Vysvětlivky:
„ “ – přímá řeč “ “ – řeč v duchu text – myšlenky „text“ – řeč Karyene nahlas “text“ – řeč Keryene v duchu
text – vklad vypravěče Kapitola první Můj příběh je trochu složitější, než se na první pohled zdá. Možná se to někomu nebude chtít číst – nemusí, nenutím ho. Jen se snažím zaznamenat příběh, který mi změnil život. Nikdy jsem nic podobného nedělala, a tak do toho skočím po hlavě. Doufám, že to nebude moc krkolomné. Ležela jsem na posteli. V klíně jsem měla rozloženou knížku a v uších zapíchnutá sluchátka. „Hej! Nemůžeš být potichu?“ ozvala se moje sestra od učení, které měla rozložené na stole. Vytáhla jsem si z ucha sluchátko. „Dělám něco?“ „Máš to moc nahlas,“ řekla a ukázala propiskou na mojí mp3. „No jo, už je vypnutá.“ „Neříkej to tak otráveně, víš přece, že za čtrnáct dní maturuji,“ řekla Alice a zamračila se na učebnici na stole. „Jo, to vím“, zamručela jsem a zvedla se, „co se učíš?“ zeptala jsem se, když jsem jí nakoukla přes rameno. „Ekonomie,… nešla jsi někam?“ povytáhla obočí s nadějí, že bude mít klid. „Jo, jo už jdu“, znovu jsem zamručela a přesunula se do kuchyně. Moje oči přehlédly prostor, který vypadal jako když tam vybuchla bomba a obratně v něm objevily mojí druhou sestru Ivetu. „Ekonomie?“ zeptala jsem se a svěsila hlavu. „Matika, chceš něco?“ odpověděla mi, potom co si přestane přeříkávat otázky, nebo příklady nebo co si to vlastně přeříkávala. „Jop, mám hlad. Dala bych si večeři,“ řekla jsem a strčila hlavu do ledničky. „Teď?“ zeptala se udiveně Ivet a koukla na hodiny, „nevěděla jsem, že už je tolik.“
„Hmmm,“ zamručela jsem v odpověď a koukla se na stůl, kde byla hromada papírů, „ vemu si jabko“, řekla jsem rezignovaně a zmizela z kuchyně. Rychle jsem se přezula a vypadla ven. Před domem jsem zalitovala, že nemám mp3. Ohlédla jsem se na dům a zavrtěla hlavou. Tam se nevrátím. Vyrazila jsem k řece. Kdyby to zjistila mamka, tak… my o vlku? Ach jo… „Kampak se hrneš?“ zeptala se mě mamka ověšená nákupem. „Na procházku,“ odvětila jsem. „Sama?“ „Ségry nemaj čas, šrotí se na maturu.“ „Nechoď daleko a do setmění se vrať“, řekla a odešla do domu. Tak přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout. To nestačí, že moje sestry maturují? To musím mít ještě takovýhle pravidla? Nestačí, že bez řečí nahrazuji jejich práci? To je patnáctka tak blbý věk? Moc stará na hry, moc mladá na dospělácké věci. Zlostně jsem zírala na dům. Pak jsem se obrátila na obrtlíku a rozběhla se k řece.
Mít doma sourozence co maturuje je někdy o krk. A vezměte si to dvojmo, když se ještě mezi sebou hádají o věci. Pak to vynásobte mojí výbušnou povahou a puberťáckou náladou. Starostlivými rodiči a malým prostorem. Dostanete zhruba mojí situaci v té době. Jak říkám, to je teda dílo. Běžela jsem s větrem o závod a v hlavě se mi míhaly myšlenky. To se mi musí pořád předhazovat, že nejsem dospělá? Že ségry skládají „zkoušku dospělosti“? Proběhla jsem po štěrkovité cestě, kolem posledních domů. Zabrzdila jsem a užívala si alespoň trochu přírody kolem sebe. Pomalu jsem se rozešla. Prošla jsem kolem polorozpadlé lavičky. Viděla jsem třpyt řeky. Usmála jsem se. Tohle místo pro mě je jako balzám. Dokáže zatlačit tu zlost. Ani nevím, kde se ve mně bere. Prostě tam najednou je. Sešla jsem ze břehu až k hladině. Posadila jsem se na veliký kámen, který byl u hladiny. Podívám se na klidnou hladinu řeky. Zrcadlí se v ní můj odraz. Černé dlouhé vlasy povlávající v mírném větříku. Výrazné modré oči.
To je věc co jsem dlouho nemohla pochopit. Černé vlasy + modré oči ????!!! Malý nosík a nevýrazné rty. Pleť mám bledou a nikdy se neopálí. Vztekle jsem hodila kamínek do odrazu. Kdo to je? Co je to vlastně za bytost? Nedospělé dítě? V hlavě mi tyto otázky bojovaly o pozornost. Vztek při tom narůstal a už mě neuklidňovalo ani toto místo. Kdo vlastně jsem? Stín sester? Přidaly se další otázky. Najednou něco žbluňklo. Prudce jsem se natočila tím směrem. Na řeku se rychle snesla mlha. Zahlédla jsem, jak z hladiny vystřelil sloupec vody. Kupodivu mě to naštvalo ještě víc. „CO SE TO TU DĚJE?“ zařvu s plných plic a těkám pohledem sem tam. Znovu jsem zahlédla sloup vody. Pak jsem ho konečně viděla jasně. Sloup vody si
-2-
zcela proti gravitaci visel ve vzduchu. Zvedla jsem se a zhypnotizovaně jsem si ho prohlížela. Sloup se začal formovat a nakonec utvořil nad vodou půlkruh. „Co to má být? Zrcadlo?“ zasyčela jsem a rozešla se k bráně. Něco mě vyrušilo. Rozhlídla jsem se. Nikoho jsem neviděla. Stočila jsem pozornost zpět k bráně. Dotkla jsem se jí. Tělem mi projel nepříjemný pocit. Následovalo nutkání projít vodou. Praštila jsem do ní. Chtěla jsem uhodit znovu, ale moje ruka zůstala uvězněná v půlkruhu. „Tak fajn,“ odsekla jsem vodě a prošla na druhou stranu.
Kapitola druhá Zamžourala jsem na oblohu. Byla jasná, bez jediného mráčku. Potom jsem si uvědomila, že vlastně ležím. Zvedla jsem se na lokty a uviděla kolem sebe les, byla jsem na malé loučce. Ať jsem kdekoliv, u řeky to není. Pomyslela jsem si. Zvedla jsem se a protáhla, uvažovala jsem, jak dlouho jsem byla mimo. Rozpomněla jsem se na portál a na to, co se stalo. Rozhlédla jsem se, ale nic, co by mohlo připomínat portál na zpáteční cestu tu nebylo. Co se vlastně stalo? Kde to jsem? Honily se mi myšlenky hlavou. Z mého uvažování mě vytrhl nenadálý hluk. Znělo to jako třepetání křídel netopýrů, jen o hodně větší a navíc tu byl zvláštní hvízdavý zvuk. Než jsem se dostala k tomu, co by to mohlo být, tak na mne padl stín. Pohlédla jsem k obloze a poklesla mi brada. Nade mnou proletělo něco obrovského a zeleného. Uskočila jsem ke straně loučky a už to přede mnou přistálo. No přistálo… Zřítilo se to z oblohy přímo přede mě. Teď jsem měla čas na zkoumavější pohled. Bylo to velké zelené ještěrkovité zvíře. Mělo podlouhlou hlavu s nozdrami a krásné jasně zelené oči. Z dlouhého krku mu trčely ostny. Křídla, jejichž zvuk jsem předtím slyšela, si složil k tělu. Švihl ocasem s ostny, aby udržel rovnováhu a otočil se na mě.
Musím říci, že jsem z něj byla uchvácená. Je opravdu moc krásný. „Ááá mladá Alamindová“, zabručel hlubokým, ale také příjemným hlasem. Vyvalila jsem na něj oči. „Mladá? Jak mladá? Odkud víš jak se jmenuju?“ vyhrkla jsem na něj naráz. K mému údivu se drak zasmál. „Po Zarin, Alici a Ivetě jsi přece ty, ne?“ mrkl na mě svým jasným okem. „Co??? Jak… co se děje?“ koktala jsem naprosto zmatená, když o mých sestrách a mamce mluvil tak lehce. Drak si vzdychl. „Takže ty nic nevíš? Dobrá, vysvětlím ti to, ale ne tady.“ „CO bych měla vědět?“ dotírala jsem dál. Drak se uchechtl. „Přesně jako všichni vašeho rodu“, pak se sehnul, „ naskoč.“ „COŽE???“ vyhrkla jsem. Teď mě vyvedl z míry úplně.
-3-
„Naskoč, pěšmo je to odtud moc daleko, dokud se to nenaučíš sama, tak tě jako tvůj průvodce budu vozit já“, odpověděl a kývl hlavou na svoje záda. „Ale jak se tam mam vyškrábat?“ podivila jsem se, pak jsem se zarazila, „dokud se nenaučím CO?“ Drak se usmál. „Až potom, prostě tam vylez a pořádně se drž.“ Kývla jsem, naprosto zmatená, ale s jeho velkou pomocí jsem se nakonec na jeho hřbet vyškrábala. „A teď se drž“, připomněl mi. Já jsem se zachytila o jeden z jeho ostnů na krku a snažila jsem se najít oporu pro nohy, ale na jeho hladkém šupinatém těle nic nebylo. Pak se odrazil od země a vylétl nad les. Zalapala jsem po dechu. Od obzoru k obzoru se táhl les. „To je les Prvopočátku“, houkl na mě drak. „Provo… co?“ „Sem přicházejí všichni noví“, odpověděl mi a začal více zabírat křídly. Kolem hlavy mi svištěl vítr, ale já jsem si nemohla ani vítr, ani úžasnou podívanou užít. V hlavě se mi přehrávalo pořád dokola, co drak řekl. To tady byly i sestry? A dokonce mamka? A proč nic nevím? A vůbec proč tady jsem? Zadumaně jsem seděla a probralo mě až trhnutí a zadunění země. „Jsme tu“, řekl můj průvodce a skoro si lehl na zem. Překvapeně jsem zamrkala a sklouzla jsem dolů. Byli jsme na docela rušné planině, vzadu jsem viděla skálu. Kolem pobíhali draci a občas se tam mihl i nějaký člověk. I přes moje nepříjemné myšlenky jsem se zvědavě rozhlížela. „Pojď, zacláníme“, zval se najednou drak. Škubla jsem sebou a podívala se na něj. Zazubil se a stejně zběsilým tempem jako ostatní vyrazil k těm skalám. Doběhla jsem ho. „Co je tohle za místo?“ „Počkej až tam“, zahučel a běžel dál. Zamračila jsem se. „Proč až tam?“ ozvala jsem se po chvíli. Otočil na mě hlavu. „Ty se tu určitě neztratíš“, usmál se. „He?“ vyvalila jsem na něj oči. „Jestli máš dech mluvit i při takovém sprintu, tak tvá energie musí být vysoká“, usmál se znovu. Potom co to řekl, jsem si uvědomila, že běžíme pěkně rychle, Zastavila jsem se a ohlídla se. Byly jsme pěkný kus cesty od místa, kde jsme přistáli. „Copak?“ naklonil se ke mně zelený drak. „Já jsem nikdy takhle rychle neběžela… spíš jsem měla při tělocviku problém dohnat ostatní…“ Drak se hlasitě rozesmál. Překvapeně jsem se na něj zahleděla. „Co je tu tak vtipný?“ „Jen to, že většině nováčků dojde, jak rychle běželi, až na centrále, nebo až když pocítí v síni vysokou hustotu magie“, odvětil. „Cože?“
V té době jsem toho chápala poskrovnu…. -4-
„Toto místo je magií stvořené, a proto je tu všude ve vzduchu magie cítit. A schopnosti nováčků se probudí, nebo jen zvýší a právě tohle všem dojde až déle“, vysvětlil mi a zase se rozběhl. „Počkat! Magie, draci, moji příbuzní… co se to tu u všeho na světě děje?“ řekla jsem, když jsem s ním srovnala krok. „To se brzy dozvíš“, odvětil a soustředil se na běh. Nechala jsem to tedy být a rozhlížela jsem se. Krajina se kolem míhala rychle, jako kdybych měla motůrek. Zaměřila jsem se na skálu před námi. Napřed jsem ji viděla rozmazaně, ale pak se zaostřila a přitáhla jako v hledáčku foťáku. Byla jsem z toho paf a zamotala jsem se do vlastních kroků. Prolítla jsem vzduchem a dopadla tvrdě na zem. „Au“, zabručela jsem a zvedla pohled. Zamrkala jsem a podívala se znovu. Byla jsem u skal, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou na míle daleko. Rozhlédla jsem se, ale svého průvodce jsem nikde neviděla. „Jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou. Pořádně jsem se lekla a prudce se otočila. Skláněl se ke mně velký zlatý drak. Byl tak dvakrát větší než zelený drak a první, co jsem z něj viděla, byly veliké zuby, jen kousek od mé hlavy.
