III. Pravěk (od doby před téměř 3 miliony let až do poloviny 4. tisíciletí př. Kr.) A. Paleolit (starší doba kamenná; před téměř 3 miliony let – asi 12 000 / 8 000 př. Kr.) 1. Druhy člověka V průběhu posledních dvou staletí se ustálil zvyk dělit dějiny lidstva na několik hlavních úseků. Takovému časovému (chronologickému) členění se v historii říká periodizace. Na úrovni světových dějin může být vždy jen orientační, protože vývoj jednotlivých oblastí postupoval různým tempem, ale na druhé straně klíčové mezníky opravdu mají hlubší smysl: naznačují výrazné změny ve způsobu života našich předků – a v nedávné minulosti i nás samotných. Nejstarší a nejdelší úsek lidských dějin se nazývá pravěk (po něm následují starověk, středověk, novověk, a následná, již nynější éra – od r. 1914 – ještě nemá všeobecně přijímaný název). Pravěk začíná doklady o prvním lidském osídlení a končí vznikem prvních států. Protože v mnoha zemích jde o časový úsek dlouhý statisíce i miliony let, používáme v rámci pravěku podrobnější dělení vycházející z hlavního materiálu pro výrobu nástrojů a zbraní. Prvním a opět suverénně nejdelším úsekem pravěku je paleolit (starší doba kamenná; řec. palaiós = dávný, starobylý; řec. líthos = kámen). Období těsně před začátkem pravěku i paleolitu je nám známo poměrně dobře. Nejmladším (posledním) doloženým předchůdcem člověka je Australopithecus afarensis z Etiopie. Nejvýznamnějším z jeho pozůstatků je i kostra (dochována ze 40 %, tedy ve výjimečné úplnosti) samičky, nazývané dnes Lucy (podle písně od britské hudební skupiny Beatles Lucy in the Sky with Diamonds, kterou si ve svém táboře šťastní badatelé pouštěli z magnetofonu během oslavy svého objevu). Lucy žila (a zahynula v bahenním náplavu na jezerním břehu) před více než 3 miliony let. Australopiték Lucy Nejstarší známé pozůstatky prvních lidí jsou staré téměř 3 miliony let, ale jejich datace i zařazení zůstávají předmětem odborných diskusí. Na pevnou půdu v nejstarší minulosti člověka jako biologického rodu (rod Homo) vstupujeme až v době vzdálené zhruba 2,5 milionu let. Tehdy se objevuje druh Homo habilis (člověk zručný; výška asi 125 – 135 cm, hmotnost asi 30 – 42 kg), po něm následuje Homo erectus (člověk vzpřímený; 135 – 165 /nebo až 185?/ cm) a pak Homo sapiens (člověk moudrý nebo také člověk rozumný; od 155 cm, postupně získal dnešní podobu). Vývoj druhů člověka v pravěku (přibližné časové údaje v milionech let před dneškem): Časová vzdálenost: Periodizace: přírodovědná dějepisná archeologická Druhy člověka:
téměř 3 asi2,6/2,5 1,8 1,4 1,25 0,4 0,3 0,2 Závěr terciéru Kvartér Pravěk Paleolit dosud Homo habilis nejasné Homo rudolfensis Homo erectus H. sapiens (dodnes) (neutříděné) H. ergaster H. rhodesiensis terciérní (šedě vyznačené pojmy: není jasné, zda se jedná o samostatné nálezy druhy, nebo jen o poddruhy výše uvedených 3 druhů)
Homo habilis
Homo erectus
Homo sapiens (na Burianově obraze vidíte jeho starší poddruh označovaný jako neandertálec). 2. Obecné rysy života v paleolitu V paleolitu se lidé živili jako lovci a sběrači. Takový způsob obživy nazýváme přisvojovací hospodářství: člověk jen bral z přírody to, co tam bez jeho přičinění vyrostlo (a byl na přírodě extrémně závislý). Lidé žili nejprve v tlupách kočujících (často se stěhujících) za potravou. Provedli vůbec první dělbu práce (podle pohlaví): muži lovili zvěř, ženy sbíraly rostlinnou potravu. Tlupa mívala asi 15 – 35 členů. Její praktická činnost (zejména lovecká) byla řízena nejschopnějšími muži, největší úctě se však těšily ženy-matky, které jako rodičky ztělesňovaly biologickou kontinuitu tlupy. Kočující žena mohla pečovat najednou vždy jen o jedno malé dítě, děti tedy byly vzácné a matka nesmírně vážena. Dnes se teprve ustaluje odpovídající terminologie (názvosloví) pro tyto vztahy, patrně nejvýstižnější je výraz matrifokalita (lat. mater = matka a focalis = ohniskový), mnohem vhodnější než kdysi populární označení matriarchát (vláda žen). Shrnutí: První lidé se vyvinuli z primátů rodu Australopithecus před téměř 3 miliony let. Dnes naše lidské předky rozdělujeme do nejméně 3 po sobě jdoucích druhů rodu Homo (člověk): Homo habilis, Homo erectus a Homo sapiens, k němuž patříme i my. Všechny tři lidské druhy se po drtivou většinu své existence (tedy v éře paleolitu) živily přisvojovacím hospodářstvím (lovem a sběrem) a žily kočovným životem v matrifokálně organizovaných tlupách. Otázky a úlohy: 1. Klíčovým nalezištěm Homo habilis je známá rokle v severní Tanzanii. Jak se rokle nazývá a jak se jmenuje proslulá rodina badatelů, která tam již po několik generací pracuje? 2. Vysvětlete základní příčinu kočovného života pravěkých lovců. Výběr z odborné literatury: Robin Dunbar: Příběh rodu Homo. Praha 2009. Vratislav Mazák: Pravěký člověk. Praha 1992. Alice Robertsová: Evoluce: příběh člověka. Praha 2012.
3. Způsob života paleolitických lidí a) Homo habilis Homo habilis používal (kromě klacků) kamenné sekáče, vytvořené uštípnutím kamene. Lovil jednotlivá a zřejmě jen menší zvířata. Někteří lidé zruční byli autory vůbec prvních staveb – zídek proti větru, za nimiž přespávali. Homo habilis vznikl a žil výhradně v Africe. b) Homo erectus Pěstní klín Homo erectus používal pěstní klíny – opracované kameny obdobné sekáčům, navíc však vytvarované pro snazší držení v ruce. Lovena byla především zvířata menší a střední velikosti, ale v některých případech lovci celé tlupy dokázali společným úsilím zdolat jednotlivé velké zvíře (jelena, koně, bizona…). Homo erectus byl prvním člověkem, který opustil (již velmi záhy po svém vzniku) Afriku a rozšířil se do Asie a Evropy včetně Českých zemí. Evropskému člověku vzpřímenému patří i nejstarší dosud známé stopy lidského osídlení na území dnešní České republiky. Byly nalezeny na okraji Berouna, lze je datovat do období před asi 1,87 milionu let a patří k nejstarším i v evropském měřítku. Člověk vzpřímený stavěl chýše z větví a příležitostně přebýval také pod skalními převisy. Začal využívat oheň z přírody. c) Homo sapiens – jeho archaické poddruhy (neandertálci aj.) Homo sapiens: I jeho nejzazší minulost je dnes předmětem odborných sporů. Stručně je můžeme popsat takto: třídění a datování jednotlivých populací přináší poněkud jiné výsledky, pokud prioritně posuzujeme dochované nástroje, zbraně a pozůstatky osídlení, a trochu jiné výsledky, pokud se v první řadě zaměřujeme na zkoumání kosterních pozůstatků (dnes obohacené i o rozbor DNA). Největší diskuse se vedou o archaické (dnes již neexistující) poddruhy: zejména o Homo rhodesiensis (je to nejmladší Homo erectus, nebo naopak jeden z prvních poddruhů Homo sapiens?). Stejná otázka se klade u mladších forem Homo (erectus?) heidelbergensis: jejich přiřazení k člověku rozumnému by mělo pro jeho dataci závažnější důsledky, avšak zůstává nepochybné, že člověk heidelberský vznikl v Africe, což jej spojuje s Homo erectus. Nejznámějším archaickým lidským poddruhem zůstává Homo sapiens neanderthalensis (neandertálec, poprvé nalezen v údolí Neanderthal v německé zemi Severní Porýní – Vestfálsko). Vynikal sice nevysokou, ale mohutnou a rozložitou postavou. Vyvinul se do několika forem, z nichž jedna (časný neandertálec) je zřejmě předkem dnešního člověka, zatímco jiná (klasický neandertálec), představuje v rámci druhu Homo sapiens slepou vývojovou větev. Archaický člověk rozumný rozšiřuje rejstřík běžně používaných surovin o kosti a parohy. Novým produktem se stávají kombinované nástroje, vyrobené spojením kamene se dřevem: kamenné sekery, oštěpy i nože. Lidé však vyráběli také různá škrabadla a rydla. Odívali se do oděvů z kožešin a kůží. Pokud to bylo možné, k bydlení si vybírali i jeskyně. Začali rozdělávat oheň. Tlupy těchto lidí pravidelně pořádaly lov zpravidla na jedno velké zvíře (i na medvěda nebo srstnatého slona mamuta) nebo na větší počet zvířat středně velkých. Archaický člověk rozumný také dospěl k náboženskému myšlení.
