliv, v dané situaci nejúčinnějších prostředků. Jak uvedl dříve Náchodský, cílem sebeobrany je vyřadit protivníka způsobením zdravotního defektu či fyzickou likvidací, pokud ostatní preventivní opatření selžou. Ve sportovním duelu jsou veškerá jednání soupeře dána přesně vymezenými a schválenými pravidly. V bojové situaci útočník nemá morální zábrany, kterými disponuje obránce. Útočník se rozhoduje naprosto volně a často bez uvědomění si případných následků. Obránce je ve značné nevýhodě, jelikož neví, co nejhoršího se mu může stát. Neexistují pravidla, která by soupeřům stanovila rovnocenné podmínky, jak je tomu právě ve sportu. Útočník si většinou vybírá pro sebe vhodné místo, dobu a způsob útoku. Napadení často přichází nečekaně a obránce bývá útokem překvapen. Dostává se do časové tísně, dostavuje se úleková reakce apod. Tyto vlivy mohou způsobit, že obránce není schopen uplatnit ani mistrovsky nacvičenou techniku. Denně se setkáváme s lhostejnými názory a naivním usuzováním o vážnosti napadení. Většinou lidé odpovídají tak, že se jich konflikty a násilí netýkají: „Proč zrovna mě by někdo přepadl? Co by po mně chtěl?“ Z praxe je ovšem známo, že nikdo neví, kdy, kde, jakým způsobem a za jakým účelem bude fyzicky napaden. Nejhorší následky má potom útok na nepřipravenou osobu. Obětí se může stát kdokoliv bez rozdílu věku a pohlaví. Na tuto situaci platí jedno obecně známé moudré latinské přísloví: „V okamžiku se stane to, v co nedoufáš léta.“ Má-li být obránce úspěšný, musí disponovat takovou technikou, taktickými dovednostmi a psychickými vlastnostmi, aby útočníka k sobě vůbec nepustil, nebo jej rychle překvapil destruktivní obranou hned v úvodu útoku. Na ulici je tedy nejdůležitější ostražitost a připravenost. Potom lze ve spojení s rychlou reakcí využít naučené bojové dovednosti ve svůj prospěch. Ale k odvrácení útoku není třeba znát škálu mistrovsky provedených technik z bojových sportů. Bohatě stačí znát základní sebeobranné techniky a ty mít nadrilované tak, že je dokážete využít téměř v každé sebeobranné situaci. Ve svých knihách Náchodský tvrdí, že závodní bojový sport nenahrazuje specializovaný výcvik sebeobrany, vybavuje však jedince technicky a fyzicky a rozvíjí jeho morálně volní vlastnosti. Vedle bojových sportů vymezených pravidly dále existuje škála bojových umění a sebeobranných systémů, v nichž není cílem zvítězit v soutěži. Cílem je pomocí technických bojových dovedností fyzicky zvítězit nad soupeřem. Tyto systémy rovněž využívají technické prvky z tradičních bojových sportů, ale nezakládají trénink na cvičení těchto umění. Techniky jsou nově konstruovány na základě vědeckých poznatků. Oproti sportu zdůrazňují princip obrany založené na skutečnosti. Sebeobranné systémy se od sebe odlišují pohybovými vzorci, taktikou, filozofií, technickými

