Vytváření. Evropanů. a regulace různorodosti Russell Blair

 

Vytváření

Evropanů a regulace různorodosti

© 2016 Russell Blair

 

 

Obsah Prolog: Vytváření Evropanů Kapitola 1. Klíčové pojmy a koncepty Kapitola 2. Komunikace a identita 2.1 Funkce komunikace: Mosty mezi jazyky 2.1.1 Pidžiny a lingua franca 2.1.2 Angličtina jako lingua franca 2.2 Funkce identity: Jazyková společenství 2.2.1 Přidání identity: Od pidžinu ke kreolštině 2.2.2 Identita konvergencí: Hebrejština v Palestině 2.2.3 Identita divergencí: Otřesy v Jugoslávii 2.3 Dvojjazyčná identita 2.3.1 Dvojjazyčná identita u jednotlivců 2.3.2 Dvojjazyčná identita coby vládní politika 2.4 Závěr: Most nevytváří společenství Kapitola 3. Dosažení shody: Evropské národní státy 3.1 Evropské jednojazyčné národní státy 3.1.1 Shoda „nejdříve stát“: Revoluční Francie 3.1.2 Shoda „nejdříve národ“: Představte si Německo 3.2 Obyčejné výjimky: Švýcarsko, Lucembursko a Belgie 3.2.1 Švýcarsko: Jednojazyčnost pod povrchem 3.2.2 Lucembursko: Shoda se shodnými množinami 3.2.3 Belgie: Problematický princip osobnosti 3.3 Závěr: Shoda zvyšuje legitimitu Kapitola 4. Nedostatečná shoda: Vícejazyčnost a elitní dvojjazyčnost 4.1 Vícejazyčnost v Evropské unii 4.2 Elitní dvojjazyčnost post koloniálních národních států 4.3 Závěr: Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát Kapitola 5. Učení musí být snadné 5.1 Schématičtější, nebo přirozenější? 5.1.1 Schématičtější: Snadné učení 2  

 

 

5.1.2 Přirozenější: Snadné porozumění 5.1.3 Naučitelný vs. srozumitelný 5.2 Vlastní tvorba: Intrajazyky a interjazyky 5.2.1 Intrajazyk nazývaný afrançaise 5.2.2 Interjazyk nazývaný americano 5.2.3 Angličtina + interjazyky: spanglish a frenglish 5.3 Závěr: Jedna velikost nesedí všem Kapitola 6. Kdo první jedná, vybírá si vzor 6.1 Regionální organizace: Evropa, Afrika a Latinská Amerika 6.2 Indie, Čína, Mexiko nebo Brazílie, Kanada či jakýkoli jiný národní stát 6.3 Závěr: Polycentrický svět Kapitola 7. Mimo shodu: Ochrana různorodosti 7.1 Ochrana jazyků a kultur 7.2 Vystavení větší různorodosti 7.3 Závěr: Bhinneka Tuggal Ika Kapitola 8. Stručný přehled a padesát slov na závěr 8.1 Nezbytná, ale nedostačující 8.2 Veřejná správa a dvojjazyčná identita 8.3 Ekonomika a dvojjazyčná identita 8.4 Globální problémy a dvojjazyčná identita 8.5 V padesáti slovech

3  

 

 

„Vytvořili jsme Itálii. Teď musíme vytvořit Italy.“ Massimo Taparelli, Marquis d'Azeglio (1867)

Prolog: Vytváření Evropanů K Brexitu nemělo dojít, ale došlo. Nyní potřebujeme ze strany Evropské unie silnou a pozitivní reakci. V době vzniku Itálie chápal patriot Massimo Taparelli potřebu vytvořit italský lid i emocionální legitimitu, kterou nazýváme „patriotismus“. Nejdůležitější otázka, které Evropská unie v současnosti čelí, je: „Jak vytvořit Evropany?“ Alespoň jedna z odpovědí je zřejmá, ale dosud nebyla brána v úvahu. Francouzi mluví francouzsky. Němci mluví německy. Španělé mluví španělsky. Evropané mají vlajku a hymnu, ale nemají jazyk, který by je spojoval. Jazyk identity vytváří komunikační společenství. Ve spojení se stávajícími institucemi EU bude mít Evropa jak lid, tak řád. Chcete-li vytvořit emocionální a demokratickou legitimitu, kterou Evropa potřebuje k dosažení „ještě užší unie“, navrhuje tato esej stanovení evropské politiky dvojjazyčné identity. Dvojjazyčnost umožňuje, aby jeden jazyk odrážel současnou evropskou lingvistickou různorodost a národní identity, a druhý jazyk odrážel doplňující evropskou identitu. Ještě než bude evropské komunikační společenství plně vytvořeno, bude Evropany stmelovat samotné studium a výuka evropského jazyka. Mám na mysli toto: V klíčové studii o tvorbě kolektivů a mezikolektivní dynamiky bylo vybráno dvacet dva chlapců, kteří měli strávit tři týdny na letním táboře. Na pozadí letního tábora ale probíhal pod vedením University of Oklahoma řízený experiment z oblasti sociální antropologie (tzv. Robbers Cave Study). 4  

 

 

Chlapci byli rozděleni do dvou skupin. Přijeli odděleně, byli ubytováni odděleně a vzájemně o sobě nevěděli. Během prvního týdne se každá skupina věnovala aktivitám, jejichž záměrem bylo vytvořit identitu a posílit soudržnost skupiny. Bydleli ve společné ložnici, vybrali si název skupiny (Orlové a Chřestýši) a navrhli si tričko, které název skupiny odráželo. Na konci prvního týdne byly obě skupiny přestěhovány blíže k sobě tak, aby se slyšely, ale aby se vzájemně neviděly. Pouhé vědomí o blízkosti jiné skupiny vytvořilo teritoriální pocity. Obě skupiny spontánně vyjadřovaly negativní pocity ohledně těch, které neviděly. Během druhého týdne byly skupiny vzájemně představeny a účastnily se různých soutěží. Dle předchozích očekávání soutěže zvýšily soudržnost v obou skupinách a antipatii vůči „těm druhým“. Na konci druhého týdne chlapci občas vyjadřovali násilné myšlenky a jejich chování občas vyžadovalo zásah zaměstnanců. Snadno vznikalo nepřátelství. Během posledního týdne byly skupiny sloučeny a aktivity byly připraveny tak, aby chlapci museli spolupracovat nebo dospět ke kompromisu, a dosáhnout tak požadovaného výsledku. Na konci posledního týdne původní skupiny ztratily téměř všechny své distinktivní rysy a zavládlo všeobecné přátelství. Spolupráce při plnění „nadřazených cílů“ nahradila podezřívání a nepřátelství solidaritou a společenstvím. Učení se určenému evropskému jazyku, v rámci politiky dvojjazyčné identity, může být nadřazeným cílem, který Evropany spojí. Jedinou otázkou zůstává, který jazyk vybrat. To je ovšem rozhodnutí, na které přijde řada, až bude koncept dvojjazyčné identity uznáván v širším měřítku. Ale čtěte dál, pro tuto politiku existuje celá řada precedentů, a její možnosti jsou četnější a zajímavější, než si možná uvědomujete.

5  

 

 

„Vím, že pro lidi žijící ve společenstvích neexistuje větší nutnost, než aby byli řízeni, a je-li to možné, aby se řídili sami, a budou-li mít štěstí, aby se řídili dobře, ale v každém případě musejí být řízeni.“ Walter Lippmann New York Herald Tribune, 10. prosince 1963

Kapitola 1 Klíčové pojmy a koncepty Tato esej pojednává o zlepšení vládnutí propojením institucí veřejné správy s komunikačními společenstvími. Absence takového propojení je v Evropské unii problémem. Na národní úrovni je nedostatečné propojení mezi institucemi a společenstvími výrazným problémem v řadě postkoloniálních států. Tato esej navrhuje, aby bylo nastaveno takové uspořádání, které přijme zásadu dvojjazyčné identity. Dvojjazyčná identita je alternativou k územní jednojazyčnosti, což je tradiční způsob, jak dosáhnout propojení. Způsoby stanovení územní jednojazyčnosti, které byly používány v minulosti, již nejsou vhodné, žádoucí ani nutné. Dvojjazyčná identita kombinuje dva jazyky. Jeden z jazyků dvojjazyčné identity vytváří širší komunikační společenství, které je propojeno s institucemi veřejné správy. Druhý z těchto jazyků je pak preferencí jedince, přičemž obecně se jedná o jeho rodný jazyk. Díky této kombinaci je dosaženo shody, a zároveň je zachována i rozmanitost.

6  

 

 

Tato esej: 1. vysvětluje úspěch moderního národního státu z hlediska použití územní jednojazyčnosti k propojení institucí veřejné správy (stát) a komunikačních společenství (národ), 2. vysvětluje selhání EU v její snaze o překonání modelu národního státu ve smyslu nedostatečného propojení mezi institucemi EU a evropskými komunikačními společenstvími, 3. se zabývá obtížemi souvisejícími s veřejnou správou ve státech, kde se pokus o jazykovou racionalizaci nezdařil a instituce veřejné správy se nepodařilo propojit s komunikačními společenstvími, 4. ukazuje, jak se lze - po zavedení několika málo změn - velmi snadno naučit jak přirozené, tak hybridní jazyky. Schopnost znázornění a uspořádání jazyků otevírá možnost dosažení shody v každém vícejazyčném státu nebo regionu, 5. vysvětluje, jak dvojjazyčná identita může pomoci ochránit několik tisíc jazyků a s nimi spojené kultury, a tak posílit tak náš přístup k různorodosti, a 6. vysvětluje, jak dvojjazyčná identita dokáže podpořit polycentrický svět, který lépe odráží zájmy menších zemí. Chci vám představit případ dvojjazyčné identity. Ale nejprve je potřeba definovat určité termíny. Shoda. Shoda je propojení institucí veřejné správy s komunikačními společenstvími. Shoda zlepšuje legitimitu, solidaritu a efektivitu veřejné správy. Komunikační společenství: Základním aspektem každého společenství je schopnost jejích členů společně komunikovat. Jakmile vznikne komunikační společenství, je-li ve shodě s institucemi, začne se rozvíjet lid a řád. 7  

 

 

Územní jednojazyčnost: Územní jednojazyčnost je racionalizace jazyka na základě upřednostnění jednoho z nich. Je to definující znak evropských národních států. Nezbytnou podmínkou vzniku evropských demokracií byla shoda. Dvojjazyčná identita: Dvojjazyčná identita se týká jazykové racionalizace pomocí spárování dvou doplňujících se jazyků. Rozšířenější jazyk pro dosažení propojení (shody) je zkombinován s jazykem dle výběru každého jednotlivce. Tak je dosaženo shody bez územní jednojazyčnosti. Elitní dvojjazyčnost: Elitní dvojjazyčnost je neúplná dvojjazyčná identita. V mnoha postkoloniálních zemích vedla potřeba jazykové racionalizace k pragmatickému upřednostňování bývalého koloniálního jazyka. Bývalý koloniální jazyk se zdál být nejméně problematickou volbou. Nicméně neúplné osvojení cizího jazyka vytvořilo a udržuje kastovní systém, ze kterého těží lidé s předchozí znalostí bývalého koloniálního jazyka. Intrajazyk: Znamená jazyk „v rámci jazyka“. Tento termín označuje dialekt vzniklý z jednoho přirozeného jazyka. V kapitole 5 představím intrajazyk nazývaný afrançaise. Afrançaise je prototypem vytvoření dvojjazyčné identity ve frankofonní Africe. Interjazyk: Znamená jazyk „mezi jazyky“ nebo „napříč jazyky“. Tímto termínem označuji hybridní jazyky vzniklé ze dvou a více jazyků. V kapitole 4 a 5 se zmíním o několika z nich: interlingua, americano, frenglish a spanglish.

8  

 

 

Tento graf ukazuje vztahy mezi některými termíny: → Racionalizace jazyka → ⎮

Nedostatečná shoda Laissez Faire Vícejazyčnost

→

Elita

→

Dvojjazyčnost

Dosažení shody

Identita

→

Dvojjazyčnost

Územní Jednojazyčnost

I když dvojjazyčná identita vytváří jazykové prostředí, které je méně racionalizované než územní jednojazyčnost, není to špatně. Lépe řečeno, územní jednojazyčnost dovedla jazykovou racionalizaci do extrému a přitom zbytečně snížila rozmanitost. V moderním světě vytváří dvojjazyčná identita větší rovnováhu mezi naší potřebou větší jednoty a touhou po rozmanitosti.

9  

 

 

„... pro pouhou nestejnost řeči, nic nepomůže ke sdružení lidí ta veliká podobnost přirozenosti. Ba člověk raději dlí se svým psem než s cizím člověkem.“ Sv. Augustin (354-430) O Boží obci

Kapitola 2. Komunikace a identita Tato kapitola se věnuje dvěma funkcím jazyka. Zřejmější funkcí jazyka je komunikace, ale jazyky rovněž utváří společenství. Druhou funkci jazyka budu nazývat „funkcí identity“. Být členem jazykového společenství je pro identitu velmi důležité, protože přemýšlíme v jazyce společenství, do kterého jsme se narodili. V dětství je náš rodný jazyk nástrojem vytváření vazeb v rámci rodiny. Jazyk nás činí lidmi. Rovněž nás dělí do určitých skupin. 2.1 Funkce komunikace: Mosty mezi jazyky Jazykové „mosty“ jsou pro komunikaci mezi rozdílnými jazykovými společenstvími nezbytné. Využívání jazykového mostu lidmi z rozdílných jazykových společenství ale nevytváří pocit společné identity. To je v kontrastu s používáním stejného jazyka v rámci jednoho společenství, což sjednocuje funkci komunikace a funkci identity. 2.1.1 Pidžiny a lingua franca. Existují dva druhy jazykových mostů: pidžiny a lingua franca. Pidžin je hybrid dvou nebo více jazyků, který byl vytvořen mluvčími jiných jazyků. Lingua franca je jakýkoliv zavedený jazyk, který je vhodný pro použití jakožto jazykový most. V dnešní době je skoro vždy k dispozici lingua franca, takže pidžiny jsou potřeba jen zřídka. Pidžin. Původ slova pidžin je nejasný. Jedna z teorií říká, že se jedná o kantonskou výslovnost anglického slova „business“. Pidžin vzniká při 10  

 

 

dlouhodobém či pravidelném kontaktu dvou rozdílných jazykových společenstev, která nemají k dispozici žádnou linguu francu. Pidžin je nedokonalý. Je rozvíjen pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro specifické účely, jako např. obchod. Důležitou částí definice je informace, že pidžin nemá žádné rodilé mluvčí. Skutečné pidžiny jsou velmi vzácné, převážně kvůli dostupnosti linguy francy, nicméně jazyky, které se z pidžinů vyvinuly, jsou stále nazývány „pidžin“. Tento název odráží jejich původ, ale ve skutečnosti se z nich staly tzv. kreolské jazyky. Pokud se z pidžinu nestane kreolský jazyk, pak zanikne ve stejnou dobu jako důvod, kvůli kterému byl daný pidžin vytvořen. Kreolština. Bude-li pidžin používán jako primární jazyk, pak první generace rodilých mluvčích tento pidžin rozvine do úplného jazyka použitelného pro všechny účely. Tím se z pidžinu stane kreolský jazyk neboli kreolština. Společenství hovořící kreolštinou může byt větší než kterékoliv ze společenství výchozích jazyků, alespoň v místě kontaktu. Na lokální úrovni pak může kreolština částečně či úplně nahradit jeden i více ze svých výchozích jazyků. Což je běžné, jsou-li společenství výchozích jazyků etnické skupiny žijící v cizím prostředí, jako v případě mnohých plantážních kreolštin. Kreolština není jazykovým mostem, nýbrž normálním jazykem, který slučuje funkci komunikace a identity svých rodilých mluvčích. Lingua franca. Vlastní jméno „Lingua Franca“ v překladu „jazyk Franků“ označuje pidžin, který byl po staletí používán při obchodování ve Středomoří. Obecné podstatné jméno „lingua franca“ (psáno malými písmeny) se začalo používat mnohem později a označuje jakýkoliv zavedený jazyk, který je používán jako mezijazykový most. Lingua franca může být pro některé rodným jazykem, nebo může být pro všechny druhým jazykem. Pokud je lingua franca pro některého z uživatelů rodným jazykem, pak má tento uživatel velkou výhodu. Pokud například dva podnikatelé jednají o 11  

 

 

smlouvě a používají při tom linguu francu, která je pro jednoho z nich rodným jazykem a pro druhého je druhým jazykem, pak je rodilý mluvčí ve výhodnějším postavení. Přestože existuje jen několik jazyků, které se obecně používají jako lingua franca, jakýkoliv cizí jazyk, jemuž se naučíme, může sloužit jako lingua franca pro komunikaci s jeho rodilými mluvčími. Lidé se většinou učí cizímu jazyku (linguě france), který je rodným jazykem velkého, blízkého nebo významného společenství. Čím větší a vlivnější je dané jazykové společenství, tím využitelnější je jeho jazyk jako lingua franca. Ve světě, kde existují tisíce jazyků, je znalost významné linguy francy velmi užitečná, zejména pro členy relativně malých jazykových společenství. Následující jazyky byly významnými linguami francami: Aramejština. Poté, co Dareios I. kolem roku 600 př. n. l. dobyl Mezopotámii, se aramejština stala linguou francou Mezopotámie a úředním jazykem Perské říše. Byl to jazyk, kterým byl napsán Talmud a Starý zákon. Ježíš pravděpodobně aramejským dialektem i kázal. A používání aramejštiny bylo zdokumentováno dokonce i v daleké Číně. Ačkoliv je nyní aramejština ohrožena, jejími dialekty stále hovoří rozptýlené společenství na Středním východě. Řečtina. Řečtina byla zdokonalena pro vojenské a vládní účely. V helenizovaných regionech Středomoří nahradila řečtina jako lingua franca aramejštinu. Řečtina byla původní jazyk Nového zákona a lingua franca Byzantské říše. Římané přikládali řečtině velký význam jakožto studnici poznání a používali ji v některých akademických textech. Latina. Využití latiny jako linguy francy vzkvétalo s expanzí Římské říše. Latina přežila pád Říma, protože byla jazykem římskokatolické církve, jejíž duchovenstvo tvořilo vzdělanou vrstvu ve feudální Evropě. Až do posledních desetiletí 18. století byla většina knih publikovaných v Evropě stále psaná latinsky. 12  

 

 

Francouzština. Měkká a tvrdá síla vytvořila z francouzštiny od 17. století do druhé světové války nejdůležitější linguu francu u evropských soudů a v evropské diplomacii. Poté ji ale zastínila angličtina. Přestože množství lidí mluvících francouzsky stále roste (převážně v Africe), francouzština postupně ustupuje nové linguě france angličtině. Nadále však francouzština zůstává důležitou linguou francou v Evropské unii a Africe.   „Používání  angličtiny  činí  lidi  otevřenějšími  k  britským  kulturním   úspěchům,  sociálním  hodnotám  a  obchodním  cílům.“    

 

 

 

 

The  British  Council,  English  2000  (1995)  

2.1.2 Angličtina jako lingua franca. Angličtina je momentálně nejpoužívanější lingua franca. Skutečnost, že se jazyk průměrně veliké země nacházející se nedaleko západního pobřeží Evropy stal linguou francou, nebyla způsobena žádnou vlastností angličtiny, která by ji pro tuto roli obzvláště předurčovala. Je to spíše proto, že Britové úspěšně založili kolonie, které vytlačily původní obyvatelstvo z rozlehlých oblastí severní Ameriky a Austrálie, které následně osídlilo anglofonní obyvatelstvo. Když byla Evropa v první polovině 20. století zdecimována dvěma válkami, přesunulo se ekonomické a vojenské vedení do bývalých kolonií, které se díky svému geografickému umístění vyhnuly zničení. Na konci druhé světové války Spojené státy americké produkovaly více než polovinu válkou zdecimovaného světového HDP.   „Moc  ovládat  jazyk  přináší  mnohem  větší  zisk  než  zabírání  území  či  půdy   druhým  nebo  jejich  vykořisťování.  Říše  budoucnosti  jsou  říše  mysli.“    

 

 

 

 

 

 

13  

 

Winston  Churchill  (1943)  

 

I přes nevyhnutelný pokles procenta světového HDP vytvářeného anglofonními zeměmi spojený s postupně se zotavující světovou ekonomikou, nedošlo k poklesu používání angličtiny jako linguy francy. Rozvoj internetu a zlepšení komunikačních a dopravních technologií vedlo k rozšíření angličtiny jako linguy francy. Existují čtyři důvody, proč je angličtina silná jako lingua franca: Síťové externality. Jestliže se využitelnost sítě zvyšuje s počtem jejich uživatelů, pak se lidé častěji připojí k větší síti než k menší síti. Lidé se stále připojují na Facebook právě proto, že už má miliony uživatelů. Pozitivní síťové externality vytvářejí efekt „rozjetého vlaku“. Angličtina (stejně jako Facebook) má velmi pozitivní síťové externality. Cesta závislosti. Jakmile je zavedena jistá praxe, je jednodušší se jí držet, než ji měnit. Klasickým příkladem je tzv. QWERTY rozložení klávesnic pro angličtinu. Rozložení kláves vypadá náhodně, ale ve skutečnosti je navrženo tak, aby bylo obtížnější psát rychle. Staré psací stroje se v minulosti při rychlém psaní zasekávaly, a tak rychlé psaní nebylo výhodné. Přesto dnes, v době kdy psací stroje jsou již zastaralé a zasekávání tak není problém, je QWERTY rozložení klávesnic stále standardem. Poté, co se miliony uživatelů naučily psát na QWERTY klávesnicích, už bylo nanejvýš nevýhodné klávesnice měnit z důvodu malého zrychlení rychlosti psaní. Případ angličtiny jako linguy francy je stejný jako s QWERTY rozložením klávesnic. Pravděpodobnostní citlivost. Lidé se nezačnou učit novému jazyku, nebude-li existovat přijatelná pravděpodobnost, že následné využití tohoto jazyka ospravedlní úsilí vynaložené k jeho učení. Bez této pravděpodobnosti by existovala jen malá motivace k učení se cizím jazykům. V globálním měřítku lidé očekávají, že angličtinu využijí mnohem častěji a ve více zemích (intenzivnost a extenzivnost) než jakýkoliv jiný cizí jazyk. Takže pravděpodobnostní citlivost

14  

 

 

podporuje učení se angličtině jako cizímu jazyku, a tím k jejímu používání jako linguy francy. Komunikační maximinima – Koncept „maximinim“ (maximalizace minim) se používá k vysvětlení využití jazyků ve skupinách se smíšeným repertoárem._ Členové jazykově heterogenní skupiny chtějí maximalizovat minimální úroveň porozumění. Nejjednodušším příkladem jsou dva lidé mluvící jazykem toho druhého. I když by mohli používat oba jazyky, komunikace je maximalizována, pokud budou používat rodný jazyk toho člověka, jehož znalost druhého jazyka je nižší. V Evropě touha po „maximinimech“ často vede k používání angličtiny v jazykově různorodých skupinách i přesto, že angličtina není rodným jazyk žádného člena této skupiny.   „Muži  a  ženy  si  kolektivní  identitu  nevybírají  stejně,  jako  si  vybírají   boty,  když  vědí,  že  si  vždy  mohou  nasadit  jen  jeden  pár.“    

 

Eric  Hobsbawm,  Nations  and  Nationalism  Since  1780  (1990)  

2.2 Funkce identity: Jazyková společenství Existují nejméně tři způsoby, jak lze získat identitu. Pidžin se může stát kreolštinou. Nesourodá skupina se může proměnit v jednotné jazykové společenství. A stejně tak se může jedno jazykové společenství rozdělit na různá společenství s odpovídajícími identitami. 2.2.1 Přidání identity: Od pidžinu ke kreolštině. Schopnost vytvořit pidžin a následně jej přeměnit na kreolštinu byla dokázána před několika desetiletími ve dvou státních školách pro neslyšící v Nikaragui. Až do konce 70. let 20. století v Nikaragui komunita neslyšících neexistovala. Neslyšící lidé byli izolováni a komunikovali pouze prostřednictvím gest, která si každá rodina vytvořila samostatně. V roce 1977 byl v Managui vytvořen program pro 15  

 

 

neslyšící děti školního věku. V roce 1980 pak byla otevřeno odborné učiliště pro neslyšící mladistvé. Obě školy zaznamenaly pouze skromný úspěch ve svých snahách naučit žáky psanou španělštinu a odezírání ze rtů. Zároveň se ale žáci naprosto spontánně začali ve škole, a při cestě do a ze školy, dorozumívat pomocí gest. Šlo o znakovaný pidžin, jakýsi hybrid vzniklý ze znaků, které žáci používali ve svých rodinách.

