Vystřel stres z těla. Stylový měsíčník. Vychází s deníkem E15

18. 5. 2015, číslo 04/15

Vystřel stres z těla Proč se v české zemi opět rojí lučištníci? Protože tak zenový sport aby pohledal… Plus Sport speciál: Ta rozkoš běhat bos! / Když si modelka dává maraton. / Miss World a její kord. 1ZEN

S t y l o v ý

m ě s í č n í k .

V yc h á z í

s  d e n í k e m

E 1 5

editorial

Náš sluníčkový disent

▲ Inzerce A151003114

V

  korejské restauraci na Žižkově pojídáme delikátní avokádové sushi s generálem jedné velké banky. „Rozum,“ zapíchl jsem dramaticky tyčky do vzduchu, „to je náš největší nepřítel! Naše schopnosti jsou tisíckrát větší, než si dovedeme představit, ale musíme poslouchat svý nitro. Nemáme jen ten příslovečný šestý smysl, máme desítky dalších smyslů! Jenže my celej život v jednom kuse přemýšlíme, pořád nám běží v hlavě nějaký kalkulace, pochybnosti a hodnocení. To nás blokuje od našeho božskýho potenciálu.“ Můj přítel, který má na starosti firmu s  tisícovkou zaměstnanců, přikyvuje. Už deset let absolvuje všelijaké osobnostní kurzy, takže ho ty moje řeči nevyděsí. Vypráví, jak ho sužovaly problémy se srdcem a pak podnikl s jednou vědmou sérii regresí, tedy cestu zpátky svými vzpomínkami, a  vrátil se až do prenatálního stavu, kde si musel cosi odžít, a jeho problémy náhle zmizely. Inu, pro nás dva jsou to běžné věci, ale kdyby seděl u vedlejšího stolu někdo Normální, ťukal by si tyčkami na čelo. My jsme „disidenti matrixu“. Máme svoje mimikry. Nepracujeme v  neziskovkách, ale v  korporátech, nenosíme batikovaná trička, ale saka, nečteme Meduňku, ale Guardian. Jsme kolečka v  mašinérii byznysu, při bližším ohledání ale zastáváme rozvratné názory. Například že všichni na Zemi tvoříme jednu energetickou entitu, a  tudíž myšlenka soupeření – na které stojí světová ekonomika i Darwinova teorie výběru – možná není jediná správná. Co když je představa, že „život je boj“, mylná a hodí se spíš k tomu, aby někdo mohl ovládat jiné? Ach bože, co to zas píšu... Ale ano, přiznávám, je to holt už tak! Patřím mezi ty, kterým se posměšně říká esoterici, new age people, sluníčkoví lidé. Jeden z nejvtipnějších autorů na českém internetu, který publikuje na webu www.prigl.cz, nás popsal lapidárně: ezopiči. Známý pražský barový

mudrc Jakub Horák zase na FB prohlásil, že úspěšní lidé mají sklon se prohlašovat za duchovní, protože se jim líbí věřit tomu, že universum jim posílá to, co si zaslouží. Ospravedlňují to tím, že oni mají prachy, zatímco jiní ne. Ve skutečnosti, píše Horák, sám úspěšný podnikatel, máme být universu vděční a nemyslet si o tom nic. V politické rovině můžeme spirituální nadšence často identifikovat v řadách „pravdoláskařů“, což je pojem, jímž novináři označují pestrou skupinu lidí, kterou nejvíc spojuje odkaz k Václavu Havlovi. Je vtipné, že v Česku se slova pravda a láska mohou stát nadávkou, nicméně kritici pravdoláskařům vyčítají, že své egoistické zájmy maskují řečmi o dobru. Stejnou kritikou ostatně míří američtí republikáni na demokraty, s nimiž se tradičně identifikují intelektuálové a Hollywood. Nicméně pozor, není to tak jednoduché: mezi pravdoláskaři je spousta lidí, kteří považují esoteriky za blouznivce. Jsou to buď ateističtí vědci, nebo tradiční křesťané, jako třeba nejprominentnější pravdoláskař Tomáš Halík. My esoteričtí lidičkové si z  toho mnoho neděláme; dokud na nás nějaký Andrej nebude pořádat pogromy, tak jsme v  pohodě. Když při disputacích o povaze světa dojdeme souznění, celí šťastní si klepeme na rameno: Před tebou to můžu říct, ty jsi jako já. Ale povídej o tomhle doma nebo v práci! Disent dnes není v  kotelnách, ale v  dobrých restauracích. Je to disent vlídný, vlastně proti ničemu nebojuje. A právě proto jednou na celém světě slavně zvítězíme!

Esoterici politicky obvykle patří do tábora pravdoláskařů. I když mnozí elitní pravdoláskaři považují esoteriky za BLOUZNIVCE...

Jan Müller, šéfredaktor

ZEN03

obsah citát čísla

Půst je nejdoporučovanější lék, prázdný talíř nejoblíbenější krmě. Přinesla jsem na návštěvu čokoládu a známá mi ji hned vrátila: „Jsi hodná, ale já se postím.“ – Anastázie Harrisová o novém gastronomickém hitu v Anglii. Ten další je vyvařování kostí. Více na str. 38. ZEN Magazín Stylový měsíčník. Vychází s deníkem E15 ŠÉFREDAKTOR Jan Müller, 225 276 391 ([email protected]) zástupkyně šéfredaktora Hana de Goeij, l. 334 ([email protected]) redakce Viola Černodrinská ([email protected])

VYSTŘEL STRES Z TĚLA Proč se v české zemi opět rojí lučištníci? Protože tak zenový sport aby pohledal… Plus Sport speciál: Ta rozkoš běhat bos! / Když si modelka dává maraton. / Miss World a její kord. 1ZEN

S T Y L O V Ý

M Ě S Í Č N Í K .

V YC H Á Z Í

S

D E N Í K E M

E � �

Art Director Samuel Kubín ([email protected])

obálka Foto: Lucie Robinson

fotoprodukce Halina Šebesťáková

Šaty Jakub Polanka for Bazaar Charity Šperky Antipearle Modelka: Zuzana Müllerová

Fotografové čísla Lucie Robinson, Ben Renč, Kiva, Petr Hricko, Alexander Dobrovodský, Jakub David, Eliška Harrisová

Krásná Adéla Čápová udělala v New Yorku kariéru modelky, ale zároveň se z ní stala železná lady. Tvrdě trénuje na dlouhé běhy a se ZENem hovořila o tom, co jí maraton dává, ale taky bere. Tato fotografie soupeřila se snímkem lučištnice o místo na obálce a prohrála jen těsně (ani se nechce říct o prsa). Oba snímky fotografovala Lucie Robinson, která je po svém návratu z prázdnin v Africe už opět v plné palebné síle.

DTP Retušéři: Miloslav Pařík (vedoucí), Libor Horyna, Milan Kubička, Zdeněk Němec Technické zpracování: Jan Karásek, Jiří Pavlíček INZERCE Lenka Benetková (ředitelka) 225 276 481 e-mail: [email protected]

Generální ředitel David Hurta MARKETING Hana Holková (ředitelka), 225 276 276 Markéta Priknerová (Brand Manager), 225 276 157

VYDAVATEL Mladá fronta a. s. Mezi Vodami 1952/9 143 00 Praha 4 – Modřany IČ: 49240315 VYCHÁZÍ 18. 5. 2015 TISKÁRNA EUROPRINT a. s. MK ČR E20920 ISSN 1805-630X Tištěný náklad ověřuje ABC, člen IF ABC

04ZEN

6 chodec Tipy, kam v Praze I 8 PLANETA ZEN Láska je láska I 10 KOSMETIKA Letní výbava 12 zenové sporty Bosé nohy v parku, V maratonském soukolí, Kouč, který neřve, Z našich luků a hájů I 30 fashion Touché! I 38 JÍM, TEDY JSEM Impérium ve stavu přezrálosti  40 gastro Pohádky o šťastném jídle I 44 česká spořitelna Diverzita a moudrá sova 48 BYZNYS Jak být čistou firmou I 52 ESEJ Školou šílení l 56 ROZHOVOR Čaroděj z USA – Eric Pearl I 62 můj styl Iva Burkertová I 64 PORTRÉT Tamara Comolli I 66 ZEN LIKE Web magazínu ZEN: zen.e15.cz I Archivní vydání ZENu: zen.e15.cz/archiv

▼ Inzerce A151003339

DISTRIBUCE a VÝROBA Soňa Štarhová (ředitelka), 225 276 252

Foto Lucie Robinson

FASCINUJÍCÍ DIAMANTY Diamantový šperk - symbol bohatství i věčnosti. Samotný

kamy, polodrahokamy či perlami. Pracuje s diamanty

kámen v surové formě připomíná spíše kousek skla

nejvyšší kvality, jejichž hodnota dlouhodobě roste.

než luxusní klenot. Přesným a pečlivým řemeslným opracováním se z něj ovšem stává zářivý skvost. Diamant zasazený do originálního šperku je pak nejen oslňující ozdobou, dárkem, na který se nezapomíná, ale zároveň stabilní investicí do jedinečné a trvalé hodnoty. Renomovaná

česká

ních butiků – pět jich je v Česku, tři na Slovensku, po jednom pak v americkém Miami

a

dalekém

Hongkongu.

Při

výběru z nabídky až tří tisíc třpytivých kousků je k dispozici odborný

klenotnická

společnost s 20letou tradicí ALO diamonds vytváří smyslné šperky v pestré škále originálních

Šperky ALO diamonds zakoupíte v síti exkluziv-

designů

personál, samozřejmostí je špičkový servis, celoživotní záruka proti

vypadnutí

kamene,

certifikát ověřující pravost a původ kamene ne-

a velikostí, zdobené

závislým

třpytivými draho-

znalcem.

soudním

ALO DIAMONDS – KLENOT, KTERÝ V SOBĚ SNOUBÍ VĚČNOU KRÁSU I TRVALOU HODNOTU... Prsten ALO Royal Flower,

bílé 18kt zlato, 433 diamantů

Náhrdelník ALO Iolanda, bílé 18kt zlato, 498 diamantů

www.alo.cz

PRAHA – OC CHODOV, OC NOVÝ SMÍCHOV, OC ČERNÝ MOST / BRNO – OLYMPIA / OSTRAVA – FORUM NOVÁ KAROLINA BRATISLAVA / KOŠICE / MIAMI / HONGKONG

ALO_ZEN_2015_05_1.indd 1

5/4/15 2:17 PM

PRAŽSKÝ CHODEC

7EDM tipů na skvělá místa Připravila Viola Černodrinská Ilustrace Tereza Kovandová

PETRA PROTI CHRÁPÁNÍ

KRÁLÍK V RÁDIU

Vodičkova 39, Praha 1

Charkovská 18, Praha 10

Jste-li muž a stydíte se zajít na kosmetiku, nebo jste-li žena a váš muž chrápe, v Petra Clinic nabízejí pro muže jemné pleťové ošetření, masáže nebo program proti chrápání.

Ve Vršovicích vzniklo nové místo pro rodiče a jejich ratolesti. Kavárna má dětskou hernu, která je oddělená skleněnou stěnou, nabízí domácí koláče a menu jídel připravených s ohledem na jemnější dětské chutě.

LIU JO

Rytířská 22, Praha 1

Italská značka Liu Jo otevřela další pražský obchod a představila letní kolekci. Prodyšný denim, šmrncovní kabelky i hedvábné kousky s prošíváním můžete najít přímo v centru Prahy v Rytířské.

LETNÍ AKADEMIE

PURO ZMRZLINA

U Akademie 4, Praha 7

Pražská AVU nabízí 18. až 28. srpna žákům základních škol intenzivní prázdninový kurz rozvíjení výtvarného vnímání jako přípravu na střední umělecké školy. Uzávěrka přihlášek v červenci.

Na Hrobci 1, Praha 2

Na břehu Vltavy se otevřela zbrusu nová vynikající zmrzlinárna Puro, která nabízí pravé italské gelato. Zkuste třeba po domácku vyrobené fíkové nebo rybízové.

MÍCHANÉ KOGO

Václavské nám. 43, Praha 1

Doba, kdy se vlasové studio postará i o vaše tělo, už je tu! V Bomton Power Concept se můžete svěřit do péče trenéra a výživového poradce Radka Pajiče.

06ZEN

Kogo Havelská si ke dvacátému výročí své existence nadělilo nový industriálně laděný interiér, večerní DJs party, nové menu a nabídku míchaných drinků.

▼ Inzerce A141014341

Havelská 27, Praha 1

PRO VLASY I TĚLO

sloupek

Láska je všude, věděli Ježíš, Gándhí i Richard Curtis, režisér Lásky nebeské. Jak je to s ní teď?, ptá se Jan Bílý.

„Než se dostaneme k lásce, tečou často slzy vzpomínek, otevírají se dřívější zranění, bojíme se samoty. Případně se svíjíme žlučníkovou, ledvinovou nebo psychickou kolikou.“

a naopak. To možná bude příčina oné nezměrné touhy našeho světa po penězích, které jsou často náhražkou lásky. Jenže na rozdíl od peněz není láska směnitelná, nelze ji zúčtovat, vyměnit za hodinky, auto nebo stavební pozemek, je nemožné ji vyčíslit, ani ji nejde uložit někam na bezpečné konto ve Švýcarsku. Na lásku prostě není spoleh. Ostatně, na peníze poslední dobou už také moc ne... Ve svém květnovém opojení tedy končím doporučením zakládat anarchistické buňky lásky, kroužky lidské nádhery a uzly pozitivní deviace. Já vím, zní to příšerně pozitivně. Ale když jsem odjížděl z  onoho na začátku zmíněného zahraničního semináře, honily se po horizontu nad zeleným žitem tak nádherné mraky, že mi vzaly dech. Připomněly mi tu nejfantastičtější pohlednici odněkud z Thajska nebo fotku Amazonského pralesa. A rašící žito, které se kývalo ve větru, bylo prostě krásné. I  to je láska. Skeptik ve mně by dříve řekl: „Příšerná monokultura, žádná šance pro motýly.“ Ale z pohledu bakterie nebo mravence je monokulturní pole docela prales. Jistě, svým rozpínáním jsme toho už dost vyhubili a stále ještě hubíme. Ale pokud se na svět podíváme očima lásky, odpadne nějak náš skepticismus a my začneme vidět lásku i tam, kde ostatní vidí chyby, problémy, smrt. Na jednom babylonském reliéfu napadá v rákosu tygr mladého chlapce. Vyplašené kachny odlétají v okamžiku, kdy se šelma dostává k hrdlu člověka, jenž se ovšem zdá jakoby srozuměn. Kromě boje a  umírání zachytil totiž umělec také nesmírnou harmonii mezi všemi zúčastněnými, tu kosmickou hru láskyplného odevzdání, dávání a  braní. Láska je všude...

Jan Bílý

P. S. Autorův blog najdete na janbily.blogspot.cz. Více také na jeho stránce www.konstelace.info. Jeho poslední kniha se jmenuje Vidím v tobě Boha, vidím v tobě Bohyni!.

8ZEN

Foto Shutterstock

L

ove generation se jmenuje jedna skladba na mém už hodně v letech se nacházejícím CD od U96. Asi každá generace měla své idoly a výrazy lásky – sedmdesátá léta flower power, osmdesátá spirituálního sex-gurua Osha, devadesátá srdíčko na Hradě a  nultá léta zase Love Parade v  Berlíně, extázi a  techno-víkendy někde na louce, které byly sporadicky ukončovány masivním výskytem zahelmovaných policejních sborů. A jak je to s láskou teď? Nedávno jsem byl na jedné esoterní akci v Čechách, kde na konci všichni účastníci tancovali v  jakémsi kruhu a  zpívali Láska, láska, láska, mnozí pak Laska, laska, laska, neboť polovina z  nich byli cizinci. Vedoucí semináře, peruánský šaman, předtím prohlásil, že v  Česku se nalézá současné centrum lásky a  duchovna. Přiletěl na letiště Václava Havla a asi se moc nepohyboval v pražských tramvajích nebo na dé jedničce; to by si možná nebyl až tak jistý. A přesto – stále si myslím, že láska je nejpodvratnější, tedy vlastně nejtransformativnější síla v  naší společnosti. A  tím se stává, pokud ji nějaký Adolf, Josef Vissarionovič nebo Kim nezneužije k obludnému kultu, opravdu revoluční silou v Galaxii. To věděl už Ježíš, Gándhí a Richard Curtis, režisér Lásky nebeské. Tam se říká: „Love is everywhere.“ Jasně, láska je všude, jen je často překrytá očekáváním. A očekávání se má k lásce asi jako Babiš k láskyplnému neulpívání na statcích, voliči ANO mi snad prominou. Když čekám na to, až někdo svoji lásku dokáže, až udělá to, co si přeji, jsem v pozici malého dítěte. A to se v mnoha případech také nedočkalo. Proto také, než se k lásce dostaneme, tečou často slzy vzpomínek, otevírají se dřívější zranění, bojíme se samoty. Případně se svíjíme žlučníkovou, ledvinovou nebo psychickou kolikou. Na jednom semináři peněžních konstelací kdosi pravil, že vidí dvě hlavní měny. Jedna měna jsou peníze a druhá měna je láska. Jsou lidé, kteří se zaměřují na jednu a  opomíjejí druhou měnu,

▼ Inzerce A141010336

Planeta

A DIFFERENT KIND OF STORE

VYKROČTE DO JARA STYLOVĚ

Náměstí Republiky 8, Praha 1 | www.od-kotva.cz | Facebook: OD Kotva Kotva_image2015_Inzerat_Zen_210x270.indd 1

7.4.2015 11:06:13

KOSMETIKA Ochranné tělové mléko Aesop s SPF 50, 150 ml za 930 Kč, Ingredients, Jáchymova 2

Sprej na vlasy s efektem mořské vody Sachajuan Ocean Mist, 150 ml, 600 kč, Bomton studia

Parfém s květinovou vůní See by Chloé 50 ml, 1750 Kč, v parfumériích Sephora

Pudrová tvářenka Douglas, 279 Kč, v parfumériích Douglas

Ledové kostky Anne Semonin pro rozjasnění pleti, dávky po 8 ml, cena v salonu Laboratory, Elišky Krásnohorské 7

Lak na nehty Guerlain Ocean Blue, od 670 Kč, v parfumériích Sephora

LETNÍ VÝBAVA Ledové kostky, hydratační péče, hyaluronové sérum, krém po opalování.

Parfém Panorama s myrhou a pryskyřicí, 50 ml, 2490 Kč, v parfumériích Fann

Hydratační péče s barevným pigmentem Giorgio Armani Crema Nuda, 4 950 Kč, ve vybraných parfumeriích

010ZEN

Připravila Viola Černodrinská

Chladivý gel-krém po opalování s jogurtem, 150 ml, 535 Kč, Korres, OC Nový Smíchov

▼ Inzerce A151004550

Hyaluronové sérum Éminence s jahodou a rebarborou na zklidnění pleti, 30 ml, 1320 Kč

HUGO BOSS International Markets AG Phone +41 41 72 73 800 www.hugoboss.com

Praha 1 BOSS Store Na Příkopě 6 Praha 6 BOSS Store Letiště Václava Havla Praha, terminál 1, odletová hala A Praha 6 BOSS Store Letiště Václava Havla Praha, terminál 2, odletová hala C

inzerce_S15SR_BW_003_210x270mm_ZEN.indd 1

29.4.2015 13:16:38

ZENOVé SPORTY

Jaká je chůze po ranní rose, po rozpálených kamenech a vlhkém písku? Možná už jsme to dávno zapomněli...