8


Úvod do sebeobrany prostředky apod. V dnešní době existuje velká škála systémů sebeobrany (krav maga, musado, dynamic defense, fast defense apod.). Téměř všechny však využívají techniky z bojových sportů a techniky, které se prokázaly jako účinné během fylogeneze sebeobrany jedince. V dnešní době vznikají nové a nové převážně komerční systémy vytlačující ostatní menší systémy, přizpůsobují se podmínkám a později expandují nebo zanikají. Především proces přizpůsobení se kulturním podmínkám je důležitý při výběru systému. Pochopitelně na Velikonočních ostrovech bude jiný systém sebeobrany než v Izraeli. Pak si položte otázku, zda je nutné v prostředí, ve kterém žijete, umět odzbrojit útočníka vyhrožujícího granátem. Sebeobrana jako taková nepotřebuje být systémem. Správně zvolená výuka sebeobrany podléhá kulturním a demografickým okolnostem, dodržuje správné didaktické zásady, měla by být jednoduchá a účinná. Každý jedinec je jiný, a tudíž mu vyhovuje něco jiného. Ženy mají obvykle menší sílu než muži, někomu se těžce a zdlouhavě učí páky, každý má jiný somatotyp apod. Ke všem těmto faktům by mělo být při výuce sebeobrany nahlíženo, aby se každý jedinec naučil co nejrychleji a nejefektivněji bránit nejen vzhledem k svým tělesným dispozicím. Sebeobrana by vás měla také naučit využít jakékoliv rozptýlení ke zmatení nepřítele. V sebeobraně tedy není důležité rozvíjet širokou škálu pohybů na mistrovsky zvládnuté a dokonalé úrovni – není na to prostě čas. Ve srovnání s bojovými sporty se výcvik sebeobrany soustřeďuje na menší počet technických prostředků na optimální motorické úrovni, ale s maximálně efektivním obranným účinkem. Oproti bojovým sportům je sebeobrana vždy otevřeným systémem. Čerpá techniky z ostatních bojových sportů, ale individuálně je přizpůsobuje na základě fyzických a psychických dispozic jedince. Technika je tedy přizpůsobena člověku, ne člověk technice (např. pohybově málo vybavenou a velmi slabou ženu nebudeme učit soupeře porazit na zem). Většina instruktorů čerpá ze své předchozí sportovní zkušenosti z bojových sportů, techniky potom upravuje a kombinuje s tréninkem sebeobrany. Z pedagogické praxe víme, že kompetenci (způsobilost) k sebeobraně lze zvyšovat tréninkem za předpokladu, že každý jedinec je vybaven přirozenou schopností bránit se. K zajištění stability sebeobranných dovedností v různých podmínkách a čase je prvořadým kritériem kvalitní trénink a motivace. Avšak jak již bylo naznačeno, existují osoby, které jsou psychicky i pohybově přirozeně dobře vybaveny silnou kompetencí k sebeobraně – vykazují vysokou úroveň dovedností potřebných k sebeobraně, aniž by prošli tréninkem. Na druhou stranu existují lidé, kteří i po dlouhodobém tréninku vykazují nízkou úroveň naučených dovedností a jsou navíc psychicky labilní v konfliktních situacích. Záleží to na několika faktorech, které Michal Vít, učitel úpolových sportů, sebeobrany a proděkan pro vnější vztahy Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, rozděluje do třech oblastí: ●

Kognitivní oblast – patří sem znalost a rozpoznání nebezpečí, znalost taktických zásad v sebeobraně, znalost preventivních opatření, znalost komunikace s agresorem, znalost právního vymezení nutné obrany apod.

9


SEBEOBRANA ●

Psychomotorická oblast – patří sem rozvinuté pohybové schopnosti a naučené specifické sebeobranné dovednosti (techniky dříve uváděné jako chvaty a hmaty, pádová technika a komplexní motorický projev v modelových situacích).

●

Afektivní oblast – patří sem optimální postoj k tréninku sebeobrany, přijímání a důvěra v obsah tréninku a instruktora, víra v užitečnost tréninku.

Michal Vít dále ve své disertační práci sebeobranu popisuje jako multifaktoriální přístup k předcházení a řešení situací spojených s ochranou vlastních zájmů. Jedná se o souhrn zásad, prostředků a kompetencí, které jsou rozvíjeny ve strategicko-taktické, psychologické, technické a kondiční přípravě. Docent Zdenko Reguli, vedoucí Katedry gymnastiky a úpolových sportů na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně potvrzuje, že je sebeobrana otevřeným systémem. Ve svých publikacích vysvětluje otevřenost systému, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, prostředím, situací apod.) měnit konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobranná akce byla dostatečně účinná a rychlá a aby byly současně zachovány zájmy chráněné zákonem, především život a zdraví člověka.