Jistě si dokážete představit můj duchaplný výraz… Polkla jsem výkřik. „Asi jo… ehm… jsem v pořádku“, vykoktala jsem a podívala se po tlamě dál. Zuby se táhly do úsměvu a zaznamenala jsem i nádherné zlaté oči. „To je dobře. Není právě rozumné používat větrný krok na planině“, řekl. „Um co?“ brebtla jsem a zvedla se. Drak se zarazil a prohlédl si mě. Já jsem mu pohled opatrně a hlavně zmateně opětovala. Události pár posledních hodin už jsem nepobírala. „Ty jsi…“, začal, ale přerušil ho prudký dopad mého průvodce. „Ach, mistře Korene, omluvte mě.“ Zlatý drak si zeleného káravě prohlédl. „Let na planině není dovolený“, poznamenal. Drak se usmál. „V určité situaci povolený je.“ Koren sjel pohledem na mě. „Ane, to je nováček?“ „Ano, nevím, proč byl přidělen právě mě“, odpověděl. „Co to znamená?“ ozvala jsem se. „Anen se nedávno stal velitelem, jako nejmladší v historii, je silný a nemyslel si, že dostane zrovna takovouhle nebojovou práci“, odpověděl mi mistr, než ho zelený stačil přerušit. Anen mírně pod šupinami zrudl. „Je pravda, že jsem průvodcem poprvé“, řekl jen a na mistra se zamračil. „Když na nováčka tak koukám, tak už rozhodnutí rady chápu“, odvětil Koren. „Já se o to neprosila“, zamračila jsem se nechápavě. „Nikdo ti nic nevyčítá“, usmál se Zlatý. „Pojď, nebo ještě na úvod přijdeme pozdě“, ozval se Anen. „Hodně štěstí, vám oběma“, popřál nám mistr a rozběhl se do planiny. „Kdo to byl?“ zeptala jsem se Anena. „Pak…pak“, netrpělivě odpověděl a postrčil mě do vchodu za mnou. Pokrčila jsem rameny a rozešla se do chodby. Zprvu jsem nic neviděla, ale dále se -5-
rozsvítilo nazelenalé světlo. V zeleném přítmí jsem dumala, co se na mě chystá tentokrát. Přece Anen mluvil o tom, že tu byly i ségry a mamka. To o tomhle věděli? Proč mi nic neřekli? Proč? Samé proč a žádná odpověď. Vešla jsem do obrovitého sálu. Ten byl osvětlen jasným bílým světlem, a tak jsem zamrkala a zprvu nic neviděla. To už mě předešel Anen. Pokynul mi, abych šla za ním. Za chůze jsem si na zemi a po stěnách všimla zlatých linek. Zvedla jsem hlavu a rozhlídla se pořádně. Zatrnulo mi, když jsem si uvědomila, že síň je obstoupená draky. Byl tam i jakýsi balkón nad nimi. Moc tam vidět nebylo, ale svítily odtamtud dračí oči. My s Anenem jsme šli do středu. Z jiných vchodů vyšli ještě tři draci s ustrašenými lidmi, no spíš dětmi. Mohlo jim být tak asi jako mě okolo patnácti. Moc jsem si je neprohlížela, ale všimla jsem si, že je tam i Asiatka, a že jediný chlapec je tmavý. Pak tam byla ještě jedna dívčina v šatech, byla opálená, ale ne tmavá, jako zemi původu jsem tipovala tak Španělsko. Sešli jsme se ve středu místnosti. Draci po sobě mrkli a my jsme po sobě zvědavě pokukovali. Pak promluvil Anen. „Já, s nejvyšší hodností mezi novými průvodci, nyní radě představím nováčky.“ Když to řekl, tak se tři draci stáhli až k řadám ostatních draků u stěn. Takže my jsme nyní stáli čelem k balkónu v řadě vedle sebe. Došlo mi, že tam nahoře bude rada. Trochu mě nadchlo, že můj průvodce má nejvyšší hodnost, ale sklaplo mi, když mi došlo, že před radou stojím v teplácích a vytahaným triku. To Asiatka měla nějaký cizokrajný háv, a černoch měl bílé kalhoty a košili. Pak mluvil dál. „První příchozí je Cheng Ri-lang s průvodcem Mikarmem“, dívka se ošila a pohlédla směrem ke svému fialovému průvodci. Ten si odfrkl a ona se mírně poklonila. Anen s oddychem mluvil dál. „Druhá příchozí Charlotta Nerven s průvodcem Zaranem“, španělka následovala příkladu Ri-lang a uklonila se. Modrý drak v pozadí mírně pokýval hlavou. „Třetí příchozí Duro Argol a průvodce Bek“, kluk si dal ruku přes hruď a uklonil se. Rudý drak v pozadí dloubl do modrého a zazubil se. „Čtvrtá příchozí Tereza Alamindová s průvodcem velitelem Anenem“, řekl a kývl na mě hlavou. Uklonila jsem se a podívala na terasu, kde měla být rada. Tam to zahučelo a mnoho očí blýsklo. Uvažovala jsem, co ode mne asi očekávají. „Tito čtyři jsou úplně noví ve společenství a nyní budou seznámeni s pravidly a hned po složení slibu budou přijati do společenství“, odříkal Anen a pak couvl k ostatním průvodcům. Na terase se zvedl drak. Viděli jsme z něj jen obrys a ten byl dost veliký, aby nám zacvakaly zuby strachy. „Vy noví a přitom známí“, rozduněl se sálem hlas velkého draka, „ vítejte! Všichni jste tu poprvé a jste jistě zmatení“, vzpomněla jsem si na mou cestu sem a musela jsem se pousmát, „proto vás seznámím s místem, kde se nacházíte. Toto je společenství. Společenství draků, jak už jste si mohli všimnout. Ale ne jen jejich, ale i jim podobným tvorům. Nyní se nacházíte přímo v dračí centrále. Vy jste z dračích rodin, nebo je u vás jasná draconita. Nyní se vám nabízí vstup do společenství. Znamená to najít a probudit vaší draconitu a také vaše dosud -6-
skryté schopnosti. Sám za sebe už mluví způsob, jakým jste se sem dostali…“, přemýšlela jsem, jestli myslel záhadnou vodní bránu, nebo ohromnou rychlost, „…celé toto místo je tvořeno magií, a proto vaše síly jsou daleko vyšší než v lidském světě. Vaši průvodci vám pomůžou tu sílu ovládnout, abyste mohli být společenství prospěšní. Společenství má za úkol shromažďovat a kontrolovat všechny mytické a nadpřirozené bytosti. Tady mohou být sami sebou. Všichni, kdo mají místo ve společenství, ho mají i v lidském světě. A někteří tam dělají problémy. Úkol centrály je prostý – mají jim v tom zabránit. Ovšem za ŽÁDNOU cenu se o tom lidé nesmějí dozvědět!“ zaburácel drak. My jsme kývli, i když jsme to moc nechápali. „Teď přijde na řadu slib, opakujte po mně, nebo nyní odejděte. Je to na vás“, vyzval nás a chvíli čekal. Když jsme se po sobě podívali a ani se nehli, pokračoval. „Já, nový člen společenství, nyní slibuji, že zachovám věrnost společenství, budu ho ochraňovat a nikdy žádnému člověku neprozradím jeho existenci!“ Zopakovali jsme. Po tom, co naše slova dozněla v sále, nastalo naprosté ticho. Nervózně jsme se rozhlídli a přešlápli. Potom se ozvali dračí kroky a přišli k nám naši průvodci. Usmívali se. „To se mi už dopředu nelíbí, moc se usmíváš“, prohlásila Ri-lang. Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že jí rozumím. „Nemluvíme náhodou jinými jazyky?“ zajímala jsem se. „To ano, ale tady všichni mluví jednotným dračím jazykem“, odpověděl mi Anen. „Hu?“ „Všichni v sobě máte draconitu a tak i náš jazyk, jen jste si to neuvědomili, už od příchodu sem s ním mluvíte“, vysvětlil. „Všichni tady mluvíte o draconitě, ale já pořád nechápu co to je“, přidala se k nám Charlotta. „To je vaše dračí já, patří k tomu řeč, povaha, chování a taky podoba“, odpověděl jí Zaran. „Podoba?“ otočil se na nás Duro. „Ano, odejdete jako draci“, odvětil Bek. „To budu vypadat jako přerostlá zmutovaná ještěrka?“ zasmál se. „Jistě, ale teď k věci. Máte chvilku na seznámení a pak jí probudíme, přesuneme se kousek stranou, sem budete chodit po jednom“, řekl Anen a postrčil nás ke kraji. Draci uvolnily místo a my tam přešli. „Jak ti mám tedy říkat?“ vyzvídal Duro na Ri-lang. Usmála se. Podívala jsem se na ně. Zachytila můj pohled. Pak se zazubila a řekla. „Říkejte mi Ri, nějak to přežiji.“ „Já jsem Duro, říká se mi taky Diri“, představil se kluk. „Charlott“, přidala se španělka. Podívaly se na mě. „Jmenuji se Tereza“, dodala jsem a pokrčila rameny. Ri se najednou zahihňala.