  „Mohli  jsme  sledovat,  jak  to  ty  děti  (ne  dospělí)  dělají,  jak  vytvářejí   jazyk,  mohli  jsme  tento  proces  zaznamenat  s  velkým  množstvím  vědeckých   detailů.  A  byl  to  jediný  případ,  kdy  jsme  opravdu  mohli  sledovat,  jak  byl   vytvořen  jazyk  doslova  z  ničeho.“    

 

 

 

Stephen  Pinker,  The  Language  Instinct  (1994)  

Jelikož učitelé žákům nedokázali porozumět, požádali o pomoc tamní Ministerstvo školství, které kontaktovalo Massachusettský technologický institut (MIT). Postgraduální student z MIT zkoumal a dokumentoval znakování studentů a zjistil, že mladší žáci měli větší slovní zásobu a používali komplexnější gramatiku než starší žáci. Žáci, kteří do školy nastoupili jako mladiství, se obvykle naučili pouze pidžin, a poté již neudělali žádný pokrok. Mladší žáci, kteří byli v prostředí pidžinu již ve věku, kdy se děti obvykle učí prvnímu jazyku, si s pidžinem hráli a postupně jej rozvinuli do kreolštiny. Tak vzniklo normální jazykové společenství. Pidžinu, který používali starší žáci, se začalo říkat Lenguaje de Signos Nicaragüense (LSN; v překladu: nikaragujský znakový jazyk). Kreolštině vytvořené mladšími žáky se začalo říkat Idioma de Señas de Nicaragua (ISN; v překladu: nikaragujská znaková řeč).

16  

 

 

2.2.2 Identita konvergencí: Hebrejština v Palestině. Pokud se chce vícejazyčná skupina stát společenstvím, mohou její členové konvergovat k jedinému jazyku. Zajímavým příkladem takovéto konvergence je moderní historie hebrejštiny. Oživení psané hebrejštiny v publikacích začalo jako projekt literární elity židovské diaspory. Následný vývoj funkce identity proběhl v Palestině. Oživení hebrejštiny v Palestině se obvykle rozděluje do tří období: první (farmářská) Alija, druhá Alija a britský mandát. Alija (doslova „cesta vzhůru“) se vztahuje k návratu Židů z diaspory do Země izraelské (Erec Jisra‘el). V období první Aliji v některých zemědělských osadách (zejména v Rišon le-Cijon okolo roku 1886) byla hebrejština vyučována ve školách a některé hodiny byly dokonce vedeny v hebrejštině. Naneštěstí ale byly hebrejské dialekty (aškenázský i sefardský) používány bez jakékoliv standardizace. V roce 1890 byl za účelem vyřešení tohoto problému založen Hebrejský jazykový výbor (Vaʻad ha-Lashon ha-ʻIvrit), který měl za úkol mluvenou hebrejštinu standardizovat. V období druhé Aliji existovala silná touha vyjádřit oddanost Zemi izraelské vědomým odlučováním identity od předchozího života v diaspoře. To ve výsledku podnítilo využívání nedávno standardizované hebrejštiny. A tak se hebrejština přesunula i na veřejná místa, zejména na místa setkání několika jazykových společenství. V roce 1909 bylo na předměstí města Jaffa založeno, jako cíleně hebrejsky mluvící, město Tel Aviv. V roce 1913 chtěla Společnost pro pomoc německým Židům zavést používání němčiny jako vyučovacího jazyka na přírodovědecké a technické škole, které v Tel Avivu založili. Vlna odporu je ale donutila používat hebrejštinu. Třetí období oživení hebrejštiny nastalo pádem Otomanské říše na konci první světové války. V Tel Avivu (tehdy britském protektorátu) vytvářela Legie obránců jazyka společenský nátlak, někdy hraničící s násilím, aby se 17  

 

 

přistěhovalci hebrejštinu učili a používali ji. Pokud někdo na veřejnosti mluvil jiným jazykem a byl zaslechnut, dostalo se mu odpovědi „Ivri, daber ivrit.“ (Židé mluví hebrejsky.). A tak ještě před založením Izraele v roce 1948 bylo nakročeno k tomu, aby byla hebrejština jeho jazykovou identitou. 2.2.3 Identita divergencí: Otřesy v Jugoslávii. Protikladem konvergence je divergence. Pokud se lidé, kteří používají stejný jazyk, chtějí rozdělit do nových odlišných společenství, divergence v použití jazyka vytvoří i odlišné identity. Mým oblíbeným příkladem vytvoření identity divergencí je vznik malého dialektu na Papui Nové Guinei. Skupina v rámci jazykového společenství Buin vytvořila dialekt Uisai tak, že vyměnila markery pro slova v odlišných kategoriích jmenného rodu. Tato jednoduchá změna byla pro mluvčí standardního Buinu překvapivá, a tak vznikla charakteristická identita pro mluvčí nového dialektu. Konvergence a standardizace. Existuje mnoho příkladů identity vzniklé divergencí. Jeden z nich stále probíhá na Balkáně v důsledku rozpadu Jugoslávie. Z historického hlediska patřil jazyk na Balkáně do slovanské jazykové rodiny. Změna nastala v polovině 19. století, kdy vzdělaná elita začala se standardizací. Srbští a chorvatští spisovatelé a akademikové se rozhodli jazyk systematicky utřídit a mluvit dialektem používaným v Záhřebu. Standardizace jazyka byla potřeba, aby byl usnadněn tisk a prodej knih. Jazyková norma pak byla publikována ve Vídeňské jazykové dohodě z roku 1850. Ačkoliv měl tento jazyk stále několik názvů (srbština, chorvatština, srbochorvatština a chorvatská srbština), Vídeňská jazyková dohoda sjednotila jeho psanou formu. Po první světové válce si Království Srbů, Chorvatů a Slovinců zvolilo standard z Vídeňské jazykové dohody jako svůj spisovný jazyk. Tento jazyk se nazýval „srbochorvatoslovinština“. Obyčejní a často negramotní obyvatelé však stále žili ve slovanském jazykovém prostředí. 18  

 

 

V roce 1941 Jugoslávii obsadilo Německo. Protinacistický odpor ignoroval elitní standard, neboť partyzáni byli zejména z málo gramotných, zemědělských komunit. Po druhé světové válce uznávala nově vzniklá Socialistická federativní republika Jugoslávie několik úředních jazyků a netrvala na přijetí elitního standardu. V roce 1954 se jugoslávští spisovatelé a akademikové opět přihlásili k výzvě ke standardizaci jazyka. V prohlášení nazývaném Novosadská dohoda trvali na jednom jazyku nazývaném srbochorvatština, který by měl dva dialekty západní (záhřebský) a východní (bělehradský). Akceptovali používání buď latinky, nebo azbuky. Oficiální srbochorvatština byla následně přijata vládou, jelikož jazyková racionalizace byla vnímána jako užitečná jak pro efektivní veřejnou správu, tak pro soudržnost pracujících. Divergence zvítězila. V březnu roku 1967 vydala skupina 130 vlivných chorvatských spisovatelů a akademiků etnolingvisticky nacionalistickou Deklaraci o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka. Den jejího zveřejnění se každoročně připomíná oslavami během týdne věnovaného chorvatské kultuře. Na rozdíl od autorů Vídeňské jazykové dohody a Novosadské dohody, autoři Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka prosazovali rozdílné jazyky. Mnozí z nich patřili k chorvatským nacionalistům, kteří nebyli spokojeni s tím, že chorvatština byla považována pouze za provinční dialekt. Chtěli chorvatskou jazykovou identitu. Prezident Tito potlačil tento nacionalismus silou. Nicméně s cílem zmírnit hrozbu regionálních nepokojů byla v roce 1974 přijata nová ústava, která dramaticky decentralizovala jugoslávskou vládu. Suverenita byla převedena na regionální celky s tím, že federální vládě zůstanou omezené pravomoci, které byly detailně popsány v nové ústavě. Tím vznikla možnost

19  

 

 

shody mezi regionálními jazykovými společenstvími a regionálními orgány veřejné správy. Decentralizace v roce 1974 napomohla následnému rozpadu Jugoslávie, poté, co v roce 1991 zanikla Varšavská smlouva. Když přeskočíme veškeré krvavé detaily, výsledkem jsou čtyři úřední jazyky: chorvatština, bosenština, srbština a černohorština. Vhledem k tomu, že psané formy těchto čtyř jazyků jsou založeny na srbochorvatštině z Vídeňské jazykové dohody, mohly by být tyto jazyky považovány za varianty polycentrického jazyka. Nicméně většina z jejich uživatelů to takto nevnímá. Tyto jazyky se postupně stávají jazykovými identitami odlišných společenství, stejně jako se zvětšují rozdíly mezi jejich mluvčími. 2.3 Dvojjazyčná identita Pojem „dvojjazyčná identita“ je novotvar, ale jeho základní význam není nový. Existuje precedens v jednotlivých jazykových repertoárech a také ve státních jazykových politikách. 2.3.1 Dvojjazyčná identita u jednotlivců. Jeden z mých bratrů se přestěhoval do Japonska, kde učil angličtinu. Zůstal tam, a oženil se s Japonkou. Mají dvě děti. Tyto děti v dětství mluvily se svým otcem anglicky a se svou matkou japonsky. Studium na základní škole absolvovaly jak v Japonsku, tak na Havaji. Jedno navštěvovalo střední školu v Indianě, a před získáním vysokoškolského titulu na univerzitě Sophia v Tokiu ještě studovalo na vysoké škole na Havaji. To druhé studovalo anglickou literaturu na univerzitě Doshisha v Kjótu. Obě dokáží bez problémů používat jak japonštinu, tak angličtinu. Jsou schopny přepínat mezi dvěma různými kulturami bez větších obtíží, a tak jsou příkladem dvojjazyčné identity na individuální úrovni. Existuje zásadní rozdíl mezi dvojjazyčnou identitou u jednotlivců a učením se cizímu jazyku. Naučí-li se člověk cizí jazyk, vytvořil si tak pomocí 20  

 

 

linguy francy mezijazykový most, ale nestal se členem dvou jazykových společenství. V případě dvojjazyčné identity u jednotlivců je pak tento bilingvní jedinec přijímán jako člen v obou jazykových společenstvích. 2.3.2 Dvojjazyčná identita coby vládní politika. Několik států má jazykovou politiku, která se týká dvojjazyčné identity, i když nepoužívají zrovna tohoto názvu. Stručně se zmíním o Indonésii a Tanzanii. Indonésie. Národním mottem Indonésie je: „Bhinneka Tunggal Ika.“ Fráze pochází z básně ze 14. století oslavující toleranci mezi buddhisty a muslimy. Znamená „odlišní, ale stejného druhu“. S tisíci ostrovů, stovkami jazyků a množstvím etnických, rasových a náboženských společenství je Indonésie výjimečně různorodá svou geografií a populací. Aby nově vzniklá nezávislá Indonésie překonala demografické a geografické překážky, použila nejmocnější nástroj pro budování identity: určila společný jazyk. Zároveň se ale nepokusila zredukovat jazykovou rozmanitost. Nechtěla územní jednojazyčnost. Obchodní jazyk Riau Malay byl zvolen jako indonéská bahasa (indonéština). Bahasa znamená jazyk. Indonéská bahasa znamená jazyk Indonésie. Riau Malay byl mateřským jazykem 10 % indonéské populace. Naproti tomu zde byla dominantní javánština, kterou mluvila Jakartská elita a téměř polovina Indonéské populace. Rozhodnutí zvolit méně používaný obchodní jazyk, nikoliv privilegovanou javánštinu, bylo geniální. Indonéská bahasa neposilovala moc Jakarty a Javánců. Přijetí tohoto jazyka nebylo vnímáno jako posilování nadvlády, takže proti němu nebyl žádný odpor. Stejně jako ostatní obchodní jazyky, i Riau Malay byl zbaven velké části zbytečných složitostí, nepravidelností a ozdobných prvků, které k ostatním jazykům patří jako slepice ke kohoutovi. To je pro indonéskou bahasu zásadní výhoda, je snadné se tento jazyk naučit.

21  

 

 

Co se týče následné implementace rozhodnutí o přijetí indonéské bahasy, čelila vláda dodatečným překážkám: (1) nízké procento gramotnosti, (2) špatné školy v mnoha oblastech, (3) špatná dopravní a komunikační infrastruktura a (4) málo společné historie, s výjimkou nizozemské kolonizace a japonské okupace. Indonésie všechny tyto překážky překonala. Nadřazený cíl naučit se indonéskou bahasu vytvořil solidaritu a ukázal schopnost a hodnotu práce na dosažení společného cíle. Určení jazyka Riau Malay oficiálním jazykem Basaha Indonesia byla v podstatě státní politika „dvojjazyčné identity“. Jedna identita spočívá v indonéské bahase a druhá identita spočívá v mateřštině každého jednotlivce. Neexistovala žádná snaha vytlačit ostatní jazyky. Mluvčí javánštiny a ostatní jazyková společenství by něco takového nedovolili. Dnes indonéská bahasa umožňuje Indonésanům cestovat kamkoliv na souostroví a komunikovat jako opravdoví spoluobčané. Tanzanie. Nebyla to ale jen Indonésie, která dosáhla shody pomocí dvojjazyčné identity. V Tanzanii se podařilo to stejné s kiswahili. Předpona „ki“ je funkčním ekvivalentem „bahasa“. Stejně jako Riau Malay, i kiswahili byl obchodním jazykem a mateřským jazykem jen asi 10 % obyvatel země.   „Tanzanie  je  často  kritizována  pro  neúspěch  svého  socialistického   experimentu,  ale  jen  zřídka  se  jí  dostává  uznání  za  úspěšnou  národní  integraci   na  pevnině.  Kiswahili  je  nedílnou  součástí  tohoto  úspěchu.“      

   

   

   

Mazuri  &  Mazuri,  The  Power  of  Babel:  language  and   governance  in  the  African  experience.  (1998)  

V roce 1962 byl kiswahili přijat jako národní jazyk, aniž by byly vytlačeny jiné jazyky. Tamní vláda netoužila po dosažení územní jednojazyčnosti a neměla na to ani prostředky. V roce 1967 se kiswahili stal jediným státním úředním jazykem. Následně se v roce 1968 stal vyučovacím jazykem na 22  

 

 

základních školách. A v roce 1984 byl kiswahili určen jazykem sociální a politické sféry, stejně jako jazykem pro vzdělávání dospělých. Angličtina byla z pragmatických důvodů ponechána jako jazyk středoškolského a vysokoškolského vzdělávání. V únoru roku 2015 tanzanské Ministerstvo školství a odborného vzdělávání oznámilo, že celkové přepracování vzdělávacího systému obnáší i nahrazení angličtiny na všech úrovních. Kiswahili je obzvláště důležitým jazykem ve městech, kde se mluvčí regionálních jazyků scházejí ze sociálních a ekonomických důvodů s mluvčími kiswahili. Tanzanská touha po jazykové racionalizaci bez územní jednojazyčnosti byla de facto politikou dvojjazyčné identity. 2.4 Závěr: Most nevytváří společenství Rozdíl mezi jazykovým mostem a jazykovou identitou je zásadní. Znalost cizího jazyka a jeho využívání jako linguy francy z vás neudělá člena druhého společenství. Cizí jazyk je pouhý most, přes který můžete chodit na návštěvu. Pouze rodilí mluvčí jsou uznáváni jako členové jazykového společenství. Existují šedé oblasti na periferiích, ale základní dichotomie dává smysl. Dvojjazyčná identita nestaví jen most, shoda mezi institucemi veřejné správy a rodilou dvojjazyčností přidává druhou identitu.

23  

 

 

„Silné evropské státy, které vznikly v devatenáctém století, byly postaveny na národním principu, který činil jazyk a etnický původ jádrem národní identity.“ Francis Fukuyama, Political Order and Political Decay (2014)

Kapitola 3 Dosažení shody: Evropské národní státy Tato kapitola se zaměřuje na vzestup evropských národních států a to, jak se jejich instituce veřejné správy propojily s jednojazyčnými komunikačními společenstvími: „jeden národ, jeden stát, jeden jazyk“. 3.1 Evropské jednojazyčné národní státy Postfeudální monarchie. Postfeudální státy vznikly na základě vestfálského míru uzavřeného na konci třicetileté války (1618–1648). Vestfálský mír stanovil vestfálskou suverenitu, rovnost mezi státy podle mezinárodního práva a výhradní suverenitu na vymezeném území. Následný vzestup jednotlivých úředních státních jazyků vznikl z konfliktu mezi postfeudálními (absolutními) panovníky a šlechtou s církví, které si chtěly udržet své feudální výsady. Aby posílili svou moc, zvětšili panovníci svou kontrolu nad vládou tím, že nahradili šlechtu a duchovní. Prostí občané byli více loajální, protože neměli další zdroje, a byli také schopnější, protože jejich pozice nebyly dědičné. Převedení veřejné správy na privilegovaný dialekt hovorového jazyka rozšířil okruh potenciálních úředníků a snížil občanskou moc duchovenstva, která vycházela z monopolu gramotnosti v latině. Vzestup národního státu. Evropský národní stát je pomyslné zkonstruované etnolingvistické společenství (národ), který je ve shodě s 24  

 

 

orgány veřejné správy a je vymezen geografickou hranicí (stát). Ve své dokonalé podobě představuje evropský národní stát jeden národ, jeden stát a jeden jazyk. K lidové shodě vedly dvě cesty: (1) nejdříve stát: vychází z již existujícího státu, ve kterém byla zavedena jazyková jednotnost, a (2) nejdříve národ: vytvořila státní hranici kolem již existujícího etnolingvistického národa (skutečného či domnělého), a až poté přidala instituce veřejné správy. Ve druhém případě bylo vymezené území buď jednojazyčné, nebo bylo součástí kontinua. A pokud se zachovala rozmanitost v mluveném jazyce, jak tomu bylo v Německu, byla alespoň jednotnost v psaném jazyce. V několika případech, kdy přetrvalo několik jazyků, byla veřejná správa v první řadě funkcí jednojazyčných podjednotek. V obou modelech bylo využito územní jednojazyčnosti k propojení komunikačních společenství s institucemi veřejné správy. 3.1.1 Shoda „nejdříve stát“: Revoluční Francie. První národní stát vznikl z existující hranice monarchie (stát). Hranice odrážela panovníkovu moc využívat vojenskou sílu a držet území nabyté dědictvím, vojensky či manželstvím. Státní hranice často odpovídala významným přírodním

překážkám. Využitím přírodních hranic bylo často opomenuto rozložení etnolingvistických společenství. A tak jsou dnes katalánské a baskické jazykové společenství rozdělena mezi Francii a Španělsko právě proto, že obě přesahují Pyreneje.