12ZEN

Bosé nohy v parku ZEN velí, pojďme se zout! A vyběhněmež do světa! Náhle budeme mít o jeden smysl navíc. A o nějaké ty zdravotní problémy méně. Vždyť asijská medicína už dávno s chodidly pracuje jako s mapou těla. Text Viola Černodrinská l Foto Jakub David

V

yzbrojen zimním kabátem, lahví whiskey a  kufrem odchází advokát Paul, hlavní hrdina komedie Bosé nohy v parku, po hádce se svou roztomilou hysterickou ženuškou z  domova. Po pár hodinách strávených na lavičce v parku je úplně na mol, a když jej konečně jeho žena najde, do krve se pohádají. Jako symbol revolty si pak Paul slavnostně sundá boty. Je leden a mrzne. Náš hrdina ale cítí úlevu. Je volný. Jaká je asi chůze po ranní rose, po rozpálených kamenech a  vlhkém písku? Nebo po mechu? Možná už jsme to dávno zapomněli, a v nejhorším případě jsme to nikdy nezkusili. Některé matky svou úzkostí nad špinavým městským prostředím ochudí děti i o tento přirozený zá-

žitek. Když Jaroslav Dušek přišel na tiskovou konferenci šperkařky Jitky Kudláčkové bez bot, vzbudil udivené pohledy mnoha hostů. Byla to jedna z těch nóbl akcí, kde se každý ve víře v etiketu uprostřed horkého letního dne potil v  uzavřených botách a  naškrobených šatech. A on si dovolí přijít bos?! Ve skrytu duše jsem mu záviděla! Jarda Dušek ale není jediný umělec, který nemá rád boty. Jdete-li se podívat na hereckou zkoušku do divadla, poměrně často bývají herci bosí. „Lépe se pak soustředím, víc mě toho napadne,“ říká o  zkoušení bez bot moje sestra Sandra, studentka herectví na DAMU. Současní moderní tanečníci také upřednostňují tanec naboso. „Když tančím, musím cítit všechno. Tlukot srdZEN13

Tradiční medicína spojuje místa na chodidle s orgány. Vyzkoušejte to na sobě sami! Hlava/mozek Podvěsek mozkový Hrdlo Nos Krk

Zuby/dutiny Oko Ucho

Krční páteř

Trapéz

Štítná žláza

Podpaží

Jícen Solar plexus Bránice Žaludek Nadledviny Slinivka Dvanácterník Bederní obratle Močovod Močový měchýř Konečník Křížová kost

Hýžďová oblast

Plíce/hrudník Srdce Paže Rameno Játra Slezina Loket Ledvina Kyčelní kloub Tlusté střevo Tenké střevo Ischias Koleno

ce, myšlenky, pot, vzduch, vodu i zem. Vše mi dává energii a důvod k pohybu. Přímý kontakt se zemí mi dává jistotu. Vím, kde jsem, cítím, jestli je zem chladná, nebo teplá. Tohle všechno hraje roli v  tom, jak pohyb vypadá. Nohy bez bot jsou jako další pár rukou. Díky nim se orientuji v prostoru, i když jej třeba úplně neznám,“ říká tanečnice Marta Sobotková. Legendární zpěvačka Patty Smith koncertovala často bosá, známá je tím i  severská zpěvačka Björk, Joss Stone nebo u nás Věra Bílá.

Na rozdíl od výběru kalhot je výběr bot vždy zásadní zdravotní otázkou. Celé naše tělo je pokryto akupresurními drahami a body. Chodidla mají víc než sedm tisíc nervových zakončení a východní medicína tradičně pracuje s chodidly jako s mapou vnitřních orgánů. Na našich chodidlech se totiž nachází různé množství plošek a bodů, které jsou nervo14ZEN

vými reflexy propojeny s určitou částí těla nebo konkrétním orgánem. Reflexní masáž chodidel je dostupná každému člověku libovolného stáří, neboť ji provádíme sami sobě nebo sobě navzájem. Díky ní si můžeme ulevit od akutní bolesti, zmírnit v  těle napětí a  pomoct může i při léčbě dlouhodobých chronických onemocnění. Masáži by mělo vždy předcházet pohlazení chodidel a jejich prohřátí v obou dlaních, díky čemuž se chodidlo ocitne v toku energie. Některé reflexní plošky bývají citlivější, rozhodně je tedy nemačkejte silně. Stačí ona místa ze začátku jen hladit a  pak velmi jemně mačkat. Bolestivost daného místa může znamenat, že jemu odpovídající orgán nebo část těla není energeticky úplně v pořádku. Postupnou masáží reflexní plošky vždy po dobu zhruba 15 až 20 zmáčknutí příslušný orgán nebo část těla posilujte. Provedete-li to tak opakovaně několikrát denně, bolest může po čase zmizet. Prožíváte-li právě napjatější období, zkuste si v jedné třetině nohou nahmatat malou prohlubeň. Ďolíček najdete tak, že ohnete všechny prsty směrem k nártu a pak směrem k patě. Prožíváte-li napětí a  stres, bývá toto místo citlivé. Chvíli jej jemně masírujte, bolest by po chvíli měla ustoupit. Cvičením obnovujete vnitřní rovnováhu a upouštíte přebytečnou energii z těla. Došlapovat na špičku! Chodidlo nese váhu celého těla a  je dokonalým nástrojem k pohybu. Má 26 kostí, 33 spojů, 12 šlach a 18 svalů, které jsou připravené tlumit jakýkoliv náraz. Odborníci na lidské nohy a jejich klenbu se v současné době shodují, že chůze naboso je klíčová už pro děti a celkově vede k  menšímu počtu zranění dolních končetin. „Velká část úrazů nohou a kolen je způsobena tím, že lidé běhají v botách, které nohy ve skutečnosti oslabují,“ tvrdí profesor evoluční biologie člověka na Harvardově univerzitě Daniel Lieberman. Běžecké boty mají dnes zvýšenou a  odpruženou patu, zpevněnou podporu pro klenbu a třeba i mechanismus na odvod potu. Podle Craiga Richardse z Newcastleské univerzity v  Austrálii doposud neexistuje důkaz, že by takové boty pomáhaly v  prevenci zranění dolních končetin. Naopak. Na serveru nohynaboso.cz se dočtete, že podle statistik běžecké federace se každoročně zraní přibližně 65 až 80 procent všech běžců. Když se Etiopan Abebe Bikila objevil v roce 1960 na letních olympijských hrách v Římě bos a vyhrál maraton, vzbudil rozruch. Nikdo jiný bez bot neběžel. „Do roku 1972, kdy byla vyvinuta moderní sportovní obuv, lidé běhali na tenkých podrážkách, měli silnější chodidla a vyskytovalo se výrazně méně zranění kolen,“ dodává profesor Lieberman. Teď, ve věku stále novějších

Foto www.pbfr.cz

Reflexní mapa chodidel

Foto www.pbfr.cz

a novějších technologií, čelíme velmi prosté výzvě – nechat své vymakané tenisky doma. „Boty s tvarovanou vložkou způsobí, že nám chodidlo zleniví a  ochabnou svaly, které používáme při chůzi bosky. Když není chodidlo ve správném postavení, hroutí se jeho klenba, kolena se vtáčejí nebo rotuje celá pánev do stran. Následkem toho si různě ulevujeme – hrbíme se či předsouváme pánev,“ dodává tanečnice Marta. „Čím méně toho noha sama o sobě vnímá, tím méně toho dokáže sama kompenzovat. Neumí reagovat na odchylky při chůzi typu nerovný povrch, schod, zakopnutí a  kompenzuje si to někde výš v těle,“ říká jeden z nejproslulejších fyzioterapeutů v Praze Tomáš Rychnovský.

Než se ale rozhodnete sundat boty a vyběhnout ven, zkuste si nejdřív chůzi naboso nanečisto, v  teple domova. Běhat bez bot znamená běhat přes špičku, do které se při každém kroku opíráte a která vás odráží; pata se v tomto případě země dotýká jen velmi zlehka. Kroky jsou tím pádem kratší než v běžeckých botách, ve kterých dopadáte celou vahou na patu, což rezonuje celým tělem a právě z těchto nárazů pak vznikají zdravotní problémy. Bojíte-li se po několika letech, možná i  desetiletích začínat s  během naboso, nemáte důvod. Podle Tomáše Rychnovského se tělo dokáže časem vytrénovat. Citlivost kůže a svalová schopnost reagovat se dá zlepšovat, jen musí člověk začí-

Ach, ten vyhřátý asfalt: Na Prague Barefoot Runu se už loni seběhli bosonozí přátelé. Při běhu naboso (ale i v botách) je důležité našlapovat na špičky. Hodně se tím zmírňují otřesy kloubů.

Inzerce A151001259

Lékař Tomáš Šebek (vepředu v šedivých kraťasech) běhá naboso i Pražský maraton. Střepů se nebojí, je jich prý málo a on dává pozor, kam šlape. „Běh je svoboda a svoboda je v běhu,“ říká Tomáš Šebek (38), chirurg, traumatolog a člen Lékařů bez hranic. Sice je to Pražák, ale vyrůstal na Šumavě, kde se zouval, jak jen mohl. „Teď na starší kolena mě napadlo, že bych se mohl zouvat i při běhu za barákem v lese. A zjistil jsem, že bosá noha je vlastně šestý smysl.“ Jak dlouho běháte bos? Dva roky. Minulý rok jsem navíc začal trénovat v zimě na Pražský maraton, který jsem běžel po boku velkého bosoběžce Reného Kujana. To je můj běžecký vzor. Jeho trojí oběhnutí Islandu bylo naprosto impozantní! Jak reagovaly vaše nohy? Zvykly si brzy. Nijak příliš mi nezhrubla kůže, spíš naopak. Přestaly mi vadit kamínky a větvičky, ale pořád ještě zápasím s kopřivami a maliním. Bylo pro mě překvapením, že mě úplně přestaly bolet achillovky. Než jsem se zul, pečlivě jsem si vybíral běžecké boty, ale vždycky mě nakonec začaly bolet šlachy. Naboso vůbec. Běháte úplně jiný styl a podle mého soudu jste k vlastní noze mnohem přátelštější. Kromě toho je to skutečný šestý smysl. Najednou si uvědomíte, jak příjemná je rosa v trávě, jak teplý umí být asfalt, jak mazlavé bahno. A protože běhám i po loukách s kravinci, občas si vyzkoušíte, jaké je to štěstí, šlápnout naboso do lejna. Co je hlavní výhodou běhu naboso? Vezmu-li to pragmaticky, je to levné. A podporuje to nožní klenbu a posiluje svaly, o kterých v obuté botě ani nevíte. Možná bych si i zaspekuloval, že to může vyhovovat lidem, kteří trpí vadným držením páteře. Tou největší výhodou je, že vás to baví.

16ZEN

Běháte i v zimě bos? Když není sníh, dá se běhat naboso jako kdykoliv jindy. Pokud sníh napadne, hodně to zebe. Většinou mi na prvních kilometrech zbělají prsty, ale pak se ty cévy znovu otevřou, a pokud běžím trochu tempem, na konci běhu mám nohy téměř teplé. Každopádně je to legrace a něco, co by vás v životě nenapadlo, dokud to nevyzkoušíte. A co strach z ostrých předmětů, třeba ze střepů? Sice je lepší běhat v přírodě, nemusíte se ale bát ani ve městě. Obava ze střepů je zcela zbytečná. Bývá jich velmi málo, a navíc si při bosém běhání dáváte více pozor, kam šlapete. Mimochodem to je základní mechanismus ochrany před zraněním. Jako zcestovalý člen Lékařů bez hranic máte přehled o tom, jak se kde lidé obouvají… Myslím, že většina lidí na planetě chodí bosa. V rozvojové části světa, která má ještě ke všemu příhodné klima, je bosá noha standardem. Na Haiti a v Afghánistánu, kde jsem byl delší dobu, se lidé obouvají, ale umí chodit i naboso. Obuví na Haiti se ale myslí žabky, které si někdy vyřežou i z ojetých pneumatik. 5. září se v Praze koná Prague Barefoot Run. Poběžíte? Pokud mi to vyjde, rád si ho zaběhnu. Raději ale běhám neorganizovaně. Když běžím organizovaně, většinou tím vyjadřuji nějakou podporu. Proto jsem letos běžel Pražský maraton za Lékaře bez hranic, které považuji za nejlepší humanitární organizaci na světě, co se poskytování profesionální lékařské péče týče!

nat postupně. „Pokud sedíte denně osm hodin u  počítače a  pak si zátěž z  kanclu jdete kompenzovat během ,natvrdo‘, mohou být nakonec vaše problémy ještě horší. Já běhám dvakrát týdně zhruba hodinu, z toho se 5 až 10 minut rozcvičuji a  měřítkem optimální zátěže je pro mě fakt, jestli ještě mohu mluvit. Pokud ano, tak běhám správně a tělo zbytečně nezatěžuji. Člověk se navíc musí naučit nohy vnímat, dívat se na jejich postavení. Spousta běžců běhá nesprávně a nohy mívá tím pádem stočené do x,“ dodává Tomáš. Pospíchej pomalu Zkusit běh naboso můžete nejprve v parku na travnatém povrchu. Nejlépe v  takovém, kam nemohou psi. Něco jako městský štěrk nebo nerovnosti v lese budou ze začátku pro vaše nohy poněkud nepříjemné. Běh naboso lze kombinovat s během v pětiprstých sportovních botách připomínajících spíše ponožky, které vás svou třímilimetrovou podrážkou částečně izolují od bolavého povrchu. Vaše kůže si časem zvykne a na některých místech lehce zrohovatí, takže boty budete moct sundat. Neběhejte ze začát-

Boty s tvarovanou vložkou způsobí, že nám chodidlo zleniví a ochabnou svaly. ku sáhodlouhé okruhy, to by vás mohlo ochromit na pár dalších dnů. Jděte do parku, kousek uběhněte, jak jste zvyklí, tedy v botách, ty si po chvíli sundejte a běžte chvíli bosky, pak si boty opět nazujte a takhle to dělejte několik dní, než si vaše nohy zvyknou. „Když začínají lidé běhat bosky, mívají bolesti okolo kotníků, začínají jim spínat jiné svaly, než na které byli zvyklí v botách. Většinou ta bolest ale tak po dvou týdnech zmizí,“ dodává Tomáš Rychnovský. Někteří vědci se domnívají, že člověk nechodil bos už před 40 tisíci lety, dalo by se tedy říct, že chůze bosky nám vlastně není přirozená. Jenže ještě na začátku 20. století nebyla obuv tak promyšleně odpružená jako dnes a  plošky nohou jistě nebyly tak měkoučké a bez známek zrohovatělé kůže. Čtenáře ZENu nenabádáme k vyhození všech párů bot, ale k pečlivému zvážení, zdali je na některé aktivity nemůže nechat stranou. Na rozdíl od hezké kabelky je otázka výběru bot vždy otázkou zdravotní. Na jejich koupi tedy nešetřete. A chcete-li variantu nejzdravější a úplně zadarmo, choďte bosky! Je to to nejlepší, co pro nohy, které vás ponesou celý váš život, můžete udělat. A  jak říká tanečnice Marta: „Nohy bez bot jsou jako další pár rukou. Jsem blíž svým kořenům. Blíž zemi.“

Foto David Šantora

Běžec bez hranic

Foto David Šantora

▼ Inzerce A150000724

▲ Inzerce A151004780

zenové sporty

V maratonském s A d é l a Č á p ová

18ZEN

m soukolí

V New Yorku uspěla jako modelka, vystudovala „výživovou“ školu, působí jako koučka a píše blog o běhání, které nazývá pohyblivou meditací. I když v rozhovoru pro ZEN přiznává, že někdy tělo týrá až moc. Text Viola Černodrinská l Foto Lucie Robinson

B

ěhání  jsem původně neměla  ráda,“ říká Adéla Čápová. Dnes je tato známá jednatřicetiletá modelka, která fotila kampaně pro značky Wonderbra, Chanel, Agent Provocateur nebo pro návrháře Roberta Cavalliho, vystudovanou trenérkou a  nutriční poradkyní. Aby se udržela v  psychické i  fyzické kondici, běhá. Běh nazývá pohyblivou meditací a píše o něm i na svém blogu themodels­office.com. Pár dní před naším setkáním přiletěla z  New Yorku, kde už šest let žije. Adéla se stále usmívá a ochotně pózuje fotografce i přesto, že momentálně sejde schody jen pozadu. O den dříve totiž uběhla maraton. „Běh je úžasný sport, potřebujete jen tenisky a město. Celý svět je vaší tělocvičnou,“ říká Adéla o své oblíbené činnosti. Začátky ale rozhodně nebyly jednoduché. „Nebyla jsem schopna bez přestávky běžet déle než 15 minut. Ale pustila jsem se do toho naplno a po pár měsících úporné snahy jsem si uvědomila, že se na běh pokaždé těším. Časem jsem  přestala mít rýmy nebo chřipky. Byla jsem schopná v práci udělat dvakrát tolik  než  předtím. Běhání  mi výrazně zlepšilo kvalitu života, aniž bych si toho zpočátku vlastně všimla.“

Jak často chodíte běhat? V uplynulých šesti měsících jsem se připravovala na maraton, takže jsem vyběhla tak pětkrát týdně a v neděli mě vždy čekala trať dlouhá 21 až 32 km. V  průběhu týdne však běh střídám ještě s  jinými sporty. Člověk se má snažit své tělo neustále překvapovat, aby příliš nezpohodlnělo a aby opakováním týchž pohybů nebyly přetěžovány stále stejné svaly.   Spousta lidí běhá, protože běhat může každý. Kvůli tomu mají pak někteří zdravotní problémy. Buďto volí špatnou techniku, nebo se během trápí dlouhé hodiny ve snaze zhubnout. Jak podle vás běhat zdravě? Podle mého názoru to může zvládnout každý. Je třeba ovšem překonat počáteční pohodlnost a  strnulost. Pokud  člověk běhá  jen proto, aby zhubl, je vhodné přidat i  umírněné posilování s  činkami nebo pilates.  Běháním se brzy dostaZEN19

Po maratonu jsem si řekla: Už nikdy! Ale dva dny nato jsem se přihlásila na další.

vůle. Tělu se nechce a ani po tolika trénincích si nehodlá zvyknout. Na takové délky běžeckých tratí nejspíš nejsme stavění. Kratší běhy, půlmaratony a jim podobné jsou určitě lepší nápad. Přesto maratony běháte. Pro mě představují jednoznačnou výzvu, i když to vlastně primárně nebyl můj cíl. Minulý rok jsem chtěla  své  běžecké  úspěchy zakončit  pořádným závodem, a  proto jsem se rozhodla pro pražský maraton. Měla jsem v plánu uběhnout jeden maraton a tím skončit. Bezprostředně po doběhnutí si člověk  řekne: „Už nikdy!“ Dva dny nato jsem už ale byla přihlášená na další dva. Člověk zapomene na krušné chvíle a krize a odnese si jen to dobré. A pak ten adrenalin, endorfiny... Letos mě oslovili přímo zástupci Volkswagen Maraton Praha s myšlenkou, abych se stala patronkou projektu Women’s  Challenge, který  motivuje  ženy k běhání. Taková věc se nedala odmítnout! Plánujete další závod? Za čtyři měsíce mě čeká stejná výzva v New Yorku. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala do „maratonského soukolí“ a jaksi nemůžu ven. Díky nepopsatelné atmosféře a neskutečnému osobnímu zážitku se mi z něho ven zatím ani nechce.

