Využití psychologie v rámci objasňování a vyšetřování kriminálních případů

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra právní teorie

Diplomová práce

Využití psychologie v rámci objasňování a vyšetřování kriminálních případů

Anna Strnadová 2009/2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Využití psychologie v rámci objasňování a vyšetřování kriminálních případů zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury“.

1

OBSAH 1.

ÚVOD ......................................................................................................................... 4

2.

FORENZNÍ PSYCHOLOGIE ......................................................................................... 7 2.1.

3.

4.

Historie forenzní psychologie ............................................................................. 9

MOŽNOSTI VYUŽITÍ SLUŽEB PSYCHOLOGA PŘI VYŠETŘOVÁNÍ TRESTNÝCH ČINŮ12 3.1.

Konzultační činnost psychologa ....................................................................... 13

3.2.

Soudně znalecká psychologická činnost .......................................................... 15

PSYCHOLOGIE VÝSLECHU........................................................................................ 18 4.1.

Výslech jako interdisciplinární problém ........................................................... 19

4.1.1.

Výslech v pojetí trestního práva ............................................................... 19

4.1.2.

Výslech v kriminalistickém pojetí.............................................................. 21

4.2.

Sociální a psychologické aspekty výslechu....................................................... 25

4.2.1.

Interpersonální percepce ve výslechu ...................................................... 27

4.2.2.

Komunikace ve výslechu ........................................................................... 28

4.2.3.

Interakce ve výslechových situacích ......................................................... 31

4.3.

Příprava výslechu ............................................................................................. 33

4.3.1.

Analytická fáze přípravy výslechu ............................................................. 33

4.3.2.

Syntetická fáze přípravy výslechu ............................................................. 34

4.4.

Průběh a taktika výslechu ................................................................................ 36

4.4.1.

Úvodní stádium ......................................................................................... 37

4.4.2.

Stadium souvislého líčení (monolog) ........................................................ 38

4.4.3.

Stadium otázek a odpovědí (dialog) ......................................................... 39

4.5.

Dokumentace průběhu a výsledků výslechu.................................................... 41

4.6.

Typické výslechové situace a postupy jejich řešení ......................................... 43

4.7.

Nezákonné výslechové metody ....................................................................... 49

4.7.1.

Případy používání nezákonných výslechových metod ve vybraných zemích . 52

2

5.

PRAKTICKÁ ČÁST ..................................................................................................... 60 5.1.

Stanovení problému ......................................................................................... 60

5.2.

Formulace hypotézy ......................................................................................... 60

5.3.

Testování (verifikace, ověřování) hypotézy ..................................................... 61

5.4.

Vyvození závěrů a jejich prezentace ................................................................ 68

6.

ZÁVĚR ...................................................................................................................... 69

7.

RESUME ................................................................................................................... 71

8.

PŘÍLOHOVÁ ČÁST .................................................................................................... 73

9.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .............................................................................. 75

3

1. Úvod Praxe potvrzuje, že znalost psychologie je v dnešní době nepostradatelná pro všechny policisty, pracovníky ozbrojených složek, justice i bezpečnostních služeb, kteří se zabývají procesem dokazování, jak jej pojímá trestní právo. Proces postupného objasňování kriminálních činů totiž neprobíhá pouze jako mechanické vyhledávání a hodnocení kriminalistických stop, avšak zahrnuje také interakci s druhými lidmi, jako jsou pachatel (podezřelý, obviněný, příp. obžalovaný), poškozený nebo svědek. Pro úspěšné a profesionální zvládnutí těchto interakcí je třeba osvojit si jisté sociální a psychologické dovednosti. Psychologické poznatky mají zřejmě největší uplatnění v průběhu výslechu a následnému hodnocení výpovědi, ale promítají se nepochybně také do všech ostatních procesních úkonů. Dle potřeby mohou být aplikovány při prověrce výpovědi na místě, kriminalistické rekonstrukci, vyšetřovacím pokusu, konfrontaci, nebo rekognici. Vzhledem k tomu, že se objevuje stále komplikovanější trestná činnost, kterou mají na svědomí mnohem inteligentnější, a často také zkušenější a informovanější pachatelé, i kriminalisté musí držet krok s dobou a neustále hledat a využívat nové technické i psychologické metody a postupy odhalování a vyšetřování této trestné činnosti. Ve své práci bych proto ráda představila možnosti aplikace poznatků psychologie při vyšetřování trestných činů. V úvodu vysvětlím pojem forenzní psychologie a nastíním historii této vědní disciplíny. Poté popíšu možnost jejího využití v jednotlivých stádiích vyšetřování. Budu se přitom snažit vysvětlit základní rozdíly mezi přibráním psychologa konzultanta a přibráním znalce. Avšak největší pozornost bude z výše popsaných důvodů věnována výslechu a psychologickým aspektům metod jeho vedení. A to nejen těch v souladu s právem, ale také metod protiprávních. Výslechu je zasvěcena obsáhlá kapitola čtvrtá, ve které nejdříve představím tento procesní úkon ve světle dotčených vědeckých disciplín, poté rozeberu sociální a psychologické aspekty výslechu a následně se budu věnovat jednotlivým fázím výslechu, včetně nezbytné přípravy na tento procesní úkon a jeho dokumentaci. V další podkapitole se pokusím nastínit řešení typických výslechových situací, např. když vyslýchaný lživě vypovídá nebo má problémy s vybavením si předmětné události. Závěrečná podkapitola je věnována

4

nezákonným výslechovým metodám a popíšu zde některé případy nelidského a ponižujícího zacházení s vyslýchanými, a to ve vybraných demokratických zemích. Při zpracování tématu budu vycházet z dostupných publikací z oboru psychologie, kriminalistiky a trestního práva. Teoretický základ doplním o praktické zkušenosti, získané v průběhu praxe na okresním státním zastupitelství v Ostravě, jehož náplní byla také účast na soudních jednáních. Velkou inspirací pro mě byly rovněž připomínky policistů, kteří mi v průběhu dotazníkového šetření předali mnoho podmětných informací a zkušeností. V podkapitole týkající se nezákonných výslechových technik čerpám informace zejména ze soudních rozhodnutí a článků z tisku a na internetu. Obecně hodnotím množství a kvalitu dostupných pramenů za vyhovující, avšak v mnoha pracích jsou opakovaně citovány tytéž myšlenky, což podle mě snižuje jejich úroveň. Co se týče tématu výslechu, dle mého názoru není k dispozici práce, která by se svou komplexností a originalitou vyrovnala té od autorů Matiášek, Soukup a Bárta z roku 1968. To jen dokazuje, že toto téma si zasluhuje naší pozornost. Součástí práce je také praktická část, ve které jsou popsány závěry dotazníkového šetření provedeného mezi policisty z ostravských útvarů služby kriminální policie a vyšetřování. Jeho cílem bylo zjistit, do jaké míry ovládají teoretické znalosti z oboru kriminalistické psychologie a jak je v praxi uplatňují. Zajímalo mě také, jak vnímají podmínky pro vedení výslechu ve své každodenní praxi, a to jak podmínky materiální, tak legislativní. Toto téma jsem si zvolila proto, že mě zaujala jeho aktuálnost a víceoborovost. K zvládnutí problematiky je třeba umět se orientovat ve vědních oborech jako je psychologie (především pak její podobor forenzní psychologie), trestní právo nebo kriminalistika. Je rovněž opředeno mnoha mýty a především veřejnost jej vnímá poněkud zkresleně. Není se však čemu divit, neboť psychologie je médii a filmovým průmyslem prezentována jako všemocný nástroj v rukou kriminalistů. Využívání psychologie však není něco výjimečného, s čím se setkáváme pouze ojediněle, v těch nejsložitějších případech. Naopak je třeba trvat na tom, že alespoň základní znalost této vědní disciplíny by si měli osvojit zástupci všech orgánů činných v trestním řízení. Vyšetřování trestných činů totiž nelze konat mechanicky s orientací pouze na hmotné 5

důkazy. To je myslitelné nanejvýš při vyšetřování drobné kriminality. Avšak v případě obtížnějších věcí, například s nejasným motivem, nebo pokud má čin sériovou povahu, potřeba orientovat se v psychologii narůstá. Pokládám za důležité definovat na tomto místě pojem, který bude v mé práci často zmiňován, a to trestný čin. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.1 Dle nového trestního zákoníku z roku 2009 se trestné činy dále dělí na přečiny a zločiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.2 Za zločiny jsou potom označeny všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. Další kategorií trestných činů jsou zvlášť závažné zločiny, mezi které řadíme ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.3 Závažnější trestné činy4 jsou vyšetřovány a objasňovány službou kriminální policie a vyšetřování, která je organizačním článkem jednotlivých krajských ředitelství. Ostatními trestnými činy se zabývají jednotlivá oddělení územních odborů, a to v rámci jejich územního teritoria. Toto územní teritorium v současné době koresponduje s bývalými okresy.

1

§ 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze trestní zákoník) 2 § 14 odst. 2 trestního zákoníku 3 § 14 odst. 3 trestního zákoníku 4 Zde řadíme trestné činy, kde spodní hranice trestu začíná od pěti let odnětí svobody a dále pak taxativně vyjmenované trestné činy v §17 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze trestní řád nebo TŘ)

6

2. Forenzní psychologie V náročném procesu odhalování, vyšetřování a následného trestání trestných deliktů je využívána celá řada tzv. pomocných věd. Jednou z nich je také forenzní psychologie. Forenzní psychologie je oblast aplikované psychologie, která se na základě psychologických principů snaží porozumět trestným činům a kriminálnímu chování.5 Pomáhá tak orgánům činným v trestním řízení a následně soudcům lépe se vyznat v chování a prožívání podezřelých osob, obviněných, pachatelů, svědků, poškozených dospělých, dětí i mladistvých. Na rozdíl od ostatních aplikovaných psychologických disciplín tedy zkoumá psychologickou problematiku v právně relevantních situacích. Výraz „forenzní“ je odvozen od latinského slova „forum“, které označovalo tržiště či náměstí, na kterém se odehrával veřejný život obce včetně soudních pří.6 Tato věda je často označována termínem soudní psychologie, avšak tento výraz je nesprávný, neboť zcela pomíjí její využití v ostatních fázích trestního řízení (vyšetřování, přípravné řízení, výkon trestu, atd.). Přestože se snahy o vymezení předmětu a vytvoření systému forenzní psychologie u různých autorů liší, můžeme podle fází aplikace práva rozlišovat následující oblasti forenzní psychologie: kriminalistická psychologie, jejímž hlavním úkolem je rozvíjet psychologické poznatky pro zdokonalení procesů získávání, analýzy a hodnocení informací o spáchaném činu. Souběžně s tím usiluje o tvorbu psychologicky podložených postupů použitelných při objasňování a vyšetřování trestného činu; soudní psychologie v užším slova smyslu, která se zabývá psychologickými stránkami soudního projednávání věci. Zkoumá a konzultuje problematiku chování a prožívání osob v rozhodovací fázi; penitenciární a postpenitenciární psychologie,

5 6

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 10 tamtéž, s. 9

7

která rozpracovává psychologickou problematiku spjatou s výkonem trestu a problematiku opětovného začlenění jedince do normálního života po odpykání trestu; kriminologická psychologie, která se z psychologického hlediska vyjadřuje k otázkám, které tradičně spadají do zájmové sféry kriminologie (osobnost pachatele, osobnost oběti, psychologický výklad zdrojů kriminality a dalších sociálně patologických jevů, psychologická doporučení k různým úrovním prevence kriminality);7 viktimologická psychologie se poté zabývá problematikou psychiky oběti trestného činu a podává doporučení jak ji v průběhu trestního řízení co nejvíce šetřit. Forenzní psychologie je ucelená vědecká disciplína, která se snaží utřídit poznatky získané zejména z výzkumů a záznamů do vědeckých teorií, zároveň však má i svou praktickou stránku, kterou představují zejména služby vykonávané forenzními psychology pro soudy, policejními psychology pro kriminalisty či vyšetřovatele, apod., tj. pro uživatele, působící v oblasti uplatňování práva ve společnosti.8 Ve vztahu k trestnímu právu a kriminalistice plní forenzní psychologie podpůrnou (a současně nezastupitelnou) funkci v tom, že umožňuje: porozumět zvláštnostem prožívání a chování lidí v procesech (situacích) odhalování a vyšetřování trestných činů; ovlivnit

procesy

odhalování

a

vyšetřování

trestných

činů

pomocí

psychologických metod a postupů; predikovat následky interakcí v procesech odhalování a vyšetřování trestných činů v psychice účastníků.9 V systematice právních disciplín je řazena mezi forenzní vědy, spolu se soudní psychiatrií, sexuologií, apod., nebo také často mezi tzv. nejuristické kriminální vědy.

7

SPURNÝ, J. Quo vadis kriminalistická psychologie? Kriminalistika, 2006, č. 4, s. 257-262 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 8 9 SPURNÝ, J. Quo vadis kriminalistická psychologie? Kriminalistika, 2006, č. 4, s. 257-262 8

8

Velmi těsné vazby má na právní vědy jako kriminalistiku, kriminologii, penologii a především trestní právo. Jak už jsem výše uvedla, forenzní psychologie působí jako pomocná disciplína, a to ve vztahu ke kriminalistice. Navzdory dojmu, který bychom mohli nabýt na základě celé řady televizních seriálů z kriminalistického prostředí, forenzní psychologie nesupluje kriminalistickou techniku, taktiku ani metodiku. Psycholog nenahrazuje práci kriminalistů a nenabízí jednoznačné odpovědi na to, kdo čin spáchal, proč a jak jej nejlépe potrestat. Při vyšetřování zvlášť komplikovaných případů však psychologové můžou nabídnout svou pomoc poté, co tradiční kriminalistické vyšetřovací metody selžou – například formou profilu neznámého pachatele. Ani v této situaci však nelze brát jejich doporučení za stoprocentní a vedoucí k jednoznačné identifikaci pachatele.10 Nové druhy trestné činnosti vyvolávají praktickou potřebu zdokonalovat metody a postupy jejich odhalování a objasňování. Pachatelé bývají čím dál informovanější a jejich činy čím dál promyšlenější. Nezřídka se setkáváme s vysoce inteligentním pachatelem, který zvládá dokonale manipulovat s vyšetřujícími orgány. V návaznosti na to vzrůstají požadavky na odbornou přípravu policistů, případně na užší spolupráci s psychologem – konzultantem.

2.1.

Historie forenzní psychologie

Jakožto samostatný vědní obor má i forenzní psychologie svou historii, v průběhu které se profiloval předmět jejího zájmu, rozrůstala se vědecká komunita a vznikaly určité institucionální základny. V praxi to mělo vliv zejména na vývoj její metodologie a vše se odráželo také v právní úpravě. První náznaky průniku psychologie do právních disciplín se objevovaly již v době osvícenství, kdy se historicky prvním tématem stal popis a rozbor vnitřního psychického dění zločince (dnes motivace k činu a osobnost pachatele). Osvícené názory Itala C. Beccaria (1738-1794) přispěly ke zrodu moderního pojetí trestního práva. Byl to právě Beccaria, kdo formuloval zásady „nulum crimen sine lege“ a „nulla poena sine 10

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie, Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 285

9

lege“. Ve svých pracích se zamýšlel nad příčinami, které vedou člověka ke spáchání trestného činu a spatřoval je např. v chudobě, nevědomosti či egoismu. Na rozdíl od předešlých autorů již nespojuje zločin s posedlostí ďáblem. Člověk je podle něj součástí společnosti, proto do ní po trestu musí být opět zařazen. Pojem kriminální psychologie poprvé použil J. Ch. G. Schaumann ve své knize Ideje kriminální psychologie z roku 1792. V roce 1832 mohl J. B. Friedreich předložit ucelené dílo s názvem Systém soudní psychologie, které soustředilo a analyzovalo veškeré dosavadní poznatky z oboru forenzní psychologie. V průběhu vývoje forenzní psychologie vykrystalizovaly dvě hlavní linie, které se liší co do předmětu zájmu a obsahového zaměření. Jeden pohled se zaměřuje na psychologické zkoumání osobností pachatelů a obětí. Zabývá se především otázkami psychických zvláštností pachatelů, prožíváním a chováním obětí. Protože jde o otázky, které spadají do zájmové sféry kriminologie, reprezentuje tato větev kriminologicky orientovanou forenzní psychologii. Druhou linii reprezentují kriminalisticky zaměření autoři, orientovaní na hledání možností využití psychologie při vyšetřování a objasňování trestné činnosti. Konkrétně jde o otázky spojené s dokazováním, se získáváním výpovědi, vedením výslechu, poskytováním psychologické podpory při provádění vyšetřovacích úkonů (využívání kriminalistických metod) apod. V rámci této linie vystupuje forenzní psychologie jako pomocný nástroj kriminalistiky s těsnými vazbami na trestní právo.11 Počátky využívání psychologických poznatků pro účely vyšetřování kriminálních kauz spadají zhruba do přelomu 19. a 20. století. V průběhu 19. století došlo k přerodu psychologie ze spekulativní vědy vznikající v pracovnách filozofujících myslitelů na vědu empirickou. Poprvé se zde objevují problémové okruhy (např. omyly ve výpovědích, existence justičních omylů, poznání o nespolehlivosti doznání, apod.). Psychologové se poprvé oficiálně zapojují do živých kriminálních případů v roli tzv. expertních svědků (expert witnesses). Pravděpodobně prvním doloženým expertem se stal psycholog Albert von Schrenck-Notzing, který v roce 1896 zpochybnil věrohodnost výpovědi svědků při soudním líčení v Mnichově proti muži obviněnému z vražd tří žen. V tomto 11

SPURNÝ, J. Quo vadis kriminalistická psychologie? Kriminalistika, 2006, č. 4, s. 257-262

10

případě byla poprvé uplatněna hypotéza tzv. retroactive memory falsifikation (jev, kdy v důsledku mediálního tlaku v případu dochází u svědků k bezděčnému překrytí skutečně vnímaného s tím, co podle tisku mohli a měli vnímat). Prvním skutečným znalcem se stal známý psycholog W. Stern, který vystupoval nejčastěji na žádost obhajoby v soudních síních již v letech 1902 a 1903. Získal si nechvalnou přezdívku „velký exkulpátor“, protože se mu úspěšně dařilo zpochybňovat výpovědi těch svědků, kteří usvědčovali obžalovaného.12 V roce 1906 je zřízen v Berlíně Institut pro aplikovanou psychologii a výzkum, který sehrál významnou roli v rozvoji forenzní psychologie. Z pohledu dnešního pozorovatele lze říci, že s počátkem 20. století se psychologie stává takřka módní záležitostí v právní teorii i praxi.