  „Francouzská  revoluce  navíc  dala  volný  průchod  požadavkům  na  lidovou   účast  na  politickém  dění,  ale  i  nové  formě  identity,  která  by  společným  jazykem   a  kulturním  prostředím  vytvořila  hlavní  zdroj  jednoty  pro  novou   demokratickou  veřejnost.“    

 

Francis  Fukuyama,  Political  Order  and  Political  Decay  (2014)  

  25  

 

 

V monarchiích bylo využívání jazyka často zájmem pouze privilegované vrstvy. Například Francouzská akademie (Académie Francaise) začala jako skupina významných francouzských občanů, kteří chtěli stanovit standard pro literární francouzštinu. V roce 1634 byly tyto snahy kooptovány kardinálem Richelieuem, prvním ministrem Ludvíka XIII., a akademie dostala za úkol vytvořit slovník a gramatiku standardní francouzštiny. Kardinálovým cílem bylo dále upevnit královskou moc vytvořením byrokratické administrativy, která měla používat standardizovaný hovorový jazyk. To snížilo moc jak šlechty, tak duchovenstva. V roce 1648 a 1651 proběhly ve Francii dvě občanské války. Pod souhrnným názvem Fronda porazily síly loajální králi parlament a soudy (Parlamentní fronda) a následně i šlechtu (Fronda princů). Revoluční Francie. Francouzská revoluce v roce 1789 Francii výrazně změnila. Jednou z nejradikálnějších změn bylo přijetí politiky územní jednojazyčnosti. Jednojazyčnost byla považována za základní pro konsolidaci a zachování revoluce, protože revoluční vláda potřebovala svoje poselství sdělit každému z občanů. Poprvé záleželo na tom, co lidé říkali a čemu rozuměli. Porevoluční sčítání lidu ukázalo, že jen menšina občanů mluví francouzsky. Pro tři miliony občanů byla francouzština mateřským jazykem a další tři miliony měly alespoň nějakou znalost francouzštiny. Devatenáct milionů obyvatel pak umělo francouzsky velice málo anebo vůbec. Menšinová jazyková společenství byla často venkovská a nábožensky i politicky konzervativní. Díky těmto vlastnostem byli vhodnými kandidáty na protirevoluční snahy jak duchovenstva, tak šlechty. Pokračující používání regionálních a menšinových jazyků poukázalo na to, že se lidé neřídili revolučním dekretem. 26  

 

 

Revoluční vládě byla 6. června 1974 předložena zpráva, kterou vypracoval Abbé Grégoire, který měl sčítání lidí na starost. Název zprávy byl výstižný: „O potřebě a prostředcích k odstranění dialektů a zevšeobecnění používání francouzského jazyka.“ Nejradikálnější frakce jakobínů (tzv. Hora) byla toho názoru, že pro úspěch revoluce je naprosto nezbytná vysoce centralizovaná vláda a územní jednojazyčnost. Druhá frakce (tzv. Girondisté) byla více otevřena federalismu a větší jazykové rozmanitosti. Rozdíly v jejich názorech ohledně problematiky centralizace a jednojazyčnosti byly nakonec vyřešeny gilotinou. Přestože mnoho členů Hory nakonec zemřelo, jejich politika státní centralizace a jednojazyčnosti přežila. Napoleonská Francie. Územní jednojazyčnost, která byla v podstatě stanovena revolucí, ale již nebylo času ani zdrojů ji plně realizovat, byla následně dále rozvinuta Napoleonovou vojenskou výbojností. Francouzské revoluční války a napoleonské války prokázaly, že jednojazyčná armáda dosahovala lepších výsledků v boji. Používáním stejného jazyka nedocházelo k nedorozuměním ohledně rozkazů. Vlastenectví založené na společné identitě také zlepšilo bojové výsledky. Zatímco Napoleonovy vojenské jednotky byly zpočátku složeny z vojáků pocházejících ze stejné oblasti (některé jednotky používaly regionální nářečí či nestandardní dialekt), noví vojáci k nim byli přidělováni náhodně. Vojenská tažení si žádala stále nových vojáků, a tak byly jednotky stále rozmanitější a musely se spoléhat na standardní francouzštinu. Od 80. let 19. století Francie nařídila základní školní vzdělání ve francouzštině. Revoluční a válečné následky, všeobecné vzdělání a potřeba gramotných zaměstnanců z důvodu industrializace a růstu komerčního tisku se spojily k dosažení úspěšného přechodu od mnohojazyčnosti feudálního laissez faire (doslova: „nechte věcem volný průběh“) k územní jednojazyčnosti moderního francouzského národního státu.

27  

 

 

Je těžké s přesností určit, jak dlouho Francii tento přerod na jednojazyčný stát trval. Po sčítání lidu z roku 1790, které dospělo k překvapivým výsledkům, byly otázky ohledně jazyka z následujících sčítání odstraněny. Je jedno, jak dlouho to trvalo, výsledek je jasný. Francouzi svůj jazyk opravdu milují. Pro zmírnění dopadu Evropské charty regionálních či menšinových jazyků pozměnila Francie v roce 1992 Článek 2 své ústavy, aby upřesnila, že: „Jazykem republiky je francouzština.“ Ne že by o tom existovaly nějaké pochybnosti, ale uvedením tohoto faktu v ústavě byly zmařeny snahy EU k podpoře menšinových jazyků. 3.1.2 Shoda „nejdříve národ“: Představte si Německo. Druhou cestou k vytvoření evropského národního státu byla cesta „nejdříve národ“, což znamená vytvoření státní hranice okolo skutečného či domnělého „národa“, který je určen společným jazykem nebo vzájemnou srozumitelností dialektů. Jazyk byl klíčový, protože je to prostředek vyjadřování kultury a primární nástroj k jejímu udržování. Model „nejdříve národ“ je velmi úzce spojen s Německem. Mluvčí německých dialektů byli jádrem Svaté říše římské (SŘŘ), ale součástí SŘŘ byly i značné populace mluvící dialekty češtiny, slovinštiny, polštiny, italštiny a francouzštiny. Ve vícejazyčné říši, která obsahovala stovky ministátů, nebyl jazyk významným organizačním činitelem. K vybudování německy mluvícího národního státu by bylo zapotřebí velkého úsilí. Ve století, které následovalo reformaci z roku 1517, se oficiálním náboženstvím v mnoha severních částech SŘŘ stalo luteránství. Na jihu byla dominantní římskokatolická církev, čímž byla vytvořena náboženská zlomová linie. Postupem času kombinace náboženské nesnášenlivosti a politického oportunismu vedla k třicetileté válce (1618–1648), která znamenala smrt jedné třetiny německy mluvícího obyvatelstva Svaté říše římské. Roku 1648 vestfálský mír třicetiletou válku ukončil a zavedl vestfálskou suverenitu. 28  

 

 

Vestfálský mír ale nebyl tak klidný, jak se doufalo. Mezi ustanoveními vestfálského míru bylo i uvolnění rakouské kontroly nad částmi SŘŘ. Tím dostalo Braniborsko-Prusko možnost stát se konkurentem Rakouska. V letech mezi vestfálským mírem a francouzskou revolucí se Prusko snažilo prosadit ve vojenské soutěži s Rakouskem. To způsobilo především válku o rakouské dědictví (1740–1748) a sedmiletou válku (1756– 1763). Revoluční Francie se snažila ubránit revoluci a získat slávu pro francouzskou říši zmařením vestfálského míru a zpustošením SŘŘ. Prvním utkáním mezi Francií a evropskými monarchiemi byla válka první koalice (1792–1797). Po krátké přestávce pak byla válka obnovena jako válka druhé koalice (1798–1802). Tyto války vedly ke vzestupu Napoleona. Počínaje válkou třetí koalice (1803–1806) už nebylo cílem ubránit francouzskou revoluci, ale rozšířit francouzskou moc. Dezorganizovaná SŘŘ byla hlavním terčem. V roce 1805 Napoleonovy síly (společně s některými spojeneckými německými státy) porazily SŘŘ v bitvě u Slavkova. V následujícím roce císař Svaté říše římské František II. abdikoval. Po zániku SŘŘ vytvořil Napoleon Rýnský spolek. Vyloučil z něj ale Rakousko a Prusko a snížil počet spolkových států z více než 300 na pouhých 39. Rýnský spolek však existoval jen devět let, zanikl po Napoleonově porážce a Vídeňském kongresu (1814–1815). Vídeňský kongres ale nechtěl znovu sjednotit Svatou říši římskou, vzhledem k tomu, že německy mluvící populace ukazovala známky své potenciální síly. Namísto toho byl ve Vídni založen Německý spolek, který se skládal z 35 států a zahrnoval pouze část Rakouska a Pruska. Záměrem bylo rozdělit a zneefektivnit samostatné části, což by zabránilo Rakousku i Prusku znovu sjednotit německy mluvící populaci.

29  

 

 

Ovlivněny osvícenstvím, francouzskou revolucí a napoleonskými reformami některé se států Německého spolku vytvořily ústavy, které zahrnovaly existenci občanských práv. Následoval konzervativní odpor v podobě Karlovarských usnesení vydaných Německým spolkovým sněmem v roce 1819. Jedinou centrální institucí Německého spolku byl Německý spolkový sněm se sídlem ve Frankfurtu, ve kterém zasedali vyslanci šlechticů. Liberální reakce na Karlovarská usnesení vedly k více než dekádě sporadických nepokojů v různých částech Německého spolku. Bylo možné, aby se z mluvčích rozdílných dialektů němčiny rozdělených do několika desítek správních jednotek stal jeden národní stát? Jedním z těch, kteří se domnívali, že ano, byl německý filosof Johann Fichte (1762–1814), který prosazoval myšlenku, že státy musí být jednotná etnolingvistická společenství. Svou víru v nutnost založení německy hovořícího národního státu jasně popsal ve své významné knize vydané roku 1808 s názvem Řeči k německému národu (Reden an die deutsche Nation): „Ti, kteří mluví stejným jazykem, jsou vzájemně propojeni množstvím neviditelných přirozených pout, která vznikla dlouho předtím než jakékoliv lidské umění. Tito lidé si navzájem rozumí a mají sílu se vyjadřovat stále srozumitelněji, tito lidé k sobě patří a od přírody tvoří nedělitelný celek.“ Pokud by se chtělo Německo sjednotit, musela by být nejdříve vyřešena rivalita mezi Pruskem a Rakouskem. Ačkoliv postrádali federální instituce, zapojila se většina Německého spolku v roce 1843 do celní unie (tzv. Zollverein). Aby Prusko posílilo své postavení ve vztahu k Rakousku, zajistilo, že Rakousko v této celní unii nebylo. Prusko rovněž prosazovalo myšlenku „malého Německa“, do kterého by Rakousko rovněž nepatřilo. V roce 1848 vypukla v Evropě řada liberálních revolucí, včetně Francie, Rakouska a Německého spolku. Revoluce v Německém spolku zdůrazňovala německý nacionalismus a opozici vůči autokratické vládě. 30  

 

 

Střední třída požadovala politická práva bez majetkového cenzu, liberální politiku, sjednocení Německa a konstituční monarchii. Dělnická třída požadovala lepší pracovní podmínky a radikální demokracii. Společná síla střední a dělnické třídy zastrašila německou aristokracii a dosáhla nahrazení Německého spolkového sněmu parlamentem. Po 230 schůzích konzervativci a střední třída dosáhli kompromisu, který ovšem nezahrnoval jimi tolik obávanou dělnickou třídu. Tento kompromis byl následně v roce 1849 vyjádřen říšskou ústavou. Ústava stanovila dvoukomorový parlament, přijala model „malého Německa“ a založila konstituční monarchii. Prozatímní vláda nahradila Německý spolek a koruna konstituční monarchie byla nabídnuta pruskému králi Fridrichu Vilému I. Předpokládalo se, že nabídku koruny přijme, jelikož ústava rozhodla v otázce rivality s Rakouskem ve prospěch Pruska. Vilém ale překvapivě (alespoň pro liberální střední třídu) korunu odmítl, protože ústava omezovala panovníkovu moc. Tím dal konzervativcům jasně najevo, že by měli svou koalici s liberály odvolat. Dřívější zrušení spojenectví mezi liberály střední třídy a dělnickou třídou rázem ukázalo svůj význam. Rozdělení opozice dalo Prusku šanci rozdrtit je. Frankfurtský parlament byl rozpuštěn a byl opět založen Německý spolek. Během dekády po svém zvolení v roce 1862 pruský ministerský předseda a ministr zahraničních věcí Otto von Bismarck stál u zrodu tří válek, které sjednotily 25 německy mluvících států. První válka proti Dánsku proběhla v roce 1864 a měla vyřešit nesrovnalosti ohledně kontroly nad Šlesvickem-Holštýnskem. Jejím důležitějším cílem však bylo sjednotit severní Němce pod pruské vedení. Druhá válka proběhla v roce 1866 s Rakouskem. Tím se Prusko stalo vůdcem německy mluvící populace. V roce 1867 pak byl Německý spolek nahrazen Severoněmeckým spolkem pod pruským vedením.

31  

 

 

Třetí a poslední válka německého sjednocení proběhla v roce 1871 s Francií. Cílem války bylo připojit jižní německé státy hraničící s Francií, které chtěla Francie zachovat jako jakýsi nárazník. Během ostřelování Paříže, kdy již byla francouzská porážka nasnadě, byl pruský král Vilém I. korunován německým císařem. Sjednocením Německa podle modelu „malého Německa“ vznikl cestou „nejdříve národ“ etnolingvistický národní stát. 3.2 Obyčejné výjimky: Švýcarsko, Lucembursko a Belgie Ne všechny evropské státy se řídí ideálem jednoho národa, jednoho státu, jednoho jazyka, ale ve všech případech panuje mezi komunikačními společenstvími a institucemi veřejné správy shoda. Evropskými obyčejnými výjimkami jsou Švýcarsko, Lucembursko a Belgie.   „Švýcarsko  může  být  čtyřjazyčné,  ale  každý  bod  jeho  území  může  být   vnímán  jako  jednojazyčný.“    

 

Francois  Grin,  Language  Policy  in  Multilingual  Switzerland    

 

 

in  Multilingualism  and  Government  (2000)  K.  Deprez,  et  al.  ed.  

3.2.1 Švýcarsko: Jednojazyčnost pod povrchem. Švýcarsko je země, o které se nejčastěji mluví jako o výjimce z evropského modelu jednojazyčného státu. Jenže švýcarští občané v drtivé většině žijí v jednojazyčných společenstvích. Jazyková práva jsou teritoriální, ne osobní. Pokud se přestěhujete do jiné části Švýcarska, musíte při jednání na úřadech používat tamní úřední jazyk. Švýcarsko je jazykově rozdělené a pod povrchem zdánlivé mnohojazyčnosti dodržuje územní jednojazyčnost. Většina Švýcarů mluví buď německy (70 %), nebo francouzsky (20 %). Méně než 10 % obyvatel má pak rodný jazyk buď italštinu (8,4 %), nebo románštinu (0,7 %). Z celkových 26 švýcarských kantonů má 22 kantonů 32  

 

 

jeden úřední jazyk (17 němčinu, 4 francouzštinu a 1 italštinu) a většina vládních funkcí je vykonávána kantony nebo jejich kraji či obcemi. Tři ze zbylých čtyř nejednojazyčných kantonů jsou dvoujazyčné (němčina a francouzština): Bern (Berne), Fribourg (Freiburg), Valais (Wallis). Poslední kanton, Graubundën, je trojjazyčný. Ve dvoujazyčných kantonech je shoda dosažena jednojazyčnými kraji a obcemi. Například v kantonu Valais (Wallis) je 6 francouzsky hovořících krajů (dolní Valais) a 8 německy hovořících krajů (horní Valais). V kantonu Fribourg (Freiburg) jsou francouzské kraje na západě a německé na východě. Podobná vnitřní jazyková teritorialita existuje i v Bernu (Berne) _ a dokonce i v trojjazyčném Graubundënu. 3.2.2 Lucembursko Shoda se shodnými množinami. Maličké Lucembursko s počtem obyvatel jen něco málo přes půl milionu a o rozloze necelých 2600 čtverečních kilometrů je jedinečným případem shody: tři jazyky zde definují jedno společenství. Matematickou terminologií bychom lucemburská jazyková společenství označili jako shodné množiny. (Shodné množiny obsahují shodné prvky, které nemusí být ve stejném pořadí.) A tak se Lucembursko neliší od územní jednojazyčnosti tolik, jak by se na první pohled zdálo. Stále zde existuje důležitá shoda mezi jednotným jazykovým společenstvím a institucemi veřejné správy. Lucembursko je příkladem toho, že národní stát může propojit shodu s jazykovou politikou dvojjazyčnosti, či v případě Lucemburska dokonce trojjazyčnosti. Zde jsou některé relevantní informace: (1) Občané Lucemburska mluví třemi stejnými jazyky: lucembursky 90 % (77 % rodný jazyk, 13 % druhý jazyk), německy 92 % (4 % rodný jazyk, 88 % druhý jazyk) a francouzsky 96 % (6 % rodný jazyk, 90 % druhý jazyk). Lucembursko je tedy jazykově jednotné.

33  

 

 

(2) Lucemburština se podobá němčině, ale je podstatně ovlivněna francouzštinou. Je to především hovorový jazyk. Psaná podoba lucemburštiny byla oficiálně přijata až v roce 1975. Lucemburština, až už samostatně či jako součást trojice jazyků, vyvolává funkci identity. To pravděpodobně odráží touhu odlišit se od velkých sousedů, Francie a Německa. (3) Francouzština je prestižní jazyk, ale je tak široce používán, že primárně zaujímá funkční domény. Francouzština je například jazykem právního řádu, a odráží tak přijetí Napoleonova občanského zákoníku. (4) Noviny jsou vydávány převážně v němčině, ale jsou prokládány také francouzštinou. Francouzština je běžná v reklamách na luxusní zboží, v oznámeních a v článcích s výrazně evropským či kulturním zaměřením. Předpokládá se, že čtenáři rozumí jak němčině, tak francouzštině. Rozhlasová média vysílají převážně lucembursky, ale zprávy jsou často uváděny v němčině či v kombinaci s lucemburštinou. (5) Vláda převážně píše francouzsky a německy, jen občas lucembursky. Nicméně i lucemburština má své místo. Používá se v neformálních situacích. Klíčem k udržení jednotné mnohojazyčnosti je lucemburský školský systém. Učitelé musejí ovládat všechny tři jazyky. Žáci se učí všechny tři jazyky a ve všech třech jazycích probíhá i výuka. Předškolní a první stupeň základního vzdělání probíhá obvykle v lucemburštině. Během druhého stupně základního vzdělání (až do 9. třídy) přecházejí žáci na němčinu. V případě potřeby dostávají pomoc a vysvětlení v lucemburštině. Matematika a přírodní vědy jsou vyučovány francouzsky. Během 10. až 13. třídy se humanitní předměty začínají vyučovat ve francouzštině. Na odborných školách následně studenti používají němčinu. Pomoc a vysvětlení jsou i nadále v případě potřeby v lucemburštině.

34  

 

 

Důležitým faktem je, že v Lucembursku dosahuje jednotná trojjazyčnost shody. Jestliže v Lucembursku funguje jednotná trojjazyčnost (trojjazyčná identita), pak bude většina národních států schopna zavést méně ambiciózní politiku dvojjazyčné identity. 3.2.3 Belgie: Problematický princip osobnosti. Belgie se do značné míry řídí územní jednojazyčností: Nizozemština je správním jazykem na severu (Vlámsko) a francouzština je správním jazykem na jihu (Valonsko). V malé oblasti na východě se používá němčina. Stejně jako Švýcarsko je tedy Belgie v tomto smyslu územně jednojazyčná. Existují ale dvě výjimky, kde zasahuje princip osobnosti: oficiálně dvojjazyčný region hlavního města Bruselu (BCR) a 21 obcí na hranicích jazykových společenství, které jsou přizpůsobeny i občanům mluvícím druhým nejčastějším jazykem. V regionu hlavního města mohou občané při jednání na úřadech používat jak francouzštinu, tak nizozemštinu. Většina obyvatel používá francouzštinu, ale úřady fungují v obou jazycích. Každá z ulic v Bruselu má jak francouzský, tak nizozemský název, což je pro nové návštěvníky této metropole velice matoucí. Region hlavního města je enklávou ve Vlámsku, ale nachází se velmi blízko hranice s Valonskem. Až do poloviny 20. století byl region hlavního města Bruselu z většiny nizozemsky hovořící, ale v dnešní době je silně frankofonní. Napětí mezi francouzskými a nizozemskými mluvčími je zmírněno oficiální dvojjazyčností regionu hlavního města, nikoli však v šesti obcích sousedících s regionem BCR, ve kterých je již pravděpodobně většina obyvatel frankofonních, ale kde úřady stále fungují v nizozemštině s pouhou možností asistence (občas neochotné) pro mluvčí francouzštiny. Dotčené city a nesplněné touhy frankofonních obyvatel a obranný postoj nizozemsky mluvících obyvatel jsou živnou půdou pro politické přestřelky, které pravidelně

35  

 

 

začínají na problematických předměstích regionu hlavního města, odkud se následně rozšíří do zbytku země. I přesto, že je region hlavního města a jeho předměstí hlavním místem výskytu konfliktů, je také hlavním důvodem, proč se Belgie nerozdělila (prozatím) na dva jednojazyčné národní státy. Aby se mohla Belgie rozdělit, musela by nejdříve rozhodnout, co by se stalo s regionem hlavního města a jeho předměstími. Rozhodovat o tom by bylo nepředstavitelně složité, a tak je jednoduší překonávat jednu krizi za druhou než rozhodovat o osudu tohoto regionu. Ale demografický trend stálé více frankofonního regionu hlavního města a jeho předměstí nečiní z překonávání krizí nikterak jednoduchý úkol. Pro pochopení belgické rozpolcenosti a toho, proč je jazyková politika stále v centru pozornosti a proč neustále hrozí roztržení Belgie ve švech, je užitečné vědět něco z historie. Nemohu ve zkratce zmínit úplně všechno, proto je tohle jen jakýsi úvod. 1) Sčítání lidu v Belgii v roce 1846 se tázalo na používání jazyka. Výsledné rozložení bylo 40 % francouzština a 60 % nizozemština. Francouzština byla jazykem privilegované vrstvy a jediným jazykem státní správy, i přestože většina obyvatel mluvila nizozemsky. Preference francouzštiny privilegovanou vrstvou hrála roli ve válce o nezávislost s Nizozemskem v roce 1830 a až sedmdesát let po vyhlášení nezávislosti byla nizozemština přijata jako druhý úřední jazyk. 2) V roce 1921 dala Belgie přednost územním jazykovým právům před osobními jazykovými právy. Frankofonní Valoni se obávali, že kdyby byl zvolen princip osobnosti, byla by ve státní správě vyžadována dvojjazyčnost. To by zvýhodňovalo Vlámy, u kterých by znalost francouzštiny byla mnohem pravděpodobnější než znalost nizozemštiny u Valonů. Po zavedení územní jednojazyčnosti používaly instituce státní správy francouzštinu na jihu (Valonsko) a nizozemštinu na severu (Vlámsko). 36  

 

 

