MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA
KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ
Psychologie v Policii
Bakalářská práce
Brno 2010
Vedoucí bakalářské práce :
Vypracoval :
Mgr. et. Mgr. Jan Mareš Ph.D.
Karel Pospíšil
Prohlašuji, ţe jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracoval samostatně s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Brně 30.března 2010 Karel Pospíšil
2
Děkuji panu Mgr. et. Mgr Janu Marešovi Ph.D. za jeho odborné vedení při tvorbě mé bakalářské práce, za uţitečné náměty a postřehy při zpracování a za obětavé zodpovídání mých dotazů při konzultacích.
....................................................................
3
OBSAH ÚVOD................................................................................................................str. 6 1. PSYCHOLOGIE V POLICEJNÍ PRÁCI 1.1 Předmět, metody a systém psychologie aplikované v policejní profesi. ..str. 9 1.2 Historický vývoj psychologie aplikované v policejní praxi................. ....str. 13 1.3 Postavení psychologie v rámci policejní práce.................................. ......str. 13 1.4 Právní normy upravující činnost policejního psychologa.................. ......str. 15 2. HLAVNÍ ÚKOLY PSYCHOLOGIE V OBLASTI PERSONÁLNÍ PRÁCE 2.1 K aplikaci vyuţití psychologických sluţeb...............................................str. 18 2.2 První kontakt s klientem...........................................................................str. 19 2.3 Psychologická činnost.............................. ................................... ......... str. 19 2.4 Poradenství...............................................................................................str. 24 2.5 Antistresový program...............................................................................str. 27. 2.6 Postraumatická intervenční péče..............................................................str. 30. 3. SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCVIKU PŘÍSLUŠNÍKÚ POLICIE 3.1 Systém prohlubování kvalifikace..............................................................str. 32 3.2 Integrovaný výcvik policistů.....................................................................str. 34 3.3 Příprava policistů pro práci s obětí trestného činu....................................str. 35 3.4 Transakční analýza....................................................................................str. 35 4. PSYCHOLOGICKÉ FORENZNÍ EXPERTÍZNÍ A KONZULTAČNÍ SLUŢBY 4.1 Soudní expertizy........................................................................................str. 36 4.2 Konzultační sluţby....................................................................................str. 37 4.3 Specifické postupy a metody.....................................................................str. 37 4.3.1Psychologický portrét neznámého pachatele.............................................str. 38 4.3.2Grafologický rozbor ručního písma...........................................................str. 40
4
4.3.3Forenzní analýza obsahu textů...................................................................str. 41 4.3.4Videografie.................................................................................................str. 41 4.3.5Polygrafické vyšetřovací metody................................................................str. 42 4.4 Vyjednávání................................................................................................str. 43 4.5 Suicidální intervence..................................................................................str. 46 4.6 Výslechová praxe.......................................................................................str. 47 ZÁVĚR................................................................................................................str. 51 RESUMÉ.............................................................................................................str. 52 LITERATURA A PRAMENY........................................................................str. 54 Příloha č. 1: Profilová rešerše - psychologie v policejní praxi.................................................str. 57 Příloha č. 2: Systematika psychologických aplikací v Policii a příbuzných oblastech............str. 61
5
ÚVOD Psychologie je věda o zákonitostech, vzniku, vývoji funkcí a průběhu chování a proţívání organismů, především člověka. Úkolem psychologie je objasnit základní zákonitosti psychologických věd a rozvíjet získané znalosti v praxi. Znalosti psychologie jsou důleţité i pro přizpůsobení pracovnímu i soukromému prostředí. Velký přínos psychologie je v tom, ţe pomáhá řešit problémy vztahů mezi lidmi. Psychologie zaujímá stále významnější místo ve společnosti. Stále více ovlivňuje pracovní i kaţdodenní ţivot. Psychologie stále více proniká také do techniky, školství, soudnictví, politiky, ale v neposlední řadě také do Policie. Policisté denně přicházejí do osobního formálního i neformálního kontaktu s jednotlivci i skupinami různého zaměření, povah a názorů (Čírtková, 1994). Psychologie jim můţe pomáhat s nimi optimálně jednat a zdokonalovat sociální pracovní podmínky. Nemálo k tomu také přispívá současné společenské klima a nové formy páchání trestné činnosti. Tím se také zvyšují nároky na připravenost policejních sloţek, jejichţ práce vţdy patřila mezi náročné profese. Poţadavky na profesní připravenost se promítají nejen do právního vědomí a znalosti právního pořádku, který prosazují, do sféry tělesné a sportovní přípravy, ale také do kategorie, která byla v minulosti velice opomíjena a nebyl na ni brán v běţném výkonu skoro ţádný zřetel, výcviku psychologických dovedností a znalostí. Rostoucí násilí, agresivita, brutalita i hostilní tendence pachatelů jednotlivých trestných činů, od roku 2010 téţ přečinů a zločinů, spolu s potřebou účinně ovlivňovat jejich jednání a účinně reagovat na vzniklé situace, podnítila policejní psychology, aby se začali ve své práci kromě psychologického screeningu, jenţ tvoří těţiště jejich činnosti, také péčí o policisty v náročných ţivotních situacích a jejich výcviku v psychologických dovednostech. Policejní psycholog je rovněţ stále častěji přibírán jako člen týmu při objasňování závaţné trestné činnosti. Tématem mé závěrečné práce je vyuţití psychologie v policejní praxi. Má volba měla několik důvodů. Tím jedním z hlavních je fakt, ţe pracuji u policie a zastávám funkci vyšetřovatele. Díky svému zařazení mám moţnost poznat také činnost jiných jednotlivých sloţek Policie, včetně některých speciálních. V rámci dalšího vzdělávání jsem získal mimo jiné také osvědčení o odborné způsobilosti pro práci s dětmi a to při 6
soudnictví mládeţe dle zákona 218. Při této profesi je hlavní náplní práce s dětmi, kde se především musí uplatnit psychologické znalosti a dovednosti při provádění výslechů a konzultacích s rodiči. Při své práci se dostávám k těm nejzávaţnějším trestným činům, kde v poslední době úzce spolupracuji s psychologem. Jeden z nejzávaţnějších případů, kde bylo nutné vynaloţit veškeré znalosti byl mimo jiné případ vyšetřování takzvané Kuřimské kauzy, kde jsem byl pověřen jako jeden z vyšetřovatelů, coţ pro mě i po letech praxe byl velký ţivotní záţitek. Cílem této práce je poskytnout základní přehled aplikací psychologie v policejní praxi. Ve vybraných okruzích pak zmínit alespoň stěţejní psychologická doporučení pro zkvalitnění praktické policejní činnosti a také policejní práci zpřístupnit i těm okruhům občanů, kteří s ní přijdou do styku nepřipraveni a to je zejména dětem a studentům a v neposlední řadě také důchodcům, kteří mají jiţ špatnou orientaci v problémech a potřebují individuální pomoc. Projekt by mohl být vyuţíván pro preventivní činnost Policie ČR při přednáškách jak ve školních zařízeních, tak v domovech důchodců, kde je moţné získání základních poznatků jak pro ţáky, tak pro seniory, kteří nepřišli do té doby do styku s Policií. Tímto by mohli získat znalosti o práci Policie a udělat si obrázek o tom, co v případě nějakého konfliktu, nebo nepříjemné události mohou očekávat. Také by se dozvěděli, kdy a s jakou problematikou se mohou na Policii obrátit pro radu a z psychologického hlediska také pro ochranu. Tato preventivní činnost je velmi důleţitá, protoţe jak děti, tak i senioři jednají v podstatě stejně a jsou nejvíce zranitelní. Vzhledem k rozsáhlosti dané problematiky jsem se orientoval jednak na psychoologii v policejní praxi v obecné rovině - historie, systematika, právní normy, jednak v oblasti, které jsou nejčastěji zastoupeny v činnosti policejních psychologů oblast personalistiky, výcvik a vzdělávání příslušníků policie a expertizní a konzultační sluţby. Předpokladem orientace v problematice aplikované psychologie v policejní praxi bylo provedení rešeršního a informačního průzkumu. Jako zdroje jsem vyuţil především informačních databází MV ČR, dále MV ČSR, VÚ kriminologického, automatizované státní registrující bibliografie skrytých bibliografií a volně přístupných elektronických periodik na internetu ( Kriminalista, Policista, Propsy, Psychologie dnes, 150
-
hoří,
Psychiatrie,
Veřejná zpráva,
Výsledkem bylo 7
Rescue,
Sociální práce aj.).
zpracování průřezové rešerše k problematice. Tvoří samostatnou přílohu závěrečné písemné práce a jsou do ní zařazeny všechny získané relevantní literární prameny, nejen ty, které jsem bezprostředně pouţil pro svou práci. Zmíněný rešeršní průzkum umoţnil zmapovat rozsah aplikační sféry psychologie v policejní profesi (problematice) a v sousedních oblastech vytvořit pracovní verzi systematiky, která tvoří rovněţ samostatnou přílohu práce. V této souvislosti bych chtěl zdůraznit, ţe jde o pracovní nastínění systematické struktury aplikační sféry psychologie v policejní praxi, která si neklade za cíl úplnost, ani pevné vymezení hierarchické struktury a všech paradigmatických vazeb mezi jednotlivými disciplinami.
8
1. PSYCHOLOGIE V POLICEJNÍ PRÁCI 1.1 Předmět, metody a systém psychologie aplikované v policejní profesi Aplikace psychologie v policejní profesi představuje širokou a ne zcela přesně tématicky vymezenou oblast. Obdobně je tomu i s aplikovanými psychologickými disciplínami, které ji pokrývají. Lze je charakterizovat jako poměrně mladé disciplíny s vyvíjejícím se pojmovým aparátem a terminologií, s rozsáhlými interdisciplinárními průniky a vazbami a se značnou dynamikou vývoje. Bezprostřední vazbu na policejní praxi má především nově koncipovaná policejní psychologie. Policejní psychologie je velmi mladou disciplinou, nachází se v počáteční fázi svého vývoje. Vzniká jako přímý důsledek změn v chápání policejní profese. Změny v názorech veřejnosti lze stručně charakterizovat jako důraz na sociální a psychologickou dimenzi policejního jednání. Obsah policejní psychologie výrazně ovlivňují praktické potřeby výkonu policejní profese. Samotný pojem policejní psychologie není zatím jednoznačně definován. Obdobně jako řada dalších aplikovaných disciplin je chápán jako problémově koncipovaná oblast zkoumání, která je realizována jako praktická sluţba a současně jako nauka, tj. aplikovaná disciplina systému psychologických věd s vlastním předmětem zkoumání. Otázky oficiálního vymezení předmětu a specifikace vnitřní struktury do přesně vymezených tématických celků apod. zůstávají zatím otevřené. Z hlediska místa v systému věd se policejní psychologie řadí do skupiny aplikovaných psychologických disciplin. Rozumí se jí uplatňování psychologických přístupů, hledisek a poznatků v policejní a bezpečnostní praxi. Studuje chování a proţívání věcí lidmi v situacích, v nichţ jde o zachování a zajišťování zákonnosti, veřejného pořádku a hlavně bezpečnosti. Policisté se často ocitají v sociálně komplikovaných a psychologicky vyhrocených situacích (Čírtková, 1996, s. 55). Ukazuje se tedy nezbytné vymezit pro potřeby policie samostatnou aplikovanou psychologickou disciplinu, která by respektovala kritéria vědecké metodologie a zároveň poţadavky vycházející z policejní činnosti (Čech, 1998, s. 2).
9
V odborné praxi existuje řada názorů a pohledů na systematické uspořádání, vymezení, klasifikaci a rozsah aplikační sféry psychologie v policejní teorii a praxi, lišící se historickým začleněním či profesním zaměřením autorů. Podle J. Čecha systém policejní psychologie můţeme členit na následující subsystémy: 1. psychologie osobnosti (policista, pachatel, svědek, poškozený, sebevrah) 2. psychologie činnosti v rámci výkonu profese jednotlivých policejních sluţeb (psychologie vyšetřování, kriminální, pořádkové, dopravní a jiné sluţby u policie) 3. psychologie ke vztahu k jiným vědním odvětvím (kriminalistika, trestní právo, správní právo, mezinárodní právo atp.)( Čech, 1998, s. 81). Mezi základní metody policejní psychologie patří experiment, pozorování a explorativní metody - rozhovor, anamnéza a dotazník. Policejní psychologie čerpá své poznatky ze dvou hlavních okruhů: Okruh převzatých poznatků přebírá teorie, modely a poznatky z jiných psychologických disciplin a aplikuje je do policejní praxe. Tato širší poznatková báze čerpá především z obecné psychologie, psychologie osobnosti, sociální psychologie a psychopatologie. Zahrnuje témata jako například orientační odhad osobnosti, problematika stresu, agrese, ovlivňování druhých apod. Okruh původních poznatků je výsledkem vlastních výzkumných aktivit, zaměřených převáţně na psychologický rozbor různých policejních situací jako např.: jednání policistů s občany, jednání s agresivním jedincem, jednání s duševně narušenými jedinci, jednání s oběťmi trestných činů, sdělování nepříjemných zpráv (např. úmrtí blízké osoby), situace rodinných rozepří, vyjednávání v situaci rukojmích, psychologické stránky hromadných situací typu demonstrací či fotbalových utkání, zásady bezpečného chování náhodných přítomných v situaci ohroţení, zvládání stresových situací policisty apod. Studiem těchto siuací si vytváří původní a specifickou poznatkovou bázi. Na policejní činnost mají úzkou vazbu i další psychologické aplikace. Současně s policejní psychologií existují velmi blízké discipliny, které rovněţ studují uplatňování práva ve společnosti. Je to především forenzní psychologie, která se zajímá kriminální kontext, řeší psychologické pozadí páchání, vyšetřování a nápravy kriminálního 10
jednání. Mezi její stěţejní oblasti patří např. psychologie výslechu nebo psychologická soudně znalecká činnost. Představuje proto důleţitou psychologickou průpravu pro policisty pracující na pozicích kriminalistů a vyšetřovatelů. V našich podmínkách se pro forenzní psychologii vţilo označení soudní psychologie. I kdyţ jde o označení velmi běţné a zauţívané, je třeba zdůraznit, ţe z odborného hlediska se jedná o překlad nepřesný, protoţe soudní psychologie reprezentuje pouze část problematiky forenzní psychologie. Pro forenzní psychologii je charakteristická těsná vazba na právní vědy, zejména na trestní právo, kriminalistiku, kriminologii a penologii. Z hlediska systematiky právních disciplin je řazena do tzv. skupiny forenzních věd jako např. soudní psychiatrie a sexuologie. V současnosti existují různé pohledy na vymezení předmětu forenzní psychologie. Podle fází aplikace práva (členění J. Neumanna) můţeme rozlišit následující oblasti: 1 Kriminalistická psychologie zahrnuje vyuţití psychologie v rámci objasňování a vyšetřování kriminálních případů.
Spadá sem řada témat týkajících se chování a proţívání věcí osobami
podílejících se na objasňování a vyšetřování trestných činů v přípravné fázi psychologie výslechu a psychologický rozbor výpovědi, výklad některých postupů, které se opírají o psychologické poznatky, např. psychologické profilování, polygraf apod. 2 Soudní psychologie se zabývá psychologickými stránkami soudního projednání věci. Zkoumá a konzultuje problematiku chování a proţívání osob ve fázi rozhodovací. Patří sem i soudně znalecká činnost. Expertizní činnost psychologů ve věcech trestních se často uplatňuje jiţ ve fázi vyšetřovací, tj. před vlastním projednáváním věci před soudem, proto ji někteří autoři řadí do kriminalistické psychologie. 3 Penitenciární psychologie se zabývá psychologickou problematikou spjatou s výkonem trestu. Soustřeďuje se na chování a proţívání osob ve fázi vykonávací. Patří sem penitenciární psychodiagnostika, hledání psychologicky účinných metod nápravy odsouzených, klasifikace odsouzených podle psychologických hledisek, psychologické expertizyv 11
souvislosti s podmíněným propuštěním apod. Rozvíjí se jako oblast poznání (teorie) a současně představuje relativně přesně vymezenou profesi psychologů.
Disponuje
rozsáhlým poznatkovým fondem a širokým teoretickým zázemím, jiţ dnes funguje do značné míry nezávisle na předchozích aplikovaných disciplinách. 4 Postpenitenciární psychologie se zabývá psychologickou problematikou opětovného začleňování jedince do normálního ţivota po otpykání trestu, sleduje chování a proţívání jedinců ve fázi reintegrační. Centrálním problémem je adaptace na propuštění. V zahraničí se do ní běţně zařazují i psychologické aspekty podmíněného odsouzení s dohledem ( probace ) a podmíněného propuštění s dohledem ( parola ). 5 Kriminologická psychologie na rozdíl od předchozích disciplin, které mají bezprostřední vazbu na praxi a poskytují psychologické sluţby subjektům bezprostředně zúčastněných v právních vztazích, je kriminologická psychologie charakterizována psychologickou teorií kriminálního jednání. Z psychologického hlediska zkoumá otázky nauky o zločinu... K tradičním tématům patří osobnost pachatele, psychologický výklad zdrojů kriminality a dalších sociálně patologických jevů a psychologické podněty k různým úrovním prevence kriminality. V současnosti se do jejího centra zájmu dostává problematika oběti - psychologické aspekty viktimologie, podíl oběti na vzniku trestného činu ( viktimogenní faktory ), různá stádia poškozování oběti ( fáze viktimizace ). Další tématicky blízkou disciplinou je tzv. kriminální psychologie. Zejména v zahraničí je pěstována jako relativně samostatná disciplina, která se věnuje psychologii pachatelů a motivaci kriminálního jednání. Je nepochybné, ţe všechny tři uvedené discipliny nabízejí relevantní vědění pro policii obecně, tj. bez ohledu na vnitřní specializaci v podobě jednotlivých policejních sluţeb. Ve svém souhrnu představují komplexní „psychologii pro policisty“. Fakt, ţe se v řadě témat překrývají a vzájemně prolínají odráţí realitu. Pozn.: Příloha č. 2 představuje pokus o zpracování rámcové systematiky aplikace psychologie v policejní profesi a vymezení obsahu jednotlivých oblastí.