Dělení sebeobrany Osobní sebeobrana – je určena širší veřejnosti různých věkových skupin a profesí. Cílem je, aby napadený zůstal živý a zdravý. Není nutné situaci vyřešit do konce, lze zvolit i útěk. Situaci lze také vyřešit přesilou – nejedná se o sportovní utkání dle pravidel, ale vše je regulováno pomocí trestněprávního institutu nutné obrany. ●

Sebeobrana žen – je založena především na odvrácení hrozby sexuálně motivovaného násilí. Jedná se téměř vždy o obtěžování, které může vyvrcholit ve znásilnění, ublížení na zdraví či dokonce zabití. Většinou se napadení děje v prostředí, které je pro ženu známé (domácnost, práce atd.), a i pachatel je známý (kamarád, přítel nebo rodinný příslušník). U sebeobrany žen se musí brát v úvahu to, že se jedná o bytost většinou fyzicky slabší, než je pachatel. Proto je třeba se zaměřit především na obranné prostředky (chemické či elektrické) a dále působit na psychiku ženy, která je pro úspěšné vyřešení konfliktu klíčová.

●

Sebeobrana seniorů – je založena na prevenci vzniku nebezpečné situace. Senioři většinou doplácí na svou naivitu a fyzickou slabost. Prostředí, ve kterém jsou senioři ohroženi, je jim známé (domácnost, obchod apod.). Vzhledem k fyzické nevyrovnanosti oproti útočníkovi se jako prostředků sebeobrany využívá komunikace. V tréninku sebe-

10


Úvod do sebeobrany obrany se zaměřuje na bezpečnost a preventivní opatření, rozpoznání nebezpečné situace a nácvik bezpečnostních opatření. ●

Sebeobrana dětí – u dětí nejvíce dochází k vážným ublížením na zdraví, dále potom k šikaně a sexuálnímu zneužívání. Většinou se jedná o prostředí, které jim je známé a je považováno za bezpečné (škola, domácnost, hřiště apod.). Jako technické prostředky sebeobrany se využívají komunikační prostředky, práce se vzdáleností, únikové strategie a vyhledání pomoci. Techniky sebeobrany jsou zaměřeny na zasažení citlivých míst na lidském těle. Důležitá je rovněž edukace v oblasti prevence a zbavení se důvěřivosti vůči cizím lidem.

●

Sebeobrana pro osoby se specifickými potřebami – tito lidé jsou ve značné nevýhodě díky svému hendikepu. Důležitá je prevence a zaměření se na prekonfliktní fázi sebeobranné situace. V reálu je pro ně nejdůležitější verbální sebeobrana. Vzhledem k jejich postižení by tito lidé u sebe měli nosit takové technické prostředky sebeobrany, jejichž použití nebude bránit přítomný hendikep (paralyzér, hlasitá siréna, střelná zbraň apod.).

●

Sebeobrana pro osoby pomáhající svou profesí – jde o zaměstnání, kde je vysoká pravděpodobnost setkání s agresorem. Finální řešení se sice podobá sebeobraně osobní (jde především o záchranu života, zdraví a majetku), ale vzhledem ke specifičnosti povolání je nutné speciální zaměření výcviku sebeobrany. Hlavní roli zde hraje komunikace v prekonfliktní fázi sebeobrany.

●

Hasiči, záchranáři a lékaři, kteří jsou často napadeni agresory pod vlivem alkoholu, paniky nebo jednajících v šoku. ◗

Sociální pracovníci, exekutoři, revizoři a pedagogičtí pracovníci apod. bývají mnohdy napadeni kvůli svému povolání, často i s rasistickým podtextem.