-7-
„Zajímalo by mě jak tohle třeštiprdlo bude vypadat jako přerostlá ještěrka“, řekla a podívala se na Dura. Cítila jsem, jak už stačila vzniknout uvolněná nálada. „Já? Já budu velký a silný a mocný a…“, začal Diri, ale přerušil ho Zaran. „Charlotto jdeš první.“ Charlott se rozklepala a podívala se na nás. „To bude v pohodě“, povzbudila jsem ji. Ona jen nejistě pokrčila rameny. „Tam do toho zlatého kruhu“, pobídl ji Zaran. Pomalu se tam rozešla. Vešla do zlatého kruhu a rozhlédla se. „Charlotto, nyní najdeme tvojí sílu“, řekl velký drak a pak položil tlapu do menšího zlatého kruhu na hraně balkónu. Vpustil do něj svoji energii. Zlatá linka se rozzářila a pak zrudla. Charlott naopak zbledla. Pozorovala, jak se zlaté čáry rozsvěcují rudou září. Nakonec se rozsvítil kruh kolem ní a do vzduchu se zvedl ovál rudé záře. Charlott nám v něm zmizela. Byly doslova cítit napjaté pohledy draků a hlavně Zarana. Pak náhle rudá záře ztmavla skoro do černé, a pak znovu zrudla. Ozvalo se šeptání. „Její moc je rudá – ohnivá“, vysvětlil mi Anen po mém tázavém pohledu. Kývla jsem a čekala, co bude dál. Náhle se v místnosti objevil strašný tlak. Zakryla jsem si obličej a nakukovala přes ruku. Ze zlatých linek vyšlehl oheň. Sjel po linkách ke kruhu a ovál záře zaplál. Pak vše ustalo a záře se začala rozptylovat. Všichni v sále napínaly oči. Když jsem Charlott zahlédla. Napřed jsem si myslela, že mám vidiny. „Velmi zajímavé, ohnivá dračice s rysy lesního draka“, poznamenal Anen. Konečně jsem jí viděla jasně. V kruhu stála dračice, velká tak asi jako Anen. Měla velké rudé šupiny na útlém těle. Hlavu měla směrem k podlaze, byly na ní vidět dva zakroucené rohy, opravdu připomínaly větve. Křídla, která měla složená u těla, byla veliká s hnědým nádechem. Mávla ocasem, na kterém bylo několik trnů. Kolem ní ještě hořela zbytková magie. Zvedla hlavu. Od nozder jí stoupal kouř. Pomalu otevřela oči a červeno žlutými zorničkami se rozhlédla. Udělala váhavý krok směrem k nám a zakolísala. Od nás vystartoval Zaran a podepřel jí. „Vítej ve Společenství! Ohnivá Charlotto!“ ozval se velký drak. „Duro, teď ty“, pobídl ho Bek. Diri kývl a vykročil směrem do kruhu. Pak směrem k nám ukázal zvednuté palce a zazubil se. Odpověděla jsem stejným způsobem. Duro spokojeně kývl a čekal, co bude. „Nyní probudíme tvojí draconitu“, zahromoval velmistr a znovu aktivoval kruh. Rozběhla se záře a zvedla se kolem Argola. Zmizel nám z očí. Záře po chvíli ztmavla, pak rychle zesvětlala do bílé a zčernala. „Černá bojová – to tu dlouho nebylo“, ozval se Anen a už sám od sebe. Pak nastal tlak, už jsem na něj byla připravená a tak mi nevyrazil dech. Z linek se zvedly chomáčky vířící černé magie a udělali Durovi jakýsi kokon. Pak vše náhle ustalo. Kokon se rozpadl a my čekali, jak bude vypadat. Napřed mezi černými obláčky nebyl rozeznat, ale pak se objevil černý drak. Velký byl stejně, jako Charlott. Oči měl zavřené, i když hlavu neměl skloněnou. Na ní neměl -8-
rohy, ale na čele něco jako kus kostěné masky. Po celém hřbetě a ocasu se mu táhly ostny. Křídla, měl rozložená a na každém kloubu dva drápky. Otevřel oči a tmavě modrými zorničkami se podíval k nám. Jen bezradně mávl křídly a už k němu spěchal Bek. V rychlosti mu vysvětlil, jak má křídla složit. „Vítej mezi námi! Bojový Duro!“ ozval se drak. Bek kývl směrem k balkónu a pomohl černému uvolnit kruh. „Terko, teď ty“, dloubl do mě Anen. Rozešla jsem se ke kruhu. Minula jsem Dura s Bekem. Bek mu vysvětloval, co je vlastně zač. Stoupla jsem si rozechvěle do kruhu. Sál se rozšuměl. Otočila jsem se k radě. I když jsem se cítila nepříjemně, měla jsem pocit, že jsem celý život směřovala sem. Věděla jsem, že tu mám být, ať se stane cokoli. „Nyní probudíme v Tobě draka!“ ozval se velmistr. Zamračila jsem se. Řekl to jinak, ale na dumání jsem neměla čas. Hned na to jsem ucítila horký vánek, jak se ke mně blížila rudá záře. Pak jsem už přátele, ani radu neviděla. Přivřela jsem oči, ale moc mi to nepomohlo. Rudá záře dotírala naprosto všude a oči mě pálili naprosto nepříčetně. Po kůži se mi rozlil chlad. Sklonila jsem tam hlavu. Prýštila ze mě modrá magie. Pohltila tu rudou a přerušila moje trápení. Cítila jsem na kůži kapičky vody. Na těch místech začal působit tlak, takové tahání. Pak něco vybuchlo, a já měla pocit, že jsem se rozletěla snad na atomy. Všude kolem bylo modro. Spojila jsem se, až když jsem se tlapami dotkla země, s úlevou, že je konec… Začala kolem mě proudit stříbrná moc. Rychle rozcupovala tu modrou, obklopila mě tak těsně, že jsem musela zavřít oči. Cítila jsem obrovský tlak a chtělo se mi vykřiknout, ale neměla jsem dech. Pak bylo konečně všemu konec. Prudce jsem lapala po dechu a otevřela jsem oči. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že je v sále hrobové ticho. Nikdo ke mně nespěchal a nikde se neozývalo ani špitání. Dost mě to znervózňovalo. Zvedla jsem hlavu k radě. Tam se začal ozývat šepot, který se rozlehl po celém sále. Hledala jsem Anena. Stál u ostatních a ani se nehnul. Tu ztuhlost mu přerušil hlas velkého draka. „Vítej! Emmm, stříbrná Terezo!“ Anen sebou škubnul a rychle ke mně přešel. „Co se děje?“ zeptala jsem se ho. Nikdo si nemohl nevšimnout zaváhání ve velmistrově hlasu. V mém hlasu se asi ozvalo mé roztrpčení, protože sebou znovu trhl. „Vcelku nic, jen asi očekávali, že budeš o něco“, odkašlal si, „ větší a barevnější. Víš, velmistrova magie zmizela hned, jak se tě dotkla a tvůj tlak je obrovský.“ Když to řekl, uvědomila jsem si, že na něj stále hladím nahoru. Hlavu jsem měla tak na úrovni jeho hrudi. Opravdu jsem byla asi tak dvakrát menší než ostatní draci. Stočila jsem hlavu na svůj bok. Byl čistě bílý. „Aha, takže jsem jim prostě málo, jo?“ „Nejspíš, pojď, ještě je tu jedna“, pobídl mě a rozešel se se mnou ke stěně, „víš, problém je v tom, že jsi něco výjimečného a tak vůbec nevím, co tě učit. Maximálně můžeme zdokonalit tvůj větrný krok na hranice tvých možností“, řekl mi a otočil se zpátky na kruh. Kolem Ri už byla rudá záře. Ztmavla a pak vybledla do žluté. -9-
„Sluneční“, podotkl směrem ke mně Anen. Zvedl se tlak. Podobný tomu Charlottinýmu. Pak se linky rozzářily jasným žlutobílým světlem a všechny oslnily. Po záři tam zbyly jen světélkující kotouče a my čekali na výsledek. Když se rozplynuly i kotouče světla, ozval se v sále řev a nespokojený šum. Ri působila opravdu impozantně, ovšem nebyla to dračice, nýbrž levhartice. Byla překrásná, se zlatavou srstí a velkými oranžovými křídly. Bojácně otevřela oči a rozhlédla se. Mikarn váhal a podíval se na Anena. Ten se zamračil a probodával levhartici pohledem. „To nevypadá jako japonská ještěrka“, poznamenal Duro zmateně. „Co se děje? Proč všem tak vadí, že není dračice?“ otočila jsem se na Anena. Ten jen mlčel a rozešel se k Ri. Mikarn si oddechl a zklamaně dosedl na podlahu. „Tak co se děje?“ zajímala se Charlott. Modrý smutně pokýval hlavou. „Ri není drak, a proto nemá co dělat v dračí centrále.“ „Neříkal ten velikán, že my jsme všichni stoprocentně draci?“ zeptal se Duro. „To ano, ale i omyl se může stát.“ „Počkat, co s ní teď chtějí udělat?“ zeptala se Charlott. „Chyba bude napravena, nemůžeme jí nechat běhat po světě s těmito údaji o centrále“, vysvětlil Mikarn. „Jak napravena?“ divil se Duro. „Bude odvedena do místnosti s dimenzionálním vchodem, žije tam bytost co se živí draconitou, zmizí jen její draconita. Lidská část bude žít dál“, vysvětlil nám Zaran. „Ale bude jí něco chybět“, řekl potichu Bek, spíš sám pro sebe. „Chcete říct, že zabijete její draconitu, jen protože nějakej vůl udělal chybu?“ rozčilila jsem se. „To jsou sice silná slova, ale tak nějak je to v našich zákonech“, ozval se Mikarm. „To je přece na hlavu, ne? Tak ji prostě vymažte paměť, nebo tak něco“, řekl Diri. „Když to uděláme, někdo mocný by to mohl zvrátit a to by mělo katastrofální následky“, řekl modrý. „A navíc by to bylo proti zákonům“, řekl fialový. „Máte pitomý zákony“, řekla Charlott pobouřeně. Ozval se výkřik. Všichni jsem tam stočili hlavy. Dva draci chňaply po Ri a chtěli ji odvést. „To přece nemůžete!“ zakřičela jsem. „Klid“, otočil na mě Anen hlavu. „To jsou prostě zákony“, zabručel Bek. „Je to tvoje svěřenkyně, ty jí nepomůžeš?“ zeptala jsem se zoufale Mikarma. „Ne, nemohu se postavit proti zákonům a už vůbec ne proti velmistrovi“, řekl mi. „K čertu s vámi“, odsekla jsem. Draci chytili Ri a škubly s ní. V tu chvíli ve mně vybuchl všechen potlačovaný vztek. Nejsem jim dost dobrá? Rodina o tom - 10 -
ví? Mají stupidní zákony? Ať jsou třeba do horoucích pekel! Tohle jim prostě nedovolím!! Pohnula jsem se tak rychle, že jsem z toho byla sama paf. Proskočila jsem davem a přistála u Ri. „Chcete si ji zabít? Tak to budete muset přese mě!“
Kapitola třetí Vrčela jsem směrem ke stráži. Ri se na mě překvapeně podívala. „Terezo!“ vyhrkla. Anen se zamračil. „Neblázni. Odvedou ji v souladu s našimi zákony a ty od ní odstoupíš. Neovládáš nic jiného něž bleskový krok a jestli hodláš spáchat sebevraždu – bojuj.“ „Jdi, nech mě“, šťouchala do mě Ri. „Ani se nehnu“, zavrčela jsem na ně na oba. „Nechte to škvrně bojovat! Uvidíme, jestli k něčemu je i takhle prťavá“, křikl někdo ze síně. Anen se nevzrušeně díval přímo na mě. „Poslední varování! Ustup!“ „Ne, ať už jen kvůli tomu, že jste jen banda nevymáchanejch chuligánů!“ Anen se podíval na velmistra. Ten kývl. „Dobrá – bojuj!“ vyzval mě. Neměla jsem nejmenší tušení, co mám dělat, ale vztek mě rozžhavoval do ruda a pobízel mě k boji. Zcela jsem se soustředila na Anena. Ten jen rezignovaně zavřel oči. „Nemyslel jsem si, že můj první svěřenec skončí takto“, vzdychl a začala kolem něj tryskat jeho magie. Pak se pohnul. Měla jsem čas jen uhnout. Využila jsem své velikosti a uklouzla mu. Bleskově jsem se otočila. Anen stál přikrčený kus ode mě. Jeho oči postrádaly ten milý nádech a svítily silou. Nyní jsem chápala, že se stal nejmladším velitelem z historie draků. Byl opravdu silný. Pak se v místnosti na chvíli promítl jeho tlak. Zakolísala jsem, ale udržela jsem se na nohou. Jen matně jsem si uvědomila, že více jak polovina draků vycouvala z místnosti. Zaměřila jsem pozornost na mého průvodce. To už se na mne zase vrhal. Vyskočila jsem mu naproti a zakousla se mu do ramene. Moje zuby sjely po šupinách a nechaly na nich jen nepatrné rýhy. Chvíli jsme kolem sebe kroužili. Znovu jsme se střetli. Udělal mi šrám na boku. Jeho drápy hladce zajely pod moje šupiny. „Musíš znát protivníkovu sílu, když jsi slabší, nikdy jeho šupiny neprorazíš“, posmíval se mi. Vztekle jsem po něm vystartovala. Uhnul a kus ustoupil. „Vzdej to, nemáš šanci.“ Postavila jsem se a zavrčela na něj. „Sil mám ještě dost.“ Ani moje slova nedozněla sálem a Anen se kolem mě mihl a srazil mě ke stěně. Proletěla jsem kolem mých nově nalezených a vyděšených přátel. Spadla jsem pod stěnu a na mě se ještě vysypal kus stěny.