12
1.2 Historický vývoj psychologie aplikované v policejní praxi V minulosti se u nás často při vyuţívání psychologie v policejní činnosti pouţíval termín forenzní psychologie. Před více neţ 200 lety byly vydány dvě významné publikace, které se řadí k počátkům vývoje forenzní psychologie. Jedná se o práce J. Eckerthausena. „Über die Notwendikeit psychologischer Kenntnisse dei Beurteilung von verbrechen“ (1791) a J Schaumanna „Idenn zu einer Krimminalpsychologie“ (1792). Ve vývoji forenzní psychologie se uplatňovaly dvě základní linie. První je zaměřena kriminalisticky. Zabývá se úvahami o moţnostech vyuţití psychologie při vyšetřování a objasňování trestné činnosti (dokazování, usvědčování, výpověď, vedení výslechu apod.). Druhá větev se zaměřuje na psychologické zkoumání pachatelů, jejich motivací k trestnému činu a jejich zvláštnostmi. Hovoříme o kriminologicky zaměřené forenzní psychologii (Čírtková - Červinka, 1994, s 185-187). Souběţně se vyvíjí i kriminalistická psychologie, která začíná vyuţívat experimentální metody. Její vývoj je spjat s pracemi W. H. Marstona (detektor lţi apod.). Psychologové začínají posuzovat i příčetnost obţalovaného. V našich zemích má forenzní psychologie historii podstatně skromnější. První česky psanou forenzně psychologickou monografii vydává aţ J. Švejnoha roku 1930. Je zaměřena kriminalisticky. Na skolnku 40. let píše J. Apetauer studii o mladistvých delikventech (doposud nepublikováno). V 60. letech pak vychází “Základy soudní psychologie“, na jejímţ vzniku se podílel kolektiv autorů, psychologů a právníků. V současné době je forenzní psychologie rozvíjena na půdě Kriminalistického ústavu Praha, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, na Policejní akademii a Institutu forenzní psychologie v Praze (Netík - Netíková - Hájek, 1997, s. 2-3). 1.3 Postavení psychologie v rámci policejní práce V policejní praxi má psychologie své nezastupitelné místo. Policisté se kaţdý den dostávají do náročných ţivotních situací. K jejich adekvátnímu řešení vyuţívají - ať vědomně či intuitivně - psychologických poznatků. Nezvládnutí zátěţového stavu vede nejenom k pracovnímu neúspěchu, ale především zanechává stopy na psychice kaţdého 13
člověka, který byl aktérem takové personální interakce. Aplikace psychologie v policejní praxi se rozvíjí ve dvou základních směrech: jednak jako určitá oblast poznání a jednak jako určitá praktická sluţba. S psychologickými poznatky však pracují nejenom policejní psychologové, ale zejména jsou vyuţívány samotnými policisty - nepsychology. Kaţdá s uvedených skupin má svá specifika determinovaná především odborným psychologickým vzděláním. Policejní psychologové se uplatňují ve třech hlavních oblastech : - na úseku personalistiky - na úseku vzdělání a výcviku - na specializovaných pracovištích a pozicích (Čírtková, 1996, s. 57-58). Policisté nepsychologové aplikují ve své profesi například psychologii řízení a vedení,
komunikační
styly,
orientační
odhad
osobnosti,
psychologii
práce,
psychohygienu, forenzní a kriminální psychologii aj. Moţnosti vyuţití různých psychologických kategorií jsou dány organizačním členěním Policie ČR. Kvalita vlastní práce policistů je závislá na osobních předpokladech - schopnostech a vlastnostech jedinců, na ţivotních zkušenostech, na poznání sebe sama a na umění správné analýzy proţitků a poučení se. Pro přípravu policisty je tedy důleţité proniknout do problematiky poznávacích a psychologických procesů, emocí a citů, psychických stavů a struktury osobnosti. Dále je významné poznání psychologické podstaty efektivní sociální skupiny a řešení konfliktů uvnitř ní, stylů vedení, zdrojů a projevů autority a discipliny a posuzování lidí v průběhu policejní činnosti. Policejní psychologie je věda zkoumající zákonitosti psychické regulace jedince (policisty), policejních skupin a všech občanů nacházejících se ve specifických podmínkách a situacích vyţadujících odbornou policejní činnost (Dianiška, 1993, s. 31).
Jak jiţ bylo řečeno, jde o aplikovanou psychologickou vědu, kterou ve své činnosti uplatňují policisté. Posláním
psychologie v podmínkách policie je přispět ke zkvalitňování
profesionální činnosti. Policisté by měli ve své kaţdodenní rutinní práci pomocí psychologických poznatků cílevědomě a fundovaně poznávat a ovlivňovat lidi tak, jak jim ukládají zákony a jiné právní normy upravující jejich činnost (Čech, 1998, s .25). 14
1.4 Právní normy upravující činnost policejního psychologa Základní legislativní rámec, od něhoţ se odvíjí profesionální činnost policejních psychologů, se pohybuje v intencích aplikovaného práva. Základními ústavními zákony závaznými pro všechny jsou samozřejmě Ústava České republiky a Listina základních práv a. svobod. Vyuţití dalších normativů vyplývá z aktuální potřeby psychologa při zachování zákonnosti V době od roku 2002 do roku 2003 byl projednáván a dán Návrh zákona o psychologické činnosti a Psychologické komoře České republiky. Tento zákon však nebyl schválen, kdy účelem tohoto zákona mělo být samostatné znění, neodkazující se na jiné zákony a mimo jiné stanovena odborná způsobilost k výkonu psychologické práce. Psychologickou činností se rozumí odborná činnost, zejména : a) psychologická diagnostika b) psychologické poradenství c) psychoterapie vykonávaná psychologem d) posudková, konzultační a expertizní činnost v oboru psychologických věd e) vzdělávací, výzkumná a jiná odborná činnost v oboru psychologických věd, f) odborná supervize psychologické činnosti Odbornou způsobilost k výkonu psychologické činnosti dle navrhovaného zákona /neschváleného/ získává osoba, která řádně ukončila studium psychologie na vysoké škole, alespoň magisterského typu, nebo řádně ukončila studium psychologie na vysoké škole v kombinaci s jiným studiem a vykonávala nejméně 5 let praxi v oboru psychologie. Tato osoba by byla podle tohoto zákona oprávněna uţívat profesní označení “psycholog“. V novém zákonu měla být zakotvena také důleţitá povinnost mlčenlivosti. Psycholog by podle
tohoto zákona, bez pouţití jiných, byl povinen
zachovávat mlčenlivost o skutečnostech se kterými se seznámil v souvislosti s psychologickou činností. Této povinnosti by byl zproštěn pouze tím, v jehoţ zájmu tuto povinnost má, a to písemně s uvedením rozsahu a účelu, nebo pokud tak stanoví zákon. Ve druhé části zákona se pak hovořilo o zřízení Psychologické komory České republiky se sídlem v Praze. Mělo se jednat o samosprávnou stavovskou, nepolitickou organizaci, která by byla právnickou osobou. Následně se vymezila její působnost, členství, práva a povinnosti členů, orgány komory a hospodaření. 15
V současné době tedy po neschválení tohoto návrhu neustále platí původní předpisy a zákony, kdy se jedná o zákon 160/1992 Sb. O zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění zákona číslo 161/1993 Sb. a § 46 zákona číslo 71/1967 Sb. O správním řízení v návaznosti na §§ 67 a 93 zákona číslo 96/2004 Sb. O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotních povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče. Psycholog také při své práci přichází do kontaktu s klienty, o nichţ pro potřebu osobní anamnézy zjišťuje (samozřejmě se souhlasem probanda) jeho osobní data a o němţ se dozvídá informace o osobních kvalitách vyplývajících z psychologických testů. Vzhledem k tomu, ţe se na psychology nevztahuje lékařské tajemství (neskládají Hyppokratovu přísahu), vycházejí ze zákona číslo 101/2000 Sb. O ochraně osobních dat a údajů v informačních systémech, ve znění pozdějších novel, a ze zákonů číslo 418/2002 Sb. Úplné znění zákona O ochraně utajovaných skutečností, zákona číslo 386/2004 Sb. Změna zákona o ochraně utajovaných skutečností, ve znění novel, zákon o znalcích a tlumočnících číslo 36/1967 Sb. a NB07/2005, NB18/2005 Kryptografická ochrana utajovaných skutečností. Při objasňování jednotlivých druhů trestné činnosti a trestných činů, vystupuje jako garant odborných psychologických postupů, k nimţ byl přizván (výslech nezletilců, profilování pachatele trestného činu, grafologické rozbory písma, poradenská činnost, psychologické posudky aj.). V těchto případech se pak psycholog řídí také zákonem číslo 273/2008 Sb. O policii České republiky, zákonem číslo 361/2003 Sb. § 15, odstavec 2 O sluţebním poměru příslušníka Policie a jednotlivými ustanoveními trestního zákona a trestního řádu. Toto jsou základní zákonné normy důleţité pro kvalitní práci a kromě sluţebních nejen pro policejního psychologa. Oblasti psychologické práce jsou v podmínkách jednotlivých aplikačních sfér blíţe specifikovány v interních normativních aktech. Touto problematikou se na úseku Policie České republiky a Ministerstva vnitra zabývá Oddělení psychologie a sociologie, které předkládají po konzultaci s psychology působícími na jednotlivých útvarech a organizačních celcích návrhy interních normativních aktů. Mezi nejdůleţitější bezesporu řadíme : - pokyn ministra vnitra, kterým vydává Statut psychologických pracovišť Ministerstva vnitra a Policie české republiky 16
- rozkaz 1. náměstka policejního prezidenta, kterým se stanoví systém psychologické prevence u příslušníků Policie České republiky, zařazených ve vybraných útvarech sluţby kriminální policie - oznámení ředitele odboru legislativy Ministerstva vnitra číslo LG-3-101/94 Etický kodex psychologa v resortu Ministerstva vnitra - pokyn ředitele Sekce personální práce a vzdělávání Ministerstva vnitra a vyhláškou ze dne 7.9.2004 číslo 487/2004 Sb. § 6 O osobní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon sluţby v bezpečnostním sboru ve znění pozdějších změn číslo 658/2004 Sb. a 468/2005 Sb. -
základní pokyny pro inţenýrsko psychologické řešení a materiálně technické
zabezpečení a vybavení psychologického pracoviště. Statut psychologických pracovišť Ministerstva vnitra a Policie České republiky upravuje organizační strukturu psychologických pracovišť v rámci útvarů Ministerstva vnitra a Policie České republiky a personální zabezpečení (psycholog a laborantka). Dále je zde specifikovaná konkrétní obsahová náplň práce jednotlivých pracovišť, která je profilována potřebami útvarů, při nichţ tato pracoviště působí. Jsou to zejména psychologická vyšetření, preventivní psychologické sluţby, sociálně psychologický servis (sociální klima pracovišť, expertní činnost, školení a kurzy), poradenské sluţby, psychologická intervence, spolupráce s kriminální sluţbou, vlastní výzkumná činnost, spolupráce s policejními školami a publikační činnost. Při psychologických vyšetření nových uchazečů je pouţíván standardní soubor psychogických metod, který můţe být doplněn o další metody dle individuálního rozhodnutí psychologa. Vedoucí psychologové jednou ročně předkládají oddělení psychologie a sociologie zprávy o plnění úkolů. Systém psychologické prevence u příslušníků Policie České republiky zařazených ve vybraných
útvarech sluţby kriminální
policie spočívá v povinných
psychologických vyšetření policistů před zařazením do vybraných útvarů sluţby kriminální policie a vyšetřování a v preventivních vyšetření těchto policistů dle potřeby, nejméně však jedenkrát za dva roky. Zároveň tento rozkaz ukládá velitelům vybraných útvarů sluţby kriminální policie a vyšetřování policie konzultovat s psychologickým pracovníkem všechny případy náhlých a zjevně odlišných změn chování podřízených policistů. Etický kodex psychologa v rezortu Ministerstva vnitra vymezuje základní 17
principy, kterými jsou zejména : zodpovědnost, kompetence, morální a právní aspekty, důvěrnost, prospěch klienta, profesiomálnost vztahů, pouţívání technik, výzkum, aktivity na veřejnosti a zodpovědnost vůči zaměstnavateli. Pokyn k postupu pro inţenýrsko psychologické řešení a materiálně technické vybavení psychologického pracoviště je z časového hlediska nejstarším předpisem, přesto patří mezi velmi důleţité pomocníky při nelehkém prosazování poţadavků adekvátního vybyvení psychologických pracovišť. Zároveň slouţí jako rukověť vhodného argitektonického a ergomomického řešení vyšetřoven, relaxačních místností a dalších prostor pracoviště. Mezi dalšími normativními akty, které se váţí k psychologické práci je na místě jmenovat ještě alespoň nařízení o postupu při výkonu spisové sluţby, nařízení o vedení personální evidence, předpisy k archivaci materiálů, postup při ochraně svědka podle § 55 odstavec 2 trestního řádu v podmínkách Policie České republiky. 2. HLAVNÍ ÚKOLY PSYCHOLOGIE V OBLASTI PERSONÁLNÍ PRÁCE 2.1 K aplikaci vyuţití psychologických sluţeb Koncepce psychologických sluţeb v resortu Ministerstva vnitra a Policie České republiky vychází z mimořádných nároků na psychickou odolnost a akceschopnost člověka s ohledem na extrémní podmínky situace, jeţ jsou spojeny s výkonem sluţby. Hlavním úkolem v oblasti persomalistiky je rozpracování kritérií a podílení se na řešení celého systému výběrového řízení při přijímání a rozmisťování pracovníků v souladu s psychickými předpoklady pro výkon jejich sluţebního zařazení. Těţiště práce policejního psychologa spočívá především v procesu výběru vhodných osob pro jednotlivé profese či funkce. To předpokládá vytypování psychicky nejnáročnějších a odborně nejzávaţnějších pracovních míst a rozpracování jejich psychologických profesiografů. Psychologové se také aktivně podílejí na optimalizaci profesionálních kariér příslušníků Policie České republiky a občanských zaměstnanců Ministerstva vnitra (karierní řád) a na budování následné kontinuální a systematické péče o ně.
18
2.2 První kontakt s klientem První kontakt s klientem probíhá na úrovni personálních odborů (oddělení či skupin), eventuelně, jsou-li zřízena, náborových středisek. Pracovníci těchto celků provádějí nábor nových uchazečů o sluţbu u Policie České republiky. Jejich úkolem je nejenom nabízet a pomáhat obsazovat volná pracovní místa v rezortu, objektivně informovat o podmínkách práce a pracovní náplni, ale také se podílet na před výběru jednotlivých zájemců. Jedná se o velmi důleţitou činnost z hlediska předběţné eliminace naprosto nevyhovujících osob. Smerodatnými podmínkami pro přijetí v této etapě přijímacího řízení jsou věk, vzdělání, u muţů do nedávné doby absolvování základní vojenské sluţby, coţ v dnešní době jiţ není vyţadováno, zdravotní stav, tělesná zdatnost, beztrestnost, bezúhonnost a další kritéria vyplývající z povahy předpokládaného pracovního zařazení. Neboť se jedná o první kontakt s uchazečem, je dobré, má-li personalista - náborář alespoň minimální penzum znalostí z psychologie, protoţe můţe sám odhadnout patologické osobnosti, se kterými pak vlastní přijímací řízení nemusí být vůbec zahájeno. 2.3 Psychogiagnostická činnost Před pouţíváním moderních metod psychologického screeningu u policie, obsahovaly standardní výběrové systémy kombinace rozhovoru, testů inteligence, šetření o pověsti v místě bydliště a zkoušek na detektoru lţi. Poprvé pravděpodobně metodu psychologického vyšetření při výběru policistů zavedl Terman (1917), který pouţil Binet-Simonova testu. Jiţ v roce 1916 však Pennsylvánská státní policie pouţívala k orientačnímu vyšetření rekrutů test Army Alfa a Otis Group Test. Termím test (mental test) pouţil poprvé v roce 1890 americký psycholog James McKeen Cattel a označil jím soubor psychologických zkoušek. Jiný průkopník psychologického testování, Thurston (1922), podal zprávu o uţití Army Alfy při výběru policistů v Detroitu. Brzy začaly psychologického výběru ve formě inteligenčních testů pouţívat i ostatní policejní sbory. V současné době se psychologické metody pouţívají zejména při náboru nových uchazečů o místo policisty, při výběru stávajících policistů na nové funkce, při 19
konkurzních řízení na obsazení míst top manaţerů, při posuzování psychické způsobilosti ţadatelů o zbrojní průkaz, při sestavování psychologického posudku pro Národní bezpečnostní úřad, při kontrolních psychologických vyšetření policistů, při zjišťování sociálního klimatu na pracovišti, při vyšetření problémových policistů a v rámci psychologického poradenství. Psychodiagnostika je aplikovaná psychologická disciplína, jejímţ úkolem je zjišťování a měření duševních vlastností a stavů, případně dalších charakteristik individua.