12

ČÍRTKOVÁ, L. Současné trendy v kriminalistické psychologii, Kriminalistika, 2007, č. 1, s. 30

11

3. Možnosti využití služeb psychologa při vyšetřování trestných činů Poznatky z psychologie lze v rámci procesu objasňování a vyšetřování trestných činů využívat v celém jeho průběhu - od okamžiku, kdy orgány činné v trestním řízení z vlastního či cizího podnětu učiní závěr o podezření ze spáchání trestného činu, v průběhu přípravného řízení, po zahájení trestního stíhání určité osoby, v řízení před soudem a dokonce i v průběhu výkonu trestu za spáchaný čin. Jak jsem však již naznačila v úvodu své práce, budu se zde věnovat zejména přípravnému řízení. Policejní orgány i státní zástupce jsou povinni přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin.13 V tomto okamžiku nastává první psychologické hodnocení informace, kdy osoba přijímající oznámení musí vyhodnotit nejen to, zda popisovaná událost naplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, ale také věrohodnost přijaté informace. Ne

vždy

jsou

rozpory

v přijatém

oznámení

patrné

při

prvním

kontaktu

s oznamovatelem. Zkušený policista by ale měl rozpoznat náznaky toho, že vše není v pořádku a odhalit nejasnosti ve výpovědi oznamovatele. Ušetří tak kriminalistům mnoho času a práce při vyšetřování události, která se nestala a pátrání po pachateli, který neexistuje. Výbornou práci odvedli pražští kriminalisté v únoru 2005. Mladý muž z Havířova podal na policii oznámení, že se stal obětí loupežného přepadení. Neznámí útočníci ho měli kolem půl jedenácté v noci ve stanici metra Háje zkopat a okrást o osobní doklady. Bylo však zjištěno, že v té době probíhal ve stanici metra úklid, navíc bylo místo pod dohledem bezpečnostních kamer a ty žádnou takovou událost nezaznamenaly. Kriminalistům bylo také podezřelé, že údajní pachatelé odcizili pouze osobní doklady poškozeného a ostatní věci, včetně mobilního telefonu a peněženky, nechali bez povšimnutí. Mladík navíc neměl na těle žádné stopy násilí a nemohl ani jednoho z pachatelů blíže popsat. Rozpory ve svém oznámení nedokázal 13

§ 158 odst. 2 TŘ

12

vysvětlit. Nakonec uvedl, že byl opilý, a protože mu chyběly doklady, došel k závěru, že jej musel někdo přepadnout. Policejní komisař tak v souladu se zákonem celou věc odložil.14 Zde hraje důležitou roli záznamová technika, která v případě telefonického oznámení umožňuje zpětné psychologické posouzení projevu oznamovatele v procesu audioexpertizy. Nezřídka se totiž stává, že pachatel v rozrušení těsně po činu sám oznámí skutek policii, avšak svojí vinu na něm odmítá a vydává se za svědka.

3.1.

Konzultační činnost psychologa

Pokud si orgány policie nevystačí se svými odbornými znalostmi z psychologie, mají možnost využít pomoci psychologa-konzultanta. Termín konzultační činnost je souhrnným označením pro aplikaci psychologické pomoci ve fázi objasňování a vyšetřování trestného činu. Jde o odbornou podporu při řešení kriminalistickopsychologických problému v přípravném řízení.15 Zajišťují ji buď policejní psychologové, nebo externí odborníci z univerzitních, klinických i výzkumných pracovišť. V praxi se tak děje zejména v případě závažnější kriminality, tzn. při vyšetřování trestných činů vyjmenovaných v § 17 TŘ, k jejichž projednávání v prvním stupni je příslušný krajský soud. Sám trestní řád ve svém § 157, odst. 3 uvádí, že „V závažných a skutkově složitých věcech může státní zástupce nebo policejní orgán využít odborné pomoci konzultanta, který má znalost ze speciálního oboru.“. Výsledkem práce konzultanta bývá nejčastěji odborné stanovisko nebo doporučení, které se většinou stává součástí trestního spisu a slouží poté k zaměření dalšího vyšetřování. Nemá tedy důkazní, nýbrž pouze kriminalisticko-taktickou hodnotu. I když se tak děje pouze sporadicky a výjimečně, mohou být služby psychologakonzultanta využívány již před započetím vyšetřovacích úkonů. Nápomocni mohou být zejména při operativně pátrací činnosti policie nebo při použití operativně pátracích

14

MIKLÍKOVÁ Eva, BERNÁŠEK Ladislav, Loupež si vymyslel [online]. Metropol - policie Praha, 2005 [cit. 2010-02-03]. Dostupné z: http://web.mvcr.cz/archiv2008/regiony/praha/metropol/2005/050301.html 15 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie: základy praktické psychologie pro policisty. 2. rozš. vyd. Praha : SUPPORT, 1996. s. 3

13

prostředků a metod. Svými znalostmi mohou přispět např. k vytvoření profilu zájmové osoby při jejím sledování nebo odposlechu. 16 V prvopočátcích vyšetřování se psycholog-konzultant nejčastěji podílí na tvorbě vyšetřovacích verzí, zejména z hlediska motivačního pozadí trestného činu a typování skupinové příslušnosti pachatele. V pozdějších stádiích se může účastnit na přípravě a provedení konfrontace, na volbě taktiky výslechu nebo posuzovat věrohodnost výpovědi vyslýchaného (buď přímo v průběhu výslechu, nebo na základě jeho videozáznamu).17 Pro objasnění určitých skutečností důležitých pro trestní řízení si může orgán činný v trestním řízení vyžádat i tzv. odborné vyjádření, jehož dožádání je upraveno v § 105 TŘ. Zde se naopak stává součástí vyšetřovacího spisu vždy. Výjimečné postavení zaujímají tzv. speciální postupy forenzní psychologie, které nebývají standardní součástí vyšetřování, ale v případě nutnosti může být k jejich provedení přizván psycholog se zvláštními, rozšířenými znalostmi. Do těchto služeb patří zejména fyziodetekce (neboli polygraf, detektor lži), videografie (interpretace dokumentace vyšetřovacích úkonů), psychologické profilování neznámého pachatele, grafologie (psychologický rozbor ručního písma), forenzní psycholingvistika (forenzní analýza obsahu textu) či vyšetřovací hypnóza.18 Po zahájení trestního stíhání konkrétní osoby přibírají orgány policie nebo státní zástupce psychologa-konzultanta k jednotlivým vyšetřovacím úkonům. Nejčastěji se tak děje při úkonech jako je výslech, rekonstrukce, rekognice a konfrontace. Méně často potom při vyšetřovacím pokusu nebo prověrce na místě.19

16

ZÁHORSKÁ, J. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál 2007. s. 83 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 295 18 tamtéž, s. 295-296 19 ZÁHORSKÁ, J. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál 2007. s. 86 17

14

3.2. Soudně znalecká psychologická činnost Další z možností využití služeb psychologa při vyšetřování trestných činů je přibrání znalce. Soudně znalecká činnost představuje dnes běžně dostupnou psychologickou službu využívanou pro účely vyšetřování i soudního projednávání věci. Je pro ni příznačné, že má procesní nikoli pouze taktický význam. Tzn., že na soudně znalecký posudek se nahlíží jako na důkazní prostředek, uplatňuje se jako jeden z řady důkazů a soud k němu při projednávání věci přihlíží.20 Znaleckou činnost vykonávají odborníci, kteří jsou jmenováni soudem, jsou zapsáni do příslušného seznamu znalců a prokazují se tzv. znaleckou doložkou. Ve výjimečných případech mohou být přizváni ad hoc i psychologové, kteří v seznamu zapsáni nejsou. Znaleckou činnost mohou vykonávat i odborné ústavy či expertní pracoviště. Je však nutné podotknout, že znalecký posudek nemůže podat ten, který se již v téže věci odborně vyjadřoval jako psycholog-konzultant. Zadavatelem posudku mohou být jednak orgány činné v trestním řízení – policejní orgány (formou opatření), státní zástupce nebo soud. Dle § 89 odst. 2 TŘ, který uvádí, že každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout, jim může být také obhájce, pachatel činu nebo výjimečně poškozený. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.21 Ne vždy však jimi zadané posudky vyhoví požadavkům stanoveným v § 110a TŘ. Znalecký posudek má potom váhu pouze listinného důkazu. Při své činnosti používá znalec především klasické psychodiagnostické metody – podrobuje obviněného (poškozeného, vzácněji svědka) psychologickému vyšetření, pomocí něhož posuzuje jeho osobnost, věrohodnost, kriminální motivaci či jeho následný kriminální vývoj a možnost resocializace. 22 Znalecká činnost je upravena právními předpisy mnohem podrobněji než činnost psychologa-konzultanta. Obecné podmínky pro přibrání znalce v trestním řízení jsou 20

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 286 § 89 odst. 2 TŘ 22 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 288293 21

15

obsaženy v § 105 TŘ. Tento paragraf ve svém prvním odstavci říká, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.23 Lze z něj tudíž vyčíst, že možnost přibrání znalce je nastavena subsidiárně, pro případ, že posuzovaná otázka je složitějšího charakteru. V § 116 TŘ a násl. obsahuje trestní řád speciální ustanovení o znaleckém vyšetření psychického stavu obviněného. Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu znalec z oboru psychiatrie.24 Ten je zkoumán zejména při podezření na nepříčetnost nebo zmenšenou příčetnost obviněného při spáchání trestného činu. Dle § 118 TŘ lze nařídit také znalecké vyšetření duševního stavu svědka, a to zpravidla pro posouzení jeho hodnověrnosti. Komplexní úpravu znalecké činnosti můžeme nalézt v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a ve vyhlášce č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících. Produktem znalce je znalecký posudek. Aby byl použitelný pro účely trestního řízení, musí obsahovat předepsané náležitosti. Předně je součástí posudku jeho zadání, ve kterém jsou položeny odborné otázky, na které má znalec podat odpovědi. Pro zhodnocení nutnosti znaleckého posouzení dané skutečnosti a správnou formulaci otázek je bezesporu nutná alespoň základní psychologická průprava vyšetřovacích a soudních složek. Za ocitovaným zadáním následuje stručný výpis ze spisové dokumentace, kdy znalec z trestního spisu vybere ty části, které považuje za stěžejní pro zodpovězení položených otázek. V následující části posudku znalec popíše zvolený postup a psychologické metody, které použil. Poté uvádí výsledky vyšetření, tj. psychologický nález v podobě posouzení osobnosti vyšetřovaného a jeho chování v průběhu sezení u znalce psychologa. Závěr posudku zahrnuje stručné a srozumitelné odpovědi na položené otázky. Hypotetické, pravděpodobnostní závěry musí být jako takové zcela

23 24

§ 105 odst. 1 TŘ § 116 odst. 1 TŘ

16

jasně označeny. Neoddělitelnou součástí posudku jsou také formální náležitosti stvrzující jeho platnost a autorství (včetně znalecké doložky).25 Je nutné zdůraznit, že znalec činí odborné závěry pouze a jenom o skutkových otázkách a nepřísluší mu právní hodnocení věci, ani hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že znalec by se neměl vyjadřovat ke specifické věrohodnosti, tedy k určité výpovědi. Výpověď je v právním řízení pokládána za důkazní prostředek, jde o tzv. osobní důkaz. Pokud pak je znalec dotazován na věrohodnost určité konkrétní výpovědi, je vlastně tázán na její shodu se skutečností, tedy na její pravdivost a tím, že se znalec vyjadřuje k pravdivosti výpovědi, překračuje své kompetence a hodnotí důkazy.26 Na druhou stranu se objevují názory, že při posuzování specifické věrohodnosti se znalec nevyjadřuje k tomu, zda určitý děj, popsaný ve výpovědi, nastal, či nikoliv. Je kompetentní pouze k tomu, aby sdělil soudu svůj expertní názor na to, nakolik konkrétní výpověď splňuje psychologická kritéria věrohodnosti. Pomůže tedy soudu orientovat se ve složitých psychologických souvislostech výpovědi, a přitom mu ponechá konečné slovo a znalecký posudek bude podléhat volnému hodnocení soudu, tak jako každý jiný důkaz.27 Znalec obvykle vypovídá před soudem, soud k závěrům znaleckého posudku přihlíží při vynesení svého výroku o vině či nevině a trestu.28

25

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 290 PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, 2001. s. 170 27 Blíže k této problematice PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, 2001. s. 170 28 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 293 26

17

4. Psychologie výslechu Jedním z klíčových témat forenzní psychologie je psychologie výslechu. Informace o kriminalisticky významné události zafixované ve vědomí člověka jsou obsaženy v tzv. paměťových stopách.29 Prostřednictvím lidské řeči může člověk tyto informace sdělit vyslýchajícímu, který událost vyšetřuje, a to formou výpovědi. Není to ovšem jednoduché, neboť jak vnímání, tak i zapamatování a následná reprodukce jsou podmíněny mnoha faktory osobnostního i situačního rázu. Zkoumány jsou však také psychologické problémy příjmu a zachycení sdělovaného vyslýchajícím. Psychologie se zabývá výslechem ve dvou ohledech. Za prvé zkoumá výslech jako určitou zvláštní formu interpersonálního jednání a objasňuje psychologické souvislosti dění mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. Za druhé se zabývá výsledným produktem výslechu, tj. výpovědí. Zajímá ji, jaké psychologické okolnosti se podílejí na utváření výpovědi, a posuzuje její věrohodnost. Forenzní psychologie vyplňuje právní rámec výslechu i taktiku jeho provádění psychologickými doporučeními, jak poznat, vysvětlit a ovlivnit (případně predikovat) prožívání a chování účastníků výslechové interakce. Zjednodušeně lze tedy říci, že hlavní smysl využívání psychologických poznatků při výslechu spočívá v porozumění psychickým jevům, které se odehrávají ve vědomí účastníků výslechové interakce a determinujících jejich chování a reakce.30 V praxi má psychologická podpora výslechu podobu jednak kvalifikované činnosti psychologů jako soudních znalců při posuzování osobnosti vyslýchaných osob, případně jako konzultantů při přípravě či provádění náročných výslechů nebo podobu aplikace a využívání psychologických poznatků vyslýchajícími-nepsychology při vedení výslechů.31

29

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 7 30 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 21 31 tamtéž, s. 21

18

4.1.

Výslech jako interdisciplinární problém

V souladu s výše uvedeným můžeme definovat výslech jako právně regulovaný proces získávání, zpracování, hodnocení a dokumentování informací o skutku, který je předmětem vyšetřování. Na výslech lze nahlížet jako na procesní úkon (z pohledu trestního práva), jako na kriminalistickou metodu (z pohledu kriminalistiky) nebo jako na specifickou formu sociálního styku (z pohledu forenzní psychologie). V souvislosti s těmito pohledy je tedy výslech předmětem zájmu hned několika vědních oborů. Na následujících řádcích se pokusím přiblížit ty aspekty výslechu, které ten daný obor zkoumá.

4.1.1. Výslech v pojetí trestního práva Předmětem trestního řízení je určitý skutek. Hlavním úkolem trestního řízení je zjistit, zda se tento skutek stal, jestli je trestným činem a kdo je jeho pachatelem. Je třeba také zjistit okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.32 Orgány činné v trestním řízení zpravidla nebývají při vyšetřovaném skutku osobně přítomny, proto jej musí kvůli jeho objasnění rekonstruovat pomocí všech dostupných důkazů. Skutečnost, která má být zjištěna, označuje nauka trestního práva jako předmět důkazu. Zdroj, z něhož orgán činný v trestním řízení důkazy čerpá, se nazývá důkazní prostředek.33 Platný trestní řád ovšem používá pouze pojem důkaz. Mezi nejčastěji využívaný důkazní prostředek v trestním řízení patří výslech obviněného a svědka (včetně svědka-poškozeného). Produktem výslechu je výpověď, která je nejen důkazním prostředkem, ale také pramenem pro utváření vyšetřovatelova přesvědčení v průběhu přípravného řízení a hlavně nenahraditelným zdrojem informací. Výslech je v trestním řádu upraven pro případ výslechu obviněného především ustanoveními § 90 až 95 TŘ, která platí přiměřeně i pro výslech ve zkráceném přípravném řízení dle § 179b odst. 3 TŘ. Podmínky pro výslech podezřelé zadržené 32

SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 14 CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vyd. Praha : Linde, 2006. s. 298 33

19

osoby jsou stanoveny v § 76 TŘ. Ve stádiu hlavního líčení je potom v § 207 – 208 TŘ speciálně upraven výslech obžalovaného. Výpověď obviněného plní v trestním řízení dvojí funkci: 1. je jedním z důkazních prostředků a současně 2. je prostředkem jeho vlastní obhajoby proti sdělenému obvinění.34 Zejména úvodní část výslechu, kdy je obviněnému dán prostor, aby se sám a vlastními slovy co nejpodrobněji vyjádřil k obsahu obvinění jako celku a k jeho jednotlivým okolnostem a osobám umožňuje obviněnému vyjádřit vlastní postoj k obvinění neovlivněný poznáním vyslýchajícího. Vyslýchaný sám volí, v jakém rozsahu a v jaké hloubce se ke sdělenému obvinění vyjádří a zda uvede, či neuvede další okolnosti, zejména pohnutku, motiv a další.35 Důležité je však zmínit, že ani případné doznání obviněného nezbavuje vyslýchajícího povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu.36 Ten se totiž často dozná k méně závažnějšímu skutku ve snaze zamlčet a uniknout potrestání za skutek závažnější. Úprava výslechu obviněného se použije i na výslech podezřelého, pokud se vyslýchá o obsahu podezření. Zadržený podezřelý má všechna práva jako obviněný a musí o nich být před výslechem poučen.37 Dalším způsobem jak získat ucelené informace o spáchaném trestném činu je výslech svědka, který je upraven v § 97 a násl. TŘ. Svědek je osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech, jež vnímala svými smysly.38 Povinnost svědčit je zásadně všeobecná a zahrnuje jednak povinnost dostavit se na předvolání k orgánu činnému v trestním řízení a následně povinnost vypovídat jako svědek. Trestní řád však obsahuje výjimky a to buď ve formě úplného zákazu výslechu o určitých okolnostech uvedených v § 99 TŘ, nebo přiznává osobě právo odepřít výpověď v případě, že je v příbuzenském vztahu s obviněným nebo v případě, že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání osobám uvedeným v § 100 odst. 2. TŘ. 34

JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 2. nezm. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2002. s. 571 KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 9 36 § 2 odst. 5 TŘ 37 § 76 odst. 3 - 6 TŘ 38 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 16 35

20

Všechny osoby v tomto ustanovení uvedené mají právo, nikoli již povinnost odepřít výpověď. O tomto svém právu musí být vždy řádně poučeny, a to před každým svým výslechem. Nevyužije-li svědek tohoto oprávnění a rozhodne se vypovídat, vztahují se na jeho výslech všechna ustanovení o výslechu svědka, včetně jeho povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic nezamlčet (§ 101 odst. 1 TŘ) a možnosti uplatnit vůči němu případně trestní sankci pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 TZ.39 Situaci, kdy je třeba učinit výslech svědka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon upravuje § 158a TŘ. Na podání vysvětlení jako specifickou formu výslechu se vztahuje § 158 odst. 4 TŘ a násl.