- 11 -
„Terezo!“ křikli duo Duro a Charlott. Mávla jsem na ně tlapou, že jsem v pohodě. „Jak chceš – dotáhnu to do konce“, zhluboka se nadechl a nadmul tváře. V posledním okamžiku mi došlo, že bude chrlit oheň. Strnula jsem strachy a čekala, kdy mě zasáhne. Zavřela jsem oči…. Ale…. Ono nic nepřišlo. Otevřela jsem je. Přede mnou stál Duro s Charlott a zhluboka oddychovali. Jejich ohořelá křídla se marně pokoušela ještě funkci křídel plnit. „Hej… vy…“ „Vzpamatuj se přece!“, zasyčel na mě Duro. „Co?“ „To ho necháš, aby tě zabil?“ dodala Charlott. „Tak vy dva ji budete bránit?“ ozval se Anen, „ dobrá jste první“, mihl se z místa, kde stál a odhodil je oba dva naráz ke zdi. Znovu se nadechl a chtěl je spálit. Marně se oba ještě pokoušely vstát. Vyděšeně jsem na tu scénu zírala. To se mi snad musí zdát!! NE! Tohle nechci! “Jsi silnější než on, tak proč je nezachráníš?“ ozvalo se. „Co?“ zmohla jsem se. “Nech mě jít… jsme silnější, než to zelené pápěrko, co si hraje na draka“ „Kdo jsi?“ “Já? Já jsem ty, vždycky jsem byla… nemůžeš umřít, já umřít nechciiiii……“ „Co chceš?“ “Pomoci ti…. Jen se soustřeď“ „Co?“ “Podívej… umíráš….oni umírajííííííí…..zemřou…. vy všichni!“ „Já CHCI VYHRÁT!“ “Dobrá…ZASTAV HO!!“ Oheň byl už daleko od Anenovy tlamy. Zvedla jsem se. Proudila mnou síla smíchaná se vztekem. Pohnula jsem se a přistála před těma dvěma. Natáhla jsem tlapu. Do dlaně mi sálal plamen. Dlaň jsem rychle zmačkla. Oheň zmizel. Nastalo ticho. „To! To… to není možné!!!“ zařval Anen. „Hej vy dva! V pohodě?“ zeptala jsem se těch za sebou. „Jo… jo jsme v pohodě“, řekl s vyvalenýma očima Duro. „To je dobře“, odvětila jsem a přikrčila se , „ nezačneme tedy doopravdy bojovat?“ zeptala jsem se Anena a od nohou mi vytryskla stříbrná magie. Ten na mě nechápavě koukal. Pak se přikrčil a nechal si též od nohou tryskat jeho moc. “Propůjčím ti svoji moc… abys ho mohla zabíííít…“ V odpověď jsem jen táhle a dlouze zařvala. Oči se mi rozsvítily jasnou modří, odrážely moc, která mi začala kolovat v žilách. Anen kus couvl a magie mu od nohou začala tryskat rychleji. “Snaží se zachránit…. Jde až na dorááááz….jsme ale silnějšíííí….nezklam mně… a vyhraaaaj!“ Stříbrná magie mi přestala od nohou proudit, Anen si oddych, asi si myslel, že mi došla. Chtěl něco říct, ale úsměv mu zamrzl na tváři. - 12 -
Zařvala jsem a skoro vybuchla v explozi modré magie. Začal kolem mě vířit a skapával. Pod nohama se mi tvořila louže. „Tak pojď!“ křikla jsem na něj. Ani se nehnul. Já se rozběhla. On nakonec taky. Změnila jsem směr a skočila těsně vedle něj. Moje drápy hladce projely jeho bokem. Otočila jsem se a ještě v jeho letu jsem ho odkopla na zeď. Přistála jsem před ním a pomalým krokem k němu šla. Oči mi modře fosforeskovaly zlostí. „Nenechám tě, aby si zabil kohokoliv z mých přátel!“ „Co ty jsi zač?“ zachrčel. „Já? Já jsem ta, co ochrání Ri!“ „Podívej se na sebe, cítím hněv, to ano, ale taky radost z boje! To ti udělá radost? To, že mě zabiješ?“ Zvedl se na nohy a opřel se o zeď. “Neposlouchej ho! Chce tě oslabit!“ “Má pravdu, poražený už je. Zmiz!“ “NE! Nezachráníš ji!“ “Zkusím to.“ “Neeeeeee……“ Moje síla rychle poklesla a podlomily se mi nohy, bok mi začal krvácet. Podívala jsem se na Anena, který se na mne vyděšeně díval a pak jsem ztratila vědomí.
Kapitola čtvrtá
Pomalu jsem zamžourala před sebe. Viděla jsem kus skály. Pokusila jsem se vstát. Někdo mě tlapou zatlačil zpátky. „Tak jsi vzhůru.“ Natočila jsem hlavu a škubla sebou. „Neměl jsi v úmyslu mě zabít?“ zeptala jsem se Anena. „Něco z toho, co jsi říkala, dávalo smysl. A navíc máš velmi pozoruhodnou sílu.“ Zavrtěla jsem hlavou a nadzvedla obočí. „A?“ „Pomůžu ti zachránit tvé kamarády.“ „Nejdeš náhodou proti těm vašem stupidním zákonům?“ zeptala jsem se ho. „Ano, ale když se všichni nováčci zblázní a ostošest je porušují, tak to má nějaký důvod“, řekl s úsměvem. „Proč jsi nám teda nepomohl už tam??!“ rozkřikla jsem se. Rozkašlala jsem se a vyplivla krev. „Klid a přemýšlej, kdybych se vzepřel tam, byly bychom ve vězení všichni a nikomu bychom nepomohli, takhle jsem mohl vzít alespoň tebe a utéct“, vysvětlil mi a dal mi napít. „A co ostatní?“ „Charlott a Duro? Ty ošetří a uvězní, ale nic se jim nestane, tedy alespoň zatím.“ „Zatím to zní povzbudivě… a co Ri?“ „To bohužel nevím, ale jestli budou postupovat podle normálního postupu, tak za čtyři dny bude odvedena na poslední místo.“ „Poslední místo?“ - 13 -
„Ano, ty čtyři dny využijeme k tréninku.“ „Tak jdem trénovat!“ Začala jsem se zvedat. „Napřed se vyspi, přece jenom jsi zraněná…“ „Nepotřebuji…“ „Lež!“ okřikl mě a někam odešel. *** Po vydatném spánku jsem se opravdu cítila líp. Stála jsem v obrovské jeskyni plné různých výčnělků a hrbolů. Hned, co mě sem Anen dovedl, se někam ztratil. Nervózně jsem přešlapovala a rozhlížela se. Konečně jsem ho zahlédla přicházet. „Hotovo, můžeme bez rušení cvičit,“ řekl, když přišel. „Kde jsi byl?“ zajímala jsem se. „Byl jsem zabezpečit tohle místo, stěny jsou teď pokryté magií, nebude odtud nic ani cítit, ani slyšet, ať tu budeme dělat jakýkoli kravál.“ „A to při tréninku neztratíš soustředění?“ „Na to mám záložní plán, je tam takový „zásobník“ magie, udrží stěnu sám až tři dny.“ „Působivé,“ řekla jsem a rozhlédla jsem se, „ a to o tomhle nikdo neví?“ Anen se usmál. „Ne, je to dostatečně hluboko, aby na to nikdo nepřišel ani náhodou.“ Chápavě jsem kývla a zadívala se na zeleného. „Co teď?“ „Dobrá, začneme s tréninkem. Na začátek budu chtít, abys aktivovala tu modrou moc. Nevím, o co jde, ale je mi jasné, že se ji musíš naučit ovládat“, řekl a ustoupil. Znovu jsem kývla a zavřela oči. Soustředila jsem se a přemýšlela, jak ten hlas zavolat. “To nebude nutné, já jsem s tebou vždycky.“ „Mám to,“ řekla jsem nahlas Anenovi. „Uvolni tu sílu a nech ji proudit“, odpověděl. „Dobře,“ soustředila jsem se dovnitř. "Ty mi máš pomáhat?“ “Já jen nechci umřít a to bych umřela, kdybys ty zemřela před mým přesunutím.“ “Poslouchat mě tedy budeš, až když se naučím bránit sama?“ Ozval se smích. “Poslouchat? Já? Tebe?“ “Ano.“ “To se nestane!“ “Uvidíme.“ Soustředila jsem se na všechnu moji sílu a nechala ji tryskat okolo mě. Ale k modré se ne a ne dostat. „Víc se soustřeď, už jsi ji přece použila,“ pobídl mě Anen. „Uááááá, já se nudím.“ Otevřela jsem oči a magie kolem mě se rozplynula. „To, ale nejsem já…,“ špitla jsem. „Cože?“ zeptal se Anen. - 14 -
„To je… ten hlas…to on…,“ oddechovala jsem. “Jsi slabá.“ „Jaký hlas?“ zajímal se zelený. „Ten, on … je v mé hlavě… a … a já nevím.“ „Pověz mi o něm něco,“ pobídl mě. „To on mi tam pomohl, on má velkou moc, asi tu modrou.“ Anen překvapeně zamrkal. „Takže někdo v tobě?“ „Ano.“ “Někdo? Jak někdo?“ „Takže musíte spojit síly.“ „Asi.“ “Ty hlavně nesmíš umřít.“ „Zmlkni konečně už!“ „Prosím?“ ozval se Anen. „On, to bylo na něj,“ zabručela jsem. „Tohle podstatně změní trénink,“ řekl Anen a přešel ke mně, „ jestli je ten někdo v tvé hlavě, musíte tam také bojovat.“ „A jak?“ “Ach jo, ty jsi tak hloupá!“ “Nech si to!!“ “Pro tvoji informaci - jednoduše se přesuneš do svého podvědomí.“ “Proč mi to říkáš?“ “Konečně ti budu moci dokázat, že tě potřebuji jen jako schránku, a že jsem o hodně silnější než ty.“ “Uvidíme, drzoune!“ Anen mezitím došel pro nějakou krabičku. „Máme málo času a tak si to usnadníme.“ „Co to je?“ “Prach z krystalů v jedněch severských horách.“ “A jak ty to víš?“ “Žiji trochu déle než ty.“ „COŽE?“ „Copak?“ zvedl ke mně oči Anen. „On, teda ten hlas tvrdí, že žije déle než já.“ „Jestli je to oddělená bytost, je to docela dobře možné,“ odvětil mi průvodce. “Správně, je zkušený na to, jak je mladý.“ „Ty drž tlamu!“ „Koukám, že je čas“, řekl Anen a hodil po mě fialový prach. Škubla jsem sebou. „HEJ! Mohl jsi mě alespoň…,“ můj hlas se vytratil a já se sesunula k zemi.
