Vysvětlivky : rozhovor v duchu. Text- myšlenky. Text vklad vypravěče

Vysvětlivky : “ “ – rozhovor v duchu Text- myšlenky

Text – vklad vypravěče

Příběh, který Vám budu vyprávět, není jeden z těch přeslazených romantických příběhů, které si vymýšlejí, vymýšleli a nejspíš i budou vymýšlet vypravěči. Možná je to tím, že nejsem vypravěč, ale čaroděj. Ne zcela nechtěně jsem se připletl k této zvláštní příhodě, která jen dokazuje jak je mocná magie draků. Abych tu jen nedělal výklady o magii, tak se podíváme jak to začalo.

1

ÚVOD Na pobřeží, kde po dlouhém letu odpočívá každý jezdec a drak, stojí hostinec. Tento hostinec je uzpůsobený tak, aby tam najednou mohlo bydlet až jednadvacet draků s jezdci s výbavou. Hostinec, originálně pojmenovaný “Dračí Hostinec za mořem“, vede starý dobrák Ninet Olzdary. Proč to tu ale říkám. Ninet má dceru – Magdu. A kolem té se to vlastně točí.

2

I. ČÁST – TRÁPENÍ „Drak, přiletěl drak!“ volala hlídka z věže. Všichni už věděli, co mají dělat. Dva čeledíni vyskočili a běželi otevřít vrata na přistávací plochu před stájemi. Ze dveří hlavní místnosti hostince vyběhl mužík malé postavy oblečený v šedých kalhotách a červené košili, přes to měl zástěru – hostinský. To už, ale před ním přistával mohutný černý drak. Byl to určitě ten největší drak, kterého kdy hostinský viděl. Ze hřbetu mu seskočil muž. Byl vysoký a v černém brnění, na kterém nešlo poznat z čeho je vyrobené. Doskočil svižně a Ninet se divil, že si nezlomil nohu, když skákal z takové výšky. Sundal si ochranou helmu, kterou nosí všichni letci a odhalil tak obličej s ostře řezanými rysy a hlubokýma tmavě modrýma očima. Černé vlasy lemující mu obličej, byli středně dlouhé. „Vítejte u nás!“ Začal rozhovor hostinský, „budete si přát…“ „Pokoj pro mě a stáj pro draka na dvě noci“, uťal jeho řeč černý mladík. Ninet chvíli koukal, ale pak se vzpamatoval. „Jistě pane! Co máme dát váženému draku?“ Otočil se Ninet na draka. Mladík odpověděl pohoršeně za něj. „Vodu a základní stravu.“ Hostinský se zatvářil kysele – tohle se mu ještě nestalo – drak vždy byl vznešené zvíře a odpovídal sám. „Hmmm jistě“, kývl na čtyři čeledíny a ti otevřeli vrata do stájí. Drak si jí nevšímal a rozhlížel se kolem sebe. Černý jezdec se na něj podíval a zamračil se – známky toho, že mluví se svým drakem telepaticky. Drak zařval a vzepjal se. Jezdec vytáhl bič a dvakrát jím šlehl draka přes slabiny. Drakovy se podlomila tlapa a jen stěží udržel rovnováhu. Zlostně se na mladíka podíval a následoval vyděšeně se tvářící čeledíny do stáje. Ninet chtěl zalapat po dechu, ale udržel se. Nebyl si jistý, jestli toho černého podivína chce ubytovat, ale za tu dobu co podnik vede, se naučil držet jazyk za zuby. „Prosím tudy“, vyzval jezdce a popošel ke dveřím, ohlédl se jestli ho neznámý následuje a vešel do lokálu. Místnost byla veliká. Plná dlouhých stolů i menších stolků. Naproti dveřím byly schody do patra s pokoji. Ninet zamířil doleva k pultu. „Máme tu takovou vymoženost – zapisujeme si hosty jen tak pro pořádek“, vysvětloval Ninet a obešel pult. Ze šuplíku vytáhl tlustou knihu a otevřel ji zhruba uprostřed. Vyštrachal z jedné z kapes pero. Zamračil se a zavolal za sebe: „Magdo! Přines inkoust – máme tu hosta.“ Černý jezdec byl mezitím ležérně opřený o pult a dával najevo všem přítomným, že je jim o hodně nadřazený. Netrpělivě se otočil na hostinského zrovna, když z kuchyně vyšla Magda s inkoustem. Magda byla vysoká, štíhlá, dlouhé hnědé vlasy jí spadaly na záda. V modrých šatech působila jako bohyně. Zvedla od země modré oči, v kterých se 3

okamžitě každý utopil. Pod očima malý nosík a plné rudé rty. Které se skoro vždy usmívaly. „Tady je ten inkoust“, řekla líbezným, spíš hlubším hlasem. Podala Ninetovi lahvičku inkoustu a usmála se na hosta. Ninet se jen zamračil, ale neřekl na to nic. „Děkuji, můžeš jít“, poděkoval. „Jistě tati“, řekla a zase odešla. Černý jezdec se za ní uchváceně díval a hostinský mu musel dvakrát zopakovat otázku, než zareagoval. „Vaše ctěné jméno pane?“ Ptal se ho hostinský. „Co? Ano ovšem“, na jeho tváři se opět usadil lhostejný výraz, „Xarian Alkaz Z Entichu – dračí jezdec.“ Hostinský zalapal po dechu. „To je obrovská…ehm čest Vás tu…ehm mít“, vyrazil ze sebe a spěšně jezdcovo údaje zapisoval. Podal mu klíč. „Pokoj 220 – nahoru po schodech – doprava“, řekl a rychle odešel do kuchyně za Magdou.

Magda seděla u okna a koukala se na stáje. „Tati?“ zeptala se, když vešel, „kdo je ten pán, co přijel?“ „O tom jsem s tebou chtěl mluvit“, odpověděl Ninet, „je to Temný jezdec Xarian.“ Na Magdině tváři se objevilo zděšení. „Xarian? Ten jezdec co odmítl sloužit v letce gardy? A co prý se chová jako by mu patřil svět?“ ptala se ho s doširoka otevřenýma očima. „Právě ten“, Ninet se zamračil, „zajímalo by mě co tady dělá, řekl si o dvě noci, to má někam namířeno.“ „Ale…vždyť se zdál tak milý…“, nechápala Magda. „Dcerunko moje“, Ninet jí pohladit po vlasech, „k tobě se tak bude chovat každý.“ Magda se podívala otci do očí a vzdychla. „No jo… a já mám čas na vdávání atd. atd.“ „To máš, ale takovému surovci bych tě nedal. Venku… jak se choval ke svému draku“, zakroutil hlavou, „ne tomu bych tě nedal.“ „Ach tati“, objala Magda Nineta. „Magdo, Magdo, kam ten svět jen spěje…“, podíval se Ninet z okna, „máme další hosty, musím jít. Drž se!“ Řekl a odešel na dvůr.

4

Magda si stoupla k oknu a podívala se na dvůr. Přistával tam velký oranžový drak a na něm seděl příjemně vypadající mladík. Počkal, až se velký drak skrčí a slezl ze sedla. Viděla, jak je otec vítá a obrací se na draka. Drakův hlas zněl jako hromy. „No, dal bych si nějakou krávu, nad mořem je příšerný počasí.“ Ninet pokýval hlavou a čeledíni otevřeli drakovy vrata a ten vpochodoval dovnitř. Ninet odvedl hosta dovnitř. Dvůr byl prázdný. Stála u okna a přemýšlela, pak se otočila a vydala se do stájí.

Černý jezdec Xarian došel ke svému pokoji. Odemkl, hodil brašnu na židli a došel k oknu. Přemýšlel. „Hmmm pěkná ta jeho dcera. A otec? Má jen předsudky.“ Často se setkal s tím, že ho odsuzovali. Xarian má ale svoje názory a zásady – třeba že člověk je pánem tvorstva a tak to má taky být. „Jak ji ale nalákat?" Zabručel si a jezdil pohledem po dvoře. Jeho vycvičené oči si všimli Magdy , jak se krade do stájí. Xarian se usmál a pak zkrabatil čelo – napojil se na svého draka a začal si potichu pobrukovat.

Xarian nemohl tušit, že právě tímhle rozhodnutím odsoudil sám sebe. Jak jen nejtišeji to šlo, otevřela vrata a proklouzla do stájí. Její pohled přeletěl tak důvěrně známé boxy. Hned vpravo od vrat se ozývalo mlaskání a nad přepážkou vykukoval kus oranžového křídla se žlutě vybarvenou blánou. Byli tam i další draci, ale Magdu zajímal jen jeden. Našla ho. Z boxu úplně vlevo v zadu vykukoval černý ocas. Došla tam a před jejíma očima se objevil obrovský spící drak. Byl stočený do klubíčka a sotva se vešel do prostoru, který měl k dispozici. Ladnou úzkou hlavu, s dlouhými nozdrami, zavřenými oči a dvěma velkými a pod nimi dvěma malými rohy na konci hlavy, měl položenou na přeních tlapách se čtyřmi drápy. Delší krk v oblouku opřený o stěnu. Tělo samý sval, pokryté šupinami se šesti vrcholy. Křídla, směšně namáčknutá ve zbytku prostoru, měl tříprstá. Blánu černou žíhanou fialovou a zelenou. Chvíli ho pozorovala. „Je možné, že tohle je drak nechvalně proslulého Temného jezdce? Vždyť je tak krásný“, pomyslela si Magda. Drak najednou nadzvedl pysk a zavrčel. Magda nadskočila a kousek couvla. „Cítí ji snad i ve spánku?“Polekala se v duchu, ale pak usoudila, že se draku prostě něco zdá. Překročila dlouhý černý ocas a vzala houbu. Pomalinku a 5

lehounce začala draku čistit šupiny. Ten sebou trhl a zvedl hlavu. Překvapeně se na ni podíval jasnýma šedýma očima a pak zavrčel. Vycenil zuby, ale pak se zatvářil nechápavě a jen se na ni dlouze díval. Lehce nakrabatil čelo, ve znamení nejspíš zamračení, pak si jen rezignovaně lehnul a opět zavřel oči. Magdy, která stála bez pohnutí, zamrkala a zakroutila hlavou. „Ti draci jsou tak složití“, pomyslela si a dál jemně přejížděla houbou po drakových šupinách. Po nějaké době si k tomu začala potichounku zpívat. Bezmyšlenkovitě čistila, když houba začala drhnout. Sehnula se, aby se podívala proč… a další nápěv jí uvíznul v hrdle. PO drakových slabinách se táhly dlouhé rýhy od biče a spousta šupin byla polámaná a bylo vidět, že několikrát už musely srůstat. „Ach“, vydechla Magda, „co ti to jen provádí“, vzlykla a odběhla pro bylinky. Když se vrátila, nebyl drak sám. „Mně si vůbec nevšímej“, řekl Xarian jízlivě a odstoupil od vchodu. Magda se na něj pohrdavě podívala a obešla ho velkým obloukem. Pomalu čistila drakovy rány a dělala, že si jezdce nevšímá. To ovšem nabyla pravda, už jen jeho přítomnost v ní probouzela hlubokou nenávist. Nevěděla, odkud se bere, ale byla tam. Dočistila rány a něžně draka pohladila. Zvedla se a její pohled zavadil o Xariana, který se zřejmě dobře bavil. Když šla kolem drakovy hlavy, dala mu letmou pusinku a uháněla pryč.

Jezdci zamrzl úsměv na tváři. Došel ke svému draku a prohlížel si Magdinu práci. „Hmmm dobrá promrhaná práce“, řekl. Drak se ani nehnul, jen občas nějaký jeho sval sebou škubnul. „Tak co jak se ti líbí tvoje pečovatelka?“Zeptal se draka v duchu ironicky. Drak zvedl hlavu a zavrčel. „Je daleko jemnější než ty“, poslal Xarianovi svou myšlenku. „Ale, ale že by vzpoura od podřadného druhu?“Zachechtal se jezdec a poklepal rukojetí biče drakovy na bok. Ten se skrčil a zablýskly se jeho zuby. „Jednou až ti dojde ten tvůj sajrajt, ta magie nečistá, tak s tebou skoncuju!“Zavrčel drak a přetočil se k němu zády. Xarian se rozesmál a odešel ze stáje.

Magda vyběhla ze stájí a vrazila do náruče svému otci, ten se na ni zakabonil a beze slova jí odvedl do lokálu. Tam si ji vzal stranou. „Co si myslíš, že děláš?“Uhodil na ni.

6

„Starám se o naše hosty“, odpověděla Magda se skrytým úsměvem. Hodlala otci říct co zjistil, ale usoudila, že teď není ta vhodná chvíle. „Není dobré tahle provokovat jednoho z nejmocnějších jezdců…a navíc se říká, že ke zkrocení svého draka používá černou magii“, vytýkal jí Ninet.

A právě, když se blížila hádka jsem se do toho vložil já. Putoval jsem do severní země Murhon. Zastavil jsem se v hostinci a tak jsem se do celé záležitosti připletl. Otevřel jsem dveře hostince a hledal hostinského. K mé nelibosti můj hnědý hábit a hůl, k tomu připočtěme mokré světlé vlasy, zelené oči, a brašna se znakem království Jižního ostrova, přitáhli oči všech přítomných. Už jsem skoro zapomněl jak se na severu málo vyskytují čarodějové. Očima jsem nalezl Magdu a Nineta. Svižným krokem jsem přešel místnost a došel k pultu. Hostinský se výmluvně podíval na svou dceru a přišel mě přivítat. „Dobrý den, Vaše jméno?“, a byla znát jeho nálada. „Estgol, čaroděj“, odpověděl jsem mu a dělal, že jsem si nevšiml jeho poněkud ztenčeného přivítání. Po jeho překvapeném výrazu jsem se musel usmát. „Zapíšete si to?“ Zeptal jsem se ho jemně. „Á ano ovšem“, sehnul se nad knihu a zapsal si to. Podal mi klíč. „Pokoj 214 po schodech nahoru a doleva“, vysvětlil mi. „Děkuji – jinak zdržím se dvě noci“, řekl jsem. Hostinský si to připsal a zavadil pohledem o Xarianův zápis. Hodil po mně zkoumavý pohled. To už jsem si to, ale rázoval do svého pokoje. Tam jsem si odložil plášť, hůl a konečně se svalil na postel.

Brzo ráno následujícího dne se vydala Magda do stájí. Chtěla se poptat co dělá černý drak, ale po včerejší scéně tak, aby to nezjistil její otec. „Dobré ráno Akane“, pozdravila oranžového draka, o kterém se už dozvěděla od jeho jezdce, jak se jmenuje. „Dobré jitro Magdo“, odpověděl jí svým hromovým hlasem a mrkl na ni svým velkým žlutým okem. Pak se zebe vyrazil zabručení, které připomínalo smích. „Jdeš za svou láskou?“ Optal se. Magda se začervenala. „No, vlastně ano“,řekla nakonec. Akan si protáhl křídlo, alespoň jak to šlo. „To ti povím – celou dobu jen leží, nic neřekne a na svého jezdce vrčí“, zavrtěl hlavou,“ten drak rozhodně není šťastný.“ „To vím, ale nevím co bych mohla udělat“, odpověděla smutně dívka a ohlédla se k boxu černého draka. Akan se na ni podíval. 7

„Potřebuje péči a přítele, který by ho pozvedl na duchu“, řekl. „Proč vůbec nemluví?“ Zeptala se. „Nevím - může to být šok, uraženost, nebo v případě černého jezdce dokonce i zlé kouzlo“, odpověděl oranžový drak ne právě nadšeně. Magda vytřeštila oči. „Prokletí?“, vydechla. „Ne – zlé kouzlo – prokletí může udělat čaroděj, nebo zaklínač. Zlé kouzlo může být jen začarovaná věc v rukou nemagického tvora“, vysvětlil jí Akan. „Aha, chudák“, litovala černého draka. Akan chtěl ještě něco říct, ale v tu chvíli se rozletěly vrata a vstoupil Marian. „Ale, ale co tak brzo děvenko?“ Zeptal se a přešel ke svému draku. Poslal mu rychlý příkaz a on se zvedl. Jezdec mu vyskočil do sedla a vytáhl bič. Třikrát s ním švihnul a drak pomalu přešel k východu. „Nechceš se proletět?“ Navrhl Magdě, která stála a otřeseně zírala na scénu před ní. A ačkoli jen potom dívka toužila, zamračila se a řekla: „Ne děkuji – se surovci nelétám“, otočila se k němu zády a odešla pryč.

Černý jezdec polknul svou zlost a pobídl svého draka. Ten se rozběhl a vyskočil do vzduchu. “ Ta malá tě má prokouknutého“, se ke Xarionovo velkému údivu ozvalo v jeho hlavě. Bylo to poprvé co rozhovor začal drak. “ Ale ne, jen mě ještě nezná. To se dá napravit“, odpověděl mu jezdec jakoby se nic nestalo. Kroužili nad hostincem. Drak otočil hlavu na Xariana. „Copak jsi zamilovaný?“, řekl. Černý jezdec vytřeštil oči. To, že se mu cuká a zrovna ho nezbožňuje, na to byl zvyklý, ale jeho drak promluvil NAHLAS. To by být nemělo, protože zbraně a postroj co mu daroval Temný mág, by tomu měli zabránit. „Ne, ale uznávám, že na tvé krmení a čištění by se hodila“, odpověděl taky nahlas a snažil se zakrýt překvapení a neklid v hlase. Drak byl sice taky překvapený jako jezdec, ale dělal jakoby nic. Uvědomoval si, že v poslední době síla černé magie, která ho svazovala, trochu povolila, ale nedokázal si ani představit, že takhle hodně. Jezdec i drak přemýšleli čím by to mohlo být, zatímco se vraceli k hostinci.

Ráno jsem šel zjistí, proč v hostinci vládne taková pochmurná nálada. Sešel jsem dolů, kde nikdo nebyl. Přemýšlel jsem, kde bych mohl Nineta najít, když jsem zvenku uslyšel hovor. Došel jsem ke dveřím a chtěl vyjít ven, ale dveře se rozletěly

8

dřív než jsem to stačil. Vběhla Magda a já už nestihl uhnout. Chytil jsem jí, aby mě neporazila a silou setrvačnosti jsem se protočili. „Ach čaroději! Omlouvám se“, řekla a sklopila oči. „To nic“, ujistil jsem ji, „nevíš kde je tvůj otec?“, využil jsem příležitosti. „Ne, to nevím. Chcete mu něco důležitého?“, zeptala se mě, když jsem jí pustil. „Jen jsem se chtěl zeptat co znamená ten povyk tady“, řekl jsem a podíval se na ni. Magda zrudla a váhavě odpověděla. „Máme tady zvláštního hosta.“ „Ach, nevšiml jsem si. O koho jde?“ Zeptal jsem se a tím jsem se k tomu vlastně zavázal. Její pohled ztvrdl. „O pána Xariana z Entichu.“ „Tento pán nemá zrovna dobrou pověst“, poznamenal jsem a snažil skrýt své rozpaky. „Ano a jestli mě už nepotřebujete já půjdu“,řekla a chvatně odešla do zadní části hostince. Zamyslel jsem se. Jistojistě se o ní uchází. To jsem poznal. A jí to není asi zrovna milé. Vyšel jsem ven a podíval se na oblohu – jasně se tam rýsoval Marian na drakovi. Pootočil jsem se a na věži se zrovna ukázala Magdina silueta. Usmál jsem se. Nevím jestli jí to je nebo není milé, ale zabředlou jí v tom nenechám.¨Znovu jsem se podíval na Xarianovo siluetu. Mám to! Nápad jak Magdě pomoci!

Magda stála na věži a toužebně pozorovala černou siluetu na obloze „Pěkná podívaná, že ano?“ Ozvalo se za ní. Trhla sebou a otočila se. „Čaroději! Polekal jste mě!“, řekla. „Omlouvám se“, odpověděl jsem a dodal, „ráda byste létala?“ Zrudla a sklopila zrak. „Láká mě to a výšek se nebojím“, ozvala se potichu, „ale kde taková holka jako já vezme draka?“ Zauvažovala a křečovitě se zasmála. „Když budete dostatečně věřit určitě se dá něco dělat“, řekl jsem a opřel se o zábradlí. „Ano? Co? Co můžu dělat?“, vyhrkla a konečně přestala mluvit tím vybraným tónem. „Řiďte se srdcem“, doporučil jsem jí. Z Magdy spadlo nadšení. „Ano čaroději o to se pokouším“, odpověděla tiše. „Vím, a proto míním osud trochu popohnat“, čekal jsem na její reakci a dočkal jsem se. Zamrkala a řekla: „Já myslela, že čarodějové do ničeho nezasahují.“ 9

„Já nezasahuji – pomáhám a v tom je rozdíl“, jemně jsem jí opravil. „A co teda…“, začala větu. Místo odpovědi jsem otevřel dlaň a ukázal jí malý přívěšek dráčka se Zemí. Podívala se a pak si ho déle prohlížela. „Je nádherný“, řekla po chvíli. „Je tvůj“, doplnil jsem ji. Překvapeně se na mě podívala. „Ale to …to přece nemůžu…vypadá vzácný…“koktala vyděšeně. „Musíš“, řekl jsem tónem nepřipouštějícím námitky a vtiskl jí ho do dlaně, „ na co ti bude přijdeš v pravý čas“, dodal jsem a zmizel na schodech do věže. Spokojeně jsem se usmíval.

Magda se po mém odchodu dlouho nehýbala. Pak rozevřela dlaň a polaskala řetízek. Opravdu vypadla vzácný. Byl vyroben ze žlutého kovu a dráček měl na místě očí rubíny. Otáčela ho v prstech a všimla si, že z druhé strany jsou značky. Podivná kulatá písmena s tečkami. Byly jemně vryty v kruzích. Nakonec nad tím pokrčila rameny a pověsila si řetízek kolem krku. Aniž si toho všimla dráček na přívěsku se slabě rozzářil. Seběhla dolů do kuchyně připravit něco k obědu.

Xarian už zase stál ve svém pokoji. Horlivě přemýšlel. Opravdu za to může ta dívka? Nebo proč slábne magie a dračí pouto mezi ním a jeho drakem Keyrenem? Přešel ke svému vaku a vytáhl objemný svazek o dracích. Posadil se k oknu a začetl se do něj.

Stál jsem na louce, vedle cesty z hostince, za dračími stájemi. Koukal jsem na oblohu a přemýšlel. Rada mě za tohle odsoudí. Rada čarodějů si už po dlouhá léta udržuje neutralitu a nikdo neví co od nich má čekat. Na severním ostrově složeném z mnoha malých zemí čarodějové skoro nejsou a na jihu už je lidé ignorují. Čarodějové už skoro nekouzlí a tak proč by je lidé měli brát na vědomí, že? Před odjezdem sem se dost nepohodl s vrchním čarodějem. Proč má takové zastaralé názory? Čaroděj svou moc určitě k něčemu má. Ne jenom pro parádu. Můj názor je, že bychom měli zastávat stranu magie – rovnováhu a spravedlnost. Myslím, ale že moje argumenty mi Rada nevezme. Protáhl jsem se. O tom budu dumat, ale někdy jindy. Teď je čas na rozcvičku! Roztáhl jsem paže a začal sbírat sílu na pravidelné cvičení. To už taky nedělá moc čarodějů.

10

Xarian prudce zaklapl knihu. Prý je možné, aby drak změnil jezdce, jestliže vše není tak jak má být. Že bych to tupé zvíře nějak naštval? zeptal se sám sebe. Znovu se podíval do knížky a na tváři se mu rozlil úlevný úsměv. Drak, který už je zasvěcený s jezdcem může svého jezdce opustit jen , když se ho ujme někdo kdo už má mysl otevřenou na úrovni mysli dračí. A co viděl tak každý jezdec tu je i se svým drakem a ta holka ještě nebyla zasvěcená. Takže mi stačí posílit magii ve svých věcech. Zamračil se. Pozměním své plány a hned zítra vyrazím za Temným máge. Hmmm, ale proč tak náhle polevila magie? Na to se ho taky musím zeptat. Zadumaný se zvedl, vyndal z brašny nějaké jižní ovoce černé barvy a bez zájmu se do něj zakousl.

Magda zrovna odpočívala na verandě, když nad ní, směrem na západ přeletělo hejno holubic. Překvapeně se na ně podívala a pak seběhla na zahrádku za hostincem – podívat se co se děje. Rozhlížela se a pak si všimla, že na východě na louce za stájemi někdo stojí. Náhle od něj vzlétlo spoustu pestrobarevných bublin. Magda se usmála. To musí být Estgol. Pomyslela si a dál se dívala směrem na louku. Dokonce rozeznala, že má roztáhnuté ruce. V prostoru před ním to zajiskřilo a otevřel se jakýsi otvor ve vzduchu. Vyletělo z něj několik teček. Magda si namáhala hlavu co by to mohlo být a došlo jí to v okamžiku, kdy ze stájí zatroubil drak a malé tečky zpozorněli. Jsou to dráčci! Podivila se nad Estgolovo uměním. Napjatě čekala na další kousek, když místo kde stál proťal blesk a on byl najednou pryč i s dráčky. Zklamaně si povzdechla a dívala se na stáje. Její myšlenky sklouzly k černému draku. Zdalipak se o něj taky tak stará? Zaklepala hlavou. Samozřejmě, že ně. Viděla to. Podvědomě si hrála s přívěškem, který dostala. Ten se slabě rozsvítil. Magda si toho ani tentokrát nevšimla a nechala se ovívat větrem, který šel od moře. Po chvíli se rozhodla a vydala se do stájí. Proklouzla vraty a vydala se k černému draku. Před ním se zastavila a přejela ho pohledem. Vzpomněla si na malé dráčky a Estgola. Pak přešla k drakově hlavě a pohladila ho po čumáku. Drak otevřel jedno oko a podíval se na ni. Znovu ho pohladila. Drak spokojeně zabručel a oko zase zavřel. To je nádhera! Tohohle se od Xariana asi nikdy nedočkám. Pomyslel si drak. Magda sebou cukla a nanejvýš udiveně si ho prohlížela. Zamyslela se. Buď jsem se zbláznila, nebo jsem fakticky slyšela jeho myšlenku. Usoudila, že blázen asi nebude a její ruka se náhodně dotkla přívěšku. Podívala se na něj a rychle zamrkala, když jí do očí bodla jasné záře. Možná že na tohle je…..? Určitě! Zamyslela se. Musí to fungovat i naopak! Soustředila se na jednu jedinou myšlenku a v duchu jí poslala drakovi. 11

“Opravdu si to myslíš? Děkuji. “ Teď sebou trhl drak a doširoka otevřel oči. Trhaně se rozhlídl a pak sklonil hlavu k dívce. Dlouze jí zpytoval pohledem. “Ano, Xarian nebývá zrovna jemný“, odpověděl jí, když došel názoru, že to musela být ona koho slyšel. Magda se usmála a znovu ho pohladila. “ Trápí tě?“ Zeptala se ustaraně. “ Má věci od Temného Mága, začarované tak abych se nemohl bránit ani použít magii“, řekl drak a dloubl jí čumákem do ruky. Magda ho poškrábala. “ A nedá se to zrušit? Osvobodit tě? “ Ptala se s nadějí. Drak posmutněl a zamlžily se mu koutky očí. “ To nevím “, řekl smutně a dívka zachytila silnou vzpomínku na tělo chlapce ležící v kaluži krve. Magda zkřivila tvář odporem a zlostí. Tak takhle to je! Vrah jeden hnusnej! “ Určitě to půjde! Uvidíš!“ Zatlačila Magda svou zlost a přimkla se k jeho čumáku. „ Jsem rád, že my rozumíš, i když teď díky oslabení magie můžu mluvit i nahlas, šeptl nahlas. Magda zvedla hlavu. „Oslabení?“ Zeptala se zvědavě. Drak mrknul a odpověděl znovu v duchu. “ Ano, a ani Xarian neví proč. “ Dívka se podívala hluboko do těch tmavých očí. “ Máš ho rád? Svého jezdce?“ “ Rád? RÁD?“ Rozčílil se drak a zamával křídlem, které měl volné. Magda se až podivila nad tím výlevem pocitů. Hlavou se jí mihl jeden fakt. “ Když ti rozumím a Xarian taky - kdo je teď tvůj jezdec?“ Zeptala se opatrně. Černý drak se zamyslel. “ Xarian se mnou byl zasvěcen takže on“,řekl , “ale daleko radši bych měl tebe “, dodal a šťouchl do ní. “ A co je potřeba na zasvěcení?“ Ptala se dál. “ Já nevím, většinou se to pouto udělá samo – po vylíhnutí“, řekl drak. Dívka se zamyslela a pak smutně řekla: “ Škoda, že to nevíš, ráda bych ti pomohla, alespoň jak by to šlo…..Jak ti vlastně říkají?“ “ Keyren, mé jméno je Keyren“, představil se a důstojně se narovnal, dle možností boxu. “ Já jsem Magda“ ,představila se a dvorně se uklonila, když zaslechla jak jí někdo volá otočila se a ještě dodala, „mám tě ráda Keyrene, ale už musím jít.“ Usmála se a proklouzla ven. “ Vrať se ale“, křikl ještě za ní Key. Pak se stočil a znovu posmutněle zavřel oči.