d) Homo sapiens sapiens (člověk dnešního typu) Homo sapiens sapiens (člověk dnešního typu) se objevil nejdříve kolem r. 45 000 př. Kr. a náležíme k němu také my všichni (s výhradou, že pravěký člověk dnešního typu byl svou urostlou postavou více přizpůsoben životu v divoké přírodě než zhýčkaný městský člověk dneška). Zdvojený přívlastek znamená, že jde o nejobvyklejšího, nejtypičtějšího člověka rozumného. Pravěký Homo sapiens sapiens začíná žít v rodech, které byly se svými zhruba 100 – 150 členy početnější než někdejší tlupy. Stoupá podíl kostěných čepelí, hrotů i jiných nástrojů. Nově se objevují zbraně vypouštěné z ruky: luky a šípy, vrhané oštěpy, harpuny (i pro suchozemský lov). Člověk dnešního typu bydlí ve stanech z kůží a často využívá i jeskyně. Loví hromadně zvěř: lovci z celého rodu útočí na početná stáda táhnoucí za potravou. Kořistí se stávají mamuti, sobi, koně, bizoni (teprve tento poddruh člověka bývá označován jako lovci mamutů). Pravěký Homo sapiens sapiens se začíná věnovat umělecké tvorbě. Stopy na nalezených kostrách však dokazují, že ještě často trpěl drsnými životními podmínkami a velkými výkyvy v množství i kvalitě stravy. Lov na mamuta (obraz od Zdeňka Buriana) Z mnoha známých nalezišť člověka dnešního typu uveďme dvě: Cro-Magnon v jihozápadní Francii: skalní převis s jeskyní (u dnešní obce Les Eyzies), v níž byla pohřbena skupina osob obojího pohlaví a různého věku; vůbec nejproslulejší naleziště pravěkého Homo sapiens sapiens, který se proto také někdy označuje jako kromaňonec. Předmostí (dnes okrajová součást Přerova) na Moravě: tábořiště lovců mamutů, kteří sem pravidelně přicházeli, aby tu číhali na stáda táhnoucí širokým údolím – Moravskou bránou. V Předmostí byl nalezen hromadný hrob 20 osob (patrně však nepohřbených najednou), kosterní pozůstatky asi 1 tisíce mamutů, asi 40 tisíc nástrojů (i drobných), několik zajímavých menších uměleckých předmětů atd. Svým rozsahem je naleziště v Předmostí jednou ze světově nejvýznamnějších lokalit obývaných pravěkým Homo sapiens sapiens a výzkumy přinášející cenné nálezy tam probíhají stále. Shrnutí: Po drtivou většinu svého vývoje nepoužíval člověk jiný nástroj než klacek nebo opracovaný kus kamene. Teprve zhruba před 400 tisíci – 200 tisíci let se člověk (jako druh Homo sapiens) stal lovcem velkých zvířat, začal rozdělávat oheň, obklopil se širším rejstříkem výrobků a dospěl i k náročnějším formám abstraktního myšlení. Paleolitický vývoj vyvrcholil u Homo sapiens sapiens, který v pravěku již dokázal (sdružen do početnějších rodů) uskutečňovat hromadné lovy na stáda zvěře. Otázky a úlohy: 1. Kde se v České republice nachází muzejní expozice Anthropos, věnovaná paleolitu? Kde jsou vystaveny alespoň v malém rozsahu doklady o existenci paleolitického člověka ve vašem okolí? 2. Které jeskyně na území České republiky měly paleolitické osídlení a kde se nacházejí? Výběr z odborné literatury: Josef Kleibl: Cesta za Adamem. Praha 1987. Karel Sklenář – Zuzana Sklenářová – Miloslav Slabina: Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002.
4. Vznik náboženství Archaický člověk rozumný si uvědomil, že nejdůležitější skutečnosti ve světě podléhají určitému řádu. Vyvozoval jej ze střídání ročních období, z pravidelných tahů zvířecích stád apod. Využíval jej k předvídání budoucnosti svého okolí, a zvyšoval tak svou šanci na přežití. Začal tento řád chápat jako boha, tedy jako zdroj nejvyššího bohatství – sebezáchovy. Tak vzniklo náboženství: soubor projevů lidského vztahu k bohu. Bůh je považován za nejvyšší, nejmocnější (svatou) skutečnost. Tato skutečnost naplňuje transcendentní rozměr světa, tedy rozměr, jenž přesahuje lidskou smyslovou zkušenost a o němž se lze vyjadřovat jen v obrazných přirovnáních – metaforách. Uveďme nejčastější z těchto metafor. Bůh či bohové bývají mnohdy umisťováni do výše, na oblohu (nebe), případně na vrcholky hor. Původně se jednalo o obrazný příměr: postavení boha nad člověkem neznamená pozici v prostoru, ale odvozuje se např. od poměru sil v zápase, kdy nahoře je vždy ten silnější, mocnější. Nejstarší podoba náboženství, typická již pro pravěkého Homo sapiens, je tedy založena především na osobní zkušenosti a vychází z pozorování přírodních dějů. Hlavním výrazem takového náboženství je mýtus. Mýtus je příběh, který chce vysvětlit vznik i podstatu světa prostřednictvím vyprávění o zosobněných (personifikovaných, antropomorfizovaných) přírodních silách (např. slunci, větru, vodě, ohni, ale také třeba o mocných zvířatech). Mytické náboženství je založeno na cyklickém pojetí času. To znamená, že boží působení spatřuje především v pravidelně se opakujících dějích v přírodě (střídání ročních období, tahy zvěře, střídání života a smrti…). Je pravděpodobné, že náboženství založené na mýtu nejprve uvažovalo o existenci jediné božské síly: hovoříme o pramonoteismu (prvotním, jednoduchém jednobožství). Záhy však pravěké náboženství zpravidla získalo povahu polyteismu (mnohobožství): počítá s větším počtem bohů, kteří představují jednotlivé přírodní síly či bytosti. Bozi jsou předmětem uctívání, jež se projevuje přesně stanovenými způsoby: soubor projevů uctívání se nazývá kult. Součástí kultu je i ritus, tedy takový projev náboženské úcty, jehož obsahem je zpřítomňování mytického děje. Uveďme příklad. Francouzskou jeskyni Montespan kdysi obývali pravěcí lidé, kteří pěstovali kult lovu na medvěda. V jeskyni vymodelovali z hlíny medvědí sochu, dlouhou 110 centimetrů. Socha měla místo hlavy skutečnou medvědí lebku a snad byla i pokryta medvědí kůží. Ritus tohoto medvědího kultu byl založen na obřadním tanci: tančící muži napodobovali své chování při lovu, a dokonce do sochy bodali oštěpy a šípy. Od tohoto rituálu si lovci zřejmě slibovali sílu pro úspěšný lov, ale také usmíření s loveným zvířetem. Lebku (a případně též kůži) připevňoval na sochu kouzelník (šaman), který byl odborně připraven k organizaci i vykonávání kultu (podobně jako v pozdějších dobách na složitější úrovni kněz). Bohům byly rovněž přinášeny dary (oběti), doprovázené prosebnými či děkovnými promluvami (modlitbami). Kultovní plastika medvěda v jeskyni Montespan Dokladem náboženského vědomí našich dávných předků jsou rovněž pohřby, v nichž byli mrtví vybaveni předměty denní potřeby. Tyto výbavy hrobů svědčí o přesvědčení, že svět má také
rozměry, které přesahují lidskou existenci i zkušenost (na spojení pohřbívání s náboženským myšlením odkazuje také fakt, že i v moderní době existují hřbitovy v těsné blízkosti některých kostelů). Pohřeb neandertálce (obraz od Zdeňka Buriana)
Jeskynní kresba tančícího šamana ve zvířecí masce (jeskyně Trois Frères ve Francii)
Shrnutí: Archaický člověk rozumný vytvořil první náboženství. Svět chápal jako celek podléhající cyklickému vývoji, řízenému bohem, který je nejmocnějším zdrojem života. Základem kultovních projevů náboženské úcty se staly rituální úkony: tance, modlitby a oběti. Nejstarší, mytické náboženství se pojilo s cyklickým pojetím času. Nejprve byla zřejmě uctívána jediná božská bytost, pak v náboženství převládl polyteismus, který zbožšťoval větší počet přírodních sil. S náboženstvím souvisí i pohřbívání, založené na ideji návratu zemřelých k bohu. Otázky a úlohy: 1. Mezi zbožštěnými i uctívanými zvířaty hrál v evropském pravěku významnou úlohu medvěd. Odhadněte, proč právě on. Důvod nebyl zdaleka jen jeden. Zaměřte se na zvláštnosti medvědího života, chování i vztahu k lidem. 2. Badatelé v oboru náboženských dějin využívají při své práci také pozorování obyvatel, kteří ještě dnes žijí v podmínkách paleolitické společnosti a vyznávají pravěké náboženství. Najděte alespoň jeden příklad takového obyvatelstva ve světě a zapište základní údaje o jeho životě a o jeho kultických i rituálních zvyklostech. Výběr z odborné literatury: Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení. I – III. Praha 1995 – 1997. Rudolf Otto: Posvátno. Praha 1998. Karel Skalický: Po stopách neznámého Boha. Praha 1994.
5. Vznik umění Zabýváme-li se lidskou společností, používáme často pojem kultura. V souvislosti s dějinami můžeme kulturu chápat dvojím způsobem: 1. Kultura zahrnuje všechny lidské výtvory, hmotné i duchovní (myšlenkové), a její vymezení se v podstatě blíží okruhu historických pramenů (viz kapitolu I. Úvod do dějepisu). O kultuře pak hovoříme nejčastěji v souvislosti s určitým obdobím či územím: můžeme se zabývat např. kulturou starověkých Egypťanů, kulturou české renesanční šlechty nebo kulturou oblékání v Evropě mezi světovými válkami. Jako podmnožinu dané kultury nazíráme umění. Umělecký charakter přisuzujeme takovým lidským výtvorům, do nichž tvůrci záměrně vložili nějakou zřetelnou estetickou kvalitu (tedy svou představu o kráse zobrazované skutečnosti). 2. V pravěkých dějinách používáme slovo kultura nejen pro určitý soubor lidských výtvorů, ale též pro označení lidu, který tento soubor produkoval (vytvářel). Nahrazujeme tím absenci informací o jazyku či národnostním původu pravěkých populací (pravěcí lidé neznali písmo a my se můžeme jen dohadovat, jakým jazykem mluvili a odkud kam putovali). Tak jsou známy např. paleolitická kultura abbevillien (jedna z evropských kultur člověka vzpřímeného, nazvaná podle francouzského naleziště Abbeville), pavlovien (tj. jihomoravští lovci mamutů, pojmenovaní podle Pavlovských vrchů), z mladšího pravěku kultura s lineární keramikou, kultura nálevkovitých pohárů apod. Vůbec první umělecká díla (rytiny, sošky, jeskynní malby) po sobě zanechali pravěcí lidé rozumní dnešního typu. Začali je vytvářet v souvislosti s náboženstvím. Obrazy a plastiky se stávaly součástí rituálních obřadů (souběžně s výtvarným uměním vznikal i tanec). Nejproslulejší jeskynní galerie byly objeveny v jihozápadní Francii (jeskyně Lascaux, Rouffignac, Trois Frères, Tuc d´Audoubert aj.) a v navazující oblasti severního Španělska (Altamira, Clotilde, Pindal). Nejstarší jeskynní malby pocházejí z doby asi 30 000 – asi 20 000 let př. Kr., nejmladší evropské z doby kolem 8 000 let př. Kr. Malba znázorňující útočího bizona (jeskyně Altamira)
Kůň a bizoni v jeskyni Lascaux
Před hliněným párem bizonů (nejstarším sousoším na světě) v jeskyni Tuc d´Audoubert se konávaly slavnosti kultu plodnosti, jichž se společně účastnili dospívající chlapci i dívky: stopy, které v hliněné podlaze zanechaly nohy tančících účastníků, se dochovaly dodnes.