◗

Vodní záchranáři se často dostávají do střetu s tonoucím, který v zápalu paniky chytne záchranáře do sevření. Tímto ohrozí život obou zúčastněných a záchranář musí použít veškeré dostupné prostředky, aby na prvním místě zachránil svůj život a potom život tonoucího. Specifičnost sebeobrany je v použití úderů a kopů ve vodním prostředí sloužících k odražení tonoucího, nebo v krajním případě zasažení očí prsty, údery na nos a žebra sloužící k úniku ze sevření.

Profesní sebeobrana – na rozdíl od sebeobrany osobní nemá za úkol jen ochranu jednotlivce, ale jde zároveň o splnění úkolu nebo dosažení cíle souvisejícího s výkonem povolání. Řešení sebeobrany pomocí útěku je pouze náhradní možnost. Profesní sebeobranu charakterizuje potřeba

11


SEBEOBRANA dovedení akce do zdárného konce (ochrana práv fyzických osob, zatčení pachatele, osvobození rukojmích, obrana státu apod.). Situaci lze řešit pomocí přesily jak technické, tak početní. Tyto situace jsou regulovány zákonnými ustanoveními. ●

Dle charakteru sem patří bezpečnostní složky, jako je Policie České republiky, Justiční stráž, Vězeňská služba nebo Celní správa. Většinou se ve výkonu jedná o znalost a použití donucovacích prostředků k odvrácení útoku a zajištění útočníka tak, aby se postupovalo v souladu se zákonem. Řešení sebeobranných situací tedy vyžaduje znalost právní problematiky, dostatečnou zásobu prostředků usnadňujících provedení zákroku (paralyzéry, slzotvorné prostředky, teleskopický obušek apod.) a kvalitní výcvik zákonem stanovených donucovacích prostředků (hmaty a chvaty).

●

Ozbrojené složky, jako je armáda, používají kromě donucovacích prostředků především techniky smrtelné. V boji z blízka totiž platí pravidlo „zabij, nebo budeš zabit“. Cílem je dovést boj do vítězného konce jakýmikoliv prostředky, tedy přežít. Trénink probíhá i v náročném terénu a za různého počasí, aby byl voják schopen bojovat v jakýchkoliv podmínkách.

12


KONFLIKTNÍ FÁZE SEBEOBRANY Tato fáze nastává, pokud neuspějete v prekonfliktní fázi. Pokud jste ale postupovali správně, budete schopni odhadnout, kdy přesně tato fáze nastane, a tím si zvýšíte šanci na lepší vyřešení. Bezprostředně k této konfliktní fázi dochází při přepadení ze zálohy.

Způsoby boje Náchodský rozlišuje několik způsobů zahájení boje:

Střetný boj – útočník i obránce vědí, že dojde ke konfliktu, a jsou na to připraveni. Útočník se blíží a vyhrožuje. Jedná se o nejjednodušší variantu, při které máte čas si obranu připravit. V sebeobranných kurzech se učí techniky na konkrétní předem daný útok.

Situační přepad – obránce neví, že dojde ke konfliktu. Útočník si útok připravuje a čeká na vhodnou chvíli, kdy náhle zaútočí např. během rozhovoru. Obránce má málo času na přípravu obrany. V sebeobranných kurzech se učí aplikace již znalých technik na nečekaný útok. Důležitá je rychlost reakce.

53


SEBEOBRANA

Přepad ze zálohy – obránce neví o přítomnosti útočníka. Útok je nečekaný, většinou zezadu nebo ze zákrytu. Nejtěžší až nemožný způsob obrany. V sebeobranných kurzech se provádějí modelové situace v terénu.

Základní taktické rady při započaté útočné akci protivníka: ●

Zaujměte bojový střeh v dostatečné vzdálenosti.

●

Mějte připravenou improvizovanou zbraň nebo obrannou pomůcku.