12

Pomalu a spokojeně jsem otevřel oči. Zvedl jsem se z tureckého sedu a protáhl jsem se. Sledoval okem čaroděje Magdu s Keyem a výsledek se mi moc líbil. Teď už jsem si byl stoprocentně jistý, že se své výhody Magda jen tak nepustí. Ovšem, ze mě se stal odpovědný člověk za tohle všechno. Podle přísahy čarodějů teď musím dohlédnout na zdárný konec. Usmál jsem se. A na ten si počkám milerád.

Xarian se křečovitě držel rámu okna a zíral ven. Už u něj zase byla! A Keyren – ten prašivec s ním odmítá mluvit! Tohle přesahuje všechny meze! Prudce se otočil a prošel na chodbu. Fláknul za sebou dveřmi a vyrazil ke schodům. Na schodech uviděl postavu. Csss čaroděj ten mi tu chyběl! Pomyslel si vztekle a setkal se s jeho pohledem. Ten pobaveně mrkl a seběhl do lokálu. Dorazil tam krátce po čaroději a vztekle produpal do stájí.

Zamračil jsem se na místo, kde mi jezdec zmizel z očí, ale i tak jsem si sedl a objednal jsem si jídlo. Momentálně mi nezbývá než čekat.

Jezdec vtrhnul do stájí a nevšímal se pobouřených pohledů přítomných draků. “Vstávej!!“ Zařval v duchu na svého draka. „No tak se zvedni!“ Zopakoval to nahlas, když nereagoval. Keyren po příkazu zvedl hlavu a otočil ji na svého jezdce. „Proč?“ Zeptal se klidným, odměřeným tónem. Xarian se rozpálil do běla zlostí. „Protože ti to přikazuji!“ Zaječel a švihl ho bičem, který vytrhl z holenního pouzdra. Keyren zařval, ale zvedl se. Rozzuřený jezdec ho vyvedl na dvůr za reptání ostatních draků. Tam si stoupl naproti něj a chvíli ho pozoroval. „Jestli se chceš ztrapnit – tvoje věc. Dobrá budu mluvit nahlas“, vyštěkl a hned pokračoval, „ nejsem spokojený s tvou poslušností v poslední době. Můžeš mi na to něco říct?“ „Měl bych pár návrhů“, odsekl Key. „No?“ Zeptal se Xarian ledově. „Nechovej se ke mně jako ke kusu něčeho odporného, nebo by si mi mohl rovnou zmizet z očí!“zahromoval drak. K jeho údivu se jeho jezdec rozesmál. „A víš co se stane s drakem bez jezdce? Určitě –švih- to –švih- víš-švih!“ A každé slovo doprovodil ránou biče. Keyren po něm vystartoval, ale Xarian mu pohotově podrazil tlapu dvojím švihnutím biče.

13

„Jak já tě nesnáším“, zasyčel Key. Kolem se seběhlo dost lidí. Mnoho jezdců protestovalo, ale pod ledovým pohledem Xariana se všichni pomalu začaly rozcházet. Xarian se usmál, nebo se o úsměv pokusil. Škleb, který se mu usadil na tváři měl k úsměvu daleko. „Vidíš? Jaké má zastání podřadný druh? Jaké? Já ti to povím. Nemá vůbec ŽÁDNÉ. Každý-švih-se-švih-bojí-švih-o-švih-svojí-švih-kůži-švih!!“A opět svou řeč doprovodil šlehy biče. Key se bojově vzepnul, ale spadnul. Jezdec, jako smyslů zbavený, nepřestal šlehat. Bolestný ryk černého draka se nesl daleko. Už se napřahoval na další sérii ran, když….mu zůstal v ruce pouze kousek rukojeti biče. „Co to….?!!“ Zaklel a otočil se. Vy táhl druhý bič a hledal viníka. Nemusel ani dlouho. Ve dveřích stála rozcuchaná a potrhaná Magda. Ruku měla pořád napřaženou před sebe a nemohla ani uvěřit, že se trefila. V jejích očích se odrážel údiv se zlostí. Na stalo absolutní ticho. Jen vlnky moře se odrážely od pobřeží v nekonečném cyklu. Ticho prořízlo až nadšené zabručení Keyrena. Na to reagovala Magda a postavila se před Keye, který najednou celý ožil. Xarian se omámeně otočil a nechtěl uvěřit tomu co se stalo. Na zemi zahlédl malý vrhací nůž. Do jeho vědomí se dostal Magdin hlas. „Víš jaké zastání má? Přesně takové jaké by mu měl dát jeho jezdec! Ty ho pouze zneužíváš a ještě ho trápíš! Nemysli si, že nevím proč jsem nemohla přijít hned!“Její hlas přetékal odporem a pohrdáním. Jezdec se narovnal a pevněji sevřel rukojeť biče. „Každý podobného sobě hledá! Myslel jsem si o tobě víc!“Řekl se znovu nalezeným sebevědomým a probodával dívku pohledem. „v tom případě by si měl sedlat hada a ne draka! A už vůbec ne tak výjimečného!“ Odsekla mu Magda a poslepu poškrábala Keye na čumáku. Ten zamručel a otřel se o ni. Pak si vedle ní položil hlavu. Černý jezdec zasípal a klesl na kolena. Mohutně zalapal po dechu. V jeho očích byl znát strach a překvapení. Magda zakolísala. Dál ale stála a upírala pohled na Xariana. Ten pobledl a opřel se o zem. Zvedl zrak ke svému draku. Pak ztratil vědomí. V tu chvíli jasně zaplál Magdin přívěšek. Magda přivřela oči. Vzápětí se bez hlesu svalila na Keye. Nastal znovu klid a mír. A hlavně…to TICHO!!

„No tak! Probuď se!“ Proniklo k Magdinu vědomí. Pokusila se mu říct, aby byl zticha, ale vyšlo z ní jen zaúpění. Namáhavě pootevřela víčka. Nad sebou viděla svého otce. „Au! Co se stalo?“ Zaúpěla a pokusila se vstát. „Jen lež“, vybídl jí Ninet a zatlačil ji zpátky do postele. 14

„Stala se jedna z nejúžasnějších a málo častých věcí“, řekl hlas mimo její zorné pole. Natočila hlavu a uviděla čaroděje. Zamrkala a podívala se na hostinského. „Na mně se nedívej. Mě se to pokusil vysvětlit, ale ty žvásty o magii jsem moc nepochopil“, dodal a hodil výmluvný pohled na čarodějovu postavu stojící u stěny. „O magii?“ Zeptala se zmateně Magda. „Ano, magii“, prohlásil někdo v její hlavě. Dívka si teprve teď uvědomila, že cítí neustálou přítomnost draka. Udiveně se rozhlídla a zastavila pohled na Estgolovi. Ten se zeširoka usmála podal jí misku horkého vývaru. „Pak ti to vysvětlím, napřed se najez“, řekl jí k tomu. „Pak? Neříkal jste náhodou před chvíli že máme málo času?“ Ozval se Ninet. Čaroděj se na něj zamračil a beze slova vyšel na vyvýšenou verandu.

Opřel jsem se o zábradlí a zavadil pohledem o narychlo poskládané balíky na dvoře. Na nich ležel stále ještě v bezvědomí teď už bývalí jezdec. Seskočil jsem z verandy a přes dvůr k němu přešel. Zadíval jsem se do jeho ustrašené tváře. Výraz naprosté hrůzy se mu vtiskl do obličeje. Klekl jsem si vedle něho a zamumlal pár slov. Pak jsem nad ním mávl rukou. „Málo času…tak málo času…“, šeptl jsem. Přeběhl jsem dvůr a opatrně vyšplhal na verandu. Blahořečil jsem si za to, že se jako jeden z mála čarodějů, udržuji v dobré fyzické kondici. Vešel jsem do pokoje a s uspokojením jsem si všiml prázdné misky. „Dozvím se teď něco?“ Začal hned Magda, když si mě všimla. „Ano ale nesmí tu chybět důležitá postava“, odpověděl jsem. „Kdo? Tak ho jsem pozvi!“ Vyhrkla celá nedočkavá. Rozesmál jsem se. „Bohužel jsem se asi nevejde“, dodal jsem a vytáhl Magdu z postele. Ukázal jsem na složený komínek věcí. „Vybral jsem ti vhodné věci na cestu – moc toho tu nemáš, ale lepší než nic. Až se převlečeš tak přijď na dvůr“, informoval jsem ji a odešel.

Magda se prohlédla věci, které měla narovnané na stole. Byla tem zelená blůzka, kožené kraťasy a pláštík přes ramena. Pochybovačně se podívala na otce. „V tom se mi bude cestovat líp?“ „No, já nevím. Všichni kdo kdy prolétali hostincem měli uniformy“, pokrčil rameny Ninet. Magda déle neprotestovala a začala se převlékat. Postřehla, že hostinský odešel. Přemítala o tom, co se tu vlastně děje. “ To nepoznáš sama?“ Zeptal se někdo v její hlavě. Magda zamrkala a strnula. 15

“ Key?“ Zeptala se pro jistotu. “ Ano?“ Ozvalo se pobaveně. “ O co tu tedy jde?“ Zeptala se. “ O mně a o tebe – moje jezdkyně“, odpověděl láskyplně. “ Jak dlouho to víš?“ “ Krátce, skoro stejně dlouho jako ty.“ “ A to?“ “ No, poznal jsem to, když si se za mně postavila.“ “ Takže jsem to nezkazila.“ “ Souhlasím, teď se cítím mnohem líp.“ “ Už jsme hotová, už jdu“, řekla Magda, když si zacvakla sponu pláštíku. “ Budu se těšit“, dodal drak a tlak na její mysl polevil.

Seděl jsem před stájemi a na dvoře ležel Key, když se ve dveřích objevila Magda. Byla docela překvapená, že už je šero. Musím přiznat, že jí to slušelo. Přecházela k nám a její pohled zavadil i o roh dvora. „To je…?“ „Ano“, odpověděl jsem dřív než dokončila otázku. „Není mrtvý?“ „Ne“, řekl jsem a všiml si, že tím její zájem vyhasl. Otočila se na mě, „Tak vysvětlí mi to konečně někdo?“ „Jen klid“, musel jsem se usmát. „Hmmm?“ Zabručela a založila ruce. „Jde o výjimečnou situaci, když drak změní svého jezdce.“ „Proč?“ Skočila mi do řeči. „Protože drak se vyklube jen vhodnému jezdci, takže se do rukou nedobrého člověka dostane tak, že je drak sám zlý…“ „…nebo jeho jezdce zabije dřív než si s drakem udělají pouto a dráčeti nezbude nic jiného, než se ze zoufalství a za pomoci černé magie, upne na vraha“, dořekl Key a blýskl očima do rohu. Magda si vzpomněla na to co viděla a otřásla se. „Ano“, začal jsem váhavě, „ ale nikdo to neriskuje moc často. Je tu velké riziko, že to dráček nepřežije.“ „Ale to je strašný“, vzlykla Magda. „Já vím, já vím“, zamumlal jsem, „ a proto jsem rád, že Keyren Černý a Magdaléna Olzdary Odvážná si k sobě našli cestu“, začal jsem zase zvesela. „Odvážnou?“ Zasmála se jezdkyně. 16

„Jistě“, potvrdil Key a vyzývavě do ní dloubl čumákem. Ta ho přes něj hravě pleskla a usmála se. „A teď k nejdůležitějším věcem“, upoutal jsem zase jejich pozornost, „ musíte do půlnoci zmizet. Xarian bude šílený vzteky až si plně uvědomí co se stalo“, řekl jsem a probodl Magdu pohledem. Ta se zamračila. „Na to jsem nepomyslela. Ale…“, vytřeštila oči na Keye, „ …ale já neumím létat?“ Zděsila se, když si uvědomila rozsah mých slov. „Když jsem změnil jezdce tak bys mohla použít Xarianův postroj, aby sis neublížila“, navrhl Key. „A tobě je pohodlný?“ Zeptala se ho Magda. „Není to nejhorší“, usmál se drak. „O sedlo nejde – to vám vyrobím“, vložil jsem se do jejich debaty, „jde o to kam je bezpečné se vydat.“ Key si mě chvíli prohlížel. „Koukám,že máš nejen magii, ale i něco na přemýšlení“, prohlásil, což mi notně zvedlo sebevědomí. „Co ke Královské letce?“Rozzářila se dívka. „Teda jestli chceš být u Královské gardy“, vzápětí se zarděla. Keyren se zamyslel. „Možná…můžeme tam vyhledat útočiště?“ Obrátil se zase na mně. „Ano, myslím, že to je rozumné. Ale vezměte to oklikou – přes Útesy. Tím zmatete Xariana. Úkryt vám jistě poskytne i každý poctivý farmář. Ale pozor!! I přesto si dávejte velký pozor!“, odmlčel jsem se, „teď jdu udělat to sedlo Vy dva se postarejte o zásoby.“ A odešel jsem.

Nová jezdkyně a drak se na sebe hodnou bobu dívali. „Nikdy mě nenapadlo, že budu opravdovou jezdkyní“, řekla Magda po chvíli. Key si lehnul a lehce Magdu postrčil směrem ke dveřím. „Měla by sis jít připravit nějaké to jídlo.“ Magda se usmála a odběhla do kuchyně.

Ninet stál na věži a koukal se na hvězdy, které se před chvílí vyhouply na oblohu. „Ach drahá Běto! Proč si odešla tak brzo?“ Ptal se hvězd. V očích se mu zaleskly slzy. „Proč mám přijít i o naší dceru? Proč? No? A mám ji vůbec pustit?“ Myšlenky se mu zběsile přetahovaly v hlavě. „ Já vím, však já vím. Byl by to nerozum jí zdržovat, ale muselo k tomu dojít? Uvidím jí ještě někdy?“ Přemítal a shlédl na dvůr, kde byla rozeznat silueta draka.

17

„Když musí odejít – musí odejít do tak vzdáleného světa draků?“ Zvedl hlavu opět ke hvězdám a rozeznal souhvězdí Korana. Prvního draka, který měl jezdce. „Ach to je život! Draci!“ Zabručel. „Draci!“dodal ještě jednou smutněji. Zavřel oči a sbíral sílu sejít zpátky dolů. Do jeho živé noční můry. Pak si povzdychl a hodil poslední pohled na hvězdy. Zaujala ho jasná hvězda vedle Korana. „Ne ta tam nebyla“, zamumlal si a zadíval se na hvězdu. Ta se rozsvítila a pak pohasla. Usmál se „Díky Běto“, a odešel pomoci s přípravami.

„Key víš jak se dostat k Útesům?“ Ptal jsem se ho, zatímco jsem mu utahoval přezky na novém sedle. „Jistě znám celé Souostroví“, kývl hlavou a já si nemohl nevšimnout jeho kyselého tónu. „Dobře“, taktně jsem tón ignoroval, „leťte přes pevninu, aby to vypadalo, že míříte k ostrovu Mágů“, doporučil jsem mu. „A to nemůžeme?“ Zeptal se. „K těm nahořklým vykopávkám?“ Trpce jsme se zasmál, „ ti by vám řekli, že to není jejich věc.“ „Takže přes Útesy“, zopakoval a to už k nám přišel Ninet s Magdou. Připevnil jsem tedy k sedlu ještě vaky. Pak jsem se sehnul a sebral z dláždění narychlo vyrobenou helmu. „Na, bude se ti hodit - tam nahoře“, podal jsem jí Magdě. „Díky!“ Špitla. „Buď opatrná“, přidal se Ninet a usmál se na ni. „Díky tati“, vzlykla a vrhla se mu kolem krku. „To nic holčičko“, uklidňoval ji otec. Key se sehnul jak nejvíc mohla zazubil se na svou jezdkyni. TA se vyškrábala do sedla a tvářila se dost vyděšeně. „To je poprvé co poletím“, křikla na nás. „Připoutej se k sedlu“, poradil jí hostinský. Dívka si poslušně zacvakla karabinu do sedla a chabě se usmála. Drak na ni starostlivě otočil hlavu. „Tak už leťte!“ Křikl jsem a zamával na ně, „hodně štěstí!“ „Naschle!“ Křikla na nás Magda , ale jak se Key rozeběhl ke vzletu, honem se chytla sedla. „Sbohem moje dceruško“, špitl skoro neslyšitelně starostlivý otec vedle mě.

18

A tak se Magda vydala na strastiplnou pouť s novým posláním. Stál jsem na kraji vzletové plochy a pozoroval draka na obloze. „Proč se musím zamíchat úplně do VŠEHO?“ Vzdychl jsem si.

19

II. ČÁST – POUŤ „Dobré jitro pane“, pozdravil jsem Xariana, když zamžoural nad sebe. „Co…kdo jste?“ Okamžitě vyskočil. „Ále…jen nevýznamná osůbka starající se o vaše zdraví“, odpověděl jsem a ani nehnul brvou, když se začal Xarian rozčilovat. Ten přejel můj vzhled pohledem a znechuceně si odfrkl. „Čaroděj!“ „Ale no tak! Trochu úcty bych prosil!“, odvětil jsem s jasně hraným pobavením. Když mladíku došlo, že si z něj utahuji, tak si mě přestal všímat. Rozhlédl se a nerozhodně přešel sem a tam. Pak se na mě prudce otočil. „Kde je můj drak?!“ Zařval. „Váš? Já, milý pane, myslím, že nemáte draka“, řekl jsem mu tím falešným tónem. „Copak nevíš kdo já sem? Jsem jezdec z Entichu! Slyšíš? JEZDEC!“ Řval. „Ale pane, tady nejste uveden jako majitel draka“, řekl jsme konverzačním přeslazeným hlasem a v rukou jsem držel přivolanou kopii knížky záznamů o dracích. „U všech draků a skořápek, neutahujte si ze mě!“Řval, jako smyslů zbavený. „Já? A utahovat si? Z vás?“ Nasadil jsem andělsky nevinný výraz. „Čaroděj a je to cvok“, povzdechl si posměšně Xarian. Zvedl jsem se a nechal všechnu přetvářku spadnout. „Myslím že jediný blázen jsi tu teď ty. Keyren Černý a jeho jezdec jsou už dávno pryč“, řekl jsem mu svým obvyklým hlasem. „Jeho jezdec? To není možné…prostě není…“, začal rázovat kolem zdi. Najednou se zarazil a hodil po mně zkoumavý pohled. „Nesetkaly jsme se už?“ Ozval se po chvíli. „Měl jsem tu smůlu…ano setkaly“, řekl jsem s tvrdým výrazem v očích. Sehnul jsem se pro svou hůl a beze slova jsem z menší jízdárny vyvedl černého hřebce. Vyskočil jsem na něj a odjížděl krokem k bráně. V bráně jsem se otočil. Černý pán stál pořád tam, kde jsem ho nechal. „Sbohem, trosko!“ Křikl jsem na něj a zvedl koně na zadní. Pak jsem uháněl pryč.

Xarianovi se po posledním výkřiku rozšířily panenky poznáním a zlostí. „Estgole!“Zařval z a zvukem kopyt poslední planou výhružku. Prudce se obrátil na obrtlíku a vrazil do hostince. Všichni se mu radši klidili z cesty. Vběhl do svého pokoje a nenamáhal se otvíráním. Jeho obavy se splnili, když zjistil, že všechny jeho věci někdo pročistil od veškerých předmětů spojených s draky. Sebral ten 20

trošek věcí, který mu zbyl a zlostně nadával na čarodějovu adresu. Podíval se ke dveřím, ale pak proskočil na dvůr oknem. Zašel do koňské stáje. Krev se v něm vařila, ale věděl moc dobře, že tohle je jediná možnost jak dostat zpátky svého draka. Vybral si znaleckým okem ryzáka, který stál a zadních vrat. Osedlal ho a připevnil na něj svoje věci. Vyvedl ho na dvůr. Podivil se jak je kůň klidný. Rozhlédl se. „Ten zbabělec hostinský se mi bojí i bránit“, zamumlal si posměšně a vydal se po cestě, po které odjížděl čaroděj.

Nemohl ovšem vědět, že hostinský měl všechno dávno zaplacené a dostat přesné instrukce jak se chovat. „Támhle u toho jezera bychom mohli přistát“, poslala Magda myšlenku s obrazem Keyovi. Začali ztrácet výšku a za chvilku už dívka opatrně slézala z dračího hřbetu. „Jsi v pořádku?“ Dloubl do ní Key, když bolestivě sykla. Usmála se. „Jo, jen nejsem zvyklá na létání“, odpověděla. Drak se tedy odešel napít k jezeru. Magda tam přešla za ním a z vaku na jeho hřbetě vytáhla chleby a kus sýra. „Máš hlad?“ Zeptala se Keye, „sundala bych ti to“, ukázala na vaky. „Ne díky, nemám hlad“,řekl a znovu se dlouze napil. „Dobře“, odvětila Magda a sedla si. Zakousla se do chleba a pozorovala draka. Tolik se toho změnilo. Nikdy bych si nepomyslela, že budu jezdkyní a ještě na útěku. Přemítala a když snědla vše co si vyndala tak se ozval Key. „Měla by si naplnit měchy na vodu, ale napřed je zkontroluj – ztrácíme vodu nějak rychle.“ Dívka sundala vaky na vodu a začal je kontrolovat. Po chvíli vykřikla. „Měl jsi pravdu, je v něm díra“, zvedla ruku s vakem. Bezmocně se rozhlídla, „ šití tu asi nemáme, co?“ „Ne, myslím, že nic takového opravdu nemáme“, řekl Key. „Jak nabereme vodu?“ „Nějak to musí jít spravit, ne?“ Naklonil se k vakům drak. „Hmmm“, odtušila Magda. Zlostně svírala v rukou vaky a lámala si hlavu jak je spravit. Po nějaké době je odhodila a vzlykla. „Jsme vyřízený“, složila hlavu do dlaní a utápěla se v beznaději. Keyren po chvíli ticha rozjařeně řekl: „No vidíš, to je dobré“ „Co?“ Zeptala se ho překvapeně. 21

„Ty vaky – podívej“, a podal jí spravený měch. „Ale to…jsem…nebyla já…nebo jo?“ Koktala jezdkyně a obracela v rukou spravený vak. „A kdo jiný?“ Zeptal se pobaveně a blýskl po ní okem. „Co třeba ty?“ Opáčila dívka. Key se zasmál. „Draci kouzlí jen v případě velkého ohrožení, nebo pod velkým tlakem citu. A věř mi – to že praskly vaky na vodu není ani jedno ani druhé“, vysvětlil drak. „Ale já…jak?“ Nechápala Magda. „S poutem mezi drakem a jezdcem se přenáší i jeho magie“, řekl Key. „Ale Xarian nečaroval, ne?“ Podivila se. „A to jen v případě, že je vše ve vztahu jak má být“, dořekl. „Aha, promiň“, omluvila se Magda a zamyslela se. „Však se taky kvůli tomu vztekal“, prohlásil drak s pobavenými jiskřičkami v očích. „Ten musel být překvapený“, usmála se Magda při té představě. „ Tak šup – naber vodu a poletíme“, řekl Key a popohnal dívku. „Jo však už jdu“, křikla a běžela k jezeru. Vrátila se s plnými vaky, které připevnila na sedlo. Pak se drak skrčil a mladá jezdkyně se vyškrábala do sedla, chytila karabinu a přicvakla se do postroje. Černý drak zamával k řídly a za svitu právě vycházejícího slunce se vznesl. Zrovna v tu chvíli se Magda otočila. “Můžeš ještě na chvilku přistát na nějakém útesu?“ Poprosila Keye. Drak na to nic neřekl a snesl se o kus dál na poměrně rovný útes. Magda slezla se sedla a zadívala se směrem na východ. Před sluncem byly vidět malé budovy hostince. “To je poprvé co budu pryč“, svěřila se dívka. “To bude dobré, moje jezdkyně“, uklidnil jí Key a přitáhl si jí tlapou k sobě. Magda se o něj vděčně opřela. Takhle tam stáli hodnou dobu, zatímco slunce stoupalo na svou každodenní pouť. “Měli bychom letět“, ozvala se jezdkyně. “Tak poleťme“, odpověděl jí drak a přikrčil se. Magda znovu vylezla do sedla. Key vyskočil a prudce se vznesli.

Xarian uháněl na západ, usoudil, že je Estgol navedl, aby hledali pomoc u čarodějů. Jak se ale zachovají čarodějové? Budou se bát jeho spojenectví s Temným mágem? Postaví se za ně? Všechny tahle otázky vířily Xarianovi v hlavě. Zastavil koně. Stál na rozcestí. Má je sladovat dál na západ? Ale na sever je věž Temného mága… Otočil hlavu na západ a pak se zadíval na sever. Stejně nemá smysl pronásledovat draka na koni. Řekl si. Jen by mě zajímalo kam se poděl čaroděj, jeho stopy jsem neviděl… Zatřepal hlavou a pobídl koně na sever. 22

Magda procházela vesnicí a snažila se být co nejmíň nápadná. Ale v jejím oblečení, navíc ještě dračí pach…prostě to moc nešlo. Ne jeden vesničan se za ní ohlédl. Došla ke krčmě a vešla dovnitř. Naštěstí pro ni tu byla sotva hrstka návštěvníků. Došla k pultu. „Budete si přát?“ Uvítal ji hned vysoký hostinský. Při pohledu na něj si vzpomněla na otce, ale radši tu vzpomínku rychle zahnala. „Nějaké maso, chleba a sýr –s sebou“, objednala. Hostinský si jí podezřívavě změřil od hlavy k patě a zeptal se: „A máš, děvče ,čím zaplatit?“ V Magdě se probudil vztek. Neřekla nic, ale vytáhla zlaťák a začala si s ním pohazovat. Hostinskému na něm ulpěly oči. „Kdepak jsi ho ukradla?“ Zeptal se a nespouštěl oči z penízu. Dívka se na něj prudce otočila s v jejích modrých laskavých očí po nějaké té laskavosti ani vidu. „A proč myslíte, že žena nemá na zaplacení?“ Zeptala se ledově. Hostinský se na ni podíval. „Protože – alespoň v DOBRÝCH hospodách – nedostane práci“, řekl a Magda pochopila, že ji považuje za lehkou dívku. Zaplálo v ní zlostným ohněm. Chtěla něco odseknout, ale když otevřela pusu tak hostinský vykřikl a zhroutil se k zemi.