Kresby v jeskyni Rouffignac Mezi paleolitickými soškami žen (venušemi) vynikají Venuše willendorfská a věstonická. První z nich byla vyrobena z vápence a nalezena v Dolních Rakousích. Druhou objevili v roce 1925 v odkrytém pravěkém táboře lovců mamutů u Dolních Věstonic pod jihomoravskými Pavlovskými vrchy. Tamější umělec (snad šaman) ji vytvaroval z hliněné směsi a vypálil ji v peci. Vzniklo tak drobné (11,5 cm vysoké), ale významné dílo, které zároveň společně s několika zvířecími figurkami od téhož autora tvoří skupinu nejstarších keramických výtvorů na světě (z doby zhruba 25 000 let př. Kr.). Věstonická venuše Shrnutí: Paleolitický člověk dnešního typu byl zřejmě prvním (výtvarným) umělcem. Dochovaly se jeho jeskynní malby, rytiny na kostech a drobné plastiky. Nejvíce pravěkých jeskynních výtvarných galerií (Altamira, Lascaux aj.) se nachází v krajích blízko francouzsko-španělské hranice. Mezi lokalitami s pravěkou sochařskou tvorbou zaujímají významné místo jihomoravské Dolní Věstonice (Věstonická venuše). Otázky a úlohy: 1. Pokuste se porovnat díla pravěkých umělců se stylem dnešní výtvarné tvorby. Najdete nějaké shodné rysy? 2. Odhadněte, proč právě na místě dnešních Dolních Věstonic vznikl tábor lovců mamutů. 3. Které ještě jiné umělecké výtvory kromě Věstonické Venuše jsou z paleolitu v Českých zemích známy? Najděte jejich fotografie a připojte základní informace o místech nálezu, použitém materiálu atd. Výběr z odborné literatury: Jan Jelínek: Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha 1977. José Pijoan: Dějiny umění. 1 – 10. Praha 1987 – 1991. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Karel Čapek: Kniha apokryfů (1932, soubor povídek). Eduard Štorch: Lovci mamutů (1918, rozšířeno 1937, kniha pro mládež). Roy Lewis: Co jsme to tátovi provedli (1960, britská humoristická knížka). Film: Cesta do pravěku (Československo, 1955, režie Karel Zeman, hrají Vladimír Bejval, Petr Herrmann, Josef Lukáš aj.). Boj o oheň (Kanada, Francie, Spojené státy, 1981, režie Jean-Jacques Annaud, hrají Everett McGill, Ron Perlman, Rae Dawn Chongová aj.).
6. Klimatické poměry v paleolitu Paleolitičtí lidé se museli vypořádávat s velkými klimatickými (podnebnými) výkyvy (které ovšem v různé míře provázejí celou existenci planety Země). Naposledy se tyto klimatické změny vystupňovaly během posledních necelých 2 milionů let, tedy v geologické periodě kvartéru. Hovoříme tu o střídání dob ledových (glaciálů) s teplejšími dobami meziledovými (interglaciály). I uvnitř glaciálů a interglaciálů existovala křivka určitých podnebných změn, takže periodizace celé této éry není jednotná: tradičně se uváděly čtyři glaciály, dnes se vědci přiklánějí spíše k počtu šesti výrazných dob ledových. Hlavní příčinou střídání glaciálů a interglaciálů jsou změny v parametrech oběžné dráhy Země kolem Slunce; Další příčiny: a) Vznik a pohyb kontinentů, vznik horských soustav vrásněním aj.; b) Výkyvy v sopečné činnosti; c) Cirkulace (koloběh) vody v oceánech. Jakmile dojde k synergickému (společně zesílenému) vlivu těchto příčin směrem k ochlazení klimatu, značná část souše se pokryje ledovcem. Bílý povrch ledovců pak snáze odráží sluneční paprsky a teplota dále klesá. Nové oteplení přichází až po delší době a jeho hlavní příčiny mají opět kosmickou (vesmírnou) povahu. Během glaciálů bylo podnebí výrazně chladnější než dnes. Ledovce zaujímaly asi 30 % pevniny (třikrát více než nyní). Severský ledovec sahal od pólu až např. po Krkonoše. České země však byly spolu s Podunajím tísněny také od jihu rozsáhlým zaledněním alpským. V studeném a suchém klimatu se na českém území průměrná roční teplota pohybovala kolem nuly (jako dnes na Sněžce nebo na Pradědu), a byla tedy asi o 10 ºC nižší než dnes. České země pokrývala bezlesá tundra s ostrůvky lesnaté tajgy, v níž dominovaly borovice, bříza a smrk. V horách se vyskytovalo i lokální zalednění. Průměrné lednové teploty klesaly dokonce na –20 ºC, červencové stoupaly na +10 ºC (extrémní rozdíly mezi zimou a létem byly způsobeny většinově bezlesým charakterem krajiny). Interglaciály přinášely do střední Evropy teploty převyšující většinou o 2 – 3 ºC dnešní hodnoty a vyznačovaly se rozsáhlým zalesněním. Se stopami glaciálů se v české přírodě setkáváme takřka na každém kroku. Jedná se např. o pohraniční hory s hřbety i údolími vymodelovanými tlakem ledovce, sprašové půdy vzniklé zvětráváním mrazové pustiny, skalní útvary, kamenná moře, ale i šumavská jezera. Se závěrem posledního glaciálu souvisí vznik rašelinišť. Vrchol nejvyšší české hory Sněžky (1602 metrů nad mořem) v Krkonoších je posledním živým ostrůvkem doby ledové na území České republiky: pokrývá jej kamenitá a travnatá tundra a průměrná roční teplota se tu pohybuje kolem 0 ºC. Vpravo se rozkládá Obří důl, vymodelovaný během glaciálu sesouvajícím se ledovcem. Z glaciální fauny (živočišstva) již vyhynuli mamuti, srstnatí nosorožci nebo jeskynní medvědi. Sobi, polární lišky, svišti či lumíci ustoupili na sever.
Zato v interglaciálech a po skončení poslední doby ledové se do střední Evropy od jihu rozšířily lesy a s nimi i jeleni, srnci, prasata, veverky, plši a bezpočet dalších živočišných druhů. Pokud jde o flóru (rostlinstvo), uveďme jen, že druhové bohatství květeny českých hor se ještě i dnes z asi 80 procent shoduje s květenou alpskou a v 31 procentech se překrývá s druhy skandinávskými. Doby ledové ovlivnily také život krajin blíže k rovníku. Glaciálům tam odpovídaly teplejší a vlhčí pluviály, v interpluviálech atmosférických srážek ubývalo. Ještě během posledního glaciálu prakticky neexistovaly v dnešním subtropickém pásmu pouště a na jejich místě bychom byli našli savanu s množstvím zvěře. Během posledního glaciálu Homo sapiens sapiens osídlil z Asie také Ameriku a Austrálii. Do Ameriky se první lidé dostali patrně přes pevninský most na místě dnešní Beringovy úžiny (v ledovcích bylo tehdy vázáno tolik vody, že hladina oceánů byla výrazně níž než dnes), do Austrálie dopluli na člunech přes blízké ostrovy. Jak se bude vyvíjet klima v budoucnu? Nacházíme-li se v interglaciálu, bude po nějakém čase následovat ochlazování, ale současné klima může – samozřejmě s výkyvy – přetrvat ještě mnoho tisíciletí. Jedním z takových výkyvů je výrazný nárůst teplot, který na přelomu 2. a 3. tisíciletí zřetelně pociťujeme. Jeho příčina je nepochybně přírodního původu, avšak ve stejném směru nyní výrazně působí i lidská činnost: průmysl, doprava a zemědělství. Mnozí odborníci vyjadřují obavy, že tyto antropogenní vlivy narušují přirozený klimatický vývoj. Na konci paleolitu žilo na celém světě asi 5 milionů lidí (což odpovídá např. počtu obyvatel dnešního Slovenska). Shrnutí: Paleolit se odehrával na pozadí střídajících se delších období chladných a kratších období teplých: jednalo se o glaciály (doby ledové) a interglaciály, avšak v oblastech blíže k rovníku jim odpovídaly deštivé pluviály a sušší interpluviály. V současné době se patrně nacházíme v interglaciálu, v jehož rámci však samozřejmě také dochází k teplotním i srážkovým výkyvům. Otázky a úlohy: 1. V souvislosti s klimatem se často hovoří o skleníkovém efektu. Je to přirozený jev (bez něj by průměrná teplota na Zemi byla hluboko pod bodem mrazu), ale v moderní době jej lidská činnost zřetelně a nebezpečně zesiluje. Vysvětlete, v čem skleníkový efekt spočívá. 2. Najděte v okolí svého bydliště doklady přírodního vývoje v době ledové nebo bezprostředně po jejím skončení. Čím jsou tyto lokality pozoruhodné? Podléhají nějakému stupni ochrany? Výběr z odborné literatury: Vicente Barros: Globální změna klimatu. Praha 2006. Jiří Svoboda – Zdeněk Vašků – Václav Cílek: Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. Praha 2003. Jacques Vallin: Světové obyvatelstvo. Praha 1992.