Je těsně
spjata s psychologií osobnosti a s diferenciální psychologií.
Diagnostická činnost je souhrn operací, postupů a technik, jejímţ cílem je stanovit diagnózu (psychický stav jedince), a to podle konkrétního cíle. Psychodiagnostická metoda je pojem značně široký. V nejobecnější rovině, lze za ni povaţovat kaţdý speciální postup, který vede k získání psychologické diagnózy. Nelze ji tedy zaměňovat za test, protoţe ne kaţdá psychodiagnostická metoda je testem. Existují dva základní diagnostické postupy - klinický a testový. Klinickými nazýváme takové postupy, které nejsou vázány přísnými pravidly, jeţ nemají statistický základ, jsou pruţné, umoţňují lépe poznat konkrétní případ obměňováním svých postupů. Testové metody pouţívají standardizovaný způsob vyšetření, přičemţ u všech zkoumaných osob exponujeme stejný podnětový materiál za stejných podmínek. Odpovědi registrujeme předepsaným způsobem a jednotně je vyhodnocujeme. Všechny pouţívané psychologické metody musí být z hlediska činností, pro něţ je uchazeč vybírán objektivní, standardní, reliabilní (spolehlivé) a validní (platnost testu=test měří to, co má). Mezi klinické metody řadíme pozorování, rozhovor, anamnézu a analýzu spontánních produktů. Testové metody dělíme na výkonové testy (testy inteligence, testy speciálních schopností a jednotlivých psychických funkcí, testy vědomostní), testy osobnosti (projektivní testy,objektivní testy osobnosti, dotazníky, posuzovací stupnice), (Svoboda, 1992, s. 5-6, 15-16). V současné psychologické praxi se pouţívají kombinace obou zmíněných druhů metod. Psychologická vyšetření v oboru resortu Ministerstva vnitra a Policie České republiky provádějí psychologové a jejich asistentky. Psychologové zjišťují aktuální 20
psychický stav probandů se zaměřením na osobní anamnézu (rodina, sociální prostředí, sociální vztahy, emicionální vývoj, návykové látky - alkohol, drogy, kouření, vzdělání, pracovní kariéra, zájmy, postoj k hodnotám), intelektové schopnosti, schopnost učení a paměť, reakční čas, koncentraci pozornosti, orientaci v prostoru a dále osobnostní předpoklady - emoční stabilitu, sklon k emocionálně impulzivnímu chování, proţívání tenzí a situačního napětí, dynamiku osobnosti, cílesměrnost, anticipaci důsledků daných aktivit v procesu rozhodování, rezistenci vůči stresu, způsob řešení konfliktních situací, psychopatologie, navazování nových sociálních kontaktů aj. Podle toho, jaké poţadavky jsou kladeny na obsazované pracovní místo, volí se i struktura testové baterie. Je zřejmé, ţe jiné psycholigické testy pouţíváme pro policisty pracující v přímém výkonu sluţby jako např. kriminalisté, pyrotechnici, vyšetřovatelé, zásahové jednotky apod., jiné pro analytiky, řídící pracovníky, administrativní pracovníky, řidiče atd. Specifiky jednotlivých profesí vyţadují i odlišné osobnostní profily. V zásadě jsou ale testové baterie obdobné. Anamnestická dotazník, výkonová část, osobnostní dotazníky, popřípadě jako doplněk i projektivní metody (Lüscherův test barev, Baum test, kresba postav, krátký písemný útvar apod.). V podmínkách resortních psychologických pracovišť se při vlastním testování pouţívá nejvíce stále ještě systém tuţka - papír. Postupem času se však začíná vyuţívat a hlavně u mladší generace převládá výpočetní technika, přístrojové metody pak minimálně a to pouze na speciálních pracovištích, kdy nejsou vybavena všechna pracoviště stejně. Důleţitou úlohu při psychologickém vyšetření má pozorování. Pozorovací metody jsou v podstatě dvojího druhu, 1.pozorování volné (orientační) 2.pozorování zaměřené (systematické, kontrolované) Konečnou fází pozorovacího procesu je interpretace pozorovaných jevů. Nebývá jednoznačná a je zapotřebí zařazovat zjištěné jevy do širšího kontextu celého procesu psychologického vyšetření. Z hlediska diagnostiky osobnosti zaměřujeme pozorování na vzhled a jednání zkoumané osoby
a to zejména na mimiku,
pantomimiku, gestiku, řeč, projevy emocí, sociální chování, vztah k objektům, vztah k sobě (Svoboda, 1992, s. 18, 21). 21
Důleţitým faktorem v procesu pozorování je osobnost pozorovatele, který můţe pozorování výrazně ovlivnit. Hovořím o suběktivním náhledu a interpretaci pozorovaného jevu. Nedílnou součástí psychologického vyšetření je rozhovor, který patří k nejoblíbenějším diagnostickým postupům. Rozhovorem získáváme informace o názorech, postojích, přáních a obavách klienta, o jeho vnitřním světě. Diagnostické interview dělíme z hlediska pruţnosti či vázanosti jeho vedení na řízený a neřízený. Řízený rozhovor má několik variant, lišících se od sebe mírou standardnosti: 1.
standardizovaný rozhovor - postupuje se přesně podle předem vypracovaného
schématu, rozhovor se musí dotknout jistého počtu otázek, které předkládáme ve stejném sledu i formě 2. částečně standardizovaný rozhovor - záměr a cíl rozhovoru je pevně stanoven, avšak uvolňuje se poněkud taktika jeho vedení 3. volný rozhovor - rozhovor směřuje ke konkrétnímu cíli, cesty a prostředky k jeho dosaţení nejsou předem stanoveny K navázání a udrţení kontaktu s klientem, k získání jeho důvěry slouţí taktiky vedení rozhovoru. Pomáhají také udrţovat správný průběh interview. Mezi základní techniky vedení rozhovoru řadíme : 1. technika kladení otázek - typy otázek jsou přímé, nepřímé (nedirektivní), projektivní 2. technika jednoduché akceptace - jde o vyjadřování toho, ţe klienta posloucháme 3. technika zachycení a objasnění - examinátor zachycuje podtext toho, co je řečeno a objasňuje pocity i skryté úmysly exploranda 4. technika parafrázování - v parafrázi opakujeme část odpovědi probanda 5. technika interpretace - psycholog interpretuje výpovědi klienta 6. technika ujištění - pomáhá odstraňovat zábrany, skýtá povzbuzení a oporu 7. technika pouţívání pomlk - chvíle ticha jsou důleţitou součástí rozhovoru, pauza poskytuje oběma hovořícím moţnost domyslet a zváţit to, co bylo vysloveno, umoţňuje vybavit si vzpomínku nebo formulovat otázku či odpověď. (Svoboda, M.: 1992, s. 28-31) Součástí rozhovoru při vstupním psychologickém vyšetření je i sdělení výsledků 22
psychologických testů uchazeči. Na jejich základě dává psycholog stanovisko k přijetí uchazeče do sluţebního poměru. Zároveň je klient upozorňován na problematické oblasti jeho psychologického vyšetření a tyto jsou s ním podrobně rozebrány. V případě neuspění probanda se zde naskýtá moţnost konzultace při volbě nové ţivotní cesty a profesní dráhy. V roce 1994 zavedli pracovníci oddělení psychologie a sociologie Ministerstva vnitra ve spolupráci s policií Velké Britanie nové metody výběru : “Assessment centre“ a “Strukturovaný rozhovor“, které se v současné době pouţívají při výběru pracovníků na důleţitá místa. Metoda Assessment centre je dlouhodobě ověřená metoda výběru způsobilých osob pro náročné pracovní funkce. Spočívá v souboru “situačních zkoušek“, při kterých jsou strukturovaně a standardizovaně hodnoceny výkony uchazečů v úkolových situacích. Při absolvování výběru jsou uchazeči z části individuálně, z části jako členoví diskusních skupin postupně vystaveni několika modelovým úkolům vyţadujících uplatnění všech těch schopností a dovedností, které jsou hlavními předpoklady pro úspěšný výkon funkce. Úkolové situace jsou formou přesného profesiogramu dopředu připravovány. Uchazeče lze přímo pozorovat a následně analyzovat při cvičném výkonu. Posuzovatelé hodnotí výkon uchazeče na základě rozboru poţadovaných výtvorů a na základě pozorovaných jednání uchazečů. Metoda strukturovaného rozhovoru spočívá v souboru standardizovaných otázek postihujících určité kompetence, jeţ jsou pro vybíranou funkci specifické. Podle odpovědi uchazečů, vyhodnocených komisí pomocí předem stanovených klíčů, je moţné s vysokou mírou spolehlivosti vybrat nejvhodnější kandidáty na danou funkci (Hučín, 2000, č.1, s. 20). Na základě těchto znalostí byla vypracována vyhláška č. 487/2004 Sb., která upřesňuje a upravuje postup a potřebný rozsah prováděných testů a také stanoví způsob a výsledky vyhodnocení pro potřeby policie a na obsazení různých míst. Tato vyhláška byla novelizována
a to pouze v dílčích bodech pod č. 658/2004 Sb. a
468/2005 Sb a nabyla účinnosti dnem nabytí účinnosti zákona č. 361/2003 Sb., O sluţebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
23
2.4 Poradenství Psychologické
poradenství
je
činnost
zaměřená
na
překonávání
psychologických problémů jedince a rozvoj jeho osobnosti. Hranice mezi poradenstvím, psychoterapií, psychologikou (intenzivní výchovné působení) a sociální prací se překrývají (Hartl, 1994, s. 149-150). Jeho účelem je pomoci klientovi, aby pochopil a vyřešil své problémy a dosáhl dlouhodobého psychického růstu. Poradenský proces se soustřeďuje na klientovu přítomnou situaci, ale ovlivňuje i jeho budoucí vývoj. Poskytuje mu příleţitost : 1.
prohloubit sebepoznání a přijímat celou svou osobnost s jejími přednostmi i
nedostatky, 2. obdrţet informace, které potřebuje pro závaţná rozhodnutí, 3. objevit svůj hlavní problém a jeho příčiny (lidské problémy bývají psychologického, filozofického nebo sociálního rázu a některé jsou komlpikovány zneuţíváním alkoholu nebo drog), 4.
formulovat s pomocí psychologa realistické plány k řešení problému v rámci
dostupných moţností a k překonání překáţek, které se stavějí do cesty, 5. osvojit si schopnost dělat produktivní rozhodnutí, 6. rozvíjet svou osobnost jak ve vztahu k sobě, tak ve vztazích k druhým Při poradenské činnosti se psycholog řídí obecnými psychoterapeutickými zásadami, přijímá klienta bezvýhradně jako osobu s lidskou důstojností, má pochopení pro všechny jeho potřeby a uvědomuje si, ţe se lidé v ţivotě dopouštějí chyb. Obsah poradenských rozhovorů se povaţuje za zcela důvěrný (Drapela, 1997, s. 162-164). Psychologické poradenství v policejní praxi má tedy významnou úlohu v oblasti péče o policisty. Stává se pomocníkem při řešení rodinných problémů, osobních potíţí, pracovních záleţitostí a konfliktních situací. Je nedílnou součástí prevence v rovině pracovních přetíţení a následného kolapsu, coţ můţe mít nedozírné následky, zvláště, pokud by se jednalo o policistu slouţícího se zbraní. Zároveň by mělo působit psychohygienně. Při poradenské práci se můţem setkat s fenoménem, který se nazývá Burn-out, 24
nebo-li syndrom vyhoření. Projevuje se ztrátou energie a idealismu, která vede ke stagnaci, flustraci a apatii. Pojem burn-out byl uveden do literatury H. Freudenbergerem v jeho stati, publikované v roce 1974 v časopise “Journal of Social Issues“, a to více méně v rozměrech současného pojetí. Aronson, Pines a Kafry rozlišují mezi dvěma podobnými pojmy : syndrom vyhoření a vyčerpání. Ačkoli jsou si symptomy obou velmi podobné - zahrnují stav tělesného, emocionálního a duševního vyčerpání, jejich příčiny se liší. Příčinou vyčerpání můţe být jakákoliv chronická zátěţ, ať uţ duševní, fyzická nebo emocionální. Přestoţe se vyčerpání můţe objevit i v důsledku náhlé změny v ţivotě člověka, například po traumatickém záţitku, ve většině případů vzniká spíše na základě obvyklých obtíţí v zaměstnání či v soukromém ţivotě, všude tam, kde negativní aspekty trvale převaţují nad pozitivními a kde se člověku nedostává přiměřené odměny či ocenění. Vyhoření se naproti tomu objevuje jako důsledek chronické emocionální zátěţe, spojené s dlouhodobým a intenzivním nasazením pro druhé lidi. Syndrom vyhoření tak zahrnuje zpravidla také vyčerpání. Projevuje
se
tělesným
a
emocionálním
vyčerpáním,
únavou,
popudlivostí,
nedůvěřivostí, depresivitou a negativním a cynickým postojem k vlastní práci (Mallotová, 2000, č.2, s. 14-15). Za jeden z nejpodstatnějších iniciujících faktorů vyhaslosti je povaţováno působení chronického stresu. Za vnitřní klíčový faktor, který ovlivňuje rezistenci člověka vůči negativním účinkům stresu je pokládána osobnost jedince. Za klíčový faktor vnější, sociálně zaloţený, je pokládána sociální opora, tj. systém sociálních vztahů a vazeb, jeţ člověk jednak produkuje ve vztahu k okolí, jednak z tohoto okolí přijímá (Kebza.- Šolcová, 1998, č. 5, s. 42). Syndrom vyhoření není ojedinělým jevem, objevuje se u mnoha lidí. Trpí jím hlavně ti, kdo pracují s lidmi. Podle Edelwiche a Brodského lze v dynymice průběhu procesu vyhoření u většiny případů rozlišit pět stádií. Na počátku je nadšení. Velmi často přináší práce takové uspokojení, ţe se stane nejdůleţitější součástí ţivota. Největším nebezpečím tohoto stádia je neefektivní vydávání energie, které se často pojí s dobrovolným přepracováním.