Na louce, pod velkou jabloní, ležel černý drak. Občas ocasem praštil do kmene stromu a schroupal plody, které spadly. Netrpělivě se díval směrem k vesnici. Keyovi se nelíbil plán, že Magda půjde sama, ale musel uznat, že s ní tam nemůže. Teď čekal až se vrátí a chroupal jablka. Náhle pocítil, že se odčerpala jeho energie a prudce se postavil. Nikdy to takhle nepocítil, ale bylo mu jasné o co jde. “Magdo? Co se děje?“ Navázal s ní spojení. Když se ozvaly jen nesrozumitelné zvuky, na nic nečekal a rychlým máchnutím křídel se zvedl do vzduchu. Vystartoval k vesnici. Přeletěl nad střechami a hledal Magdu. Zahlédl jak ji vyvlekly z hostince. Několik chlapů jí drželo a něco na ní křičelo. Vztekle zařval. Někdo zvedl hlavu, zaječel a dal se na útěk. Přistál před posledními odvážlivci co drželi jeho jezdkyni a zasyčel. Další dva muži se dali na útěk. Zbývalo jich asi šest co ohrožovali Magdu noži. Keyren složil křídla a popošel k nim. Nikdo z nich se ani nehnul. Sehnul se. „Co se stalo?“ Zeptal se přímo Magdy a ostatních si nevšímal. „Já… já vlastně nevím“, vykoktala. „Čarodějnice je to!“ Zařval ten nejodvážnější z chlapů. Key na něj otočil hlavu a prohlédl si ho. 23

„Máš něco pod tou houní vlasů na hlavě?“ Zeptal se ho navenek klidným hlasem. To muži dodalo odvahu. „Ale já na tom trvám! Zabila hostinského jediným pohledem“, řekl. Key se podíval na vyděšenou Magdu a pak zpátky na muže. „Můžeš mi říct odkdy čarodějnice sedlají draky?“ Zeptal se ho nakonec přeslazeným hlasem. Odvážlivci poklesla brada. Těkal pohledem mezi jezdkyní a drakem. „Ona…je ona…co…to…?“ Blekotal o překord. Magda se vyjeveným mužům snadno vyškubla a konečně se ozvala. „A navíc on není mrtvý je jen omráčený“, řekla a přešla ke Keyovi, “ale to jídlo stejně nemám“, dodala k draku. “Vyřešíme později“, odvětil Key v duchu. Všechno by bylo dobré, kdyby se ze dveří nevypotácel hostinský. Zaostřil dívku a dav lidí. „Na co čekáte – zabte ji. Takovou urážku si nenechám líbit“, zařval. Nikdo se ani nehnul. „Tak na…?“ Půlka věty mu zamrzla v hrdle, když zaostřil i černého draka. Rychle padnul na kolena a rozhlédl se, když nenašel toho koho hledal, zvedl se a došel k ostatním. „Co se děje?“ „Ta holka je jeho jezdec“, odpověděl mu ten co ho zastával. Hostinský se rozesmál. „Blbost!“ „Proč?“ Ptal se zmateně muž. „Rozene, tohle černý drak - nebo jsi si nevšiml?“ „No a?“ „Kolik volně létajících černých draků znáš?“ Rozen doširoka otevřel oči. Podíval se na Keye a pak namítl. „Ona ale tvrdí, že je jeho jezdec. A na něm nejezdí dívka, ne Halsi?“ „Je to pravda?“ Otočil se hostinský na Magdu. Ta zaváhala, ale nakonec přikývla. V davu, který se tam znovu shromáždil, to zašumělo. Halsovi zablýskali oči a otočil se na dav. „To znamená, že se ta Entichácká svině nechala připravit o draka!“ Zařval do něj, „ ano, nebyl to na nás zrovna vlídný, ale víte co nám dá, když mu vrátíme jeho milovaný poklad? Jeho draka?“ Z davu se ozval souhlasný jásot. Key už byl v plné pohotovosti a vymýšlel plán. “Musíme zmizet, nesmíme se nechat chytit“, řekl Magdě. “Jak?“ Ozvala se. “Nasednout nestihneš, budu tě muset vzít do tlap.“ 24

“Dobře.“ Potvrdila plán dívka a zahleděla se na masu lidí, co se k nim blížila. „Pojďte já vás schovám“, ozval se nějaký jiný muž, který se odpojil od davu. „A to vám mám věřit?“ Odsekla Magda. „Dobře jak chcete“, zasyčel a vytáhl meč. Key se sehnul před Magdu a dotyčnému zařval do obličeje. Z něj slezla všechna barva a zíral na zuby, které měl kousíček od hlavy. Drak si podstrčil dívku pod tělo a pak jí bleskurychle chňapl a vystřelil k obloze. Za nimi do vzduchu vyletělo několik šípu a kopí a pak se dole rozlehl zklamaný řev.

Xarian projížděl údolím a ostražitě pozoroval okolí. Tohle je území všemožných lapků a vyhnanců všeho druhu. Když tohle území prolétá na draku tak ho má za sebou za tři hodinky a nemusí si dělat starosti. Takhle mu to bude trval strašně dlouho a ještě navíc vypadá jako snadný cíl. Alespoň, že ho instinkt nezklamal a vybral dobrého koně. Ujeli už pěknou dálku a není ani zpěněný. To ho dovedlo znovu k myšlenkám, že mu to bude trvat k věži Mága hodnou dobu. Kůň zafrkal a jezdci se zdálo, že to zní jako smích. Zaklepal hlavou. Začínám bláznit. Pomyslel si a pobídl koně k rychlejšímu tempu. Tomu se ale očividně nechtělo. Poskočil o pár kroků a pak se vrátil ke svému minulému pomalému tempu. „Jak chceš“, vztekal se Xarian a zabodl mu paty do slabin. Kůň se vzepjal a i přes všechnu mladíkovu snahu ho setřásl ze zad. Odešel o kousek dál a začal se pást z keře. „Odvolávám všechno dobré co jsem o tobě řekl“, rozběsnil se jezdec a zaklel. Vstal a koukal na koně. Ten na něj otočil hlavu a zaržál. „Dobře potřebuji alespoň nějakého koně“, zahučel. Přešel k němu a zamračil se na něj. Kůň mu klidně opětoval pohled a Xarian by přísahal, že se ten kůň dobře bavil. Asi tě daruji Temnému Mágovi. Na nějakou oběť. Pomyslel si jezdec pomstychtivě a vyšvihl se do sedla. Ryzák se rozešel dopředu. Xarian si vzdychnul a poddal se plouživému tempu.

„Já ti říkal, že nemáš chodit sama!“ Rozčiloval se Key, když Magdu složil na louku daleko od vesnice. Dívka si vzdychla. „Nejhorší na tom je, že nebím jak jsem to udělala.“ „To je jasný, ne? Začínáš přebírat čím dál tím víc vlastností, které mají jezdci.“ Magda vykulila oči. „Vlastnosti? Ono jich je víc?“ „Ano, kromě magie i zvýšené mentální schopnosti a trochu i vzhled.“ 25

„Vzhled??!“ „Jen trochu“, ujistil ji Key, „ale i tak by si měla začít cvičit, aby neopakoval dnešek“, dodal starostlivě. „A ty mě to můžeš naučit?“ „Něco určitě. Sice dráče a jeho jezdec tráví minimálně několik let na akademii a jelikož já jsem tam nebyl“, jeho hlas dostal mírný lítostivý podtón, „a tak tě nemůžu naučit akademický fígle, ale už mám zase trochu praxi“, dodal s úsměvem. „Já myslela, že Xarian neměl magii?“ Ozvala se Magda. „Spolu to zvládneme“, prohlásil drak. „Díky“, broukla Magda a pak se zakabonila , „ale to jídlo stejně nemáme.“ „Kolik je ho ve vacích?“ Dívka se chvíli přehrabovala ve vacích. „Zásoby tak maximálně na dva dny a to dosti chabé.“ „Vydržíš cely den v sedle?“ Zeptal se po krátkém zamyšlení Magdy. Ta pokrčila rameny. „To nevím. Proč?“ „Za dva dny můžu přeletět Útesy a můžeš se najíst v hostinci za průplavem“, vysvětlil Key. Pak si ji změřil pohledem, „ a asi by si neměla zveřejňovat své pohlaví.“ Magda na něj hodnou dobu zírala než jí došlo co jí to vlastně řekl. „Key ty jsi génius!“ Drakovi zesvětlaly šupiny ruměncem. „Tak závratný to zase nebylo a teď poleť“, řekl jí a sehnul se. Magda se napila, vyškrábala se do sedla a s jiskřičkami v očích sledovala jak se pod nimi zmenšuje zem.

Praskla větvička. Xarian se napnul, ale neotočil se. Spadl kamínek. Jezdec díky svým léta cvičeným smyslům zaregistroval nepřátele, ještě když vylézali na vrchol údolí. Stiskl koně koleny a k jeho údivu se opravdu rozešel o něco rychleji. Xarian jakoby unuděným gestem povolil pásky držící zbraně u jeho nohou a pak už jen počítal. A opravdu než se dostal k nule tak ze zákrytu křoví mu do cesty vjel jiný jezdec. Jeho kůň byl béžový a Xarian usoudil, že to bude bujné horské plemeno. Na jeho hřbetě seděl šlachovitý mužík v hnědo-béžovém oblečení a v jedné ruce držel šavli. „Hola hej! Co tak daleko od všech lidí?“ Začal bodrým hlase. Jezdec přivřel oči do malých zlostných škvírek, ale přinutil se k úsměvu. „Ale jedu za jedním svým přítelem“, řekl naoko bezstarostným tónem. Lapkův úsměv se ztenčil o pár stoliček, ale udržel si bodrý tón. „A nevezete mu třeba dárek? Ten bych rád viděl.“ Černý mladík stáhl umělý úsměv a odpověděl ledovým hlase. 26

„Zatím žádný nemám. Nechcete nabídnout svoji hlavu?“ „Pán má smysl pro humor“, podotkl už zamračeně bandita, „dobře podíváme se na zoubek.“ Pak křikl a kolem se vyrojila asi dvacetičlenná tlupa dalších lapků. Xarian neváhal a vytáhl z pouzder oba dva biče, koně držel jen nohama, ale ten se zachoval rozumě a tiše stál. „Uvidíme jestli z těch vašich neudělám výstavu“, řekl a předstíral zamyšlený tón. Vůdce lapků ztuhl a zlostně vyštěkl. „Na něj!“Lapkové přiskočili ke koni, aby jejich oběť strhli z koně….ale najednou před nimi stál jenom kůň. Všichni překvapeně zkoprněli a koukali na prázdné sedlo. Ticho a klid prolomilo až prudké otočení a zalapání po dechu jednoho člena bandy. „Co je?“ Vyštěkl na něho jeho kolega. „Někdo se mě dotknul“, vyrazil ze sebe ohromený lupič. Ozvaly se kroky, ale když se banda otočila za zvukem, nikoho neviděla. „Jak to jenom…“, začal jiný lapka, ale uprostřed věty se za ostrého zvuku zhroutil k zemi. S přeseknutým hrdlem. Za ním stál muž v černém brnění a vesele se zubil. „tady přestává všechno – zabte ho!“, rozkřičel se vůdce. Xarian, který získal výhodné krytí zad, švihnul biči a odzbrojil nejblíže stojící dvojici lupičů. Přes ně se k němu vrhly další. Těm podrážel nohy a dělal šrámy, které se okamžitě zanítily, když nebyly dost opatrní skončili jako první lapka. Za vřavou s koněm poskakoval ten bodrý člověk a křičel. „Vemte mu je! Vezměte mu ty biče! Nemehla! VY TUPCI! Zabte ho!“ Xarian se vesele usmíval a ničil nepřátele na dálku. Když konečně bandity napadlo použít účinnější zbraně než meče a šavle, tak jezdec stočil biče do pouzder a vytáhl šavli. Roztočil se v prudkém a smrtícím tanci. Vrhl se na zbývající lapky, kteří se nenechali zabýt hned na začátku. Rozběhly se zpátky pro meče, ale ne všichni to stačili. Poslední hrstka se seskupila a zaútočila jako skupina. Xarian ze zad vytáhl druhou šavli a nedělalo mu námahu odrážet výpady lupičů. Po chvíli stál nad hromadou něčeho co dřív byla nebezpečná banda lapků. Jejich vůdce seděl strnule v sedle a zíral na mladíka, který si otřel šavle a vracel se směrem němu. „Mohl bych tě taky zabít, ale potřebuji někoho kdo ostatním řekne, že už nechci být rušen“, prohlásil a vyhoupnul se na koně. Lapka bez bandy za ním zíral dokud mu nezmizel z očí.

Nemohl tušit, že se setkal s Entichským pánem. Neměl přece draka.

27

Právě minuly poslední skály a Magda pod nimi viděla jen vodu a vodu. A nebyl to právě příjemný pocit. V žaludku jí ležel jako kámen, pečený králík, kterého měla před vzletem. „Možná jsi neměla tolik jíst“, ozval se Key a loupl po ní okem. Tento dálkový let mi nedělal sebemenší potíže, Xarian ho někdy nutil letět i déle. Magda se zprvu lekla. Teprve si musí zvyknout, že někdo může odpovídat na její myšlenky. Přimkla se k drakovu krku a pozorovala delfíny, kteří pod ní vyskakovaly. Najednou sebou Key prudce cuklo strany až málem sletěla do vln. “Drž se!“ Zařval na ni opožděně. Kroužil po obloze v divokých smyčkách a dívce se až po dlouhé chvíli podařila zahlédnout důvod. Dole pod nimi byla pirátská loď. Stříleli na ně z kanónu. “Nevím co se děje – normálně tudy proletím a nikdo si mě nevšímá“, vztekal se Key. Magdě to došlo vcelku rychle. “Vlajka!“ “Co?“ “Vlajku – nemáme Xarianovu vlajku!“ “A proto na nás střílejí?“ Zabručel a smýkl sebou až nad hladinu.

Magda měla úplnou pravdu. Loď klidně stála, když jí proběhl poplach. „Drak! Blíží se drak a je černý!“ Volala hlídka. Na palubu přiběhl kapitán s dalekohledem a zaostřil směrem, kterým mu ukazovali. Na tváři se mu objevil překvapený výraz. „Nemají vlajku!“ Řekl nahlas seskupené posádce. Po palubě přeběhl šum. „A na hřbetě není Jezdec z Entichu!“ Dodal ještě překvapeněji. Posádka se teď rozhovořila naplno. „TICHO!“ Zařval kapitán, „na místa! Na co čekáte? Nabíte kanóny! Bude to!“ Znovu se podíval na oblohu a už draka přepočítával na odměny. „Pane – on je strašně rychlý“, ozval se jeden námořník. „Blbost! Sestřelte ho!“ Odporoval kapitán. Zmlknul, když se drak najednou objevil vedle lodi a zhluboka se nadechoval k ohnivému dechu. Sbohem krutý světe! Pomyslel si kapitán a smekl klobouk.

“Nedělej to!“ Poprosila dívka Keye. “Cože?“, ozval se, “stříleli po nás.“ “Oni jsou k tomu životu přinuceni, nenič je.“ “Jestli je to tak, nebylo by pro ně lepší kdybych to udělal?“ 28

“Myslím, že ani ne.“¨ “Dobře, ale aspoŇ jim dám za vyučenou!“ Zabručel drak. Zvedl se nad loď a blýskl okem po kapitánovi, který stál strnule před kajutou a zíral na něj. Hrábl tlapami a strhal jim plachty. Pak zhluboka na výstrahu zařval a pro jistotu jim ještě shodil do vody několik kanónů. Pak letěl dál – dál k pevnině.

Stmívalo se a Xarian se konečně přiblížil k věži. Radostně se usmíval, když si vybavil chladnou tvář s ostře řezanými rysy čaroděje bez citů. Popohnal koně do klusu, ale ten nesouhlasně zaržál a naopak zpomalil. Jezdec začínal pochybovat o svém úsudku ohledně vybíraní koní. Přejížděl holou planinu, která obklopovala Mágovu věž. Věž sama vypadala jako vysoký sloup se seseknutou špičkou. Kolem dokola – směrem nahoru se táhly římsy. Celá byla vyrobena z jakéhosi kamenem který se matně leskl. Dojel ke vnější bráně a ze sedla uchopil velké klepátko. Jakmile se ho dotkl ozval se ledový hlas. „Očekával jsem tě jezdče a páně z Entichu.“ Brána se otevřela a naskytl se pohled na vnitřní dlážděné nádvoří. Xarian nikdy nebyl dál než tady, ale přesto byl spokojený. Uprostřed prázdného nádvoří stála vysoká hubená postava v černém obleku se širokým pláštěm. Jezdec sesedl a došel k němu pěšky. „Zdravím tě Mágu z věže strachu“, pozdravil a mírně se uklonil. „Slyšel jsem, že si se nechal oddělit od draka.“ Mágovy hluboké šedé oči se zabodávaly do postavy před ním. Mladík zvedl hlavu a zadíval se do přísného obličeje Mága. V nejmenším ho nepřekvapilo, že to ví, nebo že jde rovnou k věci. Na to už si zvykl. „Není to zcela moje chyba.“ „A čí?“ „Byla tam dívka…a k ní se přimkl.“ „A ty jsi si nevšiml blížícího se nebezpečí?“ Xarian zrudl. „Ehmm, ano všiml, ale nepřišlo mi důležité.“ „Přesto to důležité bylo.“ „Ano, příště bych se zachoval jinak.“ „Příště! Máš moc citů!“ Řekl Mág. Jezdec přešlápl, zatímco Mág se za celou dobu ani jedenkrát nepohnul. „Co tedy po mě chceš?“ Zeptal se ho. „Jestli by si mi nemohl nějak pomoci?“ „Napravit tvoje chyby“, odvětil ledově Mág. „Aaa…“ 29

„Aaa co? Nu dobrá, pomohu ti a doufám, že se doopravdy poučíš!“ Ukončil jeho koktání. Podal mu lahvičku, „ v ní je mocný dračí démon. Pomůže ti získat tvého draka zpět, ale víc ode mě nečekej, když už jsi takhle cítit dobrem!“ Vysypal ze sebe Mág. Xarian zaraženě držel v ruce lahvičku a koukal na temnou postavu před sebou. „Na co čekáš? Pusť ho a leť!“ Vybídl ho Mág. „On i létá?“ Vybreptl se jezdec. „Má veškeré schopnosti draka a jediný cíl – najít a získat zpět tvého draka.“ Xarian už na nic nečekal a otevřel lahvičku. Zahřmělo a náhle tu stál napůl průhledný, šedavý drak. Byl plně osedlán. „CO ŽÁDÁŠ?“ Obrátil se na Mága. Ten ukázal na jezdce, který stál celý ztuhlý a zíral na draka. „JAK ŽÁDÁŠ!“ Zahřměl démon a strnul. Mladík přejel pohledem od Mága k drakovi a zase zpět. Temná postava mu lehce kývla. Potom se konečně vyhoupl do démonova sedla. Přejel pohledem dvůr a vzpomněl si na svého koně. Chtěl ho darovat Mágovi, ale nikde ho neviděl. „Díky“, pokynul postavě před sebou, „neviděl si mého koně?“ „Kůň?“ Poprvé se Mág hnul z místa a přešel k němu. „Jak si myslíš, že jsem se sem dostal?“ „Hmmm“, zabručela postava a rychlým pohybem vytáhl z hábitu kouli. Byla převážně černá, ale na okraji měla i svítivou bílou. Mág zamrkal a prudce se rozhlédl. „Co je? Co se děje?“ Dožadoval se vysvětlení Xarian. Mág se nadechl k odpovědi, ale kouli mu z ruky vyrazil blesk. Pohledy obou mužů se stočili k rohu. Stála tam osoba v hnědém hábitu a v dlani sbírala energii k dalšímu blesku. Temný Mág se otočil na démona. Ten zamával křídly a s novým pánem vystřelil k obloze.

Honem jsem přesměroval energii do štítu, když po mě Temný Mág vystřelil ohnivou kouli. Vystřelil jsem blesk za mizející dvojící, ale byli již příliš daleko. Zamračil jsem se a uskočil před další koulí. „To mě mohlo napadnout“, sykl na mě přes nádvoří Mág. Přešel jsem naproti němu. „Erole“, šeptl jsem. „Estgol“, zasyčel znechuceně, „ty jsi vážně u všeho, co?“ „To je osud - co naděláš“, odvětil jsem. „Můžu jednu věc udělat“, řekl a vystřelil kouli silnější než předchozí dvě. 30

„Myslíš, že si pomůžeš, když mě zabiješ?“ Zeptal jsem se a vykouzlil silnější štít. Pokrčil rameny. „Aspoň už mi nebudeš lézt na nervy.“ „Co mám potom říkat já?“ Vrátil jsem mu to a šlehl po něm blesk. Uhnul. Věděl jsem, že tohle je jen takové oťukávání a to hlavní teprve přijde. Jsem na jeho území a tak jsem i v nevýhodě. „To už je na tobě.“ „Proč myslíš, že tě tu zavřeli? Aby si i nadále škodil?“ Zavrtěl jsem hlavou, „ ne nemyslím si, že až tohle povím radě tak bude moci zůstat i nadále netečná.“ Zlostně po mě blýskl okem a vyslal po mě ohnivý šíp. Čekal jsem silnější kouzlo. Přivolal jsem si do ruky hůl a šíp jsem zmrazil. „Estgole, ty nemáš tušení co se děje, že ne?“ „Jsi hnusný podrazák a jsi v azylu – to mi stačí.“ „Všechno je k něčemu dobré, pamatuješ? Je to jediná vaše zásada, která je pravdivá.“ „Co to meleš?“ Snažil jsem se udržet klid, ale začínalo mi docházet kam tím míří. „Mám prodlouženou ruku, kterou dosáhnu mimo svoji klec. A Etna sílí. To vy necítíte, co? V bídném lidském hnízdišti.“ „To bídné hnízdiště, je svět souladu, který nikdy nepochopíš.“ „Jdi k čertu“, proklel mě a začal bortit pevný základ nádvoří. Uskočil jsem na pevnou zem a pískl. Na nádvoří vběhl černý kůň. Vyšvihl jsem se mu na hřbet a ujížděl pryč. Musím varovat čaroděje! A taky Magdu s Keyem! Znělo mi hlavou. Taky se za mnou nesl Erolův řev. „Mě neutečeš!“

Na dohled měli vesničku. „Tak a co teď?“ Zeptala se Magda. „Na kraji vesnice prodává jeden poctivý obchodník obleky. Zajdi k němu a kup si pánský jezdecký oblek. A něco kam schováš vlasy“, odpověděl Key. „Dobře a pak do hostince, ten je kde?“ „Od domu obchodníka to je rovně do středu vesnice, na takovém malém náměstíčku. Je tam spousta podivínů a tak by si neměla vzbuzovat přespřílišnou pozornost. A kdyby nastali problémy, tak budu blízko.“ „Hmmm, to doufám ne.“ „Já taky, to já taky“, přisvědčil Key. Magda kývla a zabalila se do pláště. Pak vyrazila do vesnice. 31

Rychle jsem se ohlídl. Z brány právě vyjížděl Erol na noční můře. Na ohnivém koni, celém černém s ohnivými kopyty a hřívou. Byla vidět i mohutná hůl co měl u sedla. Byl jsem asi v polovině planiny. Pobídl jsem Arnana, mého koníka k rychlejšímu běhu. Zaslechl jsem zaklínání. Jeho účinky se dostavili v zápětí. Ze země přede mnou začaly vylézat démoni. Přehmátl jsem a zvedl hůl. Arnan vyskočil. Přeskočil první řady démonů. Za mnou se ozval vítězoslavný řev. Můj kůň zahrabal kopyty. Démoni se přiblížili. Koník zaržál. Uviděl jsem Mága. Ještě chvíli. Jeden démon ke mně natáhl tlapu.Teď! Z hole vyšlehl bílý záblesk a omráčil démony. Arnan skočil. Běželi jsme dál. Mávl jsem holí a ohlédl se. Rej přivolaných dráčků se vrhl na Erola. Snažil se je odehnat. Podíval jsem se zase před sebe. Ještě kousek a budeme se ho moct zbavit. Zbavil se dráčků. Pozdě! Překročil jsem hranici. Zastavil jsem Arnana a ohlédl jsem se. Stál těsně na hranici a nenávistně za mnou nadával. Usmál jsem se. Otočil jsem se a mávl holí. A pak se mnou můj koník proskočil portálem.

Zlehounka zaťukala na dveře domu, který jí Key ukázal. Nic.Zaťukala o něco hlasitěji. Ozval se rachot a dveře se pootevřely. „Přejete si?“, zavrčel někdo na druhé straně. „Oblečení, nebojte zaplatím“, odpověděla Magda. Dveře se otevřely a odhalily postaršího muže v koženém obleku. Za ním se objevila malá jednoduše vybavená místnost. „Obchod mám vedle“, zabručel. „Ale jste tady“, odvětila dívka. „Dobrá, pojďte dál“, řekl a ustoupil. Magda vešla do místnosti a pustila plášť. Zvědavě se rozhlížela. Obchodník zamkl dveře a otočil se. Magda v tu chvíli udělala to samé. Muž zalapal po dechu a zíral na jezdkyni. „Ale…ale…“, zakoktal se. „Copak?“ „Vy jste ŽENA!“ Zíral na ni s vyvalenýma očima. „Je to snad proti pořádku?“ Usmála se Magda, „ale teď vážně proto za vámi jdu.“ „Za mnou?“ Nechápal. „Potřebuji mužské oblečení.“ „Proč?“ „Nejme trochu dotěrní?“ „Promiňte.“ 32

„V tomhle se špatně vyjednává“, smilovala se dívka a rozvedla svoji žádost. „Aha“, bylo jediné co z obchodníka vypadlo. „Půjdeme vedle?“ Zeptal se a ukázal na dveře po pravé straně. Magda kývla a prošla do krámku. „Co přesně potřebujete?“ Ptal se muž, když prošel za ní. Dívka se pro jistotu spojila s Keyem, aby neprozradila, více než může. Když jí ujistil, že tomuto muži se dá věřit, řekla: „Potřebuji jezdecký oblek.“ „To není problém, mám jich tu spousty – posívejte“, a ukázal do oddělení krámku s koženými věcmi. Magda se usmála. „Mám na mysli trochu jiný.“ „Um?“ „Jezdecký.“ „CO?“ Vyvalil na ni oči. „Ano, s dlouhými nohavicemi a taky nějaký pruh látky, a nějak taky potřebuji zakrýt vlasy.“ Obchodník na ni zůstal zírat. „Ano?“ Optala se jezdkyně a mile se na muže usmála. „Já jen, že jste…opravdová rarita….žena a drak…a …“, zakoktal se a zmlkl. „Já vím, je to neobvyklé“, zamračila se dívka a začala doufat, že ne všichni budou reagovat tímto způsobem. „Ano to jistě“, vzchopil se zase obchodník, „začal bych u té látky to bude nejjednodušší“, přešel ke stojanům s látkou a kus odměřil, ten pak nastříhal na široké pruhy a chtěl jej zabalit. „Můžu Vás poprosit a převléci se tady?“ Zastavila jej jezdkyně. Překvapeně se na ni podíval. „Vy jste samé překvapení“, podotkl. „A taky o to, aby toto setkání zůstalo mezi námi.“ „Ano, ano jistě“, řekl a položil látku na stůl. Vzal metr a přešel k Magdě, „můžu?“ „Samozřejmě.“ Obchodník si přeměřil Magdiny rysy a náhle cukl obočím prudce vzhůru. „Zajímavé… něco bych tu pro Vás měl“, řekl a odešel do zadní části krámku. Za chvíli přišel se středně velkou, zaprášenou truhlicí. Položil jí na pult a sfoukl z ní prach. „Můj nejlepší oblek – zkuste si ho“, řekl. „Ale já nevím…jestli na to budu mít…“, zrudla Magda. „Za obvyklou cenu“, usmál se. „Děkuji“, řekla Magda. 33

„Ještě neděkujte, ještě jste ho neviděla“, odpověděl a zmizel v druhé místnosti. Dívka opatrně otevřela truhlici a okouzleně z ní vytáhla kousky obleku.

Xarian jednou rukou držel uzdu od démona a druhou si u oka drže dalekohled. Démon visel ve vzduchu nad vodou a jezdec pozoroval loď, která se šinula po hladině. Všiml si cárů plachty i poškrábaného boku. Přemýšlel jestli se tam má vydat. „Teď už je to stejně jedno“, zamumlal si pro sebe a pobídl démona směrem k lodi. Jakmile se přiblížili k lodi ozval se křik. Xarian neváhal a seskočil na palubu lodi. Démon zůstal viset ve vzduchu nad lodí. „Co se tady stalo?“ Zeptal se kapitán, který se vzpamatovával z jeho příchodu. „Váš drak pane“, řekl nakonec kapitán, „a ňáká holka. „Kdy?“ „Včera, pane.“ „To se divím, že s vámi mluvím.“ „To já taky, když už jsem myslel, že je s námi konec, tak nám jen strhal plachty a odletěl.“ „Jenom?“ Zeptal se posměšně Xarian a rozhlédl se po lodi. „No, lepší než být na uhlíky“, odsekl kapitán. „Jak myslíš.“ Pak se Xarian ještě jednou uchechtl a otočil se. Hvízdl a seskočil z paluby. Vzápětí se vynořil na pozadí oblohy na hřbetě démona. Pobídl ho k rychlejšímu letu, s trochou štěstí by je mohli dohonit ještě dneska.