B. Mezolit (střední doba kamenná; na Blízkém východě asi 12 000 – asi 9 000 př. Kr., ve střední Evropě asi 8 000 - asi 5 700 př. Kr.) Přírodovědci rozdělují periodu kvartér na dvě epochy, které se výrazně liší svou délkou. Epocha pleistocén zahrnuje glaciály a interglaciály a její konec se kryje s koncem posledního glaciálu. Pleistocén je tedy svým rozsahem prakticky totožný s archeologickou dobou paleolitem. Epocha po pleistocénu se označuje jako holocén (geologická přítomnost) a je vlastně interglaciálem, v němž žijeme. Od zatím posledního glaciálu však nejsme časově příliš vzdáleni, takže jeho konec můžeme snadno nahlížet jako postupný proces. Blízký východ (tedy většina jihozápadní Asie a přilehlé oblasti severní Afriky) zaznamenal výrazné oteplení již kolem r. 12 000 př. Kr. O něco později se tyto změny projevily také ve Středomoří. Avšak zejména ve střední Evropě se pak celý proces zbrzdil novým, přechodným ochlazením, takže např. pro České země poslední glaciál definitivně skončil až před r. 8 000 př. Kr. Lidské populace reagovaly na tento vývoj s jistou setrvačností. Ještě nějaký čas po skončení glaciálu lidé žili i živili se dosavadním způsobem, tedy lovem a sběrem. A právě toto období se nazývá mezolit – střední doba kamenná (řec. mésos = střed). Mezolitici, to jsou prostě lovci a sběrači v podmínkách teplejšího klimatu. Jedním z mála svébytných znaků mesolitu je spolehlivě doložená existence prvního domestikovaného (ochočeného) zvířete – psa. Datování mesolitu se výrazně liší podle jednotlivých oblastí: platí to nejen o začátku, ale také o závěru tohoto období. Počátek holocénu a mezolit (přibližné časové údaje jsou uvedeny v tisících let př. Kr.): Kvartér Závěr pleistocénu (poslední glaciál) Paleolit
Holocén: na Blízkém východě ve střední Evropě aj. Blízký východ: Mezolit Střední Evropa aj.: 12 11 10
Neolit
Eneolit Mezolit
9
8
Neolit 7
6
5
Jak se Homo sapiens sapiens přizpůsoboval svému přírodnímu prostředí, došlo k rozčlenění tohoto poddruhu do 3 základních plemen. Jedná se o plemeno europoidní (nepřesně nazýváno bílé, dnes zahrnuje asi polovinu lidstva), mongoloidní (žluté, asi třetina lidstva), a negroidní (černé, více než desetina lidstva). Plemena se od sebe odlišují některými tělesnými znaky (zejména barvou kůže a podobou vlasů), nikoli úrovní intelektu. V dnešní době odborníci zdůrazňují, že existuje i mnoho plemen přechodových a smíšených. Každé lidské plemeno se člení na řadu antropologických typů. Ještě ve 20. století se lidská plemena označovala termínem rasy. Dnes se u člověka tento výraz neužívá, protože je v zoologických souvislostech chápán jako synonymum poddruhu, zatímco plemena představují dělení subtilnější (podrobnější). Počátek lidských plemen nepochybně spadá ještě do paleolitu. Mongoloidní plemeno vzniklo ve východní Asii a brzy se rozšířilo i do Ameriky. Pravlastí europoidního plemene je jihozápadní část Asie a Evropa. Negroidní plemeno osídlilo velkou většinu Afriky: negroidního charakteru jsou však také původní obyvatelé Austrálie, někdy označovaní jako plemeno australoidní.
Zástupkyně lidských plemen europoidního, mongoloidního a negroidního (zleva) Oteplení vedlo v oblasti subtropického podnebního pásu k přeměně dosavadních savan (s hojnou zvěří a dokonce s jezery) v počínající pouště. Zvěř se stahovala do míst s nižšími teplotami a větším objemem srážek – na prvním místě do podhorských oblastí. Za stády lovných zvířat sem přicházeli i mezolitičtí lidé. Tady se začínali věnovat zcela novému způsobu obživy – zemědělství; jeho počátek znamená otevření další etapy ve vývoji lidstva: neolitu (mladší doby kamenné). Shrnutí: Po skončení posledního glaciálu lidé ještě nějaký čas žili i v otepleném klimatu jako lovci a sběrači: toto dějinné období se nazývá mezolit. Již od mladšího paleolitu se lidé začali dělit – pod vlivem přírodních podmínek – na jednotlivá plemena, lišící se barvou pleti a některými dalšími vnějškovými znaky. Otázky a úlohy: 1. V souvislosti s pravěkými lovci se často objevuje pojem pazourek. Jeho využívání dosáhlo nejvyšší efektivity (účinnosti) právě v mezolitu. Co to pazourek je, odkud pochází a k čemu byl využíván? 2. Nejvýznamnějším nalezištěm evropského mezolitu je pravěké sídliště v jihozápadní Francii, pod skalním převisem u obce Tursac – nedaleko Cro-Magnonu i Lascaux. Zjistěte název lokality nebo od ní pojmenované mezolitické kultury. Prozradíme, že název je odvozen od ženského jména souvisejícího s blízkou kaplí. 3. Připomeňte příklady soužití příslušníků více lidských plemen v jedné zemi či oblasti. Jaké znáte pozoruhodné výkony jedinců, kteří se svou barvou pleti odlišují od většinové společnosti? Výběr z odborné literatury: Člověk. Praha 2005. Vojen Ložek: Příroda ve čtvrtohorách. Praha 1973. Pravěké dějiny Čech. Praha 1978.
C. Neolit (mladší doba kamenná; na Blízkém východě asi 9 000 – asi 5 000 př. Kr., ve střední Evropě asi 5 700 – asi 4 200 př. Kr.) Neolit (řec. néos = mladý, nový) je chronologicky prvním dějinným obdobím, s nímž spojujeme pojem revoluce (lat. volvo = otáčím; revolutio = převrat). V historii můžeme najít v zásadě 3 druhy revolucí, které ovšem spolu vždy nějak souvisejí: a) revoluce technologická: relativně (poměrně) rychlý zvrat v používaných způsobech výroby a obživy; b) revoluce politická: rychlé vystřídání společenských vrstev řídících lidskou společnost; c) revoluce myšlenková: zřetelná změna v převládajících názorech na společnost, mezilidské vztahy, kulturu apod. Neolitická revoluce je nejstarší technologickou revolucí, a představuje tedy jeden z největších zvratů v celém vývoji lidstva. V jejím průběhu se těžištěm obživy postupně stalo zemědělství. Přisvojovací hospodářství bylo tedy nahrazeno hospodářstvím výrobním, jež trvá dodnes. Do neolitu vstoupili jako první obyvatelé Blízkého východu. Z divokých horských stád ovcí a koz chytali mladé kusy původně jako živou zásobárnu masa, ale když zjistili, jak snadno se tato zvířata v zajetí množí, začali je cíleně chovat. Při využívání podhorských pastvin věnovali zvýšenou pozornost travinám (rostlinám z čeledi lipnicovitých). Některé jejich druhy – obilniny (pšenici, ječmen) – začali pěstovat, protože jejich rozdrcená semena bylo možné využívat jako výživnou a trvanlivou potravu. Posléze přibyly i luštěniny (čočka, hrách). I neolit můžeme mít na dosah ruky: mufloni, kteří žijí také v českých oborách, jsou zdivočelou formou neolitické domestikované ovce ze Středomoří. Zemědělství vyvolalo mnohé další změny. Lidé opustili kočovný způsob života a přešli k životu usedlému, v němž měnili svá obydlí až po letech, kdy bylo třeba najít novou zemědělskou půdu, z níž ještě nebyly vyčerpány živiny. Objevily se nové, stále ovšem kamenné nástroje, byť často upravované broušením a vrtáním. Půda nevelkých políček byla kypřena především motykami. Obilí se sklízelo srpem: ve vnitřní straně obloukové dřevěné nebo parohové rukojeti byly zasazeny (a pryskyřicí upevněny) kamenné čepelky, jimiž se stébla odřezávala. Obilná zrna byla na mouku rozemílána v ručních kamenných mlýnech. Rozvoj neolitu přinesl stavby pevných domů z kamene, hlíny nebo dřeva. Lidé začali vyrábět (na hrnčířském kruhu) keramické nádoby (pro uchovávání zemědělských produktů) a na tkalcovském stavu tkát první látky a šít z nich textilní oděv. Nejstarší známou neolitickou lokalitou je Závi Čemi Šanidar v severním Iráku v pohoří Zagros: kolem r. 9 000 př. Kr. tu lidé sklízeli i mleli divoce rostoucí obilí a snad začali s chovem ovcí, ale jinak se stále věnovali lovu a sběru. Po počátcích domestikace ovcí (9. tisíciletí př. Kr.) přišly na řadu kozy (8. tisíciletí), pratur (7. tisíciletí), prase (kolem r. 6 000), osel, husa, kachna, holub (všichni kolem r. 5 000).
Šíření neolitu bylo spojeno s migrací (pozvolným přesidlováním) zemědělských populací. K jejich občasnému stěhování (překládání sídel) vedla potřeba nové půdy bohaté na živiny, přírůstek obyvatel (mezi lety 10 000 a 4 000 př. Kr. se počet světového obyvatelstva ztrojnásobil z asi 5 milionů na asi 15 milionů) a pokračující oteplování (byla osídlena např. severní Evropa a zároveň obyvatelé Blízkého východu ustupovali před rozšiřováním pouští). Přesto již v neolitu vzniklo vůbec nejstarší město na světě: Jericho v dnešním Izraeli, které mělo kolem r. 8 000 př. Kr. hradby s věží. Do Českých zemí přišli neolitici od jihovýchodu, ze středního Podunají. Osidlovali níže položené oblasti podél velkých řek. Mezolitičtí obyvatelé se novým přistěhovalcům přizpůsobili nebo před nimi ustoupili do odlehlejších končin (kde žili snad ještě po r. 5 000 př. Kr.). Neolit znamená i v Českých zemích počátek záměrných zásahů do krajiny. Odlesňováním se vytvářejí plochy kulturní stepi (v severovýchodní polovině území jsou častější než v jihozápadní a toto zhruba úhlopříčné rozdělení České republiky na část hospodářsky využívanější a přírodně zachovalejší trvá dodnes). Středoevropské neolitické osady byly tvořeny zpravidla 3 – 5 dlouhými domy: v každém z nich sídlil pohromadě jeden rod nebo jeho větší část. Dlouhý dům (šířka 5 – 7 m, délka 15 – 25 m, ale někdy i přes 40 m) měl konstrukci z klád. Prostor mezi kládami byl vyplněn stěnami z pleteného proutí omítnutého mazanicí (jílovitou hlínou smísenou se zbytky obilných stébel). Nad stěnami (vysokými až 2 m) se zvedala sedlová došková střecha (ze svázaných otepí slámy). V domě byla pod částí střechy skladovací plošina. Neolit znamenal rovněž změnu v myšlenkovém životě. V náboženství jsou zbožštěny všechny plodivé síly ve světě. Udržuje se uctívání ženy, které je nově spojeno s uctíváním úrodné půdy. Přistupuje však i mužský prvek, byť má menší význam. Mužský princip je ceněn zejména pro fyzickou (tělesnou) sílu a souvisí s ním kult plodivých zvířecích samců (býka aj.). Shrnutí: Neolitická revoluce nahradila hospodářství přisvojovací hospodářstvím výrobním. Člověk se začal věnovat zemědělství a přešel v podstatě k usedlému způsobu života. Zvýšil se počet obyvatel. První neolitické populace se objevily na úpatích i svazích hor Blízkého východu a odtud šířily nový způsob života do vzdálenějších oblastí. Duchovní život neolitu se soustředil kolem uctívání plodivých sil země. Otázky a úlohy: 1. Nedaleko od jihozápadního okraje Kutné Hory leží vesnice, kterou v mezinárodním měřítku proslavily nálezy neolitického sídliště (dochovány stopy více než 100 dlouhých domů, které však nestály všechny současně). Jak se tato obec nazývá? 2. Pozůstatkem neolitu je i posvátné postavení skotu v některých zemích. Kde například? Výběr z odborné literatury: David Lewis-Williams – David Pearce: Uvnitř neolitické mysli: vědomí, vesmír a říše bohů. Praha 2008. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Eduard Štorch: Osada Havranů (1930; stejnojmenný filmový přepis 1977, režie Jan Schmidt, v hlavní roli Jiří Bartoška), Minehava (1950) – knihy pro mládež.