●

Udržujte kolem sebe volný prostor.

●

Překvapte protivníka blokováním zrakových vjemů.

●

Zaujměte lepší pozici v terénu.

●

Zahajte boj situačním přepadem (pokud útok bezprostředně hrozí).

Začátek boje byste měli přizpůsobit tak, aby vyhovoval vám, jedině tak máte šanci na vítězství. V pozici obránce jste ve značné nevýhodě, jelikož nedokážete předvídat vývoj situace, jste pod stresem, musíte reagovat na útok útočníka a jste závislí na své reakční schopnosti. Je známo, že každá reakce je pomalejší než akce, proto je velice vhodné protivníka překvapit a zahájit vlastní útok situačním přepadem. Z hlediska načasování obrany existují tři druhy reakce: ●

Obrana po útoku – velké riziko, že se obrana nepovede, nebo nebudeme schopni vlastní úder navázat.

●

Obrana během útoku – v současné chvíli blokujeme soupeřův úder a zároveň jej udeříme. Útočník je zaměstnán a překvapen, tudíž bude těžko svou akci měnit. V tu chvíli by měl inkasovat drtivý úder ze strany obránce.

54


Konfliktní fáze sebeobrany ●

Obrana před útokem – značně závislá na rychlosti reakce. Protivníka „předběhneme“ v úderu, nebo situaci řešíme situačním přepadem v momentě hrozícího útoku. Dle funkce OODA smyčky se protivník vrací na její začátek a je dezorientován. V osobní sebeobraně může nastat rozpor s protiprávností, protože je obrana ztotožněna s útokem (udeříte jako první). A proto pro teoretické rozlišení lze obranu před útokem dělit do dvou skupin: ◗

Preventivní útok – veďte v momentě, kdy předpokládáte bezprostředně hrozící útok. Cílem je, aby potenciální útok vůbec nezačal. Z hlediska sebeobrany je tato situace velice sporná a jednání není protiprávní pouze za specifických podmínek. U soudu je potom nutné zohledňovat působení útočníka (zločinecká minulost, agresivita atd.). Příkladem pro obranu preventivním útokem může být situace, kdy obránce obklopí skupina cizích lidí, kteří se připravují na útok. Obránce uhodí nejméně připraveného člena skupiny a uniká jeho směrem z nebezpečné situace.

◗

Preemptivní (předjímající) útok – veďte v momentě, kdy útok skutečně hrozí. Cílem je, aby hrozící útok nenastal a protivník se nestal útočníkem fyzicky. Příkladem může být protivník, který zkracuje vzdálenost v bojovém střehu. Obránce vhodí batoh útočníkovi do obličeje a vede kop do citlivých míst.

Dle právního systému ČR je možné vykonávat obranu tehdy, pokud útok přímo hrozí nebo trvá. Je třeba umět rozeznávat znaky, které přímo míří k cílenému útoku (zkracování vzdálenosti, agresivní vyjednávání atd.). Je třeba být proto vzdělaný v oblasti okolností vylučujících protiprávnost. Boj se skupinou Pokud se vám nepovede uniknout konfliktu se skupinou v prekonfliktní fázi (tím, že se jim vyhnete) a dojde k útoku, jste ve velice nevýhodné situaci. Nejlepší řešení je nic si nedokazovat (stejně jako při napadení jedním útočníkem) a boji se vyhnout útěkem. V případě, že vás okolnosti nutí bojovat, musíte se snažit nějakým způsobem dorovnat nevýhodu – opatřete si improvizované zbraně, ideálně dlouhého dosahu (např. tyč), nebo využijte podmínek prostředí (např. stůjte na vyvýšeném místě). Existuje několik taktických rad pro boj se skupinou: ●

Vyhněte se místům s omezeným prostorem (vnitřek metra, rohy místnosti, výtah).