Následuje
etapa
stagnace. Počáteční
nadšení
doznívá. Člověk byl realitou donucen slevit ze svých očekávání. Těţiště nyní tvoří v první řadě snaha uspokojit své vlastní potřeby. Stagnace pomalu přechází do stadia flustrace, charekteristického otázkami po efektivitě vlastní práce a smyslu práce jako 25
takové. V této fázi se mohou objevit emocionální a fyzické obtíţe. Vyskytují se i problémy ve vztazích na pracovišti. Nejčastější a přirozenou reakcí na výše popsanou flustraci je apatie. Stadium apatie se objevuje v situaci, kdy je člověk při práci trvale flustrován, nemá ale moţnost tuto situaci změnit a zárověň tuto práci nutně potřebuje, neboť je na ní jako na zdroji obţivy závislý. Dominuje snaha udrţet si jisté místo a příliš se nenamáhat. Jako poslední vymezili autoři stadium intervence. Intervence je jakýkoliv krok, který je reakcí na vyhoření a vede k přerušení koloběhu zklamání. Člověk si dělá více času na soukromý ţivot, odjede na dovolenou, najde si nové přátele nebo se přestěhuje. Můţe se znovu začít vzdělávat, ať uţ proto, aby získal lepší místo, nebo proto, aby uspokojil touhu po poznání a seberozvoji. Intervence můţe znamenat také nově definovat svůj vztah k práci, ke spolupracovníkům a přátelům. Popsané metody jsou s oblibou vyuţívány policisty v běţné praxi. Jejich aplikace úzce souvisí s psychohygienou. 2.5 Psychohygiena Jednou z největších hodnot lidského ţivota je bezpochybně zdraví. Duševní zdraví
umoţňuje
bezporuchové
fungování
člověka
v
podmínkách
jeho
společenského, soukromého i veřejného ţivota, a je spojeno s osvobozením se od pocitů úzkosti a s pozitivními postoji vůči sobě samému (sebeakceptování) a vůči ostatním (akceptování druhých), pokud tito pro jedince nepředstavují nějakou hrozbu. O duševní zdraví pečuje psychohygiena, kterou H. Meng (1943) vymezuje prostě jako „ochranu duševního zdraví“. L. Míček (1984) definuje psychohygienu jako vědu o duševní hygieně a uvádí: „Duševní hygienou rozumíme systém vědecky propracovaných pravidel a rad slouţících k udrţení, prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví, duševní rovnováhy.“ Za základní kritéria duševního zdraví pokládá M. Jahodová: 1. realistické pojetí sebe sama, sebeakceptaci a seberealizaci 2. vnitřní integrací zaloţenou na pevném a jednotném pojetí světa a sebe sama, jakoţ i na svém místě ve světě (smyslu ţivota)
26
3. autonomii, tj. relativní nezávislost na vnějším prostředí a jeho zvládání, coţ předpokládá rovnováhu mezi vlastními zájmy a zájmy osob, s nimiţ jedinec vstupuje do interakce 4. spontánnost, tj. pohotovost vyjádřit volně své pocity a postoje. Péče o duševní zdraví předpokládá aktivní přístup člověka. Zjednodušeně můţeme doporučit : akceptujte své pocity, poznejte svá citlivá místa, rozviňte svůj talent a své zájmy, zajímejte se o druhé lidi, uvědomte si, kdy je potřeba vyhledat pomoc. Podmínkou duševního zdraví je tedy vnitřně harmonická osobnost ţijící v harmonických vztazích se svým okolím a připravená realisticky řešit ţivotní problémy. Znamená to také dostatečné uspokojování sociálních potřeb. Důleţitý vliv mají přiměřené ţivotní aspirace, s nimi spojené zdravé sebevědomí a sebeprosazování se (asertivita), plnohodnotné partnerské vztahy a další činitelé (Nakonečný, 1995, s. 221222). Pro
navození
optimálního
duševního
stavu
slouţí
některé
speciální
psychologické metody. Za zmínku stojí relaxační techniky - např. autogenní trénink, které se začínají dostávat do popředí zájmu policistů. Relaxací rozumíme uvolnění svalového a duševního napětí. Autogenní trénink vyuţívá principů jógy a prostřednictvím cílené svalové relaxace se snaţí navodit i relaxaci psychickou. Jde o postupný nácvik uvolňování svalstva, pocitů tepla a tíhy, regulace dechu, srdeční činnosti. Spolu s tělesným uvolněním se dostavuje i duševní klid a soustředění. Postupuje se od sugesce směrem k autosugesci, tedy od skupinového nácviku k individuálnímu vyuţití (Hartl, 1994, s. 214). Významnou součástí preventivní psychohygieny jsou antistresové programy. 2.5.1 Antistresový program Téměř kaţdá změna v řádném ţivotě působí jako zátěţ. Hlavním zdrojem dezintegrace jednání v extrémní stresové situaci je strach ze smrti. Ten je způsoben nepřiznanou touhou po nesmrtelnosti, strachem z neznáma, strachem z bolesti, utrpení 27
a bezradnosti. K tomu, aby se člověk pokusil sníţit riziko plynoucí ze smrtelného ohroţení, je třeba alespoň orientačně znát obecné mechanismy chování v zátěţi, charakteristiky základních zdrojů smrtelného ohroţení a základní techniky relaxace, které po dokonalém nácviku mohou i v situaci ohroţení sníţit dezintegraci jedince a zkvalitnit tak jeho celou obrannou činnost. S nárustem celkové brutality pachatelů trestné činnosti je třeba obecně počítat s tím, ţe moţnost krizové situace, která eventuálně hrozí smrtí bude pro policistu stále pravděpodobnější. Při krizové situaci se nemohou rychle pouţít běţné nacvičené vzorce chování, následkem toho dojde k celkové dezintegraci, strachu, úzkosti, chaotičnosti v jednání, prodlouţení reakcí, nejistotě. Jsme náhle vystaveni nemoţnosti uspokojovat své potřeby, ať základní či vyšší. Z hlediska psychologie můţe být omezení uspokojování těchto potřeb způsobeno například deprivací, flustrací, stresem. S působením těchto vlivů je nutno počítat, protoţe mohou působit nejen na nás, ale i na pachatele trestné činnosti. Vyrovnání s těmito vlivy můţe probíhat několika formami : rezistentně, agresivně, regresivně nebo rezignací. Obecně pak platí, ţe čím více jsem fyzicky a duševně připraven, čím více jsem o moţnostech a vlivech krizových situací informován, tím vyšší je pravděpodobnost moţnosti vlastního přeţití. Speciální jednotky SAS z Velké Británie doporučují vštípit si do paměti minimálně krátký systém hodnocení a chování, který lze nazvat VIZEE : V - vyhledat: V krizové situaci je třeba se co nejrychleji pokusit přesně určit hlavní zdroj potíţí, nejnebezpečnějšího protivníka, nejnebezpečnější překáţku. Potom se pokusit typovat moţné následky hrozící z těchto zdrojů. I - izolovat: Je třeba pokusit se omezit zdroj potíţí, ohraničit jeho působení, omezit jeho pohyb či šíţení. Z - zhodnotit: Pokusit se typovat povahu protivníka, varianty jeho chování, moţné následky pro mne a okolí.
28
E - evakuovat: Odstranit věci či osoby, které by mohly zvyšovat mé ohroţení, případně ty, kterých se to netýká. Můře jít jak o odstranění hořlavin, či výbušnin z domu, kde jsem zavalen, tak i o pokus, k odstranění osob, o které například únosce nemusí mít zájem. E - eliminovat: To je vlastní fáze boje o přeţití s nepřítelem či s konkrétní překáţkou.(Lukeš, V.: 1995, /interní materiál/) Kaţdý člověk je jedinečný, proto jsou také reakce na zátěţovou situaci rozdílné. Jedinec reaguje v kritický moment instinktivně. Techniky vyrovnání se zátěţí dělíme do dvou skupin odvozených od základních vzorců chování na převáţně aktivní techniky a na převáţně pasivní techniky. Do první skupiny patří agrese, upoutání pozornosti, identifikace,
kompenzace,
sublimace
(nevědomé
přenášení
společensky
neschvalovaných pudů do roviny sociálně přijatelné) a racionalizace, která zahrnuje bagatelizaci, techniku zdůrazňování kladů v nepříjemnostech a relativizaci. K pasivním technikám řadíme izolaci, denní snění, únik do nemoci (simulace), regresi a popření. Obdobně jako techniky dělíme i strategie zvládání zátěţe na ofenzivní (aktivní) a defenzivní ( pasivní). Aktivní jsou charekterizovány odvahou osoby pustit se do boje se stresorem. V rámci tohoto postoje a následného postupu se rozlišují taktické kroky: Diaknoza situace, mobilizace rezerv, plánování boje, realizace a persistence (výdrţ). Je zde patrná obdoba s výše uvedeným doporučením SAS. Naproti tomu pasivní postoje jsou charakterizované vnějším klidem, pasivitou. Hlavní strategické kroky jsou : vyčkávání, lhostejnost, rezignace s určitou mírou naděje a odepsanost (cynický postoj, bezmocnost), (Hošek, 1999, s. 57). V současné odborné praxi existuje velké mnoţství antistresových programů a nových přístupů k zvládání náročných ţivotních situací. Základní seznámení s těmito technikami a jejich výcvik provádějí policejní psychologové v rámci odborné přípravy policistů. V policejní praxi však mohou nastat tak extrémní stavy, ţe vyvstane potřeba přímé odborné psychologické pomoci.
29
2.6 Posttraumatická intervenční péče V rámci poradenské činnosti řeší psychologové celou řadu mezních pracovních a ţivotních situací policistů a zaměstnanců policie. Mohou to být situace, kdy policista při zákroku musí pouţít střelnou zbraň a dojde ke zranění nebo usmrcení osoby. Sám se také můţe stát terčem útoku nebo je přítomen zranění či usmrcení kolegy. Policisté zasahují v případech hromadných dopravních nehod, leteckých, technických či přírodních katastrof s velkým počtem obětí. V soukromém ţivotě se potýkají s celou řadou závaţných problémů. Dnes
jiţ víme, ţe i policisté mohou v mimořádných situacích vykazovat
psychické a tělesné symptomy akutní stresové reakce. Péče o ně však není systematická, je poskytována spíše nahodile a mnohdy s časovou prodlevou, dle moţností psychologů, eventuelně zájmu nadřízených policistů o tuto poskytovanou sluţbu. Proto vznikl poţadavek na vytvoření uceleného systému pomoci v krizi v rámci celé Policie ČR. V roce 1999 se proto rozběhl v rámci projektu Phare-Komplexní řízení lidských zdrojů v Policii ČR proces budování systému posttraumatické intervenční péče ( Jurásková - Krejčí - Štorková, 2000. č. 12). P. Hartl definuje krizovou intervenci jako psychoterapeutickou pomoc poskytovanou v krizových situacích buď v přímém styku nebo po telefonu (Hartl, 1994, s. 81). Jedná se o okamţitou pomoc jednotlivcům a rodinám, která je zaloţena především na technice rozhovoru. Tato krátkodobá intervence určená ke zvládání akutní krize je často prevencí hospitalizace. V týmu zajišťujícím sluţby krizové intervence se můţe uplatnit aţ překvapivě široký okruh pracovníků : psychologové, psychoterapeuti, zaškolení laici, dobrovolníci, duchovní, ale i policisté, kteří prošli náleţitou průpravou. Na účinnost krizové intervence mají rozhodující vliv faktor času a faktor místa. Má být poskytnuta co nejrychleji, aby mentální zpracování emocí a myšlenek, které se váţí k situaci krize proběhlo co nejdříve. Právě včasná pomoc rozhoduje o tom, zda se ohroţenému jedinci podaří překódování kritického incidentu do únosné podoby. Vhodné je rovněţ poskytovat krizovou intervenci, pokud je to ovšem fakticky moţné, blízko místu, kde traumatizující událost proběhla. Tento moment je vysvětlován tím, ţe 30
na kritická místa či situace se přilepí negativní emoce. Toto podmíněné spojení mezi destruktivními emocemi a situací (místem) je třeba v průběhu zpracování krizového záţitku vyrušit (Čírtková - Spurný, 2000. č. 1). Podle jednotlivých mezinárodních předloh pro diagnostiku psychických poruch se rozlišuje mezi akutní a posttraumatickou zátěţovou reakcí. Akutní zátěţová reakce se projevuje během prvních řtyř týdnů po traumatu a v průběhu tohoto období rovněţ odezní. Přetrvávají-li symptomy déle neţ jeden měsíc, hovoří se o posttraumatické zátěţové reakci. Ta se projeví zpravidla během prvních tří měsíců po traumatu. Můţe ale nastat i o několik měsíců nebo dokonce i let později. V tom případě se jedná o zpoţděnou reakci. Při akutní zátěţové reakci dochází během treumatizující události nebo po ní k následujícím symptomům: °° pocit bezmocnosti, lhostejnosti °° změněné vědomí s omezeným vnímání sebe sama a okolí (trans) °° pocit odpoutání od reality, člověk se slyší jakoby z dálky °° představy a pocity jsou slabé, vlastní myšlení, jednání je proţíváno jaksi neosobně, jakoby mechanicky nebo automaticky °° chybí vzpomínky na důleţité podrobnosti traumatu. °° chybí vzpomínky na důleţité podrobnosti traumatu. Symptomy jak akutní, tak i posttraumatické zátěţové reakce jsou : °° opětovné proţívání traumatu °° traumatická událost se neustále vrací do myšlenkových procesů, opakují se tíţivé sny °° pocit, jako by se traumatická událost opět vrátila, intenzivní psychické utrpení při konfrontaci s událostmi, jeţ symbolizují proţitek (den výročí) °° tělesné reakce při konfrontaci s událostmi, jeţ symbolizují proţitek °° vyhýbání se věcem či událostem, které připomínají tíţivý proţitek °° neschopnost rozpomenout se na důleţitou část traumatu 31
°° můţe se níţit obecná připravenost k reakci, coţ můţe vést k citovému ochuzení, nechuti k dříve důleţitým aktivitám a rezignaci při maličkostech °° vzniká pocit izolace, respektive odcizení od ostatních °° mohou nastat poruchy spánku, podráţděnost, koncentrovanosti a přehnaná úzkost ( Sotolářová, 2001. č. 6). Jak jiţ bylo v úvodu pojednání o posttraumatické péči o policisty řečeno, realizace projektu krizové intervence stále probíhá. Jeho cílem je uvést do policejní praxe ucelený systém poskytování posttraumatické intervenční péče. V rámci konkrétní péče o lidské zdroje nabídnout policistou odbornou a ochrannou péči při zvládání náročných a traumatizujících událostí , se kterými se při své práci setkávají a působit tak preventivně proti vzniku nemocí z povolání. 3. SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCVIKU PŘÍSLUŠNÍKA POLICIE 3.1 Systém prohlubování kvalifikace Základním cílem systému prohlubování kvalifikace je příprava státních zaměstnanců k výkonu jejich funkcí. Profesní příprava policistů je chápána jako příprava na kvalitní plnění sluţebních povinností po celou dobu trvání sluţebního poměru. Sluţební a tělesná příprava policistů je stejně jako jejich profesionální práce činností sociální a sociálně psychologickou. Vliv policejní psychologie na profesní přípravu spočívá v jejich vzájemné interdisciplinární kooperaci. Systém profesní přípravy standardně tvoří vzdělávání na policejních školách, výcvik policistů v průběhu sluţby prostřednictvím instruktorů a samostatnou přípravou policistů na principu osobní odpovědnosti za připravenost k plnění sluţebních úkolů. Systém vzdělávání zahrnuje následující části: 1. základní odborná příprava (ZOP) 2. další odborná příprava (DOP) 3. studium k doplnění nebo získání poţadovaného stupně vzdělání a/ úplného středního b/ vysokoškolského 32
Základní odborná příprava je určena pro nově přijaté příslušníky bezprostředně po jejich přijetí do sluţebního poměru. Je zabezpečována středními policejními školami MV v Praze, Brně, Pardubicích a diferencována jednak podle nejvyššího dosaţeného kvalifikačního stupně uchazeče, jednak podle policejních specializací (pořádková, dopravní, cizinecká a další), jednak podle předpokládaného zařazení do výkonných či nevýkonných sloţek policie. Aplikační sféru psychologie a deontologie zabezpečují na středních policejních
školách většinou samostatná oddělení policejní psychologie.