Adéla ví, že její tělo ani po tvrdém tréninku nechce běhat víc než třicet kilometrů. Styling Ruth Make-up Eliška Matějková

nete do své ideální váhy a pak už ji jen udržujete. Nicméně z osobní zkušenosti vím, že čím více budete běhat pro radost a zapomenete na hubnutí, tím rychleji půjde váha dolů. Co když nás po nějaké době začnou bolet kolena nebo kyčle? V případě zdravotních problémů je samozřejmě potřeba poradit se s odborníky. Například já jsem si bolest kolenou způsobila  nesprávným  běžeckým stylem. Jak mi můj trenér poradil, stačilo se srovnat do osy a problém zanedlouho zmizel.  Maraton je dnes masovou záležitostí. Je to ještě vůbec zdravé, uběhnout v jednom zátahu 42 kilometrů? Já  sama nejsem přesvědčena,  že takto dlouhá trať je zdravá. Potvrzuje mi to i můj organismus. Nezáleží na tom, kolik jsem toho naběhala, kolik pětatřicetikilometrových tréninků jsem absolvovala. Vše nad 30 km je doslova vydřeno silou

20ZEN

Vystudovala jste prestižní Institute for Integrative Nutrition. Co by měl běžec ideálně jíst před tím, než jde běhat, a co by si měl dát bezprostředně po běhu? Každý člověk je bio-individuální a  pro každého platí něco jiného. Během práce s klientem strávím společně i několik týdnů, než zjistím, co jeho tělo vyžaduje. Já mám osvědčený nutriční plán, který neměním. Den před závodem začínám ráno ovesnými vločkami vařenými ve vodě s troškou medu. Mléko bych určitě nedoporučovala, je ho lepší vynechat několik dní před maratonem. Zahleňuje, běžet a  ,chrchlat‘ není nic příjemného. K obědu si pak dám celozrnné těstoviny, které jsou pro svůj vysoký obsah karbohydrátů něco jako běžecké palivo. Večeřím pak něco lehkého, třeba salát s  rybou nebo kuřecím masem. Dvě hodiny před startem si dám banán a nápoj s obsahem polysacharidů. Pít dostatečné množství vody je důležité, nepřepít se je však důležitější. Jsou v New Yorku nějaké trendy v běhání, které k nám ještě nedorazily? Myslím, že na žádné výjimečné trendy v  New Yorku nenarazíte, běhání je tam spíše součástí životního stylu a tento trend se během posledních let dostal i do Čech.   Zkoušela jste někdy běh naboso? Zatím jsem neměla dost odvahy. Každopádně krátce se proběhnout naboso v trávě je ten nejlepší pocit, co může být!

ZENOVÉ SPORTY

Na běžeckých GPS hodinkách řady TomTom Runner vidíte díky extra velkému displeji klíčové statistiky běhu. K dalším funkcím patří například vibrační upozornění, které signalizuje odchylku z optimální tepové frekvence. Cena 3649 Kč, www.tomtom.com

Dámské tílko Abisko Trekking Top má v sobě zabudovanou podprsenku a je vyrobené z lehkého a pružného materiálu, který dobře odvádí vlhkost. Cena 1690 Kč, www.fjallraven.cz

Lehká pánská větru odolná sportovní bunda Kilpi Jack je vhodná pro jakýkoliv aktivní sport. Bunda se navíc dá sbalit a strčit jednoduše do kapsy a je opatřena i reflexní částí. Cena 1399 Kč, www.kilpisport.com

Koupíte-li si dva produkty vlasové kosmetiky Label.m z řad Create nebo Complete, dostanete k nim sluneční brýle, vytvořené ve spolupráci s britským navrhářem Jean-Pierre Braganzou. www.labelm.cz

RUN, BABY, RUN

Běžecké hodinky s vibrátorem, lahev s filtrem, dámské tílko s podprsenkou, boty five fingers a energetické tyčinky Chimpanzee.

Recyklovatelná lahev na vodu Bobble má uhlíkový filtr, který vodu čistí přímo při její konzumaci. Nemusíte si tak denně kupovat vodu v plastových lahvích a ušetříte peníze i přírodu. Cena 290 Kč, 0,55 litru, www.urbanlux.cz

Připravila Viola Černodrinská

Nátepníky z vysoce savého froté materiálu jsou vhodným doplňkem snad pro každý sport. A kde by bez nich byli tenisti! Sada 199 Kč, www.adidas.cz

Rozhodli-li jste se začít běhat v minimalistických botách s podrážkou tenkou 3 mm, zkuste boty Vibram FiveFingers. Cena od 2000 Kč, www.vibram.com

Pánské šortky Craft Focus Race s reflexním ošetřením jsou určené na běh a jiné aerobní aktivity. Jejich součástí jsou i vnitřní slipy z polyesteru. Cena 890 Kč, www.craft.cz

Energetické tyčinky čistě rostlinného biopůvodu tuzemské výroby jsou vhodným chuťovým doplňkem pro sportovní nadšence. K dostání jsou v různých kombinacích, například datle s čokoládou nebo červená řepa a mrkev. Cena od 39 Kč, k dostání v bioprodejnách

Sportovní podprsenka Lindex s překříženými ramínky dobře odvádí pot a je k dostání ve více barevných variantách. Cena 399 Kč, www.lindex.com

ZEN21

zenové sporty

Martin daněk

Kouč, který neřve Sportovní prostředí vychovává spoustu nesebevědomých jedinců. Jeden muž to ale hodlá změnit. Jak? Nechá děti dělat, co chtějí! ZENový dopisovatel a sám trenér mládeže Martin Zika píše o jednom fotbalovém koučovi, který by mohl v českém sportu udělat revoluci jako J. A. Komenský... Foto Kiva

P

řihraj!“ – „Střílej!“ – „Kam běžíš, co to děláš, tys neslyšel?“ – „Tak střílej přece! To snad není pravda, ty jsi dřevák!“ Připadá vám to povědomé? Ano, podobné výlevy trenérů (i  když v  tomto případě by slovo trenér mělo být spíše v  uvozovkách) v  dětských kategoriích bohužel můžeme na tuzemských sportovištích slyšet často, lhostejno, zda jde o  fotbal, florbal, hokej či třeba basketbal. Podle některých odborníků má tento přístup k  dětským sportovcům, nazývaný joystick, naprosto zhoubné následky. Jde o  princip, kdy trenér už nejmenším dětem nutí svou představu, co přesně a jak mají na hřišti dělat. Výsledek? Nesamostatní a  nesebevědomí sportovci s  nerozvinutou hráčskou tvořivostí. Je více než pravděpodobné, že se takto neprojevují pouze na hřišti, ale i  v  životě. V  dětských kategoriích možná vyhrávají, protože od trenéra dostávají prakticky každou vteřinu pokyny, jak se mají na hřišti chovat. V dospělosti už ale nezvládají improvizovat a rychle reagovat na neustále se měnící vývoj hry. 22ZEN

„Trenér by měl věřit tomu, že hráč je schopen si odpovědi najít sám a že dokáže jít sám vlastní cestou.“

Andit, suscipit venim quis nisl ullutpat wis nos nim quipsustrud magna faci ercil ex elenim vercili smolut adio dolore magna commy nit luptat, velenim

ZEN23

Koučingová metoda upravená pro sport Martin Daněk začínal jako fotbalista, ale postupem času si uvědomil, že se začíná bát chodit na tréninky, aby něco nepokazil. A tak s fotbalem sekl. Zároveň ho to nakoplo k trenérské kariéře. Se svými kolegy Jiřím Vorlickým a Luďkem Procházkou sportovnímu prostředí přizpůsobili základní principy koučinku. Jejich společným dílem se stal He-Art: Program budoucnosti, v rámci kterého školí sportovní trenéry. Program stojí na těchto pojmech: „H“ jako humanity, tedy lidskost, „E“ jako experience, důraz na vlastní zkušenost, „A“ je autonomy, tedy samostatnost a odpovědnost sám za sebe, „R“ jako vnímání reality toho, co se opravdu děje s mým tělem a kolem mě, a „T“ je trust, tedy důvěra, a konečně „M“ coby mastery, mistrovství, snaha o vnitřní dokonalost. Martin Daněk a Jiří Vorlický jsou rovněž zakladateli projektu Žijeme hrou.

24ZEN

Když jsem jako trenér začínal jezdit s  malými dětmi po florbalových turnajích, pohled na řevem zarudlého trenéra soupeře, který vyštěkával jeden pokyn za druhým a své svěřence každou chvíli káral, ve mně vyvolával ambivalentní pocity. Jednak mi přišlo, že dětem to musí být nepříjemné a  o  nějakém prožitku a  radosti ze hry u nich nemůže být řeč. Ale zároveň jsem cítil jakýsi nepříjemný tlak. Jako kdybych je tím, že jim neustále nedávám pokyny, o něco ochuzoval a oni pak kvůli mně prohrávají. Naštěstí jsem ale při hledání správné cesty objevil několik osobností, jež lze v českém prostředí označit za průkopníky. Nechat malým sportovcům volnost při řešení herních situací je podle nich to nejlepší, co pro ně trenér může udělat. A  nejen z  hlediska jejich sportovního vývoje. Dnes se totiž stále jasněji ukazuje, že honba za okamžitými tabulkovými úspěchy jdoucí ruku v  ruce s často až vojenským způsobem řízení je pro děti brzdou nejen z hlediska jejich sportovní výkonnosti, ale i  běžného života. Jedním z  výše zmíněných průkopníků je pro mě Martin Daněk, fotbalový trenér mládeže a  osobní trenér vrcholových fotbalistů. Martin se věnuje zejména propojování koučinku, sportovního tréninku a  nových vědeckých poznatků o  spojení mysli a těla. Tvrdí, že sportovní prostředí je dnes už tak zdegenerované, že musí přijít ozdravení. „Běžné je, že trenér pro hráče připravuje různá cvičení na tréninku, na zápasy pak strategii, taktiku atd. A hráči se snaží splnit to, co po nich trenér chce. Na základě toho očekávají, že budou buď chváleni, nebo kritizováni,“ začíná Martin Daněk svou exkurzi. Oproti tomu koučink a princip uvědomění podle něj stojí na tom, aby hráč věděl, co dělá a co chce on sám. Pak není nejdůležitější cíl trenéra, ale vlastní hráčův, na kterém se s trenérem domluvil. Funguje tu jeden z nejdůležitějších principů, který musí stát v samotném základu veškerého lidského snažení, aspoň pokud má být smysluplné – je to vnitřní motivace. „Vychází to z uvědomění toho, co chci, proč to chci a kam mě to má dostat,“ vysvětluje Martin. Vlastní cestou Před časem Martin Daněk koučoval 14letého fotbalistu, který se nedokázal přinutit, aby mimo tréninky, ve svém volném čase, chodil ještě běhat, a  zlepšovat si tak fyzickou kondici. Během koučování ovšem došlo k  zajímavé proměně. Hráč se sám rozhodl, že musí vylepšovat svou reakci v situaci, kdy ztratí míč – stanovil si to jako vlastní cíl. Od trenérů dostal za úkol všímat si, jak rychlá jeho reakce v zápasech a trénincích je. Zjistil, že se postupně učí reagovat rychleji, ale že je to velmi kondičně náročné. Takže si sám vypracoval plán pilování fyzičky a po 14 dnech koučům zničehonic oznámil, že chodí běhat. Dalším důležitým principem je odpovědnost

sportovce za vlastní výkon, rozvoj a  také život. K  tomu, aby člověk mohl být vnitřně zodpovědný, potřebuje mít možnost volby. Těžko totiž může být odpovědný za něco, co mu někdo nařídil. „Pokud vím, co chci, zjišťuji, jak na to, a volím si cestu, po které jdu – pak jsem vnitřně odpovědný sám sobě,“ popisuje Martin Daněk. Třetím podstatným principem je důvěra. „Kouč by měl věřit tomu, že hráč je schopen si odpovědi najít sám a že dokáže jít sám vlastní cestou, pouze s  trenérovou určitou podporou, někdy pomocí. Do procesu sportovního a osobního růstu vlastně moc nezasahuje,“ zamýšlí se Martin. V celém tréninkovém procesu jsou samozřejmě situace, které trenér nemůže koučovat, ale musí je mentorovat, někdy i řídit, protože hráč nemůže znát například specifika kondičního či technického tréninku. Pokud ale trenér nedůvěřuje hráčům, těžko mohou oni důvěřovat sami sobě. Návrat k přirozenosti Jestliže jsou na začátku celého procesu nadšené, tvořivé a odvážné tříleté děti, ovšem spousta dospělých sportovců už tyhle vlastnosti postrádá, je zřejmé, že v průběhu jejich růstu se muselo něco negativního stát. K  nápravě by mělo směřovat přirozené vedení sportovců. „Když člověk zjistí, co vše dokáže sám, roste jeho touha zvládnout víc a víc,“ ví Martin. Pokud někdo své možnosti nezná, je závislý na hodnocení, důvěře a řízení někoho jiného. Když je ale objeví, chce je dál rozvíjet a objevuje se efekt sněhové koule, kterou už je obtížné zastavit. Skutečně to ale takhle může fungovat? Můžou si i malé děti v tréninkovém procesu volit samy svou cestu, aniž by hrozilo riziko, že se naučí jen něco, co je bude bavit, a opomenou jiné důležité dovednosti? „U malých dětí je to prosté – jde o napojení na jejich přirozenost. Samozřejmě to pak někdy může vypadat, a někteří lidé to říkají, že si naši kluci dělají, co chtějí, protože my na ně nemluvíme. Jenže tak to vůbec není, probíhá tam něco uvnitř. Ti lidé netuší, jaké cíle si kluci stanovili a že my jim nenabouráváme proces jejich vnitřního učení, který nemůže být vidět navenek. Kdybychom hulákali, tak ten proces ničíme,“ je přesvědčen kouč, který svá tvrzení dokládá i vědeckými argumenty. Neurovědecké výzkumy mozku podle něj potvrzují, že když chcete budovat dovednost, je nutné tomu, co děláte, věnovat pozornost. Ne tomu, zda to děláte dobře nebo špatně, pozornost musí být zaměřená na činnost jako takovou – čím lépe se to daří, tím více v mozku dochází ke spojení mezi neurony. „My se dnes často divíme, že fotbalisté nemají potřebné dovednosti, a přitom řada z nich je mít ani nemůže, protože neměla prostor si je zafixovat, neproběhl u  nich proces hlubokého učení. Nevěnovali totiž ani tak prostor tomu, co dělali, ale tomu, co chtěl trenér.“ 

▼ Inzerce A151002009

▲ Inzerce A151005510

zenové sporty

„Kdyby to bylo nutné, lovem bych se uživila,“ říká lukostřelkyně Zuzana Müllerová. Sukně & top ODIVI, šperky Antipearle

26ZEN

Časy, kdy bylo ovládání luku otázkou přežití, už dávno minuly, ale dnes se z původně okrajového sportu stává masovka. Důvod je nabíledni. Jestli chcete něco trefit, musíte se opravdu, ale opravdu zklidnit... Text David Nesnídal l Foto Lucie Robinson

Z

uzana Müllerová, která stála modelkou pro tento ZENový článek i  titulní stranu, trénuje v kyšickém Jim Archery Clubu. Ten založil Miroslav Dušek se svou ženou. „Dřív jsem závodil na horském kole,“ říká, „ale jednou jsem se v Itálii při sjezdu šeredně rozbil a už to dál nešlo. Hledal jsem tedy jiný sport, a tak jsem se dostal k lukostřelbě, která mě nadchla.“ Dnes je mu sedmapadesát, soutěžně střílí pět let a na mistrovství republiky se umístil jako osmý. „Líbí se mi, že jde o  řízenou činnost, na kterou se musíte stoprocentně koncentrovat a  hodně trénovat, abyste se zlepšoval. Rád se snažím být lepší, a další rok třeba zase o jeden stupínek. Je to především zápas se sebou samým,“ vysvětluje lukostřelec a trenér, který pracuje nejraději s dětmi a mladými: „Vidíte na nich, jak chtějí být lepší, jak chtějí překonat sebe i vás. A nejvíc jim dáte dobrý příklad tím, když se v té které věci snažíte sám být dobrý. Také je fajn, že přes děti se zapojují i rodiče, což je celkově pozitivní.“

Miroslav Dušek měl původně elektroinstalační firmu, ale podnikání utlumil ve prospěch lukostřeleckého klubu, kterému věnuje většinu času, energie i peněz. Zjara a v létě se střílí na venkovní střelnici, v chladném období pak v hale příkladně zrekonstruované sokolovny. „Na začátku to spolklo prakticky veškeré rodinné úspory,“ říká vedoucí klubu v Kyšicích, jehož členové už o sobě dávají vědět na republikových závodech. Aby vaše šípy létaly tam, kam potřebujete, tedy pokud možno do žlutého středu terče, musíte být na střelnici aspoň třikrát týdně. „A Zuzka? Zuzka je takový naše sluníčko,“ směje se Miroslav Dušek, když rovná do přihrádek zásilku nových chráničů. „A je moc šikovná.“ Amazonka z Kyšic Sedmnáctiletá studentka gymnázia Zuzka v Kyšicích kousek za Prahou bydlí, a když před časem končila s jiným sportem, zlákal ji právě lukostřelecký klub, který tu založil pan Dušek.

Disciplíny sportovní lukostřelby Terčová lukostřelba je olympijským sportem. Soutěž probíhá obvykle pod širým nebem na travnaté ploše. Střílí se na vzdálenosti 30 až 90 metrů. V halové variantě se střílí na 18 nebo 25 metrů. Závodníci střílejí po sadách, které se skládají ze tří nebo šesti šípů. Na vystřelení každé

sady je omezený časový úsek. Terče tvoří 11 soustředných kruhů, které mají hodnotu od 1 do 10. Jedenáctý čili nejmenší kruh je tzv. X, má hodnotu 10 a vyšší počet X rozhoduje při shodném nástřelu. Průměr terče je závislý na vzdálenosti, pohybuje se od 40 cm do 122 cm.

Terénní lukostřelba je disciplína spočívající ve střelbě na terče rozmístěné na různé vzdálenosti v přírodě. Jednou z hlavních výzev tohoto sportu je schopnost dobře odhadnout vzdálenost. Obvykle je závod dvoukolový, na 2 x 12 stanovišť. Na každém terči lukostřelci vyšlou k terči tři šípy.

3D lukostřelba je druhem sportovní lukostřelby, v němž se střílí na 3D figuríny zvířat. Soutěží se v přírodě, často v náročném terénu. Střelci se pohybují po trati sestavené z jednotlivých stanovišť. Většinou má střelec na terči jen jeden výstřel. Vždy se střílí na neznámou vzdálenost.