Magda se prohlížela v zrcadle. Měla na sobě dlouhé kožené, tmavě hnědé kalhoty, které končily ve vysokých pevných botách. Kolem pasu široký pásek se stříbrnou sponou. Upnutá blůza stejné barvy jako kalhoty s dlouhými rukávy, jemně vyšívaná světle hnědou nití. Natočila se bokem k zrcadlu. Usmála se, neboť nebylo vidět nic co by ji mohlo prozradit. Natáhla si černý kožený rukavice a podívala se znovu zpříma do zrcadla. „Ano, to je lepší“, řekla si. Vešel obchodník. Otočila se na něj. „Sluší vám to, teda i jako muži“, řekl. „Díky“, zarděla se dívka, „a něco na hlavu?“ Pročísla si vlasy rukou. Muž se zamračil a přeměřil si je pohledem. „Lpíte na nich hodně?“ Zeptal se opatrně. Magda se na něj pátravě podívala. „Proč?“ „Nejlepší by bylo je zkrátit“, doporučil jí. 34

„A pak? „Doporučoval bych šátek – ten dáte i pod helmu“, usmál se. „Dobře“, uznala jezdkyně a prohlédla si obchodníka před ní, „uděláte to?“ „Nejsem sice odborník, ale pokusím se.“ Magda si sedla na stoličku a muž vyndal ze šuplíku nůžky. „Tak jdem na to“, vzdychl si a začal pomalu stříhat dlouhé hnědé vlasy. Po zhruba čtvrt hodině byl hotov. Dívka se s zatajeným dechem otevřela oči a podívala se do zrcadla. „To není špatný“, zazubila se a zhlížela svůj nakrátko sestřihaný účes. „Díky“, řekl muž a podal Magdě hnědý šátek. Ta si ho po pirátsku zavázala a skryla tak svůj nový účes. Pak se otočila a došla k pultu. Vysázela na něj sumičku, kterou si obchodník řekl. „Díky za všechno a opravdu se o mé návštěvě nikomu nezmiňujte“, řekla a došla ke dveřím. „Bylo mi potěšení Vám pomoci“, usmál se muž a otevřel jí dveře. „Naschle“, rozloučila se Magda a vyklouzla ze dveří.

Z portálu jsem vyskočil rovnou na nádvoří pevnosti Mágů. Málem jsem porazil postavu v bílém hábitu. Před Arnanem prudce uhnul. Zvedl oči. „Estgole! Prosím tě co to vyvádíš?“ „Promiň Garmonde, jedu rovnou od Erola.“ „Cože? Děláš si srandu? Copak jsi zapomněl, že je to místo zapovězené?“ „Ne, nezapomněl, ale neslouží tak jak by mělo“, řekl jsem a seskočil. Poplácal jsem Arnana po krku a šeptl mu něco do ucha. Zaržál a vyskočil. Uprostřed skoku se rozplynul. Garmond si mě káravě přeměřil. „Tohle by si neměl dělat na svaté půdě.“ „Svatá půda brzy nebude, jestli to dělat nebudu“, odpověděl mu a rozešel jsem se směrem k velké bráně přede mnou. „COŽE? Tohle nemůžeš jen tak říct a odejít! Počkej!!“ Dohnal mě až u brány. „Jsou tu všichni Hlavní?“ Zeptal jsem se ho s šel dál. „Jako kdyby tohle místo někdy opustili“, poznamenal čaroděj vedle mě a srovnal se mnou krok. „Pravda“, odpověděl jsem a prošel bránou do dlouhé chodby z bílého kamene. „Co chceš dělat?“ „Trochu to tu probudit.“ „Teďka si ze mě fakt střílíš.“ Zprudka jsem zastavil a otočil se na něj. „Garmonde, věštba se naplňuje.“ 35

„Co….?“ Zakoktal a podíval se na mě jako by mě viděl poprvé, „ to by znamenalo…“ „Ano, přesně tak“, řekl jsem a pokračoval dál. Zatočil jsem doprava. Ocitli jsme se v rozlehlé místnosti s vysokými okny. Nebylo v ní nic jen velký gong. Mávl jsem rukou a gong se rozezněl. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Počtvrté. Zpráva pro celou pevnost. Naléhavé zprávy. Dohnal mě znovu bílý čaroděj. „Nemůžeš přijít po měsíci, kdy o tobě nic nevíme a svolat poplach“, protestoval. „Právě jsem to udělal, takže můžu“, odvětil jsem a prošel kolem gongu do další místnosti. Byla to vysoká místnost se spoustou zasedacích míst. Byl tu ruch. Sbíhali se sem ze všech chodů různí čarodějové. Spěšně si sedali na svá místa. Garmond si odešel sednout na svoje místo. Došel jsem doprostřed místnosti a čekal na Hlavní. Konečně. V stříbrných rouchách vyšli na svoje stolce. Poklekl jsem a čekal až se uklidní ruch. Někdo mě poznal. Zvedlo to novou vlnu hovoru. „TICHO!“ Křikl Levý. Zvedl jsem hlavu a podíval se jim do tváře. Nastalo hrobové ticho. „Mluv cizinče co chceš!“ Tohle byl obvyklý postup. Nejraději bych se jim na něj vykašlal, ale to by mě ignorovali hned teď, když dodržím tradice budu mít šanci. „Jsem Estgol, čaroděj z Pevnosti, řádu tři a přináším naléhavé zprávy pro všechny přítomné“, uvedl jsem se a čekal na odezvu. „Vstaň bratře a povídej.“ Bylo to lepší než jsem očekával. Vstal jsem a podíval se do tváří kolem mě. Pak jsem ustálil pohled na nejvyšším z Hlavních. Našel jsem v jeho tváři odpor a nenávist. To teď, ale musí jít stranou. „Bratři, Erol je mocný i v zajetí, drak se spojil s dívkou a míří do záhuby. VĚŠTBA SE NAPLŇUJE!!! CHCETE I NADÁLE JEN PŘIHLÍŽET?“

Dívka stála opřená o zeď ve vedlejší uličce, nakukovala na náměstíčko. Bude to poprvé co vystoupí jako muž. “Klid“, ozval se Key. “Tobě se to řekne, když jsi kluk.“ “Náhodou, jednou mě Xarian donutil dělat dračici.“ “Fakt?“ “Byla to sranda.“ “Hmmm.“ “Vezmi to z té druhý strany – jíst musíš.“ “To je pravda.“ “Tak hodně štěstí.“ 36

“Díky.“ Když ucítila, že dál už Key mluvit nebude, vyklouzla z uličky a vydala se rázným krokem k hospodě. Chůzi a mluvu zkoušela cestou sem. Byla asi uprostřed náměstí, když uslyšela zaklít Keye. “Tohle bude problém.“ “Co?“ Zeptala se Magda, ale drak už ani nemusel odpovídat. Ucítila poryv vzduchu a odběhla k okraji náměstí. Před ní přistál světle modrý drak. “A co teď?“ “Zásoby nemáme, musíš jít dál.“ “Víš, právě mi skoro na hlavě přistál drak, myslíš, že se neprozradím?“ “Tak za prvý to není drak, ale dračice….“ “Ještě k tomu.“ “…a je docela prostinká, a její jezdec Onkl je samotář, moc by si tě všímat neměl.“ “A když si mě všimne?“ “Řekni pravdu, že jsi spojená s drakem teprve krátkou chvíli.“ “A nebude mu divné, že nemám uniformu?“ „Pověz mu, že ti ji ještě nepřidělili, že se máš osvědčit až při tomhle letu.“ “Nebude tě chtít vidět?“ “Doufám, že ne. Počkej až vejde dovnitř a pak se tam teprve vejdi.“ “Dobře.“ Key přerušil spojení a Magda znovu zacouvala do postraní uličky. Viděla jak uniformovaný jezdec vešel do lokálu. Chvilku počkala a pak se rozešla po obvodu náměstí. Snažila se jít bezstarostně a nekoukat na modrou dračici. Ta, když jí ucítila tak zavrčela a stočila na ní pohled. Zběžně si jí prohlédla a dál jí nevěnovala pozornost. Magda si neslyšně oddechla. Vešla do hospody. Ryčelo to tam hlukem chlapské zábavy. Hospoda to byla o dost menší než Ninetova. Stačila jen najít očima Onkla a už tu stál hospodský. „To je dneska den! Vítejte! Vítejte!“ „Vítr v křídlech!“ Pozdravila Magda typickým pozdravem letců. „Vám taky! Vám taky! Tak co si dáme?“ „Máte nabídku dne?“ „Ale jistě. Támhle váš kolega si jí dal taky. Sednete si k němu?“ Zajímal se hostinský. Když to jezdec zaslechl, zvedl k nim oči. Přejel si Magdu pohledem a zamračil se. „Ne, máte samostatné místo?“ „Ano, ovšem.“ Po tomhle jí odvedl k stolu úplně vzadu, což jezdkyni vyhovovalo. Onkl se zase sklonil ke svému talíři. Dívka se posadila a čekala na jídlo. Nenápadně pozorovala okolí. Key měl pravdu, bylo tam spoustu podivných lidí. Kromě jezdce v zářivé uniformě, taky skupinka čarodějů v zelených hábitech, nějaká osoba zabalená v černé kutně tak, že z ní nebylo nic vidět, a taky skupinka 37

trpaslíků. Ty si Magda prohlížela se zájmem. Viděla jen jednoho, když přiletěl na nějakou misi spolu s jezdec a drakem. Byli to malincí, zavalitý chlapíčci. Podle všeho měli obrovský smysl pro humor. Stál tam u nich ještě někdo, ale toho dívka neviděla kvůli sloupu. „Tady to máte“, ozval se najednou u ní hlas. „Díky“, řekla jezdkyně a podívala se na svůj talíř. Už se jí to zdálo jako celá věčnost, kdy měla naposled pořádné jídlo. Pustila se do něj a neustávala v ostražitosti.

Po mém prohlášení nastalo dokonalé ticho. Pak se naráz ozval takový hluk, že ho Hlavní hodnou dobu nemohli uklidnit. „Jaké máš důkazy?“ Zeptal se mě Pravý z Hlavních, když se jim konečně povedl nastolit pořádek. „Právě se vracím od Erola“, řekl jsem. Ozval se nový hluk, tentokrát pobouřený. „Jaké právo jsi měl k tomu, abys navštívil zapovězenou půdu?“ Zeptal se mě stejně pobouřeně Nejvyšší. Zůstával sem v klidu. Tohle je hra argumentů a práv. Nudná, ale nezbytná. „Právo ochranitele“, řekl jsem. Hlavní se už ani nepokoušeli hluk uklidnit. Sami si začali šeptat. Ochranitelské právu už přes 81 let nikdo nepoužil, proto ten poprask. „Takže tvrdíš, že Erol má moc, i když neopustil zapovězený kraj?“ Zakřičel na mě nějaký čaroděj z pravé strany síně. „Ano, používá vám tak známého Xariana z Entichu.“ „Jak ti máme věřit?“ Zakřičel někdo jiný. „To už je na vás, já říkám jen to co jsem viděl. A s jeho mocí sílí i Etna.“ Ozvala se další vlna hluku. „Etna? Není to jen pohádka pro mladé čaroděje?“ Křikl někdo další. Otočil jsme se směrem k Hlavním, kteří seděli na stolcích a nechali v síni propuknout chaos. „NE“, zakřičel jsem. Rázem bylo ticho. „Etna NENÍ pohádka. Oni“, ukázal jsem na Hlavní, „to ví. Ale nechali podklady o její pravdivosti shnít. Nechtěli připustit, že magie se sama umí bránit. Její pravou podstatu dnes znají jen Hlavní“, otočil jsem se k nim zády, „ a k jejich smůle i JÁ.“ Prostřední Hlavní povstal a provrtával mě pohledem. „Jsi lhář! Lháři mezi čaroději nemají místo! Měl jsi být vypovězen už dávno!“ Řekl ledovým hlasem. „Ano! To je ono! A ví někdo z ostatních čarodějů, proč se tak nestalo?“ Nic se neozvalo, „protože mi Hlavní nebyli schopni magii vzít. A ví někdo proč?“ Zase ticho, „protože ETNA není pohádka!“ 38

„Tak dost! To by stačilo!“ Křikl Hlavní. Otočil jsem se na něj. „Kdy si to konečně přiznáte? KDY? Až celé Souostroví stráví černá magie? Až povstane čiročiré zlo? NEBO AŽ NÁM TU BUDE VLÁDNOUT EROL?“ Ozval se nová vlna šumu a hluku. „TICHO!“ Zařval Hlavní, „celé je to nesmysl. Etna je jen pohádka a magii jsme ti nebyli schopní odebrat, protože jsi stejný jako Erol, čistý zlo.“ Přešel jsem až k němu a podíval jsem se mu do očí. Teď už jsem plál vzteky. Bouchl jsem pěstí do stolu před Hlavním. „Hlavní jsou stále stejně hloupí“, otočil jsem se na ostatní, „je čas, aby se čarodějové rozhodli SVOBODNĚ!“ křikl jsem na ostatní. Hlavní se ke mně sklonil a zašeptal. „To přece nemyslíš vážně.“ „Ale ano, když jste natvrdlí dozví se to všichni“, odpověděl jsem též šeptem. „Tvoje chyba“, sykl. Předklonil se a hrubě mě chytl za rameno. Cítil jsem ostrou otupující bolest. Sykl jsem bolestí. Začal se mi zatmívat obzor. Přece se takhle nenecháš nachytat! Křikl jsem na sebe v duchu a vzchopil se. Chytl jsem Hlavního za ruku a přehodil si ho přes rameno. Překvapeně zamrkal. Rychle vstal a rozhlédl se po vyvalených obličejích čarodějů. „Další důkaz! Sevření andělů smrti nikdo nedokáže odolat!“ Křikl po nich a ukázal na mě. Zvedl jsem ruku. Prudce ucukl jako had. Nepraštil jsem ho, ale v ruce jsem držel kuličku. Podobnou té co měl Temný Mág. Zvedl jsem ji nad hlavu, aby jí všichni viděli. „Bratři! Jsme v hlavním sídle Čarodějů! A přesto vidím černou! Ano, mohu to být já, ale také on“, a druhou rukou jsem ukázal na Hlavního. „Blbost!“, řekl Hlavní a upíral na mě zrak. Přiblížil se ke mně a chtěl mě podruhé chytnout. Chytl jsem ho za ruku, bleskově schoval kuličku a podrazil mu nohy. Nebylo to nic těžkého, vzhledem k tomu, že on už léta necvičil. Klekl jsem si mu na hruď. „A já že tu jsem zlý! Nyní poslechněte tak dlouho utajovanou pravdu o Etně! Etna je moc, nebo také zákon, která když to bude nutné zničí celé Souostroví!“ „Neposlouchejte ho je to blázen!“ snažil se mě přerušit jiná Hlavní. „O mě toho taky moc čarodějů neví, že?“ Otočil jsem na něj hlavu. Zbledl, zmlknul a zase si sednul. „Kdysi dávno, když jsme se usadili na Souostroví, žil tu jeden čaroděj. Jméno není důležité, je důležité, že celému pokolení čarodějů zvěstoval: Já sice zemru, ale dohlíženo na vás bude stále. Zanechal jsem v kořenech Ostrovů neskomírající stráž. Až začne čaroděje lákat čiré zlo, až i přes vaše úsilí bude zlo škodit a až se drak s dívkou spojí, pak - pak budete mít na vybranou. Stráž – Etna posílí a 39

když Ostrovům zavládne čiré zlo – pohltí všechnu magii, všechnu sílu přírody a už se nevrátí. Můžete tomu zabránit tím, že nedovolíte zlu uchvátit moc. Nyní žijte a doufejte, že se mezi vámi nikdy neusadí nesvár! Část toho jste znali jako

věštbu. Celé to byla jen pohádka. Nyní se na sebe podívejte! Nesvárem to tu žije, dívka se zasvětila s drakem a Erol nám škodí kde může! Teď se rozhodněte! Chcete tomu zabránit? Nebo tu chcete sedět až se Etna probudí a vezme vás sebou do horoucích pekel? Já říkám, že se chci bránit! Říkám to už dlouho! Ale můj hlas byl potlačován! To se už nesmí stát! Bratři! Jak bude znít vaše rozhodnutí?“ Zmlknul jsem a pustil Hlavního. Ten vstal a zlostně na mě zíral. Pak se otočil a odešel na svůj stolec. Všude se rozezněl šum. Stál jsem uprostřed místnosti a čekal. Dva čarodějové, jeden z pravé a jeden z levé strany vstaly a došli k nejvyšším. Tam se strhla prudká výměna názorů. Nakonec čarodějové pokývali hlavami a odešli zpět na svá místa. Pravý Hlavní vstal. „Podle názoru všech čarodějů máš příliš málo důkazu a potřebujeme čas na uvážení našeho postoje…“ „Tak se tam jděte podívat!“ Skočil jsem mu do řeči. Ignoroval mě a monotónně pokračoval dál. „…a taky aktivity. Ty budeš uvržen do domácí vězení, dokud nepřezkoumáme podklady o tvém vstupu na zasvěcenou půdu. Pro dnešek vše.“ „Domácí vězení? To si děláte srandu?“ Vztekal jsem se, ale nikdo mě nebral na vědomí. Za chvíli byla síň prázdná. Povzdechl jsem si a vydal se do lůžkového oddělení Pevnosti.

Když dojedla tak se pomalu vydala k pultu pro zásoby na cestu. Obešla sloup a strnula. Nyní se jí vyskytl pohled na osobu u trpaslíků. Byla o dívka! Stejně jako ona! Měla na sobě zelené brnění a u pasu se jí houpal meč. Magda se pomalu vydala dál. Došla k pultu a pozorovala dívku u trpaslíků. Stála, jednou nohou na lavici a o něčem živě rozprávěla. Její dlouhé bílé vlasy obklopovali luk, který se jí houpal na zádech. Nahnula hlavu a chvíli poslouchala jednoho trpaslíka. Pak se zasmála a narovnala se. Jezdkyně zazírala na její špičaté uši a půvabný obličej. „Líbí se vám?“ Ozval se za její hlavou hlas hospodského. Úplně zapomněla, že hraje jezdce a tak to musí vypadal blbě. „Hmmm“, odtušila a otočila se na hospodského, „ chtěl bych ještě nějaké zásoby na další let.“ „Jistě, máme výbornou šunku. A sušené maso pro draka. Hned vám něco přinesu“, a zmizel v zadní místnosti hospody. Dívka se zase otočila na stůl s trpaslíky. Přemýšlela proč je tak zvláštní dívka na draku, když tahle je bojovnice. 40

“Protože tohle je vážená elfka, hlídá pohraničí Elfského lesa“, ozval se Key s vysvětlením. “Jak to, že jsem ještě nikdy žádný elfy neviděla?“ Zeptala se Magda. “Protože jen opravdu zřídka zavítají na Severní ostrov.“ “Aha, díky.“ “To nic. Vezmi to jídlo a mazej tam odtud, než se prozradíš.“ “JIstě“, ujistila Keye dívka a otočila se k pultu kam přišel hospodský s balíčkem. „Je v tom šunka, maso chleba a sýr“, řekl a položil balík na pult. „Děkuji“, poděkovala Magda a zaplatila. Poslala poslední pohled po elfce a vydala se z hospody.

Xarian seděl na hřbetě démona, který svištěl nad krajinou. Letěli rychlostí, o které si na Keyrenovi mohl nechat jenom zdát. Právě přeletěli průplav a letěly nad kamenitou planinou. Blížili se k vesnici. Jezdec se spokojeně usmíval. Že by tu byli tak rychle s tím ani nepočítal. Démon zachrčel a cuknul sebou prudce k vesnici. Xarian se usmál ještě víc a popustil uzdu. Démon přidal. To znamená, že Keyrena cítí. To je dobře. V dálce se vyloupla vesnička. Upřel na ní zrak a už si představoval Keyrenův výraz. Náhle sebou démon cukl a zařval. Mladík se nahnul přes sedlo a podíval se na zem. Běžel tam černý kůň a divoce ržál. Xarian se zamračil. Co má tohle znamenat? Démon klesnul a chňapl po koni. Ten uskočil a s dalším zaržáním zmizel v barevném portálu. Jezdec nadzvedl obočí. Pak zaklepal hlavou a zase se soustředil na vesničku.

Seděl jsem u okna a tupě zíral ven. Ach jo! Tohle je strašný. Až pod noc jim to všechno dám a oni stejně zavírají oči. Někdo zaťukal na dveře. „Dále“, otočil jsem se na dveře. Vešel Garmond. Zůstal stát ve dveřích a koukal se na mě. Pak si odkašlal. „To co si říkal je pravda?“ „Do posledního písmene“, ujistil jsem ho. „Já jen, že to by znamenalo…ech převrat v chápání magie.“ „Já vím.“ „Takže to opravdu chceš zveřejnit?“ „Mimo čaroděje?“ „Jo, tohle o tobě říkají.“ „ A co by s tím dělali lidi? Ne, chtěl jsem jen vám otevřít oči“, otočil jsem se k oknu a opřel se o rám. 41

„Věřím ti“, řekl a přešel ke mně. Položil mi ruku na rameno. „Díky“, zašeptal jsem. Z nádvoří se ozvaly výkřiky. Zvedl jsem hlavu. Po nádvoří běžel Arnan a ržál, co mu plíce stačili. Roztřásl jsem se. Otočil jsem se na Garmonda. „Musíš mi pomoct.“ „Jak? Co se děje?“ „Magda a Key jsou v nebezpečí, pusť mě“, natáhl jsem k němu ruku s kroužkem, který mi bránil opustit Pevnost. „Toho budu litovat“, povzdechl si a sundal mi kroužek. „Tisíceré díky. Neboj, osud se ti odvděčí“, řekl jsem, popadl svou hůl a vyskočil oknem. „Cože? Osud?“ Křikl za mnou Garmond. Ale to už jsem s Arnanem proskakoval portálem pryč.

Než došla ke dveřím zvenku se ozvalo poděšené zařvání dračice. Málem jí porazil Onkl, který se dral ven. Vyšla za ním ven. Dračice sebou škubala a těkala pohledem od svého jezdce k obloze. Dívka se podívala na oblohu. Byl tam vidět ještě docela malý bod, který se k nim velkou rychlostí blížil. Podívala se na mor´drou dračici a znovu na bod. Byl už daleko větší. Ten musí letět hodně rychle. Pomyslela si. “Magdo zmiz tam odsud! To je Xarian!“ Zařval na ni v duchu Key. “Co? Aha. Už běžím“, ujistila ho a rozběhla se směrem k uličce. Za ní Onkl nasedal na svoji dračici. „Hej! Jezdče! Kam běžíš? Nech svého draka přiletět sem! Budeme spolu bránit tuhle vesnici“, křikl za ní. Nebrala ho na vědomí a zmizela v uličkách. Zaslechla ještě hluk křídel jak se zvedal do vzduchu. Ohlídla se k obloze. Už byl rozeznat drak od Xariana. Rozběhla se ještě rychleji. Vyběhla z vesnice. Hned za prvními domy na ní čekal Key. „Musíme zmizet!“ „Nemůžeme nechat vesnici napospas jejímu osudu!“ Protestovala Magda. „To chceš aby tě zabil?“ Naléhal Key. „A kam chceš letět?“ „To je jedno, hlavně pryč.“ „Vždyť nás dožene raz dva!“ „Co teda chceš dělat?“ „Když to právě nevím.“ Ohlídla se k vesnici nad ní naproti sobě letěl Xarian na démonovi a Onkl na modré dračici. Přiletěli těsně k sobě. Něco na sebe křičeli. Pak 42

se démon ohnal po modré. Ta to nečekala a kus odletěla. Démon zavětřil a jeho pohled se stočil….za vesnici. „Pozdě!“ Vzdychl Key. Jezdec se podíval směrem, který mu určoval démon. Pobídl ho a ten se rozletěl k nim. Dal se do střemhlavého klesání. Dívka se přitiskla k drakovi. Na kraj vesnice, vyběhla skupinka lidí. Xarian na démonovi se zastavil kousek nad nimi. „Keyrene! Jak se ti líbí šach mat?“ Zakřičel jezdec. Key zvedl hlavu a podíval se jezdci do očí. „Zemřu svobodný!“ Zavrčel. Mladík se zasmál. „Ale ne! Ty nezemřeš!“ Drak se nadechl, že něco odsekne, ale v tu chvíli nastal chaos. Na úrovni Xariana zazářilo světlo, vyletěl zněj tmavý flek a narazil do démona. Za ním vyletělo spousta malých pestrobarevných bodů. Okamžitě se vrhly na démona. Flek se přeměnil na osobu na černém koni. Po nárazu tvrdě dopadl na zem. Lidi na kraji vesničky zalapali po dechu. Kůň se zvednul i s jezdcem a zacouval před Keye s Magdou. Xarian se tak tak držel v sedle a démon se oháněl po malinkých dráčcích. Jezdec na koni zvedl hůl. „Utíkejte vy blázni!“ Křikl čaroděj na Keye a Magdu.

Jakmile se démon zbavil všech dráčků, přestal sebou škubat a Xarian se vyhoupl do sedla. Key si vysadil Magdu na záda a jak nejrychleji uměl letěl pryč. “Leťte směrem k průsmyku“, křikl jsem za Keyem a nebral na vědomí jeho překvapený výkřik. Soustředil jsem se na démona s mladíkem v sedle. K skupince lidí na kraji vesnice se připojili i návštěvníci hospody. „Estgole!“ Ozval se tam odtud výkřik. Přes démona jsem tam neviděl a tak jsem to nebral na vědomí. „Mistr poslední šance dorazil“, řekl jízlivě Xarian , „ aspoň mám konečně šanci si to s tebou vyřídit.“ „Vždyť ani nevíš co děláš!“ Vmetl jsem mu do tváře, „ jsi jen prostředkem, aby se mohl Temný Mág pomstít Ostrovům!“ „To není pravda! Mág hájí můj spravedlivý postoj!“ Ohradil se Xarian. „Tím, že tě nechá naplnit Věštbu?“ Podíval jsem se mu do očí, aby viděl, že mluvím pravdu. Nevnímal jsem ani zašumění, které proběhlo mezi obyvatelé vesničky. Bydleli dost blízko k Pevnosti Čarodějů, aby měli aspoň tušení co Věštba je. „Lžeš, abys mě poštval proti Mágovi!“ Řekl a vztekle po mě hodil dýku. Stačilo si vykouzlil ten nejslabší štít a dýku odklonit. I tak na mě vyvalil oči. Je pravda, že to bylo po dlouhé, opravdu dlouhé době, kdy někdo viděl kouzlit čaroděje. Xarian si 43

nejspíš uvědomil, že proti čarodějovi, který není čaroděj jen podle názvu nemá šanci a tak prudce vystoupal a vyrazil za Keyem a Magdou. Mě se tím konečně naskytl pohled na shromáždění na kraji vesnice. Usmál jsem se, když jsem na kraji zahlédl známou tvář. Seskočil jsem z koně a sykl. Podlomila se mi noha. Chytl jsem se sedla. To už ke mně, i bez pobídnutí spěchala elfka. „Estgole!“ „Irsi“, usmál jsem se. „Co se tu děje? Proč jsi říkal, že se věštba naplňuje? A jak to, že Xarian neměl svého draka?“ Zahrnula mě otázkami. „Na to teď není čas, může váš lid poskytnout azyl Keyrenovi a jeho jezdci?“ „Samozřejmě!“ Přikývla. „Dobře tak jedem! Máš tu koně?“ Zeptal jsem se a vytáhl jsem se do sedla. „Ne, přišla jsem pěšky, nepředpokládala jsem tak rychlý návrat.“ „Dobře, vyskoč si za mě.“ Nehnula ani svalem v obličeji, ale i tak jsem poznal, že jí to není po chuti, „ musím vykouzlit další portál, jinak Xariana nepředhoníme.“ „Dobře, ale nech si to pro sebe.“ „Jistě“, přisvědčil jsem. Potom si za mě vyskočila. Mávl jsem holí a už jsme proskakovali portálem.