Orientují se na nácvik základních psychologických a etických dovedností, které jsou nezbytnou součástí policejní práce. Současně s tím poskytují základní informace i z oblasti dalších společenských věd. Výuka základů společenských věd a aplikované psychologie se zaměřuje zejména na : - rozvíjení pozorovacích a paměťových schopností - logické myšlení a samostatné rozhodování - sebekontrola a sebeovládání - odolnost vůči náročným ţivotním situacím - komunikativní dovednosti - schopnost správného odhadu lidí - umění jednat s lidmi i ve zvláštních případech - schopnost organizovat a plánovat vlastní činnost - schopnost odolávat zátěţím - pochopení problémů společnosti a mezilidských vztahů - seznámení s vybranými tématy základů společenských věd. Příprava zahrnuje i rozvíjení mravní dimenze osobnosti policistů a jejich vystupování na veřejnosti. Výuka je realizována různými formami, například výcvik sociálních dovedností technikami sociálně-psychologického výcviku, který probíhá v malých skupinách v simulovaných situacích. Tím přibliţuje frekventantům reálné situace policejní praxe, v nichţ budou muset jednat. Formou exkurzí se posluchači seznamují například s problematikou vězeňství a institucemi, které poskytují pomoc v krizi. Další odbornou přípravou rozumíme systém vzdělávacích aktivit, který zajišťuje stálý odborný růst policistů. Jedná se o různé kurzy realizované na základě poţadavků 33
výkonných útvarů policie, nutnosti prosazení nových poznatků do praxe a potřeb zvyšování kvality policejní práce na úrovni základních i řídicích funkcí včetně odborných a úzce zaměřených specialistů. Z uvedené charakteristiky DOP vyplývá i tématický rozsah jejího zaměření od specializačních kurzů pro získání řidičského oprávnění vyšších stupňů, přes inovační kurzy střelecké přípravy pro instruktory, právnická minima, kurzy výpočetní techniky a informačních technologií, jazykové kurzy aţ po metody řešení konfliktů pomocí analýzy transakcí. Specifický projekt, jehoţ cílem je provázání všech uvedených forem vzdělávání a kvalifikačního růstu policistů představuje integrovaný výcvik policistů. 3.2 Integrovaný výcvik policistů Integrovaný výcvik policistů vznikl v rámci projektu Phare CZ 98 Komplexní systém řízení lidských zdrojů pro českou policii. Jedná se o další odbornou přípravu, která se snaţí o provázání znalostí a dovednosti získaných v základní odborné přípravě s poznatky a zkušenostmi vytvořenými v průběhu výkonu sluţby. Zaměřuje se zejména na zkvalitňování jednání policistů, vytváření a upevňování pozitivních návyků potřebných pro bezpečné zvládnutí rizikových situací, které se během přímého kontaktu s občany vyskytují nejvíce. Cílem integrovaného výcviku je, aby policista : - získal větší jistotu při vákonu policejní činnosti a kompetencí, - minimalizoval „rutinu“ - upevňoval návyky potřebné k zajištění vlastní bezpečnosti a bezpečnosti kolegů při sluţebních zákrocích, - zvládl způsoby zmírnění moţných konfliktů, zejména pomocí komunikace, uměl zvolit adekvátní prostředky donucení k dosaţení cíle úkonu nebo zákroku a dokázal je pouţít v optimální míře, - pochopil zásady vyplývající ze základních tématických oblastí Integrovaného výcviku policistů. Obecně se obsah Integrovaného výcviku policistů skládá ze čtyř vzájemně provázaných tématických oblastí : 34
1/ právní vědomosti a znalosti - schopnost aplikace příslušných právních norem, zejména povinností a oprávnění policisty v konkrétní situaci 2/ profesní psychologie - důraz se klade na komunikaci a způsoby jednání s občany, schopnost zmírňování konfliktů v krizových situacích, ovládání stresu 3/ taktika sluţebních zákroků, úkonů a opatření - prioritu má vytvoření návyků nutných pro zajištění vlastní bezpečnosti a bezpečnosti spolupracujících kolegů 4/ pouţití zbraně a donucovacích prostředků - důraz se klade na vyhodnocení situace, pouţití odpovídajících prostředků, rozhodovací proces „střílet x nestřílet“, (Zezula, 2001, č. 3). Aplikační sféra psychologie v další odborné přípravě policistů představuje značně širokou škálu problematik, za zmínku stojí zejména výcvik sociálních a komunikačních dovedností policistů. 3.3 Příprava policistů pro práci s obětí trestného činu Do kontaktu s obětí trestného činu se nejčastěji jako první dostávají právě policisté. Měli by být připraveni poskytnout jim kvalifikovanou psychologickou, právní, morální a zdravotnickou pomoc. Je zde riziko druhotné viktimizace, která by mohla nastat necitlivým přístupem ze strany policie. Vytvoření systému přípravy policejních specialistů a následně i všech policistů pro pomoc obětem trestné činnosti je hlavním cílem projektu „Příprava policistů pro práci s oběťmi trestného činu“, který zpracováná Ministerstvo vnitra ČR. Cílem je, aby po absolvování odborné přípravy, kaţdý policista uměl nejen samostatně rozpoznat psychické a fyzické reakce oběti a změny v jejich chování, ale zejména na ně uměl přiměřeně reagovat. Kaţdý policista by měl znát systém místních institucí, které pomáhají obětem trestné činnosti a lidem v tísni. 3.4. Transakční analýza Dalším pouţívaným a zároveň vyučovaným komunikačním a psychoterapeutickým přístupem je transakční analýza. Cílem této metody je uvědomit si záměr skrytý za komunikacemi jedince, odstranit triky a lsti tak, ţe jedinec můţe 35
své chování správně interpretovat. Terapie probíhá ve skupině. Terapeut analyzuje komunikace například mezi policistou a občanem z hlediska částí jejich osobnosti, které se nazývají - „rodič“, „dítě“ a „dospělý“ (podobají se Freudovu superegu, id a egu) - a záměru sdělení. Odhaluje destruktivní sociální interakce a hry (Atkinsovová .Atkinson .- Smith - Ben, 1995, s. 693). V terapeutické praxi jde o poměrně nový přístup, který zaujímá specifické místo v rámci psychoterapeutických metod. Evokuje aktivní přístup klienta, jenţ je schopen chápat vnitřní principy a motivy jednání. Klien sám racionálně zjišťuje podstatu a způsob jejich interpretace. Metodou transakční analýzy byly v roce 1997 vyškoleni švýcarskými kolegy také čeští policejní psychologové. Od té doby do současnosti probíhá proškolování policistů, transakční analýza je začleněna do učebních osnov ZOP 4. PSYCHOLOGICKÉ FORENZNÍ EXPERTÍZNÍ A KONZULTAČNÍ SLUŢBY 4.1 Soudní expertizy Soudně znalecká činnost je zakotvena v našem právním systému v zákoně č. 36/1967 Sb. O znalcích a tlumočnících. V praxi orgánů činných v trestním řízení se vyskytují problémy, kdy je nutno přizvat znalce - psychologa. V těchto případech se postupuje podle § 105 - § 111 zákona č. 141/1961 Sb., O trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších novel. Ve smyslu § 105 trestního řádu je účelné vyţadovat psychologický znalecký posudek, vznikne - li během vyšetřování potřeba objasnit skutečnosti závaţné pro trestní řízení. Z uvedeného vyplývá, ţe soudně znalecká činnost je vyuţívána v procesní části trestního řízení a její produkt - znalecký posudek - má důkazní charakter. Psycholog není oprávněn podávat posudky tehdy, kdy je třeba určit diagnózu nemoci, další prognózu nemoci nebo poruchy či léčbu. Tyto otázky spadají do sféry působení znalců - psychiatrů. Soudně
znalecká
činnost
má
převáţně
psychodiagnostický
charekter.
Psychologa můţe být vyuţíváno jako znalce v oblasti posuzování normální osobnosti i osobnosti se znaky patologie. V rámci diagnostické činnosti se zkoumají zejména rozumové schopnosti , paměť, pozornost, rychlost reakcí, koordinovanost, 36
psychomotorické tempo, kvalita časové orientace nezletilých osob, emocionální struktura osobnosti, schopnost ovládat afekt, projevy dominance, agresivity, sadismu a podobně. Důleţitou oblastí je posuzování výchovného prostředí a sociálních vlivů působících na obviněného nebo podezřelého. Významné je také typování motivace vyšetřované osoby. Psychologického posudku je moţno vyuţít i při posuzování vztahů mezi členy organizované skupiny. 4.2 Konzultační sluţby Konzultační činnost psychologa není ve většině států normatinvě upravena (podléhá však platným ustanovením trestního řádu). Uplatňuje se v přípravném řízení, má taktický význam a nemá váhu důkazů. Je sociálně psychologického charekteru. Kriminalisticko-psychologické problematiky přípravného řízení: a) konzultace k volbě taktiky
výslechu s ohledem na osobnost vyslýchaného, na
vyšetřovací situaci, na jeho postoj k vyšetřování, na věk a další zvláštnosti b) řešení otázek psychologického působení na vyslýchaného při výslechu c) spolupráce při přípravě vyšetřovacího experimentu d) podíl při typování vyšetřovacích verzí, zejména z hlediska motivačního pozadí trestného činu, typování nejpravděpodobnější skupinové příslušnosti pachatele, posouzení pořadí verzí podle pravděpodobné platnosti e) spolupráce při typování pachatele z okruhu podezřelých, při přípravě a provedení konfrontace, posouzení věrohodnosti výpovědi v průběhu výslechu, pomoc při formulování otázek znalcům z oboru psychiatrie a psychologie. Psychologická pomoc v těchto případech má většinou formu konzultace. Předpokládá přímé začlenění psychologa do výkonných útvarů. V situacích důkazní nouze je psycholog vyuţíván i u nejzávaţnějších případů. 4.3 Specifické metody a postupy Speciální oblasti psychologické pomoci pouţívají specifické metody a postupy, které nepatří k psychologické praxi mezi zcela běţné. Výsledek odborné činnosti 37
má zpravidla formu posudku, odborného stanoviska nebo odborné expertízy a je mu většinou přisuzován jen taktický, nikoliv procesní význam. K nejfrekventovanějším patří : - psychologický portrét neznámého pachatele, - psychologický rozbor ručního písma, - forenzní analýza obsahu textu, - posuzování věrohodnosti, - netradiční postupy (hypnóza či psychotronika). 4.3.1 Psychologický portrét neznámého pachatele Centrum psychologického profilování se nachází ve Spojených státech amerických. Na Národní akademii FBI v Quantico ve státě Virginia bylo vytvořeno Národní středisko FBI pro analýzu násilného zločinu, které se zabývá prevencí násilné kriminality. Do předmětu činnosti střediska se řadí mimo jiné i profilování pachatele, kterým je pověřena Jednotka behavionárních věd FBI. Winzenried definuje psychologické profilování jako „účinnou kriminalistickou vyšetřovací metodu, která pochopitelně v úzké spolupráci s kriminálně policejní technikou značně redukuje moţnost odloţit vyšetřovací spisy jako neobjasněné“. Podle Vyhlídalové je psychologický profil „pokusem o novou interpretaci stop zanechaných pachatelem na místě činu, moda operandi, poznatků o oběti atd. v porovnání s dříve spáchanými a objasněnými podobnými trestnými činy, s perspektivou vytvoření typologie pachatelů vybraných násilných trestných činů“. Jako „postup, při kterém psycholog vyuţívá svých odborných znalostí o chování a proţívání člověka k tomu, aby určil
pravděpodobný
obraz
neznámého
pachatele
trestného
činu“,
označují
psychologické profilování Čírtková a Červinka (Čírtková - Červinka, 1994, s. 98). Profil pachatele je de facto obrazem jeho osobnosti. Pro profilování jsou nejvhodnější případy, ve kterých jsou co nejmarkantněji vidět specifické rysy pachatele. Přistupuje se k němu pokud : 1. vyšetřování nevedlo k odhalení pachatele 38
2.
motiv činu není zřejmý, nebo modus operandi trestného činu vykazuje znaky
svědčící pro emocionální a jiné osobní defekty, 3. zločin spadá pod některou z následujících kategorií : sadistické zneuţití oběti při sexuálních vztazích, rozkouskování oběti, zranění oběti a rozřezávání, „nemotivované“ ţhářství, vraţdy z vilnosti a vraţdy se znetvořením, rituální zločiny a vyjímečné případy znásilnění (Reinwarth, 1986, s. 174). V praxi je vyţadováno i v případech únosů, vydírání, výhruţných, eventuálně obscénních telefonátů, braní rukojmí, u trestných činů teroru, únosů letadel apod. Vylučovány jsou delikty proti majetku a tzv zahlazovací vraţdy. Za naprosto nevhodné se povaţují činy spáchané pod vlivem drog. Psycholog obvykle postupuje od činu směrem k pravděpodobnému pachateli. Důkladná analýza deliktu a dalších dostupných informací o činu vede k rekonstrukci průběhu činu a následně k vytvoření profilu neznámého pachatele. Vypracování kaţdého profilu zahrnuje zpravidla pětistupňový proces : posouzení oběti, posouzení místa činu, posouzení výsledků pitvy, posouzení obdobných případů a vypracování profilu pachatele. Zpracování kvalitního psychologického profilu vyţaduje v podstatě kompletní materiál k případu. Tyto informace jsou první etapou při sestavování profilu pachatele. Druhou etapou je proces rozhodování, sestavení smysluplného modelu. Přitom se zkoumají základní okruhy (model FBI): 1. druh vraţdy a její způsob (masový vrah, vrah na cestě za svým potěšením, sériový vrah) 2. primární úmysl pachatele 3. riziko oběti 4. riziko pachatele 5. stupňování činu (eskalační faktor) 6. časové faktory 7. místní faktory Na základě těchto poznatků a zobecněných zkušeností lze rekonstruovat průběh trestného činu a sestavit profil pachatele. Pro formulaci psychologického profilu pachatele popsal Pinizzotto tři obecné kroky : 39
1. jak byl delikt spáchán 2. proč byl delikt spáchán 3. kdo delikt spáchal Psychologický profil pachatele obsahuje demokrafická data, tělesné znaky, zvaklosti, zaměření, představy o hodnotách, chování před a po činu. Mohou se uvést i praktická doporučení pro další průběh vyšetřování. Chtějí-li profilující dosáhnout úspěchu, musí znát mentalitu populace a podobu i obsah psychopatologických fonoménů na příslušném území. Tato metoda sama o sobě pochopitelně nemůţe nahradit důkladné vyšetřování trestného činu. Nesmíme zapomínat na to, ţe kaţdý profil je zaloţen na pravděpodobnostech, stejně tak na moţnostech, ţe trestný čin spáchalo více osob - do způsobu spáchání se promítne psychika všech zúčastněných pachatelů a profil není buď moţné vytvořit vůbec, nebo jen velmi obecně. Proto lze povaţovat psychologické profilování za perspektivní metodu, která v případě, ţe se pouţívá na profesionální úrovni, přináší velmi dobré výsledky. 4.3.2 Grafologický rozbor ručního písma Za zakladatele grafologie je povaţován abbé Michon. Grafologie se zabývá rozborem ručního písma. Z pohledu psychologie jde o projektivní metodu pouţívanou v diagnostice při psychologickém posuzování osobnosti. Při vyšetřování trestných činů se vyuţívá grafologické zkoumání kritického a srovnávacího vzorku ručního písma za účelem identifikace autorství a grafologické zkoumání ručního písma za účelem psychologického posouzení osobnosti pisatele. Základním předpokladem analýzy je vznik individuálně charakteristického rukopisu. Písemný projev je výsledkem velmi sloţitých psychofyziologických procesů, které postupně formují jeho individuální charakter v souladu s vnějšími a vnitřními podmínkami vývoje jedince. V naší policejní i soudní praxi je písemný projev zkoumán pouze za účelem identifikace pisatele, případně autora.