4.1.2. Výslech v kriminalistickém pojetí Právní regulaci výslechu, jako procesního úkonu podává trestní právo, avšak jeho faktickou prováděcí stránkou se zabývá kriminalistika, přesně řečeno její podobor kriminalistická taktika. Kriminalistická taktika je neoddělitelnou součástí kriminalistiky a na rozdíl od kriminalistické techniky, jejímž předmětem zájmu jsou materiální kriminalistické stopy, svými metodami zkoumá především paměťové kriminalistické stopy.40 Kriminalisticko-taktickými metodami rozumíme metody kriminalistické praktické činnosti představující strukturu, obsah a posloupnost typických činností policejních orgánů při odhalování, objasňování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Zahrnují zpravidla proces získávání informací, jejich přetváření, dokumentaci a způsob jejich využití v praxi. Takovými strukturálními metodami jsou např. metoda kriminalistických verzí, plánování procesu odhalování, objasňování a vyšetřování trestných činů, metody výslechu, rekognice atp.41 Mezi kriminalisticko-taktické metody řadíme rovněž výslech, který je obecně nejrozšířenější metodou kriminalistické praxe. V některých případech je výslech 39

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005 STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 12 41 tamtéž 40

21

jediným prostředkem získání informací o trestném činu – zejména v případě absence materiálních důkazů. Jeho podstata spočívá v získávání informací z paměťových stop jejich reprodukcí. Paměťovou stopu můžeme definovat jako odraz objektivní reality, který vznikl a formoval se ve vědomí člověka v příčinných souvislostech s kriminalisticky významnou událostí.42 Cílem výslechu není získání doznání obviněného nebo jeho usvědčení, ale získání úplné a pravdivé výpovědi, která přispěje k objasnění vyšetřované události a ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V průběhu výslechu vyslýchaný činí výpověď. Výpovědí se tedy rozumí sdělení vyslýchané osoby učiněné v průběhu výslechu a zadokumentované podle příslušných právních předpisů.43 Informace, které vyslýchající v interakci s vyslýchaným získá, mohou sloužit buď jako soudní důkaz nebo jako podklad pro další vyšetřování věci. Mohou potvrdit nebo vyvrátit kriminalistickou verzi, případně vést k úpravě plánu vyšetřování. Výslech je možné klasifikovat podle různých kritérií, na jejichž základě kriminalisté zvolí nejvhodnější taktiku jeho vedení. Prvním kritériem je dělení výslechu na základě procesního postavení vyslýchaného a to podle trestního řádu. K vyslýchané osobě je logicky třeba přistupovat rozdílně podle stupně její zainteresovanosti na objasnění šetřeného případu. Podle toho vyslýchající volí, na co se bude dotazovat a formuluje správně otázky. Výslech osoby přizvané k podání vysvětlení. Policie prostřednictvím přijetí těchto vysvětlení v první fázi prověřování zjišťuje, zda je ve věci podezření z trestného činu přítomno a následně o uvedeném podezření zajišťuje potřebné důkazy. Touto osobou může být prakticky kdokoliv, kdo může kriminalistům blíže osvětlit skutkové okolnosti věci. Její výpověď zpravidla nemá povahu důkazu, avšak má významné procesní důsledky. Avšak i přijímání uvedených vysvětlení, musí být prováděno zákonným způsobem a formou, aby byla

42 43

STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 100 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 18

22

zachována procesní hodnota a využitelnost takto zjištěných důkazů o spáchání trestného činu. Výslech podezřelého (obviněného). Jak už jsem uvedla výše, podezřelý (obviněný) bývá tím, kdo jako jediný může znát všechny okolnosti případu. Cílem jeho výslechu je zjistit jednak vlastní průběh trestného činu i všechny s tím související okolnosti (způsob, motiv, příčina, pomoc, spolupráce, atd.), jednak jeho obhajobu, jeho stanovisko k vyšetřované věci.44 Označení této osoby se přitom odvíjí od procesního stádia, ve které se věc nachází (zda bylo již osobě sděleno obvinění, či nikoliv). Výslech svědka. Svědek je osoba, která skutek vnímala vlastními smysly a zpravidla není na vyšetřovaném případu přímo zainteresována. Proto může vyšetřovatelům poskytnout velmi cenné informace, které mohou přispět k objasnění skutku a zjištění pachatele. Výslech poškozeného. I když trestní řád nerozlišuje výslech svědka od výslechu poškozeného, díky jeho zpravidla velmi vysoké zainteresovanosti na věci je třeba ho považovat za samostatnou kategorii, vyžadující ojedinělý přístup. Poškozený bývá zpravidla i osobou, která podezření ze spáchání trestného činu oznámila orgánu činnému v trestním řízení a nazývá se oznamovatelem. Od kvality výslechu oznamovatele - poškozeného se ve valné většině případů, odvíjí míra úspěšnosti vyšetření a objasnění případu. Při realizaci výslechu poškozeného je nutné nejen klást důraz na kvalitní zjištění všech potřebných informací o spáchaném trestném činu, ale rovněž šetrně dbát na mnohdy otřesený či narušený psychický stav oběti trestného činu. V největší možné míře je třeba vyvarovat se sekundární viktimizaci, neboť je nežádoucí, aby vinou vadného a nekvalifikovaného přístupu policisty docházelo k prohlubování psychických následků trestného činu ještě i po ukončení útoku.

44

MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968. s. 169

23

Výslech znalce. Znalec se vyjadřuje k věci nejčastěji prostřednictvím znaleckého posudku, ale ani jeho výslech není vyloučen. Takový postup je nezbytný zejména v případě nejasnosti nebo neúplnosti znaleckého posudku.45 Mezi další kritéria dělení výslechu patří například věk. Jinak je třeba přistupovat při výslechu k dětem, mladistvým, dospělým a starým osobám. Dále kriminální zkušenost pachatele, kdy v závislosti na zkušenosti vyslýchaného s výslechem a s procesem vyšetřování celkově, je možné při výslechu ve větší či menší míře uplatňovat taktické postupy. Podle vztahu vyslýchaného k vlastní výpovědi můžeme dělit výslechy na tyto základní druhy: výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu a jejichž úmysl se kryje s nastalým následkem; výslech osob, které chtějí vypovídat pravdu, avšak úmysl se z některých objektivních nebo subjektivních důvodů s nastalým následkem nekryje; výslech osob, které nechtějí vypovídat pravdivě.46

45

klasifikace dle STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008 46 klasifikace dle SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008

24

4.2. Sociální a psychologické aspekty výslechu Výslech v psychologickém slova smyslu chápeme jako dynamický, relativně uzavřený, časově ohraničený systém vzájemně podmíněných interakcí (vztahů a komunikačních aktů) mezi vyslýchajícím a vyslýchaným probíhající ve specifických podmínkách výslechové situace.47 Jedná se o řízený rozhovor, v rámci něhož se jednotlivé subjekty vzájemně ovlivňují a tvoří specifickou sociální situaci. Tato situace se liší od běžné komunikační situace zejména svým předmětem, kterým jsou informace o šetřeném skutku. Proces výměny informací mezi vyslýchajícím a vyslýchaným má normativně stanovený průběh. Výsledkem komunikace jsou sdělení zachycená protokolárně do podoby výpovědi.48 Specifickým znakem výslechu je informační nerovnováha, kdy jeden subjekt disponuje potřebnými informacemi o skutku a druhý je na něm informačně závislý. V průběhu výslechu se nerovnováha mění a vyslýchající získává správným působením na vyslýchaného právně relevantní informace. Dochází přitom i k výměně psychologických informací o projevech, chování, prožívání, postojích účastníků výslechové interakce. Výslechová situace se vyznačuje svým vysoce rolovým charakterem. Ten je dán zejména právní regulací výslechu, která určuje procesní postavení jeho účastníků. Jednotliví účastníci výslechové interakce tak vstupují do vzájemných kontaktů jako nositelé sociálních rolí. Roli lze charakterizovat jako soubor očekávání spojený s chováním v určité pozici, situaci, profesi. Jako model chování dává jedinci možnost prvotní orientace v sociálním prostoru.49 Postavení účastníků výslechu je tedy nerovné a závislé právě na jejich sociální roli. Ve výslechové praxi má také důležitý význam pozice vlivu a moci, která souvisí právě s rolí, kterou jedinec zaujímá ve společenské struktuře.50 Další zvláštností výslechové situace je její psychická náročnost. Tu vyvolávají osobnosti účastníků výslechu, pro jejich trvalejší osobnostní kvality nebo aktuální projevy chování, ve spojení se situačními vlivy. Zdrojem stresu je pro vyslýchajícího často

47

SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 25 tamtéž, s. 30 49 tamtéž, s. 33 50 MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968. s. 9 48

25

složitost dané věci a s ní spojený pocit nekompetentnosti a to zejména při nedostatku jiných důkazů. Zvýšit jej může také jeho postoj k šetřenému skutku – např. když způsob spáchání trestného činu, jeho oběť nebo zvlášť zavrženíhodná pohnutka vyvolávají u vyslýchajícího negativní emoce. U vyslýchaného obviněného se stres zvyšuje s tím, jak si začíná uvědomovat závažnost následků svého činu, množství informací a důkazů, které proti němu vyslýchající má. U poškozeného potom tím, že musí znovu líčit pro něj traumatizující zážitek. Dalším zdrojem psychické zátěže bývají interpersonální konflikty. Pod tímto pojmem si můžeme představit postoje jedince na základě jím vnímaných osobnostních zvláštností druhého účastníka - např. jeho fyzický vzhled nebo příslušnost k určité sociální skupině. Má na ně vliv také jeho aktuální chování nebo reakce. Psychickou zátěž však nevyvolávají stresogenní faktory bezprostředně. To, zda se určitý faktor z prostředí nebo i organismu jedince stane stresujícím, závisí na subjektivním významu, který jedinec působícímu faktoru přisoudí, a na obsahu a intenzitě prožitku (zkušenosti), jež v něm toto posouzení vyvolá.51 K lepšímu zvládnutí stresové situace potom napomáhá zejména porozumění tomu, co a proč se odehrává v psychice druhého účastníka, a porozumění odezvě – vlastnímu prožitku, který ve mně toto chování vyvolalo. Výslech tedy můžeme charakterizovat jako formu mezilidského jednání či sociálního styku, který je tvořen následujícími stránkami: 1) percepční stránka (interpersonální percepce), 2) komunikační stránka, 3) interakční stránka.52 Tyto stránky probíhají současně a vzájemně se podmiňují a ovlivňují. Liší se v tom, do jaké míry jsou uvědomovány a vědomě regulovány jednajícími osobami. Při zaměření na první stránku, tj. interpersonální percepci, se sleduje, jak se jednající osoby navzájem vnímají, jaké představy a soudy si o sobě vytvářejí a podle jakých pravidel přitom postupují. Jde tedy především o orientační odhad vyslýchaného. Při pohledu ze strany druhé nás zajímá, co a jakým způsobem si osoby sdělují, neboli jaké informace a jak si je mezi sebou vyměňují. 51 52

SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008. s. 39 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. s. 299

26

4.2.1. Interpersonální percepce ve výslechu Procesy interpersonální percepce nebývají plně uvědomovány. Vnímání druhého v nás spontánně a bezděčně vyvolává určité představy o tom, jaký „typ“ člověka máme před sebou. Podle těchto intuitivních soudů se pak k vnímané osobě i chováme. Nejedná se tedy o hodnocení objektivní, založené na racionální úvaze a zohlednění všech dostupných informací, ale je vždy vysoce subjektivní záležitostí. Je to proces spojený s myšlenkovou aktivitou, s emocemi, s morálním hodnocením a některými dalšími projevy hodnotících, interpretačních soudů jedince.53 Zejména vyslýchající by si měl být vědom těchto procesů a dávat si pozor na unáhlené, subjektivně zkreslené hodnocení vyslýchaného, které má poté vliv na to, jak s ním v průběhu výslechu jedná. Avšak i zkušení vyslýchající se dopouštějí v této souvislosti mnoha chyb, mezi které patří zejména: První dojem – spočívá v tom, že si vyslýchající utvoří názor o vyslýchané osobě v prvních minutách výslechu, a to názor, který je založen na intuici, nikoli na racionálním poznání. První dojem však často přetrvává, protože vyslýchající nevnímá signály nasvědčující nutnost jej změnit. Haló efekt - vyslýchající vnímá vyslýchaného prostřednictvím jedné, dominující charakteristiky, na základě které si udělá celkový dojem o jeho osobě. Kognitivní (referenční) rámec – objevuje se zejména u vyšetřovatelů, kteří se specializují na jeden druh trestné činnosti. Ti si na základě opakující se zkušenosti vytváří kognitivní schémata, na základě kterých filtrují sdělení vyslýchaného. Idiosynkrasie – jedná se o přecitlivělost až nesnášenlivost vyvolanou určitým podnětem. Vyslýchaný může u vyslýchajícího vyvolat podrážděnost např. svým hlasem nebo určitým rysem chováním. Protipřenos – vyznačuje se tím, že do profesionálního vztahu začínají bez vědomého

53

záměru

pronikat

soukromé,

často

potlačované

problémy

ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. s. 248

27

vyslýchajícího. Ten v důsledku osobních emociálně nabitých nevyřešených problémů přistupuje k vyslýchanému pro něj nepochopitelným způsobem. Sociální stereotypy - jsou ustálené schematické soudy, které mnohdy dosahují stupně iracionálních předsudků. Zejména jde o předsudky vůči určitým sociálním skupinám nebo lidem nezvyklého zevnějšku. Pygmalion-efekt - vyslýchající svými představami o vyslýchaném ovlivňuje jeho faktické chování a ten se tak začíná přibližovat jeho představě.54 Interpersonální percepce ústí do orientačního odhadu osobnosti vyslýchaného, ze kterého se odvíjí postup vyslýchajícího v průběhu výslechu. Sehrává tedy důležitou roli zejména na počátku prvního výslechu. Mezi doporučení, jak předcházet výše uvedeným zdrojům zkreslení, můžeme zařadit např. sebepoznání – tedy schopnost uvědomit si své silné a slabé stránky. Důležité je také umění empatie. Vyslýchající by se měl umět vcítit do konkrétní situace vyslýchaného, měl by si umět představit, co asi v daný okamžik prožívá a na základě toho předvídat jeho reakce. Ale především by si vyslýchající měl vypěstovat návyk záměrné a vědomé kontroly výsledků interpersonální percepce. To znamená přesně si vybavit dojem, kterým na něj vyslýchaný působil při výslechu a současně i rekonstruovat pravděpodobné „klíče“, které tento dojem zapříčinily.

4.2.2. Komunikace ve výslechu Komunikace je důležitá ve všech oblastech lidského soužití. Bez komunikace by nebylo možné uskutečnit ani výslech. Prostřednictvím komunikace si vyslýchající a vyslýchaný sdělují informace, komunikace je nositelem jejich vzájemného kontaktu i atmosféry výslechu a je také přímým nástrojem psychologického působení vyslýchajícího na vyslýchaného. Lidskou komunikaci můžeme vymezit jako vzájemné sdělování a přijímání určitých významů mezi lidmi. Nejde ovšem jen o pouhý proces přenosu informace, ale také o její formování, upřesnění a rozvíjení. V psychologii se komunikace tradičně člení na 54

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 300303

28

verbální, tj. prostřednictvím řeči, paraverbální (tón vyjadřování) a nonverbální, tj. prostřednictvím ostatních specifických výrazových prostředků jako např. mimiky, tělesného postoje, pohybů apod. Verbální i neverbální komunikaci lze dále rozdělit na komunikaci záměrnou a nezáměrnou. Výměna informací ve výslechové interakci má podobu sdělení probíhajících v určité posloupnosti (podle určitého schématu – scénáře). Ve sděleních, k jejichž výměně mezi vyslýchaným a vyslýchajícím dochází, jsou kromě věcného obsahu (tj. právně relevantních informací o šetřeném skutku) přítomné zároveň informace o smyslu a cíli komunikace, o motivaci a schopnostech jedince komunikovat, o roli (pozici), z jaké komunikuje, jakož i informace o vztahu k příjemci sdělení a k situaci, v níž komunikace probíhá. Je velmi důležité, aby vyslýchající uměl kontrolovat své vlastní verbální i nonverbální projevy a současně správně registroval verbální a nonverbální aktivity vyslýchaného. Jinak řečeno, vyslýchající by neměl věnovat pozornost pouze tomu, co vyslýchaný říká, ale také tomu jak to říká, jak se při tom chová, jak gestikuluje. Neverbální komunikace Význam neverbální komunikace ve výslechové situaci je nepochybný. Společenské konvence nám často brání vyjadřovat verbálně vztah k druhému člověku, avšak řeč těla vždy prozradí, jaký postoj k danému člověku nebo k situaci zaujímáme a jaké emoce prožíváme. Za významné složky neverbální komunikace můžeme označit zejména následující: Mimika – Mimiku můžeme označit za nejdůležitější neverbální komunikační prostředek sdělující aktuální duševní stav prostřednictvím výrazů obličeje. I když se dá výraz obličeje v úmyslu zmást vyšetřovatele „natrénovat“, nikdy z něj nevymizí všechny emoce dané osoby. Zkušený vyslýchající by je tedy měl umět z jeho tváře vyčíst. Pohledy – Přirozený oční kontakt je důležitý nejen při navazování vhodného psychologického kontaktu mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, ale příznivě působí i na samotnou komunikaci, protože sbližuje její účastníky. Na základě toho, kam 29

směřuje pohled vyslýchaného, zda se nevyhýbá očnímu kontaktu, jak rychle přenáší pohled z objektu na objekt, je možné odhadnout pravděpodobný psychický stav – nejistotu, upřímnost, překvapení apod.55 Zajímavé je také zjištění o změně průměru zornice v závislosti na prožívaném emocionálním stavu. Při kladném citovém vzrušení se průměr zornice prokazatelně zvětšuje, zatímco při negativních prožitcích se zmenšuje.56 Tělesné pohyby – Ve výslechové situaci nás zajímají zejména bezděčné, přirozené pohyby. Zvláště pak neúčelné pohyby jako např. posunování brýlí, hra s tužkou, apod. V tělesných pohybech se odráží aktuální psychický stav člověka a omezeně některé trvalejší osobnostní črty (např. podrážděnost, agresivita). Tělesný postoj – Určitou informační hodnotu má také držení těla. Podle toho, zda vyslýchaný sedí na židli vzpřímeně s hlavou vztyčenou nebo naopak schouleně se svěšenými rameny a skloněnou hlavou, si můžeme vytvořit obrázek o jeho aktuálním psychickém stavu i povaze. Některé pozice jsou rovněž spojovány s pravdivou výpovědí a jiné s lhaním. Tělesná blízkost – Každý z nás má vytvořen určitý osobní prostor, v němž se cítí bezpečný. Pokud je tento prostor narušen, člověk se začíná cítit ohrožený a dostavuje se úzkost. Proto je velmi důležité správně zvolit rozmístění osob ve výslechové místnosti. Pokud chce vyslýchající navodit příjemní klima, neměl by sedět u vyslýchaného moc blízko, ale ani moc daleko. Pokud však chce záměrně u vyslýchaného vyvolat úzkost a znesnadnit mu tak lhaní, dosáhne toho postupným zkracováním vzdálenosti.57 Neverbální projevy vyslýchající zpravidla interpretuje již v průběhu výslechu a v návaznosti na signály, které mu přináší, přizpůsobuje taktiku výslechu. I sebepozornější a zkušený vyšetřovatel však není schopen zaregistrovat všechny projevy. Proto je vhodné zejména u složitějších výslechů zaznamenávat celý jejich průběh videorekordérem a záznam poté podrobit rozboru a interpretaci nejen

55

STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 118 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 315 57 tamtéž, s. 316 56

30

z hlediska informací sdělených verbálně, ale především těch, sdělených vyslýchaným nevědomky neverbálně.