Začínalo mě to štvát, to bylo asi potřetí, co jsem ztratila vědomí. Strašný to čas XD. ***
- 15 -
Zaklepala jsem hlavou. Stála jsem na malém ostrůvku. Široko daleko bylo moře. Ostrůvek byl písečný, jako z pohádky, se dvěmi palmami. Rozhlédla jsem se. Byla jsem tu ve své dračí formě, malé stříbrné dračice. „Tohle má být moje podvědomí?“ podivila jsem se. „Jo tohle je tvoje podvědomí a je tu příjemně.“ „Kde jsi?“ hledala jsem majitele hlasu. „Tady dole,“ ochotně se ozval. Sjela jsem pohledem na hladinu, která se rozčeřila. Vynořila se horní část hlavy. Zalapala jsem po dechu. Dračí hlava byla velká asi jako polovina ostrova, na kterém jsem stála. „Copak? Překvapená?“ ozvala se posměšně. „Jen jsem netušila, jak velké podvědomí mám.“ „Á ták, víš, mě by jen zajímalo, jak si mě chceš podrobit. Já se nehodlám podvolit takové slabošce, co se nechala nakopat od zelené miniaturní ještěrky.“ „Na něco přijdu, neboj,“ odsekla jsem jí. „Jo táák, tak co kdybych si mezitím půjčila tvoje tělo? Já jen, že tam tak bezúčelně leží a bude ležet…. Ty se do něj totiž nevrátíš…“ „Ještě nejsem mrtvá! To neuděláš!“ zařvala jsem na ni. Hlavou se přiblížila až k ostrovu. „Ty jsi snad něco už vymyslela?“ podivila se a vypustila pár bublinek z nozder. Pak hlavu z vody vyndala. Měla podlouhlou hlavu s dlouhými fousky. Jemné šupinky, dva modrozelené rohy, jasně modré oči a dlouhá modrozelená hříva, která se jí táhla po krku, jí dodávala příjemný vzhled. Jen kdyby její oči jasně nedávaly najevo, že se mě chystá zabít. „Jestli ano, tak do toho!“ pobídla mě. Ztuhla jsem a jen jsem na ni koukala. „Nic? Jak TY chceš MĚ porazit? Nejsi nic než chudinka! Podívej se na sebe! Nechápu, proč si zrovna TY musela zdědit mou moc!“ „Zdědila? Moc?“ vyvalila jsem oči. Rozladěně zakroutila hlavou. „Ani tohle nevíš? Já, Karyene – největší vodní démonka – se ve vaší rodině už po generace dědím. A to už od té doby, co mě tvůj předek zapečetil do své dcery. Ano, někdy je to výhodné, ale byla bych daleko radši na svobodě, když mě zdědí takováhle troska!“ „Troska? Jaká troska?“ odsekla jsem jí nasupeně. „TY!!“ zasyčela a kus odplavala, „ skončeme to,“ dodala a máchla po mě tlapou. Já byla tak zaskočená, že jsem se nezmohla ani na žádnou reakci. Odletěla jsem pořádný kus od ostrova a zaletěla pod vodu. Kuckala jsem a hrabala se k hladině. Ale zdola se přihnala Karyene a stáhla mě ještě hlouběji. Oči jí svítily a znovu mě strčila do hloubky. Začal mi docházet vzduch. Marně jsem hrabala tlapami a snažila se vyprostit z obětí vody. Kolem mě kroužila démonka a jen čekala, kdy se utopím. Přece neumřu takhle! To by bylo nechutný. Vzpomněla jsem si na sestry. Alice, Ivet vy jste to zvládly? Vy jste tady obstály. Za tím vaším popichováním a často nepřítomných pohledem se skrývá drak? Mami, ty jsi mi vždycky byla oporou. I když jsem byla hnusná, i když jsem odsekávala. Mami, mám tě ráda. Duro, Charlott… Ani jsme se nestačili poznat. Ri…Promiň. RI! - 16 -
Přece to tady nevzdám! Je pravda, moc Ri neznám, ale přece jsem jí slíbila, že ji zachráním! Já ji MUSÍM zachránit! A to NIKDY nevzdám! Prudce jsem otevřela oči a do vody zařvala. „Slyšíš? Já to NIKDY, NIKDY NEVZDÁM!!!“ od pusy mi nevyšly bublinky jak jsem očekávala, ale můj hlas se rozlehl pod vodní hladinou. Najednou jsem mohla zase volně dýchat. Nabírala jsem kyslík z vody a rozhlížela jsem se. Karyene plavala nedaleko. „Takže přece jenom se ti nechce pojít tak snadno?“ uchechtla se. „Ty mi půjčíš sílu a já tě předám dál. Takhle to funguje, ne? Tak se mi podvol!“ křikla jsem v odpověď. „Takhle jednoduchý to není, musíš taky něco dokázat!“ „Dobrá, pojď!“ vyzvala jsem ji s klidem. „Takže tě něco napadlo? To jsem zvědavá,“ smála se dračí démonka. Neměla jsem nejmenší tušení, co budu dělat, ale nechtěla jsem to dát najevo. Navíc mě posilovalo vědomí, že to nevzdám. Karyene se rozplavala směrem ke mně. Nabírala na rychlosti. Otočila jsem se na ni. Ani jsem se nepohnula a přemýšlela, co udělám. Nemám čas na přemýšlení? Nějaký si získám! Řekla jsem si a usmála se. Když se přiblížila skoro až ke mně, tak jsem sebou mrskla a přistála jsem jí na zádech, hned za hlavou. Měla dlouhé štíhlé tělo. Připomínala mi čínského draka z bájí. Chytila jsem se za srst, co jí vyrůstala po celém hřbetě. Vztekle mrskla ocasem a pootočila na mě hlavu. „Co tam děláš? Slez a bojuj!“ „Ani se mi nechce,“ odfrkla jsem si. „No tak slez!“ křikla znovu a začala sebou mrskat. Držela jsem se pevně a nenechala se shodit. „Tak si tam třeba shnij!“ zavrčela a vyrazila obrovskou rychlostí pryč, do oceánu. Já jsem rychle uvažovala, co budu dělat. Ale všemi úvahami jsem se dostala jen k tomu, že jsem v pěkný bryndě. Nakonec démonka zastavila a začal sebou zase cukat. Usmála jsem se a sklouzla jsem jí ze zad. Podplavala jsem ji. Když si uvědomila, že už nejsem na jejích zádech, tak vítězoslavně zařvala. Rozhlídla se po mně. „Kde zase si?“ zařvala,“ ochotně jsem se ozvala. Ohlédla se dolů a zasmála se. Plavala jsem plnou rychlostí k jejímu břichu. „To mě chceš těma tvýma růžkama polechtat?“ řekla posměšně. Neodpověděla jsem a zaplála jsem stříbrnou magií. Karyene se rozesmála. Uprostřed ale hekla a vytřeštila oči. Moje dlouhé a zatočené rohy, které vypadaly jako jednorožčí, jí hladce projely šupinami. Pokračovala jsem v plavaní ke hladině i s ní na rozích. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že je desetkrát větší než já. Vyhodila jsem jí kus nad hladinu a sama kolem ní proskočila. Instinktivně jsem rozevřela křídla a vznášela se nad démonkou. Nehýbala se a tak jsem jí přistála na čele. Pootevřela oko a podívala se na mně. Něco zabručela. Zamračila jsem se a přešla jí na čumák.