3) V roce 1932 parlament schválil zákon vyžadující používání jazyka v obcích podle toho, jaký jazyk používali tamní občané, dle desetiletého sčítání lidu. V případech, kdy menšinové jazykové společenství dosáhlo 30 % populace, musely vládní orgány používající většinový jazyk zavést možnost asistence pro mluvčí menšinového jazyka. Obce s možností asistence byly jakýmsi hybridem územního a osobnostního principu. Nebylo ovšem jasné, zda možnost asistence byla zamýšlena pouze jako přechodné řešení do doby, než se menšina naučí územní jazyk, nebo jako stálé řešení, které by menšině umožnilo zůstat zachována a možná se časem stát většinou. Vlámové věřili první možnosti a Valoni té druhé, alespoň zpětně. 4) Další plánované sčítání lidu ale kvůli německé invazi v roce 1940 neproběhlo. Výsledky dalšího úplného sčítání lidu z roku 1947 nebyly oficiálně zveřejněny, kvůli politickým problémům, které by vyvolaly. Když byly výsledky sčítání lidu v roce 1954 konečně zveřejněny, nebyly použity. Na místo toho ad hoc kompromis posunul tři obce (Evere, Ganshoren a St. Agatha-Berchem) z Vlámska do dvojjazyčného regionu hlavního města. Možnost asistence ve francouzštině vznikla ve čtyřech dalších obcích (Kraainem, Linkebeek, Drogenbos a Wemmel), které s regionem hlavního města sousedí. 5) V roce 1960 z důvodu významného demografického posunu ve prospěch frankofonního obyvatelstva regionu hlavního města a jeho předměstí mnoho Vlámských obyvatel pří následujícím sčítání lidu bojkotovalo otázku jazyka a zapojilo se do masových pouličních demonstrací požadujících trvalé jazykové hranice a stanovení hranice počtu dvojjazyčných obcí v regionu hlavního města na 19. Jejich požadavky byly vyslyšeny, a tak na údaje o používání jazyka získané při sčítání lidu opět nebyl brán ohled. Počet obcí v regionu hlavního města byl dle požadavků Vlámů omezen na 19. V rámci dalšího ad hoc kompromisu byla zavedena možnost 37  

 

 

asistence pro frankofonní obyvatelstvo v dalších dvou obcích (WezembeekOppem a Sint-Genesius-Rode) na předměstí regionu hlavního města. Nicméně možnost asistence frankofonnímu obyvatelstvu byla odepřena v šesti dalších obcích (Alsemger, Beersel, Sint-Pieters-Loew, Dilbeek, Strombeek-Bever a Sint-Steven-Woluve), které pravděpodobně při sčítání lidu v roce 1947 již překročily hranici 30 %. Posunutí jazykových hranic v závislosti na údajích ze sčítání lidu se ukázalo být neproveditelné. 6) V roce 1964 vedl dřívější úspěch bojkotu a protestů vlámských obyvatel k vytvoření Frankofonní demokratické fronty. Byli proti stálým jazykovým hranicím a omezení 19 obcí v regionu hlavního města. Předpokládali, že frankofonní trend by vedl (skrze jižní předměstí) k budoucímu propojení regionu hlavního města s frankofonním Valonskem. Region hlavního města by tak již nebyl obklopen Vlámskem. Propojení regionu hlavního města s Valonskem se pro Valony stalo důležitým politickým cílem, stejně tak jako se pro Vlámy stalo důležitým cílem propojení zabránit. 7) V roce 1970 byla do ústavy dodatečně zapsána čtyři jazyková společenství (francouzské, nizozemské, dvojjazyčné regionu hlavního města a německé) (Článek 4). Podpora jazykově založených regionálních stran ve volbách v 60. letech způsobila rozdělení národních politických stran do lingvisticky oddělených párů. V roce 1968 se křesťanskodemokratická strana rozdělila na jednojazyčnou nizozemsky mluvící stranu a její francouzsky mluvící protějšek. V roce 1972 se do dvou jazykově specifických stran rozdělili i liberálové. A nakonec se v roce 1978 rozdělila i strana socialistická, na Francouzskou socialistickou stranu a Nizozemskou socialistickou stranu. 8) Ústavní změna z roku 1988 přiznala regionu hlavního města politicky rovnocennost s nizozemsky i francouzsky hovořícími regiony. V 90. letech pak byla ústava dále revidována, aby byla změna jazyka v jednotlivých obcích ještě složitější. Francouzsky mluvící obyvatelstvo v tom vidělo trvalé 38  

 

 

zavedení jazykové asistence. Vlámové s tím ale nesouhlasili a dokonce využití jazykové asistence ztížili. Požadovali, aby se francouzsky mluvící obyvatelé, kteří se z ekonomických důvodů přestěhovali na sever, museli naučit nizozemštinu. S vědomím těchto událostí můžeme lépe ohodnotit spory, které na pět let (2007–2012) paralyzovaly belgickou vládu.

  „Belgie  je  všehochuť  tří  oblastí  (Vlámska,  frankofonního  Valonska  a   Bruselu),  tří  jazykových  společenství  (vlámské,  francouzské  a  německé)  a  její   federální  vláda  je  nefunkční.  Tato  dysfunkce  se  nejvíce  projevuje  v  hlavním   městě,  kde  se  nedaří  propojit  vlámskou  geografii  a  francouzskou  kulturu.“    

 

 

Roger  Cohen  (Op  Ed),  Wall  Street  Journal,  11.  duben  2016  

Belgická existenční krize: 2007–2012. Po volbách v roce 2003 belgický ústavní soud prohlásil volební obvod, který spojoval region hlavního města s částmi Vlámského Brabantu (Hall a Vilvoorde), za neústavní. Toto rozhodnutí bylo založeno na nerovných volebních právech. Frankofonní obyvatelstvo v Hallu a Vilvoorde (na Vlámském území) mělo dovoleno volit ve volbách do francouzského jazykového společenství. Avšak nizozemsky hovořící obyvatelé sousedního Valonského Brabantu dovoleno volit ve volbách do nizozemského jazykového společenství neměli. Ústavní soud povolil výsledky voleb z roku 2003 s předpokladem, že problém bude vyřešen politicky. To se ukázalo být přehnaně optimistické. Po všeobecných volbách v roce 2007 nebyla Belgie po 196 dní schopna vytvořit federální vládu. Záležitost s neústavním volebním obvodem byla největší překážkou, ale jazykovou nejednotnost posílily i spory v oblasti fiskální politiky. Průzkum z 24. srpna 2007 ukázal, že 45,8 % Vlámů chtělo vyhlásit nezávislost. 1. září 2007 vlámské noviny De Standard věnovaly celé vydání 39  

 

 

otázce, jak by si Vlámsko vedlo jako samostatná země. V listopadu už byla situace tak špatná, že se vlámští zákonodárci pokusili uchýlit k jednostrannému kroku. To mělo za následek odchod valonských členů vlády a dovolání se pravidla o odložení projednávané záležitosti o 60 dnů. Záležitost neústavního volebního regionu byla odložena na březen 2008, což umožnilo vytvoření úřednické vlády. Březen uplynul, ale řešení bylo stále v nedohlednu. V roce 2010 byla úřednická vláda kvůli problému s neústavním obvodem rozpuštěna a proběhly nové volby. Vlámská separatistická strana Nová vlámská aliance (NVA) na vlámském území hravě zvítězila. Ve Valonsku zvítězila antiseparatistická Socialistická strana. Regionální úspěch diametrálně odlišných programů nedal šanci vytvoření koaliční vlády. Nevznikla žádná koalice stran, a Belgie tak na dalších 485 dní neměla fungující federální vládu. Jak se veřejná nespokojenost měnila ve hněv, bylo dosaženo dohody schválením dodatku k ústavě, který umožnil převod některých úkonů veřejné správy z federální úrovně na územní a jazykovou úroveň. Vlámští nacionalisté přijali tento postup jako krok směrem k budoucí nezávislosti. Kompromis zahrnoval i řešení problému neústavního obvodu. Přestože byla bezprostředně hrozící krize vyřešena, i když po nejdelší neschopnosti vytvořit vládu v novodobé historii, belgická rozpolcenost přetrvala. Jelikož počet frankofonních obyvatel na předměstích regionu hlavního města stále roste (jak absolutně, tak relativně), oficiální status nizozemštiny je frankofonními obyvateli stále více vnímán jako utlačující. Politické rozdíly byly utlumeny v roce 2014, kdy vlámští nacionalisté z NVA vytvořili koaliční vládu, ale tento útlum se blížil ke konci. Na začátku roku 2016 stranický lídr NVA Bart Van Wever inicioval plány na další politickou decentralizaci. Až budou tyto plány implementovány legislativně, 40  

 

 

vzedme se proti nim v řadách frankofonních obyvatel silný odpor. Budoucí volby budou pravděpodobně stejně sporné a rozvratné jako všechny ostatní v belgické historii a povolební sestavování vlády bude stejně obtížné. Demografické trendy časem propojí region hlavního města s Valonskem, alespoň de facto pokud ne de jure. Pocit odcizení se bude zvětšovat. Decentralizace v Belgii, stejně jako v Jugoslávii v roce 1974, vydláždí cestu pro budoucí rozpad. Nedostatek shody v regionu hlavního města a jeho předměstí bude hlavním důvodem.   „Mezi  lidmi  bez  pocitu  sounáležitosti,  a  to  zejména  pokud  používají  různých   jazyků,  nemůže  existovat  jednotné  veřejné  mínění,  které  je  pro  fungování   zastupující  vlády  nezbytné.“    

 

 

 

John  Stuart  Mill,  O  svobodě  a  další  eseje  (1861)  

3.3 Závěr: Shoda zvyšuje legitimitu 1. Územní jednojazyčnost umožnila evropským národním států dosáhnout shody mezi jejich institucemi státní správy a komunikačními společenstvími. Evropský národní stát dosáhl takového úspěchu, a to zejména s růstem demokracie, že se stal globálním modelem. 2. V několika případech, kdy z historických důvodů ideál „jeden národ, jeden stát, jeden jazyk“ nebyl proveditelný, zajistila shodu územní jednojazyčnost na nižších úrovních státní správy. 3. V Belgii převládá územní jednojazyčnost. Ve skutečnosti právě obce, kde neexistuje shoda, vytvářejí v Belgii největší problémy, tak velké, že si Belgie pohrává s myšlenkou rozpadu. 4. Zajímavou a poučnou odchylkou od územní jednojazyčnosti je maličké Lucembursko. Má jednotné jazykové společenství, které je dokonce 41  

 

 

trojjazyčné. I když je trojjazyčnost neobvyklá, Lucembursko má stále shodu. Odchylka od jednojazyčnosti ukazuje, že to není jednojazyčnost sama o sobě, ale shoda veřejné správy s jednotným jazykovým společenstvím, která vysvětluje úspěch evropského modelu národního státu.

42  

 

 

„... obcházet konflikty. Evropské instituce se prozatím vyhýbaly řešení jazykové otázky.“ Peter A. Kraus A Union of Diversity: Language, Identity and Polity Building in Europe (2008)

Kapitola 4 Nedostatečná shoda: Vícejazyčnost a elitní dvojjazyčnost Tato kapitola se zabývá tím, jak částečný převod veřejné správy z evropských národních států na Evropskou unii vedl ke ztrátě shody. Zabývá se také tím, jak se některé země po dosažení nezávislosti neúspěšně snažily o jazykovou racionalizaci za účelem dosažení shody, což vedlo k elitní dvojjazyčnosti. V obou případech může zavedení dvojjazyčné identity vytvořit shodu. 4.1 Vícejazyčnost v Evropské unii Než budeme pokračovat, bylo by dobré si připomenout diagram ze strany 9: → Racionalizace jazyka  → ⎮

Nedostatečná shoda Laissez Faire Vícejazyčnost

→

Elita

→

Dvojjazyčnost

Dosažení shody

Identita

→

Dvojjazyčnost

Územní Jednojazyčnost

Evropské monarchie udělaly první krok od vícejazyčnosti k elitní dvojjazyčnosti. Poté, aby se z nich staly národní státy, přešly z elitní dvojjazyčnosti na územní jednojazyčnost. Jazyková politika a opomenutí Evropské unie posunuly evropskou veřejnou správu, z důvodu převodu 43  

 

 

kompetencí na EU, zpět na levý konec spektra. Evropa směřuje k elitní dvojjazyčnosti, kde elitním jazykem bude angličtina. Vzhledem k nátlaku, který byl zapotřebí pro vytvoření územní jednojazyčnosti v evropských národních státech, není překvapující, že jazyková racionalizace nebyla pro zakladatele EU prioritou. Skutečnost, že územní jednojazyčnost není řešení, ale jazykové racionalizaci nebrání. Evropská unie může dosáhnout shody s dvojjazyčnou identitou. Jazyková paralýza. Pro své instituce uplatňuje EU rovnost všech svých 24 úředních jazyků. V praxi je první mezi rovnými angličtina. Francouzština je druhá a němčina třetí, ačkoliv druhé a třetí místo by se mohlo brzy vyměnit. Všichni automaticky přijímají skutečnost, že v reálném světě je rovnost 24 úředních jazyků jen klamnou představou. A přesto, byla-li by politika de facto navrhována jako politika de jure, panoval by v Evropském parlamentu naprostý zmatek. Zástupci ostatních oficiálních jazykových společenství by samým vztekem dostali mrtvici. Je smutné, že to, co by bylo naprosto nepřijatelné jako explicitní politika, je přijato de facto za předpokladu, že není nutné o věci hlasovat. To je paralýza jazykové racionalizace Evropské unie. Evropa je svědkem elitní mnohojazyčnosti jako začátku elitní dvojjazyčnosti, protože nabídka i poptávka vázne: 1) veřejné školy nabízejí malý počet cizích jazyků a 2) poptávka studentů se odvíjí od užitečnosti cizího jazyka. Podle jednoho průzkumu se 83 % žáků prvního a druhého stupně základních škol a 94 % studentů sekundárních škol učilo angličtinu jako cizí jazyk. Některá jazyková společenství doufají, že Evropa začne směřovat k více jazykům, včetně jejich vlastního. Tato situace může nastat jako přechodný stav, ale domnívat se, že bude stabilní, je nerealistické. Mezi lety 2005 a 2012 počet osob, které si myslely, že je důležité, aby se jejich děti

44  

 

 

učily francouzsky, poklesl o 13 %. Němčina utrpěla menší pokles, jen 8 % (Eurobarometer 386). Pokud Velká Británie v létě 2016 odhlasuje opuštění EU, pak se může evropský posun k anglofonní elitní dvojjazyčnosti zpomalit nebo zvrátit. Kromě toho se umělá inteligence a strojový překlad spojí v sofistikované překladové aplikace, což udělá z učení se cizím jazykům ještě méně užitečnou činnost. Je možné, a je to dokonce pravděpodobné, že učení se všem linguám francám již dosáhlo nebo brzy dosáhne vrcholu. Identita je samostatná záležitost. Evropané promluvili. V roce 2012 vydala Evropská komise Zvláštní průzkum Eurobarometer 386 s názvem „Evropané a jejich jazyky“. Mezi jeho závěry bylo i následující: 1. Většina Evropanů (81 %) se domnívá, že by se se všemi jazyky používanými v rámci EU mělo zacházet stejně. Vlády by, jinými slovy, neměly upřednostňovat žádná etnolingvistická společenství ani jednojazyčné národní státy. 2. Přibližně devět z deseti lidí (69 %) je toho názoru, že by Evropané měli být schopni hovořit společným jazykem. To odpovídá myšlence evropského komunikačního společenství.   „Demokracie  je  neoddělitelně  spojena  s  jazykem,  a  člověk  by  se  mohl   snažit  přijít  na  to,  jak  dosáhnout  demokracie  bez  komunikačního  společenství.   Vytvoření  smysluplné  vícejazyčné  demokracie  je  oříšek,  který  je  teprve  třeba   rozlousknout.  Je  to  možná  největší  výzva  pro  překonání  evropského   demokratického  deficitu.“      

   

Susan  Wright,  Community  and  Communication:  The  Role  of     Language  in  Nation  State  Building  and  European  Integration  (2000)  

45  

 

 

Zdánlivě rozporuplné názory Evropanů by mohly být zrealizovány pomocí dvojjazyčné identity. Pomocí jazyka identity, který by nebyl úředním jazykem žádného národního státu, by EU uspokojila občanskou potřebu neutrality a zároveň by vytvořila požadované komunikační společenství. Účinky jazykové paralýzy. Evropská unie se stále potýká s krizí v eurozóně, kde finanční politika fungující v severní Evropě není vhodná pro jižní Evropu a fiskální politiky národních států se navzájem příliš liší. Jakékoliv řešení bude vyžadovat sjednocení fiskálních politik členských států, což bude vyžadovat převod významné části fiskálních pravomocí z jednotlivých národních států na Evropskou unii. Pro vyřešení výrazně diskutabilní a politické otázky demokratického rozpočtu musí existovat evropský lid, který může poskytnout legitimitu. Takový lid ale nemůže existovat, dokud nebude existovat evropské komunikační společenství. Vzpomeňte si na definici demokracie z Lincolnovy řeči u Gettysburgu: „vláda lidu, lidem a pro lid“. Evropa nemá „lid“. Většinová vláda má smysl pouze tehdy, je-li to většina ze společenství, které samo sebe uznává a je ve shodě s institucemi veřejné správy. Jen společný jazyk s funkcí identity umožní v období mezi volbami nepřetržitý dialog, který je pro smysluplnou demokracii nezbytný. Být při volbách přehlasován „těmi druhými“ je vnímáno jako tyranie, ne demokracie. Společný jazyk zmenšuje pocit, že jste řízeni někým jiným, což je jádrem krize legitimity Evropské unie. Kromě Euro krize se Evropská unie potýká také s migrační krizí. V době vzniku této eseje byly rozmanité a nekoordinované reakce členských států tak rozporuplné a zaměřené na národní státy, že existovaly obavy o rozpadu schengenského prostoru. Převod pravomoci potřebné k jednotnému a spravedlivému zacházení s imigranty nemůže nastat bez většího pochopení a empatie napříč různě zasaženými členskými státy. To vyžaduje silnější pocit jednotného společenství, což vyžaduje existenci identity. Evropské 46  

 

 

společenství se dokáže lépe potýkat s případy xenofobie, které se v Evropě objevily v důsledku jak imigrace, tak migrace.   „Není  pochyb  o  tom,  že  naše  vnitřní  soudržnost  a  mezinárodní  relevance   jsou  neoddělitelně  propojeny.“    

 

 

Jose  Manuel  Durao  Barrosso,  předseda  Evropské  komise  

 

 

 

Zpráva  o  stavu  Unie,  11.  září  2013  

Obě krize ukazují, že Evropa potřebuje na regionální úrovni reprodukovat shodu, které dosáhla ve veřejné správě národních států. Bez evropského lidu nebude existovat emocionální a demokratická legitimita, která je nezbytná pro včasnou a efektivní reakci evropské politiky na složité otázky. Evropský lid umožní politickým stranám organizovat kampaně v celé Evropě, a nejen tvořit povolební koalice politických stran národních států, jejichž skutečnou agendou je pouze úspěch v příštích národních volbách. Evropská unie zoufale potřebuje výraznou evropskou identitu, která vyžaduje existenci komunikačního společenství. 4.2 Elitní dvojjazyčnost post koloniálních národních států Ve druhé polovině 20. století bylo mnoho nově samostatných států jazykově rozmanitých a vidělo neúprosnou potřebu jazykové racionalizace. Tyto státy však nechtěly územní jednojazyčnost. Po svém zápase s problémem dosažení soudržnosti za revoluce si byly plně vědomy rozvratného potenciálu upřednostnění jakéhokoliv domácího jazykového společenství. A tak ve většině případů byl „nejbezpečnější“ jazyk pro racionalizaci bývalý koloniální jazyk. Určení bývalého koloniálního jazyka úředním jazykem byl pokus o vytvoření dvojjazyčné identity s vnějším přirozeným jazykem, což je nejsložitější cesta, jak dvojjazyčné identity dosáhnout. 47  

 

 

V důsledku toho zanedbávaly koloniální vlády potřeby obyvatel, a tak nově vzniklé samostatné státy postrádaly rozsáhlý vzdělávací systém. Postrádaly rovněž prostředky k jeho vybudování. Výsledkem byly neúčinné snahy naučit obyvatele koloniální jazyk a nespravedlivé zvýhodnění obyvatel, kteří ho již uměli. Lidé, kteří pracovali ve správních orgánech koloniální vlády, byli zvýhodněni dvakrát. 1) znali elitní jazyk veřejné správy a 2) chápali úlohu a moc byrokratického vládnutí. Téměř nevyhnutelně se tedy z plynulých mluvčích koloniálního jazyka stala v nových státech privilegovaná vrstva. Není žádným překvapením, že soukromé zájmy snížily motivaci k výraznému rozšíření počtu mluvčích elitního jazyka. Výsledek lze nazvat „elitní dvojjazyčnost“. Elitní dvojjazyčnost je vážnou překážkou pro postup do vyšších pater společenského žebříčku a pro vytvoření střední třídy. Elitní dvojjazyčnost nevytváří shodu. Nejlepším způsobem pro dosažení shody je dvojjazyčná identita, které se přirozeným jazykem dosahuje obtížně. Obchodní jazyky jako Riau Malay (indonéská bahasa) a kiswahili jsou jednodušší než většina přirozených jazyků. Co bude zvoleno, ale samozřejmě záleží na příslušném politickém zřízení. Nicméně by bylo mnohem účinnější (šetrnější k rozpočtu a rychlejší), aby jazyková politika nahradila standardní evropský dialekt upraveným dialektem, který by neobsahoval zbytečné složitosti, jež činí výuku jakéhokoliv přirozeného jazyka složitou a nákladnou. Další kapitola pojednává o následujícím.  