4.2.3. Interakce ve výslechových situacích I ve výslechu, jako specifické variantě mezilidského jednání, dochází zákonitě k tomu, že účastníci na sebe při vzájemné komunikace působí a snaží se navzájem ovlivňovat. Interakcí ve výslechové situaci tedy rozumíme vzájemné působení (ovlivňování) jednajících osob prostřednictvím psychologických prostředků (slib, prosba, vyhrůžka, nabídka). Výběr způsobu komunikace, včetně metod ovlivňování, je regulován kodexy různého druhu, právními normami počínaje a sociálními a etickými normami konče.58 Kriminalistická taktika dokonce nabízí celou řadu postupů a návodů, jak působit na vyslýchané – např. v případě, že vypovídá zjevně nepravdivě nebo pokud si není schopen vybavit zdánlivě zapomenutou událost. Moment interakce je přítomen zásadně vždy v každém setkání osob. Ovšem v problematice výslechu není jednotně přijímáno to, zda a do jaké míry je přípustné ovlivňování vyslýchaného. Jedná se zejména o možný rozpor s ustanovením § 92 TŘ a v něm vyjádřený požadavek na zákaz sugesce a donucení ve výslechu. Otázka nabírá na významu zejména při výslechu zvláště sugestibilních jedinců, jako jsou např. děti. Ty nejsnadněji podléhají tzv. bezděčné sugesci a nekriticky přebírají myšlenky a názory jiných osob. Proto musí vyslýchající dávat pozor, aby se vyhnul zejména uzavřeným otázkám.59 Obecné kritérium diferenciace metod působení (ovlivňování)

na přípustné

a nepřípustné je založeno na posouzení, zda vyslýchanému zůstává možnost volby mezi různými variantami chování. Jako právně přípustné tedy můžeme označit demonstrování, objasňování či přesvědčování. Naopak nepřípustnými výslechovými taktikami jsou sugesce, donucování nebo používání lživých vykonstruovaných informací (např. že se spolupodezřelý doznal).60 Vyslýchaný by tedy měl mít na výběr, zda a co bude vypovídat a neměl by být k výpovědi nucen. Nežádoucí je zejména používání 58

ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 319 Vyslýchanému jsou v otázce předloženy varianty odpovědi, ze kterých si má vybrat. Např.: „Zranil jste se na místě činu nebo při útěku z něj?“ namísto vhodnějšího: „Jak a kde jste přišel ke svému zranění?“ 60 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009. s. 320 59

31

psychologického nátlaku k donucování k výpovědi s konkrétním obsahem. Vyslýchající by neměl vyslýchaného nutit, aby řekl to, co chce slyšet, ale měl by jej k tomu motivovat právně přípustnými prostředky. Účelem trestního řízení je náležité objasnění skutku a potrestání pachatele trestného činu. Pokud by se tedy vyslýchaný pod nátlakem doznal ke skutku, který nespáchal, nejen že by trestný čin nebyl objasněn, ale především by jeho pravý pachatel zůstal nepotrestán a hrozilo by, že bude v trestné činnosti pokračovat.

32

4.3.

Příprava výslechu

Příprava výslechu je jakákoliv činnost, bez ohledu na její taktické a technické vlastnosti, záměrně vyvíjena vyslýchajícím za účelem určení formy výslechu, zajištění možnosti provedení výslechu, vytyčení a zajištění realizace obsahových a taktických záměrů výslechu. Jedná se tedy o činnost velmi důležitou, neboť ovlivňuje kvalitu výslechu, jeho průběh a také jeho výsledky. Je tudíž třeba ji věnovat velkou pozornost. Z hlediska obsahového a organizačního lze proces přípravy výslechu rozdělit na analytickou a syntetickou fázi.61

4.3.1. Analytická fáze přípravy výslechu Analytická

fáze

přípravy

výslechu

představuje

analýzu

znalostí,

schopností

a psychického stavu vyslýchajícího, analýzu dosud shromážděných materiálů, jakož i analýzu osobnosti vyslýchaného. Aby mohl profesionálně vést výslech, měl by vyslýchající kriticky zhodnotit svůj momentální psychický stav, své dovednosti, znalosti tématu a schopnosti. Měl by si uvědomit negativní vlivy působící na jeho psychiku, snižující například schopnost adekvátních reakcí při řešení konfliktních situací atp. Nezbytné je proto dokázat najít a uvědomit si příčiny těchto negativních vlivů a odhadnout svoji schopnost tyto příčiny odstranit. V případě, že se jedná o vyšetřování skutku, k jehož objasnění je třeba zvládnout a osvojit si určitý odborný aparát, měl by se i s tím vyslýchající vypořádat. Dalším krokem vyslýchajícího by měla být analýza dosud shromážděných materiálů. Měl by umět vymezit všechna fakta a vztahy mezi fakty, na jejichž základě je možno vyvodit domněnky o tom, co vyslýchaná osoba mohla vnímat, co musela vnímat, případně co vnímat nemohla a proč, a dále fakta, která může pravděpodobně potvrdit, vyvrátit nebo objasnit. Důležité je rovněž nalezení rozporů a mezer v dosud shromážděných materiálech za účelem jejich odstranění buď ještě před nastávajícím výslechem, nebo v jeho průběhu. Při tom by se měl snažit osvojit si jména osob, míst

61

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 9

33

a jiných základních faktů, které v případu figurují. Pokud by v průběhu výslechu musel hledat tyto informace ve spisu nebo ve svých poznámkách, mohl by vzbudit ve vyslýchané osobě dojem nepřipravenosti a to často znamená příhodnější podmínky pro lež. Podstatnou součástí přípravy výslechu je analýza osobnosti vyslýchaného, která spočívá ve studiu a rozboru dostupných materiálů a informací o vyslýchané osobě, jejích stycích a v přímém pozorování vyslýchané osoby v počátečním stádiu výslechu. Vyslýchající by si tedy neměl vytvářet úsudek o osobě na základě prvního dojmu, který většinou závisí na jejím fyzickém vzezření, oblečení nebo momentálním chování. Takovýto povrchní úsudek může vést k závažným chybám v hodnocení vyslýchané osoby a chybnému přístupu k této osobě.62

4.3.2. Syntetická fáze přípravy výslechu Syntetická fáze přípravy výslechu je vrcholem celé přípravy na nadcházející výslech. Vyslýchající zde na základě poznatků, získaných v analytické fázi přípravy, vytváří podmínky k provedení výslechu a modeluje pravděpodobný průběh výslechu. V této fázi přípravy vyslýchající volí formu výslechu v závislosti na procesním postavení vyslýchané osoby, určuje předmět a cíl výslechu, určuje místo a čas výslechu i způsob zajištění přítomnosti osoby. Rozhoduje také o volbě taktických postupů vedení výslechu a jeho uspořádání. V návaznosti na to vypracuje plán výslechu. Podle složitosti případu tak může učinit buď písemně, ve formě stručných poznámek nebo pouhou fixací ve své paměti.63 Vyslýchající by neměl mít konečný seznam otázek, které bude dané osobě pokládat. To by mu nedalo prostor pro improvizaci v průběhu výslechu a možnost navazujících otázek v reakci na odpovědi vyslýchaného. Velký význam a vliv na všechny účastníky výslechu má prostředí, ve kterém výslech probíhá. Proto nelze opomenout výběr vhodné místnosti, eventuelně její přizpůsobení podle potřeb situace (zejména při výslechu dítěte). Výslech se zpravidla odehrává v kanceláři vyslýchajícího, ale není vyloučen ani v bytě vyslýchaného, na jeho pracovišti 62

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 10 63 tamtéž, s. 10-11

34

nebo ve zdravotnickém zařízení. V takovém případě však lze jen stěží zaručit soukromí a hlavně diskrétnost. Ve výslechové místnosti je třeba navodit příznivé klima, které bude působit pozitivně na psychiku zúčastněných osob. To lze zajistit vhodným zařízením místnosti, rozmístěním vyslýchajícího a vyslýchaného, osvětlením, apod. Základním předpokladem je to, aby zde bylo co nejméně rušivých podnětů, které jinak zbytečně a škodlivě vyvolávají a podporují vznik nepříznivých jevů v ústředním nervovém systému, jež pak mají škodlivý vliv na pozornost, reprodukci a myšlení nejen vyslýchaného, ale mnohdy i vyslýchajícího.64 Nežádoucí jsou především rušivé elementy v podobě vstupování jiných osob, hluku nebo zvonění telefonu. Vzhledem k tomu, že jen málokdy má vyslýchaný s podobnou situací zkušenost, vyslýchající by se měl všemožnými prostředky snažit, aby byl pro něj výslech co nejméně stresující zážitek. Aby již dále nepoškozovali dítě jako oběť či svědka trestného činu, využívají policisté na Krajském ředitelství Policie ČR v Hradci Králové a v územních odborech v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou, Trutnově a v Náchodě speciální dětskou výslechovou místnost. Tyto místnosti, jejichž cílem bylo vybudovat prostředí zásadně se odlišující od tradičních policejních kanceláří, jsou využívány při vyšetřování závažné trestné činnosti, jako je pohlavní zneužívání, znásilnění, svádění k pohlavnímu styku a podobně. Komunikace v těchto prostorách probíhá diskrétně a ohleduplně s cílem co nejvíce zmírnit u dítěte prožitý nepříjemný zážitek. Neformální prostředí dětské výslechové místnosti navíc umožňuje policistům kdykoliv výslech přerušit a nechat dítěti možnost oddychu v příjemném prostředí. Podle mluvčí východočeské policie výslechové místnosti neslouží jen dětem. Jsou vhodné i pro některé dospělé oběti trestných činů, například pro znásilněné ženy, v jejichž případě mnohdy trauma prožité události vyžaduje jiné prostředí než strohou policejní výslechovou místnost. V těchto prostorách se policistům osvědčilo vyslýchat také osoby s duševními a jinými potížemi.65

64

MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968. s. 16 HRAZDĚRA, K. Výslechová místnost s Jájou a Pájou šetří dětské oběti [online]. Hradecký deník, vyd. 9. 4. 2009 [cit. 2010-02-03]. Dostupné z: http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/vyslechova_mistnost_deti_20090409.html 65

35

Tyto speciální výslechové místnosti pro děti vznikají po celé republice díky tzv. Programu zřizování speciálních výslechových místností pro dětské oběti a svědky ministerstva vnitra. Jsou upraveny a vybaveny tak, aby vzbuzovaly uklidňující atmosféru a dítě netraumatizovaly, přičemž jejich monitorovací audio a video technika umožňuje kvalitní záznam výslechu. V roce 2007 nově zřízeno nebo inovováno 17 speciálních výslechových místností při vybraných službách kriminální policie a vyšetřování ČR, které jsou určeny pro výslechy v přípravném řízení. Další obdobně vybavené výslechové místnosti vznikají na jednotlivých okresních a krajských ředitelstvích policejní správy. Mladý člověk tak oproti minulosti vchází při trestním řízení do kontaktu pouze s jednou osobou. Tím je dnes odstraněn psychologický blok dětské oběti, či mladého delikventa, který dříve způsobovala přítomnost osob, které se výslechu dítěte ze zákona účastní. Jedná se o vyšetřovatele, obhájce, soudce, státního zástupce, rodiče nebo zákonného zástupce dítěte, zástupce OSPOD (oddělení sociálně právní ochrany dětí), kriminalisty, dětského psychologa, popř. soudního znalce z oboru dětské psychologie a psychiatrie.66 Zvláštní přístup vyžadují také starší lidé. Ti jsou ovlivnitelní především lidmi, vůči kterým mají respekt a kteří pro ně znamenají autoritu – např. státní zástupce, soudce, nebo právě vyšetřovatel. Rovněž jsou citliví na dobu výslechu.67

4.4.

Průběh a taktika výslechu

Taktikou výslechu rozumíme systém aplikovaných nejefektivnějších taktických postupů pro řešení obecné úlohy výslechu, za kterou považujeme získání pravdivé a úplné výpovědi. Řadíme zde: formování psychologického kontaktu analýzu výpovědi v průběhu výslechu pomoc vyslýchanému k překonání zdánlivě zapomenutého a subjektivních nedostatků reprodukce 66

KŘP Královéhradeckého kraje. Dětská výslechová místnost [online]. Policie České republiky [cit. 2010-03-06]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/detska-vyslechova-mistnost.aspx 67 SOUKUP, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1973. s.101.

36

psychologické působení na lživě vypovídajícího za účelem získání pravdivé výpovědi Prvé dva základní taktické postupy se uplatňují v rámci jednotlivých stádií výslechu. Druhé dva potom zejména při řešení specifických problémových nebo konfliktních výslechových situací. Kriminalistika v souladu s požadavky trestního řádu doporučuje následující konstrukci výslechu: 1) úvodní stádium výslechu 2) stadium souvislého líčení (monolog) 3) stadium otázek a odpovědí (dialog)68

4.4.1. Úvodní stádium Setkání s vyslýchaným začíná přivítáním, kterým se navazuje první kontakt mezi ním a vyslýchajícím. Pro navázání užšího psychologického kontaktu s vyslýchaným je nejprve dobré vést s ním krátký rozhovor na obecné téma. Vyslýchající se ho může zeptat např. na jeho rodinné, pracovní, majetkové poměry, apod. Tím si také udělá představu o jeho vyjadřovacích schopnostech, intelektu a hlavně mu pomůže odbourat případný stres. Vyslýchaný má zatím možnost udělat si dojem o vyslýchajícím. Ideálně by měl dojít k závěru, že je profesionální a nezaujatý. Vhodným působením na psychiku vyslýchaného může rovněž vyvolat nebo posílit jeho zájem vypovídat úplně a pravdivě.69 Vyšetřovatelova snaha by však neměla působit uměle a podbízivě, protože by mohla mít docela opačný efekt a vyslýchaný by mohl nabýt dojmu, že jde pouze o zastírací manévr. Trestní řád v § 91 odst. 1 stanoví, že před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, dotázat se jej na jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech. V případě výslechu svědka se zjišťuje také jeho poměr k obviněnému, popřípadě k ostatním 68

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 10-11 69 GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s. 183

37

účastníkům objasňovaného případu, k projednávané věci, případně i jiné okolnosti, významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Musí být také poučen o svém právu odepřít výpověď, a je-li to třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet.70 Vyslýchající by měl vyslýchaného seznámit s průběhem výslechu. Měl by mu zdůraznit svou objektivitu a schopnost odhalit případnou lež z jeho strany. Mezi procesní formality výslechu patří poučení vyslýchaného o jeho právech a povinnostech při výslechu. Vyslýchaného je dobré oslovovat v průběhu výslechu jménem, což obecně vyvolává pocit uznání a respektu.71 Vyslýchající by totiž neměl zapomínat, že není jeho protivníkem, ale rovným partnerem, který mu může být nápomocen ve vyšetřování a objasňování skutku. Jakákoliv averze, povyšování nebo lsti ze strany vyslýchajícího jsou v této fázi výslechu vysoce nežádoucí.