- 17 -
„Podvolím se ti, máš velkou moc. Takové malé škrábnutí, by mě přece nemohlo vyřídit… Máš sílu. I tu mou. Teď jdi,“ řekla a oko zase zavřela. Kolem mě se začala shromažďovat modrá magie a obklopila mě. Pak krajina kolem mě zmizela. *** Otevřela jsem oči a vyskočila na nohy. Rozhlídla jsem se. Byla jsem pořád v jeskyni, kde mě poprášil tím fialovým prachem. Jen Anena jsem nikde neviděla. Cože to říkal předtím? Že se mám soustředit a nechat mnou moc proudit. Postavila jsem se pevněji na zem. Zavřela jsem oči a soustředila se. Pod nohama mi vytryskla stříbrná magie. Nyní mi byla jasně přístupná linie obou mocí. Překročila jsem ji. Vytáhla jsem modrou moc. Nechala jsem ji spojit se stříbrnou. Cítila jsem nový příval sil. Otevřela jsem oči. Na nějakém kamínku mi podjela noha. Rychle jsem ztratila stabilitu i soustředění. Moc se vstřebala zpátky do mého těla. Najednou mě začalo škrábat v krku. Škrábání sílilo a já si chtěla odkašlat. Ale jen, co jsem otevřela tlamu, vytryskl mi z ní bílý žár. Pak něco vybuchlo a tlaková vlna mě odhodila proti nejbližší stěně. Zamrkala jsem a nechápavě se podívala po směru výbuchu. „Co se tu u všech skořápek děje?“ vyhrkl Anen, který se odněkud objevil a pomáhal mi vstát. „Páni,“ vydechl, když se usadil prach z výbuchu. I já jsem valila oči. Přes polovinu jeskyně byl vyhloubený “tunel“. Kruhová díra, která ulámala všechny výstupky a výčnělky. Končila až pořádným kráterem ve stěně. Chňapla jsem si tlamu do tlap a omluvně se podívala na Anena. Ten se rozesmál. „Děláš pokroky rychle.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Většině nováčků trvá okolo půlroku, než se naučí chrlit oheň, tekutinu nebo něco tomu podobného. Jako první se většinou naučí zdokonalovat ve schopnostech, co jsou u nich nejsilnější“, vysvětlil mi, po mém nechápavém výrazu ještě dodal, „ jako je ohnivá koule, ovládání ledu, nebo třeba kyseliny.“ „Aha.“ „ U tebe tvoji specialitu ještě najdeme. Odteď máme přesně 94 hodin vycvičit tě na úroveň velitele. To je krátká doba a tak předpokládám, že k tomu budeme moci využít i našeho modrého kamaráda?“ tázavě nadzvedl, něco jako obočí. Jen jsem kývla. „Dobře, tak hurá do toho,“ řekl a pobídl mě, abych se zvedla. *** „Kam mě to vedete? Co se děje? Co se stalo s Terezou? No tak?!“ snažila se vyzvídat Ri na strážcích. Ti, ale mlčeli jako zařezaní. Ri tedy také mlčela a kráčela za nimi. Po té maškarádě, se to očividně nějak zvrtlo a drakvíproč se Tereza pustila do svého průvodce. Oni ji někam vedou a to se jí vůbec nelíbí. „Kde je můj průvodce?“ zkusila to znovu. Zase bez reakce. Mlčela až k příchodu k zamřížovaným dveřím. „To mě chcete zavřít? Proč?“ nic neřekli, jen ji jimi prostrčili a vedli ji dál kolem kobek. Pak jednu odemkly a hodili ji dovnitř. Byla malá, tmavá a okýnko - 18 -
měla až vysoko nahoře. Uvnitř nebylo nic než trocha slámy. Sedla si na zem a uvažovala, co provedla, že ji za to zavřeli. *** Jen o několik kobek dál „A jsme v rejži. Co teď?“ křikl Duro přes chodbu do jiné kobky. „Co já vím,“ dostal tlumenou odpověď. Duro se opřel vedle zamřížovaných dveří. „Nejspíš teď spoléháme na Terku“, ozvalo se z protější cely. „Co myslíš, dělá si o nás starosti?“ „Jako by nějaké navíc potřebovala.“ „No víš jak to myslím, že nás ani nezná…“ „A ty by sis o ní dělal starosti?“ „Jasně.“ „Tak to ona si je dělá taky.“ „Proč myslíš?“ „Protože je upřímná a hodná.“ „Aha a to si poznala za tu hodinku?“ „A ty ne?“ „Asi jo. Asi máš pravdu.“ „Takže čekáme na pomoc a držíme jí palce.“ „Super:“ „Co je zase?“ „Nic, jen bych chtěl taky trénovat, abych mohl bojovat.“ „Ani se ti nedivím, mě se taky nechce jen tak čekat.“ „Asi budeme muset.“ „Ticho!!!“ zařval strážný, co šel kolem. Oba dva už si netroufli nic dalšího říct. ***
Po třech dnech úmorného tréninku, který ani radši nebudu líčit, to konečně nastalo…. Měl se konat obřad na zničení draconity Ri…
Kapitola pátá „ Je tam někdo? Halóóó! No tak ozvěte se!“ Ri stále vytrvale volala. Přestala a svěsila hlavu. Už hodnou dobu neviděla nikoho z nováčků a ještě ji nikdo nevysvětlil, co se vlastně stalo. Ozval se rachot za dveřmi. S nadějí se na ně podívala. Opravdu! Dveře se otevřely. Nevešla však záchrana, nýbrž postarší drak s listinou a nepříliš příjemným výrazem. Koukala na něj a čekala, co chce. „Víte, co vás čeká?“ zeptal se po chvíli ticha. „Proč jsem tady? Co po mně chcete? Co jsem udělala?“ vychrlila na něj už nacvičenou sadu otázek. - 19 -
„To jsou zajímavé otázky. A nebojte, chyba není ve vás, ale ve vaší šťastné hvězdě. A co jste udělala? Nic, jen jste ve špatné podobě na špatném místě.“ „Ve špatné podobě?“ zeptala se Ri udiveně a zašilhala si přes rameno. „Ano a nyní vás odvedeme na poslední místo. Nemusíte mít strach na vašem lidském životě se nic nemění. Pojďte.“ „Poslední místo? To mě chcete zabít?“ zeptala se a ani se nehnula. Drak se ve dveřích otočil. „Takhle bych to nenazýval. Pojďte už,“ a vyšel ze dveří. Udělala jeden váhavý krok. Pak se zastavila a nerozhodně koukala na dveře. Když nevycházela ze dveří za drakem, vešla stráž a postrčila ji. Prošli znovu kolem mříží a pak šli víc k povrchu. Asi po desáté odbočce přestala počítat zatáčky a šla poslušně za drakem. Pak došli do velikého sálu. Byl jiný než ten předtím. Tenhle měl jednu stranu zakrytou těžkým závěsem. A jedna strana měla vyrytý široký pruh hned u země. Stáli tam nějací draci. Něco s tím prvním sálem měl společného. Uprostřed místnosti byl nakreslený kruh. Stráž ji do toho kruhu odvedla. Položili tlapy na okraje kruhu a ten se rozzářil. Chtěla se zeptat, co to znamená, ale stráže odešly. Neklidně se podívala na závěs. Do zorného pole jí vešel ten postarší drak. „Nyní odstraníme tvojí draconitu a vzpomínky na toto místo. Tato smlouva,“ hodil jí do kruhu listinu, „představuje tvůj závazek vůči Společenství. Bude tedy zničen společně s tebou,“ řekl a odešel do výklenku k ostatním drakům. Byli mezi nimi i nějací vysoce postavení. A další stráže. Jeden se dotkl tlapou silového pole, které je oddělovalo od místnosti. To zajiskřilo. Spokojeně kývl hlavou směrem k postaršímu draku. Soudce znuděně mávl tlapou a závěs se začal odtahovat. Ri ji neklidně sledovala a začala nervózně přešlapovat. Opona spadla. Strašně pomalu. Na okamžik zahlédla černou hmotu za ním. Pak ji oslnil bílý záblesk. *** Bek se přikradl do výklenku k vysoce postaveným drakům. Zrovna Ri přivedli. Soudce Orles ji sdělil rozsudek a přešel k nim. „Beku, co tady děláš?“ zeptal se ho překvapeně. Sakra! Všiml si mě. Bek skousl a nasadil lhostejný výraz. „Už je to dlouho, co byl někdo vyhoštěn. Přišel jsem se podívat. Nebo snad to právo už nemám?“ blýskl po Orlesovi pohledem. Ten pod šupinami zrudl. „Jistěže máte, mistře,“ zahučel. „Myslel jsem, že tě takové věci nezajímají, Beku,“ ozval se hlas vedle nich. Bek natočil hlavu. „A co tu děláte VY, mistře Korene?“ zeptal se. „Ale,“ mávl tlapou, „zaslechl jsem, že patří ke skupině té malé, co zvládla větrný krok už v lidské formě,“ pak se zpytavě podíval na Beka, „ty jsi jeden z nových průvodců, že mám pravdu?“ Bek pohled opětoval a mírně ztuhl. Vzduch by se najednou dal krájet. „Ano, byl jsem průvodcem jednoho zajímavého mladíka,“ odpověděl kousavě. - 20 -
„Ach ano, BYL, všechny zavřeli za vzpouru, že?“ přidal se konečně se zájmem Orles. Koren i Bek po něm blýskli pohledem. Soudce se zarazil a těkal pohledem od jednoho k druhému. „Orle, ty si myslíš, že tvá práce je přínosná?“ zeptal se zničehonic Bek. „Cože? Ano, samozřejmě,“ odpověděl nechápavě. Bek pokýval hlavou. Stráže zrovna překontrolovali jejich bariéru. Orles mávl tlapou. Všichni se zaměřili na dění za silovým polem. Orles znuděně mžoural. Bek napjatě čekal. Koren se usmíval. Orles chtěl dát povel k vypnutí silového pole. Uprostřed gesta se ale zarazil a vytřeštil oči. Ozvalo se zařvání. Překvapeně zamrkal a podíval se za silové pole. Bek si oddechl a Koren pokýval hlavou. Odezněl bílý záblesk. Odhalil černého nekrománského dračího démona, jak stojí zády k nim. „Co se děje? Potom, co něco vyčerpal, by se přece měl vrátit do své dimenze!“ nechápal soudce. Bek mu položil tlapu na rameno. „A když nevstřebá?“ Orles zakroutil hlavou. „Musí něco vstřebat, jinak se nevrátí!“ „Vypadá to, že doba se mění“, řekl Koren. Průvodce a mistr se po sobě podívali a pak stočili pohledy na Ri. Démon kus odstoupil. Na místě kde měla stát Ri překapávala a vířila vodní koule. „Co je zase tohle? Každou energii by měl vstřebat!“ vztekal se soudce. „Očividně ne,“ blýskl očima Koren. Koule se rozpadla a odhalila skrčenou Ri. Ta, jak zahlédla nekrománského draka, vykřikla a zhroutila se na podlahu. Dračí démon se přiblížil a mávl tlapou. Silové pole zajiskřilo a útok odrazilo. Orles nevěřil vlastním očím. „Co se to tu u všech skořápek a draků děje? To pole mu to má usnadnit! Někdo si s tím pohrál! Obrátil ho! A předtím ta voda!! To snad není možné!“ rozčiloval se soudce. „Nerozčiluj se, není to zdravé. Abys měl klid, to silové pole jsem obrátil já“, řekl Koren. „Mi… mistře?“ „Ano, ale nevěděl jsem, že to už nebude potřeba,“ usmál se na Beka. Bek se na něj taky usmál. „Vy také mistře Beku?“ podíval se na Beka nechápavě, „na tohle jsem moc starý,“ zahučel si pro sebe a chytil se za hlavu. „Ano,“ přitáhl si ho k sobě, „a já ani tak ne, jako ta uvnitř,“ kývl směrem k démonovi. Soudce se tam pochybovačně podíval. Nekromán se zrovna znova rozmáchl k úderu. Když byl znovu odražen, tak hlasitě zařval a plnou silou se rozmáchl ocasem. Ozvalo se hlasité zařinčení. „Ona… co… co… co to?“ zahekal Orles. Stála tam, oproti démonovi malinkatá stříbrná dračice. A ocas zůstal naražený na její tlapě. „To je nemožné! On má sílu pěti velmistrů!! Kdo to je? Že si ho jen tak, jakoby se nechumelilo, zastaví?“ „Jmenuje se Tereza a je to jeden z nováčků,“ ozval se melodický hlas. Orles trhl hlavou na stranu. - 21 -