ZEN27

Styling Radka Sirková l Make-up Dagmar Kršková

Lukostřelba se podle vědeckých odhadů začala vyvíjet od starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let. Z hlediska zachování a vývoje lidského rodu je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně. Luk se jako zbraň rozšířil po celém světě, hodně prosluli například angličtí lučištníci (a to nejen díky zřejmě jen bájné postavě Robina Hooda). Oddíly lučištníků například roku 1346 vyhrály králi Edwardovi III. bitvu u Kresčaku nad francouzským králem Filipem VI. Přesnou střelbou rozvrátily neukázněnou francouzskou jízdu, v jejíchž řadách padl i český král Jan Lucemburský. Historické prameny uvádějí, že lukostřelci ve středověku dokázali s velkou přesností střílet na několikasetmetrové vzdálenosti z až „stoliberních“ luků (tedy napínaných silou, které je třeba k uzvednutí klasického „pytle cementu“).

28ZEN

▼ Inzerce A151000497

Věc stará jak lidstvo samo

vila. Ale jinak nehodlám střílet na živé tvory. Záleželo by na konkrétní situaci, luk jako lovecká zbraň poslouží určitě velmi dobře a při troše šikovnosti by neměl být problém zajistit si obživu.“ A jaký je zájem o moderní podobu dávné lovecké i bojové disciplíny, která člověka provází už od raného věku jeho historie? „Než jsem sama začala s  lukostřelbou, v  podstatě Při výstřelu nemůžete přemýšlet o tom, nic jsem o  ní nejestli jste nezapomněli zaplatit složenky. věděla. Proto se mi to možná jen zdá, ale pozoruji větší zájem o tenhle sport. Do Před tréninkem je samozřejmostí rozehřánašeho klubu se neustále hlásí noví zájemci. tí a  rozcvičení, aby se předešlo zranění svalů Dospělí, kteří chtějí závodit nebo si jen vyčistit a kloubů. Samotný trénink pak může mít řadu hlavu a odpočinout od všedních starostí. A připodob, přičemž asi nejvíc záleží na tom, jakou cházejí i děti různého věku.“ disciplínu střelec trénuje. Jako trénink se ale bere i  posilovací cvičení či aerobní aktivita, Vybavení začátečníka, tedy cvičný luk, sada šípů, která by měla zčásti vyvažovat poněkud jedchrániče prstů a předloktí, toulec a případně tašnostranně orientovanou lukostřelbu. „Střílím ka, ve které se dá luk přenášet, se dá pořídit do sportovním reflexním lukem – terčovou a  tepěti tisíc korun. S lepší výstrojí se náklady samorénní lukostřelbu, při níž se střílí na terče v člezřejmě zvyšují. „Špičkové soutěžní luky začínají nitém terénu ze známých i neznámých vzdálena padesáti tisících,“ říká Miroslav Dušek a ještě ností. Tímto typem luku se taky střílí terčová ukazuje na rysa ve skutečné velikosti, zhotovelukostřelba na olympiádě,“ říká Zuzka. ného ze speciální hmoty, který číhá opřen o stěNa otázku, zda by se uživila lovem s  lukem, nu haly. „Ten slouží k takzvané 3D střelbě, kdy se kdyby to bylo třeba, odpoví bez váhání: „Mysstřílí na trojrozměrné modely zvířat. Stojí sedmlím, že kdyby to bylo nutné, lovem bych se užináct tisíc a za chvíli bude jako řešeto...“ A luku brzy propadla: „Lukostřelba vás naučí soustředění; při výstřelu nemůžete myslet na nic jiného, musíte se soustředit na práci svého těla, na cíl, a ne přemýšlet o tom, jestli jste nezapomněli zaplatit složenky. A  je to sport se vším všudy – když poctivě trénujete, cítíte zdravou únavu, což je pocit, na kterém jsem jako aktivní sportovkyně skoro závislá.“

DRUHÁ NEJOŠKLIVĚJŠÍ STAVBA SVĚTA!

BUDETE JI

MILOVAT!

OBSERVATOŘ RESTAURACE BAR ONE ROOM HOTEL MINIGOLF

OTEVŘENO DENNĚ

8.00—24.00

Mahlerovy sady 1 / 130 00 Praha 3 / +420 210 320 081 / [email protected]

WWW.TOWERPARK.CZ

fashion

Body H&M, 399 Kč; Kalhoty Sportmax, 6800 Kč.

30ZEN

Miss World a nadšená šermířka Táňa Kuchařová v ZENu ukázala, že mezi vítězstvím a porážkou je někdy jen zlomek vteřiny. Foto Ben Renč

ZEN31

Krása a pomoc Je dobře, když jde krása ruku v ruce s pomocí. A pamatuje-li na stáří, na život seniorů, je to možná ještě důležitější. Krása pomoci, tak se jmenuje nadace zaštítěná českou Miss World Taťánou Kuchařovou, která osobně v sídle OSN v New Yorku úspěšně prezentovala její činnost. Topmodelka Taťána Kuchařová vystoupila s tématem stáří a agingu během národní akce konané v rámci 53. zasedání Komise pro sociální rozvoj. Představila svou charitativní činnost a nadaci, jež pomáhá seniorům žít aktivní a důstojný život v domácím prostředí. Její příspěvek vzbudil značný zájem a velmi příznivé ohlasy. „Jsem velmi ráda, že se mi dostalo možnosti představit naši nadační činnost a práci v oblasti mezigeneračních vztahů a seniorské problematiky v OSN. Mým cílem je zviditelnit toto celosvětové téma na půdě OSN a věřím, že to je ten správný začátek propagování pozitivního agingu a stárnutí populace,“ řekla Taťána Kuchařová, jejíž nadace se soustředí na projekty pro seniory, které jim pomáhají žít doma a zamezují jejich vyloučení ze společnosti. Nadace během šesti let přispěla na projekty moderních sociálních služeb pro seniory v České republice částkou přes 20 milionů Kč.

32ZEN

Šaty LaFormela, 15 000 Kč; Kalhotky Marks & Spencer, 349 Kč. (vpravo) bunda Diesel, 8220 Kč; Podprsenka H&M, 299 Kč; kalhoty Sportmax, 4900 Kč.

ZEN33

Top Ivana Mentlová, 45 000 Kč; Šortky H&M, 399 Kč; Boty Max Mara, 9400 Kč; Náramky Antipearle, 8100 Kč/ks. (vpravo) Top Topshop, 899 Kč; Náramek Antipearle, 8100 Kč, Debut Gallery; Kalhoty Hugo Boss, info o ceně v obchodě.

34ZEN

ZEN35

En garde! Taťána se umí ohánět nejen ve světě modelingu a nadační podpory. Vládne i kordem. Šerm je totiž jedním ze sportů, jimž se aktivně věnuje: „K šermu mě přivedla zvědavost z dětství. Okouzloval mě a připadal mi atraktivní a noblesní, což pramení v jeho historii. A taky je pěkně fyzicky náročný... Netrénuji příliš často, dle svých časových možností, které moc prostoru nedávají. Trénuji s lidmi, které znám. V Los Angeles jsem měla trenéra, u nás trénuji s jedním z našich nejlepších reprezentantů Alexandrem Choupenitchem. A když se ptáte, které části těla dostávají nejvíce zabrat – jsem pravák, takže pravá ruka, a pak taky záda a stehna. Ale vím, že chvilková námaha se na předmětných partiích zase vyplatí...“

Styling: Martina Gvizdová Make-up: Ivana Tokárská šermíři: Jiří Beran, Martin Čapek, www.sermpraha.cz

Bunda Moncler, 15 995 Kč, Obsession; Poprsenka Intimissimi, 849 Kč; Kalhotky Intimissimi, 369 Kč; Šperk, 799 Kč, Impossible Bazaar.

36ZEN

Šaty Topshop, 1999 Kč; Boty Max Mara, 9400 Kč; Náušnice Antipearle, info o ceně v showroomu.

ZEN37

jím, tedy jsem

Impérium ve stavu přezrálosti Londýnská dopisovatelka ZENu Anastázie Harrisová si pomalu zvyká, že hrdý Albion už není to, co býval. Ani na zahrádce. Foto Eliška Harrisová

38ZEN

N

a zahrádce to vypadá, jako bych čekala kapitulaci Francie: Malíř Oskar Kokoschka vzpomínal, že když přišel do Anglie, po kapitulaci Francouzů zmizela cibule – dovážela se na ostrov tradičně z  Bretaně. Inspirována kamarádem Georgem, pěstuju si svou: bílou, fialovou i obyčejnou. Myslela jsem, že mému sousedovi zahradníkovi je sedmdesát. Nejenom že se tak čile oháněl s motykou – měl šibalský, klučičí úsměv a vždycky nějakou průpovídku, kterou mě rozesmál. Tuhle mě překvapil u branky zahrádkářské kolonie. Myslela jsem, že mi chce něco říct, a on mi vylepil pusu a pak se pochlubil, že ten den mají s manželkou šedesát let – výročí svatby, chystají se ven. Ten týden jsem je potkala v Lidlu; nabízela jsem se, že pomůžu naložit nákup do auta. Smáli se, že nejsou ještě tak staří. Georgovi bylo devadesát. Pořád si nemůžu zvyknout, že umřel. Z  ničeho nic, prostě si jednou večer šel lehnout a  umřel. Noví nájemci jeho políčka, teplákový pár z Litvy, svou hlomoznou přítomností jen posilují smutek po zdvořilém, milém a  vždy pečlivě upraveném Georgovi (i za války vláda nabádala Angličany, že na sebe musejí dbát, aby si udrželi morálku – ženám radila, ať si v případě rtěnkové nouze krášlí rty červenou řepou). Ale teď mám najednou pocit, že Anglie, která ještě donedávna v mnoha ohledech jako by vypadla z  Čapkových listů, mi před očima mizí děsivou rychlostí. Ian zahradničí v tesilovém saku; donedávna zvonil (střídali se celá skupina) na zvony v místním kostele. Ale nový vikář přišel s  tím, že zvony by mohly provokovat nevoli mezi věřícími jiných náboženství, a  bylo. V  kostele se od té doby nezvoní a  nikdy už nebude. Pak je tu zahradník Barry: je zoufalý z  ořezávání rozpočtu na obranu země a  z  toho, jak se vláda v  podstatě vzdala zahraniční politiky. Z ambiciózní Velké Británie se stala zaprděná malá Anglie. To všechno teď řešíme na poli, trápí nás to víc než neobvyklé sucho. A k tomu hladovíme. Půst je najednou nejdoporučovanější lék, prázdný talíř nejoblíbenější krmě. Přinesla jsem na návštěvu čokoládu a známá mi ji vrátila hned ve dveřích zpátky: „Jsi hodná, díky, ale já se postím.“ Ne že by mě sama nepohostila: malá miska popcornu a hrnek čaje. Ještě že mi vesele raší nízkokalorické plodiny; po třech letech snažení se mi konečně začal klubat chřest. Pokud máte čas a trpělivost bojovat s plevelem, vřele doporučuji založit si záhon s chřestem. Bývaly doby, kdy v  jeho pěstování neměli Češi v  Evropě konkurenci. A  bývaly doby, kdy Anglie byla Great...

Omeleta podle Vivienne Westwood

Kostí není dosti

Královna punku a největší žijící legenda britského návrhářství Vivienne Westwood byla jedna z prvních, kdo si odmítl vstříkávat do obličeje jedy typu botoxu. Ve svých sedmdesáti tedy vypadá přirozeně – trochu jako výjimečně krásná, ale galapážská želva. Novináři tudíž čas od času nevěřícně zpovídají jejího o mnoho dekád mladšího partnera, co že to vlastně na té geniální, ale staré bábě vidí. A on cosi vysvětluje a povídá, samé banality. Teprve v posledním odstavci se dostane k věci: omeleta. Vivienne očividně často nahlédne do ledničky a v duchu «co dům dal» uvaří omeletu. «Vtip je v tom,» rozplývá se její partner, «že to není pár vajec rozklepnutých do pánve. Ona vajíčka nejdřív našlehá.» A její panáček se najednou v rozhovoru začne zalykat slastí a vděčností... Okamžitě jsem to vyzkoušela – geniální trik! Opravdu, obyčejná vaječná hmota najednou chutná jako obláček... Vyzkoušejte: stačí stroužek česneku, šalotka, jarní cibulka nebo obyčejná cibule – osmažíme na oblíbeném oleji. Máte-li zbytek špenátu, vadnoucí kousek chřestu, brokolice, papriky, zapomenuté rajče, kousek papriky – sem s tím. Milujete špek? Hezky své oblíbené «od každého trochu» promíchejte v pánvi a v míse – stačí ručně – našlehejte vajíčka, jako by vedle stála Magdička Rettigová: čím víc vajec, tím líp. Zalejte jimi svou voňavou směs na pánvi. Ideální pánev je taková, kterou můžete případně strčit do trouby (a pokud jste tam vrazili půl tuctu vajec, omeletu v troubě minutku dvě dogrilovat). Když už je omeleta skoro hotová, ještě ji vylepšete plátkem nebo postrouhaným zbytkem sýra a voila! Na světě je pokrm, který vám zajistí lásku do vysokého věku – bez plastik a bez botoxu!

Je tomu deset let, co jsme s moravským doktorem a moskevskou designérkou obcházeli londýnská řeznictví a hledali kus hovězího fláku i s kostí. Neviditelná ruka trhu kosti vyeliminovala. Nakonec jsme za extravagantních dvacet liber pořídili luxusní kousek masa s dibíčkem kosti na Borough Market a běželi domů uvařit plánovaný boršč. Od té doby začala být řezničina zase módní, krámy s masem vypadají jako galerie a můžete si přát jakýkoliv kousek z prasete a krávy. Třeba Angličané tak dlouho šlechtili svého pašíka, že dnes když ho pečete, zjistíte, že z toho libového hubeňoura není žádné sádlo. Ale v New Yorku samozřejmě šli ještě dál. Největší kulinářská móda je teď dát si čistý vývar, tedy jenom z kostí, které se vařily aspoň den a noc. Je velmi silný, vydatný a kaloricky nenáročný. Až se budete na Manhattanu divit, na co v luxusní přikuskárně stojí elegantně vyoblékaná fronta – na talíř vývaru, který nemocnému donedávna chystávala babička v každé české chalupě. U nás v Maříži se v nouzi podává pořád. A taky je módní maso, které mi bylo dosud povědomé jenom z románů z devatenáctého století: pečená holoubata. Soused je střílí a libuje si, jak jsou dietní. A objevili se masožraví vykukové, kteří do řeznictví nepáchnou, jak je rok dlouhý: bohatě si vystačí se zvěřinou posbíranou kolem cest – posráženou všudypřítomnými motoristy. Inzerce A151005202

gastro

pohádky o šťastném jídle

Slyšte slyšte podivuhodné příběhy, které se skrývají za známými restauracemi. Třeba o Ukrajinci, který nejprve v Praze udělal velkou kariéru, pak se ze samého úspěchu zhroutil, a nakonec mu spokojený život pomohl najít film o Babičce. Text Barbora Petrová l Ilustrace Richard Fischer

O Barunčině poselství ◆ La Veranda

O ráji pod Řípem ◆ Pálffyho palác, U Malířů

„Chceme jíst lehčí jídla, i proto, že pracujeme méně fyzicky, ale hlavně chceme mít pocit lehkosti a čistoty a chceme být šťastní,“ popisuje majitel známé restaurace La Veranda s francouzsko-italskou kuchyní na pražském Starém Městě Jurij Kolesnikov, původem z Kyjeva. Tento drobný muž plný energie měl před pěti lety osm restaurací ve třech městech ve dvou zemích, poletoval s kufry tam a zpět, nestíhal jíst, bylo mu 45 let a jeho ego létalo na orbitě. Jednoho dne ale začaly zdravotní potíže, prášky, lékaři. A tak prošel kolečkem východní filozofie, esoteriky, ájurvédy a mnoha dalšího, až nakonec zjistil, že vlastně chce něco úplně jiného. Osudovým se mu stala babička, tedy ne jeho, ale ta, která patřila k Barunce Panklové. „Úplně náhodou jsem viděl film Babička, a najednou jsem věděl, že to je ono – viděl jsem ženu bohyni, moudrost, bezpodmínečnou lásku, péči a pokoru,“ popisuje rodilý Ukrajinec, jak našel inspiraci pro svoji rovnováhu v české ženě. A otevřel Babiččinu zahradu, kde se vaří jen z potravin od místních drobných pěstitelů a jejíž součástí je antistresové a relaxační terapeutické centrum. Stále vlastní síť restaurací, ale už není otrokem svého úspěchu, nýbrž spokojeným tvůrcem svého života. Usmívá se, když si mažu na jeho domácí chleba tlustou vrstvu másla a ptám se, jak může propagátor zdravé stravy servírovat bílé pečivo s živočišným tukem. „Jíst se může všechno,“ odpovídá mi. „Všechno, co nám dělá radost, je zdravé. Jídlo jsou emoce a emoce jsou energie. Když budete jíst a žít jen asketicky a přehnaně duchovně, budete nakonec vlastně potlačovat svoje emoce a budete protivná. Klíč je v tom, najít rovnováhu.“

Jiná babička změnila profesní život dalšího známého pražského gastropodnikatele. Zpátky ke kořenům se vrátil též Roman Řezníček, majitel slavných restaurací z Malé Strany – Pálffyho paláce a U Malířů. „Takhle přece žili moje babička a děda,“ uvědomil si před pár lety na přednášce světoznámé holandské makrobiotičky, která posluchače učila, jak sušit, konzervovat, kvasit a jinak uchovávat ovoce a zeleninu tak, aby zůstala čerstvá i v zimě. Usměvavý muž s vousem v bělostné košili mi připravuje ranní kávu. Když se rozpovídá, nezapře v sobě kluka z Beskyd, kterého to přesto, že prošel velkým světem, táhne k tradičnímu způsobu života, jak si ho pamatuje z dětství. Před sedmi lety koupil statek ve středočeském Luníkově a od té doby zásobuje tamními výpěstky obě svoje restaurace. „Jel jsem autem a najednou jsem viděl rozkvetlé sady broskví a třešní, nad tím oblý Říp a napadlo mě: rajská zahrada,“ popisuje první setkání s místem, které si oblíbil a kde mu roste špenát, rukola, salát, kapusta, dýně, okurky, šalvěj, rozmarýn nebo máta, kterou pak zpracovávají jeho kuchaři. Na statku chce zbudovat taky „rodičovskou komunitní zahradu“, kam budou lidé z měst jezdit s dětmi na víkend a sledovat, jak roste česnek, trhat jablka, okopávat brambory nebo prostě jen ležet na louce. Svůj návrat k lokálním potravinám a původní valašské kuchyni pak dokonal, když letos v dubnu otevřel v Kunčicích pod Ondřejníkem restauraci Huťařství, jejíž šéfkuchař si pěstuje mátu na zahradě a maso, sýry, pohanku, zelí a další ingredience kupuje od místních dodavatelů.