●

Držte se striktně v bezpečné vzdálenosti, odkud nemůže skupina útočit.

●

Pokud nemá vyjednávání smysl, nečekejte a okamžitě překvapivě zaútočte.

●

První útok musí být na člena skupiny, který to nejméně čeká.

●

Unikněte přes tohoto překvapeného člena skupiny směrem pryč.

55


SEBEOBRANA ●

Nikdy nebojujte příliš dlouho s jedním protivníkem.

●

Využijte jednoho člena jako štít, abyste eliminovali útok ostatních členů skupiny.

●

S dvou až tříčlennou skupinou lze bojovat (dle vašich dispozic) až do skončení boje.

●

U větších skupin se snažte navodit situaci, kdy lze zbytek zastrašit či odradit, nebo dělejte vše pro to, aby její členové zpanikařili.

●

Je-li situace neřešitelná, snažte se získat rukojmího a vyjednávat.

Zvláště důležité je nezpanikařit a hlídat si úhel ohrožení. Neměli byste stát v takové pozici vůči útočníkům, aby vás mohli všichni napadat. Je nutné se neustále přemisťovat a vždy bojovat pouze s jedním útočníkem, zároveň mít celou skupinu pod kontrolou. Osobní vzdálenost a střeh V momentě, kdy vyhodnotíte jednání útočníka jako potenciálně nebezpečné, měli byste okamžitě zaujmout polohu připravenosti k boji – střeh. Nelze určit univerzálně účinný střeh, vždy je nutné ho měnit dle situace. Zde si lze brát příklad z bojových sportů, kdy např. v karate měníme výši pozice rukou podle vzdálenosti útočníka. V sebeobraně by měl střeh odpovídat potřebám situace a měl by pro obránce vycházet z jeho přirozenosti. Střeh by měl být na šíři ramen, kdy tato stabilita dovoluje přesuny vpřed, vzad i do stran. Chodidla příliš za sebou nedovolují se stabilně otáčet. Kolena jsou mírně pokrčena, jelikož z této polohy můžete bleskově reagovat, než když máte kolena propnutá. Obecně platí, že střeh je volen dle silné ruky (praváci zaujímají levý střeh – levá ruka i noha jsou vpředu). Přední ruka před tělem blokuje a navazuje kontakt, případně vytváří příležitost pro úder. I když útok přední rukou není tak silný, výjimečně s ní lze v kombinaci útočit. Zadní ruka provádí rozhodující úder, který je vždy silnější.

Bojový střeh V bojovém střehu jsou ruce v dostatečné vzdálenosti před tělem, aby na vás soupeř nedosáhl. Ruce jsou dlaněmi otočeny směrem k útočníkovi tak, aby jimi mohl obránce útočníkovi dát najevo svůj nesouhlas, nebo jej mohl úderem dlaní odtlačit. Z důvodu ochrany je přední ruka ve výši brady a zadní ve výši hrudi. Pozicí vytočenými dlaněmi vpřed vytváříte i určitou bariéru (fencing), která vás má chránit, ale zároveň nesmíte přehnaným agresivním gestem situaci vyprovokovat. Bojový střeh je tedy i zároveň obranný s rukama v takové pozici, aby mohly blokovat a zároveň přejít v protiútok.

56


Konfliktní fáze sebeobrany

Skrytý střeh je jakýkoliv postoj, který umožňuje přechod do střehu bojového. Jedná se o polohu paží, která je vhodná pro rychlé zahájení obrany, ale na útočníka nepůsobí agresivně ani bojovně (nevypadá jako střeh). Lze využít několik druhů skrytých střehů, z nichž nejlepší je takový, který polohou nohou je podobný střehu bojovému. Pozice rukou může předstírat úlevovou polohu, nebo neverbální gesto zamyšlení. Paže přitom chrání trup a bradu, a jsou zároveň připraveny k rychlému přechodu do střehu bojového.