„  Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát.“ Evangelium podle Marka 3,25, český ekumenický překlad  

48  

 

 

4.3 Závěr: Je-li dům vnitřně rozdělen, nebude moci obstát Evropským národním státům trvalo desítky let, které byly doprovázeny obvykle krveprolitím a vždy nátlakem, než dosáhly územní jednojazyčnosti, která jim následně zajistila shodu. Vyplatilo se to i přesto, že cena byla veliká. Jazyková racionalizace vytvořila podmínky potřebné pro demokratickou legitimitu - shodu. Současný problém Evropy je její neschopnost dosáhnout legitimity na úrovni Evropské unie. Dokud nebude dosaženo shody mezi správními institucemi EU a evropským komunikačním společenstvím, bude i nadále chybět důležitá emocionální a demokratická legitimita. Evropská unie se nebude moci přiblížit „ještě těsnější unii“ a dříve nebo později se rozpadne. Stejně jako EU i ostatní regionální instituce přímo usilují o ekonomickou a politickou integraci. Úspěch či neúspěch EU těmto organizacím poskytne informace o tom, co dělat a čeho se vyvarovat. To ale neznamená, že nemohou prokázat vedoucí postavení v oblasti jazykové racionalizace a přijmout dvojjazyčnou identitu dříve než EU. Postkoloniální státy s mnoha původními jazyky čelí stejnému problému jako EU. Možností je ale dvojjazyčná identita, jak ukazuje Indonésie a Tanzanie. Aby se státy přesunuly od současné elitní dvojjazyčnosti k dvojjazyčné identitě, musí zvolit nebo vytvořit optimální jazyk odpovídající jejich specifickému politickému zřízení. Někdejší koloniální jazyky nefungují dostatečně dobře. Je ironické, že se jak bývalé kolonie, tak evropské koloniální mocnosti potýkají s absencí shody. Jak zjistíme, společné problémy mohou nabídnout potenciální synergii. To je téma jedné z následujících kapitol.

49  

 

 

„... obrovský stupeň komplikovanosti, se kterým je jazyk spojen, je naprosto zbytečný.“ John McWhorter What Language Is (2011)

Kapitola 5. Učení musí být snadné Tato kapitola ukazuje, že jakýkoliv jazyk lze upravit tak, aby bylo mnohem jednodušší se jej naučit. Jednoduchost je relativní. Jazyk, který je jednoduchý pro Západoevropany, může být těžší pro Východoevropany. Nebo to může být opačně. Každopádně jakýkoliv jazyk bude jednodušší pro všechny, budou-li z něj odstraněny zbytečné ozdoby a nepravidelnosti, a budou-li vytvořena jasná pravidla. Abychom vychovali generaci, která bude z dvojjazyčné identity těžit, je důležité, aby byl jazyk širší jazykové identity jednoduchý na naučení. Pokud tomu tak nebude, pak výsledkem pravděpodobně bude elitní dvojjazyčnost, která nedokáže dosáhnout shody. To byl osud mnoha postkoloniálních států, které se pokusily provést racionalizaci za použití přirozeného jazyka.

  „Proč  by  měl  mít  jazyk  tvary,  které  jsou  jen  proklínanými  výjimkami  z   pravidel?  K  čemu  jsou  dobré,  kromě  toho,  že  dětem  dávají  prostor  dělat  roztomilé   chyby,  že  poskytují  materiál  pro  vtipné  verše  a  že  cizojazyčným  studentům  dělají   ze  života  peklo?“    

 

 

 

 

Steven  Pinker,  Words  and  Rules  (1999)  

5.1 Schématičtější nebo přirozenější Umělé jazyky jsou kombinací schématických (založených na pravidlech) a přirozených dílčích složek. Některé umělé jazyky jsou více 50  

 

 

schematické, jiné více přirozené. V této části se krátce podíváme na typy umělých jazyků. Jeden více schematický (esperanto) a druhý více přirozený (interlingua). 5.1.1 Schématičtější: Snadný na naučení. Jediný umělý jazyk, který vstoupil do našeho kolektivního povědomí, je esperanto. Byl navržen na konci 19. století lingvistou Ludvíkem Lazarem Zamenhofem. Jeho cílem bylo vytvořit snadno naučitelný a kulturně neutrální jazyk, který by podpořil soulad mezi lidmi z různých jazykových společenství. Jak jednou vyjádřil ve svém dopise: V Białystoku byli obyvatelé rozděleni do čtyř rozdílných skupin: Rusové, Poláci, Němci a Židé; všichni mluvili svým vlastním jazykem a na ostatní pohlíželi jako na nepřátele. V takovém městě citlivé povahy cítí více intenzivně než kdekoli jinde, tu bídu způsobenou jazykovým rozdělením a na každém kroku vidí, že jazyková rozmanitost je prvním, nebo přinejmenším nejvlivnějším důvodem rozdělení lidského rodu do znepřátelených skupin.

V době, kdy nacionalismus způsobil revoluci v evropské politice, byl jeho idealistický projekt přijat některými lidmi jako protijed na destruktivní potenciál etnolingvistické xenofobie. Nacionalismus vyhrál, ale možná jen dočasně. Časy se změnily, stejně jako se změnily naše potřeby. Co esperanto udělalo správně: Naučitelnost. Zamenhof chytře použil vysoce schematický design tak, aby bylo esperanto snadné na naučení. Esperanto je založeno na pravidlech, která z něj dělají daleko jednodušší jazyk na naučení, než jsou přirozené jazyky. Jak moc jednodušší je? Institute of Cybernetic Pedagogy (Německo) porovnal čas, který potřebovali francouzští studenti středních škol k získání rovnocenných znalostí esperanta a tří přirozených jazyků: angličtiny, němčiny a italštiny. Výsledky byly velmi působivé: 51  

 

 

němčina

2000 hodin

angličtina

1500 hodin

italština

1000 hodin

esperanto

150 hodin

Jelikož jsou francouzština a italština románské jazyky, trvalo studentům kratší dobu naučit se stejné množství italštiny jako němčiny. Angličtina, ačkoliv je to germánský jazyk, je francouzštinou silně ovlivněna, a tak se zařadila mezi němčinu a italštinu. Důležitým údajem je však obrovský rozdíl mezi časem stráveným studiem přirozeného jazyka a časem stráveným studiem esperanta. Každý, kdo někdy studoval cizí jazyk, ví, že studium přirozeného jazyka je velmi obtížné. Pro úspěch dvojjazyčné identity, a pro vyhnutí se elitní dvojjazyčnosti, je důležité zvolit snadno naučitelný jazyk. Takže Zamenhofovy nejdůležitější úvahy při výběru širšího jazyka pro dvojjazyčnou identitu byly správné: musí být jednoduchý na naučení. Tyto přesvědčivé výsledky (replikované ve studiích plánování korpusu) ukázaly, proč je správně navržená dvojjazyčná identita lepší metodou než snaha dosáhnout shody jakýmkoliv neupraveným přirozeným jazykem. Co esperanto udělalo špatně. Zásadní chybou, které se Zamenhof dopustil, bylo přesvědčení, že by jeho jazyk měl být neutrální. Výhody, které se studiem určitého jazyka přicházejí, musí být větší než energie do studia vynaložená, jinak se žádný rozumný člověk nebude studiem daného jazyka obtěžovat. Jazyk, který je oddělen od všech kultur, postrádá mnoho výhod, které by studenty motivovaly. Tento jazyk bude mít strašné síťové externality a pravděpodobností citlivost učení hovoří výrazně v neprospěch proti jakémukoliv jazyku, který nemá podporu v soudržném společenství. A tak i přesto, že je esperanto daleko jednodušší než angličtina (a to velice zjevně),

52  

 

 

je jeho studium téměř nepřínosné. Esperantisté jsou malá komunita lidí roztroušená (z velké části) po celé Evropě.

  „Když se někdo rozhodne naučit přirozený jazyk, budou existovat desítky, ne-li stovky, milionů rodilých mluvčích, se kterými bude mít jistotu možnosti komunikace, což je silný podnět a obrovská zásobárna příležitostí. V případě umělého jazyka však žádná jistota neexistuje. Zda se snaha vyplatí, bude ve velké míře záležet na tom, zda bude dostatečný počet lidí (či vlád) ochoten vytvářet a udržovat úsilí potřebné ke studiu a používání stejného umělého jazyka...“ Prof. Philippe Van Parijs, Linguistic Justice for Europe and for the World (2011)

Neutralita byla tedy pro zavedení a rozšíření esperanta překážkou. To ale neovlivňuje vhodnost esperanta pro použití v rámci politiky dvojjazyčné identity. Pokud by si jej jakákoliv vláda vybrala, znamenalo by to okamžité vytvoření uceleného společenství a stále by bylo snadné se jej naučit. Dokud ale esperanto nedostane vládní podporu, zůstane i nadále okrajovým jazykem se skromným počtem uživatelů-idealistů. 5.1.2 Přirozenější: Snadné porozumění. V roce 1924 byla založena Mezinárodní asociace pro pomocný jazyk (IALA; International Auxiliary Language Association). Jejím primárním úkolem bylo vytvořit přední umělé jazyky: esperanto (1887), latino sine flexione (1903), ido (1907) a occidental (1922). Později přidala ještě novial (1928) a esperanto II (1937). Po letech výzkumů vedených významnými lingvisty z předních univerzit, a to jak v Evropě, tak ve Spojených státech, dospěla IALA k závěru, že žádný z jejích návrhů není optimální a že nejvhodnější umělý jazyk by byl přirozenější. Vyvodili z toho, že velmi schematické jazyky, ať již by byly jakkoliv elegantní, jsou až příliš neosobní. Věřili, že snadné pochopení stávajícími jazykovými 53  

 

 

společenstvími je mnohem důležitější než jednoduchost učení. Snadné učení by pak bylo důsledkem jeho srozumitelnosti. Asociace IALA se pak od výzkumů návrhu jazyků přesunula k vytvoření přirozeného a záměrně eurocentrického jazyka: interlingua. Pro nalezení jeho slovní zásoby použili protokol (algoritmus). Počínaje sadou kontrolních jazyků (angličtina, francouzština, italština, španělština a portugalština společně s němčinou a ruštinou ve vedlejší roli) porovnala IALA synonymní výrazy nacházející se v těchto kontrolních jazycích, a vybrala ten výraz, který měl největší počet společných rysů. To je jeden z důvodů, proč byl pro tento jazyk vybrán název interlingua (mezi jazyky). Jelikož IALA použila techniku vybírání slov z přirozených jazyků, namísto schematického vytváření nových slov, je interlingua navržena mnohem přirozeněji než esperanto. V roce 1954 zveřejnila IALA gramatiku interlinguy a interlinguo-anglický slovník obsahující 27000 výrazů. Co udělala interlingua dobře: Nejběžnější slovní zásoba. Interlingua systematicky propojila většinu evropských jazykových skupin použitím jejich modální (nejběžnější) podoby._ Mnohé výrazy z interlinguy mají stejné, nebo velice podobné, protějšky ve více než jednom evropském jazyce. Mluvčí jakéhokoliv z románských jazyků by měli mít učení interlinguy velice snadné, jelikož v jazycích, ze kterých interlingua vychází, hrála velkou roli i latina. Ve skutečnosti je interlingua srozumitelná prakticky okamžitě pro mnoho Evropanů. Co udělala interlingua dobře: Minimální gramatika. Pro vytvoření gramatiky využila IALA stejné kontrolní jazyky. Aby byla interlingua snadno naučitelná, minimalizovali její gramatiku tak, že vynechali jakýkoliv jev, který se nenacházel ve všech kontrolních jazycích. Například, protože angličtina nemá konjunktiv (spojovací způsob) a francouzština zase průběhové časy,

54  

 

 

interlingua nemá ani jedno. Méně rozsáhlá gramatika je výhodnější pro studenty, ale zároveň nenarušuje komunikační funkci interlinguy. Neexistující gramatický rod. Další příklad skromné gramatiky interlinguy je absence gramatického rodu. Slovo rod v tomto případě vyjadřuje jen kategorii (třídu), ale přesto se často říká, že jazyky mají mužská či ženská podstatná a přídavná jména. Němčina navíc používá i střední rod (neutrum): der löffel (lžíce) je mužského rodu, die gabel (vidlička) je ženského rodu a das messer (nůž) je rodu středního. Tři různé rody jen pro příbor? Některé evropské jazyky mají ještě složitější gramatický rod. Čeština má mužský, ženský a střední rod. Dále pak dělí mužský rod (ale ne ženský a střední) na životný a neživotný s rozdílnými formami. Přídavná jména musí být ve shodě s podstatnými jmény - s výjimkou toho, že shoda s životnými podstatnými jmény se vyskytuje pouze v genitivu/akuzativu jednotného čísla a nominativu množného čísla. Opravdu! Angličtina již gramatický rod nemá, což je důvod, proč mají rodilí mluvčí angličtiny při studiu kontinentálních jazyků s tímto konceptem problém. Jelikož se přiřazování rodů v evropských jazycích liší, je koncept gramatického rodu obtížný i pro studenty, jejichž rodný jazyk tento koncept má. Proč je španělský nos jiného rodu než portugalský nos?

  „Ohebnost  je  úžasná  a  zároveň  nesnesitelná,  a  také  je  pro  komunikaci   naprosto  zbytečná.  Každý  jazyk,  který  ohebnost  má,  to  tak  trochu  přehnal.  A  ta   protivná  nepravidelná  slovesa...  nejsou  nezbytná  k  tomu,  aby  nás  ostatní   pochopili,  a  ani  nejsou  v  žádném  ohledu  kulturním  prvkem,  jsou  to  je  trhliny  v   dlažbě  po  tisíciletí  namáhané  dupáním  a  slunečním  svitem.“    

 

 

 

John  McWhorter,  The  Power  of  Babel  (2001)  

55  

 

 

Gramatický rod je naprosto zbytečný, a tak ho v interlinguě nenajdete. Samozřejmě si ale interlingua ponechala skutečný rod. Osobní zájmena obsahují zájmena „on“ a „ona“. Přivlastňovací zájmena obsahují zájmena „jeho“ a „její“. Méně časování. Slovesa románských a germánských jazyků jsou velmi ohebná. Jedná se o přidávání přípon. Časují se, aby odpovídala podmětu (já, ty, on, ona,...). Slovesa se časují také proto, aby odrážela slovesný čas, což je umístění v čase (minulost, přítomnost, budoucnost). Časováním se vyjadřuje i slovesný vid, který odlišuje časový úsek od opakující se činnosti nebo od průběžného časového úseku. Časováním vyjadřujeme i slovesný způsob, který určuje nezbytnost, povinnost, pravděpodobnost či schopnost. Čas, vid a způsob mohou být sloučeny do jediného časování, jako například nedokonavý vid s minulým časem vytváří imperfektum, které se svým časováním liší od perfekta. Časování podle osoby, času, vidu a způsobu je pro studenty velmi matoucí. Obzvláště problematické je pak porozumění mluvenému jazyku, kvůli rychlosti a kompresi normálního projevu. Nesnadnějším způsob zjednodušení jazyka je odstranění časování podle osoby. Vyjadřování osoby časováním slovesa je díky osobním zájmenům redundantní. To je v románských jazycích tak časté, že mluvčí španělštiny a portugalštiny obecně osobní zájmena vynechávají. Ale pro studenty je jednodušší používat osobní zájmena a vynechat časování. Za několik stran uvidíte ohromující redukci časování, které bylo dosaženo v souvislosti s umělým jazykem nazývaným afrançaise. Pravidelná slovesa. Pokud pro studenty nebylo dostatečně obtížné časování, pak jim učení ztíží převládající nepravidelná slovesa, která jsou obecně používanější než pravidelná slovesa. Občas je nepravidelný kořen 56  

 

 

slovesa, ke kterému jsou připojovány přípony. Občas jsou nepravidelné přípony. Občas je nepravidelné obojí. Interlingua je vždy pravidelná, nepočítáme-li zkrácené formy některých nejčastěji používaných sloves. Interlingua vždy používá infinitivní tvar slovesa jako kořen a jen několik pravidelných přípon pro vyjádření času, vidu a způsobu. Tento přístup bude rovněž znázorněn v nadcházejícím pojednání o jazyce afrançaise. Co udělala interlingua špatně: Nemá podporu. Interlingua je jazyk s mimořádným návrhem vytvořený skupinou expertů. Tak proč má jen několik tisíc mluvčích?_ Protože nemá vládní podporu. Takže stejně jako v případě esperanta je motivace pro studium interlinguy nedostatečná. Skutečnost, že interlinguě do jisté míry rozumí již stovky milionu Evropanů, je vynikajícím důvodem, proč by o ní měla uvažovat Evropská unie, ale na individuální úrovni nebude dostatečná motivace, dokud nezíská vládní podporu. Interlingua bude fungovat, stejně jako by fungovalo esperanto. 5.1.3 Esperanto nebo interlingua: Naučitelný vs. srozumitelný. Neznám žádné studie, které by se zabývaly srovnáním míry obtížnosti esperanta a interlinguy pro učení. Jakákoliv vláda, která o některém z těchto jazyků přemýšlí, by si je měla porovnat sama. Pak by měl být vybrán ten jazyk, který bude pro její občany jednodušší, nedojde-li daná vláda k závěru, že nejjednodušší by bylo navržení jejího vlastního jazyka. Zde jsou příklady esperanta a interlinguy. esperanto Patro Nia, kiu estas en la ĉielo, via nomo estu sanktigita. Venu via regno, plenumiĝu via volo, kiel en la ĉielo, tiel ankaŭ sur la tero. Nian panon ĉiutagan donu al ni hodiaŭ. Kaj pardonu al ni niajn ŝuldojn,kiel ankaŭ ni pardonas al niaj ŝuldantoj. Kaj ne konduku nin en tenton,sed liberigu nin de la malbono Amen.

57  

 

 

interlingua Patre nostre, qui es in le celos, que tu nomine sia sanctificate; que tu regno veni; que tu voluntate sia facite como in le celo, etiam super le terra. Da nos hodie nostre pan quotidian, e pardona a nos nostre debitas como etiam nos los pardona a nostre debitores. E non induce nos in tentation, sed libera nos del mal. Amen.

Odhaduji, že esperanto by lépe vyhovovalo východní a interlingua západní Evropě. Rozhodování o tom, který z těchto jazyků by lépe vyhovoval Evropské unii, by vyžadovalo údaje o relativní jednoduchosti pro mluvčí germánských, románských, slovanských a ostatních evropských jazyků. 5.2 Vlastní tvorba: Intrajazyky a interjazyky V této části je tvorba jazyků přirozenou cestou rozdělena do dvou kategorií: intrajazyky a interjazyky. Intra znamená „uvnitř“ a inter znamená „mezi“ nebo „napříč“. Intrajazyk je vytvořen upravením jediného přirozeného jazyka. Interjazyk je vytvořen kombinací a úpravou dvou či více přirozených jazyků, a je tedy „mezi“ nebo „napříč“ svými zdrojovými jazyky. Interlingua je interjazyk, vytvořený „napříč“ pěti zdrojovými jazyky. Intrajazyky. Protože vychází jen z jednoho jazyka, je intrajazyk ve skutečnosti dialektem svého zdrojového jazyka. Intrajazyk je okamžitě přístupný mluvčím zdrojového jazyka, velmi přístupný mluvčím jazyků podobných zdrojovému jazyku a také bude mnohem jednodušší pro mluvčí ostatních jazyků. Intrajazyky jsou zvláště vhodné pro využití v oblastech, které mají v současnosti problém s elitní dvojjazyčností. Umělý intrajazykový dialekt by nejen snížil náklady studentů a vlády, ale dokázal by mnohem efektivněji zvýšit počet mluvčích při přechodu z elitní dvojjazyčnosti na dvojjazyčnou identitu. 58  

 

 

O několik stránek níže představím jako příklad intrajazyka jazyk afrançaise. Afrançaise je vytvořený dialekt francouzštiny, který by mohl být použit k omezení elitní dvojjazyčnosti ve frankofonní Africe. Odtud jeho jméno. Pokud by měla jedna či více frankofonních zemí či organizací o afrançaise zájem, musely by provést důkladný průzkum a navrhnout úplný intrajazyk, který by mohl využít prvky, o nichž budu za chvíli hovořit. Interjazyky. Jelikož interjazyk může být jakoukoliv kombinací zdrojových jazyků, může být navržen tak, aby efektivně propojil jakoukoliv skupinu společenství a její vládu. Tato kapitola představuje interjazyk americano, který by byl vhodný zejména pro Latinskou Ameriku. Myslím, že vhodným kandidátem pro podporu americana je Společenství latinskoamerických a karibských států. Stejně jako v případě afrançaise ve frankofonní Africe by potenciální zájemce o americano měl důkladně posoudit možnosti jeho návrhu a americano by následně do jisté míry mělo sloužit jen jako odrazový můstek. Existuje zřejmá spojitost mezi intrajazyky a interjazyky. Zcela vlevo by se nacházely intra jazyky. Vedle nich bezprostředně napravo by se nacházely interjazyky vycházející ze dvou zdrojových jazyků. Vedle nich by pak postupně byly interjazyky vycházející ze stále vyššího počtu zdrojových jazyků. V části, která by znázorňovala stejný počet zdrojových jazyků, by více vpravo stály jazyky s větší podobností zdrojových jazyků a více vlevo by stály jazyky s menší podobností zdrojových jazyků. Vypadalo by to následně: afrançaise → (intra)

americano → (2 blízké zdroje)

frenglish + spanglish → (2 vzdálené zdroje)

59  

 

interlingua (5 zdrojů)

 

Obecně platí, že čím více nalevo se jazyk nachází, tím více bude bezprostředně dostupný pro mluvčí jeho zdrojového jazyka. Čím více je jazyk napravo, tím více bude existovat společenství nebo regionálně přidružených národních států, pro které bude tento jazyk využitelný. Zdrojové jazyky a jejich počet by byly určeny potřebami vlády, která by je podporovala. V tomto kontextu se můžeme podívat na prototyp intra jazyka (afrançaise) a tři prototypy interjazyků (americano, spanglish a frenglish).