40ZEN

O syrovém Žižkově ◆ Secret of Raw

O pohodě na Krymu ◆ Plevel

Jan Plajnar původně pracoval v reklamní agentuře a připravoval kampaně pro velké potravinové řetězce, producenty šunky a paštik a ve volném čase vařil pro svoje kamarády a známé. Pak jednou narazil na článek o syrové stravě a jeho sen podnikat v oblasti gastronomie dostal konkrétní obrysy. Konečně mohl propagovat jídlo, kterému stoprocentně věřil. První raw restauraci Secret of Raw otevřel na pražském Žižkově s přítelkyní v lednu 2013. „Původně to bylo pro malou skupinku lidí, ale za dva roky vzrostl zájem o raw ne o sto, ale o tisíc procent,“ říká Jan, který je vlastně takový raw kuchař samouk. „Jídla jsme zkoušeli připravovat tak dlouho, dokud nechutnala dobře, což bylo někdy i tři měsíce.“ Největší boom zažili vloni: „To bylo každý den doslova narváno. Nyní je na tržbách vidět, že se už otevírají i další raw restaurace.“ Ale ani on nezahálí – přibyla raw cukrárna na Vinohradech, kurzy, e-shop a taky kuchařka Tajemství syrové stravy, kde je jeho vlastních 90 receptů raw polévek, malých i hlavních jídel a salátů. A do šesti měsíců se zákazníci v Brně mohou těšit na nový podnik.

Eva Adamová nejdříve jako teenagerka přestala jíst maso, pak postupně i další živočišné výrobky, až se omezila jen na čerstvé a syrové potraviny a začala si vymýšlet vlastní recepty. Až později přišla na to, že tak žijí i jiní lidé a říkají si vitariáni. Z receptů, které vznikají díky její fantazii, je dnes obsáhlá kniha a Eva se svým kuchařským uměním živí a vymýšlí pořád nová a nová jídla, takže zákazníci populární vegetariánské a veganské restaurace Plevel v hipsterské Krymské ulici v Praze mají na výběr vždy jedno překvapení. „Každý den připravím polévku a jedno hlavní jídlo podle nálady,“ popisuje mi v malé kuchyňce nad spiralizérem, který jedním otočením kličky přeměňuje oloupanou cuketu v dlouhatánské špagety, jež okem od těch pravých neodlišíte.

Inzerce A151005219

Už měsíc po otevření v loving hut v černé labuti denně na 500 metrech čtverečních obědvá přes 600 Pražanů. Poptávka po zdravých a bezmasých produktech je obrovská.

O teologovi v Indii ◆ Dhaba Beas

42ZEN

O tom, že se s z původně okrajové záležitosti stal mainstream, svědčí i příběh mezinárodní sítě veganských restaurací Loving Hut. Začínaly před 8 lety na vinohradské Londýnské ulici a od té doby přibývají jako shiitake po dešti a dávno už do nich nechodí jen striktní vegani. Největší a poslední najdete nově v Černé labuti v ulici Na Poříčí. Už měsíc po otevření tady denně na 500 metrech čtverečních obědvá přes 600 Pražanů. Poptávka po zdravých a bezmasých produktech je tak velká, že ve stejném objektu se v polovině června otevře i supermarket pro vegany, který bude největší v České republice. „Budeme mít čerstvé ovoce, zeleninu, biopotraviny i veganský chleba, chlazené potraviny, ale i veganskou kosmetiku a oblečení,“ popisuje Danuše Siering, jež chce budovu Černé labutě, kterou vlastní, postupně proměnit, jak říká, v „centrum pozitivní energie“. Plánuje biokavárnu, galerii i příjemné konferenční prostory. Rodačka ze severní Moravy bydlí s rodinou už mnoho let v Berlíně a v jejím podnikání se odráží to, jak sama žije. Tahle skorovegetariánka si nic nezakazuje. „Když vidím dobré maso a vím, odkud je, ráda si ho dám. Prostě myslím, že člověk musí poslouchat svoje tělo a vracet ho do rovnováhy. Když jeden den hodně pijete, dejte si pak detox, když jeden den běžíte maraton, druhý den si musíte odpočinout, když hodně pracujete, musíte mít čas i na dovolenou. Prostě když se vychýlí, musíte to svoje kyvadlo vrátit zase do rovnováhy.“

▼▼▼▼-▼▼▼▼▼ Inzerce A151004735

O veganské labuti ◆ Loving Hut

▼▼-▼▼▼ Inzerce A140005285

Inzerce A151005221

Před 15 lety byly v Praze čtyři indické restaurace, teď je jich 40. I tato kuchyně symbolizuje změnu našich návyků – méně masa a hodně zeleninové omáčky. Tomáš Dudek byl ještě student teologie na Univerzitě Karlově, když v roce 2002 s kamarády otevřel svoji první vegetariánskou indickou restauraci Dhaba Beas. Inspirací pro jeho podnikání mu byla cesta do Indie i to, že je sám vegetarián. Dnes jich má po celé Praze osm a v každé z nich stojíte v poledne opravdu dlouhou frontu mezi kravaťáky, hipstery, batůžkáři i maminkami s kočárky. „Pánové, kteří nosí obleky, nejsou jen striktně technicky uvažující lidé, jak to někdy vypadá, nýbrž jsou i otevření zdravému jídlu, a určitě jich chodí více od té doby, co k nám chodí hezké holky, které jsou od přírody uvědomělejší v přemýšlení o tom, co jedí,“ popisuje s nadšením sympatický muž, který za 13 let v oboru zjistil, že Čechům u něj nejvíce chutná shahi paneer (červená zeleninová omáčka s čerstvým domácím sýrem).

▼▼-▼▼▼ Inzerce A140005285

▼▼▼▼-▼▼▼▼▼ Inzerce A151004735

▼ Inzerce A151005144 ▲ Inzerce A151004900

zenový seriál: česká spořitelna

Vera B u d way- S t r o b a c h

Diverzita a  Moudrá sova Americká manažerka založila v České spořitelně program pro rovné příležitosti, který posléze rozšířila do celé Erste Group. Text Hana de Goeij Foto Alexander Dobrovodský

44ZEN

O

programu, který by umožnil lépe integrovat matky vracející se z mateřské či rodičovské dovolené, se začaly bavit Jitka Schmiedová, ředitelka HR, a  Vera Budway-Strobach, šéfka Diversity & Inclusion pro Erste Group. „Stalo se to naší okamžitou prioritou, protože jsme zjistili, že mnoho kvalifikovaných žen se už nevrátí a  společnost platí 170 000 korun za nábor a zaučení jednoho nového zaměstnance,“ popisuje Vera úplné začátky Diversitas. Prvním projektem v rámci Diversitas se tak stal Čáp, který má za úkol poskytovat flexibilní pracovní úvazky a  další benefity pro rodiče, včetně příspěvku 4000 Kč měsíčně na hlídání dítěte ve věku 1–5 let a  týdenní placené dovolené pro otce. „Ročně pro maminky na mateřské dovolené pořádáme osm setkání, aby věděly, co se děje nového. Na Googlu mají vytvořenou i  svou skupinu a  sdílejí třeba tipy na dobré chůvy,“ říká šéfka programu Diversitas České spořitelny Veronika Račmanová, která čeká v září miminko a těší se, že se bude moci po roce bez problémů vrátit – se Spořitelnou zůstane v  kontaktu. Další prioritou Diversitas je podpora žen a jejich kariér. „Evropská unie doporučila, aby do roku 2020 bylo v top managementu vyrovnané množství žen a mužů, tedy minimálně 40 % mužů a 40 % žen. V Česku je to momentálně 28,1 % a v České spořitelně 31,7 %,“ předkládá Veronika čísla. Celá Erste Group si dala závazek, že do roku 2019 bude mít na seniorních manažerských pozicích a v dozorčích radách 35 % žen. Ostatně z celkového počtu zaměstnanců tvoří ženy v České spořitelně plných 76 %. Spořitelna je rovněž průkopníkem v otázkách flexibility. Pod hlavičkou programu Flexi kancelář řeší zkrácené úvazky, klouzavou pracovní dobu, home office a sdílení pracovních míst. Klouzavá pracovní doba v  pojetí „Spořky“ znamená nutnost přítomnosti v práci mezi 9.00 a 14.30. Jestli přijedete dřív nebo zůstanete déle, záleží na vás. A někdo dost možná ani nebude mít vlastní stůl. „Lidé se na to musí připravit, člověk nesmí chodit do práce s pocitem, že ho tam čeká stůl obložený fotografiemi blízkých. Jde tam pracovat, sdílet s ostatními své zkušenosti a kooperovat s kolegy nejen ze svého týmu,“ vysvětluje manažerka. Spořitelně se rovněž osvědčila spolupráce s handicapovanými. „Zatím jich v České spořitelně pracuje necelé 1 %, máme co dohánět. Organizujeme stáže v jednotlivých pracovištích, třeba posadíme nevidomého člověka za bankéřem a  společně konzultují s  klientem. Ukázalo se, že nevidomí chytí řadu informací o  klientovi, které mohou bankéři uniknout. Tím, že nevidí, se dokážou na člověka naladit jinak a vnímat jiné věci.“ Člověk by čekal, že všechny tyto inovace přišly z  Rakouska k  nám. Z  matky na dceru. Opak je pravdou. Program Diversitas byl založen Verou Budway-Strobach ve spolupráci s Jitkou Schmie-

dovou v  České spořitelně v  roce 2008. Po jeho fenomenálním úspěchu si skupina stáhla americkou manažerku do Vídně a  požádala ji, aby obdobné standardy implementovala ve všech zemích, kde Erste působí. Který z programů Diversitas je vám nejbližší? Otázka generačního managementu je něco, co má dopad na všechny, a jen málo společností je na to připraveno. Do roku 2020 budeme mít na pracovištích pět generací, protože řada lidí z generace baby boomers odkládá nástup do důchodu a generace Z pomalu vstupuje do pracovního procesu. Každá z  těchto generací má od práce jiná očekávání a jinou pracovní etiku. Pro ty, kteří mají tyto multigenerační týmy řídit, to je ohromná výzva. V tomto kontextu se také obávám růstu diskriminace na základě věku. Zejména ve střední a  východní Evropě nechtějí společnosti zaměstnávat lidi přes 40, a zároveň se od nás čeká, že budeme pracovat a žít déle. Je extrémně krátkozraké odepsat zkušené zaměstnance kvůli věku. Zoufale potřebujeme jejich vyzrálost, know-how a zkušenosti. Navíc pro ekonomiku je špatné, když lidé nad 50 jsou nezaměstnaní a  závislí na státních dávkách místo toho, aby aktivně do ekonomiky přispívali placením daní a utrácením vydělaných peněz. Z těchto důvodů je pro mne důležitý program Moudrá sova, který se propagováním mezigeneračního dialogu zabývá.

Je extrémně krátkozraké odepsat zkušené zaměstnance kvůli věku. Jak prakticky implementujete jednotlivé programy v tak velké skupině, jako je Erste? Úspěch Diversitas v České spořitelně slouží jako inspirace a příklad pro celou Erste Group. V letech 2009 a 2011 byla Česká spořitelna oceněna jako firma roku v  oblasti rovných příležitostí. V roce 2012 jsem se setkala se CEO Erste Group Andreasem Treichlem a  nabídla, že tento program spustíme pro celou skupinu. Na konci roku 2013 si Erste dala za cíl mít do roku 2019 v  top managementu a představenstvech a také dozorčích radách 35 % žen. Když jsme si cíl dali, v top managementu bylo 26 % žen v celé skupině, nejvíce v Rumunsku a Srbsku. Nyní máme 31 %. Co na to vše říkají zaměstnanci? Největší výzva je přesvědčit lidi kolem, že diverzita je obchodní záležitost. Mnoho lidí věří, že to je nějaká feministická ideologie propagovaná americkou feministkou, (směje se) a nevidí její skutečnou hodnotu pro byznys. Ve svých prezentacích používám data a  fakta z  globálních studií McKinsey, Catalystu či Credit Suisse, které ukazují přímou souvislost mezi diverzitou a  finančními výsledky. Je důležité najít dobré příklady.  ZEN45

advertorial

Zenový Francouz Tomu autu roste na palubní desce květina. Na obrázku jí přibývá lístků podle toho, jak ekologicky jedete. Toto auto totiž jako by z přírody vyrostlo. ZEN uvádí nový Renault Espace s výbavou ZEN +. Text David Nesnídal l Foto Alexander Dobrovodský

46ZEN

Espace je pojem, který se za víc než třicet roků stal v Evropě synonymem pro auta třídy MPV. Nový Espace navazuje na tradici více než důstojně; všestranný, velkoryse prostorný rodinný vůz se z MPV změnil v crossover, který pochopitelně probudí největší nadšení v aktivní hlavě rodiny, ale velmi rychle si jej oblíbí i všichni ostatní členové. Vývoj koncepce a výroba pamatují na nejmenší detaily. Důraz je kladen na jízdní vlastnosti, které i u tak velkého vozu (pohodlí až pro sedm osob) překvapí dynamikou.

Je tomu tak díky snížení váhy o čtvrt tuny oproti současnému modelu a také na tom mají podíl nové systémy – Renault MultiSense®, zařízení pro výběr režimu jízdy a 4 control®, systém aktivně řízených všech čtyř kol. Sympatickým pomocníkem je asistent rozjezdu do kopce nebo systém pomáhající při parkování a vyjíždění z místa. Samozřejmostí jsou pak prvky aktivní bezpečnosti, například adaptivní tempomat, který předchází nebezpečným situacím. Prostornost vozu je sama o sobě velkým

plusem, ale ve spojení s výbornou ergonomií a pohodlím (podtrženým i audiosestavou Bose) dělá z řízení i ze svezení v Renaultu Espace skutečný zážitek, který ještě umocní výhled vysoko klenutým čelním sklem. A ještě zajímavost: s kampaní pro nový Espace se spojil charismatický herec, v jehož jménu odhalíte podobnost s názvem vozu... Ano, Kevin Spacey v reklamním spotu „projede“ všemi svými ikonickými rolemi (American Beauty, Usual Suspects, House of Cards...)

ZEN47

byznys

georg kell

Nesoutěžit s Bohem Německý diplomat založil iniciativu UN Global Compact, která si klade ambiciózní cíle: například ukázat firmám, že korupce je příčinou celosvětové mizérie a že zoufale potřebujeme znovu nalézt selský rozum. Text Hana de Goeij

48ZEN

C

harismatický prošedivělý diplomat mluví anglicky s lehkým německým přízvukem, občas mi při rozhovoru sáhne sugestivně na předloktí, čas od času přihodí vtípek a tvrdošíjně opakuje principy, které dělají z iniciativy UN Global Compact významného hráče ve světě, kde je dnes každý závislý na každém. Georg Kell mluví o svém dítěti – přišlo na svět shodou náhod, dnes sdružuje více než 8000 korporací, 5000 nekorporátních členů a  existuje ve 160 zemích světa. Od dubna i v České republice. „CEO se zaváže k  dodržování našich deseti principů a  každý rok vydá zprávu o pokroku v daných oblastech. Není to byrokratická zátěž, je potřeba pár hodin reflexe o tom, kam se společnost posunula, třeba v tom, kolik spotřebovává vody,“ popisuje principy fungování Georg a dušuje se, že s příslovečnou neohrabaností OSN nemá jeho iniciativa nic společného. Myšlenkové pochody jsou v ní nastaveny striktně byznysově.

Co odstartovalo vznik UN Global Compact? UN Global Compact je produktem náhody. Stalo se to na konci devadesátých let a původně jsem psal řeč pro bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana. Byla to výzva, řekli mi: „Buď napíšeš dobrou řeč, nebo šéf nepojede na Světové ekonomické fórum do Davosu.“ Měl jsem na to šest měsíců, času bylo dost. Už dlouho jsem byl posedlý tím, že OSN neměla žádný vztah s privátním sektorem. OSN a  představitelé byznysu se na sebe dívali s podezřením a nevraživostí, byl to výsledek starého ideologického rozdělení na Východ a Západ a také debat ze 70. let o novém ekonomickém pořádku. Jako pragmatikovi mi vadilo, že staré ideologie mají v OSN pořád váhu. V  některých organizacích jste ani nemohli říct „byznys“, bylo to jako sprosté, ideologicky podbarvené slovo. Bylo již také jasné, že globalizace, která nebude podpořena pilířem lidských práv, nebude brát ohled na životní prostředí a společenské otázky, bude velmi křehká. A  že pokud v  budoucnu nebudete moci demonstrovat společenské benefity vašich obchodních aktivit, lidé se budou bouřit. Obrátit se na byznys, aby byl součástí řešení ve společenských otázkách, byla ta správná cesta. Například dodržování lidských práv v  dodavatelském řetězci, otázky pracovní síly, otázky pracovního prostředí, to jsou fundamentální principy, které je potřeba dodržovat. To vše vedlo k  založení UN Global Compact. Myšlenka byla tedy prostá: v době vzájemné závislosti se veřejné a soukromé zájmy čím dál více prolínají. Byznys si už nemůže dovolit říct, že se ho to netýká, že to je záležitost vlád. Respektive může, ale zaplatí za to cenu. Vzájemnou závislost způsobila globalizace? Ano, existuje několik trendů. V prvé řadě tech-

nologie. Umožňují snadný pohyb informací, přístup k informacím je levnější. To je důležité pro transparentnost a otevřenost. Firmám proto vždy říkám, že nemá cenu se snažit něco skrýt, ani hluboko v dodavatelském řetězci, vypluje to na povrch. Zadruhé, přírodní bohatství jako čistá voda a vzduch vždy byly veřejné a jednoduše dostupné. Nyní se stávají vzácnějšími a  člověk skoro zvažuje, že na ně bude nalepena cenovka. Zde se stírá rozdíl mezi veřejným a soukromým, oba sektory mají eminentní zájem na tom, aby to fungovalo a našli jsme řešení. Za třetí se byznys stal jednoduše mnohem vlivnějším, žijeme v  době komercializace, byznysy jsou globální a vlády jen lokální. Místo jedné vlády dnes musí diskutovat s  dvaceti nebo třiceti ve všech zemích, kde působí. A jednotlivé režimy jsou odlišné, skoro všechny zkorumpované.

Němec Georg Kell je dlouholetý diplomat, kariéru u OSN dělá od roku 1987 a UN Global Compact založil v roce 2000. Předtím pracoval jako finanční analytik v Africe a v Asii. Vystudoval ekonomii v Berlíně.

Jak jste přesvědčili byznysy, aby se staly partnerem takového mamuta, jako je OSN? Ukázali jsme jim, že tady nejde o tradiční byrokracii OSN. Fungujeme na dobrovolnické bázi a  věříme v  obchodní zdůvodnění UN Global Compact. Naší misí je vytvořit obchodní příklad, který prokáže, že se vyplatí následovat naše principy. Jsme první organizací OSN, která má jednu nohu v soukromém sektoru.