4.4.2. Stadium souvislého líčení (monolog) Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.72 Tento požadavek zákona je naplněn právě v tomto stádiu, kdy vyslýchaný volně vypovídá k předmětné věci, s uvedením toho, na co si vzpomíná, co považuje za důležité, které skutečnosti vnímal vlastními smysly a které se dozvěděl od jiných osob.73 Obviněný má však ústavně chráněné právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.74 Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné.75 Jak obviněný, tak svědek zpravidla přicházejí k výslechu s přibližnou představou toho, co k věci uvedou. Obviněný má připravenou 70

§ 101 TŘ ČÍRTKOVÁ, L. Psychologie výslechu. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 323 72 § 92 odst. 2 TŘ 73 STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 112 74 Článek 40 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (Listina základních práv a svobod) 75 § 101 odst. 2 TŘ, věta druhá 71

38

svou verzi události, včetně promyšleného alibi. Svědek zase může vyšetřovatelům sdělit důležitá fakta, na která by při odpovídání na přednesené otázky vůbec nepřišla řeč. Jejich souvislá výpověď by neměla být bezdůvodně přerušována. Pouze v případě, že dotyčná osoba zabíhá daleko od tématu nebo pokud je jeho popis značně nesousledný. V průběhu jeho souvislé výpovědi vyslýchající analyzuje obsah výpovědi a nabývá přesvědčení, jestli je jeho výpověď pravdivá, jaký má vztah k objasňované události, nebo k ostatním účastníkům objasňované události.76

4.4.3. Stadium otázek a odpovědí (dialog) V tomto stadiu probíhá výslech kladením otázek a získáváním odpovědí na ně. Cílem je doplnit, konkretizovat, odstranit rozpory nebo detailizovat předcházející stádium výslechu (monolog). Jejich psychologickým smyslem je záměrné povzbuzení osoby k oživení vzpomínek a jejich reprodukci.77 Otázky

musí

být

kladeny

jasně

a srozumitelně

bez

předstírání

klamavých

a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.78 Zákaz kladení kapciózních otázek (otázek, které předstírají skutečnost nepravdivou, resp. klamavou, předpokládající skutečnost obviněným dosud nepotvrzenou79) je v trestním řádu výslovně vyjádřen pouze pro výslech obviněného. Požadavek zákazu i pro případ výslechu svědka však vyplývá z povahy důkazu a také praxe se k němu přiklání. Porušení zákazu lze považovat s ohledem na jeho účel za podstatnou vadu důkazu mající za následek jeho neúčinnost. Otázkou je, zda je potom celý výslech jako důkaz neúčinný, nebo zda je neúčinná pouze ta jeho část, při které byly tyto otázky kladeny. Používání kapciózních a sugestivních otázek vede zpravidla k deformaci poznání skutečností, jež jsou předmětem výslechu.80 Dle mého názoru takový případ porušení zákona vzbuzuje pochybnosti o zákonnosti celého výslechu, a tudíž by takto získaná výpověď neměla být u soudu připuštěna jako důkaz. Pokud se na tuto problematiku 76

STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 112 MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968. s. 99 78 § 92 odst. 3 TŘ 79 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 80 NETT, A. Účinný důkaz v trestním řízení de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 3 77

39

podíváme z psychologického hlediska, může nás napadnout, zda by neměl být výslovný zákaz kladení kapciózních otázek stanoven právě pro výslech svědka. Vždyť právě on je daleko více náchylný sugesci, protože trestný čin vnímal svými smysly a přesnost a úplnost jeho vzpomínek může vyslýchající vhodnými otázky zpochybnit a tak svědka znejistit. V každém případě by v rámci požadavku právní jistoty měla být právní úprava kladení otázek sjednocena pro oba typy výslechu. Podle druhu výslechové situace se v této fázi uplatňují buď taktické postupy napomáhající překonání zdánlivě zapomenutého, subjektivních nedostatků reprodukce a chybných vzpomínek, nebo psychologické působení na lživě vypovídající osobu.81

81

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 10-11

40

4.5. Dokumentace průběhu a výsledků výslechu Veškeré informace, které jsou získány výpovědí v průběhu výslechu, je nutno pro další potřeby trestního řízení trvale dokumentovat. Obligatorní formou dokumentace všech procesních úkonů včetně výslechu je písemný protokol. Jeho formální náležitosti jsou upraveny v § 55 a násl. TŘ a liší se dle druhu výslechu. Vše, co bylo při výslechu řečeno, by mělo být v zájmu objektivity do protokolu zapsána doslova, nezkráceně, včetně případných vulgarismů. Jen tak si může psycholog, který nebyl osobně přítomen výslechu, udělat úplnou představu o osobnosti vyslýchaného. Ideálním doplněním protokolární formy dokumentace je zvukový záznam, příp. videozáznam. Tuto možnost výslovně zakotvila v ustanovení § 55a novela trestního řádu č. 265/2001 Sb.82, účinná od 1. ledna 2002.83 O technickém zaznamenávání výslechu musí být každá vyslýchaná osoba předem vyrozuměna. Mělo by tak být učiněno již v rámci poučení o jejích právech nebo ihned poté. Záznamová technika je neocenitelným pomocníkem zejména v souvislosti s následným rozborem výslechu. Písemný záznam totiž nikdy nemůže postihnout všechny aspekty výpovědi jako je například atmosféra ve výslechové místnosti, tón hlasu nebo mimika vyslýchaného. Umožňuje také posouzení zákonnosti celého úkonu a je tedy prostředkem zajištění práv vyslýchané osoby. Navíc mnohem snadněji lze popřít výpověď zaprotokolovanou pouze písemně s odkazem na nezákonné donucení. Pokud však bude celý průběh výslechu zadokumentován videozáznamem, výpověď může být zpochybněna jen stěží. Zvukový nebo video záznam se stává součástí protokolu a není přípustné jej žádným způsobem opravovat. Záznamová technika je součástí základního vybavení tzv. speciální výslechové místnosti. Speciální výslechová místnost je vhodně uspořádané a technicky vybavené 82

Zákon, kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony 83 Této novele však předcházely mnohé diskuze týkající se zejména ochrany osobnosti a s tím souvisejícího pořizovaní obrazových a zvukových záznamů fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy v přípravném řízení trestním. Problematika byla řešena odkazem na občanský zákoník a v jeho § 12 zakotvenou úřední licenci, která tento záznam připouští, a to i bez svolení dané osoby.

41

pracoviště vyslýchajícího zajišťující maximální autenticitu celého výslechu a jeho dokumentaci za současného prohloubení záruk zákonnosti.84 Mimo klasického vybavení je její součástí rovněž několik kamer – jedna zabírající celou situaci ve výslechové místnosti, další umožňující barevný přenos a záznam obrazu tváře vyslýchané osoby. V místnosti na stěně za zády vyslýchaného je také jednocestné zrcadlo umožňující příslušníkům dozorčí služby sledování situace a okamžitý zásah v případě potřeby. Přítomnost viditelně umístěné kamery působí na vyslýchaného zpočátku často negativně. Zvyšuje jeho nervozitu z celého úkonu a v některých případech i jeho ostych otevřeně o skutku hovořit. Praxe však ukazuje, že tréma bývá po určité době překonána. Jsou však i zcela opačné případy, kdy osoba se sklonem k exhibicionismu se před kamerami začne předvádět před vyslýchajícím s cílem upoutat na sebe pozornost a získat jeho respekt. Někdy tak může prozradit víc, než by chtěl, což samozřejmě napomáhá k objasnění skutku.85 Ve vymezených případech lze v hlavním líčení číst protokol o výpovědi osoby namísto jejího výslechu. Musí však být splněny požadavky obsažené v ustanovení § 207 odst. 2 a § 211 a zároveň dokumentace výpovědi musí být kvalitní a získána v souladu se zákonem.

84

KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 32 85 tamtéž, s. 50-51

42

4.6.

Typické výslechové situace a postupy jejich řešení

Přestože reálné výslechové situace představují originální situace se specifickými proměnnými prvky, zobecněné poznatky kriminalistické praktické činnosti dovolují vymezit typické vyšetřovací situace, které představují teoretické modely výslechových situací.86 Složitost výslechu spočívá v tom, že vyslýchaný nevypovídá vždy a ihned úplně a pravdivě. Výpověď závisí na pozici vyslýchaného, tj. na tom, chce-li mluvit pravdu nebo ji skrývat a lhát.87 Na základě výslechové praxe potom můžeme vymezit čtyři základní situace, které se liší podle schopnosti a ochoty vyslýchaného vypovídat: 1) vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, pravdivě vypovídá a její výpověď je relativně úplná 2) vyslýchaná osoba chce vypovídat pravdu, ale její výpověď je nepřesná, neúplná a v některých epizodách je v rozporu s objektivně zjištěnými fakty 3) vyslýchaná osoba nechce pravdivě vypovídat a pravdivě nevypovídá 4) vyslýchaná osoba nemůže (není způsobilá) vypovídat a současně nechce vypovídat. Nejideálnější je samozřejmě situace první, kdy je vyslýchaný schopen vybavit si událost a vyšetřovateli ji úplně a pravdivě vylíčit. Vyslýchající tak může pouze nasměrovat výklad vhodnými otázkami tak, aby zjistil i detaily, o kterých se vyslýchaný např. nedomnívá, že jsou podstatné. Komplikovanější je situace druhá, kdy vyslýchaný přestože vypovídat chce, není schopen podat úplnou výpověď. Důvod může být ten, že není schopen nalézt vhodná slova pro formulaci své výpovědi nebo, a co je horší, že není schopen událost si plně vybavit. Potom se dostává do popředí úloha vyslýchajícího, který by mu měl v takové situaci umět pomoci. Pomoc má být nenásilná, nesugestivní, pro vyslýchaného téměř

86

tamtéž, s. 23 PROTIVÍNSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 28 87

43

nepostřehnutelná, aby vyslýchaný sám přišel na to, že ve své výpovědi udělal chybu a jakou.88 Při účasti na jednom hlavním líčení v průběhu mé stáže na státním zastupitelství jsem byla svědkem situace, kterou bychom mohli zařadit právě do této druhé skupiny. Před soudem stál muž, který byl obžalován ze zpronevěry. Té se měl dopustit tím, že jako zaměstnanec nejmenované společnosti vybíral od zájemců o zasklení lodžie zálohy, které však již zaměstnavateli neodvedl a požadované montážní práce nevykonal. Vyslýcháni byli postupně obyvatelé několika ostravských domů, kteří obžalovanému na základě dokladu peníze svěřili. Všichni svědci se shodovali na tom, že přítomného obžalovaného poznávají, že je to on, komu zaplatili zálohu na zasklení lodžie a také na tom, kdy se událost odehrála. Nebylo však tomu tak u mladé ženy, která vypovídala odlišně, co se data události týče. Se stoprocentní jistotou soudkyni tvrdila, že zálohu předala 16. ledna. To však bylo zcela vyloučené, protože obžalovaný byl tou dobou hospitalizován v nemocnici po reoperaci bypassu srdce. Soudkyně se tedy vhodnými otázkami snažila svědkyni přimět k tomu, aby přehodnotila své tvrzení. Ta však trvala na svém a odmítala možnost, že se situace odehrála již v prosinci. „Ne, opravdu jsem si jista, že jsem mu peníze předala 16. ledna. Vždyť je toto datum i na dokladu, který mi vystavil!“ V tom okamžiku se rozpornost jejího tvrzení vyjasnila. Společnost totiž poté, co problémy s obžalovaným narostli do neudržitelné míry, vyslala do Ostravy svého zástupce, který osobně obešel všechny poškozené, vybral od nich potvrzení o zaplacení a nahradil je novými, se svým jménem. Svědkyně se omlouvala a uvedla, že v té době se učila na státnice a tak byla ve velkém stresu. Nutno podotknout, že byla nejmladším z asi dvaceti svědků a zbytek byli převážně lidé důchodového věku. Většina z nich však dokázala více než rok staré události popsat téměř do detailů.

88

GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s 186

44

Tento příběh je ilustrací toho, že ač svědek je ochotný vypovídat a je o pravdivosti své výpovědi přesvědčen, je vždy třeba snažit se jeho výpověď ověřit i provedením dalších důkazů. Rovněž nelze jednoznačně tvrdit, že starší lidé mají horší paměť a proto jejich výpověď nemá takovou hodnotu jako ta od mladých lidí. Mnohdy totiž žijí mnohem poklidnější život a jakákoliv výraznější událost jim snáze ulpí v paměti. Tato situace nastává obvykle u výslechu svědka, protože pro obviněného je trestný čin výrazným zážitkem a většinou si dobře pamatuje jednotlivé detaily i to, co trestnému činu předcházelo a co po něm následovalo. Chyby ve výpovědi mohou vznikat na jakémkoli stupni jejího formování, ať již v etapě vnímání, zapamatování, vybavování či reprodukce.89 Třetí typická situace výslechu – nespolupracující vyslýchaný, lživá výpověď – je považována za situaci konfliktní, ve které je vyostřen střet zájmů vyslýchajícího (získání objektivních informací s cílem zjistit skutkový stav věcí) se zájmy vyslýchaného (podat takové informace, které vedou k zmaření objektivního zjištění skutkového stavu věcí). Pro

řešení

takovýchto

situací

vypracovala

kriminalistika

taktické

postupy

psychologického působení na vyslýchaného, který vypovídá nepravdivě. Psychologické působení na lživě vypovídajícího znamená vhodné působení na city a rozum vyslýchaného v souladu s požadavky zákonnosti, etiky a morálky s cílem dokázat nesmyslnost a neudržitelnost lživé výpovědi.90 Využívají se zejména následující dílčí taktické postupy: 1) odhalení, objasnění a odstranění příčin motivujících lživou výpověď Každá nepravdivá výpověď je podmíněna určitou motivací. Aby vyslýchající mohl efektivně působit na vyslýchaného, musí vědět, co ho motivuje k nepravdivé výpovědi. Pokud zjistí příčinu již v průběhu přípravy výslechu, doporučuje se pokusit se ji odstranit již v úvodní části výslechu a to především vhodným navázáním psychologického kontaktu a získání důvěry vyslýchaného. Základní příčinou, z níž se 89

GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s 186 90 KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008. s. 26

45

rodí motivy lživých výpovědí, motivy sebeobviňování i obvinění jiných osob, je hluboká zainteresovanost obviněného na průběhu a výsledku vyšetřování a soudního řízení. Dokonce i v těch případech, kdy obviněný na prvý pohled jedná ke své škodě, ve skutečnosti se za tím skrývá tendence získat reálný či předpokládaný prospěch pro sebe či jiné osoby. Může jít třeba jen o prospěch momentální, ale obviněný má za to, že „to tak bude lepší“.91 2) stimulování kladných vlastností vyslýchaného Tento taktický postup je vhodný tehdy, pokud je o vyslýchaném z dostupných informací známo, jaké zaujímá životní postoje, jaké hodnoty uznává a vyslýchající má představu o jeho morálních a charakterových vlastnostech. Jestliže se tato osoba uchýlí z nějakého důvodu ke lži, měl by vyslýchající působit právě na její kladné vlastnosti a morální cítění. Vnitřní konflikt, který se odehrává v psychice vyslýchaného, by ho měl přimět k přehodnocení jeho postoje a k pravdivé výpovědi. 3) využití emocionálního napětí vyslýchaného Podstata využití tohoto taktického postupu spočívá v tom, že většina lidí prožívá v průběhu výslechu značné emocionální napětí. Platí to jak u podezřelého (obviněného), který má strach z odhalení a případného trestu, tak u svědka či poškozeného, kteří se ocitají v jim dosud neznámé situaci, v průběhu které se jim vrací vzpomínky na mnohdy traumatizující zážitek, a pociťují rovněž zodpovědnost za výslech. U vyslýchaného, který se rozhodl vypovídat lživě, se toto emoční napětí ještě zvyšuje. Měl by proto nabýt dojmu, že se mu uleví, pokud začne vypovídat pravdu. Pravdivé výpovědi lze také docílit tím, že vyslýchající přiměje vyslýchaného vypovídat pravdivě nejprve o méně závažných okolnostech, které má podložené jinými důkazy, a až posléze přejde k těm závažnějším faktům. Velmi důležitým se ukazuje vyslechnutí pachatele co nejdříve po spáchání trestného činu, kdy ještě neopadlo emoční napětí vyvolané činem samotným. Pachatel pod tlakem okolností není připraven podat „smysluplnou“ lživou výpověď a proto často při takovémto prvním výslechu hovoří pravdu.

91

PROTIVÍNSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 52

46

4) využití vnitřních rozporů výpovědi a rozporů mezi výpovědí a jinými důkazy Využití rozporů uvnitř výpovědi a rozporů mezi fakty uváděnými ve výpovědi a ostatními důkazy je efektivním dílčím taktickým postupem, založeným na systému logických operací. Předpokladem je důkladná analýza výpovědi a její podrobná protokolace. Vyslýchaný, který lže, má totiž ve svém vědomí obraz události tak, jak se stala a obraz upravený pro účel výslechu. Neustálý pohyb mezi těmito dvěma rovinami je velice složití a tak se vyslýchaný do své lživé výpovědi často zamotá. Proto se doporučuje ihned nepřerušovat osobu, která očividně lže. Rovněž rozpory ve výpovědi je dobré předkládat vyslýchanému k objasnění od těch menších až po ty závažnější. Ten si zpravidla uvědomí neudržitelnost své lživé výpovědi a začne vypovídat pravdivě. 5) využití reflexivních úvah vyslýchané osoby Tento dílčí taktický postup je založen na poznatcích teorie reflexivních her. Jeho podstatou je vytvoření myšlenkových úloh, které lživě vypovídající osoba může, ale nemusí řešit. Cílem je přimět vyslýchaného, aby dospěl k názoru, že lhaní je v dané situaci nemorální nebo neúčelné (např. v případě navození dojmu, že proti vyslýchané osobě mají vyšetřovatelé k dispozici dostatečné množství důkazů pro její usvědčení). 6) křížový výslech Křížový výslech je veden nejméně dvěma vyslýchajícími, kteří vyslýchanému pokládají otázky v rychlém sledu. V takové situaci vyslýchaný nemá tolik času rozmýšlet si své odpovědi podle předem připraveného scénáře a je tak větší pravděpodobnost, že se zamotá do svých lží. Tato forma výslechu je však velmi náročná na přípravu a je zde také větší prostor pro chyby ze strany vyslýchajícího (např. v podobě sugestivních otázek).92 7) využití pořadí výslechu několika svědků či spoluobviněných Další doporučovaný taktický postup spočívá v promyšleném stanovení nejvýhodnějšího pořadí výslechů. Nejdříve se zpravidla vyslechnou ty osoby, od nichž lze očekávat

92

srov. GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006. s 187-190 a STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. s. 120-123

47

pravdivou výpověď, případně ty, které mohly lépe vnímat událost a pochopit ji. Rovněž by se měli co nejdříve vyslechnout ti, které by mohl obviněný ovlivňovat.93 Žádný z výše uvedených postupů však zpravidla nebývá využíván sám o sobě a zkušený kriminalista by je měl dokázat vhodně kombinovat podle aktuálních požadavků výslechové situace.

93

Blíže viz. PROTIVÍNSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 61-62

48

4.7.

Nezákonné výslechové metody

Psychologie by v rukou kriminalistů měla sloužit především jako nástroj interakce a komunikace. Měla by jim pomoci snadno získat od vyslýchaného potřebné informace o šetřeném skutku při zachování všech práv, které mu český právní řád přiznává a následně tyto informace podrobit kontrole věrohodnosti. Nejedná se tedy o nástroj manipulace s vyslýchaným, nenabízí žádné „triky“, jak jej přelstít a „dostat z něj, co potřebujeme vědět za každou cenu“. Přesto se však tu a tam stává, že vyslýchající překročí své pravomoci a udělá něco, co postaví výslech na hranu zákonnosti, či ji dokonce překročí. Základem právní úpravy výslechu je v našich podmínkách trestní řád. Ten ve svém § 2, odst. 4 uvádí, že „Trestní věci se musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.“. Odkazuje tedy na početné mezinárodní smlouvy, které upravují práva a svobody jedince v jednotlivých fázích vyšetřování trestných činů. Práva obviněného jsou specifikována v § 33 odst. 1 TŘ. Patří mezi ně právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, právo odepřít výpověď a právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Dále § 92 odst. 1 TŘ zakazuje donucování obviněného k výpovědi nebo k doznání. Práva svědka v souvislosti s výslechem jsou upravena v § 100 a 101 TŘ. V rámci Evropy je bezesporu nejdůležitějším lidsko-právním dokumentem Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod sjednaná v rámci Rady Evropy a podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950. Tato Úmluva vstoupila pro bývalou ČSFR v platnost dnem 18. března 199294 a ČR se stala sukcesorem Úmluvy 1. ledna 1993. O významu Úmluvy pro evropské státy svědčí i skutečnost, že se k právům a svobodám v ní obsažených přihlásila rovněž Evropská unie, která je v článku 6, odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, označuje za obecné zásady práva Unie.

94

Vyhlášena pod číslem 209/1992 Sb., částka 41.