  „Lze  jen  těžko  uvěřit,  že  existuje  skutečný  a  trvalý  rozvoj,  když  tolik  lidí   nezná  svá  ústavní  a  zákonná  práva,  nerozumí  rozvojovým  cílům  svých  vlád  a   nemůže  aktivně  uplatňovat  svá  základní  demokratická  práva  jen  proto,  že  jsou   napsána  cizím  jazykem.“       (1990)  

Pauline  G.  Djite,  Language  Problems  and  Language  Planning  

5.2.1 Intrajazyk nazývaný afrançaise. afrançaise je „vytvořeným dialektem“ francouzštiny, není to umělý jazyk. Existují tři rozdíly mezi dialektem afrançaise a standardní francouzštinou: slovesa jsou vždy pravidelná, časování sloves je mnohem jednodušší a neexistuje gramatický rod. Těchto pár jednoduchých, ale velmi významných rozdílů dělá z afrançaise mnohem jednodušší jazyk na naučení, ale zároveň zachovává vzájemnou srozumitelnost s dalšími francouzskými dialekty. Jednoduchost studia dialektu afrançaise může rozšířit a prohloubit jakékoliv frankofonní komunikační společenství, jelikož promění elitní dvojjazyčnost v její inkluzivní formu, tedy dvojjazyčnou identitu. Podporující vláda by mohla snadno přidat další prvky. Tři prvky návrhu dialektu afrançaise Tyto tři změny jsou nejjednodušeji dosažitelné a výrazně zvyšují jednoduchost akvizice. Velká část prvních dvou let výuky francouzštiny se 60  

 

 

zaměřuje na stovky nepravidelných sloves a samotné časování. Odstranění nepravidelností a zjednodušení časování vytvořilo z afrançaise mnohem jednodušší jazyk. Třetí změnou bylo vynechání gramatického rodu standardní francouzštiny. Infinitivní kořeny = 100% pravidelná slovesa. Nepravidelná francouzská slovesa nejsou nepravidelná konzistentně, a tak si studenti musí zapamatovat: 1) která slovesa jsou nepravidelná, 2) ve kterých časech jsou nepravidelná, 3) jestli je nepravidelný kořen, přípony nebo obojí a 4) samotný nepravidelný tvar. Nepravidelná slovesa jsou obzvláště problematická, protože se mezi nimi nachází neúměrné množství nejběžnějších sloves. Následující tabulka ukazuje deset nejběžnějších francouzských sloves pouze v jediném čase (přítomném indikativu). Jedině parler (tučně) je pravidelné. Jeho pravidelné koncovky (-er) jsou podtrženy. Ostatních devět nepravidelných sloves není konzistentně nepravidelných. To se pak můžeme divit, jak se vůbec může někdo francouzštinu jako cizí jazyk naučit, ale francouzština patří pouze mezi průměrně obtížné jazyky. Afrançaise dělá ze všech francouzských sloves slovesa pravidelná tak, že používá celý tvar infinitivu slovesa (jak je uveden ve slovníku) jako kořen pro celé časování. Používáním infinitivu jako kořene ulehčí rozpoznání sloves jak

psaných, tak vyslovených. Okamžité rozpoznání je klíčové pro plynulost konverzace a velmi užitečné je i při čtení. Například kořen původně nepravidelného slovesa „être“ je vždy „être“ a kořen původně pravidelného slovesa „parler“ je vždy „parler“. Zapamatování kořenů a rozpoznání sloves už nemůže být snadnější.

61  

 

 

être – být (je suis, tu es, il est, nous sommes, vous êtes, ils sont) avoir – mít (j'ai, tu as, il a, nous avons, vous avez, ils ont) parler – mluvit (je parle, tu parles,il parle, nous parlons, vous parlez, ils parlent boire – pít (je bois, tu bois, il boit, nous buvons, vous buvez, ils boivent faire – dělat (je fais, tu fais, il fait, nous faisons, vous faites, ils font) vouloir – chtít (je veux, tu veux, il veut, nous voulons, vous voulez, ils veulent) voir – vidět (je vois, tu vois, il voit, nous voyons, vous voyez, ils voient) aller - jít (je vais, tu vas, il va, nous allons, vous allez, ils vont) pouvoir – dokázat (je peux, tu peux, il peut, nous pouvons, vous pouvez, ils peuvent) savoir – vědět, znát (je sais, tu sais, il sait, nous savons, vous savez, ils savent)

Pět koncovek = Snadné skloňování sloves. Dalším rozdílem je snadné časování sloves. Časovat slovesa znamená přidat příponu odpovídající osobě, času, vidu a způsobu. Slovesa ve francouzštině mají 84 přípon uvedených v následující tabulce, a to jsou jen přípony sloves končících na -ir. Existují také přípony pro slovesa končící na -ar, -er a -re. V tabulce je znázorněno, jak afrançaise zásadně redukuje počet přípon, protože na rozdíl od standardní francouzštiny při časování nebere ohled na „osobu“. Časování odpovídající osobě není v afrançaise nutné, protože je vždy použito osobní zájmeno. Vynechání redundantní osoby znamená, že je nutné mít pouze přípony pro každou kombinaci času, vidu a způsobu. Stejné přípony mohou být použity bez ohledu na koncovky kořenů sloves, a tak si studenti musí pamatovat o alespoň 90 % méně informací. Jelikož složené časy používají stejných přípon jako odpovídající prosté časy (plus příčestí přítomné), je třeba znát jen sedm přípon. Přípony jsou následující: 1) přidáním „ó“ vznikne přítomný čas oznamovacího způsobu, 2) přidáním „ió“ vznikne přítomný čas spojovacího způsobu (konjunktivu), 3) přidáním „á“ vznikne minulý čas oznamovacího způsobu, 4) přidáním „é“ vznikne budoucí čas, 5) přidáním „ú“ vznikne podmiňovací způsob (kondicionál), 6) přidáním „í“ vznikne préterium a 7) přidáním „íá“ vznikne minulý čas spojovacího způsobu (konjunktivu). 62  

 

 

Následující tabulka porovnává časování jednoho slovesa ve standardní francouzštině a v afrançaise. Tabulka jen částečně ukazuje, o jak mnoho jednodušší časování může být, protože uvádí pouze přípony pro francouzská slovesa končící na -ir, zatímco afrançaise používá uvedené přípony pro všechna slovesa. (Použité přípony jsem vybral já, ale mohou být použity i jiné.) Osobní zájmena jsou z tabulky vynechána. Není uveden ani rozkazovací způsob. Rozkazovací způsob by použil infinitivní tvar. Tón a hlasitost vyjadřují stupeň naléhavosti. (Standardní francouzština má pro rozkazovací způsob čtyři přípony.) Jelikož nejtěžším úkolem pro dosažení jazykové dokonalosti je porozumění a schopnost běžné konverzace, je velice výhodné, když musíme porozumět a vytvořit jen zlomek toho, co vyžaduje standardní dialekt. Kombinace snadného časování a neexistujících nepravidelných sloves znamená, že zapamatování sloves v dialektu afrançaise vyžaduje pouze zlomek úsilí, které je potřeba pro zapamatování sloves ve francouzštině. Tak se bude slovesy zabývat jen jedna kapitola, a ne polovina učebnice.

French Simple Tenses

Afrançais

French Compound Tenses

Indicatif Présent dors

dormons

dors

dormez

dort

dorment

Indicatif Passé Composé

dormiró

ai dormi

avons dormi

as dormi

avez dormi

avoiró

a dormi

ont dormi

dormite

63  

 

Afrançais

 

Indicatif Imparfait dormais

dormions

dormais

dormiez

dormait

dormaient

Indicatif Plus-Que-Parfait

dormirá

avais dormi

avions dormi

avoirá

avais dormi

aviez dormi

dormite

avait dormi

avaient dormi

Indicatif Futur dormirai

Indicatif Future Antérieur

dormirons

dormiras dormirez dormira

dormiré

dormiront

aurai dormi

aurons dormi

avoiré

auras dormi

aurez dormi

dormite

aura dormi

auront dormi

Indicatif Passé Simple dormis

dormîmes

dormis dormîtes dormit

Indicatif Passé Antérieur

dormirí

dormirent

eus dormi

eûmes dormi

eus dormi

eȗtes dormi

eut dormi

eurent dormi

Conditionnel Présent dormiras

dormirions

dormiras dormirait

dormirú

aurions dormi

dormiriez

aurais dormi

auriez dormi

dormiraient

aurait dormi

auraient dormi

Subjonctif Présent dormions

dormes

dormiez

dorme

dorment

dormirío

dormît

dormissent

aie dormi

ayons dormi

aies dormi

ayez dormi

avoirío

ait dormi

aient dormi

dormite

dormiría

eusse dormi

eussions dormi

eusses dormi

eussiez dormi

avoiría

eȗt dormi

eussent dormi

dormite

  64  

 

dormite

Subjonctif Plus-Que-Parfait

dormissions

dormisses dormissiez

avoirú

Subjonctif Passé

Subjonctif Imparfait dormisse

dormite

Conditionnel Passé (1re form) aurais dormi

dorme

avoirí

 

Neexistující gramatický rod. Třetím prvkem návrhu je zrušení gramatického rodu. Jelikož jsem o gramatickém rodu hovořil již dříve ve spojitosti s interlinguou, nebudu se jím zabývat znovu. Slovní zásoba. Slovní zásobu afrançaise tvoří standardní francouzština. Proto je afrançaise dialekt francouzštiny, a nikoli umělý jazyk jako esperanto či interlingua. 5.2.2 Interjazyk nazývaný americano. Protože interjazyk vychází z alespoň dvou zdrojových jazyků, není dialektem, a to i v případě, že jsou si zdrojové jazyky velice blízké. Interjazyk, který kombinuje podobné jazyky, může být téměř okamžitě přístupný mluvčím kteréhokoliv zdrojového jazyka.   „Jazykové  míšení  není  jen  obvyklé,  ale  i  neškodné.  Smíchání  dvou  či  více   jazyků  nepředstavuje  žádné  nebezpečí;  není  to,  jako  když  zkřížíte  koně  s  oslem  a   vznikne  neplodný  mezek.“    

 

 

 

John  McWhorter,  What  Language  Is:  And  What  

 

 

 

 

It  Isn't  and  What  It  Could  Be  (2011)  

Americano. Je můj název pro interjazyk, který jako zdrojové jazyky využívá španělštinu a portugalštinu. Jelikož většina mluvčích španělštiny a portugalštiny žije v Latinské Americe, byl by americano užitečný interjazyk pro udržení latinskoamerické pospolitosti. Dne 23. února 2010 bylo v Playa del Carmen v Mexiku založeno Společenství latinskoamerických a karibských států, které sdružuje celkem třicet tři zemí. Tyto země mají celkem asi 560 milionů obyvatel, což je o 230 milionů více než USA a o 60 milionů více než EU. Pro Společenství latinskoamerických a karibských států bude dosažení vlivu odpovídajícího populaci společenství vyžadovat úzce sladěný ekonomický a politický postup. Latinskoamerická identita založená na americanu může napomoci dosažení 65  

 

 

zmíněného souladu. Pokud mluvíte portugalsky nebo španělsky, pak pravděpodobně budete rozumět i americanu. Zde je příklad: Según o nuevo testamento, apos o gran inundación, o primero ciudad será o reconstrucción de Babel. Otras fuentes lo llamaró Babilu, o nombre acadio para Babilonia. Sus ruinas seró encontraró em o Irak. Babel será um ciudad cosmopolita, a o gente de grandes distancias. A diferencia de o ciudades cosmopolitas de hoy, todo o mundo hablará o mismo idioma. O dirigentes de Babel quererá ambicioso, impresionante arquitectura e comenzará o construcción de um torre de altura que será suficiente para alcanzar o cielo. O torre no será para glorificar Dios, será para glorificar a hombre. Por será vanidad, Dios infligirá um multitud de Babel de o lenguas. O consiguiente incapacidad para comunicarse crearadó tanta discordia que trabajará en la torre, se detenerá. Alejaradó de la gente de Babel. Pronto, o mundo será llenar de o comunidades con lenguas mutuamente ininteligibles e amargó antagonismos. Návrh americana. Pro účely návrhu americana jsem rozdělil slovní zásobu na lexikální (obsahová) slova, která pocházejí ze španělštiny, a na gramatická (funkční a strukturální) slova, která pocházejí z portugalštiny. Smíšenou slovní zásobu jsem zkombinoval se třemi prvky návrhu z afrançaise: pravidelná slovesa, zjednodušené časování a absence gramatického rodu. Slovní zásoba. Gramatická slova jsou tzv. uzavřená kategorie, protože se nemění. Dodatky, odstranění či změny jsou neobvyklé. Což je v kontrastu s lexikálními slovy založenými na španělštině, která jsou tzv. otevřená kategorie, kde jsou dodatky, odstranění a změny časté. Například vznik internetu vytvořil mnoho nových lexikálních slov (web, bot, google), ale jen několik gramatických slov, pokud vůbec nějaká. 66  

 

 

Přestože existuje méně gramatických slov než lexikálních, jejich výskyt je mnohem častější. Znalost významu gramatických slov je také důležitější pro porozumění. Obecně existuje mnoho synonym, nebo jiných způsobů, jak vyjádřit význam lexikálního slova, také nám může často napovědět kontext, ale pokud neznáme význam gramatického slova, často se nepohneme z místa. Takže i když se španělští mluvčí musí naučit méně slov, tolerance chyb bude menší. Převaha příbuzných slov znamená, že se obě jazyková společenství nebudou muset učit rozsáhlou slovní zásobu. Důležitým důvodem pro využití portugalských gramatických slov je skutečnost, že jsou většinou krátká a obvykle používají fonémy, které se nacházejí v obou jazycích. Americano využívá pravidelnější fonologii (zvuk) a ortografii (pravopis) španělštiny. To je pro studenty velmi užitečné. Snad je rovnováha mezi podílem španělštiny a portugalštiny racionální, přijatelná a spravedlivá. Rovnováhu lze upravovat (například používáním portugalských výrazů pro řadové a základní číslovky), dokud nebude dosaženo shody. Správnou rovnováhu mezi větší, španělsky mluvící populací a menší, portugalsky mluvící populací, určí vlády, které návrh americana dokončí. Infinitivní kořeny. Stejně jako afrançaise, i americano používá infinitivní tvar sloves jako jejich kořen. To znamená, že budou vždy pravidelná. Nepravidelná slovesa jsou velkým problémem pro studenty přirozených jazyků, ale ne pro studenty americana. Zjednodušené časování. Stejně jako u afrançaise, i časování sloves americana je zjednodušeno odstraněním časování podle osoby. Jinými slovy, přípony jsou stejné pro první, druhou i třetí osobu jednotného i množného čísla. Porovnejte následující tabulku s tabulkou pro afrançaise. Jakýkoliv interjazyk, jehož zdrojové jazyky časují svá slovesa podle osoby (jak to dělají mnohé evropské jazyky), by měl zvážit tento prvek návrhu. 67  

 

 

Spanish Simple Tenses Present Indicative como comemos comes coméis come comen Past Indicative comía comíamos comías comíais comía comían Preterite comí comimos comiste comisteis comió comieron

comeré comerás comerá

Future comeremos comeréis comerán

Conditional comería comeríamos comerías comeríais comería comerían Present Subjunctive coma comamos comas comáis coma coman Past Subjunctive comiera comiéramos comieras comierais comiera comieran comiese comiésemos comieses comieseis comiese comiesen

Americano

comeró

comerá

comeré

comerí

comerú

comerío

comería

Spanish Compound Tenses Present Perfect Indicative he comido hemos comido has comido habéis comido ha comido han comido Past Perfect Indicative había comido habíamos comido habías comido habíais comido había comido habían comido Preterite Perfect hube comido hubimos comido hubiste comido hubisteis comido hubo comido hubieron comido Future Perfect habré comido habremos comido habrás comido habréis comido habrá comido habrán comido Conditional Perfect habría comido habríamos comido habrías comido habríais comido habría comido habrían comido Present Perfect Subjunctive haya comido hayamos comido hayas comido hayáis comido haya comido hayan comido Past Perfect Subjunctive hubiera comido hubiéramos comido hubieras comido hubierais comido hubiera comido hubieran comido hubiese comido hubiese comido hubiese comido

 

68  

 

hubiésemos comido hubieseis comido hubiesen comido

Americano

haberó comerado

haberá comerado

haberí comerado

haberé comerado

haberíe comerado

haberío comerado

habería comerado

 

5.2.3 Angličtina + interjazyky: spanglish a frenglish. Využití angličtiny pro jazykovou racionalizaci brání nejméně dva faktory: 1) je nespravedlivé dále privilegovat nejmocnější jazykové společenství na světě a 2) angličtina je obtížnější než většina evropských jazyků. Rovnost. Výběr angličtiny pro jazykovou racionalizaci by vzbudil oprávněné obavy o posilování jazykového kastovního systému. Metafora kastovního systému je přičítána prvnímu indickému ministerskému předsedovi Džaváharlálu Néhrúovi. Poté byla dále rozvinuta tlumočníkem OSN Claudem Pironem: „Pokud se lidé narodili ve správné společnosti, mají spoustu výhod: tam, kde se mluví anglicky, mohou být líní, a přesto si užívat možnost mezinárodních kontaktů, a navíc očekávat (z důvodů, které jsou vnímány jako legitimní), že se budou moci domluvit kdekoliv, kam pojedou... Nejenže lidé z nižší vrstvy museli věnovat mnoho a mnoho hodin studiu jazyka vyšší vrstvy, navíc, kdykoliv musí vyjednávat nebo diskutovat s někým z vyšší vrstvy, jsou v nevýhodě: jejich oponent může využít bohatosti své slovní zásoby a pocitu bezpečí, který mu jeho jazyk poskytuje, což ale bude lidem z nižší vrstvy vždy chybět. Jejich oponent je mistrem jazyka, oni nejsou.“ Rovnost vyžaduje stejnou důstojnost pro všechny lidi a kultury. To je důvod, proč (jak bylo zmíněno dříve) 81 % Evropanů souhlasilo s tvrzením, že by se se všemi jazyky EU mělo zacházet stejně. Tato převážná většina vyjadřuje pochopitelný odpor k upřednostňování kteréhokoliv z evropských přirozených jazyků, včetně (a možná především) angličtiny. Námitky nerovnosti by byly zmírněny interjazykem, který by pouze obsahoval prvky angličtiny, stejně jako interlingua, pro kterou je angličtina jen jeden z pěti zdrojových jazyků.

69  

 

 

   

„Moderní  gramatika  angličtiny  je,  jedním  slovem,  divná.“  

   

   

   

   

   

John  McWhorter,  Our  Magnificent  Bastard   Tongue:  The  Untold  Story  of  English  (2008)  

Angličtina je těžký jazyk. Není jednoduché určit obtížnost jazyka, protože se obtížnost liší podle podobnosti studovaného jazyka jazyku mateřskému. Omezená data naznačují, že angličtina je, ve srovnání s dalšími evropskými jazyky, nadprůměrně obtížná. Podle výzkumu Philipa Seymoura z University of Dundee trvá studentovi angličtiny získání dobrých čtenářských schopností až o 18 měsíců déle, než je průměr pro kontinentální evropské jazyky. Abychom lépe vnímali složitost angličtiny, je třeba zvážit nesoulad mezi tím, jak anglická slova zní, a jak se píší (ortografická komplexnost). V případě jednoduchého jazyka by studenti věděli, jak slovo napsat z jeho výslovnosti. Tak to ale v angličtině v žádném případě není. V angličtině například foném „i“ (zvuk reprezentován symbolem „i“ v mezinárodní fonetické abecedě) můžeme zapsat jedenácti různými způsoby: he, see, sea, seize, Caesar, people, amoeba, key, silly, believe nebo marine. Když vidíte anglicky napsané slovo a chcete jej vyslovit, máte ale opačný problém. Stejné písmeno může představovat několik zvuků (ortoepická komplexnost). Například písmeno „a“ má v těchto osmi slovech jinou výslovnost: a, and, badly, dame, father, many, village a wanted. Pro studenty je nedostatek shody mezi výslovností a pravopisem doslova noční můrou. Dokonce i rodilí mluvčí angličtiny tráví na prvním stupni základní školy hodně času na hodinách pravopisu. Obtížnost jazyka zvyšuje riziko elitní dvojjazyčnosti. 70  

 

 

Angličtina + hybridní jazyky. Obavy ohledně angličtiny lze z velké části překonat kombinací s druhým jazykem. Dva užitečné interjazyky založené na angličtině by mohly být spanglish a frenglish. Jejich popisné názvy odrážejí oba původní jazyky. Název spanglish je již neformálně spojen s míšením angličtiny se španělštinou na obou stranách hranice mezi Mexikem a Spojenými státy. Neformální frenglish (nebo franglish) může existovat v Québecu. V následující kapitole se hovoří o regionální užitečnosti umělých hybridů angličtina+španělština a angličtina+francouzština. Představuji si, že by tyto interjazyky pro svou slovesnou strukturu používaly románský jazyk, takže frenglish by měla stejná slovesa jako afrançaise a spanglish by měla stejná slovesa jako americano. Tento přesah by umožnil mluvčím jednoho z těchto inter- a intrajazyků, aby se jednodušeji stali trojjazyčnými mluvčími. Zbylé prvky návrhu (infinitivní kořeny a absence gramatického rodu) by samozřejmě platily také. To je dobrý začátek. 5.3 Závěr: Jedna velikost nesedí všem Volba mezi více schematickým a více přirozeným přístupem, nebo rozhodování, jestli založit přirozený jazyk na jednom jazyce (afrançaise), dvou jazycích (americano, frenglish, spanglish), nebo několika jazycích (interlingua), není na lingvistech. Je to úkol států či regionálních vlád, které přemýšlejí o jazykové racionalizaci pomocí politiky dvojjazyčné identity. Klíčem je začít s jasnou představou o potřebách stávajícího politického zřízení. Esperanto a interlingua začaly opačně - návrhem jazyka. Dvojjazyčná identita začíná politickým rozhodnutím racionalizovat používání jazyků bez uchýlení se k územní jednojazyčnosti. Politikové musí rozhodnout, co je potřeba. Ne lingvisté. Potom, a teprve potom, by se (pod pečlivým dohledem) měli do celého procesu zapojit i lingvisté, aby připravili jeden či více návrhů, které by odpovídaly specifickým nárokům konkrétní vlády. 71  

 

 

„Bez oficiálního uznání je osud nejlepšího systému nejistý, s uznáním by si každý systém, který není zcela nepoužitelný, vedl docela dobře.“ Albert Leon Gerard, A Short History of the International Language Movement (1921)

Kapitola 6 Kdo jedná první, vybírá si vzor Velikost a různorodost OSN, společně s jejím mezivládním charakterem, znamená, že jazyková racionalizace v rámci OSN není možná. OSN nemá lid a nemá nejmenší zájem ho vytvořit. Nejrozsáhlejší politické organizace, pro které bude dvojjazyčná identita užitečná, jsou ty regionální. Také může být užitečná pro státy s několika etnolingvistickými společenstvími. Jak uvidíme v této kapitole, může dvojjazyčná identita získat podporu jakékoliv prozíravé vlády.   „Je  zjevné,  že  pokud  se  má  Evropská  unie  stát  více  než  jen  sdružením   obchodu,  které  je  vedeno  autokratickým  způsobem  skupinou  vícejazyčných   patricijských  technokratů,  pak  musí  najít  společnou  cestu  pro  sjednocení  všech   Evropanů...  Potíž  je  v  tom,  jak  to  udělat...  Zaprvé,  jaké  jazyky  bychom  podpořili   ...  a  zadruhé,  jak  přesvědčit  Evropany,  aby  se  je  naučili.“    