40
4.3.3 Forenzní analýza obsahu textů Forenzní analýza obsahu textů je interdisciplinárně zaloţeným postupem, který vyuţívá poznatky psychologie a současně některých lingvistických disciplin. Při Kriminalistickém ústavu Praha vzniklo v roce 1993 nové pracoviště, které se zabývá psychologickou expertizou psaného (mluveného) projevu. Psychlingvistické vyhodnocování psaného textu je zaměřeno především na rozbor anonymních dopisů výhruţného, vyděračského charakteru, dále anonymních dopisů pomlouvačných, uráţlivých a obscénních, upozorňujících na trestnou činnost. Vyhodnocuje se obsahová stránka dopisů, která napomáhá zjistit pohnutky, motivaci a získané údaje mohou vést aţ k odhalení konkrétního autora. Pusuzuje se také verohodnost uváděných skutečností. Dále se psycholog společně s lingvistou vyjadřují k základním údajům o autorovi. Koncepce psychologické expertizy mluveného projevu předpokládá spolupráci především s fonoskopií. Telefonní teror (telefonáty obscénní, katastrofické, výhruţné, kontrolní) dnes patří bohuţel k častým jevům. Stejně jako u psychologického profilování lze analýzu verbální komunikace rozčlenit do několika fází : -
osobnost adresáta, charakter vztahu mezi anonymním autorem (mluvčím) a
adresátem - druh anonymního komunikátu, - analýza obsahu, - srovnání jednotlivých motivů a vlastností textu s obdobnými materiály, - vyhotovení portrétu autora a vyjádření se k okolnostem vzniku textu. 4.3.4 Videografie Videografie je jednou z metod dokumentování jednotlivých procesních úkonů s moţností následné a opakované analýzy chování jedince. Poskytuje moţnosti pro adekvátní psychologickou interpretaci a přispívá k analýze informací souvisejících s trestnou činností. Videografie je u nás pouţívána při vyšetřování těch nejzávaţnějších trestných činů po linii obecné kriminality, tedy vraţd a loupeţí, nebo v případech, kdy je věc na 41
místě nepřehledná a mohlo by dojít ke zničení, nebo opomenutí nějaké důleţité okolnosti. Proto své uplatnění našla především při ohledání místa činu, při výslechu obviněného, oznamovatele, svědka, poškozeného a obviněných, jejichţ výpovědi se liší, při konfrontaci, rekonstrukci trestného činu, rekognici a dalších úkonech (např. vyšetřovací pokus či identifikace pachových stop, od které se však v současné době upouští). 4.3.5 Polygrafické vyšetřovací metody V kriminalistické teorii i v praxi se jako hlavní problémy jeví zjišťování pravdy. Jedním z moţných přístupů při řešení tohoto problému je přístup pomocí polygragických vyšetřovacích metod. Jejich principem je registrování fyziologických změn na periferii lidského organismu. Je třeba si uvědomit, ţe přístroj sám neregistruje emoce, ale stupeň celkové aktivace nervového systému vyšetřovaného jedince. V odborné literatuře jsou popisovány dve formy „ lţi-detektorového testu“. První formou je tzv. „relevantní-irrelevantní otázka“. Podstata spočívá v kladení velkého mnoţství otázek směřujících svým obsahem k předmětu vyšetřování, spolu s kladením četných kontrolních otázek irrelevantní povahy. Druhá forma, tzv. „vrchol napětí“, je zaloţena na poloţení pouze jedné otázky směřující svým obsahem k předmětu vyšetřování, jenţ je zakomponována do mnoţství otázek irrelevantní povahy. Tyto základní formy se nazývají kritéria decepce (klamu). Hlavním fenoménem vyvolávajícím fyziologické změny je strach z odhalení. Existují však faktory, které způsobují při stanovení diagnózy detekce potíţe (Válková, 1973, č. 4, s. 309). 1. emoční tenze u nevinné osoby, která mluví pravdu, pokud se týká předmětného obvinění a která je přesto ovlivněna : a) strachem b) komplexem viny zahrnujícím jiný čin 2. fyziologické abnormality 3. duševní abnormality 4. osoby, které nemluví pravdu nebo jsou vinny a nereagují, protoţe 42
a) nemají strach z detekce b) mají zřejmou schopnost vědomé kontroly svých reakcí v důsledku jejich duševního zaloţení a postojů c) jsou pod vlivem „šoku“ nebo ve stavu adrenalinové vyčerpanosti d) vyšetřovaná osoba se předem duševně připraví na tento test do takové míry, ţe lhaní v ní nevyvolává ţádné emoční zneklidnění, nebo jen malé e) testu předcházel intenzivní výslech 5. nepozorované svalové pohyby, které produkují dvojznačné, nebo v omyl zavádějící ondikace při zakreslování krevního tlaku 6. oblast technických předpokladů Spolehlivost polygrafického vyšetření je poměrně vysoká (uvádí se aţ 90%). Přesto je polygraf stále předmětem diskusí v právních kruzích. V našich podmínkách se vyuţívá v odůvodněných případech v přípravném řízení. Záznamy z fyziodetekce mají pouze taktický význam, nelze je tedy vyuţít jako důkazní prostředek při soudním projednávání věci. 4.4 Vyjednávání Stále rostoucí počet závaţných trestných činů a zvyšující se náročnost komunikačních situací v policejní praxi vytváří prostor pro uplatnění psychologů orientujících se na zvládání a výcvik komunikačních dovedností. Těţiště výcviku ve vyjednávání spočívá v praktických cvičení metodou hraní rolí podle předem vypracovaných scénářů, které simulují různé situace. Kromě formování základních dovedností a návyků vyjednavače je výcvik orientován na týmovou spolupráci v systému řešení krizových situací. Vyjednávání je proces překonávání nesouhlasu lidí, se kterými se těţko komunikuje. Vychází ze znalostí sociální komunikace, kterou tvoří verbální a neverbální komunikace, naslouchání, empatie, asertivita a prvky agresivity. Jeho podstatou je analýza chování protivníka a hledání motivace chování. To znamená, ţe strategie zaměřené na vyjednávání vycházejí z motivace a chování protivníka a hledají způsoby adekvátní komunikace spolu s moţností dosaţení přiměřeného cíle současně s 43
doporučenými taktikami vyjednávačů. Cílem jednání je dosáhnout uspokojení našich potřeb a uskutečnění našich cílů prostřednictvím pohody s protivníkem. Aby s námi začal protivník vyjednávat doporučuje se zapojit ho do jednání orientovaného na řešení problému. Poté identifikujeme jeho zájmy a prozkoumáme alternativy, které uspokojují obě strany. Posledním krokem této strategie účinného vyjednávání je odhalení skrytých motivů oponenta. Kdyţ protivník není ochotný komunikovat
kooperativně a
je neústupný, často se stává, ţe reagujeme
neadekvátně. Vracíme mu jeho údery, čímţ ho vyprovokujeme ještě k větší neústupnosti, nebo ustoupíme, čímţ protivník získává a bude chtít ještě víc. Na jednání protivníka také často reagujeme nepromyšleně, pouze na základě intuice. Intuitivní jednání je neúčinné. Neúčinná komunikace tedy vede k dalšímu neadekvátnímu chování. „NE“ našeho protivníka překonáme, kdyţ se vyrovnáme se všemi bariérami, které brání spolupráci. K těmto překáţkám počítáme negativní emoce protivníka a jeho styl komunikování, nedůvěru protivníka v moţnost a výhodnost dohody, sílu vyjednávání protivníka a to jak ji vnímá on, naše reakce. Účinné vyjednávání musí vycházet z kontroly naší vlastní komunikace, která spočívá v následujících způsobech a cílech komunikování (Ury, 1995 s. 12). 1. Nereagujme - cílem je znovu získat duševní rovnováhu a soustředit se na to, co chcene dosáhnout. 2. Odzbrojme svého protivníka - cílem je pomoci protivníkovi obnovit jeho duševní rovnováhu, oslabit jeho negativní emoce, překonat jeho odpor a přinutit ho, aby nám naslouchal. 3. Změňme hru - cílem je přinutit protivníka, aby začal hledat mořnosti jak uspokojit zájmy obou stran, proniknout přes jeho obranu, odklonit jeho útoky a neutralizovat jeho triky, orientovat ho na racionální řešení problému. 4. Ulehčíme protivníkovi říci „ano“ - cílem je překonání protivníkovi skepse s jeho nasměrování ke vzájemně výhodné dohodě, pomoci mu zachovat si tvář a docílit toho, aby výsledek vypadal jako jeho vítězství. 5. Ztíţit svému protivníkovi říci „ne“ - cílem je zvýšit sílu našeho vyjednávání tak, abychom ho přinutili k vyjednávání, rozvinout vyjednávání tak, abychom si z protivníka neudělali nepřítele, který bude odolávat ještě houţevnatěji. 44
Průlomové vyjednávání je umění přinutit protivníka, aby šel naší cestou. Toto dosáhneme, budeme-li komunikovat podle zásad strategie účinného vyjednávání. Strategie průlomu (Čech, 2000, s. 54, 61). a) Protivníka nenecháme útočit na nové myšlenky z jeho okolí, ale podněcujeme ho k vlastní myšlenkové tvorbě. b) Neříkáme mu, jak má komunikovat, co má dělat, ale dovedeme ho k tomu, aby se pro něco rozhodl sám. Toto jsou základní vyjednávací strategie. Dříve neţ se pustíme do vyjednávání, měli bychom si stanovit nejlepší alternativu, která by připadala v úvahu, kdyby nedošlo během vyjednávání k dohodě. Tato alternativa se nazývá BANTA (best Alternative to Negotiated Agreement = Nejlepší alternativa vůči vyjednávané dohodě) : 1. Alternativa přerušení vztahů (co všechno můţeme pro uskutečnění našich zájmů udělat sami). 2.
Interaktivní alternativa (nakolik můţeme na protivníka zapůsobit, abychom ho
přinutili respektovat naše zájmy). 3. Alternativa třetí strany (zda můţeme do vzniklé situace zapojit třetí stranu a tím posílit moţnost prosazení našich zájmů). Čím je naše BATNA lepší, tím větší sílu nám poskytuje ve vyjednávání. Pouţijeme ji aţ tehdy, kdyţ se vyjednávání nevyvíjí v náš prospěch. Vlastní vyjednávání můţe být buď přímé nebo nepřímé. Přímé vyjednávání se odehrává v rovině vyjednavač - pachatel. Nepřímé vyjednávání spočívá v působení např. na rodiče uneseného dítěte, kdy se jim poradí, jakým způsobem komunikovat s únoscem, jak zdrţovat telefonní hovor, jak dále postupovat. V tomto konkrétním případě vyjednavač nějakou dobu bydlí s postiţenou rodinou, působí tedy jako rušivý element, který je v běhu domácnosti navíc - narušitel. Situace vzetí rukojmí je intrakce s přítomností silného prvku násilí. Vyvolává intenzivní napětí, emoce a změny psychického stavu - především oběti. Vyţaduje dobré dovednosti pro citlivé a úspěšné řešení této situace. Vyjednávání je velmi náročné. Předpokládá týmovou práci a maximální soustředění se. Důleţitou zásadou vyjednávání je „nikdy nelhat“. Její porušení a následné odhalení protivníkem má za následek ztrátu důvěry. 45
4.5 Suicidální intervence Někteří policisté a policejní psychologové se během své praxe setkávají s nutností jednat s člověkem, který má tendence k suicidiu či dokonce své suicidální jednání jiţ začíná realizovat. Z hlediska psychologie jsou sebevraţedné (suicidální) aktivity řazeny do skupiny poruch pudů sebezáchovy. Jedná se o jistou formu agrese zaměřenou vůči vlastní osobě. Odborná literatura rozeznává sebevraţdu, sebezabití, bilanční sebevraţdu, patickou sebevraţdu a sebevraţedný pokus. K nejčastějším důvodům sebevraţedného jednání patří ţivotní beznaděj, pocity bezmocnosti a bezvýchodnosti, pocity viny, osamělost a odloučení, deprese, jiná závaţná duševní choroba či porucha, tělesná choroba a negativní vlivy alkoholu a drog (Lukeš, 1997, s. 8, 16). V rozhovoru se sebevrahem se často ukazuje jako účelné uţití vedomě nacvičených technik ze strany vyjednavače, které prohlubují kontakt a pomáhají navázat pozitivní vztah. Jedná se zejména o poskytování přesných a volných informací, tzv. „já“ sdělení, verbalizování pocitů, parafrázování, otázky s otevřeným koncem, efektivní pomlky a přitakávání. Toto jsou základní dovednosti verbální komunikace. V praxi je ale velice důleţitá i mimoslovní (nonverbální) komunikace. Bylo objektivně zjištěno, ţe téměř 80 % veškerých informací o svém vnitřním proţívání sdělujeme mimoslovně. Jejich nebezpečí spočívá v tom, ţe jsou mnohdy nevědomé, takţe o sobě cosi sdělujeme, aniţ si to uvědomujeme. Pravidla jednání se suicidantem zdařile shrnuje i program suicidální intervence pro zásahové jednotky policie vytvořený v roce 1996 pracovníky Ministerstva vnitra: 1. Při jednání se suicidantem poţádejte vţdy o eliminování okamţitého riziky. 2. Pokud si nejste jist, ţe jde o sebevraţdu, zeptejte se vhodnou formou přímo. 3. Jakmile klient připustí sebevraţedný úmysl, poţádejte ho, aby co nejvíce hovořil o těchto myšlenkách (důvod, způsob, obavy, strach). 4. Snaţte se vţdy odradit ho od další konzumace alkoholu nebo drog. 5. Mluvte pomalu, zřetelně, jednoduchým jazykem, bez nevhodných neverbálních doprovodů. 6. Snaţte se vyhledat příčinu sebevraţedných stavů a o té hovořte. 46
7. Snaţte se zarámovat situaci perspektivně, snaţte se vytypovat další moţnosti pro znovuzařazení klienta do ţivota. 8. Nebojte se projevovat osobní zaujetí, pocity a empatii. 9. Pokud něco poţadujete, trvejte na tom, ale nikdy nezastrašujte a nevyhroţujte. 10. Pokud jednáte telefonicky a klient chce zavěsit, umoţněte to, ale před tím poţádejte o jeho číslo telefonu. 11. Pokud klient odmítá zůstat na lince, pokuste se získat slib, ţe neublíţí jiné osobě ani sobě, neţ se zase spojíte. 12. Nepřistupujte na klientovo poslední přání. 13. Pátrejte po tom, co má pro klienta nějaký význam a toto rozvíjejte (vztah k dětem, vnoučatům, náboţenství). 14. Snaţte se vyvolat rozhovor na téma co by dělal, pokud by nechtěl suicidovat a plány do budoucna aktivně rozvíjet. 15. Snaţte se, aby mluvil o svých pocitech, obavách. 4.6 Výslechová praxe „Výslechem rozumíme kriminalistickou metodu, kterou se na základě zákona získávají formou výpovědi kriminalisticky a právně významné informace z paměťových stop obsaţených ve vědomí vyslýchaných osob, za přísného dodrţení zákonem daných práv a povinností vyslýchaného i vyslýchajícího.(Musil, J.-Konrád, Z.-Suchánek, J.: 2001, s. 303 Výslech je nejrozšířenějším procesním úkonem. Jeho taktické a organizační stránky řeší kriminalistika, a to její podobor, kriminalistická taktika. Podle procesního postavení vyslýchaných osob rozlišujeme výslech : - svědka - znalce - podezřelého - obviněného - obţalovaného - vyţádání vysvětlení
47
Výslech je jednou z nejtypičtějších oblastí konzultační činnosti psychologa. Představuje zvláštní formu komunikace mezi lidmi. Jde o komunikaci verbální i neverbální, asymetrickou, formální, často i konfliktní, kdy se zájmy účastníků podstatně rozcházejí. K efektivnímu vedení výslechu a dosaţení jeho cíle je bezpodmínečně nutné, aby se mezi účastníky výslechové interakce vytvořil a rozvíjel psychologický kontakt. O úspěchu výslechu rozhoduje kromě způsobu navázání kontaktu s vyslýchaným také dobrá příprava. Ta by měla být zaměřena na vyhodnocení dosavadních informací a upřesnění dílčích cílů vlastního výslechu - věcná stránka, měla by být zvolena optimální doba a místo výslechu a dostatek prostoru by měl být věnován také psychologické přípravě. Ta by měla zahrnovat kontrolu vnitřních postojů vyslýchajícího k nadcházejícímu výslechu a promyšlení vnější role. Ve výslechové situaci se rozlišují tři úrovně : 1. interpersonální percepce 2. komunikace 3. interakce ve výslechu Interpersonální percepce znamená vnímání člověka člověkem. Ve výslechu se uplatňuje jak na straně vyslýchajícího, tak i vyslýchaného.Při interpersonální percepci dochází k chybám, které se vyskytují i u zkušených kriminalistů. Za zmínku stojí kupříkladu haló efekt, referenční (kognitivní) rámec, idiosikrazie, protipřenos, sociální stereotypy, pygmalion - efekt. Komunikace se nejčastěji dělí na verbální a neverbální. Kontrola těchto komunikačních sloţek obou zúčastněných při vlastním výslechovém aktu je rovněţ nezbytným předpokladem úspěchu. Je to ovšem někdy velmi obtíţné, obzvláště u komplikovaných trestných činů. Zde můţe účinně působit psycholog - konzultant. Obsahovou a formální (paralingvistickou) stránku řečového projevu zastřešuje verbální komunikace. Ta je dále doplňována (nahrazována) neverbálními projevy, které vypovídají o vztahu vyšetřovatele a obviněného, o jejich omocionálním rozpoloţení a o postoji k celé situaci. Mimika, pohledy, proxemika, kinezika, posturologie, haptika, to jsou základní oblasti neverbálních projevů, kterým věnujeme pozornost. Existují 48
moţnosti vědomé kontroly neverbální komunikace. Můţe se jednat o simulaci (předstírání), disimulaci (zakrývání) a agravaci (zveličování). Pod termínem interakce se v psychologickém pojmosloví rozumí vzájemné ovlivňování. Je zde patrná úzká vazba na komunikaci. Moment interakce je přítomen v kaţdém sociálním styku. Aby mohlo být jednání změněno, musí nejprve proběhnout změna ve vědomí. Interakce ve výslechové situaci patří k k nejoblíbenějším tématům. Principy efektivní výslechové komunikace probíhají na základě kontaktu a důvěry mezi vyšetřovatelem a vyslýchaným a spočívají v : - přiměřeném uplatňování autority a dominance - taktním vystupování - poskytnutí přiměřeného společenského ocenění vyslýchaného - přiměřeném respektování osobnosti vyslýchaného. Na
úspěch
výslechové komunikace má vliv i to, jaký vztah zaujme
vyšetřovaná osoba k trestněprocesní roli - obviněného, svědka či poškozeného. Výslech jako jedna z náročných ţivotních situací s sebou přináší i celou řadu reakcí
vyslýchaných
osob.
Stresogenní
podněty
mohou
vyvolávat
agresi,
egocentrismus, projekci, identifikaci s určitým vzorem, kompenzaci, racionalizaci, izolaci, regresi, fixaci, potlačení, negativismus, sebeobviňování a mnoho dalších v závislosti na individuálním způsobu vyrovnávání se kaţdého jedince se zátěţí. Při provádění vlastního výslechu nesmíme zapomínat na moţná psychologická rizika, která mohou zkreslit výpověď a znehodnotit tak poţadovaný efekt celého snaţení. Zejména při výslechu dětské populace hrozí nebezpečí sugesce - odklon od reality. Nejmarkantnějším ukazatelem na sugescí ovlivněnou výpověď dítěte jsou bezesporu vyjadřovací schopnosti, které by měly odpovídat věku, rozumovým schopnostem, zkušenostem, sociálnímu prostředí atd. Nutno podotknout, ţe sugestivní otázky nesmí být vyslýchajícím za ţádných okolností poloţeny. Stejné platí o otázkách kapciózních. Specifickým problémem je věrohodnost výpovědi, s akcentem na výpověď svědeckou. Příčiny úmyslně nepravdivých svědeckých výpovědí jsou tvořeny vzájemným motivačním působením potřeb, postojů a vůle. Základní psychologickou metodou pro odhalení lţi je pozorování chování vyslýchaného a současné sledování obsahu protokolu. Rychlá analýza veškerých momentálně dostupných informací předpokládá úspěšnou výslechovou praxi. 49
Se zvýšenou pozorností jsou laickou i odbornou veřejností sledovány výslechy nezletilců (osob mladších 15 let). Důvodem je především obava z nevěrohodnosti výpovědi, která pramení ze zvláštností dětské psychiky. Hlavními determinanty tohoto problému jsou zejména nevhodný způsob a okolnosti provedení výslechu. Kromě toho dítě, které je obětí závaţného trestného činu, bývá vystaveno nadměrné psychické zátěţi. Pokud je tento druh výslechu uskutečněn nekvalifikovaně a s řadou pochybení, následky jsou jen těţko napravitelné, i kdyţ je úkon opakován za přítomnosti odborníka. Při přípravě výslechu sexuálního zneuţití malého dítěte je v těchto případech dobré zváţit moţnosti vyuţití podpůrných pomůcek - např. loutky Jája a Pája. Vlastní výslech by měl být prováděn v místnosti oddělené od ostatních účastníků jednocestným průhledem, takţe soudní znalec, obhájce obviněného, rodiče, státní zástupce a další přihlíţející svojí přítomností nemohou ani nepřímo rušit průběh výslechu. Vzhledem k tomu, ţe se zpravidla celý výslech dokumentuje na videozáznam a vyšetřovatel, znalec, případně obhájce dostanou moţnost navrhnout další směr výslechu, jsou splněny všechny procesní podmínky, aby výslech bylo moţno soudem povaţovat za svého druhu neopakovatelný a není proto nutno ho v jednání před soudem znovu provádět. Tím je do značné míry oslaben neţádoucí jev druhotné viktimizace dítěte. Statistické údaje dokládají, ţe k výslechu dětí dochází nejčastěji v souvislosti se sexuálním zneuţíváním. Hned za ním následuje týrání. Děti zneuţívané známým pachatelem při výslechu velmi často lţou, mění nebo odvolávají svá svědectví a střídají na první pohled protichůdné, rozporuplné vzorce chování. R. Summít v této souvislosti hovoří o tzv. akomodačním syndromu. Jde o vyrovnání se s proţitým traumatem. Při výslechu dětí musíme dát velký pozor na aspekt segesce, negativní vliv vnějšího prostředí a celkové atmosféry výslechu.