Magda se znovu ohlídla. “Už je nám v patách“, informovala Keye. Ten letěl co mohl směrem, který mu určil čaroděj. Stále ještě přemýšlel, jak se s ním mohl spojit na úrovni draků. Teď toho nechal a udělal prudkou smyčku mezi mraky. “Ztratíme se jim jenom na chvilku“, řekl Magdě. “Je mi to jasný“, odpověděla a přitiskla se mu na záda, aby dělala co nejmenší odpor a aby se ohřála. “Co budeme dělat, až nás dohoní?“, zeptala se Keye. “Bránit se jak jen to půjde“, řekl suše. “Moc nám nevěříš.“ “Na to znám Xariana až moc dobře, abych si dělal velké iluze.“ “Pořád máme naději.“ “To ano.“ “Už je vidím“, oznámila po chvilce Magda. “Tak jdeme na to“, řekl drak a klesnul. Démon je okamžitě zaregistroval a vydal se za nimi. Kyeren počkal až je dohonil a skoro zastavil, tím se dostal démonovi pod břicho. Seknul po něm tlapou. Nic se nestalo, tlapa prošla skrz démonovo tělo. Drak neváhal a znovu vystřelil dopředu. Démon zařval a seknul tlapou už na 44

prázdné místo. Černý drak vylétl do mraků a snesl se za Xarianem. Chtěl ho srazit ze sedla, ale Xarian stihnul uhnout a otočit svého draka. Mrštnější dvojice opět zmizela v mracích. “Měla si pravdu máme naději“, ozval se najednou Key a snesl se až těsně k zemi. Prolétali nad políčky a Magda zahlédla cválajícího koně. Na jeho hřbetě uviděla čaroděje a tu bělovlasou dívku z hospody. “Jak si věděl, že tu jsou?“ Zeptala se zmateně. Key neodpověděl a prudce uhnul před stromem. Udržovali směr, kterým jel kůň. Jezdkyně se ohlédla. Právě se za nimi snesl Xarian. Elfka sundala ze zad luk a vystřelila na něj tři šípy. Démon uhnul z cesty a vzápětí za nimi byl znovu, pak přidal a začal je kvapem dohánět. Magda se podívala před ně. Na obzoru se vynořil les. Čaroděj začal pohánět koně k rychlejšímu trysku. Keyren vylétl kus nad čaroděje a také přidal. Dívka nechápala jak jim může pomoci les, když už byly skoro u něj. Démon za nimi se začal vzpínat a nechtěl letět dál. Jezdec ho pobídl a letěli za nimi dál. Čaroděj byl skoro u lesa. Elfka za ním seskočila s koně a vnořila se do lesa první. Už tam zmizel i čaroděj s koněm. Vyletěli s Keyem nad les. Ucítila brnění po celém těle. Drak se nad lesem otočil a sledoval démona. Když se démonický drak přiblížil k lesu, tak se na něj snesla sprška šípů. I přesto pokračoval. Z lesa vyšlehl bílí záblesk a démon se zastavil. Xarian na jeho hřbetě zahrozil směrem k lesu a něco vykřikl. Pak odletěl. Po chvíli se k Magdě dostal odraz Xarianových slov „U elfů se nemůžete schovávat věčně!“

Opatrně jsem slezl s koně. Byli jsme na okraji elfského pohraničního městečka. Nedaleko ode mě přistál Key a vysvětloval to Magdě. Až sem nás doprovázela celá eskorta elfů. Teď u mě zůstala jen Irsi. „Jsi zraněný?“ Zeptala se starostlivě, když jsem s zašklebil bolestí. „To nic není“, ujistil jsem jí. „Proč si to nevyléčíš?“ „Jako bych ti to už tolikrát nevysvětloval, že energie, která mnou proudí není pro mě“, usmál jsem se na ni. „Tohle u tebe nechápu, porušuješ pravidla jak to jde, ale tohle odmítáš“, zavrtěla hlavou. „Nesmyslná pravidla Hlavních a zásady magie – to je rozdíl“, řekl jsem a odkulhal se kousek dál. „Nech mě ti to aspoň převázat.“ „Tohle nejde odmítnout“, zazubil jsem se na ni. „Sprosťáku“, zahuhlala a usadila mě na lavici u prvního domu. 45

„Takže jsme v elfské říši?“ Ptala se Magda Keye, když přistáli. „Spíš v elfském lese, ale je to skoro totéž“, odpověděl Key a pohodlně se natáhl. „Čím jsme si vysloužili tu poctu?“ Podivila se jezdkyně a sedla si k drakovi. „Na to se zeptej jeho“, řekl a kývl hlavou směrem k čarodějovi, který se bavil s elfkou. „Takže to znamená, že jsme v bezpečí?“ „Prozatím.““ „Co myslíš, řekne nám někdo co se děje?“ „Měli by.“ Čaroděj se rozloučil s elfkou a pomalu přešel k nim. Magda si nemohla nevšimnout, že kulhá. „Mám ten pocit, že se tu můžete zabydlet, chvíli tady zůstaneme“, řekl když přešel k nim. Magda s Keyem si vyměnili významný pohled. “Takže jinými slovy nastali problémy?“ Ujistila se Magda. “Tak něco“, odpověděl jí Key. „A elfové dokonce svolili, že vám trochu pomůžou“, pokračoval dál. „Pomůžou?“ Key se zaujatě sklonil dolů. „Ano, ááá támhle přichází váš průvodce“, otočil se na hnědovlasého elfa, který k nim došel, „ to znamená, že já se od vás vzdálím – musím si něco zařídit“, dodal a odbelhal se pryč. „Pozdraven buď jezdče Marco“, pozdravil elf. Magdino obočí se vyšplhalo až k šátku a podívala se na Keye. “Myslím, že to má důvod, že tu jsi za muže“, ujistil jí Key. „Vítr v křídlech“, odpověděla Magda a zvedla se. „Pozdraven buď i ty Mocný Keyerene Černý“, otočil se elf na draka. „Mójco naikalne kaljú tef“, odpověděl mu Key a sklonil hlavu v uctivém gestu. Elf se zdál být mírně šokován. „Naikalne kaljú kar“, odpověděl a sklonil hlavu. Magda se zvědavě koukala na Key. “Co to má být?“ Ptala se ještě zvědavěji. “Elfština“, odvětil prostě drak. “Odkdy umíš elfsky?“ “Draci umí všechny jazyky.“ “Aha, tak to jo. Nevypadá to, že by to ten elf věděl.“ “Koluje pověst, že špatní a zlí draci tyto vlastnosti nemají“, řekl chladně Key. “Ty, ale nejsi špatný a rozhodně nejsi ZLÝ.“ “Vysvětli to jemu.“ „Jsem Bren a mám se o vás starat“, řekl elf. 46

„Starat?“ Zeptal se Key a doufal, že teď dostane odpověď. „Ano, čaroděj nás poprosil, jestli bychom vám nepomohli ve výuce v boji.“ „V boji?“ Pro jistotu se ujistila pro změnu Magda. „Je v tom snad problém?“ Podivil se elf. Magda si uvědomila, že jí považují za muže a ti se už od dětství boj učí. Jí sice otec také něco naučil, ale mnoho toho není. „Ne, samozřejmě, že ne“, ujistila Brena. „Prosím následujte mě, ukážu vám kde budete bydlet“, a rozešel se do nitra městečka. Magda a Key se rozešli za ním. Magda si prohlížela zvláštní město kolem ní. Jakoby všechno kolem ní bylo živé. Domy, prostě úplně všechno. Prošli kolem prázdného místa, kde stál jiný tmavovlasý elf. Zvědavě si ho prohlížela. Stál na kraji loučky a měl rozpřáhnuté ruce. Pak před sebe hodil něco malého. Od místa dopadu se začala vrásnit půda a šlehat kořeny, za chvíli tam stál strom, ale i ten se pořád hýbal a tvaroval. Dívka vytřeštila oči. Tady není všechno JAKO živé tady všechno JE živé. „Všechno co používáme je stoprocentně šetrné a přírodní“, usmál se elf, když zpozoroval, že se dívá na vytváření domu. Dál šli mlčky. Po chvíli došli na jiný kraj městečka. Stáli před volným prostorem. Bren jí podal semínko. „Hoď ho na zem, ono se přizpůsobí tvým a drakovo potřebám, přijdu pro vás zítra, dneska si odpočiňte“, řekl a odešel pryč. Magda zůstala stál se semínkem v ruce a koukala na Keye. „Tak ho hoď“, usmál se na ni. Jezdkyně zavřela oči a hodila semínko před sebe. Půda začala pučet. Magda okouzleně pozorovala růst jejich domu. Hned na začátku si všimla, že je daleko větší než dům, který viděla růst před chvílí. Konečně byl dům hotový. „Tak teď bude těžké udržet pod pokličkou, že si dívka“, prohlásil Key, když dům viděl.

Odbelhal jsem se do hlavního domu ve městečku. Poslal jsem Irsi s naléhavou žádostí o přijetí do hlavního města. Napřed to budu, ale muset vysvětlit náčelníku stráží. Kvůli tomu, aby nás pustil. Nadechl jsem se a zaklepal. „Dále!“ Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Mohl bych přísahat, že se tam nehnulo jediným předmětem, od té doby co jsem byl pryč. „Mójco naikalne kaljú ern“, pozdravil jsem černovlasého elfa, co stál u okna. Byl oblečen stejně jako Irsi, do typické uniformy stráží. Otočil se, měl sice na obličeji obvyklou nečitelnou masku, ale prozradilo ho obočí, které při pohledu na mě vyskočilo o notný kus výš. 47

„Naikalne kaljú Estgol“, odpověděl, „ předpokládám, že když sis dal tu námahu až sem, tak je to důležité.“ „A ani si nedovedeš představit jak“, řekl jsem a zavřel za sebou dveře. „No já si dovedu představit ledaco.“ „Nepřišel jsem sám“, nadhodil jsem a čekal na reakci. V jeho očích se objevily otazníky. „Přišel se mnou drak a jezdec“, pokračoval jsem. „To není zase tak neobvyklé“, prohlásil a přešel k židli. „Ne to by nebylo, kdyby ten drak nebyl Keyren Černý…“ „Divím se, že tě stráže pustili v takovém doprovodu“, přerušil mě. „Přesvědčili se sami, že teď nemá v úmyslu vypálil hvozd ani nic jiného.“ „Hmmm.“ „Kdyby jste mě nepřerušil, na jeho hřbetě totiž není Entichský pán, ale Marco“, dodal jsme a usmál se. „Marco?“ Už si nedokázal udržet klidný hlas. „Ano, koukám, že jsi pochopil správně.“ „Takže největšího draka dnes sedlá žena?“ „Ano, vím, že to moc elfů neví a mám ten pocit, že tak to bude i lepší.“ „Musíme ihned vyslat zprávu“, křečovitě svíral židli. „Není potřeba, Irsi už je na cestě.“ „Ty jsi vždycky o krok napřed, že?“ Dovolil si ušklíbnutí. „A poprosil jsem, aby někdo jezdkyni začal zacvičovat, v tuhle chvíli jí nejspíš budou přidělovat bydlení.“ „Doufám, že nemá moc ženského potenciálu, jinak jí její dům prozradí.“ „Přece i muž může mít něco ženského“, usmál jsem se. „Pravda“, přešel k oknu, „ano už to vidím, támhle roste velké sídlo.“ Překulhal jsem se k oknu. „Myslíš, že se tu najde místo i pro malého čarodějíčka?“ Zazubil jsem se. „Ty tu hodláš zůstat?“ Už ani neskrýval překvapený tón v hlase. „Myslím, že mi nic jiného nezbude, trochu jsem se nepohodl s Hlavními, teď jsem nejspíš obvinění ze zrady, úprku a nepovoleného vstupu na zapovězenou půdu.“ „Ty nikdy nezahálíš, ano jestli chceš můžeš zůstat tady, je tu několik pokojů navíc.“ „Díky“, řekl jsem a odbelhal jsem se ke dveřím, tam jsem se zastavil a otočil, „aspoň mě už nebudete otravovat pozváním“, usmál jsem se a vyšel ven.

Magda na dům chvíli koukala. 48

„To musí jít nějak rozumě vysvětlil“, řekla nakonec a znovu se podívala na dům. Bylo to velké sídlo se spoustou jemného vyřezávání a velkými prostory pro draka. „Tak se tam jdeme podívat, ne?“ Řekl Key a strčil tlapou do vrat o jeho velikosti. Magda prošla dveřmi vedle. Vešla dovnitř a uchváceně se rozhlížela. „Nemůžu uvěřit, že taková nádhera vyrostla za tak krátkou dobu“, podivila se dívka a rozhlížela se po velkém pokoji. Usmála se při pohledu na Keye, který se uvelebil na velkém polštáři naproti dveřím. „Je to pohodlný“, prohlásil a rozvalil se po něm. Přešla k němu a sedla si do křesla, které stálo vedle. Byly tam i nějaké skříně a stůl. Pohodlně se opřela o opěradlo. Natočila se ke Key a loktem se dotkla obrázku spící sovy. Vyjekla, když se skoro nehlasným žuchnutím vedle ní přistála postel. „Působivý“, řekla a rozhlížela se kde se tam vzala. Všimla si obrázku a dotkla se ho. Postel se zasunula. „Jak je to možný – tohle všechno pouze z jednoho semínka?“ Zakroutila hlavou. „Nevím, to semínko asi nebylo zrovna obyčejné, co myslíš?“ Zazubil se na ni Key. „Ne, to určitě ne“, usmála se jezdkyně. Zvedla se a šla prozkoumat zbytek domu.

Xarian na démonu právě prolítával Jižním Průsmykem. U elfů se nemůžou schovávat věčně. Opakoval si a zlostně zíral na hory kolem sebe. Prostě si na ně počkám na druhé straně. Že se budou schovávat jsem čekal, ale u elfů? Koho by to napadlo, když nemají draky ani jejich jezdce v lásce. Trpce se zasmál se. Á ano! Pouze proto, že jsou lidští. Kdyby na nich seděli elfové, to by draky vítali s otevřenou náručí. Drakudíky jim nepovolili se k vejcím ani přiblížit a vyhnali je do lesa. Slastný to den. Rozhlídl se a zamračil se. A teď tady trčím bez draka a zase mi zdrhli. Zahrozil směrem k lesu. Tentokrát vás, ale nepustím! Počkám si až vylezete z té vaší díry a získám zpět svého draka! Letěli s s démonem obrovskou rychlostí. Vylétli z Průsmyku. Xarian nařídil dračímu démonovi, aby letěl směrem k druhému okraji lesa. Za chvíli už měl na dohled kraj lesa. Klesli až skoro na úroveň vrcholků stromů. Jezdcovi oči pátraly po jakémkoli pohybu. Nic neviděl. Pokračovali po okraji lesa. Po mnoha kilometrech začal být mladík mírně netrpělivý. Musí tu být přeci někde Hlídač! Nenechali by kraj jejich milovaného lesa bez hlídky! Rozmrzele se na démonovi zavrtěl a podíval se na druhou stranu – od lesa. Zahlédl v dálce vesničku. Usmál se a zavrtěl hlavou. Samozřejmě! Zprávy se sem nemohli dostat tak rychle jako já! Hlídač nemá pohotovost a tak se bude nalejvat v nejbližší hospodě! Zasmál se a pobídl dračího démona. Letěli k vesnici.

49

Když se Magda vrátila z obhlídky domu tak celá zářila. „Ten dům je obrovský! Je tu koupelna a taky kuchyň. A plná“, řekla nadšeně drakovi a chroupala jablko, které si přinesla se sebou z kuchyně. Key k ní natáhl hlavu. „Našlo by se tam něco i pro mě?“ Magda zavrtěla hlavou a zamračila se. „Je tam jen bezmasé jídlo.“ „Aha“, posmutněl drak a zase si hlavu položil na polštář. „Budu se muset Brena zeptat proč“, zamyslela se Magda a sedla si do křesla. Schroupala jablko a podívala se z okna, které bylo kousek od ní. „Co si myslíš o tom našem výcviku?“ Zeptala se Keye. Ten se na ni překvapeně podíval. „Co tím myslíš?“ „No, že nám tak ochotně pomáhají a přitom nás ani neznají…“ „Elfové jsou přátelští“, skočil jí do řeči drak, „ a navíc jsme přišli v dobré společnosti“, dodal. Magda se na něj tázavě podívala. „Estgol“, řekl drak na vysvětlenou. „Aha, jak to, že se zná s elfy? Já myslela, že čarodějové a elfové se nemají rádi.“ „To je pravda, ale tenhle čaroděj musí být výjimka, a to i proto, že lezl Xarianovi krkem“, přisvědčil Key, „já myslel, že vidíš elfy poprvé?“ „To ano, ale táta to jednou říkal, když k nám dorazil jeden čaroděj.“ „Drby jsou všude“, usmál se drak. „Ale odbočil si od mé původní otázky“, řekla dívka. „Co bych si měl myslet? Chtějí nám pomoci a to je to hlavní.“ „Nevím, mám pocit, že je v tom něco víc.“ „Podle čeho tak usuzuješ?“ „Bren se k nám choval tak… jak to říct…pohrdavě, nebo spíš odměřeně.“ „Máš pravdu taky jsem si toho všiml.“ „Tak proč by nás chtěli učit?“ „Že by nátlak odjinud? Estgol kulhal, takže nás asi nemůže učit on.“ „To je asi nejlepší vysvětlení.“ „Říkal, že si máme odpočinout tak pojďme odpočívat.“ „Tak jo“, usmála se Magda a spustila si postel. S blaženým úsměvem se do ní zachumlala. Zavřela oči a už spala.

Už když se k vesnici blížil tak se začal ozývat křik. Než stačili udělat cokoli na obranu tak už přistával. Seskočil z dračího démona a zamířil k hospodě. Těch pár lidí co bylo na nádvoří před hospodou se stáhlo do koutů. Otevřel dveře a přeletěl 50

pohledem místnost uvnitř. Hospodský si ho všiml. Přešel k němu a s ledovým klidem se ho zeptal. „Budete něco?“ „Ne nebudu, ale něco chci“, odpověděl Xarian a na hostinského se zasmál. Ten ztuhnul a zíral na něj. „Co to má být? Můžu nabídnout něco do zásob?“ „Asi jsem se špatně vyjádřil“, řekl s ironickým úsměvem na tváři, „ nehledám NĚCO, ale NĚKOHO. A když ho nenajdu tak tohle místo srovnám se zemí.“ Hospodský se roztřásl. „Můžu vám nějak pomoci?“ „Nepleť se mi do cesty“, řekl a odstrčil ho stranou. Někdo si ho všiml. V tu ránu bylo v hostinci ticho. Jezdec už očima našel plavovlasého elfa, který seděl úplně u zdi a před sebou měl korbel. Právě zvedl oči a podíval se na něj. Mladík mu opětoval pohled. Pak se k němu pomalým krokem vydal. K elfovy se obrátili všechny oči v místnosti. Ten se ani nehnul a dál setrvával pohledem v jezdcových očích. Xarian došel k jeho stolu a opřel se o něj. „Můžu Vás požádat o malou procházku?“ Elf se na něj dál díval a neřekl nic. „Rád bych s ujasnil situaci“, prohlásil jezdec, když se pár odvážlivců zvedlo a tasily meče nebo šavle, „buď tady pan Lesní půjde se mnou“, prudce se otočil a v rukou měl najednou biče, „ nebo se tohle místo a všichni v něm nedočkají příští hodiny.“ Všichni si zase sedli. Xarian se usmál a otočil se na elfa, který si v klidu dopil jeho korbel. Pak se zvedl a beze slova vyšel z hostince. Mladík vyšel za elfem ven a už se dál nezabýval budovou za ním. Elf se venku zastavil a poprvé promluvil. „Co chcete?“ „Pár informací a když budete rozumný tak možná i poslat zprávu vaším hlavounům“, usmál se Xarian. „Víte, že nikdy nezradím svůj národ.“ „Tak za svůj národ nejspíš taky umřeš.“ „Lepší než ho odsoudit k záhubě.“ „Fajn, teď se přesunem na méně frekventované místo“, prohlásil mladík a vyhoupl se na démona. Chtěl pobídnout démona, aby popadl elfa do tlap, když se elf prudce pohnul a rozběhnul se pryč. Xarian se zamračil a pobídl místo toho démona do vzduchu. Nechal ho letět těsně nad zemí. Za chvilku uviděl běžícího elfa. „Myslíš, že unikneš pěšky drakovi?“ Křikl dolů na běžící postavu. Ta se ohlídla a rozběhla se ještě rychleji. Kondici má dobrou. To se musí nechat. Pomyslel si a přikázal dračímu démonovi, aby elfa předlétl. Ten přidal a klesnul pře elfem těsně 51

k zemi. Elf prudce zabočil a oběhl ho. Běžel dál k lesu. Xarian zaklel a otočil démona. Uviděl jak za elfem se začali objevovat jiskřičky. Zaklel ještě hůř. Docela vypustil, že ohrožení elfové dokáží kouzlit. Z elfa se stala rozmazaná šmouha. Tímhle stylem mi uteče. Řekl si jezdec a teď už přikázal dračímu démonu, aby elfa chytil a popustil mu uzdu. Démon zařval a vyrazil za elfem. Ten v určité vzdálenosti přibrzdil a otočil se. Pak zastavil úplně. Rychle ze zad zchodil luk a něco natáhl do tětivy. Mladík, ale neviděl co. Elf vystřelil a pozoroval šíp. Ten zalétl daleko za první řadu stromů. Vzápětí ho do tlap chytil démon.

V lese na rutinní obhlídce okraje lesa, hlídka našla v jednom stromu zabodnutý signální nůž Hlídače. Hlídka se na sebe podívala a tryskem se vydala k jejich veliteli. „Dobré ráno“, ozvalo se kdesi mimo Magdino vědomí. Zamrkala a otevřela oči. To už, ale Key odpovídal. „Mójco kaljú tef.“ „Kaljú kar“, odpověděl Bren, který stál na prahu. “To znělo jinak než včera“, ozvala se Magda. “Máš pravdu, po zdvořilém přivítaní včera se to smí zkracovat.“ “Naučíš mě mluvit elfsky?“ Key se na ni podíval. “Proč chceš umět elfsky?“ “Jsme v elfsky říší, nebylo by dobré kdybych uměla alespoň zdravit elfsky?“ “Máš pravdu“, usmál se Key, „ tak po výcviku.“ “Díky.“ „Dobré ráno, Brene“, pozdravila Magda a zvedla se z postele. Protáhla se a zamrkala ve slunečních paprscích, „ to jsme teda spali dlouho“, poznamenala. „Váš dům je velmi zajímavý“, řekl Bren. Magda se na něj otočila. „Je nádherný“,řekla. „Jistě, já neřekl, že ne.“ Bren na ni upíral zrak. „Co tedy teď?“ Zeptala se dívka. „Měl byste se najíst.“ „Ano, to je pravda“, řekla Magda a uvědomila si jaký má hlad. Přešla do kuchyně. „Počkám na vás před domem“, ozval se Bren. Magda vykoukla z vedlejší místnosti. „Brene?“ 52

„Ano?“ Otočil se elf ve dveřích. „Proč je vše jen vegetariánské?“ „Protože elfové nejí jiné živé tvory“, odpověděl a podíval se na Magdu. „Aha, jistě díky“, poděkovala a zase zapadla do místnosti. „Smím se zeptat, co mohu jíst já?“ Sklonil se k elfovi Key. „Ano, dál na jihu jsou větší stáda vysoké zvěře a jiných tvorů, tam můžete lovit, ale prosím Vás, abyste se při krmení zdržel mimo města“,odpověděl a vyšel před dům. “Nebude ti vadit, když si zaletím na lov?“ “Mě ne, já nevím jak bude probíhat výcvik a jestli tě budu potřebovat“, odpověděla Magda a jedla salát, který si udělala ze spousty zeleniny. Key vyšel ven a chvíli mluvil s Brenem v elfštině. “Prý mě potřebovat nebude, tak letím na lov.“ “Dávej na sebe pozor.“ “Budu.“ Pak dívka uslyšela zamávání křídly jak drak odlétal. Dojedla, učesala se natáhla si šátek a vyšla před dům. Bren stál pod schody. Byl opřený o zábradlí. Magda sešla dolů. „A teď?“ Zeptala se. Elf sebou trhl a podíval se na dívku. „Půjdeme na cvičiště.“ Dál neřekl nic a vydal se ulicí pryč. Jezdkyně ho následovala. Několikrát zahnuli a nakonec se před nimi objevila velká louka. Stálo na ní spousta terčů, ringů a jiných pomůcek, které Magda nedokázal identifikovat. Trénovala tam spousta elfů. Nedaleko od nich spolu bojovali dva černovlasý elfové s obouručními meči, kolem nich stála skupinka elfů, která fandila buď jednomu nebo druhému. Bren ji odvedl kousek stranou, do jednoho volného prostoru na souboje s lehkými meči. Došel ke stojanům s meči a dva potěžkal. Jeden si vzal a druhý hodil dívce. Jezdkyně jej chytla a podívala se na Brena. „Budu bojovat s tebou?“ „Problém? Připadám ti jako příliš lehký soupeř?“ „Ne, jen se ptám“, jen tak tak se Magda udržela, aby mu neodsekla. „Dobře – kryj se“, řekl a tasil meč. Dívka vytáhla meč z pochvy. Potěžkala ho. Byl těžší než šavle, s kterou jí učil otec. Postavila se do střehu. Než stačila udělat jediný pohyb tak se na ni vrhl Bren. Útok těžkopádně odrazila. Vrhl se na ni zas. Tentokrát byla připravená a odrazila výpad lépe. Sama udělala výpad na stranu. Odrazil ji a přešel do útoku. Magda si vzpomněla na fintu, kterou jí otec naučil. Švihla mečem nahoru a donutila ho zvednout ruku s mečem. Rychle však švihla dolů a sekla Brenovi po břichu. Odrazil ji až na poslední chvíli. Pak přešel do prudkých výpadů a donutil jí couvnout. Uskočila a udělala výpad zdola. Vyrazil jí meč z ruky a špičku svého meče jí přiložil ke krku. „Obětovala si jistotu za výpad“, řekl suše. Magda se mu zadívala do očí. 53

„Proč mě tak nesnášíš?“ Zeptala se ho. Sklonil meč a otočil se. Neodpověděl. Dívka se sehnula a sebrala meč, který jí vyrazil z ruky. Přešla k Brenovi. „Klidně mi to neříkej, ale když to chceš dusit v sobě, alespoň mi to tak okatě nedávej najevo“, řekla a postavila se do střehu. Otočil se na ni a zaútočil. „Odepřeli nám právo na to být jezdci, a teď mezi sebou máme jezdce s nejobávanějším drakem a máme se spoléhat jen na čarodějovo slovo“, vyrážel ze sebe mezi výpady Bren, „ a ještě mi uloží, abych toho jezdce vycvičil, aby byl stejně zdatný jako jakýkoli jiný elf.“ Sekal po Magdě a poháněl ho vztek. Jezdkyně mu uhýbala a odrážela údery. Sekla po něm, znovu jí vyrazil meč. „Obezřetnost a předvídavost“, konstatoval. „Já, ale nemůžu za to co dřív rozhodli jiní“, namítla a sebrala meč. „Mě to spravedlivé nepřijde“, řekl a založil ruce. „To jistě není spravedlivé, ale já s tím nic nenadělám“, odpověděla dívka. „Ano a to je právě to“, řekl a postavil se do střehu. Magda dál stála a dívala se na elfa. „Nemůžeš mě něco naučit místo vyčítání?“ Zeptala se. „No ano, jistě! Na jezdce máš dost mizerný styl, ale proč by ne! Elfové všechno doučí!“ Řekl posměšně a narovnal se. „Nemůžu za to, že mi po krku jde naprosto šílený jezdec, a tak se musím schovávat u elfů, kteří očividně ví daleko víc, než mi kdo ráčí říct! Můj milý ochránce mi vyčítá správu celého souostroví a nesnáší draka, kterého sedlám!“ Rozčílila se jezdkyně a probodávala Brena pohledem. Ten po jejím výlevu nadzvedl obočí. „Ví daleko víc než ti kdo ráčí říct?“ Zopakoval její větu a tázavě se na ní díval. Magda zchladla a podívala se na něj. „A ne snad?“ Zeptala se. „Nevím, proč tě velitel tak ochotně pustil do naší říše ani co se děje!“ Ohradil se. „A to ti není divné?“ Elf zase ztuhl do své netečnosti. „Ne, mi se většinou nevyptáváme na každé rozhodnutí našeho velitele.“ Jezdkyně se chystala něco odseknout, když u nich přistál Key. „Nemusíte se hned hádat, můžeme se jít zeptat velitele a možná se spousta věcí vyjasní“, řekl a přejel pohledem od jednoho k druhému. Magda se podívala na draka a krátce kývla, zatímco Bren zalapal jak raba na suchu. „Nemůžeme se přece dožadovat něčeho co si velitelé nechávají pro sebe. Mají vždy důvod.“ „Tak uzavřete příměří a můžete počkat až vám to velitelé řeknou“, navrhl Key. „Dobře“, přikývl Bren. Magda se usmála a podala mu ruku. Elf se na ní podíval a pak ji stiskl. Postavil se do střehu. 54

„Základ je mít pevné postavení“, řekl a ukázal Magdě jak to myslí. Magda ho napodobila a mrkla na Keye. Ten se zazubil a zacouval z plochy na cvičení.