 

 

Susan  Wright,  Community  and  Communication  (2006)  

6.1 Regionální organizace: Evropa, Afrika a Latinská Amerika Mezivládní organizace nepotřebují shodu, ale existují regionální organizace, které jsou kombinací nadnárodních a mezivládních organizací, nebo o nadnárodnost usilují. Patří mezi ně Evropská unie, Africká unie a Společenství latinskoamerických a karibských států. Nejvíce nadnárodní z nich je Evropská unie. 72  

 

 

Evropská unie. Jak ukazují makroekonomické a migrační problémy, EU potřebuje větší emocionální a demokratickou legitimitu, kterou poskytuje shoda. Předchozí kapitola představila čtyři jazyky, které by byly pro dvojjazyčnou identitu EU vhodné: esperanto, interlingua, spanglish a frenglish. Jestliže Británie opustí EU, mohla by být jako pátý intrajazyk využita i upravená lucemburština, která jako zdrojový jazyk využívá francouzštinu a němčinu. Jaká je pravděpodobnost, že Evropská unie bude vážně uvažovat o dvojjazyčné identitě? Existují tři faktory, díky kterým jsem optimistický. Prvním z nich je skutečnost, že krize nutí demokratické organizace jednat energetičtěji a kreativněji. Normální tendence k vyhýbání se kontroverzím přestává platit jen zřídka, a to za naléhavých okolností. Takové okolnosti jsou právě v Evropské unii. Druhým faktorem je schopnost šíření myšlenek na internetu pomocí sociálních médií. Někteří politikové si jsou vědomi toho, co se děje on-line, takže lze obejít institucionální snahy EU o vlastní příspěvek. Třetím faktorem je přijetí mechanizmu pro přímou účast občanů. Tento mechanizmus se nazývá Evropská občanská iniciativa (ECI), i když by bylo přesnější popsat jej jako strukturovaný petiční proces. Občanská skupina se členy z alespoň sedmi členských zemí EU může navrhnout legislativu, jako například přijetí evropské politiky dvojjazyčné identity, a registrovat svůj návrh u Evropské komise. Po registraci má skupina jeden rok na získání podpisů od alespoň jednoho milionu občanů EU. Pokud je tohoto čísla dosaženo, pak: 1. se zástupce Evropské komise setká s občanskou skupinou, upřesní cíle návrhu a přezkoumá postupy, které budou následovat, 2. na veřejném slyšení občanská skupina předloží svůj návrh Evropskému parlamentu a 73  

 

 

3. Evropská komise poskytne formální odpověď s odkazem na své důvody a může (ale nemusí) tuto legislativu iniciovat v souladu s běžnými postupy. Doufám, že tato esej vyvolá dostatečný zájem o využití systému ECI pro navržení dvojjazyčné identity. Jakožto občan Evropské unie a eurofil budu takovéto úsilí podporovat. Africká unie. Africká unie ještě není dostatečně nadnárodní, aby byla jazyková racionalizace na prvních místech jejího pořadu jednání, ale jednoznačně má v plánu stát se ještě více nadnárodní unií. Africká unie má do budoucnosti šestifázový plán. Má-li dosáhnout šesté fáze, pak bude dvojjazyčnou identitu potřebovat stejně tak, jako ji dnes potřebuje Evropská unie. Čekání by tedy byla chyba, jelikož zavedení dvojjazyčné identity zabere velké množství času. UEMOA. Africká unie má sedm regionálních hospodářských společenství (REC). Jedním z nich je Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS), které zahrnuje dceřinou hospodářskou a měnovou unii s názvem Západoafrická hospodářská a ekonomická unie (UEMOA). UEMOA má společný systém účetnictví, přezkoumává makroekonomickou politiku členských států založenou na kritériích konvergence, založila regionální burzu a má právní a regulační rámec pro regionální bankovní systém. Osm frankofonních členských států unie UEMOA by mohlo využitím afrançaise dosáhnout interní i skupinové shody.

74  

 

 

Společenství ECOWAS by také těžilo z dvojjazyčné identity, ale vzhledem k tomu, že jeho obyvatelstvo je směsicí frankofonních a anglofonních mluvčích, by pravděpodobně dalo přednost jazyku frenglish. Jazyk frenglish (společně s dalšími možnostmi) by pravděpodobně zvažovala i Africká unie. Šest  fází  Africké  unie   Fáze  1:  Posílení  všech  sedmi  regionálních  hospodářských  společenství.     Fáze  2:  Stanovení  časového  plánu  pro  liberalizaci  regionálního  a   meziregionálního  obchodu,  vytvoření  jednotného  celního  sazebníku  a  posílení   integrace  sektorů,  především  obchodního,  zemědělského,  peněžního  a   finančního,  dopravního,  komunikačního  a  energetického.       Fáze  3:  Každé  regionální  hospodářské  společenství  se  stane  zónou  volného   obchodu  a  následně  celní  unií.       Fáze  4:  Koordinace  a  sjednocení  tarifních  a  netarifních  překážek  mezi   regionálními  hospodářskými  společenstvími  vytvořením  kontinentální  celní   unie.       Fáze  5:  Vytvoření  afrického  společného  trhu  (ACM).       Fáze  6:  Založení  prvního  panafrického  parlamentu.  Upevnění  a  posílení   struktur  společného  afrického  trhu,  včetně  volného  pohybu  lidí  a  výroby.   Vytvoření  Panafrické  hospodářské  a  měnové  unie,  Africké  centrální  banky  a   africké  měny.  

Společenství latinskoamerických a karibských států. Cíle Společenství latinskoamerických a karibských států přesahují rámec ekonomické integrace. V únoru 2010 mexické noviny La Jordana napsaly: „Vytvoření... je součástí globálního a kontinentálního posunu, který se vyznačuje úpadkem nadvlády USA a vzestupem skupin regionálních koalic, které jsou součástí nové globální rovnováhy.“ Latinskoamerická opozice vůči

75  

 

 

nadvládě USA je pochopitelná. Latinská Amerika je místem, kde USA nejčastěji předváděly zištnou šikanu a etické pokrytectví. Není to tím, že by se USA nějak nehodily do role supervelmoci. Nadvláda je vždy problematická, jelikož zájmy žádné země trvale nereflektují širší regionální či globální zájmy. Multipolární svět by byl přínosem pro všechny země, nejen pro USA. Nereálná víra ve vlastní schopnost utvářet svět k obrazu svému vedla USA k nákladným chybám. Nákladným pro ně samé i pro ostatní. Povinnost zaujmout skromnější přístup povede k lepším výsledkům pro jejich občany, stejně jako pro zbytek světa. Pokud by se Společenství latinskoamerických a karibských států rozhodlo přijmout dvojjazyčnou identitu, mohlo by jako odrazový můstek využít americano nebo spanglish. Třetí možností by byly tři zdrojové jazyky: španělština, portugalština a angličtina. 6.2 Indie, Čína, Mexiko nebo Brazílie, Kanada či jakýkoli jiný národní stát Regionální organizace mají nevýhodu v nutnosti řízení několika vlád. Pokud je toto důvod, proč je méně pravděpodobné, že regionální organizace budou prvními iniciátory, pak existují i jednotlivé státy se srovnatelnou rozlohou: Indie, Čína, Brazílie a Mexiko. Rozloha ale není podstatná. Jakákoliv prozíravá vláda může poskytnout potřebné vedení, a tak dosáhnout tolik významné výhody prvního tahu. Indie: Indoevropský interjazyk. Indie má zajímavou historii jazykové soutěže. Angličtina se používá, aby se zabránilo nadvládě hindštiny. Angličtina, stejně jako hindština, patří mezi indoevropské jazyky. Jsou jakýmisi mezníky indoevropské jazykové rodiny. Angličtina je nejzápadnější indoevropský jazyk. Společenství na jihovýchodě oblasti, kde se mluví indoevropskými jazyky, používají hindštinu/urdštinu. Z celosvětové populace sedm miliard lidí mluví tři miliardy lidí indoevropskými jazyky. Mezi deset nejrozšířenějších jazyků indoevropské jazykové rodiny patří: angličtina, 76  

 

 

hindština/urdština, španělština, portugalština, bengálština, ruština, paňdžábština, němčina, francouzština a maráthština. Mohl by některý z těchto jazyků být zdrojovým jazykem pro interjazyk? Pokud se Indie rozhodne vytvořit interjazyk, pak bude volba zdrojového jazyka záviset na jejích cílech: ekonomický růst, regionální nadřazenost nebo strategická autonomie. Ekonomický růst má dva aspekty: domácí a globální. Pokud by chtěla Indie upřednostnit domácí ekonomický růst, možná by byl nejvhodnější interjazyk kombinující hindštinu/urdštinu a některý z drávidských jazyků. Případně, pokud by byl cílem maximální globální růst, existoval by prostor i pro využití angličtiny. Pokud by cílem byla regionální nadřazenost, zejména pokud přetrvají obavy o severní hranici, pak by zdrojovým jazykem mohl být i tibetobarmský jazyk. Ale toto téma není v mé kompetenci. Mohu jen navrhnout šíři možností, které Indie má. Čína. Nezatížena demokratickými omezeními, zavedla Čína ve druhé polovině 20. století územní jednojazyčnost. Nyní má domácí shodu, ale také má schopnosti a motivaci se globálně postavit nadvládě angličtiny. Čína se snaží zmírnit roli dolaru jakožto světové rezervní měny, tak proč se také nepokusit zmírnit nadvládu angličtiny? Interjazyk by byl nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. Mandarínština, tónový jazyk využívající ideografické písmo, pravděpodobně není dobrý zdrojový jazyk pro celosvětovou soutěž s angličtinou. Pro zjednodušení předpokládejme, že se čínská vláda rozhodne podpořit jeden z dříve popsaných interjazyků, možná po dohodě s Indií, Evropskou unií, Africkou unií nebo Společenstvím latinskoamerických a karibských států. Po vytvoření nebo výběru interjazyka by z něj závazek čínské vlády okamžitě učinil konkurenceschopný jazyk. Anglofonní mluvčí by se domnívali, že by tuto soutěž automaticky vyhráli, a tak by se

77  

 

 

pravděpodobně nezapojovali až do chvíle, kdy by bylo na zachování či znovuzískání nadvlády pozdě. Připomeňme si čtyři faktory, které podporují angličtinu coby linguu francu: síťové externality, cesta závislosti, pravděpodobnostní citlivost učení a komunikační maximinima. Připomeňme si také její nevýhody: složitá na osvojení, stejně jako ostatní přirozené jazyky. Při návrhu či výběru jazyka pro soutěž s angličtinou by Čína mohla zvolit návrh speciálně určený pro tento účel. Jakákoliv volba a jakýkoliv návrh by vycházely z miliardové čínské sítě externalit. Z tohoto důvodu, a také z důvodu silné ekonomiky, by měla dobrou pravděpodobnostní citlivost učení. Také by měla nesmírnou výhodu v tom, že by se propojila s regionem, pro jehož podporu byl tento jazyk vybrán či vytvořen (např. americano by propojilo Čínu s Latinskou Amerikou, a zároveň by bylo snadno přístupné všem mluvčím románských jazyků). Pokud by se dokázala Čína dohodnout s Indií, vznikla by silná protiváha pro linguu francu angličtinu. Protože je angličtina relativně složitá na naučení, jakýkoliv regulovaný interjazyk by Číně zajistil lepší pozici na trhu jazyků. Možností je mnoho, a jedinou překážkou je zřejmě pouze skutečnost, že si Čína tento potenciál neuvědomuje. Možná, že tato esej, která je dostupná i v překladu do mandarínštiny, tuto skutečnost změní. Pokud se k tomuto Čína rozhodne a zaváže, zvýšení její měkké síly předčí vynaložené úsilí. Celý svět by poptával čínské učitele daného interjazyka, což by bylo pro mladé Číňany zdrojem nových pracovních míst a mezinárodních zkušeností. Vhodnou analogií by mohly být Mírové sbory, ale v tomto případě by nešlo o čistě dobročinnou činnost. Vyučování angličtiny je celosvětový průmysl, a tak by vytvoření čínského interjazyka mohlo započít „závody ve zbrojení“ mezi firmami vyučujícími jeden nebo oba z těchto jazyků.

78  

 

 

Mexiko a Brazílie: americano vs. spanglish. Mexiko a Brazílie již shody dosáhly. Pro ně by byl interjazyk způsobem, jak prokázat regionální vedoucí postavení. Mnozí reportéři vidí Mexiko a Brazílii jako přirozené konkurenty ve vedoucím postavení v Latinské Americe. Podpoření rozdílných interjazyků by bylo dobrým způsobem, jak si navzájem konkurovat. V případě Brazílie by se navržený interjazyk podobal americanu a jeho cílový „trh“ by byla Latinská Amerika. V případě Mexika by navržený interjazyk pravděpodobně obsahoval angličtinu a jeho cílový „trh“ by byla celá západní polokoule a Evropa. Brazílií podporované americano by zdůraznilo nezávislost Latinské Ameriky na anglofonním severu. To by se lidem v jižní Americe líbilo. Mexikem podporovaná spanglish by, na druhou stranu, kladla důraz na integraci celé západní polokoule, jakož i hispanofonní a anglofonní populace. Dvě největší světová španělsky hovořící společenství jsou Mexiko (125 milionů) a USA (50 milionů). Protože by spanglish byla interjazykem mezi germánským a románským jazykem, bylo by možné, že se dostane „přes velkou louži“ a bude přijata i v Evropě. Pokud by již bylo na západní polokouli zavedeno i americano, i tento jazyk by byl pro Evropu atraktivní, ale pravděpodobně o něco méně než spanglish. Kanadská frenglish pro Evropskou a Africkou unii. Předchozí kapitola zmínila směsici francouzštiny a angličtiny (frenglish). frenglish by byla užitečným hybridem pro Evropu stejně jako pro Afriku, jejichž společná populace dosahuje 1,5 miliardy obyvatel. Zvažme nyní možnost výsadního postavení Kanady. Dvě největší jazyková společenství v Kanadě jsou frankofonní a anglofonní. Pokud by Kanada vytvořila interjazyk frenglish, byl by to společný jazyk pro všechny Kanaďany, a zároveň by se tak více odlišila od svého jižního souseda.

79  

 

 

A co je nejdůležitější, frenglish by se mohla používat dokonce i v Evropě a Africe. V každém případě by to znamenalo zámořský trh s jazykem vhodným pro jejich vlastní dvojjazyčnou identitu. Hlavními příjemci nové, Kanadou navržené frenglish by byli nedávno dostudovaní vysokoškoláci. Měli by novou atraktivní možnost: učit frenglish v Evropě nebo v Africe. Možná by to bylo ale jen na pár let, ne na celý život. Tím by získali užitečnou mezinárodní zkušenost, která by jim usnadnila rozhodování o budoucí kariéře či postgraduálním studiu. Pokud by byla frenglish přijata i v Evropě nebo v Africe, poptávka po učitelích frenglish by dramaticky vzrostla a brzy by se stala globálním fenoménem. Kanadští učitelé frenglish by tedy měli výhodu prvního tahu. Trh s vyučováním a učebními jazykovými pomůckami by dosahoval hodnoty miliard dolarů či eur, stejně jako u ostatních pečlivě navržených interjazyků. Jakýkoliv postkoloniální národní stát. Je možné, že postkoloniální stát podporující intrajazyk, by jej založil, alespoň z části, na bývalém koloniálním jazyce. Pro Gabon nebo Pobřeží slonoviny by bylo poměrně jednoduché zavést dvojjazyčnou identitu pomocí afrançaise, protože je zde velmi rozšířena bývalá koloniální francouzština. Pro frankofonní státy s menším procentem mluvčích standardní francouzštiny by bylo takové zavedení složitější, ale i přesto by profitovaly z vytvoření komunikačních společenství. To by platilo zejména pro národy s velkým počtem původních jazyků: Kamerun (>280), Demokratická republika Kongo (>200), Čad (131), Středoafrická republika (72), Burkina Faso (68) a Konžská republika (61). Kamerun by pravděpodobně z historických a demografických důvodů dal přednost frenglish. Mohl by dokonce předběhnout Kanadu. 6.3 Závěr: Polycentrický svět Existuje množství potenciálních prvních iniciátorů, kteří jsou schopni navrhnout nebo vybrat takový jazyk, který bude vyhovovat jejich potřebám 80  

 

 

shody. Na různých místech se samozřejmě mohou objevit různé jazyky. Pokud budou všechny širší jazyky vhodné pro domácí politické zřízení, stále pozitivnější síťové externality a pravděpodobnostní citlivost učení z nich udělají atraktivní jazyky nejen v zemi vzniku. Jak už bylo uvedeno, jakmile bude na západní polokouli přijata spanglish, stane se z ní v Evropě a zbytku světa velmi dobrá volba pro druhý jazyk. Já jsem občanem Evropské unie. Pokud se Evropská unie rozhodne pro dvojjazyčnou identitu, začnu se zvolený jazyk okamžitě učit. Jako zastánce multicentrického světa bych uvítal vedoucí postavení Africké unie, Sdružení národů jihovýchodní Asie, Číny, Indie, Kanady, nebo jakékoliv jiné vlády. Rád se naučím americano, spanglish, esperanto, interlinguu, frenglish, afrançaise, Indií vytvořený indoevropský jazyk, či jakoukoliv jinou oficiálně zvolenou směsici. Vždy budu anglofonní, ale jeden jazyk nestačí. Chci dvojjazyčnou identitu. Potřebuje ji velká část světa.

81  

 

 

„Navzdory trestuhodné představě, že „primitivní“ lovci-sběrači budou mluvit „jednodušším“ jazykem, je skutečnost taková, že právě tyto skupiny mluví těmi nejvíce komplikované jazyky.“ John McWhorter, The Power of Babel (2001)

Kapitola 7 Mimo shodu: Ochrana různorodosti Z vládního hlediska zvýší dvojjazyčná identita emocionální a demokratickou legitimnost. Z hlediska podniků a spotřebitelů přinese dvojjazyčná identita usnadnění obchodu. Existuje ještě jedna oblast dopadu: zachování rozmanitosti a zlepšení přístupu k rozmanitosti. 7.1 Ochrana jazyků a kultur 16. vydání publikace Ethnologue uvádí 6909 jazyků: 2110 v Africe, 2322 v Asii, 1250 v Tichomoří, 993 na západní polokouli a 234 v Evropě. Asi 500 z nich je na pokraji zániku a jen podobný počet jazyků je „v bezpečí“. Takže zbývá téměř 6000 jazyků, o jejichž osudu bude teprve rozhodnuto. Dvojjazyčná identita vytvoří větší pravděpodobnost, že přežije více z těchto jazyků, a tak bude zachována i větší kulturní rozmanitost. Deseti nejrozšířenějšími jazyky mluví více než dvě a půl miliardy lidí. Dvacítkou nejrozšířenějších jazyků mluví více než polovina světové populace. A těmi 500 jazyky, které jsou „v bezpečí“, mluví 90 % světové populace. Zbylých 10 % lidstva, které neovládá ani jeden z těchto velkých jazyků, je politicky i ekonomicky na okraji společnosti. Jejich jazyky dokonce mnohdy ani nemají standardní varietu či psanou formu. Co tedy, pokud vůbec něco, bychom měli udělat pro ty tisíce jazyků, které nejsou v bezpečí? V desítkách knih a stovkách odborných článků se lingvisté a další jazykoví experti potýkají s otázkami, jako jsou tyto: 82  

 

 

1) Kolik jazyků potřebujeme? Potřebuje Papua-Nová Guinea 900 jazyků? Potřebuje půlmilionová populace Šalamounových ostrovů 70 jazyků? 2) Které jazyky lze zachránit, a které ne? Je vytvoření psaného a mluveného záznamu dostatečné, nebo musí existovat populace mluvčích? Pokud ano, jak velká? 3) Lze stanovit cenu jazyka? Kolik stojí záchrana jazyka? Kdo ji má platit? Kdo by byl ochoten ji zaplatit? 4) Pokud existuje několik dialektů, ale neexistuje konsenzus pro výběr jednoho z nich jako standardu, musíme zachránit všechny dialekty? Pokud ne, jak můžeme dosáhnout dohody ohledně vytvoření konsensuálního slovníku a gramatiky? Kdo o tom rozhodne a jaká budou použita kritéria? Podle mě odpověď spočívá v zachování volby, ne v zachování jazyků. Pokud lidé chtějí zachovat jazyk, žádný jiný důvod již není potřeba. Pokud nechtějí, pak žádný důvod nebude dostatečně dobrý. Otázka, kterou bychom si měli klást, je: „Jak mohou lidé uplatňovat svou jazykovou preferenci a zároveň zůstat i nadále plně začleněni do místního, národního i regionálního společenství?“ Má dvouslovná odpověď zní: dvojjazyčná identita. 7.2 Vystavení větší různorodosti V eseji z roku 1964 s názvem „The African Writer and the English Language“ (Africký spisovatel a angličtina) vysvětlil Chinua Achebe své rozhodnutí psát v angličtině: byla dostatečně flexibilní na to, aby vyjádřila jeho africké zážitky a zajistila mu daleko větší množství čtenářů než jakýkoliv jiný africký jazyk. Vzpomínal na to, jak četl anglický překlad knihy Gabriella brazilského spisovatele Jorge Amodoa. Dala mu nahlédnout do „vzrušující afro-latinské kultury, která je brazilskou chloubou, a tolik se liší od ostatních kultur“. Uvědomil si, že existují stovky dalších brazilských spisovatelů, ale 83  

 

 

„velká většina z nich zůstane zbytku světa navždy neznámá, včetně díla některých bezpochyby vynikajících spisovatelů“. Každý, kdo četl dílo pana Achebeho v angličtině, je jistě vděčný za jeho jazykovou obratnost. Byl Achebe, stejně jako má neteř a synovec, příkladem dvojjazyčné identity? Dvojjazyčná identita, která využívá širšího, lehce naučitelného jazyka, může rozšířit čtenářské publikum periferních spisovatelů. To bude přínosem jak pro spisovatele, tak pro jejich nové čtenáře. 7.3 Závěr: Bhinneka Tuggal Ika Dvojjazyčná identita může být přijata proto, aby ve vícejazyčných státech či nadnárodních organizacích zlepšila veřejnou správu, ale její účinek bude mnohem větší. Periferní jazyková společenství získají přístup ke globálnímu dialogu a všichni ostatní získají přístup k myšlenkám vzniklým na periferiích. Zvýšením interkulturního přístupu neutrpí jazykový posun, protože dvojjazyčná identita bude, alespoň částečně, ochraňovat menší jazyková společenství a k nim přidružené kultury před současným tlakem, který způsobuje jazykový posun a snižuje rozmanitost.