50
ZÁVĚR Vývojové trendy policejní praxe ukazují na vzrůstající zájem ze strany policistů, ale i laické veřejnosti o vyuţívání poznatků psychologie. Kdy v neposlední řadě k tomuto také přispívá televize, kde jsou obdobné postupy propagovány a je tak s nimi seznamována široká veřejnost. Jedná se nejenom o aplikaci po linii profesní, ale stále více i po linii vlastní péče o policisty, seniory a také mládeţ. Druhá sféra je o to cennější, ţe je velmi nesnadné prolomit nedůvěru a obavy jak policistů tak občanů k pracovníkům psychologických pracovišť. K tomuto v poslední době napomáhá nejen řada televizních pořadů, ale i veřejné projednávání psychologických problémů, které jiţ v současné dobe nejsou tabu, jako v minulosti. Také psychologická praxe jasně ukazuje na rozdíly vnímání psychologické sluţby u útvarů policie, kde je psycholog přímo začleněn a kde nikoli. Je-li psycholog v kaţdodenním kontaktu s policisty, je oboustranná komunikace mnohem snadnější a efektivnější. Proto je zřejmé, ţe převáţná většina policistů nebude psychologické sluţby vyhledávat, zejména při osobních a rodinných potíţích, kdy se ve většině případů, pokud pomoc potřebují obracejí mimo resort k soukromým psychologům. S velkou vděčností však sluţby policejních psychologů přijímají hlavně senioři a to nejvíce v postavení poškozených a také rodiče, na jejichţ dětech byl spáchán nějaký trestný čin (zločin). Psycholog by se měl proto pohybovat co nejvíce mezi policisty, aby mohl případné problémy i sám odpozorovat a okamţitě na ně reagovat. Důleţitou, dalo by se říct nejdůleţitější, roli přitom hraje důvěra v psychologa jako člověka. Aplikace psychologických poznatků po linii profesní je velmi široká. Pokusil jsem se ji nastínit v příloze č. 1 - systematika psychologických aplikací v policii a příbuzných oblastech. Tato problematika je otevřená a dále se rozvíjí v souladu s poţadavky vycházejícími přímo z policejní praxe a v neposlední době i policejní praxe celé Evropské unie.
51
RESUMÉ V mé diplomové práci je zvolené velmi aktuální téma psychologie u Policie. Nejprve jsem vymezil pojem policejní psychologie oplikované v policejní profesi. Jedná se o řadu aplikovaných disciplin a jejich realizace jako sluţba a současně jako nauka, vycházející z policejní činnosti a také v neposlední řadě z osobní zkušenosti vyšetřovatele závaţné trestné činnosti a to především mládeţe, na mládeţi a seniorech. Zaměřil jsem se na karierní řád, práce personalisty, zhodnocení pouţívaných metod dříve a nyní. Dále vyuţívání metod jako psychodiagnostika, pozorování, psychologické vyšetření a rozhovor. Dalším okruhem psychologie u Policie je poradenství se zaměřením na překonání psychologických problémů a syndromu vyhoření. Rovněţ tak jsem se věnoval psychohygieně a antistresovému programu pod názvem VIZEE. Nakonec moje práce pojednává o poskytování posttraumatické intervenční péče a to nejen pro policisty, ale hlavně pro oběti trestných činů a to především dětí a seniorů, kteří potřebují a zaslouţí si tu nejlepší a nejodbornější sluţbu a pomoc.
V Brně dne : 29.3.2010.
52
SUMMARY My diploma thesis deals with the current topic of psychology at the police. I first defined the term of police psychology applied in the police profession, i.e. a scale of applied disciplines and their implementation as for example service and, simultaneously, as theory based on the police activities as well as the personal experience of an investigator of serious criminal acts, mainly the young, done to the young and/or seniors. I focused on the career ladder, work of the personnel, evaluating both the former as well as current used methods. Further, you will find the usage of the methods like psychodiagnostics, observation, psychological examination, and interview. Another topic of psychology at the police is consultancy focused on overcoming psychological problems and the so-called burnout syndrome. I also dealt with psychohygiene and the antistress programme called VIZEE. At the end my work is about providing the posttraumatic intervention care not only to the police officers but mainly to the victims of criminal acts, especially, to children and seniors, who deserve the best and most professional service and care.
in Brno on 29 March 2010
53
Seznam pouţité literatury a pramenů - ATKINSONOVÁ, R.L. a kol. Psychologie. Praha: Viktoria Publishing, 1995, 693s. ISBN 80-85605-35-x. - ČECH, Ján. Psychologický slovník. Praha: Nakladatelství Budka, Edice Slovník, 1994, s. 149-150. - ČECH, Ján. Vyjednávanie a branie rukojemníka. Bratislava: Akadámia Policajného zboru, 2000, s. 54, 61. - ČECH, Ján. K psychológii osobnosti a činnosti policajného vyšetrovaťela. Policajná teória a prax. Bratislava, APZ SR 1997, č. 1, s. 66-75. -
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Základy psychologie pro policisty. 1. vyd., Praha: PA ČR,
1994, 239s. - ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Základy forenzní psychologie. 1. vyd., Praha: PA ČR, 1994, 91s. - ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Policejní psychologie. 2. vyd., Praha: Support 1996, 301s. ISBN 80-85639-49-1. -
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Psychologie výslechu. Policejní akademie ČR, Praha: PA
ČR, 1999, s. 27-34. -
ČÍRTKOVÁ, Ludmila. Policejní psychologie. 2. vyd., v nakl. Portál první, Praha:
Portál, 2000, 254s. ISBN 80-7178-931-3. -
ČÍRTKOVÁ, Ludmila - ČERVINKA, František. Forenzní psychologie. 1. vyd.,
Praha: Support, 1994, 206s. ISBN 80-85858-70-3. 54
- DIANIŠKA, Gustáv. Základy policajnej psychológie. 1. vyd., Bratislava: Akadémia PZ SR, 1993, 186s. -
DRÁPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1997, s. 162-164. ISBN
80-7255-082-9. - HARTL, Pavel. Psychologický slovník. 1. vyd., Praha: Budka, 1993, 297s. ISBN-807178-803-1. - HOŠEK, Václav. Psychologie odolnosti. 2. vyd., Praha: Karolinum, 1999, 70s. - HUČÍN, J. Psychologický slovník. Praha: Nakladatelství Budka, Edice Slovník, 1994, s. 149-150. -
JURÁSKOVÁ, J.- KREJČÍ, Z.- ŠTORKOVÁ, M. Historie budování systému
posttraumatické péče v Policii ČR. Policista 2000, č. 1. - KEBRA, V.- ŠOLCOVÁ, I. Bum aut syndrom. Teoretická východiska, diagnostické a intervenční možnosti. Československá psychologie, č. 5, 1998, s. 42. - LUKEŠ, Václav. Psychologické aspekty suicidia. České Budějovice: Pedagogické centrum, 1997. -
LUKEŠ, Václav. Antistresový program. České Budějovice: 1995. /Interní materiál
PČR/. - MALOTOVÁ, K. Bum-out, neboli syndrom vyhoření. Psychologie dnes, 2000, č. 2, s. 14-15. -
MUSIL, J.- KONRÁD, Z.- SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. Praha: C.H. Beck,
2001, s. 303. ISBN 80-7179-362-0.
55
-
NAKONEČNÝ, M. Lexikon psychologie. Praha: Vodnář, 1995, s. 221-222. ISBN
80-852-74-x. - NETÍK, Karel - NETÍKOVÁ, Daria - HÁJEK, Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. 1. vyd., Praha: Beck, 1997, 140s. ISBN 80-7179-177-6. -
REINVARTH, J. Psychological Profiling Eine neue „Wunderwaffe“ im dienst der
Verbechensaufklarung Kriminalistik, 1986, č. 4, s. 174. - SOTOLÁŘOVÁ, M. Posttraumatická intervenční péče o policisty. Policista, 2001, č. 6. - SVOBODA, Mojmír. Metody psychologické diagnostiky dospělých. 1. vyd., Praha: CAPA, 1992, 262s. ISBN 80-7064-036-5. - SVOBODA, Mojmír. Psychologická diagnostika dospělých. 2. vyd., v nalk. Portál 1., Praha: Portál, 1999, 342s. ISBN 80-7338-026-9. - VÁLKOVÁ, Helena. Ochranný dohled, jeho místo, účinnost a možnosti v systému zacházení s recidivními delikventy. 1. vyd., Praha: Výzkum. úst. kriminologický, 1982, 178s. - ZEZULA, T. Integrovaný výcvik policistů. Policista, 2001, č. 3.
56
Příloha č. 1
Profilová rešerše - psychologie v policejní praxi - Atkinsonová, R.L. a kol. Psychologie. Praha, Viktoria Publishing, 1995, 693s. -
Auger, Lucien. Strach, obavy a jejich překonávání. -1 vyd., Praha, Portál, 1998,
175s. - Augustyn, Jósef: Svět lidských citů. -1 vyd., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1995, s. 29-46. - Bakalář, Eduard. Nové psychohry. Společenské hry pro sšestranný rozvoj osobnosti. 1. vyd., Praha, Portál, 1998, 223s. -
Bentovim, Arnon. Týrání a sexuální zneuţívání v rodinách. 1. vyd., Praha, Grada,
1998, 117s. - Bierach, Alfred. Poznej člověka na první pohled. 1. vyd., Praha, Alternativa, 1995, 209s. -
Borzová, Eva - Vačok Peter. Prínos forenznej psychológie k úvahám kriminalistu.
Bratislava, Min. vnůtra SR, 1995, s. 81-83. - Bradshaw, John. Návrat domů. 1. vyd., Bratislava, Gardemia, 2000, 255s. - Bruch, Hilde. Základy psychoterapie. 1. vyd., Peaha, Triton, 1997, 123s. - Buda, Béla. Čo vieme o empatii? 1. vyd., Bratislava, Pravda, 1988, 301s. - Burgr, Josef. Písmo odhaluje osobnost. 1. vyd., Praha, Slovanský dům, 2001, 183s. - Capponi, Věra - Navák Tomáš. Asertívne do ţivota. Praha, Grada, 1994, 157s. - Chmelík, Jan. Vyšetřování trestné činnosti mládeţe a páchané na mládeţi v teorii a praxi. Praha, Min Vnitra ČR, 1995, 122s. -
Cmelík, Jan. Trestná činnost mládeţe a páchané na mládeţi. 2. vyd., upravené a
rozšířené, Praha, Min. Vnitra ČR, 1998, 82s. - Cohen, David. Jak zvládnout psychotesty. 1. vyd., Praha, Talpress, 1995, 165s. - Cvekl, Jiří. Člověk v psychoanalytickém poli. Nástin psychoanalytické antropologie. 1. vyd., Praha, Melantrich, 1969, 221s. -
Čech, Ján. K psychológii osobnosti a činnosti policajného vyšetrovaťela. In:
Policajná teória a prax. Bratislava, APZ SR 1997, č. 1, s. 66-75. 57
-
Čermák, Ivo. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vyd., Ţďár nad Sázavou, Fakta,
1998, 204s. - Čírtková, Ludmila. Základy psychologie pro policisty. 1. vyd., Praha, PA ČR, 1994, 239s. - Čírtková, Ludmila. Základy forenzní psychologie. 1. vyd., Praha, PA ČR, 1994, 91s. - Čírtková, Ludmila. Policejní psychologie. 2. vyd., Praha, Support 1996, 301s. -
Čírtková, Ludmila. Psychologie výslechu. In: Policejní akademie ČR, Praha, PA
ČR, 1999, s. 27-34. - Čírtková, Ludmila. Policejní psychologie. 2. vyd., v nakl. Portál první, Praha, Portál, 2000, 254s. -
Čírtková, Ludmila - Červinka, František. Forenzní psychologie. 1. vyd., Praha,
Support, 1994, 206s. - Číţková, Jitka. Poznávání duševního ţivota člověka. 1. vyd., dotisk, OlomoucUniverzita Palackého, 1995, 62s. - Dianiška, Gustáv. Základy policajnej psychológie. 1. vyd., Bratislava, Akadémia PZ SR, 1993, 186s. - Drapela ,V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha, Portál, 1977, 170s - Dufek, Miroslav. Soudně psychiatrická expertýza. Praha, SPN, 1978. - Geist, Bohumil. Psychologický slovník. 1. vyd., Praha, Vodnář, 2000, 425s - Hartl, Pavel. Psychologický slovník. 1. vyd., Praha, Budka, 1993, 297s. -
Hassan, Steven. Jak čelit psychické manipulaci zhoubných kultů. 1. vyd., Brno,
nakl. Tomáše Janečka, 1994, 286s. - Hošek, Václav. Psychologie odolnosti. 2. vyd., Praha, Karolinum, 1999, 70s. - Janata, Jaromír. Agrese, tolerance a intilerance. 1. vyd., Praha, Grada, 1999, 220s. -
Koudelková, Anna. Psychologické otázky delikvence. 1. vyd., Praha, Victoria,
1995, 114s. - Křivohlavý, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Kapitoly z psychologie sociální komunikace. 1. vyd., Praha, Svoboda, 1988, 235s. -
Lukeš, Václav. Psychologické aspekty suicidia. České Budějovice, Pedagogické
centrum, 1997. -
Lukeš, Václav. Antistresový program, České Budějovice 1995. /Interní materiál
PČR/. 58
- Matiášek, Jan - Bárta Bohumil - Soukup Jaroslav. Výslech a psychologie. 1. vyd., Praha, Orbis, 1966, 214s. - Matiášek, Jan - Soukup Jaroslav - Bárta Bohumil. Psychologie a výslechová praxe. 1. vyd., Orbis, 1968, 250s. - Mikšík, Oldřich. Člověk a svízelné situace. 1. vyd., Praha, Naše Vojsko, 1969, 371s. - Mikšík, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 1. vyd., Praha, Karolinum, 1999, 213s. - Miňhová, Jana. Psychopatologie pro právníky. 1. vyd., Dobrá Voda, Čeněk, 1999, 47s. - Nakonečný, Milan. Průvodce dějinami psychologie. 1. vyd., Praha, Stát. ped. nakl., 1995,174s. -
Němec, Jiří. Psychopatie a kriminalita. Ţivot ze dne na den. 1. vyd., Praha,
Centurion, 1993, 71s. - Netík, Karel - Netíková Daria - Hájek Stanislav. Psychologie v právu. Úvod do forenzní psychologie. 1. vyd., Praha, Beck, 1997, 140s. - Porterfield, Kay Marie. Jak se vyrovnat s následky traumatu. 1. vyd., Praha, Lidové noviny, 1998, 143s. - Praško, J. - Prašková, K. Asertivitou proti stresu. Praha, Avicenum, 1996, 184s. - Saudek, Robert: Vědecká grafologie. Psychologie písma. 1. vyd., Praha, Orbis, 1925, 285s. - Schermann, Rafael. Písmo nelţe. 1. vyd., Praha, Albert, 1937, 150s. - Soukup, Jaroslav. Sebeobvinění a nepravdivá doznání. Praha, Ústav kriminalistiky PF UK, 1973, 239s. - Svoboda, Mojmír. Metody psychologické diagnostiky dospělých. 1. vyd., Praha, CAPA, 1992, 262s. - Svoboda, Mojmír. Psychologická diagnostika dospělých. 2. vyd., v nalk. Portál 1., Praha, Portál, 1999, 342s. -
Šepe,l Viktor. Konfliktní situace a jejich řešení. 1. vyd., Praha, Práce-Svoboda,
1975, 108s. -
Täubner, Vladimír. Nejstřeţenější tajemství-sexuálně zneuţívané děti. 1. vyd.,
Praha, Trizonia, 1996, 116s.
59
- Turček, Karol. Psychopatologické a sociálno-patologické prejavy u detí a mládeţe. 1. vyd., Bratislava, Iris, 2000, 133s. - Ury, William.
Jak překonat nesouhlas. Zásady jednání s lidmi, s nimiţ nelze
vyjednávat. 1. vyd., Praha, Management, 1995, 128s. - Vacek, Jaroslav. O nemocech duše. Kapitoly z psychiatrie. 1. vyd., Praha, Mladá Fronta, 1996, 415s. - Válková, Helena. Ochranný dohled, jeho místo, účinnost a moţnosti v systému zacházení s recidivními delikventy. 1. vyd., Praha, Výzkum. úst. kriminologický, 1982, 178s. -
Veselá, Jarmila.