Vyvinuli jsme program na šetření vody a ušetřili jsme jí již enormní množství. Jak v UN Global Compact dokážete asimilovat jednotlivé odlišné kultury? Máme národní sítě, které jsou nesmírně důležité. Definují si své vlastní priority. Například v  Argentině je číslem jedna boj proti korupci, protože to je pro tamní byznys největší problém. Pracují s  vládou na zprůhlednění veřejných zakázek, snaží se oddělit politiky a  soukromý sektor. Nemít toto rozdělení je velmi nebezpečné. Cokoliv jiného je šílenství. Před časem jste museli některé členy z iniciativy vyloučit za to, že nebyli aktivní. Jak zajistíte, aby členství nebylo jen PR nálepkou? Ano, vyhazujeme pořád. Každý korporátní člen musí každý rok podat zprávu o  pokroku, která je veřejná. Jedním cílem je interní zhodnocení toho, kde se společnost nachází, druhým je odhalení informací veřejnosti a komunitě, v níž byznys působí, a za třetí je to důležité pro investory. Ti totiž ve zvýšené míře věří, že schopnost společností řídit nefinanční záležitosti je relevantní pro dlouhodobé finanční výsledky. Jinými slovy to, na čem dříve nezáleželo, je nyní důležité. Vymáčknout z dělníků duši, abych měl co nejnižší náklady, se mi zítra nevyplatí. Nezaměstnávat

UN Global Compact v Česku Členem Národní sítě Global Compact Česká republika se mohou stát firmy či organizace, které se přihlásí k dodržování deseti základních principů UN Global Compact. Tento závazek stvrzuje nejvyšší vedení firmy/organizace. Subjekty, které se chtějí zapojit do platformy UN Global Compact, osloví zástupce Národní sítě Global Compact Česká republika, jejíž hostitelskou organizací je Asociace společenské odpovědnosti. Ti pomohou s registrací a administrativními náležitostmi. Kontaktní webové stránky jsou www.globalcompact.cz.

ZEN49

Co by měly dělat firmy podle UN Global Compact: 1) Podporovat a respektovat mezinárodně uznávaná lidská práva 2) Zajistit, aby nenesly žádnou spoluúčast na porušování lidských práv v jakémkoli směru 3) Uznat právo na sdružování zaměstnanců a právo na kolektivní vyjednání 4) Zamezit jakékoli formě nucené práce 5) Zamezit dětské práci 6) Bránit jakékoli diskriminaci v zaměstnání 7) Podporovat preventivní přístup k ochraně životního prostředí 8) Účastnit se iniciativ prosazujících zvyšování odpovědnosti vůči životnímu prostředí 9) Podporovat vývoj a šíření ekologicky šetrných technologií 10) Firmy by měly bojovat proti korupci všech forem, včetně úplatkářství a vydírání

střed konfliktu. Umožňujeme byznysům učit se od sebe navzájem a  spolupracovat, protože řada aktuálních problémů je příliš velikých na to, aby je firmy řešily jednotlivě.

Jak na to reagují vlády? Zní to, že ztrácejí moc. To se jim asi nebude líbit… Byznysy nyní vstupují do oblastí, které tradičně patřívaly státní správě. To je globální trend. Zatím si ale nikdo příliš nestěžuje a všichni plavou společně po proudu. Vlády žádají o podporu, protože už nemají prostředky, aby vše řešily samy, a jsou rády, že soukromý sektor je součástí řešení spíše než součástí problému. Je to ohromná globální transformace.

Jste nezisková organizace. Kdo to všechno platí? Máme dva zdroje. Jedním je svěřenecký fond, do něhož přispívají vlády. Z velké části to podporují evropské země. Jednou za rok posíláme dopis s žádostí o malý dobrovolný příspěvek našim korporátním členům. Příspěvky jsou malé, ale máme spoustu členů, takže nepotřebujeme velkého donora. Za posledních patnáct let jsme lineárně vyrostli z původních 50 společností na 8200. Každý rok rosteme o  20 procent. Dostáváme se do bodu, kdy v některých zemích již máme kritickou masu a můžeme dělat velmi zajímavé věci. Například máme vypracován velmi specifický návod od 300 ředitelů firem, jak zlepšit boj s korupcí.

A je to také střet mocí a zájmů... Ano, souhlasím. UN Global Compact ale zcela jistě není nové mezivládní těleso, nemáme názor na to, jak by měl být svět řízen, neříkáme, že chceme jít doleva či doprava. Snažíme se ovlivnit stopu, kterou firmy ve světě zanechávají. Jsme pragmatisté a říkáme, že existují fundamentální univerzální principy, které otestoval čas. V praxi jsou ale mnohdy špatně implementovány. Podívejte na korupci, lidská práva a tak dále. Máte konkrétní příklad toho, co UN Global Compact ovlivnil? Vyvinuli jsme například program na šetření vody a ušetřili jsme jí již enormní množství. Od roku 2007 je voda (skrze iniciativu CEO Water Mandate) naší prioritou v oblasti životního prostředí. Díváme se na emise, naši CEO je precizně měří a  jdou daleko za to, co jim nařizují zákony. Všichni pak tyto informace sdílíme a samozřejmě se na ně dívají i  investoři. Ušetřili jsme stovky tisíc kubických metrů emisí. Na asijských trzích jsme představili koncept lidských práv, to je velmi důležité. Spustili jsme také program pro investory Principy zodpovědného investování (Principles of Responsible Investments), máme členy, jejichž souhrnné jmění je 40 bilionů dolarů, více než 10 % globálních financí. Ti všichni se nyní při investicích dívají na to, jestli daná společnost dodržuje lidská práva, funguje udržitelně, a pokud ano, tak ji považují za lépe připravenou zvládat rizika. V  rámci akademického programu pro obchodní školy (Principles for Responsible Management Education), který je integrován do osnov, se pak studenti o našich principech učí již v mladém věku. Spolupracujeme se 600 školami po celém světě, v České republice začínáme letos. Předpokládám, že byznysy k vám chodí pro radu. Jaké otázky jsou nejčastější? Nyní máme novou pracovní skupinu se zaměřením na téma byznysu a vlády práva. V mnoha zemích právo nefunguje. Lidé žijí v násilí, upro-

50ZEN

Jaká máte očekávání v České republice? Jako všude ve světě chceme ukázat, že nejlépe funguje čistý byznys. Boj proti korupci je velmi důležitý. Korupce je jako rakovina naší společnosti. Je odpovědí na otázku, proč jsou některé země rozvinuté a jiné ne. Kdykoliv většina lidí chce zlepšit status quo a mít dobré a schopné politiky, kteří sdílejí touhu pracovat v dlouhodobém horizontu pro lidi, tak se to stane. Nikdy se to ale nestane v situaci, kdy existuje vysoká míra korupce. Proč? Protože korupce znamená zneužití svěřené moci pro osobní zisk. Znamená to, že zmaříte přístup k příležitostem těm, kteří by si to zasloužili. Zničíte celý koncept trhu. Proto si myslím, že korupce je důvodem celosvětové mizérie. Dost možná ale narážíme na problematiku lidské povahy, která chce často získat co nejvíce moci právě pro sebe... Ano, samozřejmě. Proto potřebujeme kontroly. Proto musíme neustále mluvit s jednotlivci. Moc vždy nakonec náleží lidu. Individua, která si myslí, že řídí celý vesmír, multimiliardáři a podobní, se pletou. Moc a bohatství samy o sobě jsou jako rakovina. Málokdo z  lidí, kteří mají moc, jsou dost velicí na to, aby udělali krok zpátky a vzdali se jí. Je návyková. Vždy existuje někdo, kdo jí má trochu víc, a  nakonec soutěžíte s  Bohem. Myslím, že největší celosvětová tragédie je ztráta selského rozumu v centru všeho, co děláme. Žijeme v době roztříštěnosti moci a zoufale potřebujeme znovu nalézt selský rozum. Není to tedy trochu zčarovaný kruh? Individualismus podporuje touhu po zisku. Ano, je to tak, souhlasím. Jednoduše řečeno, potřebujeme znovu nalézt naše základní ctnosti. Kde leží hodnoty, co je správné a co špatné, a proč děláme to, co děláme. 

▼ Inzerce

10 principů čistého byznysu

postižené může být chyba, lidé s autismem mohou být mnohem inteligentnější než my dva dohromady. To stejné platí o zaměstnávání minorit – podporujete tím otevřenost a inovace.

advertorial J a r o s l ava b r k lová

New York vám dovolí snít Ředitelka značky pro luxusní cestování Privileq píše o ruchu velkoměsta, které nikdy nespí, i neutuchajícím klidu Karibiku.

Z

ní to možná těžko uvěřitelně, ale po dlouhém letu přes Atlantský oceán se těším nejen na výstup z  letadla, ale i na průchod americkou pasovou kontrolou. Díky našim obchodním partnerům si totiž mohu i já dopřát službu, kterou si užívají skutečně jen privilegovaní. Hned u letadla na mě čeká usměvavý chlapík, v rukou třímá cedulku s mým jménem a odvádí mne do VIP sektoru před imigrační buňkou. Během krátké chvíle se oficiálně ocitám na půdě Spojených států a bez čekání odpovídám na otázky strážců americké bezpečnosti. V přistavené limuzíně si pak znovu užívám mimořádný komfort. Panorama New York City při příjezdu z letiště JFK bere dech, ať už sem zavítáte poprvé, nebo několikrát za rok. Krátká okružní jízda městem mi přes ztmavená okna dovoluje vnímat jeho tempo a energii. Empire State Building vystupuje z  mlhy, ve vzduchu jsou cítit dešťové kapky. Můj šofér zastavuje. Jsme na místě. Stojíme v  malé uličce u  nenápadného vchodu. Hotel Carlyle. Legenda, jejíž zdi hostily Michaela Jacksona, Steva Jobse či princeznu Dianu a ukrývaly i románek JFK s jistou MM. Je pondělní večer. Pomalu sestupuji do Café Carlyle. V duchu se těším na sklenku dobrého vína a atraktivní hudební zážitek. Za malou chvíli už se představy proměňují ve skutečnost. Moje smysly se probouzejí při zvucích klarinetu, po němž obratně běhají prsty drobného muže. Hosty tu svým umem pravidelně těší filmová legenda Woody Allen se svou kapelou. Světové hvězdy na dosah ruky, i takové je kouzlo tohoto hotelu. New York se probouzí do provoněného jarního rána a já se před hotelem setkávám s Evou. Šarmantní dáma původem ze Slovenska tuto metropoli již téměř dvacet let považuje za svůj domov. Pravidelně se tu jako průvodkyně stará o naše klienty. Dnes je tu jen pro mne, aby mi ukázala alespoň hrstku z mnoha tajemství nejpůsobivějšího města světa. Třeba křižovatku kultur v jediném místě na světě, kde má Itálie hranici s Čínou. Při procházce Little Italy, Chinatown a čtvrtí Soho kráčím po několika kontinentech najednou. Rozdíly by nemohly být

křiklavější. Drobně ochutnávám z  toho, čeho New York nabízí nekonečné množství. Jedním z nich je i gospel, za kterým míříme do Queensu. Lidé všech věkových kategorií, euforie, víra a tanec. Takhle harmonicky si povídají s Bohem a nechají vás, abyste se dívali. Pokračujeme výtečným gastronomickým zážitkem ve slavné restauraci Balthazar. A pak váhám. New York Rangers vs. Ottawa Senators v Madison Square Garden, Verdi v Metropolitní opeře nebo jazz v klubu Birdland, jehož práh překročilo mnoho jazzových legend? New York vám dovolí snít a sny si plnit. Let do Providenciales na Turks a  Caicos trvá něco přes tři hodiny. Ruch velkoměsta, které nikdy nespí, měním za neutuchající klid Karibiku. Místní exkluzivní resort Parrot Cay vábí nedotčenými písčitými plážemi a svěžími tropy. V kombinaci s New Yorkem vytváří dokonalý protipól, který namíchá lahodný koktejl dovolené, na niž se nezapomíná. Přestože jde o jeden z nejlepších resortů v Karibském moři, na příliš okázalý luxus nebo dokonce kýč tu nenarazíte. Všechny služby jsou tu na nejvyšší úrovni. A vy se můžete soustředit opravdu jen na sebe a užívat si pocit výjimečnosti a duševního klidu. Po několika nádherných dnech v luxusním karibském soukromí se pomalu chystám domů. Plná zážitků i inspirace na další cesty.

Jaroslava Brklová (36) Ředitelka značky pro luxusní cestování PRIVILEQ, která nabízí dovolené na míru po celém světě. Už během vysokoškolských studií působila jako průvodkyně a později konzultantka exkluzivního cestování. Řadu let vedla v CK FISCHER oddělení VIP klientů. Je vdaná. Miluje svou rodinu, cestování, divadlo a gastronomii.

ZEN51

esej

My všichni školou šílení Co měli Platón, jezuité a Rousseau společného? Autoři děl, která jsou základem filozofie vzdělávání, měli jasno v tom, že musejí vycházet ze selského rozumu. Přístup rodičů ke vzdělání se ovšem dnes řídí něčím jiným. Panikou. Píše pro ZEN naše londýnská dopisovatelka a kdysi ambiciózní vzdělavatelka svých dětí Anastázie Harrisová. Ilustrace Iva Boháčová

52ZEN

zahraniční studenti si stěžují, že některé elitní školy začínají být víc ruské a arabské než anglické.

A

mbiciózní rodiče nejsou ničím novým. Vezměte si mého otce. Narodil se v Nesvačilech, do chalupy s jednou krávou. Ve  dvacátých letech minulého století ho máti protlačila, aby nejenom ministroval, vysmlouvala mu pravidelný přístup na faru. Od církve si slibovala, že nadanému synovi zajistí výjimečné vzdělání. Když se synek nekrěsťanským praktikám místních vyznavačů Ježíše vzepřel, rodina si pak utrhovala od huby: Jenda coby jediný z vesnice běhal do Bystřice, aby stihl vlak do Benešova, do třídy gymnázia. Propracovat se k  vysokoškolskému vzdělání bylo otázkou privilegia; zajistit ho synovi nemajetných se neobešlo bez materiálních obětí. A hlavně: bez mimořádné vervy, otrlosti a nasazení by ho student nedosáhl. Právě verva (nebo anglicky „drive“) je něco, co řadě studentů ze slušně zaopatřených stavovských rodin chybí. Když k nám na chalupu přijedou hosté, rozprostřu na dlouhý masivní stůl původně bílý ubrus a nechám je tužkou na něj napsat vzkaz. Když odjedou, tak ho pak vyšiju natrvalo. Tentokrát jsme debatovali o tom, jak jsou naši potomci ve srovnání s  asijskými a  latinsko-americkými vrstevníky laxní, jako by ani nemuseli o  svou budoucnost usilovat; znepokojivě mají sklon chovat se, jako by byli za vodou. „Let  the panic begin!“ je nápis, který po této diskusi s  kamarády z  Washingtonu zbyl. Jako my, mají štěstí – dvě zdravé inteligentní děti. Ale jak děti dospívají, najednou je vidět, že jim chybí ambice. Materiálně i  emocionálně pohodlný život, který jim rodiče zajistili, vede k pohodlnosti celkové. A západní rodiče, kteří sledují vzestup asijské střední třídy, se přitom třesou v panice jako čerstvě vyklopený rosol. V  noci je budí statistiky, které dokládají, že moderní technologie dosud nepředstavitelným způsobem rozšíří řady armády chudých a de facto postupně vyeliminují střední třídu. Nervózně nahlížíme do pokoje, kde náš teenager – do noci obličej ozářený displejem počítače nebo mobilu – žije vlastním virtuálním životem. Mladí si sice mezi sebou vyměňují vtípky typu „dříve se člověk učil čínsky, aby šéfoval, teď se učí, aby rozuměl svému čínskému šéfovi...“, ale pořád žijí v očekávání, že jeho

nebo její život se bude vyvíjet jako dosud – bezstarostně, že automaticky dospějí k slušnému zaopatření. Nejhustší matka Kdyby se do hry nevmísila ambiciózní kubánská učitelka hudby (vyškolená sovětskými muzikology), moje dcera by hrála piano jenom pro radost. Nepřibývaly by jí v  šuplíku oficiální certifikáty královské hudební školy a  naši sousedi by netrpěli roky přehráváním dvou stejných skladeb, dokud nedosáhnou koncertní virtuozity. Zatímco já přistupuji k výchově bezcílně (rovněž vždy zvyklá na středostavovské privilegium), Kubánka vnutila mé dceři přístup praktický, který jí prostřednictvím postupující kvalifikace umožní – v případě potřeby – dávat hodiny. Přesně tak přistupuje k  výchově svých dětí; žene ji vlastní zkušenost – strach z bídy. A její přístup je dnes vlastní nejméně miliardě dalších rodičů. Ale než propadnete trudnomyslnosti, nabídnu úplně jinou historku. Když mluvíte s indickým dítětem, které se učí jako o život, aby se dostalo na medicínu, není neobvyklé, že řekne: „Nesnáším krev.“ Doktorské povolání je důležité z  pohledu rodiny. Přání, sklony, talent dítěte s tím nemá co dělat. Což je taky riskantní přístup a často osvědčená cesta k velkému životnímu průseru. A další příklad pro útěchu „lážo plážo“ rodičů, kteří mají strach, že dítě víc netlačí: V roce 2013 v Oxfordu během tří měsíců zaznamenali dvě sebevraždy studentů. Ukázalo se, že ve stejnou dobu nejméně jeden další student odešel, protože měl strach, že si jinak vezme život. Důvod je stejný: studenti se dostanou do nesnesitelného stresu, věhlasná škola jim nařídí, ať si dají zdravotní pauzu, studenti se s neúspěchem nejsou s to vyrovnat... Tragickému konci (do kterého počítám daleko častější případy vážných a vleklých onemocnění) předcházejí roky soustavného, neúprosného študýrování. Například v Anglii to nikdo nahlas nepřizná, ale drtivá většina rodičů ze střední třídy a  výš touží po tom mít dítě, které se dá uplacírovat v  Oxbridge (přezdívka pro Oxford a  Cambridge), popřípadě v  jedné z  univerzit Russell Group (zastřešení dalších nejprestižnějších univerzit). Proto je oblast specializovaZEN53

verva je něco, co řadě studentů ze slušně zaopatřených stavovských rodin chybí. Na jejich obranu je třeba říct, že netušili, do čeho se pouštějí. Naproti tomu matka někdejší Kate Middletonové přesně věděla, kam míří. Její zacílenost a posedlost královskou kariérou (stejně jako její úspěch) je neuvěřitelná. Nejenomže poslala dceru na studia na školu, kde se musela potkat s  princem; jakmile se ukázalo, kde nástupník trůnu tráví prázdniny, madam Middletonová poslala Kate o tři měsíce později na stejné místo, aby si měli o čem povídat! Za zmínku ale stojí fakt, že více než devadesát procent britské veřejnosti „princeznovství“ Kate nezávidí. A pokud matka ani dcera na své trnité cestě k  vysněnému cíli nepropadaly smrtelně vážným pochybám (jestli všechna ta umanutost stojí za to), musejí být nepříčetné. Obě. Educare volare... Anglické slovo education pochází z latinského educare, jehož mínění znamená – pozvedávat. Cítit se pozvednut, protože vám učitel ukázal něco nového, je povznášející pocit, ze kterého naskakuje člověku slastí husí kůže – určitě už od rozbřesku věků. A nemusí jít jenom o intelektuální pozvedávání. Mladý tesař mi v klášteře ukazoval svou práci při 54ZEN

Inzerce A151005209 Inzerce A151005349

opravě nosných trámů chrámové lodi a každou chvíli se odvolával na svého mistra stavitele, jako se věřící odvolává na obdivovaného kněze: „Každý den se od něj něco nového naučím.“ A to mě přivádí k tomu, jak náš krátký elektronický věk znásobil emocionální hodnotu ruční práce. Londýn je najednou nečekaně plný mikrodílen, ve kterých se intelektuální zaměstnanci nadšeně přeškolují na manuální a  vyrábějí vlastní věci s tím, že jim to nepřináší zisk, ale obrovské zadostiučinění. Tím se dostávám k „efemérní“ části vzdělání – k  hodnotám. Jedna studentka elitní anglické univerzity (New College of Humanities) mi popisovala, jak se cítí dezorientovaná: „V Moskvě jsem přesně věděla, co je důležité: peníze. Přišla jsem studovat do Londýna jednoduše proto, abych si mohla pak říct o  co nejvyšší plat. A  tady jsem najednou potkala lidi, kteří se na svět dívají úplně jinak; už si nejsem jistá tím, co je důležité... Mám pocit, že začínám úplně od začátku.“ Na britských privátních školách natolik vzrostl počet cizinců, že přijímací oddělení musí zájemce ze zahraničí odmítat. I tak si zahraniční studenti stěžují, že některé elitní školy začínají být víc ruské a  arabské než anglické. Zatímco Velká Británie upadá, její privátní školství letos zaznamenalo rekordní počet zájemců. Jednu dobu jsem se opájela iluzemi o  tom, že kriket a anglické privátní školství promění děti mafiánů a diktátorů na osvícené vůdce lidstva. Ale pak jsem si vzpomněla, co mi řekli na Kellogg School, jedné z nejvyhlášenějších business škol v  USA: „V  prvním ročníku devadesát procent našich talentovaných studentů plánuje, že spasí svět. V posledním se devadesát procent z nich nechá naverbovat na Wall Street.“ Ustavičným stěhováním jsem byla nucena zevrubně se seznámit s  deseti různými školami na dvou kontinentech. Naučila jsem se následující: i když měla škola famózní reputaci, a já z ní měla blbý pocit, vyklubala se z toho – pro moje dítě – blbá škola. Když se nám oběma líbila (přesto, že podle oficiálního hodnocení byla slabá), ukázalo se, že pro moje dítě byla dobrá. A tím jsem zpátky u Platóna a jezuitů: Filozofie vzdělání není nic víc než uplatnění zdravého rozumu. Z mnoha nejrůznějších důvodů je selský rozum to poslední, čeho se většina z nás v otázkách vzdělávání vlastních dětí drží. Často nás přemůže strach z  budoucnosti, propadneme zhoubné krátkozrakosti, zachvátí nás panika. Mého otce strašili v  hodinách profesoři gymnázia, že je pohltí „žluté nebezpečí“. A všechno bylo nakonec jinak. Všechno JE vždycky nakonec jinak. A  proto potřebujeme stoickou, odvážnou elitu, schopnou tvořit a pružně hledat řešení čím dál zapeklitějších problémů.