D. Eneolit (pozdní doba kamenná) neboli chalkolit (doba měděná); na Blízkém východě asi 5 000 – asi 3 500 př. Kr., ve střední Evropě asi 4 400 – asi 2 200 př. Kr.) Eneolit (lat. aeneus = měděný) neboli chalkolit (řec. chalkos = měď) znamená přechod k výrobě i zpracování kovů (tedy k metalurgii). Lidé nacházeli rudy (nerosty či horniny obsahující kovy) nejprve tam, kde rudná ložiska vystupovala k povrchu v místech tektonických zlomů (zlomů zemské kůry) či v místech odhalených vlivem eroze (rozrušování povrchových hornin vodou, větrem apod.). Měď poutala pozornost poměrně častým výskytem (navíc někdy v ryzím stavu), možností povrchové těžby a nízkým bodem tání. Měď je možné mírně zahřátou kovat i roztavenou odlévat do forem. Lépe tvarované, ostřejší a lehčí kovové nástroje i zbraně časem vytlačily kámen. Používání měděných nástrojů vedlo ke specializaci ve způsobech obživy. Již na sklonku neolitu se objevilo dřevěné oradlo (v podobě háku). Během eneolitu se jeho používání obecně rozšířilo: orný hák býval nejprve tažen lidmi, jež posléze vystřídal zapřažený skot. Rychlejší orba výrazně rozšířila plochu obdělávané půdy i o méně úrodné oblasti. Význam eneolitu je podtržen také faktem, že právě v této době došlo k domestikaci koně, který pak byl až do začátku 20. století po Kr. pro člověka zcela nepostradatelným pomocníkem, používaným k jízdě i tahu. Oradlo používané v eneolitu V eneolitu se prudce zvýšil počet obyvatel světa – podle odhadu během 4. tisíciletí desetkrát, z 15 na 150 milionů (přibližně tak lidnaté je dnes Rusko). Výkony zemědělství vzrostly natolik, že rolníci dokázali vyprodukovat více potravin, než kolik sami zkonzumovali. Rozvinula se tedy směna přebytků, která umožnila některým lidem věnovat se převážně řemeslu (výrobě užitkových předmětů) nebo těžbě surovin. Tak došlo k nové dělbě práce (lidé se rozčlenili na zemědělce, řemeslníky a postupně i obchodníky) a k majetkové diferenciaci (schopní se stali bohatšími a méně schopní chudšími). S tím souvisí rozpad rodů na jednotlivé rodiny se soukromým majetkem. V Evropě byl neolitický dlouhý dům vystřídán menší chalupou (6 – 8 m x 3 – 4 m; materiál zůstal podobný), v níž sídlila vždy jedna rodina. Rodina (rodinná domácnost) se stala základní ekonomickou (hospodářskou) jednotkou. Toto postavení si udržela až do počátku novověku, tedy do doby vzdálené dnešku jen několik staletí. Základní jednotkou společenské organizace se stala osada (obec), tvořená rodinami. Rozvoj obchodu (i na vzdálenost stovek kilometrů) ovšem vede k tomu, že se sbližuje kultura (včetně jazyka a náboženství) osad roztroušených na relativně rozsáhlém území, jehož obyvatelstvo tak začíná společně tvořit kmen (tisíce lidí i více). Přístup k novým technologiím (způsobům zpracování materiálu) i produktům (výrobkům) se stává znamením společenské prestiže: těžaři i řemeslníci, obývající výšinná sídliště, se začínají nadřazovat obyvatelům zemědělských osad v rovinách. Významně se posiluje postavení muže v rodině i ve společnosti: muž je totiž svou fyzickou zdatností nejlépe vybaven k tomu, aby obstál ve všech způsobech obživy, včetně těžby, obchodu a lovu. Kult ženy je vystřídán patriarchátem: rozhodující převahou mužů ve všech oblastech života. Nejvýznamnější muži se stávají privilegovanými (zvláštními právy obdařenými) vládci, kteří v sobě spojují úlohu náčelníka (řídícího hospodářský i obranný život) a kněze (sjednocujícího lid prostřednictvím života náboženského). Prvky patriarchátu trvají i v Evropě dodnes.
Neolit a eneolit jsou nejstaršími dějinnými obdobími, do nichž můžeme zpětně rekonstruovat vývoj dnešních jazyků. V těch ekonomicky příhodných oblastech, jejichž rozsah byl omezen blízkostí pouští, hor apod., došlo tehdy k takové koncentraci (soustředění) obyvatel, že jejich déletrvajícím společným dorozumíváním vznikly základy nejstarších jazykových rodin. Ty se pak – s potřebou nových zdrojů – rozešly do různých směrů a vytvořily své jazykové větve, jež se pak ještě dělí na skupiny. Toto členění přežívá dodnes: neolitického a eneolitického původu jsou zejména jazykové rodiny afroasijská a indoevropská. Především v eneolitu (ale také v předcházejícím neolitu a v následující době bronzové) lidé na různých místech Evropy stavěli megality – monumentální (mohutné) kamenné památníky s kultovní, ale též astronomickou či pohřební funkcí (řec. megas = velký). Nejslavnějšími megalitickými komplexy jsou Stonehenge v jižní Anglii a kamenné řady u Carnacu ve francouzském kraji Bretagne. Megality známe i z mimoevropského prostředí. Stonehenge – rekonstrukce jádra objektu: Celý komplex byl vybudován v letech asi 3 100 – asi 1 500 př. Kr. a má podobu několika soustředných kruhů vyznačených uspořádanými kameny. Vnější kruh má průměr téměř 90 m. Největší kameny (spojené kamennými překlady) jsou poblíž středu. Nejtěžší z nich mají hmotnost 50 tun a k přemístění každého z nich (s pomocí klád a lan) bylo potřeba 500 – 600 mužů. Celý objekt sloužil jako svatyně pro vítání letního slunovratu. Eneolit je dnešku blízký také tím, že v něm žil (kolem r. 3 300 př. Kr.) nejstarší dosud známý Evropan, jehož život lze do určité míry zrekonstruovat. Dostal jméno Ötzi, protože jeho tělo se zbytky oděvu a další výbavy bylo nalezeno (r. 1991) jako přirozená (zmrzlá, vysušená) mumie (konzervovaná mrtvola) v Ötztalských Alpách. Vědcům se podařilo zjistit, že s nejméně jedním svým společníkem se dostal do šarvátky s příslušníky jiného kmene a zahynul po zásahu šípem do zad. V eneolitu se postupně vytvořily předpoklady pro vznik prvních států, které se pak objevují v polovině 4. tisíciletí př. Kr. na Blízkém východě. Shrnutí: Eneolit neboli chalkolit je jen zdánlivě přechodovým obdobím mezi érou kamene a érou kovů. Jedná se však o významnou epochu, která také přinesla dělbu práce na zemědělce, řemeslníky a obchodníky (s čímž souvisí majetková i společenská nerovnost). Do čela kmenů (členících se na osady a dále na rodiny) postavila mocné privilegované vládce, zahájila období patriarchátu a položila zřetelné základy nejstarších států i moderních jazyků. Otázky a úlohy: 1. Pro poznání eneolitu Českých zemí má velký význam sledování výskytu různých typů keramických nádob: výrobci jednoho typu keramiky měli společných více kulturních rysů a snad i původ. Zjistěte, jak vypadala tehdejší keramika nálevkovitých pohárů, kanelovaná keramika, keramika kulovitých amfor, šňůrová keramika nebo keramika zvoncovitých pohárů. 2. Kde v Evropě jsou nejvýznamnější naleziště mědi a k čemu se měď dnes používá? Výběr z odborné literatury: Martin Gojda: Archeologie krajiny. Praha 2000. Krajina a revoluce. Praha 2005. Simon Schama: Krajina a paměť. Praha 2007.