Bylo pozdní odpoledne, když jsem se dobelhal k Magdině domu. Obdivoval jsem se tomu umu a jenom jsem si mohl domyslet jaká nádhera se skrývá v dívčině duši. Vyšel jsem po schodech a zastavil se přede dveřmi. Zevnitř se ozýval smích. Usmál jsem se. Pak jsem zaklepal. „Dále!“ Ozvalo se. Strčil jsem do dveří. Vyskytl se mi pohled na Magdu rozvalenou na posteli a draka rozvaleného na polštáři. O něčem si povídali. „Hezký den“, pozdravil jsem a usmál jsem se. „Čaroději!“ Dívka vyskočila z postele a šla mě přivítat. „Koukám, že jste to o tom zabydlení vzali vážně“, řekl jsem a rozhlédl jsem se po přestěhovaném pokoji, plným různých květin. „No, ano…“, zarděla se jezdkyně. „To je jenom dobře“, usmál jsem se na ni. „Posaďte se“, pobídla mě Magda a ukázala mi na křeslo. Posadil jsem se a podíval se na Keye. Od doby co na něm létal Xarian se hodně měnil. V jeho prázdných očích se rozhořely ohníčky a šupiny se mu leskly. Podíval jsem se znovu na dívku co si sedla naproti mně, potom co zasunula postel. „Jistě máte spousty otázek“, začal jsem. Jezdkyně se ošila a podívala se na Keye, ten kývl. „Ano, to máme.“ Zasmál jsem se. „Nevím jestli ti dneska budu moci na všechny odpovědět, ale pokusím se“, řekl jsem. „Třeba proč jsme u elfů, když elfové nemají rádi draky a jejich jezdce?“ Zamračil jsem se. „Jak jsi na to přišla?“ „Měla jsem menší neshody s mým cvičitelem.“ „Ó ano, Bren. To je velmi horkokrevný elf. Nikdy nedokázal strávit, že se nemůže stát dračím jezdcem.“ „Proč je, tedy mým cvičitelem on?“ „On je nejlepší, a pokud jde o ostatní elfy, většinou mají jiné starosti.“ „A proč jsme sem chodili?“ „Protože, Elfský, nebo také Nananský les je jediné místo kam na nás Xarian nemůže a přes tento les bude daleko bezpečnější přejít, než kdybychom šli Jižním Průsmykem.“ „Pořád mám pocit, že se mi něco tají. Mám pravdu?“ Tázavě se na mě podívala. 55

„Ano, je tu jedna věc, kterou jsem ti neřekl dřív. Myslím, že teď už ti to říct můžu. Je tu jedna Věštba, která předpověděla spojení dívky s drakem.“ „Opravdu?“ Vyvalila na mě oči. „Ano, bohužel se k tomu váže taky nepříjemná věc.“ „A jaká?“ „Nejlepší bude když ti jí přečtu“, řekl jsme a luskl prsty. V ruce se mi objevila tlustá kniha, „tohle je knížka do které se zapisují důležité věštby čarodějů. Může se to zdát pošetilé, ale už nám hodně pomohla“, otevřel jsem knihu a začal číst: „Jednou žil čaroděj, který zastával funkci Nejvyššího čaroděje. Bylo to před mnoha lety, kdy měl Nejvyšší čaroděj hlavní slovo. Byl spravedlivý a moudrý, ale také velmi přísný. To se nelíbilo několika mladým čarodějům, kteří se umysleli, že čaroděje svrhnou. Měli proto jen jeden důvod: pomstu. Povedlo se jim po dlouhém souboji čaroděje přemoci. Však nikdo nevěděl, že byl také jasnovidec. Mladým čarodějům řekl: Já sice zemru, ale dohlíženo na vás bude stále. Zanechal jsem v kořenech Ostrovů neskomírající stráž. Až začne čaroděje lákat čiré zlo, až i přes vaše úsilí bude zlo škodit a až a až se drak s dívkou spojí, pak - pak budete mít na vybranou. Stráž – Etna posílí a když Ostrovům zavládne čiré zlo – pohltí všechnu magii, všechnu sílu přírody a už se nevrátí. Můžete tomu zabránit tím, že nedovolíte zlu uchvátit moc. Nyní žijte a doufejte, že se mezi vámi nikdy neusadí nesvár! To řekl a pak podlehl svým zraněním, které mu udělali mladí čarodějové. Ti pak nevěděli mají-li to brát vážně, nebo ne. Nakonec se přece jen rozhodli, že si nevymýšlel. Před ostatníma to, ale utajili a také před lidmi ostrova, aby se nedozvěděli, že můžou být kvůli čarodějům Ostrovy v ohrožení.“ Zaklapl jsem knihu a podíval jsem se na dívku. „To znamená, že se ta…ta Etna probouzí?“ „Chytrá holka“, pochválil jsem ji. „A čarodějové to ví?“ „Ano, ti už to vědí, ví že se drak spojil s dívkou a také bohužel ví o bratru, kterého zlákalo čiré zlo a i přesto, že je zavřený nám škodí.“ „A proč nic nedělají?“ „Protože jsou hloupí stejně jako ti mladí… a protože si nechtějí připustit, že by se mohl blížit jejich konec.“ „Ale například ty něco děláš.“ „Ano, já a ještě jeden z bratří čarodějů si uvědomujeme jaké nebezpečí nám hrozí, a proto také jsme u elfů, oni a té věštbě ví, protože zmizí i síla přírody – tedy jejich síla. A oni na rozdíl od čarodějů, to jen tak plavat nenechají.“ 56

„A tak nám pomáhají?“ „Zatím to ví jen velitelé, bojí se, že by mohla nastat panika.“ „Tak proto Bern byl takový nevrlí, ví že se něco děje a že se to týká mě a Keye?“ „Nejspíš, spíš mu vadí, že jsi se stala jezdcem úplnou náhodou, zatímco jemu se to nemůže povést, i když co mi víme.“ „Takže, ten zlý čaroděj usiluje a vládu nad Ostrovy?“ Zapojil se do debaty Key. „Ano, a používá k tomu vám už známého jezdce, jenže jste mu udělali čáru přes rozpočet, i když tohle je pro něj ještě výhodnější, když nebudou mít čarodějové sílu ho někde zavřít, může se k moci dostat i jinak. Zatím se snaží získat moc nad Ostrovy pomocí své síly. Zatím se mi nepodařilo přijít na to jak.“ „Takže o co se budeme snažit teď?“ Zeptala se Magda. „Dostat se k Dračí letce a přes ni varovat krále“, odpověděl jsem a podíval se na ty dva. „A proč se tam nepřemístíš?“ Zeptal se Key. „Protože když se tam ukážu a začnu mekotat něco o zkáze světa tak mě prohlásí za cvoka, zatímco když jim tam přiletí živoucí důkaz tak nemůžou nic namítat. A myslím, že vám pomůžu nejvíc, když se k vám teď na vaší cestě připojím.“ „Vy pojedete s námi?“ Zeptala se překvapeně dívka. „Jistě, čaroděje jsem už varoval, takže mi teď nejvíc záleží na vašem zdraví“, odvětil jsem. „Má to i jiný důvod, že?“ Zeptal se zpytavě Key. „Máš pravdu“, usmál jsem se na Keye, „ jak si vedeš s výcvikem?“ Obrátil jsem se na Magdu. Ta byla úplně zaskočená. „Cože?“ „Ve výcviku v boji, jak si vedeš?“ „Nevím, asi dobře“, odpověděla zmateně. „Dobře, protože to není tvá jediná nová schopnost, která je potřeba cvičit“, řekl jsem. Drak přikývl. Viděl jsem, že to pochopil. Jezdkyně přejížděla pohledem ode mě ke Keyovi. „Co jaká schopnost, co?“ Ptala se. Zvedl jsem se a dotkl se knihy. Ta okamžitě zmizela. „V tomhle.“ „Co? Co tím…?“ Zmlkla uprostřed slova a vytřeštila se. „Ano, to jsi také získala a jestli se naučíš magii používat, budeš mít nad Xarianem výhodu“, řekl jsem. „A to mě budete učit vy?“ „Myslíš, že se můžeš vrátit k tomu tykání“, usmál jsem se na ni, „ano v tom tě budu učit já.“ 57

„Kdy vyrazíme na cestu?“ Zeptal se s zájmem Key. „Když tu pár dní zůstaneme, jistě se nic nestane a aspoň získáte výhodu nad Xarianem“, odpověděl jsem. „Dobře“, přisvědčil drak. „Neboj se“, řekl jsem mu. „Co bych se měl bát?“ Zeptal se nechápavě. „Ty se taky protáhneš“, vysvětlil jsem mu. Zkoumavě se na mě podíval. „Jak to myslíš?“ „Uvidíš“, zazubil jsem se na něj a zvednul se, „ takže Magdo tebe čekám zítra ve tři, a Key může přiletět až ve čtyři.“ „Počkat…co?“ Vyhrkly unisono. Neodpověděl jsem a vyšel jsem ven.

„Ptám se znovu: jak překonat obranu elfů?“ Zeptal se Xarian a švihl elfa před sebou bičem. Byly v kobkách hradu, který stál nedaleko Elfského lesa. Nejednou už v něm číhal na nějakého elfa, nebo uprchlíka. „Radši mě zab, víš že ti to nikdy neřeknu“, řekl elf a prudce oddechoval. „To se může lehko stát“, odvětil jezdec. „Takže co jsi to střílel do lesa?“ Zeptal se a založil si ruce křížem, když byl elf zticha zase ho několikrát švihnul bičem. „Víš, že nemá cenu mlčet akorát si přitížíš“, řekl medovým hlasem mladík. „Nic ti neřeknu“, odsekl elf a zapřel se o řetězy, kterými byl připoután. „A řekneš mi své cenné jméno Hlídači?“ Optal se jezdec. Elf zvedl hlavu a pokusil se po Xarianovi plivnout krev. „Já jen abych věděl co mám připnout na kousky tvého těla“, řekl jízlivě. „Takže znovu: jak překonat bariéru Elfského lesa?“ Hlídač nic neřekl, i když schytal další rány bičem. „Nenuť mě plýtvat jinými prostředky“, řekl jezdec. Elf na to nic neřekl, ale už se třásl. „Máš poslední možnost, mi něco říct“, přešel k němu Xarian, „tak co?“ Zvedl rukojetí biče elfovi bradu. Ten se podíval jezdci do obličeje a zašklebil se. „Stejně ti nic neřeknu.“ „Já bych se nevsázel“, usmál se Xarian a zvedl mu na úroveň očí lahvičku, „stačí jediná dávka a vyklopíš mi všechno co budu chtít vědět, účinné čiré zlo, co tomu říkáš?“ Hlídač se na jezdce podíval a zářivě se usmál. Xarian kousek couvnul a podíval se na elfa. Ten se usmál ještě víc. „Já neříkám nic a taky nic neřeknu“, znovu se usmál a mezi zuby se mu objevila lahvička. 58

„NE!“ Zařval jezdec a přiskočil k elfovi. Pozdě. Hlídač prokousl lahvičku a polkl. Pak se bezvládně zhroutil v řetězech. Xarian zrudl vzteky a zlostně vydusal z kobek.

Magda netrpělivě přešlapovala před domem. Stál jsem kousek dál a pobaveně jsem jí pozoroval. Znovu přešla sem a tam. Rozhlídla se. Usmál jsem se a přešel k ní. Nemohla mě vidět, byl jsem moc dobře zamaskovaný. Takové překvapení na začátek. Dívka se zastavila a zamumlala ne nic zrovna lichotivého na mou adresu. „Trpělivost je jedna ze zásad používání magie“, řekl jsem a popustil jsem síly , které mě udržovali neviditelné. Prudce se na mě otočila a zabrumlala. „Máte zpoždění.“ „Čaroděj nikdy nechodí pozdě, přijde vždy v pravý čas“, odvětil jsem poučkou. Něco zahučela a podívala se na mě. „Kam půjdeme?“ „Teď například nejsi vůbec trpělivá“, usmál jsem se. Nadechla se a zase vydechla. „Už jsem aspoň klidná.“ „Dobře tak pojď“, pobídl jsem jí a vyrazil ulicemi. Brzy mě dohnala. „My nejdeme na cvičiště?“ „Jsi pozorná, to se mi líbí. Ne nejdeme na cvičiště.“ Neptala se kam jdeme, jen se mnou srovnala krok. Došli jsme na kraj městečka. Zastavil jsem se a chvíli koukal na stromy. Magda se na mě tázavě podívala. Nadechl jsem se a vyrazil jsem dál. Šla za mnou a rozhlížela se po mohutných stromech. Došli jsme na velkou louku. Uprostřed stál obrovský rozložitý strom. Rychlým krokem jsem došel k němu. „Bríknara mójco taknermnit“, řekl jsem a položil ruku na kmen stromu. Dívka za mnou kousek ode mě couvla a těkala pohledem ze mě na strom. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ze stromové kůry vynořil vrásčitý stařík, vypadal jako porostlý mechem a oblečen do listí. „Mójco taknermnit charden“, pozdravil a mírně se uklonil. Couvnul jsem k jezdkyni a přivolal jsem si svou hůl. „Taknermnit maklo, kar-der Marco charden nau“, řekl jsem a podíval jsem se na drydádyho velkého posvátného stromu. Ten lehce kývl a řekl. „Pro Marcu bude lepší, když budeme mluvit jejím jazykem, nemyslíš čaroději?“ Potěšeně jsem se usmál a mrkl na Magdu, která šokovaně zírala na drydáho. „Určitě, velký dryády, to ona se má dnes vyučit.“ Tentokrát se stejně šokovaně podívala na mě. Její pohled úpěnlivě prosil o pomoc.

59

„Magdo, tohle je velký dryády, duch posvátného stromu v tomto lese, velkodušně svolil, že mi pomůže v tvé výuce a že nám poskytne jako cvičiště svoji louku“, vysvětlil jsem jí to a znovu se na ni usmál. „I v mém zájmu je jak dobře budeš ovládat své síly, poněvadž i já patřím mezi síly přírody“, řekl drydády a rozložil ruce. „Děkuji a zdravím“, vylezlo nakonec z Magdy. „I já tě zdravím Marco a doufám, že nás zachráníš“, řekl drydády a zase zmizel ve svém stromu. Magdy vyvalila oči na mě. „Zachráním?“ „Jistě, jsi přece ta dobrá půlka věštby, většina si to vyložila tak, že právě ty to můžeš zastavit a to je jeden z důvodů proč jedeme do sídla dračí letky.“ „Aha, to je takový drobný detail, který si mi neřekl. Chápu“, ušklíbla se dívka. „Jen by tě to znervózňovalo“, řekl jsem. „Ano, teď se mi určitě bude hůř spát, jako kdyby nestačil šílený jezdec“, povzdychla si jezdkyně. Ze stromu ze ozvalo zachechtání. “Marco má dobrý smysl pro humor“, ozval se mi drydády v duchu. Překvapeně jsem zamrkal. „Co se děje?“ Zeptala se mě Magda a zpytovala mě pohledem. „Nic, to nic“, odvětil jsem jí. “Ano, je to průbojná a hodná dívka“, odpověděl jsem drydádymu. Ozvalo se jen další zachechtání. Drydády mají humor, který nikdy nepochopím. Pomyslel jsem si a dál se věnoval Magdě. Sedl jsem si a zavřel jsem oči. Po chvíli váhání mě napodobila. „Na používání síly jsou nejdůležitější mít na paměti tři pravidla. Za prvé: trpělivost.“ Otočila na mě hlavu. „Tu říkáte, že nemám.“ „Všichni máme trpělivost jen jí musíme probudit“, odvětil jsem aniž bych otevřel oči. Vykouzlil jsem do vzduchu malou modrě zářící kouli. Roztočil jsem ji. Dívka se na ni zadívala. „Trpělivost“, zopakoval jsem a pořád točil koulí, „pokora“, pokračoval jsem a kouli zmenšil, „nikdy nekouzlit víc než nakolik ti stačí síla. Jsou různě silní čarodějové a kouzelníci, jsou odvětví v kterých jsou silnější a odvětví magie, které nikdy nezvládnou“, rozpovídal jsem se a kouli zvětšil na trojnásobek, „ a spravedlnost“, řekl jsem a kouli jsem proměnil v růži, která doplula k Magdě, „nikdy nesmíš použít magii ve vlastní prospěch, nikdy nesmíš kouzlit pro špatnou věc a nikdy se magie nezneužívá“, dokončil jsem a růže spadla jezdkyni do klína. Otevřel jsem oči. „Rozumíš?“ Zeptal jsem se. 60

„Trpělivost, pokora a spravedlnost, myslím že ano“, řekla a zastrčila si modrou růži do obleku. „Dobrá, pokud máš tyto pravidla vrytá do paměti a řídíš se jimi, pak můžeš používat i ty nejnebezpečnější kouzla“, řekl jsem a zase zavřel oči. Mezi mnou a dívkou se rozhořel jasný plamen. Uhasil jsem ho a podíval se na uchvácenou jezdkyni. „Vzpomeneš si na pocit, který si měla při prvním použití síly?“ Škubla sebou a pak se zamyslela. „Ano, myslím, že to byla beznaděj a zlost nad vlastní nemohoucností.“ „To jsou pocity, který síly podnítily já mluvím o pocitu, který si měla BĚHEM kouzla“, upřesnil jsem svoje slova. Zamračila se a pak váhavě řekla. „Myslím, že to byla radost, ohromná radost, pocit, který ani nedokážu popsat, cítila jsem se jako bych mohla udělat cokoli na světě“, podívala se na mě, „není to blbost?“ „Ne není, to je přesně ten pocit, ten moment, kdy musíš mít na pozoru tři pravidla“, řekl jsem a usmál se. Vyndal jsem z hábitu dlouhou tyčku a zabodl jí do země. „Co to je?“ Zajímala se Magda a zkoumala tyčku. „To je jeden velmi měkký kov“, řekl jsem a podíval se na ni, „vybav si ten pocit, který si měla, když si kouzlila, nech se jím prostoupit a vypusť jej na tento kov.“ „Co mám s ním udělat?“ Ptala se nechápavě. „Bude stačit, když se budeš soustředit na ten kov, nic jiného nechci.“ „Dobře“, řekla a zavřela oči. Vyděl jsem jak se úpěnlivě soustředí. Po chvilce otevřela oči. „Vždyť to nejde, vždy když už ho mám na dosah tak cukne, ustoupí a nenechá se chytit.“ „Trpělivost“, nic jiného jsem ani říct nemusel. Znovu zavřela oči a soustředila se. Pak jí začal na tváři pohrávat ten zvláštní úsměv a já poznal, že už svoji sílu třímá. „Pokora“, šeptl jsem. Úsměv zmizel a dívka směrovala energii. „Spravedlnost“, dodal jsem a v tu uvili se kov začal měnit. Vykvetl do krásné květiny, květina se otevřela a na jejím středu, seděla malá zmenšenina Keye. Magda otevřela oči a podívala se dolů, kde dřív byla tyčka. „Co je to za kov?“ Zeptala se, když shlédla její dílko. „Kov odrážející pravdu a krásu duše. Kov pravdy, jak se mu taky říká. Stříbro.“ „Krásu duše?“ „Ano, tvoje magie pochází od draka“, ukázal jsem na zmenšeninu, „ ale její povaha od tebe je přírodní, tvůj živel je země, tvoje odvětví nejspíš bude přivolávání.“ „A to poznáte z jednoho kousku stříbra?“ „Jistě, ne všechno musí být složité.“ 61

„Mě to tedy složité přijde až dost.“ „Pro mě to jen znamená, že jsme na správném místě, budeš se učit hlavně přírodní a přivolávání kouzla.“ „Aha“, zkoumavě se na mě zadívala, „a jaký živel jsi ty?“ Usmál jsem se. „To je zatím nedůležité, pojď přejdeme kousek od stromu“, řekl jsem a shýbl jsem se pro kov. Když jsem se ho dotkl tak se přeměnil na draka obtočeného kolem blesku. Strčil jsem kousek stříbra do kapsy a vydal jsem se na volnější prostor.

Xarian shodil tělo elfa dolů do Elfského lesa. Zuřil. Věděl, že měl s takovou možností počítat, ale nepředpokládal, že elfové jsou za se tak MOC paličatí. Nařídil démonovi návrat. Teď bude muset čekat v pevnosti dokud se laskavě nerozhodnou pro vylezení od elfů. A to může trvat u všech skořápek pořádně dlouho. Přilétli na nádvoří. Seskočil z démona. Vydupal po schodech do své komnaty. Stáhl závěs ze zrcadla. Nadechl se a zhluboka vydechl. Uklidnil se. Přitiskl na zrcadlo dlaň a čekal. Po chvíli jeho odraz zamihotal a objevila se tam postava Temného Mága. „Co chceš?“ Štekl na něj Temný mág než ze sebe mohl jezdec cokoli vyrazit. „Já vás také zdravím Mágu“, odvětil Xarian a pokračoval, „ zalezli k elfům a nechtějí vylézt.“ „K elfům?“ „Ano, také jsem se divil.“ „Já se nedivím. Co si neudělám sám, to nemám“, řekl Mág a ukázal na něj skrz zrcadlo, „ čekej za hranicí. Připrav se na boj a na okamžité odvolání do boje.“ „Co? Do boje?“ Divil se jezdec. „Ano, je na čase, aby na Souostroví zavládla pevná ruka.“ „Vaše pane?“ „Ano, připrav se“, řekl znovu Mág a jeho obraz zmizel. Mladík hluboce vydechl a zhroutil se do křesla. Takže opravdu chce ovládnout ostrovy? To je báječné! Pomyslel si jezdec. Běhá mi mráz po zádech, když s ním mluvím to ano, ale vždy mi pomáhal, možná zaujmu i vysoké postavení. Uvažoval. Mám se připravit na boj. Prudce se postavil. Dobrá tedy! Vím co to znamená! Připravit do pohotovosti všechny co znám! Otočil se a vyšel na nádvoří. Pobídl démona do výšky. Vystoupaly nad mraky. Xarian vytáhl ze sedla bandasku. Odšrouboval víko a začal prach co byl uvnitř házet do větru. To všechny co jsou na naší straně dostatečně upozorní. Když vysypal celou bandasku, tak zase přistál. Podíval se na oblohu. Začaly se tam stahovat mraky. Usmál se. Konečně je tady náš čas! Zatřásl se zimou a vešel dovnitř hradu. 62

Právě Magda zkoušela přivolat kořeny na spoutání nepřítele, když jsem na obloze uviděl Keye. „Pro dnešek skončíme“, řekl jsem a klepl holí o zem. Všechno vykouzlené zmizelo. „Co? Proč?“ Ptala se Magda. Za ní dosedl Key. „Mohl bych se nudit“, řekl a zazubil se na ni. „Jak si věděl, že tu jsme?“ Zeptala se ho. „Estgol mi to před tím řekl“, odpověděl. „Aha“, řekla a pak si pořádně Keye prohlídla, „ty jsi osedlaný? A s plnou výbavou?“ Podivila se. „Ano, čaroděj přece řekl, že se taky protáhnu, ne?“ Usmál se Key. „Má pravdu, budete cvičit v létání a kdyby neměl plnou výbavu, byl by daleko lehčí“, vložil jsem se do hovoru já. „Jak budeme trénovat nálety bez dalšího draka?“ Zeptala se dívka a podívala se na mě. „Kdo řekl, že budete trénovat, bez dalšího draka?“ Zeptal jsem se mile a zazubil se. Sklonil se ke mně Key. „Kde chceš vzít dalšího draka?“ „Měla by si nasednout“, řekl jsem jezdkyni a ignoroval Keyovu otázku. Magda povytáhla obočí, ale přesto nasedla, zacvakla se do sedla a nasadila si helmu. „Pozor!“ Křikl jsem na Keye. Ten se napnul a pozoroval mě. „Zůstaňte tady a čekejte“, řekl jsem a odešel na druhou stranu louky. Key se na dívku tázavě podíval a ta pokrčila rameny. Pořád mě oba viděly. Zvedl jsem hůl a několikrát s ní švihnul. Pak jsem roztáhl paže a zavřel oči. Přede mnou se otevřel prostor. Magda se napnula. Tohle už viděla. Z prostoru vykoukla hlava, pak krk, tlapy, tělo, křídla a nakonec celý drak. Byl celý červený, jen blány na křídlech měl oranžové. Protáhl se a roztáhl křídla. Měl velikánský rozpětí křídel. Pak je zase složil a sklonil ke mně hlavu. Něco jsem mu šeptnul a mávnul na Keye, aby se připravil. Magda hvízdla. “Tak tohle jsem fakt nečekala.“ “A to jsi s ním teď hodinu cvičila magii“, odvětil Key. Červený kývl a otočil se na Keye. Protáhl jsem se pod ním a vydal se k černému draku a dívce. „Takže, uvolil se, že s vámi bude cvičit, nic se nebojte, neublížíte mu a on by neměl ublížit vám. Kdyby se stalo. COKOLI se stalo, tak okamžitě přistaňte. Vaším úkolem je dostat ho na lopatky nebo ho JAKOBY vážně zranit čímkoli co máte v postroji. Magdo, můžeš využít i znalosti z magie, ale pamatuj na tři pravidla“, řekl jsem, když jsem k nim dorazil. Jezdkyně i drak na mě nechápavě koukali. 63

„Tak do toho!“ Křikl jsem a mávl rukama. Červený vyrazil k obloze. Po chvíli k obloze vyrazil i černý. Chvíli kolem sebe lítali, nakonec se do sebe pustili. Sedl jsem si na kámen a pozoroval je. Usmál jsem se. Tak takhle jim to docela jde.

Takhle to šlo týden, a několik dní. Magda zvládla všechny Brenovi lekce. S Keyem se sžili tak, že stačila jediná myšlenka a oba věděli co mají dělat. Pokročila i v magii. Dokázala ji využívat i v boji s Červeným, který si je oblíbil. Jen velitel s čarodějem měli starosti. Irsi se z hlavního města ještě nevrátila. Nechávali si to, ale pro sebe. Garmond stál před nejvyšším Hlavním. „Proč si pustil zrádce?“ „Protože věřím, že to co říkal je pravda“, odpověděl čaroděj a koukal na Hlavní. Už je to dva týdny co je opustit Estgol a oni se ještě nedokázali rozhodnout co s ním. Už asi po šesté ho předvolali a pokaždé mu dávali ty stejné otázky. „Neměl přesvědčivé důkazy, ale i přesto si ho pustil jen na jeho prosbu? Nevyhrožoval ti?“ Ptal se Hlavní. Bylo to pro něj těžké. Garmonda si velmi vážil, ale nechtěl uvěřit tomu, že se Etna probouzí. „Ne nevyhrožoval mi, pustil jsem ho z dobrovolné vůle a za čistého vědomí“, opakoval Garmond. „Jsi si vědom rozhodnutí, které musíme učinit?“ Zeptal se ho Hlavní, v síni to zašumělo. „Ano, a přijmu následky se vztyčenou hlavou“, v síni to zašumělo ještě víc. Už jen odhodlání bílého čaroděje probouzelo otázky. „Dobře tedy, ať dnes padne rozhodnutí“, řekl Hlavní. Zvedly se všichni tři. Garmond se nadechl a podíval se jim do očí. „Z vůle tří Hlavních a z neodvratných důkazů, odsuzujeme, Garmonda, čaroděje z Pevnosti, prvního řádu, k trestu zbavení moci, dnes při zapadnutí slunce“, poté se posadily a jeden z nich dodal. „Zasedání je u konce, Garmond dostane stráž a nesmí opustit svůj pokoj.“ Hned k bílému čaroději přistoupili dva čarodějové v hnědých brněních. Garmond se otočil a důstojně odešel do svého pokoje. Tam se postavil k oknu a podíval se ven. Estgole! Doufám, že jsi měl pravdu a že jsem se zachoval správně! Dnes kvůli

64

tomu přijdu o to nejcennější co mám. Zavrtěl hlavou a sedl si. Západ slunce bude za pár hodin.