Inzerce A151005137

ného doučování – které má pomoci studentům propracovat se do prestižních škol – tím nejrychleji rostoucím odvětvím. Rodiče utrácejí fantasmagorické sumy za „doškolování“ dětí. Mnohým to pomůže. Problém je, když se tak dítě uměle protlačí na školu, na jejíž tempo pak nestačí. Existuje řada studií, které potvrzují, že pro profesionální úspěch dítěte je lepší, když si připadá, že patří k těm nejlepším (na průměrné škole), než když se každodenně cítí jako jeden z nejhorších na elitní instituci. Problém je, že už jenom vyslovení jména prestižní vzdělávací instituce v  souvislosti s  vlastním potomkem poskytuje člověku pocit zadostiučinění, jako by on sám vyšplhal Everest za výjimečně nepříznivého počasí. Známý při každém setkání na otázku, jak se má, začal o tom, jak jeho dcera úspěšně studuje na Sorbonně. Právem si jako rodič připadal v  záviděníhodné situaci. Absolventka veleznámé školy pokračovala pak ve Francii oslnivou kariérou, sňatkem a mateřstvím. Jenomže pro Češku (a stejně by to bylo pro Angličanku nebo Američanku) nebylo možné (bez toho, že by sklouzla do ničivé deprese) přijmout instituci milenky, kterou francouzská elita pořád ještě považuje za nutné zlo a samozřejmou součást privilegovaného manželství. Otec Sorbonnu už víc nezmiňuje, frankofilství pustilo jeho i dceru.

▼ Inzerce A151005152 ▲ Inzerce A151004856

Inzerce A151005137

Inzerce A151005349

Inzerce A151005209

spirit byznys

Eric Pearl

Čaroděj made in jůesej ZEN si dal snídani s americkým chiropraktikem, ze kterého se stala mezinárodní hvězda alternativní medicíny. Umí léčit? To nevíme. Každopádně umí mluvit. Text Jan Müller l Foto Petr Hricko

N

a webové stránce promující pražský seminář Erikova „rekonektivního léčení“ vidíme soustředěného muže v bílém plášti a se stetoskopem na krku, který má předpažené obě ruce, jako by něco držel, a  Eric Pearl mu pomáhá dosáhnout toho, že mu mezi nimi začne proudit léčivá energie. Člověk si říká, je to opravdu doktor, nebo jen nějaký model navlečený do lékařského pláště? A  co to je to rekonektivní léčení? Psané všude s tím malým „R“ v kroužku, protože to je Erikův patent. Tenhle bývalý úspěšný chiropraktik o své metodě vydal několik knih a  v  mnoha zemích uspořádal řadu kursů a vydělal na nich možná miliony dolarů. Tak jako ostatní alternativní směry jako jóga, tchaj-ťi, reiki a podobně pracuje Eric s neviditelnou energií, která je podle

56ZEN

něj všude kolem a v nás a kterou lze několika jednoduchými praktikami soustředit a vysílat léčivými paprsky. A  tak se každý z  nás může stát léčitelem sám sobě i  ostatním. Prý už se u něj tuto techniku učilo sto tisíc lidí. Skeptik to nemá těžké. Eric Pearl sice tvrdí, že jeho rekonektivní léčení prošlo testem na několika vědeckých pracovištích, ale při hledání na webu nenajdeme žádný článek ve vědeckém časopise, který by tuto techniku léčení potvrzoval. Na webech, kde skeptici diskutují o  alternativní medicíně, ho většinou považují za šarlatána. Ale objevují se tu i  příspěvky od vědců, kteří byli na jeho seminářích. A  na všudypřítomnou energii a  naši schopnost ji usměrnit se dívají jako na výzvu ke zkoumání záhad světa. Eric má zkrátka i mezi inteligentními lidmi řadu zastánců.

ZEN57

Trpíme iluzí, že jsme individua. Že jsme, originální. Ale ve skutečnosti tvoříme jednotu. To poznání je pro nás v první chvíli hrůzné.

Bývalý úspěšný chiropraktik. Pak si nechal patentovat léčení, při němž se svých pacientů rukama naopak nedotýká.

Já nemohu říct, že metoda rekonektivního léčení funguje, nezkoušel jsem to. S jistotou se dá tvrdit jen to, že Eric má skvělý marketing. Že má uhrančivé bledě modré oči, luxusní kožené sáčko a před naším fotografem pózuje s  protřelostí modelky. Čaroděj Made in USA se umí prodat. K snídani spořádá tři míchaná vajíčka bez kousku chleba. Na začátku mi říká, že má „na všechno názor“, a má recht. Proud řečí teče bez ustání. Erika doprovází jeho v černém oděná přítelkyně, což mě mate, protože bych z  jeho projevu, který mi připomíná postavu Bruna Ferrariho z Belmondova filmu Zvíře, hádal spíš jinou sexuální orientaci. Každopádně je s  ním zábava. Jeho filosofické názory se dost shodují s  mými, takže nebyl až takový problém rozptýlit moji počáteční obezřetnost vůči tomuto poněkud vyhajpovanému mágovi. Strávil jsem s ním velmi inspirativní hodinku. Přesto ve mně zůstaly otázky: Funguje

rekonektivní léčení? Netáhá z lidí Eric jen peníze? Nebo ještě hůř: nedostává své studenty do nějaké energetické závislosti, do určitého tranzu, když jim říká, že oni jsou zdrojem vší energie, ale přitom s nimi provádí nějaký rituál, kterému oni nerozumí? Nevím to dodnes a  na jeho seminář asi nikdy nepůjdu. Ale myslím, že i  pro čtenáře ZENu jsou názory tohoto původem klasického lékaře, ze kterého se stal světově populární guru, velmi zajímavé. Eriku, v Česku moc muži prsteny nenosí. Ty jich máš hned několik, řekni mi o nich něco… Má matka měla prsten se třemi diamanty. Odkázala jeden kámen mně, druhý bratrovi, třetí mé sestře. Vsadil jsem ho do prstenu, který může nosit muž. Toto je rubín. Kameny mají různé názvy, ale všechny v sobě ukrývají světlo. Věříš, že drahé kameny mají vliv na člověka? Já hlavně věřím, že všechno je vibrující energie.

58ZEN

Krystaly mají určitou vibraci. Vtipné je, že my si moc neuvědomujeme, že ani lidstvo není nic jiného než vibrující energie. Každý z nás. Podívej, třeba Země se ti nějak jeví jen díky světlu pocházejícímu ze Slunce. Každý z těch paprsků, co dopadá na Zem, je odrazem Slunce. I každý z nás je odrazem, manifestací světla. Myslím světla s velkým S. Nebo to můžeš nazývat Zdrojem, Alláhem, Inteligencí, Bohem, Láskou, jak chceš. My všichni jsme hologramem toho jednoho Zdroje. Rozpadáme se na miliardy částeček, buněk… a  každá z nich je dokonalým hologramem Zdroje. A jaký ti taková představa o světě dává smysl? Proč tu jsme? Jsme tu proto, abychom si to uvědomili. V současném lidském světě máme sklon vidět sebe skrz iluzi, že jsme individua. Vidíme se jako oddělené od celku. Díky tomu si neuvědomujeme, že jsme stoprocentní projekcí, stoprocentním hologramem toho jednoho velkého Zdroje, ze kterého vše pochází. Proto se pak díváme na drahý kámen a říkáme: Hele, diamant, ten je vzácný, nese v sobě určitou energii, určitou vibraci. Musím ho vlastnit, abych tu vibraci získal. Anebo si koupím tamten rubín, protože jsem slyšel, že má energii, která mi, dejme tomu, pomáhá vzpamatovat se z toho, že jsem se rozešel s přítelkyní. Když takto uvažujeme a jednáme, bereme část své vnitřní energie a investujeme ji do nějakého vnějšího objektu. Do objektu touhy, nebo do nějakého rituálu, do nějakého úkonu, který má zdroj v našem strachu, že máme něčeho nedostatek. My si totiž ještě neuvědomujeme, že jsme všichni stoprocentně dokonalí. A že jsme sami sobě zdrojem nekonečné hojnosti. A proč vlastně existují všechny ty diamanty a ostatní věci kolem nás, po kterých toužíme? Které nás, podle toho co říkáš, vlastně jen odvádějí od naší vnitřní dokonalosti? Existují kolem nás právě proto, že jsou připomínkou naší dokonalosti. Díky těmto věcem sbíráme zkušenosti. Já neříkám, že je diamant dobrý nebo špatný. Když nějakou věc chci, protože mi dělá radost, je to jiné, než když ji chci, protože si myslím, že mě dělá lepším nebo mi poskytuje ochranu. Je pravda, že lidé často touží po penězích nebo majetku ne proto, aby se tím mohli prezentovat před ostatními, ale protože si myslí, že je peníze ochrání před chudobou, neštěstím… V  takovém případě člověk přistupuje k  věcem kolem sebe z pozice nedostatku a strachu. Ztrácí vědomí, že žije v nekonečné hojnosti. O myšlence, že vesmír je nekonečně plný energie všeho druhu, ale my na Zemi stále zažíváme nedostatek jídla, tepla, zdraví atd., se dnes často diskutuje...

▼ Inzerce A151003612

▲ Inzerce A151003612

My dnes již víme, že žijeme ve vesmíru, který je multidimenzionální. Není to ideální slovo, protože multidimenzionalitu si moc nedovedeme představit, ale ten pojem je alespoň přibližný. Víme, že čas neexistuje, je to pouhá iluze. Toto vědomí je pro nás velkou výzvou. Protože naším údělem je stále zkoumat naše stará přesvědčení o  světě kolem nás. Tyto staré systémy víry nás především chránily. Vysvětlovaly nám totiž nějakým způsobem realitu, a tak jsme mohli mít pocit, že určité otázky nemusíme řešit. Jinými slovy, když křesťan věří v Bibli, tak má pocit, že tím má spoustu věcí vyřešenou… Jenže my se stále vyvíjíme. A tím přicházejí nové výzvy. Tak třeba lidé, kteří věří nebo na vlastní kůži poznali, že existují minulé životy, začínají chápat, že neexistují žádné minulé životy. Protože čas je iluze. Že to jsou všechno simultánní životy. Že žijeme na mnoha rovinách, v  mnoha dobách najednou. V multidimenzionálním světě také neexistuje důsledek ve smyslu, že „něco přichází po něčem“. Vše se děje najednou. Ano, ve věčném okamžiku. Není to ovšem jednoduché si takový svět představit… Když kapka vody dopadne do rybníka, na jeho hladině se šíří vlny. Jakoby dvourozměrné. Představ si, že hodíš kapku doprostřed rybníka. Dovnitř vody. Představ si, jak se od té kapky šíří vlny všemi směry. A teď mám otázku: Kde se zastaví? Na břehu rybníka? Jenže na břehu rybníka se voda potkává se vzduchem. Energie z oné vlny, byť se nám třeba nejeví velká, se přenáší dál do vzduchu. Kde končí vlna? Tam, kde už ji nevidíš? Tam, kde už ji necítíš na ruce ponořené do vody? Tam, kde už její energii nezměří žádný přístroj? Ale co když jednou vyvineme ještě lepší přístroj, který změří, že energie té vlnky pokračuje dál? Vlny energií jsou všechny  nekonečné. Vytvářejí svět. Jsou součástí světa stejně jako my. Což nás vede k poznání, že MY jsme ty vlny. MY jsme ten svět kolem nás. Náhle chápeme, že ony všudypřítomné vibrace, skutečná podstava jevů, jsme MY. Všechno má stejnou podstatu. Hermeneutici říkají: Jak nahoře, tak dole. Jak uvnitř tebe, tak okolo tebe. Ano, mikrokosmos je makrokosmos. My jsme se dosud většinou při snaze pochopit svět stále dívali vně sebe. Dívali jsme se na ostatní jako na „ty druhé“. Jsme v tom perfektně trénovaní. Naši rodiče nás k tomu vedli, protože jejich rodiče je k tomu vedli. Dosud jsme žili ve světě, kde se říká: Jsi skvělý, protože jsi jedinečný. Jsi skvělý, protože jsi zvláštní, něčím originální. Neříkám, že to je špatné. Snaha být skvělým a originálním nás dovedla do jistého bodu poznání. Ale nyní musíme

60ZEN

dál. Nyní musíme lépe poznávat ne to, co nás činí jedinečnými, ale co nás všechny naopak spojuje. Abychom už nechodili po světě a neříkali: Polib mě, protože jsem Čech, polib mě, protože jsem Žid. Miluj mě, protože jsem Ir. My potřebujeme všechna tahle trička s různými nápisy svléknout a zahodit. A říct: Polib mě, protože jsem TY. To svlékání triček ale není jednoduché… Musíme chápat, že jsme všichni jedno. A  překonat strach, že jsme tím pádem stejní. Protože být stejný s ostatními znamená, že vlastně zmizíš. A z toho máme hrůzu. Hrůzu ze ztráty naší identity. Jenže ono z  jistého úhlu pohledu není tak špatné zmizet. Protože zároveň zjišťujeme, že naše skutečná podstata, naše esence, tedy naše vědomí, vždy zůstane. Jen zmizí ten vnější obal. Jak se naše poznání, že žádný člověk není „ostrov sám pro sebe“, jak se píše v té slavné básni Johna Donna, projevuje ve společnosti? Díky sounáležitosti se učíme soucitu s ostatními. Začínáme chápat, že jsme v mnoha těch životech sem byli vždy posláni v masce individuality, která ale ve skutečnosti neexistuje. Jsem muž, ty jsi žena, já jsem atraktivní, ty nemáš moc přátel… Všechno jsou to jen masky. Učíme se v různých životech na základě toho, že máme přiřazené různé individuality. Už před čtvrtstoletím se dělal výzkum mezi osmnáctiletými dívkami na střední škole. Vzali velmi atraktivní mladé dámy a  oblékli a namalovali je tak, aby vypadaly nevkusné a tlusté. Pak je poslali mezi lidi a cílem bylo, aby dívky po každém dni popsaly, jak se k nim bezprostřední okolí chovalo. Velké procento dívek se vrátilo na konci prvního dne a řeklo, že už nebudou pokračovat dál. Bylo pro ně absolutně nesnesitelné, jak je okolí přijímalo. Náhle cítily úplně jinou energii. V tu chvíli poznáte nejen to, že se k vám lidé chovají nějak kvůli zevnějšku. Ale i to, že se k vám chovají podle toho, jak jste zvyklí vy se chovat k nim. Co je pro tebe v životě největší výzva? Moje největší přání je projít životem s co největší intenzitou a poznávat co nejvíc naše vědomí. Samozřejmě že největší výzvou je pro mě být lidský. Stane se mi třeba, že na kurzu něco půl hodiny vysvětluju, pak se někdo zeptá na nějakou úplnou hloupost a já na něj vyjedu: „Do prdele, to mě vůbec neposloucháš?“ Oni jsou v šoku, přece takový guru jako já by neměl mluvit sprostě, neměl by říkat fuck off. Ale já jsem takový. Já když začnu pařit, tak skončím pod stolem. Snažím se posouvat na nějaký vyšší level té své lidskosti, ale nejsem svatý muž. A někdy taky už nemám energii odpovídat na ty tisíce mailů, co mi chodí. Vyrazit na další přednášku, psát další knihu. To je ta výzva, když cítím, že nemám energii jít dál. Že se prostě teď chci jen dívat na televizi.

▼ Inzerce A151005237

lidé, kteří věří, že existují minulé životy, začínají chápat, že neexistují žádné minulé životy. Protože čas je iluze. Takže jsou to všechno simultánní životy.

advertorial

Kvalitní posezení Jitka Hurábová vystudovala statistiku, má dva syny a firmu, která ročně prodá až 85 tisíc kusů křesel a židlí, jejichž základem je prvotřídní zpracování.

V

loňském roce naše španělské zastoupení vyhrálo velký tendr v  Angole, dodávali jsme tam 700 našich nejdražších křesel v kůži a k tomu dva tisíce konferenčních židlí,“ říká s úsměvem majitelka společnosti LD seating s tím, že ji tato nabídka svým objemem i cílovou destinací po mnoha letech působení na trhu překvapila.