E. Doba bronzová (na Blízkém východě se toto označení pravěkého období většinou neužívá, protože společnost zde po r. 3 500 př. Kr. již vstoupila do éry starověku; jinde je ovšem termín doba bronzová plně na místě: ve střední Evropě toto období trvá v rozmezí asi 2 200 – asi 750 př. Kr.) Rozšiřuje se používání kovů: relativně tvrdší bronz vzniká jako slitina mědi s příměsí cínu (podíl 0,5 % cínu v bronzu zvýší tvrdost slitiny ve srovnání s čistou mědí čtyřikrát, 10 % cínu osmkrát). Objevují se nové zbraně: kopí, dýka, meč. Vzniká také zbroj: štít a přilba, později i pláty bronzového plechu chránící některé části těla. Výroba bronzu se rovněž projevila ve značném rozkvětu šperkařství. Ke kvalitativnímu vzestupu však došlo i v jiných oblastech. Orný hák je vystřídán (taktéž dřevěným) rádlem, jehož orná část – ostrá radlice – rozhrnuje půdu stejnoměrně na obě strany. Nutnost získat pro bronzovou metalurgii oba kovy vedla ke vzniku sítě dálkových obchodních cest, z nichž mnohé přetrvaly (ovšemže za jiným účelem) až dodnes. Pro České země měl velký význam obchodní ruch spojující naleziště měděné rudy v Alpách s rýžovišti cínu v oblasti Krušných hor. Měď se přepravovala ve formě polotovarů – zejména hřiven (neuzavřených kruhů s očky na koncích) nebo obloukových žeber. Měděné hřivny Základním typem obydlí se stává polozemnice: dům (dřevohlinitý nebo roubený) částečně zahloubený do země. Některé polozemnice sloužily jako malé řemeslnické dílny. Privilegované osoby (bohatnoucí především z těžby a dálkového obchodu) již tvoří celou vládnoucí společenskou vrstvu, jejíž příslušníci si v osadách stavějí opevněné dvorce. Zdokonalují se způsoby řízení společnosti. V Evropě jsou budována první zdejší hradiska: opevněná sídliště obehnaná zpevněným kamenohlinitým valem a kůlovými palisádami (a situovaná do výšinných poloh nad říčními údolími). Hradiska se stávají centry nadřazenými okolním zemědělským osadám: hrála obrannou roli, ale zřejmě sloužila i jako shromaždiště k náboženským či společenským rituálům (obřadům). Zejména v západní Evropě a ve Středomoří se v době bronzové rozšířilo pohřbívání do podzemních hrobek: zvyk souvisí ještě s uctíváním země jako dárkyně života (viz III. C. Neolit) – zemřelý se vracel do mateřského lůna, odkud jeho život kdysi vzešel. Hrobka z doby bronzové v Kiviku (jižní Švédsko): byla vybudována (kolem r. 1 000 př. Kr.) jako umělý vrchol kopce, po rekonstrukci má průměr 75 m. Naopak ve velké části evropského vnitrozemí se v průběhu doby bronzové rozvinuly kultury, které pohřbívaly poměrně velký počet svých mrtvých v mohylách (kamenohlinitých násypech). Mohyla označovala místo hrobu, chránila jej, připomínala význam zemřelých osobností a symbolizovala (představovala) posvátné spojení mezi světem
živých a světem mrtvých. Mohyly se zpravidla vyskytují ve skupinách (až několikasetčlenných) na mohylnících (mohylových pohřebištích), najdeme je i v České republice. Vedle dosavadních kostrových pohřbů postupně přibývají pohřby žárové: zemřelí byli spalováni (často i s milodary) a jejich popel pak umisťován do jam nebo do keramických nádob – uren (popelnic). V mohylách nacházíme oba typy těchto pohřbů. Žena a muž z doby bronzové v Evropě Z části mohylových kultur doby bronzové se ve střední Evropě začala utvářet nová, velmi významná skupina kmenů – Keltové. Vrchol jejich vývoje však nastal až v mladší době železné.
Poklad z doby bronzové nalezl v r. 2007 šestnáctiletý student z Mladé Boleslavi: jednalo se o 4 bronzové sekyrky a o svitky zlatého drátu. Shrnutí: Epocha bronzu přinesla v Evropě mnoho nových skutečností, s nimiž jsou spojena i další dějinná období: dálkový obchod, opevněná hradiska, mohylové pohřbívání… Typy bronzových zbraní i zbroje se udržely až do konce středověku. Vládnoucí společenská vrstva (zbohatlá z těžby a obchodu) prohloubila pod svým vedením organizaci společnosti. Otázky a úlohy: 1. Mezi kulturami doby bronzové v Českých zemích zaujímají velmi významné místo čtyři, z nichž každá je pojmenována podle jednoho příznačného naleziště. Seřadíme-li tyto lokality chronologicky, jsou to: a) Pohřebiště u obce těsně při severozápadním okraji Prahy, nad stejnojmenným potokem, který se u Roztok vlévá do Vltavy; b) Osada v obci jihovýchodně od Slaného, při hlavní silnici na Prahu, kolem stejnojmenného potoka: kromě keramiky a pozůstatků po odlévání bronzových výrobků tu byly nalezeny i lidské kosti, které jsou pravděpodobně dokladem kanibalismu (lidojedství) z rituálních důvodů (věřilo se, že pojídáním masa zabitých nepřátel člověk získává jejich sílu); c) Mohylové pohřebiště na západočeském Chodsku; nachází se v lese mezi obcí, po níž dostalo jméno, a Domažlicemi; byli tu pochováni i významní bojovníci, největší z několika desítek mohyl je vysoká asi 2,5 m a má průměr 15 m; nejslavnějším nálezem se stala bronzová obřadní nádoba v podobě kotlovitého vozíku na čtyřech neotáčivých kolech; d) Nález reprezentativního souboru 16 keramických nádob v obci, která je dnes místní částí Kolína na jeho západním okraji. Jak se tyto kultury, a tedy i charakterizované lokality jmenují? 2. K čemu se dnes používá bronz?
F. Doba železná (ve střední Evropě asi 750 – asi přelom letopočtu, dělí se zde na dobu halštatskou a dobu laténskou) 1. Počátky využívání železa Lidé nahradili bronz železem: na prvním místě je k tomu vedla skutečnost, že železo je ve srovnání s mědí a cínem šířeji dostupné. Vyžaduje však vyšší teploty k tavbě (1 539 oC proti 1 090 o C u mědi), a proto bylo dlouho zpracováváno jen kováním po rozžhavení: záhy se ovšem tvrdost mnohých železných výrobků začala zvyšovat kalením (prudkým ochlazením žhavého, kováním vytvarovaného kovu). Bronzu bylo pro budoucnost vymezeno uplatnění téměř výhradně ve výrobě zbroje, uměleckých předmětů (zejména šperků), případně též nádob. Pokusy s uplatněním železa se ojediněle vyskytovaly již ve 2. polovině 3. tisíciletí př. Kr., ale železo bylo pro svou pevnost dlouho považováno za až posvátný materiál a do poloviny 2. tisíciletí se z něj vyráběly předměty jen pro výjimečné příležitosti. Teprve po r. 1 500 př. Kr. se železné nástroje i zbraně rozšířily v míře, která ovlivnila dějiny. Počátek tohoto vývoje se odehrál v hornatých oblastech při dnešní turecko-arménské hranici. 2. Doba halštatská (= středoevropská starší doba železná; má název podle rakouského archeologického naleziště u Hallstattu a trvala od asi r. 750 do asi r. 500 př. Kr.) Do střední Evropy dorazilo používání železa až v 8. století př. Kr. Přesto zde podnítilo prudký kulturní rozvoj, a to i navzdory tomu, že tehdy nastala éra chladnějšího klimatu (asi 1 000 př. Kr. – asi 1 000 po Kr.; označujeme ji jako starší subatlantik, byl přerušen kratším oteplením kolem přelomu letopočtu). Typy železných výrobků se v době halštatské ještě příliš nelišily od starších, bronzových. Zásadní převahu ovšem přinášely železné zbraně: proto se vládnoucí společenská vrstva proměnila ve vrstvu válečníků, kteří představovali vojenskou družinu seskupenou kolem náčelníka a jeho pobočníků – velmožů. Velmožská mohyla pravděpodobně z doby halštatské u dolnorakouské obce Groβmugl (nedaleko českých hranic) je se svou výškou 16 m a průměrem 55 m největší mohylou ve střední Evropě. Železo umožnilo vyrábět také kvalitní koňské postroje a kování na dřevěné vozy. Rozšířila se tedy jízda na koni, v některých oblastech bojovníci používali válečné vozy (čtyř- nebo dvoukolové s jedno- nebo dvoučlennou posádkou), z nichž však patrně před samotným bojem sestupovali. Prudce se prohloubila majetková i společenská nerovnost. Svědčí o tom rozdíly ve výbavě hrobů: v nejbohatších, velmožských hrobech (často mohylových) zesnulí muži, obklopení přepychovými předměty, leželi na čtyřkolových vozech nebo alespoň na jejich částech. Ženské hroby bývaly podstatně skromnější. Rekonstrukce velmožského hrobu z Plaňan na Kolínsku Bohatství velmožů plynulo do značné míry z těžby a z obchodu s vytěženou surovinou. Trasování obchodní cest se opíralo o houstnoucí síť hradisek. Velmoži si nechávali dovážet také luxusní zboží ze vzdálených končin (zejména víno i soupravy bronzového či keramického nádobí ze Středomoří).
Velmi významnou roli v dálkovém obchodu začala hrát i sůl, která záhy nebyla již používána jen jako kuchyňská přísada, ale nalezla rozsáhlé uplatnění také v jiných oblastech. V průběhu následujících staletí sloužila ke konzervaci potravin živočišného původu, začala se používat při vydělávání kůží, při výrobě keramické glazury (polevy na nádoby), při získávání drahého kovu (zejména stříbra) z vytěžené rudy a při výrobě skla (tvořila přísadu v látce zvané potaš, která snižuje bod tání sklářského písku). Sůl žádali i zemědělci, kteří ji přidávali k potravě pro hospodářská zvířata. Důležitým centrem solné těžby byl samotný Hallstatt v hornorakouských Alpách. Hallstatt pod horským masivem Dachstein: v údolí u obce nad jezerním břehem bylo u solných dolů odkryto pohřebiště, podle něhož starší doba železná dostala své jméno. 3. Doba laténská (= středoevropská mladší doba železná; nazývá se podle švýcarského naleziště La Tène a trvala asi od r. 500 př. Kr. zhruba do přelomu letopočtu) a) Počátky Keltů Doba laténská je érou Keltů. Tato skupina kmenů patřila – podobně jako velká část předchozího evropského obyvatelstva pravděpodobně od eneolitu – do indoevropské jazykové rodiny. Keltové se stali nositeli nejvyspělejší evropské pravěké kultury. Keltská pravlast zaujímala horní Podunají včetně jeho širokého okolí, od severního podhůří Alp až po jihozápadní Čechy. Pojem pravlast musíme chápat jako území, kde se prostřednictvím vzájemných kontaktů tamějšího obyvatelstva vytvářela nová, společná kultura. Její tvůrci byli ovšem různého původu: šlo jednak o kmeny s mnohasetletou kontinuitou (návazností) osídlení, jednak o nedávné přistěhovalce. Během doby laténské se Keltové rozšířili po většině Evropy. Shrnutí: Železo se pro svou tvrdost i snadnou dostupnost stalo – vlastně natrvalo – klíčovým kovem pro celý další technologický vývoj lidstva. Důsledky byly i společenské: vládnoucí vrstva se proměnila ve vrstvu bojovníků vedených náčelníkem obklopeným velmoži. Přibývají hradiska i mohylníky. Dále se rozšiřuje dálkový obchod, který nyní začíná spojovat pravěkou střední Evropu s již starověkým Středomořím. Významným zbožím i surovinou se stává také sůl. Rozhodující část evropského obyvatelstva patří – patrně od eneolitu – k indoevropské jazykové rodině (která v Evropě převažuje dodnes): její nejvýznamnější pravěkou skupinou kmenů se stávají Keltové. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, kde v okolí vašeho bydliště či školy existují nebo kdykoli v minulosti existovala naleziště některé ze železných rud. Najděte podrobnosti o období tamější těžby, o vlastnících, navazující výrobě apod. 2. Jaký je rozdíl mezi železem a ocelí? 3. Kde v okolí bydliště nebo školy naleznete nějaká mohylová pohřebiště či hradiska z doby bronzové nebo halštatské? Uveďte o nich alespoň rámcové údaje. 4. Patrně nejslavnějším archeologickým nalezištěm z doby halštatské v Českých zemích je jeskyně Býčí skála v Moravském krasu, která sloužila jako obětiště (se zvířecími, a dokonce i lidskými oběťmi). Zjistěte podrobnosti o tamějších nálezech.