49

K problematice výslechu má nejužší vztah její článek 3, který zakazuje mučení a podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení.95 Nad dodržováním Úmluvy bdí Evropský soud pro lidská práva sídlící ve Štrasburku a práva zaručována citovaným článkem 3 byla nejednou předmětem jeho rozhodování. Na tento článek se ve své preambuli odkazuje další dokument Rady Evropy, podepsaný ve Štrasburku, 26. listopadu 1987, Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání (European Convention fot the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment, ECPT). Bývalá Česká a Slovenská Federativní republika podepsala úmluvu dne 23. prosince 1992. Ratifikační listina byla po vyjádření souhlasu Parlamentu České republiky a ratifikaci prezidentem uložena dne 7. září 1995. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 9/1996 Sb. o sjednání Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a pro Českou republiku vstoupila v platnost dnem 1. ledna 1996. Úmluvou byl zřízen Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT), který prostřednictvím návštěv zjišťuje, jak je zacházeno s osobami zbavenými svobody, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením a před nelidským či ponižujícím zacházením nebo trestáním.96 V praxi může být Výbor přínosem jako orgán všeobecné prevence, který je schopen podchytit zárodky nezákonného zacházení s vyslýchanými v daném detenčním zařízení, stejně jako orgán vyšetřující jednotlivá oznámená pochybení. V současné době však hrají realizační mechanismy zakotvené v mezinárodních úmluvách o lidských právech důležitější úlohu než např. výkon diplomatické ochrany. Součástí hlavních mezinárodních smluv upravujících ochranu lidských práv jsou konkrétní kontrolní procedury. V Evropě lze v případě porušení EÚLP podat stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. Ve věci zákazu mučení (čl. 3 EÚLP) byla podána celá řada stížností, kde stěžovatelé byly buď státy, nebo jednotlivci. K mezistátním 95

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu. Zprávy: plnění mezin. úmluv. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Vláda České republiky, vyd. 6. 6. 2006 [cit. 2010-01-27]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezinumluv/evropska-umluva-o-zabraneni-muceni-a-nelidskemu-nebo-ponizujicimu-zachazeni-nebo-trestani17701/ 96

50

stížnostem náleží případ Řecko,97 Kypr versus Turecko98 a Dánsko versus Turecko.99 Bohatá je rovněž judikatura k čl. 3 EÚLP iniciovaná individuálními podáními. V minulosti jsme slýchávali o využívání nestandardních a často také nezákonných metod výslechu v souvislosti se zeměmi s nedemokratickým totalitním režimem. V našich podmínkách jsou nechvalně proslulé vykonstruované politické procesy z 50. let 20. stol., při nichž StB používala velmi brutální metody výslechů a pomocí fyzického násilí a psychologického nátlaku vynutila na obviněných nepravdivá doznání. Já bych však v této podkapitole chtěla upozornit na to, že podobné excesy nejsou pouze otázkou historie, ale objevují se také v dnešní době. Navíc, a co je zarážející, nejsou záležitostí pouze nedemokratických režimů, ale můžeme se s nimi setkat také ve vyspělých demokratických zemích. Na následujících řádkách tohoto oddílu bych proto ráda upozornila na některé z největších „skandálů“ souvisejících s výslechovými praktikami v zemích, kde bychom to neočekávali. Uvědomuji si, že o tomto tématu by z hlediska jeho obsáhlosti a složitosti bylo možno napsat samostatnou diplomovou práci. Proto jsem se rozhodla zaměřit jen na několik málo vybraných zemí – Velkou Británii, Spojené státy americké a Slovensko.

97

Rezoluce Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 15. 4. 1970 ve věci The Greek case, 12 Yearbook, 131132. 98 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 č. 35 EHRR 30, ve věci CYPRUS v. TURKEY 99 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2000 č. RJD 2000-IV, Friendly Settlement, Application no. 34382/97, ve věci DENMARK v. TURKEY

51

4.7.1. Případy používání nezákonných výslechových metod ve vybraných zemích Některé případy v historii Velká Británie Mezi zásadní judikaturu z této oblasti patří bezesporu rozhodnutí z roku 1978 ve věci Irsko proti Velké Británii, kdy se ESLP vyjadřoval k problematice výslechových technik používaných jednotkami britské armády proti severoirským katolíkům v období mezi srpnem 1971 a prosincem 1975. Pro plné pochopení situace, v jaké se výslechy odehrávaly, je třeba nejprve krátce nastínit pozadí historických událostí v Severním Irsku. Politické a náboženské problémy v Severním Irsku začaly po letech relativního klidu opět kulminovat v 60. letech 20. století. V roce 1967 vznikl Spolek pro ochranu lidských práv (Northern Ireland Civil Rights Association), kterého hlavním cílem je boj proti diskriminaci menšin a nerovnostem v sociální sféře. Jako prostředky nátlaku na vládu byly organizovány protestní akce, stávky a pochody. Tyto mírové pochody katolíků byly soustavně napadány protestantskými extrémisty, mezi kterými byli ve velké míře zastoupeni rovněž členové ulsterské policie. V reakci na to byla obnovena činnost Irské republikánské armády (IRA), militantní organizace bojující za práva katolíků a usilující o sjednocení Irska v rámci jedné společné republiky. Lokální vláda nebyla schopna sama vzdorovat narůstající anarchii, a proto byly v roce 1969 na žádost místní vlády vyslány do Severního Irska britské vojenské jednotky, které měly silou nastolit pořádek v zemi.100 V průběhu roku 1970 bylo při pouličních střetech zabito 23 civilistů a 2 policisté. Obrovské škody na majetku byly způsobeny bombovými útoky v režii IRA. Odezvou na ně bylo vypalování nemovitosti ve vlastnictví katolíků protestanty. Za ´čelem řešit nepokoje byla zahájena operace Demetrius. Britská vláda chtěla společně s Královským policejním sborem Ulsteru (Royal Ulster Constabulary, RUC) začít zatýkat a internovat (uvězňovat bez řádného soudního procesu) extrémisty. Jako poslední pokus vyhnout se

100

The Troubles. Wikipedia [online]. Last modified on 20 February 2010 [cit. 2010-02-21]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Troubles

52

zavedení internace zesílily bezpečnostní složky operace proti osobám podezřelým z terorismu. Probíhaly zejména výslechy klíčových aktivistů IRA.101 Osoby podezřelé z činnosti v IRA byly britskými jednotkami bez procesu uvězňovány na tak dlouho, dokud se situace neuklidní. Internace se však minula účinkem. Bylo zatčeno 342 osob, z nichž mnoho muselo být propuštěno, protože se ukázalo, že nemají s IRA nic společného. Navíc byli internováni pouze republikáni, ačkoli na vznik celé krize se stejnou měrou podíleli i protestanti. S některými vězni se zacházelo velmi tvrdě, internace tedy následně vedly k větším násilnostem a IRA získala spoustu nových členů.102

Vyvrcholením

nepokojů

bylo

zorganizování

protestního

pochodu

v Londonderry. Akce skončila tragédií poté, co byl na uklidnění davu vyslán speciální oddíl britských parašutistů. Bylo zastřeleno 14 osob (z toho sedm nezletilých) a 29 bylo zraněno. 30. leden 1972 se zapsal do historie jako "Krvavá neděle". V rámci operace Demetrius byla britskou vládou vyslána do Severního Irska speciálně vyškolená posádka, která měla za úkol naučit členy RUC tomu, co bylo později označeno za „five techniques“, neboli pět technik. Tyto techniky výslechu představovalo stání u zdi, zakrývání očí, vystavení hluku, nedostatek spánku a omezení stravy. Byly používány pouze při výsleších 12 osob zatčených při nepokojích 9 srpna 1971 a dvou osob zatčených v říjnu 1971, kteří byli zadržováni na utajovaných místech. Výslechy prováděné za kombinovaného využití těchto technik byly úspěšné a vedly k získání řady cenných informací. Díky nim bylo např. identifikováno přes 700 členu IRA nebo osoby zodpovědné za 85 předtím neobjasněných trestných činů. Poté, co informace o zacházení s internovanými osobami vyšly najevo, podala irská vláda jménem těch, kteří byli podrobeni těmto pěti technikám, stížnost k Evropské komisi pro lidská práva. Komise rozhodla jednomyslně, že kombinované použití těchto pěti technik lze nazvat mučením, zejména proto, že zabraňuje používat smysly a fyzicky i psychicky ovlivňuje osobnost jednotlivce. Evropský soud pro lidská práva však s Komisí nesouhlasil a rozhodl většinou hlasů, že pět technik je pouze nelidským

101

Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 1. 1978, application number 5310/71, ve věci IRELAND v. THE UNITED KINGDOM 102 ŘEŘICHA, David. Sunday, Bloody Sunday [online]. Britské listy, vyd. 22. 1. 2002 [cit. 2010-02-21]. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/9709.html

53

a ponižujícím zacházením, protože nepředstavuje utrpení takového stupně intenzity a krutosti, které bychom mohly označit jako mučení. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud odvolává na znění odstavce 2 Deklarace proti mučení, ve kterém je toto definováno jako horší a úmyslná forma krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Osobně souhlasím s názorem ESLP, že se nejednalo o případy mučení, ale zřejmě k němu tyto techniky neměly daleko. Pod pojmem mučení si tradičně představujeme vystavování osoby velkému fyzickému utrpení. Ovšem i někdy není třeba fyzické bolesti, aby nelidské zacházení dosáhlo takového stupně intenzity, že bychom jej mohli označit za mučení. Vystavení dlouhodobému a intenzivnímu psychickému nátlaku může zanechat na lidské duši mnohem hlubší rány, které nezmizí tak rychle, jako rány na těle. ESLP označil pět technik za „dezorientační“ a „smyslů zbavující“ a proto i když chápu závažnost situace, ve které byly tyto techniky použity (dlouhotrvající nepokoje, mnoho obětí na životech i majetku), dle mého názoru nemají takové praktiky v dnešní moderní společnosti místo a každé jejich použití je třeba jednoznačně odsoudit. Dalším a ve Velké Británii snad i největším případem použití fyzického násilí za účelem vynucení doznání je tzv. Cardiff Three case (neboli případ Cardiffské trojky). Stephen Miller, Yusef Abdullahi a Anthony Paris byli v roce 1990 odsouzeni za vraždu Lynette White, dvacetileté prostitutky, která byla v roce 1988 zavražděna ve svém bytě v Cardiffu více než 50 bodnými ranami. Tito tři muži, označováni jako Cardiffská trojka, však stále bojovali za svou nevinu. Tu se jim nakonec podařilo prokázat při odvolání v roce 1992. Více než o deset let později, v roce 2003, se k vraždě doznal pracovník bezpečnostní služby jménem Jeffrey Gafoor a byl mu za tento čin vyměřen doživotní trest. Tímto však celá kauza neskončila, spíše naopak. V průběhu odvolacího jednání byly před soudem přehrávány zvukové záznamy výslechu jednoho z odsouzených. Soudce politoval, že tak nebylo učiněno již při hlavním líčení, neboť z nich byl patrný nejen psychologický nátlak na odsouzeného, aby se k činu doznal, ale také atmosféra výslechu a tón hlasu, jakým s ním vyslýchající

54

policista jednal.103 Odvolací soud konstatoval, že tato výpověď neměla být soudem prvního stupně připuštěna jako důkaz, neboť byla bezesporu získána nezákonným donucením. V roce 2008 byli tři svědci uznáni vinnými poté, co se přiznali ke křivému svědectví pod přísahou. Prohlásili však, že byli k lživé výpovědi policisty donuceni. Následně bylo zatčeno 34 osob, včetně 15 vysloužilých a 5 aktivních policistů. V 15 případech byla podána obžaloba, nejčastěji za spolčení za účelem maření výkonu spravedlnosti. Jedná se zřejmě o nejvyšší počet policistů, jaký byl kdy v souvislosti s protiprávním odsouzením obžalován.104 Nezákonné výslechové metody Spojených států V případě Spojených států amerických je už léta nejdiskutovanějším problémem situace vězňů na americké základně Guantanámo, kde jsou zadržovány zejména osoby podezřelé z terorismu. V tisku se objevily informace o tom, že tamní vyslýchající byli školeni instruktory z elitní vojenské školy ve Fort Bragg, v Severní Karolíně, jejichž specializací je naučit vojáky odolnosti proti mučení. Lze se tedy domnívat, že nelidské zacházení s vězni a kruté mučení při výsleších nebyly náhodné a ojedinělé excesy, ale výsledek promyšlené taktiky vedení války proti terorismu. Nelidské zacházení spojené s izolací vyslýchaných, nuceným stáním dlouhé hodiny čelem ke zdi v napjaté pozici („stress position“), jejich trvalým vystavením hluku a nedostatkem spánku i potravy před výslechy a sexuální ponižování lze vysledovat jak ve zmiňované vojenské škole, tak na základně v Guantanámu i v iráckém Abu Ghraib105. Zástupci této školy ovšem popřeli, že by kdy podobné techniky vojáky učili. Podle

103

Cardiff murder appeal man 'beaten over head verbally' [online] The Guardian, vyd.10. 12. 1992. [cit. 2010-02-20]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/uk/1992/dec/10/cardiff-three-wales 104 HUGES Mark. Police officers charged over 'Cardiff Three' miscarriage of justice [online]. The Independent, vyd. 4. 3. 2009. [cit. 2010-02-20]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/uk/crime/police-officers-charged-over-cardiff-three-miscarriage-ofjustice-1636833.html 105 Abu Ghraib je nechvalně proslulá věznice umístěná v Iráku, více informací je dostupných např. z: http://en.wikipedia.org/wiki/Abu_Ghraib_torture_and_prisoner_abuse

55

bývalých studentů školy, kteří dokončili speciální výcvik přežití ve Fort Bragg, však nejsou informace až tak úplně daleko od pravdy.106 Podobné výslechové metody používali také členové tajné vojenské jednotky Battalion 316, která terorizovala obyvatele Hondurasu v 80. letech 20. století. Ti rovněž prošli speciálním tréninkem, tentokrát pod vedením agentů americké Ústřední zpravodajské služby (CIA). Na území Hondurasu, který v té době sehrával důležitou roli v boji USA proti komunismu v latinské Americe, měli za úkol sbírat důkazy proti osobám podezřelým z kolaborace. Svědci popisují velmi kruté ponižování zadržených. S cílem přimět je k přiznání připevňovali ke genitáliím dráty a pouštěli do nich elektrický proud nebo je nechávali celé dny stát ve vlastních exkrementech. Trénink skupiny přiznal Richard Stolz, tehdejší ředitel národní tajné služby CIA, ve své výpovědi před vybranými členy zpravodajského výboru Senátu v roce 1988 (jeho výpověď byla na žádost deníku The Sun odtajněna). Stolz i bývalí členové Battalionu 316 odmítli tvrzení, že by bylo mučení podporováno CIA. Instruktoři prý sázeli na psychický teror, spíše než na fyzické mučení. Avšak zástupci CIA prováděli v Hondurasu časté prohlídky tajných věznic Battalionu, viděli, v jakém stavu zadržení jsou a museli si tedy být vědomi toho, že jsou mučeni i fyzicky.107 V roce 1999 byly na východě země nalezeny tajné cely pro zadržené rebely a hromadné hroby, kde jednotky pohřbívaly své umučené oběti.108 Nabízí se otázka, z čeho vycházely osnovy pro americké vyšetřovatele, které obsahovaly tyto kontroverzní techniky. Podle deníku The New York Times převzal Pentagon metody z 50 let starého článku o vedení výslechů čínskými komunistickými vyšetřovateli během korejské války. Informaci uvedl s odvoláním na nejmenovaného bezpečnostního experta. Pomocí metod jakými jsou spánková deprivace, částečné vyhladovění nebo dlouhé stání v chladu prý komunisté ze zajatých amerických vojáků 106

BENJAMIN, Mark. Torture teachers [online]. Salon, vyd. 29. 6. 2006 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://www.salon.com/news/feature/2006/06/29/torture/index.html 107 THOMPSON Ginger, COHN Gary. Torturers' confessions [online]. The Baltimore Sun, vyd. 13. 6. 1995 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://www.baltimoresun.com/news/maryland/balnegroponte2,0,4365959,full.story 108 CUEVA, Freddy. Honduras authorities find torture cells, graves at U.S.-built base [online]. The Struggle Site, vyd. 12. 8. 1999 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://struggle.ws/mexico/usa/hond_torture_graves_se99.html

56

v korejské válce dostali často vymyšlená přiznání, ke kterým zajatci svolili ze zoufalství.109 Když ale Američané vědí, že produktem takovýchto výslechů jsou často nepravdivá doznání, proč je přesto používají? Nesnižují se tak na úroveň vyslýchaných teroristů? Nezvyšují tím snad riziko, že budou sami v případě zajetí podrobeni mučení? Kruté zacházení s vyslýchanými podezřelými z terorismu s sebou přináší také další možné následky. Pokud si totiž USA ve světě buduje pověst „tyrana“, který nerespektuje základní lidská práva zadržených osob, mohou ostatní země odmítat podezřelé osoby do USA vydávat. Náznakem toho bylo vyjádření Velké Británie krátce po útocích z 11. září 2001, která v něm oznámila, že pokud bude Bin Ládin zadržen britskými jednotkami, nebude vydán USA do doby, než zcela zruší trest smrti.110 V podobném duchu se vyjádřilo také Německo. Spojené státy však využívaly nemálo dalších zemí – jak pro převoz zadržených, tak pro jejich výslech. Zacházením s osobami podezřelými z terorismu se zabýval dokonce i Evropský parlament. Znepokojovalo ho zejména to, že CIA využívá pro převoz a nezákonné zadržování vězňů některé evropské země jako např. Polsko, Portugalsko, Velkou Británii nebo Španělsko. Za účelem vyšetření této situace zřídil dočasný výbor TDIP (Temporary Committee on the alleged use of European countries by the CIA for the transport and illegal detention of prisoners). Jedno z nejdůležitějších zámořských zadržovacích center CIA se nachází v polské věznici umístěné na bývalém vojenském letišti Szymany. Zde měla CIA za podivných okolností vyslýchat hlavního strůjce teroristických útoků z 11. září 2001, Chálida Šajcha Muhammada. Na tuto událost upozornil americký list The New York Times s odvoláním na rozhovor se zhruba dvaceti bývalými a současnými příslušníky CIA. Ti vypověděli, že vyšetřovatelé zde na jedincích podezřelých z terorismu praktikovali kontroverzní

109

ČTK, CIA prý používala tvrdé metody výslechu po vzoru Číny [online]. Týden.cz, vyd. 2. 7. 2008 [cit. 2010-02-22]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/cia-pry-pouzivala-tvrdemetody-vyslechu-po-vzoru-ciny_68850.html 110 Britain would not extradite bin Laden to death [online]. Telegraph.co.uk, vyd. 9. 12. 2001[cit. 201003-01]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/1364794/Britain-would-not-extradite-bin-Ladento-death.html