„Průvodce!“ vyhrkl, když uviděl Zarana. Pak se zamračil. „To má být spiknutí?“ „Ne, jen záchrana nevinného života,“ vložil se do debaty další hlas. Vedle Zarana si stoupl fialový drak. „Mikarme, myslel jsem, že jsi se jí vzdal,“ podivil se Koren. Mikarm natočil hlavu k silovému poli. „Kdo by jí pomohl s výcvikem, když ne její průvodce?“ usmál se nakonec. „Vy tomu nováčkovi nějak důvěřujete, jak si myslíte, že necvičený nováček bez pomoci zvládne démona? První útok sice odrazila, ale nemůže se rovnat jeho plné bojové síle! Podívejte se, jak vypadá!“ odfrkl si Orles. Stříbrná dračice odhodila démonův ocas. Ten zařval ještě vztekleji a rozmáchl se po ní tlapou. Uhnula a vzápětí zmizela, objevila se u jeho hrudníku. Vzala ho na rohy a prudce škubla. Kus černé hmoty, co obalovala kosti se rozpárala. Zase zmizela a zabrzdila u kruhu. Démon sebou začal cukat a řval jako zběsilý. Dračice rohama rozbila silové pole a podívala se ke stropu jeskyně. Pak se zase vrhla na démona a zatlačovala ho k závěsům. Od stropu se k Ri snesl stín, jen se tam mihl a zmizel. „To byl přece…“ vyvalil oči soudce. „Ano, já,“ ozval se Anen, když se objevil před draky. V tu chvíli ve výklenku vypukl povyk. Všichni přítomní se chtěli vrhnout na zelenáka. Bek, který měl stále ještě tlapu na Orlesově rameni, se usmál. „Věř mi, že máme dobrý důvod,“ sykl na něj, „a teď ti draci. Být tebou, nedělal bych hlouposti.“ „Ty mi snad chceš…?!“ chtěl odseknout soudce, ale sykl, když se mu začaly pálit šupiny pod Bekovou tlapou. „Žádné hlouposti,“ zopakoval. „Dobře,“ kývl Orles a křikl na stráže, „ukončím to! Odveďte vysoce postavené!“ „Jste si jistý?“ ozval se jeden nedůvěřivě. „Ano!“ „Dobrá,“ řekl stále ještě nedůvěřivě. „A hněte sebou!“ dodal ještě soudce. Stráže pokynuly drakům a odvedly je pryč. „ Tak se mi to líbí,“ kývl Bek. Ve výklenku teď byli průvodci, Koren a soudce. Všechny pohledy se vrátily k souboji Terezy. *** Snažila jsem se ho natlačit zpátky do jeho dimenze. Uhýbala jsem jeho ocasu a všimla si, že se mu hruď regeneruje. Mám málo času. Uvědomila jsem si a začala na něj nalétávat ze vzduchu. Couval, ale strašně pomalu. Najednou se zarazil a nedechl se. Měla jsem tak akorát čas vykouzlit stříbrný štít. Oheň se zastavil. Chvíli jsem držela, ale pak jsem začala dělat drápama rýhy do podlahy. Jela jsem zpátky. Nakonec štít povolil a smýklo to se mnou o zeď. Vyškrabala jsem se na nohy a očima hledala démona. To už mě ale jeho ocas odhodil na další zeď. S heknutím jsem se sesunula k zemi. Uslyšela jsem dunění, jak se drak otáčel. - 22 -
“Nemyslíš, že je čas přestat umírat?“ “Nemám ukázat svou sílu, víš, co Anen říkal.“ “Bla bla bla, takhle zhebneš.“ “Sklapni!“ Zvedla jsem se na nohy. Démon se ke mně blížil. Nadechoval se k úderu ohněm. “Přímý zásah nepřežijeme!“ Moc dobře jsem si to uvědomovala. Otočila jsem hlavu na Anena. Ten se zamračil a pak váhavě kývl. „Dobrá!“ křikla jsem v odpověď, jak Anenovi, tak Karyene. Zašlápla jsem si. Zavřela jsem oči. Ocitla jsem se na ostrově. Karyen tu už čekala. „Jdeme na to,“ řekla jen a rozplavala se ke mně. Jen jsem stála a čekala. Pak se vymrštila nad hladinu. Vyskočila jsem taky. Srazili jsme se… Prudce jsem otevřela oči. Zmodralo mi bělmo. Krví mi proudila síla. Měla jsem pocit, že každou chvíli exploduji. Ještě ne. Ještě ne. TEĎ! *** „Vidíte? Démonu se nic rovnat nemůže!“ řekl Orles. Anen sebou cukl. Zahlédl a ucítil závan modré. „Co se děje?“ zajímal se Bek. Dračice na ně natočila hlavu. Z několika ran ji sršela krev. Anen se zamyslel. Pak kývl. „Jinak to nejde,“ zamumlal si sám pro sebe. „Co se děje?“ přidal se Zaran. „Musí využít jedné ultimativní techniky, aby se mu vyrovnala,“ odpověděl Anen. Pak přivřel oči, když se zvedl tlak nové moci. „Co to zase je?“ křikl rozhorleně Orles, který klesl skoro až k zemi. Anenovi ale nezbyl čas, aby to vysvětlil. Od dvojice se rozlehla tlaková vlna a zvedla prach smíchaný se zbytkovou magií. Ozvalo se několik zalapání po dechu. A hned na to divoké zařvání. Nepatřilo ovšem démonovi ani Tereze. Nekromán najednou odletěl na stěnu. Místnost se otřásla. Z prachu směrem k němu šla dračice. Nebyla ale stříbrná a už vůbec nebyla malá. Šla tam východní dračice, skoro stejně veliká jako dračí démon zla. Dva šroubovité rohy zmohutněly a rozvětvily se. Fousky jí povlávali kolem hlavy. Od hlavy až po ocas se táhla modrá hříva. Tělo bylo sice stále stříbrné, ale byly vidět modré odlesky. Nejjasnější body na těle byly oči, z kterých se vytratilo bělmo a byly jasně modré. Nyní se zlostně upíraly na démona. Ten už zase stál a nadechoval se k ohni. Dračice sebou mrskla a nejednou ho držela za tlamu. „TAK TAKHLE NE!“ zasyčela na něj. *** Stála jsem těsně u něj a tlapou mu křečovitě svírala tlamu. Klokotal mnou vztek a v krvi mi kolovala moc. “To je ono nakopej toho neřáda!“ povzbuzovala mě Karyen. “Ty zmlkni!“ okřikla jsem ji. Rychle jsem se rozhodla, co dál. Začala jsem soustřeďovat moc v tlapě, kterou jsem ho držela. Démon se vzpamatoval a začal sebou házet. Druhou tlapou jsem si ho přidržela.
- 23 -
„JIAN!“ šeptla jsem a zároveň jsem uvolnila tlapy i moc. Nekromán sebou švihnul znovu o zeď. Ta to nevydržela a spadla na něj. Spokojeně jsem si odfrkla. “Pozor!“ varovala mě Karyene. S rámusem se začala hroutit celá jeskyně. Uskočila jsem před úlomky stropu a podívala se směrem k drakům ve výklenku. Jak povolila stěna, vypnulo se i silové pole. Anen svými zády chránil Ri. Orles i Bek drželi strop výklenku, aby jim nespadl na hlavu. Otočila jsem se na východ, kde právě s hlasitým rámusem padal kus skály. „Nahoru!“ vyhrkl Anen na ostatní a sám s Ri v předních tlapách vzlétl k díře, kterou jsem s ním přišla. Koren a Zaran ho následovali a ochraňovali jeho a Ri před většími úlomky stropu. Naposledy vylétl dírou rudý a soudce. Výklenek se okamžitě zhroutil. “Honem se vrať ke své podobě, takhle se tam nevejdeš!“ varovala mě démonka. „Já vím!“ zavrčela jsem a začala se soustředit. Když se mi povedlo začít oddělovat mou moc a modrou, začala se část sutin hýbat. Rychle jsem ztratila koncentraci a podívala se tam. Jeden větší kámen mě bolestivě zasáhl. U zdi se odhrnovaly kameny z nekrománského draka. “Problém“, podotkla Karyene. “Všimla jsem si“, odvětila jsem a sykla bolestí. Démon zařval a začal z kostí stahovat černou hmotu do jednoho místa. “Musíme zmizet, otvírá poslední nouzový vchod do své dimenze!“ “Nejsi náhodou démonka, co?“ odsekla jsem a shodila ze sebe alespoň drobnou suť. “Nezapomínej, že momentálně zavřená. I když…“ “I když?“ “Nebylo by od věci být zase svobodná.“ “Ano, co teď?“ “No, nesmíš umřít, protože se mi začínáš líbit, prtě.“ “ HE?“ “To nic.“ “Můžeme ho zastavit?“ “Ano, ale bude to nebezpečné,“ varovala mě. “Tak na to si začínám zvykat,“ povzdechla jsem si. „TEREZO!“ ozvalo se seshora. Zvedla jsem hlavu. Byl tam Anen a koukal dolů. „Vypadni!“ křikla jsem na něj. „Dostanu tě odtamtud!“ “Idiot,“ povzdechla si démonka. “ZMIZ!! HNED!“ zařvala jsem a zapřela se o zem. Jen matně jsem si uvědomila, že z díry zmizel. “Moje moc neutralizuje jakoukoli jinou démonskou moc, takže když uvolníme mojí moc…“ “Chápu, hlavně rychle!“
- 24 -
“Jak chceš.“ Moje síla se probudila k životu. Napínala a prokrvovala každý můj sval a orgán. “Musíš potlačit svoji moc!“ upozornila mě trochu roztřeseným hlasem. Jen jsem kývla, na mluvení jsem neměla dech. Nashromáždila jsem svoji sílu u tlap a pak ji naráz vypustila. Odpudila ode mě několik kamenů. Pak mě zalila nová síla. Všimla jsem si, že jak se kolem mě shromažďuje Karyenina moc, tak už na mě nic nepadá. Všechna zranění se odsunula do pozadí. Nic nebylo důležitější než tento okamžik. Začala jsem se divoce třást. Démon skoro zmizel v černé hmotě. Ta se začala rozpínat k nám. Chtěla jsem moc uvolnit. “Ještě ne!“ křikla na mě Karyene. Moje tělo šlo na svoje hranice. Poslední kousek démonova čumáku zmizel v hmotě a ta byla jen kousek ode mě. “TEĎ!“ zařvala mi do ucha démonka. Najednou jsme uvolnily moc. Vyvalila se mi od tlap velká vlna. Vypadala jako mořská. Ničila vše, co jí stálo v cestě. Kameny drtila na prach. Narazila do černé hmoty a rozcupovala ji na malinkaté kousíčky, které zmizely. “Zastav ji! Než to tu zničí celé!“ “Ale JAK?!“ “Před ni! Skoč před ni!“ Udělala jsem, jak mi radila a vlna se o mě zastavila. Pak se začala zmenšovat a po kapičkách se mi vtáhla pod šupiny. Nastalo ticho. Až moc ticho. „Neměl by na nás teď spadnout zbytek stropu?“ podivila jsem se nahlas. “Logicky ano,“ přisvědčila Karyene. „Hmmm,“ zabručela jsem a udělala jsem pár kroků. “Rozhodně odsud zmizíme.“ Kývla jsem a odrazila se k díře ve stropu. Byla tam už dostatečná, abych se jí protáhla v téhle podobě. Vyletěla jsem velkým vchodem do skály. Zamrkala jsem v oslnivém slunečním svitu. Nikde nikdo nebyl. Vylétla jsem na skálu a rozhlídla se. Na východě jsem zahlédla nějaký dav. Rozlétla jsem se tam. Byla jsem nad nimi pěkně vysoko, a tak jsem se dala do střemhlavého letu dolů. S prudkým dopadem, který se rozleh široko daleko, jsem dopadla vedle naší skupinky. Přejela jsem dav hodnotícím pohledem. Naproti naší skupince stála skupinka draků, které jsem zařadila někam mezi stráže. Vzhledem k tomu, že stáli v bojových pozicích mi došlo, že asi přátelsky naladěni nebudou. Všimla jsem si také, že Zaran a Bek podpírají svoje nováčky. Usmála jsem se. Anenův plán tedy vyšel. Stáli jsme na veliké planině. Nevšímala jsem si stráží ani vyvalených pohledů Dura a Charlott. Nikdo v dohledu nebyl. Kývla jsem spokojeně hlavou a sklonila se k draku mezi strážemi, co jediný nevypadal ohromeně. „Je tedy pravda, že démon se vrátil s novým hostitelem,“ řekl nevzrušeně a prohlížel si mě. Pak se otočil na Korena. „To ale nic nemění na tom, že uprchlíky a zrádce pustit nemůžeme,“ řekl ledově a probodával zlatého pohledem. Ten se navzdory všem okolnostem usmíval. Já jsem zavrčela. „Jak nemůžete pustit? Projdeme kolem nebo skrz, to je mi jedno.“ - 25 -
„Ale ovšem, jste mocná, ale s těmito zraněními nemůžete vydržet dlouho,“ podotkl drak. „Hodláte nás zabít?“ zeptala jsem se ho náhle a sklonila hlavu až k němu. Překvapeně zamrkal, ale rychle se vrátil do svého klidu. „Ano, když budu muset!“ “Neboj, došlo mi to.“ “Musím to udělat, že ano?“ “To neřeš a udělej to!“ pobídla mě nedočkavě. Kousek jsem couvla a přikrčila se. „Uhni mi z cesty,“ varovala jsem ho naposledy. „Opravdu trváš na boji?“ „Pustíš nás?“ „NE!“ „Dobrá!“ Drak se připravil do bojového postavení. Já jsem zaváhala. “Co váháš?!“ okřikla mě Karyene. “Já nevím, jestli…“ “To neřeš!“ znovu mě okřikla a po mém zaváhání mě skoro vytrhla z mého těla. “HEJ!“ ozvala jsem se. Ale to už jsem mohla jen přihlížet.