b) Keltské nástroje a zbraně Druhy keltských nástrojů se používají již přes dva tisíce let. Byly překonány až průmyslovou revolucí v 18. – 19. století, ale dodnes tvoří základní výbavu každého kutila: jsou to dláta, vrtáky, kladiva, hřeby, skoby, hoblíky, kleště, pilníky, kovadliny, průbojníky, nůžky – a přidejme třeba rýče, kosy, vidle, řetězy, podkovy. Keltové také zdokonalili nástroje i zbraně, které byly vyráběny již dříve z jiných materiálů: jednalo se např. o pilky, srpy, nože, meče, kopí. Používali železné orné radlice a propracovali typy železných produktů z předcházející doby halštatské: kování vozů a dveří (vynalezli zámek na klíč), koňské postroje. c) Způsob života
Některé typické keltské nástroje
Keltové pěstovali – podobně jako lidé předchozí epochy – obilí, luštěniny i zeleninu, pro textilní výrobu len. Ve srovnání s minulostí stoupl význam chovu hovězího dobytka a koní. Do českého prostředí Keltové přinesli hrnčířský kruh. Těžili zejména železo, měď, cín, jílovitou zeminu, grafit, některé druhy kamene a sůl. Dobývali i zlato a razili z něj mince. V Českých zemích vytěžili celkem téměř 20 tun zlata. Znamenalo to první zdejší rozmach zlaté těžby (nový vrchol následoval ve středověku). Posléze se druhým keltským mincovním kovem stalo stříbro. Tehdejší neklidné časy vedly mnohé zámožné jedince k uschovávání mincovních pokladů: vůbec největší takový keltský poklad byl nalezen roku 1771 u Podmokel na Rokycansku: vážil asi 50 kg a skládal se ze zhruba 7 tisíc zlatých mincí (z nichž se do vědeckých sbírek dostalo samozřejmě jen několik desítek). Keltské mince z Britských ostrovů Keltové prosluli jako lid statečných mužů i žen. Věřili v nesmrtelnou lidskou duši (nehmotnou, tělo oživující podstatu lidské bytosti) a v její přecházení mezi světem živých a mrtvých. Vrhali se do odvážného boje stejně jako do bujarých zábav a velkolepého hodování. Keltský oděv Potrpěli si na tělesnou čistotu a věnovali značnou péči svému zevnějšku. Muži z vyšších společenských vrstev se pravidelně holili a ponechávali si pouze knír. Zato se rádi líčili a mastmi si nakrucovali špičky kníru i obočí. Napomádované, a dokonce barvené vlasy si s oblibou sčesávali dozadu. Slavnostním odznakem příslušnosti ke společenské špičce byl torques – náročně zdobený zlatý nákrčník pro muže i ženy (později býval též stříbrný či bronzový). Zatímco dosud byla základem také mužského oděvu vzdušná suknice, Keltové začali nosit – jako první Středoevropané – kalhoty, doplněné halenou. Ženy si oblékaly šaty opatřené dekorativními sponami
a neobešly se bez množství šperků. Důležitými součástmi mužského i ženského oděvu byly zdobený opasek a vlněný nebo plátěný plášť, často pestrobarevný. K výrobě bot se používala kůže, plátno i dřevo. Keltové dováželi luxusní spotřební zboží ze Středomoří (např. picí soupravy). Sami mohli nabídnout jantar (zkamenělou pryskyřici, používanou ve šperkařství) importovaný od Baltského moře, vlastní šperky a zemědělské produkty. Výrazně rozvinuli obchod se solí: otevřeli další solné doly v Alpách. Vládcové se svými válečníky pořádali velkolepé hostiny. Hodovníci se během hltavé konzumace ohromného množství masa mohli rozptylovat pohledem na předváděné souboje zápasníků a poslechem bardů – pěvců, kteří s vlastním doprovodem strunného nástroje přednášeli obsáhlé skladby o hrdinských činech velmožů. Pilo se tu dovážené víno, zatímco prostý lid se ve svých domovech musel spokojit s podomácku vařeným pivem. Keltská kultura zaznamenala mimořádné zeměpisné rozšíření a prošla několika vývojovými etapami. Pro takto rozsáhlý soubor příbuzných kulturních projevů používáme spíše označení civilizace. d) Keltské náboženství Keltský náboženský život se zakládal na polyteismu. Nejvyššími bohy byla trojice Taranis (bůh nebes a slunce), Teutatés (bůh války a vod) a Esus (bůh větru a stromoví). Keltové věřili, že bohové mohou sídlit ve stromech nebo se zjevovat ve zvířecí podobě. Proto uctívali i některé stromy (např. dub) a zvířata (zejména kance, labuť, jelena). Nejvyšší vrstvu keltských kněží tvořili druidové. Zasahovali také do vladařské činnosti a pečovali o vzdělanost. Byli výbornými astronomy, lékaři i přírodovědci. Vynikali též jako učitelé a vychovatelé. Své vědění předávali novým generacím ústně: tak mohli přímo dbát o to, aby žáci nepřijímali poznatky zkresleně (postupem času se sice někteří Keltové dopracovali k používání písma, ale vymezili mu jen okrajovovu funkci). Keltský bůh Cernunnos Shrnutí: Keltové vytvořili drtivou většinu železných řemeslných nástrojů, které dodnes používáme. Nynějším zvyklostem se přiblížili i v péči o zevnějšek. Statečný a urputný boj střídali s bujnými zábavami. Jejich lidovou slovesnost uchovávali a na veřejnosti prezentovali bardové. Keltské náboženství bylo polyteistické, vůdčí kněží (druidové) vynikali jako všestranní vzdělanci. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte, jak se nazývají některé druhy keltských mincí, a charakterizujte je. 2. V čem konkrétně je keltský způsob života blízký životnímu stylu mnohých dnešních lidí? 3. Proč Keltové uctívali právě ta zvířata, která jsou v textu o keltském náboženství uvedena? Výběr z odborné literatury: Jan Filip: Keltská civilizace a její dědictví. Praha 1996. Jiří Waldhauser: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha 2001.
e) Keltská sídliště Základním typem obydlí byla stále polozemnice. Jiné, nadzemní domy souvisely se zvýšenou společenskou prestiží svých obyvatel. Keltská sídliště a jim podobné útvary se člení do několika typů. Pro naše potřeby stručného přehledu je můžeme rozdělit takto: 1. Vesnice: zemědělské osady, jejichž jednotlivá hospodářství bývala obehnána proutěným plotem. 2. Opevněná sídliště: a) refugia (lat. refugium = útočiště): útočištné prostory s valovým opevněním, určené k ochraně okolního vesnického obyvatelstva v případě válečného ohrožení, ale v míru prakticky neobývané. V Českých zemích sem zřejmě náležejí např. lokality Úhošť u Kadaně, Doly u Rabouně na Chrudimsku nebo Semín u známých Trosek na Semilsku (vzhledem ke své ploše asi 180 hektarů je semínské refugium nejrozlehlejším vybudovaným objektem v celých dějinách českého pravěku). b) castella (lat. castellum = pevnost): maloplošné opevněné objekty (s rozlohou menší než 15 ha), sloužící jako vojenské strážní i opěrné body. Je to např. vrch Kolo nad Týncem nad Labem nebo Zvíkov nad soutokem Vltavy s Otavou. Typická polozemnice: nejběžnější středoevropské obydlí po mnoho staletí (rekonstrukce z muzea v německé Kostnici) c) hradiště: pocházejí z přelomu doby halštatské a laténské, vyznačují se důkladným valovým opevněním (původně jistě s palisádami), ovšem mají jen nevelkou rozlohu (zpravidla do 10 ha). Keltskou vrstvu osídlení signalizuje typický fortifikační (opevňovací) prvek – klešťovitá brána: ramena valu se k ní zvnějšku stáčejí tak, že obránci mohli prostor před vchodem kontrolovat z několika stran. Vyskytuje se i brána ulicovitá, založená na obdobném principu. Uvnitř hradiště se často nachází akropole: zvlášť opevněný vyvýšený okrsek, jenž sloužil jako vládcovo sídlo nebo jako prostor pro svatyni a kněžská obydlí. Keltské hradiště nalezneme na známé hoře Blaníku (přesněji na Velkém Blaníku), na vrchu Vladař u západočeských Žlutic nebo na šumavských vrších Sedlo u Sušice a Věnec u Čkyně.