57

metody výslechu.111 Používání tohoto letiště CIA přiznal polský ministerský předseda, státní zastupitelství a potvrzují to i závěry výboru TDIP. Co se týče dalších evropských zemí, španělský ministr zahraničí se ve zdejším parlamentu pokoušel objasnit informace o vojenských letech převážejících zadržené osoby, které zveřejnil deník El País. Britský ministr zahraničních věcí rovněž vydal prohlášení, a to o dvou mimořádných letech USA, při nichž byli za účelem vydání přepravováni dva vězni a které v roce 2002 přistály na území Velké Británie. Byl také sestaven seznam podezřelých letů a zaslán orgánům USA s žádostí o konkrétní ujištění, že tyto lety nebyly využity k nezákonnému převozu osob. Dostupné jsou rovněž informace o letech CIA v Portugalsku, při kterých byly během funkčního období Barrosovy vlády převáženy zadržené osoby. Některé vlády však označily informace o vydávání podezřelých osob za státní tajemství a odmítly se k celé věci dále vyjadřovat (například Itálie). Dle slov bývalého operačního důstojníka CIA Boba Beara má tato americká zpravodajská služba dobře zmapovány výhody výslechu v jednotlivých zemích. Jak uvádí: „Pokud chcete důkladný výslech, pošlete vězně do Jordánska. Pokud chcete vězně mučit, pošlete jej do Sýrie. Pokud chcete, aby někdo navždy zmizel, pošlete jej do Egypta.“112 Podle zprávy amerického Senátu zveřejněné v červnu 2008 právníci CIA pochybovali o legálnosti agresivních metod výslechu podezřelých z terorismu už před tím, než kontroverzní techniky schválil tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld. To vyvrací argument administrativy prezidenta George Bushe, že násilí ze strany amerických vyšetřovatelů na zadržených bylo pouze otázkou selhání několika jednotlivců. Senátoři si stojí za tím, že šlo o selhání celého systému. Avšak podle článku amerického listu tajné služby USA před 11. zářím kontroverzní metody výslechu nevyužívaly. Přistoupily k nim prý až při vyšetřování podezřelých z terorismu, protože nevěděly jak přimět

111

ČTK, Údajný "mozek" útoků z 11. září CIA vyslýchala a mučila v Polsku [online]. iHNed.cz, vyd. 23. 6. 2008 [cit. 2010-02-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c1-25630910-udajny-mozek-utoku-z-11zari-cia-vyslychala-a-mucila-v-polsku 112 RAJIVA, Lila. The CIA's Rendition Flights to Secret Prisons: The Torture-Go-Round [online]. CounterPunch, vyd. 5. 12. 2005 [cit. 2010-02-24]. Dostupné z: http://www.counterpunch.org/rajiva12052005.html

58

k výpovědi "zatvrzelé" vězně v napjaté době, kdy podle všeobecného mínění hrozil USA další velký útok. Již výše jsem však upozornila na spojitost CIA s používáním podobných praktik v Hondurasu v 80. letech. Ať už je pravda jakákoliv, závažnost situace v žádném případě neomlouvá používání popsaných praktik americkou tajnou službou. Chápu, že se Spojené státy cítí ohroženy a snaží se chránit své obyvatele před dalšími potencionálními teroristickými útoky, ale neměly by zneužívat své postavení a vliv v mezinárodním společenství a zavlékat do svých praktik další země. V tomto ohledu je více než rozumné, že se Evropská unie výrazně ohradila proti porušování základních lidských práv a proti páchaným krutostem, které i když byly páchány agenty CIA, dělo se tak na území buď členských, nebo kandidátských zemí EU. Zároveň mám však pocit, že celá aféra proběhla až podezřele potichu, bez přílišné pozornosti z řad médií. Používání neadekvátních a nezákonných technik a prostředků na Slovensku JUDr. Iveta Kubíková, PhD., z katedry kriminalistiky a forenzních disciplín bratislavské Akademie Policejního zboru, provedla v letech 2000 až 2003 výzkum zaměřený právě na výslech. Zúčastnilo se jej 216 respondentů z řad Policie SR a přinesl velmi překvapivá zjištění. Přestože na Slovensku jsou sugestivní a kapciózní otázky rovněž zákonem zakázány, pouze 50,21 % všech respondentů uvedlo, že nepoužívá sugestivní otázky a jen 21,78 % nepoužívá nikdy otázky kapciózní. Alarmující je, že až v 35,50 % případech jsou kapciózní otázky používány mezi respondenty z řad kriminální policie. Toto číslo navíc představuje pouze jimi přiznaný stav, což nám dovoluje předpokládat, že v každodenní praxi je jejich využívání ještě častější. Současně respondenti přiznávají používaní nepravdivých tvrzení, a to v nebývalém rozsahu - 44,16 % všech respondentů tak činí aspoň někdy, 8,94 % často a 2,49 % velmi často. Dokonce ani používání přímého fyzického násilí není slovenským policistům cizí – přiznali jej v 1,24 % případů vynucovaní přiznání, či pravdivých výpovědí.113 Bohužel nemám k dispozici údaje z aktuálnějšího výzkumu, ale z uvedených čísel je zřejmé, že i přes mnohá doporučení kriminalistiky se v policejní výslechové praxi na Slovensku uplatňují neadekvátní, či dokonce nelegální techniky a prostředky. 113

KUBÍKOVÁ, I. Aktuálne možnosti a problémy slovenskej výsluchovej praxe. Kriminalistika, 2005, č. 1, s. 83 – 90

59

5. Praktická část 5.1. Stanovení problému Jak jsem již uvedla v úvodu této práce, většina nově vznikajících publikací, zaměřených na problematiku výslechu, nepřináší dle mého názoru žádné zajímavé myšlenky a často přebírá ty již mnohokrát zmiňované a v praxi většinou uznávané. Chybí rovněž jakási zpětná vazba od orgánů činných v trestním řízení, a tak ve skutečnosti ani nejsou k dispozici ucelené informace o tom, jaké výslechové metody a taktiky jsou nejúčinnější, a které naopak nejsou tak úspěšné, jak je prezentuje teorie. V souvislosti s výslechem je však poměrně náročné takové informace získat a zhodnotit, neboť kriminalisté si nejsou vůbec vědomi toho, co výslechem nezjistí, a tudíž neví o svém neúspěchu. Tyto obtíže však nic nemění na tom, že toto stále živé téma by si ve všech ohledech zasloužilo mnohem více pozornosti, než je mu věnováno. Proto jsem se rozhodla realizovat výzkum zaměřený právě na výslech jako procesní úkon v průběhu vyšetřování trestného činu. Jeho hlavním cílem bylo zjistit, jakými teoretickými znalostmi z oboru kriminalistické psychologie disponují vyslýchající policisté a jak je při vedení výslechů uplatňují. Vedlejším záměrem bylo ověřit vztah délky praxe vyslýchajícího a kvality výslechu.

5.2.

Formulace hypotézy

V souladu s výše nastíněným problémem jsem stanovila následující hypotézy výzkumu: 1. Vyslýchající policisté nemají dostatečné teoretické znalosti z oboru kriminalistické psychologie a v zájmu zkvalitnění výslechové praxe je potřeba jejich dovzdělání. 2. Z narůstající délkou praxe vyslýchajícího se vedení výslechu zkvalitňuje. Vyslýchající produkuje menší množství percepčních chyb a přísněji dodržuje zákonné požadavky pro tento procesní úkon.

60

5.3.

Testování (verifikace, ověřování) hypotézy

Výzkum byl realizován formou dotazníkového šetření na šesti služebnách kriminální policie a vyšetřování správy Moravskoslezského kraje Policie České republiky. Policistům byly předány dotazníky a byl jim vysvětlen důvod a cíl výzkumu. Celkem bylo rozdáno přibližně 120 dotazníkových listů, vyplněno jich bylo 72. Návratnost tedy činila 60 %. Samotný dotazník byl sestaven z 9 otázek. Respondenti nebyli rozlišováni podle pohlaví. Za určující kritérium jsem zvolila pouze délku praxe vyslýchajícího.

Abych mohla ověřit závislost tvorby percepčních chyb na zkušenostech vyslýchajícího, bylo nejprve nutné zjistit délku praxe. První otázka tedy zněla: Jak dlouho jste na služební pozici, která obnáší také vedení výslechu? Pro snadnější výpočty jsem policisty zařadila vždy do jedné ze čtyř skupin: 0 až 1rok, 1 až 5 let, 5 až 10 let a 10 a více let. Nejkratší zkušenost s výslechem měl policista, který vedl výslechy pouhý měsíc. Nejdelší potom 22 let. Ve vzorku mírně převažovali policisté se zkušenostmi v délce 10 a více let. Graf č. 1 – Zařazení respondentů dle délky praxe

14 24

0-1 1-5 14

20

5 - 10 10 a více

Druhá otázka zněla: Prošel jste speciálním školením zaměřeným výhradně na vedení výslechu? V případně záporné odpovědi se respondent mohl vyjádřit k tomu, zda by o takovéto školení měl zájem.

61

Graf č. 2 – Zájem o školení se zaměřením na výslech 70 60 50 40 školení

30

chci

20 10 0 Ano

Ne

Z předcházejícího grafu je patrné, že naprostá většina respondentů (91,6 %) speciálním školením neprošla a velké procento z nich (69,7 %) projevilo o takové školení zájem. Na tuto otázku navazovala otázka třetí, která zněla: Myslíte si, že máte dostatečné množství teoretických znalostí z oboru kriminalistické psychologie? Policisté tedy měli sami kriticky zhodnotit, do jaké míry jsou vybaveni teoretickými znalostmi potřebnými pro kvalitní vedení výslechu. Své znalosti považuje za dostatečné 22 % respondentů, 30 % je ohodnotilo jako nedostatečné a 20 % uvedlo, že neví. Z těchto čísel je patrné, že pouze necelá čtvrtina respondentů si je svými znalostmi jista, což je poněkud znepokojivý fakt. Čtvrtá otázka směřovala na materiální podmínky pro vedení výslechu. Zněla: Považujete prostory a podmínky (včetně technických), ve kterých provádíte výslech za adekvátní? Jelikož výslechové prostředí má značný vliv na efektivitu výslechu, chtěla jsem zjistit, do jaké míry jsou vyslýchající spokojeni s podmínkami, které panují na policejních služebnách. Pouhých 20 respondentů vyjádřilo spokojenost s výslechovými podmínkami. Naproti tomu 49 respondentů je označilo za neadekvátní. 3 respondenti neuměli situaci zhodnotit. V komentářích pod otázkou se objevovaly poznámky o tom, že jsou si vědomi špatné finanční situace Policie ČR a proto často neuspokojivé podmínky tolerují. Avšak jedna poznámka zněla doslova „čím depresivnější prostředí, tím pro výslech lépe“. Tento policista ovšem zřejmě zapomněl na to, že ve stejných

62

podmínkách je vyslýchán také poškozený nebo případní svědci. Proto se s jeho názorem nelze v žádném případě ztotožnit. Kromě materiálních podmínek mě zajímala také spokojenost s podmínkami legislativními. Tázala jsem se tedy policistů: Považujete současnou právní úpravu výslechu za dostatečnou a kvalitní? Kladně ji hodnotilo celkem 48 respondentů, což představuje více než 66 % dotázaných. Mezi nejčastější výtky potom patřilo to, že obviněný má více práv, než poškozený. Policisté se rovněž záporně vyjadřovali k problematice výslechu před zahájením trestního stíhání, kdy tyto výslechy nemají důkazní hodnotu. Šestá otázka zněla: Jak často se dopouštíte následujících percepčních chyb? Dotazovala jsem se přitom pouze na první dojem, idiosynkrasii, protipřenos a sociální stereotypy. Uvědomuji si, že tuto otázku nebylo snadné zodpovědět a v zájmu objektivity by bylo vhodnější získat tyto informace pozorováním jednotlivých výslechů. Apelovala jsem však na policisty, aby se snažili být sebekritičtí a odpovídali co nejvíce podle reality. Nejprve jsem zjišťovala, které z vybraných percepčních chyb se policisté nejčastěji dopouští. Dle získaných dat jsou nejběžnější první dojem a idiosynkrasie. Dojem o vyslýchaném si občas v prvních minutách utvoří 44 respondentů, 3 respondenti tak činí často. Podrážděnost a nesnášenlivost vyvolá občas vyslýchaný u 45 respondentů, u 4 respondentů často. Zbylé dvě percepční chyby nejsou zdaleka tak běžné. Své vlastní problémy občas vnáší do výslechové situace pouhých 14 dotázaných, nikdo tak však nečiní často. Na základě předsudků se občas k vyslýchanému neadekvátně chová 24 respondentů, toho, že tak chybuje často, si je vědom pouze jediný dotázaný policista s dvouletou praxí.

63

Graf č. 3 – Četnost vybraných percepčních chyb 70 60 50 40 nikdy 30

občas

20

často

10 0 První dojem

Idiosynkrasie

Protipřenos

Sociální stereotypy

Následně jsem se pokusila zjistit vztah mezi délkou praxe a dopuštěním se vybraných percepčních chyb. Z grafů je patrné, že ne vždy se s rostoucí délkou praxe snižuje četnost percepčních chyb. Percepční chyby označované jako první dojem se občas nebo často dopouští 71,4 % respondentů s praxí kratší než 1 rok, 60 % těch, kteří vedou výslechy 1 až 5 let, 78,6 % vyslýchajících 5 až 10 let a pouze 58,3 % policistů s výslechovou praxí delší než 10 let. Graf č. 4 – Závislost četnosti chyby „první dojem“ na délce praxe 30 25 20 15

délka praxe

10

první dojem

5 0 0-1

1-5

5 - 10 10 a více

Idiosynkrasie si je vědomo 71,4 % policistů s nejkratší praxí, 65 % vyslýchajících mezi 1 rokem a 5 lety, 71,4 % s praxí 5 až 10 let a 62,5 % policistů s nejdelší praxí.

64

Graf č. 5 – Závislost četnosti chyby „idiosynkrasie“ na délce praxe 30 25 20 15

délka praxe

10

idiosynkrasie

5 0 0-1

1-5

5 - 10

10 a více

Jak jsem již uvedla výše, protipřenos není tak častý. Dopouští se jej 21,4 % policistů s praxí do 1 roku, 20 % s praxí 1 rok až 5 let, 28,6 % s praxí 5 až 10 let a opět nejméně těch s nejdelší praxí – 12,5 %. Graf č. 6 – Závislost četnosti chyby „protipřenos“ na délce praxe 30 25 20 15

délka praxe protipřenos

10 5 0 0-1

1-5

5 - 10

10 a více

Chyby označované jako sociální stereotypy se dopouští o něco více respondentů, než v případě protipřenosu a také vtah mezi délkou praxe a četností této chyby je zde poněkud odlišný. Sociálním stereotypům podléhají nejčastěji policisté s délkou praxe 5 až 10 let, a to až v 71,4 %. Respondenti zařezení do ostatních skupin se této chyby dopouští přibližně ve 25 % případů.

65

Graf č. 7 – Závislost četnosti chyby „sociální stereotypy“ na délce praxe 30 25 20 15

délka praxe sociální stereotypy

10 5 0 0-1

1-5

5 - 10

10 a více

Z výše uvedených čísel je patrné, že percepční chyby produkují nejčastěji policisté s výslechovou praxí v délce 5 až 10 let, a to u některých druhů chyb poměrně výrazně. Tento jev by mohl být zapříčiněn postupně se snižující sebekontrolou i kontrolou vnější. Poslední tři otázky ověřovaly dodržování zákazu používat při výslechu kapciózní a sugestivní otázky a donucení. K tomu, že občas používá kapciózní otázky, se přiznalo 36 respondentů. Často je používají pouze 3 respondenti. Pokud jde o vztah mezi délkou praxe a používáním tohoto druhu otázek, nejčastěji se k němu uchylují vyslýchající s praxí delší než 10 let, a to až v 66,7 % případů. Graf č. 8 – Závislost četnosti používání kapciózních otázek na délce praxe 30 25 délka praxe 20

kapciózní otázky

15 10 5 0 0-1

1-5

5 - 10

10 a více

66

Občasné používání sugestivních otázek připustilo rovněž 40 respondentů, často je však používá pouze jeden respondent s dvouletou výslechovou praxí. Proměna četnosti jejich využívání v závislosti na délce praxe nebyla příliš výrazná. Respondenti s praxí 5 až 10 let se k nim uchylují nejméně často – ve 42,9 % případů. Zbylé tři skupiny respondentů se pohybují okolo 60 %. Graf č. 9 – Závislost četnosti používání sugestivních otázek na délce praxe 30 25 20 15

délka praxe sugestivní otázky

10 5 0 0-1

1-5

5 - 10

10 a více

Poslední z otázek zjišťovala, zda vyslýchající sáhnou k prostředkům fyzického násilí s cílem donutit vyslýchaného k výpovědi. Příjemné bylo zjištění, že k těmto nezákonným praktikám přiznali pouze 4 respondenti, a to s délkou praxe 6 měsíců, 2x 2 roky a 4 roky.