„Cože???!!!“ Ptal se právě velitel Irsi, když jsem dorazil. Klepl jsem do dveří a vstoupil jsem. Spěchal jsem z hodiny Keye a Magdy, právě se učili prudké zpáteční otočky. Přes můj obvyklý hábit jsem měl hozený rozevlátý hábit, který jsem tu dostal. Irsi se otočila. „Čaroději, teď se nám tvá přítomnost bude hodit.“ Tázavě jsem se podíval na velitele. Ten kývl a dosedl do křesla. „Řekněte mu to“, pobídl elfku. „Hlídač na západní straně lesa byl nedávno nalezen v lese mrtvý, měl u sebe tento vzkaz“, podala mi list pergamentu. „Jestli nevydáte do týdne Černého draka a jeho jezdkyni, budu nucen vám, elfskému národu, jménem severních mocností vyhlásit válku. Podepsán Xarian Alkaz Z Entichu“, přečetl jsem nahlas a podíval jsem se na velitele, „jménem severních mocností? Tím myslí Temného Mága?“ „Nejspíš“, přitakal. „A ještě ten den se po obloze od západní strany lesa, začaly rozpínat signální bouřkové mraky“, přidala se Irsi. „A královna na to?“ Zeptal jsem se a začal zkoumat rozlomenou pečeť. „Že se mají oba dva okamžitě dostavit do hlavního města.“ Položil jsem list na stůl. „Okamžitě?“ Zeptal jsem se zvědavě. „Ano, prý se jí hodí, že je doprovázíš“, řekla Irsi a usmála se, pak se otočila na velitele, „a pro všechny posádky to znamená úplnou pohotovost.“ Velitel se zvednul. „Samozřejmě, hned dám troubit poplach a dáme vědět sousední posádce“, řekl vyšel ven. Za chvíli se začaly ozývat lesní rohy. „Jdu říct Magdě a Keyovi, aby se zabalili“, prohlásil jsem a vyrazil k jejich domu.

Xarian stál na balkóně a shlížel na nádvoří hradu, začali se tam shromažďovat spojenci z blízkého okolí. Bylo tu několik skřetů, nějací trpaslíci, dva divocí draci a asi dvě jednotky uprchlíků. Byl s výsledkem spokojen, to jsou ti co se tu shromáždili za týden, kolik se jich asi podaří shromáždit při vyhlášení plného útočného poplachu. A navíc Temný Mág slibuje, že sám přivede armádu démonů.

65

Jezdec si promnul ruce. S tím by mohli dobýt i hlavní město Calavatis. Doufám, že přesně to má Mág v úmyslu. Pomyslel si a hvízdl na démona. Vyskočil mu na hřbet a letěl zkontrolovat kraj lesa.

„Je čas“, řekl mu jeden ze strážců. „Já vím“, odpověděl mu Garmond a stál v posledních paprscích tohoto dne. Pak se otočil zády k oknu a vydal se dolů na nádvoří. Tam už byli shromáždění všichni čarodějové co byli v Pevnosti. Bílý čaroděj šel pomalu a rozvážně uličkou, kterou tam nechali. Došel až na pódium před ostatními čaroději. Už nahoře stáli Hlavní. Vystoupal k nim. Podíval se na velký pohár, který stál na podstavci. Tak v tomhle skončí moje moc. Už nikdy nepocítím dotyk té tajemné síly. Už nebudu patřit mezi těch pár co chápou přírodu. Zaklepal hlavou. Neměl bych se litovat, udělal jsem to pro Estgola rád. Postavil se čelem k čarodějům. „Tento čaroděj zradil! Už mu nenáleží místo mezi námi! Není zlý a tak mu umožníme odchod se ctí! Uloží svojí moc do poháru Moci!“ Zakřičel jeden z Hlavních mezi čaroděje. Další přistoupil ke Garmondovi a strhl z něj bílé roucho. Pod ním už měl čaroděj normální oblečení. „Nyní odevzdej sílu poháru Moci“, vyzval ho. Čaroděj zvedl ruce a chtěl to udělat, když se nad nimi zatmělo nebe. Zatáhlo se černými mraky a začalo hřmít. „To jsou signální mračna!!!“ Zakřičel nějaký čaroděj z davu. Čarodějové se začali na něčem dohadovat a zavládl chaos. Hlavní se začaly o něčem hádat. Garmond zase svěsil ruce a myšlenky mu honily jedna druhou. Takže měl Estgol pravdu, jestliže má Erol moc vyhlásit válku ať už komukoli, tak musí spoléhat na Etnu! Ale zase jak by se mu povedlo prolomit jeho hradbu a obranu všech čarodějů? Pak si vzpomněl na Estgolova slova. Osud ti to oplatí! Ten lišák to musel tušit. Všude kolem něj vládl chaos. „Ticho!“ Zakřičel Garmond. Zavládlo ticho. Hlavní taky zmlkli vyjevený z toho, že si někdo dovolil vzít slovo. „Jestliže tohle jsou signální mračna, o čemž snad nikdo nepochybuje, tak měl Estgol pravdu! Copak to nechápete? Musíme mít mezi sebou zrádce! A ten někdo asi nebude Estgol!“ Čarodějové si začali šeptat a zkoumavě si prohlížet jeden druhého. „To je pitomost!“ Řekl jeden z Hlavních. Garmond se na něj otočil. „Ano? A co když je to jeden z Hlavních?“ „To je ještě větší pitomost“, pokrčil rameny. 66

„Můžeme to přece jednoduše zjistit. Máme tu pohár Moci! Ať každý na něm vyzkouší svou moc. Když jeho moc pohltí je dobrý. Když není na naší straně nestane se mu nic, jen se odhalí.“ Čarodějové to mezi sebou probrali. „To je dobrý nápad!“ Řekl jeden z nich. Nikdo to, ale nechtěl zkusit první. Garmond se nadechl a vykouzlil malou kouli jeho moci. Vyslal jí na pohár. Ten zasyčel zbělal a jeho kouli spolkl. „Vidíte? Já to taky nejsem“, řekl a odstoupil. Vyšel z řady jeden čaroděj v modrém hábitu. Vyslal svou modrou kouli na pohár. Ten jí spolkl. Čaroděj si oddychl a stoupl si ke Garmondovi. Takto vystřídali všichni z davu. Rozezněl se šum. „A teď Hlavní“, vybídl je Garmond. Ten co říkal, že je to pitomost přešel vedle poháru a vykouzlil velkou stříbrnou kouli. Poslal jí na pohár. Pohár zasyčel. Zezlátl a moc pohltil. Hlavní se usmál a postavil se za pohár. „Musíte vzít v úvahu, že mezi sebou nemáme zrádce“, řekl. „Ale taky to, že tu je“, řekl Garmond. Druhý Hlavní, ten co sedí na pravém stolci, poslal na pohár svoji kouli. Zezlátl a spolkl ji. K poháru přešel nejvyšší Hlavní. V celé pevnosti bylo takové ticho, že by se dalo krájet. Vykouzlil stříbrnou kouli. Chvíli jí držel mezi dlaněmi vypadalo to,že ji tam nepošle, ale nakonec to udělal. Kousek couvl a pozoroval pohár. Ten zezlátl a vzápětí zčernal. Černá hmota se od něj oddělila a vrátila se k Hlavnímu. Ten si ji vzal zpět a jeho stříbrné rouchu zmatnělo, vzápětí přešlo do tmavě fialové, pak do indigové. Jeho vzhled se také změnil. Předtím tak tmavá, opálená pokožka vybělila a jeho hnědé oči ztmavly. Vystoupily mu lícní kosti. Otočil se na Garmonda. „Spokojený můj milý příteli?“ Všichni na Hlavního zírali. Levý neměl daleko k infarktu. Pravý smutně kýval hlavou. Garmond zachovával ledový klid. „Estgol to věděl“, poznamenal pouze. „Bohužel ano. A nenechal se umlčet“, naoko nešťastně zakroutil hlavou, „ a teď se vám to vymstí.“ Bílý čaroděj se rozhlídl. Čarodějové se vzpamatovávali a Hlavní nevypadali, že by chtěli zasáhnout. Garmond tedy přistoupil k nejvyššímu. „Mám ten pocit, že Vás musím bohužel zbavit vaší moci“, řekl. „Ano taky mám ten pocit, ale nemám pocit, že bych chtěl“, odvětil Hlavní a usmál se na bílého. „A já mám ten pocit, že to vám v tom nepomůže“, pokračoval v konverzaci Garmond a pomalu z opasku vytahoval kouli. „Ale, no tak všichni víme, že jste po zkoušce oslabeni“, řekl Hlavní, „ takže nebudeme si to ztěžovat a necháte mě jít.“ Potom se otočil a chtěl vyrazit pryč. Bílý čaroděj však reagoval rychle a hodil po něm kouli. Zabořila se mu do ramene a začala ho vtahovat dovnitř. 67

„Co to?“ Stačil říct a o dláždění zazvonila koule. Garmond pro ni došel. Zvedl ji a prohlédl si postavičku uvnitř. „Myslím, že budeme potřebovat nového Nejvyššího Hlavního“, řekl a usmál se na dav.

Smykem jsem zastavil před Magdiným domem. Vešel jsem dovnitř. Magda zvedla hlavu. „Tak co se děje?“ „Zabalte si, okamžitě vyrážíme“, vyhrkl jsem a rychle dýchal. „Cože?“ Překvapeně se ptala. „Jedeme do hlavního města“, vysvětlil jsem, „zabalte si.“ Magda se rozběhla po domě a začala všechno důležité dávat na jednu hromadu. „Co tak najednou?“ Ptala se, když zrovna byla v místnosti. „Vrátil se posel, Xarian chce elfům vyhlásit válku.“ „CO?“ Vyvalila oči a pustila to co držela. „Kvůli nám?“ Zeptal se Key. „Ano“, odvětil jsem prostě. „Proč nás elfové brání?“ Zeptala se Magda, když posbírala věci a dala je na stůl. „Protože věří, že je zachráníte, zapomněla jsi?“ „Jo aha, tohle“, řekla a začala dávat věcí do sedlových vaků. „Chce vás vidět královna“, dodal jsem. Magda se usmála. „Jestli jí za to stojíme? Teď se mi budou hodit ty hodiny elfštiny“, řekla a silou mysli zvedla vaky na Keye. „Hezký“, pochválil jsem jí, „ hodiny elfštiny?“ Zeptal jsem se. „Ano, Key mě učí elfsky.“ „To je dobrý nápad“, řekl jsem a vstal, „máte všechno?“ „Jco“, odpověděla a zazubila se na mě. „Působivý“, řekl jsem a vyrazil na ulici. Zavedl jsem je na malé náměstíčko, před domem velitele. Už tu stál velitel, Irsi a byla tu nastoupená celá posádka městečka. Zrovna dozněly signály lesním rohem. „Jistě se divíte, proč máme pohotovost“, zrovna říkal velitel posádce. Když nás uviděl, mávnul na nás, abychom šli dopředu, „ mnohým z vás došlo, že se to týká tady jezdce a jeho draka.“ Několik elfů stručně kývlo. „Dneska jsem dorazila z hlavního města. Jedu přímo od královny s rozkazem, že se máte dozvědět pravdu“, pokračovala Irsi, „ Marco je totiž označení mezi veliteli pro dívku.“ Mezi elfy nezavládl šum, ani nic jiného, ale všechny pohledy se upřely na Magdu. 68

„Ano, máme mezi sebou dívku, která sedlá draka a teď nám je vyhrožováno válkou, hledám pět dobrovolníků, kteří budou doprovázet Marcu a jejího draka na cestě až k lidské základně dračích letců“, zase navázal velitel. První zvedl ruku Bren a po ním se zvedl les rukou. Velitelovi zacukal koutek. „Dobře – Bren, Anom, Liget, Polen a Kron, ostatní se připraví na bránění lesa“, vybral velitel. Všichni, až na pět určených, se rozešli. „Pojede s vámi ještě Irsi, to dává šest elfů, čaroděj, jezdkyně a drak, to už jde“, otočil se velitel na nás. „Děkuji“, řekla Magda. „Vůbec není zač, nenecháme se přece odpravit ne?“ Řekl velitel a zašel do svého domu. „To je takový vždycky?“ Zeptala se Magda Irsi. „Většinou“, odpověděla a drobně se usmála, „jak dlouho potřebujete na zabalení?“ Otočila se na elfy. „Deset minut“, řekl Bren a okamžitě se otočil a odešel. Ostatní ho následovali. „Jak se dostaneme do toho města?“ Zajímal se Key. „Přemístíme se“, odpověděla Irsi. „Ty umíš čarovat?“ Zeptala se s zájmem dívka. „Všichni elfové jsou schopni používat přírodní síly, ale jen v ohrožení. Přemisťovat nás bude Estgol“, řekla. Když jsem zaslechl svoje jméno zvedl jsem hlavu. „Tak proč se nepřemístíme rovnou do pevnosti Dračí letky?“ Zajímala se jezdkyně. „Protože, teď mi hodně pomůže tento les, napojím se na zdroj přírodní síly elfů a přemístím spolu se mnou více tvorů. Funguje to, ale jen v lese a jen se svolením elfů“, vysvětlil jsem jí to. „Aha“, řekla zklamaně Magda. To už k nám přicházelo pět elfů. Byli plně vyzbrojeni. „Prosil bych trochu blíž“, řekl jsem. Magda si vyskočila Keyovi do sedla, elfové si stoupli kolem. Dotkl jsem se půdy a zavřel oči. Cítil jsem sílení ohně a opakoval jsem si. Trpělivost. Navázal jsem spojení se zdrojem. Pokora. Označil jsem různorodou skupinku. Spravedlivost. Se zábleskem jsme se přesunuli na místo určení. Otevřel jsem oči. Pamatoval jsem si to město dobře. Bylo hodně podobné pohraničnímu městečku, jen tady bylo daleko více domů a taky daleko větších. Přistáli jsme přímo v hlavní ulici. Vládl tu čirý ruch. Kolem nás se prodírali elfové, spěchající za svou povinností. Mnoho se jich na nás otáčelo a zíralo na draka. Pomalu jsme se vydaly ulicí směrem k paláci. Po chvíli se za námi začali táhnout řady zvědavců. Došli jsme k paláci. Po obvodu nádvoří stáli stráže. Došel jsem pod schody. Tázavě jsem se podíval na Irsi. Ta pokrčila rameny a vyběhla po nich nahoru. Za chvíli se nahoře na schodech objevila znovu. Pokynula nám, abychom 69

šli nahoru. Vydal jsem se v našem průvodu první. Když jsem vystoupal nahoru, tak jsem málem zalapal po dechu. Červený koberec a spousta květin. Ti si teda váží návštěvy tak vzácné osoby. Pomyslel jsem si a nechal jít první Magdu. Jasně jsem poznal, že dívka rudne, když to viděla. Odvážně se vydala po koberci dopředu. Hned za ní se tam vtěsnal Key. Jakmile byl pod střechou tak se ta střecha zvedla. Nyní se tam vešel pohodlně. Za ním jsem se vydal já a elfové. Připojila se k nám i Irsi. Magda došla až k trůnu. Sklonila hlavu a položila si dva prsty pravé ruky na levé rameno. „Mójco bríknara kaljú keena“, pozdravila. Královna byla potěšená. „Bríknara keena kar-der“, odpověděla a podívala se na Magdu. Ta zvedla hlavu. „Kaljú kar-der keena“, dodala jezdkyně. „Vítejte všichni v hlavním městě elfů. Vítejte v Anau!“ Přivítala královna i nás ostatní. Sklonil jsem hlavu v uctivém pozdravu a pak jsem na královnu mrkl. Ta nehnula ani svalem v obličeji, ale upřela na mě zrak. Pokrčil jsem rameny a ukázal pohledem na Magdu. „Slyšela jsem o tobě mnohé“, řekla královna a odmlčela se. „Doufám, že jen dobré“, řekla Magda. „Ano, povětšinou jen dobré. Víš, že na hranicích stojí Xarian a žádá tvojí hlavu?“ Zeptala se jezdkyně. Nechápal jsem proč, Magdu takhle zkouší. „Už mi o tom řekli a děkuji královně vznešených elfů za pomoc“, odvětila dívka. „Já doufám, že i ty pomůžeš elfům. Splníš-li to co o tobě stojí ve Věštbě tak ti budeme zavázáni. Vím, že to nebude snadný úkol a proto ti jako doprovod poskytnu elfy, kteří tě doprovázeli sem“, řekla a zase se odmlčela. Zdálo se mi jakoby z Magdy odpovědi přímo ždímala. „Děkuji ti mockrát, Vím, že mi budou hodně nápomocni.“ „Jistě ano, ale vím o něčem co ti bude nápomocno, ještě více a co se v tvých rukách jistě využije lépe, než v našich vitrínách“, řekla královna a probodla dívku pohledem. Překvapeně jsem se na královnu zadíval. Kývla rukou a ze závěsu za ní vyšel velitel stráží hlavního města. V náručí měl velký sametový polštář a na něm….

Magda zírala na velký nablýskaný meč, který přinesl ten elf. Nezmohla se na slovo a lapala po dechu jako ryba na suchu. Key jí připravoval na známé rýpání královny a na nehezké chování od některých elfů, ale rozhodně jí nepřipravil na to, že jí nabídnou takový krásný meč. „Já…já nevím jestli vůbec něco takového mohu přijmout“, vylezlo z ní nakonec. „Samozřejmě, že můžeš, když ti to nabízím. A něco takového je náhodou královský 70

meč mého milovaného manžela. Bohužel on už jej do ruky nevezme. Nyní je tvůj a doufám, že jej užiješ dobře a rozumně“, odpověděla jí královna a pokynula, aby jí ho podali. Když k ní přišel elf s polštářem, tak velice opatrně zvedla opasek s mečem. Meč vytasila. Byl lehký jako pírko a krásně se lesknul. Cvičně s ním švihla. Rozřízl vzduch lehce a rychle. „Děkuji mnohokrát, slibuji, že jej použiji rozumně a se vzpomínkou na krále“, řekla jezdkyně. V tu chvíli jí rukou projelo zvláštní brnění. Meč zazářil a na jeho čepeli se těsně u rukojeti objevil nápis. „Marco, enlen karde, Marco, vznešená a čestná“, přečetla nahlas. Podívala se na královnu. „Mám ten pocit, že teď nemáte času nazbyt“, řekla, „takže vás nebudu zdržovat a hned vás pustím dál, sílu a vůli na vaší cestě“, popřála. Pak se zvedla a odešla. Sehnul se k ní Key. “Je nádherný.“ “ To je.“ Připnula si pás s pochvou kolem pasu a zastrčila tam i meč. „Měli bychom vyrazit dál“, řekl Bren. „To je pravda“, potvrdila Irsi a otočila se na čaroděje. „Samozřejmě“, potvrdil.

Vyšli jsme zase na hlavní ulici. Sehnul jsem se a dotkl se země. Za chvilku jsme stáli na malém nádvoří, nachlup stejném jako bylo to ze kterého jsme vyráželi. „Teď jsme kde?“ Zeptala se Magda. „Teď jsme v pohraničním městečku na západě“, odpověděl jsem a narovnal jsem se. „Vítejte na západě!“ Ozvalo se za námi. Stál tam velitel Západního městečka. Irsi k němu přistoupila a dala mu list. Ten ho otevřel a přelétl ho pohledem. „To bude těžké“, odpověděl, když si list přečetl, „každé čtyři hodiny kolem prolétává hlídající Xarian a podle všeho se na jeho hradě nedaleko odtud začíná shromažďovat armáda.“ „Máte nějaký návrh jak se přes něj dostat?“ Zeptal se Bren. Irsi se na něj otočila. Bren se jí zadíval do očí a pokrčil rameny. Irsi se otočila zpátky na velitele. „No, možná by šli použít ty starý tunely“, navrhl. „Tunely?“ Zeptal se nedůvěřivě Key. Velitel, oblečen v brnění a plně ozbrojen, se na něj podíval. „Nebojte se, jsou dělány na pašování draků, takže se tam bezpečně vejdete“, ujistil ho. „Pašování draků?“ Zeptala se vyjeveně Magda. 71

„Jistě, když ještě elfové nějaké měli, potřebovali se většinou nějak přes hranici dostat, aniž to věděli lidé“, odvětil elf. „Dobře, takže je můžeme použít?“ Zeptal jsem se já, abychom se hnuli z místa. „No, dlouho jimi nikdo nechodil, takže můžou být zavalené a taky je dost možné, že zabloudíte“, řekl elfský velitel. „Existuje i jiná cesta?“ Zeptal se jiný elf jménem Liget. „No, přes Xariana“, řekl elf. „Dobře, jdeme tunely“, řekl jsem, „můžete nám ukázat vstup?“ „Jistě, pojďte“, řekl a hned se rozešel směrem k okraji lesa. Vydali jsme se za ním. Po malé chvíli se zastavil. Dotkl se kmene jednoho mohutného stromu. Pak máchl rukou, tam kde by měla být kůra. Jeho ruka prošla skrz. „Prosím, můžete jít“, řekl a ukázal nám skrz kůru. Podezřívavě jsem si ho změřil. „Je tu něco co bychom měli vědět?“ „JE to tam fakt nebezpečný, drakví co se tam všechno usadilo“, odpověděl. „Dobře, děkujeme“, řekla Irsi a vytáhla louči. Podala mi jí. Škrtl jsem prsty a louči zapálil. Pak mi ji vzala a vydala se první. Vrhl jsem poslední pohled po veliteli a vešel jsem za ní. Sestoupil jsem po dlouhých schodech a ohlédl jsem se. Zkontroloval jsem, že sem vešli všichni. Irsi zapálila více loučí a rozdala nám je. Ve světle loučí jsme viděli, že stojíme ve velké jeskyni. I Key se sem vešel bez toho, aby se musel sklánět. Vydali jsme se chodbou. V hlavě mi hlodaly slova velitele. Drakví co se tam všechno usadilo.

Garmond šel znovu uličkou čarodějů. Tentokrát, ale na sobě měl stříbrné roucho Hlavních. Došel k pódiu. Vystoupal na horu. Stál tam pravý Hlavní, který byl jmenován na Nejvyššího. Klekl si před ním. Hlavní položil na jeho hlavu ruku. „Garmonde, jsi spřízněn s tím, že se staneš Hlavním?“ Začal Nejvyšší. „Ano jsem.“ „Jsi spřízněn s tím, že budeš rozhodovat o osudech ostatních?“ „Ne, nejsem, ale budu se o to pokoušet v dobré vůli.“ „Jsi hoden této funkce?“ „Doufám, že síla to ví.“ „Tímto tě vznáším nad každodenní starosti a dávám ti možnost jak se zapsat do osudu čarodějů. Tvoje jméno se stane nedotknutelné a nevyslovitelné. Tvůj bílí plášť nahradil stříbrný moudrosti. Nechť rozhoduješ moudře a ve prospěch spravedlnosti“, řekl a stáhl ruku. Pak ho posypal stříbrným prachem. „Nyní vstaň a pojď mezi nás. Hlavní Pravý“, oslovil ho. Garmond vstal a došel na 72

pravou stranu Nejvyššího. Ozval se potlesk. Pak se všichni tři rozešli a šli do poradní síně. Tam usedli na stolce. Počkali až se tam shromáždili všichni čarodějové. Pak Garmond, nyní Pravý, vstal a promluvil. „Dlouho jsme zaháleli a teď vidíte, že je Erol velmi mocný. Proto navrhuji, aby se vyrazilo na pomoc Souostroví. Sám se ujmu jejího vedení, aby ve výpravě byl i Hlavní“, když domluvil zase se posadil. Vstal Nejvyšší. „Já tento návrh podporuji a nyní se o tomto návrhu bude hlasovat, každý kdo zvedne ruku se hlásí i jako dobrovolník.“ Garmond se nadějně rozhlédl po síni. Jeden zvedl váhavě ruku, potom druhý, místnosti proběhlo šeptání, nakonec se přihlásili skoro všichni. „Dobře, tímto je návrh odhlasovaný. Všichni kdo se přihlásili nechť se připraví a jsou do dvou hodin připraveni k odjezdu. Monle, ty máš za úkol rozhlásit, všem čarodějům mimo Pevnost, že se změnili Hlavní a že se vyráží na pomoc Souostroví, kdokoli bude chtít se může k vám připojit, jinak má povinnost stáhnout se do Pevnosti. To je pro dnešek vše“, a zase si sednul. Čarodějové, když odcházeli tak si vzrušeně šeptali. „A co Estgol?“ Zeptal se Levý. „Ten se určitě objeví v boji, jestli nějaký bude“, ujistil ho Nejvyšší. „To můžu potvrdit“, usmál se Pravý. Pak se zvedl a odešel se připravit.

Pomalu jsme postupovali vpřed. „Mě se tu nelíbí“, prohlásil šeptem Key. „To nikomu, ale je to nejlepší cesta“, řekl jsem. „Pšš“, okřikla nás zepředu Irsi. Ztichli jsme a zastavili jsme se. Šli už jsme snad celou věčnost a začínal jsme být nervózní. „Doopravdy jsem něco slyšela“, řekla Irsi a podívala se na elfy. Ti přikývli, jako že to taky slyšeli. Předešel jsem Irsi a zaposlouchal jsem se. Pak jsem rychle a silně klepl holí o zem. Zvuk se ztratil v dáli a až někde v dálce se odrazil. „Jsme ve velké jeskyni“, poznamenal jsem. „Slyšela jsem ještě něco jiného, šramocení“, ozvala se Irsi. „Dobře, jestli je to něco nebezpečného, asi bychom měli vědět co to je“, řekl jsem. „Co chceš dělat?“ Sykla na mě Magda. „Posvítit si“, odpověděl jsem. Natáhl jsem ruku z níž začalo vyzařovat jasné světlo. Začalo osvětlovat obrovskou jeskyni. Rozhlížel jsem se na všechny strany a spolu se světlem jsem začal vysílat pátrací vlny. Náhle jsme to slyšeli všichni. Dlouhé zaskučení. „Asi nemá rád světlo“, řekl Bren. 73

„Ani se mu nedivím“, řekl jsem a zhasl. Pátrací vlny jsem vydával dál. „Jdeme“, zavelela Irsi a vyrazili jsme přes jeskyni. Ale po několikastech metrech nám do cesty skočil zdroj toho skučení. Bylo to veliké a chlupaté. Zavrčelo to a udělalo krok k nám. Natáhl jsem ruku a prudce mu posvítil do očí. Zaskučel a chytil se tlapou za hlavu. Pobídl jsem ostatní a sám se rozběhl k východu z jeskyně, který jsem zahlédl. Byli jsme skoro u něj a tak jsem se ohlídl. Tvor se potácel za námi. „Rychle, rychle“, pobízel jsem ostatní. Vběhl jsem do chodby jako poslední. Otočil jsem se a švihl bleskem do okraje vchodu. Ten se zatřásl a pak se zřítil a zablokoval cestu. Irsi na nic nečekala a pokračovala v cestě. Naštěstí za chodbou byli schody, které vedli k východu. Vyšli jsme ven a rozhlédli se. „Má někdo tušení kde jsme?“ Zeptala se Magda. Rozhlédl jsem se. Nadechl jsem se. „U úpatí Dračích hor, ty tunely byly hodně dlouhé“, odpověděl za mě Key, „na jihozápad by mělo být hlavní město Souostroví.“ „Správně, takže jsme blíž než jsme mohli doufat“, usmál jsem se a vydal se najít nějaké útočiště.

„V chodbách u Calavatisu?“ „Ano, pane. Prý je tam zahlédl jeden podzemní vlkar“, přisvědčil Xarian. „To je ovšem nepříjemné“, poznamenala postava v zrcadle. „Ano“, přitakal jezdec. „Kolik je v hradě jednotek?“ „Asi třicet skřetů a skřítků, padesát uprchlíků a šest draků“, vyklonil se z okna, „a právě dorazilo deset vlkarů.“ „Dobrá, přesuň se k nimi do mého tábora.“ „Vy už jste u Calavatisu?“ Podivil se Xarian. „Ano, až dorazíš napadneme hlavní město.“ „To je výborná zpráva, hned dám nařídit přesun.“ „Jistě“,řekl Temný Mág a jeho obraz zmizel. Jezdec se zvednul a rozzářil se. Vyšel na balkón. „Stěhujeme se, jdeme do války!“ Křikl na shromáždění dole. Ozval se jásot. Xarian se usmál. A pak, že mě podvádí. Pomyslel si.