d) oppida: představují vrchol keltského stavitelství, jsou to vlastně pravěká města (lat. oppidum = opevněné město). Oppida mají mnoho společného se staršími keltskými hradišti: valy s palisádami, akropoli, klešťovitou či ulicovitou bránu. Jsou tu však i zřetelné rozdíly. Oppida bývají výrazně rozlehlejší než hradiště: zaujímají rozlohu řádově desítek, ba dokonce stovek hektarů. Těleso valů bylo zpevněno výztuží z několika vrstev příčně a podélně kladených trámů. Vnější, příkřejší strana valu byla opatřena zdí z nasucho kladených kamenů, sloužících rovněž k ukotvení trámové výztuže valu. Ve zdi však bývala rozmístěna ještě další, svislá opěrná břevna. Na místech největšího pravděpodobného ohrožení oppida vyhloubili Keltové před valem příkop. Celé toto fortifikační řešení – přestože jeho dílčí prvky byly známy již v předlaténské době – si v časech své největší slávy vysloužilo latinské označení murus gallicus (keltská zeď). Město můžeme obecně definovat jako středisko řemesel, obchodu, územní správy, náboženského kultu, kulturního života a vzdělanosti. Navíc města mívají i značný strategický (vojenský) význam. Keltská oppida těmto požadavkům v podstatě vyhovují. Uvnitř jejich mohutného opevnění bychom byli našli obytné domy různé velikosti, řemeslnické dílny, pece, zásobnice, veřejné studny, v prostoru akropolí také vladařská sídla a svatyně. Všechny stavby byly samozřejmě jednopodlažní, ale zato jejich zakládání doprovázela snaha po pravidelném uspořádání ulic. V pravěkém městě však musely být rovněž objekty, které měly především zemědělský ráz. A tak se v oppidech vyskytovaly vedle polozemnic a menších nadzemních domků také rozlehlé ohrazené dvorce, jež zahrnovaly velké domy (i přes 100 m2), stáje, chlévy, obilné sýpky apod. Kolem oppida se vytvářel prstenec dalšího osídlení: žili tu nejen zemědělci a těžaři, ale také někteří řemeslníci. V Českých zemích byla prokázána existence 8 oppid. Všechna jsou spojena s tehdejšími obchodními cestami podél Vltavy, Polabím či přes moravské úvaly. Jsou to tyto lokality: Závist (nad Vltavou u Zbraslavi): největší české oppidum; rozloha až 170 ha, délka valů 9 km, snad i více než 3 tisíce obyvatel; Stradonice (nad Berounkou); Hrazany (nad dnešní Slapskou přehradou na Vltavě); Nevězice (nad dnešní Orlickou přehradou na Vltavě; výjimečně malá rozloha 13,5 ha nevylučuje možnost, že šlo jen o refugium nebo castellum); Třísov (nad Vltavou u Českého Krumlova); České Lhotice (nad Chrudimkou); Staré Hradisko (u Prostějova); Hostýn (v Hostýnských vrších na moravském Valašsku). Významné keltské lokality na území České republiky: oppida jsou zakroužkována (úloha Nevězic není jistá).
Oppidum u jihočeského Třísova je dobrým příkladem nejvýznamnějšího typu keltských sídlišť: rozloha 26 ha, poloha na návrší mezi zákrutem Vltavy a údolím Křemžského potoka, severní akropole jako posvátný okrsek se svatyní, jižní akropole jako sídlo náčelníka, na západní straně zdvojený val. e) osamocené objekty: nejpopulárnější z nich jsou čtyřúhelníkové valy (známé pod německým názvem Viereckschanze). Tyto lokality s obdélníkovým či čtvercovým půdorysem sloužily často ke shromažďování lidu při významných bohoslužbách. Z českých nalezišť tohoto druhu jmenujme alespoň dvě. Valy u Mšeckých Žehrovic mezi Rakovníkem a Kladnem prosluly nálezem kamenné plastiky zpodobňující hlavu keltského muže (snad boha nebo kněze; plastika zůstává patrně vůbec nejproslulejším keltským sochařským portrétem). Z Moravy pak připomeňme čtyřúhelníkovou svatyni u Ludéřova na Olomoucku (díky nápaditému umístění byla ve vizuálním kontaktu jak se Starým Hradiskem, tak s Hostýnem). Hlava keltského muže z Mšeckých Žehrovic. Povšimněte si úpravy vlasů, vousů i obočí. Zřetelný je také nákrčník torques. Významná keltská sídliště nalezneme samozřejmě v mnoha evropských zemích. Jen namátkou uveďme, že na místě někdejších keltských oppid vyrostla ve středověku města jako Pasov v Německu a Linec nebo Salcburk v Rakousku. Svou rozlohou (380 ha) vyniká oppidum Manching u německého Ingolstadtu. Z mnoha oppid francouzských je nejlépe prozkoumáno Bibracte kolem vrchu Mont Beuvray ve střední Francii (existuje řada shodných znaků, které spojují toto oppidum s českými Stradonicemi). f) Stopy Keltů v dnešním světě Kelty najdeme v některých zemích Evropy i dnes. Především se jedná o keltský národ Irů: v ostrovním Irsku (tedy v Irské republice i v Severním Irsku, které náleží k Velké Británii) jich žije celkem více než 5 milionů (z nichž keltský jazyk irštinu alespoň občas používají asi 2 miliony), ale vlivem někdejšího vystěhovalectví je počet lidí s irskými kořeny v jiných zemích (především ve Spojených státech amerických) celkem mnohonásobně vyšší. Ve Walesu na východě Velké Británie žijí keltští Walesané (Velšané) v počtu přesahujícím dva a půl milionu lidí, z nichž velšsky hovoří asi 600 tisíc. Bretonci na francouzském poloostrově Bretagne čítají více než 4 miliony osob, z nichž však bretonsky běžně mluví jen asi čtvrt milionu. A v severozápadním Skotsku žijí Gaelové (gaelštinu ovládá asi 60 tisíc lidí). Pravěcí Keltové se zjevně podíleli také na formování některých jiných evropských kultur. V technologické sféře je rozsah keltského přínosu nesporný, jinde zůstává otevřenou otázkou. Nicméně nelze přehlédnout, že leckteré dodnes živé lidové zvyky i svátky mají svou obdobu v keltské duchovní kultuře. Tak např. pálení čarodějnic je blízké keltskému svátku Beltine, který vítal teplou polovinu roku (zapalovaný oheň byl chápán jako očistný živel). A podzimní Památka zesnulých (Dušičky) má leccos společného s atmosférou keltského Nového roku, nazývaného Samain (na přelomu dvou roků se zemřelí mohli na jedinou noc vrátit z říše mrtvých do světa lidí; hořící plamen jim ukazoval cestu). Pro úplnost: kromě možnosti přímého vlivu keltské kultury je
ovšem třeba zvažovat také alternativu, že se zde jedná o přirozenou blízkost způsobů, jimiž různé národy reagovaly na tytéž události přírodního koloběhu. Roli Keltů v evropském prostředí můžeme i dnes vyčíst z některých zeměpisných názvů. Keltské jméno má řeka Jizera (s významem rychle tekoucí voda, bystřina; srovnej s řekami Isère ve Francii, Isar v německém Bavorsku nebo IJssel v Nizozemsku). Keltské slovo kremisa označovalo potok s břehy porostlými česnekem a odtud získal své jméno nejen podunajský Krems (případně též Kremsmünster), ale také jihočeské městečko Křemže (nedaleko oppida Třísov). A jméno Týn je odvozeno z keltského dunum (dunom) = ohrazené místo (rozumí se ohrazené kůly, ale bez příkopů a náspů) – vzpomeňme alespoň na Týn nad Vltavou (a na anglické town = město). Jedním z velkých keltských kmenů byli Boiové. Ze svých sídel ve střední Evropě, včetně Podunají a Čech, táhli přes Alpy do severní Itálie, kde se dočasně usadili (mezi jejich hlavní opěrné body patřilo dnešní město Bologna). Posléze však byli odtud vypuzeni a vrátili se do své původní vlasti. Všechna tato stěhování zanechala stopy i na keltských sídlištích v Čechách, které odtud dostaly svůj první (latinský) název Boiohaemum (země Boiů, postupně zjednodušeno na Bohemia). Keltští Boiové byli tedy v Českých zemích prvními obyvateli, jejichž jméno se dochovalo. V době laténské žilo na území dnešní České republiky 100 – 200 tisíc obyvatel (jako dnes v Liberci, Olomouci nebo Plzni). Shrnutí: Keltové budovali sídliště mnoha typů, většinou důmyslně opevněná. Nejdokonalejšími z nich jsou oppida, která můžeme – pro jejich rozlohu i polyfunkčnost – považovat za první středoevropská města. Pravlast keltské kultury se rozkládala v široké oblasti horního Podunají s přesahem do jihozápadních Čech (kmen Bójové – odtud nejstarší název pro Čechy – Bohemia). Keltové svou migrací postupně vytvořili celý civilizační okruh, zahrnující velkou část Evropy. V Evropě je najdeme i dnes: jsou to především Irové. Je pravděpodobné, že keltské vlivy se projevují i v řadě dnešních lidových zvyků. Otázky a úlohy: 1. Najděte základní informace o keltských lokalitách v okolí vašeho bydliště nebo školy. Pokuste se je navštívit a prohlédnout si jejich dochované prvky. 2. Hledat stopy dávných Keltů, napodobovat některé rysy jejich života či kultury, nebo dokonce se hlásit ke keltskému původu – to je dnes, zejména v době sjednocující se Evropy, móda. Na internetu existuje ke keltské problematice mnoho webů. Pokuste se (na základě již získaných informací) určit, které z nich jsou kvalitní, a získejte z nich další údaje k výše uvedeným kapitolám. 3. Na mapě Evropy odhadněte, kudy (zejména při průchodech Alpami) Keltové udržovali kontakty se Středomořím. 4. V posledních letech se i v České republice rozšířil zvyk připomínat si keltský přelom starého a nového roku bujarou maškarní zábavou, která má svůj původ v keltském Samainu. Jak se tato zábava nazývá, odkud se k nám dostala a v čem její keltské kořeny spočívají? Výběr z odborné literatury: Anna Bauerová: Keltové v Čechách: průvodce po památkách keltské kultury. Praha 1996. Anna Bauerová: Zlatý věk Keltů v Čechách. Praha 2004. Jana Čižmářová: Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha 2004. Petr Drda – Alena Rybová: Keltové a Čechy. Praha 1998. Jan Filip: Keltové ve střední Evropě. Praha 1956. Jiří Moravčík: Keltská hudba. Praha 2004. Jitka Vlčková: Encyklopedie keltské mytologie. Praha 2002. Jiří Waldhauser et al.: Jak se kopou keltské hroby. Praha 1999. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Anna Bauerová: Návrat na pohoří Zlatého koně (1978, kniha pro mládež), Kronika země Bójů 1 – 3 (1997 – 2000, povídkové soubory). Hudba: Clannad (irská folková skupina, přibližující tradiční irskou hudbu k moderní pop music): Dúlamán (1976, gramofonová deska).