67

5.4. Vyvození závěrů a jejich prezentace Výsledky provedeného výzkumu potvrzují první hypotézu, že vyslýchající nemají dostatečné teoretické znalosti o psychologických souvislostech výslechu. Své znalosti považuje za uspokojující pouze 22 % respondentů, a tudíž nám dává možnost pochybovat o dostatečné odbornosti vyslýchajících policistů. Navíc ve vzorku byli početněji zastoupeni služebně starší policisté. Dalo by se tedy předpokládat, že tito nabyli potřebné znalosti praxí. Oni sami však tento závěr nepotvrdili. Velmi málo policistů prošlo speciálním školením zaměřeným výhradně na vedení výslechu. Ti, kteří na tuto otázku odpověděli kladně, vesměs podstoupili takovouto teoretickou přípravu v rámci svého vysokoškolského studia. Naopak většina těch, co odpověděli na otázku záporně, vyjádřili o školení s podobným zaměřením zájem. K položení této otázky mě motivovala mimo jiné situace v Norsku, kde vznikla speciální skupina policistů, která měla za úkol školit své kolegy v účinných výslechových technikách. Jsem si jista, že zájem dále se vzdělávat je mezi policisty velký také na ostatních místech naší republiky. V rámci zvýšení efektivity a posílení zákonnosti výslechů by se proto mělo uvažovat o zavedení systému dalšího vzdělávání policistů pro potřeby výslechové praxe. Co se týče jejich hodnocení podmínek, které na služebnách panují, situace je pravděpodobně odrazem finančních možností Policie ČR. Policisté ji vesměs respektují, avšak zdaleka nevyhovuje moderním požadavkům na atmosféru výslechových místností a techniku pro dokumentaci průběhu výslechu. Právní úpravu výslechu hodnotila většina respondentů kladně, což je bezesporu optimistické zjištění. Výhrady, které uvedli, však představují obecně známé problémy současné právní úpravy, které by si zasloužili pozornost legislativců. Druhá hypotéza ovšem výzkumem nebyla potvrzena. Z výsledku nevyplývá, že by zkušenější vyslýchající prováděli výslechy kvalitnějším způsobem bez přítomnosti percepčních chyb a nezákonných praktik. Mnohem důležitější úlohu dle mého názoru sehrávají osobnostní předpoklady vyslýchajícího. Pokud ovšem policistům není nabídnuta možnost dále rozvíjet své teoretické znalosti, spoléhat se pouze na to, že je získají praxí, je poněkud nezodpovědné. 68

6. Závěr Ve své práci jsem se pokusila poukázat na přínos psychologie pro proces vyšetřování trestných činů. Pozornost byla věnována především výslechu, jakožto jednomu z nejdůležitějších procesních úkonů, a především jakožto každodenní praktické činnosti kriminalistů. Přestože právní úpravu výslechu považuji za kvalitní, ráda bych na tomto místě upozornila na několik jejích nedostatků. Jedním z nich je otázka sjednocení procesních postupů při výslechu svědka před zahájením trestního stíhání prostřednictvím odstranění institutu podání vysvětlení a jeho plného nahrazení výslechem. Tento stav je negativně vnímán především samotnými policisty, jak vyšlo najevo z výsledků dotazníkového šetření. Často se totiž stává, že osoba, která prvně podala vysvětlení, posléze změní svůj názor a přestane být ochotna vypovídat jako svědek. To způsobí ztrátu cenného důkazního prostředku a znesnadní tak vyšetřování trestného činu. Další právní mezera je v úpravě kladení otázek v průběhu výslechu. Na ni jsem podrobněji upozornila v příslušné části této práce. Domnívám se však, že pro zvýšení kvality výslechů a vyšetřování trestných činů obecně není zapotřebí výrazně měnit právní úpravu tohoto procesního úkonu. Mnohem důležitější je věnovat pozornost přípravě budoucích policistů na jejich povolání. Ta by měla zahrnovat rovněž teoretickou i praktickou průpravu pro vedení výslechu. Jak vyšlo najevo z provedeného dotazníkového šetření, pouze malé procento policistů prošlo speciálním školením zaměřeným na vedení výslechu a většina projevila o takovéto školení zájem. Rovněž v 41 % případů přiznali, že své znalosti z oboru kriminalistické psychologie nepovažují za dostatečné. Nabízí se tedy doporučení řídícím pracovníkům odpovědným za vzdělávání, ať již na ústředí, v rámci policejního ředitelství, nebo v rámci jednotlivých krajských ředitelství Policie ČR, aby jim ve spolupráci s vědeckými pracovníky z oboru psychologie umožnili doplnit si své vzdělání. Nemělo by se ani podceňovat předávání zkušeností v rámci jednotlivých služeben, a to od služebně starších vyšetřovatelů směrem k těm služebně mladším. Důležitým předpokladem pro kvalitní práci vyšetřovatele jsou jeho charakterové vlastnosti a psychická rovnováha. Policisté jsou často vystaveni stresovým situacím, a to také v průběhu náročného výslechu. Měl by se proto klást zvláštní důraz na výběr 69

vhodných uchazečů z hlediska jejich morálního a psychologického profilu. Co se týče už samotného výkonu této profese, Policie ČR vypracovala etický kodex114 obsahující principy, jež by měli všichni policisté sdílet a dodržovat. Ten zdůrazňuje mimo jiné profesionalitu, se kterou by měli přistupovat ke své práci. Ta by měla vyplňovat případné mezery v právní úpravě jednotlivých procesních úkonů, včetně výslechu. Jak jsem se pokoušela na několika místech ve své práci zdůrazňovat, každá výslechová situace je vždy naprosto jedinečná a výjimečná. Nedá se proto vytvořit jakýsi vyčerpávající návod, jak správně výslech vést. Dají se pouze nastavit mantinely v podobě kvalitní právní úpravy a poté je třeba přenechat prostor pro zkušenosti vyslýchajícího, jeho morální a etickému cítění, sociální dovednosti a empatii. Zároveň je třeba klást důraz na kontrolu a postihovat případné excesy. Samostatnou

kapitolu

jsem

věnovala

problematice

používání

nezákonných

výslechových metod. Poukázala jsem přitom na několik zahraničních případů z mnoha těch, které vyšli na veřejnost. Můj záměr byl upozornit na to, kam až mohou kriminalisté dojít ve snaze získat informace o trestných činech. Ve všech případech se jednalo o použití násilí, případně nelidského nebo ponižujícího zacházení při snaze přimět vyslýchaného k výpovědi. Některé z nich přitom neměli daleko do označení pojmem mučení. Dalším společným znakem některých z nich byla jejich aplikace ve složitých a často také vypjatých situacích, které zdánlivě nebylo možné řešit obvyklými kriminalistickými postupy. V případě Velké Británie to byly vleklé nepokoje v Severním Irsku plné násilností, v případě Spojených států snaha objasnit teroristické útoky z 11. září 2001 a obava z dalších útoků. Proti sobě tedy stály protichůdné požadavky. Na jedné straně to byl zákaz donucení k výpovědi, etika a dodržování vnitrostátních právních norem i mezinárodních závazků. Na straně druhé požadavek chránit svou zemi a své občany. Ačkoliv je obecně přijímán názor, že výjimečné situace vyžadují výjimečná řešení, je otázkou, která z těchto řešení je ještě možné tolerovat, a která již nikoliv.

114

Etický kodex Policie České republiky, dostupný např. z: http://www.policie.cz/clanek/eticky-kodexpolicie-ceske-republiky.aspx

70

7. Resume The aim of this work is to demonstrate the possibilities of the use of psychological knowledge in the course of criminal investigation. In the first chapter I introduce the field known as forensic psychology and its history. After that I present the most popular ways of cooperation with external experts from the field of psychology – service of a consulting psychologist or designation of a psychologist to testify as an expert witness. I am also describing the requirements for professional psychological expertise of representatives of local law enforcement. However, the major part of this work is devoted to the psychological aspects of criminal interrogation and its techniques that are described in extensive chapter 4. The issue of the interview interaction and formation of testimony are important issues of forensic psychology. The aim of interrogation is to control an individual so that he will either willingly say the requested information or, if someone is not willing to participate in the process, to make the person submit to the demands for information. Forensic psychology fills the legal framework of interrogation and tactics with recommendations how to identify, explain and control (or predict) the experience and behavior of participants of the interview interaction. The first sub-chapter describes interrogation as a multidisciplinary problem. It starts with a characterization of testimony as case evidence and its signification in criminal procedure. Then I name the general principles for the execution of interrogation that are set in the Criminal Procedure Code. Doing so, I explain the main distinctions between the rules given for suspect interrogation, witness interrogation, victim interrogation and for interrogation of an expert witness. Follows description of interrogation viewed as a problem of criminalistic tactic. Next, I study the social and psychological aspects of interrogation. The interrogation process is a controlled interview, under which the individual actors interact and form a specific social situation. The specific roles of those two actors are governed by law but also certain sociological rules have to be followed. First I explain the main differences between standard interview and interrogation. Then I focus on the

71

individual aspects of the interrogation process known as interpersonal perception, communication and interaction. Another sub-chapter offers detailed information about the individual stages of interrogation, including the requirements for preparation that are necessary for any successful interrogation. Criminalistics, in accordance with the requirements of the Criminal Procedure Code, recommends the certain construction of every interrogation: introductory stage, monologue and dialogue (questioning). This is afterwards discussed in details. Extensive sub-chapter focuses on the issues connected to the use of illegal interrogation methods in selected countries. It describes the major causes involving illtreatment of suspect during interrogation in Great Britain, United States and partly in Slovakia. The aim is to show that this can happen also in democratic countries, not only in those with totalitarian regime. The last part of this work is practical and describes the results of a questionnaire survey among police officers who conduct criminal interrogations. I decided to execute this survey to find out to what extent are the police officers who are responsible for interrogations familiar with forensic psychology. Another aim was to detect the relation between the officer’s length of experience with interrogation and the quality of interrogations conducted by him. It showed that even the respondents after many years of service produce large number of mistakes of perception, as for example the mistake of the first impression, idiosyncrasy, countertransference or social stereotypes. The findings brought me to conclusion that there is a lack of psychological knowledge among the police officers but in general they are open to further education. Therefore my recommendation to the appropriate officials is to offer the criminalists the possibility to develop their theoretical knowledge and improve their practical skills. This may lead to more lawful and successful process of crime investigation.

72

8. Přílohová část Příloha č. 1 Dotazník Jako součást výzkumu, který jsem se rozhodla provést v rámci své diplomové práce nesoucí titul Využití psychologie v rámci objasňování a vyšetřování kriminálních případů, si Vám dovoluji předložit následující dotazník. Mým cílem je shromáždit informace o znalostech z oboru psychologie, kterými disponují policisté a následně vyhodnotit jejich využívání ve výslechové praxi Policie ČR. Některé otázky vyžadují značnou míru sebereflexe a subjektivního hodnocení kvality vlastní práce. Přesto věřím, že v rámci objektivity výzkumu budete nanejvýš sebekritický. Odpovědí na následující otázky máte možnost pomoci nám „teoretikům“ svými zkušenostmi a názory k hlubšímu pochopení aktuálních problémů výslechové praxe. Vyznačte prosím zvolenou odpověď nebo připojte vlastní komentář. Pokud na některou z otázek odpověď neznáte, nemusíte odpovídat.

1.

Jak dlouho jste na služební pozici, která obnáší také vedení výslechu?

2.

Prošel jste speciálním školením zaměřeným výhradně na vedení výslechu? ANO NE - Uvítal byste takové školení? ANO NE

3.

Myslíte si, že máte dostatečné množství teoretických znalostí z oboru kriminalistické psychologie? ANO

4.

NEVÍM

Považujete prostory a podmínky (včetně technických), ve kterých provádíte výslech za adekvátní? ANO

5.

NE

NE

NEVÍM

Považujete současnou právní úpravu výslechu za dostatečnou a kvalitní? ANO

NE - V čem spatřujete její hlavní nedostatky?

73

6.

Jak často se dopouštíte následujících percepčních chyb:

První dojem

NIKDY - OBČAS - ČASTO

(Dojem o vyslýchaném si utvoříte v prvních minutách výslechu a na něm potom ulpíváte.)

Idiosynkrasie

NIKDY - OBČAS - ČASTO

(Jedná se o podrážděnost až nesnášenlivost, kterou u vás může vyvolat např. zevnějšek nebo chování vyslýchaného.)

Protipřenos

NIKDY - OBČAS - ČASTO

(Pod tíhou vlastních silně emocionálně nabitých problémů vnášíte tyto do situace výslechu – např. neadekvátní chování vyvolané stresem, osobními problémy.)

Sociální stereotypy

NIKDY - OBČAS - ČASTO

(Dopouštíte se neadekvátního chování vůči vyslýchané osobě na základě iracionálních předsudků – např. na základě rasy, sociální skupiny, neobvyklého zevnějšku.)

7.

Používáte kapciózní otázky? (otázky záměrně formulované tak, aby vyslýchaný nepoznal jejich pravý smysl mající vyslýchaného nepozorovaně - zejm. předstíráním nepravdivých skutečností dovést k výpovědi, kterou si přejete)

NIKDY - OBČAS - ČASTO

8.

Používáte sugestivní otázky? (otázky zahrnující odpověď, tj. informaci, která má být získána až z odpovědi vyslýchaného)

NIKDY - OBČAS - ČASTO

9.

Použil jste nebo používáte prostředky fyzického donucení? NIKDY - OBČAS - ČASTO

Děkuji za ochotu a čas věnovaný tomuto dotazníku. Vážím si Vašich názorů i připomínek a budu se snažit co nejlépe je ve své práci reflektovat.

Anna Strnadová studentka 5. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity

74

9. Seznam použité literatury Monografie: CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vyd. Praha : Linde, 2006 ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie: základy praktické psychologie pro policisty. 2. rozš. vyd. Praha : SUPPORT, 1996 GILLERNOVÁ, I., BOUKALOVÁ, H. Vybrané kapitoly z kriminalistické psychologie. Praha : Karolinum, 2006 CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu: základy kvantitativního výzkumu. Praha : Grada Publishing, 2007 INBAU, F. F. REID, J. E. a kol. Criminal Interrogation and Confessions, 4. vydání. Sadbury, MA : Jones and Barlett Publishers, 2004 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 2. nezm. vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2002 KONRÁD, Z., NĚMEC, M., NOVOTNÝ, F. Vybrané otázky teorie a praxe výslechu. Praha : Policejní akademie ČR, 2008 MATIÁŠEK, J., SOUKUP, J., BÁRTA, B. Psychologie a výslechová praxe. Praha : Orbis, 1968 PAVLOVSKÝ, P. a kol. Soudní psychiatrie a psychologie. Praha : Grada Publishing, 2001

PROTIVÍNSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu v přípravném řízení trestním. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1987 SOUKUP, J. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha : Tisková, ediční a propagační služba místního hospodářství, 1973 SPURNÝ, J. Psychologie výslechu. Praha : Portál, 2008

75

STRAUS, J. Kriminalistická taktika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008 ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005 ZÁHORSKÁ, J. Psychologická intervence při vyšetřování trestných činů. Praha : Portál, 2007 Články: ČÍRTKOVÁ, L. Psychologie výslechu. Kriminalistika, 1996, č. 4, s. 321 – 326 ČÍRTKOVÁ, L. Současné trendy v kriminalistické psychologii, Kriminalistika, 2007, č. 1, s. 30 KUBÍKOVÁ, I. Aktuálne možnosti a problémy slovenskej výsluchovej praxe. Kriminalistika, 2005, č. 1, s. 83 – 90 NETT, A. Účinný důkaz v trestním řízení de lege lata. Časopis pro právní vědu a praxi, 1995, č. 3, s. 65 – 80 SPURNÝ, J. Quo vadis kriminalistická psychologie? Kriminalistika, 2006, č. 4, s. 257-262

VÁCHA, M. Kapciózní otázky ve výslechové praxi. Československá kriminalistika, 1982, č. 3, s. 231 – 234 Právní předpisy a judikatura: Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (Listina základních práv a svobod)

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášena pod číslem 209/1992 Sb., částka 41

76

Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 9/1996 Sb. Rezoluce Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 15. 4. 1970 ve věci The Greek case, 12 Yearbook, 131-132. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 5. 2001 č. 35 EHRR 30, ve věci CYPRUS v. TURKEY Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2000 č. RJD 2000-IV, Friendly Settlement, Application no. 34382/97, ve věci DENMARK v. TURKEY Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 1. 1978, application number 5310/71, ve věci IRELAND v. THE UNITED KINGDOM Etický kodex Policie České republiky, dostupný např. z: http://www.policie.cz/clanek/eticky-kodex-policie-ceske-republiky.aspx

Internetové zdroje: Abu Ghraib torture and prisoner abuse. Wikipedia [online]. Last modified on 13 March 2010 [cit. 2010-03-14+. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Abu_Ghraib_torture_and_prisoner_abuse BENJAMIN, Mark. Torture teachers [online]. Salon, vyd. 29. 6. 2006 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://www.salon.com/news/feature/2006/06/29/torture/index.html Britain would not extradite bin Laden to death [online]. Telegraph.co.uk, vyd. 9. 12. 2001 [cit. 2010-03-01]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/1364794/Britain-would-not-extradite-bin-Laden-todeath.html Cardiff murder appeal man 'beaten over head verbally' [online] The Guardian, vyd. 10. 12. 1992. [cit. 2010-02-20]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/uk/1992/dec/10/cardiff-three-wales CUEVA, Freddy. Honduras authorities find torture cells, graves at U.S.-built base [online]. The Struggle Site, vyd. 12. 8. 1999 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://struggle.ws/mexico/usa/hond_torture_graves_se99.html ČTK, CIA prý používala tvrdé metody výslechu po vzoru Číny *online+. Týden.cz, vyd. 2. 7. 2008 [cit. 2010-02-22]. Dostupné z: 77

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/amerika/cia-pry-pouzivala-tvrde-metodyvyslechu-po-vzoru-ciny_68850.html ČTK, Údajný "mozek" útoků z 11. září CIA vyslýchala a mučila v Polsku [online]. iHNed.cz, vyd. 23. 6. 2008 [cit. 2010-02-24]. Dostupné z: http://zahranicni.ihned.cz/c125630910-udajny-mozek-utoku-z-11-zari-cia-vyslychala-a-mucila-v-polsku HRAZDĚRA, K. Výslechová místnost s Jájou a Pájou šetří dětské oběti *online+. Hradecký deník, vyd. 9. 4. 2009 [cit. 2010-02-03]. Dostupné z: http://hradecky.denik.cz/zpravy_region/vyslechova_mistnost_deti_20090409.html HUGES Mark. Police officers charged over 'Cardiff Three' miscarriage of justice [online]. The Independent, vyd. 4. 3. 2009 [cit. 2010-02-20]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/uk/crime/police-officers-charged-over-cardiffthree-miscarriage-of-justice-1636833.html MIKLÍKOVÁ Eva, BERNÁŠEK Ladislav, Loupež si vymyslel [online]. Metropol - policie Praha, 2005 [cit. 2010-02-03+. Dostupné z: http://web.mvcr.cz/archiv2008/regiony/praha/metropol/2005/050301.html RAJIVA, Lila. The CIA's Rendition Flights to Secret Prisons: The Torture-Go-Round [online]. CounterPunch, vyd. 5. 12. 2005 [cit. 2010-02-24]. Dostupné z: http://www.counterpunch.org/rajiva12052005.html ŘEŘICHA, David. Sunday, Bloody Sunday [online]. Britské listy, vyd. 22. 1. 2002 [cit. 2010-02-21+. Dostupné z: http://www.blisty.cz/art/9709.html The Troubles. Wikipedia [online]. Last modified on 20 February 2010 [cit. 2010-02-21]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Troubles THOMPSON Ginger, COHN Gary. Torturers' confessions [online]. The Baltimore Sun, vyd. 13. 6. 1995 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z: http://www.baltimoresun.com/news/maryland/bal-negroponte2,0,4365959,full.story Zprávy: plnění mezin. úmluv. Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Vláda České republiky, vyd. 6. 6. 2006 [cit. 201001-27]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organyvlady/rlp/dokumenty/zpravy-plneni-mezin-umluv/evropska-umluva-o-zabranenimuceni-a-nelidskemu-nebo-ponizujicimu-zachazeni-nebo-trestani-17701/

78