Zastavil jsem. Málem do mě Magda vrazila. „Co je?“ 74

„Ticho!“ Šeptl jsem. Otočil jsem se na ně., „tam dole je spousta bytostí.“ „Cože?“ Zeptal se mě potichu Bren. „Ano, neslyším je. Já je cítím“, řekl jsem zmateně. „COŽE?“ „Ano“, přisvědčil jsem. Přešel jsem k Magdě. „A co ty?“ Zamračila se. Pomalu se soustředila. „Není trochu nevhodná chvíle na cvičení?“ Zatahal mě za rukáv Anom. „Pššš“, utišil jsem ho a podíval se na Magdu. Zrovna se na mě překvapeně podívala. „Ano, cítím přítomnost spousty tvorů, je to tak…tak zvláštní“, řekla. „Je to tak nechutný“, dodala Irsi, když nás poslouchala, „kdyby vás to zajímalo, tak se na ně můžete jít podívat“, řekla a zase neslyšně zmizela v křoví. Potichu jsme prolezli křovím. Hned za ním byl sráz a pod ním velká kotlina. Přitiskli jsme se na okraj a nahlíželi dolů. Key křovím protáhl hlavu, aby se taky podíval. „Je jich spousta“, vzdychla Magda. Vytáhl jsem dalekohled a dal si ho k oku. „Čaroděj a technika?“ Šeptla mi do ucha Irsi. „Ne na všechno jsou čáry“, odvětil jsem a dál se díval. Ze rtů mi zmizel úsměv, když jsem našel hlavní stan. Byl na něm znak, který znázorňoval sovu zabitou velkým mečem. „Erol“, řekl jsem tiše. „Co?“ Zeptala se Irsi. Beze slova jsem jí podal dalekohled. Otevřela pusu a pak jí zase zaklapla. Mlčky se stáhla. Po ní následovali všichni. „Co to je?“ Zeptala se Magda, na malé, žlabovité potvory. „To jsou démoni. Démoni přivolaní tou nejčernější magií, která je“, odpověděl jsem. „V tom případě město nemá šanci“, řekl Bren. „Když o tom nebude vědět tak určitě“, odpověděl jsem a zaťal jsem zuby. „Co je? Co jste viděli?“ Zeptala se Magda a přejela pohledem ze mě na Irsi. „V jejich čele je Erol, známý také jako Temný Mág ze severu“, odpověděla elfka, když jsem se k tomu neměl. „Takže to znamená…“ „Takže to znamená, že měníme plány. Musíme se dostat do města a varovat krále“, řekl jsem. „Myslíte, že ve městě bude dost lidí na obranu?“ Ozval se Key. „Dobrý postřeh“, uznal jsem. „Krone, vrať se po zemi do Elfského lesa a varuj ostatní elfy. Anome, zajeď do sídla dračí letky a zburcuj je tam. Polene, máš na starosti nedalekou pevnost pohraničí. Ligete, zajeď do Vlčího lesa, měli by tam být i drydádové. A my se 75

pokusíme dostat do Calavatisu.“ „Jak se tam máme dostat včas?“ Zeptal se mě jeden z elfů. „Málem bych zapomněl“, usmál jsem se a mávl holí. Ze čtyř nejbližších kamenů se staly koně. Pofrkávali a nedočkavě hrabali kopyty. Elfové se bez dalších řečí vyhouply na koně a odjeli. „A co teď?“ Zeptala se Magda. „Odlákáte jejich pozornost?“ Zeptal jsem se Keye a dívky. „Samozřejmě, hračka“, oba dva kývli. „Takže, musíte odlákat jejich pozornost na tak dlouho, abychom stihli se dostat na dostřel městu“, řekl jsem. „My se dostaneme k městu jak?“ Zeptal se Bren. „ V přestrojení a po svých, démony zmateme, ale Erol by mi to prokoukl“, usmál jsem se. „Ten úsměv znamená, že se nám to ani trochu nebude líbit“, poznamenala Irsi. „Vy dva“, otočil jsem se na draka a jezdkyni, „dávejte pozor. Erol se vás nejspíš bude chtít zbavit.“ „Rozumím“, řekla Magda a vylezla Keyovi do sedla. „Pak hned přileťte do města. Rozumíte?“ Zeptal jsem se ještě pro jistotu. „OK“, kývla na mě dívka a drak se vznesl. „A teď mi“, otočil jsem se na své společníky. „Tak co jsi vymyslel?“ Zeptala se Irsi. Usmál jsem se a zvedl hůl. Roztočil jsem ji nad sebou. „Prodraka ty jsi se zbláznil!“ Stačila ještě křiknout a pak jsem dokončil kouzlo. Dál na mě vztekle frkala, ale já už jsem to nevnímal. V podobě grošáka jsem se rozběhl směrem k městu. Hnědá klisna a ryzák mě hned následovali. Podíval jsem se na oblohu. Natočil jsem hlavu a uviděl jsem obrys draka jak létá nad táborem. Napřel jsem všechny své nové síly a běžel jako o život.

“Níž, leť níž“, křikla v duchu na Keye. Ten prolétl těsně nad táborem. V něm zavládl chaos. Démoni vyskakovali do vzduchu a pokoušely se dosáhnout na draka. Po chvíli z velkého stanu uprostřed tábora, vyšel muž v dlouhém tmavém plášti. Zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Magda vytáhla ze sedla nůž a hodila ho po něm. Vykouzlil štít. Usmála se a popohnala ho magií. Prolétl Mágovým štítem a donutil ho uhnout. Key udělal nad táborem další přelet a podíval se směrem k městu. Uviděl na planině, před městem tři koně. “Ještě chvíli“, řekl Magdě a chňapl po jednom démonovi. Vyhodil ho do vzduchu a nechal ho spadnout mezi ostatní. Mág po nich hodil ohnivou kouli. Key uhnul. 76

Dívka se nahnula a poslala na Mága mravence. Drak se znovu ohlédl k městu. Naposledy přelétl nad táborem a vychrlil do něj plamen. Pak se rozlétl k městu.

Běželi jsme přes planinu k městu. Začala se na mě dělat pěna. Nebylo to moc příjemné. Už jsme viděli otevřenou bránu města. Vběhl jsem do ní a uslyšel klapot kopyt i za mnou. Lidi kolem nás nám uhýbali a hledali naše majitele. Sklonil jsem k jednomu hlavu. „Je tu král?“ Zeptal jsem se. Vyvalil na mě oči a roztřásl se. „Je tu král?“ Zeptal jsem se ho znovu. Pomalu přikývl. To mi stačilo. Rozběhl jsem se do středu města. Dva koně mě následovali. Brzy jsme byli u hradu, Proběhl jsem na nádvoří. Tady byli i lidi zkušení s koňmi a tak se nás pokusili chytit. Vzpínal jsem se a vyběhl jsem po schodech k hradu. Vběhl jsem do haly. Všude se odrážela ozvěna kopyt. Lepší zvuk jsme si nemohl ani přát. Odněkud vyšel sluha a vyvalil oči na tři koně běžící chodbou. Proběhl jsem do trůnního sálu. Měli jsme štěstí, byl tu král. Za námi vyběhl ten sluha. „Co se děje? Proč někdo nechytí ty koně?“ Rozkřičel se rádce. Proběhl jsem sálem a nevnímal výkřiky. Zabrzdil jsem před trůnem. „To nebude třeba“, řekl jsem. Rádce zalapal po dechu. Dvakrát jsem dupl kopytem a proměnil se zpátky. Za mnou se proměnili i elfové. Rádce zalapal po dechu ještě víc. „Elfové!! Na hradě!“ Vykřikl a už volal stráže. Přerušil ho král. „Když takhle neomaleně několik elfů vtrhne do sídla krále jistě to má nějaký důvod“, řekl a podíval se na mě. Napřed jsem se podivil, proč mě považují za elfa, ale pak jsem si vzpomněl, že mám na sobě elfský háv. „Ano, pane králi má to důvod. Ale napřed vás musím vyvést z omylu“, řekl jsem zvučným hlasem a shodil ze sebe elfský háv. „Estgole!“ Ozval se čaroděj, který byl přiřazen ke králi. Král na něj otočil hlavu. „Ty ho znáš?“ „Ano, je to věčný rebel čarodějů, ale většinou má pravdu“, shrnul stručně můj životopis. „Co nám tedy chceš říci?“ „Můj pane…“, začal jsem, ale přerušil mě hluk z nádvoří. „Co jer zase tohle?“ Zeptal se král. Ale to už do místnosti vběhla Magda. „Dnešek bude rušný den“, poznamenala královna, když uviděla ještě navíc jezdce. „Jezdče co tu děláš?“ Křikl na Magdu rádce. Ta neodpověděla a stoupla si za mě. Usmál jsem se. 77

„Mohu Vám všechno vysvětlit, ale rád bych poprosil o přístup draka do síně, venku mu není zrovna nejlépe“, řekl jsem. „No vidíte, patří k němu“,řekl král, „ale proč ně už si stejně děláte z hradu holubník.“ „Ujišťuji Vás, že z dobrého důvodu“, odvětil jsem a otočil se na Magdu. Ta kývla a pozvala Keye dovnitř. Propukl nový křik, když v přicházejícím draku poznali Černého. „Není tohle drak toho odpadlíka? Toho Xariana?“ Zeptal se král. „Ano, pokus dovolíte stručně shrnu co se za poslední měsíc stalo“, řekl jsem. „Ale samozřejmě! Už se těším, protože dnešní den je opravdu blázinec“, odvětil král. Zhluboka jsem se nadechl. „Vše začalo, když se ten rebel Xarian vydal na sever. Tam přišel o draka, protože tady Černý je hodný, zatímco Xarian je zlý. Dostala ho tady jezdkyně Magda…“ „Ale dívky nesedlají draky!“ Přerušila mě královna. Usmál jsem se. „Jistě tam se dostanu. Náhodou jsem se k tomu dostal já, vzpomněl si na věštbu, která to předpověděla a už to jelo. Utíkali před Xarianem, došli k elfům, tam chvíli přebývali. Pak se Xarian pokusil dostat do lesa, a našli se tajné tunely pod Vaší zemí, vylezli nedaleko odsud a uviděli Erolovu armádu. Erol je zlý čaroděj, neboli Temný Mág a teď hrozí, že napadne hlavní město a zmocní se vlády, ale to by se probudila síla skrytá v zemi a pohltila by veškerou energii“, vydechl jsem a podíval jsem se na krále, „tak to máte zhruba vysvětlené a teď jenom dodám, že jsem poslal čtyři elfy do různých koutů Souostroví, aby přišli Calavatisu na pomoc.“ Král na mě chvíli koukal a pak se rozesmál. Teď jsem zase koukal jak puk já. „A pak, že s čaroději není sranda“, řekl nakonec. „Pane, kéž by“, řekl jsem. „Když se pane Králi podíváte z okna uvidíte drobné požáry, co jsme způsobili v táboře nepřítele, bohužel jim to nevadí jsou to démoni“, vložila se do hovoru Magda. Král se na ni podíval a pak se zvedl a došel k blízkému oknu. Natáhl ruku a čaroděj mu do ní dal dalekohled. Pak zase vážně přešel na trůn. „Takže máme válku za vraty?“ „Doslova a do písmene“, přisvědčil jsem. „Budu vám muset poděkovat, ale jak se máme ubránit?“ „Jak už jsem řekl, měla by dorazit posila z pohraničí a taky jsem poslal do Základny dračí letky.“ „Pane, můžu Vám zaručil loajalitu elfů, vždy budou bránit tuto zem, i když byli vytlačeni a byla jim upřena práva“, vystoupila Irsi. „Elfové jsou i po tom všem s námi?“ Zeptal se král. „Ano a jsem si jista, že po zprávě, že je hlavní město v nebezpečí, jistě přispěchají 78

na pomoc“, přisvědčila Irsi. „V tom případě. Tady před všemi slavnostně slibuji, že když nám elfové přijdou na pomoc, budou jim vrácena všechna práva“, řekl král a posadil se na trůn. Když na něj všichni rádcové zůstali zírat tak ještě dodat, „zapište to někdo!“ „Jistě“, přisvědčili. „Stráž!“ Zavolal král. Přišli dva ozbrojení muži. „Vyhlaste poplach. Budou nás obléhat.“ Ti dva se po sobě podívali a pak spěšně odklusali. „Nyní nám už nezbude nic než čekat“, řekl král, „nabízím vám veškerou pohostinnost hradu!“ „Děkujeme pane“, poděkoval jsem a nechal se odvést do mých komnat.

Uběhlo několik strastiplných dní čekán. Ale nakonec se začalo něco dít… „Pane! V dálce je vidět pohyb!“ Hlásila jedna hlídka. „Kde?“ Otočil se na ni král. „Na západě.“ „Kdo by mohl přijet ze západu?“ Otočil se na mě král, když jsem vystoupal za ním. „Elfové?“ Zeptal jsem se hlídky. „Ne nemají prapory a nejedou uspořádaně.“ „Že by dorazili posily Mágovi?“ Nadhodila Magda. „Nestraš“, ozval se Key. „Už zvedli prapor“, řekla hlídka. Vytáhl jsem dalekohled. Zahlédl jsem zvířený prach. Zaostřil jsem na vlajku… Prudce jsem se rozkašlal. Král se na mě podíval. „Co je na tom praporu tak zvláštního?“ Zeptal se. „To…to je …prapor…já ho znám….“, sípal jsem a snažil jsem nabrat dech. „Ano?“ Otočila se na mě Magda. Konečně jsem chytil dech. „To je stříbrný prapor Hlavního. To nejsou nepřátele. To jsou ČARODĚJOVÉ!!!“ „CO?“ Ozval se králův čaroděj a sebral dalekohled, který mi předtím vypadl. „Ano, to je prapor Pravého Hlavního“, potvrdil moje slova. „Jak to, že nám jsou pomoci neutrální čarodějové?“ Zeptal se král. „to se brzy dozvíme“, řekl jsem a seběhl k bráně. Vyšvihl jsem se na svého koně a vyjel před bránu města. Za chvíli už přijel první čaroděj. Zastavil kus přede mnou a nechal dojet ostatní. Pak vyjel před ně Hlavní s praporem. 79

„Zdravím Estgole!“ „Zdravím Hlavní!“ Odpověděl jsem a neodpustil jsem si rýpnutí, „ co tak najednou?“ „Ty mě nepoznáváš? Já jsem Garmond!“ Zasmál se Hlavní. „Garmonde! To jsou mi novinky! Co se stalo?“ „Měl jsi pravdu, byl mezi námi zrádce a jeho místo se uvolnilo, dostal ho Pravý a jeho místo zase já“, řekl a usmál se na mě. „Musím říci, že jste nám všem vyrazili dech“, přiznal jsem, „kolik vás je?“ „Kolem sedmdesáti, spousta se připojila cestou.“ „To je skvělé číslo! Postavíte si tábor?“ „Ano, už jdeme na to“, řekl a mávl na ostatní. Kus odjely a nedaleko městské zdi sesedli. Každý mávl a vykouzlil si stan. Já jsem se chtěl vrátit, ale seshora na mě mávala Magda, abych se podíval k západu. Otočil jsem se a uviděl jasně zelené prapory elfů. To už u mě zastavil Kron. „Elfský oddíly 2,6 a 13 se hlásí do služby Ostrovů.“ „A kolik vás je?“ „400 vojáků, z toho 150 lukostřelců.“ „Dobře tedy postavte si tábor“, Řekl jsem a zase jsem vyjel na hrad. „To není špatně“, řekl jsem králi. Ten mi ukázal na sever. K Táboru nepřítele Přilétával velký šedý flek. „Xarian“, řekl jsem, „doufejme, že sebou nemá moc vojáků.“ Čekání nám vydrželo další půl den. Pak se k nám připojila posádka z pohraniční pevnosti a ještě déle se ohlásili jednotky z Vlčího lesa, čítající 600 vlků a drydády. Nyní se čekalo na ráno. Na konečný souboj.

“Key, co myslíš, jaké to bude?“ “To nikdo nemůže říci dopředu, ale většinou je to spousta utrpení“, odpověděl drak. “Já mám strach“, ozvala se po chvíli Magda. “To v tomto táboře asi každý“, uklidňovat jí Key. Ležel a nechával si na sebe montovat brnění, které někdo našel v hradě. Magda se oblékala do brnění dračí letky a ostražitě si hlídla svůj vzácný meč. “Proč myslíš, že nedorazili draci z pevnosti?“ “Nevím, může to mít spoustu důvodů, mohl elf dorazit pozdě, nebo vůbec a nebo je potakalo něco cestou.“ “To radši ani neříkej“, vyděsila se Magda. “Ale možné to je“, řekl drak. Akorát mu dodělali poslední kousek brnění. 80

“Jak myslíš, že budeme platní my?“ “Nevím, proč se ptáš?“ “Napadlo mě, že…“ “Nebude to někomu vadit?“ Pochyboval Key. “Jestli se nám to povede budou spíš vděční, ne?“ “To je pravda.“ “Tak pojď“, řekla Magda a vykradla se na nádvoří. Key vyšel za ní. Jeho sedlo mu vyměnili za bitevní a tak vypadal nebezpečně. Jezdkyně se mu vyhoupla do sedla a Key v tichosti vzlétl. Rychle se vzdalovali od města.

Nastalo ráno. Všichni už byli na svých místech. Neklidně jsem přešlapoval na hradbě. Key s Magdou měli krýt čaroděje, ale nebyli k nalezení. Čekal jsem na ně už hodnou dobu. Nyní jsem to už nevydržel a vydal se do hradu za králem. Vyšel jsem k oknu, kde jsme věděl, že král bude. „Pane?“ Otočil se na mě. „Estgole, neměl by si být na své pozici?“ „Uhájil jsem si volnost.“ „To mě ani nepřekvapuje“, usmál se. „Nikdo neviděl Keye a jezdkyni?“ Zeptal jsem se. „Ne, bohužel. Vypadá to, že se ztratili jako pára nad hrncem.“ V tu chvíli zakvílely rohy nepřítele. „Už to začíná“, řekl král. „Jdu se taky zapojit“, řekl jsem a odešel.

Magda s Keyem přiletěli k pevnosti Dračí letky. Všude tam byl klid a nikdo nic nečekal. Když tam přiletěla dívka s drakem, tak vyvolali poprask. Jezdkyně zdlouhavě veliteli vysvětlila co se děje. Tak okamžitě vyhlásil poplach, aby tam do rána byli, ale zjistili, že někdo sabotoval snad úplně všechno. A tak ještě ráno spravovali kusy postrojů. Draci neklidně přešlapovali a nejraději by vyrazili do boje bez jezdců, ale ti je mírnili. Když bylo konečně všechno v pořádku už bylo dopoledne. Magda s vráskami v tvářích zvedla do vzduchu celou posádku pevnosti a vyrazili k městu. Dívka doufala, že nebude pozdě.

Na bojišti to šlo docela dobře, než se objevil Xarian na démonovi. Nalétával na nejméně chráněné jednotky a dělal strašlivé škody. Já jsem se připojil k ostatním 81

čarodějům a likvidovali jsme Erolovu obranu a jeho nástrahy. Sám Mág byl někde zalezlý a nikdo ho neviděl. Zrovna prorazili naší první linii a pronikly mezi další řady. Najednou začali naše jednotky jásat. Zvedl jsem hlavu a uviděl nebe plné draků. Usmál jsem se, když jsem uviděl černého draka s bojovou dívčinou na zádech. Mávala mečem a nalétávala na vlkary. Začali jsme postupovat vpřed. Když tu začali odpadávat draci i s jezdci. Podíval jsem se pořádně. Nad jezdci se objevil Xarian a vyřizoval je jednoho po druhém. Zrovna se chytal nalétnout na Keye. “Pozor!“ Křikl jsem na něj.

Key sebou prudce cuknul a démon minul. Xarian nechápavě zamrkal. Drak se po něm otočil a hluboce pomstychtivě zavrčel. Magda se podívala Xarianovi do očí. Pro ně se okolní bitva zastavila. Pro ně bylo jen teď a tady. Xarian setrvával nehybný a udržoval s dívkou pohled. Pak najednou štěkl povel a démon se vrhl na Keye. Černý se s ním čelně srazil. Sekal po čemkoliv hmotném. Jezdkyně protočila meč a švihla jím po Xarianovi. Ten vytáhl šavli a její útok odrazil. Key přestal mávat křídly a propadl se o několik stop dolů. Dostal se tak pod draka. Démon zase o něco vystoupal a pak se na ně střemhlav vrhl. Drak mával křídly a zůstával na místě. Dívka měla oči přilepené na Xarianově srdci. Když byl pár metrů od nich tak Key uhnul a Magda švihla s jasným zábleskem po jezdci. Mladík zařval a chytl se za rameno. Netrefila se. Černý se s ledovou vypočítavostí otočil a jezdkyně hodnotila situaci. “Těsný minutí“, řekla stručně draku. Ten kývl a okamžitě vyrazil. Dívka zasunula meč a vytáhla házecí nože. Démon před nimi uhýbal kličkami a sekal po Keyovi tlapami. Konečně se jim podařilo dostat se k nim na krátkou vzdálenost. Dívka hodila jeden nůž, hned za ním mrštila druhým a ten popohnala magií. Drak vyrovnal kotoul a zastavil se ve vzduchu. Xarian se jako ve zpomalených záběrech vyhnul prvnímu noži. Zasáhl ho ten druhý. Přesně do srdce. Vyvlíkl se ze třmenů a začal padat k zemi. Dračí démon se otočil na Keye. Nevnímal, že nemá jezdce. Slepě se na ně vrhl. Sotva stopu od nich vybouchl v záři stříbrných jisker. Jezdkyně se podívala dolů. Zamával na ni čaroděj ve stříbrném hábitu. Mávla na něj a zapojila se znovu do bitvy. Už jí, ale navždy zůstal někde v břichu malý uzlíček viny.

Zrovna jsme zničili ohnivou stěnu, valící se na naše vojáky. Otočil jsem se, když zrovna Garmond zničil démona. Podíval jsem se nahoru. Magda vypadala jak pravá válečnice. Sjel jsem pohledem na bojiště. Skončí to buď padnutím Mága, nebo nás. 82

Napadlo mě. Kde bych se schoval já, abych byl v bezpečí, ale měl dobrý výhled? Zeptal jsem se sám sebe a znovu přejel pohledem bojiště. Někde kde by mě nikdo nečekal. Jasně! Bitva je na severu. Mág bude na jihu! „Pravý!“ Křikl jsem na bojujícího Garmonda. Otočil se na mě. Musíme na jih! Naznačoval jsem mu. Pokrčil rameny. Nepochopil mě. Zničil jsem velkou ohnivou kouli, mířící na lučištníky. Ukázal jsem na místo, kde byla koule a pak za sebe na jih. Kývl hlavou a začal couvat. Sám jsem začal mířit na jih. Za chvíli jsme byli mimo bojovou zónu. „Proč myslíš, že je na jihu?“ Zeptal se mě. „Kde by jsi se schoval ty?“ Kývl hlavou a oba jsme vyrazili k jihu. Po pár minutách se před námi objevil velký stan. Byl tak daleko, aby si ho nikdo nevšiml, ale tak blízko, aby tam Erol viděl. Mág stál před stanem a držel v ruce velkou ohnivou kouli. „Zdravím, čarodějové. Tak vám to konečně došlo?“ A vzápětí kouli pustil. Rychle jsem uskočil do strany. Hlavní to udělal taky. Koule nás neškodně minula. Postavili jsme se a vyslali paprsky světla. Odrazil je od štítu. Krásně se na nás usmál. Tak krásně, že jsem měl sto chutí k němu skočit a ten úsměv mu vyrazit z obličeje. „Už to taky cítíte? Jak vás síla opouští a Etna sílí?“ Zeptal se a odrazil nás o kus dál tlakovou vlnou. Hekl jsem jak jsem dopadl na bok. Tohle bude oříšek. Pomyslel jsem si a na boku jsem si před sebou otvíral prostor. Zacláněl jsem ho vlastním tělem, aby si toho Erol nevšiml. Ten samolibě pokračoval dál. „A až budu pánem já a veškerá magie zmizí, tak už nebude kdo by mě zastavil. Stanu se pánem celého Souostroví. Co na to říkáte?“ Zeptal se nás a přešel k nám, protože Garmond následoval mého příkladu a nevstal. „Víš co ti na to řeknu?“ Zeptal jsem se ho a zvedl k němu oči, „že to zůstane navždy tvým snem“, a prudce jsem se zvedl. Z prostoru vylétlo několik malých dráčků a vrhlo se na Mága. Ten v obraně zvedl ruce a toho využil Pravý. Vrazil do něj svojí hůl a řekl. „Nezapomínej, že jsme měli možnost ti magii vzít jen jsme neměli možnost. A tak ti právem Hlavního beru navždy tvojí moc.“ A hůl zase vytáhl. Postava Temného Mága se zhroutila k zemi v němém výkřiku. Postavil jsem se vedle Pravého. Spolu jsme se dívali jak z Mága uniká život. „Nechal se příliš stravovat zlem“, řekl smutně Garmond a vydali jsme se na bojiště.

Magda s Keyem slétávali z oblohy a vrhali se na jakékoli slabé místo, které našli. Drak se zrovna znovu vrhal k zemi, když se démoni přestali bít. Prostě najednou 83

pustili zbraně a rozhlíželi se. Pak jeden přes druhého začali prchat pryč. Těch pár bytostí co na bojišti zůstalo se proti takové přesile brzo vzdala. “Co se stalo?“ Divila se dívka. “Nevím, prostě se vzdali.“ “To jsem viděla, Pojď přistaneme.“ Key se snesl k zemi. Přistál hned vedle brány. Kolem nich se k zemi začali snášet i jíní draci. Magda seskočila a protáhla si bolavá záda. Chtěla se někoho zeptal, jak to, že bitva skončila tak náhle, když k ní přistoupil velitel Dračích letek. „Pozoroval jsem Vás a vašeho draka při létání“, řekl a usmál se na ně. Dívka se zarděla a pohladila Keye po čumáku. „Jste hezky sehraní a máte svůj styl, to se mi líbí. Chtěl bych vás do své první letky“, pokračoval. Jezdkyně si vyměnila s drakem pohled. „Děkuji, promiňte, ale já nejsem ani zapsaná u letek. Vlastně k vám vůbec nepatřím.“, odpověděla Magda. „Výborně, alespoň nebude tolik práce s papírováním“, usmál se velitel a odváděl dívku do hradu.

Když jsme se vrátili k městu, už na bojišti skoro nikdo nebyl. Jen pár vojáků se chtělo ujistit o osudu svých kamarádů. Vešli jsme s Garmondem do hradu, kde vládl čirý ruch. Našel jsem krále a vydal se k němu. Když jsem k němu došel obrátila se na mě Magda s úsměvem na tváři. „Bude ze mě členka První elitní letky“, řekla nadšeně. „Vidíš a pak, že to nepůjde“, usmál jsem se na ni. „Víš co je nového?“ Zeptala se mě ještě. „Ne nevím, děje se to na mě až moc rychle“, odpověděl jsem jí. „Bren se stane letcem. Jako první elf z vůle krále“, vyhrkla novinku. Podíval jsem se na krále, který s úsměvem kývl. „Tak to je bezvadné“, řekl jsem potěšeně. „Možná přestane být tak nepružený“, zasmála se Magda a vydala se ven za Keyem. Král se otočil na Garmonda. „Hlavní, stejně mi ještě nikdo neřekl, jak to, že jste po tak dlouhé době, přispěchali na pomoc.“ „Králi, teprve nedávno jsme mezi sebou objevili špeha a zrádce. Díky tomu se změnila místa mezi Hlavními a nyní vám mohu přislíbit oddanost a spravedlivost čarodějů“, vysvětlil Pravý. „Aha, takže mohu počítat se spravedlností mezi občany? V posledních letech mi čarodějové dost scházeli na veřejnosti. 84

„Jistě, čarodějové zase vyrazí mezi lidi, nebojte se“, zasmál se Pravý.

Po tomto ujištění jsem se potichu vytratil ze síně. Prošel jsem městem, tábory a vyšel jsem na volnou krajinu. Hvízdl jsem. Přihnal se můj černý koník. Nasedl jsem na něj a pobídl ho tryskem na jih. Skoro jsme letěli krajinou. Domy, vesnice, stromy, vše se kolem nás jen míhalo. Zabrzdil jsem Arnana až na jižní pláži. Tam jsem z něj seskočil a sundal mu sedlo. Poplácal jsem ho po krku a podíval se mu do očí. „Můžeš jít“, řekl jsem mu. Zaržál a vyběhl z pláže pryč. Díval jsem se za ním. Pak jsem se otočil a podíval se na oblohu. „Konečně domů“, povzdychl jsem si. Pak jsem vyskočil do vzduchu. Ale nepadal jsem dolů. Letěl jsem pořád výš a výš. Pak jsem roztáhl hnědá křídla a zařval nad moře. Zamával jsem křídly a vyrazil jsem dál na moře, na jih.

85