Firma LD seating byla založena v roce 1993. Proč jste se rozhodla podnikat zrovna v tomto oboru? To, že jsem začala vyrábět kancelářské židle, byla shoda okolností. V  roce 2002 jsme se přestěhovali do Boskovic, já jsem byla na mateřské s mladším synem a pro toho staršího jsem sháněla otočnou židličku pro školáky, což bylo tehdy poměrně obtížné. Zašla jsem k jednomu malému dovozci židlí a z toho setkání vzešel nápad, jak dovoz rozšířit ještě o  kancelářské židle. Využili jsme určité historické příležitosti porevoluční doby, kdy na trhu chyběly některé komodity. Začali jsme s  jednoduchou výrobou a  po čase jsem se začala více soustředit na tu řemeslnou, což obnáší práci s českými i zahraničními designéry.

Mění se nějak nabídka sedacích zařízení? Sedací zařízení je nábytek, takže samozřejmě podléhá určitým módním trendům, zároveň se mění se stylem práce a  novou IT technikou. Dříve pojem kancelářské sezení obsahoval hlavně otočné kancelářské židle, manažerské křeslo a k tomu přísedící židle. Dnes je ten obsah mnohem širší. Lidé spolu s  novými technickými vymoženostmi už nejsou tak vázáni k jednomu stolu s počítačem. Mohou pracovat na různých místech, více mezi sebou diskutovat, sdružovat se. Vznikají různé méně formální typy sezení, kde je ale možné zapojit techniku do sítě, sedací boxy, které ocení hlavně ve velkoplošných kancelářích, kde navodí soukromější atmosféru. S LD seating pravidelně vystavujete v Kolíně nad Rýnem na veletrhu Orgatec, nedávno jste se vrátila z veletrhu v Miláně. Co jste si odtamtud odnesla? Stírá se rozdíl mezi kancelářským, bytovým

nebo kavárenským sezením. Bylo tam k vidění spousta útulných křesílek a posezení, které vám opravdu nepřipadají jako do klasické kanceláře. Jak vybrat dobré kancelářské křeslo? Je důležité, pro jaký účel a do jakého prostředí si sezení vybíráte. Člověk, který sedí u počítače například 8 hodin denně, by měl mít židli vybavenou kvalitní mechanikou, výškově stavitelnými područkami, bederní podpěrou… Pokud u počítače sedíte méně, můžete si dovolit i židli technicky jednodušší a designově zajímavější. Liší se nějak poptávka v jednotlivých zemích? Například do severských zemí je těžké prodat otočné kancelářské židle, mají jinou filozofii mechanik. Ale zase v těchto zemích ocení tzv. měkké sezení – víceúčelová křesílka, na kterých je hodně řemeslné práce. V  Anglii zase chtějí takřka výhradně na židle látku z pravé vlny. Kde můžeme vidět nábytek LD seating? Pravidelně vystavujeme na Designbloku, máme také velký showroom v Boskovicích a  v  červnu otvíráme na pražském rohanském náměstí novou vzorkovnu o  rozloze 450 metrů čtverečních. 

Text Viola Černodrinská

Jak jste se vyvíjeli? Začínali jsme s  jednoduchými modely židlí. Dnes ve spolupráci s  designéry vytváříme

vlastní modely křesel a  židlí, což znamená nemalé investice do vývoje vlastních forem a technologií. Základem je kvalitní zpracování, použité materiály a řemeslo – šití a čalounění. K  tomu se musíte propracovat časem, zkušenostmi a permanentním výcvikem kvalitních řemeslníků. Stále se učíme.

ZEN61

můj styl

i va b u r k e r t ová

Metoda pokus a omyl S módní návrhářkou o ukecávání četníků ze Saint Tropez, svítícím kolečku na průhledných šatech a časopisu WAD. Text Viola Černodrinská l Foto Alexander Dobrovodský

62ZEN

N

evím, jestli to můžu říct, ale já vlastně hrozně nerada utrácím za oblečení,“ říká o sobě se smíchem šestadvacetiletá Iva Burkertová. Úspěšná módní návrhářka, snowboardistka a cestovatelka tak nejradši chodí do sekáčů nebo objevuje vintage poklady na půdách. Nejprve založila s kamarádkami e-shop s kousky z kolekcí zahraničních značek jako Nunette Vintage či Cindez a ve svých devatenácti letech navíc rozjela vlastní módní značku ODIVI a začala studovat oděvní tvorbu na Baťově univerzitě ve Zlíně. Například kolekce Temporary Kings podzim/ zima 2015, jejíž součástí je kromě variabilních šatů i originální snowboardová deska, sklidila velký úspěch na letošním Mercedes-Benz Prague Fashion Weekendu. Iva prý moc nepřemýšlí o tom, jak co dopadne, a vrhá se do nových projektů po hlavě. „Když se ohlédnu zpět, vidím, že jsem udělala spoustu chyb. Z chyb se ale učím, jsou moje škola,“ usmívá se Iva a mezitím na stůl přináší čaj ze sušených bylinek. Ve svém smíchovském ateliéru má totiž zahrádku, kde pěstuje pouze rostliny, které se dají zkonzumovat. „Někdy, když nestíhám a musím letět na schůzku, prostě vlítnu na zahradu, natrhám si pár rajčat s bazalkou a jsem spokojená.“ Miluje pikniky, ideálně někde u oceánu nebo v Paříži na Pont des Arts. Jejím snem je mít vlastní piknikovou firmu a jezdit s ní všude po světě. Cestování má totiž v Ivině životě zásadní místo. Zbožňuje Francii, Island, severní pobřeží Portugalska a nově se chystá do Patagonie – vidět ledovec, který jako jediný neubývá, ale přibývá. „Nejsem náročná na komfort. Většinou spím pod širákem, v autě nebo ve stanu. Mám dokonce jedno tajné místo v Saint Tropez. Takový průchod mezi luxusními vilami na soukromou pláž. Celý den se tam s kamarádkami opalujeme, koupeme a vaříme, a když se setmí, převlékneme se do večerních šatů, obujeme lodičky a vyrazíme za nočním ruchem,“ říká Iva. Jednou nad ránem na ně dokonce přišla policie: „Vylezla jsem ze spacáku oblečená v těch večerních šatech a strážníkům jsem vysvětlila, že se tady jen chystáme snídat a opalovat. A oni se smíchem odešli.“ Její osobitý módní styl částečně formoval časopis WAD, díky kterému se před časem naučila nosit barevné oblečení a sneakers. „Teď sice nosím jednodušší sofistikované kousky v černé, šedé nebo bílé barvě, ale tenhle ulítlý pařížský časopis mě stále ovlivňuje. Obdivuji také své kolegyně, především značky jako Nanushka, Leeda, Chatty nebo Drevená Helena.“ A co nosí Iva od Ivy? Tedy od OD-IVI? „Batůžek, ledvinku a variabilní šaty. S tím si prakticky vystačím.“ Nejšílenějším kouskem v jedné z jejích kolekcí jsou průhledné šaty s kolečkem na intimních partiích, které v noci svítí. „Ještě jsem je nikde na veřejnosti neměla, stále na ně sbírám odvahu.“

1

2

3

4 10 6

8

5

9

7

1. The OUTSIDERS. Podtitulek New Outdoor Creativity mi prostě mluví z duše. Moje kreativní cestovatelská bible. / 2. ODIVI ledvinka. Nejpraktičtější doplněk na cestování. 3. Portské. Nesmí chybět na žádném z mých pikniků. Ideálně na osamělé pláži mimo sezonu, kdy je již trochu zima a víno pak krásně hřeje po celém těle. / 4. Rostliny v domácí lékárně. Když jsem byla malá, celé dny jsem u babičky lítala po kopcích, sbírala byliny a „léčila“ celou vesnici. Pak jsem na to všechno nějak zapomněla, ale dnes se k téhle vášni vracím. 5. Kšandičky od značky Leeda. Geniální vynález kolegyně Lucky Kutálkové. V zimě zapínají můj kabát a v létě formují moje oblíbené oversize šaty. / 6. Sérum Koriand. Krásně voňavé a chladivé sérum od české bio značky Nobilis Tilia je návykové. / 7. Česnek. Je to všelék, bez něj bych se v kuchyni neobešla. Přidávám ho skoro do každého jídla. / 8. ODIVI katalogy. V momentě, kdy se mi dostane do ruky vytištěný katalog, zapomenu na dřinu, kterou celý proces výroby kolekce obnáší, a zase mám chuť se pustit do nové. / 9. MOU zápisník. Od holek z MOU si vždy odnáším plnou tašku různých zápisníčků, sešitků a papírových vychytávek, nezbytných pro zachytávání mých náhlých nápadů. / 10. VZORKY materiálů. Můj denní chleba, rozhodování, jaký materiál, jaká barva, jaký nápad nakonec vyhraje, to je pro mě nejtěžší moment v celém tvůrčím procesu.

ZEN63

portrét

ta m a r a c o m o l l i

Amíci jsou hipíci Kosmopolitní německá šperkařka, která vyrábí klenoty na břehu jezera, o kamenech z Madagaskaru, dětství na Gibraltaru, lidech v Kalifornii a cinkající mamince. Text Viola Černodrinská l Foto Lubomír Kotek

N

ejlépe se cítím v  blízkosti vody,“ říká o  sobě temperamentní šperkařka Tamara, která prý nemá ráda velká města. Vyrůstala na Gibraltaru, žila ve Francii i Německu. Pokud zrovna netráví čas cestováním a hledáním drahých kamenů, tvoří originální luxusní šperky na břehu jezera Tagernsee. Jezera s  průzračnou modrozelenou barvou, jež je ze všech stran lemováno lesy a horami. Tam má své sídlo i její šperkařská firma Tamara Comolli Jewels, která nemá ve znaku nic jiného než kapku vody. Její šperky se dají volně kombinovat. Drahé kameny jsou připevněny na provázcích z kůže, takže budí dojem příjemného jižanského doplňku, u kterého byste rozhodně neřekli, že se cena může vyšplhat až na tisíce eur za kus. Jaká je vaše nejstarší vzpomínka na šperk? Hm, asi by to byl náramek, který nosila má matka a měla jej od své babičky. Měl na sobě mince a  cinkal. Já jsem jako malá věděla, že když přichází „mamá“, cinká a  všechno bude fajn. Vyrůstala jste ve Španělsku, Francii i Německu. Která země vám vyhovovala nejvíc? Většinu dětství jsem strávila ve Španělsku na Gibraltaru a  tam byl tehdy život úplně odlišný od toho dnešního. Lidé se tak za vším nehnali, nebyly tam dopravní zácpy ani mraky vystresovaných lidí. Jen oceán a  pláže. Ve Francii jsem chodila do školy, takže to taková legrace jako na Gibraltaru nebyla. Francouzi jsou úplně jiní než Španělé, nejsou tak divocí a odvázaní. Více dbají na systém. Co ale miluji, jsou bagety a croissanty. (směje se) A Německo – to je můj domov. Mám jedenáctiletého syna a chci, aby vyrůstal právě tady. Je tu re-

64ZEN

lativně bezpečno, zároveň jsme v srdci Evropy a máme to všude blízko. Můžu být v klidu za tři hodiny v Praze. Měla jste v životě nějaký výrazný impuls, kdy jste si řekla, že byste vlastně mohla navrhovat šperky? Vždycky mě bavilo navlíkat korálky – asi jako každou malou holku. Ale první reprezentativnější kousek jsem vytvořila, až když mi bylo 17. Byl to náramek z kůže a korálků. Když jsem oznámila svému otci, že právě toto je to, co chci dělat, nelíbilo se mu to. Trvalo dalších 10 let, než jsem začala tvořit své první opravdové kolekce. To byl rok 1992. Mezitím jste vystudovala obchod a marketing v Mnichově.... Tehdy, v těch sedmnácti, jsem svého otce nenáviděla, ale dnes jsem mu vděčná, že jsem mohla studovat a mít trochu rozšířenější obzor. Vaše šperky jsou velmi různorodé, plné barev, vyrobené z drahých kamenů, přesto je jejich provedení velmi naturální. Kde se při tvorbě šperků inspirujete? Nejvíc se inspiruji na cestách. Nechávám se inspirovat jak přírodou, tak samotnými lidmi. Jak u vás probíhá samotná výroba šperku? Začínám u tzv. barevného příběhu, kdy v podstatě sleduji barevné trendy – na sezonu jaro/ léto 2015 jsou to například barvy pastelové. Někdy jen dávám dohromady barvy, které se mi pocitově líbí, jako v případě kolekce Indian Summer, která symbolizuje babí léto. Vždycky si u ní vybavím tu vůni spadaného listí a ty

nádherné tóny barev. No a pak jezdím se svým týmem hledat vhodné drahé kameny, které kupuji většinou v surovém stavu, kdy vypadají v podstatě ošklivě. V Itálii máme malou továrnu, kde je brousíme a  nakonec designujeme finální produkt.

Tamara ve svých špercích používá hlavně přírodní motivy. Náramek je složený z žaludů, naušnice jsou v typickém tvaru kapky a přívěsek je tvořen z malých kapiček, které dohromady zobrazují list.

Jak dlouho celý tento proces od návrhu k finalizaci trvá? Tak rok, někdy dva. Časově nejnáročnější je právě hledání drahých kamenů. Jezdím pro ně nejčastěji do Namibie, Nigérie, Thajska, Austrálie a Mozambiku. Mám také ráda ty z Madagaskaru – z  nich je kolekce Ocean Jasper. Vytváření nové kolekce je jako vychovávání dítěte – časově náročné a nikdy nevíte, co vás potká. Mají podle vás kameny nějakou zázračnou moc? Že každé znamení horoskopu má svůj ideální kámen? Já osobně v  to nevěřím. Vím například, že k mému znamení se nejvíc hodí ametyst. Ale myslím si, že mi sluší nejvíc úplně jiný kámen. První obchod jste otevřela v americkém Hamptons. Proč právě tam? Můj bývalý manžel, Američan s italskými kořeny, tam nějakou dobu žil. Hamptons se nám zdálo ideální i  z  jiného důvodu – je to něco jako Saint Tropez Ameriky. A  tam se prostě obchod se šperky, které jsou ležérně luxusní, hodil. Jaké máte plány do budoucna? Chci otevřít další obchod v Kalifornii. Kaliforňané jsou trochu hipíci, a  to mám ráda. Pak bych chtěla další obchod ve Francii. 

na Gibraltaru se Lidé tak za vším nehnali, nebyly tam dopravní zácpy ani mraky vystresovaných lidí. Jen oceán a pláže. ZEN65

Medvědí česnek

Zpěv kolejových pražců, zurčení potoka, ševelení listů a slunce opírající se do strmé skály. Ulice bez živáčka a paní v zástěře, co natočí vanilkovo-čokoládovou

Kachličky? Kachličky!!! Díky dovozci španělských obkladů s názvem Los Kachlos jsem objevil nový vesmír. Na chatu už jsem zakoupil obložení pod krbová kamna, podlahu do kuchyně a chystám se jít dál. A výš! Každý, kdo poznal nádhernou dlažbu (na obrázku jsou kousky z Japonska), pochopí, jak se celý byt rozzáří, když si třeba v obýváku obložíte celou jednu stěnu nebo i strop. Dáte prostoru orientální, starobylý nebo duchovní výraz... Podle to, co vyberete. Česko je země kvalitní dlažbou netknutá. Tedy, ona byla tknutá, ale tak do první republiky. Každé omšelé schodiště v secesním pražském baráku je o ligu lepší než běžná moderní produkce. Je čas na změnu! -jam-

Medvědí česnek, utřený s máslem a solí a namazaný na čerstvý chléb, to je pochoutka! Oproti klasickému kuchyňskému je poněkud jemnější a receptů, co s touto zázračnou bylinou, jež nejen skvěle chutná,

zmrzlinu. Padající omítky, vývěsní štíty, co pamatují první republiku, místní blázni, kteří znají každou živou duši v okolí. A kamenný viadukt, který se nad tím vším blahosklonně klene. Víteje v pražských Hlubočepích, mé nové oblíbené čtvrti. -hdg-

ZEN like

Co redakce miluje

ale i léčí, je plný internet. Hlavně si ho ale nespleťte s jedovatou konvalinkou, je dost podobný. Kdybyste jej již náhodou nestihli natrhat (roste zhruba od poloviny dubna do konce května), koupit si můžete – třeba na farmářském trhu – z medvědího česneku vyrobené pesto. -vid-

Soundtrack uzávěrky

Medový balkon

Ňák to zmáknu

JJ

Jarní melancholie zvláštní věc je... Vždyť venku to kvete.

Náš podolský balkon není moc velký, zato skýtá nejedno překvapení. Opírá se o něj majestátní smrk, z jehož čerstvě zelených výhonků jehličí dělám sirup proti nachlazení, pěstuju na něm bylinky, citrony a keříková rajčata. Společnost mi dělá nejen můj pes, který balkon

„Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. (...) Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.“ Přečtěte si, jako já, knížku slohových prací dětí z jihoitalské školy, které vybral a vydal jejich učitel Marcello D’Orta. Věřte, že budete popadat dech smíchy. A až se dosmějete, což bude trvat dlouho, uvědomíte si, že knížka má i hlubší struny. -nes-

Ještě jeden zážitek z uzávěrky tohoto čísla. Během horečného dodělávání stránek, cizelování písmenek a vylaďování fotografií se čeští bojovníci masili (tedy hráli) s galskými kohouty. A kdo se bil nejvíc? Samotný Džegr alias Jarda Jágr! Pro mě je to přírodní úkaz. Ideální kombinace chytrosti ve hře a síly. Někdy mám pocit, že nám tu chybí vzory, které by obdivovala napříč celá společnost, ale nestárnoucí Jágr je výjimkou. A to je ještě důležitější, než kolik nakonec na mistrovství světa nastřílí gólů. -sam-

Jenže když vás skolí chřipka při uzávěrce, udržet soustředění je zatraceně těžké. Musí tedy nastoupit soundtrack, který vás přes to přenese. A na uzávěrce tohoto čísla to bylo nové album Blur – The Magic Whip. Vydali ho po 12 letech! Dobře, první skladbu přeskakuju, je moc veselá, ale ten zbytek, nádherná osamělá procházka nočním velkoměstem. Hned se s tou rýmičkou bojuje lépe. -sam66ZEN

pečlivě hlídá, ale i strakapoud, sýkorka, kos, tři vypasení holubi a včela samotářka, která bydlí v klíčové dírce balkonových dveří. Od jara už není sama! Je jich tu víc, létají sem a tam a vypadá to, že kromě budování solidního hnízda zamakají i na výrobě medu, který budeme v létě stáčet ze dveří. -vio-

▼ Inzerce A151005354

Los Kachlos&Company

Foto archiv

Hlubočepy

▼▼ Inzerce A151005443

tipy

Chodov

rcovské centrum Chodov

. . . e ž Víte,

Mostě otevřeno ... 1. dubna bylo na Černém evní plazmy? nové dárcovské centrum kr

M Dárcovské centrum Černý Most

Dárcovské centrum Chodov

www.dccm.cz

www.dcch.cz

Obchodní centrum | Černý Most - galerie Telefon: 2 33 33 66 66 | [email protected]

Obchodní centrum | Chodov - střecha Telefon: 27 207 55 55 | [email protected]

dcch Dárcovské centrum Chodov

M dccm

Dárcovské centrum Černý Most

Dárcovské cen

M Dárcovské centrum Černý Most

BMW_Inz_ZEN_magazin_210x270_NSC_F36.indd 1

4/30/15 3:08 PM