84  

 

 

„Vím, že pro lidi žijící ve společenstvích neexistuje větší nutnost, než aby byli řízeni, a je-li to možné, aby se řídili sami, a budou-li mít štěstí, aby se řídili dobře, ale v každém případě musí být řízeni.“ Walter Lippmann, New York Herald Tribune, 10. prosince 1963

Kapitola 8 Stručný přehled a padesát slov na závěr Evropská unie, Africká unie, Společenství latinskoamerických a karibských států, Sdružení národů jihovýchodní Asie a desítky dalších potenciálně nadnárodních organizací usilují o vytvoření multipolárního světa. Bipolární studená válka byla téměř celosvětovou katastrofou (Karibská krize) a nadvláda USA po skončení studené války byla důvodem vzniku značných problémů (Irák). Nevinní přihlížející z celého světa potřebují místo u stolu, od kterého se rozhoduje o jejich budoucnosti. K tomu potřebují určitou formu nadnárodní ekonomické a politické integrace. K dosažení nezbytné integrace musí racionalizovat své jazykové repertoáry. Dvojjazyčná identita je nejméně rušivý a nejméně nákladný způsob, jak toho dosáhnout. 8.1 Nezbytná, ale nedostačující Dvojjazyčná identita není kouzelná hůlka, která zachrání Evropskou unii a umožní ostatním jít v jejích nadnárodních stopách. Je nutné dosáhnout shody, ale shoda nezaručuje dobrou politiku. Je třeba si uvědomit tyto tři věci: Špatná správa v jakémkoliv jazyce. Dobrá a špatná politika může být v jakémkoliv jazyce. Dvojjazyčná identita umožní demokratickou správu. Je možné, že zlepšení demokratické kapacity zvýší odpovědnost i výkon. Ale nic není zaručeno.

85  

 

 

Zachování kultur = zachování tribalismu. Dvojjazyčná identita ochrání menší jazyky a související kultury. Ochránění kultur a jejich společenství do jisté míry zachová jakýkoliv související tribalismus. Tribalismus popisuje rozpor mezi Vlámy a Valony v Belgii, stejně jako rozpor mezi kmeny Igbo, Hausa-Fulani a Joruba v Nigérii. V boji proti zachování tribalismu ve městech, která přijímají migranty z různých etnolingvistických společenství, usnadní dvojjazyčná identita kontakt a snad i porozumění. Společná řeč podpoří smíšené čtvrti, a tak pro nové migranty nebude hledání etnolingvistické enklávy tolik důležité. Dvojjazyčná identita usnadní také podnikání a sociální kontakt. Tyto faktory snad více než vykompenzují jakékoliv negativní účinky. Falešná představa míru. Žádná jazyková politika, včetně dvojjazyčné identity, by si neměla nárokovat mírový účinek. Lidé bojují o moc a zdroje, a nečiní tak proto, že by snad neporozuměli tomu, co bylo řečeno. Esperantisté občas přehánějí, když popisují svůj jazyk jako „jazyk pro dosažení míru“. Vzpomeňte si, že doktor Zamenhof byl motivován touhou snížit míru nepřátelství mezi jazykovými společenstvími ve svém rodném městě Białystok. Idealistická naděje, že společný jazyk může smířit lidstvo, přispívá k dojmu, že projekt esperanta je nereálný. Všechny občanské války v historii vyvrací představu, že lidé sdílející jazyk mezi sebou nebudou bojovat. Je ale pravda, že mluvit s druhou skupinou, spíše než o druhé skupině, může vést k vyřešení některých nedorozumění. Také je pravda, že stejně jako dvojjazyčná identita zvyšuje demokratickou kapacitu a počet demokracií na světě, mohla by snížit riziko vzniku války vzhledem k tomu, že demokracie obecně nevedou války proti jiným demokraciím. To je vše, ale je to důležité.

86  

 

 

8.2 Ekonomika a dvojjazyčná identita V únoru 2009 vyšla v evropské ekonomické zprávě studie Jana a Janka Fidrmucových, která se zabývala ekonomickým dopadem znalostí linguy francy angličtiny na obchod v Evropské unii. Studie ukázala, že náhodně vybrané dvojice jednotlivců v EU měli 22% šanci, že budou moci komunikovat v angličtině. Pokud se zaměřili pouze na 15 nejstarších členských států EU, pak se tato šance zvýšila na 30 %. Po provedení analýzy obchodu mezi členskými zeměmi EU došli k následujícím závěrům: 1) Přínos společného jazyka je stejně velký jako přínos společné měny. 2) Převaha linguy francy EU (angličtiny) zvýšila objem obchodu o 30 %, a je také hlavní hnací silou mezinárodního obchodu v západní Evropě. 3) Pokud by členské státy EU zvýšily svou znalost angličtiny o 10 %, obchod mezi nimi by vzrostl o 14 %. 4) Pokud by ostatní členské státy EU dosáhly stejného úspěchu znalosti angličtiny, jako má Nizozemsko (přes 50 %), vzrostl by obchod o 70 %. 5) Pokud by Anglie a Irsko nehovořily stejným jazykem, objem obchodu mezi nimi by klesl o 80 %. 6) V novějších členských státech EU a v kandidátských zemích je vliv znalosti angličtiny na obchodní vztahy ještě větší. Jejich objem obchodu je o 74 % větší, než by byl bez jejich omezených znalostí angličtiny. 7) Zatímco jednotlivci mohou těžit ze znalostí jakéhokoliv jazyka, národ jako celek těží pouze ze zvyšování počtu mluvčích linguy francy. Ekonomický přínos integrace je výrazně svázán s jazykovou racionalizací, protože se zvyšováním ekonomické integrace se zvyšuje i potřeba politické integrace. To je lekce, kterou se právě Evropská unie učí tím obtížnějším způsobem. Aby bylo dosaženo celkových ekonomických výhod,

87  

 

 

musí být dosaženo shody. Obojí může nastat rychleji a rovnoměrněji za pomoci dvojjazyčné identity. 8.3 Veřejná správa a identita dvojjazyčnosti Citát na začátku této kapitoly je stejný jako na začátku první kapitoly. To není chyba. Je to tak pro zdůraznění. Nenapsal jsem tuto esej, protože mě zajímá lingvistika. Napsal jsem ji, protože mě zajímá veřejná správa. Mé cíle jsou jasné. Chci pomoci zvýšit celosvětovou kapacitu pro demokratickou správu a podpořit multipolární svět. V zemích, které již dosáhly shody, může být podpoření multipolárního světového řádu mnohem důležitějším dopadem dvojjazyčné identity. V nedokonalých nadnárodních organizacích bude snad záležet na obojím. Dvojjazyčná identita může zvýšit emocionální a demokratickou legitimitu v jakémkoli zřízení napodobováním legitimity evropských národních států, a to bez nutnosti územní jednojazyčnosti. Nadnárodní organizace a mnohé postkoloniální země musí napodobit shodu evropského modelu národních států, a ne se snažit jen protlouct, tak jak to dělá Evropská unie s paradoxním heslem: „Jednota v rozmanitosti.“ Technologie nahradí linguy francy (včetně angličtiny), stejně tak jako lingua franca způsobila zastaralost pidžinů. Nikdo nebude trávit tisíce hodin učením se jazyku, který mu již nenabízí vyhlídku vyššího platu, a dokonce mu ani neusnadní cestování více než nějaká mobilní aplikace. Hodnota druhého jazyka nebude v jeho komunikační funkci, ale v jeho funkci identity. Vícejazyčná společenství a jejich vlády budou i dále muset propojovat svá společenství a své instituce veřejné správy. Nikdy nebude existovat aplikace pro identitu. Mým cílem není propagovat žádný jazyk pro dosažení shody v žádném státě či regionu. O tom, prostřednictvím své vlády, rozhodnou občané. Pokud zvolený jazyk bude snadno naučitelný, pak neexistuje špatná volba. Některé 88  

 

 

vlády rozhodnou, že nejlepší bude již existující jazyk, jako je esperanto či interlingua, jiné dají přednost vytvoření vlastního jazyka. Zdá se, že co se týče návrhu jazyka, máme společný slepý bod. Vytvořili jsme lepšího koně, říká se mu auto. Vytvořili jsme lepšího vola, říká se mu traktor. Tak proč si tolik lidí myslí, že pouze „přirozené“ jazyky mohou fungovat správně? Neexistuje žádný důvod domnívat se, že nemůžeme zvýšit užitečnost jakéhokoliv přirozeného jazyka či hybridní kombinace jazyků, a lépe tak uspokojit své jazykové potřeby. Jistě se o to můžeme pokusit. Ani to nebude tak těžké. 8.4 Globální problémy a dvojjazyčná identita Svět potřebuje větší společenství, ne jen mosty mezi nimi. S tím, jak se téměř 200 světových národních států sdružuje do menšího počtu (jako například jedna Evropská unie namísto 24 evropských národních států), se i globální problémy stávají snadněji řešitelnými. Příspěvek obyvatel menších států, kteří jsou dnes často přehlíženi, bude čím dál smysluplnější. Možná jsem příliš optimistický, ale skutečnost, že se mnoho států snaží zvýšit svou regionální soudržnost, naznačuje, že toto přesvědčení není jen moje. Dokonce i pesimisté mají jen dvě možnosti: vzdát se, nebo se snažit vyvrátit pesimismus, který cítí. 8.5 V padesáti slovech Krása dvojjazyčné identity spočívá v jejím propojení výhod jazykové racionalizace se zachováním rozmanitosti. Tyto cíle byly dříve považovány za neslučitelné. Doufám, že jsem vás přesvědčil o opaku. Pokud se mnou souhlasíte, předejte tuto esej svým známým a kolegům.

89  

 

 

Jsem si jist, že tuto esej lze vylepšit. Podělte se prosím o své návrhy. [email protected]

Pokud si přejete stáhnout si esej ve francouzštině, španělštině, portugalštině, čínštině nebo angličtině, můžete použít tento odkaz: www.identitybilingualism.com

90  

 

 

Bibliography Abley, M. (2008). The Prodigal Tongue. Boston, MA, Houghton Mifflin. Ager, D. (1997). Language, Community and the State. Exeter, UK, Intellect. Alesina, A. and Spolaore, E. (2003). The Size of Nations. Cambridge, MA, MIT Press. Anderson, B. (2006 Rev. Ed.) Imagined Communities, London, UK, Verso. Anderson, Benedict R.O’G (2006). Language and Power: Exploring Political Cultures in Indonesia. Sheffield, UK, Equinox Publishing. Banchoff T. and Smith, M.P. (Ed.) (1999) Legitimacy and the European Union. London, UK, Routledge. Barbour, S. and Carmichael, C. (Ed.) (2000). Language and Nationalism in Europe. Oxford, UK, Oxford University Press. Bass, P. (1974). Language, Religion and Politics in North India. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Blair, R. (2010). Americano: Una lengua comun para la Comunidad de Estados Latinoamericanos y Caribenos. M. Hernandez, Mexico, Libros para Todos. Blair, R. (2012). Afrancais. Previously available on-line. Benhabib, S., Shapiro, I. and Petranovic, D. Ed. (2007). Identities, Affiliations, and Allegiances. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Bickerton, D. (1995). Language and Human Behavior. Seattle, WA, University of Washington Press. Bodlore-Penlaez, M. (2011). Atlas of Stateless Nations in Europe: Minority Peoples in Search of Recognition. Talybont, Wales, UK, Y Lolfa. Bootle, R. (2014). The Trouble With Europe. London, UK, Nicholas Bealey Publishing. Brass, P.R. (1974). Language, Religion and Politics in North India. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Byram, M. and Parmenter, L. (2012). The Common European Framework of Reference: The Globalization of Language Education Policy. Bristol, UK, Multilingual Matters. Calvert, L. (1998). Language Wars and Linguistic Politics. Oxford UK, Oxford University Press. Castiglione, D. and Longman, C. (Ed.) (2007). The Language Question in Europe and Diverse Societies. Oxford, UK, Hart Publishing. Checkel, J. and Katzenstein, (Ed.) (2009). European Identity. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Colomer, J. (2007). Great Empires, Small Nations. London, Routledge. Cooper, R. (2004). The Breaking of Nations. London, UK, Atlantic Books. Crystal, D. (1997). English as a Global Language. Cambridge, UK, Cambridge University

91  

 

 

Crystal, D. (2005). How Language Works. Woodstock, NY, Overlook Press. Press. de Schoutheete, P. (2000). The Case for Europe. London, UK, Lynne Reinner. de Swaan, A. (2001). Words of the World. Cambridge, UK, Polity Press. Deprez, Kas and Du Plessis, T. (Ed.) (2000). Multilingualism and Government: Belgium, Luxembourg, Switzerland, Former Yugoslavia, South Africa. Pretoria, SA, Van Schaik. Diamond, L. (2008). The Spirit of Democracy. New York, NY, Henry Holt and Co. Distin, K. (2011). Cultural Evolution. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Fukuyama, F. (2011). The Origins of Political Order. New York, NY, Farrar, Straus and Giroux. Fukuyama, F. (2004). State Building: Governance and World Order in the 21st Century. Ithica, NY, Cornell University Press. Gellner, E. (1983). Nations and Nationalism. Oxford, UK, Blackwell. George, S. and Bache, I. (2001). Politics in the European Union. Oxford UK, Oxford University Press. Gode, A. and Blair, H. (1951). Interlingua Grammar. New York, NY, Storm Publishing. Gode, A. (1951). Interlingua-English Dictionary. New York, NY, Storm Publishers. Goodman, M. (2015). Future Crimes. New York, N.Y., Random House / Doubleday. Greene, R. (2011). You Are What You Speak. New York, NY, Delacorte Press. Grin, F. (2005). L'enseignement des langues étrangères comme politique publique. http:// www.hce.education.fr/gallery_files/site/21/104.pdf Habermas, J. (2012). The Crisis of the European Union: A Response. Cambridge, UK, Polity Press. Habermas, J. (2009). Europe: The Faltering Project. Cambridge, UK, Polity Press. Hardacre, A. (2011). How the EU Institutions Work and ... How to Work with the EU Institutions. London, UK, John Harper Publishing. Hertzler, J.O. (1965). A Sociology of Language. New York, NY, Random House. Hewitt, G. (2013). The Lost Continent. London, UK, Hodder & Stoughton. Hix, S. (2008). What’s Wrong With the European Union and How to Fix It. Cambridge, UK, Polity Press. Hix,S., Noury, A.G., and Roland, G. (2007). Democratic Politics in the European Parliament. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Hobsbawm, E.J. (1990). Nations and Nationalism Since 1780. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Hogan-Brun, G. and Wolff, S. (Ed.) (2003). Minority Languages in Europe: Frameworks, Status, Prospects. New York, NY, St. Martin’s Press LLC. Huntington, S.P (1968). Political Order in Changing Socities. New Haven, CT, Yale.

92  

 

 

Huntington, S.P. (1996). The Clash of Civilizations. New York, NY, Simon & Schuster. University Press. Ingleton, R. (1994). Mission Incomprehensible. Clevedon, UK, Multilingual Matters. Jesse, N. and Williams, K. (2006). Identity and Institutions: Conflict Reduction in Divided Societies. Albany, NY, State University of New York Press. Johnson, L. (1996). Central Europe: Enemies, Neighbors, Friends. Oxford, UK, Oxford University Press. Judt, T. and Lacorne, D. (2004). Language, Nation and State. New York, NY Palgrave Macmillan. Kamusella, T. (2008). The Politics of Language and Nationalism in Modern Central Europe. Hampshire, UK, Palgrave Macmillan. Kaplan, R. and Baldauf Jr., R. (1997). Language Planning: From Practice to Theory. Clevedon, U.K., Multilingual Matters. Kissenger, H. (1995). Diplomacy. New York, NY, Simon & Schuster. Kissenger, H. (2014). World Order. New York, NY, Penguin Press. Kjaer, A. and Adamo, S. (2011). Linguistic Diversity and European Democracy. Farnham, UK, Ashgate. Kraus, P. (2008). A Union of Diversity: Language, Identity and Polity Building in Europe. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Kriesi, H. and Trechsel, A. (2008). The Politics of Switzerland: Continuity and Change in a Consenses Democracy. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Leconte, C. (2010). Understanding Euroscepticism: The European Union Series. New York, NY, Palgrave Macmillan. Lee, N. et al. (2009). The Interactional Instinct: The Evolution and Acquisition of Language. Oxford, UK, Oxford University Press. Leonard, Mark (2006). Why Europe Will Run the 21st Century. New York, NY, Public Affairs. Leung, C. an Jenkins, J. Ed. (2006). Reconfiguring Europe: The Contribution of Applied Linguistics, Vol. 20 British Studies in Applied Linguistics. London, UK, Equinox. Liddle, R. (2014). The Europe Dilemma: Britain and the Drama of EU Integration. London, UK, I.B. Tauris. Linder, W. (2010). Swiss Democracy Possible Solutions to Conflict in Multicultural Societies. 3rd Ed. New York, NY, Palgrave Macmillan. Majone, G. (2009). Europe as the Would-be World Power: The EU at Fifty. Cambridge, UK, Cambridge University Press. McWhorter, J. (2001). The Power of Babel. New York, NY, Times Books. McWhorter, J. (2008). Our Magnificent Bastard Tongue. New York, NY, Gotham Books. McWhorter, J. (2011). What Language Is. New York, NY, Gotham Books.

93  

 

 

Meunier, S. and McNamara, K. Ed. (2007). Making History: European Integration and Institutional Change at Fifty (The State of the European Union Vol. 8). Oxford, UK, Oxford University Press. Mufwene, S. (2008). Language Evolution: Contact, Competition and Change. London, UK, Continuum International Publishing. Mulaik, S. (2012). Interlingua: Grammar and Method. San Bernadino, CA. Self Published. Nye, J. and Donahue, J. (Ed.) (2000). Governance in a Globalizing World. Washington, D.C., Brookings Institute Press. Ostler, N. (2006). Empires of the Word. New York, NY, Harper Perennial. Phillipson, R. (2003). English-Only Europe? Challenging Language Policy. London, Routledge Piketty, T. (2014). Capital in the 21st Century. London, UK, Harvard University Press. Pinker, S. (1994). The Language Instinct. New York, NY, Harper Collins. Pinker, S. (2000). Words and Rules. New York, NY, Harper Collins. Pisani, E. (2015). Indonesia, Etc.: Exploring the Improbable Nation. New York, NY, W.W. Norton & Co. Pisani-Ferry, J. (2011). The Euro Crisis and its Aftermath. New York, NY, Oxford University Press. Reynolds, M. (2011). Shattering Empires. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Ricento, T. (2006). Language Policy: Theory and Method. Malden, MA, Blackwell Publishing. Rieu, A. and Duprat, G. (Ed.) (1993). European Democratic Culture. London, UK, Routledge. Risse, T. (2010). A Community of Europeans: Transnational Identities and Public Spheres. Ithaca, NY, Cornell University Press. Sachs, J. (2012) The Price of Civilization. New York, NY, Random House. Schiffman, H. (1996). Linguistic Culture and Language Policy. London, UK, Routledge. Schmid, C. (1981). Conflict and Consensus in Switzerland. Berkeley, CA, University of California Press. Seidentop, L. (2001). Democracy in Europe. New York, NY, Columbia University Press. Sherif, M. et al. (1961). Intergroup Conflict and Cooperation: The Robbers Cave Experiment. Norman, OK, University of Oklahoma Press. Singh, I. (2000). Pidgins and Creoles: An Introduction. London, UK, Arnold. Smith, A. (1996). Nationalism and Modernism. London, UK, Routledge. Smith, A. (2012) Nationalism 2nd Ed. Cambridge, UK, Polity Press. Smith D. and Wright, S. (Ed.) (1999). Whose Europe?: The Turn Towards Democracy. Oxford, UK, Blackwell Publishers.

94  

 

 

Spolsky, B. (2004). Language Policy. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Staab, A. (2011). The European Union Explained, 2nd Ed. Bloomington, IN, Indiana University Press. Steinberg, J. (1976). Why Switzerland?. Cambridge, UK, Cambridge University Press. Tilly, C. (2005). Identities Boundaries & Social Ties. Boulder, CO, Paradigm Publishers. Van Parijs, P. (2011). Linguistic Justice for Europe and for the World. Oxford, UK, Oxford University Press. Volpi, V. (2011). Why Europe Will Not Run the 21st Century. Newcastle upon Tyne, UK, Cambridge Scholars Publishing. Watson, A. (1992). The Evolution of International Society. London, Rutledge. Weber, M. (1967). From Max Weber: Essays in Sociology (Ed. Gerth, H and Mills, C.W.). London, UK, Routledge. Weber, M. (1978). Economy and Society (Ed. Roth G. and Wiltich, C.). Berkeley, CA, Univ. of California Press. Wiener, A. and Diez, T. (2009). European Integration Theory 2d Ed. Oxford, UK Wolfson, N. and Manes, J. (Ed.) (1985). Language of Inequality. Berlin, Germany, Mouton. Wright, S. (2000). Community and Communication. Clevedon, UK, Mutilingual Matters Ltd. Wright, S. (1999). Language, Democracy & Devolution in Catalonia. Clevedon, UK, Multilingual Matters. Wright, S. (2004). Language Policy and Language Planning. New York, NY, Palgrave MacMillan Zimmerman, H. and Dur, A. (Ed.) (2012). Key Controversies in European Integration. New York, NY, Palgrave Macmillan. Zielonka, J. (2006). Europe as Empire: The Nature of the Enlarged European Union. New New York, NY, Oxford University Press. Zweifel, T. (2002). Democratic Deficit?. Oxford, UK, Lexington Books.

 

95