K psychologii svědecké výpovědi. 1. vyd. Plzeň, Vlastním
nákladem, 1928, 12s. -
Vybíral, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. 1. vyd., Praha, Portál, 2000,
263s.
60
Příloha č. 2
Systematika psychologických aplikací v policii a příbuzných oblastech
Policejní psychologie jako psychologie činností v Policii Vyuţití psychologie na úseku personalistiky a práce s lidskými zdroji 1.1 Psychodiagnostika v pracovní sféře policie. 1.2 Vstupní psychologické vyšetření uchazečů o výkon sluţby. 1.3 Průběţná psychologická péče o policejní personál. 1.4 Poradenství při problémech policistů. 1.5 Psychologická podpora v konfliktních krizových a ţivotních situacích. 1.6 Podpora při pouţití sluţební zbraně ve sluţbě. 1.7 Syndrom vyhoření. 1.8 Konzumace alkoholu, drog, duševní poruchy, sebevraţdy policistů. 1.9 Výstupní psychologický rozhovor. 1.10 Speciální psychologická péče u exponovaných policejních pozic. 1.11 Posttraumatická protistresová intervenční péče. Vyuţití psychologie v řídící práci a velení Policie a MV 1.1 Přijímání do sluţebního poměru. 1.2 Výběr na vedoucí místa. 1.3 Psychologická příprava vedení. 1.4 Výběr kandidátů na povýšení. 1.5 Hodnocení pracovního výkonu. 1.6 Psychologie řídící práce a velení u policie a MV. 1.7 Kompetence jako vlastnost vedoucího pracovníka. 1.8 Rozhodování jako součást vedení lidí. 1.9 Rozhodování jako intrapsychický proces. 61
1.10 Úloha vedoucího kontra pracovník : akcentovaná osobnost. 1.11 Úloha vedoucího kontra pracovník : neurotická osobnost. 1.12 Úloha vedoucího kontra pracovník : specifické poruchy chování. 1.13 Vztah pracovní role a motivace. 1.14 Pracovní motivace a determinanty pracovní spokojenosti. 1.15 Odměny a tresty jako prostředky motivování. 1.16 Motivační aspekty v psychologii organizace. 1.17 Pracovní skupiny a tými v oblasti činnosti policie. 1.18 Parametry zdravé komunikace - její funkčnost na pracovišti. 1.19 Výkonnost jako aspekt sebeúcty jedince. 1.20 Mezilidské vztahy na pracovišti. 1.21 Vliv změn a vypětí na výkonnost jedince. 1.22 Strategie zvládání stresu na pracovišti. 1.23 Problematika zvládání pracovní adaptace na pracovišti. 1.24 Jiné psychické negativní stavy. 1.25 Formy násilí, suicidalita, akloholismus, Workoholismus. Vyuţití psychologie v oblasti vzdělávání a výcviku policistů 1.1 Vzdělávání policistů, psychologie jako učební předmět. 1.2 Integrovaný výcvik policistů - speciální školící programy. 1.2.1 Řešení standardních i konfliktních situací při styku s občany. 1.2.2 Účinná a adekvátní komunikace. 1.2.3 Zdokonalování komunikace v podmínkách policejní práce. 1.2.4 Zvládání konfliktů. 1.2.5 Překonávání konfliktních situací. Psychologie kriminální sluţby 1.1 Profesionální komunikace pracovníků kriminální sluţby. 1.2 Empatie, asertivita a persuazie při získávání informátora. 1.3 Psychologické aspekty zavedení informátora do případu. 1.4 Motivování informátorů.
62
Psychologie dopravní sluţby 1.1 Psychologie bezpečné jízdy. 1.2 Teorie dopravních nehod a metody psychologické prevence. 1.3 Osobnost řidiče. 1.4 Komunikace při řešení dopravních přestupků. 1.5 Vyšetřování dopravních nehod. Psychologie pořádkové sluţby 1.1 Psychologie hromadného chování. 1.2 Konflikty a flustrace v pořádkové sluţbě. 1.3 Sociální represe a poznávání lidí v pořádkové činnosti. 1.4 Rysy mezilidské odpovědi a komunikace subjektu a oběktu pořádkové činnosti. 1.5 Formování postojů a kontaktů pořádkového policisty.
Aplikované a průřezové oblasti Policejní psychologie jako psychologie osobnosti - obecně 1.1 Odborné poznávání a posuzování osobnosti - psychodiagnostika. 1.2 Laické posuzování osobnosti. 1.3 Psychopatologie osobnosti. 1.4 Hlavní klinické skupiny duševních nemocí a poruch. 1.5 Zásady jednání s duševně narušenými jedinci. 1.6 Právní postavení duševně chorých. Policejní psychologie jako psychologie osobnosti 1
Osobnost policisty
1.1 Osobnost vyšetřovatele. 1.2 Osobnost policisty pořádkové sluţby. 1.3 Osobnost policisty dopravní sluţby. 1.4 Osobnost policisty odhalování. 1.5 Osobnost policisty jiných pracovních skupin. 63
2
Osobnost pachatele
2.1 Osobnost vraha 2.2 Osobnost pachatele násilné trestné činnosti 2.3 Osobnost recidivisty. 2.4 Osobnost mladistvého pachatele. 2.5 Osobnost pachatele dopravních nehod. 2.6 Osobnost pachatele sexuálních deliktů. 2.6.1 Pedofilové. 2.6.2 Homosexuálové. 2.6.3 Starci s negativními sexuálními projevy. 2.6.4 Pachatelé incestu. 2.6.5 Pachatelé znásilnění. 2.6.6 Prostitutky spojené s trestnou činností s jejich sexuálním chováním. 2.7 Osobnost pachatele podmíněná zvláštnostni národa, etnika. 2.8 Osobnost závislého pachatele. 2.9 Osobnost teroristy. 3
Osobnost svědka
4
Osobnost poškozeného
5
Osobnost oběti
6
Osobnost sebevraha
Sociální styk a komunikace, jednání s lidmi 1.1 Komunikační stránka sociálního styku. 1.2 Neverbální komunikace. 1.3 Poruchy v komunikaci. 1.4 Interakční stránka sociálního styku. 1.5 Perceptivní stránka sociálního styku. 1.6 Pravidla jednání s lidmi. 1.7 Postoje veřejnosti k policii. 1.8 Komunikace policie s médii. 1.9 Asertivita. 64
1.10 Psychologické zásady účinného prosazování zákonů. 1.11 Obtíţné komunikační situace (vyjednávání). Jedinec v sociálním kontaktu 1.1 Jedinec v malé skupině. 1.2 Základní znaky a struktura malých skupin, interakční procesy. 1.3 Chování jedince ve skupině. 1.4 Osobnost a role. 1.5 Vliv skupiny na chování a názory svých členů. 1.6 Rizikové skupiny, znaky a násilí (gangy, bezdomovci, sprejeři, skvoteři ...). 1.7 Působení sekt apsychická manipulace. 1.8 Jedinec v davu. 1.9 Jevy hromadného chování. 1.10 Interakční výklad skupinové agrese. 1.11 Zátěţ a hromadné chování (panika, strachový efekt). 1.12 Psychologická podpora při asistencích (sportovní, manifestace...). Psychologie násilí 1.1 Psychologická podstata násilí. 1.2 Psychologická obrana proti násilí. 1.3 Manipulace, agrese, emoce. 1.4 Nekontaktní násilí (poţáry ...). 1.5 Konflikty a konfliktní situace. 1.6 Obecné zdroje konfliktů v policejní činnosti. 1.7 Zvláštní zdroje konfliktů v policejní činnosti. 1.8 Psychologické prostředky k řešení konfliktních situací a likvidace následků. 1.9 Řešení konfliktů pomocí analýzy transakcí. 1.10 Psychologická analýza vybraných projevů násilí. 1.11 Individuální obranná strategie. Agrese a agresivita 1.1 Pojem a psychologická teorie agrese. 65
1.2 Kriminální agrese. 1.3 Psychologie kriminálního jednání. 1.4 Projevy agrese v policejních situacích. 1.5 Jednání a komunikace s agresivním jedincem. 1.6 Extrémní podoby agrese. 1.7 Agrese v rodinném prostředí z pohledu policejní psychologie. 1.8 Psychologické hledisko zákroků při rodinných rozepřích. Psychologicky náročné policejní situace 1.1 Psychická zátěţ vyšetřovatelů násilné trestné činnosti. 1.2 Sdělování nepříjemných zpráv. 1.3 Pouţití střelné zbraně při výkonu sluţby. 1.4 Zákroky v situacích násilí v rodině. 1.5 Krizová komunikace. 1.6 Komunikace s obětí. 1.7 Jednání s duševně narušenými jedinci. 1.8 Typologie psychologicky náročných policejních situací. Negativní aspekty policejní sluţby a profese 1.1 Stres v policejní praxi - výskum a zvládání stresových situací. 1.2 Problém profesionální deformace policistů. 1.3 Sebevraţda jako problém v policejní psychologii. Ostatní aspekty policejní sluţby a profese 1.1 Psychologické problémy profesionální adaptace. 1.2 Problémloajality a pracovní spokojenosti policistů. 1.3 Psychologický rozbor role policisty, image policie vůči občanům. Forenzní psychologie Kriminalistická psychologie
66
Aplikace psychologie v kriminalistické taktice 1.1 Psychologie vyšetřování 1.2 Psychologie konfrontace 1.3 Psychologie ohledání 1.4 Psychologie prohlídky 1.5 Psychologie rekognice 1.6 Psychologie vyšetřovacího experimentu 1.7 Psychologie rekonstrukce 1.8 Psychologie zadrţení Psychologie výslechu 1.1
Faktory ovlivňující (intervenující na) průběh a výsledek výslechu
1.1.1 Osobní charakteristiky partnerů. 1.1.2 Akutní psychický stav a rozpoloţení partnerů. 1.1.3 Vzájemný stav a společenské postavení. 1.1.4 Aktualizovaná role. 1.1.5 Věcný obsah projednávání. 1.1.6 Cíle kaţdého z účastníků. 1.1.7 Zvolená taktika a její změny (očekávané, neočekávané). 1.2
Základní stránky a úrovně výslechu
1.2.1 Interpersonální percepce ve výslechové situaci 1.2.1.1 Procesy IP jako zdroje chyb ve výslechové praxi (haló efekt, první dojem). 1.2.1.2 Metody a způsoby prevence a ochrany proti chybám a zkreslení při výslechu - Význam prvního výslechu, navázání psychologického kontaktu. - Význam sebepoznání. - Význam empatie. - Záměrná, vědomá kontrola produktů IP. 1.2.2 Problém komunikace ve výslechové situaci 1.2.2.1 Verbální komunikace °°Obsahová stránka řečového projevu. 67
°°Způsobová stránka řečového projevu (paralyngvistika). °°Aplikace psychologie v taktických postupech při výslechu. - navázání psychologického kontaktu - analýza výpovědi v průběhu výslechu - pomoc při vybavování a reprodukci líčených událostí - vyuţití stavu emocionálního napětí - stimulace kladných vlastností vyslýchaného °°Psychologická problematika, kladení otázek pro získání pravdivé odpovědi °°Způsoby komunikace pouţívané za účelem prolomení lţivé produkce - strategie vzbuzování protireakce - strategie znejišťování - strategie doplňování - diskrepanční strategie - strategie zapletení se do vlastních lţí - strategie odejmutí důvěry 1.2.2.2 Neverbální komunikace °°Základní funkce neverbální komunikace pro výslechovou praxi - přesnější výpověď o vzájemných vztazích jednotlivých osob - zprostředkování informací o aktuálním emocionálním stavu vyslýchaného - upřesnění, doplnění případně nahrazení verbálního sdělení °°Registrace a interpretace neverbálních projevů. - přímé vnímání a bezprostřední hodnocení - sledování změn nonverbálních projevů v průběhu výslechu - posuzování věrohodnosti nonverbálních projevů - pouţití záznamové techniky °°Sloţky nonverbální komunikace. - Mimika - Pohledy - Tělesná blízkost - Tělesné pohyby - Tělesný postoj 68
1.2.3 Interakce ve výslechové praxi 1.2.3.1 Metody ovlivňování v praxi sociálního styku (demonstrování, příklady). 1.2.3.2 Právně přípustné formy působení na vyslýchaného. 1.2.3.3 Právně nepřípustné výslechové taktiky (sugesce, donucování). 1.2.4 Specifické aspekty výslechové praxe 1.2.4.1 Psychologické zvláštnosti výslechu prvopachatelů. 1.2.4.2 Psychologické zvláštnosti výslechu svědků. 1.2.4.3 Psychologické zvláštnosti výslechu dětí. 1.2.4.4 Problematika policejního výslechu. Psychologie výpovědi 1.1 Psychologický rozbor výpovědi. 1.2 Věrohodnost výpovědi. 1.3 Polygraf, fyziodetence. Psychologické expertizní a konzultační sluţby při objasňování a vyšetřování trestných činů (případů) 1.1 Konzultační činnost v přípravném řízení. 1.2 Psychologické profilování pachatele. 1.3 Grafologie. 1.4 Forenzní analýza obsahu textů. 1.5 Vyšetřovací hypnóza. 1.6 Kognitivní interview. 1.7 Psychotronika v kriminalistické praxi.
Kriminologická psychologie 1.1 Psychologická teoria kriminálního jednání. 1.2 Osobnost pachatele jako psychologický problém. 1.3 Psychologický výklad příčin kriminality a dalších sociálně patologických jevů. 1.4 Psychologické aspekty viktimologie. 69
1.4.1 viktimogenní faktory (podíl oběti na vzniku trestného činu) 1.4.2 viktimizace (stadia poškozování oběti) 1.4.3 dopad trestného činu na obě 1.4.4 posttraumatická stresová porucha 1.4.5 jednání s obětí trestného činu 1.4.6 poskytování pomoci v situaci tísně 1.4.7 institucionalizované formy psychologické pomoci obětem tr. činu v ČR 1.5
Predikce delikvence na základě výsledkůpsychologických metod.
1.6
Psychologické aspekty prevence kriminality.
1.6.1 vytváření optimálního ţivotního stylu a předcházení škodlivým návykům 1.6.2 formování mezilidských harmonických vztahů v rodině a na pracovišti 1.6.3 včasné zjišťování odchylek od duševního zdraví a disharmonický vývoj 1.6.4 sledování duševního vývoje a jeho výkyvů u dětí 1.6.5 účast na vybraných preventivních akcích 1.6.6 vyhledávání rizikových jedinců a sociálních skupin 1.6.7 podíl na krizové intervenci (linky důvěry), mladiství v krizových situacích 1.6.8 vývoj a aplikace psychologických preventivních programů Penitenciární psychologie 1.1 Stadium psychologických aspektů nápravy pachatele. 1.2 Stadium psychických jevů spojením s uplatněním výkonu trestu. 1.3 Psychologické problémy nápravných ústavů. 1.4 Psychologické problémy vyšetřovací vazby. 1.5 Psychologické a sociálně psychologické faktory upravující proces resocializace. 1.6 Penitenciární psychodiagnostika pracovníků, odsouzených i obviněných osob. 1.7 Kvalifikace odsouzených podle psychologických hledisek posuzování. 1.8 Psychologické expertizy v souvislosti s podmíněným propuštěním. 1.9 Individuální i skupinová práce s odsouzenými. 1.10 Poradenská činnost a intervenční krizová psychologická pomoc. 1.11 Řízení sociálně psychologického výcviku vězeňského personálu.
70
Postpenitenciární psychologie 1.1 Psychologická problematika zpětného začlenění jedince do normálního ţivota. 1.2 Chování a proţívání jedinců ve fázi reintegrační. 1.3 Adaptace na propuštění z výkonu trestu. 1.4 Psychologické aspekty podmíněného odsouzení a dohledem (probace). 1.5 Psychologické aspekty podmíněného propuštění s dohledem (parola). 1.6 Psychologické aspekty ústavní, ambulantní ochranné léčby po trestu. 1.7 Psychologické aspekty praktické postpenitenciární péče (poradenská psychilogie). Soudní psychologie Soudněznalecké problémy v trestním řízení a řízení před soudem - soudněznalecká psychologická činnost 1.1 Charekteristika intelektu obviněného. 1.2 Charekteristika vlastností a rysů osobnosti obviněného. 1.3 Zjištění psychopatologických změn a jejich podílu na páchání trestné činnosti. 1.4 Určení nejpravděpodobnější motivace jednání, které je předpokládaným tr. činem. 1.5 Hodnocení schopnosti obviněného, vnímání a reprodukování případu 1.6 Hodnocení spolehlivosti výpovědi obviněného. 1.7 Zjištění moţnosti resocializace vzhledem na spáchaný trestný čin. 1.8 Stanovení rozsahu zavinění a míry trestní odpovědnosti. 1.9 Stanovení příčetnosti pachatele. 1.10 Posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí (svědků a poškozených). 2. Psychologie soudního líčení. 3. Psychologické aspekty rozhodování soudce. 4. Policista jako svědek v soudní síni (psychologický rozbor).
71