Jindy lze využít kabelky, mikiny, bundy či jiného předmětu k vhození do soupeřova zorného pole. Pozici během držení těchto předmětů, vzhledem k připravené fintě, lze považovat také za střeh skrytý. Nikdy v bojovém střehu nezůstávejte stát na místě! Ani před konfliktem, v procesu vyjednávání. Je nutné být neustále v pohybu a měnit pozici. Přichází-li útok zepředu, obránce by měl ustupovat šikmo vzad. Tím se prodlužuje vzdálenost od útočníka a hlavně se současně přemisťuje z osy útoku. Útočník musí znovu zkrátit vzdálenost a otočit se opět čelem k obránci. Tento jeho krok prozradí jeho záměry k útoku a můžete se na útok připravit. Zóna bezpečí Nikdo by si neměl nechat vstoupit cizího člověka do osobní zóny bezpečí. Pouze lidé, kterým důvěřujeme, jako jsou např. rodina a přátelé, mohou do této zóny vstupovat. Zpravidla se říká, že tato zóna je 1,5 m kolem těla. V této osobní zóně už na nás protivník dosáhne a obrana je téměř nemožná, jelikož každá reakce je pomalejší než akce. S cizími lidmi proto komunikujte mimo dosah nejen jejich paží, ale i dolních končetin. Tuto vzdálenost nelze považovat za obecně platnou. Pokud bude útočit muž na ženu (což se spíše předpokládá), bude tato vzdálenost rozdílná od situace, kdy by si role vyměnili. Zjednodušeně lze říci, že minimální bezpečná vzdálenost pro napadeného končí ve chvíli, kdy se cítí ohrožen.

57


SEBEOBRANA

Pokud vidíte útočníka, který je odhodlán vstoupit do této osobní zóny bezpečí, a cítíte se být ohroženi, dejte mu hlasitě najevo povelem „STŮJ“, že si nepřejete, aby ve zkracování vzdálenosti pokračoval. Doplňte i neverbálním gestem natažených paží před tělem. Nemá smysl s takto rozhodnutým útočníkem zbytečně komunikovat či vyjednávat, a proto vám postačí toto gesto. Mělo by být natolik hlasité a agresivní, že se útočník lekne a vy získáte psychickou převahu. Pro pozdější právní proces tím i oslovíte případné kolemjdoucí – potenciální svědky, kteří potvrdí váš obranný přístup k situaci. Zároveň na případném záznamu z bezpečnostních kamer bude možné vidět vaše obranné gesto dlaní a bude snadné rozlišit role útočníka a obránce. Neuposlechne-li útočník vaše verbální i neverbální gesta, nečekejte na jeho útok, a jakmile vstoupí do vaší osobní zóny, zaútočte na něj jako první. Vzdálenost

Dlouhá vzdálenost je taková, kterou musí útočník překonat několika kroky, aby se dostal na kontaktní vzdálenost s obráncem. Tato situace nastává ještě ve fázi eskalace konfliktu, kdy se útočník k obránci teprve přibližuje a například mu vyhrožuje. V takové situaci lze použít dlouhých přímých kopů s přechodem, abyste agresora zasáhli dříve, než zahájí svůj útok.

58


Konfliktní fáze sebeobrany

Nebo lze využít vhození předmětu do obličeje přicházejícího soupeře, abyste ho dezorientovali.

Střední vzdálenost je taková, kterou útočník překoná jedním krokem nebo na vás dosáhne horní končetinou. Tato situace nastává, jakmile útočník vstoupí do vaší osobní zóny bezpečí.

V takové situaci použijte údery horními končetinami, nebo případně kyvadlový kop na genitálie.

59

OBSAH. ÚVOD DO SEBEOBRANY 7 Dělení sebeobrany 10. EMOCE V SEBEOBRANĚ 13 Mozek 13 Emoce vs. myšlení 14 Rychlost reakce 15

Recommend Documents