Kapitola šestá Moje tělo se napnulo a pak se Karyene slastně protáhla. Drak couvl a vyděšeně se mu rozšířily panenky. Karyene se usmála a přikrčila se v bojové pozici. Drak ji musel následovat. Démonka se uchechtla. „Copak, že by sis to s tím bojem rozmyslel?“ Anen sebou škubl a zalapal po dechu. Drak přimhouřil oči. „Co to je?“ chtěl vědět Bek a podíval se tázavě na Anena, který se skoro klepal. „Karyene mořská,“ odvětil jen a Bek se zarazil. „Jak je to možné?“ vyzvídal. „Nevím,“ zamumlal Anen a rychle se rozhodl. Skočil k drakovi a odstrčil ho. Ten se na něj podíval. Průvodce si ho ale nevšímal a skočil démonce do zorného pole. „Tohle přeháníš! NENÍ to tak vypjatá situace, aby bylo nutné se obětovat, ani JEDNA!“ křikl na Karyene. Ta k němu sklonila hlavu. „Víš, máš vůbec tušení, jak je to dlouho, co jsem byla takhle svobodná?“ zasyčela na něj. Strážci nerozhodně přešlapovali v pozadí a netušili, co by měli dělat. „Kvůli chvíli svobody to takhle přeháníš?!“ dorážel na ni. „Uhni, teď si to vyřídím s tím parchantem a pak si o tom můžeme promluvit,“ odbyla ho Karyene. Anen si znovu stoupl před ni. „Trvám na tom, abyste se zase vyměnily!“ „Tak ty trváš? To ten tvůj slavný plán hodíš oknem? Uhni!“ - 26 -
„Nemůžu… Terezo… prosím,“ zašeptal. Karyene se zasmála. „Tak znovu. TY jsi to vymyslel, takže TY taky uhni,“ řekla démonka. „No tak,“ šeptl zelený. Karyene došly nervy a máchla po něm tlapou. Odhodila ho pořádný kus a přešla k němu. „To se stává těm, co tak rychle mění názory,“ zasyčela na něj a rozmáchla se ještě jednou. Švihla tlapou a pár centimetrů nad Anenovou hrudí se zastavila. „To by stačilo.“ Anen si oddechl a usmál se. Karyene couvla. „NE! No tak…“ Pak z ní rychle začala prchat modrá magie. Zmenšovala se a kvílela. Anen se zvedl a pozoroval dění. Modř z šupin vyprchala. Rohy se zmenšily a prořídly. Hříva odpadala. Pak se malá stříbrná dračice svalila na zem a rychle lapala po vzduchu. Anen k ní došel a pomohl jí na nohy. Přešel ke skupince. Drak zmateně těkal pohledem z jednoho na druhého. „Nic to nemění na situaci, že vás musíme zatknout,“ řekl docela nejistě velitel stráží. Anen se na ně podíval. „Nevím jestli by to bylo moudré.“ „Proč?“ zeptal se pro jistotu. „Pořád je tu bojeschopných draků dost,“ vysvětlil mu trpělivě. Velitel nechápavě zamrkal a pak zrudl. „Neutahuj si ze mě! Stráže! Zatkněte je!“ křikl a sám se ani nehnul. Skupina draků se ale rozběhla a skokem byla u skupinky odpadlíků. Ti se postavili do bojových pozic… „DOST!“ ozvalo se. Mezi dvěma skupinami se objevili dva draci. Všichni na ně nechápavě zírali. *** Stál tam hnědý a velký rudý drak. Stráž, po chvíli ohromeného ticha, rychle klesla k zemi. „Velmistře!“ ozvalo se několik překvapených výkřiků. Já jsem nechápavě těkala pohledem mezi stráží, drakem a Anenem. Rudý drak se otočil na velitele stráží. „Nemyslím, že tohle bude nutné.“ Velitel se uklonil. „Velmistře, proč jste se obtěžoval osobně až sem?“ zeptal se. Po jeho otázce nastalo hrobové ticho. „Zašlo to moc daleko. Nepotřebuji, aby se mí nejlepší draci navzájem pozabíjeli,“ odpověděl rudý. Na krku se mu houpal velký zlatý řetěz s medailonem. Rozhlédla jsem se. Všichni se tvářili stejně nechápavě jako já. Velmistr ještě dodal: „Korene, buď tak laskavý a vysvětli jim to.“ Pohledy se upřely na zlatého. Ten se usmál. „Dostal jsem rozkaz obrátit silové pole v kruhu poslední cesty a poté bezpečně odvést Ri-lang na velitelství. Pokud se ovšem neobjeví jiné faktory,“ řekl a přešel k velmistrovi. „Jiné faktory?“ pozvedl Anen něco jako obočí. „Jistě…“, chtěl pokračovat Koren. Velmistr ale pokračoval za něj.
- 27 -
„Ri- lang jsem vybral schválně špatně. Potřeboval jsem se ujistit, že Karyene mořská má tentokrát odpovědného nositele,“ vysvětlil a mírně se zamračil. Teď se pro změnu dívali na mě. Já jsem se jen šokovaně zmohla na: „COŽE??“ Rudý se na mě smutně podíval. „Minulý nositel této síly zneužil pro poškození Společenství, proto jsem se rozhodl každého následujícího raději prověřit.“ „Aha a kdybych utekla, tak by ji zachránil on?“ kývla jsem hlavou směrem ke Korenovi. Ten kývl. „Nedávno jsem byl povýšen do velitelství, takže jsem byl k tomuto úkolu vhodný,“ přisvědčil. „Povýšen? Z mistrovského řádu?“ podivil se Bek. „Ano, před pěti dny se stal velmistrem ve funkci mého zástupce,“ řekl Velmistr. „Aha… tak to gratuluji, mis… em velmistře,“ těkal pohledem Bek z Velmistra na Korena. „Nicméně jsem se ujistil o dobré povaze té dívky. Prošla jsi,“ usmál se na mne Velmistr. Zmateně jsem koukala. „Takže to byla jenom hra?“ „Měla být, jenže jsem nestihl Popravčího zapečetit,“ řekl Zlatý. „Takže tady se můj plán zvrtl a mohl dopadnout opravdu ošklivě, nebýt tebe. Zvládla jsi to perfektně,“ dodal Rudý. “Jo, byla to taková zkouška dospělosti,“ ozvala se Karyene jakoby nic. “A prospěla jsem?“ zeptala jsem se jí s úsměvem. “Asi jo,“ odfrkla si naštvaně démonka. „Od zítra bude váš výcvik probíhat zcela normálně,“ řekl Koren. „Ale co Ri?“ ozvala se najednou Charlotta a podívala se na levhartici v Mikarmově náručí. „Ta bude odnesena na centrálu příslušnou jejímu druhu,“ odvětil Velmistr. Usmál se, otočil se a odešel. Koren na nás mrkl a vydal se za ním. Stáhla se i strážní skupina. „Tak to vypadá, že je konec,“ řekl Mikarme. A i s Ri v náručí odletěl také. Stála jsem tam já, Diri, Charlott a naši průvodci. „A co náš normální, tedy lidský život?“ zajímal se Duro. „Až projdete výcvikem, stanou se z vás agenti pro určité místo. Když se v té oblasti objeví problém, dostanete od nás vědět,“ vysvětlil mu to Bek. „A to si nikdo nevšimne, že jsme pryč?“ zapochybovala Charlott. „Pro vás tu běží čas daleko rychleji, jeden rok je u vás jen jako hodina,“ řekl Zaran. „Takže si toho nikdo nevšimne,“ ujistila se Charlott a oddechla si. Do mysli mi vyplula jedna vzpomínka. „Jak je to tedy s mojí rodinou?“ zeptala jsem se Anena. Podíval se na mě. „Copak ona ti to neřekla?“ podivil se. Chvíli trvalo, než mi došlo, o kom mluví. Zamračila jsem se. „Ne, jen že se u nás v rodině dědí,“ odpověděla jsem. - 28 -
„Aha, dobrá, zatím ti řeknu, že tu všichni prošli standardním výcvikem,“ řekl. „To je všechno? Víc mi neřekneš?“ podivila jsem se. „Ne, zatím ne. Možná později.“ „Víš, že mi to začíná lézt krkem?“ řekla jsem pobouřeně. Anen se zasmál a vedl nás někam dál do plání. Začal nám vysvětlovat, co obnáší výcvik.
EPILOG S úsměvem jsem se vracela domů. Na krk jsem si pověsila medailon agenta, který mi dal Anen. Proběhla jsem štěrkovitou cestu a vešla do zahrádky. Zářivě jsem se usmívala. Vešla jsem do domu a spokojeně jsem se rozhlédla po známém místě. Z kuchyně vykoukla mamka. „To jsi tam moc dlouho nevydržela,“ koukla na hodinky, „ jen dvě hodiny,“ podotkla. Zazubila jsem se na ni. „Bylo to tak akorát,“ odpověděla jsem a sehnula jsem se vyzout si boty. Jak jsem se nahnula, z krku se mi zhoupnul medailon na řetízku. Mamka ztuhla a upřeně ho pozorovala. Otočila jsem se na ni a všimla si jejího pohledu. Vzala jsem medailon a strčila si ho za triko. „Bylo tam hezky,“ řekla jsem dvojznačně. Mamka sepnula rty a řekla jen: „Doufám, že to nebudeš brát vážně a brzo tě to přejde,“ a vešla zase do kuchyně. Povzdechla jsem si a vzpomněla si, jak mi Anen říkal, že moje rodina tam sice byla a agentské zkoušky složila, ale že brzo přestali medailony nosit a svoje povinnosti vůči Společenství nedodržují. Díky tomu jsem na naše město sama. Prošla jsem do pokoje. Sestra se stále učila. Nevrle se po mě podívala. „To jsi tam nemohla být déle?“ zeptala se. „Ne, to by bylo moc dlouho,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. Odešla jsem ke své posteli. Lehla jsem si a šťastně se usmívala na strop. Brzo jsme šli se sestrou spát. V noci mě probudila horkost na hrudi. Podívala jsem se na medailon, který se rozpaloval do běla. Opatrně a potichu jsem ho rozlomila. A už jsem po čtyřech tlapách uháněla ulicí… Za svým úkolem… ***
Nutno ještě podotknout, že sestry, které mě inspirovaly, odmaturovaly s vyznamenáním.
- 29 -
